Mohla by sice existovat jedna pravda, ale nikdo by nemohl vědět, jestli je to on nebo někdo jiný, kdo ji vlastní. V. E. Frankl

��

��

��

„Mohla by sice existovat jedna pravda, ale nikdo by nemohl vědět, jestli je to on nebo někdo jiný, kdo ji vlastní.“ V. E. Frankl

Dita Šamánková a Tomáš Novák

PRAVDA A LEŽ V PARTNERSTVÍ

Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 220 386 401, fax: +420 220 386 400 www.grada.cz jako svou 3041. publikaci Odpovědná redaktorka Barbora Dvořáková Sazba a zlom Antonín Plicka Počet stran 144 Vydání 1., 2007 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod © Grada Publishing, a.s., 2007 Cover Photo © profimedia.cz ISBN 978-80-247-1846-0 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-6208-1 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2011

OBSAH ÚVODEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 DEFINICE PRAVDY A LŽI . . . Pravda v mezilidské komunikaci Je sklon ke lži uložen v genech? Virtuální komunikace . . . . . . Jaký význam má lež v evoluci? . Výchova ke lži . . . . . . . . . . Výskyt a frekvence lží . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. 9 . 9 13 17 21 26 29

DRUHOPIS LŽÍ . . . . . . . . . . . . Běžné osobní lži . . . . . . . . . . . Lži podmíněné sociálně psychologicky Nevědomé lži . . . . . . . . . . . . . Duševní porucha a lež . . . . . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

31 32 37 49 67

KDYŽ TĚLO LŽE, AŽ TO BOLÍ . . Bělost písku, bolest sněhu . . . . . Tělo – jeviště duše . . . . . . . . . Klamání tělem . . . . . . . . . . . . Proč se ďáblu upisujeme vlastní krví

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

. . . . .

85 85 89 91 96

MEZI NÁMI . . . . . . . Nevěra . . . . . . . . . Budu tvým zrcadlem . . Další lži v partnerství . . „Svět chce být klamán…“ Most přes minulost . . . Jak na lež? . . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

98 98 109 115 119 126 130

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

SLOVNÍČEK MÉNĚ ZNÁMÝCH POJMŮ

. . . . . . . . . . . . . . 136

PŘEČTĚTE SI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 I5I

Úvodem

ÚVODEM

„Pro pravdu se lidé nejvíce zlobí,“ říká přísloví. Soudě podle rozboru seznamovacích inzerátů, lidé hledající partnera k jiným než výhradně „hezkým“ (tj. erotickým) chvílím, neprahnou ani tak po vztahu, ale po tom, aby se mohli zlobit. Velmi často požadují, a jen o málo méně u sebe proklamují, upřímnost. Zdálo by se, že heslem českým manželství a vztahů postavených mu na roveň je: „Nic než pravda“. Pravda to ovšem není. V manželské poradně se klient/ka sypající si popel na hlavu proto, že svému protějšku zalhal/a, občas objeví. Bývá to ovšem výjimka a v drtivé většině případů nejde o kajícího se hříšníka, nýbrž o projev deprese. Přesněji řečeno depresivního sebeobviňování, které má charakter dlouhé litanie. V ní se mísí to, co se skutečně přihodilo, s domněnkami, co se přihodit mohlo, a co dotyčný zavinil, či spíše mohl zavinit. Místo „pravdy pravdoucí“ nasloucháme „pravdě bičující“, jež má k reálnému popisu situace obvykle dosti daleko. Je to depresivní příznak. Daleko častěji než pláč nad tím, co způsobila lež, však slýcháme v poradně stesky týkající se toho, jak klient nebo klientka pochybili, když druhému všechno po pravdě vyklopili. Problém, který v takovou chvíli manželství ohrožuje, nebývá bezprostředním důsledkem toho, co bylo obsahem pravdivého sdělení. Je to spíše důsledek reakce druhého z partnerů na ono sdělení. Zdaleka se to netýká jen mimomanželských vztahů. Možná je všechno trochu jinak, než si na začátku vztahu představujeme: pravdu hledáme a lež si nás situačně najde sama… Kniha o pravdě a lži mezi dvěma lidmi vznikla neobvyklým způsobem. Oba autoři jsou odborníky „přes lidskou duši a mezilidské vztahy“, oba se však ve své praxi setkávají se zcela jiným druhem lidí a vztahů. Jeden pracuje s tím, co je mezi lidmi obvyklé a běžné, v čem se většina lidí může poznat. Druhý se denně zabývá tím, co je neobvyklé až bizarní, a většina lidí se toho bojí. Jeden je muž, druhý žena. Mimo jiné je dělí i jedna generaI7I

ce. Spojením obvyklého a neobvyklého, mužského a ženského, obecného a zvláštního vznikla kniha, kterou si můžete rozložit, jako skleněný hranol rozkládá paprsky slunce na všechny části barevného spektra. Nedoporučujeme však číst na přeskáčku. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují a ty následující počítají se znalostí toho, co bylo uvedeno v předchozích. Většinu méně známých pojmů a cizích slov vysvětlujeme přímo v textu, v závěru je však uveden i slovníček s podrobným vysvětlením všech klíčových hesel. Seznam doporučené literatury nemá charakter odkazů na zdroj citací po vzoru vědeckých publikací. Pouze čtenářům doporučujeme obecně přístupné knihy s různorodou tématikou, jež by mohly odpovědět na otázky, které se snad během čtení vynoří.

I8I

Definice pravdy a lži

DEFINICE PRAVDY A LŽI

Pravda v mezilidské komunikaci Definovat pravdu je i v obecné rovině velice obtížné. Podíváme-li se očima nejabstraktnější, „nejčistší“ vědy, tj. matematiky, je pravdivý výrok ten, který lze dokázat. Okamžitě ovšem musíme dodat: „…který lze dokázat v daném systému“ – protože ani matematika není jen jedna. Výrok, který v běžné (např. Gödelovské) logice snadno dokáže i student gymnázia, v jiném logickém systému (např. v tzv. fuzzy logice – logice vágně určených proměnných, bez níž by se třeba váš osobní počítač neobešel) nemusí být dokazatelný vůbec. A naopak. I v oblasti, která není „zatížená“ city a subjektivními hledisky, je pravdou pouze to, co jsme jako pravdu předem vymezili soustavou pravidel. V jiné soustavě pravidel platí jiné pravdy. V matematice jsou jednotlivé soustavy pravidel naprosto pevně dány a nepodléhají ovlivnění „zvenčí“. Jinými slovy, pracujeme zde v abstraktních „uzavřených“, vzájemně nekomunikujících systémech, jež se ve vesmíru jinak nevyskytují. Avšak i v tomto světě tolik vzdáleném naší každodenní zkušenosti, kde vše je současně ovlivňováno vším, platí, že pravda je „totálně závislá na kontextu“. Absolutní pravda neexistuje ani v matematických výškách. I tam se musíme ptát, čí je to pravda: do které soustavy pravidel patří a za jakých podmínek ji dokazujeme. Oč zapeklitější je situace ve stále ještě velmi exaktní vědě, která už ale nepracuje s pouhými abstrakcemi (čísly a symboly), nýbrž s mnohem složitějšími „reálnými“ objekty, jako je fyzika. Dnes již i školní děti vědí, že výsledek jakéhokoli pokusu závisí i na takových faktorech, jako je záměr pozorovatele. Nejde jen o to, za jakého tlaku a teploty je pravda pravdou, ale také o to, kdo a proč ji dokazoval. V knížkách pro desetileté děti se můžeme dočíst, že částice světla „vědí“, zda jsme okýnka, kudy je necháváme při pokusu proletět, zavřeli nebo otevřeli – a chovají se podle toho. Neřeknou nám o sobě víc, než chtějí. Pokud to nebereme v potaz, můžeme I9I

