Konjović znovu v Praze. Napsal uživatel Sava Stepanov Pondělí, 19 Listopad :39 - Aktualizováno Pondělí, 19 Listopad :15

Konjović znovu v Praze Napsal uživatel Sava Stepanov Pondělí, 19 Listopad 2012 08:39 - Aktualizováno Pondělí, 19 Listopad 2012 09:15

Milan Konjović je jedním z nejvýznamnějších srbských a jugoslávských umělců 20. století. Svým dlouhým životem (dožil se 95 let) a tvůrčí aktivitou tento umělec obsáhl téměř celé jedno století. Fotogalerie obrazů.

Jeho raná díla vznikla už v roce 1912. Poté svůj charakteristický expresionistický výraz, zformovaný v pařížském okruhu mezi dvěma světovými válkami, neustále rozvíjel, a to až do posledních děl vytvořených těsně před smrtí v roce 1993.

Milan Konjović se poprvé ocitl v Praze na jaře 1918, a to jako voják v rakouské uniformě během první světové války. Byl městem nadšen a počátkem roku 1919 se v Praze objevuje znovu. Po úspěšně složené přijímací zkoušce se zapisuje na Akademii výtvarných umění jako externí student. Během přípravného semestru je jeho profesorem Josef Lukota, který ho učí kresbě. V zimním semestru je jeho profesorem Vlaho Bukovac, jeden z nejvýznamnějších chorvatských malířů, který od roku 1903 až do své smrti v roce 1922 žil a pracoval v Praze. Nicméně se brzy ukázalo, že Konjovićovi nevyhovovala Bukovacova umělecká senzibilita ani jeho povaha. Jednou až sarkasticky poznamenává: „Bukovac nebyl dobrým pedagogem. Jeho opravy byly povrchní, učil mě, jak obraz prodat." Nicméně je třeba poznamenat, že pobyt na pražské akademii nebyl marný. Dochované kresby uhlem a křídou na šedém papíře ukazují, že Konjović zdokonalil svou práci s linií. Jedná se o korektně zhotovené studie, důsledně provedené interpretace, o precizní linii a tónování, které přispívaly jemnému modelování a objemu kreseb aktů, postav a portrétních studií. Je zde patrný i profesorův vliv, viditelný racionalistický boj Konjoviće s vlastním temperamentem, a to vše v zájmu získání jistoty při volném, expresivním kreslení. Mimochodem Bukovac do Konjovićova indexu jako hodnocení poznamenává: „velmi vytrvalý".

I když Milan Konjović od profesora Bukovace odešel po pouhém roce a studium na Akademii přerušil, Prahu neopustil. Na zahájení výstavy Bohumila Kubišty (1884–1918) v roce 1920 se setkal s avantgardním malířem Janem Zrzavým, který začal Konjoviće vyučovat. Podle slov mladého Konjoviće se právě díky Zrzavého radám konečně zbavil své „kreslířské můry".

1/5


V červenci 1921 odjel z Prahy do Vídně. Brzy na to přijíždí i jeho nejbližší pražský přítel, malíř Miloš Boria, který ho už v létě následujícího roku bere s sebou do svého rodného kraje na Moravě. Ve Vsetíně vzniká řada racionalistických krajin a kompozic, o kterých Irma Lang poznamenává, „že v nich lze najít vztah s tehdejším Konjovićovým nadšením pro české středověké umění."

Z Moravy se Konjović vrací do Prahy, která se v té době stává jeho městem. A to nejen kvůli malířství. V Praze se v roce 1920 seznámil s Emou Maštovskou, svou budoucí manželkou. Milan s Emou jsou nerozluční, ona ho doprovází na všech cestách (Vídeň, Mnichov, Drážďany, Belín, Morava). Když jsou v Praze, Konjović s Emou navštěvují výstavy, koncerty a divadelní představení. On sám se aktivně zapojuje do pražského kulturního života. V roce 1923 vytváří scénografii pro představení Boži Lovriće „Ulice", které ve Švandově divadle režíroval Emil Nádvorník. Konjović tehdy ještě neměl svůj vlastní ateliér, a proto maloval v ateliéru chorvatského malíře Iva Režeka, který po dokončení akademie ještě nějakou dobu žil a pracoval v Praze. Jediná přehlídka, na které během svého pražského období vystavoval, byla „Pět výtvarníků jugoslávských", uspořádaná v únoru 1923 v Rudolfinu. Vedle Konjoviće, který představil na 60 svých děl, zde vystavovali ještě Marino Tartalj, Miloš Boria, sochaři France Cota a Josip Turkalj a jako host Mari Luiz Simar.

