Filosofie
je zvláštní myšlenkové úsilí, které zkoumá jednotlivá jsoucna z hlediska jejich bytí ontologie = nauka o bytí gnoseologie = noetika = nauka o poznání filosofická antropologie = zabývá se podstatou člověka jako zvláštního jsoucna etika = zkoumá, jak má člověk jednat + pravidla jeho jednání
Nauka o bytí Řecká přírodní filosofie -
-
základem je hledání pralátka = ARCHÉ Milétská škola Tháles – voda Anaximénes – vzduch Anaximandros – apeiron (neomezenost) a peras (mez) Herakleitos – oheň protože v těchto pojetích vystupuje pralátka téměř jako živý princip, označují se jako hýlozoismus Pythagoras – za základ světa považoval čísla
Eleaté -
-
zakladatel Xenofanés (odpůrce řeckého náboženství) Parmenidés: je nutné odlišovat dvě oblasti: 1. oblast mínění, založeného na smyslovém názoru, které zachycuje vždy jen proměnlivé a nestále věci a je tak vlastně jenom zdáním = DOXA 2. oblast vědění a myšlení, jímž jde dosáhnout sféry neproměnného a stálého, to jest pravé skutečnosti a pravdy = EPISTÉMÉ - myslet a být je totéž - položil základy ontologie. Některými je považován za prvního filosofa. Zenón – snažil se Parmenidovo učení potvrdit důkazy o nemožnosti pohybu – APORIE (letící šíp, Achilles a želva)
Atomisté - předchůdci: Empedoklés (za prazáklad považoval 4 živly sjednocovány Láskou a rozdělovány Nenávistí) Anaxagoras (princip NÚS – řídící rozum stojící nad nekonečným množstvím semen) - Demokritos – atomy 6. století > doba, kdy se lidstvo začíná zabývat otázkou filosfie.
Východní filosofie Indie -
1500 – 500 př. n. l. védy upanišady – jejich učení později upravil učenec Šankara do systému védánta átman a brahman karman a mókša (spása, které lze dosáhnout askezí a s ní spjatým poznáním átmanu jako brahma) buddhismus 1
Čína -
džinismus
Kniha proměn (I-´ting) > učení o trigramech. Konfuciánství = harmonie taoismus = Lao´c > tao určuje smysl všemu dění, je jeho řádem, nepochopitelným ovšem v žádném uzavřeném systému mohismus: všeláska a univerzální tolerance logismus: přísné dodržování zákonů škola jmen: různorodé směry, zabývající se problémy pojmového myšlení a logiky.
METAFYZIKA část filosofie zabývající se konkrétními projevy bytí ve fyzické skutečnosti a vším, co s tím souvisí (vznik, zánik, čas, pohyb...). Platón - svět idejí existující mimo náš svět. - ideje jsou zdrojem dobra, jsou krásné > prolínání ontologie s estetikou - smyslové věci a jevy jsou jen odlesky idejí, existují nikoli ze sebe sama, ale silou idejí, které reprezentují, tedy tím, že na nich mají účast – tj. řecky METHEXIS. - jsou různé způsoby bytí a tím nejlepším je být ideou - podobenství o jeskyni; obec, které vládnou filosofové - před tím než jde duše do smyslového světa, přebývá ve světě idejí. Tady si pak rozpomíná > touha poznat pravdy se označuje jako ERÓS. Každý má schopnost poznání idejí. - Dílo: Obrana Sokratova, Symposion, Faidon, Faidros, Ústava Novoplatonismus - Plotínos – emanace bytí - bylo tím ovlivněno křesťanství > Origénes, sv. Augustin, Anselm Aristoteles - podle něj samostatný svět idejí neexistuje - přichází s myšlenkou onotlogického pohybu: podstatou jsoucna je jednota pohybujícího a toho, co nehybně trvá > jednota látky a tvaru - „prvotní látka“ (hylé proté) je univerzální, nprosto netělesná a nesmyslová možnost. Přijetím tvaru se již činí smyslovou a stává se „druhou látkou“ (hylé deutera) - 4 příčiny jsoucna: tvar, látka, záměr, účel - prvotní hybatel THEOS, který vše uvádí do pohybu, ale sám musí být nehybný - zakladatel logiky, estetiky