Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování ( 2014 ) 1. díl- V hlubinách středověku Možná, že na počátku dnešní ukrajinské tragédie bylo rozdělení Evropy na stoupence Říma a Cařihradu. Odcizení mezi křesťanským Západem a křesťanským Východem nazrávalo dlouho, ale mezníkem se stal rok 1204 – křížová výprava papeže Innocence III. O tom, jaký psychologický zlom to znamenalo, se lze dočíst v knihách britského historika Stevena Runcimana. I když Nikájské císařství porazilo Latiny roku 1261 a obnovilo jednotu říše, nikdy se už nevrátilo její velmocenské postavení, které ještě měla ve 12. století (srv. George Ostrogorsky, History of the Byzantine State, Rutgers University Press, New Brunswic-New Jersey 1969). Během IV. křížové výpravy došlo k vyplenění Konstantinopole, kdy bylo město vystaveno třem dnům naprostého drancování. Křižáci se nezastavili ani před vypalováním pravoslavných chrámů a klášterů. Došlo údajně i ke znásilnění jeptišek na kostelních oltářích a jakási prostitutka prý byla posazena stolec patriarchy. Toto vytýčení linie nedůvěry nebylo jediné. Papež Řehoř IX. se snažil posílit vliv Říma přímo v Rusku. Pro něj byli pravoslavní Rusové prakticky pohany. Podle něj měli buď přestoupit k pravé víře, nebo měli být zbaveni života. Tento papež je jedním z otců inkvizice. Papežovi bojovníci ale měli smůlu, protože Alexandr Něvský prokázal nejen vůli k obraně, ale také schopnosti obranu organizovat. Byl synem knížete Jaroslava Vsevolodoviče, který se úspěšně střetl s teutonskými rytíři a Litevci v letech 1234 a 1236. Roku 1236 se Jaroslav stal kyjevským knížetem (kníže novgorodský 1236-1263, resp. 1252; po roce 1252 fungovali v Novgorodu jeho synové jako naměstniki). Stal se také velkoknížetem vladimirským (1252-1263). Alexandr Něvský (tradičně se uvádí jako den narození 30. 5. 1220 a jako den úmrtí 14. 11. 1263) byl stejně rozhodný vůči švédské invazi, kterou porazil na řece Něvě 15. 7. 1240. Alexandr Něvský se ovšem ocitl ve dvojím ohni: nemohl současně bojovat na východě proti Mongolům a zároveň proti invazi ze západu. Byl si nucen vybrat mezi dvěma zly. Alexandr, z něhož se stal od roku 1547 svatý pravoslavné církve, měl vědomí náboženské identity. Bible mu byla vodítkem. Podle Bible bylo třeba se více bát těch, kdo jsou schopni ničit nejen tělo, ale i duši. Mongolové byli schopni Rusy ohrozit jen fyzicky, nikoli duchovně. Mongolům šlo o výběr daní, nikoli o duchovní porobu nepřátel. Takže si Alexandr Něvský uvolnil ruce tím, že přijal mongolské poddanství, aby mohl bojovat se Švédy a Teutony. Teutony porazil ve slavné bitvě na ledě Čudského jezera 5. dubna 1242. Nová vlna útoků na východ nastala od začátku 14. století a mezníkem byl rok 1385, kdy Svaz Krewo završil unii Polska a Litvy. V následné době vše, co se dnes nazývá Ukrajinou, mohla kontrolovat římskokatolická církev. Ale poté, co padl "druhý Řím" (tedy Konstantinopol), objevil se nárok Moskvy jako "Třetího Říma", že povede východní křesťanství. Jednoty obou větví křesťanství se nepodařilo dosáhnout ani přes dohodu z Florencie. Pomoc Západu byla neúčinná a sultán Mehmed dobyl Konstantinopol roku 1453.
Moskva se nyní stala ústředním bodem nenávisti militantních stoupenců papežství k ortodoxnímu křesťanství. Další útok ze západu přišel v roce 1595 a byl drtivý. Papež Klement VIII., Ippolito Aldobrandini (narozen 24. 2. 1536, papežem 30. 1. 1592- 3. 3. 1605) vlastně začal vytvářet Ukrajinu roku 1595. Koncem 16. století byla většina západního Ruska okupována římskými katolíky, po dvě stě let (14.-16. st.), tak dlouho, dokud trvalo mongolské jařmo ve východním Rusku (13.-15. st.). Postavení pravoslavných křesťanských rolníků za římskokatolického panství bylo strašlivé. Ze všech praktických důvodů byli zotročeni, jak vysvětluje Israel Shahak ve své klíčové knize Židovská historie a židovské náboženství, Votobia, Olomouc 2005 (Jewish History, Jewish Religion, Pluto Press, 2008). V důsledku mnoha příčin zaostávalo středověké Polsko ve vývoji za zeměmi jako Anglie a Francie. Nebyla tu skutečně silná monarchie západního typu. Chyběly i zárodky pozdější parlamentní tradice. Šlechtická "demokracie" se tam vytvořila už ve 14. století, obzvláště za Kazimíra Velkého (1333-70). Okamžitě po jeho smrti vedly změny královské dynastie a další faktory k velmi rychlému rozvoji moci dominantních šlechtických velmožů i drobné polské šlechty. Do roku 1572 byl proces zeslabení krále na pouhou symbolickou figurku a vyloučení všech ostatních nešlechtických stavů z politické moci prakticky dokončen. To je doba, kterou tak oslavně líčil ve svých románech Henryk Sienkiewicz. Přitom postavení polských rolníků po celé toto údobí upadalo. Ztratili i ten díl svobody, který měli ve středověku. Výsledkem tohoto vývoje bylo úplné znevolnění selského lidu. Skoro by se dalo mluvit o otroctví. V sousední habsburské monarchii se nedalo o něčem podobném mluvit. Polští páni byli svrchovanými pány nad životem a smrtí svých poddaných. Úplně nejhorší byla situace ve východních územích, kam noví vládci posílali "osvobozené" rolníky jako kolonizátory. Tyto místní "elity" se přizpůsobily polským pánům, aby se zmohly na stejná privilegia, jaké měli oni, včetně vlastnění nevolníků jako otroků. Oproti "elitám" znevolnění rolníci lpěli na své víře. Možná je správný názor, že se právě tehdy vytvořil prostor pro ukrajinskou zášť vůči Židům. Více podrobností viz Shahak. Bylo třeba něco udělat, aby se toto lpění obyčejných lidí na vlastní víře překonalo. Papež Klement VIII. souhlasil s tím, aby páni uskutečnili násilnou konverzi místních pravoslavných křesťanů na římský katolicismus: tento koncept obsahuje tak zvaná Dohoda z Brestu. Tím začalo dlouhé období urputného přemáhání rolníků, oddaných pravoslavné víře. Proti nim spojili své úsilí polská šlechta, židovští věřitelé a zejména jezuité, kteří byli ochotni ospravedlňovat vše, co vedlo k cíli. Jeden muž v tom vynikal obzvláště: byl to Josafat Kuncevič a bude ještě o něm řeč (jako Jan se narodil ve Volodymyru na západní Uktajině roku 1580. Otec ho poslal do Vilna, aby se učil kupcem. Pod vlivem sjednocených/Uniatů, hlavně jezuitů/ se rozhodl vstoupit roku 1604 do řádu basiliánů a roku 1609 byl vysvěcen na kněze. Kuncevič byl nenáviděn a nakonec zlynčován davem rolníků 12. 11. 1624, uvádí se i 1623; jeho tělo hodili do řeky Dviny). Jako muž zvláštních zásluh byl pohřben v basilice sv. Petra v Římě, pod oltářem svatého Basila Velikého, poblíž ostatků svatého Řehoře teologa. Činitelé římskokatolické církve tohoto zločince stále velebí jako „mučedníka Kristova“ a je rovněž velmi respektován a obdivován moderními ukrajinskými nacionalisty. Proč? Právě tento polský okupační překryv dal vzniknout tomu, co ukrajinští nacionalisté vidí jako základ vlastní identity (k Josafatovi viz Tadeusz Żychiewicz, Josafat Kuncevič, Zvon 1995).
