Jozue8 Káleb, druhý z pamětníků uprostřed Izraele, přišel k Jozuovi a připomněl mu událost z doby prvního průzkumu Zaslíbené země. Mojžíš tehdy Kálebovi slíbil území, které tenkrát jako zvěd prozkoumal. Nyní tedy Káleb přichází, aby vyslovil svou žádost: Nuže, dej mi to pohoří, o němž mluvil onoho dne Hospodin. Slyšel jsi přece v onen den, že jsou tam Anákovci a velká opevněná města. Snad bude Hospodin se mnou a podaří se mi podrobit si je, jak mluvil Hospodin." (Joz 14,12.) Tím pohořím je míněn Chebrón, což v překladu znamená jednota, či spolek. Chebrón byl místem přátelství. Káleb byl přítelem Božím, proto se nezalekl ani silného místního obyvatelstva a v důvěře v Boží pomoc o Chebrón požádal. Jozue mu požehnal a přidělil Chebrón jako dědičný podíl Kálebovi, synu Jefunovu. Proto patří Chebrón až dodnes jako dědičný podíl Kálebovi, synu Kenazejce Jefuna, poněvadž se cele oddal Hospodinu, Bohu Izraele. (Joz 14,13-14.) Kálebova věrnost byla odměněna. Milí posluchači, i my jsme někdy odměněni, myslím teď na Boží odměnu. Nebývá úměrná našemu přínosu pro Boží království, neodpovídá kvalitě našeho díla. Bývá Božím darem. Pán Bůh ji ovšem dává tam, kde vidí věrnost. Nejde mu ani tak o velké dílo, o úžasné skutky, o zástupy lidí získaných pro víru. Víc si cení věrné, trpělivé služby třeba jen jednomu dalšímu člověku. Jaké je postavení Božího služebníka? Myslím teď na slova Lukášova evangelia: "Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: ,Pojď si hned sednout ke stolu?` Neřekne mu spíše: ,Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!`? Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ,Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.` (Lk 17,7-10.) Nemáme nic víc. Nic z toho, co děláme, nevyváží míru Božích darů, které dostáváme. S Pánem Bohem není možné obchodovat. Ale on to od nás ani nečeká. Nečeká žádnou naši protislužbu. Čeká od nás, od věřících křesťanů, jediné: Věrnost. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným (1K 4,2.), píše apoštol Pavel do Korintu. Jsme Kristovi služebníci, správci Božích tajemství. Kéž našemu Bohu, pokud jsme jej poznali, vždycky zachováme věrnost. 15. až 19. kapitola knihy Jozue podrobně představují území, která bylo přidělena jednotlivých kmenům na západním břehu Jordánu. Pojednání si nevšímá všech kmenů se stejnou pozorností. Zatímco kmenům Juda, Efrajim a Manases je věnováno po celé kapitole, o ostatních kmenech čteme společně v kapitole 18. Celá tato pasáž má klíčový význam pro izraelský lid. Náš učitel ji prochází zběžně a podrobněji se dotýká jen několika míst textu. 15. kapitola bezprostředně navazuje na předcházející, 14. kapitolu. Káleb, o kterém jsme četli, sice nepocházel z izraelské rodiny, ale připojil se ke kmeni Juda. 15. kapitola mluví o Judovcích jako o prvním z kmenů Izraele. Kálebovi, synu Jefunovu, dal podíl uprostřed Judovců podle
