Měsíčník obce Velký Týnec 25. ročník Červen 2015 Cena 10 Kč,-

Týnecké

LISTY Měsíčník obce Velký Týnec

•

25. ročník

•

Červen 2015

•

Cena 10 Kč,-

Velevážené čtenářky, vážení čtenáři, také jste se již oddali prvním smělým pokusům o opalování. Nemyslím tím takové to povytažení kalhot nebo ohrnutí rukávu u košile, ale rozhodné ano, kdy jdou kalhoty a košile dolů a tvář se obrátí ke slunci. Za zavřenýma očima rozprostře se snivé oranžovo. Přes víčka, jež slabě prosvítají, vstupuje slunce až do mozku. Líně se protáhne a začne si pinkat s lehkými myšlenkami. Které to vůbec jsou? Obecně ty se zaměřením na erotiku. Té je poslední dobou všude tolik, že je klidně vypouštím uchem ven. Jen jestli jsem dobře učinil?! Co když si tady budou volně poletovat a někdo je slupne?! Třeba náš kocour. Pak bude celou noc za komínem pět svoji píseň lásky a nikdo se pořádně nevyspí. Ne, ne. Takové myšlenky ty by se neměly ani volně nikde potulovat. Ty si mají vždy dva lidé spolu vyměňovat. Tak, aby s tím nikoho neobtěžovali. Proč se vlastně několik století lidé neopalovali a za krásnou považovali tvarohově bílou pleť? Zlato je zlatem, protože je ho málo. Dokud všichni pracovali na poli a slunce jim zlatilo tváře, byla bílá pleť výjimečná a mohla si jí dovolit toliko šlechta. V 19. století pak davy lidí skončily v továrnách a ve městech byli bledí všichni. Opálená tvář znak svobody a nezávislosti. Kde jsme teď my? Co je krásné? Ve volném plynutí myšlenek zjevuje se soutěž ve škole, kterou jsem si pracovně nazval „Šťastný sběrač“. Děti mohly získat za odevzdání 10 kg papíru los. Velké losování pak má proběhnout u příležitosti oslav otevření školních budov. Zároveň bude odměněn nejpilnější sběrač. Co když ten nejšťastnější vylosovaný sběrač nebude úplně nejšťastnější? Co když ten nejpilnější bude šťastnější? No, ono je to se štěstím ošidná věc. Dá se vůbec štěstí nějak změřit? Třeba jako teplota. Kdyby existoval takový štěsťoměr, který by se vložil dotyčné osobě do podpaždí, a už by se vědělo. Tenhle pán nebo paní nejsou moc šťastní. Musíme pro ně něco udělat. Štěstí na pár minut, to spraví nějaký dáreček. Trvalé štěstí to už je ale problém. Někdy bych řekl i dřina. To musí člověk pra-covat sám na sobě. Nedávno si mi stěžoval jeden 120 kilový pán. Co já se se sebou natahám a nadřu a nějaké odměny nebo ocenění se stejně nedočkám. Tak se odměním sám nějakou tou lahůdkou a hned mám na zádech další kilo. Svět je nevděčný. Proč se vůbec říká být šťastný jako blecha? Asi proto, že skáče. Když někdy mají děti radost, tak taky poskakují. Třeba tudy vede cesta. Štěstí visí každému přímo nad hlavou a on o tom neví. Stačí jen vyskočit a už ho máte. Už ho držíte. Už se vás drží. Schválně to zkuste. Odložte teď noviny a poskočte si. Ať se vás štěstí drží. Stanislav Denk

Foto: M. Stacho

ČERVNOVÝ ÚVODNÍK

Sečeni lúke 2015

proběhlo 6. května na kopci Hradisko nad Velkým Týncem. Fotogalerii si můžete prohlédnout uvnitř TL nebo na webu obce.

Nové dopravní značení v obci

Rozhovor o J. R. Bečákovi s jeho dcerou Marií Žitníkovou

Jaro na vsi aneb co se dělo na jaře u nás ve Vsisku

... str. 5

... str. 16

... str. 21

2

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

KVĚTNOVÉ KALENDÁRIUM 7. května Den matek ve Vsisku - Výbor pro sociální záležitosti ZO V. Týnec - restaurace U Facků - 17.00 hodin 15. – 16. května Sečeni lúke - Týnečáci a KŠKS - zámecká zahrada + kopec Hradisko 22. – 24. května Obnova Staré Vody - Junák Velký Týnec 23. května III. Tvarůžkové hody - TJ Sokol Velký Týnec – fotbalový areál XVI. ročník volejbalového turnaje O pohár starosty obce - KŠKS - sportovní areál ZŠ Milady Petřkové 9.00 hodin 24. května Mistrovství republiky v estetické gymnastice 2015 - TJ Sokol Velký Týnec - Čajkarena Olomouc 28. května 7. zasedání mikroregionu Království v Císařově - 9.00 hodin 30. května Kácení máje s májovou zábavou - Týnečáci - zámecká zahrada - 14.00 hodin

POČASÍ Celkově měsíc se odehrál v průměrných teplotách, které nevybočily do žádného extrému. Vystřídaly se dny příjemně teplé se závěrečnou chladnou dekádou. Teploty v první dekádě. Noc: 7, 10, 3, 11, 14, 14, 11, 10, 12, 12. Den: 14, 18,

18, 17, 26, 15, 18, 21, 21, 22. Druhá dekáda. Noc: 9, 5, 12, 11, 7, 5, 11, 5, 10, 15. Den: 21, 22, 21, 18, 22, 24, 20, 23, 20, 17. Třetí dekáda. Noc: 9, 10, 10, 9, 10, 13, 9, 10 … Den: 17, 15, 17, 15, 20, 15, 13, 17 …

DALŠÍ UDÁLOSTI Dne 12. května jednal starosta obce s vedoucím odboru investic Olomouckého kraje Ing. Kubínem o stavu příprav rekonstrukce krajských komunikací v místní části Čechovice. Projekt byl původně zařazen na seznam akcí, které měly být realizovány v letošním roce. Celkové náklady (45 mil. Kč) však přesáhly limit stanovený na jednu akci Státním fondem dopravní infrastruktury (30 mil. Kč). Akce proto bude rozdělena na dvě etapy. První bude zahrnuta do seznamu investic Olomouckého kraje v roce 2016. V případě nedostatku dalších projektů a přebytku peněz, bude zároveň realizována i IV. etapa oprav a rekonstrukcí krajských komunikací v obci Velký Týnec, a to v ulicích Ke Vsisku a Bystřická.

Dne 14. května jednali starosta obce a předseda „internetové“ komise Ing. Schneider s Ing. Prchalem z firmy VISMO o nové podobě obecních webbových stránek. Hotové a uvedené do provozu by měly být v průběhu letních měsíců. Dne 26. května zasedala v městysi Dub nad Moravou rada mikroregionu Království. Na programu měla přípravu 7. zasedání. Diskutována byla mj. společná poptávka po ekonomicky nejvýhodnější nabídce na likvidaci komunálního a separovaného odpadu. Dne 27. května proběhlo cvičení složek záchranného systému POWER OUTAGE 2015, kterého se zúčastnila i naše obec. Účastníci řešili situaci mnohahodinového výpadku elektrického proudu, který postihl Olomouc a blízké okolí.

Zájem o náš region a jeho prezentace v tom nejlepším světle byly vždy součástí mé práce ve veřejném životě. Tentokrát bych chtěl jeho zajímavosti, je to však jen malý zlomek toho, co může Olomouc a okolí nabídnout, prezentovat prostřednictvím vědomostního kvízu. Ten je určen široké veřejnosti a zaměřuje se právě na zajímavosti v našem okolí. Otázky: a) Jak se jmenuje olomoucká památka UNESCO? b) Ve které obci na Olomoucku se narodil předseda exilové vlády Jan Šrámek? c) Jak se jmenuje největší Hanák v historii, Obr…? d) Jméno významné evropské řeky pramenící ve vojenském újezdu Libavá?

Zapojte se také do vědomostního kvízu a vyhrajte TABLET MINI Své odpovědi na téma „Znáte svůj region?“ můžete prostřednictvím stránek www.martintesarik.cz zasílat do 30. listopadu 2015. Vedle výherce tabletu mini, kterého vylosuje primátor statutárního města Olomouce Antonín Staněk v rámci zahájení olomouckých Vánočních trhů 2015, obdrží dalších dvacet vylosovaných účastníků kvízu se správnými odpověďmi hodnotný dárek v podobě regionálního produktu. Veškeré informace o soutěži najdete na www.martintesarik.cz.

Ing. Martin Tesařík, senátor za Olomouc a okolí

Připravil Petr Hanuška

Obecní úřad Velký Týnec Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1 Úřední hodiny pro veřejnost: pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30 Telefonické kontakty: Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph. D. ....................585 585 fax: 585 Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .............................585 Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................................585 Sekretariát - Radka Tomečková ....................................585 Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ...................585 Stavební úřad - Ing. Jaroslav Trnečka ...........................585 Stavební záležitosti - Eva Krkošková ............................585 Účetní obce - Radana Procházková ...............................585 Správce obecního majetku - Petr Drápal .......................585 Obecní policie Velký Týnec ............................................725

391 151 391 151 151 151 151 151 151 151 151 544

495 113 506 120 119 111 115 118 114 116 112 540

Elektronické adresy: [email protected], [email protected] TÝNECKÉ LISTY - periodický tisk územního samosprávného celku - Měsíčník Obce Velký Týnec. Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR: E 12522. Ročník XXV., č. 6 vyšlo v červnu 2015. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail: [email protected]. Šéfredaktorka: Mgr. Vendula Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška Ph.D., e-mail: [email protected], Ing. Marta Kypusová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk e-mail: [email protected]. Grafická úprava: Pavel Peňaška, e-mail: [email protected]. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné se stanoviskem redakce. Neoznačené fotografie - archiv TL nebo archiv autora.

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

3

ŽIVOTNÍ JUBILEA ´ VELKY´ TYNEC

V měsíci červnu blahopřejeme k narozeninám 87 let Pan Ladislav Čechák z V. Týnce 86 let Paní Bronislava Kabilková z V. Týnce 75 let Pan Viktor Hořín z Čechovic Pan Josef Krumpolec z V. Týnce 70 let Paní Hana Tomečková z V. Týnce

Všem jubilantům srdečně blahopřejeme

K O

a přejeme pevné zdraví a Boží požehnání!

65 let Pan Jan Boháč z V. Týnce

ŽELEZNÁ SRDCE Akční drama z konce druhé světové války. V hlavní roli Brad Pitt.

Dne 1. června 2015 oslavil své 65. narozeniny

pan Jan Boháč

Produkce: USA, 135 minut, vstupné 50,- Kč, přístupno od 15 let

5. června 19:30 hod

PADDINGTON Rodinný, animovaný film o medvídkovi, který hledá novou rodinu..

Do dalších let hodně zdraví, štěstí a stále plno elánu přeje rodina

VZPOMÍNÁME

Produkce: USA, 98 minut, vstupné 50,- Kč


JOHN WICK „Nedráždi hada bosou nohou“, to platí dvojnásob pro bývalého zabijáka. Thriller.

Dne 9. června tomu bude 11 let, co nás beze slova rozloučení náhle opustil

pan Antonín Látal z Velkého Týnce Kdo jste ho znali a měli rádi, věnujte mu spolu s námi tichou vzpomínku. Manželka Irena Látalová s rodinou

Produkce: USA, 101 minut, vstupné 50,- Kč, přístupno od 12 let


SEDMÝ SYN Fantastický film o rytíři, který chrání svět před silami temna.

Kdo v srdci žije neumírá... Produkce: USA,VB, 103 minut, vstupné 50,- Kč

V červenci uplyne 20 let od úmrtí mého manžela

Zdeňka Krumpholze z Čechovic S láskou vzpomíná manželka a synové

NOVÉ KNIHY Místní knihovna Velký Týnec Beletrie Bílek, J.: Ďábelský plán milované dcery Ciprová, O.: Uvězněná královna Cooper, G.: Desátá síň Evans, K.: V ringu Evans, K.: Šance Evans, K.: Remy

Flynnová, G.: Temné touhy Marklund, L.: Prime time Roux, M.: Asylum Sanchez, J.: Restaurátor Naučná literatura Zvířata: školákova encyklopedie Marta Ivančíková

Místní knihovna Čechovice K. H. Mácha - Máj J. Hlinomaz - Neuvěřitelný návrat A. Tomský - Úžas, radost a paradoxy života v díle G. K. Chestertona E. Kuťáková, Václav Marek, Jana Zachová - Moudrost věků. Lexikon latinských výroků, přísloví a rčení J. Hájíček - Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku J. Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel J. Canfield, M. V. Hansen, A. Newmarková - Slepičí polévka pro duši. Sladká šťáva z kyselých citronů. 101 působivých, povzbuzujících a užitečných příběhů o tom, že i to nejhorší může být k něčemu dobré

Ch. Gohlová - Julie a bílý poník U. Schefflerová - Případ černého ducha T. Nipan (J. Thomson) - Temný pán. Školní roky J. Kinney - Deník malého poseroutky. Fakt smůla Z. Miler, K. Miler, M. Černík - Krtkův týden Z. Miler, E. Petiška - Krtek a kalhotky J. Lada - Lidová říkadla J. Lada - Říkadla J. Lada - Maminčina říkadla Zuzana Denková


Podrobný program kina najdete na adrese www.velkytynec.cz na odkazu KULTURA A SPORT nebo po naskenování QR kódu. Prodej vstupenek probíhá 45 minut před začátkem filmového představení. Pokladna je otevřena po celou dobu promítání. Adresa kina: Kino Velký Týnec, Sokolská 425, Velký Týnec

Připravujeme pro Vás

LETNÍ KINO

Kde: zámecká zahrada ve Velkém Týnci Kdy: léto 2015 (4.7., 18.7., 10.7., 31.7., 7.8., 15.8., 29.8.)

Začátky promítání ve 20:30 Seznam filmů bude zveřejněn v průběhu června na plakátech a na webu www.tynecak.cz a www.velkytynec.cz

Občerstvení zajištěno od 19:30 Vstupné: 20,- Kč Naše letní kino má největší promítací plátno v okolí a kvalitní pěti kanálový zvuk Dolby Stereo

SRDEČNĚ ZVOU POŘADATELÉ spolek Týnečák a Obec Velký Týnec

4

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

5

OBECNÍ POLICIE INFORMUJE Nové dopravní značení v obci Na základě žádosti občanů se Obecní úřad ve Velkém Týnci rozhodl instalovat nové dopravní značení do ul. Na Výstavišti (u České pošty) a v ul. Sokolská (před zdravotním střediskem). Zákaz zastavení u pošty byl instalován po iniciativě občanů Velkého Týnce, kdy oprávněně poukazovali na nepřehlednou situaci při odbočování do ulice Na Výstavišti z ul. Na Kříbě. Nyní je zde umožněn dostatečný manévrovací prostor, který pomůže vyhnout se bezpečně protijedoucím vozidlům.

Foto: F. Raclavský

Foto: F. Raclavský

Sousedské vztahy V poslední době se na mě stále častěji obracejí občané s žádostí o pomoc při řešení komplikovaných sousedských vztahů (sporů). Problematika sousedských vztahů má množství úhlů pohledů. Jednak pohled psychologický, také potom společenský a v neposlední řadě i právní. Už to, že je kontaktována policie s žádostí o pomoc nebo radu, je známkou nefunkčních sousedských vztahů. Je jasné, že nejjednodušší cestou by bylo všechno si se sousedem vyříkat, na rovinu, bez emocí a pokusit se najít řešení, které bude vyhovovat všem. Ze zkušenosti mohu říct, že se takový postup osvědčil, ale bohužel se vyskytuje v mizivém procentu těchto případů. Obvykle jsou nefunkční sousedské vztahy narušeny tak silně, že žádná ze stran sporu se do komunikace nechce pustit jako první, popřípadě se bojí reakce, jakou by jejich snaha o smír mohla vyvolat. Víte, nežijeme v dokonalém světě. Právní úprava našeho demokratického zřízení nedokáže postihnout všechny aspekty našich rozmanitých životů. Je spíš otázkou, zda nám stojí za to mít se sousedem vztahy vyhrocené a neustále přilévat olej do ohně. Sice se říká, že je čas mlčet a čas mluvit, a také čas kameny sbírat a čas kameny házet, ale opět se sami vyčerpáváme a plýtváme energií, kterou bychom mohli využít účelněji. Je prokázané, že agrese vyvolává další agresi. A tento koloběh stupňování problémů, které začaly třeba jenom obyčejným zanadáváním, může přerůst ve schválnosti, v hrubé nadávky, poškozování majetku a nakonec skončí fyzickým napadením, kdy už může jít o zdraví nebo dokonce o život. Nic z toho nestojí za to! Neexistuje univerzální doporučení, jak se při problémech se sousedem zachovat, ale dobrým začátkem je samotné uvědomění si pravidla, které říká: „Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Tato věta jenom nabádá k větší ohleduplnosti a má sloužit jako impuls k zamyšlení. Je jasné, že ani veškeré vstřícné kroky a pokusy o vyřešení problému smírnou cestou nemusí stačit. Při pocitu zoufalství se lidé mohou uchýlit k různým variantám řešení sporů, a přestože ví, že si vzájemné sousedské vzta-

Před zdravotním střediskem byla dopravní značka zákaz zastavení instalována jako zdůraznění faktu, že se na chodník pro chodce nesmí vjíždět a nesmí se na něm ani parkovat. Nejkratší vzdálenost ke vstupu na rampu pro osoby handicapované, osoby tlačící kočárek nebo pro osoby, kterým chůze po schodech činí obtíže, je z bočního parkoviště vedle budovy zdravotního střediska. Zde je také umístěno vyhrazené parkovací místo pro osoby handicapované.

hy možná poškodí natrvalo, mívají pocit, že je to jejich jediná (nebo poslední) naděje. Proto je volána policie. Proto se podávají stížnosti úřadům nebo žaloby k soudům. Je to realita, která je dána a měnit se dá pouze přístupem obou stran sporu. Jestliže začnou oba sousedé alespoň trochu komunikovat, a čas od času si jsou schopni sdělit, co jim vadí nebo komplikuje život (jejich vzájemným sousedským soužitím), potom je to ten nejlepší začátek, který může vést ke konstruktivnímu řešení budoucích nesnází. Je velice zvláštní paradox, že kolikrát ti sousedé, kteří obtěžují své okolí (ať už nevědomky nebo s jistou dávkou bezohlednosti), jsou obvykle první, kteří by podobné chování u druhých netolerovali. Někomu prostě nepřijde divné, že v jednu hodinu ráno provozuje na zahradě hudební koncert, přestože okolní domy jsou vzdálené sotva pár metrů. Jak by se asi takový soused tvářil, kdybyste následující noc, ve stejnou dobu, začali například sekat trávu sekačkou nebo řezat dřevo motorovou pilou? Pro případy, kdy už dopředu plánujete nějakou hlučnou činnost nebo oslavu, je vhodné požádat obecní úřad o udělení výjimky dle čl. 3 Obecně závazné vyhlášky č. 1/2014, o ochraně nočního klidu a regulaci hlučných činností. Jde-li právě o jednorázovou akci (oslavu narození dítěte, svatbu apod.), potom je pravděpodobné, že vám obecní úřad vyjde vstříc a výjimku udělí. Současně tak mohou být s předstihem informováni ostatní občané v okolí, kteří by se jinak o akci vůbec nedozvěděli. Zcela na závěr bych vše shrnul do krátkého odstavce. Jestliže plánujete hlučnější práci (řezání dřeva, stavební úpravy), oslavu významného výročí nebo třeba taneční party, zkuste se, prosím, předem zamyslet, zda je tato činnost, v konkrétní den a v konkrétní dobu, zákonem nebo obecně závaznou vyhláškou povolena. Dále potom je dobré zamyslet se, jak asi budou na vaši činnost sousedé v okolí reagovat a zda je nebudete neúměrně obtěžovat. Pokud se vám podaří toto jednoduché doporučení dodržet, je to nejlepší cesta k normálním sousedským vztahům.

Foto: F. Raclavský

Převážení dětí na motocyklech Nemohu nezmínit stejné téma jako v předchozím vydání Týneckých listů. Jedná se o převážení dětí na motocyklech nebo skútrech (a to i těch nejmenších: 3-6 let). Mimo to, že je taková činnost zakázána zákonem (děti se smějí převážet až od 12 let věku), tak jde především o rizikové jednání, které ohrožuje zdraví a život dítěte. Už jsem potkal i tatínka, který na skútru převážel dvě děti. Jedno čtyřleté, samozřejmě bez helmy, a druhé dítě, přibližně ve věku jednoho roku, držel v ruce?! Nevím, jaké by byly následky zranění všech osob, kdyby v některý moment ztratil nad řízením kontrolu, ale rozhodně to za ten risk nestojí. Celá věc má ještě jeden rozměr.

Všichni se snažíme vést děti k dodržování pravidel bezpečnosti silničního provozu. Učíme je, jak se správně rozhlížet při přecházení silnice. Jak správně jezdit na jízdním kole; mít při jízdě na kole nasazenou helmu apod. Přijde mi potom jako hodně špatný příklad pro děti, když rodič veze malé dítě na motorce tak, jak nemá. Ony to navíc vidí i ostatní děti, které řidič cestou míjí, a i pro ně to není ten nejlepší příklad. Tímto vás proto žádám, abyste neriskovali, i když jedete jenom na krátkou vzdálenost, a mysleli na to, jak vaše počínaní hodnotí vaše dítě a také okolí. Přeji všem klidný zbytek měsíce.

