OSOBNOST A ELEMENTÁRNÍ TERAPIE

Univerzita Palackého v Olomouci Katedra psychologie Filozofické fakulty

OSOBNOST A ELEMENTÁRNÍ TERAPIE PERSONALITY AND ELEMENTARY THERAPY

Diplomová práce

Autor:

Denisa Kleinerová

Vedoucí práce: Mgr. David Dohnal

Olomouc 2008 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny řádně citovala a uvedla.

V Olomouci 3. prosince 2008

…………………………………………..

2

Poděkování Děkuji Mgr. Davidu Dohnalovi za odborné vedení mé práce za cenné rady, ochotu a přátelský přístup. Děkuji ředitelce a pedagogům Gymnázia v Kladně, kde dotazníkové šetření probíhalo, za jejich vstřícnost při sběru dat. Bez jejich pochopení by tato práce nemohla být napsána. Rovněž děkuji Jiřímu Jeffovi Caldovi za pomoc při zpracování dat a RNDr. Evě Reiterové, Ph.D. za cenné rady při statistickém zpracování výsledků práce. Poděkování náleží i mé rodině, Michalovi a přátelům, bez jejichž podpory by bylo napsání této práce mnohem obtížnější. 3

OBSAH ÚVOD ...……………………………………………………………………………………6 A. TEORETICKÁ ČÁST 1. OSOBNOST…………………………………………….…………………………………..8 1.1. Struktura osobnosti……………… ……………………………………………………9 1.1.1. Povahové vlastnosti………...……………………………………………………10 1.1.2. Motivační vlastnosti ...……………..…………………………………………….18 1.1.3. Schopnosti jako vlastnosti ...…………………...……………………………….36 2. PSYCHOTERAPIE …..……………………..…………………………………..………..39 2.1. Druhy psychoterapie……………………………………………...………………..40 2.2. Cíl psychoterapie…………………………………………...………………………41 2.3. Osobnost v psychoterapii…………………………...……………………………..42 2.3.1. Psychoanalytická terapie...……………………………………………………42 2.3.2. Adlerovská terapie……………………………………………………………..44 2.3.3. Existenciální terapie……………………………………………………………45 2.3.4. Terapie zaměřená na člověka.….….….……………………………………..47 2.3.5. Gestalt terapie………………………………………………………………….48 2.3.6. Interpersonální terapie………………………………………………………...49 2.3.7. Behaviorální terapie……………………………………………………………51 2.3.8. Kognitivní terapie………………………………………………………………52 2.3.9. Integrativní a eklektická terapie………………………………………………52 3. ELEMENTÁRNÍ TERAPIE………………………………………………………………54 3.1. Vznik…………………………………………………………………………………54 3.2. Vymezení pojmu Elementární terapie ...…………………………………………55 3.3. Výchozí body………………………………………………………………………..59 3.3.1. Jungova teorie v Elementární terapii………………………………………...59 3.3.2. Prvky Franklovy filozofie a psychoterapie Elementární terapii…………....64 3.3:3. Gestalt terapie v Elementární terapii ..………………………………………66 3.4. Techniky a diagnostické metody ..……………………………………………….70 4. SÉMANTICKÝ DIFERENCIÁL………………………………………………………….72 4.1. Administrace ...……………………………………………………………………..73 4.2. Analýza dat………………………………………………………………………….73 5. SUPSO…………...………………………………………………………………………..76 5.1. Administrace ...……………………………………………………………………..79 5.2. Analýza dat………………………………………………………………………….79 6. SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI ..……………..……..………………………………..81

4

B. PRAKTICKÁ ČÁST 7. CÍL VÝZKUMU…… ...……………………………………………………………………84 8. DESIGN VÝZKUMU………………………………………………………………………85 8.1. Typ výzkumu ...……………………………………………………………………..85 8.2. Realizace výzkumu ...……………………………………………………………...85 8.3. Struktura použitých dotazníků ...………………………………………………….86 9. POPIS SOUBORU………………………………………………………………………..88 10. METODY ZÍSKÁVÁNÍ DAT ...…………………………………………………………90 10.1. SUPSO ...………………………………………………………………………….90 10.2. Sémantický diferenciál ...……………………………………………………..….90 11. ANALÝZA DAT ...……………………………………………………………………….91 11.1. SUPSO ...……………………………………………………………..…..……….91 11.2. Sémantický diferenciál……………………………………………………………91 12. PREZENTACE A INTERPRETACE DAT…………………………………………….92 12.1. Biseriální korelace……………………………………………………………...…92 12.2. Studentův t-test pro signifikantnost korelačního koeficientu ...………………94 12.3. Srovnání četností Sémantického diferenciálu a SUPSO……………………..95 12.4. Ověření hypotézy…………………………………………………………...…….97 13. DISKUZE………………………………………………………………..………………..99 14. ZÁVĚRY ..............................................................................................................103 15. SOUHRN………………………………………………………………………………..104

LITERATURA…………………………………….…………………………………….107 PŘÍLOHY Příloha č. 1: Zadání diplomové práce Příloha č. 2: Anotace diplomové práce Příloha č. 3: Ukázka obrazů symbolů Bachových esencí Příloha č. 4: Sémantický diferenciál podle Řezníčka Příloha č. 5: Výsledná tabulka čtyř kvadrantů pro Sémantický diferenciál Příloha č. 6: Upravená verze dotazníku SUPSO pro použití v našem výzkumu Příloha č. 7: Upravená verze Sémantického diferenciálu pro použití v našem výzkumu

5

ÚVOD Tato práce je věnována Elementární terapii a osobnosti v psychoterapii. Téma Elementární terapie u nás není příliš známé, proto se jej zde pokusíme přiblížit. Diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a na část praktickou. Teoretická část se skládá ze šesti kapitol. V první uvádíme vymezení pojmu osobnost a zabýváme se strukturou osobnosti. Navazujeme na ni kapitolou o psychoterapii. O samotné Elementární terapii pojednává kapitola třetí, jež obsahuje podkapitoly o stavebních prvcích Elementární terapie. Dále pak navazuje kapitola, která se zabývá diagnostickou metodou Elementární terapie. Pátá kapitola je věnována psychologické vyšetřovací metodě, kterou používáme v naší praktické části. V závěrečné kapitole shrnujeme naše teoretické poznatky do stručného celku, který je východiskem pro část praktickou. Praktická část dokumentuje náš kvantitativní výzkum, který souvisí s naším tématem. Ten se zaměřuje na hledání souvislosti mezi metodou používanou v Elementární terapii s metodou používanou v psychologické laboratoři Hasičského záchranného sboru v Olomouci. V této části se budeme snažit odpovědět na námi stanovenou výzkumnou hypotézu. Cílem této práce je zmapovat složky osobnosti, jak s osobností pracují různé psychoterapeutické směry a jak Elementární terapie. Dále je cílem zjistit, zda metoda používaná v Elementární terapii poskytuje validní data a je tedy plnohodnotnou diagnostickou metodou. Tato diplomová práce není manuálem pro aplikaci námi používaných metod, ani návodem jak při Elementární terapii postupovat.

6

A. TEORETICKÁ ČÁST

7

1. OSOBNOST Osobnost je provázaný systém různých složek, které se vzájemně doplňují a ovlivňují. V této kapitole se proto budeme zabývat vymezením pojmu osobnosti, dále se budeme v jednotlivých podkapitolách věnovat pro naši práci stěžejním složkám osobnosti včetně různých teorií, které se k danému tématu pojí. Psychologický slovník (Hartl, Hartlová) definuje osobnost jako celek duševního života člověka. Slovo osobnost má původ ve slově persona, což znamená původně maska pro boha, podsvětí, později stálý typ, charakter, role člověka. K běžně uváděným skutečnostem patří seznam padesáti rozdílných definic osobnosti G. W. Allporta z roku 1937. Allport považuje osobnost za dynamickou organizaci psychofyzických systémů v jedinci, která určuje jeho adaptaci a prostředí a jeho charakteristické způsoby chování a prožívání. H. J. Eysenck

považuje

osobnost

za

poměrně

stálou

jednotu

charakteru,

temperamentu, intelektu a těla, což umožňuje její jedinečnou adaptaci na prostředí. H. Piéron vidí osobnost v jednotě její inteligence, charakteru, temperamentu a konstituce. Dle J. B. Watsona je osobnost konečný výsledek našich zvyků. Právě osobnost určuje, jak se chováme k ostatním lidem, jakým způsobem komunikujeme, jak myslíme a jakým způsobem vyjadřujeme své emoce. Jedná se o vnější projevy základních znaků Tímto způsobem bychom mohli dále pokračovat ve výčtu definic osobnosti dle různých autorů. Osobnost je předmětem zkoumání již ode dávna. Tímto tématem se zabývaly a stále zabývají různé vědy, od filozofie přes teologii, historii, sociologii, etiku, pedagogiku, literární vědu, biologii, až po medicínu. Osobností se také zabývá psychologie osobnosti, a to konkrétně jednotlivými pojetími osobnosti, povahovými vlastnostmi, motivačními vlastnostmi, schopnostmi, vědomím, nevědomím, chováním, jednáním, utvářením osobnosti…

8

1.1. STRUKTURA OSOBNOSTI Osobnost se skládá z mnoha složek, jež jsou vzájemně propojené a tvoří vždy jedinečný celek. Právě osobnost určuje, jak se chováme k ostatním lidem, jakým způsobem komunikujeme, jak myslíme a jakým způsobem vyjadřujeme své emoce. Jedná se o vnější projevy základních znaků, které určují naši osobnost na celý život (Hamer, Copeland, 2003). „Poslední poznatky genetiky, molekulární biologie a neurověd dokazují, že s velkou částí základních charakteristik osobnosti se člověk už rodí a že mnoho odlišností v osobnosti jedinců je dáno právě odlišností genů, které jsme zdědili po rodičích“ (Hamer, Copeland, 2003, s. 13). „Klademe-li si za cíl uchopit jádro naší osobnosti zcela zbavené všech příkras a převleků, jimiž je život opatřil, pronásledujeme chiméru. Jedna základní věc, které bychom se museli zbavit, je paměť, která je elementární vlastností života. Znamenalo by to přijít o samotný život. Dokonce i kdyby se nám to podařilo, nedosáhli bychom na živoucí osobnost, ale na mumii, kostlivce – na karikaturu osobnosti. Všechno co jsme prožili a procítili v minulosti, je u nás zapsáno a pomáhá nám utvářet to, co jsme dnes. Ať už byly naše pocity a činy jakkoliv strojené a protikladné, zůstávají aktivní a nesmazatelnou součástí nás samých“ (Tournier, 1998, s. 55). Zaměříme se zde pouze na ty složky osobnosti, které podmiňují chování jedince v rovině, kterou postihují metody použité v praktické části naší práce. Jak uvádí Mikšík (2007), osobnost je složena z různých typů vlastností. Jedná se o povahové vlastnosti, tedy temperament, motivační vlastnosti a schopnosti jako vlastnosti osobnosti. Vlastnosti osobnosti lze chápat jako výsledek interakce subjektu s okolím, v širším i užším slova smyslu. „Člověka jako subjekt psychické činnosti a objekt poznání lze charakterizovat na základě rozmanitých psychických kvalit“ (Mikšík, 2007, s. 23). Vlastnosti, které determinují a současně charakterizují profil osobnosti, jsou „jádrem“ osobnosti. Do tohoto jádra vstupují další vlastnosti, které lze rozdělit na tři substruktury: 1.

Motivační

struktura

osobnosti:

tvoří

ji

vlastnosti

osobnosti, které vyjadřují zaměřenost, obsah, směr interakcí subjektu, postoje, potřeby a zájmy, vztahovost (včetně

9

vztahu k sobě) a jsou jakousi hybnou silou, zdrojem aktivity v životě. 2.

Struktura schopností: je tvořena vlastnostmi osobnosti, které

charakterizují

předpoklady

dosaženou

jedince

k různým

úroveň

a

činnostem,

potenciální jednání,

výkonnosti, tedy aktuální nebo potenciální schopnost realizovat či řešit určitý úkol. 3.

Povahová struktura osobnosti: je složena z vlastností osobnosti, které určují způsoby a formy projevů jedince, zvláště způsoby adaptace a strategie zvládání obtížných životních situací.

V každé z těchto tří substruktur se specifickým způsobem integrují a projevují

vrozené

předpoklady

osobnosti

a

subjektivní

zkušenosti.

Tyto

substruktury však z osobnosti nevystupují odděleně. Naše rozdělení je pouhou pomůckou, pro lepší zorientování se v jednotlivých složkách. Výše uvedené substruktury se vzájemně prolínají a není možné je od sebe oddělit. Pro pochopení osobnosti je potřeba na osobnost nazírat jako na integrální celek v reálných situačních kontextech (Mikšík, 2007).

1.1.1. POVAHOVÉ VLASTNOSTI Za primární substrukturu vstupující do „jádra“ osobnosti se obvykle považují její povahové vlastnosti, které charakterizují způsoby interakce osobnosti ve vztahu k okolí. Povahové vlastnosti jsou nejstabilnějšími ukazateli rozdílu mezi lidmi, neboť se jedná o vlastnosti, které lze v běžném životě snadno pozorovat, tedy jde o jednání a chování člověka (Mikšík, 2007). Mikšík (2007) vymezuje povahové vlastnosti jako: a) integrální soubor vrozených a osvojených způsobů připravenosti k určité subjektivně specifické reakci na aktuální situační komplexy, b) subjektivně specifický způsob vyrovnávání se s proměnlivými interakcemi vnějšího a vnitřního prostředí. Povahové vlastnosti jedince, jakožto subjektu a osobnosti mající svou úroveň autoregulace, se projevují: 10

a) typickými zvláštnostmi struktury i dynamiky, intenzitou i formou prožívání i bezprostřední reakcí, b) specifickým

podílem

na

uchování

či

destrukci

nejvyšších

úrovní

autoregulace osobnosti v emocionálně vyhrocených situacích, c) psychodynamickými zvláštnostmi, které jsou příznačné pro prožívání a chování subjektu. Tyto zvláštnosti se v psychologii obvykle spojují s termínem temperament.

TEMPERAMENT Pojem temperament pochází z latinského „temperamentum“, což je překladem řeckého slova „krasis“ a význam je „správné smísení, správný poměr“. Z tohoto vyplývá, že v původním pojetí ideální temperament vyjadřuje stav vyváženosti. Jednotlivé vyhraněné typy temperamentu značí jisté odchylky, které determinují odlišnosti v jednání a prožívání osobnosti a dodávají jí specifický ráz (Smékal, 2002). Hartl, Hartlová (2000) vysvětlují termín temperament ze dvou stěžejních historických hledisek. Temperament jako termín Hippokratův, který převzal I. P. Pavlov pro typologii založenou na měření nervových procesů, jejich síly, rychlosti a proměnlivosti. Rozlišuje čtyři typy: cholerik, sangvinik, flegmatik a melancholik. Druhým hlediskem je Kretschmerova teorie. E. Kretschmer na rozdíl od Pavlova předpokládá, že temperament je záležitostí celkové konstituce člověka, ne pouze nervové soustavy. Kretschmer prokázal vrozenost temperamentu poukázáním na odlišnou aktivitu dětí v prvních týdnech jejich života, různou míru vzrušivosti a reakce na okolí včetně rodičů, kteří na tuto aktivitu dítěte reagují recipročním způsobem. Míra aktivity, vzrušivosti a reakcí se může v průběhu vývoje jedince měnit, i pod vlivem životních zkušeností.

11

HIPPOKRATŮV MODEL TEMPERAMENTU Vymezování charakteristických rozdílů mezi lidmi ve způsobech prožívání a chování, má svůj původ v antice. Teorii o čtyřech typech temperamentu vypracoval lékař Galenos (129 – 199 n. l.), který jako svůj zdroj uvádí Hippokrata (460 – 370 př. n. l.). Galenův a Hippokratův popis základních temperamentových vlastností se opírá o rozdílný kvantitativní poměr čtyř tělesných šťáv, kterými jsou krev, hlen, žluč a černá žluč (Mikšík, 2007). Tělesným šťávám odpovídají jednotlivé typy temperamentu: krev – sangvinik hlen – flegmatik žluč – cholerik černá žluč – melancholik. ƒ

Sangvinik je osobností živou, pohyblivou, rychle reagující na události, snadno se vyrovnává s nepříjemnostmi a nezdary, snaží se o časté střídání dojmů,

ƒ

flegmatik

je

osobností

pomalou,

klidnou,

se

stálými

náladami

a

s nevýraznými vnějšími projevy psychických stavů, ƒ

cholerik je osobností rychlou, prudkou, nevyrovnanou, se sklony k prudkým citovým vzplanutím a náhlým afektivním změnám,

ƒ

melancholik je osobností snadno zranitelnou, se sklony hluboce prožívat i méně významné události, chabě reagující na své okolí.

KRETSCHMEROVA TEMPERAMENTOVÁ TYPOLOGIE Ernst Kretschmer dospěl k přesvědčení, že mezi tělesnou stavbou a chováním existují významné vztahy, alespoň pokud jde o typ chování pozorovatelný při dvou formách duševních poruch, kterými jsou maniodepresivní psychóza a schizofrenie. Kretschmer studoval tělesnou konstituci velkého množství pacientů a dospěl k teorii tří základních fyzických typů: 1. astenický neboli leptosomní typ, který se vyznačuje útlou postavou vysokého vzrůstu, 2. atletický typ, který je charakteristický svalnatou a robustní postavou, 12

3. pyknický typ, který představuje zaoblenou postavu středního vzrůstu se sklonem k hromadění tuku, 4. dysplastický typ představuje nevyhraněné tělesné typy. Jednotlivé tělesné typy odpovídají typu temperamentu. ƒ

Leptosomní tělesný typ odpovídá schizotymnímu typu temperamentu, který

se

projevuje

střídáním

přecitlivělosti,

dráždivosti

a

tuposti,

společenskou uzavřeností. ƒ

Atletický tělesný typ odpovídá viskóznímu typu temperamentu, který je charakteristický

střídáním

výbušnosti

a

netečnosti,

důkladností

a

houževnatostí v činnostech. ƒ

Pyknický tělesný typ odpovídá cyklotymnímu typu temperamentu, který se vyznačuje střídáním protikladu veselé a smutné nálady, vzrušením a klidu. Ve společnosti je bezprostřední a přizpůsobivý (Mikšík, 2007; Smékal, 2002; Hall, Lindzey, 2002).

EYSENCKŮV TEMPERAMENTVÝ MODEL OSOBNOSTI Definice osobnosti Hanse J. Eysencka vychází z definic Allporta a Murraya a říká, že osobnost je celkový souhrn aktuálních nebo potencionálních vzorců chování organismu, které jsou determinovány geneticky a prostředím, vznikají a rozvíjejí se prostřednictvím vzájemné interakce čtyř hlavních oblastí, ve kterých jsou tyto vzorce chování organizované: kognitivní oblast (inteligence), konativní oblast (charakter), afektivní oblast (temperament) a somatická oblast (konstituce). Tím, že Eysenck do definice osobnosti zahrnuje i složku dědičnosti, obrací pozornost k návrhu některých myslitelů o tom, že osobnost je složena jak ze zkušeností, tak z genetické výbavy. Ústředním bodem Eysenckova zájmu bylo zkoumání souvislosti mezi pozorovatelným chováním a fungováním různých částí mozku (Hall, Lindzey, 2002). Pro rozlišení typů temperamentu používá Eysenck Jungovo pojetí introverze a extroverze a rovněž navazuje na Kretschmerovu typologii. Dále do svého pojetí temperamentových typů zařazuje zkušenosti ze své klinické praxe a dále soustavně usiluje o podložení vytvořené koncepce faktorovou analýzou projevů chování a prožitků člověka (Hall, Lindzey, 2002). 13

Zde jsou tři dimenze na sobě nezávislých temperamentových vlastností podle Eysencka (Smékal, 2002): 1.

Introverze – extroverze (tuto dimenzi vymezuje jako způsoby chování, ne jako zaměřenost energie Ich podle Junga). ƒ

Introverze – charakterizují ji sklony k introspekci, uzavřenost, citlivost, vážnost, zdrženlivost ve vztazích k lidem, spolehlivost, stálost.

ƒ

Extroverze – charakterizují ji sklony k bezstarostnosti, houževnatost, impulzivita,

touha

po

novém,

komunikativnost,

optimismus,

lehkomyslnost, sklon k agresivitě. 2.

Neuroticismus – lze jej vymezit jako škálu úrovně psychické integrovanosti osobnosti ve smyslu emocionální lability – stability.

3.

Psychoticismus

–

dimenze,

která

v sobě

zahrnuje

přechod

temperamentových vlastností od normy k patologii, které se mohou projevovat tíhnutím nositele k určitému druhu psychického narušení. Výše

uvedené

vlastnosti

temperamentu

Eysenck

vyfaktoroval

z projevů

zkoumaných osob jako na sobě navzájem nezávislé. Pro identifikaci prvních dvou dimenzí vypracoval dotazník EPI (EOD v české verzi – Eysenckův osobností dotazník) (Mikšík, 2007).

SHELDONOVA TEORIE TEMPERAMENTU Sheldonova teorie temperamentu neboli konstituční typologie vychází ze studie

chování

zdravých

osob,

které

jsou

hodnoceny

v kategorii

temperamentových typů. Analyzováním každého rysu s každým z celkového počtu padesát a postupným revidováním dospěl Sheldon ke stupnici temperamentů, která má po dvaceti rysech pro každou komponentu: viscerotonii (odpovídá cyklotýmii), somatotonii (odpovídá epitýmii) a cerebrotonii (odpovídá schizotýmii). Tabulka č. 1 uvádí seznam 3 x 20 rysů pro jednotlivé temperamenty. Jednoduše by se tato tabulka dala shrnout tak, že viscerotonik je převážně citový, somatotonik volní a cerebrotonik rozumový (Smékal, 2002).

14

NORMALITA uvážlivost vyrovnanost spolehlivost sebeovládání klid přemýšlivost starostlivost pasivita

vůdcovství bezstarostnost živost spokojenost vnímavost otevřenost družnost

INTROVERZE

EXTRAVERZE aktivita

tichost nesociabilita rezervovanost pesimismus střízlivost rigidita úzkostnost náladovost

impluzivita vrtkavost vznětlivost agresivita neklid nedůtklivost NEUROTICISMUS

Obr. 1: Schéma klasifikace osobnosti podle Eysencka

TEORIE TEMPERAMENTOVÝCH BLOKŮ OSOBNOSTI Poslední

temperamentovou

teorií,

kterou

zde

zmíníme,

je

teorie

temperamentových bloků osobnosti, kterou v druhé polovině 20. století vytvořili A. Thomas, S. Chess a H. Biích. Podle této teorie existuje od narození devět vrozených temperamentových stavebních bloků, jejichž rozlišením a obsahovou konkretizací se postupně utváří a rozvíjí osobnost. Základními temperamentovými dimenzemi této teorie, jak je uvádí Smékal (2002) jsou: 1. úroveň a rozsah motorické aktivity 2. rytmus a pravidelnost funkcí 3. přijetí nebo vyhýbání se novým osobám či objektům 4. adaptabilita na změny prostředí

15

VISCEROTONIE 1. uvolněnost pohybů

držení

SOMATOTONIE

CEREBROTONIE

a zdůrazněné držení a rázné zdrženlivost v držení pohyby pohybech, stísněnost

a

2. záliba v tělesném pohodlí 3. pomalost reakcí

záliba v dobrodružství znaky ráznosti

tělesném

4. záliba v jídle

potřeba cvičení a námahy, záliba v soukromí (v samotě) záliba v něm

fyziologická hyperreakce příliš rychlé reakce

přílišná intenzita duševních dominanci dějů, nadměrná pozornost, obezřetelnost

5. socializace jezení

tendence k (rozkoš z moci)

6. radost ze zažívání

záliba v riziku a náhodě

7. záliba ve zdvořilostních smělá přímost způsobů ceremoniích 8. záliba ve společnosti tělesná odvaha k boji 9. nekritická roztomilost

dobyvačná agresivita

utajování citů, zdrženlivost

citová

sebekontrola pohybů očí a tváře strach ze společnosti, z lidí

útočnost, blokovaný (inhibovaný) sociální kontakt

10. touha po náklonnosti a psychická necitlivost uspokojení (souhlasu) 11. orientace na lidi Klaustrofobie

resistence k navykání, špatné vytváření stereotypu Agorafobie

12. přímost (nenucenost) nemilosrdnost, v citovém průběhu citlivosti

nepředpověditelnost postoje

nedostatek hlasová zdrženlivost, všeobecná zdrženlivost od hluku

13. tolerance k hluku

Hlučnost

14. snadno uklidnitelný

spartanská k bolesti

15. hluboký spánek

všeobecná hlučnost

špatné spánkové chronická únava

16. volnost, nedbalost

nadměrná vyspělost vzezření

mladická horlivost způsobech vzezření

17. uhlazenost, citů, extroverze

Extroverze

vertikální duševní introverze

lhostejnost hypersenzitivita na bolest zvyky, ve

sdělování

18. uvolněnost a záliba v sebepozorování a agresivita persistence vůči alkoholu a lidech pod vlivem alkoholu pod vlivem alkoholu jiným drogám 19. potřeba lidí při nesnázích

Potřeba akce při nesnázích

potřeba samoty při nesnázích

20. orientace na lidi a rodinné orientace na cíle a aktivity orientace na pozdější období vztahy mládí života Tabulka č. 1: Škála temperamentů podle Sheldona

16

5. práh nebo vnímavost na podněty 6. intenzita nebo energetická úroveň odpovědi 7. obecná nálada nebo dispozice 8. rozptýlitelnost 9. rozpětí pozornost a vytrvalosti Tyto vrozené charakteristiky osobnosti ovlivňují způsoby chování jedince hned po narození, „což má zpětné důsledky pro vztah referenčních osob k dítěti, které na chování dospělých reaguje posílením příslušných schémat chování, a tak se spirálovitě podmiňuje další cyklus aktivity dítěte vůči prostředí. Vznikají tak spirály interakčních projevů, v nichž se u jedince vytváří syntéza jeho temperamentové reaktivity a zkušenosti o odezvách ze strany sociálního prostředí“ (Smékal, 2002, s. 221). „Znamená to, že pro optimální vývoj osobnosti je třeba od ranného věku přihlížet ke komplementaritě temperamentu a výchovných podnětů. V důsledku komplementárního vztahu mezi vyjevovanými vrozenými temperamentovými bloky, odezvou dospělých a reagencí dítěte v celém vývojovém cyklu od narození rozlišili, jako důsledek tři typy temperamentových projevů dítěte“ (Mikšík, 2007, s. 57): 1. Vyrovnané dítě – je charakterizováno pozitivním emočním laděním, pravidelným biorytmem, mírnou intenzitou reakcí na vnější podněty a pohotovou přizpůsobivostí. Takovýchto dětí je cca 40%. 2. Problémové dítě – tento typ je charakteristický převážně záporným emočním laděním, nepravidelným biorytmem, vysokou intenzitou reakcí na vnější podněty, pomalou přizpůsobivostí a vyhýbavými tendencemi. Tento typ dětí se vyskytuje přibližně v 10%. 3. Pasivní dítě – vyznačuje se apatickým chováním, nízkou úrovní aktivity, emoční ladění je mírně mrzuté, sklony k nepravidelnosti. Této teorii je vytýkáno, že jednotlivé temperamentové bloky nebyly ověřeny faktorováním, v domněnce, že výsledné počty by se posléze zredukovaly. Rovněž neexistují důkazy, že popsané temperamentové bloky jsou skutečně vrozené (Smékal, 2002).

