Otomar Krejča: císař českého divadla. Napsal uživatel Josef Brož Úterý, 10 Listopad :41 - Aktualizováno Úterý, 10 Listopad :20

Otomar Krejča: císař českého divadla Napsal uživatel Josef Brož Úterý, 10 Listopad 2009 13:41 - Aktualizováno Úterý, 10 Listopad 2009 16:20

Legenda, fenomén a mýtus. Po celý život věřil tomu, že divadlo má smysl, i když ho mnozí přesvědčovali, že tomu tak být nemusí. Vždy tak trochu litoval, že se proslavil především jako režisér, nikoliv jako herec. Odešel císař českého divadla! Legenda, fenomén a mýtus. Málokdo dosáhl takové výše, aby byl již za svého života doslova zbožňován. Nikdo se nevyrovnal jeho stylu, ale ani pečlivosti, s jakou své inscenace připravoval. Dokázal se dotknout samotné podstaty divadla. Ačkoliv divadelní poměry vždy provází řevnivost, žárlivost a rivalita, o jeho statutu se prostě nikdy nediskutovalo. Otomar Krejča (1921-2009) dosáhl toho, že se o jeho éře vždy mluvilo s úžasem a neskonalým obdivem. Nepropadl nikdy manýře, i když mu v závěru rozumělo jenom velmi málo diváků. Zemřel režisér, s nímž definitivně odešlo divadlo duše a srdce.

Celé dvě generace jeho diváků si pamatovaly jeho inscenace konce 50. let v Národním divadle, tu zvláštní spirituální atmosféru, a posléze léta, spojená s vrcholně slavným obdobím Divadla za branou, ta vešla do srdcí všem, kteří měli to štěstí, že mohli jeho inscenace doslova prožít. Étos souboru, který se pod jeho vedením stal tělesem, o němž narážku na „divadelního Boha, který sídlí v Praze", pronesl britský režisér Peter Brook návštěvou v Praze, se týkal místa a ducha doby české kultury, ale v divadle ho zastupoval právě Otomar Krejča. Nejen svou robustností fyzickou, ale i usilovností intelektuální.

Podhoubí malých divadel konce 50. let, které se ubíralo různými směry, dokázal Krejča svou prací povýšit mnohem výše, se v jeho inscenacích přiblížila samé divadelní esenci. Ne náhodou to byl právě Krejča, který režíroval v Divadle Na zábradlí první hru Václava Havla: Zahradní slavnost

1/6


(1963), ale i Milana Kundery Majitelé klíčů (1962), tentokrát v Národním.

Divadlo a politika

Vždy trochu hrál, to ale herci hrají všichni. A Otomar Krejča byl především herec. „Divadla je pro politiku škoda," opakoval pravidelně. On sám velmi dobře věděl, že divadlo je politika a politika je také divadlo! A nebýt právě politických souvislostí, nebyl by tím, kým se posléze stal. Měl veliký talent, smysl nově a odvážně formulovat důležitá témata, ale používat i jemnost nepatrného náznaku. Jeho divadelní práci provázel neobyčejný étos, málokde viděný, zažívaný a cítěný. Ať už inscenoval Františka Hrubína, Josefa Topola, Williama Shakespeara, A. P. Čechova nebo Samuela Becketta.

Pro divadlo se rodák ze Skrýšova, kam se vždy rád vracel, rozhodl ihned po maturitě na pelhřimovském gymnáziu. Začínal v Horáckém divadle, poté přešel do Kladna. Politika na něho sáhla nacistickým drápem, když v Horáckém divadle za protektorátu inscenují Čapkova Loupež níka . Ten mladík, který se na vás překvapivě usmívá z protektorátního časopisu Divadlo , vždy divadlu skutečně věřil. A věřil také sobě, že má šanci jím sdělit něco podstatného: něco o životě a o světě. O Sofoklově hře Oidipus v kladenském divadle si zaznamenal: „Budíval mě svíravou tísní, zdávalo se mi o něm. Stojím, ne, tyčím se na obrovském meandrovitém balvanu na jevišti kladenského divadla. A plním se, v mysli i ve svalech, v dýchání i pohybu se napínám tím gigantickým, po pravdě posedlým, sebeničivým komplexem pravdy."

Zastihl ještě ve vrcholné formě dva poslední mohykány českého divadla. Obdivoval Emila Františka Buriana, v jehož Déčku ale vydrží jednu sezónu. Po válce nastupuje u Jiřího Frejky v Městském divadle na Vinohradech. Stává se oporou jeho programu, hraje velké dramatické charaktery. Po válce věřil, že kulturní politika Komunistické strany Československa to dokáže, a proto vstoupil do strany. Hrál také ve filmu, a jeho filmografie není strohá, Krejča byl ale především divadelníkem.

