Na Parkánech Voňavý večer a chrousti velcí i malí Jednou ze vzpomínek, která zůstává zapsána v paměti, je jedna večerní procházka po Parkánech učiněná za mého dětství. Tak se v Táboře říká vysokému kamennému opevnění, které ve středověku chránilo naše město od jihu. Ovšem kamenné hradby bránily město i na západní a severní straně a podnes se tam jejich zbytky tu a tam ještě zachovaly. Ale tady, jak každý pořádný Táborák ví, se tomuto zubatému opevnění neříká „parkány“, ale „bašty“. Tolik pro informaci věcí neznalému cizákovi. Bylo to za jednoho z těch opojných večerů na počátku léta, kdy vše kvete – šeříky, lípy, kaštany, střemcha, akáty – a omamně voní. V tomto ročním čase se též rojí létající brouci – chrousti. I tady u nás v Kanadě na jihu Ontaria lze sice v červnu milého chrousta též spatřit a proto se mu říká – „junebug“ – červnový brouk. Avšak tenhle zdejší druh je vcelku malým tvorem. Chrousti táborští byli oproti tomu pořádní chlapíci, hotové létající pevnosti. Ve starých majestátních lípách, které na Parkánech lemovaly chodník od starého hřbitova až k židovské synagoze, tehdy zde nádherná orientální stavba ještě stála, přebývaly chroustů celé kolonie. Za svých podvečerních procházek, kdy slunce se už odebralo do krajin za Pintovkou a kdy nastal příjemný chládek, tito ubzučení chlapíci rádi podnikali své hloubkové nálety na hlavy panen a paní táborských, které se těmito místy právě nic netušíc ubíraly. Nejoblíbenější zábavou každého pořádného chrousta je zaplétat se pištícím dámám do vlasů. Jako kluci jsme je chytali a pak zapřáhali do krabiček od sirek jako koníky. Jednou jsme jich nachytali plnou zavařovací sklenici a pak je vysypali v naší třídě
1
do kamen. Ta stála vpředu napravo od tabule. Dolní dvířka, kudy se vybíral popel, jsme ponechali trochu pootevřená. Milí chroustíci nacházeli cestu ven na malý litinový balkónek a jeden po druhém odtud startovali. Napřed jich celé svazy zmateně bzučely po třídě, ale pak jeden pilot za druhým zamířil ke světlu oken, kde letci instinktivně tušili svobodu. Ovšem právě tam, na stupínku nalevo od tabule trůnila za katedrou některá ze soudružek učitelek. Nevím již zdali to byla paní učitelka Hanušová, Bínová, Slaninová, Kremzová či ruštinářka Hrubantová, které jsme říkali „Gogola“. Netřeba se rozepisovat o zděšení, které neočekávaná letecká invaze u pedagogické pracovnice způsobila, a o tom, že my studenti jsme se bavili skvěle. Před lety mi podobná večerní procházka tady v Oakville ten dávný idylický večer na Parkánech živě připoměla. Od nás hned za rohem na Sixth Line, mezi McCraney Street a Elm Road chodník též lemují urostlé lípy. I večer byl stejně voňavý a vlahý jako kdysi na Parkánech a světlo pouličních lamp stejně kouzelně seshora prozařovalo svěží zeleň listoví, jako kdysi tam. I zde byly lampy zavěšeny někde vysoko nad korunami stromů a jejich svit seshora malebně prorážel klenbu nádherné zeleně. Byla to právě tato magická iluminace, která tam i zde vytvořila tu neskutečně krásnou chvíli, která z nějakého důvodu ne a ne opustit pamět. Kouzelnou atmosféru začínající noci na Parkánech dokreslovala zvuková kulisa nesoucí se až ven na chodník z rozzářených oken tehdy ještě fungujícího pivovaru. Protože již bylo teplo okna byla dokořán a zevnitř zazníval zpěv odpolední směny a cinkot stovek tmavozelených skleněných lahví putujících sem a tam po klikatých dopravnících.
