„Černí baroni“ na Kladensku aneb
jak to bylo doopravdy
----------------------------------------------------------------------------------------
A. J. Kolář
2
Svým kamarádům vojákům-nevojákům, kteří nebyli mými druhy ve zbrani, ale byli mi víc, byli mými kamarády pod zemí. Svým rodičům, mučedníkům doby.
3
Copyright © 2014 A. J. Kolář ISBN 978-80-7486-165-9 (ePub) ISBN 978-80-7486-166-6 (mobi) ISBN 978-80-7486-167-3 (PDF)
4
Leden 2009 „Máte rád techniku,“ zeptal se mne lstivě kapitán, předseda odvodní komise. Znělo to skoro jako nabídka pohodové vojny. Trochu jsem zaváhal, než jsem řekl „mám“. „Tak napíšeme technický prapor.“ Do nějakého lejstra napsal „PTP“ a já jsem byl odveden. Léta páně 1952, v jedné ze tříd jindřichohradecké, tehdy Národní školy. Neměl jsem tenkrát ani tušení co ta tři písmena znamenají. V mém okolí jsem se s ničím podobným nesetkal. A nevěděl jsem tedy ani to, že je podle důvěrného nařízení zapisují do evidenčního listu brance mimo jiným i všem synům rolníků, kteří vlastnili víc než dvacet hektarů pozemků. Hned pod poznámku „kulak“, tak jako mně. Ale nemělo to s technikou nic společného. Bylo tam jedno osudové „P“ navíc. O mém vojenském zařazení, ale i celém dalším životě bylo rozhodnuto. Rok po maturitě na jindřichohradeckém gymnáziu jsem strávil všelijak. Třídní boj od Února 1948 sílil a já jako potomek kulaka a tudíž režimu nepřátelský živel, jsem neměl v nové společnosti uvědomělých budovatelů socialismu co dělat. Skoro doslova. Ke studiu na vysoké škole jsem nebyl pro svůj neurozený původ, stejně jako pár dalších maturantů, okresní výběrovou komisí doporučen. A bez doporučení vysoké školy nepřijímaly. Studenty z vrstev, nepřátelských vládnoucímu režimu, už vůbec ne. Ani ty vynikající. Přesto jsem se o to pokusil, na vlastní pěst. Dokonce dvakrát. A v obou případech byl výsledek naprosto stejný: „…vám sdělujeme, že pro svůj třídní původ nemůžete být ke studiu přijat“, stálo na cyklostylovaném papíře. Příslušnost ke společenské třídě, nepřátelské novému režimu, nade mnou visela od roku 1948 jako černý mrak. Byl jsem rád, že jsem mohl v červnu 1951 alespoň odmaturovat. Na poslední chvíli a jen zásluhou našeho ředitele. Ač přesvědčený komunista, postavil se za mne v komisi, která vybírala studenty, jimž bylo po ukončení oktávy dovoleno maturovat. Z mračen třídního boje nade mnou už se nebezpečně blýskalo. Dostal jsem se do beznadějné situace. Vyučený řemeslu jsem nebyl a maturita na gymnáziu tenkrát při hledání zaměstnání spíš kazila kádrový posudek, rozhodující dokument v žádosti o přijetí do pracovního poměru, než aby pomohla. Pro život v nastupujícím socialismu byla jen přítěží. Byla známkou příslušníka „vyšší společnosti“, buržoasie. Ale od osmačtyřicátého roku vládla dělnická třída, vedená svým předvojem, Komunistickou stranou s marxleninskou ideologií. Dělníci se v lidově demokratické společnosti stali privilegovanou kastoui. Přímo symbolem tehdejší elity byla monterková blůza a v zimě nedbale rozhalený vatovaný kabát s odznakem Komunistické strany na klopě. Nechyběly žádnému budovateli socialismu, hledícímu odhodlaně do šťastné budoucnosti z propagandistických plakátů té doby. Kdo se narodil do dělnické rodiny, získal proletářskou urozenost a byl mu otevřený svět. I vysoké školy. Osud lidí určoval třídní původ. Studenti neproletářského původu byli příživníci, jak nám ještě na gymnáziu při politickém školení docela vážně sdělil okresní funkcionář Svazu mládeže. Podle toho se s námi také zacházelo. 5
Sehnat v tu dobu zaměstnání byl pro maturanty s buržoasním původem problém, nový režim buržoasii k smrti nenáviděl. Všichni vlastníci většího majetku byli obviněni, že jej nabyli zločinným vykořisťováním proletariátu a proto jim nepatří. A vlastnit dokonce výrobní prostředky v jakékoliv formě bylo těžkým zločinem, protože i ty svou prací vyrobili dělníci a kapitalisti je bezostyšně používali k jejich vykořisťování. (Výrobním prostředkem byla i půda). S tím přišel už dávno Karel Marx ve svém díle Kapitál a „vědecky“ to dokázal. Revolučním dělnickým masám, vyzbrojeným marxismem, byl teď „vládou lidu“ svěřen historický úkol to pod vedením Komunistické strany, svého předvoje, v průběhu právě