62 Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy

J R Č        Č

Č       Č    Oficiální marxisticko-leninská historiografie před rokem 1989 se zabývala dějinami Československa po komunistickém převratu roku 1948 jen velmi omezeně. Důvod spočíval v samotné podstatě marxisticko-leninského výkladu dějin, který byl v komunistickém Československu jediný přípustný a povolený. Marxismus chápe dějiny především jako popis a analýzu nejrůznějších sociálních (třídních) střetů a konfliktů, z nichž vychází vždy sociálně dokonalejší a pokrokovější uspořádání společnosti. Podle této interpretace se lidská společnost postupně vyvíjí od prvobytně pospolné společnosti přes otrokářský řád, feudalismus a kapitalismus ke komunismu, beztřídní společnosti lidí nejen právně, ale i sociálně rovných, což představuje nejvyšší a konečnou fázi vývoje lidstva. Nastolení komunistické diktatury (v podmínkách Československa tedy datum 25. února 1948) znamená počátek první fáze komunismu, tzv. lidovou demokracii, která postupně přechází v socialismus.1 Přerůstání socialismu (což je „ještě ne zcela dokonalý komunismus“) v opravdový („zcela dokonalý“) komunismus2 se ovšem děje evolučně, bez politických zvratů či sociálních nepokojů. Domyšleno do důsledků tedy tzv. socialistická revoluce, tj. nastolení první fáze komunismu, znamená vlastně „konec dějin“, neboť další vývoj je již bezkonfliktní. Tato bezkonfliktnost může být narušena snad jedině pokusy „poražených tříd“ o „kontrarevoluci“, tj. návrat ke kapitalismu, což ale vždy znamená jen jakousi epizodu, která lineární vývoj nemůže trvale ohrozit.3 Podle oficiálního komunistického výkladu byl socialismus v Československu vybudován v roce 1960, což se projevilo i formálně v přijetí nové socialistické ústavy z 11. 7. 1960 (úst. zák. č. 100/1960 Sb.) a v novém názvu státu – Československá socialistická republika (ČSSR). 2 V 60. letech platila Chruščovova teze, že komunismus bude vybudován v poměrně krátké době, což bylo vyjádřeno heslem „ještě naše generace bude žít v komunismu“. Brežněvovo vedení KSSS od počátku 70. let naproti tomu tvrdilo, že skutečný komunismus je otázkou vzdálenější budoucnosti. Chruščovovo heslo bylo odmítnuto jako „nemarxistické“. Místo toho byl zaváděn pojem „reálný socialismus“, pod kterým se rozuměl stávající systém v evropských komunistických („socialistických“) státech. 3 Podobně jako člověk stojící na severním pólu může jít (objektivně) pouze na jih, tak i jakékoli sociální či politické střety a konflikty ohrožující komunistický systém musely být 1

