N 2, Nacionalismus v ekonomických vztazích, Měna a centrální banky, Dlouhodobá nezaměstnanost

Cahiers du CEFRES N° 2, Nacionalismus v ekonomických vztazích, Měna a centrální banky, Dlouhodobá nezaměstnanost Olivier Bouin, Marie-Elizabeth Ducreux (Ed.)

_____________________________________________________________ Yves BOURDEL, Inga PERSSON Politika zaměstnanosti a dlouhodobá nezaměstnanost: francouzsko-švédksé srovnání

_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Yves Bourdel, Inga Persson, « Politika zaměstnanosti a dlouhodobá nezaměstnanost: francouzsko-švédksé srovnání », Cahiers du CEFRES. N° 2, Nacionalismus v ekonomických vztazích, Měna a centrální banky, Dlouhodobá nezaměstnanost (ed. Olivier Bouin, MarieElizabeth Ducreux). Mis en ligne en / published on : décembre 2010 / december 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c2/bourdel_1993_politika_zamestnanosti.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

Politika zaměstnanosti a dlouhodobá nezaměstnanost: francouzsko-švédské srovnání Yves Bourdel, Inga Persson (1), Universita Lund Rozdíly v citlivosti odezvy trhu zaměstnanosti na politiku zaměstnanosti v západní Evropě jsou nepřehledné. Současné výzkumy proto opustily studium úlohy odškodnění a způsobů stanovení mezd a soustřeïují se na roli politiky zaměstnanosti. V této souvislosti připomeňme srovnávací analýzu pro několik zemí uskutečněnou Jackmanem a kol. (1990). Z jejich práce vyplývají omezení agregovaného přístupu, který je nezbytné doplnit mikroekonomickými studiemi politiky zaměstnanosti uplatňované v zemích OECD (2). Následující článek přináší výsledky studie zabývající se touto problematikou ve Francii a ve Švédsku a snaží se zhodnotit dopad politiky zaměstnanosti na úroveň a vývoj nezaměstnanosti v těchto dvou zemích. Důraz je kladen na dlouhodobou nezaměstnanost, jejíž růst hraje převládající úlohu v trvale se zvyšující nezaměstnanosti v Západní Evropě a politika zaměstnanosti nabývá tudíž na důležitosti. Srovnání Francie se Švédskem je obzvlášť zajímavé tím, že zvýšení dlouhodobé nezaměstnanosti v uplynulých patnácti letech bylo pomalejší ve Švédsku než ve Francii, stejně jako ekonomický růst, který tam byl rovněž nižší. Vyvstává tedy otázka, do jaké míry je politika zaměstnanosti odpovědna za rozdílný vývoj míry dlouhodobé nezaměstnanosti v těchto dvou zemích. Nejprve vás seznámíme s hlavními hypotézami uváděnými v současné literatuře, zabývajícími se důvody růstu dlouhodobé nezaměstnanosti, a ukážeme, jak tento růst může z hlediska teoretického ovlivnit politika zaměstnosti. Poté porovnáme politiku zaměstnanosti uplatňovanou ve Francii a ve Švédsku s cílem upřesnit rozsah, skladbu a zacílení této politiky. Pozornost dále soustředíme na charakteristiku a vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti ve Francii a ve Švédsku. Další rozbor se týká úlohy politiky zaměstnanosti v těchto dvou zemích, dále je analyzováno, jak dlouhodobá nezaměstnanost reaguje v obou zemích na ekonomické oživení v osmdesátých letech. Konečně se budeme zabývat dopadem politiky zaměstnanosti a dlouhodobé nezaměstnanosti na proces přizpůsobení se nabídce a poptávce na trhu práce v těchto dvou zemích. Nakonec se pokusíme shrnout závěry článku do určitého poučení z hlediska politické ekonomie.

Dlouhodobá nezaměstnanost a politika zaměstnanosti Pravděpodobnost najít práci není pro všechna zaměstnání stejná. Je různá v závislosti na individuálních charakteristikách nezaměstnaných a jejich pozici na trhu práce. V tomto směru délka období, po které je jedinec nezaměstnaný, má určující význam. Mnohé empirické studie ukazují, že pravděpodobnost najít práci pro dlouhodobě nezaměstnané je menší než pro nezaměstnané krátkodobě. Vyvstává tedy otázka, zda trvání období nezaměstnanosti samo o sobě vysvětluje tuto menší pravděpodobnost najít práci anebo zda délka nezaměstnanosti a malá pravděpodobnost najít práci vyplývají z nějakého třetího faktoru. Teorie závislosti délky trvání nezaměstnanosti a teorie selektivní nezaměstnanosti studovaly tyto otázky a snažily se vysvětlit, proč po nabídkovém nebo poptávkovém šoku, který způsobuje zvýšenou nezaměstnanost, poměr dlouhodobě nezaměstnaných na celkovém počtu nezaměstnaných roste. Výsledkem je vysoká úroveň celkové nezaměstnanosti, přestože šok zmizel. Na mnoha faktorech lze ukázat negativní vliv délky nezaměstnanosti na pravděpodobnost najít práci, a to jak na straně uchazečů o práci, tak i na straně zaměstnavatelů. Déle trvající nezaměstnanost způsobuje ztrátu lidského kapitálu, nezaměstnaný nemá možnost si zlepšovat ani udržovat své znalosti a zkušenosti. Čím delší je toto období nezaměstnanosti, tím více člověk ztrácí svůj lidský kapitál a pravděpodobnost najít práci je menší. Tato úvaha vychází z předpokladu, že podpora v nezaměstnanosti nemá dostatečný stimulační účinek. Dlouhodobá nezaměstnanost může též snižovat úsilí v hledání zaměstnání. Čím delší je doba nezaměstnanosti, tím více si nezaměstnaný uvědomuje menší možnost nalézt práci, což snižuje opět jeho motivaci a úsilí v hledání práce. Pravděpodobnost nalezení zaměstnání se tedy opět snižuje. Pravděpodobnost nalezení práce je též závislá na vztahu podniků k dlouhodobě nezaměstnaným. I kvalifikovaný pracovník, dlouhodobě nezaměstnaný, se stává méně produktivním a tudíž i méně výhodným pro zaměstnavatele. Délka nezaměstnanosti se tedy může stát kritériem v případě nadbytku žadatelů nebo nedostatku míst. I v tomto případě se vychází z předpokladu, že rigidita mezd zabraňuje, aby zaměstnavatel snížil mzdu dlouhodobě nezaměstnaným po jejich opětném nástupu do práce.

