NEZBYL NIKDO, KDO BY SVĚT OD

...aby NEZBYL NIKDO, KDO BY SVĚT OD SOCIÁLNÍCH PARAZITŮ OSVOBODIL! Podstata je v tom, že právě Rusové si na genetické úrovni uchovali (zachránili) vysoké evoluční číslo, které měli naše předkové! Právě u ruského národa je minimální evoluční zkos, způsobený míšením ras s velkým rozdílem jejich evolučních čísel. Ale, nechal jsem se jako vždy „trochu“ unést tématem, vrátím se tedy k vyprávění… Začátkem nového tisíciletí mi jeden můj student přinesl článek v angličtině o A.N.Čuvyrovem nalezené neobyčejné reliéfní mapě západní Sibiře. Článek měl zvláštní název – „Mapa Stvořitele“ – a stáří nálezu určili podle stáří dolomitové desky, který sloužila jako nosná deska mapy. Pomocí podle mě velmi podivné logiky určili stáří mapy na 100 milionů let, protože právě takové stáří měla dolomitová deska. Zda byl takový absurdní závěr vyvozen záměrně či ne, to je jiná otázka. Avšak u lidí, kteří podobný závěr vyvodili, se bezpochyby nenachází ani stopa elementární logiky. Podle jejich logiky by hrobky na libovolném hřbitově měly stáří od milionů let do několika stovek milionů let, protože náhrobní kameny těch hrobek jsou vyrobeny z mramoru, granitu, dolomitu a dalších druhů kamene, jejichž stáří se počítá na stovky milionů let! Každý normálně uvažující člověk se bude nad takovou logikou smát, ale… tituly ověnčení vědci moudře určují stáří reliéfní kamenné mapy podle stáří dolomitové desky, na které je mapa zhotovena! Ve skutečnosti byla mapa vytvořena před zhruba 100 tisíci lety našimi předky, po jejich přesídlení z Daarie. Naši předkové se poté, co se Daaria začala potápět pod hladinu oceánu, přemístili právě do oblasti západní Sibiře, kterou vyobrazuje reliéfní kamenná mapa. Mapa obsahuje ohromné přistávací plošiny pro kosmické lodě, ohromnou soustavu gigantických kanálů, je vytvořena technologií neznámou současné vědě a na její výrobu byla třeba data, která je možné získat jen z oběžné dráhy Země! A co je velmi zajímavé – objem dat, nutný na

...čtoby NĚKOMU BYLO OSVOBOŽDAT' MIR OT SOCIAL'NYCh PARAZITOV! I dělo v tom, čto imenno rusy sochranili na genětičeskom urovně vysokoje evoljucionnoje čislo, kotoroje bylo u našich predkov! Imenno u russkogo naroda minimal'nyj evoljucionnyj perekos, vyzvannyj smešenijem ras s bol'šim perepadom evoljucionnych čisel. Kak vsegda, ja «němnogo» uvljoksja těmoj, i pora vnov' vernut'sja k povestvovaniju… V načale novogo tysjačeletija odin moj studěnt prinjos mně stat'ju na anglijskom jazyke o najděnnoj A.N. Čuvyrovym něobyčnoj rel'jefnoj kartě Zapadnoj Sibiri. Stat'ja imela strannoje nazvanije «Karta Sozdatělja», a vozrast nachodki opredělili po vozrastu plity iz dolomita, kotoraja poslužila osnovoj dlja etoj karty. Po očen' strannoj dlja menja logike, vozrast karty opredělili v 100 millionov let, ibo imenno takim byl vozrast dolomitovoj plity. Slučajno ili ně sovsem slučajno sdělan byl takoj absurdnyj vyvod, eto vopros vtoroj. Odnako u ljuděj, sdělavšich takoj vyvod, vně vsjakogo somněnija, nět elementarnoj logiki. Ved', sleduja takoj logike, vozrast zachoroněnij na ljubom sovremennom kladbišče budět ot sta millionov do něskol'kich sotěn millionov let, tak kak nadgrobnye kamni etich zachoroněnij sdělany iz mramora, granita, dolomita i drugich kamennych porod, vozrast kotorych sostavljaet sotni millionov let! Ljuboj zdravomysljaščij čelovek budět smejat'sja nad takoj logikoj, no… ostěpenjonnye učjonye s umnym vidom opreděljajut vozrast rel'jefnoj karty po vozrastu dolomitovoj plity, na kotoroj eta karta sdělana! A na samom děle, karta byla sozdana němnogim boleje 100 tysjač let nazad našimi predkami, vskore posle ich pereselenija iz Daarii. Imenno na těrritoriju Zapadnoj Sibiri, kotoruju i pokazyvajet rel'jefnaja karta, pereselilis' naši predki posle togo, kak Daarija načala pogružat'sja v pučinu okeana. Ogromnye vzljotno-posadočnye ploščadki dlja kosmičeskich korablej, ogromnaja set' gigantskich kanalov, něizvestnye sovremennoj nauke těchnologii sozdanija samoj etoj karty, ispol'zovanije pri jejo

vytvoření podobné mapy, by současná civilizace shromažďovala sto let! Náhodou či ne byla nalezena jedna z dvou set samostatných desek, které dohromady vytvářely reliéfní mapu celé Midgardzemě. Drtivá většina těchto desek byla záměrně zničena a jen díky náhodě se jedna deska-fragment této mapy zachovala, a to přesně část zobrazující území, kde se naši předkové po přesídlení z Daarie usadili. Téměř současně s tímto jsem se dozvěděl o existenci Velesovy knihy. Je docela zajímavé, že J. P. Miroljubov žil a pracoval právě v San Francisku a že se jeho archiv uchoval v tamním Ruském muzeu. Tímto způsobem jsem se dozvěděl o existenci Ruského muzea v San Francisku. Když jsem to muzeum navštívil a na Miroljubovův archiv se zeptal, informovali mě, že byl přemístěn do archivu Hooverova Institutu při Stanfordské univerzitě (Hoover Institution Archives Stanford University Stanford, California 94305-6010 USA). Zaregistroval jsem se tam, což bylo celkem jednoduché, stačilo zaplatit nevelký poplatek v rozmezí 20 – 30 dolarů, abych získal průkaz umožňující vstup do archivů. V archivech jsem našel a zkopíroval vše, co se týkalo destiček Velesovy knihy a překladů (přepisů), zhotovených samotným Miroljubovem. Mezi dokumenty byla i fotografie jedné destičky, kterou Miroljubov zhotovil v Belgii v roce 1943. Během hledání potřebného materiálu mě udivila reakce jednoho studenta, který slyšel, že se kvůli Velesově knize zajímám o Miroljubovův archiv. Se zvědavostí se mě zeptal, proč mě ten falzifikát tak zajímá. Taková otázka mě udivila a pobouřila. Fotografii reálné destičky nazývají falsifikátem, přitom se veškerá současná oficiální historie zakládá na kopiích dokumentů, jejichž originály jakoby „náhodou“ prakticky současně shořely ve středověku, přičemž prakticky v celé západní Evropě, a to tak „příhodně“, že se podařilo bez výjimky zachránit všechny „kopie“, a všechny

sozdanii dannych, kotorye možno polučit' tol'ko s vněšněj orbity! I čto samoje ljubopytnoje — ob'jom dannych, něobchodimyj dlja sozdanija takoj karty, sovremennaja těchnika možet sobrat' tol'ko za sotni let! Slučajno ili něslučajno, no byla najděna odna iz dvuchsot s lišnim plit, kotorye vse vmestě sozdavali rel'jefnuju kartu vsej Midgard-zemli. Podavljajuščeje bol'šinstvo iz etich plit bylo soznatěl'no uničtoženo, i tol'ko blagodarja slučaju sochranilas' plitafragment etoj karty, i imenno toj časti, na kotoroj proživali naši predki posle pereselenija iz Daarii. Počti odnovremenno s etim, ja uznal o Velesovoj knige. Samoje intěresnoje v etom bylo to, čto Ju.P. Miroljubov žil i rabotal v SanFrancisko, i čto jego archiv sochranilsja v Russkom muzeje etogo goroda. Tak ja uznal o suščestvovanii v San-Francisko Russkogo muzeja. Kogda ja posetil etot muzej i sprosil ob archive Ju.P. Miroljubova, to mně soobščili, čto jego archiv byl peredan v archiv instituta Guvera Stěnfordskogo universitěta (Hoover Institution Archives Stanford University Stanford, California 94305-6010 USA). Ja zapisalsja v etu bibliotěku, čto bylo sovsem něsložno, dostatočno bylo zaplatit' něbol'šuju summu v predělach 20-30 dollarov, čtoby polučit' kartočku dostupa v etot archiv. Ja našjol v archivach i skopiroval vsjo, čto kasalos' doščeček Velesovoj knigi s perevodom, sdělannym samim Ju.P. Miroljubovym. Sredi etich dokumentov byla i fotografija odnoj doščečki, kotoruju sdělal sam Ju.P. Miroljubov v Bel'gii v 1943 godu. Vo vremja poiska nužnogo mně matěriala menja udivila reakcija odnogo studěnta, kotoryj uslyšal, čto ja zakazyvaju archiv Miroljubova po Velesovoj knige. On sprosil s ljubopytstvom, něuželi menja intěresujet eta fal'šivka? Menja takoj vopros udivil i vozmutil. Fotografiju real'noj doščečki on nazyvajet fal'šivkoj, v to vremja kak vsja oficial'naja sovremennaja istorija bazirujetsja na kopijach dokumentov, originaly kotorych jakoby «slučajno» sgoreli v srednije veka praktičeski odnovremenno, pritom praktičeski vezdě v Zapadnoj Jevrope, pričjom tak «udačno», čto sochranilis' vse bez isključenija «kopii», a

originály těch stejných „kopií“ bez výjimky společně shořely! Tento fakt z „nějakého“ důvodu mého studenta neznepokojoval, ale měl obavy ohledně skutečné fotografie destičky, vyfocené v toce 1943, kdy pochopitelně neexistovaly počítače, na kterých by bylo podobný „falzifikát“ možné udělat! Ale podobné otázky nikdo nepokládá, všichni jsou natolik zhypnotizováni, že spolknou vše, čím je propaganda sociálních parazitů nakrmí, ale to je téma na jinou diskusi… Zhruba v té době se mi dostalo do rukou první vydání Encyclopædia Britannica z roku 1771, ve kterém jsem objevil mnoho zajímavých informací, včetně mapy Velké Tartarie, která byla v těch dobách největší zemí na světě! Ale už v druhém vydání téže encyklopedie o této ohromné zemi nebylo jediného slova, stejně jako o této ohromné a nejstarší říši na Midgard-zemi není jediného slova v současné verzi „historie“. Mezitím se mi do rukou dostaly mapy velkých kartografů středověku, na kterých… byla také Velká Tartarie a kromě toho i mapy světa takzvané doby temna – středověku, které se velmi silně odlišovaly od map těchto epoch, o kterých se učí děti ve školách po celém světě, a… nejen děti! Ukázalo se, že takových map je velmi mnoho i v knihovně, darované nám se Světlanou jedním naším blízkým přítelem a spolubojovníkem. A stalo se něco zajímavého – mnozí naši přátelé, když se o tom dozvěděli, nam začali přinášet unikátní artefakty, které byly tak či onak zachráněny před zničením během doby poslední Noci Svaroga. Je to neuvěřitelné, ale ve velmi krátké době se nám ocitlo v rukou nevídané bohatství – staré mapy, atlasy, unikátní genealogické knihy, atd., atp. V principu bylo vše připraveno k tomu, abych mohl přistoupit k napsání knihy o skutečné minulosti naší civilitace, a koncem roku 2003 jsem s prací začal1. Ale než budu pokračovat, chtěl bych zmínit pár velmi zajímavých momentů, které se k tématu přímo vztahují. Koncem 1 Jedná se o „Rusko v křivých zrcadlech“, přeložená předmluva je dostupná zde, zde a zde, p.p.

vse bez isključenija originaly etich samych «kopij» družno sgoreli! Etot fakt «počemu-to» studěnta ně volnoval, a volnovala real'naja fotografija doščečki, sdělannaja v 1943 godu, kogda daže ně suščestvovali komp'jutěry, na kotorych možno bylo by sdělat' podobnuju «fal'šivku»! No nikto ně zadajot podobnych voprosov, vse nastol'ko prozombirovany, čto proglatyvajut vsjo, čto im skarmlivajet propaganda social'nych parazitov, no eto těma otděl'nogo razgovora… Primerno v eto že vremja mně v ruki popalo pervoje izdanije Britanskoj Enciklopedii 1771 goda, v kotoroj ja obnaružil dovol'no mnogo informacii, vključaja karty Velikoj Tartarii, kotoraja byla na tot moment samoj bol'šoj stranoj mira! No uže vo vtorom izdanii Britanskoj Enciklopedii nět ni odnogo slova ob etoj ogromnoj straně, tak že kak nět ni odnogo slova i o suščestvovanii etoj ogromnoj i drevnějšej imperii na Midgard-zemle v sovremennoj versii «istorii». A těm vremeněm, ko mně v ruki popali i karty znamenitych kartografov srednich vekov, na kotorych… tože byla Velikaja Tartarija i krome etogo, karty mira tak nazyvajemych tjomnych i srednich vekov, kotorye ves'ma sil'no otličalis' ot kart etich že epoch, po kotorym v školach vo vsjom Mire učat dětěj i… ně tol'ko dětěj! I takich kart okazalos' ves'ma němalo i v bibliotěke, podarennoj nam so Svetlanoj odnim našim blizkim drugom i soratnikom. I čto samoje udivitěl'noje, tak eto to, čto mnogije naši druz'ja i soratniki, uznav ob etom, stali svozit' k nam unikal'nye artěfakty, kotorye vsjo-taki byli spaseny ot uničtoženija vo vremja Noči Svaroga. Něverojatno, no v očen' korotkoje vremja u nas okazalos' v rukach něvidannoje bogatstvo — drevnije karty, atlasy, unikal'nye knigi po geněalogii i t.d., i t.p. V principe, vsjo bylo gotovo dlja togo, čtoby ja mog pristupit' k napisaniju knigi o real'nom prošlom našej civilizacii. I v konce 2003 goda, ja pristupil k rabotě nad etoj knigoj. No preždě, čem prodolžit', mně chotělos' by ostanovit'sja na někotorych, očen' ljubopytnych sobytijach, naprjamuju svjazannych

roku 2003 mohla Světlana naposledy přijet do San Franciska a byla přinucena vrátit se do Francie, protože nezískala nové povolení ke vstupu do USA, bez ohledu na naši aktivní snahu toto povolení získat. Od toho dne až do mého odjezdu do Ruska koncem června 2003 jsme se stýkali jen po telefonu. Takže, velmi často jsme hovořili na téma knihy, na které jsem začal pracovat, dělil jsem se s ní o své závěry a aktivně jsme probírali zajímavé nálezy a odhalení, které se mi právě podařilo udělat. Během jednoho takového rozhovoru jsme diskutovali na téma, že se uchovalo poměrně mnoho skutečných map a dalších artefaktů, zvláště v Evropě, a jak je to dobře, že se Temným sílám nějak nepodařilo zničit vše! A velmi brzy se ve zprávách objevila informace o tom, že neznámí pachatelé pronikli do státních i soukromých knihoven a ukradli mapy z 15-18. století, dokonce takové mapy i vyřezali z knih, v kterých některé byly! Někdo, i když se zdá, že i ježkovi je jasné, kdo byli tito „někdo“, se snažil odstranit to, co nebylo odstraněno dříve, ale tak jako tak ničeho nedosáhl! Se Světlanou jsme samozřejmě velmi dobře věděli, že naše rozhovory odposlouchávají nejrůznější lidé, ale že bude následovat taková reakce na náš rozhovor, to jsme opravdu nečekali. Tento fakt jen podtrhuje, jak moc se sociální parazité bojí, aby pravda „nevyplula“ na povrch! A ještě jeden zábavný, pokud je to možné říct, fakt. Jednou jsem v rozhovoru se Světlanou zmínil, že se u nás nashromáždilo takové množství originálních map a geografických atlasů, že nebude nijak možné umístit je všechny do mé knihy, a že by nebylo špatné vydat společně s ní ještě geografický atlas z těch zdrojů vytvořený… A čekalo mě další překvapení. Zhruba za rok jsem držel v rukou novou knihu Nosovského a Fomenka „Staré mapy Velké Ruské říše“. Ta událost mě překvapila, a zaradoval jsem se, přemýšleje, že se můj nápad „vznášel ve vzduchu“ a ti autoři jej realizovali dříve, než jsem k práci nad takovým atlasem přistoupil. Překvapila mě dokonce i téměř úplná shoda názvu,

s dannoj těmoj. Svetlana v 2003 godu poslednij raz smogla prijechat' v San-Francisko i vynužděna byla vernut'sja vo Franciju, tak i ně polučiv novogo razrešenija na v'jezd v SŠA, něsmotrja na naši aktivnye popytki eto razrešenije polučit'. I s etogo dnja do mojego ot'jezda v Rossiju v konce ijulja 2006 goda, my obščalis' tol'ko po tělefonu. Tak vot, my očen' často s něj obsuždali těmu knigi, nad kotoroj ja načal rabotu, ja dělilsja s něj svoimi mysljami, my aktivno obsuždali samye intěresnye nachodki i otkrytija, kotorye mně udalos' sdělat' na tot moment. Vo vremja odnogo iz razgovorov my obsuždali vopros o tom, kak vsjo-taki mnogo sochranilos' real'nych kart, drugich artěfaktov, osobenno v Jevrope, i to, kak eto zdorovo, čto Tjomnye vsjo-taki ně vsjo smogli uničtožit'! I očen' skoro v novostjach pojavilos' soobščenije o tom, čto něizvestnye, pronikaja v gosudarstvennye i častnye bibliotěki, pochiščali iz nich karty XVXVIII vekov, daže vyrezaja takije karty iz knig, v kotorych oni byli napečatany! Kto-to, chotja dumajetsja, čto daže jožiku ponjatno, kem byli eti «kto-to», pytalis' podčistit' to, čto ně bylo podčiščeno ran'še, no u nich vsjo ravno ničego ně polučilos'! Koněčno, my so Svetlanoj prekrasno ponimali, čto naši razgovory slušali vse, komu ně len', no, čto posledujet takaja reakcija na naš razgovor, my javno ně ožidali. Etot fakt tol'ko podčjorkivajet, naskol'ko vsjo že social'nye parazity bojatsja, čto pravda «vsplyvjot» na poverchnost'! I ješčjo odin zabavnyj, jesli možno tak skazat', fakt. Odnaždy ja v razgovore so Svetlanoj upomjanul, čto u nas nakopilos' stol'ko original'nych kart i geografičeskich atlasov, čto ně budět nikakoj vozmožnosti vsjo pomestit' v moju knigu, i čto bylo by něplocho izdat' vmestě s mojej knigoj ješčjo i geografičeskij atlas iz etich kart. … I menja ždal očerednoj sjurpriz. Primerno čerez god ja děržal v svoich rukach novuju knigu G.V. Nosovskogo i A.T. Fomenko «Starye karty Velikoj Russkoj Imperii». Eto sobytije i udivilo, i obradovalo menja, ja podumal, čto moja iděja «vitala v vozduche», i eti avtory jejo realizovali uže do togo, kak ja pristupil k rabotě nad takim atlasom. Udivilo menja daže počti polnoje sovpaděnije

ale… přemýšlel jsem, že se stávají i podivnější věci. Ale moje radost rázem zmizela, jakmile jsem tu knihu otevřel a začal číst úvod: … V „Geografii“ Klaudia Ptolemaia, vydané údajně v roce 1540 Sebastianem Münsterem, je obsaženo 48 map. Předpokládá se, že 27 z nich bylo vytvořeno „starověkým“ Ptolemaiem samotným, a zbylých 21 vytvořil později Münster[1353], s.XVII. V “Doplnění k Ptolemaiovi“, údajně vydaného v roce 1597 Korneliem van Wytfliet, je k nalezení dalších 19 map. Celkem je v „kompletní kolekci map Ptolemaia“ 67 starých (starověkých) map. Vycházeli jsme ze základních vydání [1353] a [1078:1]… V úvodu i v celé knize autoři neustále opakují slova údajně, „starověký“, předpokládá se, možná, pravděpodobně, zdá se, nejspíše, atd. atp. Celá kniha je napsána tak, že čtenář, sledujíc logiku autorů, nabyde ve svém vědomí pochyby o všem, o čem autoři v knize píší. Kniha je napsána v naprostém souladu s technikami neurolingvistického programování (NLP)! Jestliže si autoři nejsou jistí ničím, o čem v knize píší, proč tedy takovou knihu vůbec vydali, když u čtenáře vytvářejí pouze negativní asociace k informacím v ní obsažených? Ale nejzajímavější je to, že v ní autoři sami píší, že oni sami NIKDY NEVIDĚLI ORIGINÁLY NIČEHO Z TOHO, CO DO SVÉ KNIHY UMÍSTILI! Že data pro svou knihu získali z elektronické knihovny kongresu USA! Nyní se nabízí zcela zákonitá otázka: proč takovou knihu vůbec vydávat? Odpověď se nabízí sama: pro zdiskretování myšlenky samotné a aby lidé, kteří si jejich knihu přečtou, už více nechtěli číst nic podobného! Autoři v knize využívají informace z prvního geografického atlasu, vydaného „údajně“ Abrahamem Orteliem (Abraham Ortelius, narozen 2. dubna 1527, zemřel 28 června 1598 — vlámský kartograf). Náhoda tomu chtěla, že jsme originální geografický atlas Abrahama Ortelia měli. Ve své knize „Staré mapy Velké Ruské říše“ Nosovský a Fomenko uvádějí titulní list tohoto prvního

nazvanija, no… čego tol'ko ně byvajet pod Solncem, dumal ja. Odnako moja radost' isčezla posle togo, kak ja otkryl etu knigu i načal čitat' vveděnije: «…V “Geografii” Klavdija Ptolemeja, izdannoj jakoby v 1540 godu Sebast'janom Mjunstěrom, soděržitsja 48 kart. Sčitajetsja, čto 27 iz nich sozdany samim “antičnym” Ptolemejem, a ostal'nye 21 narisovany pozže S. Mjunstěrom [1353], s. XVII. V “Dopolněnii k Ptolemeju”, izdannom Korněliusom Vitflitom jakoby v 1597 godu, soděržitsja ješčjo 19 kart. Itogo, vsego v “polnom sobranii kart Ptolemeja” soděržitsja 67 starinnych kart. My pol'zovalis' fundamental'nymi izdanijami [1353] i [1078:1]…». Vo vveděnii i vo vsej knige eti avtory povtorjajut něodnokratno slova «jakoby», «antičnym», «predpoložitěl'no», «vozmožno», «povidimomu», «verojatno», «možet byt'» i t.d. i t.p. Vsja kniga napisana tak, čto čitatěl', sleduja za logikoj avtorov, vpityvajet svoim soznanijem somněnije vo vsjom, o čjom pišut v etoj knige jejo avtory. Kniga napisana v polnom sootvetstvii s těchnikoj nějrolingvističeskogo programmirovanija (NLP)! Jesli avtory ni v čjom ně uvereny sami, začem togda izdali takuju knigu, kotoraja vyzovet tol'ko něgativnoje otnošenije čitatělej k informacii, izložennoj v něj? Samoje intěresnoje vo vsjom etom to, čto avtory pišut, čto oni sami NIKOGDA NĚ VIDĚLI ORIGINALOV VSEGO TOGO, ČTO POMESTILI V SVOJu KNIGU! Čto dannye dlja svojej knigi oni polučili iz elektronnoj bibliotěki Kongressa SŠA! Togda voznikajet vpolně zakonomernyj vopros: začem vypuskat' takuju knigu? Vyvod naprašivajetsja sam soboj: čtoby diskreditirovat' samu iděju, i čtoby ljudi, pročitavšije ich knigu, uže bol'še ně chotěli čitat' ničego podobnogo! V etoj knige avtory ispol'zujut informaciju iz pervogo geografičeskogo atlasa, sozdannogo «jakoby» Abrachamom Ortěliusom (Abraham Ortelius, rodilsja 2 aprelja 1527, umer 28 ijunja 1598 — flamandskij kartograf). Tak už polučilos', čto u nas byl original'nyj geografičeskij atlas Abrachama Ortěliusa. V svojej knige «Starye karty Velikoj

geografického atlasu. Protože po telefonu nebylo nijak možné porovnat samotné mapy, začal jsem Světlaně číst, co bylo na titulním listu napsáno podle těchto džentlmenů, aby to mohla porovnat s textem originálu. Kompletní rozdílnost textů už mě ani nepřekvapila! A znovu, nabízí se zákonitá otázka: k čemu uvádět dokumenty, jejichž originály autoři nikdy v životě neviděli, ale podávají k nim své „výklady“? Mám za to, že odpověď je zřejmá… Svou knihu „Rusko v křivých zrcadlech“ jsem zahájil porovnáním textů „Starého zákona“ a „Slovansko-Árijských Véd“ a událostí minulosti, které sociální parazité nepovažovali za nutné zkreslit, uvažujíce, že ty události nepředstavují pro jimi zfalšovanou „historii“ žádné nebezpečí. A udivujícím způsobem se vše ukázalo vzájemně propojené s ohromující přesností. Události ve „Starém zákoně“ byly líčeny z pozic Temných sil, z pozic stoupenců měsíčního kultu – kultu smrti. Oproti tomu ve „Slovansko-Árijských Védách“ se události popisovaly z pozic Světlých sil – kultu slunce, kultu života! A ukázalo se, že ty zdroje popisují jedny a tytéž události, jen z pozic protilehlých stran, protilehlých světonázorů! Když jsem studoval Starý zákon, nepročítal jsem jen jednoduše text, ale vnikal jsem i do jeho smyslu, ne ze strany teologie, ale ze strany hledání popisů skutečných událostí na reálných místech Midgard-země. A co je zajímavé, vše jsem našel. Ukázalo se, že v textu Starého zákona je mnoho přímých ukazatelů na skutečná místa, kde se ta či ona událost odehrála. Někdy byla informace podána způsobem prostého alegorického jazyka, ale s velmi přesnými vodítky, takže jen lenivý nebo samostatného uvažování neschopný člověk je nemůže pochopit. „...Z Edenu vycházela ŘEKA, aby zavlažovala zahradu, a odtud se ROZDĚLOVALA do ČTYŘ HLAVNÍCH TOKŮ...„ – zdá

Russkoj Imperii» G.V. Nosovskij i A.T. Fomenko privodjat i titul'nyj list iz etogo pervogo geografičeskogo atlasa. Tak kak po tělefonu ně bylo nikakoj vozmožnosti sravnit' sami karty, ja pročital Svetlaně, čto bylo napisano na titul'nom listě iz knigi etich gospod, čtoby ona sravnila s těkstom originala. I menja uže ně udivilo polnoje něsootvetstvije těkstov! I vnov', vpolně zakonomernyj vopros: začem privodit' dokumenty, originaly kotorych avtory nikogda ně viděli v svojej žizni, no pri etom dajut svojo «viděnije»? Dumaju, čto otvet očeviděn… Svoju knigu «Rossija v krivych zerkalach» ja načal s sopostavlenija těkstov «Vetchogo Zaveta» i «Slavjano-Arijskich Ved». A takže i sobytij prošlogo, kotorye social'nye parazity ně sočli nužnym iskažat', vidno, posčitav eti sobytija něopasnymi dlja sfal'sificirovannoj imi «istorii». I udivitěl'nym obrazom vsjo okazalos' perepletjonnym meždu soboj s porazitěl'noj točnost'ju. Sobytija v «Vetchom Zavetě» izlagalis' s pozicij Tjomnych Sil, s pozicij posledovatělej kul'ta Luny — kul'ta smerti. V to vremja kak v «Slavjano-Arijskich Vedach» sobytija otražalis' s pozicij Svetlych Sil — kul'ta Solnca, kul'ta žizni! I okazalos', čto v etich istočnikach otražajutsja odni i tě že sobytija, tol'ko s pozicij protivopoložnych storon! Izučaja «Vetchij Zavet», ja ně prosto čital těkst, no i vnikal v smysl etogo těksta ně so storony těologii, a so storony poiska otraženija v etoj knige real'nych sobytij v real'nych mestach Midgard-zemli. I čto samoje intěresnoje, ja vsjo našjol. V těkstě Vetchogo Zaveta okazalos' mnogo samych čto ni na jest' prjamych ukazanij na real'nye mesta, gdě proischodili tě ili inye sobytija. Inogda informacija podavalas' v vidě prostějšego ezopova jazyka, inoskazatěl'no, no s očen' točnymi ukazanijami, tak čto tol'ko lenivyj ili ně umejuščij samostojatěl'no dumat' čelovek ně smog by jego ponjat'. «…Iz Eděma vychodila REKA dlja orošenija raja; potom RAZDĚLILAS' NA ČETYRE REKI…» — vrodě by v etom těkstě

se, že se v textu hovoří o jedné řece v ráji, která se rozdělila na čtyři řeky-ramena; to se stává, ale obvykle se několik řek slévá v jednu, a řeky se na ramena rozdělují jen v ústí do jezera, moře nebo oceánu. Zdálo by se, že jde o drobnost, která není hodná pozornosti, jejíž příčinou mohl být špatný překlad, jiné chápání konceptů v době psaní Starého zákona, atd., ale… konkrétní jména řek, které Starý zákon uvádí, přitáhly mou pozornost. První řeka je ve Starém zákoně navána PISON2, která omývala ZEMI CHAVILA3, …kdež jest zlato. A zlato země té jest výborné; tam jest i bdelium, a kámen onychin…Ve Starém zákoně se vzpomíná i druhá řeka jménem GIHON, která obtéká celou ZEMI KUŠ4. Také třetí řeka nového ráje, ...kteráž teče k východní straně ASSYRSKÉ země... má jméno – HIDDEKEL, a čtvrtá řeka ráje je nazývána EUFRATEM! Obrátil jsem k tomu pozornost a začal „kopat“ dále. Začal jsem hledat, kde, v jakých jiných pramenech jsou ty názvy řek a zemí zmíněny, atd. Nikdy dříve jsem totiž na podobné názvy zemí a řek, kromě Eufratu, nenarazil. A podařilo se mi je nejen najít, ale i přesně stanovit jejich polohu a jejich současné názvy! A když jsem všechny nálezy zanesl do současných map, můj údiv neznal mezí! A ještě narostl, když jsem v „Slovansko-Árijských Védách“ narazil na popis Druhého Pochodu Slovano-Árijců do Dravídie (starověké Indie) a jeho následků. Jaké bylo mé překvapení, když do sebe všechno zapadlo do těch nejmenších detailů, když, pochopitelně, odhlédneme od rozdílné terminologie a názvů. Ale to je i přirozené, vždyť „Starý zákon“ i „Slovansko-Árijské Védy“ psali představitelé různých kultur, jazyků a také protikladných světonázorů. Ale jeden i druhý zdroj popisoval totožné události, 2 V českých překladech Bible – Píson, Píšon 3 Chavíla, Hevilah 4 Habeš, Chus

govoritsja ob odnoj rajskoj reke, kotoraja razdělilas' na četyre rekirukava; takoje byvajet, no obyčno něskol'ko rek slivajutsja v odnu, a na rukava-reki reki razděljajutsja tol'ko v svojom ust'je, pri vpaděnii v ozero, more ili okean. Kazalos' by, nělepica, na kotoruju daže ně stoit obraščat' vnimanije. Pričinoj takoj nělepicy mog byt' plochoj perevod, izmeněnije ponjatij so vremeni napisanija Vetchogo Zaveta i t.d., no… konkretnye nazvanija rek, na kotorye razdělilas' reka raja, privlekli mojo vnimanije. V Vetchom Zavetě pervaja reka raja nazvana imeněm FISON, kotoraja omyvajet vsju ZEMLJu ChAVILA, i ukazyvalos', čto zoloto etoj zemli chorošeje, tam bdolach i kamen' oniks… V Vetchom Zavetě upominajetsja i vtoraja rajskaja reka pod imeněm GIChON, kotoraja obtěkajet vsju ZEMLJu KUŠ. A takže tret'ja reka novogo raja pod imeněm ChIDDĚKEL', kotoraja protěkajet pred ASSIRIJeJu, i četvjortaja rajskaja reka pod imeněm JeVFRAT! Ja obratil na vsjo eto vnimanije i načal «kopat'» dal'še. Ja stal iskat', gdě, v kakich drugich istočnikach upominajutsja eti nazvanija rek i stran (zemel') i t.d. Dělo v tom, čto raněje mně nikogda ně popadalis' takije nazvanija rek i stran, za isključenijem nazvanija reki Jevfrat. Mně udalos' ně tol'ko najti, no i ustanovit' točno mestonachožděnije etich rek i stran, i ich sovremennye nazvanija! I kogda ja vsjo najděnnoje mnoju perenjos na sovremennye karty, mojemu udivleniju ně bylo preděla! I ješčjo bol'še ja udivilsja, kogda v «Slavjano-Arijskich Vedach» obnaružil opisanije Vtorogo Pochoda slavjano-arijev v Dravidiju (Drevnjuju Indiju) i posledstvij onogo. I kakovo že bylo mojo udivlenije, kogda vsjo sovpalo do meločej, jesli, koněčno, ně obraščat' vnimanija na različije těrminologii i nazvanij. No eto i jestěstvenno, ved' «Vetchij Zavet» i «SlavjanoArijskije Vedy» pisalis' predstavitěljami raznych kul'tur, jazykov i daže protivopoložnych mirovozzrenij. No i tot, i drugoj istočnik

jen z protikladných pozic. „Starý zákon“ odrážel pozici stoupenců měsíčního kultu, kultu smrti, zatímco „Slovansko-Árijské Védy“ odrážely pozici stoupenců kultu Slunce, kultu života! Nebudu zde popisovat vše, co se mi podařilo „vykopat“ při detailním studiu „Starého zákona“, „Slovansko-Árijských Véd“ a dalších zdrojů a dokumentů, to vše si zájemce může přečíst v mé knize „Rusko v křivých zrcadlech“. Jen bych se chtěl před tím, než budu pokračovat, zastavit u jednoho, přesněji dvou detailů, které mi dovolily odkrýt, a doufám, že pomohou i mnoha dalším, svět našich předků z velmi neočekávané strany. Ve čtvrté knize z cyklu Slovansko-Árijských Véd pod názvem „Zdroj života“ je uveden „Skaz o Jasnom Sokole“ (Příběh o Jasném Sokolu). V tom příběhu se mluví o tom, jak se Nastěnka vypravila hledat svého souzeného a putovala z jedné planety-země na další atd. Když jsem to četl, něco mě zastavilo u první zápletky příběhu. Nastěnka se dostala na první planetu-zemi, kde žila Bohyně Karna, a planeta se nacházela ve vzdálenosti TŘECH DÁLNÝCH DÁLAV od Midgard-země! Když jsem narazil na tuto vzdálenost, měl jsem předtuchu něčeho velmi důležitého a nemýlil jsem se! Našel jsem určení délky jedné dálné dálavy, a… ukázala se být rovnou vzdálenosti 1,4 světelného roku! Potom vzdálenost třech dálných dálav odpovídala vzdálenosti 4,2 světelného roku! A to je vzdálenost Midgard-země od nejbližší hvězdy, Alfa Centauri! A Nastěnka se na cestu k této hvězdě vydala z kosmodromu, který je na reliéfní kamenné mapě západní Sibiře, a to přesně na místě, ke kterému je v příběhu popisována cesta! Bylo to téměř neuvěřitelné, jak se mi do rukou prakticky současně dostaly artefakty a dokumenty, které se navzájem plně potvrzovaly a doplňovaly, a k tomu na takové technické úrovni, o jaké se současné mechanistické civilizaci ani nesnilo! Ale taková neuvěřitelná událost se stala, je to fakt, a nikdo není schopen ho

opisyvali odni i tě že sobytija, tol'ko s protivopoložnych pozicij. «Vetchij Zavet» otražal poziciju storonnikov kul'ta Luny, kul'ta smerti, v to vremja kak «Slavjano-Arijskije Vedy» — storonnikov kul'ta Solnca, kul'ta žizni! Ja ně budu opisyvat' vsjo, čto mně udalos' «nakopat'» pri dětal'nom izučenii «Vetchogo Zaveta», «Slavjano-Arijskich Ved» i drugich istočnikov i dokumentov, vsjo eto čitatěl' smožet pročitat' v mojej knige «Rossija v krivych zerkalach». Odnako pered těm, kak prodolžit' svojo povestvovanije, ja chotěl by ostanovit'sja na odnom, točněje na dvuch njuansach, kotorye pozvolili mně otkryt' i dlja sebja, i, nadějus', dlja mnogich ljuděj mir našich predkov s soveršenno něožidannoj storony. V četvjortoj knige iz cikla Slavjano-Arijskich Ved pod nazvanijem «Istočnik žizni» napečatan «Skaz o Jasnom Sokole». V etom Skaze govoritsja o tom, kak Nastěn'ka otpravilas' na poiski svojego suženogo i putěšestvovala s odnoj planěty-Zemli na druguju i t.d. Kogda ja čital ob etom, čto-to zastavilo menja zaděržat'sja na pervom že sjužetě ob etom v Skaze. Nastěn'ka pribyla na pervuju planětu-Zemlju, gdě žila Boginja Karna, i planěta eta nachodilas' na rasstojanii v TRI DAL'NIJe DALI ot Midgard-zemli! Kogda ja polučil eto rasstojanije, u menja vozniklo predčuvstvije čego-to očen' važnogo, i ja ně ošibsja! Ja našjol opredělenije rasstojanija v odnu dal'njuju dal', i… ono okazalos' ravnym rasstojaniju v 1,4 svetovogo goda! I togda rasstojanije v tri dal'nije dali polučilos' ravnym rasstojaniju v 4,2 svetovych goda! A eto rasstojanije do bližajšej k Midgard-zemle zvezdy Al'fa Centavra! I poletěla Nastěn'ka k etoj zvezdě s kosmodroma, kotoryj jest' na rel'jefnoj kamennoj kartě Zapadnoj Sibiri imenno v tom mestě, put' k kotoromu opisan v Skaze! Bylo počti něverojatno, čtoby v moi ruki praktičeski odnovremenno popali artěfakty i dokumenty, polnost'ju dopolnjajuščije i podtverždajuščije drug druga, da ješčjo na takom těchničeskom urovně, kotoryj i ně snilsja sovremennoj mašinnoj civilizacii! No takoje něverojatnoje sobytije proizošlo! I eto fakt! I

vyvrátit! Co je však nejdůležitejší, vše to dokazuje, že SlovanskoÁrijské Védy NEJSOU FALSIFIKÁT!!! A to ještě není vše! Později, v roce 2009 jsem napsal knihu „Skaz o Jasnom Sokole. Minulost a současnost.“, ve které jsem rozebral a analyzoval každou větu tohoto příběhu a našel potvrzení všeho, co je tam napsáno, na základě nejnovějších faktů astronomie a astrofyziky! Ale to se stane až později, poté, co napíši a vydám knihu „Rusko v křivých zrcadlech“. Inu, v takových, poměrně neobvyklých podmínkách začínala má práce na knize… Když jsem na ní začal pracovat, musel jsem za nějaký čas práci přerušit, protože vznikla potřeba připravit knihu „Nehomogenní Vesmír“ k vydání v Rusku. Iniciátorkou jejího vydání v Archangelsku se stala Naděžda Jakovlevna Anšukovová. Když to téma otevřela, dal jsem souhlas k vydání a musel jsem knihu připravit k vydání podle ruských standardů, které se od těch amerických, podle kterých jsem knihu vytvářel, lišily. Když jsem s tou prací začal, vzniklo u mě silné přání udělat tu knihu ještě lepší. Ale ne nadarmo se říká: lepší – nepřítel dobrého! Usmyslel jsem si znovu vytvořit všechny ilustrace a udělat je takové, jak jsem o nich snil na samém začátku, kdy nebyla možnost uskutečnit to, vzhledem k tomu, že to počítače a grafické programy neumožňovaly. Začal jsem pracovat nad novými ilustracemi, které už odpovídaly mým představám. Větší část práce byla hotová, zabralo mi to šest měsíců, každý den nejméně 6-8 hodin práce, když v jeden ne příliš radostný den všechna data z mého počítače zmizela! Pokoušel jsem se data obnovit, zavezl jsem počítač k odborníkům na obnovu dat, ale... všechno bylo marné! Něco se zachránilo na CD, ale větší část práce byla ztracená. To mě, samozřejmě, mrzelo, ale… ale rozhodl jsem udělat vše znovu, a ještě lépe než předtím, všem nepřátelům pro vztek! Tentokrát jsem si pochopitelně koupil záložní vnější disk s kapacitou 250 GB, na který jsem každý den „vysypal“ dokončenou práci. Nyní už bych

nikto ně v sostojanii etot fakt oprovergnut'! No samoje važnoje vo vsjom etom to, čto vsjo eto vmestě něoproveržimo dokazyvajet, čto «Slavjano-Arijskije Vedy» — NĚ FAL'ŠIVKA!!! I eto ješčjo ně vsjo! Pozže, v 2009 godu ja napisal knigu «Skaz o Jasnom Sokole. Prošloje i nastojaščeje», v kotoroj razobral i proanaliziroval každuju stročku etogo Skaza i našjol podtveržděnije vsemu, napisannomu v Skaze, na osnove novejšich dannych astronomii i astrofiziki! No eto proizojdjot uže posle togo, kak ja napišu i izdam knigu «Rossija v krivych zerkalach». Vot v takich, dostatočno něobyčnych uslovijach načinalas' moja rabota nad etoj knigoj… Načav rabotu nad knigoj, ja čerez někotoroje vremja otložil rabotu nad něj, tak kak voznikla něobchodimost' podgotovit' k izdaniju v Rossii moju knigu «Něodnorodnaja Vselennaja». Naděžda Jakovlevna Anšukova vystupila iniciatorom izdanija etoj knigi v gorodě Archangel'sk. Kogda etot vopros byl podnjat jeju, i ja dal soglasije na izdanije, ja vynužděn byl podgotovit' jejo k izdaniju po standartam Rossii, kotorye otličalis' ot amerikanskich, v kotorych ja sverstal etu knigu. Kogda ja načal etu rabotu, u menja vozniklo sil'noje želanije sdělat' etu knigu ješčjo lučše. Vidimo, ně zrja govorjat, čto lučšeje — vrag chorošego! Ja nadumal zanovo sozdat' vse illjustracii k etoj knige, sdělat' tak, kak ja mečtal v samom načale i kak ně bylo vozmožno sdělat' srazu, v silu togo, čto ni komp'jutěry, ni grafičeskije programmy togda ně pozvoljali etu mečtu realizovat'. I ja načal rabotat' nad novymi illjustracijami, kotorye uže radovali moj glaz. Bol'šaja čast' raboty uže byla sdělana, na čto ušlo ně meněje šesti mesjacev raboty po 6-8 časov v děn', kogda v odin, ně očen' radostnyj dlja menja děn' vsja informacija v mojom komp'jutěre okazalas' stjortoj! Ja pytalsja vosstanovit' potěrjannuju informaciju, otvozil svoj komp'jutěr v mastěrskije, no… vsjo bezrezul'tatno! Koje-čto, koněčno, sochranilos' na SD, no osnovnoj ob'jom sdělannoj raboty byl potěrjan. Eto menja, bezuslovno, rasstroilo, no… no ja rešil sdělat' vsjo opjat', i sdělat' lučše, čem bylo, nazlo vsem vragam! Koněčno, na etot raz ja kupil

při ztrátě všech dat na disku počítače o nic nepřišel. Kromě toho jsem vytvořil ještě i své metody obrany před podobnými pokusy podlých nepřátel! Nově vytvořené ilustrace se doopravdy ukázaly lepšími než ty zničené. Navíc jsem doplnil poslední kapitolu knihy „Nehomogenní Vesmír“ ještě několika novými ilustracemi a odpovídajícím textem. A v polovině roku 2005 byla kniha „Nehomogenní Vesmír“ s novými ilustracemi hotová! Vše jsem přenesl na několik CD a poslal to Naděždě Jakovlevně Anšukovové do Archangelsku. A začala další „vydavatelská sága“! Velmi rychle jsem se přesvědčil, že někteří vydavatelé vůbec neumějí pracovat s digitálním materiálem, a jiní, když viděli Naděždinu nezkušenost v této oblasti, se ji pokusili ošidit, požadujíc platbu za přípravu knihy k tisku. Řekli jí v principu pravdivou informaci, že knihu je třeba „zformátovat“ a převést všechny ilustrace do digitální podoby atd. atp. Naděžda Jakovlevna tomu tehdy nerozuměla a oni si byli jistí, že pokud se někde zeptá, všude jí oprávněnost jejich požadavků potvrdí, protože prakticky žádný autor nepředává knihu ve formě připravené pro digitální publikaci. Ale protože jsem knihu nasázel sám, všechny ilustrace od začátku tvořil digitálně a už jsem připravil formát pro tisk, stačilo jim v principu jen nahrát vše do řídícího počítače tiskařského stroje, otevřít soubor, odladit barvy a… stisknout tlačítko TISK! Když jsem to vše Naděždě Jakovlevně vysvětlil, pseudo-byznysmeni pochopili, že se jim nepodaří zařídit si „vývar“ navíc, aniž by hnuli prstem. A jedná se o celkem velkou a velmi drahou část práce při přípravě rukopisu k vydání. Ale po vypořádání této záležitosti se tiskaři pokoušeli dále. Pracovníci vydavatelství, pokud spíše nenapsat „lupiči“5 (což lépe odpovídá jejich metodám práce), se pokusili použít papír horší kvality, než byl domluven, což se jim nepovedlo. Něco ale přece jen „vydělali“ šetřením na inkoustech. Natiskli knihu s menší sytostí barev, což bohužel znatelně snížilo kvalitu ilustrací… 5 „rabotniki“ vs. „razbojniki“, p.p.

dopolnitěl'nyj vněšnij žjostkij disk s ob'jomom pamjati v 250 Gigabajt, na kotoryj každyj děn' «sbrasyval» sdělannoje za děn'. Těper' uže daže pri potěre vsej informacii v žjostkom diske komp'jutěra ja ničego ně těrjal. Krome etogo ja sozdal ješčjo i svoi metody zaščity ot podobnych proiskov podlych vragov! Sozdannye zanovo illjustracii dějstvitěl'no polučilis' lučše uničtožennych. Pri etom ja dobavil v poslednjuju glavu knigi «Něodnorodnaja Vselennaja» ješčjo něskol'ko novych illjustracij i soputstvujuščij im těkst. I k seredině 2005 goda kniga «Něodnorodnaja Vselennaja» s novymi illjustracijami byla gotova! Perebrosiv vsjo na něskol'ko SD, ja vyslal jejo Naděždě Jakovlevně Anšukovoj v Archangel'sk. I načalas' uže drugaja epopeja! Ja očen' bystro ubedilsja, čto odni rabotniki tipografii sovsem ně mogut rabotat' s cifrovym matěrialom, a drugije, vidja něopytnost' Naděždy Jakovlevny v izdatěl'skom děle, pytalis' jejo obmanut', trebuja ot nějo oplatit' rabotu po podgotovke knigi k pečati. Jej govorili, v principe, pravil'nye slova o tom, čto knigu nado «sbit'» i perevesti v cifru vse illjustracii i t.d. i t.p. Naděžda Jakovlevna v etom togda ničego ně ponimala i oni byli uvereny, čto jesli ona u kogo-nibud' i sprosit soveta, to jej vse podtverdjat pravil'nost' trebovanij izdatěl'stva. Tak kak praktičeski nikto iz avtorov ně dajot svoju knigu uže polnost'ju v gotovom vidě dlja cifrovoj pečati. A tak kak ja sverstal knigu sam, i vse illjustracii s samogo načala sozdal v cifre, i uže vstavil v maket knigi, to im ostavalos', v principe, tol'ko sbrosit' vsjo v komp'jutěrnuju sistěmu pečatnoj mašiny, otkryt' fajl, otladit' cvetoperedaču i… nažat' knopku Pečat' (Print)! Kogda ja eto vsjo ob'jasnil Naděždě Jakovlevně, gorebizněsmeny ponjali, čto im ně svetit «srubit'» lišnije děněžki, ničego ně dělaja. A eto dovol'no bol'šaja i očen' dorogaja čast' raboty pri podgotovke rukopisi k izdaniju. No i posle uregulirovanija etogo voprosa pečatniki pytalis' mudrit'. Rabotniki tipografii, čut' ně napisal «razbojniki s bol'šoj dorogi» (čto bol'še sootvetstvujet ich metodam raboty), pytalis' vmesto bumagi lučšego kačestva

