NA CESTĚ KE SVĚTU MÍRU, LÁSKY A HARMONIE

NA CESTĚ KE SVĚTU MÍRU, LÁSKY A HARMONIE

NA CESTĚ .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

K E S V Ě T U M Í RU, LÁSKY A HARMONIE

....................................................................... R E V E R E N D S O N M J O N G M U N

vydavatelství

2010

Kniha Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie vychází v českém vydání se souhlasem The Washington Times Foundation, Inc., USA a se souhlasem držitele vlastnických práv v České republice © 2010 Federace rodin za světový mír a sjednocení www.federacerodin.cz Original English-language edition © 2009 The Washington Times Foundation, Inc. Translated and distributed by permission of the copyright owner © 2010 Family Federation for World Peace and Unification in Czech Republic Všechna práva vyhrazena. Jednotlivé části ani úryvky z této publikace nesmí být reprodukovány, uchovávány nebo přenášeny v jakékoli elektronické, mechanické, fotografické či audio formě apod. bez předchozího písemného povolení vydavatele. Vytištěno v České republice. © Vydavatelství IDEÁL, Praha 2010 Copyright © Federace rodin za světový mír a sjednocení, 2010 Translation © Čeněk Matocha, 2010 ISBN 978-80-86995-18-2

OBSAH Předmluva Evy Kantůrkové Předmluva Mapa

iv 1 5

KAPITOLA PRVNÍ

JÍDLO JE LÁSKA

7

Co jsem se dozvěděl o míru, když mě otec nosil na zádech Potěšení dávat jídlo druhým Přítelem všech Jednoznačný kompas mého života Paličaté dítě, co se nikdy nevzdá Kdo miluje přírodu, ten se od ní učí Rozmluvy s hmyzem o vesmíru Horlivý student

8 13 17 21 27 32 38 41

KAPITOLA DRUHÁ

MÉ SRDCE PLUJE ŘEKOU SLZ

45

Mezi strachem a inspirací Čím víc to bolí, tím víc je třeba milovat Nebroušený nůž se ztupí Klíč k velikému tajemství Rozpálený jako kulový blesk Přítelem dělníků, který sdílí jejich utrpení Klidné moře v srdci „Prosím, neumírej“ Příkaz, kterému se nedalo vzepřít Zrnko rýže je větší než svět Hungnamská věznice pod sněhem Vojska OSN otevírají bránu věznice

46 50 54 58 62 65 70 73 78 85 89 93

v

KAPITOLA TŘETÍ

VNITŘNÍ BOHATSTVÍ V BOJI A UTRPENÍ

97

„Jsi mým duchovním učitelem“ Pohledný blázen od studny Církev bez vyznání Dvě univerzity vylučují studenty a profesory Na uschlých větvích vyraší nové pupeny Utržené rány nás zocelují Upřímnost v srdci je nade vše

98 103 107 111 115 119 122

KAPITOLA ČTVRTÁ

POČÁTEK CELOSVĚTOVÉHO POSLÁNÍ Jdu po Boží cestě a na svůj život nemyslím Čestně vydělat, zbožně vynaložit Síla tance hýbe světem Andílci vytvořili úzkou pěšinu temným lesem Světové turné Poslední letadlo do Ameriky Budoucnost patří oceánům Moje naděje na novou americkou revoluci Washingtonův památník, rok 1976 „Neplačte kvůli mně, plačte kvůli světu“ „Proč musí můj otec do vězení?“

SNÍMKY Z MÉHO ŽIVOTA

129 130 133 136 138 141 144 149 153 157 162 165

169

vi

KAPITOLA PÁTÁ

MILUJÍCÍ RODINY MOHOU ZMĚNIT SVĚT Moje manželka Hak-ča Han Nezměrná vnitřní krása Sliby, které se nikdy nesmějí porušit Láska je dát a zapomenout Mírumilovná rodina je základním stavebním kamenem Nebes Deset let pláče obměkčilo tchánovo srdce Pravý význam manželství V pravé rodině přebývá pravá láska Zanecháme po sobě odkaz lásky

187 188 193 198 202 205 208 211 214 217

KAPITOLA ŠESTÁ

LÁSKA VEDE KE SJEDNOCENÍ Schopnost náboženství obracet lidi k dobru Řeka neodmítá své přítoky „Povolte v Sovětském svazu svobodu vyznání“ Sjednocení Koreje povede ke sjednocení světa Moje setkání s prezidentem Kim Ir-senem Země může být rozdělená, její lid však ne Ne puškami a meči, ale pravou láskou

vii

221 222 228 231 237 241 246 252

KAPITOLA SEDMÁ

BUDOUCNOST KOREJE, BUDOUCNOST SVĚTA Celosvětová harmonie začíná na Korejském poloostrově Od slz a utrpení k míru a lásce Cíl náboženství v 21. století Kulturní projekty jsou vyjádřením Božího tvoření Vládce moří a budoucnost světa Věk oceánů skýtá velkou příležitost Každá pampeliška je cennější než zlato Řešení chudoby a hladu Pouhá charita s hladem neskoncuje

257 258 263 266 270 275 278 282 286 290

KAPITOLA OSMÁ

NOVÁ VIZE PRO MLÁDEŽ

295

Najděte svůj cíl, změňte svůj život Obejměte svět Vše, co máme, nám propůjčila Nebesa Štěstí je žít pro druhé Sny o světě míru

296 299 303 306 309

Rejsřík

313

viii

Předmluva E. Kantůrkové

ix

x

NA CESTĚ .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

K E S V Ě T U M Í RU, LÁSKY A HARMONIE

....................................................................... R E V E R E N D S O N M J O N G M U N

Předmluva

5

V

čera v noci přišel vydatný jarní déšť a ukončil zimní sucho. Měl jsem z toho deště takovou radost, že jsem se dnes celé ráno procházel po zahradě. Ze země stoupala vlahá vůně vlhké zeminy, po níž se mi celou zimu stýskalo, a na smuteční vrbě a třešních se objevily náznaky prvních jarních pupenů. Zdálo se mi, že po celé zahradě slyším praskání nově rašícího života. Než jsem se nadál, moje manželka, která mě na procházce doprovázela, se dala do trhání mladých výhonků pelyňku, kterým se podařilo vystrčit hlavičku nad seschlý trávník. Noční déšť proměnil celý svět ve vonnou jarní zahradu. Ať se svět otřásá sebesilnějšími bouřemi, vždy, když přijde březen, je nablízku jaro. Čím jsem starší, tím má pro mě větší význam, že v přírodě následuje po zimě jaro a přinese s sebou rozkvetlé květiny. Kdo jsem, že Bůh dává každý rok květinám kvést a sněhu padat, jen abych se mohl radovat, že jsem naživu? Z nejhlubších zákoutí srdce mi prýští láska a jsem přemožen city. Jsem pohnut k slzám, když pomyslím na to, že vše, co má opravdovou cenu, mi bylo volně dopřáno. 1

• NA C E STĚ KE SVĚTU M Í RU, LÁ SKY A H A RM ONI E •

Při svých snahách o světový mír jsem za život několikrát zkřižoval celou zeměkouli, a přitom opravdový mír zakouším v této jarní zahradě. I mír nám byl dán Bohem, ale někde jsme ho ztratili a teď trávíme celý život tím, že ho hledáme na úplně špatných místech. Ve snaze o světový mír jsem celý život navštěvoval bídná a odlehlá místa. V Africe jsem se setkal s matkami, které mohly jen bezmocně sledovat, jak jim děti umírají hlady, a v Jižní Americe jsem se setkal s otci, kteří žili u řek plných ryb, ale nedokázali rybařením uživit svou rodinu. Ze začátku jsem se s nimi pouze dělil o jídlo, ale oni mě na oplátku zahrnuli láskou. Opojen mocí lásky jsem se pustil do vysazování a kultivace lesů. Společně jsme lovili ryby, abychom nakrmili hladové děti, a ze stromů těchto lesů jsme stavěli školy. Rád jsem rybařil celou noc, i když jsem byl celý pokousaný od komárů. Rád jsem se třeba i zabořil po kolena do bláta, protože jsem viděl, jak z tváří mých bližních mizí stíny zoufalství. Protože jsem chtěl dosáhnout světového míru co nejkratší cestou, snažil jsem se o změny v chodu politiky a ve smýšlení lidí. Setkal jsem se s někdejším sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem, abych přispěl k usmíření komunistického a demokratického světa, a také jsem se setkal s někdejším severokorejským prezidentem Kim Ir-senem, abych s ním prodiskutoval vyhlídky na mír na Korejském poloostrově. Přijel jsem do Spojených států, když byly v morálním úpadku, a sehrál jsem úlohu hasiče, který vyslyšel volání o pomoc a přijel znovu probudit jejich puritánského ducha. Věnoval jsem se řešení nejrůznějších světových konfliktů. Od snahy o dosažení míru mezi muslimy a židy mě nezastrašil ani běsnící teror. Výsledkem mého úsilí byla shromáždění a mírové pochody, kterých se společně účastnily tisíce židů, muslimů i křesťanů. Konflikty bohužel stále trvají. Vidím však naději, že i do mé rodné Koreje zavítá epocha míru. Korejský poloostrov je těžce zkoušený nekonečným utrpením a tragickým rozdělením, ale já cítím každou buňkou svého těla, že v něm dřímá mocná energie, která je připravena se probudit. Tak jako nikdo nedokáže odvrátit příchod jara, není v lidských silách odvrátit příchod nebeského štěstí na Korejský poloostrov, odkud se bude šířit do celého světa. 2

• P ŘE D M LUVA •

Lidé se na to musejí připravit, chtějí-li, aby je vlna nebeského štěstí vynesla vzhůru. Jsem kontroverzní osoba. Pouhé vyslovení mého jména způsobuje ve světě problémy. Nikdy jsem nestál o peníze ani slávu, celý život jsem hovořil pouze o míru. Svět si však s mým jménem spojil mnoho různých výrazů, zavrhl mě a házel po mně kameny. Mnoho lidí nezajímá, co říkám a co dělám. Jsou zkrátka proti mně. Během svého života jsem byl šestkrát nespravedlivě vězněn, a to v imperialistickém Japonsku, v Kim Ir-senově Severní Koreji, v Jižní Koreji za vlády prezidenta I Sung-mana1 a dokonce i ve Spojených státech. Občas mě bili tak krutě, že mi rvali z těla kusy masa. Dnes mi však v srdci nezůstala sebenepatrnější rána. Působením pravé lásky se staré rány snadno hojí. Působením pravé lásky se i nepřátelství rozpouští beze stopy. Pravá láska je srdce, které dává a dává a chce dávat dál. Pravá láska je láska, která zapomíná, že už lásku dala, a dává lásku dál. Prožil jsem celý život opojen takovouto láskou. Kromě lásky jsem nic nežádal a celou svou bytostí jsem se oddal tomu, abych mohl předávat lásku svým ubohým bližním. Chvílemi byla cesta lásky tak náročná, že se mi podlamovala kolena, ale mé srdce bylo šťastné a oddané lásce k lidstvu. Ještě teď jsem naplněn láskou, kterou jsem dosud nestihl předat. Když předkládám světu tuto knihu, modlím se, aby se má láska stala řekou míru, která svlaží vyprahlou zemi a doputuje do všech koutů země. V poslední době roste počet lidí, kteří se o mně chtějí dozvědět více. Pro ty, kdo jsou zvídaví, jsem se nad svým životem zamyslel a zaznamenal v této knize své autentické vzpomínky. Pokud jde o příběhy, které v tomto svazku nemohly být zahrnuty, doufám, že ještě budu mít příležitost podělit se o ně jindy. Posílám všeobjímající lásku všem, kdo ve mě vložili víru, stáli mi po boku a prožili se mnou své životy, zejména pak mé manželce Hak-ča Han, které jsem hluboce vděčný za to, že mi pomáhala zdolat ty nejobtížnější vrcholy. 1

Lze se také setkat s ruskou podobou tohoto jména Li Syn Man či s anglickou podobou Syngman Rhee. Pozn. překl. 3


Konečně bych chtěl z celého srdce poděkovat paní Pak Un-džu, ředitelce nakladatelství Kim-jongsa (Gimm Young Publishers), která do příprav vydání této knihy vložila mnoho upřímného odhodlání, a všem pracovníkům nakladatelství, kteří pracně upravovali slova, která jsem vyslovil, aby čtenáři snadno porozuměli jejich často komplikovanému obsahu. Son-mjong Mun Čchongpchjong, Jižní Korea 1. března 2009

4

5

KAPITOLA PRVNÍ

JÍDLO JE LÁSKA

7


Co jsem se dozvěděl o míru, když mě otec nosil na zádech

5

P

rožil jsem celý život s jedinou myšlenkou. Chtěl jsem přinést světu mír, chtěl jsem svět, v němž nebudou války a kde celé lidstvo bude žít v lásce. Někdo se možná podiví: „Jak je možné, že už jako dítě jste přemýšlel o míru?“ Je snad tak nepochopitelné, že by dítě snilo o světovém míru? V roce 1920, kdy jsem se narodil, byla Korea pod ozbrojenou japonskou okupací. V roce 1945 přišlo osvobození, ale brzy následovala korejská válka, asijská finanční krize a mnoho dalších krizí. Po mnoho let korejská země v podstatě nepoznala mír. Časy útrap a zmatku však nepanovaly jen v Koreji. Dvě světové války, vietnamská válka a války na Blízkém východě jsou dokladem toho, že lidé na celém světě se k sobě neustále chovají nepřátelsky, vzájemně na sebe míří puškami a shazují na sebe bomby. Pro ty, kdo tyto hrůzy plné zkrvavených těl a zpřelámaných kostí zažívají, je mír patrně něčím, co si lze představit jen ve snu. Dosáhnout míru však není tak těžké. Mír se dá najít například ve vzduchu, který dýcháme, v přírodě a v lidech okolo nás. 8

• JÍ D LO JE LÁ SKA •

Jako dítě jsem považoval za svůj domov louky. Jakmile jsem zhltnul misku rýže k snídani, vyběhl jsem z domu a strávil celý den mezi kopci a potoky. Celý den jsem se toulal lesem, v němž žilo mnoho různých ptáků a zvířat, jedl jsem bylinky a divoké bobule a nikdy jsem neměl hlad. Už jako dítě jsem věděl, že v lese nalezne má mysl i tělo klid. Když jsem si v kopcích dost vyhrál, často jsem tam usnul. Otec mě vždycky musel jít hledat. Kdykoli jsem zaslechl, jak otec v dálce volá: „Jong-mjongu! Jong-mjongu!“, musel jsem se ze spaní usmát. Jako dítě jsem se jmenoval Mun Jong-mjong. Jeho hlas mě probudil, ale dělal jsem, že pořád ještě spím. Otec si mě pokaždé naložil na záda a odnesl mě domů. Ten pocit, když mě nesl z kopce dolů – pocit naprostého bezpečí a klidu v srdci – to byl mír. Mír jsem okusil poprvé tehdy, když mě otec nesl na zádech. Také les jsem miloval proto, že v něm přebývá všechen mír světa. Živočichové v lese proti sobě nebojují. Pravda, navzájem se požírají a jsou požíráni, ale to proto, že mají hlad a musí se něčím živit. Nebojují spolu z nepřátelství. Ptáci necítí zášť k jiným ptákům. Zvířata necítí zášť k jiným zvířatům. Stromy necítí zášť k jiným stromům. Má-li zavládnout mír, musí zmizet nepřátelství. Pouze lidé dokážou cítit zášť k příslušníkům svého vlastního druhu. Lidé se vzájemně nenávidí, protože pocházejí z různých zemí, mají různá náboženství a různou mentalitu. Navštívil jsem téměř dvě stě zemí. Jen málokdy jsem v některé zemi přistál na letišti a pomyslel si: „Tady panuje opravdový mír a pokoj.“ V mnoha zemích pochodovali se zbraněmi v ruce vojáci, kteří střežili letiště či blokovali ulice před občanskými nepokoji. Ve dne v noci byla slyšet střelba. Několikrát jsem v místech, kam jsem se vydal hovořit o míru, málem přišel o život. Dnešním světem zmítá nekonečná řada konfliktů a sporů, malých i velkých. Desítky milionů lidí trpí hladem a nemají co jíst. Přitom se však biliony dolarů utrácejí za zbraně. Jen peněz vynaložených na střelné zbraně a bomby je tolik, že by mohly okamžitě skoncovat s hladem ve světě. Zasvětil jsem život budování mírových mostů mezi zeměmi, které se vzájemně nenávidí z ideologických či náboženských důvodů. Organizoval jsem fóra, kde se mohli setkávat muslimové, křesťané a židé. Snažil jsem se usmířit 9


Spojené státy se Sovětským svazem, když se přetahovaly o Irák. Pomáhal jsem dosáhnout usmíření mezi Severní a Jižní Koreou. Nedělal jsem to pro peníze ani pro slávu. Od chvíle, kdy jsem byl dost starý na to, abych chápal, co se ve světě děje, měl můj život jediný cíl: aby celý svět žil v jednotě a míru. O nic jiného jsem nikdy neusiloval. Žít dnem i nocí jen pro mír není snadné, ale je to činnost, která mi přináší největší radost. Během studené války jsme poznali, jak to bolí, když je náš svět rozdělen kvůli ideologii na dvě poloviny. Tehdy se zdálo, že jakmile padne komunismus, zavládne mír. Dnes je studená válka minulostí, avšak konfliktů je naopak mnohem více. Tříští nás rozdíly ras a náboženství. Mnoho zemí hledí přes své hranice podezřívavě a s nedůvěrou. A jako by toho nebylo dost, jsou i uvnitř některých zemí lidé rozděleni podle rasy, víry či kraje, kde se narodili. Lidé z opačných stran těchto dělicích čar se vzájemně považují za nepřátele a odmítají jeden druhému otevřít srdce. Podíváme-li se do historie lidstva, zjistíme, že ty nejbrutálnější a nejkrutější války se neodehrály mezi národy, ale mezi rasami. Nejhorší z nich byly války mezi etnickými skupinami, které jako záminku používaly náboženství. V občanské válce v Bosně, což byl jeden z nejhorších etnických konfliktů dvacátého století, byly brutálně zmasakrovány tisíce lidí, včetně dětí. Další tisíce lidí přišly o život 11. září 2001, kdy do budov Světového obchodního centra v New Yorku narazila dopravní letadla. Nedávno zemřely stovky lidí také ve vypjatém konfliktu v pásmu Gazy a v jižním Izraeli. Bylo rozbořeno mnoho domů a lidé žijí na pokraji smrti. Tuto chmurnou bilanci mají na svědomí konflikty mezi etnickými skupinami a mezi náboženstvími. Co pudí lidi k tomu, aby se takhle nenáviděli a vraždili? Důvodů je samozřejmě mnoho, ale téměř vždy jsou ve hře náboženské rozdíly. Platilo to o válce v Perském zálivu. Platí to o arabsko-izraelském sporu o nadvládu nad Jeruzalémem. Jestliže se rasismus zaštiťuje náboženstvím, situace bývá nesmírně zamotaná. Zlí duchové náboženských válek, o nichž jsme se domnívali, že skončily ve středověku, nás straší i v jednadvacátém století. K náboženským válkám stále dochází proto, že politikové často využívají nevraživosti mezi náboženstvími k uskutečnění svých sobeckých plánů. Pod 10


tlakem politické moci náboženství často polevují a poddávají se. Zapomínají na svůj původní účel, jímž je existovat pro mír. Zasazovat se o světový mír je úkolem všech náboženství. Přesto, ač je to k politování, jsme svědky toho, že náboženství se naopak stává důvodem ke konfliktu. Za tímto zlem stojí machinace politiků, kteří mají moc a peníze. Úkolem vedoucích lidí je především zachovat mír. Vedoucí lidé však často konají pravý opak a zavlékají svět do svárů a násilností. Vedoucí lidé skrývají své sobecké ambice za náboženskou či nacionalistickou rétorikou. Dokud nebudou mít srdce na správném místě, budou země a národy zabředat do zmatků. Víra ani láska ke svému národu nejsou samy o sobě zlé. Použijí-li se k budování celosvětové lidské komunity, jsou dokonce nesmírně cenné. Jakmile však někdo prohlásí, že pouze jedno konkrétní náboženství či etnikum má pravdu a ostatní náboženství a etnika se od něj dočkají pohrdání a útoků, pak víra i láska k národu svou hodnotu ztrácejí. Zajde-li náboženství tak daleko, že začne šlapat po ostatních náboženstvích a pokládat je za bezcenné, přestává být ztělesněním dobra. Totéž nastává, pokud někdo na základě lásky ke svému národu tvrdí, že jeho země je nadřazena ostatním zemím. Pravdou našeho vesmíru je, že musíme jeden druhého uznávat a vzájemně si pomáhat. Vědí to i ta nejmenší zvířata. Kočky a psi spolu příliš nevycházejí, ale pokud je vychováte společně v jedné domácnosti, dokážou si vzájemně obejmout své mladé a chovat se k sobě přátelsky. Totéž vidíme u rostlin. Réva, která se plazí po stromu, je závislá na jeho kmeni, protože v něm má oporu. Strom se ale neohradí: „Hej, co to děláš, neplaz se mi po kmeni!“ Princip vesmíru říká, že všichni žijí společně a jeden pro druhého. Každého, kdo se od tohoto principu odchýlí, čeká jistá záhuba. Pokud na sebe národy a náboženství nepřestanou záštiplně útočit, nemá lidstvo žádnou budoucnost. Čeká nás nekonečný koloběh teroru a válek, dokud jednoho dne nevyhyneme. Nepřišli jsme však o veškerou naději. Naději samozřejmě máme. K této naději jsem se celý život upínal a přiživoval sen o míru. Chci úplně rozbořit všechny zdi a ploty, které dělí svět na myriádu částí, a stvořit svět jednoty. Chci strhnout všechny zdi mezi náboženstvími a rasami a přemos11


tit propast mezi bohatými a chudými. Jakmile k tomu dojde, budeme moci znovu nastolit svět míru, jaký na počátku stvořil Bůh. Mluvím o světě, kde nikdo nebude trpět hladem a nikdo nebude prolévat slzy. Abychom uzdravili svět, v němž není naděje a chybí láska, musíme navrátit svým srdcím čistotu, kterou měla, když jsme byli dětmi. Abychom dokázali odvrhnout touhu hromadit čím dál víc materiálního bohatství a probudili v sobě krásnou podstatu lidství, musíme se navrátit k principům míru a dechu lásky, které jsme poznali, když nás naši otcové nosili na zádech.

12


Potěšení dávat jídlo druhým

5

M

ám neobyčejně malé oči. Když jsem se narodil, moje matka se prý podivila: „Má to moje dítě vůbec oči, nebo nemá?“ a prsty mi rozevřela oční víčka. Zamrkal jsem a ona radostně vydechla: „Ach ano, přece jen má oči!“ Mám tak malé oči, že mi často říkali „Očička z Osanu“, protože moje matka pocházela z vesnice Osan. Nepamatuji si však, že by se někdy někomu zdálo, že mi malé oči ubírají na kráse. Naopak ti, kdo vědí něco o fyziognomii, což je umění poznat povahu a osud člověka z rysů jeho tváře, říkají, že malé oči mi propůjčují ty správné vlastnosti náboženského vůdce. Myslím, že se podobám fotoaparátu, který dovede zaostřit na vzdálenější předměty, protože má přivřenou clonu. Náboženský vůdce musí umět vidět dále do budoucnosti než ostatní a malé oči jsou možná známkou této schopnosti. Kromě toho mám také neobvyklý nos. Na první pohled je to nos zatvrzelého a odhodlaného muže. Na fyziognomii určitě něco je, protože když se zamyslím nad svým životem, zjišťuji, že moje rysy vypovídají o tom, jak jsem žil.

13


Narodil jsem se v domě číslo 2221 ve vesnici Sangsa, která leží v provincii Pchjong‑an, okrese Čongdžu a obvodu Tok-on, jako druhý syn Mun Kjongjua z rodu Munů z Nampchjongu a jeho ženy Kim Kjong-gje z rodu Kimů z Jon-anu. Narodil jsem se šestého dne prvního lunárního měsíce roku 19201, tedy přibližně rok po protijaponských demonstracích Hnutí 1. března 1919. Náš rod se prý usadil ve vesnici Sangsa za časů mého pradědečka. Můj pradědeček z otcovy strany sám obhospodařoval statek, pěstoval rýži po tisících pytlů a vlastníma rukama nashromáždil rodinné jmění. Nikdy nekouřil ani nepil alkohol, místo toho raději za vydělané peníze kupoval jídlo a rozdával ho potřebným. Když umíral, jeho poslední slova zněla: „Dáte-li potravu lidem ze všech koutů Koreje, dostane se vám ze všech koutů Koreje požehnání.“ Pokoj pro hosty v našem domě byl tedy neustále plný lidí. I lidé z jiných vesnic věděli, že pokud nás přijdou navštívit, mohou počítat s chutným jídlem. Moje matka plnila svou úlohu, vařila pro všechny návštěvníky a nikdy si nestěžovala. Můj pradědeček byl nesmírně aktivní a nedokázal odpočívat. Když měl chvilku volného času, vyrobil třeba slaměné boty a prodal je na tržišti. Když už byl starý, koupil třeba několik hus, a protože byl dobrotivý, vypustil je do přírody a modlil se, aby se jeho potomkům vždycky vedlo dobře. Najal učitele čínských znaků, aby sedával v pokoji pro hosty a dával vesnické mládeži zdarma hodiny čtení a psaní. Vesničané ho nazývali uctivým titulem son-ok (klenot dobra) a o našem domě hovořili jako o „požehnaném domově“. V době, kdy jsem se narodil a vyrůstal, bylo jmění, které pradědeček nashromáždil, z velké části pryč a rodina měla taktak na to, aby se uživila. Rodinná tradice hoštění druhých byla však stále živá. Dávali jsme jídlo druhým, i když jsme někdy neměli dost sami pro sebe. Jakmile jsem uměl chodit, první, co jsem se naučil, bylo, jak podávat jídlo hostům. 1

25. února 1920. Pozn. překl. 14


Během japonské okupace přišlo mnoho Korejců při konfiskacích o domy a pozemky. Když prchali ze země do Mandžuska, kde doufali, že začnou nový život, míjeli náš dům, protože stál u hlavní silnice směrem na Sončchon v provincii Severní Pchjong-an. Moje matka vždycky těmto kolemjdoucím, kteří pocházeli ze všech krajů Koreje, chystala jídlo. Pokud k nám přišel nějaký žebrák s prosbou o jídlo a má matka nezareagovala dostatečně rychle, můj dědeček odnesl žebrákovi svou porci. Možná proto, že jsem se narodil do takové rodiny, jsem strávil velkou část života krmením lidí. Dávat lidem jídlo je pro mě ta nejcennější práce. Kdykoli jím a vidím někoho, kdo nemá nic k jídlu, bolí mě u srdce a nemůžu jíst dál. Povím vám, co se stalo, když mi bylo asi jedenáct let. Bylo to ke konci roku a celá vesnice měla napilno s přípravou rýžových koláčků na oslavu Nového roku. Jedna místní rodina však byla tak chudá, že neměla co jíst. V duchu jsem před sebou neustále viděl jejich obličeje a byl jsem z toho tak neklidný, že jsem chodil nazdařbůh po domě a přemýšlel, co dělat. Nakonec jsem popadl osmikilový pytel rýže a vyběhl z domu. Tolik jsem s tím pytlem pospíchal pryč, že jsem ho nestačil ani zavázat. Naložil jsem si ho na ramena a pevně ho držel celou cestu k domu té rodiny, asi osm kilometrů do kopce po strmé pěšině. Byl jsem nadšený z představy, jakou budu mít radost, až těm lidem dám tolik jídla, že se budou moct najíst dosyta. Vedle našeho domu stál vesnický mlýn. Jeho čtyři stěny byly velmi důkladně postavené, aby se rozdrcená rýže nesypala skulinami ven. Díky tomu se tam dalo krásně schovat před větrem do tepla. Když se do mlýnice přinesla trocha třísek od našeho krbu a rozdělal se oheň, bylo tam tepleji než v pokoji s podlahovým vytápěním ondol. Žebráci, kteří se toulali po kraji, se občas rozhodli zůstat ve mlýně přes zimu. Fascinovaly mě jejich historky z širého světa a pobýval jsem s nimi tak často, jak to jen šlo. Moje matka mi nosila jídlo do mlýna a vždycky přinesla dost i pro moje kamarády žebráky. Jedli jsme ze stejných talířů a v noci spali pod stejnou přikrývkou. Tak jsem trávíval zimu. Když přišlo jaro, rozešli se žebráci do dalekých končin a já jsem se nemohl dočkat, až bude zase zima a oni se k nám vrátí. To, že měli těla zahalená do rozervaných šatů, neznamenalo, že mají tvrdé srdce. Čišela z nich hluboká 15


vřelost a láska. Dával jsem jim jídlo a oni mě na oplátku zahrnovali láskou. Z toho pevného přátelství a vřelých citů, které mi tehdy projevovali, čerpám sílu dodnes. Když jezdím po světě a setkávám se s dětmi, které trpí hladem, vždycky vzpomínám na dědečka, který nikdy nepromarnil příležitost podělit se s druhými o jídlo.

16

Přítelem všech

5

J

akmile si vezmu něco do hlavy, musím to okamžitě uskutečnit. Jinak mi to nedá spát. Když jsem byl malý, občas mě v noci něco napadlo, ale musel jsem počkat do rána, než jsem to mohl provést. Zůstával jsem vzhůru a abych si ukrátil čas, dělal jsem škrábance na zdi. Stávalo se mi to tak často, že jsem do zdi málem vyhloubil díru a na podlaze se vršily hromádky hlíny. Spát jsem nemohl ani tehdy, když se ke mně ten den někdo zachoval nespravedlivě. To jsem vždycky v noci vstal z postele, šel k domu toho, kdo mi ukřivdil, a vyzval jsem ho, aby vyšel ven a bil se se mnou. Jsem si jistý, že to se mnou rodiče neměli lehké, když mě vychovávali. Nedokázal jsem klidně přihlížet, když se někomu stala křivda. Kdykoli se děti z vesnice popraly, vložil jsem se do toho, jako bych měl za úkol dohlížet na to, aby byl dán průchod spravedlnosti. Vždycky jsem mezi dětmi určil viníka a hlasitě jsem ho pokáral. Jednou jsem se vydal za dědečkem chlapce, který byl největší rváč z vesnice. Řekl jsem mu: „Váš vnuk provedl to a to. Vyřiďte si to s ním, prosím vás.“

17


Občas jsem jednal zbrkle, nicméně jako dítě jsem měl velké srdce. Někdy jsem chodil navštívit svou vdanou starší sestru v domě jejího manžela a dožadoval se kuřete a rýžových koláčků. Dospělí se na mě kvůli tomu nezlobili, protože viděli, že mé srdce překypuje vřelou láskou. Obzvlášť mě bavilo starat se o zvířata. Když se na stromě před naším domem uhnízdili ptáci, vykopal jsem jámu na vodu, aby měli co pít. Také jsem jim sypal na zem jáhly ze sýpek, aby měli co jíst. Ze začátku ptáci uletěli, kdykoli se k nim někdo přiblížil. Ale brzy pochopili, že ten člověk, který jim nese jídlo, je má rád, a přestali přede mnou ulétat. Jednou mě napadlo chovat ryby. Pár jsem jich nachytal a dal do té jámy na vodu. Také jsem jim tam nasypal hrst krmení pro ryby. Když jsem ale den nato ráno vstal, zjistil jsem, že přes noc všechny ryby pomřely. Tolik jsem se těšil, že je budu chovat. Stál jsem tam a užasle se díval, jak plavou na hladině. Pamatuji si, že jsem celý den proplakal. Můj otec choval mnoho včelstev. Na spodky úlů připevňoval rámky. Včely pak do rámků ukládaly vosk, stavěly z něj plástve a do nich sbíraly med. Byl jsem zvědavé dítě a zajímalo mě, jak přesně včely ty plástve stavějí. A tak jsem strčil hlavu rovnou do úlu. Včely mě krutě poštípaly a příšerně mi otekla tvář. Jednou jsem rámky z úlů sebral a dostal jsem od otce pořádně vynadáno. Když včely stavbu dokončily, otec vždycky rámky vyndal a odložil je stranou. Rámky byly obalené včelím voskem, který se dal použít jako svítidlo do lamp místo petroleje. Tyhle drahocenné rámky jsem vzal, rozlámal a rozdal je rodinám, které si nemohly dovolit svítit petrolejem. Myslel jsem to dobře, ale udělal jsem to bez otcova svolení, takže jsem dostal přísné pokárání. Když mi bylo dvanáct, neznali jsme příliš mnoho her. Mohli jsme si vybrat mezi jut, házením dřevěných kolíků, čanggi, hrou podobnou šachům, a karetními hrami. Vždycky se mi líbilo, když se do hry zapojilo hodně lidí. Přes den jsem hrával jut nebo jsem pouštěl draka a po večerech jsem obcházel karetní sešlosti ve vesnici. Vítěz obvykle vyhrával po každém kole 120 wonů1 a mně se dařilo vyhrát alespoň jednou za tři kola. 1

Korejská měna. Pozn. překl. 18


Nejvíc se karbanilo v předvečer Nového roku a o prvním úplňku v novém roce. V tyto dny policie přimhouřila oko a nikoho nezatkla za hazard. Chodil jsem tam, kde hráli dospělí. Přes noc jsem si zdřímnul a nad ránem, když už se toho chystali nechat, jsem je přemluvil, aby mi dvakrát třikrát rozdali. Za peníze, které jsem vyhrál, jsem nakoupil jídlo, hračky, sladkosti a dárky pro kamarády a pro chudé děti ze všech okolních vesnic. Nenechal jsem si ty peníze pro sebe a nepoužil jsem je na nic špatného. Když k nám přišli na návštěvu manželé mých starších sester, prosil jsem je, aby mi dovolili vzít jim z peněženky pár drobných. Kupoval jsem za ně sladkosti pro chudé děti. Také jsem jim kupoval sladký sirup. V každé vesnici jsou přirozeně ti, kdo se mají dobře, a ti, kdo se dobře nemají. Kdykoli si nějaké dítě přineslo do školy k obědu vařené jáhly, nedokázal jsem sníst svou rýži, protože moje jídlo bylo mnohem lepší. Nabídl jsem, že si to vyměníme a jáhly si vezmu já. Měl jsem blíž k dětem z chudých rodin než z bohatých a chtěl jsem nějak zařídit, aby neměly hlad. Byla to jakási hra a bavila mě ze všech her nejvíce. Byl jsem ještě dítě, ale věděl jsem, že chci být se všemi přítel. Vlastně jsem chtěl být víc než přítel.Toužil jsem po vztazích, v nichž by si lidé mohli vzájemně svěřit nejhlubší zákoutí svého srdce. Jeden můj strýček byl nesmírně lakomý. Jeho rodina vlastnila záhon melounů uprostřed vesnice. Každé léto, kdy melouny dozrávaly a sladce voněly, ho děti z vesnice prosily, aby jim trošku dal. Strýček si ale na cestě u záhonu postavil stan, sedl si do něj a hlídal, aby si nikdo neodnesl ani jediný meloun. Jednou jsem k němu zašel a zeptal se ho: „Strýčku, vadilo by ti, kdybych někdy zašel na tvůj záhon a snědl tolik melounů, kolik budu chtít?“ Strýček ochotně svolil: „Ale vůbec ne, jistěže by mi to nevadilo.“ A tak jsem rozhlásil mezi dětmi z vesnice, že kdo chce melouny, má si přinést režný pytel a přijít o půlnoci k našemu domu. O půlnoci jsem je zavedl k melounovému záhonu mého strýce a řekl jim: „Vyberte si každý jeden řádek melounů a ničeho se nebojte.“ Děti vykřikly radostí a rozběhly se po záhoně. Za pár minut bylo několik řádků melounů dočista obraných. Tu noc

19


seděly hladové děti z mé vesnice v jeteli a cpaly se melouny, že jim div nepraskla břicha. Druhý den z toho byl velký průšvih. Když jsem přišel ke strýčkovi, byl tam takový poprask, jako když píchne do vosího hnízda. „Ty ničemo!“ řval na mě strýček. „Máš v tom prsty? To ty jsi mě připravil o melouny, na kterých jsem se celý rok dřel?“ Bylo mi jedno, co říká, a nedal jsem se. „Strýčku, copak si nevzpomínáš?“ řekl jsem. „Dovolil jsi mi, abych snědl tolik melounů, kolik budu chtít. Děti z vesnice chtěly také jíst melouny, a po čem toužily ony, po tom jsem toužil i já. Nebylo snad správné, že jsem dal každému meloun? To jsem jim neměl dát vůbec nic?“ Když to strýček slyšel, řekl na to: „Tak dobře. Máš pravdu.“ A přestal se hněvat.

20


Jednoznačný kompas mého života

5

R

od Munů pocházel z Nampchjongu poblíž města Nadžu v provincii Čolla, asi tři sta dvacet kilometrů od Soulu na jihozápadě poloostrova. Můj prapradědeček Mun Song-hak měl tři syny. Nejmladším z nich byl můj pradědeček Mun Čong-hul, který měl také tři syny: jmenovali se Čchi-guk, Šin-guk a Jun-guk. Nejstarší z nich, Mun Čchi-guk, byl můj dědeček. Dědeček Mun Čchi-guk byl negramotný, protože nechodil ani na moderní základní školu ani do tradiční vesnické školy. Měl ale tak silnou schopnost koncentrace, že když mu druzí předčítali korejský překlad Samgukči, oblíbeného klasického díla o Číně v období Tří království, naučil se celý text recitovat zpaměti. A uměl víc než Samgukči. Kdykoli mu někdo vyprávěl zajímavý příběh, zapamatoval si ho a dokázal ho zopakovat přesně týmiž slovy. Na jediný poslech si dokázal zapamatovat cokoli. Můj otec po něm tuto schopnost zdědil – uměl zpaměti odzpívat křesťanský chorál dlouhý přes čtyři sta stran.

21


Dědeček se řídil posledními slovy svého otce a vždy ochotně dával ze svého. Udržet rodinné jmění se mu však nepodařilo. Mohl za to jeho nejmladší bratr, můj prastrýc Mun Jun-guk, který si na rodinný majetek půjčil peníze a o všechno přišel. Po této události nastaly pro rodinu nesmírně těžké časy, ale dědeček ani otec přesto nikdy neřekli o prastrýci Jun-gukovi křivého slova. Věděli totiž, že prastrýc ty peníze neprohrál v kartách nebo něco podobného. Poslal je do Šanghaje Prozatímní vládě Korejské republiky v Číně. Sedmdesát tisíc wonů tehdy byla obrovská suma a prastrýc ji celou věnoval na podporu boje za nezávislost Koreje. Prastrýc Jun-guk vystudoval seminář v Pchjongjangu. Byl kněz a intelektuál, hovořil plynně anglicky a vyznal se v čínské kultuře. Sloužil jako pastor ve třech kostelech, mimo jiné ve vesnici Tokhung v obvodu Tok-on. V roce 1919 se společně se slavným bojovníkem za nezávislost Čchö Nam-sonem podílel na formulování deklarace nezávislosti. Když se ale zjistilo, že tři z šestnácti křesťanských duchovních, kteří byli mezi signatáři deklarace, mají spojitost s tokhungskou církví, nechal prastrýc své jméno ze seznamu podepsaných vymazat. Pan I Sung-hun, další signatář, který spolu s ním zakládal školu v Osanu, prastrýce požádal, aby se postaral o jeho osobní záležitosti, kdyby hnutí za nezávislost ztroskotalo a on zemřel rukou japonských koloniálních úřadů. Když se prastrýc Jun-guk vrátil domů, natiskl tisíce korejských vlajek a ty pak rozdával lidem, kteří proudili ulicemi a provolávali nezávislost Koreje. Osmého března byl zatčen, když vedl demonstraci na kopci za budovou místního úřadu obvodu Aipcho. Této demonstrace se zúčastnily asi dva tisíce studentů ze školy v Osanu spolu s učitelským sborem i ředitelem, asi tři tisíce křesťanů a čtyři tisíce dalších místních obyvatel. Prastrýce Jun-guka odsoudili na dva roky a zavřeli ho do vězení v Uidžu. Po roce byl na základě zvláštní milosti propuštěn. Ani po propuštění nemohl pobývat příliš dlouho na jednom místě, protože byl těžce perzekuován japonskou policií a byl v podstatě neustále na útěku. Zůstala mu na těle veliká jizva od toho, jak ho Japonci mučili – probodli ho bambusovým kopím a vyřízli mu kus masa. Bodali ho do nohou i do žeber, 22


ale on se nikdy nepodvolil. Když Japoncům došlo, že ho nezlomí, nabídli mu funkci náčelníka okresu, pokud slíbí, že se přestane angažovat v hnutí za nezávislost. Nato prastrýc Japoncům hlasitě vynadal: „Myslíte si, že když mě uplatíte funkcí, začnu dělat pro vás, vy zloději?!“ Když mi bylo asi sedm nebo osm let, prastrýc Jun-guk u nás nakrátko pobýval. Přišlo za ním několik příslušníků Korejské osvobozenecké armády. Byli bez peněz a museli se k našemu domu v noci prodírat hlubokými sněhovými závějemi. Otec nám dětem přikryl hlavu peřinou, abychom se nevzbudili. Já jsem byl ale úplně vzhůru, ležel jsem pod peřinou s očima dokořán a napínal jsem uši, abych zaslechl, co si dospělí povídají. Přestože bylo pozdě, zabila matka slepici a uvařila pro bojovníky za nezávislost trochu nudlí. Dodnes nemohu zapomenout na to, co pronesl prastrýc Jun-guk, když jsem tehdy ležel pod peřinou a tajil dech vzrušením: „I kdybyste zemřeli, zemřete za naši zemi a dostane se vám požehnání.“ Pokračoval: „Teď vidíme před sebou jen temnotu, ale po ní jistě přijde jasné ráno.“ Mučení na něm zanechalo stopy a nevládl už zcela svým tělem, ale hlas mu zněl pevně a odhodlaně. Pamatuji si, že jsem si tehdy pomyslel: „Jak to, že tak skvělý člověk jako prastrýc musel do vězení? Kdybychom jen byli silnější než Japonsko, bylo by se to nemuselo stát.“ Prastrýc Jun-guk se pak dál toulal po zemi a prchal před japonskou policií. Další zprávu jsem o něm dostal až v roce 1966, když jsem žil v Soulu. Prastrýc se tehdy zjevil ve snu jednomu z mých mladších bratranců a řekl mu: „Jsem pohřbený v Čongsonu, v provincii Kangwon.“ Vydali jsme se na adresu, kterou nám ve snu udal, a tam jsme zjistili, že prastrýc zesnul před devíti lety. Našli jsme jen náhrobní mohylu porostlou plevelem. Nechal jsem jeho ostatky převézt do města Pchadžu, které leží nedaleko Soulu v provincii Kjonggi. V letech, která následovala po osvobození od Japonců v roce 1945, vraždili severokorejští komunisté bez rozdílu křesťanské duchovní i bojovníky za nezávislost. Prastrýc Jun-guk měl strach, že by svou přítomností mohl ublížit rodině, a tak před komunisty prchl přes 38. rovnoběžku na Jih a usadil se 23


v kraji Čongson. Nikdo z rodiny o tom nevěděl. Živil se v tom zapadlém horském údolí tím, že prodával kaligrafické štětce. Později prý založil tradiční vesnickou školu, kde vyučoval klasické čínské vědění. Podle jednoho jeho bývalého žáka prastrýc často a rád skládal básně v čínských znacích. Jeho žáci jich zapsali a zachovali asi sto třicet, včetně této: O MÍRU MEZI SEVEREM A JIHEM Už je to deset let, co jsem odešel z domova na Jih Pádící čas mi vybělil vlasy Toužím se vrátit zpět na Sever, ale copak mohu? Můj pobyt zde měl být dočasný Ale protáhl se Jsem oděn v dlouhý letní konopný šat Ovívám se hedvábným vějířem A přemýšlím, co přinese podzim Mír mezi Severem a Jihem je nablízku Děti, vy, které čekáte na zápraží, Nemusíte se už tolik bát. I když byl prastrýc Jun-guk odloučen od rodiny a žil v Čongsonu, což byl pro něj zcela neznámý kraj, nepřestávalo mu v srdci záležet na vlasti. Zanechal po sobě i tuto báseň: Když si na začátku vytkneš cíl, Zavaž se k nezměrnému odhodlání. Nedopřávej si Ani trošičku soukromých tužeb.

24


Vláda Korejské republiky ocenila in memoriam přínos mého prastrýce pro hnutí za nezávislost Prezidentskou medailí v roce 1977 a Řádem za zásluhy o vznik státu v roce 1990. Ještě dnes občas recituji jeho básně. Čiší z nich jeho neochvějná láska k vlasti, kterou nevymýtila ani ta nejtěžší protivenství. V poslední době, čím jsem starší, tím víc na prastrýce Jun-guka myslím. Každý verš z jeho básní o lásce k rodné zemi mě chytá za srdce. Učím naše členy píseň Tähan čiriga (Píseň o korejské zemi), jejíž slova jsou dílem prastrýce Jun-guka. Rád ji s našimi členy zpívám. Kdykoli si ji v Koreji, od hory Päktu na severu až po horu Halla na jihu, zazpívám, padá ze mě všechna tíseň. PÍSEŇ O KOREJSKÉ ZEMI Korejský poloostrov leží na východě, Obklopený třemi zeměmi. Na severu se rozléhají pláně Mandžuska, Na východě modré hloubky Východního moře, Na jihu moře plné ostrovů, Na západě hluboké Žluté moře. Moře skýtá jídlo ze tří stran, Hojnost ryb je naším pokladem. Na severu ční mocná hora Päktu, Napájí vodou řeky Amnok a Tuman, Které se rozbíhají k východu a západu až k mořím A tvoří jasnou hranici se Sověty. Ve středu se blyští diamantové pohoří Kumgang, Chlouba světa, pýcha Koreje. Z modrého Jižního moře se zvedá hora Halla, Maják pro rybáře na mořích.

25


Čtyři pláně Tädong, Hangang, Kumgang a Čondžu Dávají našemu lidu potravu a ošacení. Čtyři doly Unsan, Sun-an, Käčchon a Čärjong Vydávají poklady země. Čtyři města Soul, Pchjongjang, Tägu a Käsong Září celou zemí. Čtyři přístavy Pusan, Wonsan, Mokpcho a Inčchon Vítají cizí lodě. Z Kjongsongu1 se rozbíhají železnice, Kříží se tu hlavní dráhy Kjong-ui a Kjongbu, Dráhy Kjongwon a Honam vybíhají na sever a na jih Do celého poloostrova. Naše města svědčí o naší historii. Pchjongjang, dvoutisícileté město praotce Tanguna, Käsong, hlavní město říše Korjo, Kjongsong, pětisetleté hlavní město říše Čoson. Kjongdžu, sídlo krále Pak Hjok-ko-se, Se pyšní dvěma tisíci let kultury říše Šilla, V provincii Čchungčchong leží Pujo, hlavní město dávné říše Päkče. Synové Koreje, jste předvojem budoucnosti, Vlny civilizace omývají naše břehy. Vyjděte z hor A udatně pochodujte Vstříc světu budoucímu!

1

Kjongsong je staré jméno pro Soul. Pozn. překl. 26


Paličaté dítě, co se nikdy nevzdá

5

V

ymáhání dluhů mému otci moc nešlo, ale když si sám půjčil, vždycky dostál závazku a dluh splatil, i když kvůli tomu musel prodat na trhu rodinnou krávu nebo dokonce trám, který nám podpíral dům. Vždycky říkal: „Pravdu lstí neošálíš. Tomu, co je správné, se nedá vyhnout podfukem. Žádný podvod nezůstane neodhalený déle než pár let.“ Můj otec byl statné postavy. Byl tak silný, že mu nečinilo žádné potíže vynést po schodech pytel rýže na ramenou. To proto, že jsem po otci zdědil fyzickou sílu, stále ještě cestuji po světě a pokračuji ve své práci, i když už je mi devadesát let. I moje matka, jejíž oblíbený křesťanský chorál byl „Higher Ground“, byla také poměrně silná žena. Mám po ní nejen široké čelo a kulatý obličej, ale také upřímnou a smělou povahu. Umím být také paličatý, takže o tom, že jsem dítě své matky, nemůže být žádných pochyb. Když jsem byl malý, říkali mi „celodenní uplakánek“. To proto, že jak jsem se jednou dal do breku, brečel jsem celý den. Plakával jsem tak hlasitě, až si lidé mysleli, že se stalo něco strašného. V noci dokonce vstávali z postele a chodili se dívat, co se 27


děje. Navíc jsem neplakal klidně a tiše. Skákal jsem po pokoji, občas jsem se přitom zranil, někdy až do krve, a tropil jsem povyk. Takhle silnou osobnost jsem měl už jako chlapec. Jakmile jsem si něco umanul, před ničím jsem se nezastavil, i kdybych se u toho měl přerazit. Byl jsem samozřejmě ještě nevyzrálý. Když mě matka kárala za něco, co jsem provedl, odmlouval jsem jí: „Ne! V žádném případě!“ Stačilo, abych připustil, že jsem udělal něco špatného, ale já bych radši umřel, než abych přiznal chybu. Moje matka měla ale také silnou osobnost. Vždycky mě uhodila a křičela: „Tak ty nebudeš odpovídat, když se tě máma na něco ptá?“ Jednou mě praštila tak silně, že mě shodila na zem. Ale ani potom, když jsem se znovu postavil, jsem neustoupil. Stála jen přede mnou a křičela na mě. Já jsem ale stejně neuznal, že jsem jednal špatně. Jak jsem byl paličatý, tak jsem byl i soutěživý. Nedokázal jsem za žádnou cenu prohrát. Dospělí z vesnice říkali: „Očička z Osanu, ten jak si něco usmyslí, tak to udělá.“ Nepamatuji si, kolik mi bylo, když se stalo toto: Jeden kluk mi rozbil nos do krve a utekl. Celý měsíc jsem chodil každý den k jeho domu a čekal, až vyjde. Dospělí z vesnice žasli nad mou vytrvalostí. Jeho rodiče se mi nakonec omluvili. Dokonce mi ještě dali krabici rýžových koláčků. To však neznamená, že jsem se vždycky snažil jen vyhrát s tvrdohlavou umíněností. Byl jsem mnohem větší a silnější než jiné děti v mém věku. V přetlačování mě nikdo neporazil. Jednou jsem prohrál s klukem, který byl o tři roky starší, a tak mě to rozzlobilo, že jsem nedokázal klidně sedět. Odešel jsem na nedaleký kopec, vyhlédl jsem si akácii, oloupal jsem z ní kůru a šest měsíců jsem na tom stromě posiloval, abych byl silný a toho kluka porazil. Po těch šesti měsících jsem ho vyzval k odvetě a vyhrál jsem. V naší rodině měla každá generace mnoho dětí. Měl jsem jednoho staršího bratra, tři starší sestry a tři mladší sestry. Měl jsem vlastně ještě čtyři další sourozence, kteří se narodili až po nejmladší sestře Hjo-son, ale ti zemřeli v útlém věku. Celkem moje matka porodila třináct dětí, ale pět nepřežilo. Určitě se tím nesmírně trápila. Muselo pro ni být utrpením vychovávat tolik 28


dětí v podmínkách, které se v žádném případě nedaly nazvat blahobytem. Míval jsem tedy hodně sourozenců. Když jsme se dali dohromady ještě s bratranci a sestřenicemi z prvního a druhého kolena, bylo nás tolik, že bychom dokázali cokoli. Od té doby ale uplynulo hodně času a dnes si připadám, jako bych zůstal na světě sám. Jednou jsem nakrátko navštívil Severní Koreu, bylo to v roce 1991. Poprvé po osmačtyřiceti letech jsem přijel do svého rodiště a zjistil jsem, že matka i většina sourozenců už nežijí. Zbyla mi jen jedna starší sestra a jedna mladší sestra. Ze starší sestry, která pro mě byla jako matka, když jsem byl malý, byla více než sedmdesátiletá babička. Mladší sestře bylo přes šedesát a měla tvář zbrázděnou vráskami. Když jsme byli děti, často jsem si mladší sestru dobíral. Pokřikoval jsem na ni: „Haha, Hjo-son, jednou se provdáš za jednookého!“ A ona vždycky odsekla: „Cos to řekl? Ty o tom tak něco víš, bráško!“ A přiběhla ke mně a bušila mi pěstičkami do zad. Když dosáhla Hjo-son osmnácti let, měla se setkat s mužem, za něhož ji jedna naše teta chtěla provdat. Ten den vstala brzy ráno, pečlivě se učesala a napudrovala si tvář. Důkladně uklidila celý dům a čekala, až její potenciální ženich dorazí. „Ty se asi hodně chceš vdávat, Hjo-son,“ smál jsem se jí. Začervenala se a dodnes si pamatuji, jak byla krásná, když jí ruměnec prosvítal pod bílým pudrem. Od mé návštěvy Severní Koreje uplynulo již téměř dvacet let. Starší sestra, která tak usedavě plakala, když mě tehdy spatřila, mezitím zesnula a zůstala mi jen mladší sestra. Tolik mě to naplňuje úzkostí. Jako by se mi mělo rozskočit srdce. Míval jsem šikovné ruce a sám jsem si dělával oblečení. Když se ochladilo, hned jsem si upletl čepici. Šlo mi to lépe než ženám a když starší sestry pletly, radil jsem jim. Jednou jsem pro Hjo-son upletl šálu. Měl jsem ruce velké a neohrabané jako medvědí tlapy, ale přesto jsem se rád oháněl jehlou a nití a dokonce jsem si sám šil spodní prádlo. Odmotal jsem z role kus látky, přeložil jej napůl, zastřihl do správného tvaru, zalemoval, sešil a oblékl. Když jsem takhle vyrobil pro matku pár teplých ponožek, ocenila je 29


slovy: „To se podívejme, myslela jsem, že můj druhorozený syn jen tak blázní, ale ty ponožky mi perfektně sedí.“ Když se tehdy chystala svatba, patřilo k přípravám předení bavlny. Matka vždycky nasadila bavlnu na kolovrat a předla z ní nitě. Těm se v pchjonganském dialektu říkalo tcho-kkäng-i. Nastavila na tkalcovském stavu šířku dvaceti nití a tkala, dvanáct kusů plátna, třináct kusů plátna, a tak pořád dál. Pokaždé, když měl někdo z mých sourozenců svatbu, vyšlo zpod matčiných zhrublých rukou plátno jemné a krásné jako satén. Pracovala rukama neuvěřitelně rychle. Ostatní utkali za den tři nebo čtyři kusy plátna, ale matka zvládla i dvacet. Když jednou spěchala, aby stihla přípravy na svatbu jedné mé starší sestry, utkala za den celou roli plátna. Matka byla nedočkavá. Když si něco usmyslela, pracovala na tom rychle, aby to měla brzy hotové. V tom se jí podobám. Od dětství jsem rád jedl všechny možné druhy jídel. Měl jsem rád kukuřici, syrové okurky, syrové brambory a syrové fazole. Jednou na návštěvě u matčiných příbuzných, kteří bydleli asi osm kilometrů od nás, jsem si všiml, že jim na poli roste něco kulatého. Zeptal jsem se, co to je, a řekli mi, že je to čigwa, batát. Jeden pro mě vykopali a uvařili ho v páře, a tak jsem si ho vzal. Chutnal tak lahodně, že jsem jich nasbíral celý košík a všechno jsem sám spořádal. Od příštího roku jsem nevydržel ani tři dny, aniž bych matčiny příbuzné navštívil. Vždycky jsem jen zavolal: „Mami, jdu na chvíli ven,“ běžel k nim a jedl jsem u nich batáty. V kraji, kde jsme žili, býval v květnu „bramborový přechod“ neboli nedostatek brambor. Bramborami jsme se živili celou zimu, dokud nepřišlo jaro a nezačal se sklízet ječmen. Květen bylo kritické období, protože pokud brambory došly dřív, než nastal čas sklízet ječmen, lidé hladověli. Přežívání této doby se podobalo přechodu horského sedla, a proto jsme to nazývali „bramborový přechod“. Tehdejší ječmen nebyl ten chutný s plochými zrny, který známe dnes. Zrna byla tvrdší a kulatější, ale nám to nevadilo. Před vařením jsme ječmen vždycky namočili na dva dny do vody. Když jsme zasedli ke stolu, pokoušel jsem se ho rozmačkat lžící, aby se zrníčka slepila. Nebylo to ale k ničemu, protože 30


jakmile jsem si jich trochu na lžíci nabral, rozsypala se jako písek. Míchal jsem do nich pálivou paprikovou pastu kočchudžang a ujídal po troškách. Jak jsem žvýkal, zrnka ječmene mi prolézala mezi zuby, takže jsem musel mít pevně zavřená ústa. Také jsme chytali a jedli rosničky. Na venkově tehdy děti dostávaly žabí maso, když měly spalničky, od kterých jim pohubly tváře. Vždycky jsme chytili tři nebo čtyři velké rosničky, které měly na tlustých nohách hodně masa. Když jsme je opekli zabalené do dýňových listů, byly tak křehké a chutné, jako bychom je vařili v kotli na rýži. Když už vzpomínám na chutná jídla, nemůžu vynechat ani vrabčí a bažantí maso. Vařili jsme také nádherně kropenatá vejce horských i vodních ptáků, kteří létali nad poli a vydávali hlasitý zvuk podobný polknutí. Při svých toulkách po kopcích a polích jsem poznal, že Bůh nám v přírodě nabízí hojnost jídla.

31


Kdo miluje přírodu, ten se od ní učí

5

M

ěl jsem už takovou povahu, že když jsem něco uviděl, chtěl jsem se o tom všechno dozvědět. Nedokázal jsem si nic prohlédnout jen tak zběžně. Vždycky jsem si pomyslel: „Zajímalo by mě, jak se ta hora asi jmenuje. A co na ní asi je.“ Musel jsem se jít podívat. Když jsem byl ještě malý chlapec, zlezl jsem vrcholy všech hor v okruhu pěti mil od našeho domu. Šel jsem všude, dokonce i za hory. Proto, když jsem uviděl nějakou horu zářit v ranním slunci, věděl jsem, jak to vypadá na jejím vrcholku. Díval jsem se na ni a bylo mi dobře. Hrozně nerad jsem se díval na místa, která jsem neznal. Potřeboval jsem vědět všechno o všech místech, na která jsem viděl, i o místech, která ležela za nimi. Jinak mnou zmítal takový neklid, že se to nedalo vydržet. Když jsem se šel projít do hor, dotýkal jsem se všech květin a stromů. Nestačilo mi jen se dívat očima, musel jsem si květiny osahat, přičichnout si k nim a dokonce si je strčit do úst a rozžvýkat je. Ty vůně, doteky a chutě se mi tak líbily, že kdyby mi někdo nakázal, abych zabořil nos do podrostu a zůstal tak celý den, nic bych nenamítal. Tolik jsem miloval přírodu, že kdykoli 32


jsem šel ven, strávil jsem celý den toulkami po kopcích a polích a zapomněl jsem jít domů. Když šly starší sestry do hor trhat divokou zeleninu, ukazoval jsem jim cestu a hledal rostlinky. Díky tomu znám mnoho divokých rostlin, které jsou chutné a výživné. Výborným kořínkům a listům květiny ssumbagü člověk musel přijít na chuť. Nejlepší bylo smíchat je s paprikovou pastou kočchudžang a přidat je do rýžové míchanice pibimpap. Když jíte ssumbagü, musíte si ji dát do pusy a na pár vteřin zadržet dech, aby odezněla nahořklá pachuť a objevila se jiná, příjemnější. Také jsem rád lezl po stromech. Nejčastěji jsem šplhal na obrovský, dvousetletý kaštan na našem dvoře. Z koruny byl krásný výhled. Viděl jsem dokonce až za vesnici. Jak jsem jednou vylezl nahoru, už jsem nechtěl dolů. Občas jsem tam sedával až do pozdního večera. Nejmladší ze starších sester pro mě chodila, vždycky nadělala plno řečí o tom, jak je to nebezpečné, a snažila se mě přemluvit, abych slezl. „Jong-mjongu, pojď dolů, prosím tě,“ říkala. „Už je pozdě, musíš do postele.“ „Když se mi bude chtít spát, můžu spát tady.“ Nedbal jsem, co říká, nehnul jsem se ze své větve v koruně kaštanu ani o kousíček. Nakonec vždycky ztratila trpělivost a zařvala na mě: „Hele, ty opičáku! Okamžitě dolů!“ Možná jsem tak rád lezl po stromech proto, že jsem se narodil v roce opice. Když z větví visely trsy kaštanů, vzal jsem ulomenou větev a zkoušel jsem je srážet. Pamatuji si, že to byla ohromná švanda. Je mi líto dnešních dětí, které nevyrůstají na venkově a tuhle zábavu neznají. Zvědavost ve mně probouzeli také ptáci, kteří si volně létali po obloze. Tu a tam ke mně na strom přilétl obzvlášť krásný pták a já jsem je všechny zkoumal, všímal jsem si, jak vypadá samec a jak samice. Tehdy jsme neměli knížky, kde bych si přečetl o různých druzích stromů, keřů a ptáků, na všechno jsem si musel přijít sám. Často jsem ani nepřišel domů k jídlu, protože jsem chodil po horách a pátral, kam odletěli tažní ptáci. Kdysi jsem každé ráno lezl na strom a zůstával tam až do večera, protože jsem pozoroval stračí hnízdo. Chtěl jsem vidět, jak straka klade vejce. Nakonec 33


jsem se dočkal a spatřil jsem to. Mezitím jsem se se strakou stihl spřátelit. Ze začátku straka vždycky hlasitě zaskřehotala, když mě uviděla, a ošívala se, když jsem se k ní přiblížil. Později si však zvykla a zůstávala v klidu. Přátelil jsem se i s místním hmyzem. Na konci léta cvrkávala z koruny tomelu před mým oknem cikáda ssururami. Každý rok jsem měl radost, když zničehonic utichlo hlasité, otravné cvrkání ostatních druhů cikád, které řvaly po celé léto, a místo nich se ozvaly jasné tóny ssururami. Její píseň znamenala, že vlhké léto brzy skončí a přijde chladný podzim. Zněla asi takhle: „Suru surururururu!“ Kdykoli jsem uslyšel cikádu ssururami takhle zpívat, vzhlédl jsem do koruny tomelu a pomyslel jsem si: „Samozřejmě, že když se rozhodne zpívat, zpívá někde vysoko, aby ji slyšela celá vesnice a mohla se radovat. Kdo by ji slyšel, kdyby si zalezla někam do díry a zpívala tam?“ Brzy jsem pochopil, že cvrkání letních cikád mämi i zpěvavých cikád ssururami je zvukem lásky. Ať už dělaly „mem mem mem“ nebo „suru suru“, cvrkaly proto, aby si našly partnerku k páření. Od té doby, co jsem na to přišel, jsem se musel zasmát pokaždé, když jsem uslyšel cikádu. „Aha, ty chceš lásku, co? Tak hezky zpívej a najdi si družku.“ Postupně jsem se naučil být přítelem s celou přírodou a splynout s ní srdcem. Necelé čtyři kilometry od našeho domu leželo pobřeží Žlutého moře. Bylo tak blízko, že bylo vidět z každého výše položeného místa ve vesnici. Podél cesty k moři tekl potůček s několika tůněmi. Často jsem se v těch tůních, které páchly tlející vodou, chodil hrabat a chytal jsem úhoře a sladkovodní bahenní kraby. Při lovu vodních živočichů jsem prošmejdil všechna možná místa, takže jsem věděl, kde který druh žije. Úhoři se od přírody snaží nebýt vidět, a tak schovávají svá dlouhá těla do krabích děr a podobných otvorů. Často se ale do díry nevejdou celí a špička ocasu jim čouhá ven. Chytal jsem úhoře jednoduše tak, že jsem je popadl za ocas a vytáhl. Když jsme měli návštěvu, která dostala chuť na úhoře v páře, oběhl jsem jako nic tříkilometrové kolečko kolem tůní a vrátil jsem se s pěti úhoři. Přes letní prázdniny jsem často za den chytil přes čtyřicet úhořů.

34


Jednu povinnost jsem ale nesnášel: pást krávu. Když mi otec přikázal napást krávu, často jsem ji odvedl na louku k sousední vesnici, tam jsem ji přivázal a utekl. Po chvíli jsem si ale o krávu začal dělat starosti. Když jsem se ohlédl, viděl jsem, že stojí pořád tam, kde jsem ji uvázal. Zůstala tam půl dne, bučela a čekala, až si pro ni někdo přijde. Když jsem slyšel krávu z dálky bučet, bylo mi jí líto a říkal jsem si: „Kráva jedna! Co s ní budu dělat?“ Asi si umíte představit, jak mi bylo, když jsem na její bučení nedbal. Když jsem se k ní však večer vrátil, nezuřila a nesnažila se mě nabrat na rohy. Naopak byla ráda, že mě vidí. Vzal jsem si z toho ponaučení, že člověk by měl přistupovat ke svému životnímu cíli jako kráva. Obrňte se trpělivostí a dostane se vám něčeho dobrého. Měli jsme doma psa, kterého jsem měl velice rád. Byl tak chytrý, že v době, kdy jsem se měl vrátit ze školy, mi přiběhl naproti, i když jsem to měl domů ještě daleko. Kdykoli mě uviděl, měl radost. Vždycky jsem ho hladil pravou rukou, takže když se náhodou ocitl po mé levici, oběhl mě, lísal se ke mně čenichem a prosil, abych ho pohladil. Podrbal jsem ho na hlavě a na zádech. Kdybych to neudělal, pes by kňučel a běhal by kolem mě pořád dokola. „Ty rošťáku,“ říkal jsem mu, „ty víš, co je to láska, že?! Máš rád lásku?!“ Zvířata vědí, co je to láska. Viděli jste někdy slepici, jak sedí na vejcích, dokud se nevylíhnou? Má oči dokořán a dupe nohama do země, aby se k ní nikdo nepřibližoval. Schválně jsem chodil do kurníku a zase ven, sem a tam, i když jsem věděl, že ji to nazlobí. Když jsem vešel, slepice natáhla krk a hrozila mi. Nelekl jsem se a také jsem na ni zahrozil. Když jsem to několikrát zopakoval, začala slepice předstírat, že mě nevidí. Ale zůstala načepýřená a dlouhé ostré drápy měla připravené. Vypadala, že se na mě chce vrhnout, ale kvůli vejcím se nemohla pohnout. Tak tam jen ztrápeně seděla. Přišel jsem k ní a sahal jí na peří, ale nepohnula se. Byla odhodlaná nehnout se z místa, dokud se vejce nevylíhnou, i kdyby jí měl někdo z prsou vytrhat všechna pírka. Slepice je s vejci nerozlučně spojena láskou, a to jí propůjčuje takovou autoritu, že ani kohout si k ní nic nedovolí. Slepice má svrchovanou moc nade vším pod sluncem, jako by říkala: „Je mi jedno, kdo jsi, ale nech moje vejce na pokoji!“ 35


Jinou ukázkou lásky je, když prasnice rodí selátka. Jednou jsem stále chodil za březí prasnicí, abych nepropásl chvíli, kdy vrhne. Když prasnice rodí, tak zachrochtá, zatlačí a na zem vypadne selátko. Znova zachrochtá a vypadne další selátko. Podobné je to i u koček a psů. Naplňovalo mě štěstím, že ta maličká zvířátka, která ještě ani neotevřela oči, přišla na svět. Musel jsem se samou radostí smát. Naopak smrt zvířete ve mně vzbuzuje velikou úzkost. Kousek od vesnice stála jatka. Když přivedli na jatka krávu, kde se vzal, tu se vzal řezník a udeřil ji železnou palicí velkou jako lidské předloktí. Kráva se svalila. V okamžiku z ní stáhli kůži a uřezali jí nohy. Život se tak zoufale drží těla, že pahýly od uříznutých nohou se ještě cukaly. Z toho pohledu mi vždycky vhrkly slzy do očí a hlasitě jsem se rozplakal. Už v dětství jsem míval jednu zvláštnost. Věděl jsem věci, které druzí nevěděli, jako bych měl od přírody nějakou paranormální schopnost. Když jsem řekl, že bude pršet, pršelo. Nebo jsem třeba seděl doma a řekl: „Starému panu tomu a tomu ze sousední vesnice dneska není dobře.“ A vždycky jsem měl pravdu. Už když mi bylo osm let, byl jsem známý tím, že jsem dokázal mužům i ženám výborně najít partnera. Stačilo mi podívat se na fotografie potenciálního novomanželského páru a věděl jsem všechno. Pokud jsem řekl: „Tohle manželství nevyjde“, a oni se přesto vzali, nevyhnutelně se brzy rozešli. Dnes, kdy je mi devadesát, mi to jde stále stejně a dokážu toho o člověku hodně poznat jen z toho, jak sedí nebo jak se směje. Když jsem soustředil myšlenky, věděl jsem, co zrovna dělají moje starší sestry. Proto se mě také starší sestry bály, i když mě měly rády. Měly pocit, že znám všechna jejich tajemství. Možná to zní, jako bych měl nějaké úžasné nadpřirozené vlohy, ale ve skutečnosti na tom nic není. Vždyť i mravenci, které pokládáme za bezvýznamné tvory, poznají, že se blíží období dešťů, a stahují se do sucha. Lidé, kteří naslouchají přírodě, poznají, co se chystá. Není to nijak těžké. Dá se třeba poznat, odkud nejčastěji fouká vítr, když pečlivě prozkoumáte stračí hnízdo. Straka umisťuje otvor do hnízda na opačnou stranu, než odkud fouká vítr. Nosí v zobáku větvičky a složitě je splétá, pak nabere do zobáku 36


bláto a utěsní vršek a spodek hnízda, aby do něj nezatékalo. Konce větviček natočí tak, aby všechny mířily stejným směrem. Déšť pak po nich stéká na jedno místo jako po okapu u střechy. Když i straky ovládají tuto moudrost, která jim pomáhá přežít, není snad přirozené, že má podobnou schopnost i člověk? Když jsem chodil s otcem na dobytčí trh, říkal jsem třeba: „Tati, nekupuj tuhle krávu. Dobrá kráva má mít hezkou šíji a silná přední kopyta. Taky by měla mít pevné hýždě a záda. Tahle kráva tak nevypadá.“ A tuto krávu samozřejmě nikdo nekoupil. Otec se divil: „Jak to všechno víš?“ A já jsem odpovídal: „Vím to už od doby, kdy jsem byl v matčině lůně.“ Nemyslel jsem to samozřejmě vážně. Když máte rádi krávy, hodně toho o nich zjistíte. Nejmocnější silou na světě je láska a nejúctyhodnější je jednota mysli a těla. Pokud se uvolníte a soustředíte mysl, najdete hluboko ve svém nitru místo, kam se mysl může usadit. Musíte nechat svou mysl, aby se na to místo odebrala. Když tam mysl uložíte a usnete, neobyčejně se zvýší vaše vnímavost, až se probudíte. V tom okamžiku musíte odvrátit všechny rušivé myšlenky a soustředit své vědomí. Pak dokážete komunikovat se vším. Pokud mi nevěříte, můžete si to hned teď zkusit. Každý živočich na světě touží po spojení s tím, co mu dává nejvíce lásky. Pokud vám tedy patří něco, co doopravdy nemilujete, pak jsou vaše vlastnická práva či nároky klamné a budete nuceni se toho vzdát.

