HLEDÁM NĚKOHO, KDO BY MĚ ZABIL

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA ATELIÉR ROZHLASOVÉ A TELEVIZNÍ DRAMATUGIE A SCENÁRISTIKY

HLEDÁM NĚKOHO, KDO BY MĚ ZABIL Bakalářský scénář

Žaneta Caletková

Vedoucí práce: doc. MgA. Marek Hlavica, Ph.D. Oponent práce: PhDr. Pavel Aujezdský

BRNO 2015

SYNOPSE Scénář hraného filmu, kriminální psychologické drama ze současné ČR. Ondřej je bezproblémový pracant, který má v životě poměrně jasno. To se ale změní v okamžiku, kdy si vezme, ženu, která se mu na první pohled zdá bezchybná – krásná a inteligentní psycholožka se slibně se rozvíjející kariérou a jedinou dcerou. To, co se však na povrchu jeví být bez poskvrny, má ve skutečnosti prohnilé jádro. Čeká jej šok, když se dozví o manželčině podivném koníčku s fatálními následky. Teprve postupem času zjišťuje, že jeho žena je manipulativní vražedkyní, která zabíjí vlivné muže, aby se tak mstila, a která ze své vlastní dcery udělala schopného komplice. Najednou netuší, jestli zapletl do hry, na jejímž konci on sám skončí jako oběť nebo se musí naučit hrát podle pravidel jen, aby přežil…

POSTAVY ONDŘEJ, mezi 30 a 40, zdánlivě obyčejný, spíše pohledný, klidný typ, IT specialista nebo programátor, má rád hlavolamy, luštění, dost možná má jakousi výchovou vštípenou potřebu být ve všem nejlepší, zajímají ho různé záhady, to mají s Dianou společné, rád chodí běhat DIANA (Svobodová), mezi 30 až 40, jeví se mladší, přitažlivá, zajímavá, italský typ, psycholožka, ráda hraje hry, zkoumá lidské reakce, zajímají ji neprobádaná místa lidského mozku. První muž, kterého zabila, byl otčím Veroniky. Zbavila se ho, protože její dceři ubližoval a zdálo se, že se jeho jednání stupňuje. Chránila tak svoji dceru a vzbudilo to v ní pocit jakési moci – to, že jí to prošlo. To, že mohla nějakou situaci vyřešit na vlastní pěst a právě asi to ji nejvíc láká na zabíjení. Ten pocit moci, možnost ověřit si vlastní schopnosti v praxi. Zabíjení těch, kteří to sami chtějí, je jen jakási omluva pro to, co dělá, protože Diana není natolik nemorální, aby mohla vraždit pro zábavu. Pro ni to není zábava v pravém slova smyslu. Spíše se jí líbí něco řídit. Je to pro ni snadný byznys. Zbavuje lidi jejich utrpení a sama na tom ještě vydělá. Má pocit, že těm lidem pomáhá tak, jak by to zákon nedovolil. Ale ve skrytu duše má potřebu dokázat si svou převahu nad muži – nejspíš kvůli nějaké negativní zkušenosti, nespokojenosti s chodem dnešní společnosti. Sama před sebou má tendenci předstírat, že nedělá nic zase tak špatného. Diana působí vyrovnaně, klidně, ale nikoliv nudně. Má ráda tanec, relaxaci, je pečlivá. VERONIKA, Dianina dcera, asi 16 let, studuje chemickou školu (aby její matka díky ní měla povědomí o nezjistitelném jedu), ví o matčině koníčku, a třebaže nezná všechny detaily, zná matčiny motivace, takže to svým způsobem chápe a nejspíš by Dianě i ráda pomáhala, protože má pocit, že je to navzájem sbližuje, což je pro ni důležité, matku obdivuje a chce se jí vyrovnat. Ale Diana o něčem takovém nechce ani slyšet a spoustu věcí Veronice, kterou matčina činnost až zvrhle láká, neřekne. Veronika rozhodně nemá razantní postoj ve stylu „ Jsem zásadně proti,“ ale je naopak zvědavá. Zajímá ji, co všechno by jí mohlo projít a touží svou matku něčím ohromit, vzbudit v ní stejný druh obdivu, jaký ona sama cítí k ní, zkrátka jí něčím vyrazit dech. Je to vůdčí typ. Ráda manipuluje své spolužáky a zkouší, jestli jí to projde. Nebojí se riskovat. Miluje společenské hry. Je soutěživá.

2

HLEDÁM NĚKOHO, KDO BY MĚ ZABIL

Celý příběh dokresluje Ondřejovo vyprávění z první osoby. Obraz 1.

INT. Dům Diany, ložnice Záběr z konce příběhu, nahlížíme do budoucnosti hlavní postavy: Ondřej si balí věci, má výrazně naspěch, atmosféra je dramatická, až vyhrocená. Vyhlíží z okna, kontroluje příjezdovou cestu. Vypadá neupraveně, neuspořádaně. Má několikadenní strniště a rozježené vlasy, nedopnutou košili. Ve spěchu mu na zem něco vypadne – o zem zazvoní klíč. Ondřej jej překvapeně zvedá a protáčí ho v prstech. Na okamžik je zaražený, přemýšlí. Klapnutí dveří jej vyruší. Rychle si klíček zastrčí do zadní kapsy kalhot. Ondřej (voiceover): Nikdy by mě nenapadlo, kolik se toho může za tak krátkou dobu změnit. Věděl jsem jen, že musím rychle zmizet. Prásknutí dveří. Někdo vešel. Ondřej se zarazí uprostřed pohybu. Divák se až později dozví, kdo Ondřeje přistihnul.

*** ÚVODNÍ TITULEK: Hledám někoho, kdo by mě zabil ***

Obraz 2.

(Flashback: Setkání Diany a Ondřeje……….) Ondřej (voiceover): Byla jako blesk z čistého nebe…

INT. Chodba v budově, kde Diana pracuje (Ondřej přichází jen opravit něco na počítači), u automatu na kávu Titulek – před 6 měsíci Ondřej si všimne Diany, která zápolí se stávkujícím automatem. Ondřej: Potřebujete s tím pomoct?

3

Diana: Asi jo. Tyhle automaty pořád stávkují. Ondřej uhodí rukou do automatu a ten se konečně rozjede. Ondřej: Vidíte, jako nový. Diana: Děkuji. Nevím, co bych dělala bez trochy té kávy takhle po ránu. Ondřej: Takže jste taky závislák na kofeinu? I když tohle spíš vypadá docela jako břečka. (nedůvěřivě si prohlíží její kelímek s kávou) Diana: Není tak špatný. Někdo známý dokonce řekl ‚lepší špatný kafe, než vůbec žádný kafe.‘ Ondřej: Něco takovýho tuším říkal Lynch. Diana: Vážně? Máte rád Lynche? Ondřej: Jasně. Mulholland Drive je asi můj vůbec nejoblíbenější film. Diana: Fakt? Můj taky. Je takový tajemný. Ondřej: Baví vás záhady? Diana: Hlavně je luštit. Dostávat se k jádru lidské existence. Ondřej: Mě baví ta část, kdy jste těsně před finále. Už víte, že jste něčemu na stopě a je to vzrušující. Diana: Takže vy jste ten nový doktor nebo tak něco? Ondřej: Doktor na dnešní nejčastější problém. (myslí to spíše jako vtip, slovní hříčku) Diana: Aha. Ondřej: Vy ale asi nebudete pacientka, co? Diana: Ne, dělám tady. Ondřej: To je fakt škoda. Takovou pacientku by si každý doktor nechal líbit. Diana: Jsem Diana. Ondřej: Ondřej. Podají si ruce. Usmívají se na sebe. Diana zkontroluje čas na hodinkách, které má na ruce.

4

Diana: A kruci, budu muset jít. (jde znát, že se jí moc nechce) Ondřej: Možná bychom se měli někdy potkat a trochu víc rozebrat ty záhady… víte, už jen kvůli tomu kafi. Diana: Proč ne. Nejspíš se tu stejně budem každou chvíli potkávat. Ondřej: Dobře, teď jste mě dostala. Vlastně jsem trochu jinej typ doktora, než si myslíte. Diana: Jakej typ? Ondřej: Takovej, kterej spravuje počítačový problémy. Zavolali mi, abych opravil něco tady v budově. Externí firma. Diana: Tak jste to na mě hrál? To od vás není moc hezký. Ondřej: Omlouvám se, bylo to příliš lákavý a tak nějak se to vyvinulo samo. Diana: Často se necháte takhle zlákat? Ondřej: To ani ne. Jak váš najdu? Diana: Jak myslíte? Diana pomalu odchází. Ondřej: To mi ani neřeknete, jaké máte zaměření? Diana: Tak to vyřešte vy. Jen pro pocit, že jste něčemu na stopě. Diana ho tam nechává stát samotného.

Obraz 3.

INT. u Diany v ordinaci Diana sedí za stolem, prohlíží si nějaké dokumenty. Vchází Ondřej. Diana k němu vzhlédne a ve tváři se jí zračí překvapení. Diana: Dobrý den. Ondřej: Dobrý den. Diana: Takže tentokrát ne doktor, ale pacient? 5

Ondřej: Jinak to nešlo. Už chápu, proč vás tak lákají záhady. Jste psycholožka, máte to v popisu práce. Diana: Tak jste na to přišel. Gratuluji, co máte v plánu teď? Ondřej: Ale já jsem tady opravdu jako pacient. Diana povytáhne obočí. Diana: Vážně? A jaký máte problém? Ondřej: Špatně spím. Pořád se v noci budím a potom už nemůžu usnout. Diana: A jak dlouho už to trvá? Ondřej: Asi 14 dní. Diana: Došlo u vás k nějaké změně? Nebo jste utrpěl nějaký šok? Ondřej: Šok zrovna ne, ale mám od té doby takové nutkání. A nemůžu si pomoct. Diana: Tomu se říká kompulze, když si někdo nemůže pomoct. Ondřej: To je moje diagnóza? Diana: Ještě nevím, jakou máte diagnózu. Čeho se to nutkání týká? Ondřej: Možná to budeme mít rodové. Něco podobného se stalo i mému otci, když byl asi v mém věku. Diana: A co se mu stalo? Ondřej: Potkal někoho, kdo je pro něj dodnes velmi důležitý. Diana se začíná usmívat. Diana: Aha. A nebyla to čistě náhodou vaše matka? Ondřej: Jste dobrá. Diana: A vy jste samé překvapení. Ondřej: Vy jste zase samá výzva. Diana: A vás výzvy tak baví? Někdy můžou vyděsit. Ondřej: O to líp. Mě jen tak něco nevyděsí. Je šance, že vás vytáhnu někam na to kafe?

6

Diana: To nevím. Mám takové jedno pravidlo. Ondřej: Jaké? Diana: Nikdy nerandím s pacienty. Ondřej: Tak to je dobrej důvod, proč nebýt váš pacient. Víte co? Ukážu vám svoji terapii. Rychle vstává z křesla, kde doteď seděl. Ondřej (voiceover): A tehdy to začalo…

Obraz 4.

INT. venkovní střelnice Ondřej stojí na střelecké dráze, Diana je kousek za ním. Oba mají na uších klapky. Ondřej několikrát vystřelí. Pak si klapky sundá a obrací se k Dianě, která si rovněž sundá klapky. Kus za nimi sedí správce střelnice, který musí být přítomen, ale nijak nápadně si jich nevšímá. Nikdo další na střelnici není. Ondřej: Zvědavá na výsledek? Diana: Jasně. Vydávají se vyměnit terč. Diana: Tak tohle je tvoje terapie? Ondřej: Uklidňuje to. Letmo se podívá na pistoli, kterou Ondřej (nyní zajištěnou) pořád drží v ruce. Diana: To máš u sebe tu zbraň pořád? Ondřej: Ne nutně, ale cítím se s ní líp. Diana: Proč? Ondřej: Jeden nikdy neví. Lepší je být připravenej na vše. Diana: Přijde ti, že máš věci víc pod kontrolou?

7

Ondřej: Asi tak. Diana: Znám ten pocit. Je důležitý mít věci pod kontrolou. Ondřej: Proč je to tak důležitý? Diana: Možná… protože bez kontroly nemáš nic. Mezitím došli k terči. Ondřej: Stejně žádnou nemáme. Podle našich pitomejch zákonů ani nemůžem pořádně bránit svůj pozemek a svý soukromí. A neměli bychom mít možnost bránit si to svý? (Ondřej si prohlíží výsledek své střelby) Dobrý. To ujde. (většinou zasáhl střed terče a jeho okolí) Diana se na něj pousměje. Diana: To jo. Nepřestáváš mě ohromovat. Ondřej: Tak teď ty. (vyměňuje prostřílený terč za nový) Diana: Počkej…cos tím myslel, že se nemůžem bránit? Vydávají se spátky ke střelecké dráze. Ondřej: Když ti na tvůj pozemek vleze zloděj s úmyslem tě napadnout, tak na něj nemůžeš zaútočit jako první. Nemůžeš ho střelit. Musíš čekat. Jinak by to byla nepřiměřená obrana. Takhle to u nás je. Někdy si říkám, jesi by nebylo lepší, kdybychom se vykašlali na některé naprosto stupidní zákony a jednali podle toho, co nám přijde správný v tu chvíli. Některý předpisy tě dostanou do hrobu rychleji, než vlastní jednání. Diana (je Ondřejovým výlevem příjemně překvapená): S tím naprosto souhlasím. Někdy to nejde jinak. Musíš vzít věci do vlastních rukou. Takže ty věříš, že jsou okolnosti, které ti dovolí překročit zákon? Ondřej: Kdyby byl v průšvihu někdo, na kom mi záleží, tak by pro mě zákony přestaly existovat. To není tajemství, že některý zákony jsou totálně na hlavu. Pak uvažuješ, co je vlastně správný a co špatný. Diana: Dá se to vůbec rozlišit? Správný a špatný? Někdy je to obojí zároveň. Ondřej: Někdy to prostě musíš risknout. Dianin výraz je překvapený a jaksi ohromený. Stojí opět na střelecké dráze. Ondřej si stoupne těsně za Dianu a podává jí klapky na uši.

