Moskva je raketa chrlící energii Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:10 - Aktualizováno Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:15
Kapsář pocitů z návštěvy ruské kulturní megapolis Pro každého, kdo našel zálibu v ruské literatuře, je návštěva Moskvy sváteční událostí a zároveň nebezpečnou zkouškou. Okusit na vlastní kůži atmosféru, v níž se vám za každým rohem zjevují obrazy a hrdinové z románů od Gogola přes Gorkého až k Sorokinovi, je pocit svěží jako šlehnutí březovým proutkem v pravé ruské „báně". A to nemluvím o zasněných Moskvankách, jejichž oči jako by vyzařovaly cosi z něhy a grácie geniálních veršů Puškinových.
Vír ruské metropole, v němž žije, spěchá, pracuje, hlučí, strká se, pije, baví, čte a miluje 16 milionů lidí (což je více než všichni Češi, Slezané, Moravané a Slováci dohromady), dokáže svou ohromnou silou a energií vyvolávat i stavy blízké paranoidním i vtahovat do sebe jako Poeův Maelström. Osamocený cizinec vláčený stohlavými davy spolucestujících kamsi do neznáma pod blyštícími se mozaikami chrámově zdobných stanic moskevského metra chvílemi neví, jestli se má kochat přepestrou vřavou v podzemních útrobách města přezdívaného ne nadarmo Branou do Asie, nebo se raději rychle probrat a prodrat se ven.
V útrobách města Do Moskvy je nejlépe cestovat vlakem. Po dvou nocích a jednom dni kodrcání po pražcích je cizinec duševně připraven na setkání s Ruskem. Dálka překonaná v bezčasí vagonu otevře duši i mysl, člověk je o poznání pokornější a vděčnější za vše, co zahlédne, ucítí, ochutná a
1/5
Moskva je raketa chrlící energii Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:10 - Aktualizováno Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:15
pochopí. Shon doby však nutí často použít letadlo, které vyklopí cestující na letišti Šeremetěvo II. Zatímco ještě donedávna byla cesta z letiště do města nehorázně drahým dobrodružstvím, od srpna spojuje moskevská letiště s centrem futuristický aeroexpres, jehož design i interiér připomínají po cestě mezi rezavými garážemi a dřevěnými domky periférie atmosféru sovětských vědeckofantastických románů. Na konečné, na Běloruském nádraží, se poprvé spustíte pod zem a přichází skutečné setkání s Moskvou.
„Proste Boha za odpuštění, bratry a sestry, pomožte válečnýmu invalidovi," deklamuje zpěvavým hlasem sotva pětadvacetiletý voják s oběma rukama amputovanými těsně pod lokty. „Za vás jsem lidičky bojoval, za vás se zmrzačil, dejte na jídlo, cigára a vodku!" Veterán z Čečny nebo Jižní Osetie sedí v uniformě na polorozpadlém invalidním vozíku a na hrudi mu cinkají tři řády. Projíždí mezi lidmi, co chvíli se zastaví, pahýly zručně sbírá darované bankovky a rovná si je do balíčku.
Dvě stařenky, které sedí hned vedle mne, mu podají pár mincí, podívají se na sebe, povzdychnou si a zaboří pohledy do knížek. Jedna čte jakýsi notně sešlý román pro ženy, druhá povídky od Čechova. Obě mají flaušové kabáty z osmdesátých let s umělou kožešinou a roztomilé háčkované kloboučky, vínový a béžový. Do rozevřené knížky hledí i šaramantní černovláska pařížského vzezření, v přiléhavé bílo-černé kožené bundě. Na modré čepici se střapci má rudou pěticípou hvězdu a čte Murakamiho. V Moskevském metru je více čtenářů než v pražské universitní knihovně. V našem vagonu čte knihu snad každý třetí cestující.
