NÁBOŽENSTVÍ MAYŮ, AZTÉKŮ A INKŮ Struktura kurzu Anotace Kurz přibližuje náboženství Mezoameriky a oblasti And v předkolumbovské době. Soustřeďuje se na státně organizovaná náboženství, jež se na americkém kontinentu rozvinula zejména u Mayů, Aztéků a Inků. Vzhledem k tomu, že zvláště aztécké a incké náboženství představuje výsledný tvar dlouhodobého předchozího vývoje, je věnována náležitá pozornost i substrátům aztécké (Olmékové, Teotihuacán, Mixtékové, Zapotékové, Toltékové) a incké kultury (Chavín, Paracas, Nazca, Mochica, Tiahuanaco, Huari, Chimor). Kurz podává základní přehled o panteonech, mytologii a kultu daných náboženství. Je komplementární s kurzy o starověkých náboženstvích, ke kterým uvedená náboženství typologicky patří, třebaže podle evropské chronologie odpovídají vesměs středověku.
Sylabus kurzu Obecná charakteristika starověkých náboženství Ameriky Místo starověkých náboženství v obecné typologii náboženství. – Specifika starověkých náboženství Ameriky. – Geografie starověkých náboženství Mezoameriky a oblasti And. Olmékové Laventská kultura jako předklasická kolébka tzv. vysokých kultur Mezoameriky. – Hlavní rysy olmécké civilizace. – Ikonografie olméckých božstev. Mayové I: Dějiny mayské civilizace Periodizace mayských dějin. – Kulturní vlivy z jiných oblastí. – Hlavní předěly v náboženském vývoji. – Prameny k dějinám mayského náboženství. – Dějiny bádání. – Stavební vývoj a náboženské funkce ceremoniálních center (Kaminaljuyú, Copán, Chichén Itzá). Mayové II: Kosmologie a pojetí času Vertikální a horizontální osy mayského kosmu. – Hlavní kalendářové cykly. – Datování mayských památek podle kalendářových údajů. – Rituální role panovníka (Pacalova dynastie v Palenque). Mayové III: Hlavní božstva mayského panteonu Úranická a chtonická božstva. – Schellhasova typologie božstev a současné identifikace klasického a poklasického panteonu. – Rituální stránka mayského náboženství. – Klasické a poklasické předlohy v současném náboženství lacandonských Mayů. Předaztécké kultury středního Mexika Přehled dějin středního Mexika s přihlédnutím k oblastem Veracruzu (Totonakové) a Oaxaky (Mixtékové, Zapotékové). – Hlavní vývojové trendy předklasického a klasického období. – Kultura Toltéků. – Religionistická analýza hlavních staveb Teotihuacánu a Tuly.
Aztékové I: Dějiny aztécké civilizace Periodizace aztéckých dějin. – Utváření aztécké říše, vztahy s okolními oblastmi. – Sociální struktura Tenochtitlánu a její náboženské souvislosti. – Templo Mayor v Ciudad de México a jeho náboženské významy. Vazby na mýtus o Huitzilopochtlim. Aztékové II: Kosmologie a pojetí času Prostorové členění aztéckého kosmu. – Hlavní kalendářové cykly a obřad Nového ohně. – Aztécká eschatologie (pět Sluncí). – Religionistická analýza tzv. Kalendářního kamene. Aztékové III: Hlavní božstva aztéckého panteonu Binární opozice a čtyřjedinost v aztéckém náboženství. – Teologická a lidová rovina. – Koloniální katolické transformace. – Ikonografické doklady a typologie lidských obětí. Conquista I: Dobytí Mexika Dějiny dobývání Mexika v indiánských a španělských pramenech. – Klasické práce (W. H. Prescott) a nové metodologické podněty (T. Todorov). – Náboženské souvislosti pádu aztécké říše. – Ikonografie interkulturního střetu (Motecuhzoma, Cortés, Malinche). Předincké kultury andské oblasti Přehled dějin andské oblasti. – Hlavní předklasické (Chavín, Paracas) a klasické kultury (Moche, Nazca). – Bezprostřední předincký substrát (Chimor, Tiahuanaco, Huari). – Mochický pohřeb tzv. Pána ze Sipánu. Inkové I: Dějiny incké civilizace Počátky Inků a založení Cuzka. Kečuové a Aymarové. – Nejvýznamnější inčtí panovníci a jejich význam při utváření inckého státu. – Územní rozvoj incké říše. – Incké památky v Cuzku. Inkové II: Sociální struktura incké říše Tahuantinsuyo a incká tetrachorie. – Sociální a náboženská pozice inky. – Desítkový systém sociální stratifikace. – Skalní město Machu Picchu. Inkové III: Panteon inckého náboženství Předincké vlivy a jejich zapojení do státního náboženství. – Pojem huaca. – Oficiální a lidová rovina inckého náboženství. – Incká obřadní centra (Kenko, Tambo Machay, Ollantaytambo, Písac). Conquista II: Dobytí Peru Dějiny dobývání Peru v indiánských a španělských pramenech. – Role inky Atahualpy. – Incký odboj po pádu říše. – Obraz incké kultury a náboženství v díle Guamana Pomy de Ayala.
Studijní literatura Česká a slovenská Obecná Atlasy a encyklopedie • Coe, Michael – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios 1997. • Klápšťová, Kateřina – Čestmír J. Krátký, Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky: Mexiko a Střední Amerika, Praha: Libri 2001. • Longhenová, Maria, Mexiko: Dějiny a kultura Mayů, Aztéků a dalších předkolumbovských národů, Praha: REBO Productions 1998. • Longhenová, Maria – Walter Alva, Peru: Historie a kultura Inků a dalších andských civilizací, Čestlice: REBO Productions 1999.
Obecná pojednání • Burland, Cottie A., Amerika před Kolumbem, Praha: Mladá fronta 1975. • Bushnell, Geoffrey H. S., Umění staré Ameriky, (Světové umění 41), Praha: Odeon 1970. • Katz, Friedrich, Staré americké civilizace, Praha: Odeon 1989.
Mezoamerika Kultura a náboženství • Carrasco, Davíd, Náboženství Mezoameriky: Kosmovize a obřadní centra, (Náboženské tradice světa 6), Praha: Prostor 1998. • Drew, David, Ztracené kroniky mayských králů, Praha: BB art 2001. • Hagen, Victor W. von, Kultúra Mayov, Bratislava: Obzor 1966. • Kašpar, Oldřich, Děti Opeřeného hada: Mýty, legendy a pohádky mexických Indiánů, (Mythologie, Texty 1), Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1996. • Kašpar, Oldřich, Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně: Výbor z aztécké, kečuánské a mexické poezie, Liberec: Dauphin 1996. • Kinžalov, Rostislav Vasil’jevič – A. Belov, Pokorenie Tenochtitlana, Bratislava: Mladé letá 1959. • Kováč, Milan, Slnko jaguára: Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, (Religionistická knižnica 1), Bratislava: Chronos 2002. • Kováč, Milan – Tatiana Podolinská, Lacandónci: Poslední praví Mayovia, Bratislava: Chronos 2001. • Léon-Portilla, Miguel, „Mytologie starého Mexika“, in: Samuel Noah Kramer (ed.), Mytologie starověku, Praha: Orbis 1977, 369-391. • Léon-Portilla, Miguel, Aztécká filosofie: Myšlení Nahuů na základě původních pramenů, (Capricorn 9), Praha: Argo 2002. • Maršíček, Vlastimil, Na vějíři vláha slunce, Praha: Melantrich 1977. • Mikeš, Vladimír – František Vrhel, Tanec živlů: Poezie starých Aztéků, Praha: Československý spisovatel 1976. • Morley, Sylvanus G., Mayové, Praha: Orbis 1977. • Nezahualcóyotl, Acolmiztli, Rozezni svůj atabal: Poezie starého Mexika, přel. Ludmila Holková, Olomouc: Votobia 1996. • Popol Vuh (a výbor z letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu), přel. Ivan Slavík, Praha: Odeon 1976. • Peissel, Michal, Stratené kráľovstvo Quintana Roo, Bratislava: Smena 1968. • Rätsch, Christian – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus, Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha: Volvox Globator 1999. • Sheppoardová, Barbara M. (ed.), Aztékové. Říše krve a lesku, Bratislava: Gemini 1993. • Slavík, Ivan, Motýl z obsidiánu: Parafráze aztécké lyriky, (Květy poezie 114), Praha: Mladá fronta 1974.
• Soustelle, Jacques, Čtvero sluncí: Mexické úvahy a vzpomínky jednoho etnologa, (Capricorn 4), Praha: Argo 2000. • Stingl, Miloslav, Za poklady mayských měst, Praha: Svoboda 1969. • Thompson, J. Eric. S., Sláva a pád starých Mayů, (Kolumbus 54), Praha: Mladá fronta 1971. • Vaillant, George C., Aztékové: Původ, vzestup a pád národa Aztéků, Praha: Orbis 1974. • Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Texty nativní Iberoameriky I: Předkolumbovské literatury, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1978. • Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Etnografie mimoevropských oblastí - Amerika II: Mezoamerika, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1986.
Conquista Mexika • Cortés, Hernán, Dopisy: Druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu, přel. Oldřich Kašpar a Eva Mánková, (Capricorn 3), Praha: Argo 2000. • Díaz del Castillo, Bernal, Pravdivá historie dobývání Mexika I-II, přel. Luděk Kult, (Živá díla minulosti 8990), Praha: Odeon 1980. • Kašpar, Oldřich, Zlato v rouše smrti, Praha: Naše vojsko 1990, 17-100. • Landa, Diego de, „Zpráva o věcech z Yucatánu“, in: Christian Rätsch – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus, Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha: Volvox Globator 1999, 125-149. • Las Casas, Bartolomé de, O zemi Indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější, přel. František Gel a Josef Plojhar, Praha: Lidová demokracie 1954. • Prescott, William Hickling, Dějiny dobytí Mexika, Praha: Orbis 21964 (1. vyd. 1954). • Slavík, Ivan, Sláva a pád Tenočtitlanu: Dobytí Mexika očima poražených, (Živá díla minulosti 59), Praha: Odeon 1969. • Todorov, Tzvetan, Dobytí Ameriky: Problém druhého, Praha: Mladá fronta 1996.
Andská oblast Kultura a náboženství • • • •
Bernandová, Carmen, Inkové, národ Slunce, Bratislava: Slovart 1994. Hagen, Victor W. von, Říše Inků, Praha: Orbis 1963. Hagen, Victor W. von, Pouštní říše ve starém Peru, (Kolumbus 41), Praha: Mladá fronta 1967. Stingl, Miloslav, Indiáni stříbrné Luny: Za záhadami zmizelých indiánských říší, Praha: Knižní klub 32003 (1. vyd. Uctívači hvězd: Po stopách ztracených peruánských říší, Praha: Práce 1980). • Stingl, Miloslav, Indiáni zlatého Slunce: Život, zázraky a záhady říše Inků, Praha: Knižní klub 22003 (1. vyd. Synové Slunce: Sláva a pád největší indiánské říše, Praha: Práce 1985). • Šolc, Václav, Tíwanaku – klenot And, (Kolumbus 107), Praha: Mladá fronta 1986. • Vrhel, František – Oldřich Kašpar, Etnografie mimoevropských oblastí - Amerika I: Jižní Amerika, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985.
Conquista Peru • • • •
Hemming, John, Dobytí říše Inků, Praha: Odeon 1977. Kašpar, Oldřich, Zlato v rouše smrti, Praha: Naše vojsko 1990, 101-174. Prescott, William Hickling, Dějiny dobytí Peru, Praha: Panorama 21980. Xerez, Francisco de, Pravdivá zpráva o dobytí Peru, přel. Jaroslav Jemelka, Praha: Mladá fronta 1970.
Cizojazyčná Obecná Atlasy a encyklopedie • Carrasco, David (ed.), The Oxford Encyclopedia of Mesoamerican Cultures: The Civilizations of Mexico and Central America I-III, New York: Oxford University Press 2001. • González Torrres, Yolotl, Diccionario de Mitología y Religión de Mesoamérica, México: Ediciones Larousse 1993.
• Martin, Simon – Nikolai Grube, Chronicle of the Maya Kings and Queens: Deciphering the Dynasties of the Ancient Maya, London: Thames & Hudson 2000. • Miller, Mary – Karl Taube, An Illustrated Dictionary of The Gods and Symbols of Ancient Mexico and the Maya, London: Thames & Hudson 1993.
Obecná pojednání • Conrad, Geoffrey W. – Arthur A. Demarest, Religion and Empire: The Dynamics of Aztec and Inca Expansionism, Cambridge: Cambridge University Press 1984. • Köhler, Ulrich (ed.), Altamerikanistik: Eine Einführung in die Hochkulturen Mittel- und Südamerikas, Berlin: Dieter Reimer Verlag 1990. • Trigger, Bruce G., Understanding Early Civilizations: A Comparative Study, Cambridge: Cambridge University Press 2003.
Mezoamerika • Blanton, Richard E. – Gary M. Feinman – Stephen A. Kowalewski – Linda M. Nicholas, Ancient Oaxaca: The Monte Albán State, Cambridge: Cambridge University Press 1999. • Carrasco, David, Quetzalcoatl and the Irony of Empire: Myths and Prophecies in the Aztec Tradition, Boulder: University Press of Colorado 32000 (1. vyd. 1982). • Coe, Michael D., The Maya, London: Thames & Hudson 72005 (1. vyd. 1966). • Davies, Nigel, The Toltecs: Until the Fall of Tula, Norman: University of Oklahoma Press 1977. • Demarest, Arthur, Ancient Maya: The Rise and Fall of a Rainforest Civilization, Cambridge: Cambridge University Press 2004. • Diehl, Richard A., The Olmecs: America’s First Civilization, London: Thames & Hudson 2004. • Milbrath, Susan, Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore, and Calendars, Austin: University of Texas Press 1999. • Moctezuma, Eduardo Matos, Teotihuacán, the City of the Gods, New York: Rizzoli 1990. • Moctezuma, Eduardo Matos, Life and Death in the Templo Mayor, Niwot: University Press of Colorado 1995. • Schele, Linda – Mary Ellen Miller, The Blood of Kings: Dynasty and Ritual in Maya Art, New York: G. Braziller, Fort Worth: Kimbell Art Museum 1986. • Schele, Linda – David Freidel, A Forest of Kings: The Untold Story of the Ancient Maya, New York: William Morrow & Co. 21992 (1. vyd. 1990). • Schele, Linda – Peter Mathews, The Code of Kings: The Language of Seven Sacred Maya Temples and Tombs, New York: Simon & Schuster 1998. • Smith, Michael E., The Aztecs, London: Blackwell 22003 (1. vyd. 1996).
