Cahiers du CEFRES N° 2, Nacionalismus v ekonomických vztazích, Měna a centrální banky, Dlouhodobá nezaměstnanost Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)
_____________________________________________________________ Michel AGLIETTA Vznik centrálních bank a legitimita měny
_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Michel Aglietta, « Vznik centrálních bank a legitimita měny », Cahiers du CEFRES. N° 2, Nacionalismus v ekonomických vztazích, Měna a centrální banky, Dlouhodobá nezaměstnanost (ed. Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c2/aglietta_1993_vznik_central_bank.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Vznik centrálních bank a legitimita měny Michel Aglietta, Univerzita Paříž X - Nanterre Kontinuita a obnovení diskuse o penězích Současné převratné události jsou jedinečnou příležitostí k výzkumu, který oživuje teoretické úvahy o podstatě peněz, o jejich organizačním uspořádání v liberálních a otevřených společnostech a o jejich místě v ekonomické vědě. Převratné změny v bývalém SSSR vyvolávají dezorganizaci těch nejzákladnějších prvků směny v míře, v níž se ztrácí společenská uzance, jejímž základem jsou peníze: placení obchodních transakcí všeobecně přijímaným médiem. Návrat k výměnnému obchodu zvýrazňuje jeho nesmírné společenské náklady: roztříštění směny, jež se stává dvoustrannou, bez platebních lhůt a pevných směnných podmínek, která je výlučně pod vlivem vztahů mezi směňovateli a přitom je ovlivněna ekonomickými vztahy narušenými současnou dezorganizací a budoucí nejistotou v zásobování. Živelné pokusy obejít směnný obchod vedou ke vzniku drobných bank, které se vymykají jakýmkoli předpisům a jakékoli kontrole. Tento překotný vznik free banking z iniciativy podniků a pro financování zásob výrobních faktorů z důvodu jejich očekávaného nedostatku, rozdmýchává inflaci a ničí to, co zbývá z bariéry pro vytváření peněz. Nerozhodnost s vydáváním národních měn v nově vzniklých republikách, které se zoufale snaží zvládnout svoje ekonomiky, dramaticky ilustruje pouto mezi vládou peněz a politickou suverenitou, resp. subtilní dialektiku soukromé akce a institucionálních kroků vedoucích k ustavení důvěry v peníze. Vážná krize, která nedávno postihla americký bankovní systém, přivedla do obtíží četné velké banky a zničila třetinu spořitelen, ukazuje, že neadekvátní pravidla vedou k chaosu a citlivosti peněz na systémová rizika. Urputný odpor bankovních lobbies, podporovaných lokálními politickými orgány, vůči legislativní reformě bankovního systému vrhá poněkud jiné světlo na konfliktní a zároveň komplementární aspekty duality peněz. Na jedné straně je platební systém veřejným statkem, který má za úkol poskytovat stejné služby všem ekonomickým subjektům, a to celou síť služeb pro okamžité nebo očekávané platby, resp. likvidní služby v očekávání budoucích plateb. Na druhé straně je platební systém kolektivně řízen komerčními bankami v komplementaritě s jejich soukromou aktivitou jako finančních zpostředkovatelů. Z této komplementarity vyplývají jisté externí efekty, jakož i právní nejistoty, které činí z bankovního systému výsostnou oblast pro šíření rizik, a tudíž také vhodný terén pro obezřelou kontrolu jejich zvládání. Neuspokojivý charakter kompromisů mezi omezováním konkurence a bezpečností bankovního systému vyvolal teoretickou diskusi o podstatě radikálnější reformy, která by mohla oddělit rizika soukromých úvěrů a potřebu veřejné platební služby. Předmětem této diskuse, která se vrátila až ke zdrojům peněžní teorie, byly otázky statutu, funkcí a dokonce i samotné existence centrální banky. Evropská měnová unie se na svých dvou jednáních vrátila k legitimitě pravidel a k takovému organizačnímu uspořádání, které by lépe vyhovovalo stabilitě měny. Výsledkem tohoto evropského jednání byla formulace zásad budoucí peněžní reformy, které jsou obsaženy v Maastrichtské dohodě. Jde o výrazně odlišný způsob, než který nabízí anglosaská tradice. Evropská měnová unie klade větší důraz na institucionální strukturu než na soukromou akci. Anglo-německá konfrontace, která tak výrazně poznamenala jednání mezivládní konference, vyústila v celkové vítězství kontinentální koncepce. Svorníkem měnové unie bude Evropská centrální banka. Organizační uspořádání měnových oprávnění a vymezení úkolů této centrální banky spočívá na jednom základním pojmu: nezávislost. S ním je spojována schopnost chránit stabilitu cen jako konečný výsledek peněžní regulace. Síla, odpovědnost a podmínky pro existenci nezá-vislosti centrálníchbank však zdaleka nejsou ujasněné. Přínos historického přístupu Otázky vyvolané současnými měnovými problémy mají své kořeny hluboko v historii peněz. Základní otázka se týká institucí, které mohou nejschopněji ochránit důvěru v měnu. Existují dva protikladné modely - free banking a central banking. V prvním případě jde o model známý již z historie peněz, který nabízí konkurenční bankovní peníze, který popírá nutnost existence nějaké centrální banky a který tvrdí, že jediným nutným měnovým pravidlem je vymezení určité zúčtovací jednotky. Podle druhého modelu již samotný rozvoj peněžní ekonomiky vede ke vzniku centrálních bank. Organizační uspořádání bankovního systému je podřízeno hierarchicky uspořádanému modelu, v němž jsou bankovní peníze sjednoceny nutností směnit je za peníze centrální banky, která má na jejich vydávání monopol.
Rozpornost těchto dvou institucionálních modelů se týká zároveň jak historické intepretace, tak i možnosti poučit se pro potřeby reformy stávajících institucí. Jedině "přirozený" rozvoj konkurence může vybrat organizace, které jsou schopné regulovat trhy. Tyto organizace jsou efektivní, protože s sebou nesou kolektivní racionalitu, které se v praxi podrobují jednotlivé ekonomické subjekty, aniž to mohou samy racionálně vysvětlit. Je tedy s podivem, že stoupenci této samoorganizující se koncepce tržní ekonomiky vylučují centrální banku z orga-nického vývoje. A naopak pěstují kult centrální banky, která se stává nástrojem, jímž se stát bezplatně zmocňuje bohatství vyprodukovaného tržní ekonomikou. Emisní monopol pak připomíná kořistnické státy, které usilovaly o maximalizaci svého panství. Měnová nezávislost by tedy byla nutností a zároveň řešením z nouze. Protože vytváření měny je vlastně spojeno s omezením volné konkurence, je přinejmenším třeba zaručit, že pravidla emise peněz zabrání emitentovi obohacovat se na úkor soukromé ekonomiky. Ukážeme si naopak, že jiný radikální předpoklad centrální banky, týkající se vývoje tržní ekonomiky, je porušením vývojového postulátu. Jinými slovy řečeno, centrální banka představuje tvorbu trhu a nikoli státu. Anglická banka je toho příkladem. Od svého založení až do 17. století byla bankéřem státu. To však jí nedávalo statut banky bank. Teprve v poslední třetině 19. století Anglická banka rozvinula kolektivní racionalitu, pomocí které řídila svoje praktické chování na trhu, a to na základě poučení ze zkušeností získaných během finančních krizí, a nikoli tedy legislativním rozhodnutím. Dvě hlavní profesionální dimenze centrální banky, které z ní dělají banku bank, tvoří: věřitel v poslední instanci a odpovědnost za regulaci úrokové sazby na peněžním trhu. Srovnání anglických a amerických zkušeností za stejné období ukazuje, že centralizace plateb, která je v souladu s rozvojem tzv. žirových peněz nabízených depozitními bankami, představuje tendenci, která činí central banking účinnějším než free banking. V této souvislosti globální finanční propojení, které ve světě existuje již skoro dvacet let, vede k odnárodnění měny. Evropská měnová unie je procesem, který v tomto směru pokročil nejdále. Finanční liberalizace však zatím nevede k znovunalezení ztraceného proudu samoorganizování konkurenčních trhů. Zánik centrálních bank není omegou finanční obrody. Free banking není ideálem ekonomického liberalismu, což je v rozporu s teoretickým učením školy "New Monetary Economics". Je ovšem pravda, že legitimita měny se střetává s podobnými problémy jako legitimita práva. Samoomezování moci vydávat peníze je vynuceno tím, že peníze jsou veřejným statkem par excellence, který přináší výhody spravedlivě pro všechny. Flexibilita peněžní regulace a finanční bezpečnost nutí centrální banku do rozvážných akcí. Nezávislost centrálních bank se pak chápe v těchto mezích. Zakladatelský mýtus centrální banky přitom vylučuje, aby soukromé subjekty kladením strategických otázek zpochybňovaly její činnosti. Rozvoj platebních systémů a vznik centrálních bank Alternativní koncepce peněžních institucí souvisejí s pojetím platebních systémů, které představují elementární struktury peněžních ekonomik. Tyto struktury vytvářejí těsné vztahy mezi peněžními institucemi a ekonomickými činnostmi. Neboť platba je prvotní akt směny. Ale každá platba má smysl jedině v rámci celé soustavy uspořádané podle určitých pravidel. Ceny zboží nabízeného k prodeji jsou vyjádřeny prostřednictvím k tomu zavedené zúčtovací jednotky. Platby se provádějí pomocí platebních prostředků, jejichž vydávání musí být podřízeno přesně vymezenému pravidlu. Realizace plateb v celé soustavě je postupná. Vnucuje jednotlivým subjektům odstupňovaná rozpočtová omezení, jejichž intenzita závisí na jejich peněžních aktivech (cash in advance) nebo na jejich schopnosti vypůjčovat si platební prostředky (finance in advance). Protože základní postupné akty směny tvoří jednotnou síť, pro niž existuje omezení, neboli globální peněžní omezení, které se prosazuje prostřednictvím koordinace platebních prostředků vydávaných jednotlivými bankami. Toto omezení je zabudováno do platebního systému. Čas je rozčleněn na období, která určují rytmus kompenzačního mechanismu, jakož i mechanismu mezibankovního vyrovnávání. Veškeré platební příkazy obdržené i odeslané do různých platebních systémů jsou zaznamenány v mezibankovních zůstatcích, které jsou kalkulovány jako kompenzace. Povinnost vyrovnávat tyto zůstatky nutí banky jistit se proti možnému nedostatku disponibilních prostředků na konečné vyrovnání. Platební systém je tedy přímo napojen na peněžní trh. Proto také krátkodobá úroková sazba odráží stav ekonomické situace, jak ji vidí banky a jak ji anticipují ve své pokladní činnosti. Rozpor mezi free banking a central banking jako modelů peněžního uspořádání se projevuje v pravidlech, která vymezují životaschopné platební systémy.
