Národy a nacionalismus

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Národy a nacionalismus Bakalářská práce

Autor:

Milan Kroupa Veřejná správa a práva Evropské unie

Vedoucí práce:

Písek

Mgr. Michal Houska

Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji,

ţe

jsem

bakalářskou

práci

zpracoval

samostatně

a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Slaníku dne 27. 4. 2011

Milan Kroupa

Poděkování:

Zde bych chtěl poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce panu Mgr. Michalovi Houskovi a vyučujícím na BIVŠ za cenné připomínky a rady, které mi velice pomohly při vzniku této práce.

Anotace Cílem mé bakalářské práce je zhodnotit problematiku spjatou s národy a nacionalismem. Snažím se zachytit a popsat charakteristické vlastnosti státu, národa a nacionalismu v období 20. a 21. století. Dále se budu zabývat formou nacionalismu dle Heywooda. Na závěr práce se zaměřuji na český, slovenský a německý nacionalismus, kde se snažím poukázat, na to, jaké mohou být jeho projevy a jak rozdílné mohou být.

Annotation The aim of this bachelor thesis is to make evaluates issues which are connected with the nations and nationalism. I am trying to transcribe and describe the characteristics of the state, nation and nationalism in the 20th and 21st century. Further, I will deal with the forms of nationalism by Heywood. At the end I will focus on Czech, Slovak and German nationalism, and what can be the symptoms of nationalism and how different they can be.

Obsah Úvod .......................................................................................................................... 4 1. Stát ..................................................................................................................... 5 1.1. STÁT VE 20. STOLETÍ .......................................................................................................................................... 6 1.2. STÁT V 21. STOLETÍ ......................................................................................................................................... 13

2. Národ ............................................................................................................... 16 2.1. NÁROD VE 20. STOLETÍ .................................................................................................................................... 17 2.2. NÁROD V 21. STOLETÍ ...................................................................................................................................... 22

3. Nacionalismus ................................................................................................. 25 3.1. NACIONALISMUS VE 20. STOLETÍ ........................................................................................................................ 27 3.2. NACIONALISMUS V 21. STOLETÍ ......................................................................................................................... 29

4. Formy nacionalismu ......................................................................................... 32 4.1. LIBERÁLNÍ NACIONALISMUS ............................................................................................................................... 32 4.2 KONZERVATIVNÍ NACIONALISMUS ........................................................................................................................ 34 4.3. ROZPÍNAVÝ NACIONALISMUS ............................................................................................................................. 36 4.5. PROTIKOLONIÁLNÍ A POSTKOLONIÁLNÍ NACIONALISMUS .......................................................................................... 38

5. Český, slovenský a německý nacionalismus ................................................... 40 5.1. ZDRAVÝ NACIONALISMUS JE TO, CO NÁM ČECHŮM CHYBÍ. ....................................................................................... 40 5.2. SLOVENSKÝ NACIONALISMUS ............................................................................................................................. 42 5.3. NĚMECKO ..................................................................................................................................................... 43

Závěry a doporučení ............................................................................................. 45 Seznam použité literatury ..................................................................................... 47 LITERATURA: ......................................................................................................................................................... 47 INTERNETOVÉ ZDROJE: ............................................................................................................................................ 48 INTERNETOVÉ PUBLIKACE: ....................................................................................................................................... 49

Úvod Cílem práce je pochopit a porovnat otázku národní svébytnosti v Evropě a nacionalistické tendence s ní spjaté. Práce se zabývá vývojem státu, nacionalismu a národů převáţně v časovém úseku 20. a 21. století. Chtěl bych přiblíţit rozdíly, které vznikly mezi jednotlivými národy a jejich chápáním nacionalismu. První kapitola začíná zaměřením se na základní geografickou jednotku národa, kterou je stát. Snaţím se poukázat na provázanosti státu, jednotlivých sloţek státní moci a jejich působení na formování národa a národních identit ve 20. a 21. stol. Dále se v této kapitole podrobně zabývám politickým, historickým, geografickým vývojem za období první republiky, Československé socialistické republiky, aţ po definitivní zánik ČSSR 31. prosince 1992, kdy došlo k osamostatnění a vzniku dvou samostatných národních státu ČR a SR. Opíral jsem se o díla autorů.(A. Gellner, O. Gesset) V druhé kapitole se zabývám charakteristikou pojmu národ. Snaţím se popsat znaky fungování a vzájemné reakce na vývoj jednotlivých národů Evropy. Dále se zaměřuji na to, jak se tyto národy, či národnostní sloţky ovlivňovaly na poli mezinárodních vztahů v období mezi první a druhou světovou válkou.(A. Gellner, M. Hroch, O. Gesset) Tématem třetí a čtvrté kapitoly je Nacionalismus a jeho negativní a pozitivní působení na všechny vrstvy obyvatelstva. Ve třetí kapitole popisuji také vývoj, kriteria a rysy nacionalismu v průběhu 20. a 21. století. Ve čtvrtém, pak přímo klasifikuji členění, formy a struktury nacionalismu. V poslední páté kapitole popisuji přesněji vybrané fáze vývoje českého, slovenského a německého nacionalismu. V českém nacionalismu se zabývám vlivem západních kultur na český národ po roce 1992 do současnosti. Obsahem slovenského nacionalismu je vývoj a rozdělení Slovenska po vzniku protektorátu v roce 1939. V kapitole o Německém nacionalismu, se zabývám utvářením nové identity německého národa, jako reakce na důsledky nacistických zločinů po odsouzení těchto zločinů mezinárodní společností i samotným Německem. Dále pak popisuji přítomnost silné turecké menšiny, která vedla k legislativním změnám v rámci získávání státního občanství (A. Gellner, v. Baar, M. Hroch, O. Gesset). Práci se pokusím koncipovat tak, aby slouţila jako podklad pro výuku v rámci výchovy k občanství.

4

1. Stát Masaryk definoval stát jako: „určitou část člověčenstva, ţijící spolu v určité zemi jakoţto celek organizovaný a historický.“

1

V chápání vzniku státu se přikláněl spíše

k základnímu významu sociálních výbojů, neţ k sociální smlouvě. Tento názor si zachovává platnost podnes. Nejnovější teorie však definují stát nejčastěji jako jednotný soubor mocenských a správních organizací, institucí a funkcí svrchovaně rozhodující o uspořádání určité společnosti na určitém území. Stát je institucí disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony státu. Stát je vymezen státní mocí, státním lidem (státním občanstvím) a státním územím. Svrchovaný stát není podřízen ţádné jiné státní moci a to ani vnější, ani vnitřní. Stát zahrnuje ozbrojené síly, státní aparát (byrokracii), soudy a bezpečnostní sbory (policii). Například ve slovníku cizích slov

2

je stát brán jako určité území a obyvatelstvo pod

svrchovanou státní správou nebo mocí. Max Weber 3 definuje „stát“ jako lidské společenství, které si na určitém území nárokuje pro sebe monopol legitimního násilí. Pokud by neexistovalo násilí jako prostředek vynucování státního zájmu, tak by stát zanikl a místo něj by nastoupila anarchie. Nejnovější teorie však definují stát nejčastěji jako jednotný soubor mocenských a správních organizací, institucí a funkcí svrchovaně rozhodujících o uspořádání určité společnosti na určitém území. Kritéria státu jsou definována v Konvenci o právech a povinnostech států z Montevidea, která byla podepsána roku 1933. Podle této mezinárodní konvence je stát subjektem mezinárodního práva splňující tato kritéria: stálé obyvatelstvo, vymezené státní území, státní moc vláda a státní aparát, schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Montevideo je oblastní Americká konvence, ale principy obsaţené v tomto článku byly obecně uznány v mezinárodním právu. Je otázka, zda tato kritéria jsou dostatečná. V kaţdém případě první tři z uvedených kritérií jsou všeobecně uznávána. Praktickou podmínkou (a v minulosti hlavní) pro existenci státu je samozřejmě jeho uznání ostatními státy.

1

FIBICH, J. Základy politologie Praha: S&M, 1992 ISBN 80-900096-8-9 PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001. ISBN 80200-0607-9 3 WEBER, Max; vybral a uspořádal Miloš Havelka. Metodologie, sociologie a politika, Praha, OIKOYMENH 20092, ISBN 978-80-7298-389-6, s. 243-293. 2

5

Blackwellova encyklopedie politického myšlení 4 se zabývá pojmem stát především ve vztahu k politickému společenství. Velice důleţitým rysem je pevně definovaný řád, od kterého se vyţaduje pevný vztah mezi společenstvím a geografickým územím, neboť stát je forma politické organizace lidské společnosti, která se vyznačuje sdruţením obyvatel na určitém území v právní celek. Jsou zde rysy, které stále přetrvávají, jako jsou pevné mezilidské vztahy a vztahy k jejich majetku. Proto je účel a výsledná činnost státu tak důleţitá. Jednota, kterou vytváří stát, se kryje s hierarchií, ale totoţné být nemusejí. Činnost, kterou udrţuje a vytváří stát, je pokaţdé výlučná a je prosazována v kontrastu s činnostmi jinými, které nejsou v dané společnosti vykonávány. Institucionální reprezentace vůle lidu, tak lze definovat stát jako moderní jev, kterému je umoţněno jak za normálních, tak v extrémních situacích efektivně jednat a to v zájmu zajištění ochrany celku, blaha a práv. Je také podstatné zmínit, ţe stát je velice důleţitou částí při společenské dělbě práce. „Stát je instituce nebo soubor institucí, které se specificky zabývají vynucováním pořádku…Stát existuje tam, kde instituce specializované na vynucování pořádku, jako jsou policejní sbory a soudy, se oddělily od zbytku společenského ţivota. Ony jsou stát.“ 5

1.1. Stát ve 20. století Vznik států sahá hluboko do naší minulosti. Existují státy, které mají dlouhou historii a jsou státy nové, které začaly budovat svojí státnost „bez“ předchozích omylů, které by mohly mít vliv na jejich „ideální“ vývoj. Druhá strana věci je, ţe tyto nové státy nemají z hlediska historických kořenů na co navázat. Nemají svou historii, své kořeny a ani informace ze kterých by mohly čerpat a tím se i případně vyvarovat chyb, které by je mohly váţně ohrozit nebo poškodit. Na počátku 90 let po rozpadu Sovětského svazu započal vznik nových suverénních evropských států, které jsou oficiálně národní, i kdyţ s velkým procentuelním poměrem cizinců na svém území. Mezi tyto státy lze zařadit např. Bělorusko, Arménii, Turkmenistán a Gruzii. Při vytváření států mnohdy dochází k nepokojům a jsou velice často násilného charakteru, ale řešit tuto situaci násilím, není rozhodně nejlepší cesta. Je pravda, ţe tyto státy, kde souţití několika národů, které se mohou velice lišit je problematický, ale je moţný. Nutné je, zajistit klidnou situaci v dané oblasti. Je třeba vytvořit vlastní státní instituce a vládu, jeţ 4

MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přerov: Knihtiskárna J.Strojil, 1995. ISBN 80-85617-47-1, str. 498-500 5 GELLNER, Arnošt.: Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, 1993. ISBN 80900892-9-1, str. 1

6

bude tento nový stát řídit podle svého.

„Československá republika patří mezi takzvané

nástupnické státy po habsburské monarchii a je také dobrým příkladem obtíţí při definování postavení občana ve státě, který byl vytvořen jako stát národní, v našem případě stát českého a slovenského národa.“ 6 Vznik Československa byl výsledkem poráţky Rakousko – Uherska v první světové válce a snahy českých a částečně i slovenských elit odtrhnout se od Rakouska – Uherska. Český exil v čele s T. G. Masarykem, prosazoval během války u mocností dohodu o osamostatnění československého národa. O vytvoření Československé republiky se jako zástupce slovenské inteligence staral M. R. Štefánik, který jako francouzský generál a diplomat ve sluţbách Francie pomáhá T. G. Masarykovi a E. Benešovi v kontaktech na představitele mocností. Aktivně organizoval vznik československých legií především náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku. Jeho organizační úsilí vede k vytvoření disciplinované a akceschopné armády, československé legie, která se stala pádným argumentem v diplomacii. Kromě M. R. Štefánika se doma angaţovali M. Hodţa a V. Šrobár. Úsilí bylo završeno souhlasem mocností a samostatnost Československa byla oficiálně vyhlášena v Praze 28. října 1918. Národní výbor československý převzal 28. října kontrolu státní správy v Praze a vydal zákon o zřízení samostatného státu Československého. Souběţně v Ţenevě vyjednávala delegace Národního výboru s Československou národní radou o podobě nového státu a vydala prohlášení o vzniku samostatného československého státu. Slováci se k samostatnému československému státu připojili 30. října v Martině Martinskou deklarací. Národní výbor vydal 13. listopadu Prozatímní ústavu. Revoluční národní shromáţdění následně slavnostně zvolilo T. G. Masaryka prvním prezidentem Československé republiky. Za první republiky bylo Československo parlamentní demokratickou republikou. První republika byla zaloţena na ideji čechoslovenského národa. Prvním prezidentem republiky byl Národním shromáţděním zvolen T. G. Masaryk, kterého v roce 1935 vystřídal E. Beneš. Československou delegaci na Paříţské mírové konferenci vedli K. Kramář a ministr zahraničí E. Beneš. Konference schválila vznik Československé republiky, jejíţ území zahrnovalo historické území Koruny české a část dřívějšího území Horních Uher. První republika byla mnohonárodnostním státem. Němci a Maďaři otevřeně odporovali novému státu. Československo bylo jednotným státem. Státními jazyky byla čeština a slovenština. Československo vedlo územní spor s Polskem, který byl rozhodnut arbitráţí na Paříţské mírové konferenci v roce 1920. Období Mnichovské krize nastalo, kdyţ se A. Hitler v roce 6

Kolektiv autorů. OBČAN – NÁROD – STÁT – Vznik nových států v Evropě na začátku 20. století. UK v Praze: Pedagogická fakulta, 1996, str. 56.

