Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě vůbec nevím, kde, kdy a jak se bude letošní Výroční zpráva tisknout. Možná se vám nakonec dostává do rukou

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě vůbec nevím, kde, kdy a jak se bude letošní Výroční zpráva tisknout. Možná se vám nakonec dostává do rukou hybrid mezi tím, co jsme chtěli, a tím, co bylo za dané situace a při našich finančních možnostech reálné. Přesto doufám, že se vám bude líbit. Co vás čeká? Samozřejmě skvělé články! Nekecám! Já z nich byla opět úplně vedle - nadšená a potěšená. Píše se tu o tom, jak se šplhá do nebes i jak se z nebes padá dolů (úmyslně a téměř kontrolovaně). Jak stateční rekové, strádající nedostatkem příležitostí vyniknout, lákají do hor sličné princezny, aby na ně lovili vyhladovělé draky, zatímco skromní chasníci bez pomoci návnad loví opravdu tučné horské prvovýstupy. Je tu také návod, co dělat, abyste se dostali do zatraceně vypečeného dobrodružství, a jinde zase několik dobrých rad co nedělat, abyste se takovému dobrodružství úspěšně vyhnuli. Zkrátka, články jsou tématicky velmi pestré, vtipné, poučné i inspirativní. Těžko hledám slova, kterými bych poděkovala všem těm, kteří se na vzniku letošní výročky podíleli. Autorům patří, samozřejmě, neskonalý dík za jejich výtvory i výbornou a pružnou spolupráci. Těm, kteří mi v tak krátkém čase poslali své dokonale roztříděné výstupy, za jejich vstřícnost a shovívavost. Marečkovi za obrovskou pomoc při sazbě a za vytvoření titulní strany. Jardovi a Majce za příkladnou pečlivost a preciznost při sestavování zprávy o hospodaření. A v neposlední řadě Lájošovi za trpělivé a obětavé čtení a jazykové korekce většiny zde prezentovaných článků, kterými si kreativně zpestřoval jinak neproduktivní chvíle běžně vyplněné principiálně neagilním a nudným spánkem. Snad vám všem přinese čtení této výročky podobné potěšení jako mně její příprava. Janča

foto: Pavel Nesvatba

Hospodaření oddílu

3

Výstupy

5

Francie

15

Tatry mýma očima

18

Prváč na Sans Nom

20

Bitka na Bišíku

24

Splněný sen

25

Jak optimisté převálcovali pesimisty

27

Tenkrát na jihozápadě

30

Letní (nováčkovské) Tatry

32

Bergell

33

Ferrata v Höllentalu

37

Black Diamond DryToolCup

38

Támhle za kopcem je Sarajevo...

43

Prvovýstup Karouškem

46

Továrna na dobrodružno

48

Rychlý výpad do Tater

53

Rallye Jeseníky 2012

54

Past na myši

55

Mezi nebem a zemí

57

Cesta do pohádky

59

Chamonix Stoupy a kol.

62

La prima di Dolomiti

64

Hospodaření oddílu v roce 2012 Revizní komise HO Lokomotiva Brno na svém zasedání 8.1.2013 provedla kontrolu finančního hospodaření oddílu ke konci roku 2012. Komisi byly předloženy účetní doklady, přehled příjmů a výdajů (odděleně hotovostní a bezhotovostní platby) a hotovost v pokladně. Komise zkontrolovala výši hotovosti, a provedla namátkovou kontrolu shody platebních dokladů s předloženým přehledem příjmů a výdajů, se zaměřením zejména na Příjmy

441,593.57 Kč

operace převyšující 1000 Kč. Komise konstatovala, že účetnictví je vedeno přehledným a úplným způsobem, hotovost v pokladně odpovídá vykázaným hotovostním příjmům a výdajům a taktéž stav bankovního účtu je ve shodě s předloženými doklady o bezhotovostních platbách. Hospodaření roku 2012 skončilo s kladným výsledkem 11,604.00 Kč. Jaroslav Chyba Výdaje

429,989.21 Kč

Příspěvky

52,950.00 Kč

Odvod do TJ, ČHS

49,484.00 Kč

Dotace TJ

15,000.00 Kč

Bankovní poplatky

1,979.00 Kč

Dotace Město

15,000.00 Kč

Zimní tatry

71,062.00 Kč

Horoškola - instruktoři

23,800.00 Kč 34,973.00 Kč

Bankovní úrok

28.57 Kč

Zimní tatry

71,062.00 Kč

Letní tatry

Horoškola

24,100.00 Kč

DryTool

Letní tatry

36,049.00 Kč

Rajče - pronájem

9,500.00 Kč

211,264.00 Kč

Rallye Jeseníky

1,368.00 Kč 4,450.00 Kč

DryTool Rajče - výběr od členů

8,100.00 Kč

Pod Parou

Sklad - půjčovné

3,060.00 Kč

Webová doména

Výroční zpráva

2,730.00 Kč

Výroční schůze

Prodej trika

2,250.00 Kč

Pokladna

222,686.21 Kč

299.00 Kč 10,388.00 Kč

Běžný účet 12,238.00 Kč

Stav k 1. 1. 2012

283,601.04 Kč

Stav k 31. 13. 2012

34,800.00 Kč

Stav k 31. 13. 2012

272,643.40 Kč

lok

lokalka.eu

3

hospodaření

Stav k 1. 1. 2012

Moravský kras

Domácí skalky Rudice

Šípkový král

9-

PP

P. Vrtík, M. Richter

Holštejn

Věčně bez peněz

9-

PP

P. Vrtík, P. Svoboda

Holštejn

Volání divočiny

9-

RP

P. Vrtík, Š. Patermanová

Holštejn

Žákův žák

9-

RP

P. Vrtík, Š. Patermanová

Sloup

Psycho light

9-/9

PP

P. Vrtík, D. Kulhaim

Sloup

Direk Drive

9-

PP

P. Vrtík, P. Soudek

Krkavčí skála

Mouřenín

6

RP

M. Nováček

Za Indií

Narovnání Grand Prix

6

RP

M. Nováček

Krkavčí

Yosemitská

8-

PP

L. Petráš, P. Neuwirth

Kentucky

Tennessee

Zahraniční skalky Folster Falls

Diamond Cutter

5.10b/c

OS

J. Vlasatý, Z. Vlasatá

Folster Falls

Narcissism

5.10b/c

OS

Z. Vlasatá, J. Vlasatý

Lilly Gorge

Stairway to Heawen

5.10d

OS


Lilly Gorge

Stairway to Heawen

5.10d

OS


Tennessee Wall

In Pursuit of Excellence

5.9

OS


Tennessee Wall

Nappy

5.7

OS


Red River Gorge

Darwin Loves You

5.9

OS


Red River Gorge

Armed Insurection

5.10d

OS


Red River Gorge

Johnny on Roofies

5.11a

OS


Red River Gorge

Donor

5.11b

OS


5

výstupy

lok

lokalka.eu

výstupy

Arco

Ten Sleep Canyon

Vedauwoo

Colorado

Zahraniční skalky Rifle

Primer

5.11b

OS


Rifle

Red Dawn

5.11d

RP


Rifle

Red Dawn

5.11d

AF


Rifle

Good Moanin’

5.11b

OS


Rifle

Good Moanin’

5.11b

OS


Rifle

Smell the Coffee

5.11b

AF


Rifle

Smell the Coffee

5.11b

AF


Nautilus

Friday the Thirteenth

5.10a

OS


Nautilus

Middle Parellel Space

5.9

OS


Nautilus

Captain Nemo's Nemesis

5.12a

AF

L. Petráš, J. Vlasatý, Z. Vlasatá

Lower Psychoholic Wall

Strangely Compleeted

5.12a

OS


Godfather

As Wicked as it Seems

5.12 a

OS


French Cattle Ranch

Center El Shinto

5.12 a

OS


Shinto

Wyoming Flower Child

5.11d

OS


Shinto


5.11d

OS


Shinto


5.11d

OS


Lower Psychoholic Wall

Strangely Compelled

5.12a

PP


Crematorium Roof

Burning Grandma Bones

5.11b

OS


French Cattle Ranch

Slightly Toasted Cracker

5.11d

OS


French Cattle Ranch

Center El Shinto

5.12b

OS


La Gola

Zappata

6c+

PP

L. Petráš

lok

6

lokalka.eu

C. of Rocks

Parking Rock - East

Beauty and the Beast

5.10a

PP


Elephant Rock

What Thin

5.7

OS fs

L. Petráš

W. Virginia

Zahraniční skalky

New River Gorge

The Glass Onion

5.10b

OS


New River Gorge

The Glass Onion

5.10b

OS


Adršpach

Labák

Písky Trůn

Čistič Viktor

IXb

AF

M. Žák, Z. Konečný

Zrcadlo

Světelný rok

IXc

OS

V. Pavelka, M.Žák

Majdaléna

Levitace

IXc

AF

M. Žák, V.Wolf

Baldric

free line

Xb

AF

M. Žák, jištěn

Hrad

Stavitelský zázrak

VIIIa

OS

M. Žák, T. Pilka, J. Novák, M. Kalová

Král

Výsada králů

IXb

AF

T. Pilka, M. Žák

Pegas

Bílé myšky

VIIIa

AF

M. Žák, M. Kalová

Babiččina lenoška

Mejdan s prudkou elegancí VIIIb

AF

R.Lienerth, P.Smejkal, V.Bambuch

Kat

Elektrické křeslo

VIIIb

AF

R.Lienerth, P.Smejkal

Efendi

Pánská jízda

VIIIa

AF

M. Žák, T. Pilka, M. Kalová

Hrad

Jubilejní

VIIa

AF

T. Vidlák, J. Vlasatý, P. Kočvara, L. Petráš

Dvorská

Nekonečný příběh direct

IXc

AF

M. Žák, T. Pilka

7

výstupy

lok

lokalka.eu

Křižák

Teplice

Lidečko

Písky Čertovy skály

Quo vadis?

8-

RP

L. Petráš, J. Vlasatý

Čertovy skály

P+M

8

RP


Čertovy skály

Vítězný únor

8-

OS


Strejček

Šambala

Xb

AF

J. Hujíček, M. Žák

Skalní koruna

Polovina prázdnin

IXa

AF

M. Žák, T. Pilka, M. Kalová

Žezlo

Údolní

VIIIa

OS

R.Lienerth, M.Kleinjan, F.Penders

Lední medvěd

Údolní

VIIIa

AF

R.Lienerth, M.Kalová

Podsvětí

Prokrustovo lože

VIIb

OS


Pevnost

Slabina v hradbách

VIIIa

OS

J. Vlasatý, Z. Vlasatá, L. Petráš

výstupy

Höllenthal

Calanques

Rax

Vícedelkové skalní lezení sportovního charakteru Preinerwand

Plattenspieler

6

OS

M. Nováček, M. Krůček

En Vau

Pilier Gauche de la Passerelle

6a+

OS

R. Demauve, Z. Schmidtová

En Vau

Super Calanque

5c

OS


En Vau

Le Saphir

5a

OS


Sormier

Le Couchant

5c

OS


Sormier

Pilier Nord Est Intégral

6a

OS


En Vau

Le Couchant

5c

OS


Blechmauer

Blechmauerverschneidung

6

Flash

P. Bukač, P.Koutská

Vordere Klobenwand

Nix für Suderer

6

OS


Wachthüttelturm

Weichtalwichtel

6+

OS


Stadelwand

Direkte Richterkante

5+

OS

P. Kašpar, M.Černá

lok

8

lokalka.eu

Rotewand

Vícedelkové skalní lezení sportovního charakteru Rotewand

Elk Meadows

7-

OS


Rotewand

UFO

6+

OS


Rotewand

Feurvogel

6

AF

P. Koutská, P. Bukač

Žehlička

5

OS

M. Nováček, M. Mužátková

Puppy Dome

Battle of the Bulge

5.8

OS


Cathedral Peak

Southeast Buttress

5.6

OS


Fairview Dome

Regular Route

5.9

OS


Stately Pleasure Dome

West Crack

5.7

OS


Verc.

Aiguilles de Saou

No Man's Land

6a

OS


Höll.

Lechnermauern

Kowelkapfeiler

6+

AF


Nauilus

Middle Parallel Space

5.9 + 5.8

OS

J. Vlasatý, L. Petráš

Yosemite

Piz Gemeli

Vedau.

Berg.

Vícedelkové skalní lezení tradičního a smíšeného charakteru

9

výstupy

lok

lokalka.eu

výstupy

Chamonix

Gesause

Horské výstupy letního charakteru Tieflimauer

Westkante

4+

OS

M. Ficker, T. Jachan

Kalbling

Herbst -Scholz

4+

OS


Sparafeld

Diagonale

5Ao

OS


Petit Jorasses

Anouk

6c

OS

D. Janák, P. Vrtík

Aig. du Moine

Miss tique

6c+

OS

D. Janák, P. Vrtík

Aig. Du Midi

Španělská cesta

6b+

OS

R.Kozelka R. Lienerth

Aig. Du Midi

Kaufman

6c

OS

L.Pálka, J.Šimůnek, L.Kožíšek

Aig. Du Midi

Mazaud

7a

OS

R.Lienerth, P.Žofka

Aig. Du Midi

Super Dupont

7a

Aig. Du Midi

Rebufat

6a

OS

L.Pálka, M.Kratochvílová

Aig. Du Midi

Pilier Frendo

IV/2/5c

OS


Triangle du Tacul

Gabarou

II/4+

OS

L.Pálka, M.Kratochvílová, M.Peťo

Triangle du Tacul

Gabarou

II/4+

OS

R.Lienerth, P.Girg

Arete Cosmique

Couloir Vogler

III/4+/M4

OS

R.Lienerth, P.Girg

Arete Cosmique

Goulotte perroux

III/4+/M5

OS

R.Lienerth, D. Janák, M.Peťo

Aig. Du Chardonet

Aurelie/feutren

IV/5

OS

L.Pálka, R.Lienerth

Aig. Blatiere

Fidel fiasco

6c+

OS


Aig. Blatiere

Destroy

6c+

OS


Aig. Peigne

le Passe Mongol

6c+

AF

R.Lienerth, J.Michalko

Aig du Pouce

Pouce Cafe

6b+

OS

R.Lienerth - jištěné sólo

Aig. Du Fou

American Direct

7b+

PP

M.Peťo, D. Janák


lok

10

lokalka.eu

Cimy

Wyoming

Vysoké Tatry

G.

Bergell

Horské výstupy letního charakteru Piz Badile

Nordkante

5a

OS

J. Pospíšilová, O. Palacký

Piz Badile

Via Cassin

6a

OS

R. Demauve, R. Petit , Z. Schmidtová

Dente della Vecchia

Via Fiorelly

5c

OS

M. Nováček, M. Mužátková

Grossglockner

Stuedlgrat

3+/A0

OS

O. Palacký,J. Šlesinger

Vých. Žeruchová veža

Cesta cez knihu

V

OS


Vých. Žeruchová veža

Čepelova cesta

VI

AF


Jastrabia veža

Smrt vegetariánom

VI-

OS


Čierny štít

Puškášov pilier

IV-V

OS


Vel'ký Ganek

Západný pilier

V

OS


Dračí štít

Južný pilier

IV

OS


Volia veža

Štáflovka

V-

OS


Ošarpance

Magické oko

7

OS

L. Petráš, J. Pospíšilová

Žabí kůň

Litvaniho cesta

5

OS


Galérie ganku

Puškášov pilier

5

OS


Volia veža

Štáflofka

5

OS


Ošarpance

Puškášova cesta

6+

OS


Ostrva

Dieška na Lavou Vežu

7-

OS


Pingora

South Buttress

5.6

OS


Pingora

Northeast Face

IV, 5.8

OS


Wolfs Head

East Ridge

5.6

OS

Z. Vlasatá, L. Petráš

Cima Piccola

Spigolo Giallo

6+

OS

P. Urbánek, L. Petráš

Cima Grande

Comici+Dimai

6b+

AF

P. Urbánek/ L. Petráš

11

výstupy

lok

lokalka.eu

Rebro Andráši-Gálfy

3

OS

M.Nováček, J.Schlesinger

Tupá

Puškašové rebro

3-4

OS

M.Nováček, J.Schlesinger

Tupá

Mączkovo rebro

III. - IV.

OS FS

L. Petráš

Tupá

Rebro Culka - Wiencziller

III.

OS FS

L. Petráš

Malý Kežmarský štít

Bocek-Šádek

VI

OS

R.Lienerth, P.Urbánek


Koncert sa nekonal

IV

OS

R.Lienerth, P.Urbánek


Scepanští

IV

OS

L.Petráš, T.Lenc

Galerie Ostrvy

Dieška/Kocková

IV+

OS

R. Lienerth, S. Kalášek

Wal.

Matterhorn

N face, cesta Schidtů

IV/4/M5

OS 7 hod D.Janák, R.Lienerth

Sans Nom

Alpes Angels

M7/A1

FA

P. Vrtík, M. Doležal

vysoké Tatry

Tupá

Cham.

Zimní horské výstupy a velehorské výstupy smíšeného charakteru

výstupy

Rak.

Ledy Stubachtal

Eis Walzer

IV/5+

OS

R.Lienerth, P.Girg

Stubachtal

Glasere Madona original austieg

IV/4+

OS

R.Lienerth, P.Girg

lok

12

lokalka.eu

DryTooling

Závody Saas Grund

Mistrovství světa juniorů

2. místo

M. Kratochvílová

BD Cup Brno

Evropský pohár

3. místo

M. Kratochvílová

Gutovka

2. místo

M. Kratochvílová

Gutovka

5. místo

P. Vrtík

11. místo

P. Vrtík

Gutovka

6. místo

R. Lienerth

Gutovka

4. místo

L. Pálka

BD Cup Brno

Evropský pohár

13

výstupy

lok

lokalka.eu

Francie Jaro 2012 (28. 4. - 6. 5. 2012) Po dvouleté pauze, způsobené odmítnutím účasti mého dlouholetého spolulezce Petra, jsem se letos rozhodl odjet do Francie stůj co stůj. Dny volna se totiž poskládaly přesně tak, jako tomu bylo v roce 2009 (na deset dnů zájezdu padlo pouze pět dní dovolené). Petr mi však dal již třetí rok po sobě košem, tak jsem dal nakonec přednost mládí. Václav mladší zrovna letos mohl jet se mnou (už měl po zkouškách), tak dostal za úkol sehnat druhou lezeckou dvojici. Týden před odjezdem to údajně jistí účastníci odřekli, další náhradní dvojice to odřekla den před odjezdem. Takže letošní zájezd za lezením do jižní Francie se tedy uskutečnil pouze ve dvou. Ale i tak to mělo smysl odjet tam, kam nás to táhne po sametové revoluci pravidelně rok co rok. Ale popořádku. V sobotu ráno po velmi krátké noci (práce na komplu až do brzkého rána) jsme konečně vyrazili za svým cílem. Není nutno popisovat cestu přes Rakousko, Německo a Itálii. V Brennerském průsmyku bylo tentokrát slunečno. Za ty dlouhé roky, co jezdím do Francie a Itálie za lezením, jsem zažil slunečné počasí v Brenneru asi jen třikrát... Jeli jsme s krátkými přestávkami celý den, takže se nám podařilo k večeru být v Itálii blízko Janova. Tam se však bohužel nedá přespat „na divoko“, tak jsme sjeli do městečka Ovada a za ním u jednoho polorozpadlého domu na kraji lesa jsme to konečně zapíchli. Večeři jsme připravovali už za tmy. Během noci kolem nás 3x projelo terénní auto – to nás kontrolovali místní, zda nepácháme nějaké nepravosti. V neděli ráno nás probouzí celkem intenzivní déšť, tak rychle vylézt ze spacáků a hodit je včetně karimatek do auta. Vařit se nedalo, tak odjezd bez snídaně směr

Genova. Po ujetí cca 100 km se konečně rozjasnilo, takže u Montelimaru na jedné benzínce krátká pauza na snídani a usušení věcí. Přejezd do Francie už byla pohoda, do krásného města Nice jsme tentokrát nezajížděli, z dálnice jsme odbočili až u Dragouignanu a pokračovali směr Chateaudouble – dnešního cíle naší cesty. Konečně jsme v brzkém odpoledni ve správném údolí (po ujetí 1536 km), ale až do vesničky Chateaudouble se však nedalo dojet. Po náročné zimě se totiž sesunul velký kus svahu pod silnicí, takže příjezd je zatarasen. Do vesnice se musí cca 20 km oklikou. Mapujeme tedy údolí a u vesničky Rebouillon jsme našli docela slušnou lezeckou oblast s celkem sedmi lezeckými sektory. V průvodci píší zaparkovat u nádrže na vodu, odtud jít kousek lesní cestou a u třetího „mužíku“ vejít do lesa a pak už je to jen 10 minut cesty do kopce s převýšením 100 výškových metrů. Když jsme byli na cestě asi hodinu, přičemž jsme vyšli minimálně 300 výškových metrů a prošli se kolem několika naprosto panenských stěn bez jakéhokoliv náznaku nýtu či borháku, tak jsme usoudili, že asi bude lepší se vrátit. Cestou dolů jsme narazili na celkem nenápadnou stezičku, která nás konečně dovedla k našemu sektoru (a to pak bylo opravdu těch 10 minut z parkálu). Převléknout se do suchého bylo dílem okamžiku, pivo po té námaze bodlo a šlo se na věc. Dali jsme celkem tři cesty. Peau d´élephant, pak její variantu a třetí cesta Ciel sauvage byla nejhezčí, neboť její tři délky (celkem 60 metrů) vedly až na vršek skalního pilíře s překrásným výhledem na vesnici Rébouillon a celé údolí Chateaudouble. Konečně jsme mohli