Připravil Filip Raclavský

Podrobnější informace o činnosti a dostupnosti obecní policie Velký Týnec naleznete na www.velkytynec.cz

6

Obecní servis

TÝNECKÉ LISTY

SLOUPEK POEZIE

Umění z půdy

Zámecká galerie pro jeden obraz

S básní sám Oldřich Mikulášek

Máte-li doma nějaký obraz, fotografii či jinou uměleckou kuriozitu, zapůjčte nám ji. Rádi ji zde na měsíc vystavíme.

Odněkud slétne sova. Valná schůze ticha na větvi. Až se zavře všechno hebké peří s jejíma očima a větev dosáhne mně do spánku, odlétnou slova.

Kurátor Zámecké galerie pro jeden obraz Mgr. Stanislav Denk

Zámecká galerie pro jeden obraz K jejímu založení mne vedl fakt, že Velký Týnec neměl svůj stálý stánek výtvarného umění. Dalším podnětem bylo objevení několika obrazů na zámecké půdě a fakt, že skoro v každé domácnosti je nějaký ten obraz na půdě či v komoře odložen. Důvody mohou být různé. Změna filozofického smýšlení či jiná estetická kritéria.

Chtěl bych tak dát obrazům dřímajícím v šeru možnost nadechnout se čerstvého vzduchu a chvíli se zas těšit zájmu diváků. Galerie by neměla být monotematicky zaměřena jen na umění z půdy. Po vyčerpání tohoto tématu se budu věnovat jiným okruhům. Plány mám na několik let dopředu.

A v jejich šumu, skoro smrtelném, zachvěje se chvíle, kdy báseň sotva dýchá, plna bázně ze zrození svého. A ze surových úst.

Recenze vystaveného obrazu Pohled na Velký Týnec Obraz je signován monogramem T. L. a letopočtem 58. Podařilo se mi zjistit, že autor se jmenoval Tiahan Ladislav a bydlel v Krčmani. Šlo zjevně o malíře amatéra. Na obraze je zachycen pohled na Velký Týnec s dominantou místního kostela. Ve zjevném rozporu se zde objevují dvě malířské techniky. Bezmála impresionisticky pojednaná příroda a s ní realisticky, možná až hyperrealisticky ztvárněná architektura. Nevím proč, ale asi je to dáno tím letopočtem vzniku. Jako by se autor

zalekl volnosti a lehkosti, s níž komunikuje s přírodou, a tak do ní domy doslova nasekal. Možná to bylo dáno odhodláním zachytit skutečnost v její necenzurované podobě. Namalovat v padesátých letech jako dominantu kostel mohlo být chápáno i jako ideologická diverze. Přijďte a můžete se dívat vlastníma očima. Všechny zájemce o umění srdečně zve Stanislav Denk

(To královské, 1966) Vybral Stanislav Denk

Chcete mít

Inzerci v Týneckých listech?

mediální partner obce Velký Týnec 2015

inz 12/15

Kontaktujte sekretariát OÚ Velký Týnec [email protected] nebo 585 151 111

Výročí

TÝNECKÉ LISTY

7

ČERVNOVÁ VÝROČÍ STŘEDOMORAVSKÉHO REGIONU Před 115 lety – dne 2. června 1900 se v Čechovicích narodil Antonín TOMEK, hudebník a ředitel kůru. Ve svých pětadvaceti letech odešel do Velkého Týnce, kde zakotvil a působil zde jako ředitel kůru. Učil také hře na housle. K hudbě vedl i svého syna Antonína, který pokračoval v rodinné tradici. Zemřel 16. 3. 1958 ve Velkém Týnci. (Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 200, s.77.)

Před 75 lety – dne 2. června 1940 zemřel v Luhačovicích Josef SMÝKAL, redaktor, vydavatel a kulturní i divadelní pracovník. Rodák z Drahlova (10. 9. 1863). Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci r. 1884 pracoval jako úředník a od r. 1895 se věnoval novinářství. Spolupracoval s redakcí časopisu Naše otázky, který vycházel v Ostravě v l. 1896-98, od r. 1897 působil v Těšíně. R. 1899 vydával měsíčník Kraj a od listopadu 1899 do února 1907 byl odpovědným redaktorem Novin těšínských. Za jeho redakce se list zdokonalil a zpestřil o publikaci poezie a prózy vlastenecky zaměřenou. O poměrech česko-polských psal i přednášel, účastnil se na Těšínsku veřejné a národní práce, byl členem četných spolků, pracoval ve spolku Snaha, v ochotnickém divadelnictví, v Matici osvěty lidové aj. Hodně psal i do jiných časopisů mimo Slezsko, užíval šifru J.S.D. Na výzvu Adolfa Kubise (1876-1958), tajemníka Národní jednoty pro východní Moravu se sídlem v Olomouci, redigoval týdeník Hlasy z Hané, který vycházel v Prostějově a od r. 1919 přešel do pokrokového deníku Pozor. Trvalý odpočinek od r. 1933 trávil v Olomouci a ve své vilce v lázních Luhačovice, kde také zemřel. (Ficek, V.: Biografický slovník širšího Ostravska. 2. Opava 1976, s. 132. * Fischer, R.: Olomoucký památník… Olomouc 1938, s. 272, 376-377.)

Před 90 lety – dne 9. června 1925 se v Olomouci narodila Jarmila MACIUCHOVÁ, divadelní herečka, recitátorka a knihovnice. V l. 1945-1950 žila ve Šternberku a poté se přestěhovala zpět do rodiště. Stála u zrodu ochotnického sdružení Mrštík při Klubu Moravských železáren. Jako recitátorka se účastnila různých soutěží a v důchodovém věku se plně zapojila do knihovnické práce v olomoucké okresní knihovně. Maminka slavné herečky Hany Maciuchové se do posledních let aktivně účastnila literárních akcí, večerů a autorských čtení pořádaných v knihovně. Zemřela 27. 11. 2004. (Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015)

Před 85 lety – dne 10. června 1930 se v Malenovicích u Zlína narodil Doc. PhDr. Zbyněk ŠIŠKA, CSc., filolog a básník. Reálné gymnázium studoval v Kroměříži a v l. 1949-53 absolvoval češtinu a ruštinu na FFUP v Olomouci. Zprvu učil na středních školách v Prostějově a hejčínském gymnáziu v Olomouci, odkud přešel na PdF UP. Pracoval na katedře ruštiny, kde se věnoval lingvistice. Po listopadu 1989 přešel na katedru bohemistiky, kde působil mezi lety 1988 a 2007 jako docent. Je členem jazykovědného sdružení AV a mezinárodní společnosti Societas Linguistica Europaea. Své poznatky z oblasti lingvistiky publikoval ve skriptech a dalších odborných knihách, např. Bázový morfematický slovník češtiny (1998; 2005). Širší veřejnosti je znám spíše jako autor lyricky laděné poezie. Zprvu psal verše do novin a časopisů, od 70. l. je publikoval v Učitelských novinách. Knižně debutoval výborem básní z let 1985-2002, který vyšel pod názvem Blíženci v r. 2003. Na svém kontě má přes dvacet sbírek, které vyšly v univerzitním vydavatelství. V l. 2004-2015 vyšly např. tyto tituly: Sonety, Čarokruh, Vlnění, Po hrubém písku, Housleni, Listy přátelům, Studánky a studny, Převtělování, Naléhavost světla, Dech pro dva, Koloběh a Neposedný čas. Kromě toho vycházely jeho verše i v básnických sbornících Literárního klubu Olomouc. Od února 2011 začaly vycházet elektronicky i tzv. Lucerničky, o kterých se autor vyjádřil, že „jde o metaforické pojmenování lyrické básně složené ze dvou tercin (tj. jde o spojení dvou tříveršových strof /3 a 3/ nic víc a nic méně)“. Jubilantovi srdečně gratulujeme a přejeme mu zdraví, tvůrčí elán a pohodu do dalších let!

Před 80 lety – dne 11. června 1935 zemřel na Svatém Kopečku u Olomouce Jan Nepomuk DERKA, nakladatel a místopisný spisovatel. Rodák ze Samotišek (16. 5. 1864). Založil závod se sídlem na Sv. Kopečku, kde se

vyráběly upomínkové předměty pro většinu poutních míst v českých a moravských krajích. Na rubové straně mnoha pohlednic a drobných barvotiskových obrázků bylo přitištěno jeho jméno – jméno vydavatele. Oblíbené byly menší celoskleněné pouťové obrázky s okrajem zdobeným tzv. krajkováním (dnes vzácný sběratelský artikl). J. N. Derka napsal také dějiny svatokopeckého poutního místa (1886) a je též autorem Poutního zpěvníku pro Svatý Hostýn, Svatý Kopeček a Velehrad. ( Smejkal,B.: Pohledy do historie Svatého Kopečka..Svatý Kopeček 2001, s. 57. * Springer,J.: Co dala Haná české literatuře. Olomouc 1947, s. 33.)

Před 90 lety – dne 18. června 1925 se v Litovli narodila Jarmila CHOLINSKÁ, roz. Božková, učitelka, tlumočnice a básnířka. Po maturitě na gymnáziu v r. 1944 pracovala na poště. O rok později se provdala a odstěhovala do Prahy. V 50. l. se s rodinou přestěhovala do Teplic, kde působila na základní škole jako učitelka. Mezitím vystudovala češtinu a francouzštinu na PdF UK. Příležitostně překládala z němčiny a francouzštiny a někdy se věnovala též tlumočení. V 70. l. se vrátila do Prahy a pracovala jako ředitelka Ústředního domu pionýrů. V 80. l. učila po dobu pěti let zahraniční studenty na univerzitě v Grenoblu český jazyk. Po převratu se vrátila do rodiště. Na místních školách pořádala ekologické přednášky a aktivně se věnovala akcím na ochranu životního prostředí. Po r. 2000 začala vlastním nákladem vydávat básnické sbírky: Miláček prevít (2006), básně o vztahu k rodnému kraji (Kořeny (2006), milostnou poezii Striptýz (2007), Štěky a aforismy jedovaté babiny (2007), Třesky plesky a jiné drzosti (2007), Cikánské etudy (2008), básně kritizující nedostatky naší planety Tísňové volání (2009), přírodní lyriku Procházky rosou (2009). V r. 2008 vyšla i její autobiografická novela Zaručeně pravdivá historie neopětované lásky. Litovelská spisovatelka spolupracuje i s olomouckým Tyflocentrem a s Městskou knihovnou v Litovli. Oslavenkyni srdečně gratulujeme a přejeme jí zdraví, pohodu a trvalý tvůrčí elán!

Před 85 lety – dne 20. června 1930 se v Samotiškách narodil Ing. Otto BABLER, architekt a bibliofil. Syn překladatele a básníka O. F. Bablera (1901-84). V r. 1949 maturoval na České reálce v Olomouci. Poté odešel do Prahy, na studium ČVUT, kde absolvoval katedru architektury a pozemního stavitelství. Od r. 1957 pracoval v olomoucké pobočce Ústavu prefabrikace Praha a v l. 1972-90 působil na Okresním národním výboru v Olomouci jako vedoucí odboru výstavby. Dlouhodobě spolupracoval s Národním památkovým ústavem v Olomouci. Zajímá se o historii památkových objektů a výsledky bádání publikuje ve vlastivědném i denním tisku, např. Panorama, Zprávy Vlastivědného muzea, Hanácké noviny, Olomoucký den aj. Zajímavé články vyšly také v Hanáckém kalendáři. Pro přátele i odbornou veřejnost vydává tzv. listář, kde zpracuje vše, co se mu podařilo zjistit v archivech, knihovnách i dalším studiem. Zároveň zachytí daný objekt buď fotoaparátem anebo vytvoří dokumentační nákres. Podařilo se mu tak zpracovat mj. i historii šesti barokních sloupů s plastikami ze 17. a 18. století, kamenné kříže z 19. století, barokní sochu Jana Nepomuckého z r. 1739 z rodiště, ale i pomník kapitána A. Rypky, který se nachází poblíž silnice vedoucí z olomouckých Chválkovic na Svatý Kopeček. Svými kresbami krajiny i stavebních památek dokumentuje oblíbená místa svého života nejen v rodišti a okolí, ale i v Olomouci. Průběžně přispívá do ročenky Občanům Samotišek, kde je členem redakční rady. Ilustroval bibliofilská vydání sbírek písmáka Bohuslava Ignáce Červinky (190489), které vyšly u příležitosti stoletého jubilea Verše přátelům a Tucet drobných próz. Kromě této zájmové činnosti pořádá Ing. Babler také tatínkovu pozůstalost, archiv a knihovnu O. F. Bablera, která je bohatým zdrojem poznání nejen studentů olomoucké univerzity, ale i literátů a historiků. Ing. Babler spolupracuje se zahraničními archivy, knihovnami a redakcemi, s kterými spolupracoval jeho tatínek. V l. 1999 až 2003 vysílal Český rozhlas v Olomouci vzpomínky jubilanta na mládí v rodišti, na lásku otce k Hané, který si Samotišky a okolí, kam chodil se svou rodinou na turistické výšlapy, zamiloval a svůj vztah k této krajině a lidem v ní sepsal v eseji Krajina mého srdce. Podobnými slovy vyjádřil také jubilant své vyznání domovu. Jeho půvabné perokresby domova a okolí najdeme v různých místech nemocnice. Jakoby vás to pohladilo. Jubilantovi srdečně gratulujeme a přejeme mu zdraví, tvůrčí elán a pohodu do dalších let!

Před 20 lety – dne 20. června 1995 zemřel ve Šternberku Jaroslav VLACH, vlastivědný a kulturní pracovník, knihovník a bibliograf. Rodák ze Žarošic na Hodonínsku (30. 9. 1913). Po vychození měšťanky ve Ždánicích se v období l. 1927-31 vyučil typografem v Židlochovicích u Brna a pak do r. 1940 v tiskárně i pracoval. Ve volném čase se věnoval ochotnickému divadlu, působil též jako dobrovolný knihovník v rodišti (1938-45). Po osvobození se stal knihovníkem Zemské a univerzitní knihovny v Brně, kde působil do konce března 1947 a poté odešel do Olomouce, kde měl budovat Slovanskou knihovnu. Od r. 1954 pracoval v nově zřízené knihovně FF UP a v knihovním středisku. Typografické zkušenosti využil při vydávání studentských časopisů i periodik na univerzitě. Denně dojížděl do Olomouce ze Šternberka, kde bydlel. Do důchodu odešel ...pokračování na straně 8

8

Výročí, Z análů paměti

TÝNECKÉ LISTY

ČERVNOVÁ VÝROČÍ... ...dokončení ze strany 7 r. 1984, ale i nadále dojížděl do Olomouce. Věnoval se aktivně práci ve Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Krása bydliště i okolí jej přiměla k turistické činnosti, kdy týden co týden jezdil do lesů jako okresní značkař první třídy. Prochodil taky řadu obcí na střední, ale i východní Moravě a všechny své poznatky publikoval nejen v místním a vlastivědném tisku. Od r. 1958 vycházely jeho knihy o Hané, Nízkém Jeseníku, Slovácku, Zlínsku a bibliografické soupisy literatury. Rodiště proslavil monografií Žarošice a také vydáváním vlastivědného sborníku Od Hradské cesty. Měl nádhernou knihovnu a místopisnou kartotéku osobností okresů Olomouc, Jihlava, Třebíč, Gottwaldov, Uherské Hradiště a Hodonín. S panem Vlachem jsem se seznámila v roce 1973 na Knihovnickém týdnu v Písku a jezdila jsem za ním do Šternberka poslední desetiletí. (Kubíček, J.: 60 let Jaroslava Vlacha, VVM, 25, 1973, č.3, s. 287-288. * Hlůzová, V.: Osobnosti Šternberska ve 20. století. Šternberk 2007, s. 231-238. * Hlůzová, V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015.)

Před 15 lety – dne 23. června 2000 zemřela v Olomouci Mgr. Milada MAŠATOVÁ, rozená Ulrichová, učitelka, režisérka a dramatička, nositelka Ceny města Olomouce v oblasti dramatické umění, in memoriam. Narodila se 2. 2. 1934. Po maturitě na Pedagogickém gymnáziu v Olomouci učila prvňáčky a poté působila jako učitelka na ZŠ v Horce nad Moravou. Už zde se objevila její snaha o práci s dětmi mimo výuku a začátky „pimprlování“. Koncem 60. l. přešla učit do Lidové školy umění, kde v r. 1972 založila loutkářské oddělení. Krátce předtím dokončila dvouleté studium na Akademii muzických umění v Praze, obor loutkářství. Její soubor získával uznání a ocenění na loutkářské přehlídce v Chrudimi, vavříny úspěchů sbírala i později na krajských matiné a festivalech Loutka. Její vedení loutkářského souboru mělo několik specifických přístupů: upřednostňovala hravost dítěte, rozvíjela dětskou fantazii, vedla děti k vytváření symbolů a znaků i k vnímavosti uměleckého projevu. Dokázala připravit dětský kolektiv ke hře i práci s loutkou prostřednictvím cílené pohybové výchovy a dechových či hlasových cvičení. Záhy se stala její metoda pojmem a její úspěch na přehlídkách a soutěžích v Kaplici, Šrámkově Písku, v Rakousku i jinde se stal dramaturgickým přínosem nejen pro ní, jako učitelku a režisérku, ale zejména pro její žáky, kteří bývali zcela bezproblémově přijímání na konzervatoře a jiné školy uměleckého směru (DAMU, JAMU). V průběhu devadesátých let dokončila vysokoškolské studium na AMU a zkušenosti z práce v Lidově dramatickém odboru publikovala v odborném tisku. (Ševčíková, H.: Únorová výročí středomoravského regionu. In: Týnecké listy 2004,č.2.. * Petřík, M.: Cena města Olomouce za období 2000, 2001 a 2002. Olomouc 2003. ) Připravila Hana Ševčíková

Historická drobnička: protikořaleční procesí Spisy organizace, která byla v každé farnosti a nazývala se Konkuren ční kostelní výbor (zrušený v roce 1950), přinášejí zajímavé údaje nashromáž děné v průběhu let. Viděno dnešníma očima, jde mnohdy akce překonané vývojem, ale o to mohou být zajímavější. Tak třeba kolem roku 1890 pořádaná Prosebná procesí mužů za střídmost protikořaleční. Jak je z názvu zřejmo, ženy byly v tomto případě takříkajíc úplně mimo hru. Pro dokreslení přenesme se do těch let. Po skončení dopolední hlavní, tzv. Hrubé mše vyrazil z kostela průvod mužů, vpředu se nesly korouhve a hrála hudba. Průvod za zpěvu náboženských písní směřoval do dědiny, kde obešel sochu sv. Floriána a vracel se zpět do chrámu. Pro tento okamžik musely být z nařízení obce uzavřeny obě hospody. Obchody však, i když i tam se nalévala kořalka, byly otevřeny. Po návratu do kostela byla bohoslužba zakončena. Jak konstatovali ve shodě členové výboru, do kostela (ženy tam čekaly) se vrátilo jen málo mužů. Někteří počkali u hospod, než otevřou, jiní zašli „na stojáka kořalky“ do obchodů, někteří si to zamířili rovnou domů. Pro příští neděle byla proto zvolena jiná taktika: nešel se už obcházet sv. Floriánek, nýbrž se třikrát obešel kostel. I toto bylo kritizováno pro nap

rostou nepřehlednost, a tak k velké lítosti Vdp (faráře) Alexy bylo od dalších protikořalečných procesí „prozatím“ upuštěno. Ukázalo se také, co bylo nakonec jasné každému, že totiž kvůli procesí spotřeba kořalky v Týnci nijak nepoklesla a bylo jí dále, co hrdlo ráčilo ve všech sedmi obchodech a nálevnách, ale i obou hostincích. Zákazníků nikde neubylo. Členové obecního výboru sami profitovali z doma pálené koraly - Vanýskem počínaje a mlynářem Prečanem konče. I prostí nádeníci dodržovali zvyk, že se při odchodu do práce „stavili na jednu nebo dvě“ sklenky a mnozí si nechali nalít do flaštičky s sebou. Dodejme ještě, že i když měla celá akce podporu církevních míst, tak se proslýchalo, že za vším je snaha zvýšit prodej piva z pivovarů. Ujas něme si, že pivo nebylo považováno za alkoholický nápoj, nýbrž za zdravot ní nápoj vhodný i pro kojící ženy! Inu, doba se změnila. Dnes dojíždí spousta lidí do práce autem a tak možnost zastavit se ráno v obchodě a „kopnout“ do sebe dva velké panáky, je jaksi úplně mimo hru, že? Jde to i bez prosebných procesí, kořaly se tolik nepije. Žel, jsou zde jiná úskalí a možná horší nežli „sprostá“ kořala. O drogách totiž neměli předkové ani potuchy. Jaroslav Chytil

Na okraj článku Harmonikář Jahoda Dluh památce Floriána Jahody

Ruku na srdce a odpovězme si popravdě: Kolik z nás čtenářů TL - a to ještě těch dost starších (o mladých neuvažujme) - mělo do vydání minulé ho čísla s článkem Harmonikář Jahoda nějaké ponětí o tom, že by v Týnci kdysi žil člověk mající za sebou tak dobrodružný život. Třeba do dat, že jak bouřlivě žil, tak nenápadně odešel z tohoto světa. Pozapomenutý, ač se nikdo daleko široko nemohl chlubit tím, že jako rotný RAF (britské královské letectvo) mohl jeho hruď po právu zdobit Československý válečný kříž 1939 spolu s vyznamenáním Za chrabrost, Za zásluhy II. stupně a Čsl. pamětní medaile FVB? Autor článku popisuje peripetie Floriána Jahody počínaje útěkem do Polska a konče přistáním v pohostinné, drastickými nálety sužované Anglii, kde byla jejich skupina zařazena do čs. sekce RAF. Ale to pozorný čtenář jis tě už ví, jen se bude poněkud hůře orientovat v tom, v čem spočívalo Jahodovo zařazení do armády. Po všeobecném výcviku osádky bombardéru byl totiž Jahoda zařazen do ku chyně k proviantní službě. Navíc slynul tím, že je skvělým řezníkem a to předurčilo jeho vojenské osudy ve Velké Británii až do konce války. Funkce kuchaře je totiž jednou z nejdůležitějších v každé armádě vůbec! Není-li voják nasycen, marně může být ověšen zbraněmi, a jak se říká, tak třetího dne odpadá z bojového použití. Toho jsou si vědomi v každé armádě, co už jich svět viděl. Kuchyně byla tedy Jahodovým osudem. Podílel se na uzavření čs. jedno tek v RAF a likvidaci, proto se vracel z Anglie později než ostatní. No a proto, že čs. armáda pro něj neměla v té době už příhodné funkční zařazení a navíc nebyl v příliš dobré zdravotní

kondici, je Jahoda odeslán do civilu jako rotmistr v záloze. Stát se o něj ovšem postaral zařazením na funkci kontrolora jídelen ČSD. Odtud záhy odchází z důvodů rychle na sebe navazujících onemocnění a neschopnosti absolvovat nepřetržité služební cesty. Navíc doba nebyla politicky příznivá. Bylo po únoru 1948 a vojáci ze Západu začali být podezíráni. Florián Jahoda se uklidil do hostince v Přestavlkách, ze zdravotních důvodů pak přijal správcovství (ne úklid!) Společenského domu ve Velkém Týnci a hledal lepší uplatnění. I takové, kde by uplatnil své vojenské zkušenosti. Z té doby pochází písemné záznamy AVNF z Velkého Týnce (Akční výbor Národní fronty), kde Jahoda žádá vydání Zbrojního pasu na pistoli a to tak, aby mohl asi k 1. 1. 1950 nastoupit jako dozorce vězňů. AVNF mu vyhověl ovšem s poznámkou, že pistoli smí používat pouze ve službě k ochraně své osoby. O celé věci neexistují další údaje. Lze se domnívat, že Florián Jahoda coby dozorce skutečně nastoupil do lomu ve Vítkově a byl zařazen jako dozorčí do kuchyně. Tedy ne na základě udání za výroky proti režimu. Za deset let byl jako invalida předčasně penzionován s malým, nicméně tehdy typickým důchodem 260,- Kčs měsíčně. Jeho plat před odchodem do důchodu činil bez příplatků 576,- Kčs, s různými příplatky 860,- Kčs. Jako důchodce se snažil přivydělávat si domácími porážkami prasat, v čemž byl uznávaným mistrem stejně jako Jindřich Kučírek, u něhož se vyučil. Protože Kučírek byl už stár, vypomáhal mu i na jatce. A taky nemoci se stupňovaly a ve svých 61 letech jim Florián Jahoda, rotmistr RAF v zapomenutí spoluobčanů umírá.