Etnogeneze „ukrajinského národa“ Národy, stejně jako jedinci, se rodí, žijí a umírají. V podstatě, jak to skvěle demonstroval Shlomo Sand ve své knize Vynález židovského národa (The Invention of the Jewish People, Verso, London-New York 2009), bývají někdy národy skutečně vymýšleny, vytvářeny. 20. století nám ukázalo vymyšlení mnoha národů ex nihilo, z ničeho. „Národ“ nemusí mít hluboké historické a kulturní kořeny, nepotřebuje mít legitimní historiografii. V podstatě vše, co je k „vytvoření národa“ třeba, je jisté množství lidí, identifikujících se jako komunita – vše ostatní lze vytvořit/vymyslet později. Tak to ostatně uváděl francouzský myslitel Ernest Renan, který přišel s pojetím národa jako neustálého plebiscitu. Tudíž argument některých Rusů, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje, je zásadně chybný: pokud existuje dostatek lidí, identifikujících se jako „Ukrajinci“, pak „ukrajinský národ“ existuje. Dokud jsou charakteristické společné věci sdíleny jeho členy, nezáleží na tom, že po tomto národu neexistují žádné stopy v historii nebo že jeho zakládající mýty jsou absurdní. Z tohoto hlediska je existence ukrajinského národa, zásadně se lišícího od ruského, nepopiratelnou realitou. A to je obrovský úspěch římské církve – uspěla ve svém přání odtrhnout západní Rusy od jejich historických kořenů a vytvořit nový národ: tedy Ukrajince. Jako vedlejší, avšak důležitou věc bych poznamenal, že Mongolové hráli podobně klíčovou roli ve vytvoření moderního ruského národa. Tak to dokládá velký historik a archeolog Lev Gumiljov (1. 10. 1912-15.7. 1992), který se věnoval systematicky nejen etnogenezi Rusů, ale i dějinám kočovných národů. Nakonec, jaké jsou „základní kameny“ ruské kultury? Kultura Slovanů před pokřesťanštěním Ruska v 10. století? Ano, ale minimálně. Pokračování římské civilizace po pádu 2. Říma? Ano, do jisté míry, ale není to klíčové. Přijetí křesťanské víry po 10. století? To rozhodně. Ale ruský „stát“, který vyrostl z malého Velkovévodství moskevského, byl utvářen mongolskou kulturou a státnictvím (jak uváděl i historik Nikolaj Michajlovič Karamzin, 1766-1826, Obrazy z dějin Říše ruské, Odeon, Praha 1984), nikoliv Byzancí či starodávnou Rusí. O určitý portrét ruské kulturní tradice jsem se pokusil v knize Nové čtení Marxe II. (Plzeň 2012). Nebylo by nesprávné říct, že starodávná Kyjevská Rus nakonec dala zrod dvěma rozdílným národům: ukrajinskému, jehož otcem byla papeženská okupace, a ruskému, jehož otcem byla mongolská okupace. V tomto smyslu je rusofobní výrok markýze de Custine „Grattez le Russe, et vous verrez un Tatar“ (podrbejte Rusa a uvidíte Tatara) správný. Po „podrbání nacionalistického Ukrajince“ se objeví stoupenec římského katolicismu. A zde již nechci pokračovat v líčení historie Ukrajiny, protože si myslím, že jsem jasně řekl to podstatné- ukrajinský národ je produktem tisíc let starého konfliktu katolického Říma a ortodoxního křesťanství. „Moderní“ ukrajinská národní identita ukrajinských nacionalistů je v podstatě soustředěna kolem fanatické, absolutně iracionální a paranoidní nenávisti k Rusku a strachu z něj. Tím neříkám, že všichni lidé, kteří žijí na Ukrajině, se této hysterické rusofobie účastní, to vůbec ne, ale nacionalistické tvrdé jádro rozhodně ano. A tato skutečnost je tak klíčová, že jsem nutně musel udělat tuto dlouhou odbočku do starodávné historie, abych to vysvětlil.
Je potřeba dodat jednu další věc: římská církev prošla obrovskými změnami ve 20. století a dokonce její jezuité se odchýlili od tradic a myšlenek svých předchůdců z doby protireformace, s nimiž máme my Češi tak smutné zkušenosti. Ačkoliv nenávist k ortodoxním křesťanům a Rusům stále v jistých římských kruzích existuje, byla z velké části nahrazena přáním „začlenit“ nebo spolknout ortodoxní církev do papežství prostřednictvím tak zvaného „ekumenického dialogu“. Co se týká řadových pravověrných římských katolíků, ti o této historii naprosto nic netuší, protože se ji samozřejmě nikdy neučili. Konečný cíl „militantních stoupenců papežství“ je stále stejný - podrobení papeži. Ale metody a emoce se změnily: bývala to nenávist a teror, nyní je to „dialog lásky“. Mezi ukrajinskými nacionalisty a Uniaty se však způsob myšlení prakticky nezměnil. Od případů jako byl Stěpan Bandera po jeho moderní následovníky jako Dmytro Jaroš, vůdce Pravého sektoru, se ukrajinští nacionalisté drželi vražedné nenávisti Josafata Kunceviče, a odtud pramení ony šílené výroky, se kterými tito pánové přišli. Nyní poskočíme o tři století vpřed a podíváme se na kořeny fašismu a takzvaného národního socialismu na počátku 20. století. Musíme tento skok udělat ne proto, že tato století nebyla pro Ukrajinu důležitá – byla, a velmi – ale kvůli času a prostoru. Klíčovým rysem doby, kterou vynecháme, byl na jedné straně vzestup moci Ruska, které se stalo za Petra I. Velikého impériem, a na druhé straně oslabení polského a litevského státu. Což skončilo trojím dělením Polska- okupací Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Východ polskolitevského soustátí spolklo ale Rusko. .........................................................................
Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování 2. díl: Fašismus a fašismy Drang nach Osten není jen věcí nacistů Druhá světová válka byla svědkem vítězství „spojeneckých mocností“ nad „mocnostmi osy“, jak se (snad ještě) učí už na základních školách. Je to pravda, ale důležité je uvědomit si, jaké byly mezi státy osy významné rozdíly. Stejně tak i mezi státy spojenců. Například Francie a Jugoslávie byly součástí bloku spojeneckých mocností. Jenže čí režim v nich byl legitimní? Pétainův, nebo de Gaullův? Paveličův, Titův či Michailovičův? Ostré rozdíly mezi těmito entitami nemá smysl zastírat. Nelze přehlížet ani rozpory a odlišné zájmy Sovětského svazu, Britského impéria a USA. A co Pétain, Hitler a Hirohito? Byli to spojenci, o tom nemůže být pochyb, ale sbližovali je jen vnější nepřátelé. Vnitřní struktura oněch zemí byla odlišná. To platí i o Hitlerových fašistických spojencích v Evropě: byl tu Mussolini, ale také Franco, Pétain a Pavelič. Zatímco Hitler a Mussolini byli svým způsobem ateisté (a dokonce fanatičtí antiklerikalisté), Franco, Pétain a Pavelič byli oddanými římskými katolíky. Papežství se nikdy nestavělo úplně pozitivně k sekularistickým nacionalistickým a socialisticky se tvářícím idejím Hitlera nebo Mussoliniho, ale plně podporovalo Franca, Paveliče a Pétaina (o španělském a portugalském fašismu jsem napsal studii Průměrní lidé v roli diktátorů, Sborník Muzea dělnického hnutí II, Praha 2009). Hitler a Mussolini měli masovou oporu u malé buržoazie a
pracující třídy, zatímco Franco, Pavelič a Pétain mohli počítat se souzněním se zájmy finanční elity a šlechty a Hitlera k moci přivedly silné kapitálové kruhy. Ve Francii mělo pétainistické hnutí vždy velmi silný, téměř monarchistický étos a bylo proti republikánským a revolučním tradicím roku 1789. V hloubi duše se samozřejmě ateisticko-populistické a papežskomonarchistické skupiny nezbožňovaly. Ale sjednotila je společná nenávist k židům, bolševikům, Rusům a ortodoxním křesťanům obecně, spolu se silně reakční ideologií. (K nedávné šarvátce v naší Poslanecké sněmovně o vztahu fašismu a katolické církve je možné říci, že Dominik Duka se právem chopil dokumentu Pia XII. Mit brennender Sorge /1937/. Pochybuji ale, že by rozhodně a upřímně odsoudil i fašismus Francisca Franca Bahamonde, když Franco měl v úmyslu vybudovat katolický organický společenský řád. Řekl bych, že tady žádná horlivost od Duky nehrozí). Drang nach Osten není jen věcí nacistů Jak „ateisticko“-populistická, tak papežsko-monarchistická frakce měly společné velmi silné nutkání k tahu na východ, „Drang nach Osten“. Obě se považovaly za nositele kultury “divokým barbarům“ v rozlehlých prostorách Východu. Hitler se nechal unášet i tím, že v Sovětském svazu byl velmi vysoký počet židů v bolševické straně, ve státním aparátu i v armádě (a proto mluvil o žido-bolševismu), zatímco papeženci nenáviděli židy, ateisty a ortodoxní křesťany prakticky stejně (Franco rád mluvil o „conspiración judeo-masonica pagada con el oro de Moscú“, čili „žido-zednářském spiknutí, placeném zlatem z Moskvy“). Hitler se díval na východ, aby poskytl půdu a otroky své panské rase, panskému národu (Herrenvolk), ale militantní stoupenci papežství viděli fantastickou příležitost, jak konečně podrobit „fótiovské schizmatiky“ Římu (schizma v 9. století je spojeno s učeným patriarchou Fótiem). Již v předvečer první světové války papež Pius X. (který byl svatořečen v r. 1954) pronesl: „Rusko je největším nepřítelem (římské) církve“ a „pokud Rusko zvítězí, pak zvítězí schisma“ (nezapomínejte, že podle římské doktríny jsou tito lidé neomylní, když mluví z biskupského stolce /ex cathedra/ ve jménu církve a v záležitostech víry). Takže tato dvě původně velmi odlišná hnutí spojila síly a sjednotila se proti arcinepříteli Rusku (ať již ateistickému, židovskému, bolševickému nebo ortodoxnímu – to jim bylo jedno). V prostředí na východ od Polska se tento pestrý koktejl předsudků a nenávisti ujal mezi ukrajinskými nacionalisty, zejména pak na západní Ukrajině. Jeho ztělesněním se stal muž zvaný Bandera. Stepan Andrijovič Bandera se narodil v obci Staryj Uhriniv 1. ledna 1909 v Haliči a byl zavražděn 15. října 1959 v Mnichově. Byl jedním z šesti dětí řeckokatolického kněze. Když mu bylo třináct let, jeho matka zemřela a rozhodující vliv na jeho formování měl nacionalistický otec. Od roku 1919 studoval Bandera na ukrajinském gymnáziu ve Stryji. Dokončil ho roku 1927. Už jako mladý člověk se politicky angažoval a roku 1929 se stal členem Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), která si dala za cíl ukrajinskou samostatnost, a byl posléze jejím dlouholetým předsedou. Bandera působil na území, které patřilo Polsku, a jako velitel prosazoval i teroristické akce a atentáty na polské činitele. V roce 1934 se podílel na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého. To mu vyneslo trest smrti, který byl o něco později změněn na doživotní trest odnětí svobody. O podvratné činnosti banderovců na Podkarpatské Rusi v letech 1938-1939 by mohli vyprávět i naši historici (z území, které si
