Národy a nacionalismus

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Národy a nacionalismus Bakalářská práce

Autor:

Taťána Vrchlavská Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Miroslav Široký, DiS.

Leden, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Písku, dne 3. ledna 2011

Taťána Vrchlavská

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala především vedoucímu své bakalářské práce Mgr. Miroslavu Širokému nejen za cenné rady a věcné připomínky, ale také za vstřícný a aktivní přístup při konzultacích.

Anotace Cílem této bakalářské práce je zamyšlení se nad otázkami: kdy a jak vznikal nacionalismus, jaký byl jeho vývoj, jaké byly jeho projevy v minulosti našeho státu. Práce vychází z interpretace a názorů na národ, nacionalismus a stát Arnošta Gellnera, Miroslava Hrocha a Ernesta Renana. První kapitola se zabývá významem pojmů národ, stát a nacionalismus, jejich vysvětlením a popisem historie a vývojem těchto významů. Druhá kapitola se pokusí v několika větách přiblíţit především dílo našeho nejvýznamnějšího badatele v tomto oboru – Arnošta Gellnera. T. G. Masaryk a nacionalismus první republiky – zamyšlení se nad českým nacionalismem v období první republiky jako téma třetí kapitoly a srovnání pohledu na národ před válkou a po roce 1948 ve čtvrté kapitole tuto bakalářskou práci zakončí.

Annotation The aim of Bachelor thesis is to reflect on the questions what the origin of nationalism was, how it was progressed and what it was like in the past of our country. It is based on Arnošt Gellner’s, Miroslav Hroch’s and Ernest Renan’s interpretation and opinions on nation and nationalism. The first part is devoted to the meaning of terms nation, country and nationalism. The second part is trying in a few sentences to bring near work of our greatest researcher in this field - Arnošt Kellner. T. G. Masaryk and nationalism of the first Republic – reflection on Czech nationalism during the first Republic is the main topic of the third part. Comparison of views on nation before the war and the period of time after 1948 are described in the final fourth part of Bachelor thesis.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 6 1

Pojem národ, stát, nacionalismus a jejich význam ......................................................... 7 1.1

Národ ...................................................................................................................... 7

1.2

Rasa ......................................................................................................................... 8

1.3

Jazyk ....................................................................................................................... 9

1.4

Náboţenství .......................................................................................................... 11

1.5

Geografie............................................................................................................... 11

2

Co je to tedy národ? ..................................................................................................... 13

3

Nacionalismus .............................................................................................................. 16

4

5

6

7

8

9

3.1

Definice nacionalismu .......................................................................................... 16

3.2

Typologie nacionalismu ........................................................................................ 18

3.3

Nacionalismus a budoucnost................................................................................. 19

Stát................................................................................................................................ 23 4.1

Definice státu ........................................................................................................ 23

4.2

Stát ve 20. Století .................................................................................................. 24

4.3

Budoucnost státu ................................................................................................... 27

Ernest Gellner............................................................................................................... 30 5.1

Ţivotopis ............................................................................................................... 30

5.2

Dílo E. Gellnera .................................................................................................... 31

T. G. Masaryk a český nacionalismus začátku 20. Století ........................................... 35 6.1

Tomáš Garrigue Masaryk ..................................................................................... 35

6.2

Masaryk a národ.................................................................................................... 39

Vznik českého moderního národa a státu ..................................................................... 41 7.1

Humanismus ......................................................................................................... 41

7.2

Slovanství.............................................................................................................. 42

7.3

Čechoslovakismus ................................................................................................ 44

Nacionalismus a lidová demokracie ............................................................................. 47 8.1

Socialistické vlastenectví ...................................................................................... 47

8.2

Proletářský internacionalismus ............................................................................. 50

Nacionalismus a extremismus ...................................................................................... 52

Závěr .................................................................................................................................... 55 Seznam pouţité literatury .................................................................................................... 56 5

Úvod Nacionalismus – slovo či pojem, který v historii téměř všech národů hrál, hraje a bude hrát velkou úlohu. Dal vzniknout mnoha národům, mnoha válkám i mnoha státům. V bakalářské práci se pokusím vysvětlit můj pohled na pojmy národ, nacionalismus a stát. V první části práce za pouţití díla E. Renana, E. Gellnera a M. Hrocha se budu zamýšlet nad tím, jak vznikal národ, jaké podmínky byly potřebné pro jeho vznik, jaká byla vazba mezi národem a nacionalismem. S národem a jeho nacionalismem úzce souvisí také stát, jeho vznik a úloha a proto bych se ráda věnovala také těmto pojmům. Další dvě kapitoly práce budou věnovány dvěma velkým lidem – první E. Gellnerovi, z jehoţ prací převáţně čerpám a který svými díly o nacionalismu výraznou měrou přispěl k dalšímu poznávání tohoto fenoménu. Jeho poznatky a závěry jsou v rozporu s mnohými autory a přinášejí nový, neotřelý a moderní výklad nacionalismu a i kdyţ s nimi v některých věcech nesouhlasím, představují významný zdroj myšlenek a poznatků v daném oboru. Druhou, ještě větší veličinou, o které se v práci zmíním, je Tomáš Garrigue Masaryk. Tento státník, kterého si velmi váţím a obdivuji ho, nacionalismus popisuje v jiných aspektech, vidí ho jinak, citověji a jeho výklad a postoj k nacionalismu a vlastenectví je pro mě přijatelnější. Poslední část bakalářské práce se pokusí srovnat nacionalismus první republiky a pojmy socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus, se kterými jsme se setkávali před rokem 1989.

6

1 Pojem národ, stát, nacionalismus a jejich význam 1.1 Národ Národ – tento termín vyjadřuje pro lidskou společnost a rasu důleţité něco, ale o co přesně jde? Sám pojem národ pochází ze společného latinského kořene natio, ale překlady do různých jazyků mu daly poněkud odlišný význam. Miroslav Hroch ve své knize Pohledy na národ a nacionalismus píše: „Je důleţité upozornit na rozdílné chápání termínu v angličtině, francouzštině a němčině.“1 Definice tohoto výrazu říká, ţe: „Národ je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem.“2 Význam pojmu národ byl v historických dobách zcela odlišný od dnešního chápání. Středověký výraz natio neznamenal příslušnost k nějakému národu, ale spíše k nějaké skupině lidí mluvící stejným jazykem, či patřící ke stejnému kmeni. Slovo národ se také uţívalo k rozlišení skupin, „jeţ je třeba rozlišit od jiných, proto se slovo národ uţívalo jako synonymum pro cizince (národy cizích kupců), nebo národy studentů na starých univerzitách.“3 Národ v moderním pojetí, tak, jak ho chápeme dnes, začal nabývat své podstaty v 19., a hlavně začátkem 20. století. Myslím, ţe jeden z prvních, který začal posuzovat a přemýšlet o národech a okolnostech, jak a proč vznikají, byl Ernest Renan. Ernest Renan přednesl 11. března 1882 na paříţské Sorbonně přednášku „Co je to národ?“ Renan se ve své přednášce pokusil vysvětlit aspekty vzniku národa. Sám tento pojem – pojem národ – chápe jako „ duchovní princip jednotlivce“4. Ostatní atributy, jako je rasa, jazyk, náboţenství, geografie a jiné nepovaţuje za tak významné, aby mohly být

1

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus – Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2,str. 11 2 http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod 3 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus – Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2,str. 11 4 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus –Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-864-29-20-2, str.33

7

samy o sobě určujícími pro vznik národa. Jeho přednáška byla natolik zajímavá a přínosná, ţe jsem ji pouţila jako základ k první části mé práce.

1.2 Rasa Starověké Řecko mělo obdivuhodnou vědu, společné a stejné bohy, nádhernou kulturu i společný jazyk a přesto zde nemůţeme mluvit o národu tak, jak ho chápeme my. A to i přesto, ţe moderní Řecko tuto historii bere jako národní bez ohledu na to, jestli to byly věci odehrávající se ve Spartě, Athenách či jiném městském státě. Jsem však přesvědčená o tom, ţe uţ v těchto, pro nás dávných dobách, se začalo utvářet jakési povědomí k příslušnosti nejenom ke kmenům, ale i k širšímu společenství lidí, kteří mluvili stejnou řečí a měli stejné základní zájmy. Tito lidé určitě nepřemýšleli v dimenzích dnešního člověka, ale společné zájmy, společné ohroţení a společný boj je spojovaly bez ohledu na jejich kmenovou příslušnost. Např. bitva u Thermophyl a hlavně to, co následovalo po ní, byla impulsem, kdy se Řekové dokázali spojit a bojovat společně proti nepříteli bez toho, v jakém státě ţili. Ale bojovali za svoji svobodu a to je spojilo. Nebyla to pouze rasa, co je spojilo, ale hlavně svoboda – pocit, stav – která dokázala spojit i znepřátelená města. To je podle mého názoru jeden z prvních a určujících faktorů pro vznik národa. A i kdyţ u starých Řeků se ještě dá mluvit o jakési rasové čistotě, v pozdějších dobách starého Říma a dalších říší se o rasové čistotě nedá mluvit uţ vůbec. Stěhování národů, nájezdy, boje vedly k promíchávání kmenů a vzniku nových společenství. Ernest Renan to komentuje slovy: „…čistá rasa neexistuje a stavět politiku na etnografické analýze znamená opírat se o chiméry.“5 Ve světle moderní vědy, zejména genetiky, se dá téměř se stoprocentní jistotou tvrdit, ţe Renan měl pravdu a ţádný národ není „rasově“ čistý z hlediska etnického a má své kořeny v různých evropských kmenech a směsicích. E. Renan uţ tenkrát prozíravě upozorňoval na nebezpečí a velký omyl skrytý ve vyzdvihování určité rasy před druhou. „Nakolik je princip národů správný a legitimní, natolik je princip primordiálního práva ras omezený a opravdovému pokroku nebezpečný.“6 Jak velice pravdivá a prozíravá slova to byla, se mohla evropská i světová

5

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 30 6 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 29

8

civilizace přesvědčit doslova na vlastní kůţi ve třicátých a hlavně čtyřicátých letech minulého století, kdy právě ve jménu německé „čisté rasy“ tato rozpoutala peklo světového konfliktu. Výsledkem těchto snah bývají miliony mrtvých, zničená města a státy a zrazená důvěra mezi národy na několik generací. Myslím, ţe v současném světě uţ málokomu záleţí na tom, jestli je Kelt, Slovan, Norman či Germán. Daleko více si lidé uvědomují, ţe jsou Češi a mluví česky, ţe jsou Němci a mluví německy atd. Je zcela jasné, ţe rasa není a ani nemůţe být tím prvním, základním a jediným atributem ke vzniku národa. Je nebo můţe jím být jazyk? Zkusím odpovědět i na tuto otázku.

1.3 Jazyk Jak jsme si teď právě řekli, není rasa pro vznik národa tak důleţitá a proto by logicky neměl být důleţitý ani jazyk. Proč? Jazyk jako dorozumívací prostředek mezi lidmi nemusí být nutně základní podmínkou pro vznik národa, protoţe v sobě nenese vypovídací schopnost o historii a původu těch lidí, kteří ho pouţívají. Jazyky se učí, ale i zapomínají. Lidé, kteří se přestěhovali do jiné země a začnou mluvit jazykem domorodců, nejsou automaticky Američané, Francouzi, i kdyţ léty začnou zapomínat svůj jazyk. Naopak, v hloubi duše zůstávají tím, čím byli, zůstávají věrni svým zvykům, své kultuře. To ale neznamená, ţe by nezačali přijímat a přejímat zvyklosti nové, ţe by se nechtěli zařadit do nové kultury nového domova. Před úvahami o řeči jako základním stavebním prvku národa varuje Renan jako před nejzhoubnější věcí pro ducha, pro civilizovanost. Píše: „Neopomínejme základní princip, který praví, ţe člověk je v první řadě myslící a morální bytost a teprve potom kotví v nějakém jazyce, je členem té či oné rasy, příslušníkem takové či onaké kultury. Před kulturou francouzskou, italskou, německou, existuje kultura lidská. Vezměte si velké osobnosti renesance: nebyli ani Francouzi, ani Italové, ani Němci. Studiem antiky znovuobjevili tajemství opravdové vzdělanosti lidského ducha a oddali se jí tělem i duší. A jak dobře udělali!“7 Pouţívání určitého jazyka souvisí s

určitou kulturou, s

určitým stupněm

„nacionalismu“ toho kterého národa. Jazyk a kultura jsou nerozdělitelné v rámci jednoho státu, kde „obecné společenské podmínky směřují k standardizovaným, stejnorodým,

7

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 32

9

ústředně chráněným vysokým kulturám.“8 Občané tohoto státu si přejí a vyţadují být pevnou součástí kulturního, jazykového a především politického pojmu nacionalismu a proto se stát „snaţí rozšiřovat své hranice aţ k hranicím svých kultur a chránit a prosazovat svou kulturu k hranicím své moci.“9 Zde jsme opět, podle mého názoru, v pasti krátkozrakého náhledu na vlastní výjimečnost, jak trefně uvádí E. Renan: „Uchylujeme se do spikleneckého společenství krajanů.“10 Právě v těchto chvílích se začíná zjevně dařit těm nacionálním choutkám, které nemají nic společného se skutečnými zájmy národa, s rozvojem ducha, vzdělanosti, s rasovou snášenlivostí a začíná se dařit samozvaným vůdcům či politickým stranám. Arnošt Gellner naopak ve svém díle „Národy a nacionalismus“, které vyšlo v roce 1993, velmi krásně vysvětluje na – dnes bychom řekli – národnostní menšině Ruritánců vývoj nacionalismu a této národnostní skupiny v teritoriu říše Megalomanie. Jako základ pro národní uvědomění zde právě uvádí kulturu, jazyk. „Za starých časů nemělo smysl se ptát, zda venkované milují svou vlastní kulturu: pokládali ji za samozřejmou jako vzduch, který dýchali a obojího si nebyli vědomi.“11 V souvislosti s industrializací, rozvojem megalomanské společnosti, do které patřili i Ruritánci, si právě tito začali uvědomovat svoji příslušnost k národu Ruritánců. Styk s příslušníky jiné kultury, jiného jazyka zavdal příčinu ke vzniku národního cítění. Konkrétní věci, zkušenosti s jinou kulturou je přiváděli k uvědomění si vlastní kultury. Gellner to popisuje slovy: „Ve stabilních, do sebe uzavřených obcích je kultura často zcela neviditelná, ale kdyţ mobilita a komunikace zbavená souvislostí se stává podstatou společenského ţivota, potom kultura, v níţ byl člověk vyučován, aby komunikoval, se stává jádrem jeho totoţnosti.“12 Pokud jde o jazyk a s ním spojenou kulturu, pak si myslím, ţe je důleţitější při vytváření národa neţ rasa, ale není tím hlavním prvkem. Existuje mnoho národů a zemí, kde se mluví více neţ jen jedním jazykem a není to na překáţku. Podporuje to teorii, ţe národ potřebuje ke svému vzniku jiné podněty, neţ je tento. Třeba náboţenství.

