MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Možnosti pedagogické péče o hospitalizované dítě a vliv herní terapie Bakalářská práce
Brno 2007
Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Ilona Fialová
Vypracovala: Marie Handlířová
1
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury.
……………………………………..
2
Poděkování: Děkuji paní PhDr. Iloně Fialové za velkou pomoc a cenné rady, které mi poskytla při vedení mé bakalářské práce.
V Třebíči dne 23. 3. 2007
Marie Handlířová
3
OBSAH ÚVOD…………………………………………………………….5 1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA............................................6 1.1 VÝVOJ DÍTĚTE.........................................……………………………………..6 1.2 DÍTĚ V NEMOCNICI…………………………………………………………...9 1.3 NEJPOUŽIVANĚJŠÍ VYŠETŘOVACÍ METODY......................……………..10 1.4 NEJČASTĚJŠÍ ONEMOCNĚNÍ DĚTÍ………………………………………....11 1.5 ZVLÁŠTNOSTI PSYCHICKÝCH PROJEVŮ DĚTÍ V NEMOCNICI…………………………………………………………………13 1.6 ZMĚNY V PŘÍSTUPECH K HOSPITALIZOVANÝM DĚTEM……………..16
2 ŠKOLY PŘI NEMOCNICI………………………………. 18 2.1 SPECIFIKA VÝCHOVNĚ VZDĚLÁVACÍ PRÁCE VE ŠKOLÁCH PŘI NEMOCNICI …………………………………………………………… 18 2.2 HISTORIE ŠKOL PŘI ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍCH……………… 19 2.3 ZÁKLADNÍ ŠKOLA PŘI NEMOCNICI A ŠKOLNÍ DRUŽINA…………… 20 2.4 MATEŘSKÁ ŠKOLA PŘI NEMOCNICI……………………………………. 23 2.5 PROFIL SPECIÁLNÍHO PEDAGOGA FUNGUJÍCÍHO V NEMOCNICI…..25
3 HERNÍ TERAPIE………………………………………….. 27 3.1 VZNIK A VÝVOJ HERNÍ TERAPIE VE VELKÉ BRITÁNII ……………... 27 3.2 HERNÍ TERAPIE A HERNÍ SPECIALISTA V NAŠICH NEMOCNICÍCH...28 3.3 ČINNOSTI A ZÁSADY HERNÍHO SPECIALISTY…………………………29 3.4 HERNÍ TERAPIE S RŮZNÝMI VĚKOVÝMI SKUPINAMI……………… ..30 3.5 PROBLEMATIKA HERNÍHO SPECIALISTY……………………………….32
4 PRAKTICKÁ ČÁST………………………………………..34 4.1 CHARAKTERISTIKA DĚTSKÉHO ODDĚLENÍ V TŘEBÍČI………………34 4.2 VLASTNÍ ŠETŘENÍ, APLIKACE HERNÍ TERAPIE V ROCE 2001-2006…. 35 4.3 KAZUISTIKY SLEDOVANÝCH DĚTÍ……………………………………… 38 4.4 ZÁVĚR VLASTNÍHO ŠETŘENÍ A DOPORUČENÍ……...…………………..42
ZÁVĚR…………………………………………………………..43 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY…………………………44 SEZNAM PŘÍLOH..................................................................... 46
4
Úvod
Jako téma bakalářské práce jsem si zvolila problematiku hospitalizovaného dítěte v nemocnici. Zájem o toto téma souvisí s mojí sedmiletou praxí v oblasti péče o dítě na dětském oddělení oblastní nemocnice, kde pracuji jako vychovatelka. Děti v nemocnici potřebují samozřejmě péči zdravotníků, ale velice důležitá je i role pedagogů a herního specialisty. Jejich péče o děti se vzájemně prolíná. Společným úkolem i cílem, je zlepšení zdravotního stavu dětí a jejich bezproblémový návrat domů. Oporou při zpracování teoretické části mi byla publikace Herní specialista od Milana Valenty. Práce je rozdělena do čtyř kapitol. V první kapitole se zaměřuji na důvody hospitalizace a její vliv na nemocné dítě. Ve druhé kapitole seznamuji s historií škol a organizací výchovy a vzdělávání v základní škole a mateřské škole při nemocnici. Ve třetí kapitole představuji herní terapii a herního specialistu. Čtvrtá kapitola je součástí praktické části práce a popisuje vliv působení herního specialisty na hospitalizované děti. Cílem bakalářské práce je, přiblížit nejen činnost pedagogickou, ale také práci herního specialisty a poukázat na jeho nezastupitelnou roli a úlohu v péči o hospitalizované dítě.
5
1 Teoretická východiska
1.1
Vývoj dítěte
„Životní cesta člověka není plynulý sled událostí. Pozornější rozbor ukazuje, že se člení do fází z nichž každá má svou specifickou významnost a výraznost. Odehrává se v ní něco, pro co jsme vyladěni-svou zralostí, zkušenostmi, postavením, prostě úhrnem svých možností. Jaké tyto celkové možnosti jsou, závisí značnou měrou na tom, jak jsme zvládli fázi předchozí“( Helus, 1999).
Vývoj dítěte je plynulý proces, přesto však můžeme rozlišit jednotlivá údobí, charakterizovaná určitým stupněm tělesného a duševního rozvoje a s tím související reaktivitou i specifickými zdravotními riziky (Kotulán, 2002).
„Dětské lékařství je základním lékařským oborem, který se zabývá vývojovým obdobím od narození člověka do jeho dospělosti. Ve spolupráci s porodnictvím zasahuje však pediatrická péče i do prenatálního období. Dětské lékařství se opírá o vědecké poznatky o vývoji dětského organismu v nejširším slova smyslu, tj. vývoji tělesném, duševním i sociálním, ale i citovém, jemuž je v posledních letech věnována velká pozornost a jehož důležitost stále narůstá. Jako medicínský obor navazuje pediatrie na ostatní lékařské obory, poznatky přírodních věd, psychologie, pedagogiky, sociologie aj“. (Zahálková, 2002).
Péče o zdravé a nemocné děti má velmi dlouhou tradici. Pokyny kojícím matkám obsahují babylonské nápisy již před 2000 př.n.l. Velmi podrobné jsou zprávy od Řeků a Římanů. V minulosti byly děti léčeny doma a jen výjimečně byly přijímány do nemocnic pro dospělé. První dětská nemocnice byla zřízena v Paříži roku 1802 a v roce 1842 u nás v Praze. Rozvoj plánované a řízené péče o děti u nás začal až po roce 1948, kdy byla státem zabezpečena všestranná péče (Šagát, 1989).
6
„V péči o dítě trpícím chronickým onemocněním nebo vadou je kladen stále větší důraz na komplexní integrovaný přístup zajišťovaný týmovou spoluprací různých odborníků. V tomto týmu jsou lékař a pedagog nejužšími spolupracovníky“ (Zahálková, 2002).
Ve zdravotnické a školské praxi se oficiálně užívá toto členění dětského věku: období novorozenecké, prvních 28 dnů života věk kojenecký do 1 roku věk batolecí od 1 do 3 let věk předškolní od 3 do 6-7 let (do vstupu do školy) věk školní mladší od 6 do 11 let věk školní starší od 11 do 15-16 let (do konce školní docházky) věk dorostový od 15-16 let do 18 let (Kotulán, 2002)
Věk kojenecký – za první rok se toho v lidském životě nejvíce přihodí a vývoj je po tělesné i duševní stránce rychlejší, než kdykoliv později. „První rok – první slovo – první krok“ (Říčan, 2004). Kojenec si vytváří citový vztah s matkou, která pro něj představuje bezpečí a jistotu, tolik potřebnou do dalších let. Odolnost kojence k infekci je nízká a vyvíjí se úměrně s rozvojem jeho imunitního systému. Kojenci často trpí infekcemi dýchacích, močových cest a trávících orgánů. Je třeba věnovat zvýšenou pozornost včasnému odkrytí vrozených vývojových vad (Šagát, 1989).
Věk batolecí – vývoj batolete se podobá bystřině, kde se na každém kroku vyskytne nějaká větší nebo menší peřej. Nejvýznamnější téma duševního vývoje v tomto období je autonomie-samostatnost. Období je nazýváno často vzdorem třetího roku ( Říčan, 2004). V batolecím věku jsou časté respirační infekce a je zde zvýšené riziko úrazů, otrav, popálenin, opařenin (Šagát, 1989).
Věk předškolní – dítě si vytváří obraz o světě. Je to věk tisícinásobného proč (Říčan, 2004). Nemocnost v tomto období je podmíněna faktorem pobytu v kolektivu. Ubývá nemocnosti dýchacího a zažívacího traktu. Přibývá spíše úrazů a otrav ( Valenta, 2001).
7
Mladší školní věk – období radikální životní změny. Do života, jehož hlavní náplní byla dosud hra, vstupuje nyní školní práce a s ní povinnost. Je to období poměrně klidné, nebouřlivé a šťastné (Říčan, 2004). Při projevech nepřizpůsobení školní docházce se objevují bolesti hlavy, břicha, ranní zvracení. V tomto věku se mohou objevit chronické onemocnění dýchacího, trávícího a vylučovacího ústrojí (Valenta, 2001).
Starší školní věk – období z celého života nejdramatičtější a biodromálně nejzajímavější. Individuální rozdíly jsou v pubescenci zvlášť výrazné, ať jde o tělesný nebo duševní vývoj (Říčan, 2004). Onemocnění projevující se v tomto věku, mohou být již podobna jako u dospělých. Častější jsou poruchy vývoje páteře, nedostatečná funkce endokrinologického systému, onemocnění kloubního systému a zažívacího traktu. Časté jsou poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie, případně pokusy o sebevraždu ( Valenta, 2001).
Dorostový věk, adolescence – vrcholí mládí. Je to období těžké a plné rozporů. Adolescent se má vyznat sám v sobě, najít si své místo ve světě, ověřit si co dokáže a co vydrží. Sám sebe najít v nějakém přesvědčení a životním programu. Jeho hledání bývá spojeno s vážnými osobními krizemi (Říčan, 2004). Po zdravotní stránce je to nejzdravější období života, přesto nastupují choroby související s pohlavním životem AIDS, nechtěné těhotenství,žloutenka, projevuje se negativní vliv alkoholu a drog, přibývají psychiatrická onemocnění- sebevraždy, vředové a zánětlivé choroby žaludku, duodena a střev (Zahálková, 2002).
Pokud onemocnění dítěte je vážnějšího charakteru a nedá se zvládnout ambulantní péčí, či domácím ošetřováním, je nutná hospitalizace v nemocnici. Jak děti onemocnění a pobyt v nemocnici zvládnou, záleží na mnoha okolnostech.
