1
Krásný den, večer, poledne, dopoledne, odpoledne či další části dnů, kdy zrovna čtete náš časopis. Zdá se Vám, že vyšel časopis nějak brzo? Že jste před nedávnem četli nové číslo… Je tomu tak. Pro letošní rok jsme se rozhodli, že vydáme pět čísel. Takže budete mít větší přísun fotografií, článků a zajímavostí . A hlavně více zábavy. S novým rokem v časopise přibude nová rubrika o Astronomii. Bohužel, některé, které jsme si mysleli, že budou zajímavé, skončí, protože redaktoři mají školní povinnosti a ty jsou vždy přednější než zábava. Letošní rok máme ještě více nabitý akcemi než ten loňský a uvidíte náš na spoustě akcí po celé republice s naší miniškoličkou práskání bičem. První je 27. března „Velikonoční neděle na hradě“, přesněji na zřícenině hradu Dívčí kámen v Jižních Čechách. A poslední 31. prosince v Českých Budějovicích na Pohádkovém poledni… Mezi tím, pár dalších akcí… šéfredaktor Martin Štulla
OBSAH 21. ČÍSLA ČASOPISU: 2 4 6 7 7 8 8 9 10 11
KOMIKSY A KRESLENÉ SERIÁLY Modrá pětka CESTOVÁNÍ PO MALAJSII Taman Negera Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU Kdybys byla OBYVATELÉ OLYMPU Héra ALTÄROVO KOMIKSOVÉ DOUPĚ PÍSNIČKY Toulavej SVĚT PŘÍRODY Voda a život VZPOMÍNÁME Jack London POVÍDKOBRANÍ Justýnka a Kája RECENZE Marťan
12 13 14 15 16 18 19 22 23
TERRA INCOGNITA Orty CYKLOINFO Na kole bezpečně ASTRONOMIE Co je vlastně Vesmír? VEČERNÍČKOVY TOULKY Večerníček v linii času – 60. léta ŽIVOT S KOŇMI 4. díl SPEKTRUM Sen o Dakaru GRAFOMAN Dox, galerie moderního umění Sherlock ALTÄROVO KOMIKSOVÉ DOUPĚ KULTURNÍ POZVÁNKY
Modrá pětka
autor: Martin Štulla zdroj: knihy.cpress.cz, bohousek.cz, sarden.cz Příběh zasazený do obrázků. Vážný, hororový nebo zábavný. Kreslený příběh nebo také komiks. Od komiksů pro ty nejmenší až pro dospělé, to vše lze v knihkupectví či na internetu nalézt a zakoupit. Od pár korun až po tisíce, za které jsou komiksový nadšenci ochotni exkluzivní příběhy zakoupit. Slušelo by se začít asi o nejslavnějším komiksu v českých dějinách a tím jsou bezesporu Rychlé Šípy Jaroslava Foglara. O tomto komiksu jsme v našem časopise již psali v čísle 7/2012. Proto Vás nyní chceme seznámit s dalším velice zajímavým komiksem a tím je MODRÁ PĚTKA. 2
obr: knihy.cbpress.cz
Kreslený seriál Modrá pětka, o příhodách vodácké pionýrské družiny, začal vycházet v prvním čísle čtrnáctideníku (později měsíčníku) Pionýrská stezka. To bylo 3. ledna 1971, takže Modrá pětka právě minulý měsíc oslavila čtyřicáté páté narozeniny. S předstihem však oprášila lodě a pádla a ke svým dávným čtenářům, i novým zájemcům, se vydala ve dvou knižních vydáních – v roce 2000 vyšla Modrá pětka na stezce dobrodružství (znovu pak v roce 2013) a v roce 2003 Modrá pětka za Zlatou peřejí a jiné příběhy. Seriál původně vycházel nepřetržitě od ledna 1971 do srpna 1990 (do zániku Pionýrské stezky, po listopadu 1989 už jen Stezky) a drží tak ve své kategorii rekord v délce životnosti. Příhody vodácké party, která se stala jakousi ochrannou známkou Pionýrské stezky, se mohou řadit mezi legendy komiksu. Dobrodružství tří kluků a dvou děvčat čtenáři tohoto periodika nacházeli s jednou výjimkou vždy na zadní straně časopisu neuvěřitelných dvacet let. Modrá pětka se může honosit druhým nejvyšším počtem komiksovým epizod v období 1945–1989 (po nesmrtelných Rychlých šípech), bezkonkurečně však jde o nejdéle vydávanou sérii v klasickém časopisu. Modrá