Dolomity 2009
Proč do Dolomit? Když jsme s Ančou plánovali letošní dovolenou, padaly různé návrhy, nakonec se do užšího kola dostaly Alpy a Polsko. Nakonec jsme byli do Alp nasměrováni hned několika okolnostmi – němčina není jazykovou bariérou (to nepíšu o sobě☺), přečetl jsem několik knížek o první světové válce v Dolomitech a táhlo mě to do zákopů, vysokohorskou turistiku máme také rádi a navíc kamarád jezdí do Dolomit jako průvodce s cestovkou, takže jsme měli tipy na zajímavá místa. Nakonec jsem prosadil Dolomity a Anča pod tíhou argumentů ráda souhlasila. Teď rozhodně můžeme říct, že chybu jsme neudělali. Jako dopravní prostředek jsme zvolili auto, které nám v rámci snížení rozpočtu a závislosti na kempech častokrát posloužilo i jako noclehárna. Ančí trávila prázdniny v Německu, a tak jsem se i já byl na týden aklimatizovat v Bavorském lese. Celý týden lilo jak z konve a byla pěkná zima, a to jsme sídlili zhruba v 1000 m.n.m. Co nás čeká v Alpách? Naštěstí počasí nám po celou dobu přálo, chvílemi bylo až moc vedro, ale lepší než klepat kosu a sušit oblečení nad ohýnkem. České koruny mám rád a jsem na ně hodně zvyklý, ale přijetí Eura ve většině zemí EU je skvělá věc. S cestou do Rumunska, která mě čekala v srpnu se to vůbec nedá srovnat (Eura, Forinty, Leie – ty se mimochodem nedají mimo Rumunsko snad nikde sehnat). V bance mě trošku překvapilo, že mají posledních 400 Euro, beru všechny a bohatě mi to vystačí. Před cestou se vybavujeme trvanlivým jídlem. Něco vezu z ČR, něco dokupujeme v Německu. Možná to bylo trošku zbytečný, ale jsme tak vycvičení z cest po slovenských i rumunských horách. Auto plníme vcelku obstojně, přece jen jak se člověk začne rozmazlovat zavazadlovým prostorem, tahá s sebou spoustu věcí, který by se do krosny nacpat ani nepokoušel (polštářek pod hlavu, několik knížek na který stejně nebude čas, atd.). Kufr je naplněn, jsme připraveni na cestu.
Čtvrtek 9. 7. 2009 (Waldhäuser, Braunau, Salzburg, Berchtesgaden) V poledne vyjíždíme z Waldhäuser (německá strana Šumavy) směrem na Passov, z Passova pokračujeme krátkým úsekem po německé dálnici, na kterou se docela těším. Přece jen kde jinde by měly být dálnice lepší, než zrovna v Německu. Ale ouha. Úsek, kterým projíždíme je z větší části v rekonstrukci, takže o úžasných německých dálnicích si nechávám jenom zdát. Z dálnice sjíždíme asi po patnácti kilometrech, odbočujeme na Braunau am Inn. Do Braunau přijíždíme okolo 16h a děláme krátkou přestávku. Braunau je městečkem, které se nachází těsně za hranicemi SRN v Rakousku. Hranice vede středem toku Innu, za mostem začíná město. Parkujeme přímo na náměstí, parkovací automat nám za 1 Euro nechává hodinku na prohlídku města. Ráz městečka je trošku jiný, než známe z ČR, ale rozdíly nejsou příliš výrazné. Zaujaly nás úzké uličky v historickém centru okolo náměstí, které byly plné aut, takže vypadaly docela napěchovaně. Procházíme historické centrum, zastavujeme se i u místa, kterým se Braunau smutně zapsalo do historie, u rodného domu Adolfa Hitlera. Před domem je balvan, tuším že přivezený z Mauthausenu, s nápisem vyzývajícím k usmíření všech národů na světě. Pokud byste Hitlerovo rodiště hledali, projděte náměstí (směrem do Rakouska), pokračujte skrz bránu a za ní je to asi třetí čtvrtý dům po levé straně. Dobrým poznávacím znamením je balvan umístěný před domem. Hodinka utekla jako nic, stihli jsme sotva proběhnout centrem a na chvilku se zastavit u Innu. Pokračujeme dál na Salzburg. Dopravní značení se od německého liší, snad bych řekl, že je trošku horší, ale jede se dobře. Jedeme po silnici podobné naší 1. třídě, ale se situací na českých silnicích se to dá jen těžko srovnávat. Přijíždíme k Salzburgu. Protože nemáme dálniční známku, snažíme se najít jinou cestu na Berchtesgaden. Podle mapy by do jihoněmeckého lázeňského střediska měla vést jedna z hlavních silnic. Po podjetí dálnice čekáme nějaké ukazatele, ale nejsou tu vůbec žádné. Kdo nejede po dálnici, jako by ani neexistoval. Vjíždíme do města a snažíme se řídit instinktem. Směrové cedule tu nejsou naprosto žádné. Za chvíli už pěkně nadávám a když jsme ani po dvaceti minutách jízdy Salzburgem neobjevili žádný (opravdu ani jeden) ukazatel jakéhokoli směru, vzdáváme to a jdeme se zeptat na benzínku. K našemu překvapení zjišťujeme, že jedeme dobře, chlapík nám popisuje cestu: doleva, rovně, doprava,… Mám z toho pěknej guláš a než se nám povede vymotat se z toho zatracenýho města, ještě jednou bloudíme. Salzburg byl fakt za trest. S obdobně mizerným značením, spíš úplným neznačením, jsme se během cesty už naštěstí nesetkali. Po nalezení správné cesty odmítám jet nazpátek stejnou cestou a původní plán tak trošku upravujeme. Budeme se Salzburgu na hony vyhýbat a vracet se radši přes Německo.
V Berchtesgadenu využíváme informací z internetu (web: www.luko2.com), bez obtíží nacházíme cestu do Obersalzbergu. Značený směr Berchtesgaden – Hintereck, Kehlstein. Po úzké klikaté silničce strmě šplháme do hor. Míjíme parkoviště u lanovky (placené) a po necelém půl kilometru parkujeme na starém opuštěném parkovišti pod stanicí vybírající mýto na horské silnici. Staré parkoviště je ve svahu a je proto rozděleno na jakési čtyři „schody“. Nejvýš položený schod je skladištěm štěrku, ten pod ním je uzavřený bránou. Parkujeme tedy v předposledním a hodláme tu strávit noc. Kousek nad námi, přímo nad parkovištěm, stojí několik domů. Chvilku nám trvá, než si zvykneme na blízkost lidí a doufáme, že nikdo nebude mít námitek proti našemu nápadu strávit zde noc. Je těsně před 8h večerní a začíná se šeřit. Dáváme si jednoduchou večeři (chleba s pomazánkou), provádíme v autě lůžkovou úpravu, chvilku hrajeme karty a brzo usínáme.
