Baselitz s hlavou a patou. Napsal uživatel Anděla Horová Středa, 04 Listopad :37 - Aktualizováno Sobota, 07 Listopad :19

Baselitz s hlavou a patou Napsal uživatel Anděla Horová Středa, 04 Listopad 2009 14:37 - Aktualizováno Sobota, 07 Listopad 2009 07:19

Galerie Rudolfinum vystavuje reprezentativní průřez malířským dílem světoznámého až legendárního německého umělce Georga Baselitze, představitele neoxpresionismu 20. století.

Jeho dílo je dobře zapamatovatelné nejen díky drsné pestré barevnosti či brutální práci se štětcem i námětem, ale zejména pro celkem jednoduchý princip, který někteří kritici poněkud cynicky označují jako šikovný marketingový tah: od roku 1969 začal umělec malovat své figurativní motivy hlavou dolů. Jde o fenomén při veškeré své jednoduchosti tak výrazný, že by mohl umělce i poškodit svou potenciální stereotypností - asi jako herce stále obsazovaného do jednoho typu rolí.

Baselitz je však cokoli, jen ne stereotypní. Pokud si sám zvolil i magické datum svého příjezdu na pražskou vernisáž - 9. 9. 2009, nelze mu upřít ani smysl pro velkolepé „entrée", i když na tiskové konferenci se projevoval velmi skromně, až asketicky, s příznačným suchým humorem je vysoký, štíhlý, holohlavý a hladce oholen. Získal si publikum mj. svým názorem na německou racionalitu a pořádnost, kteroužto popřel a označil Němce za nejnepořádnější kmen, který si mj. rozmlátil Drážďany. Myslel tím nejspíše fenomén etnohistorického sklonu k destrukci, disharmonii, agresivitě a expanzivitě, i když ani to zcela neplatí - pozoruhodné je v této souvislosti, že sám některé z těchto jevů implantuje vědomě ve své tvorbě. Zato se nijak nesnažil přesvědčivě vysvětlit, proč začal stavět své obrazy na hlavu a navíc šokoval znalce i laiky duchaplným tvrzením, že mezi světem a zobrazováním světa není žádný přímý vztah a problémem není předmět na obraze, ale obraz jako předmět. Také se vyjádřil asi v tom smyslu,

1/6


že je rád, že jeho obrazy jsou jaksi živější než on.

Mystifikace či mytizace je součástí moderního umění od samých jeho počátků. Kdo je tedy Baselitz a co svou rozsáhlou a ohromující tvorbou, která zahrnuje kromě malby i kresbu, grafiku a plastiku, vlastně sděluje nebo chce sdělit?

Mezi dvěma Berlíny

Baselitzovo vlastní jméno zní Hans-Georg Bruno Kern a narodil se 23. ledna 1938 v Deutschbaselitz, což je menší místo s nepočetným osídlením nejen v současném Sasku, ale především v Horní Lužici (Němske Pazlicy u Kamence či Kamjence). Než však označíme umělce za typického představitele německé malby, měli bychom si všimnout, zda třeba nemá slovanské lužickosrbské předky. Jisté však je, že přinejmenším pobýval na místě zatíženém mnohoznačnou historií - z téhož hnízda pocházel například slovutný osvícenský literát a dramatik Gotthold Ephraim Lessing, který zde má dokonce muzeum, a další.

V tomto faktu se tedy skrývá i něco z pohnutých německých dějin a především z osudu severozápadních Slovanů, kteří ve dvojjazyčných oblastech jen dále ztrácejí autonomii, např. právě Kamenec (Kamenz, v městském znaku má českého lva z dob vlády Vladislava Jagellonského) byl ještě donedávna jednou ze čtyř správních oblastí zbytku Lužických Srbů, od loňska už jsou jen dvě - v rámci říjnového státotvorného česko-slovenského zjitření nelze nepřipomenout, že obdobně mohli být dnes Češi národnostní menšinou v Sasku, proč se tak nestalo, je otázka pro historiky a sociofilozofy.

Rodina byla učitelská, Hans-Georg byl nejstarší ze tří dětí, prožil obtížné válečné dětství. Není mi známo, zda někde Baselitz o svém rodném místě ještě dále hovoří, ale jeho umělecké jméno je od něj odvozeno, což potvrzuje nepochybně, jaký význam pro něj má (v dokumentu promítaném na výstavě se objevuje několik rodinných fotografií včetně umělcovy krásné osmnáctileté matky). Nicméně mnohem závažnější okolností pro další utváření jeho uměleckého osudu bylo pobývání na vysokých uměleckých školách, napřed ve východním Berlíně, odkud byl vyloučen pro „politickou nezralost", poté v západním Berlíně, kam odešel v roce 1958, spolu s dalšími východoněmeckými umělci jako Eugen Schönebeck, Gerhard

2/6


Richter, Sigmar Polke nebo Ralf Wikler - pseudonym A. R. Penck. S přítelem Schönebeckem později Baselitz napsal manifest, v němž umělci prohlašují, že vědomě navazují na „entartete Kunst", které třetí říše chtěla navždy vymýtit.

