Černá záda času Napsal uživatel Javier Marías Středa, 04 Listopad 2009 12:40 - Aktualizováno Středa, 04 Listopad 2009 13:26
Co se stane, když román, který spisovatel napsal, vstoupí autorovi zpětně do života a fikce začne vytvářet svou vlastní skutečnost? Tato paradoxní situace je východiskem románu Černá záda času (název je citátem ze Shakespeara), v němž španělský spisovatel Javier Marías tentokrát vystupuje zároveň jako vypravěč i autor. Zdánlivě chce „opravit" mylný výklad čtenářů, kteří jeho dřívější román Všechny duše pochopili jako autobiografický. Na tuto autorovu šalebnou hru by však čtenář neměl přistoupit: pravým tématem Černých zad času není náprava často groteskních mýlek, nýbrž moc vyprávění, které jediné dokáže skutečnost zachránit před zmarem míjejícího času, byť ji současně i zastírá. Román, z něhož přinášíme ukázku, vydává 11. listopadu v překladu Blanky Stárkové pražské nakladatelství BB/art. Když chce nějaký nakladatel zmáčknout nebo potýrat nějakého spisovatele a navíc je bačkora a neodvažuje se to udělat otevřeně, má to tak snadné, že neznalému je až stydno, že se k něčemu takovému rozhodne nebo to provozuje. Je známo, že newyorské nakladatelství Harper & Brother se chtělo nepřiznaně zbavit Hermana Melvilla, autora Bílé velryby, po počátečním rozčarování z prodeje tohoto románu, jednoho z vrcholů žánru, a po tupých a úzkoprsých kritikách ve většině domácího tisku (v Anglii na něj pohlíželi lépe). A tak když jim Melville odevzdal své nové dílo Pierre, or the Ambiguities čili Pierre aneb Dvojznačnosti , bratři Harperové použili tu zbaběleckou obezličku, že text sice neodmítli, ale položili před něj na stůl nemožnou smlouvu, jejíž nejvíce ponižující inovace vzhledem k předchozím (Melville už u nich vydal Tuláka na ostrovech , Mardiho a cestu k němu , Redburna a Bílou blůzu ) spočívala v tom, že mu nabídli méně než polovinu jeho obvyklých procent z prodeje, to jest dvacet centů z dolaru místo zavedených padesáti, a to po amortizaci nákladů, k čemuž by došlo až po prodeji tisíce sto devadesáti výtisků. Melville si vzal pár dní na rozmyšlenou, načež - pro
1/5
Černá záda času Napsal uživatel Javier Marías Středa, 04 Listopad 2009 12:40 - Aktualizováno Středa, 04 Listopad 2009 13:26
Harperovy nepochopitelně (nepochybně fiasko) - bídáckou nabídku přijal, aniž se dobře ví proč. Konečné odevzdání textu nicméně odložil, znovu do něho sáhl a připsal tři poněkud umělé kapitoly, v nichž s hořkou satirou vykreslil literární svět, ve kterém byl nucen přežívat, a fiktivně si vyřídil účty se svými nakladateli a nactiutrhači, hlavně s jedním jménem Duyckinck. Přestože ty kapitoly obsahují brilantní pasáže, román tím utrpěl natolik, že se v nedávných letech objevil i ve vydáních bez těchto dodatků pomsty či ponížení. Když se před Harperovými ocitl text mnohem rozsáhlejší, než se čekalo, zvedli cenu z původně předpokládaného dolaru na $1.25 a Melvillovi jeho procenta na pětadvacet centů z výtisku, což znamená, že si ho ve skutečnosti přidrželi ve stejné smluvní bídě. Jak se dalo čekat a obávat se, Pierre si vysloužil kritiky ještě tupější a mizernější než Bílá velryba (Duyckinck ho rozcupoval, ale ohledně svého portrétu dělal slepého: ničemnost, měl se zdržet), kterou, mimochodem řečeno, bratři H. po prvních útocích nejen nepodpořili ani nebránili, nýbrž ze stránek svého časopisu Harper's New Monthly Magazine k ní směřovali zastřené a zbytečné výtky, i v tomhle se zachovali jako bídní nakladatelé a zapsali se do análů zcestnosti, poněvadž jejich povinností bylo chránit svého autora a jeho knihu. A tak s nešťastným Pierrem začal Melvillův sestup jako romanopisce a nikdy už v tomto žánru nevydal nic srovnatelného se svými předchozími nejlepšími díly, i když několik nejlepších povídek v dějinách literatury ano, jako Bartlebyho a Billyho Budda , ten vyšel až posmrtně, v nezkorigované verzi, kterou Melville dokončil krátce před smrtí, jež se dostavila čtyřicet potupených let po vydání Bílé velryby .