7

1933 dostal v Německu k moci a prakticky ihned spřádal plány dobytí Evropy a obsazení Československa bylo mezi nimi. Československá republika čelila ve třicátých letech velkému mezinárodnímu tlaku ze strany Německa a v menší míře i Maďarska. Hlavním důvodem byly národnostní spory a především otázka Sudet. Prezident T. G. Masaryk 14. prosince 1935 ze zdravotních důvodů abdikoval. Druhým prezidentem republiky byl 18. prosince Národním shromáţděním zvolen E. Beneš. Československá vláda si byla vědoma nebezpečí a hledala východisko pomocí zahraniční politiky. V červnu 1934 proto navázala diplomatické styky se Sovětským svazem, které nakonec vyústily v květnu 1935 podepsáním spojenecké smlouvy, ve které se Sovětský svaz zavázal k pomoci v případě pomoci Francie. Československá republika v téţe době začala stavět i mohutná pohraniční opevnění, která však nikdy nebyla kompletně dostavěna po celé délce hranice s Německem. Nástup A. Hitlera k moci vedl ke vzniku Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým orgánům poţadavky podle Hitlerova zadání. Od roku 1937 se situace začala dramaticky zhoršovat. Sudetoněmecká strana poţadovala svého zástupce K. Henleina ve vládě, coţ bylo pro československou vládu nepřijatelné. Na začátku roku 1938, jiţ po anšlusu Rakouska, své nároky ještě zvýšila. Vzhledem k neuspokojivým vztahům Čechů a sudetských Němců přijala československá vláda 18. února 1937 Program národnostní politiky, kterým vyšla vstříc poţadavkům sudetských Němců. S tímto dokumentem souhlasily všechny německé politické strany, avšak Sudetoněmecká strana ho ihned zpochybnila a zavrhla. 20. února 1938 Hitler prohlásil, ţe mezi zájem Německa patří ochrana Němců v Rakousku a Československu. V březnu následoval anšlus Rakouska a Československo se dostalo ještě do většího ohroţení. 28. března 1938 navštívil K. Henlein A. Hitlera v Berlíně, přičemţ Hitler Henleinovi deklaroval, ţe SPD musí předkládat takové poţadavky, které budou pro československou vládu nepřijatelné. 21. dubna Hitler a německé vojenské velení rozpracovali podrobnější zásady plánu na útok proti Československu pod krycím názvem „Fall Grün“. Celý spor vyvrcholil na konci září 1938, kdy se v německém Mnichově sešli zástupci čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, aby zde vyřešili otázku Sudet. Na konferenci v Mnichově byla čtyřmi velmocemi přijata Mnichovská dohoda, důsledkem které muselo Československo podstoupit Sudety Německu. Následně důsledkem První vídeňské arbitráţe Československo podstoupilo další území Polsku a Maďarsku. 22. září se uskutečnila generální stávka, jejímţ výsledkem byl pád Hodţovy vlády a nastolení úřednické vlády vedené generálem J. Syrovým. Ve dnech 22. a 23. září probíhala jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem. 23. září vyhlásila československá vláda všeobecnou mobilizaci a o dva dny později odmítla Hitlerovy poţadavky. 26. září vyslal Chamberlain 8

svého vyjednavače H. Wilsona k jednání s Hitlerem do Berlína. 28. září N. Chamberlain upozornil v dopise Hitlera, ţe „vše podstatné můţe dostat bez války a bez odkladu“ 7. Zároveň poţádal Mussoliniho o prostřednictví v mezinárodním jednání o německých poţadavcích. Na Mussoliniho výzvu dal A. Hitler souhlas ke schůzce představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie, která se uskutečnila o den později. Dne 30. září československá vláda mnichovskou dohodu přijala. Za druhé republiky došlo k ústupu československé politické reprezentace před Mnichovskou dohodou podepsanou 29. září 1938, znamenal konec předválečné první republiky. Sudetskými Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, podstoupeny Třetí říši a východní část Československého Těšínska byla podstoupena Polsku. Podobně byla rozhodnutím Německa a Itálie v tzv. vídeňské arbitráţi Maďarsku postoupena území jiţního Slovenska a celá Podkarpatská Rus. Okleštěné Československo existovalo jen krátce. Jiţ 14. března 1939 vyhlásil Slovenský sněm po návratu J. Tisa samostatnost a jako Slovenská republika se stala satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Začátkem druhé světové války odcházeli lidé politicky angaţovaní, zejména Ţidé, kterým Hitler otevřeně vyhroţoval likvidací. Mnozí tzv.: „rasově nečistí“, kteří zůstali – zejména Ţidé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakoţ i političtí oponenti reţimu, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně E. Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení, bylo vyjednáno také mezinárodní uznání a anulace Mnichovské dohody a jejích důsledků. 18. července 1940 uznalo Spojené království rovněţ československou exilovou vládu a v prosinci 1941 Sovětský svaz a Spojené státy americké uznaly československou exilovou vládu. Československá zahraniční vojska bojovala na straně Spojenců. Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli K. Gottwald a R. Slánský. Do odboje proti nacistické okupaci na domácí půdě se zapojili jak demokratické strany, tak komunisté. Jejich společným cílem bylo obnovení Československa v předválečných hranicích a vyrovnání se s kolaboranty a Sudetskými Němci. Významnými organizacemi domácího odboje byli Obrana národa a Ústřední vedení odboje domácího. Obrana národa byla prakticky rozbita říšským protektorem R. Heydrichem. R. Heydrich byl v 27. květenu 1942 zabit skupinou v Anglii vycvičených československých výsadkářů (J. Kubiš a J. Gabčík), vyslaných na území protektorátu v rámci Operace Anthropoid. (Jedná se o nejvýše postaveného nacistického politika zabitého během války.) V reakci na tento čin rozpoutali nacisté vlnu represí, které 7

PACNER, Karel . Osudové okamžiky československa. Praha : Albatros, 1997, 2001. ISBN 80-00-00987-0.

9

stály ţivot mnoha obyvatel Protektorátu. V důsledku nepotvrzených udání byly zlikvidovány vesnice Lidice a Leţáky. V důsledku sílícího odporu proti Hlinkově straně, jejím gardám a zejména spojenectví s Německem, vypuklo na Slovensku dne 29. srpna 1944 protifašistické povstání. Bylo to vystoupení slovenského národa proti politice klérofašizmu a proti nacizmu, které rehabilitovalo Slovensko doma i v zahraničí po druhé světové válce a tím se Slovensko politicky dostalo na stranu vítězů. Protoţe bylo Slovenské národní povstání vyhlášeno předčasně jako reakce na hrozbu vyzrazení a rychlého obsazení a nezapojily se některé posádky ze západního Slovenska, přičemţ největší ztrátu znamenalo nečekané odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východě Slovenska německou armádní skupinou Heinrici 1. – 2. září, bylo znemoţněno rychlé spojení povstaleckého území s jednotkami Rudé armády, která zahájila operaci přes Karpatský Dukelský průsmyk, kde se opevnila německá vojska a v důsledku zdrţení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. SNP bylo po dvou měsících potlačeno. Velení slovenské armády i partyzáni byly nuceni k přechodu na partyzánský způsob boje v horách. Němci jako odplatu za povstání rozpoutali teror, kterému padly za oběť i ţeny a děti. Přitom vypálili 90 slovenských obcí a osad a po ukončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. Podobně se nacisté chovali i na Moravě, kde došlo na podzim roku 1944 k rozmachu partyzánského odboje. Po rozvinutí karpatsko-dukelské operace dne 6. října 1944 bylo v lednu 1945 zahájeno osvobozování Slovenska, na němţ se výrazně podílel i 1. Československý armádní sbor. V dubnu probíhaly těţké boje ve dvou směrech na jihovýchodní Moravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se jiţ následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo v květnové povstání českého lidu. 5. května 1945 propuklo povstání i v hlavním městě Praze. Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímţ de-facto skončila druhá světová válka v Evropě. Po skončení války za Třetí republiky v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině. Nová vláda byla ustavena v Košicích 4. dubna a v květnu se přesunula do Prahy. Na základě dohod z Postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protoţe Postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný odsun i pro občany maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s vládou maďarskou dohodu o tzv. výměně obyvatelstva, při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za 10

něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo odsunuto do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů. Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Jiţ tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěţila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětský svaz jako vítěze nad nacizmem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve sloţení vlády. Komunisté si podrţeli nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhoţ usedl předseda strany K. Gottwald. Ministrem obrany se stal tajný člen KSČ generál L. Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník. V únoru 1948 vrcholí vládní krize v Hradeckém programu KSČ. Program poţaduje další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikají na významná místa v silových sloţkách (8 členů SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podává 20. února většina nekomunistických ministrů demisi. Například J. Masaryk a L. Svoboda zůstávají ve vládě. Odstoupivší předpokládali, ţe prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s K. Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě J. Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností. V 50. létech 20. století uţ v březnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímţ znárodnili 95 % průmyslu. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydávali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Po roce 1948 odchází druhá vlna emigrace. 9. května je Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou. Na to nemocný E. Beneš reagoval svou abdikací. Prezidentem se tak stal K. Gottwald. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. A byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova) 10.řijna byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly téţ zřízeny pomocně technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze, západní letce atd. Odhaduje se, ţe jimi prošlo asi 22000 tisíc lidí. Reţim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboţenské představitele a nekomunistickou 11

inteligenci. Snaţil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. Extrémní ideologizací institucí podílejících se na výchově mládeţe se reţim pokoušel vychovat si své nástupce. Z části se jednalo o nové, reţimem zřízené instituce, ty původní jako Junák, Sokol nebo Orel byly označeny za burţoazní a byly zakázány. Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, M. Horáková), ale i proti nepohodlným členům strany (R. Slánský). K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těţký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka = rozvoj těţkého průmyslu na úkor spotřebního, také byl vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. V roce 1953 zemřel Stalin a nové vedení v SSSR odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel i K. Gottwald a novým prezidentem byl zvolen A. Zápotocký. V tomto roce také došlo k měnové reformě, která zničila úspory mnoha lidem. V 60. létech 20. století, přišlo krátké období tání v Sovětském svazu a v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší Československé socialistické republice a v roce 1968 k Praţskému jaru. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly rázně ukončeny vpádem vojsk států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvaným „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (A. Dubček a další) neviděli jinou moţnost neţ opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. 1. ledna 1969 se Československo stalo federací dvou svrchovaných států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Od roku 1968 odchází třetí vlna emigrace. Likvidace Praţského jara vyvrcholila začátkem 70. let 20. století nastolením tzv. normalizace. Byly ustaveny prověrkové komise, které zkoumaly postoje jednotlivých členů KSČ během Praţského jara a téţ jejich postoj k intervenci vojsk Varšavské smlouvy. Na základě výsledků, ke kterým prověrkové komise dospěly, byla řada členů KSČ ze strany vyloučena. K propouštění ze zaměstnání za protisocialistické postoje docházelo prakticky ve všech úrovních státní správy, armády i průmyslu.

Během

následujících let došlo k úplné konsolidaci společnosti. K prvnímu většímu projevu odporu proti reţimu došlo v roce 1977, kdy byla zaloţena Charta 77. Vládnoucí reţim proti Chartě zasáhl prostřednictvím jak represivního aparátu (zatýkání a soudní procesy) tak i propagandisticky uspořádáním tzv. Anticharty. Přestoţe postupně vznikaly další opoziční organizace (např. Helsinský výbor či VONS), KSČ drţela moc pevně v rukou. V první polovině 80. let 20. století došlo v Sovětském svazu během několika let postupně ke třem změnám na postu generálního tajemníka KSSS, coţ vyvrcholilo ve zvolení M. Gorbačova do této funkce.

12

Nové prvky sovětské politiky (tzv. perestrojka a glasnosť) byly v ČSSR přijímány na vedoucích místech vlaţně, neboť existovala obava, ţe by tím mohl být zahájen proces destrukce socialistického zřízení. Od poloviny 80. let navíc docházelo k nárůstu činnosti opozičních organizací, ke kterým se přidávala kritika ze strany ekonomů o neudrţitelnosti modelu plánovitého hospodářství. Dalším z prvků, který destabilizoval moc KSČ ve státě, byl postupné odklánění se od socialistického tábora v Polsku či Maďarsku. V Československu docházelo k probouzení se občanské společnosti, coţ vyvrcholilo v letech 1987 aţ 1989 v řadě protireţimních vystoupení známých osobností a demonstrací občanů a vedlo aţ k Sametové revoluci v listopadu 1989. Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let přišel pád komunismu a v listopadu 1989 se socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a trţnímu hospodářství. Československo zaniklo 1. ledna 1993 rozdělením na dva nezávislé státy, Českou republiku a Slovenskou republiku.

1.2. Stát v 21. století Za současné situace vývoj států není tak rychlý a zcela určitě není jednoduchý, jako tomu bývalo kdysi. Alespoň, co se týče geografického území Evropy. Je to zejména kvůli její historické tradici a hranicím, které byly utvářeny mnohdy i staletí. Pokud se soustředíme na Evropu v období 20. století, vidíme, ţe vznikly nové státy, a to především po první světové válce stejně jako Československo. V současné době uţ není mnoho oblastí v Evropě, kde by z geografického hlediska mohl vzniknout nový stát, a tak se ke slovu dostává separatismus. „Separatismus je proces, který je v přímém rozporu se snahou kaţdého státu na uchování své územní integrity. Vzhledem k tomu, ţe proces vytváření nových států se v podstatě dekolonizací dříve závislých území vyčerpal, je v současnosti jediná cesta pro vznik nového státu – separace.“ 8 Separare je z latinského jazyka a znamená oddělit se. Separatismus je jev, který provází lidstvo od počátku vzniku států jakoţto forma organizace společnosti. Můţe být násilného, ale i nenásilného charakteru. V moderním smyslu se objevuje separatismus v Evropě od poloviny 19. století v souvislosti s nově vzniklým fenoménem, jakým je nacionalismus. Státy, které vznikly ve 20. století tímto způsobem, jsou třeba jiţ zmíněné Československo, Maďarsko, Polsko, Irsko a jiné. „ vznik nových států na počátku 90. let lze 8

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5, str. 84

13

chápat jako výsledek separatistických hnutí, ale v konečném důsledku legalizovaný tím, ţe se jednalo o „bezezbytkový“ rozklad států federativních. Následný postoj k separatismu se vrátil do starých norem – tedy k jeho zásadnímu odmítání.“ 9 To povaţuji za dobrý postoj. Bylo to v jiném období a docházím k závěru, ţe tyto federativní státy by nemohly nadále společně fungovat. Vše prochází jistým vývojem, který se nedá zastavit a i toto uspořádání bylo jiţ překonáno, tudíţ zákonitě muselo dojít k rozpadu a bylo nahrazeno státy samostatnými. „Úkolem státu je právním řádem zajistit obecné blaho, zavazovat své příslušníky k určitým úkonům, nutným k dosaţení společného cíle, vnitřního principu jednoty. Při svobodném jednání by člověk směřoval k právu silnějšího.“

10

V současné době to nevypadá jako

dostatečná právní ochrana od státu vzhledem k obyvatelstvu. V roce 2006 v západní Evropě došlo ke krizi státu jakoţto právního celku, která souvisí s nedodrţením zákona o organizovaném zločinu. Po prve se tato problematika objevila v Holandsku, kdy stát nehodlal bránit ani politiky zvolené demokratickým způsobem, natoţ obyčejné občany před násilím jako jsou vydírání a vraţdy. S tím souvisí i fakt, ţe do vyhnanství byla poslána poslankyně Hirsi Ali11. Další nemilé překvapení se stalo v červenci 2006 v Německu, kdy došlo znovu k otřesu státu jako právního celku a vlády. Seyran Ates prominentní berlínská advokátka musela po častých výhrůţkách ukončit svou právnickou praxi a začít se skrývat, ačkoliv byla v roce 2005 oceněna za úspěšnou obhajobu muslimských ţen, které se staly objetí nucených manţelství a vraţd. Policie ji odmítla i po opakovaných vraţedných výhrůţkách a střelbě, kdy byl zavraţděn její kolega a ona váţně zraněna. Aţ poté byla advokátce poskytnuta policejní ochrana. Holandsko i Německo všem dalo jasně najevo, ţe muslimové ţijící v Evropě si se svými ţenami mohou dělat, co se jim zlíbí a stát do toho nebude a nehodlá nijak zasahovat. A tak nucená manţelství, otrocké postavení ţen, vraţdy a jiné zločiny nejsou pro muslimy v Evropě trestným činem, ačkoli tato problematika odporuje právnímu systému. Právníci, kteří by eventuelně mohli tyto případy řešit, mají strach o svůj ţivot a ţivot své rodiny a proto se jimi evropské soudy nezabývají.

12

Státy a jeho

funkce se v historii vyvíjely. Stát zasahuje pouze do některých oblastí lidského ţivota, ovšem

9

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5, str. 95 10 PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. ISBN 80-246-04892, str. 120 11 „Hirsi Ali poukazovala na zacházení s muslimskými ţenami -na znásilňování, násilí, vraţdy ze cti a incest. Aţ osudnou se jí stala spolupráce s filmařem Theo van Goghem. V roce 2004 byl za film Podřízení 1. část reţisér zavraţděn. Ali odešla z politiky a stále ţije pod ochranou police.“ http://www.spisovatele.cz/ayaan-hirsi-ali 12 BENJAMIN, Kuras. Evropa snů a skutečností. Praha: Baronet, 2007. ISBN 978-80-7214-971-1, str. 46-47.