17

1.1.2. MOTIVAČNÍ VLASTNOSTI Jestliže zkoumáme motivační vlastnosti osobnosti, usilujeme de facto o pochopení přístupů a cílů, určité zaměřenosti daného jedince v jeho interakcích s životní realitou. Motivační struktura jedince je pro poznávání jeho osobnosti klíčovou oblastí. Rozhodující jsou dvě složky této struktury: proč je jedinec aktivní a proč jeho aktivita směřuje daným směrem a ne jiným. Při zkoumání motivačních vlastností zjišťujeme, jaký význam přikládá jedinec různým aspektům životní reality, jak tyto aspekty hodnotí, a jak se tento proces projevuje v obsahu a zaměření jeho interakčních aktivit (Mikšík, 2007). Psychologie osobnosti se nezabývá motivací jako takovou, to je předmětem obecné psychologie. Psychologie osobnosti usiluje o pochopení motivační struktury, která je typická pro osobnost daného jedince a jejíž postižení umožňuje odhalit o jakou strukturou motivačních vlastností se osobnost jedince vyznačuje, o k čemu právě on směřuje, o dále čím je toto směřování určované, o nakolik je determinovatelné, a to ve vztahu ke sledovaným interakcím, k predikci, jak a proč se jedinec za daných okolností zachoval nebo zachová a nakolik či zda a jak lze jeho motivaci optimalizovat (Mikšík, 2007). „Jedinec se vyznačuje systémem pohnutek, integrovaných do motivační struktury osobnosti jako do slitiny vrozených a získaných charakteristik zaměřenosti osobnosti. Ve slitině vrozených a získaných motivačních dispozic se projevuje a prosazuje aktivní úloha psychiky v lidské činnosti. Každý akt poznání objektivní reality znamená i vnesení nových determinant do psychické činnosti subjektu. V procesu interakce s reálnými životními kontexty si člověk vymezuje i jejich specifický význam pro seberealizaci, konstituje, vytváří a rozvíjí svůj přístup, postoj, subjektivní vztah k nim. Proto vystupují předměty a jevy vnějšího světa nejen jako objekty poznání, nýbrž i jako hybné síly, popudy, determinanty pohnutek, motivů a zaměřeností jeho interakcí, jednání a chování“ (Mikšík, 2007, s. 72). Hartl, Hartlová (2000) definují motivaci jako proces usměrňování, udržování a energetizace chování, které vychází z biologických zdrojů. Plháková (2003) 18

motivaci definuje jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit stávající neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního. Lidské motivy lze rozdělit do čtyř kategorií: sebezáchovné motivy, které mají jasný biologický základ; stimulační motivy, pravděpodobně rovněž vrozené, protože jejich uspokojování je podmínkou optimálního psychického fungování; sociální motivy regulují a ovlivňují mezilidské vztahy; individuální psychické motivy. Motivy lze třídit podle různých kritérií do mnoha skupin. Jedno z formálních rozlišení je na elementární a komplexní motivy (např. hlad je jednodušším motivem než zájem o studium psychologie). K. Lewin rozlišoval primární a odvozené motivy. Primární motivy jsou především motivy původní, nepodmíněné, směřující k přímému uspokojení (např. hlad – uspokojení jakýmkoliv jídlem). Odvozeným motivem je například potřeba určitého druhu jídla, tedy obecně řečeno nutkání k akci i v situacích, které neposkytují podmínky k uspokojení potřeby. F. Kratina podobně jako Lewin hovoří o genomotivech a fenomotivech, tedy o skutečné a zdánlivé motivaci (Smékal, 2002). V návaznosti na tato rozlišení můžeme zmínit třídění motivů na vrozené, nenaučené a získané, naučené. Jemnější diferenciace kategorizuje motivy na motivy

vrozené,

motivy

zformované

minulou

(ranou)

zkušeností,

motivy

zformované nedávnými zkušenostmi a motivy zformované aktuální zkušeností z činností a kontaktu s lidmi. V bio-psycho-socio-spirituálním pojetí osobnosti rozlišujeme motivy na biogenní, psychogenní, sociogenní a ideové. V praxi je důležité rozlišování motivů na neuvědomované a vědomé, což je dáno tím, jakou měrou se podílelo vědomí na vzniku a uplatnění motivu (Smékal, 2002).

19

KLASIFIKACE MOTIVŮ CÍLE Cíl je obsahem činnosti a ukazuje, co je třeba udělat, kdežto potřeba, nebo obecněji motiv, se týká důvodu, proč je třeba usilovat právě o tento cíl a ne o jiný cíl. Cílový objekt je tedy cílem do té míry, do jaké je prožíván jako cílová představa, do jaké se stane úmyslem. Jako cíle jsou jedincem přijímány i úkoly a požadavky, se kterými se osobnost ztotožnila, nebo jejichž realizaci považuje za nezbytný prostředek k dosažení jiného cíle, uspokojení jiné potřeby, motivu. Jednání jedince, které směřuje k určitému cíli, se může uskutečňovat v pěti formách, jak uvádí Smékal (2002): 1. patické jednání – jednání bez uvědomovaného cíle, bezúčelné jednání. 2. jednání řízené představou cíle – nejběžnější příklad jednání, které je charakteristické pro vnějškově řízené osobnosti. 3. jednání řízené kriticky (vědomě) k cíli – jednání, při kterém osobnost kontroluje svůj postup a opravuje jej. Nemusí být přítomna vědomá motivace. 4. jednání řízené zvažováním následků – jednání, při kterém osobnost realizuje cíl tak, aby očekávané následky jednání cíl neznehodnotily. Jde o jednání řízené svědomím a anticipací. 5. jednání řízené uvědomělou motivací – na této úrovni si jedinec uvědomuje proč dělá to, co dělá, proč usiluje o konkrétní cíl a je plně odpovědný za své jednání.

POTŘEBY Potřeba je stav osobnosti, který odráží rozpor mezi tím, co je dáno a tím, co je nutné (nebo co se jeví osobnosti jako nutné) pro přežití a rozvoj. Potřeba je rovněž stavem, který podněcuje osobnost k činnostem zaměřeným na odstranění tohoto rozporu. V potřebách, co by v základním druhu motivů, jasně vystupuje jejich trojí aspekt. Potřeba energetizuje, zaměřuje a udržuje jednání ve směru k cílovému objektu takovým způsobem, aby cíle bylo dosaženo. Z toho důvodu 20

může být potřeba chápána jako příčina jednání i jako mechanismus aktivace a zaměření činnosti (Smékal, 2002). Považujeme-li potřeby za základní zdroj činnosti, musíme zmínit, odkud se bere energie potřeby a čím je dán její směr. Energie je mobilizována rozporem mezi tím, co je dáno a tím, co je nutné. Směr vyplývá z vyhledávání oblastí, pole, prostoru aktivity, v nichž jsou předměty, které mohou vyvolaný rozpor odstranit. V tomto faktu je zřetelné spojení potřeb s poznáním, ale také s emocemi, které umožňují konkrétní rozpor pocítit jako zdroj nelibosti. Je tedy zřejmé, že potřeby jsou tvořeny několika aspekty, jimiž jsou aspekt kognitivní, konativní a afektivní . Afektivní a kognitivní aspekty jsou pasivními složkami potřeb, konativní aspekt vyjadřuje aktivitu potřeby. Potřeby jsou tedy pociťovány jako napětí či puzení a jsou jedincem uvědomovány podle stupně jasnosti jako méně zřetelné touhy a výrazná přání (Smékal, 2002). Kategorizací a hierarchizací potřeb se zabývalo mnoho představitelů soudobých psychologických směrů. Uvádíme zde ty klíčové.

MURRAYOVO ČLENĚNÍ POTŘEB Henry A. Murray považuje za nejdůležitější odhalit u jedince jeho celkovou zaměřenost nebo cílovou orientaci jeho činností, zda se jedná o vnitřní cíle, tedy myšlenky, nebo o vnější cíle patrné v řeči a ve fyzické aktivitě. Murray si byl vědom toho, že komplexnost lidských motivů vyžaduje zvážení většího množství proměnných. Nejprve se budeme zabývat termínem redukce napětí, teprve potom potřebami, jakožto hlavním prvkem Murrayovy teorie a dále ještě teorií tlaku, která představuje environmentální determinanty chování, podle Mikšíka (2007), Halla a Lindzeyho (2002) a Madsena (1972). Redukce napětí Nejen Murray, ale například i Freud a další hovoří o tom, že když vyvstane potřeba, jsme ve stavu napětí. Uspokojení potřeby napětí redukuje. Murray to však posunul dál. Na jedné straně lidé často aktivně vyvíjejí nebo zvětšují napětí, aby znásobili slast, která následuje po redukci napětí. Na druhé straně při některých 21

potřebách, které souvisí například s hrou nebo uměleckou činností, slast provází činnost vedoucí k uspokojení potřeby, tedy slast není nevyhnutelnou funkcí zvyšování nebo snižování napětí (Hall, Lindzey, 2002). Potřeba Potřeba je podle Murrayho konstruktem, označujícím sílu v oblasti mozku, která organizuje různé procesy, jako vnímání, myšlení a činnost, s cílem změnit existující neuspokojivou situaci. Potřebu mohou vyvolat vnitřní procesy, ale častěji ji evokují faktory vnějšího prostředí (Hall, Lindzey, 2002). Murray rozdělil potřeby do dvou skupin – viscerogenní (primární) a psychogenní (sekundární). Viscerogenní potřeby jsou vytvářeny a uspokojovány prostřednictvím procesů ve vnitřních orgánech, jako je například potřeba kyslíku, vody, potravy, vyhýbání se horku a chladu (Madsen, 1972). Existenci psychogenních potřeb můžeme posoudit podle následujících šesti bodů, z nichž pět je pozorovatelných výzkumníkem, šestý bod vyžaduje účast zkoumané osoby (Hall, Lindzey, 2002): 1) konečný výsledek chování jedince, 2) konkrétní vzorec chování, 3) fakt, že osoba vnímá a reaguje na určitý druh podnětů, 4) osoba vyjadřuje určitou emoci, 5) osoba vyjadřuje uspokojení nebo neuspokojení při konečném výsledku, 6) subjektivní popis pocitů, záměrů a cílů jedince. S použitím těchto bodů dospěl Murray se svými kolegy na Harvardu intenzivní prácí s malou skupinou osob k hypotetickému seznamu dvaceti psychogenních potřeb, které se jim jevily jako nejvýznamnější. Psychogenní potřeby jsou hypotetickým projevem mozkové aktivity, nejsou však bezprostředně spojeny s fyziologickými procesy. Mohou mezi nimi vznikat konflikty, některé potřeby mohou splývat a jiné se mohou doplňovat ve smyslu, že naplnění jedné potřeby je prostředkem k uskutečnění jiné potřeby (Madsen, 1972). Zajímavé postavení má sexuální potřeba, kterou můžeme popsat jako snahu vytvářet a udržovat erotické vztahy. Sexuální potřeba se objevuje jak mezi viscerogenními pohnutkami, tak mezi psychogenními motivy (Madsen, 1972). 22

Teorie tlaku Pojem „tlak“ označuje všechno to, co prostředí vyžaduje od jedince, co má splnit, naplnit. Je to vlastnost jiné osoby nebo objektu či prostředí, která buď pomáhá nebo brání jedinci v dosažení cíle (Hall, Lindzey, 2002). Murray rozlišuje dva druhy tlaku: o tlak alfa, který představuje objektivní vlastnosti prostředí, stav věcí a okolností, o tlak beta, který je subjektivním zpracováním objektivních vlastností prostředí, tedy tlaku alfa. Pro jednání jedince je důležité to, co subjektivně prožívá, nikoli to, co je žádáno objektivně (Hall, Lindzey, 2002). Potřeby a tlaky se navzájem ovlivňují, dochází mezi nimi k interakci, kterou Murray nazývá TÉMA. Několik témat se může spojit a vytvořit tak opakující se téma. Opakující se téma můžeme nalézt v životě každého člověka. Je to většinou nevědomá směs vzájemně propletených silných potřeb, které jsou spojeny s tlakem, kterému byl jedinec vystaven jednou či vícekrát v konkrétních situacích v raném dětství, což může nebo mohlo zanechat nepříjemnou, až traumatickou zkušenost (Hall, Lindzey, 2002). Pojmům potřeba a téma je blízké to, co Murray nazývá INTEGROVANÁ POTŘEBA. Integrovaná potřeba je potřeba určitého druhu interakce s určitým druhem osob nebo objektů (Hall, Lindzey, 2002). Murray vytvořil Tematický apercepční test (TAT), jako základní nástroj analýzy osobnosti, určený pro odhalení témat tvořených celkovým vztahem potřeby a tlaku. Jedná se o projektivní techniku, která spočívá v předkládání jednatřiceti barevných tabulí s mnohoznačnými (většinou sociálními) situacemi. Vyšetřovaný interpretuje děj na tabuli a projikuje tak do odpovědí systém svých potřeb a tlaků. Při administraci dostává vyšetřovaný instrukci, že se jedná o test tvořivé představivosti a že má k demonstrovanému obrázku vymyslet zápletku nebo příběh, říct jaký je vztah mezi postavami na obrázku, jak se cítí, co prožívají. Z odpovědí se nezávislí hodnotitelé snaží o co nejobjektivnější pochopení tematických celků vyšetřované osoby (Svoboda, 1999).

23

CATTELLŮV PŘÍSTUP K MOTIVACI Raymond B. Cattell ve své koncepci osobnosti vymezuje motivační proměnné, které v sobě zahrnují tzv. ergy, sentimenty, postoje a další proměnné. Nazývá je faktory motivačních komponent a jsou jimi (Mikšík, 2007): 1) rysy schopností, jako faktory určující jak dobře člověk provádí určitý výkon, 2) temperamentové rysy, jako faktory determinující chování, 3) dynamické rysy, jako faktory determinující aktivaci chování.¨ Hlavní dynamickou proměnnou v Cattellově přístupu jsou ergické pudy, jež pojímá jako vrozené, a které představují strukturu vrozené reaktivity, zaměřené na dosahování konzumačních cílů (Mikšík, 2007) V průběhu života získává jedinec nové dynamické proměnné, sekundární, tzv. sentimenty, jako naučené zaměření na cíle a dílčí cíle. Sekundární proměnná, sentiment, je výsledkem učení, tedy opakovanou zkušeností s odměnou za určité chování. Dynamické rysy vytvářejí u jedince určitý systém, který je aktivován podněty přicházejícími z vnitřních (fyziologických) stavů a z vnějších situací. Jsou tedy determinovány vnitřní strukturou, životní zkušeností a použitými nástroji na jejich postihování. Současně je tato struktura ovlivňována temperamentovými rysy a rysy schopností. Každý rys této struktury, každý faktor je specificky determinován v závislosti na tom, na jaké úrovni se dynamické faktory u konkrétního jedince prosazují (Mikšík, 2007). Za nejlépe měřitelné a tudíž prokázané faktory motivačních komponent Cattell považuje tyto (Mikšík, 2007): ƒ

α motivace neboli „vědomé Id“ – jedná se o motivaci na úrovni přání, bez ohledu na skutečné možnosti a podmínky uspokojení,

ƒ

β motivace neboli „realizované Ego“ – vystupuje na úrovni skutečně uspokojovaných motivů; jedná se o motivaci přizpůsobenou požadavkům sebepojetí a nárokům okolí,

ƒ

γ motivace neboli „ideální Já, Superego“ – vystupuje na úrovni požadavků sebepojetí, dosud neuskutečněné touhy po tom, jaký by chtěl jedinec být; jedná se o určité iracionální ztvárnění požadavků druhých (např. rodičů),

24

ƒ

δ motivace neboli „nevědomí, sympatický nervový systém“ – vystupuje na úrovni fyziologických dějů, které prostřednictvím vegetativních změn motivaci provázejí,

ƒ

ε motivace neboli „vytěsněné komplexy“ – vystupují na úrovni neuvědomovaných, potlačených podnětů do nevědomí v důsledku konfliktů.

Dále Cattell vymezuje faktory vyššího řádu, kterými jsou (Mikšík, 2007): ƒ

zájmy integrované do sentimentu vlastního „Já“ – uplatňují se v nich především motivační komponenty β a γ,

ƒ

zájmy neintegrované, nevědomé – motivy, které nejsou dostatečně integrovány

vědomím,

uplatňují

se

zejména

ve

vztahu

ke

komponentám α a δ, částečně i ε.

ROTTERŮV SYSTÉM POTŘEB U Juliana B. Rottera se budeme zabývat jeho specifickým vymezením potřeb, které pojímá jako učením osvojené hlavní mody nebo schopnosti orientovanosti a chování v reálných a anticipovaných sociálních situacích. Jádrem této teorie je řešení možností a cest předvídání, jak se jedinec zachová vzhledem k aktualizaci specifických sociálních situací. Proto Rotter vypracoval základní vzorec pro takovouto predikci, v němž předpokládá, že potenciál pro výskyt určitého chování je funkcí (Mikšík, 2007): o očekávání – představuje aspekt kognice (co která odezva přinese), o hodnoty posílení – představuje aspekt motivace (významnosti toho kterého důsledku pro daného jedince), o psychologické situace (jak danou situaci jedinec vnímá). Na základě těchto determinant pro chování a realizace řady experimentů vyslovil Rotter domněnku, že někteří lidé mají pocit, že to, co se jim děje, je určováno nějakými vnějšími silami, zatímco jiní mají pocit, že to, co se jim děje, je určováno především jejich vlastním úsilím a dovednostmi. Ve spolupráci s E. J. Pharesem vypracoval test, který měří, nakolik člověk vnímá odměnu nebo nepřítomnost odměny jako výsledek vlastního chování, nebo jako něco, co s jeho chováním nemá vůbec nic společného. Tento klíčový postoj nazval Rotter „locus of control“ 25

(místo řízení) a test, kterým toto místo řízení zjišťuje, Škála vnitřního-vnějšího místa řízení (Hunt, 2000). Termín „potřeba“ definuje ve vztahu k cílově orientovanému chování, a sice jako určitý soubor chování, který se vztahuje ke stejným formám, obsahům a důsledkům posílení, tedy soustavy odměn a trestů. Cíle usměrňují chování jedince k uspokojení základních potřeb, osvojených v procesu sociálního učení. Pokud známe cíle a potřeby konkrétní osoby, můžeme u ní její chování předvídat (Mikšík, 2007). Rotter stanovil šest kategorií potřeb, které považuje za velmi důležité, při předpovídání cílově orientovaného chování jedince a těmi jsou (Mikšík, 2007): ƒ

Potřeba uznání – projevuje se chováním orientovaným směrem k cíli jevit se kompetentním a ceněným v široké paletě aktivit sociální povahy, například v pracovní činnosti nebo ve škole.

ƒ

Potřeba bezpečí – projevuje se chováním orientovaným na očekávání či předpoklad, že jedince ostatní podporují a ochrání jej před možným poškozením, že mu pomáhají dosahovat pro něj hodnotné a důležité cíle, o jejichž realizaci usiluje.

ƒ

Potřeba dominance – projevuje se chováním orientovaným na autoritu a moc, na ovlivňování společenských a jiných životních aktivit ostatních.

ƒ

Potřeba nezávislosti – projevuje se chováním orientovaným na jednání podle vlastního rozhodnutí, na samostatné rozhodování, na vymezování svých cílů a jejich naplňování bez závislosti na pomoci druhých.

ƒ

Potřeba lásky a citovosti – potřeba setkávání se u druhých s pozitivním citovým vztahem ke své osobě, být druhými nepodmíněně přijímán a milován ve své přirozenosti.

ƒ

Potřeba tělesného zdraví a potěšení – rozmanité potřeby uspokojení směřující

k zachování

a

rozvoji

tělesného

zdraví

a

zabezpečení,

k osvobození od tělesných bolestí a strádání. Pokud chceme předpovídat jedincovo chování, tedy jeho cílovou orientaci, je potřeba brát v potaz tři základní komponenty, které do tohoto procesu vstupují, a které jsou v potřebách obsaženy – potenciál, hodnota potřeby a svoboda pohybu (Mikšík, 2007).

26

Potenciál potřeby vypovídá o pravděpodobnosti výskytu chování člověka, které bude směřováno k uspokojení té které kategorie potřeb (Mikšík, 2007). Hodnota potřeby je vymezena ve smyslu přiměřenosti a míry žádoucnosti určitého druhu posilování, zpevňování. Většina lidí má své typické systémy upřednostňování určitých posílení ve vztahu k uvedeným základním kategoriím potřeb. Pokud se hodnota určité potřeby stane velmi vysokou, může v důsledku své dominance nad ostatními potřebami u jedince dojít k překroucení reality nebo neschopnosti rozlišovat mezi situacemi (Mikšík, 2007). Svoboda pohybu je definována jako stupeň očekávání toho, jaké typy či vzorce chování povedou k uspokojení té které ze šesti základních kategorií potřeb. Minimální hladina cíle je nejnižší bod, kdy jedinec začíná vnímat pozitivní posílení. Lidé s nízkou schopností adaptace vykazují nízkou svobodu pohybu, neboť předpokládají, že disponují nedostatečným množstvím dovedností či informací nezbytných k dosažení svých cílů (Mikšík, 2007). „Potřeby, v Rotterově koncepci nejvýznačnější motivační aspekty osobnosti, jsou naučenými a situačně aktualizovanými cílovými orientacemi, které jsme si osvojili i díky jedinečné schopnosti člověka myslit a anticipovat“ (Mikšík, 2007, s. 102).

MASLOWOVA HIERARCHIE POTŘEB Abraham H. Maslow zformuloval teorii lidské motivace, ve které jsou mnohotvárné lidské potřeby hierarchicky uspořádány. Znamená to, že určité základní potřeby, jako například hlad a žízeň, musí být uspokojené dříve než jiné potřeby, jako například sebeocenění (Hall, Lindzey, 2002). Maslow dělí potřeby do pěti kategorií, které spadají do dvou skupin. Základní neboli nedostatkové potřeby, D motivy (D jako deficiency), jsou takové, které pramení z nějakého zřejmého nedostatku, z určitého deficitu jedince. Jedná se o potřeby, které zajišťují biologické a psychické přežívání, existenci jedince. Jsou jimi (Mikšík, 2007): 1.

Fyziologické potřeby – jejich naplňováním dochází k zajištění biologického přežití jedince. Některé fyziologické potřeby jsou homeostatické, co znamená, že se snaží udržovat v těle jedince 27

rovnovážný stav. Mezi tyto potřeby patří například potřeba potravy, tekutin, tepla, odstraňování bolesti, únavy… 2.

Potřeby bezpečí – potřeba jistoty, stability, ochrany, zbavení se strachu a úzkosti, potřeba struktury a pořádku, potřeba ochrany před poraněním… Lidský projev těchto potřeb je nejsnáze spatřitelný u dětí, které si o uspokojení těchto potřeb říkají například pláčem a křikem.

3.

Afiliační potřeby – potřeba lásky, citového vztahu, potřeba sounáležitosti, náklonnosti, potřeba někam a někomu patřit, být přijímán a přijímat, být milován a milovat.

4.

Potřeba uznání, úcty a sebeúcty – jedná se o potřebu dosahování úspěšného výkonu, potřebu prestiže, potřebu být druhými akceptován a také o potřebu být jak sám sebou přijímán, tak druhými kladně hodnocen.

Druhou skupinou jsou růstové potřeby neboli metapotřeby, B motivy (B jako being). Tuto skupinu tvoří poslední pátá kategorie, kterou je (Mikšík, 2007): 5.

Potřeba

seberealizace

–

jež

zahrnuje

naplňování

svých

předpokladů a možností růstu a rozvoje, touhu jedince stát se vším, čím se stát může, potřebu vědění a porozumění, potřeby estetické a potřebu životní orientace. Pátá kategorie v sobě obsahuje sedmnáct metapotřeb, které jsou uvedeny v tabulce č. 2. Metapotřeby vedou k přesahování přítomnosti a k rozvíjení člověka ve směru dosahování nadosobních cílů. Obohacují a rozšiřují životní zkušenosti jedince. Oproti základním potřebám se při uspokojování růstových potřeb jejich intenzita nesnižuje, ale spíše stále roste. Úrovně růstových potřeb dosahuje jen málo lidí. „Podle Maslowa se lidé, kteří dosáhli seberealizace, liší od ostatních uspokojením základních potřeb bezpečí, sounáležitosti, lásky, uznání, vlastní důstojnosti a bojem o kognitivní potřeby vědění a poznávání. Jsou akceptováni, milováni a milující, hodni uznání a uznávaní. Vypracovali si filozofickou, náboženskou či axiologickou životní orientaci. Otázkou zůstává, zda jde o výsledek či o předběžnou podmínku seberealizace“ (Mikšík, 2007, s. 105). Metapotřeby mají stejný potenciál a nemají hierarchické uspořádání jako základní potřeby. Vyskytují se podle životních situací a každá z nich může být nahrazena 28

jinou. Podle Maslowa jsou metapotřeby v lidech zakořeněné stejně jako základní, nedostatkové potřeby. Musí být proto uspokojovány s obdobnou naléhavostí, aby mohlo být dosaženo duševního zdraví. Upokojení veškerých metapotřeb však závisí na adekvátní saturaci potřeb nižších, D potřeb, potřeb základních. Při neuspokojování B potřeb dochází k frustraci či deprivaci, která může vést k psychickému onemocnění, které Maslow nazývá metapatologie. Metapatologie se

projevuje

nedůvěřivostí,

cynismem,

skepticismem,

odporem,

hrubostí,

nervozitou, zachmuřeností, ztrátou osobitosti, vztekem, depresí, ztrátou chuti do života, zříkáním se zodpovědnosti, zoufalstvím a ztrátou smyslu života (Mikšík, 2007).