Andská oblast • Adorno, Rolena, Guaman Poma: Writing and Resistance in Colonial Peru, Austin: University of Texas Press 2 2000 (1. vyd. 1986). • Bauer, Brian S., Ancient Cuzco: Heartland of the Inca, Austin: University of Texas Press 2004. • Bawden, Garth, The Moche, London: Blackwell 1996. • Burger, Richard L., Chavín and the Origins of the Andean Civilization, London: Thames & Hudson 21995 (1. vyd. 1992). • Burger, Richard L. – Lucy C. Salazar (eds.), Machu Picchu: Unveiling the Mystery of the Incas, New Haven – London: Yale University Press 2004. • D’Altroy, Terence N., The Incas, London: Blackwell 2002. • Kolata, Alan L., The Tiwanaku: Portrait of an Andean Civilization, Cambridge: Blackwell 1993. • Moore, Jerry D., Architecture and Power in the Ancient Andes: The Archaeology of Public Buildings, Cambridge – New York: Cambridge University Press 1996. • Moseley, Michael E., The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru, London: Thames & Hudson 2 2001 (1. vyd. 1992). • Silverman, Helaine – Donald A. Proulx, The Nasca, London: Blackwell 2002. • Young-Sánchez, Margaret (ed.), Tiwanaku: Ancestors of the Inca, Denver: Denver Art Museum, Lincoln – London: University of Nebraska Press 2004.
Obecný úvod Periodizace Mezoamerika Střední Mexiko
Oaxaca
pozdní poklasické
Aztékové (Tenochtitlán)
Mixtékové
rané poklasické
Toltékové (Tula)
Mixtékové Zapotékové (Mitla)
Období 1519 1200
900
600
pozdní klasické rané klasické
300
Teotihuacán I-IV
protoklasické n.l. př.n.l.
pozdně formativní 300 (předklasické)
600
střední formativní (předklasické)
Cuicuilco
Tlatilco
Zapotékové (Monte Albán III)
Zapotékové (Monte Albán II)
Zapotékové (Monte Albán I)
Mayská oblast
Mexický záliv
jižní
střední
severní
Aztékové Huastékové Totonakové
nezávislé státy
Tayasal
Tulum Mayapán
Huastékové Totonakové
Cotzumalhuapa
Chichén Itzá Toltékové Palenque Tikal Yaxchilán
Puuc
Kaminaljuyú
Tikal Uaxactún Río Azul
Dzibilchaltún
Izapa Kaminaljuyú
Cerros
Totonakové (El Tajín)
Olmékové (Tres Zapotes) Nakbé Olmékové (La Venta)
Tlatilco
900 raně formativní 1500 (předklasické)
Olmékové (San Lorenzo)
Periodizace Mezoameriky Starověké kultury Mezoameriky jsou chronologicky členěny na tří rámcové periody: (1) formativní / předklasické období (1500 – 1 př.n.l.) (2) klasické období (1 – 900 n.l.) (3) poklasické období (900 – 1519 n.l.) Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 10; Kováč 2002, s. 2.
Centrální Andy Pobřežní oblasti
Období 1534 1476 900 500 n.l. 400 př.n.l. 1400 2000
Horské oblasti
severní
střední
jižní
severní
střední
jižní
pozdní
Inca
Inca
Inca
Inca
Inca
Inca
pozdní přechodné
Chimú
Chancay
střední
Huari
rané přechodné rané
Aymara
Mochica
Huari
Tiahuanaco
Nazca Paracas
Chavín
počáteční
Chinchorro
Periodizace hlavních kultur centrálních And Periodizačním principem centrálních And je střídaní období (horizontů), kdy celá oblast dosahovala relativní kulturní jednoty, a přechodných období, kdy se kulturní jednota rozpadala a nebyl patrný žádný ústřední vliv. Zdroj: Moseley 2001, s. 22-23, obr. 6-9; Benson 1997, s. 157.
Olmékové Mapy Původní oblast
Olmécká kultura Původní olmécká oblast (Olman), pokrývající území dnešních mexických států Veracruz a Tabasco. Zdroj: Diehl 2004, s. 11, obr. 1.
Šíření vlivu
Olmécká kultura a její vyzařování Mapa Mezoameriky s vyznačením původní olmécké oblasti (Tres Zapotes, San Lorenzo, La Venta) a předklasických lokalit s doloženým olméckým vlivem. Zdroj: Diehl 2004, s. 11, obr. 1.
Panteon Jaguárodlak
Socha jaguárodlaka z La Venty Antropomorfní socha s jaguářími rysy (tiger face) mohla znázorňovat jak Jaguáří božstvo s řadou kompetencí, tak proměnu člověka ve zvířecího dvojníka (nahual). Olmécká zobrazení jaguárodlaků charakterizují zejména rozšklebená ústa v podobě obráceného písmene U, tesáky vyčnívající z úst, křídlaté obočí a rozštěp temene hlavy nebo její pokrývky. Ikonograficky úzce souvisejí s podobou Dešťového dítěte. Zdroj: Kováč 2002, s. 21.
Dešťové dítě
Rituální sekery v podobě Dešťového dítěte (bůh IV dle Joralemona) Dešťové dítě sdílí řadu ikonografických atributů se zobrazeními jaguárodlaků – rozštěp temene hlavy či její pokrývky, křídlaté obočí, ústa v podobě obráceného písmene U. Dětský výraz obličeje (baby face) je však zpravidla podtržen absencí zubů a grimasou pláče, která by mohla rituálně souviset s magickým zajišťováním deště. Hlavu Dešťového dítěte často zdobí čelenka se dvěma ozdobami ze zvlněného papíru přivěšenými po stranách. Ozdoby dítěti zakrývají uši a spadají až na ramena. Na krku mívá zavěšen obdélný náhrdelník s diagonálním křížením. Rituální sekery v podobě Dešťového dítěte by též mohly odkazovat k symbolice blesku či hromu. Zdroj: Kováč 2002, s. 23.
Dešťové dítě
Předpokládaný vývoj masek mezoamerických božstev deště Dešťové dítě (a) jako ikonografický prototyp mezoamerických božstev. Autorem genealogie je Miguel Covarrubias (1946). Zdroj: Diehl 2004, s. 99, obr. 62; srov. Kováč 2002, s. 22.
Dešťové dítě
Monumentální plastika Dešťového dítěte Sedící socha Dešťového dítěte se všemi charakteristickými znaky byla nalezena na začátku hluboko zapuštěného odvodňovacího systému v San Lorenzu (monument 52, výška plastiky 90 cm). Nálezové okolnosti podporují souvislost s božstvem deště. Zdroj: Diehl 2004, s. 103, obr. 65.
Bůh kukuřice
Božstvo kukuřice (bůh II-B dle Joralemona) Vlevo: V horním řádku symbolika kukuřičné palice a listů, v dolním její aplikace na ozdobách hlavy kukuřičných božstev. – Vpravo: Bůh kukuřice s kukuřičnou palicí na hlavě a charakteristickým páskem lemujícím obličej a ohnutým dopředu směrem k bradě. Rytina na rituální sekeře z La Venty. Zdroj: Diehl 2004, s. 87, obr. 47; Miller – Taube 1993, s. 127; srov. Kováč 2002, s. 27.
Bůh vegetace
Bůh vegetace (bůh VI dle Joralemona) Vlevo: Bůh vegetace se zvýrazněným horním rtem a pokleslými koutky úst. Okem božstva prochází charakteristický pásek ohnutý ve spodní části vzad. Rytina na pravém rameni sochy z Las Limas (monument 1). – Vpravo: Bůh vegetace s týmiž atributy. Rytina na keramické misce z Tlapacoye. Zdroj: Coe 1997, s. 96; Miller – Taube 1993, s. 127; srov. Kováč 2002, s. 27, 40.
Orel harpyje
Božstvo Orel harpyje (bůh I-A dle Joralemona) Orel harpyje pravděpodobně reprezentoval slunce nebo nebeskou sféru protikladnou podsvětní sféře Zemského draka. – Vlevo: Orel harpyje s křížem v oku jako solárním atributem. Rytina na obsidiánovém jádru s rozvinutým překreslením. La Venta (hrobka C). – Vpravo: Hlava Orla harpyje s křídlatým obočím z ptačích letek a s ústy přecházejícími v zobák. Rytina na levém rameni sochy z Las Limas (monument 1). Zdroj: Diehl 2004, s. 102, obr. 64:2; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 38, 41.
Žraločí bůh
Žraločí bůh (bůh VIII dle Joralemona) Žraločí bůh byl pravděpodobně božstvem moře nebo podsvětních vod. – Vlevo: Žraločí bůh s charakteristickým zubem vyčnívajícím z tlamy a zkříženými pásky na těle reprezentujícími patrně smrt nebo schopnost zabíjet. Jeho zavřené oko má typický tvar půlměsíce. Reliéf ze San Lorenza (monument 58). – Vpravo: Hlava Žraločího boha s týmiž atributy. Rytina na levém koleně sochy z Las Limas (monument 1). Zdroj: Diehl 2004, s. 102, obr. 64:3; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 31, 41.
Zemský drak
Zemský drak (bůh I-A dle Joralemona) Chtonické hybridní božstvo, jehož základní předlohou je kajman. Další ikonografické prvky tvoří jaguáří horní čelist, lidský nos, oči ve tvaru písmene L a křídlaté obočí. – Vlevo: Pískovcový sarkofág v podobě Zemského draka. La Venta (hrobka B). – Vpravo: Nefritová soška Zemského draka. Zdroj: Diehl 2004, s. 71, obr. 34:B; Coe 1997, s. 97.
Opeřený had
Opeřený had (bůh VII dle Joralemona) Vlevo: Opeřený had identifikovaný podle zkřížených pásků v oku. Rytina na pravém koleně sochy z Las Limas (monument 1). – Vpravo: Opeřený had zobrazený jako chřestýš s péřovým chocholem. Složitá ozdoba hlavy, kterou má lidská postava připevněnou k přilbě, obsahuje motiv zkřížených pásků a quetzalího peří. Jedná se o nejstarší zobrazení Opeřeného hada v Mezoamerice. Reliéf z La Venty (monument 19, výška 95 cm). Zdroj: Coe 1997, s. 96; Diehl 2004, s. 75, obr. 39; srov. Kováč 2002, s. 41.
Kosmologie Tetrachorie
Pán z Las Limas. Monumentální plastika s překreslením ryté symboliky Nefritová socha tzv. Pána z Las Limas (monument 1, výška plastiky 55 cm) je hypotetickým klíčem k olméckému panteonu. Pravděpodobně představuje slavnostní převzetí moci mladým mužem nebo chlapcem, který sedí se složenýma nohama a v náručí drží Dešťové dítě určené k oběti nebo již usmrcené. Scéna odpovídá situaci zobrazované na předních stranách olméckých trůnů (dříve mylně označovaných jako „oltáře“). – Mladík má na ramenou a kolenou vyryta na způsob tetování čtyři standardizovaná zobrazení božstev s rozštěpenými hlavami, která spolu s centrální pozicí Dešťového dítěte pravděpodobně tvořila základ olméckého panteonu a jeho kosmologického ukotvení v symbolice čtyř světových stran. Na pravém rameni mladíka je celkem jistě vyobrazeno Božstvo vegetace spojované zřejmě s východem (jako u Aztéků). Na levém rameni je patrně znázorněn Orel harpyje, který by jako jeho protějšek odpovídal západu. Božstvo na levém koleni je spolehlivě identifikováno jako Žraločí bůh s pravděpodobnou orientací k severu (směrem k moři jako u Aztéků, nikoli však u Mayů). Interpretace zobrazení na pravém koleni jako Opeřeného hada, spojeného s jihem, je nejméně jistá. Zdroj: Diehl 2004, s. 101, obr. 63; Coe 1997, s. 96; srov. Kováč 2002, s. 40-41.
Zemská jeskyně
Zemská jeskyně (božstvo I-B dle Joralemona) Zemská jeskyně je zřejmě deifikovanou personifikací vstupu do podsvětí. Obvykle je zobrazena jako chtonická bytost s rozevřeným chřtánem, jehož bezzubé okraje připomínají čtyřlístek. Schematicky bývají naznačeny oči s obočím a nozdry. V okolí chřtánu bývá znázorněna vegetace, která raší do čtyř světových stran. Vyobrazený reliéf pravděpodobně pochází z lokality Chalcatzingo (monument 9, výška 183 cm) v mexickém státě Morelos. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 57; Diehl 2004, s. 179, obr. 127; srov. Kováč 2002, s. 34.
Zemská jeskyně
Skalní rytina Zemské jeskyně z Chalcatzinga Rytina zachycuje postavu s vysokou pokrývkou hlavy sedící ve výklenku či jeskyni, která nese ikonografické znaky Zemské jeskyně. Nad jeskyní se vznášejí tři dešťové mraky, ze kterých padají falické kapky. Pohlaví sedící postavy, stejně jako význam předmětu, který drží v rukou, jsou nejisté. El Rey (monument 1, výška rytiny 3,2 m), Chalcatzingo, Morelos. Zdroj: Diehl 2004, s. 177, obr. 125.