pětka je do jisté míry esencí příběhů různých lidí spjatých s vodáckým prostředím, postupem času i odrazem reakcí čtenářů na rozvíjející se příběhy pětice. Žádný z členů tohoto kvinteta nemá svou reálnou předlohu, jen jména dvojčat si tvůrci vypůjčili od svých manželek. Místa byla volena zevšeobecňující formou; kolik Hradců či Týnců se v naší vlasti najde? Podobné je to i s řekou Modravou, která může evokovat rozličné vodní toky (dle vlastních slov prvního z autorů se nejvíce nechal inspirovat Berounkou), podobné to může být se zříceninou hradu Klábrštejn či vodní tvrzí Žabov, romantických míst nad řekou je u nás také dost a zmíněný hrádek na hladině jezera se může dokonce podobat Červené Lhotě, i když připusťme, že opravdu jen vzdáleně. Přejděme nyní k autorům – tady většina příznivců Modré pětky a fanoušků komiksu asi neví, že za scenáristickým pseudonymem J. B. Kamil se skrývají Jiří Hromádko a Bohumil Kolář. Prvně jmenovaný měl v době vstupu pětice do komiksového světa jako mnozí jiní kádrové problémy; musel nuceně opustit práci v rozhlase kvůli protiokupačnímu vysílání v roce 1968. Koláře podobné okolnosti netrápily, ale vzhledem ke své práci a celkově komplikované době zůstal raději skryt v přezdívce, vždyť k perzekuci stačilo tehdy jen spolupracovat s někým, kdo byl na indexu. Pseudonym autoři složili z konce svých křestních jmen a jejich iniciál (= Jirka + Bohumil). Kreslíře Marko Čermáka si autoři vybrali kvůli jeho ztvárnění Rychlých šípů.
foto: Mauritius.cz
Existence pětice tak začala nejdelším souvislým příběhem v jejím „životě“ nazvaným Modrá pětka na stezce dobrodružství. Situaci poněkud zkomplikoval i fakt, že první zkrácený ročník Pionýrské stezky začal vycházet v lednu, proto tomu bylo nutno přizpůsobit i úvodní pasáž seriálu, která se dopisovala dodatečně. Modropěťácká historie se tedy odvíjí od záhady v polorozbořeném mlýně a pro její existenci je rovněž důležitý nález opuštěné pramičky, z níž se později stane neživý člen skupinky, pramice Lachtan. Zajímavé je, že autorské duo přivedlo Modrou pětku na stránky časopisu už „hotovou“, chybí tu jakýkoli náznak toho, jak se vlastně jednotliví členové dávali dohromady či jak přišel například Čajíček ke své přezdívce. Úvodní rozsáhlý příběh je zajímavě mnohovrstevný a jako některé následující zavání i mírně detektivní tematikou. Točí se především kolem ukradených věcí z muzea, kam se Modrá pětka náhodou dostane, dále jej dotváří existence tajemného cizince, který svým černým oděvem vzbuzuje u Modropěťáků stále silnější podezření. Do jejich soukromého pátrání se prolíná i běžný život celého oddílu, k němuž pětice patří. Děj se posouvá od stále nových poznatků přes dílčí neúspěchy a nedorozumění až k finálnímu odhalení celé záhady. 3
Celý příběh Na stezce dobrodružství byl zajímavý i tím, že měl jako jediný zvláštní grafické řešení. Prvních patnáct pokračování nakreslil Čermák na stylizovaném svitku papíru: šlo o evidentní inspiraci komiksem Psáno na březové kůře, který vycházel před již zmíněnou Družinou Čápů v Junáku. V zápatí jednotlivých epizod byl uveden název následujícího dílu plus některé otázky, které si čtenáři mohli cvičně zodpovědět, než se jim do ruky dostane pokračování. Tento jednotící prvek v podobě svitku se přenesl ještě do prvního čísla 2. ročníku, pak už zcela zmizel. Příslušnost k předchozímu ději byla zachována pokračujícím číslováním