Teorie selektivní nezaměstnanosti poskytuje i jiné vysvětlení nárůstu počtu dlouhodobě nezaměstnaných. Vychází z myšlenky, že délka nezaměstnanosti jako taková není jediným vysvětlením malé pravděpodobnosti nalezení zaměstnání. Je to výsledkem i procesu selekce, ve kterém nezaměstnaní, kteří jsou méně konkurenceschopní, jsou odmítáni zaměstnavateli, zatímco zaměstnání je nabídnuto krátkodobě nezaměstnaným, kteří mají lepší předpoklady. Nízká konkurenční schopnost může být vázána např. na problémy zdravotní, kvalifikační apod. Podle "selektivní teorie" zvýšení poměru dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti by vyplývalo ze zvýšení přílivu nezaměstnaných a pomalejším snižováním počtu nezaměstnaných s nižší výkonností než mají ostatní. Tento proces selekce se také opírá o hypotézu, že rigidita mezd neumožňuje adekvátně ocenit méně produktivní pracovníky. Tyto mechanismy trhu práce fungují neustále, ačkoli jsou citlivé na změny ekonomické aktivity. V době jejího zpomalení, kdy počet kandidátů na místo se zvyšuje, zaměstnavatelé používají dobu trvání nezaměstnanosti jako kritérium výběru. Proces selekce je také ovlivňován ekonomickou situací. Zpomalení ekonomické aktivity zvyšuje počet nezaměstnaných s nižší kvalifikací. Vzhledem k působení různých mechanismů, lze tedy očekávat zvýšení poměru dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti v případě ekonomického zpomalení. Je tento vývoj vratný a je možné, aby tento ukazatel dlouhodobé nezaměstnanosti se vrátil na původní úroveň, jestliže dojde dlouhodobě ke zlepšení ekonomické situace? Snížení počtu žadatelů o práci na jedno nabízené pracovní místo přímo ovlivňuje možnost výběru. Jinými slovy zaměstnavatelé budou méně zvažovat prvek dlouhodobosti v nezaměstnanosti jako jeden z prvků výběru. Tyto dvě reakce by měly ovlivnit poměr dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti s určitým zpožděním. Nejkvalifikovanější nezaměstnaní a krátkodobě nezaměstnaní jsou zaměstnáni rychleji než ostatní kategorie nezaměstnaných. Ekonomické oživení po uplynutí určité doby ovlivňuje pozitivně velikost podílu dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti, nicméně nevrátí se nikdy k původní úrovni (4). Jedná se o tzv. hysterezní efekt. Úroveň nezaměstnanosti v daném okamžiku je odvislá od úrovně nezaměstnanosti v minulosti. Zlepšení ekonomické aktivity má vliv na dočasné retardační efekty, tzn. sníží dlouhodobou nezaměstnanost s určitým zpožděním. Naopak trvalé efekty zpožděné reakce zůstanou, podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti je vyšší než před ekonomickým zpomalením. Toto se dá vysvětlit tím, že delší trvání nezaměstnanosti mohlo zanechat některé trvalé následky u některých dlouhodobě nezaměstnaných, jako např. ztráta lidského kapitálu, menší intenzita v hledání zaměstnaní, apod. Tito pak budou mít tendenci zůstat mimo trh práce, a to i přes oživení ekonomiky. Zaměstnavatelé raději poskytnou práci nově příchozím na trhu práce a krátkodobě nezaměstnaným. Rychlost s jakou dočasný efekt zpoždění na jedné straně zmizí a význam trvalého efektu zpožděné reakce na straně druhé, jsou závislé na šíři a charakteru politiky zaměstnanosti. Lze počítat s tím, že taková opatření jako vzdělání, vytváření dočasných pracovních příležitostí, subvencování pracovních míst, "job clubs", zprostředkovatelny práce atd. mají dopad na procesy závislosti na délce nezaměstnanosti a výběru nezaměstnaných. Ztráta lidského kapitálu může být neutralizována nebo kompenzována stážemi a vzdělávacími programy, které tvoří součást přechodných pracovních příležitostí. Tato opatření mohou také pomoci nezaměstnanému, aby neztratil motivaci a důvěru v sebe samotného a vytrval v hledání zaměstnání. Stejně tak subvence poskytované zaměstnavatelům při poskytování míst pro dlouhodobě nezaměstnané, posílení úlohy zprostředkovatelských úřadů práce mohou kompenzovat negativní jevy, provázející nezaměstnanost. Stručně řečeno, opatření politiky zaměstnanosti mohou pomoci dlouhodobě nezaměstnaným si udržet svůj lidský kapitál, držet si dobrou pozici ve frontě na práci, což může podstatně modifikovat jejich pozici na trhu práce v případě ekonomického oživení. Lze říci, že ti dlouhodobě nezaměstnaní, kteří zůstali schopni konkurence vůči nově příchozím a novým nezaměstnaným, mohou rychleji najít pracovní příležitost . Dočasné efekty hystereze budou tedy na jedné straně méně důležité a na druhé straně rychleji eliminované. Neodstranitelné následky by potom mohly být i menší, což by omezovalo trvalé efekty hystereze. Je důležité připomenout, že existuje interakce mezi modifikací ekonomických podmínek a opatřeními uskutečňovanými ve prospěch nezaměstnaných. V podstatě je to kombinace politiky zaměstnanosti a ekonomického oživení, která jak se zdá, může limitovat růst dlouhodobé nezaměstnanosti.

Politika zaměstnanosti ve Francii a ve Švédsku Z toho, co bylo řečeno, můžeme usoudit, že vývoj a charakter dlouhodobé nezaměstnanosti nejsou ovlivňovány pouze specifickými opatřeními určenými pro tento druh nezaměstnanosti, ale všemi aspekty politiky zaměstnanosti. Lze říci, že politiku zaměstnanosti ovlivňuje její šíře, skladba a zaměření.

Nejobsáhlejší definice zahrnuje též systém podpor nezaměstnaných a často je kvalifikována jako "pasivní" politika zaměstnanosti (5). Cílem našeho článku je analyzovat úlohu "aktivní" politiky zaměstnanosti. Budeme se zabývat tímto aspektem jen okrajově, ačkoliv jsme si vědomi, že mezi různými zeměmi existují rozdíly při posuzování aktivní a pasivní politiky zaměstnanosti i rozdíly v koncepci systémů odškodnění, mající vliv na dlouhodobou nezaměstnanost. Naše analýza úlohy "aktivní" politiky se bude opírat o tři výše citované aspekty. Za prvé se jedná o šíři realizovaných opatření. Všechna tato opatření a nejenom ta, týkající se dlouhodobé nezaměstnanosti, mají dopad na tuto kategorii nezaměstnanosti. Tato opatření mají vliv na příliv nových dlouhodobě nezaměstnaných, resp. na to, jaká je pravděpodobnost, že nezaměstnaný se stane dlouhodobě nezaměstnaným. Tato opatření ovlivňují také charakteristiku těch, kteří se stávají dlouhodobě nezaměstnanými. Na druhém místě figuruje "složení" opatření. Lze očekávat, že různé druhy opatření mají různý dopad na mechanismy vedoucí k růstu a trvání dlouhodobé nezaměstnanosti. Konečně "zacílení", resp. na které skupiny jsou opatření namířena (věk, pohlaví, druh nezaměstnaných). Srovnání je provedeno na základě těchto tří aspektů politiky zaměstnanosti od r. 1973. Rozsah a vývoj Výdaje na programy zaměstnanosti na konci osmdesátých let ve Francii a ve Švédsku byly přibližně stejné. Francouzské výdaje představovaly 2,9% HDP, švédské výdaje 2,4% HDP, což je řadilo mezi evropský průměr (6). Nicméně tyto výdaje byly velmi různě rozděleny, a to na opatření aktivní a opatření pasivní. Zatímco ve Francii bylo věnováno 0,80% HDP (což je 28% veškerých výdajů) na aktivní opatření, ve Švédsku dosáhla tato hodnota 1,7% (což je 71% všech výdajů). Tento rozdíl ve skladbě výdajů odráží švédský institucionální přístup k problematice zaměstnanosti, který dává přednost aktivním opatřením před pasivními. Od konce padesátých let byla aktivní politika v oblasti zaměstnanosti vždy považována za důležitý doplňující prvek hospodářské politiky, směřující ke stabilitě ekonomiky a podpoře jejího růstu. V tomto smyslu se výdaje v oblasti politiky zaměstnanosti zvýšily z 1% HDP v šedesátých letech na 2-3% v letech 1970-1980 (7). Švédská politika zaměstnanosti má velmi zřetelný anticyklický charakter (viz graf 1a). Údaje týkající se počtu osob, na něž působila politika zaměstnanosti ukazují, že opatření v oblasti zaměstnanosti byla zvyšována v období zpomalování ekonomického růstu, a naopak jejich počet se snižoval, jestliže ekonomická aktivita se zlepšovala. Nejvyšších hodnot bylo dosaženo v r. 1984, kdy opatření politiky zaměstnanosti se týkala 5% aktivně činného obyvatelstva a míranezaměstnanosti kulminovala na 3,5% aktivní populace. Nezaměstnanost a politika zaměstnanosti ve Švédsku a ve Francii Graf 1a – Švédsko Vysvětlivky: 1- dočasná zaměstnání - dospělí 2- další vzdělávání dospělých 3- opatření týkající se tělesně postižených 4- opatření týkající se mládeže 5- nezaměstnanost

