muriel barberyová S elegancí 1, 2( mezinárodní bestseller jen ve Francii prodáno výtisků vychází ve 40 zemích

muriel barberyová S elegancí 1,¢2( mezinárodní bestseller jen ve Francii prodáno 2 000 000 výtisků vychází ve 40 zemích

Muriel Barberyová S elegancí ježka

muriel barberyová S elegancí ježka

Brno 2013

Muriel Barbery L’Élégance du hérisson Copyright © Éditions Gallimard, Paris, 2006 Translation © Petr Christov, 2008, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-093-7 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-094-4 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-095-1 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-096-8 (Formát MobiPocket)

Stéphanovi, se kterým jsem tuto knihu napsala

marx preambule

1 Kdo seje touhu

—— Marx naprosto změnil moje vidění světa, svěřil se mi toho rána mladý Pallières, který se mnou normálně neprohodí ani slovo. Antoine Pallières je perspektivním dědicem staré průmyslnické dynastie. Je to syn jednoho z mých osmi zaměstnavatelů. Poslední říhnutí slavné obchodnické buržoazie – protože ta se rozmnožuje zcela neposkvrněně jenom škytavkou – bylo svým objevem doslova nabité a mně ho sdělilo naprosto automaticky, ani ho nenapadlo, že bych o něm kdy vůbec mohla něco slyšet. Co by tak mohly pracující masy z Marxova díla pochopit? Četba je to těžká, jazyk má vzletný, významy důmyslné, myšlenku komplexní. A tak jsem sama sebe málem hloupě prozradila. —— Měl byste si přečíst Německou ideologii, řekla jsem tomu pitomci v  tříčtvrtečním sportovně střiženém kabátě jedlovozelené barvy. Abyste Marxe pochopili a abyste pochopili, proč se mýlí, musíte si přečíst Německou ideologii. Na tomhle antropologickém soklu stojí všechny další příspěvky k budování nového světa a na něm je našroubována celá mistrovská jistota: lidé, kteří 11

přijdou o své touhy, by se měli raději spokojit se svými potřebami. Ve světě, ve kterém bude umlčena hybris touhy, bude moci vzniknout nové společenské zřízení, jež bude oproštěno od bojů, utlačování a zhoubných hierarchií. —— Kdo seje touhu, sklízí utlačování. Přesně to jsem měla na jazyku a chtěla to jen tak pro sebe utrousit, jako když jsem doma sama a může mě slyšet leda tak kocour. Ale teď mě pozoroval Antoine Pallières a ten jeho odporný embryonální knírek, ve kterém nic kočičího nebylo. Stál tam a nevěděl, co si má počít s mými divnými slovy. Jako vždy mě pak zachránila obvyklá lidská neschopnost uvěřit tomu, co se snaží rozmetat pevné obrysy omezených mentálních návyků. Domovnice přece nečtou Německou ideologii, z čehož zároveň vyplývá, že není možné, aby citovaly jedenáctou tezi o Feuerbachovi. Navíc, domovnice, která by četla Marxe, by nutně musela pošilhávat po nějaké rozvracečské myšlence nebo se musela zaprodat ďáblu, který se jmenuje Odbory. Že by si mohla číst třeba jen pro povznesení ducha, to je nesrovnalost, kterou žádný měšťák nemůže přijmout. —— Pozdravujte maminku, prohodila jsem směrem k němu, zabouchla mu dveře před nosem a doufala, že disharmonie obou vět bude přehlušena silou tisíciletých předsudků.

12

2 Zázraky Umění

Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Nikdy jsem nestudovala, vždycky jsem byla chudá, nenápadná a bezvýznamná. Žiju sama s velkým líným kocourem, který také není nijak výjimečný. Snad až na to, že umí pěkně zatnout drápy, když se mu něco nelíbí. On ani já se skoro vůbec nesnažíme zapadnout mezi své okolí. Málokdy jsem k lidem příjemná, ačkoli vždy jednám ve vší slušnosti. Proto mě nemají rádi, ale přece jen mě tolerují, protože naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice. A protože domovnicí jsem, stala jsem se jedním z mnoha ozubených koleček, která roztáčejí velkou iluzi světa, podle níž má život smysl, který se zdá být lehce rozluštitelný. A protože je někde napsáno, že domovnice jsou ošklivé, staré a nevrlé, tak na tympanonu stejně pitomého nebe musí být velkými žhnoucími písmeny také vypáleno, že domovnice mívají tlusté 13

náladové kočky, které se celé dny ospale povalují po polštářích v háčkovaných povlacích. V nějaké podobné kapitole se také říká, že domovnice se bez ustání dívají na televizi, zatímco jejich kočky spí, a že na chodbách domu musí být cítit hovězí vývar, zelňačka nebo domácí ragú. Já mám nevídané štěstí, že dělám domovnici v přepychovém domě. Ponižovalo mě, když jsem ta odporná jídla musela vařit. A tudíž když pan státní rada de Broglie z prvního patra pronesl svůj diskusní příspěvek, v němž je musel ohodnotit před svou kultivovanou, leč ráznou chotí, která by nejraději vykázala tyto plebejské přežitky pryč z veřejného života, bylo to pro mě velké ulehčení, které jsem nadále co nejlépe skrývala pod zdáním nucené poslušnosti. To bylo před sedmadvaceti lety. Od té doby si chodím každý den pro plátek šunky nebo hovězích jater. Vložím ho pěkně do drátěného košíku mezi balíček nudlí a svazek mrkve. S oblibou tyto suroviny chudých dávám na odiv. Jejich význam se citelně zvyšuje tím, že jsem chudá žena v domě bohatých. Musím totiž zároveň přiživovat jak obecně platné klišé, tak svého kocoura, který se jmenuje Lev a musí si vystačit s jídly, jež by měla být určena mně. A tak se on divoce láduje uzeným, špekem nebo makarony na másle, zatímco já mohu bez rušivých čichových vjemů uspokojovat své vlastní kulinářské libůstky, aniž by kdokoli cokoli tušil. Těžší to bylo s televizí. Když ještě žil můj manžel, tak jsem se s tím vždy srovnala, protože jeho neochvějně pravidelné sledování televize mě této nutnosti zbavovalo. Na chodbu domu pronikaly zvuky, které onen přístroj vyluzuje, což stačilo k ustavení pravidel společenské hierarchie, která jsem se po Lucienově smrti musela pokusit alespoň zdánlivě uchovat. Za svého života na sebe vzal mou nespravedlivou povinnost. Když zemřel, zbavila jsem se sice jeho nekulturnosti, ale přiznávám, že ta mi do té doby sloužila jako nutná hradba před podezřívavostí ostatních. 14

Řešení jsem našla díky ne-tlačítku. Zvonek propojený s infračerveným mechanismem mě teď vždy upozorní, když někdo prochází vstupní chodbou. Svůj význam tak naprosto ztratilo tlačítko, které museli lidé dříve stisknout a zazvonit na mě, abych se o jejich přítomnosti dozvěděla, když jsem od nich byla daleko. Protože v zadní místnosti, v  té, v  níž v  poklidu trávím své nejhezčí volné chvíle, jsem chráněna před zvuky a pachy, které s sebou moje životní podmínky nesou. Mohu si tak žít zcela podle svého, aniž bych byla odříznuta od životně důležitých informací, bez nichž se neobejde žádná stráž: kdo vchází, kdo odchází, s kým a v kolik. Když místní rezidenti procházejí chodbou, zaslechnou tlumené zvuky, které prozradí, že televize běží, a síla představivosti navíc dokreslí obrázek domovnice rozvalené před obrazovkou. Já si lebedím ve svém brlohu, nic neslyším, ale vím, že někdo jde kolem. A schovaná za bílým mušelínem si ve vedlejším pokoji pohledem do rybího oka umístěného naproti schodišti diskrétně ověřím totožnost toho, kdo prochází. Pozdější příchod videokazet a ještě pozdější zjevení božského DVD radikálně pohnuly stavem věcí směrem k mé spokojenosti. A protože není příliš obvyklé, aby se domovnice bavila Smrtí v Benátkách a aby se z jejího bytu linul Mahler, zašátrala jsem v těžce nabytých úsporách domácí spořitelny a získala tak další přijímač, který jsem nainstalovala ve své skrýši. A tak mi televize v domovnické lóži zaručovala klid pro mé pokoutné aktivity tím, že blekotala nějaké pitomosti pro mozky měkkýšů, aniž bych je já sama musela poslouchat. A já se zatím válela smíchy a se slzami v očích jsem se dojímala nad zázraky Umění.

15

Hluboká myšlenka č. 1 Mířit ke hvězdám V akvárku pro zlaté Rybičky skončit

Jasně, čas od času si dospělí najdou chvíli, aby si sedli a v klidu přemýšleli o neštěstí svých životů. No a tak si sice stěžují, ale přitom nic nechápou. Jako mouchy, co pořád narážejí do stejného okna. Zmítají se, trpí, hynou, slábnou a ptají se po tom, jaké mechanismy je zavedly tam, kam vůbec jít nechtěli. Ti nejinteligentnější si z toho udělali dokonce náboženství: ach, ta opovrženíhodná prázdnota buržoazního bytí! Mezi těmi, kteří chodí s taťkou na oběd, jsou taky takoví cynici: „Kam se poděly sny z dob našeho mládí?“ ptají se a tváří se, že už vystřízlivěli a jsou spokojení. „Zmizely, život je svině!“ Tuhle uměle jasnozřivou dospělost nesnáším. Ve skutečnosti jsou stejní jako všichni ostatní. Jsou jako kluci, kteří nechápou, co se s nimi děje, a hrajou si na tvrďáky, ale přitom se jim spíš chce brečet. A přitom je to tak snadný pochopit. Není totiž v pořádku, když děti věří tomu, co říkají dospělí, a když pak samy dospějí, mstí se tím, že lžou svým dětem. „Život má smysl, který mu dávají slavné osobnosti.“ Tak to je univerzální lež, které musí všichni věřit. Když pak jako dospělí pochopíme, že to není pravda, tak už je pozdě. Tajemství zůstane neporušené, ale všechna dostupná energie se už za tu dlouhou dobu promrhala na pitomosti. To potom nezbývá než zůstat bez pohybu a snažit se ze všech sil maskovat skutečnost, že

16

v životě nevidíme žádný smysl, a proto lžeme vlastním dětem, abychom dokázali přesvědčit sami sebe. Všichni dospělí, co k nám chodí na návštěvu, prošli stejnou cestou: v mládí se pokusili zúročit svou inteligenci, vymačkat zlatou žílu studia jako citron a zajistit si svou pozici mezi elitou. A celý život se potom zděšeně ptají, proč taková spousta nadějí vyústila do tak zbytečné existence. Lidi si myslí, že poletí ke hvězdám, a přitom skončí jako zlatá rybička v kulatém akvárku. Ale já se ptám, jestli by nebylo jednodušší učit děti už odmalička, že život je absurdní. Sice by to děti připravilo o pár hezkých chvil, ale v dospělosti by jim to ušetřilo spoustu času — a to ani nemluvím o tom, že by nás to uchránilo traumatu z kulatého akvárka. Mně je dvanáct a bydlím v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Moji rodiče jsou bohatí, moje rodina je bohatá, a moje ses­ tra i já jsme tím pádem také virtuálně bohaté. Můj taťka je poslanec, dřív dělal ministra a určitě skončí hodně vysoko a vypije jim všechno víno v Národním shromáždění. Moje mamka… No, mamka sice není žádný génius, ale má dobré vzdělání. Má doktorát z filozofie. Pozvánky na večeře píše bez chyb a ve volném čase nás ubíjí různými literárními narážkami („Kolombíno, nehraj si na Guermantovou“, „Drahoušku, ty jsi úplná Sanseverina“). Navzdory tomu, navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Když se kouknete na děcka v mém věku, tak zjistíte, že je to pěkná propast. Ale protože nemám moc ráda, když si mě ostatní všímají, a protože pocházím z rodiny, kde se inteligence bere jako nejvyšší hodnota a kde nadané dítě nemůže mít klid, snažím se ve škole svoje projevy omezovat, ale stejně jsem pořád nejlepší. Můžete si myslet, že předstírat průměrnou inteligenci není nic těžkého, když jste — jako já — ve dvanácti letech na úrovni maturanta. Ale tak to vůbec není! Stojí to dost utrpení, aby člověk vypadal hloupější, než doopravdy je. Jistým způsobem mi to ale brání umřít nudou. Veškerý čas, který nemusím trávit učením a osvojováním si látky, se