8
1.2 Dítě v nemocnici „Obecně platí, že na pobyt v nemocnici, by mělo být dítě připraveno. A nejen dítě, připraveni musí být i jeho rodiče“ (Matějček, 1989).
Umístění nemocného dítěte v nemocnici se vždy jeví jako závažný zásah do jeho denního režimu. Především malé dítě ztrácí oporu a pocit bezpečí, což má velký vliv na jeho psychický stav. S přibývajícím věkem děti začínají chápat nezbytnost pobytu v nemocnici. Jsou však velké rozdíly v reakci jednotlivých dětí. Některé si na nové prostředí poměrně rychle zvykají a snášejí pobyt v nemocnici statečně. Jiné však po celý pobyt prožívají strach a dožadují se návratu do rodinného prostředí. „Každé dítě je samostatnou osobností a je přirozené, že každé bude vyhlídkou na pobyt v nemocnici trochu jinak zasaženo. Záleží přitom na jeho věku a vyspělosti,na jeho předchozích zkušenostech s nemocí a s lékaři, záleží však i na tom, jaké návyky a postoje si osvojilo, jak je samostatné, jak se dovede přizpůsobovat novým situacím a jak umí snášet nepříjemnosti-zkrátka jak je vychováno“(Matějček, 1989).
Již v dřívějších dobách, došli lékaři k poznatku, že se děti, které pobývají v nemocnici delší dobu, neuzdravují tak rychle a úspěšně, jak by se dalo při léčebné péči očekávat. Po čase ztrácí zájem o dění kolem sebe, předstírají únavu, setrvávají na lůžku.A tak vznikla představa, že se jedná o nějakou nemocniční nemoc, pro kterou se ustálil název hospitalismus. „Aby se zamezilo této nemoci, zavádí se v současné době v nemocnicích a léčebnách humanizovaná léčebná péče. Její význam spočívá především v uplatňování novodobých poznatků z vývojové a klinické psychologie v nemocničním provozu. Nemocnice přestává být pouze místem léčebných zákroků a ošetřování, ale stává se i místem výchovy a psychologické péče“(Plevová 1997). Při všech těchto těžkostech, přichází dětem na pomoc herní specialista, který jim vedle zdravotního personálu, pedagogů, pomáhá zvládnout tuto náročnou životní situaci.
9
1.3
Nejpoužívanější vyšetřovací metody
Do nemocnice přivádí děti nejen onemocnění, ale také nutnost odborných vyšetření k rozpoznání a určení choroby. Děti se zajímají o svou nemoc. Šíře zájmu je úměrná věku. Malé děti se ptají, zda vyšetření bude bolet, kdy budou zdraví a kdy půjdou domů. Starší děti přemýšlí o tom, proč se najednou změnil jejich zdravotní stav. Všechny pak bez rozdílů mají strach z neznámých vyšetřovacích metod a léčebných zákroků. „Velmi důležitou zásadou je, neříkat dítěti nic nepravdivého. Když totiž dítě pak pozná pravý stav věcí, znamená to pro ně mnohem těžší duševní otřes, než když mu včas a šetrně řekneme pravdu celou. Předběžné informace mají být přizpůsobeny chápavosti dítěte“ (Matějček 1989). Zde je místo, pro herního specialistu, pokud na oddělení pracuje. Ten je schopen formou hry, dítěti vyšetření přiblížit a objasnit. Odborných vyšetření, kterých se děti musí zúčastnit, je mnoho.
Jedná se o různé odběry: a) neinvazivní-výtěry z hrdla, stěr z kůže, odběr moče, slin atd. Odběry jsou nebolestivé a účelem je prokázat přítomnost či nepřítomnost bakterií, aby mohla být v případě pozitivního nálezu cíleně zvolena správná léčba. b)invazivní-odběry krve, punkce močového měchýře,kostní dřeně, lumbální punkce atd. Při těchto odběrech se odebírají příslušné vzorky, aby se potvrdila nebo vyloučila určitá onemocnění, zde je velice důležitá připravenost dítěte.
Při léčbě jsou také důležitá a směrodatná tato vyšetření a) rentgenologická vyšetření RTG- irigografie, vylučovací urografie, mikční cystouretrografie. b) ultrazvuková vyšetření UZ - jednoduché bezbolestivé vyšetření, kterým lze vyšetřit prakticky celé tělo. c) počítačová tomografie CT – rentgenová metoda, která zobrazuje příčné vrstvy těla. Má výbornou rozlišovací schopnost.
10
d) endoskopická vyšetření- esophago – gastro- duedenoskopie, rektoskopie, kolonoskopie, pomocí endoskopů, lze nahlédnout přímo do sliznice zažívacího traktu a sliznice tlustého střeva. Do běžných vyšetřovacích metod patří měření tlaku krve a měření tělesné teploty. Aplikace léků, u některých dětí, musí probíhat nitrožilně a zde se zavádí také nitrožilní kanyla, která působí nepříjemně, ale děti si na ni zvyknou.
„Podmínkou úspěšného průběhu všech vyšetřeních a léčebných zákroků, je dobrá příprava dítěte“ (Matějček, 1989).
Na přípravě se podílí rodiče a také herní specialista. Je důležité vytvořit kladný vztah dítěte ke zdravotníkům, jeho ujišťování o naší podpoře.
.
1.4 Nejčastější onemocnění dětí
„Nemoc dítěte je pro rodiče stresovou situací. Způsob, jakým ji rodiče zvládají a jak na ni reagují, spoluurčuje jak velkou zátěží bude nemoc pro dítě. Reakce rodičů se mohou měnit podle toho, jak choroba dítěte probíhá“(Vágnerová 1999).
Nemoc bývá pro dítě zátěžovou situací. Každé dítě si určitým způsobem dokáže představit, jak jeho tělo vypadá uvnitř. Když je dítě nemocné i jeho vnímání těla může být díky nemoci zkreslené. Proto je dobré zjistit, co si dítě pod nemocí, kterou onemocnělo, představuje, podle čeho ji poznává a jak samo příznaky nemoci pojmenovává (Javůrková, 2002, Děti a my).
„S dítětem školního věku si už můžeme o všem docela pěkně popovídat, avšak dítěti předškolnímu, dáváme své postoje najevo spíše celým chováním, než slovy“ (Matějček, 1989).
Nikdy nenecháváme dítě v nevědomosti.
„Při vzniku jakéhokoliv onemocnění je třeba brát v úvahu somatické, psychické, sociální faktory“ (Vágnerová 1999).
11
nejčastější onemocnění, se kterými jsou děti přijímány na dětské oddělení:
akutní zánět hrtanu-zánětlivé onemocnění hrtanu, které vede k otoku sliznice a následnému dušení dítěte. Častý výskyt je jaro, podzim.
akutní zánět průdušek-vede k otoku sliznice a poté nadměrné tvorbě hlenu. Onemocnění zpočátku provází suchý a dráždivý kašel, který je později vlhký a produktivní.
záněty plic-patří k nejzávaznějších onemocněním v dětském věku, zejména pak u kojenců a batolat. Děti namáhavě dýchají, mají teploty, kašel a bolest na hrudníku.
zánět středního ucha-je často komplikací rýmy. Infekce se šíří z nosohltanu, přes sluchovou trubici na sliznici dutiny středoušní.
průjmová onemocnění-jsou taková onemocnění, u kterých je časté vyprazdňování řidších stolic. Nemoc provází nechutenství, neklid, zvracením a zvýšené teploty.
febrilní křeče-postihují asi 3% dětí do 5ti let. Záchvaty jsou uváděny horečkou a často vznikají i z plného zdraví. Většinou probíhají jako křeče celého těla. Někdy dochází k poruše vědomí, někdy se objeví zvracení, neklid, třesavka a malátnost.
infekce močových cest-nejčastější onemocnění dětského věku, šíří se krevní cestou ze zánětlivých ložisek v těle, nebo vzestupnou cestou přes močovou trubici. a) akutní bakteriální zánět ledvin-postihuje vždy obě ledviny-děti mají vysokou teplotu, bolesti při močení, bolesti zad, hlavy i břicha. b) zánět močového měchýře a dolních cest močových-má mírnější průběh,teplota jen zvýšená, převládají potíže při močení, pálení, řezání, zadržování moči (Šagát 1989).
V současné době se na dětských odděleních setkáváme také s dětmi, které jsou po chirurgických zákrocích. Jedná se většinou o děti po úrazech končetin, děti s komocí-otřesem mozku. Velmi častá je akutní apenditicida, která vyžaduje okamžitý chirurgický zákrok. Z plánovaných operací je to operace kýly, krčních a nosních mandlí a urologické zákroky.
12
„Další onemocnění se na dětských lůžkových odděleních se buď vyskytují velmi málo a omezeně, nebo jsou onemocněními velmi složitými, s nutností specializované péče, která je poskytována jen na vybraných odděleních“ (Valenta 2001).
1.5 Zvláštnosti psychických projevů dětí v nemocnici „Vztah mezi psychickou a somatickou složkou člověka, je velmi těsný. Jedná se o dvě součásti jednoho organismu, spojené regulačním vlivem nervové soustavy, především vegetativní a endokrinního aparátu. Nápadnosti a odchylky, které primárně vznikají v jedné z těchto složek,zcela zákonitě ovlivňují i druhou“ (Vágnerová 1999).
Nemocné děti bývají úzkostné, trpí nejistotou a obavami z dalších potíží a nepříjemností. Strach a úzkost se mohou velmi snadno přenášet z rodičů na děti, a to i tehdy, když o něm rodiče nemluví. Nemocné děti bývají zvýšeně empatické ve vztahu k nejbližším osobám, na něž jsou citově vázány. Proto by rodiče na svém chování neměly nic podstatného měnit, měly by své dítě ujistit, že v nich má oporu, že je mají rádi, že na něj myslí a jsou při něm. „Nemocné dítě má větší potřebu podpory a citové jistoty, která by jeho nepříjemné prožitky kompenzovala“ (Vágnerová 1999).
Z hlediska dítěte mají největší význam tyto důsledky choroby: obtíže, které nemoc přináší (bolest, svědění, atd.) léčebné a vyšetřovací výkony, které bolí nebo jsou jinak nepříjemné, proto vyvolávají úzkost a strach. odloučení od rodiny při hospitalizaci, vyvolávající strach, ze ztráty citového zázemí a měnící navyklý životní styl. omezení nejrůznějšího druhu (pohyb dítěte, izolace od kamarádů), která dítě nedovede rozumově zpracovat, jako nezbytná a užitečná pro jeho budoucnost, z jeho pohledu působí však pouze jako neúčelná frustrace (Vágnerová 1999).
13
„Strach z lékaře rozhodně není žádná zvláštnost. Děti, které se bojí odběru krve, injekce, nebo jen pouhého lékařského vyšetření je dost a dost. Každý totiž vnímáme bolest trochu jinak a hlavně každý jinak si ji představujeme. Každý jinak ji v mysli předjímáme. Tato představa, je to rozhodující, nikoliv bolest či nějaká tělesná nepříjemnost sama o sobě“ (Matějček, 1989).