Autor těchto řádků patřil mezi ty, kdož nestačili věnovat tomuto jménu pozornost a nesnadno dává dohromady hrst vzpomínek. Po válce měl Jahoda auto modrý kabriolet a jednou nás s mým otcem vezl do Týnce z hodů ve Vsisku. Dobře se znali. Jednak patřili Jahodové do širšího příbuzenstva, a pak spolu chodili do školy a sloužili na vojně a byli společně aspiranty poddůstojnické školy. Po Jahodově smrti nebyl nikdy nikde připomínán podíl na osvobození naší vlasti. Jakoby se nad jeho památkou zavřela voda zapomenutí. Nebyl nikdy připomenut při oslavách v projevech, a co už jich od roku 1945 bylo předneseno. Navzdory zmíněným nepřesnostem v otištěném článku o Jahodovi coby harmonikáři se tak stává vůbec poprvé. Naskýtá se otázka pro léta budoucí, jak si památku hrdinovu připomínat. Jednou z možností by byla třeba skromná pamětní deska. Otáz-

kou ovšem je, kde by měla být umístěna. Případnější se mi jeví pojmenování některé z nových ulic ve Velkém Týnci. Je to jen podnět k diskuzi, třeba na stránkách TL. Ono tam diskuze nad některými problémy života obce dost chybí. Jak se říká, nic neoživuje no viny tak jako dobře napsaný nekrolog a rozhořčená diskuze. Ale to už je jiná otázka, než jak si připomínat památku Floriána Jahody. Poznámka: Na zámku v Plumlově je umístěna fotoexpozice o životě a bojích našich letců za 2. světové války, kde by se snad dalo najít více fotek s Floriánem Jahodou, pokud by to někdo poznal a pamětníků každým dnem ubývá. Doklady o činnosti MVNF lze získat ve Státním archivu, jsou k nahlédnutí. Jaroslav Chytil

Na tomto snímku od pana Jaroslava Popelky stojí zleva tři kuchaři perutě Mohelník František, Gurka Alois a Florián Jahoda.

Z análů paměti

TÝNECKÉ LISTY

Stalo se ve světě - červen 1

1980 – Začala vysílat televizní stanice CNN

2

1740 – Narodil se markýz de Sade, francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih († 1814)

3

1635 – Philippe Quinault, francouzský dramatik a libretista († 26. listopadu 1688)

4

1840 – narodil se Jakub Hron Metánovský, učitel, fyzik a svérázný vynálezce († 29. dubna 1921)

5

1865 – Narodil se Antonín Balšánek, český architekt († 22. února 1921)

6

1875 – Narodil se Thomas Mann, německý spisovatel († 1955)

7

1905 – Norsko prohlásilo unii se Švédskem za rozpuštěnou, čímž vyhlásilo nezávislost

8

1600 – V Praze se konala první anatomická pitva lidského těla. Provedl ji lékař Jan Jesenský (Jessenius). Pitva trvala až do 12. července

9

1870 – Zemřel Charles Dickens, britský spisovatel (* 1812)

10 11 12

1190 – Zemřel Friedrich I. Barbarossa, císař Svaté říše římské utonul v řece Salef (* 1122) 1450 – Jiří z Poděbrad uzavřel na hradě Vlčtejn tzv. vlčtejnskou smlouvu s poraženou strakonickou jednotou

1550 – Byly založeny Helsinky, ve Finsku

13

1580 – Willebrord Snellius, nizozemský matematik a fyzik († 30. října 1626)

14

1645 – Anglická občanská válka: bitva u Naseby – armáda krále Karla I. byla poražena parlamentaristickým vojskem vedeným Thomasem Fairfaxem a Oliverem Cromwellem.

15

1890 – Alois Oliva s manželkou odkázal dva své pražské domy k financování nově založené vychovatelny problémových dětí v Říčanech (dnes dětská léčebna Olivovna).

16

1940 – Druhá světová válka: maršál Henri Philippe Pétain se stal premiérem vichystické Francie.

17

1400 – Zemřel Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský (* 1350)

18

1815 – Porážka v bitvě u Waterloo přinutila Napoleona Bonaparte k již druhé abdikaci na francouzský trůn

19

1910 – Jan Kašpar v Pardubicích absolvoval první veřejný let v letadle vlastní konstrukce

20 21

1410 – Jan Hus přečetl v Betlémské kapli apelaci odmítající ničení Viklefových knih 1945 – Prezident Edvard Beneš vydal dekret o konfiskaci a rozdělení pozemkového majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů

22

1805 – Narodil se Giuseppe Mazzini, italský vlastenec, filozof, právník a politik († 1872)

23

1955 – V Praze na Strahově začala I. celostátní spartakiáda

24

1695 – Narodil se Martin van Meytens, švédský malíř († 23. března 1770)

25

1530 – Předloženo Augsburské vyznání, jeden ze základních dogmatických spisů lutherské církve

26

1900 – Narodil se František Muzika, malíř († 1. listopadu 1974)

27

1990 – Bělorusko vyhlásilo svoji svrchovanost

28

1640 – zemřel Kašpar z Questenburku, katolický teolog, opat Strahovského kláštera (* 1571)

29

1945 – SSSR anektoval Podkarpatskou Rus, která byla jako Zakarpatská oblast začleněna do Ukrajinské SSR

30

1905 – Albert Einstein představil v článku „On the Electrodynamics of Moving Bodies“ teorii relativity

9

Léta 1944-1947 ve Velkém Týnci

Ve farní Pamětní knize je zmíněno, že v červenci 1944 při náletu spadlo na Štampilech pět pum trhavých a jedna zápalná. V poli tam byli Suchánkovi ze Dvora. Střepina z pumy těžce zranila panímámu, která potom odpoledne v olomoucké nemocnici zranění podlehla. Obecní úřad na to vyhlásil „pracovní povinnost“ a do tří dnů byly jámy po pumách zasypány. Dále je zmiňováno, že těsně po Novém roce 1945 přišlo velké množství zákopníků do Grygova. Kopali zákopy v polích u Holice k opevnění města Olomouce. Byli to mladí muži z Čech, hlavně však z Prahy. V zápětí jich také hodně přibylo i do Týnce a okolí, celkem až ke dvěma tisícům. O Velikonocích byla pro ně v Grygově sloužena polní mše. Asi v polovině dubna byli všichni zákopníci odvoláni. Dále se informuje o ztrátě několika životů, o přesunu vojsk ustupujících Němců a za několik dnů i přesunu Rusů. Vyjmenovány jsou také škody na veřejných budovách, faře, kostele, soukromých domech i v okolních vesnicích. Zdůrazněno je, že na polích nebylo napácháno mnoho škod. 8. května přivítal v Týnci ruské vojáky Dominik Ministr, malorolník, komunista, který uměl mluvit rusky. V květnu existoval v Týnci již 24 členný národní výbor, tajně sestavený ze všech politických stran. O bezpečnost se v dědině starala revoluční národní garda. Ta prý také zajistila bývalého starostu Homolu a jeho manželku ve společenském domě. Oba si tam vzali život oběšením. Složení národního výboru se měnilo. Nebylo jasno, jak dopadne přesné uzákonění politických stran, zda dojde ke změně prosazením jen čtyř stran. Po skončení války, hned v květnu, na polích a v lesích sbíraly zvláštní čety pohozené, zapomenuté nevybuchlé nálože a granáty. Někteří lidé byli neopatrní, tak přišel o zrak i šestnáctiletý Rosťa Strejček v Grygově. Brzy na jaře 1945 obnovila se činnost spolků, hlavně Orla, který také hned odmítl jednotnou tělovýchovu propagovanou KSČ. Farnost, hlavně orlové, zorganizovali tradiční děkovnou pouť na Sv. Kopeček 1. července a na svátek Cyrila a Metoděje oslavu. Od soch svatých u kostela prošel mohutný průvod dědinu ke sv. Floriánu. U kostela se

shromáždily průvody i z okolních přifařených obcí. Hodinový kulturní program ukončilo v kostele svaté požehnání. Červencová sbírka na opravu kostela vynesla 392 tisíc Kčs. V září osvětová rada uspořádala Svatováclavskou oslavu ve Společenském domě s krásným kulturním programem. Bylo to nadějné období, že skončí i protináboženský boj. Ale KSČ tvrdě prosazovala jednotnou školu, zrušení církevních škol také. Tyto aktivity byly vedeny komunisty na ministerstvu školství (Zdeněk Nejedlý). Vláda však zatím takové podrazy neodsouhlasila. Od dubna stal se novým týneckým administrátorem dosavadní kaplan František Šoupal, farář Alois Coufal vážně onemocněl. V roce 1946, přesněji 8. a 9. května, uspořádala osvětová rada ve Velkém Týnci oslavy osvobození. Na oslavě také zpívala „svazácká šestnáctka“, vedená soudruhem D. Zpívali písně pokrokářské, uvědoměle zaměřené a hlavně sovětské častušky. Účast na oslavách byla malá, ostudná. 26. května byly volby do ústavodárného shromáždění. V týnecké farnosti vyhráli lidovci. Předsedy MNV stali se v Hostkovicích, Čechovicích, Vsisku a Grygově. Ve Velkém Týnci a Krčmani se stali předsedy komunisté proto, že se s nimi spojili sociální demokraté. V červenci konala se opět cyrilometodějská oslava, jakožto manifestace proti stupňujícímu se třídnímu boji komunistů. Účast byla opět velká. V roce 1947 došlo konečně na opravu farního kostela. Hodně farníků pomáhalo. Dovoz stavebního materiálu a vody zajišťovali místní sedláci, formani. Toho roku také zemřel olomoucký arcibiskup Dr. Leopold Prečan, týnecký rodák (nar. 8. 3. 1866 - zem. 2. 3. 1947), pohřben byl v Olomouci Řepčíně 8. 3. 1947. Při slavnostní cestě ostatků sv. Vojtěcha republikou projížděli také naší farností se zastávkou na křižovatce ve Vsisku a u Grygova. Následující léta 1948 a 1949 byla zlomová. Všechny podklady čerpal jsem z Pamětní knihy farnosti velkotýnecké, jakožto příspěvek k 70. výročí ukončení II. světové války. Vojtěch Hrudník

Jak jsem se stal vyzvědačem V roce 1947 na jaře jsem zažil neuvěřitelný šok, který mně utkvěl v paměti dosud, i když od té doby uplynulo skoro 70 let. Stále si na ten zážitek pamatuju. V tom roce jsem studoval v Brně na technice pozemní stavitelství a architekturu. Byl jsem ve druhém ročníku. Kromě jiných předmětů jsem měl v indexu zapsáno architektonické tvarosloví, a to nám přednášel profesor Kurial. Ten se ve svém ústavu zabýval studiem lidové architektury. K tomu účelu potřeboval spoustu výkresů takových typických staveb umístěných zejména na Moravě. Na jejich společných znacích chtěl prokázat odlišnost slovanské lidové architektury od germánského uspořádání půdorysu a vzhledu lidových staveb. Proto nám zapsal jako povinný program zjistit a nakreslit typické obytné objekty. Zvolit jsme si mohli kteroukoliv část Moravy, v níž jsme měli vyfotit a zaměřit alespoň tři body. Abych tento úkol splnil, rozhodl jsem

se, že se vypravím na jižní Moravu. Udělal jsem si podrobný plán. Na papír jsem si zakreslil obce, které chci navštívit. Jel jsem vlakem z Brna a odtud už pěšky. Dle plánku jsem navštívil obce Mušov, Bulhary, Veliké Dunajovice. K večeru jsem chtěl dorazit do Valtic, kde bydlela moje sestra s rodinou. Švagr zde učil na střední vinařské škole. Těšil jsem se na setkání, protože jsme se neviděli již dva roky. Chtěl jsem u nich přespat a na druhý den se vlakem vrátit do Brna. Tak jsem si šlapal od vesnice k vesnici. Byl jsem vybaven jen tím nejnutnějším - papírovou podložkou, metrem a fotoaparátem. Prošel jsem napřed celou obec, a pokud se mi zdál nějaký typický objekt, udělal jsem si náčrty fasády a domek ofotil. Pak jsem požádal majitele domu, abych si uvnitř mohl zaměřit půdorys a hlavně uspořádání dispozic domu. Poprvé jsem poznal, jak jsou lidé na jižní Moravě milí, srdeční a ochotní mně vyhovět. V jed...pokračování na straně 10

10

Z análů paměti

TÝNECKÉ LISTY

Tak už mě bylo sedm i sedmdesát sedm let Někdo nad tím zakroutí hlavou a řekne si, zda se tím chlubím nebo toho lituji a jiný mne třeba zařadí mezi pamětníky. Nemusíte hádat, pravdu máte všichni. Žel, patřím se svými vrstevníky sedmdesátníky a sedmdesátnicemi opravdu mezi pamětníky. Jsme totiž poslední ročník, který započal školní docházku za Protektorátu Čechy a Morava. V době pro mladší nepředstavitelné. Tož mi promiňte, když se vrátím v myšlen kách do těchto let.

lová byla spíš mateřský typ a od všeho zlého nás ochraňovala. Jinak tomu bylo mimo školu. Od začátku druhého pololetí byla docházka do školy omezena z důvodů, že nebylo uhlí, a pak škola byla zapojena do ubytování zákopníků, kteří budovali opevnění Olomouce pásmem zákopů okolo Holice směrem k Velké Bystřici. Byli to mladí lidé okolo 18 let určení nuceně k této práci, ubytovaní byli jak ve škole, tak např. v sokolovně.

Školní docházka byla povinná od šesti let. Nějaký předstupeň formou mateřské školy nepamatuji, co však pamatuji, útulek pro dítka rodičů pracujících v zemědělství. Umístěn byl v bývalé Orlovně a představoval dvě místnosti s dlouhými lavičkami, na kterých sedělo několik desítek dítek, mezi kterými pendlovalo několik k tomuto účelu obecním úřadem dam, z nichž si vybavuji paní Smažinkovou.

Z těchto důvodů byla docházka nahrazena jakýmisi občasnými konzultacemi a náhradní docházkou s velkými přestávkami. Děti si tak užívaly vlastně prázdniny a dováděly podle možností. U nás na Zabrání jsme měli dětskou partu, z nichž jmenuji sebe, pak Frantu Trávníčka a Mičulu. Naše nevázané „volnočasové aktivity“ neunikly muži svázanému též se školou, totiž bývalému řediteli a nyní jen učiteli Vacovi. Bydlel v učitelském domě na Zabrání, a říkalo se o něm, že od časného rána číhá u okna, aby viděl, jak z domu vychází starosta Homola, načež vyběhl ven a s uctivým smeknutím kloubouku popřál dobrého jitra a Vůdci zdar!

Nevím, nakolik se personál měl řídit nějakými osnovami, ale výsledek byl takový, že zatím co menší skupina se pokoušela recitovat nějaké říkánky ve stylu „Paci, paci, pacičky“, tak ta druhá a o poznání větší hlasitě „čiběla“, řečeno „po týnecke“. Prostě hlasitě brečela. Když někdo přestal, byl přeřazen k deklamující skupině a naopak. Žádné odpolední pospávání, nebylo ani na čem. Na podzim roku 1944 nám začala škola. Vzpomínám si na první školní den. Byl jsem posazen s Lidkou Kolářovou do první lavice. Další dny už jsem seděl s J. Dobrozemským, kterému se záhy začalo přezdívat „Holos“ z důvodu, že byl vždy ostříhaný dohola - věc v té době málo vídaná. Asi hned na druhý den nás paní učitelka Doupalová začala vyučovat a dle osnov ty „nejdůležitější“ věci: kdo jsou ti dva pánové na obrazech pověšených hned nad křížem na stěně vedle tabule. Mladší to asi neuhádnou, já si je dobře pamatuji. Ten fialový byl Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, ten šedivý s vypoulenýma očima byl Zemský prezident doktor Emil Hácha. Když jsem pak čerstvě nabyté znalosti referoval doma, řekla na to stařenka Anna: „To si dobře zapamatuj, bodeš to ešče potřebovat!“ načež se všichni dospělí srdečně smáli...

Těsně po skončení války, když kdosi Vacovi nafackoval, tak se hájil tím, že chtěl uchránit obec možnému nacistickému teroru, kdyby k němu z nějakého důvodu došlo, a píseň nacistické strany zapěná dětmi měl být důkaz loajality. Vzápětí Vaca byl nucen z obce odejít.