Trůny La Venta
La Venta. Trůn („oltář“) 4 Kamenný obelisk s horní plochou deskou patří k největším památkám tohoto typu (výška 160 cm, váha 33 tun). Dříve byl považován za oltář, dnes je interpretován jako trůn olméckého vládce. Jeho zbožštěná postava sedící na přední straně ve výklenku svírá v rukou provaz, kterým je svázán zajatec zobrazený na boční stěně monumentu. Výklenek, rámovaný shora vodorovnou římsou s maskou Zemského draka (bůh I-A podle Joralemona), byl zřejmě ztotožňován se Zemskou jeskyní (božstvo I-B podle Joralemona) personifikovanou jako chřtán podsvětí, z něhož vládce vystupuje. Zdroj: Diehl 2004, s. 110, obr. 70.
La Venta
La Venta. Trůn („oltář“) 5 Na značně poškozeném monumentu (výška 154 cm) je dobře dochována frontální scéna, v níž z výklenku či jeskyně vystupuje postava držící na rukou dětskou oběť. Na bočních stěnách obelisku jsou v reliéfu zobrazeny dospělé postavy s jaguářím dítětem. Zdroj: Diehl 2004, s. 66, obr. 31.
Obří hlavy Přehled
Srovnání olméckých obřích hlav Přehled všech známých monumentů tohoto typu. Obří hlavy byla tesány z balvanů vážících několik tun a často dopravovaných ze značných vzdáleností. Hlavy i jejich pokrývky nesou individuální rysy, a mají tak charakter portrétů. Pravděpodobně představují olmécké vládce. Vzhledem k ploché a jen hrubě opracované zadní straně zřejmě původně, na rozdíl od současných muzejních prezentací, nestály, nýbrž ležely na zemi s pohledem upřeným k nebi. Zdroj: Diehl 2004, s. 112-113, obr. 72.
La Venta
La Venta. Obří hlava 1 Archívní fotografie ze 40. let 20. století. Díky publikaci snímků obřích hlav v časopise National Geographic vešla olmécká kultura v širší známost u světové veřejnosti. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 67.
Ceremoniální centra La Venta
La Venta. Celkový plán (vlevo) a výsek komplexu A (vpravo) Ceremoniální centrum v La Ventě sestávalo z mohyl a obětišť uspořádaných bilaterálně podle severojižní osy. Jeho jádro tvořily komplexy A, B, C a tzv. Stirlingova akropolis, na které byly umístěny trůny („oltáře“) 4 a 5. Dominantou areálu byla tzv. Velká pyramida (výška 30 m) ležící v ose celého areálu (C-1). Navzdory jejímu konvenčnímu názvu se jednalo o mohylu (výška 30 m objem 100 000 m3), upravenou do tvaru žlábkovaného kužele a vybudovanou na mohylové terase. Z jižní strany Velké pyramidy byla instalována obří hlava 1. – Komplex A byl tvořen dvěma prostranstvími vymezenými Velkou pyramidou na jihu a menší kruhovou mohylou (A-1) na severu. V severojižní ose komplex uzavíraly tři obří hlavy 4, 2 a 3. Severní prostranství bylo vymezeno ohrazením z bazaltových sloupů, zatímco jižní prostranství ohraničovaly podélné mohyly. Součástí obou prostranství byly tři mozaikové pohřební dlažby sestavené vždy z 485 kusů hadovce. Podél centrální osy komplexu bylo objeveno množství rituálně pohřbených obětin, zahrnujících depoty křížovitě uložených nefritových nástrojů, vydutých zrcadel z leštěné železné rudy a sošek z nefritu a jadeitu v dochovaném aranžmá rituální scény. – La Venta (stejně jako San Lorenzo o fázi dříve) zanikla násilím, při kterém byly hlavní monumenty rituálně ničeny. Vzhledem k novodobému ohrožení lokality těžbou ropy byly laventské památky přemístěny do veřejného parku ve Villahermose v mexickém státě Tabasco. Zdroj: Diehl 2004, s. 61, obr. 28; s. 67, obr. 32.
Obětiště La Venta
La Venta. Oběť rituálních seker Soubor 38 rituálních seker z leštěného jadeitu a hadovce nalezený v laventském obětišti 10. Rozložení předmětů do kříže zřejmě souviselo se symbolikou čtyř světových stran. Zdroj: Diehl 2004, s. 69, obr. 33.
La Venta
La Venta. Aranžovaná rituální scéna Soubor 16 sošek a 6 rituálních seker z jadeitu a hadovce, nalezený v laventském komplexu A (obětiště 4, západně od mohyly A-1). Záměrné uspořádání předmětů zjevně navozovalo rituální scénu, v níž se dominantní, nejlépe provedená postava z leštěného jadeitu opírala o jednu ze seker a čtyři další před ní defilovaly. Ostatní figury byly rozestavěny do půlkruhu jako přihlížející. Pozadí scény tvořily svisle zapíchané sekery připomínající bazaltové ohrazení prostranství, na němž byl depot objeven. Zdroj: Diehl 2004, s. 110, obr. 70.
Mayové Mapy Předklasické období
Mayská oblast. Pozdní předklasické období (300 př.n.l. – 250 n.l.) Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v pozdním předklasickém období (místa s doloženou monumentální plastikou vyznačena černým kolečkem; podtržení označuje lokality, na nichž byly nalezeny obří architektonické masky). Těžištěm vývoje byl jižní vysočina, kde se mayská civilizace formovala na bázi izapské kultury (šedé pole), jež byla významným prostředníkem v šíření olméckého vlivu. Zdroj: Coe 2005, s. 58, obr. 18.
Klasické období
Mayská oblast. Klasické období (250 – 925 n.l.) Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v klasickém období, kdy se vývojové těžiště mayské civilizace přesunulo z jižní vysočiny do centrální nížinné oblasti (nejdůležitější lokality jsou vyznačeny trojúhelníčky, ostatní místa kolečky). Plné čáry oddělují jižní, centrální a severní oblast. Tečkované čáry vymezují oblast svébytné cotzumalhuapské kultury při pobřeží Guatemaly a puuckého, cheneského a riobeckého stylu na severním Yucatánu. Zdroj: Coe 2005, s. 86, obr. 36.
Poklasické období
Mayská oblast. Poklasické období (925 – 1530 n.l.) Nejvýznamnější lokality mayské oblasti v poklasickém období, kdy se vývojové těžiště mayské civilizace přesunulo na sever Yucatánu. V raně poklasickém období (925-1200) ovládli někdejší puuckou oblast Toltékové původem ze středního Mexika, kteří porobené mayské obyvatelstvo soustředili do jediného města – Chichén Itzá. Po zániku toltécké moci na začátku pozdně poklasického období (1200-1530) ovládl severní Yucatán národ Itzů (viz světle šedá šipka), který vedle Chichén Itzá vybudoval kolem 1283 město Mayapán, jež zhruba na jedno století bylo vůdčím centrem (plná čára). Po jeho pádu zůstala oblast mocensky rozdrobena. – V horské jižní oblasti vznikl na sklonku poklasického období unikátní epos Popol Vuh pocházející z prostředí quichejských Mayů (viz tmavě šedá šipka). Zdroj: Coe 2005, s. 178, obr. 113.
Panteon Typologie
Schellhasova typologie mayských bohů Základní katalogizaci mayských bohů podle jejich ikonografie v poklasických kodexech provedl na počátku 20. století Paul Schellhas (1904) a současně ke každému takto vymezenému typu božstva přiřadil konkrétní písmeno. Vzhledem k tomu, že se dodnes většinu klasických jmen mayských bohů nepodařilo uspokojivě rozluštit, podržela si Schellhasova typologie – i přes některá pozdější zpřesnění – svoji praktickou užitečnost. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 147; srov. Kováč 2002, s. 127.
Itzamná
Itzamná (bůh D) Nejvyšší stvořitelské božstvo náležející k starým bohům, které charakterizují slzné váčky, zahnutý nos, povislá čelist a vpadlé tváře. Jeho jméno znamená „Dům leguána (itzam „leguán“; na(h) „dům“) nebo „Dům živice“ (itz „(kopálová) živice, pom“). – Vlevo: Itzamná s nádobou kukuřičných tamales určených k oběti. Na hlavě má masku Nebeského ptáka (Itzam Ye „Zjevený Itzam(na)“), který je patrně jeho zvířecím dvojníkem (nahual). Detail z pozdně klasické vázy. – Uprostřed: Itzamná se neidentifikovatelnou ozdobou hlavy visící před jeho obličejem (stonožka?). Drážďanský kodex 10. – Vpravo: Itzamná trůnící na nebeské pásce. Detail z klasické vázy. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 101; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 50-51.
Chak
Chak (bůh B) Starý bůh deště, hromu a blesku zobrazovaný s dlouhým chobotovitým nosem a vousy připomínajícími sumce. Často nosí jakýsi turban a terčovité náušnice s vsazeným koncem jaguářího ocasu. Jako bůh blesku a hromu mívá kamennou sekeru s dřevěným topůrkem (hromoklín), případně další atributy dešťového božstva. Na severním Yucatánu mu byly zasvěcovány krasové studny (cenote). – Vlevo: Chak s hromoklínem a účesem připomínajícím Boha kukuřice. Detail z klasické vázy. – Uprostřed: Chak s hromoklínem, charakteristickým turbanem a náušnicí. Drážďanský kodex 40. – Vpravo: Chak s hromoklínem a nádobou, z níž vylévá dešťovou vodu. Drážďanský kodex 33. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 59; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 48; Morley 1977, s. 115, obr. 12b.
Bohyně měsíce
Mladistvá bohyně měsíce (bohyně I) Mladistvá bohyně měsíce byla kromě lunární charakteristiky také patronkou plodnosti a sexuality. V poklasickém období nesla jméno Ixchel „Paní duhy“ (ix – ženský prefix; chel „duha“). – Vlevo: Bohyně měsíce sedící v měsíčním srpku a chovající králíka. Detail z pozdně klasické vázy. – Uprostřed: Bohyně měsíce v milostném aktu s bohem Chakem. Drážďanský kodex 68. – Vpravo: Bohyně měsíce s typicky velkými ňadry a rozpuštěnými vlasy spadajícími na záda. Drážďanský kodex 18. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 96; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 17, 55; srov. Kováč 2002, s. 145, 148.
Bohyně měsíce
Bohyně zatmění měsíce (Ixtab) Vzhledem k expresívní ikonografii byla dříve mylně považována za samostatnou bohyni sebevraždy, což nepřímo podporoval i výklad jejího poklasického jména Ixtab „Ta z provazu“ nebo „Paní provazu“. Patrně však jde o lunární bohyni v aspektu neviditelného podsvětního měsíce, a proto je zobrazena jako mrtvá (tmavé kolečko v obličeji) se smyčkou na krku, která visí z nebeské pásky. Drážďanský kodex 53. Zdroj: Kováč 2002, s. 161; srov. Milbrath 1999, s. 139, obr. 4.7c.
Bohyně měsíce
Stará bohyně měsíce (bohyně O) Stará bohyně měsíce se od svého mladistvého protějšku odlišuje především pokrývkou hlavy v podobě svinutého hada zapleteného do vlasů. Často se objevuje se džbánem v rukou, z něhož vylévá dešťovou vodu, kterou může způsobit i povodeň. Kromě lunární sféry byla též bohyní tkaní a partnerkou stvořitelského božstva. Její poklasické jméno znělo Ix Chebel Yax. – Vlevo: Stará lunární bohyně chrlící přívaly vod. Madridský kodex 30. – Vpravo: Bohyně O s typickou hadí pokrývkou hlavy drží džbán obrácený dnem vzhůru, z něhož proudem vytéká voda. Drážďanský kodex 39. Zdroj: Milbrath 1999, s. 144, obr. 4.8.g; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 64; srov. Kováč 2002, s. 145.
Bůh L
Bůh L Bůh L patří do skupiny starých černých bohů. Bývá pomalován kompletně nebo jen černými pruhy. Jeho hlavním atributem je klobouk, na němž sedí podsvětní pták Muan ztotožňovaný se sovou. Často také mívá obchodnický ranec a kouří dlouhé cigáro. Skvrny kolem jeho úst připomínají jaguáří kůži a naznačují tak jeho souvislost s podsvětím. – Vlevo: Bůh L s mladou měsíční bohyní I. Drážďanský kodex 24. – Vpravo: Bůh L sedící na trůnu pokrytém jaguáří kůží. Detail pozdně klasické vázy. Zdroj: Rätsch – Grube – Smailus 1999, s.72; Miller – Taube 1993, s. 169.
Triáda z Palenque
Glyfy bohů Triády z Palenque Zatímco v jiných klasických mayských městech se bohové GI-III objevují jednotlivě, jako triáda byli uctíváni pouze v Palenque, které bylo považováno za jejich rodiště a kde nejsoustavněji představovali božské předky panovnické dynastie. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 129; srov. Schele – Freidel 1999, s. 477.
Bůh GI
Bůh GI Bůh GI byl zobrazován s velkýma očima, často ve tvaru spirály, s jedním žraločím zubem vyčnívajícím z úst, s rybími vousy v koutcích a velkými náušnicemi z mušlí. Ikonograficky se blíží bohu Chakovi, avšak narozdíl od něj mívá na hlavě čtyřdílné monstrum s obětní miskou, které obsahuje trn rejnoka, spondylovou mušli a zkřížené pásky ukryté v nádobě. Vlevo: Hlava královského předka ztotožněného s bohem GI. Copán (stéla 1), Honduras. – Uprostřed: Pohřební maska panovníka z Río Azul v podobě boha GI. Río Azul, Guatemala, raně klasické období. – Vpravo: Bůh GI na ryté nádobě z raně klasického období. Zdroj: Kováč 2002, s. 128; Milbrath 1999, s. 206, obr. 5.10h, srov. obr. 5.10j; Miller – Taube 1993, s. 131.