Velkou roli při adaptaci dítěte, hraje věk. Strach většinou s vyšším věkem dítěte, klesá. Starší děti mohou pouze pochopit nutnost nepříjemného výkonu, bolestivé terapie, operace, neznamená to ale, že s vyšším věkem, děti trpí menšími bolestmi. Je zajímavé, že některé děti obtíže po operaci zapírají, jiné se cítí na pokraji sil. Proč? Dítě se může bát, že v případě přiznání po operaci dostane injekci, které se tak strašně bojí, nebo bude následovat jiný a bolestivý zákrok od sestry či lékaře. Raději tedy bolesti a jiné nepříjemné změny v těle zamlčuje a trpí. Jiné děti se mohou hrozně bát, že přiznáním bolesti, nebo jiných zdravotních potíží, způsobí rodičům starosti (Raudenská, 2002, Děti a my).
„Významnou, a u malých dětí, podstatnou roli u jejich onemocnění, hraje způsob vnímání a vyrovnávání se s bolestivou zkušeností“(Valenta 2001).
Závažnost bolesti bývá u dětí často podceňována. Účast rodičů při bolestivých procedurách je většinou prospěšná. Přítomnost rodičů brání vzniku nadměrné úzkosti. Rozhodující je, jak se rodiče sami při zákroku chovají a jak zvládají interakci s vystrašeným dítětem. Důležitá je také dosavadní zkušenost dítěte s bolestí (Mareš, 1997).
„Rodiče mají různou toleranci vůči nemocem svých dětí. Někteří se, je-li dítě nemocné, chovají klidně a vyrovnaně a snaží se podpořit dítě tak, aby se z nemoci co nejdříve dostalo. Jiní rodiče však reagují na tutéž okolnost nepřiměřeně. Jsou naplněni silnou úzkostí, neklidem“(Matějček, 1997).
14
Léčení bolesti u dětí, bylo dříve považováno za záležitost, která nevyžaduje zvláštní pozornost. Ještě v 70tých letech minulého století, panovaly mýty, o dětské bolesti:
dětský nervový systém, je nezralý, čím menší dítě, tím méně vnímá bolest dítě si bolest nepamatuje nejvhodnějším indikátorem bolesti, je chování dítěte dítě není schopno podat diagnosticky využitelnou informaci o své bolesti je zbytečné dítě na bolest speciálně připravovat hrozí riziko závislosti na lécích dítě není schopno rozhodovat o tlumení své bolesti bolest byla, je a musí být – bez bolesti není zisku
Bolest byla dříve nedostatečně léčena. Je dobře, že už toto období je minulostí. V dnešní době, se měření bolesti opírají o subjektivní výpovědi dětí. Kvalitativní rozhovory a kvantitativní posuzovací škály, mohou poskytnout přímé informace o lokalizaci, intenzitě a kvalitě dětské bolesti. Doporučuje se, připravit rodiče i dítě na bolest způsobem, jež odpovídá věku dítěte, zvláštnostem rodičům a charakteru výkonu. Je nutné upravit prostředí a změnit roli dítěte z trpného objektu na pomocníka. Je také nutno, vyvrátit možné představy dítěte, že nemoc, bolest, jsou trestem např. za neposlouchání rodičů nebo za něco, co provedlo.
„Z medicínského
a psychologického hlediska, si dětské pojetí nemoci a bolesti,
zaslouží mimořádnou pozornost“ (Mareš, 1997).
Vlídné přijetí v nemocnici, chápající pohled lékaře, je tím nejlepším balzámem pro vystrašené rodiče a děti. Také pouhý pobyt rodičů s dětmi v nemocnici, působí blahodárně proti dětskému strachu. Klidný, vysvětlující přístup všech pracovníků nemocnice, podrobné a potřebné informace o operaci, léčbě, výsledku léčby a možných komplikacích, tím vším je možné snižovat strach a zlepšit nelehkou situaci nemocných dětí a jejich rodičů.
15
1.6 Změny v přístupech k hospitalizovaným dětem Poslední dobou se mění péče o pacienta v nemocnici, zvláště péče o dětské pacienty. Velký význam má dokument CHARTA PRÁV DĚTÍ V NEMOCNICI. Tento dokument vychází z textu Charty práv dětských pacientů organizace „National Association for the Welfare of Children in Hospital“ (NAWCH) se sídlem v Londýně. Charta práv dětí v nemocnici byla schválena na 1.evropské konferenci o hospitalizovaných dětech v květnu 1988. K Chartě se přihlásil i Český výbor pro UNICEF. Se společenskými změnami v naší republice se v roce 1989 otevřela cesta k většímu prosazování práv hospitalizovaných dětí obsažených v Chartě. Její jednotlivé body se dnes snaží naplňovat většina dětských nemocnic s větším, či menším úspěchem. Znění Charty: Děti mají být do nemocnici přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetření nebo při ambulantním docházení.
Děti v nemocnici mají mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali.
Děti, nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost, otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
Děti, nebo jejich rodiče mají právo se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
Děti mají možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci. O děti má být pečováno společně s jinými téže věkové skupiny.
16
Děti mají být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
Děti mají mít příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.
Snahou Charty je eliminovat všechny stresové situace na minimum.
Také interiéry nemocnice mění svou tvář. Ztrácejí svoji bílou sterilní barvu a stávají se barevnými. Zvláště dětská oddělení. Každý pokoj je jiný, pastelové barvy se střídají s dětskými obrázky. Na dekoraci a výzdobě se podílejí také samotné děti svými výrobky. Zvyšují útulnost a estetiku pokojů i chodeb. I zdravotní sestry mají barevné uniformy. Mění se také vybavení oddělení pro kulturní vyžití dětí. Jsou zde nové velké herny, vybavené věku přiměřeným nábytkem, spousta stolních her i hraček pro všechny věkové skupiny. Jsou zde televize, rádia, videa, počítače + internet.
Přijímány jsou děti i se svými rodiči.Rodiče mají více kompetencí v péči o dítě a jsou více informováni o postupech léčby a všech eventuelních změnách. Nejsou jen v roli pasivního pozorovatele, ale mohou se aktivně podílet na péči o dítě. Prodlužuje se doba návštěv, které jsou u dětí často bez omezení. V areálu nemocnice jsou bufety, obchody, parky a jiná zařízení zpříjemňující pobyt. Na některých dětských odděleních, pracuje také herní specialista, pracovník, který prostřednictvím hry, pomáhá dítěti porozumět důvodu jeho hospitalizace. Vše napomáhá k tomu, aby děti pobyt v nemocnici snášely beze strachu a vracely se psychicky nenarušené domů.
Jen atmosféra klidu, úsměvu, pochopení a viditelné spolupráce zajistí to, co by mělo být cílem všech- uzdravující se dítě, které dobře zvládá náročnou psychickou situaci.
17
2
Školy při nemocnici
2.1 Specifika výchovně vzdělávací práce ve školách při nemocnici
„Vynalézavosti rodičů a učitelů se tu meze nekladou. Přitom tato vynalézavost má mimořádnou hodnotu v tom, že vychází z hlubokého zájmu o dobro právě tohoto dítěte a ze znalosti jeho individuality“ (Matějček, 1989).
Výuka a výchova v době hospitalizace dítěte je součástí komplexní léčebné péče, jejímž cílem mimo jiné je, urychlit proces léčení a zkrátit délku hospitalizace. Přiměřené zaměstnání přizpůsobené zdravotnímu stavu dítěte, odvádí jeho pozornost od nemoci a pomáhá překlenout složité období adaptace na nemocniční prostředí. Úkolem pedagoga v nemocnici je působit na psychiku dítěte tak, aby co nejdříve získalo rovnováhu, sebedůvěru i důvěru v lékaře a ošetřující personál. Z toho vyplývá, že vyučování v nemocnici má také psychoterapeutický charakter. Školy zřizované při zdravotnických zařízeních mají poskytovat pravidelnou, odbornou, výchovnou a vzdělávací péči všem hospitalizovaným dětem.Výuka v nemocnici počítá s tím, že se jedná o děti zdravotně indisponované, které musí v nemocnici absolvovat předepsané diagnostické a terapeutické výkony. Účast pedagoga v léčebném procesu: je pro děti ukazovatelem přechodnosti jejich nemoci, posiluje naději na uzdravení i u vážně nemocných pacientů „jestliže se učím, tak to se mnou nemůže být tak zlé“, nemocné dítě ztrácí pocit vyřazení z běžného života a dostává se mu stimulů k přemýšlení, zapomíná také na strádání v důsledku nemoci a po propuštění nemusí tolik dohánět zanedbanou látku.
Často jde nejen o výuku,ale i o psychickou podporu, citlivé naslouchání, vysvětlování a povzbuzení nemocného dítěte. Stejně tak se dostává pravidelné pedagogické péče i předškolním dětem, které se podnětnou zábavnou i naučnou činností překlenou přes kritickou dobu hospitalizace (Almanach, Zš při FN Hradec Králové, 2004).
18
2.2 Historie škol při nemocnici Práce pedagoga škol při nemocnici prošla za mnohá léta velkými změnami od využívání moderních vyučovacích metod, až po materiální vybavení.
„Co se však nezměnilo, je všudypřítomná pomoc dětem v nelehké životní situaci a snaha o jejich bezproblémový návrat do normálních životních kolejí“ (Almanach, Zš při FN Hradec Králové, 2004).
První zprávy o vyučování hospitalizovaných žáků, jsou již od 19.století. Podle nich se pravděpodobně vyučovaly děti v Brně-Kinderspitalu zu Cyril und Methud. Tato první škola při nemocnici však brzy pro nepochopení nadřízených úřadů zanikla. Další zmínky přichází z r. 1929, kdy vzniká škola při Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Z počátku byly čtyři učitelky mateřské školy a dva učitelé obecní školy placení jako správní zaměstnanci. Později se podmínky upravily. V r. 1949 byly všichni učitelé a vychovatelé převedeni do řad státních zaměstnanců. Po roce 1948 na základě školského zákona č. 95/1948 Sb., který uvádí poprvé v dějinách našeho školství právo na vzdělání všech dětí, tedy i nemocných a jinak postižených. Začíná období hromadného vzniku škol při dětských nemocnicích. Např. v r. 1950 byla zřízena škola při I. a II. Dětské klinice v Praze 2 z podnětu a spolupráce prof. MUDr. Josefa Švejcara a učitele, později lékaře MUDr. Vojtěcha Trnky. V r. 1951 vznikla škola při II.ortoptické klinice v Praze 2 zásluhou prof. MUDr.Otakara Hněvkovského a Paed Dr. Františka Kábele. V r. 1951vznikla také škola při zemské nemocnici u sv. Anny v Brně. Z podnětu MUDr. Vl. Klusky a MUDr. V. Mazala, ředitele dětské nemocnice v Brně, Černých Polích se začalo vyučovat na interním oddělení v r. 1954. Ke dni 1. 9. 1955 byla zřízena samostatná základní škola z vlastním ředitelstvím a devíti učiteli, později též mateřská škola (Plevová, 1997). V současné době jsou téměř při všech zdravotnických zařízeních, zřízeny mateřské i základní školy a školní družiny.