17

snažím využít k tomu, abych napodobovala styl, odpovědi, způsoby chování, zájmy a chyby normálně dobrých žáků. Čtu všechno, co v matice, fránině a v dějáku napíše Constance Baretová, která je v naší třídě druhá nejlepší, a učím se, jak bych to měla dělat: ve fránině vedle sebe stavět správně napsaná, významově koherentní slova, v matice věrně reprodukovat smyslu zbavené operace a v dějáku za sebou skládat fakta a spojovat je logickými operátory. Když to srovnám s dospělými, tak jsem mnohem vychytralejší než většina z nich. Je to tak. Nejsem na to nijak zvlášť pyšná, ale já za to vlastně ani nemůžu. Ale je naprosto jasné, že já do akvárka nevlezu. To jsem si dobře promyslela. Ono totiž pro člověka tak inteligentního jako já, tak nadaného pro studium, tak jiného a lepšího než většina ostatních je život naprosto jasně nalinkovaný — a to je k pláči. Vypadá to, že nikoho zatím nenapadlo, že když je bytí absurdní, tak ani skvělý úspěch nemá větší cenu než neúspěch. Je to jenom pohodlnější. A navíc — myslím si, že pro bystrého člověka je úspěch pokaždé hořký, zatímco ti průměrní mohou vždycky ještě v něco doufat. Takže jsem se rozhodla. Moje dětství už brzy skončí, a ačkoli jsem přesvědčená o tom, že život je pěkná fraška, nemyslím si, že bych tomu dokázala odolávat až do konce. Hluboko v nás je naprogramováno, že máme věřit tomu, co neexistuje, protože jsme živé bytosti, které nechtějí trpět. A proto vynakládáme spoustu sil, abychom přesvědčovali sami sebe, že jsou věci, které za tu námahu stojí, a že život pak dostane smysl. Můžu si ale být inteligentní, jak budu chtít, a stejně nezjistím, jak dlouho ještě budu moct proti téhle biologické tendenci bojovat. Budu ještě vůbec schopná odolávat těm pocitům absurdity, když nastoupím do závodu mezi dospělými? Myslím, že ne. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Ale pozor, nehodlám to udělat nijak okázale, jako nějakou výzvu nebo povzbuzení. Spíš mi jde o to, aby nikomu nic nedošlo. Dospělí se ve vztahu ke smrti chovají hystericky. Vždycky to nabere gigantické rozměry. Dělají z toho vědu, a přitom je to ta nejobyčejnější událost na světě. To, o co mi jde, není vlastně ani ta věc

18

samotná, ale hlavně to jak. Moje japonské já se přiklání k seppuku. Když říkám moje japonské já, tak mám na mysli svou lásku k Japonsku. Jsem v sedmé třídě, takže by mělo být jasné, že mám japonštinu jako druhý jazyk. Náš japonštinář není špatný, ale polyká francouzská slova, konsternovaně na nás zírá a pořád se škrábe na hlavě. Ale máme dobrou učebnici a od začátku roku jsem udělala dost velký pokrok. Doufám, že za pár měsíců si budu moct přečíst svoje oblíbená manga i s textem. Mamka nemůže pochopit, že tak-nadaná-holka-jako-ty vůbec může číst manga. Ani jsem se nenamáhala jí vysvětlovat, že „manga“ v japonštině znamená prostě „komiks“. Myslí si, že jsem se nechala pohltit jakousi subkulturou, a já jí to nevymlouvám. Zkrátka a dobře, za pár měsíců si budu moct přečíst Tanigučiho v japonštině. Vraťme se ale k našemu tématu: musí to být před 16. červnem, protože 16. června spáchám sebevraždu. Ale nebude to seppuku. Mělo by to sice hluboký smysl a bylo by to krásné, ale… jaksi… nemám zrovna chuť trpět. Vlastně utrpení nesnáším. Zjistila jsem, že když se člověk rozhodne zemřít prostě proto, že si myslí, že smrt patří k přirozenému řádu věcí, tak je potřeba to udělat pěkně v tichosti. Smrt musí být taktním přechodem, jemným vklouznutím do odpočinku. Jsou lidé, kteří spáchají sebevraždu skokem z okna ve čtvrtém patře, tím, že se napijí louhu, nebo dokonce tak, že se oběsí! To je šílené! Někdy mi to přijde až obscénní. Proč umírat, když ne proto, aby člověk netrpěl? Já jsem si svůj odchod dobře naplánovala: celý rok už každý měsíc beru mamce z jejího nočního stolku vždycky jeden prášek na spaní. Bere jich tolik, že by si toho nevšimla, ani kdybych jí sebrala každý den jeden, ale já jsem se rozhodla, že budu velice opatrná. Když se totiž rozhodnete pro něco, co má jen malou šanci na to, aby to někdo pochopil, tak nesmíte nic ponechat náhodě. Člověk si většinou ani neumí představit, jak rychle je schopný odložit stranou nápady, na kterých si nejvíc zakládal. A to ve jménu takových hloupostí, jako je „smysl života“ nebo „láska k člověku“. A taky samozřejmě: „posvátné dětství“. Takže pozvolna směřuju k datu 16. června a ničeho se nebojím. Snad jen občas něčeho zalituju. Ale svět, takový, jaký je, není

19

stvořený pro princezny. Tohle všechno ale neříkáte proto, že si plánujete umřít, protože jinak byste už museli jenom vegetovat jako shnilá zelenina. Spíš právě naopak. Není vůbec důležité, že člověk umře, ani v jakém věku, ale důležité je to, co člověk dělá v té chvíli, kdy umírá. V Tanigučim hrdina umírá ve chvíli, kdy zdolává Everest. U mě nehrozí, že bych se do 16. června pokusila třeba o K2 nebo o masiv Mont Blanku v Alpách. Můj Everest, to jsou intelektuální úkoly. Dala jsem si za cíl přijít na co možná nejvíc hlubokých myšlenek a budu si je zapisovat do sešitu. Jestli nic nemá smysl, tak ať se s tím popere aspoň moje duchovní stránka, ne? Ale protože mám v sobě to silné japonské já, dala jsem si k tomu omezení — každá tahle hluboká myšlenka musí být vyjádřená ve formě krátké japonské básně — haiku (tři verše) nebo tanka (pět veršů). Moje oblíbené haiku napsal Bašó.

Rybářská chýše Kaše z krevet A cvrčci! Tohle totiž není žádný akvárko, ne, tohle je poezie! Ale ve světě, ve kterém žiju já, je míň poezie než v japonské rybářské chýši. Copak vám snad přijde normální, že čtyři osoby žijí na čtyřech stech metrech čtverečních, zatímco spousta dalších — a mezi nimi můžou být i prokletí básníci — nemá žádné důstojné bydlení a tísní se jich patnáct na dvaceti metrech čtverečních? Když jsem letos v létě slyšela zprávu, že jistí Afričani zemřeli kvůli požáru, který se vznítil na schodišti v jejich životu nevyhovujícím domě, tak jsem dostala nápad. Oni jsou celý den přilepení v akvárku nosem na skle a nemůžou tomu uniknout ani tím, že si vyprávějí příběhy. Ale moji rodiče a Kolombína si myslí, že plavou v oceánu, protože si žijou na čtyřech stech metrech čtverečních, kde jsou obklopení nábytkem a obrazy.

20

Počítám s tím, že 16. června jim osvěžím jejich sardinkoidní mozky — zapálím totiž byt (zapalovačem na krb). Ale pozor, nejsem žádný zločinec. Udělám to, když nikdo nebude doma (16. června bude sobota a v sobotu odpoledne chodí Kolombína k Tiberovi, mamka na jógu, taťka do klubu a já tady zůstanu sama), oknem evakuuju kočky a dostatečně brzo dám vědět hasičům, aby nebyly žádné další oběti. Potom si vezmu prášky na spaní a v klidu si půjdu lehnout do mamčina pokoje. Když přijdou o byt a o dceru, tak by si snad mohli vzpomenout taky na ty mrtvé Afričany, ne?

21

kamélie

1 Aristokratka

V úterý a ve čtvrtek ke mně chodí na čaj moje jediná přítelkyně Manuela. Manuela je obyčejná žena, kterou ani dvacet let promrhaných utíráním prachu u cizích lidí nepřipravilo o eleganci. Utírání prachu je ostatně spíše výrazem velmi zdrženlivým. U bohatých lidí se však věci nikdy nenazývají pravými jmény. —— Chodím vysypávat koše plné vložek, říká mi jemným hlasem s mírně šeplavým přízvukem, sbírám psí zvratky, čistím klece na ptáky, člověk by ani nevěřil, kolik toho ty malý zvířata nadělají, pulíruju záchody. Prach? To je krásná práce! Musíte si uvědomit, že když ke mně dolů ve čtrnáct hodin dorazí, tak v úterý jde od Arthensů a ve čtvrtek od de Brogliů. A tam Manuela vatovými tyčinkami na čištění uší šůruje pozlacené hajzly, které jsou navzdory tomu stejně špinavé a páchnoucí jako všechny záchodové mísy světa. Protože jestli je přece jenom něco, co bohatí – sice neradi a proti své vůli – s chudými sdílejí, tak to jsou obranné střevní pochody, které nakonec vždy skončí tím, že se tělo zbaví toho, co je znečistilo. A tak nezbývá než vzdát Manuele hold. Ačkoli obětiny bude třeba položit na oltář světu, ve kterém jsou nevděčné úkoly 25

kladeny na bedra jedněch, zatímco druzí si zacpávají nos a nedělají nic. Přitom ale svět stále tvrdošíjně dává najevo svou náklonnost k vytříbenému vkusu, který daleko překonává všechny pozlacené povrchy na sanitárních zařízeních i jinde. —— Kdo si chce dát jeden oříšek, tomu se musí prostřít celý ubrus, říká Manuela a  ze své staré nákupní tašky vyloupne světlý dřevěný košíček, kterému zpod víka čouhají vějířky hedvábného papíru karmínové barvy. Uvnitř této schránky se skrývají naskládané mandličky. Já zatím připravuji kávu, kterou sice nikdy nepijeme, ale její aroma obě přímo zbožňujeme. Potichu přitom usrkáváme ze šálků zelený čaj a chroupáme mandličky. Stejně jako jsem já soustavně nevěrná svému archetypu, Manuela je – aniž by o tom věděla – zrádkyní archetypu portugalské ženy v  domácnosti. Tuhle dívku z  Fara, která se narodila pod fíkovníkem jako sedmé dítě a po níž se narodilo dalších šest, posílali brzo zrána na pole a  ona se stejně časně také vdala za zedníka, kterého záhy vystěhovali ze země. Je matkou čtyř dětí, které se sice narodily ve Francii a  mají francouzské občanství, ale společenským zařazením zůstaly stále Portugalci. Nuže, tahle dívka z Fara – včetně černých stahovacích punčoch a šátku na hlavě – je pravou, nefalšovanou aristokratkou, která netrpí žádnou nenávistí, protože to má vepsané ve svém srdci a může jí být k smíchu celá etiketa a všechny šlechtické přídomky. Co to je aristokratka? Žena, které se nezaplete s  vulgaritou ani ve chvíli, kdy jí je zcela obklíčena. Jen si to vezměte – nedělní vulgarita rodiny, do které se přivdala a jejíž členové hrubými výbuchy smíchu ubíjejí bolest z toho, že se narodili slabí a bez perspektivní budoucnosti; sousedská vulgarita poznamenaná zoufalstvím stejně děsivým, jaké vyvolává neonový nápis na továrně, do které lidé každé ráno sestupují jako do pekla; vulgarita spolupracovníků, jejichž peníze sotva dokážou zastřít jejich vidláckost a kteří se k ní chovají 26