U příležitosti výstavy kritik listu Prager Tagblatt poznamenává, že Konjović je „v barvách výrazně tlumený, velice často používá černou, kompozici dominuje měkká a volná spleť silných linií; výtvarník v obou případech prokazuje velký smysl pro harmonii a rozhodně vlastní výrazný talent". Milan s Emou zůstávají v Praze až do konce května 1924, kdy vlakem, jenom s kufry, odjíždějí do Paříže.

Pražské období je pro Konjovićův umělecký rozvoj velmi důležité, jak díky školním zkušenostem, tak i díky setkáním s bohatými muzejními sbírkami, ale i s tehdy aktuálními modernistickými tendencemi. Seznamuje se zde se současným českým malířstvím, je nadšený Kubištou, zajímá se o skupinu Tvrdošíjných, ve které působí i jeho učitel Zrzavý. V pražské Moderní galerii tehdy navštívil velkou výstavu francouzského malířství, což ho z Prahy přilákalo do Paříže, která představovala další a rozhodující etapu jeho malířského zrání.

Konjović si v Paříži utvořil svůj výrazně expresionistický a koloristický způsob malby. Zpočátku vystavoval zřídka – teprve od roku 1926 se objevuje v pařížských salonech. Dostává se mu značné pozornosti – píší o něm a velmi vysoce ho oceňují nejvýznamnější francouzští kritici té doby, jako např. Maurice Raynal, Marcel Sauvage, Raymond Regamey, Waldemar Georges a další.

2/5


Teprve po čtyřech letech pařížské zkušenosti se rozhoduje uspořádat první samostatnou výstavu – v rodném Somboru (září 1926).

Brzy poté vystavuje i v Praze. Výstava se konala v Alšově síni Umělecké besedy (31. března – 10. dubna 1928). Pražský tisk ho přijal s nadšením: „... Štětcem vládne jako mečem, každý rozmach je jistý zásah, plný dynamiky, plný pohybu a neklidu. Jsou okamžiky, kdy si přeje pomocí barvy jako dynamitem vyhodit všechno do povětří, ale zároveň i takové, kdy si přeje, aby barvy a pohyby štetcem byly jemnější než zvuk flétny nebo zurčící vody." Stojí za zmínku, že se prodalo zhruba 10 obrazů, a jeden z nich byl dokonce zakoupen československou vládou (Ryby, 1927).

Druhá Konjovićova výstava v Praze, uspořádaná už následující rok ve stejném galerijním prostoru, byla přijata s ještě větším nadšením. Kritik listu Prager Presse J. Pečírka píše: „Ty barvy! Například na obraze ‚Nedělní odpoledne, interiér se sedící dívkou'. Kdyby někdo spočítal barvy na tomto obraze, tu intenzivní modrou vedle fialové, k tomu zvučnou zelenou atd., vzešlo by z toho určitě hrozné koloristické zvukové představení . Nicméně právě toto se mi zdá být spolehlivým znakem Konjovićova výjimečného talentu, a sice že vzájemně nesmiřitelné barvy dovádí k úplné harmonii a umí je dobře uspořádat. Tyto ostré, ale intimní interiéry patří mezi jeho nejlepší obrazy."

Stojí za zmínku, že Konjovićovy obrazy byly v Praze znovu vystaveny po téměř půl století, a to v roce 1973 ve Valdštejnské jízdárně. Výstavu pořádala Národní galerie a trvala od 4. prosince 1973 do 13. ledna 1974. Tehdy byly veřejnosti představeny obrazy „zralého" Konjoviće. Na zahájení promluvila Irma Lang, ředitelka Galerie Milana Konjoviće v Somboru. Konjović sám nebyl přítomen a „na zahájení byl přečten jeho dopis plný emocí, ve kterém se zmínil o svém prvním opravdovém učiteli – Janu Zrzavém, o příteli Miloši Boriovi a samozřejmě i milované Emě, svojí manželce, která už v té době byla těžce nemocná a bez níž se Konjović po tolika letech nemohl setkat s městem jejich mládí a lásky." Milan Konjović už nikdy nenavštívil Prahu, město které měl tak rád a ve kterém se odehrály některé velmi významné události jeho osobního a uměleckého života.

Konjović znovu v Praze

výstava obrazůGalerie Muzea Karlova mostu 14.–27. listopadu 2012

3/5


Fotogalerie obrazů:

4/5


5/5

Konjović znovu v Praze. Napsal uživatel Sava Stepanov Pondělí, 19 Listopad :39 - Aktualizováno Pondělí, 19 Listopad :15

Recommend Documents