Graf 1b – Francie Vysvětlivky: 1- nezaměstnanost 2- opatření týkající se mládeže 3- další vzdělávání dospělých 4- opatření týkající se dlouhodobě nezaměstnaných dospělých 5- předčasný odchod do důchodu

Poznámky: Ve Francii kategorie mladá populace zahrnuje věk od 16 do 24 let, ve Švédsku od 15 do 24 let. Tato opatření týkající se mládeže zahrnují ve Francii anulování nebo snížení daní sociálního pojištění pro zaměstnavatele, zaměstnávající tuto věkovou kategorii, dále smlouvy o najímání do práce, smlouvy o vzdělání, dočasná zaměstnání a odborné stáže. Ve Švédsku tato opatření zahrnují především dočasná zaměstnání pro šestnácti až devatenáctileté, odborné stáže, dočasná zaměstnání a subvence pro ty, kteří najímají do práce. Prameny: Švédsko, nezaměstnanost: Statistics Sweden, Arbetskraftsundersökningarna(AKV), Arbetsmaknadsstatistik: Historiska tabeller. Annexe au NO 1988 (7) Johannesson (1989) Francie, nezaměstnanost: INSEE, Enquete sur l'Emploi politika zaměstnanosti: Bureau National de l'Emploi, údaje získané z "Dossiers statistiques du travail et de l'emploi" (1990a), (1990b) Ve Francii oproti Švédsku politika zaměstnanosti hrála v hospodářské politice před prvním ropným šokem jen malou úlohu. Výdaje v této oblasti, včetně předčasně penzionovaných se zvýšily z 0,9% HDP v r. 1973 na 3,5% v roce 1988 (8). Tento růst je ilustrován grafem 1b, který ukazuje, že počet osob, kterých se politika zaměstnanosti týkala, se zvýšil z 0,2 na 4% aktivní populace v období od poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých. Ve srovnání se Švédskem je pro francouzskou politiku zaměstnanosti charakteristický její necyklický charakter, výdaje více stoupaly v letech 1978-1981 a v letech 1985-87. Zdá se, že francouzská politika zaměstnanosti spíše sledovala politický cyklus a výdaje se zvyšovaly především v předvolebním období. Jiným charakteristickým znakem této politiky je to, že nereagovala na rychlé zvýšení nezaměstnanosti v období od konce sedmdesátých let do poloviny let osmdesátých, s výjimkou opatření ve prospěch mladých ve věku do 25 let. Vláda, aby zmírnila toto rychlé zvýšení nezaměstnanosti, zřizovala místa např. ve veřejných službách, snižovala délku pracovní doby a docházelo k předčasnému odchodu do důchodu (9). Jak je zřejmé z grafu 1b, počet předčasně penzionovaných dosáhl v polovině osmdesátých let úrovně 2,7% aktivně činného obyvatelstva, zatímco ve druhé polovině sedmdesátých let byl jen 0,5%. Do důchodu odcházeli předčasně dlouhodobě nezaměstnaní, kteří dosáhli věku 55 let. Tato kategorie předčasně penzionovaných se od poloviny osmdesátých let zvyšovala a v období od r. 1985 do r. 1989 vzrostla z 0,11% na 0,9% aktivně činného obyvatelstva.

Složení a zaměření Stejně tak existují rozdíly ve složení a zaměření politiky zaměstnanosti mezi Švédskem a Francií. První rozdíl je ve výši zdrojů, určených pro zaměstnanecké úřady, které poskytují informace, rady a nabídky zaměstnání. V roce 1988 dosahovaly tyto výdaje (zaměstnanecké agentury, administrativní výdaje v oblasti politiky zaměstnanosti, systém podpor v nezaměstnanosti) 0,2% HDP ve Švédsku a 0,12% ve Francii (10). Ale ve srovnání se Švédskem věnovala Francie větší část těchto výdajů na podporu v nezaměstnanosti (11). Dalším významným ukazatelem s vypovídací schopností o politice zaměstnanosti je počet zaměstnanců ve zprostředkovatelnách práce, kteří se zabývají umístěním nezaměstnaných. V roce 1988 připadalo ve Švédsku na jednoho pracovníka těchto kanceláří v průměru 14 nezaměstnaných, ve Francii 271. Z těchto údajů je zřejmé, že nezaměstnaní ve Švédsku dostávají mnohem víc rad a informací o možnostech zaměstnání než ve Francii. Nicméně tento rozdíl by mohl být kompenzován intenzifikací opatření pro dlouhodobě nezaměstnané. V této souvislosti můžeme připomenout setkání všech osob nezaměstnaných po dobu více než 13 měsíců, iniciované v letech 1982 a 1983 ANPE (12). Složení a zaměření opatření ve prospěch zaměstnanosti lze popsat následovně. Švédská politika, vypracovaná na počátku šedesátých let kladla důraz na vzdělání a dočasná zaměstnání určená dospělým (od 25 let výše). Počet dospělých, kteří prošli různými vzdělávacími kursy (většinou v centrech pro veřejnost, ale i v soukromých podnicích) se pohyboval během sedmdesátých a osmdesátých let kolem 0,6 0,7% aktivně činného obyvatelstva ( graf 1a) (13). Ke značné změně ve švédské politice zaměstnanosti došlo během této doby v tom smyslu, že se znásobila opatření ve prospěch obyvatel mladších 25 let. Během sedmdesátých let se mladým poskytovalo vzdělání a dočasné zaměstnání ve stejné míře jako dospělým. Ke konci sedmdesátých let se situace na trhu práce zhoršila a počet nezaměstnaných stoupl (viz graf 1a). V průběhu osmdesátých let byla výše uvedená opatření směrována k mladým lidem pod 20 let nahrazena specifickými přechodnými pracemi. Původní opatření však zůstala v platnosti pro starší 20 let. V roce 1984 z celkově aktivně činného obyvatelstva bylo 2% nezaměstnaných mladších 20 let, ale v r. 1989 jejich počet klesl na 0,6%, díky zlepšení situace na trhu práce. Tedy v době vrcholu v r. 1984 bylo kolem 50 000 mladých "zasaženo" programy pro mladší 20 let, zatímco v rámci standardního programu získalo dočasné zaměstnání 20 000 mladých a 13 000 jich absolvovalo vzdělávací stáže. V roce 1989 bylo v první kategorii 13 000 mladých a v druhé 13 000, 2 200 a 11 000. Počet dočasně zaměstnaných tedy značně poklesl, avšak počet mladých, absolvujících vzdělávací kursy, zůstal prakticky nezměněn. Ve Švédsku jsou opatření ve prospěch lidí se sníženou pracovní schopností součástí politiky zaměstnanosti. Tato opatření mají trvalý charakter, osoby takto postižené dostávají většinou ekvivalent mzdy anebo jsou trvale zaměstnány v podnicích, které se specializují na zaměstnání lidí se sníženou pracovní schopností. Počet lidí, jichž se tato opatření dotýkají, stále roste. Na začátku sedmdesátých let to bylo 1% aktivně činného obyvatelstva, na konci osmdesátých let již 2% (viz graf 1a)(14). Složení a zaměření francouzské politiky zaměstnanosti byly odlišné (viz graf 1b). V průběhu osmdesátých let byl ve Francii kladen důraz na různé formy subvencí pro zaměstnavatele (anulování nebo snížení sociálních dávek) a dále na opatření ve prospěch mladých lidí. Procento mladých, v jejichž prospěch byla různá opatření v oblasti zaměstnanosti přijata, v osmdesátých letech dosáhlo 2,3% aktivně činné populace. V roce 1987 to bylo dokonce 4,7%. Tato opatření se dají rozdělit do tří skupin: subvence zaměstnavatelům v soukromém sektoru, odborné stáže, dočasná zaměstnání ve veřejném sektoru. Preferovala se však přeevším pomoc těm, kteří poskytovali zaměstnání, i když i odborné stáže a dočasná práce ve veřejném sektoru zaznamenaly stoupající tendenci. V letech 1985-1989 politika zaměstnanosti v první skupině opatření zasáhla 39% mladých, v druhé skupině 37% a konečně ve třetí 24% mladých. Naopak opatření ve prospěch starších věkových skupin se během stejného období příliš nerozvíjela. Od druhé poloviny sedmdesátých let absolvovala odborné stáže pouze 0,3% aktivně činného obyvatelstva, a to i přes rostoucí nezaměstnanost. Nicméně opatření ve prospěch dlouhodobě nezaměstnaných se ke konci osmdesátých let zvýšila (viz graf 1b). V letech 1988-89 bylo "zasaženo" politikou zaměstnanosti 120 000 dlouhodobě nezaměstnaných (tedy 0,5% aktivně činného obyvatelstva). Počet nezaměstnaných žen stoupal a v roce 1989 ženy tvořily 65% nezaměstnaných. Hlavním realizovaným opatřením ve prospěch nezaměstnaných byly vzdělávací stáže v centrech veřejného vzdělávání, i když i počty odborných stáží v podnicích se podstatně zvýšily a jejich význam od r. 1990 neustále roste. V letech 1987-1989 se stáže ve školících střediscích týkaly 60% dlouhodobě nezaměstnaných, stáže v podnicích 20%, dočasné zaměstnání získalo 12% dlouhodobě nezaměstnaných a pomoc při zaměstnání se týkala 8%.