Mezi vší touto prací jsem napsal i několik větších článků: „Zamlčená historie Ruska“ a „Zamlčená historie Ruska-2“, „Zdroj života-1“, „Zdroj života-2“ a „Teorie Vesmíru a objektivní realita“. V tomto seznamu nevzpomínám to, co jsem napsal po svém návratu do Ruska koncem června 2006, o tom budu psát později. Na konci roku 2004 jsem se rozhodl, že je čas vytvořit mé stránky, a dal zelenou k jejich vytvoření Dmitriji Bajdovi, který mě o nich už téměř rok přesvědčoval. Takže, v roce 2004 jsem cítil, že nadešel správný čas, a koncem listopadu 2004 se mé stránky objevily na internetu. Každý můj nový článek se ze všeho nejdřív objevil na internetu. Právě články začalo rozšiřování mých informací po síti. A jak ukázala budoucnost, bylo to strategicky správné rozhodnutí. S ohledem na dostupnost mých článků na stránkách jsem začal dostávat nabídky na jejich vydání v Rusku v nevelkých sbornících. První sborník obsahoval dva články – oba díly „Zamlčená historie Ruska“ – a byl vydán opět v onom slavném městě Archangelsk. Vydání se opět ujala Naděžda Jakovlevna Anšukovová, a při přípravě článků k publikaci jsem se opět setkal s problémem redakčních úprav. Tentokrát si „úpravy“ textu vzala na starost Jelena Vasiljevna Primeninová, která v té době byla blízkou přítelkyní Naděždy Jakovlevny, a, jak sama mnohokrát říkala a psala, velkou obdivovatelkou mého talentu. Z dříve zmíněných příčin jsem byl proti jakýmkoliv úpravám, ale pokoušely se mě přesvědčit, že bez redakční úpravy sborník jednoduše nemůže vyjít. Byl jsem si jistý, že úpravy žádný přínos mít nebudou, ale souhlasil jsem abych ostatním ukázal, že mám pravdu, nebo abych se přesvědčil, že se ohledně přínosu redakčních úprav mýlím. Když jsem získal redakčně „úpravený“

napečatat' knigu na boleje děšjovoj, no s etim u nich tože ničego ně vyšlo. Oni vsjo-taki němnogo «zarabotali» na ekonomii krasjaščich veščestv. Napečatali knigu s men'šej nasyščennost'ju izobraženija, čto, k sožaleniju, značitěl'no uchudšilo kačestvo illjustracij… Meždu vsemi etimi dělami ja napisal ješčjo i něskol'ko bol'šich statěj: «Zamalčivajemaja istorija Rossii» i «Zamalčivajemaja istorija Rossii-2», «Istočnik žizni-1», «Istočnik žizni-2» i «Těorija Vselennoj i ob'jektivnaja real'nost'». Ja ně upominaju v etom spiske to, čto ja napisal posle svojego vozvraščenija v Rossiju v konce ijulja 2006 goda, ob etom ja budu pisat' pozže. V konce 2004 goda ja rešil, čto uže pora sozdavat' svoj sajt, i dal dobro na jego sozdanije Dmitriju Bajdě, kotoryj uže počti god ugovarival menja eto sdělat'. Tak vot, v 2004 godu ja počuvstvoval, čto vremja prišlo, i v konce nojabrja 2004 goda moj sajt pojavilsja v Intěrnětě. Každaja novaja moja stat'ja srazu že pojavljalas' na mojom sajtě. Imenno so statěj načalos' rasprostraněnije mojej informacii v Seti. I kak pokazalo buduščeje, eto okazalos' jedinstvenno pravil'nym rešenijem. Po mere pojavlenija moich statěj na sajtě ko mně stali postupat' predloženija ob izdanii v Rossii něbol'šich sbornikov moich statěj. Pervymi byli izdany v tom že samom slavnom gorodě Archangel'ske dve moi stat'i «Zamalčivajemaja istorija Rossii» 1 i 2. Zanimalas' izdanijem etoj brošjury tože Naděžda Jakovlevna Anšukova. Pri podgotovke k izdaniju statěj, ja vnov' stolknulsja s problemoj redaktirovanija. Vzjalas' «redaktirovat'» sbornik moich statěj Jelena Vasil'jevna Primenina, kotoraja v to vremja byla blizkoj podrugoj Naděždy Jakovlevny, i, kak ona něodnokratno pisala i govorila, bol'šoj poklonnicej mojego talanta. Ja byl protiv ljubogo redaktirovanija po pričinam, o kotorych ja uže pisal, no menja pytalis' ugovorit', čto bez redaktirovanija těksta prosto něvozmožno napečatat' sbornik. Ja byl uveren, čto pol'zy ot redaktirovanija ně budět, no těm ně meněje, ja soglasilsja na eto, čtoby dokazat' drugim, čto ja prav ili, naoborot, polučit' podtveržděnije togo, čto ja ošibajus' v pol'ze redaktirovanija. Kogda ja polučil «otredaktirovannyj» těkst

text mých článků, nepoznával jsem je. Zdálo se, že slova jsou stejná, ale… články se po úpravách staly mrtvými, zmizela z nich duše, to, co se téměř u každého čtenáře dotýkalo živého. Vše jsem to Naděždě Jakovlevně vrátil a řekl jí, že se nepovažuji za velkého spisovatele ani autoritou na psaní statí, ale… mé články se budou tisknout v takové formě, v jaké jsem je napsal, bez jakýchkoliv změn nebo krácení textu, nebo… se nebudou tisknout vůbec! Pokud jsem se dopustil chyby, překlepu, budu vždy vděčný každému, kdo na to poukáže, ale tím končí rozsah změn, jaké ve svých článcích a knihách dovolím. Ve výsledku sborník mých statí nějak vyšel, ve formě odpovídající mým požadavkům. S „půvaby“ redakčních úprav jsem se setkal ještě jednou, když se v Moskvě z iniciativy Galiny Bazajkinové připravoval druhý sborník mých statí pod názvem „O duchu, rozumu a mnohém dalším...“. Znovu vyvstala otázka redigování textu a znovu jsem dal najevo svůj názor, na což mi odpověděli, že tentokrát bude text redigovat v této oblasti velmi známá osoba, Margarita Nikolajevna Ožiganovová, která redigovala mnoho knih a je ve svém oboru super-profesionál. Po pravdě, Margarita Nikolajevna se chovala velmi podivně. Podivně v přímém smyslu slova. Za prvé, pokoušela se „ovlivnit“ Lorije Nikolajeviče Popova, který také pomáhal s vydáním sborníku, aby ovlivnil mě. Podstata její nespokojenosti se z mého pohledu ukázala velmi podivnou, žádala Lorije Nikolajeviče, aby mě přesvědčil, abych upustil od psaní knihy „Rusko v křivých zrcadlech“, a ospravedlňovala takové podivné přání tím, že i bez něj (to jest mě a mé knihy) je dost „expertů“ na ruskou historii, kteří jen balamutí národ. Za druhé, když jsem s ní mluvil po telefonu, poprvé a naposled, informovala mě o tom, že prošla vzděláním ve védické škole v Omsku a že jí nabídli, aby prošla zasvěcením, což odmítla. Důvod byl ten, že považuje „Velesovu knihu“ a „SlovanskoÁrijské Védy“ za podvod a nedoporučuje mi brát je seriózně. Také

svoich statěj, to ja ně uznal ich. Vrodě by i slova takije že, no… stat'i posle redaktirovanija stali mjortvymi, iz nich isčezla duša, to, čto cepljalo za živoje počti každogo čitatělja. Ja vsjo eto i vydal «nagora» Naděždě Jakovlevně i skazal jej, čto ja ně sčitaju sebja ni velikim pisatělem, ni avtoritětom v napisanii statěj, no… stat'i budut pečatat'sja v toj forme, v kakoj ja ich napisal, bez kakich-libo izmeněnij i sokraščenij ili… voobšče ně budut pečatat'sja! Jesli ja sdělal ošibki, opiski, ja vsegda budu blagodaren ljubomu, kto mně na nich ukažet, no na etom zakančivajutsja izmeněnija, kotorye ja pozvolju vněsti v svoi stat'i i knigi. V rezul'tatě sbornik moich statěj vsjo-taki vyšel, soglasno moim trebovanijam. Eščjo raz mně prišlos' stolknut'sja s «prelestjami» redaktirovanija, kogda v Moskve po iniciative Galiny Bazajkinoj gotovilsja drugoj sbornik moich statěj pod nazvanijem «O suščnosti, razume i o mnogom drugom…». I vnov' vstal vopros o redaktirovanii, i ja vnov' vyskazal svojo mněnije, na čto mně vozrazili, čto na etot raz redaktirovat' budět očen' izvestnyj v etich krugach čelovek, Margarita Nikolajevna Ožiganova, kotoraja redaktirovala mnogo knig i superprofessional v svojom děle. Voobšče-to, Margarita Nikolajevna vela sebja očen' stranno. I stranno v samom prjamom smysle etogo slova. Vo-pervych, ona pytalas' «povlijat'» na Lorija Nikolajeviča Popova, kotoryj tože pomogal s izdanijem etoj brošjurki, čtoby on povlijal na menja. Sut' jejo bez(s)pokojstva okazalas' ves'ma strannoj na moj vzgljad, ona prosila Lorija Nikolajeviča ubedit' menja ně pisat' knigu «Rossija v krivych zerkalach» i obosnovyvala takoje strannoje svojo želanije těm, čto, mol, i bez něgo (to biš' menja i mojej knigi) chvatit radětělej russkoj istorii, kotorye balamutjat narod. Vo-vtorych, kogda ja s něj govoril po tělefonu pervyj i poslednij raz, ona mně soobščila, čto prošla obučenije v vedičeskoj škole v Omske i čto predlagali jej projti posvjaščenije, ot kotorogo ona otkazalas'. I pričina etomu v tom, čto ona sčitajet i «Velesovu knigu» i «Slavjano-Arijskije Vedy» fal'šivkoj i ně rekomendujet mně

mě informovala, že ukázala runy jednomu dobrému lingvistovi, který ji řekl, že některé runy velmi připomínají čínské hieroglify, jiné zase egyptské atd., a proto se jedná o podvod… Odvětil jsem jí, že by nebylo vůbec špatné, kdyby ona a její slavný lingvista vzali v úvahu i druhou možnost výkladu. Vždyť určitá podobnost hieroglifů a run může znamenat i to, že jak čínské, tak egyptské hieroglify vznikly ze slovansko-árijských run a ne obráceně, a podobná verze je i logická a neprotiřečí si, a ke všemu tomu je navíc plně dokazatelné, že to tak skutečně bylo! Má slova se jí příliš nezamlouvala. Přišlo mi to podivné: existuje tolik důkazů z různých vědních disciplín, že právě naši předkové, potomci kolonistů z jiných planet-zemí, vytvořili civilizaci naší planety. Že právě ruský jazyk byl prajazykem všech národů Bílé rasy a zanechal hlubokou stopu v jazycích národů ostatních ras. Že právě lidé Bílé rasy, jejichž jsme přímými potomky, po zániku Daarie vytvořili nový stát. A že právě v oblasti západní Sibiře vytvořili zhruba před sto dvaceti tisíci lety novou Říši. Že ostatní rasy se na Midgard-zemi objevily v důsledku dočasného přesídlení z jejich umírajících či zaniklých planet-zemí v čase hvězdných válek mezi Temnými a Světlými silami před zhruba čtyřiceti tisíci lety, ale došlo k tomu, že dočasní uprchlíci zůstali na Midgard-zemi navždy, a právě naši předkové, kteří mluvili ruským jazykem, pomáhali lidem jiných ras přinést vědění a umění, aby bylo možné na naši překrásné Midgard-zemi koexistovat v míru, když došlo k obrovské katastrofě, jejíž příčinou byla Antlanie (Atlantida) – stát, v němž došlo k mísení lidí Bílé a Červené rasy a výrazné evoluční rozdíly mezi rasami se staly příčinou vzestupu parazitické Říše Antů, jejichž šílenství vedlo k planetární katastrofě, ve které div nezahynulo vše živé. Všechna tato pravda o velikosti našich předků u ní vyvolala

prinimat' ich vser'joz. Soobščila ona mně i to, čto ona pokazyvala runy znamenitomu lingvistu, i tot jej zajavil o tom, čto někotorye runy čem-to napominajut kitajskije ijeroglify, drugije — jegipetskije i t.d., i poetomu oni javljajutsja fal'šivymi… Na čto ja jej otvetil, čto něplocho bylo by jej i jejo znamenitomu lingvistu učest' i druguju versiju takogo rasklada. Ved' pochožest' v čjom-to ijeroglifov i run možet označat' ješčjo i to, čto i kitajskije, i jegipetskije ijeroglify vyšli iz slavjano-arijskich run, a ně naoborot, i čto podobnaja versija i logična, i něprotivorečiva, i, ko vsemu pročemu, jest' něosporimye dokazatěl'stva, čto vsjo imenno tak i bylo! Eti moi slova jej očen' ně ponravilis'. Stranno polučajetsja: imejetsja stol'ko dokazatěl'stv iz raznych otraslej znanij togo, čto imenno naši predki, potomki kolonistov s drugich planět-zemel', sozdali civilizaciju na našej planětě. Čto imenno russkij jazyk byl prajazykom vsech narodov Beloj rasy i ostavil glubokij sled v jazykach narodov drugich ras. Čto imenno ljudi Beloj rasy, prjamymi potomkami kotorych my i javljaemsja, posle gibeli Daarii sozdali novoje gosudarstvo. I čto imenno na těrritorii Zapadnoj Sibiri okolo 120 tysjač let tomu nazad oni sozdali novuju Imperiju. Čto drugije rasy na Midgard-zemle pojavilis' v rezul'tatě vremennogo pereselenija ich s gibnuščich planět-zemel' vo vremja očerednoj zvjozdnoj vojny meždu Tjomnymi i Svetlymi Silami okolo 40 tysjač let tomu nazad. Tak polučilos', čto vremennye pereselency ostalis' navsegda na Midgard-zemle, i imenno naši predki, kotorye govorili na russkom jazyke, pomogali ljudjam drugich ras obresti znanija i umenija, čtoby možno bylo mirno suščestvovat' na prekrasnoj Midgard-zemle posle togo, kak proizošla užasnaja katastrofa, pričinoj kotoroj stala Antlan' (Atlantida). Gosudarstvo, v kotorom proizošlo smykanije ljuděj Beloj i Krasnoj ras, značitěl'nye evoljucionnye otličija meždu kotorymi stali pričinoj pojavlenija parazitičeskoj Imperii Antov, č'jo bezumije privelo k planětarnoj katastrofe, v kotoroj čut' ně pogiblo vsjo živoje. I vsja eta pravda o veličii našich predkov vyzyvala u nějo

kompletní odmítnutí. Bylo to pro mě nepochopitelné, a nepochopitelné je mi to dodnes, jak se lidé mohou držet nehorázné lži o velkém národu, který vždy všem ostatním národům přinášel mír a prosperitu?! Přičemž podle této lži, šité bílými nitkami, naši předkové teprve před tisíci lety vylezli z brlohů a vždy byli tupí a líní, jak nás učí soudobá „historie“. Jak je třeba zdeformovat myšlení člověka, aby zvolil takovou křivdu namísto pravdy o Velké minulosti národa, který se za posledních let pokoušejí srazit na kolena, proměnit v otroky, fyzicky i duchovně! A přitom je Margarita Nikolajevna národností Ruska! Jak moc je třeba nenávidět svůj národ (a hlavně, za co?), aby někdo zpíval unisono s jeho nepřáteli, kteří sní o tom, vidět ho zničený a zplundrovaný! A že má k ruskému národu právě takový vztah, to jsem měl možnost se velmi brzy přesvědčit… Margarita Nikolajevna začala s radostí dělat rozruch ohledně údajných nesrovnalostí v mém článku. Byla úplně u vytržení, když v mém textu ohledně prvního vydání Encyclopædia Britannica z roku 1771 narazila na zmínku o provincii s názem „Little Tartary“, a na mapě z roku 1717, odkazované v článku, se ta provincie nazývala „Klein Tartarien“! Její radosti nebylo konce, vždyť, nachytala mě přece při „lži“! Když se mě na to Galina Bazajkinová zeptala, byl jsem takovou neočekávanou radostí Margarity Nikolajevny překvapen. Ale nezbývalo mi než ji opět zklamat. Protože jsem celkem dobře znal angličtinu, a myslím, že dokonce těm, kdo ji znají jen okrajově, je dobře jasné, že „Little Tartary“ v překladu znamená „Malá Tartarie“. Mapa z roku 1717, uvedená v mém článku, byla holandská, o čemž je lehké přesvědčit se prozkoumáním pravého horního rohu. A i když jsem neznal a neznám vlámštinu, dobře vím, že je to jazyk příbuzný němčině, a dokonce i já vím, že „Kleine“ znamená v němčině „Malý“, a „Klein Tartarien“ znamená v překladu také „Malá Tartarie“! Takže se o žádnou „nesrovnalost“ nejednalo a nejedná, jakkoliv by si to Margarita Nikolajevna přála! Všichni editoři, přinejmenším ti, se kterými

polnoje ottorženije. Mně eto bylo něponjatno, kak i něponjatno do sich por, kak možet ustraivat' ljuděj naglaja lož' o velikom narodě, o velikoj nacii, kotoraja vsegda něsla mir i procvetanije vsem ostal'nym narodam?! Pričjom, lož', šitaja belymi nitkami, soglasno kotoroj naši predki tol'ko tysjaču let nazad vylezli iz berlog i vsegda byli tupymi i lenivymi, kak eto prepodnosit sovremennaja «istorija». Do čego že dolžny iskazit'sja mozgi čeloveka, čtoby on predpočjol takuju krivdu pravdě o Velikom prošlom naroda, kotoryj poslednjuju tysjaču let pytajutsja postavit' na koleni, prevratit' v rabov fizičeski i duchovno! A ved' Margarita Nikolajevna — russkaja po nacional'nosti! Eto že kak nužno něnavidět' svoj narod (i glavnoje, za čto), čtoby podpevat' v unison jego vragam, kotorye spjat i vidjat vo sně jego uničtožennym i obolgannym! I čto imenno u nějo imenno takoje otnošenije k svojemu narodu, ja imel vozmožnost' ubedit'sja očen' skoro… Margarita Nikolajevna s radost'ju podnjala šum po povodu jakoby něstykovki v mojej stat'je. Takoj vostorg u nějo vyzvalo to, čto v těkstě, privodimom mnoju iz pervogo izdanija Britanskoj Enciklopedii 1771 goda, ja upominaju o provincii pod nazvanijem «Little Tartary», a na kartě 1717 goda, pomeščjonnoj v etoj že stat'je, eta provincija nazyvajetsja «Klein Tartarien»! Jejo radosti ně bylo preděla, nakoněc, ona pojmala menja na «lži»! Kogda Galina Bazajkina sprosila menja ob etom, ja byl udivljon takoj něožidannoj radosti Margarity Nikolajevny. No mně prišlos' jejo razočarovat' v očerednoj raz. Tak kak ja dovol'no-taki něplocho znal anglijskij jazyk, i, dumajetsja, daže těm, kto jego znajet tol'ko čut'čut', chorošo izvestno, čto «Little Tartary» v perevodě na russkij označajet «Malen'kaja Tartarija». Karta 1717 goda, privedjonnaja v mojej stat'je, gollandskaja, v čjom legko možno ubedit'sja, vnimatěl'no izučiv verchnij pravyj ugol. I chotja ja ně znal i ně znaju flamandskogo jazyka, no ja točno znaju, čto etot jazyk — raznovidnost' německogo jazyka, i daže mně izvestno, čto poněmecki «Kleine» označajet «Malen'kaja», «Malaja», i čto v perevodě na russkij jazyk «Klein Tartarien» tože označajet

jsem se měl možnost setkal já, vzděláni nepřáteli ruského národa v tom, jak správně psát a mluvit rusky, vědomě nebo nevědomě bránili mrtvý ruský jazyk, jaký se učí na školách a univerzitách! Potvrzením tohoto může sloužit případ, kdy bez mého souhlasu časopis „Světlo (Свет)“ publikoval „redigovanou“ verzi mého článku „Zamlčená historie Ruska“. Ze začátku jsem ani nepoznal, že je to můj článek, zdál se být mrtvý, nedotýkal se jediné „struny“ mé duše a myslím, že nejen mé! A nevidět to může jen slepec nebo zarytý nepřítel všeho ruského! Inu, od té doby, když se na mě někdo obrátí ohledně možnosti vydat mé články, stanovuji si jen jednu podmínku a nepřijímám ohledně této věci žádné námitky: žádné zkracování nebo změny v textu, žádné redakční úpravy, kromě případných překlepů a gramatických chyb! Mé články a knihy se budou tisknout buďto tak, jak jsem je napsal, nebo vůbec nijak!

Tímto má „spisovatelská“ dobrodružství neskončila, ale nyní bych se nechtěl vydávat mimo rámec mé „americké“ periody života. Předtím, než se vrátím k jejímu popisu, chtěl bych se s vámi podělit ještě o jednu myšlenku. Vždy jsem miloval svou Vlast i svůj národ, ale ... nakolik silný byl tento můj cit, jsem pochopil teprve tehdy, když jsem prožil mnoho let v cizí zemi. A i když má Vlast byla vždy v mém srdci, bez ohledu na to, kde jsem právě žil, teprve v USA jsem pochopil celou hloubku tohoto citu. A poté, co jsem v dostatečné míře prozkoumal a poznal Západní svět, vznikla ve mně i hrdost na svou zemi a její velký národ. Velký národ bez jakéhokoli přehánění. Národ, jehož se šíleně bojí nepřátelé, kteří pro svůj téměř živočišný strach chrstají jak na zemi, tak na národ dokonce ne vědra špíny a lži, ale tuny a tuny, hodlajíce tak utopit svůj strach a pravdu, která jim všem na vztek neutone dokonce ani v mořích a

«Malen'kaja Tartarija»! Tak čto nikakoj «něstykovočki» nět, i ně moglo byt', kak by etogo i ni chotělos' samoj Margaritě Nikolajevně! A vse redaktory, po krajněj mere, tě, s kotorymi prišlos' stalkivat'sja mně, obučennye vragami russkogo naroda tomu, kak pravil'no govorit' i pisat' po-russki, soznatěl'no ili něsoznatěl'no, otstaivali mjortvyj russkij jazyk, kotoromu učat v školach i VUZach! I podtveržděnijem etogo služit slučaj, kogda bez mojego razrešenija žurnal «Svet» opublikoval na svoich stranicach «otredaktirovannuju» moju stat'ju «Zamalčivajemaja istorija Rossii-1». Ja ně srazu daže ponjal, čto eto moja stat'ja, ona čitalas' mjortvoj, ně zaděvala ni odnoj «struny» mojej duši, i, mně dumajetsja, ně tol'ko mojej! I ně uvidět' eto možet tol'ko slepec ili jaryj vrag vsego russkogo! Tak čto s těch por, pri obraščenii ko mně kogo-libo o vozmožnosti napečatat' moi stat'i, ja stavlju odno i tol'ko odno uslovije i ně prinimaju nikakich vozraženij po etomu povodu: nikakich sokraščenij ili izmeněnij těksta, nikakogo redaktirovanija, krome kak orfografičeskich ošibok i opisok! Moi stat'i i knigi pečatalis' i budut pečatat'sja ili tak, ili voobšče nikak! Na etom moi «pisatěl'skije» priključenija ně zakončilis', no ja ně chotěl by sejčas vychodit' za preděly mojego «amerikanskogo» perioda žizni. No pered těm, kak vernut'sja k svojemu žizněopisaniju onogo, chotěl by doverit' bumage ješčjo odnu mysl'. Ja vsegda ljubil svoju Rodinu i svoj narod, no… naskol'ko sil'no eto mojo čuvstvo, ja ponjal tol'ko togda, kogda prožil mnogo let v čužoj straně. I chotja moja Rodina vsegda byla v mojom serdce, vně zavisimosti ot togo, gdě ja nachožus', tol'ko v SŠA ja ponjal vsju glubinu etogo čuvstva. A posle togo, kak ja v dostatočnoj stěpeni izučil i uznal Zapadnyj mir, u menja pojavilas' ješčjo i gordost' za svoju stranu i jejo velikij narod. Velikij, bez vsjakogo preuveličenija, narod! Narod, kotorogo bezumno bojatsja vragi, kotorye iz-za svojego počti životnogo stracha vypljoskivajut i na stranu, i na narod daže ně ušaty grjazi i lži, a tonny i tonny, rassčityvaja takim obrazom utopit' svoj strach i pravdu, kotoraja nazlo vsem im vsjo ravno ně

oceánech špíny a lži!..

Kapitola 14. Akta-X v San Francisku Rok 1994 nebyl zajímavý jen tím, že se během něj materializovala má první kniha, ale i mnoha dalšími událostmi. Ty události byly podobné zápletkám z filmů typu „Muži v černém“ (Men in Black), ale s jedním jedním velmi podstatným rozdílem – nepodobaly se kinematografickým vtípkům a nebyly výmysly, nehledě na svou zdánlivou neuvěřitelnost. V únoru 1994 jsme se setkali s neobčejnou, neuvěřitelnou situací, přesněji řečeno, s mnohými na první pohled neuvěřitelnými situacemi, ale není možné psát o všech najednou, takže mi nezbývá, než se zabývat každou neuvěřitelnou událostí zvlášť, a začnu tou nejjednodušší. Našim přátelům se začaly neočekávaně dít velmi podivné věci. K člověku příjde na návštěvu jeho nejlepší přítel, on ho s radostí uvítá, pustí ho do svého domu… a zde začínají podivnosti! Nejlepší přítel s klidem vytáhne pistoli a na užaslého člověka vystřelí. To vše se přitom odehrává pod dohledem bezpečnostních kamer, vrah-“přítel“ nemá rukavice a dokonce po sobě ani nezametá stopy, nezničí nahrávky kamer, nesetře pečlivě své otisky ze zbraně a všeho, čeho se dotkl, a naprosto klidně, jako by se nic nestalo, opustí místo činu. Na první pohled nic neuvěřitelného, v 90. letech se v Rusku něco podobného odehrávalo div ne každý den, neexistoval žádný zločin či zrada, jaký by lidé pro peníze nebo moc nespáchali, zvláště, jednalo-li se o velké peníze a velkou moc! Ale ve všem tom je jedno „malinké“ ALE, které velmi zásadním způsobem mění zdánlivě triviální událost! Věc je v tom, že sám nejbližší přítel zabitého se v tu dobu nacházel na zcela jiném místě a neměl ani podezření, že byl jeho přítel zabit a že svého nejlepšího přítele „zabil“ on sám! Někdo možná řekne: nic podivného – našli dvojníka a změnili ho do ideální podoby, zvláště při dnešních možnostech plastické chirurgie a další technických

utonět daže v morjach i okeanach grjazi i lži!..

Глава 14. Х-файлы Сан-Франциско 1994 god byl intěresen ně tol'ko těm, čto v načale etogo goda matěrializovalas' moja pervaja kniga, no i mnogimi drugimi sobytijami. Eti sobytija srodni sjužetam iz fil'mov tipa «Ljudi v čjornom» («Men in Black») s odnim ves'ma suščestvennym otličijem — oni ně byli podobny kinošnym šutkam i oni ně byli vymyslom, něsmotrja na kažuščujusja něverojatnost'. V fevrale 1994 goda my stolknulis' s něobyčajnoj, něverojatnoj situacijej, točněje, so mnogimi něverojatnymi na pervyj vzgljad situacijami, no obo vsech srazu napisat' ně polučitsja, tak čto pridjotsja opisyvat' každuju něverojatnuju situaciju po otděl'nosti. Načnu opisanije etich něverojatnostěj s naiboleje prostoj v pervom približenii. Něožidanno sredi našich soratnikov stali proischodit' strannye vešči. K čeloveku prichodit v gosti jego lučšij drug, on jego radostno vstrečajet, vpuskajet v svoj dom... i vot tut načinajutsja strannosti! Lučšij drug spokojno dostajot pistolet i streljaet v izumljonnogo druga. Pri etom vsjo eto proischodit pod pricelom viděokamer nabljuděnija, bez perčatok i daže ubijca-«drug» ně zametajet sledy, ně uničtožajet viděozapisi slučivšegosja, ně protirajet tščatěl'no svoi otpečatki s oružija i so vsego, k čemu on prikasalsja, a soveršenno spokojno, kak ni v čjom ně byvalo pokidajet mesto prestuplenija. Na pervyj vzgljad vrodě by ničego něverojatnogo, v 90-e gody v Rossii čut' li ně každyj děn' proischodilo něčto podobnoje, kakich tol'ko prestuplenij i predatěl'stv ni soveršali ljudi radi vlasti i děněg, osobenno — radi bol'šich děněg i bol'šoj vlasti! No vo vsjom etom bylo odno takoje «maljusen'koje» NO, kotoroje ves'ma strannym obrazom menjalo, kazalos' by, trivial'noje sobytije! Dělo v tom, čto sam bližajšij drug ubitogo v eto samoje vremja nachodilsja sovsem v drugom mestě i daže ně podozreval o tom, čto jego drug ubit, i čto on sam «ubil»

inovacích, kdy je možno do nejmenších detailů změnit nejen zevnějšek, ale i hlas!

Ale v daném případě se nejednalo o dvojníka nebo technické inovace! Jak na zbrani, tak na všem ostatním zanechal vrah otisky, a otisky se plně shodovaly s otisky skutečného přítele. Zdálo by se, že člověk byl zabit jeho nejlepším přítelem! Libovolný soud by našel více než dostatečné množství důkazů, aby určil vraha. Existovaly otisky prstů na zbrani, videozáznam z místa činu atd., takže libovolný soud by s čistým svědomím vynesl verdikt vinen. Zvláště, pokud by člověk neměl spolehlivé alibi, ale i kdyby je měl, pak by prokurátor i členové poroty uvěřili spíše tomu, že svědkové obžalovaného lžou a pokud by existoval záznam, potvrzující alibi, tak by si mysleli, že je to dvojník a koupení svědkové zabezpečují falešné alibi, a že vražda byla spáchána právě obžalovaným. Protože otisky prstů se shodují jen u jednovaječných dvojčat a přítomnost mnoha otisku na místě činu jednoznačně dokazuje vinu obžalovaného! Co je na tom všem zajímavé je to, že všichni, kdo by takto uvažovali, by … NEMĚLI PRAVDU! Všichni by učinili nesprávné rozhodnutí a odsoudili by NEVINÉHO! Ale to nemůže být, ohradili by se mnozí, vždyť důkazy viny jsou STOPROCENTNÍ! Ale navzdory tomu všemu by se mýlili. A přitom si nikdo s nikým nepohrává, ani žertem, ani v plné vážnosti. Skutečné vysvětlení podstaty podobné situace se může ukázat ještě neuvěřitelnějším, než potvrzení toho, že stoprocentní důkazy nic nedokazují. A vysvětlení tohoto případu je následující – vraždu spáchal KLON! „Klon, – znovu se pobouří skeptici, – lidský klon! Zase nás krmí pohádkami a výmysly! V roce 1994 o klonech

svojego lučšego druga! Kto-to, možet, skažet: ničego udivitěl'nogo — našli dvojnika, doveli jego do iděal'nogo schodstva, osobenno pri sovremennom urovně razvitija plastičeskoj chirurgii i drugich těchničeskich pribambasov, kogda možno do njuansov poddělat' ně tol'ko vněšnost', no i golos! No v dannom slučaje dělo ně v dvojnike i daže ně v pribambasach! I na oružii, i na vsjom ostal'nom ubijca ostavil otpečatki, i otpečatki, polnost'ju tožděstvennye otpečatkam druga. Polučajetsja, čto ubil druga jego lučšij drug! Dlja ljubogo suda dokazatěl'stv dlja opredělenija togo, kto ubil, — boleje čem dostatočno. Eto i otpečatki pal'cev na oružii, i viděozapisi s mesta prestuplenija i t.d., tak čto ljuboj sud s čistoj sovest'ju vyněset etomu čeloveku obvinitěl'nyj prigovor. Osobenno, jesli sam čelovek ně imejet nadjožnogo alibi ili daže imejet alibi, no vse — i obvinitěl', i prisjažnye zasedatěli — skorej poverjat v to, čto vrut svidětěli alibi i daže viděokamery, podtverždajuščije eto samoje alibi, tak kak podumajut, čto imenno dvojnik i podkuplennye svidětěli obespečivajut fiktivnoje alibi, a ubijstvo soveršeno imenno podsudimym. Tak kak otpečatki pal'cev otličajutsja daže u polnych blizněcov (odnojajcovych), i naličije mnogich otpečatkov na mestě prestuplenija dokazyvajet vinovnost' imenno podsudimogo! I čto samoje intěresnoje vo vsjom etom, tak eto to, čto vse, utverždajuščije eto, okažutsja… utverždajuščije eto okažutsja... NĚPRAVY! Da-da, vse primut něpravil'noje rešenije i obvinjat v ubijstve NĚVINOVNOGO! No etogo ně možet byt', vozrazjat mnogije na takoje zajavlenije, ved' dokazatěl'stva viny STOPROCENTNYE! I vsjo ravno oni budut něpravy! I eto pritom, čto nikto nikogo ně razygryvajet ni šutki radi, ni na polnom ser'joze. No real'noje ob'jasněnije suti podobnoj situacii možet pokazat'sja ješčjo boleje něverojatnym, čem utveržděnije togo, čto stoprocentnye dokazatěl'stva ničego ně dokazyvajut. A ob'jasněnije etogo slučaja sledujuščeje — ubijstvo soveršil KLON! «Klon, — vnov' vozmutjatsja skeptiki, — čelovečeskij klon! Nas v očerednoj

psali jen spisovatelé fantastiky!“ A znovu se skeptici utnou! Pokud většina o něčem neví, neznamená to, že to neexistuje! „Tehdejší technologie nebyly schopny vytvořit klon (v roce 1994), tím méně, lidský klon!“ – namítnou. A jestli je něco zajímavé, pak to, že tentokrát budou mít PRAVDU! Háček je v tom, že technologie klonování, kterou na vytvoření těch klonů-dvojníků využili, byla mimozemského původu. A ještě zajímavější je to, že tu technologii získala vláda USA od mimozemšťanů! V letech 1954-1955 probíhala jednání mezi mimozemšťany a vyššími vládními kruhy USA. Na druhém setkání s mimozemšťany (konajícím se na vojenské letecké základně Edwards) byl přítomen prezident USA Dwight D. Eisenhower. A ačkoliv se podpis tajné dohody uskutečnil až v roce 1964 pod prezidentem Lyndonem B. Johnsonem, zvláštní služby USA, jako Agentura národní bezpečnosti (NSA – National Security Agency), supertajné služby typu „Majestic-12“ a řada dalších, které byly podřízeny přímo Tajné Světové Vládě, začaly získávat mimozemské technologie ještě během úřadování prezidenta Eisenhowera. A jednou z těchto mimozemských technologií byla i technologie KLONOVÁNÍ.

Pravda, mimozemšťané neposkytli všechno najednou. Ze začátku poskytli jen technologii pěstování klonů a teprve mnohem později poskytli technologii přenosu paměti člověka od originálu ke klonu. První klony byly proto jen přesné kopie originálu, ale s vědomím dítěte. A málo kdo ví, že prezident USA John Fitzgerald “Jack” Kennedy nebyl zabit střelami do hlavy 22. listopadu 1963 v Dallasu (oficiální verze), ale v Bílém Domě ve Washingtonu svým bodyguardem, když přecházel z oválné pracovny do konferenčního sálu, aby informoval sdělovací prostředky o několika „nevýznamných“ událostech. Za prvé – chtěl zveřejnit informace o

raz chotjat nadut' skazkami i fantazijami! V 1994 godu o klonach pisali tol'ko fantasty!» I vnov' skeptiki okažutsja ně na vysotě! Jesli bol'šinstvo ně vedajet čego-nibud', eto ně značit, čto etogo nět! «No togdašnije těchnologii byli ně v sostojanii sozdat' klon (na 1994), těm boleje, čelovečeskij! — voskliknut oni». I čto samoje ljubopytnoje, tak eto to, čto na etot raz vse, zajavljajuščije eto, okažutsja... okažutsja PRAVY! Vsjo dělo v tom, čto těchnologija klonirovanija, kotoruju ispol'zovali dlja sozdanija etich klonovdvojnikov, byla inoplanětnogo proischožděnija. I samoje intěresnoje v etom to, čto etu těchnologiju vlasti SŠA i polučili ot inoplanětjan! V 1954-1955 gg. sostojalis' peregovory meždu inoplanětjanami i vysšimi pravitěl'stvennymi krugami SŠA. Na vtoroj vstreče s inoplanětjanami (prochodivšej na vojenno-vozdušnoj baze Edvards) prisutstvoval preziděnt SŠA Duajt Ejzenchauer (Dwight David Eisenhower). I chotja tajnoje podpisanije dogovora sostojalos' tol'ko v 1964 godu pri preziděntě SŠA Lindoně Džonsoně (Lyndon Baines Johnson), sekretnye služby SŠA, takije kak Agenstvo Nacional'noj Bezopasnosti (National Security Agency), sverchsekretnye služby tipa «Korolevskaja-12» (Majestic-12) i rjad drugich, kotorye podčinjalis' naprjamuju Tajnomu Mirovomu Pravitěl'stvu, načali polučat' inoplanětnye těchnologii ješčjo vo vremena preziděnta Duajta Ejzenchauera. I odnoj iz takich inoplanětnych těchnologij byla těchnologija KLONIROVANIJa. Pravda, inoplanětjaně ně peredavali vsjo srazu. Snačala oni peredali těchnologiju vyraščivanija klona, a gorazdo pozže peredali těchnologiju perenosa ot originala k klonu pamjati čeloveka. Poetomu, pervye klony byli točno kopijej originala, no s soznanijem mladěnca. I malo kto znajet, čto preziděnt SŠA Džon Ficdžeral'd Kennědi (John Fitzgerald “Jack” Kennedy) byl ubit vystrelami v golovu ně 22 nojabrja 1963 goda v Dallase (oficial'naja versija), a v Belom Dome v Vašingtoně jego tělochranitělem, kogda on sledoval iz svojego Oval'nogo kabiněta v konferenc-zal, čtoby soobščit' sredstvam massovoj informacii strany o něskol'kich

vyjednáváních, které vláda USA vedla s mimozemšťany. A za druhé – podepsal příkaz (který je dodnes v platnosti, ale nikdy nebyl vyplněn) o navrácení emise měny (dolarů) pod kontrolu vlády. Trochu osvětlím otázku emise měny. Emise dolarů není nic jiného, než právo tisknout bankovky! V USA od roku 1913 tiskne bankovky Federální Rezervní Banka (FED), ale málokdo ví, že tato banka je privátní a patří skupině Rothschild, Rockefeller, Morgan, DuPont & spol. A do dnešního dne tisknou bankovky USA soukromé osoby podle svého uvážení, kolik je jim třeba a kdykoliv je jim třeba. Právo tisknout peníze USA těm osobám předal prezident USA Thomas Woodrow Wilson, a, což je zajímavé, ihned poté, co byl zvolenm prezidentem (1913-1921), což dává možnost předpokládat, že to byla platba za získání prezidentského křesla. A ačkoliv toho skutku Thomas Wilson do konce života litoval, na podstatě to nic nemění. Tak tedy, John F. Kennedy podepsal příkaz o navrácení emise dolaru pod vládní kontrolu, což se zároveň s přáním odtajnit vyjednávání s mimozemšťany rovnalo podepsání rozsudku smrti sobě samému. A je naprosto jasné, že mu o těchto otázkách nedovolili učinit oficiální prohlášení a byl eliminován svým vlastním bodyguardem. A je pochopitelné, že nikdo nehodlal informovat o tom, že prezidenta USA zavraždili v Bílém Domě. Proto bylo zorganizováno představení se zavražděním jeho klona v Dallasu ještě předtím, než došlo k veřejnému vystoupení, jehož by nebyl klon schopen. Nejzajímavější je na tom všem to, že klona Johna F. Kennedyho smrtelně zranil opět bodyguard, nejspíše ten stejný, výstřelem z bezprostřední blízkosti, kdy kulka vnikla levým spánkem a tělo opustila na pravé straně, odtrhávajíc část lebky v temeni. Malý vstupní otvor kulky a odtržená část lebky na druhé straně hovoří o tom, že výstřel vyšel z bezprostřední blízkosti. Druhá kulka prezidenta zasáhla do pravé strany krku zezadu a prolétla skrz. To vše a mnohé další ukazuje na to, že Kennedyho nezabil Lee Harvey Oswald, který byl jednoduše krycím

«něznačitěl'nych» sobytijach. Pervoje — on chotěl predat' glasnosti peregovory, kotoroje pravitěl'stvo SŠA vedjot s inoplanětjanami. I vtoroje — on podpisal ukaz (kotoryj ně otmenjon do sich por, no nikogda ně byl vypolněn) o vozvraščenii emissii dollara pod kontrol' gosudarstva. Němnogo projasnju ponjatije emissii dollara. Emissija dollara jest' ni čto inoje, kak pravo pečatat' děněžnye znaki! V SŠA s 1913 goda děněžnye znaki pečatajutsja Feděral'nym Rezervnym Bankom, no malo kto znajet, čto etot bank — častnyj i prinadležit gruppe Rotšil'd, Rokfeller, Morgan, Djupon i Ko. I do sich por častnye lica po svojemu usmotreniju pečatajut děněžnye znaki SŠA, skol'ko im nužno i kogda im nužno. Pravo pečatat' děněžnye znaki SŠA etim licam peredal preziděnt SŠA Tomas Vudro Vil'son (Thomas Woodrow Wilson), i, čto intěresno, srazu posle togo, kak byl izbran preziděntom (1913-1921 gg.), čto dajot vozmožnost' predpoložit', čto eto bylo platoj za popadanije v kreslo preziděnta SŠA. I chotja Tomas Vil'son do konca svojej žizni sožalel o sodějannom, no... eto ně menjaet suti. Tak vot, Džon Kennědi podpisal ukaz o vozvraščenii emissii dollara pod kontrol' gosudarstva, čto vmestě s želanijem obnarodovat' peregovory s inoplanětjanami stalo dlja něgo podpisanijem smertnogo prigovora samomu sebe. I vpolně ponjatno, čto jemu ně pozvolili sdělat' oficial'nych zajavlenij po etim voprosam, i ponjatno, čto jego likvidiroval jego sobstvennyj tělochranitěl'. No... preděl'no ponjatno, čto soobščat' o tom, čto preziděnta SŠA ubili v Belom Dome, nikto ně sobiralsja. Poetomu i byl organizovan ves' etot spektakl' s ubijstvom jego klona v Dallase ješčjo do togo, kak proizojdjot publičnoje vystuplenije, na kotoroje klon byl ně sposoben. I samoje ljubopytnoje vo vsjom etom to, čto klona Džona Kennědi smertěl'no ranil snova tělochranitěl', skoreje vsego tot že samyj, vystrelom s blizkogo rasstojanija, kogda pulja vošla so storony levogo viska i vyšla sprava, sněsja čast' těmeni. Malen'koje vchodnoje otverstije puli i sněsjonnaja čast' čerepa na vychodě govorjat o tom, čto vystrel byl sdělan s očen' blizkogo rasstojanija. Drugaja pulja vošla v šeju

manévrem. Zajímavé je i to, že Lyndon B. Johnson, který se stal prezidentem USA prakticky ihned po smrti Johna F. Kennedyho, podepsal v roce 1964 tajnou dohodu s mimozemšťany. Ale to už je na jiný rozhovor…

