1
KÁDINKA
N
ádherně divoká a jedinečná láska, která přesně vzato začala kádinkou, končí tragicky mrtvolou. Kde je ta mrtvola? Neleží v lese, v posteli, a už vůbec ne v nějakém bytě. Neleží na chodbě, ve vchodu nebo na schodišti. Neleží na ulici, na dvorku, na vrakovišti. Ani v márnici a ještě dlouho ne na hřbitově, neleží na opuštěných kolejích, ani v nákladovém prostoru dodávky, ani na střešní terase, ani v parku. Existuje tolik možností. Ale u téhle mrtvoly nepřichází žádná z nich v úvahu.
1.50
Ředitel pětihvězdičkového hotelu v noci s oblibou ještě naposledy prochází takřka prázdnou halou a zdraví se s personálem – v rohu si povídají opozdilí hosté, pianista je už pryč, zavřel křídlo o půlnoci –, rád kráčí ke schodišti, které klesá do haly ze dvou stran, klouže levou rukou po balustrádě, zatímco se jeho vyleštěné boty noří do koberce pokrývajícího schody, rád se sleduje v zrcadle na podestě, než v oblouku schodiště shlédne přes široké pažení do haly. Všude dokonalá nádhera: tlumené barvy a velkorysá prostornost. Elegantní lampy a třpytivý lesk, kdykoli světlo dopadne na nějaký bod nebo plochu. Z neviditelných reproduktorů tiše zní hudba podkreslující tlumený hovor pozdních hostů. Tisíce světel5
ných odrazů ve skleničkách a lahvích hotelového baru. A za skleněnými průčelími hotelu červená, pohybující se světla města. Ředitel se na okamžik zastaví v ohybu schodiště na podestě. Dnes si dopřeje ještě jedno malé potěšení: projde se modrým barem, který se vznáší uprostřed haly jako ostrov, a také se do něj tak vstupuje. Do výšky dospělého člověka jej obklopuje stěna potažená látkou. Do modrého šera z pohovek a křesel dopadá jemné světlo. Modrý bar je hostům k dispozici, i když už není otevřený. Mohou se sem uchýlit do ústraní, nerušení provozem na schodišti a v hale. Přes den si mohou v klidu číst, v noci je zde sice na čtení málo světla, ale dá se ve skrytu naslouchat živé hudbě. Ale teď je na nízkém stolku natažená mrtvola. Leží na modrém přehozu, který obvykle pokrývá barový pult, hlavu na modrém polštářku, ruce složené podél těla, jako by prováděla relaxační cvičení. Mrtvolu obklopují modrá křesílka a jako podnosy jí nabízejí různé věci. Toto uspořádání dokonale zapadá do vznešeného prostředí. Tak dokonale, že se ředitel nijak zvlášť nelekne, jen bezhlesně přistoupí blíž se zdánlivě nahodilým pohledem člověka, který nenápadně kontroluje, zda bylo vše připraveno k plné spokojenosti. Pak přece jen vytřeští oči a couvne k barovému pultu, kde hmatá po skrytém vypínači nástěnných světel. Čtrnáct lampiček se stínidly se rozsvítí a zalije prostor jemným světlem. Ředitel znovu přistoupí k mrtvole. Ze všech věcí, které ji na modrých čalouněných podnosech obklopují, mu jako první padne do oka vysoká kádinka.