2
Parkány bývaly za těch dnů rušnější, chodců zde bývalo víc než dnes. Aut zas tolik nebylo a každý kdo bydlel ve Vilové čtvrti či až někde dole u řeky musel se cestou domů z města dát po Parkánech. Jistě, šlo to vzít přes náměstí a dál dolů Klokotskou a bránou Kotnova, ale kdo by za takových provoněných odpolední a večerů volil tak nepoetickou trasu. Obyvatelé Vilovky však nebyli jediní, které jste na Parkánech mohli zastihnout. Potkávali jste zamilované párečky vedoucí se za ruce, a lavičky nad zahradnictvím, které se rozkládalo těsně pod hradbami na svahu nad Lužnicí, bývaly za slunných odpolední a teplých večerů obsazeny babičkami a dědy, kteří se sem přišourali z přilehlých ulic – Hradební, Kotnovské, Koželužské, Vodní, Provaznické a Široké u Dívčích škol. Už nevím, proč jsem se vůbec za toho dávného voňavého večera do těchto míst zatoulal až z našeho Klášteráku. Ten totiž leží až na opačné straně vysokého ostrohu, na kterém celé Staré město táborské stojí. Tady na jižní straně se tyčí nad hlubokým údolím Lužnice a na naší severní klášterácké nad údolím Tismenického potoka.
Klid před bouří Ne však všechny všechny mé procházky byly takto tiché, poetické a zádumčivé. Jednoho letního odpoledne, kdy se pak semlela ta památná bitva, nás bylo několik Klášteráků. Byly prázdniny a my jsme patrně neměli nic jiného na práci než bloumat a lelkovat našimi křivolakými uličkami. Ty, a podnes si to myslím, si nezadají s těmi z knížek pana Foglara, těmi ve kterých prožívali svá dobrodružství Rychlé Šípy, Vontové a Bratrstvo kočičí tlapky. Pojednou jsme se ocitli až tady na Parkánech u zubatých zbytků středověkých hradeb, odkud je krásně vidět na řeku Lužnici. Ta právě tady dole teče přes hučící
3
jez. Ten si zas z nějakého důvodu dávám po celý život do spojení s písničkou „Jak pak je dnes u nás doma?“, kterou tak krásně nazpívala Eva Pilarová. Skřivánku náš, vysoko lítáš možná, že mi v mém trápení odpověď dáš. Skřivánku náš v nebi nahoře leť ještě výš ať uvidíš až za moře a pověz mi... Jakpak je dnes u nás doma, jestlipak tam pořád hučí jez jestlipak se zvedne hejno hus mých bílých hus, když na ně štěkne pes. Jakpak je dnes u nás doma, když si mlha lehná do vřesu a když ze vsi až k nám doniká harmonika a když se ozvěnou nad planou vodou nese do lesů. Ptej se vody, co ví voda, ptej se vřesu, co ví vřes odpoví ti oblak bílý, černý les Jakpak je dnes u nás doma, jak je dnes. Dá se prosím napsat něco ještě krásnějšího a jímavějšího? Nedávno mi jedna krajanka vyprávěla, té dámě je 86 let a z vlasti je již přes šedesát let, že v padesátých letech bývala tato písnička jakousi hymnou všech exulantů. „Už jsme ani nedoufali, že někdy svou rodnou zemi ještě spatříme.“
4
Well, jak jsme se z tohoto vyvýšeného bodu toho osudného odpoledne rozhlíželi, spatřili jsme hluboko pod námi hochy z Fišlovky, jak se mírumilovně brodí přes jez na druhou stranu řeky ke šlajsně. Ve šlajsnách se totiž náramně dobře koupe, což jsme letos v létě (2007) vyzkoušeli v Bechyni pod zámkem s Mirkem Štégrem. Fišlovka je malá enkláva přímo u Lužnice. Nazývá se takto po někdejší koželužské manufaktuře Fischlově. Několikapodlažní továrna byla později přestavěna na byty a nyní sloužila za obydlí mnoha rodinám. Řada Fišlováků chodila do školy k nám na Klášterák. Vědělo se o nich, že je to stejně udatný kmen jako Klokoťáci.