***

2/6


Před dvěma lety, když jsem s ním mluvil, na tuto dobu vzpomínal s úsměvem člověka, který si může dovolit být ironický také k sobě. Při osvobození Prahy v květnu 1945 dostal totiž za úkol jít na barikády. V Jungmannově ulici, kterou procházel, se v ty dny setkaly dva světy divadla: ten, který zvolna odcházel, a který reprezentovala soukromá podnikatelka Anna (řečená Andula) Sedláčková se svým divadlem, a mladý muž Otomar Krejča, který věděl, že svět patří už někomu jinému. Rozhodl se tomuto úkolu zasvětit svou budoucnost.

Na jeho příkladu lze vidět, jak marná jsou různá srovnání o znárodňování a hereckém stylu, jsou prostě nesrovnatelná, jakkoliv jsou krutá k jedněm a milosrdná k druhým. „Šel jsem v těch dnech Jungmannovou ulicí, a tam jsem za dveřmi Mozartea dole viděl Andulu s Marcellou, křičely na mne: ´Krejčo! Krejčo!´ Podíval jsem se směrem k nim. Spěchal jsem právě na barikádu do Jindřišské ulice..." vzpomínal hlasem pevným jako struna v červnu před dvěma lety. „ Udělali ze mne velitele té barikády, kdyby se tudy náhodou vracela nějaké německá vojska... Naštěstí se žádná nevracela." V jeho hlase jsem cítil toho dne jemný stud, dnes se mnoho lidí nemá k sebezpytu, a na divadle zvláště.

Krejča po několika sezónách končí na Vinohradech vzápětí po odchodu režiséra Frejky. Odchází - na prkna činohry Národního divadla. Je to stále herec. Má za sebou Shakespearova Othella (1951), ale čeká ho ještě Molièrův Don Juan (1957). Až teprve s obdobím politického tání dochází k neobvyklému překvapení, když se stává po Zdeňku Štěpánkovi uměleckým šéfem činohry. Pod jeho rukama - ve spolupráci s Jaromírem Pleskotem a Karlem Krausem - vzniká největší éra Národního divadla 20. století. Už nebude hrát Hamleta, kterého svěřuje režisér Pleskot v roce 1959 Radomíru Lukavskému. Zahraje si alespoň ještě Malvolia v jiném Shakespearovi: Cokoliv chcete aneb Večer tříkrálový (1962).

Krejčův projekt odmítnutí ideologizace umění už je zcela v duchu jeho tezí, která věřila imaginaci včetně jisté citovosti umění. Jeho protagonisty se stal mladý Josef Topol, jemuž předcházel v lyrickém dramatickém výrazu básník František Hrubín. Inscenace Hrubínovy Srpn ové neděle (1958) a Topolova Konce masopustu (1964) se stávají úhelným kamenem repertoáru, který objevuje přes básníka nové drama bez

3/6


tezovitosti a šablonovitých klišé. Dvorním Krejčovým scénografem se stává Josef Svoboda, který má přesnou představu, co chce v divadle vykonat. Mělo jít o „nové divadlo". „Ve starém divadle byly dekorace postaveny na místo a obvykle zůstaly nezměněné až do konce obrazu," vysvětloval Svoboda. „Ale co je tak statického v proudu života, jehož obrazy se odehrávají na scéně? Je myslitelné, že pokoj, v němž vyznáváme lásku, je stejný jako ten, v němž proklínáme?" ptal se.

Za branami a za hranicemi

To, co bylo v Národním průlom do estetiky a dobového vkusu, bylo v Divadle za branou tak trochu útěkem do estetiky. Velký režisér odchází na protest proti byrokratickým omezením a zakládá si vlastní divadlo s nejbližšími. Krejčovi herci, zejména Jan Tříska a Marie Tomášová (jeho budoucí partnerka a žena), v souboru ale vystupovala například i Vlasta Chramostová nebo nesmrtelná Leopolda Dostalová, promlouvají nejen strofami dramatika Topola o pocitu celé generace v dramatu Kočka na kolejích, ale v širších souvislostech a mnohem intenzivněji ve hrách Antona Pavloviče Čechova: Tři sestry, Višňový sad, Racek, Ivanov.