Stejně se vyjadřovali i o výuce němčiny, povinné hned od prvopočátku docházky. Možná zde nějaký úřední nátlak byl, ale paní učitelka Doupa-

Dalším školním zážitkem bylo uklízení ve škole hned po skončení války. Můj otec tam pomáhal a školník Němec mu vyprávěl, jak školní kabinet plenili

Právě Homola usoudil, že by se Vaca mohl nějak angažovat ve výchově zdivočelé mládeže. Vaca si to přetlumočil tak, že nás zdokonalí v jazyce německém. Shromáždil nás v dílně mistra Hnilici a první, s čím začal, byla výuka písně Die Fahne hoch! Je pravda, že Hnilica tím nebyl nijak potěšen, měsíc či dva před koncem války, o jejímž výsledku nemohlo být pochyby a v jeho dílně učí učitel s přezdívkou „posera“ hymnu nacistické strany! No, my jsme to tak nebrali. Nic nám to neříkalo, melodií to má docela pěknou a slova si pamatuji dodneška: „Dý fáne hóch, im raj he fest gešlósen, - es - á mašíren…“

Vlasovci. To byli vojáci Sovětské armády, co přešli na stranu Němců a ustupovali spolu s nimi. Měli špatnou pověst. První zkušenost jsme s nimi měli z domu. Nacpali se do kuchyně a dožadovali se kořalky. Když ji nenašli, tak vzali hrnec se sádlem a lžičkami jej vyjedli. Pak totéž, když už sádla nebylo, udělali s hrncem s marmeládou. Mezitím stihli ukrást v kuchyni budík z kredence a také sebrat z průjezdu „balonové“ kolo bez jednoho pedálu a k tomu pogumovaný pršiplášť, s utrženým rukávem. Pak táhli dál vstříc, jak si mysleli americkému zajetí. Ale k tomu školnímu kabinetu. Školník vyprávěl, že přišli, musel ihned odemknout školní kabinet a začala „kontrola“. Pozornost zaměřili pouze na skleněné baňky, kde byli v lihu naložení různí obojživelníci a hadi. Utrhli zátky, dvěma prsty popadli v lihu naloženou žábu nebo třeba nějakého mloka a mrskli s ním o zem. Poté bez váhání líh vypili. Bavili se tím, jak školník zíral a ze žertu mu nabídli naloženého hada „Kušaj, kušaj!“ k zakousnutí, čímž se mu chtělo zvracet. To byl pouze začátek toho nebývalého divadla ustupující německé armády spolu s civily a zbytky různých jiných armád, třeba Maďarů i slovenských, v černých uniformách oblečených fašistických gardistů. V ty dny jsme spávali ve sklepě, já v neckách na praní prádla. Jak popsat své překvapení, když jsem vstal a v kuchyni si vařili v největším hrnci ruští vojáci čaj, sypali ho tam plnými hrstmi. Na náspech u chléva pak spali, zabaleni v pláštěnkách další. V noci byl Týnec osvobozený. Další je spojeno s účinkováním mého otce a dalších v sokolské gardě. Hlídkové stanoviště bylo v řepné váze, co stávala nad mostem u sokolovny. Vzpomínám, jak tam otec držel hlídku spolu s pány Hrudníkem, holičem, Bartoníkem, co bydleli u nás a pak v Holici, a Mičulou. Vyzbrojeni byli puškami a těžkým kulometem Schwarzloss. Jak se později ukázalo, nejen že neměli náboje, ale kulomet měl i zlomený úderník... Angažovanost v hlídce se silně nelíbila mé matce a též stařence. Pod různými záminkami jsem byl do strážnice vysílán, aby otec přišel domů počínaje důvodem „studená polévka na stole“

až po „zdá se, že je nějak nemocná kráva“. No, po pár dnech to stejně skončilo. Jeden zážitek nemohu pominout, a sice to, jak „lid“ účtoval se starostou Homolou. Byl jsem toho svědkem, když mě naši vybavili kabelou a poukázkou na chleba ve mlýně u Kremláčků a poslali pro „štryclu“. Viděl jsem u mlýna shluk lidí a jakýsi křik. Na zemi v prachu seděl uválený starosta Homola, přiběhl nějaký muž a kopl do něj se slovy: „To máš, te sviňo, za to, žes zakázal Boži tělo!“ Mimochodem - nebyla to pravda. Necítil jsem se v tom shluku dobře, popadl jsem chleba a běžel domů, vše povyprávěl. Naši to odsuzovali. S tím, že se teď mstí ti, co celou válku ustrašeně mlčeli. V té době jsme opět začali chodit do školy a zdá se mi, že školní rok byl o něco prodloužen. Ve školních učebnicích se pilně škrtaly „závadné výroky“, stejně jako všude. Pak už si vzpomínám jen na čas, kdy jsem poprvé a naposledy stanul na divadelních prknech při vystoupení na Mikulášské sokolské besídce v roli dráteníka, co nabízel „Hrrrnce drátovat, hej!“ a viděl též poprvé loutkové divadlo pod sokolským jevištěm. Tož to by snad o zážitcích v sedmi letech mohlo stačit. Zážitků v letech 77 je kupodivu daleko méně. Dostavují se zdravotní potíže, ač jsem byl po celý život zdráv. Zjišťuji, že spoustu věcí už nikdy nebudu potřebovat, a tak je rozdávám. Třeba knihy. Snažím se psát dále do TL - a už jsem tam měl přes 200 příspěvků! Cítím, že by se mohl vynořit nějaký pokračovatel. V Týnci jsou věci, přes které „nejede vlak“: třeba nějaká forma minimuzea anebo onen „penzion pro důchodce“ ve středu obce. Jak se říká, když se nechce, je to horší, než když se nemůže. S tím ovšem my sedmasedmdesátníci stěží pohnem, nicméně být tiše a doma nadávat, také není řešení. Čímž svoje dnešní úvahy zakončuji. Vlastně ještě pro ty, kterým bylo nebo bude letos 77 oznámení, že naše schůzka se bude konat 12. června odpoledne v restauraci Na zámku! Přijďte všichni, pokud to ještě jde a jsme mladí - aspoň se tak cítíme... Jaroslav Chytil

Jak jsem se stal vyzvědačem ... dokončení ze strany 9 nom domku mi panímáma připravila pořádnou svačinu. Usmažila vajíčka se špekem a s chlebem, samozřejmě k tomu servírovala víno. Tak jsem pokračoval v měření a podle plánu se blížil k Valticím. Už jsem se těšil, jak se setkám s rodinou. Jaké bylo moje překvapení, když k večeru mě předjelo policejní auto. Zastavilo, vystoupili z něj dva příslušníci a hned na mě s velkou přísností vyhrkli: Zatýkáme vás! Nastupte do auta a jedeme na stanici do Valtic! Jste podezřelý z výzvědné činnosti! Sledujeme vás už celý den. Prohlížíte si obce, fotografujete, jednáte s občany. A to všechno v blízkosti západních hranic! - Byl jsem z toho úplně v šoku neschopen jakkoliv reagovat… A tak jsem se podle plánu sice ocitl ve

Valticích. Nikoli však u sestry, ale na stanici SNB. Zde jsem se musel postavit čelem ke zdi, ruce nad hlavu. Celého mě prošacovali. A nastal výslech. Musel jsem sdělit, co jsem zde dělat a za jakým účelem. Upozornili mě, abych mluvil pravdu, že to bude polehčující okolnost. Byl jsem z toho celý zmatený. Hlavou se mně proháněly ty nejčernější chmury, že budu usvědčen ze špionáže a že půjdu do vězení. Nasvědčovala tomu ta přísnost příslušníků. Když jsem se trochu vzchopil, řekl jsem, že studuji v Brně na technice, a to, co jsem dělal, je studijní úkol. Rovněž jsem jim řekl, že mám ve Valticích příbuzné. Švagr Viktor Vozar učí zde na střední vinařské škole. Jak jsem vyřkl jeho jméno, zpozoroval jsem, že jednomu příslušníkovi se zdálo jméno Vozar jako povědomé. Viktor jako učitel byl

ve Valticích dosti známý. Hned reagoval a řekl, že si ho zavolají. Řekl jsem jim adresu a asi po dvaceti minutách byl Viktor na stanici. Byl jsem rád, že se vidíme. Spoléhal jsem na něj, že mne z této nepříjemné situace dostane. Viktor ubezpečil příslušníky, že je nemyslitelné, abych se já dopustil nějakého trestného činu a že se opravdu jedná o školní práci. Viktorovi uvěřili, a pak už šlo vše hladce. Příslušníci už na mě nebyli tak přísní. Závěr byl takový, že nemusím dnes přespat v šatlavě a že mohu odejít k Vozarům. Současně mně nařídili, že zítra ráno zajedu na okresní velitelství do Mikulova, a tam se celý případ uzavře. Viktor se zavázal, že tyto pokyny splním. A tak jsem se nakonec dostal k sestře. Takové setkání jsem ale nečekal. Byl jsem ale rád, že všechno dobře dopadne.

Na druhý den ráno jsem zajel do Mikulova. Zde už si zřejmě všechno prověřili ve škole v Brně, a proto bylo jednání jednoduché a stručné. Byl jsem propuštěn, ovšem veškeré mé náčrtky, měření, filmy mne už nevrátili a přikázali mi, abych v tomto prostoru s podobnou činností skončil. A tak jsem se vrátil do Brna bez lidovek, a to mne nejvíc mrzelo. Moje práce byla zmařena. Teprve za pár dnů jsem si uvědomil, když jsem si to všechno v hlavě srovnal, že moje počínání skutečně mohlo být podezřelé. Vždyť vše se odbývalo blízko západních hranic. Na vlastní kůži jsem poznal, jak byly střeženy. František Richter

Duchovní slovo, Články 11

TÝNECKÉ LISTY

dějiny a současnost mundovi při jejich setkání v Lodi na návrh konat obecný církevní koncil v říšském městě Kostnici. Bylo tak rozhodnuto nejen o dějišti budoucího koncilu, nýbrž i o místu, kam budou ve vzdálené budoucnosti směřovat kroky českých vlastenců. A Bohdan Zilynský se ve svém článku „Vzhůru do Kostnice! Od národních poutí k služebním cestám“ zabývá především 19. stoletím, kdy Husův kult nabyl nového rozměru a rychle rostl rozsah i význam turistiky a kdy se Kostnice stala žádoucím cílem pro Čechy všech vyznání a později i bez vyznání... Letošní léto bude bezesporu patřit diskusi o husovském výročí. I červnové číslo časopisu Dějiny a současnost (6/2015) se do debat zapojí. Autoři příspěvků v tematické části se zaměří na „Husovu“ Kostnici, tedy na místo „české paměti“, jež se konstituovalo od samotného upálení Mistra Jana Husa až do století dvacátého. Pavel Soukup, jemuž právě vyšel i Husův knižní životopis, se zaměřil na samotný průběh koncilu a jeho účastníky z Čech. Petr Elbel ve svém textu pojednal o delegaci pražské církevní provincie a Husových domácích odpůrcích v Kostnici. Blanka Zilynská se soustředila na vznik kultu Husa v Kostnici, mj. ve svém textu píše: „Nejmilejší synu, mně se Kostnice zamlouvá,“ tak odpověděl údajně papež Jan XXIII. králi Zik-

Dále červnový ĎaS přináší rozhovor s Martinem Foretem, jedním z autorů nepřehlédnutelné publikace o dějinách československého komiksu ve 20. století. A připomínáme i výročí dekolonizace portugalské části Afriky či jednu návštěvnici Prahy, která přijela navštívit Vojtu Náprstka. Nechybějí ani pravidelné rubriky jako Historik na cestách (tentokrát v německém Peenemünde), Řeč šlechtických sídel (o zámku v Horšovském Týně) či recenze knih, které stojí za přečtení. Čtenáře navíc čeká vyhlášení vítězů ankety Historická kniha roku 2014 a také speciální letní příloha s tipy, kam vyrazit za zajímavými akcemi. Červnové číslo vyjde 15. června. kontakt: [email protected] www.dejinasoucasnost.cz

DUCHOVNÍ SLOVO Vážení rodiče, sestry a bratři, na konci školního roku je vhodná příležitost poděkovat Pánu Bohu za děti, které svěřil do naší péče, za učitele, kteří usilují o jejich výchovu, včetně obětavých katechetů a kněží. Když apoštolové posílali maminky s dětmi pryč, aby Pána Ježíše neobtěžovaly, řekl jim Ježíš: Nechte maličké přijíti ke mně, neboť takovým patří Boží království. Mezi maličké zajisté patří nejen ti šestiletí, ale třeba i šestnáctiletí. Ježíš se raduje z blízkosti všech, všichni jsme Božími dětmi a rodiče mají důležitý úkol: prosit Pána Boha o pomoc při výchově svých dětí a umožnit, aby Pán Ježíš mohl v jejich rodině konat své dílo. Na prvním místě je třeba upozornit na seznamování s pravdami naší víry při výuce náboženství, při poznávání základů křesťanství. Je to důležité, vždyť nedůvěra k církvi je v naší společnosti způsobena především velikou neznalostí základních pravd o Bohu a církvi, která někdy překvapuje i u lidí vzdělaných. Mladí lidé by se měli dozvídat o smyslu života, o Boží lásce, která v Kristu přišla na svět, o hříchu, který můžeme s pomocí Boží překonávat, o následování Dobrého pastýře, našeho Pána Ježíše Krista. Při hodinách náboženství se mládež neseznamuje jen s pravdami víry, ale také se spolužáky, s kamarády. Spoluvytváří společenství, které je pro jejich životní zakotvení důležité zvláště v době dospívání. Náš Pán řekl: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Církev je společenství! Společně se učíme pomáhat jeden druhému, naslouchat jeden druhému, vytvářet přátelské vztahy, společně směřujeme do Božího království. Proto je užitečné navázat na školní rok vhodným prázdninovým setkáním, křesťanským táborem či

chaloupkou, kde je možné sdílet svou víru s ostatními. Seznamování s životem církve a prožívání společenství by mělo vyústit v pravidelnou účast na mši svaté. Proč? Při mši svaté nám Pán Ježíš nabízí sebe a radí: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Není proto správné připravit dítě na první svaté při-jímání, a pak připustit, aby se s Pánem Ježíšem již nesetkávalo. Při každé mši svaté nasloucháme Božímu slovu, můžeme přijímat Pána Ježíše v Eucharistii, potřebujeme požehnání do dalších dnů. Vždyť cesta následování Dobrého pastýře vede až do Božího království. Vážení rodiče, víte, že duchovní život každého dítěte začíná v rodině modlitbou a způsobem života rodičů. Příklad svým dětem dáváte tím, že kladete důraz na hodnoty, kterými svět opovrhuje, nebo je považuje za zbytečné. Církev od rodičů očekává, že budou ve svých dětech upevňovat vztah k Bohu a nedají ničemu přednost před nabídkami našeho Pána. On řekl: Hledejte nejprve Boží království, ostatní vám bude přidáno. Všechny možné kroužky, různé aktivity, sport a další mohou být užitečné, ale ne na prvním místě. Pokud nějaké dítě řekne, že je to v kostele nebo na náboženství nebaví, udělejte všechno pro to, aby je to bavilo, zajímalo, obohacovalo. Není správné být otroky počítačů a televize, zvláště když víme, že nás nedovedou k Bohu. Dítě vycítí, zda rodiče žijí tím, co doporučují, zda to nejsou jenom slova. Bůh Vám k tomu žehnej, stojíme za Vámi a žehnáme Vám! Vaši čeští a moravští biskupové

12

Články, dopisy, úvahy, komentáře

TÝNECKÉ LISTY

LOUTKY

X. ročník rybářské soutěže pro mládež Sobota 20. června 2015 Program: 8:00 Prezentace soutěžících 9:00 Zahájení závodu 13:00 Ukončení závodu 13:30 Vyhlášení výsledků

Soutěží se ve dvou kategoriích: I. Mládež 6 – 15 let II. Rodiče s dětmi do 6 let Pravidla: - nutný doprovod osoby starší 18 let - zákaz použití živé návnady - vlastní rybářský prut Hodnocení: 1cm délky = 1 bod Král lovu: Ocenění pro soutěžícího s největší ulovenou rybou Po celou dobu soutěže zajištěno bohaté občerstvení Občerstvení je připraveno pro každého závodníka (párek + minerálka)

OTÁZKA PRO... Miroslava DVOŘÁKA, organizátora rybářské soutěže pro mládež Čechovská udice Co vás vedlo k tomu, že jste před 10 lety začal organizovat rybářské závody pro mládeže? Nádrž v Čechovicích se už delší dobu nedala využívat ke koupání, a tak mne napadlo ji využít jako nádrž rybářskou. Začali jsme ji se synem zarybňovat svými úlovky z jiných lokalit. Postupně nám pomáhali i ostatní místní rybáři. No a v roce 2005 jsme zorganizovali první ročník Čechovské udice. Přišlo tehdy asi 23 dětí, což byl velký úspěch. Po závodech sem začaly děti chodit chytat i o prázdninách. Měl

Foto: archiv TL

Většina dospělých se klíčovou dírkou nedívá. Považují to za neslušné. Děti neví, proč by to neměly dělat. Ony nikoho nešmírují. Jen je zajímá, co je za zavřenými dveřmi. Někdy je to jen záře, o které nevíte, odkud se bere. Žádný lustr, lampa nebo okno nejsou vidět. Jen kousek skříně, půlka židle, větvička vánočního stromku, na který ruka, jaksi povědomá, zavěšuje lesklé baňky. Z toho pokoje vidíte jen střípky. Už musíte prchat. Protože, když vás přistihnou, budou říkat: „To se nedělá! Dívat se někam klíčovou dírkou je neslušné.“ Skočíte tedy honem do postele. Zavřete oči. Za nimi zůstává obraz. Kousek skříně, půlka židle, větvička borovice a ruka. Střípky obrazu. Dítě však chce celý svět. Fantazie ho za chvíli dokreslí. I s těmi dárky pod stromečkem, na které tak toužebně čeká. Každý máme nějaké přání či sen. Ale jen když máte fantazii, můžete se za ním vydat. Najít cesty, kterými ještě nikdo nešel. Postavit mosty nebo si rovnou připnout křídla. Všimli jste si, že těch opravdových klíčových dírek ubývá? Systém klíčů FAB vytvořil dveře, které jsou buď úplně otevřené, nebo zavřené. V každém případě neprůhledné. Žádný lesklý střípek, ke kterému můžete něco přidat. Při pohledu na takové dveře si musíte prostor za nimi celý vymyslet. Z opravdové reality se vám tam však nemusí dostat ani kousíček. Vaše sny či přání pak mohou být nereálné. Neuskutečnitelné. Zklamání a hořkost celoživotní. Prázdná temná obrazovka. Nebo trojrozměrná továrna na čokoládu. Jak se tam však dostat? Dveře tam nevedou. Jedině rozbít výlohu. Kašpárek nebo hloupý Honza však ví, že kohout plaší temnotu. V ranním úsvitu už nemají kouzla a čáry zlého mága nad lidmi moc. Lásce musí z cesty. Stačí se tedy na dvorku přiučit cizím řečem, a můžete jít vysvobozovat princeznu. Osvětlená scéna loutkového divadla v temném hospodském sále nebo světnici. Je tou pravou klíčovou dírkou, do které se - když zasu-

nete svoji fantazii - otevřou dveře lidové moudrosti. Snadno pak rozpoznáte lež od lsti. Věc, která se jen obtížně vysvětluje. Pokud nemáte dar Sokratovy výřečnosti. Nakonec byl stejně za kažení aténské mládeže odsouzen k vypití bolehlavu. Zabit rozumem. Shakespeare na jevišti poskytuje stejné poučení. Král i dvořané mu tleskají. Většina loutkoherců dělá to samé. Tahá za provázky osudu. Osudu dřevěných figurek. Ledacos je jen naznačeno. Slovo vykresluje hrůzu i lásku. Ruka, která hladí. To je událost. Dřevěný meč, který usekne drakovi hlavu. Opravdové napětí. Zpomalené a neodvratné. Krev neteče. Provázky osudu ale ochabnou. Kouzlo vyprchá. Drak je zase jen smotaným kapesníkem, kterým si loutkoherec osušuje pleš. Před chvílí tu ale skutečně byl. V sále čechovické hospody se rozsvěcí. Děti osahávají loutky, hledají život a diví se Kašpárkově uraženému nosu. „Pane učiteli, a kde jste vzal ty loutky? Loni jsem se toho černokněžníka trochu bál. Letos už jsem větší,“ říká Martin. „Kašpárek, Honza a Voják mají alespoň osmdesát let. Někdo je vyrobil podle návrhů Mikoláše Alše. Černokněžníka, Princeznu, Rytíře a Lamželeza mi vyřezal jeden kamarád, když pracoval jako kotelník v Moravských železárnách. A tady ta dřevěná opona je zezadu podlepená novinami z druhé světové války.“ To už děti ale moc nezajímá. Anděl, který si odložil křídla, mi pomáhá vynést loutkové divadlo před hospodu do dvoukolového ručního vozíku. Svatý Josef nám drží dveře. Svatá Maria se proměnila na Moniku a organizuje svoje skautky. Král Baltazar připravuje promítačku na následující cestovatelskou besedu. Na návštěvě u kanadských skautů. Tak za rok zase tady! loučíme se. Psáno pro Hanácké kalendář Stanislav Denk

LED na Beroňce a na Boční Nejedná se samozřejmě o kluziště, ale o nová svítidla veřejného osvětlení využívající technologii světelných diod LED. Tyto svítidla jsou umístěná na původních sadových sloupech. Rozdíl je patrný na první pohled. Po léta jsme zvyklí na ulice osvětlené žlutým monochromatickým světlem. Prostranství přístupové komunikace je nyní osvětleno světlem bílým, které zachovává přirozené barvy a zvyšuje pocit bezpečí. Další vlastností je minimální světelné znečištění okolí. Svítidla jsou zajímavá i jinak. Většina dnes dostupných LED svítidel je s pevně zabudovanými zdroji LED. Zde jsou použity typy s vyměnitelnými moduly „LEDGINE“. Ten může být osazený 16-160 zdroji LED pro různé výkony. Na ulici Boční jsou moduly 49LED s příkonem 51 W, na Beroňce s 35LED a příkonem 35W oproti původním výbojkám s příkonem 82W. Z daných hodnot je zřejmá úspora na energii, ale taky i na údržbě, neboť LED svítidla jsou po dobu 60 000 hodin bezúdržbové.

jsem tehdy syna ještě ve školních letech, takže jsem chápal, že rodič nemá vždycky čas s mladým rybářem někam vyjet. Snažil jsem se stavy ryb postupně doplňovat, ale zájem o rybaření mezi mládeží byl značný. Později mi se zarybňováním vyšla vstříc obec, a násada se průběžně dokupovala. Myslím, že když má mládež adekvátní vyžití, tak nepodniká vylomeniny. Problémem jsou dospělí pytláci, masaři, kteří hledí vytahat co nejvíc ryb. Po opakovaných problémech se podařila vyřešit i průtočnost nádrže a po vybudování čističky v Doloplazech se značně zlepšila kvalita vody. Tak ať se rybám i dětem u té vody dobře daří! Ptala se Vendula Vránová

Ilustrační foto

Jiří Hofmeister

Ze života ZŠ Milady Petřkové 13

TÝNECKÉ LISTY

eTwinning na naší škole V letošním školním roce se žáci 9. ročníku v německém a anglickém jazyce věnovali mezinárodnímu projektu s názvem FILMSTUDIO. Tento projekt byl vytvořen našimi deváťáky, už na konci osmé třídy přemýšleli, čím by si mohli příští rok hodiny německého jazyka "okořenit". Protože tuto skupinu baví natáčet různá videa a vymýšlet scénky, zvolili si toto téma. K našemu projektu se s chutí připojily dvě školy z Polska a jedna škola z České republiky. Projekt byl tentokrát zaměřen na rozvoj dovednosti psaní a mluvení. Zvláštností projektu je, že v něm používaly všechny školy nejen němčinu, ale také jazyk anglický, který se téměř všichni učí již od třetího ročníku.