8

Ondřej: Na, nasaď si je. Oba si nasazují klapky na uši. Ondřej jí ukazuje, jak se má postavit a jak zamířit, přitom se k ní zezadu tiskne a Dianě to rozhodně není lhostejné. Ondřej: Takhle. Zamiř. Detail na Dianu – má ve tváři odhodlaný výraz, nejspíš se se zbraní v ruce cítí sebejistější – a v tu chvíli vystřelí na terč. Později už Ondřej s Dianou nestřílí, jsou napůl schovaní někde dál v rohu, z dohledu ostatních střelců a chovají se k sobě důvěrně – kamera se od nich postupně vzdaluje.

Obraz 5.

EXT. Dianina domu Titulek informující o změně času – před 3 měsíci. Ondřej se právě stěhuje k Dianě. (kontrast se scénou, v níž se na začátku chystá naopak odejít). Přijíždí autem k rodinnému domu s předzahrádkou (stojí ve vilové čtvrti). Vzhlíží zespod k Dianinu domu, který od pohledu působí honosně. Ondřej (voiceover): Ještě pořád jsem si úplně nezvykl na své budoucí sousedství. Diana mě ujistila, že si to může dovolit, prý dědictví po předchozím muži a já si o to nemusím dělat starosti. I její práce koneckonců vynáší dost. Překvapilo mě to, ale neměl jsem důvod její tvrzení zpochybňovat. Ondřej parkuje před domem. Z okna vedlejšího domu ho někdo pozoruje, Ondřej si všimne nějakého pohybu v okně, ale nenechá se tím rozptýlit. Zatím netuší, o koho jde a ani divák zatím neví, kdo ho sleduje. Naznačuje to jen záběr lehce roztřesené kamery a postava skrytá záclonou. Ondřej si otevírá kufr auta, bere si krabici, zabouchne kufr a vydává se k domu. Jednou rukou vyloví klíče a odemkne si.

9

Obraz 6.

INT. Dianin dům, hala Ondřej vstupuje s krabicí do haly a odkládá ji na botník. Diana tam na něj už čeká. Přivítají se polibkem, oba vypadají šťastně, jsou opálení z líbánek. V pozadí za nimi stojí na schodech Dianina dospívající dcera Veronika, ale té si Ondřej zpočátku nevšimne. Diana: Ahoj, zlato. Ondřej: Ahoj. (políbí se na přivítanou) Mám pro tebe překvapení. Diana: Jaké? Ondřej vytáhne něco z krabice, kterou si přinesl. Je to rámeček s několika fotografiemi. Diana: Ty jsou z našich líbánek. Tys je nechal už i zarámovat? (je to spíše řečnická otázka, překvapení) Ondřej: Jistě. Nechtěl jsem, abys zapomněla. Diana: Copak můžu? Mám na ně spoustu báječných vzpomínek. Tohle jsou tvé poslední věci? Ondřej: Jo, už jsem konečně úplně přestěhovanej sem. Už mě máš na krku. Diana: A přesně to si nechám líbit. Políbí se. Ondřej si teprve teď všimne Veroniky, která celou dobu stála na schodech a má nyní ve tváři znechucený výraz. Ondřej: Ahoj, Veru, tobě jsem taky něco – Veronika Ondřejovu poznámku ignoruje a vyběhne schody nahoru. Diana: Nemá ráda zdrobněliny. Dej jí čas. Zvykne si. Je ještě trochu uražená, že tě poznala teprve před svatbou. Myslí si, že na to jdeme moc rychle. Nezlob se. Je mi to líto. Ondřej: Nemusí. (utěšuje ji) To se nějak vyvrbí. Něco vymyslím, jo? Diana: Nemyslela jsem si, že to bude až tak prožívat… Ondřej: To je normální. Chápu to. Asi má o tebe starost.

10

Diana: Jsem ráda, že to chápeš. Děkuji. Usmívají se na sebe. Diana je Ondřejovi vděčná za jeho pochopení. Za to, že věcem nechává volný průběh.

Obraz 7.

INT. Dianina domu, obývací pokoj Diana s Ondřejem sledují televizi. Leží přitom na gauči a důvěrně se o sebe opírají. Ondřej si hraje s Dianinými vlasy. Diana si jeho gesta všimne a začíná se usmívat. Diana: Ty líbánky byly příliš krátké… Ondřej: Dva týdny u moře jsou málo? Diana: Musíme zase někam vycestovat. Možná všichni tři. Aspoň na celý měsíc. Ondřej: Rád bych řekl, že tvý přání je mi rozkazem, ale můžem si dovolit být někde měsíc? (trochu žertuje, pak přechází do vážnějšího tónu) Diana: Ty jsi prostě nenapravitelný…nerozrušuj se tím. Ondřej chce ještě něco říct, ale Diana mu přiloží prst na pusu, aby ho umlčela. Diana: Teď jsme v tom spolu. Jen ty a já. Dobře? Veronika z chodby slyšela Dianina poslední slova (šla zrovna po schodech dolů) a zdá se, že ji zrovna nepotěšila. Jde zpátky nahoru. Ondřej s Dianou si jí ani nevšimli – jsou příliš pohlceni sami sebou a romantickou atmosférou.

11

Obraz 8.

INT. ložnice Dianina domu Zvoní budík. Ondřej ho rychle zaklapne. Diana ještě spí zachumlaná do deky. Ondřej pomalu vstává, aby ji nevzbudil, obléká se. Chystá se na svou ranní rozcvičku.

Obraz 9.

EXT. před Dianiným domem a ulice venku Ondřej se jde ráno proběhnout. Vybíhá z domu, je sportovně oblečený. Ulice je tichá a liduprázdná. Musí být brzy ráno. Sledujeme jej zvenčí, jak svým tempem vybíhá. Všimne si, jak se v okně sousedů hnula záclona – někdo jej pozoruje. Ondřej se tváří trochu překvapeně, ale nic si z toho nevyvozuje.

Obraz 10.

INT. dům souseda, za oknem Soused pozoruje Ondřeje oknem – slyšel, jak vedle bouchly dveře. Divák konečně vidí část jeho tváře – detail. Jde asi o padesátiletého muže, možná staršího. Má mastné, trochu prošedivělé vlasy. Vypadá ztrhaně.

Obraz 11.

INT. dům Diany, koupelna Ondřej přichází po své ranní rozcvičce do koupelny, dává si sprchu, zjišťuje, že nemůže najít své věci. Koupelna je propojená s ložnicí a tak přechází tam. Diana už je vzhůru a obléká se před zrcadlem. Ondřej: Nevidělas někde můj holicí strojek? Diana: Možná sis ho ještě nevybalil. Ondřej: Ne. Určitě jo. Už včera. Diana: Třeba jsi už zapomněl. (flirtuje s ním) Ondřej se na ni usměje, ale nevypadá přesvědčeně.

12

Obraz 12.

INT. dům Diany, jídelna Ondřej i tady hledá své věci, které nechal na jídelním stole. Ondřej: Sakra! Diana vstupuje do místnosti a dopíná si přitom knoflík na košili. Je už učesaná a nachystaná do práce. Diana: Co je to teď? Ztratils ještě něco dalšího? Ondřej: Pracovní slohu. Mám tam instalačky a poznámky, všechno. Určitě jsem ji nechával tady. Veronika projde za nimi do kuchyně, popadnout něco k snídani. Diana: To tě vážně tak rozptyluju? (zní pobaveně a lehce svádivě) Ondřej: Diano, já ty věci fakt potřebuju! (nemá právě náladu na její slovní hrátky) Diana (zamračí se): Já vím, tak se uklidni. Veronika mezitím rychle snídá, jak se chystá do školy a potutelně se jejich pošťuchování směje. Je přitom zády k Ondřejovi, ale Diana si jejího nápadného úsměvu všimne a podezřívavě se zamračí. Ondřej zběsile hledá svoji pracovní slohu.

Obraz 13.

INT. pracoviště Ondřeje, hromadná kancelář Ondřej vchází, je trochu rozcuchaný a jde vidět, že spěchal. Jde pozdě. Prochází okolo stolu jednoho kolegy, jenž sedí za počítačem a jeho pozdní příchod mu neujde. Kolega: Jdeš pozdě. Rušná noc, co? (připitoměle se směje) Ostatní Ondřeje nenápadně pozorují, někteří hvízdají. Ondřej: Nech těch keců, ty vole. Kolega: Se kamarádům ani nepochlubíš? Taková kost! (opět se přihlouple směje)

13

Ondřej ho ignoruje, zasedne za svůj počítač, zapíná ho a nasazuje si sluchátka. Kolega svému okolí pořád něco vykládá, ale Ondřej ho už díky sluchátkům neslyší a dává se do práce.

Obraz 14.

INT. dům Diany, koupelna, další den ráno Ondřej jde do koupelny, ale střetne se ve dveřích s Veronikou, která má na sobě župan a zrovna odchází. Ondřej: Nemáš svou vlastní koupelnu? Veronika: No a co jako? Neteče mi teplá voda! Ondřej si v koupelně všímá dalších změn – schází mu zubní kartáček. Chvíli se tváří zmateně, ale pak se zamračí, protože mu to dojde. Jen z koupelny vyhlédne na Veroničina záda, která mizí za rohem. Ondřej (voiceover): Jasně, že za tím stála ona. Proč mi to nedošlo dřív? Chtěla mi to tu znepříjemnit za každou cenu. Bylo to skoro směšný. Ale když to chtěla hrát takhle…

Obraz 15.

INT. dům Diany, koupelna vedle Veroničina pokoje Ondřej přeskládá Veronice různé hygienické pomůcky. Tváří se přitom spíše pobaveně.

Obraz 16.

INT. dům Diany, koupelna vedle Veroničina pokoje Veronika zrovna odněkud přišla, odkládá tašku ve svém pokoji (stěny má polepené plakáty různých rockových kapel) a prochází do koupelny. Neočekává žádné nemilé překvapení. Pak si chce podat nějakou věc a překvapeně si uvědomuje, že není na svém místě. Přejede očima své hygienické potřeby a vidí, že to samé platí i pro ně. Tváří se nevěřícně a následně naštvaně.

14

Veronika: Zmetek!

Obraz 17.

INT. dům Diany, koupelna Veronika schovává Ondřejovy věci.

Obraz 18.

INT. dům Diany, koupelna vedle Veroničina pokoje Ondřej třídí Veroničiny věci dle svého – vyměňují si naschvály. Ondřej namaluje na zrcadlo smajlíka pastou (nijak se netají v tom, že byl ve Veroničině koupelně).

Obraz 19.

INT. dům Diany, koupelna Veronika rozlíceně ničí Ondřejovy věci a plivne na jeho zubní kartáček.

Obraz 20.

INT. dům Diany, koupelna Ondřej s Dianou jsou v koupelně. Diana si čistí zuby, Ondřej se natahuje po kartáčku, ale pak zaváhá a položí ho zase zpátky, jakoby něco tušil. Diana si toho všimne a zúží podezíravě oči – je jí jasné, o co jde.

Obraz 21.

INT. dům Diany, Veroničin pokoj Diana se rozčiluje na Veroniku, která zpočátku jen sedí na posteli. Má sundaná sluchátka – zrovna něco poslouchala.

15

Diana: Musíš s tím přestat! Veronika: S čím? Diana: Vím, co děláš. Vím, o co ti jde a okamžitě s tím přestaneš! Veronika: Proč? Tvůj manžílek si stěžoval, jo? Diana: Všimla jsem si toho. Asi nejsi tak nenápadná, jak myslíš. Veronika: Tys na mě taky nebrala ohledy. Diana: To už stačí. Veronika: Jen si to nechceš přiznat. Že děláš chybu. Diana: Potřebujeme ho. Veronika: Nestačím ti já? Nepotřebujem ho, když to necháš na mně. Můžu ti pomoct. Víš, že můžu. On tě nikdy nepochopí tak jako já. Diana: Samozřejmě, protože umíš být tak nenápadná, že? (ironicky) O tomhle jsme už mluvily. Nebudu se opakovat. Měla by ses aspoň trochu snažit! Veronika: Měla sis ho proklepnout, než sis ho vzala. Co chceš jako dělat? Říct mu to? Diana: Mohl by to pochopit. Veronika: Hodně štěstí. Kdybys mu to chtěla fakt říct, tak už to uděláš. Hlavně neváhej. Nebo co čekáš? Že to udělám já? Diana: Hlavně nedělej blbosti. Veronika: Neboj, to zvládneš za mě. Diana: Nebuď drzá! A vůbec…vyřidila jsi to, cos měla? Veronika: Jo, neboj. Už nemáš, co? Diana: Tohle je důležitý. Víš moc dobře proč. Veronika: Rozhodla ses už? Nemůžem to nechat tak. Diana: To je dost závažný rozhodnutí a já si nejsem jistá…. Tohle není jen o mně. Veronika: Jo, já vím. Ale nejsem to já, kdo si neumí srovnat priority.

16

Veronika se od matky odvrátí zády a opět si nasadí sundaná sluchátka a pustí si na plno hudbu.

Obraz 22.