"Free banking", platební systém s bankovními penězi konvertibilními za peněžní zboží: Zvláštní zboží nazýváné "zlato", resp. tzv. koš zboží, propůjčuje svoji substanci zúčtovací jednotce. Ta je určena množstvím vybraného zboží nebo souborem množství zboží, z nichž se skládá tento koš. To je první peněžní pravidlo. Tyto peníze - zboží jsou také prostředkem konečného vyrovnávání. Platební prostředky jsou bankovní peníze, resp. dluhy vydané bankami pro ně samotné, které nabývají formu peněžních poukázek nebo depozit, na která lze vystavit šeky. Musejí být konvertibilní v paritě za peníze - zboží. Jelikož jsou vzácné jako zboží, jejich disponibilní a zpeněžitelné množství představuje omezení rozsahu možných transakcí. K tomu, aby platební prostředky vydávané bankami byly přijímány, musejí být "real bills", tzn. představovat protihodnotu obchodních směnek, která je poplatkem za zboží v okamžiku prodeje nebo za prodávanou produkci. Není však možné à priori vědět, zda bankovní peníze jsou či nejsou "real bills". Teprve peněžní omezení prověří tuto kvalitu, a to pomocí mechanismu, který je vlastní platebnímu systému: je jím zákon zpětného toku peněz. Pokud nějaká banka má přebytečnou emisi svých peněžních poukázek ve vztahu k požadavkům veřejnosti, potom se v důsledku konkurence, která ji tlačí k rozšiřování jejího podílu na trhu eskontováním obchodních směnek, peněžní omezení projeví požadavkem na paritní konverzi jejích peněžních poukázek. Existují tři způsoby vyjádření tohoto omezení: požadavek na konverzi v hotovosti u přepážky emisní banky; uložení peněžních poukázek na účty v ostatních bankách; držba peněžních poukázek jako pohotových likvidních prostředků pro očekávané dodatečné výdaje. První způsob vyvolává okamžitý odliv peněžních poukázek, jejich znehodnocení a pro emisní banku ztrátu rezerv v konečných platebních prostředcích. Druhý způsob vyvolává zvýšení pohledávek u emisní banky ze strany ostatních bank, pokud jde o mezibankovní kompenzaci a požadavek čistého vyrovnání. Emisní banka proto musí disponovat hotovostí a ztrácí rezervy na likvidaci přebytečných peněžních poukázek, které jsou jí předkládány ke kompenzaci. Třetí způsob zvyšuje veřitelské úroky, pokud peněžní poukázky jsou ukládány do emisní banky. Později, když se zaplatí dodatečné výdaje, se znovu vrátí, aby byly anulovány dvěma předchozími způsoby. Avšak dodatečné výdaje mohou vyvolat řetězovité platby a rozšíří tak přebytečnou emisi na více bank, ba dokonce navšechny banky, jestliže výdaje podněcují dodatečné dovozy. Vezměme si způsob, při kterém zákon zpětného toku peněz omezuje činnost bank. Ztráta rezerv vyvolá určité přizpůsobení, protože jedna či více bank je v suboptimální situaci. Mezní výhoda držby většího množství rezerv převyšuje mezní přínos tvorby zásob dodatečných pohledávek. Rezervy tedy znovu musejí být obnoveny, což pro danou banku znamená omezit emisi peněžních poukázek v relaci k ostatním bankám. Jestliže banky jako celek vydávají více peněžních poukázek, pak peněžní expanze je omezena placením dovozů a poptávkou po hotovosti ze strany ekonomických subjektů. Pokud tedy vydané peněžní poukázky nejsou "real bills", pak rostoucí náklady na likviditu pro banky (náklady na získání hotovosti) rostou rychleji než příjmy z půjček. Musí proto existovat jistá optimální výše emise peněžních poukázek a nahromaděných depozit pro daný objem hotovosti, kdy banky jsou ve stavu bilanční rovnováhy. Celkově je množství peněz endogenní veličinou, protože je určováno potřebami veřejnosti, a to pro celkovou hladinu cen vyjádřenou v účetní jednotce zboží. V rovnováze je tato úroveň cen nezávislá na platebních prostředcích v oběhu. Objem platebních prostředků se přizpůsobuje cenové úrovni a reálné poptávce ekonomických subjektů po penězích s tím, že tato úprava je realizována pomocí zákona zpětného toku peněz. Tento mechanismus určuje požadovanou výši hotovosti pro takovou její kupní sílu, jež je ve vztahu k bankovnímu systému endogenní veličinou. Oddělení zúčtovací jednotky a bankovních peněz tak tvoří životaschopný platební systém, který existenci centrální banky činí nadbytečnou. "Central banking", hierarchicky uspořádaný platební systém s papírovými penězi: Papírové peníze vydané jako pasíva centrální banky jsou pro moderní platební systémy charakteristické. V těchto systémech je zúčtovací jednotka neoddělitelně spjata s platebními prostředky. Platební prostředky vydané komerčními bankami musí být nejen navzájem směnitelné, ale též směnitelné za papírové peníze, a to podle parity a bez omezení. Zúčtovací jednotka je čistě nominální veličinou. Je vymezena současně s pravidly emise papírových peněz. Ostatní prostředky již nezávisejí na kritériu "real bills", protože v bankovním systému nemusejí podstupovat zkoušku konverzí na zahraniční hotovost. Kritériem pro jejich emisi je očekávané budoucí bohatství; a tato emise vytváří prostředky pro realizaci směny, která musí tato očekávání splnit. Peněžní emise se tak podřizuje svojí vlastní logice. Poněvadž papírové peníze nejsou ani vzácné, ani nějak významně užitečné a také proto, že jsou vydávány se zanedbatelnými náklady, neexistuje pro peněžní tvorbu bod rovnováhy, který by mohl být odvozen pouze z individuálních preferencí. Peněžní tvorba v
takovém platebním systému je de facto nestabilní. K vyloučení nebezpečných situací je třeba institucionálně kodifikovat vzácnost papírových peněz tak, aby přesvědčila soukromé subjekty o nutnosti vyjadřovat jejich prostřednictvím svoji stabilní poptávku. Jde o strategiii tzv. nominálního ukotvení peněz, která přísluší centrální bance jako garantu legitimity papírových peněz. Peněžní rovnováha je tedy stav, který vyjadřuje shodu mezi pravidly emise papírových peněz a očekáváními soukromých subjektů, pokud jde o jejich kupní sílu; tato očekávání tvoří poptávku, která ospravedlňuje tuto emisi a určuje kupní sílu peněz v souladu s očekáváními. Existuje řada peněžních režimů odpovídajících různým dynamickým rovnováhám, které jsou slučitelné s nominálním ukotvením peněz. Z toho vyplývá, že peněžní regulace v platebních systémech central banking je věcí určité politiky a nikoli nějakého mechanismu. Centrální banka má dva stupně volnosti. První je strategický: je to volba takového režimu, jehož všeobecné respektování je také schopna zajistit. Druhý je taktický: je to míra odchylky, kterou může tolerovat ve vztahu k dynamické rovnováze daného režimu tlumení šoků, aniž by jednotlivé subjekty zpochybňovaly její zaměření na ochranu režimu, s nímž spojila svoji věrohodnost. Právě byly definovány dva institucionální modely z historie peněz. Model free banking je ten, který se vyvinul z kovových platebních systémů. Mezi nimi lze ovšem rozlišovat dva typy. Čistý model free banking je systém konkurenčních bank s omezenou konvertibilitou kovových peněz. Tzv. nepravý model free banking pak je systém, v němž existuje jedna odlišná