37


Rozmluvy s hmyzem o vesmíru

5

P

rocházka lesem člověku pročišťuje mysl. Šustění listů ve vánku, ševelení větru v rákosí, skřehotání žab v tůních, to vše jsou zvuky přírody. Do mysli nepronikají žádné rušivé myšlenky. Pokud vyprázdníte mysl a celou svou bytostí nasáváte přírodu, pak se spojíte s přírodou v jeden celek. Příroda do vás vstoupí a splynete s ní v jedno. Ve chvíli, kdy hranice mezi vámi a přírodou zmizí, pocítíte nezměrnou radost. Stanete se přírodou a příroda se stane vámi. Takových zážitků jsem si v životě vždy vážil. I dnes dokážu zavřít oči a přivést se do stavu, v němž splynu s přírodou v jedno. Někdo to nazývá anátman, „ne-já“, ale já v tom vidím víc, protože příroda do mě vstoupí a usadí se na vyprázdněné místo ve mně. V tomto stavu naslouchám zvukům, které mi příroda skýtá – šumění borovic, bzučení hmyzu – a spřátelím se s ní. Když jsem někdy přišel do cizí vesnice, poznal jsem, jakou mají tamní lidé povahu, aniž bych se s někým setkal. Šel jsem na pole, přespal jsem tam a naslouchal řeči obilí. Vycítil jsem, jestli je obilí šťastné nebo smutné, a z toho jsem poznal, jací lidé ve vesnici bydlí. 38


Ani ve vězení, ať už jihokorejském, americkém nebo dokonce severokorejském, jsem se necítil osamělý a odříznutý od světa, protože i tam jsem slyšel, jak fouká vítr, a mohl jsem rozmlouvat s hmyzem v mé cele. Možná se ptáte: „O čem se dá rozmlouvat s hmyzem?“ I to nejmenší zrníčko písku obsahuje princip světa a každá částečka prachu, která poletuje ve vzduchu, obsahuje harmonii vesmíru. Všechno kolem nás se zrodilo spolupůsobením sil tak složitých, že si je ani nedovedeme představit. Ty síly spolu úzce souvisejí. Vše ve vesmíru pochází z Božího srdce. Pohyb jediného lístku v sobě skrývá dech vesmíru. Od dětství, kdy jsem se toulal po kopcích a lukách, jsem uměl souznít se zvuky přírody. Příroda vytváří jedinečnou harmonii a vydává zvuk, který je krásný a zároveň velkolepý. Nikdo v něm nevyčnívá a nikdo není opomenut, vše je v dokonalé harmonii. Pokaždé, když jsem se dostal do potíží, poskytla mi příroda útěchu, pokaždé, když jsem propadl zoufalství, mě postavila opět na nohy. Dnes děti vyrůstají ve městech a nemají možnost se s přírodou seznámit. Osvojit si vnímavost vůči přírodě je však důležitější než osvojit si znalosti. K čemu je univerzitní vzdělání někomu, kdo jako dítě necítil přírodu ve své hrudi a jehož citlivost je otupělá? Kdo žije odloučen od přírody, ten čerpá znalosti pouze z knih a snadno se stane individualistou, který uctívá materiální bohatství. Musíme se naučit cítit rozdíl mezi tichým šepotem jarního deště a bublavým pleskotem podzimní plískanice. Pouze o někom, kdo souzní s přírodou, se dá říci, že má pravý charakter. Pampeliška, která kvete u cesty, je drahocennější než všechno zlato světa. Musíme naučit svá srdce milovat přírodu i lidi. Kdo neumí milovat přírodu či lidi, není schopen milovat ani Boha. Veškeré tvorstvo je symbolickým ztělesněním Boha a lidé jsou substanciální bytosti stvořené k Božímu obrazu. Pouze ten, kdo miluje přírodu, dokáže milovat Boha. Netrávil jsem veškerý čas toulkami po kopcích a lukách či hrami. Také jsem tvrdě pracoval na statku svého staršího bratra, kam jsem chodil pomáhat. Na statku je v každém ročním období plno práce, kterou je třeba vykonat. Musí 39


se orat rýžová pole. Také se musí přesadit rýžové sazenice a plet plevel. Nejhůř se pleje pole prosa. Po zasetí se musí každá brázda vyplet alespoň třikrát, a to je úmorná práce. Vždycky, když jsme s tím byli hotovi, jsme nějakou dobu nemohli narovnat záda. Když se batáty vysadí do hlíny, nechutnají moc dobře. Aby měly co nejlepší chuť, musí se sázet do půdy, kterou tvoří z jedné třetiny hlína a ze dvou třetin písek. Kukuřici je nejlépe hnojit lidskými výkaly, a tak jsem brával do ruky pevné exkrementy a drobil je na kousíčky. Tím, že jsem vypomáhal na statku, jsem se naučil, co potřebují ke správnému růstu fazole, jaká půda je nejlepší pro sójové boby a jaká půda je nejlepší pro červené fazole. Jsem učiněný statkář. Provincie Pchjong-an byla jednou z prvních oblastí Koreje, která přijala křesťanskou kulturu. Její vliv byl jasně patrný mimo jiné i z toho, že ve 30. a 40. letech už byla políčka osázena rovnými řádky rostlin. Když jsme přesazovali rýžové sazenice, vzali jsme tyč s dvanácti značkami v pravidelných rozestupech a položili ji napříč přes políčko. Potom si dva lidé stoupli za tyč, posunovali ji před sebou a sázeli řádky podle značek, každý šest řádků. Když jsem později byl na jihu Koreje, zjistil jsem, že tam podélně natahují šňůry a v poli se brodí desítky lidí, z nichž každý postupuje podle jedné šňůry a sází jeden řádek. Připadalo mi to velice neefektivní. Vždycky jsem se doširoka rozkročil, abych mohl sázet dva řádky najednou. Když byla sezóna sázení rýže, vydělal jsem si přinejmenším tolik peněz, že mi to stačilo na školné.

40


Horlivý student

5

K

dyž mi bylo deset, zapsal mě otec do tradiční školy v naší vesnici, kde jeden stařec učil klasické čínské vědění. V této škole se po nás chtělo jen to, abychom se každý den naučili zpaměti jednu knížku. Když jsem se soustředil, byl jsem s tím hotový za půl hodiny. Když jsem si stoupl před učitele a odrecitoval učivo, které se ten den probíralo, mohl jsem jít domů. Když učitel někdy po obědě usnul, šel jsem ze školy pryč a vydal se do kopců a luk. Čím víc jsem chodil do kopců, tím lépe jsem uměl hledat jedlé rostliny. Časem jsem jich nacházel tolik, že jsem se obešel bez oběda, a tak jsem přestal obědvat doma. Ve škole jsme četli Konfuciovy Hovory a dílo jeho žáka Meng-c‘ a učili jsme se čínské znaky. Mně šlo psaní výborně a když mi bylo dvanáct, učitel mě nechal psát vzorové znaky, podle nichž se učili ostatní. Já jsem ale do této tradiční školy chodit nechtěl, táhlo mě to spíš do moderní základní školy. Měl jsem pocit, že bych neměl plýtvat časem na memorování Konfucia a Meng-c‘ v době, kdy se vyrábějí letadla. Byl duben a otec za mě zaplatil školné na celý rok dopředu. Věděl jsem to, ale přesto jsem se rozhodl, že z vesnické školy 41


odejdu, a přemlouval jsem otce, aby mě poslal na moderní školu. Zpracovával jsem i dědečka a dokonce i strýčka. Když jsem chtěl přejít na moderní základní školu, musel jsem složit zkoušku. Abych se na ni naučil, musel jsem chodit do přípravky. Přesvědčil jsem jednoho mladšího bratrance, aby šel se mnou, a oba jsme se zapsali do wonbongu, soukromé školy, aby nás tam připravili na přijímací zkoušky na moderní základní školu. Rok nato, když mi bylo čtrnáct, jsem u zkoušky uspěl a přestoupil jsem do třetího ročníku školy v Osanu. Ostatní přede mnou měli náskok, ale učil jsem se pilně a nakonec se mi povedlo přeskočit pátou třídu. Osan ležel osm kilometrů od našeho domu, ale já jsem nikdy nechyběl a nikdy jsem nepřišel pozdě. Pokaždé, když jsem po cestě do školy vystoupal na vrchol kopce, už tam na mě čekali spolužáci. Já jsem ale chodil tak rychle, že měli co dělat, aby mi stačili. Povídalo se totiž, že se na té horské cestě dá narazit na tygra. Škola v Osanu byla vlastenecká a založil ji pan I Sung-hun, aktivista z hnutí za nezávislost. Nejenže se tam nevyučovala japonština, ale žáci měli dokonce zakázáno japonsky mluvit. Na to jsem měl odlišný názor. Zdálo se mi, že pokud chceme nepřítele porazit, musíme ho poznat. Složil jsem další přestupovou zkoušku a začal chodit do čtvrté třídy gymnázia v Čongdžu. Na gymnáziích probíhaly všechny hodiny v japonštině, a tak jsem se večer před prvním dnem školy naučil hiraganu a katakanu1. Japonsky jsem vůbec neuměl, a tak jsem si sehnal všechny učebnice od první po čtvrtou třídu a přečetl jsem je za dva týdny. Díky tomu jsem začal japonsky trochu rozumět. Když jsem na gymnáziu maturoval, už jsem mluvil japonsky plynně. V den maturity jsem se nabídl, že přednesu projev ke shromáždění městské honorace v Čongdžu. Je zvykem, že studenti hovoří o tom, jak jsou učitelům i škole vděční za péči, které se jim dostalo. Já jsem místo toho jmenovitě zkritizoval jednoho učitele po druhém a mluvil o problémech ve vedení školy. Hovořil jsem také o naší historické epoše a o tom, že lidé na odpovědných místech by měli vystupovat odhodlaněji. Tuto kritickou řeč jsem pronesl celou v japonštině. 1

Katakana a hiragana jsou dvě různá písma používaná pro japonštinu. Pozn. překl. 42


„Japonci by si měli co nejdřív sbalit kufry a táhnout zpátky do Japonska,“ řekl jsem. „Zdědili jsme tuto zemi po předcích a budou v ní žít příští pokolení našeho národa.“ To jsem prohlásil před šéfem policie, náčelníkem okresu a starostou města. Vydal jsem se po stopách prastrýce Mun Jun-guka a vyslovil, co se ostatní báli říct nahlas. Publikum oněmělo šokem. Když jsem sestupoval z pódia, viděl jsem, jak lidem blednou tváře. Tehdy se mi nic nestalo, ale později jsem měl problémy. Japonská policie si mě tehdy označila jako podezřelou osobu, kterou je třeba sledovat, a začala mě špehovat a šikanovat. Když jsem později chtěl odjet na studie do Japonska, šéf policie mi odmítl dát razítko na formulář, který jsem potřeboval, a dělal potíže. Považoval mě za nebezpečného člověka, který by neměl dostat povolení k cestě do Japonska. Bojoval jsem s ním dlouho, ale nakonec jsem ho přesvědčil, aby mi to razítko dal. Nakonec jsem do Japonska jet mohl.

43

KAPITOLA DRUHÁ

MÉ SRDCE PLUJE ŘEKOU SLZ

45


Mezi strachem a inspirací

5

J

ak jsem rostl a dospíval, začal jsem se zabývat otázkou, čím budu, až budu dospělý. Rád jsem pozoroval a zkoumal přírodu, a tak jsem chvíli uvažoval o tom, že bych se stal vědcem. Rozmyslel jsem si to však poté, co jsem viděl, jak japonští kolonizátoři drancují zemi. Lidé pod jejich vládou tak strádali, že ani neměli co jíst. Zdálo se mi, že kdybych se stal vědcem, nedokázal bych utišit pláč svého trpícího národa, ani kdybych získal Nobelovu cenu. Chtěl jsem se stát někým, kdo by otřel lidem slzy z očí a zaplašil žal v jejich srdcích. Když jsem lehával v lese a poslouchal zpěv ptáků, říkal jsem si: „Svět by měl být tak vřelý a něžný jako tento zpěv. Měl bych se stát někým, kdo by dovedl provonět životy lidí vůní květin.“ Nevěděl jsem, jaké povolání by se k tomu nejlépe hodilo, ale dospěl jsem k přesvědčení, že bych měl dávat lidem štěstí. Když mi bylo deset, naše rodina konvertovala ke křesťanství zásluhou prastrýce Mun Jun-guka, který byl duchovní a vedl zbožný život plný víry. Od té doby jsem poctivě chodil do kostela a nevynechal ani jediný týden. Pokud jsem někdy dorazil na mši o chviličku později, tak jsem se styděl, že jsem ani 46

• M É SRD C E P LUJE ŘE KOU SL Z •

nedokázal pozvednout oči. Nevím, kolik jsem toho tehdy v útlém věku chápal a proč jsem byl takový, jaký jsem byl, ale Bůh byl už tehdy v mém životě silně přítomen. Čím dál víc jsem se zaobíral otázkami o životě, smrti a lidském žalu a utrpení. Když mi bylo dvanáct, byl jsem svědkem exhumace svého pradědečka. Většinou se něčeho takového smějí zúčastnit pouze dospělí členové rodiny, ale já jsem moc chtěl vidět na vlastní oči, co se s člověkem po smrti stane. Podařilo se mi umluvit rodiče, aby mě vzali s sebou. Když byl hrob vykopán a já jsem spatřil ostatky, zmocnil se mě šok a děs. Když dospělí se slavnostní obřadností otevřeli rakev, nebylo v ní nic než vyzáblý kostlivec. Ani stopa po rysech, které jsem znal z vyprávění otce a matky. Jen ohavná vybělená kostra. Když jsem kosti svého pradědečka spatřil, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval z úleku. Pomyslel jsem si: „Pradědeček určitě kdysi vypadal jako my. Znamená to, že i moji rodiče se po smrti promění v hromádku bílých kostí? Stane se to po smrti i mně? Každý sice zemře, ale copak po smrti jen tak leží a nemůže o ničem přemýšlet?“ Tyhle otázky mi nešly z hlavy. Zhruba ve stejné době se u nás doma odehrála řada podivných událostí. Jednu z nich si pamatuji obzvlášť živě. Pokaždé, když se u nás tkalo, sbírali jsme z tkalcovského stavu ústřižky nití a schovávali jsme je do kameninového džbánu, dokud jich nebylo tolik, že se z nich dal utkat kus látky. Taková látka z ústřižků se nazývala jedžang a šily se z ní slavnostní šaty, kdyby měl někdo z dětí mít svatbu. Jedné noci jsme našli tyhle ústřižky rozvěšené ve větvích starého kaštanu v sousední vesnici. V koruně jich bylo tolik, že strom úplně zbělal. Nechápali jsme, kdo mohl vzít ústřižky ze džbánu, odnést je až ke kaštanu, který stál pořádný kus cesty od našeho domu, a rozvěsit je po stromě. Zdálo se nám, že to není dílo lidských rukou, a celou vesnici to vyděsilo. Když mi bylo šestnáct, zasáhla nás tragédie: za jediný rok zemřelo pět mých mladších sourozenců. Nelze popsat slovy, jak rodičům pukalo srdce žalem, když v tak krátké době přišli o pět z třinácti dětí. Smrt jako by se šířila. V ostatních rodinách našeho klanu začal hynout dobytek. Jedné rodině zničehonic pošla kráva, i když předtím byla naprosto zdravá. Jinde 47


zase postupně uhynulo několik koní. Další rodině zase pomřelo za jedinou noc sedm prasat. Zdálo se, jako by utrpení rodiny bylo propojeno s utrpením národa a světa. Čím dál víc mě trápila bídná situace korejského národa pod tyranskou nadvládou Japonců. Lidé neměli co jíst. Byly doby, kdy museli vařit trávu, stromovou kůru a vůbec cokoli, co se dalo sehnat. Války po celém světě nebraly konce. Jednoho dne jsem si v novinách přečetl článek o tom, že nějaký student gymnázia, stejně starý jako já, spáchal sebevraždu. „Proč se rozhodl zemřít?“ ptal jsem se sám sebe. „Co dokáže dohnat tak mladého člověka k tomu, aby se zabil?“ Ta zpráva mě tak zdrtila, jako by šlo o někoho, kdo mi byl blízký. Tři dny a tři noci jsem nad tím článkem plakal. Slzy se jen hrnuly a nedokázal jsem je zadržet. Nerozuměl jsem ani té řadě podivných událostí, ani tomu, proč se dobrým lidem dějí hrozné věci. Už od doby, kdy jsem spatřil pradědečkovy kosti, jsem si kladl otázky o životě a smrti, a ty neobvyklé události v našem domě a okolí mě přivedly k náboženství. Boží slovo, které jsem slýchal v kostele, mi však nedávalo jasné odpovědi, po kterých jsem prahnul. Abych ulevil svému zmučenému srdci, začal jsem se zcela přirozeně hroužit v modlitby. „Kdo jsem? Odkud pocházím? Jaký je smysl života? Co se stane s člověkem po smrti? Existuje věčnost, kde přebývají duše? Existuje Bůh? Je opravdu všemohoucí? Pokud ano, proč nezasáhne a na bolest světa se jen dívá? Pokud Bůh stvořil svět, stvořil také utrpení? Jak skončí tragická japonská okupace Koreje? Jaký význam má utrpení korejského národa? Proč se lidé navzájem nenávidí a válčí spolu?“ Takové závažné a zásadní otázky plnily mou mysl. Nikdo mi na ně neuměl uspokojivě odpovědět, a tak mi nezbývalo než se modlit. V modlitbách jsem nacházel útěchu. Kdykoli jsem vyložil své palčivé problémy Bohu, všechna moje trápení a žal zmizely a bylo mi lehko u srdce. Modlil jsem se čím dál častěji, až jsem nakonec začal modlitbami trávit celé noci. Díky tomu jsem zažil vzácný a drahocenný prožitek, v němž Bůh odpověděl na mé prosby. Ten den navždy zůstane mou nejcennější vzpomínkou. Na ten den nikdy nezapomenu. 48


Bylo to v noci před Velikonoční nedělí toho roku, kdy jsem oslavil šestnácté narozeniny. Celou noc jsem se modlil na hoře Mjodu a v slzách prosil Boha o odpovědi. Proč stvořil svět, který je tak plný žalu a zoufalství? Proč vševědoucí a všemohoucí Bůh nechává svět tak trpět? Co mám udělat pro svou těžce zkoušenou zemi? Tak jsem se ptal pořád dokola a plakal. Po celé noci strávené modlitbami, na Velikonoční neděli časně ráno, se přede mnou zjevil Ježíš. Objevil se náhle, jako závan větru, a řekl mi: „Bolest lidstva Boha velice rmoutí. Musíš se zhostit zvláštního nebeského poslání na zemi.“ Tehdy jsem zřetelně spatřil Ježíšovu zarmoucenou tvář. Jasně jsem slyšel jeho hlas. Z toho, že jsem na vlastní oči viděl podobu Ježíše, jsem se roztřásl po celém těle. Chvěl jsem se jako listy osiky v silném větru. Zmocnil se mě takový strach, že jsem myslel, že z toho umřu, a zároveň taková vděčnost, že mě to málem porazilo. Ježíš mi řekl jasně, co bude mým úkolem. Měl jsem osvobodit lidstvo od utrpení, aby se Bůh mohl radovat. Moje okamžitá reakce byla: „To nemůžu. Jak to mám zvládnout? Proč chcete svěřit tak nesmírně důležité poslání právě mně?“ Dostal jsem ohromný strach. Chtěl jsem se tomu poslání nějak vyhnout. Držel jsem lem jeho roucha, plakal jsem a nebyl jsem k utišení.

49


Čím víc to bolí, tím víc je třeba milovat

5

Z

mítaly mnou ohromné zmatky. Nemohl jsem si vylít srdce rodičům a to veliké tajemství jim svěřit. Ale pro sebe jsem si ho také nechat nemohl. Byl jsem v koncích a nevěděl, co dělat. Věděl jsem jen to, že jsem dostal z nebe zvláštní úkol. Byla to obrovská a hrozivá zodpovědnost. Chvěl jsem se strachy z pomyšlení, že to sám nezvládnu. Upínal jsem se k modlitbě ještě více než předtím, abych uklidnil své tápající srdce. Ale neúčinkovalo to. Ať jsem se snažil sebevíc, nepovedlo se mi ani na okamžik zapomenout na to, že jsem se setkal s Ježíšem. Setkání s Ježíšem mi převrátilo život naruby. Jeho zbědovaný výraz se mi vryl do srdce, jako by byl vypálen žhavým železem, a nedokázal jsem myslet na nic jiného. Od toho dne jsem se úplně pohroužil do Božího slova. Občas mě obklopovala nekonečná temnota a cítil jsem takovou bolest, že jsem skoro nemohl dýchat. Jindy jsem zase překypoval radostí, jako bych se díval na ranní úsvit nad obzorem. Abych utišil srdce a zastavil slzy, složil jsem tuto báseň:

50


KORUNA SLÁVY Když pochybuji o lidech, bolí mě to. Když soudím lidi, nemohu to snést. Když nenávidím lidi, můj život nemá cenu. Když však věřím, jsem klamán. Když miluji, jsem zrazován. Trpím a smutním s tváří v dlaních, Mýlím se snad? Ano, mýlím se. I když jsme klamáni, stále věřme. I když jsme zrazováni, stále odpouštějme. Milujte upřímně i ty, kdo vás nenávidí. Otřete slzy a vítejte s úsměvem Ty, kteří neznají nic víc, než klam A kteří zrazují, aniž pak litují. Ó, pane, jak láska bolí! Hleď, moje ruce. Polož svou dlaň na moji hruď. Mé srdce puká a mučí mě k smrti. Když jsem však miloval i svoje protivníky, Zažil jsem vítězství. Budeš-li také ty milovat jako já, Dostaneš ode mě korunu slávy.

51


V podobné dny jsem se nořil hlouběji a hlouběji do světa modliteb. Přijímal jsem nové pravdy přímo od Ježíše a nechal jsem se zcela ovládnout Bohem. Začal jsem žít úplně jinak. Měl jsem hodně o čem přemýšlet a postupně se ze mě stal málomluvný mladík. Každý, kdo kráčí po Boží cestě, musí jít za svým cílem odhodlaně a se zápalem v srdci. Musí být cílevědomý a neochvějný. Já jsem zatvrzelý od přírody, takže jsem měl vždycky houževnatosti na rozdávání. Díky této zarputilosti, kterou mi Bůh dal do vínku, jsem překonával obtíže a kráčel po cestě, která mi byla vytyčena. Kdykoli jsem zakolísal, dodal jsem si odvahy slovy: „Slyšel jsi slovo Boží od samotného Boha.“ Vydat se touto cestou nebylo snadné, protože jsem jí musel obětovat zbytek mládí. Občas jsem toužil raději to vzdát. Moudrý člověk chová naději v budoucnost a kráčí vpřed, ačkoli naráží na obtíže. Hlupák naproti tomu budoucnost hodí za hlavu, přinese-li mu to okamžité štěstí. I já jsem se občas choval hloupě, když jsem byl malý, ale nakonec jsem si zvolil cestu moudrosti. Rád jsem nabídl svůj život pro Boží záměr. Utéct jsem nemohl, i kdybych se o to pokoušel. Nemohl jsem se rozhodnout jinak. Proč vlastně Bůh povolal mě? Ještě dnes, kdy je mi devadesát let, stále přemýšlím o tom, proč si Bůh vybral mě. Proč si ze všech lidí na světě vybral právě mě? Nebyl jsem nijak fyzicky krásný, ani jsem neměl kdovíjak ryzí charakter nebo pevnou víru. Byl jsem jen obyčejný, paličatý a bláznivý kluk. Jestliže ve mně Bůh něco viděl, pak snad jedině upřímné srdce, které Ho s láskou a pláčem hledalo. Láska je vždy a všude to nejdůležitější. Bůh hledal člověka, který by měl srdce plné lásky a dokázal touto láskou zmírňovat utrpení. Byl jsem vesnický kluk, který neměl co nabídnout. Ještě i dnes trvám nekompromisně na obětování svého života pro Boží lásku a nic jiného. Protože sám jsem se nic dozvědět nemohl, kladl jsem všechny své otázky Bohu. Zeptal jsem se: „Bože, opravdu existuješ?“ A tak jsem se dozvěděl, že opravdu existuje. Zeptal jsem se: „Bože, máš nějaké tužby?“ A tak jsem se dozvěděl, že i Bůh má tužby. Zeptal jsem se: „Bože, potřebuješ mě?“ A tak jsem se dozvěděl, že Bůh má se mnou plány.

52


V těch dnech, kdy moje oddané modlitby doléhaly až do nebe, se mi pravidelně zjevoval Ježíš a předával mi zprávy. Pokud jsem upřímně toužil něco vědět, Ježíš se objevil s mírným výrazem ve tváři a dal mi pravdivou odpověď. Jeho slova vždy mířila přesně a zarývala se mi do hrudi jako ostrý šíp. Nebyla to pouhá slova, byla to zjevení o stvoření vesmíru, která mi otevírala bránu do nového světa. Když Ježíš hovořil, bylo to jako lehký vánek, ale já jsem si bral jeho slova k srdci a modlil se s upřímností tak silnou, že by vytrhla strom z kořenů. Postupně jsem pochopil jaký měl Bůh záměr, když stvořil vesmír, a pochopil jsem Jeho princip stvoření. V létě toho roku jsem se vydal na pouť po Koreji. Peníze jsem neměl. Chodil jsem od domu k domu a prosil o jídlo. Když jsem měl štěstí, mohl jsem se svézt na náklaďáku. Tak jsem procestoval každý kout země. Všude, kam jsem se dostal, jsem viděl, že má vlast je jedno velké slzavé údolí. Žalostné úpění hladovějících lidí nebralo konce. Jejich zmučené slzy se stékaly ve velkou řeku. „Tahle bída musí co nejdříve přestat,“ řekl jsem si. „Náš lid nesmí úpět žalem a zoufalstvím. Musím se nějak dostat do Japonska a do Ameriky, abych šířil ve světě zprávu o velikosti korejského národa.“ Po této pouti jsem se pustil do svého úkolu s dvojnásobnou vervou. Když jsem zaťal pěsti a soustředil myšlenky, viděl jsem před sebou jasnou cestu, po níž se můj život měl ubírat: „ Musím za každou cenu zachránit svůj národ a přinést na zemi Boží mír.“

53


Nebroušený nůž se ztupí

5

P

o gymnáziu jsem se přestěhoval do Soulu. Bydlel jsem sám ve čtvrti Huksok a studoval na Kjongsongské obchodní a technické škole. V Soulu byly nesmírně chladné zimy. Nebylo výjimkou, že teplota spadla až na dvacet stupňů pod nulou a řeka Han zamrzla. Dům, kde jsem bydlel, stál na kopci a nebyla v něm tekoucí voda. Nabírali jsme vodu ze studně, která byla tak hluboká, že než se vědro dostalo k vodní hladině, odmotalo se lano na délku deseti paží. Pořád se ale trhalo, a tak jsem vyrobil řetěz a připevnil ho k vědru. Když jsem ho potom vytahoval nahoru, přimrzaly mi k němu ruce a musel jsem si do nich foukat, abych je zahřál. Nasadil jsem do boje proti zimě svůj talent na pletení. Upletl jsem si svetr, tlusté ponožky, čepici a rukavice. Ta čepice byla tak elegantní, že když jsem v ní chodil po městě, lidé mě občas pokládali za ženu. V pokoji jsem si nikdy netopil, ani za nejstudenějších zimních dnů, a to především proto, že jsem na to neměl peníze. Navíc jsem měl pocit, že žiji v naprostém přepychu, když mám střechu nad hlavou na rozdíl od bezdomovců, kteří mrznou na ulici. Jednou byla taková zima, že jsem si na 54


spaní vzal pod peřinu žárovku a tiskl jsem si ji k tělu jako ohřívací láhev. Během noci jsem se o žárovku spálil a na několika místech se mi sloupala kůže. Ještě dnes, když přijde řeč na Soul, si ze všeho nejdřív vybavím, jaká mi tam byla zima. Moje jídla sestávala z misky rýže a nejvýše jedné přílohy. Korejská jídla mívají až dvanáct příloh, ale já měl vždycky k rýži jen jednu přílohu. Stačilo mi to. Ještě dnes se držím návyku, který jsem si vypěstoval tehdy, když jsem bydlel sám, a stačí mi k jídlu málo příloh. Nejradši mám, když je jen jedna, ale zato chutná. Když má jídlo mnoho příloh, připadá mi to zbytečně pracné. Když jsem studoval v Soulu, nikdy jsem neobědval. V době, kdy jsem se jako kluk toulal po kopcích, jsem si zvykl jíst jen dvakrát denně. Vydrželo mi to skoro až do třiceti let. V Soulu jsem poznal, co to dá za práci vést domácnost. V 80. letech jsem se do čtvrti Huksok vrátil a s překvapením zjistil, že dům, ve kterém jsem kdysi dávno bydlel, ještě stojí. Pořád tu byl můj pokoj i dvůr, kde jsem si věšíval prádlo. Jenom studna, ze které jsem tahal vodu a foukal si do dlaní, byla bohužel pryč. V době, kdy jsem žil v Huksoku, jsem se řídil mottem: „Chceš-li ovládnout vesmír, nejdřív se nauč ovládat sebe sama.“ Jinými slovy, pokud jsem chtěl získat sílu na to, abych zachránil svět a svůj národ, musel jsem nejdřív vycvičit své tělo. Cvičil jsem ho jednak modlitbami a meditací, jednak sportem a tělocvikem. Díky tomu jsem snadno odolával hladu a jiným pocitům či tužbám svého těla. Dokonce i jídlu jsem vždycky říkal: „Rýže, teď se staneš pohonem k práci, na kterou se chystám.“ Trénoval jsem box, fotbal a techniky sebeobrany. Díky tomu jsem dnes stále mrštný jako mladík, i když jsem od mládí trochu přibral. Na Kjongsongské obchodní a technické škole bylo pravidlem, že se studenti střídali v úklidu učeben. Já jsem se rozhodl v naší třídě uklízet každý den sám. Nebral jsem to jako nějaký trest. Byl to výraz mé přirozené touhy milovat školu víc než všichni ostatní. Ze začátku se mi spolužáci snažili pomáhat, ale brzy poznali, že se mi to nelíbí a že raději uklízím sám. Nakonec to vzdali: „Jak chceš. Uklízej si sám.“ A tak se z úklidu stala moje práce. 55


Byl jsem neobyčejně tichý student. Na rozdíl od spolužáků jsem se neúčastnil prázdného tlachání a často jsem celý den nepronesl ani slovo. Možná proto se mnou spolužáci jednali s respektem, i když jsem se nikdy nepral, a dávali si pozor, jak se přede mnou chovají. Když jsem šel na záchod a byla tam fronta studentů, vždycky mě pustili před sebe. Když měl někdo nějaký problém, většinou se obrátil o radu ke mně. V hodinách jsem neodbytně kladl otázky a mnoho učitelů jsem vyváděl z míry. Když jsme se třeba v matematice nebo fyzice učili nový vzorec, ptal jsem se: „Kdo tenhle vzorec vymyslel? Vysvětlete, prosím, krok za krokem, jak se k němu dá dojít, abych to přesně pochopil.“ Nenechal jsem se odbýt, dokud jsem nedostal jasnou odpověď. Byl jsem neúnavný a toužil jsem proniknout stále hlouběji a hlouběji. Nedokázal jsem přijmout žádný princip, aniž bych si ho rozebral a sám si ho odvodil. Přál jsem si, abych také objevil nějaký krásný vzorec jako první. Moje zatvrzelost, kvůli níž jsem jako chlapec celé noci proplakal, se projevovala i při studiu. Ponořil jsem se do studií stejně jako předtím do modliteb a věnoval se mu s upřímným zápalem. Upřímný zápal je potřeba ke každému úkolu, a to nejen první den či dva. Je třeba neustále. Nůž, který se jednou použije a pak se nenabrousí, se časem ztupí. Totéž platí i o upřímném zápalu. Musíme se snažit každý den stejně a představovat si, že denně brousíme nůž. Ať už je váš cíl jakýkoli, pokud o něj budete usilovat takto, časem se dostanete do mystického stavu. Pokud například vezmete štětec, vložíte upřímný zápal do ruky, která jej drží a řeknete si: „Na pomoc mi přijde velký umělec,“ a soustředíte mysl, namalujete krásný obraz, který inspiruje celý svět. Rozhodl jsem se, že se naučím mluvit rychleji a srozumitelněji než kdokoli jiný. Chodil jsem do malého předpokoje, kde mě nikdo neslyšel, a nahlas jsem si procvičoval jazykolamy. Zkoušel jsem ze sebe co nejrychleji vychrlit to, co chci říct. Časem jsem se naučil říct deset slov za dobu, kdy ostatní stihli říct jedno. Ještě dnes, když už jsem starý, umím mluvit velice rychle. Lidé občas říkají, že mluvím tak rychle, že mi rozumí jen s obtížemi, jenže já mám

56


překotné srdce, které neumí mluvit pomalu. Mám mysl plnou věcí, které chci říci. Jak mám zpomalit? V tomto ohledu se hodně podobám svému dědečkovi. Ten také rád mluvil s lidmi. Když jsme měli doma hosty, dokázal jim tři či čtyři hodiny v kuse vykládat svoje názory na aktuální události. Já jsem stejný. Když jsem s lidmi, jejichž srdce si rozumí s mým, úplně ztrácím pojem o čase a nevím, jestli zrovna padá soumrak nebo svítá. Slova se mi řinou ze srdce nezadržitelným proudem. To se mi potom ani nechce jíst, chce se mi jen mluvit. Ti, kdo mě poslouchají, to se mnou mají těžké a na čele jim časem vyrazí pot. Ze mě se také pot jen lije, ale mluvím a mluvím a oni se neodváží omluvit a odejít. Často se mnou zůstanou vzhůru celou noc.

57


Klíč k velikému tajemství

5

P

odobně jako jsem doma vylezl na všechny hory okolo své vesnice, také v Soulu jsem prozkoumal každý kout. Tehdy jezdila z jednoho konce města na druhý tramvajová linka. Lístek stál jen pět čonů1, ale já jsem nechtěl utrácet peníze a raději jsem chodil do centra pěšky. Za horkých letních dnů ze mě tekl pot proudem, kdežto za mrazivých zimních dnů jsem spíše běhal než chodil, jako bych si skrz bodavý, studený severák musel klestit cestu. Chodil jsem tak rychle, že jsem došel ze čtvrti Huksok přes řeku Han k obchodnímu domu Hwašin nebo na třídu Čongno za pouhých pětačtyřicet minut. Většina lidí to ujde za hodinu a půl, takže si umíte představit, jak rychle jsem chodil. Peníze, které jsem ušetřil z lístku na tramvaj, jsem dával lidem, kteří je potřebovali víc než já. Dávat tak malou částku bylo skoro trapné, ale já jsem ji dával celým srdcem, které toužilo dát celé jmění. Dával jsem ji s modlitbou, aby se ty peníze staly semínkem, z něhož obdarovanému vzejde mnoho požehnání. Jednou za rok v dubnu jsem dostával od rodičů peníze na školné. Já 1

100 čonů = 1 won. Pozn. překl. 58


jsem ale nedokázal nečinně přihlížet, jak se lidé okolo mě ocitají ve finanční tísni, takže mi ty peníze většinou nevydržely ani do května. Jednou jsem po cestě do školy narazil na člověka, který byl těžce nemocný a vypadal, že umírá. Bylo mi ho tak líto, že jsem ho nemohl jen tak minout. Naložil jsem si ho na záda a odnesl ho asi dva kilometry do nemocnice. Měl jsem u sebe peníze, které jsem se zrovna chystal dát na školné, a tak jsem z nich zaplatil jeho léčbu. Jenže potom mi nic nezbylo. Škola mě pak několik dnů opakovaně vyzývala, abych uhradil školné. Mým přátelům se mě nakonec zželelo a uspořádali na mě sbírku. Nikdy nezapomenu na ty, co mi tehdy pomohli dostat se z těžké situace. Poskytnutí a přijetí pomoci vytváří mezi zúčastněnými vztah, který zprostředkovávají nebesa. V ten okamžik si to možná neuvědomíte, ale časem zpětně pochopíte: „Aha, tak proto mě tam tehdy Bůh poslal!“ Pokud se tedy před vámi objeví někdo, kdo potřebuje vaši pomoc, musíte si uvědomit, že vás poslala Nebesa, abyste mu pomohli a udělali vše, co je ve vašich silách. Jestliže Nebesa chtějí, abyste poskytli deset jednotek pomoci, nestačí, když poskytnete pět. Měli byste poskytnout spíš sto. Když někomu pomáháte, měli byste být připraveni vyprázdnit třeba celou peněženku, bude-li to nutné. V Soulu jsem poprvé v životě viděl param ttok, nadýchané rýžové koláčky plněné vzduchem. Jsou krásně barevné a vypadají nádherně. Když jsem je poprvé spatřil, užasl jsem nad tím, jak nádherně vypadají. Když jsem však do jednoho kousnul, zjistil jsem, že nemá žádnou náplň, jen vzduch. Zkrátka mi v ústech splasknul. Napadlo mě, že to něco vypovídá o celém Soulu. Že Soul je také param ttok. Pochopil jsem, proč Soulané mají mezi ostatními Korejci pověst lakomců. Na povrchu Soul vypadal jako svět bohatých a významných lidí. Ve skutečnosti byl ale přeplněný chudými. Pod mostem přes řeku Han žilo mnoho žebráků oděných jen v hadry. Chodil jsem za nimi, stříhal jsem jim vlasy a dělil jsem se s nimi o své srdce. Chudáci mají hodně slz. V srdcích se jim nastřádalo hodně žalu. Stačilo, abych někomu řekl pár slov, a rozplakal se. Jeden z nich mi občas dával rýži, kterou vyžebral. Dával mi ji rukama pokrytýma vrstvou špíny. Nikdy jsem ji neodmítl. Přijímal jsem ji s radostí v srdci. 59


Doma jsem chodíval každou neděli do kostela a pokračoval jsem v tom i v Soulu. Většinou jsem navštěvoval Ježíšovu církev v Mjongsudä, která sídlila ve čtvrti Huksok, a Letniční církev v Sobinggo, jejíž obřady se konaly na písečném prostranství na druhém břehu řeky Han. Když jsem za chladných zimních dnů chodíval přes zamrzlou řeku do čtvrti Sobinggo, křupal mi led pod nohama. Pracoval jsem v kostele jako učitel nedělní školy. Dětem se moje zajímavé hodiny vždycky líbily. Dnes už neumím tak dobře vyprávět vtipy jako kdysi v mládí, ale tehdy jsem znal spoustu zábavných historek. Když jsem plakal, děti plakaly se mnou, a když jsem se smál, smály se se mnou. Tak si mě oblíbily, že za mnou pořád všude chodily. Nad Mjongsudä je hora Sodal, která se také nazývá hora Talma. Často jsem na vrcholu hory Talma vyšplhal na velký balvan a strávil na něm noc v modlitbách. Ať bylo vedro nebo zima, vždycky jsem se tam pohroužil do modliteb a ani jednu noc jsem nevynechal. Jakmile jsem se začal modlit, vždycky jsem se dal do pláče a začalo mi téct z nosu. V modlitbách, které trvaly celé hodiny, jsem uvažoval nad slovy, která mi předával Bůh. Jeho slova byla jako šifrovaná zpráva a abych jim porozuměl, musel jsem se nořit do modliteb co nejhlouběji. Když o tom přemýšlím dnes, napadá mě, že Bůh mi už tehdy vložil do rukou klíč ke dveřím od tajemství. Tehdy jsem však ty dveře neuměl odemknout, protože jsem se nemodlil dostatečně. A snažil jsem se tolik, že i když jsem jedl, neměl jsem pocit, že jím, a když jsem si lehl do postele a zavřel oči, neusnul jsem. Ostatní studenti, kteří bydleli ve stejném domě, nevěděli, že chodím na horu a modlím se tam. Nějak však asi vycítili, že jsem jiný než oni, protože se ke mně chovali s respektem. Celkově jsem s nimi vycházel dobře, často jsem se s nimi dosyta nasmál nad zábavnými příhodami. Já dovedu vycházet dobře s každým. Když ke mně přijde stařena, spřátelím se s ní. Když ke mně přijdou děti, umím si s nimi hrát. Když se k někomu chováte s láskou, jeho srdce si porozumí s vaším. V kostele jsem se sblížil s paní I Ki-wan, kterou inspirovaly mé modlitby na ranních bohoslužbách. Přes padesát let jsme udržovali přátelství, dokud neodešla z tohoto světa ve věku osmdesáti let. Její mladší sestra, paní 60


I Ki-bong, se starala o naši ubytovnu a měla pořád plno práce, ale ke mně se vždycky chovala hezky. Říkávala, že dokud ji nenapadne, co by pro mě mohla udělat, cítí se nesvá. Snažila se mi přidávat k jídlu přílohy navíc. Já jsem toho moc nenamluvil a nebyl jsem zrovna nejzábavnější společník, tak nevím, proč si mě tak oblíbila. Později, když jsem byl držen na ústředí japonské policie pro provincii Kjonggi, mi nosila oblečení a jídlo. Ještě dnes mě hřeje u srdce, když na ni pomyslím. Poblíž mé ubytovny měla obchod jistá paní Song. Také ona mi hodně pomáhala. Říkala, že každý, kdo bydlí daleko od domova, mívá pořád hlad, a nosila mi z obchodu zboží, které nestihla prodat. Byl to malý obchůdek a jen taktak jí vydělal na živobytí, ale přesto se o mě láskyplně starala. Jednou jsme byli na bohoslužbě na písečném prostranství u řeky Han. Když přišel čas oběda, každý si někde sedl a pustil se do jídla. Já jsem nebyl zvyklý obědvat a necítil jsem se dobře, když jsem tam jen tak seděl, zatímco ostatní jedli. Potichu jsem se oddělil od skupiny a sedl jsem si na hromadu kamení. Paní Song mě tam uviděla a přinesla mi dva krajíce chleba a nějaké nanuky. Jak jsem jí byl vděčný! Všechno to stálo jen po jednom čonu, tedy celkem čtyři čony, ale nikdy nezapomenu, jaký vděk mě tehdy zaplavil. Když mi někdo pomůže, nikdy na to nezapomenu, i kdyby mi pomohl jen nepatrně. Ještě dnes, když je mi devadesát let, dokážu zpaměti vyjmenovat, kdy a jak mi kdo pomohl. Nikdy nezapomenu na lidi, kteří neváhali si kvůli mně udělat škodu a štědře mi dopřáli svá požehnání. Prokáže-li mi někdo laskavost, je pro mě důležité, abych mu ji oplatil. Pokud se s ním už nesetkám, alespoň ho uchovám ve svém srdci. Utěšuji se myšlenkou, že mu oplatím tak, že pomůžu někomu jinému.

61


Rozpálený jako kulový blesk

5

K

dyž jsem roku 1942 absolvoval Kjongsongskou obchodní a technickou školu, odjel jsem pokračovat ve studiích do Japonska. Rozhodl jsem se tak, protože jsem měl pocit, že musím Japonsko důkladně poznat. Ve vlaku do přístavu Pusan jsem nedokázal potlačit slzy. Zakryl jsem si tvář kabátem a hlasitě jsem vzlykal. Plakal jsem, až mi teklo z nosu a napuchly mi tváře. Rmoutilo mě pomyšlení, že opouštím svou vlast, která trpí pod japonským koloniálním útlakem. S pláčem jsem se díval z okna a viděl jsem, že hory a řeky pláčou ještě usedavěji než já. Na vlastní oči jsem viděl, jak tráva a stromy roní slzy. Když jsem to spatřil, řekl jsem jim: „Slibuji horám a potokům své vlasti, že se vrátím a přinesu s sebou svobodu. Neplačte tedy a čekejte na mě.“ Ve dvě hodiny ráno 1. dubna jsem se nalodil na trajekt z Pusanu do Šimonoseki. Tu noc silně foukalo, ale já jsem se neschoval uvnitř lodi. Zůstal jsem na palubě a díval jsem se, jak se světla Pusanu vzdalují. Stál jsem na palubě až do rána. V Tokiu jsem se zapsal na Waseda kótó gakkó, vyšší technickou školu, která spadala pod univerzitu Waseda. Studoval jsem na katedře elektroin62


ženýrství. Tento obor jsem si zvolil, protože jsem měl pocit, že bez znalostí moderního inženýrství nelze zformulovat novou náboženskou filozofii. Neviditelný svět matematiky má s náboženstvím něco společného. Kdo chce dosáhnout něčeho velkého, musí vynikat v logice. Já jsem měl matematiku rád a byl jsem v ní dobrý, i když ostatním připadala těžká. Možná je to tím, že mám velkou hlavu. Mám totiž tak velkou hlavu, že se mi velice obtížně shánějí klobouky. Dvakrát jsem musel zajít přímo do továrny a nechat si ušít klobouk na míru. Velikost hlavy možná souvisí s mou schopností soustředit se na úkol a rychle ho dokončit, ačkoli jiným by trval třeba několik let. I na studiích v Japonsku jsem zasypával učitele dotazy, stejně jako v Koreji. Jak jsem se jednou začal vyptávat, nebyl jsem k zastavení. Někdy učitelé předstírali, že mě nevidí, a jednoduše mě ignorovali, když jsem se ptal: „Co si myslíte o tomhle?“ Pokud jsem o něčem pochyboval, nebyl jsem spokojený, dokud jsem nepronikl až ke kořenům problému. Nesnažil jsem se záměrně učitele ztrapňovat. Měl jsem pocit, že když už něco studuji, měl bych to studovat pořádně. Na stole v kolejním pokoji jsem vždycky míval rozložené tři Bible, jednu v korejštině, jednu v japonštině a jednu v angličtině. Pořád dokola jsem četl tytéž pasáže ve všech třech jazycích. Při každém čtení jsem si podtrhával verše a připisoval na okraj poznámky, dokud moje Bible neměly stránky tak nasáklé inkoustem, že se téměř nedaly číst. Brzy po začátku školy jsem se zúčastnil uvítací akce, kterou pořádal Svaz korejských studentů pro nově příchozí Korejce. Tam jsem velmi procítěně zazpíval píseň ze své domoviny, abych všem ukázal, jak ji miluji. Na akci byli přítomni japonští policisté, protože od Korejců se tehdy očekávalo, že se začlení do japonské kultury a asimilují se. Já jsem ale pln hrdosti zazpíval korejskou píseň. Velmi jsem tím dojal Om Tok-muna, novopečeného studenta architektury, se kterým jsem se pak spřátelil na celý život. Na tokijských školách operovalo podzemní osvobozenecké hnutí tvořené korejskými studenty. Vzhledem k tomu, jak naše země úpěla pod japonskou nadvládou, to bylo zcela přirozené.

63


Toto hnutí posílilo svou činnost v reakci na „Velkou východoasijskou válku“, jak zněl japonský termín, která trvala od roku 1937 do roku 1945. Jak se válka stupňovala, začalo Tokio povolávat korejské studenty do zbraně jakožto „studující vojáky“ a posílat je na frontu. Podobné kroky našemu podzemnímu osvobozeneckému hnutí jen dodávaly sílu. Dlouho jsme debatovali o tom, jak naložit s císařem Hirohitem. Já jsem se v tomto hnutí ujal významného postu. Mým úkolem bylo mimo jiné úzce spolupracovat s Prozatímní vládou Korejské republiky, která sídlila v Šanghaji a jejímž předsedou byl Kim Ku. Povinnosti v této funkci ode mě žádaly, abych byl připraven položit život. Nezalekl jsem se toho však, protože jsem věděl, že pokud zemřu, pak zemřu za správnou věc. Nedaleko univerzity Waseda byla policejní stanice. Japonští policisté vyslídili, jakou činnost provozuji, a bedlivě si mě hlídali. Když jsem měl jet na prázdniny domů do Koreje, sledovali mě až do přístavu a dávali pozor, jestli opravdu odjedu. Už si ani nepamatuji, kolikrát mě zatkli, bili, mučili a drželi v cele. Ani tím nejkrutějším mučením ze mě však nikdy nedostali informaci, o kterou jim šlo. Čím více mě bili, tím jsem byl smělejší. Jednou jsem se na Jocugawském mostě popral s policisty, kteří mě honili. Utrhl jsem z mostu kus zábradlí a oháněl jsem se s ním jako se zbraní. V těch dobách jsem býval rozpálený jako kulový blesk.

64


Přítelem dělníků, který sdílí jejich utrpení

5

P

odobně jako Soul jsem prochodil i celé Tokio. Když přátelé jezdili například do národního parku Nikkó a kochali se tamními krásnými scenériemi, zůstal jsem raději ve městě a chodil po čtvrtích Tokia. Zjistil jsem, že Tokio vypadá na povrchu honosně, ale ve skutečnosti je plné lidí, kteří žijí v bídě. Stejně jako dřív jsem všechny peníze, které jsem dostával z domova, dával chudým. Tehdy se hladovělo i v Japonsku. Mnoho korejských studentů se ocitalo ve finanční tísni. Když jsem jednou za měsíc dostal stravenky, rozdal jsem je studentům, kteří si je nemohli dovolit, se slovy: „Jen jezte. Najezte se dosyta.“ S vyděláváním peněz jsem si starosti nedělal. Mohl jsem se kdekoli nechat najmout jako námezdní dělník a uživit se. Rád jsem vydělával peníze a platil z nich školné za studenty, kteří peníze neměli. Pomáhání druhým a rozdávání jídla mě naplňovalo energií. Když jsem rozdal všechny peníze, co jsem měl, pracoval jsem jako poslíček a jezdil na kole se zapřaženým vozíkem. S tímhle vozíkem jsem projezdil každou čtvrť v Tokiu. Jednou ve čtvrti Ginza, mezi oslnivě zářícími světly 65


obchodních domů, jsem na vozíku vezl telefonní sloup a ten se mi převrátil uprostřed křižovatky. Lidé utíkali jako o život. Díky podobným zážitkům dodnes znám Tokio jako své boty. Byl jsem dělníkem mezi dělníky a přítelem dělníků. Stejně jako oni jsem pracoval, až se ze mě pot jen lil, a zpoceně jsem páchnul jako oni. Byli to mí bratři a ten strašný smrad mi nevadil. Dělil jsem se s nimi o přikrývky, které byly tak špinavé, že po nich pochodovaly černé vši v několika zástupech. Neváhal jsem stisknout jim blátem obalenou ruku. Jejich pot smísený se špínou vyzařoval neodolatelnou srdečnost a vřelost. Právě jejich vřelá srdce mě tak přitahovala. Převážně jsem pracoval v ocelárnách a docích v Kawasaki. V docích byly vlečné čluny, na kterých se tahalo uhlí. Tvořili jsme skupinky po třech dělnících a nakládali uhlí do člunu. Vešlo se ho tam 120 tun a pracovali jsme až do jedné hodiny po půlnoci. My Korejci jsme to zvládli za jednu noc, kdežto Japoncům to trvalo tři dny. Na některých pracovištích byli lidé, kteří z dělníků krev a pot jen ždímali. Většinou to byli předáci, kteří měli dělníky pod přímým dohledem. Běžně si nechávali pro sebe třicet procent výplaty, kterou měli dělníci dostat. Dělníci byli bezmocní a nemohli s tím nic dělat. Slabochy předáci zneužívali, ale silným jedincům se snažili vlichotit do přízně. Jednou jsem se na jednoho předáka tak rozzlobil, až jsem za ním konečně zašel se dvěma kamarády a dožadoval jsem se, aby dělníci dostali celou výplatu. „Když někoho zaměstnáváte, plaťte mu přesně tolik, kolik mu náleží,“ řekl jsem mu. Předák odmítl, a tak jsme za ním šli znovu druhý den a pak i třetí den. Byli jsme odhodlaní tlačit na něj, dokud nepovolí. Nakonec jsem ho tak nakopnul, až spadl na zem. Většinou bývám tichý a pasivní, ale když se rozzuřím, vrátí se mi paličatost z dob dětství. V ocelárně v Kawasaki byly cisterny na kyselinu sírovou. Dělníci je čistili tak, že do nich chodili a kyselinu vypouštěli. Výpary z kyseliny sírové jsou prudce jedovaté, takže se nedalo být vevnitř déle než patnáct minut. I přesto,

66


že byly pracovní podmínky tak trestuhodné, dělníci riskovali život, aby měli co do úst. Až tak bylo jídlo cenné. Míval jsem pořád hlad. Dával jsem si však záležet, abych nikdy nejedl jen tak kvůli sobě. Měl jsem pocit, že k jídlu musím mít vždycky nějaký konkrétní důvod. Pokaždé, když jsem si sedal k jídlu, jsem tedy zkoumal důvody, proč mám hlad: „Pracoval jsem opravdu tvrdě? Pracoval jsem pro sebe, nebo ve prospěch společnosti?“ Podíval jsem se na misku rýže a řekl jí: „Sním tě, abych byl zítra schopen ještě úctyhodnějších a veřejně prospěšnějších úkolů než dnes.“ A rýže se na mě souhlasně usmála. V takových případech bylo pro mě jídlo něčím radostným a mystickým. Když se mi zdálo, že mě k podobným úvahám nic neopravňuje, jídlo jsem vynechal a nejedl jsem, byť jsem měl sebevětší hlad. Výsledkem bylo, že jen málokdy jsem jedl alespoň dvakrát denně. Neomezoval jsem se na dvě jídla denně proto, že bych měl malou chuť k jídlu. Naopak, jak jsem se jednou do jídla pustil, dokázal jsem spořádat sebevětší množství. Jednou jsem snědl na posezení jedenáct velkých misek nudlí udon. Jindy jsem zase snědl sedm misek rýže s kuřetem a smaženým vejcem. Navzdory svému apetitu jsem se však držel zvyku vynechávat oběd a jíst jen dvakrát denně, dokud mi nebylo přes třicet let. Hlad je touha. Moc dobře jsem hladovou touhu znal, ale věřil jsem, že obětovat světu jedno jídlo denně je to nejmenší, co pro něj mohu udělat. Nikdy jsem si nedopřával ani nové oblečení. Ve svém pokoji jsem netopil ani v nejkrutější zimě. Když bylo opravdu příliš chladno, přikryl jsem se novinami. Hřály jako hedvábná peřina. Vím velice dobře, jakou cenu mohou mít noviny. Občas jsem jen tak chodil žít do chudinské čtvrti Šinagawa. Spal jsem vedle chudáků a přikrýval jsem se stejnými hadry. Za teplých slunných dnů jsem jim vybíral vši a jedl s nimi rýži. V ulicích Šinagawy postávalo mnoho prostitutek. Vyprávěly mi o sobě a já jsem jim naslouchal. Velmi dobře jsem se s nimi spřátelil, aniž bych požil jedinou kapičku alkoholu. Někteří lidé tvrdí, že musejí být opilí, aby dokázali nenuceně hovořit o tom, co jim leží na srdci,

67


ale to jsou jen výmluvy. Když ty ženy pochopily, že s nimi upřímně soucítím, i když nepiji, otevřely mi svá srdce a pověděly mi o svých problémech. Během studií v Japonsku jsem vystřídal celou řadu zaměstnání. Byl jsem údržbářem v kancelářské budově. Psal jsem dopisy za negramotné lidi. Pracoval jsem jako dělník na mnoha místech a byl jsem i předákem. Dělal jsem i vykladače osudu. Když jsem rychle potřeboval peníze, zhotovil jsem kaligrafii a prodal ji. Studium jsem však kvůli tomu nezanedbával. Bral jsem to všechno jako součást procesu sebezdokonalení. Vykonával jsem nejrůznější práce a potkal nejrůznější lidi. Díky tomu jsem se toho o lidech hodně dozvěděl. Dnes mi stačí, abych se na člověka podíval, a získám poměrně přesnou představu o tom, čím se živí a jestli je to dobrý člověk. Moje mysl o tom nemusí přemítat, protože moje tělo mi to poví ještě dřív. Dodnes věřím, že má-li si člověk vypěstovat dobrý charakter, musí prožít mnoho těžkostí, než dosáhne třiceti let. Musí sestoupit do nejhlubšího bahna zoufalství na samém dně lidské existence a zakusit, jaké to je. Musí v tom pekle hledat nějaké možnosti. Teprve až z těch hlubin zoufalství vyšplhá s novým odhodláním, zažije znovuzrození a dovede kráčet vstříc budoucnosti. Neměli bychom hledět jen jedním směrem. Měli bychom se dívat jak na ty, kdo jsou nad námi, tak na ty, kdo jsou pod námi. Měli bychom se umět dívat na sever, jih, východ i západ. Náš úspěch v životě závisí na tom, jak se umíme dívat zrakem mysli. Abychom viděli zrakem mysli co nejlépe, musíme mít za sebou mnoho zkušeností a pamatovat si je. I v těch nejtěžších situacích bychom měli zachovat rozvahu, dávat druhým najevo lásku, spoléhat se sami na sebe a přizpůsobovat se všem okolnostem. Charakterní člověk musí být zvyklý na to, že se dostane nahoru a hned zase rychle spadne dolů. Většina lidí, kteří jsou nahoře, se pádu bojí, a tak dělají, co mohou, aby se tam udrželi. Když ale voda nemůže proudit, zatuchne. Každý, kdo vystoupá nahoru, se musí umět načas vrátit dolů a čekat na novou příležitost. Až ta příležitost přijde, možná vystoupá ještě výše než předtím. Jen takový člověk se může stát vůdcem, který je skutečně velký a obdivovaný lidmi. Člověk by si tím měl projít, dokud mu ještě není třicet.

68


Dnes říkám mladým lidem, aby si ve světě vyzkoušeli všechno. Je třeba, aby přímo či nepřímo zakusili všechno, co na světě je, jako by chtěli pozřít encyklopedii. Teprve tehdy si utvoří vlastní identitu. Identita je zjevně subjektivní povahy. Jakmile si člověk věří natolik, že si řekne: „I kdybych prošel celou zemi, nenarazím na nikoho, kdo by mě porazil“, pak je připraven zhostit se každého úkolu, protože má dost sebedůvěry na to, aby uspěl. Pokud bude člověk smýšlet takto, bude mít úspěch zaručen. K tomuto závěru jsem dospěl, když jsem žil v Tokiu jako žebrák. Spal jsem a jedl jsem s tokijskými dělníky, sdílel jsem útrapy hladu s žebráky, poznal jsem tvrdý život a získal doktorát z filozofie utrpení. Teprve potom jsem porozuměl Boží vůli, jejímž záměrem je přinést lidstvu spásu. Je důležité stát se ještě před třicítkou králem utrpení. Stát se králem utrpení je způsob, jak získat slávu Nebeského království.

69


Klidné moře v srdci

5

S

ituace Japonska ve válce byla čím dál zoufalejší. Aby Japonci doplnili tenčící se řady vojáků, začali studentům předčasně rozdávat diplomy a posílat je na frontu. Díky tomu jsem i já absolvoval o šest měsíců

dříve. Když bylo oznámeno datum mé promoce, 30. září 1943, napsal jsem rodičům telegram: „Přijedu na Konron Maru.“ Touto lodí jsem se plánoval přepravit z Šimonoseki do Pusanu. Avšak v den, kdy jsem měl opustit Tokio a vrátit se do Koreje, přihodil se mi zvláštní zážitek. Nohy mi vrostly do země a nemohl jsem se pohnout. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem odlepit nohy od země a jít na tokijské nádraží, odkud mi jel vlak. Pomyslel jsem si: „Nebesa nechtějí, abych se na tu loď dostal.“ A tak jsem se rozhodl zůstat v Japonsku trochu déle a zajel jsem se s přáteli podívat na horu Fudži. Když jsem se za pár dnů vrátil do Tokia, zjistil jsem, že celá země je v šoku nad zprávou, že loď Konron Maru, na níž jsem měl být, byla na cestě do Pusanu potopena. Zemřelo tam prý přes pět set lidí, mimo jiné mnoho

70


univerzitních studentů. Konron Maru byla veliká loď a chlouba Japonska, ale zasáhlo ji americké torpédo. Když se moje matka doslechla, že byla potopena loď, kterou měl přijet její syn, okamžitě vyběhla z domu a ani si neobula boty. Běžela bosá osm kilometrů na nádraží a odjela rovnou do Pusanu. Když přišla v Pusanu na stanici námořní policie, dozvěděla se, že moje jméno na seznamu pasažérů není. Z mé ubytovny v Tokiu jí ale dali vědět, že jsem si sbalil věci a odjel. Byla z toho naprosto zmatená a zdrcená. Pořád dokola volala moje jméno a vůbec si neuvědomovala, že má v bosých chodidlech zadřené obrovské třísky. Dovedu si snadno představit, jak byla bez sebe strachem, že jejímu synovi se něco stalo. Chápu srdce své matky, jenže od chvíle, kdy jsem se rozhodl vydat se na Boží cestu, jsem jí byl mizerným synem. Nemohl jsem se nechat ovládat osobními city. A tak jsem se jí neozval, že jsem na té potopené lodi nebyl, i když jsem věděl, že si o mě dělá veliké starosti. Když jsem se konečně vrátil do Koreje, zjistil jsem, že se nic nezměnilo. Japonská tyranská nadvláda mezitím značně přitvrdila. Celá země se brodila v krvi a slzách. Vrátil jsem se do čtvrti Huksok v Soulu a znovu navštívil církev v Mjongsudä. Vedl jsem si podrobné deníky o svých zjištěních. Byly dny, kdy jsem dospěl k mnoha zjištěním, a tehdy jsem popsal třeba celý jeden svazek. Dostávalo se mi odpovědí na mnoho otázek, se kterými jsem se potýkal celé roky. Jako by najednou přišla odpověď na dlouhé roky modlení a hledání pravdy. Trvalo to jen krátkou dobu, jako by mnou pomalu projel kulový blesk. Tehdy jsem dospěl k tomuto zjištění: „Bůh má k lidem vztah jako otec ke svým dětem a jejich utrpení Ho hluboce rmoutí.“ V tu chvíli jsem rozluštil všechna tajemství vesmíru. Jako by najednou někdo zapnul filmovou promítačku, se mi před očima jasně promítlo vše, co se stalo od chvíle, kdy člověk porušil Boží příkaz. Z očí se mi začaly řinout horké slzy. Padl jsem na kolena a sklonil hlavu k zemi. Velmi dlouho jsem nemohl vstát. Složil jsem své tělo Bohu do klína, jako když mě otec nosíval domů na zádech, a nechal jsem slzy téct. Devět let po setkání s Ježíšem mi Bůh konečně otevřel oči, abych spatřil Jeho pravou lásku. 71


Bůh stvořil na tomto světě Adama a Evu, aby se milovali, množili se a žili ve světě míru. Oni ale nevydrželi čekat, až jim k tomu Bůh dá čas. Dopustili se smilstva a porodili dva syny, Kaina a Ábela. Tito synové, zrození z Pádu, si navzájem nedůvěřovali a došlo mezi nimi k roztržce, při níž jeden z nich zavraždil druhého. Mír ve světě byl narušen, svět pokryl hřích a Bůh propadl žalu. Další hrozný hřích lidstvo spáchalo, když zabilo Ježíše, Mesiáše. Utrpení, které dnes lidstvo zažívá, je tedy součástí pokání, jímž lidstvo musí procházet, dokud Boha jímá žal. Když jsem byl šestnáctiletý chlapec, zjevil se mi Ježíš, aby mi dal poznat kořeny prvotního hříchu, protože jsem měl nastolil svět míru, kde by nebylo hříchu ani Pádu. Tehdy jsem dostal od Boha instrukce, abych napravil hříchy lidstva a přinesl do světa mír, aby svět byl takový, jak jej Bůh původně stvořil. Svět míru, po němž Bůh touží, však není žádné místo, kam se odebereme po smrti. Bůh chce, aby náš svět, v němž žijeme právě teď, byl plný míru a štěstí, jak jej stvořil na počátku. Bůh přece nedal zemi Adamovi a Evě proto, aby na ní trpěli. Musel jsem oznámit tu neuvěřitelnou pravdu světu. Když jsem poznal tajemství stvoření vesmíru, rozhostil se mi v srdci klid jako na širém moři. Mé srdce bylo plné slova Božího. Bylo mi, jako by se mi srdce mělo každou chvíli rozskočit a tvář mi zářila radostí.

72


„Prosím, neumírej“

5

M

odlitbám jsem se věnoval i nadále a přitom jsem nějak intuitivně vytušil, že nastal čas, abych se oženil. Když už jsem se jednou rozhodl, že se vydám po Boží cestě, musel jsem se v životě neustále řídit Boží vůlí. Došel-li jsem při modlení k nějakému poznání, nezbylo mi, než ho uposlechnout. A tak jsem zašel za jednou svou tetou, která byla velmi zkušená v domlouvání manželství, a požádal ji, aby mi našla vhodnou manželku. Takto jsem poznal Čchö Son-gil, dceru z významné křesťanské rodiny v Čongdžu. Byla to žena z vysoce postavené rodiny s dobrým vychováním. Vychodila pouze základní školu, ale byla tak charakterní a hluboce věřící, že už v šestnácti letech byla vězněna za to, že se odmítla podřídit japonskému příkazu, aby se všichni Korejci účastnili šintoistických obřadů. Prý jsem byl její čtyřiadvacátý potenciální ženich, takže byla asi hodně vybíravá, pokud šlo o manželství. Pak jsem ale odjel do Soulu a úplně jsem zapomněl, že jsem se s ní vůbec setkal. Po studiích v Japonsku jsem plánoval odjet do města Chaila‘er v Číně, nedaleko hranic s Mongolskem a Sovětským svazem. 73


Moje tokijská škola mi tam sjednala práci u Mandžuské elektrické společnosti. Chtěl jsem v Chaila‘eru pracovat zhruba tři roky a učit se tam čínsky, rusky a mongolsky. Tak jako jsem si kdysi našel školu, kde bych se naučil japonsky, abych mohl nad Japonci zvítězit, vybral jsem si tohle pohraniční město, abych se tam v rámci příprav na budoucnost naučil co nejvíce cizích jazyků. Bylo však čím dál jasnější, že Japonsko válku prohraje, a tak jsem se nakonec rozhodl, že v Mandžusku raději pracovat nebudu. Byl jsem však už na cestě, a tak jsem se zastavil v Tantungu, hned za korejsko-čínskou hranicí, zašel na místní pobočku Mandžuské elektrické společnosti, práci odřekl a vrátil se domů. Když jsem přijel, našel jsem tetu, kterou jsem požádal o zprostředkování sňatku, velice znepokojenou. Ukázalo se, že ta žena, se kterou jsem se setkal, se odmítá provdat za kohokoli jiného než za mě a působí své rodině velké problémy. Teta mě vzala za ruku a odvedla mě do domu rodiny Čchö. Vysvětlil jsem Čchö Son-gil jasně, jaký život hodlám vést. „I kdybych si tě vzal, připrav se, že budeš žít nejméně sedm let beze mě,“ řekl jsem jí. „Jak to?“ podivila se. Odpověděl jsem jí: „Mám teď důležitější úkol než žít s rodinou. Ženit se chci vlastně jen proto, abych byl schopen uskutečnit Boží prozřetelnost. Jako manželé musíme přesáhnout vlastní rodinu a vztáhnout svou lásku na korejský národ a celé lidstvo. Když teď znáš mé záměry, stále si mě chceš vzít?“ Odpověděla pevným hlasem: „To mi vůbec nevadí. Potom, co jsem tě poznala, měla jsem sen o květinách zalitých měsíčním světlem. Jsem si jistá, že mi tě nebe seslalo za manžela. Překonám všechny nesnáze.“ Pořád jsem byl na pochybách a dál jsem na ni naléhal. Neustále mě však uklidňovala: „Jsem ochotná podstoupit cokoli, jen když si tě budu moct vzít. Ničeho se neboj.“ Týden před naplánovaným dnem svatby náhle zemřel můj budoucí tchán, a tak jsme museli svatbu odložit. Obřad se nakonec konal 4. května 1944. Květen obvykle bývá obdobím krásných jarních dnů, ale na naší svatbě lilo jako z konve. Oddal nás reverend I Ho-bin z Ježíšovy církve. O něco později, 74


po osvobození Koreje od Japonců, odjel reverend I Ho-bin do Jižní Koreje a založil ekumenický seminář Čung-ang. Náš manželský život začal v mé soulské ubytovně ve čtvrti Huksok. Upřímně jsem svou ženu miloval a tak jsem se o ni staral, že mi paní bytná říkávala: „Vy ji asi máte opravdu rád, zacházíte s ní tak opatrně, jako byste držel v rukou křehké vejce.“ Abych nás uživil, našel jsem si práci v soulské pobočce stavební firmy Kašimagumi ve čtvrti Jongsan a k tomu jsem pracoval v kostele. Pak k nám jednoho říjnového dne zničehonic vtrhla japonská policie. „Znáte pana toho a toho z univerzity Waseda?“ zeptali se. Aniž by mi dali šanci odpovědět, vyvlekli mě z domu a odvedli na policejní ústředí provincie Kjonggi. Zadrželi mě proto, že jeden můj známý byl zatčen jako komunista a vyslovil před vyšetřovateli moje jméno. Jakmile jsem byl na policejní stanici, okamžitě mě podrobili mučení. „Ty jsi člen komunistické strany, že jo? Když jsi studoval v Japonsku, pracoval jsi s tím hajzlem? Nesnaž se zapírat. Můžeme klidně zatelefonovat na policii do Tokia a tam nám všechno řeknou. Buď nám dáš seznam členů strany, nebo chcípneš jako pes.“ Mlátili mě stolem a zlomili o mě všechny čtyři nohy, ale jména lidí, s nimiž jsem v Japonsku spolupracoval, jsem jim neprozradil. Policisté zašli do bytu, kde jsem s manželkou bydlel, převrátili ho vzhůru nohama a našli moje deníky. Ukázali mi je, prošli je stránku po stránce a chtěli, abych jim něco řekl o jménech, která tam stála. Všechno jsem zapřel, i když jsem věděl, že by mě mohli zabít, pokud nepromluvím. Nemilosrdně po mně dupali okovanými vojenskými botami, dokud mi tělo tak neochablo, že jsem si připadal jako mrtvý. Pak mě pověsili ke stropu a houpali se mnou sem a tam. Visel jsem jako kus masa v řeznictví a kýval jsem se dopředu a dozadu podle toho, jak do mě strkali tyčí. Brzy jsem měl ústa plná krve, která začala kapat na betonovou podlahu. Pokaždé, když jsem ztratil vědomí, na mě vylili kýbl vody. Jakmile jsem přišel k sobě, začalo mučení znovu. Ucpali mi nos, strčili mi do pusy hubici čajové konvice a donutili mě polykat vodu. Když jsem měl žaludek plný vody a celý nafouklý, položili mě na 75


záda na podlahu, takže jsem vypadal jako žába, a začali mi dupat vojenskými botami po břiše. Voda mi šplouchala do jícnu a já jsem zvracel a zvracel, dokud vše kolem mě nezčernalo. Ještě několik dní mě pak jícen pálil, jako by mi v něm hořelo. Bolelo to tak hrozně, že jsem nedokázal spolknout ani lžíci polévky. Neměl jsem vůbec žádnou energii, jen jsem ležel na břiše na zemi a nemohl se pohnout. Blížil se konec války a japonští policisté byli zoufalí. Mučili mě způsoby, které nelze ani slovy popsat. Vydržel jsem však všechno a neprozradil jsem jim žádná jména. I když jsem opakovaně upadal do bezvědomí a zase jsem se probouzel, dával jsem si pozor, aby mi žádné jméno neuklouzlo. Nakonec Japonci už nevěděli, jak mě dál mučit, a poslali pro mou matku. Když přišla, měl jsem tak nateklé nohy, že jsem se nemohl sám postavit. Dva policisté mě museli podpírat rameny a do návštěvní místnosti mě odvést. Matka měla slzy v očích už před tím, než mě uviděla. „Vydrž to ještě chviličku,“ řekla mi. „Seženu ti nějakého právníka. Prosím, vydrž to, a neumírej.“ Matka viděla, jak mám zkrvavenou tvář, a zapřísahala mě: „Na tom, že bojuješ za dobrou věc, nezáleží. Nejdůležitější je, abys zůstal naživu. Ať se děje cokoli, prosím, neumírej.“ Bylo mi jí líto. Chtělo se mi zvolat: „Mami!“, obejmout ji a hlasitě se rozplakat s ní. Ale to jsem nemohl, protože jsem moc dobře věděl, že přesně proto ji Japonci přivedli. Matka mě neustále prosila, abych neumíral, a já jsem jí nemohl odpovídat jinak než mrkáním ohavně opuchlých krvavých očí. V době, kdy mě drželi na policejním ústředí provincie Kjonggi, mi nosila jídlo a oblečení moje bytná, paní I Ki-bong. Při každé návštěvě plakala. Utěšoval jsem ji: „Vydržte ještě chvíli. Tahle éra končí, Japonsko bude brzy poraženo. Nemusíte plakat.“ Nemluvil jsem jen tak do větru, to Bůh mi propůjčil tuto víru. Když mě v únoru příštího roku propustili, okamžitě jsem vzal všechny deníky, které jsem doma měl, a odnesl jsem je na břeh řeky Han. Tam jsem je spálil, aby už kvůli nim neměl nikdo z mých přátel potíže. Věděl jsem, že pokud to neudělám, policie jich využije a někomu uškodí. Moje tělo se z mu76


čení nezotavovalo lehce. Ještě dlouho jsem měl krvavou stolici. Moje bytná I Ki-bong a její sestra mě láskyplně a oddaně ošetřovaly. 15. srpna 1945 byla Korea konečně osvobozena od Japonců. Na tento den všichni Korejci dlouho čekali. Propukla nesmírná radost. Všude zněly výkřiky „Manse!“1 a celý poloostrov pokryly korejské vlajky tchägukki. Já jsem se ale k oslavám nepřipojil. Měl jsem vážný strach, protože jsem předvídal, že korejský poloostrov postihne strašlivá katastrofa. Byl jsem o samotě v předpokoji a modlil jsem se. Brzy poté se moje obavy naplnily. Moje vlast byla sice osvobozena od japonské nadvlády, ale hned nato byla rozťata vedví 38. rovnoběžkou. Na Severu zavládl komunistický režim, který popíral existenci Boha.