8

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 66 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 66 10 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 32 11 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 72 12 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 72 9

10

1.4 Náboţenství Ernest Renan nepřikládá náboţenství téměř ţádný význam při vzniku národů a v tomto směru má naprostou pravdu. Náboţenství můţe po určitou dobu udrţovat určité skupiny lidí pospolu, ale jako téměř nereformovatelná instituce nedává lidem jakýkoliv impuls k tomu, aby vytvářeli národy. I dnes existují masy věřících, kteří věří ve stejného a jediného boha, ale jsou to lidé náleţející k jiným národům a dokonce i k jiným rasám. Dříve mohla víra ve stejného boha utvořit stát a tento stát se mohl o zachování svého tzv. státního náboţenství snaţit všemi dostupnými prostředky, ale nemělo to s nacionalismem a následně s národem nic společného. Víra v boha a věci s tím spojené, to je „osobní záleţitost, zachovává si veškerou důleţitost v nitru kaţdého člověka, ale takřka jednoznačně přestalo být důvodem k vytyčování hranic mezi národy.“13 A hranicemi se budeme zabývat dále.

1.5 Geografie Národ, který vznikne pouhým nakreslením několika čar na mapě. Toto povaţuje Renan za „nejsvévolnější a nejzhoubnější doktrínu, s kterou lze ospravedlnit jakékoliv násilí.“14 I kdyţ zde Renan svoji ostrou kritiku zaměřoval na – ve své době – německý nárok na Alsasko, které patřilo Francii, z naší nedávné historie víme, ţe měl zcela pravdu. Za územními nároky pro svůj národ, potaţmo pro své mocenské ambice a nacionalistické vidění světa se dá schovat i několik desítek milionů mrtvých. Pokud ovšem pomineme tyto excesy, pak si myslím, ţe pro vznik národa je důleţité mít nějaká svá historická území. Jak píše Friedrich Meinecke: „Prvním předpokladem vzniku národa je získání pevné územní základny, vlasti.“15 K této vlasti, k tomuto území se pak váţe historie, vzpomínky, jazyk, zvyky a obyčeje, všechny ty věci, které samostatně vznik národa nepodporují, ale které společně a dohromady vedou to nejdůleţitější k vytvoření společenství, kterému říkáme národ. A to nejdůleţitější je člověk. „Člověk je pro utváření této svaté věci, jíţ nazýváme národem, vším. Národ je duchovním principem, vzešlým ze spletitých peripetií historie, je

13

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 32 14 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 33 15 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 47

11

duchovním společenstvím a ne skupinou, kterou svázala půda.“16 A zde se dostáváme k bodu, kdy se pokusím zodpovědět otázku, co je to vlastně národ.

16

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 33

12

2 Co je to tedy národ? „Národ je duše, duchovní princip.“17 Myslím, ţe to vyjadřuje dostatečně náhled E. Renana na vznik národa. Jsou to všechny aspekty, tzn. rasa, jazyk, kultura a ostatní věci dohromady, ale svazovat to musí člověk a jeho vůle, řekla bych jeho přesvědčení a chtění ţít tam, kde ţije, vnímat historii národa jako svoji historii, sdílet s ostatními problémy současnosti i naděje do budoucna. Nacionalismus, který v této podobě proţíváme, vytváří národ. Arnošt Gellner má pro vznik národa definice dvě, které obě přiznávají člověku a jeho chování rozhodující úlohu při vzniku národa. „Dva lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ sdílejí stejnou kulturu, přičemţ kultura znamená soubor myšlenek a znaků a představ a způsobů chování a dorozumívání.“18 Tato definice sice uvádí jako znak národa kulturu, ale nevysvětluje stavy, kdy lidé spolu ţili na stejném místě, měli stejné zájmy, stejný jazyk, společnou historii a hlásili se kaţdý k jinému národu. Druhá definice podle mého názoru uţ daleko lépe vystihuje podstatu vzniku národa, kdyţ říká, ţe: „Dva lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ uznají jeden druhého za náleţejícího ke stejnému národu.“19 Ano, to je ta duše, ten Renanovský princip duchovní a Gellner k této definici dodává: „Člověk dělá národy, národy jsou plody lidských přesvědčení, loajality a solidarity.“20 Souhlas, který je vyjádřen uznáním jednoho ke druhému, je bezesporu tím nejdůleţitějším faktorem při vytváření velké skupiny lidí, které říkáme národ. Gellner přidává další faktor, kterým je strach. Ten ale nemůţe, podle mého názoru, přinutit ţádnou skupinu lidí k dlouhodobému společnému souţití v ţádné obci. Moderní národ by měla být velká skupina lidí, kteří jsou si rovni a mají společné a rovnoprávné vazby politické, kulturní, jazykové, hospodářské a další. Právě zajištění právní rovnosti pro všechny příslušníky národa, „vytváření ţivotních poměrů na vlastním území (stát) pomocí politické samosprávy“21 by mělo být takovým důleţitým úkolem pro národ. Pokud bychom připustili, ţe národ je sloţený z příslušníků jedné rasy, neměl by to být ţádný problém. Ale jakmile je národ sloţený z několika etnických skupin, můţe vyvstat problém – problém národnostních menšin. Pokud přijmeme tvrzení, ţe „etnicita je

17

Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 33 18 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 18 19 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 18 20 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 18 21 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 350

13

v zásadě definována jako společná kultura,“22 tzn. jeden stát, jedna kultura, jeden národ, pak tohoto stavu lze dosáhnout např. „postupným, pomalým a organickým růstem.“23 Lze toho dosáhnout po velmi dlouhé době, kdy příslušníci národa zapomněli na svůj původ a povaţují se za příslušníky toho kterého národa. E. Renan mluví o „splynutí obyvatelstva,“24 a Gellner píše o „poţehnaném zapomnění, anonymitě členství, nezprostředkovaném jinými význačnými podskupinami, co vytváří charakteristickou tvář moderního národa.“25 Různorodost kulturního původu byla zapomenuta a obyvatelé přijali za svoji novou kulturu a novou národnost. Toto řešení etnicity je velmi ţádoucí, nevytváří ţádné záminky ke konfliktům. Pokud ale tento čas není a nebyl, pak problém etnické jednoty a její poţadavek je dosaţen metodami, které nemají své místo mezi civilizovanými národy. Tyto metody se naplno projevily ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Jak to jednoduše nazval A. Gellner: „Přišli Adolf a Josef,“26 a začali etnické čistky. „Válečné utajování, ideologie rasismu a bezohlednosti, následně pak svévole vítězů podnícená rozhořčením a příleţitostmi po skončení války – masové vraţdění, nucená migrace, migrace vyvolaná zastrašováním.“27 Válka přinesla Evropě a světu jenom další rozdělení politické, národnostní a hospodářské. Bohuţel ani poválečný vývoj rozmach nacionalismu předválečných let nezbrzdil, ba naopak. Zneuţívání národů k politickým cílům vedlo k rozdělení světa, k novým válkám a národnostním čistkám, zejména v průběhu devadesátých let minulého století mezi národy bývalé Jugoslávie. Tento konflikt jasně ukázal, ţe problémy současného světa nelze řešit silou a terorem a ţe i na evropském kontinentu jsou stále národy, které touţí po samostatnosti a nechtějí ţít pod nadvládou národa jiného. Evropa se dnes snaţí o zmírňování třecích ploch mezi národy. Spolupráce, obchod, společné zájmy států a národů, volný pohyb osob i zboţí, to je cesta, která, podle mého

22

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 62 23 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 62 24 Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů, Sociologické nakladatelství 2003, ISBN 80-86429-20-2, str. 26 25 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 62 26 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 61 27 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 63

14

názoru, zaručuje úspěch a rozvoj evropských národů. Většina evropských národů je celistvá, vyzrálá ve svém vývoji a řekla bych, ţe si uvědomují svoji úlohu a své místo v evropských záleţitostech. Tím více se musíme bát vzrůstajícího rasismu, netolerance a odporu k lidem, kteří k nám do Evropy migrují. Myslím, ţe se musíme bát kaţdé ideologie, která hlásá „fikci osudové, objektivní a nevyhnutelné jednoty lidu, národa, dějin, jazyka a státu.“28 Právě toto chování vzbuzuje u malých národů a menšin pocit méněcennosti a mají pak tendence k zakládání svých národních států. Etnická čistota národa v dnešní malé Evropě je, z mého pohledu, téměř utopická a bohuţel tato koncepce nacionalismu by mohla být v budoucnu záhubou pro celou Evropu. A nacionalismem bych se ráda zabývala v další kapitole.

28

Schulze Hagen, Stát a národ, Nakladatelství Lidové noviny, 2003, ISBN 80-7106-393-2, str. 321

15

3 Nacionalismus 3.1 Definice nacionalismu Nacionalismus je dle slovníku cizích slov „ politický směr a ideologie vycházející z přesvědčení o výjimečnosti a zpravidla i o nadřazenosti vlastního národa.“29 Nacionalismus je ideologie zdůrazňující národ a jeho národní charakter, podle kterého by měl mít člověk jednu neměnnou národnost a z té odvozovat svoji příslušnost a oddanost. „Znamená to, ţe lidé by se měli nejdříve chápat jako členové národního společenství, a aţ pak být členy nějakého uţšího, širšího nebo národnostmi napříč jdoucího seskupení a ţe by měli být připraveni k jakékoli oběti, bude-li to vyţadovat obrana či rozvoj zájmů národa, bez ohledu na moţnou újmu zájmů jiných. Nacionalismus obvykle ústí do poţadavku, aby kaţdá národnost byla organizována ve svrchovaném státě.“30 „Nacionalismus je politický princip, který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto. Ať uţ mezi lidmi existují jakékoli principy autority, jejich legitimita závisí na tom, ţe členové dané skupiny patří ke stejné kultuře (neboli, jazykem nacionalismu řečeno, ke stejnému národu).“31 Potud definice nacionalismu Arnošta Gellnera. Je vidět, ţe definovat, co nacionalismus vlastně je, bude velmi obtíţné. S jistotou můţeme říci, ţe je to ideologie, která se týká velkých skupin lidí, kolektivů. Nacionalismus je pojem, jehoţ vznik můţeme sledovat přibliţně od 19. století. Vznikal v období, kdy se Evropa otřásala v revolucích, měnily se hranice států a začínala průmyslová revoluce. Podle A. Gellnera začala společnost přecházet od agrární do průmyslové a tento přechod podle něj vedl ke vzniku nacionalismu. Takovéto rozdělení však můţeme přijmout jenom v té nejobecnější rovině, protoţe poměry se nerovnoměrně měnily v různých oblastech i čase. Arnošt Gellner spojuje vznik nacionalismu se vznikem, nebo přechodem společnosti od agrární do společnosti průmyslové a také se vznikem státu. Dobu před agrární, kdy existovaly pouze malé tlupy lovců a sběračů, nepovaţuje za vhodnou ke

29

http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/nacionalizmus-nacionalismus Miller David, Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Knihtiskárna J. Strojil Přerov, 1995, ISBN 80-85617-47-1, str. 328 31 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 17 30

16

vzniku a existenci státu. Agrární společnosti uţ měly jako svůj základ stát, i kdyţ ne všechny. Lidská společenství se dostávala na vyšší vývojové kroky, objevuje se umění čtení a psaní, začalo se s obděláváním půdy. Právě gramotnost dala nejspíše impuls ke vzniku velkých rozdílů mezi „velkými a malými ţivotními styly nebo kulturami.“32 Písmo psané a čtené vyuţívali především členové kněţských řádů, kteří jako představitelé specializované třídy měli jako jediní kulturní politiku. Tato vládnoucí třída tvořila malou menšinu obyvatelstva, která byla přísně oddělena od velké většiny a podporovala nerovnost společnosti a její kulturní různost a neměla zájem na zvyšování gramotnosti. A jelikoţ společnost byla stálá, její rozdělení bylo pevné a dá se říci i neměnné, neměla tu stejnorodost, „která je vynucená objektivním, nevyhnutelným poţadavkem a nakonec se objeví na povrchu jako nacionalismus.“33 Nejdůleţitější prvky nacionalismu, stejnorodost a gramotnost, začala přinášet aţ společnost průmyslová, která se začala utvářet v 19. století. Byla to společnost, která zavedla pojem pokrok. Tato společnost je zaloţena na hospodářském růstu, potřebuje inovace, proměnlivou dělbu práce a přesnou komunikaci mezi lidmi, tzn., ţe gramotnost je zde absolutní potřebou a samozřejmostí. Proto se velice důleţitou otázkou stává výchovný a vzdělávací systém. A jelikoţ je zde stát uţ naprostou nutností, pak kultura, kterou zastřešuje, musí být stejná pro všechny obyvatele státu. Důsledkem této industrializace je proměnlivá a kulturně stejnorodá společnost, která „má rovnostářská očekávání a naděje, takové, jaké všeobecně chyběly v dřívější stálé, rozvrstvené, dogmatické a absolutistické agrární společnosti. Současně vyvolává průmyslová společnost ve svých raných etapách také velmi ostré, bolestné a nápadné nerovnosti, tím bolestnější, poněvadţ jsou doprovázeny velkým nepokojem, a poněvadţ u těch, kteří jsou znevýhodněni, se jeví sklon k ţivotu v bídě, a to nejen relativně, ale i absolutně. Za tohoto stavu - očekává se rovnostářství, ale převládá nerovnostářská skutečnost, bída: kulturní stejnorodost je jiţ ţádoucí, ale ještě neuskutečněná - utajené politické napětí se stává naléhavým, a to zejména tehdy, jestliţe můţe pouţít dobrých symbolů, dobrých rozlišovacích znaků k rozlišení vládců a ovládaných, privilegovaných a neprivilegovaných.“34 S přechodem na průmyslovou společnost se začal projevovat nový prvek chování lidí, nacionalismus. Bylo