banka od ostatních, a to jako státní. Avšak peníze, které vydává, jsou podřízeny konvertibilitě v hotovosti a tato banka neplní funkci banky bank. Tyto dva typy free banking se vyvinuly v systém central banking. Tato transformace však probíhala různě. Např. v USA vyvolaly stále hlubší platební krize legislativní proces, na jehož konci byl vznik centrální banky. V případě Anglie měly tyto krize za následek vyčlenění Anglické banky, která postupně vyvinula nástroje a funkce banky bank. Nejprve budeme zkoumat procesy, které stály u zrodu potřeby centrální banky v čistém systému free banking. Potom budeme zkoumat, jak si Anglická banka osvojovala kolektivní racionalitu, která tvoří jádro profese centrální banky. Smysl této analýzy vůbec není triviální, protože free banking se zdá být formálně životaschopný a celý jeden současný proud monetární teorie je jeho stoupencem, požadujícím reformu peněžního systému, která by obnovila fungování tohoto modelu. Vznik centrálních bank Všeobecně se uvádějí dvě zkušenost s free banking bez centrální banky a s vyrovnáváním mezibankovních závazků v kovových penězích: jednak skotský platební systém, který trval více než sto let až do roku 1844 a který dosáhl svého vrcholu počátkem 19. století; a dále pak americký bankovní systém free banking od roku 1837 do roku 1863, a bez centrální banky až do roku 1913. Tyto zkušenosti se ovšem zdají být rozporné. Budeme nejprve zkoumat neúspěch amerického pokusu, a to dříve, než budeme analyzovat zvláštní podmínky dobré-ho fungování skotského experimentu. L. H. White (1984) tvrdí, že zákon zpětného toku peněz je účinný. Banky jsou automaticky nuceny vydávat pouze kvalitní peníze, protože každá emise převyšující potřeby veřejnosti se vrací emitentovi ke znehodnocení. Uvažujme tři výše vymezené způsoby: požadovat přeměnu na hotovost u emisní banky; deponovat peněžní poukázky nebo účetní šeky na účty jiných bank; držet si likvidní prostředky pro příští očekávaná vydání, což prodlužuje efekt vyšší emise v čase, avšak vede ke dvěma jiným možnostem. Pokud je první rozhodnutí důsledné, tak jen stěží lze ustoupit od systému kovových peněz, který nabídku peněz spoutává neelastickým krunýřem. Nutí totiž banky vydávat pouze zlaté či stříbrné mince, kryté ze sta procent jejich vklady. Banka se pak stává jakýmsi skladištěm kovových peněz. Teprve druhé rozhodnutí zavádí nové organizační uspořádání peněžního systému: vztah obchodního partnerství mezi bankami. Uživatelé mají důvěru v konvertibilitu bankovních peněz proto, že i banky akceptují vzájemnou směnitelnost svých peněz. Avšak takovéto minimální organizační uspořádání free banking je křehké a nalézá se mezi rizikem úpadku a tendencí k centralizaci. Vztah obchodního partnerství žádným způsobem neuspořádává samotné placení. To je tvořeno vzájemně se překrývajícími bilaterálními vztahy, jež vytvářejí finanční strukturu a jež představují zároveň riziko pro celý systém. Neboť free banking může zbavit zbožní ekonomiku těsného rámce kovových systémů pouze díky své schopnosti vytvářet platební prostředky s nízkými náklady. Konkurence však nutí banky provádět neeskontovatelné a riskantní půjčky, resp. přijímat dlužní úpisy na viděnou nebo s krátkou lhůtou splatnosti bez garance likvidními prostředky. Systém bilaterálních vztahů a decentralizovaných rezerv tedy potřebuje zvýšené množství rezerv pro ručení za bezpečnost plateb. Rozpor mezi elasticitou platebních prostředků ve
fázi narůstající směny a finanční slabostí v opačném případě je v něm však maximální. K tomu pak se přidávají všechna právní rizika, včetně možnosti existence padělků, nebo» vedle sebe obíhá velké množství peněz vydávaných bankami, jejichž platební schopnost klienti nemohou odhadnout. Konec konců mezi tyto klienty patří i stát; avšak to je velice zvláštní klient. Tím, že si stát ke svým vlastním platbám vybírá určité banky spíše než jiné, stejně jako i k vymáhání produktu svých příjmů, rozhodujícím způsobem ovlivňuje konkurenci. Takto zvolené peníze nabývají strukturálně vyšší kvality než ostatní. Také vztah obchodního partnerství nemůže chránit konkurenci velkého počtu dokonale volných bank. Nutně dospívá k určité bankovní hierarchii, která usměrňuje vedení účtů obchodních partnerů. Určité úvěrové závazky vysoce postavených bank slouží jako rezervy pro vyrovnávání dlužních položek třetích bank. Probíhající centralizace směřuje k vytváření regionálních bankovních klubů v oblasti finančních kruhů, které jsou organizovány kolem zúčtovacích míst. Již v roce 1856 soustřeïovalo šest newyorských bank trvalá depozita ostatních bank, od kterých vykupovávaly peněžní poukázky, jež jim postoupily nebankovní subjekty. Jaké jsou charakteristické rysy těchto mnohostranných a kooperativních vztahů mezi bankami? Nejedná se zde vlastně o omezené funkce centrální banky? Zúčtovací místo je centralizovanou organizací, která rozhodujícím způsobem vnáší kolektivní racionalitu do platebních systémů. Zúčtovací místa se objevila v hlavních obchodních centrech USA v polovině 19. století. Kolektivní výhoda, kterou přinášejí, spočívá na dvou základních pravidlech: na mnohostranné kompenzaci a na simultánním čistém vyrovnání. Zúčtovací místo se tak stává ústředním subjektem, u něhož se rozhoduje o věřitelských a dlužnických závazcích. Umožňuje úsporu rezerv a výrazné snížení nákladů při vybírání šeků. Při normálním fungování se placení mohlo obejít bez kovových peněz. Zúčtovací místa se stala takovými subjekty pro vyrovnávání tím, že začala vydávat certifikáty na účet bank, které si u nich ukládaly svoje rezervy. Ve vypjatých krizových obdobích byla zrušena tzv. kovová konvertibilita a zúčtovací místa se tím ještě více přiblížila funkcím centrální banky. Jejich certifikáty platily jako prostředek pro vyrovnávání mezi členy. Koneckonců, určitá zúčtovací místa odpovídala velmi důležité charakteristice bezpečnosti platebních systémů: nezruši-telnosti (Goodfriend, 1988). ©ek deponovaný v rámci členů jedné stejné bankovní skupiny může pro jeho majitele bezprostředně poskytnout úvěr. Ten byl pojištěn proti selháním banky plátce. Bylo k tomu zapotřebí, aby všichni členové kolektivně přijali krytí rizika likvidity, kdyby jeden z nich nebyl schopen splatit své závazky vůči zúčtovacímu místu do konce určitého dne. Je naprosto jasné, že tyto výhody nemohou existovat bez fungování velmi přísných pravidel, která nemají nic společného s free banking v jeho původní podobě. Tato pravidla musela být postupně doplněna o kontrolu finanční situace členů a o sankce za přestupky, které mohly jít až k vyloučení některého z členů. Byly rovněž vymezeny minimální požadavky na kapitalizaci a prostřednictvím komise expertů se prováděly časté revize bank. V oblasti veřejných statků je ovšem neúplná kolektivní racionalita celkově neúčinná. Vážné nedostatky se zřetelně objeví v momentě, když posuzujeme platební systém USA jako celek, a nikoli pouze