I J M , E Od obrození národů tvořila etnická/menšinová otázka ve střední Evropě citlivé politická téma, ale jako klíčový problém mezinárodního dosahu se ohlásila až za první světové války, po deklarování práva na sebeurčení národů (Wilson). Sebeurčení bylo aplikováno jen v případě silných „vítězných malých národů“ (Češi, Srbové atd.). Ostatní, méně silné národy dostaly částečná práva (Slováci), nebo nedostali nic (Rusíni). Poražené malé národy (Maďaři, Bulhaři) po mírové dohodě ztratily území, část dokonce z tzv. národního těla (například Maďarsko celou jednu třetinu). V meziválečném období se ochrana nově nabytého území a revizionismus staly hlavní hnací silou mezinárodního systému. Meziválečné období tak můžeme jednou frází charakterizovat jako zlatou éru nacionalismu. Po předcházejícím úvodu se naskýtá otázka, zdali můžeme porovnávat politické systémy v meziválečném období a v období po roce 1989? Musíme zdůraznit, že existují obrovské odlišnosti, ale jsem přesvědčen, že i přesto můžeme sledovat v obou případech srovnatelné jevy. V následujícím příspěvku budu zkoumat mezinárodní systém ochrany národních menšin a vývoj menšinových stran na Slovensku v meziválečném období a po roce 1989.
M a. 1918–1938 Po první světové válce nastala dezintegrace mezinárodního systému. Zanikly dynastické monarchie (například Rakousko-Uhersko) a na základě mírových dohod vznikly nové „národní“ státy (například Československo, Polsko). Po roce 1918 vznikla rovněž nová hegemonní velmoc, Spojené státy americké, která prozatím zůstala ve vnitřní izolaci, ale snažila se o celosvětové rozšíření liberální parlamentní demokracie. Ve 20. letech měla parlamentní demokracie ve středoevropských státech obrovskou popularitu, i když převzetí parlamentního systému bylo v mnohých případech pouze povrchní. b. 1989–2003 Po roce 1989 můžeme opět sledovat dezintegraci mezinárodního systému. Zanikly vícenárodní státy (například Sovětský svaz, Československo, Jugoslávie). Na základě právní zásady uti possidentis (respektování vnitřních státních hranic) vznikly nové národní státy (například Česko a Slo88 |
Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy
vensko, Chorvatsko). V ostatních případech, kde vnitřní hranice respektovány nebyly, aplikovala mezinárodní komunita protektorát, aby zabránila pokračování krveprolití (vojenský protektorát v Bosně, Kosovu, Makedonii a hospodářský protektorát v Černé Hoře). Po rozpadu Sovětského svazu a socialistického režimu zůstaly Spojené státy a parlamentní demokracie jediným orientačním bodem v mezinárodní politice. V obou případech – v letech 1918–1938 i 1989–2003 – sloužil nacionalismus po rozpadu starého mezinárodního systému jako hlavní hnací síla dalších procesů.