Pominu-li veškerou nekonečnou vzdálenost v zásluhách, zažil jsem ještě potupnější jednání než velký Herman Melville, neboť když jsem odevzdal Všechny duše nakladateli, který je svého času vydal a pořád je proti mé vůli zadržuje s odvoláním na výhodnou smlouvu, kterou si zajistil díky mé tehdejší naivitě, úctě a přátelství, jeho nabídka byla ještě urážlivější než nabídka bratří H. panu M. ohledně Pierra (panebože, tyhle iniciály!), vezme-li se v úvahu, že můj předchozí román Citový muž měl ve Španělsku a Francii celkově dobré kritiky a víc než dostatečný prodej, aby pokryl vyplacenou zálohu a poskytl onomu nakladateli, jehož jméno zde raději neuvádím, nemalý zisk. Přestože mé účty byly čisté, přestože od Citového muže uplynuly tři roky a Všechny duše
2/5
Černá záda času Napsal uživatel Javier Marías Středa, 04 Listopad 2009 12:40 - Aktualizováno Středa, 04 Listopad 2009 13:26
měly o osmdesát stránek víc, takže se měly prodávat za vyšší cenu, dotyčný nakladatel mi nabídl o pětadvacet procent méně než za předešlou knihu. Přičítal jsem to tenkrát jeho příslovečnému škudlilství a feudální koncepci obchodování, což určitě mělo vliv; ale teď, s odstupem času a ve světle pozdějších událostí, ještě skandálnějších a skrbličtějších, si nemohu myslet, že by se můj případ příliš lišil od Melvillova ani že by se mnou zacházeli lépe (to by byla pro tvůrce velryby dodatečná nespravedlnost), především když nakladatel nádavkem k potupné nabídce pověřil jednoho ze svých schopnějších zaměstnanců, aby mi napsal sáhodlouhý dopis s řadou všemožných námitek vůči románu - navedl ho k nim a inspiroval šéf, který mi už cosi vágního a nedešifrovatelného předeslal po telefonu, výmluvnosti se mu nedostává -, podle mě pokroucených jako preclík. Sám se tomu vyhnul, nejspíš pro svou uhýbavou povahu a sklon za někoho se schovávat a krýt se; jak byl víc kupec než intelektuál, i když se snažil budit opačný dojem, zpravidla se necítil ve své kůži, když mělo dojít na diskusi a argumenty (zkrátka byl k těmto účelům chabě vybavený), a tak raději moc nemluvil a dělal jakoby nic. S naivitou již nepřiměřenou mému tehdejšímu věku jsem se námitkami zabýval, jako by byly oprávněné a promyšlené, a jednu jsem dokonce vzal v potaz; ostatní jsem zavrhl, připadaly mi vyumělkované a mylné, i když nejsem ten, komu by tehdy ani teď příslušelo vyvracet nebo popírat nedostatky, které mé knihy jistě mají. Ve víře, že jednám s přítelem, dokonce otcovským - panečku - jsem nakladateli napsal, že „protože jste to Vy", jsem ochotný akceptovat stejnou zálohu jako za román o tři roky starší a osmdesát stránek tenčí, ale ne méně. Jakožto feudál, jímž byl, to musel vzít jako vypovězení poslušnosti a urážku, určitě jsem mu připadal jako nevděčný vzpurník. Neuvědomil jsem si, že se mě jako autora pravděpodobně chce zbavit, anebo ještě spíš podrýt mou důvěru, a tak jsem, stejně jako Melville, nepřijatelné a jednostranně výhodné podmínky nakonec přijal (muselo to pro něj znamenat fiasko, a to v mém případě nešlo o padesát ani dvacet procent, která otce bílé velryby ranila jako harpuna, nýbrž o obvyklých směšných deset, jak to dneska chodí); a přijal jsem to ještě víckrát u pozdějších knih, v natolik znepokojující dobré víře, že se z toho dá pouze vyvodit, že jsem byl, a kdoví, jestli pořád ještě nejsem, výstavní ňouma či ťulpas. S odstupem času nutno tedy dospět k závěru, že se Všechny duše nakladateli moc nelíbily nebo mu připadaly slabé a vydal je se zaťatými zuby a pro každý případ, ačkoli teď na nich klečí a nepustí je a nelze je vyprostit z útlaku, jímž pod jeho středověkým kolenem trpí všechny mé tituly poddané oné zoctovatělé nakladatelské značce (nevidím hodinu, kdy mi sejde z očí).