a dalších speciálních věd - Dílo: Organon, Fyzika, Metafyzika, Rétorika, Politika, Poetika, O duši, Etika Nikomachova Způsoby nahlížení na jsoucno - realismus = jsoucno exituje ve své konkrétní podobě nezávisle na myšlení jako zcela vnější skutečnost - fenomenalismus = jsoucno existuje nezávisle na našem mylšení jako vnější skutenčost, avšak je nám přístupné pouze zčásti. Ukazuje se nám skrze jevy (=fenomény) - idealismus = jsoucno je závislé na duchovním principu. Samo o sobě může existovat na duchovní úrovni - monismus = skutečná jsoucna předpokládají jediný základní princip - pluralismus = více nezávislých principů skutečnosti. Obvykle dva = dualismus. 2
STŘEDOVĚK Členění středověké metafyziky podle Christiana Wolffa: 1. metaphysica generalis = ontologie = zkoumá bytí 2. metaphysica specialis = zkoumá bytí v jeho konkrétních projevech a) metafyzická kosmologie (tj. přírodní filosofie) b) metafyzická psychologie (nauka o duši a člověku) c) přirozená teologie (důkazy o boží existenci na ontologickém základu) -
učení o analogia entis: jednotlivá jsoucna se na nejvyšší bytí určitým způsobem podílejí a liší se jen stupněm účasti na něm TRANCENDENTÁLIE: jsou základním rysem jsoucna. Jedno, dobré, pravdivé a krásné.
Tomáš Akvinský - Summa proti pohanům, Summa teologická, O jsoucnu a bytí - rozdíl esence a existence je zásadní a reálný - důkazy boží existence: prvotní hybatel, příčina, nahodilost a nutnost, stupeň dokonalosti, účelnost přírody DIALEKTICKÁ METAFYZIKA - vychází z Herakleita (vše se neustále pohybuje, boj protikladů) Hegel -
považován za představitele panlogismu (ř. pan = všechno) duch se vyvíjí ve 3 stádiích: teze -> negací dojde k antitezi -> negací negace vznikne synteze semeno -> plod -> semeno zdokonalené o předchozí fázi plodu toto se nazývá DIALEKTICKÁ LOGIKA dílo: Fenomenologie ducha, Logika jako věda, Přednášky k dějinám filosofie
Heidegger – 20. stol. - německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla. Kritizován za svůj příklon k nacismu. Dílo Bytí a čas, Co je metafyzika?, Úvod do metafyziky, Kant a problém metafyziky - přichází s kritikou dosavadní metafyziky > ta pokládala otázky nesprávně > nová ontologie - tvrdí, že mezi jsoucnem a bytím je rozdíl, tzv. ontologická diference - jak tedy můžeme dostihnout bytí v jeho skutečné povaze? Musíme najít takové jsoucno, které by tím, jak jest mohlo ukázat své bytí. Tímto jsoucnem je naše vlastní jsoucno = Dasein. Je nutno tedy tento Dasein analyzovat. Ukazuje se, že Dasein neustále k nečemu směřuje. Dasein je takové jsoucno, které umí ukázat bytí různých věcí skrze to, jak je používá. - člověk byl do světa vržen bez vlastního přičinění, přesto má určitou zodpovědnost. Může volit z dvou variant existence: neautentické bytí: anonymní život, člověk se zbavuje vlastní zodpovědnosti X autentické bytí: navzdory tomu, že byl do světa vržen, se člověk snaží vzít život do svých rukou, usiluje žít podle určitých mravních zásad a cílů, které si stanovil. - Člověk žije v čase, lidské bytí je vždy „bytí ke smrti“. - I když je existencialismus filosofie individualistická, přesto je člověk odkázán na společnot > „spolubytí ve světě“. - Existenciály jsou nálady a prožitky, které nás přepadají v mezních situacích, vyvádějí nás z pohodlného všedního dne a znovu nám dopřávají zakusit sebe sama jako nezajištěnou btost, která je nucena volit z možností, a tím nám pomáhají si připomenout schopnost rozumět bytí a toto bytí odkrývat, 3
-
Bytí jsoucího se může ukázat také v umění.