Francouzská a švédská politika zaměstnanosti se v průběhu posledních 15 let, jak je patrno, od sebe lišily. Na první pohled je pak zřejmé, že švédská politika zaměstnanosti víc omezila dlouhodobou nezaměstnanost. Za prvé, větší důraz na "aktivní" politiku zaměstnanosti a dodatečné zdroje ve formě informací a rad nezaměstnaným snížily ve srovnání s Francií počty těch, kteří přešli do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných. Za druhé, přechodná zaměstnání a odborné stáže určené dospělým, nepochybně omezily dlouhodobou nezaměstnanost dospělé populace ve Švédsku. Jak přechodné tak trvalé efekty hystereze dlouhodobé nezaměstnanosti byly bezpochyby méně intenzivní než ve Francii. Značný nárůst předčasného odchodu do důchodu a fakt, že starší věkové kategorie byly zproštěny hledání zaměstnání, přispěly pravděpodobně k podstatnému omezování zvyšování poměru dlouhodobě nezaměstnaných na celkovém počtu nezaměstnaných a zvýšil se tak odliv starších dlouhodobě nezaměstnaných. Efekty hystereze se tudíž neprojevily u dlouhodobé nezaměstnanosti, ale ve snížení míry aktivity pracovníků starší věkové kategorie. Co se týče mladších ročníků, Francie a Švédsko přijaly mnoho opatření v jejich prospěch, což výrazně limitovalo efekty hystereze i podíl nezaměstnaných na celkovém počtu nezaměstnaných u této věkové kategorie.

Dlouhodobá nezaměstnanost a politika zaměstnanosti ve Francii a ve Švédsku Cílem této kapitoly je ozřejmit vliv politiky zaměstnanosti na dlouhodobou nezaměstnanost ve Francii a ve Švédsku a zároveň též ukázat, že ekonomická situace a politika zaměstnanosti na sebe vzájemně působí a ovlivňují vývoj a podstatu tohoto typu nezaměstnanosti. Vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti byl ve Francii a ve Švédsku během posledních patnácti let velmi odlišný (viz graf 2). V grafu 2a se ve Švédsku jako dlouhodobá nezaměstnanost počítá nezaměstnanost nad 6 měsíců a ve Francii nad 12 měsíců. Ačkoliv tyto údaje nejsou zcela srovnatelné, tento graf dobře znázorňuje vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti v obou zemích (15) a ukazuje velké rozdíly ve vývoji dlouhodobé nezaměstnanosti ve Švédsku a ve Francii. Od r. 1975 dlouhodobá nezaměstnanost ve Francii stoupala mnohem rychleji než ve Švédsku. Graf ilustruje také změny týkající se počtu kladně vyřízených žádostí o práci. Ty jsou měřeny vývojem neuspokojených (16) nabídek pracovních míst, což ukazuje, že podíl dlouhodobé nezaměstnanosti, na rozdíl od Francie, má ve Švédsku silně cyklický charakter. Následující graf také sleduje podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti. Analýza tohoto podílu vyžaduje vzít v úvahu různé faktory, jako např. faktory makroekonomické, zvýšení nabídek práce žen, mladší generace atd. Graf 2b zobrazuje vývoj podílu dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti v obou zemích. Definice pro dlouhodobou nezaměstnanost je v případě Švédska 6 měsíců a více, v případě Francie 12 měsíců a více. Na grafu je zjevná silná časová souvztažnost podílu dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti mezi oběma zeměmi. Pouze vývoj sledovaný během posledních čtyř let ve Francii neodpovídá předešlému schématu, protože podíl nezaměstnanosti nad 6 měsíců roste rychleji než podíl nezaměstnanosti nad 12 měsíců. Graf 2b ukazuje, že na počátku sedmdesátých let, v období předtím než ekonomiky byly vystaveny makroekonomickým šokům v r. 1970 a 1980, byl podíl dlouhodobé nezaměstnanosti značně vyšší ve Francii než ve Švédsku. Ve fungování trhu práce existovaly podstatné rozdíly. V roce 1973 např. průměrná doba nezaměstnanosti byla ve Francii 9,1 měsíce a ve Švédsku 3,9 měsíce, i když obě země měly stejný podíl nezaměstnaných na celkovém aktivně činném obyvatelstvu (přibližně 2,5%) (17). Rozdíly ve struktuře nezaměstnanosti lze vysvětlit dvěma faktory. Za prvé, existuje různé fungování trhu práce v obou zemích. Ve Švédsku např. existuje jiný systém podpor v nezaměstnanosti než ve Francii (18). Druhým faktorem, způsobujícím rozdíly ve struktuře nezaměstnanosti je politika nezaměstnanosti. Ve srovnání s Francií byla politika nezaměstnanosti ve Švédsku na počátku sedmdesátých let aktivnější, existovala i nejrozmanitější opatření (jako např. vzdělávací kursy, dočasná zaměstnání, zprostředkovatelské kanceláře práce atd.), která přispěla ke zkrácení průměrné délky nezaměstnanosti a zlepšila plynulost odezvy trhu práce. Vychází se z hypotézy, že původní charakteristiky trhu byly determinovány (co se týče vývoje dlouhodobé nezaměstnanosti) před tím, než ekonomiky byly zasaženy šoky (19). Reakce na trhu byly odlišné částečně z důvodu výchozí situace na trhu, ale také proto, že každá země uplatňovala svoji politiku zaměstnanosti. Jestliže totiž tato politika je institucionalizována, reakcí na šok, který zvýší nezaměstnanost, je znásobení opatření existující politiky zaměstnanosti. Naopak, jestliže je nezaměstnanost tolerována po delší dobu, šok vyvolá rozvoj podpor v nezaměstnanosti, které naopak prodlouží průměrnou dobu nezaměstnanosti (20).