jako k psovi, co žere své vypelichané chlupy. Ale museli byste vidět, jak mi Manuela obětuje jako nějaké královně plody svého cukrářského umění, abyste dokázali pocítit veškerou vznešenost, která v této ženě sídlí. Ano, jako v nějaké královně. Když přijde Manuela, můj domovnický byt se promění v palác a naše párijské chroupání se stane šlechtickou slavností. Stejně jako vypravěč přetaví život v radostnou řeku, která pak pohltí všechny starosti a útrapy, tak Manuela proměňuje naše bytí v živou a radostnou epopej. —— Mladý Pallières mě dneska na schodišti pozdravil, řekla náhle a přerušila mlčení. Já na to jen pohrdavě zamručela. —— Čte Marxe, řekla jsem a pokrčila rameny. —— Marxe? zeptala se. Vyslovovala přitom „iks“ jako „ch“, jako trochu rozechvělé „ch“, které v sobě mělo půvab čistého nebe. —— Otec komunismu, odpověděla jsem. Manuela ze sebe vydala zvuk plný opovržení. —— Politika, řekla, to je hračka pro mladé boháče, kterou nikomu nechtějí půjčovat. Nakrčila obočí a chvíli přemýšlela. —— Není to ale úplně obvyklý žánr knížky na čtení, řekla. Slavní autoři, které si mladí lidé schovávají pod matracemi, neunikli Manuelině bystrosti a vypadalo to, že mladý Pallières je svého času konzumoval sice výběrově, ale zato velmi pilně, jak dosvědčuje užití jedné stránky s výmluvným titulem: rozverné markýzy. Smějeme se a ještě chvíli si povídáme o všem možném v poklidném duchu našeho dávného přátelství. Těchto okamžiků si velmi považuji a svírá se mi srdce při pomyšlení na to, že přijde den, kdy si Manuela splní svůj sen, vrátí se jednou provždy do své vlasti a mě tu nechá osamocenou a sešlou věkem. To pak už nebude nikdo, kdo by ze mě dvakrát do týdne udělal tajnou královnu. Také se sama sebe s obavami ptám, co nastane, až moje jediná přítelkyně, kterou jsem kdy měla a která o mně 27

všechno ví, aniž se mě kdy na cokoli ptala, až moje jediná přítelkyně nechá daleko za sebou ženu, o kterou se nikdo nezajímá, a opuštěnou ji zahalí do hávu zapomnění. Ve vstupní hale se ozvou kroky a po chvilce slyšíme tajemné zvuky, které způsobila lidská ruka stisknutím tlačítka na přivolání výtahu. Je to starý výtah se železnou mříží a dvoukřídlými dveřmi. A mezi jeho polstrováním a dřevěným obložením by kdysi – kdyby tam pro něho bylo místo – postával liftboy v livreji. Tyhle kroky znám – patří kritikovi jídla Pierru Arthensovi ze čtvrtého. Je to oligarcha nejhoršího typu, jaký na světě může být. Už jen způsob, jakým přivírá oči, když vstoupí do dveří mého bytu, dává jasně najevo jeho přesvědčení, že musím bydlet v nějaké obskurní jeskyni, ačkoli jeho oči mu prozrazují naprostý opak. A ty jeho slavné kritiky jsem četla. —— Vůbec tomu nerozumím, svěřila se mi Manuela, pro kterou dobrý steak zůstane zkrátka a dobře dobrým steakem. Tady ale není čemu rozumět. Je smutné sledovat, jak tak dobré pero zaslepeně plýtvá svými schopnostmi. O jednom rajčeti dokáže napsat úžasné, několikastránkové vyprávění. Protože Pierre Arthens kritizuje a hodnotí, jako když se vyprávějí příběhy, což by samo o sobě stačilo k tomu, aby se z něj stala legenda – a pokud jste v životě rajče nikdy neviděli ani nejedli, bude to pro vás truchlivě virtuozní zážitek. Copak je možné být tak nadaný a zároveň tak slepý k věcem okolo sebe? Častokrát jsem se na to sama sebe ptala, když kolem mne ten člověk s velkým arogantním nosem procházel. Zdá se, že to možné je. Někteří lidé nejsou schopni rozlišit, co z toho, co kolem sebe vidí, je živé a opravdu dýchá. Putují pak celým svým bytím a rozmlouvají s lidmi, jako by se jednalo o nějaké automaty, a o věcech hovoří tak, jako by neměly žádnou duši a jejich bytí by bylo možné shrnout tím, co se o nich říká na základě subjektivních pocitů a představ. 28

Kroky se ale náhle jako naschvál obrátí zpět a Arthens zvoní u dveří mého bytu. Vstanu a dávám si pozor na to, abych pěkně šourala nohama zapadenýma v papučích, kterým chybí už jen to, aby se spolčily s bagetou a baretem, a vyzvaly tak k obecnému pohrdání na základě smluvených společenských klišé. Vím, že tím Mistra přivádím k zoufalství, protože on je zosobněnou ódou na netrpělivost velkých predátorů. A proto také zcela vědomě otevírám velmi opatrně a pomalinku škvíru ve dveřích, dokud v nich neuvidím ten nedůvěřivý nos, který určitě bude celý rudý a lesklý. —— Čekám poslíčka s balíkem, oznámí mi, přivře přitom oči a nosní dírky se mu zúží. Až přijde, mohla byste mi to okamžitě přinést? Kolem páně Arthensova patricijského krku dnes odpoledne povlává obrovská puntíkovaná vázanka, která mu vůbec nesluší. Spolu s jeho lví hřívou vytváří ten kousek étericky hedvábné látky dojem nadýchané baletní sukýnky, pod níž se ztrácí veškerá mužnost, na níž si muži zpravidla zakládají. A sakra, ta vázanka mi evokuje ještě něco. Když si na to vzpomenu, skoro mě přejde smích. Legrandinova vázanka. V Hledání ztraceného času, které napsal jistý Marcel, vystupuje všeobecně známý domovník Legrandin. Je to snob rozpolcený mezi dvěma světy, mezi světem, v němž žije, a světem, do něhož touží proniknout. Pro tohoto patetického snoba je vázanka výrazem toho nejintimnějšího kolísání mezi hořkými nadějemi a servilním pohrdáním. A tak když na náměstí v Combray nechtěl zdravit vypravěčovy rodiče, ačkoli se s nimi pravidelně potkával, pověřil svůj šál, aby je svým melancholickým povláváním ve větru zdravil namísto obyčejného pozdravu. Pierre Arthens Prousta zná, ale k domovníkům si jeho četbou žádnou shovívavost nevypěstoval. Nervózně se podrbe na krku. Připomínám tu jeho otázku: 29

—— Mohla byste mi to okamžitě přinést (balík poslaný po poslíčkovi – balíky pro bohaté nikdy normální poštou necestují)? —— Ano, odpověděla jsem a snažila se trhnout rekord v úsečnosti, k níž mě povzbudila jeho lapidárnost a naprostá absence jakéhokoli „prosím vás“, kterou tázací věta ani kondicionál nemohou – podle mého – v žádném případě omluvit. —— Je to velmi křehké, dodal, dejte na to pozor, prosím. Spojení rozkazovacího způsobu a jednoho „prosím“ na konci věty se mi nezamlouvalo o nic víc. Zjevně se o mně domnívá, že nejsem schopna tak jemné syntaktické nuance postihnout a že s nimi nakládám, jak mě zrovna napadne. Navíc nemá ani trochu taktu a nedochází mu, že bych se takovým přístupem mohla cítit uražena. Když zaslechnete v hlase bohatého člověka, že se obrací zase a jenom k sobě, ačkoli je jeho promluva čistě prakticky určena vám, dotýkáte se samého dna společnosti. Takový člověk si ani nedovede představit, že byste mu mohli porozumět. —— Jak křehké? zeptám se nepříliš zvídavým tónem. Ostentativně si povzdychne a v jeho dechu ucítím lehký závan čehosi zázvorového. —— Je to inkunábule, řekne a přitom se svýma uspokojenýma očima velkomajitele zahledí do mých očí, zatímco já se snažím udržet co možná nejskelnější pohled. —— Dobrá, řeknu, s velkou radostí, ale tvářím se otráveně. Přinesu to, hned jak to přijde. A prásknu mu dveřmi před nosem. Docela dobře se bavím představou, jak bude Pierre Arthens večer dávat k lepšímu své pohrdání nad domovnicí, před níž se zmínil o inkunábuli a ona si pod tím výrazem bezesporu představovala něco strašlivého. Bůh ví, kdo z nás dvou se více ponižuje!

30

Deník pohybů světa č. 1 Zůstat ponořený uvnitř a nezkazit přihrávku

Je dobré, když má člověk pravidelně hluboké myšlenky, ale já myslím, že to nestačí. Teda, chci vlastně říct tohle — za pár měsíců spáchám sebevraždu a zapálím celý byt, že jo, takže si nemůžu myslet, že mám spoustu času, a tak v tom čase, co mi zbývá, musím udělat něco pořádného. A hlavně jsem si dala úkol: když chcete spáchat sebevraždu, tak si musíte být jistí tím, co děláte. Nemůžete zapálit byt jen tak „pro nic za nic“. A tak jestli je na světě něco, kvůli čemu stojí za to žít, tak bych to nerada prošvihla, protože jak jste jednou mrtví, tak už je dost pozdě na to něčeho litovat. A umřít jenom proto, že se spletete, to by bylo fakt dost pitomý. Takže, mám ty svoje hluboký myšlenky. Ale v nich si vlastně hraju na to, co doopravdy jsem, na intoše (co se vysmívá ostatním intošům). Někdy to není žádná sláva, ale docela si u toho člověk odpočine. Tak mě napadlo, že by tahle „sláva ducha“ chtěla vykompenzovat ještě jedním deníkem, ve kterém by se mluvilo o lidech nebo o věcech. Žádné hlubokomyslné duchovno, ale mistrovské kousky materiálna. Něco tělesného, něco, čeho se dá dotknout. Ale zároveň taky něco krásného a estetického. Kromě lásky, přátelství a krásy Umění nevidím nic moc jiného, co by lidský život mohlo obohacovat. Pokud jde o lásku a přátelství, tak jsem ještě příliš mladá na to, abych o ně