Pátek 10. 7. (Kehlstein, Berchtesgaden, Zell am See, Furch) Noc proběhla bez problémů, docela dobře jsme se vyspali, jen venku je teď pěkná mlha a mží. Typické podzimní počasí. Chvilku jsme z toho rozmrzelí, ale zvykáme si. Batoh plníme pláštěnkami a jídlem. Přestává pršet a vyrážíme vzhůru na Kehlstein. Nahoru vede i silnice, po které jezdí „orlohnízdové“ autobusy. Stačí zaplatit 20 Euro a už se vezete. V ceně jízdenky je i závěrečná jízda výtahem, která končí přímo v Kehlsteinu. Na tuto silnice je ale z důvodu bezpečnosti provozu zakázáno vstupovat. Vydáváme se tedy silnicí jinou, procházíme přes mýtnou bránu (950 m.n.m.) a zvolna stoupáme po asfaltu. Na silnici jsou ukazatele nadmořské výšky i patníky s kilometráží. Cesta po asfaltu je docela nudná, jdeme lesem a výhled není vůbec žádný. Ale i kdybychom šli po planině, dneska bychom neviděli nic. Mraky jsou pěkně nízko a co chvíli z nich vypadávají kapky. Zatím naštěstí jen drobné. Stoupání po silnici je dlouhé asi 2 kilometry, pak se u pravé krajnice objevuje dům Ofnerboden, u kterého je autobusová zastávka a ukazatel nadmořské výšky (1150 m.n.m.). Máme nastoupáno zhruba 200 výškových metrů a ještě skoro 700 dalších nás čeká. U Ofnerboden začíná hustě pršet, schováváme se pod střechou budovy a čekáme až déšť poleví. Rozbitými okny nakukujeme dovnitř. Dnes budova slouží jako skladiště správy silnic, o dřívějším účelu nevíme zhola nic. Možná že to býval hostinec, těžko říct. Po čtvrt hodině déšť pomalu ustává a my se vydáváme dál na cestu. U Ofnerboden zahýbáme vpravo na pěšinu do lesa. Úzká lesní pěšina je však krátká, po chvíli už pokračujeme po lesní cestě, kde potkáváme i osobní auto. Pokračujeme vzhůru po lesní cestě. Křižovatky cest jsou někdy lépe, někdy hůře značeny. Stoupáme vcelku mírně, ale vytrvale. Asi po půl hodině se nám naskýtá první výhled na Kehlstein. Nechceme věřit, že je to ještě tak příšerně vysoko. Cesta je už asfaltová, široká asi tak pro jedno malé osobní auto. Asfalt je vcelku nudný. Stoupání je už dost strmé, ještě nejsme ani 1500 m.n.m. a už objevujeme zbytky sněhu. Serpentinami šplháme vzhůru a asi po hodině a půl trvajícím výstupu od Ofnerboden přicházíme k hornímu parkovišti autobusů. Je tu vyasfaltovaná plocha, sloužící jako točna autobusů, zároveň je tu vchod do tunelu, který vede k výtahu. Od stanice autobusu je to nahoru ještě asi 100 výškových metrů, které překonáte buď ve výtahu, nebo pěšky. Kvůli počtu lidí u výtahu, dáváme přednost pěší variantě. Stoupáme po úzkém chodníčku a otevírá se nám výhled na silnici, kterou jezdí autobusy. Když vidíme, jak se autobus snaží vejít na úzkou klikatou silničku, chápeme, proč je tam vstup zakázán. Vyhýbání se chodcům by bylo pořádně krkolomné a často by to zřejmě nešlo vůbec (silnice je v mnoha úsecích vybudována ve skále). Potkáváme řadu Čechů, kteří jdou už dolů. Konečně se trochu trhají mraky, a tak máme oči upřené do údolí. Když přicházíme nahoru ke Kehlsteinu, je viditelnost téměř nulová. Míjíme budovu a pokračujeme nahoru ke kříži, kde na chvilku okupujeme lavičku s výhledem na Königsee. Užíváme si vzácné chvíle, kdy je vidět do údolí, fotíme Kehlstein, sebe, ale hlavně všudypřítomné černé ptáky (snad Kavče žlutozubé…, jsou docela zvyklí na turisty a žebrají jídlo). Poté co jsme se nasytili pohledy do údolí, šli jsme se nasytit do restaurace v samotném Orlím hnízdě. Uvnitř je příjemně teplo (což se o situace vně restaurace říct rozhodně nedá), dáváme si pivo a menu. Pivo stálo asi 3,30 Euro a menu 9,50 Euro. Oběd nám přišel k chuti, ale byla ho pořádná porce. Část si musíme nechat zabalit s sebou. Krátce před druhou hodinou se vydáváme na cestu dolů. Když vycházíme z restaurace ven, jako by nás někdo praštil. Mrholí a je taková mlha, že není vidět dál než na 20metrů. Stejnou cestou sestupujeme k točně autobusů. U točny kupujeme pohledy a pokračujeme nám již známou cestou zpět k autu. Sestup je docela nudný (prý jsme cestou dolů viděli i krásného černého mloka, ale nějak se mi nevryl do paměti…), ale aspoň že už neprší. Cesta dolů k parkovišti nám trvá asi 2h 10 minut. Na parkovišti dáváme lehkou svačinku a sjíždíme dolů do Berchtesgadenu, kde v obchoďáku doplňujeme zásoby pečiva. Přejíždíme do centra a parkujeme poblíž náměstí. Jelikož je už po 17h, parkoviště je zdarma, příjemná záležitost. Absolvujeme vycházku po městě. Je to tu docela pěkné, zejména na centru je znát, že bylo vystavěno již dávno, kostel nese prvky románské architektury. Město vůbec působí dojmem tradiční německé snahy o pořádek. Vše je opraveno a uklizeno. Kehlsteinhaus je z Berchtesgadenu vidět, ale vypadá, že je pořádně daleko a vysoko. Zní to skoro
nepředstavitelně, že tam už jsme dneska byli. Každopádně čas nás začíná tlačit. Je půl šesté pryč a nás dnes čeká ještě přejezd do Rakouska, co nejblíže k Grossglcknerské silnici. Vyjíždíme tedy a poprvé se setkáváme s Alpami na silnicích. Je to docela příjemné. Aut moc nejezdí a když je všude spousta zatáček, člověk se aspoň nenudí. Jedeme na Zell am See, kde jsme měli naplánovaný nocleh. Jelikož nám cesta ubíhá rychle, tak pokračujeme dál. Cílem je dostat se co nejblíže k horské silnici, na kterou se zítra vydáme. U Zell am See projíždíme několika tunely, které jsou označeny značkou dálnice. Dálniční známku sice nemáme, ale žádná jiná silnice značená nebyla, tak jsme jeli a ono se nic nestalo, takže zatím dobrý. Do Fuschu přijíždíme až téměř za šera. Každopádně se ubytováváme v kempu, kde platíme za auto, stan a dvě osoby 16 Euro. Za tuto cenu máme k dispozici vynikající sociální zařízení. Kemp je totiž součástí penzionu a vše je tu na hodně slušný úrovni (obzvlášť když mám stále tendenci srovnávat to s italským kempem). Rozbalujeme stan, ale na vysedávání venku to moc není. Začíná se pekelně rychle ochlazovat. Využíváme čistých a teplých sprch a jdeme klepat kosu do stanu. Jsme asi 900 m.n.m. a alpské štíty, které se tyčí všude okolo nás upozorňují, že s teplem tu rozhodně počítat nemůžeme.