cování svých fotografií a videí z dovolených. V rámci výtvarné výchovy vytvořili tzv. filmového kritika, který se během školního roku vydal na cestu po všech partnerských školách. Z fotografií byl vyroben animovaný film s úkolem, který mají ostatní eTwinneři splnit - v našem případě ze slov, která se vyskytují v animovaném filmu vytvořit a napsat příběh. Naši školu doposud navštívili dva kritici z Polska. Nejen, že jsme je společně dotvářeli, ale také jsme plynule navázali na rozepsaný příběh a v němčině vymýšleli jeho pokračování. Tímto způsobem žáci z každé školy přispěli k vytvoření zápletky a nečekaných dějových obratů, které by nás „dospěláky” nikdy nenapadly. Při zájezdu

Nejprve jsme se navzájem představili. Studenti z polských gymnázií nám do virtuálního prostředí Twinspace poslali své fotografie a dopisy, my jsme oprášili fotky z dětství a z těch pak vytvořili slideshow v programu KIZOA. Tuto získanou dovednost mohou žáci využít i nadále např. při zpra-

do Vídně jsme měli za úkol fotit vše, co je spjato s filmovým prostředím a zároveň si vyzkoušet německý jazyk v praxi - někteří odvážlivci měli za úkol oslovit kolemjdoucí rakouské obyvatele, představit se jim a zeptat se jich, jaký je jejich oblíbený film, zda chodí do kina nebo do divadla. Všichni, kteří

Foto: archiv ZŠ

Erlebte Olmütz V květnu pořádala Německá knihovna VKOL spolu se studenty Pedagogické fakulty UP soutěž pro žáky základních škol s názvem Erlebte Olmütz. Vybraní žáci 8. a 9. třídy strávili ve skupinkách a mapkou v ruce téměř celé jedno páteční dopoledne v historickém centru Olomouce a na různých stanovištích si tak mohli ověřit své dosavadní znalosti z němčiny. Zastávka u Terezské brány se věnovala významným historickým osobnostem, které jsou s Olomoucí spjaty, u Morového sloupu na Dolním náměstí jsme se zabývali tématem zdraví, nemocemi a správnou životosprávou. Před radnicí jsme na bronzovém modelu města měli za úkol popsat cestu legopanáčka z náměstí ke kostelu Panny Marie Sněžné, u Sloupu Nejsvětější Trojice jsme si připomněli, podle jakých pravidel se tvoří dlouhá složená německá slova. Před divadlem na nás čekaly různé pohádkové bytosti, které jsme měli za úkol pojmenovat německy. U Ariónové kašny jsme plnili úkol týkající se zvířat a jejich vlastností a u secesní vily Primavesi jsme na základě popisu geometrických tvarů a jejich barev vytvářeli z jednotlivých dílků mozaiku. Na mnoha stanovištích byli naši žáci studenty za své vědomosti pochváleni. Pevně věřím, že toto dopoledne s netradiční dvouhodinovkou němčiny

bylo pro žáky nejen příjemné, ale i přínosné a spolu s nimi se těším na další společnou akci. Zlata Hlaváčová

Foto: archiv ZŠ

Recitační soutěž Dne 23. 4. 2015 se na Obecním úřadě ve Velkém Týnci uskutečnila recitační soutěž všech tříd Základní školy Milady Petřkové. I mně bylo velkou ctí na obecním úřadě zarecitovat. Všichni jsme se sešli asi v 16. hodin a v 17. hodin začala samotná soutěž, kde vystoupil i flétnový sbor, který dirigovala Mgr. Jana Machovská. První kategorie byla od první třídy až do páté a ta dru-

há od šesté třídy až po osmou třídu. Rodičů, babiček, dědečků… bylo tolik, že někteří museli i stát. Po skončení samotné soutěže se vyhlásili diváky zvolení vítězové z obou kategorii a pomalu jsme se rozešli domů. Soutěž měla velký úspěch a ráda bych se příští rok zase zúčastnila. Klára Drábková,7.A

do toho šli, mají můj obdiv, vypořádat se s trémou a oslovit na ulici cizího člověka (navíc v němčině), není vůbec jednoduché. Společně s ostatními školami jsme hlasovali pro název bulvárního časopisu, do kterého všichni průběžně vkládali své příspěvky psané v angličtině nebo němčině. A tak se např. můžete dozvědět, co se přihodilo ve Velkém Týnci Bradu Pittovi nebo Mr. Beanovi. V angličtině pak vymýšleli detektivní příběhy a učili se v programu Bitstrips vytvářet animované komiksy. O České republice a Velkém Týnci natočili dokumentární film. Součástí Filmstudia byl také tzv. filmový klub, ve kterém jsme sledovali filmy v původním znění - tedy v angličtině nebo němčině. V rámci mezipředmětových vztahů občanské výchovy jsme shlédli film "Wir Kinder vom Bahnhof ZOO", který se zabývá drogovou problematikou. Jelikož jsme se zabývali tématem denního programu, vymýšleli jsme pak denní program Christia-

ny F. v době, kdy ještě nepropadla drogám a porovnávali ho s činnostmi během dne, kdy již byla drogově závislá. Také nás zajímal její osud, proto jsme společně s ostatními partnery vyhledávali na internetu informace o jejím dalším osudu a o tomto filmu jsme natočili reportáž. V rámci dějepisu žáci sledovali filmy Vyšší princip, Tmavomodrý svět, v původním znění pak muzikál Vlasy a válečný film Furry. Nejtěžším úkolem bylo vytvořit dabing k videím, které natočili naši partneři. V měsíci červnu nás čeká celkové hodnocení projektu, ze všech filmů partnerských škol hlasováním vybrat ten nejlepší a vytvořit v online podobě bulvární časopis s názvem TIC TAC. S tímto projektem zaměřeným na vzájemnou spolupráci a rozvoj mluvení a psaní v cizím jazyce se pokusíme získat Certifikát kvality, který je přidělován odbornou porotou v Praze. Držte nám palce! Zlata Hlaváčová

14


TÝNECKÉ LISTY

Vyšly první dva svazky hudební publicistiky Jiřího Černého přišel na nápad knižně vydat vaše články? To vymyslel Luboš Houdek, ekonomická i dramaturgická hlava vydavatelství Galén. Tam vyšly i tři moje předchozí knížky. Chystá se celkem pět dílů.

Jiří Černý…na bílém 1, 2. Hudební publicistika 1956-1969, 1970-1979.Praha, Galén 2014 a 2015, 392 + 624 stran.

Hudební publicista Jiří Černý (1936) patří dlouhodobě mezi naše nejrespektovanější hudební publicisty. Několik generací posluchačů popu-ární hudby vyrostlo na jím připravovaných rozhlasových pořadech, na článcích tištěných mj. v Mladém světě, Hudbě pro radost či v Melodii či na Antidiskotéce J. Č., se kterou putoval po celé republice. Zdravotnické nakladatelství Galén, které se v jedné ediční linii věnuje i vydávání knih o hudbě, připravilo první dva svazky jeho hudební publicistiky nazvané Jiří Černý… na bílém. Pane Černý, začněme od konce: kolik dílů vaší hudební publicistiky se celkem chystá? A kdo vůbec

Když pročítám první stránky prvního svazku, vracíme se v nich do druhé poloviny 50. let minulého století. Psal jste ihned o populární hudbě? Kde se vám tenkrát podařilo tisknout vaše příspěvky? Nejdřív jsem drobně psal o koncertech vážné hudby a operách. S populární hudbou jsem začal teprve v Mladém světě v roce 1961, vlastně na popud redakce. S nastupujícími šedesátkami se čím dál více zaměřujete na hudební problematiku. Mám pocit, že právě v této době se v oblasti taneční hudby hodně událo… Dnešnímu čtenáři musí znít neuvěřitelně, že bigbít byl dlouho vnímán jako neakceptovatelný hudební proud přinášející spíše společenské prohřešky než obohacení hudební scény… Dnešní čtenář, který si dá tu práci a zabrousí do vývoje kulturní politiky KSČ, zjistí, že tahle strana měla už potíže se swingem a jazzem vůbec. Prostě s čímkoli, co přišlo z Ameriky. A když si KSČ na novou hudbu zvykla, začala pronásledovat zase jinou novou hudbu. Odnášeli to rockeři Miki Volek, Pavel Sedláček (ten byl dokonce zavřený), Petr Kaplan a řada bibgbítových skupin. Jak široká byla tehdy hudebněpublicistická platforma? Nakolik

jste byl v tomto období při svém psaní limitován, ať už zažitými názorovými stereotypy či přímo cenzurou? V průběhu šedesátých let se o moderní populární hudbě psalo dost, zejména pod vlivem Semaforu, Rokoka a jiných divadel malých forem. Polemizovali mezi sebou staří swingaři a mladí rockeři, ale o cenzuře se už mluvit nedalo. Přituhlo až někdy v roce 1969. To je ostatně zřejmé z prvního dílu mé knihy Jiří Černý… na bílém. Součástí prvního svazku je i kniha Zpěváci bez konzervatoře, kterou jste v té době vydal. Co bylo jejím tehdejším posláním? Které další knihy jste stačil v tomto období vydat? Zpěváci bez konzervatoře se pokoušeli zachytit anebo i obhájit zásadní proměny v české populární hudbě. V dalších knížkách, jejichž spoluautorkou byla má první žena Miroslava FilipováČerná (Poplach kolem Beatles, Hvězdy světových mikrofonů), jsem psal o proměnách této hudby ve světě, zejména v Americe a v Anglii. V letech 1964 až 1969 jste pro rozhlas připravoval domácí i zahraniční hudební hitparádu. Co bylo jejím posláním? V čem byla pro posluchače důležitá? Jaký měla mezi nimi ohlas? Prvotním posláním Houpačky bylo, aby si lidé kupovali přijímače s velmi krátkými vlnami. O to šlo Československému rozhlasu a myslím, že jen proto Houpačku spustil. Mně šlo o to splnit přání šéfredaktora Mladého světa Josefa Hollera vytvořit jakousi první naši hitparádu. Přitom jsem usi-

loval o rozšíření informovanosti tuzemského publika o nových žánrech populární hudby, otevření okna na Západ a prolomení diktátu oficiálních vydavatelských firem. Hrát v nejposlouchanějším pořadu podomácku nahrané snímky amatérů, to byla kulturně politická revoluce. Když se podíváte na tuto dekádu a váš pohled na tehdejší hudební dění s odstupem čtyřiceti pěti let, co jste odhadl dobře a v čem jste se mýlil? Především jsem se nikdy nesnažil odhadovat vývoj a nedělám to dodnes. To nechávám hudebním sociologům. Prostě jsem pouštěl, co se mně osobně líbilo a připadalo mi původní a objevné. Musel jsem dělat ústupky rozhlasu i posluchačům, ale snad jsem coby pouhý externí spolupracovník toho prosadil dost: Karla Kryla, Petra Nováka, sourozence Ulrychovy, Palečka s Janíkem, skupinu Prúdy. Nepovedlo se mi to s Vladimírem Mertou, s černošskými interprety, progresivisty typu Doors, Cream aj. Druhý svazek je věnován vaší publicistice v 70. letech. Co všechno se v tomto období změnilo – jak v hudbě, tak v psaní o ní? Na to se nedá stručně odpovědět. Ono se totiž změnilo takřka doslova všechno: zvuk, text, pěvecký projev, nástrojové obsazení, publikum, nahrávání, koncertování, způsob rozhlasové a televizní prezentace. Kdy mohou čtenáři očekávat třetí svazek? Někdy na přelomu let 2015-2016. Ptal se Petr Hanuška

ZPRÁVIČKY Z NAŠÍ ŠKOLIČKY Máte rádi pohádky? Tak to jste mohli navštívit oddělení Vrabčáků v Mateřské škole ve Velkém Týnci dne 4. května, pár dní před druhou květnovou nedělí, kdy se slaví krásný svátek - Den matek. A co jste si mohli s námi zažít? Společné slavnostní odpoledne, kdy děti zahrály pohádku Zvířátka a loupežníci. V ní se každé z dětí představilo v nějaké roli na scéně s bohatými kulisami. Když pohádka šťastně dopadla, mohli jste si vyslechnout pásmo písniček a básniček. Těmi děti popřály svým nejmilejším a obdarovaly je vlastnoručně vyrobenými dárečky. Maminky je odměnily nejen sladkou pusou, ale i sladkými dobro-

Dopravní hřiště Mobilní dopravní hřiště bylo pro deštivé počasí umístěno v prostorách tělocvičny ZŠ, a protože nás bylo hodně, přicházely děti na dopravní hřiště po třídách. „Budeme jezdit v autíčkách“, těšily se děti a bylo tomu opravdu tak. Najednou se z dětí stali účastníci dopravního provozu. Zkušení lektoři si děti rozdělili do 3 skupin - na chodce, řidiče a policisty. Malí účastníci provozu se střídali na hřišti a snažili se dodržovat

tami na společné hostině. A maminky chválily a chválily,... Věra Zvolská, učitelka

Slet čarodějnic 30. duben patří čarodějnicím. I v naší školce se uskutečnil v průběhu týdne slet čarodějnic. Vystřídala se všechna oddělení, bohužel ne všem přálo počasí. Malé i velké čarodějnice a čarodějové přišli v úžasných maskách. Bylo pro ně připraveno několik čarodějnických stanovišť, např. průlez pavučinou, slepárna, slalom na koštěti, hledání a počítání pavouků, házení „dětí“ do pece, vaření lektvaru... Po úspěšném splnění úkolů si absolventi zaletěli pro čarodějnické osvědčení. Jako každé správné čarodějnické řádění, i to naše bylo zakončeno ohněm, na kterém se opékaly špekáčky a jiné

dobrůtky. Velký dík patří všem učitelkám za kreativní nápady a bezva rekvizity. Věra Večeřová, učitelka

Foto: 3x archiv MŠ

pravidla. Jezdili na čtyřkolkách, motokárách a autíčkách, část dětí přecházela po přechodech a některé provoz řídily jako policisté. Občas nějaký nepozorný „řidič“ porušil pravidla nebo chodec přešel přes červenou. V těchto případech se udělovaly pokuty. Hra na dopravním hřišti děti velmi bavila a jen nerady se loučily a odcházely do školky. Dagmar Blatná, učitelka

Články, dopisy, úvahy, komentáře 15

TÝNECKÉ LISTY

SKAUTSKÉ OKÉNKO Jarní Obnova Staré Vody Pokud jste o Staré Vodě ještě neslyšeli, vězte, že jde o bývalou obec ve vojenském výcvikovém újezdu Libavá. Zánik obce je spjat s odsunem německých obyvatel po skončení 2. světové války a stejný osud potkal i další obce v tomto regionu. Stará Voda byla výjimečná dominantním poutním kostelem svaté Anny a svatého Jakuba Většího, který byl vystavěn v letech 1681 – 1686 podle plánů císařského architekta Giovanniho Pietra Tencally. Rozsáhlý barokní kostel o dvou věžích měl pět zvonů, dvůr a kryté ambity s křížovou cestou. V druhé polovině minulého století se na jeho devastaci podepsala československá a po-

zději také ruská vojska. Jako jediná stavba z celé obce však zůstal stát. Od roku 1995 jezdíme společně se skauty z dalších oddílů, vždy dvakrát ročně, upravovat okolí kostela a celý přilehlý areál Staré Vody. Posledních jedenáct let si tuto akci nenechali ujít ani skauti z Kanady. Jejich odhodlání absolvovat let přes oceán, aby mohli přidat ruku k dílu na Staré Vodě, je obdivuhodné. Nutno dodat, že jejich účast je velkou zásluhou Lubomíra Vaňáka - Estera, vedoucího oddílu z Dubu nad Moravou, který přátelské kontakty přes oceán inicioval a stále udržuje. Na letošní jarní části Obnovy Staré Vody, která probíhala od 23. do 24. 5., kanadští skauti chyběli. Avšak stále ještě mohu využít podzimního termínu. Kdo však opět dorazil, byl Wieszek Janicky a skautští bratři, harceři, z Polska. Nejsilnější sestava skautů byla z Dubu nad Moravou a z Doloplaz. Celkem se nás sešlo šest desítek a mezi hlavní práce patřilo sečení trávy, čištění hřbitova a okolí Královské studánky, zasypávání děr na příjezdové cestě, oprava mostku na pěšince k rybníku a zalévání nově vysazených lip, kterých je v celém areálu asi osmdesát. Část kluků pomáhala panu Jindřichu Machalovi navážet materiál na opravu kapličky v místě bývalých Vojnovic. Přestože zamračené počasí nebylo příliš vlídné, práce se opět udělalo hodně. Můžete se o tom přesvědčit například při letní Anenské pouti 25. července.

Foto: Andromeda Jiří Dvořák

Skauti společně bojují proti leukémii

Svojsíkův závod Svojsíkův závod je skautská akce, která se pořádá každý druhý rok. Je to akce pro skauty a skautky. Na Svojsíkově závodě byly povinné a dobrovolné úkoly, které se v nejrychlejším čase musely plnit. Úkoly od pohledu vypadaly jednoduše, ale byl to tvrdý oříšek, a to nejen pro nás. Tentokrát se Svojsíkův závod konal v Dubu nad Moravou dne 18. 4. 2015. Sraz byl před budovou vlakového nádraží v 7:45 hodin a odjez domluvenými skautskými autobusy byl v 8:00 hodin. Na Svojsíkův závod jelo mnoho zástupců z mnoha okolních skautských oddílů. Od nás Poutníků jeli čtyři zástupci. Když jsme přijeli do Dubu, šli jsme se přihlásit. Ve startovací obálce byla mapa a papír na vyplňování bodů za disciplíny. Po registraci všech účastníků nás uvítali a vysvětlili vše potřebné k závodu. Byli jsme rozdělení na skupiny A, B, C a D. Každá skupina jela na jinou světovou stranu. My jsme byli skupina C. Šli jsme na startovací pozici C a čekali cca 5 minut. Po 5 minutách nám konečně řekli, ať jdeme ke startovací čáře. Všichni vyběhli, jen my jsme si šetřili síly. Řídili jsme se podle mapy. Mapa nám ukázala, že nejbližší disciplína je „rozdělávání ohně“ a bohužel je povinná. Přiběhli jsme k pánům, kteří nám vysvětlili podstatu disciplíny. Na rozdělání ohně jsme mohli použít křesadlo za 36 bodů, sirky za 24 bodů nebo zapalovač za 12 bodů. Nejdřív jsme zkoušeli křesadlo, ale nešlo nám to. Tak jsme šli po druhé variantě. To se nám podařilo, ale na stanovišti jsme strávili půl hodiny, protože oheň nebyl dost vysoký, aby přepálil provázek. Další disciplínou bylo „sekání dřeva“, ale povinné to nebylo. Zkusili jsme to, ale byla to zbytečná ztráta času, protože se to v časovém limitu nedalo

Foto: Andromeda Společně proti leukémii je humanitární akce Junáka a Nadace pro transplantace kostní dřeně. Jejím cílem je pomoci lidem postiženým leukémií a dalšími nemocemi krvetvorby. Sbírka má dvě formy - celostátní benzínkovou sbírku a alternativní projekty sbírek. Hlavní sbírka probíhá na čerpacích stanicích po celé České republice. Skauti a skautky tam přijíždějícím autům umývají okna a řidičům podávají informace o činnosti nadace a možnostech pomoci. Ti jim za to mohou do zapečetěné kasičky vhodit dobrovolný finanční příspěvek. Výtěžek putuje na podporu Českého národního registru dárců kostní dřeně. Benzínkovou sbírku organizují skauti letos už po osmnácté. Za tu dobu nadaci přispěli 8 264 785 Kč. Přestože se letos hlavní sbírka uskuteční až v září, olomoučtí skauti zůstali u původního

termínu a na benzínových pumpách jste je mohli potkat od 29. do 31. května. Za svou dobročinnost a vytrvalost při realizaci tohoto projektu obdržel Junák nominaci na cenu Gratias Tibi 2015. Cílem tohoto ocenění je vyzdvihnout občanskou aktivitu, občanský postoj či počin mladých lidí pozitivně ovlivňující život v komunitě či celé společnosti. Na tuto cenu bylo letos celkem nominováno 233 projektu (naleznete je na webu www.gratias tibi.cz/cs/nominovane-projekty) a sbírka Společně proti leukémii postoupila do TOP 5 v kategorii realizátorů do 30 let. Iniciátorem a hlavním organizátorem ceny Gratias Tibi je společnost Člověk v tísni a její program Jeden svět na školách. Jiří Dvořák