Nicolai Hartmann - německý filosof, pracoval jako profesor na několika univerzitách - dílo Základy metafyziky poznání, Nové cesty ontologie, Plaonova logika bytí - další zástupce nové onotologie - snaží se postihnout bytí v podobě, která platí pro všechny reality - realitu dělí na vrstvy 1. vrstva věcí a fyzických procesů 2. živých organismů 3. duševní (lidské vědomí) 4. duchovní (lidská kultura) - pro jednotlivé vrstvy jsou zásadní určité elementární katogerie. Kromě toho existují ještě filosofické kategorie, které platí pro všechny > tzv. fundamentální (jednota a mnohost, část a celek, forma a látka) - s ohledem na vazby mezi vsrtvami lze odpozorovat některé zásadní zákony reality: první vrstva je obsažená ve všech ostatních (a každá následující v každé vyšší), nikoliv však naopak. Prolínání vrstev je vždy omezeno. Při prolínání dochází k modifikaci. - Jak konkrétně závisí jedna vrstva na druhé objasňují další zákony, tzv. dependence. A. N. Whitehead - autor procesuální ontologie > jednotlivá jsoucna nejsou věci, ale události = procesy - základní zákon ontologie je princip PREHENZE > vztřebávání, ale zároveň i zhodnocování jedné události druhou, takže v základě reality vládne nepřetržitá kreativní síla, která má řád a směr. - Kromě toho však uznával ještě druhý způsob přístupu k realitě: neempirický, který vytváří svět hodnot: nejvyšší hodnota je dobro. Věda, která tento svět nejvíce utváří, je matematika. Kromě těchto filosofů, kteří se snažili metafyziku přizpůsobit 20. století, exitovali i tací, kteří ji naprosto zavrhovali. Carnap - novopozitivista. Logickou analýzou dospěl k tomu, že věty metafyziky jsou zcela smysluprázdné. Druhým problémem je slovo „být“ > to je dvojznačné, což metafyzika často nerozlišuje. Odsuzuje metafyziku, skutečná filosofie se podle něj má zabývat analýzou jazyka a metodologií věd. Další kritici metafyziky: Quine, Rorty.
Nauka o poznání Gnoseologie = noetika = disciplína zabývající se podstatou, zdroji a výsledky poznání a podmínkami jeho uchovávání a přenášení. Systematicky zkoumání začíná až v novověku, zárodky jsou již dřív. Sofisté - učitelé moudrosti, relativizovali pravdu. Sofismata = logické úskoky - Protágoras: Člověk je mírou všech věcí – jsoucích, že jsou. Nejsoucích, že nejsou. - Gorgias: Nic není. I kdyby něco bylo, nemohli bychom to poznat. I kdybychom to poznali, nemohli bychom to sdělit. - byli to velcí skeptikové ohledně možnosti poznání. 4
Sokratés - snaha nalézt pravdu > pravé poznání je výsledkem velké dřiny. Přitom nikdy nebude úplně u konce: Vím, že nic nevím. Přirovníní k porodnímu umění. - Dialog: destruktivní část (zničí původní špatný názor) x konstruktivní (přivede ke správné definici) >>> dialektika. Platón - za základ poznávání považoval ANAMNESIS > rozpomínání se na svět idejí. - rozvíjel Parmenidovo doxa (pouhé mínění, jehož je třeba se zbavit) a epistémé (skutečné poznání pravdy) - podle něj se dá k pravdě dostat přímo: cestou vnitřního nazírání = THEORIA. - pravdivost je tedy vlastnost idejí samých > pravda má rys ontologický
LOGIKA Aristotelés - je zakladatelem, spis Organon (nástroj) - 3 duše: vegetativní, senzitivní a duchovní. Poslední dvě jsou zdrojem poznání. - Poznání je záskáváno empirickým pozorováním skutenčosti a postupným vyvozováním úsudkl. Je k němu též potřeba logika. - EPISTÉMÉ ANALYTIKÉ: tj. logika, tj. poznání zabývající se jazykem, pojmy, vyjadřováním a usuzováním. Dnes se logika zabývá formami a zákony správného usuzování. Aristotelés byl autoritou až do 19. století. Dělí se na: 1. Formální – výroková, predikátová, matematická 2. Vícehodnotová – např. modální Metodologie věd - obor zkoumající obecné zásady všech věd (pozorování, dedukce...) - základní formální zásady: zásady totožnosti, sporu, vyloučeného třetího, dostatečného důvodu.