19
2.3 Základní škola při nemocnici Činnost základních i mateřských škol při nemocnici umožňuje Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) a specifikuje Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. § 4 této vyhlášky stanoví podmínky k zařazování žáků do školy při zdravotnických zařízení a § 10 uvádí počty žáků v těchto školách a třídách.
V základní škole při nemocnici (podobně v dětské léčebně, ozdravovně) se vyučuje podle: učebních plánů a osnov základní školy redukovaných a upravených na základě zdravotního stavu žáků časového rozvrhu, povoleného jednotlivým žákům lékařem časové náročnosti léčebného režimu „Pamatujme, že pro nápravu pravopisu jako ostatně v celé výchově platí zlaté pravidlo: zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je za to mohli pochválit, a nedopustit, aby udělalo chybu a my je za to museli trestat nebo projevovat svou nelibost“ (Matějček, 1989).
Základní školy mohou poskytovat podle svých možností individuální konzultace ve všeobecně vzdělávacích předmětech i žákům středních škol, umístěných v tomto zařízení. V případě potřeby se vyučuje podle učebního plánu a osnov základní školy praktické a základní školy speciální. „V současné době si každá základní škola při nemocnici zpracovává na základě Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání Školní vzdělávací program, kde zohlední specifické podmínky vyučování ve škole při nemocnici“ (Vítková in Pipeková, 2006). Od září 2007 je tento způsob vzdělávání povinný pro všechny základní školy.
V základní škole při nemocnici se vyučuje (na I. i II. stupni) podle rozvrhu každý den jeden hlavní předmět a k němu se přiřazuje jeden z předmětů vedlejších. Délku vyučování stanoví lékař, s ohledem na zdravotní stav a povahu nemoci žáka. Je to obvykle 1- 4 hodiny denně.
20
Vyučování probíhá - v učebnách - na nemocničních pokojích Výuka v učebnách je výhodnější pro žáky, kteří se mohou vzájemně motivovat. Je žádoucí, vyučovat každého žáka podle vzdělávacího programu jeho kmenové školy, což je ve výuce velice náročné. Výuka na nemocničních pokojích- žáci pracují individuálně na lůžku nebo ve skupině u stolu. Individuální práce učitele s žákem více sbližuje.Zadané úkoly vypracovává žák na pracovní desce, položené přes postel.
„Žák je po celou dobu v nemocnici veden k samostatnému učení“ ( Vítková in Pipeková, 2006).
Pedagogická dokumentace se vede od přijetí žáka a je shodná s dokumentací běžných škol. Hodnocení a klasifikace je vždy odpovědný úkol a musí se vždy přihlížet ke zdravotnímu stavu žáka. U dlouhodobých hospitalizací se posílá kmenové škole návrh na klasifikaci. Ve výjimečných případech vydává vysvědčení také škola při nemocnici.
Organizace škol: Školy jsou koordinovány s provozem a působí zde speciální pedagog s příslušnou kvalifikací. Povinnosti pedagogů se řídí platným vládním nařízením a počty žáků ve třídách Vyhláškou 73/2005 Sb. Každá škola má svůj organizační řád i pokyny.
Koncepce škol při nemocnici vyplývá ze specifiky zařízení a vyžaduje individuální přístup, volnější tempo, nižší počet žáků ve třídě, úpravu pracovního prostředí, různé speciální didaktické a technické učební pomůcky.Přihlíží se také k rozdílným pobytům žáků.
Celá výchova i vzdělávání vyžaduje spolupráci učitele se zdravotníky, vychovateli a také s herním specialistou, pokud je na oddělení. Dnes všechna zdravotnická zařízení, dětské nemocnice a dětská oddělení směřují ke zkracování pobytů dětí na lůžkových odděleních. Péče o ně je převáděna do domácího, nebo ambulantního léčení. Průměrná doba hospitalizace dětí na běžných dětských odděleních, je asi 3-4 dny. Z tohoto důvodu a z finanční úspory je v některých krajích snaha rušit základní školy při nemocnicích, což se v některých regionech už také stalo. Zřizování a rušení škol je plně v kompetenci krajů. 21
Od 1. 1. 2006 byly zrušeny všechny základní školy při nemocnicích v kraji Vysočina a nahrazeny školní družinou. Názory na likvidaci základních škol při nemocnici se liší. Je mnoho zastánců i odpůrců tohoto kroku a každý má pádné argumenty.
Školní družiny v nemocnicích (kde byly základní školy zrušeny), převzaly do své celodenní péče děti, ve věku od 6-19 let. Činnost školní družiny je vymezena vyhláškou č. 74/2005 Sb. o zájmovém vzdělávání. § 2 této vyhlášky stanoví formy vzdělávání, § 8 činnost školní družiny.
Nový školský zákon č. 561/2004 Sb., § 3, stanovuje, že vzdělávání ( tedy i zájmové vzdělávání ve školní družině) se uskutečňuje podle školního vzdělávacího programu a vzhledem k tomu, že pro školní družiny nebyl vydán ministerstvem školství žádný rámcový vzdělávací program, vytvářejí si družiny programy vlastní ( Hájek, Informatorium, 2005).
Proto i každá školní družina při nemocnici si vytváří svůj školní vzdělávací program ŠVP, který musí obsahovat: charakteristiku vzdělávacího programu hlavní cíle vzdělávání zásady, formy, metody vzdělávání obsah vzdělávání – témata časový plán Vzhledem ke specifické práci ve školní družině při nemocnici není dána přesná závazná struktura ŠVP. Vychovatelky při tvorbě ŠVP vychází částečně z RVP pro základní školy, ale velkou inspirací je také RVP pro předškolní vzdělávání. Zájmové vzdělávání probíhá především vlastní činností dětí. Je založeno na přímých zážitcích z činnosti. Nabídka činností vychází z potřeb a zájmů dětí. Děti mají možnost volby z předem připravené nabídky, anebo se mohou na plánování činností aktivně podílet. Učí se vzájemné spolupráci, toleranci a pochopení ostatních. Obsah vzdělávání je zpracován do témat, která jsou pro hospitalizované děti aktuální, vzájemně se prolínají tak, aby zasáhla všechny oblasti vzdělávání. Jde o cílené a plánované působení, i když často jen krátkodobé, které má na zřeteli rozvoj každého jednotlivého dítěte v průběhu celého dne s ohledem na jeho zdravotní stav.
22
Důraz je kladen na různé druhy terapií: arteterapie, kanisterapie, hipoterapie, herní terapie, aj. Velkému zájmu a oblibě se těší především arteterapie, která je realizovatelná téměř na všech odděleních. Děti vyrábí a tvoří z rozličných materiálů a využívají zajímavé techniky, podle možností oddělení. Svými výrobky pak zdobí nemocniční pokoje, společné prostory nebo vyrábí dárky pro svoje blízké. Při výchově a vzdělávání je třeba vždy: uplatňovat individuální přístup, vytvořit prostředí, kde se děti cítí dobře a bezpečně, respektovat právo dítěte na soukromí a jeho svobodnou volbu, zúčastňovat se aktivit v herně, podporovat a udržovat kontakt dítěte s kmenovou školou a třídním učitelem, učit děti, jak aktivně rozvíjet a chránit své duševní, fyzické i sociální zdraví.
2.4 Mateřská škola při nemocnici Mateřská škola při nemocnici, v dětské léčebně nebo ozdravovně,zajišťuje výchovu a vzdělávání dětí zpravidla od 2-3 let do 6-7 let. Cílem práce v mateřské škole je: překonat kritickou dobu, kterou dítě prožívá během hospitalizace, zlepšit jeho psychický stav, který úzce souvisí s jeho uzdravením, udržet jeho vývojovou úroveň a vrátit ho rodičům spokojené a plné pohody. „Edukativní činnost s dětmi se provádí v hernách nebo na pokojích a to v souladu s Rámcovým vzdělávacím programem předškolního vzdělávání, podle kterého si mateřské školy zpracovávají Školní vzdělávací program se zřetelem na zdravotní stav dětí“ (Vítková in Pipeková, 2006).
Školní vzdělávací program musí být přizpůsoben zvláštním okolnostem prostředí, v němž je uplatňován a stejně tak i specifické situaci, ve které se nacházejí děti, jimž je vzdělávání poskytováno. Odlišuje se hlavně tím, že se nejedná o dlouhodobé vzdělávání dětí, ale o krátkodobé působení, popř. příležitostnou nabídku. Nabídka činnosti je formulována v podobě integrovaných bloků – témat. Bloky obsahují určitý výběr učiva, který lze hospitalizovaným dětem nabídnout a realizovat.
23
Na některá témata je kladen větší důraz, zvláště ta, která se vážou k životní situaci dítěte. Jde o to, aby nabídka byla bohatá a pestrá, aby děti měly možnost vybírat a program nebyl pro ty, které jsou ve zdravotnickém zařízení delší dobu, nezajímavý a příliš jednotvárný (Manual RVP PV, 2005).
Vzdělávací program mateřské školy je zaměřen hlavně na hru a zohledňuje také možnosti ležících dětí-pacientů. Hra je nejpřirozenějším projevem malých dětí, odvádí jejich pozornost od nemoci a od strachu z léčebných zákroků.
Adaptace nejmenších pacientů na nemocniční prostředí bývá bouřlivější. Klade se hlavní důraz na uspokojování citových potřeb dítěte. Vždy je uplatňován individuální přístup ( Almanach, ZŠ při FN Hradec Králové 2004).
Třídy, herny jsou vybaveny dětským nábytkem, hračkami a často také televizí, videorekordérem, počítačem, radiomagnetofonem apod.Učitelka sem přivádí děti po vizitě. Děti mají vždy možnost volné hry.Zúčastňují se také úkolů, které pro ně na ten den připravila učitelka.
Za dětmi s klidovým režimem, dochází učitelka i s hračkami na pokoj. I pro tyto děti má připravené činnosti, které odpovídají jejich možnostem. Je nutno činnosti střídat, aktivní hru musí nahradit relaxační hudba, poslech pohádky nebo veselé vyprávění (Vítková in Pipeková 2006).