jednotlivých epizod, takže příběh v úvodním čísle druhého ročníku nebyl označen jedničkou, nýbrž navazujícím 16. pokračováním. Od 17. epizody byl podklad na zadní straně v různých odstínech oranžové, pouze poslední čtyři pokračování v prázdninových dvojčíslech měla bílý základ – to z důvodu umístění v časopise. Po prvním ročníku bylo jasné, že seriál zaujal. Časem se ukázalo, že i na jiném, patřičně důležitém místě, což ho několikrát zachránilo. Hromádko vzpomíná, že například jeden z vysokých činitelů, předseda tělovýchovné a branné komise Ústřední rady PO SSM (údajně jako bývalý námořník), si příhody Modropěťáků velice oblíbil. Když se v pozdějších letech ozvaly hlasy namířené Zajímavý byl i přístup tvůrců k reálným Čechám a Moravě. Děj se odehrává ve fiktivním světě s českými jmény, ale přijde i pasáž lokalizovaná na reálnou Lužnici mezi Suchdol a Týn nad Vltavou. Tato část vycházela původně jako próza Mokré řádky Modré pětky a je to i jakási vodácká příručka napsaná formou deníků jednotlivých členů Pětky. Není to jediný případ, kdy komiksu ve Stezce předcházela jeho prozaická verze už taky ilustrovaná Čermákem. Slabiny Pětky? V porovnání s Rychlými šípy do děje možná až moc vstupují rodiče a jiní dospělí i vč. oddílového vedoucího Kryštofa „Kolumba“ Nováka, zas tolik to ale nevadí. K seriálu náležely i prozaické sloupky Modrá pětka podotýká (jako by psané členy pětice) a rubrika Knihkupectví u Čajíčka. Byl autory částečně zdramatizován pro rozhlas a šestnáct stran se objevilo i ve dvou číslech časopisu Komety (5, 6).
foto: sarden.cz
Taman Negara autor: Martin Mařík zdroj: vlastní autorská tvorba Z návštěvy 'Butterfly farm' v Cameron Highlands vyjíždíme do téměř 200km vzdáleného Taman Negara, který je největším národním parkem s nejstarším tropickým deštným pralesem na světě. Jelikož cesta na zdejších silnicích ubíhá mnohem pomaleji než u nás (často asfalt prostě skončí a chvíli jedete po písku, popř. se musíte vyhýbat neoznačeným dírám), tak se rozhodujeme na polovině cesty k přenocování. Vybíráme jedno z větších měst - Jerantut, kde jdeme na večeři do vietnamské restaurace a dostáváme pro nás nejchutnější jídlo z celé dovolené. Bylo to fakt skvělý! Přespíme a ráno vyrážíme na zbytek cesty. Jízda ubíhá tentokrát docela rychle a jsme na místě ještě během dopoledne. Parkujeme, hledáme ubytování a jdeme se podívat k 'Tembeling river', kde se nachází převozníci do parku. 4
Na tomto místě roste tropický prales nepřerušovaně po dobu asi 130 miliónů let, žádná doba ledová ani sopečná činnost tuto oblast nezasáhla. Podle mapy se nachází přímo nad rovníkem s průměrnou teplotou okolo 30°C a velmi vlhkým tropickým klimatem. Nasedáme do první loďky, která je volná a necháváme se převézt na druhou stranu řeky, kde se park nachází. To nás stojí symbolický 1rm/os. Na druhé straně řeky hledáme mapu národního parku, abychom mohli zvolit trasu s včasným návratem. Taman Negara díky své rozloze nabízí od jednodenních až po mnohadenní různě fyzicky náročné traily. My pro začátek volíme kratší trasu se zakončením na 'Conopy Walkway'. Vyrážíme. Po většinu cesty jdeme po příjemné stezce, díky které nemusíme dávat pozor na nohy a můžeme si všímat zvířat okolo sebe. Bohužel jich nevidíme tolik, kolik jich je slyšet. Nakonec to přisuzujeme špatně zvolené denní době, protože při brzké ranní návštěvě druhý den jich bylo vidět mnohem více.