Poplach! Potom se to však už nějak vymklo z kontroly a odtud z relativního bezpečí výšin se začal ozývat pokřik určený těm hochům u řeky, „Fišlováci, Fišlováci“ a možná i něco jiného. „Fišlováci, Fišlováci“, nepřestalo zaznívat zhůry z hradeb. Další a další Fišlováci se rojili ven z někdejší manufaktury jako rozzuření sršni. Odtud z výšin bylo snadné pokřikovat a pobaveně pozorovat to podrážděné
hemžení u jezu. Hoši velcí i malí se srocovali na břehu řeky, radili se a vzrušeně si ukazovali vzhůru k Parkánům, odkud přicházely další a další iritující posměšky. Najednou se však kmen Fišlováků sformoval ve vojenský šik a již se dal na pochod, aby umlčel a ztrestal ty drzé táborské nactiutrhovače! Nyní už začalo jít do tuhého! Několik z nás Klášteráků se rozběhlo do ulic a uliček, na plácky a náměstíčka coby poslové, aby všude rozhlásili, že hněvem rozpálený voj Fišlováků táhne vzhůru k našim hradbám.
5
V jedné z ulic u Parkán zastihli poslové několik děvčat, které se tady nic netušíc oddávaly pinkání míčkem o zeď v holčičí hře „školka“ a skákání přes švihadlo. Za méně naléhavé situace by si naši hoši – v nesčetných bitvách otužení to válečníci – nějakých „malých ufňukaných holek“ stěží povšimli, ale nyní to bylo jiné! Po vyslechnutí té válečné zvěsti se však stalo něco, co poslové nečekali. Ty „ufňukané holky“ projevily nevídanou uvědomnělost a hned se patrioticky rozběhly, aby našim poslům pomohly roznést poplašnou zprávu po celém okolí: „Táborští všeho nechte a jako jeden svorný šik se ihned dostavte hájit Parkány!“ Rozkývat zvony na chrámové věži by sice bylo ještě účinnější, a i takový návrh se ozval, ale jako těžko proveditelný byl rychle odmítnut. Na poplach však přesto bylo třeba bít – „Táborité vzchopte se, nepřítel již stojí pod hradbami!“ Až nyní, po celém dlouhém půlstoletí, se dozvídám, že to byla Zdena Schovancová, kterou v té kritické chvílí, kdy osud města visel na vlásku, napadla fantastická věc. Tato oddaná dcera Tábora a k hrdinským činům odhodlaná bojovnice, aby uhájila čest našich dávných předků – slavných Husitů – duchapřítomně a bez prodlení pospíšila do jejich sklepní prádelny, aby se hned vzápětí vrátila do ulic ohroženého města s mohutným hrncem na vyváření prádla a dvěma velikými dřevěnými měchačkami! Z děvčátka s míčem a švihadlem se v okamžení stal smělý a neohrožený tambor, burcující bubnováním poplachu měchačkami na hrnec ostatní ještě nic tušící tábority, pokojně si hrající v zákoutích Starého města!
