Návrh nového občanského zákoníku z pohledu ústavního práva

Masarykova univerzita Právnická fakulta Právo a právní věda Katedra ústavního práva a politologie

Diplomová práce

Návrh nového občanského zákoníku z pohledu ústavního práva Draft of the New Civil Code in Term of the Czech Constitutional Law

Bc. Robert Pšenko 2011/2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Návrh nového občanského zákoníku z pohledu ústavního práva zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně 27. března 2012

Robert Pšenko

Děkuji především prof. JUDr. Janu Filipovi, CSc. za odborné vedení a podněty, které přispěly ke zpracování mé diplomové práce. Dále mi radami a materiály přispěl JUDr. Jeroným Tejc, JUDr. Jan Chvojka a sekretariát Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny ČR, kterým tímto děkuji.

Obsah Úvod ........................................................................................................................ 7 1. Systematika NOZ .............................................................................................. 10 2. Prameny NOZ ................................................................................................... 14 2.1 Historické prameny ..................................................................................... 14 2.1.1 Římskoprávní a jiné zásady .................................................................. 15 2.1.2 Návrh z roku 1937, ABGB ................................................................... 18 2.2 Současný občanský zákoník ........................................................................ 19 2.3 Zákon o rodině ............................................................................................. 22 2.4 Obchodní zákoník........................................................................................ 23 3. Subjekty NOZ ................................................................................................... 24 3.1 Občan ........................................................................................................... 24 3.2 Fyzické osoby .............................................................................................. 25 3.2.1 Právní osobnost ..................................................................................... 25 3.2.2 Svéprávnost ........................................................................................... 25 3.3 Právnické osoby .......................................................................................... 29 3.3.1 Právní osobnost ..................................................................................... 30 3.3.2 Svéprávnost ........................................................................................... 30 3.4 Podnikatelé .................................................................................................. 30 3.4.1 Obchodní firma ..................................................................................... 31 3.5 Spotřebitelé .................................................................................................. 31 4. Předmět NOZ .................................................................................................... 33 4.1 Soukromé právo .......................................................................................... 33

5. Výklad NOZ z hlediska ústavního práva .......................................................... 36 5.1 Metody výkladu ........................................................................................... 36 5.1.1 Výklad dle subjektů .............................................................................. 37 5.1.2 Výklad dle způsobu a metody............................................................... 38 5.1.3 Výklad dle rozsahu ............................................................................... 39 5.2 Ústavně konformní výklad .......................................................................... 40 5.2.1 Diskontinuita judikatury ....................................................................... 41 5.2.2 Diskontinuita terminologie ................................................................... 42 5.3 Generální klauzule § 2 NOZ ....................................................................... 44 5.4 Soudcovské dotváření práva § 10 ................................................................ 47 Závěr ..................................................................................................................... 51 Resumé .................................................................................................................. 53 Literatura ............................................................................................................... 55 Primární prameny .............................................................................................. 55 Mezinárodní smlouvy a předpisy................................................................... 55 Právní předpisy .............................................................................................. 55 Sekundární prameny .......................................................................................... 55 Soudní rozhodnutí (judikatura) ......................................................................... 59 Elektronické prameny........................................................................................ 61 Jiné prameny...................................................................................................... 62

Seznam použitých zkratek

NOZ

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ABGB

Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (obecný zákoník občanský, o. z. o.)

ZGB

SR 210, Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Úvod Nový občanský zákoník byl zpracováván po více než 11 let, od schválení věcného záměru až k jeho podepsání prezidentem dne 20. 2. 2012 a spolu se zákonem o obchodních korporacích a zákonem o mezinárodním právu soukromém vytvoří základní kámen soukromého práva České republiky. Toto téma jsem si vybral především, protože považuji Nový občanský zákoník za největší novelizací soukromého práva od tzv. právnické dvouletky v letech 1948-1950, která změní koncepci nejzákladnějších právních institutů. Významným důvodem je mnohem větší praktický rozsah soukromého práva, zahrnujícího všechny vztahy obchodní, spotřebitelské, sousedské, dědické a jiné, dále ochranu osob a osobnosti, úpravu subjektů práv a rodinného života. Subsidiární aplikace občanského zákoníku jako základního soukromoprávního předpisu přisuzuje občanskému zákoníku téměř roli jakési ústavy soukromého práva.

Koncepce

nového

občanského

zákoníku

jako

základního

soukromoprávního předpisu je také posílena sloučením jednotlivých stávajících úprav občanského, obchodního zákoníku, zákona o rodině a dalších do jediného kodexu. Tento krok od základů změní koncepci právního řádu České republiky a povede k jisté přehlednosti úpravy – soukromé právo již nebude upraveno na mnoha místech ale v jediném kodexu. Otázkou je, zda tento krok neměl přijít dříve, vzhledem ke dlouhé době účinnosti současných předpisů. Všechny výše uvedené důvody poukazují na obrovskou důležitost současné kodifikace soukromého práva v podobě nového občanského zákoníku. Je zřejmé, že takováto velká úprava, nebo chcete-li sloučení úprav stávajících, bude mít obrovský dopad na celý právní řád a všechny jeho subjekty. Široký dopad a rozsah úpravy ve spojení s velkou mírou ochrany dotčených subjektů je náchylný ke vzniku mnoha problémů při praktické aplikaci, kdy může dojít ke střetu ústavně zaručených práv. Ústavní konformita jednotlivých ustanovení i nového občanského zákoníku jako celku tak bude často

7

přezkoumávána. Vzhledem k tomu, že k této nové úpravě nebude ještě dlouhou dobu dostupná žádná konzistentní judikatura vyšších soudů, významně zde stoupá role odborné literatury jako vodítka při doktrinálním výkladu nového předpisu, a to také pro advokáty a soudce, kteří budou nový zákon aplikovat. Jelikož během studia jsem společně s ostatními studenty zkoumal současný občanský zákoník, bylo vždy zajímavé porovnávat si úpravu s tehdejším návrhem. Pro poznání je dle mého názoru ovšem nutné být seznámen nejen se zněním jednotlivých ustanovení, ale také s aplikačním a ideologickým rámcem zákona. Cílem této práce bude studie revize právní úpravy nového občanského zákoníku, a to především těch ustanovení, na která autoři zákona kladli důraz.1 Nejprve tak prozkoumám samotný NOZ, přičemž se budu snažit nezabíhat do přílišných podrobností, a pak se zaměřím na ustanovení § 2 a § 10, které dle mého názoru nejcitelněji upravují ústavní konformitu zákona při jeho aplikaci. Důvodová zpráva toto odbyla jedinou větou.2 Cílem není v žádném případě popisovat vývoj návrhu, kopírovat postupy ústavněprávních výborů, ani analyzovat zákon o obchodních korporacích a zákon o mezinárodním právu soukromém. Základní cílem práce tak bude přezkum ústavní konformity výkladu úpravy jako celku pro uvedení do problému studia NOZ v jeho praktické aplikaci. Právní úprava nového občanského zákoníku doslova vyzařuje obrovské množství práce, která byla pod taktovkou prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše do úpravy kodexu investována od prvního věcného záměru JUDr. Otakara Motejla, tehdejšího ministra spravedlnosti, až do podpisu prezidentem republiky. Historicky právě Motejl doporučil vyjít z návrhu československého občanského zákoníku z roku 1937 a nikoli ze stávajících úprav zahraničních. A možná právě 1

„Nicméně: prvních patnáct paragrafů, kde jsou obecné zásady, má pro mě opravdu zásadní osobní význam.“ (ELIÁŠ, K. Karel Eliáš: O tom paragrafu jsem přemýšlel rok. iHNed [online]. Změněno 28. 6. 2008 [citováno 25. března 2012]. Dostupné z www: . ISSN 1213-7693.) 2 „Návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“ (Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 603) k tomu srov. SYLLOVÁ, J., DUPLÁKOVÁ, D., POHL, M.. K návrhu občanského zákoníku. In Vybraná témata - 19/2011 [online]. Praha : Parlamentní institut, vydáno září 2011 [citováno dne 25. března. 2012]. Dostupné z < http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=74795>.

8

tento krok patří k počátečním důvodům, proč je příprava nového občanského zákoníku obklopena určitou kontroverzí.3 Mezi nejvíce kritizované rysy nového občanského zákoníku totiž patří jeho historičnost a nedostatečné zaměření na současnou a budoucí právně-faktickou situaci, a to také v otázce terminologie. Kritici poukazují i na přetržení judikaturní tradice a narušení právní jistoty všech subjektů. Obecná ustanovení, jimiž nový občanský zákoník upravuje své především ústavněprávní aplikace, se v této práci pokusím výkladem upřesnit a zdůraznit jejich ústavněprávní podtext. Před nabytím účinnosti bude takový výklad nutný nejenom pro konstrukci komentářů, ale také při tzv. předúčinné aplikaci NOZ. Práce bude čistě teoretická, což je dáno volbou tématu, ale také neexistencí relevantní judikatury. Používanými metodami budou metody deskriptivní, analytická, historicky analytická a komparativní. Je zřejmé, že při tomto úkolu budu využívat především samotný text nového občanského zákoníku, důvodové zprávy, záznamy a poznámky z projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně a jejích výborech; sekundární zdroje a judikatura budou užívány především jakožto teoreticko-právní pomůcky při výkladu jednotlivých institutů, jejich úpravy a praktických dopadů. Ve výsledku by práce měla sloužit jako pomůcka k ústavněprávně konformnímu výkladu ustanovení nového občanského zákoníku, a to jak při studiu jednotlivých ustanovení během legisvakanční doby, ale také při aplikaci v době účinnosti zákona. Je ovšem nutné zmínit, že tato práce rozhodně nemá za ambice pojmout celou šíři nového občanského zákoníku a vytvářet jakýsi komentář. To značně přesahuje rozsah této práce i časové možnosti jediného člověka. K vytvoření komentářů se zajisté spojí nejenom členové rekodifikační komise pro přípravu nového občanského zákoníku, ale i širší veřejnost.

3

Např. MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 20, navazující na LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, č. 23, str. 848.

9

1. Systematika NOZ Nový občanský zákoník vytváří obecný základ soukromého práva, tím že shrnuje ustanovení o statusových otázkách – určuje právní následky početí, narození i smrti, řeší nabývání svéprávnosti, možnosti omezení či zbavení svéprávnosti, vznik a zánik manželství, právnických osob. Dále vytváří společný základ pro počítání času, kdy současná úprava např. ve věci cenných papírů užívá speciální úpravy. NOZ zrušuje celou řadu zákonů a přebírá jejich úpravu. Dělá tak nikoli bez dalšího, ale s úpravami, které by měly vyhovovat celkové koncepci právního řádu a měly by být poplatné současné době. Oproti zrušeným předpisům nový občanský zákoník akcentuje projev soukromé vůle a smlouvu a dává jim přednost, a zároveň se svými kogentními ustanoveními snaží o zachování rovnováhy ochranou práv jednotlivce působících vůči všem, ochranou slabší strany aj. Nový občanský zákoník obsahuje 3081 paragrafů, přičemž rozsah zákona je daný šíří tématu, a také kazuistickou úpravou hraničící až s nedůvěrou autorů v soudce, která míří směrem k přesnější úpravě některých sporných ustanovení současného soukromého práva nebo zavedení nových institutů tam, kde jich je (dle názoru autorů úpravy) v praxi třeba. Bohužel ani nelze souhlasit s poslancem Bendou, který argumentoval tím, že nový občanský zákoník přinese zeštíhlení právního řádu bez ohledu na množství ustanovení.4 Kodex je naopak rozsáhlejší

4

„Benda: Když se podíváte na zrušovací ustanovení, ruší se 231 právních předpisů, některé částečně, některé více, ale 231 právních předpisů tímto návrhem, který je nám sem přinášen. To přece znamená výrazné zjednodušení právního řádu, po kterém všichni a tak často voláme, a v okamžiku, kdy přijde, z něj najednou začínáme mít strach. … Pospíšil: To číslo 230 vypadá velkolepě, ale je to mnohem méně reálných zákonů, je to asi 30 zákonů, protože legislativní pravidla jasně říkají, že se počítá každá následná novela jako samostatný zákon. Ruším-li tedy jeden zákon, který byl 30krát novelizován, tak podle té legislativní techniky ruším 31 zákonů. Takže to číslo je reálně menší, je to kolem 30 plných zákonů, což je v zásadě adekvátní stav. Jsou to zákony, které obsahovaly v rozporu s filozofií civilního práva civilní právo, aniž by bylo obsaženo v občanském zákoníku.“ (Poslanecká sněmovna: záznamy jednání, 19. schůze dne 8. června 2011 [online]. [citováno dne 25. března 2012], dostupné z www: )

10

než suma předpisů, které ruší5. Zpracovatelé textu NOZ se u jednotlivých ustanovení pevně drží jazykové zásady, že „jeden paragraf má obsahovat nanejvýš dva odstavce a že jeden odstavec paragrafu má obsahovat nanejvýš dvě věty…“6 Dle mého názoru je volba zásady menšího rozsahu jednotlivých ustanovení velmi dobrým nápadem, jelikož menší rozsah dovoluje okamžitou orientaci jediným pohledem. Toto je bohužel vyváženo velkým rozsahem celého zákona. Kodex soukromého práva je rozdělen do pěti částí, které se dále dělí na hlavy, díly a oddíly. Nadpisy jednotlivých částí NOZ jsou – Obecná část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. Z praktického hlediska předpokládám snahu vydavatelů předpisu o uvedení předpisu podrobným obsahem a v některých případech i nadpisy jednotlivých ustanovení a nikoli pouze u oddílů či pododdílů jako je zvykem například v německé úpravě, což jen dále zvýší přehlednost textu zákona. „V obecné části jsou především vymezeny jednotlivé pojmy, se kterými následně text občanského zákoníku pracuje. Část Rodinné právo v sobě zahrnuje dnešní zákon o rodině. Dotýká se jak institutu manželství, tak vztahů mezi příbuznými, zejména pak vztahů mezi rodiči a dětmi. Část Absolutní majetková práva v sobě skrývá definici vlastnictví, práva k cizím věcem a problematiku dědění. Čtvrtá část nazvaná Relativní majetková práva je nejobsáhlejší. Zahrnuje v sobě různé druhy smluv, stejně tak jako závazky z deliktního jednání (tedy i odpovědnost za škodu).