pak nad takovým pokusem stát s trošku hloupým výrazem ve tváři a ptát se, co jsme vlastně chtěli my, nebo kdo komu vlastně co dokázal a kde je naše „vědecky přesná“ pravda. Ani pravda přísně vedeného fyzikálního pokusu není obecnou pravdou. Je jen relativním úhlem pohledu. Podívá-li se na tutéž částici za stejného tlaku a teploty někdo jiný, v jiném okamžiku a z jiného důvodu, uvidí úplně jiné věci. A to těmi jinými důvody stále ještě nejsou láska, vášeň, žárlivost a bolest. Definovat pravdu v mezilidských vztazích znamená především pochopit, že „kontext“ (tj. soustava pravidel, ve které něco dokazujeme; podmínky, za kterých to dokazujeme; důvody, proč to dokazujeme apod.) je v této oblasti nekonečně složitější než v matematice či fyzice. Postihnout všechny prvky kontextu v komunikaci s naším partnerem je úkol, který se svou podstatou vzpírá analytickým schopnostem našeho rozumu. Při hledání pravdy v lásce se tlak a teplota příliš rychle mění a příliš snadno se všechny čtyři (nebo vícery) oči zavírají před dopadajícím světlem. Často vůbec nevíme, nač a proč jsme se svého protějšku vlastně ptali, a jeho pravdivá odpověď zní v našem logickém systému jako pustý nesmysl. Lidé v reálném světě jsou složité „otevřené“ systémy, kde narozdíl od abstraktních matematických modelů vždy „všechno souvisí se vším“. V jejich vzájemné komunikaci je závisle proměnných tolik, že kdyby z nich chtěl někdo vypočítat „čistou pravdu“ byť jednoho jediného okamžiku, musel by mít, řečeno se Stopařovým průvodcem po Galaxii britského autora Douglase Adamse, „mozek jako planeta“. Chceme-li tedy definovat pravdu v mezilidském vztahu, nezbude nám nic jiného, než ji definovat pro každou situaci a každý okamžik znovu, a to čistě ze subjektivního hlediska (protože je to jediné hledisko, kde jsou nám alespoň některé proměnné známy). Znamená to současně připustit, že partner může svou nejpoctivější vnitřní pravdu prožívat úplně jinak. Ba co víc, že i já mohu už za okamžik prožívat svou vnitřní pravdu úplně jinak. Kdybychom chtěli takto pojímanou pravdu v mezilidském vztahu vědecky nazvat, mohli bychom říci, že je to „explicitní informace zpracovaná kongruentně vzhledem k implicitnímu kontextu“. Přeloženo: zjevná informace o předmětu/osobě z vnějšího světa (např. výrok nebo chování partnera), která v daném okamžiku souhlasí se skrytými (tj. podprahově zpracovanými) informacemi o tomto předmětu/osobě (např. nevědomá I 10 I


gesta partnera…). Současně tato informace souhlasí s našimi vnitřními (subjektivními) informacemi o tomto předmětu/osobě (tj. naší dosavadní zkušeností s partnerem, schopností představit si to, o čem nás informuje, zkušenostmi z jiných podobných situací, podle nichž novou situaci bezděky posuzujeme…). Pokud mi partner v prosinci řekne: „Dnes jsem celý den skládal uhlí.“, budu jeho („explicitní“) výrok považovat za pravdivý (tzn. bude „kongruentní k implicitnímu kontextu“) pravděpodobně tehdy, když bude partner v montérkách, uřícený, špinavý, a budu mít zkušenost, že už deset let sám skládá uhlí, které nám již deset let vozí patnáctého prosince před dům. Jestliže tentýž výrok vysloví v červenci, ve smokingu nebo v bytě s ústředním topením, budu mít tendenci ho považovat za „inkongruentní ke kontextu“, tudíž za nepravdivý. To se ale může stát i přesto, že všechny vnější zjevné („explicitní“) informace (tj. prosinec, montérky, černé šmouhy v obličeji) budou hrát dohromady. A sice tehdy, když si náhodou všimnu další nenápadné („implicitní“) informace, např. že z jeho dechu cítím alkohol, nebo že je teprve čtrnáctého, kdy vozí uhlí svobodné sousedce…, a že tudíž sice mohl skládat uhlí, ale možná ne celý den, nebo ne do našeho sklepa. Nebo mi v mozku automaticky naběhnou informace z dřívějška, kdy si partner často vymýšlel podobné vtipné výmluvy, aby zastřel celodenní vysedávání v hospodě. Tyto paměťové stopy nemusí mít se současnou situací (ba ani se současným partnerem!) vůbec nic společného. Je to náš vlastní, vnitřní (subjektivní) kontext, skrze který vnímáme jak partnera, tak pravdu mezi námi. Subjektivní kontext určuje, co je „pravda“ a co ne, daleko častěji a intenzivněji, než by se zdálo. Vůbec nemusí jít o zasutá závažná traumata z dětství a předchozích vztahů. Svou roli může hrát už to, jak dobře vidíme, nebo nakolik jsme ochotni si svého protějšku všímat. Budeme-li bez brýlí nebo bez zájmu považovat i šmouhy od rtěnky za šmouhy od uhlí, můžeme žít svůj život „ve vnitřní pravdě“ i se sebevětším lhářem. „Kontextových proměnných“ v mezilidské komunikaci je, jak jsme řekli, nepříjemně mnoho na to, abychom s jejich pomocí našli pravdu o dvaceti karátech, která by platila vždy a všude. Mohli bychom tudíž podlehnout svůdnému nápadu vyřadit některé z těchto proměnných prostě z provozu. To se v dnešní době děje více než často, i když ne ve jménu větší pravdivosti, nýbrž ve jménu větší rychlosti a snadnosti komunikace. Snadnost, I 11 I

rychlost a oproštěnost od velké části kontextu ovšem pravdivost a čistotu lidských vztahů nijak nezvyšuje. Dostaneme-li od partnera zprávu: „Dnes jsem celý den skládal uhlí.“ e-mailem nebo mobilním telefonem, nemáme mnoho možností, jak si ověřit, co to ve skutečnosti znamená. Museli bychom si jedině najmout špionážní agenturu, která by dohledala, jaké je v pisatelově místě datum a počasí, co měl na sobě a jak se tvářil, když to psal, atd. Všechny tyto zdánlivě nadbytečné, a jak jsme si ukázali, pravdu znejasňující podrobnosti tvoří až sedmdesát procent obsahu sdělení v osobním kontaktu. Lidské bytosti jsou evolučně dobře vybaveny schopností číst je a rekonstruovat z nich ne sice pravdu, ale alespoň pravděpodobnost. S touto pravděpodobností pak zacházejí více či méně obratně, a protože je to trochu těžší než malá násobilka, dost často se výsledcích pletou a někdy je to i bolí. V e-mailu si ovšem těch sedmdesát procent informace nepřečtete. Většinou si přečtete ještě daleko méně než třicet procent. To proto, jak si kvůli rychlosti, poplatkům za Telecom apod. zjednodušujeme i větnou stavbu, přestáváme dodržovat gramatiku… Jaké jsou potom výsledky, kterých se dobere náš čirý intelekt z oněch ubohých dvaceti procent díky tomu, že smyslové podněty a jimi probuzené citové a tělesné reakce jsou „offline“? Každý nadšený vyznavač elektronických médií by o tom mohl říci své. Ano, člověka tento druh komunikace od řady nepříjemných stránek bezprostředních osobních kontaktů opravdu oprošťuje. Bohužel dost často i od pravdy. Pokud jsme řekli, že k matematicky přesné analýze bezprostřední lidské komunikace by nám nestačil „mozek jako planeta“, pravdu okleštěné virtuální komunikace bychom marně dokazovali za přispění celé galaxie. Budu-li se chtít dovědět něco bližšího o svém virtuálním partnerovi skládajícím uhlí, budu se totiž muset spolehnout jen na svůj vlastní „vnitřní kontext“: na své dosavadní informace o něm a o mužích obecně, na své zkušenosti se skládáním uhlí, své vlastní sny a přání ohledně vztahu, obavy, předsudky atd. Zdánlivě zcela neutrální výrok: „Dnes jsem skládal uhlí.“, který současně nevidím a nemohu bezprostředně emocionálně vyhodnotit, si moje přání může přeložit jako „pracovitý člověk, který se o mě jistě dobře postará“, můj předsudek jako „lopaťák, se kterým se jako intelektuálka nebudu zahazovat“, můj mateřský strach jako „přišel o práci a musí se I 12 I