32

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 19 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 50 34 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 84 85 33

17

to období „bouřlivého přizpůsobování, v němţ buď politické hranice nebo kulturní hranice, nebo obojí, se měnily tak, aby uspokojovaly nový národnostní poţadavek, který nyní poprvé o sobě dával vědět.“35 Můţeme říci, ţe nacionalismus je výsledkem průmyslového rozvoje, ale musíme si uvědomit, ţe nebyl jediným výsledkem tohoto rozvoje. Souvislosti můţeme najít také mezi nacionalismem, kolonialismem, imperialismem atd. Za jedno z klíčových kritérií můţeme povaţovat jazyk. Díky rozdílnosti jazyků jsou rozdílné i kultury, které jazyk pouţívají a tudíţ i přístup k nacionalismu a jeho pouţívání. A protoţe jazyk pouţíváme ke komunikaci, je tato nejdůleţitější při šíření národnostní otázky. Nejde aţ tak o komunikaci v masovém měřítku, ale o významovou stránku, o pochopení sdělení, které, pokud je pouţito srozumitelně pro nejširší vrstvy obyvatelstva, dokáţe změnit i světové dějiny. Proto musí jazyku rozumět všichni členové národa, aby se z nich nestali druhořadí občané. Tomuto dává Gellner velkou důleţitost: „Nejdůleţitější a nejpůsobivější obsah spočívá v komunikačním prostředku samém, v úloze, kterou tyto prostředky získaly v moderním ţivotě. Toto klíčové poselství zní, ţe je důleţitý jazyk a způsob předávání: pouze ten, kdo mu můţe rozumět, nebo získat takové porozumění, je začleněn do mravní a hospodářské společnosti, a kdo nerozumí a nemůţe rozumět, je z ní více méně vyloučen.“36

3.2 Typologie nacionalismu Arnošt Gellner se také zabývá různými kombinacemi různých prvků, coţ nazývá typologie nacionalismu a které zásadním způsobem vstupují do vytváření moderní společnosti. Prvním činitelem je moc. „Moderní společnosti jsou vţdy a nevyhnutelně centralizovány v tom smyslu, ţe udrţování pořádku je úkolem jedné instituce nebo skupiny institucí, a není rozvrţeno na celou společnost. Sloţitá dělba práce, doplnitelnost a vzájemná závislost a stálá pohyblivost: všichni tito činitelé brání občanům, aby byli současně výrobci a účastníky násilí.“37 Z toho plyne, ţe v agrární společnosti mohou být lidé čímkoli, podle momentální potřeby mohou být zemědělci, kováři, ale i vojáky nebo soudci. Ve společnosti průmyslové uţ tato pouţitelnost ke všem činnostem není moţná,

35

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 51 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 138 37 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 99 36

18

lidé se začínají specializovat k přesně určeným činnostem. Jak píše Gellner: „Specialisté nemohou obětovat svůj čas tomu, aby si prostříleli cestu z domova do úřadu.“38 S tím je úzce spojen další prvek typologie a tím je přístup k výchově a ţivotaschopné vysoké kultuře. To obsahuje právě ten poţadavek specializace, těch dovedností, které umoţňují člověku zastávat moderní zaměstnání a pohyb v kulturním prostředí. Sem patří bezesporu gramotnost, umění počítání a určité technické znalosti, i kdyţ Gellner míní, ţe „příleţitostně dovední a odváţní jedinci se mohou prosadit v moderním světě, nebo dokonce nahromadit jmění i bez gramotnosti.“39 Třetí prvek, rozhodující z hlediska nacionalismu, je kultura, její stejnost nebo rozdílnost. Kulturou rozumíme určitý způsob komunikace a chování společenské skupiny. Problémy nenastávají tam, kde je kultura stejná, tzv. monokultura, ale ve společnostech, kde jsou kultury odlišné. A právě ty rozdíly v kulturách, které mohou být nacionalismem vyuţity a také zneuţity, budou téměř jistě vyuţity a zneuţity. Jde o to v pravou chvíli přesvědčit lidi, ţe jsou výjimeční a je s nimi nespravedlivě zacházeno a viníkem jsou samozřejmě příslušníci jiné kultury a jiného národa. Právě proto si myslím, ţe Gellner má pravdu, kdyţ tvrdí, ţe: „Je to nacionalismus, který plodí národy, nikoli obráceně.“40 Ţádnou kulturu nacionalismus nebrání, on je přetváří podle své potřeby, podle politického zadání. Vytváří zdání vlastní nadřazenosti, vzývá sám sebe. „Společnost uţ neuctívá sebe sama prostřednictvím náboţenských symbolů: moderní, aerodynamická, pojízdná vysoká kultura oslavuje sebe sama písněmi a tanci, které si vypůjčuje od lidové kultury, přičemţ je stylizuje a ráda věří, ţe tato lidová kultura je věčná a trvalá.“41 Nacionalistický princip tudíţ vyţaduje jednu kulturu, jedno etnikum a jedny hranice. Nacionalisté svoji kulturu vyzdvihují a preferují. Pokud toto budeme brát jako obecný jev, nelze ho pak vysvětlovat ničím, co je platné v jednotlivých nacionalistických hnutích. Kdybychom totiţ připustili, ţe tyto jevy jsou obecně platné pro všechny typy nacionalismů, pak by nemohly mezi sebou soupeřit.

3.3 Nacionalismus a budoucnost Nacionalismus ve svých nejhorších podobách byl, je a nejspíše i bude velkým problémem, se kterým se budou lidé setkávat a budou ho muset i řešit. Toto řešení spočívá 38

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 99 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 100 40 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 67 41 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 69 39

19

ve vyrovnávání rozporů, hlavně hospodářských, (předpokladem je svobodná a vzdělaná společnost), nad určitou úrovní, kdy uţ tento rozpor není tak citelný. Jak píše Gellner: „Rozdíl mezi hladověním a dostatkem je naléhavý, rozdíl mezi dostatkem s více nebo méně umělými ozdobami není ani zdaleka tak velký.“42 Dnešní stav, kdy se dělba práce začíná odehrávat v mezinárodním měřítku, kdy se otevřeli hranice téměř celé Evropy, by se mohla stát nevýhoda komunikace různými jazyky zanedbatelnou a různá kulturní zázemí by mohla ztratit na významu. Mluvím zde o multikulturní společnosti, i kdyţ pod tímto pojmem si spíše představujeme společnost sloţenou z kultury křesťanské a muslimské. Svoboda pohybu, která dnes existuje, by teoreticky měla z nacionalismu udělat problém minulosti. Myslím si, ţe opak je pravdou. Právě nemoţnost přístupu ke společenské hojnosti, různá omezení a diskriminace vedou k růstu nacionalistických a nacionálních hnutí po celé Evropě. Evropa je historicky velmi propojena, toto spojení trvá jiţ několik staletí. Gellner předpokládá, ţe „pokud existoval stejný vývoj a stejný přístup ke společenské hojnosti, pak příbuzné kultury, nebo kultury se společnými dějinami budou moci ţít pospolu v přátelství. Ale s velmi vysokou pravděpodobností rozdíly mezi kulturními způsoby ţivota a komunikace, přes podobnost hospodářské základny, zůstanou dosti velké, takţe budou vyţadovat zvláštní zacházení a tudíţ různé kulturně-politické jednotky, ať uţ budou nebo nebudou svrchované.“43 Jinak řečeno, poţadavek jednoho národa a jednoho státu stále platí. A pokud bude tento poţadavek trvat, bude trvat i nacionalismus. Myslím si ale, ţe se projevy nacionalismu budou zmírňovat. Rozpory, které se vytvořily na začátku průmyslové epochy, jiţ dnes nejsou tak propastné, společnost se stává více rovnostářskou. Bude se ale střetávat „ s potíţemi, někdy tragickými, následkem protientropických znaků jako rasa, které jsou viditelně v rozporu s jejím otevřeným rovnostářstvím.“44 S tím úzce souvisí jeden z hlavních rysů nacionalismu, a tím je násilí a s ním spjaté fanatické a nepřiměřené vlastenectví. ,,Nacionalismus vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti jednoho národa a sniţuje kvality těch ostatních. Je to výraz negativního postoje a často otevřené nenávisti k jiným národům, projevuje se netolerancí, prosazováním národních zájmů na úkor ostatních a popíráním práv příslušníků jiných národů. Zatímco vlastenectví se vztahuje pouze k vlastnímu národu, a je tudíţ tolerantní, nacionalismus se vţdy zaměřuje na ty, kdo jsou vně národa. Je

42

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 124125 43 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 130 44 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 132

20

to nenávist k jiným národům, která zpravidla vede k násilí.“45 Zde nastupuje role státu jako drţitele a vykonavatele moci a ochrany občanů. Stát musí nekompromisně zasáhnout proti jakékoli ideologii, která hlásá nenávist proti jiné rase a kultuře. Ráda bych se ke konci této kapitoly na chvíli zastavila u pojmu, který se dává dohromady s nacionalismem, ale jeho, řekla bych, výrazové prostředky, jsou jiné. Je to vlastenectví. Jak jsem jiţ psala, nacionalismus se zaměřuje na příslušníky jiných národů a je silně netolerantní, tak vlastenectví, nebo lépe řečeno vlastenec se zaměřuje na svůj vlastní národ a jeho vlastnosti nepovaţuje za nadřazené jiným národům. Z tohoto jednoduchého hodnocení by se mohlo zdát, ţe vlastenectví je ţádoucí a podporovaná vlastnost. Je tomu ale opravdu tak? Myslím si, ţe tomu tak v současné době není. Byly doby, kdy vlastenectví bylo téměř věcí cti a lidé svou vlast milovali. Mluvím zde především o předválečné Československé republice, kdy převáţná většina národa cítila hrdost ke své vlasti. Svoboda, vlast, demokracie, to byly hodnoty, za které mnoho lidí tohoto národa umíralo v bojích s nacismem a v koncentračních táborech. Potom přišel „Vítězný únor“ a vše se změnilo. Tyto hodnoty začaly mít nádech vlastizrady a do popředí se začal dostávat internacionalismus. Vládnoucí strana začala ideologicky rozlišovat a zamlčovat všechny vlastence a jejich činy, především těch, kteří bojovali v západních armádách. Začal se pomalu vytrácet pocit vlastenectví, hrdosti na to, ţe jsem Čech. Ztratil se pocit sounáleţitosti s vlastí a bylo to nahrazováno uctíváním cizích symbolů a jiných národů. Přišel listopad 1989 a zdálo se, ţe je to pravá chvíle k oţivení vlasteneckého cítění, nově nabytá svoboda sjednotila národ. Bohuţel, tato jednota dnes vydrţela pouze při sportovních přenosech a internacionalismus nahradil multikulturalismus. Ale ani tento nový moderní pojem a vše, co obsahuje, nevyřeší naše problémy. Nikdo jiný nebude naše problémy řešit. Proto si myslím, ţe vlastenectví ve smyslu sounáleţitosti se svou zemí a národem, který tu ţil a pracoval pro svoji vlast a bude tak dělat i nadále je tou pravou cestou k vyřešení převáţné části našich problémů. S tím úzce souvisí i právo a suverenita rozhodování o tom, jak to bude v naší zemi vypadat. Toto bychom neměli bezhlavě přenášet na úředníky EU či jiné orgány evropských institucí. Měli bychom si uvědomit, ţe zdravá a rovnocenná spolupráce v rámci Evropy a jejích suverénních národů nás všechny můţe jenom posílit a zajistit pro všechny rozvoj, ale bezhlavé přenášení pravomocí do Bruselu nás vrací do pozice národa, který nemá mnoho moţností rozhodovat sám o sobě.

45

Holý Ladislav.: Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství ,2001. ISBN 80-85850-97-4, str. 166.

21

Zde bych chtěla zdůraznit jedno: zdravé vlastenectví nevylučuje přátelské souţití s jiným národem, právě naopak. A vlastenectví v ţádném případě nemůţe nahradit jakýkoliv jiný směr, ať se jedná o socialistický proletářský internacionalismus, nebo západní kultuře blízký, ale nebezpečný multikulturalismus.