5

CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku (z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce. 2011, č. 4, str. 7-14. ISSN: 1211-5347. 6 Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www:

11

Poslední část se zabývá především legislativně technickou problematikou, mimo jiné tím, které dosavadní zákony budou novým zákonem zrušeny.7“ Dělení zákona je opět velmi přehledné, ačkoliv za poněkud nekoncepční považuji vyřazení pracovního práva, jakoby snad ani nešlo o soukromoprávní institut, zřejmě z politických důvodů přetrvávajícího veřejnoprávního způsobu regulace pracovněprávních vztahů a obav z náhlé aplikace soukromoprávních metod, jak bylo možno pozorovat při diskusích při rozsáhlé novelizaci zákoníku práce. Systematicky starší kodexy vycházely již z Institucí od Gaia, modernější (a to včetně nového občanského zákoníku) vycházejí z dělení představeného v německém zákoníku občanském – BGB.8 Zákon se tak snaží postupovat v případě příbuzných institutů směrem od těch jednodušších ke složitějším a od obecných ke konkrétním.9 Obecné části lze vytknout na jednu stranu určitou bezobsažnost a na stranu druhou značnou rozsáhlost vzhledem k tomu, že má jít v podstatě o definiční část v rozsahu přes 650 ustanovení. Pokud má být smyslem zákona kodifikovat soukromé právo jako celek, je zřejmé, že i soubor definic bude rozsáhlý. Je ovšem otázkou, zda některé pojmy nemohly být upraveny až při jejich užití v souvislosti s např. závazkovými vztahy. Stejně je tento soubor definic řešen v případě části druhé. Na druhou stranu např. institut manželství i s jeho dopady bylo lze zařadit do části prvé. Jsou zde zbytečně zařazeny některé instituty, jejichž úprava měla být předmětem samostatných zákonů10, nebo je dokonce čistě deklaratorní a zcela redundantní. V části druhé považuji za tragické nezařazení úpravy registrovaného partnerství. Spolu se zavedením tradiční definice účelu manželství šlo zcela

7

Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: 8 BEZOUŠKA, P. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy. 2008, č. 19, str. 711. 9 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 713. 10 Úprava tělesné integrity, spolků aj.

12

zřejmě o krok k získání politické podpory pro návrh, kterému tak bylo upřeno na poplatnosti vzhledem k současnému společenskému stavu.11 Část třetí se zabývá především vlastnickým právem a jeho podobami, dále právy k věcem cizím a dědickými právy. Je jen o málo rozsáhlejší než část obecná, čímž se stává druhou nejrozsáhlejší. Výše uvedené oblasti úpravy samozřejmě vyžadují značnou pozornost, ale vzhledem k širokému zažití těchto institutů je možná zbytečné některé instituty upravovat dopodrobna 12. Toto platí zvláště ve světle současné úpravy, která je mnohem stručnější. K těmto institutům také existuje velmi rozsáhlá judikatura, o jejíž aplikovatelnosti stále panují spory. Nevidím ovšem důvod, proč nedůvěřovat soustavě soudů při aplikaci práva na konkrétní případy a kazuisticky je upravovat v zákoně. Čtvrtá část je pochopitelně částí nejrozsáhlejší. Tato část především řeší tolikrát vytýkanou „dvojkolejnost“ závazkových práv, jejichž úprava byla roztroušena po zákoníku občanském a obchodním. Snad i tento jediný důvod by mohl být dostatečným opodstatněním nové kodifikace. Poslední část je dle slov autorů pouze technickým souhrnem zákonů, které budou zrušeny. Toto ovšem není celá pravda – jde také o úpravu, která má řešit problémy s přechodem na nové právní instituty. Vzhledem k neexistenci prováděcího zákona lze z této části jen odhadovat rozsah změn, kterými projde celý právní řád v souvislosti s novým kodexem. Např. zavedení zásady superficies solo cedit bude spojena s dalšími potížemi v souvislosti se zřízením zákonného předkupního práva.13

11

Ačkoliv by zařazení rodinného práva lze kritizovat, jde vzhledem k určité stabilitě tohoto právního odvětví zařazení do kodexu soukromého práva obhájit. K tomu také Knapp: „Skutečnost, že rodinné právo bylo od občanského práva odděleno jako „legislativně“ samostatné odvětví, představuje jeden z nejhlubších a nejzávažnějších praktických a ideologických rozdílů, jimiž se socialistický systém práva liší od systému práva buržoazního.“ (KNAPP, V. Právo veřejné a soukromé. Právník. 1950, č. 89, str. 99-100.) 12 SPÁČIL, J. Nad návrhem nového občanského zákoníku, zejména nad úpravou některých věcných práv. Právní zpravodaj. 2003, č. 6, str. II. 13 Viz také KRATOCHVÍL, V. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku a v platném trestním zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 19, str. 706.

13

2. Prameny NOZ Myšlenka rekodifikace občanského práva se objevila velice záhy po roce 1989. V tehdejší době ji formulovali především manželé Knappovi, kterým nelze upřít značné zkušenosti s podobnými procesy.14 V roce 2001 O. Motejl započal s novými přípravami, které trvaly bezmála 11 let a jejichž konce se nedožil, podobně jako jiní, kteří se na nové úpravě podíleli. Tyto přípravy se udály pod taktovkou prof. Eliáše a vyvrcholili podpisem zákona prezidentem republiky dne 20. 2. 2012. Zákon se myšlenkově vrací k některým římskoprávním zásadám, inspiruje se současnými úpravami zahraničními, s jistými obměnami přebírá současnou úpravu, ale především se snaží (někdy i zuby nehty) držet českého návrhu z roku 1937. Inspirace zákona (a v mnoha případech dokonce „doslovná inspirace“) zahraničními úpravami, a to úpravou německého BGB, švýcarského ZGB aj. se ovšem obecně ukazuje jakožto neodpovídající řešení.15 A to také z důvodu, že úprava, která nemá kořeny v místním společenském zřízení, se obvykle záhy ukazuje jako nevhodná. Otázkou zůstává, zda předpis z roku 1937 odpovídá současným společenským poměrům a nelze na něj pohlížet téměř jako na další zahraniční úpravu.16

2.1 Historické prameny Mezi historické prameny nového občanského zákoníku patří ústavní principy, které v kontinentálním právu vycházejí z práva starověkého Říma a

14

KORBEL, F. František Korbel: Dnes vyšel nový občanský zákoník. Jiné právo [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: 15 TOMSA, M. K návrhu nového občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 1, str. 6, LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, č. 23, str. 848. 16 SPÁČIL, J. Nad návrhem nového občanského zákoníku, zejména nad úpravou některých věcných práv. Právní zpravodaj. 2003, č. 6, str. II.

14

vytříbené právní filozofie. Především vybroušené právní věty předních římských právníků si formou recepce našly svou cestu do moderních právních řádů. Z poněkud širších úprav nelze novému občanskému zákoníku upřít značnou inspiraci Obecným zákoníkem občanským z r. 1811 a jeho modernizací ve formě vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937. Tato více než zřejmá inspirace je novému občanskému zákoníku často vytýkána především po stránce terminologické – NOZ užívá termíny Krčmářova návrhu, které ovšem byly zavrženy totalitní legislativou a byly nahrazeny termíny, které užíváme dnes. Je ovšem otázkou, zda neponechat termíny, kterým současná veřejnost a především budoucí uživatelé NOZ rozumí, jelikož za jejich používání vyrostli,17 nebo je skutečně nutné je nahradit novými právními termíny s často stejným obsahem. Za archaický lze snadno NOZ považovat také díky inspiraci návrhem z r. 1937 po stránce jazykové.18 Ministrem Pospíšilem několikráte zmiňovaný posudek Ústavu pro jazyk český dle mého názoru nelze považovat za předmětný, jelikož nebere v potaz jazykové znalosti nastupující generace uživatelů zákona. Další častou výtkou je zaměření na zemědělské vztahy, a ignorace vztahů vznikajících v současné elektronické informační společnosti. 2.1.1 Římskoprávní a jiné zásady Neminem laedere Obecnou zásadu „nikomu neškodit, nikoho nepoškozovat, nerušit práva druhého“ ze rtů Ulpiana19 lze postřehnout skrze celý text nového občanského zákoníku, ruku v ruce s dispozitivností právní úpravy, jejímž nutným omezením

17

„současná praxe zejména u mladých lidí jej může zcela odmítnout, protože tomuto stylu vyjadřování prostě nebudou rozumět.“ (CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku (z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce. 2011, č. 4, str. 9, ISSN: 1211-5347.) Srov. HOLLÄNDER, P. Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku. Justiční praxe. 2002, č. 8, str. 50. 18 „NOZ bude napsán hezkou češtinou připomínající období první republiky.“ (CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku (z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce. 2011, č. 4, str. 9, ISSN: 1211-5347.) 19 Domitius Ulpianus (cca 170 – 228) – významný římský právník, zásada je mottem PrF UPOL

15

je. Tato zásada je obsažena nejenom v současném občanském zákoníku, ale jde také o základní princip soukromého práva. Zákaz denegatio iustitiae (§ 10) Zákazem odmítnutí spravedlnosti je soudu přikázáno rozhodnout i v případě, že neexistuje norma. NOZ tuto zásadu vyjadřuje ve svém ustanovení § 10, kdy přikazuje soudům v případě neexistence výslovné normy aplikaci analogie iuris. Hierarchický model – lex superior derogat inferiorit Vyjádření hierarchického modelu právní síly také úzce souvisí s modelem subsidiarity právní úpravy v případě soukromého práva. Také proto je občanský zákoník často nazýván Ústavou soukromého práva.20 V tom ovšem jeho role nekončí, neboť ačkoliv právo soukromé a veřejné již nelze považovat za spojité nádoby, stále jde o dvě tváře téhož, které jsou sice oddělené, ač nikoliv čínskou zdí. Projev zásady lex superior derogat inferiorit tak můžeme vidět nejenom v přikázání ústavně konformního výkladu v ustanovení § 2 NOZ, ale také v následné další subsidiární aplikaci nového občanského zákoníku. Nabytí od nevlastníka – prolomení zásady nemo plus iuris ad alium trasfere potest quam ipse habet Tato zásada se dostává do konfliktu s proklamovanou teorií dobré víry, přičemž tento konflikt zásad byl (pochopitelně v souvislosti s vlastnickým právem) několikráte řešen Ústavním soudem, který jednoznačně akcentoval roli dobré víry potažmo právní jistoty nabyvatele.21 NOZ zde následuje kroky ÚS a zavádí ochranu vlastnického práva nabyvatele po vzoru současného obchodního

20

JUDr. Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu, dokonce v rozhlasovém rozhovoru přirovnal rekodifikaci k transplantaci srdce. (Český rozhlas [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: ) 21 Nálezy Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2001 II. ÚS 77/2000, ze dne 16. října 2007 Pl. ÚS 78/06, ze dne 29. listopadu 2007 II. ÚS 1747/2007, ze dne 25. února 2009 I. ÚS 143/07, ze dne 11. května 2011 II. ÚS 165/11 srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 4280/2009.

16

zákoníku, která spolu s principem materiální publicity katastru nemovitostí zajistí dostatečnou ochranu nabyvatele. Vigilantibus iura scripta sunt Jde o jednu ze základních zásad soukromého práva po celém světě a v NOZ můžeme její aplikaci pozorovat zcela stejně jako v současném OZ, tedy především u institutů promlčení příp. prekluze. Zásada blaha dítěte Zájem dítěte lze spatřit v celé druhé části NOZ. Oproti současnému OZ je role dítěte posílena. Zásada odpovídá ústavnímu principu zvýšené ochrany manželství, rodičovství a mateřství. Zásada profesionality, princip poctivosti Princip poctivosti ovšem v českém právním řádu nemá hluboce zakořeněnou tradici. Lze jej vysledovat snad jen v ustanovení § 265 obchodního zákoníku, kdy odkazuje na zásady poctivého obchodního styku. Poctivost je v ustanovení § 7 NOZ důsledně oddělována od dobré víry, což hodnotím jako velmi dobrý počin, jelikož překryv termínů „poctivost“ a „dobré mravy“ není stoprocentní.22 Vzhledem k tomu, že je poctivost kladena na jednu příčku s dobrými mravy, dalo by se očekávat také podobné sankční působení, rozpor s poctivostí ovšem zákon nijak neřeší, což navádí ke společné aplikaci. Korektivy bona mores, bona fides „Výraz „dobrá víra“ však má ve zdejším právním jazyce již svůj osobitý právní význam jako vnitřní (subjektivní) přesvědčení jednajícího o jeho vlastním právním postupu, a tudíž výraz good faith a jemu podobné nelze do češtiny správně převést jako dobrou víru.“23 Je zarážející, že každý má povinnost jednat poctivě, ale nikoli v dobré víře (resp. šetřit dobré víry druhých), pokud ovšem autoři nezamýšleli mezi tyto termíny postavit rovnítko. Dobrá víra je pak dále 22

NOVÝ, Z. Princip „poctivosti“ dle Draft Common Frame of Reference jako inspirace pro výklad § 6 odst. 1 návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 2, str. 46. 23 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 615