Bůh GII
Bůh GII (bůh K) Bůh GII je plně identifikovatelný s bohem K, nazývaným v poklasickém období Bolón Dz’akab „Devět generací“. V jiném aspektu je označován jako „Trpasličí žezlo“. V glyfickém zápisu klasického období bylo jeho jméno rozluštěno jako K’awil „Hojnost, Přebytek (potravy)“. Jeho ikonografie je jasně rozlišitelná. Jedna jeho noha se proměňuje do podoby hadího těla s hlavou. Na čele má obsidiánové zrcadlo proseknuté sekerou, dýmající sekerou, dýmajícím cigárem, dýmající pochodní nebo hliněným držadlem na pochodně. Je blízký aztéckému Tezcatlipokovi, jehož jméno znamená „Dýmající zrcadlo“ a jedna noha je analogicky nahrazena obsidiánovým zrcadlem. Vlevo nahoře: Malý následník trůnu Chan Balam v náruči Pakala připodobněný K’awilovi. V hlavě má dýmající sekeru a jedna jeho noha se proměňuje v hada. Chrám nápisů v Palenque (vstupní pilíř chrámu), Chiapas. – Vpravo nahoře: Bůh GII jako „Trpasličí žezlo“. Yaxchilán (vchodový překlad 3), Chiapas. Vlevo dole: Excentrický obsidián s antropomorfním profilem a dýmající sekerou na čele představující K’awila. – Uprostřed dole: Sošky K’awila z hrobu č. 195 v Tikalu (Guatemala). – Vpravo dole: Bůk K s charakteristicky roztřepeným nosem. Drážďanský kodex 12. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 100, obr. 3.6.B1; Kováč 2002, s. 130, 183; srov. Miller – Taube 1993, s. 111.
Bůh GIII
Bůh GIII (bůh G) Bůh III nejvíce odpovídá bohu G (podle Schellhase), který byl v poklasickém období nazýván Kinich Ahau „Pán sluneční tvář“. Jeho nejvýraznějším atributem je glyf kin „slunce, den“ v podobě květu se čtyřmi okvětními lístky, který jej také spojuje s číslem čtyři. Toto znamení mívá vyobrazeno na tváři, hlavě nebo ramenou, výjimečně na nohách. Základní podobu jeho jména lze proto rekonstruovat jako Ahau Kin „Pán Slunce“. K dalším atributům boha GIII patří páska stočená nad kořenem nosu do podoby preclíku a vybíhající před obličej. Její volné konce procházejí pod očima a tvoří až jakési „slzné voluty“. Vlasy bývají svázány do uzlu otočeného dopředu nad čelo. Zdá se, že bůh III byl zobrazován jako mladík i stařec, tedy v aspektu vycházejícího i zapadajícího slunce. Propojení s jaguářími rysy naznačuje, že byl bohem nejen denního, ale i nočního slunce, které sestupuje do podsvětí. V tomto aspektu má nejčastěji podobu leknínového jaguára nebo jaguářího dítěte, jež se vyznačuje jaguářím ocasem a proměnou rukou či nohou v jaguáří tlapy. Vlevo nahoře: Bůh III ve formě válečného štítu, který představuje Jaguářího boha podsvětí. Chrám slunce, Palenque, Chiapas. Vpravo nahoře: Jaguáří dítě s ocasem jaguára a končetinami přecházejícími v jaguáří tlapy. Vlevo dole: Leknínový jaguár. – Vpravo dole: Poklasický Bůh G. Jako jediný z bohů je zobrazován s plnovousem. Drážďanský kodex 11. Zdroj: Kováč 2002, s. 129; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 63.
Podsvětní božstva
Podsvětní božstva Výjev představuje pána obětí a deště (bůh GI, vlevo) a pána mrtvých (bůh A, vpravo), kteří tančí nad bohem podsvětí v podobě ležícího jaguářího dítěte (bůh GIII). Vpravo se vznáší svatojánská muška držící pochodeň a pod ní sedí nestvůrný pes přivádějící zemřelé do podsvětí. Malba na pozdně klasické váze (Metropolitan Museum of Art, New York). Zdroj: Milbrath 1999, tab. 8; srov. Coe 1997, s. 140.
Bůh smrti
Bůh smrti (bůh A) Vlevo: Bůh smrti má dobře rozeznatelnou podobu kostry s bezmasou lebkou na místě hlavy a obnaženou páteří a žebry. Černá kolečka (případně zpuchlé břicho na jiných zobrazeních) znázorňují rozklad. Límec kolem jeho krku, stejně jako náramky a nánožníky, jsou posázeny vyloupanýma očima mrtvých. V poklasickém období jeho jméno pravděpodobně znělo Ah Puch, i když pro ně nejsou přímé doklady. Drážďanský kodex 11. – Vpravo: Bůh smrti v podobě kostlivce držícího useknutou hlavu. Glyfy před jeho hlavou jej titulují „Smrt Želví Noha“ (viz želví krunýře na jeho nohou). Detail pozdně klasického štukového reliéfu v Toniná, Chiapas. Zdroj: Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 54; Martin – Grube 2000, s. 185.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice (bůh E) Božstvo kukuřice bylo kontinuálně zobrazováno jako mladý bůh, jehož pokrývka hlavy má podobu kukuřičné palice obalené listy, případně vyrůstá kukuřičný klas a listí přímo z jeho hlavy. Interpretace jeho poklasických jmen je problematická. V klasickém období jeho jméno zřejmě znělo Hun Nal Ye „Jedna Zjevená Kukuřice“ a lze ho celkem spolehlivě ztotožnit s božstvem Hun Hunahpú „Jeden Jeden Střelec“, známým z eposu Popol Vuh. – Vlevo: Ideální zobrazení Boha kukuřice v klasickém období. – Uprostřed: Poklasické zobrazení představující ideál mužské aristokratické krásy předkolumbovských Mayů: vysoké, záměrně deformované čelo, ústní koutky protažené dolů, vysunutý spodní ret a šilhající oči ve tvaru mandle. Drážďanský kodex 11. – Vpravo: Božstvo kukuřice v širším výtvarném kontextu. Copán (stéla N), Honduras. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 413; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 53; Kováč 2002, s. 152.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice Kamenná busta mladého Boha kukuřice (výška 71 cm) ve vrcholném „barokním“ stylu. Copán (chrám 22), Honduras, pozdně klasické období. Zdroj: Coe 2005, s. 117, obr. 64.
Pauahtun
Pauahtun s ulitou či želvím krunýřem (bůh N) Staré božstvo čtyř světových stran, které současně vystupuje jako čtyřjediné, zvláště ve funkci nebeské podpěry. Pauahtun je zpravidla identifikovatelný podle síťované čelenky či pokrývky hlavy (paua „síť) a znamení tun („kámen“) na těle. Často bývá také zobrazen s pektorálem ve tvaru lastury. Na četných vyobrazeních vystupuje z hlemýždí ulity nebo nese želví krunýř, což by mohlo odkazovat k jeho dalším funkcím božstva nitra země, hor apod. Je pravděpodobné, že sběrný typ boha N sdružuje více různých božstev s rozdílnými funkcemi a ikonografickými důrazy. Vlevo: Pauahtun vystupující z ulity. Detail klasické vázy (The Art Museum, Princeton University). – Uprostřed: Pauahtun v hlemýždí ulitě. Drážďanský kodex 41. – Vpravo: Pauahtun s želvím krunýřem na zádech. Drážďanský kodex 37. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 136; Rätsch – Grube – Smailus 1999, s. 62; Martin – Grube 2000, s. 141.
Pauahtun
Pauahtun jako nebeská podpěra (bůh N) Pauahtunové podpírající nebe. Totožnou funkci nebeské podpěry plnili také Bakabové, jejichž vztah k Pauahtunům, stejně jako k bohu N, zůstává nejasný. Detail kamenné lavice. Copán (struktura 9N-8), Honduras. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 133; srov. Schele – Freidel 1999, s. 380, obr. 8.16.
Popol Vuh Hunahpú a Ixbalanké
Hunahpú a Ixbalanké Hrdinská dvojčata Hunahpú a Ixbalanké, známá z eposu Popol Vuh, jsou doložena řadou zobrazení již v klasickém období. Zatímco Hunahpú se vyznačuje charakteristickými tmavými tečkami, Ixbalanké se odlišuje skvrnami jaguáří kůže na tváři a na těle. V klasickém období jejich jména zřejmě zněla Hun-Ahau „Jeden Pán“ a Yax-Balam „Nefritový/Mladý Jaguár“. – Vlevo: Hunahpú a Ixbalanké obracejí džbány, ze kterých vylézají hadi symbolizující vylévanou vodu. Detail klasické vázy. – Vpravo: Hunahpú a Ixbalanké na jeskynní malbě z pozdně klasického období. Naj Tunich, Guatemala. Zdroj: Florescano 1999, s. 123, obr. 4.5b; Miller – Taube 1993, s. 175; srov. Milbrath 1999, s. 134, obr. 4.5b-c.
Hunahpú
Hunahpú a Vukub Kakix Vlevo: Hunahpú pod Světovým stromem (Wakah Chan)., na kterém sedí Nebeský pták (Vukub Kakix, Itzam Ye), jenž ukořistil Hunahpúovu ruku. Kajman s ocasem proměněným ve větve stromu, v nichž sedí další pták, představuje paralelní zobrazení světové osy. Detail stély z pozdního předklasického období. Izapa (stéla 25), Chiapas. – Vpravo: Hunahpú v slaměném loveckém klobouku s foukačkou připravenou sestřelit Nebeského ptáka ze Světového stromu Malba na keramické váze z klasického období. Zdroj: Florescano 1999, s. 125, obr. 4.7; Schele – Freidel 1999, s. 288, obr. 6.19; srov. Demarest 2004, s. 70, obr. 4.11; Kováč 2002, s. 101; Milbrath 1999, s. 98, obr. 3.10k.
Hun Batz a Hun Chuen
Hun Batz a Hun Chuen Opičí božstva písařství známá z klasických vyobrazení jsou zřejmě předobrazem dvojčat vystupujících v Popol Vuh pod jmény Hun Batz („Jeden Vřešťan“) a Hun Chuen („Jeden Chápan“). Vynikali ve všech druzích umění, zvláště zpěvu, tanci, písařství a rytí, ale nakonec je Hunahpú a Ixbalanké, jejich mladší nevlastní bratři, proměnili v opice. – Vlevo: Opičí písaři. Detail pozdně klasické vázy. – Vpravo: Opičí písař tančící se zrcadlem. Detail pozdně klasické vázy. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 149, 135.
Hun Hunahpú
Hun Hunahpú Hun Hunahpú, otec hrdinských dvojčat Hunahpúa a Ixbalankého, ztotožněný se stromem obtěžkaným plody. Hun Hunahpúova hlava se objevuje v dolní části jako součást kmene a vpravo nahoře jako jeden z plodů. Zatímco podle Popol Vuh by předmětem transformace jeho hlavy měla být tykev, na tomto vyobrazení jde zjevně o kakaovník. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 135.
Míčová hra
Míčová hra Mytologické pozadí rituální míčové hry (pitz) názorně přibližuje epos Popol Vuh, kde hraje klíčovou roli oběť hráčů i manipulace s jejich hlavami. První dvojice hráčů, dvojčata Hun Hunahpú („Jeden Jeden Střelec“) a Vukub Hunahpú („Sedm Jeden Střelec“), byli pro své selhání obětováni a zakopáni Pány Xibalby ještě před hrou. Pouze Hun Hunahpúova hlava byla zavěšena na strom a posléze dívku, příznačně pojmenovanou Ixk’ik („Paní míč“; ix – ženský prefix; k’ik, „kaučukový míč“, ale také „krev“), oplodnila slinou. Ixk’ik pak porodila hrdinská dvojčata Hunahpúa a Ixbalankého, kteří Pány Xibalby v míčové hře porazili, i když Hunahpú před utkáním také přišel o hlavu a musel ji nahradit želvím krunýřem. – Na obrázku je vpravo znázorněna oběť jednoho z hráčů míčové hry stětím. Hadi vystupující z jeho krku symbolizují tryskající krev, která vytéká i z hlavy obětovaného, již drží postava naproti. Míč uprostřed je v návaznosti na mýtus, dochovaný v Popol Vuh, ztotožněn s lebkou. Poklasický reliéf na Velkém míčovém dvorci v Chichén Itzá, Yucatán. Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 435, obr. 9.24.
Míčový dvorec
Velký míčový dvorec v Chichén Itzá (A) Spodní Chrám jaguára; (B) Horní Chrám jaguára; (C) Jižní chrám; (D) reliéfní panely s míčovou hrou; (E) kruhy k prohazování míče; (F) Severní chrám. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 206, obr. 6.2.
Bůh kukuřice
Hunahpú a Ixbalanké s Bohem kukuřice Obrázek znázorňuje růst a sklizeň kukuřice v jednotlivých měsíčních fázích. V levé části se Bůh kukuřice chystá k rituálnímu prolití vlastní krve či (podle jiných interpretací) ejakuluje do lastury-dělohy sedící Bohyně měsíce. V pravé části předkládá Ixbalanké (Yax Balam) Hunahpúovi (Hun Ahau) sklizenou kukuřici jako oběť. Mezi obětinami na velké míse se objevuje i hlava Boha kukuřice symbolizující useknuté kukuřičné klasy. Scéna z pozdně klasické vázy. Zdroj: Florescano 1999, s. 94, obr. 3.28; srov. Milbrath 1999, tab. 6.
Bohové veslaři
Bohové veslaři Mytická kanoe symbolizující Mléčnou dráhu pluje k místu stvoření: souhvězdí Orionu, jehož pás považovali Mayové za obrovskou Kosmickou želvu. Na přídi sedí božstvo Veslař Jaguár, na zádi Veslař Rejnok. Mezi nimi se plaví čtyři prabytosti: pes, papoušek, opice a leguán. Uprostřed se nachází nejvýznamnější božstvo: Bůh kukuřice v roli Praotce. Rytina na kosti z hrobu krále Hasaw Ka’ana K’awila. Tikal, Guatemala. Zdroj: Milbrath 1999, s. 128, obr. 4.3a; srov. Kováč 2002, s. 107.