živit, jak se dá“, moje žárlivost jako „oženil se a buduje hnízdo pro jinou“. Možností je nepřeberně a žádnou si bez použití detektivní agentury, která by jeho činnost dokumentovala obrazovým materiálem, nemám jak ověřit. Odpoví-li mi na otázku: „Jak jsi to myslel…?“ opět jen virtuálně, bude jeho odpověď opět jen dvacetiprocentní, a tedy značně pravdě vzdálená, i když nebude vědomě lhát. A když vědomě lhát bude? Dřív, než si stačíme uvědomit, v kterých souřadnicích jsme se potkali, zjistíme, že obýváme paralelní vesmír.

Je sklon ke lži uložen v genech? Řekli jsme, že lidé jsou geneticky vybaveni („naprogramováni“) k tomu, aby se ve vzájemné komunikaci orientovali především podle těch souvislostí sdělení, které nejsou tak úplně zjevné, jsou zpracovávány podprahově a většinou si je vůbec neuvědomujeme. K implicitnímu kontextu (skrytým souvislostem) řadíme i naše vlastní vnitřní „filtry“ (minulé zkušenosti a poznatky), které význam sdělovaného dále mění. Jejich používání je však také z větší části nevědomé, spouští se v mozku automaticky. V naprosté většině případů nijak složitě nerozebíráme, jestli nám to s tím uhlím připadá nějaké divné, protože jsme v dětství trpěli zimou, protože náš bývalý utekl za jinou do uhelné pánve, nebo protože nám sousedka včera říkala o manželovi tak hrozné věci, že to s tím uhlím do toho akorát zapadá, ať už to ve skutečnosti myslel, jak chtěl. Teoreticky bychom všechny tyto skryté souvislosti mohli zpracovávat i vědomě. Jenže by se nám z jejich množství asi brzy točila hlava a zabralo by to neúměrné množství času. Přepnutí do automatického režimu se děje v zájmu efektivity. Každý řidič ví, že při řízení auta je rozhodně lepší řadit pomocí naučených automatických okruhů a vědomou část mozku zatěžovat spíše v situacích na křižovatce. Stejně tak pro většinu mezilidských situací jsme vybaveni zděděnými a za život bezpočtukrát opakovanými okruhy, které udělají většinu komunikační práce za nás. Zapojit vědomí do činností, jež obvykle probíhají automaticky, je užitečné tehdy, když se v dané oblasti vyskytnou úplně nové prvky. Například když si sedneme I 13 I

do Renaultu, který má trochu jinou řadicí páku než většina ostatních aut, nebo když se na nás po cestě do Londýna řítí náklaďák zleva místo zprava. V mezilidské komunikaci například tehdy, když cestujeme do některé z asijských zemí, kde ženy nepodávají mužům ruku vůbec, natož jako první, nebo když dostaneme nabídku k registrovanému partnerství od své doposud šťastně vdané kamarádky. V těchto poněkud nezvyklých situacích se naopak vyplatí zbystřit i za cenu časové ztráty a nespoléhat příliš, že to vyřeší dědičnost nebo zvyk. Nezvyklou, atypickou situací v komunikaci je obecně situace inkongruence, čili nesouladu jednotlivých částí sdělení. Jsme totiž uzpůsobeni vnímat a zpracovávat i poměrně jednoduché situace spíše jako celky než součty jejich na sobě nezávislých částí. Jablko představuje pro náš mozek souhrn tvaru, barvy, chuti, vůně… Samotná červená barva ještě neznamená jablko. Díky schopnosti abstrakce můžeme vidět jablko i v jablku zbaveném chuti a vůně na malířském plátně. I v těchto přenesených obrazech jablka však musí být poměr jednotlivých vlastností aspoň přibližně zachován, má-li náš mozek vyhodnotit, že jde o jablko. Pokud ovšem uvidíme na ryze přírodní jabloni jablko, které bude černé a porostlé ptačím peřím, mozek pravděpodobně lehce zpanikaří a začne se ptát: „Co to (ksakru…) je?!“ Některé části toho, co nám o sobě tento podivuhodný předmět sděluje, jsou v nesouladu (inkongruenci) s ostatními částmi, které jako by „lhaly“, že jde o jablko (kulatý tvar rostoucí na jabloni). Přičemž to ovšem jablko „nemůže být“, protože pro černou barvu a peří v souvislosti s tvarem a místem výskytu jablka náš mozek prostě nemá nastavený filtr. V této nové, nezvyklé situaci mozek nepokračuje automatickým zpracováním informace, ale spustí alarm. Nebo by alespoň měl spustit. Protože co když je to zlé jedovaté zvíře, které jenom vypadá jako jablko? A co když mě dokonce kousne? Nové situace (tj. ty, které obsahují inkongruentní informace) jsou, nebo by měly být, mozkem vyhodnocovány jako potenciálně ohrožující. Že tomu tak bohužel vždycky není, si ukážeme dále v knize. V této chvíli bychom se měli začít usilovně a zcela vědomě ptát, odkud se ona inkongruence vzala. Ocitl/a jsem se na jiné planetě? V Mičurinově zahradě 25. století? V Národní galerii Milana Knížáka? Nevzal/a jsem si ráno LSD? Anebo začínají, nedejbože, působit geny mé pratety, která ony I 14 I