SKEPTICISMUS -
rozpad řeckých států vedl k rozpadu starého řádu, což vede k pochybnostem ohledně možnosti poznání světa. zakladatelem je Pyrrhón. Ten považoval za překážky pravdivého poznání tzv. tropy: např. rozdílnost bytostí, rozdílnost lidí, smyslových orgánů apod. pochyboval o možnosti poznání ataraxie = klid agnosticismus = vše je nepoznatelné kriticismus = přiměřené užívání skepse (Kant) dogmatismus = přijmání stanovisek bez kritické reflexe
POZNÁNÍ A VÍRA - Tertullianus > „Věřím proto, že je to nesmyslné.“ - Anselm z Canterbury > „Věřím, abych porozuměl.“ - Petr Abelard > spis Sic et Non > rozporuplná dogmata stavěna vedle sebe > Rozum nad vírou. - Tomáš Akvinský > rozum může podpořit stanoviska víry: důkazy boží existence. SPOR O UNIVERZÁLIE - realismus = obecné pojmy existují reálně 5
-
nominalismus = obecniny jsou pouze výsledkem našeho myšlení, reálně neexistují prosadil se umírněný nominalismus: obecný pojem existuje ve věci jako aristotelská forma. S kompromisem přišel Vilém Ockham: rozum a víra fungují samostatně a nezávisle na sobě
2 ROVINY POZNÁNÍ 1. nejnižíš stupeň je smyslová zkušenost, jejím základem je vnímání. Jednoduchý impluz je počitek => složitější vjem => to vede k představě 2. pojem => úsudek => soud <<< zobecňování indukce = od jedinečného k obecnému > nejistý způsob > smyslové dedukce = od obecného k jedinečnému > jistý způsob > rozumové Právě otázka, zda je základem poznání empirie nebo rozum vedla k rozštěpení na dvě skupiny. EMPIRISMUS - Základem je indukce - Francis Bacon: 4 idoly (omyly): rodu, jeskyně, trhu, divadla. Dílo: Novum Organon, Nová Atlantis, Eseje - John Locke: Nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech >tabula rasa („čistá deska“) - SOLIPSISMUS: Berkeley: existuje pouze vnímající osoba. Dílo: Esej o lidském rozumu, Dvě pojednání o vládě RACIONALISMUS - Základem je dedukce - Lidská mysl není nepopsaná tabule, ale má některé vrozené předpoklady - René Descartés Cogito ergo sum Je třeba pochybovat o všem, kromě toho, že pochybuji otázka JAK poznávám, nikoliv CO > subjektivismus metodická skepse 2 substance jako základ světa: rozprostraněnost (substantia extensa) – tělesná X nerozprostraněnost (substantia cogitas) – duchovní, myšlení. karteziánský racionalismus: svět lze popsat konečným souborem zákonů a jeho logika odpovídá přesně logice našeho myšlení Dílo: Rozprava o metodě, Úvahy o první filosofii, Principy filosofie - Baruch Spinoza monista: pouze jedna substance jako základ světa = bůh ztotožněný s přírodou dílo Etika vyložená metodou geometrickou – snaha vysvětlit etické principy pomocí axiomů (matematických pouček) 3 stupně poznání: smyslové, rozumové, intuitivní pokud poznáme, že věci nemohou být jinak než jsou, můžeme dosáhnout spokojenosti. Dílo: Teologicko-politický traktát, Etika, Rozprava politická - Leibniz pluralista: svět je složen z nekonečného množství monád, které fungujuí na základě předzjednané harmonie. rozlišuje dva druhy pravdy: pravdy faktické = vycházející ze skušenosti (jsou nejisté) X pravdy rozumu = vychází z rozumové dedukce, jsou obecné mathesis universalis: jedna základní věda o řádu světa Dílo: Monadologie, Nové úvahy o lidské soudnosti, Teodicea
6