nárokovali ukrajinští nacionalisté, mělo Československo 2%, Rumunsko asi 3%, Polsko asi 20% a Sovětský svaz asi 75%). Část bojovníků z banderovských řad se cvičila na území Slovenského štátu pod dozorem instruktorů SS s cílem, aby pronikli na polskou Ukrajinu a tam pomáhali porážce Polska. Z vězení se Bandera dostal až po porážce Polska díky Němcům. V tomto roce se OUN rozdělila na dvě části. OUN-B, vedená Banderou, byla daleko radikálnější, pokud jde o používané prostředky, a Němce viděla jen jako podmínečného partnera v případech, kdy se jí to bude hodit. OUN-M, vedená Andrijem Melnykem, sledovala linii diktovanou Němci a vnímala Německo jako svého strategického partnera. Po napadení Sovětského svazu Německem Bandera využil situace a 30. 6. 1941 vyhlásil ve Lvově samostatný ukrajinský stát. Jeho premiérem měl být Jaroslav Steck (historikové tvrdí, že jeho antisemitské postoje jsou dobře doložitelné). Bandera se dohodl s Melnykem, který učinil prohlášení samostatnosti v jiné části Ukrajiny. Po dvanácti dnech Němci ukrajinské předáky zatkli, odvezli je do Berlína, donutili je deklaraci nezávislosti odvolat a poslali je do koncentračních táborů. Banderu do Sachsenhausenu (jiné zdroje uvádějí i Osvětim). Na podzim 1944 ho propustili a zagitovali ke spolupráci. Bandera pak řídil Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), která byla aktivní na západě Ukrajiny až do začátku padesátých let 20. století. Bandera řídil UPA i ze svého mnichovského exilu. Na vrcholu své činnosti měla UPA asi 35 000 mužů a mezi její oběti se řadí například sovětský armádní velitel v čele 1. ukrajinského frontu N. F. Vatutin. Bandera věřil ve Třetí světovou válku, kterou měli proti Sovětskému svazu vyhrát Američané. Podle polských historiků UPA (vytvořená na jaře v létě 1943) zlikvidovala fyzicky 100 tisíc Poláků, Židů a Čechů v oblasti Volyně. Půl milionu Poláků bylo nuceno kvůli tomuto násilí z regionu uprchnout, jak před časem připomněl i polský prezident Komorowski (iDnes, 24. 7. 2013). Stepan Bandera tento teror nikdy neodsuzoval, nýbrž ho výslovně schvaloval. Ozbrojeným silám SSSR, Polska a Československa se podařilo potlačit oddíly UPA v roce 1947. Některé hloučky banderovců v horách vydržely až do poloviny padesátých let. Části banderovců se podařilo dostat přes Československo do americké okupační zóny. O bojích s banderovci na československém území a o jejich síti viz Václav Slavík, Pravá tvář banderovců, Orbis, Praha 1948. Na našem území se ještě v roce 1948 vyskytovaly jednotky banderovců na 120 místech (od 1. 5. do 20. 9. 1948). Slavík dokumentuje i fakt, že existovala součinnost jednotek SS, hlinkovců a banderovců. Násilí plodí násilí, a tak 15. 10. 1959 Stepana Banderu stihla smrt před jeho domem v Kreitmayerstraβe. Jeho vrahem byl agent KGB Bohdan Stašynskyj. K Banderově odkazu se ukrajinští nacionalisté hlásí dodnes. I ukrajinský státní znak je blízký „trojzubci“ banderovců, což jsou stylizovaná písmena V U V (na stranách V, uprostřed U a má to být zkratka Ukrajina Vladimíra Velikého). Ukrajina Vladimíra Velikého je vyjádřením snu o teritoriálním rozšíření Ukrajiny. Viktor Juščenko byl oslavován jako muž demokracie a pamatuji si, jak řada lidí na znamení podpory takzvané oranžové revoluce při jeho projevu v Evropském parlamentu ve Štrasburku měla na krku oranžové šály. Tento Juščenko udělil 22. ledna 2010 Banderovi titul Hrdina Ukrajiny „za obranu národní ideje a boj za nezávislý ukrajinský stát“. Vysoké ocenění převzal z rukou Juščenka vnuk Stepana Bandery. Juščenkův akt kritizovalo nejen Rusko, ale i
antifašistické a odbojové organizace, mimo jiné i na Slovensku, kde banderovci také zanechali krvavou stopu. Zato předsedkyně české Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová demonstrovala svůj rozhled tím, že Juščenkův čin komentovala slovy „zaplaťpánbůh za to, že učinil ten krok“. Za Janukovyče pak Banderovi titul Hrdina Ukrajiny odebral v lednu 2011 oblastní soud v Doněcku. Banderovci byli zhusta podporováni řeckokatolickou církví, z níž pocházel i sám Bandera. Proto byla v SSSR zakázána a znovu povolena až za Gorbačova. U nás byla obnovena v době Pražského jara. Na stránkách Parlamentních listů jsem se dotkl i „ukrajinské“ divize SS Galizien (u příležitosti nedávných oslav této divize ve Lvově). Podotýkám, že v rámci Druhé světové války patřila k nejkrutějším a nejzavilejším. Někteří autoři soudí, že nejodpornější zvěrstva druhé světové války nebyla spáchána Hitlerovými silami, dokonce ne ani SS, ale těmi, kteří byli podníceni a inspirováni Vatikánem: chorvatskými Ustašovci Ante Paveliče (viz třeba tábor Jasenovac) a ukrajinskými nacionalisty (velmi silné je vylíčení poměrů v táboře Treblinka, které podal Richard Glazar, Treblinka: slovo jak z dětské říkanky, GplusG, Praha 2012; dozorci v tomto táboře byli právě ukrajinští fašisté). Roman Šuchevyč, oslavovaný v květnu ve Lvově při pochodu na oslavu SS divize Galizien, udělal se svými jednotkami z východní Haliče a Volyně peklo, kde bojoval nakonec každý s každým. Ustašovci a Banderovci byli posléze poraženi. Poměrně dost jejich členů přežilo válku a v klidu žilo v západních zemích, většinou v USA a v Kanadě. Tamější moc je držela mimo skutečnou politiku v době studené války, ale bylo možno je kdykoli v případě potřeby aktivizovat. A opravdu, po skončení studené války přišla jejich příležitost: jak při rozkládání Jugoslávie, tak při proměně ukrajinského prostoru. Banderovci založili v roce 1972 v Kanadě nakladatelství Litopys UPA a dnes, v nových podmínkách, toto nakladatelství šíří oslavné publikace o Banderovi a bojích UPA. Od roku 2000 existuje v místě Banderova narození o jeho muzeum (ředitel Stepan Lesiv). Pro dnešek skončíme. Brzo v PL najdete závěr článku s kapitolami Kam kráčí Ukrajina?, Je násilí neodvratné? Co chce Rusko? a Co chce Západ?. Zatím děkuji za pozornost. .........................................................................
Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování 3. díl: Plní se Bismarckův sen? Kam kráčí Ukrajina? Je násilí neodvratné? Je to už dávno, co Otto von Bismarck, pruský a německý kancléř v letech 1862- 1890, formuloval myšlenku, jak postupovat vůči Rusku: „Mohutnost Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejenom oddělit, ale především postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se jenom dívat, jak bude bratr vraždit bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a jejich pomocí změnit uvažování jedné části velkého národa až do toho stádia, kdy bude nenávidět vše ruské. Vše ostatní je jenom otázka času.“ Bismarck se vyhýbal přímému střetu s Ruskem a v duchu von Clausewitze sázel na vnitřní rozklad. Jenže Vilém II. přímou konfrontaci s Ruskem chtěl.
Odchod od Bismarckovy Realpolitik a příklon k Weltpolitik Viléma II. vidí Henry Kissinger (viz Umění diplomacie) jako fatální směřování k 1. světové válce. K Bismarckově myšlence se nyní často vrací Zbigniew Brzezinski, který stojí do značné míry za politikou Baracka Obamy. I on vidí ve sblížení Ruska a Ukrajiny věc, které je třeba všemi prostředky zabránit. I on preferuje, a s ním celá dnešní americká politika, Bismarckovo „řešení“. Kam kráčí Ukrajina? Udělejme si přehled politiků na začátku majdanovského převratu. Nejvíce byl vidět dvaačtyřicetiletý Vitalij Kličko. Po skončení své úspěšné sportovní kariéry v roce 2005 se dal se na politiku a založil Ukrajinskou demokratickou alianci pro reformy (UDAR, česky Úder). Ve volbách tato strana skončila na třetím místě se ziskem 13,96% hlasů a 40 mandátů. Překážkou jeho prezidentské kandidatury měl být fakt, že žije střídavě na Ukrajině a v Německu. Podle ukrajinských zákonů musí kandidát žít v zemi nejméně deset let. V minulosti Kličko dvakrát usiloval o post kyjevského starosty a jednou skončil druhý. Teď je poslancem Verchovné rady (parlamentu). Boxerský šampión se narodil v roce 1971 v Bělovodsku v Kyrgyzstánu. Je synem sovětského důstojníka, armádního pilota, který působil několik let i v české Mimoni. Kličko si české prostředí vždy pochvaloval. Od svých 14 let žil na Ukrajině, vystudoval vyšší odbornou školu a získal titul PhD. v oboru sportovní věda a filosofie. Později se zviditelnil premiér Arsenij Jacenjuk a strana Baťkivščina (Vlast). Tento 39 letý politik vystudoval ekonomii a právo. Dostal šanci předvést své schopnosti v praxi, protože byl v letech 2005-2006 ministrem hospodářství. V roce 2007 přesedlal na místo šéfa diplomacie a necelý rok byl předsedou Verchovné rady. Když zavřeli Julii Tymošenkovou, stal se šéfem jejích poslanců ze strany Baťkivščina. Ta ve volbách skončila na druhém místě (25,54 % hlasů; 102 mandátů ze 450). Jaceňuk zkusil štěstí i v prezidentských volbách 2010 a obsadil čtvrté místo se ziskem sedmi procent hlasů. Než vstoupil do politiky, měl advokátní kancelář, působil v bankovnictví, dokonce i jako viceguvernér národní banky. Svého času byl též náměstkem guvernéra Oděské oblasti. A jsme u pětačtyřicetiletého Oleha Ťahnyboka, nacionalistického radikálního vůdce strany Svoboda. Svou stranu profiluje jako bojovnici proti vlivu Ruska na Ukrajině a potírá komunistickou minulost země. PodleŤahnyboka ovládá Ukrajinu rusko-židovská mafie. Jeho strana se v posledních volbách umístila jako čtvrtá a získala více než 10% hlasů a 38 mandátů. Ťahnybok se narodil ve Lvově v lékařské rodině. Sice tvrdí, že jeho rodina byla pronásledována sovětskou tajnou policií, ale přes údajné pronásledování vystudoval medicínu a práva. V letech 1994-1998 byl členem oblastního parlamentu Lvovské oblasti, v letech 1998-2006 byl v národním parlamentu. Pak se vrátil do Lvovského parlamenu a roku 2008 neúspěšně kandidoval na starostu Kyjeva. V roce 2010 kandidoval v prezidentských volbách, které vyhrál jeho největší protivník Viktor Janukovyč. Ťahnybok dostal 1,43 % hlasů. Tedy sice málo, ale o něco více než v prezidentských volbách roku 2014. V roce 2012 se dostal do Verchovné rady a je jejím poslancem (skutečným vůdcem strany Baťkivščina vždy byla Julia Tymošenková, ale od chvíle, kdy jiJanukovyč poslal do vězení, nemohla se převratu účastnit přímo). Většina západních pozorovatelů kyjevských událostí opomněla položit otázku, jestli by jakákoliv z těchto politických figurek mohla řídit demonstranty na náměstí Majdan. Dokonce se ani nepozastavili nad faktem, jak to, že dav, vyzbrojený kameny, baseballovými pálkami,
železnými tyčemi a Molotovovými koktejly, byl „náhle“ nahrazen organizovanou a dobře vyzbrojenou silou, kterou lze označit pouze termínem ozbrojenci. Tato síla, která byla schopna ostřelovat, se neskládala z členů UDAR, Batkivščina či strany Svoboda. Skutečným vlastníkem Majdanu byl Pravý sektor, teroristická organizace vedená Dmytro Jarošem. Dnes vidíte jeho bojovníky i na východě Ukrajiny. Dmytro Jarošovi je 42 let a narodil se ve východoukrajinském Dněprodzeržinsku. Po ukončení střední školy se začal angažovat v neoficiálních organizacích a v roce 1989 vstoupil do protikomunistického Ukrajinského lidového hnutí za přestavbu (Ruch). Hnutí se postupně změnilo na politickou stranu, jejímž hlavním cílem se stala nezávislost Ukrajiny. V letech 1989 až 1991 sloužil Jaroš v sovětské armádě. V roce 1994 vstoupil do nacionalisticky profilovaného hnutí Trojzubec Stepana Bandery. Pro něho je Bandera národním hrdinou. V letech 1996-1999 byl šéfem Trojzubce, v jeho vedení je dosud. V současnosti vede Pravý sektor, hnutí, jehož základ tvoří militantní fanoušci