začínající socialistické revoluce rázně napravit. Zbavit kapitalisty majetku, za jejich zločiny je potrestat a jako třídu zničit. A na věčné časy nastolit diktaturu proletariátu podle vzoru Sovětského svazu. Nástrojem k tomu, který vedle dalších podobných uzákonila Gottwaldova vláda, se stalo zestátnění nebo znárodnění všeho majetku – s výjimkou osobního - a jeho převedení do státních či národních podniků nebo družstev. Po velkých podnicích, bankách a pojišťovnách v prvních poválečných letech, docházelo po Únoru i na majetek těch posledních – živnostníků a rolníků. Nám, jejich potomkům, z nichž se celkem logicky stali nepřátelé nového režimu, doporučili pro začátek místo studia a v rámci převýchovy na jakéhosi nového člověka, „práci ve výrobě.“ Dělat rukama. Nic jiného nám stejně nezbývalo. Duševní práce se moc nenosila, spojeným proletářům všech zemí hrubě nevoněla. Vyznávali dialektický materialismus. Mně tělesná práce nevadila, na tvrdou dřinu jsem byl od dětství zvyklý z domova. Ale znamenalo to i nadobro zapomenout na své představy o inženýrském stavitelství, mém vysněném povolání. A tak po krátké brigádě na stavbě lipenské přehrady, která byla tehdy pro maturanty skoro povinností, mi ze všeho vyšla práce na našem hospodářství. Usoudil jsem, že bude pro rodinu moje pomoc v hospodářství cennější než pro mne nekvalifikovaná práce kdoví kde a začal jsem s otcem hospodařit. Papaláši na okresním sekretariátě Komunistické strany dosáhli svého, na poli a ve chlévě jsem jim nemohl škodit. Kádrový posudek, který měl svůj původ v slabomyslném blábolu tajemníka Místního národního výboru v mé rodné obci a krutě ovlivnil celý můj další život, přinesl první ovoce. Byl jednou z příčin mého nepřijetí na vysokou školu a několika mých dalších životních katastrof. S kádrovým posudkem stála a padala tenkrát budoucnost mnoha lidí. Stačil jeden, mnohdy lživý, stvořený pomstychtivým a nenávistným člověkem, provázející neúnavně jeho objekt celé roky, často až do smrti. A všude o něm trousil špínu, zdůrazňoval jeho politickou nespolehlivost, nenávist k Sovětskému Svazu a dělnické třídě, buržoasní původ a způsob života či obdiv k západním demokraciím. S takovýmto posudkem (v některých bodech pohříchu skutečně pravdivým), se nikdo nikdy nikam nedostal, nejvýš do Jáchymova nebo jiných dolů. Nemilovat Sovětský svaz, náš vzor, nebo dělnickou třídu, se krutě nevyplácelo. Posudek, nebyl – li kladný, škodil. A můj zásadní posudek, životní souputník, bohužel kladný nebyl. 6
Oáza V krutém a bolestném světě co zebe, hledal jsem oázu. Našel jsem Tebe. U Tebe neplatí zítra a včera, je jenom krásné a dlouhé teď. Hudba a něha, zář svíčky z šera, jsou pro tu chvíli bezpečná zeď. Ve zmatku světa našel jsem Tebe. Najednou nevím, co tím chci říct. Srdce mám plné, přetéká citem a v hlavě prázdno, šílené nic.
7
Uplynul rok. Šťastnější spolužáci už měli za sebou dva semestry vysoké školy, já s několika podobně neúspěšnými, rok ztraceného mladého života. Tížilo nás vědomí, že nesmíme žít normální život, byli jsme vyobcovaní na okraj společnosti. Na svůj neurozený třídní původ jsme naráželi na každém kroku. Životní prostor nám vymezovaly mantinely „nesmíš“ a „musíš“ a patřily nám jeho nejspodnější příčky. Kdo nebyl proletář, neuspěl. Pro mladého člověka to byla osudová katastrofa, bez naděje na zlepšení. Maturita na gymnáziu nebyla nijak zvlášť dobrým základem pro život. Naše touha po vyšším vzdělání byla proto tím větší, čím více nám bylo odpíráno. Koncem prázdnin přišel stejně postižený spolužák Česta s nápadem jak bychom si mohli splnit svůj sen a zároveň se vyhnout vojenské službě, která nám na podzim hrozila – studentům se odkládala. Po roce manuelní práce už jsme se snad ztratili okresním dohlížitelům z očí, vyplníme přihlášky a pošleme je přímo na vysokou! Mělo to ale háček, spíš hák. To doporučení. Jenže Česta se dopídil sice nezaručených, ale zato nadějných informací, že v Bratislavě berou dobré studenty i s nedělnickým původem a bez doporučení. A my jsme dobří byli. V té době byla vysoká úroveň jindřichohradeckého gymnázia pověstná. A rýsovala se tu i možnost ztratit se z očí našim okresním hlídačům. Nenápadně jsme začali jednat. Poslali jsme přihlášky