62 |

Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy

Z výše uvedeného schématu je zřejmé, jak vypadaly práce o „budování socialismu“ vydávané v Československu v letech 1948–1989. Celé dějiny se především musely vejít do předem vypracovaných tezí, které oceňovaly z hlediska marxismu a okamžité politické potřeby jednotlivé epochy (viz např. Dejiny Slovenska 1956). Dílčí studie a celé monografie pak musely uvedeným tezím vyhovovat. Výsledkem uvedeného postupu při zpracování dějin po roce 1948 byla naprostá ztráta narativnosti a redukce popisu celého období na zcela nečtivé výčty úspěchů dosažených pracujícím lidem pod vedením KSČ. Politické boje mezi jednotlivými frakcemi KSČ, popř. mezi komunisty a nekomunistickou opozicí, byly interpretovány na základě politických potřeb,4 anebo nebyly reflektovány vůbec, neboť nebylo žádoucí, aby o jejich existenci veřejnost věděla. V oblasti česko-slovenských vztahů byla velká pozornost věnována hospodářskému vyrovnání Slovenska s českými zeměmi (Selucký 1960; Turčan 1960). Z výkladu se ztrácela jména osob, které upadly v nemilost a byly povinně zapomenuty, a naopak, různé úspěchy (ať už skutečné nebo vymyšlené) byly připisovány dobovým politickým prominentům. Samozřejmě že tzv. vítězný únor se jevil jako logické završení celého dosavadního historického vývoje Čechů a Slováků a jejich „pokrokových a revolučních tradic“ (Nejedlý 1951). Obecně je ale možno říci, že období po roce 1948 se historici v padesátých letech spíše vyhýbali. Ne vždy přitom šlo jen o nechuť politicky se angažovat na straně komunistů a podrobit se předem daným a velmi úzkým limitům. Svůj význam měl nepochybně i malý historický odstup od popisovaných událostí a naprostá nedostupnost pramenů. Situace se poněkud zlepšila v souvislosti s politickým uvolněním v šedesátých letech a zejména s rehabilitacemi některých osob nevinně odsouzených ve vykonstruovaných politických procesech v padesátých letech. Zejména ve druhé polovině šedesátých let je patrný nový pohled na tyto události. Tzv. zakladatelské období komunismu (léta 1948–1953, tj. od komunistického převratu do smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda) se již nejevilo jen jako bezproblémové období budování, ale i jako doba, kdy se „strana dopustila vážných chyb“.5 Požadavek principiálně nového pohledu na vlastní dějiny včetně období po roce 1948 byl formulován na IV. sjezdu československých historiků v Brně 27.–29. září 1966. Sjezd schválil rezoluci požadující svobodu historického báchápány jako (objektivně) kontrarevoluční, neboť byl-li komunismus nejvyšším vývojovým stádiem lidstva a výsledkem všech dosavadních revolucí , pak jakékoli změny mohly vést jedině zpět k „méně pokrokovým“ zřízením. 4 Práce o různých „škůdcích“ lidově-demokratického zřízení měly spíše charakter pamfletů než historických prací (viz např. Agenti… 1952). 5 Viz např. Kaplan 1966. Práce týkající se února 1948 s určitý přesahem z tohoto období viz podrobněji Kaplan 1993b: 10.

Česká a slovenská historiografie o období komunismu v Československu

| 63

dání a odmítl podřizování historické vědy politickým a ideologickým požadavkům.6 Na IV. sjezdu československých spisovatelů v Praze 27.–29. června 1967 spisovatel Milan Kundera vystoupil s názorem, že období let 1948–1953 nelze chápat jako období socialismu, ale je nutno je považovat za zvláštní formaci – stalinismus. Za znak tohoto systému označil vědomé odmítnutí domácích humanitních a demokratických tradicí (Protokol… 1967). Tento názor, byť vyslovený nehistorikem, se ukázal jako velmi nosný. V letech 1968–1969 vyšla celá řada článků a knih věnovaných především počátkům padesátých let.7 V otázce česko-slovenských vztahů byla pozornost věnována (údajnému) nerovnoprávnému postavení Slovenska v Československu a projektu federace (Falťan 1968; Barto 1968). Produkce let 1968–1969 byla ovšem omezena některými limity: únorový převrat (vítězný únor) z roku 1948 byl i nadále hodnocen jednoznačně pozitivně a nedotknutelná zůstala – z ne zcela jasných důvodů – i osoba prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda, ačkoli i z publikovaných článků a statí bylo jasné, že na nezákonnostech padesátých let má právě on lví podíl. Sovětská okupace Československa8 a nástup tzv. normalizace pod vedením Gustáva Husáka vrhla historiografii hluboko zpět. Pokud jde o samotné události let 1968–1969, byl jejich výklad dán jednoznačně oficiálně schváleným dokumentem známým jako Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.9 Události byly jednoznačně hodnoceny jako kontrarevoluční. Bylo ale jen málo autorů, kteří se v období normalizace uvedeným obdobím zabývali, a těch několik prací, které vyšly, jen rozvádělo hlavní „myšlenky“ obsažené v Poučení (Marko 1971; Matouš 1974). Václav Král, hlavní normalizační historiograf, velmi ostře vystoupil proti znevažování padesátých let (Král 1973a). Historiografie měla naopak „vyzdvihnout“ období „budování socialismu“, na které měli být všichni uvědomělí občané náležitě hrdí (Král 1973b: 59 až 69). Popis období po roce 1948 se tak opět „scvrkl“ především na výčet hospodářských úspěchů (Plevza 1978; Rapoš 1985). Tyto úspěchy měly být dokumentovány průběžně: v letech 1980–1981 přijaly vlády České i Slovenské republiky usnesení o zabezpečení komplexní dokumentace období výstavby socialismu, které ukládaly podnikům, veřejným inČeskoslovenský časopis historický (ČsČH), roč. XV, 1967, č. 1, s. 169. V roce 1968 vyšlo mimo jiné Doznání Artura Londona a Svedectvo o procese Eugena Löbla, dvou obžalovaných v procesu s Rudolfem Slánským v roce 1952, kteří byli odsouzeni na doživotí a později propuštěni. Z jiných pozoruhodných knih viz Lipták 1968. 8 Okupaci Československa 21. 8. 1968 dokumentuje sborník dokumentů Sedm pražských dnů… 1968 (tzv. černá kniha – byla tak nazvána podle barvy svých desek). 9 Poučení bylo schváleno ÚV KSČ v prosinci 1970. V roce 1971 vyšlo česky a slovensky samostatně jako brožura, později bylo vydáno ještě v několika vydáních. 6