POTŘEBY

B motivy

SEBEREALIZACE POTŘEBY UZNÁNÍ, ÚCTY A SEBEÚCTY POTŘEBY NÁLEŽENÍ A LÁSKY

D motivy POTŘEBY BEZPEČÍ A JISTOTY FYZIOLOGICKÉ POTŘEBY

Obr. 2: Maslowova hierarchie potřeb

29

POTŘEBA

CHARAKTERISTIKA

1

PRAVDA

čestnost, realita, zřejmost, jednoduchost, čistota

2

LASKAVOST

vhodnost, benevolence, spravedlivost, poctivost, čestnost

3

KRÁSA

tvar, životnost, prostota, správnost, dokonalost, naplněnost, bohatost

4

CELOSTNOST

jednota, integrace, organizace, struktura, pořádek, synergie

5 6

NEPODMÍNĚNOST akceptování, rozložení, integrace, synergie proces, spontánnost, autoregulace, nestrnulost, vyjádření vlastní ŽIVOTNOST esence

7

JEDINEČNOST

individualita, výstřednost, nesrovnatelnost, novost

8

DOKONALOST

nevyhnutelnost, účelnost, přiměřenost, spravedlnost, komplexnost

9

REÁLNOST

obnaženost, bezelstnost, plnost, ryzost a nepanovačnost, zásadovost

10

DOKONČENÍ

totalita, ukončenost, naplnění, určení, osud

11

SPRÁVNOST

slušnost, čestnost, upřímnost, zákonnost

12

POŘÁDEK

zákonitost, správnost, dokonalé uspořádání

13

PROSTOTA

poctivost, přímost, obnaženost, podstatnost

14

BOHATOST

rozlišování, složitost, komplikovanost

15

NENUCENOST

pohoda, bez napětí, půvab, perfektní fungování

16

HRAVOST

potěšení, zábava, veselost, humor, nevázanost

17

SOBĚTAČNOST

autonomie, nezávislost, žití podle vlastních zásad

Tab. 2: Maslowovy metapotřeby.

POSTOJE Hartl, Hartlová (2000) vymezují postoj jako sklon reagovat ustáleným způsobem na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, souvisí se zájmy osobnosti a jejími sklony. Dále postoje předurčují poznání, chápání, myšlení a cítění. Všechny postoje jsou relativně trvalé a obsahují kognitivní složku, afektivní a konativní složku. Mikšík (2007) hovoří o postoji jako o obsahovém sjednocení, seskupení či integrování různých motivů do konkrétního vztahu daného jedince k určitým oblastem, předmětům a jevům životní reality. Postoje jsou vytvářeny přímou či sociálně zprostředkovanou zkušeností a jsou velice bohaté a různorodé. Každý jedinec disponuje určitou strukturou základních postojů, na základě které lze predikovat jeho chování v různých kontextech. Tato struktura postojů se promítá rovněž do projevů náklonnosti a do

30

konkrétních aktivit v podobě různých tendencí či sklonů pro vyjádření postoje obsahem a způsobem zachování se, reagování, jednání (Mikšík, 2007). Pojmem „sklon“ lze vyjádřit aspekt aktivity, pojmem „postoj“ aspekt přístupu ve vztahu k vnímání a vyrovnávání se s širokou škálou reálných životních kontextů, situací, podmínek a událostí. Pro úplnost termínového vymezení je nadále potřeba odlišit „návyky a zvyky“ jako zautomatizované činnosti a „způsoby a formy chování“ jako temperamentové vlastnosti (Mikšík, 2007). Postoje slouží jedinci k určité funkci, která má vliv na to, do jaké míry je tento postoj konzistentní s dalšími postoji tohoto jedince a jak snadno jej lze změnit. Zde je pět nejdůležitějších funkcí, které mohou postoje plnit (Atkinson, 2002): 1.

Instrumentální funkce – postoje plnící tuto funkci vyjadřují zvláštní případy naší obecné touhy po dosažení prospěchu nebo odměny a přání vyhnout se trestu.

2.

Znalostní funkce – jde o postoje, které nám pomáhají při vytváření si názoru na svět a vnášejí řád do rozmanitých informací, které musíme v denním životě vstřebat.

3.

Hodnotová funkce – postoje, které vyjadřují naše hodnoty nebo naše sebepojetí

4.

Ego-obranná funkce – jedná se o postoje, které nás chrání před úzkostí nebo ohrožením naší sebeúcty. Obranné mechanismy popsal Sigmund Freud. Jedním z nich je projekce, což je neuvědomované přenášení vytěsněných nepřijatelných přání, motivů a pocitů na jiné osoby či situace.

5.

Sociálněadjustační funkce – postoje, které plní tuto funkci, nám pomáhají v tom, abychom se cítili být součástí sociálního společenství. Vlastní obsah postojů je méně důležitý než sociální vazby, které tyto postoje umožňují.

Lidské postoje a sklony lze různými způsoby měřit a kategorizovat pomocí postojových škál a osobnostních dotazníků. Uvádím zde jako příklad ICL – Interpersonal Check List (Dotazník interpersonální diagnózy) Timothy Learyho. ICL umožňuje odhalovat základní vodítka člověka pro systémy jednání a chování v sociálních situacích, jeho spontánně se prosazující interpersonální sklony a 31

tendence. Tento dotazník je založen na spojení dvou na sobě nezávislých dimenzí, jimiž jsou: a) přátelství k lidem vs. agresivita vůči lidem b) tendence k dominanci vs. tendence k submisi. Tyto dvě dimenze svým prolínáním vytvářejí pro daného jedince příznačné motivační zaměření v podobě sklonu k určitým obsahům a strukturám interakcí. Na obrázku č. 3 je kruhové znázornění kategorií interpersonálního chování (Mikšík, 2007; Svoboda 1999).

Obr. 3: Dotazník interpersonální diagnózy – ICL

HODNOTY Potřeby jsou zakotveny v osobnosti jako dispozice, zájmy existují v pevné vázanosti na potřeby či schopnosti nebo jsou zvnitřněním vzorů významných osob skupiny. U hodnot a hodnotové orientace předpokládáme, že mají povahou své existence blíže k cílům. Hodnoty a hodnotové orientace vznikají interiorizací ideálů a jejich konkretizací v zásadách a přesvědčeních jedince (Smékal, 2002). Hodnotami se nejčastěji rozumí nejpodstatnější přístupy či postoje jedince k základním oblastem životní reality. Jedná se tedy o postoje, které nejvýrazněji

32

determinují jednání a chování jedince. Z mnoha existujících konceptů hodnot zde uvádím tři následující (Mikšík, 2007; Drapela, 1997; Smékal, 2002):

FRANKLOVO POJETÍ HODNOT Ústředním bodem Franklovy teorie je touha po odhalování a naplňování smyslu života, což je zároveň podle Frankla hlavní odpovědností každého člověka. Smysl je přítomen v každé situaci, se kterou se jedinec setkává, nelze jej tam vložit. Je třeba jej objevit. „Orgánem smyslu je svědomí jako intuitivní schopnost najít jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Životní existence individua je v tomto smyslu příznačná sériemi sebeutvářecích procesů, dějů a aktů, které směřují k volbě a realizaci vlastního životního smyslu, své životní cesty. Tyto procesy (i jejich výsledky) jsou kumulovány do rozvoje individuálně příznačné struktury tzv. osobních hodnot. Jestliže se smysl života projevuje v jedinečných situacích, v nichž se člověk ocitá, existují nad ním univerzálie smyslu života, hodnoty, vztahující se na lidské postavení a žití člověka jako takové“ (Mikšík, 2007, s. 86). V životě se člověk setkává se třemi nejobecnějšími kategoriemi hodnot, s nimiž se musí vyrovnat (Mikšík, 2007): o Tvůrčí hodnoty – hodnoty, které lze realizovat pouze činností. o Zážitkové hodnoty – tyto hodnoty se uskutečňují v prožívání. o Postojové hodnoty – hodnoty realizované přístupem jedince k omezením svého života. Jak bylo řečeno na začátku, naplňování smyslu života je odpovědností každého člověka a zároveň je povinností realizovat své lidské hodnoty až do samého konce své existence. Naplnění ale může jedinec dosáhnout i jinak, než jen v radostech. Také utrpení je cesta k nalezení smyslu. Utrpení vytváří určité napětí, kterým když člověk projde, protrpí jej, získá více než při samotném dosažení úspěchu (Drapela, 1997).

33

SPRANGEROVA TYPOLOGIE HODNOT Tento

německý

představitel

duchovědné

„verstehende“

psychologie

předpokládá šest typů poznání světa, které tvoří základní rozdíly v obsahu a smyslu duševně-duchovního života člověka. Podle upřednostňovaného typu hodnoty Spranger dále rozlišuje šest typů lidí. Tyto typy poznání s jejich příznačnými hodnotami a cíli a příznačnými charakteristikami jsou uvedeny v tabulce č. 3 (Mikšík, 2007).

TYP

HODNOTA

Teoretický

Poznání

Ekonomický

Užitečnost

Estetický

Krása

Sociální

Láska

Politický

Moc

Náboženský Jednota

CHARAKTERISTKA

CÍL

Individualista, teoretik, který se zaměřuje na abstraktní poznávání předmětů a jevů, jež je Poznání pravdy neosobní, neprožitkové, necitové. Hledá užitkové hodnoty a osobní prospěch, Obhajoba své které vidí jen ve vnějším efektu, požitku, blahu. vlastní existence Hledání Citově založený, život vidí a prožívá po svém, harmonie často odtrženě od skutečné reality. Zaměřený na lidi, ochotný lidem pomáhat, Konání dobra empatický. Usiluje o moc, vše podřizuje potřebě dominovat, Ovládání vládnout. Je rád, když jsou na něm druzí závislí. druhých Nesnáší konkurenci. Lhostejný k materiálním hodnotám, vše Překonávání podřizuje vyšším cílům, na které je zaměřený, sebe sama stejně jako na smysl života.

Tab. 3: Sprangerova typologie hodnotových orientací upravená Mikšíkem.

GORDONOVO

POJETÍ

ZÁKLADNÍCH

INTERPERSONÁLNÍCH

HODNOT

OSOBNOSTI Toto poslední pojetí postihuje systém hodnot, které ve svém komplexu a hierarchickém uspořádání podmiňují či charakterizují vztah „já a ostatní“, rozhodují o podstatě a povaze interakcí daného jedince s druhými lidmi. Proto Leopard V. Gordon vymezil šest kritických interpersonálních hodnot osobnosti, které postihují jak vztah jedince k druhým lidem, tak jejich vztah (vztah druhých) k němu. Tyto hodnoty se určitým konkrétním způsobem promítají do osobnostního profilu každého jedince a ovlivňují tak sociální interakce. Hodnotami jsou (Mikšík, 2007):

34

ƒ

Podpora – vyjadřuje ji touha nebo přání setkávat se s porozuměním, ohleduplností, podporou a povzbuzením.

ƒ

Konformita – jde o sociálně korektní jednání, dodržování uznávaných pravidel jednání a chování, sklon dělat to, co je obecně považováno za vhodné a správné.

ƒ

Uznání – touha být obdivován a vyhledáván, považován za důležitého, dosahovat úcty, být chválen a získávat příznivé reference.

ƒ

Nezávislost – mít právo dělat to, co sám uzná za vhodné, rozhodovat se a jednat podle svého uvážení.

ƒ

Benevolence – vyjadřuje ji jednání ve prospěch druhých, dělit se s druhými, pomáhat nešťastným, být velkomyslný a štědrý.

ƒ

Vůdcovství – mít druhé na starosti, mít autoritu, být ve vedoucím postavení a mít moc.

Těchto šest interpersonálních hodnot dává Gordon do vztahu k typům hodnotových orientací podle Sprangera (tabulka č. 4):

OSOBNOSTNÍ ORIENTACE teoretická ekonomická sociální estetická politická náboženská

CHARAKTERISTIKA empirický, racionální a kritický intelektuál "typický americký podnikatel" altruista, filantrop Individualismus Sklon vyhledávat osobní moc a vliv

PŘEVLÁDAJÍCÍ TENDENCE nezávislost, vůdcovství být uznáván benevolence nezávislost vůdcovství konformita, benevolence

Tab. 4: Gordonovy interpersonální hodnoty ve vztahu ke Sprangerovým typům hodnotových orientací.

Z Gordonovy koncepce hodnot vychází Mikšíkova (je to Mikšíkova když v knížce píše „naše“????) strukturálně hierarchická diagnostika interpersonálních hodnot komplexem šesti škál. Tři škály jsou orientované na postižení toho, co daný jedinec od ostatních očekává nebo vyžaduje a tři škály jsou orientované na postižení tendencí, které daný jedinec vůči druhým projevuje (Mikšík, 2007).

35

Jedinec od ostatních očekává či vyžaduje: o Porozumění – jedinec oceňuje shovívavost a laskavé zacházení, ohleduplnost, náklonnost, toleranci a solidárnost, pochopení a povzbuzení, zájem o jeho život a potřeby. o Uznávání – jedinec touží být akceptován a obdivován, ostatními kladně přijímán, být oblíbeným, vyvolávat dobrý dojem. o Nezávislost

–

možnost

jednat

svobodně,

nemuset

se

řídit

společenskými zvyklostmi a konvencí, nemuset nikoho poslouchat a moci spoléhat jen na vlastní rozum (Mikšík, 2007). Jedinec ve vztahu k druhým projevuje: o Tendence dominovat, vést, rozhodovat – sklon ovlivňovat život a činnosti ostatních, mít dominující postavení, autoritu a moc. o Tendence být konformní – dělat věci zavedeným a osvědčeným způsobem, řídit se konvencí, snaha dodržovat mravní zásady, svědomitě plnit své povinnosti, příkazy a nařízení, trpělivě a bez reptání snášet svůj „osud“. o Tendence projevovat altruismus a porozumění – tolerance ke slabostem druhých a potřeba pomáhat jim v překonávání těžkostí a nepřízní života, ochota angažovat se pro druhé, pomáhat účinně a obětavě řešit základní sociální problémy současnosti (Mikšík, 2007).

1.1.3. SCHOPNOSTI JAKO VLASTNOSTI OSOBNOSTI SCHOPNOSTI A VLOHY Činnosti člověka jsou ve své kvalitě a úrovni podmiňovány systémem determinant a regulačních procesů, které tradiční psychologie vymezuje jako vlohy, schopnosti, nadání, kognitivní či akční styly. Dodnes není známa neuropsychologická struktura dispozic, které podmiňují úroveň výkonů, míru schopností. Mnoho autorů zastává názor, že schopnosti vznikají na bázi vloh, které jsou geneticky dané a vrozené a prostředí, ve kterém jedinec vyrůstá, ovlivňuje tempo a vzrůst úrovně jednotlivých schopností (Smékal, 2002). 36

Pro osobnostní vlastnosti či předpoklady pro osvojování si a dosažení určitých úrovní činností v širokém slova smyslu se nejčastěji používá pojem schopnosti. Schopnosti jsou tedy potenciální předpoklady pro realizování určitých aktivit a také vlastnosti osobnosti, jež představují jisté možnosti a hranice úspěšné realizace určité činnosti za určitých okolností (Mikšík, 2007). Psychologie

osobnosti

se

schopnostmi

zabývá

z hlediska

jejich

dispozičních podmínek, což znamená, že hledá odpověď na otázku „Na co ten člověk má, na co nemá a jak s tím dovede zacházet?“ (Smékal, 2002). Pod pojmem schopnosti se v psychologii osobnosti rozumí: o Komplex psychických vlastností, které jedince činí vhodným k úspěšnému

vykonávání

určitých

činností

v určité

kvalitě,

k vyrovnávání se s určitými požadavky, prostředím… o Individuálně psychologické zvláštnosti, kterými je dána větší či menší snadnost nebo nemožnost osvojovat si určitý systém dovedností. o Potence člověka k úspěšné a účinné seberealizaci (Mikšík, 2007). Schopnost je vždy schopností k něčemu, k realizaci určitých aktivit nebo činností. Zde je pozornost zaměřena hlavně na to, co nám umožňuje předvídat úspěšnost či selhání v konkrétních činnostech, uskutečněných za určitých situačních kontextů a na vymezení potenciálních předpokladů pro účinnou a úspěšnou interakci s reálnými životními kontexty (Mikšík, 2007). Mnoho autorů se domnívá, že schopnosti vznikají na bázi vloh, tedy určitých genetických daností. Vlohy si můžeme představit jako jistý rámec možností, jež určuje, kam až se mohou přirozenou cestou rozvíjet ty které schopnosti. Míra skutečného rozvinutí schopností a typ schopností závisí na vnějších podmínkách. Jestliže je jedinec účinně stimulován prostředím, vytvářejí se u něj elementární dovednosti, které se usazují a zobecňují ve schopnostech, jež umožňují další formování a zdokonalování dovedností. Lze předpokládat, že zmiňovaný rámec možností daný vlohami, je u většiny osob širší než rozvinuté schopnosti.

Vlohy

nejsou

dostatečně

využívány.

V nejobecnější

rovině

psychologického uvažování lze předpokládat, že existují tři základní skupiny vloh, jejichž specifikací vznikají všechny různorodé schopnosti a které sytí i obecnou úroveň dosažitelných schopnostních vlastností osobnosti (Mikšík, 2007; Smékal, 2002):

37

1. vlohy pro abstrakci či symbolizaci, 2. vlohy senzorické (diferencují se podle převládajícího senzorického analyzátoru), 3. vlohy motorické, 4. vlohy pro sociální podněty a obsahy.

NADÁNÍ A TALENT Úroveň dokonalosti provádění různých typů činností je u lidí odlišná. Výkonové předpoklady pro realizaci těchto činností se označují jako speciální schopnosti neboli nadání či talent. Nejvyšší možná úroveň předpokladů je označována jako genialita (Smékal, 2002). Speciální

schopnosti

jsou

zdrojem

individuálních

rozdílů

v úrovni

dovedností. Jsou to složité struktury dispozic limitované vlohami, které jsou geneticky dané a dotvořené vlivem prostředí. Je otázkou, zda ne-schopnost je pouhou nepřítomností předpokladů k výkonu nebo zda se jedná o strukturu záporných předpokladů, které v úspěšném výkonu brání. Nespornými speciálními schopnostmi jsou schopnosti lingvistické, matematické, literární, hudební, výtvarné, dramatické, pohybové. S malým otazníkem jsou uváděny schopnosti technické, organizační a manuální, které je vhodnější považovat spíše za kombinaci inteligence a určitých rysů osobnosti (Smékal, 2002). Nadání lze postihovat pomocí výkonových testů a také pozorováním přirozených ukazatelů. Některé znaky speciálních schopností, nadání, jsou patrné již v dětství, jiné zrají delší dobu a projeví se například až v dospělosti. Pro rozvinutí a projevení předpokladů na úrovni talentu nebo až geniality, se považuje za nezbytné propojení vloh a nadání s dalšími osobnostními kvalitami, zejména s motivací a tvořivostí (Mikšík, 2007).

38

2. PSYCHOTERAPIE Kapitola Psychoterapie je věnována vymezení pojmu psychoterapie, dále uvádíme přehled jednotlivých druhů psychoterapie a nakonec se zabýváme vymezením jejích cílů. Definice pojmu psychoterapie podle Hartla, Hartlové: „Psychoterapie

je

léčení

duševních

chorob

a

hraničních

stavů

psychologickými prostředky, tj. slovem, gestem, mimikou, mlčením, případně úpravou prostředí; je jedním z účinných způsobů psychické pomoci, plánované, promyšlené a prováděné odborníky; psychoterapie vyžaduje talent, schopnost improvizace a intuici, je vždy úsilím k odpovědnosti, snahou rozšířit subjektivní svět pacientových hodnot“ (Hartl, Hartlová, 2000, s. 488). Další definice psychoterapie, kterou formuloval Norcross (1990, s. 218, cit. Prochaska, 1999, s. 16) zní takto: „Psychoterapie je odborná a záměrná aplikace klinických metod a interpersonálních postojů vycházejících z uznávaných psychologických principů se záměrem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce anebo osobní charakteristiky směrem, který obě strany považují za žádoucí.“ Dle Kratochvíla (2002) lze pojem psychoterapie zařadit pod dva odlišné pojmy a to jsou obor a činnost. Psychoterapie je obor, vědní disciplína, empirická a aplikovaná věda. Je to obor interdisciplinární, protože zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Má část obecnou a speciální. Do obecné části patří teorie, metody a výzkumná data. Do speciální části patří aplikace na jednotlivé druhy poruch. Jako empirická věda se psychoterapie opírá o poznatky získané zkušeností, které zobecňuje do hypotéz a teorií, a jako aplikovaná věda směřuje k využití poznatků v praxi. V současné době zahrnuje psychoterapie přibližně 10 základních uznávaných přístupů či systémů, z nichž každý má svou vlastní a ucelenou teorii osobnosti, etiopatogeneze poruch, obsahu terapie a terapeutického procesu i propracované metody a techniky léčby a výcvikové programy, které z příslušné

39

teorie vycházejí. Kromě samostatných systémů existuje i vlivný směr eklektický a integrativní (Kratochvíl, 2002). Psychoterapie je léčebná činnost, specializovaná metoda léčení nebo soubor léčebných metod, záměrné ovlivňování, proces sociální interakce. Psychoterapie je záměrné a plánovité léčebné působení psychologickými prostředky na nemoc, poruchu nebo anomálii. Psychologické prostředky jsou slova, rozhovor, neverbální chování, podněcování emocí, vytvoření terapeutického vztahu, sugesce, učení, vztahy a interakce ve skupině. Psychoterapie má svým působením odstranit nebo zmírnit potíže a podle možnosti i odstranit jejich příčiny. V průběhu psychoterapie dochází ke změnám v prožívání a chování pacienta pod vedením kvalifikované osoby (Kratochvíl, 2002).

2.1. DRUHY PSYHOTERAPIE Druhy psychoterapie podle Kratochvíla, 2002 : •

Psychoterapie individuální – působení je zaměřeno na jednotlivce.

•

Psychoterapie hromadná – terapeut působí vhodně upravenými metodami individuální psychoterapie na více pacientů současně.

•

Psychoterapie skupinová – využívá dynamiky vztahů vznikajících mezi členy plánovitě vytvořené terapeutické skupiny.

•

Psychoterapie dynamická – pozornost věnuje vlivu minulých zážitků a nevědomých procesů na současné problémy a potíže.

•

Psychoterapie kognitivně-behaviorální – učí překonávat současné problémy a potíže nácvikem žádoucího chování a myšlení.

•

Psychoterapie humanistická – zabývá se sebeuskutečňováním, rozvojem vnitřního prožívání a vlastních možností, naplňováním životního smyslu.

•

Psychoterapie

direktivní

–

terapeut

působí

na

pacienta

přímým

usměrňováním jeho myšlení, chování a postojů. Dává mu příkazy a rady, vyžaduje splnění určitých úkolů a cvičení nebo používá bdělé či hypnotické sugesce.

40

•

Psychoterapie nedirektivní – terapeut je spíše katalytickým činitelem, svým neutrálním postojem pouze podněcuje pacienta ke slovní, emoční nebo činnostní

produkci,

vytváří

příznivou

atmosféru

pro

pacientovu

sebeexploraci nebo pro projekci pacientových interpersonálních stereotypů a vyhýbá se udělování rad, sugescí nebo projevování vlastního názoru. •

Psychoterapie symptomatická – zaměřuje se na chorobný příznak.

•

Psychoterapie kauzální – snaží se zjistit a odstranit příčinu.

•

Psychoterapie podpůrná – nesnaží se měnit osobnost, ale poskytuje porozumění, podporu a pomoc osobnosti takové, jaká je. Zdůrazňuje její pozitivní rysy, vede k pozitivnímu myšlení a důvěře ve vlastní síly a pomáhá při zvládání aktuálních situací a problémů.

•

Psychoterapie rekonstrukční – usiluje o přestavbu osobnosti, a to jak hlubší analýzou jejího utváření, tak závažnějšími zásahy do postojů, motivací a hodnotového systému.

•

Psychoterapie náhledová – podporuje objasnění a porozumění.

•

Psychoterapie akční – podporuje přímé zvládání problémů a nácvik potřebných dovedností.

•

Psychoterapie odkrývající – tj. hlubinná analýza, která vynáší na povrch vytěsněný materiál z nevědomí a vede k jeho uvědomění a propracování.

•

Psychoterapie zakrývající – všechny ostatní formy psychoterapie, které jsou považovány za méně hodnotné.

2.2. CÍL PSYCHOTERAPIE Cíle psychoterapie jak je uvádí Kratochvíl, 2002: Cílem psychoterapie je odstranění chorobných příznaků. Úkolem terapeuta je zbavit pacienta obtíží, se kterými přichází, ať už postupem symptomatickým nebo – dokonaleji – kauzální terapií, která odstraňuje příčinu. Jiným, ale stejně důležitým cílem psychoterapie je reedukace 1 , resocializace 2 , reorganizace 3 , restrukturace 4 , rozvoj či integrace 5 pacientovi osobnosti. Podle příslušné

1

Reedukace – převýchova; snaha pomocí pedagogických metod rozvinout nevyvinuté osobnostní vlastnosti či je pozměnit společensky žádoucím směrem (Hartl, Hartlová, 2000)

41

teorie osobnosti se analyzují např. intrapsychické konflikty, sledují patologické fixace libida nebo patologické stereotypy v interpersonálních vztazích, usiluje se o korekci postojů. Významnost zlepšení nebo vyléčení se posuzuje podle dosaženého stupně osobnostních změn, nikoli podle změn v symptomatice.

2.3. OSOBNOST V PSYCHOTERAPII Co to je psychoterapie, jaká je její definice, cíle a druhy, je vymezeno v kapitole č. 2. V této části se budeme zabývat různými pohledy na osobnost z hlediska psychoterapeutických systémů a dále zmíníme některé nástroje pro postihování struktury osobnosti. Jak je na osobnost pohlíženo v různých psychoterapeutických systémech podle Prochasky a Norcosse (1999)?