Mimozemšťané časem poskytli i technologii přenosu paměti z originálu na klon. Při tom bylo nutné nejprve získat kompletní pamět originálu, aby jí pak bylo možno nahrát do panensky čistého mozku klonu. Další incident, který vyžadoval klony, se odehrál během vlády prezidenta Reagana. 30. března 1981 na něj byl spáchán atentát Johnem Hinckleyem, jedna z kulek prolétla levou plicí Ronalda Reagana. Podle oficiální verze se prezident po operaci velmi rychle uzdravil, čímž ohromil ošetřující lékaře. To je oficiální verze, ale podle „neoficiální“ verze prezident Ronald Reagan během operace zemřel! Místo něj pokračoval v prezidentském úřadu už jeho klon, což vysvětluje jeho „ohromně“ rychlé, podle mínění lékařů, uzdravení ze smrtelného zranění. Zajímavé je i to, že Ronald Reagan do atentátu ze 30. března 1981 NEMĚL žádné potíže se zdravím! A hle, po „zranění“, se na něj „najednou“ sesypaly nemoci jako z „rohu hojnosti“, včetně rakoviny. Během několika let byl diagnostikován s rakovinou střeva. Operace na odstranění polypů byla provedena v roce 1985, poté podstoupil operace v letech 1989 a 1990. V roce 1995 se uskutečnila další operace na odstranění rakovinného bujení v jeho krku. Navíc k tomuto všemu se u něj objevila řada dalších patologií. Zdálo by se, nic neobvyklého, ale… příčiny všeho, co se dělo, tkvěly v tom, že tkáně vypěstovaných klonů byly nestabilní a to se stalo příčinou vzniku rakovinných novotvarů a periodickému selhávání různých systémů organizmu. Důvodem bylo to, že poskytnutá technologie klonování byla vytvořena mimozemskou rasou, jejíž genetika byla silně odlišná od té pozemské. Proto

preziděnta szadi s pravoj storony i vyšla speredi. Vsjo eto i mnogoje drugoje govorit o tom, čto pokušenije na Džona Kennědi soveršal ně Li Charvi Osval'd (Lee Harvey Oswald), kotorogo prosto podstavili. Ljubopytno i to, čto Lindon Bejns Džonson (Lyndon Baines Johnson), stavšij preziděntom SŠA praktičeski němedlenno posle smerti Džona Kennědi, v 1964 godu podpisal tajnyj dogovor s inoplanětjanami. No eto uže osobyj razgovor... So vremeněm inoplanětjanami byla peredana i těchnologija zapisi pamjati originala klonu. Pri etom bylo něobchodimo snačala zapisat' vsju pamjat' s originala, čtoby potom jejo možno bylo zapisat' na děvstvenno čistyj mozg klona. Sledujuščaja potrebnost' v kloně voznikla vo vremja preziděntstva Ronal'da Uilsona Rejgana (Ronald Wilson Reagan). Na něgo 30 marta 1981 goda bylo soveršeno pokušenije někim Džonom Chinkli, odna iz vypuščennych pul' kotorogo porazila levoje ljogkoje Ronal'da Rejgana. Soglasno oficial'noj versii, preziděnt posle operacii dovol'no bystro vernulsja v normu, poraziv vračej skorost'ju vyzdorovlenija. Eto soglasno oficial'noj versii, a soglasno «něoficial'noj» versii, preziděnt Ronal'd Rejgan umer vo vremja operacii! A vmesto něgo prodolžil preziděntstvovat' uže jego klon, čem i ob'jasnjaetsja jego «porazitěl'no» bystroje, po mněniju vračej, vyzdorovlenije posle raněnija. Ljubopytno i to, čto u Ronal'da Rejgana NĚ bylo problem so zdorov'jem do pokušenija na něgo 30 marta 1981 goda! A vot posle «raněnija» na něgo posypalis' bolezni, kak iz «roga izobilija», v tom čisle i rak. Čerez něskol'ko let u něgo byl obnaružen rak tolstoj kiški i proveděna operacija po udaleniju polipov v 1985 godu, za něj posledovali operacii v 1989 i 1990 gg. V 1995 godu jemu byla sdělana očerednaja operacija po udaleniju rakovoj opucholi s jego šei. Krome etogo, u něgo něožidanno pojavilis' i drugije patologii. Vrodě by ničego něobyčnogo, no... pričiny vsego proischodjaščego byli v tom, čto tkani vyraščennych klonov okazalis' něstabil'nymi, i eto stalo pričinoj pojavlenija rakovych novoobrazovanij i vychoda iz stroja raznych sistěm organizma. Pričinoj etomu bylo to, čto

mimozemská technologie klonování potřebovala v pozemských podmínkách doladění, na což bylo vynaloženo nemálo úsilí a teprve v 90. letech dvacátého století se Američanům podařilo v tajných laboratořích dovést technologii klonování do stavu odpovídajícím jejich představám. V roce 1994 už proto klony byly celkem dokonalé. Pravda, my se Světlanou jsme je nenazývali klony, ale loutkami, což lépe odpovídalo tomu, kým nebo čím tyto výtvory byly. Je třeba říct, že některý z loutkovodičů měl podivný smysl pro humor. Poslali za jedním naším přítelem, . . . . . ., vraha, který byl jím samým! Jistě, ne jeho samého, ale jeho „loutku“, ale originál se projevil pohotovějším a ve stavu mrtvoly se ocitla jeho „loutka“-klon. . . . . . . později ukázal nahrávku, kde sedí před krbem ve svém domě a před ním leží tělo… jeho samého. To video odvysílala jedna evropská televizní stanice, ale jen jedenkrát a následně… nenastala žádná reakce. Naprosto žádná reakce! Ačkoliv . . . . . . v té relaci kompletně popsal vše, co se odehrálo, většina diváků zjevně považovala reportáž za vtip, natolik to bylo pro jejich mysl příliš. Je to škoda, protože to, co připravovala Tajná Vláda, bylo ultra-cynické a podlé, ačkoliv, co lze ještě čekat od vlády plně formované sociálními parazity, která už stačila dohodou s civilizací Šedých prodat celé lidstvo společně s Midgard-zemí? Zákeřný plán byl velmi jednoduchý a bezchybný, nebo téměř bezchybný. Na vytvoření loutky-klona bylo třeba jen získat vzorek krve daného člověka, a to bylo vše. A pokud vezmeme v úvahu, že prakticky celá medicína na celém světě je kontrolována sociálními parazity, pak pro ně není prakticky žádný problém získat vzorek krve libovolného člověka, včetně (zvláště) politiků a vládních činitelů různých zemí. A pak už… je vše velmi jednoduché! Ve speciálních tajných laboratořích se vypěstují „loutky“-klony potřebných lidí, a… když správný člověk přiletí do USA na

peredannaja těchnologija klonirovanija byla razrabotana inoplanětnoj Rasoj, s sil'no otličajuščejsja ot zemnoj genětikoj. Poetomu inoplanětnaja těchnologija klonirovanija trebovala dovodki v zemnych uslovijach. I na eto ušlo němalo vremeni, i tol'ko k 90-m godam dvadcatogo veka amerikancam udalos' v svoich sekretnych laboratorijach dovesti těchnologiju klonirovanija do želajemogo sostojanija. Poetomu v 1994 godu klony uže sozdavalis' ves'ma soveršennymi. Pravda, my so Svetlanoj nazyvali ich ně klonami, a kuklami, čto bol'še sootvetstvovalo tomu, čem ili kem byli eti sozdanija. Nado skazat', čto u kogo-to iz kuklovodov okazalos' strannoje čuvstvo jumora. Oni prislali ubijcu k odnomu našemu drugu . . . . v lice jego samogo! Koněčno, ně sovsem jego, a jego «kuklu», no original okazalsja provorněj, i v kačestve trupa okazalas' jego «kukla»-klon. . . . . zasnjal pozže viděo, gdě on sidit rjadom s kaminom v svojom osobnjake, i rjadom ležit trup... jego samogo. Etot sjužet potom pokazyvali po jevropejskomu těleviděniju, no tol'ko odin raz, i posle pokaza... ně bylo reakcii. Voobšče nikakoj reakcii! Chotja . . . . v etom sjužetě dal polnocennoje opisanije vsemu proischodjaščemu, no, vidno, bol'šinstvo zritělej posčitalo reportaž rozygryšem, nastol'ko vsjo eto ně ukladyvalos' v soznanii ljuděj. A zrja, potomu čto to, čto gotovilo Tajnoje Pravitěl'stvo, bylo sverchcinično i podlo, chotja, čto ješčjo možno ožidat' ot takogo pravitěl'stva social'nych parazitov, kotorye uže prodali vsjo čelovečestvo vmestě s Midgard-zemljoj po dogovoru s civilizacijej serych? Kovarnyj plan byl preděl'no prost i bezuprečen, ili počti bezuprečen! Dlja sozdanija kukly-klona trebovalos' tol'ko polučit' obrazec krovi nužnogo čeloveka, i vsjo. A jesli učest', čto praktičeski vsja medicina vo vsjom mire kontrolirujetsja social'nymi parazitami, to u nich praktičeski nět problem polučit' obrazcy krovi ljubogo čeloveka, vključaja (osobenno) politikov i gosudarstvennych dějatělej raznych stran. A dal'še... vsjo prosto! V special'nych sekretnych laboratorijach vyraščivajutsja «kukly»-klony nužnych

oficiální nebo polooficiální návštěvu, jemu nebo jí nabídnout několikadenní „pohoštění“ a oddech od práce. Významný host zdvořile souhlasí a vypraví se na „příjemné“ místo, kde ho už očekávají. Tam upadne do mrtvolného, v plném smyslu slova, spánku, během kterého z něj získají všechnu jeho paměť. Paměť potom přenesou do mozku „loutky“-klonu daného člověka. A ránem následujícího dnes se vážený host probudí jako vyměněný, v plném smyslu slova! Ale nyní už se „loutka“-klon nachází pod plnou kontrolou a řízením svých tvůrců. „Dobře“ odpočinutý vážný host, lépe řečeno jeho „loutka“-klon se vrací do své země a nikdo nemá nejmenší podezření, že je to už řízený biorobot! Právě takový grandiózní plán pro ovládnutí světa byl vypracován v plném souladu s dohodou, podepsanou v roce 1964 prezidentem Lyndonem Johnsonem s civilizací Šedých. Když jsme se o tomto jezuitském plánu dozvěděli, začal jsem hledat způsob, jak ho překazit. Celkem rychle se nám podařilo najít slabá místa v “loutkách”-klonech. Našli jsme několik klíčových zón nestability genetiky “loutek”-klonů, svým způsobem “kostru” těch umělých výtvorů, a… jednoho krásného dne, pro nás se Světlanou a všechny naše přátele, a doufám, že pro sociální parazity to nebyl velký den, jsem na ty klíčové oblasti genetiky “loutek”-klonů zaútočil, a… všechny ty s takovou pečlivostí připravené “loutky”-klony se roztekly v louže! Obslužný personál tajných laboratoří-skladů se musel velmi divit, když místo hotového “zboží” našel rozteklé louže, které ještě nedávno byly supertajnými chráněnými objekty. Umím si představit tváře obslužného personálu a to, jak o té otázce referovali svým šéfům, a ti zase svým, atd. Nevím jak ostatní, ale když jsem si představil jejich výrazy tváří, když přišli na to, co se stalo s jejich “loutkami”-klony, nemohl jsem se zdržet úsměvu, tak byla daná situace směšná a komická. Dokonce dnes, když píšu tyto řádky, se

ljuděj, i... kogda nužnyj čelovek prijezžajet v SŠA s oficial'nym ili poluoficial'nym vizitom, jego ili jejo priglašajut «pogostit'» něskol'ko dněj i otdochnut' ot trudov pravednych. Važnyj gost' vežlivo soglašajetsja i otpravljaetsja v «gostěpriimnoje» mesto, gdě jego uže podžidajut. A tam gost' pogružajetsja v mertveckij v polnom smysle etogo slova son, vo vremja kotorogo u gostja zapisyvajut vsju jego pamjat'. Etu pamjat' potom perenosjat na mozg «kukly»-klona etogo čeloveka. I utrom sledujuščego dnja važnyj gost' prosypajetsja polnost'ju obnovljonnym v polnom smysle etogo slova! Pri etom eta «kukla»-klon nachoditsja pod polnym kontrolem i upravlenijem svoich sozdatělej. «Chorošo» otdochnuv, važnyj gost', a točněje, jego «kukla»-klon vozvraščajetsja v svoju stranu, i nikto daže ně podozrevajet, čto eto uže upravljaemyj biorobot! Vot kakoj grandioznyj plan po zachvatu Mira byl razrabotan v polnom sootvetstvii s podpisannym v 1964 godu preziděntom SŠA Lindonom Bejns Džonsonom dogovorom s civilizacijej serych. Kogda etot ijezuitskij plan stal nam izvestěn, ja stal iskat' sposob jego sorvat'. Dovol'no bystro nam udalos' najti slabye mesta v «kuklach»-klonach. Polučilos' «naščupat'» něskol'ko ključevych zon něustojčivosti genětiki «kukol»-klonov, svojeobraznyj «skelet» etich rukotvornych sozdanij, i... v odin prekrasnyj dlja nas so Svetlanoj i vsech našich druzej i, chočetsja verit', daleko ně prekrasnyj dlja social'nych parazitov děn' ja nanjos udar po etim ključevym elementam genětiki «kukol»-klonov, i... vse s takoj tščatěl'nost'ju podgotovlennye «kukly»-klony rastěklis' lužami! Vot udivilsja obsluživajuščij personal sekretnych laboratorij-chranilišč, kogda obnaružili vmesto gotovogo «tovara» rastjokšijesja po polu luži, kotorye ješčjo sovsem nědavno byli supersekretnymi ochranjaemymi ob'jektami. Možno predstavit' lica obsluživajuščego personala i to, čto i kak oni dokladyvali po etomu povodu svojemu načal'stvu, a to — svojemu, i t.d. Ně znaju, kak drugije, no ja, kogda predstavljal ich fizionomii, kogda oni obnaružili, čto stalo s «kuklami»-klonami, ně mog uděržat'sja ot ulybki, do togo dannaja situacija byla smešnoj i

na mé tváři nedobrovolně objevuje úsměv, zvláště při vědomí toho, že se podařilo překazit tak “ideální” operaci sociálních parazitů a jejich pánů. Nebýt náhody, kdybychom se náhodou či ne nedozvěděli o “loutkách”-klonech, tento podlý plán sociálních parazitů mohl klidně fungovat. V nějaký překrásný den by všechny klíčové postavy světové politiky mohly být vyměněny tak, že by o tom neměl nikdo nejmenší podezření. A pokud by tyto “loutky” vyplnily všechny příkazy svých loutkovodičů, lze si jen představovat, k čemu všemu by to mohlo vést a přitom by nikdo nechápal, proč ten či onen politický nebo státní lídr skokově či postupně principiálně změnil své postoje. Nejdůležitější je na tom všem to, že když jsem našel slabá místa “loutek”-klonů, nebylo už třeba hledat konkrétní lokaci každé jednotlivé “loutky”-klona, na což by bylo potřeba mnoho času, a také je nebylo třeba ničit po jednom, což by také zabralo čas! Má metoda práce dovolila pracovat se všemi “loutkami”-klony současně, v měřítku Midgardzemě. Nebylo přitom důležité, v jaké konkrétní zemi se ty “loutky”-klony nacházely, jak hluboko pod zem nebo pod vodu je schovali, jak tlusté zdi a dveře měly bunkry! To vše nemělo a nemá pro danou práci ani ten nejmenší význam. Kromě toho, že jsme se Světlanou svou činností překazili sociálním parazitům jejich grandiozní svátek, na který tak silně spoléhali, tak je ještě zničení „loutek“-klonů stálo ohromné peníze, což mají rádi ze všeho nejméně. Ačkoli mají "peněz jako želez", velmi neradi o ně přicházejí, zvláště v takovém množství. Jistě, byli schopní bez mrknutí oka utratit takovou částku ještě jednou, možná i vícekrát, ale po našem objevu slabých míst „loutek“-klonů jsem vytvořil speciální silové pole zahrnující celou Midgard-zemi, v jehož dosahu se všechny „loutky“-klony prakticky ihned roztekly na hromádku organického pudinku. A dokonce i kdyby „loutky“klony vytvořili Šedí někde jinde a pokusili by se je přivézt na naši

komičnoj. Daže sejčas, kogda ja pišu eti stroki, na mojom lice něvol'no pojavljaetsja ulybka. Osobenno ot osoznanija togo, čto udalos' sorvat' takuju «iděal'nuju» operaciju social'nych parazitov i ich chozjaev. Ně bud' slučajnosti, ně uznaj my volej slučaja ili ně slučaja o «kuklach»-klonach, vpolně mog srabotat' etot podlyj plan social'nych parazitov. V odin prekrasnyj děn' vse ključevye figury mirovoj politiki mogli by okazat'sja podmeněny tak, čto nikto ni o čjom by i ně dogadalsja. I stali by eti «kukly» vypolnjat' vse prikazy svoich kuklovodov, i možno tol'ko sebe predstavit', k čemu eto vsjo moglo by privesti, i pri etom nikto by tak i ně ponjal, počemu tot ili inoj političeskij ili gosudarstvennyj liděr «vdrug» rezko ili plavno izmenil svoju principial'nuju poziciju. Samoje važnoje vo vsjom etom to, čto, najdja ujazvimye mesta «kukol»-klonov, ně bylo nadobnosti iskat' mestopoloženije každoj uže gotovoj «kukly»-klona, na čto potrebovalos' by mnogo vremeni, a takže na uničtoženije každoj iz nich po otděl'nosti! Moj metod raboty pozvolil rabotat' so vsemi «kuklami»-klonami odnovremenno v masštabe Midgard-zemli. I pri etom bylo něvažno, v kakoj straně nachodjatsja eti «kukly»-klony, kak gluboko pod zemlju ili pod vodu ich zaprjatali, kakoj tolščiny v bunkerach stal'nye stěny i dveri! Vsjo eto dlja raboty ně imelo i ně imejet ni malejšego značenija. Krome togo, čto my so Svetlanoj svoimi dějstvijami sorvali social'nym parazitam ich grandioznyj prazdnik, na kotoryj oni očen' sil'no nadějalis', ješčjo uničtoženije «kukol»-klonov stoilo im ogromnych děněg, a děn'gi oni těrjat' ljubjat men'še vsego. I chotja u nich děněg «kury ně kljujut», oni očen' ně ljubjat ich těrjat', osobenno v takich količestvach. Koněčno, oni mogli potratit'sja radi takoj celi i ješčjo raz, i možet byt', i ně odin raz, no posle obnaruženija nami slabych mest «kukol»-klonov, mnoju bylo sozdano special'noje silovoje pole vokrug Midgardzemli, v predělach dějstvija kotorogo vse «kukly»-klony praktičeski mgnovenno prevraščalis' v bol'šije organičeskije luži. I daže jesli «kukol»-klonov sozdali by sami serye i popytalis' by vvezti ich na

planetu, v okamžiku vstupu do oblasti účinku mého pole by se „loutky“-klony roztekly v louže stejně tak, jako při pokusech o jejich vytvoření na Midgard-zemi. Podobná událost pochopitelně nemohla uniknout pozornosti loutkovodičů. Brzy se v San Francisku sešli mnozí z hlavních loutkovodičů. Příčinou jejich setkání jsme byli my se Světlanou, protože naše činy překazily dobře promyšlený a dalekosáhlý plán konečného uchvácení kontroly nad Midgard-zemí. Mezi nimi zvláště vyčníval jeden člověk nebo bytost, dokonce je těžké přesně to definovat, protože zevnějškem se ničím nelišil od člověka, ale přitom člověkem v plném smyslu slova nebyl, přinejmenším ne pozemským člověkem. Temné síly se poučily ze svých minulých chyb a dopravili na Midgard-zemi své hierarchy. A jestliže Světlí hierarchové po příchodu na Midgard-zemi skrze narození nebo příletem zablokovali své možnosti, uvažujíce, že by bylo nespravedlivé mít před ostatními výhody, pak hierarchy Temných sil v tomto ohledu svědomí netrápilo, nespíše proto, že žádné svědomí nikdy neměli. Takovým černým hierarchou byl i kardinál . . . . . . (takto se přinejmenším představil všem ostatním), který se objevil v San Francisku. Nevím, zda to bylo jeho skutečné jméno nebo jedno z jmen jeho dlouhé historie pobytu na Midgard-zemi, a není to ani příliš důležité. Důležité je, že se na Midgard-zemi objevil před tisíci lety, v době, kdy začínala poslední Noc Svaroga – v roce 6498 od UMHCH (988 n.l.). Objevil se zde za účelem řízení akcí Temných sil na Midgard-zemi v době jejich hlavního a posledního pokusu vzetí civilizace Midgard-země pod svou kontrolu, v pro ni nějtěžší době, která byla mimochodem jimi i zorganizována. Právě on stál za zády těch, kdo ukřižovali Radomíra (Ježíše Krista) v Konstantinopoli (Jeruzalémě) v roce 6599 od UMHCH (1087 n.l.) a tím zabránil osvobození Židů z pod kontroly Temných sil. Právě jeho lidé stáli za těmi, kdo zabili Marii Magdalenu a zorganizovali smrtelné pronásledování potomků Radomíra a Marie Magdaleny.

našu planětu, popav v preděly dějstvija etogo silovogo polja, «kukly»-klony rastěklis' by lužami tak že, kak i pri popytke sozdanija ich na Midgard-zemle. Koněčno, dannoje sobytije ně moglo projti mimo vnimanija kuklovodov. Vskore v San-Francisko sobralis' mnogije iz osnovnych kuklovodov. Pričinoj ich sbora byli my so Svetlanoj, ibo naši dějstvija sorvali im chorošo produmannyj i daleko iduščij plan po okončatěl'nomu zachvatu kontrolja nad Midgard-zemljoj. Sredi nich osobenno vyděljalsja odin čelovek ili suščestvo, daže trudno skazat' točno, tak kak vněšně on ničem ně otličalsja ot čeloveka, no pri etom ně byl čelovekom v polnom smysle etogo slova, po krajněj mere, zemnym čelovekom. Tjomnye Sily dělali vyvody iz svoich ošibok i napravljali na Midgard-zemlju svoich Ijerarchov. I jesli Svetlye Ijerarchi, prichodja na Midgard-zemlju čerez rožděnije ili priletaja na nějo, blokirovali svoi vozmožnosti, sčitaja něspravedlivym imet' preimuščestva pered ostal'nymi, to Ijerarchov Tjomnych Sil sovest' po etomu povodu ně mučila, chotja by potomu, čto u nich sovesti nikogda i ně bylo. Tak vot takim čjornym Ijerarchom byl pojavivšijsja v SanFrancisko kardinal . . . ., tak, po krajněj mere, on predstavilsja vsem ostal'nym. Bylo li eto jego nastojaščim imeněm ili odnim iz jego imjon za jego dlinnuju istoriju prebyvanija na Midgard-zemle, ja ně znaju, da eto i ně stol' važno. A važno to, čto on pribyl na Midgardzemlju tysjaču let nazad, kogda načalas' poslednjaja Noč' Svaroga — v 6498 leto ot SMZCh (988 god n.e.). On pribyl dlja kurirovanija dějstvij Tjomnych Sil na Midgard-zemle vo vremja glavnoj i posledněj ich popytki vzjat' civilizaciju Midgard-zemli pod svoj kontrol' v samojo tjažjoloje dlja nějo vremja, kstati, imi že i organizovannoje. Imenno on stojal za spinoj těch, kto raspjal Radomira (Iisusa Christa) v Konstantinopole (Ijerusalime) v leto 6599 ot SMZCh (1087 godu n.e.) i ně dopustil osvobožděnija iudějev ot kontrolja Tjomnych Sil. Imenno jego ljudi stojali za spinoj těch, kto ubil Mariju Magdalinu i organizoval smertěl'noje presledovanije

Právě díky jeho podlým plánům se podařilo nasměrovat následovníky učení Radomíra a Marie Magdaleny do slepé uličky. Právě on stál za papežem Innocencem III., který inicioval křižáckou výpravu proti Katarů (Albigenským), trvající dvacet let (1209-1229 n.l.), během které byly eliminovány DVA AŽ TŘI MILIONY LIDÍ, včetně dětí. Právě on s radostí a úšklebkem na tváři pozoroval, jak na hranici zaživa uhořel přímý potomek Radomíra a Marie Magdaleny, poslední velmistr řádu Templářů, Jaques de Molay (Vidomir). Právě on byl tvůrcem inkvizice, která ve středověku v západní Evropě zničila miliony lidských životů. Právě on stál za mnohými válkami, ve kterých bratři zabíjeli bratry! Jistě, za tisíc let vystřídal mnoho jmen, ale ti, komu bylo dáno, věděli velmi přesně, kým byl ten, který sledoval s úsměvem na tváři, jak na kříži umíral Radomír, který věřil v lidi, kteří ho zradili a poslali na smrt na kříži, volíce iluzorní blaha, která jim sociální parazité nabídli! Zajímavé je i to, že kardinála . . . . . . se neuvěřitelně báli i lidé z jeho vlastního okolí, začínali se třást jen od toho, když na nich spočinul svým pronikavým pohledem hypnotizujících černých očí. Zevnějškem se nijak zvlášť neodlišoval, byl středního vzrůstu, hubený, krátce – nic nenasvědčovalo tomu, že před vámi stojí mocný Černý Mág! Poprvé jsem se o něm dozvěděl, když mě Světlana po návratu ze schůzky s Cizincem informovala o tom, že se setkala s velmi zvláštním člověkem s velmi nepříjemným pohledem, pronikajícím do hlubiny duše a vytahující ji ven. Zajímavé je i to, že Cizinec byl ve své době Jaquesem de Molay (Vidomirem), jehož duch byl hierarchou nejvyššího stupně rozvoje a který si před vtělením vědomě zablokoval mnohé své možnosti. V tomto vtělení duch Cizince neopakoval chyby minulých vtělení, protože kvůli tomu, že své schopnosti vědomě zablokoval, musel zaživa shořet na hranici – schopnosti, o jakých se mimochodem kardinálu . . . . . . ani nesnilo! A tak se na Midgard-zemi znovu

potomkov Radomira i Marii Magdaliny. Imenno blagodarja jego kovarnym planam udalos' napravit' posledovatělej učenija Radomira i Marii Magdaliny v tupik. Imenno on stojal za spinoj Papy Innokentija III, ob'javivšego krestovyj pochod protiv katar (al'bigojcev), prodolžavšijsja dvadcat' let (1209-1229 gg.), v chodě kotorogo bylo uničtoženo OT DVUCh DO TRJoCh MILLIONOV ČELOVEK, vplot' do mladěncev. Imenno on s radost'ju i s ulybkoj na lice smotrel na to, kak na kostre sgoral zaživo prjamoj potomok Radomira i Marii Magdaliny Velikij Magistr orděna Tamplijerov Žak dě Mole (Vidomir). Imenno on byl sozdatělem inkvizicii, kotoraja v Srednije Veka v Zapadnoj Jevrope uničtožila milliony čelovek. Imenno on stojal za mnogimi vojnami, v kotorych brat'ja ubivali brat'jev! Koněčno, za tysjaču let on pomenjal množestvo imjon, no tě, komu položeno, znali, kem byl tot, čto s ulybkoj nabljudal za těm, kak umiral na krestě Radomir, kotoryj veril v ljuděj, kotorye predali jego, otpraviv na smert', vybrav illjuzornye blaga, predložennye im social'nymi parazitami! Samoje ljubopytnoje to, čto kardinala . . . . bezumno bojalis' i ljudi iz jego okruženija, oni načinali drožat' tol'ko ottogo, čto on na nich ostanavlival svoj pronzitěl'nyj vzgljad gipnotizirujuščich čjornych glaz. Vněšně on ničem osobym ně otličalsja, byl sredněgo rosta, chudoščavyj, koroče — ničto ně govorilo o tom, čto pered Vami mogučij Čjornyj Mag! Pervyj raz ja uznal o njom, kogda Svetlana, vernuvšis' odnaždy so vstreči s Něznakomcem, soobščila o tom, čto ona stolknulas' s očen' strannym čelovekom, s očen' něprijatnym vzgljadom, pronikajuščim v glubiny duši i vytaskivajuščim jejo naružu. Ljubopytno bylo i to, čto Něznakomec v svojo vremja byl Žakom dě Mole (Vidomirom), suščnost' kotorogo byla Ijerarchom vysočajšego urovnja razvitija, i kotoryj pered voploščenijem soznatěl'no zablokiroval mnogije svoi vozmožnosti. V etom voploščenii suščnost' Něznakomca ně povtorila ošibok prošlych voploščenij, posle togo kak jemu prišlos' sgoret' zaživo v rezul'tatě togo, čto on sam zablokiroval svoi vozmožnosti —

setkali, v nejkritičtější době pro její civilizaci. A, pochopitelně, znovu byli na opačných stranách barikády. Ale tentokrát byl Cizinec pro . . . . . . příliš velkým soustem. Poté, co se Světlana poprvé setkala s jeho pohledem nesoucím smrt, kardinál se mnou vstoupil v telepatický kontakt, během něhož se projevil jako velmi schopný diskutér, na rozdíl od většiny jeho podřízených. Začal zeširoka, obraceje poroznost na to, že brání a bojuje za své přesvědčení a lacině apeloval na to, že i já bráním své přesvědčení, a že mají právo existovat různá přesvědčení, v čemž spočívá krása světa a jeho mnohostrannost. A že vše je nutné, noc i den, býložraci i předátoři! A že jedno bez druhého nemůže existovat, že vše zabezpečuje rovnováhu, jako jin a jang! Ale… „trochu“ se s podobnou filozofickou pastí opozdil, měl jsem už celkem obšírné zkušenosti ze setkání s Temnými hierarchy různých úrovní i s podobnou filozofií, která byla ještě doprovázena silným vlivem na úrovni podvědomí a aktivním studováním slabých míst a evolučních „bílých míst“ v systému obran. V principu, podobná filozofie byla Temnými hierarchy využívána k odvrácení pozornosti, k vytvoření uvolněného prostředí. Zároveň probíhala aktivní příprava převzetí kontroly nad vědomím a v případě neúspěchu, ke zničení protivníka. A právě to dělal i . . . . . . během svých filozofických proslovů, které mohly poplést jedině nováčka, kterým už jsem tehdy dlouhou dobu nebyl. Už jsem měl pro sebe dávno vyjasněný rozdíl mezi sociálními parazity a i těmi nejkrvežíznivějšími predátory, a zamlžit mi mozek podobnými diskusemi se mu nemohlo podařit, ale… přesto to zkoušel. Hlavní příčinou bylo, jak jsem již psal, přání studovat mě nejdetailněji, jak je možno, aby mohl v potřebný okamžik zasadit rozhodující úder. Mě to vše bylo jasné a tak jsem se mu snažil ukázat jen to, co jsem považoval za vhodné, a současně s tím jsem studoval já jeho. K mému překvapení si toho dokonce ani nevšiml, zjevně zvyklý na to, že mu nikdo podobný druh věcí nebude

vozmožnosti, o kotorych tot že samyj . . . . daže i ně mečtal! I vot oni vnov' vstretilis' na Midgard-zemle v samoje otvetstvennoje dlja jejo civilizacii vremja. I, koněčno, vnov' byli po raznye storony barrikad. No na etot raz Něznakomec byl . . . . ně po zubam. Posle togo, kak Svetlana vstretilas' s jego něsuščim smert' vzgljadom v pervyj raz, on vyšel so mnoj na tělepatičeskij kontakt čerez nějo. . . . . okazalsja očen' umnym sobesednikom, v otličije ot bol'šinstva jego podčinjonnych. On načal izdaleka, obraščaja vnimanije na to, čto on otstaivajet i boretsja za svoi ubežděnija, lovko apelliruja k tomu, čto i ja otstaivaju svoi ubežděnija, i čto imejut pravo suščestvovat' raznye ubežděnija, i v etom i zaključajetsja krasota mira i jego mnogoobrazije. I čto vsjo něobchodimo, i noč', i děn', i travojadnye, i chiščniki! I čto odno bez drugogo suščestvovat' ně možet, čto vsjo eto obespečivajet ravnovesije, kak in' i jan! No . . . . «malost'» opozdal s podobnoj filosofskoj lovuškoj, u menja uže byl dovol'no obširnyj opyt obščenija s Tjomnymi Ijerarchami raznych urovněj i s podobnoj filosofijej, kotoraja ješčjo soprovoždajetsja moščnym vozdějstvijem na urovně podsoznanija i aktivnym proščupyvanijem slabych mest i «belych pjatěn» razvitija v sistěme zaščity. V principe, podobnaja filosofija Tjomnymi Ijerarchami primenjalas' dlja otvlečenija vnimanija, dlja sozdanija rasslablennoj obstanovki. A v eto že samoje vremja šla aktivnaja podgotovka k vzjatiju kontrolja nad soznanijem i, v slučaje něudači, k uničtoženiju protivnika. Imenno eto i dělal . . . . vo vremja svoich filosofskich rassužděnij, kotorye mogli zaputat' tol'ko novička, kotorym ja uže ně javljalsja dolgoje vremja. Dlja menja uže davno byla ponjatna raznica meždu social'nymi parazitami i daže samymi krovožadnymi chiščnikami. I podobnymi razgovorami zapudrit' mně mozgi bylo něvozmožno, no . . . . těm ně meněje, eto dělal. Osnovnoj pričinoj etomu bylo, kak ja uže upominal, želanije kak možno tščatěl'něje izučit' menja, čtoby v nužnyj moment naněsti rešajuščij udar. Ja, znaja vsjo eto, staralsja pokazat' jemu tol'ko to, čto ja sam chotěl, a parallel'no izučal jego

schopen dělat. Tak či onak, filozofické debaty nemohly trvat věčně a v jeden okamžik mi učinil přímou nabídku přejít na jeho stranu a barvitě vylíčil, jaké možnosti se mi otevřou, a nejen na Midgard-zemi. Mluvil o tom, jaké možnosti se před námi otevřou, pokud spojíme své úsilí, že se nakonec podaří zavést na planetě pořádek, ukončit všechny války, a… začne ráj na Zemi! Z „nějakého“ důvodu se mi takový „ráj pro idioty“ nezamlouval, což jsem mu bez váhání řekl! Odehrálo se ještě několik rozhovorů, . . . . . . zjevně napoprvé neuspěl v detekci mých slabých a bílých míst a nechtěl začínat jakékoliv akce, dokud nezíská kompletní obraz, kdo a co já z jeho pohledu jsem. Jak už jsem psal, v souvislosti s posledními událostmi se v San-Francisku sjeli hlavy všech tajných organizací a řádů, mezi nimiž bylo několik Světlých hierarchů, někteří z nich vedli tajné řády Světlých a někteří byli infiltrováni do tajných řádů Temných. Tento druh společných setkání byl na Midgard-zemi celkem častý, obvykle se konal na výzvu jednoho z vysokých hierarchů jedné či druhé strany. V daném případě iniciovali setkání Temní, protože chtěli obvinit Světlou stranu z toho, že zde začala bojové operace, což bylo v rozporu s platnou, nedávno uzavřenou, smlouvou o příměří. Během těchto společných setkání bylo pod hrozbou smrti zakázáno jakkoliv nepřátelsky jednat proti sobě navzájem. Problém spočíval v tom, že já jsem byl sám pro sebe, nepatřil jsem k žádným tajným řádům či organizacím, stejně jako Světlana, i když jsme tou dobou navázali kontakt s několika lidmi, kteří v hierarchii Midgard-země ze Světlé strany zaujímali vysoké postavení. Ale Temní hierarchové nechtěli věřit, že jsem jednal nezávisle na komkoliv a ze své vlastní iniciativy, zvláště poté, co . . . . . . viděl, jak se Světlana setkala s několika našimi přáteli. Těžko dnes

samogo. K mojemu udivleniju, on daže ně zametil etogo, vidno, privyknuv k tomu, čto nikto ně v sostojanii eto prodělat' s nim samim. Tak ili inače, filosofskije rassužděnija ně mogli prodolžat'sja do bez(s)koněčnosti, i v odin moment on prjamo predložil perejti na jego storonu, krasočno obrisovav, kakije vozmožnosti peredo mnoju otkrojutsja, i ně tol'ko na Midgard-zemle. On govoril o tom, kakije vozmožnosti otkrojutsja, jesli my ob'jedinim svoi usilija, čto nakoněc-to polučitsja navesti porjadok na planětě, prekratjatsja vse vojny, i... nastupit raj na Zemle! Menja «počemu-to» takoj «raj dlja idiotov» ně prel'ščal, o čjom ja jemu srazu že i soobščil! U nas bylo ješčjo něskol'ko besed, vidno . . . . ně uspel za odin raz razobrat'sja s moimi slabymi mestami i belymi pjatnami, i on ně chotěl načinat' kakich-libo dějstvij, poka ně polučit dlja sebja polnoj kartiny, kto i čto ja jest' s jego točki zrenija. Kak ja uže pisal, v svjazi s poslednimi sobytijami v SanFrancisko s'jechalis' vse glavy tajnych organizacij i orděnov, sredi nich bylo něskol'ko Svetlych Ijerarchov, někotorye iz nich vozglavljali tajnye orděna Svetlych, někotorye byli vnědreny v tajnye orděna Tjomnych. Periodičeski ustraivalis' takije sovmestnye sobranija Svetlych i Tjomnych Ijerarchov Midgard-zemli. Obyčno takije sobranija proischodili po trebovaniju odnogo iz Vysšich Ijerarchov s odnoj ili drugoj storony. V dannom slučaje obščij sbor ob'javili Tjomnye, tak kak chotěli obvinit' Svetlych v tom, čto poslednije načali bojevye dějstvija v narušenije nědavněj dogovorjonnosti o peremirii. Vo vremja takich obščich sborov bylo zapreščeno pod ugrozoj smerti načinat' kakije-libo dějstvija drug protiv druga. Problema zaključalas' v tom, čto ja byl sam po sebe, ni k kakim tajnym orděnam i organizacijam ně prinadležal, tak že, kak i Svetlana. Chotja k etomu vremeni my i ustanovili kontakt s něskol'kimi ljud'mi, kotorye zanimali vysokoje položenije v ijerarchii Midgard-zemli so Svetloj storony. No Tjomnye Ijerarchi ně chotěli verit' v to, čto moi dějstvija byli nězavisimymi ot kogo-libo i

soudit, co si . . . . . . myslel po Světlanině setkání s naším novým přítelem . . . . . . (to je jméno jeho ducha, to i jeho pozemské jméno uchovám v tajnosti, protože je do dnešního dne naživu a veřejné odhalení by mu mohlo silně zkomplikovat život, který je i bez toho dost komplikovaný), kardinál . . . . . . mu zasadil velmi silný úder a . . . . . . upadl do hlubokého kómatu, máločím se odlišujícím od smrti. Kardinál . . . . . . mu prakticky usmažil mozek, skoro tak, jako to dělá elektrické křeslo. Jakmile jsem se o vraždě . . . . . dozvěděl, okamžitě jsme se Světlanou začali práci na jeho obnově, dokud neuběhlo příliš mnoho času a nikdo se o jeho smrti nedozvěděl, a nebylo přistoupeno k pitvě a prohlášení o smrti. Bylo by podivné, kdyby člověka oficiálně prohlásili mrtvým, udělali by pitvu se všemi jejími následky a on by se potom objevil živý a zdravý, bez příznaků pitvy. Tak či onak, podařilo se mi kompletně odstranit jeho zranění a vrátit . . . . . . k životu předtím, než se zvěst o jeho smrti mohla roznést.

Když jsem to dokončil, rozhodl jsem se nezůstat jen při tom. Kardinál . . . . . . zjevně předpokládal, že se nikdo neodhodlá, při znalostech, kdo a co je on sám zač, z čehokoliv ho obvinit a tím méně pro něj požadovat trest. Možná by to někdo udělal, jen jsem na to nehodlal čekat, vstoupil s ním v telepatický kontakt a vyzval ho podle všech pravidel na souboj. Je možné, že kardinál zasadil . . . . . . smrtelný úder záměrně, s očekáváním, že zareaguji právě takto. A v okamžiku… v okamžiku, kdy jsem dokončil svou deklaraci, kardinál bez změny výrazu tváře bleskově zasadil svůj první úder, na který jsem však už byl dávno připravený. Jeho údery byly velmi silné, namířené na způsobení maximálního poškození. Já jsem ho také nenechal dlouho čekat na odvetné údery, a… začal smrtelný duel v přímém smyslu slova. Nebyl to duel do první krve nebo zranění, nebo kdo dříve řekne „vzdávám se“ či „vyhrál jsem“.

stali mojej sobstvennoj iniciativoj. Osobenno posle togo, kak . . . . viděl, kak Svetlana vstrečalas' s něskol'kimi našimi druz'jami. Trudno sejčas predpolagat', čto podumal . . . . no posle odnoj iz vstreč Svetlany s našim novym drugom . . . . (eto imja jego suščnosti, i ono, i jego zemnoje imja ja sochranju v tajně, tak kak on živ do sich por i otkrytije jego imeni dlja publiki možet sil'no osložnit' jemu žizn', i bez togo dovol'no-taki tjažjoluju i naprjažjonnuju), kardinal . . . . nanjos jemu očen' moščnyj udar, i . . . . vpal v glubokuju komu, malo čem otličajuščujusja ot smerti. Kardinal . . . . praktičeski sžjog jemu mozg, počti tak že, kak eto dělajet električeskij stul. Kak tol'ko ja uznal ob ubijstve . . . . my so Svetlanoj totčas načali rabotu nad jego vosstanovlenijem, poka prošlo ješčjo očen' malo vremeni, i nikto ně ob'javil o jego smerti, i ně pristupili k vskrytiju. Bylo by stranno, jesli by čeloveka ob'javili oficial'no mjortvym, sdělali by vskrytije, so vsemi vytěkajuščimi iz etogo posledstvijami, a on potom pojavilsja živoj i zdorovyj, bez priznakov vskrytija. Tak ili inače, mně udalos' polnost'ju vosstanovit' povrežděnija u . . . . i vernut' jego k žizni do togo, kak vest' o jego gibeli uspela široko razletět'sja. No sdělav eto, ja rešil ně ostanavlivat'sja tol'ko na etom. Kardinal . . . ., vidno, predpolagal, čto nikto ně rešitsja, znaja, kto i čto on jest', pred'javit' jemu pretěnzii i potrebovat' nakazanija dlja něgo. Možet byt', kto-to i sdělal by eto, tol'ko ja ně stal dožidat'sja etogo, a vyšel s nim na tělepatičeskij kontakt i vyzval jego na boj po vsem pravilam. Vpolně vozmožno, on special'no nanjos smertěl'nyj udar po . . . ., znaja, čto ja imenno tak i sreagiruju. I v eto že mgnovenije... i v eto že mgnovenije, ně menjaja vyraženija svojego lica, . . . . nanjos svoj pervyj udar, k kotoromu ja uže davno byl gotov. Jego udary byli očen' žjostkimi, rassčitannymi na naněsenije maksimal'nogo povrežděnija. Ja tože ně zastavil jego dolgo ždat' s otvetnymi udarami, i... načalas' smertěl'naja duel' v samom prjamom smysle etogo slova. Eto byla ně duel' do pervoj krovi ili raněnija, ili kogda kto-to skažet «sdajus'» ili «chvatit». Eto byla duel' nasmert',