1 „Ať žije Korea!“ Pozn. překl. 77


Příkaz, kterému se nedalo vzepřít

5

B

ezprostředně po osvobození panoval v zemi nepopsatelný chaos. Věci denní potřeby nebyly k sehnání, ani když člověk měl peníze. Došla nám rýže, a tak jsem se vydal ze Soulu na sever do Päkčchonu, obce v provincii Hwanghä, která ležela kousek jižně od 38. rovnoběžky. Chtěl jsem si tam vyzvednout rýži, kterou jsem dopředu zaplatil. Po cestě jsem však zažil zjevení a dostal jsem příkaz: „Překroč 38. rovnoběžku! Najdi lidi Boha, kteří jsou na Severu.“ Okamžitě jsem přešel 38. rovnoběžku a zamířil do Pchjongjangu. Od narození našeho prvního syna uplynul teprve měsíc. Dělal jsem si starosti o manželku. Věděl jsem, že na mě bude čekat a bát se o mě, ale neměl jsem čas vrátit se před cestou na Sever domů. Boží příkazy je třeba brát vážně a plnit je bez výhrad a bez váhání. Nevzal jsem s sebou nic než Bibli, kterou jsem už četl snad stokrát a kterou jsem celou opoznámkoval titěrným písmem velikosti sezamových zrníček. Na Jih už proudily davy uprchlíků, kteří utíkali před vládou komunistů. Kvůli tomu, že komunistická strana zavrhovala náboženství, mířili na Jih pře78


devším křesťané, aby tam mohli svobodně vyznávat svou víru. Komunisté vypálili náboženství cejch „opium lidstva“ a nikdo podle nich nesměl věřit. Já jsem uposlechl hlas Nebes a zamířil opačným směrem než oni. Žádnému duchovnímu by se do takových míst nechtělo, ale já jsem se tam vydal po vlastních nohou. Jak počet uprchlíků neustále stoupal, zpřísňoval Sever bezpečnostní opatření na hranicích. Dostat se za 38. rovnoběžku pro mě nebylo jednoduché. Přestože jsem musel k hranici pěšky ujít skoro padesát kilometrů, ani jednou jsem na cestě do Pchjongjangu nezapochyboval, proč musím jít tak obtížnou cestou. Do Pchjongjangu jsem dorazil 6. června. Křesťanství mělo v tomto městě tak hluboké kořeny, že se mu říkalo „Jeruzalém Východu“. Japonci se během okupace všemožně snažili křesťanství potlačit. Nutili Korejce, aby se účastnili obřadů v šintoistických svatyních a dokonce aby se klaněli směrem k císařskému paláci v Tokiu. Po příjezdu do Pchjongjangu jsem začal s životem kazatele ve čtvrti Kjongčchangni poblíž pchjongjangské západní brány, v domě pana Na Čchö-sopa, církevního představitele, kterého jsem znal z Jižní Koreje. Nejdříve jsem se zaměřil na místní děti. Vyprávěl jsem jim pohádky na motivy biblických příběhů. Byly to sice děti, ale hovořil jsem s nimi stejně uctivě a zdvořile jako s dospělými a snažil jsem se o ně starat co nejlépe. Zároveň jsem doufal, že si někdo přijde vyslechnout nové poselství, které jsem chtěl předat. Byly dny, kdy jsem celý den hleděl na vstupní bránu a doufal, že někdo přijde. Brzy mě začali vyhledávat lidé, jejichž víra byla upřímná. Učil jsem je novému poselství a hovořil jsem k nim třeba celou noc. Bylo mi jedno, kdo přišel, ať už to bylo tříleté dítě nebo slepá hrbatá stařena. Se všemi jsem jednal s láskou a úctou. Klaněl jsem se před nimi a sloužil jim, jako by přišli z nebe. I když moji hosté byli staří lidé, věnoval jsem se jim do pozdních večerních hodin. Nikdy jsem si neřekl: „Ale ne, to je k vzteku, že chodí jenom staří.“ Každý je drahocenný. Muž nebo žena, mladý nebo starý, všichni mají stejnou hodnotu. 79


Lidé naslouchali, když jim ten šestadvacetiletý mladík vyprávěl o epištolách Římanům a o knize Zjevení. Slyšeli, co nebyli zvyklí slýchat jinde, a tak se ke mně postupně začali stahovat lidé žíznící po pravdě. Byl tam jeden mladík, který mě chodil poslouchat každý den a pak vždycky odešel, aniž by pronesl slovo. Jmenoval se Kim Won-pchil. Stal se prvním členem mé duchovní rodiny. Byl absolventem pchjongjangského gymnázia a pracoval jako učitel. Střídal jsem se s ním v přípravě jídla a postupně jsme si vybudovali vztah duchovního mistra a učedníka. Jak jsem začal přednášet o Bibli, nedokázal jsem přestat, dokud se členové shromáždění nezačali omlouvat, že už musejí někam jinam. Kázal jsem s takovou vášní, že jsem se potil po celém těle. Občas jsem musel udělat přestávku, zajít do vedlejší místnosti, kde jsem mohl být o samotě, sundat si košili a vyždímat z ní pot. A to nejen za parného léta, ale i v zimních mrazech. Takovou energii jsem do svého kázání vkládal. Na bohoslužby chodili všichni oblečení v čistě bílé barvě. Zpívali jsme tytéž písně třeba desetkrát za sebou a bývaly to velice vášnivé mše. Členů kongregace se zmocňovalo takové dojetí a pohnutí, že jsme se všichni společně rozplakali. Začalo se nám říkat „plačící církev“. Když bohoslužba skončila, členové shromáždění vypovídali, že během mše okusili Boží milosrdenství. Během těchto výpovědí jsme byli opojeni Božím milosrdenstvím všichni. Jako by naše těla plula vzhůru do nebe. V naší církvi mívali lidé často duchovní zážitky. Někdo upadal do transu, někdo věštil, někdo mluvil jazyky a někdo jiný ho tlumočil. Občas se shromáždění zúčastnil někdo, kdo do naší církve dosud nepatřil. Když k někomu takovému přišel se zavřenýma očima některý člen církve a poklepal mu na rameno, propukl nově příchozí náhle v pláč a dal se do kajícného modlení. V takových případech zachvacoval celé shromáždění žhnoucí oheň Ducha svatého. Když byl Duch svatý přítomen, lidé se uzdravovali z chronických onemocnění tak dokonale, jako by nikdy nebyli nemocní. Začala kolovat fáma, že někdo snědl rýži, kterou jsem nedojedl, a ta ho vyléčila ze zažívacích potíží. Rozneslo se, že „v té církvi mají léčivé jídlo“, a začali ke mně chodit lidé, kteří čekali, až dojím, a doufali, že po mně budou moci dojíst zbytky. 80


Jak se zvěsti o podobných duchovních jevech šířily, naše obec rostla a brzy nás bylo tolik, že už se nedaly zavírat dveře. Do církve vstoupily stařenky Či Sung-do a Ok Se-hjon, protože měly sen, v němž jim hlas řekl: „Přišel mladý duchovní učitel z Jihu a káže poblíž náměstí Mansudä, běžte se s ním setkat.“ Nikdo je nemusel obracet na víru. Přišly zkrátka na adresu, kterou dostaly ve snu. Když přišly, zaradovaly se, protože ten člověk, o němž se jim zdálo, jsem byl já. Stačilo mi podívat se jim do tváře a poznal jsem, proč přišly. Když jsem odpověděl na jejich otázky, aniž bych se jich zeptal, co by chtěly vědět, byly překvapením a radostí bez sebe. Vyučoval jsem slovo Boží pomocí příběhů ze své vlastní zkušenosti. Možná právě proto tolik lidí dostalo jasné odpovědi na otázky, které jim předtím nikdo zodpovědět neuměl. K naší obci konvertovali i věřící z velkých církví, když mě slyšeli kázat. Jednou k nám společně přešla skupina patnácti významných členů přední pchjongjangské církve Čangdädže, jejíž rada starších na nás kvůli tomu podala ostrou stížnost. Tchán paní Kim In-džu byl známým pchjongjangským duchovním. Její rodina bydlela v domě, který přímo sousedil s kostelem církve, k níž její tchán patřil. Kim In-džu ale do této církve nechodila a místo toho tajně chodila k nám. Aby si tchán s tchyní nevšimli, že odchází, šla vždycky na dvorek, stoupla si na velký kameninový džbán a přelezla plot. Byla těhotná a ten plot byl dvakrát, možná třikrát vyšší než průměrný člověk. Chtělo to kus odvahy. Nakonec ji začal tchán tvrdě trestat. Kdykoli k tomu došlo, poznal jsem to. Když jsem někdy pocítil v srdci ostrou bolest, poslal jsem někoho do domu paní Kim In-džu. Venku přede dveřmi bylo slyšet, jak ji uvnitř tchán krutě bije. Bil ji tak surově, až jí tekly krvavé slzy. Později ale říkala, že vědomí, že před vraty stojí naši členové a modlí se za ni, její bolest zmírňovalo. „Mistře, jak jste věděl, že mě bijí?“ ptala se mě později. „Když přijdou ke vratům naši členové, bolest zmizí a tchán najednou zjistí, že mě musí bít mnohem silněji. Jak je to možné?“ Tchán a tchyně ji bili a dokonce ji přivazovali ke kůlu, ale v tom, aby docházela do naší církve, jí nezabránili. Nakonec se její příbuzní vydali k nám

81


a zbili mě. Roztrhali mi šaty a od jejich ran mi otekla tvář, ale já jsem se nebránil. Věděl jsem, že kdybych se jim postavil, jen bych tím paní Kim přitížil. Přecházelo k nám tolik lidí z velkých a zavedených pchjongjangských církví, že na nás jejich duchovenstvo začalo žárlit a stěžovat si na nás policii. Pro komunistické úřady bylo náboženství trnem v oku, takže každá záminka k jeho potlačení jim byla dobrá. Komunisté skočili po příležitosti, kterou jim duchovní nabídli, a zadrželi mě. 11. srpna 1946 jsem byl obviněn, že jsem přišel z Jihu za účelem špionáže, a uvězněn na policejní stanici Tädong. Byl jsem křivě nařčen z toho, že mě do Severní Koreje vyslal jihokorejský prezident I Sung-man v rámci svých snah ovládnout Sever. Dokonce si přivedli i sovětského vyšetřovatele, ale nedokázali určit, jaký zločin jsem vlastně spáchal. Po třech měsících konečně uznali mou nevinu a propustili mě, ale tou dobou už jsem měl tělo zle pošramocené. Ztratil jsem při mučení tolik krve, že jsem byl ve vážném nebezpečí smrti. Členové mé církve mě vzali k sobě a postarali se o mě. Riskovali pro mě život, aniž by za to něco na oplátku očekávali. Jakmile jsem se zotavil, začal jsem znovu kázat. Během jednoho roku se naše obec poměrně rozrostla. Zavedené církve nás však nenechaly na pokoji. Naše bohoslužby navštěvovalo čím dál více jejich oveček. Nakonec se asi osmdesát kněží odhodlalo k činu a napsalo dopis na policii. 22. února 1948 jsem byl komunistickými úřady znovu zatčen. Byl jsem obviněn ze špionáže pro I Sung-mana a rozvracení společenského řádu. Odvedli mě v poutech. Tři dny nato mi oholili hlavu a zavřeli do vězeňské cely. Dodnes si pamatuji, jak mi bylo, když moje vlasy, které jsem si v době, kdy jsem vedl církev, nechával narůst, padaly na podlahu. Pamatuji si i obličej člověka, který mě stříhal, jistého pana I. Ve vězení mě donekonečna mlátili a nutili mě, abych se přiznal ke svým zločinům. Já jsem ale vytrval. Zvracel jsem krev a potácel se na pokraji smrti, ale nepřipustil jsem, abych ztratil vědomí. Chvílemi byla bolest tak strašlivá, že jsem se musel ohnout v pase. Bezděky jsem se pomodlil: „Bože, zachraň mě.“ Okamžitě jsem se ale vzpamatoval a pomodlil se sebevědoměji: „Bože,

82


neboj se o mě. Son-mjong Mun ještě žije. Nedovolím, abych zemřel takhle bídně.“ Měl jsem pravdu. Můj čas ještě nenadešel. Ještě jsem měl před sebou hromadu úkolů. Měl jsem poslání. Nebyl jsem takový slaboch, aby mě zastavilo něco tak banálního jako mučení. Pokaždé, když jsem se kvůli mučení zhroutil, pomáhal jsem si myšlenkou: „Nechávám se bít pro korejský národ. Prolévám slzy, abych svému národu ulevil od bolesti.“ Když mě mučili tak krutě, že jsem se ocitl na pokraji smrti, vždycky jsem uslyšel hlas Boží. Bůh se mi zjevil pokaždé, když se zdálo, že můj život je u konce. Dodnes mám z té doby na památku několik jizev. Místo masa, které mi vyřízli z těla, a krve, kterou jsem prolil, mám už dávno nové maso a novou krev, ale v těch jizvách bolest zůstává. Často se na ty jizvy dívám a říkám si: „Tyto jizvy ti připomínají, že musíš uspět.“ K soudu jsem měl jít 3. dubna, čtyřicet dní od chvíle, kdy mě zatkli. Proces byl ale o čtyři dny odložen a nakonec se konal 7. dubna. Do soudní síně se dostavili ti nejslavnější ze severokorejských kněží a obvinili mě ze všech možných zločinů. Očerňovali mě také členové komunistické strany, pro něž bylo náboženství opiem lidstva. Členové naší církve stáli stranou a žalostně plakali. Plakali, jako by jim zemřelo dítě nebo manžel. Já jsem však neplakal. Měl jsem členy, kteří kvůli mně propukali v žal, a tak jsem si na pouti po Nebeské cestě nepřipadal osamocený. Nečelil jsem žádnému protivenství, a tak jsem neměl proč plakat. Když byl vynesen rozsudek, pozvedl jsem na cestě ze soudní síně spoutané ruce a zatřásl jsem jimi. Bylo to znamení pro naše členy. Okovy zařinčely jako kostelní zvony. Toho dne mě odvedli do pchjongjangské věznice. Vězeňského života jsem se nebál. Nebyl jsem vězněn poprvé. Na každé cele panovala mezi vězni hierarchie a já jsem se uměl spřátelit s nejvýše postaveným vězněm. Vždycky mi stačilo, abych s místním kápem prohodil pár slov, a hned jsme byli přátelé. Kdo má v srdci lásku, otevře srdce kohokoliv. Prvních pár dnů jsem proseděl v nejzazším koutě cely, ale pak mě kápo povýšil a přidělil mi lepší místo. Já jsem chtěl sedět v rohu u záchodu, ale on trval na tom, abych si sedl někam jinam. Odmítal jsem, ale nedal se odbýt. 83


Poté, co jsem se spřátelil s kápem, prohlédl jsem si pozorně ostatní vězně. Obličej prozradí o člověku všechno. „Aha, ty máš takovýhle obličej, tak to jsi určitě takový a takový.“ „Když máš takovouhle tvář, tak máš určitě tuhle vlastnost.“ Vězni žasli, kolik jsem jim toho vyčetl z tváře. Přestože se jim moc nelíbilo, kolik toho o nich ví člověk, kterého v životě neviděli, museli uznat, že je popisuji správně. Uměl jsem otevřít srdce a podarovat láskou každého, a tak jsem měl přátele i ve vězení. Spřátelil jsem se i s vrahem. Byl jsem uvězněn nespravedlivě, ale chápal jsem to jako významné období výcviku. Každá zkouška na tomto světě má význam. Ve vězení můžete mít za kamarády i vši. Bývala nám příšerná zima a vši nám lezli po mundúrech v zástupech podél švů. Když jsme je sesypali na hromádku, přitiskly se k sobě a utvořily kuličku. Kutáleli jsme si s nimi, jako když hovnivál koulí hrudku trusu, a vši dělaly, co mohly, aby se udržely u sebe. Vši mají ve zvyku se někam zavrtat, a tak vždycky schovaly hlavu do středu kuličky a ven jim vykukovaly jen zadky. Užili jsme si nimi na cele hodně legrace. Vši a blechy nemá nikdo rád. Ve vězení se však i veš či blecha může stát zajímavým konverzačním partnerem. Ve chvíli, kdy vám na štěnici či veš padne zrak, probleskne vám hlavou nějaké zjištění, které nedokážete jen tak opominout. Nikdy nevíme, kdy a jakým prostřednictvím k nám Bůh promlouvá. Proto musíme důkladně zkoumat i takové věci jako štěnice a blechy.

84


Zrnko rýže je větší než svět

5

D

vacátého května, kdy jsem byl v pchjongjangském vězení tři měsíce, mě přeložili do věznice v Hungnamu. Rozhořčilo mě to a styděl jsem se před Nebesy. Abych nemohl utéct, svázali mě dohromady s nějakým zlodějem. Vezli nás autem sedmnáct hodin. Když jsem se díval z okna, přepadl mě hrozný smutek. Nemohl jsem uvěřit, že musím po té klikaté cestě kolem řek a údolí jet jako vězeň. Hungnamská věznice byla koncentrační tábor, odkud se docházelo pracovat do továrny na dusíkatá hnojiva ve městě Hungnam. Strávil jsem tam na nucených pracích dva roky a pět měsíců. Nucená práce byla praktika, které se Severní Korea naučila od Sovětského svazu. Sovětská vláda nemohla příslušníky buržoazie a ostatní nekomunisty jednoduše povraždit, protože svět se díval a na mínění světa Sovětům záleželo. A tak vymysleli nucenou práci jako formu trestu. Trestanci museli dřít, dokud nezemřeli vyčerpáním. Severokorejští komunisté kopírovali sovětský systém a posílali každého odsouzeného na tři roky nucených prací. V praxi ale vězni umírali dřív, než jim trest vypršel. 85


Den začínal v půl páté ráno. Museli jsme nastoupit do řady na plac a prošacovali nám šaty i holá těla, jestli neskrýváme kontraband. Museli jsme se svléct a každý kus oděvu nám důkladně prohledali. Mávali naším oblečením tak dlouho, že na něm nezůstalo ani smítko prachu. Celé to trvalo přes dvě hodiny. Hungnam leží na mořském pobřeží a v zimě se nám do nahého těla zařezával vítr ostrý jako nůž. Po inspekci nám dali nechutné jídlo. Pak jsme šli pěšky čtyři kilometry do továrny na hnojiva. Pochodovali jsme ve čtyřstupech, museli jsme se držet za ruce a nesměli jsme ani pozvednout hlavu. Hlídali nás strážní s puškami a pistolemi. Kdokoli zaostával za svou řadou nebo neudržel ruku v ruce spoluvězně, kterého měl vedle sebe, byl surově zbit za pokus o útěk. V zimě napadlo tolik sněhu, že nám sahal až nad hlavy. Když jsme za chladných zimních jiter pochodovali mezi sněhovými hradbami, které byly vyšší než my, točila se mi hlava. Namrzlá silnice příšerně klouzala a ledový vítr fučel tak silně, že nám vstávaly vlasy na hlavě. Byli jsme zesláblí, přestože jsme právě snídali, a neustále se nám podlamovala kolena. Museli jsme se nějak dostat do továrny, i kdybychom se měli plazit a vyčerpané nohy za sebou vléct. Na té silnici, která nás vždycky zavedla až na pokraj mdlob, jsem si musel neustále připomínat, že náležím Nebesům. V továrně byla hromada látky, které jsme říkali „amoniak“. Ve skutečnosti to asi byl síran amonný, což je běžné hnojivo. Přijížděl po dopravním pásu a padal z něj jako bílý vodopád na vrchol hromady. Z pásu se sypal docela horký a i uprostřed zimy se z něj kouřilo, ale rychle se ochladil a ztvrdl jako led. Naším úkolem bylo nabírat hnojivo lopatou do slaměných pytlů. Ta hromada byla vysoká přes dvacet metrů a říkali jsme jí „hnojivová hora“. Uždibovalo z ní asi osm set nebo devět set dělníků rozprostřených na velkém prostoru, takže to vypadalo, jako bychom chtěli horu přeseknout napůl. Byli jsme rozděleni do skupin po deseti a každá skupina musela denně naplnit a naložit 1300 pytlů. Každý tedy musel zvládnout denně 130 pytlů. Pokud skupina nestihla tuto kvótu naplnit, snížil se jí příděl jídla na polovinu. Všichni tedy pracovali, jako by na splnění kvóty závisel jejich život. 86


Aby se nám pytle s hnojivem co nejsnáze nosily, vyráběli jsme z ocelového drátu jehly a těmi jsme plné pytle zašívali. Položili jsme kus drátu na koleje, které vedly přes továrnu. Když po něm přejel některý vozík, na kterém se vozil materiál, drát se zploštil a dal se použít jako jehla. Díry do pytlů jsme dělali pomocí skleněných střepů, které jsme získávali tak, že jsme v továrně rozbíjeli okna. Strážným bylo vězňů asi líto, že musejí pracovat v tak mizerných podmínkách, protože nám v rozbíjení oken nikdy nebránili. Jednou jsem si o drát zlomil zub, když jsem ho chtěl kousek odkousnout. Dodnes je vidět, že mám jeden přední zub zlomený. Je to suvenýr z Hungnamu, kterého se už nezbavím. Vlivem tvrdé práce všichni hubli. Jedinou výjimkou jsem byl já. Dokázal jsem si udržet váhu zhruba 72 kilogramů, což mi ostatní vězni záviděli. Vždycky jsem vynikal fyzickou silou. Jednou jsem ale těžce onemocněl a objevily se u mě příznaky podobné tuberkulóze. Trvalo to asi měsíc. Ani jednou jsem však práci v továrně nevynechal. Věděl jsem, že kdybych chyběl, ostatní vězni by museli zastat můj díl práce místo mě. Pro mou sílu se mi přezdívalo „Ocelový muž“. Vydržel jsem i tu nejtvrdší práci. Vězení a nucené práce pro mě nepředstavovaly tak velký problém. Nosí-li člověk v srdci jasný cíl, vytrvá, byť by ho bili sebekrutěji a byť by žil v jakkoli strašných podmínkách. Vězni byli také vystavováni vlivu kyseliny sírové, která se používala k výrobě síranu amonného. Když jsem v Japonsku pracoval v ocelárnách v Kawasaki, několikrát jsem zažil, že někdo, kdo čistil cisterny na kyselinu sírovou, později zemřel na otravu. V Hungnamu to ale bylo mnohem horší. Zdejší kyselina sírová způsobovala vypadávání vlasů a vředy na kůži, z nichž tekl hnis. Většina lidí, která v továrně pracovala, začala většinou zvracet krev a přibližně do šesti měsíců zemřela. Nosili jsme ochranné gumové rukavice, ale kyselina je brzy rozleptala. Sirnaté výpary rozežraly i naše oblečení a způsobovaly popraskání kůže a krvácení. Občas byla někomu vidět i holá kost. Museli jsme však stále dřít, aniž jsme si směli aspoň na den odpočinout, i když nám boláky krvácely a hnisaly.

87


Naše jídla sestávala z méně rýže, než kolik by naplnilo dvě malé misky. Přílohy nebyly, ale dostávali jsme polévku, což byla ředkvičková nať v osolené vodě. Polévka byla tak slaná, že nás z ní pálilo v krku, ale rýže byla hrozně tvrdá a pokud jsme ji nezapíjeli polévkou, nedala se vůbec jíst. Všichni vždycky snědli polévku do poslední kapky. Když vězni dostali misku rýže, nacpali si ji do úst celou najednou. Kdo snědl svou vlastní rýži, rozhlížel se okolo, natahoval krk a nakukoval do misek ostatním. Občas si někdo nabral lžíci z cizí misky a vypukla rvačka. Jeden duchovní, který byl v Hungnamu se mnou, mi jednou řekl: „Pokud mi dáš jednu fazoli, dám ti dvě krávy, až se odsud dostaneme.“ Vězni byli tak zoufalí, že pokud někdo zemřel při jídle, ostatní mu vybrali nesnědenou rýži z úst a snědli ji sami. Jen ti, kdo to zažili, vědí, jak bolí hlad. Kdo má hlad, pro toho má pouhé zrnko rýže nedozírnou cenu. Ještě dnes na Hungnam velmi nerad vzpomínám. Těžko se věří, že jediné zrnko rýže dodá tělu tolik povzbuzení, ale když má někdo hlad, touží po jídle tak silně, až mu tečou slzy. Kdo má břicho plné, tomu se svět zdá velký, ale pro hladového je zrnko rýže větší než svět. Kdo hladoví, pro toho je zrnko rýže nedocenitelné. Od prvního dne ve vězení jsem si zvykl sníst jen polovinu svého přídělu a zbytek rozdat spoluvězňům. Takto jsem si odpíral tři týdny a pak jsem snědl příděl celý. Měl jsem pocit, že vlastně jím za dva, a tak se mi hlad lépe snášel. Život v této věznici byl tak příšerný, že si ho nikdo, kdo ho nezažil, nedokáže ani představit. Polovina vězňů zemřela ani ne za rok, a tak jsme se skoro každý den museli dívat, jak někoho vynášejí zadní branou v dřevěné bedně. Pracovali jsme nesmírně tvrdě a neměli jsme naději, že se odtamtud dostaneme jinak než jako mrtvoly v dřevěné rakvi. Režim v Severní Koreji byl krutý a nelítostný, ale to, co prováděli nám, překračovalo všechny meze lidskosti. Všechny tyto pytle s hnojivem, plné slz a žalu vězňů, se nakládaly na lodě a odvážely do Sovětského svazu.

88


Hungnamská věznice pod sněhem

5

N

ejcennějším vlastnictvím hned po jídle byla jehla a nit. Šaty se nám při práci prošoupávaly a trhaly, ale sehnat jehlu a nit, abychom si je mohli vyspravit, bylo těžké. Po nějaké době vězni vypadali jako žebráci v hadrech. Zašívat díry v šatech bylo nutné, abychom se aspoň trošičku chránili před studeným zimním větrem. Obrovskou cenu měl třeba cár látky, který ležel někde na cestě. I kdyby byl takový cár umazaný od kravince, vězni by se o něj poprali. Jednou, když jsem nosil pytle s hnojivem, jsem v jednom pytli našel zapíchnutou jehlu. Asi ji tam někdo omylem nechal, když ten pytel vyráběl. Od té doby jsem byl hungnamským krejčím. Měl jsem z té jehly nesmírnou radost. Každý den jsem ostatním vězňům zašíval spodky a kalhoty. V továrně na hnojiva bylo takové vedro, že jsme se potili, i když zrovna panovala tuhá zima. Umíte si tedy představit, jak tam asi bylo v létě. Já jsem si však ani jednou nevyhrnul nohavice a neukázal holeně. I v letních vedrech jsem nosil lemy nohavic zavázané po tradičním korejském způsobu. Ostatní

89


si kalhoty svlékali a pracovali jen ve spodním prádle, ale já jsem se vždycky oblékal jaksepatří. Po konci směny jsme byli celí upocení a ulpívala na nás vrstvička hnojiva. Vězni se většinou svlékli a myli se ve špinavé vodě, která vytékala rovnou z továrny. Já jsem se ale nikdy nemyl tam, kde by někdo mohl spatřit moje tělo. Místo toho jsem si každý den schoval půl šálku vody, který představoval náš denní příděl, a brzy ráno, když ostatní ještě spali, jsem vstal, namočil do vody kousek látky a otřel jsem se. V těchto ranních chvílích jsem také soustředil svého ducha a modlil jsem se. Považoval jsem své tělo za drahocenné a nechtěl jsem ho jen tak kdekomu ukazovat. V cele spalo třicet šest lidí a já jsem si zabral koutek vedle záchodu. Tam mě nikdo nepřekračoval a přitom to místo nikdo jiný nechtěl. Říkali jsme tomu záchod, ale byl to jen malý kameninový hrnec, který ani neměl víko. V létě záchod přetékal a v zimě zmrzal. Linul se z něj odporný puch, který nelze popsat slovy. Kvůli přesolené polévce a tvrdé rýži vězni často trpěli průjmem. To jsem třeba seděl vedle záchodu, najednou se ozvalo: „Au, moje břicho,“ a někdo se krátkými rychlými kroky přihnal k záchodu. Jakmile vystrčil zadek, vytryskl průjem proudem. Protože jsem seděl hned vedle záchodu, často mě takhle někdo pocákal. Občas někoho bolelo břicho i v noci, kdy všichni spali. Když jsem uslyšel bolestivé výkřiky, věděl jsem, že někdo si klestí cestu k záchodu a šlape po ostatních. To jsem potom vstal a přitiskl se do kouta. Pokud jsem spal příliš tvrdě a nic neslyšel, pocítil jsem následky. Abych tu nemožnou situaci vydržel, snažil jsem se představovat si, že ten pohled a ty zvuky jsou jakési umělecké dílo. Místo vedle záchodu jsem si však stále držel pro sebe. „Proč sis vybral zrovna tohle místo?“ ptali se mě spoluvězni. Odpovídal jsem: „Protože je mi tam nejlíp.“ Neříkal jsem to jen tak. Moje srdce tam opravdu nacházelo největší klid. Měl jsem vězeňské číslo 596, korejsky o-ku-rjuk. Volali na mě: „Číslo o-kurjuk.“ Když jsem v noci nemohl spát, hleděl jsem do stropu a pořád dokola jsem si to číslo opakoval. Když jsem ho vyslovil rychle, znělo velmi podobně 90


jako ok-ul, což je korejský výraz pro nespravedlnost, křivdu. A já jsem opravdu byl vězněn nespravedlivě. Komunistická strana pořádala takzvané tokpohö neboli schůze, kde se nahlas předčítaly noviny, knihy či politické materiály v rámci studia komunistické propagandy. Museli jsme také psát děkovné dopisy Kim Ir-senovi. Bezpečnostní oddělení nás hlídalo na každém kroku. Museli jsme mu každý den psát, jak jsme vděční za to, co nás naučil, ale já jsem nikdy nenapsal ani stránku. Měli jsme psát něco v tomto duchu: „Náš otče Kim Ir-sene, ve své dobrotivosti nám dáváš každý den potravu, dokonce i maso, a díky Tobě si tu žijeme krásně. Jsem Ti hluboce vděčný.“ Nic takového jsem psát nemohl. I když jsem se díval smrti do tváře, nedokázal jsem komunistickým ateistům psát takové dopisy. Místo toho jsem pracoval desetkrát pilněji než ostatní, abych ve vězení přežil. To, že jsem odmítal psát dopisy, mi mohlo projít jedině tehdy, pokud bych se stal vězněm číslo jedna. A tak jsem se stal nejlépe pracujícím vězněm a dokonce jsem od komunistické strany dostal ocenění. Mnohokrát za mnou přišla na návštěvu moje matka. Z Čondgžu do Hungnamu nejezdil žádný přímý spoj. Musela jet vlakem do Soulu a tam přesednout na vlak směrem na Wonsan. Celá cesta jí trvala více než dvacet vyčerpávajících hodin. Než vyrazila, vždycky si dala spoustu práce s přípravou misutkaru, rýžového prášku, aby její syn, který trávil svá nejlepší léta za mřížemi, měl co jíst. Rýži sháněla po příbuzných, dokonce i od rodin manželů mých starších sester. Když vešla do návštěvní místnosti a přes sklo mě uviděla, vždycky okamžitě propukla v pláč. Byla to silná žena, ale pohled na to, jak její syn trpí, ji ničil. Přivezla mi taky hedvábné kalhoty, které jsem měl na sobě, když jsem se ženil. Vězeňský mundúr už jsem měl tak prošoupaný, že mi pod ním prosvítala kůže. Přesto jsem si ale kalhoty nevzal a místo toho jsem je dal jednomu spoluvězni. Rýžový prášek misutkaru, kvůli kterému se matka musela zadlužit, jsem rozdal rovnou před jejími zraky. Matce, která do šatů a jídla pro mě vložila celou svou lásku a oddanost, rvalo srdce, že si nic nenechávám pro sebe a všechno rozdávám. 91


„Matko,“ řekl jsem jí, „nejsem jen synem jistého člověka jménem Mun. Jsem předně synem Korejské republiky a teprve potom synem rodu Munů. A dříve než to jsem ještě synem světa a synem nebe a země. Myslím, že je správné, abych nejprve miloval je a teprve potom poslouchal a miloval tebe. Nejsem synem žádného přízemního člověka. Chovej se, prosím, tak, jak se na mou matku sluší.“ Moje slova byla chladná jako led a velice mě bolelo, jak plakala. Myslel jsem, že mi pukne srdce. Tolik se mi po ní stýskalo, že jsem se v noci probouzel s myšlenkou na ni, ale právě to byl další důvod, proč jsem nesměl podléhat osobním citům. Konal jsem dílo Boží. Obléci jednoho člověka aspoň trošičku tepleji a zasytit mu žaludek aspoň trošičku víc bylo pro mě důležitější než starat se o svůj osobní vztah k matce. I ve vězení jsem rád rozmlouval s lidmi. Vždycky se našel někdo, koho zajímalo, co jsem musel říci. Přestože ve vězení vládl hlad a zima, vždycky mě hřálo hovořit s někým, jehož srdce mělo k mému blízko. Z Hungnamu jsem si odnesl přátelství s dvanácti lidmi, kteří nejen byli moji krajané, ale také mi byli blízcí jako rodina a klidně bych s nimi strávil zbytek života. Byl mezi nimi i jeden slavný duchovní, který býval předsedou Svazu křesťanských církví pěti severních provincií Koreje. S těmito lidmi jsem sdílel vypjaté emoce ve chvílích, kdy naše životy visely na vlásku, a díky tomu jsem k nim měl blíž než k vlastním příbuzným. To, že tam byli se mnou, dávalo mému pobytu ve vězení smysl. Třikrát denně jsem se modlil za ty, kdo mi pomohli, a za členy mé církve v Pchjongjangu. Každého jsem zmínil jménem. Při modlitbách jsem cítil, že každému, kdo mi kdy podstrčil trochu jídla, kterou měl schovanou v šatech, musím oplatit tisícinásobně.

92


Vojska OSN otevírají bránu věznice

5

Z

atímco jsem byl vězněn v Hungnamu, začala korejská válka. Po třech dnech bojů jihokorejská armáda vyklidila Soul a ustoupila dále na jih. Poté šestnáct zemí v čele se Spojenými státy vytvořilo ozbrojené síly OSN a do Korejské války zasáhlo. Americká vojska se vylodila v Inčchonu a postupovala na Wonsan, průmyslové středisko v Severní Koreji. Továrna a vězení v Hungnamu se přirozeně staly cílem amerického leteckého bombardování. Když bomby začaly padat, dozorci nechali vězně být a schovali se do krytů. Bylo jim jedno, jestli přežijeme, nebo zemřeme. Jednoho dne se přímo přede mnou zjevil Ježíš s uslzenou tváří. Zmocnila se mě silná předtucha a zakřičel jsem: „Nikdo nechoďte dál než dvanáct metrů ode mě!“ Chvíli nato pouhých dvanáct metrů ode mě vybuchla obrovská bomba. Vězni, kteří se drželi při mně, přežili. Jak bombardování sílilo, dozorci začali s popravami vězňů. Předvolávali vězně podle čísel a řekli jim, aby se dostavili s jídlem na tři dny a lopatou. Vězni si mysleli, že budou přeloženi do jiného vězení, ale ve skutečnosti měli odpochodovat do hor a vykopat si tam hrob. Byli předvoláváni postupně 93


podle délky trestu – ti s nejdelším trestem přišli na řadu jako první. Jednoho dne jsem si uvědomil, že zítra budu na řadě já. Té noci před mou plánovanou popravou padaly bomby z nebe jako déšť v období monzunů. Bylo 13. října 1950 a americká armáda po úspěšném vylodění v Inčchonu postoupila na sever, zabrala Pchjongjang a blížila se k Hungnamu. Tu noc zaútočili Američané na Hungnam veškerou silou, v čele s bombardéry B29. Bombardování bylo tak husté, že se celý Hungnam jakoby proměnil v ohnivé moře. Vysoké zdi věznice se začaly hroutit a dozorci utíkali, aby se zachránili. Nakonec se otevřela vrata, která nás držela uvnitř. Okolo druhé hodiny ráno jsem z hungnamské věznice klidně a důstojně odkráčel. Byl jsem vězněn v Hungnamu a Pchjongjangu dva roky a osm měsíců, takže na mě byl příšerný pohled. Veškeré šaty i spodní prádlo jsem měl rozervané na cucky. Místo abych v těch hadrech zamířil domů, zamířil jsem se skupinou lidí, kteří se ke mně ve vězení přidali, do Pchjongjangu. Někteří se raději přidali ke mně, než aby se pokusili vyhledat své manželky a děti. Dovedu si představit, jak se o mě matka neustále bála a plakala kvůli mně, ale pro mě bylo důležitější najít členy své církve v Pchjongjangu. Po cestě do Pchjongjangu jsme poznali, jak se Severní Korea na tuhle válku důkladně připravila. Mezi velkými městy vedly dvouproudé silnice, které se v případě nouze daly využít k vojenským účelům. Mosty byly postavené z tolika cementu, aby unesly váhu třicetitunových tanků. Hnojivo, které trestanci v Hungnamu s nasazením života balili do pytlů, se posílalo do Sovětského svazu výměnou za zastaralou, ale stále smrtící výzbroj, která pak byla nasazována podél 38. rovnoběžky. Jakmile jsem dorazil do Pchjongjangu, pustil jsem se do hledání členů církve, kteří se mnou byli před tím, než jsem byl zatčen. Potřeboval jsem zjistit, kde jsou a v jaké situaci se nacházejí. Válka je rozprášila do všech koutů, ale já jsem cítil, že je mou povinností je najít a pomoci jim s rozhodováním, co dál se životem. Nevěděl jsem, kde by mohli bydlet, a tak mi nezbylo než pročesat celý Pchjongjang z jednoho okraje na druhý. Za týden jsem našel jen asi tři nebo čtyři lidi. Z vězení jsem měl ještě našetřeno trochu rýžového prášku, a tak jsem ho smíchal z vodou a udělal 94


pro ně rýžové koláčky. Na cestě z Hungnamu jsem zahnal hlad jednou či dvěma zmrzlými bramborami. Rýžového prášku jsem se nedotkl. Nasytil mě pouhý pohled na to, jak dychtivě se do mých rýžových koláčků pustili. Zůstal jsem v Pchjongjangu ještě čtyřicet dní a hledal jsem všechny, kdo zbyli, ať už staří, nebo mladí. Nakonec jsem o většině z nich už nikdy neslyšel. Ale ze svého srdce jsem je nikdy nevymazal. V noci na 2. prosince jsem se vydal pěšky na Jih. S Kim Won-pchilem jsme se přidali k dlouhé řadě uprchlíků, která se táhla asi dvanáct kilometrů. Vzali jsme s sebou dokonce i jednoho muže, který nemohl pořádně chodit. Byl to jeden z těch, kteří se ke mně přidali v Hungnamu. Příjmením se jmenoval Pak. Byl propuštěn z vězení dříve než já. Když jsem se za ním vydal domů, zjistil jsem, že všichni jeho příbuzní odešli na Jih a on zůstal doma sám se zlomenou nohou. Naložil jsem ho na jízdní kolo a vzal jsem ho s sebou. Zpevněné cesty už zabrala severokorejská armáda pro válečné účely, a tak jsme putovali nejkratší cestou na Jih přes zamrzlá rýžová pole. Nedaleko za námi šla čínská armáda, ale když má člověk s sebou někoho, kdo nemůže chodit, postupuje pomalu. Polovinu času byla cesta tak špatná, že jsem ho nesl na zádech a někdo jiný vedl prázdné kolo. Neustále opakoval, že nechce být přítěží, a několikrát se pokusil vzít si život. Přesvědčoval jsem ho, aby se nevzdával, občas jsem mu musel od plic vynadat, a zůstal jsem s ním až do konce. I jako uprchlíci jsme samozřejmě museli jíst. Propátrávali jsme domy, jejichž obyvatelé zamířili na Jih již dříve, a hledali rýži či jiné jídlo, které tam náhodou zůstalo. Vařili jsme všechno, co jsme našli, ať už to byla rýže, ječmen, nebo brambory. Skoro nám to nestačilo k přežití. Neměli jsme jídelní misky a místo hůlek jsme jedli větvičkami, ale chutnalo nám. Cožpak Bible nepraví: „Blahoslavení chudí“? Snědli jsme cokoli, po čem nám v žaludku spokojeně zakručelo. I skromný kousek ječného koláče nám chutnal tak, že bychom neměnili ani s králem. Bez ohledu na to, jaký jsem měl hlad, vždycky jsem trochu jídla nechal, aby ostatní měli víc. Po dlouhém pochodu jsme dorazili k severnímu břehu řeky Imdžin. Nějak jsem vycítil, že nutně musíme řeku přejít rychle a nemáme ani chvilku nazbyt. 95


Měl jsem velmi silné tušení, že pokud chceme přežít, musíme tuhle překážku překonat. Nemilosrdně jsem strkal Kim Won-pchila před sebou. Kim Wonpchil byl mladý a usínal za chůze, ale já jsem ho nepřestával pobízet, zatímco jsem vedle něj tlačil kolo. Tu noc jsme urazili třicet dva kilometrů, než jsme přišli k břehu řeky Imdžin. Naštěstí byla řeka zamrzlá. Společně s dalšími uprchlíky jsme ji přešli. Za námi se táhla ještě dlouhá řada uprchlíků. Jakmile jsme ale byli na druhé straně, vojáci OSN uzavřeli přechod a přestali pouštět lidi na druhý břeh. Kdybychom dorazili třeba o pár minut později, už bychom nepřešli. Kim Won-pchil se ohlédl na cestu, po níž jsme přišli, a zeptal se: „Jak jste věděl, že se přechod přes řeku brzy uzavře?“ „Nějak jsem to zkrátka věděl,“ odpověděl jsem. „Tomu, kdo kráčí po cestě Nebes, se podobné věci stávají často. Člověk často netuší, že za nejbližší překážkou už leží spása. Nemohli jsme si dovolit ztratit ani vteřinu. Kdybych musel, popadl bych tě za kůži na krku a přes řeku tě odtáhl.“ Na Kim Won-pchila moje slova velmi zapůsobila, ale mé srdce bylo neklidné. Když jsme dorazili k místu, kde 38. rovnoběžka rozdělovala poloostrov na dvě části, postavil jsem se jednou nohou do Jižní Koreje a druhou nohou do Severní Koreje a modlil jsem se. „Zatím jsme nuceni zamířit na Jih, ale brzy se na Sever vrátím. Spojím síly svobodného světa a v jejich čele osvobodím Severní Koreu a sjednotím Sever s Jihem.“ Takto jsem se modlil celou dobu, kdy jsme putovali s uprchlíky.

96

KAPITOLA TŘETÍ

VNITŘNÍ BOHATSTVÍ V BOJI A UTRPENÍ

97


„Jsi mým duchovním učitelem“

5

P

oté, co jsme překročili řeku Imdžin, jsme odcestovali přes Soul, Wondžu a Kjongdžu do Pusanu. Dorazili jsme tam konečně 27. ledna 1951. Pusan byl plný uprchlíků ze Severu. Jako by si tam dala sraz celá země. Kdekoli se dalo bydlet, tam už bylo obsazeno. V naší místnosti bylo sotva místo na to, abychom si sedli. Neměli jsme jinou možnost než chodit v noci do lesa a zahřívat se, jak jen se dalo, a ve dne se vrátit do města a hledat jídlo. Vlasy, které nám ve vězení stříhali, mi mezitím narostly zpátky. Kalhoty, které jsem si zevnitř vyspravil bavlnou z přikrývky, jsem měl roztrhané. Šaty jsem měl tak nasáklé olejnatou špínou, že ani při silném dešti se nepromáčely a kapky po nich stékaly. Z podrážek bot nezbylo skoro nic, přestože vrchní část bot byla převážně stále v pořádku. Mohl jsem rovnou chodit bosý. Zkrátka jsem byl nejubožejší z ubožáků, jeden žebrák z mnoha. Práce se nedala sehnat a v kapse jsme neměli ani vindru. Jídlo se dalo obstarat jen žebrotou.

98

• VNITŘNÍ B OH ATSTVÍ V B OJI A UTRP E NÍ •

I když jsem však žebral o jídlo, zachovával jsem si důstojnost. Když mi někdo odepřel pomoc, řekl jsem mu jasným a sebevědomým hlasem: „Poslyšte, pokud nebudete pomáhat lidem v nouzi, jako jsme my, budete mít v budoucnu velké problémy, až budete sami očekávat požehnání!“ Tato myšlenka většinou pohnula lidi k tomu, aby něco dali. Jídlo, které jsme sehnali, jsme shromáždili na plochém prostranství, kde jsme si mohli všichni sednout. Podobně jako my jedly na takových místech desítky lidí. Sice jsme nic neměli a museli jsme žebrat o jídlo, ale vždy mezi námi panovalo vřelé přátelství. Jednoho takového dne jsem zničehonic uslyšel, jak na mě někdo volá: „To je ale náhoda! Jak je to dávno?“ Otočil jsem se a přede mnou stál Om Tok-mun, můj přítel ze studií v Japonsku. S Om Tok-munem jsme byli přátelé na život a na smrt od doby, kdy ho tak dojala moje vlastenecká píseň. Dnes je z něj jeden z nejslavnějších korejských architektů, který navrhl například Sedžongovo kulturní centrum a hotel Lotte v Soulu. „Pojď,“ řekl mi a navzdory mým bídným hadrům mě objal, „půjdeme ke mně domů.“ Om Tok-mun se mezitím oženil. Bydlel s celou rodinou v jediném pokoji. Aby mi udělal místo, zavěsil doprostřed pokoje deku. Na jedné straně jsem měl spát já, na druhé on s manželkou a dvěma malými dětmi. „Tak,“ řekl mi, „povídej, co poslední dobou děláš. Často jsem na tebe myslel, kam ses asi poděl a co asi děláš. Byli jsme dobří kamarádi, ale pro mě jsi vždycky byl víc než kamarád. Věděl jsi, že jsem si tě vždycky nesmírně vážil?“ Dosud nikdy jsem otevřeně se svými přáteli nesdílel své srdce. V Japonsku jsem dokonce zacházel tak daleko, že jsem tajil, že často čtu Bibli. Pokud někdo přišel do mého pokoje, když jsem si zrovna četl, rychle jsem Bibli schoval. V domě Om Tok-muna jsem však poprvé povyprávěl svůj příběh. Mluvil jsem celou noc. Pověděl jsem mu, jak jsem se setkal s Bohem, jak jsem překročil 38. rovnoběžku, jak jsem založil církev a jak jsem přežil vězení v Hungnamu. Trvalo mi plné tři dny, než jsem svůj příběh dopověděl. Když jsem skončil, Om Tok-mun vstal, poklekl přede mnou a obřadně se uklonil. 99


„Co to děláš?“ zeptal jsem se překvapeně, protože mě to zaskočilo. Vzal jsem ho za ruku a pokusil se ho zarazit, ale bylo to k ničemu. Nedokázal jsem to. „Od této chvíle,“ pronesl Om Tok-mun, „jsi mým duchovním učitelem. Touto úklonou tě zdravím jako svého mistra, tak ji, prosím, přijmi.“ Od té doby je Om Tok-mun pořád se mnou, jako přítel i jako učedník. Brzy nato jsem si našel práci na molu 4 v pusanském přístavu. Pracoval jsem jen v noci. Za mzdu jsem si kupoval fazolovou kaši na nádraží Čchorjang. Kaše byla horká a prodávala se v misce zabalené do hadru, aby nevystydla. Než jsem ji snědl, vždycky jsem si ji alespoň hodinu tiskl k tělu. Zahřál jsem si tak tělo, které bylo od práce za dlouhých, chladných nocí celé promrzlé. Sehnal jsem ubytování v noclehárně pro dělníky ve čtvrti Čchorjang. Můj pokoj byl tak malý, že jsem si v něm nemohl lehnout ani úhlopříčně, aniž bych narážel nohama na zeď. V tomto pokoji jsem však ořezal tužku a slavnostně jsem sepsal první řádky díla Wolli wonbon (původní verzi Božího principu). Finančně jsem byl na mizině, ale na tom mi nezáleželo. Odhodlaná duše dokáže cokoli, i když žije ve slumu. Stačí mít vůli. Kim Won-pchil právě oslavil dvacáté narozeniny. Živil se všelijak. Pracoval v restauraci a nosil domů připálenou rýži, která se nedala servírovat hostům. Jedli jsme ji společně. Díky svému malířskému talentu získal brzy práci jako portrétista u americké armády. Po nějaké době jsme vylezli na kopec Pomnetkol ve čtvrti Pom-il a postavili si tam dům. Bylo to v oblasti poblíž hřbitova, kde nebylo nic než skalnatá strž. Neměli jsme žádnou půdu, kterou bychom mohli považovat za vlastní, a tak jsme zarovnali kousek strmého svahu a vybudovali si tam domov. Neměli jsme ani lopatu! Malou lopatku jsme si vypůjčili z něčí kuchyně a vrátili ji dřív, než si její majitel stačil všimnout, že mu něco schází. S Kim Won-pchilem jsme lámali kameny, kopali hlínu a přiváželi štěrk. Vyráběli jsme cihly ze směsi bláta a slámy a stavěli z nich zdi. Na americké vojenské základně jsme dostali prázdné kartónové krabice od potravin, které jsme rozložili a použili jako střešní tašky. Na podlahu jsme si položili kus černého linolea.

100


I ty nejprostší chatrče bývají postavené lépe. Náš dům se opíral o skálu, takže nám doprostřed místnosti trčel kamenný výčnělek. Neměli jsme nic než stolek, který jsme postavili za výčnělek, a Kim Won-pchilův malířský stojan. Když pršelo, bublal nám vevnitř potůček. Bylo to tak romantické, když jsme seděli a pod nohama nám zurčela voda! Ráno, po noci v nevytápěné místnosti, kde zatékalo střechou a po podlaze tekl potok, jsme se probouzeli s ucpaným nosem. Přesto jsme byli rádi, že máme příbytek, kde si můžeme v klidu lehnout. Podmínky byly žalostné, ale kráčeli jsme po cestě Boží vůle, což nás naplňovalo nadějí. Když Kim Won-pchil odcházel každé ráno do práce na americkou základnu, doprovázel jsem ho na úpatí kopce. Když se večer vracel, chodil jsem mu naproti. Zbytek času jsem trávil psaním Wolli wonbon. Náš pokoj býval plný ořezaných tužek. Sice jsme nemívali ve džbánu žádnou rýži, ale tužky jsme měli vždycky. Kim Won-pchil mě podporoval materiálně i duševně. Díky němu jsem se mohl soustředit na psaní. I když byl vyčerpaný z celodenní práce, ptal se, jak mi může pomoct. V té době jsem tak málo spal, že jsem dokázal usnout kdekoli. Občas jsem usnul dokonce i na záchodě. Kim Won-pchil se mnou na záchod chodil, aby na mě dával pozor. To ale nebylo z jeho strany všechno. Moc se chtěl aspoň trošičku podílet na knize, kterou jsem psal. Začal kreslit portréty pro americké vojáky a za peníze, které vydělal, mi kupoval tužky. Tehdy panovala mezi americkými vojáky móda nechat si před návratem do Ameriky vyportrétovat manželku nebo přítelkyni. Kim Won-pchil lepil na dřevěné rámy kusy hedvábného plátna, kreslil portréty a prodával je po čtyřech dolarech za kus. Byl jsem mu za jeho zápal vděčný. Když kreslil, seděl jsem vedle něj a pomáhal jsem mu, jak se dalo. Když byl zrovna na americké základně, potíral jsem plátna lepidlem, řezal dřevo a skládal z něj rámy. Než se vrátil domů, umyl jsem mu štětce a koupil barvy, které potřeboval. Doma Kim Won-pchil vzal tužku 4B a nakreslil portrét. Ze začátku míval denně jeden dva, ale brzy se o něm roznesly zprávy. Časem se mezi vojáky tak proslavil, že kreslíval za

101


den i dvacet až třicet portrétů. Zašlo to tak daleko, že jsme měli pokoj plný portrétů a měli jsme problém najít si místo ke spaní. Čím víc zakázek jsme měli, tím víc jsem pomáhal i jinak než jen s pomocnými pracemi. Won-pchil kreslil obrysy tváří a já jsem vybarvoval rty a šaty. Z peněz, které jsme vydělali, jsme nakoupili tužky a kreslicí potřeby a zbytek jsme vynaložili na svědčení lidem. Zapisovat slovo Boží je důležité, ale ještě důležitější je sdělovat Boží vůli lidem.

102


Pohledný blázen od studny

5

K

dyž jsme si na kopci Pomnetkol postavili hliněnou chýši a založili v ní církev, naslouchali mému prvnímu kázání jen tři lidé. Já jsem to ale chápal tak, že nehovořím pouze k nim. Říkal jsem si: „Kážu tisícům, ba desetitisícům lidí, přestože je nevidím.“ Představoval jsem si, že na mém kázání je přítomno celé lidstvo. Přede mnou seděli oni tři lidé a já jsem hlasitě hřímal o Božím principu. Před naším domem byla studna. Brzy se mezi lidmi, kteří k ní chodili pro vodu, začaly šířit zvěsti o bláznovi, který v chatrči s hliněnými zdmi žije. Kdo si přišel pro vodu, nakoukl do polorozpadlé chýše a uviděl muže v ubohých šatech, jak křičí, jako by udílel rozkazy celému světu. Přirozeně si lidé začali šuškat. Kázal jsem, že nebe a země se obrátí vzhůru nohama a Korea sjednotí svět. Fámy o mně se od lidí, kteří chodili pro vodu ke studni na kopci, roznesly až k těm, kdo bydleli pod kopcem. Možná právě kvůli těmto fámám se na blázna od studny začali chodit dívat zvědavci. Byli mezi nimi studenti z nedalekého

103


semináře i skupina profesorek z prestižní ženské univerzity Ihwa1. Pověsti si mě trochu přikrášlily, prý jsem byl pohledný a urostlý muž, a tak si na kopec chodily ukrátit čas také ženy středního věku. V den, kdy jsem dokončil Wolli wonbon, jsem odložil tužku a pomodlil se: „Nadešel čas, abych šířil své evangelium. Prosím, sešli mi světce, kterým bych mohl kázat.“ Pak jsem vyšel z domu ke studni. Bylo 10. května, končilo jaro. Měl jsem na sobě tradiční korejské kalhoty s bavlněným lemováním a starý kabát, takže jsem se v horku potil. Zahlédl jsem mladou ženu, jak se škrábe na kopec ke studni a otírá si pot z čela. Oslovil jsem ji: „Bůh vás již sedm let zahrnuje nezměrnou láskou.“ Nadskočila překvapením. Právě před sedmi lety se totiž rozhodla, že zasvětí život Bohu. „Jmenuji se Kang Hjon-šil,“ řekla. „Jsem kazatelka z církve Pomčchon, která sídlí ve čtvrti pod tímto kopcem. Slyšela jsem, že tu žije blázen, tak jsem ho přišla obrátit na víru.“ Takto mě tedy pozdravila. Pozval jsem ji k nám domů. Rozhlédla se po bídné místnosti a nijak se netajila tím, že jí připadá velice zvláštní. Nakonec jí padl zrak na můj stůl. „Proč tu máte tolik tužek?“ zeptala se. Odpověděl jsem: „Dnes ráno jsem dopsal knihu, která odhaluje principy vesmíru. Myslím, že vás sem Bůh poslal, abych vás mohl těmto principům naučit.“ „Cože?“ nechápala. „Já jsem tady proto, abych obrátila na víru nějakého blázna, který tu prý žije.“ Podal jsem jí podušku na sezení a sám jsem si také sedl. Pod námi zurčel jarní potůček. „V budoucnosti se Korea stane centrem světa,“ řekl jsem. „Lidé budou litovat toho, že se nenarodili jako Korejci.“ Zjevně měla pocit, že plácám nesmysly. „Jako se Eliáš vrátil v podobě Jana Křtitele,“ pokračoval jsem, „tak se v novém těle vrátí Ježíš do Koreje.“ To ji rozzlobilo. 1

Lze se také setkat s anglickou podobou názvu této univerzity: Ewha. Pozn. překl. 104


„Ježíš by si k návratu určitě vybral lepší a méně bídné místo, než je Korea,“ odsekla. Pak řekla: „Četl jste někdy knihu Zjevení? Já jsem...“ Přerušil jsem ji: „Chcete říci, že jste vystudovala teologický seminář Korjo?“ „Jak to víte?“ podivila se. „Myslíte, že bych tu na vás čekal, kdybych o vás nevěděl ani tohle? Tvrdíte, že jste mě přišla obrátit na víru. Tak prosím, učte mě.“ Kang Hjon-šil se zjevně v teologii vyznala. Citovala mi biblické texty jeden po druhém a pokoušela se jimi vyvrátit mé názory. Útočila silně a já jsem jí na všechny argumenty odpovídal silným a jasným hlasem. Naše debata se protáhla a mezitím se setmělo, a tak jsem vstal a připravil večeři. Kromě rýže jsem měl jen trochu přezrálého kimčchi1. Přesto jsme se ho společně najedli, zatímco nám pod nohama bublala voda, než jsme se k rozpravě vrátili. Den nato se vrátila, další den znovu a pokračovali jsme v rozmluvě. Nakonec se rozhodla zasvětit svůj život Principu, kterému jsem učil. Téhož roku o něco později, jednoho větrného listopadového dne, se ve dveřích chatrče na kopci Pomnetkol objevila moje manželka. Vedle ní stál sedmiletý chlapec, můj syn, který se narodil toho roku, kdy jsem odešel z domova. Tehdy jsem odjel jen vyzvednout rýži, ale místo toho jsem zamířil do Pchjongjangu. Léta plynula a ze syna byl teď velký kluk. Nedokázal jsem se mu podívat do očí, pohladit ho po tváři ani ho radostně obejmout. Zůstal jsem stát přimrazený jako kamenná socha, neschopen slova. Moje manželka nemusela nic říkat. Vycítil jsem, jaké bolesti a útrapy ta nebohá matka s dítětem za války zkusila. I před tím, než mě navštívili, jsem věděl, kde žijí a jak se mají, ale ještě jsem nedospěl do bodu, kdy bych se mohl postarat o svou rodinu. Byl jsem si toho vědom a několikrát jsem ji žádal o totéž jako před svatbou: „Prosím, věř mi, a ještě chvíli vyčkej.“ Hodlal jsem si je vyzvednout, až nadejde pravý čas. Ale v tu chvíli, kdy stáli v mých dveřích, pravý čas ještě nenastal. Ta chatrč, která byla naším 1

Kimčchi je čínské zelí často kvašené spolu s červenou paprikou nebo jinými přísadami, které jsou v korejské kuchyni časté. Pozn. překl. 105


kostelem, byla malá a zchátralá. Bydlelo a jedlo tam několik členů, kteří se mnou studovali Boží slovo. Rodinu jsem tam přivést nemohl. Manželka se rozhlédla po chýši, vyjádřila velké zklamání a otočila se. Spolu se synem se vydala po strmé cestě zpět dolů.

106


Církev bez vyznání

5

K

orejské přísloví říká, že ten kdo musí spolknout hodně urážek, bude mít dlouhý život. Pokud bych měl žít podle toho, kolik jsem v životě schytal urážek, dožil bych se ještě další stovky let. Vzhledem k tomu, že jsem musel polykat urážky místo jídla, mám vlastně silnější žaludek než kdokoli jiný. Zavedené církve, které mě očerňovaly a házely po mně kameny v Pchjongjangu, mě začaly znovu pronásledovat, tentokrát v Pusanu. Dělaly nám problémy ještě dříve, než jsme pořádně začali s činností. Slova jako „kacíř“ a „pseudo“ se objevovala spolu s mým jménem tak často, že se téměř staly jeho součástí. Jméno Son-mjong Mun se dokonce postupně stalo symbolem kacířství a pseudonáboženství. Málokdy uslyšíte moje jméno bez těchto přívlastků. V roce 1953 se perzekuce vyostřily. Chatrč v Pusanu jsme museli zavřít a přesunuli jsme se nejprve do Tägu a poté do Soulu. V květnu příštího roku jsme si pronajali dům v soulské čtvrti Pukhak, poblíž parku Čangčchungdan, a vyvěsili na něj ceduli s nápisem: „Společenství Ducha svatého pro sjednocení světového křesťanství.“ 107


Zvolili jsme si toto jméno, abychom dali najevo, že nepatříme k žádné denominaci a že rozhodně nemáme v úmyslu vytvářet novou. Světové křesťanství znamená veškeré podoby křesťanství na celém světě v současnosti i minulosti. Sjednocení znamená jednotu, která je naším cílem, a Duch svatý značí harmonii mezi duchovním a fyzickým světem, v jehož centru je láskyplný vztah mezi otcem a synem. Naše jméno má říkat: „Duchovní svět, v jehož centru je Bůh, je s námi.“ Sjednocení ve své podstatě představuje můj záměr nastolit Boží ideální svět. Sjednocení není spojení. Spojení je, když se k sobě dvě věci svážou. Sjednocení je, když se dvě věci stanou jedním. Později se pro nás vžil název „Církev sjednocení“, ale tohle jméno nám dali druzí. Univerzitní studenti o nás ze začátku hovořili jako o „soulské církvi“. Korejský výraz pro „církev“, kjohö, mi nepřipadá příliš šťastně zvolený. Líbí se mi ale jeho původní význam v čínských znacích. Kjo znamená „učit“ a hö znamená „shromáždění“. Kjohö je tedy doslova „shromáždění, kde se vyučuje“. Korejské slovo pro „náboženství“, čongkjo, se zase skládá ze dvou čínských znaků, čong a kjo, které znamenají „centrální“ a „učení“. Pokud se výrazem kjohö nazývá shromáždění, kde se vyučuje duchovním pravdám, pak jde o přiléhavé označení. Běžně se ale tento výraz používá v jiném významu, který neobsahuje tento aspekt vzájemného sdílení. Nechtěl jsem nás takto oddělovat a zařazovat do určité kategorie. Doufal jsem, že vznikne církev bez vyznání. Pravé náboženství se snaží zachránit národ, i kdyby se samo mělo obětovat, zachránit svět, i kdyby mělo obětovat svůj národ, a zachránit lidstvo, i kdyby mělo obětovat svět. Je-li tomu tak, nemůže nikdy nastat okamžik, kdy by vyznání mělo přednost. Vyvěsit ceduli s názvem církve bylo nutné, ale osobně jsem byl připraven ji kdykoli sundat. Jakmile člověk vyvěsí nápis „církev“, vytyčuje hranici mezi církví a necírkví. Vzít něco, co je jedním, a rozdělit to vedví není správné. O tom jsem nesnil. Vybral jsem si jinou cestu. Pokud bych kvůli záchraně národa či světa musel tu ceduli sundat, učinil bych to bez váhání. Naše cedule visela poblíž předního vchodu. Lépe by se vyjímala někde vysoko, ale krovy domu sahaly velmi nízko, takže ji nebylo kam pověsit. 108


Nakonec jsme ji umístili zhruba do výšky dítěte. Místní děti ji však sundaly, hrály si s ní a přelomily ji na dva kusy. Měla ale historický význam, a tak jsme ji nemohli vyhodit. Oba kusy jsme přidrátovali k sobě a přibili na zeď lépe. Možná právě proto, že se s naším vývěsním štítem zacházelo tak neuctivě, dočkala se i naše církev nepopsatelně ponižujícího jednání. Krovy byly tak nízké, že každý, kdo chtěl vejít, musel sklonit hlavu. Místnost vevnitř měla plochu asi dva a půl čtverečných metrů a byla tak stísněná, že když se v ní modlilo šest lidí, naráželi do sebe čely. Lidé ze čtvrti se naší ceduli smáli. Dělali si z nás legraci a ptali se, co že to v tom domečku, „do kterého se člověk musí proplazit“, plánujeme za světové sjednocení. Nesnažili se pochopit název, který jsme si zvolili. Dívali se na nás zkrátka jako na blázny. To nám však nevadilo. V Pusanu jsme museli žebrat o jídlo, abychom se uživili, zato teď jsme měli svou místnost na bohoslužby. Neměli jsme se čeho bát. Vyrobil jsem si oblek z amerických vojenských maskáčů, které jsem obarvil načerno, a nosil jsem k němu černé gumáky. Třebaže se nám druzí posmívali, v srdci jsme měli více důstojnosti než kdokoli jiný. Ti, kdo k nám docházeli, se vzájemně oslovovali šikku, neboli „členové rodiny“. Byli jsme opojeni láskou. Každý, kdo přišel, viděl, co dělám, a slyšel, co říkám. Byli jsme propojeni neviditelným poutem lásky, díky němuž jsme mohli rozmlouvat s Bohem. Jistá žena například vařila doma rýži, když tu zničehonic odběhla k nám do kostela. Jiná zase řekla, že se jde převléknout do nových šatů, a pak vyběhla do kostela ve starých, děravých šatech. Pokud nějaké ženě tchán s tchyní oholili vlasy, aby jí zabránili odejít, přišla k nám s holou hlavou. Jak nám přibývalo členů, začali jsme kázat v univerzitních kampusech. Univerzitní studenti patřili v Koreji 50. let k vysoce ceněné inteligenci. Začali jsme působit poblíž hlavních bran ženské univerzity Ihwa a univerzity Jonse. Brzy začalo na našich shromážděních trávit čas značné množství studentů. K naší církvi se přidaly také profesorka Jang Jun-jong, která vyučovala na univerzitě Ihwa hudbu, a profesorka Han Čchung-hwa, ředitelka kolejí. Studenti chodili v mnohem větších skupinách než po dvou. Byly jich desítky

109


a jejich počet rostl geometrickou řadou. Překvapilo to nejen zavedené církve, ale i nás. Za dva měsíce misijní činnosti v kampusech se naše řady prudce rozrostly, především o studenty z Ihwa a Jonse. Tempo růstu bylo přímo závratné. Jako by srdci studentů provanul jarní vánek a v jediném okamžiku je změnil. Několik desítek studentek z univerzity Ihwa si sbalilo věci a vystěhovalo se z kolejí. Došlo k tomu za jediný den. Kdo jim v tom chtěl zabránit, tomu odpovídaly: „Proč? Proč nám chcete bránit? Jestli mě chcete zastavit, musíte mě zabít. Zabijte mě!“ Utíkaly dokonce tak, že sešplhaly po zdech budovy. Pokoušel jsem se to zarazit, ale k ničemu to nevedlo. Zkrátka nechtěly být ve své čistě upravené škole, ale v našem kostelíku, kde to páchlo špinavýma nohama. Nedalo se s tím nic dělat. Nakonec k nám děkanka Kim Hwal-lan (Helen Kim) vyslala paní profesorku Kim Jong-un z katedry křesťanské sociální péče. Paní profesorka Kim Jong-un vystudovala teologii v Kanadě a univerzita Ihwa v ní viděla velmi nadějnou teoložku. Děkanka Kim Hwal-lan ji vybrala, aby jakožto specialistka v oboru teologie vypracovala kritiku našeho učení a konečně tak zastavila odliv studentů. Avšak týden poté, co se tato zvláštní vyslankyně setkala se mnou, vstoupila do naší církve a stala se jedním z nejhorlivějších členů. To naši reputaci mezi profesorkami i studentkami univerzity Ihwa ještě posílilo. Nabalovali jsme nové členy jako sněhová koule. Situace se vymkla kontrole a zavedené církve znovu přišly s obviněním, že jim krademe členy. To se mi nezdálo fér. Nikdy jsem nikoho nevyzýval, aby poslouchal moje kázání nebo docházel do našeho kostela. Kdybych ty lidi vyháněl předními dveřmi, vrátili by se zadem. Kdybych zamkl dveře, přelezli by plot. Nebylo v mé moci je zastavit. Nejvíc situace zaskočila vedení univerzit Ihwa a Jonse, které byly financovány z křesťanských nadací. Univerzity nemohly nečinně přihlížet, jak jejich studenti i akademický sbor houfně přecházejí k jiné náboženské skupině.

110


Dvě univerzity vylučují studenty a profesory

5

U

niverzity Jonse a Ihwa se potýkaly s krizí a nakonec se odhodlaly ke kroku, který neměl nikdy předtím a nikdy potom obdoby. Ihwa propustila pět profesorek, včetně paní profesorky Kim Jong-un, a vyloučila čtrnáct studentek. Pět z nich bylo v posledním ročníku. Na univerzitě Jonse byl propuštěn jeden profesor a vyloučeni dva studenti. Univerzitní kaplanka z Ihwa zkoušela studentkám radit: „Choďte do té církve, až dostudujete, aby tím škola nebyla poškozena.“ Ale nebylo to k ničemu. Efekt byl přesně opačný. Vyloučené studentky ostře protestovaly: „Studuje tu nejen spousta ateistek, ale dokonce i dcery tradičních šamanek. Jak škola odůvodní naše vyloučení, aniž by měřila dvojím metrem?“ Škola ale trvala na svém. Pouze opakovala svoje stanovisko: „Jsme soukromá křesťanská škola a máme právo vyloučit, koho chceme.“ Když se o tomto incidentu dozvěděla média, vyšel v jedněch novinách úvodník s titulkem „V zemi s náboženskou svobodou není vylučování správné“. Situace se brzy stala předmětem široké veřejné diskuse. 111


Univerzita Ihwa, kterou financovala křesťanská nadace z Kanady, se obávala, že by mohla o podporu přijít, pokud by se tolik studentek hlásilo k církvi, která byla prohlášena za kacířskou. V té době se na univerzitě Ihwa konaly třikrát týdně bohoslužby, kde se zaznamenávala docházka a záznamy se posílaly na kanadskou misii. Po vyloučení studentů a propuštění profesorů se veřejné mínění přiklonilo na naši stranu. Ihwa ve snaze zvrátit tento trend rozpoutala tak nechutnou pomlouvačnou kampaň, že ji nelze reprodukovat. Jak už to však bohužel často chodí, čím je pomluva nechutnější, tím ochotněji jí lidé uvěří a rozšiřují ji. Fámy se začaly samy přiživovat a žít vlastním životem. Naše církev to musela snášet déle než rok. Nechtěl jsem, aby se problém takto vymknul kontrole. Nechtěl jsem dělat potíže. Chtěl jsem přesvědčit studentky i profesorky, aby vedly prostý, tichý život ve víře. Vysvětloval jsem jim, že není nutné, aby se stěhovaly z kolejí a působily rozruch na veřejnosti. Byly však neoblomné. „Proč nám říkáte, abychom sem nechodily?“ ptaly se. „Chceme, aby se nám dostalo stejné milosti jako ostatním.“ Nakonec byly nuceny opustit školu, což se mi nelíbilo. Po vyloučení se studentky společně vydaly do modlitební síně na hoře Samgak na okraji Soulu. Hledaly tam útěchu pro zraněná srdce. Vyhodili je ze školy, rodiny se na ně hněvaly a přátelé se s nimi už nechtěli stýkat. Neměly kam jít. Postily se a neustále se modlily s takovým citem, že se jim oči zalily slzami a teklo jim z nosu. Některé začaly časem mluvit jazyky. Pravdou je, že Bůh se nám zjevuje, když jsme na pokraji zoufalství. Studentky vyloučené ze školy a zavržené rodinami i společností nalezly Boha v modlitební síni na hoře Samgak. Šel jsem na horu Samgak také a poskytl studentkám, které byly vysílené půstem, jídlo a útěchu. „Dost na tom, že vás nespravedlivě vyloučili,“ vysvětloval jsem jim. „Nepostěte se, prosím. Máte-li čisté svědomí, pak není potupou snášet urážky. Nenechte se odradit, čekejte na svůj čas.“ Pět studentek posledního ročníku později přestoupilo na ženskou univerzitu Sukmjong. Ale škoda už se stala a nedala se napravit. 112


Tento významný incident se stal bodem zvratu, kdy jsem si vysloužil hluboce negativní pověst. Noviny psaly články, v nichž to vypadalo, že všechno zlo, kterého se kdy nějaké náboženství dopustilo, jsme napáchali my. Lidé, kteří nejdříve reagovali na pomluvy otázkou: „Je to pravda?“, začali přisvědčovat: „Je to pravda.“ Nespravedlivé zacházení bolelo. Křivdili nám tolik, že jsem z toho zuřil. Chtělo se mi zakřičet něco na svou obranu, ale nepromluvil jsem a nepokusil jsem se bojovat. Měli jsme příliš mnoho cílů a nemohli jsme plýtvat časem na spory. Věřil jsem, že všechna nedorozumění a nenávist se časem vyřeší a že bychom se jimi neměli příliš zaobírat. Předstíral jsem, že neslyším, jak si lidé říkají: „Do Son-mjong Muna by měl uhodit blesk,“ nebo jak se křesťanští kněží modlí za mou smrt. Fámy ale neodumřely, naopak byly čím dál skandálnější. Jako by si na mě celý svět ukazoval prstem. Přestože jsem nikdy nikomu neukazoval ani holeně, a to dokonce ani ve výhni hungnamské továrny na hnojivo, najednou se povídalo, že prý v kostele tancuji nahý. Brzy se na mě lidé, kteří přišli do naší církve poprvé, začali dívat pohledem, který se ptal: „To vy jste ten, který se svléká a tancuje?“ Věděl jsem lépe než kdokoli jiný, že na vyvrácení podobných nedorozumění je potřeba čas, a tak jsem se s nimi nehádal a neříkal jsem jim: „Takový já nejsem.“ Dokud se s někým nesetkáme, nemůžeme o něm nic vědět, a přesto mě tolik lidí neváhalo proklít, aniž by mě vůbec kdy viděli. Věděl jsem, že proti takovým lidem nemá cenu bojovat, a tak jsem vše snášel mlčky. Incident s Jonse a Ihwa přivedl naši církev na pokraj zhroucení. S mým jménem se nerozlučně spojila představa „pseudonáboženství“ či „kultu“ a všechny zavedené církve společně volaly po tom, abych byl trestně stíhán. 4. července 1955 proběhla v naší církvi policejní razie. Já a čtyři členové církve – Kim Won-pchil, Ju Hjo-jong, Ju Hjo-min a Ju Hjo-won – jsme byli zatčeni. Duchovní a starší ze zavedených církví se spojili se sekulárními úřady a psali dopisy, v nichž požadovali, aby naše církev byla zakázána. Tito

113


čtyři členové církve, kteří byli od začátku se mnou, museli se mnou zůstat i ve vězení. Tím to ale nekončilo. Policie prošetřila mou minulost a vyrukovala s obviněním z vyhýbání se vojenské službě. Ale to byla také nehoráznost. V době, kdy jsem uprchl ze severokorejského koncentračního tábora na Jih, jsem už přesáhl věk, v němž je vojna povinná. Přesto jsem však byl obviněn z vyhýbání se vojenské službě.