15

články

lok

lokalka.eu

články

vidět v plné kráse další lezecké oblasti a sektory. Blížila se osmá večerní, tak šup dolů k autu, tam jsme nechali bágly a šli se umýt k řece. Od parkálu až dolů k vodě to bylo celkem dobrodružství. Přístupová stezka končila v závalu pod silnicí, ale dolů jsme přeci jen došli (přes kameny a skrz husté keře) . Voda byla fajn, sice absolutně ledová, ale ve finále osvěžující, neboť jsme smyli ze sebe tu celodenní námahu a pot. Následovala večeře a pivko, rozložit spacáky pod hvězdnou oblohou a konečně spát… V pondělí v 5.30 hodin ráno opět časný budíček, protože začalo zase intenzivně pršet. Spaní pod širákem v poklidu až do pozdního rána nám bylo upřeno. Tak honem do auta a dospat to alespoň v nepohodlné pozici na špatně složitelných sedadlech českého „přibližovadla“ (vím o čem mluvím). Jelikož to vypadalo na oprav-

du dlouhý déšť, tak jsme se rozhodli odjet do Orpiere, druhého cíle naší cesty. Po 3,5 hodinách jízdy v hustém dešti (po cca 200 km) jsme zastavili v historickém městě Sisterone na krátký odpočinek. V dešti jsme prošli město, podívali se do historické katedrály z 12. Století, udělali několik fotek impozantního skalního ostrohu s několika lezeckými sektory na druhé straně řeky a nasedli jsme opět do auta. Na prohlídku historické pevnosti se nám v tom dešti opravdu nechtělo (byl jsem tam před třemi roky, takže žádná škoda…). Do vyhlášené lezecké oblasti Orpiere to bylo již jen půl hodiny, kemp jsme našli, ale bohužel podražil (noc za 24€). Ale déšť je déšť, tak rychle postavit stan. Paní na recepci nám sdělila, že prý od zítra vyjde konečně slunce. Tak jsme s optimismem využili chvíli,

lok

16

lokalka.eu

kdy přestalo pršet, a šli se projít do vesnice, koupili průvodce do skal a začali plánovat, kam zítra půjdeme lézt. Skály kolem byly neskutečně zatečené, jen v jednom hodně převislém sektoru ukazovala svoje lezecké umění asi dvacítka borců. Večeře, teplá sprcha a první nocleh ve stanu. V úterý ráno konečně počasí ukázalo svou přívětivou tvář, sluníčko začalo hřát, tak jsme si to užívali. V poledne jsme mohli vyrazit do již oschlých skal. Lezení v sektoru Belleric za slunečních paprsků stálo za to, padlo pět cest, jedna hezčí než druhá (Amour toujours, Le foc et lénfant, Ironie du sport a André-Aline Shoot, Échine – nejtěžší cesta za 6b). Všude kolem plno horolezců, ze stěny viselo lano vedle lana. Nafotil jsem spoustu krásných lezeckých momentů. V sedm večer odchod zpět do kempu, večeře při červáncích kolem neměla chybu, pivko, pohoda… Ve středu po snídani odchod do skal do sektoru Chateau, kde jsme dali tři cesty (Chatozaure, Fifi brin dácier a Les copains dábord – nejtěžší cesta za 6c). No a další vytyčené linie jsme již nestihli, přišla bouřka, rázem bylo vše mokré, tak honem v dešti dolů do kempu. Sprcha, kniha, studium, večeře, procházka po Orpiere a plány na zítřek – k večeru bylo totiž opět azuro... Středeční ráno nás přivítalo slunečními paprsky. Tentokrát jsme vyrazili autem nahoru do protějšího kopce až na parkál de lÁdrech, pak ještě 25 minut pěšky stále vzhůru do sektoru Les Blaches. Jsou zde až třídélkové cesty, které svojí atraktivitou uspokojí srdce každého lezce. Při našem příchodu zde lezla pouze jedna francouzská dvojka, nicméně po přelezení první cesty se přihrnula grupa hlučných Němců (12 účastníků), kteří rázem obsadili všechny lezitelné cesty, tak jsme občas bojovali o nástupy. Nicméně lezení bylo pa-

rádní, vápno neolezené, naprosto fotogenické prostředí. Dokonce nad námi kroužil i orel. Dnes se to vydařilo, padlo devět cest (Lost Scarlet, In the mood for love, The flying deutchman, Sex ande the city, Venus beauté, Trop belle pour toi, Pandore, Elles émoi a Divine Maryleen – vše v rozmezí 5c - 6a). Za odměnu jsme si pak dole ve vesnici v boulangerii koupili víno a bagety. Po osvěžující sprše, při večeři, spojené s popíjením vínka, jsme kuli plány na další den. Předpověď počasí však byla neúprosná, na čtvrteční odpoledne byl hlášen příchod další deštivé fronty. Čtvrteční ráno nás přivítalo do mraků, kopec před námi nebyl vůbec vidět, nicméně po osmé ráno se roztáhlo a mělo smysl uvažovat o lezení. Usušili a sbalili jsme stan, zaplatili za pobyt a po desáté odjezd opět nahoru na protější kopec, tentokrát do oblasti Quatro Heures. Z parkoviště de lÁdrech to dnes bylo pouhých 20 minut pěšky do kopce ke skalám. Zrovna zde lezl jeden manželský pár ze Švýcarska. Kvůli špatnému počasí v jejich domovině vyrazili za lezením na dva dny právě sem do Orpiere. S Václavem jsme se shodli na tom, že mají náš obdiv – bylo jim zcela jistě přes šedesát a lezlo jim to i v těchto letech opravdu dobře. My jsme dali postupně sedm cest, jednu vedle druhé a opět to stálo za to (Craignos, Rigoletto, Parti pris, Cosmos blues, Chic planete, Tisane virtuose a Sur le fil – nejtěžší cesta za 6a). Slunce svítilo jak hloupé, docela jsme se opálili. Nicméně díky dalekému rozhledu ze skal jsme včas uviděli přicházející deštivou frontu, tak jsme kolem třetí odpoledne museli chtě nechtě zabalit lezení a sejít dolů k autu. Včerejší předpověď prostě nelhala. S prvními kapkami jsme odjížděli z Orpiere zpět přes Sisterone, Digne (u Verdonu) a jeli kam až to šlo. V devět večer jsme zastavili v horách asi 20 km

17

články

lok

lokalka.eu

za Baunce (překrásné jezero) na pěkném místě v lese. Večeřeli jsme už za tmy a kvůli přeháňkám šli spát raději do auta. V noci třikrát intenzívně zapršelo, takže to byla správná volba. V pátek rychlá snídaně a odjezd směr Nice. Po cestě jsme míjeli oblast, kde prakticky z roviny vyrůstaly skalní homole Rochers des Mées – možná příští cíl našeho lezení. Asi tak 30 km před Nice je v jednom údolí nad meandrující řekou postaven v několika patrech nádherný hrad. Pod ním se rozkládá stejnojmenná vesnička Entrevaux umístěná na skále asi 30 metrů nad řekou, která tuto vesnici obloukem obtéká. Možná se tam někdy zastavíme na prohlídku hradu. Nice projíždíme za slunka a vyrážíme na dálnici směr Itálie. Střídavě projíždíme dešťovými přeháňkami. U Piacenzy je nehoda několika aut (půlhodinka zdržení) a před pátou odpolední jsme již v Arcu, mekce lezení. Bylo těsně po vydatném dešti, proto se v tomto malém historickém městečku v ulicích nacházelo plno turistů a horolezců, které déšť vypudil ze skal. Jelikož otvírací doby obchodů jsou až do 19. hodin, tak jsme si prošli všechny horolezecké obchody (je jich zde celkem osm)

a dali si jako obvykle ve vyhlášené zmrzlinárně výbornou zmrzlinu. Po příchodu zpět k autu místní policistka zrovna zapisovala naši SPZ, že prý špatně parkujeme. Auto totiž stálo na místě pro camping cars, při našem příjezdu zde však nebylo jiné volné místo. Ještě štěstí, že jsme měli zaplacené parkovné. Dostali jsme výchovné ponaučení a jako gesto dobré vůle nám smazala záznam. A hurá odjezd směr Trento. Cestou jsme míjeli jednu lezeckou oblast za druhou, všude bylo silně zatečeno, včetně několikasetmetrových ploten Plache Zebrate. Večeře už skoro za tmy na parkálu před Trentem byla výborná, pak už jen polykání kilometrů po dálnici směr Brenner. O půlnoci zastavujeme na parkovišti na 36. Kilometru za Insbruckem a zalamujeme to v autě (nebyli jsme jediní). Ráno bylo sice azuro, ale po cestě se opět zatáhlo a vydrželo to střídavě až domů. A co dodat na závěr? Sice nám hodně času propršelo, nicméně nádherné prostředí skal, neskutečně krásná příroda a dobré jídlo spojené s francouzským vínem vytvořilo perfektní lezeckou pohodu. Tak zase za rok… Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda

Tatry mýma očima

články

Letošní letní nováčkovské Tatry byly v mnoha směrech unikátní. Po letech na Popradském či Brnče jsme měli základnu na Rysech. Chyběl Zoban, Špek a vlastně všichni „staří“ zkušení. Počet nováčků byl jen těsně vyšší než počet tahačů. Počasí půl týdne hodně přálo, zatímco zbytek pobytu nepřálo vůbec. Nebyla voda, zato bylo hodně piva... Ale popořádku.

V neděli večer jsme se asynchronně slezli přímo v chatě. Na to, že byl onen týden určen horoškole, to v tu chvíli příliš nevypadalo. Všehovšudy dvě novačky (ne, Pikáču, to není překlep, rod ženský, číslo množné) na čtyři tahače. S ubývajícím světlem přibývaly obavy, zda se posádce posledního chybějícího vozu plného nováčků zdařil plán a na poslední chvíli roztočili kola

lok

18

lokalka.eu

kapitalismu natolik, aby se v době jejich nepřítomnosti nezastavila. Večeře stydla, tma houstla, lidé se vytráceli z lokálu na kadibudku a do ložnic a my pořád nebyli kompletní. Kolem desáté jsem se rozloučila a vybavena Viktorovou radou, že mám dávat pozor na medědy, kteří se teď často motají kolem Žabích ples, jsem se jala sestupovat k Žabím plesům na plánovaný bivak. Už po prvních sto metrech jsem svého rozhodnutí hořce litovala. Všechny smysly našponované jak struny harfy. Zašustit někde ve tmě kamzík, měla bych plné kalhoty. Celý můj svět se smrsknul do nevelkého kužele mdlého světla z čelovky. Za ním mohlo být Cokoliv (což je při mé fantazii ekvivalentem Všeho). Dokud jsem byla v pohybu, dokázala jsem svůj iracionální strach jakž takž racionálně vyvracet třískáním hůlek o kameny, sázejíc tak na pověstnou medvědí plachost. Ale ve chvíli, kdy jsem zalezla do spacáku, připadala jsem si tichá a bezbranná jak nevylíhlá larva. Zkrátím to, nevyspala jsem se. Částečně ze strachu z medvědů, částečně kvůli šustícím kusům potrhaných igelitů, kterými kdosi přede mnou onen kamenný biváček pro větší pohodlí vystlal a zútulnil. Zdá se, že i bivakování musí jít s dobou a sledovat nejnovější trendy v oblasti interiérového designu. Ráno jsme se všichni (jupííí!) potkali dole pod prahem a víceméně rovnoměrně se rozdělili mezi oba nejprofláklejší mengusovské lezecké cíle - Volovku a Žabího koně. Než jsme si s Markem poklábosili a doškobrtali se pod nástup na hřeben Žabáka, zmítalo se v té cestě už tolik družstev, že jsme raději otočili plán a vylezli si nejdříve liduprázdnou Haberlainku. Cesta pěkná, krátká, orientačně nenáročná, takže jsem zabloudila až ve druhé délce. Odpoledne jsme si dali hřeben. Nikde nikdo, luxusní počasí, spokojenost veliká. Večer se pánové chlapácky vypořádali s dvěma

urostlými zubry, které na svých hřbetech hrdinně vyvlekli z Popradského na Chatu pod Rysmi a zasloužili si tak pípu a velmi lidovou cenu za poživání zubřích tělních tekutin. My jsme se s Markem nezúčastnili. Přesunuli jsme se na ostrůvek v Žabácích, vařili večeři, pozorovali hvězdy i nádherně vykrojený měsíc (oboje nad hlavou i pod nohama - zezrcadlené v klidném jezeře). Ticho, příjemná teplota... Tak romantický večer se podaří zřídka. Nádhera. V úterý se děcka vypravili na Ganek. Pokud mě paměť nešálí, silné zážitky si s sebou přinesli především Plyšák s Peťou, kteří si zabruslili v kluzké vegetaci a volných kamenech, spolehlivě jištěni rezavými vzpomínkami na první dobyvatele. My jsme s Markem lezli Štáflovku a Stanislavského na Volovce. Ve Stanislavském jsem, věrná svým zvyklostem, ve druhé délce zabloudila. Uváží-li se, že druhá délka vede celá koutem, je podobný kousek, nechci se chlubit, známkou notné dávky invence a fantazie. Výlet do změti lokrů a lišejníků mě ovšem neuspokojil, takže jsem se po půlhodině tápání na místě sešourala zpět do původní linky. Markovi mezitím zdřevěněly nohy. I přesto mé pseudoinstruktorské faux-pas přešel taktním mlčením, za což mu patří dík. Den jsme završili povedeným slaněním, při kterém se nám seklo lano v jednom z nejméně vhodných míst. Na obkroužení Volovky a slanění už bylo poněkud šero - zvláště když jedna ze dvou potřebných čelovek odpočívala v posteli na chatě. Zachránili nás kluci z Jeseníků, ale stálo je (potažmo nás) to dvě smyce a trochu pocuchané nervy. Z vděku jsme se je rozhodli pozvat na večeři, ale vzhledem k tomu, že oni šli na Popradské a my jsme slíbili, že večer příjdeme na Rysy (kde není mobilní signál), rozhodli jsme se rozdělit. Marek šel nahoru oznámit, že žijeme, já dolů žít. Dobré jídlo, dobré pivo, dobří lidé, dobrá nálada,

19

články

lok

lokalka.eu

dobrý večírek. Pochod zpět na bivak, tentokrát doprovázený imitací zpěvu, byl i vlivem povznesené opilecké nálady a bezmračného nebe plného hvězd nečekaně příjemný. Ke své radosti i překvapení jsem pak na bivaku našla pochrupujícího Marka, který cestou na Rysy zatměl a čelovku nemaje se vrátil strávit další noc pod šutr. Ve středu se ochladilo, foukal silný vítr, morál po dlouhé noci chyběl, a tak jsme šli zase na Volovku. Marek si vytáhnul jižní žebro, sundali jsme smyčky

z předešlého dne a líně se kochali pohledem na okolní kopce. Většina ostatních byla prý na Žabákovi. K večeru jsme se konečně všichni sešli v chatě. Předpověď podmínky na následující dny dávala tušit, že máme odlezeno, což se do krámu hodilo především těm, kteří zrovna, plni očekávání vzrušujících zážitků, vyjížděli autem z Brna. Dorazili, v mlze a dešti úspěšně lokalizovali chatu a plní vzrušujících zážitků s námi ráno odjeli zpět domů. Nebylo to dlouhé, ale bylo to intenzívní a krásné. Janča

Prváč na Sans Nom

články

Během pěti dnů (bráno od auta k autu) se podařilo Pavlu „Bačovi“ Vrtíkovi a Milanu „Mejlovi“ Doležalovi vylézt novou cestu v severní stěně Sans Nom. Zde by mohla zpráva skončit, ale to by pro některé mohlo být příliš stručné. Anebo by to mohlo být ještě kratší – Bača s Mejlem jeli do Francie a dobře si zalezli. Ale netrapme ty informacechtivé a nechejme se vnést do jednoho z příběhů vepsaných do severní stěny Sans Nom. Vrchol Sans Nom (3982m.n.m.) se tyčí v hřebeni táhnoucím se z věží Drus na Aiguille Verte. Jeho severní stěna stoupá z ledovce Nant Blanc. Spodní část stěny tvoří obrovský skalní masív podpírající visící ledovec, jenž přechází ve strmou skalní stěnu posetou smrkanci ledu. Do 70. let minulého století měla tato stěna pouze dva výstupy od mistra Armanda Charleta (ne, to není ten, co založil Charlet-Moser patřící dnes pod Petzl, to byl Jermarn Charlet). Potom nastoupili angličtí specialisté Joe Brown (skála) a Tom Patey (mixové lezení). Je-

jich cesta je i dnes (ve své originální linii) velmi vážnou cestou v této stěně. Skutečným milníkem moderní doby však byl výstup, který uskutečnili v roce 1978 Patrick Gabarrou se svým nevlastním bratrem Philippem Silvy. Skalní lezení 6c/ A2 (volně M8) ve spodní části a obtížné mixové lezení v části horní dělají z této cesty jednu z výzev moderního alpinismu. A poté se na scéně objevila další velká jména: Simon Richardson, Stevie Haston, Francois Marsigny, Mark Twight, Scott Backes, Valeri Babanov, Andy Parkin, Jules Cartwright, Nick Bullock, Christoph Dumarest… tento výčet vypadá jak telefonní seznam těch nejlepších alpinistů posledních let. Linka vylezená dvojicí Mark Twight a Scott Backes „There Goes the Neighborhood“ ohromila francouzskou lezeckou scénu natolik, že z Marka se stal v Chamonix nepřítel číslo jedna. Sám Mark považuje tuto cestu za to nejtěžší, co v Alpách vylezl, a problémy s francouzskou lezeckou smetánkou

lok

20

lokalka.eu

Topo cesty „Alpes Angels“

21

články

lok

lokalka.eu

články

vnímá jako boj chátrajících klasiků (Francouzi) proti trénovaným modernistům (twightovci). Přidat prvovýstup v této stěně znamená udělat zářez na pažbu pušky té nejlepší alpinistické společnosti. S Mejlem jsme se sladili už během našeho prvovýstupu v Lomnickém štítě. Já mám na starosti plánování, řízení, organizaci, lezení, vaření, tahání. Mejla zase má za úkol jištění, vybírání délek, jumarování, auto, tankování, mazání chlebů atd. Prostě vše je vyladěné do posledního detailu. Naše lezení se odehrává v poklidné atmosféře. Mejla moc nemluví, já jsem většinu času v „zóně“ na prvním a čas letí závratnou rychlostí. Ticho

je přerušováno jen občasným „zruš“, „žlutý na fix“, „na červeným tahačák“, „tahej“. Oba dva si to dokonale užíváme. Já, odloučen od svých tří dětí a stresující práce, medituji, rozjímám a harmonizuji ducha a tělo. Mejla se prostě kochá. Linku pro náš prvovýstup jsem našel podle jedné z mála fotek této stěny - beta informací o severní stěně Sans Nom je totiž pomálu. Linie je logická a stále mi vrtalo hlavou, proč ji ještě nikdo nelezl. Rozluštit tuto hádanku šlo jediným způsobem… „Bonjour madam, deux billets en Grand Montets, s‘il vous plaît“, hrdě sypu na sympatickou pokladní

lok

22

lokalka.eu

v Argentiere. O půl hodinky později, pod Petit Verte, již barvíme sníh dozlatova a kroutíme krky nad panoramatem Montblanského masívu. Je pozdě odpoledne a po 12hodinové jízdě se cítíme zesláblí. Nožičky se podlamují pod váhou našich haulbagů. Vzhledem k tomu, že vůbec nevíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak toho neseme asi opravdu příliš mnoho. Balení probíhalo za neustálého přemílání otázek: Budeme muset hákovat? Bude stačit 15 skob? Jedničky, nebo účka? Spíš víc menších friendů, nebo čtyřku Camalota? Háčky? Lezečky? Jídlo na čtyři nebo pět dní? Plynu raděj víc. Kolik šroubů? Kolik metrů prchačky? Co abalaky?… Shazujeme svině pod nástupem a těsně u skály kopeme plošinku na stan. Krásný západ slunce nás dokonale nabíjí na příští náročný den. Budíček na čtvrtou a první délky dávají tušit, proč se ještě nikdo nepustil do tohoto dobrodružství. Vertikálně vrstvená, velmi rozbitá skála (tzv. rybí hřbety). Jen něco neshodit, nepřeseknout lano a nezabít Mejlu. To by mu nepomohlo ani gri-gri třetí generace. Mírné úseky střídají převislé koutky, kde cepíny putují na sedák a sílu ducha doplňuje síla prstů. Těžší místa lezu bez haulbagu a pak jej obtížně tahám za sebou na štand. Mejla jumaruje s batohem. Zdola to vypadalo na občasné hákovaní, ale překvapivě jde vše volně na OS. Ještě drobný boulder s tahačákem na zádech a jsme na hřebínku. Pěkné místo na bivak, ale ještě máme dost času, tak jen svaříme něco k pití a pokračujeme dále. Přes nevinný sérak se dostáváme na střední ledové pole. Zhruba v polovici jej přetíná trhlina jako stvořená pro biváček i s naším stanem dvouchlapákem. Západ slunce opět maluje nebe všemi odstíny rudé. Třetí den znova čtvrtá a zase lezení. Několik ledových délek nás přivádí pod klíčovou část výstupu. Zde Gabarrou uhnul doleva, Mark Twight doprava a my jde-

me přímo – dlouhým převislým koutem, jehož středem se jako žraločí ploutev táhne ostré žebro. Žebro duní a kde to jde, tak místo frendů raději dávám vklíněnce – ty při případném pádu méně roztahují spáru a hrozí tak menší riziko, že celé žebro skončí Mejlovi v náručí. Výše se spára rozšiřuje a už opravdu pomáhá jen čtverka Camalot. Cepíny jsou již dávno na sedáku, mačky ladí milimetrové lišty a z posledních sil překonávám žraločí ploutev. Další délka je velmi nepřehledná, stále se nemohu rozhodnout, zda převislou spárkou vlevo, či vpravo, a tak volím pár kroků přes A1. Snažím se tlačit doprava, kde na fotografii byla vidět možnost průstupu pásmem ploten. Vše marné – koutky, hluché jak moje babička, a plotny hladké, jak bříško mojí dcery (ruce pryč, pašáci), mne vytláčí doleva. Zde nepomůžou ani jedničky, ani lezečky. A nýty pro postup v horách? To by nám Mark Twight dal! Další délkou se dostáváme do cesty Gabarrou-Silvy. Obtíže končí, ale místo vhodného fleku na bivak přichází únava. Chvíli lezeme v Gabrarrouově linii a pak nás to opět pouští doprava. Všude jen skála a led o sklonu 75°. Třetí západ slunce zahřívá naše unavená záda při kopání poličky o půl metru čtverečním. Noc netřeba popisovat. Na čtvrtý den ráno již cítíme vrchol. Možná kvůli tomu náš hrnec mizí v údolí, což znamená konec vody, a tedy nejrychlejší cestou dolů – vlastně nahoru. V další délce zmizí v údolí šroub i s karabinou - ještě, že Mejla zůstal. Natahuji délky, co to jde, často lezeme souběžně. Batohy jsou stále těžké, ale vrchol je blízko. Konečně jsem na hřebenu a koukám na Grand Jorasses. Zrovna vychází sluníčko a otvírá naše zalepené oči. Radost však nepřichází. Ještě je brzo. Duše je stále v hluboké meditaci. Čeká nás náročný sestup. Tak, jak jsme vystu-

23

články

lok

lokalka.eu

povali pro nás neznámou stěnou, tak sestup je úplná jízda tmou. Slanit? Ale kudy přesně? Kolik to vlastně bude slaňáků – deset nebo dvacet ? No nic, jdeme na to. Po patnácti slaněních, po pár nadávkách při stahování, kdy se to kouslo a musel jsem se přepnout z režimu „dolů“ do režimu „nahoru“, po spoustě oplakaném matroši a hlavně totálně vysušení (slunce 100%, voda ve flašce 0%) jsme přistáli na ledovci Charpoua. Že pozdní odpoledne je nejhorším časem pro přechod rozbitého ledovce, se dočtete v každé příručce. Ale tak, jako v první části, tak i tentokrát Alpští Andělé stáli při nás. S nádherným západem slunce si užíváme poslední kroky na chatu Charpoua. Odtud už příběh pokračuje jen barbarským zaháněním žízně, božsky dobrým spánkem, andělsky krásným sestupem a nekřesťansky drahým vláčkem z Montenvers přes Chamonix do Argentiere, abychom se na pátý den ocitli opět u našeho auta plného klobásek a dalších dobrot. Jak jste zajisté pochopili, název cesty „Alpes Angels“ se váže k božské milosti, která nám dovolila prožít tak-

to nádherný týden bez újmy na zdraví. Ať už se jedná o první třetinu stěny s volnými kameny, či o klíčovou pasáž s dunivým žebrem, stahování lana při slanění, nebo přechod ledovce Charpoua za totálního pařáku. Zlé jazyky, které tvrdí, že název cesty je odvozen od názvu nočního podniku v Chamonix, který Bača při svých výletech nikdy neopomene navštívit, nemají pravdu. Bača Shrnutí: • 13.3.-15.3.2012 • Francie, Chamonix, Mont-Blanc masív, • Severní stěna Aiguille Sans Nom, • Prvovýstup „Alpes Angels“, • Pavel „Bača“ Vrtík & Milan „Mejla“ Doležal, • 1200m, M7/A1 (sportovní klasa nejtěžší délky a pár hákovacích kroků po dobrém jištění).

Bitka na Bišíku aneb Pocta Márovi Ž.