Sobota 11. 7. (Grossglocknerstrasse, Lienz, Lago Misurina) První noc v Alpách pro nás skončila už okolo půl sedmé ráno. Ze spacáků nás kupodivu nevytáhla zima, ale počasí zrovna krásné nebylo. Bylo docela chladno, obloha ošklivě zatažená a poprchávalo. Vypadalo to na celodenní déšť a nás čekala vysokohorská silnice, ze které mají být vynikající výhledy. Kemp opouštíme okolo deváté hodiny, vracíme se asi půl kilometru pro benzín (naposled jsem tankoval ve Vimperku). Cena benzínu je v Rakousku oproti Německu hodně příznivá. V Německu stojí litr cca 1,3 Euro, v ČR cca 28,- (kurz je 27Kč za Euro) a ve Fuschi tankujeme za 1,1 Euro litr. Nádrž plníme po okraj a vyrážíme na přejezd Alp. Kousek za vesnicí Fusch (cca 800 m.n.m.) zastavujeme u mýtné brány vysokohorské silnice. Platíme mýto – 32Euro (v ceně je i zpáteční cesta placeným Felbertauernským tunelem) a začínáme stoupat. Počasí je příšerný, jedeme v mracích, prší. Teplota klesá na 2°C a u Fuscherské brány sněží. V tomto počasí s klidným svědomím míjíme odbočku na nejvyšší místo silnice – vyhlídku na Edelweiss-Spitze (parkoviště ve výšce 2571 m.n.m.), protože popisovaného nádherného výhledu se nedočkáme ani náhodou. S nevlídným počasím u mýtné brány počítali a dostali jsme poukaz na ještě jedno bezplatné projetí silnice. Musíme to ale stihnout letos… Ačkoli je počasí pod psa, už od začátku stoupání předjíždíme hromady cyklistů, kteří se snaží pokořit Alpy. Na silnici je hromada odpočívadel, na kterých je zdroj vody. Přístup k vodě je tu jako památka na časy minulé, kdy bylo potřeba doplňovat vodu v chladičích. Na řadě odpočívadel jsou informační tabule, často se jedná o mapu s popsanými vrcholy, které by měly být vidět. Zatím jsme neviděli ani jeden… Na celé silnici je i 12 větších odpočívadel, kde jsou prodejny suvenýrů, různé výstavy (historie výstavby silnice, příroda Alp,…) i občerstvení. Zastavujeme téměř na každé ze značených zastávek a nakukujeme do výstavních prostor i do prodejen suvenýrů. Mezi suvenýry je jako všude na světě obvykle hromada blbostí, Rakušané jsou snad mistři světa ve výrobě kýčů (např. zpívající svištíci…). U Fuscherské brány (2428 m.n.m.) chvílemi docela hustě sněží a sníh leží i všude okolo. Kupujeme si pár pohlednic s obrázky z horské silnice, protože když to neuvidíme na obrázku, tak asi nikdy. Kupodivu se po nákupu pohledů začíná počasí rychle měnit (že by obchodní trik?…) a občas z mraků vykoukne nějaký ten okolní štít. Pokračujeme dál. Větší zastávku děláme u Fuscherského plesa, kde je muzeum věnované výstavbě silnice. Déšť už nás neprovází, ale na slunečné počasí si musíme ještě chvilku počkat. U tunelu Hochtor (2504 m.n.m.) jsou okolo silnice mohutné hromady sněhu. Za tunelem parkujeme a pěšky se vydáváme nahoru nad tunel, prý tudy vedla keltská obchodní stezka už v pravěku. Nechtěl bych být keltským obchodníkem… Nahoře pořádně fičí, všechno je pokryté sněhem a kříž i infotabule jsou ověšeny rampouchy a námrazou. Sestupujeme zpět k Hochtoru a obědváme plechovku fazolí. Při obědě se u nás zastavují dva čeští cyklisté a libují si jaké je krásné počasí, že vloni to bylo mnohem horší. Za chvilku opravdu vykukuje sluníčko, objevují se slibované výhledy a rychle se otepluje. Najednou je tu příjemně, odhazujeme bundy a zajíždíme na vyhlídku císaře Franze Josefa. Místo s výhledem na Grossglockner je suverénně nejnavštěvovanějším objektem na celé silnici. Sotva se nám podaří zaparkovat. Jdeme se podívat, kam že to se svojí družinou došel mladý císař roku 1856. Císař měl doprovod zhruba stovky lidí a během jednoho dne stihl vyrazit z Heiligenblutu, dojít na vyhlídku a vrátit se zpátky. Určitě to nebyla sranda, protože silnice tu tenkrát nevedla a výstroj, kterou disponovala výprava před 150 lety bych nechtěl ani náhodou. Vtipně působí socha císaře, která je umístěna na vyhlídce. Císař je zobrazen jako usedlý stařík v klobouku a s licousy. Ovšem v době, kdy na toto místo dorazil mu bylo 26 let. U císařské vyhlídky je k vidění řada svišťů. Při výhledu na nejvyšší horu Rakouska, na Grossglockner přehlížíme ledovec Pasterze, který stejně jako jeho alpští kolegové rychle odtává. Slunečné počasí nám
připravilo opravdu krásné výhledy. Zdržujeme se zde poměrně dlouho, procházíme obchůdky se suvenýry, ale nic rozumnýho jsme neobjevili. Z císařské vyhlídky pokračujeme už bez zastávek dolů do Heiligenblut. Cestou míjíme řadu sněžných pluhů a fréz, které tu už čekají na první sníh. Jelikož se nám cestování po horské silnici pěkně protáhlo (je už skoro 5h odpoledne) a dnes chceme dorazit do Itálie, Heiligenblut jen projíždíme a spěcháme dál směr na Lienz a Cortinu d´Ampezzo. Za Lienzem objevujeme nejlevnější benzín (těsně pod 1 Euro za litr), ale nalít si ho můžeme tak leda do kapes. Po Rakousku se jede docela svižně. Vesnic je po cestě minimálně a když se objeví, většinou je rychlost omezena jen na 70-80km/h. U městečka Heinfels děláme jedinou přestávku. Zastavujeme se u místního hradu. Hrad byl prý až do 70. let 20. století obydlený, ale teď vypadá spíš trochu strašidelně – celý obrostlý kopřivami. Chceme si hrad obejít, brodíme se kopřivami a když už jsme měli stavbu skoro celou obejitou, cestička najednou skončila u hradní zdi. Potupně se musíme vracet. Pokračujeme k rakousko-italské hranici, která je už blízko. Na italské straně hranice to vypadá na policejní akci. Je tu spousta uniformovaných lidí, kteří zastavují auta a tvoří se slušná kolona. Naštěstí se tato procedura koná jen při výjezdu z Itálie, takže my můžeme v klidu pokračovat dál. Italské silnice jsou trochu klikatější nežli rakouské, ale povrch je stále vynikající. Napadá mě jak je možné, že v českých nížinách je stav silnic nesrovnatelně horší, než v Alpách… Před osmou hodinou večerní se dostáváme k jezeru Misurina (1751 m.n.m.). Hledáme místo na přespání. Na dnešek jsme spali v kempu, takže si pro následující noc tento luxus odpustíme a zkusíme stejně jako první noc vyspat se v autě. Narážíme na nečekaný problém, nemáme kde nenápadně zaparkovat. V okolí městečka Misurina jsou buď samá soukromá parkoviště anebo zákazy stání. V jiných místech zaparkovat jednoduše nejde, hory jsou na toto docela nepříjemné. Po dlouhém váhání parkujeme na malém parkovišti u hotelu (1. hotel na příjezdu do města ze severu), kde se zákaz parkování vztahuje pouze na karavany. Pozornost nevzbuzujeme ani vařením večeře na plynovém vařiči, takže se rozhodujeme, že zde zůstaneme na noc. Jelikož nám do auta svítí pouliční osvětlení, zatemňujeme okýnka oblečením a uleháme ke spánku. Z dnešního dne máme rozdílné pocity. Já jsem spokojenej. Projel jsem se po horské silnici, a to mě bavilo. Anča ale spokojená moc nebyla – celý den v autě, kde neměla co dělat ji zrovna nenadchnul.