K
ádinka stojí na nákladové rampě. Za ní je vchod s pryžovými lamelami, který vede do příjmu zboží firmy VEGA-Hartmetall GmbH. 6
Slunce svítí na žlutavou tekutinu v kádince, která září před černým pozadím pryžových lamel jako semafor. Amanda zacouvá do mezery v řadě aut proti rampě, aby mohla vyjet popředu, až odevzdá zboží. Žlutý semaforek ji rozesměje. Copak, snad se jim nerozbil záchod? Ve chvíli, kdy se nakloní pro balíček na sedadle spolujezdce, uslyší rachot a něco se kolem ní mihne. Trhne sebou. Kluk na skatu. Přijel z ulice, přejel prostranství a vystřelil přes schodiště do prázdna. Amanda vyskočila z auta a natáhla krk. Skateboard zavířil ve vzduchu a mladík přistál na chodníku. Pokračoval dál, pak se obrátil a ujížděl nazpět. Na úpatí schodiště prkno nakopl, zachytil a prakticky jediným skokem zdolal schody. Nahoře prkno hodil na zem, vyskočil na ně a přefrčel přes prostranství. Před rampou se znovu otočil, pak vyrazil k silnici a zmizel za budovou. Amanda zapomněla, co měla v plánu, a zírala za ním. Člověk obvykle ví, s čím může na takovém místě počítat… Ale se špičkovým skejťákem určitě ne! Pak si znovu vzpomene na svou zásilku. S povzdechem se opět nakloní do auta. A přesně v té chvíli se mladík znovu tryskem vrátí. „Hej, Bravo! Myslel jsem, že jsi ty chcanky už odnesl do laborky!“ volá hlas z příjmu zboží. Amanda se rychle napřímí a zahlédne mezi pryžovými lamelami hlavu. Mladík postaví prkno na hranu a zastaví se. Pak se jako běžný smrtelník odklátí k zaparkovaným autům, otevře kufr jednoho z nich a hodí prkno dovnitř. „Vždyť už jdu!“ zavrčí. 7
„Ty si jednou určitě zlomíš vaz!“ směje se kolega. Mladík se podívá na hodinky. „Tři minuty! K čemu ten povyk? Co blbneš, člověče, vždyť už jdu!“ „Šéf se nikdy dozadu nekouká – to by mu to někdo musel poradit… Co ty na to?“ Hlava zmizí a pryžové lamely se rozpohybují. Mladík sebere kádinku z rampy a obrátí se – před ním stojí Amanda. Amanda se zásilkou, on se skleněnou kádinkou. Žlutá tekutina se zděšeně vyhrne k okraji. Amanda zvedne zásilku do výšky, mladík přitiskne dlaň k hrdlu kádinky. „Tak to bylo o chlup a fous!“ prohlásí dívka a vykoukne zpoza zásilky. Pak začne neovladatelně rudnout, stejně jako on, žár se šíří, nějak přeskočí a udeří zase zpět, a to je to nejpodivnější, co se jí kdy při prvním setkání přihodilo. Mladík je na tom stejně, na okamžik spatří úžas v jeho očích, než je sklopí, aby zkontroloval, jestli je kádinka v pořádku. Vlasy má nepatrně tmavší než ona, takřka černé, krátce zastřižené, ale dost dlouhé na to, aby se mu na zátylku zkroutily potem. Amanda kradmo pozoruje zrudlé tváře, svalnatá předloktí, ruce, jeho triko i černé džíny. Jemný šedý kovový prášek, který má usazený ve všech pórech, se zvětšuje do obří velikosti. Každičký pór se mění v kráter, každičký chloupek šustí. Někdo kolem nich opsal kružnici, svět zmizel, kruh tvoří magnetické pole. Bohužel ten kluk z něj chce pryč. Vyhrkne cosi, zrovna když Amanda otevře pusu. „Tohle musí fofrem do laborky!“ „Musím to odevzdat!“ Dvě salvy vypálené současně. Usměje se. Skejťák ne. Vykročí a už odchází ke schodům. 8