články

Márova UFA jsou v již hotových cestách nástrojem pro zbabělce nebo pro ty, kdo neumí lézt excelentně spáry nebo pro ty, kdo neumí dobře jistit lanovicema. Ze všech tří uvedených důvodů je používám. UFA ale mohou psychickou náročnost výstupu nejen snížit, ale také zvýšit. Kde? Při dělání prvovýstupu. Dej místo kruhu UFO, nejlépe bez odsedu a lez dál! Nejen psychická, ale i sportovní hodnota prvovýstupu roste. Můžete udělat i těžkou cestu ve stylu OS a nemusí být nejištěná. A také estetická hodnota – žádné železo ve

zdi. A také etická – žádné invazivní jistící prostředky, žádné odsedávání, pouze vlastní silou na vrchol. S těmito ideály - protože jak známo, lidé nejednají podle toho, jaká realita je, ale podle toho, jak se jim jeví – jsem se vrhl do jedné pěkné spárky na Lumpa. Je to takový grc z náhorního mezivěží mezi Lumpem a Trnem a Růží. Spárka v mírně převislé stěně začíná tři metry nad zemí, a z široké žáby se pomalu rozšiřuje do širočinky. Ale ouha, širočinka je široká, ale mělká sotva na předloktí. Nelze do ní zalézt. První pokus o nátah

lok

24

lokalka.eu

do spárky. Hmm... Asi nahodíme švébíčko. Druhý nátah,pokus o tempíčko. Hmm... radši si vezmu přilbičku... A radši i maglajzáček. Jsem tady s nováčky, co jsou první den na skalách, tak ať jdu tou přilbou příkladem a etice stejně nerozumí... Řekl jsem jim, že v Ádru a okolí je zakázáno lézt bez magnézia. Vzali to jako fakt. Další pokus – fixíček, tempíčko, ty vole co tady mám v tom ryncálku dělat... bum bum prásk – obrotoval jsem na švébíčku přískalíčko. Hmm...Naraženej bočíček, odřená přilbička, nováčci rozjásaní, že to lezení je fakt adrenalin. Po hodině jsem domlácenej jak Stoupa, nováčci se začínají nudit, jsem vyždímanej hadr, klepou se mi kolena, odřeniny pálí. Asi pět metrů nad zemí je ale ve spárce založený UFO. Heuréka? Tak na půl. Kdo je použil, ten ví, že to nefunguje jako friendy... a rygólek je všemi směry do tvaru V. No nic, lezeme další dvě hodiny na Trn a na Růži a já si lížu rány, totiž regeneruju. Dodření jsou i nováčci. A je zase řada na mně. Ty dva metry k UFU dolézám. Teď je tady UFO, jseš jištěnej, to přece dáš v kuse, když není blok v hlavě, stačí se hodně snažit. Ale ouha.

Prostě to nejde. DOBER! ... Ty vole, povol! UFO prokluzuje... Ty vole, dober, ALE MÍRNĚ, prokluzuju já! Povol! Budu se přidržovat sám... Ufíčko, drž Stoupíčka... Tak aspoň přidržuj...! Prosím! Jsem zase na zemi, ale v pěti metrech jsou už UFA dvě. Dvě špatná UFA jsou stejně dobrá jako jedno tutové. Jen musí být rovnoměrně vyvázaná. Nakonec jsem se do nich ještě párkrát vrátil, ale vysápal se na vrchol Lumpa. Po nácviku s horním lanem jsem ten grc nakonec vylezl v kuse stylem top rope. Na RP nezbyla síla, morál, chuť. Název: Bitka. Věž: Lump. Klasifikace: netuším, ale minimálně VIIb. Délka: asi 10 m. Čas prvovýstupců: asi čtyři hodiny červnového odpoledne 2012. Jedno vím ale jistě, kdyby tam byl kroužek, byl by ultra grc. Po vlastním a se zakládáním z pozice je OS nebo RP přelez dobrý výstup, cesta, příběh, prostě TÚRA. Díky Máro, seš hlavička. To jsme si zase jednou užili světa! Stoupa

Splněný sen V roce 1931 přijeli do Zermattu na kolech dva němečtí mladíci. Franz a Toni Schmidovi. Za svůj smělý prvovýstup severní stěnou Matterhornu obdrželi zlaté olympijské medaile v roce 1932 v Los Angeles. My jsme se vydali v jejich stopách a má poklona jejich smělému výkonu je po včerejšku ještě hlubší. Ve středu ráno řešíme co s dalším programem. Na OHM pak dostávám hlášku, že podle jednoho ze švýcarských vůdců by mohla být podmínka v severce Matterhornu. Jeden z cílů, o němž jsem ráno nad webkamerou

uvažoval. Jenže ve třech to není úplně ideální cíl a my hledáme cíl pro trojku. Stoupa se nadchnul a velký dík patří Mirovi, který nám džetlmensky ponechal možnost výstupu ve dvojce. Rychlé balení a v půl jedenácté odrážíme se Stoupou směr Zermatt. Vláček, lanovka a výstup na chatu. Rozhodně rychlejší a pohodlnější než přístup bratrů Schmidových, ale taky výrazně dražší. Po čtvré ještě rychle jdeme najít nástup do stěny a obhlédnout podmínky. Sníh je mokrý, ale pokud to

25

články

lok

lokalka.eu

články

zmrzne, mělo by být vše OK. Pod stěnou studujeme orientačně nejnáročnější část, tedy jak se trefit do začátku rampy uprostřed stěny. Snad to půjde. Vzhledem k lehkému sněžení se rozhodujeme spát na chatě. Přeci jen vyrážet z vlhkého bivaku je výrazně horší než start z chaty. Chatař je k našemu plánu skeptický a myslí si něco o českých bláznech. No, jsme rádi, že máme střechu nad hlavou, a hned po večeři jdeme na kutě. 1:00 Budík, 2:00 vše oblečeno, vypito a snězeno – start, 3:00 přelézáme okrajovku na začátku stěny. Ledové pole je nekonečné a stále směřuje doleva. Pořád se tlačím doprava, a přesto nakonec musíme traverzovat asi 100 metrů do posledního ledového pole pod rampou. Když cvakám první skoby v rampě, můžu zhasnout čelovku. Stále lezeme současně, místy s průběžným jištěním, místy bez. V této stěně znamená bezpečí jediné kritérium - rychlost. I tak máme proti Ulimu decentní zpořdění :-). Lezení v rampě je stále kolem 65°- max. 80°a místy kolem M3/4 v glazurách, které perfektně drží. Po sto metrech mi dochází materiál a střídá Stoupa. U úniku na rameno Hornli dobírá, počasí drží, takže znovu doprava po klíčový závěr rampy. Pod ním bohužel asi míjíme nejjednodušší exit doprava a střídáme na začátku vytláčející lávky. Množství skob dává tušit, že asi nejsme jediní, kdo si trochu naběhnul. Na několik kroků jdou v rozlámané skále rukavice dolů, pak znovu zbraně v krátkém úseku kolem M5 a už znovu běh. Pod ubitým sněhem je cítit skálu, ale zhruba 5 - 10 cm silná vrstva perfektně drží. Cca 100 m pod

vrcholem je ve stěně nafoukáno, a tak uhýbáme logicky doprava na Zmutský hřeben. 10:15 vrchol, směs radosti z výstupu, nádherných výhledů, které si bohužel nefotíme, neboť zamrzly baterky ve foťáku už v půlce stěny, a hlavně obavy ze sestupu. Na rozdíl od Stoupy vím, do čeho jdeme. Podmínky na prd, slunkem rozměklý sníh na skále. Pod vrcholem potkáváme ještě jedno vystupující družstvo kluků z Jihlavy, snad stihli sestoupit aspoň na Solvayku. Na Solvay jsme po dvanácté. Družstva sestupující normálkou jsou ve slaňácích pod chatou. Vaříme na Jetboilu čtyři litry vody, které v nás mizí, a těsně po půl druhé odpočatí pokračujeme. Tři rychlá slanění po 30 m a už zkracujeme lano a sbíháme. Postupně předbíháme většinu sestupujících. Mačky jdou dolů až pod třetím kuloárem. Na chatě jsme před čtvrtou k velkému překvapení chataře a blahopřání některých přítomných vůdců. 16:50 Dveře lanovky na Schwarzsee se zavírají a začíná dvacet minut jízdy do Zermattu Za sebou další alpské dobrodružství, splněný sen a v nohách rozlévající se únava. Směs myšlenek a pocitů, poděkování tomu nahoře za příznivou podmínku i počas, Mirovi za přenechání možnosti výstupu ve dvojce, Stoupovi za společné navázání na lano, a hlavně obrovská úcta. Úcta a pokora jedné z nejslavnější stěn na světe, místu, kde se psala historie, Tonimu a Franzi Schmidovým, kteří měli odvahu s tehdejším vybavením stěnou prostoupit jako první. P.S.: fotek bohužel jen pár, baterky nemají rády mráz :-) Zoban

lok

26

lokalka.eu

Jak optimisté převálcovali pesimisty Čtvrtek večer sedíme u Kozy, řeší se co víkend. Marťa je domluvená s Lukášem, že bychom mohli podniknout výlet do Čech. Prozkoumat nějaké nové oblasti... Lukáš, jakožto pískař a protože bydlí v Praze, nás prej vezme na nějaký písky... Hrubice, Sušky… to bude super. No jo... Ale co to počasí? Předpověď dost bídná, zvažujeme variantu nějaké české žuly. Ondra nás zrazuje...: „Tak daleko kvůli nějakým kvakům?“ Blá blá, nenecháme se odradit, prostě JEDEM. Bude to lezecko-poznávací výlet, podle toho, co počasí a naše lezecké schopnosti dovolí. Ještěže máme toho Lukáše, který nám snad něco vytáhne. V pátek ladíme detaily…“Tak co, žula nebo písek?“ Marťa M. posílá předpověď slunečnou, prej bude celou sobotu krásně (optimista). Pája posílá link na horosvaz… všechno červený a zákaz lezení. Ach jo... tak prej ta žula... Ale mně to nevadí, třeba si zkusím vytáhnout nějakou trojku částečně po svým. „Marti, bereme ty špekáčky? Vezmu vám taky, jo?“, píše Marťa M. Hlásím to Pajovi. Pája: “A to ty špekáčky chcete opékat ve stanu nebo pod deštníkem?“ Ha ha. Ti pesimisté… pršet nebude:). Tak konečně, odjezd z Brna kolem půl sedmé v pátek v sestavě já, Pája a Marťa M. Hned na úvod Marťa rozprostírá na zadních sedačkách deku s výhružkami, že nás zaškrtí, jestli budeme jíst nebo pít v autě, protože je nový, a jestli jí z něj uděláme špinavý lezecký auto, tak nás už nikam nevezme:). To pivo, co má Pája s sebou, popíjí teda jen na tajno:).

V Praze nabíráme Lukáše a frčíme směr Most... naše destinace - Bořeň:). Marťa zjišťuje, že zapomněla spacák. Bude jí stačit ta minideka, na které sedíme? I zželelo se nám milé Marti a půjčuji jí svůj spacák a musím se vecpat k Pájovi. Na místě jsme kolem 22.30 a jdeme hledat tábořiště. Tábořiště = ohrada pro krávy, tento večer bez jejich společnosti. Vzbudím se v 8 ráno, leje. Do pytle. Snad to přejde a nebude tak celý den. Sice jsme to brali jako výlet, ale přece jenom.. :(. Další probuzení asi v deset. Hurááá, už neprší, fouká, ale obloha vypadá slibně. Vylízám ven, Pája stojí asi 15 m od stanu a prý: „Pojď sem a neotáčej se, až budeš tady.“ Tak jo. Otáčím se….: „Wow“. Skály nad námi mi berou dech, působí fakt majestátně. Tak nějak horsky. Později zjišťujeme, že to není žádná žula, ale jakási vyvřelina. Po snídaní se pokoušíme najít nějaké nástupy, trošku se motáme, pak se zdá že se Lukáš orientuje a chce si vylézt nějakou šestku, kterou tu prý už kdysi lezl. Naštěstí mu nevadí, že další 3 lidi lezou za ním na druhým :). Pěkná cesta, no, zadarmo není. Jen jsme doufali, že Lukáš nezhučí pod prvním do té díry pod námi. Dál se snažíme zorientovat se, „Kde jsou sakra nějaký trojky, čtverky, něco lehčího?“ Ptám se nějakého borce, který vypadá, že tu není poprvé.

27

články

lok

lokalka.eu

články

Tak prej tyhle tři linie vedle sebe jsou čtverky... Ok, no když to říká. Dodávám si odvahu, chci tu jednu čtverku zkusit. Doma jsem si hrála na hrdinku, že prej v Krasu mi to nejde, ale na hezké pevné skále, kde můžu založit, to bude lepši… No jo, to bylo doma:). Nalézám do čtverky, první borhák je nějak vysoko... no nevadí, vždyť si přijistím, ne? Hmm, ale má dřívější jistota z irského tradičního lezení už není tak jistá... Navíc tam jsem lezla 15 m cesty, tyhle jsou trochu delší. Nějak se bojím ještě pod prvním, nevím, jestli můžu těm friendům věřit, a tak traverzuji do cesty, kterou zkouší Marťa... Respektive dozkoušela a od druhého borháku se nechává spustit dolů… prej je to tam nějaký těžký. Já se taky nechávám spustit dolů a Lukáš nastupuje, abychom zachránili ten matroš:). Všichni ostatní ji jdeme na druhým... prej ČTVERKA. Jakýsi koutokomín, nohy na rozpor, stupy žádný… no paráda. Čtverka jak vyšitá :).... Ani za boha! Skvělý na té cestě bylo to, že na vrcholu je knížka, tak se konečně dozvídáme, kde jsme… a ne, opravdu to není tam kde jsme mysleli:). Tak jo, byla to pět mínuska:). Marťa pak vedle zkouší nějakou pětku… pěkný, pěkný… taky poněkud těžší pětka:). Nebo je to naše lezení fakt tak mizerný? Ale ne, to musí být prostě chyba v klasifikaci:). Lukáš navrhuje, ať slaním dolů kolem té čtverky, co jsem chtěla lézt (už víme, že začátek jsem šla blbě). „Nooo, vypadá to celkem v pohodě, to by mohlo jít, docela dobře by se mohlo dát zakládat. Akorát je na těch 30 m jen jeden borhák…“

lok

28

lokalka.eu

Ok, tak zkusím, k prvnímu snad dolezu a pak uvidíme. Tentokrát to jde nějak líp, nad prvním (jediným:)) borhákem zvažuji, jestli pokračovat, ale zkouším, bojím se, vracím se, ale pak přece jen dobojuji nahoru! Uff.. hurrá, krása. Výhledy luxusní a já si to užívám. Ovšem tím mi adrenalinu ten den stačilo, beztak je kolem půl osmé, tak už balíme. Lukáš s Marťou lezou ještě nějakou 6-, kde si Lukáš několikrát odsedává do vklíněnce. Tak prej sraz u stanů. Čekáme, čekáme, padám hlady, takže Pája, starej skaut, rozdělává oheň i z toho mokrého dřeva (psst, tajná poznámka: s pomocí papírů z mého zápisníčku). Lukášovi beru špekáčky ze stanu, protože Marťa má ty naše s sebou, a já padám hlady. Dívám se na skály… oni ještě lezou... teda, že by toho ještě neměli dost? Už se chystáme do hospody a přichází Marťa s Lukášem. To lezení poslední bylo trošku nedobrovolné… ha, někdo zapomněl uzlík na konci lana po slaňování a trošku se seklo nahoře :). Takže si museli dát ještě jednu cestu ke stejnému slaňáku:). Následuje velké zklamání, když dojdem dolů k autu na pivo a hospoda zavřená. Měla být do desíti :(! No tak nic, tak jdem zpátky a opečem aspoň další špekáčky. Druhý den řešíme, jestli zůstat, nebo se přesunout ochutnat kousek pískovcového lezení na Tisé. Lukáš by raději zůstal… zbytek by si raději sáhl na písek…, takže jedem. Tisá krásná, malé věžičky, málo turistů… Na začátku Lukáš tahá nějakou „prý trojku“. Chce do toho uvrtat Marťu, ale ta odolává... „Kdyžtak

nejdřív na druhým.“ Začátek poměrně težký, takže trojka to asi úplně nebyla, ale jinak hezký lezení. Pak jdeme nějakou čtverku, prý nejlehčí cesta, co tam je. Sice bez jištění, ale Lukáš provazuje asi troje hodiny, pak to jde na druhým Pája, prej „brnkačka“, a tak tahá i Marťa... pohodka. Výhledy parádní, slunečný den, obloha modrá s pár mráčky… dokonalý léto. Na sedáku pytlík se svačinou a čokoládou pro vrcholovou svačinu... paráda. Akorát ke slanáku se musí udělat malý překrok/přeskok. Trochu panikařím, na základce jsem sotva doskočila do písku, když jsme skákali do dálky... Ach jo :(. Kluci si to skáčou tam a zpátky jako by nic a mě jímá hrůza při představě, kdy tam budu muset jít já. Marťa to zvládá v pohodě, já pět minut stojím u kraje a pak to stejně jaksi slezu/oblezu. Ach jo, sralbotka :). Já ty překroky fakt nedávám. Nemáme moc času, Lukáš chce jít ještě jednu šestku. Vypadá to krásně, celkem zajistitelně, Lukáš zakládá bambuláka, pak ještě jednoho, pak hrot, pak odsedává, pak pokračuje … a pak štanduje na nějaké polici. Všichni čtyři štandujem v rezavým kruhu…. Bože bože, kam jsem to zase nalezla. Už ať jsme pryč :). Lukáš pokračuje druhou délku, krásný 6kový lezení luxusně odjištěný třemi kruhy. Nahoře nějak nemůžeme najít slaňák, ale pak se podařilo :). Půl čtvrtá, to máme tak akorát, protože Lukáš musí být do půl sedmé v Praze. Někdo pivo, někdo bezinkovou limonádu a něco málo k jídlu ve skvělé hospůdce u skal a frčíme do Prahy. Po cestě domů se drze nacpeme na návštěvu k Mužátkovým, kde nás čeká nachystaná svačina, mňam dezert

29

články

lok

lokalka.eu

a víno a ještě probíráme naši nedávnou dovolenou v Norsku. Konec v Brně na Mendláku asi v půl jedenácté... Zhodnocení: skvělý výlet, poznání nových lezeckých oblastí (i když sami bez tahače Lukáše bychom si moc neškrtli :)) a hlavně zjištění, jak to může být super,

když se nenecháte zviklat škarohlídy, pesimisty, co věří na špatné předpovědi a místo víkendu v Brně vyrazíte na takový skvělý výlet (a ještě k tomu vezmete i ty špekáčky :) Marťa Č.

Tenkrát na jihozápadě nicích. Na Glockner musíme jít svěží, usměvaví a sršící odhodláním a čerstvýma nohama. Dojeli jsme pozdě v noci na parkoviště u stanice lanovky kousek od Ramsau a rychle zalehli pod hvězdnatou horskou oblohou. Chyba první Upozornění: Aktivity popisované v tomto Ráno jsme pozorovali jižní Jednou na stěně se ke mně článku byly prováděné zkušenými profesiostěny, divili se množství přitočil Šléza a prý, jestli nály. V žádném případě se je nepokoušejte sněhu a hledali náš cíl. nechci na Glockner. Mé S pomocí topomapy na nikdy sami napodobovat! vnitřní oko si představilo, parkovišti jsme zaměřili jak ověšen symboly horolepříslušný kopec a žasli, zectví hrdě stoupám nejvýš, že těch metrů není devadesát, ale stovky a stovky. Při kam to v Rakousku jde krásnou hřebenovou cestou bližším ohledání cesty v průvodci se vše vyjasnilo – Stüdlgrat (3+/A0) a zatoužil jsem jet. Po složitějším devadesát metrů je myšleno od vyjetí lanovkou nahoru domlouvání vykrystalizovaly tyto perly lezectví: Šléza, s přelezením na severní stranu. mimooddílový Martin Vašíček, Kuba a já. Protože Tento článek se zabývá květnovým výjezdem na Grossglockner. Bývá zvykem dělit vyprávěný příběh do kapitol, v tomto případě je ovšem vědecky přesnější ho rozvrhnou do chyb.

články

víkend bude prodloužený, bylo by škoda nepošontat i nějaké další skály cestou za hlavním cílem, jak kvůli rozcvičce, tak i estetičnu. To ale vyřešíme až ve voze, máme průvodce. Vybrali jsme v šeřícím se autě jakousi šestkovou cestu na Koppenkarstein v oblasti Dachsteinu. Malinko těžší, ale ne moc, přiměřeně dlouhá a hlavně s krátkým nástupem 45 min, ubohých 90 m převýšení, tedy jasná cesta lesem a úbočími po vrstev-

Chyba druhá A co teď?! Nástup neprošlapaným hlubokým sněhem by trval přibližně nekonečně dlouho, lanovkou jezdí srabi a na severní straně by to bylo echt zimní lezení. Zachránili nás rakouští bušiči, od kterých jsme si ofotili cestu Steiner-Goedler 6-, 350 výškových na kopec Thürlspitz kousek od parkoviště. Probili jsme se přes sníh a vypadané lavinky a po zdlouhavém nástupu konečně

lok

30

lokalka.eu

zahájili lezení. Vcelku pěkná cesta, sem tam předchystaný borhák, občas volný kámen, stoupáme do hor. Po poctivé práci vidíme a mrštně překonáváme klíčové místo asi v půlce cesty a před traverzem váháme, jestli se nevrátíme, čas pokročil. Nakonec jsme se rozhodli vzlínat rychle dál. To dáme, ne? Chyba třetí Můj spolulezec Martin minul záchranářské borháky, které měly ukazovat místo odbočení z gajblíku. Ale o nic nejde, to jsou jen varianty choďáků a stejně tam skoro jsme. Táhl jsem další délku ukloněnými nezajistitelnými rozbitými plotnami, zaštandoval zalehnutím za hřebínek a znervózněl. K vrcholku zbývala ještě krátká délka, která se předchozí vyrovnala nehomogenitou, ale převyšovala ji obtížností. Po borhácích ani památky. Kluci dolezli na štand a los být tahounem závěrečného výšvihu padl na mě. Nadechl jsem se, sevřel půlky a pustil se do toho. První linka ztěžkla, nepustila. Návrat. Druhá linka ztěžkla, nepustila. Návrat. Třetí konečně dovolila být přelezena. Zaštandoval jsem přes převěj na vrcholu a znervózněl. Sestup jsme tušili jen mlhavě, Rakušáci říkali, že nějak zadem, máme se podívat, ale v průvodci nic nebylo, však ono to půjde. Pohled na spousty neprošlapaného sněhu

vedoucího do různých gajblů s neznámým zakončením a na výšku slunce nad obzorem nastiňoval možnost vzniku zásadních problémů. Martin dolezl, chvíli jsme pobíhali po vrchu a hledali možnost úniku s vidinou vyhlídkového letu vrtulníkem. Chyba čtvrtá Jako nejmenší zlo byl vybrán úprk slaněním stejnou cestou, kterou jsme vylezli. Byla zde ale jistá úskalí. Nebylo zřejmé, jak přeslaňujeme traverz v cestě a jestli ve zdraví slezeme z vrcholku, na který jsem předtím, vzdouvaje se strachem, vyšplhal. Houkli jsme na Kubu se Šlézou, ať nahoru nelezou. Bušič Martin mě opět zpoza převěje spustil a hrdinně slezl. Ufff…. Když ale při spouštění přes další délku hrdina dlouze zařval, bylo jasné, že nastala potíž. Jeden z volně položených kamenů mu spadl na ruku. Nechal si onu krvavou ruku od Kuby se Šlézou zavázat a jakožto medik hbitě diagnostikoval, že žádný prst asi není zlomený (douška: v Brně zjistil, že palec je). Slunce se nad obzor sklánělo již velmi hodně a museli jsme vytáhnout čelovku. Pozor! Ve čtyřech lidech se s jednou čelovkou neslaňuje dobře. Zvlášť za tmy. Po chvilce bědování a bušení do hlav dostal čelovku vždy

31

články

lok

lokalka.eu

první předslaňovač, aby viděl, do čeho jde. Trvalo to, ale po útrapách se náš lanový vláček konečně dotkl nohou sněhu. Ufff… Ještě doklopýtat k autu. Je pozoruhodné, jak snadno se ztrácí vlastní stopa v rozbředlém sněhu ve svitu čelovky. Uuuuffffffff…. jsme u auta, je půlnoc. Žízeň, hlad, nohy. Nevím jak ostatní, já se tedy svěží necítím.