14

pouze do těch, které můţe měnit. Nové státy nemají právo rozhodovat a zasahovat např. do náboţenství občanů. Důleţitá je i svrchovanost státu, jinak řečeno suverenita státu, a pokud ji stát ztrácí nebo ztratí, stává se polosuverénním, závislým nebo uţ státem není. Suverenita je dělena na vnitřní suverenitu a vnější suverenitu, přičemţ vnitřní suverenita je definována takto: „státu náleţí výlučná nejvyšší moc na státním území vůči všem osobám i věcem (územní výsost). Suverénní stát uplatňuje i suverenitu vůči svým občanům, ať ţijí kdekoliv (personální výsost).“

13

Suverenita vnější je obvykle slučována s nezávislostí konkrétního

státu. Pokud nad státem není vykonávána moc jiného státu, je v mezinárodních vztazích státem suverénním. „Zdůrazňované čtyři svobody prostoru bez vnitřních hranic – volný pohyb zboţí, osob, sluţeb a kapitálu výrazně neovlivnily podstatu suverenity států, ovlivnily však plnění některých funkcí států a zvýhodnily ekonomicky silné subjekty.“ 14 Dnes je nutné uspořádání prostornější, protoţe národní stát uţ nedokáţe potřeby lidí zcela uspokojit. „Národní stát pozbyl na svém významu a důleţitosti, dosud se ale nestal přebytečným, neboť mnoho jeho politických a právních institucí, ústavním pořádkem a právním řádem počínaje a organizací státní správy konče, prozatím nic nenahrazuje.“

15

Za

současné situace není ţádný stát zcela schopen zajistit bezpečí svým občanů pouze z vlastních zdrojů a tak se národní státy musejí vzdát aspoň částečně své autonomie, pouze tak dostojí svým národním zájmů. Souvisí s tím nové pojetí státní suverenity. Je nejen potřeba nových evropských politických institucí, ale je nutné zjistit jaké a také jak těmto institucím dodat legitimitu. Pokud chce Evropa úspěšně zvládat své problémy, potřebuje vytvořit evropskou občanskou společnost, coţ vyvolala krize národního státu. Národní stát uţ ani není zcela schopen úspěšně řešit problémy související s globalizací. Je třeba vytvořit nové instituce, které jsou zaloţené na transnárodním principu. Zde je souvislost mezi problémem evropské identity a evropskou integrací. A toto je hlavní rozdíl mezi pojetím státu ve 20. století a v současném 21. století. V dnešní době se evropské státy příliš samostatně nevyvíjejí bez ovlivnění jinými evropskými státy. V současné době to vypadá, jako kdyby se Evropa, ale i okolní svět zmenšil. Globalizace dosáhla hodně vysokého stádia a jistě i nadále poroste, coţ je situace, která se bude muset řešit, ať státy budou či nebudou chtít. Mohou si říci „chceme si fungovat po svém“, ale také si musí uvědomit, ţe to uţ není příliš reálné a hlavně by docházelo k poškození jich samotných včetně jejich vývoje. Je zcela jasné, ţe při ztrátě 13

KUČEROVÁ, Stanislava a kol. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno: Konvoj, 2000. ISBN 80-7302-000-9, str. 97 14 Tamtéţ, str. 102 15 SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-393-2, str. 322.

15

kontaktu a tempa s okolními státy, nedosáhnou takových výsledků, neţ jakých by dosáhly při spolupráci. Proto si myslím, ţe myšlenka Evropské unie není špatné řešení současné situaci, tak i do budoucna v rámci rozvíjející se Evropy. Ale jsou tu i negativní aspekty, za jeden z nich povaţuji ztrátu části suverenity členských států. Domnívám se, ţe o určitých specifických věcech konkrétního státu by měly rozhodovat pouze státní orgány toho konkrétního státu, nikoli ústřední evropský orgán. Není moţné znát všechny potřeby a specifika členských států.

2. Národ Za jeden ze znaků národa bývá povaţován společný jazyk. Pomocí zařazení jazyka do jazykových skupin nebo rodin můţeme zjistit příbuznost některých národů. Za další znaky národa můţeme povaţovat společné národní zvyky a tradice. Praktikování tradic a zvyků je často ohroţeno vlivem současného způsobu ţivota. Někdy bývá za znak národa povaţován stát, ale pouze některé státy vznikly jako národní. Vysvětlení nebo překlad pojmu národ ze slovníku říká, ţe: „Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem“.

16

V sociálních vědách převládá názor, ţe

národ je sociální konstrukt. Tzv. konstruktivisté tvrdí, ţe národnost pak není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo moţno nezávisle určovat. Opačný názor zastává primordialismus. Z hlediska modernistických teorií nacionalismu se primordialismus vyjevuje jako součást nacionalistické propagandy a jako takový má být předmětem a nikoli východiskem analýzy „národů“ a nacionalismu.17 Národní příslušnost čili národnost lze dle konstruktivistického přístupu určit jen na základě proklamace jedinců (k jakému národu se hlásí). Často je však národnost přiřazována i dle objektivních kritérií - nejčastěji kombinace jazyka a státní příslušnosti. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboţenských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský ţivot a obývané území. Podle podobné definice J. Stalina „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského ţivota a psychologické skladby, jeţ se 16

ŘEZNÍK, Miloš. Formování moderního národa (Evropské „dlouhé“ 19. st.). Praha : Triton, 2003. 183 s. ISBN 80-7254-406-3 17 HIRT, Tomáš. Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu . ANTROPOWEB : 2007. Dostupné z WWW: .

16

projevují ve společenství kulturním“.

18

„Původně byli dva zvlášť slibní kandidáti pro

konstrukci teorie národnosti: vůle a kultura.“

19

je Gellnerovou definicí národa, se kterou

souhlasím, jelikoţ kultura je to co odlišuje národy a vůle to co nás vede k uvědomění si, kam patříme. Rozhodující a hnací a silou při udrţování a tvorbě národa je vůle a strach. „Vůle jako dobrovolná věrnost skupině a identifikace s ní, loajalita a solidarita na jedné straně a strach, nátlak, donucení na druhé straně.“ 20

2.1. Národ ve 20. století Teď pouţiji dvě Gellnerovy definice, o kterých si myslím, ţe jsou aplikovatelné i dnes, i kdyţ vznikly zhruba před pětadvaceti lety. První definice zní: „Dva lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ sdílejí stejnou kulturu, přičemţ kultura znamená soubor myšlenek a znaků a představ a způsobů chování a dorozumívání.“

21

Druhá definice je: „Dva

lidé patří ke stejnému národu, kdyţ a jedině kdyţ uznají jeden druhého za náleţejícího ke stejnému národu.“

22

Jinak řečeno, člověk vytváří národy: národy jsou plodem lidského

přesvědčení, loajality a solidarity. Skupina osob se stává národem, pouze za předpokladu, ţe závazně uznají určité povinnosti a vzájemná práva vůči sobě na základě svého členství ve společnosti. Utváření národů na území Evropy byl velice dlouhý proces. Počátky můţeme datovat jiţ před naším letopočtem, kdy k nejvýznamnějším národům v Evropě patřili Římané a Řekové. V průběhu staletí spousta národů vznikla, ale i zanikla, některé byly asimilovány, jiné se dobrovolně staly součástí národa jiného. Výrazné prosazení národů a jejich potřeb je moţno sledovat ve 20. století, kdy tento proces jde ruku v ruce se vznikem států. Národy touţily po vlastním vývoji, po vlastním státě, proto se musely stmelit v jeden stát. Jak jsem jiţ zmínil v předchozí kapitole o státě, především se tak dělo od roku 1918 po rozpadu habsburské monarchie jako tomu bylo v případě Československa a v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Konečně se národy po mnoha desetiletích, v případě habsburské monarchie po mnoha staletích, dočkaly moţnosti o sobě svobodně rozhodovat. To je jeden z hlavních důvodů, proč národy bojovaly a bojují. V tomto období se národy v Evropě jeví jako plně konstituované, aţ na dvě výjimky, které zmiňuje Ortega. Ta první se týká anglického lidu, 18

STALIN, Josif. Marxism and the National and Colonial Question. s. 8. Originál byl napsán roku 1912. GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, 1993. ISBN 80900892-9-1, str. 64. 20 Tamtéţ, str. 64. 21 Tamtéţ, str. 72. 22 Tamtéţ, str. 72. 19

17

který se cítil být národem ještě dříve, neţ lidé na Evropském kontinentě, a tím je dáno i jeho současné osobité chování. Tou druhou, ale opačnou výjimkou je Německo, které dospělo k vědomí národnosti aţ mezi lety 1800 a 1830. Ortega je jedním z autorů, který se zabýval národem. Cyklus přednášek, který měl v roce 1951 na Mnichovské univerzitě, měl vysvětlit co je to národ. Podle něj pokud národ (natio) vztahujeme k evropským národům a lidu (populi), je jednota souţití odlišná od toho, co rozumíme pouhým „národem – lidem“. Ortega „národ – lid“ charakterizuje jako společenství konstituované souborem tradic a zvyků, které vděčí za svůj původ náhodě v dobách dějinných proměn. Naproti tomu národ – lid vznikl mechanicky, ţije netečně ze své minulosti a jeho zvyky jsou mnohdy neúctyhodné. Období před druhou světovou válkou zapříčinilo, ţe národy zůstaly bez dalších projektů, bez nových tvořivých aspirací a bez budoucnosti. Všechny národy zaujaly obranný postoj, ale budoucnost není představa o abstraktní chronologii, je hlavní součástí lidského ţivota. Období mezi první a druhou světovou válkou byla velice nejistá a sloţitá doba. Hospodářská krize ovlivnila ţivot kaţdého jednotlivce, kaţdý národ i stát. Lidé nevěděli, co bude zítra, natoţ co přijde za několik hodin. Není divu, ţe se v této době o sobě národy nestaraly ba ani o sobě nepřemýšlely tudíţ ani neřešily svoje národní problémy, naopak výhradně se soustředily na sebe jako jednotlivce. Po druhé světové válce nastala výrazná změna, kdy skončil neuvěřitelný strach o vlastní ţivot i o osud celého národa. Lidé se postupně dovídali o hrůzách, které přinesla válka, a začali uvaţovat o tom, jak se k tomu všemu postavit. Existuje Evropské tzv. kulturní vědomí. Vědomí evropské jednoty, není moţné směšovat s problémy vědomím evropské kultury, i kdyţ je zde jedna společná dimenze. Evropské kulturní vědomí vţdy existovalo a přesto evropská jednota ve smyslu, jaký má tento výraz dnes, neexistovala. Evropská jednota se týká státních forem. Evropa jako stát není to samé, co Evropa jako kultura. Je důleţité zdůraznit jistý vztah, který mezi nimi je. Můţeme ho shrnout do třech bodů. „1. Evropské národy vţdycky ţily pospolu. 2. Z kaţdého nepřetrţitého souţití se automaticky rodí společnost. A společnost znamená systém zvyků, který je platný, anebo, coţ je totéţ, který vykonává svůj mechanický tlak na jedince ţijící pospolu. 3. Jestliţe toto je jisté, musely vţdy existovat obecné evropské zvyky a to jak intelektuální, tak mravní a muselo se vyskytovat evropské veřejné mínění. Veřejné mínění pak nezbytně vţdycky vytváří veřejnou moc, která skýtá tomuto mínění donucovací charakter.“

23

23

„Národ, stejně jako kaţdá osoba,

GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0380-9, str. 11.

18

byť jiným způsobem a z jiných důvodů, je intimita, a tudíţ systém tajemství, který nemůţe být tak snadno odhalen zvenčí.“ 24 Je velice sloţité důvěrněji poznat cizí jazyk, proto ani důvěrnější poznání politické situace cizí země není snadnou záleţitostí. „To by stačilo k vysvětlení, proč evropské národy, jsouce jakoby blíţe k sjednocení, náhle se začaly uzavírat do sebe samých, jedny vůči druhým začaly hermetizovat své existence a přeměňovat své hranice v oddělující skafandry.“

25

Následně tu vyvstává poţadavek na novou techniku a postupy vhodné pro jednání mezi národy. Národ neutváříme my, ale on utváří nás, dává nám naši hlubinnou substanci. Za normální situace se o svůj národ jedinec nestará, má pocit, ţe národ je a dál sám od sebe bude, aniţ by byla zapotřebí jedincova osobní spolupráce. Nacionalismus, jinak také národovectví je forma starosti o národ, coţ můţe být, nikoli spontánního nebo konstitutivního, nejedná se o neustálou péči ani starost o národ. Charakteristické pro ideu Národa je například hrdinská a náboţenská tradice, mateřský jazyk i osobitý způsob myšlení a cítění. Národ nemůţe být nikdy sám, proto pojetí národu zahrnuje i pluralitu národů. Evropské národy mnohokrát v historii zkříţily své meče, ale také mezi sebou celá staletí soupeří, coţ je vede k jistému zdokonalování se a tréninku. Je tu i negativní moment, kdy neustálé soupeření vede často k vzájemnému posměchu. Národní bohatství tvoří historie. „Historie jakoţto realita je sloučenina, která je výsledkem střetu mezi člověkem, tradicí a náhodou.“ 26 „Nejdůleţitějším úkolem národů je utváření ţivotních poměrů, za které nesou vlastní odpovědnost, tedy politická samospráva (suverenita) na jejich území, vlastní stát.“

27

Je také velice důleţitá

orientace národa jak na své území, tak i na své dějiny. Pokud bereme národ jako společenství shodných politických zájmů, je vztah národu ke státu buď záporný, nebo kladný. Také je zde důleţitý fakt, který se týká solidárního společenství. Jednotlivec obvykle poţaduje od státu ochranu a pomoc, čímţ se zavazuje vůči státu k jisté solidaritě. Takový to vztah předpokládá vzájemnou právní rovnost mezi příslušníky národa. To se bohuţel neděje a je to problém, který zde máme i v nynějším 21. století, moţná v menší míře, ale je to stálý problém. Vzniklo mnoho zákonů a organizací, které měly ochránit národy nebo i menšiny, ale bohuţel všude dodrţovány nejsou. 20. století bylo určitou „zkouškou“, toho jak se lidé budou chovat k ostatním národům a menšinám 24

GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0380-9, str. 98. Tamtéţ, str. 98. 26 GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0380-9, str. 61. 27 HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2, str. 350. 25

19

a pokud se podíváme například za druhé světové války na Německo, tak se zdá, ţe německý národ absolutně neobstál. Postupem času, nejen evropské státy, ale i Německo pochopily, ţe jediným prostředkem k zachování míru je solidarita a tolerance. Pokud by totiţ chyběla tolerance, bezesporu by to vedlo k dalším válečným konfliktům zejména kvůli etnické odlišnosti. „Pojivá síla národa spočívá právě v tom, ţe moc a respekt jednotlivce je zrušena ve prospěch národního společenství.“

28

V případě Československa za doby První republiky 1918–1938

bylo snahou zakladatelů Československa – reprezentovaných například T. G. Masarykem, E. Benešem, M. R. Štefánikem a dalšími – vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ zaloţený na ideji čechoslovakismu. Příkladem a garantem se stala Francie. Na jeho území se hovořilo více neţ půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, romština, rumunština a jejich nářečí. Tehdy navrhované federativní uspořádání s integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu aţ třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích. Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států. Prvním československým prezidentem se stal 14. 11. 1918 T. G. Masaryk, kterého po jeho abdikaci 14. 12. v roce 1935 vystřídal E. Beneš. Do československých poměrů váţně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Dalším váţným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup A. Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany, která vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady a kladla československým oficiálním orgánům poţadavky dle zadání A. Hitlera. Československu se začalo přezdívat „ostrov demokracie ve střední Evropě“.