Dlouhodobá nezaměstnanost ve Francii a ve Švédsku, 1973 – 89 Graf 2a

Vysvětlivky: 1 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 12 měsíců) - Francie 2 - nevyužité nabídky zaměstnání - Francie 3 - nevyužité nabídky zaměstnání - Švédsko 4 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 6 měsíců) - Švédsko

Prameny: Nabídka zaměstnání: OCDE, Hlavní ekonomické ukazatele Dlouhodobá nezaměstnanost: Francie: INSEE, Zpráva o zaměstnanosti, údaje za březen Švédsko: AKU, roční průměry

Graf 2b

Vysvětlivky: 1 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 6 měsíců) - Francie 2 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 12 měsíců) - Francie 3 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 6 měsíců) - Švédsko 4 - dlouhodobá nezaměstnanost (> 12 měsíců) – Švédsko

Po prvním ropném šoku byla pro Švédsko typická aktivní politika zaměstnanosti, zatímco ve Francii (21) došlo k posílení systému odškodňování v nezaměstnanosti, i když během roku 1980 se francouzská politika poněkud švédské politice zaměstnanosti přiblížila. Rozdíly ve vývoji podílu dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti ve Švédsku a ve Francii odrážejí rozdílnost jejich politik. Z grafu 2b je patrno, že tento podíl dosáhl ve Švédsku vrcholu v roce 1984 a na konci osmdesátých let se prakticky vrátil na svoji původní úroveň. Tento vývoj byl determinován opatřeními politiky zaměstnanosti během první poloviny osmdesátých let (viz graf 1a), opatřeními, jejichž cílem bylo neutralizovat efekty hystereze dlouhodobé nezaměstnanosti. Politika zaměstnanosti a zároveň zlepšení ekonomické situace měly příznivý dopad na dlouhodobou nezaměstnanost. Ve stejné době podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti ve Francii se zdvojnásobil z 20% na 40% celkové nezaměstnaosti. V posledních letech se tento podíl poněkud snížil. Politika zaměstnanosti upřednostňující mladé a dlouhodobě nezaměstnané se začala ve Francii vyvíjet prakticky až ke konci osmdesátých let (viz graf 1b). Dlouhodobá nezaměstnanost se snížila především u starších věkových kategorií, a to především následkem předčasného penzionování (22). V průběhu posledních čtyř let přispěly ještě jiné dva faktory ke snížení podílu dlouhodobé nezaměstnanosti. První

spočívá ve zlepšení ekonomické situace od r. 1984 a druhý vyplývá ze specifických opatření, která byla přijata ve prospěch dlouhodobě nezaměstnaných, a to zejména ke konci osmdesátých let ( graf 1b). Vývoj podle věkové kategorie Dopad politiky zaměstnanosti na různé věkové skupiny není stejný. Tento fakt je ilustrován v tabulce 1, která hodnotí údaje o dlouhodobé nezaměstnanosti podle věkových skupin. Údaje vysvětlují jednak důsledky "normálního" fungování trhu práce a to, jak poměr dlouhodobé nezaměstnanosti roste s věkem, jednak specifický dopad politiky zaměstnanosti na jednotlivé věkové skupiny. Tabulka 1 Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti (podle věku), 1973 - 89

V obou zemích je ve sledovaném období podíl dlouhodobé nezaměstnanosti nižší u mladší věkové kategorie. Avšak v období ekonomického zpomalení bylo ve Švédsku zvýšení podílu dlouhodobé nezaměstnanosti zmírňováno různými opatřeními ve prospěch mladých (viz graf 1a). Proto tedy tento podíl zůstal relativně nezměněn (10%), zatímco ve Francii podíl mladých dlouhodobě nezaměstnaných stoupl z 10% v r. 1970 na 20% v r. 1980 a dosáhl maxima 34% v r. 1985. Od tohoto roku se začínají ve Francii významným způsobem uplatňovat opatření ve prospěch mladé generace (viz graf 1b). Ve Švédsku měla opatření ve prospěch mladých masivní charakter.

S cílem poměřit intenzitu politiky zaměstnanosti byl vytvořen indikátor této politiky, tzv. míra zajištění (viz tab. 2). Je vypočítán jako vztah mezi počtem osob podle věkových skupin, kterých se týká politika zaměstnanosti ke stejnému počtu, zvýšenému o celkové množství nezaměstnaných příslušné věkové skupiny (23). Tento indikátor ukazuje, že politika zaměstnanosti byla ve Švédsku nejaktivnější pro věkovou skupinu 16-19 let a vedla ke quasi odstranění "pasivních" zásahů (24). Pro věkovou kategorii 20-24 let byla míra zajištění nižší od 40% do 50%. Ve Francii politika zaměstnanosti dosáhla u mladých ve věkové kategorii 15-24 let stejnou úroveň v druhé polovině osmdesátých let. Co se týče dospělých, podíl dlouhodobě nezaměstnaných v r. 1975 v obou zemích dosáhl 15%. Ve Francii pak tento podíl v r. 1979 činil 30% a maxima 48% bylo dosaženo v letech 1987-1988. Ve Švédsku byl tento podíl v r. 1979 20% a v r. 1983 dokonce 25%. Výše uvedené údaje jednoznačné ilustrují rozdíly v politice zaměstnanosti v obou zemích ve věkové kategorii "dospělí". Pro Švédsko je více charakteristická aktivní politika zaměstnanosti, zatímco pro Francii spíše politika pasivní. Ve Švédsku počet odborných stáží a dočasných zaměstnání v období ekonomického zpomalení vzrostl (viz graf 1a) a míra zajištění se pohybovala během osmdesátých let na úrovni 34-45% (viz tab. 2). Tato opatření přispěla k omezení efektu hystereze a ke snížení podílu dlouhodobé nezaměstnanosti. Ve Francii naopak politika zaměstnanosti vůči dospělým zůstala limitována a více méně konstantní až do r. 1988 (viz graf 1b) i když nezaměstnanost této věkové skupiny ve sledované době se značně zvýšila. Míra zajištění politiky zaměstnanosti zůstala slabá ve srovnání se Švédskem a pohybovala se jen mezi 5 13% (viz tab. 2). Co se týče nezaměstnaných starších ročníků, mají mnohem více potíží s hledáním práce než ostatní věkové skupiny. Je to patrné z tab. 1, v polovině 70. let je podíl dlouhodobé nezaměstnanosti dvakrát vyšší pro starší věkové skupiny nezaměstnaných než pro mladší ročníky, a to v obou zemích. Ve Francii tento podíl stoupá rychle ze 45% v roce 1974 na 68% v roce 1986 a ve Švédsku z 35% v r. 1974 na 63% v r. 1985. Jak je patrno z uvedených čísel, jsou pro tuto věkovou skupinu opatření politiky zaměstnanosti málo účinná. Ostatně i ve Švédsku politika zaměstnanosti vůči nejstarší věkové skupině nezaměstnaných je málo aktivní, míra zajištění byla pouze 10% v osmdesátých letech (viz tab. 2). V obou zemích politika boje proti nezaměstnanosti nejstarší věkové kategorie byla politikou pasivní, která se opírala především o systém podpor v nezaměstnanosti nebo předčasný odchod do důchodu. Tak např. ve Švédsku zvýšený počet předčasných odchodů do důchodu z důvodu situace na trhu práce v letech 1984 až 86 vysvětluje pokles podílu dlouhodobě nezaměstnaných po r.1985 (25). Tabulka 2 Míra zajištění politiky zaměstnanosti podle věkové skupiny (v%)