Pijavice nám opravdu pijí krev Tady už jich je vážně mraky. Každou chvíli se nám zapije některá do nohy, a když si toho všimneme, tak prosíme dalšího člena výpravy o vyndání. Jelikož vstřikuje do těla látku proti srážlivosti, tak po vyndání pijavice nechce rána přestat téct a my máme boty celé od krve. Se Zuzkou na nich děláme pokusy a zjišťujeme, že opravdu cítí svou oběť na docela velkou vzdálenost (50-100cm). Testujeme to na živém „subjektu“, kde nastavujeme svou nohu a čekáme, až se pijavice přiblíží a pak nohu přesouváme na druhou stranu. Parazit ihned zastaví, otočí se a peláší za krví. Je to docela legrace pozorovat. Focení na tomto místě je pro mě hodně náročné, protože zvířata jsou velmi plachá a já se musím pohybovat obezřetně. Fotku stále se pohybující veverky s ořechem proto považuji za veliký úspěch a mám z nich osobně radost (foto výše). Těsně před naším cílem jdeme po stezce a Zuzka se opírá o zábradlí. Mamka na to reaguje zvýšeným hlasem a já zjišťuji, že ségra má vedle ruky tarantuly. Pavouk je to opravdu obrovský, vyndavám honem foťák, avšak trvá mi to moc dlouho a holka se mezi tím uteče schovat do zábradlí. Nedá se nic dělat, pokračujeme dále. Zanedlouho jsme v cíli u 'Conopy Walkway', kde se nachází visuté mosty v korunách stromů a díky tomu můžeme pozorovat džungli úplně z jiné perspektivy. Užíváme si procházku ve výškách a dokonce vidíme i opice.
5
Po procházce ve stromech se vracíme zpět na základnu a po večeři v plovoucích restauracích si jdeme sednout před ubytování. Užíváme si pohodlí na terase, popíjíme zbytek whisky s džusem a plánujeme brzké vstávání na ranní track. Ještě je tma a se ségrou vstáváme na fotolov zvířat. Opět se necháváme převézt přes řeku Tembeling a vyrážíme do džungle za svitu čelovek. Prales vypadá úplně jinak než o den dříve, je mnohem hlučnější a potkáváme také více zvířat. Je to krásný zážitek a já mám radost z fotek ještěrky a hada. Tady jsem měl trochu strach z výstražného postavení a nacpaných váčků na hlavě, ale jestli je to had jedovatý vlastně ani nevím. Opět si se Zuzkou přinášíme několik ran na nohou od pijavic a šťastní se vracíme za mamkou na ubytování. Dopoledne nás čeká ještě jedna cesta džunglí, kde vidíme již nám známá zvířata. Poté se přesouváme na oběd a plánujeme další postup naší velké cesty. Čeká nás návrat do Kuala Lumpur, kde navštívíme hinduistické Batu Caves a noční život v KL - poslední den pevninské části Malajsie, protože další částí dovolené bude Borneo. Ale to zase v dalším pokračování :)
Kdybys byla autor: Jan Rada zdroj: autorská tvorba
Kdybys byla slunce, hřála bys krev kolující ve mně, kdybys byla hvězda, svítila bys ve tmě. Kdybys byla květina, tak jedině orchidej, kdybys byla andílek, tak jedině zlobivej. Kdybys byla voda pramenící v řece, kdybys byla hmyz, tak beruška přece. Kdybys byla bohatství, tak jedině pro chudé a bez Lásky, kdybys byla látka, tak jedině niť nejtenčí mezi provázky. Kdybys byla cit, tak bys každého na duši hřála, kdybys byla sen, tak by ses mi zdála. Kdybys byla smíchem, nesl bych tě všude s sebou, kdybys byla ukazatel, ukázala bys mi, kam mé cesty vedou. Kdybys byla Láska, tak už tě dávno mám, kdybys byla bible, už tě nazpaměť znám. Ovšem kdybys byla realita, nemusel bych být teď sám, mezi řádky, v knihách, v sobě, všude tě hledám a stále tě nemám. A kdybys byla záchrana, potřeboval bych tě od večera do rána. Kdyby, kdyby, kdyby, to jsou jenom sny anebo sliby. Ovšem stále tě cítím a srdce mi buší když tě vidím. Chci s tebou trávit veškerý čas, jen počítám vteřiny, minuty, hodiny, dny, kdy spolu budeme zas. 6
foto: optys.cz
Héra
autor: Pavla Štullová zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz, www.wikipedia.cz l2.pád Héry, řec. též Héré, lat. Iuno Dcera Titána Krona a jeho manželky Rheie. Sestra a manželka nejvyššího boha Dia. Ochránkyně manželství. Když se narodila, postihl ji stejný osud jako její sourozence. Její otec Kronos ji snědl z obavy před povstáním svých dětí. Jako božská bytost žila v jeho útrobách dál až do dne, kdy ji osvobodil její bratr Zeus. Povstání proti svému otci se neúčastnila, byla unesena bohyní Téthys až na kraj světa. Zeus ji tam však po svém vítězství našel, a protože se mu velice líbila, odnesl si ji na Olymp a oženil se s ní. Tak se stala Héra nejvyšší bohyní a královnou nebes.