Byl to duel na smrt, po kterém zůstane jen vítěz a z poraženého nezůstane nic! Byl to duel do úplného vymazání ducha, přinejmenším já jsem měl záměr dovést jej právě tam. Je těžké říct, o co v případě svého vítězství usiloval kardinál. Nějak jsem se něobtěžoval zeptat se ho, byl jsem mírně zaneprázdněn posilováním svých obran a studováním jeho. Duel s Temným hierarchou je vždy duelem bez pravidel. Temný hierarcha se nepřidržuje rytířského kodexu cti, pro něj jsou jakékoliv metody dobré, pokud pomohou dosáhnout vítězství. Když vás zasahují, cítíte vše: jak vám hoří nervy, jak se v důsledku úderu mění ta či ona oblast mozku na škvarek, jak se drolí vámi vytvořené struktury a hoří vytvořená těla, jejichž potenciál jde na hojení utržených ran. A vše se to děje velmi rychle. Během pouhých několika vteřin se razantně změní krevní tlak a některé cévy v mozku takový nápor nevydrží a prasknou. Ale vy se soutředíte pouze na jedno – studování vašeho nepřítele! Pro vítězství v podobné bitvě je nutné studovat to, čím vás protivník zasahuje, objevit, kudy a jakým způsobem provádí své údery, abyste u sebe mohli identifikovat slabá a bílá místa a během boje vytvořit potřebné struktury k jejich zacelení. Boj s Temnými hierarchy Midgard-země probíhá v principu stejně jako s jejich kosmickými příbuznými. Vyhrává ten, komu to rychleji myslí, kdo umí rychleji vyrábět nové vlastnosti a kvality, nová těla a struktury, kde je lépe schopen nevěnovat pozornost bolesti, kdo nepropadne strachu o sebe samého, když pozoruje svá zranění po úderech nepřítele. Vyhrávají vždy ti, kdo jsou v libovolných podmínkách schopni jasně a tvořivě myslet, vytvářet nové, a… dělat to velmi rychle. Bojovat s pozemským Temným hierarchou je z jedné strany složitější, protože takový hierarcha velmi dobře zná vše pozemské – genetiku, zvyky, pozemskou mentalitu. Z druhé strany je boj s takovým hierarchou jednodušší, protože je zvyklý na pocit arogance a pohrdání ve vztahu k protivníku. A ačkoliv kardinál . . . . . . k takové kategorii Temných

posle kotoroj ostanětsja tol'ko pobeditěl', a ot poveržennogo ně ostanětsja ničego! Duel' do polnoj raskrutki suščnosti, po krajněj mere, ja nameren byl dovesti etu duel' imenno do etogo. Mně trudno sudit', čego chotěl dobit'sja svojej pobedoj . . . ., jesli by udalos' pobedit' jemu. Ja kak-to ně dogadalsja vyjasnit' eto u něgo, a byl němnogo zanjat zaščitoj i dal'nějšim proščupyvanijem jego. Duel' s Tjomnym Ijerarchom — vsegda boj bez pravil. Tjomnye Ijerarchi ně priděrživajutsja rycarskogo koděksa boja, dlja nich ljubye metody choroši, liš' by dobit'sja želannoj pobedy. Kogda po těbe b'jut, ty čuvstvuješ' vsjo: kak sgorajut tvoi něrvy, kak obuglivajetsja ot udara tot ili inoj učastok tvojego mozga, kak razrušajutsja sozdannye toboj struktury, i sgorajut narabotannye těla, potěncial kotorych idjot na zatjagivanije rvanych ran. I vsjo eto proischodit očen' bystro, v sčitannye sekundy davlenije prygajet rezko vverch i někotorye sosudy mozga ně vyděrživajut takich rezkich skačkov i lopajutsja. A v eto vremja ty sosredotočen tol'ko na odnom — izučenii tvojego vraga! Dlja togo čtoby pobedit' v takoj bitve, něobchodimo izučit' to, čem protivnik nanosit těbe udary, vyjavit', kuda i kakim obrazom on b'jot, čtoby najti u sebja eti slabye mesta i belye pjatna, i vo vremja sraženija sozdat' sebe nědostajuščeje. V principe, s Tjomnymi Ijerarchami na Midgard-zemle sraženije prochodit tak že, kak i s ich kosmičeskimi sobrat'jami. Vyigryvajet tot, kto bystreje soobražajet, kto umejet bystro narabatyvat' novye svojstva i kačestva, novye těla i struktury, kto v sostojanii ně obraščat' vnimanija na bol', kto ně poddajotsja strachu za samogo sebja, kogda nabljudajet za razrušenijami v sebe posle udara vraga. Pobeždajet vsegda tot, kto v ljubych uslovijach možet myslit' jasno i tvorčeski, sozdavat' novoje i... dělat' eto očen' bystro. S zemnym Tjomnym Ijerarchom sražat'sja s odnoj storony složněje, t.k. takomu Ijerarchu chorošo znakomo vsjo zemnoje — zemnaja genětika, privyčki, zemnoj mentalitět. S drugoj storony, sražat'sja s takim Tjomnym Ijerarchom prošče, t.k. on privykajet ispytyvat' čuvstvo vysokomerija i preněbreženija po otnošeniju k protivniku. I

hierarchů nepatřil, nevzal nicméně v úvahu nebo nevěděl, že jsem se s Temnými hierarchy utkal už mnohokrát, a v mnohých případech s hierarchy velmi vysoké úrovně. A . . . . . . nevzal v úvahu ani to, že jsem během všech těch bojů už nashromáždil velké množství struktur, vlastností a kvalit, vypracoval velké množství nových těl ducha a nových hmot, které u něj z principu nemohly existovat. Zároveň mi každý jeho úder, zamýšlený na mé zničení, dával informaci o tom, jaké hmoty a struktury použil. Ačkoliv je úder zasazován mentálně, jeho realizace probíhá pomocí hmot. To znamená, že jestli vás úder protivníka kompletně nezabil a ještě dýcháte, pak do svých rukou získáváte veškerou informaci o tom, čím a jak vás nepřítel udeřil, a můžete následující úder stejného druhu blokovat. A pokud ještě nemáte kompletně usmažený mozek, pak po získání nové informace máte možnost zvolat „Heuréka“ a vytvořit s nově získanými kvalitami něco úplně nového, co dříve neexistovalo, přinejmenším, u vás. Tímto můj oblíbený vtip o tom, že „bití definuje vědomí“, získává zcela reálný základ. V případě, že se poštěstí a vzejdete z boje vítězně, získáte nejen vítězství nad nepřítelem, ale i určitý skok ve svém rozvoji. Pokud budete mít štěstí, pochopitelně! Doposud jsem štěstí měl a jedna z příčin podobného štěstí spočívá v tom, že můj duch je velmi starý a předtím, než se vtělil do současného těla, zaujímal můj duch (to jest, já) poměrně vysoké hierarchické postavení. A ačkoliv jsem na Midgard-zemi začínal, jako všichni, od nuly, předchozí úroveň rozvoje mi dovolila velmi rychle se znovu rozkoukat. A to při tom, kdy se má zkušenost z tohoto vtělení principiálně odlišuje od všech mých zkušeností ze všech předchozích vtělení. Takže to nebylo intuicí – věděním předchozích vtělení, ale spíše schopností myslet NEŠABLONOVITĚ! Právě tato kvalita mi podle mého hlubokého přesvědčení dovolila velmi rychle projít cestou, kterou

chotja . . . . ně prinadležal k takoj katěgorii Tjomnych Ijerarchov, těm ně meněje, on ně učjol ili ně znal, čto mně prichodilos' uže mnogo raz sražat'sja s Tjomnymi Ijerarchami, i vo mnogich slučajach s Ijerarchami očen' vysokogo urovnja. I ně učjol . . . . ješčjo i togo, čto u menja uže nakoplen bol'šoj ob'jom struktur, svojstv i kačestv, narabotano mnogo novych těl suščnosti i novych matěrij vo vremja vsech etich bojov, kotorych u něgo ně moglo bylo byt' v principe. V to že samoje vremja, každyj jego udar, prednaznačennyj dlja mojego uničtoženija, daval mně informaciju o tom, kakimi matěrijami on pol'zujetsja pri udare, kakimi strukturami. Ved' udar chot' i nanosjat myslenno, no nanosjat etot udar matěrijej, kak ni kruti! A eto označajet, čto jesli udar protivnika ně uničtožil těbja polnost'ju i ty ješčjo dyšiš', to ty polučaješ' v svoi ruki vsju informaciju o tom, čem i kak těbja udaril vrag, i možeš' uže blokirovat' analogičnyj vtoroj udar. A jesli u těbja mozgi ně sovsem podžarilis', to, polučiv novuju informaciju, ty ješčjo polučaješ' vozmožnost' skazat' «Evrika» i sozdat' s polučennymi novymi kačestvami něčto edakoje noven'koje, čego ran'še ně bylo, po krajněj mere, u těbja. Tak čto moja ljubimaja šutka o tom, čto «bitijo opreděljaet soznanije», imejet pod soboj vpolně real'noje obosnovanije. V slučaje, jesli povezjot i polučitsja pobedit' v sraženii, to ty polučaješ' ně tol'ko pobedu nad vragom, no i opreděljonnyj skačok v razvitii. Koněčno, eto jesli povezjot! Mně poka vezlo, i odna iz pričin takogo vezenija zaključajetsja v tom, čto moja suščnost' ves'ma drevnjaja, i do togo, kak voplotit'sja v eto mojo tělo, moja suščnost' (to biš', ja) zanimala dovol'no-taki vysokoje ijerarchičeskoje položenije. I chotja na Midgard-zemle ja načinal, kak i vse, s nulja, no, těm ně meněje, predyduščij uroven' razvitija pozvolil mně očen' bystro zanovo osvoit'sja. I eto pritom, čto moj opyt v etom voploščenii principial'no otličajetsja ot vsego mojego opyta za vse predyduščije voploščenija. Tak čto eto ně bylo intuicijej — znanijem prošlych voploščenij, a, skoreje, sposobnost'ju myslit' NĚŠABLONNO! Imenno eto kačestvo, po mojemu glubokomu ubežděniju, i pozvolilo mně bystro projti tot put', na

jsem nastoupil. Přesněji řečeno, má pouť stále pokračuje a ani v tomto okamžiku nevidím její konec nebo kraj. Zkušenosti minulých vtělení a dvě pomocné nebo vedlejší duše, kromě mého hlavního ducha, mi pomohly velmi rychle projít evoluční džunglí, dostat se dále a nejen plně rozvinout svého hlavního ducha v tomto fyzickém těle, ale také proniknout do úrovní, které pro něj byly dříve nepřístupné či nedosažitelné. Při tom se opakovaně měnilo sakrální (duchovní) či základní jméno mého ducha, což znamená, že procházel principiálními změnami, které byly výsledkem mých objevů a průlomů poté, co byl můj hlavní vtělený duch probuzen. Připomenu, že v kosmické hierarchii je sakrální jméno klíčem a odráží evoluční úroveň svého nositele. K změně sakrálního jména libovolného ducha dochází pouze tehdy, pokud daný duch vstoupil do principiálně nové úrovně svého rozvoje, a čím je stupeň rozvoje bytosti větší, tím zásadnější a kvalitativně významnější musí změny být, aby dozrálo, v přímém smyslu slova, nové sakrální jméno. Tek tedy, když jsem se musel utkat s . . . . . ., měl jsem již velmi bohaté zkušenosti z bojů za předěly Midgard-země a mnoho kvalit a struktur, které jednoduše v oblasti Midgard-země není možné získat. A právě díky tomu se mi podařilo po dlouhém a těžkém boji kardinála . . . . . . porazit (délka boje je relativní, celý boj netrval déle než hodinu, ale během té doby se toho odehrálo tolik, že by to v jiné situaci vystačilo na celý život). Jak už jsem vzpomínal, poté, co vám protivník zasadí úder, vzniká možnost studovat jeho „zbraň“ a neutralizovat jeho jednání pomocí vytvoření určité protizbraně na základě nově získané informace a na jejím základě vytvořených nových kvalit a struktur, které jste předtím neměli. Ale schopný a zkušený protivník dělá to samé vám, když zasazujete odvetný úder. Nepřítel také skenuje vaše zbraně a také si vyrábí nové kvality a vlastnosti jako protizbraně. Vyhrává ten, kdo rychleji najde a určí slabá místa

kotoryj ja vstupil. Točněje, ja ješčjo prodolžaju idti po etomu puti i poka ješčjo ně vižu konca-kraja onogo. Opyt prošlych voploščenij i dve promežutočnye ili bufernye suščnosti k mojej osnovnoj pomogli mně bystro projti čerez evoljucionnye džungli, pojti dal'še i ně tol'ko polnost'ju razvernut' v etom fizičeskom těle svoju osnovnuju suščnost', no i prorvat'sja na takije rubeži, kotorye raněje byli dlja nějo nědosjagajemymi. Pri etom sakral'noje ili osnovnoje imja mojej suščnosti menjalos' něodnokratno, čto označajet kardinal'nye, principial'nye izmeněnija, kotorye voznikli v rezul'tatě sdělannych mnoju otkrytij i proryvov, posle probužděnija mojej osnovnoj voplotivšejsja suščnosti. Napomnju, čto v kosmičeskoj ijerarchii sakral'noje imja javljaetsja ključom i otražajet uroven' razvitija jego nositělja. Každoje izmeněnije sakral'nogo imeni ljubogo suščestva proischodit tol'ko posle togo, kak eto suščestvo vychodit na principial'no novyj uroven' svojego razvitija, i čem vyše uroven' razvitija suščestva, těm boleje principial'nye i značitěl'nye kačestvennye izmeněnija dolžny proizojti, čtoby sozrelo, v samom prjamom smysle etogo slova, novoje sakral'noje imja. Tak čto, kogda mně prišlos' sražat'sja s . . . ., u menja byl uže očen' bol'šoj opyt voina za predělami Midgard-zemli, i mnogo kačestv i struktur, kotorye prosto něvozmožno narabotat' v predělach Midgard-zemli. I imenno blagodarja etomu mně udalos' posle prodolžitěl'nogo i tjažjologo boja pobedit' . . . . (prodolžitěl'nost' boja uslovna, ves' boj prodolžalsja ně boleje polučasa, no za eto vremja proizošlo stol'ko vsego, čto v drugoj situacii chvatilo by komu-nibud' na vsju žizn'). Kak ja uže upominal, posle togo, kak protivnik nanosit po těbe udar, voznikajet vozmožnost' izučit' jego «oružije» i nějtralizovat' dějstvije za sčjot sozdanija svojego roda protivojadija na osnove polučennoj novoj informacii i sozdannych na osnove etoj informacii struktur i kačestv, kotorych raněje ně bylo. No umnyj i opytnyj protivnik dělajet to že samoje i s toboj, kogda ty nanosiš' otvetnyj udar. Vrag takže skanirujet tvojo oružije i takže narabatyvajet dlja sebja novye kačestva i svojstva dlja protivodějstvija jemu.

protivníka, kdo rychleji neutralizuje a blokuje údery protivníka. Vyhrává ten, kdo měl na počátku duelu takové evoluční zisky (výhody), které protivník není schopen vytvořit vůbec, nebo na vytvoření takových vlastností a kvalit potřebuje nezanedbatelný čas, který během boje jednoduše nemůže mít. Souboj může trvat od několika vteřin do několika hodin, přičemž během této doby neustane ani na zlomek vteřiny. Je zde i další věc: v drtivé většině případů protivník, se kterým jste nuceni změřit síly, tak či onak odpovídá vaší úrovni, takže každý souboj je na život a na smrt, padesát na padesát, a neexistují žádné garance, nemluvě o jistotě, že z něho vzejdete živí právě vy. Jistě, když začínáte boj, věříte tomu, že vyhrajete právě vy, pokud připustíte sebemenší nerozhodnost, nejistotu nebo strach, vstupem do boje se můžete považovat za mrtvé. Právě takový je obraz skutečné situace! Když vstupujete do boje, měli byste si být naprosto jistí o svém vítězství, a zároveň… zároveň víte, že máte rovnocenného protivníka a šance jsou prakticky vyrovnané. Ale v tom je právě esence skutečného bojovníka, přinejmenším, podle mého chápání. Vstupujete do boje s naprostou jistotou o svém vítězství, i kdybyste stáli proti ohromné hordě nepřátel. Hlavní je v ten moment jen jedno – musíte si být na tisíc procent jistí o tom, že hájíte správnou věc, a podaří-li se vám zvítězit nebo ne, závisí na tom, nakolik se dokážete oprostit od všeho na světě, dokonce i od sebe samého, a soustředit se jen na vítězství. Může přitom nastat ohnivá bolest v celém těle, cítíte, jak váš život doslova kapku za kapkou opouští vaše tělo a nevíte, kolik dalších „kapek“ vám zbývá, ale bez ohledu na vše pokračujete v boji. A při tom ještě v prvé řadě musíte zajistit, aby se nic nestalo vám nejdražší bytosti – Světlaně, kterou také bijí a bijí, aby ji zničili. A takto se odehrává každá srážka.

Vyigryvajet tot, kto bystreje nachodit i opreděljaet slabye mesta protivnika, kto bystreje nějtralizujet i blokirujet udary protivnika. Vyigryvajet tot, u kogo do načala sraženija byli takije evoljucionnye narabotki, kotorye protivnik ně v sostojanii narabotat' voobšče ili na sozdanije takich svojstv i kačestv jemu potrebujetsja značitěl'noje vremja, kotorogo prosto ně možet byt' vo vremja sraženija. Sraženije možet prodolžat'sja ot něskol'kich sekund do něskol'kich časov ně preryvajuščichsja daže na dolju sekundy dějstvij. I ješčjo odin moment: v podavljajuščem bol'šinstve slučajev protivnik, s kotorym těbe prichoditsja merit'sja silami, tak ili inače sootvetstvujet tvojemu urovnju, tak čto každyj raz sraženije idjot nasmert', pjat'děsjat na pjat'děsjat, i ně možet byt' ně tol'ko garantii, no daže uverennosti, čto imenno ty vyjděš' iz boja živym. Koněčno, kogda načinaješ' boj, ty veriš' v to, čto pobediš' imenno ty, jesli jest' chot' něbol'šaja něuverennost' v sebe ili strach, vstupat' v boj něl'zja, možno sčitat', čto ty uže mjortv. Vot takaja situacija prorisovyvajetsja! Vstupaja v boj, ty dolžen byt' stoprocentno uveren v svojej pobedě, i v to že samoje vremja... i v to že samoje vremja ty znaješ', čto protivnik sootvetstvujet těbe, i šansy u Vas s nim praktičeski ravnye. No v etom i jest' sut' nastojaščego voina, po krajněj mere, kak eto ponimaju ja. Ty vstupaješ' v boj s uverennost'ju v svojej pobedě, daže jesli ty odin protiv ogromnych polčišč vragov. Glavnoje v etot moment tol'ko odno — ty dolžen byt' ubeždjon na tysjaču procentov v tom, čto ty otstaivaješ' pravoje dělo, a povezjot těbe ili nět v sraženii zavisit i ot togo, kak ty možeš' otrešit'sja ot vsego na svetě, daže ot samogo sebja, i sosredotočit'sja tol'ko na pobedě. Pri etom možet byt' ogněnnaja bol' vo vsjom těle, ty čuvstvuješ', kak tvoja žizn', slovno krov', kaplja za kaplej pokidajet tvojo tělo, i ty ně znaješ', skol'ko ješčjo «kapel'» žizni ostalos' v těbe, i vsjo ravno prodolžaješ' boj. I pri etom ty dolžen v pervuju očered' ješčjo ně dopustit', čtoby čto-nibud' proizošlo s samym dorogim těbe suščestvom — Svetlanoj, kotoruju tože b'jut, i b'jut, čtoby uničtožit'. I tak prochodit každoje sraženije.

Mimochodem, držím se filozofie nikdy nezasazovat první úder. Vždy se snažím apelovat na hlas rozumu, ale pokud se tento neukáže vůbec, nebo se neukáže v dostatečném množství, pak první úder vždy zasadí protivník. Dělají to často proto, že, podle světonázoru Temných sil, na hlas rozumu apelují jen slabí, a silní uznávají jen jedno – sílu! A pokud se na ně někdo obrátí s rozhovorem, pak dříve nebo později Temný hierarcha zasadí svůj úder – je to jejich styl jednání, takto oni uvažují. Čas rozhovoru využívají na studium svého protivníka, aby jejich první úder byl maximálně efektivní. Jsem přesvědčen o tom, že je vždy třeba pokusit se vyřešit konflikt mírovou cestou, a jen pokud je to nemožné, řešit otázku z pozice síly. Přitom, když takové situace vznikají, neukazuji svůj „certifikát“ o mé úrovni rozvoje a mém situování v Hierarchii Světla. Jednak považuji takové chování za nesprávné, to za prvé. A za druhé, je pro mě důležité poznat, co bude říkat a jak se ke mně, jako k inteligentní bytosti, bude ta či ona bytost chovat nezávisle na tom, jaká je moje hierarchická úroveň. Dělám to tak proto, že mnozí z Temných hierarchů, hlavně nižších úrovní, se začínají kroutit a vytáčet, když uvidí mé hierarchické znaky. Protože v mnohých případech se musím zaobírat Temnými poté, kdy se ke mně někdo obrátí pro pomoc. Proto se objevuji vždy ve svinutém stavu, nenechám své struktury rozvinout, neukazuji svého ducha. A pokud se ta či ona bytost začne chovat arogantně, pohrdavě, jednat se mnou jako s mravencem, ne jako s rozumnou bytostí, pak rozvinu své struktury ve větší či menší míře v závislosti na tom, kolik toho daná bytost ví a do jaké míry chápe kosmickou hierarchii. A prakticky vždy, po demonstraci hierarchického „certifikátu“, se podobné bytosti začnou omlouvat a vytáčet, ospravedlňovat své, pro rozumnou bytost nepřípustné, chování. Ale mě to už nikdy nezajímalo – dal jsem jim šanci chovat se jako rozumné bytosti, a ony… tu šanci nevyužily.

Kstati, ja priděrživajus' filosofii nikogda ně nanosit' udar pervym. Vsegda starajus' vozzvat' k golosu razuma, no jesli posledněgo ně okazyvajetsja voobšče ili okazyvajetsja v nědostatočnoj stěpeni, to protivnik vsegda nanosit udar pervym. A dělajut oni eto často potomu, čto, soglasno mirovozzreniju Tjomnych Sil, k golosu razuma vzyvajet tol'ko slabyj, a sil'nyj priznajot tol'ko odno — silu! I jesli k nim kto-to obraščajetsja s razgovorom, to ran'še ili pozže Tjomnyj Ijerarch nanosit svoj udar — eto ich stil' dějstvija, eto tak oni mysljat. Vremja razgovora oni ispol'zujut dlja izučenija svojego sobesednika dlja togo, čtoby maksimal'no effektivno naněsti svoj udar. Ja sčitaju i ubeždjon, čto vsegda nado poprobovat' razrešit' konflikt mirnym putjom, i tol'ko jesli eto něvozmožno, rešat' vopros s pozicii sily. Pri etom, kogda takije situacii voznikajut, ja ně pokazyvaju svojo «udostoverenije» o mojom urovně razvitija i o mojom položenii v Ijerarchii Sveta. Tak kak sčitaju podobnye dějstvija něpravil'nymi, eto, vo-pervych. A vo-vtorych, mně važno uznat', čto budět govorit' i kak budět vesti sebja to ili inoje suščestvo so mnoj, kak s razumnym suščestvom, vně zavisimosti ot togo, kakoj u menja ijerarchičeskij uroven'. Ja dějstvuju tak potomu, čto mnogije iz Tjomnych Ijerarchov, osobenno něvysokogo urovnja, uviděv moi ijerarchičeskije znaki, načinajut julit' i chitrit'. Tak kak vo mnogich slučajach mně prichoditsja razbirat'sja s Tjomnymi posle togo, kak ko mně obraščajutsja za pomošč'ju. I poetomu ja pojavljajus' vsegda v svjornutom sostojanii, ně razvoračivaja svoich struktur, ně děmonstriruja svoju suščnost'. I jesli to ili inoje suščestvo načinajet sebja vesti naglo, vyzyvajušče, otnosit'sja ko mně, kak k murav'ju, a ně kak k razumnomu suščestvu, to togda prichoditsja razvoračivat' svoi struktury v bol'šej ili men'šej stěpeni, v zavisimosti ottogo, čto i naskol'ko znajet i ponimajet dannoje suščestvo v ijerarchii. I praktičeski vsegda posle děmonstracii ijerarchičeskogo «udostoverenija» podobnye suščestva načinali lebezit', izvinjat'sja, opravdyvat' svojo nědopustimoje dlja razumnogo suščestva

S jakými jen situacemi jsem se nesetkal! Byly případy, kdy začínali boj i Světlí hierarchové, zvláště když jsem se při pohybu vpřed dostal do pro mě principiálně nových vesmírných prostor. Ale vždy se jednalo o nedorozumění. Aby bylo pochopitelné, o co šlo, uvedu jeden příklad. Jednou, už mnoho let nazpět, se mi podařilo vytvořit principiálně nové struktury a vytvořit těla ducha ze hmot, principiálně odlišných od těch našich. Pro sladění nesladitelného se mi podařilo vytvořit určitou strukturu, princip práce které z pochopitelných důvodů nebudu uvádět. Pronikání do nových prostor šlo jednoduše fantasticky, ale… když jsme se v nich začali pohybovat, téměř ihned na nás se Světlanou velmi silně zaútočili. ................ ................ ................ Samozřejmě, že jsem neodpověděl na ránu ranou, ale jen se jich zeptal, proč nezahájili komunikaci a nevysvětlili situaci, a vše by mohlo být vyřešeno bez jakýchkoliv následků pro jejich kosmický prostor. Na mou otázku odpověděli, že byli přesvědčeni, že neexistuje žádná jiná cesta k zajištění stability jejich prostoru, než naše zničení, s ohledem na to, jak silně jsme se od nich odlišovali. Na což jsem jim řekl svůj názor na tuto záležitost – za prvé, vždy je nutné vyzkoušet všechny možnosti, včetně těch zdánlivě nepravděpodobných a neuvěřitelných, než se přistoupí ke krajním opatřením. A za druhé, pokud se mi podařilo proniknout do jejich prostor, které se velmi výrazně odlišují od našich, a zůstat při tom naživu, naznačuje to, že mohu být schopen najít takové řešení, při kterém jejich prostor zůstane nepoškozen! A pro takové řešení potřebuji maximálně kompletní informaci o jejich kosmech. Když jsem shromáždil potřebné informace, vytvořil jsem pro sebe

poveděnije. No menja uže eto nikogda ně intěresovalo — ja daval im šans dějstvovat', kak razumnym suščestvam, i oni... etim šansom ně vospol'zovalis'. S kakimi tol'ko situacijami mně ně prichodilos' stalkivat'sja! Byvali slučai, kogda načinali bit' i Svetlye Ijerarchi, osobenno kogda pri dviženii vperjod ja popadal v principial'no novye dlja menja prostranstva. No vsegda eto bylo nědorazumenijami. Čtoby bylo ponjatno, čto k čemu, privedu odin primer. Odnaždy, uže dovol'no mnogo let nazad, mně udalos' sozdat' principial'no novye struktury i narabotat' těla suščnosti iz matěrij, principial'no něsovmestimych s našimi matěrijami. Dlja rešenija sovmestimosti něsovmestimogo mně udalos' sozdat' někuju strukturu, princip dějstvija kotoroj ja ně budu raskryvat' po vpolně ponjatnym pričinam. Prodviženije v novye prostranstva šlo prosto zamečatěl'no, no... vskore posle načala dviženija v nich, nas so Svetlanoj stali ves'ma sil'no bit'. ................ ................ ................ Koněčno, ja ně stal otvečat' na udary udarami, a tol'ko sprosil, počemu oni ně vyšli na kontakt i ně ob'jasnili situacii, i vsjo možno bylo by rešit' bez kakich-libo posledstvij dlja ich kosmičeskich prostranstv. Na moj vopros oni otvetili, čto oni posčitali, budto nět drugogo puti rešenija problemy ugrozy stabil'nosti ich prostranstv, krome kak uničtoženije, v silu togo, čto my už očen' sil'no otličajemsja. Na čto ja im soobščil svojo mněnije po etomu povodu. I vot, kakoje... Vo-pervych, vsegda nužno isprobovat' vse varianty, vključaja samye něverojatnye, preždě čem perechodit' k krajnim meram. A vo-vtorych, jesli mně udalos' proniknut' v ich prostranstva, kotorye stol' razitěl'no otličajutsja ot našich, i ostat'sja pri etom živym, to eto označajet, čto, vpolně vozmožno, mně udastsja najti takoje rešenije, pri kotorom ich prostranstva ně postradajut! I dlja etogo mně nužna maksimal'no polnaja informacija ob ich kosmosach. Posle togo, kak ja sobral nužnuju dlja etogo informaciju,

a Světlanu dodatečné struktury a těla ducha, čímž byl problém vyřešen. Neobvyklost situace spočívala také v tom, že jsem se musel nemálo „zapotit“, aby se mi podařilo zahájit telepatický kontakt. Tak velmi silně se ty bytosti odlišovaly od všech těch, se kterými jsem se měl možnost setkat do té doby. Tak tedy, tento příklad ukazuje, že i po obdržení úderu se vyplatí nespěchat s odvetou a stojí za to pokusit se o vyjasnit příčiny napadení. Obecně, žádný Světlý hierarcha nikdy nezasadí úder první! Dokonce i když existuje velká pravděpodobnost toho, že bude napaden. Dokud k útoku nedojde, neměly by existovat žádné preventivní údery, protože v opačném případě mohou podobné skutky vést k tomu, že u někoho může vzniknout přání zasazovat „preventivní“ údery podle svého uvážení a libosti. A při tom by možná vysvětloval nutnost podobných akcí tím, že pokud se událostem nechá volný průběh, určitě to povede k těm či oněm negativním následkům, aby se tomu všemu v budoucnu zabránilo, je třeba jednat dnes! Nicméně, i kdyby se události skutečně vyvíjely podle daného scénáře, nelze uskutečňovat libovolné preventivní údery, protože vždy existuje možnost, že mohou nastat ty či ony změny, a k žádným negativním následkům nedojde! Tehdy, a jen tehdy je možné přijímat odvetná opatření, když se ta či ona hrozba přemění z možné na skutečnou. Informace o možnosti těch či oněch negativních akcí dává právo na provedení opatření, aby se jim předešlo, a k přípravě na jejich odražení v případě, že k nim přece jen dojde! Tuto pozici mohu potvrdit plně reálným příkladem, jednoduchým na pochopení pro prakticky libovolného člověka, vzdáleného hierarchickým pravidlům. V poslední době se určitými kruhy v současném Rusku, a nejen v něm, probírá informace o tom, že v druhé světové válce byl agresorem Sovětský svaz a nikoliv „ubohé“ hitlerovské Německo. A tento názor ospravedlňují

ja sozdal dopolnitěl'nye struktury i těla dlja našich so Svetlanoj suščnostěj, i problema byla rešena. Něobyčnost' situacii zaključalas' ješčjo i v tom, čto mně prišlos' snačala izrjadno «popychtět'», preždě čem udalos' obespečit' tělepatičeskij kontakt. Už očen' sil'no eti suščestva otličalis' ot vsech těch, s kem mně prichodilos' stalkivat'sja raněje. Tak čto etot primer dokazyvajet, čto daže posle naněsenija udarov ně stoit spešit' s naněsenijem otvetnych, a stoit popytat'sja vyjasnit' pričiny napaděnija. Voobšče, ni odin Svetlyj Ijerarch nikogda ně budět nanosit' udar pervym! Daže jesli jest' vysokaja verojatnost' togo, čto napaděnije vozmožno. Do těch por, poka napaděnije ně proizojdjot, nikakich upreždajuščich udarov byt' ně dolžno, inače podobnye dějstvija mogut privesti k tomu, čto u kogo-to možet vozniknut' želanije nanosit' «upreždajuščije» udary po svojemu usmotreniju i želaniju. I pri etom možno budět ob'jasnjat' něobchodimost' podobnych dějstvij těm, čto jesli pozvolit' razvivat'sja sobytijam po dannomu scenariju, to eto něizbežno privedjot k těm ili inym něgativnym posledstvijam, i, čtoby ně dopustit' vsego etogo v buduščem, něobchodimo dějstvovat' sejčas! I daže jesli eto dějstvitěl'no proizojdjot soglasno dannomu prognozu, něl'zja proizvodit' kakije-libo upreždajuščije udary, tak kak suščestvujet vozmožnost' togo, čto mogut proizojti tě ili inye izmeněnija, i nikakich něgativnych dějstvij ně proizojdjot voobšče! Togda, i tol'ko togda možno primenjat' otvetnye dějstvija, kogda ta ili inaja ugroza iz vozmožnoj prevraščajetsja v real'nuju. Informacija o vozmožnosti těch ili inych něgativnych dějstvij dajot pravo na proveděnije mer ich predotvraščenija i podgotovki k otraženiju ich, na slučaj, jesli oni vsjo-taki proizojdut! Eto položenije ja mogu podtverdit' vpolně real'nym primerom, dostupnym dlja ponimanija praktičeski ljubogo čeloveka, daljokogo ot ijerarchičeskich pravil. V posledněje vremja opreděljonnymi krugami v sovremennoj Rossii, i ně tol'ko v něj, mussirujetsja informacija o tom, čto vo Vtoroj Mirovoj vojně byl agressorom Sovetskij Sojuz, a ně «bednaja» gitlerovskaja Germanija. I

tím, že generální štáb připravoval grandiózní útok sovětských vojsk proti německým divizím, a tento útok byl plánován na začátek července. Že Josef V. Stalin čekal, až Adolf Hitler dá příkaz k útoku německých vojsk přes kanál La Manche, aby zahájil útok sovětských vojsk. Sovětská armáda měla prý nejen více tanků, než všechny ostatní zůčastněné strany dohromady, ale také „zastaralý“ tank T-28 téměř ve všech charakteristikách převyšoval prakticky všechny tanky hitlerovského Německa! A také mnohem více dělostřelectva, letadel, a mnoho, mnoho dalšího! A to je pravda, ale… byl to Adolf Hitler, kdo dal ve 4 hodiny ráno 22. června příkaz k napadení Sovětského svazu, a tím zároveň jednou provždy vyřešil otázku, kdo byl agresorem. Stalinovy záměry zasadit hitlerovským vojskům úder první tak zůstaly v rovině záměrů a agresorem se stalo hitlerovské Německo! Takže, ať se to někomu líbí, či ne, Sovětský svaz se SKUTEČNĚ stal obětí této agrese a zaplatil za to více než třiceti miliony lidských životů, z nichž drtivá většina byly životy Slovanů – Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. Naskýtá se otázka, stálo by sovětským vojskům za to zasadit nějaký preventivní úder, či ne? A kdo ve skutečnosti stál „za zády“ Hitlerovi a jaké cíle ti loutkovodiči měli? V knize „Rusko v křivých zrcadlech“ jsem podrobně popsal svůj názor na tyto události a podpořil jej nevyvratitelnými důkazy. Má verze nedávno neočekávaně získala další nevyvratitelný důkaz. Celkem nedávno byl ve Velké Británii odebrán status tajemství dokumentům z druhé světové války, a… ty dokumenty skrývaly nejpodlejší ze všech možných plánů zrady, zhotovený našimi „spojenci“! V době, kdy naši vojáci prolévali svou krev na frontách, vyšší vládní kruhy USA a Velké británie rozpracovávaly plán třetí světové války proti Sovětskému svazu! Tomu plánu dali označení „Operace nemyslitelné“ (Operation Unthinkable). Podle něj měly armády USA, Velké Británie a 10-12 německých divizí, které spojenci po

obosnovyvajetsja eto mněnije těm, čto Geněral'nyj Štab gotovil grandioznoje nastuplenije sovetskich vojsk protiv německich divizij, i čto eto nastuplenije planirovalos' na načalo ijulja. Čto Iosif Stalin ždal, kogda Adol'f Gitler otdast prikaz na nastuplenije německich divizij čerez La Manš, čtoby načat' nastuplenije sovetskich vojsk. U sovetskoj armii bylo ně tol'ko bol'še tankov, čem vo vsech stranach vmestě vzjatych! I pri etom, daže «ustarevšije» tanki T-28 po svoim charaktěristikam prevoschodili praktičeski vse tanki gitlerovskoj Germanii! Vo mnogo raz bylo bol'še artillerii, samoljotov i mnogogo, mnogogo drugogo! I eto pravda, no... Eto Adol'f Gitler otdal prikaz o napaděnii na Sovetskij Sojuz v 4 časa utra 22 ijunja 1941 goda, i těm samym postavil točku v voprose o tom, kto agressor? Namerenije Iosifa Stalina naněsti udar po gitlerovskim vojskam pervym tak i ostalos' v katěgorii namerenij, a agressorom stala gitlerovskaja Germanija! Tak čto, nravitsja komu-to eto ili nět, Sovetskij Sojuz DĚJSTVITĚL'NO stal žertvoj etoj agressii i zaplatil za nějo boleje čem tridcat'ju millionami čelovečeskich žizněj, podavljajuščeje bol'šinstvo kotorych byli žiznjami slavjan — russkich, ukraincev i belorusov. Voznikajet vopros o tom, stoilo li vsjo-taki nanosit' upreždajuščij udar sovetskim vojskam ili nět? I kto na samom děle stojal za «spinoj» u Gitlera, i kakije celi eti kuklovody imeli sami? V knige «Rossija v krivych zerkalach» ja podrobno izložil svoju versiju etich sobytij, podkrepiv jejo něoproveržimymi dokazatěl'stvami. Něožidanno sovsem nědavno moja versija polučila ješčjo odno něoproveržimoje dokazatěl'stvo. Sovsem nědavno v Velikobritanii byl snjat grif sekretnosti s dokumentov vremjon Vtoroj Mirovoj Vojny, i... eti dokumenty vskryli podlejšij iz vsech vozmožnych plan predatěl'stva, razrabotannyj našimi «sojuznikami»! V to vremja kak naši soldaty prolivali svoju krov' na frontach, vysšije pravitěl'stvennye krugi SŠA i Velikobritanii razrabotali plan Tret'jej Mirovoj Vojny protiv Sovetskogo Sojuza! Etomu planu dali nazvanije operacija «Němyslimoje» (Operation Unthinkable).

jejich kapitulaci transformovali a pod velením anglických a amerických instruktorů připravovali k novým bojům, společným úsilím zaútočit na vojska Sovětského svazu. Začátek operace byl naplánován na 1. července 1945. Všem už bylo jasné, že hitlerovské Německo je v troskách, a spojenci očekávali, že po kapitulaci Německa bude ruská armáda unavená a neopatrná, bojová technika bude zcela opotřebovaná… Stručně řečeno, lepší čas zasadit úder do zad si lze stěží představit! A tento podlý plán byl zastaven ne neočekávaně probuzeným svědomím spojenců, ale reálnou silou ruské armády a jejích zbraní. Berlínská operace (dobytí Berlína, p.p.) „spojenci“ otřásla, protože podle jejich konceptů bylo berlínskou opevněnou oblast nemožné dobýt, zvláště s ohledem na fakt, že sovětská vojska začala útočnou operaci, aniž by k ní kompletně završila přípravu, čímž opětovně zachránila „spojence“ před plnou porážkou stále bojujících německých divizí tím, že na sebe přitáhla pozornost větší části německých vojsk, bojujících na Západní frontě. Mimochodem, v závěrečných etapách války na Východní frontě bylo proti ruské armádě vrženo 90% síly německé armády, nejlepší divize se zkušenostmi z bojů, zatímco proti našim „spojencům“ stálo jen 10% jednotek prakticky bez bojových zkušeností a naverbovaných v posledních měsících války z rezervistů, hlavně starých lidí a chlapců! Druhým znepokojujícím momentem pro naše „spojence“, který je odradil od spuštění operace „nemyslitené“, byla skutečnost, že sovětské jednotky 29. června neočekávaně změnily své rozmístění, a zbabělí „spojenci“ se neodhodlali začít svou dobře propracovanou operaci k vyvolánínové světové války, už proti Sovětskému svazu – proti Rusku. Ve vší této zradě a podlosti „spojenců“ je několik důležitých momentů, kterým bych rád věnoval pozornost.

Soglasno jemu vojska SŠA, Velikobritanii i 10-12 německich divizij, kotorye sojuzniki posle sdači v plen poslednich ně rasformirovali, a pod rukovodstvom anglijskich i amerikanskich instruktorov gotovili k novym bojam, sovmestnymi usilijami dolžny byli naněsti udar po Sovetskim vojskam. Operaciju planirovali načat' 1 ijulja 1945 goda. Vsem bylo uže ponjatno, čto gitlerovskaja Germanija obrečena, i sojuzniki rassčityvali, čto posle kapituljacii Germanii russkaja armija budět utomlena i bez(s)pečna, těchnika polnost'ju iznošena... koroče, lučšego vremeni dlja togo, čtoby naněsti udar v spinu, ně pridumaješ'! I ostanovila etot podlyj plan ně prosnuvšajasja něožidanno sovest', a real'naja mošč' russkoj armii i jejo oružija. Berlinskaja operacija potrjasla «sojuznikov», tak kak, soglasno ich predstavlenijam, berlinskij ukrepljonnyj rajon vzjat' bylo něvozmožno, osobenno jesli učest' tot fakt, čto sovetskije vojska načali nastupatěl'nuju operaciju, ně zaveršiv polnocennoj podgotovki k něj, v očerednoj raz spasaja «sojuznikov» ot polnogo razgroma ješčjo sražajuščimisja německimi divizijami, ottjanuv na sebja bol'šuju čast' německich divizij, sražajuščichsja na Zapadnom frontě Germanii. K sveděniju, na zaključitěl'nom etape vojny na Vostočnom frontě Germanii protiv sovetskich armij sražalis' 90% lučšich německich divizij, imejuščich bojevoj opyt, v to vremja kak našim «sojuznikam» protivostojalo tol'ko 10% ostavšichsja, praktičeski bez bojevogo opyta i nabrannych v poslednije mesjacy vojny iz rezervistov starikov i mal'čišek! Vtorym nastoraživajuščim momentom dlja našich «sojuznikov», zastavivšim ich otkazat'sja ot svojej operacii «Němyslimoje», poslužil tot fakt, čto sovetskije vojska 29 ijunja něožidanno izmenili svoju dislokaciju, i truslivye «sojuzniki» ně rešilis' načat' svoju chorošo prorabotannuju operaciju po razvjazyvaniju novoj Mirovoj Vojny uže protiv Sovetskogo Sojuza — protiv Rossii. Vo vsjom etom predatěl'stve i pri vsej podlosti samogo plana «sojuznikov» chotělos' by otmetit' něskol'ko važnych momentov.

1. Plán operace „Nemyslitelné“ začal být našimi „spojenci“ rozpracováván tehdy, když bylo naprosto jasné, že hitlerovské Německo je ve válce se Sovětským svazem odsouzeno k porážce. 2. Podle operace „Nemyslitelné“ měla být okupována evropská část Sovětského svazu, po Ural! Ukazuje se, že operace „Nemyslitelné“ plně odpovídá plánu „Barbarossa“, rozpracovaného generálním štábem hitlerovského Německa!!! Naskýtá se otázka: kdo je skutečným autorem těch plánů?! Pokud vezmeme v úvahu, že jak volební kampaň Adolfa Hitlera, tak vytvoření německého vojensko-průmyslového komplexu financovala finanční mafie USA, pak i autorství plánu „Barbarossa“ patří s největší pravděpodobností jim. A to, že jimi vyvořený plán „Nemyslitelné“ plně odpovídá plánu „Barbarossa“, už nemůže být náhoda. Tolik k našim „spojencům“! Když vezmeme v úvahu vše výše uvedené, je možné jen zalitovat, že Adolf Hitler dal rozkaz k útoku dva týdny před tím, než Stalin plánoval svůj útok na německá vojska. V takovém případě by válka s hitlerovským Německem skončila v roce 1941 rychlým vítězstvím a nebylo by několika desítek milionů obětí a země rozvrácené válkou... Vždyť dnes už je nad slunce jasné, že druhá světová válka, stejně jako první světová válka a následná sionistická revoluce roku 1917 byly vyvolány jen s jedním cílem – zničit Rusko a jeho páteř, ruský národ, přesněji – národ Rusů! A že německý národ se, díky určitým národnostním rysům, stal drobnými v rukách židovské finanční mafie a z oněch dvou světových válek kromě mnohamilionových ztrát, dvojnásobného kompletního okradení své země a ostudy nic nezískal. Všechnu „smetanu“, všechen zisk z dvou světových válek sebrala židovská finanční mafie, která má od konce 19. století své velitelství v USA… Jako vždy jsem se „trochu“ nechal unést od svého oblíbeného

1. Plan operacii «Němyslimoje» stal razrabatyvat'sja našimi «sojuznikami» togda, kogda uže okončatěl'no stalo jasno to, čto gitlerovskaja Germanija obrečena na poraženije v etoj vojně s Sovetskim Sojuzom. 2. Soglasno operacii «Němyslimoje», dolžna byla byt' okkupirovana těrritorija Sovetskogo Sojuza do Urala! Očen' ljubopytno polučajetsja: operacija «Němyslimoje» polnost'ju sovpadajet s planom «Barbarossa», razrabotannym geněral'nym štabom gitlerovskoj Germanii!!! Voznikajet vopros: kto že nastojaščij avtor etich planov?! Jesli učest', čto i izbiratěl'nuju kompaniju Adol'fa Gitlera, i sozdanije v Germanii vojennopromyšlennogo kompleksa finansirovala finansovaja mafija SŠA, to i avtorstvo plana «Barbarossa», skoreje vsego, prinadležit im že. I to, čto sozdannyj imi plan «Němyslimoje» polnost'ju sovpadajet s planom «Barbarossa», uže nikak ně možet byt' slučajnost'ju. Vot takije vot děla polučajutsja s našimi «sojuznikami»! I, učityvaja vsjo vyšeizložennoje, možno tol'ko sožalet', čto Adol'f Gitler dal prikaz na naněsenije upreždajuščego udara za dve něděli do togo, kak Iosif Stalin planiroval načat' nastuplenije na německije vojska. V etom slučaje vojna s gitlerovskoj Germanijej zakončilas' by ješčjo v 1941 godu bystrym razgromom, i ně bylo by něskol'kich děsjatkov millionov žertv i rastěrzannoj vojnoj strany... Ved' těper' preděl'no jasno, čto Vtoraja Mirovaja Vojna, tak že kak i Pervaja Mirovaja Vojna i posledovavšaja za něj sionistskaja revoljucija 1917 goda byli razvjazany s odnoj tol'ko cel'ju — uničtožit' Rossiju i jejo chrebet, russkij narod, točněje — narod rusov! I čto německij narod, v silu opreděljonnych nacional'nych osobennostěj, stal razmennoj monětoj v rukach iudějskoj finansovoj mafii, i ot etich Mirovych Vojn, krome pozora, mnogomillionnych potěr', dvojnogo polnogo ograblenija svojej strany, ničego ně polučil. Vse «penki», vsju vygodu ot etich Mirovych Vojn sobrala iudějskaja finansovaja mafija, štab-kvartira kotoroj nachoditsja s konca 19-go veka v SŠA... Ja, kak vsegda, «něskol'ko» uvljoksja svojej ljubimoj těmoj,

tématu, jakmile se naskytla vhodná příležitost. Bolí mě duše z toho, jak se pokoušejí zkreslit (hlavně v poslední době) pravdu o událostech, spjatých s Ruskem, s jeho rolí v těch událostech. Duše bolí kvůli potokům vylitých a vylívaných lží o rusku a jeho národech, hlavně o ruském. Někteří mě obviňují za to, že mluvím a píši o genocidě Rusů, přičemž v Rusku žije mnoho jiných národů, které také strádaly, a považují takový výklad za nespravedlivý. Jsem přesvědčený o tom, že takto smýšlející mé knihy nečetli a neznají nebo nechtějí znát skutečný obraz. Za prvé, vždy mluvím o ruském a dalších původních národech Ruska, čímž mám na mysli NÁRODY, KTERÉ PŘEBÝVALY NA ÚZEMÍ SOUČASNÉHO RUSKA NE MÉNĚ NEŽ 500 LET A NEMAJÍ SVÉ NÁRODNOSTNÍ STÁTY ZA JEHO HRANICEMI! To je za prvé. A za druhé, právě ruský a další slovanské národy prošly neuvěřitelnými strastmi, nesrovnatelnými se strastmi jakéhokoliv jiného národa! To za druhé. Za třetí, pokud je ostatním původním národům Ruska dovoleno mít své nacionální (národnostní) organizace, pak Rusům je to v Ruské federaci ZAKÁZÁNO! A to už je přímé potvrzení narušení rovnoprávnosti národů! Za čtvrté, populaci současného Ruska tvoří stále více než z 80% národnostní Rusové, což podle mezinárodních pravidel znamená, že se Rusko považuje za MONONÁRODNOSTNÍ zemi! Mezinárodní pravidla určují, že za mononárodnostní se považuje země, ve které je více než 70% populace jedné národnosti. Nehledě na to jsou však Rusové v Ruské federaci těmi nejbezprávnějšími! Systematické zničení ruského národa povede i ke kompletnímu zničení ostatních původních národů Ruska, ať už to chápou, nebo ne. Proto když otevírám otázku tisíceleté genocidy Rusů, otevírám tím zároveň otázku budoucnosti ostatních původních národů Ruska, protože bez ruského národa pro ně žádná budoucnost existovat nebude. A ještě: někdo o tom a mnoha dalších věcech musí mluvit otevřeně, bez ohledu na to, jak budou sociální parazité NA PRAVDU reagovat. Genocida Rusů

kak tol'ko podvernulsja udobnyj slučaj. Prosto bolit duša ottogo, kak pytajutsja izvratit' (osobenno v posledněje vremja) pravdu o sobytijach, svjazannych s Rossijej, i jejo rol'ju v etich sobytijach. Duša bolit ot potoka vylitoj i vylivajemoj lži o Rossii i jejo narodach, v osnovnom, russkom. Menja někotorye daže osuždajut za to, čto ja govorju i pišu o genocidě russkich, v to vremja kak v Rossii živjot mnogo drugich narodov, kotorye tože postradali, i sčitajut takoje položenije něspravedlivym. No ja uveren v tom, čto govorjaščije tak javno moich knig ně čitali i ně znajut ili ně chotjat znat' real'noj kartiny. Vo-pervych, ja vsegda govorju o russkom i drugich korennych narodach Rossii, pod kotorymi ja ponimaju NARODY, KOTORYE PROŽIVAJuT NA TĚRRITORII SOVREMENNOJ ROSSII NĚ MENĚJe 500 LET I NĚ IMEJuT SVOICh NACIONAL'NYCh GOSUDARSTV ZA JeJo PREDĚLAMI! Eto, vo-pervych! A vo-vtorych, imenno russkij i drugije slavjanskije narody poněsli něverojatnye potěri, něsoizmerimye s potěrjami kakogo-libo drugogo naroda. Eto, vo-vtorych! V-tret'ich, jesli drugim korennym narodam Rossii razrešeno imet' svoi nacional'nye organizacii, to russkim v RF eto ZAPREŠčENO! A eto uže prjamoj fakt narušenija ravnopravija narodov! V-četvjortych, v sovremennoj Rossii russkije po nacional'nosti poka ješčjo sostavljajut boleje 80% ot obščego naselenija strany, a soglasno meždunarodnym pravilam, strany, v kotorych ljudi odnoj nacional'nosti sostavljajut boleje 70% ot obščego naselenija, sčitajutsja MONONACIONAL'NYMI! I, něsmotrja na eto, russkij narod v RF — samyj bez(s)pravnyj! Planomernoje uničtoženije russkogo naroda privedjot i k polnomu uničtoženiju drugich korennych narodov Rossii, ponimajut oni eto ili nět. Poetomu, podnimaja vopros o tysjačeletněm genocidě rusov, ja těm samym podnimaju vopros i o buduščem drugich korennych narodov tože, potomu čto bez russkogo naroda u nich nět buduščego. I ješčjo: kto-to dolžen že govorit' ob etom i o mnogom drugom otkryto, bez togo čtoby ogljadyvat'sja na to, kak budut reagirovat' social'nye parazity NA PRAVDU. Ved' genocid rusov

neprobíhá jen na fyzické úrovni (přostřednictvím GMO potravin, očkování, medikamentů atd.), ale je vedena i na kulturní úrovni (zkresluje se pravda o Velké minulosti), na jazykové úrovni, atp. Proto vystupuji na obranu svého národa, který si zaslouží žít důstojně ve své vlastní zemi, která je navíc i bohatá na přírodní zdroje. Pochopitelně, nejsem sám (k mé radosti), koho z osudu Rusů bolí duše. Naneštěstí ale mnozí z těch, kteří zvedají hlas na obranu ruského národa, to dělají neuměle a dopouští se mnoha chyb, což jde na ruku sociálním parazitům. Existují bohužel i pseudopatriotické organizace vytvořené sociálními parazity, které mají za cíl zdiskreditovat samotnou myšlenku sebeuvědomění ruského národa. Důkazem podvratné činnosti podobných pseudopatriotických organizací může sloužit příklad jejich „osvětové“ činnosti. Například, nedávno mi poslali email, ve kterém se mě snažili „osvítit“ ohledně původu slova SLOVANÉ! A jaké „odhalení“ mi v boji proti mé nevědomosti nepředložili! Napsali mi, že název „slované“ pochází od anglického slova „SLAVE“ – „OTROK“! Pokud je otroků hodně, vzniknou SLAVEni – Slované! Jinými slovy, pseudopatrioti se skrz takovou nevědomou manipulaci pokouší natlouct Rusům do hlav myšlenku, že předkové Slovanů byli OTROCI, a i oni sami jsou OTROKY! A bohužel, mnoho lidí na podobný výmysl ze své nevědomosti nebo z pseudologiky podobných názorů skočí.