V žáru bitvy Ta veliká poklice se v zakrátko vypuknuvší bitvě proměnila v ocelovou pavézu, která chránila naše bojovníky před létajícími kameny (žvígry, bugry a bugrasy v klášterácké vojenské terminologii), klacky a kusy cihel, které po nás fišlovácké hordy metaly. To jim naštěstí šlo dosti těžko, jelikož proti nám bojovali do prudkého svahu a tím byli v nevýhodě. Asi jsem tehdy bojoval na jiném bitevním úseku a proto jsem se o pohotovém a chrabrém činu nebojácné bojovnice Zdeny dozvěděl až nyní. A pozor! Všechna tato fakta jsem se dozvěděl přímo od této chrabré obránkyně, nyní již babičky vnoučete a ženy v předdůchodovém věku. Žije s manželem Tondou též tady v Ontariu nedaleko od nás a provozují svoji pěknou farmu na vánoční stromečky. A tak i když v Lužnici již od toho památného dne uplynulo hodně vody, tento nanejvýš pohotový a udatný čin si nepochybně zasluhuje, byť i po tak dlouhém čase, aby byl tímto
6
zanešen do análů heroické historie táborské! Bitevní vřavu nakonec rozprášil jediný dospělý chodec, který se pojednou cestou domů dolů do Čelkovic pod Parkány ocitl v silné křížové palbě. „Však já jsem vás všechny poznal vy uličníci! Zítra se uvidíme v ředitelně!“ Tato pohrůžka nás táborské poněkud demoralizovala a na chvíli oslabila naši bdělost a bojový zápal. Nepřítel této pauzy v našem bombardování z hradeb využil. Při nedávné vojenské analýze této bitvy (v roce 2005 v Táboře u piva) pamětník Jiří Blafka prohlásil, „Pamatujete se pánové, jak nás tehdy Fišlováci hnali až na sady...?“ P.S. K pravému bubnování však došlo doma u Schovancových poté, co byly v prádelně objeveny zle zřízené „paličky“ a oprýskaný email na „válečném bubnu a pavéze“! Inu na tomto světě se člověk nezavděčí každému.
Ach ty naše uličky! Pokaždé když do Tábora zavítám, hned první noc se vydám do úzkých křivolakých uliček. Je tomu jednak proto, že pro časový rozdíl mezi Severní Amerikou a Evropou nemohu první dny spát, než se za pár dní srovnám. Tím druhým a hlavním důvodem je, že ztemnělé uličky a zákoutí volají, vábí... Chodím pak po celé hodiny křížem krážem Starým městem a nevynechám žádné podloubíčko, plácek, kašničku a ani ty nejužší uličky, kterých znám důvěrně několik. Nálada a atmosféra těchto pochůzek se liší podle ročních období. V létě lze spatřit tichý rej netopýrů, jindy se mi zas poštěstí zahlédnout na některé zídce či
7
střeše kolny tiše našlapující kočku. Když na podzim přituhne z komínků se začne kouřit, brzy se setmí a ulice jsou brzy liduprázdné. V některých oknech se ještě svíti, jiný dům už je celý zahalen temnotou. Jednou se při takové toulce stalo, že nastala úplná londýnská noc. Snesla se mlha, která ztlumila svit pouličních lamp. Staré město se proměnilo v Soho. Kamenná dlažba se vlhkem leskla. Nastal čas jako stvořený pro londýnského rozparovače. Tu skutečně
slyším kročeje! A blíží se, ach běda, směrem ke mně! Touha zvědět jakého nočního ptáka ty kroky nesou, mne zatlačila do tmy výklenku domovních dveří jednoho starého domu kde světla v oknech již nehořela. Ten neznámý zde už bude každým okamžikem! Zpoza rohu se vynořila temná postava. Měla plášť, který splýval až k zemi. Černý širák svým stínem zakrýval chodcovu tvář. Vzrušením jsem ani nedýchal, když ten neznámý kolem mne prošel sotva na metr! Zvědavost mi nedala a neslyšně jsem se dal za ním. Až v jedné ulici, kde byla mlha řídší a světla o trochu víc, jsem jej poznal. Byl jsem trochu zklamán, že to nebyl starý dobrý Mackie, ale jen známý akademický malíř, Čecho-Američan, který v té době v Táboře přebýval. Docela rád bych mu za ten noční zážitek, který mi bezděčně připravil, poděkoval. Žralok zuby má jak nože a z těch zubů čiší strach, Mackie Messer, ach, můj bože, kdo dokáže, že je vrah. Na nábřeží řeky Temže leckdo život dokonal. Mor tam nebyl, víme jen, že Mackie Messer blízko stál. Jednou zmizel chudák Majer, jindy boháč Müller zas. Mackie s hůlkou, jako frajer obcházel tam v onen čas.
