Návrh modelu sociální služby NÍZKOPRAHOVÁ ZAŘÍZENÍ PRO DĚTI A MLÁDEŽ
Model služby byl navržen v rámci Závěrečné zprávy č. 13 projektu „Evaluace poskytování sociálních služeb v MSK“, CZ.1.04/3.1.00/A9.00019.
Potřebnost nízkoprahových zařízení pro děti a mládež Určování potřebnosti by mělo být postaveno na kvalitativním a kvantitativním vyjádření výskytu takových fenoménů, na které služba NZDM umí reagovat na daném území. Směrodatné může být1: - výskyt situací, které jsou v rozporu se společenskými, právními a kulturními normami (vandalismus, projevy násilí a šikany, drobná kriminalita, záškoláctví, rasismus, pohlavní zneužívání, zneužívání návykových látek); - výskyt situací, v nichž se člověk (dítě, dospívající, mladý dospělý) těžko orientuje, a které jsou obtížně řešitelné vlastními silami (rozpad rodiny, partnerské problémy rodičů, selhávání ve škole, problémy s volbou školy či zaměstnání, komplikace spojené se sexuálním debutem, těhotenství u dospívající dívky, vlastní partnerské problémy, obtíže při zajištění bydlení); - počty dětí, dospívajících či mladých dospělých, žijících v prostředí, které způsobuje omezení psychosociálních dovedností, především v nepříznivém prostředí rodinném a sociálním (neschopnost adaptace, neschopnost navázání vztahů, absence zájmů, absence citlivosti, pasivní životní stereotypy, malé možnosti k aktivnímu uplatnění v sociálně akceptovaných činnostech). Odpovědnost za mapování výskytu a dynamiky takových jevů, které naznačují velikost cílové skupiny služby, mají obce a kraj. Údaje od poskytovatelů NZDM mají být jedním z velmi cenných zdrojů informací, ale není možné na ně zodpovědnost v procesu komunitního plánování plně přenášet, a to ze dvou důvodů: - na rozdíl od veřejné správy jsou pro poskytovatele sociálních služeb mnohé údaje v zásadě nedostupné, - přirozeným zájmem poskytovatelů služeb je obhájit vlastní potřebnost. Při zvažování potřebnosti služby je nutno taktéž vzít do úvahy, že výskyt výše popsaných jevů je potřeba mapovat v ohraničené lokalitě s ohledem na formu NZDM (ambulantní, terénní). Dostupnost ambulantního NZDM má limity v návaznosti na vymezené cílové skupině. Nelze předpokládat, že tuto službu vyhledají děti např. z celé oblasti definované ORP. Vymezení cílové skupiny, nastavení kapacit a odborné zajištění služby Vymezení cílové skupiny služby úzce navazuje na potřebnost tím, že ohraničuje nepříznivé sociální situace, potřeby a jiné znaky, na které chce služba reagovat. Dobře vymezená cílová skupina služby není ani natolik obecná, aby umožňovala přijmout kteréhokoliv jednotlivce se „sociálním problémem“, ani příliš úzká, aby část potřebných osob vyřazovala. Poskytovatel by měl mít stanovena kritéria, kterými příslušnost k cílové skupině při jednání se zájemcem posuzuje, a to v takové formě, aby odpovídala jeho koncepci služby (tedy například prostřednictvím nepříznivé sociální situace, potřeb, práv, sociálně rizikových jevů, nebo různých kombinací). Kapacitní nastavení je při různosti forem NZDM obtížné stanovit. Poskytovatel by se neměl spokojit s určenou okamžitou kapacitou služby, přestože momentálně se jako kapacita uvádí. Služba hledá a definuje kapacitu služby ještě z jiných hledisek – např. stanovení max. počtu klientů/ klíčového pracovníka. Také je možné vyčíslit optimální počet úkonů (kontaktů, intervencí)/pracovníka/provozní den, týden. Tyto, případně další ukazatele, které navíc mohou být v kombinaci, by mohly transparentněji určovat kapacitu služby, a tím pádem rovněž její vytížení a jasnější hranici pro důvod odmítnutí z nedostatečné kapacity. Zařízení přirozeně prochází různými fázemi práce s klienty. Pokud je služba nově otevřená, nebo se významně obměnila skupina klientů, případně přenastavila cílová skupina, nastává většinou „průtoková“ fáze – zájemci a klienti 1
Kontaktní práce, Antologie textů ČAS, 2011
se střídají v klubu v hojném počtu, strategií zařízení je oslovit a zůstat v kontaktu – tehdy kapacita zařízení může být dosti vysoká. Opačnou fází je, když se v zařízení vytřídí klienti a vytvoří se jádro, „domácká skupina“, a strategie NZDM se mění na doprovázející – spolupráce s klienty se zintenzivňuje a vyžaduje jinou časovou i odbornou kapacitu pracovníka – tehdy by zařízení mělo reagovat snížením kapacity s cílem uchování kvality. Obě fáze se přirozeně střídají v určitém období existence služby a poskytovatel by měl umět na ně reagovat. Podmínkou této dobré praxe je zajištění vnějších podmínek pro přirozenou změnu kapacity bez sankcí a mylných interpretací např. registrátorem nebo donátorem. Velmi obecně lze doporučit kapacitu