Neděle 12. 7. (Lago Misurina – Drei Zinnen – Lago Misurina) Vstáváme do slunečného, ale chladného rána. Přece jen jsme 1751 m.n.m. a to je na počasí znát. Pro dnešek máme v plánu projít si okolí Drei Zinnen. Pod vrcholy Drei Zinnen vyjíždíme autem. Jedeme po úzké horské silničce, která je zpoplatněná. Neubráníme se srovnání s rakouskou horskou silnicí, kde mýto včetně zpáteční cesty stálo 32ECU (48km). Tady je 6 kilometrový úsek za 20ECU… Silnička je mnohem užší nežli to co jsme zažili v Rakousku a za chvíli jsme nahoře u Auronzohütte. Je tu několik parkovišť, v domnění že si ušetříme pár kroků vyjíždíme až na to nejvýše položené. Vyrážíme na lehkou túru po turistické trase č. 105. Abychom se na ni napojili, musíme sejít zpátky k chatě. Vyrážíme, ale k naší smůle se stejným směrem chvilku před námi vydal celý autobus turistů. Definitivně je předcházíme až u ohrady (cca 700m). Pokračujeme dál po turistické cestě. I když jsme se zbavili zájezdu, turistů je tu i tak docela dost. Obcházíme masiv Drei Zinnen, procházíme kamennou sutí okolo jezírek a v serpentinách začínáme strmě stoupat. Začínáme pociťovat vyšší nadmořskou výšku (přes 2200 m.n.m.). Mezi masivem Drei Zinnen a Dreizinnenhütte objevujeme první ze zbytků po světové válce. Nacházíme zbytky bunkrů a klubo ostnatého drátu. V protější skalní stěně je několik oken do skalních bunkrů. Foťák má napilno. U Dreizinnenhütte děláme delší přestávku. Chata s bílou omítkou a jasně červenou střechou krásně kontrastuje se zašedlými skalami. Pro chatu se používá i označení jako chata S. Innerkofler a A. Locatelli. Jedná se o jména vojáků, kteří se za první světové války zúčastnili bojů v těchto místech. Už si nepamatuji jak skončil Locatelli, ale Innerkofler zahynul při pokusu dobýt vrchol Partenkofel (štít jihovýchodně od chaty). Úctu v nás vzbuzují výkony vojáků, kteří se zde před 90ti lety utkali. Aby ovládli hory, museli podávat špičkové horolezecké výkony, když se s těžkou výstrojí šplhali po skalách a dobývali vrcholky hor (např. na vrcholku Drei Zinnen měli Italové umístěný světlomet – 2999 m.n.m.). Připomínek války je tu stále dost. U chaty stojí kaplička věnovaná obětem první světové války a před chatou je umístěna nábojnice z nejtěžšího rakouského moždíře ráže 30,5cm. Kousek severně od chaty šplhám strmou pěšinkou do krytů vystřílených ve skále. Uvnitř není nic k vidění, ale člověk si aspoň může představit v jakých podmínkách žili vojáci. Dnes už jsou v krytech jen odpadky a smrad z výkalů. Pro návrat k parkovišti máme tři možné cesty. Ta nejjednodušší vede po široké cestě a chodí po ní spousta lidí. Druhá vede klikatou úzkou pěšinou ve svahu a je z ní možné sejít do skalních krytů pod vrcholem Partenkofel.
Třetí možnost je ferrata, která vede skrz vojenské skalní kryty, ale zároveň je tu docela dost úseků, kdy se jde po úzkých skalních římsách. Protože nemáme jištění volíme prostřední cestu. Během patnácti minut jsme ve sklaním krytu, který je docela rozsáhlý. Skrze střílny pozorujeme Drei Zinnen i blízkou chatu. Cestička dál pokračuje úzkou pěšinou v příkrém svahu, nad námi i pod námi je jen suť. Chvílemi je to docela nebezpečné, obzvlášť, když se máme vyhýbat s protijdoucími. V suti okolo nás roste nejen alpský mák (drobné žluté kvítky rostoucí z kamenů), ale nacházíme tu i zbytky rezavého ostnatého drátu. Jeden kousek je nedaleko od cestičky, šplhám se pro něj a odvážím si tak asi nejzajímavější (pro mne) suvenýr z Dolomit. Pomalu se obcházíme masiv Drei Zinnen. Když se blíží konec této obtížnější cesty a máme se napojit na širokou cestu se zástupy lidí přichází ještě zpestření v podobě sněhových závějí, které tu neroztávají ani v červenci. Na širokou cestu se nám ještě nechce, a tak děláme ještě zacházku k ferratové stezce, do nejbližších skalních krytů pod Partenkofelem. Šplháme vzhůru a těsně před vstupem do krytu procházíme zbytkem zákopu. Při vstupu do krytu je na okraji skály v betonu vyryt znak oddílu, který zde sloužil. Tento kryt je docela nízký a dá se jím projít až k ferratě. Musíme lézt skoro po čtyřech a svítit si baterkou. Vylézáme na úzké skalní římse, tudy to dál bez jištění už nejde. Vracíme se zpět a po opuštění zákopu klesáme k široké cestě. V protějším svahu pod štíty Drei Zinnen vidíme další skalní kryty, ale už jich bylo pro dnešek dost. Cesta k parkovišti je docela nudná. Jediným zpestřením je kaplička věnovaná obětem války. Počasí se rychle zhoršuje, vrcholky Drei Zinnen se už netyčí proti obloze, ale jsou schované v mracích. Ačkoli jsme toho moc neušli, padá na mě únava. Navíc jsem opravdu šikovně zakopl o kámen. Bolest to je příšerná. Vidím všechny svaté…ještě teď po třech měsících mám na noze památku po tom zakopnutí. Cesta vede samozřejmě k chatě Auronzo a my musíme ještě šplhat k autu na horní parkoviště. To už je ale jen kousíček. Je 17h a nestačím se divit, jak mě dnešek unavil. Sedáme do auta a sjíždíme dolů. Pod horskou silničkou je kemp, kam máme namířeno. Kemp je pro nás docela velkým překvapením. Nejprve nás zaujalo, že polovičku ubytovaných tvoří Češi, Slováci a Slovinci. To větší překvapení na nás bohužel teprve čekalo. Za 19Euro na noc bychom si opravdu přáli lepší sociální zařízení než bývalo v Československu někdy v 70. letech. Záchody byly lehce cítit, umývárky byly jen pod přístřeškem, to by mi ani nevadilo, ale že v nich netekla teplá voda, s tím jsme se smiřovali opravdu jen těžko. Místo pro mytí nádobí bylo obdobné kvality jako umývárky. Asi 15 otlučených umyvadel v řadě, všechny se studenou vodou. Naštěstí jsem si všiml zvláštní trubky, která přiváděla vodu odněkud z druhé strany a ústila jen do jednoho umyvadla. Byla to teplá, hurá! Vrchol na nás ale teprve čekal. Byly to sprchy. Malé buňky sotva metr na metr. V rozích si úspěšně žila plíseň a voda se pouštěla pákou, jak u zahradní hadice. Tekla tu sice teplá voda, ale byla teplá až moc a regulovat teplotu nešlo – jenom jedna páka. Pokud je člověk nenáročný a potřebuje omýt, tak tenhle kemp bohatě postačí, ale při srovnání s rakouským kempem, který byl navíc ještě levnější, máme pocit, že jsme spíš než na jih cestovali několik set kilometrů na východ… Po večeři vyrážíme do restaurace, která je naproti kempu. Ochutnáváme italské pivo. Není špatné, ale točí ho jen do 0,4 sklenic. Docela nás zaráží cena – 1dcl = 1Euro. Tady se fakt nezlískáme☺
Pondělí 13. 7. (Monte Piana, Monte Piano, Lago Misurina, Cortina d´Ampezzo) Dnešním cílem je návštěva válečného muzea v přírodě na vrcholcích Monte Piana a Monte Piano. Sluníčko nás tahá ze stanu už okolo 8h. Dneska to vypadá na pěkně parný den. Ráno, ještě než vycházíme na túru, platíme za pobyt v kempu a balíme stan. Jelikož vidíme, že s kontrolou příchozích a odcházejících návštěvníků to není moc důsledné ponecháváme auto v kempu s tím, že až se vrátíme, ještě jednou skočíme do sprchy a teprve pak kemp opustíme. Na vrcholy Monte Piana i Monte Piano je krásný výhled z kempu. Oba vrcholy jsou na jedné náhorní plošině, jsou téměř shodně vysoké, jen je mezi nimi mírná sníženina. Monte Piana patřila za války Italům a Monte Piano Rakušanům. I přes několik pokusů o průlom se žádnému ze soupeřů během bojů nepodařilo obsadit nepřátelský vrchol. Okolo 10h vyrážíme z kempu. Nahoru můžeme jet taxíkem, nebo jít pěšky. Volíme pěší variantu. Výstup po asfaltové silnici trvá něco málo přes hodinu a za tu dobu stačíme velmi dobře poznat místní taxíky, které se okolo nás několikrát proženou (3 auta, 2 x Jeep, 1 x dodávka Mercedes). Z počátku se šlape docela dobře, ještě není moc teplo a jdeme lesem. Stoupání je místy docela strmé a cesta úzká, taxíky se dorozumívají vysílačkami a míjejí se jen na předem domluvených místech. Za chvíli začíná být stoupání pěkně nudný. Stále jen stromy nebo kleče a asfalt klikatící se do kopce. Když jsme se vyšplhali výš, cestu nám zpestřily výhledy do okolí. Konečně jsme nahoře u chaty A. Bossiho. Tady je i cíl horských taxíků, odtud už musí každý turista po svých. Na chvilku se zastavujeme u kapličky nad chatou, u které je pod italskou vlajkou dělo (někde jsem se dočetl, že je to výrobek plzeňské škodovky, ale na děle jsme žádné logo ani výrobce nenašli). Sluníčko už pořádně připaluje, není se kam schovat.