Nechyba Další den přejíždíme a stoupáme na Stüdlhütte, přespíme a někteří trochu zrekreovaní a nezranění vylézáme na Glockner. Pan Pískař Palacký

Letní (nováčkovské) Tatry

články

Jelikož se ani po opětovných výzvách žádný z letošních nováčků ani novaček neujal slova ke komentáři či popisu letního tatranského výjezdu, nezbývá nic jiného, než abych to „splichtil“ zase já. Vzhledem k tomu, že od září uběhlo už pár měsíců, blíží se Vánoce a konec roku (rozuměj málo času na všechno) a už si nevzpomínám na všechny detaily, půjde spíš o náčrt, krátký přehled, letmý přelet nad tatranským nováčkovským hnízdem. „Lets start!“ Letní Tatry se už asi druhý nebo třetí rok uskutečňují až v září, což je de facto babí léto, vzhledem ke stabilnějšímu počasí (?) a větší pravděpodobnosti výskytu oddílových instruktorů (?) na území ČR (resp. SR). Obojí rozhodně nepotvrdilo předpoklady a uváděné argumenty. Stejně jako vždycky předtím se akce zúčastnili i někteří stávající členové oddílu, aby pomohli s „výukou“, vynáškou piva nebo třeba jen jeho popíjením a pácháním dobré nálady. Pro letošek jsme pro horoškolu vybrali pro nás netradiční místo – Chatu pod Rysmi, a to v termínu od 9. do 16. Září. Pár organizačních problémů se objevilo už na začátku příprav, kdy bylo nutné chatu rezervovat na určitý počet dní a osob a zaplatit zálohu. Jednak domluva, možná víceméně pomocí sms (telefonicky výjimečně), nebyla nijak svižná,

druhak s tím související i aktuální přesuny lidí a termínů dělaly ještě větší paseku. Nakonec se nám to ale nějak podařilo. Přes léto už jsem neměl moc možností to řešit, protože do ČR jsem se vrátil až 5. Září. Z nováčků jeli Marek, Kuba, Karel, Pája a Pěťa. Kromě mě se vedení nováčků ujal ještě Plyšák, Inženýr a Janča, takže se síly krásně rozložily. 9. během krásného odpoledne se většina z nás sešla na chatě u Viktora, vyřešila se forma polopenze, a už se jen v poklidné atmosféře čekalo na zbytek (Marek, Karel, Kuba), který měl dojít k večeru. Když nás Viktor kolem desáté jedenácté vykopal na poval, kluci ještě nedorazili. Viděli jsme je svěží a čerstvé (do postele) až ráno na raňajkach, když nás Viktor kolem šesté vykopal z povalu. Dorazili prý někdy hluboko v noci. První den se šlo hejno z nás už tradičně rozlézt na Volovku, kde jsme s Karlem a Kubou vylezli Puškášův komín, Plyš s Peťou si dali, myslím, Štáflovku a Inža s Pájou JV hřeben. Ráno jsme tam (snad i díky Viktorovi) byli první, ale během dopoledne se stěna celkem zaplnila. Takže ze všech dalších lezeckých plánů, i vzhledem k pokročilému času, v našem případě nakonec došlo už jenom na JV pilíř. Jelikož piva bylo na chatě málo, žízeň veliká, tudíž

lok

32

lokalka.eu

cena vysoká, Viktor nám předložil kamarádskou nabídku – když si vyneseme sudy sami, máme zlatavý mok za nákupku. Tomu se nedalo odolat, takže se nás pár sebralo a juchalo dolů na Popradské, kde na nás čekaly dva 30l sudy. Nějak jsme to nahoru do večeře vyvláčeli, takže jsme byli připraveni na den dva špatného počasí. V úterý šlo pár z nás do Galerie Ganku na Puškášův pilíř a Peťa s Peťou (rozuměj Plyšákem) na Karouškovu cestu v levé části galerky. Že to nebylo zadarmo, o tom svědčila povrchová úprava Petiných holení. Den byl pěkný a lezení, myslím, taky. Následující den už se počasí začalo trochu kazit, ochladilo se a dost protahovalo. Mnoho z nás si za svůj cíl vybralo Žabího koně. A jelikož tam náš oddíl dorazil ze všech nejdřív, odradil další zájemce o výstup už zdálky choulící se frontou u slaňáku. Kuba s Karlem už taky tahali svoje délky, nálada byla pohodová, takže nepohoda nám zas tolik vrásek nedělala. Vzhledem k tomu, že vítr i teplota byly svěží, vyplynulo už na vrcholu rozhodnutí, že to by bylo pro ten den všechno. Nicméně, když se člověk dostane do závětří, začne přemýšlet, co by ještě napáchal. Takže s Karlem ještě nalezeme do Häberleinky. Píše se 12. 9., tudíž jde o x-té opakování cesty přesně po 103 letech. Už minulý rok jsem seděl pod touhle cestou v to stejné datum,

ale okolnosti o výstupu rozhodly jinak. Takže pro mě alespoň morální satisfakce. Bohužel už ve středu večer začalo pršet. Bohudík dorazila druhá skupina z Brna, takže strach, jestli budeme muset oba sudy vypít v menším počtu účastníků zájezdu se rozplynul jako pára nad Viktorovým hrncem a hned další večer vzal kompletně za své, protože pršet nepřestalo, a naopak ještě přitvrdilo. Došlo na obecnou kvalitní zábavu s kytarou, vozembouchem i bez a výpad na vrchol Rysů. Jelikož v pátek biblická potopa pokračovala, padlo rozhodnutí sestoupit z výšin plánů a očekávání do údolí. V sobotu by bylo stejně všude mokro (jen v sudu smutně sucho) a v neděli už bychom museli i tak zvednout kotvy. Takže čas prosezený za pecí jsme mohli strávit lezecky jinde. Z mého pohledu to bylo pěkné. Sešla se dobrá banda lidí, takže zábava nevázla. Sice to nebyla horoškola „metodická“ plná nácviků technik a teorie, ale zato jsme lezli, dokud se dalo. Čili praxe a nalezené metry především. Nováčků nebylo tolik a instruktorů zase tak málo, aby se muselo nějak krkolomně improvizovat. Ba naopak, z pěti nováčků měli tři svého vlastního instruktora. Všichni přežili bez újmy a věřím, že taky něco odkoukali a naučili se. A proto doufám, že jim celá akce přinesla z velké části to, co od toho čekali. Lájoš

Bergell Seběhlo se to všechno tak nějak rychle, což je obvykle dobrým znamením. O odpovědi na otázku, zda nechci jet náhodou lézt do Bergellu, jsem vlastně ani dlouho přemýšlet nemohla - odjíždělo se koncem téhož týdne. A navíc, Piz Badile je jedna z mých

srdcovek. Touha na něj vylézt mi v pupku ležela už pěkných pár let. Naše tříčlenná posádka (pan Palacký, Marťa a já) se k ránu na Laretu spojila s další trojicí (malý inža, Michal a Lukin), aby vytvořila tři úderná družstva a ve

33

články

lok

lokalka.eu

články

dvou skupinách vyrazila vstříc zdejším vrcholům. Ale dost záhadných přeskupování osob, zavání to hádankou “kolik horolezců vyrazilo a kolik se jich nakonec vrátilo?”. Náš plán byl poněkud neurčitý - zatím jsme se vlastně ani nedomluvili, co (a hlavně na jaký vrchol) kdo poleze. Martina s Michalem se přikláněli k Žehličce, plány Lukina s inžou byly naprostou záhadou a nás s Ondrou jakési nekonkrétní pohnutky v brzkém odpoledni přivedly pod Nordkante na Badile. O tom, kde máme ostatní, jsme neměli ponětí, ale domysleli jsem si, že šli asi nakonec pod tu Žehličku. Zbytek odpoledne jsme měli v úmyslu strávit vařením a prozkoumáváním nástupu. První úkol byl najít vodu, což se podle Internetu dalo bagatelizovat na vydojení tekutiny z ledovce - kdyby ovšem neroztál. Skálu, která po něm zbyla, se nám podojit nepodařilo. Nejbližší zdroj vody - víc než půl hodiny cesty pod námi, na chatě Sasc Fura. Smůla na druhou - ráno jsem nám z batohů vyhodila téměř všechny petky, řka, že nebudou potřeba. Teď nezbylo, než se pro ně vrátit. A vědoma si své blbosti, spustila jsem se pokorně do údolí. Ondra si zatím “odskočil za děckama vyzvednout topo k Nordkante”. O necelé čtyři hodiny později jsme se, skvěle synchronizováni, opět sešli před stanem. Já s vodou, Ondra bez topa, neb naše přátele nenašel. Začíná se šeřit a je rozhodnuto - druhý den zkusíme Nordkante. I bez topa. V duchu se snažím spočítat maximální počet délek, které jsem ve svém životě stihla za jediný den v horách vylézt, a nemohu si vybavit víc než dvanáct. Nordkante má třicet. V půl čtvrté ráno budíček. Za deset pět začínáme lézt. Ze tmy nad námi i pod námi poblikávají drobné tečky čelovek. Jsme natěšení, nedočkaví. Neztrácíme

čas navazováním a přezouváním. Spěcháme trojkovým terénem v pohorkách a milosrdná tma před námi skrývá, jak hluboko bychom se mohli skutálet. Ženeme se vzhůru jako dým... čelo pelotonu ale stoupá zřejmě komínem, který má lepší tah, takže náš úmysl všechny předběhnout se záhy mění ve snahu udržet s nimi alespoň krok. Vzdálený šepot, tma, skřípání písku pod podrážkou pohorek, cinkání materiálu, napjaté mravenčení v útrobách, trochu strach, hodně nedočkavosti, vzrušení

lok

34

lokalka.eu

a očekávání. Úsilí, které do průstupu nástupem vkládám, hraničí s mými fyzickými možnostmi a balancuje na tenké lince dělící odvahu od šílenství. Přesto nelze popřít, že se ti před námi stále vzdalují :-) Přepálili začátek, kvitujeme s neochvějnou jistotou jejich svižnost. Za svítání se dostáváme na polici, odkud už si bez lana troufnou jen otrlí. Po levici se otevírá výhled do monumentální východní plotny. Začínáme lézt. Uhrančivá pevná žula, fascinující výhledy, ohleduplní spolulezci. Užíváme si krásné pohyby a dotek chladného

kamene, který pozvolna olizují první nesmělé paprsky slunce. Zároveň se zarputile snažíme udržet tempo ostatních družstev, takže skoro nejíme (jen pár oříšků v Ondrově mágopytlíčku), nepijeme (táhneme s sebou sice skoro pět kilo vody, ale není ji ani kdy vytáhnout z batohu) a nejistíme (průměrně dvě až tři postupová jištění na padesátimetrové délky). S pokleslou bradou, jazykem na triku a vypoulenýma očima pozorujeme, jak nás v poklidu předlézá i vysmátý pár tyrolských důchodců ve věku kolem stočtyřiceti let.

35

články

lok

lokalka.eu

články

Vyvrcholujeme po osmi a půl hodinách pocitového běhu. Jako poslední ze všech družstev, která byla na dohled. Nicméně naše souputníky se nám daří zastihnout ještě na vrcholu. Svačí. My, abychom věděli, kudy sestoupit, raději volíme střídmější a hlavně rychlejší občerstvení a upalujeme za nimi. Pěšky scházíme pár desítek metrů. Vpravo kruh, u kterého stojí čtyři neznámí Italové. Vlevo, u jiného kruhu, naši oblíbení Tyroláci. Ptáme se, jaký je v těch slaněních rozdíl. Taloši nám ochotně vysvětlují, že to jejich je lepší, protože se slaní jen čtyři délky přímo dolů a člověk je na podlaze, kdyžto na druhou stranu je to chvíli slaňování, chvíli chození... Usuzujeme, že v tom musí být nějaký zádrhel a raději volíme slanění s našimi staroušky - zážitků dosud nejsme přesyceni, tak proč si to zkracovat? U druhého slaňáku ztrácíme Tyroláky definitivně z dohledu. Směr dalšího postupu volíme tedy intuitivně. Jacísi Italové halekají na Ondru, ať neslaňuje k nim, ale kamsi níž, páč je tam prý lepší štand. Vypadají, že ví, o čem mluví. Pan Palacký tedy sjede dle instrukcí kamsi dolů a, visíc na posledních centimetrech lana, cvakne se do doporučeného chuchvalce smyček trpících leprou a jinými neduhy. V tu chvíli se nám oběma vybaví článek z webu, kde se psalo o dvou různých sestupovkách z Badilu - ta jedna obnáší slaňování ze samých rakovin a je jen pro odvážné... Zkrátím to. Bylo to dlouhé, umorné a zapomnění-hodné. Poslední slanění se neobešlo bez obav o čistotu spodního prádla - ze třech zrezivělých skob do gajblu, nad kterým levitovala majestátní hradba volně ložených skalních bloků. Ondra tvrdil, že jak šutry, tak skoby zůstanou prozatím na svých místech, argumentujíc přitom teorií pravděpodobnosti. Jsme oba živí, takže jeho výpočty byly zjevně správné. Nocleh a večeře na chatě se značně vymknula našim

předpokladům podepřeným zkušeností strýčka Googla - chatař morous, jídla málo a drahé. Druhý den přelézáme zpět do Švýcarska a další den chceme lézt Žehličku. Ondra nakonec prosazuje variantu nepřesunovat nocležiště z pod Badilu, protože je to odtud pod Pizzo Gemelli (na nějž Žehlička vede) „stejně jen kousek“. Po předchozím dnu jsem unavená, vůbec neprotestuju. Pohoda, kochačka. Ráno se plahočíme neúměrně dlouho Ondrovým odhadům, načež pochopím, že místo, ze kterého při svém předchozím výletu usoudil, že je to k nástupu kousek, je ve skutečnosti od skály vzdáleno asi dvě hodiny motání se neusazeným suťovištěm a balancování na volných šutrech. Závěrečný kuloár připomíná domino složené z nerostů do velikosti osobního vozu. Vzhledem k času a charakteru výstupu paličatě odmítám pokračovat. Pan Palacký jde sám, ale po chvíli se i on vzdává. Rozvalujem se na šutru, žvýkáme svačinky a Ondra nahlas porovnává svoji vzpomínku na fotku v průvodci s realitou, která s tou vzpomínkou v lecčem nekoreluje. Znejistím. Mně se to taky vůbec nezdálo. Ten střechoidní převis v prostředku cesty zaváněl vážnějším než pětkovým lezením. Absurdní výměna názorů ohledně toho, která z okolních skal tvarem více připomíná předmět určený k žehlení prádla, vrcholí pohledem do mapy. Ano, Pizzo Gemelli je zcela jiný kopec :-) s úlevou si oddechneme, že jsme se zavčas otočili.k V noci zuří na hřebenech bouřka - velkolepá lightshow s ohlušujícím hromovým doprovodem. Jsme rádi, že tentokrát spíme v bezpečí údolí. Ráno se přesouváme do Borgonova k nádherným vodopádům a odtud dál do Val di Mella, kde se šťastně setkáváme se všemi ostatními. Skalkaření mě míjí, takže zbylý den pobytu vyplňuji oblíbeným cyklem - baštění, čtení, cákání se v potoce. Aby zážitků nebylo málo, cestou zpátky nás zradí

lok

36

lokalka.eu

obě přední světla Ondrova auta. Anarchistický pokus o nenápadný noční průnik třemi evropskými státy se mění ve zdařilou parodii na akční trhák. Obezřetně se plížíme podél krajnice a snažíme se udržet mezi škarpou a dělící čárou. Místy se nám ale oboje ztrácí, takže zastavujeme, mžouráme do tmy a v pestré paletě

odstínů černé hledáme záchytný bod. Myšlenka, že takto dojedeme až do Brna, naštěstí neprošla hlasováním. Rozbíjíme stan a domů se vracíme až za světla. Děkuji všem, zvláště panu Palackému, za spoustu krásných i nezapomenutelných zážitků! Janča

Ferrata v Höllentalu aneb „Železná cesta“ na svatého Václava Myšlenka uskutečnit zdolání nějaké pěkné ferraty (tedy žebříky, stupačkami, kramlemi a železnými lany zajištěnou horskou cestu) v Rakousku se zrodila už před dvěma lety, nicméně vlastní realizace proběhla až letos, a to díky dvěma skutečnostem. Prvním impulsem byl svátek svatého Václava, který nám prodloužil jeden pěkný víkend v září. Druhým impulsem (a de facto hlavním hnacím motorem) bylo odzkoušení nových ferratových setů, pořízených z daru mně předaného při oslavě mých květnových kulatin. Patrně každému z nás se při vyslovení názvu Semmering vybaví jedno z velice známých lyžařských středisek v Rakousku, nacházející se v předhůří Alp blízko města Neunkirchen. Odtud je již jen krůček do oblasti Raxalpe a Shneeberg, mezi nimiž leží známé údolí Grosses Höllental. Je to vysloveně ráj ferratistů a horolezců. Údolí je dlouhé cca 2,5 km, z obou stran jsou kolmé několikasetmetrové vápencové stěny, kterými vede spousta lezeckých cest zajištěných nýty a kruhy a samozřejmě i několik ferrat, které zvládne každý turista toužící po nějakém adrenalinu. K nejznámějším ferratám se řadí cesty Teufelsbadstuben, Alpenfereinssteig, Gaisloch a Hoyosch. My (moje žena a já) jsme si vybrali z úcty ke klasikům ferratu Alpenfereinssteig,

která je v průvodci (Klettersteigführer) označena jako velice pěkná, s pěknými dalekými výhledy, obtížnosti B, s převýšením 650 m (2 hod.) a celkovým převýšením přes 1100 m – tedy od výchozího místa chaty Weichtalhaus (547 m.n.m.) až po chatu Ottohaus (1688 m.n.m.). Vlastní cesta začíná z parkoviště před sněžným tunelem, odkud vás to zavede k prvním železným schodům (je jich 182 s převýšením cca 30 m), které jsou nástupním místem do samotného údolí. Pak jen stačí jít něco málo přes hodinu vyšlapanou, dobře značenou cestou stále strměji vzhůru údolím, až k vlastnímu nástupu do této ferraty. Nástup nelze minout, protože čím výše stoupáte, tím více funíte jako parník a při zastavení kvůli „kyslíkovému dluhu“ se stále více rozhlížíte po okolí. A hlavně - dojdete k 60ti metrovému žebříku, který je tu již od vybudování této ferraty Alpským spolkem v roce 1912. Na první pohled nebudí zrovna důvěryhodnost, na druhý pohled je to již v pohodě. Po absolvování výstupu po tomto žebříku vám dojde, že vlastně o nic nejde, a stoupáte stále výš a výš v celkem kolmé stěně. Občas absolvujete nějaký traverz, ale to jen proto, abyste mohli stoupat v další části stěny stále výš. Výstup je docela „vzdušný“, pokud nechtěně uvolníte kámen (nebo vám upadne přilba… ), zaručeně

37

články

lok

lokalka.eu

skončí až dole v údolí. Je zde docela dost míst jištěných železnými lany, kramlemi, stupačkami a samozřejmě i nezbytnými žebříky. V podstatě z ptačí perspektivy se vám stále více rozevírá pohled do nádherného údolí – a čím jste výše, tím je to stále pěknější. Občas překročíte i skalní potůček, odkud lze bez obav načerpat vodu pro uhašení žízně. Ferrata Alpenfereinsteig končí vyhlídkovou plošinou Höllentalaussicht, odkud je nejkrásnější výhled na Groses Höllental. Tady konečně popadnete dech a s pohledem do údolí a na hory kolem vás konstatujete, že život je opravdu krásný. Dále cesta pokračuje na rozcestí u horské chaty Ottohaus, odkud se lze vydat dle libosti na všechny světové strany. My si vybrali po více než čtyřhodinovém výstupu cestu nazpět, tentokrát lehčí ferratou Wachthüttlkamm. Teď už nás čekalo jen nekonečné klesání dolů do údolí, hlavně v závěru zpestřené několika strmými úseky s nerezovými žebříky. Za zmínku stojí setkání s dvěma kamzíky, kteří se cca 10 metrů od nás nerušeně pásli, a samozřejmě i překrásné pohledy do údolí. Podzimní čas dokreslovaly neskutečné barvy listnáčů efektně nasvícené sluncem a také troubení jelenů rozléhající se údolím. Dolů do údolí k autu jsme došli plni zážitků už skoro za tmy. Přestože jsme byli po osmihodinové túře docela unavení, konstatovali jsme, že to opravdu stálo za to a příště vyrazíme zas. Vašek Janda

Black Diamond Drytoolcup

články

Přislíbená účast několikanásobnéno mistra Slovenska, Juraje Švingála, aktuálně nejlepšího českého drytoolingového závodníka, Mirka Matějce, nebo loňského vítěze a pravidelného účastníka IWC, Alexandara Mataru-

gy, dává tušit, že letošní Brněnský Dry Tool Cup bude dramatickým závodem se spoustou adrenalinu a napětí. Když pak v půlce týdne potvrzuje svoji účast i dvojnásobná světová šampionka, vítězka ME 2012 a vítězka celého IWC

lok

38

lokalka.eu

2012, Angelika Reiner, padají zábrany - tenhle závod bude velkolepý! Sobota 8. prosince. Cesty postavené, závodníci přihlášení a jedem. Po více než měsíc trvající přípravě den D. Den, který má více než 24 hodin, a ve vzpomínce se slije do jediné vteřiny - takové vteřiny, jakou je ta jediná kapka slivovice ve dvacet let zakopaném sudu... Po prvotních problémech (rozbitá tiskárna, nefungující druhá i třetí tiskárna, opravení té první demontáží a odstraněním Jonáškova barevného pozdravu; nedorozumění ohledně dodání stolů a lavic do hlavního stanu, které se řeší neplánovanou cestou do Řícmanic, a díky Petě a klukům z MEVY se stihá zavčas vyřešit), mi sice na mé lysině přibývá dalších pár šedivých vlasů, ale start závodu to neodvrátí. Výklad pravidel a jejich překla. Předlézáme. Než se to vše zvládne, máme deset hodin, aréna otevřena, býci vpuštěni, olé... Chlapáci lezou pět cest. Začínají v pěti skupinách a rotují hned za sebou. Jeden leze, druhý se navazuje a i tak mám pochybnost, zda to stihneme do čtyř odpoledne odlézt. Když dá navíc na druhé nejtěžší a nejdelší cestě hned druhý lezec “topinku”, říkám si, jestli jsem to nepostavil moc lehký. Něžných stvoření se na start postavilo devět, takže je nemusíme tolik honit. Lezou pěkně v klidu, jedna po druhé, jak jim to vyhovuje. Cesty jsou stavěné tak, aby si všichni zalezli, ale pokud chce někdo dát všechny topy, je potřeba zabrat. Na Vertical Limitu (kvalifikace č.2) jsou někteří trochu zaskočeni nástupovým skokem, ale jak tak koukám do výsledkové listiny, popasovali se s ním bez problémů všichni. Kvalifikace běží, v párty stanu vytopeno, gulášek “par excelance”. Závodníci lezou jako o život a skupinka diváků se utěšeně zvětšuje. Divácká soutěž jde do

prvního kola. Úderem 13:00 zaloví Špek v hudysporťácké igelitce a losuje ze správných odpovědí na soutěžní otázku výherce batůžku BLACK DIAMOND. Kvalifikace mužů se nám mezitím přehoupla do druhé poloviny. Dámy odlezeno vše. Je potřeba spustit kvalifikaci rychlosti. Bohužel, převoz ze Svitav do Brna nevydržela jedna časomíra, takže finále rychlosti bude potřeba odměřit ručně. Řízení kvalifikace se ujímá Špek a jde mu to pěkně od ruky, stejně jako závodníkům. Nakonec se neuvěřitelné stává skutečností, kvalifikace obtížnosti i rychlosti je dolezena včas a finále může začít, kdy má. Do finále rychlosti jdou z časových důvodů pouze čtyři muži a čtyři ženy. Holky se doluvily na tom, že si o cestu losují, nebo jedna z nich přenechává volbu soupeřce. Jako první lezou Angelika Reiner proti domácí Martině Kratochvílové. Martina, jako domácí, přenechala volbu cesty Angelice. Velmi těsný rozlez vyhrála Angelika. Druhou ženskou dvojicí jsou Tjaša Kosič a Barbara Zwerger. V rozlezu vyhrává Barbara, takže je jasné, že finále rychlosti se stane jihotyrolskou záležitostí. A hned se chystají borci, kteří cesty lezou s prostřídáním obě. Nejprve Milan Dvořáček se Zdeňkem Pelíškem; v obou cestách vítězí Milan. Druhou finálovou dvojici chlapů jsou “motorová myš” Tono Suchý a “muž, který nataženou paží dosáhne do poloviční výšky většiny stěn“ – Jozef Leško. O zlato po těsném rozlezu poleze Tono Suchý a Milan Dvořáček. Nejprve se ale musí lézt o třetí místo. První známou medailistkou se tak stává Martina Kratochvílová, která porazila Tjašu Kosič. V souboji Pepiho Leška a Zdeňka Pelíška minul Zdeněk v první cestě topový chyt a spadl, což podle letošních pravidel znamená prohru. Bronz tak putuje na Slovensko.