17

postavena na roveň dobrým mravům24, působí tedy nejenom jako nejzazší korektiv jednání, ale také jako předpoklad platnosti.25 V české právní kultuře zde nalézáme jak absenci mala fide, ale také vyjádření zásady pacta sund servanda aj. a slouží především jako ekvitní korektiv. Jeho použití připadá v úvahu nejenom v případech, kdy se právo začne tvářit jako uzavřený systém, ale také jako protiváha rigidní aplikace zákona (např. jako protiváha k laesio enormis stavěné zákonem kazuisticky na roveň lichvě). 2.1.2 Návrh z roku 1937, ABGB Základním zdrojem myšlenek pro rekodifikaci je vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, který by byl v bývalém Československu přijat, pokud by nebylo událostí, které následovaly mnichovské dohodě. „Důvodem je především to, že tento vládní návrh sledoval modernizační revizi rakouského Obecného zákoníku občanského (ABGB) z r. 1811 v jeho konfrontaci s novějšími evropskými zákoníky, zejména německým a švýcarským. Návrh nového občanského zákoníku však hledal inspiraci i v současných aplikovaných zahraničních úpravách, a to především v zákoníku německém, švýcarském, rakouském, italském a nizozemském. Hlavní zásady kodifikace jsou především následující: Vypracovat kodexy vycházející z respektu ke středoevropskému právnímu myšlení Vytvořit zákoník srovnávající se s evropskou právní a kulturní konvencí Rozejít se s myšlenkovým světem socialistického práva“26

24

Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 BALARIN, J. Poznámky k (absenci) principu dobré víry v návrhu občanského zákoníku, Bulletin advokacie, 2011, č. 1-2, str. 25, k tomu srov. TÉGL, P. K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku, Bulletin advokacie, 2011, č. 1-2, str. 35, HURDÍK, J. Zásady soukromého práva, Brno: Masarykova univerzita, 1998, str. 75 a HURDÍK, J. Dobrá víra, Právník, 2007, č. 5, str. 569. 26 Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno 25. března 2012]. Dostupné z www: 25

18

Z hlediska právních expertů je fascinace obecným rakouským zákoníkem samozřejmá, jelikož v té době šlo o velmi moderní kodex. Dokonce tak moderní, že Rakousko nedávno oslavilo 200 let platnosti ABGB. Dlužno ovšem říci, že tato dvě století se samozřejmě projevila množstvím nutných novel a judikaturního dotváření práva. Některé pasáže byly vyjmuty a upraveny ve zvláštních zákonech, přičemž NOZ jde směrem zcela opačným. Návrh z roku 1937, který byl pouze návrhem pro novelizaci ABGB, zapracovává rakouské novely i jistá rozhodnutí judikatury a hledá inspiraci i v jiných zahraničních právních úpravách. Nový občanský zákoník tento krok dále prodlužuje a zapojuje další zákoníky kontinentálního systému práva. Tento postup je zajisté velmi chvályhodný a volba velkých právních systémů je zřejmá, ovšem možná by se mělo spíše hledat v současných novelách zahraničních kodexů a současné judikatuře, než v původních zněních, kdy je často přebírána doslovná dikce. Rekodifikace totiž poskytuje našemu právnímu řádu hned dvě ojedinělé možnosti: 

Upravit současné nejpalčivější problémy, které praxi citelně chybí a



odstranit „balast“ a zeštíhlit a zpřehlednit právní řád.

Je zcela zřejmé, že nekritická inspirace historickým textem nemá šanci tyto příležitosti využít.27

2.2 Současný občanský zákoník Nový občanský zákoník doplňuje a upřesňuje současnou úpravu. Současný občanský zákoník prošel bouřlivým vývojem, především po období revolučních změn, které proběhly v roce 1989. Změna společenských podmínek a posun ze socialistické společnosti směrem k demokratickému zřízení znamenal nutnost reformy tohoto základního kamene soukromého práva. K té došlo v roce 1991 zákonem č. 509/1991 Sb. Tento novelizační počin se ovšem nezaměřil na pozitivní aspekty, ale především na odstranění nejrozpornějších ustanovení, které 27

ELIÁŠ, K. Nad legislativním záměrem zásad obecné části nového občanského zákoníku aneb kterak se promeškávají historické příležitosti. Právní rozhledy. 1996, č. 1, str. 12.

19

nemohly změnu společenských poměrů po r. 1989 přežít. Bohužel v roce 1991 došlo k chybě, která trápí český právní systém dodnes. Jakkoliv totiž důvodová zpráva novelizace č. 509/1991 Sb. uváděla, že obchodní vztahy budou upraveny samostatným obchodním zákoníkem, který také vydán byl, obchodní zákoník se nevyhnul duplicitám se zákoníkem občanským. Vznikly tak v podstatě čtyři kodexy soukromého práva – zákoník občanský, zákoník obchodní, zákoník práce a zákon o rodině, které se v některých aspektech překrývají a dochází mezi nimi k rozporům. Dále byly provedeny více než tři desítky novel, které sledovaly v podstatě stejný záměr jako novela č. 509/1991 Sb., tedy odstranit rozpory. Nový občanský zákoník značně rozšiřuje úpravu současného, který je dle důvodové zprávy poznamenán socialismem, upravuje pouze materiální vztahy a mnohé důležité právní vztahy opomíjí. Na jednu stranu je jasné, že si v duchu „volného braní o vlastní štěstí“28 lidé v současnosti většinou představí nejprve ekonomické neboli materiální faktory. Mezi další morální a sociální faktory dále patří také lidská důstojnost a ochrana osobnosti, které ovšem nový občanský zákoník ve své úpravě pouze rozšiřuje. Nový občanský zákoník se v tomto ohledu tedy vydává správným směrem, jelikož právě tyto otázky, v současné době nedostatečně upravené a dovozované nejen z občanského zákoníku ale především ze znění mnoha dalších předpisů, patří mezi nejčastější předměty diskusí, kdy i široká veřejnost cítí, že tyto otázky si zaslouží mnohem širší úpravu, která nebude trpět roztříštěností. Ochrana osobnosti v režimu nového občanského zákoníku ovšem trpí jistými rozpory, jelikož zcela nenahrazuje speciální úpravu platnou v současnosti, a tak lex specialis derogat legi generali zajistí do jisté míry nemožnost aplikace těchto ustanovení nového občanského zákoníku. Dalším významným problémem bude mimo jiné také diskuse o tom, zda skutečně lze omezovat souhlas osoby s poskytováním jejích osobních údajů. Zákaz sledování soukromého života je v současné době prolomen nástupem sociálních sítí a různých „reality show,“ které soukromý život sledují. Subjekty těchto práv tak

28

Ustanovení § 3 nového občanského zákoníku

20

poukazují na existující společenský zájem o možnou dispozici s těmito právy, a to bez omezení ilustrovaných v novém občanském zákoníku. Zákon zde nesleduje společenský zájem regulace, přičemž tento problém násobí nejednotností úpravy. Z hlediska ústavního práva je zajímavá proklamovaná změna hlavní zásady občanského zákoníku, kdy dle důvodové zprávy autoři zákona považují za základní zásadu platného občanského zákoníku zásadu rovnosti, přičemž v návrhu akcentují především zásadu autonomie vůle smluvních stran. Rovnost lze považovat za jednu ze základních zásad platného občanského zákoníku, především s odkazem na ustanovení § 229, vždy jde ovšem ruku v ruce se zásadou volnosti vůle stran. Rovnost totiž nelze chápat pouze jako formální rovnost právní pozice

účastníků,

ale

také

jako

prostředek

ochrany

základních

práv

prostřednictvím provázání se zásadami zákazu diskriminace a ochrany slabší smluvní strany. Autoři zákona během procesu rekodifikace brali v úvahu platné právo, ovšem nevycházeli z něj dogmaticky. V důvodové zprávě se snaží jak v obecné tak ve zvláštní části, že „řada institutů platného občanského práva byla od 50. a 60. let minulého století deformována podle potřeby totalitního státu a po r. 1989 uchována z pohodlnosti či z nepochopení.“ Autoři navrhují vrátit se k jejich původnímu klasickému pojetí obohacenému o moderní tendence inspirované zahraniční právní úpravou. Tato historická tendence se ovšem neprojevila pouze historickými

koncepty,

ale

především

historickou

terminologií.

Návrat

k historickým konceptům lze vysledovat především v tolik kritizovaných ustanoveních o průhonu nečistého dobytka, pastvě, včelstvech a tvoření ostrovů. Je otázkou pro širší diskusi, zda jsou tato ustanovení vůbec nutná. Jejich neexistence v platném občanském zákoníku se judikaturní úpravou nijak neprojevila. Judikatura by měla „Reflektovat dosažený vývoj společenských vztahů, dotvářet nedokonalá pravidla, překlenout jejich rozpornost, nacházet 29

Srov. též KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. et al. Občanské právo hmotné, sv. I., 3. vydání, Praha: ASPI, str. 41 a 47 zdůrazňující prioritu zásady rovnosti. Naproti tomu FIALA, J. et al., Občanské právo hmotné, 3. vydání, Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, str. 18 zdůrazňují prvořadý význam zásady autonomie vůle.

21

pravý smysl používaných a vykládaných předpisů tak, aby dosaženým cílem a výsledkem cesty bylo nalezení spravedlnosti.“30 Pokud zde taková reflexe chybí, lze pak důvodně pochybovat o důvodnosti těchto ustanovení. Ačkoliv autoři tvrdí, že novému občanskému zákoníku předcházela důkladná analýza judikatury, s odkazem na výše uvedený příklad, lze o tomto značně pochybovat.31

2.3 Zákon o rodině V zásadě převzatý. Obecné pojetí rodinného práva zůstává v novém občanském zákoníku v podstatě totožné. Část druhá nejvíce navazuje na platnou právní úpravu, která je veřejností hluboce zažitá. Odchylky od stavu platné úpravy jsou především formulační, které se snaží o dodržení základních zásad normotvorby stanovených autory. Ovšem i zde najdeme několik změn nikoli bezvýznamného charakteru.32 V části druhé považuji za tragické nezařazení úpravy registrovaného partnerství. Je ostudné, že tento institut stále není řazen na roveň nejenom, co se týče práv, ale ještě musí být upraven v jiném předpise než všechny instituty tematicky zcela související.

30

Předmluva JUDr. Baxy in KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha: Auditorium, 2006. 31 „Grospič: Na návrhu občanského zákoníku je pak zcela zřejmé, že na počátku příprav rekodifikace nebyly dostatečně vymezeny tzv. materiální předpoklady normotvorby, nebyla provedena ani sociologická, ani ekonomická, ani případně právně-filozofická analýza dosaženého stupně rozvoje společenských vztahů, která by ústila do určení možnosti těch vztahů, které nutně vyžadují právní úpravu, např. mohu zmínit otázku práva pastvy nebo výměnku, které dnes působí archaickým dojmem, přípravě těch právních vztahů, jejichž regulace je obsolentní. Právně teoreticky je také nezdůvodnitelný názor, že tuto analýzu představuje věcný záměr nového občanského zákoníku. Další problém, s nímž se návrh občanského zákoníku od počátku potýká, je spojen také s tím, že nebyla provedena analýza soudní judikatury, z níž by vyplynulo, co v soukromém právu nefunguje, a proto je potřeba tyto věci změnit. Namísto toho se vyšlo z předpokladu, že základním ideovým zdrojem kodifikace má být československý právní návrh občanského zákoníku z roku 1937 a některé vybrané zahraniční občanské kodexy, zejména kodex občanského práva rakouského.“ (Poslanecká sněmovna: záznamy jednání, 30. schůze dne 9. listopadu 2011 [online]. [citováno dne 25. března 2012], dostupné z www: ) 32 Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno 25. března 2012]. Dostupné z www:

22

Poplatnost současným poměrům je sporná také v případě úpravy popírání otcovství. Lhůta byla rozhodnutím Ústavního soudu zrušena a později zákonodárcem nahrazena lhůtou delší. Pokud se ovšem podíváme do praxe, v podstatě žádné rozhodnutí se při popírání otcovství neobejde bez testu DNA, který lze provést kdykoliv. Nemyslím si tedy, že je nutné, aby zde byla stanovena lhůta jakákoli a zároveň je dle mého názoru možné zrušit konstrukci domněnek otcovství.33

2.4 Obchodní zákoník Základní změnou nového občanského zákoníku je tolik kýžené sjednocení úpravy jednotlivých smluvních typů do občanského zákoníku. S účinností tak dojde k odstranění dosavadní dvojkolejnosti závazkového práva obchodního a neobchodního. Tato dvojkolejnost působila v praxi mnohé potíže nejenom spotřebitelům, ale i právním profesionálům, kteří se nemohli spolehnout na rozhodnutí soudů v jednotlivých případech.34 Mezi jednotlivé smluvních typů autoři zákona zahrnuli i ty, které v současnosti stojí jak mimo občanský tak i mimo obchodní zákoník –„jedná se o pojistnou smlouvu upravenou zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nebo o pracovní poměr, upravený dnes zákoníkem práce. Z hlediska systematiky jsou nově závazky z právních jednání správně zařazeny před ustanovení o závazcích z deliktů.“35 Obchodní zákoník jako celek bude účinností nového občanského zákoníku derogován a první obecná a třetí závazková část budou zahrnuty v úpravě nového občanského zákoníku. Nový občanský zákoník také v podstatě beze změn přebírá 33

VLASTNÍK, J. Některé připomínky k návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 11, str. 30, VESELÁ-SAMKOVÁ, K. Nový občanský zákoník. Blog [online], změněno 12. září 2008 [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: 34 Například v případech: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2000 sp. zn. 33 Cdo 1962/98, dne 24. března 2004 29 Odo 350/2003, ze dne 16. února 2006 32 Odo 1686/2005. 35 Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www:

23

úpravu prokury. Úprava obchodních společností z části druhé obchodního zákoníku je obsažena v zákoně o obchodních korporacích schváleném společně s novým občanským zákoníkem. Tento zákon ovšem přesahuje rámec této práce a nebude dále analyzován.