fotbalového klubu Dynamo Kyjev. Sektor je slovo, které se váže k rozmístění fanoušků na tribunách. Ve skutečnosti ale Jaroš organizuje aktivisty pravicové orientace z celé země. K neonacistům nepatří jen Trojzubec, ale i Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská národní sebeobrana (UNA-UNSO) a Bílé kladivo. Pravý sektor (když se tolik mluví o evropských hodnotách na Majdanu) nepodporuje integrační snahy Ukrajiny, podporuje výchovu k patriotismu a boj za čest a slávu ukrajinského národa všemi prostředky a všemi metodami. Jaroš nenávidí Rusy a o komunistech mluví jako o dobytku. Sám sebe sice nevidí jako antisemitu, ale Židy řadí mezi menšiny, které Ukrajincům brání být pány ve vlastní zemi. Jaroš skončil roku 2001 studia ukrajinské literatury a ukrajinštiny na filologické fakultě Drohobyčské pedagogické univerzity. Hlavní postavy už známe, teď se vrátíme k událostem na Majdanu. Fotografie z Majdanu vypadají, že mohly být pořízeny v Čečensku během války. To proto, že mnoho ukrajinských nacionalistů bojovalo na straně wahabbistů (rigidní, militantní forma islámu) v Čečensku, často pod vlajkou teroristické organizace UNA-UNSO (Nacionalistická ukrajinská organizace). Bojovali také v Gruzii proti Rusku; právě proto navštívil bývalý gruzínský a silně proamerický prezident Saakašvili dvakrát náměstí Majdan. Logicky se musíme ptát, jak velká část lidí na Ukrajině podporujeJaroše a jeho Pravý sektor. Těžko říct, ale pravděpodobně relativně četná, ale vzhledem k ukrajinské populaci malá menšina. V prezidentských volbách dostal Jaroš, stejně jako Ťahnybok, jen jedno procento hlasů. Zatímco Kličko a Tymošenková ustoupili do pozadí, vliv Jaroše a Ťahnyboka trvá. Mají sice procentuálně slabou podporu, ale nabízí se srovnání: většina Čečenců nebyli wahabbisté, většina Chorvatů nebyli Ustašovci a většina kosovských Albánců nebyla v KLA – to však nezabránilo těmto malým, ale dobře vyzbrojeným skupinám mít rozhodnou kontrolu nad událostmi. Častokrát o průběhu dění rozhodují dobře organizované menšiny. Nový ukrajinský režim se kvůli tomu octl ve velmi obtížné situaci: buď se podvolí agendě fašistů a radikálních nacionalistů jako je Jaroš a jeho lidé z Pravého sektoru, nebo riskuje, že bude smeten jejich ozbrojenou vzpourou. Ti sice dostali v prezidentských volbách od voličů minimální podporu, ale politický vliv mají stále. V tom je vratkost pozicePetra Porošenka,
který evidentně čeká na podzimní parlamentní volby, od nichž si slibuje, že se vytvoří jiný poměr sil v parlamentu. I „karatěľnaja operacija“ na východě země ukázala, že ukrajinská armáda existuje prakticky jen na papíře a že policejní síly nejsou ve stavu, aby mohly vnutit svoji autoritu extremistům. Ani pád stotisícového Slavjansku neznamená definitivní obrat. Dobývat milionové město jako Doněck bude jiná káva. Už prezidentování Juščenka ukázalo, že tak zvaní „umírnění“ nacionalisté se neustále podbízejí extremistům. Juščenko dokonce učinil z Bandery „ukrajinského hrdinu“ a vydal rovněž hezké poštovní známky s jeho podobiznou. Tento čin je pro lidi, kteří neznají ukrajinskou historii, zdánlivě neškodný. Jenže ve skutečnosti šlo o rehabilitaci genocidní ideologie. Vyslalo to děsivou a pobuřující zprávu východním Ukrajincům a Rusům na Ukrajině: jsme tady znovu a budeme jednat. Západní politici povětšinou přehlédli, že k podobné situaci došlo v Chorvatsku v okamžiku rozpadu Jugoslávie: Chorvati, dokonce i tak zvaní „umírnění“, nevymysleli nic inteligentnějšího, než že hned znovu zavedli kostkovanou vlajku Paveličových Ustašovců jako „chorvatský národní symbol“. Do jaké míry to vybudilo Srby v Krajině chopit se zbraní je diskutabilní, ale zcela určitě to nijak nepomohlo smíření obou národů. Totéž se nyní odehrává na Ukrajině. Mimo žlutomodrých vlajek západní Ukrajiny lze vidět také spoustu rudočerných vlajek, tedy vlajek banderovců, spolu s všemožnými neonacistickými symboly. A opět, opravdu nezáleží na tom, kolik Ukrajinců chce etnicky vyčistit svou zemi, jako to chtěli banderovci. Záleží na tom, jak jsou tyto vlajky vnímány na východní Ukrajině nebo jak je vnímá sedm milionů Rusů, žijících na Ukrajině. A 50% Ukrajinců prý mluví rusky. Nacionaistické ideologie jsou na vzestupu všude tam, kde došlo k „vyvanutí univerzalistických ideologií, jako byl komunismus. Reakce na majdanovský puč byla okamžitá. Hodně často sleduji ruské televize, a tak si dobře vybavuji záběry na popřevratové shromáždění v Sevastopolu. Před Majdanem se na shromážděních na východě země objevovaly téměř výhradně ukrajinské žlutomodré vlajky. Poté, ale ještě před připojením Krymu k Rusku, už dominovaly vlajky ruské, s několika roztroušenými vlajkami ruského námořnictva. Lidé byli buď naštvaní, nebo vyděšení. Pravděpodobně obojí. A potenciál násilí se velmi brzy začal závratnou rychlostí zvětšovat. Dnes už jsou tisíce obětí na životech. Viděl jsem i záběr, kdy se prorežimní aktivista snažil uspořádat provládní promajdanovskou demonstraci v městě Kerč, a velmi brzy narazil. Rozzuřený dav ho častoval výkřiky „vypadni!“ a „fašisti!“. Policejní složky následně ztratily nad situací kontrolu a dav začal nacionalistického aktivistu napadat. Politici USA a EU ignorovali buď ze stupidity, nebo záměrně fakt (stejně jako v případě Chorvatska a Bosny), že strach plodí násilí, které se obrací rychle v ještě větší míru strachu a začíná začarovaný kruh, který je potom téměř nemožné zastavit. I na Ukrajině politici USA a EU otevřeli cestu vzájemné vazbě strachu a násilí. Takže kam odtud směřujeme?