Bůh kukuřice
Bůh kukuřice v kosmogonii Vpravo stojí na kanoích dva bohové Veslaři. Bůh Chak uprostřed pozvedává hromoklín, aby rozbil krunýř Kosmické želvy. Vlevo znovuzrozený Bůh kukuřice vystupuje z prasklého želvího krunýře a chystá a drží vak se zrnem, které se stane zdrojem nadcházejícího zrození bohů i lidí. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 212, obr. 6.7.
Bůh kukuřice
Znovuzrození Boha kukuřice Hun Hunahpú vystupuje z rozlomeného krunýře Kosmické Želvy na povrch země, kde o něj pečují jeho synové Hunahpú (vlevo) a Ixbalanké (vpravo). Lebka ve spodní části naznačuje, že Hun Hunahpú tímto aktem překonává smrt a opouští podsvětí. Ixbalanké drží velký džbán, kterým Hun Hunahpúa zkrápí jako nový výhonek, z něhož posléze vyroste Světový strom. Je zřejmé, že Hun Hunahpú je tu ztotožněn s Bohem kukuřice, nazývaným v klasickém období patrně Hun Nal Ye („Jedna Zjevená Kukuřice“). Malba na na vnitřní straně pozdně klasické misky. Severní Guatemala nebo jižní Campeche. Zdroj: Martin – Grube 2000, s. 222; srov. Miller – Taube 1993, s. 69; Milbrath 1999, s. 101, obr. 3.11b; Coe 2005, s. 219.
Kalendář Tzolkin
Kalendářový sled posvátného roku (tzolkin) Posvátný rok (tzolkin) trval 260 dní a kombinoval 20 „měsíčních“ period (viz tabulka) s 13-ti denním cyklem. Zdroj: Riese 1990, s. 123, obr. 25.
Haab
Kalendářový sled slunečního roku (haab) Sluneční rok (haab) trval 365 dní a byl rozdělen na 18 „měsíčních“ period po 20 dnech plus pětidenní neblahé období (Uayeb). Zdroj: Riese 1990, s. 122, obr. 24.
Kalendářový okruh
Kalendářový okruh Kalendářový okruh byl dán dobou, po které se opakovalo dané dvojdatum posvátného a slunečního roku (v tomto případě 13 Ahau 18 Cumku). Daná kombinace se opakovala vždy po 18 980 dnech, což odpovídá periodě 52 let. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 51.
Výchozí datum
Výchozí datum mayského kalendáře Výchozí datum mayského kalendáře 13.0.0.0.0. 4 Ahau 8 Cumku na stéle C v Quiriguá, Guatemala. Podle gregoriánského kalendáře odpovídá datu 11. srpna 3114 př.n.l. Velký glyf nahoře otvírá tzv. výchozí řadu (initial series) každého kalendářového údaje; jeho podoba se nemění, vyjma středu, který nese glyf aktuálního měsíce (v tomto případě měsíce Cumku). Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 75, obr. 2.11; srov. Kováč 2002, s. 103.
Kosmologie Světové strany
Glyfy čtyř světových stran Srovnání raně klasických a poklasických glyfů čtyř světových stran. Fonetické hodnoty odpovídají yucatécké mayštině. – Levý sloupec: Río Azul (hrobka 12), Guatemala, raně klasické období. – Pravý sloupec: Drážďanský kodex, poklasické období. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 77.
Tetrachorie
Bůh Chak se čtyřmi žabkami Čtyři stromové žabky (uo), které obklopují boha Chaka umístěného ve středu zobrazení, reprezentují čtyři světové strany, jak to dokládají glyfy před jejich těly. – Vlevo nahoře glyf pro východ, vpravo nahoře glyf pro západ, vlevo dole glyf pro sever, vpravo dole glyf pro jih. Podle Madridského kodexu. Zdroj: Kováč 2002, s. 115.
Tetrachorie
Bůh Chak v aspektu světových stran Vertikálně byl mayský kosmos členěn do tří oblasti: (1) Nebe o třinácti stupních (Oxlahún Ti Ku), (2) kamennou zemi, na které díky obětem panovnické krve vyrůstají rostliny a dozrávají plody, a (3) podsvětí (Xibalba) o devíti stupních (Bolón Ti Ku). Spojnici těchto tří sfér nejčastěji reprezentuje strom ceiba procházející jako osa středem světa (Wakah Chan). Jeho kořeny prorůstají až k nadiru vod v podsvětí, kmen prochází pozemským světem a zdvíhá se až k zenitu nebe, kde v koruně sedí nebeský pták (Vukub Kakix). Horizontálně byl mayský kosmos členěn tetrachoricky, podle čtyř světových stran spojovaných se symbolikou barev a různými božskými patrony, nejčastěji se čtyřmi aspekty boha Chaka. Nahoře: Chak-Xib-Chak na stromě východu (lakin), v červené barvě (chak). – Dole: Ek-Xib-Chak na stromě západu (chikin), v černé barvě (ek). – Vlevo: Zak-Xib-Chak na stromě severu (xaman), v bílé barvě (zak). – Vpravo: Kan-Xib-Chak na stromě jihu (nohol), ve žluté barvě (kan). – Symbolickou barvou středu, kterým prochází světový strom poutající kosmos do jedné soustavy, je zelená (yax). Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 54, obr. 2.1.
Světová osa
Různá pojetí světové osy v Palenque Principem světové osy je její ztotožnění s mayským panovníkem, který díky oběti vlastní krve a s tím související schopnosti extatické vize a komunikace s předky, představuje spojnici jinak oddělených sfér kosmu. Vlevo: Světová osa je zde znázorněna nejčastějším způsobem jako Světový strom (Wakah Chan). Dvě stylizované větve, vybíhající po stranách kmene a připomínající tvar latinského kříže, jsou zakončeny dračími hlavami s tupými čenichy. Na větvích je zavěšen dvouhlavý had reprezentující panovnickou moc a kosmickou rovinu ekliptiky. Na vrcholu stromu sedí Nebeský pták (Vukub Kakix). Strom vyrůstá z čtyřdílného podsvětního monstra v podobě holé lebky se zbytky masa kolem nosu. Čelo nestvůry tvoří plochá obětní miska se znamením slunce (kin), která obsahuje trn rejnoka reprezentující obětní krev pozemské sféry, nádobku z mušle odkazující k podsvětním vodám a zkřížené pásky symbolizující protnutí Mléčné dráhy s dráhou Slunce. Sluneční terč se zkříženou páskou drží v chřtánech také obě hadí hlavy a nebeský pták má podobný šperk zavěšen jako pektorál na krku. Za monstrem prochází nebeská páska. – Chrám kříže, Palenque, Chiapas. Uprostřed: Předlohou Světového stromu není strom ceiba jako výše, nýbrž kukuřičný stvol s listy a klasy, na jejichž místě se objevují lidské tváře odkazující k Bohu kukuřice. Kukuřičný stvol v podobě listového kříže vyrůstá z leknínového monstra reprezentujícího stojaté zavlažující vody a nesoucího v tomto případě znamení žluté barvy (kan). Zemědělský aspekt je podtržen vodní páskou procházející za monstrem. Na vrcholu stvolu sedí Vodní pták s maskou Nebeského ptáka. – Chrám listového kříže, Palenque, Chiapas. Vpravo: Nebeský strom je zcela nahrazen zkříženými kopími s pazourkovými hroty a štítem s maskou slunečního boha GIII. Příčný prvek tvoří trůn s dračími hlavami po obou stranách a krvácející hlavou jaguára uprostřed. Z božstev nesoucí trůn lze identifikovat pouze levé jako Boha L. Celý výjev spočívá na pásce s výrazným znakem pro zemi (cab). – Chrám slunce, Palenque, Chiapas. Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 292, obr. 6.21.
Panovnická vize Had vize
Had jako prostředník panovnické vize Při oběti vlastní krve se panovník ve vizionářském vytržení setkával se svými předky. Vize byla zobrazována jako had vyrůstající z obětované krve a široce rozevírající chřtán, z něhož vystupuje královský předek. – Vlevo: Had vize vyrůstající z krevní voluty a zčásti zbavený kůže. – Vpravo: Had vize vyrůstající z obětní misky naplněné zkrvaveným kůrovým papírem. Krevní voluta je znázorněna v podobě spirálovitě stočeného řetízku. Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 56, obr. 2.3.
Hadí hůl
Hadí hůl Had vize byl také symbolizován holí se dvěma hadími hlavami, z jejichž chřtánů vystupují zbožštění předkové. Kosmologicky reprezentovala hadí hůl tzv. ekliptického hada na Světovém stromu (Wakah Chan). – Vlevo: Zakřivená hadí hůl s hlavami předků. – Vpravo: Rovná hadí hůl, na níž je tělo hada nahrazeno nebeskou páskou. Záměna je posílena mayskou homofonií výrazů pro „hada“ a „nebe“ (chan). Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 56, obr. 2.3.
Oběť krve
Oběť krve a panovnická vize na reliéfech z Yaxchilánu Rituální cyklus panovnické vize na překladech nad vchody do Chrámu 23 v Yaxchilánu (Chiapas). – Vlevo překlad 24: Panovník Štít Jaguár (Itzam Balam, 681-742) drží planoucí pochodeň nad svou manželkou Paní Xoc, která si protahuje jazykem šňůru s napíchanými trny a nechává vlastní krev proudit do připraveného košíku s kůrovým papírem. – Uprostřed překlad 25: Před klečící Paní Xoc s obětní miskou v levé ruce vyrůstá z další obětní misky na zemi had vize, z jehož chřtánu vystupuje zakladatel yaxchilánské dynastie Praotec Jaguár (Yat Balam, 359-?) třímající kopí a štít. Tmavá kolečka znázorňují krev. – Vpravo překlad 26: Paní Xoc ještě se stopami obětní krve na ústech pomáhá Štítu Jaguárovi s oblékáním zbroje. Její manžel je již oděn do bavlněného kyrysu a v pravé ruce drží pazourkovou dýku. Od Pani Xoc přebírá štít a přilbu v podobě jaguára, aby se po vzoru zjevených předků pustil do boje. Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 303, obr. 7.3a-c; srov. Kováč 2002, s. 175.
Oběť krve
Pták Jaguár při panovnické vizi Pták Jaguár IV. Veliký (Yaxun Balam, 752-768) je při panovnické vizi zobrazen vleže na zemi s dvouhlavým skeletovým hadem na rukou, který je přímou narážkou na hadí hůl panovníka. Z obou hadích chřtánů vystupuje Bůh GII s plamennou sekerou na čele.Yaxchilán, Budova 16 (reliéf vchodového překladu 39), Chiapas. Zdroj: Schele – Freidel 1999, s. 312, obr. 7.6c
Chrámové pyramidy Srovnání
Srovnání mayských pyramid Klasické období: Uaxactún, Pyramida E 10; Dzibilchaltún, Chrám sedmi panenek; Piedras Negras, Pyramida K-5; Palenque, Chrám nápisů; Tikal, Chrám I. – Poklasické období: Chichén Itzá, Castillo; Uxmal, Čarodějova pyramida. Zdroj: Riese 1990, s. 84, obr. 12.
Palenque Celkový plán
Palenque. Celkový plán (A) Severní chrámová skupina. (B) Chrám počtu. (C) Míčový dvorec. (D) Velký chrám. (E) Palác. (F) Chrám nápisů. (G) Chrám kříže. (H) Chrám slunce. (I) Chrám listového kříže. Zdroj: Loghenová 1998, s. 219.
Ideální rekonstrukce
Palenque. Ideální rekonstrukce Pohled od východu z terasy Chrámu kříže (G) směrem k Paláci (E) s unikátní věžovitou stavbou, Velkému chrámu (D) a Chrámu nápisů (F). Zcela vlevo je Chrám slunce (H). Zdroj: Demarest 2004, s. 232, obr. 9.13.
Pakalovo jméno
Glyfy Pakalova jména Plné jméno tohoto nejvýznamnějšího panovníka Palenque znělo Kinich Hanab Pakal („Velké Slunce“ ?, „Štít“; nar. 603, vládl 615-683). Samotné jméno Pakal mohlo být glyficky zapsáno různými způsoby. – Vlevo: Záznam pomocí logografu znázorňujícího štít. – Uprostřed: Logograf s fonetickým doplňkem. – Vpravo: Fonetický záznam. Zdroj: Coe 2005, s. 234.
Pakalova maska
Pakalova portrétní zobrazení Vlevo: Pakalův portrét v životní velikosti. Jedna ze dvou štukových hlav nalezených v prostoru pod jeho sarkofágem. Pakal je na ní zachycen zřejmě ve věku 12 let, v době své intronizace (615). – Vpravo: Pakalova pohřební mozaiková maska vyrobená z jadeitu. Oči jsou provedeny z mušlí a obsidiánu. Jednotlivé části masky byly původně fixovány v dřevěném podkladu, nyní odstraněném. Maska je datována rokem Pakalovy smrti (683). Zdroj: Coe 1997, s. 122; Coe 2005, s. 136, obr. 81.
Chrám nápisů
Chrám nápisů. Čelní pohled a průřez Průběh schodiště vedoucího v hmotě pyramidy ze zadní místnosti chrámu k Pakalově hrobce, zčásti zapuštěné pod původní úrovní terénu. Světlo a vzduch byly na schodiště přiváděny zvláštní šachtou ústící v zalomení (odpočivadle) schodiště. Čárkovaně je naznačen nedochovaný střešní hřeben chrámu. Podle Alberta Ruze. Zdroj: Thompson 1971, s. 94, obr. 6.
Pakalova hrobka
Chrám nápisů. Pakalova hrobka Prostor hrobky (délka 10,8 m, šířka 7,9 m) zcela vyplňoval sarkofág a zděné podpěry pro uložení jeho víka před pohřbem. – Popis: (a) víko sarkofágu; (b) sarkofág; (c) zděné podpěry k uložení víka sarkofágu před pohřbem; (d) podpěry sarkofágu; (e) pilířovité podpěry sarkofágu; (f) prostor pod sarkofágem, kde byly nalezeny dvě štukové hlavy; (g) stěny s reliéfy devíti Pánů noci; (h) schodiště vedoucí do hrobky; (j) příčné podpěry klenby. Podle Alberta Ruze. Zdroj: Thompson 1971, s. 96, obr. 7.