jako subsystém tvořený klubem newyorských bank. Mnohostranná organizace mezibankovních plateb pod záštitou centrální banky je nadřízena společným organizacím soukromého charakteru, protože může jistit riziko likvidity v mimořádných případech tím, že na sebe bere funkci věřitele v poslední instanci. Na druhé straně je sdružování soukromých bank narušováno zájmovými střety v krizovém období, zejména pokud není omezeno na malý počet bank. Nebo» půjčování peněz v období krize představuje činnost, která je namířena proti racionalitě trhu. Některé silné banky budou nuceny nechat padnout nejslabší konkurenty. Příslušnost k nějakému zúčtovacímu místu se stává jednak bariérou pro vstup mezi konkurenci, jednak je silným faktorem nerovnosti soutěže (Goodhart, 1988). Proto tedy instituce centrální banky, jako ústředního subjektu finančního vyrovnání, je logickým vyústěním free banking. Centrální banka se stává jedinou entitou schopnou koordinovat kolektivní ručení za rizika, jež vyplývají z platebního systému jako celku, jakož i ochraňovat čestnou soutěž mezi bankami. Zkušenost USA však dostatečně tento závěr nepotvrzuje. Soukromá zúčtovací místa ještě nikdy nezabránila finančním krizím. Za těchto podmínek jediné, co bylo chráněno, byly vnitřní platby v bankovních sdruženích. Ostatní dlužní závazky musely být vyrovnány kovovými penězi. To však nebylo možné realizovat, což si vynutilo disážio bankovních peněz nečlenských bank kompenzačních systémů, a to v důsledku dočasného zrušení jejich konvertibility. Z toho pak vyplynulo rozdělení platebního systému tak, že country banks se staly vysoce zranitelnými bankami. Nepřátelství mezi country banks a city banks vyústilo do podoby, jež je stále prezentována i v současných diskusích o bankovní reformě. Tím, že existoval značný nedostatek likvidity v krizových podmínkách zejména těch regionů, které neměly
k dispozici silná zúčtovací místa, byl rozdělen i samotný peněžní trh, což se projevilo v existenci rozdílných oblastních úrokových sazeb. "National Bank Act" z roku 1863 zahájil reformu, aby právně skoncoval s čistým free banking, zavedl národní banky a sjednotil kvalitu peněz na daném území. Nicméně zranitelnost amerických platebních systémů v době tzv. bankovních chaosů se jen dále zvyšovala, a to až do vrcholu v roce 1907. Přes existenci oblastních zúčtovacích míst, která dávala do oběhu vlastní certifikáty ve funkci peněz, se výběry vkladatelů, kteří žádali jejich konverzi na zlato, rozšířily na celou zemi. Finanční pohroma donutila Kongres, aby zahájil radikální reformu podle zásad uplatněných z iniciativy W. Bagehota v Anglii již před 50 lety. Jednalo se o pověření Národní měnové komise úkolem prostudovat možnosti vzniku instituce, která by plnila oprávnění centrální banky ve dvou rozhodujících sférách: poskytovat elastickou nabídku jednotného platebního prostředku a pře-vzít odpovědnost věřitele v poslední instanci. Americká historická zkušenost byla dobrým příkladem. Umožnila nám ozřej-mit si vývojovou logiku rozvoje platebních systémů. Skotský případ není vážným protiargumentem. O jeho specifice svědčí dva podstatné rysy: skotské banky vydávaly pouze peněžní poukázky, nikoli depozita; byly málo početné, takže každá banka měla v poměru k celkovému objemu peněžních poukázek v oběhu značný finanční prostor (Gorton, 1985). Charakteristickým rysem placení v šecích je totiž oddělení platebního prostředku, který obíhá, od likvidity, která je zapsaná na depozitních účtech. Na rozdíl od peněžních poukázek v tomto případě není možné si ověřit kvalitu podpisu na sekundárním trhu. Tato kvalita závisí na depozitech, která nejsou obchodovatelnými prostředky. Jde tedy o vyčkávací proces spojený s konverzí depozit, který je základní hybnou silou vzniku bankovního chaosu (Diamond, Dybvig, 1983). S rozvojem depozit a šekových plateb postupuje centralizace plateb mnohem rychleji a žádá si existenci mechanismu nezbožní konvertibility, kterým je kompenzace a čisté vyrovnávání mnohostranných závazků. Racionalita centrální banky Centrální banka je instituuce, která se nalézá uprostřed platebních systémů, aby garantovala platby, omezovala systémové výkyvy, kontrolovala růst platebních nástrojů, určovala rozumná pravidla pro členy a dohlížela na jejich dodržování. Centralizace plateb je spojena s existencí tzv. žirových peněz na depozitních bankovních účtech. Nebo» tento způsob placení odděluje vlastní nástroj (šek) od likvidity (vklad zapsaný na účtu). Obíhá tak vlastně soukromý podpis. Z toho plyne, že tok plateb může být narušen jednak nebezpečím ztráty, jednak omezeným prostorem pro akceptaci podpisů. Organizační uspořádání kompenzačních a platebních systémů, jejichž základem je centrální banka, dává platebním prostředkům - předávaným a přijímaným jednotlivými bankami, které jsou součástí těchto systémů - jednotnou kvalitu ve společenství národních plateb. Ostatně proto se tedy pochybnost o schopnosti některého člena systému dostát vyrovnání svého dlužnického závazku postupně mění v riziko celého systému. Tato pochybnost znamená otřesení důvěry vkladatelů ve vzájemnou směnitelnost bankovních peněz s tím, že vrhá podezření i na kvalitu podpisů všech bank spojených společnými pravidly. Proto se centrální banka musí starat také o celkovou bezpečnost platebních systémů. V této souvislosti organizační uspořádání dokonce i centralizovaných systémů poskytuje centrální bance informační nástroje a praktické zkušenosti, získávané a analyzované v jejích specializovaných útvarech, pro realizaci postupu, který odpovídá dané situaci. Je třeba mít opravdu ubohé znalosti centrálních bank, aby je bylo možné odsuzovat za to, že jsou to představitelé logiky despotismu a že trhům vnucují stranické politické zájmy. To neříká naprosto nic o efektivnosti jejich činnosti. Centrální banky v dobrém i špatném rozvíjely své funkce, které nemají nic společného s nějakými apriorními konstrukcemi nebo statuty určenými ze zákona, a to v souladu s jejich přítomností v centru platebních systémů a na peněžních trzích. To platí pochopitelně pouze o zemích, kde centrální banka působí uprostřed již rozvinutých bankovních systémů, z nichž získává informace, které jí umožňují zpracovávat podrobné údaje o stavu finan-čních tlaků. Používání těchto žirových, bezhotovostních peněz ve skutečnosti mění základní informaci, která je produktem získávaným z každé platby. Tato informace je kvantitativní, vlastní určité osobě a je registrována na bankovních účtech otevřených na jméno každého z partnerů dané transakce. Proto je platební systém skutečně praktickým realizátorem přechodu mezi mikro- a makroekonomickou úrovní. Finanční pozice každé banky vůči ostatním bankám, která je na závěr účetního dne kalkulována v účetních knihách kompenzačního místa, je vyjádřením resumé všech plateb uskutečněných v daném systému, a to bez ohledu na ekonomické cíle těchto transakcí, kterými byly kompenzovány.