Kohouti v Garáži Kromě toho, že je Moskva centrem moci, je také ohniskem kulturního života. A to se netýká jen knížek, ale i hojnosti a bujnosti života hudebního, divadelního a výtvarného. Nebývalou vlnu zájmu o výtvarno vyvolala obří přehlídka současného ruského i světového umění Bienále v galerii Garáž. Výstava se stala fenoménem a přilákala do rozlehlé budovy bývalé trolejbusové vozovny statisíce lidí. „Všechny nás to překvapilo. Stala se z toho davová posedlost, módní vlna," říká kurátor a kunsthistorik Andrej Jerofějev. Nekonečné fronty Moskvanů, mladých i starých, nedbajících na husté sněžení jeho slova výmluvně potvrzují. Je veřejným tajemstvím, že zásluhu na atraktivitě bienále mají kromě nesporně nevšedního uměleckého počinu také velké peníze. Projekt by sotva mohl být tak velkorysý, kdyby za ním v roli štědrého sponzora nestál ruský miliardář Roman Abramovič, jehož partnerce Daše Žukové galerie Garáž patří. Okázalost akce přilákala asi i ty, které by jinak na výstavu ani bičem nevyhnal. Návštěvník zvyklý na strnulou konvenčnost a strohost většiny českých výstav si v umně propletených sálech a labyrintech mezi obrazy, instalacemi, artefakty a projekcemi připadal jako šťastná Alenka v říši uměleckých divů. Pestrost vizuální a až revoluční jiskrnost obsahová proměnily Garáž ve svatyni tvořivé obraznosti, nade vším se vznášel svobodomyslný humor, sžíravá ironie a troufalý nadhled zúčastněných umělců.
2/5
Moskva je raketa chrlící energii Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:10 - Aktualizováno Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:15
První ze sálů ovládly desítky vycpaných kohoutů nejrůznějších plemen ze všech koutů světa, uprostřed v drátěné kleci jako kvokající důkaz globalizace zobal zrní sotva opeřený multi-kříženec, v němž po staletí existující slepičí druhy splynuly v jedno.
O pár kroků dál šokovaly čečenské koberce tkané tradičním způsobem, ale s drásavě aktuálními motivy z čečensko-ruských válek nebo kompozice nazvaná „Zvířátka tahají řepu" se strašidelně působící řadou vycpaných a do pohádkových kostýmů pooblékaných zvířat od vydry přes lišku a vlka až po medvěda. Salvy mužského smíchu i ohňostroje dámského chichotání se ozývaly z černočerného prostoru, v němž na třech projekčních plátnech probíhala surrealistická maškaráda: na středním operní diva pěje procítěným sopránem ódu na slovanskou duši, na krajních stojí s neúčastným výrazem ve tvářích dvě řady junáků ve folklorních krojích. Z poklopců vyčuhují junákům penisy, které pomalu topoří a nahodile opět klesají, jako by hráli neslyšné noty podle jakési snové partitury postmoderního fauna. Vrcholným projektem, z něhož doslova běhal po zádech mráz, byla rozsáhlá instalace „Dědové" tvořená dvanácti realistickými figurínami starců různých vyznání, zběsile kroužících dokola anonymním šedým prostorem a vzájemně do sebe vrážejících na naprogramovaných elektrických invalidních vozících. Exponátů bylo v Garáži takové množství, že ani pět hodin nestačilo k prohlédnutí všech vystavených děl, mezi nimiž se proplétaly tisíce ohromených lidí. V tramvaji, která mne spolu s dalšími návštěvníky odvážela směrem k centru města, si sdělovali dojmy z výstavy lidé, kteří se předtím nikdy neviděli. Rozjařenost uměním jim na okamžik propůjčila pocit pospolitosti.
Lázně Evropa
V jednom z podjezdů Malého Gnězdnikovského pěreulku se skrývá vchod do nezávislého knihkupectví Falanster. Labužníci současné ruské i světové literatury, přijíždějící sem z celého Ruska, najdou zde i to, co jinde není. Schody vedou do místnosti přeplněné knihami, na židlích, opřeni o regály nebo sedíce na zemi se v nich přehrabují lační čtenáři.