114


Na uschlých větvích vyraší nové pupeny

5

D

etektivové zvláštní zpravodajské sekce Úřadu pro veřejný pořádek, kteří provedli v naší církvi razii a zatkli mě, mě odvedli na policejní stanici Čchungbu. Byl jsem pobouřený, že mě obvinili z vyhýbání se vojenské službě, ale nic jsem neříkal. Ústa jsem sice měl, ale nedostal jsem šanci říct jediné slovo. Někteří chápali mé mlčení tváří v tvář nespravedlivému zacházení jako „bezpáteřnost“. Podobné nadávky jsem také přecházel mlčením, protože jsem věřil, že i tohle patří k cestě, která mi byla určena. Pokud musím jít za svým cílem po takovéto cestě, pak se s tím nedá nic dělat. Moje cesta byla však jasná, a proto jsem byl neporazitelný. Čím víc na mě útočili, tím víc jsem si dával záležet, abych se choval ctnostněji než druzí. Jakmile jsem se jednou takhle rozhodl, neměli nade mnou policisté žádnou moc. Když jeden z detektivů sepisoval protokol, radil jsem mu, co tam má napsat. „Proč tam nenapíšete tohle?“ říkal jsem mu. „A tady nahoře to napište radši takhle.“ Psal, co jsem mu řekl. Všechny věty byly pravdivé, ale

115


když je dal detektiv dohromady, zjistil, že z nich plyne závěr opačný než ten, k němuž chtěl dojít. Naštval se a protokol roztrhal. 13. července 1955, šest dní poté, co jsem byl zadržen na policejní stanici Čchungbu, mě znovu poslali do vězení. Tentokrát do vězení Sodämun v Soulu. Nasadili mi pouta, ale já jsem se ani nestyděl, ani jsem nesmutnil. Život ve vězení pro mě nepředstavoval překážku. Sice možná probouzel v mém srdci hněv, ale nebyl žádnou překážkou na mé cestě. Byl to způsob, jak vytěžit další kapitál pro mou budoucí činnost. Překonal jsem věznění tak, že jsem si opakoval: „Nejsem z těch, kdo umírají ve vězení. Neumřu. Tohle je jen odrazový můstek, odkud učiním velký skok k osvobozenému světu.“ Na světě je pravidlem, a v nebi zákonem, že zlo čeká pád a dobro poroste. I kdybych musel projít žumpou, nemůžu selhat, dokud si uchovám čisté srdce. Když mě vedli v poutech, prošly okolo nějaké ženy, hleděly úkosem a ve tváři se jim zračilo pohrdání. Bylo na nich vidět, že mě považují za figurku směšnou už na pouhý pohled. Věřily totiž, že jsem vůdcem sexuálního kultu. Já jsem se ale ani nebál, ani nestyděl. To, že na mně a mé církvi ulpěla špína z pomluv, mnou nemohlo otřást. Mám samozřejmě normální pocity. Navenek jsem si uchovával důstojnost, ale mnohokrát jsem se cítil utlačen a smutný až do morku kostí. Pokaždé, když mé srdce osláblo, opakoval jsem si: „Nejsem z těch, kdo ve vězení jen tak zemřou. Znovu povstanu. Tím jsem si jist.“ Zdvojnásobil jsem své odhodlání, když jsem si pomyslel: „Beru všechnu bolest na sebe. Nesu břímě celé naší církve.“ Dalo se předpokládat, že po mém uvěznění bude s církví konec a členové se rozejdou každý svou cestou. Členové církve mě však naopak chodili každý den navštěvovat. Občas se i prali o to, kdo za mnou půjde první. Návštěvy byly povoleny od osmi hodin ráno, ale už od časných ranních hodin se před branami věznice tvořila fronta. Čím víc mě proklínali a izolovali, tím víc lidí stálo frontu na to, aby mě navštívili, povzbudili a plakali pro mě. Nevítal jsem je nijak vřele. Spíš jsem je káral: „Proč tolik naděláte a pořád sem chodíte?“ Přesto za mnou stále přicházeli s pláčem. Dávali mi tak najevo svou víru a lásku. Necítili se se mnou svázáni proto, že bych uměl poutavě 116


a elegantně řečnit. Měli mě rádi, protože věděli, jakou lásku chovám v hloubi svého srdce. Naši členové rozpoznali moje pravé srdce. Do smrti nezapomenu, kolik členů církve zůstalo při mně, i když jsem byl nucen stanout v poutech před soudem. Nikdy nezapomenu, jak vzlykali, když mě viděli na lavici obžalovaných. Vězeňští dozorci žasli. „Čím je ten člověk tak pobláznil?“ divili se, když viděli, jak se naši členové houfují před vězením. „Není to jejich manžel ani syn. Jak to, že jsou mu tak oddaní?“ Nejméně jeden dozorce poznamenal: „Slyšeli jsme, že tenhle Mun je diktátor a zneužívá lidi, ale je jasné, že to není pravda.“ Tenhle dozorce vstoupil do naší církve a přidal se k nám. Po třech měsících zajetí mě soud shledal nevinným a byl jsem propuštěn. V den propuštění se se mnou ředitel věznice a všichni vedoucí jednotlivých úseků zdvořile rozloučili. Během tří měsíců se všichni stali členy naší rodiny Sjednocení. Jejich srdce se ke mně obrátila z prostého důvodu. Jakmile si mě totiž prohlédli zblízka, zjistili, že vůbec nejsem takový, jak mě pomluvy vykreslují. Ukázalo se tak, že fámy, které mezi lidmi kolují, vlastně naší misijní činnosti pomáhají. Když mě policie zatýkala, tropila média i veřejnost obrovský povyk. Když mě ale shledali nevinným a propustili, bylo ticho. Jedinou zprávou o mé nevině byl třířádkový článek s nadpisem „Reverend Mun nevinen a propuštěn“, zastrčený v rohu novinové stránky. Podlé pomluvy, které byly všechny lživé, hýbaly celou zemí, ale tahle informace úplně zapadla. Naši členové protestovali: „To je přece nespravedlivé, reverende Mune. Pobuřuje nás to, tohle nestrpíme.“ Plakali přede mnou, ale já jsem mlčel a uklidňoval je. Nikdy jsem nezapomněl, jak mě ta falešná obvinění a perzekuce bolely. Vydržel jsem však, i když proti mně bylo tolik lidí, že jsem měl pocit, že v Koreji už není ani píď země, kam bych si mohl v klidu stoupnout. Žal z té doby mi zůstal v koutku srdce dodnes. Možná jsem strom, který je bičován větrem a deštěm a stravován ohněm, ale nikdy nebudu strom, který shoří a uhyne. I na vyschlé větvi vyraší na 117


jaře nové pupeny. Pokud budu pokračovat na své cestě s pokorou a silným přesvědčením, zcela jistě přijde den, kdy svět pochopí hodnotu toho, co dělám.

118


Utržené rány nás zocelují

5

L

idé odmítali pravdu, kterou jsem kázal, a nazývali ji kacířstvím. Také Ježíš, který se narodil v židovské zemi, byl obviněn z kacířství a ukřižován. Ve srovnání s ním jsem nebyl pronásledován ani zdaleka tak krutě a nespravedlivě. Vydržel jsem jakoukoli tělesnou bolest. Avšak to, že byla z kacířství obviněna naše církev, bylo nanejvýš nespravedlivé a trápilo mě to mnohem více. Teologové, kteří studovali naši církev v počátcích její existence, označili naše učení za původní a systematické. Někteří byli ochotní ho přijmout. Z toho plyne, že důvodem, proč byla kontroverze kolem našeho údajného kacířství tak rozsáhlá, bylo něco jiného než teologie. Byla v tom spíše otázka moci. Většina našich členů k nám přešla od jiných církví. Proto na nás zavedené církve pohlížely jako na nepřítele. Když k nám vstoupila paní profesorka Jang Jun-jong z univerzity Ihwa, byla předvedena na policii k výslechu. Tam zjistila, že asi osmdesát křesťanských kněží zaslalo úřadům dopisy, v nichž naši církev

119


kritizují. Nedělali jsme nic špatného. Spíše v nás jistí lidé a instituce viděli mocenskou hrozbu. Neurčité obavy a extrémní frakcionářství je vedly ke snahám naši církev potlačit. Naše církev přitahovala svým učením stoupence mnoha náboženských uskupení. Říkal jsem našim členům: „Proč jste sem přišli? Vraťte se ke svým církvím.“ Odháněl jsem je div ne výhružkami. Jenže oni se brzy vrátili. Ti, kdo se za mnou táhli, si nenechali domluvit od nikoho. Neposlouchali učitele ani rodiče. Chtěli slyšet mluvit mě. Já jsem je neplatil ani neživil, ale přesto za mnou chodili, protože věřili v to, co jsem učil. Věřili proto, že jsem jim ukázal způsob, jak se zbavit frustrací. Než jsem poznal pravdu, byl jsem i já frustrovaný, když jsem vzhlížel k nebi a pozoroval lidi okolo sebe. Proto jsem lidem, kteří ke mně chodili, rozuměl. Kladli si otázky o životě a nenacházeli odpovědi. Boží slovo, které jsem jim předával, jim odpovídalo jasně. Mladí lidé, kteří mě vyhledali, našli v mých slovech odpověď. Chtěli vstoupit do naší církve a přidat se ke mně na mé duchovní pouti, i kdyby byla sebetěžší. Jsem člověk, který nachází cestu a zpřístupňuje ji. Provádím lidi na cestě za uzdravením rozbitých rodin a obrodou společnosti, národa a světa, abychom se konečně navrátili k Bohu. Ti, kdo mi naslouchají, to chápou. Chtějí se mnou hledat Boha. Co je na tom špatného? Pouze jsme hledali Boha, a za to jsme byli vystaveni kritice a perzekucím. V době, kdy se naše církev potýkala s nařčeními z kacířství, mi bohužel přidělala další problémy i moje manželka. Po našem setkání v Pusanu začali její příbuzní požadovat, abych buď okamžitě opustil církev a žil s manželkou a synem, nebo abych se s ní rozvedl. Dokonce za mnou přišli i do věznice Sodämun s rozvodovými papíry a chtěli po mně, abych je podepsal. Věděl jsem však, jaký význam má manželství pro dosažení Božího míru ve světě, a tak jsem snášel jejich požadavky mlčky. Moje žena také neuvěřitelným způsobem napadala členy mé církve. Sám za sebe jsem to vydržel. Její nadávky a nepředložené jednání vůči mně mi nevadily, ale když urážela naše členy, nedovedl jsem jen nečinně přihlížet. 120


V kteroukoli denní dobu se častokrát přiřítila do našeho kostela, proklínala členy církve, ničila církevní majetek a odnášela věci patřící církvi. Když tam byla, nebylo možné konat bohoslužby. Dokonce polévala členy církve vodou, v níž plavaly lidské výkaly. Nakonec jsem hned po propuštění ze sodämunské věznice přistoupil na požadavky její rodiny a podepsal rozvod. Přestože se rozvod neslučuje s mými zásadami, byl jsem k němu dotlačen. Když na svou exmanželku vzpomínám dnes, mé srdce ji chápe. Byla pod silným vlivem své hluboce věřící křesťanské rodiny a zavedených korejských církví. Než jsme se vzali, byla plná odhodlání a oddanosti. To, jak se změnila, svědčí o tom, že společenské předsudky a zavedené způsoby myšlení jsou mocnými silami, kterých je třeba se obávat. Zakusil jsem bolest z rozvodu a smutek z nálepky kacíře. Ale nepodlehl jsem. Byly to překážky, které jsem na cestě za nápravou prvotního hříchu lidstva musel překonat, útrapy, které jsem musel vydržet, abych se na své cestě posunul blíže k Božímu království. Noc je nejtemnější před úsvitem. Překonal jsem temnotu tak, že jsem se upínal k Bohu a modlil se k Němu. Kromě prchavých chvil spánku jsem věnoval modlitbám všechen svůj čas.

121


Upřímnost v srdci je nade vše

5

P

o třech měsících jsem byl shledán nevinným a znovu jsem se objevil na světě. Víc než kdy dřív jsem si uvědomoval, kolik dlužím Bohu. Abych svůj dluh splatil, dal jsem se do hledání místa, kde by naše církev mohla začít znovu od začátku. Nemodlil jsem se však: „Bože, postav nám kostel.“ Na malý a skromný prostor, který jsme do té doby využívali jako kostel, jsem si nikdy nestěžoval a nikdy jsem se za něj nestyděl. Byl jsem vděčný, že se máme kde modlit. Nikdy jsem netoužil po větším a pohodlnějším místě. Přesto jsme však potřebovali místo, kde by se naši členové mohli scházet k bohoslužbám, a tak jsme si vzali půjčku dva miliony wonů a zakoupili jsme zchátralý domek na úbočí kopce ve čtvrti Čchongpcha. Byl to jeden z mnoha domů, které bývaly „v majetku nepřítele“ a po osvobození Koreje od Japonců zůstaly prázdné. Byl to malý dům, který měl podlahovou plochu pouhých šedesát pět metrů čtverečných a stál na konci dlouhé a úzké uličky. Blížit se k němu bylo jako procházet dlouhým temným tunelem. Sloupy a zdi byly pokryté tak silnou vrstvou špíny, že jsme si říkali, co se v něm asi odehrávalo, 122


než jsme ho koupili my. S mladšími členy jsme ji museli drhnout louhem celé čtyři dny. Po přestěhování do kostela ve čtvrti Čchongpcha jsem téměř nemohl spát. Sedával jsem shrbený na podlaze hlavní ložnice a modlil jsem se do tří nebo čtyř hodin ráno. Pak jsem si zdřímnul zhruba do pěti, kdy jsem vstal a začal nový den. Takto jsem žil sedm let. I když jsem spal asi jednu až dvě hodiny denně, nikdy se mi přes den nechtělo spát. Oči mi zářily jasně jako jitřenka. Nebýval jsem nikdy unavený. Měl jsem toho tolik na práci, že jsem nechtěl plýtvat časem ani na jídlo. Místo abych pro sebe nechával prostřít stůl, klekl jsem si a položil si jídlo na podlahu. „Vydávej ze sebe všechen svůj zápal! Vydávej ze sebe všechno, i když se ti chce spát! Vydávej ze sebe všechno, dokud nebudeš vyčerpaný!“ opakoval jsem si pořád dokola. Modlil jsem se v prostředí plném křivých obvinění, kde byli všichni proti mně, a myslel jsem na to, že seji semena, z nichž jednoho dne vzejde bohatá úroda. Pokud se ta úroda nebude dát sklidit v Koreji, pak jsem si byl jistý, že se bude sklízet někde jinde na světě. Rok po mém propuštění z vězení měla naše církev čtyři sta členů. Když jsem se modlil, zmínil jsem každého z nich jménem. Ještě před tím, než jsem jejich jméno vyslovil, jsem v duchu viděl před sebou jejich tváře. Někteří plakali, někteří se smáli. Poznal jsem, jak se kdo z nich má, kdo je zdravý a kdo je nemocný. Někdy, když jsem takto vyslovoval jejich jména, jsem dostal vnuknutí, že nějaký konkrétní člověk dnes přijde do kostela. Vždycky přišel. Kdykoli jsem zašel za někým, kdo se mi v modlitbách zjevil jako nemocný, a zeptal jsem se ho, jestli je nemocný, vždycky se mi dostalo kladné odpovědi. Členové církve žasli, že poznám, kdo je nemocný, aniž by mi to někdo řekl. Pokaždé se ptali: „Jak to děláte?“ Odpovídal jsem pouhým pousmáním. K něčemu podobnému docházelo při přípravách na obřad Svatého požehnání. Před obřadem jsem se všech budoucích ženichů a nevěst ptal, zda si uchovali čistotu. Když jsem se takhle zeptal jednoho potenciálního ženicha, ujistil mě zvučným hlasem, že je stále čistý. Zeptal jsem se ho podruhé a odpověděl stejně. Zeptal jsem se potřetí. Stále stejná odpověď. 123


Pohlédl jsem mu zpříma do očí a řekl: „Ty jsi byl na vojně v Hwačchonu v provincii Kangwon, že?“ Tentokrát se mu hlas zatřásl strachy, když odpověděl: „Ano.“ „Když jsi dostal dovolenku a jel jsi do Soulu, zastavil ses po cestě v jednom hostinci, že? Té noci jsi smilnil s ženou v červené sukni. Vím moc dobře, co jsi udělal. Proč mi lžeš?“ Rozhněval jsem se na něho a od obřadu Svatého požehnání jsem ho vyhnal. Kdo se dívá zrakem svého srdce, vidí i to, co je skryté. Leckoho naše církev nepřitahovala svým učením, ale právě takovými nadpřirozenými jevy. Mnoho lidí si myslí, že tyto duchovní síly jsou nejdůležitější. Jevy, které se často nazývají zázraky, však většinou širokou veřejnost matou. Víra, která se opírá o nevysvětlené či zázračné události, je nezdravá víra. Každý hřích je třeba napravit pokáním, nikoli spoléháním se na duchovní síly. Když naše církev trochu vyzrála, přestal jsem o tom, co zrakem svého srdce vidím, se členy mluvit. Členů nám stále přibývalo. Ať jich zrovna přišlo deset nebo sto, vždy jsem se choval tak, jako by tam byl pouze jeden. Kdykoli se mnou někdo chtěl mluvit o svých osobních problémech, naslouchal jsem mu. Ať už šlo o starou ženu či mladého muže, naslouchal jsem tak pozorně, jako bych se neměl komu jinému věnovat. Členové říkávali: „V celé Koreji mi nikdo tak nenaslouchá jako reverend Mun.“ Když mi nějaká babička začala vyprávět o tom, jak se vdávala, nakonec se časem dostala až k tomu, jakými nemocemi její manžel trpí. Rád poslouchám, jak lidé vyprávějí o sobě. Když se mi lidé otevřou a pohovoří o sobě, přestanu si uvědomovat, že čas letí. Poslouchám je deset, klidně i dvacet hodin. Lidé, kteří mají co říct, v sobě mají jakousi naléhavost. Hledají řešení svých problémů. Mám pocit, že jim musím věnovat plnou pozornost. Mohu tak přinést do jejich života lásku a splatit tak dluh ze svého vlastního života. Nejdůležitější je uvědomit si, že život je drahocenný. Stejně jako jsem upřímně naslouchal těm, kdo mi měli co říci, se i já s nimi ochotně dělil o své upřímné srdce a s pláčem jsem se za ně modlil.

124


Jak často jsem proplakal v modlitbách celou noc! V místech, kde jsem se modlil, byla prkna v podlaze nasáklá slzami a nedala se vysušit. Později, když jsem pobýval ve Spojených státech, jsem se dozvěděl, že církev chce kostel ve čtvrti Čchongpcha přestavět. Poslal jsem naléhavý telegram, že práce na kostele se mají ihned zastavit. Ten kostel je nejen ztělesněním jednoho nenávratně minulého období mého života, ale co je důležitější, je přímým svědectvím historie naší církve. I kdyby ho zrekonstruovali nádherně, k čemu by to bylo, pokud by se tím zničila naše historie? Nezáleží na krásném zevnějšku budovy, ale na skrytém životě, plném slz, uvnitř ní. Možná že ten dům není kdovíjak praktický, ale představuje tradici a v tom spočívá jeho hodnota. Kdo nerespektuje své vlastní tradice, ten je odsouzen k pádu. Do sloupů kostela v Čchongpcha je vepsána historie. Když se na některý sloup podívám, vzpomenu si na dobu, kdy jsem ho svíral rukama a kvůli něčemu plakal. A to mě rozpláče ještě dnes. Rám dveří, trochu křivý, ve mně také probouzí vzpomínky na minulost. Stará podlahová prkna tu však už nejsou. Prkna, nad kterými jsem se skláněl v modlitbách a která jsem zalil tolika slzami, jsou pryč a s nimi i stopy po slzách. Potřebuji však mít na tu bolest památku. Nezáleží na tom, zda vnější styl či vzhled je zastaralý. Uplynulo mnoho let a dnes máme hodně krásných kostelů. Já se však nejraději chodím modlit do domečku na kopci ve čtvrti Čchongpcha. Cítím se tam lépe. Přestože kážu a modlím se celý život, dodnes se třesu, když stojím před lidmi. Asi proto, že když ze své pozice hovořím o veřejných věcech, mohu způsobit, že bude mnoho životů zachráněno, anebo naopak mnoho životů ztraceno. Je pro mě nanejvýš důležité, abych uměl ty, kdo naslouchají mým slovům, vést na cestě životem. Abych jim na životních křižovatkách dovedl jasně ukázat hranice mezi životem a smrtí. Svá kázání nikdy dopředu neplánuji. Bojím se, že jinak by do jejich obsahu mohly proniknout mé osobní zájmy. Kdybych se připravoval, mohl bych se sice vychloubat všemi znalostmi, které mám v hlavě, ale nedal bych průchod svému upřímnému a vášnivému srdci. Než se objevím na veřejnosti, vždycky strávím alespoň deset hodin modlitbami. Upevňuji tak v zemi pevně své kořeny. Když má strom pevné a hluboké kořeny, je zdravý, i kdyby měl listy 125


trochu prožrané od mšic. Má slova působí občas rozpačitě, ale dokud do nich vkládám upřímné srdce, je vše v pořádku. V počátcích naší církve jsem nosil americký vojenský kabát a maskáče obarvené načerno a kázal jsem s takovým zápalem, že se ze mě lil pot a slzy. Nebylo dne, kdy bych se hlasitě nerozplakal. Když mi srdce naplnily emoce, vytryskly mi z očí slzy a stékaly mi po tváři. Má duše v takových chvílích téměř opouštěla tělo. Cítil jsem se jako na pokraji smrti. Šaty jsem měl nasáklé potem a krůpěje potu mi padaly z čela. V dobách kostela v Čchongpcha jsme všichni zažívali těžké časy, ale největší útrapy potkaly pana Ju Hjo-wona. Ten onemocněl plicní chorobou, ale přestože mu to působilo nesmírné potíže, po tři roky a osm měsíců přednášel osmnáct hodin denně učení naší církve. Nemohli jsme si dovolit pořádné jídlo. Místo rýže jsme jedli ječmen a přežívali jsme o dvou jídlech denně. Jako jedinou přílohu jsme měli syrové kimčchi, které kvasilo pouze jednu noc. Ju Hjo-won měl rád malé solené krevety. Postavil do jednoho kouta místnosti misku s krevetami a vždycky jednou za čas k ní zašel s hůlkami a pár krevet snědl. Pomáhalo mu to přežít těžké časy. V srdci mě bolelo, když jsem Ju Hjo-wona viděl, jak leží vyčerpaný a vyhladovělý na zemi. Byl bych mu rád dal solené škeble, ale ty byly pro nás tehdy moc drahé. Dodnes mě bolí pomyšlení na to, jak se nadřel, když se při své nemoci pokoušel zapisovat má slova, která ze mě prýštila jako vodopád. Díky tvrdé práci a obětavosti členů se církev stále rozrůstala. Na středních školách vznikl studentský spolek Songhwa, jehož členové dávali našim misionářům své obědy, které jim matky připravily do školy. Studenti z vlastní iniciativy sestavili pořadník a podle něj se v darování obědů střídali. Misionář, který byl na oběd některého studenta odkázán, věděl, že student se ten den nenají a bude mít hlad, a tak oběd snědl s pláčem. Cennější než obědy však pro nás byla oddanost, kterou jimi studenti dávali najevo. Díky nim jsme i my pokračovali v konání Boží vůle s dvojnásobným zápalem, i kdybychom za ni měli položit svůj život.

126


Přestože doba byla těžká, vysílali jsme misionáře do různých částí Koreje. Úmysly měli čisté, avšak kvůli záplavě zlých pomluv se jim neříkalo snadno, že jsou z Církve sjednocení. Chodili po městech, uklízeli ulice a pomáhali v domácnostech, kde to bylo potřeba. Po večerech dávali lekce čtení a psaní a hovořili s lidmi o Božím slovu. Takto sloužili lidem několik měsíců a získali si tak jejich důvěru. Naše církev díky nim rostla. Nikdy nezapomenu na ty členy, kteří se vzdali studia na univerzitě, přestože po něm velmi toužili, a místo toho se rozhodli zůstat se mnou a zasvětit svůj život církvi.

127

KAPITOLA ČTVRTÁ

POČÁTEK CELOSVĚTOVÉHO POSLÁNÍ

129


Jdu po Boží cestě a na svůj život nemyslím

5

K

dyž mě propustili z věznice Sodämun, vydal jsem se do buddhistického chrámu Kapsa na hoře Kjerjong v provincii Čchungčchong. Chtěl jsem si tam zahojit rány, které jsem utrpěl při mučení. Potřeboval jsem si také vyjít do lesa, abych se tam pomodlil a popřemýšlel o budoucnosti naší církve. Bylo to krátce po konci korejské války. Dokonce i sehnat dostatek jídla bylo velmi obtížné. Navzdory podobným krátkodobým problémům jsem však považoval za důležité naplánovat si činnost v dlouhodobém horizontu. Sice jsme pořád měli kostel příliš malý na to, aby se do něj vešli všichni členové církve, ale já jsem cítil, že bych se měl raději zabývat vzdálenou budoucností. Po pádu japonské koloniální nadvlády a osvobození Koreje roku 1945 neexistovaly mezi Koreou a Japonskem diplomatické styky. Japonsko neuznalo soulskou vládu a Korea považovala Japonsko za nepřátelský stát. Věřil jsem, že z celosvětového hlediska je nezbytné, aby se kontakt mezi oběma zeměmi obnovil. Několikrát jsem se pokusil vyslat do Japonska misionáře, ale pokaždé bez úspěchu. Nakonec se to podařilo panu Čchö Pong-čchunovi. 130

• P OČÁTE K C E LOSVĚTOVÉ H O P OS L Á NÍ •

V roce 1958 jsem si pozval pana Čchö Pong-čchuna na schůzku na hoře za chrámem Kapsa. „Musíš okamžitě odjet do Japonska,“ řekl jsem mu. „Nevrátíš se do Koreje, dokud neuspěješ.“ „Ano!“ odpověděl bez váhání. Zazpívali jsme si pak spolu korejský křesťanský žalm, který začíná slovy: Bůh nás povolal a my jej uposlechneme, Pane, půjdeme, kamkoli řekneš. Z hory jsme sestoupili společně duchovně povzneseni. Čchö Pong-čchun se ani nezeptal, jak se má v Japonsku živit a jak přesně má začít s misijní činností. Takový on zkrátka byl, neohrožený a smělý. Korejci většinou do Japonska vycestovat nesměli. Čchö Pong-čchun se tam musel zkusit dostat bez víza. Věděl, že bude muset hodně vydržet. Čchö Pong-čchun nevěděl, jestli se do Japonska vůbec dostane, ale v případě nutnosti byl připraven položit i svůj život. Dokud jsem nedostal zprávu, že se bezpečně dostal přes moře na japonskou půdu, odkládal jsem všechnu práci a jen jsem seděl v malé místnůstce v našem kostele a modlil jsem se. Nejedl jsem ani nespal. Na vyslání pana Čchö Pong-čchuna jsme si dokonce museli vzít půjčku 1,5 milionu wonů. Mnoho našich členů nemělo ani co jíst, ale obrátit Japonsko na víru byl prvořadý úkol, před nímž muselo jít vše stranou. Čchö Pong-čchun byl bohužel okamžitě po příjezdu do Japonska zatčen. Zavřeli ho do vězení, nejprve v Hirošimě a později v Jamaguči, odkud měl být deportován do Koreje. Ve vězení se rozhodl, že raději zemře, než aby jel domů, a začal se postit. Z půstu dostal horečky. Japonské úřady ho umístily do nemocnice a deportaci odložily, dokud se jeho zdravotní stav nezlepší. Z nemocnice se mu podařilo uprchnout. Po těchto nesnázích, při nichž rok a půl nasazoval vlastní život, se panu Čchö Pong-čchunovi podařilo v říjnu 1959 založit v Japonsku církev. Diplomatické vztahy mezi Koreou a Japonskem byly obnoveny až šest let poté. Korea totiž všechny návrhy na otevření styků s Japonskem odmítala, 131


protože bolestná vzpomínka na utrpení pod japonskou koloniální nadvládou byla stále příliš živá. Do této nepřátelské země jsem propašoval misionáře proto, že jsem myslel na budoucnost Koreje. Korea podle mě nesměla odmítat kontakt, naopak musela obrátit Japonsko na svou víru, aby se později stala v jejich svazku hlavním partnerem. Materiálně byla Korea zubožená, a tak si musela najít cestu k mocným lidem v Japonsku, dostat Japonsko na svou stranu a pak se spojit se Spojenými státy. Jedině tak mohla Korea přežít. Díky úspěšnému vyslání misionáře do Japonska a oběti pana Čchö Pongčchuna vstoupil do církve neobyčejný mladík s vůdčími schopnostmi jménem Osami Kuboki a s ním i skupina jeho příznivců. Díky nim získala naše církev v Japonsku pevnou pozici. Rok nato jsme vyslali misionáře do Ameriky. S vízy tentokrát nebyl problém. Pasy i víza jsme před jejich odjezdem sehnali bez obtíží. Se zajištěním pasů nám pomohli i jistí ministři z jihokorejské Liberální strany, kteří měli svůj podíl na mém uvěznění v Sodämunu. Dřív byli proti nám, ale teď nám pomohli. Spojené státy tehdy byly velice vzdálená země. Někteří členové církve byli proti tomu, abychom tam posílali misionáře, a argumentovali, že bychom si nejprve měli budovat základnu v Koreji. Přesvědčil jsem je však, že pokud se nevyřeší krize v Americe, bude konec i s Koreou. V lednu 1959 jsme vyslali Kim Jong-un, profesorku, která kdysi musela opustit ženskou univerzitu Ihwa. V září téhož roku ji následoval Kim Sang-čchol (David S. C. Kim). Jejich působení v Americe mělo mít celosvětový dosah.

132


Čestně vydělat, zbožně vynaložit

5

P

eníze vydělané podnikáním jsou posvátné. Aby však výdělky z podnikání byly posvátné, nesmí člověk lhát a podnikat s příliš vysokým ziskem. Když podnikáme, musíme se chovat čestně a nepřirážet si vyšší zisk než třicet procent. Takto čestně vydělané peníze je samozřejmě nutné vynaložit na zbožné účely. Musejí se utratit s jasným cílem a záměrem. To jsou podnikatelské zásady, které razím celý život. Věřím, že cílem podnikání není jen vydělávat peníze, ale také podporovat misijní činnost, která je dílem Božím. Zajistit prostředky na misijní činnost pomocí podnikání jsem se snažil mimo jiné proto, že jsem nechtěl brát peníze členům církve. Ať jsme měli sebeušlechtilejší cíle, těžko jsme mohli vyslat misionáře za oceán mávnutím kouzelného proutku. Potřebovali jsme peníze. Peníze, které by církev vydělala svým jménem. Peníze na misijní činnost bylo třeba vydělat čestně. Jedině tak jsme mohli být hrdí na vše, co děláme. Když jsem zkoumal různé způsoby, jak vydělat peníze, zaujaly mě poštovní známky. V té době jsem nabádal členy církve, aby si alespoň třikrát do měsíce 133


psali dopisy. Odeslání dopisu stálo 40 wonů. Já jsem jim však poradil, aby nelepili na dopis jednu známku za 40 wonů, ale čtyřicet známek za 1 won. Orazítkované známky jsme pak prodávali a za první rok jsme utržili jeden milion wonů. Zjistili jsme, že prodejem tak bezcenného zboží, jako jsou použité poštovní známky, dokážeme získat od filatelistů velké peníze, a tak jsme v tom pokračovali sedm let. Také jsme prodávali černobílé fotografie známých míst či populárních osobností, které jsme ručně kolorovali. Také tento obchod významně přispěl k financování činnosti církve. Jak naše církev rostla, poštovní známky a kolorované fotografie nám pomalu přestávaly pokrývat výdaje na misijní činnost. Pokud jsme chtěli vysílat misionáře do celého světa, museli jsme začít podnikat ve větším měřítku. V roce 1962, před tím, než v Koreji proběhla měnová reforma, jsme koupili za 720 000 wonů soustruh, který kdysi používali Japonci a pak jej tu nechali. Po měnové reformě měl cenu 72 000 wonů. Korejská měna tehdy měla pevný kurz 125 wonů za 1 americký dolar, takže jsme vlastně investovali částku 576 dolarů. Soustruh jsme postavili do sklepa na uhlí pod domem „v majetku nepřítele“, který jsme používali jako kostel, a pojmenovali jsme ho Tongil Industries – Průmyslový závod Sjednocení. „Možná vám tenhle soustruh připadá bezcenný,“ vysvětloval jsem. „Ale budete se divit, kam až se s tímhle starým, ojetým strojem dostaneme. Dnes máme tenhle jediný soustruh, ale už brzy jich budeme mít sedm tisíc, ba sedmdesát tisíc. Naše společnost se bude rozvíjet spolu s korejským automobilovým průmyslem. Tento stroj se stane základním kamenem, na němž vyroste automobilový průmysl v Koreji. Mějte víru. Věřte, že k tomu jistojistě dojde.“ Takto jsem promluvil k těm, kdo se tehdy shromáždili před sklepem na uhlí. Byl to skromný začátek, ale měli jsme velký a vznešený cíl. Naši členové mě vyslechli a pracovali se zápalem. Díky tomu jsme mohli v roce 1963 začít s dalším, trochu větším podnikem. Nechali jsme si postavit rybářskou loď. Byla spuštěna na vodu v inčchonské čtvrti Mansok a pokřtěna jménem

134


Čchonsungho, „Vítězství nebes“. Obřadu spouštění této lodi na vlny oceánu se zúčastnilo asi dvě stě lidí. Voda je zdrojem života. Každý z nás se zrodil z lůna své matky. V děloze je voda, takže jsme se zrodili z vody. Při spouštění lodi jsem věřil, že podobně, jako se z vody rodí život, musíme vyplout na oceán a projít řadou zkoušek nejprve tam, abychom později obstáli ve zkouškách na souši. Čchonsungho byla neobyčejná loď. Plavila se Žlutým mořem a ulovila mnoho ryb. Mnozí však měli pocit, že na pevnině máme práce dost a že plavit se po moři a lovit ryby je zbytečné. Já jsem však cítil, že svět brzy vstoupí do éry oceánů. Čchonsungho byla malým, ale cenným prvním krůčkem k této éře. V představách už jsem viděl širý oceán, který brázdí větši a rychlejší lodě než Čchonsungho.

135


Síla tance hýbe světem

5

N

aše církev nebyla bohatá. Byla to chudá církev a založili ji lidé, kteří neměli ani na pořádné jídlo. Neměli jsme honosné kostelní budovy jako ostatní církve, ale když ostatní jedli rýži, my jsme jedli ječmen a po troškách jsme tak šetřili peníze. O ty jsme se pak dělili s těmi, kdo byli ještě chudší než my. Naši misionáři spali v nevytápěných místnostech ve spacáku na holé betonové podlaze. Když byl čas na jídlo, obvykle zaháněli hlad trochou vařených brambor. Ze všech sil jsme se snažili neplýtvat penězi na sebe. V roce 1963 jsme vybrali sedmnáct dětí a za našetřené peníze jsme založili dětský taneční soubor Little Angels - Andílci. Pokud šlo o kulturní vyžití, Korea tehdy v podstatě neměla co nabídnout. Neměli jsme se jak bavit ani sami, natož abychom měli co ukazovat v cizině. Všichni měli plné ruce práce s holým přežitím a neměli čas přemýšlet o korejském tanci a o tom, že korejská kultura je stará pět tisíc let. Měl jsem v plánu naučit těch sedmnáct dětí tančit a vyslat je do světa. Cizinci většinou znali Koreu jen jako chudou zemi, kterou zpustošila strašlivá válka. 136


Chtěl jsem jim představit krásu korejských tanců, aby poznali, že Korejci jsou kulturní národ. Můžeme do omrzení opakovat, že jsme národ s pětitisíciletou kulturní tradicí, ale nikdo nám neuvěří, pokud nebudeme mít co ukázat. Naše tance, při nichž jsou tanečnice oděné do krásných, dlouhých, vířivých šatů hanbok, jsou cenným kulturním dědictvím a člověk ze Západu, který je zvyklý na to, že tanečnice poskakují s odhalenýma nohama, přinášejí zcela nový zážitek. Z našich tanců čiší smutná historie korejského národa. Pohyby tanečnic při korejském tanci – s opatrnými pohyby a mírně skloněnou hlavou, aby nepřitáhly přílišnou pozornost – jsou dílem korejského národa, jehož pětitisíciletá historie je plná žalu. Když tanečnice pozvedá nohu obutou do bílé punčochy poson a vysouvá ji před sebe, aby udělala krok, zlehka otočí hlavou a pozvedne ruku. Když pozoruji její jemné a lehké pohyby, mizí mi ze srdce všechny starosti a obavy. Tanečnice se nesnaží zapůsobit na publikum hřmotným hlasem a záplavou slov. Místo toho se divákovo srdce dojímá každým tanečním krokem, plným křehkosti a půvabu. Taková je moc umění. Umění umožňuje komunikaci mezi lidmi, kteří hovoří různými jazyky. Umožňuje vzájemné porozumění srdcí lidí, kteří navzájem neznají svou historii. Byl jsem si jistý, že zvláště nevinnost a zářivé úsměvy v dětských tvářích zcela zapudí pochmurný obrázek Koreje jako země, která nedávno prošla válkou. Vytvořil jsem tento taneční soubor, aby představil tance našeho pětitisíciletého národa ve Spojených státech, což byla tehdy nejrozvinutější země na světě. Veřejnost nás však zahrnula kritikou. Lidé kritizovali soubor Little Angels ještě dříve, než jej viděli tančit. „Ženy z Církve sjednocení protančí celou noc a celý den,“ klevetily zlé jazyky, „a teď to vypadá, že děti, které porodily, se dají taky na tančení.“ Podobné pomluvy však mým rozhodnutím neotřásly. Byl jsem odhodlán ukázat světu, jak vypadá korejský tanec. Chtěl jsem těm, kdo o nás šířili, že tancujeme nazí, ukázat krásné a křehké pohyby tanečnic a lehké krůčky v punčochách poson. Tohle nebyl žádný divoký tanec plný svíjení a natřásání mimo rytmus. Byl to něžný tanec nevinných tanečnic oděných do tradičního kroje našeho národa. 137


Andílci vytvořili úzkou pěšinu temným lesem

5

K

dyž umíráme, musíme přenechat potomkům dvě věci: tradici a vzdělání. Národ bez tradice zanikne. Tradice je duše, která národ udržuje, a národ bez duše nepřežije. Vzdělání je neméně důležité. Nevzdělává-li národ své potomstvo, také zanikne. Vzdělání skýtá možnost žít s nově nabytým věděním a novými cíli. Vzděláváním lidé získávají životní moudrost. Kdo neumí číst, zůstane nevědomý, ale kdo se vzdělává, naučí se používat vědění k tomu, aby si ve světě dovedl zařídit život. Vzdělání nám pomáhá chápat principy, jimiž se řídí svět. Chceme-li zajistit potomstvu novou budoucnost, musíme mu jednak předat tradici, která se k nám dostala přes mnoho tisíciletí, a jednak poskytnout vědomosti o nových věcech. Když se správně spojí tradice s novým věděním, zrodí se původní kultura. Tradice i vzdělání jsou důležité a nedá se říct, že by jedno bylo přednější než druhé. Umění propojit je získáme rovněž vzděláním. Zároveň s tanečním souborem jsem založil také uměleckou školu Little Angels (později byla přejmenována na uměleckou školu Sonhwa). S pomocí této školy jsem chtěl šířit ve světě naše ideály prostřednictvím umění. Zda 138


umíme řídit školu, to bylo podružné. Svůj plán jsem okamžitě uskutečnil. Jestliže máme jasný a dobrý cíl, měli bychom jednat rychle. Chtěl jsem vzdělávat děti k tomu, aby milovaly nebesa, svou vlast a lidstvo. Kaligrafickými čínskými znaky jsem napsal pro školu motto: „Miluj nebesa, miluj lidstvo, miluj vlast.“ Později se mě někdo zeptal: „Proč stojí ‚miluj vlast‘ až na posledním místě, když vaším cílem je ukázat světu jedinečnou korejskou kulturu?“ Odpověděl jsem: „Jestliže milujeme nebesa a lidstvo, pak milujeme i svou vlast. Láska k vlasti je v tom zahrnutá.“ Jestliže si Korejec vydobude úctu světa, pak splní cíl šířit jméno Koreje ve světě. Little Angels představili výjimečnost korejské kultury v mnoha zemích, ale nikdy se neuchylovali k nacionalistickým výrokům. Zaseli do myslí lidí, kteří je viděli a tleskali jim, představu Koreje jako země s bohatou kulturou a tradicí. V tomto smyslu Little Angels udělali více než kdo jiný tím, že významně propagovali Koreu ve světě a zároveň dávali najevo lásku k vlasti. Dnes cítím veliké zadostiučinění, kdykoli vidím vystupovat Šin Jong-ok a Čo Su-mi, absolventky umělecké školy Sonhwa, které se staly světoznámými pěvkyněmi, či přední světové baleríny Mun Hun-suk (Julia Moon) a Kang Su-džin. Little Angels představují po celém světě krásu korejských tradic od roku 1965, kdy měli první zahraniční vystoupení ve Spojených státech. Britská královská rodina je pozvala na vystoupení před královnou Alžbětou II. Účastnili se oslav dvousetletého výročí nezávislosti Spojených států v Centru dramatických umění Johna F. Kennedyho. Uspořádali zvláštní představení pro amerického prezidenta Richarda Nixona a vystoupili na kulturním a uměleckém festivalu, který probíhal v rámci olympijských her v Soulu. Little Angels jsou v celém světě známí jako velvyslanci míru v oblasti kultury. Následující příhoda se stala v roce 1990, kdy jsem byl na návštěvě v Moskvě a setkal jsem se s prezidentem Michailem Gorbačovem. Večer před tím, než jsem měl opustit Sovětský svaz, se konalo představení Little Angels. Uprostřed Moskvy, centra komunismu, stály maličké Korejky. Nejprve zatančily v tradičních šatech hanbok korejské tance a pak zazpívaly nádhernými hlasy 139


ruské lidové písně. Z publika se ozývalo tolik výkřiků „Opakovat!“, že nemohly odejít z pódia. Nakonec úplně vyčerpaly celý svůj repertoár písní. V publiku seděla první dáma Raisa Gorbačovová. Jižní Korea tehdy ještě neměla se Sovětským svazem diplomatické styky a to, že na představení kulturního souboru z takové země přišla manželka prezidenta, bylo velice neobvyklé. Paní Gorbačovová však v první řadě celou dobu nadšeně tleskala. Po představení zašla do zákulisí a předala souboru kytici. Opakovaně vychvalovala korejskou kulturu a říkala: „Little Angels jsou opravdoví andělé míru. Nevěděla jsem, že Jižní Korea má tak krásné kulturní tradice. Celé představení jsem měla pocit, že sním o svém vlastním dětství.“ Paní Gorbačovová se objala se všemi členkami souboru, políbila je na tvář a říkala jim „moji andílci“. V roce 1998 Little Angels jako první nevládní, čistě soukromý kulturní spolek navštívili Pchjongjang a uspořádali zde tři vystoupení. Zatančili roztomilý „tanec malého ženicha“ a pestrobarevný „tanec s vějíři“. Oči přítomných Severokorejců byly plné slz. Jednu ženu, která se nezadržitelně rozvzlykala, zachytil hledáček novinového fotografa. Kim Jong-sun, předseda Asijsko-pacifického mírového výboru, což je severokorejský státní úřad pro zahraniční věci, pochválil vystoupení Little Angels slovy: „Vytvořili úzkou pěšinu temným lesem.“ Měl naprostou pravdu. Little Angels byli první, kdo ukázal, že Korejci ze severu a z jihu, kteří se k sobě už tak dlouho obracejí zády, se umějí sejít a společně sledovat umělecké představení. Lidé si často myslí, že světem hýbe politika, ale tak tomu není. Světem hýbe kultura a umění. V nejhlubším nitru srdce nás nezasáhne rozum, ale emoce. Když se v srdci odehraje změna a otevře se novým věcem, výsledkem je, že se mění ideologie a společenské režimy. Little Angels udělali více než jen reklamu na korejské kulturní tradice ve světě. Vytvořili úzkou pěšinu mezi naprosto odlišnými světy. Pokaždé, když se s Little Angels setkám, říkám jim: „Chcete-li krásně tančit a mít krásné tváře, musíte mít krásná srdce.“ Pravá krása je taková, která prýští z našeho nitra. Little Angels pohnuli srdci mnoha lidí z celého světa, protože z jejich tance čiší krása korejských tradic a duchovní kultury. Kdo tleská Little Angels, tleská tedy vlastně korejským kulturním tradicím. 140


Světové turné

5

M

á mysl již od dětství prahla po vzdálených končinách. V rodné vísce jsem lezl na horu a toužil po moři. Když jsem byl v Soulu, táhlo mě to do Japonska. Vždycky jsem se chtěl dostat do míst významnějších, než kde jsem zrovna byl. V roce 1965 jsem se vydal na svou první cestu kolem světa. Měl jsem s sebou kufr plný korejské hlíny a kamenů. Plánoval jsem v každé zemi, kterou navštívím, zanechat trochu korejské půdy a kamení, abych tak zdůraznil propojenost Koreje se světem. Za deset měsíců jsem procestoval čtyřicet zemí včetně Japonska, Spojených států a evropských zemí. Když jsem odlétal ze Soulu, stovky našich členů mě přijeli vyprovodit několika autobusy a zaplnili celou odletovou halu letiště Kimpcho. Cesta do ciziny byla tehdy veliká událost. Toho lednového dne, kdy foukal silný severozápadní vítr, proudily na letiště davy našich členů. Nikdo jim to nenařídil. Dělali, co jim řeklo jejich srdce. Byl jsem jim za to hluboce vděčný. Tehdy jsme provozovali misie v deseti zemích a do dvou let jsem plánoval zvýšit počet zemí na čtyřicet. Právě proto jsem se rozhodl vykonat cestu po 141


čtyřiceti zemích světa, abych pro to vytvořil základ. Mou první zastávkou bylo Japonsko. V zemi, kde pan Čchö Pong-čchun kdysi zakládal naši misii s nasazením života, se mi dostalo báječného uvítání. Položil jsem japonským členům Církve sjednocení otázku: „Jste Japonci, nebo jste nad své japonství povzneseni?“ Pokračoval jsem: „Bůh nechce nic, co je japonské. Bůh nepotřebuje nic, co je japonské. Potřebuje lidi, kteří Japonsko přesahují. Chcete-li být Bohu k užitku, musíte překročit omezení svého japonství a stát se Japonci, kteří milují celý svět.“ Asi se jim to neposlouchalo snadno, ale řekl jsem jim to velmi jasně. Mým druhým cílem byly Spojené státy. Na americkou půdu jsem vstoupil na letišti v San Francisku, kde jsem se setkal s našimi misionáři. Tam začalo naše turné po Americe. V době, kdy jsem jezdil po Americe, jsem silně cítil toto: „Tahle země vede celý svět. Nová kultura, která v budoucnu vznikne, musí vzejít z Ameriky, z jejího základu.“ Rozhodl jsem se, že koupím ve Spojených státech budovu, kde by se mohly konat semináře až pro pět set lidí. Nešlo by samozřejmě jen o Korejce. Mělo to být mezinárodní zařízení, které by přijímalo lidi ze stovek zemí. Tento plán se naštěstí brzy uskutečnil. Do tohoto seminárního střediska přijížděli lidé z mnoha zemí, aby zde několik měsíců studovali a diskutovali o světovém míru. Na rase, národnosti ani náboženství nezáleželo. Věřím, že když se sejdou lidé s různými názory, kteří se dovedou povznést nad svou rasu, národnost či náboženství, aby otevřeně debatovali o světovém míru, vznikne ve světě lepší společnost. Během cesty po Spojených státech jsem navštívil všechny státy kromě Aljašky a Havaje. Půjčili jsme si kombi automobil a jeli přes den i přes noc. Řidič býval občas nesmírně unavený. „Poslyš,“ říkal jsem mu, „nejsme tady za turistikou. Máme tu důležitou práci. Musíme jet opatrně.“ Nemrhali jsme časem na jídlo. Pokud jsme si dali dva krajíce chleba, párek a nakládanou okurku, bylo to pro nás vydatné jídlo. Takto jsme odbývali snídaně, obědy i večeře. V autě jsme i spali. Bylo naším příbytkem, postelí i restaurací. V tom malém autě jsme jedli, spali a modlili se v něm. Dalo 142


se tam dělat všechno. Sledoval jsem konkrétní cíl, a tak jsem menší tělesné nepohodlí snadno vydržel. Po Spojených státech a Kanadě jsem zamířil do Střední a Jižní Ameriky a pak do Evropy. Evropa podle mě ležela ve sféře kulturního vlivu Vatikánu. Zdálo se mi, že dokud neporozumíme Vatikánu, v Evropě neuspějeme. Ve srovnání s Vatikánem mi připadaly bezvýznamné i Alpy, na které je údajně tak těžké vylézt. Navštívil jsem Vatikán, kde se shromažďují k modlitbám evropští katolíci, a modlil jsem se tak zapáleně, že mi po tváři stékal pot. Modlil jsem se, aby bylo křesťanství, rozdrobené mezi tolik různých vyznání a skupin, brzy sjednoceno. Bůh stvořil jeden svět, ale lidé si ho rozdělili, jak se jim to hodilo. Utvrdil jsem se ještě více ve svém přesvědčení, že tato rozdělení je třeba odstranit a sjednotit svět. Z Evropy jsem pokračoval do Egypta a na Blízký východ a po deseti měsících jsem turné zakončil. Když jsem se vrátil do Soulu, měl jsem kufr plný hlíny a kamenů ze sto dvaceti míst ve čtyřiceti zemích. Na každém místě, kam jsem položil korejskou půdu a kameny, jsem nabral trochu hlíny a kamení a přivezl je zpět do Koreje. Takto jsem propojil Koreu se čtyřiceti zeměmi, abych připravil svět na den, kdy na něm zavládne mír v centru s Koreou. Začal jsem s přípravami na vyslání misionářů do těchto čtyřiceti zemí.

143


Poslední letadlo do Ameriky

5

N

a konci roku 1971 jsem znovu odjel do Spojených států. Potřeboval jsem tam nutně vykonat jisté úkoly, ale dostat se tam nebylo vůbec snadné. Už jsem ve Spojených státech jednou byl, ale tentokrát jsem musel neobyčejně dlouho čekat na vízum. Někteří členové církve mi radili, abych odjezd odložil, ale to jsem nemohl. Těžko se mi to vysvětlovalo, ale bylo důležité, abych opustil Koreu ve stanovený den. Nakonec jsem se rozhodl odjet nejprve do Japonska a požádat o americké vízum tam. Spěchal jsem z Koreje pryč. V den mého odletu byla docela zima, ale přesto mě přišlo vyprovodit tolik členů, že se ani všichni nevešli do terminálu. Když jsem se však dostal na řadu u pasové kontroly, ukázalo se, že v mém pasu chybí razítko ředitele pasového úseku ministerstva zahraničí. Toto razítko sloužilo jako doklad, že mi stát povoluje opustit zemi. Kvůli tomu jsem zmeškal letadlo, kterým jsem měl původně letět.

144


Členové církve, kteří můj odlet připravovali, se mi hluboce omluvili a navrhli mi, abych se vrátil domů a počkal tam, než seženou ředitele pasového úseku a přimějí ho dát mi razítko do pasu. „Ne,“ řekl jsem jim. „Počkám tady na letišti. Běžte rychle pro to razítko.“ Mé srdce bilo naléhavostí. Byla zrovna neděle, takže ředitel pasového úseku nebyl v kanceláři. Takovými maličkostmi jsem se ale nesměl nechat zastrašit. Naši členové nakonec šli k němu domů a razítko od něj získali. Díky tomu jsem mohl nastoupit do posledního letadla, které ten den odlétalo z Koreje. Ten večer vláda vyhlásila stav národního ohrožení a uvalila přísná omezení na cesty soukromých osob do zahraničí. Stihl jsem poslední letadlo, kterým se dalo dostat do Ameriky. V Japonsku jsem požádal o americké vízum, ale žádost byla opět zamítnuta. Později jsem přišel na to, v čem je problém. U korejských úřadů jsem měl stále ještě záznam z doby, kdy mě těsně před osvobozením zatkla japonská koloniální policie jakožto údajného komunistu. Komunismus se na počátku 70. let prudce šířil. Do roku 1975 jsme vyslali misionáře do 127 zemí. Ze čtyř komunistických zemí však byli vyhoštěni. Za šíření víry v komunistických zemích tehdy hrozila i smrt. Já jsem se však nevzdal a ve vysílání misionářů do Sovětského svazu a dalších komunistických zemí jsem pokračoval. První misionář do Československa dorazil roku 1968. Okolo roku 1980 jsme začali našim aktivitám v komunistických zemích východní Evropy říkat „mise Motýl“. Larva musí projít dlouhým obdobím utrpení, než jí narostou křídla a stane se motýlem. Podobně trpěli i naši misionáři v ilegalitě komunistických zemí. Vylézt z kukly je pro motýla těžké, ale jakmile má jednou křídla, může si létat, kam chce. Věděli jsme, že jakmile komunismus dospěje k zániku, narostou i našim misionářům křídla a budou moci létat, kam chtějí. Misionářka Kim Jong-un odešla na počátku roku 1959 do Spojených států, kde jezdila po velkých univerzitách a šířila Boží slovo. Tak se setkala s Peterem Kochem, německým studentem na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Tento mladík se rozhodl zanechat studia, odjet lodí do Rotterdamu a začít s misijní činností v Německu. Do komunistických zemí v Asii přicházeli misionáři 145


z Japonska. Museli se vydávat do míst, kde byli v nebezpečí života, aniž se dočkali alespoň zvláštní mše na rozloučenou. Bolelo mě to podobně, jako když jsem kdysi v borovém lese za chrámem Kapsa musel dotlačit pana Čchö Pong-čchuna k tomu, aby se pokusil proniknout do Japonska. Rodič, který se dívá, jak je jeho dítě trestáno, by raději snášel trest sám. Raději bych šel dělat misionáře sám. Mé srdce plakalo, když jsem posílal tyto členy do míst, kde se kvůli své náboženské činnosti ocitli pod dohledem a hrozila jim i poprava. Vždycky, když odjeli, trávil jsem většinu času modlitbami. Upřímnými modlitbami jsem je mohl chránit na životě nejlépe. Misionářská práce v komunistických zemích byla nebezpečná. Žádný misionář nikdy neznal dne ani hodiny, kdy ho komunistická strana dostane. Lidé, kteří odjížděli kázat do komunistických zemí, nesměli říct ani rodičům, kam jedou. Rodiče dobře věděli, jaké nebezpečí tam čeká, a nikdy by svoje děti nepustili. Günthera Werzera byl v Sovětském svazu odhalen KGB a deportován. V Rumunsku, kde byla diktatura Nicolae Ceauşesca na vrcholu moci, tajná policie neustále našim misionářům odposlouchávala a přerušovala telefonní hovory. Jako by misionáři sestupovali do jámy lvové. Přesto však jejich počet v komunistických zemích rostl. Pak došlo k hrozné události v Československu roku 1973, kdy bylo zatčeno třicet našich členů. Mezi nimi byla i Marie Živná, která ve vězení v pouhých čtyřiadvaceti letech zemřela. Stala se tak první mučednicí, která položila při misijní činnosti v komunistické zemi život. O rok později zemřela ve vězení další osoba. Pokaždé, když jsem se dozvěděl, že někdo z našich členů zemřel ve vězení, mi celé tělo ztuhlo jako mrazem. Nemohl jsem mluvit ani jíst. Nemohl jsem se ani modlit. Jen jsem seděl chvíli bez hnutí a nebyl jsem schopen ničeho. Jako bych se proměnil v kámen. Kdyby mě byli nikdy nepotkali, kdyby byli nikdy neslyšeli mé učení, neocitli by se osamoceni ve studené cele a nezemřeli by tam. Když umírali, trpěli místo mě. Ptal jsem se sám sebe: „Má můj život takovou cenu, že pro mě zemřeli jiní? Jak se jim mohu odškodnit za to, že se 146


místo mě vydali obracet komunistický blok na víru?“ Nemohl jsem mluvit. Upadl jsem do bezedného žalu, jako bych se potopil do hluboké vody. Pak se mi zjevila Marie Živná v podobě žlutého motýla. Žluťásek, který uletěl z československého vězení, zatřepetal křídly, jako by mi chtěl říct, že mám být silný a vzchopit se. Tím, že se ani v nebezpečí života neodvrátila od své mise, se Marie opravdu proměnila z housenky v krásného motýla. Misionáři, kteří pracovali v takto extrémních podmínkách, dostávali často zjevení ve snech či viděních. Byli izolovaní a nemohli mezi sebou volně komunikovat, a tak jim Bůh dával vnuknutí a ukazoval jim cestu, po níž se musejí ubírat. Často se stávalo, že když si misionář šel na chvíli lehnout, zdál se mu sen, ve kterém mu hlas řekl: „Rychle vstaň a utíkej pryč.“ Misionář uposlechl a později se dozvěděl, že na místě, kde spal, proběhla krátce nato razie tajné policie. Jindy se jednomu členovi církve zjevil ve snu nějaký člověk, kterého ještě nikdy neviděl, a řekl mu, jak má pokračovat v činnosti. Když se ten člen později setkal se mnou, vykřikl: „To vy jste se mi tenkrát zjevil ve snu.“ Takto jsem riskoval život svůj i našich členů ve snaze svrhnout komunismus a vybudovat Boží království. Navzdory tomu všemu jsem nedostal vízum do Spojených států, protože mě podezírali, že jsem komunista. Nakonec jsem vízum dostal až poté, co jsem v Kanadě předložil materiály na podporu svého tvrzení, že jsem antikomunista. S americkým vízem jsem si dal tolik práce proto, že jsem chtěl bojovat proti temným silám, které zapříčinily morální úpadek Ameriky. Odjel jsem z Koreje vést válku proti silám zla. V té době se všechny velké problémy světa – komunismus, drogy, morální dekadence a nemravnost – v Americe mísily jako v pekelném kotlíku. Prohlásil jsem: „Přišel jsem do Ameriky jako hasič a jako lékař. Když hoří dům, musí přijet hasič, a když je někdo nemocný, musí přijít lékař.“ Byl jsem jako hasič, který přijel do Ameriky udusit plameny nemorálnosti, a jako lékař, který přijel vyléčit Ameriku z nemoci, kvůli níž ztratila Boha z dohledu a dostala se na pokraj záhuby.

147


Na počátku 70. let vězela Amerika až po uši ve vietnamské válce a aktivisté protestovali. V zemi panoval vážný rozkol. Mladí lidé při hledání smyslu života experimentovali s alkoholem, drogami a nevázaným sexem a opomíjeli při tom svou nesmrtelnou duši. Tradiční náboženství, které jim mělo poskytovat oporu, neplnilo svou funkci. Nepomáhalo jim ukončit bezcílné tápání a vrátit se na správnou cestu životem. Hédonistická materialistická kultura stáhla dolů mnoho mladých lidí, jejichž srdce se nemělo čeho chytit. Brzy po příjezdu do Spojených států jsem uspořádal turné po zemi, během něhož jsem hovořil na témata „Budoucnost křesťanství“ a „Naděje, kterou Bůh vkládá v Ameriku.“ Před početným obecenstvem jsem mluvil o slabinách Ameriky tak, jako nikdo jiný. Hlásal jsem, že Amerika stojí na duchu puritánů a za pouhých dvě stě let se stala nejmocnější zemí světa, protože Bůh ji zahrnul nezměrnou láskou a požehnáním. Připomínal jsem posluchačům, že přestože svoboda Ameriky pochází od Boha, Amerika Boha zavrhla. „Amerika má skvělou tradici,“řekl jsem jim. „Stačí ji jen oživit.“ Přišel jsem do Spojených států probudit amerického ducha k životu, zachránit Ameriku před zkázou a apelovat na americký národ, aby litoval a navrátil se k Bohu.

148


Budoucnost patří oceánům

5

V

době, kdy jsem jezdil po světě, nikdo nevěděl, že se zároveň uskutečňují mé plány na vybudování celosvětové ekonomické základny. Církev se rozrůstala, počet misií stoupal a s nimi dramaticky stoupala také naše potřeba finančního zázemí. Potřebovali jsme příjmy. Během turné po osmačtyřiceti státech USA jsem hodně přemýšlel o tom, v jakém odvětví by bylo nejlepší podnikat, abychom měli peníze na své aktivity. Tehdy jsem si všiml, že Američané každý den jedí maso. Zjistil jsem si, kolik stojí jedna kráva. Přišel jsem na to, že kráva, která je v Texasu levná, může v New Yorku stát až několik set dolarů. Když jsem se ale díval na cenu tuňáka, zjistil jsem, že jeden tuňák modroploutvý stojí přes čtyři tisíce dolarů. Tuňák klade vajíčka po milionech, kdežto kráva má vždy jen jedno tele. Bylo mi jasné, že lov tuňáka skýtá mnohem slibnější možnosti než chov dobytka. Potíž však byla v tom, že Američané příliš nejedli ryby. Zato Japonci tuňáka zbožňovali. Ve Spojených státech tehdy žilo mnoho Japonců a v luxusních restauracích, které jim patřily, se za vysokou cenu prodával syrový tuňák. Postupem času Američané přišli syrovým rybám na chuť a tuňáka si oblíbili. 149


Planetu, na níž žijeme, pokrývá z větší části oceán. Spojené státy leží u dvou oceánů, takže mají hojnost ryb. Kromě toho za dvousetmílovým pobřežním pásmem nemá žádná země na vody oceánu územní nárok. Tam může lovit ryby každý. Kdybychom chtěli založit farmu a chovat dobytek, museli bychom si koupit pozemek, ale na moři to není třeba. Stačila nám jedna loď a mohli jsme lovit ryby tak daleko, jak to jen bylo nutné. Oceán je plný jídla. Kromě toho na jeho povrchu panuje čilý lodní ruch. Lodě přepravují produkty ze zemí, kde byly vyrobeny, přes celý svět do míst, kde se prodávají. Oceán je pokladnice, která zaručuje lidstvu příznivou budoucnost. Proto učím, že ten, komu záleží na budoucnosti lidstva, se musí zajímat o oceány. Naučíme-li se milovat oceán, bude nám patřit budoucnost. Koupili jsme ve Spojených státech několik lodí. Nebyly to veliké koráby, jaké jsou k vidění v turistických průvodcích, ale loďky o délce 10 až 12 metrů. Byly to rybářské lodě v zachovalém stavu, velké zhruba jako jachta. Umístili jsme je ve Washingtonu, v San Francisku, v Tampě a na Aljašce. Zakoupili jsme také loděnici na opravy. Prováděli jsme rozsáhlé vlastní výzkumy. Do každé oblasti jsme vyslali jednu loď a měřili tam teplotu vody. Zkoušeli jsme, kolik tuňáků se kde dá denně chytit, a zanášeli jsme data do grafu. Nevycházeli jsme z údajů, k nimž před námi došli odborníci – naši členové sami vypluli na moře sbírat informace. Jako vodítko nám posloužily studie badatelů z univerzit. Všechny oblasti jsem navíc sám navštěvoval, pobýval v nich a obhlížel situaci. Nikdo nenashromáždil přesnější údaje než my. Výzkumy nám daly spoustu práce, ale výsledky jsme si nenechali pro sebe. Podělili jsme se o ně s celou rybářskou branží. Také jsme rozvinuli nová loviště. Když se v jednom místě naloví příliš mnoho ryb, oslabí to rybí populaci. Je třeba nacházet nová místa. Během krátké doby jsme výrazně změnili poměry v americkém rybolovu. Dali jsme se na rybolov na otevřeném moři. Strategie byla taková, že na moře vyplula jedna loď a lovila tam alespoň šest měsíců, aniž by se vrátila do přístavu. Když naplnila svou kapacitu, připlula k ní přepravní loď, zásobila ji potravinami a palivem a naložila úlovek. Na rybářské lodi byly chladírny,

150


kde se ryby daly dlouho skladovat. Naše loď se jmenovala New Hope (Nová naděje) a byla známá svými bohatými úlovky. Sám jsem na ní často lovil tuňáky. Mnoho členů se zprvu lodí bálo. Když jsem přesvědčoval mladé členy, aby se plavili po moři, jejich první reakcí byl strach. „Mívám mořskou nemoc,“ říkali, „Stačí, abych vstoupil na loď, a začne mi být tak špatně, že mám pocit, že umřu.“ A tak jsem vstoupil na loď jako první. Od té chvíle jsem po sedm let strávil na lodi téměř každý den. Ještě dnes, v devadesáti letech, se rád plavím po oceánu, kdykoli na to mám čas. Dnes se na moře odvažuje čím dál více mladých lidí. Jsou mezi nimi i ženy. Pro každý úkol platí, že když se do něj vůdce pustí jako první, jeho lidé ho budou následovat. Tak jsem se stal známým rybářem. Kdybychom však tuňáky pouze lovili, k ničemu by nám nebyli. Museli jsme je také za správnou cenu prodávat. Zřídili jsme zpracovatelský závod a prodávali tuňáky sami. Nakládali jsme je do chladicích vozů a rozváželi jsme je. Pokud nešly na odbyt, otevřeli jsme svou vlastní rybí restauraci a prodávali tuňáky přímo hostům. Jakmile jsme měli vlastní restaurace, nemohl nás nikdo brát na lehkou váhu. Spojené státy mají přístup ke třem z čtyř největších lovišť ryb na světě. Ve vodách u pobřeží Spojených států žijí tři čtvrtiny světové populace ryb. Přesto se v Americe živí rybolovem poměrně málo lidí a celé odvětví rybolovu je nesmírně zaostalé. Vláda se snažila podporovat rybolov mnoha různými opatřeními, ale příliš se jí to nedařilo. Například nabízela k prodeji lodě s velkou slevou pod podmínkou, že je kupující bude využívat po tři roky, ale málokdo této možnosti využil. Jak je to mrzuté, že?! Když jsme do rybolovu začali investovat my, budili jsme rozruch ve všech přístavech, do kterých jsme přišli. Nebylo divu, protože každá oblast, do níž jsme investovali, začala najednou prosperovat. Naším úkolem bylo koneckonců prozkoumávat nové světy. Nejenže jsme lovili ryby, ale také jsme se pouštěli na cesty, po nichž se před námi dosud nikdo nevydal. Být průzkumníkem je tak vzrušující!

151


Oceán se neustále mění. Říká-li se, že lidská mysl je večer jiná než ráno, pak oceán se mění z vteřiny na vteřinu. Proto je tak tajemný a zároveň krásný. Oceán obsahuje vše na nebi i na zemi. Když se na určitém místě nahromadí vodní pára, utvoří se z ní mraky a z nich prší déšť zpátky dolů. Mám moc rád přírodu, protože nikdy neklame. Co je nahoře, to časem spadne dolů, a co je dole, to vystoupá nahoru. Příroda se snaží vše vyrovnávat. Když sedím s udicí u vody, mám pocit, že mám tolik času, kolik ho na světě je. Co nám na moři stojí v cestě? Kvůli komu bychom měli mít naspěch? Máme spoustu času jen pro sebe. Stačí se jen na oceán dívat a mluvit s ním. Čím déle člověk pobývá na oceánu, tím duchovnější život povede. I když je oceán klidný, umí se v mžiku proměnit a rozpoutat vlnobití. Nad loď se vzdují vlny několikrát vyšší než člověk, jako by ji chtěly celou pohltit. Silný vítr za strašlivého kvílení roztrhá plachtu. Myslete však na toto: I když se vzdouvají vlny a burácí vítr, ryby ve vodě spí stále stejně klidně. Poddávají se vlnám a neodporují jim. To jsem se od ryb naučil. Rozhodl jsem se, že se nebudu bát ani těch nejsilnějších vln. Nechal jsem se vlnami unášet. Splynul jsem v jedno se svou lodí a nechal se vlnami vynést vzhůru. Od té doby, co jsem to začal dělat, mým srdcem nic neotřáslo, ať jsem narazil na sebevyšší vlnu. Oceán mi byl v životě tak dobrým učitelem, že jsem založil program Ocean Challenge (Oceán jako výzva), v němž se od oceánu mohou učit mladí lidé vůdcovským schopnostem.