a stal se skoro zázrak. Byli jsme tři a všechny nás pozvali k dodatečným přijímačkám. A protože jsme při nich na bratislavské poměry přímo zazářili, stali jsme se studenty Slovenské vysoké školy technické. Já bohužel jen nakrátko. Bdělému tajemníkovi Místního národního výboru v mé rodné obci, ostražitému hlídači komunistického pořádku, jsem sice sešel z očí, ale ne z mysli. Když mě doma delší dobu neviděl, vytušil zradu. Protože měl se mnou docela jiné plány, vypátral mě s pomocí našeho Okresního národního výboru a jindřichohradeckého Okresního vojenského velitelství i v Bratislavě a snadno docílil toho, že mě OVV nechalo po prověrce branců ze školy vyhodit. Vyloučili mne s politováním, neradi ztráceli dobré studenty. Ale přání dohlížitelů z našeho Okresního národního výboru a Okresní vojenské správy, čili „želaniu tamojších súdruhov,“ jak řekl tajemník fakulty při mém vylučování, nebylo možné nevyhovět. Důvod? „Tamojším súdruhom“ se nelíbil můj třídní původ, byl jsem kulak. A tak mne tedy děkan Otto Dub po delším špitání s tajemníkem fakulty ze školy vyloučil. Vyhověl přání, či přímo příkazu „tamojších súdruhov“. Dal mi to i písemně. A mohl také uspokojivě odpovědět na jejich dopis, který zřejmě úmyslně nechal po celou dobu jednání ležet na stole tak, že jsem si jej mohl bez obtíží přečíst. Rozloučili se se mnou vlídně, dokonce i s omluvou samotného děkana, že oni proti mně sice nic nemají, „… ste výborný student, ale viete, tam u vás sú predsa len inaké pomery…“. Byly. Příslušné české orgány, které si už vládnoucí režim stačil pohotově vybudovat, měly pro tyhle případy důkladně propracovanou, skoro rasistickou metodiku, s dokonalým rozškatulkováním. Podle ní mne marxisticky vědecky a zcela neomylně zařadily do vykořisťovatelské třídy nepřátel socialismu, společenské skupiny kulacké, předurčené k likvidaci. A 8
těm se nesmělo dostat vyššího vzdělání, neboť by je bezpochyby použili proti režimu jako zbraň. Na evidenčním listu brance, který jsem po létech dostal do ruky, je to v příslušných kolonkách podtrženo a s vykřičníkem. Pod závěrečným posudkem vojenské správy, kde chybí vedle výčtu nejhorších charakterových vlastností a pomluv snad jen podezření z vraždy, je podepsán jakýsi major Hroch. Ten posudek je opsán z původního dokumentu, jehož autorem a tím i strůjcem mých životních katastrof, byl místní tajemník MNV v mé rodné obci, Václav Chalupa. Spolu s několika dalšími, skoro doslova opsanými ze stejného zdroje, mne provázel až do roku 1990, kdy jsem jej dostal s ostatními kádrovými materiály do ruky. Pozornosti Okresního vojenského velitelství v Jindřichově Hradci neušel ani můj spolužák Česta. I na fakultu architektury, kterou studoval, došel při prověrkách branců obdobný dopis čilého majora. Jenže to, co nepomohlo mně, totiž skvělý prospěch a výborná znalost deskriptivní geometrie, zabralo u Česty. Když dopis došel, už vedl jako nejlepší student kroužek deskriptivy. Ve slovenských poměrech byly naše znalosti nevídané. Vedení fakulty se proto obrátilo na rektorát s dotazem, zda má skutečně tak dobrého studenta vyloučit. Protože se odpovědi nikdy nedočkalo, byl Česta zachráněn a s úspěchem v Bratislavě vystudoval. Po skoro padesáti letech vše dosvědčil archiv Slovenské technické univerzity. Třetí spolužák z gymnázia, který s námi začínal studovat v Bratislavě farmacii, unikl pozornosti hradeckých dohlížitelů způsobem pro mne dodnes nevysvětlitelným. Ušel nejen pozornosti majora Hrocha (asi proto, že byl o rok mladší a tedy jiný odvodní ročník), ale unikl i z drápů krajského soudu, který odsoudil jeho otce do vězení pro účast na převádění osob do Rakouska. A to byl případ, kdy z českých škol byli studenti vylučováni zcela nekompromisně. U soudu zřejmě neseděl žádný major Hroch, nikdo naštěstí po dětech odsouzených nepátral a můj spolužák tak bratislavskou farmaceutickou fakultu vystudoval. Situace na slovenských vysokých školách byla od českých zcela odlišná. Když jsem při přijímacím pohovoru upozornil tajemníka fakulty na svůj kulacký původ s tím, že na ČVUT mne proto nepřijali, s údivem řekl, že pro ně je rozhodující prospěch a dobří studenti jsou vítáni i když mají rodiče třeba padesátihektarový statek.