Hospodinova příkazu Jozuovi, totiž Kirjat-arbu, to je město Arby, otce Anákova, což je Chebrón. Odtud vyhnal Káleb tři Anákovce: Šešaje, Achímana a Talmaje, zplozence Anákovy. (Joz 15,13-14.) Počátek 15. kapitoly popisuje průběh hranic území kmene Juda. Náš učitel cituje až zmínku o Kálebovi. Káleb dostává území, o které žádal. Odtud pak táhl vzhůru proti obyvatelům Debíru; Debír se předtím jmenoval Kirjat-sefer (to je Město knihy). Káleb tenkrát prohlásil: "Kdo porazí Kirjat-sefer a dobude jej, tomu dám za manželku svou dceru Aksu." Dobyl jej Otníel, syn Kenazův, Kálebův bratr; dal mu tedy svou dceru Aksu za manželku. Když přišla, navedla jej, aby žádal jejího otce o pole. Sesedla z osla. Káleb se jí otázal: "Co si přeješ?" Odpověděla: "Obdař mě požehnáním! Když jsi mě provdal do jižního suchopáru, dej mi také vodní zřídla." Dal jí tedy zřídla, horní a dolní. (Joz 15,15-19.) Do bojů o přidělené území se vložila celá Kálebova rodina. Zajímavá je poznámka, že do uspořádání poměrů uvnitř území, které bylo přiděleno Kálebově rodině, zasahovala i jeho dcera Aksa. Dalším pokolením, kterému náš text věnuje pozornost, jsou josefovské kmeny Manases a Efrajim. Josefovcům vyšel tento los: od Jordánu při Jerichu k Jerišským vodám na východ; hranice stoupá pouští od Jericha do hor k Bét-elu. Pak vede od Bét-elu k Lúzu a pokračuje k pomezí Arkejců do Atarótu. Sestupuje na západ k pomezí Jaflétejců až k pomezí Dolního Bét-chorónu a Gezeru a vybíhá k moři. Takový byl dědičný podíl Josefovců, Manasesa a Efrajima. (Joz 16,1-4.) Ve zbytku kratičké 16. kapitoly je podrobněji popsáno území, které z uvedené plochy připadlo Efrajimovcům. Ostatní země připadla Manasesovi, který byl ovšem rozdělen. Část jeho příslušníků zůstala na východ od Jordánu. I vytýkali Josefovci Jozuovi: "Proč jsi nám dal za dědictví jeden los a jednu oblast? Jsme lid početný, protože Hospodin nám tak mnoho požehnal." Jozue jim řekl: "Jste-li lid početný, vytáhněte do lesů, tam na území Perizejců a Refájců, a vykácejte je, když je pro vás Efrajimské pohoří těsné." (Joz 17,14-15.) Josefovci, kteří přešli na západ od Jordánu, byli poměrně početnou skupinou. Losem jim bylo přiděleno území Efrajimského pohoří. Nebylo to území malé. Nejvlastnějším důvodem protestů není nedostatek prostoru, ale pohodlnost. Efrajimské pohoří bylo porostlé lesem, zatímco Josefovci toužili po úrodných polích. Jozue ovšem jejich stížnosti nevyhověl. Hospodin kmenům Manases a Efrajim požehnal. Dostali tedy velké území spolu s úkolem je zúrodnit. Boží požehnání znamená vždycky i úkol a pověření k práci. Celá izraelská pospolitost se shromáždila do Šíla a postavili tam stan setkávání. Zemi si už podmanili. (Joz 18,1.) Svatyně v Šílo, na území kmene Efrajim, se stala na dlouhá léta ústřední svatyní Izraele. Po celou dobu, kdy Izrael žil pod přímou vládou svého Boha, byla svatyně v Šílo rozhodujícím místem náboženského života lidu. Tady byla umístěna schrána úmluvy. Teprve David přenesl ústřední svatyni do Jeruzaléma a veškerou bohoslužbu centralizoval. Mezi Izraelci zůstalo však ještě sedm kmenů, kterým nepřidělili
dědičný podíl. Tu řekl Jozue Izraelcům: "Jak dlouho budete otálet, než konečně obsadíte zemi, kterou vám dal Hospodin, Bůh vašich otců? (Joz 18,2-3.) Sedm kmenů zůstalo stát s rukama v kapsách. Zatímco Juda, Efrajim, Manases, Rúben a další kmeny už budovaly své domovy, sedm kmenů nedělalo nic. Boží dar země ležel před nimi. Nikdo z nich si ho nebral. Běda, když Boží lid zůstane nečinně stát. Je plně pravda, že člověk nikdy nemůže dosáhnout Božího požehnání vlastními silami. Je ale stejnou pravdou, že Boží člověk nemůže žít plným životem bez vynaložení vlastních sil. Vzpomeňme si, jak oslovili andělé učedníky Pána Ježíše Krista, když jejich i náš Mistr odešel do nebe. Učedníci zůstali s otevřenou pusou a andělé