7

64 |


stitucím, muzeím a archivům shromažďovat a vyhodnocovat veškeré doklady a trojrozměrné předměty vztahující se k „období výstavby socialismu“.10 Výsledky akce byly nicméně chabé, stejně jako byla chabá produkce autorů píšících občas o tomto období (Suško 1980: 7–35). V oblasti česko-slovenských vztahů bylo sice možné kritizovat období před rokem 1968, avšak věc byla pojata tak, že uzákoněním československé federace 27. října 1968 byl poměr Čechů a Slováků definitivně vyřešen (Rákoš – Rudohradský 1973; Plevza 1971; Plevza 1979). Pokud se v letech normalizace objevily nějaké zajímavé práce na téma dějin po roce 1948, pak jedině v samizdatu. Zde byla poměrně velká pozornost věnována právě období let 1968–1969, což bylo dáno už tím, že velká část autorů, přispívajících do samizdatového Historického sborníku, byla s rokem 1968 osobně spjata (Vlk – Vaňková – Novotný 1993: 126–137). Některé práce vydané nejprve v samizdatu vyšly později tiskem v zahraničí.11

O          Odstraněním komunistické diktatury padla veškerá dosavadní „tabu“, a byl tak vytvořen základní předpoklad pro objektivní zkoumání období let 1948–1989. V první fázi došlo především k vydání prací, které již dříve vyšly v samizdatu nebo v exilu, a také k postupnému vydávání dokumentů k předmětnému období. Průkopníky v této oblasti byli zejména čeští historici Karel Kaplan a Vilém Prečan žijící v osmdesátých letech v Německu, kteří se hned po listopadovém převratu vrátili do vlasti. Karel Kaplan byl od dubna 1968 tajemníkem tzv. Pillerovy komise, která měla s konečnou platností objasnit politické procesy padesátých let. Tato zpráva byla sice hotova již na jaře 1969, avšak s ohledem na počátek normalizace nebyla zveřejněna, a dokonce ani předložena členům ÚV KSČ. Kaplanovi se však podařilo jednu kopii zprávy propašovat do zahraničí, kde byla publikována. Domácí čtenáři měli možnost se s tímto základním dokumentem seznámit teprve v roce 1990 (O procesech… 1990). V krátké době také vyšly některé Kaplanovy práce publikované v Německu12 a autor se potom Usnesení vlády ČSR č. 234/1980 a usnesení vlády SSR č. 200/1981 o komplexní dokumentaci období výstavby socialismu. Obě usnesení doplňovalo ještě usnesení federální vlády (č. 88). 11 Např. práce Petra Pitharta Osmašedesátý vyšla pod pseudonymem Sládeček v roce 1980 v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. V Československu vyšla v Praze v roce 1990. 12 Kaplan 1993b (původně: Der Kurze Marsch. Mnichov 1981). Kaplan 1990 (poprvé v Mnichově 1985).