9
Toulavé srdce Píšu Ti dopis, drahá má. V myšlenkách k Tobě často se vracím. Rozmlouvám s Tebou, přu se, ptám proč svoje srdce pro Tebe ztrácím. Píšu Ti dopis do oblak. Měsíc a hvězdy o pomoc žádám, aby Ti řekly co je v něm, aby Ti daly, co do něj vkládám. Aby Ti daly lásku mou, toulavé srdce, žíznivé touhou. Napoj je, prosím, dej mu klid, než je zas vrátíš na cestu dlouhou. Na tu mou cestu bloudění, mrazivou, tvrdou, v kosti co zebe. Dál bude hledat, toužit, snít. Potká tam aspoň jedinkrát Tebe?
10
Kádrové posudky mi nekompromisně určovaly cestu životem, mezi mantinely „nesmíš“ a „musíš“. Byly mým osudem, řídily mi život. Ještě v roce 1985 byly důvodem pro zamítnutí mého postupu v zaměstnání. Když jsem je dostal později do rukou, vůbec jsem se svému tehdejšímu šéfovi nedivil. Riskoval by vlastní kariéru, kdyby můj postup doporučil. To, co tajemník Chalupa zplodil a co pak pětatřicet let v různých obdobách ničilo můj život, bylo koncentrací chorobné závisti, nenávisti, výmyslů a zloby, vycházející z pouček o třídním boji a uplatněné na každého člena naší rodiny, na otce a mne zvlášť záštiplně. Byl zřejmě dobře vyškolen. A na posudcích, bohužel, závisely osudy a životy lidí té doby. Soudruh místní tajemník, hlídač ideové linie vládnoucí strany v obci a donašeč „vyšších míst“ na okrese, jakých bylo tenkrát coby dozorců režimu na venkově bohatě, byl neobyčejný debil. Hrdě o sobě prohlašoval, že on jde vždy tvrdě „stranou linie“. Chtěl ovšem říci linií strany, samozřejmě Komunistické. Při své debilitě absurdnost svých slov vůbec nechápal. Pocházel z vedlejší vsi a naši rodinu dobře znal. Ruce mu šly od práce, jeho vlastní hospodářství ho moc nebavilo. O to víc se staral o ty pracovitější. Našich třiadvacet hektarů kamenitých polí a luk v malé vesnici na Vysočině mu bylo trnem v oku. „Malý kulak taky kulak. Zavřít, vystěhovat, statek do JZD,“ bylo jeho marxleninským krédem. Tuhle taktiku rozkulačování kulaků po stalinském vzoru ovládal dokonale. Stala se jeho životním posláním. Vznešená teorie Gottwaldovy strany o proletářské revoluci, zbavení vykořisťovatelských tříd moci a socialistickém ráji byla pro něj sice španělskou vesnicí, ale on pro svůj úkol žádnou teorii nepotřeboval. Hnala ho nenávist k těm úspěšnějším a snaha zalíbit se „nahoře“. A také bezbřehá závist, byli o trochu majetnější než on. Závist plodí nenávist. Vycítil příležitost trochu si bezpracně přilepšit. S podporou místních komunistů, za řízení všemocné okresní trojky nejvyšších stranických funkcionářů a vládců, kterým podlézavě sloužil a vyzbrojen nepříliš úspěšným studiem obecné dvoutřídky, šel za svým cílem jako buldog. Naneštěstí pro mne mu to šlo. Trochu hůře mu šly počty. Když toho roku organizoval v naší obci posklizňový výmlat, pilně po celý den obcházel všechna hospodářství a podle popisných čísel zapisoval namlácené obilí. K večeru nahlásil na okres požadavek na odvoz do výkupu. Přijela kolona aut. Naložili dvě, na třetí zbylo jen pár pytlů. To bylo vše, co se ten den v obci namlátilo. „Kde máš, sakra, to ostatní obilí,“ řval na tajemníka velitel kolony, šofér jak hora a ukazoval na prázdné korby náklaďáků. Zpocený tajemník zíral tupě kolem sebe a v duchu řešil problém kam asi ten kulak, kdo jiný, to obilí zašantročil. „Tady to mám černý na bílým“, strkal šoférovi do ruky své záznamy. „Bože, to je vůl,“ zaúpěl řidič a obrátil oči k nebi. „Von sečet i ty popisný čísla a ještě k tomu špatně!“ Tyhle počty tedy našemu tajemníkovi nevyšly. Zato mně to spočetl dokonale, stal se ze mne nevolník. Se všemi znaky, přesně podle marxismuleninismu, jak nás to po Únoru 1948 učili ve škole. Byl jsem velmi nebezpečný živel. Narodil jsem se do rodiny vykořisťovatelů, v nesprávné zemi a ve špatné době. Takže se na mne jako na všechny z politických důvodů vyloučené 11