filtry měla také nastavené trochu jinak? Teoreticky bychom v pátrání po zdroji inkongruence neměli polevit, dokud není opět dosaženo harmonie. Čili dokud se například neobjasní, že nejvíce ze všeho potřebuji nové brýle, jelikož ten podivný černý kulovitý opeřený předmět na jabloni byl ve skutečnosti kos. Ne každá „lež“ ovšem končí takovým úlevným poznáním. S rostoucí složitostí situací klesá kapacita našeho vědomého rozumu (který jsme právě do čtení skrytých souvislostí zapojili) tyto nové situace účelně rozkouskovat a zase zpátky složit tak, aby začaly dávat smysl. Abychom se o to mohli alespoň pokusit a najít si svůj kousek pravdy i v situacích, nad kterými nám zůstává rozum stát, musí ovšem předtím dojít ke zmíněnému spuštění poplašné reakce. Inkongruentní situace jsou vždy potenciálně ohrožující situace. Kdyby mozek nebyl naprogramován rozpoznávat nesrovnalosti v situačních celcích, mohlo by se snadno přihodit, že nám na hlavu místo jablka spadne ruční granát podobného tvaru. Abychom mohli rozhodnout, zda nesrovnalost znamená „lež“ našeho protějšku, nebo náš vlastní „omyl“, případně zcela novou situaci, musíme nejdříve na poplašný signál zareagovat vypnutím právě těch automatismů kontextového čtení, které se nám až doposavad pro rychlé a efektivní zpracování informace skvěle hodily. Jinými slovy tím říkáme, že jak „podvědomé kontextové čtení“, tak automatické rozeznávání kontextových nesrovnalostí jsou činnosti velmi nutné k sebezáchově. Jejich programy jsou zcela jistě kódovány v organismu pomocí genů (konkrétní obsahy těchto programů jako jablka, uhlí a nevěrný manžel jsou samozřejmě do mozku „nahrány“ až během života, takže každý z nás má výsledné programy poněkud jiné podle toho, s čím konkrétně se v životě potkal). Náš organismus tedy s nesrovnalostmi ve svém životě počítá a v zásadě je i vybaven k tomu, aby s nimi zacházel ve svůj prospěch. Odečtěme nyní od všech inkongruentních situací případy, kdy je zdrojem nesrovnalosti náš omyl, iluze, nepozornost, nezájem, špatné brýle, přemíra alkoholu či duševní porucha. Odečtěme také případy, kdy příčinou nesrovnalosti je to, že situaci nemáme zatím s čím porovnat, čili že je úplně nová (vystěhování do ciziny, blízká setkání třetího druhu apod.). Zjistíme, že minimálně část komunikačních nesrovnalostí jde na vrub organismů v našem okolí. Jablko se sice příliš často „netváří“ jako kos, ale zmiji tvářící se jako např. větvička si můžeme docela dobře představit. Nezbývá I 15 I

než konstatovat, že organismy jsou nadány schopností inkongruenci číst právě proto, že jsou schopny ji i vytvářet: že jsou naprogramovány se navzájem klamat. Podrobíme toto tvrzení testovací otázce, zda i aktivní vytváření inkongruence (tedy nejenom její rozpoznávání) je nutné k sebezáchově. Jablko nemá mnoho důvodů tvářit se jako kos a také se tak netváří – závadu hledejte na svém přijímači. Avšak zmije, která předstírá, že je větvičkou, mě může o to lépe kousnout, pokud můj automatismus včas nezaznamená pár drobných nesrovnalostí a nespustí alarm. Většina organismů má v zájmu svého přežití lež zabudovanou už ve stavbě těla (tvaru, barvě srsti…). Našli bychom desítky příkladů, kdy organismus lže svým chováním. Koroptev předstírá zranění a kulhá, aby zachránila mláďata. Tygr si zajišťuje nejvýhodnější pozici pro uchvácení kořisti zdánlivým nezájmem. „Mrtvého brouka“ dělá v přírodě kdekdo a dost často to kdekomu i projde. Člověk se od jiných živočišných druhů liší ve lhaní především výrazovými prostředky (i když někteří lidé čas od času mění i barvu srsti). Také málokdy používá lež ke své doslovné fyzické sebezáchově. Spíše ji využívá k ochraně toho, co bychom v širokém smyslu mohli nazvat sebevědomím. Sebevědomí (sebeobraz) zahrnuje širokou oblast zájmů a cílů včetně těch, které se týkají druhých lidí. Rozdílem mezi fyzickou sebezáchovou a ochranou sebeobrazu je míněno příkladně to, že člověk jen málokdy zemře na to, že kousne svého hloupého a arogantního šéfa. Pokud ale ví, že v regionu není mnoho pracovních míst, která by mu zaručila stejné postavení, bude raději předstírat pozici „břichem vzhůru“. Hůře placené a společensky méně ohodnocené místo by sice takřka jistě neznamenalo jeho smrt a s ní záhubu celé rodiny, znamenalo by to ale, že nebude jezdit stejným autem do stejného klubu a poslouchat stále tytéž fráze o tom, kým si myslí, že je. V některých případech by možná i musel méně jíst a chodit pěšky, ale než by klesl z BMW a biopotravin k fatálním omrzlinám a podvýživě, trvalo by to opravdu hodně dlouho. Lží nebojujeme o přežití, ale o udržení obrazu toho, co jsme si zvykli považovat za sebe sama: člověka vyznačujícího se určitými znaky, patřícího do určité skupiny apod. Ponechme nyní stranou poněkud záhadné důvody, proč lidskému sebevědomí obvykle méně vadí vidět se na zádech I 16 I


v dobré čtvrti než na vlastních nohách na výpadovce z města. Škála způsobů, jak lží obhajovat vlastní zájem (ekvivalent přežití u zvířat) je obrovská, od společenských úsměvů až k tunelování státní ekonomiky. Jsou rozdílné v projevech, konkrétních motivacích i „míře škodlivosti“ pro okolí (tzn. sledování vlastního zájmu ještě nutně nemusí znamenat poškození zájmu někoho jiného). Podrobnému rozčlenění a popisu lží se věnujeme v dalších kapitolách.

Virtuální komunikace Ještě předtím bychom však měli dokončit vysvětlení důležitosti poplašného signálu „pozor, inkongruence!“ pro naši schopnost nenechat se příliš zmýlit, ošidit nebo smrtelně kousnout svým partnerem. Za tím účelem se na okamžik vraťme k virtuálnímu partnerovi na e-mailu, který nám ze sebe poskytuje přibližně dvacetiprocentní torzo. Nejenže se nikdy nedozvíme, zda je červený od rtěnky, nebo černý od uhlí. Nemáme ani jak vyhodnotit, která z těchto dvou informací je vlastně inkongruentní. Jelikož nemáme možnost partnerovu situaci vnímat jako celek, stojíme při dešifrování kteréhokoli jeho vzkazu před podobnou úlohou, jako bychom z informace „červená, nebo černá“ měli uhodnout, zda je to jablko, nebo kos. Nevíme, jestli červená, nebo černá (víme jen, že jedna z nich, a to ještě kdoví jestli); nevíme, zda je na obraze, nebo na jabloni; zda má peří, nebo slupku; zda létá, nebo padá… Víme jen, že možná červená, možná černá. Nic nás nemůže upozornit na vzájemný nesoulad souvislostí („kontextovou inkongruenci“), jelikož zde žádné souvislosti (žádný kontext) nejsou. Striktně vzato by náš mozek měl takovouto „bezkontextovou“ komunikaci vyhodnotit jako jednu velkou nesrovnalost hned na začátku a ze sebezáchovných důvodů v ní nepokračovat. Místo toho, jak už jsme výše naznačili, se často začne bavit tím, že se pokouší mezery v procentech na straně partnera nadměrně doplňovat vlastním kontextem. Takovéto doplňování informačních fragmentů obsahem vlastní psychiky se ovšem podobá známému Rorschachovu testu, který patří k tzv. projektivním psychodiagnostickým technikám. Rorschachův test I 17 I