152


Moje naděje na novou americkou revoluci

5

A

meričané se ke mně nejprve chovali přátelsky a pohostinně, ale pak vůči mně ochladli skoro až k nepřátelství. Kladli si otázku, jak se náboženský vůdce z Koreje, bezvýznamné zemičky, která jen taktak přežila válku a hladomor, opovažuje vyzývat Američany k pokání. Nejen Američané byli proti mně. Obzvláště ostře proti mně vystupovala Japonská rudá armáda, komunistická organizace napojená na mezinárodní komunistické hnutí. FBI dokonce zadržela její členy při pokusu vloupat se do studijního centra v Bostonu, kde jsem často pobýval. Tolikrát se mi pokusili ublížit, že moje děti raději začaly chodit do školy v doprovodu bodyguardů. Opakovaně mi vyhrožovali smrtí, takže jsem dokonce jednu dobu řečnil jen za neprůstřelným sklem. Navzdory opozici však přednášky toho Orientálce s malýma očima lákaly čím dál více zájemců. Lidé pozorně naslouchali učení, které se zásadně lišilo od všeho, co byli zvyklí slýchat. Přednášky o základních principech vesmíru a probuzení zakladatelského ducha Ameriky působily na Američany, kteří se propadli do neřestného a zahálčivého pekla, jako závan čerstvého větru. 153


Američané zažívali prostřednictvím mých přednášek revoluci svědomí. Obraceli se ke mně především mladí lidé. Říkali mi „Otec Mun“ či „reverend Mun“, stříhali si dlouhé vlasy po ramena a holili zarostlé brady. Když se změní vzhled, změní se i mysl. Do srdcí mladých lidí, kteří zabředli do alkoholu a drog, tak vstoupil Bůh. Na přednášky chodili mladí posluchači nejrůznějších vyznání. Když jsem přerušil kázání a zeptal se: „Jsou tu nějací presbyteriáni?“ zvedlo se mnoho rukou a ozvalo se hromadné: „Tady.“ Pokud jsem se zeptal: „Jsou tu nějací katolíci?“ zase se zvedly ruce. Když jsem se zeptal: „A kdo tu patří k Jižní baptistické konvenci?“ ozvaly se výkřiky: „Já.“ „Proč jste si přišli poslechnout mě, místo abyste šli na kázání své církve?“ tázal jsem se jich. „Jděte domů a naslouchejte Božímu slovu ve svém kostele.“ Na to publikum odpovídalo: „Chceme slyšet reverenda Muna!“ Obecenstvo se rozrůstalo a časem přišli dokonce i presbyteriánští a baptističtí kněží s mladými věřícími ze svých církví. Reverend Mun se postupně stal ikonou revoluce svědomí v americké společnosti. Učil jsem mladé Američany, jak překonávat překážky. Důkladně jsem jim vštěpoval zásadu, že kdo chce vládnou vesmíru, musí nejprve ovládat sebe sama. Mladým Američanům, kteří žili v době tápání a zmatku, poskytlo mé učení novou inspiraci. S jásotem vítali mé poselství o sexuální čistotě a pravé rodině. Budil jsem tak nadšený ohlas, že jsem se z toho sám nadšením potil. „Chcete nést kříž bolesti?“ ptal jsem se jich. „Na křížovou cestu se nikdo netouží vydat. Vaše srdce by možná rádo, ale tělo říká: ‚Ne!‘ To, co lahodí oku, není nutně dobré pro srdce. Existuje mnoho věcí, které dobře vypadají, ale při bližším prozkoumání jejich vnitřní podstaty v nich objevíme zlo. Pokud se přistihnete, že vyhledáváte pouze věci lahodící oku, musíte se okamžitě zarazit a vynadat si: ‚Ty ničemo!‘ Stejně tak když se vás zmocní touha jíst pouze to, co lahodí jazyku, musíte pokárat své tělo: ‚Ty ničemo!‘ a zastavit se. Vás mladé přitahují osoby opačného pohlaví, že? Proti touhám tohoto druhu se rovněž musíte důkladně obrnit. Kdo neovládá sám sebe, nic ve světě nedokáže. Myslete na to, že pokud se zhroutíte vy, zhroutí se vesmír.“ 154


Učil jsem je mottu, kterým jsem se v mládí sám řídil: „Chceš-li ovládnout vesmír, nejdřív se nauč ovládat sebe sama.“ Amerika oplývala bohatstvím a vypěstovala si posedlost materiálními statky. Uprostřed této materialistické kultury jsem hovořil o záležitostech mysli a srdce. Mysl nelze spatřit okem ani podržet v ruce. Přesto není pochyb, že nás naše mysl ovládá. Bez naší mysli nejsme ničím. Pak jsem hovořil o pravé lásce v centru s Bohem, která by měla mysl vést. Prohlásil jsem, že pravé svobodě se můžeme těšit jen tehdy, až jasně pochopíme sami sebe na základě pravé lásky a naučíme se sebeovládání. Učil jsem je, jakou hodnotu má tvrdá práce. Tvrdá práce není utrpení, ale tvoření. Člověk může pracovat celý život a přitom být šťastný, protože práce ho spojuje s Božím světem. Při práci neděláme nic jiného, než že různě přetváříme věci, které stvořil Bůh. Kdo myslí na to, že prací vlastně dobrovolně vytváří Bohu památník, tomu se žádná práce nezdá tvrdá. Mnoho mladých Američanů se tak utápělo v hojnosti, kterou jim skýtala materialistická kultura, že neuměli pracovat radostně. Učil jsem je tedy pracovat radostně. Probouzel jsem v nich také lásku k přírodě. Mladí Američané byli zajatci nemorální městské kultury a otroky sobeckého životního stylu, a tak jsem jim vysvětloval, jak je příroda drahocenná. Příroda nám byla dána od Boha. Skrze přírodu k nám Bůh promlouvá. Ničit přírodu kvůli prchavému požitku či nepatrnému finančnímu zisku je hřích. Příroda, kterou ničíme, nám vše vrátí v podobě znečištění a ztíží život našim potomkům. Musíme se vrátit k přírodě a naslouchat jí. Říkal jsem mladým Američanům, že když otevřeme svá srdce přírodě a budeme jí naslouchat, uslyšíme slovo Boží. V září 1975 jsme založili Teologický seminář sjednocení v Barrytownu ve státě New York, severně od New York City. Při výběru akademického sboru jsme uplatňovali mezináboženské hledisko, takže jsme mezi profesory měli zástupce judaismu, protestantství, katolictví, pravoslaví a orientální filozofie. Když profesoři přednášeli o svých náboženstvích, kladli jim naši studenti velmi složité otázky a v posluchárnách často probíhaly vášnivé debaty. Tím, jak se tu jednotlivé víry setkávaly a diskutovaly spolu, překonaly postupně falešné představy, které o sobě navzájem měly, a lépe se navzájem pochopily. Nadaní mladí lidé získávali v našem semináři magisterské vzdělání 155


a odcházeli na doktorské studium na Harvard, Yale a další prestižní americké univerzity. Dnes se z nich stali lidé schopní vést náboženský svět na globální úrovni.

156


Washingtonův památník, rok 1976

5

V

letech 1974 a 1975 jsem byl pozván, abych promluvil v Kongresu Spojených států. Hovořil jsem před Sněmovnou reprezentantů na téma „Před Bohem jsme jeden národ“. Oslovil jsem kongresmany podobně jako mladé lidi na ulici: „Amerika se zrodila z Božího požehnání. Toto požehnání však nebylo určeno pouze Američanům. Bůh dal prostřednictvím Ameriky požehnání celému světu. Amerika musí pochopit princip tohoto požehnání a obětovat se, aby zachránila svět. Proto se musí Amerika probudit a navrátit se k duchu, který stál u jejího zrodu. Křesťanství, rozdrobené do nesčetných denominací, se musí sjednotit, pohltit všechna náboženství a otevřít cestu k nové budoucnosti světové civilizace.“ Byl jsem prvním zahraničním náboženským vůdcem, kterého si americký Kongres pozval. Když mě pak pozvali ještě jednou, začalo se o tohoto reverenda Muna z Koreje zajímat mnohem více lidí. O rok později, 1. července 1976, jsme na stadionu Yankees v New Yorku pořádali oslavu dvousetletého výročí americké nezávislosti. Spojené státy 157


tehdy nemohly slavit výročí v klidu a míru. Jednak na ně tlačila hrozba komunismu, jednak mládež vedla život na hony vzdálený od touhy Boha a užívala si drog a volného sexu. Cítil jsem, že Amerika je vážně nemocná. Šel jsem na oslavy s pocitem, že jsem chirurg, který se chystá operovat srdce těžce churavého New Yorku. V den oslav lilo jako z konve a silný vítr potrhal všechny dekorace na stadionu, ale nikdo se nesnažil před deštěm schovat. Kapela začala hrát „You Are My Sunshine“ a celý stadion zpíval s ní. Lidé zpívali píseň o slunci, přestože byli promočení až na kost. Jejich ústa zpívala o slunci, avšak jejich oči plakaly. Déšť se v tu chvíli smísil se slzami. Když jsem vyšel na pódium, dešťovými mraky se jako zázrakem prodraly sluneční paprsky. Jako by Bůh vyslyšel jejich zpěv. Když jsem byl na škole, trochu jsem se věnoval boxu. Dobrému boxerovi můžete zasadit přímých úderů, kolik chcete, a přesto ho vůbec neohrozit. Pokud ale umíte strefit pořádný hák na bradu, otřesete i tím nejsilnějším boxerem. Hodlal jsem zasadit pořádný hák na bradu Americe. Cítil jsem, že je potřeba uspořádat nějaké mnohem větší shromáždění než doposud, aby se jméno Son-mjong Mun nesmazatelně vrylo Američanům do paměti. Washingtonův památník stojí v parku National Mall v samém středu hlavního města Spojených států. Vypadá jako naostřená tužka a tyčí se do výšky 183 metrů. Od památníku se táhne rozlehlá travnatá plocha až k jezírku u Lincolnova památníku. Rozhodl jsem se uspořádat veliké shromáždění právě tam, v symbolickém srdci Ameriky. K tomu jsme však potřebovali povolení jednak od americké vlády, jednak od policie národních parků. Mnoho vysoce postavených amerických činitelů mě tou dobou nemělo příliš rádo. Nechal jsem totiž otisknout v novinách inzeráty, v nichž jsem vyzýval Američany, aby odpustili bývalému prezidentu Richardu Nixonovi, který se kvůli aféře Watergate dostal do krize. Toto stanovisko bylo velmi nepopulární. Vláda Spojených států proto naši žádost opakovaně odmítala a potřebné povolení se nám podařilo sehnat až čtyřicet dnů před samotnou akcí. Naši členové mě upozorňovali, že můj plán je příliš ambiciózní a měli bychom ho včas ukončit. National Mall, kde stojí Washing158


tonův památník, je prostorný park uprostřed městské zástavby. Je tu málo stromů, pouze velká travnatá plocha. Pokud přijde málo lidí, bude to příliš zřetelně vidět. Tak velký prostor by zaplnily jedině statisíce účastníků. Naši členové si mysleli, že to nedokážeme. Před námi uspořádali velkou akci na National Mall pouze dva lidé: Martin Luther King, který vedl u schodů Lincolnova památníku demonstraci za občanská práva, a reverend Billy Graham. To místo bylo plné symboliky a představovalo pro mě výzvu. Bez ustání jsem se za toto shromáždění modlil. Čtyřikrát jsem si sepsal projev, který jsem chtěl pronést. Týden před akcí jsem byl stále ještě na vážkách, co mám vlastně říkat. Text projevu jsem dokončil až tři dny před akcí. Většinou si texty dopředu nechystám. V tomto případě jsem však udělal výjimku, protože jsem chtěl, aby shromáždění dopadlo dobře. Věděl jsem, že to bude významná událost, ale nebyl jsem si jistý, v jakém smyslu. Na to, co se stalo onoho dne, 18. září 1976, nikdy nezapomenu. Lidé přicházeli k Washingtonovu památníku už od časného rána. Přišlo asi tři sta tisíc lidí. Těžko říct, odkud se všichni vzali. Měli různou barvu vlasů i pleti. Sešly se tam všechny rasy, které Bůh seslal na zemi. Bylo to shromáždění vpravdě globální, dalších přívlastků není třeba. Před tímto davem jsem prohlásil: „Dvě stě let připravoval Bůh Ameriku. Nyní je čas se probudit. Amerika musí přijmout odpovědnost za svět. Vyzbrojena ideologií bohismu musí osvobodit svět od komunismu a konečně nastolit Boží království na zemi.“ Mou řeč neustále přerušoval jásot a potlesk. Na konci roku 1976 otiskl Newsweek v obrazovém ohlédnutí za událostmi uplynulého roku mou fotografii a označil mě za jednoho z aktérů obrození 70. let. Zároveň na mě však čím dál více lidí pohlíželo s nedůvěrou a strachem. Byl jsem pro ně jen podivný kouzelník z Východu. Nebyl jsem běloch, aby ve mě mohli věřit a následovat mě. Říkal jsem něco jiného, než co byli zvyklí slýchat v kostele, a to v nich vzbuzovalo nejistotu. A především nehodlali strpět, aby mladí běloši uctívali a následovali Asiata s úzkýma očima ve tvaru ryby.

159


Začali šířit fámy, že prý nevinné bělošské mládeži vymývám mozky. V pozadí za těmi, kdo mě podporovali, se tak utvořila skupina mých odpůrců. Věděl jsem, že mě postihne další krize. Nebál jsem se však, protože jsem věděl, že jednám správně. Spojené státy mají pověst země, kde panuje svoboda a rovnost a kde si lidé všech ras mohou splnit americký sen. Ve skutečnosti tu však probíhají velké neshody, které pramení z rasové a náboženské diskriminace. To jsou chronické potíže, které se s Amerikou vlečou už od její dávné historie, a proto se mnohem hůře léčí než choroby společnosti jako nemorálnost a materialismus, které vznikly až vlivem hojnosti 70. let 20. století. Zhruba v té době jsem ve snaze o ekumenickou harmonii navštěvoval černošské církve. Mezi černošskými vůdci byli i takoví, kteří kráčeli ve šlépějích Martina Luthera Kinga a usilovali o ukončení rasové diskriminace a nastolení Božího míru ve světě. Někteří z těchto kněží měli ve sklepě pověšené obrázky trhů z otroky, které existovaly celá staletí, než byly zakázány. Častým výjevem byl černoch pověšený na strom, kterého upalují zaživa, nebo do naha vysvlečení černoši a černošky, které si potenciální kupci prohlížejí jako věci. Na jiném obraze bylo plačící černé dítě, které právě sebrali matce. Těžko se dalo věřit, že člověk byl někdy schopen takového barbarství. „Počkejte a uvidíte,“ řekl jsem na shromáždění v Chicagu 24. října 1975. „Do třiceti let budou mít Spojené státy prezidenta, který bude pocházet ze smíšené rodiny černochů a bělochů.“ Moje proroctví se naplnilo, když do úřadu prezidenta nastoupil Barack Obama, který většinu dospělosti prožil právě v Chicagu. Toto proroctví se však nenaplnilo samo od sebe. V bojích mezi rasami prolilo mnoho lidí krev a pot, a nyní jejich úsilí konečně přineslo ovoce. Na shromáždění u Washingtonova památníku přišli kupodivu i duchovní ze zavedených amerických církví se svými věřícími. Poznali, že mé poselství přesahuje jednotlivé denominace a že skýtám mladým lidem inspiraci. Vyzýval jsem lidi, aby se povznesli nad rozdíly mezi denominacemi a náboženstvími, a u Washingtonova památníku se má výzva uskutečnila. Shromáždě160


ní u Washingtonova památníku bylo zázrak. Přišly na něj statisíce lidí, díky nimž se řadí k nejmasovějším akcím, které se kdy v National Mall konaly.

161


„Neplačte kvůli mně, plačte kvůli světu“

5

P

o dobru často přichází zlo. Na plakáty a reklamy, kde byla moje fotografie, mi začali přikreslovat knírek, abych se podobal Hitlerovi. Nazývali mě antisemitou a tvrdili, že moje učení je protižidovské. Potíže jsem měl i s křesťany. Počet stoupenců, kteří se chtěli ode mě učit Božímu principu, mezi mládeží i duchovenstvem rostl, a tak mě znovu začaly perzekuovat zavedené církve, tentokrát americké. A konečně, protože jsem říkal, že Amerika má povinnost zastavit šíření komunismu ve světě, se proti mně postavila také americká levice a hledala způsoby, jak mou činnost zastavit. Jak rostla naše popularita, čím dál víc lidí o mně začínalo pochybovat nebo se mě obávat. Mladí lidé odcházeli z univerzity či ze zaměstnání, aby mohli cestovat po Spojených státech, šířit mé učení a shánět peníze na naši činnost, a jejich rodiče si pochopitelně dělali starost o jejich zajištění. Když Spojené státy zasáhla aféra Watergate, setkal jsem se s prezidentem Nixonem a naléhal na něj, aby vyhověl Boží vůli a zůstal v úřadu. Apeloval jsem na americký národ, aby podržel svého prezidenta a poskytl mu „lásku, odpuštění a sjednotil se s ním“. To vyvolalo bouřlivou reakci levicových mé162


dií. Najednou na mě vytahovala věci, které jim předtím nevadily. Konzervativci mi zároveň vyčítali, že jsem příliš liberální a moje učení nabourává tradiční hodnoty. Křesťanům se také často nelíbilo moje nové pochopení ukřižování: Ježíš přišel na svět jako Mesiáš, avšak to, že bude ukřižován, nebylo předurčeno Boží vůlí. Ukřižováním Ježíše byly Boží plány na království míru zmařeny. Kdyby Izrael přijal Ježíše jako Mesiáše, nastal by ve světě mír a došlo by k sjednocení kultur a náboženství Západu a Východu. Ježíš však zemřel na kříži, a tak Bůh odložil úplnou spásu až na druhý příchod. Toto pojetí ukřižování vyvolalo silnou opozici. Pro zavedené křesťanské církve i pro židovskou komunitu jsem se stal nepřítelem. Zkoušeli mnoho způsobů, jak mě dostat pryč z Ameriky, a každý k tomu měl jiné důvody. Nakonec mě znovu zavřeli do vězení. Veškerá má činnost směřovala k jedinému cíli – k obrodě Ameriky a obnovení její morálky, aby naplňovala Boží vůli – a přitom jsem byl obviněn z daňového úniku. Tou dobou jsem už dávno překročil šedesátku. První tři roky, kdy jsem působil v Americe, přicházely dary z celého světa na bankovní účet vedený v New Yorku na moje jméno. Byly to peníze církve, které u mě byly v úschově, jako je to v některých denominacích běžné. Z těchto peněz byl na můj účet připisován úrok. Byl jsem obviněn, že jsem tento úrok neuvedl jako příjem ve svém osobním daňovém přiznání za roky 1973 až 1975. Daň z úroku byla odhadnuta na 7 500 dolarů. Za normálních okolností by byla udělena pokuta, ale já jsem musel k soudu a roku 1982 jsem byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve federálním nápravném zařízení Danbury v Connecticutu. Výkon trestu jsem nastoupil 20. července 1984. Den před tím, než jsem se měl hlásit ve věznici Danbury, jsem se sešel se členy, kteří se shromáždili ve studijním středisku Belvedere v Tarrytownu ve státě New York. Bylo to pohnuté setkání. V Belvedere se tehdy sešly tisíce mých stoupenců a s pláčem se za mě modlily. Vzal jsem si slovo a vyzval je, aby nesmutnili. „Jsem nevinný,“ řekl jsem jim. „Neudělal jsem nic špatného. Vidím, jak se zpoza Danbury line jasné světlo naděje. Neplačte kvůli mně, plačte kvůli 163


Americe. Milujte Ameriku a modlete se za ni.“ Stál jsem před těmi plačícími lidmi s rukama pozvednutýma na znamení naděje. Mé prohlášení vyvolalo rozruch mezi věřícími. Vzniklo „Sdružení společného utrpení“ a na mou podporu se pořádaly hromadné modlitby. Sdružení společného utrpení utvořili kněží všech vyznání a náboženství, kteří se náhle přidali na mou stranu, protože v mém uvěznění viděli útok na náboženskou svobodu v Americe. V den, kdy jsem nastoupil do vězení, jsem věděl, že se nemám čeho bát. Vím, jak to ve vězení chodí. Lidé okolo mě však ne, a tak se báli, že by se mě nějaký odpůrce mohl pokusit připravit o život. Já jsem však zamířil do vězení se vztyčenou hlavou.

164


„Proč musí můj otec do vězení?“

5

I

ve věznici Danbury jsem se řídil zásadou žít pro druhé. Vstával jsem časně ráno a uklidil všude, kde byla špína. V kavárně se ostatní hrbili nad jídlem a buď podřimovali, nebo klábosili, ale já jsem seděl rovně a důstojně. Když jsem dostal práci, pracoval jsem ze všech nejpilněji a po očku jsem sledoval, jak si vedou ostatní. Ve volném času jsem si četl Bibli. Jeden vězeň si všiml, že ve dne v noci čtu Bibli, a řekl mi: „Ty máš Bibli? Já mám zase jinou Bibli, podívej se!“ Hodil mi časopis. Byl to pornografický magazín Hustler. Ve vězení se o mně vědělo, že pracuji bez řečí. Četl jsem knihy a meditoval jsem. Za tři měsíce jsem se s spřátelil se spoluvězni i s dozorci. Spřátelil jsem se s narkomanem i s tím vězněm, jehož Biblí byl porno časopis. Po pár měsících se se mnou spoluvězni začali dělit o věci, které dostávali zvenku. Jakmile jsme si vzájemně otevřeli srdce, bylo to, jako by do vězení přišlo jaro. Americké úřady mě nechtěly doopravdy poslat do vězení. Rozhodly se mě odsoudit v době, kdy jsem byl na cestě v Německu, a nejspíš by se spokojily s tím, kdybych se už nevrátil. Nechtěly mě zavřít. Chtěly mě vystrnadit ze 165


země. Moje sláva v Americe stoupala a počet mých stoupenců rostl, a tak mi postavily do cesty zátaras. Byl jsem trnem v oku zavedených církví, stejně jako kdysi v Koreji. Věděl jsem, o co jim jde, a tak jsem se rozhodl do Ameriky vrátit a trest si odsedět. Potřeboval jsem toho v Americe ještě hodně vykonat. Jít do vězení není podle mě úplně špatné. Jestliže mám přimět k pokání lidi, jejichž život je slzavým údolím, musím sám ronit slzy. Dokud nezakusím v srdci stejný zmar jako ostatní, těžko je mohu přivést k Bohu. Nebesa vskutku fungují nevyzpytatelně. Po mém uvěznění obvinilo sedm tisíc kněží a náboženských vůdců americkou vládu z omezování svobody vyznání a spustilo kampaň za mé osvobození. Mezi nimi byl také konzervativec Jerry Falwell, reverend Jižní baptistické konvence, a liberál dr. Joseph E. Lowery, který žehnal při inauguraci Baracku Obamovi. Tito dva se stali vůdčími osobnostmi boje za mou záchranu. Přidala se k nim také moje dcera In-džin, mladá dívka, které tehdy ještě nebylo ani dvacet. Předstoupila před několik tisíc duchovních a se slzami v očích přečetla dopis, který napsala soudci, jenž nade mnou vynesl rozsudek: „Můj otec po celý život koná Boží vůli a na této cestě ho neustále provázejí slzy a utrpení. Nyní je mu 64 let. Jeho jediným zločinem je láska k Americe. Přesto v tuto chvíli umývá nádobí ve vězeňské kavárně nebo vytírá podlahu. Před týdnem jsem otce navštívila a poprvé jsem ho spatřila ve vězeňském mundúru. Rozplakalo mě to. Otec mi řekl, abych pro něj neplakala a místo toho se modlila za Ameriku, abych přetavila svůj hněv a žal v mocnou sílu, která přinese do této země opravdovou svobodu. Řekl mi, že dokud bude ve vězení, vydrží všechna protivenství, strpí každou nespravedlnost a ponese každý kříž. Svoboda vyznání je základem všech svobod. Jsem neskonale vděčná každému, kdo se za svobodu vyznání postavil.“ Za dobré chování mi zkrátili trest o šest měsíců a po třinácti měsících jsem byl propuštěn na svobodu. V den, kdy jsem vyšel z vězení, se ve Washingtonu konal oslavný banket. Čekalo tam na mě sedmnáct set křesťanských kněží a židovských rabínů. Když jsem k tomuto shromáždění promlouval, zopa166


koval jsem svůj názor, že je nutné povznést se nad rozdíly mezi jednotlivými denominacemi a náboženstvími. Mluvil jsem hlasitě, protože jsem hovořil k celému světu a bylo mi úplně jedno, jak zareagují moji protivníci. „Bůh není denominacionalista. Podružné teologické spory ho nezajímají. Jeho velké rodičovské srdce nezná rozdílu mezi národnostmi a rasami. Neexistují v něm přehrady mezi národy a kulturami. I dnes se Bůh neustále snaží obejmout všechny lidi světa jako Své děti. Dnešní Amerika trpí rasovými problémy, zmatením hodnot a morální degradací, duchovní vyprahlostí, úpadkem křesťanské víry a ateismem komunistů. Proto jsem vyslyšel Boží volání a přijel do této země. Dnešní křesťanství musí projít velkým probuzením a spojit se v jedno. I vy, kněží, musíte přehodnotit své úlohy, které jste dosud plnili, a kát se. Dnes se opakuje situace z doby před dvěma tisíci lety, kdy Ježíš nabádal lidi k pokání. Musíme naplnit důležité poslání, které Bůh Americe uložil. Současná situace je neudržitelná. Musí dojít k nové reformaci.“ Jakmile jsem byl z vězení venku, nic mě již nemohlo zastavit. Můj hlas zněl hlasitěji než kdy dříve, když jsem dával padlé Americe varování. Přesvědčeně jsem opakoval, že jedinou cestou k obrodě Ameriky je návrat k Boží lásce a morálce. Věznili mě, přestože jsem neudělal nic špatného, ale i to byla Boží vůle. Kněží, kteří se o mé osvobození zasazovali, začali přijíždět do Koreje, aby se o mé práci dozvěděli více. Chtěli přijít na to, čím je reverend Mun pro mladé Američany tak atraktivní. Sto dvacet z nich utvořilo po návratu do Spojených států Konferenci amerických kněží pro vůdcovství (ACLC – American Clergy Leadership Conference).

167

SNÍMKY Z MÉHO ŽIVOTA

169

• SNÍ M KY Z M É H O ŽIVOTA •

Dům v Severní Koreji, kde jsem se narodil. Původně měl na každé straně malou přístavbu, ale dnes zůstala jen hlavní budova.

Časně ráno na Velikonoční neděli 17. dubna 1935 se mi v modlitbách zjevil Ježíš a uložil mi nebeské poslání. Podle korejského počítání mi bylo šestnáct let. Tento obraz z roku 1982 od Šigejoši Watanabeho dobře vystihuje ducha toho okamžiku. 171


Vlevo: Můj dědeček Mun Čchi-guk, který se zasloužil o vzdělávání venkovské mládeže. Uprostřed: Můj prastrýc Mun Jun-guk, známý pastor a korejský vlastenec. Vpravo: Portrét mé matky Kim Kjong-gje, zhotovený roku 1988 podle starých fotografií.

Vlevo: Moje fotografie ze studií v roce 1941. Toho roku jsem absolvoval technickou školu, kde jsem studoval elektroinženýrství. Vpravo: Vaříme rýži s bratrancem Mun Sung-rjongem (druhý zleva) a přáteli na konci 30. let. Já jsem vpravo. 172




Na začátku 40. let jsem učil v nedělní škole Ježíšovy církve v Mjongsudä v Soulu. Stojím v zadní řadě (označen šipkou).



8. března 1941. Absolventi třetího, závěrečného ročníku Kjongsongské obchodní a technické školy. Já jsem pátý zleva v zadní řadě (označen šipkou).

173


Tato bitevní loď se zapojila do bombardování Hungnamu, kde jsem byl téměř tři roky vězněn. Jednotky OSN, k nimž patřil i budoucí generál americké armády Alexander Haig, mě bombardováním dne 14. října 1950 vysvobodily z pracovního tábora.

Nahoře: Chatrč s hliněnými stěnami, kterou jsem postavil s Kim Won-pchilem na počátku roku 1951 z krabic od potravin na opuštěném kopci poblíž pusanského hřbitova. Vpravo: Členové naší církve mě zdraví po propuštění ze soulské věznice Sodämun 4. října 1955. Byl jsem obviněn z „vyhýbání se vojenské službě“, přestože během války jsem byl v severokorejském vězeňskémtáboře. Po třech měsících ve vězení jsem byl prohlášen za nevinného. 174


Krátce po propuštění z věznice Sodämun hovořím k našim členům v kostele v Čchongpcha.

1. listopadu 1958. Pózuji se studentkami ženské univerzity Ihwa a profesorkou Čchö Won-bok (vpravo), které byly pro svou víru nespravedlivě vyloučeny. 175


Předjaří roku 1959 ve vesnici Jamok v provincii Kjonggi. Pomáhal jsem s členy církve sázet rýži. Rolníci z toho měli prospěch a my jsme se něčemu přiučili.

V Soulu jsme často chodili ven, kde jsem hovořil ke členům církve o Boží prozřetelnosti. 176


Vlevo: 11. dubna 1960 jsem se oženil s Hak-ča Han, která společně se svou matkou, jež byla mou ranou následovnicí, uprchla během korejské války ze Severní Koreje. Vpravo: Romantická chvilka s manželkou na čchongpchjongském jezeře.

Ani na tomto rodinném snímku, pořízeném v Koreji 1. ledna 2009, nejsou všichni. Máme 14 dětí, které žijí ve všech koutech světa, a stále rostoucí počet vnoučat a pravnoučat. 177


1. května 1966, na 12. výročí založení Církve sjednocení, podepisuji druhé vydání Božího principu, mého učení, v korejském jazyce. Já jsem vlevo.

Během druhého světového turné v roce 1969. Hnutí se v Japonsku již velmi rozrostlo a setkání se musela konat na rozlehlých veřejných prostranstvích, například v tomto parku na předměstí Tokia. 178


1. února 1974, v době vrcholící aféry Watergate, jsem se setkal v Bílém domě s prezidentem Richardem Nixonem. Prostřednictvím novinových inzerátů jsem požádal americkou veřejnost a média, aby mu kvůli silné a jednotné Americe dopřáli „odpuštění, lásku a sjednotili se s ním“.

1. října 1973, newyorská Carnegie Hall, první zastávka na řečnickém turné po 21 amerických městech, které skončilo 29. ledna 1974. 179


Na Demonstraci za svobodný svět bylo 7. června 1975 na ostrově Joido v Soulu přítomno přes 1,2 milionu lidí.

Washingtonův památník, 18. září 1976. V rámci oslav dvousetletého výročí nezávislosti USA jsem před zhruba 300 000 lidmi prohlásil, že „Bůh vkládá naději v Ameriku“. Po mé levici stojí doktor Pak Po-hi, můj tlumočník. 180


Doktor Morton Kaplan, moderátor 12. Mezinárodní konference o jednotě věd (ICUS), která se konala 24.-27. listopadu 1983 v Chicagu, mi děkuje jménem účastníků. Celkem jsem uspořádal 21 každoročních konferencí ICUS, které se zaměřovaly na vztah mezi vědou a absolutními hodnotami.

Ve věznici Danbury v Connecticutu jsem pobýval od 20. července 1984 do 20. srpna 1985. Byl jsem obviněn, že jsem nezaplatil daň z úroků ve výši 7 500 dolarů, přestože jsem miliony dolarů investoval do morální obrody USA. Na snímku (vpravo) kráčím po dvoře věznice s Takeru Kamijamou, mým následovníkem. 181


Já a moje manželka pořádáme Svaté manželské požehnání v soulské sportovní hale Čamšil 14. října 1982. Požehnání a snaha o „Světový mír prostřednictvím ideálních rodin“ patří k ústředním bodům mého učení. Od roku 1960 do začátku roku 2010 jsem udělil Požehnání více než 4 milionům lidí při takovýchto obřadech a prostřednictvím živých satelitních přenosů.

22. prosince 2003 se před Skalním dómem v Jeruzalémě sešli zástupci křesťanství, islámu, judaismu a dalších náboženství v rámci Blízkovýchodní mírové iniciativy. Stovky náboženských a společenských vůdců podnikly na podporu míru ve Svaté zemi přes 40 poutí. 182


Tuto budovu bývalého katolického semináře Křesťanských bratří u řeky Hudson ve státě New York jsem roku 1975 koupil, abych tu zřídil Teologický seminář sjednocení (UTS), přístupný pro stoupence všech věr. Pedagogický sbor jsem sestavil z význačných osobností jednotlivých světových náboženství.

Na návštěvě naší strojírny v Německu v roce 1989. Už dlouho se zasazuji o to, aby všechny země měly přístup k pokročilým technologiím a zajistily si tak svobodu a prosperitu. 183


Srpen 1998, lov lososů královských na aljašském ostrově Kodiak. Jsem čtvrtý zleva a po mém boku stojí moje žena. Po obou stranách jsou vůdčí představitelé církve.

4. června 2002 přišel na zdvořilostní návštěvu do mé rezidence v soulské čtvrti Hannam fotbalový velikán Pelé. Moje manželka na snímku vysvětluje myšlenku fotbalového turnaje – Světového poháru míru.Sdílím s Pelém vizi, že fotbal má potenciál spojovat země mírovými mosty. 184


6. prosince 1991 jsme s manželkou na pozvání prezidenta Kim Ir-sena navštívili severokorejský Pchjongjang. S Kim Ir-senem jsme se setkali v prezidentském paláci Madžon v Hungnamu.

24. března 1994 jsem hostil prezidenta Michaila Gorbačova a jeho ženu Raisu Gorbačovovou na Summitu pro světový mír v Koreji. Na tento summit jsem svolal bývalé hlavy států, aby zde hledaly řešení konfliktů.

185


20. října 2005 mě přivítal ukrajinský prezident Leonid Kravčuk během mého turné po 120 zemích u příležitosti založení Univerzální federace míru.

1. prosince 2005 v prezidentském paláci Malacañang v Manile přivítala mě a mou ženu Její Excelence Gloria Macapagal Arroyová, prezidentka Filipín. V té době jsem naléhal na OSN, aby se zavázala podporovat mezináboženskou spolupráci, a bylo pro mě zadostiučiněním, že za vlády Arroyové byly na Filipínách podniknuty kroky ve stejném duchu. Také tehdejší filipínský předseda parlamentu Jose De Venecia mě podpořil ve snaze o zřízení mezináboženského poradního orgánu při OSN.

23. září 2007 jsem v newyorském Manhattan Center vyzval delegáty ze 194 zemí, aby se zavázali položit základy nové „ábelovské“ neboli „mírové“ OSN, která by naplňovala ideály OSN cestami, při nichž by byl kladen důraz na žití ve prospěch druhých. 186

KAPITOLA PÁTÁ

MILUJÍCÍ RODINY MOHOU ZMĚNIT SVĚT

187


Moje manželka Hak-ča Han

5

K

dyž jsem svou manželku poprvé spatřil, bylo jí čtrnáct let a právě dokončila základní školu. Byla to tichá dívka, která nikdy nezvyšovala hlas a neupozorňovala na sebe. Do kostela a z kostela chodila po stále stejné cestě. Poprvé mi byla představena jako dcera paní Hong Sun-ä, jedné z raných členek Církve sjednocení. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se jí. „Hak-ča Han,“ odpověděla jasným hlasem. V tu chvíli, aniž jsem chápal, co se děje, jsem třikrát za sebou zopakoval: „V Koreji se narodila Hak-ča Han!“ a začal jsem se modlit: „Bože! Děkuji ti, že jsi poslal do Koreje tak úžasnou ženu jako Hak-ča Han.“ Pak jsem se na ni podíval a oslovil ji: „Obávám se, Hak-ča Han, že budeš muset podstoupit velikou oběť.“ To všechno mi samo vyšlo z úst. Paní Hong se mi později svěřila, že se jí zdálo divné, že jsem při prvním setkání s její dcerou třikrát opakoval tatáž slova. Moje manželka si na to krátké první setkání také pamatuje. Pamatuje si prý všechno, co jsem tehdy řekl, jako by moje slova byla kázání určené pouze 188

• M I LUJÍ C Í ROD I NY M OH OU ZM Ě NI T SVĚ T •

jí, a uchovávala je v srdci. Měla tehdy pocit, že dostává zjevení ohledně své budoucnosti, které by si měla zapamatovat. Její matka byla ze zbožné presbyteriánské rodiny, takže Hak-ča Han byla vychovávána v křesťanské víře. Pocházela z Čongdžu, odkud pocházím i já, ale až do korejské války, kdy odešla na Jih, bydlela v Andžu. Když se paní Hong přidala k naší církvi, žila zbožným životem v Čchunčchonu a vychovávala svou dceru přísně. Moje žena studovala zdravotní školu, která patřila katolické církvi. Tamější pravidla byla prý tak přísná jako v klášteře. Hak-ča Han měla jemnou povahu a v době, kdy ji vychovávala matka, nechodila nikam jinam než do školy a do kostela. Mně bylo tehdy čtyřicet a vycítil jsem, že nadešel čas, abych se znovu oženil. Čekal jsem jen, až mi Bůh dá znamení: „Nastal čas, ožeň se.“ A tak jsem udělal, co mi bylo řečeno. Jedna starší žena z naší církve, jménem Či Sung-do, začala roku 1959 chystat mé zásnuby, i když jsem ještě neměl žádnou nevěstu. Jiná členka církve, která se už sedm let modlila, abych našel ženu, mi jednoho dne oznámila, že měla sen, v němž viděla Hak-ča Han jako mou manželku. Také paní Či Sung-do mi pověděla, že měla podivný sen: „Bylo to nesmírně zvláštní! Viděla jsem přilétat stovky jeřábů. Pokoušela jsem se je odehnat máváním rukou, ale bylo jich čím dál víc a nakonec vás celého pokryli bílým peřím. Mohlo by to být nějaké znamení pro budoucnost?“ Čínský znak hak ve jméně Hak-ča Han znamená jeřáb. Pak měla sen i sama Hak-ča. Han. Zjevil jsem se jí já a řekl jsem jí: „Blíží se čas, začni s přípravami.“ Později se mi moje žena svěřila, že mi ve snu pokorně odpověděla: „Vždycky jsem žila v souladu s Boží vůlí. V budoucnu se budu řídit Boží vůlí nadále, ať už bude jakákoli, a budu Jeho služebnicí.“ Pár dní poté, co se mé budoucí nevěstě zdál tento sen, jsem požádal paní Hong, ať mi svou dceru přivede. Setkal jsem se s ní poprvé od té doby, kdy mi byla představena ve věku čtrnácti let. Ten den jsem položil té mladé dámě spoustu otázek. Pokaždé odpověděla vyrovnaně a jasně. Požádal jsem ji, aby nakreslila obrázek. Bez váhání vzala tužku a začala kreslit na list papíru. Když skončila a obrázek mi ukázala, mocně na mě zapůsobil. Podíval jsem se jí do

189


tváře a spatřil na ní krásně stydlivý výraz. Měla srdce stejně nádherné jako obrázek, který nakreslila. Zasnoubili jsme se 27. března 1960 a svatba se konala za pouhé dva týdny, 11. dubna. Původně jsem žádné datum svatby neurčil, ale za pár dní jsem své nevěstě zatelefonoval: „Svatební obřad se bude konat zítra ráno.“ Odpověděla pouze: „Opravdu?“ Na nic se neptala a ani se nepokoušela nic namítat. Vůči Nebesům byla naprosto poslušná. Tak čistá a jemná Hak-ča Han byla. Pokud jde o Boží vůli, je její odhodlání dodnes pevné. Na svatbě jsem měl na sobě samogwandä, formální oděv státních úředníků, který se dnes běžně nosí na tradičních svatbách, a Hak-ča Han měla tradiční korejské šaty se svatební čelenkou čokturi. Má nevěsta, které tehdy bylo sedmnáct a byla o více než dvacet let mladší než já, působila sebevědomě a její obličej s pevně semknutými rty byl oslnivě krásný. Při obřadu jsem své nevěstě sdělil, že se vydává na strastiplnou cestu. „Už si asi uvědomuješ, že naše manželství se nebude podobat žádnému jinému. Stáváme se manželi, abychom dokončili poslání, jež nám uložil Bůh, a stali se Pravými rodiči, kteří nebudou usilovat pouze o vlastní štěstí, o štěstí pouhých dvou jednotlivců, jako lidé ve světě. Bůh hodlá nastolit na zemi Nebeské království prostřednictvím pravé rodiny. Vydáme se po obtížné cestě za tím, abychom se stali Pravými rodiči, kteří otevřou ostatním brány Nebeského království. Dosud nikdo v dějinách se po této cestě nevydal, takže sám nevím, co nás na ní přesně čeká. V nadcházejících sedmi letech zakusíš mnoho útrap, které bude těžké vydržet. Nesmíš ani na okamžik zapomenout, že vedeme jiný život než ostatní. Než něco uděláš, i kdyby to byla sebemenší maličkost, poraď se vždycky napřed se mnou, a uposlechni mě ve všem, co ti řeknu.“ Odpověděla: „Mé srdce je rozhodnuté. Nedělej si starosti, prosím.“ Ten den jsem jí viděl na tváři, že se pevně rozhodla. Těžkosti jí začaly den po svatbě. Tou první bylo, že nemohla tak volně jako dříve vídat svou matku. Moje žena, její matka ani matka její matky neměly sourozence. Vztah mezi matkou a dcerou byl proto neobyčejně silný. Aby se moje žena pořádně soustředila na své veřejné poslání, požádal jsem ji, aby po tři roky vedla v pod190


statě asketický život. Znamenalo to, že se tři roky nesměla vidět s matkou ani s nikým jiným z rodiny. Bydlela v pokoji, který jí pronajímal jeden člen církve. Do kostela chodila pouze jednou denně, a to většinou večer. Aby nebudila rozruch, vycházela zadním vchodem. Já jsem se často účastnil bohoslužeb nebo jsem se celé noci modlil a domů jsem chodil málokdy, ale to nebylo důvodem jejího odloučení. Odloučení jí mělo přinést duchovní základ bezpodmínečné oddanosti našemu poslání. Vzhledem k tomu, že o mně stále kolovaly skandální pomluvy, bylo odloučení od rodiny i ode mě pro mou mladou ženu dvojnásob náročné. V době naší svatby působila Církev sjednocení již na více než sto dvaceti místech v Koreji. I v naší církvi se však našli lidé, kteří naše manželství kritizovali. Někteří mé ženě záviděli, někteří ji nenáviděli a vyprávělo se mnoho drbů. Jako by toho nebylo dost, bydlela moje žena u cizích lidí, zatímco kolem mě se neustále točily starší ženy z církve. Nakonec všechna kritika a závist vůči mé ženě utichla kvůli tomu, jak zdánlivě chladně jsem se k ní choval. Lidé s ní naopak začali soucítit. Mnoho členů mi například vyčítalo, že jsem svou ženu nemohl navštívit, když po narození naší první dcery trpěla poporodní depresí a chvěla se ve špatně vytápěném pokoji zimou. Někteří se dokonce podivovali: „Jak si vůbec může říkat její manžel?“ „Zacházíte příliš daleko, pane,“ říkali mi. „Když jste si ji vzal, měl byste s ní žít. Proč jí tak ztrpčujete život? Vždyť vás skoro nevídá.“ Ti, kdo mou ženu kritizovali, se postupně přikláněli na její stranu. Přestože moje žena byla mladá, bylo nutné, aby prošla tvrdým výcvikem. V době, kdy jsme spolu žili, neustále čelila různým tlakům. Neměla jedinou chvilku sama pro sebe. Byla neustále napjatá, jako by kráčela po tenkém ledu, a říkala si: „Bude dnešek klidnější? Bude zítřek klidnější?“ Protože musela splnit Boží kritéria mateřské lásky, opravoval jsem jí dokonce i každé špatně zvolené slovo. Někdy jsem kvůli nebeskému poslání musel krotit i její city ke mně. Všechno to bylo nutné k tomu, aby se stala Pravou matkou, ale jsem si jistý, že jí to působilo nesmírný žal.

191


Mně smělo uklouznout slovíčko, aniž bych se nad ním příliš rozmýšlel. Ale ona se musela zcela ztotožnit s každým mým slovem, takže určitě velice trpěla. Trvalo nám to sedm let, než jsme se jeden druhému přizpůsobili. Vyprávím to všechno proto, že v manželství je nejdůležitější důvěra. Právě důvěra umožňuje dvěma lidem splynout v jedno.

192


Nezměrná vnitřní krása

5

P

o svatbě jsme si s manželkou slíbili, že kdyby nás náhodou popadl vztek či mrzutost, nikdy nedopustíme, aby si lidé pomysleli: „Aha, reverend Mun s paní Mun se asi pohádali.“ Dohodli jsme se, že bez ohledu na to, kolik budeme mít dětí, jim nikdy nedáme ani náznakem najevo, že jsme se pohádali. Děti jsou Bohem. Děti jsou Bohem s maličkým srdcem. Proto kdykoli dítě zavolá „Mami!“ musí matka vždycky s úsměvem odpovědět: „Copak je?“ Po krutých sedmi letech se z mé ženy stala úžasná matka. Drby o ní utichly a do naší rodiny zavítal mír a štěstí. Má žena porodila čtrnáct dětí a všechny zahrnula nezměrnou láskou. Když někdy odcestuje z domova na naše řečnické turné nebo na jinou misi, píše dětem každý den dopisy a pohledy. Vychovat za zhruba čtyřicet let čtrnáct dětí jí dalo spoustu práce, ale nikdy si nestěžovala. Několikrát jsem v době, kdy rodila, musel být v zahraničí. Musela to zvládnout sama. Byly dny, kdy jsem pro ni nemohl nic udělat. Jednou mi jeden člen církve napsal, že moje žena je v tíživé finanční situaci. Bál se, že trpí podvýživou. Ani tehdy si však moje žena na svou situaci nestěžovala. 193


Spím jen dvě až tři hodiny denně, a moje žena mě v tom, celou dobu, co jsme spolu, poslušně napodobuje. Podobné věci mě dodnes bolí. Moje žena má tak soucitné a milující srdce, že dokonce dala krásný prsten, který jsem jí koupil, člověku, který se ocitl v nouzi. Když vidí někoho, kdo potřebuje oblečení, nějaké mu koupí nebo mu dá naše šaty. Když narazí na někoho, kdo má hlad, koupí mu jídlo. Už mockrát se stalo, že jsme od někoho dostali dárek a ona ho dala někomu, kdo ho podle jejího názoru potřeboval víc. Jednou na návštěvě Nizozemí jsme měli možnost se podívat do brusírny diamantů. Chtěl jsem se manželce nějak odškodnit za všechny oběti, které musela podstoupit, a tak jsem jí koupil prsten s diamantem. Neměl jsem však moc peněz, a tak jsem jí nemohl koupit moc velký. Jeden jsem vybral a dal jí ho. Později dala pryč i tento prsten. Když jsem si všiml, že ho nemá na prstě, zeptal jsem se ji: „Kam se poděl ten prsten?“ Odpověděla: „Vždyť víš, že teď už si nedokážu nechat pro sebe nic, co někdo jiný potřebuje víc.“ Jindy jsem ji zastihl, jak vytahuje veliké kusy látky a tiše do nich balí nějaké šaty. „Co s těmi šaty chceš dělat?“ zeptal jsem se. „Našla jsem pro ně využití,“ řekla mi. Měla již několik balíků šatů zabalených, aniž by mi řekla, co s nimi plánuje udělat. Když byla hotová, řekla mi, že je pošle našim misionářům v cizině. „Tenhle balík půjde do Mongolska, tenhle do Afriky a tenhle do Paraguaye,“ řekla s lehce nejistým úsměvem, díky němuž vypadala moc roztomile. O naše zahraniční misionáře se stará dodnes. Moje manželka je patronkou Nadace mezinárodní pomoci a přátelství (IRFF – International Relief and Friendship Foundation), která vznikla roku 1979 a řídí projekty v mnoha zemích, například v Kongu, Senegalu a Pobřeží Slonoviny. Jejím posláním je dávat chudým dětem jídlo, nemocným léky a potřebným ošacení. V Koreji založila moje žena roku 1994 charitativní organizaci Äwon. Mezi aktivity této organizace patří provoz jídelny, která poskytuje zdarma stravu chudým, pracujícím s nízkými příjmy, handicapo-

194


vaným lidem, dětem, které musejí místo dospělých živit rodinu, a podobně. Poskytuje také pomoc Severokorejcům. Už nějakou dobu se také aktivně angažuje v ženských organizacích. Roku 1992 založila Ženskou federaci pro světový mír (WFWP – Women’s Federation for World Peace), která má pobočky v asi osmdesáti zemích a má jakožto nevládní organizace konzultativní status při Ekonomické a sociální radě OSN. Ženy byly v historii diskriminovány, ale já předpovídám, že se to změní. Svět budoucnosti bude světem usmíření a míru, založeným na ženské mateřské povaze, lásce a družnosti. Blíží se čas, kdy ženská síla zachrání svět. Dnes má bohužel mnoho ženských organizací pocit, že nejlepším způsobem, jak demonstrovat ženskou sílu, je stavět se proti mužům. Výsledkem je atmosféra soutěživosti a konfliktů. Ženské organizace vedené mou ženou naproti tomu chtějí přinést mír a vycházejí z principu, že ženy by měly spolupracovat, přebírat iniciativu a vzájemně si napříč rasami, kulturami a náboženstvími dodávat sílu k vybudování zdravých rodin, které se stanou základními stavebními kameny kultury míru. Organizace, s kterými má žena pracuje, nevolají po osvobození žen od mužů a rodin. Místo toho vyzývá ženy k rozvíjení a udržování milujících rodin. Snem mé manželky je, aby všechny ženy byly vychovávány jako pravé dcery s oddanými srdci, které dokážou vytvářet mír doma, ve své společnosti, ve svých národech i na celém světě. Ženské hnutí mé manželky usiluje o vznik pravých rodin, které jsou ve všech oblastech života kořenem míru. Během jednoho období, kdy jsem se věnoval veřejným aktivitám obzvláště intenzivně, musely naše děti žít téměř půl roku bez rodičů. Bydlely doma bez nás a starali se o ně naši členové. Náš dům byl vždy plný členů církve. U každého jídla jsme měli doma hosty, kteří měli před dětmi vždy přednost. Naše děti proto vyrůstaly mnohem osaměleji než děti z jiných rodin. Ještě horšímu utrpení však musely čelit kvůli tomu, kdo byl jejich otec. Ať šly kamkoli, všude si na ně ukazovali jako na syny a dcery „sektáře“ Son-mjong Muna. Kvůli tomu si prožily období bloudění a vzdoru, ale vždy se nakonec vrátily domů. Nemohli jsme jim poskytnout pořádnou rodičovskou podporu, ale přesto pět 195


našich dětí absolvovalo Harvardskou univerzitu. Jsem jim za jejich odvážné úspěchy hluboce vděčný. Dnes jsou naše děti dost staré na to, aby mi pomáhaly s mou prací, ale přesto jsem jim dodnes přísným otcem. Stále je učím sloužit Nebesům lépe než já a žít pro lidstvo. Přestože je moje manželka neuvěřitelně silná žena, smrt našeho druhorozeného syna Hung-džina ji těžce zasáhla. Stalo se to v prosinci 1983. Moje žena byla se mnou v korejském Kwangdžu na demonstraci sdružení Vítězství nad komunismem (VOC – Victory Over Communism), když nám najednou zatelefonovali ze zahraniční, že Hung-džin měl dopravní nehodu a byl převezen do nemocnice. Hned druhý den jsme nasedli do letadla a okamžitě odletěli do New Yorku, kde Hung-džin ležel v bezvědomí na nemocničním lůžku. Nějaký náklaďák se řítil nepovolenou rychlostí z kopce a když se pokoušel brzdit, sklouzl do protisměru, kde jel Hung-džin. V autě s ním byli dva jeho nejlepší kamarádi. Hung-džin strhnul volant doprava, takže největší náraz schytalo místo řidiče. Zachránil tak svým dvěma kamarádům život. Šel jsem se podívat na místo, kde k nehodě došlo, nedaleko našeho domu, a bylo tam pořád ještě vidět, jak stopy pneumatik náhle uhýbají doprava. Hung-džin odešel do nebe časně ráno 2. ledna 1984. Před pouhým měsícem oslavil sedmnácté narozeniny. Žádná slova nemohou popsat žal mé ženy, když dítě, které s láskou vychovala, opustilo tento svět dříve než ona. Nemohla však plakat. Bylo dokonce důležité, aby neuronila ani slzu. Jsme lidmi, kteří znají svět nesmrtelných duší. Když člověk zemře, jeho duše se nerozplyne jako pára, ale vystoupá do světa duší. Vědomí, že už nikdy na tomto světě neuvidíme naše milované dítě a už nikdy se ho nedotkneme, nás jakožto rodiče nesnesitelně bolelo. Má žena nemohla plakat, pouze láskyplně položila ruce na katafalk, na němž leželo Hung-džinovo tělo. K tragické nehodě došlo v době, kdy jsme plánovali zásnuby Hung-džina se studentkou baletu Pak Hun-suk. Musel jsem sdělit Hun-suk, že Hung-džin odešel z tohoto světa, a zeptat se jí, co hodlá dělat. Řekl jsem jí, že by pro ni i její rodiče bylo obtížné a nespravedlivé, kdyby se svatba měla přesto konat. 196


Poradil jsem jí, aby zasnoubení zrušila. Hun-suk však byla neoblomná. „Vím, že existuje duchovní svět,“ řekla. „Prosím, dovolte mi strávit život po boku Hung-džina.“ Nakonec se Hun-suk padesát dní po Hung-džinově skonu stala naší snachou. Já ani moje žena nikdy nezapomeneme, jak se zářivě usmívala, když stála při svatebním obřadu vedle Hung-džinovy zarámované fotografie. Dalo by se čekat, že podobné rány mou ženu zdrtí, avšak ona zůstávala neotřesitelná. I v těch nejnepříznivějších a nejnesnesitelnějších situacích si moje žena uchovávala klidný úsměv. Všechna těžká životní úskalí překonala úspěšně. Když se jí naši členové ptají, jak mají vychovávat své děti, říká jim: „Buďte trpěliví a čekejte. Období, kdy děti bloudí, je jen dočasné. Ať udělají cokoli, přijímejte je, milujte je a čekejte na ně. K milujícím rodičům se děti vždy vrátí.“ Nikdy jsem na manželku nezvýšil hlas. Ne proto, že by to nebylo v mé povaze, ale proto, že mi k tomu nikdy nedala důvod. Po celý náš společný život se o mě láskyplně a naprosto oddaně stará. Dokonce se mi stará i o vlasy. Takže ta skvělá světice světového dění je navíc nejlepší holičkou planety. Dnes jsem už starý a péče o mě na ni klade mnoho nových požadavků, které vždycky splní. Když ji poprosím, aby mi ostříhala nehty na nohou, udělá to s radostí. Jsou to sice moje nehty, ale už na ně špatně vidím. Ona na ně vidí perfektně. Je to zvláštní. Čím jsem starší, tím je mi má žena dražší.

197


Sliby, které se nikdy nesmějí porušit

5

P

ři obřadech zásnub a svateb požaduji od ženichů a nevěst, aby si vzájemně dali několik slibů, které nikdy nesmějí porušit. Za prvé, muž a žena si vždy musejí důvěřovat a milovat se. Za druhé, nesmějí způsobit srdci svého partnera bolest. Za třetí, musejí vychovávat děti a vnoučata k sexuální čistotě. Za čtvrté, všichni členové rodiny si musejí pomáhat a vzájemně se podporovat, aby se stali ideální pravou rodinou. Čistota před sňatkem a věrnost po sňatku je nesmírně důležitá. Učím ji proto, aby lidé žili a naplnili nejvyšší lidský potenciál: vytvářet a udržovat zdravé rodiny. Manželství je víc než pouhý svazek muže a ženy. Je to vznešený obřad, jímž se stvrzuje závazek pokračovat v Božím tvoření. Manželství je cesta, na níž se muž a žena stanou jedním, vytvoří nový život a vybudují pravou lásku. Manželství vytváří novou budoucnost: zakládá společnost, buduje národ. Boží svět míru se uskutečňuje s rodinou v centru. Právě v rodině vzniká Boží království nebeské. Manžel a manželka musejí tudíž být centry míru. Musejí se nejen milovat navzájem, ale také vnášet harmonii do své širší rodiny. Pokud spolu muž a žena jen spokojeně žijí a milují se, nestačí to. V lásce musí 198


žít veškeré příbuzenstvo. Říkám nevěstám a ženichům, aby měli hodně dětí. Rodit a vychovávat mnoho dětí je požehnáním Boha. Je nemyslitelné, aby lidé vynášeli vlastní soudy a svévolně potráceli drahocenné životy, které jim dal Bůh. Všechny životy narozené v tomto světě ztělesňují Boží vůli. Všechen život je vznešený a cenný, a proto je třeba jej chránit a pečovat o něj. Manžel a manželka si samozřejmě musejí uchovávat vzájemnou důvěru a přiživovat svou lásku. Nejdůrazněji kladu budoucím manželům na srdce slib „vychovávat děti k sexuální čistotě“. Je to samozřejmý závazek, ale v dnešní společnosti těžko dodržitelný. Čím je však svět horší, tím je přísné dodržování slibu sexuální čistoty důležitější. Dokonalost člověka a mír ve světě přichází skrze rodinu. Cílem náboženství je přivést všechny lidi k dobru, aby vybudovali ideální mírový svět. Politikové nedosáhnou ve světě míru, i kdyby jich sebevíc dalo hlavy dohromady. Ani strach nahánějící vojenská síla mír nepřinese. Východiskem míru je rodina. Když jsem roku 1971 přijel do Ameriky, celá se zmítala v poryvech volného sexu a celá společnost bředla ve zmatcích. Mladé lidi, kterým se dostalo prvotřídního vzdělání, jednoho po druhém ubíjela. Absence sexuální morálky se téměř stala normou. Jako neřízená střela se šířily pohlavně přenosné choroby. Vážnost situace ještě zhoršovali politikové, akademikové a kněží. O problémech věděli, ale většinou je ignorovali. Zavírali před ošklivou realitou oči, protože sexuální čistotu sami nedodržovali. Kdo není sám sexuálně čistý, k tomu těžko může vést své děti. Úpadek sexuální morálky dospělých ničí rodiny a vede ke zkáze dětí. Žijeli dospělý nemorálně a nemravně, zničí časem život svým dětem. Důvodem, proč dnešní společnost není tak šťastná, jak by odpovídalo jejímu materiálnímu bohatství, je to, že se rozpadají rodiny. Chtějí-li dospělí rodinu zachránit, musejí nejprve začít žít správně. Teprve pak mohou vychovávat k sexuální čistotě své děti. Matka je pevnost, která rodinu chrání. Rodina může bez ohledu na proměny společnosti být zdravá a v klidu jedině tehdy, má-li matka srdce ochot199


né se obětovat a sloužit. Pouze v takové rodině vyrostou krásné děti. V rodině se toho dítě nejvíc naučí. Krab, který leze bokem, nenaučí potomstvo lézt dopředu. Rodiče musejí ukázat dobrý příklad. Pouze z pravých rodin vzejdou pravé děti. Pravda je vždy velmi prostá. Nejtěžším úkolem rodinného života je vychovat děti správně. Rodíme je s láskou a vychováváme je s láskou, ale dítě nevyroste vždy tak, jak by si rodiče přáli. Dnes navíc nevinné mysli mladých lidí ničí materialistická kultura. Mládež, která by měla vyrůst v zodpovědné dospělé, schopné velkých věcí, se ztrácí v drogách. Při drogových stavech člověk ztrácí kontakt s vlastní duší. Mladý člověk, který přišel o duši, musí časem nutně propadnout zločinu a sexuální nemorálnosti. V dospívání si dítě myslí, že by se všechno mělo točit pouze kolem něj, a tak má tendenci bouřit se proti rodičům. Pokud rodič nezareaguje chápavě, může se stát, že dítě vyžene svou sebestřednost až do krajnosti. Na druhou stranu se však dospívající dítě snadno dojme čímkoli, co ho zasáhne u srdce. Může třeba na podzim spatřit, jak z tomelového stromu, z nějž už opadaly všechny listy, spadne zralý plod. Dítě si to nedovede vysvětlit, ale nějak ho to zasáhne u srdce, a tak se usměje a pocítí štěstí. To je znamení, že v jeho srdci stále přebývá Boží původní povaha. Když však dospívající naváže sexuální vztah, zatemní se mu vnímání a sníží soudnost. Když chlapec potká dívku a dá se s ní do řečí, oba se začervenají a zrychlí se jim tep. Pokud jejich mysl v tu chvíli nesouzní s Božím standardem, zcela jistě budou vedeni k sebestřednému jednání. Ztratí vládu nad svým tělem. V dospívání naše buňky dokořán otevírají v těle i v duši všechny dveře lásky. Tužby mysli se mají spojit v jedno s tužbami těla a působit společně. Když se v nás probudí čich lásky, začne nám vonět to, co nám dříve páchlo. Když se v nás probudí chuť lásky, začne nám chutnat to, co jsme dříve nesnášeli. Chceme zůstat vzhůru celou noc a poslouchat příběhy o lásce. Chceme se stále dotýkat milované osoby. Dospívající si začnou myslet, že mohou dosáhnout štěstí jednoduše tím, že navážou milostný vztah.

200


Dveře lásky však zkonstruoval Bůh a je třeba je otevřít teprve tehdy, až nadejde pravý čas. Děti musejí pochopit, že mají čekat na pravý čas. Rodiče musejí učit své dospívající děti těmto věcem velmi důrazně. Láska je proces, jímž rosteme, abychom se podobali Bohu. Navzdory tomu, co nám tvrdí svět, si jí nesmíme užívat, kdykoli se nám zlíbí. V dospívání se může stát, že dítě mocně zatouží napodobit něco, co vidělo v akčním filmu. „Co je na tom špatného?“ mohl by se někdo zeptat. Špatné je na tom to, že nezodpovědné jednání vede ke zkáze. Až děti vyzrají a získají vědomosti a moudrost, dovedou se při kontaktu se společností a okolím ovládat. Teprve tehdy si to mohou vyzkoušet, ale v dospívání ne. Proč se říká: „Nůž do rukou dětí nepatří?“ Protože dítě by s nožem máchalo okolo sebe. I kdyby vědělo, jak se s nožem krájí, nedokázalo by se při krájení ovládat. Mohlo by třeba říznout matku do prstů. Děti ještě plně nechápou následky svých činů, a proto jim nedáváme do ruky nůž. Kombinace rodičů, kteří neučí své děti, jakou hodnotu má čistota, a dětí, které se bouří proti rodičům, způsobuje rozpad rodin. Rozpad rodin vede k rozpadu společností. Rozpad společností vede ke zničení národů. Rozpad národů vede ke zničení lidstva.

201


Láska je dát a zapomenout

5

R

odina je jediná instituce, kterou stvořil Bůh. Je to škola lásky, kde se lidé učí vzájemně se milovat a žít spolu v míru, a je to výukové středisko, kde se cvičíme ve výstavbě paláce míru ve světě. Je to místo, kde se učíme, jak se stát manželem či manželkou, kteří žijí jeden pro druhého a společně kráčejí po věčné cestě lásky. Rodina je základním táborem světového míru a musí být taková, aby děti mohly říct: „Nikdy jsme neviděly, že by se otec s matkou hádali.“ V životě narazíme na nejrůznější situace. I ten, kdo svůj protějšek bezmezně miluje, se s ním občas hašteří, rozzlobí se na něj nebo na něj zvýší hlas. Jakmile ale přijde do pokoje dítě, musí to hned přestat. Ať je manžel sebevíc rozzuřený, v přítomnosti dětí se musí ke své ženě chovat mírně. Děti musejí vyrůstat s pocitem, že v jejich rodině vládne radost a rodiče se za všech okolností milují. Rodiče jsou pro dítě jako druhý Bůh. Když se zeptáte malého dítěte: „Koho máš raději – Boha, nebo mámu s tátou?“ a dítě odpoví, že mámu s tátou, pak to znamená, že Boha má rádo taky. V rodině probíhá to nejcennější vzdě202


lávání. Nikde jinde nenajdeme štěstí a mír. Rodina má být Nebeským královstvím. Ani ten, kdo je tak neuvěřitelně bohatý, že mu patří celý svět, není šťastný, pokud je v jeho rodině něco v nepořádku. Nebeské království začíná v rodině. Pokud jsou muž a žena připoutáni k sobě pravou láskou a budují ideální rodinu, šíří tuto lásku dál do světa. Ve vězení Danbury jsem si všiml zajímavé věci. Urovnávali jsme buldozerem plochu, kde měl stát tenisový kurt. Když pršelo, čekali jsme, až přestane, a jakmile vyšlo slunce, dali jsme se znovu do práce. Tak to šlo celé měsíce. Jednou pršelo velmi dlouho a dvacet dnů v kuse se nedalo pracovat. Když déšť ustal a my se vrátili k práci, zjistili jsme, že mezi vodními rostlinami si nějaký pták zbudoval hnízdo. Leželo jen pár metrů od místa, kam vězni chodili na rozcvičky. Nejdřív jsme si toho ptáka ani nevšimli. Měl tak dokonalé maskování, že se jeho peří dalo snadno splést s vodními rostlinami. Když ale pták nakladl vajíčka, začali jsme ho v trávě vídat. Seděl na vajíčkách, která vypadala jako černý štěrk. Když se ptáčata vylíhla, matka jim sháněla potravu, nosila ji do hnízda a zobákem je krmila. Do hnízda však s potravou nikdy nelétala přímo, ale přistála opodál a zbytek cesty šla po zemi. Pokaždé přicházela k hnízdu z jiné strany. Tímto trikem chtěla zatajit před nezvanými hosty přesnou polohu hnízda. Ptáčata jedla potravu, kterou jim matka nosila, a rostla. Když se některý vězeň příliš přiblížil k hnízdu, matka ho ostrým zobákem hnala pryč. Bála se, že vězeň ublíží jejím mláďatům. Ten vodní pták věděl, co je to pravá rodičovská láska. Pravá láska je nevypočítavá a ochotná položit vlastní život. Pták byl ochoten se obětovat, aby ochránil své potomstvo, bylo-li by to nutné. V jeho srdci sídlila pravá láska. Rodiče kráčejí po cestách lásky bez ohledu na překážky. Rodič je připraven v případě nutnosti dát kvůli lásce všanc svůj život. To je pravá láska. Podstatou lásky je zapudit myšlenku, že by druzí měli žít pro nás, a naopak žít pro druhé a dávat se ve prospěch celku. Láska dává, ale pak zapomene, že dala, a dává bez přestání dál. Z takové lásky pramení radost. V srdci ji cítí matka, když vezme do náručí nemluvně a dá mu napít ze svého prsu.

203


Rodiče trpí pro své děti tolik, až jim to téměř láme vaz, ale péče o ně se jim nikdy nezdá náročná. Tolik své děti milují. Pravá láska začíná u Boha a přichází k nám od Boha. Proto, když rodiče řeknou svému ženatému synovi či vdané dceři: „Za to, že se máte tak rádi, vděčíte svým rodičům,“ musí děti umět odpovědět: „Kdybyste mi nenašli takového partnera, nevím, co bych si počal/a.“ Rodina je balíček lásky. Když přijdeme do Nebeského království a ten balíček rozbalíme, vyskočí z něj báječný otec a báječná matka. Vyskočí z něj krásné děti. Vyskočí z něj dobrotivý dědeček s babičkou. To je balíček lásky. Rodina je prostorem, kde se naplňuje Boží ideál, a místo, kde lze spatřit Boží dílo dokončené. Boží vůlí je nastolit svět plný skutečné lásky a rodina je místo, které Boží láskou překypuje. Stačí, abychom zaslechli slovo rodina, a usmějeme se. To proto, že rodina přetéká pravou láskou, jejímž smyslem je žít pro všechny členy rodiny. Pravá láska dává, pak zapomene, že dala, a pak dává znovu. Pravá láska je láska, která vede rodiče a prarodiče k tomu, aby žili pro své děti a vnuky. Pravá láska je láska, která přiměje člověka položit život za vlast.

204


Mírumilovná rodina je základním stavebním kamenem Nebes

5

N

a Západě vedou lidé často velmi osamělý život. Děti jim odejdou z domu, jakmile je jim osmnáct, a rodiče se s nimi uvidí nanejvýš na Díkůvzdání a na Vánoce. Málokteré dítě přijede rodiče navštívit jen tak, podívat se, jak se mají. Jakmile se potomek ožení či vdá, začne žít se svým partnerem nezávisle na rodině, dokud jeho rodiče nezestárnou natolik, že se o sebe nebudou moci sami postarat. Potom je dítě umístí do domova důchodců. Proto je pochopitelné, že někteří lidé ze Západu závidí Východu jeho kulturu. Mnozí staří lidé ze Západu si myslí: „Na Východě jsou prarodiče nejvýše postavenými členy rodiny, to je krása. Děti si svých starých rodičů váží. Takhle se má správně žít. K čemu je ležet v domově důchodců, nemoct se vidět se svými dětmi, dokonce ani nevědět, co je dnes za den, a zkrátka jen zůstávat naživu?“ Struktura rodiny se však bohužel pomalu hroutí i na Východě. I my opouštíme tradice, které se předávaly po tisíciletí. Zahodili jsme svůj tradiční 205


oděv, jídlo a strukturu rodiny. Počet starých lidí, kteří žijí sami, v Koreji stoupá. Pokaždé, když ve zprávách vidím příběhy osamělých starých lidí, rozesmutní mě to. V rodině mají žít všechny generace spolu. Pokud se členové rodiny rozutečou a rodiče zůstanou sami, pak už nelze hovořit o rodině. Systém široké rodiny patří ke krásným korejským tradicím. Doporučuji, aby v rodině společně žily tři generace. Nejen proto, aby se udržely tradice naší země. Když muž a žena mají dítě, předají mu všechno, co mohou. Toho, co mohou předat, je však omezené množství. Rodiče představují přítomnost a děti představují budoucnost. Prarodiče představují minulost. Proto může dítě zdědit všechno bohatství minulosti a přítomnosti pouze tehdy, žijí-li prarodiče, rodiče a děti společně. Kdo miluje svého dědečka a váží si ho, přejímá od něj dějiny a učí se ze světa minulosti. Od rodičů získá dítě cenné vědomosti o tom, jak žít v přítomnosti, kdežto rodiče se tím, že milují své děti, připravují na budoucnost. Prarodiče ve svém postavení zastupují Boha. Mladý člověk, byť by byl sebeinteligentnější, nemůže znát všechna tajemství tohoto velikého světa. Mladí se učí tajemstvím života teprve s přibývajícím věkem. Proto dědeček představuje historii rodiny. Dědeček je vzácný učitel, který předává vnukům všechnu moudrost a zkušenost, kterou na své pouti životem nasbíral. Nejstarším dědečkem na světě je Bůh. Proto ten, kdo žije pro svého dědečka a přijímá jeho lásku, časem porozumí Boží lásce a začne žít pro Boha. Je to tradice, kterou musíme udržovat, abychom uměli otevřít tajnou pokladnici Božího království a přijmout poklad Boží lásky. Národ, který o své staré lidi nedbá, popírá charakter národa a ignoruje své kořeny. Když přijde podzim, v kaštanovníku postupně vyschne míza a opadají z něj listy. Z plodu kaštanu opadne vnější slupka a vyschne dokonce i vnitřní skořápka, která ukrývá jádro. To je koloběh života. U člověka je to stejné. Rodíme se jako nemluvňata, vyrosteme na rodičovské lásce, setkáme se s úžasným partnerem a vstoupíme do manželství. Všechny tyto články životního řetězce se zakládají na lásce. Nakonec uschneme jako kaštany na podzim. Staří lidé nejsou zvláštní kategorie lidí. Všichni jednou zestárneme. Ke starým lidem se nesmíme chovat neuctivě, byť by byli jakkoli senilní. 206


Jedno přísloví praví: „Všeho lze dosáhnout, pokud doma vládne harmonie.“ Když v rodině panuje mír, všechno se daří. Mírumilovná rodina je základním stavebním kamenem Nebeského království. Rodinu pohání síla lásky. Budeme-li milovat vesmír tak, jako milujeme svou rodinu, nic nás nezastaví a dosáhneme čehokoli. Bůh je centrem lásky jako rodič celého vesmíru. Proto se musí láska v rodině vždy spojovat s Bohem. Drží-li rodina pohromadě láskou, drží pohromadě i vesmír.