29

Od roku 1937 se situace začala dramaticky radikalizovat, coţ vyvrcholilo

protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana). 28

HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2, str. 76. 29 BALOUN, Pavel; HARNA , Josef. Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. Praha : Historický ústav AV ČR , 2006. 183 s. ISBN 80-7286-104-2.

20

Dobová tabulka národností v ČSR k roku 1921

obyvatelstvo celkem

13 607 385

Čechoslováci

8 759 701

64,37 %

Němci

3 123 305

22,95 %

Maďaři

744 621

5,47 %

Rusové (Rusíni)

461 449

3,39 %

Ţidé

180 534

1,33 %

Poláci

75 852

0,56 %

jiní

23 139

0,17 %

238 784

1,75 %

cizinci

Škorpila F. B.; Zeměpisný atlas pro měšťanské školy; Státní Nakladatelství; druhé rozšířené vydání; schváleno výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 3. září 1930, č. j. 120.474-I-30; Čkm. 295.

Ve 30 letech Národnostní politika Československa vycházela sice z idey národního státu „Čechoslováků“, jehoţ systém měl mnohé nedostatky, ale Československo se přesto chovalo k menšinám na tehdy existující poměry vzorně, coţ doloţily i předválečné výzkumy zahraničních organizací. Počet volených zástupců Němců v prvorepublikové správě, počet německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství a tím i knih v německém jazyce byl daleko široko v Evropě nejvyšší. Na území, kde byla více neţ dvacetiprocentní menšina, byl druhým úředním jazykem jazyk menšiny. Národnostní menšiny mohly svobodně zakládat organizace a různé spolky. Vztah státu a občanů nebyl na národnostním, ale na občanském principu. Je však třeba říci, ţe Němci se s Československem jako se svojí vlastí ve valné většině případů neztotoţňovali (byť situaci mírně napomohl fakt, ţe míra svobody v zemi byla po roce 1933 ve srovnání s Německem nesrovnatelně vyšší); Praha dávala jasně najevo, ţe stát se bude profilovat na představách "státního národa Československého", nikoliv menšin. Československá vláda se pokoušela oslabit vliv německých politických hnutí a organizací také tím, ţe upravovala volební obvody takovým způsobem, aby v nich Češi vţdy získali většinu. Světová hospodářská krize ve 30. letech zasáhla německé obyvatelstvo 21

mnohem více neţ české. Pohraničí bylo navázáno na další závody v Německu, odkud získávalo jak dodávky, tak tam vyváţelo svoje výrobky. Nedobrá hospodářská situace v regionu, prudký růst nezaměstnanosti (aţ přibliţně na úroveň 30 %) se výrazně projevil na faktu, ţe stále více sudetských Němců začínalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory, které představoval K. Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront (SHF), přeměněné později na Sudetendeutsche Partei (SdP). Henlein vyzýval k otevřenému odporu proti české vládě a mnoho Němců se začalo s jeho názory ztotoţňovat. Situace vyvrcholila ke konci dekády. Němci zahájili rozsáhlé protesty a masový odpor, kterého vyuţilo nacistické Německo k propagaci vlastní politiky rozšiřování svého území a svolání konference do Mnichova, známého pro Čechy nechvalně proslulou Mnichovskou dohodou. Tehdy byly Sudety připojeny k Německé říši. Jiţ bývalí čeští Němci přivítali tuto úpravu hranic, viděnou v Praze jako krutou daň za zachování míru, s nadšením. Sudetští Němci za války povětšinou slouţili v německé armádě (Wehrmachtu), jen zanedbatelná část se stala aktivními odpůrci nacismu.

2.2. Národ v 21. století Evropské národy bych dnes moţná i charakterizoval jako ucelené a hotové. Ale ne všechny národy si své cíle splnily, tím myslím, ţe své samostatnosti nedosáhly a v podstatě jsou odkázány na vůli národa jiného, který je ovládá. To jsou ty národy, které svůj vývoj v utváření státu nebo eventuelní zbavení se závislosti nedosáhly a jejich nebyl zcela dokončen. Za současné situace můţeme odhadovat, ţe je na světě zhruba dva tisíce kmenových společenství a několik stovek národů. Jeden z hlavních faktorů pro vývoj národů a mezinárodních vztahů je teritoriální faktor. Snaha vytvořit mezinárodně uznávaný subjekt je to co ovlivňuje přítomnost, budoucnost, ale ovlivňovalo i minulost. Jde o vztah k tomuto území a jednoznačné vymezení hranicemi. Není tak sloţité definovat stát jako definovat národ, jelikoţ problém je stanovit kritéria, která by byla všeobecně pouţitelná s maximální konkretizací. Ne úplně všechna kritéria jsou platná pro všechny národy. Jednotlivé definice o národech se vyvíjejí postupem času a jsou rozdílné i podle regionů. Vědomí sounáleţitosti v historické Evropě jiţ trvá celá staletí. V minulosti Evropa zaznamenala mnoho změn hranic a při pouţití veškerých znalostí politického vývoje lze předvídat, ţe tento proces ještě není zcela ukončen. Je moţné určit oblasti Evropy, které v budoucnu znovu mohou formovat své hranice. Přesná definice pojmu národ není aţ tak podstatná, podstatné jsou spíše znalosti a vývojové tendence formování 22

národů a států v dané oblasti, znalosti vztahů mezi místními populacemi, sociální a ekonomické problémy, změny politických hranic atd. „Národy evropského typu se vyznačují prioritním faktorem psychologické sounáleţitosti dané společným jazykem a kulturou, společným historickým vývojem v určitém časovém období ve státním útvaru i vztahem k národním symbolům. Do této kategorie můţeme zařadit prakticky všechny evropské národy současné doby…“ 30 Dnes i v minulosti slouţily definice národa politickým cílům. ,,Nejednou měly poskytnout oporu k tomu, aby byly jistým etnickým skupinám upřeny znaky národního bytí z toho důvodu, ţe tyto společnosti nevyhovují dané definici... Nebo mělo naopak z definice vyplývat, ţe určitá společnost národem je a náleţí jí tedy určitá pravomoc.“ 31 To je ideálního model národa, který vyuţívá Hroch. Teorie kategorie národů se zrodila v Evropě, a proto je model vytvořen na základě analýzy všech společností v Evropě, které se povaţují za národ. Charakteristické znaky tohoto modelu se na rozdíl od definic u všech národů vyskytovat nemusí a nepřítomnost některého ze znaků není zcela rozhodující, jestli je nebo není určitá společnost národem. Za klasické národy jsou brány společnosti, které mají všechny znaky modelu zcela rozvinuté. Tento model nám ukazuje stupňovitost národního bytí. Waldenbergovo

32

model se zejména skládá z: „existence společného jazyka; teritoria, které

obývá daná společnost nebo její značná část a které povaţuje za svou vlast; kulturního dědictví, jeţ značná část společnosti pokládá za své vlastní; participace na národní kultuře.“ 31 „Někteří příslušníci státního národa chovají navíc přesvědčení, ţe jen tento národ má být plnoprávným správcem státu, kdeţto lidé z jiných společenství v něm ţijících mají být povaţováni za občany niţší kategorie. Takové pojetí národního státu tvoří podstatný prvek nacionalistické ideologie.“

33

Takto by občané státu neměli být bráni. Jiţ jednou se stali

občany toho daného státu, i kdyţ mezi nimi jsou moţná jisté rozdíly, ale jako občané by se měli brát a tyto rozdíly by měli ignorovat. Národ, který je brán, jako moderní je početná sociální skupina lidí, kteří jsou si rovni a mají vzájemné vztahy a společné vazby, které se vytvářely dlouhá staletí, mezi ně patří vazby kulturní, politické, hospodářské, jazykové 30

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5, str. 58. 31 HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2, str. 419. 32 polský spisovatel, který se zabývá problematikou národa, národnostních menšin a národnostních otázek http://socp.ff.cuni.cz/nacionalismus-etnicky-konflikt [26.3.2009] 33 HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2, str. 422-423.

23

i geografické. „Ţádná z těchto vazeb není nutná a nezastupitelná, ale tři okolnosti jsou nutnou podmínkou pro existenci národa: za prvé to, ţe je občanskou pospolitostí rovnoprávných jedinců, za druhé, ţe kaţdý či téměř kaţdý z těchto jedinců si je vědom své příslušnosti k národu, za třetí, ţe národní pospolitost prošla shodnou historií, má „společný osud“, ať jiţ byla jeho konkrétní politická podoba jakákoliv.“ 34 Výrazný pocit evropské identity v Evropanech samotných naráţí na jistou překáţku. Pokud je pospolitost lidí ţijících na území Evropy brána jako společná minulost, lidé se stále poznávají hlavně skrze svou národní historii. Národní identita v historické paměti Evropanů zaujímá první místo. Evropané pro velký počet národů příliš nevnímají svůj kontinent, během tisíců let si na státy a národy zvykli. Nutné je však říci, ţe se neustále proměňovali a i nadále se proměňovat budou, tudíţ je moţné, ţe postupem času se vytratí, a v Evropě uvolní místo národu novému, jehoţ podobu zatím nemůţeme znát. „Národní identita je vědění o vlastní orientaci, o specifické cestě mezi dějinnými cestami jiných národů, vůle ke kontinuitě generací, přenos národního vědomí v čase, spojení tradice s inovačním programem.“

35

Nejsem názoru, ţe by měly některé národy úplně vymizet. Ale výše popsaný proces je nezadrţitelný a neustálý. „Nevymíráme, jen se vyměňujeme. Podobně jako Germáni vyměnili Latince, Slované vyměnili Kelty, Turci vyměnili Byzantince, protestanti vyměnili katolíky, Euroameričané vyměnili indiány, tak jiní zase vyměňují bílé Evropany. Kultura se nám z té přeplácané nepřehlednosti, v níţ uţ nerozeznáváme krásu od vulgarity, zjednoduší na několik jasných idejí, na které se nebude vztahovat trest smrti.“36 „O tom, ţe ničivý princip etnokracie, tedy princip prvenství národa spjatého pokrevními svazky, dokáţe demokracii ještě stále ohroţovat a ţe můţe Evropu uvrhnout do nových, těţkých zkoušek prověřujících její existenci podává důkaz hrůzné masové vraţdění v zaniklé Jugoslávii. Evropa nemusí překonávat ideu národa, nýbrţ fikci osudové, objektivní a nevyhnutelné jednoty lidu, národa, dějin, jazyka a státu.“

37

Nelze uskutečnit takovéto předsevzetí v rámci Evropy, aniţ by se to obešlo bez

válek nebo etnických konfliktů. Toto vedlo k víře, ţe společenství národa je nejvyšší hodnotou, bohuţel se tento národní stát musí jevit jako etnicky jednotný. „Hlavní sebezáchovnou strategií národů a lidstva 21. století je skutečná a komplexní demokracie, vzdělaná, solidární a humanitní. Naopak bezhlavé řešení problémů z pozice síly a boj všech 34

HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2, str. 422-423. 35 KUČEROVÁ, Stanislava a kol. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno: Konvoj, 2000. ISBN 80-7302-000-9, str. 286. 36 BENJAMIN, Kuras. Evropa snů a skutečností. Praha: Baronet, 2007. ISBN 978-80-7214-971-1, str. 180. 37 SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-393-2, str. 321.

24

proti všem je zničující.“ 3838 „Evropu tedy neohroţuje to, ţe je rozdělena na jednotlivé národy, nýbrţ to, ţe všechny dosud malé národnosti nutkavě touţí po vytvoření vlastních národních států, v nichţ se má realizovat nesplnitelná a chimérická jednota národa, jazyka a státního území. Skutečnost, ţe tento projekt ve stísněném evropském prostoru realizovat nelze, navíc jen umocňuje i dědictví Herderovy či Fichteho romantické ideje národa, která se nedovolává institucí či ústav, národní suverenity či lidských práv, nýbrţ dějin, jazyka, kultury a společné krve, jeţ prý odpradávna koluje v ţilách národa a po tisíciletí zaručuje jeho jednotu.“39 Tato koncepce národa dělá nacionalismus nebezpečným, který hrozí zničením Evropy. Dějiny Německa v 19. století a v první polovině 20. století to potvrzují. Razila se tajemná pokrevní jednota národa, coţ znamenalo, ţe se Němci semkli ve svém jednotném státě. Tato cesta samozřejmě nevyhnutelně skončila roku 1945. Obzvláště ve 30. letech 20. století kdy zde převládl nacionalismus a natolik ovlivnil obyvatelstvo, ţe bylo vše podřízeno ideologii nacionalismu Německa.

3. Nacionalismus Základní myšlenka Gellnerova pojetí nacionalismu bývá vyjadřována heslem: Nacionalismus vytváří národ a ne naopak. V nacionalismu jsou národy definovány na základě různých kritérií, podle nichţ se rozlišují skupiny, které rysy národa vykazují a které ne, a jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tato kritéria byla často značně oportunistická a mohla být zneuţívaná pro politické účely, jeţ s kategorií národa neměly nic společného. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný jazyk, kultura, dějiny a území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboţenství (Severní Irsko, bývalá Jugoslávie). Nacionalisté - jako všichni ostatní - pohlíţí na vývoj a rozvoj svého státu, ale také na své ţivotní hodnoty, úkoly a cíle prizmatem své ideologie. V krajních polohách upřednostňují zájmy svého národa před celkovým rozvojem širšího společenství států (typický byl tento stav 19. století v době kolonialismu, ačkoli tento přístup není ani zdaleka vázán jen na nacionalismus).

38

KUČEROVÁ, Stanislava a kol. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno: Konvoj, 2000. ISBN 80-7302-000-9, str. 356. 39 SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-393-2, str. 320.

25

Nacionalismu se však obecně přiznávají i veskrze kladné působení, jako je soutěţivost mezi národy, vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně, schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek svého společenství a činný vztah k širší komunitě vůbec. Nacionalismus je také úzce spjat se vznikem národních států, mimo něţ by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související starodemokracie v podstatě nebyly moţny. V prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, proto národní hnutí zpravidla šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci

a

za

demokratické

uspořádání

společnosti

(revoluce

1848,

ústava,

parlamentarismus, reformy školství, spolkový ţivot po r. 1860, dělnické hnutí ap.). Nacionalismus měl výrazný vliv na evropské a světové dějiny od 19. století. Dříve je velmi obtíţné o nacionalismu hovořit (řada odborníků dokonce odmítá pouţít tento termín pro období před francouzskou revolucí, neboť i slovo národ mohl mít často značné odlišný obsah od dnešního). Kritici tohoto názoru namítají, ţe nacionalismus je daleko staršího data, coţ například v českých podmínkách dokládá Dalimilova kronika nebo některé texty husitské epochy, nejhojnější jsou ovšem doklady českého jazykového nacionalismu z období baroka (obzvláště pozoruhodný je jazykový zákon z r. 1615 nebo Okřik Pavla Stránského z r. 1618, dokonce i v "temném" 18. století např. anonymní Země dobrá, to jest země česká). Moderní nacionalismus se šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik (Češi, Poláci, Italové, Němci, Baskové a jiné evropské národy). U jiţ existujících národů, obývajících autonomní území (Francouzi, Britové, Japonci, Američané - USA) posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy (koloniální expanze, rozvoj průmyslu, vědy a dopravy). Nacionalismus dal vzniknout řadě novodobých národních mýtů, které měly či mají podpořit národní soudrţnost či národní uvědomění uvnitř skupiny. Mýty či výklad vlastních dějin ovšem hrály důleţitou roli při formování vědomí pospolitosti u všech lidských společenství od nejstarších dob, tedy dávno před vznikem moderního nacionalismu a svou dvojznačnou funkci plní i nadále. Slovníkové vysvětlení nacionalismu jako politiky a ideologii je charakterizace pouze jednostranná, zdůrazňuje význam společenské jednoty, v tomto případě národa.