INT. dům Diany, hala Ondřej se loučí s Dianou. Diana: Tak se dobře bav. Zlehka ho políbí. Ondřej: Bude to spíš nuda. Večer s kolegy z práce… (natáhne si bundu a rychle zkontroluje kapsy). Jo, klíče od auta. (vydá se do jiné místnosti pro klíče) Zazvoní zvonek. Diana rychle vyhlédne z okna a vidí, že tam stojí jejich soused (ten stejný, který má tendenci je neustále pozorovat). Ve tváři se jí promítne cosi blízkého panice. Rozhodně je nervózní. Diana: Já tam dojdu! Vybíhá ze dveří. Ondřej mezitím našel klíče a vrací se i s nimi do haly. Oknem vidí, jak Diana něco rychle řeší se sousedem. Vypadá to naléhavě. Vypadá to, jakoby ji přemlouval a ona se bránila. Pak jí něco podává. Ondřej vyjde na verandu, aby slyšel, o co jde, ale zaslechne jen útržek hovoru. Soused: …. změníte názor. Diana: Ne, nemyslím si. Soused: Jen si to rozmyslete. Diana si všimne Ondřeje, který je pozoruje a soused si toho všimne též. Diana se chce souseda co nejrychleji zbavit. Diana: Bohužel vám teď nemůžu pomoct… (řekne to schválně hlasitěji) Soused: Doufám, že se domluvíme. Diana: Určitě. Na shledanou. (přehnaně srdečně)

17

Soused odchází a Diana se vrací domů s nějakou obálkou v ruce. Ondřej: Co chtěl? Diana: Pošťačka mu asi omylem hodila dopis pro mě, tak ho donesl. Ondřej: Až dneska? Je neděle. Diana: Asi zapomněl. Ondřej si ji chvíli zkoumavě prohlíží. Ondřej: Zdá se mi divnej. Pořád nás špehuje. Vždycky, když vylezu ven, tak tam stojí za tím svým oknem. Diana: Vážně? Nevšimla jsem si. Prostě se asi cítí špatně, protože žije úplně sám. Ondřej: No jo, ale to jak nás pozoruje…není to trochu posedlý? Diana: Někteří lidé prostě neumí žít svůj život. A hlavní je, že ty mezi ně nepatříš, ne? Proto bys už asi měl jet, ať to neprošvihneš. Ještě se rychle políbí a Ondřej odchází, ale nevypadá přesvědčeně. Dívá se za sousedem, který zrovna vchází do svého domu (soused se mu moc nezdá) a soused mu upřený pohled oplácí (zdá se, že má něco za lubem).

Obraz 23.

INT. hospoda Ondřej sedí v hospodě s kolegy z práce, kteří se něčemu smějí, všimne si venku Veroniky s partičkou kamarádů. Vypadá jako vůdčí typ, k němuž ostatní vzhlížejí, protože mluví převážně ona a ostatní jí naslouchají, reagují pobaveně na něco expresivního, co jim říká. Dívají se na nějaký plakát. Kolegové z práce se zrovna něčemu smějí a objednávají si další pivo. Kolega 1: Ty si nedáš? Ondřej: Já řídím. Takže teď akorát nealko. (kývne hlavou k dopité skleničce) Ondřej vstává, jde zaplatit, pak se vrací pro bundu, kterou si nechal přehozenou přes židli.

18

Kolega 1: Co? Ty už jdeš? Ondřej: Jo, budu muset. Kolega 1: To tě ta tvoje drží pěkně zkrátka, co? Kolega 2: Se nám z tebe stal podpantoflák? Ondřej: Té by to bylo jedno, ale ještě něco mám. Kolega 2: Ahá. Jo tak něco? Ondřej nad nimi jen zakroutí hlavou a odchází. Ondřej: Zatím zdar. Cestou k autu prochází okolo Veroniky a její partičky. Všimne si, že se Veronika s kamarády baví o nějakém koncertě. Slyší jen útržky rozhovoru. („ Budou tu mít koncert příští měsíc, to je hustý, co?“ „ Ty jo, super.“) Ondřej jde k autu, nasedá, vyjíždí z parkoviště a vidí, že se Veronika už loučí se známými a pomalu odchází pryč. Přibrzdí kousek od ní. Veronika k němu nezaujatě vzhlédne. Ondřej: Nechceš svézt? Veronika: V pohodě, to dojdu. Ondřej: Nastup si. (není to příkaz, spíše žádost) No tak, aspoň nemusíš chodit po tmě sama. Veronika trochu otráveně protočí oči, ale nastoupí si. Veronika: Jsem zvyklá chodit po tmě. Nejsem malá. Ondřej: Dobře. Tak teď nemusíš. Ondřej se rozjíždí. Chvíli oba mlčí, ale pak to Ondřejovi nedá a snaží se navázat rozhovor. Ondřej: Co škola? Dělali jste nějaký chemický experiment? Veronika: Mám zaměření na výrobu léčiv. To by tě stejně nezajímalo. Ondřej: Zkus to. Veronika: Nechci tě unudit k smrti. Aspoň zatím ne. Ondřej: Hm. Nebude ti vadit jedna malá zastávka? Veronika jen pokrčí rameny.

19

Ondřej zabočuje, Veronika se na něj tázavě podívá. Auto přijíždí na benzínku, Ondřej vystupuje, aby natankoval, a Veronika na něj mezitím čeká v autě, tváří se spíše trochu znuděně a začíná dělat něco na svém mobilu. Proto ji překvapí, když po chvíli Ondřej otevře dveře na její straně. Nechápavě se na něj podívá. Veronika: Co je? Ondřej: Vystup. Veronika: Proč jako? Ondřej: Tohle se ti možná bude líbit. Zkoušelas někdy řídit? Veroničin výraz se mění, vypadá překvapeně a mnohem víc zaujatě, než předtím. Veronika: Ty mě necháš řídit? (zní nevěřícně) Ondřej přikývne. Ondřej: Pojedem po starý cestě… Tam už nikdo moc nejezdí. Veronika rychle vystupuje, působí až nadšeně. Celý její postoj se mění. Veronika: Fakt jo? To můžu řídit až domů? Ondřej: Ale musíš dělat, co ti řeknu. Veronika se na něj zašklebí. Veronika: Žádnej problém, šéfe. Nastupuje z druhé strany. Veronika řídí Ondřejovo auto a soustředí se na jízdu. Ondřej: Teď trochu uber plyn. Veronika: Tohle je super. Těším se, až si udělám řidičák. Třeba mi máma dovolí půjčovat si její auto. Ondřej: Pořád bys radši šla pěšky? Docela ti to jde. Veronika se tiše zasměje, ale neodpoví. Ondřej: Trochu mě překvapilo, že jsi tak oblíbená. Mezi spolužáky. Veronika: Proč? Je to jen pár pitomečků, co mi všechno sežerou. Ondřej: A to tě baví, co?

20

Veronika: Je to jenom blbá hra. Jako všechno. Když nemáš poslední slovo, tak seš každýmu ukradenej. Ondřej: Nemyslím si, že je to tak černobílý. Veronika: Proč ne? Buď umíš vyhrávat anebo zůstáváš mimo. Ondřej: Takže to je výhra? Že někým jenom manipuluješ? Veronika: Netvař se, že ty to nikdy neděláš. Vím, jak jste se mámou potkali. Ondřej (překvapeně): Řekla ti to. Veronika (krčí rameny): Říká mi spoustu věcí. Všechno je svým způsobem hra, ne? Zkouška, jestli to projde. Ondřej si ji změří zkoumavým pohledem, jakoby hodnotil, co je vlastně zač. Veronika: A co hraješ ty? Někdy si musíš vybrat... Jak teď přeřadím? Ondřej jí to ukáže. Veronika přidá plyn, jede rychleji. Ondřej: Co je to za koncert? Veronika: Koncert? Ondřej: Bavili jste se o tom plakátu, ne? Se spolužáky. Třeba bych vám moh sehnat lístky. Veronika: Proč? Ondřej: Chceš udělat dojem, ne? Když je to jen hra… Veronika: Jak chceš. (krčí rameny, tváří se, že o moc nejde) Ondřej: Nebo chceš radši už napořád hrát v koupelně škatule hejbejte se? Veronika se zasměje. Veronika: Však říkám, jak chceš. Já se tomu nebráním. Ondřej: Ok. Veronika: Chtěla bych jet trochu rychleji. Jak – Ondřej: Dneska už radši ne. Možná příště. Veronika: Proč? Chci to zkusit.

21

Ondřej: Hazard není moje parketa. Sedíš za volantem poprvý. Veronika: Tak to ti v naší rodince asi moc nepomůže. (směje se) Ondřej: Tady zaboč.

Obraz 24.

INT. ložnice Večer Ondřej s Dianou uklízí v kuchyni, Ondřej přesvědčuje Dianu, že se s Veronikou nějak domluvili. Ondřej: Myslím, že se to zlepšuje… s Veronikou… Diana: Hm? Vážně? Ondřej: Vypadá to tak. Nemusíš si dělat starosti. Diana: To doufám. Nechci, aby si myslela, že si mezi vámi vybírám. Ondřej: Máš právo na vlastní život. Diana: Dlouho jsme spolu pořádně nemluvily. Já prostě jen nechci, abychom dopadly jako já a moje matka. Abychom si byly tak cizí. Ondřej: Vždycky to můžeš změnit… Diana: Ne, moje rodina je ztracenej případ. Nestýkáme se a ani nebudeme. Ondřej: Já vím, ale proč? Diana: Nestojím o to. Ondřej: To není odpověď. Diana: Proč ty ses několik let nebavil se svým bratrem? (úhybný manévr, schválně se vyhýbá odpovědi) Ondřej: Jsme každej úplně jinej. Vždycky jsme spolu soutěžili a on skoro vždycky vyhrával. Často ne zrovna férově a naši jej měli radši.

22

Vždycky všichni věřili jemu, i když si vymýšlel a to vlastně trvá pořád. Hlavní ale je, že teď spolu vycházíme. Diana: Vždycky jsem věděla, že jsi soutěživý. Ale pro mě to tak nebylo. Nemám sourozence a jsem na samotu zvyklá. Někdy je to tak nejlepší, ale nechci to tak pro Veroniku. Chci, aby vždycky měla mě. Ondřej: A to má. A může mít víc, než to… Diana se na něj vděčně usměje.

Obraz 25.

INT. chodba nahoře, Dianin dům Ondřej (voiceover): Snažil jsem se to s ní nějak srovnat – nakonec to byla Dianina dcera – a zdálo se, že to konečně zabralo. Ondřej jde k Veronice do pokoje, chce lístky na koncert položit na stůl. Veronika ho přistihne. Veronika: Co tady zas děláš? To mi chceš zas dělat chaos ve věcech? Tohle je můj pokoj. Ondřej: Počkej, v klidu, něco pro tebe mám! Veronika vypadá překvapeně. Veronika: Co je to? Ondřej: Hádej. Veronika nahodí výraz ve stylu ‚To myslíš vážně?‘ Ondřej: No dobře. (podává jí lístky) Veronika se začíná usmívat. Veronika: Tys je fakt sehnal! Ondřej: Říkal jsem to. Veronika: Nemyslela jsem, že je fakt seženeš… a je jich tak…pět? Fakt si je můžu vzít?

23

Ondřej pokrčí rameny. Ondřej: Jasně, jsou tvoje. Myslel jsem, že jsme se dohodli. Veronika: Paráda! Dík! Seš nejlepší! Ondřej: Uděláš tím dojem? Víš, nemusíš říkat, že jsou ode mě. Veronika se potutelně usměje a odtančí i s lístky do svého pokoje. Ondřej se její radosti musí smát.

Obraz 26.

INT. dům Diany, jídelna Všichni tři sedí okolo stolu a večeří. Ondřej: Je to fakt moc dobré. Co je to? Diana: Jeden italský recept. Veronika: Babička je napůl Italka. Ondřej: Vážně? Tos mi nikdy neřekla. (podívá se na Dianu) Veronika: Vsadím se, že vyhmátneš víc takovejch věcí. Jen si říkám – Diana: Jak bylo v práci? (pohotově skáče Veronice do řeči a snaží se přitom tvářit přirozeně) Ondřej: Pořád stejná otrava. Někdo ve firmě shodil celou síť. Trvalo, než jsme to opravili. Jak ses měla ty? Diana: Dobře. Zkouším teď takovou novou metodu. Je to spíš jen experiment, ale mohl by vyjít… Ondřej: Jaký experiment? Diana: Jeden můj pacient má trochu nereálná očekávání a já se ho snažím přimět, aby na to nahlédl z jiné stránky. Veronika: Aby byl takový, jakého ho potřebuješ mít.

24

Diana: V podstatě. Má takovou potřebu, kterou neumí zvládat a myslí si, že ji spouští něco jiného, než ve skutečnosti. Něco co se samotnou jeho potřebou nemá co dělat. Chci, aby si to uvědomil. Ondřej: Co když to tak nevidí? Diana: To se změní. Ondřej: Co když ne? Diana: Přiměju ho, aby to viděl. Veronika: Fascinuje mě, jak umíš lidi ovlivňovat. Ondřej: Vždycky je to tak, jak chceš ty? Diana: Ano. Veronika: No, ne vždycky… je tu jeden případ… (Diana věnuje Veronice varovný pohled) Ondřej: Co se stalo? Veronika: Máma už dřív měla pacienta s nereálnými potřebami. Odmítla mu s nimi pomoct a on se s tím nedokázal smířit… Ondřej: Obtěžoval tě? Diana: Jistě, že ne! Veronika: Čekal konkrétní pomoc. Diana: No, nemůžu vždycky udělat, co po mně někdo chce. Veronika: Nemůžeš? Ani tehdy jsi nemohla? Upřeně se na sebe dívají. Diana: Ne, to nemohla. Veronika: Když to říkáš. (její nálada se úplně mění na mnohem zapálenější, už nehodlá matku provokovat) Zahrajem si hru? Ondřej: Jakou hru? Veronika: Můžeš se přidat, jestli chceš. Diana: Kdo chceš být? Veronika: Možná někdo z tvých náročnějších pacientů…

25

Diana: To ne. (zní trochu otráveně) Toho mám v práci až dost. Ondřej: Co je to za hru? To si hrajete na někoho? Diana: Máme se nevzájem přesvědčit, že jsme někdo jiný. Třeba někdo známý. Jde o to říct, co nejvíc přesvědčivých informací, znát detaily z něčího života. Je to hra o představivosti a paměti. Veronika: Trénink mozku. Diana: Ale ty tu hru už znáš, vzpomínáš? Sám jsi ji hrál, když jsme se seznámili. Tak jsem věděla, že jsme oba ze stejnýho těsta. Ondřej: Aha. Veronika: Můžu začít? Diana: Jistě, že můžeš. Veronika: Super, takže…Mám rodinu, velký dům. Všechno se prostě na povrchu zdá perfektní. I když moje žena je dost náladová, do všeho strká nos… Ondřej: Takže ty děláš muže? Veronika: Jo, jsem muž. Diana se zatím tváří vcelku potěšeně, je zvědavá. Diana: Když se vžiješ do někoho, kdo je úplně jiný, než ty, učíš se, jak být empatičtější. Je to užitečné. Veronika: Vypadám jako obyčejnej chlápek se dvěma dětma. Ale není to tak jednoduchý. Všichni ode mě očekávají víc, než na co mám. Přijdu si, že na to nestačím. Žena mě pořád jenom kritizuje. Teda, tak to aspoň začalo. Chtěl jsem být lepší a rychle si vydělat. Začal jsem hrát. A vyhrával jsem. A nepřemýšlel jsem nad tím, že to nepotrvá. Trochu se to zvrtlo… Diana začíná vypadat, že je jí to Veroničin výstup nepohodlný. Diana: To je trochu moc klišé. Ondřej: Na to už musíš být zvyklá, ne? Diana: Je to tak strašně obecné. Veronika své vyprávění trochu přehání, jakoby se v tom vyžívala a jen citovala něco, co si pamatuje.