jim říkají: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? (Sk 1,11.) Křesťan žije svůj život s vyhrnutými rukávy. Pán Ježíš dává svému lidu sílu k práci. Volá k práci, vybízí k činnosti. Život v Božím požehnání je životem spolupráce s Pánem Bohem. Je pravda, že tato spolupráce je obrovsky nevyvážená, hříšný stvořený člověk vedle svatého Boha stvořitele, ale takový je Boží záměr. Právě v tom je smysl stvoření člověka k Božímu obrazu. Apoštol Pavel to vyjadřoval obrazem Krista, žijícího v Pavlově těle. To je základní princip křesťanské aktivity: Kristus v nás. To neznamená složit ruce v klín a čekat, že se Boží dílo uskuteční samo od sebe, že spadne z oblohy. Pán Bůh chce pracovat našima rukama a my jimi musíme pohnout. Mužové šli, prošli zemi a pořídili její popis podle měst, rozdělený na sedm podílů. Pak přišli k Jozuovi do tábora v Šílu a Jozue jim v Šílu před Hospodinem přidělil losem podíly. Jozue tam rozdělil Izraelcům zemi podle jejich podílů. První los byl vytažen pokolení Benjamínovců pro jejich čeledi: bylo jim vylosováno území mezi Judovci a Josefovci. (Joz 18,9-11.) Na Jozuovu výzvu se zástupci sedmi zbývajících kmenů vydali zmapovat potřebné území a Jozue pak na základě jejich zprávy přidělil losem jednotlivým kmenům jejich vlastnictví. První usazený kmen z těchto sedmi byl kmen Benjamín. Jeho zemí leželo na hranici severní a jižní části Zaslíbené země. Druhý los vyšel Šimeónovi, totiž pokolení Šimeónovců pro jejich čeledi. Jejich dědičný podíl byl uprostřed podílu Judovců... Protože podíl Judovců byl pro ně příliš velký, dostali Šimeónovci dědičný podíl uprostřed jejich podílu. (Joz 19,1.9b.) Kmen Juda se má v budoucnosti stát prvním ze všech kmenů, královským pokolením. I jeho velké území v jižní části Zaslíbené země obráží jeho prioritu. Část jeho původní plochy je přidělena kmeni Šimeón, který později s Judou zcela splývá (1Kr 19,3). V dalším losování byly přiděleny díly kmenům Zabulón, Isachar, Ašer, Neftalí a Dan. Pán Bůh tak prostřednictvím losu přidělil každému z kmenů jeho vlastní díl Zaslíbené země. Pán Bůh ví nejen o národech, ale i o rodinách a o jednotlivcích. Je bláhové, domnívat se, že se Pán Bůh nestará o maličkosti. Je to podceněním Boží velikosti, když se s některými věcmi neodvažujeme Pána Boha obtěžovat. On má zájem o každého z nás a o každou naši potřebu a tužbu. Tak ukončili přidělování země do dědictví podle jednotlivých
území. Jozuovi, synu Núnovu, dali Izraelci dědičný podíl mezi sebou. Podle Hospodinova rozkazu dali mu město, které si vyžádal, totiž Timnat-serach v Efrajimském pohoří. Vybudoval město a usadil se v něm. Toto jsou dědičné podíly, které kněz Eleazar, Jozue, syn Núnův, a představitelé rodů přidělili losem izraelským pokolením v Šílu před Hospodinem u vchodu do stanu setkávání. A skončilo přidělování země. (Joz 19,49-51.) Oddíl, který mluví o rozdělování Zaslíbené země, končí zprávou o dědictví Jozuovu. Je to informace velmi zajímavá. Jozue si mohl vybrat, co chtěl. Vybral si jedno z nejhorších míst v celé zemi, kdesi v hraniční oblasti Efrajimských hor. Zcela bezvýznamné město, které zřejmě musel celé znovu budovat. Připomíná to událost rozchodu Abrahama s Lotem, kdy Abraham dává svému synovci vybrat území pro další život a sám se pak spokojí hornatou pustinou, když si Lot vybral úrodnou nížinu. Boží člověk se umí