*

obsahuje tabule s barevnými skvrnami, které samy o sobě „nic neznamenají“. Jsou to zkrátka jen barevné šmouhy. Úkolem je říci, co nám připomínají; máme se rozhodnout, zda ta nesmyslná skvrna na tabuli je jablko, nebo kos. Bystrost zraku a rozumu nám v uhodnutí pravdy v Rorschachově testu nijak nepomůže, poněvadž tam žádná pravda není. Ve skutečnosti žádná z těch skvrn není ani jablko, ani kos. Ba ani nic jiného, co by vás napadlo. Jsou to jenom nesmyslné skvrny. Ze způsobu jejich čtení, tedy ze způsobu čtení dílčích informací, kterým chybí vnější kontext, se lze dovědět velmi mnoho, ale bohužel jen o tom, co sami máme v hlavě. Psycholog může z tohoto testu dosti podrobně vyhodnotit, jaký je náš „subjektivní kontext“, které „vnitřní filtry“ máme nastaveny, které z našich zděděných a během života aktualizovaných „programů“ jsou nejsnáze spustitelné. O skvrnách samotných se nedovíme vůbec nic, zůstanou skvrnami, ať už v nich vidíme peklo, nebo ráj. O jejich autorovi se potom můžeme domnívat jen tolik, že velmi dobře věděl, jak které ptáčky nachytat na švestkách. Promítání vlastních obsahů mysli do podnětového pole (na skvrnitou tabuli, do internetového okna nebo obecně do jakékoli situace) se odborně nazývá projekce. Skutečně se velmi podobá promítání neboli projekci filmu na filmové plátno. Setkáme se s ní nejen při psychotestech a virtuální komunikaci, nýbrž i ve zcela reálném každodenním kontaktu. Doplňování pouhých náznaků informace z vnitřních zdrojů je samo o sobě velmi užitečnou schopností. Ti, kdož jsou jí bohatě nadáni, tj. mají v mozku k dispozici více „doplňovacích“ souborů a programů, které mezi sebou dokáží rychle kombinovat, jsou obvykle považováni za inteligentnější a kreativnější jedince. Jsou schopni se rychleji orientovat v situaci, představit si více možností řešení apod. Je dobré tušit nebezpečné zvíře nebo řítící se náklaďák i v pouhé jeho siluetě (v jednom typickém znaku) a nečekat s ústupem z jeho dráhy, až se všechny ostatní souvislosti kontextu úplně vyostří. Je možná stejně dobré být schopen přečíst si text, ve kterém jsou vytištěny jen horní poloviny písmen. Pokusy dokládají, že člověk toho opravdu schopen je. Na druhou stranu není ani zdaleka tak dobře schopen přečíst jako souvislý text pouhé dolní poloviny písmen. Tím lze dokumentovat nejen to, že mozek „doplňovací programy“ má, ale i to, že jejich použití má svá pravidla a své meze. Je tedy možná už méně dobré vidět blížící se konec světa v každém I 18 I


stínu, který nám přeběhl přes cestu (nadměrné nebo nevhodné doplňování kontextu). A je možná ještě horší ignorovat poměrně jasný obrys strážníka, jenž díky naší vysoké rychlosti na chvíli vypadal jako „strážný anděl“ (přehlédnutí zjevné inkongruence). Abychom úspěšně komunikovali, musíme tisíckrát za vteřinu stále znovu a znovu porovnávat všechny zjevné i skryté znaky situace s našimi vnitřními „obrázky“ a musíme mít spolehlivý program, který nás upozorní na chyby, které jsme popsali výše. Tento systém může být pro čtení jednoduchých zrakových podnětů nastaven třeba tak, že v případě textu s horními polovinami písmen zahlásí: „Malá nesrovnalost, doplň z vnitřních zdrojů!“, zatímco v případě dolních polovin: „Velká nesrovnalost, zahoď a hledej jiné řešení!“ To znamená, že pro každý typ situace musí nejen rozpoznat nesrovnalosti. Musí ale také vědět, co s nimi máme dělat. Buď je automaticky opravit (doplnit ze zásoby vlastních obrázků), nebo je brát jako výstrahu, že žádný z našich automatismů se nehodí a musíme celou situaci vyhodnotit jako úplně novou. Mezilidská komunikace je takovým typem situace, kde ke správnému čtení a rozpoznání nesrovnalostí mozek potřebuje znát mnoho souvislostí. Zjevná (explicitní) část informace, což jsou obvykle slova, musí být doplněna komplexními smyslovými podněty, tj. zrakovými (výrazem tváře, gesty…), sluchovými (tónem hlasu…), ale i čichovými (jako je alkoholický dech…), a dalšími. Ty v našem organismu probudí primární citové reakce odečitatelné na tělesné úrovni. Hrozivý výraz tváře vyvolá stažení hrdla a překrvení svalů, které nám případně pomohou při útěku, úsměv vyvolá zpomalení srdeční akce znamenající klid a ochotu přijímat další informace atd. Právě tyto bezprostřední citové reakce, které si můžeme uvědomit jako tělesné změny, plní v mezilidské komunikaci funkci „poplašného programu“. Pokud se nám při větě „mám tě rád“ lehce svírá nebo dokonce zvedá žaludek, není to kvůli slovům samotným (jsou přece tak hezká!), ale protože náš poplašný program zaznamenal jejich nesoulad s celkovým vzhledem a chováním protějšku. Jestliže tato slova zůstanou pouze na papíře nebo obrazovce počítače, mozek je nemá s čím porovnat, ani jak citově vyhodnotit. Vlastně vůbec neví, co znamenají. Pokud neposlechne poplašný signál „nelze dešifrovat, zahoď“, má jedinou další možnost. Aby I 19 I

bezkontextovou slovní informaci vůbec někam zařadil, musí porovnat slova s minulou zkušeností, představami atd., čili zpracovat je projektivně. Vlastní obsah, který jim takto přiřkne, se ovšem kryje se skutečností asi tolik jako skvrna Rorschachova testu. Citová reakce, která se případně dostaví, není reakcí na projev lásky partnera, nýbrž jen doprovodem vlastních snů a vzpomínek. Místo toho, aby posuzovala pravdivost partnerových slov, je sama o sobě komunikační „chybou“. Selhání „poplašného zařízení“, o němž jsme mluvili na začátku, je tedy při virtuální komunikaci dáno tím, že sekundární citové a tělesné reakce doprovázející vlastní psychické obsahy nesprávně přiřazujeme virtuálním slovním sdělením partnera. Virtuální informace samy o sobě pro nedostatek „smyslového kontextu“ žádné citové reakce vzbuzovat nemohou. Ze sedmdesáti a více procent tak vlastně komunikujeme sami se sebou. Zda nás miluje virtuální partner se těžko někdy dovíme. Zato si můžeme být takřka stoprocentně jisti, že my nemilujeme jeho, ale jen své představy o něm. Čtení situace z izolovaných slovních symbolů a jejich neustálé doplňování „vlastními obrázky“ vede k řetězení stále většího množství chyb na obou stranách. Slova, kterými budeme chtít partnerovi zprostředkovat své citové reakce na něco, co se ho vlastně vůbec netýká, si on opět přeloží svým vlastním kontextem vzpomínek a přání, které se vůbec netýkají nás. A tak pořád dál, až spolu nakonec mluvíme vzájemně naprosto nepřeložitelným jazykem. Jakkoli pravdivý může být tento jazyk ve vztahu k představám každého z nás jednotlivě, ve společném prostoru je pouze zdrojem nesrovnalostí. Jinými slovy: je to jazyk, jímž se dá velmi dobře lhát, protože nejsme evolučně vybaveni ho správně číst. Tím pochopitelně nebrojíme proti internetu! Pro přenášení věcných a ryze racionálních informací, které široký kontext nepotřebují, je elektronika skvělým médiem. Bohužel, partnerská (nebo obecně mezilidská) komunikace se doposud v ryze věcnou a racionální komunikaci nevyvinula. Náš mozek je stále ještě vybaven takovými komunikačními programy, které ve virtuálním prostoru nefungují a jsou zdrojem mnoha chyb a následné bolesti. Na výše uvedeném příkladu jsme si však hlavně chtěli ukázat důležitost souhry těchto programů smyslově-citového poplachu pro staromilsky reálnou komunikaci tváří v tvář. Což se nám v dalších kapitolách ještě mnohokrát bude hodit. I 20 I