„V roce 2002 jsme si řekli, že by bylo dobře založit místo, kde by se prodávala nezávislá levicová literatura. Později k tomu přibylo zaměření na knížky, které jsou vynikající, ale mimo hlavní proud - ten totiž ovládají knihkupečtí giganti," říká asi čtyřicetiletý majitel Falansteru, Boris Kuprijanov. Být v Moskvě příliš nezávislým, jak s úsměškem podotýká, se nevyplácí. Před několika lety knihkupectví někdo, komu zdejší literatura vadila, podpálil. Pak začaly soudní žaloby a procesy. „Pravoslaví. Porno. Politika," shrnuje Boris nejčastější záminky, proč jeho knihkupectví zlikvidovat. O tom se mu ale očividně příliš mluvit nechce. Raději plní mé další přání a ukazuje mi knížky, které by stály za překlad do češtiny. První je na řadě Pavel
3/5
Moskva je raketa chrlící energii Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:10 - Aktualizováno Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:15
Pepperštejn - autor, o němž teď všichni mluví. Kromě toho, že píše knihy, po nichž je mezi lidmi žízeň, je i úspěšným výtvarníkem. Jeho obrazy byly vybrány i na výše zmíněné Bienále v Garáži. Z Pepperštejnova románu Mytologická láska kast už mají ve Falansteru jen druhý díl, naštěstí si spravím chuť jeho provokativním dílkem Svastika a Pentagon a s posvátnou úctou vybírám trilogii Dmitrije Prigova.
Kromě dalšího mi Boris Kuprijanov doporučuje knihu Michaila Majackého Lázně Evropa. „To přeložte do češtiny. Je to ruský pohled na Evropu. Občas to vypadá, že se změnila v jedny velké lázně, z nichž ale vyprchal opravdový život. Ale to jen takový názor. Nic ve zlém. Ale přečtěte si to."
Lenin a černý Bentley
S batohem plným literárních pokladů vybíhám do husté chumelenice na Tverskou třídu. Dámičkám v sobolích kožiších se pletou do cesty turisté z Japonska a ze Střední Asie, kolem klopýtají staříci a stařenky s igelitovými taškami, dlouhé pláště milicionářů plaší otrhané punkery i bezzubé bezdomovce a mimoděk při chůzi zametají sněhem zasypané chodníky, mezi tím vším se proplétají toulaví psi zlákaní lahodnou vůní šašliků z pouličních stánků a kymácejí se první večerní opilci. Pestrá směsice nejvybranějšího luxusu a drsné bídy se odráží i na vozovce. Troubí tu na sebe staré volhy, moskviče a lady, pohrdlivě vystrkované přepychovými jeepy a mercedesy. Nad tím vším se pnou vlastenecké transparenty oslavující prezidenta a Rusko, reklamní slogany lákající nižní střední vrstvu na výhodné hypotéky do bank a vyšší na dovolenou snů u Rudého moře.
Nohy mě nesou dolů, ke Kremlu. Dva fotoleninové (Leninovi podobní muži s bradkou, kteří se s turisty za peníze nechávají fotografovat) na Rudém náměstí mají kšiltovky už úplně zasněžené a o čemsi se dohadují s žebrající stařenkou s ikonou ruce. Skutečný Lenin stále ještě tlí v překvapivě spartánsky působícím mauzoleu. Kráčím k Chrámu Vasila Blaženého, hledím na jeho barevné kupole jako z pohádek tisíce a jedné noci, hlavou mi táhnou závratně ztřeštěné myšlenky a řetěz asociací vytváří v mysli světélkující nápis: „Moskva je raketa chrlící kosmickou energii!" Najednou mi pořádně zatrne - nablýskaný Bentley mě oslní reflektory, troubí jako lokomotiva a brzdí smykem kousek ode mě. Moc nechybělo a pohřbil mě pod sebou hned vedle Lenina. Z limuzíny vystupuje pořízek v černém obleku s nevěstou v bílých šatech. Zlatý řetěz na krku,
4/5
Moskva je raketa chrlící energii Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:10 - Aktualizováno Čtvrtek, 19 Listopad 2009 16:15
vyholená hlava, zelené špičaté boty z krokodýlí kůže, výraz tváře nevěští nic dobrého. Potichu, ale rychle vyklízím pole. Dal bych na to krk, že jsem se připletl do cesty jednomu z opričníků z katastrofického románu Vladimíra Sorokina. Nebo někomu podobnému.
5/5