souběžně 20-40 klientů/na pracovní úvazek, kdy konkrétní číslo se odvíjí od věku cílové skupiny, aktuální fáze zařízení, ale i zkušenosti pracovníka. Odborné zajištění služby by mělo vycházet z kompetenčních rozdílů mezi kvalifikační úrovní pracovníků v sociálních službách, sociálních pracovníků a jiných pracovníků. Sociální pracovník – je nezbytným základním odborným pracovníkem v přímé práci. Jeho kompetencí je kromě přímé práce a odborné činnosti v zařízení, i dohled nad pracovníky v sociálních službách. Sociální pracovník je ve službě zodpovědný za kvalitu poskytované služby, má přehled o klientské práci, konzultuje s pracovníky v sociálních službách další pracovní postupy, ale také zpracovává statistiky, výstupy. Často bývá současně vedoucím služby/ koordinátorem. V tomto případě je důležité oddělit různé pracovní pozice i jejich náplně práce a do přímé práce započítávat a vykazovat pouze příslušnou část pracovního úvazku. Pro službu NZDM je nezbytné, aby alespoň 1 pracovník v týmu, byl sociálním pracovníkem a pracoval zde na HPP. Model, kdy službu zjišťují hlavně pracovníci v sociálních službách a sociální pracovník je v týmu pouze na úvazek např. 0,2 (a další část úvazku má podobně v dalších službách) vyvolává pochybnost o odbornosti služby a snaze naplnit pouze zákonnou povinnost o přítomnosti sociálního pracovníka ve službě. Naopak se nepředpokládá, že v NZDM by měli pracovat pouze sociální pracovníci, a to díky charakteru poskytování služby, kdy se případová práce řeší a nastavuje společně v týmu, a není zde takový tlak na individuální rozhodování pracovníka o dlouhodobém plánu práce s klientem. Pracovník v sociálních službách – je dalším pracovníkem v přímé práci. Dle zákona 108/2006 Sb., o sociálních službách je pracovníkem v sociálních službách NZDM ten, kdo vykonává práci pod dohledem sociálního pracovníka (§ 116, písmeno d). Z charakteru služby (střídání pracovníků v zařízení v provozním týdnu) bývají často pověřeni i k uzavírání ústních dohod a vedení procesu individuálního plánování. Samozřejmě, dostatečné vzdělání, osobnostní předpoklady a ochota dalšího osobního rozvoje jsou podmínky k tomu, aby pracovník v sociálních službách byl kvalitním a profesionálním členem pracovního týmu. Odbornou způsobilostí pracovníka v sociálních službách vykonávajícího činnosti pod dohledem sociálního pracovníka (písm. d) je základní vzdělání, střední vzdělání, střední vzdělání s výučním listem, střední vzdělání s maturitní zkouškou nebo vyšší odborné vzdělání a absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu; absolvování akreditovaného kvalifikačního kurzu se nevyžaduje u fyzických osob, které získaly odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka podle §110. Volnočasový pracovník/ asistent sociálního pracovníka – zákon vymezuje pro sociální služby okruh pracovníků, kteří vykonávají odbornou činnost. V NZDM týmech se však, sice okrajově, vyskytují pracovníci v této pozici. Asistent má jasně definovanou náplň práce a nesmí vykonávat odbornou sociální činnost. Často je dobrovolníkem nebo pracuje na minimální úvazek (DPČ, DPP), pravidelně nebo nárazově. Úkolem takového pracovníka je většinou příprava
a realizace aktivity, hry, turnaje, fakultativní činnosti, apod. Také asistuje sociálnímu pracovníkovi během provozu, a to prací organizačně-technického charakteru (např. obsluhuje nealko-bar, techniku, půjčuje hry …), nebo působí jako „recepční“. Takový pracovník není v přímé práci, přesto je v kontaktu s klienty, dokonce aktivně. Tato role může být nápomocí pro provoz zařízení, avšak je důležité, aby tato pozice nebyla zneužita jako pracovní místo pseudopracovníka v sociálních službách, např. z důvodu nedostatečné kvalifikace. Metodik sociální práce – sociální pracovník, který vykonává hlavně analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence (dle § 109). Jeho náplň práce se soustředí právě na tuto výseč činností sociálního pracovníka a většinou nepracuje v přímé práci s klienty služby. V organizacích s dobrou praxí je tato pracovní pozice zavedená, a často v této pozici bývá zkušený sociální pracovník s víceletou praxí a v organizaci mívá úvazek rozprostřen do více služeb a projektů. V malých organizacích může tuto roli zastávat ve službě „hlavní“ sociální pracovník, často služebně nejstarší. Podporuje jak pracovníky v sociálních službách tak i sociální pracovníky, příp. další profesionály a dobrovolníky pracující s klienty. V rámci metodického vedení podle podmínek v konkrétní službě poskytuje pracovníkům případové vedení, zajišťuje sdílenou reflexi žité praxe, její