Objasnění pro ty, kteří neznají anglický jazyk. „OTROK“ se anglicky skutečně píše SLAVE, ale vyslovuje se jako SLEJV, nikoliv SLAV(Slovan)! Slovo „slované“ se anglicky píše SLAVS nebo „SLAVIC PEOPLE“, což se anglicky vyslovuje jako SLAVS nebo „SLAVIK PIPL“ nebo prostě „SLAVJANÉ“! Jak je z vysvětlení patrné, Slované nemají k otrokům žádný vztah, nemluvě už o tom, že anglický jazyk se zrodil teprve na přelomu

vedjotsja ně tol'ko na fizičeskom urovně (posredstvom GMO, posredstvom privivok, s pomošč'ju medikamentov i t.d.), genocid vedjotsja i na kul'turnom urovně (iskažajetsja pravda o Velikom prošlom), i na jazykovom urovně, i t.p. Poetomu ja i vystupaju v zaščitu svojego naroda, kotoryj dostoin žit' pristojno na svojej sobstvennoj zemle, kotoraja, ko vsemu pročemu, bogata i svoimi resursami. Koněčno, ně tol'ko odin ja (k mojej radosti) boleju dušoj za sud'bu rusov. No, k sožaleniju, mnogije iz těch, kto podnimajet svoj golos v zaščitu russkogo naroda, dělajet eto něumelo, dopuskajet mnogo ošibok, čto tol'ko na ruku social'nym parazitam. K sožaleniju, suščestvujut ješčjo i psevdopatriotičeskije organizacii, sozdannye social'nymi parazitami, čtoby diskreditirovat' samu iděju samoosoznanija russkogo naroda. I dokazatěl'stvom podryvnoj dějatěl'nosti takich psevdopatriotičeskich organizacij možet služit' primer «prosvetitěl'skoj» dějatěl'nosti onych. Naprimer, mně nědavno prislali na sajt pis'mo, v kotorom menja «prosveščali» o proischožděnii slova SLAVJaNĚ! I vot kakoje «otkrovenije» predložili mně dlja bor'by s moim něvežestvom! Mně napisali, čto nazvanije «slavjaně» proizošlo ot anglijskogo slova «SLAVE» — «RAB»! Jesli mnogo rabov, polučajetsja SLAVEni — slavjaně! Drugimi slovami, čerez takuju něvežestvennuju manipuljaciju psevdopatrioty pytajutsja vbit' v golovu rusam mysl' o tom, čto predki slavjan byli RABAMI, i oni sami RABY! I, k sožaleniju, očen' mnogije pokupajutsja na podobnuju fal'šivku iz-za svojego něvežestva i psevdologiki podobnych utveržděnij. Projasnju dlja těch, komu ně znakom anglijskij jazyk. Po-anglijski «RAB» dějstvitěl'no pišetsja kak SLAVE, no proiznositsja eto slovo kak SLEJV, a ně SLAV! Slovo «slavjaně» poanglijski pišetsja kak SLAVS ili «SLAVIC PEOPLE», kotorye proiznosjatsja po-anglijski kak SLAVS ili «SLAVIK PIPL» ili prosto «SLAVJaNĚ»! Kak vidno iz dannogo ob'jasněnija, slavjaně nikakogo otnošenija k rabam ně imejut, ně govorja uže o tom, čto anglijskij jazyk stal zaroždat'sja tol'ko na rubeže IX-X vekov iz

9 - 10. století z ruského jazyka, zatímco jazyk Rusů na Midgardzemi existoval stovky tisíc let a byl rodným jazykem, kterým hovořili naši předkové ze vzdálených i blízkých hvězd! A právě ruským jazykem hovořila celá Bílá Rasa, žijící na Midgard-zemi – potomci hvězdných předků… Jak se dalo čekat, opět jsem trochu dostal „smyk v zatáčce“, ale doufám, že pro čtenáře těchto řádek jsou mé „zajížďky“ zajímavé, i ony odrážejí to, co je mi drahé, kvůli čemu mě bolí duše a takovým způsobem obsah těchto „zajížděk“ v plné míře odpovídá názvu mé autobiografické kroniky, „Zrcadlo mé duše“. A nyní už se mohu v myšlenkách vrátit k dávnému roku 1994… Výše uvedené příklady zřetelně ukazují, jak se činnosti na úrovni magie principiálně odlišují od všem známých a obvyklých činností na fyzické úrovni. Mnou uvedená fakta z nedaleké minulosti Midgard-země ozřejmují, jak národy slepě konaly a konají to, co sociální parazité potřebují. Drtivá většina dnes žijících lidí nemá nejmenší podezření, kdo a proč vyvolal světové války 20. století a považují USA za zemi, která na porážce hitlerovského Německa nese obrovský podíl. A díky jezuitské propagandě si dnes už mnozí myslí, že ne Sovětský svaz, ale právě USA sehrály v porážce hitlerovského Německa zásadní roli, a v samotných USA jsou dokonce mnozí přesvědčeni, ŽE SOVĚTSKÝ SVAZ BOJOVAL NA STRANĚ NĚMECKA! To není vtip! Něco takového je možné jen v parazitickém sociálním systému! Lidem byla důkladně vytlučena z hlav i jen idea toho, že člověk může samostatně cítit informaci, skenovat a získat jí přímo, obcházeje sdělovací prostředky a propagandu. Ale pokud by se lidé rozvíjeli správně už od dětství, naučili by se sami poznávat KDE JE PRAVDA, A KDE LEŽ! Velmi mnoho lidí alespoň jednou v životě cítilo při určitých slovech husí kůži po celém těle, kdy celým tělem přešla vlna, podobně jako při zimnici. To se stává, když vnitřní stav rezonuje se slovy, s tím, co člověk v daný

russkogo jazyka, v to vremja kak jazyk rusov uže suščestvoval sotni tysjač let na Midgard-zemle i byl rodnym jazykom, na kotorom govorili naši predki s daljokich i ně očen' daljokich zvjozd! I imenno na russkom jazyke govorila vsja Belaja Rasa, živuščaja na Midgardzemle — potomki zvjozdnych predkov... Kak i sledovalo ožidat', menja vnov' «zaněslo na povorotě», no ja nadějus', čto dlja čitajuščich eti stroki moi «zanosy» intěresny, i oni, kak ni kruti, otražajut to, čto dorogo mně, o čjom bolit moja duša, i, takim obrazom, soděržanije etich «zanosov» v polnoj mere sootvetstvujet nazvaniju mojej avtobiografičeskoj chroniki «Zerkalo mojej duši». A těper' vernus' svoimi mysljami v uže daljokij 1994 god... Privedjonnye vyše primery nagljadno pokazyvajut, kak principial'no otličajutsja privyčnye dlja vsech zemnye děla ot dějstvij na urovně magii. Privedjonnye mnoju fakty iz nědaljokogo prošlogo Midgard-zemli nagljadno pokazyvajut, kak slepo vypolnjali i vypolnjajut narody to, čto nužno social'nym parazitam. Podavljajuščeje bol'šinstvo živuščich sejčas na Midgard-zemle daže ně podozrevajut, kto i dlja čego razvjazal Mirovye Vojny v XX veke, i počitajut SŠA kak stranu, vnjosšuju ogromnyj vklad v razgrom gitlerovskoj Germanii. A blagodarja ijezuitskoj propagandě mnogije sejčas uže sčitajut, čto ně Sovetskij Sojuz, a imenno SŠA vněsli osnovnuju leptu v dělo pobedy nad gitlerovskoj Germanijej, a v samich Sojedinjonnych Štatach Ameriki mnogije daže ubežděny, ČTO SOVETSKIJ SOJuZ VOJeVAL NA STORONĚ GERMANII! I eto ně šutka! I podobnoje vozmožno tol'ko v parazitičeskoj social'noj sistěme! U ljuděj tščatěl'no vybivali daže mysl' o tom, čto čelovek samostojatěl'no možet čuvstvovat' informaciju, skanirovat' i polučat' jejo naprjamuju, minuja sredstva massovoj informacii i propagandy. A ved', jesli by ljudi pravil'no razvivali sebja s dětstva, to oni by naučilis' sami opreděljat' GDĚ PRAVDA, A GDĚ KRIVDA! Očen' mnogije ljudi chotja by raz v svojej žizni oščuščali muraški vo vsjom těle ot těch ili inych slov, kogda po vsemu tělu prochodit volna, očen'

moment slyší nebo cítí. Kdyby se lidé od dětství učili takovým způsobem ladit na informace, prakticky každý by mohl rozlišit pravdu od lži. Celá věc je v tom, že když člověk slyší informaci o té či oné události, na úrovni podvědomí se naladí na událost samotnou. Pokud informace odpovídá události, vzniká kvalitativní rezonance člověka s danou událostí, což se projeví i vnímáním proudů procházejících tělem. Pokud je informace lživá, jinými slovy, neodpovídá skutečné události, tehdy člověk při naladění na danou informaci nemůže cítit proudy, které existují jen u skutečných událostí. Člověk se bude ladit na informaci a zpětnou reakci od události nezíská, protože k události, o které bude lživá informace hovořit, nikdy nedošlo. Neexistence zpětné vazby události s informací je to, co dá člověku jistotu, že informace je lživá. Samozřejmě, toto je ten nejprostější způsob rozpoznání pravdivosti informace. Ale s ohledem na to, že nám všem od dětství implantují prázdné informace (lživé nebo nesprávné), člověk nemá vůbec možnost osahat a osvojit si podobný jev na vlastním příkladě – rezonanci informace a skutečné události. Zvláště, pokud je informace už vryta v genetické paměti. Mohl bych uvést mnoho příkladů, ale uvedu jen jeden, ten nejzajímavější.

Jednou jsem se po slovech Světlany zamyslel nad tím, že existuje výjimka z určité jazykové zákonitosti, která platí pro všechny národy. U Francouze je jazyk, kterým hovoří, francouzština, u Němce – němčina, u Angličana – angličtina atd. Pouze u ruského jazyka je to jinak, hovoří jím „russkije“! 6 U všech národů se národnost určuje podstatným jménem, a jazyk, kterým

pochožaja na oznob. Takoje proischodit, kogda vnutrenněje sostojanije rezonirujet so slovami, s těm, čto slyšit ili čuvstvujet čelovek v dannyj moment. I jesli by ljudi naučilis' s dětstva nastraivat'sja podobnym obrazom na informaciju, to praktičeski každyj by smog otličat' pravdu ot krivdy. Vsjo dělo v tom, čto, slyša informaciju o tom ili inom sobytii, čelovek na urovně podsoznanija nastraivajetsja na samo sobytije. I jesli informacija sootvetstvujet sobytiju, to togda voznikajet kačestvennyj rezonans čeloveka s etim sobytijem, čto i projavljaetsja v oščuščenii prochožděnija potokov čerez tělo. Jesli že informacija ložnaja, drugimi slovami, informacija ně sootvetstvujet real'nym sobytijam, to togda čelovek, nastraivajas' na takuju informaciju, nikogda ně smožet počuvstvovat' potoki, kotorye prisutstvujut tol'ko pri real'nych sobytijach. Čelovek budět nastraivat'sja na informaciju, a obratnoj reakcii ot sobytija on ně polučit, tak kak ně bylo takogo sobytija, o kotorom govoritsja v ložnoj informacii. Otsutstvije obratnoj svjazi s informacijej — eto to, čto dast čeloveku uverennost' v tom, čto informacija ložnaja. Koněčno, eto samyj prostějšij sposob raspoznanija istinnosti informacii. A v silu togo, čto nam vsem s dětskich let navjazyvajut pustuju informaciju (ložnuju ili něpravil'nuju informaciju), to u čeloveka nět daže vozmožnosti osmyslit' i oščutit' na svojom sobstvennom opytě podobnoje javlenije — rezonans informacii i real'nych sobytij. Osobenno, jesli informacija uže zakreplena v gennoj pamjati. Primerov etomu možno privesti množestvo, no ja privedu naiboleje zabavnyj. Kogda-to ja posle slov Svetlany zadumalsja nad těm, čto jest' protivorečije v tom, čto u vsech narodov jest' opreděljonnaja jazykovaja zakonomernost'. U francuza jazyk, na kotorom on govorit, francuzskij, u angličanina — anglijskij, u němca — německij i t.d. Tol'ko na russkom jazyke govorjat russkije! U vsech narodov nacional'nost' čeloveka opreděljaetsja suščestvitěl'nym, a

6 russkije (русские) – znamená v ruštině „rusové“. Český ekvivalent by snad byl něco jako „ruští“, v češtině však tato jazyková “výjimka“ neexistuje: podobně jako česky hovoří Čech, tak rusky hovoří Rus, nikoliv „ruský“.

člověk hovoří, se určuje přídavným jménem. Jen u ruského člověka se člověk i jazyk, kterým hovoří, označují přídavným jménem! Ale člověk nemůže být vlastností svého jazyka! Sociální parazité vnesli disharmonii dokonce i na této úrovni! V souladu s obecným pravidlem by to mělo být následovně: člověk je Rus, a hovoří rusky, či jazykem Rusa je ruština! Zdálo by se, jaký je v tom rozdíl? Rozdíl je velký! Rus – ruský, Rusa – ruská! Na genetické úrovni se obnovuje harmonie člověka se sebou samým, se svým sebeurčením. A o tom, nakolik silný vliv může takové sebeurčení mít, hovoří reálný případ. Jedna dívka mi napsala, že se jednou rozhodla experimentovat a pronesla - „Já RUSA“, výsledkem čehož se ihned zbavila nachlazení, natolik silně její genetika na správné sebeurčení reagovala. Podobná reakce bude pochopitelně jen u Rusů, u lidí jiných národností k podobné reakci na dané slovo nedojde! U nich je i bez toho plná harmonie se sebeurčením. Bylo by to rovno tomu, kdyby Rus řekl v gruzínském jazyce, že je Gruzín(ec)! Žádná reakce nebude! Protože ani slovo, ani jazyk nerezonují s genetickou pamětí. Ale stačí Rusovi jen pronést – „Já RUS“, a proudy pronášeného slova vstoupí v kompletní rezonanci s ruskou genetikou a tělem proběhnou „mravenci“, díky kterým nezmizí jen silné nachlazení, ale odkryjí se i mnohé další bloky! Vysvětlení takového „zázraku“ je velmi prosté: každé slovo moduluje proudy, které prochází našim tělem, a tyto proudy mají na fyzické tělo vliv. Pro člověka s ruskou genetikou je slovo „RUS“ určitým kouzelným „sezame otevři se“, které člověku otevírá přístup k bohatstvím jeho vlastní genetiky, která se do toho okamžiku nacházela ve stavu spánku. Děje se to u člověka libovolné národnosti, s výjimkou případů, kdy bylo někomu z určité vůle nebo zlého úmyslu vnuceno odlišné sebeoznačení namísto toho, které u nich existovalo odjakživa. Kajzaky například po revoluci začali nazývat Kazachy, obyvatele současného Mongolska – Mongoly, ugrofiny – Tatary a Turky, atd. Ale pokud je u člověka vše v pořádku, pak může cítit co je pravda

jazyk, na kotorom etot čelovek govorit, opreděljaetsja prilagatěl'nym. Tol'ko u russkogo čeloveka — i čelovek i jazyk, na kotorom on govorit, opreděljaetsja prilagatěl'nym. No ved' čelovek ně možet byt' prilagatěl'nym k svojemu jazyku! Social'nye parazity daže na takom urovně vněsli disgarmoniju! Soglasno obščemu pravilu, dolžno byt' sledujuščeje: čelovek — rus, kotoryj govorit na russkom jazyke, ili u rusa jazyk russkij! Kazalos' by, kakaja ot etogo raznica? Tak vot, raznica bol'šaja! Rus — russkij, rusa — russkaja! Na gennom urovně vosstanavlivajetsja garmonija čeloveka s samim soboj, so svoim samoopredělenijem. I naskol'ko sil'no takoje samoopredělenije možet povlijat' na čeloveka, govorit real'nyj primer. Odna děvuška napisala mně, čto kogda ona rešila poeksperimentirovat' i proizněsla — «Ja RUSA», u nějo mgnovenno prošla prostuda, nastol'ko sil'no jejo genětika sreagirovala na pravil'noje samoopredělenije. Koněčno, podobnaja reakcija budět tol'ko u rusov, u ljuděj drugich nacional'nostěj na eto slovo takoj reakcii nikogda ně budět! U nich i bez etogo polnaja garmonija s samoopredělenijem. Eto ravnosil'no tomu, čto rus na gruzinskom jazyke proizněsjot, čto on gruzin! Reakcii ně budět! Tak kak ni slovo, ni jazyk, ně srezonirujut s gennoj pamjat'ju. No stoit tol'ko rusu proizněsti — «ja RUS», kak potoki proizněsjonnogo slova vojdut v polnyj rezonans s russkoj genětikoj, i po tělu probegut «muraški», ot kotorych prochodit ně tol'ko sil'naja prostuda, no i otkryvajutsja mnogije bloki! I ob'jasněnija takogo «čuda» očen' prostoje: každoje slovo modulirujet potoki, prochodjaščije čerez naše tělo, a eti potoki okazyvajut vozdějstvije na naše fizičeskoje tělo. Dlja čeloveka s russkoj genětikoj takim volšebnym «sezam otkrojsja» javljaetsja slovo «RUS», kotoroje otkryvajet čeloveku dostup k bogatstvam jego sobstvennoj genětiki, kotorye do etogo momenta nachodilis' v spjaščem sostojanii. Takoje proischodit s čelovekom ljuboj nacional'nosti, za isključenijem těch slučajev, kogda po č'jej-to vole ili zlomu umyslu, ljudjam navjazali drugije samonazvanija, vmesto těch, kotorye u nich byli ispokon vekov.

a co lež – na úrovni reakcí svého těla na reálnou a pravdivou informaci. Při dalším rozvoji svých možností může člověk samostatně získávat pravdu, důvěryhodnou informaci, bez které je jakákoliv činnost odsouzena k nezdaru, a v mnoha případech vede i ke smrti aktéra.

Boj mágů, a přesněji, hierarchů, se nepodobá žádnému jinému boji. To jen v pohádkách a legendách jsou bojoví mágové vyobrazováni jako kouzelníci, kteří svými kouzly (zaklínáními) vyvolávají síly ohně, vzduchu, vody a země, materializují zbraně, které za ně bojují, nebo vytvářejí kouzelné zbraně, kterými bojují oni sami. Jsou to v zásadě výmysly režisérů, kteří se snaží boj mágů prezentovat maximálně efektivně pro diváka. Boj mágů prostřednictvím zaklínání – to je velmi primitivní úroveň, protože ti, kteří zaklínání používají, v drtivé většině nechápou a neznají, co se během pronášení zaklínání děje. Byl to mimochodem hlavní důvod, který vedl k úplné porážce volchvů v konfrontaci s černými mágy, kteří přišli do Kyjevské Rusi pod rouškou křtitelů v 9-10. století n.l. Pseudokněží, kteří zablokovali akce volchvů, zdiskreditovali před zraky davů jejich činy a tím přesvědčili poslední zmíněné o tom, že jejich „Bůh“ je mocnější, než staří „Bohové“! Zároveň umně zmanipulovali dav na úrovni podvědomí, přivedli ho do agresivního stavu a agresi nasměrovali proti svým protivníkům – volchvům, nedávajíce jim tak šanci na protiakci. A rozvášněný dav pod vedením černých mágů s volchvy zvířecky naložil. S volchvy, kteří byli jedinou silou, schopnou čelit činnosti černých mágů – pseudokřtitelů! Libovolné zaklínání představuje pevný program ovlivňování

Kak, naprimer, kajsakov stali posle revoljucii nazyvat' kazachami, a žitělej sovremennoj Mongolii — mongolami, finno-ugorov — tatarami i tjurkami i t.p. No, jesli vsjo u čeloveka v porjadke, to on v sostojanii počuvstvovat', gdě lož', a gdě pravda — na urovně reakcii svojego těla na real'nuju i pravdivuju informaciju. Pri dal'nějšem razvitii svoich vozmožnostěj, čelovek možet samostojatěl'no polučat' pravdu, dostovernuju informaciju bez kotoroj ljuboje dějstvije obrečeno na proval, a vo mnogich slučajach privedjot k gibeli dějstvujuščego. Sraženije magov, a točněje, ijerarchov, ně pochože na kakojelibo drugoje sraženije. Eto v skazkach i legendach bojevye magi izobražajutsja, kak zaklinatěli, kotorye svoimi zaklinanijami prizyvajut k silam ognja, vozducha, vody i zemli, matěrializujut oružije, kotoroje za nich sražajetsja, ili sozdajut volšebnoje oružije, s kotorym sražajutsja sami. No eto v osnovnom vydumki režissjorov, kotorye starajutsja doněsti boj magov maksimal'no effektno dlja zritělej. Sraženije magov posredstvom zaklinanij — eto ves'ma primitivnyj uroven', tak kak ispol'zujuščije zaklinanije, v podavljajuščem svojom bol'šinstve ně ponimajut i ně znajut, čto proischodit vo vremja proizněsenija zaklinanija. Kstati, eta pričina byla osnovnoj, privedšej k polnomu poraženiju volchvov v protivostojanii s čjornymi magami, kotorye prišli v Kijevskuju Rus' pod vidom krestitělej. Psevdosvjaščenniki, blokiruja dějstvija volchvov, diskreditirovali ich dějstvija na glazach sorodičej, ubeždaja poslednich, čto ich «Bog» sil'něje starych «Bogov»! Pri etom, umelo manipuliruja tolpoj na urovně podsoznanija, eti čjornye magi dovodili tolpu do agressivnogo sostojanija i napravljali etu agressiju na svoich protivnikov — volchvov, ně davaja im opomnit'sja ot slučivšegosja. I raz'jarjonnaja tolpa pod vozdějstvijem čjornych magov zverski raspravljalas' s volchvami. Volchvami, kotorye byli jedinstvennoj siloj, sposobnoj protivostojat' dějstvijam čjornych magov — psevdokrestitělej! Ljuboje zaklinanije predstavljaet soboj žjostkuju programmu

proudů primárních hmot, které tělem volchva ve stavu zvláštního transu protékají. Mění se při tom vztahy primárních hmot v proudu a síla proudu každé z nich. Ale pokud se to vše děje bez pochopení podstaty procesu, pak se volchv ocitá v roli slepce. Právě toho využili černí mágové, kteří byli na rozdíl od volchvů vzděláni v tom, co se při splétání proudů primárních hmot během pronášení zaklínání děje, a poměrně lehce shromáždili potenciál davu a mohli akce volchvů zablokovat. Ti, kdo černé mágy připravovali, pravděpodobně už dopředu studovali hlavní zaklínání, kterými volchvové vládli, a připravili své adepty dlouho předtím, než se vůbec vydali plnit svůj úkol. Do našich dnů se uchovalo množství legend, ve kterých „svatí“ černí mágové obraceli davy pohanů na křesťanství právě díky tomu, že porazili volchvy, žrece různých kultů, právě v magickém souboji, zároveň tím lidem ukazujíce, že jejich Bůh je silnější! Zajímavé je na tom všem i to, že volchvové a žreci různých kultů sami v menší či větší míře podváděli lidi. Prováděli ty či ony magické skutky sami a lidem vysvětlovali, že skrze ně koná ten či onen Bůh. Tímto způsobem se pokoušeli podtrhnout svůj zvláštní status, přinutit lid poslouchat jejich příkazy tím, že je vydávali za příkazy „Bohů“! Proto u lidí vznikl dojem, že „zázraky“ pocházejí ne od člověka samotného, ale od toho či onoho „Boha“. Když proto přišli černí mágové a porazili volchva-člověka s jeho konkrétními schopnostmi a možnostmi, lidé byli přesvědčeni, že žreci cizího Boha porazili právě jejich Bohy! Sociální parazité využili nejmenších chyb, lží, osobních ambicí volchvů, aby je v magickém souboji porazili.

Naneštěstí, všechny ty „malé triky“ ke zvýšení vlastní autority vedly k tomu, že obyčejní lidé začali vnímat skutky volchvů samotných jako skrz ně projevovanou vůli Bohů. Když proto volchvové v soubojích s černými mágy prohrávali, lidé to přijímali

upravlenija potokami pervičnych matěrij, prochodjaščich čerez tělo volchva v sostojanii osobogo transa. Pri etom izmenjaetsja sootnošenije pervičnych matěrij v potoke i moščnost' potoka každoj iz nich. No jesli vsjo eto proischodit bez ponimanija suti samogo processa, to volchv okazyvajetsja v položenii slepca. Imenno etim i pol'zovalis' čjornye magi, kotorye, v otličije ot volchvov, byli obučeny izučat' proischodjaščeje pri spletěnii potokov vo vremja zaklinanija i dovol'no-taki legko, sobrav potěncial tolpy, mogli blokirovat' dějstvija volchvov. Skoreje vsego, tě, kto gotovil čjornych magov, uže zaraněje izučili osnovnye zaklinanija, kotorymi pol'zovalis' volchvy, i podnataskali svoich aděptov ješčjo do togo, kak poslednich otpravili na zadanije. Do našich dněj sochranilos' mnogo legend, v kotorych «svjatye» čjornye magi obraščali v christianstvo tolpy jazyčnikov imenno blagodarja tomu, čto pobeždali volchvov, žrecov raznych kul'tov, imenno v magičeskom pojedinke, těm samym pokazyvaja ljudjam, čto ich Bog sil'něje! Ljubopytno vo vsjom etom i to, čto volchvy i žrecy raznych kul'tov sami v toj ili inoj stěpeni obmanyvali ljuděj. Dělaja tě ili inye magičeskije dějstvija sami, oni ob'jasnjali ljudjam, čto eto tot ili inoj Bog dějstvujet čerez nich. Takim obrazom, oni pytalis' podnjat' svoj obščestvennyj status, zastavit' ljuděj slušat' ich sobstvennye prikazy, vydavaja ich za prikazy, ischodjaščije ot samich «Bogov»! I poetomu u ljuděj skladyvalos' vpečatlenije, čto «čuděsa» ischodjat ně ot samogo čeloveka, a ot togo ili inogo «Boga». Poetomu, kogda prichodili čjornye magi i pobeždali volchva-čeloveka, s jego konkretnymi sposobnostjami i vozmožnostjami, ljudi byli ubežděny, čto žrecy čužogo Boga pobeždajut imenno ich Bogov! Social'nye parazity ispol'zovali malejšije ošibki, lož', ličnye ambicii volchvov, čtoby pobedit' ich v magičeskom pojedinke. K sožaleniju, vse eti «malen'kije chitrosti» dlja povyšenija sobstvennogo avtoritěta priveli k tomu, čto obyčnye ljudi stali vosprinimat' dějstvija samich volchvov, kak projavlenije čerez nich voli Bogov. I poetomu, kogda volchvy proigryvali v pojedinkach s

jako prohry jejich starých Bohů. Tak podvod volchvů (z „nejlepších“ pohnutek) vedl k tomu, že si lidé začali upřímně myslet, že skrz volchvy projevují svou sílu Bohové! I v dnešní době mnozí, obdaření v té či oné míře darem od přírody, vydávají projevy svého daru jako konání vyšších sil, které se pouze odehrává skrze ně. Lidé tak rychleji uvěří a začnou je následovat. Lidé si velmi neradi přiznávají, že někdo jiný může dělat to, čeho oni sami nejsou schopni a vnímají nepřátelsky ty, kteří mluví pravdu! Ale stačí člověku jen říct, že je jen nástrojem vyšších sil, a… lidé vše hned vezmou za bernou minci. Taková je bohužel psychologie lidí! Lidé nemají rádi, když se od nich někdo v něčem odlišuje a s radostí přijmou informaci o tom, že je druhý člověk jen nástrojem, nádobou pro vyšší síly a sám o sobě neznamená nic. Volchvové toto chápali a vyšli vstříct přáním davu, aby i ty nejzákladnější morální normy mohli představit jako požadavky Bohů které reprezentují, ne jako své vlastní. Přání vyjít masám vstříct s nimi v konečném důsledku sehrálo krutý žert, zvláště s ohledem na to, že s nástupem Noci Svaroga možnosti volchvů silně zeslábly, zároveň s tím, jak možnosti černých mágů znatelně vzrostly. Bohové Slovano-Árijců byli lidmi, kteří dosáhli úrovně tvoření, a na ně neměla Noc Svaroga téměř žádný vliv. Proto kdyby volchvové skutečně byli jejich nástroji, porazili by libovolného černého mága. Právě proto, že každý volchv pracoval na své úrovni možností a využíval zaklínání, aniž by si byl vědom probíhajících procesů, byli volchvové v soubojích poráženi černými mágy řeckého náboženství, které se později začalo nazývat křesťanstvím. Takže, souboj bojového mága s bojovým mágem se principiálně odlišuje od souboje válečníka s válečníkem. Hlavní odlišnost souboje bojových mágů od souboje válečníků spočívá v tom, že u bojových mágů se hlavní střet odehraje na jiných

čjornymi magami, ljud'mi eto vosprinimalos', kak proigryš starych Bogov. Vot tak obman volchvov iz «lučšich» pobužděnij privjol k tomu, čto ljudi stali iskrenně sčitat', čto čerez volchvov Bogi projavljajut svoju silu! Da i do sich por mnogije, obladajuščije ot prirody darom v toj ili inoj mere, vydajut projavlenije svojego dara za dějstvije čerez nich vysšich sil. Tak ljudi bystreje poverjat im i načnut sledovat' za nimi. Ljudi očen' ně ljubjat priznavat', čto drugoj čelovek možet dělat' to, čego oni ně v sostojanii dělat' sami, i vosprinimajut govorjaščich pravdu v štyki! No stoit tol'ko čeloveku skazat', čto on tol'ko sosud dlja vysšich sil, i... ljudi vsjo vosprinimajut za čistuju monětu. Takova, k sožaleniju, psichologija ljuděj! Ljudi ně ljubjat, kogda kto-to v čjom-to otličajetsja ot nich, i s radost'ju prinimajut informaciju o tom, čto drugoj čelovek tol'ko sosud, provodnik dlja vysšich sil i sam po sebe ničego ně predstavljaet. Volchvy, znaja ob etom, podstraivalis' pod želanija tolpy dlja togo, čtoby daže prostye normy morali i nravstvennosti provodit' ně ot sebja, a ot Bogov, kotorych oni predstavljajut. Želanije ugodit' tolpe, v koněčnom sčjotě, sygralo zluju šutku s nimi. Osobenno, jesli učest', čto s nastuplenijem Noči Svaroga vozmožnosti volchvov sil'no oslabeli, v to vremja kak vozmožnosti čjornych magov značitěl'no vozrosli. Bogi slavjano-arijev byli ljud'mi, vyšedšimi na uroven' tvorenija, i na nich Noči Svaroga ně okazyvali praktičeski nikakogo vlijanija, poetomu, jesli by volchvy dějstvitěl'no byli provodniki dlja nich, volchvy by pobedili ljubogo čjornogo maga. Imenno potomu, čto každyj volchv dějstvoval na svojom urovně vozmožnostěj i ispol'zoval zaklinanija, ně ponimaja pri etom proischodjaščije processy, i byli u nich poraženija v pojedinkach s čjornymi magami grečeskoj religii, kotoruju pozže stali nazyvat' christianstvom. Tak čto pojedinok bojevogo maga s bojevym magom principial'no otličajetsja ot pojedinka voina s voinom. I osnovnoje otličije pojedinka bojevych magov ot pojedinka voinov zaključajetsja v tom, čto u bojevych magov osnovnoje sraženije

úrovních reality, které drtivá většina lidí nevnímá. Ale těm, kdo mohou další úrovně reality pozorovat, se souboj bojových mágů odkryje z velmi neočekávané strany. Míchání barev, různobarevné víry, v nichž se barvy neustále mění, ve své kráse neuvěřitelné volumetrické struktury, které stojí proti sobě a během vzájemných srážek se neustále mění! To vše by svou krásou člověka mohlo ohromit, nebýt jednoho malého „ale“! Není to svého druhu laserová show, ale souboj, souboj na život a na smrt. A všechny ty změny barev, struktur a proudů nejsou nic jiného, než boj o život. Kdo bude rychlejší, kdo se je schopen rychleji zaštítit před údery protivníka a najít jeho slabé místo, ten má šanci zvítězit a sám zůstat naživu, a protivník v případě porážky zemře! V lepším případě zemře jeho fyzické tělo, v horším – zemře jeho duch, a v tom nejhorším případě se on nebo jeho duch stane otrokem vítěze. Právě to jsou způsoby černých mágů a černých hierarchů! Poslední možnost výsledku boje je ta nejhorší, přinejmenším pro mágy Světla nebo hierarchy Světla. Protože Světlí mágové a hierarchové nikdy neproměňují své protivníky v otroky – to je oblíbená činnost Temných. V magickém souboji se během vteřiny může odehrát tisíc událostí a akcí, a každý protivník se pokouší předběhnout svého protivníka. Výsledek souboje závisí na rychlosti, na tom, jak rychle pracují mozky a na mnohém, mnohém dalším. Navenek se pro nezasvěceného člověka nic zvláštního neděje – tvář bojového mága zrcadlí velké soustředění, často velmi zbledne, někdy od zátěže až zesiná a na tváři se objeví smrtelná únava. A pochopitelně, vítěz duelu sní jen o jediném – co nejrychleji se dostat do postele a usnout! Vyčerpání po boji bývá tak velké, že je téměř nemožné pohnout byť rukou! Ale to nejnepříjemnější na tom je, když musíte ihned začít následující boj, sebrat pro to všechnu svou vůli a sílu, zatnout pěsti a bít se, bít se, bít se… dokud nebude poražen

proischodit na drugich urovnjach real'nosti, kotorye dlja podavljajuščego bol'šinstva ljuděj nědostupny daže dlja nabljuděnija. No dlja těch, kto možet vidět' drugije urovni real'nosti, pojedinok bojevych magov otkryvajetsja s soveršenno něožidannoj storony. Polychanije krasok, raznocvetnych vichrej, cveta v kotorych postojanno menjajutsja, něverojatnye po svojej krasotě ob'jomnye struktury, kotorye stalkivajutsja drug s drugom i izmenjajutsja v processe sraženija! Vsjo eto moglo by zavorožit' svojej krasotoj kogo ugodno, jesli by ně odno malen'koje «no»! Eto ně analog lazernogo šou — eto pojedinok, i pojedinok smertěl'nyj. I vse eti izmeněnija cvetov, struktur i potokov jest' ni čto inoje, kak bitva za žizn'. Kto okažetsja bystreje, kto bystreje smožet zaščitit' sebja ot udarov protivnika i najti slabye jego mesta, tot imejet šans pobedit' jego i samomu ostat'sja živym. A protivnik, v slučaje poraženija, pogibajet! V lučšem slučaje pogibajet jego fizičeskoje tělo, v chudšem — pogibajet jego suščnost', a v samom naichudšem slučaje on ili jego suščnost' stanovjatsja rabami pobeditělja. I imenno tak dějstvujut čjornye magi i ijerarchi! I poslednjaja vozmožnost' rezul'tata pojedinka samaja užasnaja, po krajněj mere, dlja maga Sveta ili Ijerarcha Sveta. Ibo Svetlye Magi i Ijerarchi ně obraščajut svoich protivnikov v rabov — eto ljubimoje dělo Tjomnych. V magičeskom sraženii v doli sekundy mogut proischodit' tysjači sobytij i dějstvij, i každyj protivnik pytajetsja operedit' svojego protivnika. Ot skorosti, ot togo, kak bystro soobražajut mozgi i mnogogo, mnogogo drugogo, zavisit ischod pojedinka. A vněšně dlja nězrjačego čeloveka ničego osobennogo ně proischodit. Tol'ko lico bojevogo maga stanovitsja preděl'no sosredotočennym, často očen' blednym, poroj daže serym ot nagruzok, na lice pojavljaetsja isparina i smertěl'naja ustalost'. I daže pobeditěl' posle pojedinka mečtajet tol'ko ob odnom — skorej dobrat'sja do postěli i vyrubit'sja! Nastol'ko sil'nym byvajet izmožděnije posle pojedinka, čto nět vozmožnosti i želanija poševelit' rukoj! I samoje něprijatnoje vo vsjom etom, jesli ty dolžen němedlenno načat' sledujuščij boj, i

poslední nepřítel, nebo vy sami nepadnete mrtví k zemi. Často se musíte utkat s několika protivníky najednou a oni nečekají, až na ně dojde řada, ale zaútočí všichni naráz jako smečka psů a začnou vás trhat na kusy, v přímém smyslu slova. Souboj mágů je jedním z nejnelítostnějších, hlavně ze strany Temných sil. Světlý hierarcha nikdy nikoho nezničí bezdůvodně, dokonce ani černé hierarchy. Po neutralizaci černého mága či hierarchy, já, například, vrátím zpět ducha protivníka jen do bodu vzniku evolučního defektu a zablokuji možnost opakování černé cesty. Jedině pokud je duch skrz naskrz temný a černý, jako bezmračná jižní noc, tehdy a jen tehdy je takový duch vrácen zpět na nulu!

Největší odlišnost boje mágů spočívá v tom, že takový boj končí pouze tehdy, kdy je jeden ze soupeřů zničen nebo chycen, což je pro Světlého mága či hierarchu horší než smrt. Nikdo neodnáší z pole raněné, raněným může zůstat jen vítěz. Není možné se ani stáhnout z boje, a pokud se někdo pokusí vytvořit ochranné pole, to bude fungovat jen do okamžiku, než k němu protivník najde „klíč“, což může trvat jen vteřiny. Vše závisí na evoluční úrovni protivníka a jeho schopnosti rychle přemýšlet. Duel mágů se může odehrávat na libovolnou vzdálenost, od několika metrů do miliard miliard světelných let a na ještě větší vzdálenosti, které jednoduše v konceptech současného pozemského člověka nemají analogii, nejsou k dispozici odpovídající jednotky vzdálenosti. Takže, zaklínání jsou už dávno dávno překonaná, protože během doby, než „zaklínač“ vysloví první písmeno, je možné provést miliardy akcí. V magickém boji (budu jej pro zjednodušení nazývat takto) vše závisí na rychlosti – rychlosti konání, rychlosti analýzy, rychlosti přijímání rozhodnutí a rychlosti vytváření nových vlastností a kvalit. A ještě jeden detail… V minulosti byli dostatečně silní mágové a bojoví

dlja etogo prichoditsja sobirat' svoju volju v kulak i bit'sja, bit'sja, bit'sja... poka poslednij vrag ně budět povergnut ili ty sam ně upadjoš' bezdychannym. Často prichoditsja sražat'sja s něskol'kimi protivnikami srazu, i oni ně ždut, kogda dojdjot očered', a brosajutsja vse vmestě, kak svora sobak, i načinajut rvat' těbja v kloč'ja, v samom prjamom smysle etogo slova. Tak čto magičeskij boj — odin iz samych bez(s)žalostnych, osobenno so storony Tjomnych Sil. Svetlyj Ijerarch nikogda ně uničtožajet bez nadobnosti daže čjornych ijerarchov. Posle nějtralizacii dějstvij čjornogo maga ili ijerarcha, ja, naprimer, raskručivaju suščnost' protivnika tol'ko do točki načala evoljucionnogo perekosa i blokiruju vozmožnost' povtora čjornogo puti. I tol'ko jesli suščnost' polnost'ju těmna i mračna, kak samaja tjomnaja južnaja noč', to togda i tol'ko togda takaja suščnost' raskručivajetsja do nulja! I samoje bol'šoje otličije boja magov ot obyčnogo v tom, čto takoj boj zakančivajetsja tol'ko togda, kogda odin iz sražajuščichsja budět uničtožen ili zachvačen v plen, kotoryj chuže smerti (dlja Svetlogo maga ili Ijerarcha). Raněnych s polja boja nikto ně unosit, raněnym možet ostat'sja tol'ko pobeditěl'. Sprjatat'sja tože něvozmožno, a jesli kto-to i pytajetsja sozdat' zaščitnoje pole, to ono dějstvujet tol'ko do togo momenta, poka protivnik ně podberjot «ključik» k němu, a na eto možet ujti dolja sekundy. Vsjo zavisit ot urovnja razvitija protivnika i jego sposobnosti bystro soobražat'. Sraženije magov možet proischodit' na ljubych rasstojanijach, ot něskol'kich metrov do milliardov milliardov svetovych let i daže bol'šich rasstojanijach, prosto v ponjatijach sovremennogo čeloveka nět takoj jedinicy izmerenija rasstojanija, čtoby peredat' v privyčnych dlja vsech slovach i ponjatijach. Tak čto zaklinanija uže davnym-davno ustareli, tak možno proizvesti milliardy dějstvij v to vremja kak zaklinatěl' proizněsjot odnu bukvu. V magičeskom boje (budu tak jego nazyvat' dlja prostoty) vsjo rešajet skorost' — skorost' vozdějstvija, skorost' analiza, skorost' prinjatija rešenij i skorost' sozdanija novych svojstv i kačestv. I ješčjo odin moment... V

mágové, které na Rusi nazývali Vítězi (Vitjazjami). Ti do té doby, než se prostřednictvím zaklínání dostali do zvláštního stavu transu, byli zranitelní nejen ze strany magických útoků, ale i obyčejnými zbraněmi. Pokud byli zastiženi nepřipravení, mohli být zabiti šípem, mečem, nožem, kopím, a i obyčejným kamenem, což má nemálo svědectví v legendách a mýtech, které se zachovaly do našich dnů. Konstruktéři zaklínání, jak se ukázalo, tím, že se pokoušeli rychle odchovat co nejvíce adeptů, obdařených od přírody darem, udělali všem, nevědomky, „medvědí službu“! Prakticky nikdo se nezatěžoval pochopením toho, co se v okamžik samotného zaklínání děje, všichni napínali své síly k hledání tajných starých mocných zaklínání, které by jim daly vládu nad ostatními i Přírodou! A fakt, že nikdo nikdy nic podobného nenašel, nikoho o ničem nepřesvědčilo, naopak, objevily se nové legendy, podle kterých se mocná zaklínání odhalí pouze tomu, kdo je na ně připraven, a jen ve správný čas. A do dnešních dnů pokračují lovci pokladů v hledání, a když nic nenachází, předávají plamen své posedlosti touto myšlenkou mladým hledačům starých tajemství. A taková posedlost hledáním starých tajemství není myslím náhodná! Někdo (sociální parazité) speciálně posilují zájem o takové hledání knihami, filmy, v kterých se hovoří o mocných starých artefaktech. Sdělovacími prostředky vytvářejí u lidí vnímání magických činů jen skrze prizma zaklínání. O čem jiném jsou kultovní knihy a filmy o Harry Potterovi?! Kouzelné hůlky, zaklínání – to vše v lidech formuje určité stereotypy chápání. A tyto stereotypy chápání způsobují zkreslené chápání podstaty skutečné magie a toho, jakým způsobem pracuje. A to není nějaké teoretické rozjímání, to je fakt. Před půlrokem a něco mě navštívil spisovatel Jurij Vasiljevič Sergejev, mnohým známý jako autor knihy „Knjažij ostrov 7“. Jurij

prošlom byli dostatočno sil'nye magi i bojevye magi, kotorye na Rusi nazyvalis' Vitjazjami. Tak vot, do těch por, poka oni posredstvom zaklinanij ně vchodili v osobye transovye sostojanija, oni byli ujazvimy ně tol'ko dlja magičeskoj ataki, no i dlja obyčnogo oružija. Zastav ich něožidanno, ich možno bylo ubit' i streloj, i mečom, i nožom, i kop'jom, i daže prostym kamněm, čemu němalo svidětěl'stv v legendach i mifach, došedšich do našich dněj. I polučajetsja, čto sozdatěli zaklinanij, pytajas' bystreje naučit' kak možno bol'še ljuděj s prirodnym darom, okazali vsem, sami togo ně želaja, «medvež'ju uslugu»! Praktičeski nikto ně utruždal sebja ponimanijem togo, čto proischodit v moment samogo zaklinanija, a vse svoi sily napravljali na poiski tajnych drevnich moguščestvennych zaklinanij, kotorye dadut im vlast' nad ostal'nymi i Prirodoj! I tot fakt, čto nikto i nikogda ničego podobnogo ně našjol, nikogo ni v čjom ně ubedilo, naoborot, pojavilis' novye legendy, soglasno kotorym mogučije zaklinanija otkrojutsja tol'ko tomu, kto k nim gotov, i v nužnoje vremja. I prodolžajut do sich por ochotniki za tajnami iskat', i, ně nachodja, peredajut plamja svojej oděržimosti etoj idějej molodym iskatěljam drevnich tajn. I takaja oděržimost' poiskami tajn drevnosti, ja dumaju, ně slučajna! Kto-to (social'nye parazity) special'no podogrevajut intěres k takim poiskam knigami, fil'mami, v kotorych govoritsja o moguščestvennych artěfaktach drevnich. Sredstvami massovoj informacii sozdajotsja u ljuděj ponimanije magičeskich dějstvij tol'ko čerez prizmu zaklinanij. Čego tol'ko stojat kul'tovye knigi i fil'my o Garri Pottěre?! Volšebnye paločki, zaklinanija — vsjo eto formirujet u ljuděj opreděljonnye stěreotipy ponimanija. I eti stěreotipy ponimanija načinajut navjazyvat' iskažjonnoje ponimanije prirody real'noj magii i togo, kakim obrazom ona proizvoditsja. I eto ně prosto těoretičeskije razglagol'stvovanija, a fakt. Gdě-to čut' bol'še polugoda nazad ko mně v gosti zagljanul pisatěl' Jurij Vasil'jevič Sergejev, izvestnyj mnogim kak avtor knigi

Vasiljevič pochází ze starého kozáckého rodu a je od přírody obdařen paranormálními schopnostmi. V minulých dobách se při správném rozvíjení svých schopností velmi dobře mohl stát vítězem – bojovým mágem, ale… časy se změnily. Ale on se, tím neméně, v poslední době aktivně zabývá hledáním a propagováním starých ruských bojových dovedností. Cestuje po zemi a setkává se s do dnešních dnů žijícími mistry Kozáckého Boje, Živy a dalších druhů starého slovanského umění boje, z kterého v určitý okamžik vzešly ve zkreslené podobě původní čínské a japonské styly bojových umění. To je téma na jiný rozhovor, ale… jeden z mistrů ruských stylů boje, vystupující pod pseudonymem Kudějar, ukázal Juriji Vasiljeviči, jak je možné vstoupit do stavu „Skály“, kdy se svaly těla promění v kámen. Dar od přírody a zaklínání dovolily Juriji Vasiljeviči dostat se do stavu „Skály“ velmi rychle, a vyprávěl mi o svých neobvyklých pocitech, když ho v tom stavu zasahovaly pěstmi do hrudi, jeho hruď zněla jako dutý sud a on necítil jakoukoliv bolest! Řekl mi, že byl sám svědkem toho, jak Kudějara ve stavu „Skály“ udeřili do hrudi deskou a ta se rozlétla na třísky! Když mi to vše řekl, navrhl mi ukázku, kdy se dostane do stavu „Skály“. Začal pronášet slova zaklínání, mimochodem, velmi zajímavého svým obsahem, a já jsem pozoroval, jak každé jím pronesené slovo splétá (moduluje) ten či onen proud primární hmoty a formuje, obrazně řečeno, konkrétní vzor z proudů primárních hmot. Poté se mi mechanismus aktivace stavu „Skály“ u člověka stal zřejmým. Tím, že jsem jej pochopil, mohl jsem snadno rozplést všechny proudy hmot a vrátit vše do předchozího stavu. Mohl jsem to udělat i na dálku, ale chtěl jsem si stav „Skály“ osahat, proto jsem přešel k Juriji Vasiljeviči a lehce strčil do jeho hrudi svým ukazováčkem. V okamžiku kontaktu byly svaly jeho hrudi jako kámen, ale… po několika vteřinách po doteku se všechno vrátilo do normálu. Jurij byl deaktivací stavu „Skály“ bezmezně překvapen a já jsem získal praktické potvrzení 7 Княжий остров

«Knjažij ostrov». Jurij Vasil'jevič proischodit iz kazač'jego roda i obladajet ot prirody paranormal'nymi sposobnostjami. V bylye vremena on vpolně mog by pri pravil'nom razvitii svoich sposobnostěj stat' vitjazem — bojevym magom, no... vremena nastali drugije. No on, těm ně meněje, posledněje vremja aktivno zanimajetsja poiskom i propagandoj drevnich russkich bojevych iskusstv. On jezdit po straně i vstrečajetsja s sochranivšimisja do našich dněj mastěrami Kazač'jego Spasa, Živy i drugich vidov drevněgo slavjanskogo boja, iz kotorych pozže vyšli v iskažjonnom vidě kitajskije i japonskije stili bojevych iskusstv. Eto těma otděl'nogo razgovora, no... odin mastěr russkich stilej bor'by pod psevdonimom Kudějar pokazal Juriju Vasil'jeviču, kak nužno vchodit' v sostojanije «Skaly», kogda myšcy těla prevraščajutsja v kamen'. Prirodnyj dar i zaklinanije pozvolili Juriju Vasil'jeviču vojti v sostojanije «Skaly» očen' bystro, i on mně rasskazyval o svoich něobyčnych oščuščenijach, kogda jemu v etom sostojanii bili kulakami po grudi, a jego grud' pri etom guděla, kak pustaja bočka, i on ně čuvstvoval kakoj-libo boli! On govoril o tom, čto sam viděl, kak po Kudějaru v sostojanii «Skala» bili doskoj, kotoraja, stolknuvšis' s jego grud'ju, razletalas' v ščepy! Rasskazav vsjo eto, Jurij Vasil'jevič predložil mně proděmonstrirovat', kak on budět vchodit' v sostojanije «Skaly». On načal proiznosit' slova zaklinanija, kstati, ves'ma ljubopytnogo po svojemu soděržaniju, a ja v eto vremja nabljudal, kak každoje proizněsjonnoje im slovo vpletajet tot ili inoj potok i formirujetsja, jesli skazat' obrazno, opreděljonnyj uzor iz potokov pervičnych matěrij. Posle etogo dlja menja stal ponjatěn mechanizm vchoda čeloveka v sostojanije «Skaly». Ponjav sam mechanizm vchoda v eto sostojanije, ja uže mog legko rasplesti vse eti potoki i vernut' vsjo k tomu, kak bylo. I mog ja eto sdělat' i na rasstojanii, no mně bylo ljubopytno počuvstvovat' sostojanije «Skala», poetomu ja podošjol k Juriju Vasil'jeviču i legko kosnulsja jego grudi svoim ukazatěl'nym pal'cem. V moment kasanija myšcy

svých předpokladů, proč volchvové prohráli s černými mágy, skrývajícími se pod rouškou kazatelů „nového“ náboženství, které tehdy nazývali řeckým náboženstvím (kultem Dionýsa).