22

4 Stát 4.1 Definice státu „Jedním z důleţitých předpokladů, stojících v pozadí nacionalistického vnímání světa, je existence centralizovaného státu.“46 Tato Gellnerova věta nám dává jasně na vědomí, ţe stát jako instituce, která zajišťuje pořádek a podle definice Maxe Webera má monopol na zákonné násilí, je nezbytným stavebním kamenem nacionalismu. Pojem zákonné násilí zde má velice zvláštní a důleţitý význam – pokud ţiji ve společnosti, která je řízena státní mocí, nemohu uplatňovat při sporech jakékoli soukromé násilí. To můţe pouţít pouze instituce, na kterou bylo toto právo společností přeneseno a touto institucí je stát. „Stát je instituce (či organizace) disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu). Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen ţádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní.“47 Tato definice státu opět vyzdvihuje stát jako jedinou pravoplatnou instituci pověřenou vládnutím. Je zde definován pevný řád určitého společenství v pevně stanoveném území. Pevné svazky mezi lidmi, vztahy lidí k majetku svému i cizímu, to je účel státu pro své občany. Činnost, kterou stát v tomto směru vytváří, je výrazem moci a odpovědnosti za pořádek a právo společnosti. Je to činnost jedinečná a výlučná, kterou stát deleguje na své výkonné organizace. Stát můţeme definovat také jako výsledek vůle a volby lidu, kterému zajišťuje ochranu jeho práv, zajišťuje dělbu práce a především zajišťuje normy chování společnosti. Z těchto definicí by mohlo vyplývat, ţe stát by měl být základem všech společností. Pokud bychom formu státu brali přísně našimi západoevropskými měřítky, pak státy podle těchto měřítek zde existují a plní funkce zajišťující poţadavky svých občanů. Ale existují také státy, které centrální mocí nedisponují, a přesto jsou vnímány jako plnohodnotné státy. Mají pouze jednu odlišnost od našeho pojetí – jelikoţ jejich fungování je na principu kmenové a ne občanské společnosti, neznají nacionalismus v našem pojetí. To znamená, ţe

46

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 19 47 http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%Alt

23

nacionalismus vzniká pouze „za určitých společenských podmínek, které ve skutečnosti existují pouze v moderním světě a nikde jinde.“48

4.2 Stát ve 20. Století Historie státu a jeho vznik spadá do daleké minulosti lidstva a provází lidskou společnost po mnohá staletí, či tisíciletí. První státní útvary vznikaly na území dnešního Egypta nebo Iráku a zahrnovaly mnoho kmenů různých národností a jazyků. Neměly stálé hranice, které se měnily podle prohraných či vyhraných válek a výbojů. Nebyly to státy dnešního typu. Jejich funkcí bylo vybírat daně, a v této souvislosti patrně vzniká písmo: A. Gellner píše, ţe „ psané slovo vstupuje do dějin s účetním a výběrčím daní.“49 Jak uţ jsem psala dříve, tyto státy se snaţily spíše o kulturní rozdílnost neţ o stejnorodost, nebyly tu síly, které vytvářejí sloučení kultury a tím pádem i jednotný stát a proto se zde nemohl zrodit nacionalismus. Kulturní agrární stát byla společnost, kde „velká většina jeho občanů byla zemědělskými výrobci, ţijícími ve společenstvích do sebe uzavřených, a byli ovládáni menšinou, jejímiţ hlavními rozlišovacími znaky bylo pouţívání a kontrola násilí, udrţování pořádku a dohlíţení na oficiální moudrost společnosti, která byla nakonec uchovávána písemně.“50 Vývoj společnosti pokračoval a pokračoval i vývoj státu. Z agrární společnosti se stala společnost průmyslová, kde se gramotnost stala nutností a „přechod z agrární do průmyslové společnosti má jakousi entropickou jakost, přesun od jasných struktur k soustavné nepravidelnosti.“51 V této společnosti se stává národ důleţitým prvkem (zde, myslím, jednotný národ s jednotnou kulturou) ve státě s pevnými hranicemi. Zde můţeme říci, ţe je hodně států, které mají svoji dlouhou historii a které čerpají ze svých chyb, omylů i zkušeností a jsou státy, které teprve svoji pouť začínají a čeká je spousta zkoušek v budoucnu. Tyto státy vznikají především v regionech, kde byly národy nějakým způsobem násilně a nepřirozeně spojovány a kde jiţ společné souţití není moţné a ani ţádoucí. Takto vznikající státy přinášejí nebezpečí vzájemných ozbrojených konfliktů a tím pádem i nebezpečí pro celý evropský kontinent a celý svět. Příkladem mohou být národy bývalé Jugoslávie či bývalého SSSR. Ale vznik nového státu můţe proběhnout

48

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 149 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 19 50 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 25 51 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 74 49

24

i normální civilizovanou formou, o čemţ svědčí příklad naší bývalé země – Československa. Ve 20. století vzniklo v Evropě mnoho států včetně Československa. Po první světové válce se rozpadla habsburská monarchie, začal se formovat Sovětský svaz. Státy, které vznikly po rozpadu habsburské monarchie, vznikly jako státy národní. Český národ jako menšinový v monarchii měl – tak jako Ruritánci v Megalomanii, jak napsal Gellner dvě moţnosti: buď se přizpůsobit, nebo si vytvořit svůj vlastní stát. „ Můţe se přizpůsobit: a někdy celá menšina, nebo aspoň její podstatná část tak úspěšně činí. Jinou moţností je, ţe se snaţí zbavit se jak své specializace, tak i menšinového postavení a vytvořit svůj vlastní stát jako nového ochránce nyní nespecializované, všeobecné, nové národní kultury.“52 Vznik států po první světové válce probíhal oddělením států – separací. „Separatismus je snaha nebo tendence vedoucí k oddělení (separaci) a osamostatnění; nejčastěji určitého území, můţe se ale týkat např. náboţenského přesvědčení, uměleckého či filosofického směru apod. Územní separatismus se obvykle týká územní, kde převaţuje například odlišná (národnostní, náboţenská, kulturní)skupina obyvatel určitého státu. Výraz pochází z latinského základu sēparātiō – odloučení, oddělení, odtrţení či rozdělení apod.“53 Vzniklo tak Československo, Maďarsko, Polsko. Separatismus se začal prosazovat zároveň s nacionalismem a po válce umoţnil vznik mnoha nových států. Začátkem devadesátých let, kdy se začal rozpadat SSSR, vzniklo opět několik nových států a vlastně se separovala i Česká a Slovenská republika. Mohlo by se zdát, ţe největší problémy se separatismem byly na začátku minulého století, ale myslím, ţe opak je pravdou. Kosovo je dokladem, ţe i v dnešní době vznikají tímto způsobem nové státy. A není to jenom Kosovo. Maďarská menšina v Rumunsku i na Slovensku začíná dělat problémy ve svých zemích, o svá práva se hlásí Baskové ve Španělsku, Korsičané ve Francii a jiní. Je otázka, zdali je to dobře, či nikoli. Myslím si, ţe to současné sjednocující se Evropě neprospívá. Další státy, které by vznikly odtrţením od dnešních mateřských států, přinesou do Evropy jenom další poţadavky a problémy. Bohuţel, těmto snahám o odtrţení nahrává i nerovnost jednotlivých zemí při rozhodování o zásadních věcech v rámci Unie. Dalším aspektem státu je jeho funkce. Stát by měl svým občanům zajistit především bezpečnost, obecné blaho, právní normy pro jednání jednotlivců i celých skupin

52 53

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 117 http://cs.wikipedia.org/wiki/Separatismus

25

a kolektivů. To znamená, ţe by se měl zabývat organizací ţivota občanů ve smyslu jejich ochrany a ochrany jejich majetku, dodrţování zákonů a vymáhání práva, zabezpečit spravedlivou sociální politiku a provádět další činnosti v oblasti hospodářské, daňové, atd. Stát by měl mít své zákony a těmito by měl být vázán. Mluvíme – li o právním státu, který by měl být v současné moderní době absolutní samozřejmostí (je otázkou, nakolik je ČR právní stát), měl by existovat systém, který právně zajistí realizaci práv a svobod občanů, obecnou spravedlnost a chování státu v souladu s právními předpisy a především s ústavou. V tomto směru je stát jediným subjektem, který můţe činit pouze to, co mu právní předpisy určují či umoţňují a stanoví. Stát by měl mít také svoji odpovědnost. Tato odpovědnost by se měla především projevovat jako morální závazek svým občanům, který je zaloţený na plnění úkolů ve veřejném zájmu, v zájmu veřejného blaha a v zájmu svobody a demokracie. S tím úzce souvisí i odpovědnost za výkon veřejné správy, za dodrţování právních předpisů a v neposlední řadě na výkon této správy morálními a etickými prostředky. Zde mám na mysli především korupci, která největší měrou poškozuje důvěru lidí ve státní orgány a v demokratický stát. Stát by v těchto případech měl postupovat důrazně a podle práva tak, aby své občany přesvědčil o své snaze budovat právní stát. K výkonu všech těchto svých povinností a závazků má stát své orgány. Ty vykonávají své funkce na základě právního státu, to znamená, ţe vykonávají své funkce podle toho, co jim zákon ukládá a dovoluje. Pravomoci těchto orgánů mohou být mimo jiné regulativní, coţ znamená stanovit závazná pravidla a normy a rozhodovací – to je pravomoc tyto normy aplikovat do ţivota občanů. Struktura státních orgánů je buď centralizovaná, coţ znamená, ţe nadřízený orgán můţe vstupovat do rozhodnutí niţšího orgánu, můţe měnit jeho rozhodnutí, kontrolovat činnost podřízených orgánů atd. Naproti tomu decentralizované orgány tyto pravomoci nemají. Výše postavené orgány nemají moţnost a ani pravomoc vstupovat do teritoria působnosti orgánu niţšího, ale mají pravomoc k vydávání nařízení a vyhlášek, kterými jsou niţší orgány povinny se řídit. Stát ke svému výkonu svých povinností a práv potřebuje zásadní atribut a tím je suverenita. Stát bez suverenity není stát, buď je to stát závislý bez moţnosti rozhodovat o sobě a svých občanech, nebo ztrácí svoji státnost a právo rozhodovat o sobě samém. Suverenitu můţeme dělit na vnitřní, coţ znamená, ţe sám stát určuje své kompetence a pravomoci, uplatňuje nejvyšší moc nad svými občany i věcmi, které se nacházejí na území státu i mimo toto území. Z hlediska vnější suverenity to znamená, ţe stát je 26

především nezávislý na nikom jiném a tuto nezávislost vyjadřuje svým vlastním přístupem k mezinárodnímu společenství. Musíme si však uvědomit, ţe kaţdá mezinárodní smlouva je svým způsobem omezení moţnosti rozhodovat o sobě, určitá ztráta suverenity, protoţe kaţdá mezinárodní smlouva má přednost před zákonem. Vstup do NATO a Evropské unie byl zásadním omezením naší suverenity, protoţe legislativa a výkonná moc společenství má přednost před naší legislativou a exekutivou. Zde je však na místě podotknout, ţe všechny smlouvy i vstup do spojeneckých svazků a unijních institucí je dobrovolný a přináší nám vedle svých určitých omezení i velké výhody. V dnešním moderním světě je například obrana svého území a tudíţ i občanů bez široké spolupráce a spojenectví téměř nemoţná. Také v ekonomické oblasti je přeţití bez spolupráce iluzorní a členství v EU pro naši malou zemi ţivotní nutností. Moderní svět a především vývoj v Evropě ukazují, ţe národní státy se stávají, řekla bych, přeţitkem a na významu začínají získávat regiony a jejich spolupráce.

4.3 Budoucnost státu Národní či národnostní státy vznikaly hlavně po první světové válce a měly svůj význam při utváření poválečné Evropy. Pokud se podíváme do budoucnosti, pak se musíme odrazit od toho, jaký byl a je vývoj národních států. Dnešní pohled na národní státy by mohl navozovat dojem, ţe jejich funkce i čas pomalu končí. Pohlédneme-li ale do minulého století, tak zjistíme, ţe jejich počet neklesal, ale naopak stoupal. Rozpadaly se velké celky jako Rakousko-Uhersko, nebo později Sovětský svaz a vznikaly národní státy. Vzniklo tak Československo, Maďarsko a z rozpadu SSSR Ukrajina, Rusko, Bělorusko a jiné. Rakousko-Uhersko či SSSR můţeme také pokládat za národnostní státy, kde pod jednou politickou správou ţilo několik národů či národností. Oporou pro rozpad Rakouské monarchie byl princip sebeurčení národů a můţeme říci, ţe první světová válka tomuto principu dodala na síle a odstartovala vznik nových národních a národnostních států. Takovýmto státem byla i Československá republika, kde vedle sebe začaly ţít dva národy a několik národnostních menšin. První světová válka tedy neznamenala úbytek států, ale, řekla bych, ţe spíše jejich nárůst. Ani druhá světová válka neznamenala zánik národních států, ale znamenala zásadní rozdělení kontinentu a světa na dva politické systémy a nové státy vznikaly do nových politických poměrů. Konec druhé války také znamenal násilné vyhánění národů, násilné stěhování národů a slučování národů a národností do státních celků. Toto nesmyslné a nepřirozené vytváření svazových států, jako například Jugoslávie, 27

se koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let velice vymstilo. Občanská válka, která zachvátila Jugoslávii, znamenala velké utrpení mnoha národů a rozdělení Jugoslávie na několik národních států. Tento vývoj se nezastavil a nakonec se albánským separatistům podařilo oddělit Kosovo od Srbska. V této souvislosti si nemyslím, ţe právě uznání Kosova v budoucnu povede ke zklidnění situace, ale dává to návod dalším národům a skupinám, jak dosáhnout svých cílů. Na základě těchto událostí se dá s velkou pravděpodobností konstatovat, ţe národní státy nezanikají, ale naopak vznikají a vyvíjejí se. Dnešní národní stát uţ ale nedokáţe plně uspokojovat nároky a poţadavky svých občanů. „Národní stát pozbyl na svém významu a důleţitosti, dosud se ale nestal přebytečným, neboť mnoho jeho politických a právních institucí, ústavním pořádkem a právním řádem počínaje a organizací státní správy konče, prozatím nic nenahrazuje.“54 O tuto náhradu se pomalu začíná snaţit Evropská unie. V dnešní podobě je to vlastně svazek národních států, které se dobrovolně sdruţily do Unie, která si ke svému dobrému fungování ustavila několik orgánů: Radu Evropy, Evropský parlament, Soudní dvůr Evropských společenství. To jsou některé z nich. Tyto orgány začínají vyvíjet aktivity ke sladění právních norem jednotlivých států a tak začínají tyto státy ztrácet další části své suverenity. Rodí se zde nový útvar, který by mohl za určitých okolností přerůst v nějaký model federace. Pokud ale budou chtít Evropané konkurovat v budoucnosti komukoli v ekonomické, vědecké či jiné oblasti, budou se muset vzdát části své autonomie a vytvořit určitý typ evropské občanské společnosti. I přesto si ale myslím, ţe národní státy a jejich parlamenty by měly mít rozhodující pravomoci k rozhodování o svých specifických záleţitostech. V dnešní době je jasné, ţe globalizace dosáhla obrovských rozměrů, svět se „zmenšil“ a jednotlivé země se musí spojovat ať uţ v zájmu své obrany, nebo v zájmu hospodářské spolupráce. Proto si myslím, ţe náš vstup do NATO a Evropské unie byl dobrým krokem. Naší zemi tato členství přinesla rozvoj regionů, pocit bezpečí v alianci, potřebné peníze na spoustu činností a investic, na které bychom dosáhli jako samostatný stát za hodně dlouhou dobu. Na druhou stranu členství v EU přináší i určité omezení a ne vţdy pro nás výhodné věci. Je ale jasné, ţe tato integrace bude dále postupovat a jednotlivé pravomoci se budou dále přesouvat do evropských institucí a orgánů. Pokud se Evropská

54

SCHULZE Hagen., Stát a národ Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-393-2, str. 322

28

unie změní na běţnou federaci se svými orgány a institucemi – hlavou státu, mocí zákonodárnou a výkonnou, společnou měnou a společnou centrální bankou – mohl by národní stát právně zaniknout stejně, jako dnes zaniká postupně suverenita jednotlivých států. Je ale otázka, jestli je tento scénář pro budoucí vývoj Evropy dobrý. Minulost nám přesvědčivě ukazuje, ţe sice národní státy a jejich nacionalismus v mnoha případech znamenaly války a ohniska napětí, ale daleko větší nebezpečí hrozilo z násilně spojených národů a národností a jejich, ač v mnoha případech násilné rozdělení, přineslo do zasaţených oblastí uklidnění a mír. A nelze vymanit z myslí lidí něco, co je jejich přirozeností, jejich minulostí a jejich hrdostí. Nesmíme však nikdy pocit národní sounáleţitosti dohnat do stavu válkychtivého nacionalismu a rasistického nacismu.