Banky mohou příslušet k několika kompenzačním systémům, a to pro běžné ekonomické transakce svých klientů či pro transakce finanční, pro velké množství transakcí malých částek či pro transakce vysokých částek, pro transakce mezi rezidenty nebo pro transakce zahrnující i nerezidenty. Avšak kompenzační salda konečných závazků, vyplývající z platebních služeb nabízených bankami ve všech těchto systémeh, se musejí převést na účty centrální banky tehdy, pokud centrální peníze představují konečný platební prostředek. A právě zde lze získat informaci o finančních tlacích zaznamenaných u jednotlivých bank. K dodržení svých platebních závazků si tyto banky budou muset obstarat požadované centrální peníze, a to pomocí výběrů ze svých účtů výpůjčkami fondů od ostatních bank na mezibankovním trhu, stažením obchodovatelných finačních aktiv, resp. tím, že se obrátí na eskontní oddělení. Všechny tyto postupy zapojují centrální banku přímo do zásobování celého bankovního systému likviditou. Ta proto může velmi úzce spojovat stav finančních tlaků, který je vyjádřen platebním systémem, s každodenním řízením měnové politiky. Centrální banka tak může odhalit banky, které jsou v obtížné situaci, posoudit šíření finančních tlaků jako nebezpečí pro celý systém a rozhodovat o výhodnosti půjčování v poslední instanci. Z toho lze vyvodit jeden závěr, který má značný teoretický dosah. V ekonomice založené na platbách disponuje centrální banka informacemi o sta-vu ekonomiky, které ostatní subjekty nemají. To také naprosto ospravedlňuje možnost libovolných postupů majících reálné efekty. Je samozřejmé, že tyto efekty přispívají k celkové ekonomické rovnováze pouze tehdy, pokud kolektivní racionalita, jejímž nositelem je centrální banka, je průběžně obohacována o praktické poznatky, které získává svou přítomností na kapitálových trzích. Utváření těchto poznatků v historii budeme sledovat na příkladu Anglické banky, jako modelové podoby centrální banky, která - ve svých těsných vztazích s mezinárodními peněžními trhy - také vyvinula "the art of central banking". Bagehot a věřitel v poslední instanci Věřitel v poslední instanci je úloha, která často byla ztotožňována s profesní podstatou centrální banky. Tato role v sobě obsahuje určité tajemství neprůhlednosti, kterým je obestřena každá centrální banka. Nebo» půjčování v poslední instanci není nikdy rutinní záležitostí. Je to operace, která přesahuje pravidla konkurence. Ve skutečnosti odstraňuje rozpočtové omezení, jež by se jinak muselo vyjádřit v platebních závazcích. Nahrazuje logiku platební úspory aktem, který sleduje dlouhodobost této úspory. Dochází k narušení trhu, nebo» soukromé dlužní úpisy nebyly respektovány; následná sankce je však vyšším rozhodnutím odložena na neurčito, a nikoli smluvně přenesena v čase. Trvalá existence trhů pramení z jejich ochrany před ostatními soukromými dlužními úpisy, jež jsou sice věrohodné, nemohou však být proplaceny z důvodu vnějšího dopadu dlužních úpisů, které zkrachovaly. Je zřejmé, že tento zásah obsahuje jisté právní riziko, nebo» odděluje společenské náklady od soukromých nákladů. Právním rizikem je i situace, kdy věřitel v poslední instanci urychluje procesy, na které má zajištěno kolektivní ručení. K omezení tohoto rizika musí centrální banka zajiš»ovat nepředvídatelnost možností jejího zásahu. Proto se W. Bagehotovi podařilo něco, co se už nikdy neopakovalo: vybudovat doktrínu na nesporně ojedinělé situaci. Postoupilo se s praktickým ověřováním zkušenosti se zápornými externalitami v krizových situacích a se silnějšími reakcemi na činnost Banky než na aktivitu každého jiného finančního partnera ze City. Také formalizace této zkušenosti v rigorózním Bagehotově výkladu padla na živnou půdu. Za klasickou doktrínu věřitele v poslední instanci pak byla uznána formulace kolektivní racionality, jako komplexu zásad pro řízení chování Banky ve zvláštních situacích. Tato doktrína byla přijata všeobecně, protože vlivní finančníci se přesvědčili, že je v jejich zájmu pomáhat konkurentům v tísni, a to pro dopad úpadku těchto konkurentů na jejich vlastní postavení. Tato nákaza se tedy stala nebezpečím, proti němuž se musí bojovat. K tomu je zapotřebí existence zdroje likvidity mimo peněžní trhy a její dostatečná nezávislost, aby se nestala rukojmím svých dobrodinců. Kolektivní racionalita věřitele v poslední instanci tak mohla být explicitně identifikována od okamžiku, kdy bylo možné pojmově rozlišit celkovou stabilitu finančního systému od osudu soukromých institucí. To právě byla zásluha W. Bagehota (Garcia, Plantz, 1988), který formuloval obecné zásady a jim odpovídající pravidla chování. Obecné zásady jsou následující. Půjčování v poslední instanci nesmí mít trvalé následky, které by mohly ohrozit měnový řád, tj. neotřesitelnou důvěru ve směnitelnost zlata za peněžní poukázky vydané Anglickou bankou v normální době. Finanční pomoc, kterou Banka poskytuje, musí předcházet krizi likvidity a musí být pouze dočasná. Musí být poskytována s výhradním cílem péče o celkovou stabilitu finančního systému, což musí vyloučit záchranu institucí, které zbankrotovaly. Ty musejí býtprodány novým vlastníkům arekapitalizovány.
Podrobné předpisy, jejichž uplatňování však vyžaduje výklad a posouzení pro každou jednotlivou situaci, jsou odvozeny z těchto zásad: půjčovat bez kvantitativního omezení, aby se zabránilo chaosu, a to všem věrohodným dlužníkům bez omezení (a» se jedná o dlužníky bankovní či nikoli, finanční či nikoli). Kvalita dlužníků je určena kvalitou garancí, které mohou nabídnout. Akceptovatelnými garancemi jsou cenné papíry všeho druhu, které v normální době mají pověst dobré kvality. Banka má povinnost je přijímat v jejich předkrizové hodnotě, aby věrohodní dlužníci nebyli poškozeni celkovým poklesem cen finančních aktiv, která se stala - v důsledku krize systému - nelikvidní. Navíc pak půjčka v poslední instanci musí být poskytnuta za penalizační úrok, aby odradila dlužníka tuto půjčku žádat, když má ještě k dispozici jiné zdroje likvidity. Tato penalizace se také vysvětluje jako určitá odměna za riziko pro Banku, která musí pokrýt potenciální ztráty vyplývající z akceptace nabídnutých garancí v předkrizových hodnotách. Poslední doporučení se týká věrohodnosti. K posílení důvěry veřejnosti, i s ohledem na právní riziko, je třeba tyto zásady vyhlásit včas a velmi přísně je dodržovat. To Banka také učinila, a to s velkou účinností. Na rozdíl od toho, k čemu došlo v USA, se v Anglii velké finanční krize z let 1878, 1890 a1907 nezvrhly ve všeobecný bankovní chaos. Anglická banka: "primum inter pares" na peněžním trhu Bagehotova doktrína nevyčerpává veškerá kolektivní ručení Anglické banky. Její úloha subjektu pro finanční vyrovnávání v platebních systémech učinila z její diskontní sazby klíčovou proměnnou peněžního trhu. To by však nemělo působit na předem daný postup v zacházení s reeskontní sazbou (bank rate). Rozvoj fi-nančních trhů v Londýně a od roku 1850 usazování zahraničních bank v City výrazně posílilo mezinárodní vliv této sazby. Nebo» Banka byla v konkurenčním postavení vůči všem ostatním peněžním institucím, které se nacházely v Londýně. Starala se o svoje zisky, aby mohla odměnit své akcionáře, jako každá jiná soukromá firma. Je jisté, že Banka měla nedílnou odpovědnost za řízení státních financí. Tato úloha velice přispěla k posílení její prestiže v City. Nicméně starost Banky o své vlastní zisky se dostala do konfliktu se vznikem jejího kolektivního ručení (Sayers, 1957). Nedostatečná rentabilita vedla totiž logicky vedení Banky k následování konkurence s cílem omezit svá vlastní rizika. Opatrnost byla o to více na místě, že Banka musela na sebe vzít tři povinnosti: garantovat směnitelnost zlata za její peněžní poukázky v rámci tzv. Peelovy smlouvy, uspokojovat finanční potřeby státu a zajistit důchod pro akcionáře. Tyto úkoly byly mnohem obtížněji slučitelné, pokud její volné rezervy ve zlatě, tzn. nezmrazené krytím peněžních poukázek, byly velmi nízké v poměru k jejím likvidním závazkům vůči domácím i zahraničním subjektům. Banka se v důsledku nedostatku zisku celá desetiletí přizpůsobovala sazbě peněžního trhu. Neprováděla žádnou stabilizační činnost. Pokud ve vzestupné fázi cyklu poptávka po úvěrech začala růst, Banka zachovávala nízkou úrokovou sazbu, aby udržela svoji část trhu, i když měla včas zpřísnit peněžní podmínky, a to zvýšením své diskontní sazby, která by zabránila spekulačním úvěrům. Když vypukla krize a Banka přišla o svoje rezervy, prudce zvýšila svou sazbu; to vedlo k omezování likvidity a k urychlení