Foto: Andromeda

stihnout. Poté nás čekaly „uzly“. Za úkol jsme měli udělat šest základních uzlů, bohužel nám neuznali dva uzly. Pokračovali jsme a čekal nás úkol „hvězdy“. Poznali jsme dvě souhvězdí. Utíkali jsme na další úkol „rafty“, ale bylo tam hodně lidí, a proto jsme si řekli, že je prozatím vynecháme a šli jsme na „nosítka“. Tam jsme měli vyrobit pomocí provázků, deky a klád nosítka a měli jsme jít krátkou dráhu. Po ukončení disciplíny jsme utíkali na dobrovolný úkol „prču“, kde jsme si měli nasadit potápěčské brýle, kruh, rukávky a ploutve a běžet. Po prče následovala „historie skautingu“ a dobrovolný úkol „Lanovka", ale v půlce cesty mezi těmito disciplínami na nás čekali kluci a vysvětlili nám, že musíme na člunu dojet na druhý břeh. Šli jsme na Lanovku a tu jsme ustály. Potom nás čekala „zdravověda“, kde jsme také obstáli a docela nás to bavilo. Měli jsme chvilku do konce, a proto jsme utíkali na rafty. Tam to bylo super, museli jsme dojet na ostrůvek uprostřed rybníka, kde byl na stromě lísteček s napsanou větou, kterou jsme si museli zapamatovat. Potom nám řekli, že máme chvilku do konce a ukázali nám nejbližší cestu ke klubovně. Dorazili jsme jako poslední. Poté jsme měli chvilku na oddych. Po zhruba hodince začínali „brány“. Brány byly pro jedince a za úkol jsme měli nasbírat co nejvíce bodů pro naši hlídku. Na bránách byly disciplíny jako například: morseovka, poznávačka rostlin a živočichů, hod oštěpem, hod sekerou, střelba lukem. Bodů jsme získali málo a skončili jsme na předposledním místě. Svojsíkův závod nás moc nebavil, takže na příští asi nepojedeme. Marie Mráčková

16

Rozhovor

TÝNECKÉ LISTY

Bylo škoda, že tak brzy odešel… Letošní rok v naší obci probíhá ve znamení vzpomínky na významného rodáka Jana Rudolfa Bečáka, od jehož narození uběhlo 15. dubna přesně sto let. Mj. autor velké monografie Haná odkaz země a lidu, svazek I. - Lidové umění či ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm v letech 1965 - 1972 - to jsou fakta, o kterých jsme se na našich stránkách již opakovaně zastavovali. Já se jednoho květnového dne zastavil přímo ve valašském městečku, abych navštívil jeho dceru Marii Žitníkovou a požádal ji o několik osobních vzpomínek na otce. Vyšplhal jsem do devátého patra jedné obytné budovy umístěné ve stráni nad městem a s krásným výhledem na Rožnov a položil první otázku… Maruško, tatínek se narodil v době 1. světové války, dospíval v době Masarykovy republiky. Jak na tato léta vzpomínal? Nakolik ho duch První republiky lidsky i profesně ovlivnil? Tatínek se narodil v roce 1915, takže 1. světovou válku si ještě moc nepamatoval. Své dětství, tedy dobu První republiky, prožíval ve statkářské rodině. Jeho otec Jaroslav Bečák byl ve Velkém Týnci dlouholetým starostou, předsedou Ústředí moravskoslezských obcí, měst a okresů. V roce 1925 byl zvolen do Národního shromáždění poslancem za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. V této funkci strávil dvě volební období, což pokrývalo léta 1925 až 1935. Celá rodina žila v duchu vlasteneckého nadšení Masarykovy republiky. Děti si však svého otce moc neužily. Mého tatínka s jeho dvěma sourozenci, starším bratrem Lubomírem a mladší sestrou Marií vychovávala hlavně jejich maminka. Byla to velmi pracovitá, obětavá, skromná, inteligentní žena, kterou tatínek po celý život velmi miloval. Prostředí rodiny i atmosféra vlastenectví podnítily jeho zájmem o národopis. Kdy se začal zabývat folklorem, resp. kdy se prvotní zájem přeměnil v trvalý odborný zájem? Již v době středoškolských studií se začal intenzivně zajímat o studium národopisu a tento zájem pak prohloubil v době vysokoškolského studia v Brně. Před složením 2. státní zkoušky byly vysoké školy násilně uzavřeny nacistickými okupanty. Otec nastoupil místo v Hanáckém národohospodářském sboru v Olomouci, kde se věnoval řešení kulturních památek v regionu. V roce 1940 byl gestapem zatčen za protistátní činnost vůči okupantům jeho bratr Lubomír a brzy na to i jeho otec. Bratr byl vězněn do roku 1943 a otec pak do konce války v Osvětimi a Buchenwaldě. Z těchto důvodů musel opustit své zaměstnání a pomáhat mamince hospodařit v zemědělství. Svá studia na vysoké škole v Brně dokončil až po válce, v říjnu 1945. Už jako středoškolák, ve svých sedmnácti letech, spolupracoval s Annou Žáčkovou a Vlasteneckým spolkem muzejním v Olomouci na kurzu obnovy hanáckých krojů ve Velkém Týnci. Rok nato zorganizoval výstavu místních národopisných památek a obnovených hanáckých krojů. Organizačně pomáhal při pořádání národopisných slavností. Spolupracoval úzce a dlouhodobě s Vlastivědným spolkem muzejním a s řadou městských a okresních muzeí. Několik let byl krajským jednatelem vědecké organizace Národopisné společnosti čes-

z původních šesti na šedesát jedna v roce 1971. V původní části muzea městečku bylo postaveno 32 objektů, ve Valašské dědině 42 objektů. Koncem roku 1963 evidovalo muzeum 3.123 sbírkových předmětů, v době odchodu tatínka to bylo 21.402 sbírkových předmětů. Inicioval i zrod moderních služeb. Odstartoval tradici Národopisného léta. Probouzel k životu zanikající lidová řemesla s podomáckou výrobou. Založil Valašský Slavín aj. Výrazně stoupla návštěvnost muzea a to z evidovaných 96.201 osob na 238.206 návštěvníků. A co jej motivovalo? Především láska k národopisu, opět možnost tvůrčí práce a jeho neobyčejná pracovitost. Jako nestraník to neměl lehké. Říkalo se o něm, že jeho diplomacie je obdivuhodná a odvážná, že dokáže vyřešit i ty nejsložitější problémy. A co mu pomáhalo? Tým nadšených spolupracovníků, zvláště pak prof. Karel Langer a Jožka Orság Vranecký.

Foto: rodinný archiv M. Žitníkové koslovanské v Praze pro oblast Hané. V roce 1941, ve svých dvaceti šesti letech, vydal vlastním nákladem monografii Haná. V roce 1949 byl ideovým a organizačním vedoucím výstavy Lidové umění na Hané, která byla uspořádána v Kroměříži na ploše 2200 m2 a byla hodnocena ministerstvem informací jako nejlepší výstava toho roku. Když to vše shrneme, tak národopis byl jeho trvalým, celoživotním zájmem a láskou již od studentských let. Jakým způsobem prováděl terénní i archivní výzkum? Se sběrem začal již jako student. Tehdy, jak vzpomínala moje stařenka, tatínkova maminka, o něm říkali „že je nějaký divný“. Prý prolézá hůry, tedy půdy, a sbírá staré odložené věci, které k ničemu nejsou. Tatínek měl rád lidi a nelenil mezi ně chodit. Pro každého měl dobré slovo. Lidé ho měli rádi a rádi s ním povídali. Nejcennější pro něj byly besedy s obyčejnými lidmi, kteří mu svými vzpomínkami pomáhali se sběrem cenných informací. Pro zajímavost si dovolím citovat slova jeho bývalého spolupracovníka Jožky Maléře, který ve svém článku Vzpomínky na ředitele píše: „Na Valašsku mohl být považován za cuzáka, a přece si ho zdejší lidé vážili jako svého. Čím si je získal? Především čistým charakterem. Choval téměř nábožnou úctu k mozolům a vráskám, denní styk s letitými pamětníky pokládal za nejpotřebnější vlastnost etnografa a muzejního pracovníka. Byl neuvěřitelně pracovitý, skoro bych řekl, že hazardoval se svým zdravím…“ Monografii Haná – odkaz země a lidu, svazek I. – Lidové umění vydal, jak jsi připomněla, velmi mladý! Jak dlouho na ní pracoval? Jaké představy měl o dalších dílech? Jak sám píše v úvodu své knihy: „Odhalit tvář minulosti rodného kraje a svérázný život hanáckého lidu jest mou dávnou touhou. Po delší době příprav dospěl jsem na podzim v roce 1939 k údobí uskutečnění tohoto úkolu.“ Knihu vydal vlastním nákladem v březnu 1941. Bylo nutno přinést nejen nadšení, ale i obětavost. Dnes si to již málokdo uvědomí, že vydání Hané, v podtitulu odkaz země a lidu, bylo v době okupa-

ce také odvážným vlasteneckým činem. A nebyl na to sám. Dokázal svým nadšením získat řadu spolupracovníků, kteří nejen svou vlastní prací, ale i svou vzácnou radou a ochotou mu pomohli uskutečnit jeho snahy. Plánoval vydání dalšího dílu, který měl být věnován duchovní kultuře hanáckého lidu. K tomu již bohužel nedošlo. Co se změnilo v jeho životě s nástupem komunistů k moci – v osobním životě, na profesní dráze? V letech 1950 až 1959 byl tajemníkem Svazu čs. výtvarných umělců, v krajském středisku Olomouc, a později i krajským zmocněncem Českého fondu výtvarných umění, a to pro kraj Olomouc. V tuto dobu získal mnoho zajímavých přátel z okruhu výtvarných umělců. Ráda vzpomínám na návštěvy pana prof. Karla Svolinského, Bohumíra Dvorského, přerovského malíře Vlastimila Kozáka a jiných významných a zajímavých lidí. Jako nespolehlivý byl od ledna 1959 na doporučení stranické prověrkové komise propuštěn a následně zaměstnán jako dělník ve výrobě v Severomoravských cukrovarech v Holici a Brodku. Tato poměrně náhlá změna se podepsala také na jeho zdraví. V tu dobu ho trápila také starost o rodinu, která na tom nebyla finančně dobře. Nikdy nezapomenu na maminku, která o Vánocích plakala nad dárkem od svých rodičů: byl to balík, ve kterém bylo živobytí - cukr, mouka, sádlo aj. základní potraviny… V roce 1964 se ocitl v rožnovském Valašském muzeu v přírodě. V jakém stavu se tehdy nacházelo? Co motivovalo tátu k jeho přeměně? Bylo pro něj velkým štěstím, že jej tam po strastiplných pěti letech v cukrovarech přijali jako etnografa. I když to nebylo lehké, byl odloučen od rodiny, domů jezdil jen jednou za čtrnáct dní, vzácně se podařilo za týden. Cesta vlakem do Olomouce, tenkrát často s trojím přesedáním a pak autobusem do Velkého Týnce trvala i půl dne. Doma se na něj těšily manželka, dvě dcery a maminka. Mohl však znovu pracovat pro milovaný národopis, i když to nebyla jeho Haná, ale Valašsko. Po roce úspěšné práce byl jmenován do funkce ředitele muzea. Za jeho působení se zvýšil počet zaměstnanců

V jeho životopisu je uvedeno, že v letech 1972 až 1976 pracoval v olomouckém muzeu. Proč odešel z Rožnova pod Radhoštěm? Co se mu podařilo připravit v Olomouci, resp. v olomouckém okolí? Tatínek ve svých poznámkách píše, že rozhodnutí odejít z tak významného muzejního pracoviště, jako je Rožnov pod Radhoštěm, pro něj nebylo lehké. Pro své rozhodnutí měl však závažné důvody. V roce 1970 zemřela ve svých 44 letech jeho manželka, moje maminka. Já i má sestra jsme se v roce 1971 vdaly a v domě ve velkém Týnci zůstala jen jeho nemocná osmdesátiletá maminka. Vrátil se domů, aby ji doopatroval, a pak také, jak píše, aby splnil dluh rodnému kraji. V květnu 1972 nastoupil jako vedoucí národopisného oddělení ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. I zde odvedl spoustu dobré práce, která vrcholila celohanáckou expozicí pořádanou v Litovli a nazvanou Klenotnice lidové kultury Hané, kterou vytvořil ve spolupráci s ing. Arch. Annou Volejníkovou a Růženou Hrbkovou. Pomáhal i při založení skanzenu v Příkazích. Odskočme nyní od jeho profesních zájmů k jeho obyčejnému lidskému životu. Jaký to byl člověk, táta – viděno očima jeho dcery? Jako děti jsme si ho se sestrou moc neužily. Byl pořád v práci, a protože nebyly ani volné soboty, zůstávala pro rodinu pouze neděle a to byla práce na zahradě a kolem domu. Když odešel do Rožnova, bylo mi čtrnáct let, a to jsme ho viděly se sestrou jen málo. Já jsem měla to štěstí, že jsem jako studentka mohla pracovat o prázdninách v Rožnově pod Radhoštěm. Provázela jsem návštěvníky skanzenu. Po maturitě jsem odešla do Rožnova za tatínkem. Byla jsem tu s ním necelé tři roky a až tady jsem pochopila to, co jsem mu jako dítě měla za zlé - jeho zaujetí pro národopis, pracovní nadšení, které šlo na úkor soukromého života. Obdivovala jsem, co dokázal, a byla hrdá na to, jak ho spolupracovníci mají rádi, jak si ho váží a jak po jeho odchodu na něho vzpomínají. Velmi mne dojalo, když jsem byla nedávno s rožnovským muzejním spolkem v Příkazích a náš téměř devadesátiletý průvodce pan Vaca vzpomněl na tatínka se slzami v očích a se slovy: „Bylo škoda, že tak brzo odešel ….“ Ptal se Petr Hanuška


TÝNECKÉ LISTY

RYCHLEBSKÉ POVÍDKY Tery

Dobrý den. Jmenuji se Tery. Teryn. Terynek. Vždy podle nálady u nás doma. Původně jsem se jmenoval Tereza. Já, kocour! Umíte to pochopit? Má rodina si mě pořídila jen, co mě máma odstavila. A to bylo hned, Terezko sem a Terezko tam, ale že mám koule a jsem kocour, na to přišli až…no hlavně že vůbec, že jo? No a tak teda Tereza a náhle z ní byl Teryn. To jsem prosím já.

Narodil jsem se sice ve Štěpánově, ale už sedm let jsem žerotínský. Bydlím na šestce, hned vedle Vránů, co mají ten nejkrásnější grunt. A teď, co mě baví. Mě nejvíc baví výšky. Ale, a za to se stydím, mám strach se z nich vracet. Začalo to už za mého mládí. Měl jsem fousky ještě hodně krátké, když mě zlákala vzrostlá borovice na zahradě. Nahoru jsem vylezl snadno, mé drápky mě udivovaly, jak lehce pronikají do kůry stromu, ale potom dolů už jsem jim nevěřil. Moje rodina musela přistavit vysoký žebřík a i tak jsem se třepal jako osika, než mě, zoufale mňoukajícího, sundali dolů. Byl podzim a já slavil tři měsíce života. Zopakoval jsem si své lezecké dovednosti ještě tentýž rok na vánoce. To bylo pozdvižení! Odešel jsem, jako ostatně každý jiný den, na běžnou blízkou pochůzku, prohnat poslední listy stromů, zkontrolovat slepice u sousedů, jestli nesou, jak mají, počíhat tréninkově u opuštěných myších děr, zkrátka pochůzka stejná jako jindy. Byl právě Boží hod. Bylo odpoledne, když jsem jen tak, z kočičího rozmaru, vylezl na svůj vrchol. Žádná lana, žádné mačky, jen své drápky. Tím vrcholem byla střecha kovárny. Vůbec netuším, co mě to popadlo. Seděl jsem přímo na jejím hřbetu. Drápy nedrápy, eternit klouzal, nebylo čeho se přidržet. Dodnes nechápu, jak jsem se tam dostal. Viděl jsem, jak se se smrákáním začala moje rodina po mně shánět. Všichni volali, pískali, ale já se svým slabým mňoukavým hláskem zesilující mrazivý vítr nepřemňoukal. A je nenapadlo, to už

byla tma, zvednout kužely světla baterek nahoru. Mrzlo. Čas utíkal a počasí se rychle zhoršovalo. Paní z rodiny vycházela stále v pravidelných intervalech do zahrady. Volala mě a já mňoukal doopravdy o život. Neslyšela. Až pak! Už bylo hodinu před půlnocí, vítr se na chvíli utišil a ona mě konečně uslyšela. Svit baterky našel, malou kuličku na hřbetě vysokánské střechy. Ale co teď? Rozumíte, světlo, ani volání mě dolů nedostalo. A já se bál. Já se tak bál! Moje rodina mě má ráda asi hodně. Usuzuji tak z toho, že zavolala hasiče. Jako kdyby u nás hořelo! Do vsi přijelo veliké červené, žlutě blikající hasičské auto. Z něj vyskákala skupina statných hasičů. Měli dlouhatánský žebřík, háky, lana, mohutné svítilny, plné ruce. Ale i oni měli záchranářské potíže. Dlouhý žebřík byl krátký, nalákat mě, abych sklouzl po střeše dolu do pytle, nešlo ani náhodou. Pak přinesla paní z mé rodiny můj košík a v něm bylo cosi velmi voňavého a to odlákalo na chvilku můj strach. Když se Boží hod potkal se Štěpánem, byl jsem už opět doma ve svém vyhřátém pelíšku. Vzrušující Vánoce. Vesnicí šel hlas, že u nás hořelo. Jsem spořádaný kocour. Veliký chlupatý kocour. Jsem řádně očkovaný, ač nerad i kastrovaný, a z nemocných, zanedbaných koček, co chodí někdy k nám do zahrady a na dvůr, jsem nervózní. Jednou do našeho dvora přišel takový zrzavec, trošku jako já, řekl si o jídlo a teplo a o trošku lásky a hned vše od mé rodiny dostal. Začali mu říkat Kleo, Kleofášku. Taky jej hned poslali na léčení, byl jakýsi nemocný. Prý kočičí leukémie. Byla s ním docela sranda. Vděčný kamarád. Za dva roky nám umřel na tu blbou kočičí nemoc, kterou si přinesl už k nám. Od té doby sleduju všechny kočky kolem. A musím říct, že hodně je jich nemocných, zanedbaných až hrůza. Je mi jich líto, že nemají takovou rodinu jako já. A jako Barča myšilovka. To je kočka. Bydlí se mnou u mé rodiny. Nahradila Kleofáška. Takové třeštidlo, jako by ji puberta stále nepřešla. Trošku žárlím, protože na myši je lepší než já. Ale proč vám to všechno vyprávím! No protože, já vůl, jsem si po letech opět vzpomněl na své „lezecké“ umění. To víte, začátek března, jaro na spadnutí a tak to na mě přišlo. Nevím, na co jsem myslel, když jsem na tu cizí půdu lezl, ale už jsem nedokázal slézt. Co chcete po starším mlsném kocourovi, že jo? No jo, ale já na té cizí voňavé půdě zkysl celý týden. Má rodina zatím vyváděla. Já to sice neviděl, byl jsem na té půdě, že jo, ale uměl jsem si ten povyk docela představit. Zase mě hledala s baterkami, volala, hvízdala, vše bez odezvy. Rodina si nejdřív tipla mou toulačku. Tu jsem už párkrát absolvoval. Ale dva, tři dny, víc ne! Potom začali v rodině

špekulovat, že mě přejelo auto. Prý projeli všechny cesty naokolo, jak potom vyprávěli. Pak někoho napadlo, že jsem někde uvízl a nemůžu ven. Trefa! Ale zatím to byly jen dohady. Když už se všem zdálo, že je po mně amen, z čiré lásky ke mně napsali letáky. Na nich jsem byl vyfocený v celé své kočičí kráse, a že jsem se prý ztratil. Leták dali do obchodu, na autobusovou zastávku, pár jich roznesli po okolí. A zabraly. Ty letáky. K mé rodině přišla paní Bajerová, a prý u nich na půdě mňouká nějaká kočka, která k sobě nechce nikoho pustit. Tak bodejť! Odmala mi vštěpovali, že s cizíma se nemám bavit. A paní Bajerová, když mě poznala na fotce z letáku, tak teda jde mě nahlásit. Rodina si mě vyzvedla a bylo na ní vidět, že jsou všichni rádi. Už málem za mě zapalovali svíčku. Jsem hrdý kocour, jako každý chlap ješitný a svou radost jsem najevo moc nedával, ale věřte, byl jsem taky rád. Pěkně jsem se doma nažral, zvedl ocas do háčku a šel

zase na toulačku. Jaro je u nás v rozpuku. Jo a za tu záchranu, tak za tu děkuju. Jenže, já si myslel, že mým šťastným návratem domů mé útrapy skončí. Neskončily. Mám teď takové peklíčko na světě. Lidé, kteří si mě z fotky zapamatovali, od té chvíle stále mé rodině pomáhají. Jakmile se vydám na špacír někam kolem domu, na úplně nevinnou procházku, už mě nějaký dobrodinec čapne a přinese na parapet okna k nám domů. Kde kdo má radost, že pomohl najít ztraceného kocoura. Jsem štvancem. Nikam nemůžu. Dobře mi tak. Leda bych si udělal zase pěkný výlet na nějakou střechu. Třeba kovárny. Počkám do Vánoc. Jiří Wilson Němec Uveřejněno s laskavým svolením autora z knihy Rychlebské povídky. Zájemci o přečtení knížky (knížek) si o ně můžou požádat na emailu: [email protected]

18

Tip na výlet

TÝNECKÉ LISTY

Prodlužte si cestu k moři

aneb od Vinnetoua až po nejlepší čevapčiči na světě Češi moře milují. A každý rok jich k němu vyrazí milióny. Nejvíce do Chorvatska. Je statisticky dokázáno, že mezi těmito vyrazivšími budou i čtenáři Týneckých listů. Nabízím vám několik osobně ověřených tipů, jak si dlouhou cestu ještě prodloužit, o moc neprodražit a poznat při tom spousty krásných míst.

Výlet za Vinnetouem Určitě ho znáte všichni, náčelníka kmene Apačů, rudého gantlemana, Vinnetoua. Všichni jste jistě v televizi viděli tu krásnou přírodu plnou bílých skal v pozadí, ostré meandry řeky Rio Pecos pod apačským pueblem nebo například místo Vinnetouova posledního výdechu. Návštěva těchto míst vám zabere zhruba dvě až tři hodiny času a na tachometru vašeho auta nepřibude ani čtyřicet kilometrů.