39

články

lok

lokalka.eu

články

Do boje o vítězství nastupují nejprve dámy a nejrychlejší lezkyní večera se stala Angelika Reiner. V chlapech vítězí na první cestě Milan Dvořáček a Tono tak v druhé sází vše na jednu kartu. Pod vrcholem vynechává jeden chyt, skáče na top, vítězí a v součtu časů je tak o 0,10 s rychlejší! I přes velmi chladné počasí je divácká kulisa bohatá. Aby nám diváci nezmrzli, jsou v prstoru rozmístěny plynové ohřívače MEVA, které vykonaly za celý den obrovskou službu nejen v prostorách závodu, ale hlavně v prostorách zázemí a party stanu. Pro ženy je jako finále připravena cesta “FLAMEWAR” s navrženou klasifikací kolem M8 a délkou cca 25 m. Jako první nastupuje do finálové cesty po kvalifikaci šestá Maria Šoltésová. Pomalu, na jistotu, řeší vyrovnanou, ne příliš náročnou spodní část cesty až k prvnímu bouldru za spoďák a následnému přechodu přes ledový špalek do hlavní struktury. Ještě zvládá překrok do struktury, ale na první pastový chyt už to síla nepouští. Z pátého místa nastupovala do finále Tjaša Kosič ze Slovinska. Plynule vyklepává a leze spodní pasáž cesty, ale přeci jen působí trochu nejistěji než Maria. Nakonec se pro ni stává osudným nátah ze spoďáku. Maria si tak minimálně o jedno místo polepšila. Po kvalifikaci čtvrtá byla další ze slovinských závodnic, Anastasija Davidova. Bez problémů přelézá spoďák a přechod přes ledový špalek řeší elegantním rozštěpem. Nakonec ale padá v kroku do chytu, v němž skončila Maria. Za mohutného povzbuzování publika nastupuje, po kvalifikaci třetí, Martina Kratochvílová a všichni čekají, že se pořadí na vedoucí pozici bude měnit. Nástup je s přehledem, kamenné chyty na jistotu, dlouhý tah a ledový špalek. Martina leze dál, ale jakoby jí

docházela síla, v traverzu začínají střílet nohy a přechod ze struktury do protější stěny už je nad její síly. Problémem byly totálně zmrzlé ruce. I to je drytooling. I přesto se ujímá vedení. Z druhého místa nastupuje Barbara Zwerger, závodnice z jižních Tyrol, Itálie. Spodní pasáž je pro ni rozcvičkou, místa, v nichž ostatní holky bojovaly, řeší s rezervou a místo, kde spadla Martina, překonává pomocí paragána. Krátce vyklepává a pokračuje dál. Poslední technická pasáž a už jen dobré chyty, ale do kopce. Dlouhé kroky sází jeden za druhým, za chvilku má cepíny v ledovém bloku pod vrcholem a pak cvaká i top. Publikum s napětím očekává, jak si povede Angelika. To nejlepší na závěr ženského finále - úřadující Mistryně světa a Evropy, Angelika Reiner. Spodní pasáží téměř běží, traverz ve středu cesty ji lahoučko přibrzdí, nevyklepává a leze dál. Kameny jsou za ní a jde delší kroky v převisu. Zcela vynechává ledový špalek a raději jde přímo dlouhým krokem pod vrcholový chyt. V posledním kroku ale jako by ztrácela jistotu. Zakládá jeden cepín do topu, nabírá lano, ale to jako by táhlo. Zkouší se pověsit za druhou ruku a nabrat lano znovu, s podobným výsledkem. Po chvíli boje padá a smutně sjíždí dolů. Zradily ji zmrzlé ruce. Nedokázala v nich udržet lano. Vítězkou se tak stává Barbara Zwerger. Rychlá výměna několika expresek, propnutí lana do chlapského směru a jdeme na to. Chlapské finále začíná traverzem tří dlouhých kroků. Následný přechod do stěny je lépe řešit mírně dynamicky. Pak následuje pasáž kamenných a plastových chytů až k prvnímu ledovému špalku. Dlouhý, dynamický krok z dobré díry v ledu do chytu na struktuře a traverz vlevo přes plastové a kamenné chyty k druhému ledu. Následuje kámen, dlouhý tah do spoďáku a místo, které dalo cestě název -

lok

40

lokalka.eu

“FLY OR DIE” (“Lítej, nebo zdechni”)- dlouhý tah ze spoďáku a přesné umístění zbraně do ne zcela dobrého chytu. Pak už po dobrých. Delší tahy ve stropě. Udýchat až do konce. Délka cesty cca 32 m, obtížnost zřejmě přes M10. Jako první nastupuje Pepi Leško ze Slovenska. Přeběh traverzu, opatrně po kamenech vzhůru, natahuje

se do ledu, ale jako by se mu chyt na struktuře zdál daleko a něvěřil si na poskok. nakonec se rozhoduje zariskovat. Zasekává do nepředvrtaného ledu a při pokusu o posun vzhůru led vylamuje a padá. Dalším v pořadí je opět Slovák, Jano Korenko. Na jistotu začáteční traverz, velmi odvážné řešení kamenných chytů a máme tu ledový špalek. Také se mu nelíbí poskočení a chce krok vyřešit staticky, umisťuje cepín odobně jako Pepi, výraznější krok nahoru, snaží se umístit zbraň do plastového chytu, ale než se mu to podaří spodní ruka povoluje a následuje pád. Velmi těsně překonal Pepiho. Ze šestého místa po kvalifikaci nastupuje Damir Behlic z Chorvatska. Dva dlouhé nátahy, zakládá zbraň do díry na posledním špalku před překrokem do stěny, vylamuje cepín a padá. Hrot byl v dřevě příliš mělce. Každopádně, Damir má na víc, a tak dostává, už mimo soutěž, ještě jeden pokus, kterým se dostal až na držený chyt ve struktuře, takže opravdu škoda toho vylomení, bylo by to čtvrté nebo páté místo. Na pátém místě se v kvalifikaci umístil Anton Suchý, vítěz rychlosti. Nekompromisním stylem se pouští do cesty a pokračuje až k ledovému špalku. Ten jako by jeho energii zmrazil. Zakládá díru, ale nechce se mu

41

články

lok

lokalka.eu

články

poskočit. Zkouší to stejně jako Pepi Leško a stejně jako on vylamuje cepín a padá. Ze čtvrtého místa postoupil do finále loňský vítěz, Alexandar Mataruga. Jako by ho loňské vítězství svazovalo, leze celou spodní část dost křečovitě. Přechod z ledového špalku do struktury nakonec řeší dlouhým křížovým přesahem. Zklidňuje se a nabývá jistotu. Nekomromisně se řítí dál. Pod klíčovým skokem v horní třetině vyklepává a nakonec jej přelézá. Dva chyty pod topem mu dochází čas. Každopádně, zatím nejlepší chlapský výkon večera. Nastupuje průběžně třetí Juraj Švingál, vítěz z roku 2009. Velmi pěkně leze spodní pasáž, ale i jeho postup přimrazí ledový špalek. Se štěstím opatrně přelézá přes led, který se vylomil s Pepi Leškem i Tono Suchým, ale jako by jej tento krok stál příliš mnoho sil. V místech, kde Alexandar zrychloval, musí Juraj vyklepávat a pod klíčový skok dolézá výrazně unavenější než jeho soupeř. Předvádí úžasný boj a nakonec, těsně pře koncem limitu, doskakuje. Ještě dva kroky a pád. Zatím druhé místo. Na řadě je Janez Svolšjak, mladý slovinský závodník. Probíhá spodní pasáž, spolu s Mírou Matějcem byl jediným, kdo topoval kvalifikační cestu číslo 5. Už jednou v Brně skončil čtvrtý a letos by se chtěl na stupně vítězů prodrat. Málem se mu stává osudným kamenný chyt u třetí expresky. Sklouznutí cepínu jej však trochu znervóznělo a jistota se pomalu začala vytrácet. Přechází na špalek, poskok se mu nelíbí, zkouší zavěsit za horní okraj ledu, ale vylamuje stejně jako všichni ostatní, kteří se rozhodli pro toto řešení. Posledním závodníkem je Míra Matějec. Loni třetí, v letošním roce po dlouhé době český finalista závodu IWC. Jediný zástupce České republiky v tomto skvělém finále.

Nástup přes dlouhé kroky a přechod do stěny bez zaváhání, jisté a klidné lezení k ledovému špalku. Cepín zakládá perfektně do díry, namotá čtyřku a hop nahoru. Přesně podle představy stavěče. Síly plno, jde dál. Následuje spoďák, z něhož se dá cvaknout, a jeden krok přes docela dobrý kámen. Míra se rozhoduje kameny vynechat a zkouší skočit až do velkého chytu pod horním okrajem struktury. Míjí a zpětný kyv jej shazuje i ze spodního chytu. Taktická chyba, která zastavila naprosto bezchybně rozběhnutý rozlez. Míra Výsledky obtížnost: pořadí

baby

chlapi

1

Zwerger Barbara

Mataruga Alexandar

2

Rainer Angelika

Švingál Juraj

3

Kratochvílová Martina

Matějec Mirek

4

Šoltésová Mária

Svoljšak Janez

5

Davidova Anastasija

Korenko Jano

6

Kosič Tjaša

Suchý Anton

7

Rajfová Silvie

Leško Jozef

8

Tichá Dita

Behlic Damir

Výsledky rychlost: pořadí

baby

chlapi

1

Rainer Angelika

Suchý Anton

2

Zwerger Barbara

Dvořáček Milan

3

Kratochvílová Martina

Leško Jozef

4

Davidova Anastasija

Pelíšek Zdeněk

lok

42

lokalka.eu

tak opět po roce končí na třetím místě, jako nejlepší český závodník. Pak už následoval přesun do klobáskami mírně vyuzeného stanu. Gratulace vítězům a předání věcných cen od našich partnerů. Závěrečný večírek asi nebudu popisovat, to se musí zažít a hlavně bych mohl poškodit mediální obraz spor-

tovně velmi hodnotné akce. A jelikož s oblibou říkám, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný, tak tentokrát to bylo dost silný a hlavně i dobrý. Takže všem doporučuji nechat si příští rok na termín 7. prosince 2013 v diáři volno a neodcházet příliš brzy! Zoban

Támhle za kopcem je Sarajevo… Loni v létě se několik členů HO Lokomotiva Brno, nezávisle na sobě, rozhodlo navštívit Bosnu a Hercegovinu. Někteří vyrazili na kolech, jiní s batohy na zádech. Bylo by tedy možná záhodno něco málo o této zemi pohovořit. Nebudu se vyjadřovat za všechny, pouze za členy „Expedice tří pohoří“ jak by se dal náš výlet nazvat. Naším cílem bylo navštívit tři Bosensko – Hercegovinská pohoří – Maglič, Čvršnici a pohoří Prenj neboli Bosenský Himálaj jak je domorodci častován. Účastníky expedice byli: Za něžné pohlaví Pája Kouřilová, jediná žena ochotná jít se třema chlapama a mít při tom na zádech třicetikilový batoh. Petr Neuwirth – dopravní mág a chodící databáze. Petr Čípek – jeden z netopýrů speleologického svazu. A má maličkost. Proč Bosna a Hercegovina? Bosna je opravdu támhle za kopcem, vzdušná spojnice Brno - Sarajevo je pouze asi 600 km a přitom je Bosna skutečnou baštou orientu Čechům na dosah. Po výletu do čarokrásných albánských hor Prokletje v létě roku 2011, je Bosna logickou volbou na cestě za exotikou a dobrodružstvím. Přiznávám, že na našem dobrodružství mají podíl i poválečné a všudy přítomné pozemní miny, které zde v letech 91–95 zanechaly různorodé vo-

jenské oddíly, při rozpadu Jugoslávie. Byť nejsme žádní „riskátoři“, je právě toto riziko vzrušujícím prvkem doprovázejícím nás na našich cestách. Maglić Do Sarajeva přijíždíme v pátek brzy ráno dne 20.7.2012 a po probdělé noci v parku přejíždíme busem do vesničky Suva a směřujeme tentokráte pěškobusem k Trnovačku jezeru. Nacházíme se v NP Sutjeska, v největším evropském pralese Peručica. Na cestě přecházíme nenápadnou hranici Bosny a Černé hory, na kterou nás upozorní pouze dřevěná cedulka na stromě “Teritorija Crne Gore“. Pobyt u jezera a koupačka je příjemným osvěžením po dlouhé cestě. Jezero je situované v krásném místě a je ze všech stran obklopeno vrcholky, jako bonus je z našeho bivaku dobrý výhled na Maglić. Následující den ráno vyrážíme od jezera vzhůru na Maglić. Ze severozápadních svahů je vidět pověstný „tvar srdce“ Trnovačka jezera. Cestou se překlenujeme přes několik nevýrazných vrcholků - Mali Maglić 2309 m.n.m., Klekov Maglić 2365 m.n.m., Crnogorski Maglić 2388 m.n.m. Cesta je pohodová, s krásnými výhledy. Po necelých pěti hodinách stojíme na vrcholku Bosanskiho

43

články

lok

lokalka.eu

Magliće 2386 m.n.m. Sestupujeme na východ, směr Dragoš sedlo, Tjentiště. Čvršnica

články

V neděli 22.7. přejíždíme přes Sarajevo do pohoří Čvršnice, výchozím bodem je zastávka Grabovica. Cestou Sarajevem pořizuji pár fotek válkou stále zjizveného města a říkám si sám pro sebe, jak asi tohle místo muselo být před lety děsivé. Již obydlené, ale stále, od vrchu až dolů, dírami poseté 16-ti patrové paneláky. Díry různých velikostí a tvarů... Kontrastně celou scénu doplňují moderní vozidla a reklamní billboardy... Zvláštní to místo. Zastávka Grabovica je celkem nevýrazná, dobrým orientačním bodem je přehrada. Je pozdní odpoledne. Šlapeme vyschlým korytem řeky Diva Grabovica v ohromujícím údolí stejného názvu. Celé údolí je jakoby uzavřené do tvaru písmena „U“, v mapě je to dobře viditelné. Jsme nějakých 300 m.n.m.

A všude okolo jsou bez mála dvoutisícové skalní stěny, které celé údolí uzavírají. Večer bivakujeme v malé plechové kuči, na zdejší poměry velmi vysoké kvality. Zdejší oddíl planinárů se velmi činil, aby turistům pobyt zde zpříjemnil. Ráno v pondělí 23.7.2012 směřujeme do žlabu ve směru ferrata na Veliki Kuk. Cesta je velmi snadná i pro nezkušené a feratový set netřeba. Po opuštění ferraty postupujeme vzhůru lesem ke kamenité náhorní planince a ke zdroji vody u zničené pastýřské chaty Peharovi Stanovi. Stejnou cestou se následně vracíme zpět. Večer ještě aby bylo veselo, spadne ze střechy kadibudky na Peťana had, který je stejně vylekaný jako Peťa a tak nestačí ani kousnout :-D. V Bosně je mnoho hadů. V nejednom průvodci je napsáno, že je dobré nejdříve koukat pod nohy a pak až na hory. V úterý dalšího dne ráno přecházíme k lovecké chatě Kuča Tise 1380 m.n.m., zde přespíme

lok

44

lokalka.eu

a ráno vyrážíme k dalšímu waypointu – skalní brána Hajdučka Vrata. „Hajdučka vrata, neboli Mijatov prolas, dle lidového podání, přišla ke svému jménu diky hajdukům, kteří věřili, že tomu, kdo jimi projde, se vyhne každá kulka. Každému nováčkovi, co přišel do družiny, velitel nařídil, aby se podrobil tomuto rituálu a zůstal tak ochráněn před nepřátelským olovem.“ (SALIHAGIĆ-GORSKY).

studánku s osvěžující čistou vodou, je pitná i bez převaření. Kýbl studené vody na nahé tělo má taky své kouzlo... “uáááá“. Na svazích kousek od kuči, volně, bez uzdy a sedel, pobíhá bezmála 20 koní. Hned se mi vybavuje píseň od Nohavici „Já viděl divoké koně, běželi soumrakem...“. Uléháme s tím pocitem, že tohle je vlastně naše poslední noc v Bosenských horách a na této expedici a zítra definitivně sestupujeme do Konjiće a následně se přesuneme do Sarajeva a odjíždíme.

Prenj

Závěrem

Ve čtvrtek ráno se přesunujeme z Jablanice do Mostaru, abychom ještě tentýž den vystoupali na Biele Vode v pohoří Prenj. Na periferii Jablanice na nás obdivně koukají malé děti, zejména na Páju. Žena s velkou krosnou je zde asi něco nevídaného. Odpoledne, po návštěvě Mostaru, vyrážíme za naším dalším cílem. Zhruba v půli cesty z Rujiště na Bijele vode koukáme osobně na první oficiální, červenou ceduli s lebkou a zkříženými hnáty, upozorňující na minové nebezpečí „PAZI MINE“. O tomhle jsme četli, když jsme sem jeli a teprve teď jsme na nějakou narazili. Běháme okolo cedule a fotíme se jako by šlo o nějakou turistickou atrakci. Cesta od cedule je vymezená po obou stranách varovnou žlutou páskou. Večer v 20:00 hod. jsme na planinárské kuči - „ADNAN KRILIĆ“ 1450 m.n.m., planinárského družstva Prenj Mostar, kde nás hostí zdejší planinári. V pátek 27.7. Krátce po deváté hodině ráno vyrážíme na sever, směr Zelena Glava 2155 m.n.m. A Otiš 2097 m.n.m. Procházíme planinkou Bijele vode, v dáli už se klene dvojvrchol oddělený sedýlkem a náš další cíl. V sedle mezi vrcholy jsme ve 13:00 hod., výška sedýlka je 2000 m.n.m. Počasí se nám výjimečně odměňuje sluncem. Po společném vyvrcholení směřujeme ke kuči Jezerce, kam dojdeme asi za hodinu. Po cestě míjíme

Bosna je již poměrně bezpečnou zemí s dobrou infrastrukturou. Jediným rizikem jsou poválečné, pozemní miny, kdy i v současnosti dochází občas k vážným úrazům nejen místních obyvatel. Ale pokud člověk dodržuje základní bezpečnostní pravidla pohybu po turistických značkách, je turistika v této zemi běžnou a bezpečnou aktivitou. Stezky v pohoří Magliče, Čvršnice, Prenje, ale předpokládám že i na jiných místech, jsou na velmi dobré úrovni a stále přibývají nová značení. Úroveň bydlení je až na některé rozstřílené budovy v Sarajevu a dalších městech dobrá a na vesnicích stejně tak. Lidé v ulicích Sarajeva ani jiných měst již dávno nejsou ustaraní a smutní, ať už hrůzy války zažili nebo ne. V ulicích jezdí mnoho moderních vozidel, ale i starší kousky. Co se týče ceny výletu, pokud zbytečně neutrácíte a nenecháte se strhnout nákupní horečkou a mámením prodejců v Baščaršii, celá expedice Vás může vyjít jen cca 5500 Kč a to i se zpáteční jízdenkou, takže i z tohoto pohledu expedici do Bosny jednoznačně doporučuji. To množství silných zážitků a různorodých vjemů je každopádně k nezaplacení :-D Tom „Koudelka“ Šmíd