„Jsou to vážně čuránky?“ zavolá. Jeho krásné, překrásné rty jsou ty tam. „Ne, olej z vakuového čerpadla.“ Rozběhne se za ním. „Vážně? Olej? A co s ním budeš dělat?“ Ty rty, už je někde viděla… „Nechám ho zkontrolovat v laboratoři, něco nehraje. Ta barva je divná. A páchne…“ odpoví přes rameno, aniž by zpomalil. Tři minuty? „Aha,“ řekne Amanda. „Aha.“ A rychle zvolá: „Tamhleto je moje auto.“ Když se mladík otočí, rychle mu podá ruku. „Amanda Flori.“ Mladík si přendá laboratorní sklo do levé ruky a uvolní si pravačku. „Pravdan Milanovič.“ Vzápětí její ruku pouští a znovu si kádinku přehodí do pravačky, jako by se o ni spálil. „Pravdan… Milanovič,“ opakuje Amanda. Svraští čelo. Soustředí se. Ale nic ji nenapadá. A Pravdan Milanovič buď přepočítává schody a uvažuje, zda je dokáže zdolat jedním skokem, nebo si láme hlavu nad nesmrtelností chrousta. „Kde to můžu odevzdat?“ Amanda mu strčí zásilku pod nos, počítá s tím, že skočí. „Tady!“ Rychlý pohyb hlavy směrem k rampě. Krásné rty sebou nepatrně škubnou, úsměv to není. Mladík se nadobro obrátí ke schodům a dlaní přikrývá kádinku. Skutečně, ani jedinkrát, ani nepatrně se neusmál. Amanda se za ním dívá, než zmizí za dveřmi firemního komplexu. Pak se podívá na svou pravou ruku. Přičichne k dlani. Pronikavý pach oleje. Zhluboka se nadechne. Pravdane Milanoviči, odněkud tě znám…
9
2
ZUBY PILY
1.55
Ředitel, v jehož pětihvězdičkovém hotelu ještě nikdy neležela mrtvola, je člověk, který se umí dokonale ovládat. Proto ještě nikdy v práci nezvedl hlas. Ani teď nevykřikne. Po nějaké době začne znovu vnímat tichou reprodukovanou hudbu z haly a nezřetelné hlasy hostů. A konečně se vyděsí. Intuitivně se postaví před mrtvolu s obličejem obráceným k východu z modrého baru a zděšeně naslouchá. Ale po schodišti nikdo nestoupá – ostatně nebylo by ho slyšet. A tak se snad nikdo na podestě v polovině schodiště teď ani v následující chvíli neotočí k modrému baru, který bohužel nemá dveře. Ředitel neví, zda si má přát, aby pozdní hosté posedávali v hale i po zbytek noci; na jedné straně by chtěl, aby zůstali přesně tam, kde jsou, ale na druhé straně touží, aby byli v postelích a on mohl zavolat policii. Kriminalisté chodí v civilu… Ale fotografování, zajišťování stop, to všechno se nejspíš neobejde bez rozruchu. Pak budou určitě chtít vyslechnout i hosty… Při této myšlence ředitel v duchu zasténá, ale tak zdrženlivě, jak může zasténat jen dokonale se ovládající člověk. Nedá se nic dělat, musí jednat. Dopřeje si ještě minutku, aby se podíval na věci rozložené na křesílkách uspořádaných kolem mrtvoly. 10
Vedle kádinky leží hromádka jemně se třpytících kovových zoubků, všechny jsou stejné, dohladka vyleštěné. Je jich přesně čtyřiatřicet, což ředitel nemůže vědět, protože aby je mohl spočítat, musel by hromádku rozhrnout prsty. Jeho ale ani nenapadne, aby se něčeho dotýkal.