2.3.1. PSYCHOANALYTICKÁ TERAPIE Zakladatelem psychoanalytické terapie je Sigmund Freud, který žil v letech 1856 až 1939. Nahlížel na osobnost ze šesti úhlů pohledu, proto je jeho teorie velice komplexní. Zohledňoval: o topografickou rovinu, která zahrnuje vědomé a nevědomé způsoby fungování, o dynamickou rovinu, jež obsahuje interakce psychických sil, o genetickou rovinu, jež se soustřeďuje na původ a vývoj psychiky, která prochází několika vývojovými stadii (orální stadium, anální stadium, falické stadium, stadium latence, genitální stadium), o ekonomickou rovinu zahrnující distribuci, transformaci a výdej energie, 2

Resocializace – opětná socializace u člověka propuštěného z dlouhodobé péče ústavní, vězeňské, nemocniční aj. (Hartl, Hartlová, 2000) 3 Reorganizace – znovu nastolení organizace již zorganizovaných věcí 4 Restrukturace – znovu nastolení struktur již strukturovaných věcí 5 Integrace – jednotné neoddělitelné spolupůsobení, součinnost různých psychických procesů; vzájemné slučování činnosti jednotlivých částí jednoho systému nebo několika systémů dohromady (Hartl, Hartlová, 2000)

42

o strukturální rovinu, která je soustředěna na trvalé funkční jednotky, za které Freud považuje Id, Ego a Superego, o adaptační rovinu, která postihuje vrozenou připravenost jedince účastnit se interakcí s prostředím (Prochaska, Norcross, 1999; Hall, Lindzey, 2002; Vymětal a kol, 2004). Hybnými silami, jež motivují osobnost, jsou Eros (život a sex) a Thanatos (smrt a agrese). Tyto síly jsou komplementární, tedy se vzájemně doplňují. V jádru jsou to instinkty vycházející z tělesné podstaty organismu člověka, které jsou vyjadřovány pomocí fantazie, přání, pocitů a myšlenek. Nejlépe rozpoznatelné jsou v chování, protože jedinec stále touží po uspokojení svých sexuálních a agresivních pudů, což společnost ne vždy umožňuje, proto dochází k vytváření obranných mechanismů či způsobů vnitřní kontroly nad těmito pudy. Obranné mechanismy chrání jedince před uvědoměním si základních vnitřních sexuálních a agresivních tužeb. Pokud si své vnitřní pudy neuvědomuje, nemá potřebu je naplňovat. Obranné mechanismy slouží jako ochrana jedince před hrozícím trestem, který by mohl následovat po porušení společenských pravidel v tomto směru. Obrany člověka rovněž chrání před pocity viny a úzkosti, které by mohly být vyvolány přáním porušit ona společenská pravidla (Prochaska, Norcross, 1999; Hall, Lindzey, 2002; Vymětal a kol, 2004). Jak uvádí Maddi (1972, 1996), „jádrem osobnosti je podle Freuda nevědomý konflikt mezi sexuálními a agresivními pudy, společenskými pravidly, které tyto pudy pomáhají kontrolovat, a obrannými mechanismy, které ovládají pudy tak, aby úzkost a pocit viny byly minimální a přitom dovolují uspokojit tyto pudy bezpečným, nepřímým způsobem“ (in Prochaska, Norcross, 1999, s. 35). Když nevědomé konflikty mezi pudy zesílí, začnou být nesnesitelné a obranné mechanismy se stanou omezujícími, objeví se u jedince neurotické symptomy. „Každá osobnost má základ v nevědomých konfliktech, lidé se však liší podle jednotlivých pudů, pravidel, úzkostí a obran, které se v konfliktu vyskytují. Rozdíly závisejí na životním stadiu, v němž ke konfliktům dochází. Podle Freuda je průběh životních stadií určován hlavně rozvojem sexuality v průběhu orálního, análního, falického a genitálního stadia. Rozdíly v zážitcích a zkušenostech, k nimž během těchto stadií dojde, hrají zásadní roli při vzniku rozmanitých lidských rysů a osobností“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 35).

43

Freud se domníval, že nejsme schopni se přes konflikty přenést, tedy neopustíme své obranné mechanismy, tudíž bychom smysl života mohli najít uvnitř konfliktu. Zralou obranou ega je sublimace, která nám umožňuje odvést energii id do přijatelných náhradních aktivit, například sání v orálním stadiu se může stát kouřením cigaret (Prochaska, Norcross, 1999). Ideálem je pro Freuda osobnost nacházející se a setrvávající v genitálním stadiu po dostatečném zanalyzování své pregenitální fixace a konfliktů. Tzv. genitální osobnost je zbavena touhy po závislosti, která je orálního charakteru, v práci je prostý kompulzivních projevů, které mají charakter análního stadia a je spokojený sám se sebou bez projevů domýšlivosti, což je charakteristické pro falické stadium (Prochaska, Norcross, 1999).

2.3.2. ADLEROVSKÁ TERAPIE Teorie osobnosti Alfreda Adlera se opírá o usilování o nadřazenost, které se může projevit mnoha způsoby. Nejedná se výlučně o sociální nadřazenost, ale spíše o jakýsi nadhled, povznesení se nad to, čím v současnosti jsme. Jde o nadřazený dynamický životní princip (Prochaska, Norcross; 1999). Jedinec

usiluje

o

nadřazenost,

jestliže

zažívá

subjektivní

pocity

méněcennosti. Pocity méněcennosti či obecněji komplex méněcennosti může vycházet z objektivní skutečnosti, jakou je například orgánová méněcennost, tedy fyzická slabost těla, která nás predisponuje k onemocnění srdce, ledvin, plic atp. Orgánovou méněcennost máme tendenci kompenzovat úsilím o nadřazenost (Prochaska, Norcross; 1999). Komplex méněcennosti může vzniknout vlivem subjektivního pocitu psychické či sociální slabosti nebo vlivem aktuálního tělesného poškození. Pocity méněcennosti a rané dětské zážitky mohou ovlivňovat životní styl, který si člověk vybere pro dosažení své nadřazenosti. Pozice dítěte v rodině, jeho pořadí mezi sourozenci, významně ovlivňuje jeho budoucí životní styl. Dítě narozené jako druhé v pořadí, nebo také prostřední dítě, si často vybírá ambiciózní životní styl, aby předčilo nejstaršího sourozence (Kratochvíl, 2006). „Objektivní skutečnosti jako orgánová méněcennost a pořadí při narození ovlivňují životní styl, který si jedinec vytváří, ale nemají definitivní moc nad tím, jak 44

člověk žije. Primárním činitelem ovlivňujícím životní styl je tvořivé Já. Nedá se však snadno definovat. Jde o subjektivní sílu, která dává lidem jedinečnou schopnost převádět objektivní skutečnosti na osobně smysluplné události. Tvořivé Já chrání jedince, aby se nestal pouhým produktem biologických a společenských okolností. Na jeho základě člověk přiřazuje životním okolnostem osobní význam. Tvořivé Já je aktivní proces, který interpretuje genetické skutečnosti a jevy prostředí působící v jedincově životě a integruje je v rámci dynamické subjektivní a jedinečné osobnosti. Tvořivé Já vytváří osobní životní cíl, který vede člověka k jedinečné a dokonalejší budoucnosti“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 70). V terapeutickém procesu se pozornost nezaměřuje na hledání kauzálních souvislostí mezi minulými událostmi a současnými problémy. Poukazování na minulost se využívá jen proto, aby byla zřejmá kontinuita klientova životního stylu. Práce terapeuta spočívá v provedení analýzy životního stylu, aby objasnil celkový vzorec a smysl života klienta. Součástí této analýzy je rovněž souhrn pozitivních stránek klienta, což má funkci zpětné vazby (Prochaska, Norcross; 1999). Jak uvádí Mosak a Dreikurs (1973, in Prochaska, Norcross; 1999), terapeuti Adlerovského směru poskytují klientům osobní zpětnou vazbu jak o jejich pocitech méněcennosti a jejich kladných stránkách, tak o jejich jedinečné rodinné konstelaci.

2.3.3. EXISTENCIÁLNÍ TERAPIE Ludwig Binswanger je zakladatelem existenciální terapie, která byla popsána jako přístup, který překračuje hranice, dynamická terapie zabývající se nejzásadnějšími

otázkami

života

nebo

jako

zcela

antideterministický

psychoterapeutický směr. Existenciální terapie je spíše než psychoterapeutickým systémem filozofií o terapii (Prochaska, Norcross; 1999). Ústředním pojmem existenciální terapie je existence neboli bytí ve světě. Existencialisté se nesnaží o jednotný pohled na svět. Člověk si tento svět vytváří sám. Abychom pochopili jedince, musíme nejprve pochopit jím vytvořený svět (Prochaska, Norcross; 1999). Nejedná se zde o interakce jedince s okolním světem, ale o bytí-jedince-ve-světě a to ve třech rovinách (Hall, Lindzey; 2002): o Umwelt – biologické nebo materiální okolí, přirozený svět, 45

o Mitwelt – „lidské“ okolí neboli svět mezilidských vztahů, o Eigenwelt – vztah k sobě samému. Jednotlivé osobnosti se liší podle způsobu existence na každé ze tří uvedených úrovní bytí. V rovině Mitwelt, ve vztahu k druhým lidem můžeme pociťovat strach a touhu od nich utéci, protože to jsou bytosti, které nás hodnotí a které by o nás mohly pochybovat. Máme fantazie o tom, co si o nás druzí myslí a co k nám cítí, proto se navenek chováme tak, abychom se před druhými ukázali v příznivém světle. V rovině Eigenwelt jsme my ti jediní, kdo pochybují, hodnotí či posuzují svoji existenci. Tuto rovinu můžeme prožívat sami se sebou nebo ve vztahu s důvěrnými lidmi, kdy se můžeme uvolnit bez ohledu na to, zda jsme smutní či úzkostní a nebát se, co si o nás budou druzí myslet. V průběhu našeho bytí ve světě se střetáváme s dilematem při výběru nejlepšího způsobu bytí v přírodě, s druhými a pro sebe sama. Nejlepší alternativou je být autentický, protože to nám přináší otevřenost ve všech třech rovinách bytí (Prochaska, Norcross; 1999). „Cílem existenciální terapie je autentičnost. Zvyšování vědomí se tak stává jedním z nejdůležitějších procesů, pomocí něhož si lidé uvědomují aspekty světa a sebe samých, které lhaním zablokovali. A protože lhaní také vede k objektivizaci sebe sama, kdy už člověk nevnímá svou schopnost volit mezi alternativami, musí terapie zahrnovat procesy, díky nimž budou lidé schopni prožívat sebe sama jako subjekty nebo činitele schopné řídit vlastní život a vybírat z většího počtu možností. Autentičnost vyžaduje uvědomění si svého já, vztahů a světa, rozpoznání a přijetí možností voleb a přijetí plné zodpovědnosti za tyto volby. K rozhodování se mezi možnostmi je potřeba mít odvahu a nést zodpovědnost za své chování, i kdy máme minimum informací o tom, jak to může dosavadní život změnit. Jedinou hodnotou, kterou se člověk musí řídit, aby se stal autentickým, je čestnost, dokonce i při setkání s nicotou“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 93 100).

46

2.3.4. TERAPIE ZAMĚŘENÁ NA ČLOVĚKA Rogersovská terapie je pojmenována podle Carla Ransoma Rogerse. Hlavní zájem Rogerse je soustředěn na to, jak se osobnost mění a jak roste. Organismus, tedy fyzický výtvor, do kterého patří všechny jeho fyzické a psychologické funkce, má jedinou motivační sílu – sebeaktualizační pud a jediný životní cíl – stát se sebeaktualizovaným. Organismus sebeaktualizováním ve směru

dědičností

daných

linií

více

roste,

stává

se

diferencovanějším,

autonomnějším a socializovanějším, jak spěje ke zralosti. Každý jedinec je schopen hodnocení, zdali životní zkušenosti podporují náš růst nebo mu brání (Vymětal, 1996; Hall, Lindzey; 2002). Mezi dvě nejdůležitější potřeby zahrnuje Rogers potřebu pozitivního přijetí druhými lidmi a potřebu sebepřijímání, jež vznikají v dětství. V průběhu života se lidé naučí oceňovat sami sebe víceméně shodně se zkušeností s oceněním, kterého se jim dostane od druhých (Prochaska, Norcross; 1999). „Když se lidé začnou chovat v souladu s introjekovanými či internalizovanými hodnotami druhých, osvojili si podmínky ocenění. Jakmile se člověk ztotožňuje s podmínkami ocenění, přestal se řídit hodnotami vzniklými na základě organismického prožívání a stal se z něj jedinec ovládaný hodnotami druhých lidí“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 115 – 116). Rogers (1959, s. 227 in Prochaska, Norcross; 1999) říká: „Kdyby se člověku dostávalo pouze nepodmíněného pozitivního ocenění, pak by nevznikaly žádné podmínky ocenění, sebeúcta by byla nepodmíněná, potřeby pozitivního ocenění a sebeúcty by se nikdy nedostaly do rozporu s hodnocením organismu a jedinec by zůstal psychicky vyrovnaný a plně fungující.“ Důsledkem schopnosti akceptovat a asimilovat všechny druhy zážitků je větší míra pochopení druhých lidí. Pokud člověk vyrůstá ve vřelé a pozitivní atmosféře, nebo později je mu tato atmosféra poskytnuta prostřednictvím terapie, bude pravděpodobněji lépe akceptovat druhé lidi se všemi jejich přednostmi i nedostatky a bude k chování druhých lidi tolerantnější (Hall, Lindzey; 2002).

47

2.3.5. GESTALT TERAPIE Frederick Perls je zakladatelem Gestalt terapie a lidem pomáhal v hlubším uvědomování si sebe sama a svého těla. Na základě uspokojování biologických potřeb, kterými jsou hlad, sex, přežití, bezpečí a dýchání, dosahujeme svých denních cílů, podle Perlse konečných cílů. Prostřednictvím uspokojování těchto potřeb se dostáváme do interakce s prostředím a vybíráme si substance, které potřebujeme k uspokojení konečného cíle. Konečný cíl prožíváme jako tlak do té doby, dokud jej nenaplníme, dokud nedosáhneme úplnosti. Celistvost organismu udržuje proces dosahování úplnosti, proces vytváření celků či Gestaltů (tvarů) (Prochaska, Norcross, 1999; Kratochvíl, 2006). V současné době, i přes materiální dostatek, věnujeme málo energie naplňování

našich přirozených potřeb. „Místo toho se příliš

oddáváme

společenským hrám, které je v nejlepším případě možné vnímat jako společenské prostředky vedoucí k přirozeným koncům. Jakmile prožíváme tyto sociální prostředky jako konečné cíle, identifikujeme se s nimi a stávají se neodmyslitelnou součástí našeho ega, takže se chováme tak, jako bychom museli vložit téměř všechnu svoji energii do hraní rolí např. studenta, učitele, terapeuta. Hodně přemýšlíme o tom, jak můžeme ještě lépe svou roli zahrát, abychom tak mohli účinněji manipulovat se svým sociálním prostředím a přesvědčit přitom sebe a druhé o přirozené hodnotě svých rolí. Když opakovaně hrajeme své role, stávají se z nich postupně zvyky – rigidní vzorce chování, které prožíváme jako podstatu vlastní osobnosti. Jakmile se dostaneme do určitého společenského postavení a jsme určitou ustálenou osobností, transformovali jsme svoji základní přirozenou existenci do existence pseudosociální“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 137). Jestliže budeme pozornost soustředit na to, co se v nás děje právě teď, můžeme důvěřovat moudrosti našeho organismu v otázce volby nejlepšího prostředku pro uspokojení té nejnaléhavější momentální potřeby (Prochaska, Norcross; 1999). Proces zrání zahrnuje přebírání odpovědnosti za sebe sama a zároveň upouštění od zodpovědnosti za druhé. Hlavní příčinou opožděného procesu zrání je strach z negativních reakcí na vlastní nezávislost. Tento strach bývá živen již od dětství. Pokud rodiče dítěti příliš „dávají“ a nedostatečně jej frustrují, vytvářejí prostředí, které je bezpečné a uspokojující, čímž je způsobeno, že se dítě ve 48

vývoji zastaví a touží setrvat v prostředí trvale podporujícím. U dětí, které jsou rozmazlovány, se často objevuje široká škála manipulací jako prostředků pro získání podpory od okolí (Prochaska, Norcross; 1999). V Gestalt terapii je důraz kladen na přítomnost. „Smysl vycházející ze života v přítomnosti spatřujeme v uvědomění si, že každou vteřinu své existence prožíváme jako něco nového. Existuje jen jeden opravdový cíl: stát se zodpovědnými a zdravými bytostmi (Prochaska, Norcross; 1999, s. 149).

2.3.6. INTERPERSONÁLNÍ TERAPIE Interpersonální terapie označuje mnoho forem psychoterapie. Budeme se zde zabývat transakční analýzou, kterou založil Eric Berne. Transakční analýza vychází z předpokladu, že struktura lidské osobnosti je rozdělena do tří oddělených stavů ega: Rodič, Dospělý, Dítě. Tyto stavy jsou pozorovatelnou skutečností. Stav ega nazvaný Dítě zůstává od dětství neporušený. Toto Dítě je většinou osmileté, ale není výjimkou, že je věku novorozence. Dítě je zdrojem spontaneity, tvořivosti, humoru a zábavy a je považováno za nejlepší část osobnosti, protože si umí život skutečně užít (Hennig, 2008). Další stav ega, který si přinášíme z dětství, je Rodič. Rodič se skládá z chování a přístupů, které jsme převzali od svých rodičů nebo jiných autorit. Pokud se jedinec nachází ve stavu ega Rodič, používá jazyk poroučejících rodičů, ve kterém převládají slova „měl bys“ a „musíš“. Rodič ovládá, kontroluje, vytváří rigidní pravidla a stanovuje limity osobnosti, zároveň také utěšuje a vychovává (Hennig, 2008). Stav ega Dospělý je postupně vznikajícím stavem, jež se objevuje v průběhu dlouhodobých interakcí člověka a jeho fyzikálního a sociálního prostředí. Dospělý není zatížen emocemi, proto se chová více na základě logiky a rozumu a umí lépe zhodnotit realitu světa. Dospělý umí také realisticky zhodnotit požadavky a emoce Dítěte a Rodiče (Hennig, 2008). Dobře adaptovaná osobnost je schopna podle potřeb aktuální situace mezi jednotlivými stavy ega přecházet. V každém okamžiku však funguje pouze jeden stav ega (Prochaska, Norcross; 1999). Podle Berneho (1966 in Prochaska, Norcross; 1999) vychází motivace člověka k určitému chování z biogenetických 49

potřeb nutných k přežití a z potřeb psychologických, které označil jako potřebu podnětů, potřebu uznání, potřebu struktury a potřebu vzrušení. Pro zdravý vývoj osobnosti je klíčová tělesná stimulace, pohlazení. U malých dětí se jedná především o fyzický kontakt, tedy konejšení, chování, mazlení se, což je nejúčinnější formou pohlazení. U dospělých může stačit pouhé uznání či pochvala. Dále jedinec v životě potřebuje strukturu. Tato potřeba vychází z dilematu,

jak

naložit

s časem

(Prochaska,

Norcross;

1999).

„Jedním

z nejvzrušivějších způsobů trávení času je hladit se s druhými navzájem. Taková výměna pohlazení definuje transakci. Potřeba pohlazení a vzrušení v podstatě z lidí dělá společenské živočichy, kteří mají silnou motivaci účastnit se společenských transakcí. Transakce, které jsou spontánní, přímé a intimní, mohou být

vzrušující,

nestrukturovaným

ohrožující výměnám

a

ohromující. pohlazení

se

Právě

takovým

obvykle

svobodným

vyhýbáme,

a

především

v krátkodobých sociálních interakcích, a dáváme přednost strukturovanějším a bezpečnějším transakcím“ (Prochaska, Norcross; 1999, s. 166). Již v raném období života si lidé volí a utvářejí životní postoj, který se skládá z jednotlivých přesvědčení o tom, jací jsme a jací jsou ti druzí. V transakční analýze rozlišujeme čtyři životní postoje: Já jsem OK – Ty jsi OK Já jsem OK – Ty nejsi OK Já nejsem OK – Ty jsi OK Já nejsem OK – Ty nejsi OK. Prvním postojem u dětí je, že jsou OK, dokud nejsou civilizačním procesem přesvědčeni o opaku. Cílem transakční analýzy je, aby se jedinec dopracoval ke zdravému životnímu postoji, který zní „Já jsem OK – Ty jsi OK“ (Prochaska, Norcross; 1999).

50

2.3.7. BEHAVIORÁLNÍ TERAPIE Behavioristé se mezi sebou liší jak v teoretických východiscích, tak v používaných technikách, proto nelze určit jednu dominantní osobu jako zakládající. Základem behaviorální terapie jsou teorie učení. V současné behaviorální terapii existuje široká škála technik a my se pro systematizaci budeme

věnovat

pouze

hlavním

faktorům,

jimiž

jsou:

protipodmiňování,

manipulace s následky a kognitivně - behaviorální modifikace (Prochaska, Norcross; 1999). Nejkomplexnější popis behaviorálních technik založených na procesech protipodmiňování podává Joseph Wolpe. Jinými slovy se jedná o teorii recipročního útlumu, která je založena na vysvětlení procesu podmiňování u problémů, které se vztahují k úzkosti. Terapeuti, kteří používají techniku protipodmiňování jsou například přívrženci systematické desenzibilizace a nácviku asertivity (Kratochvíl, 2006). Manipulace s následky neboli modifikace chování vychází a zaměřuje se na operantní podmiňování, jak ho popsal Skinner. Při léčbě poruch chování se tento přístup zaměřuje na změnu následků, které chování ovládají, kontrolují (Prochaska, Norcross; 1999). Kognitivně

-

behaviorální

modifikace

behaviorálního

přístupu

tkví

v používání kognitivního výkladu a kognitivních technik k dosažení změny v chování. Kognitivní behavioristé používají terapeutické postupy jako např. zastavení myšlenek, kognitivní restrukturalizaci a systematické řešení problému. Oproti tomu kognitivní terapeuti využívají především kognitivní a racionálněemoční techniky (Prochaska, Norcross; 1999).

51

2.3.8. KOGNITIVNÍ TERAPIE Tvůrcem kognitivní terapie je Aaron Beck a má v podstatě stejné východisko jako racionálně-emoční terapie Alberta Ellise (Kratochvíl, 2006). Ellis pro popis osobnosti navrhl jednoduché schéma – ABC, kde A značí aktivující události v lidském životě, B představuje systém přesvědčení či názorů používaných při zpracovávání aktivujících událostí, C označuje důsledky toho, co právě proběhlo, které se projevují v emocích a chování (Prochaska, Norcross; 1999). Kognitivní terapie tedy spočívá v napravování způsobů myšlení, jejichž důsledky zasahují do emočního prožívání a chování jedince. Práce Becka a Ellise jsou si v mnohém podobné. Oba přístupy se snaží pomoci klientům uvědomit si jejich maladaptivní způsoby myšlení, poznat zhoubný vliv tohoto typu myšlení a nahradit je vhodnějšími a adaptivnějšími vzorci myšlení. Dále se oba psychoterapeutické přístupy zaměřují na problém, jsou direktivní a psychoedukativní. A v neposlední řadě kognitivní terapie i racionálně-emoční terapie využívají jako ústřední a nepostradatelný prvek léčby domácí úkoly (Prochaska, Norcross; 1999). Hlavním cílem Beckovy kognitivní terapie je naučit klienta metodě zaujímání odstupu,

která

umožňuje

objektivně

nahlížet

na

zneklidňující

myšlenky,

přehodnocovat je a nepřijímat je zcela automaticky. Dále se klienti učí zvládnout techniku deatribuce, která spočívá ve zbavení se přesvědčení, že jsou výlučně zodpovědní za vznik závažné situace (Prochaska, Norcross; 1999).

2.3.9. INTEGRATIVNÍ A EKLEKTICKÁ TERAPIE Dle Norcrosse a Arkowitze (1992 in Prochaska, Norcross; 1999, s. 368) „je psychoterapeutická

integrace

motivována

touhou

podívat

se

za

hranice

jednotlivých teoretických přístupů a zjistit, co vše je možné se naučit a jaký prospěch mohou mít klienti z ostatních přístupů. Cílem je zvýšit účinnost psychoterapie.“ Norcross s Newmanem (1992 in Prochaska, Norcross; 1999, s. 368 - 369) definovali osm vzájemně se posilujících motivů, které podpořily rozvoj integrace: o narůstající počet terapií, 52

o nevhodnost jediného teoretického systému pro všechny pacienty a problémy, o vnější socioekonomické následky, o vzrůstající popularita krátkodobých léčebných postupů zaměřených na problém, o možnosti

psychoterapeutů

pozorovat

a

experimentovat

s různými

léčebnými metodami, o poznání, že společné prvky různých terapií mají hlavní vliv na konečný výsledek terapie, o identifikace specificky doporučovaných léčebných metod, o vznik společností odborníků pro integraci. Integrace psychoterapeutických směrů může probíhat třemi způsoby. Prvním způsobem je technický eklekticismus, který spočívá ve volbě nejlepšího způsobu léčby pro konkrétního člověka s určitým problémem. Druhým způsobem je

teoretická

integrace,

jež

spojuje

teorii

s

technikami

dvou

či

více

psychoterapeutických systémů v naději, že výsledek bude mít lepší účinnost než jednotlivé terapie zvlášť. Cílem teoretické integrace je vytvořit teoretický rámec, ve kterém se spojí to nejlepší ze dvou či více psychoterapeutických přístupů. Třetím způsobem je využívání společných prvků jednotlivých psychoterapií bez snahy vytvářet tak nové přístupy (Prochaska, Norcross; 1999).

53

3. ELEMENTÁRNÍ TERAPIE V této kapitole vymezíme vznik a historii elementární terapie. Dále se pokusíme přiblížit a vysvětlit podstatu Elementární terapie a budeme se věnovat důležitým psychoterapeutickým směrům, ze kterých vychází.

3.1. VZNIK A HISTORIE ELEMENTÁRNÍ TERAPIE Elementární

terapii

založil

v roce

1999

PhDr.

Matouš

Řezníček,

psychoterapeut, ve spolupráci s Jiřinou Lockerovou, akademickou malířkou (Kleinerová, ročníková práce). Elementární terapie se začala rozvíjet a tvořit z práce Matouše Řezníčka s individuálními klienty a z práce se skupinou. Kousky mozaiky elementární terapie vznikaly z jednotlivých případů klientů a tyto poznatky Matouš Řezníček hned aplikoval dál na další případy. Nové – narozené věci si vždy zapisoval, což pro něj plnilo funkci ujasnění. Toto utváření trvalo zhruba rok. Jako terapeut byl otevřený naprosto všemu. Bral životní situace se svými klienty tak, jak přicházely a byl jim přístupný. S každou takovouto situací pracoval v přítomnosti, snažil se oprostit od karmy 6 a ega (Kleinerová, ročníková práce). Elementární terapie je terapií individuální i skupinovou. První skupina vznikla hned v počátku. Facilitátory této skupiny byli Matouš Řezníček, Jiřina Lockerová a Michaela Mazáčová. Každý z nich zastupoval určitou terapeutickou složku. Matouš Řezníček se věnoval převážně „klasické“ psychoterapii, Jiřina Lockerová se věnovala práci se symboly a Michaela Mazáčová pracovala s tělem, tedy konkrétně prostřednictvím jógy a masáží. Matouš Řezníček nechával skupinu, aby žila. Aby žila svévolně. Řídil se heslem nechat věci být tak, jak jsou. Proto byl průběh těchto seminářů různý (Kleinerová, ročníková práce). Na podzim roku 2005 Matouš Řezníček zemřel na následky dlouhodobé nemoci. Jeho duch zde s námi zůstal (Kleinerová, ročníková práce).