KRITICISMUS David Hume - základem naší emperie jsou imprese. Jejich kopiemi jsou ideje - je skeptický ohledně vědy > ta vychází pouze z indukcí (jak ale můžu vědět, že zítra výjde slunce? není jediný důkaz kromě zkušenosti) - kauzalita determinismus = existují objektivní zákony > vyhrocený = fatalismus (osud) indetermismus = žádné zákony nejsou > tychismus (vše je náhoda) X voluntarismus (vše závisí na vůli) - Dílo: Přirozené dějiny náboženství, Zkoumání lidského rozumu, Zkoumání o zásadách mravnosti. TRANSCENDENTÁLNÍ FILOSOFIE Immanuel Kant - koperníkovský obrat > nezajímá ho předmět, ale samotná poznávací činnost. Neptá se CO, ale JAK poznáváme >>> kritická filosofie - díla: Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti - 2 druhy soudů: analytický > nepřináší nic nového (koule je kulatá) syntetický > přináší nové informace (koule je zlatá) >apriorní vs aposteriorní - rozlišuje dvě formy skutečnosti: svět pro nás = svět, jak se nám jeví, vnímaný smysly X věc o sobě = skutečná podstata světa, kterou nemůžeme poznat. - regulace práce rozumu > vytyčil svět, kde se může rozum pohybovat - transcendentální poznání = každé poznání, které se nezabývá předměty, nýbrž způsobem poznání. NOVODOBÁ GNOSEOLOGIE SCIENTISMUS – odmítá všechny směry, které se zabývaly spekulací (Hegel) > chce se vrátit k základům každé vědy > to jest zkušenosti, a najít metodické postupy, které by mohly učinit zkušenostní poznání spolehlivé a dále využitelné. 1. POZITIVISMUS - věda se může zaměřit pouze na to, co lze ověřit. Základem jsou FAKTA. - August Comte – 3 stádia: teologické, metafyzické, pozitivní. Zakladatel sociologie (nazýval ji sociální fyzikou a dělil ji na sociální dynamiku a sociální statiku). - Dílo: Kurz pozitivní filosofie, Systém pozitivní politiky, Sociologie - další představitelé = Spencer, Mill - zláštní formou byl empiriokriticismus = snaha opírat se o čistou zkušenost, zal. Avenarius. 2. NOVOPOZITIVISMUS - 20. století; filosofie jazyka, analytická filosofie - skutečná vědecká filosofie je možná pouze jako analýza vědeckého jazyka - základní disciplínou je logika - B. Russell – neutrální fakta. - Ludvik Wittgenstein: Logicko-filosofický traktát: svět je tvořen fakty, jejichž odrazem jsou výroky. Má-li mít fakt smysl, musí být buď potvrditelný nebo vyvratitelný. Cílem filosofie je právě takováto analýza. - „O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“¨ - Další díla: Filosofická zkoumání - Navazuje na něj Vídeňský kruh > smysluplné výroky jsou ty, které lze verifikovat (Carnap, Neurath...) 7
-
Rudolf Carnap – protokolární věty – výroky se musí dát převéz do protokolární formy, pokud ne, nejsou verifikovatelné. Aby mohly být verifikovatelné, musí je jít zachytit fyzikálně. Vědecký jazyk by mělo jít beze zbytku převézt na fyzikální. Protože metafyzické výroky ověřit fyzikálně nejde, není to věda. OPERACIONALISMUS - reaguje na Carnapův fyzikalismus. Pojmy nelze vždy fyzikálně vymezit -> vše je relativní - > pojmy, které utváříme (délka, čas...) jsou pouze operátory. SEMIOTIKA - výzkum jazyka. Dělí se na pragmatiku, sémantiku a logickou syntaxi FILOSOFIE PŘIROZENÉHO JAZYKA - nechápe jazyk jen jako nástroj, ale jako jednu z komplexních činností, jež má své sociální a historické podmínky, které je třeba respektovat. - 2. období Wittgensteina > „jazykové hry“ > jakási pravidla komunikace. Jazyk je chápá jako hra. Dílo Filosofická zkoumání - Habermas – rozlišuje 2 jednání: instrumentální (za účelem zisku) X komunikativní (dorozumění s jiným člověkem). Často se ovšem prolínají (reklamy). PRAGMATICKÝ OBRAT VE FILOSOFII JAZYKA Quine – slovo samo svůj význam nenese. Záleží až na domluvě. Rotry – slovíků (tj. soubor výpovědí) je velké množství a není tu žádná autorita. Není důležitá pravda slovníku, ale výhodnost jeho užívání. Postmodernista. STRUKTURALISMUS - Saussure – dílo Kurz obecné lingvistiky: jazykové útvary jsou konvenčně dohodnuté znaky, které namjí žádný vztah k tomu, co označují. Langue a parole - Foucault – existují jakási období, která spojují společné názory. Tato obodobí jsou nazývána epistémy. V novověku byla tři: renesanční, klasická a moderna.Tyto epistémy jsou základní oporou moci.