Během svého třídenního praktického semináře v březnu 2010 jsem tento případ zmínil. Během vystoupení se snažím neopakovat se, snažím se vymýšlet nové věci, něco zajímavého, neobyčejného. Ačkoliv jsem deaktivoval stav „Skály“ jen jedenkrát, rozplétal jsem proudy, vytvořené zaklínáním, a byj jsem si jistý, že je jednoduše spletu v opačném pořadí. A ačkoliv jsem si byl jistý, že mě moje paměť nezradí (od události uběhlo několik měsíců), určitým způsobem jsem měl trochu obavy. Ale celý můj vědomý život jako bojovníka byl svázán s tím, že jsem pokaždé musel řešit pro mě nové úkoly, a poté nebyl nikdy učiněn pokus aplikovat na mě stejnou metodu útoku podruhé. Proto jsem muže-dobrovolníky na scéně celkem rychle přivedl do stavu „Skály“ a na vyzkoušení kvality mnou mentálně vytvořených struktur jsem jim začal zasazovat údery do hrudi, zpočátku jen lehce. Každý následující úder jsem zasazoval s větší a větší silou a během chvíle jsem jim zasazoval už poměrně silné údery, a žádný z dobrovolníků na ně vůbec nereagoval. Ale stačilo stav „Skály“ sejmout a každý z nich reagoval bolestí i na můj slabý úder. Pro účastníkům semináře to vše vypadalo tak neobyčejně, že jsem, když jsem si reakcí publika všiml, navrhl, aby se diváci přesvědčili o skutečnosti toho, co se dělo, sami. Vrátil jsem několik lidí zpět do stavu „Skály“ a navrhl zájemcům z publika, aby si to ověřili na vlastní kůži. Jeden chlapík zasazoval vší svou silou údery na solar plexus a k jeho překvapení, nikdo na jeho údery ani nereagoval, ačkoliv člověk v normálním stavu by se po takovém úderu svíjel bolestí a lapal po dechu. Silný úder tohoto typu může člověka i zabít, ale muž ve stavu „Skály“ si z toho nemohl dělat méně! Něco takového je pochopitelně velmi

jego grudi byli srodni kamnju, no... čerez něskol'ko sekund posle kasanija vsjo isčezlo. Jurij Vasil'jevič byl črezmerno udivljon isčeznovenijem sostojanija «Skaly», a ja polučil praktičeskoje podtveržděnije svojego predpoloženija, počemu volchvy proigrali čjornym magam, skryvajuščimsja pod vidom propovednikov «novoj» religii, kotoruju togda nazyvali grečeskoj (kul't Dionisija). Vo vremja svojego trjochdněvnogo praktičeskogo seminara v martě 2010 goda ja vspomnil ob etom slučaje. Vo vremja vystuplenij ja starajus' ně povtorjat'sja, starajus' pridumat' noven'koje, čto-nibud' edakoje, něobyčnoje. I chotja ja tol'ko odin raz snimal sostojanije «Skaly», no ja raspljol potoki, sozdavšije zaklinanije, i byl uveren, čto spokojno ich spletu v obratnom porjadke. I chotja ja byl uveren, čto moja pamjat' menja ně podvedjot (ved' posle mojego opyta prošlo něskol'ko mesjacev), ja vsjo-taki němnogo volnovalsja. No vsja moja soznatěl'naja žizn', kak voina, byla svjazana s těm, čto mně každyj raz prichodilos' rešat' novuju dlja sebja zadaču, i posle etogo nikogda ně bylo popytok primenit' ko mně vo vtoroj raz tot že metod ataki. Poetomu otobrannych na sceně mužčin ja bystro vvjol v sostojanije «Skaly» myslenno i tol'ko svoi pervye udary po grudi dobrovol'ca ja dělal ně očen' sil'nymi, proverjaja nadjožnost' spletjonnogo mnoju myslenno sostojanija «Skaly». Každyj posledujuščij udar ja dělal vsjo sil'něje i sil'něje, i uže čerez paru minut ja nanosil dovol'no-taki sil'nye udary, i každyj dobrovolec daže ně reagiroval na nich. No stoilo mně tol'ko snjat' eto sostojanije, kak každyj dobrovolec bolezněnno reagiroval daže na slabyj moj udar. Dlja učastnikov seminara vsjo eto vygljadělo stol' něobyčnym, čto ja, počuvstvovav sostojanije zritělej, predložil želajuščim samim ubedit'sja v real'nosti proischodjaščego. Vernuv něskol'ko čelovek v sostojanije «Skaly», ja predložil želajuščim iz publiki proverit' samim real'nost' proischodjaščego. Odin paren' vkladyval vsju svoju silu v svoj udar v solněčnoje spletěnije, i, k jego udivleniju, nikto daže ně reagiroval na takoj udar, chotja v obyčnom sostojanii čelovek dolžen byl skrjučit'sja v tri pogibeli i chvatat' vozduch rtom.

působivé! Následně jsem dobrovolníky naučil vstoupit do stavu „Skály“ ve zlomku vteřiny. Když se podíváme zpět do ne příliš vzdálené minulosti, vypadalo to pro naše předky neutěšeně, kteří se v takové bídné situaci ocitli i proto, že se domnívali, že jejich protivník bude bojovat čestně, to za prvé. A za druhé, zapomněli nebo před nimi byla skryta slova Boha-hierarcha Peruna, který oznámil budoucím pokolením Slovano-Árijců, že po katastrofě, způsobené pádem měsíce Fatty, zůstanou na Midgard-zemi jen volchvové-strážci, současným jazykem – knihovníci. A i když byli schopní dělat celkem hodně, hlavně to, co mohlo vypadat zázračně a ohromit dav, nebyli bojovými mágy a využívali ve svém konání dříve vytvořená zaklínaní, jejichž mechanismus práce neznali. Postupem doby samotní volchvové-strážci uvěřili, že pracují samotná zaklínaní! Ale ti, kteří ty zaklínání vytvářeli, velmi dobře chápali, jaké a za jakým účelem proudy hmot oni „splétají“ tím či oním zaklínáním, a vybírali právě ta slova, která ve stavu transu působila na potřebné proudy hmot, protékající tělem zaklínajícího. To je důvodem, proč v sobě mnohá zaklínání nenesou žádný smysl, představují jen slovní hříčky. Ale právě určitá slovní hříčka zabezpečuje propletení potřebných proudů hmot v potřebném pořadí za účelem dosažení toho či onoho efektu. Příčina vytvoření zaklínání Osvícenými byla prostá – po poslední planetární katastrofě žilo málo skutečně osvícených, zato byla enormní potřeba praktických mágů. Proto Osvícení našli, z jejich pohledu, jediné správné řešení – najít jedince, mající dar od přírody, naučit je vstupovat do stavu transu, dát jim soubor slovesných kódů a vysvětlit jim, jaký slovesný kód-zaklínání má jaký účinek! A hotovo! Zdálo by se, že to bylo jednoduché a geniální, nebýt však jednoho „ale“! Časem všichni „společně“

A pri sil'nom takom udare čelovek možet daže pogibnut', a mužčiny v sostojanii «Skaly» daže «za uchom ně česali»! Koněčno, podobnoje vpečatljaet! Posle etogo ja naučil dobrovol'cev samim vchodit' v eto sostojanije v doli sekundy! Ogljadyvajas' v ně takoje už i daljokoje prošloje, stanovitsja obidno za našich predkov, kotorye okazalis' v takom bedstvennom položenii ješčjo i ottogo, čto sčitali, čto protivnik budět sražat'sja čestno, eto, vo-pervych. A vo-vtorych, oni zabyli ili ot nich skryli slova Boga-Ijerarcha Peruna, kotoryj peredal buduščim pokolenijam slavjano-arijev, čto posle katastrofy, vyzvannoj paděnijem Luny Fatty, na Midgard-zemle ostanutsja tol'ko volchvy-chranitěli, a posovremennomu — bibliotěkari. I chotja oni i mogli dělat' koje-čto, osobenno to, čto moglo vygljadět' zreliščno i udivit' tolpu, no oni ně byli bojevymi magami i pol'zovalis' dlja svoich dějstvij sozdannymi raněje zaklinanijami, mechanizmy dějstvij kotorych oni ně ponimali. I čerez kakoje-to vremja sami volchvy-chranitěli byli uvereny, čto dějstvujut slova zaklinanij! A ved' tě, kto sozdaval eti zaklinanija, prekrasno ponimali, kakije i dlja čego potoki matěrij oni «zapletajut» těm ili inym zaklinanijem, i podbirali imenno tě slova, kotorye v sostojanii transa vlijali na nužnye dlja opreděljonnoj celi potoki matěrij, těkuščije čerez tělo zaklinatělja. Imenno po etoj pričině mnogije zaklinanija ně něsut v sebe smysla, a predstavljajut soboj slovesnyj kalambur. No imenno slovesnyj kalambur i obespečivajet perepletěnije nužnych potokov v nužnom porjadke dlja dostiženija togo ili inogo rezul'tata zaklinanija. I pričina sozdanija prosvetljonnymi zaklinanij byla prosta — posle posledněj planětarnoj katastrofy bylo malo ljuděj dějstvitěl'no prosveščjonnych, a byla ogromnaja něobchodimost' v praktičeskich magach. Poetomu prosvetljonnye našli, kak im togda kazalos', jedinstvenno vernoje rešenije — otobrat' ljuděj, imejuščich prirodnyj dar, naučit' ich vchodit' v sostojanije transa, a dal'še... dat' im nabor slovesnych kodov i ob'jasnit', kakoj slovesnyj kod-zaklinanije k kakomu rezul'tatu privodit! I vsjo! Kazalos' by, vsjo prosto i

zapomněli, kým a proč byla zaklínání vytvořena. A navíc, prakticky nikdo nechápal, co se při vyslovování zaklínání děje. Výsledkem toho se zaklínání velmi rychle proměnila v dogma, ve svého druhu náboženství magie, a tím je řečeno vše! Dogmatizmus volchvů-strážců přerostl v náboženství magie a stal se příčinou toho, proč v okamžiku příchodu černých mágů-“křtitelů“ do zemí Rusů byli černí mágové schopni volchvy porazit. Volchvovéstrážci se postupem času jednoduše stali kněžími védické tradice, ale védická tradice – to je především světonázor kosmické úrovně, založený na ateismu. Bohužel, védická tradice, která se nyní vrací, nemá vůbec nic společného se skutečným védismem a znovu opakuje zkreslenou tradici, založenou na dogmatismu. Lidé by bezpochyby měli vzpomínat na své předky, znát a chápat jejich zvyky. Ale to poslední, mám na mysli chápání, bohužel v neovédismu pozorovat nelze. Lidé jsou tupě vyzýváni slavit slovanské Bohy podle jejich hierarchie a není jim přitom vysvětleno, že Bohy naši předkové nazývali jedince, kteří ve svém rozvoji dosáhli úrovně tvůrce, jinými slovy – jedince, kteří silou své mysli mohli v menší či větší míře působit na prostor i hmotu. Ale oni byli a vždy zůstávali v první řadě lidmi, i když Lidmi s velkým písmenem. Naši předkové vždy říkali svým sousedům, jsme děti a vnuci našich Bohů! Ne otroci či nevolníci, ale právě děti a vnuci! A dnes mnozí z těch, kdo obnovují védickou tradici, nanášejí na ni své zkreslené vnímání a vyzývají slepě a tupě opakovat chvalozpěvy k poctě toho či onoho slovanského „Boha“, vůbec nechápajíce důvody toho, proč to naši předkové dělali, do té doby, než do zemí Rusů přišlo krvavé křesťanství. Vše spočívá v tom, že v těch dobách ještě u Slovano-Árijců nebyla zablokovaná genetika a vědomí. V té době existovalo u Slovano-Árijců na genetické úrovni přímé spojení se Světlými hierarchy, které oni názývali

genial'no, jesli by ně odno «no»! So vremeněm vse «družno» zabyli, dlja čego byli sozdany zaklinanija i kem. I těm boleje, praktičeski nikto ně ponimal, čto proischodit vo vremja zaklinanija. V rezul'tatě očen' bystro zaklinanija prevratilis' v dogmu, v svojeobraznuju religiju magii, i etim vsjo skazano! Dogmatizm volchvov-chranitělej, pererosšij v religiju magii, i stal pričinoj togo, čto na moment prichoda čjornych magov-«krestitělej» na zemli rusov, oni smogli pobedit' volchvov. Volchvy-chranitěli so vremeněm prosto prevratilis' v svjaščennikov vedičeskoj tradicii, a ved' vedičeskaja tradicija — eto, preždě vsego, miroponimanije kosmičeskogo urovnja, osnovannoje na atěizme. K sožaleniju, vozroždajuščajasja sejčas vedičeskaja tradicija ničego obščego ně imejet s nastojaščim vedizmom, a vnov' povtorjaet iskažjonnuju tradiciju, osnovannuju na dogmatizme. Vně somněnija, ljudi dolžny pomnit' svoich predkov, znat' i ponimat' ich obyčai. A vot posledněgo, to biš', ponimanija, k sožaleniju, v něovedizme i ně nabljudajetsja. Ljuděj sovremennogo mira tupo zastavljajut slavit' slavjanskich Bogov soglasno ijerarchii i ně pojasnjajut pri etom ljudjam, čto naši predki nazyvali Bogami ljuděj, kotorye pri svojom razvitii vyšli na uroven' tvorenija, drugimi slovami — ljuděj, kotorye siloj svojej mysli mogli vlijat' na prostranstvo i matěriju, v bol'šej ili men'šej stěpeni. No oni byli i vsegda ostavalis' v pervuju očered' ljud'mi, tol'ko Ljud'mi s bol'šoj bukvy. Naši predki vsegda govorili svoim sosedjam, čto my děti i vnuki našich Bogov! Ně něvol'niki ili raby, a imenno děti i vnuki! A sejčas mnogije, vosstanavlivajuščije vedičeskuju tradiciju, nakladyvajut na nějo svojo iskažjonnoje vosprijatije i zastavljajut slepo i tupo povtorjat' slavicy v čest' togo ili inogo slavjanskogo «Boga», daže ně ponimaja pričiny togo, začem eto dělali naši predki, do togo kak na zemli rusov prišlo krovavoje christianstvo. Vsjo dělo v tom, čto v to vremja u slavjano-arijev ješčjo ně byli zablokirovany genětika i soznanije. V to vremja u slavjano-arijev na urovně genětiki suščestvovala prjamaja svjaz' so Svetlymi Ijerarchami,

Bohy. Tak s ohledem na to, že po poslední planetrání katastrofě, která vrátila veškerou civilizaci na Midgard-zemi do doby kamenné, většina přeživších a jejich potomci nebyli schopni samostatně se ochránit před negativním působením Temných sil, hlavně v časech Noci Svaroga, pronášeli chvalozpěvy tomu či onomu hierarchovi-“Bohu“ a takovým způsobem s ním obnovovali své spojení a dostávali se pod jeho ochranu, pod ochranné pole toho či onoho hierarchy, nezávisle na tom, na které planetě-Zemi se právě nacházel. Aby byla zajištěna optimální ochrana pro co největší množství Slovano-Árijců, každý rod Slovano-Árijců se obracel k svému Bohu-patronu. Ale i když měli energetické spojení s hieararchy-Bohy na telepatické úrovni, které zesilovalo při mentálním nebo slovesném apelu na toho či onoho hierarchuBoha, našim předkům se takovým způsobem nepodařilo zaštítit před vlivem Temných sil, v prvé řadě proto, že sociální parazité už byli připraveni toto spojení Slovano-Árijců se svými hierarchyBohy blokovat. Nakonec se Temným silám podařilo ochranné spojení zneutralizovat, výsledkem čehož, nemaje dále vnější záštity vysokých hierarchů Světla, lidé slovano-árijských Rodů zůstali prakticky nechráněni proti akcím Temných, zvláště v období poslední Noci Svaroga. Kdyby tomu bylo jinak, žili bychom dodnes na území Velké Védické říše! Dnes ale apely (chvalozpěvy) k předkům-Bohům z několika příčin už nic nepřinášejí. Hlavní příčina nemožnosti získání záštity toho či onoho Boha-hierarchy spočívá v tom, že téměř všichni potomkové Slovano-Árijců jsou skutky parazitů v posledních tisíci letech zablokovaní (na úrovni genetiky). Pseudo-světonázor, vnucený současným Rusům sociálními parazity, vykonal své černé dílo – velmi silně narušil genetické spojení se Světlými hierarchy našich předků. Tento svazek lze obnovit jedině osvícením věděním, a, co je nejdůležitější – obnovením své genetické paměťi, která současným Rusům dovolí vrátit si nejen svobodu, ale i

kotorych oni nazyvali Bogami. Tak vot, v silu togo, čto posle posledněj planětarnoj katastrofy, otbrosivšej vsju civilizaciju Midgard-zemli na uroven' kamennogo veka, bol'šinstvo vyživšich i ich potomki ně mogli samostojatěl'no zaščitit'sja ot otricatěl'nogo vlijanija Tjomnych Sil, osobenno vo vremja Nočej Svaroga, proizněsja slavicu tomu ili inomu Ijerarchu-«Bogu», naši predki takim obrazom vosstanavlivali svoju svjaz' s nim i popadali pod zaščitu, pod zaščitnoje pole togo ili inogo Ijerarcha, vně zavisimosti ot togo, na kakoj planětě-Zemle on nachodilsja. Čtoby obespečit' optimal'nuju zaščitu dlja maksimal'nogo bol'šinstva slavjano-arijev, každyj Rod slavjano-arijev obraščalsja k svojemu Bogu-pokrovitělju. No daže imeja eněrgetičeskuju svjaz' s Ijerarchami-Bogami na tělepatičeskom urovně, kotoraja usilivalas' pri myslennom ili slovesnom obraščenii k tomu ili inomu Ijerarchu-Bogu, našim predkam ně udalos' zaščitit' sebja takim obrazom ot vlijanija Tjomnych Sil, v pervuju očered' potomu, čto social'nye parazity byli uže gotovy blokirovat' etu svjaz' s Ijerarchami-Bogami slavjanoarijev. I v itoge, Tjomnye Sily smogli nějtralizovat' etu zaščitnuju svjaz', i v rezul'tatě etogo, ně imeja boleje vněšněj zaščity vysokich Ijerarchov Sveta, ljudi Rodov slavjano-arijev ostalis' praktičeski bezzaščitnymi protiv dějstvij Tjomnych, osobenno vo vremja posledněj Noči Svaroga. Jesli by bylo po-drugomu, my by sejčas žili v predělach Velikoj Vedičeskoj Imperii! A sejčas obraščenija k predkam-Bogam uže ničego ně dadut po něskol'kim pričinam. I glavnaja pričina něvozmožnosti polučenija zaščity ot togo ili inogo Boga-Ijerarcha našich predkov zaključajetsja v tom, čto praktičeski vse potomki slavjano-arijev zablokirovany dějstvijami social'nych parazitov v těčenije posledněj tysjači let. Psevdomirovozzrenije, navjazannoje sovremennym rusam social'nymi parazitami, sdělalo svojo čjornoje dělo — ves'ma sil'no narušena genětičeskaja svjaz' so Svetlymi Ijerarchami našich predkov. I tol'ko čerez prosvetlenije znanijem vozmožno vosstanovit' etu svjaz', i čto samoje glavnoje — svoju genětičeskuju pamjat',

realizovat potenciál, založený na genetice Slovano-Árijců. Každodenní chvalozpěvy na počest toho či onoho hiearachy-Boha našich předků nedají nic – je to jen mlácení prázdné slámy. Proto v sobě prosazování všeho tohoto nese nebezpečí. Toto nebezpečí spočívá především v tom, že takovým způsobem nikdo nikdy pomoc nezíská, a slepá víra může vést ke kritické situaci, to za prvé! A za druhé, podobné aktivity můžou udělat lidi pasivními, podobně jako křesťanství. Protože chvalozpěv na počest Bohůhierarchů se dnes v ničem neliší od modliteb křesťanské církve. Situace může změnit jen aktivita samotných lidí. Kdo to nechápe a vyzývá lidi tupě opakovat chvalozpěvy jako modlitby, dobrovolně či nedobrovolně slouží sociálním parazitům nezávisle na tom, zda si to uvědomuje či ne. Sociálním parazitům se podařilo mnoho Rusů infikovat ambiciózností, v nejhorším smyslu toho slova. Namísto toho, aby jednoduše konali pro dobro svého národa, mnozí se mezi sebou začínají poměřovat, kdo je „lepší“, aniž by hnuli prstem! Skutečné činy, a ne „žabomyší války“, samy lidem ukáží, kdo je skutečný vůdce a kdo stojí za svým národem, ne slovy, ale skutky. Sociálním parazitům se podařilo nemálo: v duších mnohých Rusů se objevila prohnilost! Tato prohnilost je výsledkem dlouhého působení sociálních parazitů na Rusy prostřednictvím otrocké filozofie křesťanství! Je to i důsledkem toho, že za posledních tisíc let, „náhodou“ se shodujících s obdobím poslední Noci Svaroga, sociální parazité zničili pomocí vnějších a vnitřních nepřátel nejlepší dcery a syny Rusů a dalších původních národů Ruska, bez ohledu na to, jak se v této době vítězství Temných sil Rusko nazývalo. Je to i důsledkem toho, že v posledních tisíci letech, hlavně ve dvacátém století, aktivně zničili a zkreslili duchovní odkaz našich předků, pravdu o Velké Minulosti našich prapředků; zkreslili náš jazyk a změnili jeho výslovnost; jediný

kotoraja pozvolit sovremennym rusam vernut' sebe ně tol'ko svobodu, no i realizovat' potěncial, založennyj v genětike slavjanoarijev. Tak čto slavicy každyj děn' v čest' togo ili inogo IjerarchaBoga našich predkov ničego ně dadut — eto prosto sotrjasenije vozducha. I poetomu nasažděnije vsego etogo něsjot v sebe opasnost'. I eta opasnost', preždě vsego, v tom, čto takim obrazom nikto i nikogda ně polučit pomošči, a slepaja vera v eto možet privesti k kritičeskoj situacii, eto vo-pervych! A, vo-vtorych, podobnye obraščenija dělajut ljuděj passivnymi, tak že kak i christianstvo. Tak kak slavica v čest' Bogov-Ijerarchov v nastojaščeje vremja ničem ně otličajetsja ot molitv v christianskoj cerkvi. Tol'ko aktivnost' samich ljuděj možet izmenit' situaciju. Kto etogo ně ponimajet i zastavljaet ljuděj tupo povtorjat' slavicy, kak molitvy, vně zavisimosti ot togo, ponimajet vsjo eto ili nět, vol'no ili něvol'no služit social'nym parazitam. Social'nym parazitam vsjo-taki udalos' zarazit' mnogich rusov ambicioznost'ju, v chudšem smysle etogo slova. Vmesto togo čtoby prosto dělat' blagije děla dlja svojego naroda, mnogije načinajut vyjasnjat' meždu soboj, kto «kruče», ješčjo ničego ně sdělav! Dějstvija real'nye, a ně «kuchonnye sraženija», sami pokažut ljudjam, kto nastojaščij liděr, i kto radějet za svoj narod ně na slovach, a na děle. Vsjo-taki social'nye parazity dobilis' němalogo: v dušach mnogich rusov pojavilas' červotočina! Eta červotočina — sled dolgogo vlijanija na rusov social'nych parazitov čerez rabskuju filosofiju christianstva! Eto i posledstvija togo, čto v poslednjuju tysjaču let, «slučajno» sovpavšej s posledněj Noč'ju Svaroga, kak vněšnimi, tak i vnutrennimi vragami uničtožalis' lučšije syny i dočeri rusov i drugich korennych narodov Rusi, vně zavisimosti ot togo, kak ona nazyvalas' v etu epochu toržestva Čjornych Sil. Eto i posledstvije togo, čto v poslednjuju tysjaču let, osobenno v dvadcatom veke, aktivno uničtožalos' i iskažalos' duchovnoje nasledije našich predkov, pravda o Velikom Prošlom našich praroditělej; koverkalsja i iskažalsja naš jazyk; jedinyj narod —

národ – Rusy – uměle rozdělili na tři „různé“ národy: Rusy, Ukrajince a Bělorusy, využívajíce toho, že část Rusů – Ukrajinci a Bělorusové – se na čas dostali pod vládu jiných národů, které jim vnucovaly svou kulturu, svůj jazyk, své tradice, což se jim nepodařilo úplně, ale… otisky zůstaly! Malorusové, jak se dříve Ukrajinci nazývali, do svého jazyka přejali mnohá slova z polského, německého, rumunského a madarského jazyka. A čím západněji, tím větší tento externí vliv na přímé potomky RusůSkýtů byl! Takzvaný ukrajinský jazyk se objevil až v devatenáctém století, kdy Malorus Taras Grigorijevič Ševčenko využil ruskou abecedu a gramatiku, zformalizoval maloruský dialekt a nazval ho ukrajinštinou, čímž v samotném názvu odrazil jeho podstatu – dialekt u kraje Rusi! K tomu došlo V PŮLCE DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ! Z dřívější doby neexistuje jediný dokument psaný ukrajinským jazykem. A Kyjevská Rus nemá k současné Ukrajině žádný vztah! Protože na území Kyjevské Rusi lidé hovořili ruským jazykem, stejně jako ho dobře znaly a hovořily jím mnohé národy západní Evropy ještě v desátém století našeho letopočtu a dokonce i později! Takovým způsobem tedy sociální parazité rozdělili jeden národ na části, a potom ještě obrátili novopečené Ukrajince proti Rusům, ale vždyť Ukrajinci jsou také Rusové! Bratra poštvávají proti bratru a při tom se radují, když se nevelká část Ukrajinců, koupená za peníze sociálních parazitů, promění v ukrajinské nacisty, nenávidějící vše ruské, a když si uvědomíte, že Ukrajinci jsou Rusové, hovořící maloruským dialektem, pak v podstatě nenávidí sami sebe a své předky, protože v Kyjevské Rusi žili Rusové a hovořili ruským jazykem! Pobouřeným čtenářům nedoporučuji spěchat křičet o církevním slovanském jazyce, jelikož církevní slovanský jazyk se objevil až ve 14. století, kdy už Kyjevská Rus neexistovala! Do té doby vedli pravověrní křesťanští

rusov — razdělili iskusstvenno na tri «raznych» naroda: russkich, ukraincev i belorusov, pol'zujas' těm, čto čast' rusov — ukraincy i belorusy — vremenno popali pod vlast' drugich narodov, kotorye im navjazyvali svoju kul'turu, svoj jazyk, svoi tradicii, i cho t' tak i ně smogli, no... otpečatki etogo ostalis'! Malorossy, kak ran'še nazyvali ukraincev, v svoj jazyk vpleli mnogije slova iz pol'skogo, německogo, vengerskogo i rumynskogo jazykov! I čem zapadněje — těm boleje vyraženo eto postoronněje vlijanije na prjamych potomkov rusov-skifov! Tak nazyvajemyj ukrainskij jazyk pojavilsja v děvjatnadcatom veke, kogda maloross Taras Grigor'jevič Ševčenko, ispol'zuja russkij alfavit i russkuju grammatiku, zapisal malorosskij dialekt i nazval jego ukrainskim jazykom, otraziv v samom nazvanii jego sut' — dialekt okrainy Rusi! I eto proizošlo V SEREDINĚ DĚVJaTNADCATOGO VEKA! Do etogo vremeni nět ni odnogo chudožestvennogo proizveděnija, nět ni odnogo dokumenta, napisannogo na ukrainskom jazyke. A Kijevskaja Rus' k sovremennoj Ukraině ně imejet nikakogo otnošenija! Ibo na zemljach Kijevskoj Rusi govorili na russkom jazyke, kak chorošo jego znali i govorili na njom mnogije narody Zapadnoj Jevropy do X veka i daže pozže! Vot takim obrazom social'nye parazity razděljajut jedinyj narod na časti, a potom ješčjo natravlivajut novoispečjonnych ukraincev na rusov, a ved' ukraincy i jest' rusy tože! Brata natravljajut na brata i pri etom ješčjo i radujutsja, kogda podkuplennaja na děn'gi social'nych parazitov něbol'šaja čast' ukraincev prevraščajetsja v ukrainskich nacistov, něnavidjaščich vsjo russkoje, a jesli učest', čto ukraincy — eto čast' rusov, govorjaščich na malorusskom dialektě, to, po suti, oni něnavidjat samich sebja i svoich predkov, ibo v Kijevskoj Rusi žili rusy, i govorili oni na russkom jazyke! Želajuščim vozmutit'sja predlagaju ně spešit' kričat' o cerkovnoslavjanskom jazyke, tak kak cerkovno-slavjanskij jazyk pojavilsja v XIV veke, kogda Kijevskoj Rusi uže ně suščestvovalo! A do etogo vremeni pravovernye christianskije svjaščenniki čitali v cerkvjach

kněží mše v řeckém jazyce. V samotné Kyjevské Rusi mluvili lidé ruským jazykem, ne ukrajinským, který vznikl z maloruského dialektu až v polovině 19. století. Rozděl a panuj – to je základní motto sociálních parazitů. Pouze s jeho pomocí uspěli v jejich operaci zničení Venedů a Lutičů – západních Rusů. Využili lží a pomluv, aby proti sobě obrátili mocné kmenové svazy západních Rusů, a smějíce se pozorovali, jak díky jejich lživé propagandě Rusové zabíjeli Rusy! A potom, když ony kmenové svazy Rusů byly oslabeny bratrovražednou válkou, vyhladili jejich zbytky rukama už biorobotizovaných Němců. Tuto genocidu západních Rusů přežilo jen nemnoho Lutičů, kteří se později začali nazývat Litevci, kteří si dnes dokonce ani neuvědomují, že jsou jedním z rodů Svjatorusů! Občas mě udivuje dětská čistota a naivita našich předků, kteří věřili nepřátelům, protože nerozuměli tomu, jak někdo může lhát? Jestliže vy sami nelžete a nepodvádíte, neznamená to, že se tak chovají i všichni ostatní! Jistě, nemohlo by se to vše stát, kdyby každý národ neměl své domorodé parazity, kteří kvůli svým vlastním ambicím, lačnosti, touze po moci atd. byli připraveni zradit všechny a všechno – svou Vlast, čest a svědomí, své blízké. Ale při to všem, místní pátou kolonu sociální parazité využívali jen v počátečních etapách, protože domorodí sociální parazité sledovali své vlastní zájmy a neřídili se plány vnějšího „architekta“ sociálních parazitů. Proto se externí sociální parazité opírali hlavně o jimi vytvořené sociální parazity, kteří s mateřským mlékem sáli i parazitický světonázor. Teprve když v jejich vytvoření uspěli, začali jim jejich plány na Midgard-zemi jít dobře.

A vše se jim velmi dobře dařilo poté, co jimi vytvoření

propovedi na novogrečeskom jazyke. A v samoj Kijevskoj Rusi ljudi govorili na russkom jazyke, a ně na ukrainskom, kotoryj voznik iz malorossijskogo dialekta tol'ko v seredině XIX veka. Razděljaj i vlastvuj — eto osnovnoj děviz social'nych parazitov. Čego tol'ko stoit ich operacija po uničtoženiju venědov i ljutičej — zapadnych rusov. Ispol'zuja lož' i klevetu, social'nye parazity natravlivali eti moščnye sojuzy plemjon zapadnych rusov drug na druga, i usmechajas' smotreli, kak po ich lživomu naus'kivaniju rusy rezali rusov! A potom, kogda eti sojuzy plemjon rusov oslabeli ot bratoubijstvennoj vojny, rukami uže prozombirovannych němcev vyrezali ostatki etich plemennych sojuzov. V etom genocidě zapadnych rusov vyžilo tol'ko němnogo ljutičej, kotorych pozže stali nazyvat' litovcami, kotorye sejčas daže ně pomnjat togo, čto oni otnosjatsja k rodam Svjatorusov! Menja poroj udivljaet dětskaja naivnost' i čistota našich predkov, kotorye verili vragam, tak kak ně ponimali togo, kak ktonibud' možet lgat'? Jesli ty sam ně lžjoš' i ně obmanyvaješ', eto ně značit, čto i ostal'nye postupajut tak že! Koněčno, vsego etogo ně moglo by proizojti, jesli by ně bylo sredi každogo naroda svoich, domoroščennych parazitov, kotorye radi svoich sobstvennych ambicij, alčnosti, korysti, svojej něuděržimoj pochoti i t.d. gotovy byli predat' vsech i vsja — Rodinu, čest' i sovest', svoich blizkich. No, pri vsjom pri etom, mestnuju pjatuju kolonnu social'nye parazity ispol'zovali tol'ko na načal'nych etapach, tak kak mestnye social'nye parazity presledovali svoi sobstvennye intěresy, a ně sledovali planam vněšněgo «architěktora» social'nych parazitov. Poetomu vněšnije social'nye parazity opiralis' v osnovnom na vypestovannych sobstvennymi rukami parazitov, kotorye s molokom matěri vpityvali parazitičeskoje mirovozzrenije. Tol'ko kogda eto proizošlo, u vněšnich social'nych parazitov děla pošli v goru na našej Midgardzemle. A vsjo pošlo u nich očen' chorošo posle togo, kak sozdannye social'nye parazity, vooružjonnye superfašistskim mirovozzrenijem,

sociální parazité, vyzbrojení superfašisttickým světovým názorem, začali u ostatních národů zabírat sociální segmenty, spojené s obchodem, který proměnili v parazitický. To nastalo, když moc v Chazarii v 7. století naší éry uchvátili židé. Když tam vytvořili parazitický obchodní systém, židé, jako nástroj vnějších sociálních parazitů, založili prakticky ve všech zemích takzvané „obchodní“ faktorie8. Tyto „obchodní“ faktorie se staly metastázami parazitického systému ve všech ještě zdravých sociálních organizmech, a časem tyto metastázy přerostly v rakovinové nádory, které zahubily prakticky všechny sociální organizmy, v nichž se objevily. A dokonce poté, co kníže Svjatoslav v roce 965 n.l. rozdrtil židovskou Chazarii a ta přestala existovat, do té doby založené „obchodní“ faktorie pokračovaly ve své černé práci na uchvácení moci v těch zemích, v nichž byly založeny, a z nevelkých metastáz přerostly v rakovinové nádory. Časem se loutkovodiči těchto „obchodních“ faktorií stali tajnými, a později – i viditelnými vládci daných zemí. Mimochodem, ohledně „obchodních“ faktorií! Židé vytvářeli obchodní faktorie vě větších městech a v městech, která měla strategický význam. Své „obchodní“ faktorie židé obehnali vysokými obrannými zdmi, za které cizí (góje) prakticky nepouštěli. A nejen cizí – dokonce i své, pokud přišli pozdě, nechali čekat u zavřené brány „obchodní“ faktorie-pevnosti. Tyto miniaturních státy ve státě měly vlastní armády a soudní systém, plně odpovídající Tóře, nezávisle na tom, jaký politický a zákonodárný systém existoval vně hradeb „obchodních“ faktorií. Obchodní faktorie obehnávali vysokými zdmi sami židé, nikdo je k tomu nenutil. Právě židé sami se stranili gójů, kteří jim dovolovali žít ve svých zemích. Později se „obchodní“ faktorie začaly nazývat ghetty a toto označení získalo negativní konotaci. Mnohem později začali židé žalovat celý svět, brečet mu na rameni o tom, že, vždyť, gójové je zavřeli do ghett (čti - „obchodních“ faktorií) a utlačují je! 8 Faktorie - obchodní pobočka v cizí zemi, obchodní osada.

stali zachvatyvat' u drugich narodov social'nye niši, svjazannye s torgovlej, kotoruju oni prevratili v parazitičeskuju. I proizošlo eto s zachvatom vlasti iudějami v Chazarii v VII veke našej ery. Sozdav torgovuju parazitičeskuju sistěmu v Chazarii, iuděi, buduči instrumentom vněšnich social'nych parazitov, sozdali tak nazyvajemye «torgovye» faktorii praktičeski vo vsech stranach. Eti «torgovye» faktorii stali metastazami parazitičeskoj sistěmy v ješčjo zdorovych social'nych organizmach, i so vremeněm eti metastazy pererosli v rakovye opucholi, kotorye pogubili praktičeski vse social'nye organizmy, v kotorych pojavilis'. I daže posle togo, kak v 965 godu n.e. knjaz' Svetoslav razgromil iudějskuju Chazariju, i ona perestala suščestvovat', sozdannye do etogo vremeni «torgovye» faktorii prodolžali svoju čjornuju rabotu po zachvatu vlasti v těch stranach, v kotorych oni byli sozdany, iz něbol'šich metastaz parazitizma prevraščajas' v rakovye opucholi. I so vremeněm kuklovody etich «torgovych» faktorij stali snačala tajnymi pravitěljami, a pozže — i javnymi pravitěljami etich stran. Kstati, po povodu «torgovych» faktorij! Torgovye faktorii iuděi sozdavali v bol'šich gorodach i gorodach, imejuščich stratěgičeskoje značenije. Svoi «torgovye» faktorii iuděi obnosili vysokimi krepostnymi stěnami, za kotorye čužich (gojev) praktičeski ně puskali. I ně tol'ko čužich — daže svoi vynužděny byli ždat' u zakrytych vorot «torgovoj» faktorii, jesli oni ně uspevali k zakrytiju krepostnych vorot faktorii. V etich malen'kich gosudarstvach vnutri gosudarstv byli svoi armii, suděbnaja sistěma v strogom sootvetstvii s zakonami Tory, vně zavisimosti ot togo, kakaja političeskaja i zakonodatěl'naja sistěma suščestvovala za predělami krepostnych stěn «torgovych» faktorij. Faktorii otgoraživalis' krepostnymi stěnami sami, iudějev nikto ně zastavljal etogo dělat'. Eto sami iuděi otgoraživalis' ot gojev, kotorye pozvoljali im žit' na svojej zemle. Pozže «torgovye» faktorii stali nazyvat' getto i vkladyvat' v eto ponjatije otricatěl'nyj smysl. Gorazdo pozže mestěčkovye iuděi stali

To je naprostá lež! Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Židé se vždy stranili převažujících národů zemí, které je přijaly, a své obchodní faktorie-pevnosti vysokými zdmi obehnali sami. O parazitických metodách činnosti „obchodních“ faktorií si můžete přečíst více podrobností v mé knize „Rusko v křivých zrcadlech“.

Kromě parazitické obchodní činnosti se židovské „obchodní“ faktorie zabývaly také tím, že jejich představitelé hledali u představitelů šlechty, mezi kterou jim bylo dovoleno pohybovat se, různé patologické tendence jako chamtivost či různé druhy sexuálních úchylek, pečlivě a trpělivě přiváděli tyto patologie do extrémů, a… aktivně takové lidi prosazovali do nejvyšších kruhů moci. Když se jim to povedlo (bohužel, téměř vždy), vládli dané zemi skrze svou figurku a velmi rychle ji přivedli k bídě a úpadku, přičemž sami na tom vydělali pohádkové jmění. A když takto vysáli životní sílu z jedné země, přesunuli se do další, a… vše se znovu opakovalo. Židé navíc ve svých černých plánech využívali na „plný plyn“ takzvaný „institut židovských nevěst“. Tak se sociální parazité různých zemí nebo národů, poté, co tam přišli židé, stali plně ovládanými loutkami v jejich rukou. Loutkami s „kostlivci ve skříních“, o nichž židé velmi dobře věděli a většina z nich byla i výsledkem jejich činnosti... Ale opět mě to trochu „vyneslo v zatáčce“ a nyní se vrátím na „hlavní cestu“ mého vyprávění… Situace s “loutkami” měla velmi neočekávané pokračování. Ne ve smyslu, že by je začali znovu vytvářet, ale kvůli jedné předchozí „loutkové“ aktivitě. Dokud náš přítel . . . . . ještě nezničil svou vlastní „loutku“-klon, jeho klonu se podařilo zavraždit jeho přítele a spolubojovníka, kterého jsme my znali pod jménem . . . . .. Jistě, s největší pravděpodobností je to jeho kódové jméno a by bylo velmi těžké určit člověka, kterého ve skutečnosti označuje.