studenty vztahoval navíc i zákaz studia na všech vysokých školách v ČSR. A zároveň jsem se octl ve skupině lidí, kteří směli vykonávat jen určité práce. Náš okresní pracovní úřad, do jehož pravomoci jsem byl po vyloučení ze školy přikázán, mi dal vybrat: práci na státním statku nebo v cihelně. Referent úřadu přitom škodolibě nahlížel do průvodního dopisu z děkanátu fakulty a očividně ho blažilo vědomí, že mohl opět srazit na kolena jednoho třídního nepřítele. Vrátil jsem se raději domů a dál oral, sekl, vozil hnůj a poklízel dobytek. Zakázali mi nejen studovat. Po vyhození z fakulty jsem byl jako za feudalismu připoután k práci na půdě, na našem statku. Kulak si musel vytrpět své. „To by z toho vyklouzl lehce,“ vyjádřil se předseda KSČ v obci, když jednali o tom jak mi zabránit pracovat jinde. Brzy jsem byl označen dokonce za „nepostradatelnou pracovní sílu“ pro chod našeho hospodářství. Nesměl jsem odtud odejít, ani studovat, nebo si najít jinou práci. Abych se přesto někde náhodou neuchytil, to bděle ohlídal pracovní úřad. Bez jeho schválení a „převodky,“ což byl souhlas se změnou zaměstnání, nesměly tehdy podniky nikoho zaměstnat. Ani jsem se o to nepokusil. Byl jsem skutečný nevolník, poznamenaný člověk bez budoucnosti. Strana a vláda se mnou začaly jednat podle pravidel novodobého feudalismu. A co bylo nejhorší, jako na vyvrhele a nepřítele socialismu se na mne začali dívat i někteří lidé ze vsi a okolí, kteří uvěřili komunistické straně a vládě a slibům šťastných zítřků, které nastanou, jen co se podaří zlikvidovat kulaky. Jejich potupné pohledy ničily zbytky mého sebevědomí. O to víc, že jsem byl jediný kulacký syn v okolí. Dávali mi najevo, že mezi ně nepatřím. Byl jsem po padesáti letech také první maturant a dokonce vysokoškolák v obci. (Navíc i ten předchozí pocházel z naší rodiny). Dostatečný důvod k závisti a tomu, aby mi v posudku přiřkli povýšenecké chování. Za téhle situace jsem se lidí stranil a vycházel z domu, jen když to bylo nezbytně nutné. Zvlášť deprimující bylo pro mne jednání na úřadech, které jsem občas musel absolvovat. Na obci, na okrese i u vojenské správy byli pro tyto případy úředníci zřejmě zvlášť vyškolení a svůj pohrdavý přístup ke mně dávali velice okatě najevo. Jejich zpravidla debilním a urážlivým vývodům a poznámkám nebylo možné oponovat. Mne potom vždy napadala jediná myšlenka: má vůbec cenu takhle žít? Naše rodina se stala středem pozornosti některých zvlášť závistivých sousedů. Většinou se škodolibě těšili na další ránu, kterou nás počastuje náš patron z okresu. Rodiče i sestra zažívali a nesli stejně těžce útlak okolí jako já. Uzavřeli jsme se do našeho mikrosvěta starostí o hospodářství a dřiny. Dřívější výpomoci nám nakloněných sousedů, které jsme opláceli prací našeho koňského potahu, pozvolna ustávaly pro jejich obavy z následků ze strany mocipánů. Všechna práce byla na nás – nemocném otci, mně, matce a mladší sestře. Celé týdny jsem při práci na polích, lukách nebo v lese nepromluvil s nikým mimo rodinu. Naše usedlost byla tak trochu mimo ves, pole za humny. Ale i tak jsem poznal, že se nám sousedé začínají stále více vyhýbat. Ti z Národního výboru a výboru KSČ cílevědomě – s kulakem jednali jen 12
úředně, ti druzí, aby si neudělali u vrchnosti zle. Cítili jsme se v té společnosti jako méněcenní a mimo domov raději nechodili. Stud za to, co na nás jako kulaky nakydali všichni, kdo mohli, nám v tom bránil. Ta osamělost se na mně podepsala. Když jsem jednou na podzim navštívil Jindřichův Hradec, prostál jsem hodinu před Střelnicí a jen nevěřícně sledoval rušný provoz. Najednou to byl pro mne zcela neznámý svět. Lidi, auta, děti, jak se to zdálo dávno, co jsem tu žil a jak rychle jsem pod diktátem té hrozné doby na normální život zapomněl! Uvadla i nevinná studentská láska. Známost s kulakem jí zakázala matka, když se o mně doslechla. Bylo to ponižující. Je to jedna z nejhorších vzpomínek z té doby a dodnes se mi vrací. To už jsem věděl, že přijdou ještě horší časy. Katastrofa na začátku života. Zavřel se pro mne svět, zato přede mnou se rozvírala opona doby temna. Před ní i za ní zuřil naplno třídní boj. A já jsem byl kulak, jeden z nejhorších třídních nepřátel komunistického režimu. Jedinou jistotou v mém nezáviděníhodném životě se stala vojna. Blížila se neodvratně
13
Srpnové noci Nemuč mne láskou, nebuď tak milá, pod černý samet schovej svou tvář. Tvář, která se mi do srdce vryla, oči, co tají stříbrnou zář. Nechtěj mou ruku, nehlaď mi vlasy, já se Ti, drahá, nemohu dát. Bráním se. Přesto líbám Tvé řasy, vím, že se stane, co se má stát. Umuč mne láskou, buď na mne milá, něžnými prsty pohlaď mou dlaň. Ať dlouho trvá ta hezká chvíle. vždyť za ni platím tak krutou daň.