29

5 Ernest Gellner 5.1 Ţivotopis Ernesta Gellnera jsem si vybrala proto, ţe jeho knihy logickým a pochopitelným způsobem vysvětlují a popisují důvody a vznik nacionalismu jako společenského jevu. V dnešní době, kdy se intenzivně probírá otázka našeho členství v Evropské unii, kdy se probírá otázka národní suverenity a kdy se celý náš kontinent zamýšlí nad svojí budoucností, nám můţe jeho dílo pomoci k lepšímu pochopení příčin vzniku nacionalismu a „lépe se vyznat ve sloţitosti proměn soudobých evropských společností.“55 Jeho názory v mnoha případech nabourávají naši českou historickou strnulost a dávají šanci na nový pohled na naše moderní dějiny. Ernest Gellner byl „jedinečný myslitel, jehoţ práce se vztahují na mnoho rozmanitých oblastí, jako je sociální antropologie, analytická filozofie, sociologie

islámského

světa,

nacionalismus,

psychoanalýza,

postmodernismus,

východoevropské transformace“.56 Jeho teorie o nacionalismu je originální, má logické vývody

a

vysvětluje

nacionalismus

jako¨nutný

důsledek

určitých

konkrétních

společenských podmínek. A v neposlední řadě si Gellner neosobuje právo na svůj jediný správný názor, připouští a dokonce i hledá další jiné interpretace. Jeho práce přinášejí ucelený pohled na problematiku vývoje národů a nacionalismu, na druhou stranu ne se všemi jeho vývody se dá zcela souhlasit. Ernest André Gellner – celým jménem – se narodil 9. prosince 1925 v Paříţi. Své dětství proţíval v Praze, kde chodil do školy a vystudoval anglické gymnázium. V roce 1939, těsně po okupaci, opouští se svojí rodinou kvůli svému ţidovskému původu republiku a odjíţdí do Anglie. Tam dostudoval střední školu a přihlásil se do československé armády, se kterou se v roce 1945 vrátil do ČSR. Přihlásil se na Univerzitu Karlovu, kde začal studovat. Politický vývoj v Československu však nebyl takový, jaký si Gellner přál a proto uţ v roce 1946 opět opustil Československo a vrátil se na britské ostrovy. Tady pokračoval ve studiu a v Oxfordu a na London School of Economics vystudoval filozofii a sociální antropologii. Na druhé jmenované škole působil jako profesor filozofie a sociologie a později vedl na univerzitě v Cambridge katedru sociální

55

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 5 56 http://www.nuigalway.ie/ssrc/programmes/conferences.html

30

antropologie. Do Československa se vrátil koncem šedesátých let a poté natrvalo po revoluci v roce 1989. V letech 1990 – 1995 působil jako profesor sociologického oddělení praţské koleje Středoevropské univerzity a přednášel na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zde, těsně před svojí smrtí, dopsal svoji poslední knihu pojednávající o nacionalismu s výstiţným názvem „Nacionalismus“. Zemřel 5. listopadu 1995 v Praze.

5.2 Dílo E. Gellnera Jeho dílo, především knihy „Národy a nacionalismus“ a „Nacionalismus“ se zabývají fenoménem moderní doby – národovectvím, nacionalismem – a snaţí se pomoci pochopit tento aspekt, na který ţádný národ nemůţe být hrdý. Jelikoţ pocházel z rodiny, která byla nacionalismem přímo ohroţena a ovlivněna, měl zvláštní cit pro vnímání okolního světa. Kniha „Národy a nacionalismus“ razí základní myšlenku, kterou je teze, ţe nacionalismus je produktem průmyslové společnosti a našeho moderního věku. Snaţí se odpovědět na otázku, co to národnost je a proč se stala významnou v minulém a předminulém století. Vidí zásadní zlom v přechodu z volně sloţené agrární společnosti, zaloţené ne na národech, ale na kmenových společenstvích, nebo obcích a městech a také ve velkých říších s mnoha národnostmi s různými jazyky. Tato myšlenka odporuje zásadně myšlence nacionalistů, kteří tvrdí, ţe „národnost byla vţdycky důleţitá, nebo měla být důleţitá, národy byly vţdycky, i kdyţ to politicky nebylo vidět, ale bohuţel některé národy spaly a prospaly svá práva.“57 Zde souhlasím s E. Gellnerem, který píše, ţe nemůţe přijmout tuto argumentaci nacionalistů, protoţe neexistovaly státy, které by odpovídaly „jazykovým a kulturním mezím.“58 Znamená to, ţe starověké i středověké státy hostily ve svých hranicích mnoho kultur i jazyků. Z toho vyplívá, ţe musel přijít nějaký nový impuls a Gellner ho vidí v nové společenské organizaci, v podmínkách, které tato organizace přinesla, ať se jedná o moţnosti pracovní nebo moţnost a téměř nutnost vzdělání. Autor v této knize tvrdí, ţe „nacionalismus je velmi zvláštní druh patriotismu, a to takový, který se stává všeobsáhlým převládajícím pouze za určitých společenských podmínek, které ve skutečnosti existují pouze v moderním světě a nikde jinde.“59 A také tvrdí a nepopírá, ţe by v agrárním světě nemohly vzniknout státy, které se podobaly moderním státům a které

57

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 7 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 8 59 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 149 58

31

mohly působit dojmem moderního nacionalismu. V těchto případech šlo ale o pouhou náhodu, ne o vývojovou nutnost. V dalších částech knihy se autor zamýšlí nad budoucností nacionalismu. Vyjadřuje názor, ţe „národnostní poţadavek shody politické jednotky a kultury bude nadále platit.“60 To ale neznamená, ţe nacionalismus jako prostředek národnostních třenic a střetů bude nadále dominovat v jednáních států a národů, naopak, v současné době jsme svědky postupného rozmělňování národnostních sporů a to díky Evropské unii a postupné integraci zejména východoevropských států do jejích struktur a do struktur Severoatlantické aliance. Nový princip – průmyslová společnost – přinesl zásadní změnu fungování společnosti oproti společnosti agrární. Tou změnou je dělba práce, moderní metoda, kdy člověk za svůj ţivot nevykonává pouze jednu určitou specializaci, ale mění své místo a tím i své znalosti a dovednosti podle potřeby své i společnosti. K tomu je velmi důleţité vzdělání – umění číst, psát, počítat, umění komunikace mezi lidmi a to uţ nemůţe zabezpečit místní agrární společnost, ale zde uţ musí nastoupit jiná, daleko silnější instituce a tou je stát. Ten stát, který byl v agrární společnosti zainteresovaný pouze na vybírání daní, zde musí přibrat další povinnosti a poskytnout svým občanům jednotné, centralizované a dostupné vzdělání. Vysoká kultura, která je těsně spjata s podporou státu, je, podle Gellnera, nepředstavitelná v agrárním světě a je příznačná pro průmyslovou společnost. Tyto myšlenky provázejí celou knihu a podle Gellnera jsou tou hlavní příčinou vzniku nacionalismu. Jeho teorie nacionalismu je převratná a přináší nové pohledy na národnostní hnutí. Zároveň ale nebere do úvahy dějiny národů, jejich myšlení a politiku, nepovaţuje je za podstatné pro vývoj společnosti a přeceňuje sociálně – ekonomické aspekty. Jeho znalost velkého počtu kultur mu dává velkou moţnost porovnání a v této knize toho dokázal plně vyuţít. Je také pravda, ţe jeho myšlenky a závěry nejsou aplikovatelné na všechny nacionální konflikty a problémy. Občanská válka v Jugoslávii je toho, dle mého názoru, dobrým příkladem. Gellnerův přínos pro výzkum nacionalistického hnutí je nepřehlédnutelný a i kdyţ nedává odpověď na všechny otázky nacionalismu, potvrzuje velkou nebezpečnost tohoto jevu i v budoucnosti. Jeho

druhá

a

poslední

kniha

o

nacionalismu

s příznačným

názvem

„Nacionalismus“byla napsána těsně před smrtí E. Gellnera. Myšlenky, které vyjádřil ve

60

Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 132

32

své předchozí knize potvrdil, zopakoval a navíc se začal zabývat otázkami vývoje v bývalých komunistických zemích, otázkami muslimského fundamentalismu a arabského nacionalismu. E. Renan nepovaţoval víru za schopnou vytvořit národ. E. Gellner naopak připouští podobnost mezi nacionalismem a protestantstvím, pokud jde o ideje a sociální důsledky. Pro Evropu ale platí, ţe se ve většině tyto dvě větve oddělily, Gellner píše: „ Při pečlivější rozvaze se ukazuje, ţe epocha nacionalismu je v Evropě rovněţ epochou sekularismu.“61 To platí pro Evropu. V islámském světě oddělení víry a kultury nebylo a není. Islámský nacionalismus vychází ze srovnání muslimských zemí se západní civilizací a „návratu ke kořenům“62 víry. Gellner toto zaostávání srovnává se zeměmi východní Evropy a také srovnává reakce obou těchto světů. Islámský svět zvolil místo přibliţování a vyrovnávání se Západu model „přítomné místní tradice, kterou ovšem ztělesňovala městská elita učenců a nikoli lidová kultura.“63 Z tohoto modelu časem vznikl fundamentalismus zaloţený na návratu ke kořenům své víry. „Nová vysoká kultura, která se postupně prosadila v obecném měřítku, nezvítězí ve jménu lidových kořenů, ale díky spojitosti s vírou, která je brána s nejvyšší váţností, často doslova smrtelnou.“64 Také srovnání islámu a marxismu ve vztahu k nacionalismu Gellner vysvětluje velmi originálně. Tvrdí, ţe pro nacionalismus v obou není místo a vysvětluje to rozdílností obou společností k jedné kultuře. Zatímco islám má svoji víru a jak píše Gellner: „…je zřejmé, ţe islám ve dvacátém století nacionalismus porazil, aniţ by s ním záměrně bojoval,“65 pak marxismus sice nacionalismus porazil a poráţel, ale pouze tehdy, kdy měl neomezenou státní moc. Pokud tuto moc ztratí, ideologie marxismu padá a nastupuje nacionalismus ve formě různých nacionálních politických stran, nebo ještě hůře, ve formě občanské války tak, jako na Balkáně. V této kapitole Gellnerovy knihy je velmi patrné, ţe rozdíly mezi islámem a marxismem nejsou pro autora i ostatní vědce příliš pochopitelné a dokládá to spoustou

61

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum str. 97 62 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum str. 101 63 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum str. 103 64 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum str. 104 65 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum str. 106

pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3,

33

poloţených a nezodpovězených otázek. Myslím, ţe přílišný autorův důraz na sociálně ekonomické aspekty nedávají velký prostor pro vysvětlení jevu, proč islám nepojal moderní svět za svůj a proč si po jeho implementaci „muslimská burţoazie nevedla v ekonomických dostizích tak dobře, jak bychom mohli očekávat.“66 Zde, myslím, hrají svoji úlohu právě tradice, zvyky a historické souvislosti a myšlení národa, které Gellner zavrhuje. A také hlavně víra v islám, která je nadřazena nad pozemské věci a představuje pro pravověrné muslimy nejdůleţitější věc v jejich ţivotě. Tyto dvě knihy, ze kterých jsem ve své dosavadní práci vycházela, nejsou samozřejmě jediným počinem E. Gellnera, i kdyţ kniha „Národy a nacionalismus“ mu vynesla celosvětové uznání a úspěch a byla přeloţena do více neţ deseti jazyků. Jeho dílo zahrnuje na dvě desítky knih z oblasti filozofie a sociální antropologie. Do češtiny byly přeloţeny např.: Jazyk a samota: Wittgenstein, Malinowski a habsburské dilema, 2003 Nacionalismus, 2003 Národy a nacionalismus, 1993 Pluh, meč a kniha: přehled dějin lidstva, 2001 Podmínky svobody: občanská společnost a její rivalové, 1997 Rozum a kultura: historická úloha racionality a racionalismu, 1999