žalovat'sja na ves' mir, plačas' v žiletku o tom, čto eto, mol, goi, zagonjali ich v getto (čitaj — «torgovye» faktorii) i pritěsnjali! Čto javljaetsja polnějšej lož'ju! Na samom děle vsjo obstojalo s točnost'ju do naoborot. Iuděi vsegda izolirovali sebja ot korennych narodov stran, ich prijutivšich, i sami obnosili krepostnymi stěnami svoi poselenija-faktorii. O parazitičeskich metodach dějstvij «torgovych» faktorij možno boleje podrobno počitat' v mojej knige «Rossija v krivych zerkalach». No, krome parazitičeskoj torgovli, iudějskije «torgovye» faktorii zanimalis' těm, čto vyiskivali u predstavitělej znati, sredi kotoroj im pozvoljali poselit'sja, raznye patologičeskije naklonnosti, takije kak alčnost' ili raznogo plana seksual'nye otkloněnija, berežno i těrpelivo dovodili eti patologii do krajnostěj, i... aktivno prodvigali takich ljuděj k veršinam vlasti. A kogda im eto udavalos' (k sožaleniju, počti vsegda), upravljali etoj stranoj čerez svojego stavlennika, očen' bystro vedja stranu k obniščaniju i razvalu, a sami pri etom naživalis' skazočno. Vysosav žizněnnye soki iz odnoj strany, iuděi peremeščalis' v druguju, i... vsjo povtorjalos' vnov'. Pri etom iuděi ješčjo na «polnuju katušku» v svoich grjaznych planach ispol'zovali tak nazyvajemyj «institut iudějskich něvest». Tak čto social'nye parazity každogo naroda ili nacii, posle pojavlenija v stranach iudějev, stanovilis' priručennymi i polnost'ju upravljaemymi kuklami. Kuklami, vse «skelety v škafu» kotorych byli izvestny iudějam, pri etom eti «skelety» v bol'šinstve slučajev imi že i byli sozdany… Čto-to menja vnov' «zaněslo na povorotě», i pora vozvraščat'sja na «glavnuju dorogu» mojego povestvovanija... Situacija s «kuklami» polučila ves'ma něožidannoje prodolženije. Ně v tom smysle, čto ich stali vyraščivat' vnov', a v odnom iz posledstvij «kukol'noj» dějatěl'nosti. Kogda naš drug . . . . ješčjo ně uničtožil svoju sobstvennuju «kuklu»-klon, jego klon uspel ubit' jego druga i soratnika, kotorogo my znali pod imeněm . . . .. Koněčno, eto skoreje vsego jego kodovoje imja, po kotoromu bylo by očen' složno vyčislit' čeloveka, kotoryj stojal za nim. Tak

Takže, . . . . . byl zavražděn „loutkou“ . . . . ., když otevřel dveře a byl si zcela jist, že před ním stojí jeho druh a nejlepší přítel. Poslední, co se mu otisklo do jeho slábnoucího vědomí, byl obraz přítele, který s úsměškem mačká spoušť pistole, a on s překvapením pozoroval, jako ve zpomaleném filmu, jak z hlavně s tlumičem vyletěla rotující kulka, plovoucí v proudech rozráženého vzduchu, s třeskem se zaryla do tkání jeho těla a probodla srdce… Ne zrovna nejpříjemnější poslední vzpomínka. Po smrti byl . . . . . s poctami pohřben, na jeho hrobu byl vztyčen památník a při pohřbu asistoval skutečný . . . . ., kterého velmi tížilo poznání, že . . . . . byl zabit právě jeho „loutkou“-klonem. Někdo měl velmi podivný, pokud neříct přímo zvrácený, smysl pro „humor“, jestli je to vůbec možné nazvat humorem. . . . . . v té době pociťoval vinu, vinu vědomí toho, že v poslední moment svého života si jeho přítel myslel, že ho zabíjí právě ON. Jistě, . . . . . velmi dobře věděl, že duch . . . . . si to nemyslí, protože . . . . . se s jeho duchem nejedenkrát po smrti setkal. Ale… do pohasínající mysli přítele se překvapení nad tím, co se stalo, silně otisklo. Navíc k tomu všemu, . . . . . byl důležitým článkem v i tak ne příliš hustém řetězu Světlých, kteří zasvětili svůj život boji se sociálními parazity. Bez něj nebylo v ten moment možné dokončit velmi dlouho a pečlivě připravovanou operaci Světlých sil na Midgard-zemi. Vznikla proto nutnost přivést ho zpět k životu. Ale… jak je něco takového možné? Vždyť člověk už je pohřben, na jeho hrobu stojí památník, pro všechny je mrtvý a jeho jméno bylo vyškrtnuto ze seznamu živých se všemi z toho vyplývajícími následky…

Jestli je ho možné tím či oním způsobem obnovit, pak dokonce i v prípadě úspěchu vzniká množství problémů, jak čistě byrokratických, tak čistě lidských. Ačkoliv existuje nemálo filmů, v nichž se zemřelý vrací do světa živých, dokonce i ve filmech

vot, . . . . byl ubit «kukloj» . . . ., kogda on otkryl dver', buduči polnost'ju uverennym v tom, čto pered nim jego lučšij drug i soratnik. I posledněje, čto otpečatalos' v jego ugasajuščem soznanii, eto obraz druga, kotoryj s uchmyločkoj nažimajet na spuskovoj kurok, i on s udivlenijem nabljudajet, slovno pri zamedlennoj viděos'jomke, kak vyletěvšaja iz stvola s glušitělem pulja, vraščajas', plyvjot v potokach razgonjaemogo vozducha i, s treskom razryvaja tkani jego těla, pronzajet jego serdce... Ně samoje prijatnoje posledněje vospominanije. Posle smerti . . . . s počestjami pochoronili, na jego mogile ustanovili pamjatnik, na etich pochoronach prisutstvoval i nastojaščij . . . ., kotoromu bylo osobenno tjaželo ot osoznanija togo, čto . . . . byl ubit imenno jego «kukloj»-klonom. U kogo-to okazalos' ves'ma strannoje, jesli ně skazat' izvraščjonnoje, čuvstvo «jumora», jesli eto možno nazvat' jumorom. V . . . . v to vremja čuvstvovalas' vina, vina ot osoznanija togo, čto v poslednij moment svojej žizni jego drug podumal o tom, čto eto ON jego ubivajet. Koněčno, . . . . prekrasno znal, čto suščnost' . . . . tak ně dumajet, tak kak . . . . ně odin raz obščalsja s jego suščnost'ju posle gibeli. No... v ugasajuščem soznanii druga čjotko otpečatalos' udivlenije ot proischodjaščego. Ko vsemu pročemu, . . . . byl ješčjo i važnym zvenom v i tak ně očen' gustoj cepočke Svetlych, kotorye posvjatili svoju žizn' bor'be s social'nymi parazitami. I bez něgo v tot moment bylo něvozmožno zaveršit' očen' dolgo i tščatěl'no podgotavlivajemuju operaciju Svetlych Sil na Midgard-zemle. Poetomu, voznikla něobchodimost' vernut' jego k žizni. No... kak takoje vozmožno? Ved' čelovek uže pochoroněn, na jego mogile stoit pamjatnik, dlja vsech on mjortv, i jego uže polnost'ju vyčerknuli iz spiska živych so vsemi vytěkajuščimi iz etogo posledstvijami... Esli jego prosto těm ili inym sposobom vosstanovit', to daže v slučaje uspecha voznikajet množestvo problem, kak čisto bjurokratičeskich, tak i čisto čelovečeskich. I chotja jest' němalo fil'mov, v kotorych umeršij vozvraščajetsja v mir živych, no daže v

takové vzkříšení z mrtvých způsobuje celou řadu problémů, skutečných i imaginárních. Minulost, přítomnost a budoucnost existují současně, ale… jen řeka přítomnosti má materiální formu, harmonickou s naším vnímáním. Sami se ani nezamýšlíme nad tím, jak plujeme z minulosti do budoucnosti přes přítomnost. Každý okamžik našeho skutečného života se stává minulostí, a budoucnost se stává přítomností. Vdechujeme vzduch z naší budoucnosti a vydechujeme ho do naší minulosti. Zastaví-li se tento proces, zastaví se náš život! Námi vydechnutý vzduch, nasycený oxidem uhličitým, je pro nás už v minulosti, ale nikam nemizí, stejně tak jako námi vdechovaný vzduch je v naší budoucnosti, ale už existuje. I na takovém jednoduchém příkladu je vidět, že minulost, přítomnost a budoucnost existují současně i materiálně, protože vzduch vdechovaný z budoucnosti už existuje, stejně jako vydechovaný vzduch nikam nemizí. Vzduch námi vdechovaný z budoucnosti se od vzduchu námi vydechovaného do minulosti liší jen svým chemickým složením. Jinými slovy, hmota z budoucnosti, která prochází přes přítomnost a dostává se do minulosti, se mění a stává se odlišnou od té, která byla v budoucnosti! A tato změna se děje v přítomnosti. Jistě, toto je pochopení jen jednoho okamžiku našeho života, ale… toto pochopení odráží nejen proces dýchání, podle podobného principu se děje i vše ostatní, nezávisle na tom, zdali to chápeme či ne. Na příkladu vdechovaného a vydechovaného vzduchu je však dobře patrné, že vydechovaný vzduch se od vdechovaného liší svým chemickým složením. Celá věc je v tom, že mnohé další procesy nejsou tak zřejmé, ale to neznamená, že minulost, přítomnost a budoucnost mezi sebou nejsou svázány v jediný celek a neexistují současně. Při přechodu z budoucnosti přes přítomnost do minulosti jednoduše dochází k významnějším změnám hmoty než při dýchání. Pokud by neexistoval svět rostlin, který obnovuje obsah kyslíku v

fil'mach takoje voskresen'je iz mjortvych vyzyvalo celyj rjad problem, kak real'nych, tak i fantastičeskich. Prošloje, nastojaščeje i buduščeje suščestvujut odnovremenno, no... tol'ko reka nastojaščego imejet matěrial'nuju formu, garmoničnuju s našim sobstvennym suščestvovanijem. My daže ně zadumyvajemsja nad těm, kak sami plyvjom iz prošlogo v buduščeje čerez nastojaščeje. Každyj mig našej nastojaščej žizni stanovitsja prošlym, a buduščeje — nastojaščim. My vdychajem vozduch iz našego buduščego, a vydychajem v naše prošloje. Stoit etomu processu prervat'sja, i prervjotsja naša žizn'! Vydychajemyj nami vozduch, nasyščennyj uglekislym gazom, dlja nas uže v prošlom, no on nikuda ně isčezajet, v to vremja kak vdychajemyj vozduch — on v našem buduščem, no i on uže jest'. Daže na takom prostom primere nagljadno vidno, čto prošloje, nastojaščeje i buduščeje suščestvujut odnovremenno i matěrial'ny, tak kak vdychajemyj iz buduščego vozduch uže suščestvujet, tak že kak i vydychajemyj nami vozduch nikuda ně isčezajet. Tol'ko vdychajemyj nami iz buduščego i vydychajemyj v prošloje vozduch otličajutsja drug ot druga svoim chimičeskim sostavom. Drugimi slovami, matěrija iz buduščego, prochodja čerez nastojaščeje i popadaja v prošloje, izmenjaetsja, i uže otličajetsja ot toj, kotoraja byla v buduščem! I eto izmeněnije proischodit v nastojaščem. Koněčno, eto ponimanije tol'ko odnogo miga našej žizni, no... eto ponimanije otražajet ně tol'ko process dychanija, no i vsjo ostal'noje proischodit po tomu že principu, ponimajem my eto ili nět. No na primere s vdychajemym i vydychajemym vozduchom ponjatno, čto vydychajemyj vozduch po svojemu chimičeskomu sostavu otličajetsja ot vdychajemogo. Vsjo dělo v tom, čto mnogije drugije processy ně stol' nagljadny, no eto ně označajet, čto prošloje, nastojaščeje i buduščeje ně svjazany meždu soboj v jedinoje celoje i ně suščestvujut odnovremenno. Prosto pri perechodě buduščego čerez nastojaščeje v prošloje proischodjat boleje kardinal'nye izmeněnija matěrii, čem pri dychanii. Jesli by ně bylo rastitěl'nogo mira, kotoryj vosstanavlivajet

atmosféře a při tom přeměňuje oxid uhličitý v biomasu, člověk by neměl budoucnost (a nejen člověk). Pokud by rostliny nepřeměňovaly oxid uhličitý z naší minulosti na kyslík naší budoucnosti, dostupný kyslík, který zabezpečuje naše životní pochody, by velmi rychle došel a pro člověka by už neexistovala žádná budoucnost. Ukazuje se, že rostliny ve své přítomnosti absorbují oxid uhličitý z naší minulosti a vytvářejí kyslík pro naši budoucnost. Nikdo si toho nevšímá, a mnozí by podobné uvažování považovali za poněkud podivné (někdo pravděpodobně za nenormální), ale to jen proto, že lidé byli naučeni myslet šablonovitě a nepřemýšlet nad tím, co se děje. Když se proto libovolný přemýšlivý člověk zamyslí nad podobným uvažováním, pak si, bez jakýchkoliv pochyb, uvědomí, že výše popsané je pravda. Všechny ty malé a neznatelné procesy jsou jednoduše úzce propojeny v kontinuální vzájemné interakci, na kterou nikdo neobrací pozornost, ale měli bychom! Pokud by člověk nebyl slepý a občas se na okolní svět podíval nezastřenýma očima dítěte, pak by podobné věci byly pro člověka očividné. Ale… s ohledem na to, že všichni zapomněli, že čas je podmíněný koncept, vytvořený lidmi pro zjednodušení vzájemné interakce, a ve skutečnosti neexistuje (existují však procesy řetězení změn hmoty), je pro většinu lidí podobný prostý příklad současné existence minulosti, přítomnosti a budoucnosti složitý na pochopení. Tak či onak, dokonce i na takových jednoduchých příkladech je zřejmé, jak je v přírodě vše úzce propojeno. Člověkem vydechovaný vzduch se pro něj jeví minulostí, a pro rostliny, které absorbují oxid uhličitý, se člověkem vydechovaný vzduch jeví budoucností, současně s tím, kdy rostlinami při slunečním svitu vyráběný kyslík se pro člověka jeví budoucností a pro rostliny minulostí! Všichni se už zamotali, nebo ne? A to je jen nejjednodušší příklad mnohorozměrné, kontinuální

soděržanije kisloroda v atmosfere, preobrazuja pri etom uglekislyj gaz v biomassu, u čeloveka ně bylo by buduščego (i ně tol'ko u čeloveka). Pogloščajemyj pri žiznědějatěl'nosti kislorod v atmosfere dovol'no-taki bystro by zakončilsja, i ně bylo by uže nikakogo buduščego dlja čeloveka, jesli by uglekislyj gaz iz našego prošlogo rastěnija ně prevratili by v kislorod našego buduščego. Polučajetsja, čto rastěnija v svojom nastojaščem pogloščajut uglekislyj gaz iz našego prošlogo i sozdajut kislorod dlja našego buduščego. Nikto etogo ně zamečajet, i dlja mnogich podobnye rassužděnija pokažutsja něskol'ko strannymi (dlja kogo-to, vpolně vozmožno, něnormal'nymi) i tol'ko potomu, čto ljuděj priučili myslit' šablonno i ně zadumyvat'sja nad těm, čto proiznositsja. Potomu čto, jesli ljuboj dumajuščij čelovek zadumajetsja nad podobnym rassužděnijem, to, vně vsjakogo somněnija, pojmjot, čto opisannoje vyše jest' istina. Prosto vse eti malen'kije i nězametnye processy těsno svjazany meždu soboj v něpreryvnom vzaimodějstvii, i my na vsjo eto ně obraščajem vnimanija, a zrja! Jesli by čelovek ně byl stol' slep i chotja by izredka smotrel na okružajuščij nas mir prirody nězašorennymi glazami rebjonka, to podobnye vešči byli by dlja čeloveka očevidnymi. No... v silu togo, čto vse zabyli o tom, čto vremja — eto uslovnaja jedinica, vvedjonnaja dlja udobstva vzaimodějstvija meždu ljud'mi, a v real'nosti jego nět, a jest' processy cepoček izmeněnija matěrii, dlja bol'šinstva ljuděj daže takoj prostoj primer odnovremennogo suščestvovanija prošlogo, nastojaščego i buduščego javljaetsja složnym dlja ponimanija. Tak ili inače, daže na etich prostějšich primerach vidno, kak vsjo těsno perepletěno v prirodě. Vydychajemyj čelovekom vozduch javljaetsja dlja něgo prošlym, a dlja rastěnij, pogloščajuščich uglekislyj gaz, vydychajemyj čelovekom vozduch javljaetsja buduščim, v to vremja kak vyrabatyvajemyj rastěnijami na solněčnom svetu kislorod javljaetsja prošlym dlja rastěnij i buduščim dlja čeloveka! Vse uže zaputalis' ili ješčjo nět, a eto liš' prostějšij primer mnogomernoj,

logiky! A právě tímto směrem by se při správném rozvoji mělo vědomí člověka rozvíjet! Sociální parazité však dělají vše pro to, aby tomu zabránili. Co se dá dělat – taková je jejich podstata! Jestli se ještě někomu „nevaří“ mozek, pak mu musí být velmi jasné, že množství současně i „nesoučasně“ odehrávajících se procesů je úzce vzájemně provázáno, a libovolná změna jednoho procesu vyvolá změny ve všech ostatních, odehrávajících se v přítomnosti, minulosti a budoucnosti. A, jak je zřejmé z výše uvedeného vysvětlení, minulost jednoho procesu slouží jako budoucnost pro jiný, jehož minulost je zase budoucnost prvního, atd. atp. Proto, aby bylo možné změnit minulost, je nutné změnit celé spektrum procesů v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Je nutné změnit vše v procesech, tekoucích z budoucnosti do minulosti a naopak. ................ ................ ................ Výsledkem takových akcí se alternativní budoucnost od toho momentu, v kterém . . . . . bude žít a nezemře, stane jedinou a reálnou přítomností a budoucností nejen pro . . . . ., ale i pro celou naši planetu. A odvedená do „bočního toku“ budoucnost, která už se stala a ve které je . . . . . mrtvý a pohřben, se stane alternativní a následně je ji možné rozebrat na „cihličky“. Po dokončení této práce si nikdo ani neuvědomí, že se něco změnilo, protože pro všechny . . . . . nikdy nezemřel a nebyl pohřben. O tom, že se něco takového stalo, bude vědět jen ten, kdo nepodstoupil celkovou změnu ve svém vědomí, a jen v materiálním světě, ve kterém zmizel hrob . . . . . s náhrobním kamenem, a dokonce sám . . . . . nic neví a nepamatuje si nic o tom, že zemřel a pohřbili ho, podle něj se v jeho životě nic z toho nestalo. A není ani třeba, aby to věděl a pamatoval si to. Jistě, bylo by mnohem jednodušší . . . . . jen vzkřísit, ale ve světě, ve kterém již zemřel, už nebylo pro

něpreryvnoj logiki! Vot takije vot «banany»! A ved' imenno v etom napravlenii dolžno razvivat'sja soznanije čeloveka pri pravil'nom razvitii! I v etom social'nye parazity napakostili! Nu čto ž tut podělaješ' — takova ich sut'! No jesli u kogo-to mozgi ně «zakipeli», to togda jemu stanovitsja preděl'no jasno, čto množestvo protěkajuščich odnovremenno i ně odnovremenno processov těsno svjazany drug s drugom, i ljuboje izmeněnije odnogo iz etich processov vyzyvajet izmeněnija vo vsech pročich, proischodjaščich v nastojaščem, prošlom i buduščem. I, kak preděl'no jasno iz privedjonnogo vyše ob'jasněnija, prošloje pervogo processa služit buduščim dlja vtorogo, a jego prošloje — buduščim dlja pervogo i t.d., i t.p. Poetomu, čtoby izmenit' prošloje, něobchodimo menjat' ves' spektr processov v prošlom, nastojaščem i buduščem. Něobchodimo menjat' vsjo v processach, těkuščich iz buduščego v prošloje i naoborot. ................ ................ ................ V rezul'tatě takogo dějstvija, al'těrnativnoje buduščeje s togo momenta, v kotorom . . . . živ i ně pogibajet, stanovitsja jedinstvennym i real'nym nastojaščim i buduščim ně tol'ko dlja . . . ., no i dlja vsej našej planěty. A otvedjonnoje v «staricu» uže slučivšejesja buduščeje, v kotorom . . . . mjortv i pochoroněn, stanovitsja al'těrnativnym, i potom jego možno razobrat' na «kirpičiki». Pri zaveršenii takoj raboty nikto daže ně zametit, čto čtoto izmenilos', potomu čto dlja vsech . . . . nikogda ně umiral, i jego ně choronili. O tom, čto něčto podobnoje proischodilo, budět pomnit' tol'ko tot, kto ně podvergalsja vseobščemu izmeněniju v svojom soznanii, a tol'ko v matěrial'nom mire, v kotorom isčezla mogila . . . . s nadgrobnym kamněm, i daže sam . . . . ničego ně znal i ničego ně pomnil o tom, čto on umiral, čto jego choronili, dlja něgo samogo v jego žizni ničego etogo ně proischodilo. Da i ně nužno bylo jemu eto znat' i pomnit'. Koněčno, bylo by gorazdo prošče voskresit' tol'ko . . .

vzkříšeného . . . . . místo a jeho život by se po vzkříšení proměnil v peklo. O tom je i biblický příklad vzkříšení Lazara. V Novém zákoně se uvádí příklad toho, jak Ježíš Kristus vrátil Lazara k životu čtyři dny po jeho pohřbu, a jeho tělo už se začalo rozkládat. Podle Nového zákona vzkříšení Lazara Farizeje a hlavní kněží natolik rozezlilo, že se rozhodli zabít oba, vzkříšeného i člověka odpovědného za vzkříšení (Jan 12:10)! A jestliže v minulosti mohl vzkříšený člověk odjet do jiného města, kde ho nikdo neznal, a v klidu žít, pak v naší době je něco takového jednoduše nemožné, zvláště pokud člověk zastával významné sociální postavení. Ačkoliv, pokud zabitý ještě není pohřben a o jeho smrti ještě nikdo neví, pak je možné i prosté vzkříšení, kdy se jen obnoví poškozené tělo a vrátí se do něj duch. Se Světlanou jsme podobnou věc udělali. Jednoho dne jsme byli informováni, že jednoho našeho přítele – . . . . . . – otrávili, a jeho tělo letí jeho soukromým letadlem do vlasti, aby tam bylo s odpovídajícími poctami pohřbeno. . . . . . . byl mrtvý už několik dní a když jsme jeho tělo našli, letělo už soukromým letadlem domů. Společně s jeho tělem letěl v letadle jeho důvěrník, který ho doprovázel. Je třeba říct, že jsme se Světlanou uspěli na poslední chvíli! Kdyby doletěl do své vlasti, vše by se stalo mnohem složitějším. Takto o jeho smrti vědělo jen několik lidí. Takže, když jsme lokalizovali tělo . . . . . ., letící v letadle, neprodleně jsem přistoupil k práci. Světlana se jako vždy stala mýma očima a ušima, a já jsem se plně soustředil na kompletní obnovení těla. Uběhlo několik minut, a na tvářích . . . . . . se objevil ruměnec, a za několik dalších minut otevřel oči a přímo před zraky svého ohromeného asistenta vstal. Lze si pouze představovat, co tento muž, který byl od všeho takového velmi vzdálen, musel cítit. Ale byl věrným a oddaným člověkem . . . . . ., takže nedalo moc práce přesvědčit ho, aby v té

., no v mire, v kotorom on uže umer, voskrešjonnomu . . . . uže ně bylo by mesta, i jego žizn' posle voskrešenija prevratilas' by v Ad. I etomu jest' biblejskij primer s voskrešenijem Lazarja. V Novom Zavetě privoditsja primer togo, kak Iisus Christos voskrešajet Lazarja čerez četyre dnja posle togo, kak on byl pochoroněn, i jego plot' uže načala razlagat'sja. Soglasno Novomu Zavetu, voskrešenije Lazarja nastol'ko obozlilo knižnikov i pervosvjaščennikov, čto oni prinjali rešenije ubit' i voskrešjonnogo i voskresitělja (Ioann. 12:10)! I jesli v prošlom voskrešjonnyj čelovek mog ujechat' v drugoje mesto, gdě jego nikto ně znal, i spokojno žit', to v naše vremja podobnoje prosto něvozmožno, osobenno, jesli čelovek zanimal značimoje social'noje položenije. Chotja, jesli umeršij ješčjo ně pochoroněn i o smerti čeloveka ješčjo nikto ně znajet, vozmožno i prostoje voskrešenije, kogda tol'ko vosstanavlivajetsja povreždjonnoje tělo i suščnost' vozvraščajetsja v svojo tělo. Prichodilos' mně s pomošč'ju Svetlany dělat' i podobnoje. Kak-to v odin iz dněj nam soobščili o tom, čto odnogo našego druga — . . . . . . — otravili, i jego tělo v jego ličnom samoljotě otpravljajut na Rodinu, dlja togo čtoby tam pochoronit' s sootvetstvujuščimi počestjami. . . . . byl mjortv uže něskol'ko dněj, kogda my našli jego tělo, ono uže letělo v jego ličnom samoljotě domoj. Rjadom s jego tělom siděl jego doverennyj čelovek, kotoryj soprovoždal jego. Nado skazat', čto my so Svetlanoj uspeli vovremja! Jesli by on doletěl do svojej Rodiny, vsjo obstojalo by gorazdo složněj. A tak o jego smerti znali tol'ko něskol'ko čelovek. Tak vot, kogda my vyčislili tělo . . . . v letjaščem samoljotě, to ja němedlenno pristupil k dějstviju. Svetlana, kak vsegda, stala moimi glazami i ušami, a ja polnost'ju sosredotočilsja na polnom vosstanovlenii těla. Na eto ušlo něskol'ko minut, i vskore na ščekach . . . . pojavilsja rumjaněc, i ješčjo čerez něskol'ko minut on otkryl glaza i vstal prjamo na glazach ošelomljonnogo slučivšimsja jego pomoščnika. Možno tol'ko predstavit', čto ispytal etot čelovek, kotoryj byl očen' daljok ot vsego takogo. No on byl vernym i

věci zachoval mlčení. Mimoto, z pohledu logiky, kdo by věřil člověku, který by tvrdil, že před jeho očima vstal z mrtvých někdo, kdo byl mrtvý několik dní, a po svém zmrtvýchvstání byl dokonce zdravější, než kdykoliv před smrtí? Jednoduše by prohlásili, že přišel o rozum. V současném světě, ve kterém vulgární „věda“, která není schopná objasnit prakticky nic, ale bez ohledu na to natloukla do masového vědomí své lživé koncepty, by tvrzení o tom, že člověk viděl, jak mrtvý vstal z hrobu a pokračoval v životě, jako by se nic nestalo, vyvolalo u posluchačů hlavně pochyby o psychickém zdraví hovořícího. Svému člověku . . . . . . řekl, že kvůli přetížení upadl do krátkodobé letargie, kterou si „spletli“ se smrtí. Takové vysvětlení vědomí asistenta (a vědomí pilota) lehce přijalo a bylo pro psychiku těch lidí záchranou. Psychika zdaleka ne každého člověka je schopná takový otřes vydržet. Obecně, psychika člověka se vždy pokouší „schovat se“ za pohodlné vysvětlení. A dokonce i u lidí, kteří by zdánlivě měli mít světonázor osvobozený od klapek na očích. Podobné „schovávání se“ jsem mohl pozorovat u příležitosti vystoupení Davida Copperfielda. Byla to má poslední návštěva jeho vystoupení před mým odjezdem do Ruska. Konalo se poblíž San Franciska a naši přátelé mě i Světlanu přihlásili. Světlana bohužel nemohla do USA přijet, protože jí vláda odmítla vydat nové povolení pro vstup do země, což bylo v principu nezákonné, ale o tom budu psát jindy. Naši přátelé koupili lístky několik měsíců před představením, a když bylo zřejmé, že Světlana nepřijede, nabídl jsem její vstupenku Michailovi Dehtovi, který mimochodem nikdy předtím na vystoupení Davida Copperfielda nebyl. David Copperfield v ten den demonstroval mnoho zajímavého, jak reálné věci, tak triky z repertoáru iluzionistů. Každá reálná akce vyžadovala větší výdaje potenciálu a byla doprovázená větší zátěží, proto po každé reálné akci David přistoupil k trikům ze svého bohatého repertoáru, což je

predannym . . . . čelovekom, i poetomu ně stoilo bol'šich trudov ugovorit' jego chranit' molčanije po etomu povodu. Da i, logičeski rassuždaja, kto by poveril čeloveku, kotoryj by zajavil, čto na jego glazach umeršij něskol'ko dněj nazad čelovek voskres i stal daže zdoroveje, čem byl do svojej smerti? Jego by prosto ob'javili potěrjavšim rassudok. V sovremennom mire, v kotorom vul'garnaja «nauka», kotoraja ně možet ob'jasnit' praktičeski ničego, těm ně meněje, vbila v massovoje soznanije ljuděj svoi ložnye ponjatija, zajavlenije o tom, čto čelovek viděl, kak mjortvyj vstajot iz groba i kak ni v čjom ně byvalo prodolžajet žit', vyzovet u slušajuščich podobnoje somněnije v psichičeskom zdorov'je govorjaščego. Etomu čeloveku . . . . skazal, čto ot pereutomlenija on vpal v kratkovremennyj letargičeskij son, kotoryj «pereputali» so smert'ju. Takoje ob'jasněnije legko leglo v jego soznanije i v soznanije ljotčikov samoljota . . . . i bylo spasitěl'nym dlja psichiki etich ljuděj. Psichika daleko ně každogo čeloveka sposobna vyděržat' takoje potrjasenije. Voobšče-to, psichika čeloveka vsegda pytajetsja «sprjatat'sja» za udobnoje ob'jasněnije. I daže u ljuděj, kotorye vrodě by dolžny imet' svobodnoje ot šor miroponimanije. Takoje «prjatan'je» mně prišlos' nabljudat' posle vystuplenija Devida Kopperfil'da. Eto bylo posledněje mojo poseščenije jego vystuplenij do mojego ot'jezda. Ono sostojalos' v prigorodě San-Francisko, i naši druz'ja priglasili tuda menja i Svetlanu. K sožaleniju, Svetlana tak i ně smogla prijechat' v SŠA, tak kak vlasti otkazalis' jej vydat' novoje razrešenije na v'jezd v stranu, čto, v principe, bylo narušenijem, no ob etom budět skazano pozže. Bilety druz'ja kupili za něskol'ko mesjacev do predstavlenija, i, kogda stalo jasno, čto u Svetlany ně polučitsja prijechat' v San-Francisko, ja predložil jejo bilet Michailu Děchta, kotoryj, kstati, nikogda do etogo ně byl na predstavlenii Devida Kopperfil'da. Devid Kopperfil'd v tot děn' děmonstriroval mnogo intěresnogo, kak real'nye vešči, tak i trjuki iz bagaža illjuzionistov. Každoje real'noje dějstvo trebovalo bol'šich zapasov

pochopitelné. Takže, David na scéně právě ukazuje skutečnou věc. Viděl jsem to poprvé. Na velké obrazovce v sále je zobrazován přímý přenos z břehu tichého oceánu, z jednoho ostrova Havajského soustroví. Kamera v sále i kamera přímého přenosu z Havajských ostrovů jsou synchronizovány. Na obrazovce v sále mohou všichni diváci vidět břeh oceánu, pobřežní písek, přes který se se šumem převalují vlny, a se stejným šumem se zase vrací, zanechávajíce za sebou plochu mokrého písku. Na pobřežní písek pokládají celkem velký kus bílého plátna. Kamera to vše živě přenáší na obrazovku v sále. David se otáčí zády k hledišti a několikrát do něj přes hlavu vrhá míče, které skáčou od řady k řadě do té doby, dokud je někdo z diváků nechytí. Šťastlivec přichází na scénu, za ním další, další a ještě další. Když takovým způsobem David vybere čtyři, pět lidí, požádá svého asistenta, aby polaroidem zhotovil jejich společnou fotografii a všechny je požádá, aby se na ni podepsali, načež si fotografii vkládá do vnější kapsy saka, vchází za speciální záštitu, přes kterou je viditelná jen jeho silueta, mizí v oblaku dýmu ze zorného pole a… ve stejný okamžik se vynořuje zpod látky na havajské pláži a vytahuje a ukazuje na kameru fotografii zhotovenou v sále, se všemi podpisy!..

Domnívám se, že není nutné zdůrazňovat, že David Copperfield tehdy předvedl teleportaci ze sálu na břeh jednoho ostrova Havajského souostroví. Většina diváků v sále vnímala teleportaci jako klasický „trik“, a hotovo… Je to pohodlnější, není třeba si lámat hlavu nad tím, aby člověk přemýšlel! Výborná „šou“, a to je vše! Ale Michail Dehta nebyl jen člověkem z davu, byl svědkem a účastníkem mnohých neuvěřitelných událostí a měl reagovat poněkud jinak. Když jsem se ho zeptal na dojmy z

potěnciala i soprovoždalos' bol'šoj nagruzkoj, i poetomu posle real'nych dějanij Devid Koperfil'd pokazyval trjuki iz svojego bogatogo repertuara. I eto ponjatno. I vot, on děmonstrirujet na sceně real'noje dějstvije. Ja eto dějstvije viděl v pervyj raz. Na bol'šom ekraně v zale děmonstrirujetsja prjamoj efir s berega Tichogo okeana, s odnogo iz ostrovov Gavajskogo archipelaga. Kamera v zale i kamera prjamogo efira s Gavajskich ostrovov sinchronizirujutsja. Na ekraně v zale vse zritěli nabljudajut bereg okeana, pesok pribrežnoj polosy, na kotoryj s šuršanijem nakatyvajutsja volny i s takim že šuršanijem otkatyvajutsja nazad, ostavljaja za soboj polosu mokrogo peska. Na pribrežnyj pesok kladjotsja dovol'no-taki bol'šoj kusok belogo polotna. Vsjo eto kamera v prjamom efire děmonstrirujet na ekran zala. Devid Kopperfil'd stanovitsja spinoj k zalu i něskol'ko raz brosajet v zal napolněnnyj vozduchom šar, kotoryj skačet ot rjada k rjadu do těch por, poka kto-nibud' iz zritělej jego ně pojmajet. Sčastlivčik vychodit na scenu, zatěm ješčjo odin, ješčjo odin i ješčjo. Nabrav, takim obrazom, četyre-pjat' čelovek, Devid Kopperfil'd prosit svojego pomoščnika sdělat' na poljaroid jego fotografiju s etoj gruppoj ljuděj, prosit ich vsech podpisat' etu obščuju fotografiju, kladjot jejo v karman svojego pidžaka, zachodit za special'nuju širmu, čerez kotoruju viděn jego siluet, v klube dyma isčezajet iz zala i... v to že samoje mgnovenije podnimajetsja iz-pod pokryvala na gavajskom beregu, dostajot tol'ko čto sdělannuju fotografiju v zale so vsemi podpisjami!.. Dumaju, nět něobchodimosti govorit', čto Devid Kopperfil'd proděmonstriroval togda těleportaciju iz zala na bereg odnogo iz ostrovov Gavajskogo archipelaga. Bol'šinstvo zritělej zala vosprinjali těleportaciju, kak klassnyj «trjuk», i vsjo... Dlja zritělej tak prošče, ně nado lomat' golovu nad těm, čtoby dumat'! Otličnoje zrelišče, i vsjo! No Michail Děchta byl ně prosto obyvatělem, on byl svidětělem i učastnikom mnogich něverojatnych sobytij i dolžen byl by reagirovat' něskol'ko po-drugomu. Kogda že ja sprosil jego o

teleportace, jeho odpověď mě překvapila. Řekl, že to byl dobrý trik! Michail dokonce ani v myšlenkách nepřipouštěl, že to vše bylo skutečné! Také pro něj tedy bylo jednodušší uvažovat podobně, bez ohledu na to, že i jednoduchá analýza předvedené teleportace jednoznačně poukáže na to, že vše bylo skutečné. David Copperfield nemá bratra-dvojče, má mladšího bratra, ale ne dvojče, který se od něj zevnějškem silně odlišuje. Dá se uvažovat o existenci absolutního dvojníka (což je nepravděpodobné), ale hlas, způsob řeči, mimika a gestikulace člověka na břehu tichého oceánu byly absolutně ve shodě s těmi samotného Davida. Který, k tomu všemu, vytáhl z vnější kapsy svého saka a ukázal všem v sále poblíž San Franciska fotografii, zhotovenou v onom sále, se všemi podpisi těch lidí z hlediště, se kterými se před zraky všech nechal vyfotogravat. Fotografie z polaroidu je navíc speciální fotografie. Vždy existuje jen v jednom exempláři! I kdybychom připustili, že byl využit upravený polaroid, s vestavěnou digitální kamerou, jejíž obraz byl hned přenesen na Havaj, tam by jej museli vytisknout a umístit do něčeho jako fotka z polaroidu a nějakým zvláštním způsobem umístit do kapsy saka zázračného dvojníka, kompletně zakopaného v písku, a to takovým způsobem, aby se na ní objevily podpisy všech těch, kdo se na fotce nacházeli?! Ale David Copperfield nedal ani na moment onu fotografii z ruky, komukoliv ze svého personálu v sále… Bylo by možné ještě dlouho popisovat nemožnost jiného vysvětlení, kromě jediného – teleportace. A zde, Michail Dehta, člověk, který by měl chápat, přinejmenším něco, dal přednost od očividného odvrátit zrak. Co pak očekávat od prostého člověka, s malým rozhledem a vzdáleného chápání podobných jevů? Nic jiného se očekávat nedá – je jednoduší použít nálepku „trik“ a jít pokojně spát, s údivem nad tím, čeho všeho dnešní iluzionisté dosáhli, a nad tím, jak „daleko“ došel technický „pokrok“ lidstva!..

vpečatlenii ot těleportacii, menja udivil jego otvet. On zajavil o tom, čto, mol, trjuk byl něplochim! Michail daže v mysljach ně dopuskal togo, čto vsjo proischodjaščeje bylo real'nym! Jemu tože bylo prošče dumat' tak, něsmotrja na to, čto daže samyj prostoj analiz proděmonstrirovannoj těleportacii odnoznačno govorit o tom, čto vsjo bylo real'nym. U Devida Kopperfil'da nět brata-blizněca, u něgo jest' mladšij brat, no ně brat-blizněc, i kotoryj vněšně sil'no ot něgo otličajetsja. Možno dopustit' naličije u něgo absoljutnogo dvojnika (čto somnitěl'no), no golos, maněra govorit', mimika i žestikuljacija pojavivšegosja na beregu Tichogo okeana čeloveka byli absoljutno takimi že, kak i u samogo Devida. Kotoryj, ko vsemu pročemu, dostal iz vněšněgo karmana svojego pidžaka i pokazal sidjaščim v zale v prigorodě San-Francisko foto, sdělannoje im v zale, so vsemi podpisjami těch ljuděj iz zala, s kotorymi on sfotografirovalsja na glazach u vsech sidjaščich v zale. Fotografija, sdělannaja poljaroidom — osobaja fotografija! Ona vsegda suščestvujet tol'ko v odnom ekzempljare. Daže jesli dopustit', čto ispol'zovalsja osobyj poljaroid, sovmeščjonnyj s cifrovoj fotokameroj, izobraženije s kotoroj mgnovenno bylo peredano na Gavaji, tam jejo dolžny byli raspečatat', pomestit' v něčto pochožeje na fotografiju, sdělannuju poljaroidom i kakim-to něverojatnym obrazom pomestit' vo vněšnij karman čudo-dvojnika, polnost'ju zakopannogo v peske, to kakim že obrazom na etoj fotografii okazalis' podpisi vsech těch, kto byl zapečatljon na etoj fotografii?! Ved' Devid Kopperfil'd ni na minutu ně otdaval etu fotografiju komu-libo iz svojego personala v zale... Možno ješčjo dolgo opisyvat' něvozmožnost' drugogo ob'jasněnija, krome odnogo — těleportacija. I vot Michail Děchta, čelovek, kotoryj dolžen byl ponimat', po krajněj mere, čto k čemu, predpočjol zakryt' glaza na očevidnoje. Tak čego trebovat' ot prostogo obyvatělja, maloobrazovannogo i daljokogo ot ponimanija takich javlenij? A ničego drugogo ožidat' ně prichoditsja — prošče povesit' jarlyk «trjuk» i pojti potom spokojno spat', udivljajas' tomu, do čego dodumalis' nyněšnije illjuzionisty, i tomu, kak «daleko»

Takže, pomocník . . . . . . nejspíše s radostí a ulehčením přijal verzi o krátkodobém „letargickém spánku“ způsobeném stresem. Ale vzkřísení zpět k životu několik dní po smrti se už nejeví nečím zcela neuvěřitelným. Je známo mnoho hodnověrných případů, kdy sibiřští šamani vrátili člověka k životu i devět dní po smrti. Samozřejmě, něco takového bylo možné jen v chladném období roku, kdy k rozkladu tkání lidského těla nedocházelo buď vůbec, nebo byl silně zpomalen. Navrácení k životu bylo také pochopitelně možné jen tehdy, pokud bylo tělo v celku, kdy hlava, ruce, nohy a orgány zůstaly na svých místech a organismus člověka nebyl nevratně poškozen nemocemi. ................ ................ ................ ................ ................ Tuto metodu je možné srovnat s převíjením filmu pozpátku, kdy rozbitý talíř vletí člověk zpět do rukou a znovu je kompletní, kdy kulka vyletí z poraněného těla zpět do hlavně pistole a krev, prýštící z rány, zateče obratem zpět a rána samotná nám zmizí před očima, a člověk stojí znovu živý a vcelku. V obvyklém životě je něco takového možné jen při převíjení filmu, ale… život, to není film, a navíc film při opětovném přehrání ukáže vždy to stejné – talíř opět padá na zem a rozbije se na kousky, kulka znovu vyletí z hlavně a zaryje se do těla člověka, s třeskem trhající tkáně těla a rozstřikujíc krev po okolí… A, i kdybychom film přetočili zpět kolikrát chceme, vždy bude znovu a znovu ukazovat to stejné. ................ ................ ................ ................

šagnul těchničeskij «progress» čelovečestva!.. Tak čto pomoščnik . . . ., skoreje vsego, s radost'ju i oblegčenijem prinjal versiju kratkovremennogo «letargičeskogo sna» na foně stressa. No vozvraščenije k žizni čeloveka čerez něskol'ko dněj posle smerti ně javljaetsja čem-to takim už něverojatnym. Izvestno mnogo dostovernych slučajev, kogda šamany Sibiri vozvraščali ljuděj k žizni i čerez děvjat' dněj posle smerti. Koněčno, takoje bylo vozmožno vo vremja cholodnogo vremeni goda, kogda raspad tkaněj čelovečeskogo těla ili voobšče ně proischodit, ili očen' sil'no zamedlen. Koněčno, vozvraščenije k žizni umeršich šamanami bylo vozmožno togda, kogda tělo bylo celym, kogda golova, nogi, ruki i organy ostavalis' na mestě, i organizm čeloveka ně byl něobratimo razrušen boleznjami. ................ ................ ................ ................ ................ Etot metod možno sravnit' s peremotkoj pljonki nazad, kogda razbitaja tarelka vzletajet v ruki čeloveku i vnov' okazyvajetsja celoj, kogda pulja letit iz poražjonnogo těla obratno v stvol oružija, i krov', bryznuvšaja iz rany, zatěkajet obratno v ranu, a sama rana na glazach isčezajet, i čelovek stoit snova živoj i něvredimyj. V obyčnoj žizni takoje vozmožno sotvorit' tol'ko pri obratnoj peremotke pljonki, no... žizn' — eto ně pljonka, da i peremotannaja nazad pljonka pri proigryvanii vnov' povtorjaet to že samoje — celaja tarelka padajet na pol i razletajetsja na kusočki, kotorym i skleivanije navrjad li pomožet, i pulja snova vyletajet iz stvola oružija i s siloj b'jot v tělo čeloveka, s treskom razryvaja tkani těla i razbryzgivaja vokrug krov'... I skol'ko raz ně perematyvaj pljonku nazad — vsjo budět povtorjat'sja vnov' i vnov'. ................ ................