Jaký význam má lež v evoluci? Význam lži pro „zmatení nepřítele“, a tudíž přežití organismu, je vcelku jasný. U člověka v moderních podmínkách, jehož fyzické přežití jako jednotlivce je většinou mnohonásobně a nadbytečně pojištěno na všech frontách, se tento význam posouvá spíše do roviny psychologické. Ačkoli fakt, že je člověk schopen sledovat své, místy poněkud směšné, zájmy s takovou úporností, jako by mu skutečně šlo o život, se na druhou stranu může stát příčinou jeho vyhynutí jako druhu. Ani u zvířat však všechny lži neslouží k přežití. Chovatelé psů by jistě mohli vyprávět řadu historek o „citovém vydírání“ jejich miláčka, který ostentativně kulhá. Ne ovšem proto, aby ochránil svá štěňata, ale čistě proto, že se mu podle jeho názoru nedostává patřičného zájmu a pohlazení. Známá jsou „ochrnutí“ a neschopnost pohybu před návštěvou veterináře, předstíraná spolknutí neoblíbených tabletek, které jsou po chvíli vyplivnuty stranou. Pes, jemuž milovaná osoba odjede na pár dní na dovolenou, pak určitou dobu po návratu předstírá, že ji nevidí, a nevšímá si jí. Jde o „lež“ coby formu trestání. Teriéři mají oblíbenou bojovou hru, při níž se tváří, že hodlají osobu jim nadřízenou či sympatickou pokousat, zranit, zlikvidovat. Vrčí a dokonce cení zuby. Pokud uchvátí prsty oné osoby do tlamy nebo pokud je tam sama vloží, nekousnou, případně jen předstírají jemné kousnutí. „Lžou“ v zájmu zábavy a hry (anebo možná proto, že se bojí páníčka kousnout pořádně). I jiné druhy zvířat mohou „lhát“ například z nudy. Při čekání na dvoře kovárny hřebec žduchne, ba i lehce kousne klisnu, ale ihned otočí hlavu a dívá se jinam. Lidská interpretace by mohla znít: „já nic, já muzikant“. A tak bychom mohli pokračovat. Odborníci sice u zvířat mluví spíše o klamu než o lži, hranice těchto pojmů je ovšem nejasná. Pro naše účely postačí, když budeme používat oba výrazy v poměrně širokém smyslu shora definované „kontextové inkongruence“, bez ohledu na to, zda je organismus vytváří „instinktivně“ či „vědomě“. Lze koneckonců pochybovat o tom, zda náš pes „neví“, že nás bolavou tlapkou opravdu snadno dojme. Naopak bychom se mohli ptát, zda automatismy typu spojka-řazení-plyn, které u řidičů s třicetiletou praxí přetrvávají beze změn dokonce i ve středně pokročilých stadiích Alzheimerovy choroby, nenazvat „naučeným instinktem“ apod. Úvahy na téma, kde končí pudy a instinkty a začíná vědomá činnost, případně zda I 21 I

zvířata mají či nemají vědomí, nebo co to vědomí vůbec je, přesahují dalece rámec této knihy. Berme tedy výrazy „lež“, „klam“ a jim podobné spíše v uvozovkách. Jsme si vědomi toho, že jejich přesná definice je prakticky nemožná, a tudíž označují něco trochu jiného u zvířete, u dítěte, zdravého dospělého člověka, duševně nemocného, nebo i počítače. Zkrátka podle kontextu. Mechanismy lži či klamu, jimiž jsou organismy vrozeně nadány v zájmu svého přežití, se tedy nepochybně i zvířata naučila používat též k méně důležitým účelům, než je zachování vlastního života. Je ovšem otázkou, zda všechny tyto „jiné účely“ jsou skutečně méně důležité. Může lež, tedy aktivní vytváření komunikační nesrovnalosti, sloužit organismům i k něčemu jinému, než je vlastní přežití (vlastní sobecký zájem)? Vzhledem k obrovskému výskytu lži napříč biologickými druhy se zdá logické předpokládat, že pravděpodobně ano. Lži zřejmě slouží i k udržování rovnováhy v systému společnosti (nebo zvířecí smečky) jako celku, nejen k zachování rovnováhy jejích jednotlivých členů. Z hlediska jednotlivce je opravdu směšné až trapné zmíněné panáčkování před šéfem, kterého bychom v přímém boji mohli lehce rozdrtit prvním úderem. Spolu s trochou falešného pozlátka na našem BMW nám to přinese jen falešně nízké sebevědomí. Což je však z hlediska společenského systému možná právě žádoucí. I ve zvířecích smečkách známe udržování jednou získaných hierarchických pozic soustavou pravidel. Ta v podstatě znemožňují, aby se ve smečce případně vyjevila nějaká nová „pravda“ o tom, kdo je silnější. Členové smečky, kteří se tváří, že jejich vlastnosti odpovídají tomu, kde jsou zařazeni v mocenském žebříčku, tím předcházejí neustále novému dokazování „kdo z koho“, které by bylo pro všechny vyčerpávající. Za svou lež a konformitu dostávají výhody (ochranu, potravu…, neboli: členství v klubu, BMW…). Časem dokonce takovýto uměle udržovaný stav začne odpovídat pravdě. Hůře zařazení členové smečky netrénují boj, jejich schopnosti tudíž ochabují. Neustálý podřízený postoj se negativně podepisuje nejen na jejich sebevědomí, ale i na tělesném zdraví (viz kapitolu o tělesných následcích lži), a to všechno je skutečně oslabuje a činí méně schopnými konkurence. „Šéfovo“ nikým neohrožované sebeI 22 I


vědomí naopak nepravdivě bytní. Časem tudíž „kouše“ nejen z nutnosti udržet pořádek a pro výstrahu, ale i z nudy, ze zábavy, dokonce i tam, kde by měl jinak všechny důvody obávat se protiúderu. Pozice se, namísto prokazování skutečných kvalit (síly, chytrosti apod.), často udržuje pomocí triků. Podobně jako si zvířata čechrají peří a ježí srst, aby vypadala větší, tak i šéfové často „pouštějí hrůzu“, aby zakryli, jak jsou ve skutečnosti malí a slabí. Šéfova Ferrari leckdy nebývají ani tak pravdivým oceněním jeho schopností, jako spíše nástrojem udržování zdání, že nějaké schopnosti mají. Jednou získané odznaky (symboly) síly a moci platí samy o sobě, bez ohledu na to, jak byly získány. Vnímáme je stejně, ať už je jejich nositel vydobyl přímým bojem, podvodem, dědictvím, protekcí, sňatkem, prostitucí nebo i úplnou náhodou. Bez ohledu na to, zda by byl v přímém boji schopen znovu prokázat, že je jich hoden. K člověku ve Ferrari se zcela automaticky chováme uctivěji a podřízeněji, aniž by nás nejprve napadlo zkusit ho položit i s jeho vozem na lopatky. Naopak nad člověkem, který se prochází pěšky v předloňském modelu bot, cítíme automaticky všestrannou převahu a opaku často neuvěříme, ani když nám vysvětlí podstatu světa lépe než sám Einstein. „Šaty (dohodnuté vnější znaky) dělaj´ člověka“ u zvířat i u lidí: v jiném kožichu je kdekteré velké zvíře rázem k nepoznání. Dohodnuté vnější znaky se pochopitelně liší nejen u zvířecích druhů, ale i v různých lidských komunitách. Ve vědecké komunitě např. není tím správným znakem Ferrari, ale počet akademických titulů a publikací v „impaktovaných“ časopisech apod. Prokouknout je nebývá nijak těžké a nakonec většinou všichni vědí, kterou ruku pan podnikatel umyl, než si dal nablýskat svůj luxusní vůz, nebo ruka kterého asistenta psala za pana docenta habilitační práci. Důvod, proč se málokdo snaží na tyto lži poukazovat (a když, tak obvykle neúspěšně), je právě v tom, že jde o dohodnutou soustavu lží (nikoli jednu izolovanou lež). Dohodnuté vnější znaky, přestože neodpovídají tak úplně pravdě, tvoří jakoby zcela novou pravdu. Je to zcela nový „matematický systém“ symbolů, ve kterém je nutné dokazovat úplně jiné výroky, než platí v přímé, „nesymbolizované“ realitě. Společenská pravidla jsou svým způsobem „virtuální“, nejsou úplně reálná, nýbrž jen od reality odvozená. Pokud si nepřipustíme, že pracují více s iluzí než se skutečností, mohou nás zranit podobně jako e-mailová láska. I 23 I