14
Naše rodina přežívala na rodovém statku, nevelkém, ale dobře vybaveném a největším ve vsi, který už nám vlastně nepatřil. V krátké době po únorovém puči z nás udělali překážku združstevňování vesnice. Byli jsme zbytkem kapitalismu na venkově, zahnívajícím, se socialismem neslučitelným. V první, velmi tvrdé vlně boje proti kulakům, pro lepší pochopení veřejnosti nazývaným také česky „vesničtí boháči,“ označili tak i nás a to znamenalo likvidaci. Byla to jen otázka času. Naše zavedené a dobře situované hospodářství mělo posloužit jako jádro budoucího zemědělského družstva v obci. Ale bez nás. Kulacké rodiny musely být podle marxleninské teorie v průběhu třídního boje zničeny, zbaveny půdy i ostatního majetku, tradičních vazeb na prostředí, ve kterém žily a vlivu na okolí. Osvědčeným postupem bylo vyvlastnění majetku, uvěznění hospodáře a rozprášení rodiny po republice. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků, na venkově hlavně půdy, prý kulakům v minulosti umožňovalo vykořisťovat proletáře zemědělské dělníky a malorolníky, kteří pro ně občas pracovali a bohatnout z jejich mozolů. To byl podle nového režimu neodpustitelný zločin a bylo nutné jej potrestat. Půdu a jejich dědičné grunty vesnickým boháčům zabavit a rodiny vystěhovat. Zničit je jako společenskou třídu, tu a tam některého zavřít, rodiny rozehnat, aby už nikdy nemohli svými hluboce zakořeněnými soukromokapitalistickými praktikami ovládat venkov, obohacovat se a brzdit budování socialistické vesnice. K němu cíleně směřovala veškerá snaha tehdejšího režimu. A důvod se vždycky našel. V socialistickém řádu mělo být všechno společné, státní nebo družstevní. Kolektivní. Po sovětském vzoru, podle učení velikánů Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Podobně chtěl jen pár let předtím předělávat svět Hitler. Jemu k tomu posloužily likvidační, nacistickou vědou posvěcené rasové zákony, jim marxleninská teorie o třídním boji. Účel byl stejný: okrást vybrané nepřátele režimu o majetek, po kterém noví vládci prahli a nutně jej potřebovali a vyhladit je. Židy v Německu, a posléze v celé Evropě úplně, kulaky v Sovětech podle potřeby. U nás platilo heslo Sovětský svaz náš vzor. Proto, když brzy po „velkém“ znárodnění podniků, bank a pojišťoven došlo i na zemědělství, byl vesnickým boháčům jako třídnímu nepříteli vyhlášen nesmiřitelný boj. Tito svobodomyslní, úspěšní a vlivní hospodáři byli největší překážkou socializace vesnice. Byli na vesnicích přirozenou a uznávanou autoritou. A také vlastníky majetku, který byl pro uskutečnění záměrů nového režimu nezbytný, půdy. Soukromé vlastnictví pozemků a dobře vybavených hospodářství dráždilo a lákalo komunisty jako rudý hadr býka. O všem dění na našem statku a o nás samotných už delší čas rozhodoval někdo nám neznámý „na okrese,“ kde bylo jádro výkonného aparátu Komunistické strany. Odtud vládla venkovu. Zákony a nařízení si přizpůsobovala k denní potřebě. Deptal nás tíživý pocit bezmoci. Útisk kulaků se den ode dne stupňoval. V novinách, rozhlase i v kinech byli lživě ostouzeni a denně byl na programu alespoň jeden odstrašující případ toho škůdce a vydřidušského nepřítele dělnické třídy. Brzy se toho dočkala i naše rodina – v pomlouvačném článku v okresních novinách. Začala příprava likvidace naší 15
rodiny. Byl to nerovný zápas, všemocná totalita proti bezbranným lidem. Nikdy jsme nevěděli, z které strany máme čekat další ránu. Ale nešlo jen o ideologii, mělo to i svůj praktický dopad. Skoro celý příjem nám zabavovali na pokuty, které byly trestem za nesplněné dodávky, opakovaně předepisované v nesmyslné výši okresním plnomocníkem výkupu, neomezeným pánem nad zemědělci. Nařídil nám nejen co a kdy musíme povinně odevzdat státu, ale i co musíme v hospodářství pěstovat a chovat a co si smíme milostivě ponechat pro svou obživu a chod hospodářství. Moc toho nebylo, zrovna tak na přežití, ale nic víc nesmělo doma zůstat. Na trhu bylo po válce málo potravin a jejich zatajování bylo závažným trestným činem „rozvracení zásobování obyvatelstva“. Pěstovali jsme plodiny a domácí zvířectvo do té doby u nás nevídané a pro naše poměry nevhodné. Výnosy byly proto mizerné a stanovený předpis dodávek nesplnitelný. Byla to jen záminka jak prokázat naši neschopnost „plnit povinnosti vůči státu“ a statek nám vyvlastnit. Byl na to přijat i nový zákon, známá „padesátka“. Doba smrděla feudalismem. A nad vším bděly přísné kontroly, které