40

Z Blackwellovy encyklopedie politického myšlení je pouţita další

definice, která tvrdí, ţe ideologie nacionalismu zdůrazňuje význam národů a tvrdí, ţe 40

PETRÁČKOVÁ, Věra. KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001. ISBN 80200-0607-9, str. 518

26

všeprostupující národní charakter je rozlišujícím faktorem, podle kterého by měl mít kaţdý jedinec pouze jednu neměnnou národnost a z té by se pak odvozovala jeho identita a loajalita. „ Znamená to, ţe lidé by se měli nejdříve chápat jako členové národního společenství a aţ pak být členy nějakého uţšího, širšího nebo národnostmi napříč jdoucího seskupení a ţe by měli být připravení k jakékoli oběti, bude-li to vyţadovat obrana či rozvoj zájmů národa, bez ohledu na moţnou újmu zájmům jiným. Nacionalismus obvykle ústí do poţadavku, aby kaţdá národnost byla organizována ve svrchovaném státě.“

41

Podle Gellnera: „Nacionalismus je

politický princip, který z kulturní podobnosti činí fundamentální sociální pouto. Ať uţ mezi lidmi existují jakékoli principy autority, jejich legitimita závisí na tom, ţe členové dané skupiny patří ke stejné kultuře (neboli, jazykem nacionalismu řečeno, ke stejnému „národu“).“

42

V případě ţe se tento pocit stane tak silným, je člověk schopen udělat vše pro

to, aby jeho národ byl tím nejlepším, hlavním a jediným, začíná docházet k jistým rizikům. Je mnoho projevů nacionalismu, některé jsou méně výrazné jiné více.

3.1. Nacionalismus ve 20. století V tomto století byly projevy nacionalismu v Evropě velice zřetelné a to ve všech jeho směrech. Konkrétně mám na mysli období mezi první a druhou světovou válkou. Toto období se dá jednoduše charakterizovat jako zlatá doba nacionalismu včetně období druhé světové války. To ovšem neznamená, ţe se nacionalismus objevil pouze v tomto období, ale ţe právě v tomto období byl nástrojem i strůjcem válečné propagandy a následně i války samotné, kterou můţeme povaţovat v našich dosavadních dějinách za nejhorší. Dříve se národy i přes střety navzájem i obdivovaly, ale druhé světové válce bylo vše jinak. Národy se přestaly obdivovat a vše osobité bylo důvodem k nenávisti a sporům. A tím došlo k tomu, ţe se původní nacionalismus „navenek“ změnil v nacionalismus ostatním uzavřený, v nacionalismus „dovnitř“. „Snad není nevhodné říci, ţe dnes národy odpočívají znavené a aby si odpočinuly, ţe se uchýlily do svých domovů k tradičním způsobům, obyčejům a mániím. Ne proto, ţe by je povaţovaly za hodnotné, ale jednoduše proto, ţe jsou jejich, ţe na ně jsou zvyklí, ţe jsou jim pohodlné, kdeţto zvyky jiných národů jsou jim nepohodlné.“

43

Ortega se domnívá, ţe na přelomu 40. a 50. let ve 20. století si Evropa

41

MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přerov: Knihtiskárna J.Strojil, 1995. ISBN 80-85617-47-1, str. 328. 42 GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-023-3, str. 17. 43 GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0380-9, str. 16.

27

proţívala období, ve kterém se národy zasaţené druhou světovou válkou cítily být odlišnější a vzdálenější. Společenský řád v minulosti všem zajišťoval určité postavení, a téměř nebylo moţné změnit víru. Co se týče metody nacionalismu „dovnitř“, tak tato metoda fungovala opravdu velice dobře, bylo moţné izolovat jedince ve speciálních ghettech. V současné době ţijeme ve světě, který toleruje změnu vyznání a tak nemůţeme tento argument pouţít k segregaci těch, kteří mají své kořeny posvátné a pravé od ostatních, které je nemají. „Jestliţe tedy mají být vyloučeni – a vyloučeni být opravdu musí – nezbývá nám neţ přestat se ptát lidí na jejich víru a začít se ptát na jejich prarodiče.“ 44 Nacionalismus je výsledek průmyslově společenské organizace, je však nutné jej oddělit od jiných výsledných vývojových proudů této formace, jako jsou např. protestantismus nebo reformace. Nebo také mezi imperialismem, dekolonizací, procesy nacionalismu a kolonialismu kde můţeme najít souvislosti. Chceme-li porozumět nacionalismu, je třeba uvědomit si, ţe má své slabiny, ale i sílu. Jazyk můţeme povaţovat za jeden z jeho charakteristických kritérií. A tak kultury můţeme rozdělit podle jazyka, kterým hovoří, čímţ je potencionální nacionalismus moţný, přičemţ je moţné i započítávat rozdílné dialekty, které jsou často odlišné jako např. slovanské jazyky. Nacionalismus je brán jako jedna z příčin nové struktury společenské organizace. Při šíření národnostní myšlenky je velice důleţitá také komunikace. Jde zde hlavně o pochopení sdělení, ne o prostředky masové komunikace. „Nejdůleţitější a nejpůsobivější obsah spočívá v komunikačním prostředí samém, v úloze, kterou tyto prostředky získaly v moderním ţivotě. Toto klíčové poselství zní, ţe je důleţitý jazyk a způsob předávání: pouze ten, kdo mu můţe rozumět, nebo získat takové porozumění, je začleněn do mravní a hospodářské společnosti, a kdo nerozumí a nemůţe rozumět, je z ní více méně vyloučen.“

45

Arnošt Gellner vytvořil

určitou typologii nacionalismu, která se dá pouţít za předpokladu, ţe jsou vytvořené určité kombinace činitelů, vstupující a rozhodující o vytváření moderní společnosti. První takový činitel je činitel moci. „Moderní společnosti jsou vţdy a nevyhnutelně centralizovány v tom smyslu, ţe udrţování pořádku je úkolem jedné instituce nebo skupiny institucí a není rozvrţeno na celou společnost.“

46

Druhý činitel se týká přístupu k ţivotaschopné kultuře na

44

GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-023-3, str. 92. 45 GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, 1993. ISBN 80900892-9-1, str. 138. 46

GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, 1993. ISBN 80900892-9-1, str. 99.

28

vysoké úrovni nebo k její výchově. Takovéto pojetí se dá popsat jako schopnost člověka v moderní společnosti zastat většinu moţných zaměstnání. Takovéto schopnosti člověku snadněji umoţňují pohyb v kulturním prostředí. Tímto směrem je nutné vzít v úvahu určité aspekty lidského ţivota, patří mezi ně základní znalost počítání, gramotnost, jistá míra technických znalostí, ale také určitý druh pruţného a přizpůsobivého stavu mysli, která je v případě ovlivnění venkovskými tradicemi mírně brzděna a v případě městského ţivota bývá ovlivněna příznivě. Třetím činitel je kultura, která je pojímána jako jistý způsob chování a komunikace ve společenství. Z pohledu kultury problém nenastává ve společnosti monokulturní, kde mají všichni jednotnou kulturu, ale ve společnosti, kde se objevuje kultur více. Málokteré kulturní rozdíly, například jiný jazyk, které nacionalismus můţe účinně vyuţít, zůstanou nevyuţity. Cílem je v určité chvíli vyvolat v lidech dojem, ţe s nimi není zacházeno spravedlivě a v takové situaci najít i viníky, třeba příslušníky jiného národa, kteří hovoří jiným jazykem. Nacionalismus vzniká, pokud máme takovýto terč. V podstatě jde o to přinutit etnicky stejné jednotlivce, kteří hovoří mateřským jazykem, aby se semkly. Pokud je nacionalismus úspěšný, coţ se ne vţdy stane, vzniká národ. Od nacionalistického principu se často vyţaduje, aby se politické a etnické jednotky navzájem kryly. Společnou kulturou lze definovat etnicitu, z toho vyplývá, ţe kaţdý, kdo se nachází uvnitř politické jednotky, je součástí stejné kultury a tím pádem patří i k stejné politické jednotce. Tím by se dalo říci, ţe jeden stát by měl mít pouze jednu kulturu. Nacionalisté mají rádi svoji kulturu kvůli jejím specifickým kvalitám. Pokud ale nacionalismus budeme brát jako jev obecný, nemůţeme ho interpretovat na kaţdou menšinovou či většinovou národnostní skupinu. Kaţdá z těchto skupin (národů) se vyznačuje jiným historickým a sociálním vývojem.

3.2. Nacionalismus v 21. století I ve 21. století nacionalismus zůstává nadále větším či menším problémem. Formy nacionalismu se různě projevují v různých oblastech a jeho budoucí vývoj není moţné zcela určit. Projevy jeho extrémní formy jsme mohli vidět v minulém století za Mussoliniho a Hitlera. Nedá se s jistotou říci, jaký bude jeho další vývoj a projevy. Tudíţ je naše budoucnost nejistá a vše to jsou pouze vize nebo prognózy, které se mohou nebo nemusejí naplnit. Historická minulost národa je pro nacionalismus samozřejmá nutnost a zároveň

29

ovlivňuje vnímání historických pojmů a událostí. Tudíţ je historie konstruována jen z určitých událostí chaotické minulosti, o kterých se domníváme, ţe pro současnost mají historický význam. Jsme tam, kde jsme a jsme to, co jsme, protoţe se v naší minulosti tohle odehrálo. Po pádu ţelezné opony v roce 1989 došlo k politickému, ekonomickému a sociálnímu rozdělení států, které byly součástí SSSR. Tento rozpad by se dal přirovnat k rozpadu mezi lety 1918-1938, kdy došlo k rozloţení vícenárodnostních států na jednotlivé suverénní státy, jako tomu bylo v případě Československu, Maďarska a Rakouska. Na základě právních zásad o respektování vnitřních státních hranic vznikly nové státy např. Česko a Slovensko. „V ostatních případech, kde vnitřní hranice respektovány nebyly, aplikovala mezinárodní komunita protektorát, aby zabránila pokračování krveprolití (vojenský protektorát v Bosně, Kosovu, Makedonii a hospodářský protektorát v Černé Hoře).“

47

„V obou případech –

v letech 1918-1938 i 1989-2003 – slouţil nacionalismus po rozpadu starého mezinárodního systému jako hlavní hnací síla dalších procesů.“ 48 V současné době jiţ není nacionalismus tak významný z historického hlediska. Nacionalismus uţ není, jako v 19. století a v prvé polovině 20. století, celosvětovým problémem. Vlastenectví s nacionalismem úzce souvisí, pouze Češi tyto pojmy velice ostře odlišují. Jako kladný postoj k vlasti nebo jako vědomí sounáleţitosti s vlastí, tak by se dalo vysvětlit vlastenectví. Projevy vlastenectví doprovází vůle něco pozitivního pro vlast udělat. Většinou je vlastenectví povaţováno za vlastnost chvályhodnou, je to projev lásky ke své zemi, aniţ by vyvolávalo pocity nepřátelství, nadřazenosti nebo nenávisti vzhledem k ostatním národům. Tyto projevy charakterizují ale i nacionalismus, který je vnímán jako nepřiměřené a fanatické vlastenectví. „Nacionalismus vystavuje na odiv výjimečné vlastnosti jednoho národa a sniţuje kvality těch ostatních. Je to výraz negativního postoje a často otevřené nenávisti k jiným národům, projevuje se netolerancí, prosazováním národních zájmů na úkor ostatních a popíráním práv příslušníků jiných národů. Zatímco vlastenectví se vztahuje pouze k vlastnímu národu a je tudíţ tolerantní, nacionalismus se vţdy zaměřuje na ty, kdo jsou vně národa. Je to nenávist k jiným národům, která zpravidla vede k násilí.“

49

A takovéto násilí je jedním z výrazných projevů nacionalismu. Nejprve to bývají „pouze“ slovní naráţky, ale velice brzo se mění v násilné projevy. Zvláštní, ţe iniciátorem nebo 47

HLAVIČKOVÁ, Zora. MASLOWSKI, Nicolas. Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy: od mobilizace k identitě. CES, 2005. ISBN 80-239-4456-8, str. 89. 48 Tamtéţ, str. 89. 49 HOLÝ, Ladislav. Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. ISBN 80-85850-97-4, str. 166

30

útočníkem nikdy není jedna osoba, ale vţdy se jedná o skupinu lidí. Klíčové znaky nacionalismu jsou totiţ stejnorodost, anonymita a gramotnost. Větší pocit sebedůvěry a ochrany tito lidé mají v kolektivu, coţ vede ke ztrátě kontroly vůči občanům jiné národnosti. V takovémto davu se jim dostává pocitu, ţe jejich jednaní je v souladu s celou skupinou, popřípadě národem a ţe nejednají jen sami za sebe. To vede k nekontrolovatelnému davovému šílenství, kde dav jedná v zájmu skupiny, ale těţko říci kdo tento dav řídí. Tyto lidé se často seskupují v různých radikálních hnutích. Takovýchto pravicových hnutí bychom v České republice nalezli několik, zmíním jen o těch nejvýraznějších z nich. „Národní odpor patří k nejtvrdším ultrapravicovým skupinám. Vznikl v roce 1999 a jeho buňky působí v mnoha velkých městech. Jde o neonacistickou organizaci, která je součástí mezinárodního nacistického hnutí. Jeho příznivci se otevřeně hlásí k myšlenkám Adolfa Hitlera. Pouze jeho vize o nadřazenosti Němců povaţují za překonané. Spolupracují s neonacistickou Národnědemokratickou stranou Německa (NPD). Z Německa získávají finance. Organizace má podle odhadů nejméně pět stovek aktivních příznivců a další stovky pasivních. Národní demokracie, Strana, která je od léta ve fázi vzniku, se hlásí k českému nacionalismu. Věří, ţe bude právě tou, která vystoupí z nacionalistického ghetta, porazí svou konkurenci a stane se i stranou parlamentní. Stojí za ní stálice ultrapravicové scény, student Jan Kopal, který začínal v patnácti letech mezi republikány, pak vstoupil do Vlastenecké republikánské strany, z níţ se vyvinula Pravá alternativa a Národně sociální blok. Chtěl svého času pod sebe spojit nacionalistické organizace dohromady včetně Národního odporu.“50

50

Jak v České republice, tak v Evropě,

ale i v světě se tato hnutí objevují. Dokud budou lidé, kteří budou prosazovat myšlenky nacionalismu a dokud tato hnutí budou existovat, nacionalismus nevymizí. Tudíţ je pouze na nás, jak se k nacionalismu a jeho projevům postavíme. Můţeme předstírat, ţe jej nevidíme, můţeme jej podporovat, můţeme s ním bojovat. Skutečně je tato volba na nás a nikdo nás nemůţe nutit, jak se k nacionalismu budeme chovat. Pouze doufám, ţe se vyhneme situacím, které se v Evropě jiţ objevily ve 30. a 40. letech 20. století, kdy, nacionalismus se svými hrůznými projevy dosáhl vrcholu.

50

MAREŠ, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno : Barrister & Principal, 2003. ISBN 8086598-45-4.