66

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 106

34

6 T. G. Masaryk a český nacionalismus začátku 20. Století 6.1 Tomáš Garrigue Masaryk T. G. Masaryk byl bezesporu nejvýznamnější osobou historie Československého státu a českého nacionalismu. Proto si dovolím ocitovat jeho obsáhlejší ţivotopis. „Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejuţší vztah měl k matce Terezii rozené Kropáčkové. Do niţší reálky jej rodiče poslali aţ po přímluvě místního děkana, který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, ţe se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umoţnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, ţe mohl vydrţovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfliktu s vedením gymnázia, jehoţ příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeloţen do Vídně a Masaryk odjíţdí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filozofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filozofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamţitě nachází nové a ještě výhodnější místo u generálního rady Anglorakouské banky R. Schlesingera. Roku 1876 zakončuje univerzitní studia a odjíţdí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na univerzitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí ţivotní druţku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek. Novomanţelé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává 35

habilitační práci, zabývající se problémem sebevraţdy. Její kniţní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jeţ vedla Masaryka k přijetí místa na praţské univerzitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, kdyţ došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část. Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manţelky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis „Athenaeum“, na jehoţ stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti „Rukopisů zelenohorského a královédvorského“. Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, ţe jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níţ se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického ţivota. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk „realismem“. Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podrţel do roku 1914. Devadesátá léta jsou v jeho ţivotě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - „Česká otázka“ (1895), „Naše nynější krize“ (1895), „Jan Hus“ a „Karel Havlíček“ (1895, 1896), „Moderní člověk a náboţenství“ (1896), "Otázka sociální“ (1896). Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se téţ do tzv. Polanské aféry, Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou ţidovskou rituální vraţdu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protiţidovské kampaně v tisku i na univerzitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). V době vypuknutí 1. světové války měl uţ Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou 36

a kulturně politickou, ale na české politické scéně neváţil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), zaloţené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale o státní samostatnost českých zemí neusiloval - ta byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupoval také jen jeden poslanec, Antonín Kalina. Kdyţ Masaryk po vypuknutí války odjíţděl v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci, kladl si otázku: „…jsme zralí pro svobodu, pro správu a udrţení samostatného státu … pochopíme světodějný okamţik?“ Před koncem roku 1914 odjel Masaryk do Itálie a po varování přátel se jiţ do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíţdí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, aţ po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níţ mu byli nejbliţšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš, se 14. října 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáţdění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu! Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáţdění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, ţe „vláda věci Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český“, a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíţí nového státu. Kdekdo jej pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky a hlavně německy. Ztotoţnění státu a národa bylo aţ příliš poplatné ideologii 19. století a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, ţe ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a ţe v ní „zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím“, byl spíše přáním neţ skutečností stejně jako názor, ţe s demokracií zvítězila také humanita a ţe svobodné státy budou tvořit „přátelský vše 37

celek“, ţe končí éra „absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí“. Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyloţil v „Nové Evropě“ (1920), v níţ vůdčí myšlenkou bylo „Jeţíš - ne César“. Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé – Německo bylo poraţeno, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem sloţitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství uţ ve „Světové revoluci“(1925) Masaryk uznal, ţe „je v Evropě 11 států, které jsou menší neţ naše německá minorita“ a napsal: „Hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili“. Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných padesáti let klidu a míru, které Masaryk při příleţitosti 10. výročí vzniku republiky poţadoval pro její zdárný rozvoj. ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen muţem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I kdyţ nebyl členem ţádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem „hradní politiky“, kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední ţurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převáţná část legionářů. Hrad měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo „Ne Masaryk, ale Lenin!“. Přesto byl osobně všemi respektován a představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příleţitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: „T. G. Masaryk se zaslouţil o stát“. „Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře...Západu“, napsal a byl také právem přesvědčen, ţe k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a jiţ ve svém prvním poselství prohlásil, ţe „naše republika zůstane spojencům vţdy věrna“. Avšak po světové válce nevznikl v Evropě „přátelský vše celek“. Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát světu i republice osudnými, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali 38

K. Gottwalda - ale jiţ v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a i neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura, nepovaţoval za moţné stát v čele státu v době hrozících nebezpečí. T. G. Masaryk zemřel 14. Září 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou manifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.“67

6.2 Masaryk a národ „Problém malého národa je problém národa českého.“68 V čem viděl Masaryk tento problém? A byl to opravdu problém? Pro Masaryka není problém malého národa problémem počtu, ale spíše poloha a velikost území, které národ obývá. Souvisí to s ohroţením malého národa, které bohuţel mívá reálný základ. Myslím ale, ţe největší problém národa byla pro Masaryka jeho historie, velikost jeho historických činů a jeho historický význam. E. Gellner to vtipně nazval historický pupek. Český národ tento pupek měl, České království bývalo vţdy významným státním útvarem v tehdejší Evropě, praţská Karlova univerzita byla jednou z nejstarších a nejlepších univerzit tehdejšího světa, ale největší a nejznámější historickou událostí našeho národa bylo husitské hnutí, které významnou měrou ovlivnilo tehdejší evropské dění. V revoluci roku 1848 začal František Palacký, český historik razit myšlenku „austroslavismu“, která propagovala myšlenku vzniku podunajského státu, seskupujícího malé národy střední Evropy. Masaryk tuto myšlenku podporoval aţ do války, kdy poznal, ţe moţnosti pro český národ a jeho osamostatnění jsou veliké a začal prosazovat husity a jejich hnutí za největší událost našich dějin pro svůj přínos světové humanitě. E. Gellner píše, ţe Masaryk „prohlásil husity a různá pozdější sektářská hnutí za prvotní průkopníky demokracie a rovnostářství. Hodnoty, které český národ uctíval, ukazovaly vţdy ţádoucím směrem a teprve nešťastná poráţka v roce 1620 tuto příznivou tendenci na tři následující smutná století potlačila.“69 Bohuţel, husitské hnutí ani pozdější jiná hnutí a povstání neměla, podle mého názoru, nic společného s ţádnou demokracií ani s jiným

67

http://tgm.jakubsanda.cz/zivotopis.htm Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 67 69 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 121 68

39

osvobozeneckým hnutím, ale šlo o církevní „proto – protestantský problém.“70 Je ale také pravda, ţe husité tehdejšímu papeţi i císaři přidělali nemálo starostí, ovlivnili pohled tehdejších lidí na církev a nesmazatelně se zapsali do našich národních dějin. Masaryk pojem národ vysvětloval především jako lásku k vlasti. Nebyla to však pouze vlast ve smyslu půdy, ale zejména příslušnost k národnosti, kterou tvoří téţ „ jazyk, hospodářské a sociální poměry, literatura básnická, věda, filosofie, mravnost a náboţenství.“71 Národnost a vlastenectví se vyvíjely a původní vztah k půdě se pozvolna měnil v lásku k českému národu, jeho jazyku, historii, zvykům a tradicím. Masaryk miloval svůj jazyk, avšak uvědomoval si nutnost politické samostatnosti pro uchování a rozvoj nejenom jazyka, ale i pro rozvoj hospodářský a sociální. Jazyk hrál při sebeurčení českého národa velmi významnou úlohu - vznik samostatného státu tak fakticky znamenal odklon od pojetí českého národa ve středověku, kdy existovala vedle sebe část česká a část německá. Tento odklon znamenal potlačení velmi významné německé části obyvatelstva a byl jedním z důvodů pozdějšího problému a nedorozumění s Němci. Masaryk si téţ velmi dobře uvědomoval vznik národnostního cítění: „Cit národnostním vyvinoval teprve v novější době. Vţdycky sice byl cit pro to, co bylo vlastní, ale tak, jak cítíme národně dnes, lidé necítili vţdycky. Ve středověku bylo heslo křesťan a v něm se celá Evropa sjednotila proti Turkům. Teprve v novější době se vyvíjí národnostní cítění. Určitě se začíná pojem národnosti utvářet v 18. století. Do té doby se o národnosti mluvilo jenom nepřímo a mimochodem, důleţitost měly jen stát říše a církev.“72 To přesně odpovídá Gellnerově názoru o vzniku nacionalismu s příchodem průmyslové společnosti. Právě v této době si lidé začali uvědomovat příslušnost k určitému národu, k tomu, ţe určité státní celky jsou uměle vytvořeny.

70

Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 120 71 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 68 72 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 70

40

7 Vznik českého moderního národa a státu Vznik moderního českého národa v 19. století měl podle Masaryka tři aspekty – tři otázky ideologické. Základní otázkou pro Masaryka byla otázka humanismu.

7.1 Humanismus Humanismus, neboli člověčenství je ideologie, kterou Masaryk rozpracovává ve svém Problému malého národa. Tato idea dává národu, podle Masaryka, právo na svůj jazyk. Vychází z principu, ţe všechny národy jsou si rovny a proto i kaţdý národ má právo na svůj jazyk. Masaryk předpokládá, ţe idea humanitní dává základ pro mravnost, které si, myslím, cení velmi mnoho a s tím souvisí i pojetí české národní ideje jako osobního postoje kaţdého člena společnosti, který je morálně zodpovědný i za ostatní příslušníky národa. Masaryk píše: „Člověk má dosáhnout ve svém ţivotě čistého člověčenství, mravního ideálu člověka.“73 Ráda bych se zde na chvíli zastavila u pojmu mravnosti, kterou T. G. Masaryk povaţuje za nejvyšší metu, kterou lidstvo můţe po své duchovní stránce dosáhnout: „Účelem lidstva je dosaţení pravé lidskosti a humanity, jeţ se jeví ve vzdělanosti a v mravnosti.“74 Masaryk nezaměňuje náboţenství s mravností, vidí rozdíly, přiznává i nemravnost věřících lidí, ale naopak víru vidí jako základ mravnosti. Zároveň však náboţenství nevidí jako učení církevní, rozlišuje mezi náboţenstvím a církví. Mravnost je, podle Masaryka, soulad citu a rozumu a upozorňuje na základ mravnosti: „Miluj bliţního svého jako sebe samého.“75 Tato láska je však abstrakcí ve vztahu k nejširšímu člověčenstvu, a proto bliţního Masaryk specifikuje jako své nejbliţší okolí, rodiče a děti a své ţivotní partnery. O lásce mluví ne jako o nějaké sebelítosti, chytráctví a vypočítavosti, ne o sentimentalitě, ale o práci, o tom, ţe pro blízké lidi musíme něco udělat, pracovat pro ně, vědomě se, v dobrém slova smyslu, pro ně obětovat. Zároveň však upozorňuje na to, co dnes nechceme chápat a co povaţujeme za největší snaţení se

73

Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 73 74 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 73 75 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 57

41

člověka, a to je poloţení práce na nejvyšší cíl lidského snaţení. „Práce není ideálem, není posledním účelem. Je prostředkem.“76 Tak, jako peníze. Ale práce je nutná k dosaţení cíle, práci od nás očekává „člověčenstvo, národ, rodina, strana, kamarád.“77 Práce pro národ znamená pro Masaryka i kritiku, kritiku věcí, které se nelíbí, umění naslouchat cizím názorům. Kritiku nepovaţuje za negaci, tak, jak je tomu dnes, ale jako moţnost sebepoznání. A právě sebepoznání je podmínkou tomu, abychom dokázali poctivě a smysluplně pracovat pro národ. S prací je velmi úzce spojeno vzdělání, další bod, na který Masaryk klade velký důraz. Vzdělání je spojováno s rozumem, který by měl positivně ovlivňovat cit. Masaryk zdůrazňuje potřebu jak vzdělání praktického, odborného, tak i vzdělání filosofického a všeobecného, historického a politického. Mravnost všeobecnou spojuje s mravností politickou, coţ se potvrzuje i v dnešní době. A vůbec, Masarykův pohled na mravnost, poctivost bychom měli v dnešní době vzkřísit, měli bychom se zastavit a zamyslet se nad tím, čeho chceme dosáhnout a jakým směrem jít. Potřebujeme zahodit naši skepsi, musíme najít víru v budoucnost, najít víru v sebe sama a teprve potom se můţeme zapojit do Evropy jako rovnoprávní partneři. Masaryk to popsal krásnými slovy: „ Nehledejme nějakých tajuplných, nadmíru hlubokých a nových formulí a posledních slov pro všechny hádanky ţivota. Hádanky jsou staré a odpovědi k nim jsou také staré. A mnohé ty odpovědi jsou dobré a správné. Ale tobě budou správnými, kdyţ je pochopíš sám a v okolnostech svých, jen sobě vlastních. Pak mnohé, co jsme dávno slyšeli, dostává pro nás nového smyslu. V tom se jeví hloubka myšlení a pochopení, ţe dovedeme postřehnout něco v tom, co dávno je známo, co denně slyšíme, k čemu jsme byli vedeni a o čem jsme byli přesvědčeni, ţe tomu jiţ zcela dobře rozumíme.“78

7.2 Slovanství Slovanství jako ideologie národního obrození byla první fází při vzniku českého národa. Tento „první krok probouzejícího se národa“79 nejzřetelněji formuloval Kollár. Ve svém programu se domníval, ţe románské a německé národy jiţ kulturně nemají co říci,

76

Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 58 77 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 58 78 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 62 79 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 91

42

a proto nastává nové období slovanské. „Jsme velcí, existuje obrovská slovanská říše, která dnes hraje v Evropě rozhodující roli a v budoucnu by měla hrát ještě větší.“80 Podle Masaryka to byl jednostranný směr. Navazoval na směr Dobrovského, Jungmanna a Hanky a jeho falešných rukopisů. Jeho program byl zaloţen na vytvoření velké slovanské vzdělanosti a výuce slovanských jazyků. Vycházel z toho, ţe původní historické slovanské národy měly být svým zaloţením jiţ tenkrát demokratické. K demokracii a jejím hodnotám se téţ ubírala západní evropská civilizace a Kollár a další se domnívali, ţe „to, čeho se evropský Západ v posledních stoletích tak těţce a pracně dobírá, je Slovanům (a tedy také právě Čechům) odpradávna vlastní.“81 Vznik velkého státu Slovanů povaţoval Kollár jako protipól mnohonárodnostnímu Rakousku. Masaryk si však uvědomoval, ţe sice slovanská myšlenka podporovala národní cítění, ale „horování o slovanství a vlastenectví bylo poněkud neurčité, bylo potřeba ty věci povědět určitěji.“82 Také určitá naděje, vkládaná do Ruska, se nakonec ukázala jako planá a proto začala orientace na slovanský stát slábnout. Masaryk si velmi dobře uvědomoval, ţe by nás Rusko ani neochránilo a ani nepodpořilo. Nová politická a kulturní generace se začala více zabývat orientací na svůj vlastní národ, začala si uvědomovat velkou prázdnost slovanské ideologie. Důraz začal být kladen na své češství. T. G. Masaryk píše: „Havlíček chtěl, abychom byli napřed pořádní Čechové a pak teprve Slované, aby kaţdý začal napřed pracovat sám u sebe.“83 Slovanství Masaryk bral jako přechodový stupeň ke konečnému národnímu uvědomění: „Od člověčenstva a humanity postupovalo národní vědomí k slovanství a naposledy k češství.“84 Masaryk si byl vědom toho, ţe noví nastupující spisovatelé přinášejí nový pohled na vývoj národního uvědomování a velmi doporučoval četbu Máchy, Němcové, Havlíčka, Palackého a dalších, kteří začali přetvářet program slovanský na program český. „Ne Slovan, ale Čech.“85

80

Patočka Jan, Co jsou Češi, Panorama 1992, ISBN 80-7038-278-3, str. 80 http://www.e-polis.cz/politicke-teorie/415-problem-maleho-naroda-a-masarykuv-nacionalismus.html 82 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 90 83 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 91 84 Havelka Miloš, Spor o smysl českých dějin, nakladatelství Torst 1995, ISBN 80-85639-41-6, str.279 85 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 91 81

43

7.3 Čechoslovakismus „Čechoslovakismus znamená politickou či kulturně politickou koncepci, která vychází z představy o existenci československého národa, který je sloţen z Čechů, hovořících

českým

jazykem

a

Slováků,

hovořících

slovenským

jazykem.