Vydáváme se nahoru na náhorní plošinu, kde je muzeum války. Nejprve vystupujeme na Monte Piana (2324 m.n.m.). Nacházíme zde hromadu zákopů. Některé jsou rekonstruované, některé ponechány svému osudu od konce 1. světové války. Ve skalách jsou vybudovány tunely, střílny i ubikace pro vojáky. Připomíná to tu dětské prolézačky. Při sestupu do jednoho ze skalních úkrytů využíváme poprvé k jištění sedák a krátké lano. Následují další a další zákopy, prolézání ze zákopu podzemní štolou ke vzdálené střílně atd. Je to docela zábavné. Přes sníženinu pokračujeme na někdejší rakouské území, na Monte Piano (2305 m.n.m.). Sníženina se podařila Italům několikrát překonat provrtáním podzemních chodeb ve skále, ale Rakušané jejich útok vždy odrazili. Část zákopů včetně drátěných překážek je tu postavena znova. Ostnatý drát je sice už také rezavý, ale je znát, že 90 let mu ještě zdaleka není. Na rakouském straně je opět řada rekonstruovaných i řada rozpadajících se zákopů. Něco prolézáme, ale už nám to připadá všechno stejné. Procházíme do nejsevernějšího cípu náhorní plošiny, kde je velký dřevěný kříž. Pod skalní stěnou jsou k vidění zbytky rakouských baráků, které přetrvaly téměř celé století (kusy plechu, zbytky prken, kůlů,…). Docela nás překvapuje, že dřevo v drsných podmínkách vydrželo takovou dobu. Že by to bylo tím, že je skoro polovinu každého roku zmrzlé? Na vrchu mezi zákopy kvete hromada květin, nejčastějším objektem k focení se stává modrý hořec. Z vrchu je také nádherný výhled na štíty, okolo kterých jsme chodili včera, na Drei Zinnen. Dnes je mnohem hezčí počasí, svítí sluníčko a je modrá obloha a z této strany vypadá masiv Drei Zinnen opravdu majestátně. Okolo 16h máme zákopů až nad hlavu a vyrážíme nazpátek do kempu. Jelikož nahoře byla řada dalších turistů a žádné záchody, zkoušíme štěstí v chatě A. Bosiho. Ančí je úspěšná, ale mě obsluha rukama, nohama a italsky vysvětluje, že nejsem hostem restaurace, takže WC jako by neexistovaly. Když myslej že bude lepší abych jim to zaneřádil zvenčí… Sluníčko nám dneska dalo pěkně zabrat. V horách má příšernou sílu. Docela unavení se vydáváme na sestup po rozpáleném asfaltu. Cesta dolů je zprvu docela dobrá, teda až na to Slunce. Později konečně zacházíme do lesa, takže jsme ve stínu, ale klesání začíná být protivně strmé. Konečně jsme v kempu. Jdeme do sprchy, která nám přišla hodně vhod a opouštíme kemp. Napadlo nás, že bychom tu mohli zůstat asi i další noc aniž by si nás někdo všiml, ale přišlo nám to nefér a taky se chceme přesunout blíž k sedlu Falzarego, odkud plánujeme provést další výšlapy do hor. Přejíždíme do nedaleké Cortiny d´Ampezzo, je to necelých 20km. Cestou hledáme místo, kde bychom mohli strávit dnešní noc, ale nic se nám moc nezamlouvá. V Cortině bychom rádi nakoupili, ale setkáváme se nečekanými problémy. Cortina je malé lázeňské městečko, které bylo stavěno v době kdy se o síle dnešní automobilové dopravy nikomu ani nezdálo. Uličky jsou úzké a celé centrum je vyřešené jednosměrkami. Značení taky není úplně z nejlepších (ale oproti Salzburgu je to nádhera), a tak bloudíme. Je to docela trápení než si zvykneme na systém jednosměrek. Objíždíme celé centrum a až ve druhém okruhu se nám podaří zaparkovat (2ECU / hod). Vyrážíme do města. Je vidět, že Cortina je živá z turistů. Samé luxusní obchody, lázeňské budovy a drahé hotely. Ulice přecpané převážně staršími movitými turisty (odhadujeme dle oblečení). Potřebujeme chleba, snažíme se najít něco jako supermarket. Máme štěstí, nacházíme „íčko“, angličtina tu není problém, ale problém mít asi budeme, protože obchod, kam nás chlapík posílá je docela daleko a hlavně už je podle informací chlapíka z „íčka“ nejspíš zavřenej. Jdeme to zkusit. Ani nevíme jak se to mohlo stát, ale ani nebloudíme. Supermarket je schovanej v přízemí jakéhosi staršího velkého domu. Parkoviště k obchodu je asi tak pro 10 aut, ale hlavně že mají otevřeno. Chceme chleba, ale sehnat ho je pěkná dřina. Klasický český chléb samozřejmě nemají, a tak pátráme v regálech. Nakonec něco podobného nacházíme, jmenuje se to „pan morbido“ a našim žaludkům bude tato nasládlá hmota dělat společníka po dalších několik dní. Na ochutnání bereme i dvě italská piva a vyrážíme směrem k autu a pryč z města. K noclehu se vracíme asi 3 km za město k fotbalovému stadionu. Tam je v serpentině vjezd do lesa, kde chceme strávit dnešní noc. Zastavujeme zde a v okolí ani noha. Jen co vylézáme z auta vylekal nás štěkot psů. Podle hlasu to jsou pořádní trhači. Za chvilku je i vidíme, jsou asi 30m před námi v lese, ale naštěstí za plotem. To nás uklidňuje. Večeříme s výhledem na serpentinu v jejímž vnitřním oblouku se nacházíme. Začíná se šeřit, lezeme do auta, jsme docela utahaní, a tak brzo usínáme.