O Ve střední Evropě nebyla přeměna mezinárodního systému z hlediska národních států dokonalá. Fundamentální předpoklad národního státu – jeden národ, jeden stát – nebyl respektován, tvůrci versailleského (1919–1920) a pařížského (1947) mezinárodního systému jej nechtěli a nemohli dodržet. V nových středoevropských státech zůstaly národní menšiny, které mohly destabilizovat národní, ale i mezinárodní politický systém. Například mezi obyvateli Československa napočítáme v roce 1921 kolem 35 procent národnostních menšin, ale i v ostatních zemích regionu tento počet kolísal mezi 20 až 30 procenty. Po roce 1918 vypracovala Společnost národů mezinárodní systém na ochranu národnostních menšin, z jedné strany aby zabránila jejich násilné asimilaci, z druhé strany aby rozdělila mateřský stát a menšiny. Protože „úlohou“ ochránce menšin byl pověřen menšinový výbor Společnosti národů, mateřský stát byl z etnických sporů vyloučen. Menšinový systém byl geograficky omezen, protože západoevropské státy a Sovětský svaz nebyly členy tohoto systému. Ani poražené Německo nemuselo podepsat žádné závazky na ochranu menšin. Cílem menšinového systému v meziválečném období bylo: 1. stabilizovat versailleský mírový systém, uklidnit menšiny a mateřské státy; 2. připravit národnostní menšiny na postupnou asimilaci (Austen Chamberlain). Po roce 1945 klesl poměr národnostních menšin v regionu na 8 až 10 procent, ale po rozpadu pařížského systému – po letech 1989–1991 – se tento poměr začal v jednotlivých státech zvyšovat. Například v Československu činil poměr menšin kolem 3–4 procent, ale v samostatném Slovensku už kolem 11– 13 procent. Hlavním důvodem vypracovaní nového menšinového režimu byly etnické války v Jugoslávii a v Sovětském svazu. Od roku 1990 Rada Evropy a Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) souběžně pracovaly na tom, aby v Evropě vytvořily nový menšinový režim. Rada Evropy vytyčila Mezinárodní systém, ochrana národních menšin a etnické strany ve střední Evropě…
| 89
cíl univerzálního evropského menšinového systému, který vyústil v roce 1995, když byla přijata Rámcová úmluva o ochraně národních menšin. Tato úmluva byla velkým zklamáním pro menšiny a mateřské státy, protože byla velmi všeobecně formulována a nespecifikovala řadu důležitých otázek, jako například vysokoškolské menšinové vzdělávání nebo otázku autonomie (na Slovensku Mečiarova vláda bez jakýchkoli obav úmluvu podepsala a ratifikovala). Z jednotlivých debat kolem Rámcové úmluvy už bylo vidět, že nebude efektivním prostředkem k zabránění etnickým konfliktům ve střední a východní Evropě. V roce 1992 Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě rozhodla o vzniku funkce hlavního komisaře národních menšin. Jeho úkolem je předcházet a zabránit etnickým konfliktům, ale pravomocně byl omezen na střední a východní Evropu (podobně jako v meziválečném menšinovém systému), protože v záležitostech západoevropských etnik zatím nedostal žádný úkol (i když zde můžeme jmenovat například severoirský nebo baskický etnický problém).
V Č (–) S (–) Politické strany meziválečného Československa můžeme členit následovně: 1. Centralistické československé strany: agrární, česká lidová, Československá sociálnědemokratická atd.; 2. Sudetoněmecké: agrární, křesťanskosocialistická, sociálnědemokratická atd.; 3. Slovenské autonomistické: Slovenská (Hlinkova) lidová strana, Slovenská národná strana; 4. Maďarské: křesťanskosocialistická, agrární; 5. Komunistická strana (KSČ). V meziválečném období hrály politické strany Slovenska v politickém životě Československa periferní roli. Mezi lety 1918 a 1926 byly centralistické československé strany, které tvořily tzv. Pětku (agrární, česká lidová, Československá sociálnědemokratická atd.), schopny kontrolovat celý politický život. Po roce 1926 Německá agrární a Německá křesťanskosocialistická strana vstoupily do československé vlády, a politická scéna tak byla stabilizována za pomoci sudetoněmeckých stran. Hlinkova lidová strana, která byla nejsilnější stranou (v roce 1925 dostala 34,5 procenta, Československá agrární strana jen 17 procent) na Slovensku byla členem vlády jenom v krátkém období v letech 1920–1921 a 1927–1929. Menšinové maďarské strany se vůbec nedostaly do vlády. 90 |
Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy
Neúspěch maďarských stran dostat se k moci můžeme vysvětlit faktem, že maďarská menšina tvořila politicky zanedbatelnou součást obyvatelstva (v celém Československu 4,7–5,5 procenta, na Slovensku 18–21 procent). Československá elita tak nebyla objektivně zainteresována na spolupráci, spíš na oslabování maďarských stran. Například meziválečný československý volební systém byl velmi výhodný pro menšinové strany, protože byl poměrný, ale jeho volební obvody byly vytvořeny antidemokraticky. Maďarští voliči byli soustředěni v košickém a novozámeckém obvodu, v němž na jeden mandát připadlo kolem 27 tisíc voličů, zatímco v čistě českých a slovenských obvodech bylo toto číslo kolem 18–20 tisíc. V roce 1923 Československá agrární strana zakládala svou maďarskou pobočku (s populárním názvem Csánkyho strana) na jižním Slovensku, která však nebyla v roce 1925 úspěšná, protože byla použita jen z propagačních důvodů ve volební kampani. Československá vláda slíbila pozemky z agrární reformy, ale ty byly rozdány mezi české a slovenské osídlence. Jedinou úspěšnou stranou v menšinových okresech byla komunistická strana, která slíbila levicovou politickou alternativu a navíc ještě autonomii pro národnosti. V maďarských okresech získala KSČ v roce 1925 kolem 24 procent (celoslovenský volební výsledek komunistů byl jenom 14 procent). V meziválečném období obdržely maďarské strany na Slovensku dvě třetiny maďarských hlasů, ostatní maďarské hlasy dostala hlavně KSČ. Po celé prvorepublikové období působily maďarské strany na periferii československého politického života, protože vládnoucí československá elita neměla o spolupráci zájem. V dané situaci neměl mateřský stát (Maďarsko) v menšinovém politickém životě na Slovensku žádnou konkurenci (z Budapešti byla na Slovensku do druhé poloviny 30. let financována i německá strana). Pod tlakem maďarské vlády byly v roce 1936 spojeny křesťanskosocialistická a agrární strana. Sjednocená strana byla na konci 30. let použita proti pražské vládě.
S S Politická scéna na Slovensku byla po sametové revoluci velmi nestabilní. Stabilní a vykrystalizované strany v období mezi lety 1990–1998 nenajdeme ani na levé (Kresťanskodemokratické hnutí), ani na pravé straně (Strana demokratické levice) politické palety. Politické centrum bylo obsazeno Mečiarovou stranou (HZDS), která neměla čistý politický profil. Čistá linie zlomu dělila maďarské a slovenské strany jen v menšinových a národních otázkách (jako například otázka úřadního jazyka nebo menšinové autonomie). Mezinárodní systém, ochrana národních menšin a etnické strany ve střední Evropě…
| 91
Poměr maďarské menšiny na Slovensku klesl na 10–11 procent po roce 1989, ale v samostatném slovenském státu měli maďarští voliči větší význam než v Československu. Byly založeny tři maďarské strany: Nezávislá maďarská iniciativa (liberální), Maďarská křesťanskodemokratická strana a Spolužití (s radikálním menšinovým programem). Po roce 1992 bylo etnické napětí na Slovensku velmi závažné, proto musely Nezávislá maďarská iniciativa a slovenské demokratické síly (VPN) přerušit politickou spolupráci, která ve slovenské vládě fungovala už od roku 1990. Od roku 1994 musela uzavírat Nezávislá maďarská iniciativa volební koalice s ostatními maďarskými stranami, protože se po roce 1992 jako samostatný politický subjekt nedostala do parlamentu. V roce 1996 zakládala HZDS na jižním Slovensku svou maďarskou pobočku, která dostala po prezidentovi populární název Gyimesyho strana. HZDS – jako v meziválečném období Agrární strana – do maďarských voličů nic neinvestovala, a proto její politický pokus neměl ve volbách žádný význam. Nestabilita stranického systému na Slovensku po roce 1998 pokračovala, ale ústřední bod dělící společnost se přesunul na otázku, kdo je pro evropskou a severoatlantickou integraci a kdo je proti. Slovenské strany, které byly pro evropskou integraci, vytvořily volební koalici pod názvem Modrá koalice (KDH, SDK atd.). Maďarské strany pod tlakem nového volebního zákona – pod vnějším tlakem, podobně jako v meziválečném období – vytvořily jednotnou stranu s názvem Strana maďarské koalice (SMK). Volební matematika roku 1998, ale i západní organizace požadovaly spolupráci mezi Modrou koalicí a SMK, která po volebním úspěchu v roce 1998 vyústila koaliční vládou. Po roce 1994 (1998 a 2002) nasbíraly maďarské strany (a SMK) kolem 100 procent maďarských hlasů na Slovensku (ze 150 parlamentních mandátů 14), protože neexistuje jiná volební alternativa. Ze známých důvodů už nejsou slovenské levicové strany pro maďarské voliči tak atraktivní, jako byly například v meziválečném období.
92 |
Nacionalismus v současných dějinách střední Evropy