31

4. Formy nacionalismu Podle A. Heywooda má nacionalismus čtyři základní formy a to liberální, konzervativní, rozpínavý, protikolonialní a postkoloniální, které jsou následně popsány a vysvětleny.

4.1. Liberální nacionalismus Liberální nacionalismus je nejstarší formou nacionalismu: vznikl za Francouzské revoluce a ztělesnila se v něm řada jejích hodnot. Ideje liberálního nacionalismu se rychle šířily po značné části evropského kontinentu. Nejzřetelněji je formuloval Giuseppe Mazzini, o kterém se často hovoří jako o „proroku“ sjednocení Itálie. Výrazně z nich těţil také Simón Bolivar, který stál počátkem 19. století v čele hnutí za nezávislost Latinské Ameriky a vytlačil Španěly z velké části španělsky mluvící Ameriky. Rovněţ „Čtrnáct bodů“ amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, předloţených jako základ rekonstrukce Evropy po 1. světové válce, vycházelo z principů liberálního nacionalismu. Liberálními idejemi se inspirovala také řada čelných představitelů protikoloniálního hnutí ve 20. století jako například Sunjatsen, jeden z vůdců čínské revoluce roku 1911 a první indický premiér Dţaváharlál Néhrú. Na ideje liberálního nacionalismu měl nepochybně značný vliv J. J. Rousseau a to svou obranou suverenity lidu, vyjádřené zejména v pojmu „obecné vůle“. V 19. století naděje na naplnění zásady suverenity lidu stále více splývaly s principy liberalismu. Přispívala k tomu skutečnost, ţe říše, proti kterým nacionalisté bojovali, nebyly jen mnoho národní, ale také autokratické a utlačovatelské. Například Mazzini usiloval o sjednocení italských států; součásti realizace této tuţby však mělo být i vymanění se z vlivu autokratického Rakouska. V očích mnoha evropských revolucionářů splývaly liberalismus a nacionalismus v polovině 19. století prakticky v jedno. Tím, co posilovalo jejich nacionalistické smýšlení, byly fakticky ideje liberalismu, rozvíjené ve vztahu k jednotlivci, k národu i k mezinárodní politice. Základem liberalismu byla obrana svobody jednotlivce, tradičně vyjadřovaná řečí práv. Nacionalisté byli přesvědčeni, ţe národy jsou svrchované entity, které mají právo na svobodu i další práva, především právo na sebeurčení. Liberální nacionalismus je tudíţ silou osvobozující a to ve dvojím smyslu. Zaprvé, staví se proti všem formám cizí nadvlády a cizího útlaku ze strany ať uţ mnohonárodních říší nebo koloniálních mocností. Za druhé, 32

staví se za ideál samosprávy, projevující se v praxi vírou v konstitucionalismus a zastupitelský princip. Například Woodrow Wilson se nevyslovoval jen za Evropu sloţenou z národních států, ale také za Evropu, ve které nepanuje autokracie, ale demokracie. Skutečným národním státem byla pro něj jedině demokratická republika po vzoru Spojených států. Liberální nacionalisté jsou rovněţ přesvědčeni, ţe národy, stejně jako jednotlivci, si jsou rovny, přinejmenším v tom smyslu, ţe mají právo na sebeurčení. Konečným cílem liberálního nacionalismu je tudíţ vytvoření světa nezávislých národních států, nikoli jen sjednocení či nezávislost nějakého konkrétního národa. John Stuart Mill to formuloval v podobě zásady, podle níţ „hranice vládnutí by se měly v podstatě krýt s hranicemi národa“. Mazzini zaloţil tajný spolek Mladá Itálie, aby podpořil myšlenku sjednocení Itálie; zaloţil však také Mladou Evropu, a to v naději, ţe bude šířit nacionalistické myšlenky po celém evropském kontinentu. Na paříţské mírové konferenci neprosazoval Woodrow Wilson zásadu sebeurčení národů jen proto, ţe rozbití evropských impérií odpovídalo národním zájmům USA; prosazoval ji i proto, ţe byl přesvědčen, ţe také Poláci, Češi, Jugoslávci a Maďaři mají právo na politickou nezávislost, které se uţ těší Američané. Liberálové také zastávají názor, ţe princip vyváţenosti či přirozené harmonie se nevztahuje jen na jednotlivce ve společnosti, ale i na národy ve světě. Sebeurčení národa je cestou k nastolení mírového a stabilního světového pořádku. Wilson byl přesvědčen, ţe příčinou 1. světové války byl „starý řád“, kterému dominovaly autokratické a militaristické říše. Demokratické národní státy budou naopak respektovat svrchovanost svých sousedů a nebudou mít důvod rozpoutávat válku nebo si podrobovat jiné. Pro liberála nacionalismus nerozděluje národy a nezasévá nedůvěru, rivalitu a třeba i válku. Nacionalismus je naopak silou schopnou navozovat jednotu v rámci jednotlivých národů a bratrství mezi nimi a to na základě vzájemného respektování národních práv a charakteristických zvláštností. Liberalismus

tedy

v

jádru

hledí

nad

rámec

národa

k

idejím

kosmopolitismu

a internacionalismu. Kritikové občas naznačovali, ţe představy liberálního nacionalismu jsou naivní a romantické. Liberální nacionalisté vidí pokrokovou a osvobozující stránku nacionalismu; jejich nacionalismus je racionální a tolerantní. Nejspíš však přehlíţejí jeho temnější stránku, iracionální pouta tribalismu, který „my“ odlišuje od cizích a nás ohroţujících „oni“. Liberálové spatřují v nacionalismu jakýsi univerzální princip, mnohem méně však chápou emocionální sílu nacionalismu, který za války dokázal jednotlivce přesvědčit, aby pro svou zemi zabíjeli nebo umírali, bez ohledu na to, zda věc jejich národa je nebo není spravedlivá. Liberální nacionalismus se rovněţ mýlí ve své víře, ţe národní stát je klíčem k politické harmonii a k harmonii v mezinárodním měřítku. Omyl wilsonovského 33

nacionalismu tkvěl v názoru, ţe národy ţiji na územích, která jim vyhovují a jsou jasně od sebe oddělená a ţe lze budovat státy, jejichţ hranice se s těmito územími budou krýt. V praxi však všechny tzv. národní státy zahrnují řadu jazykových, náboţenských, etnických či regionálních skupin, z nichţ některé mohou samy sebe povaţovat za „národy“. Například v roce 1918 nově vytvořené národní státy Československo a Polsko zahrnovaly značný počet lidí německy mluvících a samo Československo bylo spojením dvou významných etnických skupin, totiţ Čechů a Slováků. Bývalá Jugoslávie, vytvořená rovněţ ve Versailles, zahrnovala přímo udivující směsici etnických skupin, Srby, Chorvaty, Slovince, Bosňany, Albánce atd., které později realizovaly své přání stát se národy, resp. samostatnými státy. Ideálu politicky sjednoceného a kulturně homogenního národního státu lze fakticky dosáhnout jedině politikou násilného přesídlování menšin a výslovným zákazem přistěhovalectví.

4.2 Konzervativní nacionalismus Počátkem 19. století pokládali konzervativci nacionalismus za sílu radikální a nebezpečnou, ohroţující řád a politickou stabilitu. Konzervativní státníci jako například Disraeli, Birmarck a dokonce i car Alexandr III si však časem uvědomili, ţe nacionalismus je jejich přirozeným spojencem při udrţování společenského řádu a obhajobě tradičních institucí, a stavěli se k němu se stále většími sympatiemi. V moderním období se nacionalismus stal pro většinu konzervativců přímo článkem víry. Ve Spojeném království se to například projevilo v rostoucí antipatii konzervativní strany vůči evropské integraci. V USA George W. Bush vyuţil tzv. „války proti teroru“ k tomu, aby spojil vojenskou asertivitu s obranou národních hodnot a s demonstrací charakteru národa. Konzervativní nacionalismus se obvykle projevuje spíše v národních státech uţ etablovaných neţ v těch, které se teprve rodí. Konzervativcům nejde ani tak o principiální nacionalismus projevující se všeobecným sebeurčením; před očima mají spíše vidinu společenské soudrţnosti a veřejného pořádku ztělesněnou v patriotismu. Pro konzervativce je společnost organická: jsou přesvědčeni, ţe národy vznikají přirozeně z touhy lidi ţít pospolu s těmi, kdo mají stejné názory a zvyky jako oni a také stejně vypadají. Na lidi se hledí jako na tvory omezené a nedokonalé, kteří hledají smysl a bezpečí v národním společenství. Hlavním cílem konzervativního nacionalismu je tudíţ zachovat jednotu národa podněcováním vlastenecké loajality a „hrdosti na vlastní zemi“, zejména tváří v tvář podvratné ideji třídní solidarity, hlásané socialisty. Tím, ţe dělnickou třídu začleňuje do 34

národa, se nacionalismus konzervativcům často jevil jako protilátka proti sociální revoluci. Zvláště dovedně propojoval nacionalismus s konzervativní agendou Charles de Gaulle, v letech 1959-1969 francouzský prezident. De Gaulle apeloval na národní hrdost sledováním nezávislé, dokonce antiamerické obranné a zahraniční politiky a pokusy vrátit do společnosti řád a autoritu a vybudovat mocný stát. Thatcherismus byl v jistém smyslu britskou variantou gaullismu: apely na nacionalismus nebo alespoň národní nezávislost v Evropě spojoval s příslibem silné vlády a pevného vůdcovství. Konzervativní povaha nacionalismu se udrţuje dovoláváním se tradic a dějin; nacionalismus se tak stává obranou tradičních institucí a tradičního způsobu ţivota. Konzervativní nacionalismus je v podstatě nostalgický se zrakem obráceným nazpět, zejména na někdejší slávu nebo triumfy národa. Jasným dokladem toho je obecná tendence vyuţívat rituálů a vzpomínkových oslav, jejichţ smyslem je prezentovat vojenská vítězství jako charakteristické okamţiky v dějinách národa, stejně jako prezentovat tradiční instituce jako symboly národní identity. Tak je tomu v případě britského nebo přesněji anglického nacionalismu, těsně spjatého s institucí monarchie. Británie (plus severní Irsko) tvoří spojené království; jeho hymnou je God save the Queen a královská rodina hraje prominentní roli při národních oslavách typu Dne příměří a státních aktech typu zahajovacího zasedání parlamentu. Konzervativní nacionalismus hraje obzvlášť významnou roli v situacích, kdy se má za to, ţe národní identita je ohroţena nebo je vystavena nebezpečí, ţe zeslábne. V mnoha moderních státech pomáhaly tuto formu nacionalismu udrţovat při ţivotě otázky spojené s přistěhovalectvím a nadstátností. Konzervativní výhrady k přistěhovalectví vyvěrají z přesvědčení, ţe kulturní rozmanitost vede k nestabilitě a konfliktům. Jelikoţ se stabilní a úspěšné společnosti musí opírat o sdílené hodnoty a společnou kulturu, je třeba buď výrazně omezit přistěhovalectví, zejména ze společností s odlišnými náboţenskými a jinými tradicemi, nebo menšinové skupiny motivovat k asimilaci do „hostitelské“ společnosti. Konzervativní nacionalisty také znepokojuje hrozba, kterou pro národní identitu a tudíţ i pro kulturní pouta uvnitř společnosti představují nadstátní orgány, například EU. ve spojeném království se to projevuje v podobě „euroskepticismu“ Konzervativní strany; na evropském kontinentu vyjadřuje obdobné názory škála krajně pravicových skupin typu francouzské Front National. Eurospektikové nejen ţe obhajují svrchované národní instituce a vlastní národní měnu, s odůvodněním, ţe jde o ţivotně důleţité symboly národní identity; varují také, ţe „evropský projekt“ je totálně pomýlený, jelikoţ stabilní politickou jednotu nelze vytvořit z tak velké rozmanitosti národní, jazykové a kulturní. I kdyţ konzervativním politikům a stranám apely na nacionalismus politicky 35

značně prospěly, jejich protivníci občas poukazovali na to, ţe myšlenky konzervativců vycházejí z nesprávných premis. Za prvé na konzervativní nacionalismus lze pohlíţet jako na jednu z forem elitou provozované manipulace. „Národ“ vynalézají a nepochybně definují političtí vůdcové, kteří ho mohou vyuţívat ke svým cílům. To je nejjasněji patrné za války nebo mezinárodni krize, kdy se k boji „za vlast“ národ mobilizuje citově silně podbarvenými poukazy na vlasteneckou povinnost. Konzervativní nacionalismus můţe nadto slouţit k podněcování netolerance a bigotnosti. Tím, ţe trvají na zachování kulturní neporušenosti a čistoty a na udrţení vţitých tradic, mohou konzervativci líčit přistěhovalce, resp. cizince vůbec jako hrozbu a tak podněcovat nebo aspoň legitimizovat rasistické a xenofobní nálady.

4.3. Rozpínavý nacionalismus V mnoha zemích se nacionalismus projevoval především agresivitou a militarismem, tedy pravým opakem zásadové víry v sebeurčení národa. Agresivní tvář nacionalismu se ukázala koncem 19. století, kdy se ve jménu slávy národa a jeho „místa na slunci“ evropské mocnosti pustily do „rvačky o Afriku“. Imperialismus konce 19. století se od dřívějších fází koloniální expanze lišil tím, ţe byl podporován ovzduším lidového nacionalismu: prestiţ národa se stále výrazněji spojovala s vlastnictvím impéria a kaţdé vítězství v boji o kolonie se vítalo projevy veřejného souhlasu. Ve Spojeném království se začalo pouţívat nové slovo jingoism, hurávlastenectví, kterým se měla popsat tato nálada - lidový nacionalismus. Na počátku 20. století rozdělila rostoucí rivalita evropských mocností kontinent na dva ozbrojené tábory - Trojspolek zahrnující Německo, Rakousko – Uhersko a Itálii, a Trojdohodu, k níţ patřily Spojené království, Francie a Rusko. Kdyţ pak v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka, kterou předcházely dlouhotrvající závody ve zbrojení a opakující se mezinárodní krize, propukla ve všech velkých evropských městech bouře nadšení. Agresivní a rozpínavý nacionalismus dosáhl svého vrcholu v meziválečném období, kdyţ se autoritářské nebo fašistické reţimy Japonska, Itálie a Německa daly cestou imperiální expanze a úsilí o světovládu, která nakonec vyústila ve 2. světovou válku. Od dřívějšího liberálního nacionalismu se tato forma nacionalismu odlišuje svým šovinismem. Slovo šovinismus je odvozeno od jména Nicolase Chauvina, francouzského vojáka fanaticky oddaného Napoleonovi I. O národech se nemá za to, ţe si jsou svým právem na sebeurčení rovny; vychází se naopak z názoru, ţe některé národy jsou díky svým charakteristickým rysům nebo kvalitám nadřazeny jiným. Tyto myšlenky se jasně projevily 36