31

opravdu mohla usilovat. Ale to Umění… kdybych měla dál žít, tak by to byl celý můj život. Musíte mi ale správně rozumět, co tím Uměním myslím. Nemluvím jenom o velkých dílech slavných mistrů. Ani kvůli takovému Vermeerovi bych na životě nijak extra nelpěla. Je to skvělé, ale mrtvé. Ne, mám na mysli krásu světa, to, co nás může nadnášet v toku pohybů světa. Můj Deník pohybů světa se bude věnovat pohybům lidí, možná spíš dokonce jejich těl, když nebude mít cenu psát o ničem jiném. Bude se věnovat věcem a bude se v nich snažit najít něco, co bude dostatečně estetické, aby to dokázalo dát životu nějakou cenu. Nějakou vznešenost, krásu, harmonii, sílu. Když něco najdu, tak se možná budu znova rozhodovat, jak dál: jestli najdu hezký tělesný pohyb na úkor krásné duchovní myšlenky, pak si možná ještě rozmyslím, jestli by náhodou nestálo za to žít život dál. Ta myšlenka dvojího deníku ( jednoho duchovního, druhého tělesného) mě napadla včera, když se taťka díval v televizi na ragby. Až doteď jsem se v takových chvílích dívala spíš na taťku. Ráda ho pozoruju, když si vyhrne rukávy od košile, sundá si boty, pohodlně se usadí na pohovce, vezme si klobásu a pivo, dívá se na zápas a přitom prohlašuje: „Vidíte, já jsem taky jenom obyčejnej chlap.“ Je zcela evidentní, že tím má na mysli jenom jeden stereotyp (seriózní pan ministr) plus druhý stereotyp (bodrý chlapík, co má rád vychlazené pivko). Takhle vznikne stereotyp o síle 2. No, takže, v sobotu se taťka vrátil dřív než obvykle, bez rozmýšlení odhodil aktovku, sundal si boty, vyhrnul rukávy, v kuchyni si vzal pivo, vyvalil se před televizi a řekl mi: „Zlatíčko, dones mi, prosím tě, klobásu, nechci prošvihnout haka.“ Já jsem haka v klidu prošvihnout mohla, takže jsem měla dost času nakrájet klobásu a přinést mu ji. Právě běžely reklamy. Mamka se usadila ve vratké poloze na opěradle pohovky, aby dala jasně najevo svůj opačný pohled na věc (v rodinném stereotypu si zabírám pozici exot-levičák-intelektuál), a unavovala tatínka vyprávěním o složité společenské večeři, na kterou bylo nutné pozvat dva rozhádané páry, aby se daly znovu dohromady. Kdo zná mamčino křehké psychické rozpoložení, toho musí takový záměr nutně rozesmát. Takže, donesla jsem taťkovi klobásu, a protože jsem

32

věděla, že Kolombína je ve svém pokoji, kde poslouchá rádoby osvícenou avantgardní muziku, tak jsem si řekla: a proč bysme si vlastně nemohli taky udělat naše malé haka. Vybavilo se mi, že haka je takový legrační taneček, který novozélandští hráči dělají před zápasem. Nějak to má zastrašit soupeře, podobně jako to dělají opice. Taky si pamatuju, že ragby je drsná hra, kde chlapi pořád padají do trávy, a když se zvednou, tak se hned zase svalí na hromadu o tři kroky dál. Konečně skončily reklamy a po znělce, ve které se spousta svalovců válelo po trávníku, se objevil pohled na stadion a k tomu byl slyšet hlas komentátorů, pak záběr na komentátory (sádelnaté chlapíky) a pak zase zpátky na stadion. Hráči nastoupili na trávník a tehdy mě to chytlo. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, byl to stejný obrázek jako jindy, ale já to vnímala jinak, takové to mravenčení, napjaté očekávání a takové to „zadržování dechu“. Taťka vedle mě už do sebe hodil první pivko a dal průchod svému galskému původu, když zavolal na mamku, která právě vstávala z opěradla pohovky, aby mu donesla další. Já jsem nemohla ani dýchat. „Co se to děje?“ ptala jsem se, dívala se na obrazovku a nedokázala pochopit, co to vidím a co to ve mně mravenčí. Pochopila jsem to, když novozélandští hráči začali svoje haka. Byl tam mezi nimi jeden mladičký, hodně velký hráč maorského původu. Právě na něj mi padl zrak nejdřív. Určitě to bylo v první řadě kvůli jeho výšce, ale hned potom kvůli tomu, jak se pohyboval. Byl to zvláštní typ pohybu, hodně plynulý, ale pořád ohromně koncentrovaný, myslím jako koncentrovaný do sebe. Většina lidí se pohybuje podle toho, co je kolem nich. Právě ve chvíli, kdy tohle píšu, se kolem mě plíží Ústava s plným břichem. Tahle kočka nemá v hlavě žádné životní plány, ale stejně někam míří, pravděpodobně do křesla. Je to vidět ve způsobu jejího pohybu: jde někam. Mamka právě jde směrem ke dveřím, odchází na nákupy a vlastně už je venku, její pohyb ji předběhl. Neumím to úplně dobře vysvětlit, ale když se odněkud přemisťujeme, tak jsme tím pohybem někam jistým způsobem rozloženi: jsme tu a zároveň tady nejsme, protože už jsme na cestě někam

33

jinam, jestli teda chápete, co chci říct. K tomu, aby se člověk přestal rozkládat, musí se přestat hýbat. Buďto se hýbeš a nejsi celistvý, nebo držíš pohromadě, ale nemůžeš se pohnout. Ale hned jak jsem toho hráče viděla přicházet na hřiště, tak jsem měla dojem, že u něho je to něco jiného. Ano, měla jsem dojem, že se hýbe, ale byl na místě. Šílený, co?! Když začala haka, tak jsem se dívala hlavně na něj. Bylo jasné, že není stejný jako ostatní. Sádelňák číslo 1 k tomu navíc říkal: „A tady je Somu, obávaný novozélandský zadák nás stále ohromuje svou gigantickou postavou: dva metry nula sedm, sto osmnáct kilo, sto metrů za jedenáct vteřin, hezký chlapeček, že, dámy…“ Všichni jím byli hypnotizovaní, ale nikdo doopravdy nechápal proč. Ale přitom to haka jasně ukázala: on se hýbal, dělal stejná gesta jako ostatní (plácal se dlaněmi do stehen, rytmicky dupal do země, dával ruce v bok a celou tu dobu sledoval protivníka s výrazem rozčileného válečníka v očích), ale zatímco gesta všech ostatních mířila k soupeřům a celému stadionu, který je sledoval, tak pohyby tohohle hráče se soustředily na něj samého a to mu dodávalo neuvěřitelnou sílu. Najednou haka, což je vlastně válečnický tanec, zesílila. To, co dodává vojákům sílu, není to, jakou sílu použijí na zastrašení toho druhého v podobě různých signálů a gest. Podstatné je, jak moc jsou schopni soustředit se sami na sebe a zůstat ponoření v sobě. Tenhle maorský hráč se stal stromem, velkým nezničitelným dubem s hlubokými kořeny. Silně to z něj vyzařovalo a všichni to cítili. A přitom bylo naprosto jasné, že ten dub umí také létat, že je navzdory svým silným kořenům anebo možná právě díky nim rychlý jako vítr. Najednou jsem pozorně sledovala celý zápas a hledala pořád jedno a totéž: celistvé okamžiky, v nichž se hráč stal svým vlastním pohybem, aniž by se musel rozložit a mířit nutně někam. A taky jsem našla! Našla jsem je ve všech fázích hry: v rojích, kde byl zcela zřetelně vidět rovnovážný bod, kdy se vždycky jeden hráč pokoušel najít své kořeny, které sloužily ostatním jako pevná kotva, o niž se mohli opřít; při postupném útoku hráč přestal myslet na svůj cíl a jenom se snažil najít tu správnou rychlost, soustředil se na svůj vlastní pohyb a s balonem přitisknutým k tělu běžel jako očarovaný; v transu

34

běžců, kteří se odstřihnou od zbytku světa, aby našli dokonalý pohyb nohou. Nikomu se ale nepodařilo dosáhnout dokonalosti toho maorského hráče. Když položil první novozélandskou pětku, taťka zůstal sedět jako opařený s otevřenou pusou, a zapomněl dokonce na svoje pivko. Měl se vlastně spíš zlobit, protože fandil francouzskému týmu, ale místo toho řekl: „To je ale hráč!“ a utřel si dlaní čelo. Komentátoři měli trochu ztvrdlý výraz ve tváři, ale nemohli zakrýt, že jsme všichni viděli něco opravdu krásného: hráče, který běžel, aniž by se pohnul, a přitom nechal všechny za sebou. Pohyby všech ostatních byly nešikovně zběsilé, a tak nebyli schopni ho zastavit. Takže jsem si řekla: tak jo, dokázala jsem odhalit nehybné pohyby. Má cenu, abych pokračovala? V té chvíli jeden francouzský hráč zkazil krátkou přihrávku v maulu a já jsem se najednou cítila naprosto vyřízená, protože to bylo tak směšné, že by z toho jeden brečel. A to včetně taťky, který si radši navzdory dvousetleté rodinné protestantské tradici loknul piva. Já jsem měla pocit, že došlo k znesvěcení. Ne, tohle rozhodně nestačí. Budou mě muset přesvědčit další pohyby. Ale aspoň mi to vnuklo nápad.

35

2 O válkách a koloniích

V úvodu tohoto pojednání jsem říkala, že jsem nestudovala. Není to ale úplně pravda. Moje pilné mládí se však zarazilo před diplomem, protože jsem dostala strach, aby si mě někdo nevšiml – děsila mě vzpomínka na to, jak mě pan učitel Servant kdysi odhalil, že si dychtivě čtu v jeho novinách, v nichž se nepsalo o ničem jiném než o válkách a koloniích. Mně tehdy nebylo ještě ani deset let. Proč? Nevím. Myslíte si, že bych bývala mohla? To je otázka pro mágy z dávných dob. Řekněme, že takovou obyčejnou holku, která nemá nic, ani krásu, ani šmrnc, ani minulost, ani ambice, ani vybrané chování, ani charisma, unavilo probíjet se světem bohatých ještě dřív, než to vůbec zkusila. Přála jsem si pouze jedno: aby mě nechali na pokoji, aby ode mne nic moc nechtěli a abych si párkrát za den mohla podle libosti ukájet své touhy. Pokud jste nikdy nepoznali nouzi, pak vězte, že první uštknutí hladem je utrpení i osvícení zároveň. Byla jsem apatické a neduživé dítě, záda jsem měla ohnutá tak, že to vypadalo, že na nich mám hrb, a ve svém bytí jsem byla přesvědčená, že pro 36