10


| 65

i nadále zabýval problematikou československého vývoje po roce 1948.13 Vilém Prečan se přičinil o urychlené vydání dokumentů o Chartě 77 (Charta 77… 1990) a dokumentace o listopadové „sametové revoluci“ (Deset… 1990).14 Vydání tiskem se dočkal také samizdatový sborník věnovaný v roce 1988 dvacátému výročí sovětské okupace (Benčík – Domaňský – Hájek – Kural – Mencl 1990; separátně vyšla česky studie Benčík – Domaňský 1990). Tiskem vyšla také řada původně samizdatových esejů různých autorů (Hübl 1990; Kusý 1990; Kusý 1991; Šimečka 1990) a reedice všech čísel podzemních Lidových novin. Rozsah prací na téma komunistického období je obrovský a není možné zde jednotlivé práce uvádět. Jen práce (ovšem různé kvality a rozsahu) vydané v České republice v letech 1990–1999 a zahrnující pouze období normalizace čítají podle údajů bibliografie vydané Ústavem pro soudobé dějiny (viz o něm níže) 1103 položek (Bibliografie… 1999). Místo neplodného výčtu prací se proto zaměřím spíše na jednotlivé instituce a ediční počiny týkající se dějin komunismu v Československu. Jsem si přitom vědom, že přehled není a ani nemůže být úplný. Historické bádání o komunistickém období bylo v České republice soustředěno do nově založeného Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) Československé akademie věd (od roku 1993 Akademie věd České republiky). ÚSD, u jehož zrodu stál Vilém Prečan, zahájil široce koncipované vydávání dokumentů k poválečným dějinám Československa, přičemž nemalá část se týkala právě období po roce 1948 (Prečan 2003: 171–177). V rámci velké mezinárodní konference s názvem Demokratická revoluce v Československu, kterou ÚSD uspořádal v roce 1989, byly vydány tzv. studijní materiály ÚSD, osvětlující některé události konce osmdesátých let (Vedení… 1999; Situační… 1999; Hlasy… 1999; K vývoji… 1999; Československá… 1989). V průběžně vycházejících Sešitech ÚSD byly dokumenty zpravidla doprovázeny krátkou monografií nebo studií na dané téma. Tato témata jsou velmi široká a zahrnují i slovenskou problematiku (Šutaj 1993; Benčík 1994; Gajdoš – Konečný 1994; Cuhra 1997; Míšková – Barvíková – Šmidák 1998; Chronologie… 1999). Na publikování dokumentů se podílelo i Československé dokumentační středisko (ČSDS), které rovněž založil Vilém Prečan, a to již během svého pobytu v německém exilu.15 Některé dokumenty

Bibliografii Karla Kaplana viz Stránkami… 1993: 24–28. Od roku 1993 vydal Kaplan řadu dalších prací o předmětném období, z nichž pozornost zasluhují zejména: Kaplan 1997; Kaplan 2000. 14 Způsobem zpracování „bílá kniha“ přímo navazuje na „černou knihu“ z roku 1968, která byla v roce 1990 znovu vydána. 15 ČSDS bylo zřízeno s pomocí Karla Schwarzenberga na jeho zámku v Scheinfeldu. V devadesátých letech bylo přestěhováno do Prahy. 13