8
Pěkná hůlka na procházku a v té hůlce nůž je skryt. Mackie Messer vyhrál sázku, nic mu nelze dosvědčit. Je tomu už dávno, kdy tuhle písničku nazpíval Bobby Darin. V Americe byl tehdy „Mack the Knife“ docela hit. Je z divadelní hry „ Žebrácká opera“ od Bertholda Brechta. Hudbu složil Kurt Weill. Český text napsal Jiří Suchý a písničku u nás nazpíval, a myslím že ještě lépe, Milan Chladil. Též aranžmá pro big band Karla Vlacha má podle mne ještě větší „odklap“, jak by to vyjádřil přítel a znalec hudby, Charlie Kobližka. Ovšem je třeba i vzpomenout televizní verzi, tehdy ještě černobílou, kde roli Mackie Messera absolutně senzačně sehrál Miloš Kopecký v doprovodu maskovaných tanečnic z pražského varieté Alhambra. Jak dobře se na toto video pamatuji. Po léta, a zatím marně, pátrám jak si toto krátké dílko opatřit. Bylo natočeno začátkem šedesátých let v některé z malebných ulic Starého města pražského či Malé strany. Stará pouliční lucerna i zde zápasí s mlhou, a i pan Kopecký je v černém širáku a splývavém kabátě až na zem. Bylo to prostě zrovna tak, jako o několik desetiletí později v Táboře! Jenom ty nohaté tanečnice z Alhambry tam chyběly.
Post Scriptum S velikou vděčností chci poděkovat Digitálnímu archivu Šechtl a Voseček v Táboře, že se tak nezištně, ochotně a štědře dělí s širokou veřejností o desetitisíce úžasných snímků, které nafotogafovaly tři generace rodiny Šechtlových. Jak jsem rád, že jsem těmito půvabnými fotografiemi mohl toto vyprávění doplnit. Jde sice o snímky o mnoho starší, nicméně ulice, tak jak vypadaly za mého mládí a ty z fotografií, se až tak moc nelišily. I celková sousedská atmosféra Starého města byla tehdy stále ještě do velké míry nedotčena. I obličeje dětí mají tentýž výraz, na který si coby pamětník, pamatuji.
Oakville, Ontario, Kanada 20. srpna 2007
9
Post Scriptum 2 Několik týdnů poté co jsem toto vyprávění dopsal jsme se rozjeli na návštěvu ke Zdeně a Tondovi, ano k té někdejší bojovnici s bubnem a pavézou, aby si to povídaní přečetla a případně abych se od ní dozvěděl ještě něco dalšího, čím by šlo obohatit. A vskutku, dozvěděl jsem se celou kupu nových věcí. Předně to, že mezi Parkány a Fišlovkou se odehrály další bitvy, sice bez účasti nás Klášteráků. Fišlováci si prý po té první bitvě zhotovili praky, což podle Zdeny odkoukali od nás, jelikož jsme v bojích většinou vítězili. Též si pamatovala, že nejlepší guma na prak byla ta co se používala při stavbě modelů letadel, ale v nouzi že posloužila guma od zavařovacích sklenic nebo i guma do trenýrek. Při jedné z těch bitev prý Fišlováci začali nabývat převahu a postupovali po svahu vzhůru ke hradbám. Přesto, že obránci Parkán pálili veškerou municí, která byla po ruce, nedařilo se jim nepřítele zastavit. Naštěstí hned pod zubatou hradbou se za těch časů nalézala zahrada Šťáskových (což je pro mne též něco nového) a v té rostlo hodně jabloní a švestek. Parkánští za jiných okolností na tuto zahradu činili nájezdy právě kvůli tomu množství sladkých plodů. Nyní však v zápalu bitvy prý posloužila jablka a švestky za munici proti hordě nájezdníků. „Ale i tak nic naplat, stále jsme byli nuceni ustupovat“, líčila před několika dny Zdena. I tentokrát byli vysláni rychlí poslové do přilehlých ulic, aby přivedli posily. Štěstí jim více než přálo. Nahoře v Koželužské ulici skoro u Žižkova náměstí totiž bydlel jistý Jarda Wild, o několik roků starší hoch. Ó jak přiléhavé je to jméno! Jen si prosím slovo „wild“ nalistujte v anglickém slovníku. Jarda byl