Někteří západní politici si naivně mysleli, že charizmatická Julija Tymošenková může zachránit jednotu Ukrajiny. Neodhalili ani nedostatečnost politických, morálních a osobních kvalit Ťahnyboka aKlička a přehlíželi až přílišnou Jaceňukovu „pružnost“ a ochotu propůjčit se k čemukoli. Janukovyč se stal brzy politikem patřícím minulosti, v tom mezi lidmi na Ukrajině panovala shoda. Zdálo se, že přišla chvíleTymošenkové, jenže její představení na Majdanu s kolečkovým křeslem, odulou tváří a dryáčnickým hysterickým projevem propadlo. Myslím si, že v prostředí plném fašistů stejně neměla šanci. Postupně začala ustupovat do pozadí. A její reakce na masakr v Oděse mne osobně dokonale zklamala. Snažila se vézt na nacionalistické vlně a masakr přivítala jako vítězství nad ohrožením státu. Jistě, ve srovnání s Jarošem nebo Ťahnybokem vypadáTymošenková „umírněně“ a s Banderou se viditelně neidentifikuje. „Julka“ se oficiálně hlásí k pravoslaví a není řeckokatolického vyznání (což je u nacionalistů móda a znak prozápadní orientace). Nikdy nedávala najevo nenávist ke všemu ruskému. Její ústup souvisí možná s tím, že pochopila situaci- unitární stát je mrtvý, protože ho v této podobě nelze udržet, mají-li fašisté skutečný vliv. Stáhla se kvůli nové konstelaci sil. Je násilí neodvratné? Soudnému člověku je jasné, že Ukrajina nemůže být rozšířená Halič (Halyčyna). Ukrajinu jako rozšířenou Halič by chtěli nacionalisté, kteří svým počínáním objektivně ženou vývoj k rozdělení Ukrajiny, i když to nemají v programu. To se ale může uskutečnit jen násilným způsobem. Pokud jde o možný rozpad země, hlavní příčinou nebudou paradoxně stoupenci Bandery. Někteří z nich v podstatě mluvili ve prospěch odtržení západní Ukrajiny od zbytku země. Pokud vím, jsou v menšině, ale přesto je zajímavé, že aspoň někteří z nich jsou si vědomi, že pokus přeměnit celou Ukrajinu na zvětšenou Halič prostě nejde z důvodu naprosto odlišného historického vývoje. Většina nacionalistů je zarytě proti jakémukoliv rozdělení země, a to ze dvou důvodů. První- prestiž. Tito nacionalisté si uvědomují, že „jejich“ Ukrajina je ve skutečnosti mnohem menší, než Ukrajina zděděná ze sovětské éry. Druhý- peníze. Uvědomují si, že veškeré skutečné bohatství Ukrajiny je na východě: průmysl, uhlí, železná ruda, nyní i břidlicový plyn. A hlavně, Američané, kteří celou dobu vodí kyjevské loutky na špagátkách, chtějí Rusko odstavit od zdrojů východní Ukrajiny a od ukrajinského černomořského pobřeží. Takže pokud někdo očekává, že nacionalisté budou poklidně souhlasit s civilním rozvodem západu a jihovýchodu, je to jen jeho zbožné přání. Nestane se tak, aspoň ne v referendu nebo v jakékoliv jiné formě konzultací. Česko-slovenský rozvod tu možný není. Historie nám také říká, že není možné přinutit dvě skupiny koexistovat, když se vzájemně nenávidí a bojí se. Tedy možné to je, ale se spoustou násilí. Situace na východě je také daná tím, že Janukovyč jako zástupce regionů na jihovýchodě Ukrajiny je politicky mrtev. Jeho Strana regionů prakticky explodovala a v Charkově, v Sevastopolu a v dalších městech východu se objevují noví politici. Tito noví politici usilují o federalizaci Ukrajiny. Lokálně organizují sebeobranné síly a populace, jak ukázal případ Luhanska a Doněcka, je připravená bojovat za prosazení svých zájmů, tedy federalizaci Ukrajiny a práva ruštiny. Vzhledem k okolnostem je to pozitivní vývoj. Záporný je fakt, že
východní oligarchové (třeba Taruta neboKolomojskij) jsou stále v politické hře, stále připraveni podvést vlastní lidi pro svůj zisk. Místní politické síly jsou, podle všech známek, poněkud amatérsky organizovány. O všech těch konfliktech, spojených s děním na východě, jsem mnohokrát psal v Parlamentních listech. A nakonec je zde velká porce nejistoty ohledně Ruska. O tom, co chce Rusko a co Západ, si povíme zítra, a tím ukrajinské téma opustíme. Děkuji. .........................................................................
Ukrajinský nacionalismus: jeho kořeny, podstata a směřování Závěrečný díl: Co vlastně chce Rusko? A Západ? Co vlastně chce Rusko? Jsem přesvědčen, že Rusko dává přednost nerozdělené Ukrajině. Oddělená a nezávislá Ukrajina pro Rusko znamená především způsob, jak se vyhnout zatažení do občanské války. Pokud by Porošenko po nějaké době dokázal potlačit neonacisty a vyjednat nějaký modus vivendi mezi západní Ukrajinou a Kyjevem na jedné straně a východní a jižní Ukrajinou na druhé straně, je pravděpodobné, že Porošenko a Putin najdou nějaký mírový a pragmaticky orientovaný způsob koexistence. Nebudou se sice mít rádi, ale to není nutné. Vzájemně prospěšné, civilní a pragmatické vztahy jsou představitelné. „Čokoládový král“ Porošenko bude své produkty těžko vyvážet do EU, ale do Ruska je exportovat může. Podle mě je to nejpravděpodobnější možnost vyřešení situace a Kreml jí patrně dá přednost před jinými řešeními (což jen ukáže, jak blázniví jsou ukrajinští nacionalisté i Victoria Nuland a Susan Rice, když blouzní o ruské invazi na Ukrajinu). Další eventualita je, že nacionalisté převezmou úplnou kontrolu nad celou Ukrajinou. To se zdá zatím nemožné. V případě takového vývoje by rusko-ukrajinské hranice asi připomínaly hranice mezi SRN a NDR z doby studené války. Z vojenského hlediska to není naprosto žádný problém, ostatně i Američané si vybudovali svou zeď mezi USA a Mexikem. Pokud by NATO do svého rámce integrovalo Ukrajinu a prosadilo své základny tak blízko ruskému území, rakety by do Moskvy doletěly za necelou jednu minutu. V tom případě by se ale naopak tyto základny mohly stát zajímavými cíli ruských zbraní (Rusko by patrně nasadilo dostatek vlastních raket, třeba Iskanderů, aby pokrylo seznam těchto vojenských základen NATO). Co se týká Černomořské flotily, ta je už mimo dosah amerického apetitu. To, že Američané nakupovali jak diví nemovitosti na Krymu, už nic neznamená, stejně jako smlouva, kterou dostali na rekonstrukci Námořní akademie. Zatímní průběh „trestné operace“ (karatěľnaja operacija) naznačuje, že snaha nacionalistů podrobit si jih a východ selže, a to přes praktický úspěch v případě Slavjansku. Zdá se, že to Porošenko do jisté míry pochopil a hledá nějaké východisko ze slepé uličky. Údajný projekt o pacifikaci východu, který ukrajinské elitě připravila Rand Corporation a který obsahuje plány na vytvoření internačních táborů pro muže ze separatistických oblastí od 18 do 60 let, je snad jen fantasmagorie.