nás občas přepadly, nelítostně prolezly celý dům a tvrdě trestaly. Sebrali nám už za války zavedené „šatenky“ a potravinové lístky. Jedině na ně se v poválečném přídělovém hospodářství daly pořídit základní životní potřeby. Byly na lístky nebo na zvláštní poukazy. Ale ty dostávali na vesnici jen malí rolníci. My jsme, samozřejmě už jen to nejnutnější, mohli nakupovat jen na volném trhu, za několikanásobné ceny. Každý halíř jsme třikrát obrátili, než jsme něco koupili. Náš majetek byl sepsán a připraven k převzetí státem. Zakázali nám s ním jakkoliv nakládat. Někdo nám neznámý, kdo se skrýval za komunistickou „stranu a vládu“, rozhodoval na okrese o našem osudu. Ten tajemný „Někdo“ patřil zřejmě k nejvyšším činitelům Komunistické strany, patrně okresní trojky, tří nejvyšších funkcionářů KSČ, řídících v té době okresy. Jistě nebyl sám, a jistě si také uvědomoval, jaká zvěrstva působí a jak je nenáviděný. Bál se odplaty a proto všechna jeho rozhodnutí vykonávali nastrčení bezvýznamní poskoci v obci. Byl jen „Někdo.“ Ale věděl o nás vše, náš tajemník byl spolehlivý donašeč. Přes místní národní výbor přicházely z okresu příkazy co smíme, častěji co nesmíme dělat. Denně jsme zoufale řešili otázky jak splnit nesplnitelné a stále hlouběji upadali do beznaděje. Každým dnem jsme čekali, že nám statek zabaví, otce uvězní a rodinu vystěhují přes půl republiky do polorozbořené samoty, jak bylo tenkrát v Čechách běžné. Pár velkých hospodářů už to postihlo i v našem okrese. Neplnění dodávek posloužilo okresnímu prokurátorovi jako záminka pro rychlý soud. Bylo s několika dalšími prohřešky prohlášeno za trestný čin rozvracení a sabotáže lidově demokratického zřízení a tvrdě se trestalo, u kulaků vystěhováním rodin a zabavením majetku. Často navíc uvězněním hospodáře a někdy i smrtí, to když zemědělec zvlášť urputně bránil svůj statek proti komunistickému režimu. Zvěsti o tom, kde k tomu, obvykle po veřejném procesu, došlo a kdo z rolníků byl takto krutě potrestán, 16
se bleskově šířily venkovem ještě předtím, než je s příslušným tendenčním komentářem přinesl rozhlas, filmový týdeník a noviny. Sabotáž byla velice mocným zaklínadlem třídního boje a oblíbeným bodem obžaloby v tehdejších procesech proti kulakům. A soudy stály vždy a bez výhrad na straně prokurátora. Byli jsme nevolníky vládnoucího režimu, občany druhé kategorie. Platila pro nás i jiná, nesrovnatelně horší pravidla a předpisy než pro menší hospodáře, malé a střední rolníky. Ti byli vzati na milost a prohlášeni za spojence dělnické třídy při prosazování diktatury proletariátu a počítalo se s nimi jako s předními průkopníky kolektivizace vesnice při zakládání jednotných zemědělských družstev. Dobře se jim vedlo, mohli využívat všech výhod, které měla dělnická třída a ani jejich soukromé hospodaření na pár hektarech pozemků nebylo zatím bezprostředně ohroženo. Mít malé hospodářství bylo v té době terno. Prvořadá byla likvidace kulaků. Tam, kde k ní už došlo, zaujímali malí rolníci jejich místa. Převzali majetek a neznalí, nezkušení v řízení velkých hospodářství je s všeobecně chatrnou pracovní morálkou vedli do záhuby, do zemědělských družstev. V mnohých případech byli dokonce do čela družstva postaveni místo rolníků dělníci. Bez sebemenšího vztahu k půdě, zato bezmezně oddaní „rodné straně“. Pod patronací Komunistické strany tak začal dříve kvetoucí venkov s postupující kolektivizací hrozivě upadat. Diktatura proletariátu přinesla vesnici bídu, rozvrat a nenávist. Znovu jsme prožívali obdobu válečných let, něco podobného nás postihlo i tenkrát - otec byl uvězněn a statek nám byl vyvlastněn. Bez náhrady se stal majetkem Velkoněmecké Říše. I tehdy kvůli sabotáži, v tomhle případě jejího válečného hospodářství. Hrozil i koncentrák. Důvodem bylo nesplnění předepsaných dodávek a zatajení zásob. Už fašistům se ta záminka osvědčila! Jako za Protektorátu jsme i teď přežívali v neustálém strachu ze zítřka. Duševní útrapy tak ještě umocňovaly každodenní dřinu na statku. Peněžní reforma, ve skutečnosti totální znehodnocení měny za prezidenta Zápotockého a vlády Viliama Širokého na jaře v třiapadesátém roce, náš svízelný život ještě ztrpčila. Chyběly peníze, žili jsme ze dne na den. Typičtí vesničtí boháči v období přechodu společnosti od lidové demokracie k socialismu. A ani ve snu nás nenapadlo, že prožijeme ještě dlouhé utrpení, než se náš osud zcela naplní. Třídní boj zdaleka nekončil.