mne neexistuje jiná cesta než pohrdání. Absence touhy u mě hraničila s nicotou. Nic mě nezajímalo, nic mě neprovokovalo, nechávala jsem se hloupě unášet záhadnými vlnami. Neměla jsem ani chuť s tím vším skoncovat. U nás doma se příliš nemluvilo. Děti křičely a rodiče si hleděli svého, jako by byli o samotě. Jedli jsme sice střídmě, ale zato kdykoli jsme měli hlad, nikdo nás netýral a nosili jsme prosté oblečení, které bylo vždy čisté a vyspravené. Mohli jsme se za ně sice stydět, ale rozhodně nám v  něm nebyla zima. Skoro jsme však nemluvili. Zjevením bylo, když mě v pěti letech odvedli poprvé do školy. Byla jsem překvapená a vyděšená, když jsem zaslechla hlas, který mluvil na mě a říkal moje jméno. —— Renée? zeptal se hlas a já cítila, jak se nějaká ruka přátelsky dotkla mojí. Bylo to na chodbě, kam nás toho prvního školního dne všechny vehnali, protože venku pršelo. —— Renée? pronesl znovu hlas, který přicházel shůry a přátelská ruka se stále dotýkala té mojí a promlouvala – v nesrozumitelném jazyce – lehkými a něžnými stisky. Zvedla jsem hlavu a zachytila ten pohled. Byl to nezvyklý pohyb, z něhož jsem málem dostala závrať. Renée. To jsem byla já. Poprvé v životě mě někdo oslovil a řekl přitom mé jméno. Tam, kde mí rodiče používali gesta a  neartikulované zvuky, si nějaká žena s  úsměvem na rtech a s očima, které jsem tehdy považovala za čisté, začala razit cestu k mému srdci tím, že vyslovila moje jméno. Přistoupila ke mně tak blízko, že mě do té chvíle ani nenapadlo, že je to vůbec možné. Rozhlížela jsem se po světě okolo sebe, který se najednou celý vybarvil. V bolestné záři blesku jsem sledovala za promáčenými okny kapky deště, cítila jsem vůni promoklého oblečení, vnímala jsem těsnou chodbu, úzký průchod, jenž zvučel hlasy shromážděných dětí, všimla jsem si patinou pokrytých měděných háčků, na nichž visely kabátky ušité z nekvalitních 37

látek. A také jsem vnímala vysokánský strop, který v dětských očích sahal až do nebeských výšin. Mé smutné oči se ponořily do jejích, upnula jsem se k té ženě, díky níž jsem se právě narodila. —— Renée, zopakoval hlas, nechtěla by sis sundat kabátek? Pevně mě chytila, abych nespadla, a s rychlostí nabytou letitou praxí mne svlékla. Zpravidla se mylně domníváme, že probuzení našeho vědomí je spojeno s  okamžikem našeho prvotního narození. Zřejmě proto, že si nedokážeme představit jiný stav bytí, než je tento. Máme za to, že jsme vždy vnímali a cítili. S touto jistotou pak ztotožňujeme náš příchod na svět s  rozhodujícím okamžikem zrodu našeho vědomí. Že by jistá dívenka jménem Renée, nadaná všemi smysly, zrakem, sluchem, čichem, chutí a citem, mohla žít a existovat celých pět let, aniž by si vůbec uvědomovala sama sebe i okolní svět, to je popřením této nepropracované teorie. Protože k tomu, abychom získali vědomí, potřebujeme jméno. Zdá se totiž, že shodou nešťastných okolností nikoho vlastně ani nenapadlo mi nějaké dát. —— Ty máš ale krásné oči, řekla mi ještě paní učitelka a já měla dojem, že nelže. Domnívala jsem se, že v mých očích hoří tisíce plamínků a že z nich vyzařuje všechna ta krása, která odráží okamžik mého zrození. Celá jsem se rozechvěla a snažila se v jejích očích najít spříznění, které by sdílelo mou radost. V jejím něžném a vlídném pohledu jsem však našla pouze soucit. Už v okamžiku mého narození mě všichni litovali. Byla jsem jako posedlá. Svou touhu jsem nemohla ukájet rozehráváním společenských vztahů, neboť je moje postavení nepřipouštělo. Ten soucit své zachránkyně jsem pochopila až později – viděl snad 38

někdo někdy chudou holku, která by jen pomyslela na opojení jazykem a chtěla ho sdílet s ostatními? Uspokojení jsem našla v knížkách. Nejdřív jsem se jedné jenom dotkla. Viděla jsem, jak v ní starší děti ze třídy sledují neviditelné stopy, jako by je pudila stejně neviditelná síla. Nořily se do ticha a z mrtvého papíru sály něco, co se zdálo být živé. Naučila jsem se číst, aniž by si toho kdokoli všiml. Ostatní děti ještě s paní učitelkou slabikovaly písmenka, ale já už dávno věděla, co psané znaky propojuje. Znala jsem jejich nekonečné kombinace a báječné zvuky, které mi paní učitelka poprvé slavnostně předala onoho prvního školního dne, kdy pronesla mé jméno. Nikdo o tom nevěděl. Četla jsem jako šílená. Nejprve potají a poté, když se mi zdálo, že už uběhl čas obvyklý pro to, aby se člověk naučil číst, taky veřejně. Četla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku, a snažila jsem se skrývat své nadšení a rozkoš, kterou mi to přinášelo. Z hloupého dítěte se stala dychtivá duše. Ve dvanácti letech jsem odešla ze školy a začala pracovat doma a na poli společně s rodiči, bratry a sestrami. V sedmnácti jsem se vdala.

39

3 Pudl jako totem

V  kolektivním vědomí bývá domovnický pár vnímán jako funkční jednotka složená ze dvou dílčích složek, jež jsou samy o sobě natolik bezvýznamné, že jim na významu dodává pouze jejich spojení. Takřka vždy musí vlastnit pudla. Jak každý ví, pudlové jsou chundelatí psi věznění radikálně smýšlejícími důchodci, velmi osamělými dámami, které je zahrnují láskou, nebo domovníky a domovnicemi obývajícími obskurní domovnické lóže. Mívají černou nebo světle meruňkovou barvu. Ti světlí jsou protivnější než černí, ti ale zase víc smrdí. Všichni pudlové nesmírně rádi při sebemenší příležitosti štěkají; ze všeho nejraději pak ve chvílích, kdy se vůbec nic neděje. Cupitají za svým pánem a mají přitom napnuté všechny čtyři packy a tělo, které vypadá jako šiška salámu, nechávají úplně v klidu. A především mají malá černá žlučovitá očička, utopená v nevýrazných očních důlcích. Pudlové jsou oškliví, hloupí a podřízení chvastouni. Zkrátka pudlíci. Domovnický pár metaforicky znázorněný svým totemickým psem by tedy měl být zbaven svých vášní, lásek a tužeb, stejně jako je totem sám odsouzený k tomu, aby zůstal ošklivým, hloupým a podřízeným chvastounem. V románech se sice může 40

přihodit, že se princ zamiluje do dělnice nebo princezna do galejníka, nikdy se to však nestane mezi domovníky, ačkoli by třebas byli opačného pohlaví. Mezi domovníky nemá romantika místo, jaké mívá mezi jinými lidmi, o nichž stojí za to něco vyprávět. My jsme nejenže pudla nikdy neměli, ale dokonce si dovolím tvrdit, že naše manželství bylo úspěšné. Vedle manžela jsem byla sama sebou. S nostalgií vzpomínám na požehnaná nedělní rána, naplněná klidem a odpočinkem, kdy si on v kuchyni tiše popíjel kávu a já si četla. Vzala jsem si ho, když mi bylo sedmnáct, po krátkých, ale počestných námluvách. Pracoval v továrně stejně jako mí starší bratři a občas spolu po večerech zašli někam na kávu nebo na skleničku něčeho ostřejšího. Bohužel jsem byla ošklivá. To by nehrálo žádnou roli, kdybych byla ošklivá stejným způsobem jako ostatní. Moje ošklivost byla totiž tak krutá, že byla pouze moje vlastní, a zbavovala mě proto veškerého půvabu. Ačkoli jsem vlastně ještě ani nebyla ženou, cítila jsem se již ve svých patnácti tak, jak jsem se cítila později v padesáti. Shrbená záda, velký zadek, krátké, křivé, hodně chlupaté nohy, ztrhané rysy bez tvaru a  bez půvabu by bývaly mohly být omluveny půvabem mládí, které náleží všem, i když si je nezaslouží – já jsem se ale místo toho už ve dvaceti cítila jako stará bába. Když se zájmy mého budoucího chotě jasně vyjevily a já už je nemohla déle ignorovat, svěřila jsem se mu a poprvé ve svém životě jsem otevřeně hovořila s někým jiným než sama se sebou. Prozradila jsem mu svůj údiv nad tím, že by si mě vůbec mohl chtít vzít. Myslela jsem to upřímně. Dlouho jsem uvykala vyhlídkám samotářského života. Být chudá, ošklivá a navíc inteligentní, to člověka v naší společnosti odsuzuje k vystřízlivění a k pochmurné budoucnosti, na niž je třeba si začít zavčas zvykat. Krása omlouvá všechno, dokonce i neslušnost. Inteligence už dnes 41

není kompenzací stavu věcí, dorovnáním, které příroda nabízí méně šťastným dětem, ale stala se nadbytečnou hračkou, která zvyšuje hodnotu šperku. Ošklivost je vždy už předem vinna, a tak jsem byla odsouzena k tragickému osudu, který byl o to bolestnější, že jsem nebyla hloupá. —— Renée, odpověděl mi se vší vážností, které byl schopen, a ve svém následném monologu vyčerpal všechnu svou výřečnost, kterou už nikdy později nedokázal zopakovat. Renée, já nechci za ženu žádnou prostopášnou naivku, která má v hezounkém obalu vrabčí mozeček. Chci ženu věrnou, která bude dobrou manželkou, dobrou matkou a dobrou hospodyní. Chci klidnou a spolehlivou partnerku, která bude stát vedle mne a podpoří mě. Na oplátku ode mne můžeš očekávat, že budu dělat svou práci poctivě, doma budu hodný a v patřičných chvílích něžný. Nejsem špatnej člověk a budu dělat to nejlepší, co budu moct. A taky takový byl. Byl sice malý a vyschlý jak jilmový pařez, ale byl hezký a skoro pořád se usmíval. Nepil, nekouřil, nežvýkal tabák, nesázel. Doma se po práci díval na televizi, prohlížel si rybářské katalogy nebo hrál s kamarády z fabriky karty. Byl velmi společenský a měl rád návštěvy. V neděli vždycky chodil na ryby. Já jsem se zatím starala o domácnost, protože on se choval úplně jinak, než jak jsem o tom mluvila před ostatními. Nebyl hloupý, ačkoli to nebyl zrovna typ, který by se mohl blýsknout ve společnosti. Zaměřoval se především na manuální činnosti, ale uplatňoval v nich víc než jen zručnost. Do všeho šel s chutí a důvtipem, což je přesně ta věc, která odlišuje výrobce od umělců a která nás v jazyce utvrzuje v tom, že znalosti nejsou všechno. Velice brzy jsem tak sice rezignovala na klášterní život, ale připadalo mi nad slunce jasnější, že mi nebe do manželské náruče vložilo přívětivého společníka, který sice není žádný intelektuál, ale rozhodně není zlý.