Čas od času se jistě najdou teriéři s bojovným srdcem, kteří alespoň ze sportu naznačí pokousání „pána“. Jak ale víme, většina z nich stejně skončí v poslušném sedu. Proto, že je pán doopravdy silnější? V případě přímého boje holýma rukama člověka s teriérem, se nabízí otázka, kdo by nakonec vyhrál. V případě nepřímého boje pomocí nástrojů (nůž, puška) by zcela jistě vyhrál pán. Jenže pušky většinou není zapotřebí. Pejsek sedne i po pouhém plesknutí novin. A velmi podobnými prostředky, které de facto nemají žádnou skutečnou sílu, pouze vzbuzují strach, jsou udržováni v poslušnosti i členové lidské smečky. Na koho „noviny“ neplatí, skončí na kacířské hranici nebo v pracovním táboře (pejsek by asi skončil u veterináře). Jenže kacíře na hranici nedovleče síla onoho jednotlivce, proti jehož pokrytectví bojoval, ale síla společnosti, která má na pokrytectví zájem. V čestném boji muže proti muži by odbojný jedinec pána možná porazil a možná také ne. Společnost však tento boj nedopustí a postaví proti němu přesilu, jelikož má svůj zájem na tom, aby vyhrál pán. Z historie vidíme, že v určitých periodách ovšem ke změně poměrů a společenských soustav opravdu dochází. Na počátku těchto změn může stát osamělý hrdý revolucionář či myslitel, případně i v perverzní podobě pozdějšího diktátora. Změna se však neděje kvůli němu, nýbrž proto, že ji celá společnost připustila, tedy nějakým způsobem potřebovala. Nikoli jedincům, ale společnosti jako celku musí dosavadní soustava pravidel přestat vyhovovat, aby se jejich změna prosadila. A z historie (bohužel?) vidíme také to, že každá nová soustava pravidel je bez ohledu na počáteční idealismus reformátorů opět lživá. Jen trochu jinak. Soustava společenských podvodů slouží vždy tomu, aby zvýhodňovala jiné jedince: šlechtu, dělníky, podnikatele, árijce… Vždy se však jedná o skupinové zájmy. Nelze polemizovat o tom, že jednotlivé společenské soustavy se navzájem liší jednak právě tím, koho zvýhodňují, jednak svými prostředky udržování systému. Demokratická společnost jako „nejmenší možné zlo“ je možná příjemnější v tom, že je „měkká“. Soustava jejích poznávacích a vyjadřovacích znaků je poměrně flexibilní, tzn. více odrážející skutečnost než v autoritářských režimech. Středověkého krále bylo možno podle koruny na první pohled odlišit od kohokoli jiného. Jeho koruně (vnějšímu znaku) byla vzdávána úcta, i kdyby ji dotyčný nosil přímo na krku, protože si zapomněl hlavu doma. Dnešního prezidenta poznáme od „pouhého“ ředitele banky na I 24 I


první pohled už hůře, a pokud onemocní Alzheimerovou chorobou, je dosti pravděpodobné, že přijde o svůj úřad ještě během funkčního období. Jinými slovy, přiznáváme již o něco méně úcty jeho obleku, a o něco více jeho skutečným řídícím schopnostem. V demokracii jsou odměny za konformitu výhodné pro relativně mnoho jedinců a tresty za neposlušnost jsou mírné. Na druhé straně vyznat se v měkkých pravidlech je mnohem těžší. Hranice mezi reálnou pravdou a virtuálním společenským pravidlem se stírají a jejich „mlhavost“ nás konejší do tupého spánku. V moderní společnosti „králův šašek“ nemá mnoho šancí říci něco, čemu bychom se upřímně zasmáli. Polopravdu jsme si sami odhlasovali a konzumujeme ji ve velkém. Uvedené závěry nevyplývají ze statistických analýz společenských řádů, ale jen z prostého pozorování a zkušenosti, kterou může učinit během života každý. Přesto si dovolíme na jejich základě vyslovit hypotézu, že lež je opravdu neoddělitelnou součástí vývoje biologických druhů včetně člověka. A to nejen na úrovni jednotlivce, ale především jako nosný prvek skupinových struktur, jež by se bez ní, zdá se, vůbec neobešly. Alespoň se dosud autorům nepodařilo objevit v historii ani současném prostoru žádnou skupinu, která by se prostému oku (když už ne vědeckým analýzám) jevila jako dlouhodobě plně funkční na základě ryze pravdivých, tj. stále se aktualizujících vztahů. Aktualizující se vztahy jsou takové, v nichž každý jedinec v každém okamžiku komunikuje se všemi ostatními zcela pravdivě (kongruentně). To znamená, že všechny jeho vnější poznávací znaky v každém okamžiku zcela odpovídají jeho momentálním vnitřním vlastnostem. V praxi by to znamenalo, nejen že si každý ředitel musí vyboxovat svou židli vlastními pěstmi, ale i že ho o ni v každém okamžiku může připravit kterýkoli drzejší foxteriér. Ale také by to znamenalo, že se trůnu sám vzdá, jakmile pochopí, že jeho sekretářka má lepší nápady než on. A dokonce i to, že odevzdá své Ferrari a zamíří do AAA pro ojetou Škodovku, aby dal jasně najevo, že už není ten „nejsilnější ve smečce“. Ti, kdo už mají více zkušeností než ideálů, dokonce právem tvrdí, že v takovéto hypotetické smečce bychom se brzy všichni navzájem pozabíjeli. Sice bez důkazu, ale dopustíme se v těchto spekulacích ještě dalšího nehorázného kroku tvrzením, že lež je zřejmě nejen naprosto nevyhnutelI 25 I

nou, ale dokonce velmi funkční součástí i té nejmenší společenské jednotky, párového partnerského vztahu. Kam nastavíme hranici mezi ryzí pravdou a do nebe volající lží, komu to přinese jaké výhody a kdo bude odkázán za které hranice, je ovšem na nás samých a naší schopnosti uvědomit si, kam až jsme v tom či onom směru zašli.