26

Veronika: Neboj, teprve se rozehřívám. Takže napoprvé jsem si připadal, jakože dokážu cokoliv. Člověk se tím pocitem nechá opít. Ale pak se to změnilo a já přišel o všechno, na čem mi sešlo. Moje rodina se mnou nechtěla mít nic společnýho. Síla, kterou jsem cítil, tam najednou nebyla. Jenom bezmoc a dno. Ztratil jsem naději. A tak jsem začal hledat pomoc. Ale jaká pomoc by byla nejlepší? Pro ztracenou existenci bez rodiny. Jen jsem jim visel na krku a obíral je a nemoh tomu nijak pomoct. Došlo mi, že bude pro všechny lepší, když už prostě nebudu. Beze mě jim bude líp. Proč bych to neměl skončit? Jenomže jsem byl příliš zbabělej na to, abych sám odvedl tu špinavou práci, a tak… Ondřej vypadá překvapeně, nechápe. Diana je naprosto v šoku. Tohle od Veroniky nečekala, a tak ji rychle zarazí. Diana: Přestaň! Je to nechutné a vůbec se to u večeře nehodí! Veronika: Nehodí? Promiň, chtěla jsem… Diana: Tohle jsi přehnala! (vypadá rozčileně a je vyvedená z míry) Ondřej nechápe její přehnanou reakci. Ondřej: Proč se hned tak vytáčíš? Je to jen hloupá historka. Diana: Nemám ráda tyhle drasťáky. Veronika: Omluvila jsem se ti. Jen jsem myslela, že sebevrazi jsou dneska dost v kurzu. Vidím to všude kolem sebe. Diana se pomalu uklidňuje, nasazuje úsměv, který je určený Ondřejovi, ale Veronice věnuje pohled, který značí, že její slovní hříčky jen tak nepřejde. Mohla je koneckonců prozradit. Veronika se jen spokojeně usmívá a tváří se až příliš nevinně. Ondřej: Tobě se něco takového stalo? Veronika: Poblíž mě se to děje pořád. Ondřej: Snad tě nikdy nic takového nenapadlo… Veronika: Mě ne, já tyhle sklony nemám. Ale je plno lidí, kteří by i zaplatili za to, aby – Diana: Zas ty tvoje konspirační teorie. Radši jezte, ať to nemáte studené. Veronika: Anebo může hrát Ondřej, ať víme, jaké on má sklony.

27

Ondřej: Já tak zajímavé historky nemám. Veronika: Tady jich uslyšíš dost. Co je ta nejděsivější věc, jakou jsi kdy udělal? Ondřej: Nikdy jsem se nezkoušel zabít, jesi narážíš na to. Veronika: Ani jsi nikdy nechtěl třeba někomu něco udělat? Diana: Zrovna teď mám sto chutí udělat něco tobě, Veroniko. Už toho nech. Ráda bych se najedla v klidu! Ondřej: Mně to nevadí. Veronika: Vidíš? Normálně se bavíme. Tos chtěla, ne? Diana: A proč se nemůžeme bavit o něčem veselejším? Ty tu pořád vytahuješ jen nějaké hrůzy, které slyším celý den. Veronika: Co je na smrti hrozného? Je to normální věc, ne? Diana: To téma mě nijak zvlášť neláká. Tyhle řeči se mi spíš hnusí. Jsi schválně tak nechutná? Veronika se pobaveně ušklíbne a zadržuje smích. Veronika: Promiň. Ondřej ji nechápavě sleduje. Veronika si bere talíř a chystá se odejít. Diana: A kam teď jako jdeš? Veronika: Dojím si to u sebe. Diana: Máme večeřet jako rodina. U stolu. Veronika: Fakt? Myslela jsem, že nechceš poslouchat mé nechutné historky… (tváří se vyzývavě, opět úmyslně provokuje) Diana: Tak si běž. Veronika s úsměvem odchází. Diana: Promiň, nevím, co ji to bere. Ondřej: To je dobrý. (neví, co má říct) Diana: Chceš dolít? (kývne hlavou k lahvi s vínem) Zítra chceme jet s Veronikou do města.

28

Ondřej: Co tam? Diana: Jezdíváme spolu nakupovat. Dlouho jsme nikde nebyly. Dřív to bylo častěji. Ondřej: Dámská jízda? Diana: Tak něco. Ondřej: Dobře. Tak já půjdu zítra na střelnici. Můžem tam zase někdy zajít spolu. Diana: Budeš mě zase učit střílet? To by se mi líbilo. Vymění si úsměv. Veronika mezitím i s talířem odchází ze svého místa na chodbě – stála za dveřmi, slyšela jejich rozhovor.

Obraz 27.

EXT. před domem Diany Diana se líbá Ondřeje na rozloučenou, Veronika už netrpělivě čeká u auta. Diana: Tak zatím. Ondřej: Zatím. Diana se vydává k autu a dálkovým ovládáním ho odemyká, Veronika si hned nato sedá a Ondřej vchází do domu.

Obraz 28.

INT. dům Diany, ložnice Diany a Ondřeje Ondřej si chystá pouzdro na zbraň na opasek. Poté se shýbá k psacímu stolu, odemyká šuplík, chce z něj vytáhnout svou zbraň (pistole CZ75), ale zjišťuje, že šuplík je prázdný. To ho vyvede z míry a rozčílí, protože je mu jasné, kdo za tím nepochybně stojí.

29

Ondřej: Sakra! To si dělá… Rázně vybíhá z místnosti.

Obraz 29.

INT. dům Diany, pokoj Veroniky Ondřej se před dveřmi zarazí. Chvíli váhá před jejími dveřmi, je mu to nepříjemné, prohlíží si ceduli s nápisem „Zákaz vstupu.“ Ondřej (voiceover): Tolik k zlepšení našeho vztahu. Ale snažil jsem se. Když ona nerespektuje moje soukromí, proč bych já měl respektovat to její? Ondřej vstupuje dovnitř. Rozhlíží se po pokoji, prohlíží si papíry na stole, v rychlosti nahlíží do šuplíků, ale to, co potřebuje, nemůže nikde najít. Pak ho napadne nahlédnout do poliček nad Veroničinou postelí, když uslyší tiché vyzvánění. Uvědomí si, že vychází ze skříně. Otevře skříň, najde v ní zahrabaný telefon, který mezitím přestal vyzvánět. Přijde jen nová zpráva. Ondřej si ji přečte. Je v ní jen datum, místo a čas. Když si narychlo projde i ostatní zprávy, zjišťuje, že vypadají úplně stejně. Pokládá telefon zpátky a vidí vzadu ve skříni nějaké sexy oblečky, pouta. Je tím trochu vyvedený z míry. Nechápe. Ve snaze najít svou zbraň si všimne mezi spodním prádlem smotaných bankovek a už od pohledu se zdá, že je jich nějak moc. Veronika: Co tu sakra děláš? V mým pokoji?! Co seš to za úchyla? To je moje prádlo kruci! Ondřej rychle přibouchne dvířka skříně. Veronika stojí za ním a vypadá naštvaně. Ondřej: Jen jsem tu hledal svoji pistoli. Kde je? Veronika: Ty ses mi hrabal ve věcech? To je soukromý! Ondřej: Co tu vůbec děláš? Mělas být ve městě! Veronika: Něco jsem si zapomněla, ale to je teď fuk. Ptala jsem se tě první! Ondřej: Tohle už není vtipný. Nemůžeš mi pořád brát věci. A ještě navíc zbraň, se kterou ani neumíš zacházet. Mohla sis něco udělat. Veronika: Nejsem malý děcko a netvař se, že ti tak záleží na mým bezpečí! 30

Ondřej: Přestaň si se mnou hrát. Prostě mi řekni, kde to je! Veronika: Tak ty něco ztratíš a hned si myslíš, že v tom mám prsty! Na to nemáš právo! Vypadni! Ondřej: Kdes to dala? No tak, přestaň s touhle blbostí. To chceš, abych zavolal policii nebo co?! Veronika: Policajty? To by mámu fakt potěšilo. (Ondřej se nad její poznámkou trochu zarazí) Já to nemám, jasný?! Kdo si kruci myslíš, že seš? Že to můžeš házet na mě? Ondřej začíná být opravdu naštvaný. Ondřej: Vrať mi tu zatracenou pistoli! Veronika: Vypadni! Vypadni z mýho pokoje! Ondřej: Ne, dokud mi to nevrátíš! Veronika vyrazí proti němu, aby jej vystrnadila ze svého pokoje. Začne na něj útočit. Veronika: Já tě tady nechci! Ondřej: Do prdele, tak mě poslouchej! Nech toho! Ondřej ji chytí za ruce, aby na něj přestala útočit. Ondřej: Sakra! Přestaň tu vyvádět jako blázen! Veronika: Vypadni!

Obraz 30.

EXT. před domem Diany Diana mezitím čeká venku v autě, když zaslechne zevnitř křik. Lekne se a okamžitě vybíhá z auta k domu. Slyší křik a připomíná jí to situaci, kterou už jednou zažila. Vybavují se jí vzpomínky. Diana vybíhá si schody a vzpomíná si, jak vybíhala schody kdysi dávno, přesně jako teď.

31

Běží po chodbě k Veroničinu pokoji. Představuje si, co tam uvidí. V její vzpomínce leží Veronika na zemi, cuká sebou, křičí a ruce Dianina bývalého muže ji tisknou k podlaze.

Diana: Co to děláš?! (křičí ve vzpomínce) Její bývalý muž k ní vzhlédne a pouští Veroniku. Diana se blíží ke dveřím Veroničina pokoje a dále vzpomíná. Ve vzpomínce vidí ubrečenou Veroniku a mluví s ní.

Diana: Nedovolím, aby se to ještě někdy stalo. Neboj se. Veronika: Co chceš dělat? Diana: Cokoliv, abych to zastavila. V současnosti Diana prudce strčí do dveří Veroničina pokoje. Uvnitř spatří Veroniku, která něco křičí na Ondřeje a on ji tlačí zády ke skříni a drží její zápěstí (aby na něj přestala útočit nehty). Diana: Okamžitě ji nech! Co to kruci děláš?! Ondřej: Co já dělám? (zní nevěřícně) Ukradla mi pistoli! Diana: Hned ji pusť! Ondřej Veroniku pustí a ta si schválně tře zápěstí. Veronika: To docela bolelo. Diana: Co si myslíš, že děláš? Tohle ti přijde normální? Nevěděla jsem, že jsi takovej násilník! Ondřej: Nejsem! Veronika jde ke své matce a Ondřej vypadá šokovaně. Diana: To teda doufám! Ale co si teď o tomhle mám asi tak myslet? Ondřej: Nechtěl jsem nikomu nic udělat! Diana: Tak co to mělo být? Ondřej: Nevěděl jsem, že se vrátí. Veronika: Vlezl mi do soukromí! Když jsem přišla, tak si prohlížel mý spodní prádlo! Diana vypadá znechuceně.

32

Ondřej: To není pravda! Jen jsem sakra hledal svou zbraň, kterou ona někam schovala! Veronika: Nikam jsem ji neschovala! Ondřej: Ani jste tu neměly být! Diana: A tím by se změnilo co? Musely jsme se vrátit. Veronika si zapomněla kabelku a takhle vás tu najdu? Ondřej: Nemá co brát cizí zbraň! Diana: Je mi jedno, co provedla! To vždycky hned používáš násilí, když nedostaneš, co chceš? Ondřej: Cože? Ne! Skočila na mě! Nechtěl jsem, aby mi rozdrápala obličej! Vsadím se, že to udělala schválně, že jo? (dívá se na Veroniku) Proto jsi tu pistoli vzala? Veronika se tváří, jakože neví, o čem mluví. Diana: Tohle je směšný! Ať už se to radši nikdy neopakuje, protože jestli zjistím, že máš sadistické sklony, tak… Ondrej: Ježiši, uklidni se, jo?! Nic jsem tím nemyslel! Nechápeš, co se tu děje? Veronika: Nikdy už nelez do mýho pokoje bez pozvání. Ondrej: Tak už nikdy neber nic, co je moje. Diana: Už o tom nechci nic slyšet! Vzala jsi to, Veroniko? Veronika hledí do země. Veronika: Ne! Jasně, že ne! Diana: Vidíš? Možná by sis měl dávat pozor, kam si dáváš svý věci, než tu začneš vyšilovat! Ondrej: To jako vážně? Takže já jsem tu teď ten padouch? Diana: Už to nikdy nedělej. Ondřej otráveně přikývne, protože vidí, že nemá cenu se hádat, vztek ho ale nepřechází. Diana se obrací k Veronice. Diana: Máš tu kabelku?