17
Poslední večer Směl jsem si s Vámi přiťuknout a zapálit Vám Spartu. Jen polibek jste odmítla. Snad kvůli růži na rtu? Směl jsem Vás hladit po ruce a vidět Vaše oči. Bylo jen to a celý svět se mohl přestat točit. Vlasy jsem Vám směl načechrat a poslouchat Váš hlas. Čas, jako blázen ztřeštěný uháněl kolem nás. Ten večer stoupal do hlavy a nebylo to vínem. Jen ten čas letěl, nepočkal. A to mu neprominem.
18
Po dvouleté kariéře kulaka, jednom z nejhorších období mého života, přerušeném jen semestrem studia na vysoké škole, jsem koncem října v třiapadesátém roce narukoval. S černým dřevěným kufříkem se svým jménem. Tahle součást tehdejší vojenské výbavy mne pak provázela déle než dva roky. Dalo se na něm sedět, napsat dopis i ukrýt v něm pár osobních věcí. Naspodu víka obvykle i fotku děvčete. Začala další osudová část mé cesty životem. V Jihlavě se nás sešlo něco kolem stovky. Po opatrném oťukání jsem shledal, že jsme vlastně vybraná společnost. Vyhození studenti středních a vysokých škol, hodně kulaků, živnostníci, továrníci a jejich potomci, faráři a duchovní, „kopečkáři“, kterým se nezdařil útěk za železnou oponu, i pár vojáků ze západních armád. Automaticky se tu octli synové vlastníků poněkud většího majetku, který režim zrovna potřeboval a také jeho politických odpůrců. Ale bylo tu i pár obyčejných dělníků. Většinou kvůli několika kritickým slovům, která se nelíbila strážcům nového pořádku. A někdo ani nevěděl proč. Prostě pozůstatky kapitalismu, jež bylo třeba zničit, protože jejich názor na rodící se socialistický řád nebyl ten správně světový. Přitom to byla, jak hlásal vševědoucí historický materialismus, jasná nutnost, kterou jsme, ke své škodě, bohužel nepochopili. Jinak bychom se byli samozřejmě už dávno sami uvědoměle historicky zničili. Zvláštní skupinu tvořili věřící utiskovaných církví: baptisti, svědci Jehovovi, adventisti. Pocházeli většinou z Ostravska. Okamžitě se mezi námi našli a utvořili vlastní komunity. Sdružovala je Bible. Na nádvoří jihlavské Modety jsme se také vzájemně utvrdili v tom, co jsme dříve jen tušili. Že cílem naší cesty nejsou žádné technické útvary, ale doly. Ostravské nebo kladenské. A že nás čeká docela jiná vojna, než jakou jsme dosud z doslechu znali. Byli jsme velmi pestrá směsice. Dvacetiletí i starší muži, mnozí už se zkušenostmi z komunistických kriminálů a táborů nucených prací, měli ale jedno společné: všichni byli vládnoucí stranou ocejchováni jako její nepřátelé, nebezpeční odpůrci socialismu. A těm se nesměla dostat do rukou zbraň, ani na vojně. Co kdyby ji, nedej Stalin, obrátili jinam než na západ! Bylo také třeba izolovat je od rodící se nové, pokrokové společnosti, aby jí nemohli škodit. Odklidit je nejlépe někam daleko a hluboko, přece jen představovali pro vládnoucí režim nebezpečnou sílu. A byla by to od něj neodpustitelná třídní slabost nevyužít je přitom pracovně tam, kde to nová společnost nejvíc potřebovala. Ideální místo? Přece doly! Za tím účelem generál Čepička s Gottwaldem a Reicinem za přispění sovětských poradců vymysleli na samém konci čtyřicátých let jednotky PTP – Pomocné technické prapory. Polovojenské, v podstatě trestanecké útvary, kam jsme teď všichni směřovali. Bez soudu, stačil povolávací rozkaz. Po předchozí pestré paletě různých vojenských pracovních jednotek a báňských oddílů, zřizovaných ze stejných důvodů už od roku čtyřicet osm, byly víceméně jednotně organizované. A v táborech nucené práce při PTP nás měli nejen izolovat od pokrokové společnosti a využít k těžké práci, ale s pomocí vojenského drilu navíc také převychovat. To abychom zapomněli na své 19