66 |


a práce vyšly samostatně (Bulínová 1993; Kaplan 1993a; Suk 1997; 1998), a to i ve spolupráci s jinými nakladatelstvími (Otáhal 1993; Vaněk 1996; Hlušičková – Otáhal 1993). ÚSD začal vydávat také časopis Soudobé dějiny, jehož některá čísla byla zaměřena monotematicky. Po zřízení Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) začaly zde vycházet dokumenty a materiály ke komunistickému období, ovšem vázané především na činnost ÚDV.16 Na publikování prací a materiálů z oblasti hospodářských a sociálních dějin komunismu se podílí také Vysoká škola ekonomická v Praze.17 Na Slovensku bylo historické bádání o období komunismu soustředěno jednak do Historického ústavu Slovenské akademie vied (SAV) a do nově zřízeného Kabinetu politologie, později přetvořeného na Ústav politických vied (ÚPV).18 Ani zde není možné uvést všechny práce, které vyšly.19 Velká pozornost je na Slovensku věnována především hospodářskému vývoji Slovenska (Londák 1999), vztahu státu a církve v období komunismu (Pešek – Barnovský 1997; Pod kuratelou… 1999; Vnuk 1996), totalitnímu režimu v období padesátých let (Barnovský 1995), působení Státní bezpečnosti na Slovensku (Pešek 1996; Jablonický 2000), období normalizace na Slovensku (Česká… 2003) a pádu komunistického režimu (Žatkuliak 1999; Verejnosť… 1999). V roce 2004 byl na Slovensku zřízen zvláštní Ústav pamäti národa (ÚPN), jehož vzorem je obdobná polská instituce – Instytut Pamięci Narodowej (IPN). Dá se předpokládat, že i ÚPN bude podle vzoru IPN a pražského ÚDV vydávat dokumenty týkající se komunistického období. Zvláštní pozornost byla po roce 1989 věnována v bývalém Československu období let 1967–1970, tj. reformnímu procesu v době Pražského jara a počátkům normalizace. Pro objasnění tohoto období byla zřízena zvláštní vládní komise a obdobná komise vznikla i na Slovensku. Materiály sebrané touto komisí posloužily nejprve k vypracování dvoudílné publikace o letech 1968–1969 (Kural 1993; Mencl 1993). V následujících letech se započalo s vydáváním materiálů obou komisí v rámci projektu Prameny k dějinám československé krize v leÚDV vydává řadu dokumentů a rovněž sborník Securitas imperii zaměřený hlavně na publikování pramenů o činnosti policejních a zpravodajských složek v období let 1948–1989. Samostatně ÚDV vydal například výpověď vyšetřovatele StB Bohumila Doubka (Kaplan 2002). 17 Viz např. Průcha 1996; Kalinová 1998; Kalinová 1999; Václavů 1999. Na bádáních o vývoji zemědělství se podílí také středisko zřízené při Slováckém muzeu v Uherském Hradišti (Osudy… 2002). 18 U zrodu politologického kabinetu SAV stál Jozef Jablonický, významný slovenský historik působící před rokem 1989 v disentu. Vedení ústavu po něm převzal Miroslav Pekník. 19 Přehledné zhodnocení viz Kováč 2003: 270–274, srv. též Kamenec 2004: 291–294; Zavacká 2004: 281–290. Bibliografie slovenských dějin vychází každoročně v HČ, zpravidla vždy v jeho posledním (čtvrtém) čísle. Zde je soudobým dějinám vyhrazen zvláštní oddíl.

16


| 67

tech 1967–1970. Doposud vyšlo již deset tematických oddílů (např. Příprava československé federace, KSČ v letech 1968–1969, Mezinárodní souvislosti československé krize, Československé Národní shromáždění 1968–1969), z nichž mnohé mají více svazků. Vydávání dokumentů bude i v budoucnu pokračovat.

Z Závěry, ke kterým došli čeští a slovenští historici ohledně období 1948–1989, by bylo možné shrnout asi takto: oproti jiným komunistickým zemí došlo v Československu k nastolení režimu KSČ formou státního převratu, nikoli dosazením komunistů k moci sovětskou armádou, jako například v Maďarsku, Polsku, Rumunsku či Bulharsku. Komunisté působili v Československu legálně, byli již před válkou silní a po válce (v letech 1945–1948) ještě zesílili. Komunistický režim měl v Československu značnou podporu a mohl se původně opřít i o tradiční české a slovenské rusofilství. Na rozdíl třeba od Polska či Maďarska nebyl komunistický režim chápan jako export z Moskvy.20 Zda byl komunistický převrat především výsledkem domácí politiky KSČ anebo rostoucí role Moskvy ve východní Evropě a počátku studené války, je mezi historiky předmětem sporů. Nesporné ovšem je, že na nastolení komunistického monopolu moci se podílely oba faktory. Represe vůči skutečným či potenciálním odpůrcům režimu probíhaly po celé období komunistického režimu (s určitou výjimkou v roce 1968). To však neznamená, že tato intenzita byla po celou dobu stejná. Největší represe spojené s porušováním elementárních zásad právního řádu docházelo v tzv. zakladatelském období komunismu, tj v letech 1948–1953 (s určitým přesahem do roku 1954). V porovnání s ostatními komunistickými zeměmi sice nebyly perzekuce větší, avšak obyvatelstvem byly vnímány jako enormní. Protože Československo před válkou na rozdíl od většiny ostatních východoevropských států neprošlo obdobím diktatury, byla zde perzekuce politických oponentů režimu neznámou věcí. Komunistický režim byl proto, pokud jde o represe, srovnáván v českých zemích s dobou nacistické okupace a na Slovensku s ľudáckým režimem válečné Slovenské republiky. V druhém případě přitom srovnání vyznívalo jednoznačně v neprospěch komunistického režimu. Od poloviny 50. let byly perzekuce méně časté a spíše selektivní. Charakteristickým rysem komunistického režimu v Československu byla neustálá přítomnost česko-slovenských vztahů a opakovaných pokusů ře20 Srovnání vývoje jednotlivých komunistických států viz Vykoukal – Litera – Tejchman 2000.