33

Veronika si vezme něco ze skříně (nejspíš vše, co by Ondřej neměl prozkoumávat blíže) a zpraží Ondřeje opovržlivým pohledem. Veronika: Asi je dole, počkej chvilku. Diana: Fajn. Všichni tři vychází na chodbu. Veronika za sebou nezapomene zamknout. Veronika: Nechci, aby nějakej pošuk očumoval mý hadry… Veronika se poté rozběhne dolů. Diana s Ondřejem se na sebe dívají, ale chvíli ani jeden z nich nemluví. Ondřej: Ty si fakt myslíš, že bych jí chtěl ublížit? Diana: Nevím, co si mám myslet. Tohle jsem už jednou zažila a nechci to zažít znova, a jestli zjistím… Ondřej: Jak jsem to měl vědět?! (a o něco klidněji dodává:) Co se stalo? Diana: Promluvíme si později.

Obraz 31.

INT. obývací pokoj Veronika se sklání k mezeře za skříní, kde má v nějakém hadru zabalenou Ondřejovu zbraň a vedle kabelku. Kabelku si přehodí přes rameno a tváří se potěšená sama se sebou – celou situaci nahrála přesně tak, jak chtěla. Zaposlouchá se, jestli Ondřej s Dianou náhodou nejdou dolů, rozhlédne se a položí zbraň na poličku vedle pracovní slohy, která nejspíše patří Ondřejovi. Pak vybíhá na chodbu. Veronika: Mám ji! Můžem jít! Spěchá ke dveřím a vypadá přitom velmi spokojeně.

34

Obraz 32.

INT. dům Diany, obývací pokoj Ondřej zůstává doma, pak si všimne pistole na poličce a jen nad tím nevěřícně zakroutí hlavou. Ondrej (voiceover): Byl jsem si naprosto jistej, že tam jsem pistoli rozhodně nedával, ale bylo toho víc, co mi nešlo z hlavy. Ty věci ve Veroničině skříni. Telefon, provokativní kostýmy a všechny ty peníze? Neviděl jsem, kolik tam přesně má, ale bylo to víc, než kapesný… Možná přes deset ticíc. Kde to vzala? Už delší dobu jsem tušil, že se tu děje něco, k čemu jsem nebyl přizván. A přestával jsem si být jistý, že za to může jenom Veronika… Ani Diana mi neříkala všechno. Telefon v obývacím pokoji se rozezvoní a vytrhne Ondřeje z jeho myšlenek – jde o pevnou linku (tu má Diana pro své pacienty). Ondřej zvedne sluchátko. Ondřej: Moje žena tu zrovna není a je víkend, takže asi budete muset počkat na ordinační hodiny a zavolat jí v pondělí do kanceláře. Hlas ve sluchátku: Tohle číslo má pro naléhavý případy. Ondřej: Jo, já vím, ale jak jsem řekl, teď tu není. Nemůžu vám pomoct. Hlas ve sluchátku (jedná se o muže): Já myslím, že můžete. Potřebuju jí nechat vzkaz a nebere mi svůj osobní telefon… Ondřej: Kdo je to? Hlas ve sluchátku: Do dneška se měla rozhodnout, ale neozvala se. Ondřej: Rozhodnout ohledně čeho? Hlas ve sluchátku: Ona ví. Ondřej: Kdo to je? Pane Černý? To jste vy? Hlas ve sluchátku: Slíbila to. Jen jí řekněte, že by se radši měla ozvat. Ondřej: Proč by měla? Hlas ve sluchátku: Protože ví, co se stane, když to neudělá. Člověk na druhé straně to položí. Ondřej je už tak rozčilený, a tak ho tenhle krátký telefonát rozčílí ještě víc. Bez meškání vyrazí navštívit svého souseda. Rázně vychází ven a zazvoní u sousedových dveří. Soused otevře. 35

Soused: Jak vám můžu – Ondřej rychle strčí nohu mezi dveře a vypadá to, že se na svého souseda každou chvíli vrhne. Ondřej: Co od nás do prdele chceš? Soused: Pane… Ondřej: Proč nás pořád sleduješ? Soused: To je mezi mnou a paní Svobodovou… Ondřej: No sakra, že jo! Je to moje žena! Vyhrožujete jí? Protože jestli jo – Soused: Co? Budete mi radši vyhrožovat vy? Ondřej: Moh bych udělat něco horšího. Drž se dál od mý rodiny. Soused: Nevím, o čem to mluvíte. Ondřej: Potloukáš se kolem mýho domu až moc často a pořád zíráš. Jen se ohlídnu a ty tam seš. Soused: Nemáš ponětí, do čeho ses zapletl. (přestává si hrát na vychovaného, zní trochu výhružně) Ondřej: Nemám? Stalking je nezákonný! Soused: Víš, já se tě nebojím, hochu. Kdybys v tom jel s ní, tak bys mi spíš prokázal službu. Teda pokud chceš udělat něco extrémního… Ondřej: Možná, že jo! Drž se dál! Soused: Až tvá žena dodrží slib, tak už se o mě nebudeš muset starat. Nebo to můžeš vyřešit za ni. Ondřej: Ty jsi blázen! To tu žiješ sám? Kde máš rodinu, hm? Nechali tě tu? A jak je možný, že seš pořád tady? To nemáš žádnej život kromě toho, že otravuješ ostatní? Co jsi zač? Bývalej pacient? Soused: Něco jinýho. Ondřej: Co chceš od mé ženy? Soused: Ty vůbec nevíš, do čeho ses zaplet, co? Ondřej: Jestli se k ní znovu přiblížíš, možná skončíš špatně.

36

Soused: A jak asi skončíš ty? Nikdy tě nenapadlo, jak zkapal její předchozí manžel? Je hodně věcí, který by se asi neměly dostat ven…vyřiď jí to. Ondřej souseda popadne za límec. Ondřej: Je mi u prdele, co si myslíš, že víš. Seš úplně mimo! Jen už tě nechci vidět kolem, jasný? Ondřej souseda pustí a odchází. Soused: Je mi tě líto, chlape! Měl by ses bát víc, než já! Ondřej jeho křik ignoruje a už se nezastavuje.

Obraz 33.

INT. obývací pokoj, dům Diany Diana s Veronikou jsou zpět s taškami s nákupem a obě si zaujatě prohlíží, co si všechno nakoupily. Vchází Ondřej. Ondřej: Ahoj, tak jaký to bylo? Diana: Dobrý. (pořád je mezi nimi jakési napětí) Byl jsi střílet? Ondřej: Ne. Diana: Pořád jsi tu pistoli nenašel? Ondřej: Ne, našel jsem ji. Vlastně byla překvapivě tady v obýváku, kam bych ji nikdy nedal. (dívá se přitom na Veroniku, která nijak neraguje) Diana: Občas máme sklony dělat věci bezmyšlenkovitě, ale jsou hranice, které bychom neměli překročit. (říká to vyčítavě) Ondřej: Souhlasím. Volal tvůj soused. Diana: Co chtěl?

37

Onřej: Mluvil o nějakým rozhodnutí. Diana: Aha. Ondřej: Byl to tvůj pacient nebo co? Diana: Ano, něco takového. Ondřej: Vyhrožuje ti? Diana: Ne, jistě, že ne! Proč si to myslíš? Ondřej: Že tě tak uhání. Diana: Už jsem ti to řekla. Je hrozně sám. Chce, abych ho vzala jako pacienta, ale já se na jeho problém nespecializuji. Veronika vytahuje z tašky nové šaty a nevšímá si Ondřeje. Veronika: Tyhle jsou skvělý. Co myslíš? Mám si je zítra vzít? Diana: Vem si to nový pyžamo. Ondřej: Co je zítra? Veronika: Budu venku. Ondřej: Přes noc? V pondělí máš školu. Veronika: Jo, já vím. Ondřej: To ji necháš jít ven, když má další den školu? Diana: Nic nezamešká. Ondřej: Víš vůbec, kam chce jít? Diana: Samozřejmě. Ke svému příteli. Ondřej: A ty ho znáš? Veronika: Jasně, že ho zná! Co ti je vůbec do toho? Není to tvoje věc! Nejseš můj otec! Veronice zvoní telefon – Ondřej si všimne (detail telefonu), že jde o úplně jiný mobil, než ten, který našel v její skříni. Veronika: To je on. Ondřej: To je tvůj telefon? Veronika: Jo, očividně.

38

Veronika odchází volat do vedlejší místnosti. Ondřej: Myslíš, že je to dobrý nápad? Diana: A co? Ondřej: Že jí dovolíš přespat u nějakýho cizího chlapa. Ani jsem ho nikdy neviděl. Co je zač? Diana: Jakoby to bylo poprvý. Je to vysokoškolák. Občas je u něj na víkend. To je normální, když spolu chodí. A je to slušný kluk. Ondřej: Je jí šestnáct. Diana: Ty mě vůbec nekritizuj. Ani to nezkoušej. Takhle to už funguje nějakou dobu. Ondřej: No, já bych si nebyl tak jistej, že říká pravdu… Třeba chodí úplně jinam. Možná to na tebe hraje, jako to hrála na mě anebo to máte společný? Diana: Přestaň. Už jsi toho dneska řekl a udělal dost. Myslíš, že jí můžu zakázat něco, co funguje už delší dobu jen proto, že ty máš o mý dceři nějaký pochybnosti? No, já jí věřím. A upřímně…. myslím si, že bude lepší, když tu teď po tom dnešku radši nebude. Ondřej: Ty mi nevěříš… Diana: To jsem nikdy neřekla. Ale Veronika má pravdu. Vážně ti do toho nic není. Veronika se vrací se spokojeným úsměvem. Veronika: Martin mě vyzvedne zítra v deset. Diana: Skvělé. Chceš pomoct vybrat, co si vzít s sebou? Veronika: Jasně, to bude super. Ondřej vidí, že tady nic nezmůže, a tak s povzdechem odchází.

39

Obraz 34.

EXT. před Dianiným domem Veronika nasedá do auta svého přítele (vypadá o pár let starší, než ona). Auto pomalu odjíždí a Veronika přitom mává z okna na matku, která stojí na verandě. Ondřej to celé s nelibostí pozoruje z okna.

Obraz 35.

INT. ložnice Diany a Ondřeje Diana si večer něco v posteli čte, má přitom nasazené brýle na čtení. Ondřej si lehá vedle ní. Chystají se jít spát. Diana: Vážím si toho, že ti tak záleží na tom, aby byla Veronika v pořádku. Ondřej: Jo? Najednou už nejsem násilník? Diana: Nikdy jsem si nemyslela, že bys byl. Jen mě to vyděsilo. Připomnělo mi to něco špatnýho. Ondřej: Co to bylo? Diana: Nechci o tom mluvit. Ondřej: Vidíš? Protože nevěříš mně a mému úsudku. Diana: Tak to není. Vím, že Veronika umí být trochu manipulátorka. Ondřej: Seš si jistá? Řekl bych, že umí lhát dost dobře. Taky jsi ji to naučila, ne? Tou vaší hrou. Diana: Poznám, když lže. O to se nemusíš bát. Ondřej: A čeho bych se měl bát? Diana: Co kdybych ti řekla, že tu jde o něco úplně jinýho? Ondřej: Jako o co? Diana: Možná něco dost nečekanýho.

40

Ondřej: To nezní moc dobře. Diana: Proč? Myslela jsem, že tě baví výzvy. Že jsi ten typ, co se rád postaví neznámýmu a rozluští to. Sám jsi to řekl. Ondřej: Mám rád výzvy, ale ne všechny stojí za to. Diana: A které za to nestojí? Ondřej: Třeba ty, který ohrožují zdraví tebe nebo druhých. Takový za to fakt nestojí. Diana: Správně. (najednou nemá chuť to dále rozvádět, Ondřej ji svými slovy zarazil) Ondřej: Proč se ptáš? Je něco důležitýho, co mi tajíš? Diana: Myslíš? Ondřej: Vím, že mi některý věci neříkáš. Jako dneska s Veronikou. Řekneš mi někdy, co se stalo? Diana: Není to nic vážnýho. Všechno, co máš vědět, časem zjistíš. Ondřej: Bojíš se, jak budu reagovat? Diana: To ještě nevím. Diana odloží knihu a zhasíná lampičku.

Obraz 35.

INT. dům Diany, kuchyně Ondřej pracuje na počítači, slyší hvizd pneumatik. Vyhlédne z okna a vidí, že Veronika vystupuje z auta a loučí se se svým přítelem. Jeho auto poté odjíždí a Veronika se vydává k domu. Za chvíli se uvnitř ozve její hlas. Veronika: Jsem doma! Zvuk kroků po schodech – Diana jde dolů přivítat svou dceru. Diana: Jak ses měla? Veronika: Parádně!

41

Ondřej se k nim připojuje. Ondřej: Tos nakonec nebyla ve škole? Veronika: Byla. Martin mě po škole vyzvedl. Ondřej: To nemá nic jinýho na práci? Veronika: Pracuje u nás ve školní laboratoři na poloviční úvazek. Doučuje mě. Bude mě doučovat i příští víkend. Jsem dost pozadu. Ondřej: Fakt? Veronika: Co? To je křížovej výslech? Ondřej: Ne, jsem jen zvědavý. Veronika: Příští víkend tu vůbec nebudu, neva? Diana: To je ok. Dobře se bav, zlato. Veronika vybíhá schody nahoru. Ondřej: Myslím, že lže. Diana: Proč by lhala? Ondřej: Ale no tak! Doučování?! Není to trochu průhledný? Diana: A co si myslíš, že se děje? Ondřej: To ještě nevím, ale přijdu na to. Políbí ji na čelo, Diana vypadá ustaraně, jakoby se něčeho obávala. Její výraz se takto změnil, když Ondřej řekl, že na to přijde.