45

články

lok

lokalka.eu

„Prvovýstup“ Karouškem

články

Nováčkovský Tatranský kurz na Chatě pod Rysmi zuřil tou dobou už druhým dnem. Vyladěná lezecká forma všech zúčastněných a především předpověď blížících se dešťů si žádaly rázné činy. Úkol pro největší úderníky zněl jasně: Galerie Ganku! A tak už se plni očekávání hrabeme kamením, sutí a hlínou pod úctyhodnou stěnu, kde vedou ty nejpráskanější tatranské prásky a kde se psaly slavné kapitoly lezecké historie. Temná skála se nad námi výhružně tyčí a z koutů a spár vyplazuje černé, vlhké jazyky. Pivní pýchu a neohroženost předchozího večera teď rychle nahrazují úplně jiné pocity. V nejtěžších chvílích jen papírový instruktor ví rady sobě sám si vždy nejlíp. Lájoš tudíž nemarní čas, zkušeně vybírá směr nabízený klasikem a chvátá k nástupu Puškášova pilíře. Zbytek naší výpravy ho následuje a v nástupu hrozí ušlapání. Nezbývá než si s novačkou Peťou najít vlastní hřiště. Opět se ukazuje, že kvalitní domácí příprava je k nezaplacení. Vyndávám topa a popis cest a pokouším se vžít do uvažování prvovýstupců, hledám slabá místa stěny a předpokládané nástupy cest. Pohled do topa, na stěnu, do topa, na stěnu, do topa, na stěnu, přestávka na toaletu, pohled na… a je rozhodnuto. „Karouškova cesta“ má vést levou, nižší, policemi členěnou částí Galerie. Uvedený čas výstupu je 5 hodin a obtížnost VI-. Nastupuji se suverénním úsměvem na tváři a po prvních padesáti metrech to, nade všechna očekávání, vypadá jako trefa. Ne že bych snad našel štand o třech borhácích s řetězem a číšníkem nabízejícím kávu, ale solidní police s hrotem na tutovou smyci ukazuje na jistou logičnost a správný směr postupu. Jak už to

ale bývá, hned vzápětí přichází první zásek. Koutek porostlý sbírkou mechů, lišejníků a skalniček, za kterou by se nemusela stydět ani zavedená botanická zahrada, se rozhodl vytrvale odolávat mé snaze o zteč. Když jsem se potřetí s velkým funěním vracel na polici, bylo na čase zrekapitulovat si v duchu motivační faktory. Prchnout z boje po první délce, a ještě k tomu před novačkou, to by bylo faux pas par excellence! Ústup jsem zavrhl a pustil se znovu do levitování na oslizlých lištách. Pak jsem ji konečně spatřil. Poctivou kovářskou práci, která zde vzdorovala dešti a sněhu minimálně půl století. Nezatloukla-li ji sem přímo ruka Boží, pak nepochybně páně Karouškova. Kdybych byl býval jen tušil, že mě toho dne už žádné podobné setkání čekat nebude! Znovunabytá jistota zmírnila třas nohou a pomohla překonat závěrečný výšvih. Plotna, která následovala, měla sice příjemnější sklon, ale o to méně orientačních bodů. Cestou nejmenšího odporu jsem vymotal dalších padesát metrů lana a zimprovizoval štand. Když se stejný scénář opakoval i v následující délce, začaly hlodat pochybnosti. Nákres sliboval z každé strany „Karouška“ minimálně jednu cestu, do které bych se musel traverzem trefit. Ve snaze najít sousední štandy jsem se plazil po policích sem a tam, jak mlsná fretka, ale nadarmo. Jedinou stopou lidského působení byly dvě skoby se smycí, které se daly lehce vytáhnout rukou a ze všeho nejvíc připomínaly hodně zoufalý pokus o slanění (možná zimní). Postupem času jsme hledání vzdali a snažili se stěnou v co nejpřímějším směru prostoupit. Chvílemi

lok

46

lokalka.eu

se zdálo, že zdolávaná pasáž přesně odpovídá nákresu v průvodci a že každým okamžikem musíme narazit na nějakou štandovací skobu nebo smyci, ale nikdy se žádná neobjevila. Při troše kličkování nepřesahovala obtížnost lezení stupeň V a tak jsme pomalu, ale jistě stoupali. Po zhruba osmi devíti délkách se mi skutečně podařilo vysápat na levý okraj Galerie Ganku. Přibližně tam měla opravdu ústit i Karouškova cesta. Koneckonců, rezavějící konzervy z předinstantních dob dosvědčovali, že tam nesvačíme první. Těžko říct, na kolik jsme původně zvolenou linii dodrželi a jestli jsme ji vůbec lezli. Cestu lze každopádně doporučit všem milovníkům dobrodružství a neprošlavapaných stezek. V tu chvíli na vrcholu pro nás bylo nejdůležitější

zvládnout ještě za světla slézání a sestup krkolomnou stezkou po úbočí hřebene ke slanění, kde jsme před notnou chvílí viděli sestupovat zbytek našich „galeristů“. Vše se zdařilo, i když zpátky do sedla Váhy jsme se škrábali už za hodně hustého šera. Večeři nám kamarádi bratrsky zachránili a pivní příliv vyplavil na tváře opět spokojený úsměv. „To jsme si zase jednou užili světa!“ Na závěr ještě díky za neoprávněnou důvěru, nevídanou odvahu a nezlomnou vytrvalost mé spolulezkyni Petě. Plyš

47

články

lok

lokalka.eu

Továrna na dobrodružno 30 hodin na Piz Badile Před každým dobrodružstvím má člověk takový zvláštní pocit - směsici, očekávání, nervozity, radosti a strachu. Taky jsou tu pochybnosti. Zvládnu to? Není tohle přeci jen příliš velké sousto? Lidi, kteří se dobrodružství nevěnují, si často myslí, že jsme banda adrenalinových závisláků, kteří se nebojí, a proto dělají šílené věci. Ale to je velký omyl. Odvaha není vůbec o tom, že se nebojím, ale právě že se bojím, a to

pořádně, ale dokážu se svému strachu postavit a překonat překážky ve své hlavě, protože chci něco dokázat a věřím, že moje síly na to stačí. Jakmile se jednou vydáme na cestu, jakmile uděláme ten první zásadní krok, všechny pochybnosti jsou v okamžiku zapomenuty. Je rozhodnuto. Buď to dokážeme, anebo ne, ale bojovat budeme až do posledního dechu.

Recept na vypečené dobrodružství: Ingredience: cíl expedice - hlavní je vybrat monumentální cíl, který musí být na hranici (nebo ještě lépe lehce za hranicí) našich možností spolulezci - důležitá je kvalita = odolnost, zkušenosti a smysl pro humor za každých okolností, já jsem zvolila 2 ks francouzské značky (Rémi a Romain) a osvědčili se skvěle počasí - dobré, ale ne příliš, to by mohlo dobrodružství zcela pokazit motivace - čím víc, tím líp vybavení - nepřehánět to s oblečením, neb namísto dobrodružství bychom mohli mít poklidnou selanku jídlo a pití - množství nezbytné k přežití a pak ještě trochu ubrat Na ochucení:

články

špetka lehkovážnosti trocha odvahy odhodlání dle libosti velmi silná touha přežít

Všechny přísady musí být smíseny velmi opatrně a v ideálním poměru, neb pokud nedodržíme správný postup, dobrodružství se nám může lehce změnit v katastrofu a nebo naopak k němu vůbec nemusí dojít. Zejména s počasím musíme zacházet velmi obezřetně, neb to je ingredience velmi záludná. Čím déle pečeme, tím dobrodružnější bude výsledek. A jak to tedy probíhalo s tím naším dobrodružstvím? Náš vysněný cíl na sebe vzal podobu rýče, 3308 m vysokého žulového kopce na hranicích mezi Švýcarskem a Itálií. Rozhodli jsme se, že se pokusíme prostoupit jeho severovýchodní stěnou a to Cassinovou cestou (VI+). Navenek jsme klidní, ale uvnitř se to hemží myšlenkami na plánovaný výstup. Mapy, topo, předpověď počasí, vybavení, jídlo, pití. Vyrážíme z údolí a všechno prožíváme jaksi intenzivněji, řeka je tak modrá a větřík je tak svěží a tráva je tak zelená a krávy tak krásně bučí. Chata Sasc Furä je kouzelné místo, kde vládnou dvě milé chatařky, Heidi

lok

48

lokalka.eu

a Daniele. Můžeme si objednat snídani ve 3? Samozřejmě, žádný problém. Večer před Výstupem je důležitý. Všechno je sbaleno, připraveno, nachystáno. Ještě zbývá připravit sám sebe na to, co nás zítra čeká. Já si najdu klidné místo, snažím se spřátelit se s Horou a zjistit, jakou má náladu a jestli nás nechá beztrestně pobíhat po svých ramenou. Trošku medituju, trošku přemýšlím, snažím se všechno si urovnat v hlavě. Jdeme spát brzy. Den D. Z rozechvělé lidské bytosti se měníme v dokonalý stroj. Už není žádný prostor pro chyby, ani pochyby. Budík ve 2:45, bez zaváhání. Vstáváme, oblékáme se, bereme svoje ruksaky a potkáváme se v kuchyni. Snídáme za světla čelovek. Chudák žaludek se moc netváří na takovou brzkou snídani a trochu protestuje. Má to však marné, jíst se musí. Připravit - pozor - start! Nástup za tmy je parádní věc. Všechno je klidné a tiché, mám ráda tyhle brzké ranní hodiny, kdy většina lidí spí a tak nikdy neuvidí, co vidíme my. Zářící měsíc je lehce zakrytý závojem mlhy, vypadá trochu rozmazaně. A obloha je posetá hvězdami. Cítíme se výborně, plní sil. Pospícháme nahoru a ještě výš až na hřebínek a pak dolů na nástupovou polici, kde začíná naše cesta. Když poprvé vidíme majestátní Stěnu, dojmy jsou opravdu hluboké. Obrovská holá kolmá vertikála nám na první pohled připadá naprosto nedobytná. Cítíme se malinkatí a zranitelní. Jak se vůbec opovažujeme měřit své síly s takovýmhle obrem? A jak nás přijme do své kamenné náruče? Dovolí nám dovádět na svém hřbetě? Na nástupu jsme právě včas - rozednívá se. Jsme připraveni. Jakmile se jednou vydáme touto cestou, není návratu, musíme si být jisti, že to dokážeme. A tak vyrážíme. Je to jako vstoupit do jiného světa. Do světa kamene. Chladného, drsného, bez života. Ze začátku jsme trochu

49

články

lok

lokalka.eu

články

ztuhlí a provádět odvážné pohyby s těžkým batohem je náročné, ale jak postupujeme stále výš a výš, dostáváme se do rytmu a leze se nám lehčeji a rychleji. Cesta většinou není převislá, takže není potřeba tolik síly a dobrá technika pomůže ušetřit hodně energie. Rozličné spáry, kouty a komíny v kombinaci s nádhernými plotnami dělají tuto cestu obzvlášť zajímavou a rozmanitou. Rozhodně se nenudíme. Obtížnost se pohybuje stále na stejné úrovní, cesta je klasická, těžká a zajištěná pomálu. Dokonce je nám dopřáno pár minut slunečního svitu, ale jinak jsme celou dobu ve stínu a je relativně zima. Nečetnost jištění nám poněkud znesnadňuje orientaci a i když jsme topo studovali velice pečlivě, najít správnou trasu výstupu není vždy snadné. Převislé koutky, spáry všech velikostí, hladké komíny, každý tu najde něco podle svého gusta. Žula je velice kompaktní, stěnou za celou dobu nic nepadá a tření je ideální. Leze se jak v pohádce. Romian okořeňuje náš výstup vtipy, úryvky z filmů a útržky písní odpovídajících momentální situaci. “Hlouběji, hlouběji, miláčku, nejsem tvoje matka” ozývá se z komína. Jsme tři a cestu neznáme, takže nám to jde pomaleji, než jsme odhadovali. Je září, dny se krátí a i když jsme začali za úsvitu, slunce mizí pod obzorem a my jsme ještě nejméně tři délky pod vrcholem stěny. Už máme na sobě všechno oblečení, ale stále se klepeme zimou. Čekání na štandu dává možnosti k rozjímání. Visíme v plotně a bezmocně sledujeme mizející stíny a tmavnoucí nebe a díváme se na světýlka dole ve vsi a přemýšlíme o všech těch lidech, jak si hoví doma na pohovce a užívají si příjemný večer zatímco my mrzneme ve stěně vystaveni živlům. Hlavně větru. Taky myslíme na naše blízké a “kdyby mě tak viděl tatínek”. Jsme jen tři nepatrné tečičky na jinak dokonalé tváři hory, bylo by tak jednoduché prostě nás smést dolů, smazat z jejího

povrchu. Ale i při své nepatrnosti každý z nás má svoje sny a plány a naděje, každý z nás je světem sám o sobě. Copak na tom záleží na našich nedůležitých problémcích, kterými se každý den zaobíráme? V porovnání s mohutností skalní masy kolem nás nám všechno ostatní připadá malicherné a cítíme se uvolnění a svobodní, soustředíme se jen na výstup. Lezení ve tmě je každopádně cenná zkušenost, skála je pořád stejná, ale absence zraku nás činí nejistými, připadáme si zranitelní. Ve 22 hodin dosahujeme vrcholového hřebene. Cesta je zdolána. A to je všechno? To zdaleka všechno není, každý horolezec dobře ví, že nahoře cesta nekončí. V našem případě nás čeká ještě dobrých 400 m hřebínku než dosáhneme vrcholu. Ne že bychom po něm tak toužili, ale nachází se u něj spásný bivak. Souběžné lezení potmě je další cennou zkušeností do sbírky. I když terén není obtížný, je třeba se maximálně soustředit. Abychom náhodou neměli pocit bezpečí, tak se v dálce sem tam zableskne, ale vítr vane směrem od nás, takže jsme relativně v pohodě. Dodává to našemu lezení trochu pikantnosti. Taky vítr dodává pikantnosti, na hřebeni to pěkně fičí a klepeme se řádně. Po tom, co nám připadá jako celá věčnost, ale ukáže se, že to byly 3 hodiny, dosahujeme vrcholu Piz Badile! Co cítíme? Upřímně... Nic moc, vrcholové ambice už dávno odvála vichřice a už nám nezáleží na ničem jen na tom, abychom si mohli odpočinout, najíst se, napít a zalézt do spacáku. Bivak tu musí někde být. Ale kde? Je strašlivá mlha a nevidíme nic, jen tisíce částeček vlhkosti, které nám odráží zpět světlo čelovek. Naráz jako ve snu ho spatříme. Hurá! Díky Bohu a lezeckému klubu Bergell! Cítíme nesmírnou vděčnost k těm dobrým lidem, které napadlo sem umístit toto blahodárné útočiště. Jistě už tím zachránili nejeden horolezcův život.

lok

50

lokalka.eu

Sundáváme sedáky a kontrolujeme poškození na našich tělesných schránkách a stav zásob. Jídla máme dost, zranění žádná, pár škrábanců. Ale dochází nám voda. Dopřáváme si pár kapek, trošku pojíme a nasoukáme se do těsných dřevěných poliček. Jsme vyčerpaní a bolí nás hlava z dehydratace, ale jsme tu a výstup je za námi. A tak ležíme v teple spacáků a posloucháme hvízdání meluzíny a jeden po druhém usínáme. Ráno je studené. Cítíme se unavení a bolaví. Dehydratace způsobuje, že nemáme moc hlad. Včera jsme pojedli pár sušenek, ovoce, oříšky, ale dnes se nám podaří natlačit jen jednu čokoládovou sušenku a tak raději vyrážíme dolů. Vítr vane opačným směrem než včera. Něco mi to připomene, nejasná hrozivá myšlenka prolétne hlavou, ale hned to přejde. Musíme se soustředit na sestup. Rozhodli jsme se sestoupit na italskou stranu hory. Podaří se nám najít sestupovku a tak se po ní vydáváme a pak vidím, jak se ve vzduchu vznáší sněhová vločka, a říkám si, že se mi to asi jen zdálo, však je léto. Pak vidím tři vločky a říkám si, jaké je to pěkné. Ujdeme jen pár metrů když tu náhle krátké suché “krek!” a vidíme jak blesk uhodil do věžičky pár metrů od nás a ta se rozprskla v explozi kamení a s rachotem padá dolů a okamžité dunění hromu nás nenechává na pochybách, že se nacházíme přímo uprostřed pekelného reje. Okamžitě ztuhneme zmrazeni hrůzou. Díváme se jeden na druhého oči doširoka otevřené děsem a v tvářích bledí jak úmrlci. Dokonce i Romain už nemá ani žádnou veselou poznámku a tak vím, že jsme v pěkné kaši. Jak tenká je hranice mezi poklidným lezeckým výletem a bojem o holý život, když se člověk odváží pohrávat si s horskými velikány. Choulíme se k sobě kousek pod vrcholem a blesky šlehají kolem nás a hrom burácí. Rychle zvážíme své možnosti a rozhodujeme se

pokračovat v sestupu. Bouře zuří kolem nás a to napětí mezi údery blesků je nesnesitelné. Bude to bolet? Snažíme se soustředit se pouze na to, co můžeme ovlivnit - na náš sestup. Jak se dostáváme níž a níž, intervaly mezi bleskem a hromem se prodlužují a my se postupně uklidňujeme. Pak začíná sněžit. Nejprve je to jen pár osamělých vloček vznášejících se ve vzduchu a vypadá to hezky. Ale postupně sněžení houstne a houstne a těžký mokrý sníh rychle pokrývá cestu. Nemůžeme sestoupit normálkou, protože jednak nevidíme kudy a taky je to hrozně kluzké. Musíme proslaňovat celou stěnou. Hledání štandů je všechno jen ne jednoduché, nachází se na nejméně pravděpodobných a velmi dobře maskovaných místech a vůbec to nesouhlasí s průvodcem (asi taky proto, že jsme úplně jinde, než si myslíme). Skála je pokrytá stále větší a větší vrstvou sněhu a my už jsme promočení až na kost a mrzneme a třeseme se tak, že už to víc ani nejde. Ztrácíme cit v prstech, což činí manipulaci s lanem obzvlášť obtížnou. Nemůžeme najít štandy a pobíháme sem a tam po policích pokrytých kluzkým sněhem a hledáme a hledáme a balancujeme na hraně propasti, opatrně, každý krok je důležitý. A mrzneme. A já se dívám na zlovolný tanec sněhových vloček a snažím se dohlédnout dolů pod stěnu, jak ještě daleko? A najednou se cítím tak nějak příjemně a zdá se mi, že se k nim můžu přidat, že se budu lehce vznášet jako ony a pak se něžně snesu na úpatí stěny a všechno bude dobré... Stop! Přestaň! Musím se vrátit zpět do reality a soustředit jen na jedinou myšlenku. “My to dokážeme!” Naráz mezi sněhovými vločkami rozeznáváme zemi, blížíme se dolů, jedno, dvě slanění a jsme na úpatí. Jupí! Cítíme se, jakoby z nás někdo sejmul obrovské břemeno, uvolnění a rozradostnění. Žijeme! Podařilo se nám uniknout ze spárů zuřivého monstra. Opatrně slézáme

51

články

lok

lokalka.eu

články

dolů po klůzkých skalkách a pak po cestičce a už vidíme italskou chatu. Chatař nám pořádně zatopí v kamnech, abychom mohli usušit naše svršky a nabízí nám teplou polévku a čaj. Jak tak rozmrzáme, tak přemýšlíme o tom, co jsme právě zažili. Nejsilnější pocit je být naživu. Jenom to. Jen to je jedinou odpovědí na otázku, na čem v životě záleží. Jsme naráz trochu jiní lidé, víc odpouštíme a méně odsuzujeme, jsme víc spokojení, méně vyžadujeme, jsme

víc vděční a míň kritičtí. Cítíme čirou radost z toho jednoduchého pocitu - žít. Ano, jsem tady, jsem ještě pořád tady! Můžu ještě jednou vidět všechny přátele a rodinu, cítím chladný horský vzduchu, chutnám hutnou polévku, cítím život, jak mi tepe v každé žilce. Všechno vidím jako poprvé, všechno je naráz jaksi barevnější, intenzivnější, chutnější, krásnější, lepší. Mám dětskou radost z každé maličkosti. To opravdu musíme stát tváří v tvář smrti, abychom dokázali ocenit život?

lok

52

lokalka.eu

To se opravdu musíme ocitnout na samé hraně našich možností, abychom zjistili, na čem opravdu záleží? Byla to intenzívní zkušenosti a my z ní vyšli silnější, zkušenější, moudřejší a odolnější. Zjistili jsme, kdo opravdu jsme. Jsme dobrodruzi.

Dovětek: náš počin byl pravděpodobně posledním “letním” výstupem v této cestě. Věnováno přátelům a spolulezcům Rémimu a Romainovi Zuzi

Rychlý výpad do Tater Už ani nevím, za jakých okolností jsme se s Lájem domluvili. Vím jen, že to bylo nedlouhý čas po ukončení mé krátké brigádnické mise na Chatě pod Rysmi, takže jsem se „na místo činu“ vracela se směsí pocitů od nostalgie, přes rozpaky, až po dětskou radost. Měli jsme v plánu strávit pár dnů v oblíbeném bivaku ve Zlomiskách a polézt okolní kopce. Nic konkrétního, hlavně žádný stres. V pondělí ráno jsme se vyškrábali pod Ošarpance, ustlali si v ložnici pod šutrem a šli okouknout skálu. Nikde nikdo, ticho, romantika. Na rozlezení jsme se jali prostoupit Puškášem a s neplánovaným intermezzem přes Kollerovu Teoretickou mechaniku se vcelku rychle a bez obtíží probojovali ke slaňáku. Vavříny, samozřejmě, třeba věšet na krk výhradně Laďovi. Času bylo spousta, počasí přálo, takže nebyla otázka Zda, ale Co polezeme dál. Já svůj nesmělý tip měla. Magické oko! Cesta, kterou už od svých nováčkovských let zasněně okukuju. Elegantní hladká plotna s pár jemnými jamkami a nekompromisně vedenými borháky přímo středem. Nedosažitelná výzva mému lezeckému „umu“, nesplňený sen druholezce. Seděla jsem jak na jehlách a moc si přála, aby do toho se mnou Laďa šel. Kdy jindy, když ne dnes? Sny se mají plnit, dokud jsou živé a člověku z nich běhá mráz po zádech, ne?!

Wow! jdeme do toho! Dychtivou touhu střídají pochybnosti o vlastních schopnostech, tep se zrychluje, srdce mám až v krku. První část cesty je společná s Plškem a neklade větší odpor. Ve druhé délce se vzlíná, narozdíl od Plška, kolmo vzhůru - středem monolitického bloku posetého množstvím nepatrných mělkých důlků vzniklých tisíciletým působením deště. Opojné lezení. Přesně takhle jsem si to představovala. Endorfiny ze mě tečou všemi póry. Lačně se dotýkám surového nerostu a užívám si každý krok. Na dalším štandu vystřídá emocionální opilost mrazivé vystřízlivění. K prvnímu levitace, kolem prvního nic, nad ním ještě méně. Nejbližší slabina ve skále je zhruba dva kroky nad prvním borhákem. Jenže dva kroky v prázdnu jsou stejné jako kilometr. Ladič ladí. Krok - sun - krok - krok zpět - vydýchat - promyslet - znovu a lépe. Ta drobná nerovnost je povinný stup. Nic lepšího tu není. Klouže. Chyt neexistuje. Jen rovnováha a sebedůvěra. Křeče v nohách jsou posledním impulsem k činu - tak teď - buď a nebo. Super, vyšlo to. Nejásat. Ze špatného je rázem v ještě horším. Další krok do nejistoty -rychlý - není čas ani prostor přemýšlet. Ještě jeden... A je v prvním chytu. Vyjeveně na to koukám - mám pocit, že má Láj nějakou

53

články

lok

lokalka.eu

výjimku z působení gravitační síly. Zbytek délky už běží jako kuna. Spoléhám na to, že tah lana visícího shora dokáže udržet mé nemotorné tělo v kontaktu se skálou. Daří se. Mám radost. Kecám, tetelím se štěstím! Sen splněn. Žádná fajfka a odpracováno - tenhle zážitek si chci v duši zakonzervovat, nezapomenout. Druhý den absolvujeme oba premiéru na Ganku. Lezeme Puškášův pilíř, protože, jak název napovídá, cesta vede pilířem, což je dobrým předpokladem k tomu, abychom se neztratili. Zhruba ve třetí délce konstatujeme, že jsme se ztratili. Ale i tak to bylo pěkné. Z celé cesty mi v paměti nejvíce utkvělo sápání se s těžkým batohem přes pětkový převis. Hekala jsem, prstíček po prstíčku se natahovala po chytech a nožičkama bezradně mávala ve vzduchu. Marně. Nakonec mi nezbylo než potupně odložit závaží na jednu z erárních skob a přehopkat to nalehko. Opět jsme za celý den nikoho neviděli ani nezaslechli. Výhledy krásné a sestup po ostrém hřebínku noblesní. Nicméně za mokra bych se do něj s velkou

radostí nehrnula. Následovalo nepříjemné drama v jakémsi úzkém, lehce převislém, komínku, kde jsem se strachy rozplakala, protože všechno, na co se člověk jen kouknul, se tíhou pohledu rozsypalo. Děkuji Laďovi, že mě trpělivě povzbuzoval a radil, které chyty je nutné po použití vrátit na své místo. Zapřísahám se, že příště už půjdu raději normální sestupovkou a podobné taškařice si odpustím. Pocuchané nervy skvěle učesala chladná voda v jezírku a všechny útrapy definitivně zahojila pečená kačenka s cuketovým zelím - překvapení na rozloučenou pro hrdinu obou dní, neb nedlouho poté odjížděl na svůj zaoceánský výlet do země neomezených možností, kde kačenky se zelím vystřídaly hamburgery s okurkou a hořčicí. Sotva jsme dojedli, spadly nám na hlavu první kapky ohlašující příchod studené fronty. Nechala jsem se přehlasovat a místo dalšího noclehu v suchém a pohodlném bivaku jsem se uvolila sejít v dešti na Popradské a přečkat noc na tamní verandě, kde bylo sice vlhko, zato hodně hlučno. Janča