207


Deset let pláče obměkčilo tchánovo srdce

5

N

edávno proběhla korejskými médii zpráva o jisté Japonce, která žije v korejském městě Mir-jang a dostala ocenění za příkladnou službu své rodině. V článku stálo, že ona Japonka přišla do Koreje, protože se provdala za Korejce, kterého poznala v jednom náboženském hnutí, a vzala si ho přes odpor jeho rodiny. Tato Japonka se nesmírně oddaně starala o svou korejskou tchýni, která nemohla chodit, a o stařičkého tchána. Lidé z okolí ji za její obětavost navrhli na ocenění, psalo se v článku. Tchýně byla od pasu dolů ochrnutá a její postižení spadalo do druhé nejvážnější kategorie podle klasifikace korejského zdravotnictví. Od prvního dne manželství snacha nosila tchýni na zádech do různých nemocnic. Protože se tolik starala o rodiče svého manžela, téměř neměla čas navštěvovat svou vlastní rodinu v Japonsku. Když slyšela, že má za své chování být odměněna, protestovala, že jen dělá to, co se dělat má. Ta japonská snacha z článku se jmenuje Kazuko Jašima. Do Koreje se dostala díky mezinárodním a mezikulturním sňatkům naší církve. Jde o manželství, v nichž jsou k sobě muži a ženy vybíráni bez ohledu na 208


náboženské, národnostní a rasové rozdíly. Na korejském venkově je mnoho mladých mužů, kteří si nemohou najít nevěsty. Nevěsty, které přicházejí do Koreje přes naše mezinárodní a mezikulturní sňatky, tak činí bez jakýchkoli výhrad. Starají se o manželovy staré rodiče, dodávají manželovi sílu a naději, rodí a vychovávají děti. Usazují se na vesnicích, odkud Korejci odešli, protože je tam těžký život. Jak nádherný a neocenitelný skutek tyto ženy konají! Tento program běží už přes třicet let. Přes mezinárodní a mezikulturní sňatky už přišly do Koreje tisíce žen z jiných zemí. Na venkově, odkud mládež odešla do města a kde už dlouho nikdo neslyšel plakat miminko, jsou staří lidé bez sebe radostí, když se těmto párům narodí dítě, a starají se o ně, jako by to bylo jejich vlastní vnouče. Na jedné základní škole v provincii Čchungčchong se skoro polovina z osmdesáti žáků narodila v mezinárodním a mezikulturním manželství, které zprostředkovala naše církev. Ředitel školy prohlásil, že pokud bude žáků nadále ubývat, bude muset školu zavřít, a tak se denně modlí, aby se členové naší církve neodstěhovali jinam. Na základní školy dnes v celé Koreji chodí asi dvacet tisíc dětí z mezinárodních a mezikulturních manželství. Každý rok v době výročí korejské nezávislosti běží v televizních zprávách příspěvky o neobyčejných Japoncích, kteří se do kamery omlouvají za to, co jejich předkové za okupace v Koreji napáchali. Oni sami se žádného zločinu nedopustili, ale omlouvají se za své předky. Většinou jde o členy naší církve, kterým se díky mezinárodnímu a mezikulturnímu manželství podařilo rozbořit hradby mezi národy. Díky nim se pomalu hroutí zdi v srdcích Korejců, kteří stále považují Japonce za nepřátele. V roce 1988 se jeden mladý a vzdělaný člen naší církve chtěl oženit a požádal o zprostředkování sňatku. Byla mu přidělena Japonka. Otec onoho mladíka na to spojení reagoval velmi negativně. „Ze všech ženských, co jich na světě je, si musíš brát zrovna Japonku?“ křičel. Mladíkův otec byl za japonské okupace jedním z nuceně nasazených Korejců a pracoval v uhelném dole v prefektuře Iwate na severovýchodě Japonska. S nasazením života z dolu uprchl a přes měsíc se plahočil pěšky do 209


Šimonoseki, kde se mu podařilo dostat na loď zpátky do Koreje. K Japonsku choval hlubokou nenávist. Když uslyšel, že jeho syn si má brát Japonku, pohrozil mu vyděděním. „Jsi zrádce rodiny,“ řekl mu. „Nechám vymazat tvoje jméno z rodinné matriky. Žádná žena z té nepřátelské země nikdy nepřekročí práh tohoto domu, takže si ji seber a zmiz. Ona není nic pro tebe. Až půjdeš, bude mi jedno kam, i kdybys umřel.“ Otec byl neoblomný. Syn se však nenechal odradit a učinil to, co považoval za správné. S Japonkou se oženil a přivedl ji domů do vesnice Nagan. Otec jim ani neotevřel hlavní vjezd. Později se s jejich sňatkem neochotně smířil, ale svou snachu nepřestával trápit. Pokaždé, když měla s něčím problém, říkal: „To není nic proti tomu, co udělali tvoji lidé mně. Mohla jsi to čekat, když ses rozhodla přivdat do téhle rodiny.“ Pokaždé, když se na nějaký svátek sešlo příbuzenstvo, si ji tchán posadil vedle sebe a vyprávěl jí všechno, co zažil v uhelném dole v Iwate. Snacha neustále odpovídala: „Tatínku, omlouvám se vám za celé Japonsko. Moc mě to mrzí.“ Plakala a prosila o odpuštění. Když si na ní tchán vyléval zlost, poslouchala pořád dokola tytéž historky, dokud ho to nepřestalo bavit, a pořád dokola se omlouvala. Tak to šlo deset let, a pak to najednou přestalo. Příbuzní si všimli, že tchán vůči své snaše trochu roztál a že ji snad dokonce má rád. Ptali se ho: „Proč jsi na svou snachu tak milý? Vždyť je to Japonka. Copak jsi ji přestal nenávidět?“ „Přestal,“ odpověděl. „Všechna nenávist, která se mi nastřádala v srdci, je pryč. Nikdy jsem k ní doopravdy necítil nenávist. Jen jsem si na ní vyléval vztek, že mě poslali pracovat do dolu. Díky ní ze mě nenávist vyprchala. Odteď na ni budu hodný, protože je to moje právoplatná snacha.“ Snacha pykala za hříchy Japonců. Tento příběh je dokladem toho, že cesta pokání povede lidstvo ke světu míru.

210


Pravý význam manželství

5

M

ezinárodní a mezikulturní sňatky jsou nejrychlejší cestou k ideálnímu mírovému světu. Toho, co by jinak trvalo věky, lze s jejich pomocí jako zázrakem dosáhnout za pouhé dvě až tři generace. Je třeba, aby lidé překročili hranice národa či kultury a vstoupili do manželství s osobou z nepřátelské země. Světový mír tak přijde mnohem rychleji. Člověk může nenávidět určitou zemi či kulturu a myslet si, že s ní nechce mít nic společného. Jakmile si však v té zemi najde manžela či manželku, pak je na půli cesty k tomu, aby se sám stal občanem té země. Všechna nenávist vyprchá. Pokud se to bude opakovat ve dvou až třech generacích, podaří se nenávist zlikvidovat až ke kořenům. Budou se brát lidé bílí a černí, Japonci s Korejkami či Korejci s Japonkami či Afričankami. Do podobných mezinárodních a mezikulturních manželství vstupují miliony lidí. Vzniká tak zcela nová linie. Rodí se člověk nového typu, který nerozlišuje mezi bílou, černou a žlutou rasou. Nemám na mysli pouze sňatky osob z různých zemí. Totéž platí o manželství osob různého náboženství či denominace. Mezináboženské manželství je dokonce ještě 211


náročnější než manželství mezinárodní. I mezi dvě náboženství, která spolu po staletí válčila, lze vnést soulad, pokud budou vzájemně propojena manželskými svazky. V takovém manželství se těžko jeden z partnerů bude druhého stranit jen proto, že byl vychováván v jiné tradici. Učit mládež posvátnosti a hodnotě manželství je nanejvýš důležitě. Korea dnes patří mezi země s nejnižší porodností na světě. Nemít děti je nebezpečné. Zemi, která nemá potomstvo, nečeká žádná budoucnost. Učím mladé lidi, aby si uchovali sexuální čistotu, dokud jsou mladí, potom přijali manželské Požehnání a zplodili alespoň tři děti. Děti jsou požehnáním od Boha. Když rodíme a vychováváme děti, vychováváme občany Nebeského království. Proto je takovým hříchem žít nemorálně a děti, které při svém životním stylu náhodou počneme, zabíjet. Do manželství nevstupujeme kvůli sobě, ale kvůli svému protějšku. Když si hledáme manžela či manželku, nesmíme hledat pouze osobu krásnou či spořádanou. Lidé musejí žít jeden pro druhého. Tuto zásadu je třeba aplikovat i na manželství. Ať je váš potenciální životní partner jakkoli nevzdělaný a prostoduchý, musíte si ho brát s vědomím, že ho budete milovat ještě více, než kdyby byl vzdělaný a krásný. Boží láska je nejcennější ze všech požehnání. V manželství toto požehnání lásky přijímáme a prakticky uplatňujeme ve svém životě. Musíme si tento drahocenný význam manželství uvědomit, žít ve svazku naplněném pravou láskou a zakládat pravé rodiny. Z tohoto hlediska není světový mír zase tak náročným podnikem. Na začátku jsou mírumilovné rodiny, které utvářejí mírumilovné společnosti a odstraňují konflikty mezi zeměmi. Tak nastane ve světě mír. Z toho vyplývá, jak jsou nenarušené rodiny důležité a jakou obrovskou zodpovědnost mají. Podobné úvahy, jako že „stačí, abych se měl dobře já a moje rodina“, jsou mi naprosto cizí. Sňatek se netýká pouze ženicha a nevěsty. Sňatek vytváří vztah mezi dvěma rodinami a přináší usmíření mezi rody a zeměmi. Každý z partnerů přijme kulturu toho druhého za svou a překoná odpor a nenávist, které se v jeho kultuře hromadily po staletí. Sňatek mezi Korejcem a Japonkou přispěje k usmíření obou zemí, sňatek mezi bělochem a černoškou či černochem 212


a běloškou přispěje k usmíření obou ras. Děti z takových manželství jsou ztělesněním harmonie, neboť se v nich snoubí dědictví obou ras. Představují nový začátek lidstva bez ras. Bude-li tento proces pokračovat ještě několik generací, vymizí všechny sváry a spory mezi národy, rasami a náboženstvími a lidstvo se stane jednou velkou rodinou v mírovém světě. V poslední době stoupá počet sňatků mezi Korejci a cizinci a existuje čím dál více smíšených rodin různých národů či náboženství. V korejštině pro ně dokonce vzniklo pojmenování: tamunhwa kadžong, multikulturní rodina. Pro muže a ženu, kteří byli vychováni v různých kulturách, není lehké založit rodinu a milovat se. Zvláště v Koreji, jejíž kultura je tradičně velmi homogenní, musí manželé vynaložit velké úsilí na to, aby si porozuměli a měli se rádi. Členové naší církve zvládají mezinárodní a mezikulturní sňatky úspěšně, protože centrem jejich života je Bůh. Různá sociální hnutí se pokoušejí podporovat multikulturní rodiny tím, že jim nabízejí výuku korejského jazyka a kultury. Takové snahy jsou však k ničemu, dokud nezměníme svůj přístup k manželství. Kdokoli si pomyslí: „Proč jsem si jen brala tohoto muže? Kdybych si ho nevzala, měla bych se lépe,“ si zadělává v manželském životě na peklo. Správné chápání manželství je mnohem důležitější než znalost korejského jazyka a kultury. Manželství není pouze spojení muže a ženy ve způsobilém věku a sloučení jejich životů. Manželství je vystavěno na oběti. Muž musí žít pro svou ženu a žena pro svého muže. Kdo žije pro svého partnera, úplně přijde o sobeckou mysl. Srdce, které touží se takto obětovat, je srdcem lásky. Když se setká muž se ženou a užijí si, není to láska. Láska je odevzdání vlastního života. Každý, kdo vstupuje do manželství, si musí být vědom toho, že se zavazuje oddat svůj život svému manželovi či své manželce.

213


V pravé rodině přebývá pravá láska

5

K

tomu, aby byla rodina úplná a šťastná, nestačí, aby se muž a žena milovali. Musejí také fungovat jako ochranný štít domácnosti a mít alespoň jedno dítě, které mohou zahrnovat láskou. Když je rodina chráněná, stane se z ní šťastné hnízdečko. Komu tato ochrana selže, ten bude mít nešťastnou rodinu, i kdyby byl ve společnosti sebeúspěšnější. Základem lásky je srdce, které je ochotno úplně se obětovat pro druhé. Rodičovská láska je pravou láskou z toho důvodu, že rodiče jsou ochotní dát svým dětem vše, a když dají vše, chtějí dát ještě více. Rodiče, kteří milují své děti, si ani nepamatují, co jim dali. Žádný rodič si nevede záznamy o tom, kolik svému dítěti koupil bot a šatů, a není schopen říct: „Utratil jsem za tebe tolik a tolik.“ Rodiče naopak dávají vše, co mají, a říkají: „Chtěl bych ti dát víc, než mám, a mrzí mě, že nemůžu.“ Když jsem byl malý, díval jsem se, jak se otec stará o včelstva, a pozoroval jsem, jak se včely chovají. Když včela poletuje po rozkvetlé zahradě a zachytí vůni květu, přimkne se ke květu pevně nohama. Zaboří hluboko do květu

214


sosák, saje nektar a ven jí kouká jen zadeček. Pokud včelu za zadeček chytíte, nepustí se květu. Přestože tím riskuje život, drží se květu pevně. Láska, se kterou rodiče rozvíjejí rodinu, je jako včela, která se drží květu. I kdyby měl rodič přijít o život, nikdy nepřetrhne pouto lásky, které ho svazuje s jeho dítětem. Rodič nasadí pro dítě svůj život a pak zapomene, že to udělal. Taková je pravá láska rodičů. Rodič se pro své dítě s radostí vydá na jakkoli dalekou a nebezpečnou cestu. Rodičovská láska je nejsilnější láskou na světě. Člověk může bydlet v překrásném domě a pojídat exotické pokrmy z hor a oceánů celého světa, ale pokud nemá rodiče, má v srdci velkou prázdnotu. Kdo vyrůstal bez rodičovské lásky, má v srdci samotu a prázdnotu, kterou nelze ničím jiným zaplnit. Pravou lásku přijímáme a učíme se jí v rodině. Děti, které v útlém věku pravou lásku neokusily, touží po lásce celý život a citově trpí. Navíc nemají příležitost naučit se vznešeným morálním povinnostem, které musejí plnit vůči rodině a společnosti. Pravá láska je hodnota, jíž se nelze naučit nikde jinde než v rodině. V pravé rodině se manželé navzájem milují a žijí jeden pro druhého, jako by byli sourozencem či jeden druhému rodičem. V pravé rodině muž miluje ženu, jako miluje Boha, a žena si váží manžela, jako si váží Boha. Nemůžeme se zříci svých sourozenců, ať čelíme jakýmkoliv těžkostem. Stejně tak se nezřekneme své matky. Nic takového jako rozvod proto ani neexistuje. Manžel je pro svou ženu otcem a starším bratrem. Tak jako by žena nikdy nezradila svého otce nebo staršího bratra, nemůže zradit ani manžela. Podobně ani muž nikdy nezradí svou manželku. V pravé rodině si každý z partnerů uvědomuje absolutní hodnotu toho druhého. Pokud muž a žena pocházejí z jiné kultury či rasy, vůbec to nevadí. Jestliže založili rodinu na lásce, kterou přijali od Boha, nemohou mezi jejich dětmi nastat žádné kulturní konflikty. Děti budou milovat a ctít kulturu a tradice otcovy země i matčiny země tak, jako milují otce a matku. V multikulturních rodinách rodiče nevyřeší problémy předáváním vědomostí, ale pouze vychováváním svých dětí v pravé lásce. Rodičovská láska se vpije dětem až do

215


morku kostí a umožní jim přijmout otcovu i matčinu vlast za svou a stát se znamenitými lidmi světa. Rodina je škola, kde se vyučuje láska k lidstvu. Když dítě, kterého rodiče vychovali s vřelou láskou, vyrazí do světa, bude se o lidi v tísni starat tak, jak se to naučilo doma. Když lidé vychovaní v láskyplném vztahu ke svým bratrům a sestrám vstoupí do společnosti, budou se dělit o svá srdce s bližními. Lidé vychovaní v lásce budou na každého člověka, kterého potkají, pohlížet jako na člena své vlastní rodiny. Východiskem pravé rodiny je milující srdce, které nakládá s cizími lidmi jako se svou rodinou a sdílí s nimi své srdce. Rodina je důležitá také proto, že jejím rozšířením je svět. Pravá rodina je základem pravé společnosti, pravého národa a pravého světa. Je výchozím bodem na cestě ke světu míru, jenž je Božím královstvím. Rodiče pracují pro své děti až do úmoru. Nepracují však jen proto, aby uživili jen své vlastní děti. Ten, komu překypuje srdce láskou, dokáže pracovat pro druhé a pro Boha. Právě v rodině dostáváme tolik lásky, že jí naše srdce překypuje. Rodina sice chrání své členy pod křídly, ale držet lásku jen mezi nimi není jejím úkolem. Láska by naopak měla přetékat z rodiny do okolí. Ať jí přeteče, kolik chce, pramen lásky v rodině nikdy nevyschne. To proto, že pramenem lásky je Bůh. Láska, kterou nám dává Bůh, je taková, že si jí můžeme dosyta nabírat, ale nikdy nenarazíme na dno. Naopak čím více nabíráme, tím víc lásky prýští vzhůru jako čistá pramenitá voda. Každý, kdo byl v takové lásce vychován, je schopen vést pravý život.

216


Zanecháme po sobě odkaz lásky

5

P

ravý život vedeme tehdy, vzdáme-li se soukromých tužeb a žijeme pro veřejné blaho. Tuto pravdu učili všichni významní náboženští vůdci z minulosti či přítomnosti, z Východu či ze Západu, ať už to byl Ježíš, Buddha či Prorok Mohamed. Je to pravda tak obecně známá, až se z ní bohužel stalo klišé. Význam této pravdy však neumenší ani běh času, ani proměny světa. To proto, že podstata lidského života se nikdy nemění, ani v dobách, kdy ve světě probíhají překotné změny. Učitelem, s nímž máme nejdůvěrnější vztah, je naše srdce. Naše srdce je nám vzácnější než naši nejbližší přátele a dokonce i než naši rodiče. Během života se tedy musíme svého srdce opakovaně ptát: „Vedu teď dobrý život?“ Hlas svého srdce uslyší každý. Jakmile si člověk uvědomí, že srdce je jeho pánem, začne své srdce „leštit“ a po celý život s ním udržuje blízký vztah. Když člověk uslyší své srdce vzlykat a plakat, musí okamžitě zanechat toho, co právě dělá. Všechno, co rmoutí jeho srdce, ho přivede k záhubě. Vše, co rozesmutní srdce, nakonec člověku přivodí smutek.

217


Chce-li si člověk vyleštit srdce tak dokonale, že bude průzračné jako křišťál, musí s ním trávit čas v přímém hovoru někde, kde je ukryt před světem a sám se svým srdcem. Jsou to nesmírně osamělé chvíle, ale právě při modlitbách a meditaci jsme svému srdci nejblíže. Jsou to chvíle, kdy dokážeme nad svým srdcem převzít vlastnictví. Když se oprostíme od okolních ruchů a necháme usadit myšlenky, nahlédneme do nejhlubšího nitra svého srdce. Dostat se tam však vyžaduje hodně času a úsilí. Nepovede se to za den. Tak jako láska tu není jen pro nás, není tu jen pro nás ani štěstí a mír. Štěstí a mír nemůže existovat bez partnera, tak jako láska. Vztah k partnerovi je pro ně nutným kontextem. Žijeme-li sami, ničeho nedosáhneme. Sami nemůžeme hovořit o míru ani být šťastní. Protože nám partner umožňuje zakusit mír a štěstí, je pro nás důležitější než my sami. Představte si matku, která nese na zádech miminko, sedí u vchodu do soulského metra a prodává doma vyrobené jednohubky. Chce-li přijít včas, aby stihla ranní špičku, musí chystat jednohubky celou noc, posadit si vzpouzející se dítě na záda a jít na stanici metra. Kolemjdoucí si možná pomyslí: „Ach, jen kdyby neměla to dítě, o které se musí starat, vedlo by se jí dobře.“ Jenže právě pro to dítě je matka vůbec naživu. Člověk se dnes dožívá zhruba osmdesáti let. Osmdesát let radosti, hněvu, žalu, štěstí a spousty dalších citů by se mohlo zdát jako velmi dlouho. Pokud si ale odmyslíme čas, který člověk stráví v soukromí spánkem, jídlem a prací, a čas, který stráví hovorem, smíchem a zábavou s příbuznými a přáteli, čas, který stráví na svatbách, na pohřbech, nemocný v posteli a podobně, zbude nám pouhých sedm let. Člověk sice možná žije osmdesát let, ale pouhých sedm let z toho má čas žít pro veřejné blaho. Život je jako gumová páska. Dostanou-li oněch sedm let dva různí lidé, jeden je prožije jako sedm let, kdežto jiný je natáhne na sedmdesát. Čas je sám o sobě prázdný. Zaplnit ho musíme my. Totéž platí i o lidském životě. Každý chce pohodlně spát a dobře jíst. Spánkem a jídlem si však jen krátíme čas. Ve chvíli, kdy dožijeme a naše tělo spočine v zemi, se všechno naše bohatství a sláva promění v pouhou bublinu, která praskne. Příští generace si budou

218


pamatovat pouze těch sedm let, které jsme zasvětili životu pro veřejné blaho. Z života, který trval osmdesát let, přetrvá na světě pouze těchto sedm let. Na svět nepřicházíme ani z něj neodcházíme z vlastní vůle. O svém osudu nemůžeme nijak rozhodovat. Rodíme se, i když jsme si nevybrali , že se narodíme. Žijeme, i když jsme si nevybrali, že budeme žít. Umíráme, i když nechceme umřít. Nad těmito aspekty života nemáme žádnou moc, tak jak se může někdo chlubit, že je lepší než ostatní? Neumíme se narodit, kdy se nám zachce, vlastnit majetek navždy, ani se vyhnout smrti. Veškeré vychloubání je tedy jedině ubohé. I když dosáhneme vyššího postavení než ostatní, je to pouze dočasné privilegium. I když nashromáždíme více majetku než ostatní, musíme ho u bran smrti odevzdat. Čas nám odnáší peníze, čest i moudrost. To vše mizí, jak míjejí roky. Ať je člověk jakkoli veliký a ušlechtilý, v okamžiku, kdy se nit jeho života přetrhne, je pouze k politování. Lidé vždycky toužili pochopit, kdo jsou a proč musejí žít. Musíme si uvědomit, že jako jsme se nenarodili z vlastní vůle, tak nemáme ani žít sami pro sebe. Odpověď na otázku, jak máme žít, je tedy prostá. Zrodili jsme se z lásky, a proto se musíme v životě vydat cestou lásky. Náš život stvořila bezbřehá láska našich rodičů, kterou musíme celý život splácet. To je to jediné, co v životě ovlivníme. To, zda jsme v životě uspěli či selhali, závisí na tom, kolik lásky se nám podaří natěsnat do těch osmdesáti let, které jsou nám dány. Každý jednou odloží fyzické tělo jako obnošené šaty a zemře. V korejštině se pro umírání běžně používá výraz torakada, „navrátit se“. Zemřít znamená navrátit se tam, odkud jsme přišli, k našim původním kořenům. Vše ve vesmíru probíhá v cyklech. Bílý sníh na horském úbočí roztaje a steče ze svahu, nejprve do potůčku a poté do řeky, a časem doputuje až do moře. Mořská voda pohltí teplo slunečních paprsků, vypaří se a vrátí se na oblohu, aby se znovu stala sněhovými vločkami nebo dešťovými kapkami. Takovému návratu tímto způsobem na místo, odkud jsme původně přišli, říkáme smrt. Kam se my lidé vracíme, když zemřeme? Lidský život vzniká spojením těla a srdce. Tělo v okamžiku smrti odkládáme. Vracíme se tedy tam, odkud přišlo naše srdce. 219


Nelze hovořit o životě, aniž bychom hovořili o smrti. Musíme pořádně pochopit, co je to smrt, byť jen proto, aby nám to pomohlo porozumět smyslu života. Pravou hodnotu života pozná pouze ten, kdo se ocitne ve svízelné situaci, kdy mu hrozí bezprostřední smrt, a zoufale prosí Nebesa, aby směl žít ještě jeden jediný den. Jsou-li naše dny takto cenné, jak je máme prožít? Čeho musíme dosáhnout, než překročíme hraniční čáru smrti? Nejdůležitější je, abychom se nedopustili hříchu a vedli svůj život bez stínů. O tom, co je to hřích, se vedou dlouhé náboženské a filozofické debaty, ale zůstává zřejmé, že nesmíme konat skutky, z nichž nás pak hryže svědomí. Máme-li z něčeho výčitky svědomí, zůstane nám v srdci stín. Dále je důležité zavázat se k tomu, že budeme pracovat mnohem více než ostatní. Náš život jednou skončí, ať už za šedesát let, za sedmdesát let či jindy. Podle toho, jak s tím časem naložíme, můžeme prožít dvakrát či třikrát bohatší život než ostatní. Rozdělíte-li si život na jednotlivé úseky a každý úsek prožijete smysluplně, bude váš život vskutku neocenitelný. Žijte oddaně a horlivě, řekněte si například, že za dobu, kdy ostatní stihnou zasadit jeden strom, zasadíte dva nebo tři. Nežijte pro sebe. Nesmíte žít pro sebe, ale pro druhé. Žijte více pro své bližní než pro svou vlastní rodinu, více pro celý svět než pro svou vlastní zemi. Všechen hřích na světě pochází z toho, že jednotlivec dá přednost sám sobě. Touhy a ambice jednotlivce ubližují jeho bližním a ničí společnost ve velkém. Vše na světě jednou pomine. Milovaní rodiče, milovaný manžel, milovaná manželka, milované děti, ti všichni zemřou. Na konci života s námi zbude jen smrt. Když člověk umírá, zůstává po něm jen jeho odkaz. Zamyslete se, prosím, na chvíli nad tím, co můžete udělat, abyste ukázali, že jste prožili hodnotný život. O majetek a společenské postavení, kterého jste dosáhli, přijdete. Na druhém břehu řeky smrti nemají takové věci žádný význam. Narodili jsme se z lásky a žili jsme v lásce, a proto s námi i v hrobě zůstane jedině láska. Život nám byl dán z lásky, žijeme sdílením lásky a nakonec se vracíme zpět do lásky. Je třeba žít tak, abychom po sobě zanechali odkaz lásky. 220

KAPITOLA ŠESTÁ

LÁSKA VEDE KE SJEDNOCENÍ

221


Schopnost náboženství obracet lidi k dobru

5

2

. srpna 1990 irácký prezident Saddám Husajn vtrhl do Kuvajtu a spustil tak podnět k válce v Perském zálivu. Celá oblast byla už dlouho sudem prachu a já jsem tušil, že do války bude zatažen celý svět. Dospěl jsem k závěru, že se musejí setkat přední křesťanští a muslimští duchovní a konflikt zastavit. Jednal jsem co nejrychleji, abych zastavil válku, v níž budou zcela jistě umírat nevinní lidé. 2. října jsem narychlo svolal do Káhiry krizovou konferenci Rady světových náboženství (CWR - Council for the World’s Religions) a tam jsem přednesl nejvyšším duchovním autoritám Blízkého východu a celého muslimského světa naléhavou žádost o mír. Mnozí se divili, proč takové setkání organizuji zrovna já, když nemám na Střední východ žádné vazby, ale důvod je prostý. Věřím, že každé náboženství by mělo přispívat ke světovému míru. Střet křesťanství a islámu by byl mnohem horší než střet demokracie a komunismu. Nic není hrůzostrašnějšího než náboženská válka. Zaslal jsem naléhavou prosbu prezidentu Georgi H. W. Bushovi, který mezitím začal konflikt řešit, aby válce v arabském světě zabránil a raději se 222

• LÁ SKA VE D E KE SJE D NOC E N Í •

pokusil donutit Saddáma Husajna k ústupu diplomatickou cestou. Prezident Bush si možná myslel, že jde do války pouze proti Iráku, ale takhle muslimové neuvažují. Muslimové stavějí náboženství výše než stát. Bál jsem se, že pokud dojde k útoku na Irák, arabský svět se spojí proti Spojeným státům a celému křesťanskému světu. Naší krizové konference v Káhiře se zúčastnili vysocí představitelé islámu, mezi nimi velcí muftíové z devíti zemí včetně Sýrie a Jemenu. Ústředním bodem setkání byl můj zoufalý apel na arabský a muslimský svět, aby vyjádřil nesouhlas s tvrzením Saddáma Husajna, že jde o svatou válku. Ať už by vyhrály Spojené státy nebo Irák, k čemu by to bylo? Jakou cenu by vítězství mělo, kdyby z nebe pršely bomby a ničily domy, školy a drahocenné nevinné životy? Káhirská konference byla jen jednou z mnoha našich mírových aktivit. Vždycky, když na Středním východě nastala krize, dali se naši členové neohroženě do práce a na nebezpečných místech riskovali život. Naši členové celá léta na popud náhlého upozornění cestovali do oblastí Izraele a Palestiny, sužované násilím a terorem, a pomáhali velkým organizacím v mírovém úsilí. Nerad posílám členy naší církve do míst, kde jim hrozí smrt, ale kvůli míru je to nevyhnutelné. I když jsem zrovna v Brazílii a pod žhnoucím sluncem orám půdu nebo když kážu v daleké Africe, mé srdce neustále zalétá k těm členům, kteří působí na nebezpečném Středním východě. Modlím se, aby mír zavládl na světě brzy, abych už nemusel do těchto míst smrti nikoho posílat. 11. září 2001, kdy teroristé zničili věže World Trade Center v New Yorku, jsme všichni pocítili čirou hrůzu. Někteří lidé řekli, že to byl nevyhnutelný střet křesťanské a islámské civilizace. Já jsem však jiného názoru. Islám ani křesťanství nejsou ve své nejčistší podobě náboženstvími konfliktu a sváru. Obě víry kladou důraz na mír. Označit všechny muslimy za radikály považuji za stejně předpojaté jako tvrdit, že mezi islámem a křesťanstvím jsou zásadní rozdíly. Podstata všech náboženství je stejná. Okamžitě po pádu dvojčat jsem zorganizoval náboženské vůdce z New Yorku i celých Spojených států, aby se modlili a sloužili mše za oběti útoku 223


a záchranáře na Ground Zero. V říjnu jsem pak svolal do New Yorku velkou mezináboženskou mírovou konferenci. Byla to první mezinárodní akce, která se v New Yorku po tragédii konala. Tyto zásadní mírové počiny v době války nepřišly jen tak zčistajasna. Už celá desetiletí jsem investoval do snah o harmonii mezi náboženstvími. Těmito investicemi si naše církev získala takovou důvěru předních náboženských vůdců, že byli ochotni odcestovat během intifády do Jeruzaléma či po útocích 11. září do New Yorku. V roce 1984 jsem vytvořil skupinu čtyřiceti religionistů a dal jim za úkol porovnat učení obsažené v posvátných textech křesťanství, islámu, buddhismu a ostatních světových náboženství. Výsledkem jejich práce byla kniha World Scriptures: A Comparative Anthology of Sacred Texts (Světová Písma: Komparativní antologie posvátných textů), která vyšla v roce 1991. Vyplývá z ní, že učení jednotlivých posvátných textů se z více než sedmdesáti procent shodují. Pouze zbylých třicet procent je pro dané náboženství jedinečných. To znamená, že velká část učení hlavních světových náboženství je ve své podstatě stejná. Totéž platí i pro praktikovanou víru. Na povrchu někteří věřící nosí turbany, jiní nosí okolo krku růženec, další zase křížek, ale všichni hledají základní pravdy vesmíru a snaží se pochopit vůli Božské bytosti. K tomu, aby se lidé spřátelili, často stačí pouze, aby měli společného koníčka. Když se potkají dva cizí lidé a zjistí, že pocházejí ze stejného města, dají se okamžitě do řeči, jako by se znali už desítky let. Je tedy tragédie, že si náboženství stále nedokážou porozumět a komunikovat spolu, přestože jejich učení jsou ze sedmdesáti procent stejná. Místo aby vedly dialog o tom, co mají společného, a vzali se za ruce, zdůrazňují vzájemné rozdíly a kritizují se. Všechna náboženství na světě hovoří o míru a lásce. Přesto spolu kvůli míru a lásce bojují. Izrael i Palestina mluví o míru a spravedlnosti, ale přitom se obě strany dopouštějí násilí, při němž krvácejí a umírají děti. Judaismus je náboženství míru stejně jako islám. Když jsme zpracovávali World Scriptures, dospěli jsme k poznatku, že chyba není v samotných náboženstvích, ale v tom, jak se vyučují. Špatná výuka vede 224


k předsudkům a předsudky ke konfliktům. Muslimové dostali po útocích 11. září nálepku teroristů. Drtivá většina prostých, zbožných muslimských rodin je však stejně mírumilovná jako my. Palestince dlouho vedl dnes již zesnulý Jásir Arafat. Jako všichni politikové doufal i on v mír, ale zároveň byl spojován s vyvoláváním nepokojů v oblasti. Jakožto předseda Organizace pro osvobození Palestiny ztělesňoval snahu Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu utvořit samostatný palestinský stát. Podle některých názorů Arafat po zvolení prezidentem Palestinské autonomie roku 1996 zpřetrhal dřívější vazby a začal aktivitám extremistických organizací bránit. Při svých snahách o mír na Středním východě jsem s Arafatem hovořil celkem dvanáctkrát. Samozřejmě jsem mu neustupoval. Boží cesta je vždy cestou harmonie a míru. Cesta do Arafatovy kanceláře byla doslova plná překážek. Každý, kdo k němu chtěl vstoupit, musel projít mezi těžce ozbrojenými strážemi a podrobit se nejméně třem tělesným prohlídkám. Když se ale členové naší církve dostali až k Arafatovi, ten je s kefíjou1 na hlavě vřele přivítal. Podobné vztahy nelze vybudovat za pár dnů. Jsou za nimi celé roky upřímné a oddané snahy o mír na Středním východě. Cestu k politikům a náboženským vůdcům nejvyšší úrovně jsme si prorazili svým zápalem a ochotou nasazovat životy v rizikových oblastech sužovaných terorem. Vynaložili jsme mnoho zdrojů. Postupně jsme si získali důvěru nejen Arafata, ale i představitelů Izraele, a tak jsme mohli ve vypjatých situacích hrát roli prostředníka. Do Jeruzaléma jsem poprvé vkročil roku 1965. Bylo to před šestidenní válkou a Jeruzalém ještě patřil pod územní správu Jordánska. Vyšel jsem na Olivovou horu, kde ronil krvavé slzy Ježíš těsně před tím, než ho předvedli před Piláta Pontského. Položil jsem ruku na dva tisíce let starý olivovník, který byl možná té noci svědkem Ježíšových modliteb. Zatloukl jsem do něj tři hřeby, jeden za judaismus, jeden za křesťanství a jeden za islám. Modlil jsem se, aby přišel den, kdy se tyto tři rodiny víry sjednotí. Světový mír nemůže 1

Tradiční pokrývka hlavy. Pozn. překl. 225


nastat, dokud se judaismus, křesťanství a islám nesjednotí. Ty tři hřeby jsou tam dodnes. Judaismus, křesťanství a islám se dnes vůči sobě ostře vymezují, ale přitom mají společné kořeny. Rozděluje je jejich chápání Ježíše. Abych tento problém zmírnil, požádal jsem 19. května 2003 křesťany, aby v dialogu mezi abrahámovskými náboženstvími přikládali kříži menší význam. Uspořádali jsme obřad sejmutí kříže. Z Ameriky, kultury převážně křesťanské, jsme převezli kříž na Pole krve v Izraeli a pohřbili ho tam. Toto pole si koupil Jidáš Iškariotský za třicet stříbrných, které dostal za zradu Ježíše, jenž byl pak ukřižován. 23. prosince téhož roku se v jeruzalémském Parku nezávislosti sešly zhruba tři tisíce velvyslanců míru všech vyznání z celého světa a asi sedmnáct tisíc Izraelců a Palestinců, aby symbolicky sňali z Ježíšovy hlavy trnovou korunu a místo ní mu nasadily korunu míru. Pak se vydali na mírový pochod Jeruzalémem. Místní úřady nám udělily povolení a poskytly ochranu. Palestinské a izraelské rodiny zapalovaly na podporu našeho pochodu svíčky před svými domy. Během tohoto pochodu, který byl živě vysílán na internetu do celého světa, jsem prohlásil, že Ježíš se znovu zhostil úlohy krále míru a že po mnoha staletích nedorozumění a rozdělení nastala pro křesťanství, judaismus a islám příležitost k usmíření. V Jeruzalémě stojí Al-Aksá, třetí nejposvátnější mešita islámu hned po Mekce a Medině. Odtud prý Prorok Mohamed vystoupil do nebe. Byli jsme jedinou skupinou osob různých vyznání, která směla navštívit všechny části tohoto svatostánku. Správci mešity zavedli křesťanské a židovské duchovní, kteří se zúčastnili mírového pochodu, do posvátných prostor mešity. Otevřely jsme tak dveře, které byly dlouho pevně zamčené, a připravili tak cestu mnoha představitelům islámu ke komunikaci se svými křesťanskými a židovskými bratry a sestrami na nové úrovni. Lidé mají rádi mír, ale zároveň si libují ve svárech. Jsou schopní přimět ušlechtilá zvířata k boji. Nutí kohouty, aby se klovali ostrými zobáky, dokud

226


z nich nezačne opadávat maso. Pak se titíž lidé obrátí ke svým dětem a řeknou jim: „Neperte se s kamarády. Buďte hodní.“ Základní příčinou válek nejsou náboženské ani rasové rozdíly. Ta příčina leží hluboko v lidském nitru. Lidé rádi připisují ozbrojené konflikty na vrub vědě či ekonomice, ale skutečný problém je přímo v samotných lidech. Úkolem náboženství je obracet lidi k dobru a ničit v nich zlou povahu, která si libuje ve válčení. Vezměte si velká světová náboženství. Pro všechny je světový mír ideálem. Všechna chtějí dosáhnout nebeského království, utopie či ráje. Náboženství dávají tomuto ideálu různá jména, ale všechna takový svět hledají. Na světě je mnoho náboženství a prakticky každé je rozdrobeno na nespočet frakcí a denominací. Všechna ale doufají v totéž: v Nebeské království a svět míru. Násilnost a zášť v našem nitru nám trhá srdce na kusy. Zhojí ho jen království lásky.

227


Řeka neodmítá své přítoky

5

V

e světě bují sobectví. Ničí paradoxně jednotlivce, avšak nejen je, ale i jejich okolí a celý jejich národ. Největší překážkou na cestě ke světovému míru je hamižnost v lidských srdcích. Začíná u jednotlivců a šíří se do celého národa. Srdce poskvrněná hamižností způsobují sváry a konflikty na všech úrovních. Kvůli hamižnosti nespočet lidí během dějin zemřelo a prolilo krev. Chceme-li konflikty vymýtit, musí nastat velká revoluce, která odstraní pomýlené hodnoty a myšlenky, které jsou v dnešním světě obecně rozšířené. Složité problémy dnešní společnosti se dají rychle vyřešit revolucí ve smýšlení lidí. Pokud začnou všichni jednotlivci a všechny národy myslet nejprve na ostatní a spolupracovat s ostatními, problémy moderní společnosti se vyřeší. Celý svůj život jsem se plně oddal snahám o mír. Kdykoli přijde řeč na mír, zmocní se mě emoce. Do očí mi vhrknou slzy, začne mi zadrhávat hlas a těžko se mi polyká. Hluboce mě dojímá pouhá představa onoho dne, kdy se svět sjednotí a začne si užívat míru. Taková je povaha míru. Mír spojuje lidi,

228


kteří smýšlejí různě, jsou různých ras a mluví různými jazyky. Naše srdce po míru touží a chovají naději, že se uskuteční. Míru však lze dosáhnout jen konkrétními činy, ne jen vágním sněním. Ale budovat mírové hnutí nebylo nikdy lehké. Překážek je mnoho a je potřeba hodně peněz. Nepustil jsem se do toho pro svou vlastní slávu ani pro peníze. Vynaložil jsem zkrátka veškeré úsilí, aby v našem světě zapustil kořeny pravý a trvalý mír. Nikdy jsem v tomto úsilí nebyl sám. To proto, že po míru touží v konečném důsledku všichni lidé na světě. Je to však zvláštní. Mír chce každý, ale přesto ho nemáme. Mluvit o míru je snadné. Ale dosáhnout míru snadné není, protože lidé opomíjejí tu nejelementárnější pravdu, která je pro světový mír nutná. Předstírají, že ta pravda neexistuje. Než přistoupíme k míru mezi jednotlivci či národy, musíme nejprve hovořit o míru mezi námi a Bohem. Každé náboženství se považuje za nejlepší a ostatní náboženství zavrhuje a pohrdá jimi. Stavět zdi mezi vírami a denominacemi však není správné. Náboženství je jako řeka, která teče směrem k ideálnímu mírovému světu. Řeka urazí velkou vzdálenost, než se vlije do širého moře míru. Cestou se do ní vlévá mnoho potoků. Ve chvíli, kdy se potok setká s řekou, přestane být potokem a stane se součástí řeky. A tak splynou v jedno. Řeka své přítoky neodmítá. Všechny přijímá. Sjednocuje všechny potoky do jediného toku, který se ubírá k moři. Tuto prostou pravdu dnešní lidé nechápou. Potoky, které se vlévají do řeky, jsou různá náboženství a denominace dnešního světa. Každý potok má původ v jiném prameni, ale všechny tečou stejným směrem. Všechny hledají ideální svět plný míru. Dokud nestrhneme zdi mezi náboženstvími, mír na zemi nezavládne. Náboženství se po tisíciletí vyvíjela v těsném sepětí s etnickými skupinami, a proto jsou dnes obehnána vysokými kulturními hradbami. Strhnout tyto hradby je velice obtížné. Každé náboženství je okolo sebe budovalo celá tisíciletí s přesvědčením, že právě jeho učení je to jediné správné. Stávalo se, že některá náboženství šířila svůj vliv válkami s ostatními náboženstvími a ve jménu Božím páchala něco, co nemělo s Boží vůlí nic společného.

229


Boží vůlí je mír. Bůh nechce svět roztříštěný národnostními, rasovými a náboženskými rozdíly, v němž lidé vedou války a navzájem prolévají krev. Když ve jménu Božím válčíme a vraždíme, pouze způsobujeme Bohu bolest. Lidská touha hnát se za majetkem a slávou roztrhala svět na kusy. Boží vůle je však jiná. Bůh mi to sám jasně řekl. Jsem jen Jeho posel, který přijímá Jeho slovo a předává ho na zemi. Cesta za světovým mírem a sjednocením náboženství a ras je namáhavá. Často mě lidé odmítali nebo se mi nedostávalo schopností, ale nikdy jsem své poslání nevzdal. Když naši členové a kolegové pod tíhou úkolu úpěli bolestí, dokonce jsem jim záviděl. „Pokud se vám zdá, že tohle poslání není nic pro vás, máte možnost s ním přestat a jít,“ říkal jsem jim. „Pokud se snažíte ze všech sil, ale nic se vám nedaří, máte možnost se udřít až k smrti. Mě byste však měli politovat. Já takovou možnost nemám.“ Na světě je téměř dvě stě zemí. K tomu, aby si všechny mohly užívat míru, je nezbytně nutná síla náboženství. Silou náboženství je láska, která z něj prýští. Já jsem zbožný člověk a mým úkolem je předávat lásku, takže je přirozené, že usiluji o světový mír. Pokud jde o oddanost světovému míru, není mezi křesťanstvím a islámem žádný rozdíl. V Americe jsem vůdcem mírového hnutí, které sdružuje tisíce duchovních, kteří překračují své denominace. Toto hnutí diskutuje o způsobech, jak sblížit lidi různých vyznání: křesťany, muslimy, židy, buddhisty a tak dále. Ze všech sil se snažíme pohnout zatvrzelými lidskými srdci. Můj cíl je stále stejný, dnes jako včera. Mým cílem je vytvořit sjednocený svět, jehož centrem je Bůh, svět jediného národa bez hranic. Občany tohoto světa budou všichni lidé a budou sdílet kulturu lásky. V takovém světě budou sváry a konflikty nemožné. To bude začátek opravdového mírového světa.

230


„Povolte v Sovětském svazu svobodu vyznání“

5

E

xistuje mnoho běžně zastávaných, avšak neprokázaných materialistických teorií. Jednou z nich je evoluční teorie Charlese Darwina. Další pochází z díla Karla Marxe. Myšlenka, že duch pochází z hmoty, je od základu špatná. Člověka stvořil Bůh a všechny bytosti v sobě spojují hmotnou a duchovní složku. Filozofická teorie, z níž vychází komunismus, je zkrátka chybná. Na studiích v Japonsku jsem spolupracoval s komunisty v hnutí za nezávislost Koreje. Byli to mí dobří přátelé a za osvobození vlasti byli připraveni položit život, ale naše smýšlení bylo zcela odlišné. Jakmile Korea získala nezávislost, naše cesty se rozešly. Jsem proti dějinnému materialismu komunistů. Vedl jsem celosvětové hnutí za vítězství nad komunismem. Radil jsem několika americkým prezidentům, aby chránili svobodný svět a postavili se komunistickým plánům zahalit svět rudou vlajkou. Komunistickým zemím se má činnost nelíbila a pokoušely se

231


mě násilně odstranit, ale já k nim nechovám nenávist. Nepovažuji je ani za nepřátele. Nesouhlasím s filozofií a ideologií komunismu, ale ke komunistům necítím zášť. Bůh chce sjednotit všechny lidi, včetně komunistů. Mé cesty do Moskvy v dubnu 1990 za prezidentem Michailem Gorbačovem a o rok později do Pchjongjangu za prezidentem Kim Ir-senem tedy nebyly obyčejné návštěvy. Podnikl jsem je s nasazením života. Sdělit těmto mužům vůli Nebes bylo mým osudem. Když jsem tehdy řekl, že do Moskvy musím jít, protože Moscow zní v angličtině podobně jako must go, myslel jsem to jen napůl v žertu. O tom, jak to s komunismem dopadne, jsem byl dlouho pevně přesvědčen. Předvídal jsem, že zhruba šedesát let po Říjnové revoluci se začnou objevovat známky blížícího se konce komunismu a celá sovětská stavba se zřítí v roce 1987, kdy Říjnová revoluce bude slavit sedmdesáté výročí. Nadchlo mě tedy, když jsem se v roce 1984 dozvěděl, že doktor Morton Kaplan, známý politolog z Chicagské univerzity, hodlá uspořádat mezinárodní konferenci s názvem „Pád sovětského impéria“. Poprosil jsem ho, aby mě navštívil ve věznici Danbury, abych si s ním mohl pohovořit o detailech. Hned na začátku setkání jsem ho požádal, aby do 15. srpna toho roku ohlásil „konec sovětského komunismu“. Doktor Kaplan odpověděl: „Ohlásit konec sovětského komunismu? Jak můžu udělat něco tak riskantního?“ Naznačil, že tomu není příliš nakloněn. V roce 1985, kdy se měla konference konat, Sovětský svaz posiloval svůj vliv ve světě a nejevil navenek žádné známky úpadku. Poslední plamen však hoří nejjasněji. Nebylo divu, že se doktor Kaplan zdráhal. Kdyby předpověděl takto konkrétní událost a jeho předpověď se nevyplnila, jeho odborná pověst by byla ze dne na den v troskách. „Reverende Mune,“ řekl mi, „věřím vám, že sovětský komunismus padne. Ale nemyslím si, že se tak stane teď. Co kdybych místo ‚konce sovětského komunismu‘ použil výraz ‚úpadek sovětského komunismu‘?“ Vzplál ve mně hněv, když mi navrhl ustoupit na mírnější variantu než „konec sovětského impéria“. Takový kompromis jsem nemohl přijmout. Byl 232


jsem toho názoru, že je-li člověk o něčem přesvědčen, měl by být statečný a stát si za svým, i když má obavy. „Proč myslíte, pane doktore?“ řekl jsem. „Mám důvod žádat vás, abyste ohlásil konec komunismu. Vaše prohlášení samo o sobě sebere komunismu energii a uspíší jeho mírový zánik. Proč váháte?“ Doktor Kaplan nakonec opravdu ohlásil „konec sovětského komunismu“ na konferenci Akademie profesorů za světový mír (PWPA – Professors World Peace Academy) v Ženevě, která nesla název „Pád sovětského impéria: Vyhlídky na přechod do postsovětské éry.“ O něčem takovém se do té doby nikdo neodvážil uvažovat. Švýcarsko byla neutrální země, a tak Ženeva sloužila jako významná základna sovětského Výboru státní bezpečnosti (KGB) a jeho agenti odtud provozovali špionážní a teroristické aktivity po celém světě. Hotel Intercontinental, kde se konference PWPA konala, stál naproti sovětské ambasádě, takže si umím představit, jak byl doktor Kaplan asi nervózní. Za pár let se však proslavil jako ten, kdo jako první předpověděl konec sovětského komunismu. V dubnu 1990 jsem pořádal konferenci Světové asociace médií (WMA – World Media Association) v Moskvě. Sovětská vláda se mnou kupodivu jednala podle protokolu, který přísluší hlavám států, a to už od letiště. Do centra Moskvy nás přepravil konvoj doprovázený policejními motocykly. Auto, v němž jsem seděl já, jelo ve žlutém pruhu, který byl vyhrazen pouze pro prezidenta a státní návštěvy. Bylo to ještě před rozpadem Sovětského svazu. Takovou zvláštní výsadu udělila sovětská vláda mně, antikomunistovi. V projevu na konferenci jsem pochválil perestrojku. Prohlásil jsem, že tato revoluce musí být nekrvavá a musí jít o revoluci mysli a ducha. Cílem mé návštěvy byla oficiálně konference WMA, ale v duchu jsem se soustřeďoval na setkání s prezidentem Gorbačovem. Gorbačov slavil úspěchy s perestrojkou a byl tehdy v Sovětském svazu oblíbený. Během let jsem se setkal s mnoha americkými prezidenty, ale dostat se ke Gorbačovovi bylo mnohem těžší. Dělal jsem si starosti, aby se mi podařilo setkat se s ním alespoň jednou. Chtěl jsem mu předat zprávu a bylo 233


důležité, abych mu ji předal osobně. Gorbačov zreformoval sovětský svaz, vpustil do něj závan svobody, ale jak plynul čas, obrátilo se mu ostří reforem do zad. Kdyby se situace ponechala bez dozoru, hrozilo by Gorbačovovi veliké nebezpečí. Vysvětloval jsem: „Pokud se se mnou nesetká, nedostane příležitost zachytit vlny nebeské štěstěny, a v takovém případě dlouho nevydrží.“ Prezident Gorbačov se asi o mých obavách doslechl. Den nato mě pozval do Kremlu. Odvezla mě tam vládní limuzína a my jsme vstoupili hluboko do Kremlu. S manželkou jsem vstoupil do prezidentské kanceláře, posadili jsme se a vedle nás si sedli sovětští ministři. Prezident Gorbačov se na nás zeširoka usmál a velmi energicky s námi pohovořil a svých úspěších s perestrojkou. Pak mě odvedl do předpokoje, kde si se mnou promluvil mezi čtyřma očima. Při této příležitosti jsem mu předal tuto zprávu: „Pane prezidente, s perestrojkou jste dosáhl mnohého, ale samotná perestrojka k reformě nestačí. Musíte okamžitě povolit v Sovětském svazu svobodu vyznání. Jestli budete reformovat pouze materiální svět a opominete Boha, bude perestrojka odsouzena k zániku. Komunismus končí. Tuto zemi zachráníte jen tak, že jí povolíte svobodu náboženství. Přišel čas, abyste jednal stejně odvážně, jako když jste reformoval Sovětský svaz, a stal se prezidentem, který přivedl svět k míru.“ Při zmínce o náboženské svobodě Gorbačov ztuhl v obličeji, jako by ho to zaskočilo. Rychle se však uvolnil a přijal má slova tak střízlivě, jak se jen dalo čekat od člověka, který před pár měsíci připustil sjednocení Německa. Pokračoval jsem: „Měl by navázat diplomatický styk mezi Sovětským svazem a Jižní Koreou. Pozvěte, prosím, na návštěvu jihokorejského prezidenta No Tchä-ua�“ Uvedl jsem řadu důvodů, proč považuji diplomatické vztahy mezi oběma zeměmi za prospěšné. Když jsem skončil a řekl vše, co jsem říct chtěl, prezident Gorbačov mi slíbil tak rozhodným hlasem, jak jsem ho dosud neslyšel mluvit: „Věřím, že vztahy mezi Jižní Koreou a Sovětským svazem se budou zdárně rozvíjet. I já se domnívám, že na Korejském poloostrově musí nutně dojít ke zvýšení politické stability a uvolnění napětí. Navázání diplomatických vztahů s Jižní 234


Koreou je jen otázkou času a nic tomu nebrání. S prezidentem No Tchä-uem se setkám, jak navrhujete.“ Když jsem byl na odchodu, sundal jsem si ze zápěstí hodinky a nasadil je prezidentu Gorbačovovi. Trochu ho překvapilo, že jsem ho podaroval jako starého přítele. Řekl jsem mu pevně: „Vždycky, když při reformách narazíte na problémy, podívejte se na tyto hodinky a vzpomeňte si na slib, který jste mi dal. Uděláte-li to, Nebesa vám jistě ukážou cestu.“ Prezidenti Gorbačov a No Tchä-u se setkali hned v červnu téhož roku na dvoustranném summitu v San Franciscu, jak mi Gorbačov slíbil. 30. září 1990 podepsaly Jižní Korea a Sovětský svaz historickou dohodu, jíž obě země poprvé po osmdesáti šesti letech navázaly diplomatické styky. Politiku samozřejmě dělají politikové a diplomacii diplomaté. Tam, kde byly dveře dlouho zavřené, však někdy pochodí lépe zbožný člověk bez sobeckých zájmů. O čtyři roky později Michail Gorbačov s manželkou navštívili Soul a přijali pozvání do naší rezidence ve čtvrti Hannam. Gorbačova mezitím svrhl státní puč. Po tomto puči protireformních sil, které byly proti perestrojce, Gorbačov rezignoval na funkci generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a stranu rozpustil. Ač sám komunista, zrušil komunistickou stranu. Bývalý prezident s první dámou pojedli hůlkami grilované hovězí pulgogi a zeleninové nudle čapčchä, které jsme připravili speciálně pro ně. U dezertu, sladkého tomelového nápoje sudžonggwa, pan Gorbačov několikrát zopakoval: „Tradiční korejská jídla jsou vynikající.“ On i první dáma působili uvolněně a vůbec ne tak napjatě jako v dobách, kdy byl Gorbačov hlavou státu. Paní Gorbačovová, která bývala nekompromisní marxistkou-leninistkou a přednášela na Moskevské státní univerzitě, měla na krku řetízek s křížkem. „Vykonal jste velkou věc, pane prezidente,“ řekl jsem Gorbačovovi. „Vzdal jste se funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu, ale zato jste se stal prezidentem míru. Díky vaší moudrosti a odvaze dnes máme možnost přivést svět k míru. Vykonal jste pro svět to nejvýznamnější, nejtrvalejší a nejkrásnější, co se vykonat dalo. Jste hrdina míru, který vykonal

235


Boží dílo. Nejslavnějším a nejváženějším jménem ruských dějin nebude Marx, Lenin ani Stalin, ale Michail Gorbačov.“ Takto jsem pěl chválu na pana Gorbačova za to, že přivedl k rozpadu Sovětský svaz, mateřskou zemi komunismu, aniž by prolil kapku krve. Pan Gorbačov mi odpověděl: „Reverende Mune, vaše slova mi poskytla velkou útěchu. Dodala mi energii. Po zbytek života se budu věnovat mírovým projektům.“ A pevně mi stiskl ruku.

236


Sjednocení Koreje povede ke sjednocení světa

5

K

dyž jsem po setkání s panem Gorbačovem vyšel z Kremlu, obrátil jsem se k Pak Po-himu, který mě doprovázel, a dal jsem mu speciální úkol. „Do konce roku 1991 se musím setkat s prezidentem Kim Ir-senem,“ řekl jsem mu. „Není času nazbyt. Sovětský svaz se do roka až dvou let rozpadne. Hlavním problémem je teď naše země. Musím se nějak dostat ke Kim Irsenovi a zabránit válce na Korejském poloostrově.“ Věděl jsem, že až padne Sovětský svaz, zhroutí se i většina ostatních komunistických režimů ve světě. Severní Korea se ocitne zahnaná do kouta a těžko odhadovat, k jaké provokaci je schopna se uchýlit. Situaci ještě zhoršovala severokorejská posedlost jadernými zbraněmi. Abychom zabránili válce se Severní Koreou, potřebovali jsme kontakty, přes něž bychom si mohli promluvit se severokorejským vedením, jenže tehdy jsme žádné takové kontakty neměli. Nutně jsem se musel nějak setkat s Kim Ir-senem a dostat z něj závazek, že nezaútočí na Jižní Koreu.

237


Korejský poloostrov je mikrokosmem světa. Když se na Korejském poloostrově prolije krev, prolije se i ve světě. Dojde-li na poloostrově k usmíření, dojde k němu i ve světě. Bude-li poloostrov sjednocen, bude sjednocen i svět. Severní Korea však od konce 80. let pilně pracovala na tom, aby získala vlastní jaderné zbraně. Západní země prohlašovaly, že v případě nutnosti zaútočí na Severní Koreu jako první. Pokud by se situace nadále vyhrocovala, nedalo se odhadnout, k jakému zoufalému kroku by se Severní Korea odhodlala. Věděl jsem, že musím se Severní Koreou nějak navázat komunikaci. Nebylo to lehké. Pak Po-hi se spojil se severokorejským místopředsedou vlády Kim Tal-hjonem, ale odpověď Severní Koreje byla rezolutně zamítavá. „Lid Severní Koreje zná předsedu Muna pouze jako vůdce mezinárodního hnutí za vítězství nad komunismem,“ odpověděl vicepremiér. „Proč bychom vůdce konzervativní antikomunistické skupiny měli zvát? Návštěva předsedy Muna v Severní Koreji nepřipadá v žádném případě v úvahu.“ Pak Po-hi to nevzdával. „Americký prezident Nixon byl také zarytý antikomunista,“ připomněl severokorejskému politikovi. „Přesto však navštívil Čínu, setkal se s předsedou Mao Ce-tungem a navázal s Čínou diplomatické styky. Profitovala z toho především Čína. Do té doby měla nálepku agresora, ale dnes je na vzestupu a stává se nejmocnější zemí světa. Chce-li si Severní Korea získat mezinárodní důvěryhodnost, měla by navázat přátelství se světoznámým antikomunistou, jakým je předseda Mun.“ Nakonec prezident Kim Ir-sen pozval mě a mou manželku 30. listopadu 1991. Tou dobou jsme byli na Havaji, ale okamžitě jsme odletěli do Pekingu. Když jsme čekali ve VIP prostorách Pekingského mezinárodního letiště, které nám poskytla čínská vláda, přišel k nám zástupce severokorejské vlády a předal nám oficiální pozvání. Na dokumentu se zřetelně skvělo oficiální razítko pchjongjangské vlády. „Korejská lidově demokratická republika uděluje předsedovi Sonmjong Munovi z Federace světového míru1, jeho manželce a doprovodu pozvání k vstupu na území republiky. Během pobytu v zemi se jim zaručuje 1

Federation for World Peace. Pozn. překl. 238


bezpečnost.“ Podepsán: „Kim Tal-hjon, místopředseda vlády Korejské lidově demokratické republiky, 30. listopadu 1991.“ Naše skupina nasedla do zvláštního letu 215 severokorejských státních aerolinií Air Koryo, který pro nás zařídil prezident Kim Ir-sen. Vzhledem k tomu, že speciální let nikdy nedostala od Kim Ir-sena ani žádná hlava státu, šlo o výjimečnou a významnou poctu. Letadlo letělo přes Žluté moře, město Šinuidžu a moje rodné Čongdžu do Pchjongjangu. Sdělili mi, že tato zvláštní trasa byla naplánována, abych mohl spatřit své rodiště. Když jsem je dole pod sebou uviděl, zalité rudým západem slunce, rozbušilo se mi srdce a hluboko v nitru jsem se cítil ochromen. Říkal jsem si: „Je to vůbec pravda? Je to moje rodiště?“ Chtělo se mi vyskočit z letadla a rozběhnout se po horách a údolích. Na pchjongjangské letiště Sun-an mě přišli přivítat příbuzní, které jsem neviděl čtyřicet osm let. Z mladších sester, kdysi krásných jako květ, byly staré babičky. Stiskly mi ruku, promnuly si obočí a daly se do usedavého pláče. Starší sestra, které už bylo přes sedmdesát, mě popadla kolem ramen a taky se rozplakala. Já jsem však neplakal. „Prosím, nechte toho,“ řekl jsem. „Setkání s rodinou je pro mě důležité, ale přišel jsem konat Boží dílo. Nechte toho, prosím. Ovládejte se.“ Z mého srdce se slzy řinuly jako vodopád. Poprvé po více než čtyřiceti letech jsem se viděl se sestrami, ale nemohl jsem je obejmout a poplakat si s nimi. Opanoval jsem své srdce a vydal se do místa ubytování. Druhý den ráno jsem vstal časně a pomodlil jsem se, jak mám ve zvyku celý život. Jestli bylo v hotelu nějaké odposlouchávací zařízení, pak mou plačtivou modlitbu za sjednocení Korejského poloostrova celou nahrálo. Ten den jsme si prohlédli Pchjongjang. Celé město bylo důkladně prošpikováno rudými slogany Kim Ir-senovy ideologie čučche. Třetí den pobytu jsme letěli do pohoří Kumgang. Přestože byla zima, vodopád Kurjong nebyl zamrzlý a bez ustání chrlil přívaly vody. Když jsme si pohoří Kumgang důkladně prošli, nastoupili jsme šestého dne do vrtulníku a ten nás odvezl do mého rodiště.

239


Ve snech jsem po domku, kde jsem prožil dětství, tolik toužíval, že jsem měl pocit, že bych tam doběhl jediným skokem. A najednou tu byl, stál přede mnou. Nemohl jsem věřit svým očím. Snil jsem, či bděl? Nekonečně dlouho jsem před svým rodným domem jen tak stál, nehybný jako socha. Po několika minutách jsem vešel dovnitř. Míval tvar čtverce: uprostřed býval dvůr, který ohraničovalo hlavní křídlo, křídlo pro hosty, sýpka a stodola. Z toho zůstalo stát jen hlavní křídlo. Vstoupil jsem do hlavního pokoje, kde jsem se narodil, a sedl jsem si se zkříženýma nohama na podlahu. V hlavě se mi vyrojily tak jasné vzpomínky na dětství, jako by to bylo včera. Otevřel jsem dvířka z hlavního pokoje do kuchyně a vyhlédl jsem do dvora. Kaštan, na který jsem šplhával, mezitím pokáceli. Zdálo se mi, že slyším sladce volat svou matku: „Nemají moje Očička náhodou hlad?“ Před očima se mi na okamžik zavlnily její bavlněné šaty. Navštívil jsem hrob svých rodičů a položil na něj kytici. Matku jsem viděl naposledy tehdy, když mě přišla navštívit do vězení v Hungnamu a hlasitě plakala. Její hrob pokrývala tenká vrstva sněhu, který napadal přes noc. Smetl jsem ho dlaní a něžně jsem pohladil trávu, která na matčině hrobě rostla. Drsný dotek trávy mi připomněl drsnou kůži na matčiných rukou.

240


Moje setkání s prezidentem Kim Ir-senem

5

N

ejel jsem do Severní Koreje proto, abych se podíval do svého rodiště, ani abych chodil na výlety po pohoří Kumgang. Chtěl jsem se setkat s prezidentem Kim Ir-senem a vážně si s ním promluvit o budoucnosti naší vlasti. Má návštěva však trvala už šest dnů a stále ještě nepadlo ani slovo o tom, jestli se mé setkání s Kim Ir-senem uskuteční. Když jsme ale po návštěvě mého rodiště přistáli s vrtulníkem znovu na pchjongjangském letišti Sun-an, čekal tam na mě poněkud nečekaně místopředseda vlády Kim Tal-hjon. „Velký vůdce Kim Ir-sen vás zítra přijme,“ oznámil mi. „Místem setkání bude prezidentská rezidence Madžon v Hungnamu, takže budete muset okamžitě nasednout do speciálního letadla a letět do Hungnamu.“ Pomyslel jsem si: „Kim Ir-sen má prý prezidentských rezidencí spoustu. Proč si vybral právě Hungnam?“ Po cestě jsem si všiml veliké cedule hungnamské továrny na dusíkatá hnojiva, kde jsem dřel na nucených pracích. Vzpomněl jsem si na život ve

241


vězení a zmocnil se mě divný pocit. Přespal jsem v hotelu a druhý den jsem se vydal k prezidentovi. Jak jsem se blížil k rezidenci, spatřil jsem, že prezident Kim Ir-sen na mě čeká u vchodu. Vzájemně jsme se objali. Já jsem byl antikomunista a on vůdce komunistické strany, ale na ideologiích a filozofiích při našem setkání nezáleželo. Byli jsme jako bratři, kteří se po dlouhém odloučení znovu shledali. Takovou moc má příslušnost k témuž národu a téže krvi. Hned na úvod jsem mu řekl: „Pane prezidente, díky vaší laskavosti jsem směl spatřit svou rodinu. Kromě mě je tu však ještě deset milionů Korejců, jejichž rodiny jsou rozdělené mezi Sever a Jih, a ti ani nevědí, jestli jejich příbuzní na druhé straně jsou živí, nebo mrtví. Chtěl bych vás požádat, abyste jim umožnil se setkat.“ Ještě chvíli jsem mu vyprávěl o svém rodišti a apeloval jsem na jeho lásku ke korejskému národu. Mluvili jsme stejným dialektem, takže jsme se spolu cítili uvolněně. Prezident Kim Ir-sen odpověděl: „Mám stejný názor. Od příštího roku začněme s hnutím, které bude pořádat setkání mezi krajany ze Severu a Jihu.“ Přijal můj návrh stejně přirozeně, jako když na jaře roztaje sníh. Od návštěvy Čongdžu jsem přešel k jaderným zbraním. Uctivě jsem navrhl, aby Severní Korea přistoupila na deklaraci o jaderném odzbrojení Korejského poloostrova a podepsala bezpečnostní dohodu s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii. Odpověděl otevřeně: „Uvažujte se mnou. Koho bych jadernými zbraněmi zabíjel? Vlastní lidi? Vypadám snad na to? Souhlasím, že jadernou energii je třeba využívat pouze pro mírové účely. Vyslechl jsem vás pozorně a myslím, že vše bude v pořádku.“ Vztahy mezi Severní a Jižní Koreou byly tehdy napjaté kvůli otázce jaderných inspekcí v Severní Koreji, a tak jsem se svým návrhem poněkud váhal. Nicméně všechny přítomné překvapilo, že Kim Ir-sen zareagoval takto vstřícně. Poté jsme se přesunuli do jídelny, kde jsme si dali časný oběd. „Znáte mražené bramborové nudle?“ zeptal se Kim Ir-sen. „Jako partyzán na hoře Päktu jsem se jich něco najedl. Ochutnejte je, prosím.“ 242


„Samozřejmě že je znám,“ odpověděl jsem potěšeně. „U nás doma jsme je měli moc rádi.“ „U vás doma jste je určitě jedli jako pochoutku,“ pokračoval Kim Irsen, „ale my jsme je jedli, abychom přežili. Japonská policie po nás pátrala až k samotnému vrcholu hory Päktu. Na pořádné jídlo jsme neměli čas. Co jiného jsme na vrcholu Päktu mohli jíst než brambory? Když na nás japonská policie přišla ve chvíli, kdy jsme zrovna vařili brambory, zahrabali jsme je a utekli. Byla taková zima, že než jsme se pro ně vrátili, už byly zmrzlé na kámen. Nezbývalo nám než je vykopat, rozmrazit, rozdrtit na prášek a udělat z nich nudle.“ „Na mražené bramborové nudle jste odborník, pane prezidente,“ řekl jsem. „Přesně tak. Jsou dobré ve fazolové polévce a výborně chutnají taky v sezamové polévce. Jsou lehko stravitelné a zároveň syté, protože brambory se k sobě lepí.“ „Kromě toho, předsedo Mune,“ pokračoval, „jsou vynikající, pokud si je připravíte, jako to dělají v provincii Hamgjong. To vezmete trochu kimčchi z hořčičných listů, takhle, a dáte si ho na nudle. Měl byste to vyzkoušet.“ Udělal jsem, co mi poradil, a snědl jsem mražené bramborové nudle s kimčchi z hořčičných listů. Chuť nudlí se s kořeněným kimčchi dobře doplňovala a po jídle mi nebylo vůbec těžko. „Na světě je mnoho delikates,“ řekl Kim Ir-sen, „ale já se o ně nezajímám. Není nad bramborové koláče, kukuřici a batáty, které jsem jídal jako malý u nás doma.“ „Co se týče jídla, máme podobný vkus,“ řekl jsem. „Je to hezké, když se takhle sejdou lidé, kteří mají společnou vlast.“ „Jaké to bylo, když jste navštívil svoje rodiště?“ zeptal se mě. „Byl jsem plný emocí,“ odpověděl jsem. „Dům, kde jsem bydlel, tam ještě stojí, sedl jsem si tam do hlavního pokoje a přemýšlel jsem o minulosti. Napůl jsem očekával, že na mě odněkud zavolá má zesnulá matka. Bylo to velmi dojemné.“

243


„Chápu,“ řekl Kim Ir-sen. „Svědčí to o tom, že naši zemi je třeba okamžitě sjednotit. Když jste byl malý, býval jste prý docela rošťák. Našel jste si i tentokrát čas na to se kolem proběhnout?“ Všichni u stolu se prezidentovu dotazu smáli. „Chtěl jsem vylézt na strom a zajít si na ryby,“ řekl jsem, „ale pak jsem se dozvěděl, že mě očekáváte, a tak jsem rychle přijel. Doufám, že mě někdy pozvete znovu.“ „Ale samozřejmě. Samozřejmě pozvu. Chodíte rád na lov, předsedo Mune? Já lovím moc rád. Myslím, že by se vám líbil lov na medvěda na hoře Päktu. Medvědi jsou velcí a působí neohrabaně, ale ve skutečnosti jsou velice mrštní.“ „Jednou jsem se s medvědem setkal tváří v tvář,“ pokračoval. „Medvěd se na mě díval a nepohnul ani svalem. Kdybych se dal na útěk, víte, co by se stalo, že? Co jsem tedy měl dělat? Nespouštěl jsem z něj oči a stál jsem bez hnutí. Uplynula hodina, dvě, tři. Medvěd na mě nepřestával zírat. Víte, že zima na hoře Päktu je pověstná. Bál jsem se, že umrznu dřív, než mě medvěd sežere.“ „A jak to dopadlo?“ zeptal jsem se. „Inu, předsedo Mune, vidíte tu sedět medvěda, nebo mě?“ Hlasitě jsem se rozesmál a Kim Ir-sen okamžitě přišel s návrhem: „Předsedo Mune, až přijedete příště, pojedeme spolu na lov na horu Päktu.“ Rychle jsem oplatil vlastním pozváním. „Vy rád rybaříte, že ano? Na ostrově Kodiak u Aljašky se dají chytit halibuti velcí jako medvěd. Pojeďte tam někdy se mnou.“ „Halibuti velcí jako medvěd? Tak to určitě pojedu.“ Díky lovu a rybaření, našim společným zálibám, se nám spolu dobře komunikovalo. Chvílemi jsme toho chtěli říct tolik, že jsme si najednou povídali jako staří přátelé, kteří se potkali po dlouhé době. Jídelnou se nesl náš smích. Mluvil jsem také o pohoří Kumgang. „Byl jsem v pohoří Kumgang a je tam opravdu krásně,“ řekl jsem. „Měl by se tam rozvinout turistický ruch, aby se mezi našimi krajany stalo oblíbenou destinací.“ 244


„Pohoří Kumgang bude pro naši sjednocenou vlast přínosem,“ řekl Kim Ir-sen. „Proto jsem zařídil, aby tam nesměl kdekdo. Pokud se Kumgang bude rozvíjet špatně, mohli bychom ho zničit. Vy máte mezinárodní rozhled. Člověku, jako jste vy, bych důvěřoval, kdyby oblast převzal a rozvíjel.“ Prezident Kim Ir-sen dokonce zašel tak daleko, že navrhl, abychom rozvíjeli pohoří Kumgang společně. „Pane prezidente,“ řekl jsem, „jste starší než já, takže jste jako můj starší bratr.“ Odpověděl mi: „Předsedo Mune, odteď se oslovujme jako starší bratr a mladší bratr,“ a pevně mi stiskl ruku. Ještě pořád jsme se drželi za ruce, když jsme kráčeli chodbou, kde se pořizovaly památeční fotografie. Pak jsem Kim Ir-senovu rezidenci opustil. Později jsem se dozvěděl, že Kim Ir-sen řekl svému synu Kim Čong-ilovi: „Předseda Mun je skvělý člověk. Setkal jsem se v životě s mnoha lidmi, ale nikdo není jako on. Má široké obzory myšlení a přetéká láskou. Cítil jsem, že mám k němu blízko. Bylo mi s ním dobře a chtěl jsem, aby zůstal déle. Chci se s ním setkat znovu. Pokud se budeš potřebovat poradit ohledně vztahů mezi Severní a Jižní Koreou, až zemřu, vždycky se ptej na radu předsedy Muna.“ Vypadalo to tedy, že jsme si dobře popovídali. Brzy poté, co jsem ukončil svůj týdenní pobyt v Severní Koreji a odletěl z Pchjongjangu, přijela do Soulu severokorejská delegace vedená premiérem Jon Hjong-mukem. Premiér Jon Hjong-muk v Soulu podepsal dohodu o jaderném odzbrojení Korejského poloostrova. 30. ledna příštího roku Severní Korea podepsala bezpečnostní dohodu s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a splnila tak slib, který mi Kim Ir-sen dal. Stále je potřeba ještě hodně vykonat, ale když jsem tehdy s nasazením života navštívil Pchjongjang, dosáhl jsem alespoň těchto výsledků.