převedení do vnitřních pravidel služby, podílí se na evaluaci, zabezpečuje kontinuitu služby při personálních změnách, pracovníky vzdělává, napomáhá jim při naplňování standardů kvality sociálních služeb, uvádí do praxe nastupující pracovníky a pomáhá zvyšovat jejich kompetence prostřednictvím doprovázení, intervize, mentoringu, metodických porad a jiných nástrojů zvolených podle potřeb organizace. Role metodika nemá v zákoně vyhraněný post, kdy není zřejmé, zda patří nebo nepatří mezi pracovníky v přímé práci. Někteří poskytovatelé jej tak uvádí mezi sociální pracovníky, jiní mezi další odborné pracovníky a další zastávají názor, že patří do administrativy či managementu organizace (tedy k řediteli, ekonomovi, projektovému pracovníkovi, atd.). Základní garancí odbornosti služby NZDM by měla být pracovní pozice sociálního pracovníka v dostatečně vysokém úvazku. Volba a zvládnutí účinných a etických metod práce s klientem, které vytvoří dobré podmínky pro sociální začleňování Rozhodnutí o volbě metod práce by mělo být ponecháno plně v kompetenci poskytovatele a jeho týmu tak, aby dávala pracovníkům smysl a tvořila s vymezením cílové skupiny, s posláním a koncepcí služby kompaktní celek. V obecné rovině je důležité, aby byly služby NZDM i jejich zadavatelé otevřeni následujícím požadavkům: - poskytnout klientům i pracovníkům dostatek času na vytvoření důvěry, jakožto legitimní investice do budoucí efektivní spolupráce; - je-li to potřeba, akceptovat z počátku méně náročné, bezpečné „zakázky“, přestože nemají bezprostřední vazbu na „odstranění problému“ či přímo nevedou k sociálnímu začleňování. Předpokladem je, že pracovník reflektuje, jaký čas k tomu může poskytnout, jak pozná, že tato práce otevírá cestu k niternějším tématům a jak se zachová, pokud k nim tato strategie nevede; Péče o pracovníky a kontinuální reflexe zkušeností získaných poskytováním služby Kontakt s klienty na klubu vyžaduje u pracovníka soustředěné bytí v zařízení během provozní doby, připravenost na rychlé zvraty, schopnost práce se skupinou i jednotlivcem v jednom okamžiku, psychickou odolnost, samostatnost v situaci a týmovost v jednotném přístupu. Pro NZDM je typické, že zde pracují mladší pracovníci, tedy často s krátkou zkušeností, což je činí zranitelnějšími a vyžadují dobrou péči a pozornost věnovanou profesnímu rozvoji.
Zaměstnavatel by měl proto vytvářet podmínky pro: - metodické konzultace v individuální nebo/a skupinové formě včetně možnosti aktivně ovlivňovat metodiku služby - cílené uspokojování vzdělávacích potřeb (akreditované i neakreditované vzdělávání, samostudium odborné literatury, diskusní formy pracovních setkání s výměnou zkušeností) - zajištění supervizí alespoň jednou za dva měsíce. Metodická setkávání, intervize, supervize a další příležitosti k reflexi poskytování sociální služby, zpětné vazby klientů, systematická evaluace služby atd. by měla být využívána pro zlepšování koncepce a poskytování služby NZDM. Aktualizovaná metodika služby je známkou toho, že organizace převádí žité zkušenosti do nastavení služby. Tyto nároky nejsou naplňovány jaksi mimochodem, ale poskytovatel jim musí věnovat systematickou pozornost prostřednictvím pracovníka k tomu určeného, jehož agenda je v tomto rozsahu oddělena od výkonu přímé práce a v zabezpečení služby se s ní počítá se stejným významem, jako s přímou klientskou prací. Závěrem Výše uvedená doporučení vyžadují přiměřené finanční zabezpečení služby. Úspory hledají poskytovatelé služeb, po minimalizaci provozních nákladů, často ve snižování mzdových výdajů, ať už tím, že redukují „ostatní pracovníky“ (metodické zabezpečení, vedení služby), protože se přímo nepodílejí na výkonových jednotkách (počty intervencí, počty klientů), nebo snižováním nákladů na přímou práci zaměstnáváním pracovníků nižší kvalifikace, kteří pracují za nižší odměnu. Vynucené snižování rozpočtu služby od určité hranice znamená vždy rezignaci na některé prvky kvality. Legitimní reakcí poskytovatele na nižší ekonomické zabezpečení služby by mělo být omezení provozní doby a snížení kapacit služby, vycházející ze striktnějšího posouzení potřebnosti služby pro konkrétní klienty, nebo zúžení cílové skupiny. Investice do kvality, omezení profesního rozvoje či snižování mezd (reálné, nebo náhradou sociálních pracovníků za pracovníky v sociálních službách) by nemělo patřit ke standardním způsobům vyrovnávání se s podfinancováním služby. Součástí dobré praxe by měla být základní „rovnice“, že při snížení rozpočtu je poskytovatel schopen obsloužit menší skupinu klientů, nikoli poskytnout službu nižší úrovně všem.