Poslední výstřel Od kaňonu se stejnou cestou, jakou jste přijeli, vydejte zpět na silnici. Pokud se cítíte na to, podniknout výjezd po ne moc kvalitní štěrkové cestě, po dešti plné výmolů, až nahoru k místu, kde filmový Vinnetou zemřel, odbočte při najetí na asfaltku doprava. Pokud chcete pokračovat k moři, vraťte se zpět na dálnici. Pro vás odvážnější mám dvě zprávy. První - bude to stát za to! Druhá - cestu podstupujete na své vlastní riziko, nic nepodceňte! Pokračujte dál na město Obrovac a později Zagreb. Na souřadnicích N 44° 13.070 E 015° 40.030 odbočte vlevo na Sveti Rok a pokračujte po úzké asfaltové silnici vzhůru k dálničnímu tunelu Sv. Rok, kterým jste projížděli cestou do Chorvatska. Při průjezdu nad ústím tunelu se budete loučit s asfaltovým povrchem silnice a stoupat stále výše do Velebitů.

Kaňon řeky Zrmanje alias Rio Pecos Kaňon řeky Zrmanje Toto místo leží mimo asfaltovou silnici, ale vaše auto to jistojistě zvládne projet. My jsme jeho návštěvu absolvovali s fordem fusion a potkali jsme tam i octavii... Při cestě do Chorvatska budete muset dálnici A1 opustit na sjezdu Maslenica a dále se držet ve směru na město Obrovac. Po zhruba 6,5 kilometrech, na souřadnicích N 44° 13.690 E 015° 36.380 budete muset opustit asfaltovou silnici a po štěrkové cestě (svou kvalitou se blíží proslulé české dálnici) dojet až kam to půjde. Ideálně až sem: N 44° 13.357 E 015° 36.840. Před vámi..., ale to si vychutnáte sami.

Cestou k tunelu potkáte již zmiňované značky upozorňující na možná minová pole kolem vás. Za tunelem máte také poslední možnost, jak se pohodlně otočit a pokračovat zpět na cestu k moři. Těm z vás, kteří dočetli a dojeli až sem, se začnou otevírat krásná panoramata.

Mostar Z Imotski je to jen kousíček na hranice s Bosnou a Hercegovinou. A od nich do krásného historického města Mostar proslaveného především svým mramorovým mostem nad řekou Neretvou.

Až se dosyta vynadíváte na všechnu tu krásu kolem, stejnou cestou se musíte vrátit dolů. A až si užijete ten týden u moře, můžete s námi pokračovat a poznávat pěkná místa i cestou domů.

Jezera u města Imotski Městečko Imotski leží blízko hranic s Bosnou, asi 65 kilometrů od Omiše a Makarské. Turistickou zajímavostí jsou Červené a Modré jezero. Modré jezero leží v 200 metrů hlubokém trychtýři. Má oválný tvar, je 800 metrů dlouhé a 500 metrů široké. Hloubka vody kolísá od 20 do 90 metrů, podle síly podzemního přítoku. Jezero dokonce občas vysychá. K jezerní hladině lze serpentinovou cestou sestoupit a vykoupat se. Červené jezero patří k nejpodivuhodnějším krasovým jevům. Původně to bylo (stejně jako Modré jezero) podzemní jezero, které se zřícením stropů podzemních síní a chodeb stalo povrchovým. Jeho stěny se tyčí téměř kolmo 200 metrů nad hladinu. Červenou barvu způsobuje oxid železa. Obrovitý závrt je zhruba 500 metrů hluboký, průměr má 200 metrů a průměrná hloubka vody 300 metrů. K jezerní hladině nelze sestoupit.

Cesta může být po přívalových deštích dost rozbitá, ale materiálu, kterým byste mohli případné rygóly zprůjezdnit budete mít všude kolem sebe dostatek. Vhodným pomocníkem by vám mohla být malá lopatka... Cestou budete míjet několik zdánlivě opuštěných stavení, kostelů, kapliček a spousty pamětních desek na hrdiny nedávné války. Přestože už uplynula poměrně dlouhá doba, doporučuji držet se vyjetých a vyšlapaných cest, jinak byste mohli narazit na válečné pozůstatky v podobě zákazových značek označujících minová pole... Když se tohoto místa dosyta nakocháte, postavte se zády ke kaňonu a lehce zvedněte oči... Čeká vás cesta až tam nahoru.

Foto: 11x P. Peňaška

Starý most byl most z 16. století přes řeku Neretvu, který spojoval dvě části Mostaru. 9. listopadu 1993 byl úmyslně zničen. Díky úsilí o rekonstrukci byl za pomoci tureckých inženýrů znovu vystavěn. K novému otevření došlo 23. července 2004. V roce 2005 byl zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO.

V Sarajevu mají nejlepší čevapčiči na světě A když už jsme v Bosně, pokračujme dál do vnitrozemí, vždyť se tak blížíme k domovu... Krásnou přírodou v údolí řeky Neretvy se za tři čtyři hodiny jízdy dostanete do města, kde nám zabili Ferdinanda. Rychleji to opravdu nejde, rychlost je omezena většinou na sedmdesát kilometrů, málokdy na devadesát... V Sarajevu jsme strávili noc. Z nepřeberné nabídky hotelů jsme si nakonec přes server trivago.cz vybrali hotel Herc v těsné blízkosti centra města. Ubytování pro čtyři i se snídaní za krásných 2300,- Kč.

Centrum města plného mnoha kultur, spousty památek a krásných zákoutí, ale i památek na nedávnou válku v podobě např. rozbořených olympijských sportovišť jsme si prošli několikrát sem a tam. Bylo se na co dívat a bylo co cítit. Ta vůně nejlepšího čevapčiči na světě se nezapomíná.

Červené jezero

Pokud patříte k opravdovým fanouškům filmů o Vinnetouovi, můžete se zapsat do „vrcholové knihy” umístěné poblíž místa, kde Vinnetou zemřel. Naleznete ji v poštovní schránce upevněné na zdi na souřadnicích N 44° 15.824 E 015° 38.870

Ze Sarajeva je to pár hodin severně po nově se stavějící dálnici na hranice s Chorvatskem, kde si poté můžete vybrat, jestli se vrátíte na svou příjezdovou trasu nebo budete pokračovat dále na sever na hranice s Maďarskem a domů. Pokud se vydáte v našich stopách, přeji vám krásné zážitky. Na více fotografií z naší cesty se můžete podívat na http://pigal.rajce.idnes.cz Modré jezero

Pavel Peňaška

FOTOGALERIE

Sečení lúke objektivem Milana Stacha

Foto: M. Stacho

Foto: M. Stacho

Foto: M. Stacho

Foto: M. Stacho

Kácení májky Kácení májky letos proběhlo v brouččím, resp. hmyzím stylu. Národopisný soubor Týnečáci se proměnil v řadu nádherných pohádkových bytostí z knížky Ferdy Mravence. Za tónů známých písniček nejprve všichni přítomní oživovali Ferdu Mravence, poté čelili útoku chemického postřiku, díky Grynpískovi se zachránili a společně s nejsilnějšími broučky porazili májku. Organizátory nezastavila ani hodinová bouřka. Odměnou jim byla spokojenost mnoha dětí, a to malých i velkých. Petr Hanuška

Foto: archiv Týnečáků



Foto: M. Stacho

20

Rozhovor

TÝNECKÉ LISTY

Život bez psa si v podstatě nedokážu představit, říká zvěrolékař Vladimír Poledna

Někdy se stává, že člověk a jeho profese jednou jsou. Jak to myslím? No, pokud se řekne něčí jméno nebo příjmení, vyskočí okamžitě většině spoluobčanů jeho zaměstnání. Myslím, že je to dobře, protože jsou to stálice, jistoty, na které se člověk může v případě potřeby obrátit, kterým může většinou věřit. Máte ve střeše díru, jdete za konkrétním pokrývačem Pé, protože je dobrý a spolehlivý řemeslník. Potřebujete poradit s výsadbou a udržováním zahrady, naťukáte na svém mobilním číslo manželů Ká, protože znáte jejich práci v naší obci na každém kroku ad. Když potkáte pejskaře se svými svěřenci šlapající ulicí Ke Vsisku, je téměř jisté, že směřují k ordinaci zvěrolékaře MVDr. Vladimíra Poledny. Víte to vy, ví to i váš zvířecí svěřenec, protože je poněkud nervózní, co mu ten pan doktor bude zase provádět… Vladimíre, jak dlouho svou praxi vykonáváš? Bylo studium s tím spojené tvá osobní volba, nebo jsi převzal rodinný štafetový kolík? Velmi ošidná otázka. Já jsem se vlastně stal veterinárním lékařem omylem. Jako dnešním slovníkem řečeno hyperaktivní dítě jsem měl na vše spoustu názorů, které přiváděly ke vzteku či zoufalství jak rodiče, tak i učitele. Co si pamatuji, tak jsem chtěl být farářem, vojákem z povolání, hudebníkem, lesníkem z povolání atd. Jediné, co si pamatuji, je, že jsem nikdy nechtěl být učitelem a strojvůdcem. Nevím, proč mě tato zaměstnání neoslovila. Základní devítiletou školu jsem ukončil v roce 1968, prázdniny jsem trávil na brigádě při sklizni chmele na pásu.

Foto: P. Hanuška

A dodnes si přesně pamatuji, že nás 21. srpna z brigády poslali domů. A protože jsme šli kolem sovětských aut, tak jsme byli upozorněni, že bychom měli jít raději co nejrychleji domů. Přes střední školu (SVVŠ Jiřího z Poděbrad – 3 roky) jsem se dopracoval k plnoletosti a musel se rozhodnout, co dále. Dodnes si pamatuji, jak si mě po maturitě pozval otec „na kobe-reček“ a zeptal se mě, jak si předsta-vuji další život. Nebyl jsem totiž ani na střední škole žádný vzorný student. Výsledek rozhovoru pro mě znamenal, že jsem nastoupil na VŠV (vysoká ve-terinární škola). Otec mě, v návaznos-ti na mé dosavadní studijní výsledky, od toho zrazoval. Příjemně jsem ho překvapil, když jsem dosáhl na pro-spěchové stipendium. Školu jsem ab-solvoval v řádném termínu v roce 1977. A od té doby jsem veterinární lékař, který byl donucen v roce 1991 zásahem „shora“ z veterinární péče udělat obchodní profesi. V čem spatřuješ rozdíl mezi výkonem této praxe v předlistopadové a v polistopadové době? Předlistopadová veterinární praxe byla naprosto odlišná od té dnešní. Existovala jednotná zemědělská družstva či státní statky. Praxe byla rozdělena na tzv. velkou, která se týkala většinou skotu, a malou, jež se zaměřovala na psy, kočky a různé exotické zvířectvo. Praxi v okrese Olomouc vykonávala pouze tři pracoviště. Navíc působila Veterinární nemocnice v OlomouciChválkovicích, která se zabývala i operacemi velkých zvířat. Dnes existuje jen v Olomouci a jeho blízkém okolí zhruba osmnáct veterinárních ordi-

nací a klinik! Operace velkých zvířat zde neexistuje, přestože koňská klientela se rozrůstá. K rozdílu veterinární praxe před a po listopadu 1989 lze jen konstatovat, že perfektně fungující státní veterinární správa byla příkazem shora zlikvidována, stejně jako celá živočišná výroba a taktéž mnoho fungujících odvětví národního hospodářství. Za minulého režimu se totiž rostliny nepěstovaly a zvířata se nechovala, ale byla rostlinná a živočišná výroba. Nicméně faktem je, že tehdy nebyla kráva fialová, resp. alespoň děti si to na rozdíl od dnešní doby nemyslely. Je škoda, že většina zoologických zahrad ještě nepřišla na to, že by měla vzít do skupiny ohrožených druhů i krávu, ovce, slepice či další domácí zvířata. Říká se, že Češi jsou národem pejskařů. Rozšířím to - chovatelů různých domácích mazlíčků. Je to pravda, nebo uměle vytvořený mýtus? Ano, je to pravda, a děkuji Pánu Bohu či lépe řečeno Matce Přírodě za to, že se domácí mazlíčci stali domácími mazlíčky, protože jinak by hodně veterinárních lékařů skončilo na pracovním úřadě. Jsme dobrými opatrovníky, nebo se dopouštíme při péči o čtyřnohé kamarády nějakých zásadních chyb? Takto otázku nelze položit. Je pravdou, že podsouváme našim čtyřnohým kamarádům více lidských vlastností, než ve skutečnosti mají. Ale na druhé straně je třeba zdůraznit, že i oni mluví. Pouze je malé procento lidí, kteří jejich řeči rozumí. A občas mají velmi nevybíravý slovník, pokud to dokážete přeložit do lidské řeči. Nechápu, kde se to naučili… Laicky viděno a upřímně řečeno. Když ti přijde čtyřnohý pacient s nějakým zdravotním malérem a nemůže ti o svých potížích popovídat, z čeho při stanovení diagnózy vycházíš? Existují dva druhy problémů: jeden má pacient, druhý víceméně souvisí s jeho majitelem. Je nutno tyto dva problémy odlišit. Mnohdy je horší spolupráce s majitelem, jak z něho dostat, proč vůbec přišel, než se samotným pacientem. Je to otázka psychologického přístupu, většinou hlavně k majiteli. Řeším to jednoduše. Oznámím majiteli, že v ordinaci jsem šéfem já a on je zde proto, aby poslouchal mé příkazy a doporučení a odpovídal na to, nač se ho ptám. Většinou to vyjde, ale setkal jsem se i s majiteli zvířat, kteří si zdravotní problém nastudovali na internetu a „přesně vědí“, co jejich zvířeti je. Většinou se tito majitelé dají přesvědčit ke spolupráci, ale s některými jsem se musel rozloučit. Příklad: Jak je možné, že jejich kočku, se kterou dobrovolně přišli na kastraci, budu operovat, když v ordinaci nemám zapojen internet? Dále to nebudu rozvádět, pouze konstatuji, že kočku jsem neoperoval a majitelku jsem již neviděl. Co se týče určení diagnózy - jsou komplikované případy, kdy si nejsem v první chvíli jistý. V tom případě konzultuji problém s kolegy. Nevidím problém v tom, že vyslechnu i jiný názor. Nepovažuji to za snížení mé odbornosti, ale naopak za snahu udělat pro pacienta maximum. Nemusí to být jen v případě komplikovaného případu. Pocit marnosti snáším velice těžko, takže nezdary nesu velice špatně. Je důležité získat důvěru majitele, a teprve poté se mohu plně věnovat pacientovi. Všichni tři (majitel, pacient

i veterinární lékař) musí vytvořit pomyslný uzavřený kruh vzájemné důvěry, jinak je všechno špatně! A navíc, což se mi velmi osvědčilo, musíte pacientovi vysvětlit, že ten, kdo ho zlobí, nejsem já, ale ten, kdo ho drží. Je to trochu nadnesené, ale opravdu to působí. A majitel má potom dost času na to, aby si svého „rozmazleného mazlíčka“ zkulturnil, příp. aby se zamyslel sám nad sebou. Prozraď našim čtenářům, zda ty sám máš nějakého zvířecího svěřence? Jak dlouho? Jak se jmenuje? Jaký máte mezi sebou vztah? Jak vnímá to, že se mu jeho teritoriu potulují neznámí konkurenti? Na to je jednoduchá odpověď. Já a pes. Život bez psa si v podstatě nedokážu představit. Jsem možná trochu zvláštní, ale takovou oddanost, jakou dokáže dát pes člověku, nejde nahradit. Jistě tím naštvu majitele jiných domácích mazlíčků, ale podle mého názoru je pes skutečný přítel. Poslouchá, když jste naštvaní a když si stěžujete, nic nevykecá, nebonzuje manželce a dokáže vás přimět k tomu, abyste nemysleli na blbosti. Na tom je mimo jiné založena tzv. Canisterapie. Samozřejmě i další druhy domácích mazlíčků mají tyto vlastnosti, ale jsou daleko větší charaktery či osobnosti, a proto nikdy nedosáhnou tak „bezměrné oddanosti“ jako pes. Máš ještě svůj nesplněný zvěrolékařský sen? Vlastně ani ne. Operoval jsem džungarského křečka. Čistil jsem slonovi stoličku. Na vlastním krku jsem měl zavěšenou třímetrovou krajtu, protože to majitel považoval za zkušební test mé odbornosti. Odrodil jsem mnoho komplikovaných porodů. Byl jsem nakopnut od koní. Vytahoval jsem hříbě ze sklepa od majitele, který byl lidově řečeno „magor“. Provedl jsem císařský řez u krávy ve stáji. Zašíval jsem arabskému hřebci v cirkuse přední nohu, když měl jít za dvacet minut jako vedoucí šéfovat dalším šesti koním do arény. Šel jsem v zimě o půlnoci k naléhavému případu z Hrubé vody na Smilov po kolejích a poslouchal, kdy pojede vlak a kterým směrem, abych stačil zmizet z kolejí. Brodil jsem se závějemi k porodu ovcí - měl jsem jich na starost asi dva ticíce! Po kastraci selat se prasnice rozhodla, že si to se mnou vyřídí. Doufám, že tuto situaci již nikdy v životě nezažiji. Myslivci vědí, co dokáže poraněný divočák. Takže v podstatě již další „vzrůšo“ nepotřebuji. A co bys nám doporučil určitě udělat? Dnes je výběr veterinárního lékaře jen věcí majitele zvířete, proto nepodceňujte vaši osobní zodpovědnost za zdraví svého domácího mazlíčka. Dodatečný zápis o vakcinaci do očkovacího průkazu, pokud dojde k maléru, vám žádný veterinární lékař neudělá. Jde o jeho povolení k vykonávání profese a sankce v případě pochybení veterinárního lékaře jsou velmi „zajímavé“. A to jsem ještě nezmínil případnou psychickou újmu majitele a jeho rodinných příslušníků, což jsou dnes právnické žně. Pryč je doba, kdy za vakcinaci a zdravotní stav zvířete zodpovídala veterinární služba. Dnes je již tato zodpovědnost pouze na majiteli zvířete či domácího mazlíčka. Prosím, nezapomínejte na to. Ptal se Petr Hanuška


TÝNECKÉ LISTY

JARO NA VSI

aneb co se dělo na jaře u nás ve Vsi(sku) Ani poté, co jsme se vydařeným karnevalem definitivně rozloučili se zimou, jsme ve Vsisku nezaháleli a připravili jsme pro děti, ale nejen děti, další hezké společné akce.

Jarní procházka

Ze společných procházek se ve Vsisku pomaličku stává tradice, tak věříme, že po zimní procházce, na které mohly děti za spolupráce s místními myslivci naplnit zvířátkům krmelce dobrotami, a vydařené jarní procházce s úklidem okolí se k nám příště připojí i další.

Pálení čarodějnic

A veselo bylo ve Vsisku i poslední dubnový den, kdy se musely o svou další existenci bát všechny místní i přespolní, malé i velké čarodějnice. Letos poprvé jsme uspořádali ve Vsisku Pálení čarodějnic. Sešli jsme se nejprve u kapličky, kde měly děti přichystaný zábavný program plný soutěží a her a kde si ozdobily čarodějnici Morenku. Poté jsme se všichni vydali na divoký okružní let Vsiskem. Všem se podařilo v pořádku přistát u rybníka, kde už bylo připravené ohniště, občerstvení a další zábava. Děti si na památku vyráběly ze slámy a lýka malé čarodějničky, a když se setmělo, osvítila rybník trochu strašidelná světýlka. Den se nám opravdu podařil a veselo bylo dlouho do noci. Všichni jsme pak v pořádku odletěli domů a už teď se těšíme na setkání divokých čarodějnic a děsivých čarodějů zase příští rok.

Foto: P. Kolibová

Děti byly spokojené, že se jim všem vystoupení povedlo, a maminky dojaté a šťastné.

Foto: P. Kolibová

Foto: P. Kolibová

Na Květnou neděli 29. května jsme společně vyrazili na procházku po okolí, během které děti nezahálely a zapojily se do úklidu odpadků kolem polní cesty, koryta potoka Týnečky a v remízku. A to jsme se divili, kolik pytlů s papírem, plastem a ostatním odpadem museli tátové nakonec odnést. Děti vzaly úklid vskutku zodpovědně a ani počasí, které nebylo, pravda, ještě úplně jarní, je neodradilo. A po pořádně odvedené práci na děti čekala odměna v podobě opečeného špekáčku, teplého čaje a sladkosti. Procházka byla i přes nepřízeň počasí hezká a domů jsme odcházeli veselí.

Den matek

Foto: P. Kolibová

Již tradičně pak na jaře děti ze Vsiska spolu s jedinečnou paní Kopečkovou nacvičovaly vystoupení pro maminky. Poctivě se scházely po několik pátečních odpolední, pilovaly a znovu pilovaly společně to, co se naučily. Ve středu 6. května pak děti své vystoupení předvedly v Hostinci U Facků svým maminkám. A nejen jim! Básničky, písničky tanečky, hra na flétnu, kytaru a klavír potěšily nejen maminky, ale také babičky, tetičky, tatínky, dědečky, kamarády. No prostě, byl nás plný sál!