Pakalův sarkofág
Víko Pakalova sarkofágu Pakalův sarkofág (délka 3,8 m, šířka 2,2 m) byl orientován delší stranou podél severojižní osy, stejně jako celá hrobka. Komplikovaná scéna na víku sarkofágu zachycuje Pakala ve chvíli jeho smrti. Celý výjev je lemován nebeskou páskou a doprovázen galerií předků na bočních stěnách sarkofágu. Kresba Merle Greene Robertson 1976. Zdroj: Milbrath 1999, tab. 10; srov. Schele – Mathews 1998, s. 111, obr. 3.16.
Pakalův sarkofág
Světový strom a Nebeský pták Vlevo: Nebeský strom, označovaný jako „Šest Nebe“ či (pravděpodobněji) jako „Vyzdvižená nebesa“ (Wakah Chan), představuje Mléčnou dráhu. Glyfy v horní části jeho větví znamenají „strom“ (te). Větve jsou zakončeny květy, ze kterých vyrůstají dračí hlavy s tupými čenichy ozdobenými květními tyčinkami. Podobně je pojat také personifikovaný květ na vrcholu stromu. – Vpravo: Nebeský pták s dlouhým ocasem a personifikovaným křídlem sedí na nejvyšším květu stromu. V poklasickém období byl nazýván „Sedm Ara“ (Vukub Kakix). Lastura zdobící jeho hlavu, která připomíná ikonografii boha Itzamny, posiluje čtení jeho jména v klasické epigrafii jako „Zjevený Itzamná“ (Itzam Ye). Nebeský pták tak vystupuje jako alter ego (nahual) Boha stvořitele. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 114, obr. 3.19-20.
Pakalův sarkofág
Dvouhlavý had Na základě mayské homofonie výrazů pro „nebe“ a „hada“ (chan) spojuje dvouhlavý had symboliku panovnické vize a ekliptiky protínající Mléčnou dráhu. – Božstva vystupující z chřtánů hada jsou úzce svázána s panovnickou mocí. Vlevo: Bůh K’awil s dýmající sekerou na čele, zosobňující panovnickou vizi. Vpravo bůh Sak Hunal, personifikace posvátné čelenky panovníka. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 115, obr. 3.21-22.
Pakalův sarkofág
Chřtán podsvětí Vlevo: Gigantický hadí chřtán, který byl nazýván „Bílá hadí kostra“ (Sak Bak-Nakan), tvořil vstup do podsvětí. Zatímco dolní čelist hada je zobrazena zepředu, horní čelist, oko a nozdry jsou zobrazeny po obou stranách z profilu. – Vpravo: Čtyřdílné monstrum personifikuje obětní misku, která je bránou smrti, ale z níž znovu povstává život. Miska, umístěná na hlavě monstra, obsahuje spondylovou mušli, trn rejnoka a rostlinu se znamením smrti (kimi). Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 113, obr. 3.18.
Pakalův sarkofág
Pakal jako Bůh kukuřice Vlevo: Pád Pakala do podsvětí je znázorněn vlajícími vlasy, šperky i cípy bederní roušky. Pozice těla, v níž Pakal sestupuje po Mléčné dráze, symbolizované Světovým stromem, evokuje polohu při porodu a je příslibem jeho znovuzrození. Síťovaná jadeitová suknice stejně jako pektorál v podobě želvy (viz detail) Pakala ztotožňuje s Bohem kukuřice, jehož znovuzrození z podsvětí je zpravidla znázorněno jako prolomení zemského povrchu v podobě želvího krunýře. – Vpravo nahoře: Bůh kukuřice v analogické poloze znovuzrození. Vpravo dole: Bůh kukuřice vyrůstá ze prasklého zemského krunýře jako nová vegetace. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 116-117, obr. 3.23-24; s. 132, obr. 3.34; s. 144, obr. 4.13.
Pakalův pohřeb
Výbava Pakalova pohřbu Pakalovo tělo bylo pokryto množstvím šperků s rituálním významem, včetně rozměrného nákrčníku sestaveného ze stovek jadeitových trubiček a perel. Vnitřek sarkofágu i Pakalovy kosti byly natřeny červenou barvou. Analogické nálezy z Copánu ukazují, že se jednalo o výlučně panovnickou sekundární manipulaci s pozůstatky. Vlevo popis předmětů: (A) Jadeitová figurka, patrně Boha kukuřice. (B) Kostka jadeitu v pravé ruce jako opozitum k H. (C) Jadeitový prsten. (D) Květinová ozdoba ucha s přívěskem a připojením k ozdobě úst. (E) Panovnický šperk Sak Hunal umístěný na čelence. (F) Mozaiková pohřební maska kryjící obličej. (G) Obdélná ozdoba úst z pyritu a mušlí. (H) Kulička jadeitu v levé ruce jako opozitum k B. (I) Jadeitová figurka glyficky personifikující „strom“ (te). Vpravo: Upevnění ozdoby úst (G) a ucha (D) na zobrazení panovníka z Dos Pilas jménem B’alaj Chan K’awiil (648-692). Dos Pilas (stéla 9), Guatemala. Zdroj: Schele – Mathews 1998, s. 126, obr. 3.29; Martin – Grube 2000, s. 56; srov. Schele – Mathews 1998, s. 127, obr. 3.30.
Chichén Itzá Celkový plán
Chichén Itzá. Celkový plán (A) Casa de las Monias (Klášter jeptišek). (B) Chrám nástěnných panelů. (C) Caracol (Observatoř). (D) Casa Colorada. (E) Cenote. (F) Hrobka velekněze. (G) Zastřešené tržiště. (H) Skupina tisíce sloupů. (I) Chrám válečníků. (J) Castillo (Hrad). (K) Venušina plošina. (L) Plošina orla. (M) Tzompantli. (N) Velký míčový dvorec. (O) Chrám jaguára. (P) Posvátný cenote, zasvěcený Chakovi. Zdroj: Loghenová 1998, s. 191.
Ideální rekonstrukce
Chichén Itzá. Celkový pohled Pohled od Posvátného cenote (P) směrem k centrálnímu prostranství s chrámovou pyramidou Castillo (J). Vlevo se nachází Chrám válečníků (I), vpravo Velký míčový dvorec (N). Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 23.
Castillo
Castillo. Půdorys pyramidy Chrámová pyramida Castillo (Hrad), sestávající z devíti stupňů a vykazující mayské i toltécké vlivy, byla přístupná po čtyřech schodištích. Vchod do chrámu na vrcholu zdobily dva masivní serpentinové sloupy v podobě Opeřeného hada. Zdroj: Loghenová 1998, s. 195.
Castillo
Castillo. Příčný řez Příčný řez ukazuje dvě stavební fáze chrámové pyramidy. Při mladší stavbě se starší svatyně, přístupná tunelem, stala součástí nového chrámu. Zdroj: Loghenová 1998, s. 195.
Aztékové Mapy Mexické údolí
Mexické údolí Mexické údolí je nejvlastnějším ohniskem aztécké civilizace. V předvečer conquisty (1519) zde žilo asi 1 milion obyvatel. Jde o rozsáhlou aluviální pánev obklopenou vulkanickými horami (Popocatepétl, 5 450 m; Ixtacihuatl, 5 290 m), v jejímž středu se nachází soustava relativně mělkých sladkých i slaných jezer (Texcoco, Chalco, Xochimilco). Na jezeře Texcoco vzniklo kolem 1325 hlavní město Aztéků Tenochtitlán s postupně budovaným zemědělským zázemím na umělých polích (chinampas), navršených v mělkých vodách sladkovodních jezerních lagun. Zdroj: Smith 2003, s. 9, obr. 1.4.
Panteon Huitzilopochtli
Huitzilopochtli Huitzilopochtli („Kolibřík jihu“), původní kmenový bůh Aztéků, byl spojován především se sluncem a ohněm. Po příchodu Aztéků do středního Mexika proto narušil a zčásti převzal kompetence bohů slunce (Tonatiuh) a ohně (Xiuhtecuhtli), včetně lidských obětí, jimž se vytrhávalo srdce. Mýtus o Huitzilopochtlim se stal významnou součástí aztécké ideologie mystického militarismu, který legitimizoval expanzi Aztécké říše. Na ukázce je Huitzilopochtli zobrazen s kolibří modrozelenou pokrývkou hlavy, zlatou tiárou a bílými pery volavky. Na obličeji, pomalovaném často žlutými a modrými pruhy, má černou masku posetou hvězdami. V levé ruce drží sluneční štít zdobený orlími pery, v pravé třímá kyj v podobě Xiuhcóatla („Ohnivého hada“). Codex Borbonicus 34. Zdroj: Miller – Taube 1993, s.
Coatlicue
Coatlicue Coatlicue („Ta v hadí sukni“), matka Huitzilopochtliho, Coyolxauhqui a dalších čtyř set bratrů Centzon Huitznahua. Monumentální socha, nalezená v roce 1790 u mexické katedrály, představuje Coatlicue jako hrůzné hadí monstrum. Stojí na mohutných nohách s drápy, oděna jen v sukni spletené z chřestýšů. Povislá prsa ji zakrývá náhrdelník s lebkou, na němž se střídají odseknuté ruce a vytržená srdce. Místo useknuté hlavy jí z krku vyrůstají dvě hadí hlavy otočené navzájem k sobě, takže jejich profily vytvářejí zvláštní obličej. Podobně nahrazují hadí hlavy i její ruce. Museo Nacional de Antropología. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 65.
Coyolxauhqui
Coyolxauhqui Coyolxauhqui („Má na tváři rolničky“), dcera Coatlicue a starší sestra Huitzilopochtliho. Jako bohyně Měsíce byla hlavním protivníkem Hiutzilopochtliho v mytické bitvě na vrchu Coatepec („Hadí vrch“). Poté, co ji Huitzilopochtli v roli Vítězného slunce zabil, usekl jí hlavu, ruce a nohy a svrhl ji z Coatepeku dolů. V roce 1978 byl při výzkumu Velkého chrámu (Templo Mayor) v Ciudad de México, někdejším Tenochtitlánu, objeven kamenný disk (průměr 3,25 metrů; váha 5-8 tun), na kterém bylo reliéfně znázorněno rozsekané tělo Coyolxauhqui. Na reliéfu má oddělenou hlavu i končetiny, ze kterých vyčnívají obnažené kosti. Její strašlivou pověst potvrzuje lebka zavěšená na hadí pásce, stejně jako pásky kolem končetin v podobě hadů s obnaženými jedovými zuby. Tvář má ozdobenou rolničkami Kámen se nacházel na úpatí jižní strany zasvěcené Huitzilopochtlimu. Představuje tak nejen impozantní ztvárnění mýtu o Huitzilopochtlim, ale vzhledem k astrálnímu charakteru jednajících božstev také kosmické zakotvení Velkého chrámu. Především je však aitiologií lidských obětí, s nimiž se po vytržení srdce na vrcholu chrámu zacházelo obdobně. Byli rozčtvrceni a svrženi dolů, kde se nezřídka stali předmětem rituální antropofagie. Kresba Emily Umberger. Zdroj: Smith 2003, s. 197, obr. 9.1.
Tláloc
Tláloc Starobylý bůh deště a blesku. Bývá zobrazen s čelenkou z volavčího peří, výraznýma kulatýma očima, tesáky vyčnívajícími z úst, nápadnou vlnovkou kolem rtů a posvátnou holí (xonecuilli), kterou dovede způsobit blesky. Jeho manželkou byla Chalchiuhtlicue („Ta v jadeitové sukni“). Codex Borbonicus Zdroj: Gonzáles 1993, s. 174.
Chalchiuhtlicue
Chalchiuhtlicue Chalchiuhtlicue („Ta v jadeitové sukni“), bohyně stojaté a tekoucí vody, manželka boha Tláloka. Codex Borbonicus Zdroj: Gonzáles 1993, s. 60.
Tonatiuh
Tonatiuh Tonatiuh („Slunce samo“), bůh samotného slunce. Bývá zobrazován s červenou barvou na těle, orlí péřovou pokrývkou hlavy a solárním diskem, z něhož často vycházejí paprsky. Na ukázce se motiv slunečního disku objevuje na náhrdelníku božstva i na štítě, který má zavěšen na zádech. Codex Borgia. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 183.
Tezcatlipoca
Tezcatlipoca Tezcatlipoca („Dýmající zrcadlo“), proměnlivý bůh noci a temnot. Vládne čtyřem světovým stranám a ve své čtyřjedinosti nabývá podob různých božstev: červený Tezcatlipoca je patronem západu jako Xipe Totec, modrý Tezcatlipoca náleží jihu v podobě Huitzilopochtliho, bílý Tezcatlipoca panuje nad východem jako Quetzalcóatl, zatímco na severu zůstává ve své vlastní podobě jako černý Tezcatlipoca. Jeho nejvýznamnějším atributem je černé obsidiánové zrcadlo, které užívá při věštění a kouzlení. Má je vetknuto ve vlasech a místo jedné nohy. Codex Borgia. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 168.
Quetzalcóatl
Quetzalcóatl jako mladík Quetzalcóatl („Quetzalí had“, „Vzácný had“, „Opeřený had“), spojení hada (cóatl) a ptáka quetzala (Pharomachrus mocinno) s předklasickými kořeny. Byl uctíván v celé řadě podob. Na ukázce je zobrazen jako mladík s hlavním atributem seříznuté lastury na štítě. Codex Matritense. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 145.
Ehécatl
Quetzalcóatl v aspektu boha větru Ehécatla Jako Ehécatl, bůh větru, vystupuje Quetzalcóatl s typickou zobákovitou maskou. V této podobě byl také uctíván v kruhovém chrámu v Tenochtitlánu. – Vlevo: Quetzalcóatl s maskou Ehécatla a atributy kněze. Codex Borbonicus 22. Vpravo: Aztécká socha Ehécatla. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 197; Miler – Taube 1993, s. 85.