odjakživa zbrojířem a to mu podnes zůstalo. Existují o něm a jeho zálibě ve zbraních a výbušninách celé legendy! To by však byl materiál na samostatnou a velmi obsáhlou studii! Někdo tedy doběhl do domu, kde Jarda bydlel. Naštěstí byl doma. Když věhlasnému zbrojíři byla celá zoufalá situace vylíčena, objevil se vzápětí na Parkánech s jakousi archaickou, ale zle vypadající ládovačkou. Tam se rozkročil a vystřelil z hradby jednu jedinou salvu! Musela to být hrozná rána (petarda, morda, prda, škuba, pecka, darda, petelice v klášterácké válečnické hantýrce). Ačkoliv mířil do vzduchu a vysoko nad hlavy nepřátel, efekt oblaku kouře a výstřelu měl na vetřelce nevídaný psychický účinek!
10
„V mžiku bylo po boji a Fišlováci se kutáleli až dolů k řece!“ Toť slova samotné pamětnice! Když jsem se o tomto památném heroickém činu Jardy Wilda dozvěděl, nemohl jsem si nevzpomenout na podobný husarský kousek, který se udál 29. července roku 1609 u Ticonderogy na jižním konci velkého jezera, které se jmenuje Lake Champlain a leží dnes na území státu New York. Samuel de Champlain (1570-1635) je v historických záznamech nazýván „Otec Nové Francie“ (dnes kanadská provincie Quebec). Té byl z pověření krále Ludvíka XIII prvním guvernérem. Na tomto území žili indiánské kmeny Wendat (Huron), Algonquin, Montagnais a Etchemin, které vycházely s francouzskými osadníky velmi dobře. Avšak výbojný kmen Iroquois, který žil na jih od řeky Svatého Vavřince byl již po dlouhý čas s mírumilovnými Hurony na válečné stezce. Ti guvernéra de Champlaina požádali, aby jim v tomto soužení pomohl. Ten se toho léta vydal v doprovodu devíti francouzkých vojáků a 300 Huronů po řece Rivière des Iroquois (dnes Richelieu River) k jihu a při této cestě objevil a zmapoval to výše zmíněné jezero. Jelikož plavba probíhala zatím klidně, většina mužů se vrátila nazpět. Samuel de Champlain zůstal jen se dvěma Francouzi a šedesáti Hurony. 29. července se však na vodě setkali s válečnou výpravou též na kanoích, která čítala několik set notně podrážděných Iroquois. Obě výpravy hned přistály u břehu a kácením porostu spěšně budovaly opevnění. Příští den se rozpoutala snad nejkratší bitva v dějinách, v níž byli Iroquois poraženi na hlavu. Vítězství bylo dosaženo, stejně jako to Jardy Wilda proti Fišlovákům, též zásluhou jen jednoho jediného muže. Samuel de Champlain vystoupil směle na mýtinu, samojediný proti několika stům válečníků po zuby ozbrojených luky, šípy, kopími a tomahawky. Nic nedbal všeho peří na hlavách, tváří a těl pomalovaných válečnými barvami, ani řevu mnohohlasého válečného pokřiku, který se nad celou scénou vznášel! Pouze se klidně rozkročil, uchopil svůj arquebus, zamířil na tři
11
pohlaváry, kteří měli peří na hlavě nejvíce a vystřelil. Jediná rána dva ze třech náčelníků namístě zabila a třetího smrtelně zranila. V necelé minutě bylo po válce! Když se Iroquois probrali ze svého úžasu spěšně vyklidili válečné pole. Nechali kánoe kánoemi a zmizeli v buši. Co je to arquebus, česky arkebuza? Je to primitivní palná zbraň původem ze 14. století. V principu se vlastně jednalo o malé dělíčko připevněné ke dřevěné násadě. První arkebuzy měly doutnákový zámek, který byl později nahrazen křesadlovým zámkem. Byla to zbraň střední ráže, která byla menší a kratší než pozdější mušketa. Používala se až do 17. století. De Champlainovo vítězství bylo sice fenomenální, rozpoutalo však nekonečné boje mezi Francouzi a Iroquois. Následkem byla krveprolití, která trvala po příštích 150 let!