Ty byly v druhé polovině 60. let a na počátku 70. let naprosto fenomenální. Publikum při nich nedýchalo, a za pláč se nikdo nestyděl. On sám o tom, co se stalo v Praze, řekl jednou v polovině 80. let italskému listu Corriere della Sera: „S mými herci v Praze jsme měli jistý druh oboustranné dohody, byli jsme pohromadě, dokud se nám to líbilo, bez závazků, a tak jsme získali ne-li ideální soubor, pak jistě soubor, který myslel stejně, měl společného ducha. Za dva až tři roky se z tohoto souboru stal fantastický pracovní nástroj, jako klavír, který hraje sám." Divadlo bylo administrativně zlikvidováno v roce 1972. Byla to první likvidace, druhá měla přijít o 22 let později.

Krejča chvíli neví, co ho potká. Jeho věhlas za hranicemi, kam soubor už mohl zajíždět, mu ale umožňuje angažmá v zahraničí. Po několika režiích v Divadle S. K. Neumanna inscenuje po celém světě: ve Vídni, Paříži, Stockholmu později i Moskvě. Je vnímán jako specialista na Čechova, ale jeho Beckett je rovněž aplaudován. Mnozí mu záviděli, ale Krejča věděl, že je stále českým režisérem, i když trochu „na obtíž": v zahraničí, ale i doma, kam čas od času zajížděl a musel strpět, že mu na kapotě jeho mercedesu zůstávaly hluboké rýhy.

4/6


Dvakrát do stejné řeky

Jeho návrat byl impozantní. Když uspořádal v novém Divadle za branou konkurz na uklízečku, sešlo se mu celé hlediště. Herci, které si znovu vybírá, jsou mu zcela odevzdáni. Doba ale nepřeje jeho divadlu, které vnímají mnozí jako popanštělé, málo avantgardní a s absolutním diktátem režiséra. Krejča jenom s obtížemi čelí závisti, nepřejícnosti a novým obstrukcím. Hraje opět na stejném místě, v pražském paláci Adria, a s názvem Divadlo za branou II, ale nepomohlo nic: ani pověst, ani statut režiséra, nic.

Ani ministr kultury Pavel Tigrid se nezmohl na nic. Pouze marně vysvětloval, že v divokém kapitalismu 90. let nemá tento umělec už své místo. Je smutné, že to byl právě ministr Tigrid. O mrtvých ale jen dobře. Krejčovo Divadlo za branou II zaniká jen čtyři roky po svém znovuobnovení. „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky... do týchž řek vstupujeme, jsme i nejsme," tvrdil filosof Hérakleitos.

„Měl jsem být raději hercem," řekl mi před dvěma lety. Usmál se, a křehce rukou vyhledal svoji paní. Připadal jsem si u nich na návštěvě v Kobylisích tak trochu jako u Čechova. V jejich salónu, kde oba seděli a on vyprávěl (a ona téměř nábožně poslouchala), byli velmi dojemní. Ukazoval mi své paměti, které píše, a omlouval se, že už asi nedokáže být účasten dokumentu, který jsem s ním chtěl dělat . „Už bych si to nedokázal všechno připravit," hlesl a byla to slova herce, který ztrácí svůj text.

Do divadla moc nechodil. „Nevíte, co hrají?" ptal se provokativně. Často se vracel do rodného Skrýšova, kde se 23. listopadu 1921 narodil. Špatně snášel všechny, kteří mu kladli otázky, proč neinscenuje „více studiově", a nerozuměl tomu, proč nemůže režírovat v Národním divadle. „Byl jsem pro ně už starý," opakoval trpce. Ve své poslední inscenované hře v Divadle za branou (Obři z hor, 1994) jsou herci roztrháni diváky. Stalo se tak i ve skutečnosti, i s úředním razítkem ministra. Přesto ještě v Národním divadle inscenoval svého Fausta (1996) a Portrét umělce jako starého muže (2001) od Thomase Bernarda.

Obdržel ceny, od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy 1. stupně na podzim 1999. V roce 2000 získal Cenu Thálie 2000. Přesto žádné ceny nedokázaly zastřít, že Krejča se cítil poslední léta v Česku nedoceněný. Je to úděl velkých mužů, že musejí překonat i tyto obtíže nížin, když překonali obtíže hor, řečeno s Bertoltem Brechtem. Patří mu hold, a obdiv, a tichá

5/6


vzpomínka. S Otomarem Krejčou odešel poslední člověk, pro něhož bylo divadlo smyslem života.

6/6

Otomar Krejča: císař českého divadla. Napsal uživatel Josef Brož Úterý, 10 Listopad :41 - Aktualizováno Úterý, 10 Listopad :20

Recommend Documents