Obraz 36-37-38.

INT. Dianin dům Prostřihy doplněné hudbou a Ondřejovým voiceoverem: INT. obývací pokoj: Veronika zaklapne notebook, když vidí Ondřeje přicházet.

42

INT. chodba před Veroničiným pokojem: Telefonuje a zavře si dveře od pokoje, když slyší, že jde Ondřej kolem. INT. hala, průhled z kuchyně: Ondřej sedí v kuchyni v křesle. Je večer. Vidí, jak Veronika prochází kolem. Je nachystaná k odchodu. Podívá se na hodiny visící na stěně. Je skoro devět hodin. Ondřej se nespokojeně zamračí. Ondřej (voiceover): Nevěřil jsem Veroničiným výmluvám, ať si Diana říkala, co chtěla. Dávalo by to smysl. Proč tak nechtěla, abych se potloukal kolem? Proč vždycky odcházela tak pozdě a radši se schovala, když mě viděla? Nechtěla, abych na něco přišel a já si začínal dělat starosti, kde doopravdy tráví čas a jak přišla k tolika penězům. Dělala snad něco, co by ji dostalo do problémů? Třeba placenou společnici? Diana veškeré náznaky přehlížela, ale já to nemohl jen tak nechat být, tak jsem se rozhodl, že příští víkend pojedu za ní. Půjde tam, kam řekla anebo měla úplně jiné plány?

Obraz 39.

EXT. venkovní ulice Ondřej jede autem, sleduje Veroniku, která někam spěchá. Ondřej se rovněž snaží o nenápadnost. Jede pomalu a snaží se, aby si ho nevšimla. Jede za ní, dívá se, jak zabočuje za roh a pomalu ji následuje. Veronika přebíhá cestu k nějakému domu. Jde o menší řadový domek. Vybíhá schody ke dveřím, zazvoní a někdo jí otevře. Ondřej ze svého místa nevidí, kdo jí otevřel. Chvíli čeká a pak parkuje nedaleko domu. Napětí, zdá se, že na něco přijde. Vystupuje z auta a kráčí směrem k domu. Zastavuje se u dveří, rozhlíží se po místě, odkud by mohl nahlédnout dovnitř a vidět, co se děje. Zevnitř slyší smích, vidí stíny za oknem. Veronika: Tak jdeme na to? (utlumený hlas zevnitř) Mužský hlas: Hm, už se nemůžu dočkat. Veronika: Jak to bude dneska? Mužský hlas: Pojď se mnou. Jen tě musíme dostat z těchhle šatů… Veronika: Neboj. Jsem nachystaná. Můžem začít? Mužský hlas: Jasně, něco se přiučíš.

43

Postavy za oknem míří někam víc dovnitř. Ondřej tiše zakleje a snaží se najít lepší místo, odkud by viděl. Začíná být nervózní. Všimne si, že se dole ve sklepě zrovna rozsvítilo. Dřepne si a zahledí se do sklepních oken. Dole vidí místnost, která připomíná laboratoř – několik stolů, zkumavky, náčiní. Někdo vchází dovnitř. Veronika s nějakým mužem, ve kterém Ondřej pozná Veroničina přítele Martina. Oblékají se do plášťů a natahují si rukavice. Ondřejův výraz se mění. Už není vyděšený, alespoň ne tak jako předtím – teď se spíše začíná cítit trapně. Veronika: Co mi ukážeš dneska? Martin: Jsi připravená být fakt hodně v předstihu? Veronika: Hm. Jasně. Ráda se učím nový věci. Veronika bere do rukou zkumavky a Martin ji bere zezadu kolem pasu, líbá ji na krk. Ondřej rychle vstává a spěchá pryč. Ondřej (voiceover): Připadal jsem si jako blbec. Bylo mi trapně. Proč jsem vlastně šmíroval svou nevlastní dceru, když jsem sám nesnášel, že nás špehuje náš soused? Co jsem asi tak čekal? Říkala pravdu. Možná jsem byl jenom zbytečně paranoidní. Možná jsem začínal vidět věci, který se ve skutečnosti nestaly.

Obraz 40.

INT. kuchyně, dům Diany Ondřej (pokračování voiceoveru): Měl jsem skoro nutkavou potřebu se omluvit. Najednou mi to přišlo směšný. Všechno to podezřívání. Zdálo se, že všechno bude konečně normální. Diana, Veronika a Ondřej večeří. Ondřejovi při pohledu na Veroniku škubou rty potlačovaným úsměvem – nejspíš ho pobavilo jeho vlastní přehnané jednání. Ondřej: Veroniko…Už jsi dala ty lístky svým kamarádům? Veronika: Už dávno, vždyť je to za týden.

44

Ondřej: Těšíš se? Veronika: Jo, díky. Byly by vyprodaný, kdybys je nesehnal. Jaks to udělal? Ondřej: To je tajemství. Veronika se v odpověď pousměje. Ondřej: Budem dneska hrát? Diana: Ty chceš hrát? Ondřej: Chtěl bych to zkusit. Veronika: Bezva, uvidíme, co v tobě je. Kdo chceš být? Ondřej: Můžu být úplně kdokoliv? Veronika: Můžeš být někdo slavný nebo vymyšlený. Záleží, jakou chceš hrát výzvu a kolik informací znáš. Ondřej: Ok. Veronika: Tak se ukaž. Někde začne zvonit telefon a Ondřej se trochu zarazí. Vyzvánění je mu povědomé. Diana vstává od stolu. Diana: Musím to vzít. Diana odchází do vedlejší místnosti. Veronika: To bude nějaký pacient. Ondřej: Ne, to je nějaký jiný vyzvánění… Veronika: Co? Ondřej: To je jedno. Veronika: Můžem se trochu rozehrát, než se máma vrátí. Ondřej: Jasně, pojďme na to. Ondřej začíná, záběr přechází do ztracena…

45

Obraz 41.

INT. obývací pokoj Diana dělá něco na počítači, Ondřej přichází k ní, políbí ji na rameno. Diana se trochu lekne, ale pak se začíná usmívat. Postaví před ní mísu s jídlem a Diana je příjemně překvapená. Diana: Tys vařil? Ondřej: Moje specialita. Co děláš? (všímá si, že Diana si prohlíží nějaké stránky a Diana se to před ním snaží schovat, rychle stránky vypíná, ale on si stejně všimne, na co se dívala – něco o sebevraždách) Chceš si konečně založit web? Diana: Ne, stačí, že jsem zaregistrovaná jako lékařka. To mi stačí. Web musíš pravidelně aktualizovat a to bych asi stejně nedělala. Ondřej: Mohl bych to udělat já. Diana: Já vím, ale to fakt není potřeba. Ondřej: Ok, když chceš být neviditelná. Diana: Co? Ondřej: Když nejsi na internetu, tak neexistuješ. Diana: To je dobře. (řekne si to spíše pro sebe) Ondřej: Ale že se díváš na pokusy o sebevraždu? Myslel jsem, že ti to přijde drastické. Diana: Mám novou pacientku, která si ubližuje. Ondřej: A ty si děláš starosti? Diana: Na tom teď nesejde. Ondřej: Proč ne? Diana: Nedáme si radši to jídlo, ať to nemáme studené? Vypadá to dobře. Ondřej chce ještě něco říct, ale pak si to rozmyslí. Dianiným vyvětlením moc nevěří a z jeho výrazu to jde znát.

46

Obraz 42.

INT. u Ondřeje v práci Ondřej dokončuje něco na počítači, jeho kolegové sedí u stolů kolem. Ondřej počítač vypíná a začíná se chystat k odchodu. Kolega: To už jdeš? Nějak brzo. Ondřej: Musím něco zařídit. Kolega: Aha. (mrká na něj) Ondřej odchází.

Obraz 43.

EXT. před obchodem Ondřej stojí před prodejnou zbraní. Vchází dovnitř. Prodavač se k němu hned obrací. Prodavač: Dobrý den. Co to bude? Ondřej: Dobrý den, potřeboval bych trezor na zbraně. Prodavač: Na jaké zbraně? Na dlouhé nebo krátké? Ondřej: Na pistoli. Nábytkový. Prodavač: Tak máme tady tři typy… na číselný kód, na klíč nebo otisk palce… Začíná mu ukazovat zboží. Ondřej: Ten nejbezpečnější.

47

Obraz 44.

EXT. parkoviště Ondřej jde ke svému autu, dává do kufru krabici s trezorem. Chce nastoupit, ale pak koutkem oka zahlédne povědomou postavu – je to Diana a míří na poštu. Ondřej ji z dálky sleduje. Po chvíli Diana z pošty vychází a míří do vedlejší budovy – do banky. Ondřej zabouchne otevřené dveře do auta a vydává se za ní. Diana vstupuje do banky. Jde k přepážce na pokladně, podává pracovnici průkaz a čeká. Ondřej si všímá jejího výrazu (přes otvírací dveře jde vidět). Podává pracovnici velký obnos peněz. Ondřej na ni sice nevidí pořádně, ale ví, že si Diana ukládá hodně peněz. Ondřej se nad tím zamračí. Ondřej (voiceover): A tehdy mě napadlo, že to, co jsem našel, možná vůbec nebyly Veroničiny peníze. Co mi Diana neříkala? A proč? Diana dostává potvrzení, věnuje pracovnici profesionální úsměv a vydává se ven. Ondřej ji tam čeká. Diana vychází ven, všimne si Ondřeje a vypadá překvapeně. Je i trochu nervózní. Diana: Ahoj. Co tady děláš? Ondřej: Byl jsem tady poblíž a viděl jsem tě. Nejsi v práci? Diana: Mohla bych se ptát na to samé. Ondřej: Potřeboval jsem si něco koupit. Diana: Mně dnes pacient na poslední chvíli zrušil schůzku, tak jsem toho chtěla využít. Ondřej bezděčně zabloudí očima zpátky k budově banky. Ondřej: Jsi tu autem? Diana: Ne, napsalo mi to na display, že mám jet do servisu, tak jsem se radši prošla. Nevím, co s tím je. Mrkneš na to? Ondřej: Jasně. Určitěs zapomněla na garančku. Mrknu na to. Tak aspoň jednou pojedeme spolu. Nebo chceš jít někam na oběd? Diana: Ani ne. Jsem docela unavená, radši bych si dala něco doma. Stejně nemáme rezervovaný stůl.

48

Ondřej: Škoda, žes neřekla, že máš volno. Diana: Neplánovala jsem to. Ondřej: Dobře. Mezitím došli k autu. Diana: Vlastně jsem chtěla ještě něco zařídit. Ondřej: Potřebuješ někam hodit? Diana: Ne, udělám to jindy. Ondřej mezitím auto odemkl a otevírá dveře na straně řidiče. Ondřej: Nemusíš, klidně tě odvezu. Diana: To není nic zajímavýho. Radši strávím odpoledne se svým mužem. (usměje se na něj a nasedá do auta, Ondřej nasedne taky) Ondřej startuje. Dianě vibruje telefon. Ondřej: Nevezmeš to? Diana: Není to důležitý. Ondřej: Jak víš? Třeba je. Diana: To je jedno. Mám teď volno, práci budu řešit až zítra. Ondřej: Aha. Ondřej vyjíždí pryč.

Obraz 45.

EXT. Dianin dům Ondřej s Dianou přijíždí k domu. Ondřej: Víš co? Mrknu na to rovnou. Diana: Dobře, něco mezitím uvařím.

49

Ondřej: Když tam budu, tak ti mrknu i na navigaci, jestli máš aktualizovaný mapy. Diana: Ok, udělej tam, co je potřeba. Ondřej: Ok. Diana mu podá klíče od svého auta, vystupuje a jde směrem k domu. Ondřej otevírá garáž a zajíždí dovnitř. Poté vystupuje ze svého auta a nasedá do Dianina auta, strčí klíč do zapalování a kontroluje display. Zjišťuje, že do výměny oleje zbývá 800 km. Pak se vrhne na navigaci a kontroluje ji. Zapne ji a zjišťuje, že posledním cílem cesty je nějaké místo, které je minimálně 100 km od města. Dále kontroluje historii. Ondřej (voiceover): Kam to asi jela? 100 km za město, když měla být v práci? Nečekal jsem, že na něco přijdu, ale nedalo mi to. Rozhodl jsem se zkontrolovat historii. Za poslední čtyři měsíce se Diana vydala minimálně třikrát dál, než sto kilometrů, když normálně jezdí jen do práce a z práce a daleko se jezdit spíše bojí. Nic mi o tom neřekla a pokaždé to bylo v pracovní době. Proč měla potřebu to tajit? Ondřej vypadá zadumaně.

Obraz 46.

INT. kuchyně, dům Diany Ondřej vchází do kuchyně, odkládá klíče od auta na stůl, Diana zrovna chystá oběd. Diana: Tak jak to vypadá? Můžu s tím zítra jet? Ondřej: Jo, máš tam rezervu tak na týden, pokud nechceš jezdit dál, než 100 km. Diana se uchechtne. Diana: Kam bych jezdila? Prosím tě, vždyť já jsem ráda, že dojedu do práce a zpět. Ondřej se trochu zarazí. Diana mu právě lhala do očí a nešlo to poznat. Ondřej: Tak to bys měla být v pohodě.