Úterý 14. 7. (Cinque Torri, Passo Falzarego, Passo Valparola, pevnost Valparola) Vstáváme brzy, už před sedmou hodinou. Narychlo snídáme a vyrážíme na cestu. Opět projíždíme Cortinou a po silnici č. 48 pokračujeme směrem na průsmyk Falzarego. Dneska chceme vyjít k vrcholu Cinque Torri, parkujeme u dolní stanice lanovky, která vede právě pod tento vrchol. Je tu veliké parkoviště, na kterém stojí asi 5 aut, z toho i jedni Češi. Je jasné, že tu všichni strávili noc, a tak místo pro dnešní nocleh máme vyřešené už před devátou hodinou ráno. Parkovné tu nevybírají, takže zde
necháváme auto a vyrážíme nahoru. Turistický rozcestník je v horní části parkoviště, asi na úrovni budky, kde prodávají jízdenky na lanovku. Cesta vede zpočátku na západ. Procházíme podmáčenými loukami a místy máme co dělat, abychom si nenabrali do bot vrchem. Moc záživná cesta to není, louky, lesy, mokro, výhledy skoro žádné, jen občas vykoukne z mraku vršek Tofany de Rozes. Ranní slunečné počasí se začíná kazit a čím dál častěji se objevují mraky. U křižovatky cest odbočujeme vlevo a začínáme stoupat lesem po turistické cestě č. 440. Stoupání je opět téměř bez výhledů. Když budu srovnávat jednotlivé dny, tak cestu na Cinque Torri považuju za nejméně hezkou a prakticky za nezáživnou. Mraky válející se mezi kameny a pokroucené zakrslé borovice byly sice novým zážitkem, ale já radši výhledy do krajiny. Dál stoupáme a vcházíme do mraků. Viditelnost kolísá, občas mrak odpluje a je to dobrý, ale chvílemi to nestojí za nic. Jelikož máme dost času, shodujeme se na prodloužení trasy. Poté co jsme podešli vypnutou lanovku (asi nákladní), vydáváme se po cestě doprava. Místo k chatě Scoiattili jdeme k chatě Averau. Problémem stává je houstnoucí mlha. Chvílemi je viditelnost sotva 20 metrů a rychle se ochlazuje. Oblékáme bundy a šlapeme vzhůru. Teď už ale ani ne tak po značce jako podle vlastní intuice. Procházíme přes zbytky sněhu. Po chvíli stoupání podél skalní stěny se v mlze začínají rýsovat obrysy jakési budovy. Přicházíme blíže. Je to horní stanice lanovky, která momentálně není v provozu. Je to tu docela opuštěné a viditelnost je nebezpečně malá. Vypadá to tu docela strašidelně. Snažíme se zorientovat, nacházíme něco, co by mohlo vypadat jako cesta. Ono v kamenitém poli se cestičky od okolí moc neodlišují, takže v husté mlze je to docela obtížné na nějakou natrefit. Jdeme dál k jihu a doufáme, že brzy narazíme na chatu. V mlze se rýsují obrysy okolních skal. Po pár minutách přicházíme k chatě Averau (2413 m.n.m.). Z druhé strany sem jezdí sedačková lanovka, na které tu a tam přijede pár turistů. Zakrátko po našem příchodu k chatě se sem vyšplhal nějaký školní výlet, nebo snad tábor. Před křičícími italskými puberťáky se ukrýváme v chatě, kde si chceme dát čaj. Obsluhu vůbec nezajímáme, a tak volíme náhradní variantu. Přejdeme zpět k chatě Scolattoli a tam si dáme teplou polévku. Počasí venku se trochu zlepšilo. Zima je stále, ale mlha naštěstí ustoupila, a tak se dá jít vcelku bezpečně. K chatě Scoiattoli (2255 m.n.m.) sestupujeme po turistické cestě č. 439, kterou v jedné části opravují. Nikdy by nás ani nenapadlo, že horské chodníky tu upravují bagrem, ale je to tak. Chata Scoiattoli se nachází přímo pod vrcholy Cinque Torri. Chata sama o sobě je horní stanicí lanovky, která vede od parkoviště, kde jsme ráno startovali. Na terase před chatou je hromada turistů, uvnitř už je jen poloprázdno. Necháváme si přinést jídelní lístek a už chápeme, proč je tu tolik volných míst. Dáváme si polévku, ale i tak nás to stojí 18 Euro. K ceně si připočítávají i příplatek za obsluhu, za každého z nás zvlášť. Když zavzpomínáme na Orlí hnízdo, tamější porce jídla a ceny, nezbývá než konstatovat, že Italové jsou oproti Němcům, ale i Rakušanům pouze chudými příbuznými, kteří se snaží rychle zbohatnout. Něco jako Pec pod Sněžkou v polovině 90. let – ceny příšerný, kvalita služeb podprůměrná. U Cinque Torri procházíme několika zrekonstruovanými zákopy a taky zde poprvé vidíme i figuríny vojáků z 1. světové války, které jsou vcelku nenásilně umístěny do zákopů. Procházíme muzeem války. Stezky muzea vedou ve skalách, sníh není výjimkou. Jsou zde postavené repliky dřevěných vojenských baráků. Když vidíme tu izolaci proti chladu, jsme rádi, že to všechno vidíme jen jako turisté a nenarodili jsme se o 100 let dřív. Na jedné z věží Cinque Torri vidíme několik červených teček. Jsou to horolezci. Že to jsou Češi poznáváme podle nadávek a vulgárních slov, která z domova důvěrně známe. Dolů k parkovišti sestupujeme nejdříve skrz zbytky zákopů, později se napojujeme na asfaltovou silnici, která slouží jako zásobovací cesta pro chatu Cinque Torri a chatu Scoiattoli. Sestup zákopy je ucházející, je to opět podobné dětskému bludišti a jelikož jsme dost vysoko a počasí se umoudřilo, jsou i docela pěkné výhledy do okolí. Poté co jsme dorazili na asfaltku je veškerý půvab cesty fuč. Sestup je nepříjemně strmý a došlapy do tvrdého taky nestojí za moc. V jedné ze zatáček opouštíme asfaltovou silnici a dál už sestupujeme lesem. Jde tudy i spousta dalších turistů. Podle jejich vybavení a věku usuzujeme, že se většina z nich nechala nahoru vyvézt lanovkou a teď se vrací na parkoviště k autu. Své naděje upínáme k jezeru Bind de Dones, které by mělo být hezkým cílem dnešní cesty. Jezero jsme našli, ale byla to spíš velká mělká louže. Sestup lesem byl asi tak záživný jako výstup nahoru. Konečně jsme na parkovišti, je asi 14:30. Jsme pěkně vyhládlí, ale vzhledem k dobrému času si dáváme jen rychlou svačinu. Hned poté sedáme do auta jedeme se podívat na asi 7 kilometrů vzdálenou bývalou rakousko-uherskou pevnost Valparola stojící ve stejnojmenném sedle. Pevnost byla už na začátku války zastaralá a Italové ji také brzy dobyli (bombardování z Cinque Torri). Pobořená pevnost byla po válce částečně obnovena a začala sloužit jako muzeum 1. světové války v Dolomitech. V době kdy jsme tu byli, byla pevnost z velké většiny obehnána lešením a probíhala zde její oprava. Uvnitř pevnosti je řada exponátů nalezených v horách jako stopy po válce. Jedná se o vojenské řády, výstroj i výzbroj vojáků nebo vůz polní kuchyně. V další místnosti jsou postavena kulometná hnízda a umístěny nábojnice různých ráží. V závěru expozice je promítán i film o válce, ale italština není jazyk, kterým vládneme. Celkově se nám expozice v pevnosti líbila. Ještě než se s pevností loučíme, obcházíme ji ze západu. Pak už jen
odjezd na parkoviště pod Cinque Torri. Na parkovišti už skoro nikdo není, a tak rozbalujeme plynový vařič a jdeme vyrábět večeři – vynikající kostelecké párky.