Výchova ke lži V předchozích odstavcích jsme ukázali, že lež je pro organismy včetně člověka z mnohých důvodů nutná. Jako taková je v mozku kódována programy, jejichž genetický základ můžeme z hlediska prosté logiky považovat za vysoce pravděpodobný. Bylo by jistě možné přít se o „evoluční nutnost“ lži pro popsané udržování společenských (skupinových) struktur, nicméně stejně plodně bychom se mohli přít o to, zda je pro naši komunikaci nutný jazyk, a jestli se tedy vyvinul „nutně“. Doslova „nutný“ v té podobě, jak ho užíváme, možná není: náš pes stále ještě nemluví, a dorozumí se svou vlastní soustavou kódů dost dobře. Ovšem jazyk je tady a jsme jím nadáni všichni. Lež je tady v jistém smyslu podobně. Jiné organismy nelžou sice slovy a (alespoň některé) nelžou „vědomě“, ale předstírací, zastírací a současně i odhalovací programy zkrátka v mozku jsou, z evolučního hlediska dokonce již hodně dlouho. Není tedy pravděpodobné, že by každý organismus, který na chvíli pracovně přirovnáme k počítači, pokaždé, když tyto programy potřebuje, je „kupoval znova“. Tedy že by jejich původ byl pouze v prostředí. Spíše to zřejmě bude tak, že lež je součástí přímo „operačního systému“, jenž je povinnou výbavou všech počítačů dodávaných na trh, jelikož bez něj by byly k ničemu. Nyní tedy přicházíme k otázce, jak se tyto (velmi pravděpodobně geneticky kódované) programy spouštějí. Samozřejmou odpovědí je spuštění prostřednictvím faktorů prostředí. „Faktory prostředí“ si můžeme představit jako několik kliknutí myší na patřičná místa, kde je napsáno „Extract“, „Unfold“, „Open“ („Vytáhnout“, „Rozbalit“, „Otevřít“). Těch několik zásadních správných kliků ke lži musí udělat výchova v raném dětství. Zní to hrozně, ale je to tak. Všichni rodiče, i ti nejčestnější a nejsvatější, to dělají. I 26 I


Jednoduše tím, že sami lež neustále používají v komunikaci mezi sebou i s ostatním světem. Učí své dítě rozpoznávat a napodobovat informační inkongruenci tisíci drobnostmi typu: „Co je ti?“ „Ale nic.“ Přeloženo: „Nestojí ani za to o tom mluvit, ale ve skutečnosti je mi to, že mě bolí hlava, nedopnu sukni. Ale někdy možná je mi i to, že jsi mě včera urazil, když ses místo sexu díval na fotbal. Jindy je mi možná i to, že jsem včera podala žádost o rozvod, jenže teď o tom ještě nechci mluvit. Hlavně ne před dětmi!“ Téměř žádnou z těchto informací, které jsou inkongruentní ke skutečnosti, nebereme jako lež. Přesto je to způsob, jakým své děti naučíme lhát. Což je dobře, protože by se bez této schopnosti neobešly. Zkusme si alespoň na chvíli názorně a barvitě představit člověka, který by vůbec nikdy nebyl schopen lži. Jak dlouho by fyzicky přežil a jak dlouho by obstál ve společnosti? Pokud by se to od dětství nebyl schopen naučit, je jeho vývoj vlastně nepředstavitelný. Pokud by ho „chorobná pravdomluvnost“ postihla až v dospělosti, je dost možné, že by se brzy ocitl ne-li na hranici, tedy bohužel na ulici, skutečně bez domova a bez prostředků. Výchova ke lži se úspěšně podaří zhruba do věku tří až pěti let. Mladší děti v pravém slova smyslu lhát neumí. I u nich však můžeme pozorovat schopnost nepřímé, víceznačné (inkongruentní) komunikace. Kupříkladu svádějí-li rozbitou hračku na tatínka či sourozence, zapírají zjevně plné kalhoty (kterých si jsou určitě vědomy), nebo se vyhýbají školce předstíráním bolesti bříška. Toto „klamavé“ chování je svým způsobem podobné jako u našich zvířecích kamarádů. Za to, že zatím není schopno soutěžit s našimi dospěláckými fintami, může především nezralost nervové soustavy. „Lhací“ programy (podobně jako řada jiných) ještě nejsou v jejich operačním systému definitivně a správně „nainstalovány“. Také jejich spuštění odkoukáním od rodičů nějakou dobu trvá. Plné schopnosti odlišit realitu a fantazii je dosaženo ve školním věku, kdy lež bohužel patří k nejčastějším poruchám chování. Co tedy dělat, aby se nám při výchově ke lži vše nevymklo z rukou? Abychom děti lhát naučili, ale jen přiměřeně, aby to bylo ku prospěchu jim samým a společnosti? Prakticky je to úkol nesmírně obtížný. Zvláště, když o tom, že děti učíme lhát, vůbec nevíme. Teoreticky je možno říci, že (jako ve všem) jde o správnou míru. Dítě se musí s inkongruencí naučit I 27 I

počítat, rozpoznávat ji, vyvažovat a v přiměřené míře ji i vytvářet. K tomu naše běžné, nevinné a víceméně neuvědomované lhaní–nelhaní většinou postačí. Rodina by však zároveň měla poskytnout dítěti zkušenost, že některé základní věci platí: že to, co je dáváno najevo, je současně tak i myšleno, prožíváno a posléze prakticky konáno. Je jedna skutečně základní a zásadní věc, kterou se dítě musí dostatečně pevně naučit, a totiž že bílá je bílá i zítra, pozítří a i poté, co se ji pokusilo rozložit na všechny barvy spektra. Tou základní bílou věcí, kterou má vždy znovu najít pod měnícím se klamem všudypřítomné nejednoznačnosti, je – možná trochu kýčovitě – láska. O „dětech bez lásky“, které trvale strádají v relativně dobrém materiálním zabezpečení nedostatkem citu rodičovsky se chovajících osob, existuje v české literatuře díky Matějčkovi, Langmeierovi a jejich škole mnoho údajů. Vesměs potvrzují to, co je známo i u ostatních vyšších savců. Bez přiměřených projevů citu není harmonický vývoj potomka možný. Z pohledu praktika, tj. vychovatelky dětského domova a zakladatelky občanského sdružení pečujícího o sotva zletilé „absolventy“ dětských domovů, popsala jednu z variant výše zmíněné citové deprivace M. Svobodová v článku Na půl cesty od domova (Psychologie dnes 10/2006). Citujeme: „Od dětství si tihle mladí mužové a dívky zvykli, že zájem o ně není hluboký, upřímný, podpořený pozitivním emocionálním nábojem… Zájem vychovatelů je formální, vztahy a komunikace probíhají na povrchní bázi. Děti možná citově investují v šesti letech, ještě to zkusí v osmi a pak už to nezkoušejí. Naučí se dělat všechno na oko, všechno vám odkývají a slíbí, vypadá to naprosto věrohodně. Jsou mistři ve lhaní a skrývání. Někdy si osvojí výrazně manipulativní chování, snaží se vás okamžitě dostat, abyste povolili, třeba obviňováním. Jsou zvyklí smlouvat, podvádět, hledat a využívat okamžité zisky, a pod tím vším je obrovská frustrace…“ Pokud se týká času nutného pro případnou změnu takového chování, není „půl roku žádná doba“ a úspěch není nikdy zaručen. Je vcelku jasné, že podobné vzorce si lze přinést z deprivační situace domova (nejen dětského) i do manželství. Velmi často pak mohou volit partnera se „zrcadlovými“ vlastnostmi. Partner, který citově nereaguje, je jakoby manželsky vyhořelý, bez zájmu o protějšek, zastává pozici srovnatelnou s popisem I 28 I

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Mohla by sice existovat jedna pravda, ale nikdo by nemohl vědět, jestli je to on nebo někdo jiný, kdo ji vlastní. V. E. Frankl

Recommend Documents