Tajemné podzemní temnoty Další zajímavou věcí při setkání se Zdenou, byla zmínka o tajemném podzemním potrubí, které odněkud z Parkán vedlo ze strmého srázu až dolů do Lužnice! Kdysi dávno nám o něm vyprávěl i pan Gebr, otec kamarádů Pavla a Ládi, aby nás varoval před zasypáním či utonutím, když jsme podnikali výpravy do několikaposchoďových sklepení a podzemních chodeb, kterými naše Staré město oplývalo. Jednou se nám totiž podařilo dostat se do středověké vodárenské věže na Dobytčím trhu, kudy bývala čerpána voda z Jordánu nahoru do města. Sestupovali jsme tehdy se svíčkami temnotou níž a níž sesouvající se sutí až někam, kde jsme nad hlavami už tušili tenisové kurty, které tam pod hrází Jordánu leží. Dolů to jakžtakž šlo, ale při výstupu chvílemi hrozilo, že nás ta suť zasype. Pan Gebr vyprávěl, že za jeho mládí nějací filutové objevili někde pod Parkány poklop, kterým se pak do toho tajemného potrubí dostali. V těch dobách se o čističkách a ekologii nevědělo a tak veškerá nevábná a zle zavánějící hmota putovala z celého Starého města potrubím rovnou dolů do řeky. Netřeba připomenout, že to bylo uvnitř pořádně slizké a kluzké. Jak se tam ti naši průzkumníci motali, jeden z nich uklouzl a v mžiku zmizel v temné díře a řítil se v naprosté tmě jako namydlený blesk po lejnech a splaškách prudce dolů jako na horské dráze! Potrubí ho, hnědého až za ušima a pěkně navoněného, milosrdně vyplivlo rovnou do řeky! To naštěstí končilo nad vodou, jinak by to bývalo dopadlo úplně jinak! Každopádně to musela být jízda na kterou se nezapomíná!
12
Zdena tvrdí, že ví, kde je to místo, kde se na tuto vzrušující jízdu nasedá! Takže příště, až zas budu ve svém rodišti, bude co objevovat a fotografovat! Ach, to naše milované Staré město! Zdena též vyprávěla, jak ještě jednou byla bita jako žito. To když jednou oblékla sebe a čtyři kamarádky do maminčiných šatů a klobouků. Na jejich kryté dřevěné pavlači stával dřevěný kufr plný bot, některé parádní dámské na vysokém podpatku. Ty sice byly o mnoho čísel větší,
ale šup do nich! Pak ještě přišly na řadu korále, kožešinka z tchoře okolo krku, pudr a rtěnka. Módní přehlídka pak začala na ulici před domem. K upoutání pozornosti byly opět použity osvědčené již hrnce, pokličky a kvedlačky. Lidé vykukovali z oken, vy-
13
cházeli ven z domů a měli z toho psinu. Zvláště sousedka paní Kolářová, která prý ještě po dlouhou dobu prohlašovala, že tolik legrace v ulici ještě nezažila. Však také za malé manekýnky později velmi orodovala. „Ale výprask řemenem stejně byl. Oni se opravdu ty vysoké podpatky s dlažbou z kočičích hlav moc dobře nesnáší.“ Díky Zdeno za spoustu vynikajícího materiálu!
Dopsáno a dalšími obrázky doplněno 27. září 2007
14