Čechoslovakismus se objevil jiţ v 19. století a za první světové války byl základem národního osvobození Čechů a Slováků a základem pro vytvoření společného československého státu. Bez koncepce čechoslovakismu by nebylo moţné poţadovat vytvoření samostatného státu. Za hlavní představitele jsou povaţováni tehdejší president T. G. Masaryk, Eduard Beneš a Vavro Šrobár. Po vzniku ČSR se stal čechoslovakismus státní doktrínou, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920. Z politického a národnostního hlediska bylo uzákonění jednoho (československého) národa nutností, neboť na území Československa byly jiné početné národností menšiny, a to dokonce silnější neţ menšina slovenská, pro kterou spojení do značné míry vytvářelo prostor pro emancipaci slovenského národa, kterému ještě před válkou hrozila úplná maďarizace. Postupně se však stal překáţkou pro dovršení slovenské národní seberealizace. Bez čechoslovakismu by tak neexistoval výrazný většinový národ. Odpůrci čechoslovakismu byla především komunistická strana a slovenští autonomisté. Proces odmítání čechoslovakismu byl završen v roce 1968 ústavním zákonem o československé federaci dvou národních republik – české a slovenské socialistické republiky, tvořících spolu ČSSR.“86 Masaryk přišel s myšlenkou čechoslovakismu v roce 1915. Myšlenka na společný stát měla pragmatický základ. Společný československý národ by měl v novém státě dostatečně velkou většinu proti dalším národů – Němcům a Maďarům. Vznik Československa ale provází problém s Němci ţijícími v Čechách. Čeští Němci odmítali vznik samostatného státu, ale na základě práva na sebeurčení vzniklo Československo v historických hranicích a tím pádem znemoţnilo připojit se německé menšině k Německu. Masaryk byl přitom přesvědčen o nutnosti zbourání předsudků vůči Němcům a o škodlivosti českého šovinismu. Důrazně upozorňoval na tuto škodlivost: „Šovinism se mstí politicky. Vidíme to na Francii roku 1870 a vidíme to dnes na Rusku.

86

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cechoslovakismus

44

Nebylo šovinističtějšího národa neţ Rusové, proto se nesmělo nic kritizovat.“87 Nacionalismus v podání Masaryka vyzníval velmi vlastenecky a morálně. „To nebyl umíněný, do sebe zahleděný nacionalismus. Právě naopak.“88 Ale čechoslovakismus je nacionalismus, je šovinismus. Byl to jenom způsob, jak zajistit vznik samostatného státu, sloučení národa českého a slovenského v jeden československý zajišťovalo většinu v budoucím státě. Masaryk si byl vědom, ţe trvalý smír mezi Čechy, Slováky, Němci a Maďary nelze zaloţit na základě nacionalismu. Československá republika vznikla bezesporu na nacionálním základě. Masaryk věděl, ţe nacionalismus je zhoubný, psal, ţe „Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému.“89 Po vzniku republiky bylo ale uděláno mnoho věcí, které popíraly tato slova. Byla přijata ústava, která vznikla na absolutistickém základě a mluvila o československém národě a československém jazyku a která určitě nebyla spravedlivá ke všem národnostem obývajícím území státu. Politika československého státu vůči Němcům byla nacionální, konfrontační, Patočka o ní napsal: „Rozhodující místa však nepodnikala nic, aby včas učinila přítrţ malicherné nacionální politice, poručníkování ostatních národností, usídlování Čechů jako státních úředníků, četníků atd. v převáţně německých oblastech – krátce pokračování boje o kaţdou píď půdy, jemuţ jsme byli zvyklí od dob Rakouska.“90 Čechoslovakistická ideologie svými činy umoţnila spojení se Slovenskem a téměř úplný rozchod s českými Němci. Češi zabírali rozsáhlá území pod záminkou historických hranic. Toto pojetí státu bylo nacionalistické a vedlo k tomu, čeho se Masaryk vţdy obával: „…rovnajíce se nepřátelům více mravní hnilobou neţ dostatkem moci, apelovali jsme sami k meči a k násilí.“91 Idea Čechoslovakismu se, bohuţel, naplno projevila v září 1938. Ukázalo se, ţe nacionalistické pojetí státu nezvýšilo jeho moc a bezpečnost, ale právě naopak. V rozhodující chvíli se od něj obrátily všechny národnostní menšiny včetně Slováků a přivodily jeho zkázu. Masarykova chyba, podle mého názoru, byla v tom, ţe stejná kolektivní práva, která přiznal Čechům a Slovákům, nepřiznal i dalším národnostním celkům v Československu. Masarykův stát nevznikl jako

87

Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 76 88 Gellner Ernest, Nacionalismus, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, ISBN 80-7325-023-3, str. 121 89 Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice, Melantrich 1990, ISBN 80 -7023 -036 -3, str. 76 90 Patočka Jan, Co jsou Češi, Panorama 1992, ISBN 80-7038-278-3, str. 102 91 Masaryk T. G., Česká otázka – Naše nynější krize, nakladatelství Svoboda 1990, ISBN 80-205-0061-8, str.156

45

stát mnoha národností, ale jako stát dvou národů, které „trpěly“ vedle sebe národy menšinové. Z dnešního mého pohledu byl Čechoslovakismus nacionalistickým směrem, který byl účelově vyuţit pro vznik samostatného státu. Z pohledu Masaryka a dalších politiků a filosofů té doby to, bezesporu, byla jediná schůdná cesta k dosaţení samostatného, svobodného a demokratického Československa. Masarykova čechoslovakistická praxe se často lišila od jeho idejí, které si vytyčil a obhajoval. Ale jeho humanismus, jeho mravnost, slušnost, snaha o vzdělanou a prosperující společnost, jeho víra v český národ a jeho moţnosti byly a jsou dodnes fascinující. Celá společnost první republiky byla prosycena touto vírou, vírou ve své schopnosti. To byla zásluha jeho humanistické, nenacionalistické koncepce Československého státu. Masarykovo pojetí národa by mělo být i pro současnou republiku tím hlavním směrem, kterým by se měla ubírat. President dr. Edvard Beneš význam T. G. Masaryka pro tento národ vystihl slovy pronesenými při jeho pohřbu: „Masaryk, zůstávaje i při svém odchodu mezi námi, je nám všem příkladem a výzvou. Příkladem veliké víry v člověka, jíţ je dnes Evropě a světu tolik zapotřebí. Výzvou, abychom v harmonii mezi sebou, v dobré vůli a přátelství ke svým sousedům i všem ostatním národům v Evropě a ve světě budovali svůj státní organismus a svou politickou, sociální a národnostní spolupráci tak, ţe bychom vytvořili z tohoto svého místa v Evropě dokonalý, harmonický, sociálně, národnostně a politicky spravedlivý stát, jenţ bude hoden toho, který nám právě odchází, jenţ bude mezi státy tím, čím byl Masaryk mezi námi a tím, čím byl Masaryk ostatnímu světu.“92

92

Zvláštní vydání Věstníku ministerstva školství a národní osvěty na paměť presidenta Osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka, prvního presidenta Československé republiky, Státní nakladatelství 1937

46

8 Nacionalismus a lidová demokracie Vše, co jsem doposud o nacionalismu psala, platilo ve společnosti, pro totalitní komunistický reţim, burţoazní. Po roce 1945, kdy skončila válka a na politickém významu začínala získávat Komunistická strana Československa, se Masarykovy ideje humanitního státu začínaly pomalu ztrácet. Začal nelítostný politický boj o získání moci, který skončil Vítězným únorem 1948 a začala se další, tentokrát ne moc dobrá historie novodobého československého státu. Masarykova mravnost vzala za své a místo takových pojmů, jako je právě mravnost, láska k vlasti se začalo objevovat socialistické vlastenectví, proletářský internacionalismus a jiné. Ráda bych se u nich na chvíli zastavila.

8.1 Socialistické vlastenectví Pojem socialistické vlastenectví se do jisté míry snaţil vymezit vůči burţoazním pojmům, jako nacionalismus, vlastenectví. Mělo to být vlastenectví větší, hlubší, moţné ale aţ po nástupu KSČ k moci. Vládní úřady pro tento pojem vydávaly dokonce oficiální programové teze, v kterých nové pojmy vysvětlovali. První článek pojednávající o těchto věcech vyšel v Rudém Právu a byl to projev ministra informací Václava Kopeckého „O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví.“93 Ve svém projevu říká, ţe teprve po vítězství revoluce, „…teprve teď můţeme milovati všemi ţhavými city naši zem. Teď cítíme nejvřelejší vztahy ke všemu, co jest spojeno s pojmem vlasti, co souvisí s ţivotem našich národů, s národní historií, s národní tradicí, s národní kulturou.“94 Je zde patrný odklon od Masarykova čechoslovakismu, Kopecký mluví o našich národech, ale také prázdnota jeho argumentace. Vţdyť komunisté neměli ţádnou historii, ţádné tradice, byla to historie i tradice národa „burţoazního“. Vlastenecká rétorika se pouţívala v kaţdodenní agitaci, v souvislosti s výrobou, obranou, budováním vlasti. Jedno z nejznámějších literárních děl tehdejší doby, „Příběh opravdového člověka“ ukázal, ţe vlastenec se začal spojovat s pojmem komunista, propaganda se začala starat o to, aby lidé automaticky spojovali tyto pojmy dohromady. Vlastenecká rétorika ale velmi připomíná nacionalismus, proti čemuţ se ostře ohradil Václav Kopecký: „Náš hluboký

93

O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str. 1, 3, 4, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/2/28/1.png 94 O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Václav Kopecký, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str.3, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/2/28/1.png

47

odpor proti kosmopolitnímu způsobu reklamy nemá naprosto nic společného s nějakou nacionální omezeností nebo nacionální tendenčností apod., nýbrţ jest projevem vůle zajistiti dávno oprávněné uznání velkým kulturním hodnotám a hájiti hodnoty národní kultury. A jest projevem vůle učiniti konec s poníţeným klaněním se před vynášenou západnickou vzdělaností a dáti průchod citům národní důstojnosti, citům národní hrdosti.“95 Rozdíl mezi nacionalismem a socialistickým vlastenectvím viděl reţim v tom, ţe nacionalismus vede národy k vzájemné nenávisti a k válkám, zatímco vlastenectví národy spojuje. Ale jakékoli vlastenectví má úctu k ostatním národům, nemusí být nutně socialistické. Další výklad pojmu byl také zvláštní – k jeho základním rysům byla pokládána nejen láska k vlasti, ale i láska k Sovětskému svazu a posilování bratrství mezi českým a slovenským národem: „Vlasteneckou povinností jest: utuţováním bratrství Čechů a Slováků stále posilovati a upevňovati státní jednotu naší republiky.“96 Zde uţ nejde o vlastenectví, jde o hrubou ideologii, kterou se reţim snaţil svým občanům vnutit představu, ţe i SSSR je jejich vlastí. V dalším sledování toho, co to vlastně znamená pojem socialistické vlastenectví, docházíme i k myšlence výrazně se odlišit od „burţoazního nacionalismu“ a domácích zrádců. Především při politických procesech byl zdůrazňován rozdíl mezi zrádci, kteří byli často obviňováni z burţoazního nacionalismu a dělnickou třídou, která měla být nositelem socialistického vlastenectví. Byl to ideologický boj vedený komunisty proti všem, kteří z jakéhokoli důvodu stáli na druhé straně. „Je příkazem svrchované důleţitosti to, aby ideologické zbraně nepřátel byly plně rozpoznány, plně odhaleny a plně zneškodněny.“97 A tady vidíme, ţe se socialistické vlastenectví vlastně vymezovalo proti všemu a všem, kteří nebyli v souladu s tehdejším politickým směrem. To by ale mělo být vlastní pouze nacionalismu. Socialistické vlastenectví bylo jen jiným názvem pro nacionalismus, pro jeho pokračování v komunistickém vydání. Vymezovalo se nejen vůči imperialismu jako celku, ale otevřeně popouzelo zejména proti Němcům a v politických procesech té doby i proti Ţidům. Nebylo náhodné, ţe proces proti Slánskému a dalším byl proces s Ţidy

95

O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Václav Kopecký, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str.3, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/2/28/1.png 96 O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Václav Kopecký, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str. 4, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/2/28/1.png 97 O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Václav Kopecký, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str. 1, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/2/28/1.png

48

a jejich příslušnost k jinému národu byla náleţitě zdůrazňována: „Není náhodné, ţe stejné ideologie kosmopolitismu a burţoazního nacionalismu pouţívala jako své hlavní ideologické zbraně odhalená banda agentů a zrádců Slánský a spol., lidí vykořeněných z naší vlasti, nevyrostlých z jádra našeho lidu.“98 Také rétorika vládnoucích komunistů vůči Němcům a Německu (samozřejmě pouze západním a západnímu) byla čistě nacionalistická a neměla s vlastenectvím nic společného. Němci byli pro náš národ odjakţiva kdyţ ne nepřítelem, tak určitě národem, s kterým jsme měli nejvíce konfliktů, ale i nejvíce společného. Druhá světová válka byla určitě pro převáţnou většinu našeho národa velmi skličující období a komunistická propaganda, oţivující protiněmecké nálady, byla učebnicovým příkladem komunistického nacionalismu. E. Gellner k tomu píše: „Komunismus byl sám také, kdykoliv se mu to hodilo, šovinistický i rasistický, např. antisemitský.“99 Historie byla další příleţitostí, jak zdůraznit svoji lásku k vlasti. Komunisté převzali myšlenky obrozeneckého hnutí, dokázali je však podávat v souladu s jejich potřebami, s potřebami komunistické ideologie. Národ je vydáván jako něco, co existuje odpradávna a co bylo někým cizím potlačeno. Především se, po vzoru Masaryka, opírali o husitské hnutí, které ale nevydávali za pokus o první demokratickou společnost, ale viděli v něm důkaz o revolučních tradicích českého národa. Všechna literární i filmová zpracování tématu husitství z té doby jasně ukazují, ţe to byl pokus o definování Gellnerova „pupku“. Ale z těchto filmů je zřejmý další důkaz nacionalismu v komunistickém provedení – jsou tam více či méně zřetelné útoky proti Němcům. To ale není vlastenectví, to je nacionalismus. Socialistické vlastenectví, podle mého názoru, nebylo ničím jiným, neţ účelovým výkladem dějin, umění, politiky a dalších věcí. Byl to jiný název pro nacionalismus, ale jeho metody byly stejné. Mohlo být toto vlastenectví v souladu s proletářským internacionalismem?