68 |


šit slovenskou otázku (podrobněji viz Rychlík 1998). Tato zvláštnost vyplývá z mnohonárodnostního charakteru Československa. Dalším faktorem v období komunismu byla přítomnost národnostních menšin, především menšiny maďarské. Krize komunistického režimu v Československu probíhaly asynchronně v porovnání se sousedním Maďarskem či Polskem (podrobněji viz Krízy… 1997). K prví krizi došlo již v roce 1953 v souvislosti s měnovou reformou, která vyvolala velké nepokoje.21 Rok 1956 měl naproti tomu v Československu klidný průběh a nelze jej srovnávat s maďarskými či polskými událostmi. Největší krizí byly události roku 1968, které vyústily do sovětské intervence. V jejím důsledku zmizelo tradiční české a slovenské rusofilství. SSSR již nebyl považován za garanta československé nezávislosti proti případným revanšistickým útokům Německa, ale naopak za překážku této nezávislosti (podrobněji viz Rychlík 2004: 15–23). Režim normalizace se snažil pacifikovat obyvatelstvo systémem hmotných výhod, což se mu celkem dařilo. Proto v ČSSR také nebyly podmínky pro širší opoziční hnutí typu polské Solidarity z let 1980–1981. Pád komunistického režimu v Československu byl způsoben vnitřním vyčerpáním systému ve spojení s mezinárodní situací ve východní Evropě v roce 1989. I když od roku 1989 udělali čeští a slovenští historici velký kus práce, naše znalosti o dějinách komunistického období v Československu jsou stále ještě neuspokojivé. Chybí nám především syntéza uvedeného období, která by se zaměřila nejen na perzekuci opozice a odpor proti režimu, ale komplexně též na problém sociálních změn, kterými za více než čtyřicet let česká a slovenská společnost prošly. Bádání o komunismu rovněž vyžaduje zapojit československý vývoj do širšího východoevropského kontextu a mezinárodních souvislostí vůbec.

Viz Jirásek – Šula 1992. První dělnické nepokoje v Československu vypukly v Brně koncem roku 1951 v souvislosti se zrušením vánočních přídavků. Šlo však jen o místní nepokoje mající pouze sociální příčinu (Pernes 1997).