bankovních úpadků. Každodenní osvojování kolektivního ručení ve vztahu k peněžnímu trhu bylo logickým doplňkem Bagehotovy doktríny. Potřeba reagovat na celou sí» omezení, která ji svírala, se od roku 1870 ještě zvýšila, a to se změnou finančního prostředí. Na jedné straně se objevily komerční banky se širokým finančním zázemím, a to díky jejich statutu akciových společností. Tyto mnohem solidnější banky odsunuly Anglickou banku do marginální části trhu. Tyto londýnské obchodní banky totiž absorbovaly ve svých systémech filiálek Country Banks, které doposud v Londýně ukládaly likviditu velice citlivou na sazbu peněžního trhu. Na druhé straně pak rozšíření sterlingových směnek na financování mezinárodního obchodu učinilo krátkodobé toky kapitálu velice citlivými na peněžní sazbu City. Strukturální změny finančního systému tak donutily Banku hierarchicky uspořádat svoje úkoly a hledat stabilní nástroje pro kontrolu peněžního trhu. Ztráta vlivu Banky na úrokové sazby představovala totiž vážné riziko: mohla ohrozit směnitelnost peněžních poukázek a způsobit narušení jejích důchodů. Anglická banka tím, že neměla žádný legální nástroj k prosazení povinných frakčních rezerv v komerčních bankách, byla nucena vyvinout umění centrálního bankéře. Neexistuje čistší příklad historického modelu vývoje, na jehož základě něhož by bylo možné pochopit vznik kolektivní racionality vycházející z dynamiky trhů. Poprvé v roce 1878 Banka přijala rozhodnutí uplatňovat tržní sazbu jen u svých zvláštních klientů. Pro finanční zprostředkovatele byla i nadále uplatňována úřední sazba, která byla vyšší než tržní a byla stanovena na základě rozhodnutí Banky (Sayers, 1976). Bance se tak podařilo sladit její obchodní úlohu s úlohou centrální instituce, která řídí a kontroluje finanční systém v zájmu veřejnosti. Reeskontní sazba se stala maximem pro sazby peněžního trhu. Banka tím, že si na trhu vypůjčovala, aby stáhla likviditu,
zabránila tržní sazbě stát se nezávislou na její vlastní sazbě. Ta bylapružná v závislosti na stavu zlatých rezerv a na vyrovnávání mezibankovních závazků vůči stavu krátkodobých tlaků peněžního trhu. Úměrně tomu, jak postupovalo osvojování informací, které poskytovala Banka trhu prostřednictvím své řídící sazby, byla reakce bank přesnější jak pokud jde o její lhůtu, tak pokud jde o její rozsah. Rozdílné praktické poznatky se v City odvíjely od diferenciace jednotlivých úloh. Banka na sebe vzala technickou přípravu opatření, jako byly např. pokusy s open market od roku 1890, aby posílila přenos svých rozhodnutí na trh. Skutečným symbolem moci centrální banky byla úřední sazba, která byla každý týden bez jakéhokoli zdůvodnění slavnostně oznamována Radou ředitelů. Jediný výklad politiky Banky lze nalézt v archívech Kongresu z odpovědí na dotazník Americké měnové komise z roku 1909. Tato zpráva naprosto nepřipomíná žádný z cílů měnové politiky, které se obvykle připisují současným centrálním bankám. Banka nepředpokládala, že by měla působit na ekonomickou aktivitu, resp. na stabilitu cen, ani že by si měla dělat starosti s nerovnováhou platební bilance. Měla pouze jediný kategorický příkaz: garantovat směnitelnost zlata za její peněžní poukázky. Toto pravidlo vylučovalo existenci nějakých zásadních konfliktů mezi Bankou a vládou; Banka si tak zajiš»ovala svou nezávislost. Nebyl to však v žádném případě nějaký pevný řídící bod, na rozdíl od toho, o čem nás přesvědčovali někteří teoretici. Toto pravidlo muselo být interpretováno v konkrétních situacích peněžního trhu, aby se mohl utvořit nějaký názor, na základě něhož Rada ředitelů přijímala rozhodnutí o úrokové sazbě Banky. Každý týden bylo třeba rozhodnout, jestli volné rezervy zlata odpovídají či nikoli očekávaným budoucím změnám. Tyto změny se týkaly vnitřní i vnější akumulace. Kromě poměru volných rezerv k splatným termínům guvernér také sledoval absolutní výši rezerv. Protože Banka prováděla operace s velice nízkou marží, měl guvernér určitou představu o absolutním kritickém minimu. Rovněž očekávané sezónní akumulace mohly mít vliv na sazbu Banky. Měl na zřeteli dokonce i vnější fluktuace. Americká ekonomika byla např. velice citlivá na výkyvy v zemědělství a nepružnost jejího peněžního systému vedla k silné sezónní poptávce po zlatě v Londýně, což muselo vedení Banky předvídat. Moc centrální banky nad pohyby zlata uplatňovaná prostřednictvím její úřední sazby byla hlavně peněžní a díky mezinárodním pohybům kapitálu měla krátkodobý charakter. Každý případný dlouhodobější přesun prostřednictvím bankovních úvěrových sazeb a poptávky po úvěrech nebyl brán na zřetel ještě před krizí z podzimu 1907, kdy Banka byla donucena zvýšit svou sazbu až na 7 %. Sazba Banky se obvykle pohybovala pouze v rozpětí 3 až 5 %, v rámci něhož se také udržovala, aby její dopad na úvěrové podmínky byl slabý. To jen potvrzuje rozhodující význam elasticity mezinárodních pohybů kapitálu pro stabilitu systému zlaté měny. Tato elasticita významně závisela na síle vlivu úřední sazby centrální banky na sazby peněžního trhu. Protože státní pokladniční poukázky byly bezvýznamné, Banka tak neměla v zásobě cenné papíry, které by byly bezprostředně eskontovatelné na velkém trhu s veřejnými cennými papíry. Přímý prodej a nákup eskontovatelných obchodních směnek, jejichž kvalita je striktně vázána na její soukromé klienty, byl doplňkovou technikou. Hlavní styk využíval hierarchické organizační uspořádání londýnského bankovního systému. Práce spojená s ověřováním a eskontováním mezinárodních obchodních směnek, přijímaných bankami celého světa, se prováděla v londýnských eskontních institucích. Pokud Banka chtěla redukovat disponibilní fondy na peněžním trhu, provedla tzv. punkci likvidity, která sloužila eskontním institucím k financování jejich nákupů mezinárodních cenných papírů. Proto Banka sama vystupovala jako dlužník fondů, které byly půjčovány na peněžním trhu. Teprve od roku 1906 se struktura finančního systému transformovala tak, že to donutilo Banku přizpůsobit tomu svoje metody. Začala si přímo vypůjčovat u clearingových bank, z nichž se staly velké obchodní banky. Pod vedením Anglické banky začal vznikat oligopolní eskontní trh, který svého vrcholu dosáhl po první světové válce. Anglická banka patřičně ovlivňovala celkovou konjunkturu, zatímco peněžní trh v Londýně poskytoval přehled o světových finančních tlacích. Na jedné straně si nerezidenti krátkodobě vypůjčovali v Londýně, protože směnka v librách sterlingů byla univerzálním platebním prostředkem mezinárodního obchodu. Na straně druhé pak nerezidenti udržovali likvidní rovnováhu anglických bank, protože měli prospěch z mezinárodního úvěru těch samých bank. Proto Anglická banka mohla mít vliv na veškeré krátkodobé mezinárodní sazby, protože intervenovala na mezibankovním trhu mezi bankami, které přijímaly kapitálové vklady a eskontními institucemi, které si vypůjčovaly (Van Cleveland, 1976). Hlavní proud působení na reálnou ekonomiku změnou peněžních úrokových sazeb procházel přes změnu nákladů financování zásob až do období, kdy světový surovinový trh začal hrát rozhodující úlohu v průmyslové výrobě (J. F. Vidal, 1989). Makroekonomická regulace Anglické banky tak může být charakterizována její subtilitou. Rozvoj mezinárodního úvěru způsobil rychlejší zvýšení financování zásob než prodejů. Londýnské eskontní instituce byly stále více nuceny k tomu, aby eskontovaly akreditivy vydané pro mezinárodní obchod, jež