ANTISCIENTISTICKÉ SMĚRY -
scientismus se domníval, že za základ popisu světa může považovat fakta. Ta jsou objektivní a verifikovatelná. Na přelomu 19. a 20. století ale dochází ke krizi, která vyvolala antiscientistní reakci. FILOSOFIE ŽIVOTA - Dilthey – poukazuje na to, že pozitismus nelze využít na duchovní vědy. Pro pravdivé uchopení je důležité vcítění, znovuprožití - Henry Bergson – základní rouměr skutečnosti je čas. Vyšším stupněm poznání než je intelekt je intuice. Vzorem pro takovéto poznání je umění. FENOMENOLOGIE Edmund Husserl - dílo Logická zkoumání - epoché – zřeknutí se soudu = fenomenologická redukce - EIDOS = rozmezí, kdy je ještě modrost modrá - přirozený svět – chtěl návrat vědy k normálnímu světu HERMENEUTIKA Gadamer - hermeneutický kruh > každé rozumnění předpokládá zásadní předporozumění tomu, čeho se dotazujeme. TEORIE PRAVDY - ontologická – být pravdivý znamená být pravý 8
-
korespondenční – pravda je shoda věci a rozumu koherenční – vlastnost „být pravdivý“ vyhrazuje pouze výrokům, které nejsou v logickém rozporu s výroky jinými konsensuální – pravdivé je to, co uznává a potrzuje společenství různých subjektů. vědecké teorie – systém poznatků, o kterých je rozhodnuto, že jsou pravdivé
TŘÍDĚNÍ VĚD A) nomotetické (přírodní, vysvětlující) X idiografické (jedinečné události, rozumějící) B) Podle Aristotela: Vědy postihující obsah myšlení 1. teoretické – tzv. první filosofie, fyzika, matematika 2. praktické – politika, ekonomie, etika 3. poietické – řemesla, umělecká činnost Vědy postihující formu myšlení a sdělování 1. logika 2. rétorika
Thomas KUHN – teoretik vědy. Věda neprobíhá evolučně, nýbrž revolučně.Paradigma > anomálie >revoluce> nové paradigma P. K. FEYERABEND – epistemický anarchismus > platnost vědeckého oznatku nelze hodnotit pravdivostí, nýbrž tím, zda je autoritativně přijímán. Tím pádem může být uznán třeba i mýtus. Vývoj věd nemá logiku, a protože nelze předem vědět, co bude ve vědě prospěšné, je třeba razit zásadu anything goes. KRITICKÝ RACIONALISMUS - K. Popper > důležitá je falzifikace výroku. Vědec musí uznat možnost nepravdy. - uzavřená vs otevřená společnost. Teorie tří světů > darwinistický přirozený výběr poznatků.