42

Mohla jsem potkat třeba takového Greliera. Bernard Grelier je jednou z mála bytostí z domu číslo 7 na ulici Grenelle, před níž se neobávám, že bych sama sebe prozradila. Když mu řeknu: „Válka a mír je inscenovanou deterministickou vizí historie,“ nebo: „Mohl byste namazat panty dvířek u přístěnku na popelnice,“ tak té větě nebude přikládat ani větší, ani menší význam, než má. Někdy se dokonce sama sebe ptám, jakým nevysvětlitelným zázrakem se stalo, že se u něj po opakované výzvě probudí vůbec nějaká aktivita. Jak může někdo dělat něco, čemu nerozumí? Jistě, takovýto způsob pobídky nevyžaduje rozumové chápaní. Možná jenom nervový impulz, který krouží míchou, iniciuje podmíněný reflex, aniž by musel zatěžovat mozek, a vydá příkaz k promazání pantů jako k mechanické činnosti, která rozhýbe tělo, ale mozek s tím přitom nemusí mít nic společného. Bernard Grelier je manželem Violetty Grelierové, „guvernantky“ u Arthensových. Před třiceti lety k nim přišla do služby jako obyčejná služka. Postupně, jak bohatli, postupovala i ona na společenském žebříčku, až to dnes dotáhla na guvernantku, která vládne směšnému království, v němž žije hospodyně (Manuela), příležitostný majordomus (anglický) a člověk pro všechno ( její manžel). Pro svůj nepočetný lid má však stejné pohrdání, jaké mají její důležití páni ke svým vládcům. Celý boží den nezavře pusu, štěbetá jak straka, s důležitým výrazem se motá všude možně, peskuje služebnictvo jako ve Versailles za starých dobrých časů a unavuje Manuelu kazatelskými řečmi o lásce k dobře vykonané práci a o úpadku dobrých mravů. —— Nečetla Marxe, povídá mi jednoho dne Manuela. Trefnost tohoto konstatování jedné obyčejné Portugalky, málo honěné ve studiu filozofů, mě ohromila. Ne, Violetta Grelierová Marxe rozhodně nečetla, neboť nefiguruje na žádném ze seznamů čisticích prostředků na stříbrné nádobí bohaté klientely. Tuto mezeru zaplnila tím, že z jistého deníku obdržela

43

nekonečnou sadu katalogů, v nichž se hovoří o škrobu a lněných hadrech na podlahu. Takže jsem se vdala dobře. Navíc jsem manželovi poměrně brzo prozradila svou velkou slabost.

44

Hluboká myšlenka č. 2 Kočka na zemi Moderní totem Příležitostná dekorace

Rozhodně u nás to tak je. Jestli chcete pochopit naši rodinu, stačí se podívat na kočky. Obě naše kočky jsou luxusní tlusté měchy nacpané k prasknutí, které nemají zájem o žádné vztahy s lidmi. Povalují se od jedné pohovky ke druhé, všude přitom po sobě nechávají chlupy a nikdo nedokáže pochopit, že je ale vůbec nic nezajímá. Jediným cílem koček je stát se pohyblivým dekoračním předmětem. Tenhle koncept mi připadá intelektuálně zajímavý, ale naše kočky mají tak vytahaná a tlustá břicha, že se na ně aplikovat nedá. Mamka sice přečetla celého Balzaka a při večeři nám pravidelně cituje Flauberta, ale je na ní jasně vidět, do jaké míry je vzdělání parádním podfukem. Stačí se jenom podívat, jak se chová ke kočkám. Částečně si jejich dekorativní potenciál uvědomuje, ale stejně s nimi bude umíněně mluvit jako s lidmi, což by ji u nějaké lampy nebo etruské sošky rozhodně nenapadlo. Vypadá to tak, že si děti až do celkem pokročilého věku myslí, že všechno, co se hýbe, má duši a umí to myslet. Mamka už dítě není, ale stejně si nedokáže připustit, že Ústava a Parlament neumějí myslet víc než vysavač. Připouštím, že rozdíl mezi vysavačem a kočkou je v tom, že kočka může cítit radost a bolest. Ale copak to nutně znamená, že má lepší schopnost komunikovat s člověkem? Rozhodně ne. Jenom by nás to mělo

45

přivést k tomu, abychom si dávali velký pozor, jako když manipulujeme s hodně křehkými předměty. Docela mě baví, když slyším, jak mamka říká: „Ústava je citlivá a hrdá kočička,“ zatímco zmiňovaná kočka se válí na pohovce, protože je přežraná. Ale když se zamyslíme nad hypotézou, že kočka má funkci moderního totemu, a stala se tak jistým způsobem symbolickým vtělením ochránkyně domova, pak to smysl dává. Mamka dělá z koček to, co chce, abychom byli my, a my tím přitom vůbec nejsme. V rodině Josseových nejsou žádní méně citliví a hrdí členové než tři níže jmenovaní: taťka, mamka a Kolombína. Jsou úplně bez energie, znecitlivělí a bez emocí. Já si rozhodně myslím, že kočka je takový moderní totem. Můžeme si říkat, co chceme o evoluci, civilizaci a dalších „-ucích“ a „-acích“, ale ať děláme co děláme, člověk se od začátku moc nevyvinul: pořád si myslí, že tady není náhodou a že nad jeho osudem bdí shovívaví bohové.

46

4 Vyhnout se souboji

Hodně jsem toho přečetla. Ale přesto si – jako všichni samouci – nejsem nikdy jistá, zda jsem to pochopila. Jednou se mi třeba zdá, že se mi podařilo jediným pohledem postihnout všechno vědění světa, jako by se moje roztroušené čtenářské zkušenosti náhle propojily neviditelnou sítí, ale pak se to najednou převrátí, to podstatné mi unikne a já klidně můžu číst tytéž řádky znova a znova, ale bude mi to unikat víc a víc, dokud si neuvědomím, jak jsem pitomá, když se chovám jako blázen, který si myslí, že bude mít po přečtení jídelního lístku plný žaludek. Propojení této schopnosti a zaslepenosti je zřejmě znakem příslušejícím všem autodidaktům. Nicméně to, že zbavují dané téma pevných vodítek, jimiž vás vybaví každé slušné vzdělání, poskytuje dar svobody a syntetického myšlení tam, kde oficiální přístupy kladou překážky a zakazují dobrodružství. Dnes ráno jsem konsternovaně stála v kuchyni před jednou knížkou. Byla to jedna z těch chvilek, kdy mě přepadá šílenství nad mým samotářským počínáním a ocitám se jen krůček od toho, abych všechno vzdala, a mám strach, že se brzo vydám za svým chotěm. 47

Jmenuje se Husserl, což je jméno, jež se jen zřídka dává domácím mazlíčkům nebo čokoládovým výrobkům, neboť evokuje něco příliš vážného, nezáživného a poněkud prušáckého. To mě ale nemůže uspokojit. Myslím, že mě osud lépe než kohokoli jiného naučil odolávat negativním podnětům světového myšlení. Ale jedno vám povím: pokud jste si až dosud mysleli, že když jsem stará, ošklivá vdova po domovníkovi, tak se ze mě stala rezignovaná ubožačka smířená se svým neblahým osudem, pak vám chybí představivost. Jistě, občas se zarazím a nějakému souboji se vyhnu. Ale v bezpečí mého nitra neexistuje jediná výzva, kterou bych nebyla ochotná přijmout. Navzdory svému jménu, postavení i vzhledu jsem se ve své mysli stala nepřemožitelnou bohyní. Takže Edmund Husserl – což by vůbec nebyl špatný název pro vysavač bez sáčku – ohrožuje věčnost mého osobního Olympu. —— Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá, říkám si a snažím se nabrat dech, každý problém má řešení, ne? Podívám se na kocoura a snažím se u něho najít podporu. Nevděčník nereaguje. Právě pozřel obrovský kus vepřového a teď se jal se značnou shovívavostí okupovat křeslo. —— Dobrá, dobrá, dobrá, dobrá, opakuji do zhloupnutí a znovu konsternovaně zírám na směšnou knížečku. Karteziánské meditace – Úvod do fenomenologie. Už podle názvu a po přečtení několika prvních stránek člověk rychle pochopí, že není možné začít s  fenomenologickým filozofem Husserlem, pokud jste dříve nečetli Descartesa a Kanta. Stejně rychle vám však bude jasné, že rozumět Descartesovi a Kantovi ještě neznamená, že se vám otevře cesta k transcendentální fenomenologii. Škoda. Pro Kanta mám z několika různých důvodů velkou slabost. Jeho myšlení je nádherně koncentrované a  geniální. Jeho texty jsou sice psané poněkud spartánsky, nicméně jsem neměla takřka žádné potíže pochopit jejich smysl. Kantovské 48

texty jsou velkými díly. Ráda bych to dokázala na mirabelkovém testu, kterým zdárně prošly. Mirabelkový test je odzbrojujícím způsobem průkazný. Je založen na tomto obecném tvrzení: kdo ochutná, pochopí. Co pochopí? Všechno. Pochopí pomalé zrání lidského rodu, zrozeného k poklidnému žití až do chvíle, kdy se mu jednoho večera zjeví pocit rozkoše a marnosti všech nepřirozených tužeb, jenž rozmělní prvotní očekávání v ctnostech obyčejných a prostých věcí a v neužitečnosti slov. Pochopí pomalou a strašlivou degradaci lidí, jíž nikdo neunikne, a také úchvatnou slast smyslů, jež navádějí člověka, aby poznával rozkoš a děsivou krásu Umění. Mirabelkový test provádím doma v kuchyni. Na umakartovou desku stolu položím ovoce a knížku. Ochutnám jedno a dostanu chuť na druhé. Pokud vzájemně odolají svým mocným útokům, pokud ve mně chuť mirabelky nepřehluší chuť do dalšího čtení a když knížka nezkazí chuť ovoce, tak vím, že stojím před významným a – řekněme – výjimečným počinem, neboť není mnoho děl, jež by se nezdála pokořená, směšná a nudná ve srovnání s neobyčejnou chutí nazlátlých kuliček. —— Jsem v háji, přiznávám před Lvem, protože mé znalosti kantovské látky jsou při pohledu do fenomenologické propasti dost nicotné. Nemám vlastně na vybranou. Budu muset projít celou kni­ hovnu a pokusit se najít nějaký úvod do problematiky. Většinou takovými stručnými přehledy a příručkami pohrdám, protože čtenáře staví do pout scholastického myšlení. Situace je však příliš vážná na to, abych si mohla dovolit podobný luxus a snažila se dělat vytáčky. Fenomenologie jde mimo mě a to mě trápí.

49

Hluboká myšlenka č. 3 Silní Mezi lidmi Nekonají Pouze hovoří Stále hovoří Bude to moje myšlenka, ale vznikla na základě myšlenky někoho jiného. Jeden taťkův známý, co byl u nás na večeři, řekl: „Ti, kdo umějí dělat, dělají; ti, kdo neumějí dělat, učí; ti, kdo neumějí učit, učí učitele učit; a ti, kdo neumějí ani učit učitele učit, dělají politiku.“ Všichni dávali najevo, že jim to přijde hodně oduševnělé a chytré, ale vedly je k tomu špatné důvody. „To je opravdu výstižný,“ prohlásila Kolombína, protože je to expertka na falešnou sebekritiku. Patří mezi ty lidi, kteří si myslí, že vzdělání znamená moc a omluvu pro všechno. Když vím, že patřím mezi elitu, která je sama se sebou spokojená a levně rozprodává obecní majetek v podobě arogantních výlevů, tak se zdržím kritiky a raději získám dvakrát tolik uznání. Taťka na to má podobný názor, ačkoli není zdaleka tak hloupý jako moje sestra. Ještě pořád věří, že existuje něco, co se jmenuje povinnost, ačkoli podle mě je to dost utopická myšlenka. Ale aspoň ho to chrání před tím, aby se z něj stal ubohý cynik. Hned to vysvětlím: není totiž nic přízemnějšího než cynismus. On ještě pořád pevně věří tomu, že svět má smysl, a ještě se nevzdal dětinských hloupostí, k nimž ale pojal opačný přístup. „Život je kurva, ničemu nevěřím, tak si to užiju, dokud mi z toho nebude zle,“ tak to je přístup naštvané naivky. Přesně takové jako je moje sestra. Může si klidně vystudovat práva,

50

ale stejně bude věřit na Ježíška. Jenomže ne proto, že by tomu věřila upřímně, ale protože je úplně infantilní. Řechtala se jako kůň, když se taťkův známý s tou větou vytasil. Ovládám techniku zrcadlového obrazu, a tak jsem se jenom utvrdila v tom, co si myslím už dlouho: Kolombína je dokonale tragická. Já si ale myslím, že ta věta má v sobě opravdu hlubokou myšlenku prostě proto, že není pravdivá, nebo aspoň ne úplně pravdivá. Neznamená totiž to, co se na začátku zdá, že znamená. Kdyby se člověk posunoval na společenském žebříčku podle míry své neschopnosti, tak vám garantuju, že by náš svět byl úplně jinej, než je. V tom ale problém není. Ta věta netvrdí, že na světě mají svoje místo jenom neschopní lidé, ale že není nic tvrdšího a nespravedlivějšího než lidská existence: lidé žijí ve světě, kde vládnou slova a činy, kde je nejvyšší dovedností ovládnutí jazyka. To je strašné, protože v podstatě jsme jenom primáti naprogramovaní k tomu, abychom jedli, spali, rozmnožovali se, dobývali a bránili svoje teritorium. A ti, kdo jsou v tom nejlepší, budou vždycky podřízení těm, kteří umějí dobře mluvit, ale přitom nejsou schopní si ubránit zahradu, ulovit zajíce k večeři nebo zdárně počít potomstvo. Lidé žijí ve světě, kterému vládnou ti slabí. To je obrovská nespravedlnost vůči naší zvířecí podstatě. Je to určitá forma perverze a hlubokého rozporu.