také byly bankami akceptovány. Samy si tedy musely vypůjčovat likviditu. Tlak na úrokovou sazbu mezinárodních obchodních cenných papírů se odrážel v tržní mezibankovní sazbě v Londýně. Když banky příliš pospíchaly s reeskontem, rozdíl mezi tržní úrokovou sazbou a úřední sazbou Banky se snižoval. To byl jeden z prvních indikátorů finančního tlaku. Pokud Banka reeskontovala rostoucí objem libovolných cenných papírů za stejnou sazbu, musela protihodnotou vydat tomu odpovídající množství peněz v daném bankovním odboru. To vyvolalo zvýšení závazků splatných ve volné zlaté hotovosti v emisním odboru. To byl druhý a mnohem důležitější údaj o tlaku. Banka se rozhodla zvýšit svou sazbu, a to v rozpětí odhadnutém podle zkušeností, aby obnovila požadovaný poměr. Dopad na sazbu uplatňovanou eskontními institucemi byl bezprostřední a odezva ve financování mezinárodního obchodu byla rychlá. Současně s tím likvidity, přivolané vyšší odměnou, proudily na londýnský peněžní trh. Tento pohyb krátkodobých kapitálů vedl ke zhodnocení libry sterlingů, na což pak reagovaly centrální banky, spojené prostřednictvím zlaté měny, i v ostatních zemích. Takovéto spojení, které existuje mezi řízením světové konjunktury Anglickou bankou stabilizací směnečných kursů v zahraničních centrálních bankách, determinovalo stabilní dynamiku (Aglietta, 1990). Nezávislost centrálních bank Jaké poučení lze získat z vývoje peněžních systémů od doby, kdy centrální banky rozvinuly svou vedoucí úlohu při určování úvěrových podmínek? Ve všech průmyslových zemích, v nichž zúčtovací jednotka je čistě nominální veličinou, se prosadily hierarchicky uspořádané systémy. Navzdory obnovené akademické diskusi se návrat free banking nezdál být solidním řešením problémů, které se objevily v souvislosti s tzv. globálním finančním propojením. Zůstal však z něho přinejmenším trojí proces finanční inovace, dereglementace a integrace, který uvolnil destabilizující síly, jež nutí centrální banky znovu zvažovat zásady i metody vlády peněz. Osmdesátá léta byla léty hledání jejich nové legitimity. V Evropě se toto hledání ubíralo jednoznačně cestou odnárodnění peněžní regulace, a to nejprve založením Evropského měnového systému a jeho rychlou transformací do principu nominálního ukotvení národních měn k německé marce a později do perspektivy měnové unie. Tento vývoj dalekosáhlého významu čerpá poučení z historie peněz před první světovou válkou v míře, v níž se mění tendence, které převládaly po větší část 20. století. Politizace měny a její zpochybnění Ve většině západních zemí vedly převratné události světových válek a deprese z třicátých let k racionalizaci měny a k přesunu její kontroly na stát. Třicet let, která předcházela konci druhé světové války, byla léty nástupu společnosti založené na odměňování práce; a třicet následujících let bylo léty jejího rozkvětu. Úloha státu v ekonomice tím byla otřesena. Organizované společenské skupiny podnikaly četné institucionalizované kroky, které se ukázaly jako ne-zbytné pro soudržnost společnosti a které ovlivňovaly tvorbu důchodů. V těchto národních rámcích se tak v období velkého růstu rozšiřoval organizovaný kapitalismus. Důsledky tohoto vývoje pro měnu byly drastické, a to jak v teorii, tak v praxi. Nemyslitelná představa 19. století o tom, že prostřednictvím měnové politiky je možné usměrňovat ekonomický vývoj ve smyslu dosažení společenských cílů, se stala široce sdíleným poznáním. Dokonce samotný pojem měnové politiky, tzn. určité strategie řešení způsobů vlivu peněz na ekonomiku, představuje kolektivní racionalitu naprosto se lišící od kolektivní racionality Anglické banky z období zlaté měny. Nebo» její zakotvení, dané vymezením zúčtovací jednotky ve zlatě, vyjadřovalo neochvějnou důvěru v pravost nominálních veličin a tudíž i smluv založených na těchto veličinách. Konvertibilita zlata pro jednotlivé ekonomické subjekty znamenala, že ochrana nominální hodnoty soukromých smluv byla záležitostí celé společnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivci. To bylo normou, která byla nadřazena ekonomickým cílům, jež vlády mohly dosáhnout manipulací s penězi. Tento zbožný postoj ke konvertibilitě představoval široce rozšířenou víru, která také chránila centrální banku před politickými vlivy. Odstranění zlatého standardu nastoluje problém legitimity peněžních znaků. Zúčtovací jednotka se zdá být arbitrární záležitostí. Centrální banka se stává ter-čem protikladných sil, které působí na kupní sílu peněz. I když inflaci vystavena přímo není, ta se jí dotýká ve vztazích, které má se státem, který představuje soudce a zároveň i zainteresovanou stranu pokud jde o inflaci. Měnová kontrola se prováděla způsobem, který se v jednotlivých zemích vzájemně odlišo-val.Volbu peněžní regulace ovlivňovaly různé strukturální faktory, a to zejména: existence či neexistence rozvinutých trhů cenných papírů a státních dluhopisů, stupeň ochrany,
resp. tedy odolnost bankovního systému vůči riziku platební neschopnosti, převaha přechodného financování nebo uchýlení se ke kapitálovým trhům, rozsah a přísnost kontroly směny, explicitní určování úrokových sazeb na základě rozhodnutí úředních orgánů nebo implicitní určení bankovním oligopolem. V těchto národně oddělených systémech, omezených pokud jde o jejich otevřenost, byla měnová politika jakýmsi doplňkem hospodářské politiky, usilující v prvé řadě o plnou zaměstnanost a za druhé o rovnováhu platební bilance. Stabilita cen byla brána v úvahu jen relativně: prostřednictvím vztahu inflace ostatních zemí ke konkurenceschopnosti v nejotevřenějších zemích, vztahem k rozhodování v největších zemích mezi inflací a podzaměstnaností. Vlastní peněžní regulace se dělila na dva omezené režimy, které mohly být různě kombinovány. První, který v podstatě platil v anglosaských zemích, ovlivňoval strukturu úrokových sazeb tím, že působil přímo na cenu peněz, které ekonomice poskytovala centrální banka. Druhý, jenž byl uplatňován zejména na evropském kontinentě, působil na používání bankovního úvěru tím, že ovlivňoval chování bank přímým omezováním jejich úvěrů nebo striktní kontrolou velikosti jejich likvidních zdrojů. Tyto národní peněžní regulace narážely na dvě překážky: na inflaci a na mezinárodní otevření. Reakce soukromých subjektů na inflaci urychlily strukturální změny ve finančnictví. Rozsáhlé makroekonomické šoky ze sedmdesátých let vyvolaly jakousi kontrarevoluci měnových autorit, a to jak v teorii, tak v praxi. Finanční krize odhalily zranitelnost bank a nestabilitu trhů v situaci, kdy mezinárodní integrace oslabila národní oligopoly. Funkce věřitele v poslední instanci se znovu objevila na prvém místě a její kompatibilita s měnovou politikou vyvstala znovu pronikavě v USA. Hledání nominálního zakotvení cen se opět stalo kategorickým požadavkem měnové politiky. Samotná idea rozhodování mezi cíli, které je třeba uvést do souladu, zmizela. Zaměstnanost se stala konečnou proměnnou, do které se koncentrovaly veškeré nerovnováhy. Rovnováha platební bilance postupně s finanční integrací zastarala, protože důvěra ve vnější hodnotu peněz umožňuje financování deficitů, které mohou být značné a trvalé. Vztahy vzájemného ovlivňování, existující mezi penězi a ekonomikou, tak znovu získaly mnoho společných rysů s obdobím, kdy Anglická banka tříbila uplatňování doktríny, kterou pracně vyvinula. Byla to tendující nízká inflace, sledující určitou tendenci, krátkodobá nestabilita finančních trhů, úvěrové cykly, velký význam dlouhodobých úrokových sazeb a jejich kvazi-nezávislost na krátkodobých podnětech měnové politiky, jakož i rostoucí zaujetí pro směnečné kursy. Avšak hlavní odlišnost od tohoto minulého období zůstává zachována. Platební systémy jsou založeny na papírových penězích, jejichž kvalita je nerozlučně spjata s časovým zabezpečováním hodnoty smluv sepsaných v dané zúčtovací jednotce. Přes značnou podporu - ze strany určitých akademických kruhů - obnově zbožové zúčtovací jednotky, která by byla vymezena mnezinárodně platnými předpisy, se zdá být sledování této cesty málo pravděpodobné. Nezávislost centrálních bank je symbolem, který vyplývá z konfrontace rostoucího odnárodnění měnové regulace a stále větší abstraktností peněžních známek. Tato abstrakce, kterou každý zná ze své každodenní praxe, činí iluzorním oživení zakladatelského symbolu minulého peněžního řádu: hlubokého přesvědčení o existenci rovnocennosti mezi penězi a nějakým zdrojem substanciální hodnoty. Nezávislost centrálních bank a tajemství legitimity institucí Centrální banka poskytuje garanci proti nahodilosti peněžní známky, resp. obranu proti nominalismu. Tato garance musí být vnitřním přesvědčením soukromých subjektů, i když moderní ekonomická kultura zakazuje dávat této garanci symbolickou podobu nějaké "přirozené" reality. Nicméně je jisté, že jednotné přesvědčení - pokud má být pevné a odolávat i krizovým situacím, kdy centrální banka může být donucena přijmout takovou politiku, která je velmi vzdálená od jejího obvyklého jednání - může existovat jen jako jistý mýtus. Z toho také vyplývá jeho symbolický charakter. Nejedná se zde vlastně o směnu mezi jednotlivci, ale o smlouvu se společností. Důvěry se však nedosáhne nějakou smlouvou, ale získává se na základě určitého rituálu. Tento mýtus spočívá v přesvědčení o nezaujatosti instituce ve vztahu ke konfliktům, ke kterým dochází ve společnosti; a to jí dává statut nestranného zprostředkovatele. Výrazem této mystické nezaujatosti je pro centrální banku její nezávislost. Aby centrální banka mohla garantovat legitimitu měny, musí vystupovat nad stranickými zájmy, které se staví proti charakteru řízení likvidity. Tato nezaujatost musí zůstat věrohodná, aniž by bránila centrální bance plnit její politickou úlohu v regulaci měny, neboli aniž by jí bránila provádět libovolnou činnost, která se nabízí. Nezávislost se tak jeví jako měnový princip, a vůbec ne jako operativní pravidlo, které by automaticky měnilo činnost centrální banky. Proto např. Bundesbank i budoucí Evropská centrální banka mají svou nezávislost zapsánu v zakládajících listinách a svěřenu v poslání, které se týká stability cen. Avšak texty těchto listin se velice moudře vyhýbají tomu, aby upřesňovaly, co je to stabilita cen; to by totiž centrální banku zbavovalo