3. Subjekty NOZ 3.1 Občan „HN: Měli jste nějaký svůj limit, v jakém rozsahu chcete kodex udržet? Prof. Eliáš:Takový limit neexistoval: jak to vyjde, tak to vyjde. Když za éry Otakara Motejla práce na zákoníku začala, měl dvě podmínky. Za prvé, v občanském zákoníku se nesmí objevit slovo občan... HN: Proč? Prof. Eliáš: Není to zákon o občanech, ale o soukromnících. Nizozemci ve svém zákoně píší, že každý, kdo je v Nizozemsku, má tato práva, a hotovo. A druhé Motejlovo zadání znělo, že má mít zákoník aspoň tisíc paragrafů.“ 36 Osoby jsou v novém občanském zákoníku děleny na fyzické (lidé) a právnické. Výraz „osoba“ je shodný s terminologií čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která operuje zásadně s pojmem osob resp. lidí. Zákon tak využívá také synonymum „člověk“ pro označení fyzické osoby. Dle důvodové zprávy je pojem fyzická osoba nadužíván „jako nouzová náhražka dosavadního a zcela nevhodného státoprávního „občan,““ přičemž „tradiční občanské zákonodárství se tomuto pojmu vyhýbá.“ S nevhodností „občana“ nelze než nesouhlasit, lze však polemizovat s absencí termínu „fyzická osoba“ v „tradičním občanském zákonodárství.“ Je faktem, že předchozí návrhy 36

ELIÁŠ, K. Karel Eliáš: O tom paragrafu jsem přemýšlel rok. iHNed [online]. Změněno 28. 6. 2008 [citováno 25. března 2012]. Dostupný z www: . ISSN 1213-7693.

24

tento pojem užívají sporadicky, ovšem, jak dále uvádí i sama důvodová zpráva, např. německý občanský zákoník užívá pojmu přirozená osoba, který se v zásadě překrývá s pojmem fyzická osoba používaným českým zákonodárcem. Zůstává tak otázkou, zda je skutečně nutné důsledně se označení fyzické osoby vyhýbat a snažit se za každou cenu užívat jiných termínů, pokud existuje jednoznačná definice, která osoby takto dělí. Dále jsou používány pojmy mladistvý, nezletilý, dítě, nedospělý, zletilý aj., které odpovídají současnému občanskému zákoníku.

3.2 Fyzické osoby37 3.2.1 Právní osobnost Člověk má právní osobnost po celý svůj život.38 Pod právní osobností rozumíme právní subjektivitu, způsobilost k právům a povinnostem, kterou má každý, kdo je subjektem práva. Tato úprava zohledňuje i nasciturus, přičemž zároveň dává i prostor pro řešení potratu. Fyzické osobě náleží vrozená práva seznatelná samotným rozumem a citem; tato práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát.39 Tato úprava je odpovídající Listině základních práv a svobod, především pokud si uvědomíme, že v ABGB směřovala k zákazu nevolnictví a otroctví, a tím také zcela proti hierarchickému uspořádání systému právních norem, redundantní a zbytečná a proti snaze o zeštíhlení právní úpravy. 3.2.2 Svéprávnost Svéprávná je osoba, která je s to nabývat pro sebe soukromá práva a povinnosti z vlastní vůle.40 Institut svéprávnosti41 nahrazuje způsobilost k právním

37

Ustanovení § 15 a násl. NOZ Ustanovení §§ 23, 25 NOZ. 39 Ustanovení § 19 NOZ. 40 Ustanovení § 15 NOZ. 38

25

úkonům dle současného občanského zákoníku a jeho obsah je zcela stejný. Svéprávnost člověk nabývá postupně v souvislosti s rozumovou a volní vyspělostí, stejně jako způsobilost k právním úkonům. Je třeba ji důsledně oddělovat od právní osobnosti.42 Stejná úprava se ustálila v zákonodárství celé Evropy.43 Plné svéprávnosti člověk nabývá zletilostí – tedy 18. rokem věku, dříve, stejně jako v současnosti, tedy od 16. roku, ji je možné získat také sňatkem nebo emancipací.44 Tuto novou45 možnost nabytí svéprávnosti je možno uplatnit na návrh nezletilého, o jehož svéprávnosti má být rozhodováno, a se souhlasem jeho zákonného zástupce, je-li nezletilý schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Nezletilý může pouze ze své vůle a bez souhlasu zákonného zástupce dosáhnout přiznání svéprávnosti, je-li to v jeho vážném zájmu.46 Ustanovení § 32 NOZ zakládá nezletilému možnost jednat ve všech případech, kdy je mu předem udělen souhlas jeho zákonného zástupce. Ustanovení § 33 NOZ poskytuje možnost udělení souhlasu k samostatnému podnikání nebo jiné výdělečné činnosti nezletilému, který není plně svéprávný. Poskytnutí souhlasu k samostatnému podnikání je ovšem vázáno na potvrzení soudem. Je zřejmé, že ustanovení § 33 je speciálním ustanovením k obecné úpravě ustanovení § 32 NOZ. V praxi bude třeba individuálního posouzení udělení souhlasu a také vyvstává otázka jeho formy a souladu s pracovněprávními předpisy. Skutečně existuje velké množství nezletilých, kteří podnikají na účet svých zákonných zástupců, nebo jiných zletilých osob, ale také nezletilých 41

Termín svéprávnost považuji za vhodnější vzhledem k jeho návaznosti na římský odkaz (personae sui iuris). Teorie již ovšem dávno dovodila shodu této terminologie. Nahrazení tedy není dle mého názoru důvodné. 42 FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, str. 71 a násl. 43 ABGB stanovoval jednotlivé věkové hranice, současný BGB přijal postupný růst s ohledem na individualitu člověka. Objektivní stanovení zakládá největší právní jistotu, nebere však ohled na individuální charakter jedince. Více viz FRINTA, O. Pojetí svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, str. 58. 44 Emancipace se vyvinula z institutu venia aetatis, neboli prominutí let. 45 Emancipace nebyla v současném OZ zapracována s odkazem na sníženou hranici zletilosti v důvodové zprávě. K tomu srov. obč. zákoníky Rakouska, Španělska, Ruska. 46 Ustanovení § 37 NOZ.

26

pracovníků. Zákoník práce se sice obecně nevztahuje na podnikatelskou nebo samostatně výdělečnou činnost, ale již v současné době mohou i osoby mladší 15 let samostatně vydělávat. Tato výdělečná činnost je pak omezena na uměleckou, kulturní, sportovní a reklamní, je podmíněna povolením příslušné krajské pobočky Úřadu práce (platnost povolení je omezena na 12 měsíců) a nesmí bránit vzdělání nebo školní docházce a omezovat zdravý vývoj nezletilého. Zákonodárce tedy mohl jít cestou menšího odporu a rozšířit stávající úpravu, nebo alespoň zohlednit úpravu pracovněprávní v novém kodexu. Tímto způsobem totiž zavedl druhý povolovací režim, přičemž možný překryv vyřeší až praxe, a také přidal na agendě stále vytíženějším soudům, když velmi podobný režim již posuzují Úřady práce.47 Současný obchodní zákoník zakazuje osobám mladším 18 let, aby se stali neomezené ručícím společníkem, jednatelem, členem představenstva, dozorčí rady, orgánu družstva. Obecně ustanovení § 152 NOZ určuje, že členem voleného orgánu právnické osoby nemůže být nezletilý, resp. osoba s omezenou svéprávností, pokud se činnost právnické osoby nějak nedotýká nezletilých nebo osob s omezenou svéprávností a nejde primárně o podnikání. Některá ustanovení48 nového občanského zákoníku kladou podmínku plné svéprávnosti pro funkce v právnických osobách. Zákon o obchodních korporacích ovšem nerozlišuje mezi orgány volenými a jinak ustanovenými – v ustanovení § 44 stanovuje orgány obchodní korporace jako všechny společníky (valnou hromadu, členskou schůzi), kontrolní orgán (dozorčí rada, kontrolní komise apod.). Pro členy orgánů obecně stanovuje pouze podmínku bezúhonnosti ve smyslu zákona o živnostenském podnikání, resp. neexistenci překážky provozování živnosti. Na základě výše uvedeného lze pochopit, že se nezletilý na základě souhlasu zákonného zástupce může stát neomezeně ručícím společníkem, může společnosti zakládat, přičemž sekundární literatura k tomuto tématu mlčí. 47

Podobně zákonodárce postupoval i v případě poznámek spornosti ve veřejných seznamech. Viz VRZALOVÁ, L. Poznámky spornosti v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 2, str. 65. 48 Ustanovení §§ 152, 266.

27

„Příklad: Matka přivede do obchodu s elektronikou dvanáctiletého syna, dá mu svoji platební kartu a řekne: „Ať si koupí, co chce,“ a odejde ke kadeřníkovi. Syn si vybere mobilní telefon za 25 000 Kč a zaplatí jej. Nebude již možné namítat neplatnost smlouvy z toho důvodu, že nezletilý neměl souhlas ke koupi určité věci nebo že chyběl souhlas jeho otce.“49 Výše uvedený příklad z oficiální webové prezentace nového občanského zákoníku poukazuje na posílení právní jistoty třetích osob. Zároveň však vyvolává otázku formy a prokazatelnosti udělení takového souhlasu. Je zřejmé, že důkazní břemeno bude k tíži té ze stran, která se existence souhlasu dovolává. Individuální jednání musí být posuzováno jako jednání odpovídající průměrnému dvanáctiletému, pokud nebudou prokázány jiné korektivy. Toto řešení je uznáváno jako ústavně konformní, jelikož prodejce může posuzovat individuální chování pouze s ohledem na vzhled, výšku50 a případné chování nezletilého. Obecně také platí, že nezletilý je (stejně jako osoba s omezením svéprávnosti) svéprávný k darování a přijetí darů obvyklých nebo malé hodnoty. Ve svéprávnosti lze člověka omezit jen z vážných důvodů, v jeho zájmu a jen rozhodnutím soudu. Mezi vážné důvody ovšem ustanovení §§ 1528 a 1585 řadí i „chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek nebo podobných přípravků či jedů nebo chorobnou závislost na hráčské vášni,“ které lze jen stěží považovat za legitimní důvody k omezení svéprávnosti.51 Soudce musí člověka při rozhodování o jeho svéprávnosti zhlédnout a k těmto zásahům do lidských práv lze přistoupit, jen v případě, že nestačí mírnější postup. Kromě toho se zavádí nový institut nápomoci při rozhodování, který umožňuje soudu člověka neomezovat ve svéprávnosti, ale ustavit mu osobu, která mu pomáhá v běžných činnostech.

49

Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: 50 Např. některá koupaliště stanovují práva nezletilých pouze na základě výšky. 51 BAŠTECKÝ, J. Způsobilost k právním úkonům podle občanského zákoníku z pohledu psychiatra, Bulletin advokacie, 2005, č. 10, str. 27.

28

Právní osobnost (a s ní i svéprávnost) člověka zaniká jeho smrtí. Smrt se za běžných okolností prokazuje úmrtním listem vystaveným na základě lékařského ohledání. V mimořádných případech takto ovšem smrt prokázat nelze. Nový institut důkazu smrti se pak využije, jeví-li se jako jisté, že člověk zemřel, ač jeho mrtvé tělo nelze ohledat, například v případě letecké katastrofy. Prohlášení za mrtvého se využije v případech, kdy smrt není zřejmá, ale na návrh osoby, která má právní zájem, soud stanoví domněnku smrti. V případě, že by se tato domněnka prokázala jako mylná, vstupuje osoba do všech práv, jakoby k prohlášení za mrtvého nikdy nedošlo. Tyto vztahy se zřejmě nemohou vztahovat na statusové záležitosti jako např. manželství. Je dlužno říci, že v úpravě těchto institutů citelně chybí nová úprava procesně právní, což se nový občanský zákoník v některých svých ustanoveních snaží suplovat.52

3.3 Právnické osoby53 Právnické

osoby

jsou

dle

dikce

nového

občanského

zákoníku

organizované útvary se zákonem uznanou právní osobností. Pokud právnické osoby veřejného práva vystupující jako soukromníci mají s ohledem na zásadu rovnosti stejné právní postavení jako jiné osoby. Totéž platí i o státu.54 Nový občanský zákoník rozlišuje tři typy právnických osob: korporace, fundace a ústavy. Korporace jsou upraveny ustanoveními §§ 212 – 304 a jsou především sdruženími osob, ať již fyzických nebo právnických. Fundace upravené ustanoveními §§ 305 – 394 jsou naopak účelová sdružení majetku. Nově upravený typ právnické osoby jsou ústavy upravené v ustanoveních §§ 395 – 411. Tento typ právnické osoby je definován především svým účelem, přičemž osobní a majetková složka jsou propojeny.

52

Viz např. ustanovení § 43 NOZ, úprava veřejné a soukromé listiny aj. Ustanovení § 20 a násl. NOZ. 54 Ustanovení § 21 NOZ. 53

29

3.3.1 Právní osobnost Právnická osoba má právní osobnost od vzniku do zániku. Vznik a zánik jsou termíny, které odpovídají dikci současného obchodního zákoníku a vztahují se tak ke dni, kdy byla uvedená právnická osoba zapsána do veřejného rejstříku, resp. ke dni, kdy z takového rejstříku byla odstraněna. K současnému termínu založení právnické osoby nový občanský zákoník na několika místech užívá termínu „ustavení.“ Jeho slovesná podoba „ustavit“ se potom užívá také pro „jmenování“ např. správce pozůstalosti. Na druhou stranu spolek se „zakládá,“ a to prostřednictvím „ustavující schůze.“ 3.3.2 Svéprávnost Zákon užívá spojení „osoba plně svéprávná,“ a to i na místech, kdy se zřejmě jedná pouze o osobu fyzickou, neboli člověka. Právnické osoby jsou totiž plně svéprávné po celou dobu, kdy mají právní osobnost. Tuto skutečnost zákon kupodivu nikde neuvádí.