Tímto bych chtěla jménem všech maminek ještě jednou poděkovat paní Kopečkové, která se s dětmi každoročně na vystoupení ke Dni matek připravuje, za její ochotu, nadšení a úžasný přístup k našim dětem. Je totiž krásné se pak rozhlédnout po sále plném maminek, kterým básnička přednášená právě pro ně vykouzlí úsměv na tváři. Všem přeji krásné jaro! Těším se na setkání při dalších akcích u nás ve Vsi(sku). Petra Kolibová

Zapomenuté texty pro Tykadla Na jiném místě červnového čísla Týneckých listů si můžete přečíst rozhovor s týneckým zvěrolékařem Vladimírem Polednou. Kromě zvířat měl a má rád hudbu. Rád ji poslouchá, aktivně zvládá hru na klávesové nástroje. Když dospíval, stal se členem legendární týnecké skupiny Tykadla, která nedávno slavila návrat na pódium společenského domu. Pro ni svého času složil několik textů, které se dočkaly i zhudebnění. „…ale poněvadž jsem byl z místní hudební skupiny „odstraněn”, nebyly nikde produkovány.“ Přehrát vám je na našich stránkách nedokážeme, ale přečíst si je díky laskavému autorovu souhlasu můžete.

Tak tomu je od stvoření světa A jsou to přes již drahná léta Člověk se vůbec nezměnil Jen zbraně si zdokonalil. Proč tohle všechno bylo, kdo mně řekne proč? Bylo to všechno na nic, pro slepičí kvoč.

Společnost Co je to společnost? Nikdo vám nepoví. Co je to společnost, nikdo se nedoví, nikdo to neřekne, nikdo to neví, každý jen mlčí a tak se mně to jeví.

Proč člověk nemyslí, proč je jak zvíře? Proč jen se nebrání? To je k nevíře.

Společnost je různá, chudí a bohatí, celkově je různá, jen když nám teče do gatí, a když ne, tak ól rajt, všichni jsou spokojeni, je to věru hrozné, je z toho na zvracení. (4. 2. 1970) Boj Si vis pacem, para bellum Pro lidstvo válka byla zrozená Být vojákem je činnost vážená Nikdo nikoho nemá rád, neexistuje kamarád

Století za stoletím utíkala Na světě mnohé se změnilo Však válka věky přetrvá Boj člověk vždy rád prožívá A sláva války trvá dál a dál Člověk člověka by se pořád bál Stále drží se armády Vůdcové konaj porady

kteří jen střílet mají na práci. Vraždí se navzájem, padají na zem, jen smrt tu bude vítězem. Smrt je naše známá, koluje o ní fáma, že nikdy nechřestí okovem. Je to velký pojem a dělá velký dojem, člověk se s ní seznámí olovem. Smrt zná jen vítězství, vůbec ne dezerci Lidé jsou pro Ni pouhými herci. (23. 2. 1970) Bylas krásná Bylas krásná, jak holky mají být, nevědělas, co vlastně chceš. Chtělas všechno, víc než jsi mohla dát, chtělas i babylonskou věž.

Buď zdráva, tak ti říkám, když tě potkám, tak se měj. Buď zdráva, promiň, že ti tykám, ruku, pusu nebo radši nic mně dej. Jen dívčí krása a květina se rovná, jenom kytka a ty to víš. Časem jedna i druhá uvadne, máš, co chtělas, to si piš. Jedna, dvě, tři, čtyři, pět a je rok, se mnou tiše počítej. Ohlédni se, mládí je dál než skok, když mě nechceš, tak se měj. Buď zdráva, tak ti říkám, když tě potkám, tak se měj. Buď zdráva, promiň, že ti tykám, ruku, pusu nebo radši nic mně dej. (4. 11. 1977)

A budou mrtví, vyznamenaní A budou válkou poznamenaní Ničit se bude stále víc Až ze Země nezbude nic. (21. 2. 1970) Smrt Inter arma silent musae Proč jsou velcí muži malí jako chlapci, jen když si hrají s pistolí? Mají to strašně rádi, staří anebo mladí, říkaj si, ať, vždyť maj do bitvy jít. Nevadí jim to snad, pro čest se přeci musí prát, na vítězství pak jdou se napít Proč jsou na světě vojáci,

Repro TL 6/2012 Tykadla na koncertu v roce 2009

22


TÝNECKÉ LISTY

NOVÁČKOVA TÝNECKÁ GELERIE

Foto: 4x archiv TL

NOVÉ STAVBY V OBCI

OTÁZKA PRO… ... paní Vlastu Coufalovou

Foto: P. Hanuška Ve spoluprácí s obcí Grygov pokračuje výstavby nových chodníků na hřbitově.

Paní Coufalová, pan starosta mi říkal, že se tady u nás v Týnci začala cvičit jóga. Moc mě to zaujalo a bylo mi řečeno, že na podrobnosti se mám zeptat vás. Myslím, že by toto téma mohlo zajímat i čtenáře Týneckých listů, tak se tedy ptám. Jak nápad na cvičení jógy v Týnci vznikl? Já už rok pravidelně jezdím na cvičení jógy do Olomouce. Postupně se ke mně přidaly další zájemkyně, které objíždím a beru s sebou. Tyto paní se daly dohromady a domluvily se se svým instruktorem jógy, že za nimi bude jezdit do Týnce. A tak sem každý týden na kole dojíždí. Kdy a kde se tedy cvičí a pro koho je cvičení určeno? Momentálně se cvičí jóga pro seniory každé úterý od 10:30 do 11:30 na malém sále ve Společenském domě. A od září začínáme s další hodinou jógy s naší paní instruktorkou Lenkou. Hodiny budou probíhat každou středu ve společenském domě od 18:15 do 19:15 hodin.

Foto: P. Hanuška Kamenné studánky na hřbitově Nové nápustní objekty na týneckém hřbitově zhotovila firma Kamenictví Coufal z Olomouce. Byly instalovány na čtyřech místech. Cena jednoho činí 24.850,- Kč bez DPH.

Foto: P. Hanuška Nový chodník před úřadovnou České spořitelny, a. s. Mnozí spoluobčané přivítali stavbu nového chodníku před úřadovnou ČS. Odpočinout si můžete i na nové lavičce. Stavbu provedla firma Libora Navrátila z Velkého Týnce.

Pro koho bude tato středeční hodina určená? Bude pro všechny věkové kategorie. Už teď máme 15 zájemců a jsme moc rádi, že je o hodiny jógy v Týnci takový velký zájem. Pan starosta nám ochotně vyšel vstříc, a pokud bude zájemců víc, bude se cvičit na velkém sále. Takže bude místo pro každého.

Paní Coufalová, prosím, přiblížíte nám, jak to na vašich hodinách jógy vypadá? Je to moc příjemné cvičení. Naše instruktorka Lenka je bezvadná. Vždycky celou hodinu krásně sladí a na začátku cvičení se ptá, na co bychom se chtěli ten den soustředit a cvičení tomu přizpůsobí. Jóga není jenom o meditaci, jak si spousta lidí myslí. Jde o protažení a zpevnění celého těla, naučit se správné držení těla a správně dýchat. Mně jóga hodně pomohla i od bolestí zad. Můžu jenom doporučit.

Ptala se Vendula Vránová

Křížovka 23

TÝNECKÉ LISTY

Tlakový útvar

Zkr. pro Prahu

Sloven. zpěvák (Jožo)

2. část tajenky

Jméno psa na starém Bělidle

Zn. Selenia

Angl. spojka

3. část tajenky

Dýně

Očištěné vodou

Akrobatický prvek

Část ruky

Bílkovinná látka

Skoby

Anglicky škubnout Pokrývky Druhy vyšívek

Smě letu letadla Zbojnická výprava

Nápor Šl. titul v anglosaských zemích

Podpora střechy

Listnatý strom

Hrát kopanou

Autorem citátu je Quintus Ennius, (239 - 189 před n. l.), byl římský epický a tragický básník, jenž jeDruhová povačíslovka žován za otce římské literatury. Sušický závod

Čl. angl. šlechty Nemající žádnou hodnotu

Tady

KŘÍŽOVKA

Um. hm. na lahve

Anglicky jedna Podraz

Výhled z domu

Svazek slámy

Tajenka z minulého čísla: „Vysvětlený vtip přestává být vtipem. Každý komentátor je hlupák. ” Úspěšným řešitelem a výhercem knihy se stává pan Džíny Lubomír Kypus ze Vsiska. (anglicky) Výherci blahopřejeme. Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon: 585 151 111, e-mail [email protected], a to do konce aktuálního měsíce.

Ochotně

Sloven. strýček

Nešika

Obruba

Zadní strana

Zkr. PrahaVýchod

Domácky Alena

Rudné doly Zn. zvěrokruhu

Zavařenina s kusy ovoce Odhánění Zadní (střelci)

Hostinec (zast.)

Skvrna na polévce

Spojka podřadící

Domácky Kleopatra

Tuhé alternativní palivo

Nespálené uhlí

Konec žen. jm. začínajícího na Krist...

Nářadí k řezání Jm. moderát. Brzobohaté

Jednotka objemu

Nicotnost

Drobné rty

Včelí produkt

Naše město (pod Radhoštěm)

1. část tajenky

Pes

Zvuk větru

Svalovina zvířat

Ptačí vězení

Kulička pro Golema

Vyhláška (histor.)

Ustál. spoj. slov

Rozkol

Pánský oblek

Šíje Hora ve Stř.čes. pahorkatině

Solmizační slabika

Název řím. tisícovky

Pokyn ke hře Uzlový telefonní obvod

Část celku Anglicky bučet

4. část tajenky

Mužské jméno (26.11.)

Cizí mužské jméno

Zkr. Intercityexpress

Domácí pták Stupeň citlivosti filmu

Zkr. tělovýchovy

Částečné (zprávy)

Blankyt

Opak zarostlé (napiš obráceně!)

Paměť počítače

Klukovská zbraň

Rusky Z

Římsky 495

Bůh Pokrývka v podobě dítěte

Krátký TV snímek Shakespearův král Oznámiti

Diplom. poslání

Bojovník

In. zpěv. Kryla

Popěvek

Oddělení králíkárny

Koktavý člověk

Na onom místě

Obraty

Náš architekt (Jan)

Osobní zájmeno (nespis.)

Pomůcka: Pteč, Ažury, Kotěra, Duke, Yank, Idiom

24

Sport

TÝNECKÉ LISTY

Co nového ve fotbalových oddílech Sokola Velký Týnec Vážení čtenáři týneckých listů, dovolte mi seznámit vás s aktualitami z našich fotbalových oddílů. Jarní sezónu zahájilo družstvo mužů na posledním místě tabulky 1. B třídy. Hlavním cílem tudíž je zachránit se v soutěži. Snahou v zimním období bylo posílit celé družstvo, což se podařilo pouze částečně z důvodu nereálných finančních požadavků některých hráčů. Výkony družstva jsou mnohdy ovlivněny nezkušeností mladého kádru, který je z velké části tvořen odchovanci týneckého fotbalu. Výsledky jsou bohužel jako na houpačce, ale poslední dvě kola dávají jiskřičku naděje, že se podaří udržet soutěž. Ještě máme před sebou tři zápasy, takže nám nezbývá nic jiného než našim hráčům držet palce. Trochu lépe je na tom družstvo dorostenců, kteří se tři kola před koncem sezóny drží v krajském přeboru ve středu tabulky na celkovém 8. místě. Výsledek posledního kola, kdy prohráli v Nemilanech 7:0, sice vypadá děsivě, ale vzhledem k tomu, že se našimi mužstvy přehnala střevní viróza, několik hráčů bylo zraněných a zbytek byl v rekonvalescenci po nemoci, se dá takový výsledek omluvit. Celkem jsme na jaře utrpěli čtyři prohry a získali stejný počet vítězství, což odpovídá i našemu postavení ve středu tabulky. Momentálně největší radost nám dělá družstvo benjamínků, které se nám potěšujícím způsobem rozrůstá. Začínají chodit nové posily a družstvo

nyní čítá kolem třiceti malých fotbalistů, z čehož plyne zas opačný problém, že bychom potřebovali nové posily do řad trenérů, zejména k nejmenším dětem. Tímto bychom chtěli poprosit rodiče dětí nebo kohokoliv jiného ochotného věnovat se malým fotbalovým nadějím, přijďte mezi nás! Je to sice náročné, jak jistě vědí všichni, kdo mají děti v tomto věku, ale věřte mi, že za tu spokojenost dětí to určitě stojí. Vzpomenu v této souvislosti na ohlas, který mělo mezi dětmi zimní soustředění. V současné době probíhá plánování letního soustředění. Kolem benjamínků se vytvořila docela dobrá parta dospělých, kteří jsou ochotní se věnovat malým nadějím týneckého fotbalu a díky kterým se všechny tyto aktivity mohou realizovat. Každopádně máme z takového zájmu mezi nejmenšími velkou radost. A pokud v Týnci chceme postupně obnovit všechny žákovské kategorie, musíme se snažit kategorii mladších i starších přípravek personálně zajistit. Zájem dětí i rodičů o týnecký fotbal je velkou nadějí do budoucna! V sobotu 23. května hráli benjamínci další z turnajů v Uničově. Po nepovedeném turnaji na domácím hřišti, kdy se našim nejmenším moc nedařilo, si spravili střeleckou chuť. Pro nás rodiče jsou tyto zápasy napínavější než utkání Ligy mistrů. Takové infarktové stavy jsme nezažívali ani při mistrovství světa v hokeji. Naši borci sice měli pomalejší rozjezd, kdy první zápas prohráli 5:9, ale pak už měli situaci

Předseda TJ Sokol Velký Týnec svolává

MIMOŘÁDNOU VALNOU HROMADU která proběhne v úterý dne 16. června 2015 od 17.00 hodin v Restauraci Na hřišti ve Velkém Týnci Program: 1. Zahájení 2. Volba orgánů valné hromady 3. Změna názvu dle NOZ 4. Novela stanov 5. Volba výkonného výboru 6. Proces přizpůsobení TJ NOZ 7. Diskuse 8. Závěr Oddíly delegují své zástupce v tomto počtu: - kopaná 8 delegátů - moderní gymnastika 6 delegátů - volejbal 3 delegáti Účast delegátů nutná MUDr. Marcel Charvot, předseda TJ Sokol Velký Týnec

Muži V. Týnce bojují o záchranu pevně v rukou a další dva soupeře hravě porazili 9:5 a 7:4. Celkově na turnaji skončili na pěkném druhém místě. Takže kluci, doufám, že nepolevíte ve svém úsilí a podobný výkon předvedete i v posledních dvou turnajích sezóny v Bělkovicích a Hlubočkách! V našich oddílech probíhají i mimofotbalové aktivity. V sobotu 23. května proběhl již 3. ročník Tvarůžkových hodů, které se na rozdíl od předchozích ročníků poprvé konaly v areálu týneckého hřiště. I přesto, že nám počasí tentokrát moc nepřálo (trápily nás nízké teploty a občasný déšť), byla návštěvnost docela slušná. Návštěvníci ochutnali tvarůžkové zákusky, několik druhů tvarůžkových jídel. Pro ty, co tvarůžky nemusí, byla přichystaná žebra a cigáro z udírny. O zákusky i jídlo byl dokonce větší zájem než v minulých letech, proto přijměte naši velkou omluvu ti, na které se již nedostalo. Odpoledne k příjemnému poslechu hrály kapely Bluesberg, Cimrmanovo torzo a No Limit, k večerní zábavě potom kapela Žízeň. Pro děti i dospělé

byly nachystány soutěže (závod v pytlích, střelba na branku a pojídání tvarůžkového menu), které ale byly dost ovlivněny počasím. Přesto se například střelby na branku zúčastnilo i několik žen, s čímž pořadatelé vůbec nepočítali a pro ženskou kategorii neměli nachystanou cenu pro vítězku. V dospělé kategorii zvítězil Jakub Fišer, mezi dětmi Vilém Žádník. V pojídání tvarůžkového menu zvítězil Miroslav Drápal. Jedinou malou kaňkou na celé akci byla půlnoční bitka některých horkých hlav, kdy někteří posilnění alkoholem neudrželi vášně na uzdě. Celkově hodnotíme akci i přes špatné počasí pozitivně. Myslím, že návštěvníci mohli být spokojení.

Foto: 4x archiv fotbalistů Tvarůžkovým hodům nepřálo počasí Další aktuality vám, vážení čtenáři Týneckých listů, přineseme v červencovém čísle. Všichni doufáme, že vám budeme moci přinést samé pozitivní zprávy. Marcel Charvot, předseda TJ Sokol Velký Týnec

Sport 25

TÝNECKÉ LISTY

Estetické gymnastky opět pořádaly mistrovství republiky

V neděli 24. května probíhaly ve sportovní hale Gymnázia Čajkovského v Olomouci „Čajkaréně“ boje českého šampionátu dětských kategorií v estetické skupinové gymnastice. Oddíl moderních gymnastek TJ Sokol Velký Týnec byl pověřen organizováním této významné akce. O mistrovské tituly bojovaly dívky ve čtyřech dětských kategoriích. V dopolední části programu jsme mohli shlédnout nejmenší kategorie. Odpoledne patřilo starším, zkušenějším dívkám. Celkem se před plným hledištěm předvedlo 33 skladeb, během nichž se na koberci vystřídalo kolem 250 dívek a děvčátek. Domácí závodnice TJ Sokola Velký Týnec bojovaly o cenné mistrovské kovy ve třech dětských kategoriích, a to 8 - 10 let, 10 - 12 let a 12 - 14 let. Při Mistrovství České republiky probíhal rovněž ESG Cup V., jehož se účastnila další tři Týnecká družstva juniorky, seniorky a nejmenší děvčátka v kategorii 6 let a mladší. Obrovským překvapením byla pro týnecké fanoušky hned první kategorie 6 let a mladší. Družstvo složené z děvčátek, která teprve tuto sezónu začala navštěvovat „přípravku“, mělo své vůbec první závodní vystoupení. A hned se jim podařilo porazit několik závodně zkušenějších gymnastek a rovnou zamířit na stříbrný stupínek.

Družstvo trénuje paní Hana Vrbová. V kategorii 8 - 10 let družstvo pod vedením Kristýny Janečkové a Sarah Al Kirbiové skončilo těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě. V celkovém seriálu soutěží za rok 2015 se jim ale podařilo získat celkové bronzové umístění.

O titul mistryň v kategorii 10 - 12 let bojovalo nejvíce družstev z celé České republiky, konkurence tedy byla nemalá. Týnecká děvčata bojovala zejména s týmem ze Sokola Praha Žižkov I, se kterým se po celou soutěžní sezónu přetahovaly o zlaté medaile. Tentokrát boj prohrály a svým výkonem se zařadily na celkové druhé místo. V rámci celkového seriálu soutěží za rok 2015 se jim ale podařilo zvítězit a získat zlato. Devítičlenné družstvo trénuje pod vedením Ilony Macenauerové. V nejstarší dětské kategorii se nejlépe vedlo domácím gymnastkám, které po celou sezónu jednoznačně vítězily. Díky nápadité a líbivé choreografii a poměrně bezchybnému výkonu se podařilo devítičlennému družstvu vystoupat až na stupínek nejvyšší. Dívky zvítězily jednoznačným bodovým rozdílem nad druhým družstvem z SK MG Zlín. Rovněž zvítězily v celkovém seriálu soutěží roku 2015.

Družstvo vede Adriana Pospíšilová. Společně s českým šampionátem dětských kategorií probíhal také finálový pohár ESG Cup 2015 kategorie juniorek a seniorek. Pro obě týnecká družstva se jednalo o „předpremiéru“ mistrovství světa, které se bude konat 3. - 7. 6. 2015 ve městě Toshaven na Faerských ostrovech. Bezkonkurenčně nejlepší výkon zde podaly týnecké seniorky, které získaly zasloužené zlato a velký potlesk obecenstva. Juniorky svým výkonem prokazují, že se v průběhu celé soutěžní sezóny výrazně zlepšují. Na druhé místo oddílu TJ Gumárny Zubří to ale bohužel nestačilo. Týnečačky si tentokrát odnesly bronzové medaile. Obě družstva trenérsky vede Renáta Vrbová.

Kromě soutěží družstev se gymnastkám dařilo i na poli jednotlivkyň. Na přeboru severomoravské oblasti začátkem května získala Klára Svozilová stříbrnou medaili v kategorii dorostenek a v sestavě s kužely se stala dokonce přebornicí oblasti. A na Mistrovství České republiky dorostenek, které se konalo 23. 5. 2015 ve Žďáru nad Sázavou, Klára obsadila velmi pěkné 24. místo. Renáta Vrbová, hlavní trenérka

Z výsledků mistrovství České republiky v estetické skupinové gymnastice, 24. 5. 2015 v Olomouci Dětské kategorie 8-10 1. SK MG Mantila Brno 2. TJ Sokol Plzen IV 3. TJ Gumárny Zubří 4. TJ Sokol Velký Týnec

let 25,05 23,35 21,85 20,55

Dětské kategorie 10-12 let 1. TJ Sokol Praha Žižkov 30,85 2. TJ Sokol Velký Týnec 28,00 3. SK MG Mantila Brno 27,10 Dětské kategorie 12-14 let 1. TJ Sokol Velký Týnec 29,10 2. SK MG Zlín 26,10 3. GK Sokol Opava 22,15

ESG Cup V, 24. 5. 2015, Olomouc Seniorky 1. TJ Sokol Velký Týnec 32,25 2. SK MG Mantila Brno 30,65 3. SK TRASKO Vyškov 25,85 Juniorky 1. SK MG Mantila Brno 31,25 2. TJ Gumárny Zubří 29,45 3. TJ Sokol Velký Týnec 29,15

Foto: 4x archiv gymnastek

Dětské kategorie 6 let 1. TJ Sokol Praha Žižkov 2. TJ Sokol Velký Týnec 3. SK MG Mantila Brno

a mladší 16,50 15,40 13,80

Měsíčník obce Velký Týnec 25. ročník Červen 2015 Cena 10 Kč,-

Recommend Documents