Tlahuizcalpantecuhtli
Quetzalcóatl v aspektu Venuše V aspektu ranní Venuše (Jitřenky), vystupuje Quetzalcóatl jako Tlahuizcalpantecuhtli („Pán domu svítání“). V této podobě byl uctíván zejména v toltécké Tule, kde mu byl zasvěcen tzv. Chrám s atlanty. Codex Borgia. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 172.
Mictlantecuhtli - Quetzalcóatl
Mictlantecuhtli Mictlantecuhtli („Pán podsvětí“, „Pán smrti“), bůh smrti sídlící v nejhlubší, deváté části podsvětí (Mictlan). Bývá zobrazen jako lidská kostra nebo lidská postava s lebkou místo hlavy. – Vlevo: Mictlantecuhtli s protikladem života v podobě Quetzalcóatla-Ehécatla. Codex Borgia. – Vpravo: Mictlantecuhtli na kamenné nádobě. Templo Mayor, Tenochtitlán. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 118; Miller – Taube 1993, s. 75.
Xipe Totec
Xipe Totec Xipe Totec („Náš pán stažený z kůže“), božstvo jarní obnovy života. Symbolizovala jej žlutá barva, proto bývá také nazýván Coztic („Žlutý“). Jeho oděv z lidské kůže představuje novou vegetaci, do níž se příroda každoročněodívá. Xipe Totekovi kněží se na jeho počest na dvacet dní oblékali do stažené kůže obětovaných zajatců. – Vlevo: Xipe Totec, Codex Borgia. – Vpravo: Kněz oděný do lidské kůže. Aztécká socha. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 201; Miller – Taube 1993, s. 75.
Xochipilli
Xochipilli Xochipilli („Květinový princ“), bůh květů, hudby, tance, oslav a her v podobě urozeného mladíka. Na ukázce je zobrazen sedící na bubnu. Aztécká socha. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 191.
Huehueteotl
Huehueteotl Huehueteotl („Starý bůh“), božstvo ohně a domácího krbu, ikonograficky doložené již v raně klasické době. Pravidelně bývá zobrazován jako sedící stařec s obětní miskou na hlavě. Kamenná plastika z Templo Mayor, Tenochtitlán. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 93.
Tlazoltéotl
Tlazoltéotl Tlazoltéotl („Bohyně pojídající nečistoty“), lunární bohyně lásky a vášně. Proslula zejména díky obřadu „umění předkládání pravého srdce“ (neyolmelahualiztli), ve kterém Aztékové mohli jedenkrát za život vyznat své ( zejména tělesné) hříchy a bylo jim odpuštěno. Obřad připomínal Evropanům křesťanskou zpověď. Codex Borgia. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 177.
Zakladatelský mýtus Aztlán
Aztlán Eponymní mytická pravlast Aztéků se nazývala Aztlán. Její geografická lokalizace je nejasná, stejně jako význam jejího jména („Kraj bílé“, Místo jeřábů“, Místo volavek“). Jako ostrov uprostřed jezera plní Aztlán funkci mytické předlohy Tenochtitlánu. Chrámová pyramida obklopená šesti příbytky znázorňuje původní vesnici. Na popud pramatky jménem Chimalma („Ležící štít“, sedící postava vlevo) opustili Aztékové v roce Jeden Pazourek (tj. 1116, viz datum v rámečku vpravo) Aztlán a vydali se na dlouhou pouť (znázorněnou lidskými stopami). Jejím cílem se po mnoha útrapách a pod spolehlivým vedením kmenového boha Huitzilopochtliho stal ostrov v jezeře Texcoco, kde založili město Tenochtitlán. Tira de la Peregrinación (záznam na pruhu březové kůry, známý též jako Codex Boturini). Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 43; srov. Kováč 2002, s. 191.
Putování
Putování z Aztlánu Aztécké etnické skupiny opouštějí pravlast Aztlán a putují na jih do oblasti centrálního Mexika. Každý z osmi kmenů reprezentuje postava muže před obydlím označená kmenovým glyfem. Alternativní jméno Aztéků, Tenochkové, reprezentuje opuncie (tenochtli) na vrcholu pyramidy. V čele putujících jdou čtyři „nosiči bohů“ (teomana), označení hlavovými glyfy, kteří v rancích na zádech nesou kmenová božstva. První kráčí Tezcacóatl („Zrcadlový had“) nesoucí Huitzilopochtliho, kmenového boha Aztéků v podobě kolibříka. Poslední postava je pramatka Aztéků Chimalma („Ležící štít“). Tira de la Peregrinación (záznam na pruhu březové kůry, známý též jako Codex Boturini). Zdroj: Smith 2003, s. 35, obr. 2.4.
Kalendář Kalendářní kámen
Kalendářní kámen Tzv. kalendářní kámen (průměr 3,51 m; váha 24,5 tuny) nechal zhotovit pro Templo Mayor v Tenochtitlánu šestý tlatoani Axayacatl v roce 1479. Poté, co nechal kámen záhy po conquistě z piety k lidským obětem „pohřbít“ arcibiskup Alonso de Montúfar, byl znovuobjeven až v roce 1790 a v roce 1885 přemístěn do Museo Nacional de .Antropología e Historia Ve dvou ústředních kruzích je na kameni znázorněn vládnoucí bůh slunce Tonatiuh s jazykem v podobě pazourkového obětního nože (tecpatl) a dvěma pařáty po stranách. Datum na jeho čele udává letopočet Ce Acatl („dvě třtina“, tj. 986), od kterého se počítají kalendářní okruhy 52 let (xiuhmolpilli). Do druhého kruhu je vepsán obrys dne Ollin („zemětřesení, hnutí“) doplněný čtyřmi body, které určují konkrétní datum Čtyři Zemětřesení, kdy skončí současný věk: Páté slunce. Ve čtyřech obdélných polích jsou znamení předchozích kosmogonických věků: (1) Čtyři Jaguár (vpravo nahoře), jehož vládcem byl Tezcatlipoca; (2) Čtyři Vítr (vlevo nahoře), jehož vládcem byl Quetzalcóatl-Ehécatl; (4) Čtyři déšť (vlevo dole), jehož vládcem byl Tláloc; (4) Čtyři Voda (vlevo dole), jehož vládkyní byla Chalchiuhtlicue. Třetí kruh nese znamení dvaceti dnů měsíční periody posvátného kalendářového sledu (tonalpohualli). Je obklopen dalším kruhem s přečnívajícími slunečními paprsky. Vnější kruh tvoří dva ohniví hadi (xiuhcóatl), z jejichž chřtánů (dole) vystupují Quetzalcóatl jako denní Slunce (Tonatiuh, vpravo) a Tezcatlipoca jako noční slunce (Xiuhtecuhtli, vlevo). Zdroj: Smith 2003, s. 263, obr. 11.12.
Lidské oběti Vytržení srdce
Obět vytržením srdce Oběť vytržením srdce byla nejčastěji spojena s úctíváním božstev slunce (Tonatiuh, Huitzilopochtli), ale přinášela se i mnoha jiným bohům. Čtyři pomocníci kněze uchopili oběť za končetiny a položili ji zády na obětní kámen. Kněz rozřízl napjaté tělo oběti pod posledním žebrem, vnořil ruku do útrob a rychlým pohybem vytrhl její srdce, kterým potřel sochu daného božstva. Srdce potom bylo spáleno v obětní nádobě spolu s kopálovým kadidlem. – Na obrázku obětování Slunci. Codex Florentino Zdroj: Gonzáles 1993, s. 158.
Antropofagie
Rituální antropofagie Pojídání částí těl obětovaných zajatců byl jeden ze způsobů ztotožnění s uctívanými božstvy. Codex Magliabecchiano. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 11.
Tzompantli
Lešení s lebkami Lešení s lebkami (tzompantli) sloužila k úkládání lebek lidských obětí. Řady lebek, proražených ve spáncích a nasunutých na horizontálních tyčích, symbolizovaly podsvětí (Mictlan). Codex Durán Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 177.
Upalování
Upalování Oběť upálením bývala spojována především s bohy ohně (Huehueteotl, Xiuhtecuhtli). Codex Durán. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 151.
Obřad Nového roku
Zažehnutí nového ohně Obřad Nového roku Aztékové prováděli ve chvíli naplnění kalendářového okruhu 52 let (xiuhmolpilli). Poté, co na sklonku staré periody uhasili všechny ohně v zemi, byl na Hvězdném vrchu (Citlaltepec; špaň. Cerro de la Estrella) stanoven pozorováním Plejád (Tianquiztli) zlomový okamžik a v hrudi obětovaného zajatce zažehnut Nový oheň. – Na obrázku rozdělávání Nového ohně třecím dřívkem v pupku boha ohně Xiuhtecuhtliho. Codex Borgia 46. Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 87.
Obřad Nového roku
Roznášení Nového ohně Nový oheň byl roznášen po zemi pochodněmi ze svázaných prutů symbolizujících kalendářový okruh (xiuhmolpilli „svazek let“). – Na obrázku poslední prováděný Obřad Nového roku v roce Ce Acatl („dvě třtina“, tj. 1507). Letopočet je znázorněn v rámečku vlevo nahoře. Codex Borbonicus. Zdroj: Gonzáles 1993, s. 187.
Tenochtitlán Kosmologie
Tenochtitlán jako střed kosmu Ostrov Tenochtitlán, horizontálně členěný na čtyři posvátné okrsky, je současně vertikální spojnicí třinácti nebeských a devíti podsvětních sfér. Místem, kudy tato spojnice prochází, je Velký chrám Tenochtitlánu (Templo Mayor) zasvěcený úranickému Huitzilopochtlimu a chtonickému Tlalokovi, Zdroj: Miller – Taube 1993, s. 31; srov. Kováč 2002, s. 195.
Schematické členění
Tenochtitlán a Tlatelolco Schematická mapa členění Temochtitlánu a Tlatelolka. Kresba Ellen Cesarski. Zdroj: Smith 2003, s. 186, obr. 8.8.
Posvátný okrsek
Centrální posvátný okrsek Tenochtitlánu Popis: (1) Templo Mayor s chrámy Huitzilopochtliho a Tlaloka; (2) blíže neurčený obřad ve Huitzilopochtliho chrámu; (3) kruhová svatyně Quetzalcóatla, uctívaného zde v aspektu boha větru Ehécatla; (4) lešení s lebkami (tzompantli); (5) míčový dvorec; (6) kruhový kámen (temalacatl) na souboje a obětování gladiátorů; (7) Chrám Xipe Toteka; (8) Dům bojovníků; (9) elitní škola (calmécac). Dvě postavy po stranách Velkého chrámu představují kamenné plastiky nosičů standart a postava hlavou dolů je pravděpodobně kněz. Podle Sahagúna. Zdroj: Smith 2003, s. 222, obr. 10.5.
Obřadní centrum
Obřadní centrum. Celkový plán (A) Neidentifikovaný chrám; (B) Velký chrám (Templo Mayor); (C) Chrám Tezcatlipoky; (D) Rezidence kněží; (E) Chrám Quetzalcóatla v aspektu Ehécatla; (F) míčový dvorec; (G) lešení na lebky (tzompantli); (H) Chrám Xipe Toteka. Zdroj: Loghenová 1998, s. 209.
Obřadní centrum
Obřadní centrum. Ideální rekonstrukce Dominantu tvoří Velký chrám (B), před kterým se nachází podstatně nižší kruhový Chrám Quetzalcóatla-Ehécatla (E) a míčový dvorec (F). Blíže k divákovi je patrný kruhový kámen na souboje a oběti gladiátorů. Kresba Ignacio Marquina Zdroj: Miler – Taube 1993, s. 25.
Inkové Mapy Incká expanze
Incká expanze Rekonstrukce incké expanze podle Martii Pärsinena (1992). Zdroj: D’Altroy 2002, s. 66, obr. 4.1.
Tahuantinsuyu
Incká říše těsně před příchodem Eropanů (1531) Incká říše (Tahuantisuyu „Spojení čtyř dílů světa“) představuje nejrozsáhlejší státní útvar, který byl v předkolumbovské Americe vytvořen. Zaujímala území od dnešní Kolumbie až po současné Chile a v době příchodu Španělů čítala přibližně 10 milionů obyvatel. – Ve výřezu vlevo dole je znázorněno členění Incké říše na čtyři části (suyu): (1) Chinchaysuyu (název podle kmene Chincha na peruánském pobřeží); (2) Antisuyu (název podle deštných pralesů na východním úbočí And, Anti hispanizováno v podobě Andes „Andy“); (3) Collasuyu (název podle kmene Colla severně od jezera Titicaca); (4) Cuntisuyu (název podle jména province v této oblasti). Každé suyu spravoval místodržitel (apo), který byl pokrevně spřízněn s inkou a jemu se také odpovídal. Zdroj: Bauer 2004, s. 2, mapa 1.1; srov. D’Altroy 2002, s. 88, obr. 5.1.
Panteon Přehled Božstvo
Význam
Zobrazení
Role
Kult / Svatyně
Viracocha
Pán
mužská postava s paprsky nad hlavou, hady kolem paží; doprovázen pumami
stvořitel a pořadatel světa,
uctíván inckou „elitou“; chrám mezi Cuzkem a jezerem Titicaca
Inti
Slunce
zlatá sedící postava malého chlapce (Punchao „Den“); zlatý disk (?)
bůh slunce, otcovské božstvo incké dynastie, patron říše, syn Viracochy
uctíván po celé říši; chrám Coricancha v Cuzku
Mama-Quilla
Matka Měsíc
ženská postava
bohyně měsíce, patronka kalendáře, manželka Intiho
chrám v Cuzku
Inti-Illapa
Hrom Blesk Bouře
mužská postava v oblacích mávající kyjem a točící prakem (Chucuylla); kočka, puma
bůh bouře, blesku, hromu, duhy
chrám ve čtvrti Chinchaysuyu v Cuzku
Pachamama
Matka Země
ženská postava
ochránkyně polí zajišťující jejich plodnost
kamenné oltáře uprostřed pole
Mamacocha
Matka Moře/Jezero
ženská postava
ochránkyně země a vodních pramenů
Pachacamac
Stvořitel země
socha
stvořitelské božstvo bůh věštění
uctíván v údolí Lurin (centrální část peruánského pobřeží)
vícebarevný samec lamy
ochránce stád
uctíván pastevci
Urcuchillay Chasca Cuyllor
Vlasatá hvězda (Venuše)
Collca
Sýpka, Obilnice (Plejády)
význam pro rituální kalendář
ochránkyně zrna
Hlavní incká božstva Zdroj: D’Altroy 2002, s. 146, tab. 7.1.
význam pro rituální kalendář
Inti
Inti a další božstva Náboženství Inků v podání domorodého kronikáře: „Idolos de los Incas: Inti, Huana Cauri, Tambo Toco“ (Modly Inků: Inti, Huana Cauri, Tambo Toco). Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615. Zdroj: Adorno 2000, s. 103, obr. 12.