3.4 Podnikatelé Nový občanský zákoník upravuje také otázky související s podnikáním, které jsou dnes obsaženy v obchodním zákoníku. Základním prvkem je definice podnikatele, která je založená na definici podnikání podle § 2 současného obchodního zákoníku. Důvodová zpráva uvádí „základní kritérium, že podnikatelem je ten, kdo provozuje podnikatelskou činnost, přičemž se vymezují charakteristické znaky této činnosti.“ Definice podnikání jako takového bude tedy dovozována z této definice podnikatele. Z definice bylo oproti současnému obchodnímu zákoníku odstraněno jednání „vlastním jménem,“ nyní je podnikatelská činnost vykonávána „na vlastní účet.“ V duchu snahy nového občanského zákoníku o posílení soukromoprávních principů se odstraňuje nutnost veřejnoprávní registrace. Faktické chování je rozhodujícím kritériem pro zařazení osoby jako podnikatele, zápis do

30

veřejnoprávního rejstříku je až sekundární a zakládá právní domněnku podnikatelské činnosti. 3.4.1 Obchodní firma Problematika obchodní firmy zůstává v podstatě nezměněna a odpovídá obchodnímu zákoníku. U právnické firmy podnikatele je obchodní firma totožná s jejím názvem. Obchodní zákoník stanovoval povinnost pro fyzické osoby podnikání pod obchodní firmou shodnou se jménem. Tato povinnost je v novém občanském zákoníku odstraněna a fyzické osoby tak mohou podnikat pod libovolnou obchodní firmou, přičemž platí, že musí být zřejmé, že nejde o obchodní firmu právnické osoby. S ohledem na skutečnost, že v názvu právnické osoby mohou být vlastní jména fyzických osob, tohoto odlišení půjde pravděpodobně docílit absencí jakékoliv doložky nutně připojované jako součást obchodní firmy právnických osob. Otázkou ovšem zůstává, nakolik je toto zřejmé, a zda to zcela odpovídá zásadám nezaměnitelnosti a zákazu klamavosti.

3.5 Spotřebitelé Pojem spotřebitele je definován s ohledem na jeho význam pro celé soukromé a pro některé části práva veřejného. Definice je konformní definicím evropských předpisů - nezahrnuje tak právnické osoby, což odpovídá i současné úpravě obchodního zákoníku. Na ochranu slabší smluvní strany je pamatováno například v ustanoveních o adhezních smlouvách, přičemž slabší stranou může být i osoba právnická.55 Myslím, že ochrana slabší smluvní strany bude významným bodem, ke kterému se bude judikatura vyjadřovat. Dle mého názoru mohla být tato ochrana zavedena i koncepčněji a méně nahodile.

55

MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21, str. 771-776.

31

Zvláštní ustanovení o smlouvách uzavíraných spotřebitelem bylo zařazeno na základě výsledků připomínkového řízení56 a nalezneme je v ustanoveních §§ 1810 – 1867 v části věnované relativním majetkovým právům. Spotřebitelské smlouvy jsou již od r. 2000 součástí občanského zákoníku, ovšem právní úprava je dále rozdělena mezi další zákony. Zařazení spotřebitelských smluv je zcela v duchu snahy autorů o vytvoření kodexu soukromého práva a odstranění roztříštěnosti právní úpravy. Na stranu druhou je třeba vzít v potaz v současné době téměř překotný rozvoj spotřebitelského práva, a to především v souvislosti s předpisy evropského práva. Je dlužno říci, že roztříštěnost práva spotřebitelů je zapříčiněna také snahou o rychlé zakotvení evropského práva pramenící ze snahy dodržet závazné transpoziční lhůty stanovené Evropskou unií, která se bohužel v některých případech podepsala právě na systematičnosti právní úpravy. Zařazení úpravy spotřebitelských smluv vnímám jako nepříliš šťastné57 vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník je tvořen především z norem soukromého práva, které prošly dlouhým vývojem „zdola“ a neměly by tak být příliš náchylné k zásadním změnám, kdežto úprava spotřebitelských smluv je předmětem vývoje „shora,“ zejména ze strany Evropské unie a Evropského soudního dvora, a bude se dále vyvíjet a upřesňovat. Nový občanský zákoník navíc neruší stávající zákon o ochraně spotřebitele, který považuji za ideální místo pro zakotvení měnících se spotřebitelských smluv. Nový občanský zákoník by měl naznačovat stabilitu, která se častou novelizací rozhodně neposílí. Pracovní právo, které je v mnoha ohledech velmi podobné právu spotřebitelskému, ovšem do kodexu zařazeno nebylo, a to i přesto, že oproti spotřebitelskému právu je v mnohém stabilnější.58 Také připravované směrnice o právech spotřebitelů59 budou znamenat nutnost 56

Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: 57 K tomu také MLSNA, P. Návrh občanského zákoníku – víra v pokrok. Právní rozhledy. 2011, č. 11, str. II. 58 KOFROŇ, M. Patří spotřebitelské právo do občanského zákoníku? [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: . 59 Např. Návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o právech spotřebitelů, CELEX 52008PC0614

32

novelizovat znění zákona, ještě než vejde v účinnost. Tentýž krok byl terčem kritiky především v případě trestního zákoníku, a to i přesto, že v jeho případě se jednalo spíše o otázku politického než právního charakteru.

4. Předmět NOZ 4.1 Soukromé právo Soukromé právo lze definovat pouze jako doplněk k právu veřejnému. 60 Odborná literatura vytvořila několik teorií ve snaze o jejich oddělení a přesnou definici každého z nich. Dříve se tvrdilo, že jde o „spojité nádoby, mezi nimiž se právo přelévá“ nebo se dokonce odkazovalo na „jednotné socialistické právo.“ Právní věda ovšem tento názor odmítá, a ačkoliv samozřejmě nelze popřít značnou míru interakce, jde stále o odlišné instituty, i když „nikoli oddělené čínskou zdí.“61 Z nejčastějších teorií dělení lze jmenovat teorii zájmovou, mocenskou a organickou. Teorie zájmová vychází již z učení Ulpiána, který rozděloval právo na veřejné a soukromé podle zájmů stran. Pokud bylo předmětem zájmu obecné blaho, jednalo se o vztahy práva veřejného. Na toto učení odkazuje zákon při úpravě veřejné prospěšnosti a nadace právě užitím pojmu „obecné blaho.“ Také oficiální webová prezentace nového občanského zákoníku uvádí: „Při rozhodování podle veřejného práva je podstatný veřejný zájem, v soukromém právu je podstatný soukromý zájem.“ Odkaz na zájmovou teorii je takto skryt ve větě druhé § 1 odst. 1, i když pouze s odkazem na odlišné uplatňování soukromého a veřejného práva. Dlužno říci, že teorie zájmová je považována teorií za překonanou a nepoplatnou současné době.62

60

HOLLÄNDER, P. Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku. Justiční praxe. 2002, č. 8, str. 50. 61 Nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 . 62 FIALA, J.: Quo vadis, občanské právo. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 16.

33

Pokud se obrátíme k mocenské teorii63, jak ji uznal i Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 41/98 publikovaném jako 147/1998 Sb., pak soukromé právo se zabývá právními vztahy, které vznikají mezi subjekty, které jsou ve stejném nebo podobném právním postavení. Vznik takových právních vztahů je vázán především na jejich svobodnou vůli. Základní zásadou soukromého práva tedy je „co není zakázáno, je povoleno“ neboli slovy ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny „Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Nový občanský zákoník má tuto zásadu na zřeteli a akcentuje svobodu „brát se o vlastní štěstí“ projevující se především svobodou vůle jednotlivce ve smluvní úpravě. Nový občanský zákoník je v důsledku této akcentace především dispozitivní normou, limitovanou pouze korektivy dobrých mravů, veřejného pořádku a postavení osob. Právo veřejné se naopak týká právních vztahů mezi subjekty, které jsou v nestejném právním postavení. Toto rozdílné postavení se pak projevuje především v tom, že jeden ze subjektů může jednostranně určovat práva a povinnosti a tím měnit obsah právního vztahu. Subjekty se tak nacházejí v subordinačním vztahu. „Ač se např. část literatury … i naše ústavní soudnictví stále přiklání k teorii mocenské, osnova ji za svou přijmout nemůže, protože jsou též takové veřejnoprávní poměry, které na nadřízenosti a podřízenosti vybudovány nejsou…. Proto se návrh v pojetí právního dualismu od počátku hlásí k teorii organické.“64 Hlavním problémem mocenské teorie, jak je předkládaná Ústavním soudem, je absence řešení situace vztahů, které nejsou řešeny subordinačním způsobem. Do množiny těchto vztahů patří například veřejnoprávní smlouvy, přičemž rovnost subjektů je pouze formální. Vztahy, které takto vznikají, jsou na

63

Srov. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. 4 As 47/2003, publikovaného pod č. 448/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: „Tato teorie poskytuje velmi instruktivní vodítko, ale není spolehlivá ve všech případech, neboť i ve veřejném právu se setkáme se vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení (veřejnoprávní smlouvy), a v soukromém právu se vztahy, v rámci nichž má jedna strana více práv než strana druhá a jejich formálně právní postavení - za účelem vyrovnání faktické nerovnosti - není rovné (typicky soukromoprávní institut spotřebitelských smluv).“ 64 Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 605

34

dobrovolnosti ovšem založeny. Vzhledem k tomu, že zákonodárce neupravuje jednotlivé instituty podle striktního teoretického dělení práva na veřejné a soukromé, většina předpisů obsahuje jak prvky soukromoprávní, tak prvky práva veřejného. Tento fakt působí problémy i teorii organické. Všechny výše uvedené teorie ovšem uznávají, že přesné rozdělení masy práva na právo soukromé a veřejné není možné, jelikož existuje mnoho hraničních institutů, které obsahují prvky jak jednoho, tak druhého. Pokud nelze stanovit přesnou hranici, která by je oddělovala, tak proč proklamovat jejich striktně odlišnou existenci a deklarovat jejich oddělené uplatňování textu zákona? Teorie odděleného uplatnění soukromého a veřejného práva je navíc obecně odmítána, právě pro smíšený charakter, který důvodová zpráva sama přiznává.65 V současné době samozřejmě existují mezi právem soukromým a veřejným četné funkční vazby, které do určité míry odpovídají všem výše uvedeným teoriím. Soudy jednají podle stanovených procesních pravidel a zcela běžně rozhodují konstitutivně, čímž navazují na právo procesní. Soudy ve svém rozhodování berou zřetel na ochranu základních práv a svobod, čímž vážou své rozhodování na ústavní právo. Tato základní práva a svobody také „prozařují“ formou nepřímého horizontálního účinku.66 „Četné vazby pojí soukromé právo i k právu správnímu a finančnímu (např. nabytí vlastnického práva vkladem do katastru, registrace průmyslového práva v odpovídajícím rejstříku, právní úkon jako skutečnost podléhající zdanění, např. převod nemovitosti atd.)“67 65

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 905-910 Srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04: „...Lze na tomto místě také odkázat zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97 , III. ÚS 129/98, III. ÚS 257/98 a III. ÚS 765/02 , v nichž se tento soud vyjádřil o vyzařujícím působení Ústavy celým právním řádem tak, že „jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její „prozařování‘ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.“ 67 MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 20-21. 66

35

S ohledem na výše uvedené se pak zcela nelze ztotožnit s větou druhou odst. 1 ustanovení § 1 nového občanského zákoníku. Pokud je právo soukromé a veřejné provázáno funkčními vazbami a interakce je zřejmá i v existenci právních oborů, které existují na pomezí, pak je nutné říci, že je závěr o nezávislém uplatňování práva soukromého a veřejného zcela mylný.

5. Výklad NOZ z hlediska ústavního práva 5.1 Metody výkladu Výklad neboli interpretace práva je snad nejdůležitější právní disciplínou. Z pouhého znění textu normy totiž obyčejně nelze vyčíst, jak právo správně aplikovat resp. realizovat. Základním kamenem výkladu je bezesporu porozumění textu normy, ale vždy je třeba neomezovat se pouhým porozuměním textu, ale zaměřit se také na porozumění smyslu, účelu a místa právní normy v systému práva s ohledem na konkrétní případ. Požadavky spravedlnosti a právní jistoty kladou na interpreta další nároky, a to jednotnosti řešení a jeho předvídatelnosti. Interpretace také musí být přesvědčivě zdůvodněna, aby byla přezkoumatelná a nevyvolávala problémy při následné aplikaci. Výklad je pak dále zkomplikován tím, že neexistuje jediná ověřitelná objektivně správná interpretace, ale pouze interpretace, která je majoritně uznávána (tzv. lege artis resp. udržitelný výklad).68 Každá další aplikace, tak musí jít i cestou nové interpretace s přihlédnutím k požadavku jednotného řešení. Kromě udržitelnosti výkladu se také setkáváme s právní závazností výkladu. Tato interpretace je dílem těch subjektů, které jsou k výkladu zmocněny, přičemž může mít i charakter normativní. Standardní metody výkladu mají v případě NOZ za cíl výklad ústavně konformní.

68

GERLOCH, A., MARŠÁLEK, P. Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. str. 44-45.

36

Interpretace tak dělí podle tří základních kritérií:69 

dle subjektů



dle způsobu a metody



dle rozsahu

5.1.1 Výklad dle subjektů Dle subjektů lze interpretaci práva dělit na nerelevantní a na autoritativní. Nerelevantním je výklad, který může laicky provádět každý, kdo se s předmětnou právní normou byť jen seznámí. Nezakládá žádnou právní závaznost a je prováděn obvykle každým adresátem právní normy. Výklad autoritativní lze pak dále dělit podle jeho závaznosti: a) Autentický výklad Je prováděn autorem normy. V současné době není možný, jelikož svou obecnou závazností v podstatě supluje vydávání dalších právních norem. Dříve bylo k tomuto výkladu oprávněno Národní shromáždění. b) Legální výklad Je prováděn orgánem odlišným od autora normy. Obecná závaznost tohoto výkladu je odvozována z vyšší právní síly normy jednání interpreta. Dříve byl k této metodě interpretace oprávněn Ústavní soud, v současnosti už takový výklad také není možný. c) Oficiální výklad Interpretem je orgán, který danou právní normu aplikuje. Jde tedy především o výklad soudem nebo správním orgánem v rámci určitého řízení. Je proto individuálně závazný pro účastníky daného řízení. Judikatura je obvykle řazena mezi oficiální metody konstantního výkladu. 69

KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. str. 167 a násl., ISBN 80-7179-028-1, FILIP, J. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Brno : Masarykova univerzita, 2003. str. 307 a násl., ISBN 80-210-3254-5, GERLOCH, A. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. str. 139 a násl., ISBN 978-80-7380-233-2.