Závěrem lze konstatovat, že aktivní politika zaměstnanosti evidentně přispívá k brzdění růstu dlouhodobé nezaměstnanosti v období ekonomického zpomalení. Význam aktivní politiky zaměstnanosti se však prokazuje v období trvalejšího ekonomického růstu. Opatření aktivní politiky zaměstnanosti se vrací co nejvíce ke své původní úrovni a zároveň pomáhá neutralizovat přechodné i trvalé efekty hystereze. Dlouhodobá nezaměstnanost a ekonomické oživení Růst nabídek pracovních míst ukazuje, že ekonomické oživení ve Švédsku bylo od r. 1984 silné. Tento ekonomický růst byl doprovázen poklesem míry nezaměstnanosti (viz graf 1a a 2a). Graf 3a ukazuje, že dlouhodobá nezaměstnanost a» už je myšlena od 6 měsíců výše, či od 12 měsíců výše, se pohybovala v období ekonomického oživení ve tvaru vlny. Po určitou dobu se ukazatel dlouhodobé nezaměstnanosti neustále zvyšoval, aby poté klesal a pak se vrátil na svou původní úroveň z doby před ekonomickým zpomalením. Indikátor nabídky práce ukazuje, že ve Francii ekonomické oživení přišlo později a bylo slabší než ve Švédsku. Ačkoliv ekonomické oživení začalo v leteh 1984-85, ukazatel dlouhodobé nezaměstnanosti klesl teprve před rokem 1988 (viz graf 1b a 2a). Analýza údajů o nezaměstnanosti věkových skupin (viz graf 3b - d) umož-ňuje ještě lépe osvětlit dopad ekonomického oživení na dlouhodobou nezaměstnanost, jakož podat i jiná vysvětlení k sledovaným schématům. Nezaměstnanost je ve Francii zkoumána odděleně u mužů a u žen, vzhledem k velkým rozdílům v úrovni a míře růstu nezaměstnanosti u obou skupin. Ve Švédsku úroveň a vývoj nezaměstnanosti u mužů a žen nebyly tak rozdílné, pro tuto zemi se nám proto zdálo užitečné zkoumat nezaměstnanost pouze z hlediska věkových skupin. Na základě analýzy údajů o nezaměstnanosti lze vyvodit několik závěrů. Za prvé můžeme konstatovat, že míra nezaměstnanosti žen je vyšší než celková míra nezaměstnanosti i míra nezaměstnanosti mužů. Došlo se též k závěru, že v období ekonomického růstu se "model vlny" lépe potvrdil u mužské populace (zvláště pro věkovou kategorii 25-49 let ) než u ženské. Druhý závěr se týká dlouhodobé nezaměstnanosti u mladých. Graf 3b ukazuje, že ekonomické oživení ve Francii (1984) vyvolalo "model vlny" pro tuto kategorii nezaměstnaných. Poměr dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové nezaměstnanosti, který rostl v r. 1984, se v r. 1985 dále zvyšoval, ačkoliv nezaměstnanost mladých se snižovala a v r. 1986 s jednoročním zpožděním klesla. Od té doby tento poměr pravidelně klesal, stejně tak jako klesala absolutní nezaměstnanost mladých. Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti na celkové v r. 1989 zůstal vyšší než podíl na začátku osmdesátých let. Je pravděpodobné, že rozšíření opatření ve prospěch mladých, zvláště od r. 1984, přispělo ke snížení podílu dlouhodobé nezaměstnanosti. Stejně tak rozvoj těchto opatření ve Švédsku pravděpodobně vysvětluje, proč se v r. 1989 vrátil tento poměr na svojí původní úroveň. Třetí závěr se týká dospělé populace. Graf 3c jasně ukazuje model "vlny" ve Švédsku. Skutečně, podíl dlouhodobé nezaměstnanosti je v r. 1989 jen o něco vyšší než na začátku osmdesátých let. Naopak, stejné schéma nelze vytvořit pro Francii. Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti skutečně neklesá před rokem 1988 u mužů a před r. 1989 u žen, tedy několik let po ekonomickém oživení. Navíc, podíl v r. 1989 je na vyšší úrovni než té, která předcházela před ekonomickým zpomalením. Musíme se zmínit ještě o jedné zvláštnosti v chování mužské a ženské populace nezaměstnaných ve Francii. Zdá se, že ekonomické oživení nezasáhlo celkovou nezaměstnanost žen a jejich dlouhodobá nezaměstnanost od r. 1980, s výjimkou r. 1989, neustále stoupala. Snížení dlouhodobé nezaměstnanosti v r. 1989 je možno vysvětlit rozsáhlými opatřeními v letech 1989-90 ve prospěch dlouhodobě nezaměstnaných, zvláště pak žen.

Podíly dlouhodobé nezaměstnanosti a celkové nezaměstnanosti podle věkových skupin Graf 3a

Ve Francii, na rozdíl od Švédska, v době ekonomického oživení nedošlo ke snížení dlouhodobé nezaměstnanosti, což bylo pravděpodobně zaviněno nízkou účinností přijatých opatření. Graf 3d ukazuje na rozdíly mezi jednotlivými věkovými skupinami. Nejstarší věkové skupiny se v obou zemích podílejí na dlouhodobé nezaměstnanosti relativně stejným dílem. Toto vyplývá již z dříve vyvozeného závěru, a to sice, že je těžší překonávat následky hystereze právě u této kategorie nezaměstnaných. Je to dáno tím, že politika vůči nim je málo aktivní, jak ve Švédsku, tak ve Francii. Vývoj podílu nejstarších dlouhodobě nezaměstnaných v době ekonomického oživení může být proto analyzován z hlediska především pasivních opatření politiky zaměstnanosti.

Graf 3b

Ve Švédsku se počet nezaměstnaných nejstarší věkové kategorie, kteří odešli předčasně do důchodu vzhledem k situaci na trhu práce zvýšil zároveň s podílem dlouhodobé nezaměstnanosti v letech 1983-1985 (26). Následkem ekonomického oživení podíl dlouhodobě nezaměstnaných klesl, stejně jako počet těch, kteří byli předčasně penzionováni. Také ve Francii opatření "pasivní" politiky přispěla ke snížení růstu podílu dlouhodobě nezaměstnaných nejstarší věkové kategorie. Dopad oživení se však zdá slabší a podíl dlouhodobé nezaměstnanosti zůstal v r.1989 vyšší než před ekonomickým zpomalením, a to jak pro ženskou tak mužskou nejstarší věkovou kategorii. Z výše uvedené analýzy typologie dlouhodobé nezaměstnanosti vyplývá, že aktivní politika zaměstnanosti zde hraje hlavní roli. Chceme-li, aby se podíl dlouhodobé nezaměstnanosti modelově vytvářel ve tvaru "vlny", je nutné uplatňovat opatření "aktivní" politiky zaměstnanosti, která limitují efekty hystereze a zmírňují rigiditu trhu zaměstnanosti.