Obětování lamy
Obětování lamy Lamy sloužily jako obětní zvíře při různých příležitostech. Jedním ze způsobů oběti bylo vyjmutí srdce. Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615. Zdroj: Moseley 2001, s. 66, obr. 23.
Inka Dynastická linie
Dynastická line inků Panovnická posloupnost třinácti inků zahrnuje obě poloviny Incké říše, stýkající se v hlavním městě: Hurin Cuzco (Dolní Cuzco) a Hanan Cuzco (Horní Cuzco). Autorem této dynastické galerie je domorodý kronikář Guaman Poma de Ayala (El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615). Pořadí 1 H 2 U 3 R I 4 5 N 6 7 H 8 A 9 N 10 A 11 N 12 13
Inka (Sapa Inca) Manco Capac Sinchi Roca Lloque Yupanqui Mayta Capac Capac Yupanqui Inca Roca Yahuar Huacac Viracocha Inca Pachacuti Inca Yupanqui Topa Inca Yupanqui Huayna Capac Huascar Atahualpa
Vláda ? ? ? ? ? ? ? ? 1438-1471 1463-1493 1493-1527 1527-1532 1532
Význam jména Mocný [Předek] Velitel vojska Roca Levák Vznešený Mocný Mayta Mocný Vznešený Inka Roca Ten, kdo roní krvavé slzy Viracocha Inka Proměnitel Inka Vznešený Královský Inka Vznešený Mocný Mladík Vládce Zlatého řetězu -
Zdroj: D’Altroy 2002, s. 4, tab. 1.1.; s. 50, obr. 3.1; s. 105, obr. 5.5.
Manželka (Coya) Mama Huaco, Mama Ocllu Mama Cuca Mama Cahua Mama Tahuacaray Cori Huillpay Mama Micay Mama Chilla Mama Runtucaya Mama Anahuarqui Mama Ocllu Rahua Ocllu, Toctu Cuca Chucuy Juypa -
Královské mumie
Královské mumie Mumifikování zesnulých inků navazovalo na starobylé podoby kultu předků doložené hluboko před inckou dobou a zajišťovalo především dynastickou kontinuitu. Královské mumie (malqui) se balzamovaly v sedící poloze a se zavřenýma očima. Při pravidelných ceremoniích byly vystavovány či veřejně nošeny za projevů hluboké úcty obyvatelstva. Paralelně s mumií byla uctívána také socha zesnulého inky (huauque „bratr“; špaň. bulto „ranec“), pro kterou byly ještě za inkova života schraňovány jeho vlasy a nehty. Obě reprezentace inckých předků měl v péči rozsáhlý kněžský personál. Vlevo: Vládnoucí inka a jeho manželka provádějí úlitbu před mumiemi svých předchůdců. Mumifikovaný inka sedí na nízkém stoličce, zatímco jeho manželka klečí za ním na zemi. Obě mumie mají typicky zavřené oči. V pozadí je otevřená pohřební komora. – Nadpis: „Capítulo Primero, Entiero del Inga/inca illapa aia/defunto“ (První kapitola, Pohřeb inky, vynesení zesnulého inky na světlo). Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615, 287. Vpravo: Vysoce postavený úředník a jeho manželka přinášejí oběť mumii předka v Collasuyu. Oba pijí kukuřičné pivo (chicha), přičemž muž současně odlévá týž nápoj do velké nádoby na zemi. Za mumií se tyčí pohřební věž s kosterními pozůstatky dříve pohřbených. – Nadpis: „Entiero de Colla Suios“ (Pohřeb v Collasuyu). Guaman Poma de Ayala, El primer nueva corónica y buen gobierno, 1615, 293. Zdroj: Bauer 2004, s. 163, obr. 12.2, 12.3.
Cuzco Celkový plán
Cuzco. Celkový plán města Hlavní město Cuzco („Pupek“) tvořilo kosmologický i správní střed Incké říše. Plán ukazuje základní členění na Horní Cuzco (Hanan Cuzco) a Dolní Cuzco (Hurin Cuzco), dvanáct rezidenční okrsků (kapitálky) a silnice vedoucí z města do čtyř dílů země (suyu). Na severozápadě se tyčí chrámová pevnost Sacsayhuaman. Na protější jihovýchodní straně se nachází hlavní chrám říše Coricancha (8) Zdroj: D’Altroy 2002, s. 112, obr. 6.2.
Ceque
Ceremoniální systém ceque Systém linií (ceque) vycházejících z Cuzka propojuje se středem říše stovky posvátných míst (huaca), často přírodního charakteru. Zahrnuje jak nasměrování podle čtyř dílů světa (suyu), tak zakotvení v komplikované soustavě klanů (ayllu). Zdroj: D’Altroy 2002, s. 160, obr. 7.1.
Ceque
Radiální schéma systému ceque Schéma znázorňuje triadické napojení systému ceque na soustavu panovnických (panaca) a nepanovnických klanů (ayllu). Každá triáda spojuje svatyně (huaca) s různými sociálními úrovněmi (collana – payan – cayao) Zdroj: D’Altroy 2002, s. 161, obr. 7.2.
Coricancha
Coricancha. Celkový plán Chrám Coricancha čili „Zlatý dvorec“ (cori „zlatý“; cancha „obehnaný zdí, ohrazení, dvorec“) byl tak zván podle obložení vnitřních stěn zlatými pláty. V chrámu nebyl uctíván pouze bůh slunce Inti v podobě sochy (Punchao), ale většina nebeských božstev a také významné královské mumie. Součástí komplexu byla i zahrada s kukuřicí a ptáky ze zlata. Zdroj: Bauer 2004, s. 153, mapa 11.1.
Coricancha
Coricancha. Ideální rekonstrukce Na západní straně byl komplex Coricanchy uzavřen okrouhlou zdí (H na celkovém plánu), která je dodnes dobře patrná ve spodní části kostela Santo Domingo, vystavěného nad jejími troskami. Zdroj: Bauer 2004, s. 153, obr. 11.4.
Coricancha
Santo Domingo Dominikánský kostel a klášter Santo Domingo byl nad troskami Coricanchy vybudován záhy po ovládnutí města Španěly. Ve spodní části stavby je dobře patrná původní okrouhlá zeď. Stav v roce 1998. Zdroj: Bauer 2004, s. 155, foto 11.18.
Coricancha
Santo Domingo po zemětřesení Vlevo: Závěr dominikánského kostela po zemětřesení v roce 1950 (foto Antonio Mendoza). Zemětřesení paradoxně umožnilo důkladný archeologický průzkum Coricanchy. – Vpravo: Rekonstruovaný závěr kostela v roce 1998. Proslulá okrouhlá zeď původní Coricanchy (H na celkovém plánu) zůstala nedotčena. Zdroj: Bauer 2004, s. 151, foto 11.15-16.
Sacsayhuaman
Sacsayhuaman. Celkový plán místa (1) Tzv. „Inkův trůn“; (2) hlavní brána; (3) věž Muyucmarca; (4) věž Sallacmarca. Zdroj: Bauer 2004, s. 99, mapa 9.3.
Sacsayhuaman
Sacsayhuaman. Celkový pohled Celkový pohled na chrámovou pevnost Sacsayhuaman od „Inkova trůnu“. V popředí hradba z megalitického, nasucho kladeného zdiva s typicky zaoblenými rohy. Zdroj: Moseley 2001, s. 57, foto 12.
„Inkův trůn“
„Inkův trůn“ Před chrámovou pevností byly do skály vytesány zvláštní stupně, označované konvenčně jako „Inkův trůn“. Pravděpodobně se však jedná o ceremoniální oltář, zapojený do systému ceque. Zdroj: Longhenová – Alva 1999, s. 221.
Votivní soška
Votivní soška Stříbrná ženská soška v typickém inckém stylu byla nalezena v pevnosti Sacsayhuaman a patrně byla do chrámu věnována v rámci blíže neznámého rituálu. Zdroj: Longhenová – Alva 1999, s. 218.
Machu Picchu Celkový plán
Machu Picchu. Celkový plán (A) Tzv. „fontánové schodiště“; (B) Chrám; (C) Intihuatana; (D) Hlavní náměstí tří oken; (E) Jižní zemědělské terasy; (F) Tzv. „sektor lidu“; (G) Tzv. „sektor Torreón“; (H) Tzv. „sektor vězení; (I) Tzv. „sektor řemesel“; (J) Tzv. „sektor tří bran“. Zdroj: Benson 1997, s. 248.
Celkový pohled
Machu Picchu. Celkový pohled Machu Picchu objevil v roce 1911 Hiram Bingham. Město leží v nadmořské výšce 3000 m mezi dvěma horskými štíty Huayna Picchu (Mladý štít) a Machu Picchu (Starý štít) nad údolím řeky Urubamba, 113 km od Cuzca. Zdroj: D’Altroy 2002, s. 136, foto. 6.9.
Chrámy
Chrámy Součást sakrálního okrsku v Machu Picchu tvoří Hlavní chrám a Chrám tří oken Zdroj: Longhenová – Alva 1999, s. 248.
Intihuatana a „Inkův trůn“
Intihuatana a „Inkův trůn“ Vlevo: Intihuatana („Místo, které poutá slunce“) bylo patrně významnou součástí solárního kultu. Obelisk, tvořící dominantu sakrálního okrsku, zřejmě sloužil ke stanovení slunovratů a rovnodenností. – Vpravo: Monolit s neobvyklými stupni, konvenčně nazývaný „Inkův trůn“, pravděpodobně sloužil jako oltář a je vytesán z přírodní skály. Zdroj: Longhenová – Alva 1999, s. 250.
Použité zdroje • Adorno, Rolena 2000: Guaman Poma: Writing and Resistance in Colonial Peru, Austin: University of Texas Press. • Bauer, Brian S. 2004: Ancient Cuzco: Heartland of the Inca, Austin: University of Texas Press. • Benson, Elizabeth 1997: „Jižní Amerika“, in: Michael Coe – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios, s. 151-206. • Coe, Michael 1997: „Mezoamerika“, in: Michael Coe – Dean Snow – Elizabeth Benson, Svět předkolumbovské Ameriky, Praha: Knižní klub – Balios, s. 83-150. • Coe, Michael D. 2005: The Maya, London: Thames & Hudson (7. vyd). • D’Altroy, Terence N. 2002: The Incas, London: Blackwell. • Demarest, Arthur 2004: Ancient Maya: The Rise and Fall of a Rainforest Civilization, Cambridge: Cambridge University Press. • Diehl, Richard A. 2004: The Olmecs: America’s First Civilization, London: Thames & Hudson. • Kováč, Milan 2002: Slnko jaguára: Náboženský svet Olmékov, Mayov a Aztékov, (Religionistická knižnica 1), Bratislava: Chronos. • Florescano, Enrique 1999: The Myth of Quetzalcoatl, Baltimore – London: The Johns Hopkins University Press. • González Torrres, Yolotl 1993: Diccionario de Mitología y Religión de Mesoamérica, México: Ediciones Larousse. • Longhenová, Maria 1998: Mexiko: Dějiny a kultura Mayů, Aztéků a dalších předkolumbovských národů, Praha: REBO Productions. • Longhenová, Maria – Walter Alva 1999: Peru: Historie a kultura Inků a dalších andských civilizací, Čestlice: REBO Productions. • Martin, Simon – Nikolai Grube 2000: Chronicle of the Maya Kings and Queens: Deciphering the Dynasties of the Ancient Maya, London: Thames & Hudson. • Milbrath, Susan 1999: Star Gods of the Maya: Astronomy in Art, Folklore, and Calendars, Austin: University of Texas Press. • Miller, Mary – Karl Taube 1993: An Illustrated Dictionary of The Gods and Symbols of Ancient Mexico and the Maya, London: Thames & Hudson. • Morley, Sylvanus G. 1977: Mayové, Praha: Orbis. • Moseley, Michael E. 2001: The Incas and Their Ancestors: The Archaeology of Peru, London: Thames & Hudson. • Rätsch, Christian – Nikolai K. Grube – Ortwin Smailus 1999: Bohové starých Mayů, (Historie 2), Praha: Volvox Globator. • Riese, Berthold 1990: „Schrift, Kalender und Astronomie der Maya“, in: Ulrich Köhler (ed.), Altamerikanistik: Eine Einführung in die Hochkulturen Mittel- und Südamerikas, Berlin: Dieter Reimer Verlag, s. 101-132. • Schele, Linda – Peter Mathews 1998: The Code of Kings: The Language of Seven Sacred Maya Temples and Tombs, New York: Simon & Schuster. • Schele, Linda – David Freidel 1999: Die unbekannte Welt der Maya: Das Geheimnis ihrer Kultur entschlüsselt, München: Orbis Verlag. • Smith, Michael E. 2003: The Aztecs, London: Blackwell. • Thompson, J. Eric. S., Sláva a pád starých Mayů, (Kolumbus 54), Praha: Mladá fronta 1971. • Vaillant, George C. 1974: Aztékové: Původ, vzestup a pád národa Aztéků, Praha: Orbis.