Rallye Jeseníky 2012

články

V pořadí už 4. ročník skialpového výletu po dolinách a vrcholech Hrubého Jeseníku byl ovlivněn drobným konfliktem se správou CHKO. Nakonec vše dopadlo docela smírem a po úvodní úřední korespondenci došlo k dohodě. Odpustím si kontroly v NPR Praděd a ostatní může zůstat. Trošku jsem upravil mapu a mohlo se začít. V pátek v podvečer se začali v Loučné na zámku objevovat první družstva. Každé družstvo muselo absolvovat trošku tréninku ve vyhledávání zakopaného

pípaku a rozjel se tradiční večírek, jehož následky si někteří závodníci nesli v batohu celou sobotu :-) Jak se nám to tak v oddíle pěkně páruje, nejvíc nabitá byla kategorie MIX. V některých družstvech se „slabší“ polovičky ukázaly, jako silnější a dohnaly své „silnější“ polovičky pro absolutní vítězství. Ale to předbíhám. V sobotní etapě si většina družstev vybrala časový limit až do konce, mnozí přetáhli, tak nevím, jestli je to plánováním, nebo se to soutěžícím tak líbí, že se

lok

54

lokalka.eu

nemohou odtrhnout od „práce“. Asi budu muset limit prodloužit do večerních hodin. Změna kontrol zřejmě nakonec nebyla vůbec na škodu a všichni se krásně proběhli. Do nedělní časovky se startuje distančně, tak je na trati pořád pěkně přehledně vidět pořadí. Zuzka s Johnym mohli jít skoro procházkovým tempem, protože jejich náskok ze soboty byl obrovský. Po odstartovaní první desítky jsem zbytek pustil dohromady a vyrazil jsem si nahoru taky pro svoji dávku tréninku. Po

doběhu družstev následoval teď už nezávodní sjezd nějakých 750 výškových metrů zpět. Perfektní podmínka udělala zlatou tečku za dalším ročníkem. Nikdo se nezrakvil, neztratil a tak je potřeba do dalšího ročníku zase trošku přidat do kroku. V pořadí 5. ročník bude kulatý a tak jsem se rozhodl udělat zásadní změny, abychom neupadli do stereotypu. Můžete se těšit, už se to chystá :-)) Špek

Past na myši „Tož jak jseš daleko s těma Pískařama“, ptá se kamarád večer v hospodě. „No, ještě něco chybí, ale snad to letos už dorazím.“ „To by mne fakt nebralo, drásat se někam šestkama, vobjíždět čtverky v Sasku a místo, aby sis zalezl někde na Zrcadle, tak trávit víkend v zelenisku na Skříni.“ „Jo, náhorní hrana na Skříň mně ještě chybí“, povídám s úsměvem. „Prej je lepší cosi jako 100 bodů za jeden den v Ádru“, vmísí se do debaty soused. „Každá cesta za VIIc je za deset bodů, co stupeň víš, to o bod více. A za den získat 100 bodů. V centrálním Ádru to může být dost masakr.“ Upiju trochu piva: „...si představ : Slunovrat, Iljův odkaz na Starostovou, Starou na Konšela, něco na Korunu, Líbánky na Elišku, to je IXb - tož nějakých 15 bodů. Spáru od Richtera na Mravenčí, něco na Velrybu a Hrad. Nezapomeň na Milence, tož třeba Dlouhej kout nebo Leteckou.“ Celkem jistě 100 bodů, jak snadné… „Pěkná blbost. To bych nedal nikdy.“ kroutím hlavou. „Jo, já si dám taky jedno, jasně dvanáctku…Tak hoši ať nám to leze,“ cink, cink, cink.

„Tudlevá kdosi říkal jinou magořinu. Za den vylézt všechny cesty v údolní stěně Pegasu.“ „To neznám,“ povídá soused. „No přeci Bílý myši,“ říkám. „Jo, o těch jsem už slyšel…“ „Lezl jsem tam tu desítku,“ pokračuji v rozhovoru u piva, „jmenuje se to něco jako létající koník, teda vokřídlenej. 35 metrů spáry k prvnímu kruhu a pak rajbas za deset. Hezká cesta. Lezli jsme to celej den.“ „A jaký cesty tam vedou dál?“ „No, něco vod Kokši, taky vod Cikána, Bílý myši od Hausera, celkem asi šest cest, ale všechno nejištěný spáry, stěna je to jak prase, 50 metrů převislé desky a v tom jedna spára vedle druhé. Když prší v Ádru, tak tady můžeš klidně lézt. Většinou širočiny od VIIc do IXb, a k tomu ten koník.“ „Trochu scifi, ne? 300 metrů širočin za jeden den a navrch desítkovej rajbásek…“ „To musel vymyslet nějakej idiot.“ Popíjím pivko a přemýšlím, jestli je Klub pískařů větší blbost, než vylézt všechno v údolce na Pegas. „Jo,

55

články

lok

lokalka.eu

ještě si dám jedno“, venku stejně prší…

články

„Tak kam dneska jdem?“ povídá kdosi ráno v kuchyni na chalupě. „Co blbneš, lilo skoro celou noc!“ „No tak strašný to nebylo, ale mrknu ven na kaluže, mokrý to asi bude…“ „Fakt se mně líbí tvoje lehkost, všechny skály v celým Ádru jsou prochcaný jak blázen a ty řekneš ‚mokrý to asi bude‘. Co takhle 24hodinový zákaz lezení po dešti?!“ „Nemá se lézt na mokrá skále, tož najdeme něco suchého a taky můžeme počkat do odpoledne, ne? Znám jednu bezva stěnu, fakt super a není to daleko. Tam se dá lézt vždycky - jihozápadní stěna na Pegase…“ Ostatní nevěří, ale prej „tak jo“. A že když je tam spára, tak Svišť nám to vyleze, protože musí trénovat spáry. Odpoledne jsme hrdinně vyrazili. Kolem Elišky, trošku do kopce a už jsme tam. Shromažďujeme se pod stěnou. Vlevo před námi se zvedá holá převislá deska až kamsi do oblak, přerušená od pohledu odpudivými širočinami, jedna linie horší než druhá, kruhů poskrovnu. „Tak jsme tady,“ chechtám se. V duchu si sám sobě přiznávám, že jsem si tuto stěnu zapamatoval jaksi v lepších barvách. Klasický vzpomínkový optimismus. Při pohledu na jednotlivé cesty se někdo směje, někdo nadává. Prej, jestli jsem se nezbláznil. Říkám: „Ale je to suchý, ne?“ „No, suchý jo, ale nedá se to lézt…“ Ani já nemám chuť na nabízené lahůdky... Snad někdy příště... Ten den jsme už nelezli, neboť jsme všichni pochopili, že pro nás byl ten den „celej, ale opravdu celej celičkej Ádr“ totálně prochcanej…

Uběhlo pár tejdnů a zase jsme v Ádru. A v noci zase pršelo. „Tak kam dneska jdem?“ povídá kdosi ráno v kuchyni na chalupě. „Co blbneš, lilo skoro celou noc!“ „No tak strašný to nebylo, ale mrknu ven na kaluže, mokrý to asi bude…“ „Fakt se mně líbí tvoje lehkost, všechny skály v celým Ádru jsou prochcaný jak blázen a ty řekneš ‘mokrý to asi bude‘. Co takhle 24hodinový zákaz lezení po dešti?“ „Nemá se lézt na mokré skále, tož najdeme něco suchého a taky můžeme počkat do odpoledne, ne? Znám jednu bezva stěnu, fakt super a není to daleko. Tam se dá lézt vždycky, jihozápadní stěna na Pegase…“ Prej dneska ne, tak jdem s Markétou sami. Jo, Bílé myši, to jsem chtěl vždycky zkusit. Cesta prej vznikla tak, že Piskoř (prvovýstupce) se večer v hospodě ožral a následující den mu bylo všechno jedno. Zlatá 60. léta. Znova stojím pod údolní stěnou Pegase a znova se mně do toho nechce. Obava. Vyzbrojen sadou uf začínám lézt. Hrůza, trochu zavlhlý, trochu převislý a trochu solivý. Terén za šest a já jak pendolíno bez CDromů. To je ta obava. Cesta vede středem stěny, začíná cestou Dvoudenní od Kokši a od prvního kruhu (Kokša utíká doleva do komínu), cituji průvodce: ‚ukrutně dlouhou spárou na vrchol‘. Tož hurá nahoru! U prvního kruhu dobírám Markétu, je nepříjemná zima. Na širočiny to snad nebude vadit, ale jinak chudák Markéta. No a výsledek? cca deset metrů nad kruh až k převisku to docela jde. Jištění (lanovice) dost slušný. Pak

lok

56

lokalka.eu

nic. Seskládám ufa, vytvořím pomyslný kruh a zkouším odlézt. Nic. Levou stranou do spáry, dva metry nahoru, dva metry dolů, sednout do ufa, výměna, pravou stranou do spáry, 2 m nahoru, 2 m dolů (všimněte si toho rozdílu) a tak stále dokola a dokola, odřenej a unavenej. Znova sedím a přemýšlím, co dál. Takhle se nahoru nedostanu. Spára je totiž na vnitřní ruku širší než pěst a na vnější nohu širší než pata špička, k tomu všechno do převisku (znalci pochopí, ostatním se omlouvám), ropuchy neumím. Ha. Ha. Ha, tak to bude pytel i s ufama. Uvažuji, že od poslední regulérní smyčky mám tak čtyři metry. Pak už jen ufa. Cesta má zhruba dva přelezy za rok. Šikovní kluci, zřejmě dobrej oddíl… Přemýšlím o frajeřince vylézt všechny cesty v této stěně. Ne za den! A vůbec někdy…? Lezení mě vždycky dost bavilo, když je člověk na skále v situaci, kterou klasik ohodnotí, jako že je všechno v pr…li, pořád máte možnost něco vymyslet. A když se to povede, všechno předtím je zachráněno, smazáno. Hrozil vám ještě před chvílí pád na zem? Teďka jste

cvakli jištění, tak všechno začíná šťastně znovu. A vo tom to je… Past na myši Chcete-li si ulovit bílou myš, postupujte podle tohoto návodu: Pravá ruka ve výšce pasu se opírá otevřenou dlaní o levou stěnu ve spáře, prsty směřují kolmo dolů. Část ruky nad loktem se opírá v celé ploše i s ramenem o pravou stěnu spáry. Levá ruka palcem dolů, loktem nahoru svírá v úrovni čela levou oblou hranu spáry. Nakulte se na pravou ruku, uvolněte obě nohy a pohodlně je současně posuňte ve spáře o cca 20 cm nahoru. Překřižte nohy a zaklesněte libovolným způsobem do spáry. Zapřete se ramenem pravé ruky a levou rukou proti sobě, posuňte pravou ruku (ta zůstává stále ve výše popsané poloze, jen se posune směrem nahoru) o cca 20cm nahoru. Posuňte opět nohy. Postup opakujte až do doby, než se objevíte na předvrcholu. Od tamtud již snadno a libovolně cca dva metry na vrchol. Good Luck! Mara Žák

Mezi nebem a zemí Sedím si takhle v malém letadýlku zmítaném poryvy větru a v duchu si říkám “Co to dělám? Proč to dělám? Vždyť tohle je pro člověka, jakožto pozemního tvora, naprosto nepřirozená činnost? Jak jsem se sem dostala?” Inu, jak jsem se dostala do Cesny Caravan 12 000 stop nad pevnou zemí? Popravdě - jako slepý k houslím. Jakožto koordinátorka provozu ve škole skydivingu na Pudding Hill Dropzone nedaleko Christchurch jsem si říkala, že by nebylo od věci naučit se trochu teorie, a s novou várkou studentů jsem absolvovala pozemní

teoretickou přípravu a jen tak mimochodem taky test a kdosi mi podepsal papír, že jako můžu do vzduchu kdybych náhodou chtěla. Asi za 3 týdny poté, 4. ledna 2013 v 17:45, ke konci pěkně perného pracovního dne, se chystala poslední várka skokanů a na můj pracovní stůl dorazil papír, kde se jaksi vyskytlo moje jméno. 15 min call! Cože??? Koukám na to a už jsou tu mí instruktoři a rychle rychle, obleček, padáček a šupky dupky do letadla. A co že to vlastně mám dělat? “Arch!” zní pokyn instruktorů (to

57

články

lok

lokalka.eu

znamená, že mám zaujmout neutrální padací polohu). “A jak se dostanu zpátky na zem?” “To zvládneš. A kdyby něco, máš rádio” (pouze přijímač). No tak to pojďme zkusit... A tak sedím namačkaná v letadle s 10 dalšími skokany a procházím si v duchu sekvenci seskoku. Je trochu vítr a tohle je asi jediné místo na světě, kde i studenti musejí při jistých podmínkách přistávat po větru. A to je dnešní případ. A tak se všichni navzájem pozdravíme, popřejeme si pěkný seskok a v 18:04 stojím ve dveřích letadla a vítr je tak silný, že ne-

články

můžu dýchat. Vlezu zase dovnitř. “Nemůžu dýchat” povídám instruktorovi č. 1. “To se spraví jak budeš venku, skákej” praví instruktor č. 1. Instruktor č. 2 se zubí a palcem nahoru mi dává zelenou, že jako fakt mám skočit. A tak zase vylezu ven a vůbec se nedívám dolů, ale na modrou oblohu a než si to stihnu zase rozmyslet, tak už opouštím letadlo a - aaaaarch! A tak padám a padám a snažím se zaujmout tu správnou padací polohu a jsem překvapená, že přeci jen nakonec můžu dýchat, a že vlastně všechno probíhá v pohodě, vzduch mi dává oporu a tak to celkem jde a provádím předepsané úkoly. Dokonce se mi poda-

ří nahmatat “hacky sack” - držadlo od “výtažného padáčku”, kterým si v ideálním případě otevřu padák - odhoď ho, jako kdybys měla v ruce úhoře - zněla rada instruktorů. A tak v 5 500 stopách odhazuju úhoře a čekám, jestli se mi otevře padák. Zhoupnu se a už nepadám, ale vznáším se, tak hádám, že se otevřel, což mě těší a zároveň překvapuje, protože jsem čekala, že mě jistojistě potká některý z nepravděpodobných případů nefunkčnosti padáku. A tak provádím kontrolu: 1) je tam? - ano 2) je čtveratý? - celkem jo 3) dá se ovládat? - tak to jdu zkusit. Myslela jsem si, že to bude daleko jednodušší, zdá se mi, že si se

mnou vítr dělá co chce a taky ten padák dělá co chce a ne co chci já. Tak snad mi po rádiu řeknou, co a jak. Slyším šum a “bla bla bla” nerozumím ani slovo. A jéjej. “Bla bla bla” znovu, nerozumím vůbec nic. Koukám na padáky pode mnou a zjišťuju, že všichni přistávají úplně jinde, než jak nám to vysvětlovali. (to proto, že se vítr mezitím zvedl do té míry, že přistání po větru je příliš rychlé). Jak se tam ale dostanu já? Nemám ani potuchy a tak letím raději rovně. Pak mezi “bla bla” rozeznám “doleva” - zatočím prudce do leva, až tak že se padák ocitá vedle mě a naráz jsem nad lesem a turbulence si semnou pohazují jak s pápěrkou, sakra! doprava! zatočím opět tak prudce (nejzákladnější chyba které by se měl každý skákač vyvarovat), až se ocitám opět

lok

58

lokalka.eu

po větru, na samém okraji volného prostoru, na hraně lesa a navíc ještě - na smeťáku. V rádiu slyším “shoulders - flare” a tak brzdím a rozplácnu se do trávy. Ale přistála jsem!! A jsem celá!! (tím jsem splnila základní úkol - přežít - a můžu postoupit do dalšího levelu). Pro úplnost - vypadá to, že ovládání padáku nebude patřit k mým silným stránkám (prý to má něco spo-

lečného se schopností parkovat auto), neb po dalším para kotoulu opět na smeťáku následovalo přistání na runway (jo, tam co má přistávat jen a pouze letadlo). Věnováno trpělivým instruktorům Ralphovi, Woodymu a Brentovi Zuzi

Cesta do pohádky aneb do Tater a zase zpátky Ve srovnání s dech beroucími příběhy opravdových horolezců, jimiž jsou stránky naší oddílové „Výročky“ doslova nabité, je tohle vyprávění fakt pro děcka. Dračí zuby Jak všichni od malička dobře víme, draci žijí zpravidla v dalekých horách, kde v temných jeskyních hlídají poklady, případně ožužlávají kosti princezen. Chceme-li se k nim přiblížit, chce to alespoň minimální přípravu. Hlavní je získat typ na příhodnou sluj a sbalit nějakou tu princeznu jako návnadu. Je dobré vybrat exemplář použitelný i do tahu, neb cesta bývá dlouhá a do kopce a museli byste si všechny cajky vláčet sami. Na druhou stranu by dotyčná měla být i dostatečně k sežrání, jinak to s drakem prostě nehne. Podařilo se mi sehnat obojí a zbývalo už jen najít správnou cestu za bájnými obyvateli hor. Není to vždy snadné a vyprávění dávných reků, kteří cesty kdysi v lezeckém pravěku vytýčili, jsou krkolomně zamotaná. Jejich studiem jsem v odlehlé horské pustině strávil nejeden večer. V rozhodující den jsme vstali skoro nezdravě brzo a již kolem jedenácté jsme stáli u paty pilíře dračí pevnosti. Jak se brzy ukázalo, bytosti mytického polosvěta

dokáží velmi dobře využít naše vlastní zbraně a cestu k sobě co možná nejvíc zkomplikovat. Za pomoci tiskařských šotků popisy starodávných cest schválně sesmolily tak, aby naivního důvěřivce zmátly a svedly na scestí. Nenechali jsem se nicméně ošálit množstvím záhadných „komínikou” v popisu cesty a sledovali víceméně logickou linii pilíře. Vrchol už se zdál být nedaleko a právě tehdy zákeřný žlábek svedl mé kroky k strašidelné strmině, která nás odmítala pustit dál. Podle hesla “Co si vylezeš, taky slezeš“, jsem však z pasti unikl a spolehlivě veden rezivějícími skobami našich dávných předchůdců vystoupil až k hrozivým dračím zubům. Přesto, že jsme se mezi nimi motali notnou dobu, obluda dělala jako by nic a tak se stalo, že mi dračí návnada zůstala na laně i při sestupu do doliny. Přes zjevně aristokratické manýry vládla nicméně onou zvláštní ženskou schopností vylepšovat asketický jídelníček reků všelikými laskominami. Rozhodl jsem se ponechat si ji tedy i na dále. Zapálil jsem si dýmku a pozorujíce jak princezna nosí vodu, poklízí jes-

59

články

lok

lokalka.eu

kyni a vaří večeři přemýšlel o dalších dobrodružstvích ve zdejších pohádkově krásných horách. Honza Neméně známou postavou pohádek je Hloupý Honza, neboli Janek (v místním nářečí též Ganek). Netečně se povaloval v zápecí vedlejší doliny a bylo by skoro trestuhodné, nezajít na krátkou návštěvu. Věděli jsme od zkušenějších přátel, že je to dobračisko, jen někdy mívá trochu vrtošnou náladu a nechce nechat své návštěvníky jen tak lehce sestoupit zpátky do doliny. Naše přijetí bylo vskutku přívětivé. Obloha bez mráčku, žádné zbytečné bloudění a tahanice o lano. Na vrcholu jsme se milému Gankovi podepsali do památníčku a přesto, že slunce stálo ještě vysoko na obloze, pomalu jsme se chystali k odchodu. Měli jsme totiž stále na paměti, že návrat do doliny potrápil už i opravdové bohatýry a nejedné horské vlčici vehnal slzy do očí. Po očku jsme celou dobu pozorovali odvážné pašeráky Źubrówky, kteří hopkali přes sedlo dolů a mizeli ve strmém žlabu. Jako zázrakem se ale opět vynořovali u plesa v dolině. Po krkolomném balancování na hřebeni se i nám podařilo připojit se na stezku a za nedlouho bez úhony smočit (moje upocené; princezny se nepotí) tělo v ledových vodách jezera. Ošarpanci

články

Bohové hor nám byli prozatím nakloněni a vše vycházelo podle plánu. Do třetice všeho dobrého hodili jsme si po ránu ranec na záda a vydali se na další setkání. Tentokrát to neměla být žádná „provařená“ celebrita. Ošarpanec je bizarní přihrblé stvoření, které se k návštěvníkům obrací hladkým pancířem a zježenými

trny. Nejspíš ho štve, že mu sem pořád chodí lidi a někteří se tu navíc poflakují i několik dní. I k nám se stavěl dost příkře a nepřišlo mu žinantní ztrapnit mě před dámou hned v prvním pokusu o nástup. Řekl jsem si, že moudřejší ustoupí a zkusil jsem dostat se mu lišácky na kobylku z boku. Zalíbil se mi takový boční žlábek Motykou. Zpočátku bylo trochu kluzko a pěkně jsme protáhli třísla v rozštěpech, ale dál vedla cesta pěknou skálou a v koutcích nechyběla ani květinová výzdoba. První varování, že idylka brzy skončí, přišlo zhruba v polovině cesty. Erární stanoviště pro příchozí návštěvníky zastřešoval obří balvan, jehož ostří mířilo jako ohromná popravčí sekera přímo na nás. Působení gravitace bránil o hodně menší kámen omotaný smyčkami. Doufal jsem jen, že to princezna nepřehnala s lanýži a suflé k snídani. Byla by to sice rychlá a šlechtická smrt, ale přeci jenom měl jsem ještě pár věcí v plánu. Nedbaje mementa mori pokračovali jsme co nejrychleji vzhůru. Ovšem chyba lávky, chyba „komínika“ a „rímsy“ a „previsnuté stienky“. Nic ze slibovaných útvarů nám již nebylo dovoleno nalézt. Nakonec jsme skončili vyhozeni do zarostlého žlabu a hrabali se travou aspoň do sedla. Vzali jsme to jako poučný příběh a znamení, že je možná na čase vyklidit naši milou jeskyni pro další zájemce a přesunout se v ústrety novým dobrodružstvím. Cestou jsme ještě ověřili, že divotvorný hrnec na Furkotce stále vaří pohádkové halušky a následný den už stoupali za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál, tam kde leží Rybníček Brčálník. Černokněžník Černokněžná věž leží vysoko v odlehlé pustině ukrytá v cárech mraků. Nedali jsme se zastrašit a stoupali

lok

60

lokalka.eu

a stoupali. Tváří v tvář nezlomnému odhodlání a čarokrásným očím mé urozené společnice, nedokázal se ani kouzelník dlouho tvářit zamračeně a otevřel bránu své Černé věže. Mračna se rozestoupila a nás čekala krásná a udržovaná cesta, kterou nás bez jakýchkoliv úskoků a zrádností provedl až na samotný vrchol. Museli jsme uznat, že výhled je to vskutku kouzelný. Návštěva nám trvala slabé tři hodiny a na zpáteční cestě zbyla ještě spousta času na procházku a přátelské slovo s ubohými kamzíky, kteří se celí vyplašení a roztřesení popásali uprostřed chodníku. Lidojedi Dny rychle plynuly a do naší pohádkové říše začínaly pronikat ozvěny reálného světa a bylo nutno trochu ty naše příběhy před návratem přiostřit. „Kdo nežere jiné, bude sežrán!“ Tak zní kruté pravidlo lidožroutských Kyklopů. Chcete-li se jen přiblížit, je nanejvýš vhodné přibalit kýtu skopového a soudek vína. Takovouto úplatou může troufalec při troše štěstí na chvíli oddálit svůj vlastní konec. Tušil jsem komplikace. Víno jsme rozmařile vypili hned první večer a o kýtě jsem si mohl nechat jenom zdát. Nemastnou neslanou Princeznu (princezny se nepotí) nežral ani drak, natož teď rozmlsaní obři! Začínal jsem klesat na mysli, když na mě z tlumoku vypadl pověstný výrobek zlatých českých ručiček, „Turistický salám“. Pečlivě jsem prostudoval složení pochoutky, abych se ujistil, že obsahuje alespoň stopové množství masa, a umístil ho tak, aby byl v případě smrtelného nebezpečí po ruce. Prodrali jsme se neprostupnou klečí, přelezli vodopády a konečně jsme stáli pod stěnou poznamenanou krvavě rudými stopami zdejších netvorů. Naše cesta začínala zostra a zdálo se, že si kdovíproč masožravé bestie vybírají o dost komplikovanější postup než je

nezbytně nutné. Nadlehčován opojnou vůní salámu jsem nicméně srdnatě vzlínal stále výš a Princezna mě s trochou nezbytného pofňukávání následovala. Přes drobná váhání a zvířecky táhnoucí lana jsme se víceméně úspěšně prokousávali uzeninou i cestou, která slibuje smrt. Náhle ale, jako když utne, dosud jasná linie beze stopy zmizela. Pátral jsem lišejníkem vlevo, pátral jsem lišejníkem vpravo, ale ani náznak kudy dál. Nezbývalo než se mocně nadechnout, spolehnout na štěstěnu a pokusit se prorazit přímo vzhůru. Klíčem k postupu se zdál být úzký komínek, z něhož jsem hned z kraje odebral některé méně pevné části a nahradil je malými zubatými kamarády, které s sebou pro podobné případy nosím. Morálně posílen tímto spojenectvím jsem prostoupil a ocitl se rázem na balkónku s krásným výhledem a ještě k tomu přímo na ztracené cestě. Od vrcholu nás dělilo už jen pár poněkud vypečených kroků, ale to se dalo v cestě s takovým názvem čekat. Jako dík za přežití jsme na vrcholové planině obřadně obětovali salámové slupky a večer v osadě jaksepatří oslavili šťastný návrat z posledního pohádkového dobrodružství naší výpravy. Rozluštění tajenky pro nepoetické duše: Část první: bivak pod Ošarpanci, lezené cesty: Dračí štít -J. pilier (IV), Velký Ganek – Z. pilier (V), Ošarpance, Z. Stěna – Motykova cesta (V) - první 3 délky. Část druhá: Chata pri Zelenom plese: lezené cesty: Čierny štít – Puškášov pilier (IV-V), Jastrabia veža: Smrt vegetariánom (VI-), Východná Žeruchová veža – Čepelova cesta (VI) - není zmíněna v článku. A vzkaz pro zvědavce: Ne každá pohádka musí nutně končit svatbou! Plyš