v podobě evropského imperialismu, který se ospravedlňoval ideologií rasové a kulturní nadřazenosti. V 19. století byl značně rozšířen názor, ţe „bílý“ lid Evropy a Ameriky stojí intelektuálně a morálně výše neţ „černý“, „hnědý“ a „ţlutý“ lid Afriky a Asie. Evropané dokonce prezentovali imperialismus jako jakousi morální povinnost: koloniální národy byly „břemenem bílého muţe“. Imperialismus údajně přinášel méně osudem obšťastněným a méně kultivovaným národům světa poţehnání civilizace a zejména křesťanství. Ještě osobitější formy národního šovinismu se vyvinuly v Rusku a Německu v podobě pannacionalismu. V Rusku nabyl podoby panslavismu, někdy označovaného jako „slavjanofilský nacionalismus“, který byl zvlášť silný koncem 19. a počátkem 20. století. Rusové jsou Slované a mezi nimi a jinými slovanskými národy východní a jihovýchodní Evropy existují jazykové a kulturní vazby. Panslavismus byl definován svým cílem, jednotou všech Slovanů; přitom se mělo za to, ţe dosaţení tohoto cíle je dějinným posláním Rusů. Před rokem 1914 dováděly tyto představy Rusko k narůstajícím konfliktům s Rakousko-Uherskem o kontrolu nad Balkánem. Šovinismus panslavismu vyvěral z víry, ţe Rusové jsou přirozenými vůdci slovanských národů a ţe Slované kulturně a duchovně převyšují národy střední nebo západní Evropy. Panslavismus je tudíţ protizápadní i protiliberální. Určité formy panslavismu se znovu objevily po zhroucení komunistického panství v Sovětském svazu v roce I99I. Rovněţ tradiční německý nacionalismus vykazoval znaky šovinismu, zrozeného z poráţek za napoleonských válek. Spisovatelé typu Fichta a Jahna ostře reagovali na Francii a ideály její revoluce; v polemice s nimi zdůrazňovali jedinečnost německé kultury a německého jazyka, jakoţ i rasovou čistotu německého lidu. Po sjednocení v roce 1871 nabyl německý nacionalismus vyhraněně šovinistického charakteru. Objevily se nátlakové skupiny jako například Pangermánská liga a Liga válečného námořnictva, které se zasazovaly o těsnější svazky s německy mluvícím Rakouskem a o německou říši, o „místo Německa na slunci“. Pangermanismus byl expanzionistickou a agresivní formou nacionalismu, která předpokládala vytvoření Evropy, ve které budou dominovat Němci. Německý šovinismus se nejvýrazněji projevil v rasistických a antisemitských teoriích rozvíjených nacisty. Expanzionistické cíle pangermanismu přijali nacisté s nadšením za své; odůvodňovali je však spíše biologicky neţ politicky. Nacionalistický šovinismus je ţiven intenzivně proţívaným, dokonce hysterickým nacionalistickým nadšením. Jednotlivec jako samostatná racionální bytost je odsouván do pozadí přívalem vlasteneckých emocí, nabývajících podoby touhy po agresi, expanzi a válce. Pravicový francouzský nacionalista Charles Maurras ( 1868- 1952) dal tomuto intenzivně proţívanému patriotismu název „integrální nacionalismus“: jednotlivci a nezávislé skupiny ztrácejí svou identitu uprostřed všemocného „národa“, jehoţ existence 37

a smysl přesahují ţivot kteréhokoli jednotlivce. Takový militantní nacionalismus je často provázen militarismem. Válečná sláva a zisky z válečných výbojů jsou nejpádnějšími důkazy národní velikosti a dokázaly vyvolat intenzivní city věrnosti národu. Civilní obyvatelstvo je tak fakticky militarizováno: podsouvají se mu vojenské hodnoty absolutní loajality, naprosté oddanosti a připravenosti k sebeobětování. Ve chvíli, kdy je zpochybňována čest či integrita národa, pozbývají ţivoty řadových občanů významu, Takové citové zanícení se zřetelně projevilo v srpnu 1914 a v očích militantních islamistických skupin je moţná základem emocionální síly dţihádu čili „svaté války“. Nacionální šovinismus je obzvlášť přitaţlivý pro izolované a bezmocné, kterým nabízí perspektivu bezpečí, sebeúcty a hrdosti. Militantní čili integrální nacionalismus si ţádá zesílené vědomí přináleţitosti k určité specifické, od jiných odlišné národní skupině, Tento intenzivní nacionalistický pocit je často navozován „negativní integrací“, tedy prezentací jiného národa či jiné rasy jako hrozby nebo nepřítele. Tváří v tvář nepříteli se národ stmeluje a zakouší intenzivní vědomí své vlastní identity a důleţitosti. Nacionální šovinismus se tudíţ rodí z jasného rozdělení na „oni“ a „my“. Musí existovat nějaké vysmívané a nenáviděné „oni“, aby se ţivilo vědomí, ţe my jsme „my“. V politice se nacionální šovinismus často projevoval rasistickými ideologiemi, které dělí svět na skupiny, které jsou „in“, a na skupiny, které jsou „out“. Skupina, která je „out“, slouţí jako obětní beránek, na kterého se svádějí všechny nezdary a frustrace skupiny, která je „in“. Není tudíţ náhoda, ţe šovinistické politické názory jsou ţivnou půdou rasistických idejí. Například panslavismus i pangermanismus se vyznačovaly vyhroceným antisemitismem.

4.5. Protikoloniální a postkoloniální nacionalismus Nacionalismus se zrodil v Evropě, imperialismus z něj však učinil fenomén celosvětový. Záţitek koloniální nadvlády pomáhal probouzet v lidu Asie a Afriky vědomí přináleţitosti k národu a touhu po „národním osvobození“ a vedl tak ke specifickému protikoloniálnímu nacionalismu, Boj proti kolonialismu změnil v průběhu 20. století politickou mapu velké části světa. Na Evropu versailleský systém aplikoval princip sebeurčení, v jiných částech světa se však tento princip velice snadno ignoroval: německé kolonie byly jednoduše převedeny pod britskou a francouzskou správu. V období mezi oběma světovými válkami hnutí za nezávislost stále více ohroţovala aţ příliš rozsáhlá impéria britské a francouzské. K definitivnímu zhroucení evropských impérií došlo po 2. světové válce. V některých případech to byl sílící nacionalistický tlak, co spolu s klesající ekonomickou 38

výkonností doma přesvědčilo koloniální mocnosti, aby odešly relativně pokojně: tak tomu bylo v roce 1947 v Indii a v roce 1957 v Malajsii. Po roce 1945 se však dekolonizace nezřídka vyznačovala revolucemi a občas i obdobími ozbrojen}ch bojů. Tak tomu bylo například v letech 1937 -1945 v Číně (proti Japonsku), v letech 1954-I962v Alţírsku (proti Francii), v letech 1946-1954 ve Vietnamu (proti Francii) a v letech 1964-1975 znovu ve Vietnamu (proti USA). Kolonizující Evropané si v jistém smyslu přinesli s sebou zárodek vlastní zkázy, totiţ teorii nacionalismu. Stojí například za zmínku, ţe mnozí vůdcové hnutí za nezávislost, resp. za osvobození získali své vzdělání na Západě. Nepřekvapuje tudíţ, ţe protikoloniální hnutí často formulovala své cíle jazykem liberálního nacionalismu, připomínajícím Mazziniho či Woodrowa Wilsona. Formující se africké a asijské národy byly ale v situaci, která se značně lišila od nově vytvářených evropských států 19. a počátku 20. století. Pro tyto africké a asijské národy bylo úsilí o politickou nezávislost úzce spjato s vědomím ekonomické zaostalosti a podřízenosti průmyslově vyspělým státům Evropy a Severní Ameriky. Antikolonialismus se tak stal projevem touhy po národním osvobození ve smyslu jak politickém, tak ekonomickém; to výrazně ovlivnilo podobu nacionalismu v rozvojovém světě. Většina vůdců protikoloniálních hnutí v Asii a Africe byla přitahována určitou podobou socialismu - umírněnými a mírumilovnými představami Gándhího a Néhrúa v Indii počínaje a revolučním marxismem vyznávaným Mao Ce-tungem v Číně, Ho Či Minem ve Vietnamu a Fidelem Castrem na Kubě konče. Navenek - jak o tom ještě budeme hovořit - je socialismus spjat spíše s internacionalismem neţ s nacionalismem. Socialistické ideje byly přesto pro nacionalisty v rozvojovém světě značně lákavé. Za prvé, socialismus je ztělesněním hodnot pospolitosti a spolupráce, které měly jiţ dávno své pevné místo v tradičních předindustriálních společnostech. Ještě důleţitější však je, ţe socialismus a zejména marxismus přicházel s analýzou nerovnosti a vykořisťování, díky níţ bylo moţno porozumět zkušenostem z časů kolonizace a vystoupit proti koloniální nadvládě. V 60. a zejména v 70. letech byli nacionalisté v rozvojovém světě přitahováni revolučním marxismem. Vedlo je k tomu přesvědčení, ţe kolonialismus je prakticky pouhým prodlouţením třídního útlaku. Oporu takovému názoru uţ dříve poskytl Lenin, který tvrdil, ţe imperialismus je v podstatě ekonomický fenomén, kdy jde o to, ţe ve své honbě za ziskem kapitalisté hledají moţnosti investovat, lacinou pracovní sílu, levné suroviny a bezpečné trhy. Třídní boj se tak stal bojem kolonií proti vykořisťování a útlaku. Výsledkem bylo, ţe svrţení koloniální nadvlády neznamenalo jen dosaţení politické nezávislosti; bylo i sociální revolucí skýtající vyhlídky na politickou i ekonomickou emancipaci. V některých případech se reţimy rozvojového světa otevřeně přihlásily k principům marxismu-leninismu. Čína, Severní Korea, 39

Vietnam a Kambodţa rychle po získání nezávislosti vyvlastnily cizí majetky a znárodnily ekonomické zdroje. V těchto zemích vznikly po vzoru Sovětského svazu monopartijní systémy a centrálně plánované ekonomiky. V jiných případech se v afrických a blízkovýchodních zemích zformovala poněkud méně ideologická podoba nacionalistického socialismu. Jasně se to projevilo v Alţírsku, Libyi, Zambii, Iráku a Jiţním Jemenu. „Socialismus“ vyhlášený v těchto zemích zpravidla nabyl podoby apelu na sjednocující věc či zájem národa, jimţ je ve většině případů hospodářský a sociální rozvoj. Tak tomu například bylo v případě tzv. afrického socialismu, praktikovaného v Tanzánii, Zimbabwe, Angole i jinde. Africký socialismus nevychází ani ze socialismu sovětského typu, ani ze západní sociální demokracie; vychází spíše z tradičních komunitárních hodnot a z touhy podřadit kmenovou

rivalitu,

která

rozděluje,

prvořadé

potřebě

hospodářského

pokroku.

V postkoloniálním období se však objevily zcela nové podoby nacionalismu. I kdyţ autorita socialismu a zejména přitaţlivost marxismu-leninismu od 70. let výrazně klesala, bylo formování nových států ovlivňováno spíše odmítáním západních idejí a západní kultury neţ snahou je aplikovat. Dokud je Západ povaţován za zdroj útlaku a vykořisťování, musí postkoloniální nacionalismus hovořit protizápadním jazykem. Jde z části o reakci na nadvládu západní a stále více americké kultury a ekonomiky ve značné části rozvojového světa. Hlavním vyjadřovatelem těchto názorů byl náboţenský fundamentalismus, zejména politický islám.

5. Český, slovenský a německý nacionalismus Nyní se pokusím popsat nacionalismus ve třech rozdílných státech a budu se snaţit vytáhnout to nejpodstatnější. V případě naší republiky jsem se rozhodl spíše varovat před současnou situací a zaměřil jsem se na současný vliv americké kultury a anglického jazyka na náš mateřský jazyk a naší kulturu. V kapitole Slovenský nacionalismus jsem se snaţil popsat nacionalismus a jeho vliv v období, kdy se Slovensko stalo samostatným státem.

5.1. Zdravý nacionalismus je to, co nám Čechům chybí. Nacionalismus: postoj jednotlivce, hnutí nebo státu, který vidí v prosazení zájmu svého národa hlavní cíl politiky. Směřuje k dosaţení suverenity národa (právo na národní sebeurčení) ustavením národního státu. Vychází z pojmu státního národa nebo kulturního 40

národa, pokud stát nezahrnuje veškeré příslušníky daného národa (německý romantismus 19. stol.). V období formování moderních národních států 19. stol. byla nacionalismu obvykle přisuzována pozitivní funkce (vznik národního vědomí). Po ustavení národního státu se nacionalismus někdy změnil v obhajobu agresívní politiky určitého národa (viz téţ šovinismus). Pojem

nacionalismus

je

pouţíván

od

druhé

poloviny

19.

století.

Zdravý nacionalismus by měl být právem vlastní zejména malým národům, kterým hrozí zánik z různých příčin, ale zejména právě proto, ţe jsou tak malé, ţe se mohou jednoduše rozplynout v moři velkých národů. Nám takové rozplynutí hrozilo v dobách označovaných celkem správně jako doba temna, kdy byl český národ cílevědomě poněmčován zvenčí, ale i zevnitř, protoţe kdo chtěl být v dobách habsburské monarchie viděn, kdo chtěl dosáhnout společenského uznání a zejména kariéry ve státním aparátu, musel především dokonale ovládat vídeňskou němčinu. Druhá, mnohem nebezpečnější zkáza nám hrozila během druhé světové války, kdy jsme byli Němci označeni jako nespolehlivé a nekvalitní slovanské plemeno určené k likvidaci poté, co budou vyhlazeni Ţidé. Existoval také jakýsi poněkud fantaskní plán na přestěhování našeho národa do Patagónie, který měl zabránit konečnému vyhlazení. První nebezpečí zániku národa překonalo nacionalistické hnutí zvané obrozenecké, které vedli především čeští umělci a jazykovědci, mistři jazyka, divadla, literatury a hudby. Druhé váţnější hrozící nebezpečí skončilo poráţkou nacistického Německa. Jistě stojí za to se zamyslet, zda nám v současné době hrozí nějaké podobné nebezpečí a zda je správné podporovat mezi občany nacionální tendence směřující k ochraně českého jazyka. Protoţe ten je především ohroţený tentokrát nikoliv tlakem ze strany Německa či Rakouska, ale nově přílivem angličtiny nejen přes technologické a technické novinky, ale také z oblasti kultury, především amerických filmů a populární hudby. Angličtina je nám jaksi příjemnější zejména proto, ţe to není jazyk ţádného z národů, které se nám v minulosti snaţili vzít nejen náš národní jazyk. O to větší je tu ale riziko, ţe čeština bude postupně pokaţena nadšeným a zbytečným přejímáním slov z angličtiny, coţ se jiţ docela masivně a nekontrolovatelně děje uţ dosti dávno zejména v terminologii počítačové a internetové. Jak bude tedy vypadat jazyk český řekněme za takových padesát let ve sjednocené Evropě, lze jen stěţí dnes prorokovat. Pokud vůbec má přeţít, bude nutné se o něj pečlivě starat a v něm se vzdělávat. Platí to hlavně pro zamerikanizovanou mládeţ, která uţ dnes má tendence si velice zjednodušovat svévolně český pravopis a vytvářet nová "česká" slova prostým přepisem slov anglických do češtiny. Jde o to, abychom nenalézali na internetových stránkách či dokonce ve výplodech 41

umění literárního věty jako "Gdesme bili? No přece v pabu! Bili many a bilisme hapy!" Omlouvám se, ale moţná, ţe jsem ten nový český pravopis a novou slovní zásobu ještě dokonale nezvládl, ale takhle nějak se uţ začíná nejen hovořit, ale i mailovat, esemeskovat a četovat. Nemluvě o svátcích jako je Valentýn, který nemá s českou kulturou vůbec nic společného. Vánoce jsou také pokřivené Američany. Kaţdé dítě s Jeţíška představuje jako Santu Klause, oblečeného v červené teplákovce s červeným nosem a velkým břichem, který má rád sušenky a mléko.