245


Země může být rozdělená, její lid však ne

5

K

orea je jednou z posledních rozdělených zemí na světě. Sjednotit Koreu je naše povinnost. Nesmíme odkázat příštím generacím rozdělený poloostrov. Je nepřípustné, aby byl celistvý národ rozpůlen a mírumilovní občané nemohli vídat své rodiče a sourozence. Čáru, která dělí Koreu na Severní a Jižní, nakreslili lidé. Takto se dá rozdělit země, ale ne její lid. To, že jsme na sebe navzájem nezapomněli a i po šedesáti letech odloučení po sobě stále toužíme, dokazuje, že jsme jeden národ. Korejcům se pro barvu tradičního oděvu přezdívalo „národ bílých šatů“. Bílá barva je symbolem míru a náš národ je národem míru. V době japonské okupace žili Korejci, Číňané, ale i Japonci v Mandžusku a na Sibiř. Někdy si pomáhali, někdy se zabíjeli. Korejci u sebe nikdy nenosili meče ani nože jako Číňané a Japonci. Zato měli křesadla, protože oheň mohl v mrazivých končinách Mandžuska a Sibiře zachránit člověku život. Takový už je náš národ. Uctíváme Nebesa, dodržujeme morální zásady a milujeme mír. Za japonské okupace a korejské války prolil náš národ mnoho krve. Ke sjednocení země ani k nastolení vlády míru to však nevedlo. Naše 246


vlast byla zlomena v pase a roztržena na dvě poloviny. A jednu z nich pohltila temnota komunismu. Musíme svůj národ sjednotit a obnovit jeho suverenitu. Musíme ukončit rozdělení Koreje na Sever a Jih, abychom mohli žít v míru. Teprve po mírovém sjednocení a obnově naší suverenity můžeme přinést světu mír. Korejský národ byl stvořen k tomu, aby přinesl světu mír. Všechno má jméno a jména mají význam. Bílé šaty jsou ve dne i v noci dobře viditelné. Bílá je vhodná k nočnímu předávání zpráv, protože je ve tmě dobře vidět. Podobně je „národ bílých šatů“způsobilý předávat světu ve dne i v noci zprávu o míru. Sever dělí od Jihu linie příměří, ale to není ten hlavní problém. Až ji odstraníme, narazíme na mnohem silnější bariéru mezi Koreou na jedné straně a Ruskem a Čínou na druhé. Má-li se náš národ těšit pravému míru, musíme se vypořádat i s těmito liniemi příměří. Bude to těžké, ale ne nemožné. Hlavní je náš vlastní postoj. Jsem toho názoru, že když se člověk potí, má ze sebe vypotit všechno do poslední kapky. Měl by vypotit i tu poslední kapičku, kterou má v srdci. Pak nebude ničeho litovat, všechno se vyjasní a urovná. Stejné to je, když se pouštíme do něčeho obtížného. Obtíže skončí, teprve když zvítězíme na každé úrovni a všechno se vyjasní. Ať se zabýváte čímkoli, musíte vše dokonale urovnat. Teprve pak sklidíte ovoce. Dokud si těmito žalostnými strastmi neprojdeme, nemůžeme plně obnovit suverenitu našeho národa. Dnes o mírovém sjednocení mluví kdekdo, ale já jsem o něm hovořil ještě v dobách, kdy si nikdo nedovolil výraz „mírové sjednocení“ ani vyslovit, aby nebyl obviněn z porušení protikomunistického zákona a zákona o národní bezpečnosti. Když se mě dnes lidé ptají, co se musí pro sjednocení udělat, odpovídám tak, jak jsem odpovídal vždycky: „Kdyby Jihokorejci více milovali Severní Koreu než Jižní Koreu a Severokorejci více Jižní Koreu než Severní Koreu, mohli bychom poloostrov sjednotit ještě dnes.“ Ve mně tato láska byla, a proto jsem dokázal v roce 1991 s nasazením života odcestovat do Severní Koreje a setkat se s prezidentem Kim Ir-senem. Dohodl jsem se s ním ohledně setkávání rozdělených rodin, ekonomické 247


spolupráce Severu a Jihu, rozvoje pohoří Kumgang, jaderného odzbrojení Korejského poloostrova a uspořádání severojižního summitu. To, že antikomunista přijede do komunistické země a zvedne stavidla sjednocování, nikdo nečekal. Ale já jsem svět překvapil. Před setkáním s Kim Ir-senem jsem v zasedací síni Mansudä, kde sídlí Nejvyšší lidové shromáždění, zákonodárný orgán Severní Koreje, přednesl dvouhodinový projev s názvem „Krev není voda“. Hovořil jsem před vedením Severní Koreje o sjednocení Severu a Jihu pomocí lásky. Stál jsem před lidmi, kteří byli vyzbrojeni Kim Ir-senovou filozofií, a řekl jsem jim otevřeně, čemu věřím. „Musíme sjednotit Sever a Jih,“ řekl jsem, „ale puškami a meči toho nedosáhneme. Sjednocení Koreje neproběhne pomocí vojenské síly. Ani za korejské války se to nepodařilo a bylo by bláhové se o to znovu takto pokoušet. Ke sjednocení nepovede ani vaše ideologie čučche. Co k němu tedy povede? Svět nefunguje jen silou lidských bytostí. Člověk nic nedokáže pouze vlastními silami, neboť existuje Bůh. Bůh koná Svůj záměr i ve zlých dobách, jako jsou války. Ideologií čučche tedy Koreu sjednotit nelze, protože ta dává do centra člověka.“ „Naši vlast sjednotí pouze bohismus,“ pokračoval jsem. „Bůh nás ochraňuje a čas našeho sjednocení se blíží. Sjednocení je naším osudem a musí k němu dojít v naší éře. Pokud nesplníme posvátný úkol sjednotit naši vlast, nebudeme se po zbytek věčnosti moci podívat svým předkům ani potomkům do očí. Co je to bohismus? Je to praktikování Boží dokonalé lásky. Koreu nesjednotí filozofie pravice ani levice. Harmonii mezi Severem a Jihem přinese pouze ‚filozofie středu‘. Chcete-li se vydat cestou lásky, musíte se před světem omluvit za invazi na Jih. Nemýlím-li se, Severní Korea řídí na Jihu asi dvacet tisíc špionů. Dejte jim okamžitě rozkaz, aby se šli nahlásit jihokorejským úřadům. Pokud to uděláte, poskytnu jim vzdělání, které napraví jejich smýšlení a promění je ve vlastence, kteří se budou zasazovat o mírové sjednocení Severu a Jihu.“

248


Během projevu jsem bušil pěstí do stolu. Jun Ki-bok, předseda Výboru na podporu Korejců žijících v zahraničí, a místopředseda vlády Kim Tal-hjon se mračili. Věděl jsem, jaké nebezpečí mi za podobné výroky hrozí, ale musel jsem říct to, co jsem přijel říct. Nechtěl jsem jednoduše jen šokovat posluchače. Věděl jsem, že můj projev bude okamžitě slovo od slova odvyprávěn prezidentu Kim Ir-senovi a jeho synovi, předsedovi Kim Čong-ilovi. Musel jsem se tedy vyjádřit jasně. Když jsem skončil, ozvaly se mezi přítomnými Severokorejci dokonce protesty a výkřiky, jak se opovažuji takhle mluvit. Rozhlédl jsem se po svém doprovodu a viděl jsem, že všichni zbledli jako stěna. Naši členové, kteří tam byli se mnou, mi později řekli: „Vaše řeč byla velice silná a v sále panovala nepřátelská atmosféra.“ Já jsem byl však neoblomný. „Proč jsem sem přijel?“ zeptal jsem se jich. „Nepřijel jsem si Severní Koreu jen tak prohlédnout. Kdybych odjel, aniž bych řekl to, co jsem říct musel, Nebesa by mě potrestala. I když možná použijí můj projev jako záminku k tomu, aby mi nedovolili setkat se s Kim Irsenem a vyhostili mě ze země, musel jsem říct to, co jsem sem přijel říct.“ 8. června 1994 prezident Kim Ir-sen náhle zemřel. Jeho smrt přišla v době, kdy vztahy mezi Severní a Jižní Koreou ochladly na historické minimum. Na jihokorejské půdě byly rozmístěny rakety Patriot a jestřábové ze Spojených států volali po zničení jaderného komplexu Jongbjon. Válka byla na spadnutí. Severní Korea oznámila, že do země nevpustí žádné smuteční hosty ze zahraničí, ale já jsem měl pocit, že musíme někoho poslat. S Kim Ir-senem jsem se sbratřil, a tak jsem chtěl splnit svou povinnost. Zavolal jsem Pak Po-himu: „Jeď okamžitě do Severní Koreje kondolovat mým jménem na pohřbu prezidenta Kim Ir-sena,“ řekl jsem mu. „Ale do Severní Koreje se teď nikdo nedostane,“ namítl. „Vím, že je to těžké, ale nějak musíš jet. Můžeš třeba přeplavat řeku Amnok, je mi to jedno. Dostaň se tam a vyřiď mou upřímnou soustrast.“ Pak Po-hi odjel nejdříve do Pekingu a odtamtud se spojil se Severní Koreou, přestože tím riskoval život. Předseda Kim Čong-il vydal nařízení: „Zástupci předsedy Muna se uděluje výjimka. Eskortujte ho do Pchjongjangu.“ 249


Po kondolencích zašel předseda Kim Čong-il za Pak Po-him a zdvořile ho pozdravil: „Můj otec vždycky říkal, že předseda Mun pilně pracuje na sjednocení naší vlasti. Jsem rád, že jste přijel.“ V roce 1994 se Korejský poloostrov ocitl v takové krizi, že mohl kdykoli vybuchnout. Nám se tehdy podařilo jadernou krizi vyřešit díky mému vztahu s Kim Ir-senem. Můj vyslanec na Kim Ir-senově pohřbu byl více než pouhý smuteční host. Své setkání s Kim Ir-senem jsem tu vylíčil velice podrobně, abych doložil své tvrzení, že vzájemná důvěra a oddanost mezi dvěma lidmi je nesmírně důležitá. Setkal jsem se s ním kvůli mírovému sjednocení naší domoviny. Díky důvěře a oddanosti jsem mohl Kim Ir-senovi sdělit své obavy o osud našeho národa. Proto jeho syn předseda Kim Čong-il vpustil do země mého zástupce jakožto kondolenta. Když upřímně milujeme celým srdcem, neexistuje žádná zeď, kterou bychom nepřelezli, a žádný sen, který bychom si nesplnili. Když jsem jel do Severní Koreje, uvažoval jsem o ní jako o své vlasti a domově svého bratra. Nejel jsem tam proto, abych něco získal. Chtěl jsem se podělit se Severokorejci o své milující srdce. Síla lásky pohnula nejen s prezidentem Kim Ir-senem, ale i s jeho synem předsedou Kim Čong-ilem. Od té doby až dosud má naše církev se Severní Koreou stále nadstandardní vztahy. Pokaždé, když se mezi Severem a Jihem vyostří napětí, hrajeme úlohu prostředníka, který otevírá cestu. To všechno jen proto, že jsem se setkal s Kim Ir-senem, otevřel mu své upřímné srdce a získal si jeho důvěru. Až tak je důvěra významná. Díky mému setkání s Kim Ir-senem dnes naše církev provozuje v Severní Koreji automobilku Pchjonghwa (Pyeonghwa Motors), hotel Potchonggang a Centrum světového míru (World Peace Center). Billboardy značky Pchjonghwa jsou k vidění po celém Pchjongjangu. Když přijel na návštěvu Severní Koreje jihokorejský prezident, zavedli ho do továrny společnosti Pchjonghwa. Jihokorejští byznysmeni, kteří prezidenta doprovázeli, se ubytovali v hotelu Potchonggang. A v Centru světového míru se každou neděli scházejí k bohoslužbě cizinci z naší církve, kteří v Severní Koreji pracují.

250


Všechny tyto projekty jsou součástí úsilí o mírovou spolupráci a sjednocení Severní a Jižní Koreje. Jejich účelem není zisk. Jsou vyjádřením lásky ke korejskému národu a mají přispět k jeho sjednocení.

251


Ne puškami a meči, ale pravou láskou

5

N

áš národ nedělí jen linie příměří. Další neviditelná čára existuje mezi soupeřícími jihokorejskými regiony Jongnam a Honam. Dokonce i Korejci žijící v Japonsku jsou rozdělení na Unii korejských rezidentů v Japonsku (Mindan), zaměřenou na Jižní Koreu, a Generální svaz korejských rezidentů v Japonsku (Čchongnjon), orientovaný na Severní Koreu. Konflikt mezi oběma japonskými organizacemi je založený na tom, kde leží rodiště jejich členů. I japonští Korejci druhé a třetí generace, kteří rodiště svých předků nikdy nespatřili, stojí proti sobě podél hranice, kterou jejich rodiče a prarodiče vytyčili. Členové obou organizací mluví trochu jiným jazykem, posílají děti do jiných škol a neuzavírají mezi sebou manželství. V roce 2005 jsem zahájil dlouho chystaný plán na usmíření jednak japonských Korejců, jednak Korejců z regionů Jongnam a Honam. Pozval jsem do Soulu tisíc členů Mindanu a tisíc členů Čchongnjonu a svázal jsem je poutem bratrství a sesterství s tisíci obyvateli Jongnamu a tisíci obyvateli Honamu. Přimět členy Čchongnjonu a Mindanu, aby se v Japonsku sešli a pohovořili o mírovém sjednocení Koreje, je téměř nemožné. Shromáždit je na jednom 252


místě bylo náročné, ale když jsem je viděl, jak sedí u jednoho stolu a objímají se, hluboce mě to dojalo. Jeden funkcionář z Čchongnjonu, který se této akce zúčastnil, byl poprvé v životě v Soulu. Do očí mu vhrkly slzy, když prohlásil, že nesmírně lituje toho, že tolik let vedl válku, která nebyla jeho, zvlášť když si není jistý, z které části Korejského poloostrova jeho otec vlastně pocházel. Řekl, že se neuvěřitelně stydí za to, že prožil celý život s nesmyslnou dělicí čárou v srdci. Chceme-li plně porozumět rozdělení Korejského poloostrova a konfliktu mezi jeho částmi, musíme s odstupem pohlédnout na minulost, přítomnost i budoucnost. Každý střet má nějakou příčinu. Korejský poloostrov byl rozdělen historickým zápasem mezi silami dobra a zla. Když vypukla korejská válka, přišel Severní Koreji na pomoc Sovětský svaz, Čína a další komunistické státy. Do Jižní Koreje zase vyslalo ozbrojené složky šestnáct zemí v čele se Spojenými státy. Kromě toho pět zemí vyslalo týmy lékařů a dvacet zemí dodávalo válečný materiál. Ve které jiné válce v historii se do bojů zapojilo tolik států? Do války v malé zemičce jménem Korea vstoupil celý svět, protože šlo o zástupnou válku mezi komunismem a silami svobody. Dá se říct, že Korea představovala celý svět a že na její půdě svedlo krutou bitvu dobro se zlem. Dnes již zesnulý generál Alexander Haig, bývalý ministr zahraničí USA, pronesl roku 1992 v oslavném projevu u příležitosti desátého výročí založení deníku Washington Times nečekaný výrok: „Jsem veterán korejské války a byl jsem velitelem útoku na Hungnam. Do tohoto útoku jsme vrhli veškerou dostupnou sílu. Hluboce mnou pohnulo zjištění, že komunisté tehdy drželi v Hungnamu reverenda Muna a náš útok ho osvobodil. Jako bych tam byl seslán, abych osvobodil reverenda Muna. A dnes reverend Mun tady zachraňuje Ameriku. Washington Times je deník, který zachraňuje Američany tím, že jim poskytuje vyvážený pohled na historii, ani pravicový, ani levicový, a ukazuje jim cestu vpřed. Jak je vidět, v historii neexistují náhody.“ Před pár lety volali jistí lidé v Koreji po stržení slavné sochy generála Douglase MacArthura v jednom parku ve městě Inčchon. Zdůvodňovali to tak, že 253


kdyby OSN nevstoupila do války, nedošlo by k rozdělení země na Sever a Jih. Naprosto mě to šokovalo a vyslovil jsem se ostře proti tomu. Podobný argument se dal čekat jedině od komunistické strany Severní Koreje. Přestože svět Koreji mnoho obětoval, zůstává poloostrov dodnes rozdělený. Přesné datum sjednocení neznáme, ale je zřejmé, že jsme k němu urazili obrovský kus cesty. Na cestě ke sjednocení je mnoho překážek, které musíme překonat. Jakmile narazíme na překážku, musíme ji strhnout a posunout se dál. I když to bude trvat dlouho a bude to těžké, sjednocení zcela jistě přijde, pokud se do toho pustíme s takovým odhodláním, jako kdybychom chtěli přeplavat řeku Amnok. Když se rozpadal sovětský blok, ze všech zemí střední a východní Evropy nejdéle odolávalo změnám Rumunsko. Na konci roku 1989 vypuklo v Rumunsku krvavé povstání lidu. Jakmile se režim sesypal, byl Nicolae Ceauşescu, který v zemí vládl dvacet čtyři let, s manželkou popraven. Byl to krutý diktátor, který nemilosrdně masakroval veškerou opozici. Jestliže v jakékoli zemi diktátor přitvrdí represe, je to proto, že se obává o svůj život, kdyby náhodou přišel o moc. Domnívám se, že kdyby měl diktátor záruku, že nebude ohrožen na životě, nevrhl by se střemhlav proti zdi jako Ceauşescu. Naši zemi čeká zanedlouho sjednocení, ať už k němu dojde tak, či onak. Politici a ekonomové se na něj musí v rámci svého oboru řádně přichystat. Já se jakožto člověk víry připravím na uvítání sjednocené Koreje, v níž přijmeme Severokorejce s láskou mezi sebe a budeme se společně s nimi těšit míru. Dlouho jsem studoval sjednocení Německa. Poslechl jsem si názory jeho aktérů na to, jak se podařilo sjednocení dosáhnout bez jediného výstřelu a bez jediné kapky krve. Chtěl jsem se inspirovat a najít způsob, který by byl pro Koreu nejvhodnější. Zjistil jsem, že Německo se sjednotilo mírově především proto, že představitelům Východního Německa bylo dáno na srozuměnou, že po sjednocení se neocitnou v nebezpečí života. Kdyby tomu Východní Němci neuvěřili, nepřipustili by sjednocení tak snadno. Dospěl jsem k názoru, že musíme poskytnout podobnou záruku vládcům Severní Koreje. V Japonsku nedávno vyšel román o Severní Koreji. Severokorejští vůdcové v tomto beletristickém díle sledují pořád dokola video 254


Ceauşescovy popravy a vykřikují: „Takhle dopadneme my, pokud přijdeme o moc. Musíme se udržet u moci za každou cenu!“ Samozřejmě je to jen japonský román. Zmíněný problém je však reálný. Měli bychom mu věnovat pozornost a nabídnout severokorejským vůdcům přijatelné řešení, abychom sjednocení uspíšili. Nastolit na Korejském poloostrově mír není tak těžké, jak by se zdálo. Když bude celá Jižní Korea žít výhradně pro Severní Koreu, nebude Severní Korea chtít Jižní Koreu napadnout a mír zavládne na poloostrově přirozeně. Se vzpurným dítětem nepohneme pěstí ani hrubou silou, nýbrž silou lásky, která přirozeně prýští ze srdce. Důležitější než posílat do Severní Koreje rýži či hnojivo je posílat lásku. Nesmíme zapomínat, že teprve až pochopíme situaci Severní Koreje a začneme pro ni žít celým svým milujícím a upřímným srdcem, otevře Severní Korea na oplátku nám i celému světu své srdce.

255

KAPITOLA SEDMÁ

BUDOUCNOST KOREJE, BUDOUCNOST SVĚTA

257


Celosvětová harmonie začíná na Korejském poloostrově

5

T

olik se mi stýská po rodném kraji, že ho často navštěvuji ve svých snech. Moje rodiště leží daleko za Soulem, v severokorejském Čongdžu. Je to kraj hor i moře. Ať jsem kdekoli a ať je to kdykoliv, mé srdce se neustále toulá tím směrem, směrem k lásce a životu. Všichni se rodíme do linie svých rodičů a když vyrůstáme, živíme se jejich láskou. Nezapomínáme na své rodiště, protože tamní půda je rodičovskou láskou nasáklá. Proto čím jsme starší, tím víc se nám stýská po rodném kraji. Máme tam kořeny a musíme se tam vrátit. Je těžké odtrhnout se od toho, co má pro nás nesmírný význam. V roce 2004 jsem po třiceti čtyřech letech ukončil svou činnost ve Spojených státech a vrátil jsem se na Korejský poloostrov, kde přebývá nebeská štěstěna. Neumíme určit, kdy se přesně dopoledne změní v poledne. Právě tak neumíme přesně určit, kdy se z večera stane noc. Podobně člověk nedokáže poznat, že právě teď Nebesa konají své dílo. Stejně to funguje i v našem životě. Míjejí nás okamžiky úspěchu a neúspěchu, aniž bychom si byli vědomi, kdy 258

• B UD OUC NOST KORE JE, B UD OUC NO ST SVĚ TA •

přesně je prožíváme. Totéž platí i pro národy. Nepoznáme okamžik, kdy národ potká štěstí či neštěstí. Nebeská štěstěna je síla, která hýbe světem, je to princip, který udržuje vesmír v chodu. Něco, čemu říkáme nebeská štěstěna, zcela jistě existuje, třebaže si to neuvědomujeme, a Ten, který stvořil svět, s její pomocí uskutečňuje Svou prozřetelnost. Vesmír se dokonale řídí svým vlastním řádem. Všechny bytosti světa v sobě mají určitý princip, který je do nich vložen ještě před tím, než vzniknou. Když se narodí dítě, nikdo ho nemusí učit dýchat a otvírat oči. Dítě to umí samo od sebe. Vše, co se děje samo od sebe, v sobě skrývá důležité klíče k tajemstvím vesmíru. Mnoho přírodních jevů probíhá zdánlivě samo od sebe. Ve skutečnosti tomu tak však není. Uvnitř přírodních jevů ve vesmíru je ukrytá řídící síla, kterou si neuvědomujeme a kterou nechápeme. Stejně fungují i vesmírné síly štěstí, neboli nebeská štěstěna. Jak se vesmír otáčí, je jisté, že jednou nastane období silného štěstí. Pochopíme-li princip vesmíru, podle něhož jaro střídá zimu a léto střídá jaro, pak můžeme předvídat Koreji zářnou budoucnost po dlouhé zimě plné neštěstí. Kdo je moudrý, ten se sladí se zákonem a rytmem vesmíru. Když jsem pobýval v Americe, často jsem chodil na ryby kousek od svého domu k řece Hudson. Už od dětství jsem zkušený rybář, ale přesto byly dny, kdy jsem na řece Hudson nechytil ani mřenku a vracel jsem se domů zklamaný. Ryby mají svoje trasy, po kterých putují v určitých obdobích. Pokud jejich trasy a období neznáme, nic nechytíme. To, že někde teče voda, ještě neznamená, že tam pokaždé bude plout nějaká ryba. Kdo to nechápe, může mít udici ve vodě klidně celý den a celou noc, ale nepochodí. Totéž platí o nebeské štěstěně. Neumíme-li se dívat do budoucnosti, nevšimneme si nebeského štěstí, ani kdyby nám hledělo přímo do tváře. Proto je důležité naučit se důkladně porozumět nebeské štěstěně a vycítit její pohyb. Lidská civilizace se během dějin rozvíjela směrem na západ. Kontinentální civilizace starého Egypta ustoupila poloostrovním civilizacím Řecka a Říma a posléze ostrovní civilizaci Velké Británie. Odtamtud se civilizace přesunula opět na kontinent, tentokrát do Ameriky. Pak pokračovala dál na 259


západ a překročila Tichý oceán do Japonska. Tam se však pohyb civilizace nezastavil. Síla, která vyzvedla na výsluní Japonsko, se přesouvá na Korejský poloostrov. Na Korejském poloostrově se civilizace završí. Aby se japonská ostrovní civilizace propojila s kontinentem, musí projít přes poloostrov. V Asii jsou samozřejmě i jiné poloostrovy, ale pouze Korea disponuje dostatečnými základy k tomu, aby se stala dědicem současné civilizace. Korejský poloostrov má zcela vynikající geopolitickou polohu. Přes Tichý oceán sousedí s Japonskem a Spojenými státy. Zároveň je propojený s kontinenty Asie a Evropy a hraničí s Čínou a Ruskem. Proto byla Korea ohniskem mocenských sporů světových velmocí, které jí přinesly tolik utrpení. V době studené války jsme bojovali proti komunismu o holou existenci. Zájmy a obavy světových velmocí se okolo Korejského poloostrova točí dodnes, a proto je Korea stále rozdělenou zemí, které není dopřán úplný mír. Přichází čas, kdy se Korejský poloostrov, místo, kde se střetávají zájmy velmocí, ujme své významné role a konfliktu mezi velmocemi zabrání. Získá si tak postavení, z něhož přivede k prosperitě a míru zbytek světa. S nebeským štěstím se pojí nesmírná zodpovědnost. Teď, když se Korejský poloostrov nebeského štěstí dočkal, musí sehrát podobnou úlohu jako kuličkové ložisko a postarat se, aby se velmoci nejen nedostaly do sporu, ale aby spolupracovali na dosažení světového míru a prosperity. Funkcí kuličkového ložiska je upevňovat osu přístroje a zároveň jí umožňovat volnou rotaci. Korea si musí udržovat bezproblémové vztahy s velmocemi a stát se tak kuličkovým ložiskem, které umožní míru volně se otáčet světem. Už dlouho Koreu na tuto roli intenzivně připravuji. Podporoval jsem politiku glasnosti Michaila Gorbačova a snažil jsem se o zlepšení vztahů Koreje se Sovětským svazem. Podporoval jsem reformy a otevřenou politiku Teng Siao-pchinga v Číně na konci 80. let. Svou činnost v Číně jsem začal tím, že jsem pomohl univerzitě korejské menšiny v Jen-pien založit technickou fakultu. Zůstali jsme v Číně i v době po incidentu na náměstí Tchien-anmen, kdy ji zahraniční kapitál houfně opouštěl, a investovali jsme stamiliony dolarů do města Chuej-čou v provincii Kuang-tung. 260


Nedělal jsem to jen z ekonomických důvodů. Jsem člověk víry, ne byznysmen. Člověk víry vidí do budoucnosti a připravuje se na ni. Rusko, Čína, Japonsko a Spojené státy se musejí naučit spolupracovat pod duchovním vedením Korejského poloostrova. Osudem Korejského poloostrova je stát se osou světového míru. Když jsem se pustil do vylepšování vztahů Koreje se Sovětským svazem a Čínou, zjistil jsem, že neexistuje ani tak základní věc jako ruský a čínský slovník. Věděl jsem, že bez jazykového porozumění to daleko nedotáhneme. Když jsem se tedy doslechl, že jisté týmy akademiků jsou natolik prozíravé, že na čínsko-korejském a rusko-korejském slovníku již pracují, rozhodl jsem se jejich projekty podpořit. Projekt čínsko-korejského slovníku vedl profesor Hong Il-šik z ústavu korejské kultury univerzity Korjo a rusko-korejský slovník sestavovalo několik profesorů z katedry rusistiky téže univerzity. Oba slovníky hrají klíčovou roli při komunikaci obou Korejí s Čínou a Ruskem. Když se převrhne kámen, který stojí na samotném vrcholku hory, spadne až na samotné dno údolí. To vystihuje i obrat štěstěny západní civilizace. Každý ví, že Západ se neuvěřitelně rozvinul díky vědě, ale dnes ho morální úpadek svrhává hluboko do údolí. Na dně tohoto údolí leží Východ, kde se již celá tisíciletí vyvíjí duchovní kultura. Korejský poloostrov je v podstatě místem, kde se setkává jak kultura Východu a Západu, tak i civilizace kontinentu a oceánu. Historik a filozof Oswald Spengler vypracoval cyklickou teorii vzestupu a pádu civilizací, která zaujímá pesimistické stanovisko k demokracii a označuje ji za typ vlády, která přivádí Západ k úpadku. Hnací silou demokracie jsou podle Spenglera peníze a k její zkaženosti a morálnímu rozvratu přispívá rozmach materialismu a kult vědy. Při dnešním pohledu na západní kulturu se zdá, že některé jeho myšlenky byly prorocké. Atlantická civilizace, která dosud prosperovala, zjevně stojí před novou érou, érou pan-pacifické civilizace, která je na vzestupu. Hlavním aktérem nadcházející dějinné epochy bude Asie, v níž bude ústřední roli hrát

261


Korea. V Asii žijí dvě třetiny světové populace. V Asii vznikla všechna velká světová náboženství. V Asii má lidstvo odedávna duchovní kořeny. Civilizace Západu a Východu se na Korejském poloostrově nevyhnutelně harmonicky spojí. Svět se mění závratným tempem a nebeské štěstí se čím dál rychleji blíží ke Koreji. Má-li se však Korejský poloostrov úspěšně zhostit svého úkolu a přivést svět z éry chaosu do harmonie a míru, musí se dobře připravit. Musí se vypořádat s minulostí poznamenanou předsudky a sobectvím a přivítat nový věk s jasným zrakem a novým srdcem.

262


Od slz a utrpení k míru a lásce

5

D

osavadní tragická historie korejského národa má hluboký význam. Korea si hodně vytrpěla, protože jejím osudem je stát se základem, z něhož vzejde světový mír. Protože Korea tak dlouho čelila útrapám a těžkostem, může se nyní stát ústředním národem, přes který Bůh přinese světu mír. Přestože Korejci zakusili nesčetná příkoří, nikdy si nikoho neznepřátelili a nikdy k nikomu nechovali nenávist. Sousedé nám občas působili potíže, ale nikdy se z nich nestali naši nesmiřitelní nepřátelé. Korejci mají rozvinutou kulturu srdce, díky níž jsou schopni nepřátelům odpouštět. Milovat nepřítele a přijmout ho za svého vyžaduje vládu nad sebou samým. Milovat svého nepřítele se naučí pouze ten, kdo zvítězí nad svými vlastními vnitřními konflikty. Nejblíže Bohu jsou ti, kdo jsou pronásledovaní. Kdo chce pochopit Boží srdce, musí zakusit Jeho žalostné srdce. I ten, kdo obvykle nepláče, uroní slzy, když přijde o rodinu nebo vlast. V takovém případě bude zoufale a v slzách prosit Boha. Kdo zakouší útrapy, tomu srdce prolévá slzy, avšak právě takovému srdci se dostane Božího požehnání. Bůh vchází do srdce 263


promáčeného slzami. Protože korejský národ prolil v srdci tolik slz, stala se Korea zemí nebeského štěstí. Korejci ctí své předky. I kdybychom umírali hlady, nikdy bychom neprodali půdu, kde jsou pohřbeni naši předkové, abychom měli na jídlo. V průběhu dějin jsme se naučili uctívat Nebesa. Jsme moderní a civilizovaný národ, a přitom si stále vážíme duchovního světa. Když jsme přijali buddhismus a konfuciánství, vznikla u nás krásná náboženská kultura. V nedávnější době se u nás začalo dařit i tradicím křesťanským a muslimským. Všechna tato náboženství existují v Koreji bez vzájemných konfliktů. Mísí se a panuje mezi nimi mírové soužití. Čím to je, že je náš národ tak jedinečný? Odpradávna jsme tíhli k víře a naše srdce byla vždy otevřená Božímu slovu. Kromě toho Korejci vždy kladli velký důraz na vzdělání a zdokonalování. Proto se korejský jazyk a korejské písmo hangul považují za poklady, které nám darovala Nebesa. Náš jazyk je bohatý na přídavná jména a příslovce, která vyjadřují nálady lidského srdce. Mám velice rád naše písmo. Moc se mi líbí výraz hunmindžong-um, neboli „Systém správných hlásek pro vzdělání lidu“. Tak se původně nazývalo písmo hangul. V tom názvu se skrývá nádherný význam. Dokonalost hangulu přežila staletí a ještě dnes, v digitálním věku, přispívá ke kráse mezilidské komunikace. Nepřestávám žasnout nad tím, že prostými kombinacemi souhlásek a samohlásek se lidé nejen dorozumí, ale dokonce dovedou napodobit všechny zvuky přírody. Už třicet let nabádám členy naší církve v cizině, aby se připravili na budoucnost a učili se korejsky. Nedávno vznikl v Číně termín hallju, „korejská vlna“, kterým novináři označují náhlou expanzi korejské popkultury do celé Asie. Díky popularitě korejské populární hudby, televizních seriálů a filmů prudce vzrostl počet lidí, kteří se učí korejsky. Korejštinu dnes ovládají lidé v Japonsku, Mongolsku, Vietnamu a dokonce i v Africe. To určitě není náhoda. V jazyce přebývá duše. Japonci se za okupace tolik snažili korejštinu vymýtit proto, že chtěli zničit duši korejského národa. Fakt, že korejsky dnes hovoří lidé z celého světa, svědčí o tom, že srdce i duše

264


korejského národa prospívají. Kulturní vliv Koreje sílí právě díky nebeskému štěstí. Korejci nikdy nechtějí být pro ostatní přítěží. Když jsem byl v Americe, byl jsem svědkem korejské houževnatosti. Ve Spojených státech funguje celá řada nástrojů sociálního zabezpečení, ale Korejci jich téměř nikdy nevyužívají. Než aby se spoléhali na podporu od státu, raději hledají způsob, jak vydělávat peníze, aby se mohli o děti a staré rodiče postarat sami. Taková je korejská soběstačnost. Pozoruji ji i u misionářů, které naše církev vyslala do světa. Nebojí se cestovat do zemí, o kterých téměř nic nevědí. Neplatí to jen o misionářích, ale i o obchodnících. Jakmile dostanou poslání, všeho nechají a jdou za ním, bez ohledu na to, do které části světa je zavede. Neváhají a nezdráhají se. Korejci mají tak podnikavého ducha, že se umí dostat ve světě kamkoli a vést tam plodný život. Naše bolestná historie nás naučila, že neexistují nepřekonatelné překážky. Naučili jsme se obstát i v nejhorších situacích a dostat se z nich. Když se koná vesnická slavnost, lidé se perou o místa, aby měli co nejlepší výhled. To je nesmírně sebestředné chování. Ten, kdo si tiše sedne na nejhorší místo, bude v nadcházejícím věku vůdcem. Každému, kdo se nejprve stará o to, aby se sám dosyta najedl, se v nadcházejícím věku povede špatně. I kdybychom měli jíst jen jednu lžíci jídla, musíme nejprve myslet na druhé. Chceme-li se těšit nebeskému štěstí, které míří na Korejský poloostrov, musíme si v nejhlubším nitru svého srdce uvědomovat, že „druzí“ jsou vzácnější než „já“. V minulosti nám sebrali vše, co jsme milovali. Japonci nám za okupace sebrali zemi. Pak se naše země rozdělila vedví a byli jsme násilně odloučeni od svých milovaných rodičů a sourozenců. Korea se tak stala zemí slz. Dnes však musíme plakat kvůli světu. Od nynějška nesmíme plakat kvůli sobě, ale mnohem upřímněji a zoufaleji kvůli světu, chceme-li se na Korejském poloostrově nadále těšit nebeskému štěstí. Pokud tak učiníme, nebeské štěstí se rozšíří z Korejského poloostrova do celého světa. Korejský národ má skvělou příležitost stát se centrem éry světového míru. 265


Cíl náboženství v 21. století

5

D

vacáté století bylo obdobím ohromných změn. Za sto let se toho stalo více než za předchozí dva tisíce let. Ve dvacátém století proběhly dvě světové války a komunismus se silně vzmohl a zase zaniknul. Ve dvacátém století se také lidé obrátili zády k Bohu a pohřbili se pod záplavou materiálního bohatství. Jaké potom bude jednadvacáté století? Někdo říká, že vědecký pokrok dokázal, že veškerá náboženství jsou pouhé pověry a v moderním světě pro ně není místo. Já však tvrdím, že pro náboženství bude vždycky místo, dokud si lidstvo uchová duchovní aspekt a dokud nenastane světový mír. Jaký je cíl náboženství? Nastolit Boží ideální svět. Náboženství obracejí lidi na svou víru proto, aby jich co nejvíce přivedli pod Boží svrchovanost. Kdyby byl pod Boží svrchovaností každý, žili bychom v mírovém světě bez rozkolů a válek. Všechna náboženství by se měla ubírat po cestách, na jejichž konci je mír. Bůh stvořil tento svět, protože toužil po lásce a míru. Pokud vytváříme neshody tím, že prohlašujeme své vlastní náboženství za jedinou cestu ke 266


spáse, jdeme proti Boží touze. Bůh chce, aby každý člověk ve světě pilně pracoval pro mír, usmíření a soužití. Řekne-li mi někdo, že má spory v rodině, protože chodí do naší církve, neváhám mu odpovědět, aby dal přednost rodině. Náboženství je jen nástroj k dosažení Božího dokonalého světa, není cílem samo o sobě. Údělem lidstva je sladit všechna názorová stanoviska, která jsou zatím protichůdná. Filozofie, která povede lidstvo v budoucnosti, musí být schopná sjednotit všechna náboženství a všechny filozofie. Pryč je doba, kdy je jedna země v popředí a vede celé lidstvo. Pryč je také éra nacionalismu. Jestliže se lidé budou nadále sdružovat jen podle víry či rasy, pak se nevyhneme další válce. Věk míru v žádném případě nenastane, dokud se nepovzneseme nad kulturní zvyky a tradice. Mír a sjednocení, které jsou nutností pro budoucnost, není schopná přinést žádná ideologie, filozofie ani víra, která v minulosti ovlivnila lidstvo. Potřebujeme novou ideologii, novou filozofii, která přesáhne buddhismus, křesťanství a islám. Celý život volám až do ochraptění po tom, aby se lidé povznesli nad hranice své denominace či dokonce svého náboženství. Na světě je téměř dvě stě zemí a každá z nich má státní hranice. Hranice odděluje jednu zemi od druhé, avšak země ohraničené hranicemi nevydrží věčně. Státní hranici překoná pouze náboženství. Avšak náboženství se rozdrobila do mnoha frakcí, které mají příliš mnoho práce se vzájemnými spory a nemají čas sjednocovat lidi. Upadla do sobeckého myšlení a staví sebe sama nad všechna ostatní náboženství a frakce. Zapomínají, že svět se změnil a stojíme na úsvitu nové éry nesobeckosti. Strhnout zdi, které stojí mezi náboženstvími už tisíce let, nebude jednoduché, ale pokud chceme přinést do světa mír, strhnout je musíme. Náboženství a frakce musí skoncovat s nesmyslnými spory, najít společnou řeč a konkrétními kroky směřovat ke světovému míru. Má-li lidstvo žít v budoucnu šťastně, nebude mu stačit materiální bohatství. Je nezbytné, aby mezináboženské porozumění a duchovní harmonie překonaly sváry moderních ideologií, kultur a ras.

267


Celý život vyzývám lidi nejrůznějších vyznání, s nimiž se na světě potkávám, aby za prvé respektovali tradice ostatních náboženství a všemožně se snažili předejít konfliktu a vzájemným neshodám, za druhé, aby spolupracovali s ostatními náboženskými komunitami ve prospěch světa, a za třetí, aby vůdci jednotlivých náboženství spolupracovali a vytvořili strukturu, která nám umožní dosáhnout společného cíle, jímž je světový mír. Pravé oko existuje pro levé oko a levé oko pro pravé. Obě oči existují pro celé tělo. Totéž platí o všech ostatních částech těla. Nic neexistuje samo pro sebe. Ani náboženství neexistuje samo pro sebe, nýbrž pro lásku a mír. Jakmile světový mír nastane, nebude už náboženství třeba. Lidstvo plné lásky a míru je konečným cílem náboženství. Taková je Boží vůle. Vytvořit prostředí, v němž lidská srdce touží po míru, není jednoduché. Jedinou cestou je neustálé vzdělávání. Proto se věnuji projektům na poli vzdělávání. Uměleckou školu Sonhwa jsme založili ještě dříve, než se naše církev postavila na vlastní nohy. Škola je posvátné místo, kde se vyučuje pravda. Jaké nejdůležitější pravdy by se ve škole měly vyučovat? Za prvé, jak poznat Boha a rozpoznat Jeho existenci ve světě kolem nás. Za druhé, pochopit původ člověka, jeho zodpovědnost a jak naplnit svou zodpovědnost vůči světu. Za třetí, uvědomit si, jaký je účel lidské existence a nutnost vytvořit pro lidstvo ideální svět. Těmto pravdám lze porozumět pouze po dlouhodobé upřímné a důkladné výuce. Dnešní školství vytváří společnost, kde vítěz bere vše a ten, kdo je první, vyhrává monopol na štěstí. Tak by se děti vzdělávat neměly. Vzdělání musí být nástrojem k vybudování světa, v němž bude celé lidstvo žít pospolu v blahobytu. Dosud převládající filozofie a metody vzdělávání se musejí změnit tak, aby nám umožnily přiblížit se společným cílům lidstva. Budou-li se Američané vzdělávat pouze pro Spojené státy a Britové pouze pro Velkou Británii, bude budoucnost lidstva temná. Učitelé nesmějí učit sobectví, ale naopak předávat moudrost, která je potřeba k vyřešení četných společenských problémů, s nimiž se dnes potýkáme.

268


Ještě významnější je úloha religionistů. Religionisté nemusejí vyučovat složité teorie a nadřazenost svého vlastního náboženství. Místo toho by měli předávat studentům moudrost nutnou k tomu, aby milovali lidstvo a přispívali k vytvoření mírového světa. Měli by učit zásadám nesobeckosti. Nemůžeme očekávat, že lidstvo se v budoucnu dočká štěstí, jestliže se učenci nezhostí své úlohy a nenaučí naše potomky principům míru. Všichni lidé jsou bratři a sestry a svět je jedna rodina. Moudrost, kterou lidstvo potřebuje nejvíce, pochází především z poznání Božího srdce a Božího ideálu. Proto je náboženství stále důležité, obzvláště v jednadvacátém století, kdy úlohu náboženství, kterou je rozumět chodu vesmíru, přebírá věda a technologie. Světová náboženství musejí pochopit, kam lidstvo směřuje, a okamžitě přestat se všemi vážnými i méně vážnými spory. Neměla by proti sobě bojovat jen proto, aby ochránila svou čest. Musejí se vzájemně podělit o svou moudrost, spojit své síly a neúnavně budovat ideální svět. Musejí zapomenout na staré sváry plné nenávisti a nalézat mírová řešení. Ať jsme toho vykonali pro světový mír sebevíc, stále se dá dělat více. Duchovní, jejichž posláním je přivést lidstvo do ideálního světa, nesmějí ani na okamžik zapomenout na to, že jejich jediným pravým posláním je být apoštoly míru.

269


Kulturní projekty jsou vyjádřením Božího tvoření

5

V

roce 1988 Soul hostil letní olympijské hry. Viděl jsem v nich potenciální slavnost míru, která se konala přímo za mými humny, a svolal jsem do Soulu mnoho členů naší církve z celého světa. Dělali tu průvodce zahraničním sportovcům a funkcionářům, fandili na závodech, nosili sportovcům jídlo a obdarovávali je suvenýry z Koreje. Protože se olympiády účastnila i Čína a Sovětský svaz, viděl jsem v ní událost, která by mohla znamenat zásadní zvrat ve studené válce. Olympijské hry měly jakožto svátek míru potenciál vnést harmonii mezi komunistický blok a svobodný svět. V den zahájení her jsem se posadil na obyčejné místo na stadionu Čamšil a sledoval úvodní ceremoniál s velkou zálibou. Po olympijských hrách jsem se rozhodl přiživovat jejich ducha dále a založil jsem v Koreji profesionální fotbalový klub Ilhwa Čchonma. Dnes má tento tým početnou základnu fanoušků a je držitelem několika titulů. Později jsme založili také fotbalové kluby Clube Atlético Sorocaba a Centro 270


Esportivo Nova Esperança (CENE) v Brazílii, domovině fotbalové samby. Tyto kluby fungují dodnes. Fotbalové týmy jsem se rozhodl založit z toho důvodu, že mám rád sport. V mládí jsem rád sportoval a nějakou dobu jsem se věnoval boxu a tradičním bojovým uměním. Fotbal je však sport, který mě těší stále až do mého stáří. Jako školák jsem běhával po školním dvoře a neúnavně kopal do míče, ale dnes se na fotbal rád dívám. Když v Soulu probíhalo fotbalové mistrovství světa, sledoval jsem ho na třech televizních obrazovkách najednou, abych viděl všechny zápasy. Nevynechal jsem ani jediné utkání týmu Jižní Koreje. Fotbal je mikrokosmem života. I kdybych nakrásně uměl kličkovat ve středu pole, můžu narazit na rychlejšího a zkušenějšího protihráče, který mě v mžiku obere o míč, a všechno, co jsem do té chvíle vybojoval, je k ničemu. I kdybych se prokličkoval až k bráně a vystřelil na ni, může míč strefit tyč a je konec. Můžu sice podržet míč, ale na vstřelení gólu jeden hráč nestačí. Potřebuji spoluhráče, jako je Pak Či-song, který by mi v pravý okamžik přihrál, nebo někoho jako I Jong-pchjo, který ode mě obratně odvede soupeřovu pozornost. Nejdůležitější osobou týmu je trenér, který sleduje zápas zpoza postranní čáry. Trenér neběhá po hřišti a nestřílí góly, ale má větší sílu než všichni hráči dohromady. Podobně jako trenér, který vidí to, co hráči nevidí, a dává signály, vidí i Bůh to, co my nevidíme, a dává nám znamení. Pokud se hráči trenérovými signály řídí, skoro vždycky vyhrají. Pokud ale trenér dá signál a oni jsou hloupí a signál nepochopí, nebo na ně nedbají a hrají podle sebe, čeká je jistá porážka. Fotbal je soutěžní sport, v němž jsou vítězové a poražení, ale zároveň má potenciál ovlivnit jednotlivé země a významně přispět k mezinárodní spolupráci na světovém míru. Mistrovství světa ve fotbale prý sledovalo dvakrát více lidí než olympijské hry. Z toho je vidět, kolik lidí na světě fotbal miluje. Fotbal má stejně jako olympijské hry schopnost přinášet harmonii mezi zeměmi, rasami, náboženstvími a kulturami. Vidím, že fotbal a mír mezi zeměmi se mohou stát silnými partnery.

271


Jednou navštívil Koreu Pelé, který byl roku 1995 jmenován zvláštním brazilským ministrem sportu, a pobyl nějakou dobu v soulské čtvrti Hannam. Lidé ho znají jako největšího fotbalistu všech dob, ale ten Pelé, kterého jsem poznal já, byl mírový aktivista. Toužil přinést světu mír pomocí fotbalu. Když jsem se s Pelém setkal, povyprávěl mi se smíchem historku o jednom zápase v Africe: „Jednou jsem hrál v Nigérii, ale tehdy tam byla válka. Jak myslíte, že se nakonec podařilo zápas odehrát, když všude okolo vybuchovaly bomby? Naštěstí se dohodli na krátkém příměří, aby se mohlo hrát. Tehdy jsem si naplno uvědomil, že fotbal je víc než jen sport. Fotbal je nástroj k dosažení světového míru, který je dostupný všem lidem. Tehdy jsem se rozhodl, že založím hnutí fotbalem za světový mír.“ Tímto příběhem na mě Pelé udělal takový dojem, že jsem mu pevně stiskl ruku. Žijeme v soutěživé společnosti plné stresu. Stres vytváří v našich životech napětí a ničí duševní klid. Když se stres nahromadí, začnou lidé být podráždění a občas se pohádají. Zbavovat se stresu lze například pomocí fotbalu či umění. Tyto činnosti ventilují potlačené potřeby a sbližují lidstvo. Věnuji se fotbalovým klubům, symfonickým orchestrům a baletním souborům, protože jsou to aktivity, které pomáhají dosáhnout světového míru. Pelé smýšlí podobně jako já. Když jsme zjistili, že si rozumíme, založili jsme společně nový mezinárodní turnaj Peace Cup, který se od roku 2003 koná jednou za dva roky. Do Koreje se na něj sjíždějí slavné fotbalové kluby. V sudých letech se zase hraje ženský turnaj Peace Queen Cup. V roce 2009 se mužský turnaj poprvé konal mimo Koreu, a to ve španělské Andalusii. Všechen zisk z turnaje putuje na fotbalové akce pro děti a mládež v rozvojových zemích. Zejména pomáháme tělesně postiženým dětem, aby si fotbalem splnily své sny. Ve spolupráci s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jsme uspořádali mládežnicky fotbalový turnaj v Libérii. Tato země je po patnácti letech kmenových válek naprosto vyčerpaná a kvůli prudkému poklesu počtu obyvatel se těší zvláštní ochraně OSN. Na našem turnaji se shromáždily děti z této válkou zpustošené země, aby si zahrály fotbal a zazpívaly písně o míru. 272


Při hře s míčem se učily týmové práci a fair play, což jsou vlastnosti nutné k tomu, aby mezi liberijskými kmeny zavládla harmonie. Organizace Peace Cup má také v plánu postavit stadión míru v oblasti Izraele, Palestiny a Jordánska, konkrétně co nejblíže izraelsko-palestinské hranice. Tento stadión bude jakožto mírový projekt všem volně přístupný. Chceme do tohoto regionu přivést slavné evropské trenéry a založit tam fotbalovou akademii pro místní děti. Dospělí na sebe možná raději míří puškami, ale děti si budou chtít přijít na stadión zakopat s míčem. Lidé říkají, že je to nereálné, a kroutí hlavou, ale my to uděláme. Jistý izraelský ministr už se nechal slyšet, že stadión by se měl postavit na izraelském území, a jistý palestinský ministr prohlásil, že by měl stát na území Palestiny. Já jsem však rozhodnutý postavit ho tak, aby spojoval obě strany. Nejsem z těch, kteří by se nechali odradit od uskutečnění svého snu. Mám silnou vůli a za svými sny o světovém míru si tvrdohlavě jdu. Dalším plodem mé silné vůle je náš baletní soubor. I o něm lidé říkali, že to nepůjde. Roku 1984 jsme založili soubor Universal Ballet. Dnes je v Koreji větší zájem o balet než kdy dříve. Pokud jde o balet, byla Korea holou pustinou, když náš soubor vznikl. Dnes pocházejí z Koreje světoznámé baletky. Vždycky, když vidím balet, si říkám, že takhle asi vypadá umění v Nebeském království. Když baletka stojí na špičkách a pozvedá hlavu k nebi, její postoj mi připadá jako dokonalé ztvárnění úcty k Bohu. Čiší z něj vášnivá touha. V baletu může člověk vyjádřit krásou těla, které dostal od Boha, svou lásku k Němu. Balet je nejvyšší formou umění. Universal Ballet začal vystupovat s Labutím jezerem a Louskáčkem. Později rozšířil repertoár o Dona Quijota, Giselle a o vlastní představení Šimčchong a Láska Čchunhjang. Postupně soubor dosáhl mezinárodní slávy. Dnes dostává Universal Ballet pozvánky z nejslavnějších světových scén. Tanečníci jsou chváleni za to, že energickým pohybům západních baletů propůjčují jedinečnou korejskou krásu a ve svých vystoupeních harmonicky spojují východní a západní styl. Universal Ballet má akademii ve Washingtonu. Kromě tohoto souboru jsem také založil Symfonický orchestr města New Yorku a pěvecký sbor New Hope Singers. 273


Umění umožňuje lidem zrcadlit vznešené ideály, které jsou vyjádřením vlastní tvořivé práce Boha. Bůh vložil do člověka a světa celé své srdce, tak jako umělec vkládá do svého díla celou svou bytost. Podle knihy Genesis by se dalo snadno nabýt dojmu, že všechno vzniklo tak, že Bůh jednoduše promluvil, ale tak to vůbec nebylo. Bůh vložil do stvoření vod a země všechnu Svou energii. Pohyby baletky na jevišti jsou rovněž plodem tvořivého procesu, který si žádá absolutní nasazení. Totéž se dá říct i o fotbalu. Úspěšné fotbalové mužstvo dá do devadesátiminutového utkání všechno. Hráč v gólové šanci vynaloží do poslední špetky všechny síly, které mu zbývají, jako by mu šlo o život. Něco podobného zakusil Bůh, když tvořil svět. Vydat ze sebe všechno, vložit do jediného okamžiku celou svou bytost – tak lze dosáhnout velikosti a připodobnit se Bohu.

274


Vládce moří a budoucnost světa

5

J

ak víme z historie, země, která ovládne moře, se stane světovou velmocí. Například Velká Británie. Tu kdysi napadli Vikingové z Norska a Švédska. Když v šestnáctém století nastoupila na anglický trůn královna Alžběta I., uvědomila si, že pokud Anglie neupevní své postavení na moři, přijde o všechno. Posílila loďstvo a Anglie se díky jejímu úsilí stala námořní velmocí. Zmobilizovala kapitál a technologie na výstavbu velkých lodí, osadila je udatnými námořníky a vyslala je za oceán. Námořníci nevěděli, co je za mořem čeká, ale pluli, přestože tím riskovali život. Velká Británie, malá ostrovní země v Atlantiku, tak získala kolonie na všech kontinentech a ve všech mořích a vybudovala impérium. Západní civilizace s Velkou Británií v čele zažila ohromný rozmach vědy a techniky. S pomocí kompasu cestovaly britské lodě do mnoha různých míst na světě. Rozvinutá materiální kultura a technologie daly Velké Británii sílu, s níž se snažila dobýt celý svět. Korea se spolu s většinou Východu vydala jinou cestou. Východní svět nezavrhuje při honbě za materiálním bohatstvím duchovno. Nastane-li konflikt mezi hmotou a duchem, zavrhne Východ 275


raději hmotu. Obecně vzato je tedy život na Východě těžší než na Západě, protože Východ je méně materiálně rozvinutý. Na Západě však hmota nebude vládnout duchu věčně. Kulturu orientovanou výhradně materialisticky čeká úpadek, a tak se Západu naskýtá příležitost poučit se od duchovněji zaměřeného Východu. Civilizace se vyvíjela od Egypta k Řecku, Římu, Velké Británii, Spojeným státům a nyní se přesouvá k tichomořské oblasti okolo Korejského poloostrova. Začíná éra pacifické civilizace, v níž se západní věda spojí s východní spiritualitou. Vůdčími zeměmi v této nové éře bude Korea se svými asijskými sousedy. Není náhoda, že Korea a Japonsko získaly za velmi krátkou dobu mezinárodní vliv. Byl to historicky nevyhnutelný vývoj, který směřuje k asijské éře. Spojené státy a Rusko však nebudou nečinně přihlížet, jak vůdčí roli ve světě přebírá Korea. Je možné, že v blízkosti Koreje dojde k velkému konfliktu mezi Spojenými státy, Japonskem, Ruskem a Čínou. Na tuto možnost se musíme připravit dvojím způsobem. Za prvé musíme vytvořit silné vazby mezi Japonskem a Spojenými státy, provázat je s Ruskem a Čínou a ochránit tak Koreu. Jak to uděláme? S pomocí filozofie a srdce, které vytváří jednotu. Pouze filozofie, která hlásá, že lidstvo je jednotné a nedělí se na rasy, národnosti a náboženství, dokáže zabránit válkám mezi náboženstvími a otevřít cestu ke světovému míru. Aby se Korea uchránila od nebezpečí, musí rozšířit filozofii jednoty do světa. Za druhé se musíme připravit na nadcházející nový věk oceánů. Začíná pacifická éra. Kdo nemůže vládnout oceánu, ten se v pacifické éře nemůže stát vůdcem. Pokud nás nebeské štěstí zastihne nepřipravené, nebudeme moci využít příležitosti, která se nám naskytne. Víme-li, že začne věk oceánů a že Korea chce v tomto věku být vůdčí zemí, pak Korea musí podniknout patřičné přípravy. V oceánu je více přírodních zdrojů než jen ryby. Jeho největším pokladem je energie. Zásoby ropy se tenčí a den ze dne roste strach z energetické krize. Kdyby na světě došla ropa, ponořilo by se lidstvo okamžitě do temnoty. Probíhají sice pokusy vyrábět alternativní energii z kukuřice, ale ty nejsou 276


příliš realistické, uvážíme-li, že se nedaří vypěstovat ani dost potravin pro všechny obyvatele světa. Skutečným alternativním zdrojem energie je oceán. Budoucnost lidstva závisí na energii z vodíku z mořské vody. Voda pokrývá dvě třetiny zemského povrchu. Z toho vyplývá, že oceán ukrývá dvě třetiny zásob surovin, které lidstvo bude do budoucna potřebovat. Bez mořských zdrojů nelze nové budoucnosti lidstva dosáhnout. Rozvinuté země už dnes těží ropu a zemní plyn z moře a prodávají ji za vysokou cenu. Svět začíná mořské zdroje teprve objevovat. Blíží se den, kdy lidstvo začne být na oceánu závislé. Věk oceánů nepřijde, aniž by o to lidé usilovali. Musíme se nejprve sami odvážit na moře. Musíme vyplout na lodích a utkat se s vlnami. Nebudeme-li k tomu mít odvahu, pak se na věk oceánů připravit nedokážeme. Dominantní mocností světa se stane země, která dobude oceány, a celý svět se bude dychtivě učit jejímu jazyku a poznávat její kulturu. Korea se musí stát vrchním správcem Tichého oceánu. Musí porozumět vůli Stvořitele a spravovat Jeho zdroje dobře.

277


Věk oceánů skýtá velkou příležitost

5

O

ceány mohou sehrát významnou úlohu ve sbližování lidstva. Chceme-li si na oceán činit nárok, musíme se na něm naučit žít stejně samozřejmě, jako žijeme na souši. Když učím lidi rybařit, vyšlu na moře deset malých loděk a jednu velkou loď. Velká loď vyvleče loďky z přístavu, ale na otevřeném moři už je každá loďka odkázaná sama na sebe. Její posádka musí vědět, kterým směrem fouká vítr, jak vypadá mořské dno a kudy táhnou ryby. Na to vše si musí přijít sama. Rád používám výraz „aljašský duch“. Myslím tím způsob života, při němž člověk vstane v pět hodin ráno, vypluje na moře a vrátí se až dlouho po půlnoci, kdy je v létě stále ještě světlo. „Aljašský duch“ je schopnost vytrvat na moři, dokud nenalovíme předepsaný denní úlovek. Pouze ten, kdo si vypěstuje takovou výdrž, se stane pravým rybářem. Rybaření není žádná výletní plavba. I kdyby v moři bylo sebevíc ryb, samy od sebe do lodi nenaskáčou. Chce to speciální znalosti a spoustu zkušeností. Člověk musí umět vyspravit síť nebo uvázat kotevní lano. Jakmile se člověk

278


důkladně vyučí rybářem, může se vydat kamkoli do světa a stát se vůdcem. Rybaření je skvělou průpravou na vůdcovství. K dominanci na moři jsou potřeba lodě, a také ponorky, které se dostanou všude na světě. Korea už dnes vyrábí nejvíce lodí na světě. Má potenciál k tomu, aby se stala námořní velmocí. Potřebuje k tomu především více lidí, kteří by byli ochotní na moře jít. Korejci jsou potomky Čang Po-goa, bohatého muže z 9. století, který vedl mezinárodní námořní obchod a říkali mu „Mořský král“. Mořeplavba, boj s vlnami a vítězné námořní bitvy mají u nás dlouhou tradici. Člověk má z vln přirozený strach. Když se zvedne vítr, vlny se vzdouvají. Vlny a příboj jsou potřebné, protože vhánějí do oceánu kyslík. Je-li oceán dlouho klidný, bez vln a bez větru, začne umírat. Jakmile pochopíme, jakou mají vlny cenu, přestaneme se jich bát. I když bude foukat silný vítr a vlny budou hrozivě vysoké, budeme si uvědomovat, že díky nim jsou ryby naživu. Pak se vlny stanou jednou z věcí, které nás k oceánu budou přitahovat. Několik desítek metrů pod hladinou žádné vlny nejsou. Kdybychom klesli v ponorce až na dno oceánu, byla by tam taková zima, že bychom nepotřebovali klimatizaci. Ryby si vybírají takovou hloubku, která jim vyhovuje, a v oblíbených vodách předvádějí rybí hejna nádherné tance. Ryby mají barevné zdobení a zlehka mávají ploutvemi jako náš taneční soubor Little Angels vějíři. Žijí v krásném, mírumilovném prostředí. Brzy zavládne stejný mír i na světě. To, že se blíží věk oceánů, znamená, že Korea brzy dostane příležitost změnit svět. Národ, který žije na poloostrově, se musí v dějinách potýkat s nájezdy z vnitrozemí i z moře. Měl-li přežít, musel být statečný a vypěstovat si národní povahu tvrdou jako ocel. Není náhodou, že se civilizace rozvíjela v Řecku a Itálii, tedy na poloostrovech. Civilizace tam vzkvétala, protože obě země měly podnikavého a dobrodružného ducha, díky němuž šířily svůj vliv na kontinentu i za mořem. Slyšeli jste o mořském proudu Kurošio v západní části severního Tichého oceánu? Pohání ho přitažlivá síla Měsíce a proudí rychlostí 6500 kilometrů

279


za rok. Je součástí systému mořských proudů, který obtéká celý Tichý oceán. Kdybych ho označil za „fascinující“, nebylo by to dostačující. Síla, která pohání Kurošio a ostatní mořské proudy, hýbe i oceány jako takovými. Nebýt těchto proudů, voda by se nehýbala a život by v ní vymřel. Tak jako se i ta největší a nejmocnější řeka nakonec vlije do moře, musí se i ty největší oceány pohybovat podle toku proudů jako Kurošio. Korejský národ musí být jako Kurošio a umožnit toku své mír milující kultury ovlivnit celý svět. Musíme být pro svět zdrojem síly, místem, kde se v míru soustřeďují všechny síly života. Mnohokrát jsem navštívil jižní pobřeží Koreje a hledal tam místo, které by se mohlo stát centrem pacifické civilizace. Domnívám se, že se k tomu hodí města Josu a Sunčchon. U Josu je moře klidné a průzračné jako zrcadlo. Právě zde uštědřil admirál I Sun-šin na konci 16. století těžkou porážku Japoncům a sám v bitvě padl. Josu má slavnou historii námořních bitev a navíc se zde setkávají regiony Jongnam a Honam. Leží na úpatí hory Čiri, kde proti sobě po korejské válce bojovaly síly levice a pravice. Země je tu tedy nasáklá bolestí našeho národa. Sunčchonský záliv, známý svými rákosovými poli, má nádherné pobřeží, které je známé po celém světě. Na moři, jehož průzračná voda se třpytí v slunečním svitu, se dá chytit mnoho druhů ryb. V klidných vodách zálivu žijí škeble a rostou hnědé mořské řasy. Rozsáhlé přílivové oblasti jsou plné srdcovek, malých chobotnic a dalších měkkýšů. Plavil jsem se tam po mořích, lezl jsem po horách a jsem přesvědčen o tom, že tento krásný kraj má všechno, co bude v nadcházející pacifické éře potřeba. V současnosti se soustřeďuji na rozvoj jižního pobřeží Koreje, především města Josu. V rámci příprav jsem navštívil ostrov Komun a další místní ostrovy a několik měsíců jsem tam žil. Místní obyvatele, kteří se už několik desítek let věnují zemědělství a rybolovu, považuji za své učitele. Spal jsem a jedl jsem v nuzných hostincích a všechno jsem detailně studoval. Nečetl jsem jen knihy. Všechno jsem si prošel po vlastních nohou a díval jsem se vlastníma očima. Díky tomu vím, v které části moře se vyskytují které ryby

280


a do jakých sítí se chytají, jaké stromy rostou v horách, a v kterém domku na ostrově bydlí osamělý stařec, který prodělal mrtvici. V den, kdy jsem průzkum jižního pobřeží ukončil, jsem vzal starostu jedné vesnice, který mi pomáhal, s sebou do letadla a odletěl s ním na Aljašku. Protože mě naučil všechno, co věděl, chtěl jsem se mu odvděčit tím, že ho na oplátku naučím všechno, co vím o Aljašce. Vyjel jsem s ním na Aljašce na ryby a pověděl mu o různých druzích ryb a o tom, jak se chytají. Pokud něčemu alespoň trošku rozumím, nemám klid, dokud se o to nepodělím s ostatními. Velmi brzy poté, co jsem se pustil do rozvoje Josu, bylo toto město vybráno pro pořádání světové výstavy Expo 2012, jejímž tématem bude oceán. Expo patří spolu s olympijskými hrami a mistrovstvím světa ve fotbale ke třem největším akcím celosvětového významu. Po dobu Expa 2012, které potrvá šest měsíců, bude vystavovat své expozice sto padesát čtyři členských států Úřadu pro světové výstavy (BIE). Na Josu se tedy soustředí pozornost celého světa a začne sem proudit technologie a kultura z rozvinutých zemí. Vzhlédli jste někdy k letní obloze a spatřili mraky, jak se ženou neuvěřitelnou rychlostí? Jakmile mraky zachytí vítr, začne je unášet přes hory a moře. Nyní není čas váhat. Tak jako vítr unáší mraky, přižene nebeské štěstí již brzy celý svět ke Korejskému poloostrovu a k Josu. Plánuji propojit všechny ostrovy podél jižního pobřeží mosty a vystavět na nich prázdninové apartmány, kam budou moci jezdit milovníci lodí z celého světa. Nebudou to pouhá zábavní letoviska. Přijedou Američané, Němci, Japonci, Brazilci i Afričané. Asi budou vyplouvat na ryby každý se svou lodí, ale budu je vybízet k tomu, aby bydleli pod jednou střechou a přesvědčili se, že lidstvo je jedna rodina. Nadcházející éra bude také patřit letectví a dokonce vesmírným letům. Blíží se čas, kdy budou rozvinuté letecké technologie naprostou nutností. Pokud Korea nezačne dobývat vesmír hned, bude příliš pozdě. Proto plánuji vybudovat u města Kimpcho v provincii Kjonggi zónu leteckého průmyslu. Hodlám vyrábět stejně kvalitní a světoznámé vrtulníky jako Sikorsky. Brzy budou oblohu celého světa brázdit vrtulníky s červenomodrým korejským znakem tchäguk. 281


Každá pampeliška je cennější než zlato

5

M

ezi tři největší úkoly moderní společnosti patří vyřešení problému znečišťování, šíření povědomí o ochraně životního prostředí a zvýšení produkce potravin. Země je už vážně poškozená. Svým nenasytným hladem po materiálním bohatství jsme způsobili vážné znečištění vody a vzduchu, které ničí přírodu, zejména pak ozónovou vrstvu, která nás chrání. Bude-li současný trend pokračovat, lidstvo neunikne následkům svých činů a chytí se do pasti, kterou jim připravil bezhlavý hon za materiálními statky. Už dvacet let se snažím udržet a zachovat oblast Pantanal na pomezí Brazílie, Bolívie a Paraguaye. Pantanal je největším mokřadem na světě a je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Vedu mezinárodní ekologické hnutí za záchranu živočichů v Pantanalu a za uchování celé oblasti ve stavu neposkvrněné přírodní čistoty, jaká byla Božím záměrem při stvoření. Pantanal je vskutku velkolepé místo. Voda, země, zvířata a rostliny tu existují v harmonii. Obyčejná slova jako krásný a fantastický nemohou hodnotu Pantanalu vystihnout. Fotografie oblasti z ptačí perspektivy jsou 282


tak nádherné, že jejich sbírky patří mezi celosvětově nejprodávanější sbírky přírodních fotografií. Pantanal je pokladnicí lidstva. Žijí zde vzácné druhy jako malpa kapucínská, vřešťan černý, papoušek ara, jaguár, anakonda, nandu a kajman. Flóra a fauna Pantanalu a Amazonské nížiny vypadá tak, jak asi vypadal svět první ráno po stvoření. Pantanal je moderní Ráj. Člověk už zničil velmi mnoho Božích tvorů. Příliš mnoho živočišných a rostlinných druhů už lidská chamtivost vyhubila. Nicméně v Pantanalu stále žijí původní tvorové, které Bůh stvořil. Plánuji zachránit tyto jedinečné druhy před vyhubením tak, že v Pantanalu vybuduji voliéry a insektária. Pantanal není jen domovem celé řady rostlin a živočichů, ale také významným zdrojem kyslíku a úložištěm skleníkových plynů. Kvůli průmyslovému rozvoji se však oblast prudce mění. Pokud dojde ke zničení Pantanalu, který spolu s Amazonskou nížinou produkuje velké množství kyslíku, čeká lidstvo pochmurná budoucnost. V Pantanalu žijí stovky druhů ryb. Jedním z nich je zlatě zbarvená ryba zvaná dorado, která často dorůstá váhy až 26 kilogramů. Když se mi dorado poprvé chytil na háček, měl jsem pocit, že se mě řeka pokouší vcucnout. Navíjel jsem vlasec ze všech sil a dorado mezitím několikrát vyskočil z vody. I potom měl ještě dost síly bojovat. Byl silný spíš jako medvěd nebo tygr než ryba. Jezera jsou v Pantanalu téměř vždy čistá. Ať do vody vylijete cokoli, za chvíli je stejně čistá jako předtím. Voda se čistí rychle, protože mokřady filtrují sedimenty a znečišťující látky, a proto v nich žije tolik druhů ryb. Každý druh se živí něčím jiným. Druhy žijí spolu ve složitém systému a mimo jiné požírají organický odpad, který znečišťuje vodu. Dokonce i přijímání potravy má u nich ten význam, že udržují vodu v čistotě. Tím se ryby zásadně liší od lidí, protože nikdy nežijí jen samy pro sebe, nýbrž jako součást většího vyváženého systému. Pomáhají čistit a zlepšovat své životní prostředí. Na spodní straně listu vodního hyacintu se to v Pantanalu vždycky černá vodním hmyzem. Kdyby tam bylo hmyzu příliš mnoho, hyacint by nepřežil, ale jsou tam také ryby, které se tímto vodním hmyzem živí. A tak může hmyz, 283


hyacint i ryba žít. Taková je příroda. Žádný tvor nežije sám pro sebe, ale jeden žije pro druhého. Máme se od přírody hodně co učit. I kdyby ryb v Pantanalu bylo sebevíce, jejich populace by se začala tenčit, kdyby je lidé směli lovit. Chceme-li ryby ochránit, musíme zakládat rybí farmy. Protože jsou ryby v Pantanalu tak vzácné, je třeba zakládat rybích farem hodně. Podobných zařízení je třeba i na ochranu hmyzu, ptáků a savců. Chov hmyzu zvýší populaci ptáků. Pantanal skýtá všem těmto tvorům dokonalé prostředí a pokud budeme jejich populaci zvyšovat, bude se z nich lidstvo moci těšit i v dalších staletích. Pantanal neoplývá pouze rybami. Břehy řek lemují ananasovníky, banánovníky a mangovníky. Rýži se tam daří tak dobře, že se dá i bez zavlažování sklízet třikrát do roka. Tak úrodná je zdejší půda. Plodiny jako fazole a kukuřice se dají pěstovat jen tak, že se semínka jednoduše rozhodí po zemi. Lidská práce téměř není potřeba. Jednou, když jsme se plavili lodí po proudu řeky Paraguay, jsme zastavili u domku poblíž břehu. Vesničan, který tam bydlel, poznal, že máme hlad, a tak zašel na pole a vykopal batát veliký jako meloun! Řekl nám, že dokud jsou v zemi kořeny, rostou z nich batáty i několik let po sobě. Při pomyšlení, že se batáty dají sklízet i bez každoroční výsadby, jsem zatoužil odvézt je do zemí, kde je málo jídla. Lidé, kteří chtějí mokřady kultivovat, poukazují především na ekonomické výhody, které to přináší. Pantanal však skýtá mnoho ekonomických výhod už jen jako mokřad. Jsou tu rozsáhlé porosty panenských listnatých lesů. Domorodci tvrdí, že se tu dá zarazit do stromu kůl, a přesto bude žít ještě mnoho staletí. Z těchto masivních stromů pocházejí dřeviny jako eben, které nehnijí a vydrží údajně déle než železo. Představte si, jak asi vypadá les plný takových vzácných stromů. Nechal jsem v Pantanalu vysázet jejich sazenice na plochu čtyř set hektarů. Díky stromům, které vysadili členové naší církve, je Pantanal ještě krásnější. Lidské sobectví ničí přírodu. Hlavním důvodem, proč je životní prostředí naší planety zničené, jsou závody v hledání nejkratší cesty k ekonomickému úspěchu. Nesmíme dopustit další ničení Země. V čele úsilí o záchranu 284


přírody musejí stát lidé víry. Přírodu stvořil Bůh a daroval ji lidem. Musíme co nejrychleji probudit v lidech vědomí, že příroda je drahocenná a je třeba jí okamžitě navrátit původní bohatství a svobodu, kterou měla, když byla stvořena. Protože se Pantanal jakožto pokladnice světa proslavil, začaly boje o jeho budoucnost. Oblast, kterou je třeba chránit, se stane bojištěm chamtivců. Už deset let zvu do Pantanalu významné osobnosti z různých zemí světa a sponzoruji diskuse o tom, jak ochránit tuto oblast, i životní prostředí ve světě. Shromažďuji přední světové ekology a učence a vyzývám je, aby věnovali záchraně Pantanalu pozornost. Chci Pantanal zachránit před bezohlednou lidskou materiální touhou, která může znamenat jeho zkázu. Problémy životního prostředí jsou čím dál závažnější, a proto vzniká mnoho ekologických hnutí. Nejlepší ekologické hnutí je však takové, které šíří lásku. Lidé se obecně starají o věci, které jim patří a o lidi, které milují. O přírodu, kterou stvořil Bůh, se však nestarají ani ji nemilují. Životní prostředí dal lidem Bůh. Je Boží vůlí, abychom z životního prostředí získávali potravu, abychom jí měli dostatek a abychom se těšili z krás přírody. Příroda se nedá jednou použít a zahodit. Ještě mnoho generací našich potomků se na ni bude muset spoléhat jako my. Nejrychlejším způsobem, jak ochránit přírodu, je vypěstovat si v srdci lásku k přírodě. I pouhý pohled na stéblo trávy u silnice nás musí dojmout k slzám. Musí nás rozplakat, když obejmeme strom. Musíme pochopit, že v každém balvanu a v každém závanu větru se skrývá Boží duch. Kdo miluje přírodu a stará se o ni, ten miluje Boha. Objektem naší lásky se musí stát každý Boží tvor. Podíváme-li se naším duchovním zrakem, uvidíme, že každá pampeliška u cesty je cennější než zlaté koruny králů.