Zdá se tedy, že na obou místech narážela umělcova nonkonformní, ba rebelská povaha na omezení pro něj nepřípustná. Zatímco na „Východě" panovala indoktrinace ideologická, na „Západě" kromě ekonomické (umění prodat umění) vládl duch snobského vyznavačství různých „správných" forem abstrakce, které byly politicky indiferentní, tedy zejména americké provenience. Jakápak tedy umělecká svoboda! Baselitz vystavil, s provokativním záměrem, poprvé v roce 1963 v západoberlínské Galerii Werner & Katz mj. silácké falické obrazy Noc ve strouze a Nahý muž (na výstavě v Rudolfinu replika Velká noc ve strouze - Stará rodná zem z roku 1966 a v rámci série Remix Velká noc V, 2008 ) a ihned narazil. Zvýšil sice nebývale návštěvnost své výstavy, ale jak už to bývá, diváci se chodili před obrazy hlavně pohoršovat a nakonec díla skončila, jak známo, za doprovodu exekutorů v trezoru (získal je zpátky až za dva roky).

Dnes už lze sice vystavovat prakticky cokoli, ale neznamená to, že bychom byli o mnoho svobodnější. Ovládají nás patrně jen jiné mafie, pro které umělecká svoboda není rozhodující, protože umělecký provoz už dávno nezasahuje do politického klání ani se podstatně nepodílí na porcování moci a majetku. Umělce lze ovšem jistě občas zkorumpovat. Je tedy otázka, zda právě tento fakt, tedy zjištění, že svoboda vlastně vůbec nikde neexistuje, nevedl Baselitze zpočátku k metafoře o umění, či světě vůbec, vzhůru nohama. Každá spekulace je namístě. Připomínám také, že převrácený obraz se objevoval při expozici na skleněné desce klasického deskového fotoaparátu a ten také Baselitzův princip připomíná nejvýrazněji.

Obraz vzhůru nohama

Kurátor výstavy a ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma, se domnívá, že Baselitz především

3/6


experimentuje s možnostmi malby a uvádí, jak malíři v minulosti pracovali se zobrazováním prostoru, jak se cítili omezeni tím, co jsme zvyklí vnímat jako dole, nahoře, vpravo či vlevo, vpředu či vzadu. Například Jan van Eyck relativizoval zobrazení tím, že umístil do zadního plánu vypouklé zrcadlo, takže Arnolfiniovy můžeme vidět ze dvou stran zároveň, což je z fyzikálního hlediska nonsens. Dodejme, že pro manýristy 16. století byly takové experimenty lahůdkou, ale myšlenku dovršil vlastně až kubismus, i když vlastně prostřednictvím jiné iluze, kdy z předmětu nezůstal kámen na kameni.

{morfeo 9}

Baselitz si zjevně počíná ambivalentně. Jednak zkouší, zda si obraz obrácením zachová integritu, zároveň chce původní význam zobrazení zrušit či alespoň narušit. Vzniká tak zvláštní napětí, zejména uvědomíme-li si, že u některých abstraktních obrazů bývá téměř lhostejné, jak s nimi otáčíme. „Jak to patří" určí obvykle až umístění umělcova podpisu vpravo nebo vlevo dole - tento úkaz znali například bývalí uživatelé diaprojektorů, když museli obtížně hledat, kde má obrázek „hlavu a patu".

Vloni se konala od června do září ve vídeňském Muzeu moderního umění výstava s názvem Bad Painting - good art, na níž byl Baselitz zastoupen s některými dalšími malíři 20. století, kteří rovněž podrobili obraz tvrdé zkoušce. Zkoumali, co vydrží (např. Picabia, Magritte, Jorn, Oehlen), a to mimo „oficiální" koridory modernismu či avantgardismu. „Špatná" či nesprávná (nemožná, ošklivá, uhnutá) malba se stane „dobrým uměním", pokud objeví něco podstatného. Baselitz přinejmenším objevil ambivalenci v lidském vnímání toho, co je „nahoře" či „dole". Navíc podrobil tvrdé zkoušce i sám sebe, tedy svou schopnost v tomto úhlu pohledu malovat. On totiž obrazy nepřevrací, má je převrácené už ve svém „vnitřním modelu". Maluje vesměs na zemi, ale kapky barev občas stékají oběma směry (nahoru i dolů). Aby to diváka zmátlo, pochopitelně. A také patrně ve snaze popřít či zpochybnit i samu gravitaci.