50

Diana: Dík. Ondřej: V pohodě. Zajedu ti s tím do servisu, jestli chceš. Stačí koncem týdne? Diana: Asi jo, děkuju. Chce ho políbit jako poděkování, ale Ondřej se k tomu moc nemá. Nemá chuť se přetvařovat. Diana: Jo, to jsem ti zapomněla říct… zítra se asi vrátím později z práce. Ondřej: Jo? Jak to? Diana: Mám zase nového pacienta. Asi to bude komplikovanější případ. Ondřej: A to proč? Diana: Má buďto hodně bujnou fantazii nebo je to schizofrenik. Sama jsem zvědavá, co z toho bude. Ondřej: Dobře, dej si na čas, když to pomůže. Diana: Ty jsi stejně nejlepší, víš to? (lísá se k němu) Ondřej (voiceover): Nechtěl jsem ji sledovat. Nechtěl jsem si zase připadat jako cvok, ale nedávala mi zrovna moc na výběr. Napíchl jsem jí GPS, abych mohl jet za ní, aniž by mě viděla. Připadal jsem si jako slídil. Musel jsem sledovat svou vlastní ženu.

Obraz 47.

Prostřih v průběhu voiceoveru – Ondřej jede autem, sleduje navigaci v mobilu, na které vidí pohybující se tečku – Dianu. Jede za ní někam za město. Chvíli stojí v koloně aut a rozčiluje ho to. Pak se kolona konečně rozjíždí a on může rychle pokračovat dál, aby Dianu dohnal.

51

Obraz 48.

Ondřej zastavuje v nějakém parku. Kus od sebe vidí zaparkované Dianino auto. Pomalu vystupuje, rozhlíží se, dává si pozor, aby ho Diana případně neviděla. Pak ji uvidí. Má na sobě dlouhý kabát (je oblečená tak, aby ji nešlo moc poznat, ale je listopad a zima, takže na tom vlastně není nic divného). Setkává se s nějakým mužem ve slunečních brýlích. Pouze se procházejí a Diana mu potom něco předá. Ondřej ji sleduje z úkrytu za stromem. Ondřej (voiceover): Mohl to být pacient? Investovala snad Diana do svých pacientů víc, než mi byla ochotná říct? Jaký by ale měla důvod mi něco takového tajit a proč mi byl ten člověk tak povědomý?

Obraz 49.

INT. obývací pokoj Ondřej sedí s Veronikou v obýváku. Veronika jí brambůrky a oba se v televizi dívají na záznam nějakého koncertu. Do toho přichází Diana, sundává si kabát a přehazuje ho přes opěradlo křesla. Diana: Vy jste tu spolu? (diví se) Veronika: Jo, to je záznam z koncertu Three Days Grace. Ondřej: To víš, oba jsme fandové. Veronika: Naživo by to bylo lepší. Až budou u nás, seženeš zas lístky? Ondřej: Když budou u nás, tak tam jdu taky. Ale neboj, nebudu se k tobě znát. Veronika: Kdyby jo, já bych všechno popřela. (směje se) Diana: Jedli jste něco? Ondřej: Moc ne, před chvílí jsem teprve přijel. Diana: Jak to? Tak pozdě?

52

Ondřej: Musel jsem jet mimo město. (schválně pozoruje, jak se Diana bude tvářit) Diana se zarazí ale jen na okamžik, pak se dál tváří jakoby nic. Diana: Aha. Co se stalo? Ondřej: Něco naléhavýho, jak dopadl ten tvůj pacient? Diana: Dobře myslím. Dostal asi přesně to, co chtěl. A já taky. Ondřej: Takže zítra už nebudeš dělat přes čas? Diana: Ne, už je to vyřízené. Sedá si vedle něho.

Obraz 50.

INT. u Ondřeje v práci Ondřej sedí za počítačem, jeho kolegové se baví o nějakém článku na internetu. Kolega: Další starosta, co ho kleplo. A hned ve vedlejším městě. A ty ses chtěl hrabat do politiky. (mluví k jinému kolegovi) Kolega 2: Já jsem ani nekandidoval. Ale škoda, že to nepotkalo toho našeho. To by byla dobrá zpráva. Kolega: Tady píšou, že jel v nějaký zpronevěře. Kolega 2: To mě nepřekvapuje. Všichni mají máslo na hlavě. Kolega: Kdo ví, jesi se neoddělal sám a nevalí nám tu klíny do hlavy. Ondřej: Kdo? Kolega: Máš to na netu. Ondřej se podívá na internet a uvidí fotografii starosty, který údajně včera zemřel. Poznává v něm muže, kterého viděl s Dianou (problesknutí vzpomínky).

53

Ondřej (voiceover): Najednou bylo jasný, proč mi byl povědomý. Starosta. Náhoda nebo něco víc? Začaly se ke mně vracet obvinění našeho bláznivého souseda…

Obraz 51.

INT. dům Diany, obývák Diana s Ondřejem se dívají na zprávy. Je tam zrovna zpráva o starostovi, který byl podezříván ze zpronevěry a měl nejspíš srdeční příhodu. Ondřej: To je starosta z vedlejšího města, ne? Diana: Asi. Jak to mám vědět? Ondřej: Myslel jsem, že je to tvůj pacient. Diana: Cože? Ne, proč sis to myslel? Ondřej: Asi mi byl povědomý. Diana: Jo? Já se s ním v životě nesetkala, to si asi s někým pleteš. Ondřej: Je to možný. Ondřej si zamyšleně prohlíží Dianin profil. Ondřej (voiceover): Co to se mnou hrála za hru? Dělala to schválně? Měla to snad být nějaká záhada, kterou jsem měl rozluštit, abych jí dokázal, že na to mám? Protože jsem jí sám řekl, že mě to láká? Nebo o co jí šlo? Druhý den jsem si vzal volno a neřekl jí to. Musel jsem si všechno zjistit sám.

Obraz 52.

INT. ložnice, dům Diany Ondřej hledá nějaké vodítko u něj a Diany v ložnici. Hrabe se ve stole, dívá se do skříně a v zamčeném nočním stolku, který se mu podaří otevřít, najde spoustu sim karet. Detail do šuplíku.

54

Prostřih: dívá se do Dianina notebooku. Prochází si historii webů, které navštívila. Všimne si článků o několika mužích, kteří zemřeli na zástavu srdce. Každý v jinou dobu. Diana nejspíš kontrolovala, jestli nikdo není podezřelý. Ondřej (voiceover): Mohlo to tak být? Mohly tohle být skutečně Dianiny …oběti? (zní to trochu váhavě) Dívá se podrobněji na stránky o sebevrazích, kterých si všimnul už předtím. „ Už to nemůžu vydržet, ale nemám odvahu to udělat sama,“ přečte si na jednom z těchto webů. Takových vzkazů je tam víc. Vzpomene si na okamžik, kdy Veronika u stolu hrála hru na někoho jiného: Veronika: Došlo mi, že bude pro všechny lepší, když už prostě nebudu. Beze mě jim bude líp. Proč bych to neměl skončit? Jenomže jsem byl příliš zbabělej na to, abych sám odvedl tu špinavou práci, a tak… Diana: Přestaň! Je to nechutné a vůbec se to u večeře nehodí! Ondřej (voiceover): Měla ta hra větší význam, než se zdálo? Jediný člověk, který mi možná mohl doplnit mezery, bydlel hned vedle.

Obraz 53.

EXT. před domem souseda Ondřej zvoní u souseda, ten mu otvírá. Soused: Co? Jdete mi zas vyhrožovat? Ondřej: Jen mám pár otázek. Soused se vědoucně ušklíbne. Soused: Jo? A jakých? Ondřej: Co víte o mé ženě? Soused: Najednou jste tak slušný? Dobře no, na to si asi potřebujete sednout. Pojďte dál. Pouští ho dovnitř.

55

Obraz 54.

INT. dům souseda, kuchyně (působí spíše zanedbaně) Soused: Mám tu trochu nepořádek. Ondřej: To je jedno, kvůli tomu tu nejsem. Soused: Takže jste na to přišel? Ondřej: Pořád si nejsem úplně jistej, na co jsem přišel. Soused: Není to úplně jednoduchý. Ondřej: Posledně jste mluvil o Dianině bývalém muži. O tom, jak zemřel. Soused: Není to už jasný? Nebo to potřebujete slyšet? Zabila ho. Zbavila se ho, protože se jí už nehodil. Myslíte, že byste dopadl líp? Ondřej: Tvrdíte, že je vrah? Soused: Vy tomu pořád nevěříte? Ondřej: Co od ní chcete? Soused: Řekl jsem vám to. Aby dodržela slib. Ondřej: To chcete… Soused: …umřít? Jo. Ale ona si vybírá. Ondřej: Jak? Soused: Asi má nějakej svůj typ… Ondřejovi je to nepříjemné, pořád zápolí sám se sebou. Soused: Pochybujete o tom? Myslíte, že jsem blázen? Nechává si za to platit, tak je to. Ještě na tom vydělá. Ondřej: Proč po ní tak jdete? Soused: Řekla, že mi pomůže. Ale možná mi můžete pomoct vy. Ondřej: Jak to všechno víte? Soused: Sleduju ji už delší dobu.

56

Ondřej: Nechte mě hádat. (vzpomínka na hru u stolu: Veronika: Chtěl jsem být lepší a rychle si vydělat. Začal jsem hrát. A vyhrával jsem. A nepřemýšlel jsem nad tím, že to nepotrvá. Trochu se to zvrtlo…) Začal jste hrát, zadlužil se, rodina se na vás vykašlala a vy nesnášíte, že jim pořád visíte na krku, i když s váma nejsou. Soused: Tak něco. Ondřej: Jo, to už jsem slyšel. (skoro se zasměje, ale ne proto, že by se mu to zdálo směšné) Tohle je ujetý. Takže jste bývalej pacient, co je jí posedlej? Soused: Nejde tu o vaši ženu. Já už nemám co ztratit. Ale vy byste mohl mít, když uděláte chybu. Až ji přestanete bavit. Ondřej: Jak podle vás vraždí? Vzpomene si, jak Diana něco předávala starostovi. Soused: Podle mě? Ještě o tom pochybujete? (ušklíbne se) Má na to asi nějakej jed… co jinýho? A nechce mi ho dát. Ale vy byste mohl. Ondřej (voiceover): Kde by vzala jed? (vzpomene si na to, jak viděl Veroniku s jejím přítelem u něj ve sklepní laboratoři) Možná, že to doučování je ve skutečnosti o něčem jiném… Studuje chemickou školu, mohla by… Ale to snad… Ondřej se zahledí na souseda. Ondřej: Nemůžu vám pomoct se zabít. Soused: Nemůžete nebo nechcete? Můžu vás donutit. Ondřej: Nemusíte umřít. Soused: Něco za něco. Ondřej (voiceover): Bylo to v plánu už od začátku? Že se mě nakonec zbaví? Byla to všechno pravda nebo jen nějaká zvrácená představa? Nájemná vražedkyně. Nějak jsem si to nemohl připustit. Bylo to až příliš šílený. Zapletla do toho i Veroniku? To přes ni se dostala k jedu? Instinktivně jsem věděl, že je to pravda, ale musel jsem si to ověřit. Musel jsem ji vyzkoušet a nachystat se na nejhorší. Věděl jsem, že musím vypadnout dřív, než se to zvrtne.

57

Obraz 55.

INT. ložnice Stejná scéna jako na začátku. Ondřej si chaoticky balí věci, nechce být viděn. Vyhlíží z okna, kontroluje příjezdovou cestu. Vypadá neupraveně, neuspořádaně. Má několikadenní strniště a rozježené vlasy, nedopnutou košili. Ve spěchu mu na zem něco vypadne – o zem zazvoní klíč. Ondřej jej překvapeně zvedá a protáčí ho v prstech. Na okamžik je zaražený, přemýšlí. Klapnutí dveří jej vyruší. Rychle si klíček zastrčí do zadní kapsy kalhot. Prásknutí dveří. Někdo vchází. A tady už zjišťujeme, že je to Veronika. Ondřej: Ahoj. To už jsi doma? Veronika: Ty se někam chystáš? Ondřej rychle skopne tašku pod postel, aby ji Veronika neviděla. Ondřej: Dělám si pořádek ve věcech. Chci jít na střelnici. Veronika: Aha. Pistoli máš v sejfu dole, ne? Nedůvěřivě na něj zírá. Ondřej se pokusí o úsměv a přechází do vedlejší místnosti. Veronika se rozhlíží po místnosti a všimne si tašky pod postelí.

Obraz 56.

INT. obývací pokoj Ondřej si bere ze sejfu pistoli.

Obraz 57.

INT. chodba před ložnicí

58

Ondřej se vrací zpátky pro tašku, všimne si, že dveře od Veroničina pokoje jsou zavřené a uvnitř zní hudba, rychle i s taškou projde kolem, aby ho neviděla a on už nemusel nic vysvětlovat.

Obraz 58.

EXT. před domem Ondřej nasedá do auta a teprve tam si znovu prohlíží klíč. Je na něm nějaké číslo a znak pošty. Vzpomene si, že viděl Dianu, jak jde z pošty (krátký flashback). Nastartuje.

Obraz 59.

INT. pošta Ondřej jde na poštu, hledá schránku se správným číslem a odemyká ji. Najde v ní několik obálek. V jedné jsou peníze, ve druhé stoh papírů.

Obraz 60.