6

Karma – v indickém náboženství nahrazuje pojem osobního boha; zákon, který platí nejen pro člověka, ale pro celý vesmír (Hartl, Hartlová, 2000).

54

3.2. VYMEZENÍ POJMU ELEMENTÁRNÍ TERAPIE Elementární terapie vychází z elementarity jako určitého pohledu na věci kolem nás. Elementarita je pojmenování pro určitý životní postoj, cestu, zkušenost, prožitek či přístup ke skutečnosti. Týká se jak našeho vnitřního světa, tak sociálních souvislostí, ve kterých žijeme. Elementaritu můžeme rozpoznat, pochopit nebo emočně vnímat v jakékoli situaci či události. Elementarita není obsažena ve věcech a událostech samotných, ale je to způsob přístupu nebo interpretace skutečnosti. Je to vztah a způsob komunikace se skutečností, ať pro nás má jakoukoli formu – utrpení, bolesti nebo radosti a štěstí. Jakmile vnímáme skutečnost hodnotícím způsobem, vytváříme dualistické vnímání reality kolem nás. Tím, že začneme oddělovat krásné od ošklivého, správné od nesprávného nebo negativní od pozitivního, postupně přestaneme vnímat, kolik krásného existuje v opačných formách věcí, vztahů a situací. Aniž bychom si to uvědomili, začínáme jít po cestě utrpení. Co vše může být formou utrpení, zmíníme později. (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Elementarita je způsob, skrze který můžeme objevit v bolestném jeho opak, jeho komplementární obsah, hodnotu a smysl. V takovém okamžiku si můžeme uvědomit a současně prožít celistvost události v přítomnosti. My sami otevíráme skutečnost z určitého úhlu, volíme smysl události a tím i charakter činnosti, jednání nebo reakcí. Také se sami rozhodneme, zda budeme vnímat skutečnost dualisticky, komplementárně nebo celkově. A nakonec i my sami rozhodneme o tom, jestli budeme citliví na slovo, čin, myšlenku, událost či téma (problém). Protože čím více jsme sladění sami v sobě, ve svém očekávání, čím více vnímáme mnohoznačný obsah situace, události nebo problému, tím lépe potom komunikujeme. Pokud dojde k porušení celistvosti, porušení flexibility a schopnosti komunikace mezi zdánlivě odlišnými projevy, hodnotami, potřebami nebo cíli, vznikne problém. (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Elementarita vychází z potřeby spojit terapeutické řešení problému s filozofickým pohledem na skutečnost a kauzální myšlení moderní vědy se symbolickým vnímáním této skutečnosti inspirované C. G. Jungem (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Elementární terapie se zaměřuje na tu fázi vývoje, ve které dochází k formování postoje k nějaké změně. Ne na samotnou potřebu změnit se, ale na 55

její předstupeň, tedy formování změny postoje ke své vlastní změně. Pokud člověk dospěje do stadia, kdy je jeho postoj stabilní a vychází z vnitřní potřeby změnit se, potom může elementární terapie fungovat. Jestliže chybí „obrat“ v myšlení, není zformovaný postoj ke změně, elementární terapie nefunguje. (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Elementární pojetí je vnímání skutečnosti z hlediska řádů věcí, které jsou přítomny všude kolem nás, i když si jich nemusíme být vědomi. „Řád skutečnosti je vlastně výkladem a vyjádřením skutečnosti „zevnitř“, vyjádřením její struktury a dynamiky. Tedy takových aspektů a stránek, které nejsou viditelné. Jedná se o celkové uspořádání, zahrnující vědomí i nevědomí, praxi, ideje, hodnoty a normy, myšlení, cítění i způsob a styl jednání. Řád se tedy projevuje „navenek“ zcela určitou formou a má svou identickou energii.“ (Řezníček, 2003, s. 42) Těchto elementárních řádů je šest a nyní se jich jen zlehka dotkneme ve sledu, v jakém je ve své knize uvádí Řezníček (2003 in Kleinerová, ročníková práce): Řád celku (řád „jedna“) Synonymem pro tento řád je celek, sjednocení, jednota, úplnost. Je to řád kosmu, univerza, danost. Je to řád, kterým se řídí lidská existence. Elementem je danost a čas, který z pohledu skutečnosti je vyjádřen energií začátku a konce. Obsah tohoto řádu přináší pro člověka fenomén možnosti jako něčeho zásadního. Možnost umožňuje. Možnost přináší naději jako princip řádu 1. Právě naděje při svém nedostatku vytváří beznaděj. Z možnosti a naděje se rodí komunikace – další důležitý předpoklad lidské existence. Pokud tento předpoklad není nasycen, přináší vedle beznaděje vypočítavost, která prohlubuje stavy utrpení až k nesdělitelnosti. Není „proč“, a nakonec i „co“ sdělit (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Řád duality a dualizace (řád „dvě“) Dualizace znamená oddělování jednoho od druhého – radost od bolesti, pravdu od nepravdy, krásné od ošklivého. Právě tady se rodí střet, boj, soupeření, nenávist. Dualizací zdůrazňujeme to, co nás rozděluje, nikoli co nás spojuje. Je to důraz na část, detail, nikoli na celek. Synonymem tohoto řádu je moc a boj, vlastnění, individualita, úsilí, ale i síla, vitalita a dynamika. Řád duality

56

přináší určitý životní styl. Souvisí se způsoby interpretace, ale i se smyslovým chápáním a řešením skutečnosti (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Řád elementarity (řád „tři“) Tento řád přináší jiné vnímání než řád „jedna“ a „dvě“. Řád elementarity je charakterizován trojjediností a je základem elementárního pojetí skutečnosti. Člověk se může dívat na druhé i na sebe skrze druhé, sledovat projevy druhých a vidět své projevy v těch druhých. Jedná se o známý vztah užívaný v psychologii, vztah: JÁ – TY – MY. Pokud hovoříme o nemoci nebo utrpení, pak je zřejmé, že došlo k zablokování komunikace mezi vztahy JÁ – TY – MY. V mnoha alternativních přístupech se proto spíše než o terapii hovoří o odblokování energií 7 . Tento řád obsahuje důraz na růst (součet) věcí. Přináší růst nebo rozvoj celistvosti a dualizace, řádu „jedna“ a „dvě“, jehož důsledkem je zrod „smyslu“ věcí, událostí a vztahů, který ho charakterizuje (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Řád překřížení (řád „čtyři“) Řád „čtyři“ je zaměřen na fenomén vhledu, který je upřesněn orientací energie na myšlení, jednání, porozumění a vnímání. Když se horizontální linie myšlení a jednání protne s vertikální linií porozumění a vnímání, vzniká překřížení. Elementem řádu překřížení je racionalita, odpovědnost, pravda (její hledání) a bohatost. Při jejich nedostatečném nasycení dochází ke vzniku iracionality, neodpovědnosti, lži a plytkosti. Řád „čtyři“ přináší téma individuace. Je to silná energie, která nás vede k nalezení toho, čím se lišíme od druhých. Kvalita individuace a dynamika fenoménu vhledu přináší na druhé straně i charakter utrpení, kterým se stává nepochopení, nerealizace, neporozumění a necitlivost (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Řád disharmonie (řád „pět“) Tento řád se týká „problému“ hodnot a hodnocení a volby mezi chaosem a řádem, pravidelností a nepravidelností, jistotou a nadějí. Objevuje se 7

Odblokovat energii znamená změnit komunikaci, průběh energie vůči situaci, která probíhá nebo již v minulosti proběhla. Jiná strukturace události (posun, vhled, výklad, pochopení, prožitek) uvolňuje tok energie. Odstraňuje nežádoucí napětí, a tak uvolňuje prostor pro jiné pochopení problému (Řezníček, 2003).

57

moment hledání zákonitostí, mechanismů, vztahů, které by objasnily vznik, fungování i zánik „problému“ – disharmonie. Základním tématem tohoto řádu je prožívání a hluboká schopnost vnímavosti a je spojen s principy lásky, radosti, otevřenosti, tvořivosti a odvahy. Pokud jsou tyto principy nenaplněny, vznikají odloučení, zlo, uzavřenost, netvořivost a zbabělost. Jestliže se tyto momenty spojí s prožíváním a vnímavostí, dostaneme se ke stavům utrpení jako je popírání, lpění, zneužívání, strach a vina (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Řád harmonie (řád „šest“) Tento řád je symbolizován dvěma trojúhelníky („židovská hvězda“), které přinášejí dvě protichůdné tendence. Elementem řádu „šest“ je poznávání, objevování, kontakt a vztah, a to vše je naplněné energií „průniku“ a objevování bytí jako orientace energie. S těmito elementy souvisí principy sociability (vzájemnosti), nabídky (daru), harmonizace, rozšiřování, oslovení a obnovy. Při nenaplnění těchto principů dochází ke vzniku sociability, odpírání, destabilizace, opomíjení a zanedbávání. Typickým tématem pro řád harmonie je „efektivita“ s vývojovou dynamikou, kterou tvoří poznávání vztahů. V tomto řádu je možné nalézt různé kombinace pěti předchozích řádů (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Pokud vnímáme skutečnost kolem sebe z hlediska řádů, zdůrazňujeme význam své vlastní volby. Volba není jen tématem svobody a odpovědnosti, ale i slepoty a vhledu (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce). Elementarita se nezajímá jen o to, co je příčinou, o kauzalitu, ale zajímá se také o účel, o finalitu. Hledáme, jaký smysl v sobě ukrývá utrpení, únik, pláč i radost a jaké sdělení nám přináší (Řezníček, 2003 in Kleinerová, ročníková práce).

58

3.3. VÝCHOZÍ BODY ELEMENTÁRNÍ TERAPIE Elementární terapii můžeme zařadit mezi terapie integrativní a eklektické. Je v ní patrná celá řada různých psychoterapeutických směrů a také prvky z různých oblastí alternativní medicíny. Elementární terapie vychází především z C. G. Junga a jeho teorie o symbolech a dále o bytostném Já, dále vychází z existenciální filozofie a teorie V. E. Frankla o smyslu utrpení a smyslu vůbec a z Gestalt terapie a jejího pojetí přítomnosti, odpovědnosti a kontroly. Dalšími důležitými stavebními kameny elementární terapie jsou barvy a léčení pomocí barev prostřednictvím barevných karet se symboly Bachových esencí, těmi se zde však zabývat nebudeme. Zmíněné pilíře jsou rozpracovány v jednotlivých podkapitolách tak, aby bylo jasné, jakým způsobem jsou obsaženy v elementární terapii (Kleinerová, ročníková práce).

3.3.1. JUNGOVA TEORIE V ELEMENTÁRNÍ TERAPII Jedním z důležitých bodů Jungovy teorie je bytostné Já. Je to složka osobnosti a existuje vedle vědomého já – vedle ega. Bytostné Já je nadřazeno já. Bytostné Já se může projevovat jako sjednocená dualita: všeobecně známý je např. znak jin – jang, ale také třeba dvojice sourozenců nebo milostný pár opačného pohlaví. Podle pojetí Jolandy Jacobi (1992, in Kleinerová, ročníková práce), můžeme hovořit o „pravém Já“, což je archetypový 8 obraz, průsečík, který spojuje vědomí a nevědomí. Nalezením tohoto ústředního bodu se člověk stává „úplným, celým, dokonalým“. Popsat nebo nějak vymezit pravé Já je nemožné. Pravé Já můžeme jen prožít. Jung nerozlišuje vývojové etapy jako například Freud. Nicméně podle Junga prochází člověk procesem individuace. Proces individuace je spontánním, přirozeným a autonomním procesem v každém člověku, i když si toho člověk sám 8

Archetyp – termín pro nejstarší, typické a transkulturálně sdílené zkušenosti lidstva, které se projevují ve

fantaziích a snech. Jsou to pravzory lidského jednání a usilování, pocitů a poznání; jednotlivé prvky skládají kolektivní nevědomí lidstva a apriorním způsobem utvářejí představivost; jsou základem veškeré lidské symboliky, která se projevuje v mýtech, snech a umění (Hartl, Hartlová, 2000).

59

většinou není vědom. Tvoří psychickou paralelu k procesu růstu a stárnutí těla. Aby se tak mohlo stát, musí člověk přijmout sebe sama, včetně svých možností a obtíží. Toto přijetí je nejvyšší ctnost, která má být v procesu individuace uskutečněna. Není to však jednoduchá cesta a je třeba mít dobrého průvodce – partnera, aby integrita Já zůstala uchována před silnými invazemi nevědomých obsahů. Při snaze být závislý jen sám na sobě může člověk snadno dojít k duševní povýšenosti a k osamocení vlastního Já (Jacobi, 1992 in Kleinerová, ročníková práce). Jung se hodně zajímal též o symboliku. Slovo symbol pochází z řeckého slova „symbolon“, což znamená poznávací znamení. Symbol představuje něco, co je složeno z částí. Když se části poskládají dohromady, pak se teprve jedná o symbol a tento symbol se pak stává symbolem něčeho. Symbol, a to platí pro všechny symboly, je viditelným znamením nějaké neviditelné skutečnosti. Při interpretaci pátráme vždy po neviditelné realitě, která je za viditelnou realitou a hledáme mezi nimi spojení. V obraze světa jungovské psychologie totiž platí, že to co je vně, je také uvnitř, a co je uvnitř, je také vně. Proto symbol a to, co reprezentuje, od sebe nelze oddělit, protože spolu nějak vnitřně souvisí (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Symboly mají současně dvojí charakter – expresivní a impresivní. Na jedné straně obrazně vyjadřují intrapsychické dění a na druhé straně to dění svým významovým obsahem ovlivňují a dále pohánějí psychické procesy. Chceme-li zjistit skutečný význam symbolu, je nutno každý symbol hodnotit a vykládat z hlediska individuálního i kolektivního (Jacobi, 1992 in Kleinerová, ročníková práce). Symboly ožívají v terapeutickém vztahu zejména tehdy, když terapeut – analytik projeví zájem o celkovou osobnost klienta, o jeho jedinečnost, možnosti i zábrany. Takovýto zájem zpravidla oživí nevědomí a způsobí, že člověk začne vnímat symboly a začne jim přikládat význam. Tyto symboly je pak důležité ztvárnit a interpretovat. Symboly ale nevznikají jen v průběhu dlouhodobého terapeutického procesu, avšak mohou vyplynout spontánně ze životní situace. Je jen otázkou, zda je očekáváme a zda jim věnujeme pozornost. Existují také symboly, které se nám v určité životní situaci vyloženě vnucují. Jsou to symboly, které známe jako obrazy ze snů, fantazie, jimž se nedokážeme ubránit atd. a na

60

základě tohoto můžeme hovořit o symbolizujícím postoji, který je aktivitou našeho vědomého já (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Symboly bytostného Já podle Junga vznikají v hloubi těla, vyjadřují proto tedy jak naši materiální podstatu, tak i strukturu vnímajícího vědomí. Symbolicky se totiž bytostné Já objevuje velmi často jako symbol sjednocení protikladů, například v podobě symbolu milostného páru, ve kterém je vyjádřen prožitek lásky, celosti, sjednocení protikladů a touhy po zrušení hranic. Potvrzuje se ovšem, že lidé od sebe dokáží stěží oddělit touhu po lásce a touhu po bytostném Já. Pokud jsme v zajetí lásky, je s ní spojena i touha, která milostný vztah přesahuje. V takových situacích se utváří bytostné Já. Ovšem bytostné Já se může v aktuálním životě uskutečnit jen prostřednictvím vědomého já a naopak, za vývojem vědomého já stojí bytostné Já (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Symboly neoslovují ani tak náš intelekt, jako spíše naše celkové zaměření, naši vztaženost k nějaké neviditelné skutečnosti, která nás přesahuje. Jedinci, pro které existuje pouze viditelná skutečnost, mají velké problémy se symboly a se symbolickým myšlením; snaží se z každého symbolu udělat znak. Znak a symbol jsou dva zcela odlišné pojmy. Znaky jsou stanoveny na základě dohody, jsou určeny prohlášením, nemají na rozdíl od symbolů přebytek významů a zastupují něco zcela konkrétního. Abychom skutečně prožili symboly a nepovažovali je jen za znaky, musíme být připraveni nechat se jimi emočně oslovit. Je třeba zaujmout symbolizující postoj, což znamená nacházet skrytý smysl, který je přítomen v konkrétní situaci. Konkrétní všední den pak může mít pokaždé nějakou skrytou stránku, která může vždy nějakým způsobem souviset s námi samotnými. Pokud se člověk nějakým symbolem aktivně zabývá, může dojít k oživení celé palety psychických zkušeností od vzpomínek až po očekávání, ale pouze tehdy, navážeme-li se symbolem emoční kontakt. Při práci se symboly je třeba počítat s obrannými mechanismy a to z toho důvodu, že jde o proces projekce: projikujeme naše nevědomí do reality. Projikujeme taková témata, která – podle povahy symbolu – mají vnitřní spojitost s naší existencí. V symbolech nachází své vyjádření to, co nás nějakým způsobem brzdí, často i v souvislosti s inhibujícími vzpomínkami z dětství, které jsou prostřednictvím symbolu vyvolány. V symbolech se propojují vědomé a nevědomé obsahy. Dále je v symbolech osloveno také životní téma, které směřuje do budoucnosti a je v terapeutickém procesu 61

nositelem tvořivého vývoje. To, co je na symbolickém procesu podstatné, bychom mohli přirovnat k osvícení myšlenkou nebo k prožívání nového životního pocitu. Symbolickému procesu však předchází dlouhá fáze, v níž musíme vydržet nejistotu a frustraci, tzv. tvořivý proces (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Tvořivý proces začíná tím – to je první fáze – , že se snažíme řešit problém starými metodami, což se nám ale nedaří. Shromáždíme pak velké množství informací, abychom se pokusili nalézt ještě nějaké řešení. V určitém okamžiku to však vzdáme, protože víme, že tento postup nevede k cíli. Nastupuje fáze inkubační. Ztrácíme svou koncentraci, napětí. Namísto vědomé koncentrace vystupuje do popředí oživené nevědomí – ve vědomí se cítíme frustrovaní, úzkostní, nespokojení, oddáváme se fantaziím, které se objevují ve zvýšené míře, vybavujeme si sny. Tuto inkubační fázi známe i ze situací, kdy děláme malá rozhodnutí. Najednou se dostaví pocit, že vůbec nic nevíme, nevíme, jak se máme rozhodnout, cítíme se frustrováni, zlobíme se na sebe, máme pocit, že naše vlastní hodnota povážlivě klesá. V běžném jazyce máme také výrazy pro inkubační fázi, popisujeme ji slovy: „Vře to ve mně“ – nebo „Pořád to v duchu přemílám, ale připadám si tak nerozhodný“. A pak se náhle dostaví nápad, jak bychom se měli zachovat či rozhodnout. V tvořivém procesu tedy následuje po inkubační fázi fáze vhledu, nápadu. Tento nápad může být zpřístupněn vědomí ve formě nějakého symbolu (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Jung se v terapeutickém procesu nezabýval jen symboly a komplexy, ale také přenosem a protipřenosem, což je „nutný předstupeň“ pro práci se symboly (Jung, 1993 in Kleinerová, ročníková práce). Slovem přenos se obecně myslí nevhodná závislost na někom, jakýsi přilnavý druh vztahu. Psychologický proces přenosu je specifickou formou obecnějšího procesu projekce. Projekce je obecný psychologický mechanismus, kdy dochází k přenosu subjektivních obsahů na objekt. Přenos je proces, který se odehrává mezi dvěma lidmi. Mechanismus projekce není nikdy volním aktem. Nemůžeme vědomě a záměrně projikovat. Projekce je zrušena v okamžiku když zjistíme, že zjevně objektivní fakta jsou ve skutečnosti subjektivními obsahy. Emoce projikovaných obsahů tvoří vždy určité spojení, druh dynamického vztahu

62

mezi subjektem a objektem – a to je přenos. Tato emocionální vazba může být pozitivní nebo negativní (Jung, 1993 in Kleinerová, ročníková práce). Přenos může být zcela spontánní a nevyprovokovanou reakcí. Něco jako „láska na první pohled“. Přenos může příležitostně vzniknout ještě před prvním pohledem (Jung, 1993 in Kleinerová, ročníková práce). Pod pojmem protipřenos se rozumí citová reakce analytika na analyzanda, zejména na přenosovou situaci. Existuje totiž určitý vztah mezi nevědomím analytika a nevědomím analyzanda. Toto společné nevědomí je možné vnímat jako atmosféru analytického vztahu. Tento nevědomý vztah je předpokladem toho, co nazýváme protipřenos. Když je analytik schopen analyzanda doopravdy pocítit a to, co cítí, dokáže také sdělit, pak teprve může nastoupit symbolický proces, který vede dál (Kastová, 2000 in Kleinerová, ročníková práce). Dále se Jung zabýval tématem viny a pocity viny. „Pocity viny jsou trýznivé, trapné pocity, že jsme něco zanedbali. Pocity viny jsou vždy směsicí studu a strachu, že bude následovat trest. Lidé mívají mnohdy pocity viny teprve tehdy, když jsou přistiženi. Dokud nejsou dopadeni, dokážou se ještě do určité míry se svým pochybením sami vypořádat. Pocity viny nutí člověka, aby zase něco udělal „dobře“. To však není vždy možné. Pocity viny, tyto trýznivé, trapné pocity, které nás zanechávají rozervané, ukazují, že jsme zůstali dlužni něco, co bychom vlastně dlužit neměli. Nedostáli jsme nějaké hodnotě. V pocitu viny se projevuje také zármutek nad tím, že ještě stále nejsme tak ideální, jak jsme si mysleli, nebo také hněv, že nedokážeme být tak dobří, jak bychom vlastně být mohli, jak bychom být chtěli. Máme pocity viny, jsme rozpolceni, rozerváni, to znamená, že trpíme ve větší či menší míře problémem identity. Bráníme se strachu, který koresponduje s naší vnitřní rozervaností a který navíc ohrožuje naši identitu. Začínáme se ospravedlňovat, hledáme obětního beránka atd. Pocity viny by také bylo možné akceptovat, a pokud bychom to udělali, získali bychom lidsky spravedlivější obraz o sobě samých, obraz člověka, který může zůstat něco dlužen, dokonce musí zůstat dlužen“ (Kastová, 2000, s. 161-162 in Kleinerová, ročníková práce). „Slovo „vina“ používáme ve dvou významech. O vině hovoříme tehdy, když přejímáme odpovědnost – „Jsem vinen za to, že se stalo to a to.“ A hovoříme také o vině, když jsme odpovědnost nepřevzali, když jsme odpovědnost zanedbali. Pak 63

trpíme pocity viny“ (Kastová, 2000, s. 163 in Kleinerová, ročníková práce). Když nás tíží pocity viny, měli bychom se sebou zacházet empaticky. „Předpokladem je připustit, že jako lidé si zůstáváme navzájem vždy něco dlužni, že se vždy nějak proviníme, což neznamená nic jiného, než že přijmeme vlastní konečnost a v rámci této konečnosti přesto přebíráme odpovědnost za vše, za co jsem schopni odpovědnost převzít. Rovněž nezůstáváme dlužni jen druhým lidem, nýbrž mnohdy také sami sobě“ (Kastová, 2000, s. 164 in Kleinerová, ročníková práce).

3.3.2. PRVKY FRANKLOVY FILOZOFIE A PSYCHOTERAPIE V ELEMENTÁRNÍ TERAPII V člověku jsou přítomny protikladné síly, které se ho pokoušejí zdržet od převzetí odpovědnosti, která přísluší jeho podstatě. Odpovědnost je to, k čemu je někdo „tažen“ a od čeho se člověk „odtahuje“. V každém okamžiku neseme odpovědnost za okamžik následující. Máme odpovědnost za každé rozhodnutí, které uděláme, ať už malé nebo velké, ale vždy je to rozhodnutí „na celou věčnost“. V každém okamžiku uskutečňujeme nějakou možnost a všechny ostatní odsuzujeme k ne-bytí (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Nutnosti volby mezi možnostmi člověk neunikne v žádném okamžiku. Tuto odpovědnost za volbu, za rozhodnutí si většinou neuvědomujeme a často se jí bráníme tím, že se ji snažíme delegovat na jiné osoby (Kleinerová, ročníková práce). Existenciální analýza se snaží přivést člověka k vědomí odpovědnosti – jako substanciálního základu lidské existence. Lidská existence znamená být odpovědným,

protože

podstata

člověka

spočívá

v tom

být

svobodným.