51

5 Tíživá okolnost

Po měsíci zuřivého čtení jsem s  velkým ulehčením dospěla k tomu, že fenomenologie není nic jiného než šarlatánství. Podobně jako mě před katedrálami přepadají pocity blízké mdlobám z toho, co vše jsou lidé schopni vybudovat pro slávu něčeho, co neexistuje, tak fenomenologie útočí na mou nedůvěřivost tím způsobem, že se musím ptát, jak je možné, že tolik inteligence může sloužit tak marnému snažení. Bohužel je listopad a já nemám po ruce mirabelky. V takových případech – upřímně řečeno je to jedenáct měsíců v roce – se spokojím s hořkou (70%) čokoládou. Výsledek testu ale znám předem. Copak bych mohla zažít radost srovnatelnou se zakousnutím se do tabulky čokolády, když bych se hlasitě plácala přes zadek a četla přitom takovou nádhernou kapitolu jako například „Odhalení konečného smyslu vědy v úsilí o ,bytí‘ jako noematický fenomén“. Nebo by mě snad mohly rozesmát „Konstitutivní otázky transcendentálního ega“ v přímém souboji s chuťovými vjemy a mirabelkovou šťávou a čokoládou, která mi zůstala v koutcích úst? Pokud se někdo chce zabývat fenomenologií, musí si uvědomit, že je založena na dvou otázkách: Jakou povahu má lidské vědomí? Co víme o světě? 52

Vezměme si tu první. Celá tisíciletí od „poznej sám sebe“ až k „myslím, tedy jsem“ nepřestáváme komentovat tuto směšnou lidskou výsadu, již tvoří naše vědomí, uvědomující si samo sebe, a především pak schopnost vědomí vnímat samo sebe jako objekt. Když vás něco svědí, tak se podrbete a jste si vědomi toho, že se drbete. Když se zeptáte: Co to děláš?, dostanete odpověď: Drbu se. Posuneme-li se ještě o krok dál ( jsi si vědom toho, že si jsi vědom, že se drbeš?), dostaneme opět kladnou odpověď a stejné by to bylo, kdybychom přidávali libovolné množství dalších „jsi si vědom“. Bude vás to ale svědit méně, když budete vědět, že se drbete a že si toho jste vědomi? Pomůže vám reflexivní vědomí snížit míru svědění? Ani náhodou! Vědět, že vás to svědí, a vědět, že si uvědomujete, že to víte, nemění nic na tom, že vás to svědí. Další komplikace – musíte navíc překonat jasné vědomí, které je s touto tíživou okolností spojeno. Vsadila bych deset liber mirabelek, že by to jen zvýšilo mrzuté pocity, které by můj kocour zahnal jediným mávnutím přední packy. Lidem to však připadá velmi výjimečné, protože žádné jiné zvíře to neumí, a tedy se zdárně vzdalujeme od zvířat tím, že si můžeme uvědomit to, že víme, že se drbeme. Připadá nám, že tato přednost lidského vědomí se hodně podobá čemusi božskému, což nám pomáhá uniknout chladnému determinismu, jemuž je podřízena veškerá naše tělesnost. Celá fenomenologie je založena na tomto přesvědčení: naše reflexivní vědomí, důkaz naší ontologické důstojnosti, je jedinou částí v nás, která si zaslouží být zkoumána, neboť nás chrání před biologickým determinismem. Zdá se však, že si nikdo neuvědomuje, že my jsme zvířata podřízená chladnému determinismu naší tělesnosti. Vše, co bylo kdysi, je už překonáno.

53

6 Kněžský šat

Ještě ta druhá otázka: Co víme o světě? Na tuto otázku odpovídají idealisté jako třeba Kant. Co odpovídají? Odpovídají: Nic moc. Idealismus je směr, který zastává názor, že můžeme poznávat na základě toho, co se jeví našemu vědomí, oné polobožské bestii, jež nás ochraňuje před zvířeckostí. Poznáváme svět podle toho, jak se jeví našemu vědomí, a co nám o něm tedy může vypovědět – a nic víc. Vezměme si například sympatickou kočku, která se jmenuje Lev. Proč? Protože si myslím, že na kočkách je to jednodušší. Zeptám se vás tedy: Jak si můžete být jistí, že je to kočka, a jak jste vůbec poznali, že to kočka je? Rozumná odpověď by spočívala v tom, že byste napřed poznamenali, že vás k tomuto poznání přivedla vaše představa daného zvířete, rozvedená několika konceptuálními a jazykovými mechanismy. Nicméně idealistická odpověď staví na tom, že vytvoří nemožný stav, v němž se bude ptát, zda to, co vnímáme a pojímáme jako kočku, zda to, co se jako kočka jeví našemu vědomí, odpovídá tomu, čím je kočka ve své nejniternější podstatě. Možná že můj kocour, 54

kterého nyní považuji za obézního čtyřnožce s  chvějícími se fousy a kterého si v duchu řadím do kategorie označené „kočka“, je ve skutečnosti a ve své niterné podstatě kuličkou zeleného slizu, která nemňouká. Mé smysly jsou však již natolik přivyklé na daný stav věcí, že se mi to tak jeví a že pořádná porce zeleného hnusu oklame mé znechucení a mou nezkalenou důvěru a bude se mému vědomí jevit jako žravý chlupatý domácí mazlíček. To je tedy kantovský idealismus. Poznáváme jenom ideu světa, již si o něm vytváří naše vědomí. Existuje však ještě trýznivější teorie, než je tato. Teorie, jež odhaluje mnohem děsivější představy než ty, v nichž hladíme – aniž bychom si to uvědomovali – kus zeleného flusance nebo když odhalíme, že na koláči, který jsme právě chtěli strčit do trouby, jsou vytlačené polštářkovité výdutě. Je to idealismus Edmunda Husserla, který ve mně od nynějška bude evokovat značku šatů, jaké nosí kněží polapení obskurním schizmatem baptistické církve. V téhle teorii existuje už jenom představa kočky. A kočka? Inu, bez té se obejdeme. Kočku nikdo nepotřebuje. Na co taky? Jakou kočku? Dneska si už filozofie může dovolit oddávat se výhradně prostopášnostem ryze duchovním. Svět je nedosažitelnou realitou, kterou je zbytečné pokoušet se pochopit. Co víme o světě? Nic. Veškeré naše vědění je pouze sebezkoumáním reflexivního vědomí jím samým, a svět tak můžeme poslat ke všem čertům. To je tedy fenomenologie: „věda o tom, co se jeví našemu vědomí“. Jak vypadá takový fenomenologův den? Vstane, je si vědom toho, že si ve sprše namydlí tělo, jehož bytí není podložené, je si vědom toho, že spolyká několik znicotnělých kousků pečiva, že si na sebe bere oblečení, jako by to byly prázdné závorky, že jde do své pracovny a že má kočku. Pramálo zaleží na tom, zda kočka existuje či nikoli a čím je ve své vlastní podstatě. Naopak je nepopiratelné, že se kočka 55

jeví jeho vědomí a právě toto vědomí je tím, čím se náš člověk zabývá. Jevení je přesto velmi komplexní. Je pozoruhodné, že v tomto případě můžeme podrobně zkoumat, jak funguje vnímání, prostřednictvím vědomí něčeho, jehož bytí samo o sobě není vůbec podstatné. Věděli jste, že naše vědomí nevnímá okamžitě, ale že vykonává komplikovaný sled syntéz, jež se za pomoci navazujících nervových vzruchů snaží představit našim smyslům rozličné předměty, například kočku, koště nebo plácačku na mouchy, o kterých jen Bůh ví, k  čemu jsou užitečné? Vyzkoušejte si takový pokus. Podívejte se na svou kočku a zeptejte se sami sebe, jak je možné, že víte, jak vypadá zepředu, zezadu, zespodu i svrchu, ačkoli ji teď vidíte pouze zepředu. Vaše vědomí muselo provést syntézu, aniž jste zaregistrovali, že vnímáte zároveň několik pohledů na kočku z různých úhlů, které společně stvořily komplexní obraz kočky, jaký byste ze své současné pozice nikdy vidět nemohli. Stejné je to s plácačkou na mouchy, kterou sice vidíte vždy jen z jedné strany, ale můžete si ji ve své mysli představit celou a jako zázrakem vidíte i to, jak vypadá z druhé strany, aniž byste museli jakkoli pohnout hlavou. Shodneme se na tom, že tahle forma poznání je užitečná. Nemůžete si představit Manuelu s plácačkou na mouchy, aniž byste si okamžitě nevyvolali představu o ní samotné a o dalších tvarech nutných k vytvoření její představy. Ačkoli Manuelu s plácačkou na mouchy si nemůžete představit z jiného prostého důvodu – v bytech bohatých lidí mouchy nikdy nejsou. Žádné mouchy, žádné muňky, žádné smrady, žádná rodinná tajemství. U bohatých lidí je všechno čisté, lesklé, umyté, a v důsledku toho chráněné proti tyranii plácaček na mouchy a veřejné hanby. To je tedy fenomenologie: nekonečný samotářský monolog vědomí se sebou samým, čistý a rigidní autismus, který nějaká opravdická kočka rozhodně nemůže narušit. 56

7 Na konfederovaném Jihu

—— Co to čtete, zeptala se Manuela, když se celá zadýchaná vrátila od paní de Brogliové, jíž dnešní večírek poněkud přitížil. Dostala po kurýrovi sedm skleniček kaviáru Petrossian a funěla jak Darth Vader. —— Sbírku lidových veršů, řekla jsem a navždy za sebou uzavřela husserlovskou kapitolu. Vidím, že Manuela má dnes dobrou náladu. Radostně vybaluje košík naplněný díky štědrosti finančníků až po okraj. Ještě z něho čouhají bílé okolky pečicího papíru. Manuela se posadí, pečlivě urovná dlaní ubrus. Je to jistá předehra k tomu, co ji přivedlo. Já přinesu šálky, posadím se a čekám. —— Paní de Brogliové se nezamlouvají lanýže, zahájí rozhovor. —— Ale ne, říkám ve vší slušnosti. —— Nevoní, pokračuje a netváří se přitom vůbec hezky. Jako by tuto výtku chápala jako nejvyšší osobní urážku. Vychutnáváme si pravý význam této informace a já se bavím představou, jak se zděšená a rozcuchaná Bernadetta de Brogliová v kuchyni usilovně snaží provinilce osvěžovat sprejem s hřibovou a liškovou vůní v marné, ale o to zoufalejší naději, 57