B
ravo postaví kádinku vedle Francisčina mikroskopu. Franci vzhlédne. „Ne! Už zase?“ zeptá se. „Přesně tak. Mrkni na to.“ „Mám rozdělanou práci!“ Dívka zasune pod mikroskop sklíčko s nějakou hmotou, v níž je kovový dílek. „Běž s tím za Juditou!“ „Dej to sem,“ řekne Judita a natáhne ruku dozadu. Vezme kádinku, opatrně k ní přičichne, s odporem se odtáhne a postaví ji stranou. „Abych si to náhodou nespletla s čajem… Copak? Hledáš něco, Bravo?“ „Já? Ne.“ Bravo se poněkud prudce obrátí od okna a kráčí ke dveřím. „Můžeš si počkat na výsledek, hned se do toho pustím,“ řekne Judita. „Jen dodělám tohle,“ a ukáže na řadu čísel na monitoru. „Fajn, hned jsem zpátky.“ Bravo se vyhrne z laboratoře a rozběhne se k parkovišti před rampou. Minicooper je pryč. Jasně že je pryč, pomyslí si Bravo a žasne nad skličujícím pocitem ztráty, který mu tíží ramena. Když se vrací s laboratorní zprávou do haly, zamíří si to rovnou k regálu za pryžovými lamelami. Balíky a balíčky připravené k odeslání. „Co hledáš, Bravo?“ zeptá se Dominik, který zrovna tlačí prázdnou paletu na rampu. 11
„Něco sem před chvílí dávali, něco malýho…“ „Jo, kurýrní služba. Už je to u šéfa. Reklamace.“ Dominik paletu ještě kousek postrčí nohou. „Už jsem toho viděl hodně. Ale aby se pile při zátěži takhle ohnuly zuby, to jsem nezažil.“ „To snad ne,“ diví se duchem nepřítomný Bravo. „A kdo… Chci říct, která kurýrní služba to přivezla?“ Dominik se široce usměje. „Co já vím… Sice jsem ten balíček přebíral… Jó, takhle to je, Bravo! Taky jsem si myslel, že ta holka určitě zabloudila!“ „Jaká holka?“ prohodí Bravo a jde dál s laboratorní zprávou. Dominik za ním volá: „Jestli chceš vědět, odkud ta zásilka přišla – dodací lístek je u šéfa!“ Bravovi trvá několik hodin, než se vzpamatuje. Večer se na prkně výjimečně nesoustředí na schody, betonové zídky a zábradlí, ale krouží zvolna jako začátečník křížem krážem městem a hledá minicoopera s modrou metalízou. I když je to stupidní nápad, protože kurýrní služba na devadesát devět celých devět procent přijela odjinud, nejspíš z místa, kde sídlí zákazník, nebo z místa předání. Ale kvůli té jedné desetince se Bravo potí na svém prkně po městě. I když už je tma a modrou metalízu by v nejlepším případě zahlédl leda tak někde pod lampou. Jenže jít k šéfovi a zeptat se na kurýrní službu – ne, to nepřipadá v úvahu. Bravovi se v noci zdá sen. Při procitnutí ví, že to byla pěkná hloupost: člověk si to přece nemůže na prkně šněrovat po dálnici pěkně cikcak přes všechny tři pruhy, skákat na středové svodidlo, klouzat po něm a sledovat provoz v protisměru, něco takového není ve skutečném životě možné. 12
Ve skutečném životě jde člověk do práce, třídí pilové zuby a jiné kovové díly na grafitové desky, ty skládá na sebe a odváží materiál k sintrovací peci. Ve skutečném životě se člověk snadno vypořádá s pocitem ztráty. Ale ten sen byl vážně parádní. V kterémkoli okamžiku se totiž mohlo stát, že Bravovu klikatou trasu překříží minicooper s modrou metalízou. „Pravdan Milanovič!“ volá zavalitá paní Henningová z oddělení obalů. S dopisem v ruce dusá halou kolem pracovních stolů a regálů, počítačově řízených vypalovacích pecí a řezaček. „Jmenuje se někdo z vás Pravdan Milanovič?