Odpovědnost člověka je odpovědnost vzhledem k jednorázovosti a jedinečnosti jeho existence. K jedinečnosti života patří jedinečnost každého osudu. Vůbec patří osud – analogicky se smrtí – nějak k životu. Ze svého konkrétního, jedinečného osudového prostoru nemůže člověk vystoupit. Osud dává životu právě tak smysl jako smrt. Mít osud, znamená mít svůj vlastní osud. Osud každého člověka je jedinečný. Neopakuje se. Nikdo nemá stejné možnosti jako on a on sám je nikdy nemá znovu. Svoboda bez osudu je nemožná; svoboda může být pouze svobodou vůči nějakému osudu. Člověk je svobodný, ale nachází se uprostřed množství 64

vazeb, které jsou východiskovými body pro jeho svobodu. Svoboda totiž předpokládá vazby, je na ně odkázána (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). K osudovému patří všechno minulé, a to proto, že je to neměnné. Minulost sice umožňuje porozumět přítomnosti, ale není správné, aby výlučně určovala budoucnost. Minulými se staly ty okamžiky, kdy jsme uskutečnili nějakou možnost a tím jsme přítomný okamžik uchovali „na celou věčnost“. To, co je uchované v minulosti, není pomíjivé. Pomíjivé jsou možnosti, které jsme neuskutečnili v přítomnosti. Pro naši budoucnost tedy není určující minulé, ale přítomné. Naše volba možnosti v tomto okamžiku (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Každý okamžik je jedinečný a skrývá v sobě smysl. Smysl okamžiku nedáváme my sami. Smysl je daností. „Svědomí patří ke specificky lidským fenoménům. Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu“ (Frankl, 1994, s. 58 in Kleinerová, ročníková práce). Pokud člověk pochybuje o smyslu života, není to výraz něčeho chorobného. Je to spíše specifický výraz lidského bytí vůbec, jelikož výhradně člověku jako takovému je vyhrazeno prožívat svou existenci jako problematickou (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Smysl je naprosto ve všem. Podle Frankla musí vždy smysl předcházet bytí, protože existence a esence nemají a ani nemohou v člověku koincidovat. Elementární potřebu smyslu u člověka je možno nalézt až v biologických základech jeho existence. Existuje totiž napětí mezi smyslem a bytím, které je založeno v podstatě člověka, a které náleží k tomu být člověkem (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Smysl je tedy přítomen v našem životě, ve všech situacích, tedy i v nemoci. Nemoc chápe Frankl (1994 in Kleinerová, ročníková práce) jako zrcadlo, jako odraz něčeho, co je v nás. Každá nemoc má svůj smysl. Smysl nemoci ale nespočívá v tom, jakou nemocí jsme zasaženi, ale spíše jaký postoj zaujímáme k utrpení, které nemoc přináší a jak se s nemocí vyrovnáváme. I samo utrpení má smysl. Pokud je něco nezměnitelného, osudového přijímáno jako takové, vznikají hodnoty postoje. Podle způsobu přijetí potom vzniká velké množství hodnotových možností. Lidský život se tedy může naplnit

65

nejen v tvorbě radosti, ale také v utrpení (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Neúspěšnost neznamená bezesmyslnost. Patrné je to pokud člověk posuzuje vlastní minulost například ve vztahu k milostnému životu. Pokud se člověk poctivě zeptá sám sebe, zda by byl ochoten postrádat nešťastné milostné zážitky, vyškrtnout ze svého života prožívání zabarvené utrpením a nelibostí, pak by asi odpověděl záporně. Pro méně duchovně založené lidi se to může zdát nesmyslným, ale opak je pravdou. Takový člověk, který má nešťastné milostné zážitky, v utrpení dozrál. Utrpení mu dalo víc, než mu mohl dát jakýkoliv erotický úspěch (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). Utrpení má však ještě jeden imanentní smysl. K tomuto smyslu nás paradoxním způsobem vede řeč: trpíme něčím, protože „to nemůžeme strpět“ – tedy proto, že to nechceme nechat platit. Trpíme – li nějakou věcí, vnitřně se od ní odvracíme a vytváříme distanci mezi svou osobou a touto věcí (Frankl, 1994 in Kleinerová, ročníková práce). To, před čím má utrpení člověka chránit, je apatie – umrtvující duševní strnulost. Dokud trpíme, zůstáváme duševně naživu. Dokonce v utrpení zrajeme a rosteme – utrpení nás činí bohatšími a mocnějšími. Utrpení náleží smysluplně k životu stejně jako osud a jako smrt. Nedá se to od života oddělit tak, aby smysl zůstal zachován. Existují situace, v nichž se člověk může naplnit pouze opravdovým utrpením (Frankl, 1994 in Kleinerová ročníková práce).

3.3.3. GESTALT TERAPIE V ELEMENTÁRNÍ TERAPII Elementární terapie se snaží podporovat proces růstu a rozvíjet lidský potenciál stejně jako Gestalt terapie. Rovněž je důležité uvolnění do spontaneity, podpora z naší totální osobnosti, stát se opravdovými, naučit se zaujímat stanovisko, rozvíjet vlastní nitro a pochopit principy existencialismu: jsem to, co jsem, a v tomto okamžiku nemohu prostě být jiný, než jsem (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Existují dva druhy kontroly. První je kontrola přicházející zvenčí – jsem kontrolován ostatními, prostředím, pravidly atd. Druhá je kontrola vnitřní, vestavěná v každém organismu – vlastní přirozenost člověka. Pokud se někdo 66

snaží převzít kontrolu nad vnějšími událostmi, nad někým, potom manipuluje. Pokud ale přijímá věci tak, jak přicházejí, nesnaží se mít nad nimi kontrolu, potom se dotýká jádra existencialismu, protože je (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Člověk je živý organismus. Je důležité zdůraznit slovo je, protože v okamžiku, kdy řekneme, že člověk má organismus nebo že má tělo, vzniká rozštěp – jako by bylo nějaké já, které má tělo nebo organismus ve vlastnictví. Člověk je tělo. Člověk je někdo. Je to mnohem více záležitost být než mít. Tímto se odhaluje existenciální komponenta gestaltismu: existujeme jako organismus. Dva lidé, dva organismy mezi sebou mohou komunikovat. Když se lidé potkají, začnou hru na „setkání“. Odbudou si zdvořilostní fráze a začnou hledat společné zájmy nebo společný svět, který je oba zajímá, kde mohou komunikovat a být spolu a najednou místo Já a Ty je tady My. Objevuje se nový fenomén My. My neexistuje, ale je utvořeno z Já a Ty, je neustále proměnlivou hranicí, kde se dva lidé setkávají. A když se setkají, mění se Já a mění se i Ty skrze proces setkávání jednoho s druhým (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Samotné povědomí nebo uvědomění si sebe sama může být léčivé. Skrze plné uvědomění si začínáme být vědomi samoregulace organismu, můžeme nechat organismus řídit sebe sama bez zasahování, bez přerušování. V protikladu k tomuto znamená celá patologie sebemanipulaci, kontrolu z okolí atd., které zasahují do této jemné sebekontroly organismu. Naše manipulace se sebou samými bývá obvykle označována poněkud honosným slovem „svědomí“ (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Pokud jsme ochotni zůstat ve středu svého světa, ale skutečně v sobě, jsme najednou schopni žít v dualitě realit – vidíme pak dva póly každé události a na tu událost se můžeme dívat z různých míst. Vidíme, že světlo nemůže existovat bez ne-světla. Pokud by existovala stálost či totožnost, nemohli bychom si jí být vědomi. Jestliže by bylo pořád světlo, neměli bychom už potom prožitek světla. Stejně tak pravé neexistuje bez levého. Jestliže je superego, musí být také infraego. Sigmund Freud zde udělal půlku práce. Zaměřil se na vršek, superego (topdog), ale nevšímal si podvozku, spodku (underdog), který je zrovna tak součástí osobnosti jako topdog (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Podle Perlse (1996 in Kleinerová, ročníková práce) je topdog vždy ten spravedlivý, autoritářský a všechno ví nejlépe. Topdog je tyran, manipulant, který 67

pracuje s příkazy „měl bys“ a „neměl bys“. Ke své manipulaci používá příkazy a katastrofické hrozby, jako třeba: „ Když neuděláš to a to, pak – nikdo tě nebude mít rád, nedostaneš se do nebe atd.“ Underdog manipuluje tím, že je defenzivní, lichotí, hraje „plačící dítě“ atd., nemá žádnou sílu. Underdog je prohnaný a obvykle vyhraje, protože není tak primitivní jako topdog. Topdog a underdog spolu bojují o kontrolu, o manipulaci. Tím je člověk rozdělen na kontrolora a kontrolovaného. Existuje však jen jedna věc, které je možné přiznat právo kontrolovat: - situace samotná. Když pochopíme situaci, ve které jsme, a když necháme tuto situaci řídit naši činnost, naučíme se vyrovnávat se životem. Je důležité naslouchat situaci. Čím méně důvěřujeme sami sobě, čím méně jsme v kontaktu se sebou samými a se světem, tím více chceme kontrolovat. Jestliže jsme však soustředěni a zakotveni sami v sobě, už se nepřizpůsobujeme. Potom se všechno, co se děje, stává jakýmsi defilé, se kterým splyneme a chápeme, jsme ve vztahu ke všemu, co se děje. Pokaždé, když člověk hraje bezmocného, vytváří si závislost. Hraje hru závislosti. Jinými slovy, dělá ze sebe otroka. Zvláště tehdy, jde-li o závislost týkající se vlastní sebeúcty. Jestliže potřebujeme pochvalu, povzbuzení, poklepání na rameno od každého, potom se každý stává naším soudcem. Další častou a oblíbenou hrou je „kladení otázek“. Všichni klademe otázky. Pokud změníme otázku v tvrzení, obnaží se kontext, ze kterého otázka vzniká a mnohé odpovědi najde tazatel sám. Otazník je zamaskovaný požadavek. Pokaždé, když odmítneme odpovědět na otázku, pomůžeme druhému rozvinout jeho vlastní zdroje. Učení není nic jiného než objev, že je něco možné a učit tedy znamená ukázat někomu, že něco je možné (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Gestalt terapie je také hodně o sebepodpoře. Jestliže člověk něco ztratil, může to znovu získat. Prostředkem k tomuto znovuzískání je pochopení, přehrání si situace, v níž se jedinec znovu identifikuje s těmito odcizenými částmi. Tím, že ho necháme hrát a objevit, že už všechno má (především to, co si myslí, že mu mohou dát jen druzí), zvýšíme jeho potenciál. Dáváme mu schopnost získávat víc síly ze sebe sama, více schopnosti prožívat, až je skutečně schopen být sám sebou a vyrovnat se se světem. Jsme totiž úplně vyvedeni z míry, pokud se nám nedostává podpory z vlastního nitra. Měli bychom si uvědomit, že všechna energie, která jde do manipulace, může být účelně využita k sebeuskutečnění, místo

k uskutečnění

nějakého

konceptu

toho,

čím

bychom

chtěli

být. 68

Manipulacemi potlačujeme spoustu svého potenciálu a na druhé straně přidáváme další kus ke svému falešnému životu, k předstírání toho, čím nejsme. Raději manipulujeme druhými, abychom dosáhli podpory, místo toho, abychom se naučili stát na vlastních nohou. Abychom mohli manipulovat druhými, stáváme se posedlými touhou po kontrole, touhou po moci. Nejzajímavější věc, která se týká lidí posedlých touhou po kontrole, je to, že vždycky skončí tak, že sami jsou kontrolováni (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Dva pilíře, na kterých stojí gestalt terapie a se kterými elementární terapie hodně pracuje, je teď a jak. Nic neexistuje kromě tady a teď. Teď – je to přítomnost, nějaký jev, to, čeho jsme si vědomi. Je to ten okamžik, ve kterém si uvědomujeme své vzpomínky a svá očekávání. Ať vzpomínáme nebo očekáváme, činíme tak teď. Minulost už není. I když je stále přítomná v neukončených situacích, v lítosti. Budoucnost ještě není. Nic prostě nemůže existovat kromě teď. Když se ptáme otázkou jak, zajímá nás struktura, jde o hlubší pochopení procesu, který právě probíhá. Jak – to je to, co potřebujeme pochopit, jak my nebo svět fungujeme. Jak nám dává perspektivu a orientaci. Ukazuje nám, že platí jeden ze základních zákonů, zákon identity struktury a funkce. Sice bychom se raději ptali proč, stejně jako každé dítě. Proč se ale ptá každý nezralý člověk, aby se mu dostalo racionalizace nebo vysvětlení. Toto proč vede k chytrému vysvětlení, ale nikdy k pochopení. Teď je prožívání, znamená rovnováhu bytí zde, je to vše, co existuje. Jak znamená všechno to, co je strukturou, chováním, je to probíhající proces. Vše ostatní je nepodstatné. Abychom dosáhli spontaneity, je nutné, stejně jako v zenu, dodržovat nejvyšší disciplínu. Touto disciplínou je porozumění slovům teď a jak a vyloučení stranou všeho, co ve slovech teď a jak není obsaženo (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce). Odpovědnost. Responsibilita znamená být schopen říct: „Já jsem já“, „Jsem to, co jsem“. Není snadné zbavit se představy či fantazie, že jsme dítětem, které má své potřeby, které chce být milováno, které se bojí, že bude odmítnuto. Toto všechno jsou případy, kdy se bojíme převzít odpovědnost. Pokud nechceme přijmout odpovědnost za to, že jsme kritičtí, promítáme kriticismus na ostatní. Nechceme převzít odpovědnost za to, že rozlišujeme, a tak to promítáme navenek. Potom neustále vyžadujeme, abychom byli akceptováni a žijeme ve strachu,

že

budeme

odmítnuti.

Jedním

z nejdůležitějších

komplementů

responsibility je převzít odpovědnost za své projekce, znovu se identifikovat 69

s těmito projekcemi a stát se tím, co projikujeme navenek (Perls, 1996 in Kleinerová, ročníková práce).

3.4. TECHNIKY A DIAGNOSTICKÉ METODY Elementární terapie je jednou z forem, v níž se užívá elementarity. Významnou roli hraje mimo jiné psychoterapie inspirovaná C. G. Jungem. Díky jeho teorii o symbolech máme možnost transformovat symbolické obsahy skutečnosti na konkrétní a reálnou úroveň tématu nebo události (Řezníček, 2003). Průběh individuální terapie je vždy jedinečný a má svůj osobitý ráz. Nejčastěji se jedná o terapeutický rozhovor. Při prvním setkání klient hovoří o tom, co jej přivádí a snaží se společně s terapeutem zformulovat zakázku. Důležité je, aby byl klient připraven ke změně a aby tato potřeba změny vycházela z jeho bytostného Já. Jestliže je zakázka vyslovena a je naplnitelná pro obě strany, přistoupí se k vytvoření kontraktu mezi klientem a terapeutem. Při dalších setkáních klient hovoří o svých tématech a terapeut dané věci vysvětluje z pohledu elementarity, tedy z pohledu výše popsaných principů, jež do elementární terapie vstupují. V elementární terapii je možné pracovat s barevnými kartami, na kterých jsou vyobrazeny symboly Bachových květových esencí (příloha č.3). Když pracujeme s těmito kartami, pracujeme s energiemi. Každá karta, každý symbol má energii. Způsob používání karet je zcela individuální. Základním předpokladem je vnímat karty jako obrazy. Energetický potenciál vyjádřený obrazovým symbolem je velmi hluboký a široký. Soubor karet s obrazy esencí může plnit

funkci

estetickou, diagnostickou, terapeutickou nebo léčebnou. Záleží jak s kartami budeme pracovat. Každý symbol je vyhotoven ve dvou barevných provedeních. Jedno zastupuje duchovní složku, druhé fyzickou složku. S kartami je možné pracovat rozmanitými způsoby, podle toho, co člověk potřebuje, cítí, jaké prožívá utrpení či radost, jaké téma zrovna aktuálně řeší (Lockerová, 2002). Diagnostika 9 a terapie, která je v elementární terapii používána, je zaměřena na široký okruh problémů – od partnerských vztahů, přes závislosti a 9

Pro diagnostiku se v elementární terapii užívá jednak sémantického diferenciálu a dále obrazů se symboly Bachových květových esencí.

70

násilí až po tématiku zhoubných kultů. Takovýto rozsah témat nebudí příliš velkou důvěru, ale vysvětlením podstaty elementární terapie – elementarity zjistíme, že základem pomoci je seberozvoj, sebevývoj, sebetransformace. Elementární terapie není chápána jako nějaká vnější pomoc, ale spíše lze hovořit o určitém průvodcovství, které se snaží uvolnit zablokovanou tvořivost člověka. Při jejím uvolnění totiž vzniká velké množství energie odpovědnosti za sebe sama a to v té míře, v jaké jsme schopni a ochotni najít cestu k sobě samému. A to je také první krok na cestě ke změně (Řezníček, 2003). Základní diagnostickou metodou používanou v elementární terapii je sémantický diferenciál. Na základě jeho výsledků klient za pomoci terapeuta interpretuje jednotlivé položky a tím nachází spojitost a odpovědi pro svá témata. Více se sémantickému diferenciálu věnujeme v následující kapitole.

71

4. SÉMANTICKÝ DIFERENCIÁL Tato kapitola je věnována popisu Sémantického diferenciálu. Je zaměřena na upravený Sémantický diferenciál, který se používá v Elementární terapii, na jeho administraci a vyhodnocování. Sémantický diferenciál je sociálně psychologická a sociologická metoda měření intenzity postojů bipolární stupnicí podle amerického psychologa Charlese Egertona Osgooda (http://slovnik-cizich-slov.abc.cz). „Osgood předpokládal, že význam každého pojmu lze vyjádřit jako bod v sémantickém prostoru“ (Reiterová, 2003, s. 95). Základní dimenze tohoto prostoru byly stanoveny faktorovou analýzou. Nejvýznamnějším je faktor hodnocení, který je obsažen ve škálách dobrý - špatný, krásný - ošklivý, sladký - kyselý, čistý - špinavý. Druhým významným faktorem je faktor síly, který je obsažen ve škálách velký - malý, silný - slabý, těžký - lehký, tlustý - tenký a třetím faktorem je faktor aktivity, který sytí škály rychlý - pomalý, aktivní - pasivní a horký - studený. Sémantický diferenciál byl standardizován. Existují však i jeho modifikace, které je možné použít k hodnocení jakéhokoliv podnětu, s nímž jsou subjekti seznámeni. Pomocí sémantického diferenciálu se mohou posuzovat jednotlivé osoby, skupiny osob, zájmy, hodnoty a jiné společenské jevy (Reiterová, 2003). Sémantický diferenciál bývá používán jako nástroj v mnoha formách. V psychoterapii se preferuje jeho diagnostické využití. Zaměřuje se na hledání významových obsahů slov, která používáme. Vychází z předpokladu, že „každý pojem má sémantický prostor“ (Kerlinger, 1972, s. 547 in Řezníček, 2003, s. 73). Jde o to zjistit, co pro nás konkrétně ten který pojem, slovo, osoba, věc, vztah, který slovo zastupuje, vlastně znamená. S čím jej spojujeme. Jaké emoce či zkušenost jej doprovázejí (Řezníček, 2003). V elementární terapii se využívá pro diagnostiku modifikace sémantického diferenciálu, která se velmi dobře doplňuje se symbolickým výkladem problémů. Modifikace spočívá v podobě dotazníku a v jeho vyhodnocování. Dotazník sémantického diferenciálu pro elementární terapii, jak jej navrhl Řezníček (2003), obsahuje šestnáct slov – symbolů, která klient přiřazuje k šestadvaceti slovům, u nichž zkoumáme významový obsah. Slova, tedy šestnáct

72

symbolů je nahoře dotazníku seřazeno podle toho, jak spolu v našich pocitech rezonují, vyvolávají určitou emoci, prožitek. „Před vyplněním je klient požádán, aby si postupně četl slova, jež jsou uvedena v levém sloupci (viz příloha č. 4) a vnímal pouze své pocity, které v něm vyvolávají. Jakékoliv úvahy, přemýšlení a racionalita zkreslují výsledky. Jde o spontánní reakce na slova. Pokud se budeme snažit slova chápat a ne cítit, nástroj nesplní svou funkci.

4.1. ADMINISTRACE Sémantický diferenciál je vhodné administrovat individuálně, aby klient nebyl rozptylován a byl co nejvíce v kontaktu se sebou samotným. Prakticky se postupuje tak, že po přečtení startovacího slova ve formuláři, např. láska, přijetí, se vybírá z šestnácti slov – symbolů, které jsou nahoře dotazníku. U někoho odpovídá pocit ze slova „radost“ symbolu slunce (1), u jiného symbolu člověka (7) atd. Na příslušný řádek ke slovu napíše klient číslo symbolu tak, že všechna políčka, je jich osm, budou vyplněna a žádný symbol se nebude opakovat dvakrát“ (Řezníček, 2003, s. 73).

4.2. ANALÝZA DAT Po vyplnění všech slov se vrátíme k pojmu radost a na list napíšeme čísla symbolů, které k nim klient přiřadil. Dále postupujeme opět od pojmu radost a hledáme, kolikrát se opakují čísla symbolů s čísly symbolů u slova radost. Je nutné zdůraznit, že pojmy radost a strach mají specifický úkol. Jsou pro vyhodnocení sémantického

diferenciálu

stěžejní.

Stávají

se

měřítkem

vůči

ostatním

čtyřiadvaceti slovům a hledáme jejich vzájemnou shodu, tedy kolikrát čísla symbolů u daného slova souhlasí s čísly symbolů u pojmu radost a strach. Po zjištění všech shod zapíšeme výsledek do připravené tabulky (příloha č. 5). Slova zapisujeme podle toho, jakou mají váhu. Konkrétně tedy jestliže zjistíme u slova „láska“ shodu s pojmem radost ve třech případech a s pojmem strach v pěti případech, zaneseme pomocí os radosti a strachu slovo „láska“ do tabulky (Řezníček, 2003). 73

Tabulka je rozdělená do čtyř kvadrantů. Kvadrant vlevo nahoře je oblastí strachu, vlevo dole oblastí lhostejnosti, vpravo nahoře oblastí ambivalence, a vpravo dole oblastí radosti. Má-li slovo „láska“ shodu s radostí ve třech případech a se strachem v pěti případech, výsledkem je umístění slova „láska“ do kvadrantu strachu. Takovýto výsledek naznačuje, že z něčeho, co souvisí s tímto prožitkem, má klient jistou obavu. Obdobně je to s ostatními kvadranty. Pokud se hodnocené slovo objeví v kvadrantu ambivalence, znamená to, že se k němu vztahují nějaké ambivalentní pocity, že si klient například není jistý svým postojem apod. Jestliže je hodnocené slovo v kvadrantu lhostejnosti, můžeme usuzovat na to, že klient dané téma nějakým způsobem vytěsnil a nechová k němu žádné emoce, je mu lhostejné. Hodnocené slovo v kvadrantu radosti znamená, že se pojí s nějakými příjemnými pocity, které klient prožívá jako radostné. V rozhovoru s terapeutem může klient asociovat, jaké emoce se vztahují k jednotlivým slovům. Tímto způsobem můžeme sledovat, jak dotyčný uvažuje, jak si věci vysvětluje, kolik radosti a strachu v jeho osobnosti je, z čeho má strach a co jej naopak naplňuje lhostejností. Zvláštní pozornost si zasluhují slova, která se ve výsledné tabulce vyskytují co nejvíce vlevo nahoře a vpravo dole. Umístění jednotlivých slov v kvadrantech vztahujeme k tady a teď, týkají se aktuálního nastavení klienta. S touto metodou není možné pracovat ve vztahu k minulosti, ve smyslu postižení delšího časového období, jako u metody SUPSO, kterou se zabýváme v následující kapitole. Sémantický diferenciál však lze použít ve vztahu ke konkrétnímu tématu klienta, například rodina, partnerské vztahy či zaměstnání a podle toho je možné upravit základní formulář, ve kterém klient přiřazuje k jednotlivým slovům čísla symbolů (Řezníček, 2003). Tuto formu sémantického diferenciálu je možné použít opakovaně, avšak je dobré dodržet dostatečný časový odstup, například půl roku. Používání takto upravené formy sémantického diferenciálu je ojedinělé. Tuto modifikaci navrhl Matouš Řezníček a dospěl k ní na základě své mnohaleté zkušenosti. Protože postup vyhodnocování je poměrně zdlouhavý, ve spolupráci s Jiřím Jeffem Caldou vytvořil počítačový program, který umožňuje data ze sémantického diferenciálu zpracovat v krátkém čase. Řezníček „své“ diagnostické metodě věnoval nepochybně mnoho času a úsilí, nicméně pro možnost využití v psychoterapeutické praxi obecně chybí 74

standardizace

dotazníku.

Neznáme

validitu

a

reliabilitu

modifikovaného

sémantického diferenciálu, tedy zda je možné se o výsledná data „opírat“ a diagnosticky s nimi pracovat. A to je předmětem výzkumu této práce. V praktické části této práce porovnáváme výsledky z modifikovaného sémantického diferenciálu s výsledky posuzovací škály SUPSO. Posuzovací škálou SUPSO se zabýváme v následující kapitole.

75

5. SUPSO V páté kapitole se zabýváme subjektivní posuzovací škálou SUPSO. Věnujeme se popisu metody, jejímu použití, administraci a analýze dat. „SUPSO je subjektivní posuzovací škálou, která umožňuje hodnotit strukturu a dynamiku psychických stavů ve vztahu k širším kontextům, za kterých vstupují, a tím i pronikat do optimálních relací mezi aktualizovaným psychickým stavem a interakčními aktivitami individua, predikovat nebezpečí vzniku a rozvoje tzv. „kritického“ psychického stavu, majícího za následek destrukci interakčních aktivit, a usuzovat na účinnost zvolených optimalizačních opatření. Subjektivně příznačný, obvyklý psychický stav studovaného jedince i jeho aktualizovaná podoba v těch kterých životních kontextech, je hodnocen jako dynamická veličina, určovaná

strukturálními

vazbami

specifických

prožitkových

a

aktivačních

komponent“ (Mikšík, 2001. str.246-247). Výchozím kritériem hodnocení psychického stavu individua jsou vzájemné relace mezi uvedenými komponentami. První kritérium – obvyklý psychický stav – umožňuje charakterizovat rozdíly mezi lidmi vzhledem k populačním kritériím. Druhé kritérium – aktuální psychický stav – umožňuje postihovat a hodnotit účinek změn u daného jedince v jednotlivých měřeních, posuzovat povahu a intenzitu psychických zátěží a predikovat možné důsledky těchto změn (Mikšík, 2001). Psychický stav je obraz interakce subjektu s jeho životním prostředím.Je determinován vztahy mezi člověkem a jeho prostředím, které jsou specifickým způsobem promítnuty do psychiky v podobě struktury a dynamických změn vnitřních pocitů, prožitků a stavů, úrovně aktivace psychiky i konkrétního emocionálního ladění a s nimi související pohotovosti k určitému způsobu reagování na vnější prostředí (Mikšík, SUPSO manuál 2001). Psychický stav pojímáme jako dynamickou veličinu, pro kterou jsou charakteristické proměnlivost aktivace psychiky a změny bazálních kvalit emocionálního vyladění. Dynamická změna psychického stavu je průvodním, všeobecným jevem jakékoliv situační změny, která je promítnuta jak do aktivace psychiky, tak do prožívání (Mikšík, SUPSO manuál 2001).