21


| 69

L: Agenti Zelené internacionály – nepřátelé naší vesnice (1952). Praha. Barnovský, M. (1995): Od diktatúry k diktatúre. Bratislava. Barto, J. (1968): Riešenie vzťahu Čechov a Slovákov 1944–1948. Bratislava. Benčík, A. (1994): Operace Dunaj. Vojáci a Pražské jaro 1968. Studie a dokumenty, Sešity ÚSD, 18. Benčík, A. – Domaňský, J. – Hájek, J. – Kural, V. – Mencl, V. (1990): Osem mesiacov pražskej jari. Martin. Benčík, A. – Domaňský, J. (1990): 21. srpen 1968. Praha. Bibliografie k dějinám Československa 1969–1990 (1999). Výběr knih, sborníků a článků vydaných v ČR v letech 1990–1999. Praha. Bulínová, M. (1993): Československo a Izrael 1945–1956. Dokumenty. Praha. Cuhra, J. (1997): Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972, Sešity ÚSD, 29. Česká a slovenská společnost v období normalizace / Slovenská a česká spoločnosť v čase normalizácie (2003). Bratislava. Československá cesta k demokracii (1989). Chronologie událostí 1985–1989. Praha. Dejiny Slovenska (1956). Tézy. Príloha Historického časopisu, roč. III (1955). Bratislava. Deset pražských dnů. 17.–27. listopad 1989 (tzv. bílá kniha; 1990). Dokumentace. Praha. Falťan, S. (1968): Slovenská otázka v Československu. Bratislava. Gajdoš, M. – Konečný, S. (1994.): Postavenie Rusínov-Ukrajincov na Slovensku v rokoch 1948–1953, Sešity ÚSD, 21. Hlasy občanské společnosti 1987–1989 (1999). Výběr z textů a dokumentů. Praha. Hlušičková, R. – Otáhal, M. (1993): Čas demokratické iniciativy 1987–1990. Sborník dokumentů. Nadace Demokratické iniciativy pro kulturu a politiku. Praha. Hübl, M. (1990): Cesty k moci. Praha. Charta 77 1977–1989 (1990). Bratislava. Chronologie zániku komunistického režimu v Československu 1985–1990 (1999), Sešity ÚSD, 33. Jablonický, J. (2000): Podoby násilia. Bratislava. Jirásek, Z. – Šula, J. (1992): Velká peněžní loupež v Československu 1953 anebo 50 : 1. Praha. K vývoji sovětské politiky vůči státům Varšavské smlouvy (1999). Dokumenty a materiály 1989–1990. Praha. Kalinová, L. (1998): Sociální reforma a sociální realita v Československu v šedesátých letech, Studie z hospodářských dějin, 5. Kalinová, L. (1999): K sociálním dějinám Československa 1969–1989, Studie z hospodářských dějin, 12. Kamenec, I. (2004): Poznámky k historiografii dvoch totalitných režimov na Slovensku, Historický časopis, 52, č. 2, s. 291–294. Kaplan, K. (1966): Utváření generální linie výstavby socialismu v Československu. Praha. Kaplan, K. (1990): Pravda o Československu 1945–1948. Praha. Kaplan, K. (1993a): Stát a církev v Československu 1948–1953. Praha – Brno. Kaplan, K. (1993b): Nekrvavá revoluce. Praha. Kaplan, K. (1997): „Všechno jste prohráli!“. Co prozrazují archivy o IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů 1967. Praha. Kaplan, K. (2000): Kořeny československé reformy 1968. Brno. Kaplan, K. (2002): StB o sobě. Praha. Kováč, D.(2003): Historiografia moderných slovenských dejín po roku 1989. In: Česko-slovenská historická ročenka, s. 270–274.