“ „Ne,“ volá Luca od lisu, kde kontroluje přísun granulátu. „Ne, paninko, tady jste úplně vedle!“ Než žena stihne odejít, přikročí k ní Bravo. „Dejte mi to!“ řekne tiše. Na bleděmodré dopisní obálce stojí nad adresou firmy Pravdan Milanovič. Temperamentní, velice zvláštní písmo se sklonem doleva. „To je pro mě,“ řekne. „Pro tebe, Bravo?“ Paní Henningová pevně sevře dopis a o krok couvne. Následující chvilky jsou nepříjemné. Žena totiž překřikne tuto část haly i trvalé bručení strojů se sdělením, že má nějaký divný dopis, bez odesílatele, proklatě podezřelý dopis pro jistého Pravdana, který se jinak jmenuje Bravo. Jí ten dopis připadá jako milostný! Kdo ví, co v něm stojí! Takové písmo! Henningová kdáká jako slepice a mává dopisem. Bravo je rychlý, stačí jediný hmat a má jej. Ale to už se k němu ženou ostatní. „Ukaž, Bravo!“ „Trhněte si!“ 13
„Nebuď labuť, Bravo! Dej to sem! Tak dělej!“ Bravo se zamračí. Osahává dopis. Projíždí obálku mezi prsty a dělá na ní šedé skvrny. Moc tam toho není. Přesněji řečeno – nejspíš vůbec nic. Najednou se před ním objeví kapesní nůž. Bravo pokrčí rameny a rozřízne obálku. Je prázdná. Je skutečně prázdná! Ale na vnitřní straně je na jednom místě něco napsáno velice drobným písmem. Bravo rozevře obálku a nechá všechny, aby do ní nahlédli. Prsty skrývá nepatrné jméno a nepatrné číslo. „Nějakej magor!“ Zmačká obálku, zasune ji do kapsy a s rudým obličejem se pustí znovu do práce – to znamená, že z grafitové desky vyrazí sérii pilových zubů a sehne se, aby je posbíral z podlahy, ale rychle couvne: on sám je před několika minutami vyndal ze sintrovací pece, ve které je dobrých čtrnáct set stupňů, a člověk už z metrové vzdálenosti cítí, jak jsou horké. Ale vlastně couvne i proto, že pár zubů vytvořilo písmeno A. Ano, určitě. S trochou fantazie. Těsně před koncem směny musí do galvanovny. V chůzi rychle hrábne do kovového koše s hotovými zuby a sevřenou dlaň zasune do kapsy. Dnes večer zůstává skateboard v kufru auta. Bravo očistí předloktím dostatečně velkou plochu na stolku, se špičkou jazyka vystrčenou v koutku úst na něm rozloží hromádku pilových zubů a dvěma prsty z nich tvaruje písmena. Z čtyřiatřiceti pilových zubů vykouzlí třpytivé slovo. AMANDA Dlouho na to slovo zírá. Pak přes ně přejede rukou a vyťuká číslo. A zírá na displej. Pak zas na třpytivá písmena. Až se mu před očima roztančí jako hvězdy.
14
Uplynuly tři dny od chvíle, kdy Amanda vhodila dopis do schránky. Ne, neuplynuly, minuta za minutou se mučivě vlekla. To vše v její profesi, jejíž podstatou je při té dvanáctihodinové dřině závod s časem. Dostal jej už? Jak to tam dělají s poštou, kdo ji roznáší? Nebo se vkládá do přihrádek? Dívá se vůbec někdy do té své? Nenapsala jsem tu zprávu přece jen příliš drobným písmem? Bože můj, kdo dneska kontroluje vnitřek obálky? Vypadnout z práce už není tak důležité, na známých a přátelích najednou nezáleží, dokonce ani na Jonasovi. A rodina? Ta jí mohla být ukradená odjakživa. Kati a Lars, s nimiž se Amanda dělí o podnájem, si ničeho nevšímají, dali se dohromady teprve nedávno, ale Amanda nechápe proč, hádají se ještě víc než předtím. Dvojice má dost práce sama se sebou. Navíc nepostřehne mobil, který leží celou noc vedle jejího polštáře. Zítra. Určitě zítra! říká si Amanda