76

Výsledkem posuzovací škály SUPSO jsou adjektiva, na jejichž základě se hodnotí povaha, míra a kvalita prožívání a psychického stavu. Tento výsledek získáme pomocí multivariační faktorové analýzy širokého souboru původních položek. Podle proporcionálního zastoupení jednotlivých adjektiv zjistíme jak aktuální psychický stav jedince, tak vztah jeho stavu vůči populaci. Výsledná adjektiva jak je uvádí Mikšík v manuálu pro SUPSO (2001): P = psychická pohoda (pocit spokojenosti, příjemného vyladění a příznivého psychického „nažhavení“ provázeného často prožitky euforie a sebedůvěry). Zde jde o to postihnout, nakolik se daný jedinec cítí svěžím a spokojeným, psychicky vyrovnaným a klidným, optimistickým, dobře naladěným; A = aktivnost, činorodost (pocity síly a energie spojené s prahnutím po akci). Jde tudíž o zvýrazněnou pohotovost k aktivní interakci s dynamikou situačních proměnných, definovatelnou takovými kvalitami psychických jevů, jako je prahnutí po činnosti a průbojnost; O = impulsívnost, odreagování se. Jde v podstatě o neřízené, spontánní uvolňování energetického napětí a psychických tenzí (na základě emocionálních impulsů při oslabení racionální sebekontroly, vnitřních útlumů). Je definovatelná náladovostí,

obtížným

sebeovládáním,

výbušností,

podrážděností

a

nekorigovanou agresivitou; N = psychický nepokoj, rozlada. Jedná se o takový typ psychického napětí (resp. „nažhavení“), kdy člověk prožívá (mnohdy blíže nespecifikovatelné) psychické tenze a přitom nenachází ventily pro jejich uvolňování. Projevuje se psychickým a motorickým

neklidem,

rozmrzelostí,

nespokojeností,

resp.

netrpělivostí

a

roztěkaností; D = psychická deprese, pocity vyčerpání. Jde o komplex pocitů a stavů, jejichž nejpříznačnějším znakem je snížená pohotovost k interakci se situačními proměnnými (tj. tendence k pasivitě, odstoupení) spolu s apatií (nulovou 77

„nažhaveností“ či tenzí). Patří sem takové jevy v prožitcích a projevech, jako je pesimismus, otrávenost, pocity slabosti a zmoženosti, apatie; U = úzkostné očekávání, obavy. Jde o astenické prožívání psychického napětí při nejistém či „ohromujícím“ vývoji situace, jemuž chybí pohotovost k interakci v určitém směru (prožívání budoucího možného situačního vývoje se u daného jedince aktualizuje ve vnitřních prožitcích, nikoli však v pohotovosti k řešení situačních komponent). Jde tudíž o komplex takových pocitů a projevů člověka, jako jsou pocity nejistoty, prožitky psychického napětí, úzkostná nálada, obavy z možných důsledků budoucího aj.; S = sklíčenost, jako pasivní prožívání negativních důsledků prodělávané psychické zátěže, působení situačních proměnných (tzn. obrácení prožitků psychického napětí nikoli ven, k interakcím s prostředím, ale „dovnitř“). Jde o takové prožitky, které lze vyjádřit adjektivy smutný, osamělý, přecitlivělý, nešťastný. Uvedené komponenty lze vnitřně členit podle dvou klíčových kritérií a ta jsou: KD = komfort versus dyskomfort jako kritérium rozčleňující výše uvedené komponenty na ty, které jsou ukazateli vnitřní pohody a činorodosti, a na ty, které vyjadřují subjektivně nepříjemné prožitkové a interakční vyladění, nabuzení či odezvy a stavy. Toto členění se týká jak prožitkových, tak i aktivačních komponent; PA = prožívání versus aktivace jako kritérium rozčleňující výše uvedené komponenty na ty, které vyjadřují spíše různé kvality prožívání (tzn. psychické pohotovosti a odezvy), a ty, které vyjevují různé kvalitativní stránky reagování (tzn. povahy motorické pohotovosti a odezvy) v té které (běžně či situačně) příznačné intenzitě. Toto členění se týká jak komponent vztahujících se k prožitkům a stavům psychického komfortu, tak k dyskomfortu. Uvedené komponenty vystupují u každého jedince v obvyklých životních podmínkách ve vzájemných relacích, které jsou pro něj příznačné. Pomocí těchto 78

relací lze charakterizovat rozdíly mezi lidmi, co se týká jejich základního psychického vyladění a aktivace, tak i jejich obvyklého psychického vztahu. Každý jedinec se vyznačuje jak individuálním převládajícím psychickým stavem, tak i změnami tohoto psychického vztahu v důsledku situačních kontextů, které jsou pro něj charakteristickými (Mikšík, 2001 SUPSO).

5.1. ADMINISTRACE Posuzovací škálu SUPSO lze administrovat individuálně i skupinově. Instrukce, která se nachází v záhlaví záznamového archu je spolehlivým vodítkem k vyplnění. Je třeba dbát na to, aby respondent vyplnil obě strany záznamového archu a to ve všech požadovaných kolonkách (Mikšík, 2001 SUPSO).

5.2. ANALÝZA DAT Při vyhodnocování získaných dat je důležité neopomenout údaje, které se nachází v záhlaví. První místo je vyhrazeno pro záznam, jestli byl daný jedinec vyšetřen na vlastní žádost, nebo se jestli se dostavil k vyšetření povinnému, vyžádanému třetí osobou. Druhé místo je určené pro údaj, jestli bylo vyšetření provedeno přímým kontaktem vyšetřovaného s počítačem, nebo metodou „tužka – papír“. Tato data mají význam pro analýzu reliability a míry shod a rozdílů mezi nálezy získanými těmito rozdílnými cestami (Mikšík, 2001 SUPSO). Podle požadavku vyšetřování uvádí respondent své pocity za určitá období, která jsou přesně vymezena: 1. běžně prožívané, obvyklé pocity a stavy 2. pocity a stavy za přesně definované období (např. za uplynulý týden, za dobu pobytu na soustředění, přípravy na operaci…) 3. aktuální psychický stav za krátký, jasně vymezený časový úsek (např. za uplynulých 24 hodin, za pracovní směnu, před zkouškou…) Požadavek na období, vzhledem ke kterému daného jedince vyšetřujeme, je vhodné zdůraznit ve slovní instrukci (Mikšík, 2001 SUPSO).

79

Při opakovaném vyšetřování po delší době je přínosné a žádoucí vyžadovat současné vyplnění dvou záznamových archů. V jednom archu uvádí respondent obvykle prožívané pocity a stavy a ve druhém archu pak aktuální pocity a stavy, vztahující se k uplynulým 24 hodinám. V důsledku takovéhoto rozlišování je respondent veden k objektivnějšímu vyjádření skutečnosti (Mikšík, 2001 SUPSO).

80

6. SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI Z teoretické části je zřejmé, že osobnost jedince je souborem několika složek. Důležitými složkami osobnosti v Mikšíkově pojetí jsou temperament, motivace a schopnosti. Tyto složky jsou vzájemně provázané, z části vrozené a z části získané působením vnějších faktorů. Podmiňují reakce jedince na určité aktuální situační komplexy, vyvolávají v jedinci prožitky, pocity a stavy a tím utvářejí jedinečné psychické ladění člověka. S osobností a jejími složkami se pracuje v psychoterapii. Jednotlivé psychoterapeutické směry považují za klíčové různé složky osobnosti. Rozdílnost je patrná také ve způsobu nahlížení na osobnost a v tom, v čem jsou spatřovány problémy osobnosti. Specifickou terapií, jejíž název nese naše práce, je Elementární terapie. Zakladatel tohoto eklektického a integrativního směru se osobnostními strukturami nezabývá. Ústřední pojem jeho přístupu – elementarista – je způsobem přístupu nebo interpretací skutečnosti jedincem. Osobnost jedince je tedy obrazem jeho nazírání a prožívání reality. Vnímání skutečnosti v elementárním pojetí je vyjádřeno v šesti řádech, které vyjadřují vědomí i nevědomí, praxi, ideje, hodnoty a normy, myšlení, cítění i způsob a styl jednání. Diagnostickým nástrojem Elementární terapie je Řezníčkem upravený nestandardizovaný Sémantický diferenciál. Zjednodušeně řečeno, Sémantický diferenciál slouží pro rychlou orientaci v problémech osobnosti, i pro zjišťování aktuálního psychického ladění. Výsledkem je tabulka rozdělená do čtyř kvadrantů – strach, lhostejnost, ambivalence a radost – do níž jsou zaznamenána hodnocená slova. Mikšík sestavil pro zjišťování aktuálního psychického ladění posuzovací škálu SUPSO, která je odborníky používanou standardizovanou metodou. Tato škála postihuje jedincův psychický stav v rovinách komfort a dyskomfort a dále v sedmi komponentách, kterými jsou Pohoda, Aktivita, Odreagování, Neklid, Depresivita, Úzkost a Sklíčenost. I když Mikšík osobnostní struktury popisuje a Řezníček nikoliv, pracují oba přístupy s osobností, která je utvářena vrozenými danostmi a působením vnějších vlivů, skutečnostmi. Oba přístupy mají své nástroje pro zjišťování psychického

81

stavu jedince. V praktické části se proto zabýváme porovnáváním těchto dvou nástrojů – nestandardizovaného Sémantického diferenciálu a standardizovaného SUPSO, zda měří stejné aktuální psychické ladění jedince. Vzhledem k tomu, že obě metody jsou zaměřené na aktuální prožívání, předpokládáme, že mezi jejich výsledky bude nalezena souvislost. V případě nalezení námi předpokládané souvislosti bychom v praxi mohli jednu metodu nahradit druhou a zároveň bychom tím ověřili a potvrdili validitu výsledků ze Sémantického diferenciálu.

82

B. PRAKTICKÁ ČÁST

83

7. CÍL VÝZKUMU Stanoveným cílem výzkumu je: porovnání výsledků modifikovaného sémantického diferenciálu s výsledky posuzovací škály SUPSO – pokusit se zjistit, zda existuje mezi výsledky jednotlivých testů vztah, do jaké míry spolu souvisejí. Formulace hypotéz: H0: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. HA: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. Výzkum se tedy zabývá porovnáním výsledků sémantického diferenciálu a SUPSO, zda jsou výsledné hodnoty shodné či podobné, zda mezi nimi existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka a jestli je možné nahradit SUPSO metodou sémantického diferenciálu.

84

8. DESIGN VÝZKUMU 8.1. TYP VÝZKUMU Výzkumná část v této práci je kvantitativní. Z důvodu charakteru získaných dat jsme použili metody statistické závislosti – korelace a testování statistických hypotéz. Tyto metody jsme pro náš výzkum vybrali právě z důvodu jejich aplikačních možností při řešení výzkumného úkolu a za účelem ověření naší hypotézy. Při realizaci jsme použili zkrácenou verzi dotazníku SUPSO (příloha č. 6) a dotazník Sémantického diferenciálu (příloha č. 7), který byl rovněž upraven pru účel použití v našem výzkumu.

8.2. REALIZACE VÝZKUMU Výběr respondentů byl záměrný. Pro výzkum jsme vybrali studenty čtyřletého studia Gymnázia Kladno v maturitním ročníku ve školním roce 2007/2008. Podmínkou bylo, aby všichni respondenti splňovali věkovou hranici osmnácti let, což se podařilo naplnit. Tuto cílovou skupinu jsme volili z důvodu dostupnosti a možnosti realizace sběru dat. Osloveny byly celkem tři třídy. Oslovení respondentů proběhlo po osobní domluvě se zástupcem ředitele školy, které předcházel telefonní kontakt a s konkrétními vyučujícími. Ani v jednom případě jsme se nesetkali s negativní reakcí, že by učitel odmítl věnovat část své vyučovací hodiny ke sběru výzkumných dat. Sběr dat probíhal na půdě Gymnázia Kladno v jednotlivých posluchárnách, ve kterých byli studenti shromážděni k řádné výuce. Před administrací dotazníků byli respondenti seznámeni s cílem výzkumu a se způsobem zajištění anonymity. Výzkumná data byla

zaznamenávána do

připravených formulářů (příloha č. 6, 7). Anonymita byla zajištěna očíslováním jednotlivých respondentů čísly od 1 do 74, pod kterými jsou uváděni v tabulce č. 5. Další údaj, který respondenti uváděli, byl věk a datum narození. Po zadání dat do počítačových programů byly použité formuláře skartovány.

85

Celkový počet oslovených studentů byl 74.

Po důkladné kontrole

správnosti a úplnosti vyplnění dotazníků bylo vyřazeno 7 dotazníků. Po odečtení vyřazených dotazníku jsme získali soubor 67 respondentů. Před vyplněním dotazníků byly podány instrukce pro každý dotazník zvlášť. Pro SUPSO byla instrukce součástí dotazníku. Pro Sémantický diferenciál byla podána slovní instrukce, která zněla takto: „Postupně si přečtěte slova, která jsou uvedena v tabulce v levém sloupci a vnímejte pouze své pocity, které ve vás vyvolávají. Jakékoliv úvahy a racionalita zkreslují výsledky. Jde o spontánní reakce na slova. Pokud se budete snažit slova chápat a ne cítit, nástroj nesplní svou funkci. Po přečtení startovního slova ve formuláři – v tomto případě RADOST – se vybírá těch 16 slov – symbolů, které jsou nahoře dotazníku seřazeny podle toho, jak spolu v našich pocitech rezonují, vyvolávají určitou emoci, prožitek. Na příslušný řádek ke slovu napíšete číslo symbolu tak, že všech osm políček bude vyplněno a žádný symbol se nebude opakovat dvakrát. Stačí psát čísla symbolů, není potřeba vypisovat celá slova.“ Pro získání dat v našem výzkumu jsme využili nestandardizovaný dotazník pro Sémantický diferenciál, jehož vyplnění trvalo v průměru 23 minut a zkrácený standardizovaný dotazník pro posuzovací škálu SUPSO, jehož vyplnění trvalo v průměru 10 minut. Náklady na realizaci výzkumu si výzkumník hradil samostatně.

8.3. STRUKTURA POUŽITÝCH DOTAZNÍKŮ Dotazník SUPSO byl upraven tak, že jsme z něj vynechali ty části, které nejsou předmětem našeho výzkumného cíle. Byla ponechána pouze část, ze které získáme potřebná výzkumná data. Tímto zestručněním se podstatně zkrátil čas na vyplnění dotazníku, který jsme odhadovali na 10 minut. Dotazník Sémantického diferenciálu byl rovněž upraven pro výzkumné použití. Ze základního záznamového archu byla ponechána pouze dvě hodnocená slova – radost a strach. Zbylá slova, ke kterým respondent přiřazoval slova – symboly, byla určena podle sedmi psychických komponent, které hodnotí škála SUPSO.

86

Dotazníky byly vyhotoveny ve 100 kopiích na náklady výzkumného pracovníka. Byly k sobě připnuty a očíslovány, abychom zamezili možné záměně mezi respondenty. Při samotném použití dotazníků jsme v průběhu sběru dat narazili na problém u dotazníku pro Sémantický diferenciál při zaznamenávání slov – symbolů do formuláře. V průběhu kontroly dotazníku, jak uvádíme výše, bylo vyřazeno 7 respondentů právě z důvodu chybného vyplnění formuláře pro Sémantický diferenciál. Příčinou chyby mohla být nedostatečně vysvětlená instrukce, nízká motivace respondentů, pořadí vyučovací hodiny, rušivý vliv třídy jako skupiny, povídání si mezi respondenty a další osobnostní proměnné. Chybné vyplnění spočívalo v nepřiřazení všech osmi slov – symbolů k hodnoceným klíčovým slovům. V případě budoucí práce s dotazníkem by bylo vhodné ústní instrukci přeformulovat, aby se eliminovala chyba při vyplňování.

87

9. POPIS SOUBORU Výzkumný soubor (tabulka č. 5) je tvořen studenty čtyřletého studia Gymnázia v Kladně. Kritériem pro výběr respondentů byla věková hranice osmnácti let, kterou všichni respondenti splnili.

Číslo respondenta 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37

Věk 18 let 18 let 18 let 18 let 19 let 19 let 18 let 18 let 19 let 18 let 18 let 18 let 18 let 19 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 19 let 18 let 19 let 18 let 19 let 19 let 20 let 18 let 19 let 19 let 18 let 18 let 18 let 19 let 18 let 18 let 18 let 18 let

Pohlaví Žena Muž Žena Žena Žena Žena Žena Muž Muž Žena Žena Žena Muž Muž Muž Muž Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Muž Muž Muž Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Muž

číslo respondenta 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74

věk 18 let 19 let 19 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 18 let 20 let 18 let 19 let 18 let 19 let 18 let 18 let 19 let 19 let 19 let 19 let 18 let 18 let 19 let 18 let 18 let 19 let 18 let 19 let 18 let 18 let 25 let 44 let

pohlaví Muž Žena Žena Žena Žena Muž Muž Muž Muž Muž Muž Žena Žena Žena Žena Muž Žena Žena Žena Muž Žena Žena Žena Žena Žena Žena Žena Muž Muž Muž Muž Muž Muž Muž Muž Žena Muž

Tab. 5: Výzkumný soubor

88

Soubor tvoří 74 respondentů, z toho 45 žen a 29 mužů. Průměrný věk všech respondentů činí 18,7 let. Po důkladné kontrole správnosti a úplnosti vyplnění dotazníku bylo vyřazeno 7 dotazníků. Náš celkový výzkumný soubor tvoří 67 respondentů, z toho 65 studentů a 2 vyučující.

89

10. METODY ZÍSKÁVÁNÍ DAT Sběr dat se uskutečnil na půdě Gymnázia Kladno se svolením vedení školy, jednotlivých vyučujících i samotných studentů. Všichni respondenti byli nejdříve seznámeni s výzkumným pracovníkem a byl jim sdělen účel výzkumné práce a jakým způsobem budou využita získaná data. Při výzkumu byly administrovány dva dotazníky – SUPSO a sémantický diferenciál.

10.1. SUPSO První metodou získávání dat je posuzovací škála SUPSO (dále jen SUPSO). Respondenti obdrželi každý po jednom výtisku formuláře SUPSO (příloha č. 6) a dostali pokyn k přečtení si instrukce nahoře dotazníku. Výzkumný pracovník ověřil otázkou, zda všichni porozuměli zadání. Vyplnění formulářů SUPSO trvalo respondentům v průměru 10 minut.

10.2. SÉMANTICKÝ DIFERENCIÁL Druhou použitou metodou pro získávání dat je sémantický diferenciál (SD). Formulář pro sběr dat (příloha č. 7) byl rozdán studentům jako druhý v pořadí s následující instrukcí: „Postupně si přečtěte slova, která jsou uvedena v tabulce v levém sloupci a vnímejte pouze své pocity, které ve vás vyvolávají. Jakékoliv úvahy a racionalita zkreslují výsledky. Jde o spontánní reakce na slova. Pokud se budete snažit slova chápat a ne cítit, nástroj nesplní svou funkci. Po přečtení startovního slova ve formuláři – v tomto případě RADOST – se vybírá těch 16 slov – symbolů, která jsou nahoře dotazníku seřazena podle toho, jak spolu v našich pocitech rezonují, vyvolávají určitou emoci, prožitek. Na příslušný řádek ke slovu napíšete číslo symbolu tak, že všech osm políček bude vyplněno a žádný symbol se nebude opakovat dvakrát. Stačí psát čísla symbolů, není potřeba vypisovat celá slova.“ Výzkumný pracovník ověřil otázkou, zda všichni porozuměli zadání. Vyplnění formulářů SD trvalo respondentům v průměru 23 minut.

90

11. ANALÝZA DAT 11.1. SUPSO Analýza dat posuzovací škály SUPSO se realizuje pomocí počítačového programu v operačním systému WINDOWS. Vstupní data z formulářů se zadají do vyhodnocovacího programu, který je převede na hrubé skóry. Tím získáme hrubé skóry pro sedm zjišťovaných komponent psychického stavu, kterými jsou psychická pohoda, aktivnost, odreagování se, psychický nepokoj, psychická deprese, úzkostné očekávání a sklíčenost. Hrubé skóry mohou dosahovat hodnot od 0 do 16 pro každou komponentu zvlášť.

11.2. SÉMANTICKÝ DIFERENCIÁL Analýzu dat modifikovaného sémantického diferenciálu lze uskutečnit manuálním převodem vstupních dat do tabulky o čtyřech kvadrantech, jak je popsáno v kapitole 4.2.. V tomto případě jsme k vyhodnocení použili počítačový program. Data z formulářů se zadají do Microsoft Office Excel a programem jsou převedena do Adobe Acrobat Professional. Tím získáme rozmístění klíčových slov do čtyř kvadrantů – strachu, lhostejnosti, ambivalence a radosti.

91

12. PREZENTACE A INTERPRETACE DAT V této kapitole prezentujeme hlavní statistické výsledky výzkumu. V první části se zabýváme výsledky statistické závislosti, v našem případě Biseriální korelace. Ve druhé části prezentujeme výsledky testování statistických hypotéz Studentovým t-testem pro signifikantnost korelace. Třetí část je věnována interpretaci dat Sémantického diferenciálu ve vztahu k posuzovací škále SUPSO.

12.1. BISERIÁLNÍ KORELACE Biseriální korelace je metodou popisné statistiky. Umožňuje nám zjistit zda existuje souvislost mezi kvantitativní veličinou, v našem případě výsledky SUPSO a alternativní veličinou, kterou zastupují výsledky Sémantického diferenciálu (Reiterová, 2003). Pro výpočet jsme rozdělili výsledné kvadranty Sémantického diferenciálu na znaky v pozitivním směru + a v negativním směru -. V pozitivním směru jsou výsledky, jež se vyskytují v kvadrantech Radost, Ambivalence v blízkosti Radosti a Lhostejnost v blízkosti Radosti (tabulka č. 6). V negativním směru jsou výsledky, jež se vyskytují v kvadrantech Strach, Ambivalence v blízkosti Strachu a Lhostejnost v blízkosti Strachu. Výsledky SUPSO jsme rozdělili podle pozitivního a negativního směru Sémantického diferenciálu tak, jak jednotliví respondenti odpovídali, pro každou ze sedmi hodnocených komponent. Výpočtem podle vzorce

rbis =

|Mp – Mq|√p.q s

jsme získali korelační

koeficient pro každou ze sedmi hodnocených komponent. Mp je průměr všech naměřených hodnot u osob, které mají alternativní znak v pozitivním směru. Mq je průměr všech naměřených hodnot, které mají alternativní znak v negativním směru. Hodnota s vyjadřuje směrodatnou odchylku hodnot kvantitativného znaku, p je relativní četnost osob, které mají alternativní znak v pozitivním směru a q je relativní četnost osob, které mají alternativní znak v negativním směru. Získané hodnoty jsou zaznamenány v tabulce č. 7.

92

Ambivalence

8

Ambivalence

Strach

Strach

7 6

4

Radost

Lhostejnost

5

3 2 1 1

2 3 4 Lhostejnost

5

6 7 Radost

8

Tab. 6: Rozdělení kvadrantů Sémantického diferenciálu do pozitivního a negativního směru. Slova, která byla umístěna do šedých polí, jsou zařazena do kategorie – a slova, která byla umístěna do bílých polí, jsou zařazena do kategorie +.

Pohoda Aktivita Odreagování Neklid Depresivita Úzkost Sklíčenost

Mp 9,39 8,32 5,74 6,68 7,5 8,75 5,75

Mq 8,25 7,57 8,8 6,99 6,61 6,19 4,61

s 2,49 2,91 3,49 2,99 3,4 3,73 3,19

P 0,88 0,69 0,93 0,28 0,09 0,06 0,12

q 0,12 0,31 0,07 0,72 0,91 0,94 0,88

rbis 0,15 0,12 0,22 0,05 0,07 0,16 0,12

Tab. 7: Hodnoty pro výpočet Biseriální korelace včetně výsledných hodnot

Hodnota korelačního koeficientu se pohybuje v rozmezí 0,05 – 0,22. Pozitivní statistická závislost je u komponenty Odreagovaní, její hodnota je 0,22. Zda je tato závislost signifikantní, tedy je-li biseriální korelační koeficient statisticky významný, zjišťujeme pomocí Studentova t-testu pro signifikantnost korelačního koeficientu.

93

12.2.

STUDENTŮV

T-TEST

PRO

SIGNIFIKANTNOST

KORELAČNÍHO

KOEFICIENTU Pomocí této metody testování statistických hypotéz zjišťujeme statistickou významnost biseriální korelace pro 7 hodnocených komponent, zaměřujeme se především na komponentu Odreagování, jejíž korelační koeficient je 0,22. Výpočtem pomocí vzorce

t=r

(n – 2) (1 – r2)

získáme hodnotu t, kterou

porovnáváme s tabulkovou hodnotou tα(ν), kde ν=n-2 je počet stupňů volnosti, pro hladinu významnosti α=0,05. Hodnota r je ověřovaný korelační koeficient a n je počet měření. Na hladině významnosti α=0,05 by hodnota t pro počet stupňů volnosti 65 měla dosahovat 2,0003, aby byl ověřovaný korelační koeficient statisticky významný. Naše výpočty, jejichž výsledky jsou v tabulce č. 8, neukazují žádnou statisticky významnou korelaci. Korelace u komponenty Odreagování, u níž byl zjištěn nejvyšší korelační koeficient 0,22, není statisticky významná.

Pohoda Aktivita Odreagování Neklid Depresivita Úzkost Sklíčenost

rbis 0,15 0,12 0,22 0,05 0,07 0,16 0,12

T 1,223 0,975 1,818 0,404 0,565 1,391 0,975

Tab. 8: Hodnoty pro výpočet Studentova t-testu signifikantnosti korelačního koeficientu včetně výsledných hodnot

94

12.3. SROVNÁNÍ ČETNOSTÍ SÉMANTICKÉHO DIFERENCIÁLU A SUPSO V následujících tabulkách jsou uvedeny četnosti pro jednotlivé zkoumané komponenty, zvlášť pro Sémantický diferenciál (tabulka č. 9) a zvlášť pro SUPSO (tabulka č. 10), aby bylo zřejmé rozložení získaných výsledků.

SD Kvadranty

Pohoda

Aktivita

Odreagování Neklid

Depresivita

Úzkost

Sklíčenost

Strach

3

10

3

53

56

54

Lhostejnost

2

38

17

2

10

9

8

5

Ambivalence 6

2

3

7

0

1

1

Radost

38

59

12

5

2

7

56

Tab. 9: Četnosti jednotlivých komponent pro Sémantický diferenciál

Tabulka

č.

9

prezentuje

četnosti

jednotlivých

hodnocených

slov

v konkrétních kvadrantech. Ve sloupcích jsou uvedena hodnocená slova, v řádcích kvadranty Sémantického diferenciálu. V jednotlivých polích jsou zaznamenány četnosti hodnocených slov tak, jak respondenti odpovídali. Pro komponenty Pohoda, Aktivita a Odreagování je nejčastěji zastoupen kvadrant Radosti, pro komponenty Neklid, Depresivita, Úzkost a Sklíčenost je nejčastěji zastoupen kvadrant Strachu. Výsledkem Sémantického diferenciálu jsou 4 kvadranty, do kterých jsou umístěna klíčová slova, která hodnotíme. Podle kvadrantu, ve kterém se slovo nachází, usuzujeme na pocity, které se u konkrétního respondenta k danému slovu pojí. Slova Pohoda, Aktivita a Odreagování jsou nejvíce zastoupena v kvadrantu Radosti. Jsou tedy respondenty nejčastěji spojována s pocity a prožitky radosti, štěstí a dalšími obecně příjemně hodnocenými pocity a prožitky. Slova Neklid, Depresivita, Úzkost a Sklíčenost jsou nejvíce zastoupena v kvadrantu Strachu. Jsou tedy respondenty nejčastěji spojována s pocity a prožitky strachu, obav atp.