37

d) Interní výklad Interpretem je hierarchicky nadřízený orgán, který normu vykládá pro své vnitřní poměry. Závaznost je dána pro interní orgány, které jsou služebně podřízené interpretovi. e) Doktrinální výklad Výklad podávaný právními vědci. Není závazný, ale ovlivňuje celkové pojetí právního řádu zákonodárcem, stejně jako individuální rozhodnutí soudu. 5.1.2 Výklad dle způsobu a metody a) Gramatická (jazyková) metoda Je základní metodou jednoduchého výkladu textu právní normy. Interpretuje se na základě struktury vět právní normy, vztahů mezi jednotlivými částmi souvětí i jednotlivých vět, obvyklého významu slov apod. b) Systematická metoda Analyzuje strukturu právní normy, umístění jednotlivých pravidel v textu a v systému, stejně jako normy v rámci odvětví nebo právního řádu jako celku. c) Metoda logického výkladu Metoda logického výkladu je v zásadě součástí všech výše uvedených metod. Jde o výklad logickou argumentací, přičemž v právní logice nejčastějšími jsou: 

argumentum a contrario – důkaz z opaku, vylučuje platnost domněnky, jestliže platí domněnka opačná,



argumentum per eliminationem – důkaz vyloučením, pokud má určitý prvek množiny nějakou vlastnost, tato neplatí pro zbytek prvků této množiny,



argumentum per analogiam – důkaz podobnosti, vyvozování společných vlastností pro případy skutkově podobné (analogie iuris),

38



argumentum a fortiori – důkaz silou, přenesení platnosti pravidla ze skutečnosti méně významné na více významnou a naopak, o a minori ad maius - od menšího k většímu, o a maiori ad minus - od většího k menšímu,



reductio ad absurdum – dovedení do extrému, pokud je výsledek zcela absurdní, je argument vadný,



argumentum a silentio legis – pokud není skutečnost normována, pak pro jedince platí základní zásady svobody a pro státní orgány zásada vázanosti právem.

d) Teleologická metoda Tato metoda zkoumá účel a smysl právní normy v současném právním řádu, úmysl zákonodárce. Zde se ukazují jako důležité především důvodové zprávy a průběhy jednání během schvalování a přípravy normy. e) Historická metoda Podobně jako metoda účelová zkoumá smysl právní úpravy, ovšem v kontextu doby, kdy byla norma vydána. Důležitými nástroji je pak např. důvodová zpráva, záznam rozpravy v Parlamentu apod. f) Komparativní metoda Je metodou založenou na srovnávací analýze obdobné úpravy v jiných právních předpisech a cizích právních řádech. Existence určité zahraniční úpravy není relevantní pro interpretaci českého práva tak lze tuto metodu využít pouze podpůrně. 5.1.3 Výklad dle rozsahu Výklad lze také rozlišovat podle jeho rozsahu: a) Doslovný výklad Přesně interpretuje právní normu, rozsah není ovlivněn.

39

b) Extenzivní (rozšiřující) výklad Interpretace rozšiřuje rozsah a dopad interpretované právní normy. c) Restriktivní (zužující) výklad Interpretací je dopad právní normy zúžen.

5.2 Ústavně konformní výklad Stojí mimo obvykle uváděný systém dělení výkladu, jelikož je součástí všech uvedených dělení. Jde o metodu výkladu, kdy je právní norma vykládána se speciálním ohledem na konformitu právní normy s normami vyšší právní síly, které tvoří ústavní pořádek České republiky.70 Z hierarchického řazení norem dle právní síly by mělo platit, že interpretace, která vyústí v aplikaci právní normy, bude ústavně konformní. Ústavní soud důležitost tohoto výkladu vyložil ve svém nálezu Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. března 1996: „V situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.“ V případech kdy jsou obecné soudy na pochybách, zda je jejich výklad právní normy ústavně konformní, mají povinnost dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložit takovou normu k přezkumu Ústavnímu soudu a navrhnout jeho zrušení. Případná aplikace normy vyložené způsobem protiústavním respektive nikoliv ústavně konformním se pak vystavuje riziku zrušení v rámci individuálního přezkumu. „Vysloví-li tedy Ústavní soud, že určitý způsob výkladu předpisu je protiústavní, je z podstaty věci nevyhnutelné, aby byl takovýto právní názor obecnými soudy i jinými státními orgány respektován a právní předpis byl vykládán ústavně konformně. Je tedy nutno souhlasit s P. Holländerem, že jiná 70

Jde o tzv. nepřímé horizontální působení základních práv v souvislosti s principem ústavnosti. Viz pozn. č. 56. K tomu srov. čl. 9 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny.

40

interpretace by (…) činila rozhodnutí Ústavního soudu zbytečnými.‘“71 Judikatura Ústavního soudu tak dává určité vodítko pro interpretaci práva obecnými soudy za účelem zajištění ústavní konformnosti při interpretaci. 5.2.1 Diskontinuita judikatury „Přitom tento přístup má důsledky velmi praktické, protože z této koncepce plyne, že celou dosavadní občanskoprávní (a zčásti i obchodněprávní) judikaturu, a to i z posledních 20 let, je třeba zahodit a budovat znovu. „Usazení“ nového předpisu bude tak trvat minimálně dalších 20 let, s důsledky, pokud jde o právní jistotu, obecné právní cítění, i právní praxi.“72 O aplikovatelnosti judikatury nepanovala mezi odbornou veřejností obecná shoda. Ministr Pospíšil během projednávání návrhu nového občanského zákoníku na půdě Poslanecké sněmovny uvedl: „Přesto však v určitých oborech, to je třeba říci, v poslední době určitá stabilita nastává. Autoři si toho byli velmi vědomi a vězte, že u každého institutu, který je v novém občanském zákoníku obsažen, podrobně studovali judikaturu Nejvyššího soudu a ostatních vysokých soudů a tam, kde to jde, z té judikatury vychází. Tedy žádná diskontinuita. Ta je možná v očíslování paragrafů, ale obsahově tam, kde se ustála judikatura za posledních let, občanský zákoník z této stabilní judikatury vychází.“ Tedy vlastně tvrdí, že autoři vycházeli z aktuální judikatury a její stav v podstatě zachytili do jednotlivých ustanovení nového občanského zákoníku v maximální možné míře. Na druhé straně ovšem odborná veřejnost uvádí, že: „Tvorbě nové právní úpravy nepředcházela dostatečná (a někdy dokonce vůbec žádná) analýza platné právní úpravy, či dokonce její interpretace v civilní teorii a soudní praxi.“73 Judikatura jako významné vodítko pro výklad sice není závazná, ale je velmi důležitým prvkem pro stabilitu právního řádu a nástrojem právní jistoty. I v případě, že 71

KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Praha : Karolinum, 2002, str. 325 72 ŠTRAUS, J. Nový občanský zákoník ještě jednou. Právní rozhledy. 2008, č. 24, str. 908 73 HANDLAR, J. Nový občanský zákoník – nenaplněná východiska. Právní rozhledy. 2010, č. 23, str. 844

41

soudce při aplikaci dojde k názoru, že se současná úprava a úprava nového občanského zákoníku překrývají terminologicky a jazykově a gramaticky, bude muset zvážit změnu jednotlivých institutů v rámci právního řádu. „S uvážením toho je nutno posuzovat i otázku rozsahu, ve kterém bude možno využívat dosavadní judikaturu. Tam, kde je zapotřebí úpravu změnit, zřejmě nemůže být judikatura předchozího období využívána. Ovšem otázka míry využívání dosavadní judikatury je podle mého názoru širší. I tam, kde nejde o přímou změnu určitého ustanovení, bude v řadě případů namístě dojít k posunu v přístupu k posuzování dosahu tohoto ustanovení v souvislostech právní úpravy a okolností případu a v důsledku toho je zapotřebí judikaturu změnit. I k tomu by nová úprava měla ve svém celku a volbou formulací vést.“74 V případě shody se pak skutečně dle slov ministra Pospíšila nejedná o diskontinuitu, pouze o zavedení synonym do právního řádu a zasazení vážné rány právnímu jazyku. Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník ještě není účinný a vzhledem k absenci relevantní judikatury, se lze pouze dohadovat, jakým způsobem praxe tuto otázku vyřeší. Jelikož přijetím nového občanského zákoníku nedochází k žádnému významnému průlomu v teoretické právní vědě, mám za to, že se výklad mnoha institutů bude blížit platné úpravě a diskontinuita se projeví skutečně pouze v případě ustanovení, kde se autoři zákona značně inspirovali zastaralými instituty, které v judikatuře zatím oporu nemají, nebo jde o rozhodnutí, která již nejsou poplatná současnému společenskému vývoji. 5.2.2 Diskontinuita terminologie Východiskem autorů nového občanského zákoníku byla především snaha o diskontinuitu se socialistickým právem, tj. i právem, které je uplatňováno a aplikováno posledních 20 let. Tato diskontinuita není dle mého názoru opodstatněná, neboť i při snaze o zpřetrhání právních vazeb s totalitním právem nelze zároveň odhodit právní vývoj, který probíhal v demokracii, a to pouze proto,

74

TOMSA, M. K návrhu nového občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 1, str. 6.

42

že pracoval s totalitními předpisy, které dále rozvíjel a upravoval. Obecná část důvodové zprávy se toto snaží různě závažnými argumenty zdůvodnit, ale jde spíše o jednostranný až téměř ublížený pohled bez snahy o objektivní zhodnocení. NOZ z v současnosti platného práva užívá jen málo a i to málo upravuje se zřetelnou snahou o celkovou diskontinuitu především terminologicky. Soudy se budou muset při aplikaci nového občanského zákoníku srovnat s odlišnou terminologií. Jen považte posudek Akademie věd ČR, která na základě jazykové analýzy dřívějšího návrhu tvrdí, že nový občanský zákoník zavede „celkem 3903 nových složených termínů, 3479 jich zmizí a 1615 jich zůstane stejných“ 75 Dlužno poznamenat, že čísla již vzhledem ke změnám nebudou přesná, ale nebudou zřejmě ani příliš odlišná. Tamtéž je také kritizován velký počet neurčitých a vágních termínů76 i označení textu jako poplatného první republice. „Logickým krokem by byla jazyková korektura návrhu, kterou by ovšem musel dělat jazykovědec ve spolupráci s právníkem, aby nedošlo k dalším nežádoucím nepřesnostem ve vyjádření. Souhrnný dojem z formulací řady jednotlivých ustanovení je ten, že jazykově je na návrhu ještě velmi mnoho práce.“77 Tato navrhovaná korektura ovšem neproběhla a veškeré podněty tímto směrem byly v připomínkovém řízení odvrženy. Soudy se tak budou muset s terminologickou diskontinuitou vypořádat v praxi. Jako nejpravděpodobnější mi připadá postup, kdy soudce stanoví typické znaky a význam pro daný termín na základě právní teorie a obecných pravidel jazykového a gramatického výkladu a porovná je s termíny, které užívá současný občanský zákoník. V případech praktické shody s nimi pak lze operovat jako se synonymy, což sice v praxi (a ve vědě založené na ostrosti jazyka) může činit problémy, ale jde stále o „menší zlo“ než v případě alternativním. Pokud se terminologie významově odlišuje, bude muset tento termín být zcela nově naplněn, což bude klást nejenom na soudce, ale 75

CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku (z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce. 2011, č. 4, str. 7-14. 76 Tamtéž: „Tento přístup budí spíše dojem, že navrhovatelé se chtějí sporným otázkám vyhnout a přesunout je na judikaturu, učebnice a komentáře“ 77 ŠTRAUS, J. Nový občanský zákoník ještě jednou. Právní rozhledy. 2008, č. 24, str. 908

43

i na všechny kdo budou interpretovat NOZ, mnohem větší nároky znalostní a vědecké, ale také časové.

5.3 Generální klauzule § 2 NOZ Generální klauzule se hlásí k ústavně konformnímu výkladu, jehož nutnost již ovšem vychází z výkladu Ústavního soudu výše. Důvodová zpráva toto ustanovení dále hlouběji konkrétně nerozvádí, ale pouze tendenčně apeluje. Generální klauzule se dle důvodové zprávy hlásí k myšlence Scire leges non hoc est verba eorum tenere, sed vim ac potestatem (znát zákony neznamená držet se jejich slov, ale pochopit jejich účinnost a sílu). Celý text zákona se této myšlence ovšem do značné míry příčí, jelikož se na mnoha místech snaží až o kazuistickou úpravu, která nedává velký prostor pro výklad. Znalost síly zákona je nejčastěji sjednocována především se znalostí právní síly zákona, přičemž autoři zákona ustanovením § 2 zákona pouze deklarují, jakým způsobem má být předpis užíván a dává soudům návod, jak jej interpretovat. Je otázkou, zda skutečně občanský zákoník na sebe má brát roli učebnice právní teorie nebo procesního předpisu. Dle důvodové zprávy byly při návrhu nového občanského zákoníku hlavními direktivami: „Listina základních práv a svobod a Ústava České republiky.“ Dále: „respekt k neporušitelnosti přirozených práv člověka s poučením z dob, kdy lidská práva a lidské svobody byly v našem státě potlačovány, o trvalé přihlížení k principům právního státu, a o stálý zřetel na demokratické tradice českého právního myšlení i na standardy, na nichž stojí občanské právo evropských demokratických států.“ Generální klauzule se „Inspiruje se jednak Listinou základních práv a svobod a zásadami našeho ústavního pořádku, ale též § 16 obecného občanského zákoníku z roku 1811, podle něhož má každý člověk vrozená, již rozumem poznatelná práva, a je tudíž osobou.“78 Filozofickým základem tohoto ustanovení je tak především Listina, která vychází z přirozenoprávní koncepce. Právní teorie se pohybuje kolem 78

PĚCHA, F. Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2010, č. 24, str. 885.