Román nicméně neměl špatný osud, ať jakkoliv nezaslouženě, byť nechyběl ani hlas, že je to hovadina, a dokonce nejhorší kniha všech dob, což není bez zásluh. Každopádně byl přeložen do devíti jazyků a do dnešního dne se v různých vydáních a jazycích prodalo nějakých sto čtyřicet tisíc výtisků, a z každého tohoto výtisku si onen nakladatel vybral svůj tučný nebo výhodný podíl - nepochybně se zaťatými zuby a pro každý případ -, až na nějaké výjimky z poslední doby (čísla jsou pochopitelně podle něho: k jakým jiným má člověk přístup). Avšak od starých mistrů, jako je Herman Melville, se lze učit i v nízkých hodinách jejich roztrpčení, a nestojí za to riskovat, že textu způsobí více újmy, kdyby v něm měl dlouze figurovat ten, kdo ani nezasluhuje, aby zde bylo vzpomenuto celé jeho jméno. Ať se mne a mých knih jeho činy, opomenutí a vychytralosti sebevíc dotknou, nemá smysl věnovat tomuto podnikateli víc prostoru
3/5
Černá záda času Napsal uživatel Javier Marías Středa, 04 Listopad 2009 12:40 - Aktualizováno Středa, 04 Listopad 2009 13:26
než bratrům Harperovým, kteří konec konců byli skuteční nakladatelé, schopní literární dílo objektivně posoudit. Pouhá narážka na to druhé H. vrhá na tyto stránky stín, dělá z nich poněkud odpornou věc a mně se kalí zrak, vidím rudě a jsem náchylný ke slovním přehmatům, a nakonec on má k tamtěm H. z XIX. přinejmenším stejně daleko jako chudák tehdejší pan M. k tomuhle druhému M., který tady mluví.
V odporném se ostatně vždycky najde nějaký ten komický a využitelný prvek, a pokud jsem použil přídavné jméno „zoctovatělý", udělal jsem to jen z lásky k přesnosti a abych se striktně držel pravdy. Od několika náhodných návštěvníků nakladatelství jsem se nedávno dozvěděl (ale možná žertovali), že tu i ondy byl ve všech místnostech cítit pronikavý, nanejvýš nepříjemný puch. Když se zaměstnanců dotazovali na jeho původ, nestyděli se užaslým hostům (pokud mezi nimi byl i nějaký cizinec, musela mu spadnout čelist) sdělit, že majitel a majitelka, jeho řečná choť, tajnosnubně zastrkali pod nábytek a police, přesně podle pokynů nějakého šamana, nečistého blázna či kouzelníka, misky nebo talířky se solí a octem, aby touto směsí zahnali nebo neutralizovali mou údajnou kletbu vúdú vůči jejich podniku - zřejmě tam každý můj úspěch nebo cenu prožívají jako kletbu, neštěstí a se skřípěním zubů; kdyby věděli! - anebo snad vúdú mé nebožky havanské babičky, ženy tak hodné a usměvavé, jakou jsem později snad už nepotkal. Nepodařilo se mi zjistit, pokud je tohle všechno pravda, jestli obsah těch nádobek vypadal jako zmokřený špinavě bílý škrob, anebo jako močka s neviditelnou rozpuštěnou solí, anebo snad - pokud to byla hrubá sůl - plovoucí v zrnkách. Ať to bylo jakkoliv, každopádně hnus. Lidé velmi racionální, argumentující a zdraví, rozhodně ne primitivní, totemičtí nebo hysteričtí. Nevím, jestli už ty nádobky k úlevě personálu, návštěvníků a spolupracovníků odstranili vzhledem k jejich nulové účinnosti v těchto posledních časech, které spíš než aby život osolily žertem, jsou mnohem zakyslejší, do té míry, že nakladatelství začíná být známé pod slovní hříčkou možná příliš nešťastnou. Po pravdě řečeno myslím, že takovéhle není.
Černá záda času vydává 11.listopadu v překladu Blanky Stárkové pražské nakladatelství BB/art.
Javier Marías (1951 v Madridu) patří k nejvýznamnějším španělským i evropským prozaikům. Pochází z rodiny Juliána Maríase Aguilery, katolického filozofa a odprce Frankova režimu. Píše romány, povídky, literární, filmové i fotbalové eseje, překládá z angličtiny. Jeho knihy vyšly zatím v 36 jazycích. Mnoho let se o něm spekuluje jako o možném laureátovi Nobelovy ceny. Maríasovy prózy se vyznačují velmi promyšlenou kompozicí a suverénním stylem. Základními tématy pro něho jsou: nejistota o skutečnosti a její poznatelnost, vypovídací schopnost jazyka, paměť, čas, ale i lidské vztahy, mravní celistvost člověka a její koroze, násilí a manipulace. Výrazným rysem jeho tvorby je také humor, často ironický, a schopnost vybudovat až detektivní či thrillerovou zápletku.
4/5
Černá záda času Napsal uživatel Javier Marías Středa, 04 Listopad 2009 12:40 - Aktualizováno Středa, 04 Listopad 2009 13:26
Více informací o autorovi, jeho dílu i o pohledu na literaturu a společnost nabízejí osobní stránky a osobní blog:
http://javiermarias.es/
http://javiermarias.es/wordpressblog/
Česky vyšlo:
Vzpomínej na mě zítra při bitvě (Argo 1992)
Divoši a citlivky (BB/art 2003)
Srdce tak bílé (BB/art 2004)
Všechny duše (BB/art 2007)
5/5