................ V tom spočívá „malá“ odlišnost takové práce od prostého převíjení „filmu“ zpět do minulosti! A při této práci nabývají osobitý význam maličkosti. Já jsem soustředěn na samotnou práci a Světlana v detailech popisuje, co se během mé práce děje, což mi dává možnost rychle a efektivně jednat. V takové situaci mně není třeba zdržovat se hledáním a skenováním informací. Během práce se Světlana stává mýma očima a ušima, což mi dovoluje plně se soustředit na řešení toho či onoho problému. Každá má myšlenka se ihned manifestuje v realitě a podle toho, co se děje následně, vyvozuji závěry o tom, co je třeba změnit, přidat, aby byl problém vyřešen optimálně a nebylo při tom nic opomenuto… A všechny problémy, které vznikly během samotné práce, se nám dařilo řešit prakticky bez chyb, napoprvé. Pokaždé, když se mi podařilo vyřešit ten či onen problém, vznikl u mě silný pocit toho, že každý z řešených úkolů byl navíc i testem, zkouškou. Vždy se u mě objevoval pocit, že já, my, jsme pod neustálým dohledem, a někdo očekává, co a jak v té či oné situaci udělám. Jednou z těch nejnepříjemnějších zkoušek se pro mě stala smrt mého otce. Zemřel 31. srpna 1994. 30. srpna jsem s ním naposledy mluvil po telefonu. Nejméně jednou za týden jsem rodičům volal, a se Světlanou jsme jim vyprávěli o svých zážitcích, a poslouchali novinky z domova… V ten den bylo všechno jako obyčejně... nic nepředznamenávalo potíže. „Nepíchlo“ mě u srdce, ačkoliv obvykle podobné věci dobře cítím, stejně jako matka, která vždycky věděla o událostech, dobrých i špatných, ještě předtím, než se staly. Ve své práci na dětské poliklinice mnohé překvapovala, když ostatním říkala věci, které oni sami ještě nevěděli, a vždy se nakonec ukázalo, že se nemýlila. Ale v tomto

................ ................ ................ V etom — «malen'koje» otličije takoj raboty ot prostoj peremotki «pljonki» nazad v prošloje! I v etoj rabotě osoboje značenije prinimajut meloči. Ja sosredotočen na samoj rabotě, a Svetlana opisyvajet v dětaljach, čto proischodit vo vremja etoj mojej raboty, čto dajot mně vozmožnost' bystro i effektivno dějstvovat'. V etom slučaje mně ně nado otvlekat'sja na poisk i skanirovanije informacii. Na vremja raboty Svetlana stanovitsja moimi glazami i ušami, pozvoljaja mně polnost'ju sosredotočit'sja na rešenii toj ili inoj zadači. Ljubaja moja mysl' tut že projavljaetsja v real'nosti i po tomu, kak i čto proischodit, ja dělaju vyvody o tom, čto nužno izmenit', čto dobavit', čtoby zadača byla rešena optimal'no i pri etom ničego ně bylo upuščeno... I vse voznikajuščije po chodu děla zadači nam udavalos' rešat' praktičeski bez ošibok, s pervogo raza. Každyj raz, kogda udavalos' rešit' tu ili inuju zadaču, u menja voznikalo sil'noje oščuščenije togo, čto každaja iz rešjonnych zadač byla ješčjo i proverkoj, ispytanijem. U menja postojanno prisutstvovalo čuvstvo, čto ja, my nachodimsja pod postojannym nabljuděnijem, i kto-to ožidajet — čto i kak ja sdělaju v toj ili inoj situacii. I odnim iz samych něprijatnych dlja menja ispytanij stala smert' mojego otca. On umer 31 avgusta 1994 goda. 30 avgusta ja poslednij raz govoril s nim po tělefonu. Ja ně reže odnogo raza v nědělju zvonil svoim roditěljam, i my so Svetlanoj rasskazyvali o našich dělach, slušali novosti iz doma... V tot děn' bylo vsjo kak obyčno... ničego ně predveščalo bedy. U menja ničego ně «joknulo» v serdce, chotja obyčno ja chorošo čuvstvuju takije vešči, tak že kak i mama, kotoraja vsegda znala o sobytijach, kak o plochich, tak i o chorošich ješčjo do togo, kak oni proischodili. Ona mnogich udivljala na svojej rabotě v dětskoj poliklinike, kogda govorila ljudjam, rabotajuščim s něj tam, vešči, kotorye oni ješčjo sami ně znali, i ona vsegda okazyvalas' pravoj. A

případě se u nikoho „nespustil alarm“ - ani u mě, ani u matky, ani u Světlany, která měla mého otce velmi ráda, a i on si ji oblíbil od prvního okamžiku, prvního setkání, když jsem mu Světlanu představil jako svou ženu. A nyní – nic! Hovoří to v první řadě o tom, že v ten den umřít neměl. Neříkám, že můj otec byl absolutně zdravý, ale nebyl zbaven síly, i když, ačkoliv od přírody získal zdraví jako býk, nešetřil se v práci, pracoval za deset a „kamarádil“ se s alkoholem. Zvlášť silně jeho zdraví oslabila jedna událost. Jednou jsme se vraceli domů z vesnice Kundrjučka, Orlovský kraj Rostovské oblasti, kam jsme jezdili prakticky každý rok, když měli rodiče dovolenou a my prázdniny. Tehdy se nám s obtížemi podařilo získat lístky na lůžkový vůz, můj otec vylezl na vrchní lůžko a rychle usnul. S lístky tam nikdy problém nebyl, ale zpět… získat pět lístků na lůžkový vůz bylo v malé železniční stanici Orlovskaja téměř nemožné. A když uvážíte, že vlak v této stanici stál všeho všudy pár minut, pak si každý může představit rychlost, s jakou jsme všichni, obtěžkáni kufry a zavazadly naplněnými dárky od babičky, spěchali k vlaku, abychom zavčas stihli najít správný vagón a měli čas do něj nastoupit. Nezřídka jsme se proto nejdříve přesunuli do města Salska, které bylo celkem důležitým železničním uzlem. V Salske stál vlak dvacet až pětadvacet minut, v závislosti na druhu. Ale i v Salske byl občas s lístky na lůžkový vlak problém, a když uvážíte, že jsme potřebovali pět lístků a pokud možno v jednom vagónu, pak je pochopitelné, že jsme museli celkem dlouho sedět na kufrech, míjejíc jeden správný vlak za druhým, a stát u okénka pokladny bez hnutí, protože zájem o lístky na lůžkový vagón jsme neměli jen my. Takže, při jedné z posledních návštěv babičky jsme jako vždy s velkou námahou získali lístky na správný vlak, a otec se, unavený nošením a nakládáním našich věcí, uvelebil na horním lůžku a rychle usnul. V jeden okamžik vlak prudce poskočil a on spadl z horního lůžka přímo na kovovou obrubu spodního.

tut ni u kogo ně «zazvonil kolokol'čik» — ni u mamy, ni u menja, ni u Svetlany, kotoraja očen' ljubila mojego otca, i on poljubil jejo srazu, s pervogo znakomstva, kogda ja predstavil jemu Svetlanu kak svoju ženu. A tut — ničego! Eto govorit v pervuju očered' o tom, čto on ně dolžen byl umeret' v tot děn'. Ja ně govorju, čto moj otěc byl absoljutno zdorov, no on ně byl obděljon siloj, i, chotja ot prirody on polučil zdorov'je kak u byka, no ně ščadil sebja na rabotě, rabotal za děsjatěrych i «družil» s «zeljonym zmijem». Osobenno sil'no jego zdorov'je podorval odin slučaj. Kak-to my vozvraščalis' domoj iz Kundrjučki, Orlovskogo rajona Rostovskoj oblasti, kuda my jezdili praktičeski každoje leto vo vremja otpuska roditělej i našich letnich kanikul. Togda my s trudom polučili bilety na prochodjaščij pojezd, i otěc zalez na verchnjuju polku i bystro usnul. Problem s biletami tuda u nas nikogda ně bylo, a vot obratno... polučit' pjat' biletov na prochodjaščij pojezd na malen'koj železnodorožnoj stancii Orlovskaja bylo praktičeski něvozmožno. A jesli učest', čto pojezd na etoj stancii stojal vsego něskol'ko minut, to každyj možet tol'ko predstavit' skorost', s kakoj my vse, nagružennye čemodanami i sumkami s gostincami ot babuški, něslis' k pojezdu, čtoby uspet' najti nužnyj vagon i uspet' v něgo pogruzit'sja. Poetomu něredko my sperva dobiralis' do goroda Sal'ska, kotoryj byl dovol'no-taki krupnym železnodorožnym centrom. Pojezda v Sal'ske stojat minut pjatnadcat'-dvadcat', v zavisimosti ot togo, kakoj eto pojezd. No i v Sal'ske s biletami na prochodjaščij pojezd tože bylo tugovato, a jesli učest', čto nam nužno bylo pjat' biletov i želatěl'no v odnom vagoně, to stanovitsja ponjatno, čto nam prichodilos' dovol'no-taki dolgo sidět' na čemodanach, propuskaja nužnye pojezda odin za drugim, i stojat' u okoška kassira ně otchodja, tak kak ně tol'ko my pytalis' popast' na prochodjaščije pojezda. I vot v odnu iz poslednich pojezdok letom k babuške my, kak vsegda, s bol'šim trudom pogruzilis' na nužnyj nam pojezd, i otěc, namajavšis' s pogruzkoj, zabralsja na verchnjuju polku i krepko usnul. V odin moment pojezd rezko djornulo, i on upal so vtoroj polki na metalličeskij ugol nižněj

Úder byl silný a otec od toho zranění dlouho cítil v hrudi bolest. Chodil v tom stavu do práce, kde byla velká fyzická námaha normou. Mnohem později vyšlo najevo, že si tehdy při pádu zlomil několik žeber, ty mu nesprávně srostly a výsledkem se mu v pravé plíci začal tvořit absces. Na to se pochopitelně přišlo až o mnohem později. V roce 1982 mu odstranili tumor společně s vrchní části levé plíce a začali léčit absces. V té době jsem studoval na Charkovské univerzitě a nemohl jsem přijet ani domů, ani do Moskvy. V důsledku toho otci odstranili část plíce společně s tumorem. Tehdy bohužel nebyl k dispozici telefon, ani na mé straně, ani u nás doma. Abych se s rodiči spojil, musel jsem jít ven do telefonní budky, zavolat matce na dětskou polikliniku, kde pracovala, a velmi dlouho znovu a znovu vytáčet číslo, dokud nebyla linka volná. Tehdy jsem ještě léčení na dálku nezkoušel, protože, za prvé, jako student jsem neměl telefon, abych působení na dálku mohl zkusit, a za druhé, tehdy jsem se teprve začínal seznamovat se svými možnosti a s tím, co jsem schopen dělat. Ale následující rok, 1983, ho dlouhodobě umístili do klinického institutu MONIKI s předběžnou diagnózou – sarkom, ale s operací nespěchali, protože otec měl také velký absces v dolní části levé plíce, kvůli němuž ji neriskovali. Z mého pohledu to bylo štěstí, protože jsme s matkou mohli během mých prázdnin přijet a mohl jsem začít aktivně pracovat s jeho sarkomem a abscesem. Moje práce pro něj byla obrovská zátěž, ale snášel to dobře, ačkoliv po mojí práci měl občas slabé vnitřní krvácení do plic. Pes byl zakopaný v tom, že jsem v Moskvě nemohl zůstávat moc dlouho a to mě přinutilo pracovat s ním na hranici jeho možností. Ale výsledek se dostavil! Předchozí diagnóza „sarkom plíce“ byla zrušena a absces také prakticky zmizel. Podruhé jsem se zabýval otcovým zdravím tehdy, když dostal infarkt. Bylo to v roce 1991, v posledním roce před naším odjezdem do USA. Otec přijel do Moskvy na sledování do MONIKI, kde pracovala matčina sestra.

polki. Udar byl sil'nym, i otěc dolgo čuvstvoval bol' v grudi ot etogo ušiba. S bol'ju on vyšel na rabotu, na kotoroj bol'šije fizičeskije nagruzki byli normoj. Gorazdo pozže vyjasnilos', čto on togda pri paděnii slomal něskol'ko rjober, i oni sroslis' něpravil'no, v rezul'tatě čego v pravom ljogkom obrazovalsja abscess. Eto, koněčno, vyjasnilos' gorazdo pozže. V 1982 godu jemu udalili opuchol' vmestě s verchněj dolej levogo ljogkogo i načali lečit' abscess. V to vremja ja byl studěntom i učilsja v Char'kovskom universitětě i ně mog pojechat' ni domoj, ni v Moskvu. V rezul'tatě čego otcu udalili verchnjuju dolju levogo ljogkogo vmestě s opuchol'ju. K sožaleniju, togda ně bylo tělefona ni u nas doma, ni u menja. Čtoby svjazat'sja s rodnymi mně prichodilos' idti na peregovornyj punkt i zvonit' mame na rabotu v dětskuju polikliniku, v kotoroj ona rabotala, i očen' dolgo nabirat' nomer snova i snova, poka ně popadal na svobodnye gudki tělefona. I togda ja ješčjo ně proboval vozdějstvovat' na bolezn' na rasstojanii, tak kak, vo-pervych, u menja, studěnta, ně bylo tělefona, čtoby poprobovat' distancionnoje vozdějstvije, a, vo-vtorych, ja togda tol'ko-tol'ko načal izučat' svoi vozmožnosti i čto ja mog dělat'. No v sledujuščem, 1983 godu jego položili v kliničeskij institut MONIKI nadolgo s predvaritěl'nym diagnozom — sarkoma, no ně spešili dělat' operaciju, tak kak u něgo byl obširnyj abscess levogo ljogkogo, točněje, nižněj doli jego, i vrači ně riskovali s operacijej. Dlja menja eto bylo udačej, potomu čto my s mamoj prijechali letom na moi kanikuly v Moskvu jego provedat', i ja načal aktivno rabotat' i s jego sarkomoj, i s abscessom. Ja daval jemu ogromnye nagruzki, i on chorošo ich děržal, chotja posle mojej raboty, poroj, u něgo načinalis' něbol'šije ljogočnye krovotěčenija. Vsjo dělo v tom, čto ja ně mog dolgo ostavat'sja v Moskve, i eto vynudilo menja rabotat' s nim na preděle jego vozmožnostěj. No eto dalo svoi rezul'taty! Vskore diagnoz «sarkoma ljogkogo» byl snjat, i obširnyj abscess tože praktičeski isčez. Vtoroj raz mně prišlos' vnov' zanjat'sja sostojanijem zdorov'ja otca posle togo, kak u něgo slučilsja infarkt.

Tentokrát tam ležel několik měsíců. Když jsem se vrátil ze svého dalšího výletu po Moskvě a dozvěděl se, že otec leží na pozorování, ihned jsem ho navštívil, společně s matkou, která za ním přijela z Minerálních Vod. A znovu jsem s ním pracoval, tentokrát s jeho srdcem. V měsíci červnu se mnou chodila navštěvovat otce i Světlana, kterou jsem představil otci jako svou budoucí ženu. Přicházeli jsme za ním se Světlanou prakticky každý den a já jsem pokračoval v práci. Brzy nové testy ukázaly, že je na tom mnohem lépe, domů odjel ve velmi dobrém stavu a následně si na srdce prakticky nikdy nestěžoval. A nyní… 31. srpna 1994 u nás zazvonil telefon, zvedl jsem sluchátko a… matka mě sděluje, že otec… zemřel. Příčina smrti – selhání srdce. On spal v hale, matka v jiném pokoji a dokonce ani neslyšela, jak umíral, našla ho až ráno mrtvého…

Podíval jsem se na situaci a uviděl, že otce zabili, zasadili mu úder na srdce, které už nebylo tak zdravé a silné, jako dříve. Zabili mého otce, stejně jako zabili otce Světlany, aby mi udělali „radost“ v reakci na to, že jsem odmítl spolupracovat se světovou vládou a za to, že jsme parazitům se Světlanou svými akcemi tolik „zavařili“. Novinka mě zastihla nepřipraveného, dlouho jsem seděl ve své kanceláři, bolest na duši u mě vyplnila vše. Seděl jsem a vzpomínal na svého otce a na duši mi bylo velmi těžko, zvláště kvůli pochopení, že ho zabili kvůli mně, aby mi způsobili bolest… Způsobit mi bolest se jim podařilo, tehdy se mi objevila první šedina ve vlasech, a s každým rokem jich bylo více a více už od dalších bolestí duše, kdy jsem ztrácel své přátele-spolubojovníky a neměl možnost je zachránit. Nejtěžší pro mě bylo překonat smrt druhů-spolubojovníků, cítil jsem za jejich smrt vinu, bylo by pro mě jednodušší zemřít sám, a to nejsou krásná slova. Dostal jsem se do mnoha situací, v kterých můj život visel na vlásku, nejednou

Eto byl 1991 god, poslednij god pered našim ot'jezdom v SŠA. Otěc prijechal v Moskvu na obsledovanije v MONIKI, gdě rabotala mamina sestra. V etot raz otěc ležal v klinike něskol'ko mesjacev. Kogda ja vernulsja iz svojej očerednoj pojezdki v Moskvu i uznal o tom, čto otěc ležit na obsledovanii, to němedlenno navestil jego vmestě s mamoj, kotoraja prijechala provedat' jego iz Miněral'nych Vod. I vnov' ja rabotal s nim, na etot raz uže s jego serdcem. V ijuně mesjace so mnoj prijezžala provedyvat' otca i Svetlana, kotoruju ja predstavil otcu, kak moju buduščuju ženu. My prijezžali k němu so Svetlanoj praktičeski každyj děn', i ja prodolžal s nim rabotat'. Vskore novye issledovanija pokazali, čto jemu stalo gorazdo lučše, i on ujechal domoj v ves'ma chorošem sostojanii i posle etogo praktičeski ně žalovalsja na serdce. I vot... 31 avgusta 1994 goda razdajotsja zvonok, ja podnimaju trubku, i... mama soobščajet mně, čto otěc... umer. Pričina smerti — otkazalo serdce. On spal v zale, mama v drugoj komnatě, i ona daže ně uslyšala, kak on umer, a obnaružila jego utrom uže mjortvym... Ja prosmotrel situaciju i uviděl, čto otca ubili, naněsja udar po serdcu, kotoroje vsjo-taki uže ně bylo takim krepkim i sil'nym, kak ran'še. Ubili mojego otca, tak že kak ubili i otca Svetlany, čtoby sdělat' mně «prijatnoje», v otmestku za to, čto ja otkazalsja sotrudničat' s Mirovym pravitěl'stvom, i za to, čto my so Svetlanoj stol'ko «nasolili» etim parazitam svoimi dějstvijami. Novost' zastala menja vrasploch, ja dolgo siděl v svojom ofise, duševnaja bol' zapolnila menja vsego. Ja siděl i vspominal svojego otca, na duše bylo očen' tjaželo, osobenno ot ponimanija togo, čto jego ubrali iz-za menja, čtoby sdělat' mně bol'no... Im udalos' sdělat' mně bol'no, posle etogo u menja pojavilas' pervaja sedina v volosach, i s každym godom jejo stanovilos' vsjo bol'še i bol'še uže ot drugoj duševnoj boli, kogda ja těrjal svoich druzej-soratnikov i ně imel vozmožnosti ich spasti. Dlja menja samym tjažjolym bylo perenosit' gibel' druzejsoratnikov, ja čuvstvoval svoju vinu za ich smert', mně bylo by prošče pogibnut' samomu, i eto ně krasivye slova. Mně prichodilos'

jsem hleděl smrti „do tváře“, a to není chvástání, ale pravda. Tak či onak, vždy jsem cítil vinu, když umírali přátelé-spolubojovníci. Svou vinu jsem vnímal jako následek toho, že jsem nepromyslel a neudělal vše, co jsem mohl, abych smrt druhých nedopustil. Že, kdybych tu či onu situaci řešil já sám, pravděpodobně bych přežil a nikdo by nezemřel, všichni by zůstali naživu. Chápal jsem však také, že válku je prakticky nemožné vést bez obětí. Také jsem chápal, že v té válce neumírali jen mí přátelé-spolubojovníci, ale i mnozí z těch, které jsem já osobně neznal, a jejich pro většinu lidí neviditelná oběť za druhé se tím nestala o nic menší, a jejich smrt nebyla menší ztrátou, než smrt těch, které jsem znal osobně. Smrt mého otce byla aktem pomsty vůči mně. Když parazité vyzkoušeli mnohé způsoby fyzické eliminace mě a Světlany, a neuspěli, rozhodli se mi zasadit úder tímto způsobem. Způsobili mi bolest, svého otce jsem měl rád, nehledě na jeho nedostatky, ale on nebyl vojákem v neviditelné válce, jako mnozí mí přátelé-spolubojovníci, a jeho smrtí nebo životem se nic nezměnilo, svět se nestal lepším ani horším. Můj otec byl jednoduše člověk, který byl drahý mně a dalším jeho blízkým a přátelům, nic více a nic méně. V té době jsem už věděl, že ho mohu vrátit k životu, tou dobou už jsem to udělal nejednou a ve zcela neuvěřitelných případech. A kdybych to udělal, nikdo by mi nikdy neřekl slova, ale… na životě nebo smrti mého otce nezávisela budoucnost Midgard-země, jak tomu bylo v případech, kdy jsem navracel z říše mrtvých své druhy-spolubojovníky! A proto, nehledě na to, že jsem měl možnost vrátit ho mezi živé, nehledě na to, že mi byl drahý, jsem se o to ani nepokusil. Protože, v souladu se svým svědomím, neměl jsem právo udělat to jen proto, že je to můj otec a mám ho rád. Vždyť, každý člověk žijící na Midgard-zemi dříve nebo později ztratí někoho blízkého, otce, matku, bratra, sestru, děti, blízké, a… každý, kdo někoho ztratil, by ho chtěl vidět zase živého! A kdybych svého otce vrátil k životu,

byvat' vo mnogich situacijach, v kotorych ja byl na volosok ot gibeli, smert' viděl «v lico» i ně odin raz, tak čto eto ně bravada, a pravda. Tak ili inače, ja vsegda čuvstvoval vinu, kogda gibli druz'jasoratniki. Svoju vinu ja čuvstvoval kak sledstvije togo, čto ja ně vsjo produmal i ně vsjo sdělal, čtoby ně dopustit' gibeli drugich. Čto, jesli by ja sam dějstvoval v toj ili inoj situacii, to ja by, skoreje vsego, ně postradal, i nikto by ně postradal, i vse ostalis' by živy. Chotja ja i ponimal, čto na vojně sovsem bez žertv obojtis' praktičeski něvozmožno. Takže ja ponimal, čto v etoj vojně pogibali ně tol'ko moi druz'ja-soratniki, no i mnogije iz těch, kogo ja ně znal lično, no ot etogo ich něvidimyj dlja bol'šinstva podvig radi drugich ně stanovilsja men'še, i ich gibel' byla ně men'šej potěrej, čem gibel' těch, kogo ja znal lično. Gibel' mojego otca byla aktom mesti mně. Isprobovav mnogije sposoby fizičeskogo ustraněnija menja i Svetlany, parazity rešili dosadit' mně imenno takim obrazom. Oni mně sdělali bol'no, ja ljubil svojego otca, něsmotrja na jego nědostatki, no on ně byl bojcom něvidimogo fronta, kak mnogije moi druz'ja-soratniki, ot jego žizni ili smerti v Mire ničego ně izmenitsja, Mir ně stanět ni lučše, ni chuže. Moj otěc — prosto čelovek, kotoryj dorog mně i drugim jego blizkim i druz'jam, ně boleje i ně meněje. K tomu vremeni ja uže znal, čto mogu vernut' jego k žizni, ja k etomu vremeni dělal eto uže ně odin raz i v samych něverojatnych slučajach. I, jesli by ja eto sdělal, nikto by i nikogda ně skazal by mně i slova, no... ot žizni ili smerti mojego otca ně zaviselo buduščeje Midgard-zemli, kak eto bylo v slučajach, kogda ja vozvraščal iz carstva mjortvych druzej-soratnikov! I poetomu, něsmotrja na to, čto ja imel vozmožnost' vernut' jego k žizni, něsmotrja na to, čto on mně dorog, ja daže ně proboval sdělat' eto. Tak kak, soglasno svojej sovesti, ja ně imel prava eto dělat' tol'ko potomu, čto on moj otěc i ja jego ljublju. Ved' každyj živuščij na Midgard-zemle čelovek rano ili pozdno těrjaet blizkich ljuděj, otca, mat', brata, sestru, dětěj, ljubimych, i... každyj iz potěrjavšich etich blizkich chotěl by vidět' ich živymi! I jesli by ja vernul k žizni

každý z nich by měl právo požadovat, aby jim jejich blízké a drahé vrátili, a já bych neměl morální právo jim v tom odmítnout. A pak by na naší planetě nastoupil skutečný chaos! Neříkám, že pro mě bylo rozhodnutí nepokusit se ho vrátit k životu lehké, ale bylo to jediné správné a spravedlivé rozhodnotí, bez ohledu na to, že bylo velmi těžké. Když se myšlenkami vracíte do své minulosti, začínáte chápat, že každý váš čin, každý krok, každé přijaté rozhodnutí – je navíc i osobní zkouška na „všivost“! Vždyť právě v takových kritických situacích se projeví pravá podstata každého člověka. Když člověku jde všechno dobře a daří se mu, je jednoduché být „správným“, když je navíc taková „správnost“ i výhodná a nic při tom neriskujete a neztrácíte! Něco úplně jiného je, když se držíte svých pozic v situaci, kdy podle takzvaného „zdravého rozumu“ takové počínání nese ze všech stran problémy a zase jen problémy, kdy ztrácíte své blízké a drahé vy sami, ne někdo jiný! V takovém případě každá, i ta nejmenší faleš, ihned zmizí, a… ukážete se takoví, jací doopravdy jste. Dnes můžu říct, že jsem nezávisle na situaci své pozice a přesvědčení nikdy nezměnil, bez ohledu na to, co mě to mohlo stát, a jsem přesvědčený, že se tak nestane nikdy!.. Smrt mého otce nebyla neočekávaná jen pro mě, ale i pro něj samotného. Něco o tom pochopitelně věděl, že fyzickou smrtí život nekončí, některé věci jsem mu vysvětlil, ale jedna věc je znát něco teoreticky, a úplně jiná – zažít to na vlastní kůži. Dostat se telepaticky přes mé štíty pro otce nebylo možné, stejně jako v podstatě pro všechny ostatní. Proto, když jsem se po „příjemné“ zprávě trochu otřepal, se Světlanou jsme se s ním spojili. Světlana se stala mýma očima a ušima, což mi dávalo prostor ke konání. V tomto případě mi pomohla otce vyhledat. Objevili jsme se před ním a on byl velmi překvapený, odkud jsme se vzali a proč ho můžeme vidět a slyšet, a on nás, když všichni ostatní nevidí a

svojego otca, každyj iz etich ljuděj imel by pravo trebovat', čtoby im vernuli ich blizkich i dorogich ljuděj, i ja by ně imel moral'nogo prava otkazat' im v etom. I togda na našej planětě nastupil by samyj nastojaščij chaos! Ně skažu, čto mně legko dalos' rešenije daže ně popytat'sja vernut' jego k žizni, no eto bylo jedinstvenno pravil'noje i spravedlivoje rešenije, něsmotrja na to, čto ono bylo tjažjolym. Vozvraščajas' myslenno v svojo prošloje, načinaješ' ponimat', čto každyj tvoj postupok, každyj tvoj šag, každoje prinjatoje toboj rešenije — eto ješčjo i proverka těbja «na všivost'»! Ved' imenno v takich kritičeskich situacijach projavljaetsja istinnaja sut' každogo čeloveka. Kogda u čeloveka vsjo chorošo i zamečatěl'no, legko byt' «pravil'nym», kogda takaja «pravil'nost'» ješčjo i vygodna, i pri etom ty ničem ně riskuješ' i ničego ně těrjaeš'! Sovsem drugoje dělo, kogda ty otstaivaješ' svoi pozicii, kogda so vsech storon tak nazyvajemogo «zdravogo smysla» takoje otstaivanije něsjot problemy i tol'ko problemy, kogda těrjaet dorogoje ně kto-to drugoj, a ty sam! V takich situacijach ljubaja fal'š', daže malejšaja, isparjaetsja, isčezajet mgnovenno, i... pokazyvajetsja to, čto jest' na samom děle. Poka ja mogu tvjordo zajavit', čto, vně zavisimosti ot situacii, ja ně izmenjal svoich ubežděnij i pozicij, vně zavisimosti ot togo, čem dlja menja eto možet obernut'sja, i, nadějus', podobnoje uže ně proizojdjot nikogda!.. Smert' mojego otca byla něožidannoj ně tol'ko dlja menja, no i dlja něgo samogo. Koněčno, on koje-čto znal o tom, čto so smert'ju fizičeskogo těla žizn' ně zakančivajetsja. Ja jemu němnogo ob'jasnjal eto, no odno dělo znat' těoretičeski, a sovsem drugoje — ispytat' eto praktičeski. Probit'sja tělepatičeski čerez moju zaščitu u otca ně bylo vozmožnosti, kak vpročem, i vsem ostal'nym. Poetomu, kogda ja němnogo otošjol ot «prijatnoj» novosti, my so Svetlanoj svjazalis' s nim. Svetlana stala moimi glazami i ušami, čto davalo mně prostor dlja dějstvij. I v etom slučaje ona mně pomogla svjazat'sja s otcom. My pojavilis' pered nim, i on očen' udivilsja tomu, otkuda my vzjalis', i počemu my jego možem vidět' i slyšat', a on nas, a vse

neslyší ani jeho, ani nás. Musel jsem mu na jeho vlastním případě vysvětlit, co se s ním děje, a proč ho nikdo neslyší a nevidí. Bylo pro mě těžké pozorovat, jak těžce jeho mysl přijímá fakt, že je již po smrti, přesněji řečeno – už přišel o své fyzické tělo. Zvláště těžké bylo, když jeho mrtvé tělo začali vynášet z bytu, aby ho pohřbili. S údivem to pozoroval a nějak velmi smutně a zkroušeně nám řekl: „Co to dělají! Proč hýbou s mým tělem? Vždyť já jsem zde, a jsem živý!“. Chápal jsem, jak těžké pro něj bylo, aby pochopil, co se děje. Proto jsem nečekal, až uvidí, jak jeho mrtvé tělo zakopávají do země, jak se v hrobě začne rozkládat a další „radosti“ svázané s procesem osvobození duše od mrtvého fyzického těla. Jednoduše jsem v jeden okamžik osvobodil jeho ducha od mrtvého těla a dovedl jsem jej na slušnou úroveň, kdy jsem ho osvobodil od karmy, jak z této inkarnace, tak i všech předcházejících, a jeho karmickou zátěž jsem odpracoval za něj. To jsem právo udělat měl, nebylo to v rozporu s mým svědomím nebo mými principy. Z počátku k nám duch otce velmi často chodil „popovídat si“ a každým dnem jeho duch lépe a lépe přijímal svou současnou situaci. Duch zemřelého vypadá většinou zpočátku tak, jak v okamžiku smrti vypadal člověk, když ztratí své fyzické tělo a duch člověka pokračuje ve vnímání sebe sama tak, jak se člověk před smrtí vnímal při pohledu do zrcadla. Ale postupně duch člověka začne mládnout a ve věku kolem 25-30 let se ve svém mládnutí zastaví. Podobně i duch otce, když si přicházel „popovídat“, s každým dnem více a více mládl a brzy začal vypadat jako ve svých nejlepších letech. Protože se otec nemohl dostat ke mně, chodil za Světlanou a zasypával jí dotazy o všem, s čím se ve svém novém životě po smrti setkal. Pravidelně se obracel i na mě, tehdy Světlana přišla za mnou a hovořili jsme o tom už ve třech, o všem novém ve otcově novém světě. Jednou jsem mu navrhl, že, pokud bude chtít, mohu jeho ducha přemístit na libovolnou planetu v

ostal'nye ně vidjat i ně slyšat ni jego, ni nas. Mně prišlos' uže na jego sobstvennom primere ob'jasnit', čto s nim proischodit, i počemu jego nikto ně slyšit i ně vidit. Koněčno, bylo tjaželo nabljudat' za těm, kak jemu nělegko bylo osvoit'sja s mysl'ju o tom, čto on uže umer, točněje — čto on uže potěrjal svojo fizičeskoje tělo. Osobenno tjaželo bylo, kogda jego uže mjortvoje tělo stali vynosit' iz kvartiry, čtoby pochoronit' v zemle. On udivljonno smotrel na eto i kak-to očen' pečal'no i obrečjonno govoril nam: «Čto oni dělajut! Začem vynosjat mojo tělo? Ved' ja zděs', i ja živoj!». Ja ponimal, kak tjaželo bylo jemu osoznavat' proischodjaščeje. Poetomu ja ně stal ždat', poka on uvidit, kak zakapyvajut v zemlju jego mjortvoje tělo, kak ono budět razlagat'sja v grobu i drugije «prelesti», svjazannye s processom osvobožděnija suščnosti ot mjortvogo fizičeskogo těla. Ja prosto srazu osvobodil jego suščnost' ot mjortvogo těla i vyvel jego suščnost' na dostojnyj uroven', osvobodiv jejo ot karmy, kak etogo voploščenija, tak i vsech predšestvujuščich, otrabotav jejo vmesto něgo. Vot eto ja imel pravo sdělat', ně idja protiv svojej sovesti i svoich ubežděnij. Pervoje vremja suščnost' otca očen' často prichodila k nam dlja togo, čtoby «pogovorit'», s každym dnjom jego suščnost' vsjo bol'še prinimala svoj nastojaščij vid. Obyčno suščnost' srazu posle smerti vygljadit, kak čelovek na moment smerti, i, potěrjav svojo fizičeskoje tělo, suščnost' čeloveka prodolžajet vosprinimat' sebja tak, kak vosprinimal sebja čelovek do smerti, smotrja na sebja v zerkalo. No postěpenno suščnost' čeloveka načinajet molodět' i ostanavlivajetsja v svojom moloděnii v vozrastě 25-30 let. Tak i prichodjaščaja «pogovorit'» suščnost' otca s každym dnjom moloděla i vskore stala vygljadět', kak otěc v svoi lučšije gody. Tak kak otěc do menja dostučat'sja ně mog, on šjol k Svetlaně i zasypal jejo voprosami obo vsjom, s čem on stalkivalsja v svojej novoj žizni posle smerti. Periodičeski on obraščalsja i ko mně, togda Svetlana prichodila ko mně, i my uže vtrojom veli besedu o tom, o sjom v novom mire otca. Ja predložil jemu odnaždy, čto, jesli on želajet, ja

našem Vesmíru, ale otec takovou nabídku odmítl. Řekl k tomu, že bude čekat na svou „zrzku“ (takto žertem nazýval matku, ačkoli její vlasy nebyly červené ale světle hnědé, přesněji, měly barvu zralé pšenice) a že bez ní nikam nepůjde! Světlana se mu v novém světě stala průvodcem, a nejen proto, že s ní mohl lehce navázat telepatický kontakt. Předával skrze ni pozdravy všem příbuzným, nejvíce ze všeho pochopitelně matce. Otec před ní cítil svou vinu a bylo mu těžko z toho, že jí neřekl to nejdůležitější, dokud ještě žil, a neomluvil se jí za bolest, kterou jí způsobil svými činy. Když chtěl otec s matkou mluvit, zavolali jsme jí a Světlana vystupovala v roli tlumočníka telepatické informace na obvyklá slova. Přičemž Světlana netlumočila jen jeho přesná slova, výrazy a způsob mluvy, ale i takové detaily, které znali jen otec a matka, dokonce mluvila i jeho intonací. Pro matku to bylo velmi těžké, ale dobře chápala, že Světlana jen vyslovuje slova otce, který už neměl plíce, aby je vyslovil sám. Otec jí řekl, že stojí vedle ní, že položil ruce na její ramena. Matka cítila jeho přítomnost, cítila jeho ruce na svých ramenou, ale… nemohla ho vidět ani slyšet, což ji velmi silně rmoutilo. Časem si otec na novém místě zvykl a chodil méně častěji s tím, abychom matce nebo někomu jinému předali jeho slova. A ne proto, že by mu začali být všichni lhostejní, ale jednoduše viděl, jak těžce matka snáší, když s ní hovoří, chápal, že takovým chováním jen znovu otvírá ránu, která se už začínala hojit. Začal ji chodit navštěvovat beze slov. Matka mi později říkala, že hlas otce uslyšela, na velmi krátký okamžik se s ní telepaticky spojil, ale nemohl udržet kontakt dlouho. Později přestal i s těmito pokusy…

Neuvěřitelné zvraty osudu! Otec si teprve po smrti uvědomil, kolik bolesti matce způsobil některými svými činy, kolik

mogu peremestit' jego suščnost' na ljubuju druguju planětu našej Vselennoj, no otěc otkazalsja ot takogo predloženija. I ješčjo on skazal, čto budět ždat' svojego Ryžika (tak on, šutja, nazyval mamu, chotja u nějo volosy byli ně ryžije, a svetlo-rusye, točněje, cveta speloj pšenicy) i čto bez nějo on nikuda ně ujdjot! Provodnikom v novom mire dlja něgo stala Svetlana i ně tol'ko potomu, čto on mog legko s něj svjazat'sja tělepatičeski. Čerez nějo on peredaval privety vsem rodnym, bol'še vsego, koněčno, mame. Otěc osoznaval svoju vinu pered něj, i jemu bylo tjaželo ottogo, čto on ně skazal jej samogo glavnogo, kogda byl živ, i ně izvinilsja za tu bol', kotoruju on pričinil jej svoimi postupkami. Kogda otěc chotěl pogovorit' s mamoj, my zvonili jej, i Svetlana vystupala v roli perevodčika tělepatičeskoj informacii v privyčnye vsem slova. Pričjom Svetlana peredavala ně tol'ko točnye vyraženija otca, jego oboroty, ona peredavala takije njuansy, kotorye znali tol'ko otěc i mama, peredavala daže jego intonacii. Mame bylo pri etom očen' tjaželo, ona prekrasno ponimala, čto Svetlana tol'ko ozvučivajet otca, tak kak u něgo uže nět svoich ljogkich, čtoby proizněsti eti slova samomu. Otěc govoril jej, čto on stoit rjadom s něj, čto on položil svoi ruki na jejo pleči. Mama čuvstvovala jego prisutstvije, čuvstvovala jego ruki na svoich plečach, no... ně mogla jego slyšat' i vidět', čto očen' sil'no jejo ogorčalo. So vremeněm otěc osvoilsja na novom mestě i stal ně tak často prichodit' i prosit', čtoby peredali jego slova mame ili komu-nibud' ješčjo. I ně potomu, čto jemu stali vse bezrazličny, prosto on viděl, kak tjaželo bylo mame každyj raz, kogda on besedoval s něj, on ponimal, čto takimi svoimi dějstvijami on tol'ko vnov' těrebil ranu, kotoraja načinala uže zaživat'. On prosto stal prichodit' provedat' jejo bez razgovora. Mama mně potom govorila, čto slyšala golos otca, on na očen' korotkoje vremja probivalsja k něj tělepatičeski, no ně mog uděržat' s něj tělepatičeskij kontakt dolgo. Pozže on ostavil i eti popytki... Něverojatny povoroty sud'by! Otěc tol'ko posle svojej smerti ponjal, skol'ko boli prinjos on mame někotorymi svoimi postupkami,

nespravedlivých zranění. A co je na tom nejhorší – příchozí uvědomění už vykonané nenapraví a není cesty, jak to nějakým způsobem vynahradit! Mimo fyzické tělo platí poměrně odlišné zákony a zůstává jen jedna možnost – stát se ochráncem, andělem strážným, aby astrální parazité nemohli nějak ublížit té, která získala jeho srdce jak v životě, tak i po něm… Lidé často hovoří, že člověk velmi často pochopí, koho vedle sebe měl, teprve poté, kdy o něj přijde a nelze už nic změnit. Nelze říkat hřejivá a něžná slova tehdy, kdy by je člověk potřeboval slyšet nejvíce, a ne až tehdy, kdy to člověk uzná za vhodné? Někdy si myslíme, že často opakovaná slova zevšední, že jsou zvulgarizována ústy lhářů a podvodníků, darebáků a tuláků, zrádců a pokrytců. Ale měli byste chtít, aby vám drazí lidé cítili teplo vaší duše, péči a pozornost. Nestojí za to, to vše odkládat na "později", až bude vhodný čas, který nemusí nikdy přijít!.. V případě otce se vše odehrálo přesně naopak! Teprve po smrti pochopil a zatoužil říct a dokázat své milované, jakým slepcem byl, když nechápal, jaké štěstí mu bylo osudem darováno, ale… už nedisponoval fyzickým tělem, aby to vše své milé mohl říct a dokázat! Myslím, že podobné přání se poté, co opustil své fyzické tělo, neobjevilo jen u mého otce, jen zdaleka ne každému se poštěstí v tom, aby měl možnost z druhé strany řeky života donést své prozření těm, kdo ji ještě nepřekročili… O tom, že existuje možnost navrácení k životu a ona je reálná, se dozvěděli i Temní. Parazité pochopili také to, že ne každý zabitý bude obnoven. A to je velmi potěšilo, protože pochopili, že procesem oživení budou procházet jen klíčové postavy, a bude to spíše výjimkou z pravidla, než pravidlem. A v tomto měli absolutní pravdu! Oživeni byli jen ti lidé, ti světlí bojovníci, bez kterých bylo nemožné dokončit přípravu nutnou pro osvobození Midgardzemě od nadvlády sociálních parazitů. Válka se bohužel bez ztrát

skol'ko něspravedlivych obid nanjos. I samoje strašnoje vo vsjom etom — prišedšeje ponimanije ně ispravit uže sdělannogo, i daže kak-to kompensirovat' sdělannoje uže ně polučitsja! Vně fizičeskogo těla sovsem drugije zakony, i ostajotsja tol'ko odna vozmožnost' — stat' zaščitnikom, angelom chranitělem, čtoby astral'nye parazity ně mogli čem-nibud' napakostit' toj, kotoraja pokorila serdce kak v etoj žizni, tak i posle nějo... Často ljudi govorjat, čto očen' často čelovek ponimajet, kto byl rjadom s nim, tol'ko posle togo, kak potěrjaet i ničego uže izmenit' něl'zja. Něl'zja skazat' tjoplye i něžnye slova togda, kogda oni byli bol'še vsego nužny čeloveku, a ně togda, kogda ty sčitaješ' nužnym skazat' ich sam. Inogda my dumajem, čto často povtorjaemye slova obescenivajutsja, čto oni opošleny ustami lžecov i obmanščikov, podlecov i něgodjaev, predatělej i licemerov. I chočetsja, čtoby dorogoj těbe čelovek počuvstvoval těplo tvojej duši, zaboty i vnimanija. I ně stoit otkladyvat' vsjo eto na «potom», na lučšeje vremja, kotoroje možet tak nikogda i ně nastupit'!.. No v slučaje s otcom vsjo obstojalo s točnost'ju do naoborot! Tol'ko posle smerti on ponjal i zachotěl i skazat', i dokazat' svojej ljubimoj, kakim že slepcom on byl i ně ponimal, kakoje sčast'je jemu bylo darovano sud'boju, no... u něgo uže ně bylo fizičeskogo těla, čtoby ispravit' vsjo i dokazat' svoju ljubov'! Dumaju, čto ně tol'ko u mojego otca pojavilos' takoje želanije posle togo, kak on pokinul svojo fizičeskoje tělo, tol'ko daleko ně každomu povezlo s těm, čtoby imet' vozmožnost' s drugoj storony reki žizni doněsti eto svojo prozrenije do těch, kto etu reku ješčjo ně perešjol... O tom, čto suščestvujet vozmožnost' vozvraščenija k žizni i ona real'na, uznali i Tjomnye. Parazity ponjali takže i to, čto ně každyj pogibšij budět vosstanavlivat'sja. I eto ich očen' obradovalo, tak kak oni ponjali, čto vosstanovleniju budut podvergat'sja tol'ko ključevye figury, i eto skorej isključenija iz pravil, čem pravilo. V etom oni byli absoljutno pravy! Vosstanavlivalis' tol'ko tě ljudi, tě svetlye voiny, bez kotorych bylo něvozmožno proizvodit' něobchodimuju podgotovku Midgard-zemli k osvobožděniju ot vlasti social'nych

neobejde, jakkoliv by člověk chtěl, aby tomu bylo naopak. Hlavním úkolem při každé válce lze považovat nutnost zabezpečit minimální ztráty, protože ve válce umírají zpravidla ti nejlepší a nejméně připravení. Proto bylo v prvé řadě nutné zabezpečit ochranu nepřipraveným, zvláště s ohledem na specifika této skryté, ale velmi skutečné války, jejíž podstatu ve skutečnosti většina lidí ani nechápe. Ale to, že většina lidí je od pochopení událostí velmi vzdálená, neznamená, že za ně neumírají lidé, kteří dají svůj život v sázku za ty, kteří si ani neuvědomují, co se kolem nich děje… V sprnu 1996 parazité zasadili několik koordinovaných úderů, namířených proti mně a Světlaně, ale nepokoušeli se nás eliminovat fyzicky. Předchozí zkušenosti je přesvědčily o tom, že naše fyzická eliminace je prakticky nemožná, z důvodů, které jsem nastínil dříve. Temní proto začali zasazovat údery lidem okolo nás, pokoušeli se překazit akce, ve kterých jsme se Světlanou byli angažováni. Ale o tom o něco později, nyní bych chtěl obrátit pozornost na samotné údery, směřované na lidi z našeho okolí. Současně s blokováním francouzských víz pro mě, ale hlavně – pro Světlanu, . . . . . ., který Světlaně prokázal velkou službu, když jejímu talentu otevřel dveře do světa vysoké módy, měl v Evropě „náhodnou“ autonehodu. Dva velké tahače naprosto „náhodně“ zaklínily jeho Ferrari mezi sebe a začaly ho taktéž „náhodně“ drtit. . . . . . . měl ode mě ochranu a nehledě na to, že jeho auto bylo úplně „náhodně“ téměř úplně rozdrceno dvěma tahači, on sám vyvázl jen s několika zlomeninami. Když jsme se o tom se Světlanou dozvěděli, ze všeho nejdřív jsme ho lokalizovali v jedné nemocnici, kam ho z místa nehody přivezli. Hledání pochopitelně probíhalo telepatickou cestou, ne prostřednictvím telefonování do všech nemocnic. Telepatické hledání je založeno na naladění se na daného člověka nebo objekt hledání. Pro

parazitov. K sožaleniju, na vojně bez potěr' ně byvajet, kak by pečal'no eto ni bylo. Glavnoj zadačej na vojně možno sčitat' něobchodimost' obespečit' minimal'nye potěri, tak kak na vojně gibnut samye lučšije i samye něpodgotovlennye. Poetomu v pervuju očered' něobchodimo bylo obespečit', čtoby ně popadali pod udar něpodgotovlennye, osobenno učityvaja specifiku etoj tajnoj, no ves'ma real'noj vojny, kotoruju bol'šinstvo ljuděj daže ně v sostojanii ponjat'. No to, čto bol'šinstvo ljuděj daleki ot ponimanija proischodjaščego, ně značit, čto na něj ně gibnut ljudi, kotorye otdajut svoi žizni radi těch, kto daže ně ponimajet, čto vokrug proischodit... V avgustě 1996 goda parazity naněsli něskol'ko soglasovannych udarov, napravlennych něposredstvenno protiv nas so Svetlanoj. Na etot raz oni ně pytalis' pričinit' něposredstvennyj vred nam samim. Prošlyj opyt ubedil ich v tom, čto naše fizičeskoje ustraněnije praktičeski něvypolnimo po pričinam, izložennym mnoju raněje. Poetomu Tjomnye stali nanosit' udary po ljudjam vokrug nas, po toj dějatěl'nosti, kotoruju vjol ja ili Svetlana. No ob etom něskol'ko pozže, a sejčas ja chotěl by ostanovit' svojo vnimanije na udarach po okružajuščim nas ljudjam. Odnovremenno s blokirovkoj francuzskich viz dlja menja, a samoje glavnoje — dlja Svetlany, v Jevrope . . . ., kotoryj okazyval bol'šuju podděržku Svetlaně v prodviženii jejo talanta v mire vysokoj mody, «slučajno» popal v avariju. Dva bol'šich gruzovika soveršenno «slučajno» zažali jego Ferrari meždu soboj i načali jejo takže «slučajno» spljuščivat'. Na . . . . byla moja zaščita, i něsmotrja na to, čto jego mašina byla polnost'ju «slučajno» razdavlena dvumja gruzovikami, on otdělalsja tol'ko něskol'kimi ser'joznymi perelomami. Kogda my so Svetlanoj uznali ob etom, pervym dělom našli jego v odnom iz gospitalej, kuda jego dostavili s mesta avarii. Ponjatnoje dělo, čto poisk byl tělepatičeskij, a ně posredstvom obzvanivanija bol'nic i gospitalej po tělefonu. Tělepatičeskij poisk osnovan na nastrojke na nužnogo čeloveka ili ob'jekt poiska. Dlja

podobné naladění stačí mít fotografii, záznam hlasu, nebo aby kdokoliv byť jedenkrát viděl nebo slyšel hledaného člověka, atd. A potom… dochází k naladění na subjekt nebo objekt zájmu. V závislosti na tom, v jaké formě je nutné získat výsledek, udělá se značka na mapě, při nutnosti je možné určit polohu člověka s přesností na metry a v případě malých předmětů – s přesností na centimetry. V tomto případě jsme se s tím člověkem dobře znali, a poté, co jsme ho rychle našli, jsem přistoupil k jeho obnovení. Světlana byla znovu mýma očima a já jsem se plně soustředil na jeho obnovení. Vše se povedlo velmi dobře, podařilo se mi také celkem rychle srovnat a srůst kosti a zbývalo jen, aby . . . . . . odpočíval, a vše by bylo v pořádku… ale někdo potřeboval, aby zemřel, a v noci mu píchli injekci adrenalinu do srdce. . . . . . . byl zdravý jako býk, nikdy žádné problémy se srdcem neměl, a zde… příbuzným následně oznámili, že měl v noci silný infarkt a že ho chtěli injekcí adrenalinu „zachránit“, ale bylo už pozdě… Zdravé srdce pochopitelně nevydrží injekci adrenalinu, zvláště když se „lehce“ přežene dávka! Dokázat později, že ho takovým způsobem zabili, je jednoduše nemožné. Ale to ještě není vše! Vrazi v bílých pláštích se v některých ohledech projevili jako velmi uvědomělí. Nečekali do rána a dokonce ani neinformovali o jeho smrti příbuzné, a neprodleně provedli pitvu a odebrali mu mnoho vnitřních orgánů, ačkoliv k darování orgánů ten člověk před smrtí souhlas nedal. Udělali to jen proto, aby jim „náhodou“ neožil. Bez vyřezaných vnitřních orgánů, včetně údajně nemocného srdce, je pochopitelně nemožné vrátit někoho k životu, a „lékaři“ se pojistili proti všem možnostem, co kdyby u mě vzniklo přání vrátit ho zpět k životu?! Inu, s takovými věcmi a situacemi jsme se střetávali začátkem roku 1994, ale to ještě nebylo vše! První polovina roku byla přímo nabita překvapujícími událostmi, přímo svázanými se San

podobnoj nastrojki dostatočno fotografii, zapisi golosa ili čtoby ktonibud' chotja by raz viděl ili slyšal razyskivajemogo čeloveka i t.d. A potom... proischodit nastroj na sub'jekta ili ob'jekt poiska, v zavisimosti ot togo, v kakom vidě něobchodimo polučit' rezul'tat, stavitsja otmetka na kartě, i pri něobchodimosti možno ukazat' mestopoloženije čeloveka s točnost'ju do metra, a jesli eto kasajetsja kakich-to něbol'šich po razmeru predmetov — s točnost'ju do santimetra. V dannom slučaje čelovek byl chorošo znakom nam, i, bystro najdja jego, ja pristupil k jego vosstanovleniju. Svetlana snova byla moimi glazami, a ja polnost'ju sosredotočilsja na jego vosstanovlenii. Vsjo prošlo očen' chorošo, kosti udalos' sobrat' i srastit' dovol'no-taki bystro, i ostavalos' tol'ko . . . . otležat'sja, i vsjo bylo by v porjadke... no komu-to nužno bylo, čtoby on byl mjortv, i jemu noč'ju dělajut ukol adrenalina v serdce! . . . . byl zdorov, kak byk, nikogda nikakich problem s serdcem u něgo ně bylo, a tut... rodstvennikam potom ob'javili, čto u něgo noč'ju byl sil'nyj serděčnyj pristup, i jego chotěli «spasti», sdělav etot ukol, no bylo uže pozdno... Daže zdorovoje serdce ně vyděržit, jesli sdělat' ukol adrenalina i «slegka» pereborščit' s dozoj! Dokazat' potom, čto jego ubili takim obrazom prosto něvozmožno. No i eto ješčjo ně vsjo! Ubijcy v chalatach okazalis' ješčjo i ves'ma osvedomljonnymi v někotorych voprosach. Ně dožidajas' utra i daže ně soobščiv o smerti bližajšim rodstvennikam, srazu že proizveli vskrytije i udalili mnogije vnutrennije organy, chotja etot čelovek i ně zaveščal svojo tělo dlja etogo. Sdělali eto tol'ko dlja togo, čtoby on «slučajno» ně ožil. Ved' bez vyrezannych vnutrennich organov, vključaja jakoby bol'noje serdce, čeloveka vernut' v žizni něvozmožno, i «vrači» na vsjakij slučaj podstrachovalis', a to vdrug u menja vozniknět želanije jego vernut' k žizni?! Vot s takimi javlenijami i situacijami prišlos' nam stolknut'sja v načale 1994 goda, no eto ješčjo ně vsjo! Pervaja polovina etogo goda byla ves'ma sil'no nasyščena udivitěl'nymi sobytijami, prjamo

Franciskem a jeho okolím, ale o tom v následující kapitole…

svjazannymi s San-Francisko i jego okrestnostjami, no ob etom v sledujuščej glave...

Pokračování ve třetím svazku...

Продолжение в 3-м томе…

www.levashov.org www.levashov.info www.levashov.name

www.levashov.org www.levashov.info www.levashov.name