Středa 15. 7. (Kleiner Lagazuoi, nejtěžší výstup, štoly, je vedro) Noc na parkovišti proběhla klidně. Stejný nápad jako my mělo víc lidí, nocovalo tu asi pět aut. Budíme se do krásného slunečného rána. Po snídani vyjíždíme do průsmyku Falzarego (2105 m.n.m.), kde necháváme auto a chystáme se na výšlap na Kleiner Lagazuoi (2778 m.n.m.). K chatě pod vrcholem jezdí přímo z parkoviště kabinková lanovka, ale to si necháme na důchod. Balíme batoh, bereme i lano a sedák, sestoupit chceme po cestě císařských myslivců. Je před devátou hodinou, lanovka ještě nejezdí, vyrážíme. Hned za parkovištěm se cesta láme prudce vzhůru. Turistů je tu už fůra. Předcházíme skupinu dětí 10-15 let a napadá nás, kdy že tu mají letní prázdniny. Ale i kdyby ještě nebyly, sem bych třídu nevzal ani náhodou – polovička by kňučela, že je to děsnej krpál a druhá půlka by měla problém vejít se na úzké cestičky. V nekonečných serpentinách šlapeme vzhůru. U zbytku italského baráku odpočívají snad všichni turisté, i my se přidáváme. Dáváme lehkou svačinu a rozhodujeme se kudy dál. Cesta se někde tady má dělit, obě sice vedou na vrchol, ale jedna krouží okolo skály, zatímco druhá vede kilometr dlouhými italskými štolami vyrubanými za války ve skále. Samozřejmě že chceme do štol, ale ukazatele nehovoří zrovna jasně kudy že se máme dát. Instinktivně volíme složitější výstup od odpočívadla. Šplháme vzhůru do krátkého tunelu. Po pár krocích nás čeká krátký sestup a přecházíme do vedlejšího skalního masivu. Tady jsou hned dva tunely. Zapínáme baterky a vydáváme se vlevo. Asi po dvaceti metrech jsme opět na světle, na jakési skalní plošině, ze které se dá vylézt a nenáročnou feratou se po skalní římse dostat k několika zrekonstruovaným barákům. Chvilku zkouším tuhle cestičku. Jdu bez jištění, ale je to bezpečné. Po pár minutách jsem v dáli zahlédl baráky, a tak se radši vracím, aby Ančí neměla strach, kde jsem. Vracíme se zpět do tunelu, kde je odbočka vedoucí vzhůru do skály. Cesta italských Alpinů je objevena. Svítíme si baterkami a po vysokých schodech stoupáme do nitra hory. Schody jsou na jedné straně jištěny ocelovým lanem (někteří turisté se jistí karabinou), ze stropu odkapává voda a rázem je tu pěkná zima. Při výstupu se občas objevuje nějaké okénko, které kdysi sloužilo jako pozorovatelna nebo stanoviště kulometu. Občas se též objevuje rozcestí. Vcházíme do různých odboček, některé fungují jako okružní cesta, některé jsou slepé. Tímto způsobem objevujeme několik místností vytesaných ve skále – zásobárnu vody (dnes už tu není nic než holá místnost), motorárnu (kde je příšerný bordel – prkna, hadice, kusy železa) a další místnosti. V jednom místě se zachoval zbytek potrubí pro tlakový vzduch, kterým byly poháněny sbíječky. Stoupání tunelem je docela dlouhé a kvůli vysokým schodům i docela náročné. Příjemným oživením jsou mapky skalních štol s uvedenou nadmořskou výškou a označením významu místa (např.: stanoviště kulometu), které jsou umístěny na většině křižovatek. Některé štoly jsou zasypány, naopak na některých místech jsou zrekonstruovány vojenské ubikace včetně vybavení. Po téměř celých dvou hodinách strávených ve skále štola končí a definitivně vylézáme ven. Ocitáme se na úzkém skalním výběžku, kde se tísní několik dalších turistů. Připadá mi to tu v takovém počtu lidí docela nebezpečné, raději pokračujeme směrem k chatě Kleiner Lagazuoi, která je už docela blízko. Venku je krásné počasí. Sluneční paprsky nás pěkně spalují, musíme se skrývat pod vrstvou krému a používáme i brýle. Nato že jsme už přes 2500 m.n.m. je tu pěkné vedro. Po skalních pěšinách se pomalu blížíme k chatě. Lanovku máme téměř na dosah, její jasně červená barva krásně kontrastuje s žlutošedými skalami i s modrou oblohou. Ideální počasí pro focení. Konečně jsme u chaty. Venku na terase je hromada laviček, ale máme velký problém najít volné místo. Vše je obsazeno turisty, na kterých je vidět, že se nahoru nechali vyvézt lanovkou. Možná to měli pohodlnější, ale výstup štolami se nám opravdu líbil. Přece jen to není úplně běžná záležitost šplhat se dvě hodiny v nitru skály. Místečko nakonec nacházíme, obědváme fazole a rozhlížíme se po okolí. Výhled je odsud fakt pěkný, mimo jiné je vidět i Marmolada. Po chvilce přichází nahoru i školní výlet, který jsme předcházeli na začátku stoupání. Najednou koukáme, že „učitel“ se převlékl do kněžského roucha, někdo vytáhl kytaru a kousek za chatou se začala konat bohoslužba. Bohoslužbu v italštině, natož v horách, jsme ještě neviděli (já teda pořádně ani v češtině), a tak ji chvilku pozorujeme. Když jsme se vynadívali na okolní štíty i na bohoslužbu, vydáváme se na vrchol Kleiner Lagazuoi, který je kus za chatou. Procházíme po skalní plošině, kde je navršených několik mohylek z kamení. Anča se rozhodla, že si taky musí postavit. Samotný vrchol je už téměř na rovině a je označen křížem. Chceme se u něj vyfotit, ale jedna dvojice nám to asi nechce dovolit. Vzájemně blbnou s foťákem u kříže snad čtvrt hodiny a to je moc i na mě (taky nefotím nejrychleji, ale tohle je fakt moc). Nakonec se s omluvným úsměvem vzdalují. Hurá. Fotku máme během minuty hotovou a kocháme se okolím. Od vrcholu na sever se rozprostírá nakloněná skalní plošina, jižně od vrcholu plošina pokračuje jen malý kus a pak jak když ji ukrojíš nožem – končí kolmou
stěnou. Všude okolo poletují a posedávají velká kavčata žlutozubá. Vypadají jako přerostlí kosové a jsou už docela dost zvyklí na turisty – čekají co tu po nás zbude. Tihle opeřenci jsou asi nějakým typickým alpským druhem. Nikde jinde než v Alpách jsme se s nimi nesetkali, ale tady jsou na každém kroku, vídáme je vlastně už od Orlího hnízda, přes Vysoké Taury až po Dolomity. Výhledů už bylo dost, vydáváme se dolů. Do teď bylo po cestě vždy dost turistů, ale po cestě císařských myslivců (Kaiserjägersteig) jdeme najednou docela sami. Cesta je docela náročná. Úzké stezky, příkré srázy, ačkoli sestupujeme, několikrát si musíme pomáhat i rukama. Sestup nám komplikují i občasně se vyskytující sněhové plotny, kterým se snažíme vyhnout, protože člověk nikdy neví, jestli ho ten sníh unese, nebo jestli neuklouzne. Náročným sestupem se blížíme k zavěšenému mostu. Průvodce upozorňoval, že úsek okolo mostu je docela těžký, a tak se radši zajišťujeme. Ančí leze do sedáku a já si vyrábím jednoduchý úvazek z lana. Pokračujeme v sestupu. Kousek před mostem jsme rádi, že se můžeme zajistit. Cestička tu vede po úzké skalní římse, která je oklouzaná směrem do údolí. Bez dramatických chvilek docházíme na mostek. Je vcelku nový, takže vzbuzuje důvěru, i když pod ním je desítky metrů hluboká propast. Další část sestupu je sice bezpečnější, ale i tak dost náročná. Cesta ve skalní trhlině je vyznačena kládami, sestup je docela příkrý. V jednom místě slézáme i po skobách zatlučených ve skále. Po překonání tohoto úseku nás čeká už jen nekonečné klesání suťovou stezkou. Pod námi vidíme dlouhou linii pobořených zákopů i pevnost Valparola. Nezbývá než se obrnit trpělivostí a doufat, že kolena nezačnou protestovat. Od mostku sestupujeme k parkovišti ještě asi hodinu a půl. Konečně jsme i bez bolavých kolen dole. Dlouze vzhlížíme nahoru k vrcholu, který se tyčí sice nedaleko, ale pořádně vysoko nad námi. Dneska jsme vystoupali asi 670 výškových metrů, které jsme si poté i slezli. Bylo to rozhodně nejdrsnější převýšení (oproti výstupu na Orlí hnízdo – převýšení skoro 900 metrů, tady stoupáme na mnohem kratší vzdálenosti). Ale aspoň mě se dnešek líbil snad nejvíc. Počasí vyšlo skvěle, skalní štola byla také novým zážitkem, pozůstatků po válce dostatek a při cestě zpět jsme měli skalní svah téměř jen sami pro sebe. Na parkovišti sundáváme lana i pohorky, to je ale úleva… a sjíždíme kousek zpátky, směrem k parkovišti, kde jsme dnes nocovali. Parkoviště pod Cinque Torri se sice osvědčilo, ale dnešním cílem je maličké odpočívadlo, které se nachází asi 2km od sedla Falzarego směrem k onomu parkovišti. Toto místečko jsme si vyhlédli už včera, ale to už bylo obsazeno jinými turisty. Dneska máme větší štěstí, místo u potoka u krásných horských luk je volné. Rozbalujeme tu karimatky, plynový vařič a pěkně se tu zabydlujeme. Čeká nás poslední noc v Alpách. S výhledem na Tofanu de Rozes brzy usínáme.