44

rovnováhy mezi právním pozitivismem a jusnaturalismem. Přirozené právo pochází již z úvah Platóna (427 př. n. l. – 347 př. n. l.)79, zakladatelem myšlenky právního pozitivismu pak bude zřejmě A. Comte (1798 – 1857).80 Přirozené právo zavádí ochranu základních lidských práv, kdežto právní pozitivisté se zasloužili o hierarchické uspořádání právních norem a značný rozvoj právní vědy. Současný právní řád pak jakoby stavěl na myšlence „zlaté střední cesty,“ kterou vyjádřil „moderní pozitivistický právní filozof H. L. A. Hart (1907–1992), který uznává, že každý právní řád by měl obsahovat i minimum přirozeného práva (Minimalinhalt an Naturrecht).“81 Jednotlivá právní odvětví a jednotlivé normy pak budou uplatňovat myšlenky právního pozitivismu a jusnaturalismu různou měrou, a to také v souvislosti s různým předmětem zkoumání, resp. regulace. Je zřejmé, že například v oblasti finančního práva se v případě speciálních předpisů bude mnohem větší měrou uplatňovat myšlenka právního pozitivismu, kdežto při regulaci obecnější bude kladen mnohem větší důraz na myšlenky přirozenoprávní. Jusnaturalismus je pak dále expresivně zmíněn v ustanovení § 3 s diskutovaným „braním se o vlastní štěstí.“ Je nutné položit si otázku, zda je generální klauzule jako inspirace ustanovením § 16 ABGB na místě. Česká republika totiž má ústavní pořádek, a ač může být občanský zákoník považován za „Ústavu soukromého práva,“ stále je hierarchicky podřazen svou právní silou pod ústavním pořádkem. Tvůrci ABGB přirozenoprávní základ kodexu nemohli vázat na ústavní pořádek, a proto bylo vhodné jej umístit do základního soukromoprávního předpisu. V souvislosti s ustanovením § 3 se k této deklaraci uvádí: „I když se většinově odmítá koncepce přímého horizontálního účinku základních práv a svobod, je bez jakýchkoliv diskusí přijímána koncepce horizontálního účinku nepřímého (též se hovoří o prozařování základních práv a svobod), podle níž je soukromoprávní předpisy nutno interpretovat z hlediska 79

ARISTOTELES. Etika Nikomachova. kn. V., kap. 3 a násl. COMTE, A. Systém pozitivní filosofie. Praha : Orbis, 1927. 81 PĚCHA, F. Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2010, č. 24, str. 885, HART, H. L. A. Der Begriff des Rechts. Frankfurt, 1973. 80

45

základních práv a svobod. K tomu se ostatně hlásí i návrh občanského zákoníku v § 3 odst. 1. Je-li nutno interpretovat občanský zákoník tak, aby se výklad nedostal do rozporu s ústavně garantovanými základními právy, potom jenom sotva lze hovořit o nezávislosti uplatňování soukromého a veřejného (v dané souvislosti ústavního) práva.“82 Pěcha k tomu uvádí: „Dnes (po 10 letech) dospívám k názoru, že volba přirozenoprávní doktríny byla správná (ovšem s malým dodatkem, že trochu toho pozitivního práva potřebuje i jusnaturalismus, poněvadž rozhodovat a soudit jen podle vznešených idejí by asi také nešlo).“83 Nový občanský zákoník jako základní norma soukromého práva s ambicí kodifikovat soukromé právo jako celek a dle důvodové zprávy také „Vzhledem k osobní a věcné působnosti občanského zákoníku“ pak v případě generální klauzule vhodně čerpá z přirozenoprávní podstaty, ustanovení části zvláštní se pak zaměřují spíše na přístup pozitivistický až kazuistický. Deklarace takového filozofického základu ovšem není nutná, jelikož z teoreticko-právní hierarchické konstrukce je minimum přirozeného práva obsaženo v ústavním pořádku, který je nutné při ústavně konformním výkladu vždy brát v potaz. Důvodová zpráva generální klauzuli charakterizuje jako boj proti formalismu při aplikaci práva. Tento způsob je ovšem dle mého názoru zcela nevhodný. Ad odst. 1 Pokud by se výklad pouze „podle jeho slov,“ zřejmě tedy výklad čistě jazykový resp. gramatický, rozcházel s korektivy ústavního pořádku, zásad zákona, ochrany základních hodnot, pak mu musí ustoupit. Odkaz autorů pouze na výklad jazykový je diskutabilní, neboť další způsoby výkladu již mohou čistě jazykový výklad zcela zvrátit. Pokud výklad ustanovení nového občanského zákoníku „musí ustoupit,“ odkazuje se tím na zrušení sporného ustanovení, nebo bude pouze omezena jedna

82

MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 20. 83 PĚCHA, F. Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2010, č. 24, str. 885

46

z možných interpretací? Ustoupení by se tak dostalo do konfliktu s pravomocemi Ústavního soudu. Může také dojít k tomu, že pokud v případě sporu jedna ze stran odkáže na toto ustanovení, tak bude soud povinen obrátit se na Ústavní soud. Ad odst. 2 Slovy důvodové zprávy: „navržené ustanovení zdůrazňuje, že zákon nelze vykládat jen z jeho slov, ale je nutno přihlížet především k jeho smyslu.“84 Tak jako ustanovení prvního odstavce odkazovalo na význam „pouze jeho slov,“ tak důvodová zpráva k odstavci druhému „ukládá soudci, aby tato slova zvažoval, poměřoval je právními principy a zásadami, nespokojil se jen s gramatickým výkladem a hledal skutečný obsah zákona.“ Výklad zákona, který se nedrží pouze jeho slovní dikce, ale především zkoumá ratio legi je pak výdobytkem zavedeným Ústavním soudem již v jednom z jeho prvních nálezů a běžným interpretačním způsobem. Ad odst. 3 Třetí odstavec stanovuje korektiv dobrých mravů pro výklad a aplikaci ustanovení zákona. Kromě něj stanovuje také další korektivy, a to „bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění“ a aplikace a výkladu „vedoucí ke krutosti.“ Zde měli autoři zákona na mysli pravděpodobně „zneužití zákona.“ Důvodová zpráva k tomuto mlčí a vzhledem k celkové snaze o diskontinuitu terminologie, s největší pravděpodobností půjde o úmyslné mlčení. Autorům možná nevyhovuje současné naplnění pojmu zneužití zákona, a snaží se jej pomocí těchto dvou institutů rozšířit. Generální klauzulí se tak nový občanský zákoník hlásí k ústavně konformnímu výkladu a k dalším korektivům.

5.4 Soudcovské dotváření práva § 10 Nový občanský zákoník se snaží o diskontinuitu. Dle mého názoru bude do jisté míry stále možné aplikovat dřívější judikaturu, ovšem některé právní 84

Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, str. 611.

47

termíny nebudou shledány jako shodné s účinnou úpravou a tak je bude třeba znovu naplnit. Tuto alternativu řeší autoři zákona ustanovením § 10, které upravuje soudcovské dotváření práva v případě, kdy výslovné ustanovení zákona chybí, v duchu zásady denegatio iustitiae. V souvislosti s tímto ustanovením je třeba uvědomit si, že nalézání práva není tvořeno pouze ústavně konformním výkladem, jak uvedeno výše, ale také sem spadá dotváření práva. Ustanovení § 10 odst. 1 nového občanského zákoníku vytváří prostor pro dotváření práva pomocí analogie legis a analogie iuris. Autoři tak do jisté míry činí první krok k tzv. silnému soudcovskému dotváření práva, což je dotváření práva překračující zákon. Dotvářením dochází k vyplňování zákonných mezer, pokud norma neposkytuje žádné záchytné body a zákonodárce nemlčí úmyslně.85 V České republice se silnému soudcovskému dotváření práva dává prostor pouze nepřímo skrze aktivitu vyšších soudů, kdy má judikatura především argumentační sílu, přičemž každé rozhodnutí musí být náležitě zdůvodněno.86 S odkazem na vývoj práva v evropském kontextu a současných pracích, které by mohly časem vyústit ve společný evropský občanský zákoník87, je třeba říci, že evropské země řeší soudcovské dotváření práva velmi různě – zcela odlišným právním systémem založeným na soudním dotváření práva v případě Velké Británie počínaje, Německem s přiznanou soudcovskou tvorbou i Francií, která se tomuto problému za každou cenu vyhýbá. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení přiznává inspiraci ustanovením § 1 ZGB, který užívá trochu jiných slov.88 Švýcarský soudce se pak musí snažit především o dotváření práva způsobem podobným zákonodárci. Nemá tedy

85

MELZER, F. Metodologie nalézání práva. 1. vydání. Brno : Tribun EU, 2008. str. 179–180. KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace. 1. vydání. Praha : Auditorium, 2006. 87 Draft Common Frame of Reference [online]. 2009 [cit. 2010-02-22]. Dostupné z www: . 88 Další inspiraci nelze upřít také § 7 ABGB viz BYDLINSKY, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff. 2. Auflage. Wien : Springer, 1991, str. 481 a násl. 86

48

neomezenou svobodu vytvářet právo dle vlastní vůle,89 ale musí sledovat účel zákona (vůli zákonodárce) a řídit se formálními i materiálními kritérii, která se vyvinula v praxi.90 Formální kritéria odkazují především na principy právního řádu. Měl by tak rozhodovat obecně, přičemž rozhodnutí musí být aplikovatelné na podobné případy, nesmí však jít o rozhodnutí, která by byla normativní a všeobecně závazná bez vazby na konkrétní případ. Každé rozhodnutí musí respektovat právní rovnost a být náležitě odůvodněno. Materiální kritéria již lze vztahovat přímo k novému občanskému zákoníku a odstavci 2 předmětného ustanovení. Autoři zákona zde hierarchicky stanovili kritéria, která má soudce při dotváření práva užit, a to principy spravedlnosti a zásady nového občanského zákoníku, přičemž musí přihlížet ke stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi. Principy spravedlnosti jako základní zřetel používá i Ústavní soud ve svém rozhodování91 a proto pravděpodobně nebudou činit potíže při aplikaci. Zásady zákona již ovšem mohou vyvolávat jisté pozvednutí obočí, především s odkazem na nutné vyvažování jednotlivých zásad a jejich váženou aplikaci na jednotlivé části, ustanovení a práva. Při dotváření práva tak bude nutné aplikovat ty zásady, která autoři zákona aplikují v ustanoveních podobných, nejbližších významem či dopadem. Doktrína právní nauky je stejně jako ustálená rozhodovací praxe do jisté míry oslabena jako argumentační zdroj, jelikož soud k ní má pouze přihlížet. V tomto případě jde o zásadní odlišení od švýcarského ZGB. Troufám si říci, že role doktríny bude nedocenitelná především s odkazem na případy diskontinuity judikatury a kompletní změny některých právních institutů. 89

HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole : úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha : C. H. Beck, 2008. s. 121, a také GERLOCH, A., MARŠÁLEK, P. Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. str. 17. 90 Srov. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech (k úloze právních principů v judikatuře). 1. vydání. Praha : Karolinum, 2002. str. 140. 91 Nález ÚS ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, nález ÚS ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09.

49

Ustálená rozhodovací praxe jako pramen dotváření práva již může znamenat zásadní posun pro závaznost judikatury. Švýcarský ZGB zakládá doktrínu, která je zásadně odlišná od české, kdy, odklonění se od rozhodnutí vyšších soudů je výjimkou, ač se svojí závažností ještě neblíží doktríně precedenční. Klasická doktrína německá stejně jako česká neuznává precedenty jako pramen práva. Jejich faktická závaznost, především v rozhodnutích vyšších soudů, však není rozporována. Vzhledem na značnou inspiraci švýcarským ustanovením zde autoři zákona chtějí přehodnotit „pramen práva“ a uznat obecnou závaznost předchozích soudních rozhodnutí. Dikce českého návrhu se ovšem liší, čímž přinejmenším dojde k jasnému uznání precedentu jako materiálního pramene práva. 92

92

BEZOUŠKA, P. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, str. 18.