Graf 3c

Dopad opatření politiky zaměstnanosti na podíl dlouhodobé nezaměstnanosti je různý u odlišných věkových skupin. Četná opatření ve prospěch mladých v obou zemích přispěla k omezování jak přechodných, tak i trvalých efektů hystereze dlouhodobé nezaměstnanosti u této věkové skupiny. Avšak to, že Švédsko dosáhlo lepších výsledků, lze vysvětlit tím, že záběr použitých opatření byl širší a efektivnější. Povaha opatření ve prospěch mladých ve Švédsku, kde je větší důraz kladen na vyhledávání zaměstnání, na dočasná zaměstnání, vzdělávací a odborné dlouhodobé stáže, se zdá účinnější. Stejně tak rozdílný vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti u dospělé populace v obou zemích odráží rozdíly v šíři a charakteru opatření uplatňovaných vůči této věkové kategorii. Ostatně, právě u této věkové kategorie jsou rozdíly v politice zaměstnanosti ve Francii a ve Švédsku nejmarkantnější. Pokud jde o nejstarší věkové kategorie, dopad aktivní politiky zaměstnanosti se jeví jako velmi slabý, a to i ve Švédsku, kde všeobecně politiku zaměstnanosti lze charakterizovat jako aktivní, až na výše citovanou nejstarší věkovou kategorii dlouhodobě nezaměstnaných.

Graf 3d

Poptávkový nebo nabídkový šok, který zvyšuje počet nezaměstnaných nej-starší věkové kategorie a podíl dlouhodobě nezaměstnaných způsobují permanentní efekty hystereze. Avšak po určité době se poměr dlouhodobé nezaměstnanosti může ( za podmínek zlepšení ekonomické situace a toho, že nejstarší věkové skupiny, které se staly nezaměstnanými pod vlivem makroekonomického šoku, opustí trh práce) vrátit se na svou původní úroveň. Dlouhodobá nezaměstnanost a křivka Beveridge Naše srovnání francouzských a švédských zkušeností potvrzuje, že koncepce politiky zaměstnanosti má určující vliv na vývoj dlouhodobé nezaměstnanosti. Účinnost politiky zaměstnanosti závisí od její schopnosti ovlivnit mechanismus přizpůsobování nabídky a poptávky po zaměstnání. Švédská politika zaměstnanosti je úspěšná, nebo» se jí podařilo, že větší počet nezaměstnaných byl schopen konkurence na trhu práce. Naopak, neúspěch francouzské politiky spočívá v tom, že dovolila, aby velký počet nezaměstnaných byl vyloučen z trhu práce, což vedlo k poškození mechanismu mezi nabídkou a poptávkou po práci. Tyto rozdíly se staly předmětem hlubší analýzy na základě křivky Beveridge. Křivka Beveridge spojuje úroveň nabídky s výší nezaměstnanosti. Výchozí pozice a forma křivky odráží ekonomické třenice, neshody a mechanismus přizpůsobování na trhu práce. Např. zhoršování procesu přizpůsobování mezi nabídkou a poptávkou po práci způsobí přemístění křivky směrem nahoru a doprava. Jak může politika zaměstnanosti ovlivnit křivku Beveridge? Politika zaměstnanosti ovlivňuje přizpůsobení nabídky a poptávky na trhu práce - tedy výchozí pozici křivky. Dále modifikuje její sklon. Jak bylo již dříve konstatováno, zintenzivnění politiky zaměstnanosti ovlivní intenzitu s jakou reaguje nezaměstnanost na změny v nabídce práce, což se projeví ve zploštění křivky. Konečně politika zaměstnanosti může ovlivňovat pohyby křivky v čase (27).

Závěry: Srovnávací studie uvedená v tomto článku ukazuje, že politika zaměstnanosti ovlivňuje míru nezaměstnanosti. Toto potvrzují i výsledky studie vypracované Jackmanem a kol. (1990). Politika zaměstnanosti umožňuje účinně působit na fenomény hystereze a náš článek ukazuje, že nejen šíře, ale také složení a zaměření politiky zaměstnanosti, určuje vývoj a formy nezaměstnanosti. Rozdíly v koncepci politiky zaměstnanosti ve Francii a ve Švédsku se projevují rozdílným vývojem dlouhodobé nezaměstnanosti jako reakce na makroekonomické šoky a oživení ekonomické činnosti. Ve Švédsku koncepce politiky zaměstnanosti paralelně s ekonomickým oživením přispěla k rychlému návratu na původní úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti. Politika zaměstnanosti ve Francii nedokázala ve stejné míře omezit efekty hystereze přetřídění na trhu zaměstnanosti, ani zadržet růst podílu dlouhodobé nezaměstnanosti. Toto se projevilo v pomalejší a omezenější reakci dlouhodobé nezaměstnanosti na ekonomické oživení. Politika zaměstnanosti je různá i vůči jednotlivým věkovým skupinám. Co se týče mladých, aktivní politika je aplikována v obou zemích, což mělo za následek zmírnění přechodného i trvalého efektu hystereze. Rozdíly byly naopak větší v politice směrované ke kategorii dospělí. Švédská politika byla charakterizována jako "aktivní", francouzská jako "pasivní". Interakce těchto politik a specifická rigidita trhu práce obou těchto zemí měly velmi různý dopad na dlouhodobou nezaměstnanost dospělé populace. V oblasti boje proti dlouhodobé nezaměstnanosti přináší aktivní politika zaměstnanosti pro tuto věkovou skupinu lepší výsledky. Pokud jde o nejstarší věkovou skupinu, prostředky aktivní politiky zaměstnanosti jsou limitovány. Vliv politiky zaměstnanosti není vůbec zanedbatelný. Důkazem toho je případ Švédska, kde díky politice zaměstnanosti se podařilo zvládnout trvalý růst dlouhodobé nezaměstnanosti. V případě, že francouzská politika by byla stejně účinná, odhaduje se, že např. počet nezaměstnaných ve Francii mohl být o 400 000 nižší. Nicméně je zřejmé, že není jednoduché transferovat politiku zaměstnanosti jedné země do země druhé. Některé naše závěry, jako ostatně i určité studie spíše z oblasti sociologie (viz např. Iribarne 1990) ukazují, že koncepce politiky za-městnanosti je z velké části endogenní a že rozdíly mazi zeměmi odrážejí různé způsoby fungování na trhu práce, jakož i různé formy organizace společnosti. Bibliografické odkazy BLANCHARD O.J., 1989: , NBER Working Paper No3168. BJÖRKLUND A. et HOLMLUND A., 1989: <Effects of Extended Unemployment Compensation in Sweden>, in B.A. GUSTAFSSON and N.A. KLEVMARKEN (eds), The Political Economy od Social Security, Elsevier Science Publishers B.V. (North-Holland), Amsterdam. BOURDET Y. et PERSSON I., 1990: , Review of Labour Economics and Industrial Relations, Vol. 4, No 2. BOURDET Y. et JONUNG L., 1991: <Economic Performance and Stabilization Policies in France and Sweden> 1970-1990, Skandinaviska Enskilda Banken Quaterly Review, No 1-2. BUDD A., LEVINE P. et SMITH P., 1988: , The Economic Journal, Vol. 98. BURDA M., 1988: <Wait unemployment> in Europe>, Economic Policy, No 7. CALMFORS L. et NYMOEN R., 1990: , Economic Policy, Vol. 5, No 2. CORNILLEAU G., FITOUSSI J.-P. et FORSÉ M., 1989: <Emploi et chômage>, in J.-M. Jeanneney (ed.), L'économie française depuis 1967, Seuil, Paris. CORNILLEAU G., MARIONI P. et ROGUET B., 1990: , Observations et diagnostics économiques, No 31. D½IRIBARNE P., 1990: Le chômage paradoxal, P.U.F., Paris Dossiers statistiques du travail et de l'emploi 1990a: , No 62, septembre. Dossiers statistiques du travail et de l'emploi 1990b: , No 63-64, septembre 1990.