285


Řešení chudoby a hladu

5

N

emáte-li nikdy hlad, nepoznáte Boha. Bohu je člověk nejblíže tehdy, když má hlad. Jste-li hladoví, ale přesto umíte každého člověka, který vás osloví, považovat za blízkého příbuzného a pomoct mu, pak máte větší šanci, že vás někdo nakrmí. V podobných situacích je důležité uchovat si v srdci soucit a dobrotu. Problém hladu se neomezuje jen na méně rozvinuté oblasti světa. Miliony podvyživených a hladových lidí žijí i ve Spojených státech, které patří k zemím s nejvyšší životní úrovní na světě. Když jsem do Spojených států přijel, nakoupil jsem v rámci jednoho ze svých prvních projektů náklaďáky, které pak rozvážely jídlo chudým. V chudých zemích je situace mnohem horší. Když se zamyslím nad stavem světa, zdá se mi, že nejakutnějším úkolem je zajistit dostatek potravy. Řešení potravinové krize nelze odkládat už ani na okamžik. Už dnes na světě zemře na příčiny související s hladem asi dvacet tisíc lidí denně. Nemůžeme si dovolit být lhostejní jen proto, že nám samotným ani našim rodinám hlad nehrozí. 286


Pouhá distribuce zásob potravin však problém hladu nevyřeší. Je třeba poněkud důkladnější přístup. Zvažuji dvě konkrétní základní metody. Tou první je poskytovat za nízkou cenu velké množství potravin a tou druhou je dělit se o technologie, které lidem pomohou, aby se bránili hladu sami. Nedostatek jídla v budoucnu přeroste ve vážnou krizi. Dokud ho nevyřešíme, nebude ve světě mír. Na té malé ploše půdy, která je dnes k dispozici, však vyprodukovat dostatek potravin pro všechny obyvatele světa není možné. Řešení musíme hledat v oceánech. Klíč k řešení potravinové krize se skrývá v oceánu. Proto oceán propaguji už několik desetiletí. Na Aljašce se tresky menší než patnáct palců používají jako hnojivo. Dalo by se z nich připravit vynikající jídlo, ale lidé nevědí jak, a tak s nimi raději jen hnojí. Kdybyste ještě před dvaceti třiceti lety poprosili lidi ze Západu o volský ocas, dal by vám ho zadarmo. Korejci rádi vaří z kravských kostí či vnitřností, ale lidé ze Západu nevědí, že se něco takového dá vůbec jíst. Totéž platí o rybách. Asi dvacet procent celosvětového úlovku ryb se zpravidla vyhazuje. Kdykoli to vidím, pomyslím na lidi, kteří umírají hlady, a zabolí mě to. Rybí maso je mnohem lepším zdrojem bílkovin než hovězí. Jaká by to byla krása, kdyby se daly lidem v chudých zemích rozdávat rybí koláčky nebo rybí klobásy! Když mě tohle napadlo, začal jsem zkoumat možnosti zpracovávání a skladování velkého množství ryb. Ulovit hodně ryb je vám k ničemu, pokud neumíte s úlovkem správně naložit. Ani ty nejkvalitnější ryby nevydrží déle než osm měsíců. Dají se sice zmrazit a uchovávat v mrazáku, ale puklinami v ledu se do nich dostane vzduch a unikne z nich voda. Můžete sice ryby znovu polít vodou a zmrazit, ale mezitím už ztratily veškerou chuť a dají se rovnou vyhodit. Ryby určené k vyhození jsme shromažďovali a zkoumali jsme, jak je přeměnit na rybí moučku. Pokoušeli jsme se o něco, co dosud nedokázaly ani vyspělé země jako Francie a Německo. Ve formě moučky by se ryby daly snadno přepravovat a skladovat i v horkém a vlhkém podnebí. Rybí moučku tvoří z 98 procent bílkoviny, takže se řadí k potravinám s vůbec největším obsahem bílkovin. Proto dokáže spolehlivě zachránit člověka od smrti 287


hladem. Dá se z ní péct i chléb. Zatím stále hledáme způsoby, jak ji zpřístupnit všem chudým zemím světa. Oceány sice obsahují nevyčerpatelné zásoby potravin, ale nejlepší cestou, jak zachránit lidstvo před potravinovou krizí, jsou rybí farmy. Představuji si je jako budovy podobné mrakodrapům v dnešních městech, v nichž se budou chovat ryby. S využitím vodovodního potrubí se budou ryby dát chovat nejen ve vysokých budovách, ale třeba i na vrcholcích hor. Chovem ryb lze vyprodukovat tolik jídla, že uživí všechny obyvatele světa. Oceán je požehnání, které nám seslal Bůh. Když vypluji na moře, úplně se ponořím do rybaření. Už jsem ulovil mnoho druhů ryb v mnoha zemích. Rybařím mimo jiné proto, abych mohl učit rybařit ty, kdo to neumějí. V Jižní Americe jsem předváděl místním obyvatelům své rybářské metody několik měsíců. Vzal jsem například zamotanou síť a tři až čtyři hodiny jsem ukazoval, jak se rozmotává. Chce-li si lidstvo zajistit dostatek potravin za nízkou cenu, musí se zaměřit na oceán. Oceán tvoří naši poslední studnici bohatství spolu s velkými travnatými planinami, které jsou člověkem stále nedotčené. Tento úkol však nebude jednoduchý. Znamenalo by to pohybovat se v horkém a vlhkém prostředí, kde je velmi obtížné pracovat tvrdě a s nadšením. Travnaté planiny v tropických oblastech nelze kultivovat bez zápalu, oddanosti a lásky k lidstvu. Přesně takovým místem je Jardim v Brazílii. Život je tam docela těžký. Je tam vedro a člověka neustále štípe nejrůznější hmyz, který ještě ani nemá jméno. Nějakou dobu jsem tam žil a spřátelil jsem se se všemi místními tvory. Chodil jsem bosý, pod chodidly jsem cítil rudou jardimskou zeminu a vypadal jsem úplně jako prostý rolník. Když jsem chytal ryby na řece, vypadal jsem zase jako místní rybář. Teprve když vám místní řeknou: „Vypadáte úplně jako rolník,“ nebo „Vypadáte úplně jako rybář,“ máte na to učit se jejich znalostem a dělit se s nimi o svoje znalosti. Někdo, kdo potřebuje spát osm hodin denně v čisté a pohodlné posteli, jíst tři vydatná jídla denně a chodit si zdřímnout do stínu pod strom, se k tomu nehodí. 288


Když jsme rozvíjeli náš projekt v Paraguayi, bydlel jsem s několika členy naší církve v malé chýši ve městě Olimpo, nedaleko řeky Paraguay. Byl tam jen jeden záchod a každé ráno jsme se na něm museli všichni vystřídat. Vstával jsem každý den ve tři hodiny, rozcvičil jsem se a vyrazil na ryby. Členové církve, kteří tam byli se mnou, kvůli tomu docela zkusili. Nebyli zvyklí připravovat návnady časně ráno v době, kdy ještě ani nebyli úplně vzhůru. Když jsme nesli loď k molu, museli jsme projít přes několik dalších pozemků. Odemykat v naprosté tmě branky bylo těžké. Jednou ráno, když se naši členové potýkali se zámkem, který jim nešel odemknout, jsem na ně zakřičel: „Co to tam děláte?“ Zařval jsem tak nahlas a tak zuřivě, že to překvapilo i mě, takže chápu, že to se mnou měli těžké. Jenže já mám pocit, že si nemůžu dovolit promarnit ani vteřinku. Nemám čas jen tak někde postávat. Vidím před sebou seznam všech úkolů, které musím splnit, aby na světě nastal mír, a tak má moje srdce neustále naspěch. Když jsem rybařil na řece před úsvitem, rojili se okolo mě jako černý mrak komáři. Měli tak ostré sosáky, že štípali i přes džíny. V temnotě před úsvitem jsme neviděli ani své vlastní splávky, a tak jsme k nim přivazovali bílé igelitové tašky. Nemohl jsem čekat, až vyjde slunce. Měl jsem tolik naspěch. Dodnes se mi stýská po Jardimu. Chybí mi se vším všudy. Když zavřu oči, ještě dnes cítím, jak se mi do tváře opírá horký jardimský vzduch. Menší fyzické nepohodlí pro mě bylo jako nic. Tělesné utrpení rychle pomine. Důležité je pouze to, že Jardim může jednoho dne významně posloužit světu. Jsem velmi šťastný, že jsem tam byl.

289


Pouhá charita s hladem neskoncuje

5

J

estliže chceme vyřešit problém hladu, musíme mít trpělivé srdce, které je ochotné rozsévat semínka. Zasetá semínka čekají nikým neviděná pod zemí, dokud z nich nevzejdou klíčky a neprorazí vnější slupku. Podobně je z dlouhodobého hlediska lepší učit lidi, jak se seje a sklízí pšenice a jak se z ní peče chléb, než dát umírajícímu kus chleba. První volba je těžší a nepřinese člověku tolik veřejného uznání, ale je to jediná cesta k zásadnímu a udržitelnému řešení problému hladu ve světě. Musíme v hladem postižených oblastech začít zkoumat klima, půdu a povahu obyvatelstva. Existuje jistý tropický strom zvaný moringa. V Kongu lidé zpestřují jeho vysoce výživnými listy jídelníček svým dětem. Krmí jimi také dobytek, aby přibral, než ho odvedou na trh. Sami jedí moringové listy rozdrcené na kameni a osmažené s trochou oleje v těstíčku. Možná by nebylo od věci sázet moringy ve velkém a vyrábět z celých stromů moučku, s výjimkou kořene, který je jedovatý. Z moučky se dá péci chléb. I další země by se mohly inspirovat a začít moringy vysazovat u sebe. Dají se využít také topinambury, které vypadají jako batáty a po přesazení do 290


půdy velice rychle rostou. Topinamburu lze sklidit třikrát více než ostatních plodin, jichž se využívá v boji proti hladu. K řešení problému hladu by tedy přispělo i pěstování topinamburu. V Jardimu se ke kypření půdy používají velké žížaly, díky nimž je půda velmi úrodná. Tento druh žížal žije jen v Jižní Americe, ale možná bychom mohli blíže prozkoumat jeho ekologii a začít ho využívat v zemědělství i jinde. V regionu Mato Grosso v současnosti Korejci zkoumají bource morušového. Pokud se jim ho podaří úspěšně kultivovat, bude možné vyrábět levné hedvábí a za utržený zisk nakupovat potraviny. Hlad ve světě se nedá vymýtit rychle ani jednoduše. V každé zemi mají lidé jiné chutě a jiné zvyky a vyskytují se tam jiné rostliny a jiná zvířata. Důležitým bodem je však starost o bližního. Musíme rozvinout svá srdce, aby si pokaždé, když se dosyta najíme, vzpomnělo na druhé, kteří mají hlad, a přemýšlelo, jak jim pomoct. Dokud lidstvo problém hladu nevyřeší, nedočká se pravého míru. Jestliže můj soused umírá hlady, pak je mír bezvýznamným luxusem. Výuka dovedností, které jsou nutné k získání soběstačnosti v produkci jídla, je neméně důležitá než přímá distribuce potravin těm, kdo trpí nouzí. Chceme-li tyto dovednosti vyučovat, musíme stavět školy v zapadlých oblastech a bojovat proti negramotnosti. Mají-li se lidé sami uživit, potřebují technické školy. Lidé ze Západu, kteří dobyli Afriku a Jižní Ameriku, se o předávání technologií místním domorodcům příliš nestarali. Zajímalo je jen nerostné bohatství v zemi, kterého chtěli vytěžit a odvézt co nejvíce, a místní obyvatele používali jako pracovní sílu. Neučili je obdělávat půdu ani řídit továrnu. To byla chyba. Naše církev už od počátků své misijní činnosti v zahraničí zakládá zemědělské a průmyslové školy v zemích, jako je třeba Kongo. Lidé postižení hladem se potýkají ještě s jedním problémem: když onemocní, nemohou si dovolit potřebnou léčbu. Obyvatelé rozvinutých zemí na druhé straně zeměkoule se předávkovávají léky, ale ti, kdo trpí hladem, často umírají jen proto, že nemají na obyčejný lék proti průjmu. Proto, když pracujeme, abychom vymýtili hlad, musíme také zajišťovat lékařskou

291


podporu. Musíme tedy zřídit kliniky a poskytovat zdravotní péči osobám trpícím chronickými onemocněními. U farmy Nová naděje (Nova Esperança) v brazilském Jardimu jsem například daroval třiceti okolním městečkům sanitky a lékařské vybavení. Farmu Nová naděje jsem založil jako model mírového lidského soužití. Obdělali jsme zde velkou plochu půdy a ve výše položených částech jsme zřídili ranč pro dobytek. Farma Nová naděje sice leží v Brazílii, ale nepatří jen Brazilcům. Může na ni přijít každý, kdo má hlad, pracovat tam a dostávat jídlo. Stravu a ubytování může poskytnout až dvěma tisícům lidí jakékoli rasy z celého světa. Hodláme zde založil školy všech stupňů, od základních až po univerzity. Budeme učit lidi obdělávat půdu a chovat dobytek. Naučíme je také sázet stromy a lovit, zpracovávat a prodávat ryby. Nemáme jen farmu. Využíváme i nespočet jezer okolo řeky, kde lovíme ryby a zakládáme rybí farmy. Šedesát procent území Paraguaye zabírá zanedbaný region Chaco. Tato oblast kdysi ležela na mořském dně a když tam kopnete do země, vytryskne ještě dnes slaná voda. Když jsem navštívil Paraguay poprvé, bylo mi už přes sedmdesát let. Lidé žili v této dlouho zanedbávané končině v chudobě, která není popsatelná slovy. Cítil jsem v srdci velikou bolest, když jsem je viděl. Upřímně jsem toužil jim pomoct, ale nepřijímali mě příliš snadno, protože nebyli připravení na člověka, který má jinou barvu pleti a hovoří cizím jazykem. Já jsem se však nevzdal. Tři měsíce jsem se plavil po řece Paraguay a jedl jsem a spal u místních lidí. Přestože mi bylo přes sedmdesát, pustil jsem se do úkolu, který ostatní považovali za nemožný. Učil jsem lidi, s nimiž jsem se setkal, vše, co vím o rybaření, a oni mě na oplátku učili svůj jazyk. Strávil jsem s nimi tři měsíce na lodi a spřátelil jsem se s nimi. Jakmile mi otevřeli svá srdce, začal jsem jim podrobně vysvětlovat, proč se svět musí sjednotit. Nejdřív reagovali lhostejně. Rok od roka se však Paraguayci začali měnit. Během deseti let se změnili natolik, že s velikým zápalem uspořádali celosvětový mírový festival.

292


Vyřešíme-li nedostatek potravin, neznamená to, že okamžitě nastane mír. Až bude vymýcen hlad, bude třeba pořádat vzdělávací programy, z nichž se lidé dovědí o lásce a míru. Založil jsem školy v oblastech, jako je Chaco a Jardim. Nejdřív do nich místní lidé své děti neposílali a raději si je nechávali doma, aby se starali o dobytek. Neúnavně jsme je přesvědčovali, že děti a mládež potřebují vzdělání. Dnes máme díky tomu mnoho studentů. Postavili jsme také továrnu lehkého průmyslu, kde studenti mohou s pomocí jednoduchých technologií vyrábět předměty. Brzy nato začali studenti chodit do školy s mnohem větším zájmem, protože si to chtěli v továrně vyzkoušet. Máme odpovědnost za všechny lidi na světě, kteří umírají hladem. Musíme jim pomáhat činy. Musíme cítit jasnou zodpovědnost a hledat způsoby, jak je nakrmit a zachránit. Ti, kterým se daří dobře, by se měli maličko uskrovnit, aby pomohli na vlastní nohy těm, kdo žijí v chudobě, a aby se dařilo dobře všem lidem na světě.

293

KAPITOLA OSMÁ

NOVÁ VIZE PRO MLÁDEŽ

295


Najděte svůj cíl, změňte svůj život

5

K

dyž potkáme někoho nového, vždycky nás zajímá, jaký asi je. Tak se zajímá i Bůh o každého člověka. Obzvláště ho zajímají mladí lidé a má velkou radost, když je může důvěrně poznat. Jak to? Protože mládí je nejdůležitějším a nejkrásnějším obdobím našeho života. Mělo by být obdobím klidu a příprav na budoucnost. Proces dospívání ke zralosti je základním kamenem, na němž vyroste nová éra. Dnes je těžké narazit na mladé lidi, kteří mají o svém životě jasnou představu. Tolik mladých lidí nemá žádný životní cíl ani záměr a jen se tak protloukají. Všichni slavní vůdcové v historii měli jasný cíl už od doby, kdy byli dětmi. Už od dětství si ten cíl hýčkali v srdci a vynakládali na jeho dosažení mnoho energie. Ať už zrovna spali nebo si hráli s kamarády, vkládali celou svou mladou bytost do přípravy jeviště, o němž věděli, že na něm v budoucnu stanou. Žijete tak i vy? Všichni jsme stvořeni k tomu, abychom dosáhli velikosti. Bůh nás neseslal na svět bez účelu. Když nás tvořil, vložil do každého člověka všechnu Svou

296

• NOVÁ VI ZE P RO M LÁD EŽ •

lásku. Proto jsme všichni stvořeni k velikosti. Protože existuje Bůh, můžeme dokázat cokoli. Když jsem začal milovat Boha, stal se ze mě úplně jiný člověk. Miloval jsem víc lidstvo než sebe a víc jsem se staral o problémy druhých než o vlastní rodinu. Miloval jsem všechno, co Bůh stvořil. Hluboce jsem miloval stromy na horách a ryby ve vodě. Zdokonalil jsem své duchovní smysly natolik, že jsem ve všech věcech rozpoznával tvořivé Boží dílo. V době, kdy jsem měnil své srdce, aby se přizpůsobilo Boží lásce, jsem zároveň posiloval tělo, abych dokázal splnit své poslání. Chtěl jsem se připravit na to, že půjdu kamkoli, kdykoli mě Bůh povolá. Hrál jsem fotbal a trénoval jsem box, tradiční korejská bojová umění a wonhwado, bojové umění, které jsem sám vymyslel. Ve wonhwado sportovec koná celým tělem plynulý krouživý pohyb, skoro jako by tančil. Vychází z principu, že do krouživého pohybu lze vložit větší sílu než do pohybu po přímce. Dodnes začínám každý den tak, že si protáhnu svaly a klouby a provedu dechové cvičení, které jsem sám vymyslel. Když někdy cestuji po světě a pořádám turné, nemám ráno na cvičení čas. Ale vždycky si na ně chvilku najdu, třeba když sedím na záchodě. Cvičení nevynechám ani jediný den. Když jsem byl mladý, bohatě mi stačilo třicet minut denně, ale teď ve stáří cvičím celou hodinu. V roce 2008 jsem přežil nehodu vrtulníku. Zničehonic obklopila vrtulník černá mračna a narazili jsme do horského úbočí. Vrtulník se převrátil a já zůstal viset vzhůru nohama za bezpečnostní pás. Instinktivně jsem oběma rukama pevně sevřel opěrky sedadla. Kdybych tak pilně necvičil, nejspíš bych si hned poté, co mě to obrátilo hlavou dolů, zlomil kyčel. Tělo je schránka zdravého ducha. Vytrvale ho procvičovat je pro nás nesmírně důležité. Málokterý student chodí do školy, protože rád studuje. Většinou chodí, protože mu to přikázali rodiče, a ne proto, že se těší, co se naučí. Když už však člověk chodí do školy dlouho, časem najde ve studiu zalíbení. Od té chvíle se začne učit pro sebe a hledat si vlastní cestu. Zájem o učení je znakem zralosti. Rodiče nemůžou čekat, až jejich děti vyzrají natolik, že začnou studovat samy pro sebe. Říkají jim: „Musíš se učit. Rozhodni se, prosím, a uč se“ 297


a tlačí na ně. Dělají to proto, že vědí, že děti se musejí studiem připravit na budoucnost. Bojí se, že když se studiem nezačnou ve správném věku, zastihne je budoucnost nepřipravené. Příprava na budoucnost pomocí studia však není tou nejvyšší prioritou. Než se mladý člověk zcela ponoří do studia, musí si uvědomit, co chce v životě dělat. Musí se zavázat, že poslouží svým talentem raději světu, než jen sám sobě. Dnes mnoho mladých lidí studuje jen proto, aby studovali. Dokud nebudete mít jasný životní cíl, bude vám při studiu chybět to správné nadšení, které vám přinese štěstí. Jednou jsem se zeptal korejského studenta, který se potil nad domácím úkolem z angličtiny: „Proč tak dřeš, aby ses naučil anglicky?“ Odpověděl: „Abych se dostal na univerzitu.“ Taková krátkozrakost! Dostat se na univerzitu není žádný životní cíl. Na univerzitě člověk pouze vystuduje obor, který potřebuje, aby dosáhl vyššího cíle. Univerzita sama o sobě nemůže být cílem. Také si nestanovujte za životní cíl vydělat co nejvíce peněz. Já jsem nikdy nedostával plat, ale na jídlo jsem měl vždycky a neumřel jsem. Peníze jsou prostředek, ne cíl. Než vyděláte peníze, mějte rozmyšleno, jak s nimi naložíte. Pokud získáte peníze, aniž byste s nimi měli záměr, rychle je promrháte. Povolání byste si neměli volit jen podle svých schopností a zájmů. Je na vás, jestli se stanete hasičem, zemědělcem nebo fotbalistou. Radím, abyste překročili hranice svého povolání. Jaký život povedete jako fotbalista? Jak budete žít jako zemědělec? Jaký budete mít životní cíl? Vytknout si cíl znamená dát svému životu smysl. Chcete-li se věnovat zemědělství, mělo by být vaším cílem zkoušet nové pěstitelské metody, šlechtit lepší odrůdy plodin a bojovat proti hladu ve světě. Pokud budete fotbalistou, zvolte si za cíl šířit dobré jméno své země ve světě nebo zakládat fotbalové školy, kde si děti ze sociálně slabých rodin budou moci splnit sen. Stát se fotbalistou světové extratřídy dá neuvěřitelnou spoustu práce. Nemáte-li v srdci jasný cíl, pak nevydržíte náročný trénink, bez něhož se na špičku nedostanete. Jedině pokud víte, za čím chcete jít, budete mít dost síly na to, abyste se neodchýlili z dráhy a vedli o něco lepší život než ostatní lidé. 298


Obejměte svět

5

S

tanovit si životní cíl je podobné jako zasadit strom. Pokud si na dvorku před domem zasadíte jujubu, budete mít doma jujuby. Pokud na kopci za domem vysadíte jabloně, porostou vám na nich jablka. Vybírejte svůj cíl pečlivě a zvažte, kam ho chcete zasadit. Podle toho, jaký cíl si zvolíte a kam ho zasadíte, se můžete stát jujubou v Soulu nebo jabloní v Africe. Nebo z vás může být palma v jižním Pacifiku. Cíl, který zasadíte, přinese v budoucnu ovoce. Dobře si rozmyslete, kam svůj cíl zasadíte, aby jeho ovoce bylo co nejchutnější. Při volbě cíle berte v úvahu celý svět. Pomyslete na Afriku, která stále trpí chudobou a nemocemi. Pomyslete na Izrael a Palestinu, kde na sebe lidé míří zbraněmi a válčí spolu kvůli náboženství. Pomyslete na Afghánistán, kde se lidé jen taktak uživí pěstováním máku, z něhož se vyrábějí škodlivé drogy. Pomyslete na Spojené státy, jejichž extrémní chamtivost a sobectví zapříčinily globální ekonomickou krizi. Pomyslete na Indonésii, Haiti a Chile, které trpěly kvůli zemětřesením a přílivovým vlnám. Představte si v těch zemích sami sebe a rozhodněte se, do které země a které situace byste se nejvíc 299


hodili. Možná se hodíte do Indie, kde by mohlo dojít k novým náboženským konfliktům. Anebo do Rwandy, kterou sužuje sucho a hladomor. Když si vybíráte cíl, nebuďte bláhoví a nemyslete si, že malé země, jako například Korea, nejsou vašich cílů hodny. Podle toho, co tam vykonáte, se i z malé země může stát velká. Její hranice mohou dokonce zmizet. Ať už konáte dobro na rozsáhlém africkém kontinentu nebo v malé Koreji, na váš cíl nesmí mít velikost vliv. Vaším cílem by mělo být použít svůj talent tam, kde bude nejvíc k užitku. Když se rozhodujete, co v životě dělat, pamatujte, že vaším polem působnosti je celý svět. Zjistíte tak, že máte mnohem více možností, než o jakých jste původně snili. Máte jen jeden život, prožijte ho tedy tak, abyste pomohli světu. Ostrov pokladů najdete, jen když se vydáte na dobrodružnou plavbu. Prosím, odpoutejte se myšlenkami od své vlasti a uvědomte si, že vaším polem působnosti je celý svět. V 80. letech jsem vysílal mnoho studentů z korejských univerzit do Japonska a Spojených států. Chtěl jsem, aby se dostali pryč z Koreje, kde téměř denně vybuchovaly kanystry se slzným plynem, a poznali větší a různorodější svět. Žába, která žije na dně studny, neví, že okolo studny se rozkládá širý svět. Myslel jsem globálně ještě před tím, než to slovo proniklo do korejštiny. Jel jsem studovat do Japonska, abych poznal širší svět. Ještě před osvobozením Koreje jsem plánoval pracovat v Mandžuské elektrické společnosti v čínském městě Chaila’er a učit se tam čínsky, rusky a mongolsky, abych mohl žít jako obyvatel celého světa. Dodnes cestuji letadlem po celém světě. Kdybych měl každý den navštívit jednu zemi, trvalo by mi přes šest měsíců, než bych je všechny obletěl. Lidé žijí v mnoha zemích a v každé jsou jiné podmínky. Někde je tak málo vody, že se ani nedá uvařit rýže, a jinde je zase vody příliš mnoho. V některých zemích není elektřina, a jiné země jí mají zase tolik, že ji ani všechnu nespotřebují. Příkladů, kdy se někde nedostává něčeho, čeho je jinde nadbytek, je mnoho. Potíž je v tom, že rovnoměrné distribuci se věnuje málo lidí.

300


Totéž platí i o surovinách. Jsou země, které mají tolik uhlí a železné rudy, že ji vrší po celých hromadách. Nemusejí ji ani těžit ze země. Stačí jim nabírat uhlí či železnou rudu lopatou z volně přístupných hromad. Korea má však uhlí i železné rudy vážný nedostatek. Korejci musejí riskovat život a těžit antracit stovky metrů pod zemí. Na mnoha místech v Africe roste přirozeně taková hojnost banánů, že chrání obyvatelstvo od hladu. Chybí tu ale technologie a přístup k úrodné půdě, a tak vzniká málo banánových plantáží. Korea je pro pěstování banánů klimaticky nevhodná, ale přesto se tu banány pěstují. Korejská technologie by v Africe významně pomohla vyřešit problém chudoby. Je to podobné, jako když jihokorejská metoda pěstování kukuřice přispěla k záchraně Severní Koreje před hladomorem. V Koreji je dnes v módě výraz „globální vůdce“. Lidé rádi říkají, že se chtějí naučit plynně anglicky a stát se globálními vůdci. Stát se globálním vůdcem však vyžaduje víc než jen znalost angličtiny. Schopnost domluvit se anglicky je pouhý nástroj. Pravým globálním vůdcem je ten, kdo si umí přivinout k hrudi celý svět. Když se někdo o problémy světa nezajímá, nemůže se stát globálním vůdcem, i kdyby uměl anglicky dokonale. Globální vůdce musí přijmout problémy světa za vlastní a mít průkopnického ducha, který je nutný k hledání náročných řešení. Kdo chce mít jistý a pevný příjem nebo sní o penzi a pohodlném rodinném životě, ten globálním vůdcem být nemůže. Globální vůdce musí považovat celý svět za svou vlast a všechny lidi za své bratry a sestry, a nedělat si starosti pouze o to, že neví, co ho v budoucnu čeká. Co jsou vlastně sourozenci? Proč nám Bůh dává bratry a sestry? Sourozenci jsou zástupci celého lidstva. Na základě zkušenosti s láskou k bratrům a sestrám se učíme milovat své krajany a celé lidstvo. Takto se naše láska k vlastním sourozencům rozšiřuje. Milující rodina je vzorem harmonie, v jaké může žít i celé lidstvo. Sourozenecká láska nás vede k tomu, že jsme ochotní v případě nutnosti hladovět, aby se náš bratr či sestra najedli. Globální vůdce je ten, kdo miluje lidstvo stejně jako svou vlastní rodinu.

301


Uběhla už řada let od chvíle, kdy jsme poprvé zaslechli výraz „globální vesnice“. Země však byla jednou komunitou vždy. Má-li člověk za cíl vystudovat univerzitu, najít si práci u firmy, která mu nabídne vysoký plat, a žít v jistotě, pak bude mít úspěch asi jako štěňátko. Když ale svůj život zasvětí pomoci pro uprchlíky z Afriky, pak bude mít úspěch jako lev. To, jakou cestu si zvolíme, záleží na našem srdci. Přestože je mi už devadesát, stále cestuji po světě. Odmítám si od svého poslání odpočinout. Svět je živý organismus a neustále se mění. Neustále vyvstávají nové problémy. Jezdím za těmito problémy do temných koutů světa. Nejsou tam krásné vyhlídky ani pohodlný život plný vymožeností, ale já jsem v těch temných, nehostinných a odříznutých končinách šťastný, protože právě tam plním své poslání, svůj účel, svůj cíl. Doufám, že Korea bude produkovat globální vůdce v pravém slova smyslu. Doufám, že se najde více politiků, kteří povedou OSN tak, aby plnila svůj účel, a více diplomatů, kteří budou bránit konfliktům v rizikových oblastech. Doufám, že se najde někdo jako Matka Tereza, kdo se bude na ulici starat o umírající lidi bez přístřeší. Doufám, že se najdou míroví vůdci, kteří po mně převezmou mé poslání a budou hledat nová řešení na zemi i na moři. Počátečním bodem je mít sen a cíl. Prosím, mějte průkopnického a dobrodružného ducha. Sněte o tom, co si ostatní ani netroufají představit. Vytkněte si smysluplné cíle a staňte se globálními vůdci, kteří přinesou lidstvu užitek.

302


Vše, co máme, nám propůjčila Nebesa

5

L

idé říkají, že jsem jedním z nejbohatších lidí na světě, ale nevědí, o čem mluví. Celý život jsem tvrdě pracoval, přesto na své jméno nevlastním ani obyčejný dům. Všechno dávám veřejnosti. Prakticky každý dospělý Korejec má oficiální zaregistrované razítko, kterým podepisuje právní dokumenty. Já žádné takové razítko nemám. Možná si říkáte, co z toho mám, že jsem tvrdě dřel, nejedl a nespal, když ostatní jedli a spali. Nepracoval jsem, abych byl bohatý. Peníze pro mě nemají význam. Každá bankovka, kterou nevyužiji ve prospěch lidstva nebo svého bližního, který umírá v chudobě, je pro mě jen cár papíru. Peníze vydělané tvrdou prací je vždy třeba vynaložit na lásku ke světu a na projekty, které přinesou světu užitek. Když vysílám misionáře do zahraničí, nedávám jim moc peněz. Oni se ale dokážou všude uživit. K přežití nám stačí velice málo. Máme-li spacák, vyspíme se kdekoli. Není důležité, co máme, ale jaký život vedeme. Materiální hojnost není podmínkou štěstí. Je mi smutno z toho, že pod výrazem „mít se

303


dobře“ se dnes rozumí už pouze materiální dostatek. Mít se dobře znamená vést život, který má smysl. Kravatu nosím jen při bohoslužbách a zvláštních příležitostech. Ani oblek nenosím moc často. Doma chodím většinou ve svetru. Občas si představuji, kolik peněz se v západní společnosti utratí za kravaty. Sponky do kravaty, košile k obleku a manžetové knoflíčky jsou velmi drahé. Kdyby všichni přestali kupovat kravaty a místo toho dávali peníze svým bližním, kteří mají hlad, žilo by se na světě o něco lépe. Nejdražší věci nejsou nutně nejlepší. Představte si, že hoří dům. Kdo se dostane dřív ven: já ve svetru, nebo někdo jiný v kravatě? Já jsem neustále připravený běžet ven. Někdo si možná myslí, že to s šetřením přeháním. Nerad se každý den koupu. Stačí mi to jednou za tři dny. Také si neperu každý den ponožky. Večer si je sundám, strčím je do zadní kapsy u kalhot a druhý den ráno si je zase obléknu. Když bydlím v hotelu, utírám se tím nejmenším ručníkem, který v koupelně visí. Záchod splachuji, až když se vymočím třikrát. Používám jen jeden útržek toaletního papíru a přeložím ho natřikrát. Je mi jedno, jestli mě kvůli tomu máte za necivilizovaného barbara. Podobně se snažím šetřit i na jídle. Pracné pokrmy mě nezajímají. I když přede mnou leží všechna možná exotická jídla a nejrůznější dezerty, nezajímají mě. Neplním si misku rýží až po okraj. Stačí mi, když je plná ze tří pětin. Své nejoblíbenější boty jsem koupil v jednom velkém korejském obchodě s levným zbožím za 49 000 wonů, což je asi 40 dolarů. Kalhoty, které nosím každý den, jsou staré už hodně přes pět let. V Americe nejraději chodím jíst do McDonald’s. Někdo to považuje za nezdravou stravu, ale já mám McDonald’s rád ze dvou důvodů. Je levný a šetří čas. Když beru na jídlo svoje děti, často chodíme právě do McDonald’s. Sice nevím, jak se rozkřiklo, že tam chodím tak často, ale nyní mi ředitel společnosti McDonald’s každý rok posílá novoroční blahopřání. Členům naší církve každý rok říkám: „Utrácejte s rozvahou a šetřete, kde se dá.“ Nedělám to proto, aby z našetřených peněz bohatli. Chci, aby si uvědomovali, že šetření pomáhá zemi a zachraňuje lidstvo. Až tento svět 304


opustíme, nevezmeme si s sebou nic. Ví to každý, ale z nějakého důvodu se lidé přesto snaží urvat pro sebe všechno, co jim přijde pod ruku. Než odejdu ze světa, hodlám se vzdát všeho, co jsem za svůj život vybudoval. V Království nebeském je spousta pokladů, a není proto třeba brát s sebou něco z tohoto světa. Když pochopíme, že nás čeká lepší místo, než na jakém jsme nyní, přestaneme tolik lpět na světských věcech. Vždycky jsem měl rád jednu písničku. Je to stará lidová písnička, kterou zná snad každý Korejec. Pokaždé, když si ji zazpívám, rozhostí se v mém v srdci klid a do očí mi vhrknou slzy. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem byl ještě chlapec a lehával jsem v polích poblíž rodného domu. Prý že mi dáš korunu ze zlata a drahokamů, Ale já chci radši košili, zpocenou a ušpiněnou. V hrudi mi bije čisté srdce, Vyrobím si píšťalku z vrbového listí A když si jen tak zahraji, přidají se vrabci. Prý že mi dáš tolik zlata, že si koupím svět, Ale já chci radši vola, co mi zorá pole ječmene. V hrudi mi raší pupeny naděje, Povídám si s králíky, o čem se mi zachce, A když si jen tak zahraji, ubíhají dny. Štěstí na nás neustále čeká. Nemůžeme ho najít jen proto, že se nám do cesty staví naše vlastní touhy. Dokud upřeně hledíme na to, po čem toužíme, nevidíme na cestu, po níž se máme ubírat. Máme tolik práce se sbíráním zlatých úlomků, které se povalují okolo nás, že nevidíme obrovskou horu zlata, která leží na cestě kousek dál naším směrem. Cpeme si věci do kapes tak překotně, že nám nedochází, že v nich máme díry. Nezapomněl jsem, jak se žilo ve vězení v Hungnamu. I to nejpříšernější místo v dnešním světě je útulnější a materiálně zajištěnější než hungnamská věznice. Všechny věci patří Nebesům. My jsme jen jejich správci. 305


Štěstí je žít pro druhé

5

D

ěti se rodí z masa a krve svých rodičů. Bez rodičů by nebyly žádné děti. Přesto v tomto světě lidé volají po individualismu, jako by přišli na svět vlastním přičiněním. Právo mluvit o individualismu má pouze ten, kdo nikdy od nikoho nepřijal žádnou pomoc. Nic na tomto světě neexistuje samo pro sebe. Všichni tvorové jsou stvořeni jeden pro druhého. Já existuji pro tebe a ty existuješ pro mě. Nikdo není hloupější než sobec, který žije pouze sám pro sebe. Může se zdát, že sobectví je jednotlivci k užitku, ale v konečném důsledku vede k sebezničení. Jednotlivec musí žít pro rodinu, rodina pro národ, národ pro svět a svět pro Boha. Všechny školy, které jsem založil, mají tři motta. První zní: „Žij tak, abys nevrhal žádný stín, jako bys stál na slunci v pravé poledne.“ Život bez stínů je život s čistým svědomím. Až skončíme svou pouť tady na zemi a odebereme se do duchovního světa, rozprostře se před námi celý náš život, jako by se přehrával z videokazety. To,

306


zda půjdeme do nebe nebo do pekla, záleží na tom, jak jsme žili. Musíme tedy žít čistě a bez poskvrny a nevrhat ani sebenepatrnější stín. Druhé motto zní: „Prolévej pot pro zemi, slzy pro lidstvo a krev pro nebesa.“ V lidské krvi, potu a slzách nejsou žádné lži, jen pravda. Avšak krev, pot a slzy, které člověk prolije kvůli sobě, nemají žádný význam ani cenu. Je třeba vydat je ze sebe pro ostatní. Poslední motto zní: „Před Bohem jsme jedna rodina!“ Je jen jeden Bůh a všichni lidé jsou bratři a sestry. Jazyky, rasy a kultury nás rozlišují pouze z jednoho procenta. Z devadesáti devíti procent jsou všichni lidé stejní. V jižním Pacifiku je čtrnáct ostrovních států. Když jsem byl na Marshallových ostrovech, zeptal jsem se prezidenta: „Vaše země je nádherná, ale řídit ji je asi přesto těžké, že?“ Prezident si povzdechl a odpověděl: „Máme jen šedesát tisíc obyvatel a průměrná nadmořská výška naší země je dva metry. Takže když přijdou velké vlny nebo když hladina moře stoupne o pouhý metr, ocitne se velká část země pod vodou. Ale naším nejvážnějším problémem je vzdělání. Děti z bohatých rodin jezdí studovat do Ameriky nebo do Evropy a nevracejí se. Děti z chudých rodin do školy nechodí, takže se jim pořádného vzdělání nedostává. Není tak možné podchytit nadané děti a vést je k tomu, aby se z nich stali vůdci. Ostrovní země, jako jsme my, mají ten problém, že si nedokážou vychovat vůdce, kteří by řídili zemi v budoucnosti.“ Poté, co jsem si jeho stížnosti vyslechl, založil jsem pro děti z ostrovních zemí Střední pacifickou školu ve městě Kona na Havaji. Tato škola poskytuje středoškolské vzdělání dětem z tichomořských států a pomáhá jim dostat se na univerzitu. Aby se jim dostalo co nejlepšího vzdělání, platíme jim zpáteční lety na Havaj, školné, koleje a dokonce i počítače. Máme pouze jedinou podmínku: Až vystudují, musejí se vrátit do rodné země a sloužit své zemi a jejím občanům. Život pro druhé občas vyžaduje oběti. Jeden náš misionář, který před pár lety působil v Jižní Americe, se zrovna nacházel v oblasti, kterou postihlo silné zemětřesení. Jeho žena ke mně přiběhla s tváří bledou jako stěna. „Co

307


mám dělat?“ ptala se se slzami v očích. „Dělám si takové starosti, nevím, co mám dělat.“ Možná vás překvapí, jak jsem zareagoval. Místo abych ji poplácal po rameni a utěšil ji, zakřičel jsem na ni: „Děláš si starosti, jestli je tvůj manžel v bezpečí? Nebo si děláš starosti, kolik životů tam tvůj manžel může zachránit?“ Bylo přirozené, že se o manžela bála. Ale byla ženou misionáře, a tak si měla dělat starosti na poněkud vyšší úrovni. Místo, aby se modlila jen za svého manžela, se měla modlit, aby její manžel zachránil co nejvíce životů. Nic neexistuje samo pro sebe. Tak Bůh svět nestvořil. Muž existuje pro ženu a žena pro muže. Příroda existuje pro člověka a člověk pro přírodu. Každý tvor na světě existuje pro svůj protějšek. Je principem Nebes, že každý žije pro svého partnera. Štěstí je možné pouze ve vztahu s partnerem. Představte si člověka, který byl celý život zpěvákem, jak odjede na pustý ostrov a tam z plna hrdla zpívá. Nebude šťastný, protože ho nikdo neuslyší. Pochopíme-li, že existujeme pro druhé, dosáhneme velkého úspěchu, který nám změní život. Jakmile si uvědomíme, že náš život nepatří jen nám, ale že ho máme žít pro někoho jiného, sejdeme z cesty, po níž jsme dosud kráčeli, a vydáme se novým směrem. Právě tak jako nenajdete štěstí, když si budete zpívat jen sami pro sebe, nenajdete ani radost bez partnera. Štěstí vám přinese každá banální maličkost, pokud ji vykonáte pro někoho jiného.

308


Sny o světě míru

5

U

ž dlouhá léta volám po tom, aby všechna světová náboženství, všechny rasy a všechny národy žily jako jedna rodina. Již celá tisíciletí však narůstají jen rozdíly. Pokaždé, když se zrodilo nové náboženství nebo se moci chopil nový režim, vznikly další hranice a vypukly další války. Dnes však žijeme v globální éře. V zájmu budoucnosti se musíme stát jednou rodinou. Jeden ze způsobů, které navrhuji k usnadnění sjednocení, je smělý projekt Mezinárodní dálnice míru. Ta propojí podmořským tunelem Koreu a Japonsko a v tunelu či po mostě povede přes Beringovu úžinu mezi Ruskem a Severní Amerikou. Bude to významná komunikace, která přispěje ke sjednocení světa. Až bude dálnice hotová, bude možné dojet autem z mysu Dobré naděje v Africe do Santiaga v Chile nebo z Londýna do New Yorku. Nebudou na ní žádné zátarasy – celý svět bude provázaný jako žíly a tepny v lidském těle. Svět se stane jednou sjednocenou komunitou a každý bude moci svobodně cestovat přes státní hranice. Hranice, které volně propouštějí každého, přestávají být hranicemi. Podobně to bude i s náboženstvím. Jak bude přibývat 309


styků mezi náboženstvími, vzroste vzájemné porozumění, zmizí konflikty a zdi mezi nimi se zhroutí. Když budou v jediné globální komunitě žít různé typy lidí, padnou bariéry mezi rasami. Rasy budou mezi sebou komunikovat navzdory rozdílům ve vzhledu a v jazyku. Tato kulturní revoluce přinese do světa jednotu. Starodávná Hedvábná stezka nebyla jen obchodní cesta, na niž se vydávali obchodníci, aby prodávali hedvábí a nakupovali koření. Byla také komunikačním kanálem, kde se setkával Východ se Západem a buddhismus s křesťanstvím a islámem. Tyto odlišné kultury se mísily a daly vzniknout nové kultuře. Podobnou roli bude v 21. století hrát Mezinárodní dálnice míru. Řím vzkvétal, protože všechny cesty vedly do Říma. To svědčí o tom, jak jsou silnice důležité. Když se silnice postaví, lidé po ní cestují. Převážejí po ní svou kulturu a ideologii. Proto může změnit tok dějin, když se postaví silnice. Až bude Mezinárodní dálnice míru hotová, svět bude díky ní fyzicky spojen. Nemohu ani dostatečně zdůraznit, jak je sbližování světa důležité. Někdo si možná myslí, že je to myšlenka, která předběhla svou dobu. Lidé víry však vidí budoucnost a připravují se na ni. Je tedy přirozené, že předbíháme svou dobu. Svět nás nemusí vždy chápat a může nám působit těžkosti, ale věřící musejí vytrvat a kráčet vstříc budoucnosti jako první. K dokončení Mezinárodní dálnice míru bude třeba spolupráce mnoha států. Číně, která byla obětí japonské agrese, se možná nebude líbit, že by měla být s Japonskem propojená dálnicí. Japonsko ani Korea se však nemohou spojit se světem, aniž by tento spoj vedl přes Čínu, a proto se pokusíme získat důvěru Číny. Kdo se o to pokusí? Ti z nás, kteří převezmou duchovní vlastnictví Mezinárodní dálnice míru v 21. století. A co přemostění Beringovy úžiny? Bude to stát spoustu peněz, ale to by nemělo vadit. Za peníze, které utratily Spojené státy v Iráku, by se takový most dal postavit s velkou rezervou. Už nesmíme dál vést války a působit lidem utrpení. Pouštět se do válek a rozhazovat v nich stamiliardy dolarů je zvrácené. Nadešel čas překout meče na radlice a kopí na vinařské nože.

310


Mezinárodní dálnice míru je projekt, který přivede svět k jednotě. Sjednocení světa je něco víc než jen propojení kontinentů pomocí mostů a tunelů. Je to také celosvětové vyrovnání životní úrovně. Když si někdo vytváří monopol na technologii a nechává si všechen zisk pro sebe, narušuje rovnováhu světa. Mezinárodní dálnice míru změní dosavadní nerovnost tím, že zpřístupní stávající přírodní i lidské zdroje. To povede k vyrovnání bohatství ve světě. Vyrovnat dvě místa znamená trochu ubrat z místa, které je výše, a přesunout to na místo, které je níže. Výsledkem bude, že obě místa budou stejně vysoká. Od těch, kteří mají více materiálních statků či znalostí, to bude vyžadovat oběť. Svět míru se nedá vybudovat jednorázovými charitativními počiny a dary. Svět míru stvoří jedině upřímná láska a dlouhodobá oběť. Musíme být ochotní nabídnout všechno. Mezinárodní dálnice míru dá světu více než jen fyzický komunikační kanál. Lidé jsou stvořeni tak, že mohou sjednotit svou mysl a tělo. Podobně je to i se světem, v němž žijeme. Svět může být úplně sjednocen, až bude propojen nejen fyzicky, ale také v rovině lidských srdcí. Proto se už řadu let zasazuji o reformu a obnovu Organizace spojených národů. OSN samozřejmě vykonala pro mír mnoho. Všichni Korejci jsou jí vděční za to, že jim v korejské válce ubránila svobodu. Dnes, kdy od jejího založení uplynulo přes šedesát let, však OSN poněkud ztrácí ze zřetele svůj původní účel a hrozí jí nebezpečí, že bude hájit zájmy pouze několika mocných států. V roce 2005 jsem v New Yorku založil Univerzální federaci míru (UPF – Universal Peace Federation) a okamžitě jsem se vydal na světové turné. Navštívil jsem sto měst a předal jim mírové poselství o nové budoucnosti OSN a světa. OSN byla vytvořena, aby řešila konflikty ve světě, a tudíž musí nad zájmy té či oné strany stavět zájmy světa. Když si mocná země trvá na svém a prosadí si to silou, vede to jen k dalším konfliktům. Dnešní OSN proti tomu bohužel není schopná téměř nic udělat. Proto jsem navrhl, aby se OSN transformovala v dvoukomorovou instituci. Vedle Valného shromáždění by mělo existovat ještě náboženské či kulturní 311


shromáždění nebo rada. Sestávala by z uznávaných duchovních autorit z oblasti náboženství, kultury a vzdělávání. Členové tohoto mezináboženského shromáždění by museli prokázat, že se umějí povznést nad omezení své vlastní víry či kultury a zasazovat se za duchovní a morální cíle celého lidstva. Mám představu, že obě komory se budou vzájemně respektovat a spolupracovat a přispějí tak významnou měrou k tomu, aby ve světě zavládl mír. Někdo možná namítne: „Proč by měla náboženství rozhodovat o světských záležitostech?“ Odpovídám, že svět dnes prožívá období, kdy je účast náboženských vůdců nezbytná. Ti, kdo praktikováním své víry dosáhli hlubokého pochopení sebe sama, jsou dnes potřeba více než kdy dříve. Pouze opravdový člověk víry se dokáže postavit nespravedlnosti a zlu tohoto světa a konat v souladu s principem pravé lásky. Teprve až se znalosti a zkušenosti politiků zkombinují s moudrostí náboženských vůdců, nalezne svět cestu ke skutečnému míru. Na cestu za tímto cílem se vydávám každý den s nezmenšeným odhodláním. Modlím se, aby se každý člověk na světě znovuzrodil jako člověk světa, který miluje mír a je schopen překonat bariéry mezi náboženstvími, ideologiemi a rasami.

312

REJSTŘÍK Blízký východ bojová umění 292, 323 Bolívie 307 Boston 172 Boží princip 112, 113, 116 brambory 27, 28, 259, 260, 310 Brazílie 235, 291,293,307,315,319 Buddha 226 buddhismus 236, 283, 287, 340 Bůh 7,28, 38, 39, 47, 49, 50, 53-55, 62, 63, 74, 76-79, 82-84, 88, 90, 92, 102, 112-11 4, 116, 118, 120, 122, 126, 133-135, 141, 144, 145, 148, 159, 160, 163, 165, 166, 173-177, 179, 180, 182, 183, 186-188, 190-194, 196, 202, 203, 205-210, 212, 213, 219, 220, 223-225, 238, 242-246, 249, 251, 254, 266, 282, 283, 286, 287, 289-292, 295, 296, 307, 308, 310-3 12, 314, 322, 323, 329, 335-37

38. rovnoběžka 19, 83-85, 105, 107, 112 Adam a Eva 77 Afrika 198, 218, 235, 284, 293, 318, 326, 327-329, 339 Aljaška 159, 168, 261, 301, 304, 305, 313 Amazonská nížina 308 American Clergy Leadership Conference 188 Amnok, řeka 267,272 amoniak 94 Andžu 191 angličtina 6, 67, 270, 336, 340 Arafat, Jásir 237 Asijsko-pacifický mírový výbor 157 Äwon, charita 198 Belvedere 184 Beringova úžina 339, 341 Bible 84-86, 106, 111, 117, 185 Římanům 86 Zjevení 86, 117 313


Clube Atlético Sorocaba 291 Čangčchungdan, park 119 Čchö, Nam-son 17 Čchö, Pong-čchun 145, 146, 159, 163 Čchö, Son-gil 78, 79, 81, 84, 118, 133 Čchongnjon 270, 271 Čchonsungho III Čchunčchon 191 Čchungbu, policejní stanice 128, 129 Čchungčchong, provincie 144, 215 Československo 162, 164 Či,Sung-do 87,191 Čína 17, 79, 253, 264, 271, 278-280, 284, 291, 298, 327, 340, 341 Chaila’er 79 čínština 9, 16, 17, 19, 41,79, 105, 120, 155, 191,263,280,327 znaky 9, 19, 41, 120, 155 Čiri, hora 304 Čolla, provincie 16 Čongson 19,20 čučche 255, 266 Čung-ang, teologický seminář 80 Danbury, věznice 184, 185, 208, 246 daně 183 Darwin, Charles 245 Deklarace nezávislosti Koreje 17 dorado 308 Duch svatý 87, 119, 120 duchovní svět 201, 335 Egypt 160, 278, 298 Eliáš 117 Evropa 158, 160, 162, 272, 278, 294, 336 Falwell, Jerry 186

hlas 90 láska 54, 219, 224, 323 rodičovské srdce 187 slovo 49, 53, 133, 141, 163 srdce 39, 282, 290 stvoření 291, 296 Bush, George H.W. 234, 235 Ceauşescu, Nicolae 163, 273 Centro Esportivo Nova Esperança 291 církev 47, 49, 63, 64,80,86-90, 112, 115, 118-129, 132-149, 151, 167, 173, 183, 190-194, 199,201,215,216, 269, 284, 287, 289, 318, 337 baptistická 173, 186 Čangdädže 88 Ježíšova v Mjongsudä 63 katolická 191 Letniční v Sobinggo 63 „plačící“ 86 Pomčchon 116 na Pomnetkolu 112,115,118 presbyteriánská 173, 191 Sjednocení 119, 120, 130, 141, 153, 175, 194, 252, 266 Tokhung 17 civilizace 22, 176, 278, 280, 281, 297, 298, 303 kontinentální 278,280 ostrovní 297 poloostrovní 278, 298, 303 střet 235 východní 281 západní 211, 253, 280, 281, 295, 296, 297, 298, 332 314

• RE JSTŘÍ K •

172, 197, 256, 283, 310, 312-314, 3 17-320, 325, 327, 329, 332 hlad ve světě 317, 318, 325 hmyz 37, 38 bourec morušový 318 cikády 31 včely 13,222,223 vši 70, 72, 92 žížaly 318 Honam 22, 270, 304 Hong, Il-šik 280 Hong, Sun-ä (tchyně) 190, 191, 193 Hovory 41 Hudson, řeka 277 Huksok, čtvrť 56, 57, 61, 63, 76, 80 Hungnam Madžon, prezidentský palác 257 továrna 67, 94, 95, 96, 98, 99, 103, 27, 197,318,320 věznice 93, 95, 98, 104, 105, 112 Husajn, Saddám 234 Hwanghä, provincie 84 Chaco 319, 321 Chicago, 2I6 Chile 326, 339 I, Ho-bin 80 I, Ki-bong 64, 82 I, Ki-wan 64 I, Sung-hun 17 I, Sung-man 89, 90 I, Sun-šin 303 Ihwa, ženská univerzita 116, 122, 123, 124, 125, 127, 132, 147 Ilhwa Čchonma 291

fazole 27, 39, 309 FBI 172 filozofie 66, 74, 175, 245, 246, 265, 287, 298, 299 fotbal 58, 291, 292, 293, 294, 295, 296, 323, 325 Centro Esportivo Nova Esperança 291 Clube Atlético Sorocaba 291 Ilhwa Čchonma 291 Francie 314 Fudži, hora 75 Ginza 69 glasnosť 279 Gorbačov, Michail 156, 246, 251 Gorbačovová, Raisa 156 Graham, Billy 178 gramotnost 9, 141 Haig, Alexander 271 Haiti 326 halibut 261 hallju (korejská vlna) 284 Hamgjong, provincie 260 Han, Hak-ča 190, 191, 193, 194, 196201,248, 250, 253 Han, řeka 56, 6 1-64, 83 hangul 283 Hannam, čtvrť 250, 293 Harvard 175, 199 Havaj 159, 253, 336, 337 Hedvábná stezka 340 Hirohito 68 hlad 3,4,7, 11, 14, 15, 55, 57, 64,71,72, 74, 97, 102, 105, 106, 140, 141, 151,

315


Jongsan 80 Jonse, univerzity 122, 124 Jordánsko 238,294 Josu 303, 304, 305 Ju, Hjo-min 127 Ju, Hjo-won 127,140 Ju,Hjo-jong 127 judaismus 132, 175, 237, 238, 239 Kanada 123, 125, 160, 165 Kang,Hjon-šil 116, 117 Kangwon, provincie 19, 137 Kaplan, Morton 246 Kapsa, chrám 145, 163 Kašimagumi, stavební firma 80 Kawasaki, ocelárna 70, 71, 96 KGB 163,247 Kim, Čong-il 262, 267, 268 Kim, Hwal-lan (Helen Kim) 123 Kim, In-džu 88 Kim, Ir-sen 100, 246,252, 253, 255, 257, 265, 268, 269 Kim, Jong-sun 157 Kim, Jong-un 123, 124, 147, 163 Kim, Kjong-gje (matka) 8-11, 18, 23-27, 36,47, 75, 76, 82, 100-102, 104, 256, 260 Kim, Ku 68 Kim, Sang-čchol (David S.C. Kim) 147 Kim, Tal-hjon 253, 254, 257, 266 Kim, Won-pchil 86, 105-107, 112-114, 127 kimčchi 117, 140, 260 Kimpcho, letiště 158 King, Martin Luther 178, 180

Imdžin, řeka 106, 110 Inčchon 22, 103, 104, 150, 272 Indie 327 Indonésie 326 Irák 4, 341 islám 235-237, 238, 239, 244,287, 340 Itálie 303 Izrael 5, 183, 236, 237, 239, 294, 326 jaderné odzbrojení 258, 265 jaderné zbraně 252, 253, 258 Jan Křtitel 117 Jang, Jun-jong 122, 132 Japonsko 2, 19, 43,48, 49, 55, 66, 67, 69, 72, 75-83, 96, 111, 144- 146, 158163, 214, 216, 217,245,270,271,273, 274, 278, 279, 284, 285, 298, 327, 339, 340 Japonci 10, 17-19, 42, 43,46,64,67, 68, 70, 78-85, 135, 144-146, 149, 159, 162, 167, 172, 214, 215-218, 220, 259, 263, 264, 284, 303, 305, 340 Japonská rudá armáda 172 japonština 42 okupace, 216, 263, 264 policie 18, 19, 43, 67, 68, 80, 81, 82, 259 Jardim 315, 316, 318, 319, 320 ječmen 27, 28, 106, 140, 151, 334 Jeruzalém 5, 85, 238, 239, 317, 318 Ježíš 50, 51, 53, 54, 63, 77, 80, 103, 117, 132, 183, 188, 226, 238, 239 Jižní Amerika 160, 314, 318, 337 Jon,Hjong-muk 262 Jongbjon 267 Jongnam 270, 304 316


Kuang-tong Province 279 Kuboki, Osami 146 kukuřice 27, 39, 260, 299, 309, 328 kult 127, 129, 199 kultura duchovní 157, 280 lásky 244 materialistická 166, 174, 175, 205, 298 náboženská 283 nemorální 175 srdce 282 Kumgang, pohoří 21, 255, 257, 261, 262, )M Kurošio 303 Lenin, Vladimir 251 Little Angels 151, 153, 155-157, 302 Londýn 339 lov na medvěda 260 Lowery, Joseph E. 186 MacArthur, Douglas 272 Madžon, prezidentský palác 257 Mandžusko 10, 21, 79, 263, 327 Mansok, čtvrť 150 manželství 26, 27, 35, 79,118, 134, 192195, 200-202, 214, 217,219,221 Marshallovy ostrovy 336 Marx, Karl 245 matka 204, 206-209, 214, 223, 224, 227 Matka Tereza Mato Grosso 318 McDonald’s 333 Meng-c’ 41 Mezinárodní dálnice míru 339, 340, 341 Mindan 270, 271

Kjerjong, hora Kjongčchangni 85 Kjonggi, provincie 19, 64, 80, 82, 305 policejní stanice 64, 80, 82 Kjongsongská obchodní a technická škola 56, 58 Kodiak, ostrov 261 komunismus 4, 156, 162, 163, 165, 177, 182, 187, 245-247, 251, 253, 264, 271, 276, 266 komunisté 80, 83, 84, 89, 90, 0), I62, 163, 164, 165, 172, 179, 245, 250, 252, 258, 265, 271, 272 komunistická strana 81, 84, 91, 100, 163, 250, 251 kondolence 268 konfuciánství 283 Konfucius 41 Kongo 198,317,318 Kongres Spojených států 176 Konron Maru 75 korejská válka 2, 103, 144, 191, 264, 265, 271, 272, 304, 342 korejské hnutí za nezávislost 9, 17, 18, 20, 42, 68 korejština 221, 283, 284, 327 Korjo, teologický seminář 117 „Koruna slávy“ 52 krabi 32, 204 kravata 332 krávy 23, 32-36, 48, 98, 167 křesťané 4, 18, 84, 182, 183, 239, 244 křesťanství 47, 85, 119, 120, 160, 166, 176, 187, 235-239, 244,287,340 317


Mun, Jun-guk (prastrýc) 16, 17, 18, 19, 20,21,43,47 Mun, Kjong-ju (otec) 9 Mun, Song-hak (prapradědeček) 16 muslimové 4,237, 244 Na, Čchö-sop 85 náboženství 3-6, 49, 67, 84, 85, 89, 91, 119, 120, 127, 159, 166, 181, 187, 199, 203, 236, 237, 240 -244, 249, 286-290, 298, 326, 339, 342, 343 námořní policie 76 nebeské štěstí 277, 279 království 295, 333 Německo 163, 186, 249, 273, 314 New Hope Singers296 New Hope, loď 169 New York 5, 167, 175-177, 183, 184, 200, 2(5, 236, 296, 339, 342 Nixon, Richard 156, 178, 182 Nizozemí 197 No, Tchä-u 249, 250 Norsko 297 Nova Esperança, farma 319 Obama, Barack 180 Ok, Se-hjon 87 Olimpo 315 Olivová hora 238 olympijské hry 291, 293 Om, Tok-mun 67, 111, 112 Organizace spojených národů 103, 198, 272,294, 330, 342 mezináboženské shromáždění342 ozbrojené síly 272 Osan 8, 17, 18,24,42

mír 2-7, 55, 77, 156, 159, 180, 183, 198, 199, 202, 203, 207, 208, 213, 217-219, 220, 224, 227,235-242, 160, 242-244, 249,251,263,264,273, 274, 277, 279, 280-295, 299, 303, 305, 309, 311, 313, 315-320, 330, 341, 342, 343 kultura míru 199 v přírodě 2’I I v rodině 214, 2I, 217, 22(1, 222, 221, 224 225, 227, 2(0, 25’l, 238 světový 2, 34, 2411, 242, 244, 298 velvyslanci 156 mise Motýl 162 misionáři 140, 141, 146-151, 159-164, 197, 198, 284, 331, 337 mistrovství světa ve fotbale 305 Mjodu, hora 49 Mjongsudä 63, 76 modlitby 49-53, 57, 61, 63, 78, 83, 87, 125, 126, 134, 136, 139, 163, 227, 236, 238, 255, 343 Mohamed 226, 239 Mongolsko 79, 198, 284 moringa 317 Moskva 156, 246, 248, 251 mučení 19, 68, 81, 83, 90, 144 Mun, Čchi-guk (dědeček) 16 Mun, Čong-hul (pradědeček) 36 Mun, Hjo-son (mladší sestra) 25, 26 Mun, Hung-džin (syn) 199, 200, 201 Mun, Hun-suk (snacha) 200, 201 Mun, In-džin (dcera) 186

318


Professors World Peace Academy 247 Prozatímní vláda Korejské republiky 68 prvotní hřích 77, 134 Pukhak, čtvrť 119 Pusan 22, 66, 75, 76, 110, 112, 119, 121, 133 Pyeonghwa Motors 269 Rumunsko 163, 272 ruské lidové písně 156 Rusko 251, 264, 278, 279, 280, 298, 339 ruština 79, 327 Rwanda 327 rybí farmy 314 rybolov I 68 I 70, 260, 261, 304, 305, .314 316, 319, 320 rýže 39, 58, 93, 309 Řecko 278, 298, 303 Řím 278,298,340 Samgak, hora 125, 26 San Francisco 159, 168, 250 Sdružení společného utrpení 184 Senegal 198 Severní Amerika 339 Severní Korea 19, 25, 26, 38, 91, 93, 103, (14, 107, 157, 252, 253, 257-259, 262, Severní Pchjong-an, provincie 10 sexuální etika a morálka 204 Sibiř 263 Sjednocení 119, 120, 130, 141, 153, 175, 194, 252, 266 slepice 13, 18,33,71 slovníky 280 Sobinggo, čtvrť63 Sodal, hora 63

pacifická éra 299 Pak, Po-hi 252,253,267, 268 Päktu, hora 21, 259, 26(1 .!6 I Palestina 5, 237, 294, 326 Pantanal 307, 308, 309, 310, 311 Paraguay 198, 307, 310, 315, 319, 320 řeka 310,315,320 Pchjong-an, provincie 9, 10, 26, 39 Pchjonghwa, (Pyeonghwa Motors), automobilka Pchjongjang 17,22,84-93, 102-105, 118, 119, 157, 246, 254-25 7, 262, 268, 269 věznice 91, 93 Pchjongjangský teologický seminář 17 Peace Cup 294 Peace Queen Cup 294 Peking 253, 268 Pelé 293, 294 perestrojka 248, 249, 250 perzekuce 18, 19, 88, 119, 132, 133, 217 Pobřeží slonoviny 198 policejní stanice 68, 81, 132 Pomil, čtvrť 112 Pomnetkol 112, 115, 118 Potchonggang, hotel 269 Požehnání 137 pravá láska 77, 174, 202, 208-210, 219, 222-224, 343 Pravá matka 195 Praví rodiče 193 předkové 43,216, 266, 283 příští generace 9, 154, 175, 219, 263, 266, 290, 302, 311 319


Tarrytown 184 tchäguk 306 technologie 290, 297, 305, 313, 318, 328, 341 Teng, Siao-pching 279 Teologický seminář sjednocení 175 Tichý oceán 278, 300, 303 Tokio 66, 68-70, 74-81, 85 Tongil Industries 149 tradice 9, 138, 152-157, 166, 212, 219, 224, 302 tresky 313 tuňák 167, 168, 169 učitel 9,63,86,87, 112, 171, 212, 226 úhoři 32 Uidžu, vězení 18 UNESCO 307 Universal Ballet 295, 296 Universal Peace Federation 342 uprchlíci 84, 294 usmíření 4, 198,220, 252, 253, 287 utrpení 52, 69, 184, 282 Válka v Zálivu 5 Vatikán 160 věk oceánů 150, 299, 303 Velikonoce 49, 50 Velká Británie 278, 289, 297, 298 Velká východoasijská válka 68 velvyslanci míru 156 Vietnam 2, 165, 284 vrtulník 255, 257, 323 vzdělání 38, 154, 175, 208, 266, 283, 289, 320, 336, 337, 342 Waseda, univerzita 66, 68, 80

Sodämun, věznice 129, 134, 144, 146 Songhwa, studentský spolek 297 Soul, 16, I 9, 56, i7, 61, (u2, (0, (IL), 76, 78, 8’l, 101, 103, 110, 119, 121), 125, (29, 137, 14’l, ISO, 158, 6(1, 227, 250, 262, 270, 271, 276, 291,292,293, 326 soustruh 149 Sovětský svaz 4, 79, 93, 97, 105, 156, 162, 245, 246, 248, 249,250,251,252,271,272, 279, 280, 291 Spojené státy 4,38,103,138,146, 153-170, 176, 180, 182, 186, 188, 253, 267, Společenství Ducha svatého pro sjednocení světového křesťanství 119 Stalin, Josif 251 straka 31, 35 Střední pacifická škola 336 Stvořitel 300 Sukmjong,ženská univerzita 126 Sunčchonský záliv 304 Světové obchodní centrum 5, 235 světové války 2, 286 svoboda vyznání 124 Symfonický orchestr města New Yorku 296 šamanky 124 Šanghaj 17,68 Šimonoseki 66, 75, 216 šintoistické svatyně 78, 85 Švédsko 297 Tädong, policejní stanice 89 tanec 151, 152, 153, 155, 302, 323 320


Washington Times 272 Washingtonův památník 176-179, 181 Watergate 178, 182 Werzer, Günther 163 Wolli Wonbon 112, 113, 116 Women’s Federation for World Peace 198 World Media Conference 248 World Peace Center 269 World Scripture 236, 237 Yankees 176 zemědělství 318 zpěv 16, 21, 31, 32, 68, 177, 294, 333 žalm 23, 145 žebrák 10, 11,74,110 Ženeva 247 židé 4, 182, 244 Živná, Marie 164 Žluté moře 21, 32, 150, 254

321

Na cestě ke světu míru, lásky a harmonie Son-mjong Mun Přeloženo z anglického originálu As a Peace-Loving Global Citizen, který vydalo nakladatelství The Washington Times Foundation, Inc., 10 G Street, NE Suite 710, Washington, DC 20002, USA v roce 2010 pod číslem ISBN 978-0-615-39377-3 Vydalo vydavatelství IDEÁL, Bořivojova 35, 130 00 Praha 3 jako svoji dvacátou devátou publikaci. Překlad: Čeněk Matocha, 2010 Jazyková korektura: Dalibor a Hanka Musilovi, Martin Slezák Odborná jazyková spolupráce: Su-hyon Kim-Slezáková Návrh obálky: Artfocus, www.artfocus.cz Sazba: Petr Navrátil Odpovědný redaktor: Juraj Lajda Praha 2010 Tisk: Ekon, družstvo, Jihlava Vydání první ISBN 978-80-86995-18-2

Cílem vydavatelství Ideál je poskytovat široký prostor pro publikační činnost v oblasti historie, filozofie, náboženství, rodinného poradenství a umění. Vydává literaturu faktu, životopisy významných osobností a studie na etická témata. Zaměřuje se na vydávání publikací, které mohou napomáhat duchovnímu a morálnímu rozvoji osobnosti člověka a mezilidských vztahů v rodině, v práci i ve společenském životě.

vydavatelství

Bořivojova 35 130 00 Praha 3 www.idealknihy.cz e-mail: [email protected]

NA CESTĚ KE SVĚTU MÍRU, LÁSKY A HARMONIE

Recommend Documents