Čtvrtek 16. 7. (Passo Falzarego, Marmolada, cesta zpět – Cortina d´Ampezzo, Lienz, Felbertauernský tunel, Kitzbühel, Bad Reichenhall, Freilassing, Braunau am Inn, Passau, Grafenau, Waldhäuser) Budík nás tahá ze spacáků už před sedmou hodinou. Dneska nás čeká dlouhý a náročný den, tak abychom to všechno stihli. Před snídaní vyrážím k potoku a na blízkou louku udělat pár fotek, dokud je sluníčko ještě nízko. Pak vyrážíme směrem Marmolada. Potřetí projíždíme přes sedlo Falzarego, poté následuje dlouhé klesání v serpentinách. Chvílemi je silnice vyrubána ve skále, chvílemi je překryta betonovou střechou (vypadá to tu jak v počítačových hrách). Stále musíme být ve střehu, jaká zatáčka že to přijde, ale mě to baví. Sjíždíme ze silnice č. 48 na č. 563, později na 641. Před 9h jsme na parkovišti v městečku Malga Ciapela, výchozím místě lanovky na Marmoladu. Když už jsme v Dolomitech, rozhodli jsme se, že se podíváme i pod nejvyšší vrchol tohoto pohoří. Sice pojedeme srabácky lanovkou, aspoň vyzkoušíme jiný dopravní prostředek. Na vrchol Marmolady by se dalo jít pěšky, ale cesta vede po ledovci a na to nemáme vybavení, takže raději neriskujeme. K ledovci se váže docela zajímavá historie – za první světové války kontrolovali Italové celý prostor ledovce, ale Rakušané potřebovali zásobovat své jednotky zakopané pod Marmoladou. Po ledovci to nešlo, a tak Rakušané vykopali zásobovací stezky v ledovci. Časem v ledovci vzniklo celé městečko. Pozůstatky chodeb zmizely prý během pár let po válce, ale ledovec dodnes vydává svědectví o rakouském ležení. Naposledy před třemi roky z ledovce vyplavaly ostatky několika vojáků. Jdeme koupit jízdenky, u okénka jsme dneska úplně první (lanovka jezdí až od 9h). Za zpáteční jízdenku platíme 22Euro a hrneme se do kabinky. Jsme tu sami. Po pár minutách přichází starší manželský pár a obsluha kabinky. Kabinkový šofér nese plnou náruč toaleťáku, docela nás tím překvapil, doufáme, že ho nebudeme potřebovat. Ještě pár minut čekáme, jestli k nám někdo nepřibude, ale když nikdo nepřichází, odrážíme z dolní stanice pouze ve čtyřech lidech (kapacita kabinky je něco přes 60 lidí). Hned u prvního stožáru jsme pořádně překvapeni. Kabinka pěkně rozhoupala, ale pak už byl až do mezistanice klid. Výhled je krásný, všechno je tak hluboko pod námi. První mezistanice lanovky se nachází ve výšce 2350 m.n.m., překonali jsme už 900
výškových metrů. Celá posádka přesedá do již připravené další kabinky a vyrážíme vzhůru. Počasí se začíná horšit. Vplouváme do mraků ze kterých se jen občas vynoří skály. Žádná zeleň, už jen skály. Druhá a poslední přestupní stanice je ve výšce 2950 m.n.m. Tady není jen přestupní místo lanovky, ale je zde postavena velká budova, v níž se nachází restaurace, prodejna suvenýrů i muzejní expozice k 1. světové válce. To vše zatím vynecháváme, s tím, že si to prohlédneme až při zpáteční cestě. Ještě než se nalodíme do poslední kabinky, jdeme se mrknout ven z budovy. Je tu pořádná zima, mlha a funí vítr. Pěkně nevlídné počasí, začínám litovat, že jsem si pohorky nechal v autě a jdu jen v teniskách. Nasedáme do posledního dílu lanovky a vyrážíme vzhůru. Vidíme buď pouze mraky, nebo sníh. Nic jiného v okolí není. Vystupujeme v nadmořské výšce 3265 m.n.m. Je tu jen betonová budova, která nepůsobí zrovna útulným dojmem. Vycházíme se podívat na sníh. Všude jsou ho hromady. Děláme pár vrcholových fotek a máme i trošku štěstí. V jednu chvíli se sotva na pár minut roztrhly mraky a my se mohli podívat do údolí. Je tu pěkná zima, a tak se brzo vracíme k lanovce. Na vrchol Marmolady (3343 m.n.m.) nám stále chybí dost výškových metrů, ale i tak 3265 m. je nejvyšší místo, které jsme oba za svůj dosavadní život navštívili. Při cestě dolů se zastavujeme v muzeu války i v restauraci, kde píšeme pohledy. Pak už se necháváme svézt k parkovišti. Čím jsme níž, tím je počasí příjemnější. Nejen že teplota roste, ale i mraky a mlha jsou ty tam a dole krásně svítí sluníčko. Byli jsme těsně pod Marmoladou, ale zas tak skvělej pocit to nebyl. Možná to bylo tou lanovkou, možná ne úplně dobrým počasím, nebo taky přehršlí hor. Každopádně v poledne odjíždíme z Malga Ciapela zpět směrem na průsmyk Falzarego. Na odpočívadle u silnice, krátce za Malga Ciapela zastavujeme a na plynu vaříme oběd. Tady je krásně, svítí sluníčko a je horko. Ve vyšších nadmořských výškách je ale i teď pěkná zima a závěje sněhu. Po oběde nás čeká už jen jízda autem zpět do Bavorska. Jedeme přes Cortinu d´Ampezzo a dál do Rakouska na Lienz, tedy po stejné cestě, po jaké jsme přijeli. U Lienzu bereme benzín, litr našeho naturalu (tady tomu říkají Super bleifrei) stojí těsně pod Euro. V Lienzu děláme krátkou přestávku a doplňujeme potraviny na cestu. Na povzbuzení si kupuju dva redbully. Nevím jestli za to mohly ty energetické nápoje, ale včetně třech krátkých přestávek jsem vydržel jet skoro 11h – 480 km. Když to porovnám s cestou z Hořic do Bavorska, kdy jsem už skoro usínal (320km), tak tohle byla sranda. Po rakouských a později po německých silnicích se jede fakt skvěle. Využíváme nejvyšší povolenou rychlost a cesta krásně ubíhá. Největší zásluhu na rychlosti cesty měl nízký počet obcí na hlavní silnici. Když už se ale obce objevily, většinou v nich byla rychlost snížená jen na 70, nebo 80 km/h. To je paráda, když se nemusíme každou chvíli šourat padesátkou. Oproti cestě, po které jsme přijeli děláme několik změn. Nejdeme už vysokohorskou silnicí, ale využíváme rychlejší cestu přes Felbertauernský tunel (5,2km). Přejezd přes Alpy je i na hlavních tazích docela záživný. Zatáčky mám prostě rád. Pokračujeme přes Kitzbühel a St. Johann im Tyrol do Německa. Jelikož se chceme vyhnout Salzburgu, projíždíme přes Bad Reichenhall a v Německu už definitivně zůstáváme. Držíme směr Braunau am Inn, kde se připojujeme na cestu, po které jsme přijeli. Dál pokračujeme na dálnici, která je sice stále z větší části v rekonstrukci, ale na volném úseku zjišťuju, že při 140 km/h začíná motor už docela řvát a hluk od kol je taky pěkně protivný. V Passau sjíždíme z dálnice a přes Grafenau přijíždíme ve 22h do Waldhäuser. Bez nehod a nepříjemností jsme poznali další část Evropy. Zážitků i fotek je spousta. Výzvou zůstávají feraty, které by se mohly stát naším cílem v budoucnu.