70 |


Král, V. (1973a): Ke kritice našeho dějepisectví. Praha. Král, V. (1973b): Historie v naší společnosti. In: Úkoly československé historiografie. Praha. Krízy režimov sovietského bloku v rokoch 1948–1989 (1997). Historicko-politologické pohľady. Banská Bystrica. Kural, V. a kol. (1993): Československo roku 1968. I. Obrodný proces. II. Počátky normalizace. Praha. Kusý, M. (1990): Na vlnách Slobodnej Európy. Bratislava. Kusý, M. (1991): Esseje. Bratislava. Lipták, Ľ. (1968): Slovensko v 20. storočí. Bratislava. Londák, M. (1999): Otázky industrializácie Slovenska (1945–1960). Bratislava. Marko, M. (1971): Čierne na bielom. Bratislava. Matouš, M. (1974): Fronta bez příměří. Praha. Míšková, A.– Barvíková, H. – Šmidák, M. (1998): Československá akademie věd 1969–1972. Restaurace komunistické moci ve vědě, Sešity ÚSD, 30. Nejedlý, Z. (1951): Komunisté – dědici velikých tradic českého národa, 4. vydání. Praha. O procesech a rehabilitacích (1990). Zpráva Pillerovy komise o politických procesech a rehabilitacích. Praha. Osudy zemědělského družstevnictví ve 20. století (2002), Studie Slováckého muzea, 7. Otáhal, M. (1993): Opozice, moc, společnost 1969–1989. Dvě desetiletí před listopadem 89. Sborník. Historia Nova sv. 3. Praha. Pernes, J. (1997): Brno 1951. Příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě. Praha. Pešek, J. (1996): Štátna bezpečnosť na Slovensku 1948–1953. Bratislava. Pešek, J. – Barnovský, M. (1997): Štátna moc a cirkvi na Slovensku 1948–1953. Bratislava. [Pithart, P.] Sládeček (1980): Osmašedesátý. Kolín nad Rýnem (2. vyd. Praha 1990). Plevza, V. (1971): Československá štátnosť a slovenská otázka v politike KSČ. Bratislava. Plevza, V. (1978): Historie československé současnosti. Praha. Plevza, V. (1979): Národnostná politika KSČ a česko-slovenské vzťahy. Bratislava. Pod kuratelou moci (1999). Štátna moc a cirkvi na Slovensku 1953–1970. Bratislava. Prečan, V. (2003): Česká historiografie na úseku soudobých dějin. In: Česko-slovenská historická ročenka, s. 171–177. Protokol IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1967). Praha. Průcha, V. (1996): Hospodářský a sociální vývoj Československa 1945–1992. Acta oeconomica pragensia č. 3. Praha. Rákoš, E. – Rudohradský, Š. (1973): Slovenské národné orgány. Bratislava. Rapoš, D. (1985): Československo. Cesta k socialismu. Bratislava. Rychlík, J. (1998): Češi a Slováci ve 20. století. II. Česko-slovenské vztahy 1945–1992. Bratislava – Praha. Rychlík, J. (2004): Polska i Czechosłowacja przed 1968 rokiem. In: Wokół praskiej wiosny. Warszawa, s. 15–23. Sedm pražských dnů. 21.–27. 8. 1968 (1968). Praha (2. vydání Praha 1990). Selucký, R. (1960): Ekonomické vyrovnávání Slovenska s českými kraji. Praha. Situační zprávy ústředního aparátu KSČ (1999). 20. listopadu – 1. prosince 1989. Pokyny a směrnice vedení KSČ nižším stranickým složkám. Praha. Stránkami soudobých dějin (1993). Sborník statí k pětašedesátinám Karla Kaplana. Praha. Suk, J. (1997, 1998): Občanské fórum. Listopad – prosinec 1989. I. díl. Události. II. díl. Dokumenty. Praha – Brno. Suško, L. (1980): Orientácia XII. zjazdu KSČ na intenzifikáciu ekonomiky a začiatky revizionistického pokrivenia projektu ekonomickej reformy. In: Historické štúdie, 24, s. 7–35.


| 71

Šimečka, M. (1990): Obnovenie poriadku. Bratislava. Šutaj, Š. (1993): Akcia Juh. Odsun Maďarov zo Slovenska do Čiech v roku 1949. Štúdia, Sešity ÚSD, 8. Turčan, P. (1960): Socialistická industrializácia Slovenska. Bratislava. Václavů, A. (1999): Ke sporům o zemědělské družstevnictví a kolektivizaci v Československu, Studie z hospodářských dějin, 10. Vaněk, M. (1996): Nedalo se tady dýchat. Ekologie v českých zemích 1968–1969. Historia nova. Praha. Vedení KSČ o disentu a opozici (1999). Dokumenty z ledna 1986 – října 1989. Praha. Verejnosť proti násiliu – Občianske fórum (1999). Svedectvá. Bratislava. Vlk, J. – Vaňková, V. – Novotný, J. (1993): Minulost a dějiny v českém a slovenském samizdatu 1970–1989. Bibliografie. Brno. Vnuk, F. (1996): Pokus o schizmu a iné proticirkevné opatrenia. Bratislava. Vykoukal, J. – Litera, B. – Tejchman, M. (2000): Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. Praha. Zavacká, M. (2004): Současná slovenská historiografia s tematikou politických dejín 20. storočia so zreteľom na totalitné režimy, Historický časopis, 52, č. 2, s. 281–290. Žatkuliak, J. (1999): November 1989 a Slovensko. Chronológia a dokumenty 1985–1990. Bratislava.

72 |


62 Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy

Recommend Documents