61

články

lok

lokalka.eu

Chamonix Stoupy a kol. Po nějaké době jsem vyrazil do hor. Do Mekky, tj. do Chamonix. Díky dobrotivé podpoře lokálních a zároveň lokálkovských horských vůdců Zobana a Lukina jsme měli pro pobyt buržoazní zázemí. Punk v mačkách není mrtvý, ale pouze když není zbytí. Jinak je třeba být on-line. Celkem dobrý připojení je i v severních stěnách... To, co jsem si přál vylézt nejvíc, se nám jako obvykle nepovedlo, ale i tak to bylo „žůžo dobrodrůžo“. Měsíc v roce na horách v modrém životu horolezce odškrtnut. Pár vyplněných políček popisuji níže. Brévant Lezení po jakési vyvřelině na masiv, který vypadá zdálky celkem odpudivě a tvoří k ledovcům nad Chamonix protilehlý svah údolí. Na omak prima matroš, ještě lepší výhledy na ledovce přes údolí. Ze stanice lanovky skáčou okřídlení paragáni. Zážitek sám o sobě to sledovat. Americká diretissima na Věž bláznů (Aiguille du Fou) volně

články

Jižní stěna Aiguille du Fou patřila k vyhlášeným problémům západních Alp 60. let. Jako první se jej podařilo vyřešit čtyřčlennému americkému týmu T. Frost, J. Harlin, G. Hemming, S. Fulton v roce 1963 pomocí speciálních skob a bigwallové techniky vyvinuté v Yosemitech v Kalifornii. Harlin, který se později zabil při pokusu o prvovýstup severní stěnou Eigeru, a Hemming se v té době dokonce přestěhovali na nějaký čas do Evropy, aby měli klasické alpské terény dostatečně „po ruce“. V 90. letech 20. Století se podařilo domácímu specialistovi A. Ghersenovi přelézt cestu volně a vznikla strmá linie v devátém stupni obtížnosti. Výstup je celkem komplexní. Úvodní asi třistametro-

lok

62

lokalka.eu

vý kuloár je třeba lézt kvůli objektivnímu nebezpečí padajících kamenů a lavin v mačkách v noci. Pokud není dobře vysněžený a zaledněný, skalní lezení v něm dosahuje místy pátého stupně. Následuje nádherné lezení mezi šestým a devátým stupněm UIAA ve strmých spárách a zářezech třísetmetrové stěny. Volný výstup je klasifikovaný nejvyšším stupněm „ABO“ souhrnné alpské klasifikace. Podařilo se mi ho realizovat se slovenským horolezcem, u kterého nevím, co je jméno a co příjmení - jmenuje se Miro Peťo a leze jak tatranská veverka - v chladných a větrných podmínkách dne 23. 7. 2012. Nejtěžší délka byla vylezena (buď Mirem, nebo Peťem) stylem PP na druhý pokus, ostatní délky stylem on-sight – místy celkem bitka. Cestu jsme chtěli lézt už pár dní předtím, ale vysoká teplota vzduchu a čerstvá kamenná lavina pod kuloárem nám stáhli půlky a tak jsme si počkali až bude větší kosa. I tak jsem dostal při slaňovaní kuloárem kamením na památku. Za návštěvu stojí vícedélkovky kolem chaty Envers. Pár jsme si jich taky vylezli. Skalky Údolí je plné skalek. Není to sice jako jih Francie, ale v každém sektoru se najde pár super cest. Ale mně se líbí lezení skoro všude, pokud to moc nebolí. Babí léto v masivu Mont Blancu Jednu z posledních slunných period loučícího se léta jsme využili s Bačou k návštěvě montblanské žuly. Podmínky na zimní lezení ještě nejsou dobře „uzrálé“, ale bylo by hříchem sice kratší, ale prosluněné dny lezecky nevyužít. Volba padla na dvě krásné skalní lahůdky ve stupni ED: Jedenáctidélková Miss Tique na Aiguille Moine, která vede z velké části ve spárách s nejtěžší délkou za 8- a 750 m dlouhý Anouk za 7+ v chytovaté

žule západní stěny Petit Jorasses. Obě cesty stylem on sight, Anouk bez závěrečného dolezu na vrchol. V obou cestách jsou nýty, ale spárové délky je třeba dojistit vklíněnci a friendy. Obě cesty střední obtížnosti v prvotřídní žule lze bez problémů proslaňovat zpět na nástup, takže je lze plně doporučit jako tipy pro skalní lezení širší zainteresované veřejnosti. Stoupa

63

články

lok

lokalka.eu

La prima di Dolomiti

články

hů. Logicky vzato by tak poté mělo být v autě víc místa. Blíží se červenec – pro mě psychologický začátek léta, Jenže, jak všichni víme, logika v mnoha případech taky to znamená i začátek prázdnin, tedy těch lezeckých. není obžunda, čili nepracuje. Každý s sebou taháme Plyšák, se kterým jsme minulý rok celkem často lezli, mnoho užitečných věcí, kromě 4 sad kompletního pořád ještě šetří svůj plyšový prst, a navíc mě vyměnil matroše (slyším jen lakonické „se probere až na místě“) za mnohem půvabnějšího parťáka. Takže po spolulezci namátkou ještě konvičku na preso (jedeme přece do je třeba se poohlédnout jinde. S Purbošem od UherskéItálie), čtvery boty a troje lezečky na osobu a podobně. ho Hradiště, se kterým jsme spolu kdysi lezli Hranu Nakonec jsem rád, když vidím alespoň na půl zpětného Kalamárky v Teplicích, se domlouváme na spojení sil. zrcátka. Vyjíždíme v sobotu Volba destinace padá na odpoledne, protože není Chamonix. S námi jede ještě kam spěchat. Purboš už Petr Kočvara a Standa, alias Upozornění: Tento článek není určen na „Čimách“ byl pětkrát pan Kalášek. Protože oba dolomitským matadorům, neboť popinebo sedmkrát, Kočvarák jsou „obžundové“ (terminus suje první zážitky z těchto hor. asi jednou, takže na ně si technicus), jinými slovy nikdo nepřijde. Když prý „lidé pracující“, je termín totiž dojedeme pod hávem jasně daný – sobota 30.6. Až soumraku, vyhneme se tak placení vstupu. Pakliže neděle 8.7. Konečně Chamonix! Ještě jsem tam nebyl budeme odcházet na věže brzo ráno, ani výběrčí, který a už minulý rok jsme to plánovali, ale zkazila nám to mlsně chodí po parkovišti a cinká euroměšcem, nebude předpověď počasí. Purboš bedlivě sleduje předpověď kvůli nám vstávat ve čtyři hodiny. Ha, jací jsme pašáci protože, co by taky dělal, když momentálně nepracuje. chytří…! Den před odjezdem hlásí, že saigon se stěhuje na Zhruba osmihodinová cesta každému ubíhá různě. celý týden pod Mt. Blanc. Zkušeně hned přecházíme Abych neusnul za volantem, Purboš se mnou kamaráddo režimu plánu B, tzn. bereme si čas na rozmyšlenou sky čas od času vede bitvu o klimatizaci nebo zásuvku, (my s Purbošem můžeme, protože momentálně už/ Kočvara si stěžuje, že je to nějaké dlouhé a pak se opět ještě nejsme obžundové), zaujímáme typickou pozici propadne do hlubokého spánku a Standa tam taky byl přemýšlejícího lezce (hlava filosoficky v lehkém záklonu (to jsem si občas zkontroloval v zrcátku). Kolem osmé mírně pootočená na stranu, oči upřené vzhůru v dálavu hodiny večerní se odpoutáváme od italské „hájvej“ představ, jejíchž rysy se posléze vyloupnou z nekona polykají nás ostré zatáčky Dolomit. Po dálnici je to krétního nekonečna možností – profíci ještě přidají příjemná změna. Po půl hodině točení kolečkem do maintelektuálně svěšené koutky úst) a nadhazujeme do ximálního rejdu, neustálého řazení a strachu, že točku placu krásné vícedélkové lezení v kompaktní skále na vezmu i s barákem, už jsem si to nemyslel. Přes MisuriTre Cime di Lavaredo. nu k bráně do národního parku „Čim“ jsme dojeli něco Odsouhlaseno, stačí jen vyhodit zimní cajky z bato-

lok

64

lokalka.eu

po desáté hodině. Ouha, italské šikovné hlavičky vyzrály nad českou šetřivostí – brána je zatarasena závorou, je pozdě a nikdo tam už není. Já jsem byl teda dost per plex, takže jsem se zmohl jenom na koukání. Ale aspoň jsem vykoukal z cedule ceny za různé položky. Jak ceník funguje, na tom jsme se domluvili v průběhu dalších dní (vjezd 22 euro, každý další strávený den 5 euro navíc). Oni totiž Italové se moc nezatěžujou cizími jazyky. Další překážkou bylo, jak se dostat za automatickou bránu, která tam dříve nebývala (viz jazyky). Purboš automat u brány studoval, když se najednou spustilo dost nepříjemné vytrvalé houkání, jako když sepne alarm v kšeftu. Prý tam bylo tlačítko s žádostí o pomoc. Asi po půl minutě strašného randálu vykoukl z okna chajdy, která stojí přímo u brány a vypadá jako sklad na lopaty, strejda v nátělníku a čistou italštinou nám něco vysvětloval. Trpělivě a hlasitě, abychom ho dobře v nočním tichu a houkání slyšeli, leč pouze italsky. ‚Oukej, stejdo, tak mi teda jedem, jasně, v pohodě.‘ Tak to byla modernizace, resp. Automatizace na jižanský způsob. Pak už jen dojet nahoru na parkoviště u chaty Auronzo a rozbít stany. Ráno nijak nespěcháme. Od stanů odcházíme celkem pozdě, po deváté. My s Purbošem se jdeme rozlézt na klasickou Comiciho Žlutou hranu na Piccolu, borci mají smělejší plán, Comiciho linka na Cima Grande, 550 metrů čistého lezení. Pod Žlutou hranou čekáme asi dvě hodiny, holt populární cesta, neděle a pozdní nástup, ale s tím jsme počítali. Dlouhou chvíli si krátíme povídáním s Jihlaváky a ukrýváním se před vrčícími kameny, které co chvíli posílají dolů ti, co už jsou ve stěně. Jít se vyčůrat je trochu rizikové. Spigolo Giallo není nijak těžké lezení. I když už jsem

toho o dolomitickém vápenci slyšel dost, cesta dlouhá 380m mě ale nepříjemně překvapila materiálem. Všechno vypadá, že se urve, co chytneš, na co stoupneš se tváří nepřívětivě drolivě. Je velice vhodné vzít si s sebou kromě expresek do starých rezavých skob taky frendy, resp. čoky k dojištění. Míst, kam je odložit není málo, ale zase ta nedůvěra v materiál – padat do nich bych určitě nechtěl. Štandy jsou skobové, občas se nějaký kámen nebo kamenná lavinka urve… Takže, po prvním dni jsem byl z lezení celkem vydřený, ne kvůli lezecké obtížnosti, ale psychické náročnosti. Nahoře jsme byli za pár hodin. Boty jsme si nahoru nebrali, protože původní plán byl slanit přes cestu Gelbe Mauer od Stefana Glowacze a Kurta Alberta. Po prvním slanění se nám při stahování seklo lano, takže jsme museli ještě jednou nahoru a podruhé už raději volíme ústup po svých… lezečkách. Pro sestup z Piccoly je nutné skoro celou věž po rampě oblézt/obejít až k novému stříbrnému kruhu. Cestou dolů za námi slaňujou další dva Češi. Na délku jednoho slanění se s nimi domlouváme, že spojíme síly a budeme slaňovat dohromady, tj. hodíme jedny půlky a hned v dalším slaňáku další lana, abychom sestup urychlili. Borci to asi moc nepobrali, takže ten s lany jede k nám po našich lanech až jako poslední, navíc je podivně smotal obě dohromady, takže jsme je museli znovu přebrat. Dalšího kluka musím posléze odřezávat z prusíku, který si uvázal nad sebou a příliš dlouhý, takže se v převisu zasekl těsně nad štandem a jiný prusík už u sebe neměl… Zpátky u stanu jsme kolem osmé. Následuje vaření, plánování a čekání na „naše“ borce. Kolem jedenácté si říkáme, že bivak je nemine. Alespoň jim pěkně svítí měsíc, je bezvětří, romantika jako bič.

65

články

lok

lokalka.eu

články

Naštěstí se vracejí někdy po půlnoci, ani nevaří a jsou spát. Prý je zdržel nějaký jistící se sólista. Protože je na další den předpověď horší, kluci restujou, dospávají a jsou na procházku a my s Purbošem (resp. Purboš mě bere s sebou) jdeme bouldrovat do převisu Cimy Ovest v severní stěně, kam neprší. Převis jako kráva! Purboš chce jít Švýcarskou cestu 7b+, ale asi jenom prvních 9 délek, pak, asi v půlce, se cesta pokládá. Ok, občas střídáme, ale ne moc, spíš se

cítím jako nosič. Tady už je alespoň na štandech kromě skob taky vždycky alespoň jeden nýt. Celkem jsem na sedmi délkách napočítal 5 nýtů. Luxus. Po sedmi délkách už nemůžu, i bez báglu by to na mě bylo těžké, takže v převisu slaňujeme přes fix, který jsme si tam pro tuhle příležitost nechali. O tuhle linku prý bojovali Švýcaři s italskými lezci. Purboš taky říkal, že když italské holky Švýcarům, visícím ve stěně

lok

66

lokalka.eu

už nějaký čas, donesly něco k jídlu, tak si to pak doma pěkně slízly. Další den si žádám rest day. Zatímco Standa s Petrem jdou dobývat něco na Cima Piccolissima, my s Purbošem fotíme a loudáme se po okruhu kolem „Čim“ směrem na Riffugio Lavaredo, kde si dáváme kávičku. Pozorujeme „naše“ pašáky, jak bloudí v nástupu. Asi dělají novou cestu… Příjemné výhledy zpříjemňuje atraktivní usměvavá obsluha. Pak to bereme kolem a skrz Paternkofel, kde kromě

vyhloubených šachet a dělostřeleckých hnízd je občas ještě možné vidět i jiné relikty první světové války – dřevěné vzpěry, ostnaté dráty, zbytky dopravní lanovky apod. Všude na feratách, kterých je okolo jak naseto, je ještě víc ceprů. Takže se na kramle raději ani nedíváme a mažeme dolů na Riffugio Locatelli alle Tre Cime. Jelikož víc fotím, Purboš se mi ztrácí v labyrintu chodeb, takže se potkáváme až na další chatě (di Mezzo?). Jak si to mezitím štráduju po turistické cestě zpátky

67

články

lok

lokalka.eu

články

k „Čimám“ a plánuju, že si to střihnu pod severními stěnami, abych se podíval blíž, z vrcholového žlabu Grande se s obrovským rachotem sype kamenná lavina. Přesně v linii Comiciho cesty, kterou chceme zítra s Purbošem jít, a přesně na stezky, kudy jsem to chtěl právě střihnout. Naprázdno polknu a utěšuju se tím, že to spadlo a na nás tam toho tudíž už tolik nezbylo… Pod Ovest se ještě „vykoupu“ v jezírku a na chatě čekám na Purboše. Po večeři u stanů zastavuje na parkovišti dodávka a z ní vyskakuje malý rudolící, rozuměj napitý, plešatý Ital v nátělníku (dress coat, anebo místní móda?) a cosi na nás všechny blekotá směsicí italštiny, němčiny, angličtiny a asi biblických jazyků. Nerozumí ale ničemu. Vyrozuměli jsme, že nemáme nechávat přes den postavené stany. ‚Kapiši‘ uzavíráme plodný „dialog“ slovem více méně srozumitelným pro všechny. Ráno vstáváme brzo, abychom nemuseli na tak populární cestě čekat a nechat si na hlavu posílat tuny kamení a protože ještě musíme všechny cajky naházet do auta. I když jsme pod nástupem celkem brzo, už v prvních dvou délkách se mrskají dvě tříčlenná družstva anglicky mluvících. Moc rychle jim to nejde. To není úplně dobrý začátek, ale po nás přicházejí další tři nebo čtyři skupiny, z nichž to asi dvě balí hned v druhé délce. Za námi lezou Jihlaváci, takže si na štandech můžeme i povídat. Naši ostrovní přátelé nás se shora sem tam zásobují celkem slušnými dávkami kamení, my je zase dávkami celkem neslušných slov. Už jsem si za ty tři dny vypěstoval návyk, že při každém neobvyklém zvuku se tisknu co nejblíž ke stěně, ramena k tělu a snažím se celý vmáčknout pod helmu a nedívat se nahoru. Leze se po skobách, štandy jsou z jedné, dvou, někdy i tří skobek – už mě to tolik nevzrušuje, raději si toho

moc nevšímám, abych si zachoval zbytky psychického zdraví. Lezení je pěkné a celkem obtížnostně vyrovnané, kvalita skály je podle mého názoru mnohem lepší než na Ovest nebo Piccolu. Všechno jakž takž jde, dostáváme se do vrcholové části, do žlabu, odkud vypadl včera vagón kamení. Když to vidím, vůbec se tomu nedivím. V posledních asi čtyřech délkách nás čeká lehký, ale rozbitý žlábek, úplně zateklý komín, který vychází na mě, traverz doleva nad převis a výlez na police pod vrcholem, odkud se už schází dolů. Pod komínem nás doslova dobíhá dvojka asi padesátiletých Frantíků, jsou jako naspeedovaní, nervózně přešlapující, na štandech, neřeší, že skoby, ve kterých máš smyčku, je někdy možné vytáhnout prstem a bezostyšně si do nich sedají a dobírají, i když jim říkáš, že to není vůbec dobrý nápad, dělají, že anglicky (a ani francouzsky) nerozumějí. V traverzu nad převisem, kam se doleze z mokrého komína a kde si musíš sednout do tří rezavých a nedůvěryhodných skob a kde máš pod sevřenou zadnicí celou severní stěnu Grande, mi došel dech, když týpek přilezl a chtěl si do „mých“ skob sicnout i s parťákem. To bylo na mě moc. Nemilosrdně je posílám do prdele. Naštěstí si našli „svoje“ skobky o kousek dál. Pak už jen jedna rozbitá délka na police a máme to za sebou. Purboš si ještě skopl bágl, jako to dělají ti blázni při base jumpu, a naplánoval si tak před večeří ještě jeden výlet pod severní stěny. Z Grande se po policích přejde na JV stranu, odkud se dá přes normálku slanit mezi Piccolu a Grande. Pak už jen pohodová cesta na parkoviště. Při vaření se opět přiřítila bílá dodávka, brzdí smykem a skoro ještě za jízdy z ní vyskakuje opět trpaslík v nátělníku, tentokrát o něco víc zrudlý, tj. nalitý

lok

68

lokalka.eu

a naštvaný. Řve, že prý musíme ráno balit stany a že ho jeho šéfová (to chápu z gestikulace, když naznačuje vybouleniny v oblasti hrudního koše a salutuje u toho) kvůli tomu péruje. Snažím se mu důrazně říct, že jsme to sklidili, tak ať neřve. Trochu se sklidnil, ale pořád dokola mlel svoji písničku. Nemá cenu se s ním „bavit“, takže ho necháváme být a nevšímáme si ho. Snad proto jde řvát k ostatním autům. Předpověď na další dny je tristní. Se Standou a Petrem se díkybohu shodujeme na tom, že na Čimách to prozatím stačilo a že bychom se jeli psychicky zotavit někam na jih, třeba do Arca. Purboš se moc netváří, resp. netváří se tak strhaně, jako my, ale my jsme ve většině. Takže další den si jdou Standa s Purbošem vylézt ještě několik délek jakési cesty na Piccolu a my s Petrem jen tak zevlujeme. Kolem 4. hodiny odjíždíme směr Arco, kde od večera do následujícího rána lije. Nicméně jsme si tam taky ještě asi dva dny trochu zalezli. Pak už jen cesta zpátky. Jak jsem po návratu do Krasu následně zjistil, tahle „cimoidní“ zkušenost mě docela psychicky posílila, takže některé odlezy, oklouzané stupy, rozbitá skála apod. V Krase mi nepřipadaly zas tak strašné. Shrnuto – hodnotná zkušenost. P.S.: jak dlouho trvala cesta si už nepamatuju; k Čimám už se musí jet přes „elektronickou“ bránu u vstupu; platí se při odjezdu, nelze platit kartou, ale jen v hotovosti a když jsme chtěli použít automat na zaplacení, museli jsme nakonec jít zaplatit k týpkovi do budky u výjezdu (neumí jinak než italsky!) – toť k zjednodušení služeb…; voda a toalety se dají používat na chatě Auronzo, personál je tam vstřícný; je zjevně dobré balit před každou túrou věci včetně stanu zpátky do auta. Lájoš

69

články

lok

lokalka.eu

Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, ještě vůbec nevím, kde, kdy a jak se bude letošní Výroční zpráva tisknout. Možná se vám nakonec dostává do rukou

Recommend Documents