INT. Ondřejovo auto Sedí v autě a prohlíží si vyplněné papíry – jsou to nějaké testy. Jeho nálada je čím dál pochmurnější. Ondřej (voiceover): Byla to pravda. Všechno tomu nasvědčovalo, ale pořád jsem tomu nechtěl věřit. Proč by to dělala? Ondřej se uklidňuje, chvíli přemýšlí. Pak bere do rukou mobil a volá Dianě. Diana: Ahoj. Jsem teď v práci, můžeme si zavolat později? (sedí zrovna ve své ordinaci/kanceláři) Ondřej: Tohle nepočká. Zahrajeme si hru. Že nevíš, kdo jsem? Diana: Na tohle teď fakt není čas. 59

Ondřej: Ale je. Je to tvoje hra, ne? Diana: Mám tu pacienty. Ondřej: Jsem obyčejnej programátor, kterej potkal ženu. Nikde o ní nebylo moc informací a mně se to zdálo bezpečný. Nepřemýšlel jsem. Risknul jsem to. Vypadala tak normálně a vyrovnaně. Jenomže měla dceru, která se mi snažila znepříjemnit život a naznačit mi něco, co jsem nechápal. A pak tu taky byl soused, který vedl řeči, kterým jsem nevěřil. Myslel jsem, že ji vydírá, ale pak jsem zjistil, že od ní chce jen, aby udělala to, čím se v podstatě živí – aby ho zabila. Diana na druhém konci skoro ani nedýchá. Ondřej: Co se děje? Nelíbí se ti můj příběh? Víš, zavolal bych ti na ten druhej telefon, ale nevěděl jsem, jaký číslo teď používáš… Diana: Můžu to vysvětlit. (mluví trochu trhaně, jakoby nemohla polknout, vstává a jde na chodbu, aby ji její pacienti neslyšeli – má tam manželský pár, věnuje jim omluvný úsměv) Ondřej: Takže ty to nepopřeš? Diana na chvíli zavře oči. Diana: Promluvíme si o tom naživo. Ondřej: To by asi nebylo moc chytrý. Diana: Prosím. Ondřej: Já nevím… Diana: Co chceš dělat? Ondřej: Co bych měl dělat? Udat tě? Mám tu nějaký tvoje testy. Ještě nevím. Diana: Počkej! Promluvíme si. Všechno ti vysvětlím. Ondřej: Nemáš tam náhodou pacienty? Nebo to byla další lež? Já nevím, jestli se mi chce poslouchat další tvý lži. Diana: To počká. Můžem se sejít za půl hodiny doma? Ondřej: Doma? To myslíš vážně? Diana: Dobře. Tak kde?

60

Obraz 61.

INT. restaurace Diana už sedí u stolu a vypadá napjatě. Ondřej si teprve sedá naproti ní. Diana: Jsem ráda, žes přišel. Ondřej: Myslím, že jsem tomu doteď ani nevěřil. Diana: Budeš si objednávat? Ondřej: Ne, na jídlo nemám pomyšlení. Chci si to odbýt. Víš, proč tu jsem. Chtěla jsi mi říct pravdu. Diana: Ani se nenapiješ? Ondřej: Radši ne. Po tom, co jsem zjistil. Ale ty ten jed nevyrábíš, že ne? Diana nic neříká. Ondřej: Co je? Aha, ty se bojíš, že tě nahrávám? (skoro se zasměje, vytáhne si z kapsy mobil, vypne ho, vytáhne z něj baterku a položí ho na stůl, sundá si bundu a ukáže jí obsah kapes) Stačí? Diana: Ano. Asi. Ondřej: Takhle zneužívat vlastní dceru! Diana: To bylo její rozhodnutí a já to respektovala. Řekla mi, jak ten jed udělat. Ondřej: Jak to, že na to nikdo nepřišel? Diana: Ten jed je udělaný tak, aby to vypadalo na srdeční příhodu. Pak se do hodiny rozloží v krvi. (záběr na starostu – vypije jed, chytí se za srdce, spadne, záběr na jeho mrtvé tělo) Veronika se zameřuje na výrobu léčiv, ale umí i jiné věci. Je šikovná. Ale nechtěla jsem ji do toho zatahovat víc, než bylo nutný. Ondřej: Ale zatáhla. Cos chtěla se mnou? Taky jsi mě do toho nechtěla zatáhnout? Diana: Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale pak jsem začala věřit, že ty bys to pochopil… zamilovala jsem se. Chtěla jsem zase cítit něco normálního, mít normální rodinu, být šťastná…Mít někoho, komu bych mohla všechno říct. Je tak těžké tomu uvěřit? 61

Ondřej: Víš, co si myslím? Jsi jenom vypočítavá mrcha, kterou baví vrtat se v lidským mozku.. Diana: Asi si myslíš, že jsem chladnokrevný zabiják, ale to se pleteš… Tak to není. Ondřej: No, já tu nejsem psycholog, ale když máš potřebu vraždit, tak nemůžeš prostě přestat. Je to nemoc. A ty sis na tom založila rovnou živobytí. Diana: To není úplně pravda. Někteří vrazi zabíjeli jenom několik let a pak ztratili tu potřebu. Ondřej: To mě má uklidnit? Protože to nefunguje. Diana: Nech mě to vysvětlit. Nikdy jsem nezabila nikoho, kdo by to nechtěl. Vždycky je to jejich přání. Je to pro ně pomoc. Nedokázala bych je zabít, kdyby to sami nepotřebovali. Nemohla bych ignorovat jejich rozhodnutí. Ondřej: A tím se to ospravedlňuje? Co tvůj bývalý? Ten taky chtěl umřít? Diana: Napijme se něčeho. Ondřej: Ne, mluv. Diana: S ním to bylo něco jinýho. Ondřej: Proč? Diana: Ublížil Veronice (prostřih vzpomínky, která se už objevila ve scéně, kdy Veronika napadla Ondřeje za to, že se jí hrabal ve věcech – Diana běží po schodech, slyší křik, její bývalý muž tiskne Veroniku k podlaze). Jen jsem ji chránila. To je snad špatné? Naplánovala jsem si to, slíbila jsem, že už jí nikdo tak neublíží. Ondřej: Takže proto ses tak rozčílila, když jsi viděla, co se stalo u Veroniky v pokoji. Věděl jsem, že chce, abych vypadal jako ten špatnej, ale vůbec mě nenapadlo, že k tomu zneužije tvoji slabost. To je chladnokrevný. Diana: Věděla jsem, že to přehání, ale stejně jsem to neustála. Ondřej: Tohle chápu. Takže ses zbavila nechutnýho úchyla, který nikomu chybět nebude. Ale to pořád nevysvětluje, proč jsi v tom potom pokračovala. Bylo to jenom kvůli penězům?

62

Diana: Ti lidé potřebovali pomoc a neexistovalo pro ně jiný řešení. Měla jsem pocit, že dělám něco smysluplnýho. Pomáhala jsem jim tak, jak to zákon nedovoloval. Peníze byly ta dobrá stránka. Kompenzace za to, že jsem musela udělat něco tak nebezpečnýho. A vždycky jsem se ujistila, že ten člověk už opravdu nemá jinej způsob. Že nejde jen o momentální slabost nebo mylnou představu. Neudělala bych to jenom tak. Ondřej: Jak to myslíš? Diana: Musí vyplnit psychologický test. Ondřej: Ty testy, co jsem našel. Diana: Přesně tak. Ondřej: Je tohle jediný důvod? Začalo to předtím, než jsi zabila svého bývalého nebo až potom? Diana: Potom. Ondřej: Takže v tobě jen něco spustil a ať už to omlouváš jakkoliv, stejně potřebuješ zabíjet. Diana: Nechápeš to. Ondřej si vzpomene na to, že viděl v historii webů jen samé muže, kteří zemřeli a vzpomene si i na to, jak spolu v televizi viděli zprávu o smrti starosty. Ondřej: Viděl jsem ty stránky. Zabíjíš jenom muže, ne? Zrovna ty bys to měla vidět. Nebo je to jinak? Diana: Někteří lidé nebyli určeni pro tento svět a pravidla jim nedovolují z něj odejít. Neříkal jsi ty sám, že některá pravidla jsou stupidní a že není tak snadný rozlišit mezi dobrým a špatným? Nemůžeš mě prostě brát takovou, jaká jsem? Ondřej: Už nevím, co můžu nebo nemůžu. Proč chtějí zemřít? Diana: Někteří kvůli penězům. Protože pojišťovna by rodině životní pojistku při sebevraždě neproplatila. Ondřej: Tohle je šílený! Nemůžu ti věřit. Diana: Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Nikdy. Ondřej: A cos se mnou chtěla dělat? Co chceš dělat teď?

63

Diana: Co chceš dělat ty? Ondřej: To já do prdele nevím! Diana: Udáš mě? Ondřej: To bych měl! Diana: Ale necítíš, že je to správný… Ondřej: Nevím, co se teď cítím. Musím na chvíli vypadnout. Nemůžu tu zůstat. Diana: Prosím nedělej to. Ondřej: Nemůžu se na tebe ani podívat… Diana: Jen to zkus. Ondřej: Lhala jsi mi. Diana: Chtěla jsem ti to někdy říct. Postupně. Ondřej: K čemu jsem ti vlastně byl? Diana: Když jsme se potkali, myslela jsem si, že bys to mohl pochopit. Nebál ses překračovat pravidla. Chtěla jsem někoho, kdo by to chápal. Postupně bych ti všechno řekla, po částech, aby sis na to mohl zvyknout…. Ondřej: Chtělas, abych ti v tom pomáhal? Diana: To teď nemusíš. Ondřej: Nemůžu ti už věřit. Už tě nevidím stejně. Není to správný. Diana: Dej tomu čas. Prosím, přemýšlej o tom. Ondřej: Jak s tou vinou můžeš žít? To už nic necítíš? Diana: Mrzí mě, že jsem ti lhala. (má v očích slzy) Jen tomu dej čas. Zkus to. Prosím. Kvůli mně. Nechci o tebe přijít. Ondřej: To sis asi měla rozmyslet dřív…Musím pryč. Prostě mě teď nech být. Diana: Moc mě to mrzí. Ondřej: To, žes lhala nebo to, žes zabíjela? (zakroutí nad tím hlavou) Víš ty co? Neodpovídej.

64

Ondřej vstává od stolu. Diana: Neodcházej… Ondřej: Potřebuju být sám, než se rozhodnu, co udělám pak. Diana: Vrátíš se? Ondřej: Nic neslibuju. Nevím, jestli na to mám. Nemyslím si to. Prostě nevím. Ondřej odchází a Diana zůstává sedět u stolu. Sleduje jen jeho mizející záda a snaží se uklidnit svůj dech. Pak se její výraz mění z uplakaného a zoufalého na prázdný a rozhodný, vytahuje telefon – volá Veronice. Diana: Asi máme problém. Přišel na to. Veronika: Neboj, mami. To jsem už vyřídila. Diana: Co tím myslíš? Veronika: Ne po telefonu.

Obraz 62.

INT. dům Diany, obývací pokoj Veronika v klidu sedí na sedačce. Diana pomalu vchází. Je nervozní, protože neví, jak si má vyložit Veroničin výrok. Diana: Cos udělala? Veronika: Co myslíš? Diana: Veroniko… Veronika: Viděla jsem Ondřeje, jak si balí věci. (prostřih, jak si Ondřej chaoticky balí věci) Došlo mi, o co asi jde a tak jsem nechtěla riskovat. Počkala jsem si na příležitost (střih, jak Ondřej odchází z ložnice a Veronika si všimne tašky, jde k ní, podívá se dovnitř a najde v ní termosku, kterou si tam Ondřej nachystal). Diana: Tys to otrávila?

65

Veronika: Stačí počkat, až se napije. (Prostřih, Ondřej spolujezdce.)

jede

autem,

termosku

má

položenou

na

sedadle

Diana si nevěřícně dosedá na sedačku. Diana: Tys měla u sebe jed? Veronika: No jo. Chtěla jsi ho po mně, ne? Řekla jsi, že potřebuješ další. Že se to musí vyřídit co nejdřív. Diana: Ten jed byl pro našeho souseda! Necháváme ho být až moc dlouho… Veronika: To tys váhala, protože sis myslela, že nechce umřít doopravdy. Diana: Vražda je velká věc… (mluví pomalu) Veronika: Ale tys kvůli mně taky zabila, abys mě chránila. Udělala jsem pro tebe jenom to samý. V čem by byl rozdíl? Jestli soused nebo Ondřej. S tím sousedem to klidně vyřídím a prokážu mu tím službu. Už nemůžeme riskovat. Diana: Nemělas to dělat. (je v šoku) Veronika: Už dávno jsem ti řekla, že ti chci pomoct. Třeba tě tohle přesvědčí, že na to mám. Diana: Ty si asi neuvědomuješ, cos udělala… Jak můžeš být tak… chladná? (zní skoro zoufale) Veronika: Udělala jsem přesně to, co ty. Copak jsi nechtěla, abych se zbavila souseda? Diana: Ne ty, ale já! A nechtěla jsem, aby ses zbavovala Ondřeje! (ztrácí sebekontrolu) Veronika: To ti na něm tak záleželo? Diana na to neodpoví. Nemá slov. Veronika: Ježiši, vždyť by to nikdy nepochopil. Potopil by nás. Daly jsme mu dost času…. (na chvíli se zarazí) Asi vím, proč jsi tak váhala. Myslela sis, že to udělá on, co? Že našeho souseda odklidí Ondřej, aby tě tak chránil. Ale uvědom si, že by to nikdy nedokázal. Nikdy by tě neuměl bránit. Diana: Jen jsem si nikdy nemyslela, že… (není schopná to doříct)

66

Veronika: Co z toho děláš? Objevil se problém a já se ho zbavila, jaks mě to naučila. Nemůžem se spoléhat na nikoho jinýho. Teď to zas budem jen my dvě. Já se toho nebojím, víš? Diana mlčí – nemůže uvěřit tomu, co za monstrum to stvořila. Veronika: Nemáš zač.

Obraz 63.

INT. Ondřejovo auto Ondřej odjíždí autem pryč a jeho pohled zabloudí k termosce na sedadle spolujezdce… Už ale nevidíme, jestli se napije nebo ne. Je to jen otázka času.

Obraz 64.

INT. dům Diany, obývací pokoj Diana se snaží dovolat Ondřejovi, ale ten to nebere. Telefon zvoní na prázdno. Diana má strach, a čím déle zůstáva bez odpovědi, tím víc její panika narůstá. Zvonění běz odpovědi postupně přechází do titulků. Ondřej to stále nebere. Možná, že už to vzít ani nemůže.

_KONEC_

67