50

Závěr V této práci jsem se pokusil o uvedení nového občanského zákoníku z pohledu ústavního práva, přičemž jsem se zaměřil na základní prozkoumání NOZ z hlediska jeho smyslu, základních charakteristik i jeho aplikační šíře, dále jsem se vrhl na zkoumání základních výkladových metod a ústavně konformního výkladu v ustanoveních § 2 a § 10 NOZ. Jejich důležitost byla akcentována i autory návrhu i odbornou veřejností, ale role těchto významných aplikačních pravidel nebyla dle mého názoru dostatečně analyzována. Tato práce potvrdila, že nad novým kodexem soukromého práva byla provedena enormní práce. Autoři zákona nad ním zajisté strávili neuvěřitelné množství času. Rekodifikace bude mít mnoho pozitivních dopadů, přičemž mezi nejdůležitější patří odstranění „dvojkolejnosti“ soukromého práva, kdy existovaly duplicity mezi ObchZ a OZ. Tento samotný krok značně posílí právní jistotu stran při jednáních v souladu s principem dobré víry. Bohužel ovšem nemohu říci, že bych zcela souhlasil s některými základními idejemi nového občanského zákoníku, především s malou reflexí současného společenského vývoje a snahou o diskontinuitu. Diskontinuita, resp. snaha o ni, na druhou stranu, byla častou kritikou na hlavu autorů zákona, ovšem vyjma tendenční apelace na nespravedlnost socialistického práva očividné především z důvodové zprávy se autoři ani nesnaží o důkladné zdůvodnění. V práci se zabývám jak diskontinuitou judikatury, tak související diskontinuitou terminologie. Mám za to, že adresáti NOZ se budou snažit aplikovat právo v duchu současného OZ, jelikož nepovažuji za možné bez dalšího odhodit tolik judikatury, což by zásadním způsobem narušilo právní jistotu všech adresátů normy. V práci se také zaměřuji na konkrétní ustanovení NOZ, upravující aplikaci NOZ v rámci ústavního pořádku České republiky, a to ustanovení § 2 a § 10. Ustanovení § 2 se hlásí především k ústavně konformnímu výkladu v duchu nepřímého horizontálního působení základních práv a dále poskytuje návod k výkladu ustanovení NOZ. Existence korektivů tvrdosti zákona je zde

51

pevně ukotvena a je jim tak dáno pevné místo při výkladu. Toto ustanovení má své místo dle některých autorů pouze jako ustanovení deklaratorní a prakticky nepoužitelné. Autoři zákona tak projevují určitou skepsi vůči adresátům normy, profesionálům, a jejich schopnosti zákon aplikovat, skrytou za ohledy na běžného člověka, neprofesionála. Výkladově se toto ustanovení snaží o zachycení celého interpretační teorie práva, což rozhodně vyvolá jisté praktické aplikační problémy. Přirozenoprávní základ zákoníku se pak významně projevuje i v ustanovení § 10 NOZ, které nejenom deklaruje zásadu denegatio iustitiae, ale z teoretického pohledu také posiluje roli precedentu v českém právním řádu. Výsledkem ovšem nebude pouze tvrzené posílení právní jistoty, ale také kladení vyšších nároků na argumentaci soudů, jelikož precedent je pak strnulý a do jisté míry potlačuje dynamičnost právního řádu, proto je třeba, aby jeho argumentace byla bezchybná. Stanoveným cílem bylo zkoumání a analýza NOZ z pohledu ústavního práva, přičemž speciální pozornost bude věnována jeho praktické aplikaci. Takové zúžení tématu bylo nutné vzhledem k rozsahu této práce a dané materie. Pomocí teoretických metod byla obecná ustanovení analyzována prizmatem ústavního práva a rozebrány jejich možné dopady na právní řád jako celek. Zákon ovšem ještě nenabyl účinnosti a všechny dohady o jeho praktické aplikaci nemohou být ověřeny. Autor se danému tématu hodlá dále věnovat a zkoumat vývoj i po nabytí účinnosti zákona. Práce tak nejenom autorovi poskytla teoretický základ pro aplikaci NOZ v praxi a upozornila na problematiku, která by měla být při aplikaci zákona sledována.

52

Resumé In this paper, the author attempts to introduce new Civil Code of the Czech Republic from the point of view of the Constitution. The issues, justification and means are analyzed with the goal to be able to apply the law practically. The author focuses mainly on basic rules for interpretation set by the new Civil Code to be applied when interpreting its own provisions. Such rules are concentrated mainly in provisions of § 2 and § 10 of the new Civil Code. Their importance was accentuated by the main redactor of the law, but also by community of professionals. The author bows his head in face of enormous amount of work put in the preparation of the code. Recodification brings the whole range of possibilities, not only from the historical point of view, but also for the polishing of philosophy and ideology behind the law in itself. One of such opportunities would be also to remove the duality of Civil Code and Commercial Code which is fulfilled and thus brings substantial increase in credit of the law. The new Civil Code though does not fully grasp all presented opportunities and given the political and ideological reasons behind its preparation chooses as the main ideas also to rupture the traditional terminology and judicature. The author feels obliged to express his dissent from some of these ideas behind the code, because in his opinion not all remarks concerning these issues were dealt with. According to author’s opinion the most important rules of law from the point of application of constitutional law are concentrated in provisions of § 2 and § 10 of the new Civil Code. These rules specifically introduce new concepts of law previously known only in legal theory and do it in express words. As many legal theorists argue such declaration is not profoundly needed, because the concepts are not new. The express wording can thus bring more problems during application of the provisions of the new Civil Code, especially when the extent of regulation would be limited.

53

The provision of § 2 of the new Civil Code sets rules for basic interpretation of the code, as well as correctives to limit the application of the law in hard cases. The constitutional conformity is well-known concept which, according to some authors, does not need to be specifically expressed as its application should be implied from the elementary hierarchy of legal force. Jus naturae is evident in the fundamental principle of denegatio iustitiae as expressed in the provision of § 10 of the new Civil Code which allows the judge to create new rules, where none can be found. Some may argue that such step may fundamentally change philosophical foundations upon which the Czech legal system is built, but it is possible that such principle may not be used often due to very detailed code. The goals set by the paper were to analyze the new Civil Code through constitutional law with special attention to its application in practical matters. Theory of legal interpretation and application provides legitimate grounds for the analyzed provisions of law, but clashes with them in specific matters mainly because of the exact wording and detail which can be described by the theory, but cannot be converted into very short normative provision. Analysis then focuses on impact of such provisions and their interpretation on the system of law of the Czech Republic from the perspective of constitutional law. The author is aware of the need to further analyze the code in its nuances and interpret it within the body of law. Theoretical analysis though cannot foresee all possibilities that come only with application of the law in practice. Thus the author shall continue to refine the paper when the code comes to force and more interpretation problems come to light.

54

Literatura Primární prameny Mezinárodní smlouvy a předpisy Návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady o právech spotřebitelů, CELEX 52008PC0614 Právní předpisy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, Wien 1811. SR 210, Schweizerisches Zivilgesetzbuch vom 10. Dezember 1907. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Sekundární prameny ARISTOTELES. Etika Nikomachova. Přeložil Antonín Kříž, Petr Rezek, Brno, 1996, kn. V., kap. 3 a násl.. BALARIN, J. Poznámky k (absenci) principu dobré víry v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, str. 25. BAŠTECKÝ, J. Způsobilost k právním úkonům podle občanského zákoníku z pohledu psychiatra. Bulletin advokacie. 2005, č. 10, str. 27.

55

BEZOUŠKA, P. Návrh občanského zákoníku a jeho místo mezi evropskými kodexy. Právní rozhledy. 2008, č. 19, str. 711. BEZOUŠKA, P. Soudcovské dotváření práva vykračující z mezí zákona v návrhu českého občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 1, str. 18. BYDLINSKY, F. Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff. 2. Auflage. Wien : Springer, 1991. str. 481 a násl.. COMTE, A. Systém pozitivní filosofie. Praha : Orbis, 1927. CVRČEK, F. Návrh nového občanského zákoníku (z hlediska jazykového a legislativně technického). Soudce. 2011, č. 4, str. 7-14. ISSN: 1211-5347. ELIÁŠ, K. Nad legislativním záměrem zásad obecné části nového občanského zákoníku aneb kterak se promeškávají historické příležitosti. Právní rozhledy. 1996, č. 1, str. 12. FIALA, J.: Quo vadis, občanské právo. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 16. FIALA, J. et al. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002, str. 71 a násl. FILIP, J. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Brno : Masarykova univerzita, 2003. str. 307 a násl. ISBN 80-210-3254-5. FRINTA, O. Pojetí svéprávnosti v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, str. 58. GERLOCH, A. Teorie práva. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. str. 139 a násl. ISBN 978-80-7380-233-2. GERLOCH, A., MARŠÁLEK, P. Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Praha : Eurolex Bohemia, 2003. str. 44-45.

56

HANDLAR, J. Nový občanský zákoník – nenaplněná východiska, Právní rozhledy, 2010, č. 23, str. 844. HANUŠ, L. Právní argumentace nebo svévole : úvahy o právu, spravedlnosti a etice. Praha : C.H. Beck, 2008. str. 121. HART, H. L. A. Der Begriff des Rechts. Frankfurt, 1973. HOLLÄNDER, P. Odborný posudek na návrh obecné části občanského zákoníku. Justiční praxe. 2002, č. 8, str. 50. HULEŠ, J. Bude nový občanský zákoník opravdu „sexy“? Právní rozhledy. 2008, č. 17, str. 640. HURDÍK, J. Zásady soukromého práva. Brno : Masarykova univerzita, 1998. str. 75. HURDÍK, J. Dobrá víra. Právník. 2007, č. 5, str. 569. ISSN 0231-6625. KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. str. 167 a násl. ISBN 807179-028-1. KNAPP, V. Právo veřejné a soukromé. Právník. 1950, č. 89, str. 99-100. ISSN 0231-6625. KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. et al. Občanské právo hmotné, sv. I. 3. vyd., Praha : ASPI, 2002. str. 41 a 47. KRATOCHVÍL, V. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku a v platném trestním zákoníku. Právní rozhledy. 2011, č. 19, str. 706. KÜHN, Z. Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. str. 325. ISBN 80-246-0483-3.

57

KÜHN, Z., BOBEK, M., POLČÁK, R. Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. 1. vydání. Praha : Auditorium, 2006. 234 s. ISBN 80-903786-0-9. KUBEŠ, V. Filosofický základ a celková výstavba o.z.o. z r. 1811 a vládního návrhu o.z. in K reformě občanského zákoníka. 1. vydání. Brno : PF MU, 1937. str. 59. LAVICKÝ, P. Kritické poznámky ke koncepci návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2007, č. 23, str. 848. MAREK, K., FIALA, J., STAVINOHOVÁ, J. et al. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 12, str. 20-21. MELZER, F. K úpravě ochrany spotřebitele ve vládním návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2009, č. 21, str. 771-776. MELZER, F. Metodologie nalézání práva. 1. vydání. Brno : Tribun EU, 2008. str. 179–180. MLSNA, P. Návrh občanského zákoníku – víra v pokrok. Právní rozhledy. 2011, č. 11, str. II. NOVÝ, Z. Princip „poctivosti“ dle Draft Common Frame of Reference jako inspirace pro výklad § 6 odst. 1 návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 2, str. 46. PELIKÁNOVÁ, I. Odpovědnost za škodu – trendy a otázky, malý náhled do osnovy nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 3, str. 15. PĚCHA, F. Několik úvah o přirozeném právu a právním pozitivismu v souvislosti s návrhem nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2010, č. 24, str. 885. PRAŽÁK, P. Má institut právní odpovědnosti v návrhu nového občanského zákoníku jasnou koncepci? Právní rozhledy. 2012, č. 3, str. 101.

58

SPÁČIL, J. Nad návrhem nového občanského zákoníku, zejména nad úpravou některých věcných práv. Právní zpravodaj. 2003, č. 6, str. II. ŠIMÍČEK, V. Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů. Právník. 1999, č. 12, s. 1081 – 1093. ISSN 0231-6625. ŠTRAUS, J. Nový občanský zákoník ještě jednou. Právní rozhledy. 2008, č. 24, str. 908. TÉGL, P. K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 1-2, str. 35. TOMSA, M. K návrhu nového občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, č. 1, str. 6. VLASTNÍK, J. Některé připomínky k návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie. 2011, č. 11, str. 30. VRZALOVÁ, L. Poznámky spornosti v návrhu nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, č. 2, str. 65.

Soudní rozhodnutí (judikatura) Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04

59

Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 1747/2007 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. října 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 7. září 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 1962/98 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. května 2001, sp. zn. 33 Odo 15/2001 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. února 2006, sp. zn. 32 Odo 1686/2005 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009 Usnesení Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 12. října 2004, sp. zn. 4 As 47/2003

60

Elektronické prameny Ministerstvo spravedlnosti ČR: Nový občanský zákoník [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: . Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku, tisk č. 362. Archiv Poslanecké sněmovny České republiky [online]. [citováno dne 20. března 2012]. Dostupné

z www:


storage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf>. Draft Common Frame of Reference [online]. 2009 [citováno dne 25. března Dostupné

2012].

z

www:

. ELIÁŠ, K. Karel Eliáš: O tom paragrafu jsem přemýšlel rok. iHNed [online]. Změněno 28. 6. 2008 [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: . ISSN 1213-7693. SYLLOVÁ, J., DUPLÁKOVÁ, D., POHL, M. K návrhu občanského zákoníku. In Vybraná témata - 19/2011 [online]. Praha : Parlamentní institut, vydáno září 2011 [citováno

dne

25. března.

2012].

Dostupné

z www:

. VESELÁ-SAMKOVÁ, K. Nový občanský zákoník. Blog [online]. Změněno 12. září

2008

[citováno

dne

25.

března

2012].

Dostupné

z www:

. Český rozhlas [online]. [citováno dne 25. března 2012]. Dostupné z www: .

61

KORBEL, F. František Korbel: Dnes vyšel nový občanský zákoník [online]. [citováno

dne

25. března

2012].

Dostupné

z www:

. KOFROŇ, M. Patří spotřebitelské právo do občanského zákoníku? [online]. [citováno

dne

25. března

2012].

Dostupné

z www:

. Poslanecká sněmovna: záznamy jednání, 19. schůze dne 8. června 2011 [online]. [citováno

dne

25.

března

2012],

dostupné

z www:

. Poslanecká sněmovna: záznamy jednání, 30. schůze dne 9. listopadu 2011 [online].

[citováno

dne

25.

března

2012].

Dostupné

z www:

. Vládní návrh občanského zákoníku z r. 1937, tisk č. 425. Archiv Poslanecké sněmovny České republiky [online]. [citováno dne 20. března 2012]. Dostupné z www: < http://www.psp.cz/eknih/1935ns/se/tisky/t0425_01.htm>.

Jiné prameny Osobní rozhovor s JUDr. Jeronýmem Tejcem Záznamy z jednání Ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny k tisku č. 362

62