Velice důležitá a namáhavá je výchovná práce u dětí v izolaci. Děti jsou ohroženy nejen izolací klinickou, ale i psychickou. Dítě těžko chápe proč je izolované. Učitelka musí vynaložit velké úsilí, aby nedocházelo k deprivaci. Nezbytně nutné, je dodržování hygienických předpisů (Plevová, 1997). Výchovná práce respektuje vývojové zvláštnosti dítěte, jeho individuální potřeby a zájmy.
Spontánní hravé aktivity by měly být hlavní náplní denního programu, neboť hra je nejpřirozenější činností dítěte. Řízené činnosti zabezpečují: cílenou stimulaci schopností, zdokonalování dovedností a rozšiřování poznatků. 24
Výchova i vzdělávání respektuje nemocniční řád oddělení, pravidelné stravování i pitný režim. Velký důraz je kladen na zvýšené hygienické požadavky a bezpečnost dětí. Počty žáků a realizovatelné činnosti dne se zaznamenávají do třídní knihy.
Dnes je běžné, že malé děti jsou do nemocnice přijímány s matkou nebo s otcem, což se pozitivně odráží na jejich chování a citovém ladění.
„Rodiče jsou pro děti velkou citovou podporou a jejich přítomnost přispívá k ozdravnému procesu. Dítě má své zázemí, své jistoty. Spolupráce učitele s rodiči přináší oboustranné obohacení o zkušenosti“ (Plevová, 1999).
Dobře zvolené herní programy, vhodné a bezpečné prostředí, vyškolený personál a přítomnost matky, to jsou momenty, které usnadní a zpříjemní dítěti život, podpoří jeho vlastní rezervy a pomohou mu překonat jeho smutek, strach, bolest a beznaděj.
2.5 Profil speciálního pedagoga fungujícího v nemocnici „Učitelé a vychovatelé pracující v základní a mateřské škole při nemocnici, jsou absolventy bakalářského nebo magisterského studia speciální pedagogiky, ukončeného státní zkouškou ze somatopedie“ (Pipeková, Vítková 2001). . Odborná příprava speciálních pedagogů spadá do kompetence Pedagogické fakulty katedry speciální pedagogiky.
K výkonu tohoto povolání je bezesporu nejdůležitější vztah a láska k nemocným dětem, vnitřní potřeba jim nějakým způsobem pomoci překlenout pobyt v nemocnici (Plevová, 1999).
Učitel a vychovatel se musí i nadále vzdělávat, buď formou samostudia nebo absolvovat odborné semináře týkající se jeho profese.
25
Významnou a společenskou organizací pro odbornou činnost v oblasti speciální pedagogiky a péče o tělesně a zdravotně postižené je Somatopedická společnost. Sdružuje odborné pracovníky, rodiče i další zájemce z oblasti výchovně-vzdělávací, léčebné i sociální rehabilitační péče.
Učitelé ze škol při nemocnicích se mohou setkávat na akcích, které společnost pořádá. Mají možnost vyměňovat si zkušenosti, vyslechnout řadu referátů předních pedagogů z oblasti současného vzdělávání a výchovy nemocných a postižených dětí u nás a v zahraničí (Kábele, 1993).
Pedagog musí disponovat určitými a předpoklady, bez kterých by nebyl schopen dobře vykonávat svou práci. Při práci s nemocnými dětmi je důležitý optimismus, citová vyrovnanost i sebedůvěra. Musí se naučit dělit svou pozornost mezi všechny děti. Svojí kreativitou musí oživovat výchovně vzdělávací proces. Dobré organizační schopnosti, rozhodnost a pohotovost mu pomohou při řešení nenadálých a naléhavých situací. Neodmyslitelná je srdečnost, taktnost a ohleduplnost jednání.
„Pamatujme, že pro nápravu pravopisu jako ostatně v celé výchově platí zlaté pravidlo : zařídit věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je za to mohli pochválit, a nedopustit, aby udělalo chybu a my je za to museli trestat nebo projevovat svou nelibost“ ( Matějček, 1989 ).
26
3 Herní terapie 3.1 Vznik a vývoj herní terapie ve Velké Británii
„V posledních letech dochází k významným změnám v koncepci péče o děti v nemocnicích. Také v naši republice se začal uplatňovat princip Family Centred Care, tedy péče zaměřená i na rodinu pacienta“ (Valenta, 2002). To, že rodiče mohou být se svými dětmi v nemocnici, je pro nemocné děti veliký přínos. „Připomeňme si, že pro malé dítě platí, že se učí přemáhat strach u mámy v náručí. Ne že je jako skleníkovou květinku chráníme před jakýmkoliv strachem, ale že se staráme, aby strach prožívalo s jistou zádech, tj. v prostředí, kde se cítí v bezpečí. Jen tak se totiž naučí strach překonávat bez hrůzy a zoufalství a újmy na duševním zdraví“ ( Matějček, 2004 ).
Počátky těchto změn začaly v Anglii kolem roku 1955. Důvodem bylo poznání, že nemoc a pobyt dítěte v nemocnici nepříznivě ovlivňuje jeho citový, sociální i intelektuální vývoj, což v jeho důsledku může vést k jeho citovému rozrušení či poruchám dítěte. Tyto následky mohou přetrvávat dlouhou dobu po uzdravení a propuštění dítěte z nemocnice (Valenta, 2001). Roku 1959 byla v Anglii vydána tzv. Plattova zpráva, která přinesla celou řadu doporučení a poukazovala na důležitost rodičovské role v nemocnici. Zdravotnická zařízení tuto linii však nepřijala. Panoval názor, že dítě stejně brzy na vše zapomene, že je to normální, když v nemocnici pláče a časté byly i argumenty, že rodiče naruší chod oddělení, zvýší se přínos infekcí, že je nedostatek prostoru atd. V roce 1963 vznikla organizace National Association for the Welfare of Children in Hospital – Národní asociace pro pohodu dětí v nemocnici NAWCH. Organizace měla podporu nejen matek, ale i dětských lékařů a sester na řadě dětských oddělení po celé zemi. Organizace NAWCH vypracovala dokument „Charter for Children in Hospital – Charta práv dětí v nemocnici. Tento dokument se stal základním zdrojovým textem pro podobné dokumenty všude ve světě. NAWCH také tvořila pro nemocnice
herní programy, shromažďovala peníze na
zaplacení herních terapeutů, ubytování rodičů v nemocnici atd. 27
V této oblasti se aktivně angažovaly Mudr. Olga Stark, a psycholožka Peg Belson, která působila také jako poradkyně britského ministerstva zdravotnictví. Vedla přednášky a semináře i v naší republice.
V roce 1974 se změnila struktura britského zdravotnictví a řada členů NAWCH začala pracovat v organizacích, které nemocnice řídí a spravují. Roku 1976 byla hra v nemocnici považována za součást ošetřovatelské péče o hospitalizované dítě. V témže roce byla založena organizace NAPHS-Národní asociace nemocničních herních specialistů, která funguje dodnes a specializuje se na sdružování kvalifikovaných nemocničních herních pracovníků, zlepšování kvality hry, prosazuje zařazování nových programů, zajišťuje jejich nepřetržité vzdělávání, radí svým členům a vydává časopisy, letáky. Od roku 1984 převzali finanční odpovědnost za místa hespecialistů nemocnice. „Dnes je ve Velké
Británii profese Nemocničního herního specialisty (Hospitál
playstaff, Hospitál play specialist ) státně profesionální kvalifikace, mající vlastní vzdělávací program profesní odborné organizace. Studium je završeno odbornými zkouškami (Hospital play speciaist board certificate). Pracuje na konkrétním oddělení a je členem ošetřovatelského týmu. Není to zdravotník, ani pedagog, jde o speciálně vyškoleného pracovníka. Podle tohoto vzoru pracují již také nemocniční herní specialisté v dalších zemích např… v Rakousku, Holandsku, Belgii, USA“ ( Rybářová, 2004 ).
3.2 Herní terapie a herní specialista v našich nemocnicích Od roku 1993 dochází k zavádění herní terapie na dětských odděleních také v České republice. Herní terapii provádí herní specialista, který pomáhá hospitalizovanému dítěti porozumět situaci, ve které se nachází. U malých a mladších dětí provádí vše formou hry, protože hra je přirozenou činností dítěte. Dokáže jej uvolnit a dává mu zapomenout na bolest, vzbuzuje v dítěti pocit sebedůvěry. Hra je pro dítě řečí, kterou vyjadřuje strach hněv i bezmocnost.
28
Herní specialista vytváří podmínky pro hru a tak umožňuje dítěti vyjádřit hrou, co cítí a jaké má potřeby. Je to samostatný odborník, který provádí specifickou činnost, zaměřenou nejen na dítě, ale také na jeho rodiče.
„Je to kamarád, společník dítěte, které vnímá jako rovnocenného partnera. Přijímá dítě takové jaké je, i s jeho náladami a emocemi. Vždy vystupuje a jedná v zájmu dítěte a respektuje jeho práva“(Valenta, 2001).
Herní specialista musí dobře znát normální vývoj dítěte od narození až do rané dospělosti. Musí být také dobře obeznámen s vyšetřovacími metodami, s léčebnými postupy, musí mít znalosti o onemocnění a musí rozumět chování dítěte odloučeného od rodiny. Je spojkou, mostem nejen mezi dítětem a personálem, ale také jeho rodiči. Provází dítě a jeho rodiče celým pobytem v nemocnici.
3.3 Činnosti a zásady herního specialisty Herní specialista poskytuje služby na :ambulancích, standardních lůžkových odděleních a popř. i na dalších zařízeních poskytujících péči dětem i mladistvým (Valenta, 2001).
Připravuje také zdravotně naučné programy pro zdravé děti z mateřských i základních škol prvního stupně. Program zahrnuje prohlídku oddělení, povídání o službách v nemocnici, seznámení se zdravotními pomůckami. Cílem je podpořit důvěru ke zdravotníkům a připravit dítě na možný pobyt.
Herní specialista musí znát diagnózy a podávat pravdivé informace srozumitelné dětem i jejich rodičům.
29
Činností i úkolů herního specialisty je mnoho a mezi nejdůležitější patří: zajišťuje ambulantní programy pro dítě a jeho rodinu při plánované hospitalizaci, v případě potřeby dochází do rodiny, seznamuje dítě a jeho doprovod s celým oddělením a jeho provozním řádem, úzce spolupracuje se zdravotníky a pedagogy,dbá na srozumitelnost, návaznost informací, pomocí hry pomáhá dítěti porozumět nemoci, léčbě i důvodu hospitalizace, přednostně pečuje o děti bez doprovodu, děti handicapované, děti z ÚSP, připravuje dítě a jeho rodiče na odborná vyšetření, či lékařské zákroky a dítě na vyšetření také doprovází, připravuje pro děti herní programy a aktivity, naslouchá dítěti, posiluje vzájemnou důvěru a tím ho získává ke spolupráci se zdravotníky.