schopnosti rozhodovat v nepředvídatelných situacích. Nezávislost je symbolem, který funguje, pokud centrální banka může přijímat pružné přístupy, které by nezaujatě reagovaly na měnící se nerovnováhy, a to bez podezřívání, že ohrožuje stabilitu cen. Princip cenové stability, který ospravedlňuje nezávislost centrálních bank, je odpovídajícím rámcem pro přijímání rozhodnutí, nikoli pravidlem, které toto rozhodování nahrazuje. Tento rámec je výrazem představy peněžního omezení, která je v současných ekonomikách obecně akceptována a která je zde také institucionalizována. Pro měnu, stejně jako pro právo, platí, že měnová politika musí být ospraveditelná ve vztahu k ukotvení nominálních hodnot tak, jako zákony vůči ústavě. Peníze, stejně jako zákon, musí sloužit všem. Jedno jako druhé jsou výsledkem činnosti institucionalizované moci. Je to moc, která sama sebe musí zdánlivě omezovat, aby byla posílena její legitimita v národním společenství. Nesmí vy-stupovat ve prospěch jednotllivých skupin, ani ve prospěch samotného státu. Protože nezávislost centrální banky má charakter symbolické garance, zatímco její praxe hluboce zasahuje do ekonomiky, jsou velice důležité postupy, které umožňují odstranit nejasnost těchto dvou formálních úrovní. V této souvislosti existují velmi rozdílné národní kultury. Situace Bundesbank, resp. Anglické banky demonstruje velký kulturní odstup, který hraje značnou roli v anglickém nepřátelství vůči postupu schválenému v Maastrichtu. Bundesbank se dovolává nezávislosti de iure. Je statutárně oddělená od výkonných orgánů vlády. Její pravomoci a její poslání jsou vyjádřeny právně. Odpovědnost za měnovou politiku totiž není dělitelná. Naopak, praktické fungování Anglické banky potvrzuje její nezávislost de facto. I když definice jejího poslání je velmi široká, odpovědnost za měnovou politiku je vykonávána v těsné spolupráci se státní pokladnou a pod záštitou ministra financí. Dlouhodobě se utvářející vzájemné vztahy Banky a City jí dávají autoritu a velkou pravomoc k tomu, aby mohla plnit svoji úlohu banky bank. Rozpor mezi postupy, které kvalifikují nezávislost de iure a de facto, není definitivní. Je jisté, že nezaujatý postoj Bundesbank ve vztahu k ekonomickým konfliktům, které generují inflaci, je viditelnější. Je v souladu s jejím právním statutem. Anglická banka musí svou činnost zdůvodňovat a bránit svoje rozhodnutí v diskusi, která je velmi kontradiktorní. V Anglii je měnová politika - jako tomu bylo již od počátku století - pod palbou dvojí stálé interpelace: v parlamentu a v ekonomickém tisku. Rozporná diskuse nutí státní pokladnu a Banku vypraco-vávat společný postup, který je pak vysvětlován, diskutován, ale také přijímán veřejností. Utváří se tak obecný zájem, jehož prostřednictvím získává měna svou legitimitu. Pokud jde o Bundesbank, ta působí na veřejné mínění zejména způsobem výběru svých vedoucích pracovníků. Je totiž v kontaktu s místními představiteli ekonomické a finanční moci, se společenstvími spořitelů a lokálními státními institucemi. Rozdíl mezi těmito dvěma zeměmi koneckonců spočívá v rozdílných způsobech demokratického života. Aby se vyvarovala "exitu" (nedůvěry vůči měnové politice), může Bundesbank spoléhat na oddanost; Anglická banka musí čelit "voice" (demokratické diskusi). Bibliografické odkazy: AGLIETTA M., ORLÉAN A., 1983, La violence de la monnaie, Paris, PUF. AGLIETTA M., 1990,
, Revue d'Économie financiere, č. 4. ALLEAU R., 1977, La science des symboles, Paris, Payot. BAGEHOT W., 1962, Lombard Street, Reprint, Homewood III, Richard D.Irwin. BORDO M., 1990, , Federal Reserve Bank of Richmond Economic Review, leden-únor. BRIMMER A.F., 1989, , Journal of Economic Perspectives, vol. 3, č. 2. CANNON J.G., 1911, , National Monetary Commission, vol. 6, Washington D.C. CARTELIER J., 1990, <Payment Systems and Dynamics in a Monetary Economy, Conference on Monetary Theory>, Jerome Levy Economics Institute, listopad 1-3. CLOWER R., , Monetary Theory, Clower ed, Penguin Books. COHEN D., 1986, Monnaie, richesse et dette des nations, Paris, CNRS.
COOPER R., 1989, Cato Journal, vol. 9, č. 2. DIAMOND D. W. DYBVIG P. H., 1983, , Journal of Political Economy, 91, červen. DUPUY J. P., 1988, , Cahiers du CREA, č. 11, duben. EICHENGREEN B., 1985, The Gold Standard in Theory and History, New York, Methuen. FOLKERTS LANDAU, 1990, <Systemic Financial Risk in PaymentsSystems>, IMF Working Papers, 310, červenec. GARCIA G., PLANTZ E., 1988, The Federal Reserve: Lender of Last Resort, Cambridge, Mass., Ballinger Press. GILBERT G., WOOD G. E., 1986, , Federal Reserve Bank of Saint Louis Review, prosinec. GLASNER D., 1989, Free Banking and Monetary Reform, Cambridge University Press. GOODFRIEND H., 1988, <Money, Credit, Banking and Payments System Policy>, Federal Reserve Bank of Richmond Working Paper, 89-3. GOODHART C., 1988, The Evolution of Central Banks, MIT Press. GORTON G., 1985, , Journal of Monetary Economics, 15. GORTON G., 1985, , Journal of Monetary Economics, 16. GREENFIELD R., YEAGER L., 1983, , Journal of Money, Credit and Banking, vol. 15, č. 3, srpen. HAHN F., 1990, , dans B. M. FRIEDMAN, F. H. HAHN eds, Handbook of Monetary Economics, vol. 1, North Holland. HAWTREY R. G., 1932, The Art of Central Banking, Londres, Longmans Green. HAYEK F. A., 1978, Denationalization of Money, Institute of Economic Affairs, druhé vydání, London HETZEL, R. L., 1987, , Federal Reserve Bank of Richmond Economic Review, červenec-srpen. HUMPHREY T. M., 1989, , Federal Reserve Bank of Richmond Economic Review, březen-duben. KAUFMAN G., 1988, Cato Journal, zima. KINDLEBERGER C.P., 1978, Manias, Panics and Crashes, Basic Books. KISCH C. H., ELKIN W. A., 1932, Central Banks, Londres, Basic Books. KOCH H., 1983, L'Histoire de la Banque de France et de la monnaie sous la Quatrieme République, Paris, Dunod. KOCH H., 1964, , v Tendences, č. 28, duben. KRUGMAN P., 1990, <Speculative Attacks on Target Zones>, CEPR-NBER Conference, Warwick, červenec, 10-11. MENGER C., 1892, , Economic Journal, 2. ORLÉAN A., 1990, , CREA, RAPPORT č. 9010 A, srpen. OSTROY J., STARR R., 1990, , Handbook of Monetary Economics, op. cit. PLESSIS A., 1982, , Journal of Monetary Economics, 14, listopad. SAYERS R. S., 1987, Central Banking After Bagehot, Oxford University Press. SAYERS R. S., 1976, The Bank of England 1891-1914, Cambridge University Press.
SCIALOM L., 1991, Monnaie et Banque Centrale en Europe, Thčse de Doctorat de Paris X-Nanterre. SELGIN G., WHITE L. H., 1987, , Economic Inquiry, 25, červenec. SELGIN G., 1988, , Totowa, Rowman and Littlefield. SHUBIK M., 1990, , Handbook of Monetary Economics, op. cit. SIMMEL G., 1987, Philosophie de l'argent, Paris, PUF. TALLMAN E., 1988, , Federal Reserve Bank of Atlanta Economic Review, listopad- prosinec. THORNTON H., 1939, An Enquiry into the Nature and Effects of the Paper Credit of Grat Briain (1802), F. A. Hayek ed., New York, Rinehart and Co. TIMBERLAKE R. H., 1978, The Origins of Central Banking in the US, Cambridge, Mass., Harvard Univesity Press. TIMBERLAKE R. H., 1984, , Journal of Money, Credit and Banking, 41, únor. TONIOLO, G., ed., 1988, Central Banks' Independence in Historical Perspective, Berlin-New York, de Gruyter. VAN B. CLEVELAND H., 1976, , dans B. M. ROWLAND ed., Balance of Power or Hegemony: The Interwar Monetary System, New York, Lehrman Institute, New York University Press. VIDAL J. F., 1989, Les fluctuations internationales, Economica. WHITE L. H., 1984, Free Banking in Britain, Cambridge University Press. WHITE L. H., 1989, <What Kinds of Monetary Institutions would Free Market Deliver?>, Cato Journal, vol. 9, č. 2, podzim. WHITE L. H., 1990, , Journal of Monetary Economics, 26. Poznámky: 1) Přeloženo z Annales ESC, květen - červen 1992, No 3, str. 675-698. Tato stať přebírá podstatné části textu "Měnový řád a centrální banka", který bude zveřejněn v kolektivní publikaci "Ekonomická analýza smluv" pod vedením André Orleána, a to s laskavým svolením vydavatelství P.U.F.