FILOSOFIE A PROBLÉM ČLOVĚKA -
Aristotelés > člověk je animal rationale > člověk mající logos, slovo a rozum křesťanství > člověk jako obraz boží (imago dei), činí člověka dějinným Descartes > radikální proměna fil. pohledu na člověka. Člověk je bytost vědoma sebe sama. Kant > 4 hlavní fil. otázky: Co mohu vědět? Co mám dělat? V co mohu věřit? Co je člověk? kateogrický imperativ: jednej tak, jako kdyby se tvé jednání mělo stát obecnou normou. Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě druhého vždy zároveň jako účel, nikoliv jako prostředek. TEORIE SPOLEČENSKÉ SMLOUVY - Hobbes X Locke - Rousseau: lidé žili původně ve stavu přirozené rovnosti. Původcem nerovnosti byl vznik vlasntictví. Návrat již není možný. Zmírnit nerovnost je možné dodržování tzv. obecné vůle. NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOSOFIE - FICHTE: za podstatné považoval aktivní lidské já. „Já“: lidský subjekt, který vnímáme X „Ne-Já“: to, co nás obklopuje. Vztah mezi nimi je dialektický. Tím, že poznáváme „ne-já“ poznáváme sami sebe. SCHELLING: filosofie identity: zatímco Fichte chápe přírodu pouze jako prostředek sebeuskutečnění já, Schelling chápe přírodu a ducha jako identické – dvě strany téhož. - HEGEL – viz. sešit - FEURBACH – kritik Hegela, materialista, kritik náboženství – nedokonalý lidský výtvor. 9
-
MARX – dříve filosofové svět vykládali. Jde o to jej změnit. Práce se stává zbožím. Je nutné toto odcizení odčinit > a to revolucí. historický materialismus – vývoj lidské společnosti na základě proměn předmětné práce ENGELS – přetvořil Marxovo učení na dialektický materialismus > celý svět je poznatelný pomocí stejných zákonů 3 zdroje marxismu-leninismu: německá klasická filosofie, anglická politická ekonomie, utopický socialismus. Z nich byly vybudovány 3 součásti marxismu: m. filosofie, politická ekonomie, vědecký komunismus.
FRANKFURTSKÁ ŠKOLA - vznik ve 20. století. Kriticky navazuje na Marxe. Snažila se marxismus přizpůsobit změnám nové doby. Např. Herbert MARCUSE - volně je k ní přiřazován Erich FROMM: tvrdil, že předmětem vědy o člověku se musí stát lidská přirozenost. Biologicky je ovšem člověk sláb, proto si musí přizpůsobovat okolí sobě a ne naopak. - Neproduktivní (vykořisťování, křečkování) VS produktivní (přirozené) jednání. Naplněním produktivní orientace se vytváří zdravá společnost. ČLOVĚK A VŮLE Schopenauer - základní je pojem vůle > ta je zdrojem veškerého zla a utrpení ve světě. Jediným osvobozením je pouze umělecké poznání. Nietzche - vůle je pro něj pozitivní. Člověk se má zříct všeho, co ho brzdí a stát se nadčlověkem. Ten hlásá, že bůh je mrtev. PROBLÉM EXISTENCE - Kierkegaard: naše existence je ustrojena zláštním způsobem: nevíme, kam jdeme, ale přesto jít musíme. Něco nás pak postrkuje vpřed, jakási důvěra, podle něj je to víra. - Heidegger – starost jako jeden ze základních existenciálů EXISTENCIALISMUS Ateistická větev - Camus – naše existence je nutně absurdní. Z absurdna lze vyváznout sebevraždou. Nic nemá smysl. Revolta proti absurdnu. - Sarte – člověk je odsouzen ke svobodě. Volí si i tím, že volit odmítne. Je tedy naprosto zodpovědný a nemůže se na nic vymlouvat. Existence předchází podstatě. Křesťanská větev - Člověk se utváří jedině ve vztahu k druhému Já, k Ty > filosofie dialogu. - Jaspers, Marcel, Burer (žid.), Levinas. FILOSOFICKÁ ANTROPOLOGIE - zkoumá povahu člověka jako celku > biologicky, duchovně i kulturně. Vznik 20. století - Scheler – zakladatel. Aby člověk začal něco zkoumat, musí tím být upoután. Tedy jakási prvotní sympatie – „láska“. Láska je vztah určitéo jsoucna k jinému jsoucnu. Síť takových vztahů se pak mění v řád, tedy ORDO AMORIS. Povahu člověka neurčujeme podle jeho skrytých stránek, ale podle jeho reakcí. - člověk má se vším společné: puzení, instinkt, návyk a praktickou inteligenci. Liší se ovšem duchem. Člověk je jediná bytost, která umí říct ne. - Gehlen: člověk si své nedostatky komenzuje technikou - Plessner: excentrická pozicionalita 10
ETIKA 1. 2. 3.
Hannah Arendtová > kniha Vita activa: 3 druhy lidské aktivity: práce, výroba, jednání
praktická filosofie, zabývá se morálkou deskriptivní X preskriptivní (teorie norem, teorie hodnot heteronomní X autonomní formální X materiální
11