„K přípravě dětí a rodičů na vyšetření či zákrok, používá herní specialista mnoho informačních pomůcek a materiálů“ (Valenta, 2001).
Příprava dítěte musí být názorná a srozumitelná
Písemné a obrázkové pomůcky pro každou věkovou skupinu: omalovánky, pexeso, puzzle, kreslené příběhy, různé informační brožurky, ukázková alba s fotografiemi a textem, atlasy. Demonstrační pomůcky:vlastní hračky dětí, speciální loutky s odnímatelnými orgány, většinou buď jako medvídek nebo panenka, originální zdravotnické pomůcky, čepice, ústenky, rukavice, injekční stříkačky, kanyly, obvazy, náplasti, atd. Arteterapie, muzikoterapie Videozáznamy nahraných lékařských vyšetření.
3.4 Herní terapie s různými věkovými skupinami „Vždy je nutné začít přípravu jednoduše s minimem pomůcek, aby se dítě nevyděsilo“ (Valenta, 2001). Herní specialista pečuje o děti od narození až do rané dospělosti.
30
Novorozenecký, kojenecký a batolecí věk- zde musí péče probíhat většinou přes matku. Dítě přesně kopíruje emoční nastavení matky, její vnímání, prožívání, úzkost i strach. Nepoučená, nedůvěřivá a emočně labilní matka nemůže být oporou svému dítěti.Nestačí jen otevřít nemocnice rodičům a ponechat je bez vedení a pomoci. Zvláště na extrémně psychicky náročných odděleních,potřebují rodiče zázemí, průvodce, který by jim byl po celou dobu hospitalizace na blízku a pomohl by jim orientovat se v prostředí a dodával jim odvahu sebevědomí. Opakované a srozumitelné informace jsou pro maminku základní potřebou. Čím lépe se v situaci orientuje, rozumí jí, tím méně se bojí. Každá nemocnice by se měla snažit vytvořit takové podmínky, aby každá maminka, která chce zůstat s dítětem, mohla tuto možnost využít. Měli bychom umožnit matce pečovat o dítě celý den, protože je pro dítě základním zdrojem jistoty a bezpečí.
Předškolní věk – dítě se připravuje ve spolupráci s rodiči, aby se cítilo v bezpečí. Vždy je třeba rodiče informovat předem a vyžádat si jejich souhlas. Dítě se musí seznámit jen s tím, co opravdu zažije a nikdy mu nesmíme lhát. Děti se v tomto věku učí nejraději hrou, proto používáme demonstrační loutky, plyšová zvířátka, barevné obrázky a leporela.
Mladší školní věk – v klidném prostředí, kde se dítě cítí dobře, si hodně vyprávíme, můžeme použít demonstrační i obrázkové pomůcky.
Větší děti a adolescenti – lepší informovanost a připravenost probíhá odděleně od rodičů. Děti již mají konkrétní otázky a také větší strach, protože si už spoustu věcí uvědomují a přemýšlí o nich. Na mnohé věci se také ostýchají před rodiči ptát.
Vždy je třeba před rozhovorem navodit atmosféru důvěry a bezpečí.Děti ubezpečujeme, že léčbu společnými silami zvládneme. Nutno je také pro tento postup získat rodiče, kteří dokáží svým přístupem děti negativně či pozitivně ovlivnit. V případě potřeby a zájmu dítěte, je dobré zprostředkovat individuální rozhovor s ošetřujícím lékařem.
31
Dobré a osvědčené je, si s dětmi po vyšetření či zákroku znovu „jakoby přehrát“ získané zkušenosti. Dítě již není tak rozrušené a může si pomocí hry dodatečně nejen ujasnit mnoho z postupu léčby, ale zároveň si „odžít“ své obavy, strach, úzkost a tak je příště lépe překonat (Valenta, 2001).
Herní specialista se při své práci setkává také s dětmi, které vyžadují zvláštní, odlišnou péči – autisté, děti mentálně retardované, děti s různým tělesným postižením nebo tělesnými vadami. Zcela specifická a velice náročná, je práce s letálně nemocným dítětem a jeho rodinou. Dítě prochází různým stádiem nemoci a je vždy třeba pomoc přizpůsobovat nastávajícím změnám.
3.5 Problematika herního specialisty Zavedení profese herního specialisty vychází ze zkušenosti a doporučení NAHPS, z požadavků Charty práv, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte. Zavedení této profese je také součástí návrhu nové koncepce oboru pediatrie zpracovanou Českou pediatrickou společností.
Zprávy o nelékařské péči o dítě, jsou známy již asi od roku 1966, kdy vedle učitelek MŠ a ZŠ působili tzv. výchovné sestry. Nápad se postupně vytrácel především z finančních důvodů. V roce 2001 ve 122 českých nemocnicích pracovalo 20 pracovníků v roli herního specialisty. Ve většině případů jsou zatím na tuto práci uvolňováni stávající zaměstnanci především z řad sester a učitelek škol při nemocnicích. V některých nemocnicích pracují pouze s prvky herní terapie. Pokud bude i dnes speciálně vyškolený pedagog nebo sestra vykonávat činnost herního specialisty v rámci své původní profese, tak se z důvodů plnění hlavních profesních povinností k této činnosti sotva kdy dostane. Patřičně vzdělaný herní specialista poskytuje naprosto jiné služby než sestra či pedagog. Jeho práce s dětmi je nezastupitelná. Jeho péče o děti je podpůrná a nedirektivní. Vychází vždy z aktuálních potřeb dítěte.
32
V České republice dosud neexistuje mnoho možností kvalifikačního studia tohoto oboru. Herní specialista většinou vychází ze svého dosavadního vzdělání, ať již pedagogického či zdravotního, které je doplněno o nejrůznější kurzy a semináře. Jedno z mála je existující specializační studium,které
je spojeno se studiem dramaterapie na Univerzitě
Palackého v Olomouci. Bohužel však nesplňuje předpoklady pro kvalitní vzdělávání herních specialistů.
Na Univerzitě Karlově v Praze je také možno studovat certifikovaný program „Specialista pro hru a komunikaci v institucionální a domácí péči“. Tento studijní program je tří semestrový. Úspěšní absolventi obdrží certifikát o absolvování kurzu. Získané vědomosti a dovednosti
se
hodnotí
formou
kreditů,
které
se
započítávají
v případě
dalšího
vysokoškolského studia na Univerzitě Karlově. Tento vzdělávací program je prvním krokem k ustanovení samostatné profese herního specialisty v České republice.
Vedou se také spory, zda tato profese by měla být profesí zdravotnickou či pedagogickou.
Začátkem roku 1999 vzniklo občanské sdružení „Společnost pro herní práci s dětmi v nemocnici“, sdružuje nejen herní specialisty, ale i studenty a příznivce herní práce. Na jaře roku 2001 začala jednání na Ministerstvu zdravotnictví České republiky o možnosti legalizace oboru „Herní specialista“. Návrh byl ale odmítnut pro koncepční neujasněnost. V současné době není v naší republice herní specialista zařazen do katalogu činností. Všichni, kterým není lhostejný osud dítěte v nemocnici, doufají a věří, že snad už brzy budou na všech dětských odděleních tolik potřební herní specialisté-kamarádi dětí v nelehkých životních situacích.
33
4 Praktická část Ve své bakalářské práci se zabývám problematikou hospitalizovaného dítěte a působením pedagogů a herního specialisty na toto dítě. Při mojí práci s dětmi v nemocnici mi pomáhá, že studuji obor speciální pedagogika. Snažím se využít všech nových informací a poznatků, které jsem během studia získala. Díky studiu lépe chápu problematiku hospitalizovaných dětí, z nichž mnohé mají různé speciální vzdělávací potřeby. Přála bych si, aby se péče o nemocné děti neomezovala pouze na poskytování dokonalé zdravotnické péče, ale také je třeba aktivně se zabývat psychikou dětí.
4.1 Charakteristika dětského oddělení v Třebíči Dětské oddělení třebíčské nemocnice se nachází ve 3.podlaží interního pavilonu. Jsou zde hospitalizovány děti téměř od narození do 19ti let. Dětské oddělení poskytuje preventivní, diagnostickou i léčebnou péči,a to ambulantní i ústavní. Součástí oddělení je interní, kardiologická, endokrinologická, diabetologická a gastroenterologická ambulance. Na oddělení pracuje mimo lékařů a zdravotních sester také dětský psycholog, učitelka MŠ,vychovatelka ŠD a herní specialista. Všichni zaměstnanci se snaží naplňovat Chartu práv hospitalizovaných dětí. Pedagogická péče o děti je zde zajišťována téměř celý den. Děti mají k dispozici dvě herny-jednu pro batolata a druhou pro větší děti. Herna pro větší děti je členěna na několik samostatných center, aby podmínky pro výchovu a vzdělávání byly optimální pro všechny děti. Je zde koutek pro malé děti-s kuchyňkou, pokojíčkem a věku přiměřeným nábytkem, koutek pro pracovní aktivity-tvoření, vyrábění, kreslení atd.Místo pro relaxaci a odpočinek je vybaveno pohodlnými křesly, rádiem a cd přehrávačem. Nechybí ani stoly pro technicko-konstruktivní stavby a velký stolní fotbal. Herna je dobře vybavena, aby sloužila všem dětem různých věkových kategorií.
34
Hernu mohou navštěvovat také matky s dětmi. Herna je trvale otevřena i po ochodu učitelky a vychovatelky. V rámci humanizované péče o nemocné děti byla v třebíčské nemocnici od ledna 2001 zavedena psychoterapeutická disciplína herní terapie, jako součást léčebné péče o hospitalizované děti a jejich rodiče. Herní terapii zde provádí herní specialistka, která vystudovala speciální pedagogiku se specializací somatopedie, psychopedie a je průvodcem dítěte v nemocnici. Do projektu herní terapie jsou zapojeni všichni zdravotníci, lékaři, sestry a také pedagogové. Se všemi terapeutka úzce spolupracuje.
4.2 Aplikace herní terapie v roce 2001-2006, vlastní šetření
K přijetí na hospitalizaci přichází děti se svými rodiči do příjmové ambulance. Hned za hlavními dveřmi je vítá přívětivé prostředí, barevně podnětné. Čekací dobu si děti krátí v hracím koutku před ambulancí a u stolečku s pastelkami a omalovánkami. Za dveřmi ambulance je očekává usměvavá paní doktorka a milá sestřička. Po odbavení v příjmové ambulanci, předá sestra dítě herní specialistce. Ta se dítěti představí, pohovoří s ním o běžných věcech a seznámí dítě s celý dětským oddělením, aby dítě bylo zbaveno strachu z neznámého prostředí. Dítě pozná svůj pokoj, představí se spolubydlícím, prohlédne si jídelnu, sesternu, vyšetřovnu, hernu, kuchyňku a ostatní prostory. Díky informativní nástěnce s fotografiemi a jmény všech zaměstnanců, dítě pozná konkrétně každého z nich. Důležité je vysvětlit provozní řád oddělení, který byl upraven podle potřeb dětí a týká se hlavně doby vstávání, jídla, lékařských vizit, návštěv, atd. Děti mohou mít v nemocnici svoje hračky, pyžamo nebo oblíbené oblečení. Děti jsou také upozorněny na dodržování určitých pravidel, bez kterých by provoz nebyl možný. Stejný postup je zachován i při poučení maminky, která je zde hospitalizována svým dítětem. Není to jen strohé poučení, ale herní specialistka je zaplavena spoustou otázek, na které může v klidu odpovídat.