Co unesou stropy Pražská výstava je obměnou expozice v salcburském Muzeu moderního umění, uspořádané vloni k umělcovým sedmdesátinám. Je vůbec první přehlídkou Baselitzovy malířské tvorby u nás. Plastika, která obvykle pevně stojí nohama na zemi, není vůbec zastoupena: podle kurátorova sdělení zejména proto, že by ji nemusely rudolfinské stropy unést. A je vlastně vystavena pozdě. Ale to už patří k běžným paradoxům našich kulturních dějin. Baselitze a

4/6


mnohé další umělce jsme měli vidět v 80. letech, kdy vlna neoexpresionismu a „nových divokých" zejména v Německu vrcholila a ovlivnila i část evropské scény, včetně domácí. Tím větší je zásluha Galerie Rudolfinum, že přidává další střípek do mozaiky výstav, které seznamují veřejnost s hodnotami soudobého světového umění.

Sám Baselitz byl dost překvapen, ba okouzlen novorenesančními sály Rudolfina, které poskytují jeho obrazům hlavně dostatek prostoru, světla a odstupu. Je zde vystaveno na 60 maleb z let 1960-2008 v chronologické i tematické koncentraci, vymezené několika okruhy: idoly, nové typy, lomové malby, to co stojí na hlavě, prstová malba, ruská malba, remixy.

Nejsilnější je Baselitz v historické retrospektivě (první tři sály), ať už jmenujeme kokoschkovské počátky (Pastýř, 1965, Sedící muž, 1966), slavné portréty (Franz Dahlem, 1969, Elke, 1973), či obrazy žen ( Žena z východu , 1983, Dívka pozpátku II , 1987) a krajinné motivy (Horta, 1968, Březová alej , 1974-75). V 90. letech se vrací k sovětsko-německé minulosti a s krutým humorem jaksi „vykosťuje" obrazy sovětských národních umělců, které znečišťovaly vědomí i podvědomí několika generací v učebnicích či plakátových agitacích ( Mladí kolchozníci poslouchají rádio, 1999, Setkání delegátů s Leninem , 1999 ad.). Pracuje zde jakoby pointilistickou metodou, svou techniku dále rozvolňuje a dynamizuje, takže v recentním obrazu Slavík poprvé (2008) se blíží Pollockovi bezuzdným vrháním barvy na plátno (Pollock ostatně také maloval a lil své obrazy naležato na zemi). A jistě nás čekají ještě další překvapení.

5/6


Výstava v Rudolfinu je uspořádána souběžně s Baselitzovou výstavou v Obrazárně starých mistrů (sic!) v Drážďanech (Drážďanské ženy, zahrnuje zejména soubor plastik téhož názvu a vztahuje se k výročí vybombardování Drážďan), od 8. října do 6. prosince. Inu, Baselitz je schopen naplnit svým impozantním dílem několik kulturních stánků najednou. V Německu je považován za jednu z ikon umění 20. století, české publikum si bude muset vztah k tomuto umělci nepochybně hledat, a především bude asi kolísat mezi uznáním hodnoty jeho díla jako ikony moderního umění a možností živého diváckého zážitku. Na výstavě v Galerii Rudolfinum je soustředěno obojí, a to s takovou spontánní expresivitou a spontaneitou, bezuzdností a bezostyšností, že by se skoro chtělo poznamenat: To nemyslíte vážně, pane profesore!

Autorka je teoretička umění

Georg Baselitz / Obrazy 1960-2008. Kurátor: Petr Nedoma. Galerie Rudolfinum, velká galerie. Alšovo nábřeží 12, Praha 1. Výstava je uspořádána ve spolupráci s Museum der Moderne Salzburg. Velká galerie. Otevřeno od úterý do pátku a od pátku do neděle od 10 do 18 hodin, ve čtvrtek od 10 do 20 hodin. K výstavě se prodává německo-anglický katalog ze Salzburgu z nakladatelství DuMont Verlag, Köln 2008 a DVD s českým překladem dvou textů. Výstava trvá od 10. října do 6. prosince 2009.

6/6

Baselitz s hlavou a patou. Napsal uživatel Anděla Horová Středa, 04 Listopad :37 - Aktualizováno Sobota, 07 Listopad :19

Recommend Documents