před usnutím. Než vstane, znovu probírá všechny možnosti: buď zavolá, nebo nezavolá. V druhém případě může být řada důvodů. Dopis nedostal. Nevšiml si drobného písma v obálce. Má fantastickou přítelkyni, což by koneckonců bylo logické. Ale přesně o tom Amanda nechce nic vědět. Určitě to je nějaká slepice. Třetí den Amanda odbývá Jonase u domovních dveří, že jí nějak není dobře, že by ji měl nechat v klidu vyspat, a prosím, samotnou. Zatváří se tak, že to stačí, aby vypadl, ale přesto si o ni nedělal příliš velké starosti. Jonas – kdo to vlastně je? Čtvrtý den je pátek a Amanda v práci ohlásí, že je nemocná. Však on se někdo o její trasu postará. Ona se promění 15
ve spěšnou zásilku a jede přes padesát kilometrů na své vlastní náklady. Z autorádia tepe v rytmu jejího srdce hlasitý tvrdý beat a Amanda si každou chvíli uvědomuje, že se podivně, neklidně usmívá. Před VEGA-Hartmetal GmbH najde konečně volnou skulinu před příjmem zboží a zacouvá do ní. Divný pocit. Tady jsem už jednou byla. Před čtyřmi dny. Přesně tady. Šílenství. U rampy stojí náklaďák. Řidič nakládá sud. Jinak nikoho nevidí. Amanda vystoupí a zmizí dřív, než se jí někdo může zeptat, proč tady parkuje. Firemní komplex stojí na hlavní silnici proti čerpací stanici, ale vjíždí se do něj z boční ulice. Pokračuje pěšky po vedlejší silnici až k hlavní, přejde přes ni a vkročí do obchodu čerpací stanice. Koupí si kelímek kávy a odnese si jej k barovému stolku za výlohou. Odtud může s trochou snahy přes ulici a parkující auta pozorovat rampu. Náklaďák je fuč, ale sud tam pořád stojí. Amanda velice zvolna popíjí kávu. Odrazí pokus o seznámení a dál si hraje na soukromé očko. Najednou se pryžové lamely pohnou. Amanda přimhouří oči. Někdo sud odváží vysokozdvižným vozíkem dovnitř. Ale Pravdan to není. Amanda si přinese další kávu. Bodla by cigareta… Už se prohrabuje kabelkou, když si uvědomí, že ode dneška nekouří. 16
O tři kávy, jedno balení dietních sušenek, několik žvýkaček a spoustu kradmých pohledů pokladní později sebou Amanda trhne: Pravdan! Seskakuje z rampy a míří ke svému autu. V polovině cesty ztuhne jak přimražený. Spatřil minicoopera, jejího metalízového ledňáčka. Amanda o krok couvne. Najde regál, probírá balení smažených brambůrků a neustále ho sleduje. Srdce jí buší. Pravdan se rozhodne k činu. Zabočí k jejímu autu. Zjistí, že je prázdné. Začne se nenápadně rozhlížet. Až na druhou stranu ulice nedohlédne. Zatím ne. Pak přechází k chodníku, odkud se dá přehlédnout boční ulice. V té chvíli Amanda zaleze za regál, protože Bravo by mohl dojít až na křižovatku. Je za regálem i ve chvíli, kdy se Pravdan objeví na rampě podruhé. A potřetí – intervaly se zkracují – a počtvrté, protože už dohlédne až přes ulici. Pokladní už na ni málem spustí pandurskou, když se Amanda konečně rozhodne, že to stačí. Vychází z prodejny, přechází hlavní ulici, utíká k autu a rychle nastupuje. Uf! Jestli se teď objeví, nedostane ze sebe ani slovo… Doufám, že se objeví! Nastartuje auto, vyjede z mezery a zastaví na volnoběh s rukou na řadicí páce, připravena zařadit rychlost ve chvíli, kdy se pryžové lamely pohnou. Chce předstírat, že zrovna vyjíždí, ale v tu chvíli ho spatří, vzpomene si na něj, usměje se, zastaví a bude čekat, co udělá. 17