Hlavní úkol herní specialistky spočívá v psychoterapeutické přípravě dítěte na vlastní vyšetření či zákrok. O zdravotním stavu jedná s dítětem velmi obezřetně.
35
Informace získává z chorobopisu nebo od ošetřujícího lékaře. Zúčastňuje se také pravidelně lékařských vizit. Při podávání informací musí postupovat uvážlivě a citlivě. Odborné lékařské informace podává výhradně lékař! U každé věkové skupiny je potřeba použít jiný přístup, odlišné pomůcky, vše s ohledem na individualitu dítěte a na jeho psychickou vyzrálost. Na přípravu malých a předškolních dětí používá herní specialistka výhradně hru. Oživuje nemocniční loutky Julinku a Vojtu, kteří si s malým pacientem povídají o bolístkách, co, jak a kdy, jim pan doktor bude „spravovat“. Julinka a Vojta jsou speciální loutky velikosti předškolního dítěte vyrobené pro herní práci v nemocnici. Mají odnímatelné orgány na suchý zip, které jsou provedené ve zjednodušené formě- srdce, plíce, žaludek atd. Ale ne každé dítě touží po tom vidět, jak vypadáme uvnitř. U malých dětí je většinou při přípravě přítomen rodič. Děti se pak cítí bezpečně. Vždy je také třeba jeho souhlasu, aby dítě bylo poučeno.Někteří rodiče si nepřejí, aby jejich dítě bylo na zákrok či vyšetření připraveno. I toto přání je třeba respektovat. U mladších školních dětí záleží na vyspělosti dítěte, ale většinou se také používá forma hry a nafocené obrázky z konkrétních vyšetření. Děti si mohou také zahrát na doktora, k dispozici mají celkový oděv operatéra a spoustu pravých vyšetřovacích nástrojů. Větší a starší děti si mohou prohlédnout atlasy o lidském těle, speciální alba s fotografiemi z konkrétních pracovišť-rentgen, ultrazvuk, rehabilitace, počítačový tomograf, atd. Dětem musí být vždy poskytovány pravdivé informace. I zde platí, že ne každé dítě je schopno přijmout některé informace.
Je třeba stanovit přibližnou diagnózu psychických
schopností dítěte. Nejhorší pro dítě jsou nenaplněné sliby a nejistota.Větší děti většinou nevyžadují přítomnost rodiče a ve velké většině si ji ani nepřejí. Mají více svobody v případných otázkách.
Každá příprava se děje individuálně. Herní specialistka se snaží získat důvěru dítěte, klidným, milým a rozvážným vystupováním.
Spolupráce s maminkou kojence či batolete musí být také velmi intenzivní. Někdy na tom bývají maminky psychicky hůře než jejich nemocné dítě.Úkolem herní specialistky je,vysvětlovat a objasňovat vše, čemu maminka nerozumí, co neví. Nutné je, vyslechnout si její starosti, obavy a snažit se maminku zklidnit.
36
Je třeba být s ní neustále v kontaktu a zjišťovat její přání či případně nedostatky. Pokud
zjistí, že potřebuje informace, které nespadají do její kompetence, zprostředkuje
rozhovor s ošetřujícím lékařem. Děti, a někdy také maminku s dítětem (podle potřeby) doprovází herní specialistka na odborná vyšetření. Vždy upřednostňuje doprovod malého dítěte bez matky, či doprovod dítěte, které jde na náročné a bolestivé vyšetření.
Součástí herní terapie je také preventivní činnost, která má za cíl připravit dítě na eventuální pobyt v nemocnici. Prevence je prováděna v dětských kolektivech v předškolních a školských zařízeních. Na dětské oddělení přichází děti z mateřských škol a z prvního stupně základních škol z Třebíče i okolí, aby zde strávili příjemné dopoledne ve společnosti terapeutických loutek Julinky a Vojty. Je zde pro ně připraven zdravotně naučný program, který je zaměřen na prevenci stresu a strachu z případné hospitalizace. Zároveň se děti poučí o prevenci některých chorob a ochraně svého zdraví.Velkým zážitkem pro děti je seznámení se skutečnými vyšetřovacími nástroji. Sami si na loutkách provedou nosní, ušní, krční vyšetření, seznámí se s oděvem lékaře operatéra a také si na operaci v roli lékařů zahrají. Naučí se zavádět infuzi, odebírat krev skutečnou jehlou a stříkačkou. Vše se děje hrou. Děti ztratí zábrany, které je dříve provázely při každé návštěvě lékaře. Příjemným zážitkem je pro děti pobyt v herně, kde se seznámí s množstvím her, které jsou zde hospitalizovaným dětem k dispozici.
K preventivní činnosti slouží také profesionálně natočená videokazeta z dětského oddělení „Herní terapie-aneb-doktora se nebojíme“. Tuto kazetu si mohou prohlédnout děti ve svých mateřských školách a na nižším stupni základních škol.
37
4.3 Kazuistiky sledovaných dětí
Eva Narozena:březen 1996 Žákyně 3. ročníku základní školy (speciální)
Matka : v domácnosti Otec: zedník Sourozenci: sestra 9 roků, bratr: 3 roky Somatická charakteristika: Eva je středně vysoké postavy, štíhlá, má světle hnědé vlasy střižené na mikádo a stále milý úsměv. Civilní oblečení obnošené, nemá vlastní pyžamo, župan ani pantofle.
Osobní anamnéza Těhotenství i porod byl v termínu a bez obtíží, kojená 2 měsíce, ve 12ti měsících mluvila, v 18ti měsících chodila. Ve třech letech plastická chirurgická operace malformace malíku. V Brně sledovaná na neurologii pro epilepsii již 3 roky. Nyní bez záchvatů. V současnosti
dochází na psychiatrii a je bez medikace. Chronický problém je noční
enuréza.
Nynější onemocnění Bolest břicha, více podbřišek, potíže již před několika měsíci. Vše se zklidnilo. Problém enuréza, ale není za ni trestána, nepere si po sobě, naposled pije v 18h. Vzhledem k vyloučení patologie je lékařem mimo jiné naordinovánogynekologické vyšetření a ultrazvuk břicha i ledvin.
Rodinné prostředí Bydlí v panelovém domě. Nemají žádná domácí zvířátka. Sourozenci ji někdy zlobí. Vůdčí autorita je otec, kterého všichni poslouchají. Na školu si nestěžuje.V minulosti byla terčem vyhrožování spolužáka. Vše bylo řešeno ve spolupráci s třídní učitelkou. Nyní se už chlapce nebojí.
38
Z psychologického vyšetření Kontakt na nižší sociální úrovni lehce navázán, sdílnost, komunikativnost.Verbalizace na nižší úrovni než odpovídá věku. Přítomnost agramatismů. Nápadné-nezná datum narození, ulici, kde bydlí, jméno třídní učitelky. Figurální kreslený projev na výrazně nižší úrovni odpovídající cca 6-ti roků. Projektivně přítomnost znaku pro snížené sebehodnocení. Úroveň rozumových schopností ve verbální oblast snížena do pásma lehké mentální retardace.Dg.F70. Ve struktuře mentálních schopností nižší složka sociálního porozumění a zevšeobecňování. Explorací obtížné získávání relevalentních údajů, bolesti břicha již v minulosti, častěji snad večer. Zařazení do spec.ZŠ indikováno. Přímá psychogenní složka somatických obtíží nezjištěna, souvislost s celkovým vývojovým opožděním.
Vlastní šetření Eva je tichá, stále usměvavá dívka. Je také velmi upřímná. Když něco provede, ke všemu se hned přizná, se snahou vše napravit. Pomaleji chápe zadaný úkol, pouze za přímého vedení dokáže úkol splnit. Hraje si s panenkami, vaří v kuchyňce, zajímají ji společenské hry pro předškolní děti. Činnosti střídá, nevydrží u žádné aktivity příliš dlouho, ale stále si přeje být zaměstnaná. Ráno vždy netrpělivě očekává příchod učitelky, či vychovatelky. Má ráda malé děti, se kterými si hezky hraje. Vyžaduje pozornost a pochvalu, za kterou je velmi vděčna. Domů se sice těší, ale nemluví o tom, ve školce a družině je spokojená.Během Několikadenní hospitalizace neměla Eva žádnou návštěvu rodičů či příbuzných.
Příprava na odborné vyšetření Na ultrazvuk břicha a ledvin, není třeba Evu připravovat, protože ho již několikrát absolvovala. A sama herní specialistce o tom vypravovala. Eva si velmi spontánně hraje s Vojtou a Julinkou. Toho využívá herní specialistka, která se pokusí gynekologické vyšetření Evě přiblížit.Toto vyšetření je pro většinu dívek velmi choulostivé. Cíleným vyprávěním přizpůsobené rozumovým schopnostem přibližuje herní specialistka Evě důvod vyšetření. Na obrázku ukáže gynekologické lehátko, které sice nemá k dispozici, ale využije běžné lehátko dětského oddělení. Spolu s Evou zkouší Julinku položit do polohy běžné při gynekologickém vyšetření a přitom vysvětluje, co se bude dít dál. Eva má trochu obavy, protože nového pana doktora nezná. Herní specialistka ji proto na vyšetření doprovází a po cestě si s Evou vesele vypráví. Do vyšetřovny vchází společně. Eva si přála, aby herní specialistka byla přítomna u celého vyšetření a držela ji za ruku. Po vyšetření herní specialistka Evu pochválí, jak byla statečná. 39
Martin Narozen: v červnu 2000 Žák 2.ročníku základní školy Matka: na mateřské dovolené Otec: úředník Sourozenci: sestra 3roky Somatická charakteristika Martin je drobné, menší postavy. Má světlé a vlnité vlasy, upravené nehty. Má vlastní pyžamo, bačkory a kompletní hygienické potřeby.
Osobní anamnéza Martin je z prvního těhotenství. Porod proběhl bez komplikací. V dubnu 2003 byl pokousán psem., obešlo se bez následků. V lednu 2005 hospitalizován s bronchitidou. Matka hospitalizována s ním.
Nynější onemocnění Fimóza- operativní řešení. Dle matky nemožnost přetahovat předkožku. Na záněty předkožky netrpí, mikce volná.