95

SUPSO Hrubé skóry Pohoda

Aktivita

Odreagování Neklid

Depresivita

Úzkost

Sklíčenost

0

1

1

1

0

3

3

7

1

0

0

5

2

2

6

3

2

0

0

5

2

2

4

6

3

0

3

6

3

6

2

13

4

0

6

7

8

2

5

5

5

4

4

11

7

11

11

8

6

5

4

7

10

9

7

8

7

3

7

6

10

5

6

3

8

6

13

6

5

5

2

6

9

15

7

3

7

7

5

1

10

14

7

3

7

7

6

2

11

11

7

1

1

3

3

3

12

3

4

1

2

3

2

1

13

3

2

1

2

0

3

1

14

1

2

2

0

1

1

0

15

0

0

1

0

0

1

0

16

1

0

1

1

1

0

0

Tab. 10: Četnosti jednotlivých komponent pro SUPSO

Tabulka č. 10 prezentuje četnosti hrubých skórů pro jednotlivé komponenty. V levém sloupci jsou hrubé skóry od 0 do 16. Každý sloupec znázorňuje jednu komponentu. Vyplněná pole značí četnosti jednotlivých komponent u jednotlivých hrubých skórů. Pro Pohodu, jsou nejvíce zastoupené hrubé skóry 9, 10 a 11, pro Aktivitu hrubý skór 8, pro Odreagování hrubý skór 5, Neklid má nejvíce četností u hrubých skórů 6 a 7, Depresivita má nejvíce zastoupený hrubý skór 5, pro Úzkost je to hrubý skór 5 a pro Sklíčenost hrubý skór 3.

V tabulce č. 11 uvádíme nejčastěji zastoupené hodnoty pro sedm zkoumaných klíčových

komponent

Sémantického

diferenciálu

a

SUPSO.

Z výsledků

Sémantického diferenciálu je pro každou komponentu vybrán nejvíce zastoupený kvadrant s počtem četností. Z výsledků SUPSO jsou uvedeny hrubé skóry, jejichž četnost je rovna 10 nebo vyšší než 10. Průměrný hrubý skór s četností rovné 10 nebo vyšší než 10 je 6 a 7.

96

SUPSO SD (hrubý (kvadrant) četnost skór) Pohoda Radost 56 9 10 11 Aktivita Radost 38 8 Odreagování Radost 59 5 Neklid Strach 38 6 7 Depresivita Strach 53 5 Úzkost Strach 56 5 Sklíčenost Strach 54 3

Četnost 15 14 11 13 11 10 10 11 11 13

Tab. 11: Nejčastěji zastoupené hodnoty pro sedm zkoumaných komponent

12.4. OVĚŘENÍ HYPOTÉZY K ověření hypotézy jsme použili metodu výpočtu statistické závislosti a testování statistických hypotéz, které uvádíme výše. Nyní se zaměříme na stanovené hypotézy, které zní: H0: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. HA: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. Pro ověření hypotézy jsme použili Biseriální korelaci, pomocí které jsme zjišťovali souvislost mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO. U získaných

korelačních

koeficientů

jsme

pomocí

Studentova

t-testu

pro

signifikantnost korelace zjistili pro námi zvolenou hladinu významnosti α=0,05 statistickou významnost korelačních koeficientů pro jednotlivé komponenty. Statistická významnost t pro hladinu významnosti α=0,05 pro n=60 je 2,0003. Při porovnání hodnot statistické významnosti t a hladiny významnosti α (tabulka č. 11), jsme došli k závěru, že pro všech sedm komponent platí t < α, čímž zamítáme nulovou hypotézu, že mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění 97

člověka a potvrzujeme alternativní hypotézu, že mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka.

2,0003 2 1,818

1,8 1,6 1,4

statistická významnost

1,2

1,391 1,223

1

0,975

0,975

0,8 0,6

0,565 0,404

0,4 0,2 0 Pohoda

Aktivita

Odreagování

Neklid

Depresivita

Úzkost

Sklíčenost

hodnocené komponenty

Tab. 12: Znázornění statistické významnosti korelací pro jednotlivé komponenty. Statistickou významnost představuje červená přímka.

98

13. DISKUZE Praktická část obsahuje nulovou a alternativní hypotézu, kterou jsme ověřovali pomocí statistických metod. Pro interpretaci dat jsme použili jak popisnou, tak i testovací statistiku. Podle typu výsledných dat byly použity odpovídající statistické metody. Na základě použitých statistických metod jsme zamítli nulovou hypotézu H0: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. a přijali jsme hypotézu alternativní HA: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. Pomocí Biseriální korelace jsme pro každou ze sedmi hodnocených komponent spočítali korelaci a statistickou významnost každého korelačního koeficientu jsme ověřili Studentovým t-testem pro signifikantnost korelace (tabulka č. 7 a č. 8). Získané korelace se pohybují v rozmezí hodnot 0,05 až 0,22. Žádný ze získaných korelačních koeficientů není na hladině významnosti α=0,05 statisticky významný. Tyto výsledky poukazují na to, že jednotlivé komponenty našich metod spolu nesouvisí. Domníváme se, že důvody ne-existence souvislosti jsou následující: •

Korelace kvantitativních a alternativních dat jsou nepřesné z důvodu rozřazování alternativních dat do kategorií + a –.

•

Nízká četnost pro jednotlivé hrubé skóry posuzovací škály SUPSO a některé kvadranty Sémantického diferenciálu. Tomuto jevu lze v dalším zkoumání předejít získáním většího a různorodějšího výzkumného souboru. Námi zvolený výzkumný soubor studentů maturitních ročníků Gymnázia není dostatečně reprezentativní. Četnosti jednotlivých hrubých skórů a kvadrantů se zvýší a korelaci bude možné počítat například pomocí neparametrické metody Kolmogorovova-Smirnovova testu pro dva velké výběry různého rozsahu.

99

•

Nejasnosti vyhodnocování Sémantického diferenciálu. Zde se výrazně projevila absence jakýchkoliv zdrojů, ze kterých autor vycházel a podle čeho vybral a seřadil 16 slov – symbolů, které respondent přiřazuje k hodnoceným slovům. Stručný popis postupu vyhodnocování je uveden v kapitole 4.2 podle Řezníčka (2003). Dále v průběhu výzkumné práce vyvstaly otázky, zda je možné převést data

Sémantického

diferenciálu

na

hrubé

skóry.

Z důvodu

chybějících relevantních zdrojů pro Sémantický diferenciál jsme tento převod nemohli provést. V Sémantickém diferenciálu byly nejvyššími četnostmi zastoupeny

dva

kvadranty – Radost a Strach (tabulka č. 9). Slova s pozitivní konotací, kterými jsou Pohoda, Aktivita a Odreagování, dosahovala nejvyšších četností v kvadrantu Radost. Pro Pohodu je četnost v Radosti 56, pro Aktivitu 38 a pro Odreagování 59. Slova s negativní konotací, kterými jsou Neklid, Depresivita, Úzkost a Sklíčenost, dosahovala nejvyšších četností v kvadrantu Strach. Pro Neklid je četnost ve Strachu 38, pro Depresivitu 53, pro Úzkost 56 a pro Sklíčenost 54. Domníváme se, že tento fenomén vznikl z důvodu individuálního chápání respondentů významu a konotace slov hodnocených v Sémantickém diferenciálu a také z důvodu vývojového stupně respondentů, kterým je adolescence. Jak je uvedeno v kapitole 3.2, elementarita je způsob přístupu nebo interpretace skutečnosti. Dělením na krásné – ošklivé, správné – nesprávné, pozitivní – negativní dochází k dualizaci. Řád duality a dualizace souvisí se způsoby interpretace i se smyslovým chápáním a řešením skutečnosti. Slova, kterým respondenti v Sémantickém diferenciálu přiřazovali slova – symboly, byla stanovena podle jednotlivých škál, které měří SUPSO. Nedostatek spatřujeme v různém chápání jednotlivých slov respondenty v řádu duality, což může být rovněž způsobeno vývojovým stupněm respondentů nebo odlišnou konotací slov, jako například u Odreagování, které je chápáno v SUPSO v negativním smyslu. Slova Pohoda a Odreagování měla pro mnohé respondenty velmi podobný, někdy až stejný význam. Proto jsou nejvyšší četnosti Sémantického diferenciálu pro tato dvě slova zastoupena téměř shodným počtem v kvadrantu Radost, a sice 100

pro Pohodu to je 56 respondentů a pro Odreagování 59 respondentů. Dle našich výsledků můžeme usuzovat, že slova Pohoda a Odreagování jsou v řádu duality pozitivní – negativní hodnocena jako pozitivní. SUPSO hodnotí Odreagování jako negativní

komponentu.

Korelace

pro

Odreagování

mezi

Sémantickým

diferenciálem je 0,22 a na hladině významnosti α=0,05 není statisticky významná. Tento jev můžeme odůvodnit odlišným chápáním a protikladnou konotací slova Odreagování v námi použitých dotaznících. Obdobně Depresivita, Úzkost a Sklíčenost byly respondenty skórovány jako podobné či totožné. Dokazují to četnosti pro tato slova, které jsou nejvyšší v kvadrantu Strach, a sice pro Depresivitu 53, pro Úzkost 56 a pro Sklíčenost 54. Opět se lze domnívat, že slova Depresivita, Úzkost a Sklíčenost jsou chápána ve smyslu řádu duality, a sice jako negativní. Pro další zkoumání navrhujeme jasně a výstižně definovat hodnocená slova nebo zvolit slova jednoznačného významu, aby nedocházelo k jejich záměně či identifikaci. Dále je možné pro hodnocená slova sestavit zvláštní dotazník, který by umožňoval postihnout zmiňovaný řád duality ve smyslu individuálního hodnocení pozitivní – negativní. Dalším řešením může být použití klasického Osgoodova Sémantického diferenciálu, jak jej popisujeme v kapitole 4 a změření postojů k jednotlivým slovům podle faktoru hodnocení. V naší práci jsme dospěli k závěru, že mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. Obě metody zjišťují aktuální psychické ladění člověka. Vzhledem k neprokázané souvislosti se domníváme, že rozdílnost v měření aktuálního ladění je dána různým nahlížením na osobnost jedince. Mikšík pojímá osobnost jako celek složený z různých typů vlastností, kterými jsou temperament, motivační vlastnosti a schopnosti. Tyto vlastnosti jsou z části vrozené a z části výsledkem interakce subjektu s okolím. Řezníček se spíše než postihováním složek osobnosti zabývá jedincem z pohledu řádů věcí. Pokud tato teoretická východiska propojíme s Rotterovým místem řízení, lze rozdílnost v měření aktuálního ladění vysvětlit tak, že upravený Sémantický diferenciál vzhledem k Řezníčkově pojetí osobnosti je zaměřen na vnitřní místo řízení, kdežto SUPSO v Mikšíkově pojetí osobnosti zahrnuje jak vnitřní, tak vnější místo řízení. 101

Uvědomujeme si, že z důvodu malého počtu respondentů není možné naše výsledky

generalizovat.

diagnostickou

metodu,

Sémantický protože

diferenciál nelze použít jako validní

jeho

validita

je

výrazným

způsobem

zpochybnitelná. Sémantický diferenciál je spíše než diagnostickou metodou technikou, která pomáhá zjistit aktuální ladění člověka. Může tedy být použit jako pomocný psychoterapeutický nástroj při zjišťování pocitů a ladění člověka vzhledem k určitému tématu, ke zmapování jeho aktuálního psychického stavu a k získání informací o tom, kolik strachu, lhostejnosti, radosti a ambivalence člověk prožívá ve vztahu k sobě i k okolí.

102

14. ZÁVĚR Z teoretické části je zřejmé, že osobnost jedince je souborem několika složek, jež jsou vrozené nebo získané v průběhu života. Tyto složky jsou ovlivňovány mezi sebou navzájem a vlivy vnějšího prostředí. Všechny vlivy, které na jedince působí, ať už z vnitřního či vnějšího prostředí, se promítají do jeho aktuálního ladění a projevují se v jeho osobnosti. Osobností se zabývají psychoterapeutické směry, z nichž jsme ty nejdůležitější v teoretické části zmínili. V praktické části jsme ověřovali nulovou hypotézu H0: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO existuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. a k ní alternativní hypotézu HA: Mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. Na základě použitých statistických metod jsme zamítli nulovou hypotézu a přijali jsme hypotézu alternativní. Z dosažených výsledků můžeme konstatovat, že mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO neexistuje souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka. SUPSO je standardizovaná metoda, tudíž data, která z ní získáme, jsou validní.

Sémantický

diferenciál

užívaný

v Elementární

terapii

není

standardizovanou metodou, takže validita získaných dat je zpochybnitelná. Pokud by se nám podařila prokázat souvislost mezi získanými daty z těchto dvou dotazníků, mohli bychom dále usilovat o standardizaci této modifikace Sémantického diferenciálu. V našem případě ale souvislost prokázána nebyla. Při zamyšlení se nad těmito výsledky vyvstává několik otázek: o Byla by prokázána souvislost Sémantického diferenciálu s jinou metodou? o Je možné získat pro data ze Sémantického diferenciálu hrubé skóry? Tyto otázky mohou být podněty pro realizaci dalšího výzkumu zaměřeného na hledání souvislosti mezi Sémantickým diferenciálem a jinou metodou, která zjišťuje aktuální psychické ladění člověka. Další možností, jak na tuto práci navázat, je zkoumání samotného Sémantického

diferenciálu,

zabývání

se

porovnáváním

interpretací

dat

s interpretacemi dat jiných metod.

103

15. SOUHRN Tématem naší diplomové práce je osobnost a Elementární terapie. Zajímalo nás, jakým způsobem s osobností pracují různé psychoterapeutické směry a z čeho vychází samotná Elementární terapie. Naše práce je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Část teoretická obsahuje šest kapitol. V těchto šesti kapitolách se snažíme přehlednou formou vymezit základní pojmy a terminologii související s tématem práce. Toto členění bylo obtížné z důvodu limitu rozsahu práce, ale i z důvodu výběru těch nejpodstatnějších teorií a informací. V první kapitole definujeme pojem osobnost, uvádíme pro naši práci důležité složky osobnosti, a také se zabýváme jejich historickým základem dle uváděných teorií. Klíčové jsou pro nás povahové vlastnosti, zejména temperament a jeho teorie, dále motivační vlastnosti a klasifikace motivů, kde se setkáváme s cíli, potřebami, postoji a hodnotami a v závěru kapitoly se zabýváme schopnostmi jako vlastnostmi osobnosti. V kapitole druhé charakterizujeme psychoterapii. Nejprve psychoterapii definujeme a vymezujeme její rámec. Dále se zabýváme stručným popisem jednotlivých druhů psychoterapie a obecným cílem psychoterapie. Následně uvádíme s jakými složkami osobnosti pracují různé psychoterapeutické směry. Jedná se o základní psychoterapeutické směry, od psychoanalytické teorie, přes Gestalt terapii až po integrativní a eklektickou terapii. Kapitola třetí je věnována Elementární terapii. Zde uvádíme, jak Elementární terapie vznikla. Vymezujeme Elementární terapii podle jejího zakladatele doktora Řezníčka. Cílem je postihnout její hlavní mechanismy. Protože Elementární terapii řadíme do integrativního a eklektického směru, objasňujeme její „stavební“ prvky, z čeho její teoretický základ čerpá. V závěru kapitoly se stručně věnujeme okruhu témat, se kterými Elementární terapie pracuje a technikám, kterými jsou práce se symboly Bachových esencí a diagnostika Sémantickým diferenciálem. Sémantický diferenciál jako diagnostická metoda Elementární terapie je uváděn

v kapitole

čtyři.

Od

vymezení

Sémantického

diferenciálu

jako

psychologické a sociologické metody se zabýváme hlavně jeho upravenou

104

formou, používanou v Elementární terapii. Definujeme jeho možnosti použití, administraci i specifickou analýzu dat. Pátá kapitola se obdobně jako kapitola čtvrtá zabývá psychologickou diagnostickou metodou, kterou je SUPSO. Zde rovněž uvádíme charakteristiku této metody a definujeme způsob použití, administrace i analýzu dat. V závěrečné kapitole teoretické části se zabýváme stručným shrnutím výše uvedených kapitol a odůvodněním jejich zařazení do naší práce. Následně čtenáři zprostředkováváme krátký úvod do problematiky našeho výzkumu. Na základě teoretické části, kde uvádíme Sémantický diferenciál jako nestandardizovanou

diagnostickou

metodu

Elementární

terapie

pojící

se

k našemu tématu, jsme provedli kvantitativní výzkum. V něm nás zajímalo, zda existuje souvislost mezi nestandardizovaným Sémantickým diferenciálem a standardizovanou posuzovací škálou SUPSO. Kvantitativní výzkum byl proveden pomocí dotazníkového šetření. Dotazník pro Sémantický diferenciál byl upraven pro výzkumné potřeby a dotazník pro SUPSO byl rovněž upraven. Oba dotazníky jsou součástí příloh. Celkový počet oslovených respondentů byl 74.

Po důkladné kontrole

správnosti a úplnosti vyplnění dotazníků bylo vyřazeno 7 dotazníků. Náš celkový soubor všech respondentů činil 67 respondentů. Pomocí dotazníků jsme získali kvantitativní data a data alternativní. Na jejich základě byly použity potřebné postupy a statistické metody pro zpracování a analýzu získaných dat. V našem případě se jedná o metodu popisné statistiky, statistické závislosti, konkrétně Biseriální korelaci a metodu testování statistických hypotéz, konkrétně Studentův t-test pro signifikantnost korelace. Z pohledu interpretace výsledků hypotézy jsme dosáhli tohoto výsledku: …., že mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO souvislost ve smyslu zda měří stejné aktuální psychické ladění člověka neexistuje. Naše práce má svůj přínos v podobě kvantitativního výzkumu. Zde jsme se zaměřili na metodu užívanou v Elementární terapii doktorem Řezníčkem. Zajímalo nás, zda bude prokázána souvislost mezi Sémantickým diferenciálem a jinou metodou,

která

také

zjišťuje

aktuální

psychický

stav,

v našem

případě 105

s posuzovací škálou SUPSO. Problémem této práce je nedostatek informací k analýze dat Sémantického diferenciálu. Doktor Řezníček ve své pozůstalosti nezanechal žádné materiály o Sémantickém diferenciálu, pouze knihu o Elementární terapii, na kterou v této práci odkazujeme. Jelikož nebyla mezi námi zkoumanými

dotazníky

prokázána

souvislost,

považujme

tedy

upravený

Sémantický diferenciál pouze za pomocný psychoterapeutický nástroj pro zjišťování pocitů a ladění člověka vzhledem k určitému tématu, ke zmapování jeho aktuálního psychického stavu a k získání informací o tom, kolik strachu, lhostejnosti, radosti a ambivalence člověk prožívá ve vztahu k sobě i k okolí.

106

LITERATURA 1. Atkinson, R. L.: Psychologie. Portál, Praha 2003 2. Bouček, J.: Psychoterapie. UP Olomouc, Olomouc 2006 3. Drapela, V. J.: Přehled teorií osobnosti. Portál, Praha 1997 4. Ferjenčík, J.: Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Portál, Praha 2000 5. Frankl, V. E.: Člověk hledá smysl. Psychoanalytické nakladatelství. Praha 1994 6. Frankl, V. E.: Lékařská péče o duši. Cesta. Brno 1994 7. Hall, C. S., Lindzey, G.: Psychológia osobnosti. Media Trade. Bratislava 2002 8. Hamer, D., Copeland, P.: Geny a osobnost. Portál, Praha 2003 9. Hartl, P., Hartlová, H.: Psychologický slovník. Portál, Praha 2000 10. Hendl, J.: Úvod do kvalitativního výzkumu. Karolinum, Praha 1999 11. Hennig, G., Pelz, G.: Transakční analýza. Grada, Praha 2008 12. Hunt, N.: Dějiny psychologie. Portál, Praha 2000 13. Kleinerová, D.: Ročníková práce, 2006 14. Kratochvíl, S.: Základy psychoterapie. Portál, Praha 2006 15. Lockerová, J.: Bachova květová terapie v symbolech. Synergie. Praha 2002 16. Lukasová, E.: I tvoje utrpení má smysl. Cesta, Brno 1998 17. Lukasová, E.: Logoterapie ve výchově. Portál, Praha 1997 18. Madsen, K. B.: Teorie motivace. Academia, Praha 1972 19. Mikšík, O.: Psychologická charakteristika osobnosti. Karolinum, Praha 2007 20. Mikšík, O.: Postihování a hodnocení struktury a dynamiky subjektivních prožitků a stavů posuzovacími škálami „SUPSO“. Diaros, Praha 2001 21. Nakonečný, M.: Základy psychologie. Academia, Praha 1998 22. Perls, F.: Gestalt terapie. Triton, Praha 2004 23. Perls, F. S.: Gestalt terapie doslova. Votobia. Olomouc 1996 24. Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha 2004 25. Prochaska, J. O., Norcross, J. C.: Psychoterapeutické systémy-průřez teoriemi. Grada, Praha 1999

107

26. Reiterová, E.: Základy statistiky pro studenty psychologie. UP Olomouc, Olomouc 2003 27. Řezníček, M.: Symboly Bachových esencí. Vodnář. Praha 2003 28. Smékal, V.: Pozvání do psychologie osobnosti. Barrister & Principál, Brno 2002 29. Svoboda, M.: psychologická diagnostika dospělých. Portál, Praha 1999 30. Tournier, P.: Osoba a osobnost. Návrat domů, Praha 1998 31. Vymětal, J.: Rogersovská psychoterapie. Český spisovatel, Praha 1996 32. Vymětal, J. a kol.: Obecná psychoterapie. Grada, Praha 2004 33. Zeig, J. K.: Umění psychoterapie. Portál, Praha 2005

108

Příloha č. 1: Zadání diplomové práce

109

110

Příloha č. 2: Anotace diplomové práce

Jméno a příjmení:

Denisa Kleinerová

Název katedry a Fakulty:

Katedra psychologie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Název diplomové práce:

Osobnost a Elementární terapie

Název diplomové práce v anglickém jazyce:

Personality and Elementary therapy

Vedoucí práce:

Mgr. David Dohnal

Počet stran:

108

Počet znaků:

181 854

Počet příloh:

7

Počet titulů použité literatury:

33

Abstrakt: Cílem této diplomové práce je zjistit, zda existuje souvislost mezi Sémantickým diferenciálem používaným v Elementární terapii a posuzovací škálou SUPSO. V teoretické části naší práce jsme se zaměřili na osobnost a její složky, psychoterapii a její druhy, Elementární terapii a dále na Sémantický diferenciál a SUPSO, se kterými pracujeme v našem výzkumu. V praktické části jsme pak provedli kvantitativní výzkum pomocí dotazníků, které zjišťují aktuální psychické ladění člověka. Zajímalo nás, zda mezi těmito metodami existuje souvislost. Vyhodnocení bylo provedeno podle typu získaných dat pomocí popisné a testovací statistiky. V naší práci nebyla potvrzena souvislost mezi Sémantickým diferenciálem a posuzovací škálou SUPSO. Klíčová slova: Osobnost, temperament, motivace, schopnosti, psychoterapie, Elementární terapie, Sémantický diferenciál, posuzovací škála SUPSO Abstract: Aim of this work is find out, whether there has been connection between Semantic differential used in Elementary therapy and assessment scales SUPSO. In theoretic part of our work we focused on personality and her components, psychotherapy and her sorts, Elementary therapy and further on Semantic differential and SUPSO, which we work with in our research. In practical part performed quantitative research by the help of inquiries that find out actual mental tuning man. We were interested in whether among those methods there has been connection. Evaluation was effected according to type gained data by the help of descriptive and testing statistics. In ours work wasn't confirmed connection between Semantic differential gear and assessment scales SUPSO. Keywords: Personality, temperament, motivation, abilities, psychotherapy, Elementary therapy, Semantic differential, assessment scale SUPSO

111

Příloha č. 3: Ukázka obrazů symbolů Bachových esencí

112

Příloha č. 4: Sémantický diferenciál podle Řezníčka TEST SÉMANTICKÉHO VÝBĚRU Téma:

Datum:

1. 2. 3. 4.

Slunce Měsíc Mříž Číše

1 0. 0. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24.

5. 6. 7. 8.

2

Kříž Loď Člověk Rty

3

9. 10. 11. 12.

4

Jméno:

Strom Oko Blesk Had

5

13. 14. 15. 16.

6

Květina Ryba Dům Voda

7

8

radost strach expanze odvaha ovlivňování vřelost inspirace radost dominance cílevědomost fascinace souhlas zpevnění celistvost spočinutí přijetí uklidnění setrvání naplnění umírněnost laskavost fantazie očekávání potvrzení vitalita volba

113

Příloha č. 5: Výsledná tabulka čtyř kvadrantů pro Sémantický diferenciál

Strach

Ambivalence

Ambivalence

Strach

8

7

6

5

Radost

Lhostejnost

4

3

2

1 0

1

2 3 Lhostejnost

4

5

6

7

8

Radost

114

Příloha č. 6: Upravená verze dotazníku SUPSO pro použití v našem výzkumu

SUPSO Pohlaví:

M

-

Ž

Datum narození:

Věk:

Zaznamenejte stupeň subjektivního aktuální prožívání níže uvedených pocitů a stavů zakroužkováním příslušné číslice: 0 = vůbec ne

1 = občas mírně

2 = průměrně středně

3 = často silně

4 = soustavně velmi silně

0 0 0 0 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1

2 2 2 2 2 2 2

3 3 3 3 3 3 3

4 4 4 4 4 4 4

Spokojený Energický Náladový Rozmrzelý Otrávený Napjatý Smutný

0 0 0 0 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1

2 2 2 2 2 2 2

3 3 3 3 3 3 3

4 4 4 4 4 4 4

svěží činorodý výbušný nespokojený pesimistický nejistý nešťastný

0 0 0 0 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1

2 2 2 2 2 2 2

3 3 3 3 3 3 3

4 4 4 4 4 4 4

dobře naladěný temperamentní těžko se ovládající Netrpělivý Zmořený úzkostně naladěný Přecitlivělý

0 0 0 0 0 0 0

1 1 1 1 1 1 1

2 2 2 2 2 2 2

3 3 3 3 3 3 3

4 4 4 4 4 4 4

klidný průbojný vzteklý neklidný vyčerpaný prožívající obavy osamělý

115

Příloha č. 7: Upravená verze Sémantického diferenciálu

pro

použití v našem výzkumu

TEST SÉMANTICKÉHO VÝBĚRU Datum:

1. 2. 3. 4.

Slunce Měsíc Mříž Číše

1 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

Jmén o:

Téma:

5. 6. 7. 8.

2

Kříž Loď Člověk Rty

3

9. 10. 11. 12.

4

Strom Oko Blesk Had

5

13. 14. 15. 16.

6

Květina Ryba Dům Voda

7

8

Radost Strach Já Aktivita Pohoda Sklíčenost Úzkost Depresivita Neklid Odreagování

116