Do mezery se nacpe dodávka. Amanda zakleje. Slyší hlasy na rampě, ale nikoho nevidí. Dveře spolujezdce jsou celou věčnost dokořán, řidič se naklání a s někým mluví. Pak konečně zavře dveře. Nastartuje auto, obrátí se a odjíždí. Na rampě není ani živáčka. Amanda zopakuje parkovací manévr a čeká, naštvaná sama na sebe. Tady je! Pravdan. Vychází na rampu a rázem si uvědomí, že minicooper mu stojí přímo pod nosem. Proto se najednou začne dívat po mracích, jaké že asi bude počasí. Amanda zařadí příliš rychle rychlost a motor zhasne. Tak tohle v plánu nebylo. Pravdan seskočí z rampy. Nechoď pryč! Prudce otvírá dveře a vystrkuje ven hlavu. „Hej, vy tam! Haló! Mohl byste mi … Ach! Pravdane?“ „Ahoj!“ Přichází blíž. Neusmívá se. Na to, že ji pětkrát tajně hledal a teď ji konečně našel, je neuvěřitelně odtažitý. „Nějaký problém?“ kývne hlavou k autu. „Obvykle ne,“ řekne Amanda a zrudne jako rak. „Ale teď mi to nějak chcíplo.“ Nač se mám zeptat, když nechci vyklopit to, co se ve skutečnosti chci dovědět? Okamžik se prodlužuje, tvář jí zalije horko a šíří se dál po celém těle. Zase – to je k zbláznění. „Máš…“ Pravdan si odkašle. „Máš nějakou… Vezeš zas nějaký balíček?“ „K vám ne, ale do firmy poblíž. Už jsem to předala…“ Dostal jsi můj dopis? Čím déle čeká, tím je obtížnější položit otázku. Pak je najednou s rozhodováním konec, protože do dvora zabočuje nějaké auto. 18
„Nechoď nikam!“ vyhrkne Amanda a skočí do vozu. Motor zavyje jako u začátečnice. Vyrazí vpřed, lekne se, motor znovu zhasne, ona nastartuje a konečně zacouvá zpět do mezery. Bože, co to se mnou je? Muž v druhém autě naštvaně zakleje, mínil zaparkovat přesně tam. Pravdan na něj něco křičí a ukazuje nataženou rukou za budovu, z čehož Amanda usuzuje, že za firemním komplexem je další parkoviště. Když druhé auto odjede, vystoupí a komicky se jí podlamují kolena. Maskuje své nervózní parkování pohybem hlavy k autu: „Obávám se, že můj ledňáček musí do opravny…“ Pak krátce pohlédne na Pravdana. „Myslíš, že bys mi mohl na chvilku půjčit mobil? Vybila se mi baterie.“ Pravdan ochotně vytahuje telefon z pouzdra na opasku. Je krásně teplý od jeho těla a Amandě se chvěje ruka, když vyťukává vlastní číslo. Na displeji se objevuje jediné slovo. Amanda Než může mobil v jejím autě zazvonit, přeruší spojení. „Kruci, spletla jsem číslo…“ Šťastně a vítězoslavně přivírá oči a povzdechne si. „Nemůžu si vzpomenout na číslo opravny… Ale na tom nezáleží.“ Věděla jsem to, věděla jsem to… „Díky, Pravdane,“ usměje se a vrátí mu telefon. „Já… už musím jet.“ „Bravo… říkají mi Bravo, už od základky…“ „Bravo? To je perfektní přezdívka! Není tu nějaká pěkná restaurace, kde se dobře jí?“ „Jasně! Ukážu ti kde! Počkej chvilku.“ Pohlédne na hodinky. „Ach jo…“ „Jak dlouho ještě děláš?“ zeptá se Amanda. „Ještě hoďku, bohužel. Trošku dlouho na čekání, co?“ 19
„Ne… Stejně si musím ještě něco zařídit. Pak se vrátím a hodím auto tamhle,“ ukáže na boční ulici. Bravo kývne s nepatrným náznakem úsměvu. Když Amanda nastupuje do auta, vjede do něj energie. Prudce se vyšvihne na rampu a ztratí se za pryžovými lamelami. Amanda položí ruce na volant a nehýbá se. Tiše sedí a prsty jemně přejíždí po jeho potahu. Máme rande. Za hodinu. Dokázala jsem to, máme RANDE!
20