že by z nich nakonec přece jenom mohlo být cítit něco, co by evokovalo vůni lesa. —— A Neptun se vyčural panu Saint-Niceovi na nohu. Chudinka zvířátko to v sobě muselo držet celé hodiny, a když pán vytáhl vodítko, tak už to nemohlo vydržet a udělalo mu to na chodbě dolů na kalhoty. Neptun je kokršpaněl nájemníků ze třetího patra vpravo. Pouze ve druhém a  třetím patře jsou byty rozdělené na dva (každý po dvou stech metrech čtverečních). V prvním bydlí de Brogliovi, ve čtvrtém Arthensovi, v pátém Josseovi a v šestém Pallièresovi. Ve druhém pak jsou Meurissovi a Rosenovi a ve třetím Saint-Niceovi a Badoisovi. Neptun je pes Badoisových, tedy přesněji slečny Badoisové, která studuje práva v Assasu, kde organizuje závody s dalšími majiteli kokršpanělů, taktéž studenty práv v Assasu. Mám pro Neptuna velikou slabost. Ano, máme se hodně rádi. Zejména díky vrozenému spiklenectví, které je založeno na tom, že si vzájemně dokážeme číst myšlenky. Neptun ví, že ho mám ráda; já zase znám jeho touhy a chutě. Pikantní je, že on umíněně trvá na tom, že je pes, zatímco jeho panička by z něho chtěla mít gentlemana. Když se jdou vyvenčit na dvůr, dívá se Neptun, uvázaný na krátkém vodítku z umělé kůže, zálibně kolem sebe na kaluže plné bahnité vody. Panička si ho ale jedním krátkým škubnutím vodítka přitáhne k sobě, on stáhne ocas až k zemi a bez cirátů si začne lízat kulky. Athéna, malý legrační anglický chrt od Meurissů, v něm dokáže probudit chlípného satyra, který se žene za svým s hlavou plnou slastných vidin. Když mají kokršpanělové dobrou náladu, je na nich nejpodivnější jejich houpavý styl chůze. Člověk by řekl, že mají pod packami malé pružinky, které je – tichounce, beze zvuku – odrážejí směrem nahoru. To se pak také rozhoupou jejich tlapky a uši jako loď na vlnách a kokršpaněl tak do městských končin přináší závan něčeho přímořského, jako půvabná lodička brázdící pevnou zemi. A to se mi zamlouvá. 58

Neptun je taky velký žrout, připravený zhltnout cokoli –  zbytky řepy nebo kůrky starého chleba. Když se svou paničkou prochází okolo místa vyhrazeného popelnicím, snaží se jí ze všech sil vytrhnout a vyrazit dotyčným směrem. Jazyk má přitom vyplazený až na zem a radostně vrtí ocasem. Pro Dianu Badoisovou je to hotové neštěstí. Ta dobře vychovaná duše se domnívá, že by její pes měl být jako dívky z dobré společnosti v Savannah na konfederovaném americkém Jihu kdysi před válkou, které si nemohly najít manžela, pokud alespoň nepředstíraly, že nemají žádné vášně. Místo toho se Neptun chová jako poživačný yankee.

59

Deník pohybů světa č. 2 Bacon pro kokršpaněly

V domě jsou dva psi: anglický chrt od Meurissů, který vypadá jako kostra potažená béžovou kůží, a zrzavý kokršpaněl, který patří dceři nóbl advokáta Dianě Badoisové, což je blonďatá anorektička, která nosí kabáty od Burberry. Chrt se jmenuje Athéna a kokr Neptun. To jen tak, abyste pochopili, v jakém domě to bydlím. U nás nejsou žádní Kikinkové nebo Rexové. Takže fajn, včera se oba psi potkali dole na chodbě a já měla příležitost sledovat zajímavý balet. Nebudu mluvit o psech, kteří si očuchávali zadky. Nevím, jestli Neptunovi zadek nějak smrděl, ale Athéna ucukla zpátky, zatímco on se hnal očuchávat keřík růží, ve kterém určitě musel být pořádný kus krvavého steaku. Ne, zajímaví byli lidé na druhých koncích vodítek. Ve městě totiž vodí na vodítku psi své pány. To dá rozum, že si nikdo dobrovolně nepořídí psa, kterého musí dvakrát denně venčit, ať venku prší, fouká vítr nebo sněží. Lidi to teda musí dělat proto, že si chtějí uvázat obojek kolem krku sami sobě. Takže, Diana Badoisová a Anna-Helena Meurissová (stejný typ, jenom s pětadvacetiletým odstupem) se setkaly dole na chodbě každá na svém vodítku. Teď se připravte na pořádnej zmatek! Vypadaly přitom, jako by jim zdřevěněly ruce a nohy, protože nebyly schopné udělat jedinou věc, která by v dané

60

situaci byla prospěšná: hlavně nebyly schopné pochopit, co se děje, aby tomu mohly zabránit. A protože byly přesvědčené, že venčí dobře vychované plyšáky, kteří nemají žádné postranní úmysly, nedokázaly na psy zařvat, aby si přestali očuchávat zadky a lízat se na jistých místech. Co se teda vlastně stalo: Diana Badoisová vystoupila s Neptunem z výtahu, zatímco Anna-Helena Meurissová s Athénou čekala na výtah na chodbě. Určitým způsobem tak své psy vlastně poštvaly jednoho na druhého. Dalo se čekat, že si to nenechají ujít. Neptun se mohl pominout. V klidu si vystupuje z výtahu a najednou má přímo před čumákem Athénin zadek. To se mu nestává každý den. Kolombína nás už dlouho otravuje tím, co to je kairos. Je to řecký pojem, který znamená něco jako „vhodná chvíle“, je to něco, co uměl dobře využít třeba Napoleon. To říká moje sestra, protože je taky expertka na vojenskou strategii. Takže kairos je něco jako intuice pro správnou chvíli. Můžu vám říct, že Neptun svůj kairos rozhodně nepropásl. Jakmile ho měl přímo před čumákem, provedl parádní husarský kousek: skočil na to. „Bože, ne,“ ozvala se Anna-Helena Meurissová, jako by obětí toho činu byla ona sama. „To ne,“ vykřikla Diana Badoisová, jako by veškerá vina měla padnout na ni. Ale vsadila bych se s vámi klidně o čokošku Michoko, že ji samotnou by nikdy ani ve snu nenapadlo vrhnout se zezadu na Athénu. A ve stejnou chvíli obě začaly odtahovat své psy za pomoci vodítek od sebe. Ale objevil se jistý problém, který právě zapříčinil ten zajímavý pohyb. Správně měla Diana tahat směrem nahoru a ta druhá směrem dolů, ale místo toho obě tahaly rovně. A protože je chodba dole u výtahu úzká, narazila každá poměrně brzo na překážku: jedna na výtahovou mříž a druhá na stěnu vlevo. V té chvíli se Neptun, který po prvním cuknutí na chvíli ztratil rovnováhu, vzpamatoval, nabral dech a znovu se vrhl na Athénu, která jenom koulela očima a kňučela. V té chvíli změnily ženy strategii a snažily se odtáhnout psy tam, kde bylo víc místa, aby mohly manévr provést znovu. Muselo to být ale rychle. Všichni jistě víte, že v určité chvíli dojde k tomu,

61

že psi od sebe nejdou odtrhnout. Obě tedy zařadily vyšší rychlost, křičely „Bože, to ne, bože, to ne“ a škubaly vodítky, jako by na tom závisela jejich čest. Ale při tom spěchu Diana Badoisová lehce podklouzla a vyvrtla si kotník. A právě to byla ta zajímavá chvíle: kotník se jí zvrtnul směrem ven a stejným směrem se vydalo i její tělo — až na dlouhý culík, který vyrazil na opačnou stranu. Ujišťuju vás, že to bylo famózní: skoro jako od Bacona. Už léta mají rodiče na WC zarámovaného Bacona, na kterém je člověk sedící na záchodě, přesně tak, namalovaný po baconovsku, tedy zkřiveně a nepříliš chutně. Vždycky jsem si myslela, že to asi bude mít vliv na klid při akci, ale protože u nás má každý svůj vlastní záchod, tak jsem to nikdy moc nezkoumala. Ale ve chvíli, kdy se Diana Badoisová kompletně rozložila s vyvrtnutým kotníkem, její nohy, ruce a hlava se ocitly v bizarních úhlech a všechno to navíc korunoval culík v horizontální poloze, tak jsem si na Bacona okamžitě vzpomněla. Na kratičkou chvíli vypadala jako rozbitá panenka. V těle to udělalo velké křup a během několika tisícin sekundy (ono se to totiž stalo ohromně rychle, ale protože já si teď dávám pozor na tělesné pohyby, tak to vidím jako ve zpomaleném filmu) vypadala Diana Badoisová jako postava od Bacona. Odtud už byl jenom krůček k tomu, abych si řekla, že ten obraz nebyl na tom záchodě jen tak, když mi pomohl docenit tenhle neobyčejný pohyb. Diana pak spadla na psy a celý problém vyřešila, protože připlácla Athénu k zemi a tím jí pomohla Neptunovi utéct. Potom následovala krátká a komplikovaná baletní kreace, kdy se Anna-Helena snažila pomoci Dianě a přitom se pokoušela udržet svou fenku mimo dosah onoho chlípného monstra. Neptunovi byl křik a bolest jeho paničky upřímně ukradený a jal se pokračovat v cestě za steakem v růžích. V té chvíli vyšla ze svého bytu paní Michelová, já jsem chytila Neptuna za vodítko a odvedla ho stranou. Byl chudák pěkně smutný. Radši si sedl a začal si lízat kulky. Vydával při tom spoustu takových mlaskavých zvuků, což Dianě ještě přidávalo na zoufalství. Paní Michelová zavolala záchranku, protože Dianin kotník začal vypadat jako meloun, pak odvedla Neptuna

62

domů a Anna-Helena Meurissová zůstala s Dianou. Já jsem se vrátila domů a říkala si: Fajn, Bacon na živo, stojí mi to za to? Rozhodla jsem se, že ne. Protože nejen že si Neptun nic neužil, ale navíc se nemohl ani jít vyvenčit.

63

8 Prorokem současných elit

Když jsem dnes ráno poslouchala rádio France Inter, tak jsem s údivem zjistila, že nejsem tím, čím jsem si myslela. Až dosud jsem svůj kulturní eklekticismus připisovala na vrub svému přístupu proletářského samouka. Jak jsem naznačila, každou vteřinu svého bytí, kterou jsem nemusela obětovat práci, jsem věnovala četbě, sledování filmů a  poslechu hudby. Ale tato nad­šená konzumace kulturních statků musela z mého pohledu nutně trpět nedostatkem kvalitního vkusu. Byla to totiž divoká směsice děl uznávaných i těch, která si pozornost rozhodně nezasloužila. V každém případě je můj eklekticismus nejmenší na poli četby, ačkoli rozsah mých čtenářských zájmů je naopak největší. Četla jsem díla historická, filozofická, ekonomicko-politická, sociologická, psychologická, pedagogická, psychoanalytická a především beletristická. Ta první mě zajímala, ta poslední se stala celým mým životem. Můj kocour se jmenuje Lev kvůli Tolstému. Ten minulý se jmenoval Dongo kvůli Fabriciovi del. První se jmenoval Karenin kvůli Anně, ale říkala jsem mu jenom Kare, protože jsem měla strach, aby na to někdo nepřišel. Krom stendhalovské nevěry patří moje srdce výrazně Rusku 64

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.