98

Síla socialistického vlastenectví, Rudé Právo, 19. 4. 1952, str. 3, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/4/19/1.png 99 Gellner Ernest, Národy a nacionalismus, nakladatelství Hříbal Praha 1993, ISBN 80-900892-9-1, str. 9

49

8.2 Proletářský internacionalismus Proletářský internacionalismus a burţoazní nacionalismus – dva pojmy, které byly podle komunistů absolutně neslučitelné. Zatímco nacionalismus jsme si zde popsali, proletářský internacionalismus vycházel z teze, ţe rozdíl mezi národy se měl stírat, mělo docházet k pozvolnému splývání národů. Lenin ve svých Sebraných spisech doslova píše: „Marxismus

místo jakéhokoli nacionalismu zdůrazňuje internacionalismus, splynutí

všech národů ve vyšší jednotu, která roste před našima očima s kaţdou verstou ţeleznice, s kaţdým mezinárodním trastem, s kaţdým dělnickým spolkem (který je internacionální jak svou hospodářskou činností, tak i svými idejemi a svými snahami).“100 Proletářský internacionalismus byl tedy formou spolupráce mezi národy, která byla, ne-li nadřazena, tak dána na roveň socialistickému vlastenectví, vlastně se tím podmiňoval dobrý vlastenec. Ideologicky se tak reţim snaţil zdůvodňovat materiální pomoc zejména SSSR:

„Do

vědomí

národů

stále

důrazněji

proniká

poznání,

ţe

proletářský

internacionalismus je praporem míru a svobody národů, úcty ke kaţdému národu, k jeho kultuře, k minulosti i šťastné budoucnosti. Proletářský internacionalismus předpokládá proto skutečné vlastenectví. Vlastí, slunečným vzorem a ţivým ztělesněním proletářského internacionalismu je Sovětský svaz.“101 Oba pojmy – socialistické vlastenectví i proletářský internacionalismus – slouţily v ideologických projevech tehdejšího reţimu k legitimizaci mocenských pozic a ambicí, zdůrazňovaly svoji návaznost na historii národa, spojovaly prvky obrození a socialismu. Logicky se ale musely negovat, protoţe vlastenectví je něco jiného neţ nacionalismus i internacionalismus. Lenin v Tezi o národnostní otázce napsal: „Dělník, který staví politický svazek s burţoazií "svého" národa nad bezpodmínečnou jednotu s proletáři všech národů, jedná proti svým zájmům, proti zájmům socialismu a zájmům demokracie.“102 Jinými slovy, ten, kdo staví zájmy svého národa na první místo, je proti zájmům

těch,

kteří

chtějí

ovládnout

národy

jménem

socialistických

idejí.

Internacionalismus byl protipólem nacionalismu, ovšem nejvíce na snahy mocichtivých vládců doplatili podmaněné národy a ty vrstvy, kterými se komunisté nejvíce oháněli. Komunistický

reţim

pouţíval

silně

nacionalistická

100

hesla

a

výrazy,

http://www.marxizmus.komunisti.sk/mater63.htm Proletářský internacionalismus – prapor míru a svobody národů, Rudé Právo, 25. 4. 1952, str. 1, http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/4/25/1.png 102 http://www.marxizmus.komunisti.sk/mater63.htm 101

50

zejména

při zastrašování obyvatel a při oţivování protiněmeckých nálad. Nacionalismus byl zcela jasně pouţívaným nástrojem k upevňování moci a k dosahování politických cílů vládnoucí strany.

51

9 Nacionalismus a extremismus Nacionalismus byl bezesporu v minulosti jevem, který přinesl obyvatelům Evropy mnoho utrpení a válek. Nacismus ukázal, kam aţ můţe zajít nenávist mezi národy, mezi lidmi. Dalším velkým zlomem pro nacionalismus byl konec osmdesátých let, kdy se rozpadala socialistická soustava a vznikaly nové další státy. Vznikaly cestou práva a rozumné dohody a můţeme být velmi hrdí, ţe tímto způsobem vznikla Česká republika a Slovenská republika. Ale vznikaly také cestou extrémní, cestou násilí, cestou genocidy a národnostních čistek. Státy bývalé Jugoslávie si proţily nacionalismus v jeho nejhorších projevech na vlastní kůţi a bohuţel, následky si ponesou mnoho desetiletí. Od té doby by se mohlo zdát, především díky dalšímu sjednocování Evropy a přístupech států k Evropské unii, ţe fenomén nacionalismu pomalu ustupuje do pozadí. Ale téměř v kaţdé zemi včetně ČR jsou určité skupiny obyvatel, které se nechtějí smířit s normálním, obyčejným mírovým souţitím národů a národnostních menšin a snaţí se oţivit myšlenky nejhoršího nacismu a jeho zločineckých organizací. Tito extremisté jsou velkým nebezpečím pro všechny demokratické země a boj proti nim by měl být prioritou kaţdé země. Co je vlastně extremismus? „Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku. Mezi tyto principy patří: „…svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 1, čl. 3 Listiny základních práv a svobod).“103 To je oficiální definice ministerstva vnitra ČR. Extremisté chtějí tato pravidla, tyto principy změnit a neváhají k tomu pouţít násilí. Jejich síla je v kolektivu, mají pocit, ţe jednají jménem národa a neváhají takto vystupovat. Jejich aktivity jsou schopné zničit demokratický reţim státu. Na území ČR byly hlavními a nejviditelnějšími subjekty neregistrovaná uskupení Národní odpor (NO), Autonomní nacionalisté (AN), Dělnická strana (DS). Tato strana se pokusila stát oficiální politickou silou, která by zastřešovala uskupení NO a AN a měla nabídnout potenciálním voličům politický

103

http://www.mvcr.cz/clanek/co-je-extremismus.aspx

52

program. Tento program, mimo jiné, také zahrnoval pouţívání hesla „národní socialismus“. „Cílem této jazykové úpravy byla moţnost interpretovat tento pojem s odkazem na český národní socialismus a jeho představitele, mezi něţ patřili např. Edvard Beneš či Milada Horáková. Toto heslo, ve spojení s aktivitami osob, které jej pouţívaly a propagovaly, představuje reminiscenci na nacismus a období tzv. Třetí říše.“104 Následující graf ukazuje počet neonacistických akcí a podíl jednotlivých organizací na nich v roce 2009. Graf č. 9.1 Podíl jednotlivých subjektů pravicově extremistické scény na akcích v roce 2009

Zdroj: Strategie boje proti extremismu v roce 2009. Extremismus [online]. 2010, 1, [cit. 2010-10-19]. Dostupný z WWW: .

Nacionalismus těchto extremistů jasně ukazuje, ţe hodnoty, jako je svoboda, demokracie, rovnost a přátelství mezi národy, za které umírali miliony vlastenců ve dvou světových konfliktech a dalších lokálních válkách, nemají zdaleka vyhráno. Stále existují lidé, pro které je příslušník jiného etnika méněcenným člověkem, kteří jsou schopni kvůli svým názorům opět znovu stavět koncentrační tábory a vraţdit. Je jenom na nás, kam je

104

http://www.mvcr.cz/clanek/extremismus-vyrocni-zpravy-o-extremismu-a-strategie-boje-protiextremismu.aspx, Strategie boje proti extremismu v roce 2009.pdf

53

necháme dojít. Národ je velmi důleţitý pro své příslušníky, kaţdý člověk chce někam patřit a myslím si, ţe snaha o postupné splynutí národů v jakémkoliv celku Evropy bude podněcovat nacionalistické snahy určitých kruhů. Lidé jsou snadno zmanipulovatelní a dobře zvolená propaganda dokáţe ovlivnit celé národy. To uţ tady přece bylo. Proto si myslím, ţe budoucnost Evropy můţe zajistit jenom rovnocenná spolupráce na národní platformě, která bude respektovat národní kulturu a lidská práva. Ţádné socialismy, komunismy a další -ismy nezajistí mír a prosperitu, jenom spolupráce, úcta a přátelství mezi národy.

54

Závěr Nacionalismus je politika, která ideologickými prostředky vytváří a zdůrazňuje národ jako společenskou jednotku. Pokusila jsem se v tomto obsáhlém a na názory velmi bohatém, ale i velmi zajímavém tématu nastínit své vidění tohoto fenoménu. Začátek nacionalismu v 19. století přinesl určitě pro mnoho národů svobodu a národní sebeuvědomění. Byla to doba, kdy se lidé a jejich národy začali osvobozovat z područí zejména Rakouska, začaly vznikat nové státy a dá se říci, ţe v této době byl nacionalismus hybnou silou k novému uspořádání evropského kontinentu. Vznikla Československá republika a, i kdyţ se udělalo určitě i mnoho chyb, měla tato republika jednu ohromnou výhodu, měla Tomáše Garrigue Masaryka. Tento státník nastolil vizi, směr, který, i kdyţ byl v některých směrech nacionalistický, nebyl ale agresivní, byl humanistický, snaţil se o člověčenství, řešil sociální dopady, lidé ho přijali za svůj. Druhá světová válka naopak tomuto národu a celé Evropě ukázala nejhorší tvář nacionalismu. Zde uţ začaly nacionalismus vytvářet nejhorší vlastnosti lidí, kteří se s jeho pomocí šplhali k výšinám moci. Po válce přišli na řadu další mocichtiví, kteří nacionalismus balili do hávu ušlechtilého socialistického vlastenectví a proletářského internacionalismu. Jsme na počátku dalšího století i tisíciletí a mohlo by se zdát, ţe jsme toto prokletí překonali. Ale pravda je asi jiná – nacionalismus zde pořád je, je i velmi aktivní a stále ohroţuje mír mezi národy. A nacionalismus zde i nadále bude, aspoň do té doby, dokud nebude platit Masarykovo: „Jeţíš – ne César.“

55

Seznam pouţité literatury Bibliografie 1. Gellner Ernest, Nacionalismus. [s.l.] : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3. 2. Gellner Ernest, Národy a Nacionalismus. [s.l.] : Hříbal, 2003. 158 s. ISBN 80900892-9-1. 3. Havelka Miloš, Spor o smysl českých dějin. [s.l.] : Torst, 1995. 868 s. ISBN 8085639-41-6. 4. Holý Ladislav, Malý český člověk a skvělý český národ. [s.l.] : Sociologické nakladatelství , 2001. 336 s. ISBN 80-85639-41-6. 5. Hroch Miroslav, Pohledy na národ a nacionalismus-Čítanka textů. [s.l.] : Sociologické nakladatelství , 2003. 451 s. ISBN 80-86429-20-2. 6. Masaryk T. G., Česká otázka - Naše nynější krize. [s.l.] : nakladatelství Svoboda , 1990. 353 s. ISBN 80-205-0061-8. 7. Masaryk T. G., Ideály humanitní, Problém malého národa, Demokratism v politice. [s.l.] : Melantrich, 1990. 127 s. ISBN 80-7023-036-3. 8. Miller David, Blackwellova encyklopedie politického myšlení. [s.l.] : Knihtiskárna J. Strojil Přerov , 1995. 560 s. ISBN 80-85617-47-1. 9. Patočka Jan, Co jsou Češi. [s.l.] : Panorama, 1992. 237 s. ISBN 80-7038-278-3. 10. Schulze Hagen, Stát a národ v evropských dějinách. [s.l.] : Nakladatelství Lidové noviny , 2003. 366 s. ISBN 80-7106-393-2. 11. Zvláštní vydání Věstníku ministerstva školství a národní osvěty na paměť presidenta Osvoboditele Tomáše Garrigue Masaryka, prvního presidenta Československé republiky, Státní nakladatelství 1937

56

Internetové zdroje 12. N%C3%A1rod. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 20. 12. 2010 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rod. 13. ABZ [online]. c2005 [cit. 2011-01-02]. Slovník cizích slov. Dostupné z WWW: < http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/nacionalizmus-nacionalismus>. 14. St%C3%Alt. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 15. Separatismus. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 19. 9. 2010 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 16. Nui Galway [online]. 2010 [cit. 2011-01-02]. The Social and Political Relevance of Gellner's Thought Today. Dostupné z WWW: . 17. Ţivotopis. In Tomáš Garrigue Masaryk [online]. [s.l.] : [s.n.], 2006 [cit. 2011-0102]. Dostupné z WWW: . 18. Problém malého národa a Masarykův nacionalismus. In [online]. [s.l.] : [s.n.], 2009 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 19. %C4%8Cechoslovakismus. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, , last modified on 1. 1. 2011 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 20. O kosmopolitismu, proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, Rudé Právo, 28. 2. 1952, str. 1, 3, 4. Rudé právo [online]. 28.2.1952, 50, [cit. 201101-02]. Dostupný z WWW: . 21. Síla socialistického vlastenectví, Rudé Právo, 19. 4. 1952. Rudé právo [online]. 19.4.1952, 50, [cit. 2011-01-02]. Dostupný z WWW: . 57

22. Marxismus [online]. 2007 [cit. 2011-01-02]. Burţoazní nacionalismus a proletářský internacionalismus. Dostupné z WWW: . 23. Proletářský internacionalismus – prapor míru a svobody národů, Rudé Právo, 25. 4. 1952, str. 1. Rudé Právo[online]. 25.4.1952, 102, [cit. 2011-01-02]. Dostupný z WWW: . 24. Co je extremismus. In Co je extremismus [online]. [s.l.] : [s.n.], 25.11.2010 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 25. Výroční zprávy o extremismu a strategie. In Co je extremismus [online]. [s.l.] : [s.n.], 18.6.2010 [cit. 2011-01-02]. Dostupné z WWW: . 26. Strategie boje proti extremismu v roce 2009. Extremismus [online]. 2010, 1, [cit. 2010-10-19]. Dostupný z WWW: .

58