Existuje sice snaha zatáhnout do konfliktu Rusko, ale není pravděpodobné, že se tak stane, ačkoliv pro Rusko ukrajinská armáda nepředstavuje žádný vážný problém. Co se týká NATO a USA, ty nemají prostředky k nasazení nějakých „kombinovaných spojených úderných sil“, aby zastavily a porazily ruskou armádu na Ukrajině. Varianta vzájemně ničivé jaderné války kvůli Ukrajině je hloupost, takže jediný výsledek by byla vlna rusofobie a nová forma studené války. Byl by tu opět jasný, viditelný nepřítel a prostředek kontroly Západu ze strany USA. Nastal by vysněný stav pro americký vojensko-průmyslový komplex a pro nárůsty zbrojních rozpočtů. To rozhodně není to, co Rusko nebo Čína potřebují. A přesto je to reálné riziko, a to v případě, že na Ukrajině vypukne skutečná občanská válka. Jednou z „nejméně špatných“ možností, jak se vyhnout takovému scénáři, by bylo zajistit, aby východní a jižní Ukrajinci byli dostatečně silní a odrazili „trestnou výpravu“ nacionalistů sami. Ruská armáda by tak zůstala mimo ukrajinský konflikt. Takže Kreml je nucen provést obtížné rozhodnutí: musí určit, zda a jak napomoci tomu, aby lidé východní a jižní Ukrajiny byli jednotní, organizovaní a dostatečně odhodlaní se účinně postavit ukrajinským fašistům. A samozřejmě podporovat jakoukoli možnost najít v Kyjevě někoho, kdo by válečné šílenství zastavil. Znamená to posílit ostrahu ruských hranic a připravit se na zvládnutí velkého počtu uprchlíků, kteří by nevyhnutelně překročili hranice. Signály takového přílivu uprchlíků už máme z rostovské oblasti. Ale Moskva se bude bránit tomu, aby byla do konfliktu vtažena přímo. A Západ? Psal jsem opakovaně, že USA a EU mají na Ukrajině velmi odlišné záměry: EU chce trh pro své zboží a služby, USA chtějí co nejvíce ekonomicky i politicky poškodit Rusko a zároveň svázat ruce EU, jejíž projekt východního partnerství je nyní v troskách. Byrokrati EU prokázali svou naprostou neschopnost, jak zajistit cíle, prospěšné Evropské unii. Cíl americké zahraniční politiky má tu výhodu, že je prostý. Destabilizace Ukrajiny má za cíl poškodit EU i Rusko. Američané (jak jsem psal v řadě článků, například „Přes kopírák?“) prosazují svůj vliv šířením chaosu po světě prostřednictvím „demokratických revolucí“. Poslední z nich potkala Ukrajinu. Na Ukrajině se má zrodit nová studená války jako prostředek americké kontroly Západu. To Putin ví. I ty nejlepší plány jsou zničeny, když narazí na meze lidského faktoru a na lidskou hloupost. Arogance a neschopnost porozumět kulturním rozdílům a odlišným zájmům je pak základem selhání a výbuchu. Příkladem jsou četné převraty v arabských zemích, shrnované pod pojem „arabské jaro“. Převratů, které jsou spojovány s koncepcemi Gena Sharpa, bylo už dvacet sedm. Ale v žádné z těch zemí nebyla nastolena stabilita. Můj závěr? Do značné míry pesimistický Pokus o shrnutí popřevratového vývoje Běloruska, Ruska a Ukrajiny udělali S. G. KaraMurza a S. G. Musijenko (Kuda iďom? Belarus´, Rossija, Ukrajina, Eksmo, Algoritm, Moskva 2009). Od té doby nastala řada změn, v případě Ukrajiny bohužel výrazně k horšímu.
Budoucnost Ukrajiny vypadá chmurně. HDP Ukrajiny je oproti roku 1992 45% (Ruská federace má 130%, ale to je včetně jelcinovské destrukce; Bělorusko má 260%). Státní dluh Ukrajiny je (při HDP 153 mld. USD) 145 mld. USD. Kapitál, který unikl za hranice, je 167 mld. USD. 100 nejbohatších obyvatel Ukrajiny má podíl na národním bohatství 38%. Zubožení země a nerovnost jsou strašné. Klesají devizové zásoby centrální banky (v roce 2011 38 mld. USD, na začátku roku 2014 23 mld., krizi průmyslu z roku 2012 se nepodařilo překonat). Uplatnění ekonomické části Asociační dohody s EU povede podle dostupných analýz k tomu, že HDP Ukrajiny se propadne na polovinu současného, už tak velmi bídného stavu. Ani jeden z ukrajinských politiků, které převrat vysunul do popředí, nemá nějaký reálný plán na stabilizaci ekonomiky. Ukrajina se odstřihla od ruského trhu. Šokující výroky ukrajinských předáků přicházejí i teď. Nazve-li například Arsenij Jaceňuk údajné separatisty „podlidmi“, je to připomínka nacistického slovníku. Stejně tak, jestliže současný ukrajinský prezidentPorošenko mluví o tom, že „trestná výprava“ má zbavit Východ Ukrajiny „parazitů“. A americký kongres už ve dvou čteních projednal zákon 2277. Ten předpokládá konkrétní akce vůči Ruské federaci, zaměřené proti zvolené reprezentaci Ruské federace s cílem dosáhnout změny režimu. Rusko podle Kerryho už není přítel a partner, ale protivník. Tedy další studená válka?
Zdroj: http://www.ransdorfmiloslav.com/ Publikováno: 6. - 10. července 2014