Rodinné šetření Úplná rodina, dobré mezilidské vztahy. Bydlí na vesnici. Mají doma spoustu zvířatpsa,papouška, rybičky, křečky, kočky, o které se všichni starají. Jezdí na výlety a málokdy se hádají. Martin měl ve škole na vysvědčení samé jedničky. V rodině i ve škole je velmi spokojený.
Vlastní šetření Maminka je na oddělení v nemocnici s Martinem od 9h do 17h. Při prohlídce oddělení se Martin zajímal o vše, co viděl kolem sebe a měl také spoustu otázek. Během dne si hrál s ostatními dětmi v herně, ale maminka musela být v herně s ním. Vzhledem k věku dost silná fixace na maminku. Svačiny nebo oběd někdy odmítal, čekal, až mu maminka přinese jídlo „vlastní“. Při hře se dokázal přizpůsobit ostatním, neměl potřebu být dominantní.
40
S učitelkou i vychovatelkou bez problémů komunikoval, ale aktivně se zapojoval až po příchodu maminky, kterou vždy netrpělivě očekával. Při přípravě na lékařský zákrok zkusil aplikovat injekci se všemi náležitostmi terapeutické loutce Julince. Prohlédl si flexilu a vyslechl si důvody jejího umístění do žíly. Na otázku herní specialistky jak vypadá lékař operatér si nebyl jistý, a tak se za lékaře-operatéra převlékl. Herní specialistka mu vysvětlila proč musí mít lékař roušku, rukavice, čepici, plášť a proč je vše z materiálu na jedno použití. Maminka doprovázela Martina až k operačnímu sálu. Když se probudil, byla maminka opět na oddělení JIP u něj. Potom celý den pospával, maminka mu četla pohádky a držela ho za ruku. Druhý den vyprávěl herní specialistce jak se cítí a co prožil.
Rozhovor s matkou Matka je velmi spokojená s péčí, která je poskytována zdravotníky, pedagogy i herním specialistkou. Byla nadšená činností herní specialistky. Vážila si toho, že si může neformálně a bez obav o všem co jí zajímá v klidu a beze spěchu popovídat, aniž by někoho omezovala. Líbila se jí vzájemná spolupráce mezi všemi pracovníky. Vzhledem k velké fixaci Martina na ní a k tomu, že není zaměstnaná, využila nabídky, že může na oddělení s Martinem trávit celý den. Do budoucna a v případě nutnosti už ví, že zde může Martina nechat bez obav samotného, protože si je jistá, že o něj bude dobře postaráno.
Při práci vychovatelky, kterou na dětském oddělení vykonávám, bylo pro mě velkým přínosem sledovat práci herní specialistky a převést některé prvky z její činnosti do svojí práce s dětmi. Velice to moji práci obohatilo a myslím, že to přineslo i dětem mnoho dobrého. Osvědčilo se mi, že každé dítě hned s příchodem do nemocnice seznámím s novým prostředím, protože tak se zbaví strachu z neznámého a získá větší jistotu, pocit bezpečí a lépe se orientuje. Uklidňující je také, když se vysvětlí některé pojmy, které jsou pro děti neznámévizita, kanyla,EKG......Vždy si také udělám trochu času na důvěrné otázky dětí, které by neměly slyšet uši jejich kamarádů.
41
4.4 Závěr vlastního šetření Vliv herní terapie na hospitalizované dítě jsem mohla v roce 2001-2006 sledovat v nemocnici v Třebíči na dětském oddělení. Na tomto oddělení mimo zdravotnického personálu, o děti pečuje také učitelka MŠ, vychovatelka ŠD a herní specialistka. Děti měly připravený program učitelkou a vychovatelkou,kterého se zúčastňovaly. Herní specialistka se mohla proto individuálně věnovat konkrétnímu dítěti a jeho aktuálním potřebám, aniž by byla něčím nebo někým omezována. Bohužel v rámci šetření musela svojí činnost herní specialista v roce 2006 na tomto oddělení ukončit. Na oddělení zůstala jen vychovatelka školní družiny a učitelka mateřské školy, které pracují každá na jinou směnu a jen částečně se překrývají. Pracují sice i nadále s některými prvky herní terapie, ale je to velmi obtížné a někdy neuskutečnitelné, protože co s ostatními dětmi, když se budou věnovat pouze jednomu? Jak ale tuto situaci řešit? Ideální by bylo, kdyby funkce herního specialisty na tomto oddělení byla opět v plné šíři obnovena. Ale to bohužel zatím není možné. Myslím, že by zde měl být větší tlak ze strany zdravotníků či pedagogů na příslušné orgány z oboru školství nebo zdravotnictví. Určitě by stálo zato, požádat také ředitelku škol při zdravotnických zařízeních v kraji Vysočina o vytvoření pracovního místa herního specialisty, např. pouze na částečný úvazek 4 hodiny přímé práce s dítětem. Ne každé dítě může být v nemocnici se svou matkou a ne každá matka dokáže svému dítěti vysvětlit vše, co hospitalizace přináší. Herní specialista je pro dítě člověk, který je tu pro něj a jde spolu s ním do všeho neznámého a nepříjemného. Z mojí zkušenosti vyplývá nutnost a potřeba herního specialisty. Ideální by bylo, aby tuto činnost prováděl v rámci své profese a na plný úvazek.
42
Závěr K dětem je nutno vždy přistupovat citlivě. Všichni máme strach a obavy z neznámého i z nemoci-dospělí a zejména děti. Čím dříve pochopíme cítění dětí, tím dříve jim můžeme pomoci. Pobyt dítěte v nemocnici, různá odborná vyšetření, lékařské zákroky, to vše je pro dítě stresující. Dítě potřebuje individuální pomoc, potřebuje někoho, kdo má na něj čas, kdo mu vše v klidu vysvětlí a zodpoví spoustu otázek. Toto nejde dobře uskutečnit při plném nasazení zdravotníků, ani pedagogů, na které čeká plná herna či učebna ostatních dětí. Je to „parketa“ herního specialisty, který se může dítěti plně věnovat. Herní specialista pracuje zatím jen na některých odděleních. Většinou jsou na tuto činnost uvolňováni pracovníci z řad pedagogů či zdravotníků. O postavení herního specialisty se neustále diskutuje. Nezbytně nutné je do budoucna zajistit jeho oficiální postavení, kvalitní vzdělání a zařazení. Je to ale stále záležitost dlouhodobá a nedořešená. Je škoda, že velkou roli v prosazování této činnosti hrají také finanční důvody. Z těchto důvodů, musel také svou činnost herní specialista na některých odděleních ukončit, přestože tato činnost je tolik potřebná a prospěšná. Je to vlastně krok zpět. Je třeba neustále hledat možnosti, jak laickou veřejnost seznamovat s činností herního specialisty, a hledat způsoby, jak prosadit, aby herní terapie byla samozřejmostí v péči o hospitalizované dítě.
43
Seznam použité literatury: 1. ALMANACH Nemocnice v Hradci Králové. : SPZŠ při FN HK 2004. 2. HELUS, Z. Psychologie pro střední školy. Praha: Fortuna, 1999. ISBN 80-7168-406-6. 3.KÁBELE, F.a kol., Somatopedie. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-533-5. 4.KOTULÁN, J. a kol., Zdravotní nauky pro pedagogy. Brno: MU, 2002. ISBN 80-210-2179-9. 5.MAREŠ, J. Dítě a bolest. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7169-267-0. 6.MANUAL, RVP PV 2005. 7.MATĚJČEK, Z. Rodiče a děti, Praha: Avicenum, 1989. 8.MATĚJČEK, Z. Psychologické eseje, Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0892-8. 9.MATĚJČEK, Z., DYTRYCH Z. Jak a proč nás trápí děti. Praha: Grada, 1997. ISBN 80-7066-533-5. 10.PIPEKOVÁ, J.,VÍTKOVÁ, M. Terapie ve speciálně pedagogické péči, Brno: Paido, 2001. ISBN 80-7315-010-7. 10.PLEVOVÁ, M. Dítě v nemocnici. Brno: MU, 1997. ISBN 80-210-1551-9. 11.ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-829-5. 12.ŠAGÁT, T. Pediatrie. Praha: Avicenum, 1989. 08-019-89. 13. VALENTA, M. a kol. Herní specialista. Olomouc:UP, 2001. ISBN 80-244-0345-5. 14.VÍTKOVÁ, M. Edukace jedinců s tělesným postižením. In Pipeková, J. (ed) Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0. 15.VÍTKOVÁ, M (ed.). Integrativní speciální pedagogika.Integrace školní a sociální. Brno: Paido, 2004. ISBN 80-7315-071-9. 16.Vyhláška MŠMT ČR č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných. 17. ZAHÁLKOVÁ, M. Pediatrie pro speciální pedagogy. Brno: MU, 2002. ISBN 80-210-2327-9. 18. Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Praha, 2004.
44
Seriálové publikace: 19. HÁJEK, B. Školní družina vytváří vzdělávací program. INFORMATORIUM: časopis pro výchovu a vzdělávání dětí od 3 do 8 let v MŠ a ŠD. ROČ. 12,č. 10 (říjen, 2005). ISSN 1210-7506 20. JAVURKOVÁ, A. Dětské představy o lidském těle. DĚTI A MY: časopis pro rodiče, učitele a pracovníky pomáhajících profesí. ROČ.32, č.2 ( leden, 2002). ISSN 0323-1879 21. RAUDENSKÁ, J. Musíme do nemocnice. DĚTI A MY: časopis pro rodiče, učitele a pracovníky pomáhajících profesí. ROČ. 32, č. 2 ( leden, 2002). ISSN 0323-1879 22. ŘEZNÍČKOVÁ, A. Herní specialista na dětském oddělení. SESTRA: časopis pro sestry a ostatní nelékařské zdravotnické pracovníky. ROČ. 10, č. 1 (leden, 2000). ISSN 1210-0404 23. ŘEZNÍČKOVÁ, A., KLIMENTOVÁ, D. Herní specialista aneb o čem se nemluví. ZDRAVOTNICKÉ NOVINY. ROČ. 50, č.32 (srpen, 2001).ISSN 004-1996
Diplomové práce: 24. RYBÁŘOVÁ, P. Herní terapie ve škole při nemocnici. DIPLOMOVÁ PRÁCE. Brno: Masarykova univerzita, fakulta pedagogická r. 2004. Vedoucí diplomové práce Marie Vítková.
45
Seznam příloh Příloha 1 : Fotografie herny na dětském oddělení Příloha 2 : Fotografie demonstračních pomůcek Příloha 3 : Fotografie odborných vyšetření Příloha 4 : Zdravotně naučný program pro ZŠ Příloha 5 : Zábavný program Příloha 6 : Obrázky dětí Příloha 7 : Odborné semináře
46
47
48
49