spokojit s horšími podmínkami, protože ví o Božím požehnání, které ho bude provázet. Na druhou stranu, není nejlepším svědectvím o Izraeli té doby, že Jozua na takovém místě nechali. A nemusíme myslet jen na Izrael, stejně tak to může platit o církvi. Náš učitel upozorňuje, že prakticky všechny obchodní organizace se dovedou postarat o své bývalé pracovníky a vytvořit jim dobré podmínky pro důstojné stáří, jen křesťané na to někdy zapomínají. Jakoby i v tom spoléhali na Boží požehnání, ale péče o starou generaci je úkolem pro člověka. Dvacátá kapitola, opět jedna z nejkratších kapitol v Bibli, mluví o zřízení útočištných měst. Byla zřizována na Boží výslovný příkaz, ale náš učitel upozorňuje, že podobná instituce existuje i u řady jiných národů. Vyrůstá tedy nejen z Božího příkazu, ale i z něčeho, co bylo člověku dáno do vínku. Na Havajských ostrovech například, na pobřeží Kona, prý existuje místo, zvané Útočištné město. Pochází z doby před příchodem křesťanství, z doby hlubokého pohanství, kmenových válek a lidských obětí. Dnes se stalo turistickou atrakcí. Existence izraelských útočištných měst byla ovšem vyvolána výslovným Božím příkazem. Jeho udělení je předpověděno už ve 2. knize Mojžíšově: Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít. Neměl-li to v úmyslu, ale Bůh dopustil, aby to jeho ruka způsobila, určím ti místo, kam se uteče. (2M 21,12-13.) Konkrétnější pokyn nacházíme ve 4,. knize Mojžíšově, kde je určeno, že těchto měst bude šest - tři na západ a tři na východ od Jordánu. Nyní, po rozdělení země, nastává čas k uskutečnění Božího příkazu: Hospodin promluvil k Jozuovi: "Mluv k Izraelcům: Určete si útočištná města, jak jsem vám uložil skrze Mojžíše. Tam ať se uteče ten, kdo zabil, pokud někoho zabil nedopatřením, neúmyslně. Budou vám za útočiště před krevním mstitelem. (Joz 20,1-3.) Útočištná města nebyla určena pro ochranu vrahů. Kdo zabil úmyslně, musel zemřít. Ale v případě náhodného zabití sloužila útočištná města k ochraně před krevní mstou. Kdo by se utekl do některého z těchto měst, postaví se při vchodu do městské brány a přednese svou záležitost starším toho města. Pak ho přijmou k sobě do města a určí mu místo, aby s nimi bydlil. Když ho
bude pronásledovat krevní mstitel, nesmějí mu toho, kdo zabil, vydat do rukou, poněvadž zabil svého bližního neúmyslně, aniž ho kdy předtím nenáviděl. Bude bydlet v tom městě, dokud se nepostaví před pospolitost k soudu, případně do smrti velekněze, který v těch dnech bude vykonávat svůj úřad. Tehdy se ten, kdo zabil, smí vrátit do svého města a ke své rodině, do města odkud utekl." (Joz 20,4-6.) Instituce útočištných měst je krásným biblickým obrazem. Je obrazem Pána Ježíše Krista, který je útočištěm svého lidu. Ale nacházíme tady ještě jednu důležitou souvislost: Pán Ježíš Kristus byl zabit. Byl zabit úmyslně. Pro úmyslné vrahy nestačilo ani útočištné město. Kdo je vinen Kristovou krví? Mnozí tvrdili po staletí, že Židé. Jak hluboký to byl omyl! Vždyť Pán Ježíš nevisel na židovském kříži, kříž byl římský. ale ani to není podstatné. Pán Ježíš zemřel kvůli lidské vině, mé, tvé, vaší. Naše viny ho přivedly na kříž. Já a my jsme vini jeho smrtí. Díky Bohu, že smrt Pána Ježíše Krista současně vytvořila prostor útočištného města, že v něm je každému z nás dána možnost záchrany. Kéž by touto možností nikdo z nás nepohrdl.