FITOUSSI J.-P. et MUET P.-A., 1989: , Rivista di Politica Economica, Vol. 79, No 4. FLORENS J.-P., FOUGERE D. et WERQUIN P., 1990: , Sociologie du travail, Vol. 32, No 4. JACKMAN R., LAYARD R. et PISSARIDES c., 1989: , Oxford Bulletin of Economics and Statistics, Vol. 51. JACKMAN R., PISSARIDES C. et SAVOURI S., 1990: , Economic Policy, Vol. 5, No 11. JOHANNESSON J., 1989: On the Composition and Outcome of Swedish Labour Market Policy, EFA, Swedish Ministry of Labour, Stockholm. KLUNDERT T. van de, 1990: >, European Economic Review, Vol. 34, No 5. LÖFGREN K.G. et ENGSTRÖM, L., 1989: , in B. HOLMLUND, K.G. LÖFGREN and L. ENGSTRÖM, Trade Unions, Employment and Unemployment Duration, Oxford University Press, Oxford. MALINVAUD E., 1986: , Economica, Vol. 53. MARCHAND O. et REVOIL J.-P., 1981: <Emploi et chômage: bilan fin 1980>, Economie et Statistique, No 130. OECD 1983: Employment Outlook, September, Paris. OECD 1988: Measures to Assist the Long-Term Unemployed, Paris. OECD 1990a: Employment Outlook, July, Paris. OECD 1990b: Labour Market Policies for the 1990's, Paris. SOU1990:<Statens offentliga utredningar>, Perspektiv po arbetsförmed-lingen, No 31, Stockholm. THÉLOT C., 1985: , Economie et Statistique, No 183. Poznámky: 1. Děkujeme: Dominique Anxo, Gérard Cornilleau, Philippe d'Iribarne, Per-Anders Edin, Jean-Paul Fitoussi, Edmond Malinvaud a Olivier Marchand za jejich komentáře k první verzi tohoto článku a Jan Johannesson a Olivier Marchand za statistické podklady. Děkujeme též skupině EFA Švédského ministerstva práce za finanční pomoc. Tento článek je součástí výzkumné práce na téma- politika zaměstnanosti a vývoj nezaměstnanosti v Západní Evropě. 2. Jackman a kol. (1990) str. 484 3. Viz OCDE (1988) str. 24 4. Viz Bourdet et Persson (1990) 5. Vliv systémů náhrady škod a změn těchto systémů na délku dlouhodobé nezaměstnanosti byl široce analyzován v mezinárodní literatuře. (např. Burda (1988) a Löfgren a Engström (1989), kapitola 9 6. OCDE (1990) str. 52 a 53 - Tyto výpočty se staly nástrojem pro srovnání výdajů členských zemí OCDE 7. Viz Johannesson (1989) 8. Cornilleau a kol. (1990) str. 92 9. Viz např. Fitoussi a Muet (1989) str. 228-233 a Cornilleau a kol. (1989) str. 178-179 10. OCDE (1990b) str. 52-53 11. Podíl pro Francii byl 57% a 13% pro Švédsko - OCDE (1990b) 12. str.105a123 OCDE (1988) Intenzifikace opatření pro dlouhodobě nezaměst-nané proběhla také ve Švédsku v polovině osmdesátých let jako reakce na zvýšení dlouhodobé nezaměstnanosti (viz Bourdet a Persson 1990). 13. V letech 1977-78 bylo přijato nové opatření, které spočívalo v subvenci na vzdělání v rámci podniků, aby se tak předešlo propouštění. Od té doby se toto opatření již nepoužívá. 14. Opatření ve prospěch tělesně postižených nejsou zahrnuty v našich analýzách 15. Ve Švédsku kritérium 6 měsíců dovoluje identifikovat nezaměstnané, kteří významně přesahují průměrnou dobu nezaměstnanosti. Navíc, počet nezaměst-naných, jejichž nezaměstnanost trvá déle než 12 měsíců je v této zemi tak nízký, že není možné vývoj této dlouhodobé nezaměstnanosti nad 12 měsíců

analyzovat ani z hlediska věku, pohlaví, atd. Ve Francii pravděpodobnost získat práci pro ty, kteří jsou nezaměstnaní více než 12 měsíců je velmi nízká (viz Florens a kol. 1990) a kritérium 12 měsíců se pro tuto zemi hodí. 16. Údaje o nabídkách zaměstnání v obou zemích jsou jen jakýmsi indikátorem skutečného objemu nabídek pracovních příležitostí, nebo» uvedené údaje obsahují jen údaje, které prošly zprostředkovatelskými kancelářemi práce. Podle nejrůznějších průzkumů tyto údaje představují jen 2/3 všech míst ve Francii (OCDE 1990, str. 27 a 89). 17. OCDE 1983 , str. 58 18. Van de Klundert (1990) poukazuje na to, jak socio-ekonomické faktory, jako např. profesionální image a statut na trhu práce kombinovaný s relativně příznivou podporou v nezaměstnanosti mohou vést k prodloužení období hledání práce. 19. OECD 1983 str. 58, 1990 str. 203 20. Empirické studie, které se opírají o dlouhodobé mikroekonomické údaje, potvrzují fakt, že doba odškodňování v nezaměstnanosti ovlivňuje pozitivně dobu nezaměstnanosti ve Francii (Florens a kol. 1990) str. 455 a 477. 21. Od r. 1979 ve Francii nezaměstnaný (ve věku do 50 let) pobírá podporu po dobu tří let a nezaměstnaný nad 50 let po dobu 5 let (Marchand a Revoit 1981 str. 37 a 38) a Burda (1988 str. 423). Ve Švédsku od r. 1974 nezaměstnaný mladší 55 let pobírá podporu 1,15 roku a nezaměstnaný starší 55 let po dobu 1,7 roku. (Björklund a Holmlund 1989, str. 167). 22. OCDE (1990) - statistiques de l'Emploi str. 484-485, str. 500-501 23. Podobný ukazatel použili Calmfors a Nymoen (1990) 24. V letech 1983-84 podpora v nezaměstnanosti byla vyplácena od 20 let. Mladí lidé mladší 20 let mají právo na bezplatné vzdělání, odborné stáže nebo práci, ale nedostávají podporu v nezaměstnanosti. 25. Počet předčasných odchodů do důchodu z důvodů situace na trhu práce dosáhl 4 000 za rok (0,1% aktivně činného obyvatelstva) na začátku osmdesátých let. V r. 1985 dosáhl maxima 11 000 (0,25% aktivně činného obyvatelstva), v r. 1989 klesl na 0,12%. 26. viz poznámka 25 27. Bližší analýza křivky Beveridge a faktory ovlivňující tuto křivku - viz Blanchard (1989) a Jackman a kol. (1990) str. 462 a 466.