5.2. Slovenský nacionalismus Důsledky přijetí mnichovské dohody československou vládou 30. září 1938 zásadně ovlivnily a změnily celkovou politickou a společenskou situaci v zemi. Dosavadní demokratický reţim a jeho představitelé byli obviňováni, ţe nedokázali čelit zahraničnímu a vnitropolitickému ohroţení státu a ţe neuhájili jeho územní celistvost. Pro své cíle se nacistická politika rozhodla vyuţít takzvanou slovenskou otázku. V ludáckých časopisech se totiţ opět mnoţily hlasy, ţe slovenská autonomie je jen prvním krokem, předstupněm k úplné samostatnosti. Nacisté podporovali radikální křídlo Hlinkovy slovenské ludové strany, které bylo připraveno Česko-Slovenskou republiku rozbít. Vnitropolitický vývoj na Slovensku republiku opravdu oslaboval. Nejen proto, ţe se vyhrocoval slovenský nacionalismus, ale i z důvodu dalšího upevňování výrazně totalitního charakteru slovenského autonomistického reţimu. Potvrdil to průběh voleb do slovenského sněmu v prosinci 1938. Volby byly zorganizovány (a zmanipulovány) tak, ţe existovala jen jediná kandidátka, kandidátka HSLS Strany slovenské národní jednoty. I volební „výsledek" se dostavil: pro společnou kandidátku hlasovalo téměř 98 % voličů. Byly to první volby totalitního typu v dějinách Československa. Ve snaze zabránit rozpadu státu se počátkem března 1939 rozhodla praţská vláda nastolit na Slovensku vojenský reţim. V noci z 9. na 10. března 1939 bylo na Slovensku vyhlášeno stanné právo a někteří radikálové z HSLS byli zatčeni. Příštího dne došlo k jmenování nové slovenské vlády, která však uţ vývoj událostí podstatněji neovlivnila. Kontrolu nad úředními budovami v Bratislavě postupně převzaly jednotky Hlinkových gard. Za této situace pozval Hitler k jednání do Berlína J. Tisa. Předestřel mu jen dvě moţnosti: okamţitě vyhlásit slovenský stát, anebo „ponechat Slovensko jeho osudu", coţ znamenalo volnou ruku pro Maďarsko. Jozef Tiso nechal na 14. března 1939 svolat slovenský sněm. Jeho poslanci hlasovali z hlediska demokratických zvyklostí opravdu podivně: pro slovenskou samostatnost 42

museli hlasovat tak, ţe povstali ze svých míst! Snad aby bylo dobře vidět na ty, kteří by nechtěli hlasovat pro rozbití celistvosti Česko – Slovenska… Toho dne byl tedy vyhlášen samostatný slovenský stát. V návaznosti na vývoj probíhající na Slovensku se vyhrotila i situace na Podkarpatské Rusi. Předseda tamní autonomní vlády prohlásil, ţe končí ústavní vztah jeho země k Česko – Slovensku. Téměř okamţitě začala území Podkarpatské Rusi obsazovat maďarská vojska, ovšem se souhlasem Hitlera. Německým nacistům se záměr podařil: Česko – Slovenská republika se rozpadala zevnitř vlivem nacionalismu

5.3. Německo Zločiny, které páchali Němci zejména v koncentračních táborech, se děly ve jménu německého národa, potom následovalo zničení německého národního státu „Hrdost na příslušnost k vlastnímu národu, jeţ bývala hybnou silou masového nacionalismu dřívějších dob, však ve druhé polovině 20. století poklesla nejen v Německu, nýbrţ v celé západní Evropě, i kdyţ v rozsahu, který se v té které zemi charakteristicky lišil.“

51

Následky

způsobené druhou světovou válkou, svými následky zapříčinily zánik německého národního státu. Od 60. let 20. století se utvářela v Německu nová situace, krize národní identity, ke které došlo, byla způsobena v souvislosti se zmizením historicko – politické orientace na německou říši z roku 1871. Začala se utvářet nová identita národa, přičemţ tento proces v roce 1990 po znovusjednocení pokračuje na zcela novém základu. Blahobyt v Německu se šířil nerovnoměrně, ale po dosaţení plné zaměstnanosti koncem 60. let, se v podstatě stal obecným. Do tohoto období patří i zvaní zahraničních dělníků. Tito cizinci přicházeli převáţně z Řecka, Jugoslávie, Itálie a Turecka a začali postupně obsazovat volná pracovní místa v západním Německu, zpočátku se spíše jednalo o nekvalifikované práce. „Postupně tito lidé a jejich rodiny zdomácněli, získávali kvalifikaci, jejich děti zde vyrostly, staly se součástí společnosti. Ve zpětném pohledu se ukazuje, jaký přistěhovalci měli a mají vliv na změnu veřejného ţivota.“

52

Ve větších německých městech je moţné toto zdomácnění

sledovat například na počtu restaurací, kdy německých restaurací je ve srovnání s restauracemi balkánskými, řeckými, italskými, francouzskými nesrovnatelně méně. 51

SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-393-2, str. 314. 52 UTITZ, Bedřich. Německo – nový stát v Evropě. Praha: Český spisovatel, 1996. ISBN 80-2020629-9, str. 34.

43

„Méně příznivě neţ u jídla se projevuje vztah k cizím státním příslušníkům v politice. Zejména otázka státního občanství se jeví jako nepřekonatelná překáţka. Zde se projevuje ono krevní příbuzenství, dnes bez rasových omezení, jako významnější neţ místní určení. Kdo ve vzdálené Rusi prokáţe, často sporného německého předka, má automaticky nárok na občanství. Kdo se v Německu narodil, studoval a léta pracuje, získává státní občanství jen s obtíţemi.“ 53 Získat nyní státní občanství v Německu není rozhodně nijak snadné záleţitost, ale moţné to je. Od 1. září 2008 cizinci, kteří mají zájem stát se německými občany, se musejí zúčastnit testu, ve kterém prokazují dostatečné znalosti o německé společnosti, politice a o německých dějinách. Absolvování tohoto testu má být pouze jedním z hlavních předpokladů pro získání občanství v Německu. Tento test absolvují pouze cizinci, kteří o občanství poţádali a kteří ţijí v Německu více neţ osm let. Sadu 310 otázek vypracovala Berlínská Humboldtova univerzita, kdy ţadatel o občanství dostane test o 33 otázkách. Ke kaţdé otázce jsou přiřazeny čtyři různé odpovědi, přičemţ pouze jedna odpověď je správná. Pokud zájemce o občanství dokáţe zodpovědět alespoň na 17 otázek správně, test splnil a obstál. Ti, co neobstály si za poplatek 25 eur mohou test zopakovat. Testy mají vnést přehlednost a spravedlnost do německého systému o nabývání občanských práv. Do zavedení tohoto systému získávání občanství pomocí jednotného testu se testy v jednotlivých spolkových zemích mohli lišit. Tudíţ se úřady mohly ptát například na počet spolkových zemí v Německu, na věkovou hranici trestní odpovědnosti, nebo kdy a kdo získal Nobelovu cenu. V roce 2007 získalo 126 tisíc cizinců německé státní občanství, přičemţ jedna třetina byla tvořena Turky. Na německém území jsou Turci početnou skupinou cizinců, ale německé občanství získala tak třetina, ačkoliv na německém území ţijí dlouhou dobu. Tato situace není způsobená tím, ţe by jim Německé občanství bylo odpíráno

54

. Častým důvodem je, ţe

v Německu není povoleno mít dvojí občanství a to je důvodem, proč cizinci o německé občanství nezaţádají. Nechtějí ztratit občanství svého rodného státu. Jak jsem jiţ výše zmínil, je nutné poţádat o občanství a také splnit několik podmínek, mezi těmito podmínkami je i znalost německého jazyka. „Zdá se sice samozřejmé, ţe se přistěhovalci ve vlastním zájmu naučí aspoň základům jazyka země, ve které ţijí, ale není tomu tak vţdy. Především turečtí

53

UTITZ, Bedřich. Německo – nový stát v Evropě. Praha: Český spisovatel, 1996. ISBN 80-2020629-9, str. 34. 54

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/berlin-pripravuje-jednotny-test-pronemeckypas_65008.html [6. 4. 2009]

44

přistěhovalci vytvářejí ve velkých městech opravdová ghetta, kde mezi svou komunitou bez němčiny, bez velkých problémů, ţijí mnohdy desetiletí.“

55

Pokud rodiče získali německou

státní příslušnost, jejich děti ji při narození získají také. V případě manţelství, kdy jeden z páru má německé občanství, tak druhý jej získává automaticky po sňatku. Etničtí Němci a jejich rodiny, stejně jako Němci, kteří ţijí na území dříve patřící Německu, mají na německé občanství právo, pokud se ovšem rozhodnou do Německa vystěhovat. Tento princip je nazýván Blut und Boden, coţ znamená v překladu krev a půda. Pro Německo je to typický princip, kdy je německý národ zvýhodňován a to ať ţije kdekoliv. Podmínky pro získání občanství se mohou zdát pro někoho tvrdé, ale Německo je a bylo státem, který se do jisté míry chrání před ostatními národy.

Závěry a doporučení Dnešní moderní státy jsou státy národními. Mají všechny znaky, které jsem uvedl v kapitole věnované státu. Jedná se o vládní aparát na určitém území, ústavy a zákoníky a vojenskou ozbrojenou sílu. V některých hlavních rysech se však od původních tradičních států poměrně výrazně liší. U moderních států je území jasně vytyčeno. Definovaná reálná moc vlády neslábne díky vzdálenosti od místa jejího sídla tzv. suverenita. U tradičních států to tak nebývalo. Nemůţeme takto nahlíţet na všechny státy v dnešní době. Stále jsou státy (Afrika, Asie, Jiţní Amerika), kde tato suverenita státu a vlády fakticky nebo cíleně neexistuje. Drogové gangy nebo náboţenské komunity mají své vlastní právo a také prostředky k jeho vymáhaní. Tyto skupiny mají své krále a vůdce, které se neliší od vlád tradičních států, kdy se společnost dělila na krále nebo císaře, urozené a poddané. Na rozdíl od poddaných, které vlastně ani nezajímalo, kdo jim vládne: Sounáleţitost s vládcem zajímalo urozené či bohaté jedince, dnešní „poddané“ naopak spojuje pocit sounáleţitosti ke skupině, vidina rychlého zisku či obyčejný strach. Vrátím se zpět ke klasickým moderním státům. Obyvatelstvo, ţijící na území státu vymezeného či nevymezeného (EU) hranicemi, se stává občany, sdílejícími určitá práva a povinnosti a pocitem národní identity. Neřadím sem politické uprchlíky a bezdomovce, protoţe dnes se skoro kaţdý identifikuje s konkrétním politickým celkem, národnostním 55

http://blisty.cz/art/25023.html [20. 3. 2009]

45

státem či vidinou samostatného národnostního státu. Národní státy jsou samozřejmě spojeny s nacionalismem. Ve zkratce můţeme říct, ţe dnešní nacionalismus je soubor symbolů a přesvědčení, jeţ vyvolávají pocit příslušnosti k určitému sociálnímu a politickému společenství. Je přirozené, ţe člověk, jako lidský tvor se odedávna potřeboval identifikovat s určitou sociální skupinou (rodina, náboţenská komunita). Ale nacionalismus a národní sounáleţitost se objevily s rozvojem moderního státu. Dnes bych řekl, ţe nacionalismus se snaţí dnešní společnost potlačit, ale vedlejším efektem muţe být, ţe se lidé rozlišují podle náboţenského vyznání či barvy pleti. Příkladem je občanská společnost v USA. Řekl bych, ţe k tomuto dospěje i Evropská Unie. Vrátím se k původní myšlence národní identity. Skoro kaţdý pociťuje sounáleţitost s příslušníky svého národa a hrdost na to, ţe je Čech, Rus, Američan či Francouz. I kdyţ jedinec ţije v zahraničí, tato sounáleţitost je krásně vidět například pří sportovních událostí. Čech, pokud si ovšem nevsadil na soupeřův tým, bude fandit Českému týmu. Nacionalistické přesvědčení právě proto nemusí nutně odpovídat hranicím státu. Všechny národnostní státy mají na svém území různý etnický základ. Tento etnický základ se dá povaţovat za výbušný např. Baskové ve Španělsku, Izraelsko - arabská otázka.

46

Seznam použité literatury Literatura: 1. BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebonacionalismus? Ostravská univerzita: Nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5. 2. BALOUN, Pavel; HARNA , Josef. Krize evropské demokracie a Československo 30. let 20. století. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. ISBN 80-7286-104-2. 3. BENJAMIN, Kuras. Evropa snů a skutečností. Praha: Baronet, 2007. ISBN 978-80-7214971-1. 4. Fibich, J. Základy politologie Praha: S&M, 1992 ISBN 80-900096-8-9. 5. GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0380-9. 6. GELLNER, Arnošt. Národy a nacionalismus. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal, 1993. ISBN 80-900892-9-1. 7. GELLNER, Ernest. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. ISBN 80-7325-023-3. 8. Heywood, Andrew. Politické ideologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007. ISBN 978-80-7380-137-3 9. HLAVIČKOVÁ, Zora. MASLOWSKI, Nicolas. Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy: od mobilizace k identitě. CES, 2005. ISBN 80-239-4456-8. 10. HOLÝ, Ladislav.:Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. ISBN 80-85850-97-4. 11. HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Praha: Mladá fronta, 1999. ISBN 80204-0809-6. 12. HROCH, Miroslav. Pohledy na národ a nacionalismus, Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-20-2. 13Chalupský, Emanuel. Vývoj lidské společnosti. Praha: Druţstevní práce, 1935 14. KOLEKTIV autorů. OBČAN – NÁROD – STÁT – Vznik nových států v Evropě na začátku 20. století. Pedagogická fakulta UK v Praze, 1996. 15. KUČEROVÁ, Stanislava a kol. Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Brno: Konvoj, 2000. ISBN 80-7302-000-9. 16. MAREŠ, Miroslav. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno : Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-45-4. 47

17. MILLER, David. Blackwellova encyklopedie politického myšlení. Přerov: Knihtiskárna J.Strojil, 1995. ISBN 80-85617-47-1. 18. MILL, J. S. Úvahy o vládě. Praha: Nakl. Svoboda, 1992. ISBN 80-205-0267-X. 19. MÜLLER, B. Karel. Politická sociologie. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80- 7367-380-2. 20. PACNER, Karel. Osudové okamžiky československa. Praha : Albatros, 1997, 2001. ISBN 80-00-00987-0. 21. PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002. ISBN 80246-0489-2. 22. PETRÁČKOVÁ, Věra. KRAUS, Jiří a kol. Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0607-9. 23. ŘEZNÍK, Miloš. Formování moderního národa (Evropské „dlouhé“ 19. st.). Praha: Triton, 2003. 183 s. ISBN 80-7254-406-3 24. SCHULZE, Hagen. Stát a národ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 807106-393-2. 25. UTITZ, Bedřich. Německo – nový stát v Evropě. Praha: Český spisovatel, 1996. ISBN 80202-0629-9. 25. WEBER, Max; vybral a uspořádal Miloš Havelka. Metodologie, sociologie a politika, Praha, OIKOYMENH 2009, ISBN 978-80-7298-389-6

Internetové zdroje: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/berlin-pripravuje-jednotny-testpronemecky-pas_65008.html [6.4.2009] http://www.spisovatele.cz/ayaan-hirsi-ali http://blisty.cz/art/25023.html http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/141026-narod http://encyklopedie.seznam.cz/search?q=st%C3%A1t http://encyklopedie.seznam.cz/search?q=%C4%8Deskoslovensko

48

Internetové publikace: HIRT, Tomáš. Přehled základních tezí modernistického pojetí nacionalismu . ANTROPOWEB : 2007. Dostupné z WWW: .

49