foto: liveyourfantasy.blog.cz
V radě bohů připadla Héře funkce ochránkyně manželství. Pečovala zejména o posvátnost a neporušitelnost manželských svazků, sesílala manželům potomstvo a pomáhala matkám při porodu. Jako Diova manželka byla jeho spoluvládkyní, ovšem jen do určité míry. Zeus se s ní často radil a svěřoval se jí se svýmy záměry, o nichž bohové zpravidla nevěděli. Jejím žádostem povětšinou vyhověl. Héra totiž dokázala vyvolat velmi bouřlivé hádky, při kterých se třásla země, když nebylo po jejím. Bylo-li to však nutné, dokázal Zeus svou ženu usměrnit, třeba přibitím na nebeskou klenbu. Celkově si jí však velice vážil, prokazoval jí pocty a vyžadoval, aby ji ctili i ostatní bohové. Se svou manželskou věrností byla Héra vzorem pro všechny smrtelné ženy i bohyně. Přitom právě její manžel proslul svým záletnictvým. Když se Héra o některém jeho dobrodružství dozvěděla, udělala mu scénu, a jeho milenky a nemanželské děti všelijak sužovala. Nakonec se však manželé vždy nějak dohodli a na Olympu zavládla pohoda. Diovi dala Héra tři potomky: boha války Area, božského kováře a zbrojíře Héfaista a bohyni věčného mládí Hébu.
7
Toulavej – Vojta Kiďák Tomáško autor: Věra Melicharová zdroj: pisnicky-akordy.cz
Ami G Ami E 1. Někdo z vás, kdo chutnal dálku, jeden z těch, co rozuměj Ami G F Ami Ať vám poví, proč mi říkaj, proč mi říkaj toulavej 2. Kdo mě zná a v sále sedí, kdo si myslí, je mu hej Tomu zpívá pro všední den, tomu zpívá toulavej 3. Někdy v noci je mi smutno, často bývám doma zlej Malá daň za vaše umí, kterou splácí toulavej 4. Každej měsíc jiná štace, čekáš kam tě uložej Je to fajn, vždyť přece zpívá, třeba smutně toulavej F G G7 C R: Sobotní ráno mě neuvidí u cesty s klukama stát F G F na půdě celta se prachem stydí a starý songy jsem G Ami zapomněl hrát, zapomněl hrát 5. Vím, že jednou někdo přijde, tiše pískne, no tak jdem Známí kluci ruku stisknou, řeknou, vítej, toulavej 6. Budou hvězdy jako tenkrát až tě v očích zabolej Celou noc jim bude zpívat jeden blázen toulavej R: Sobotní ráno mi poletí vstříc, budeme u cesty stát vypráším celtu a můžu vám říct, že na starý songy si vzpomenu rád, vzpomenu rád 7. = 1.
foto: Martin Štulla
Voda a život autor: Radka Kantorová zdroj: autorská tvorba
Voda a život. Dvě věci, které jsou tak odlišné a přitom tak blízké. Vodou prochází život a životem prochází voda. Tyto dvě věci jsou spojené víc, než spojení rodiny. O každém z těch slov můžeme říct milióny věcí. O vodě můžeme říct, že je to kapalina, která mění tvar. Konzumují ji všichni tvorové na planetě. Bez ní by nebyl život, stejně jako by bez života nebyla voda. Ale přece jeden rozdíl tu je. Voda nezmizí. Nejde zničit, ani zabít. Může se vypařit, ale zase se pára ve vodu změní. Za to život…. Co vlastně víme o životě? Kam vlastně půjdeme, až nám život skončí? Zmizíme, umřeme, usneme navždy, odejdeme do pekla či do ráje? Existuje vůbec něco takového? To je otázka, kterou si klade 8
každý člověk a nikdy nezjistí odpověď. Člověk si řekne, že voda a život jsou dvě rozdílné věci, ale co když ne? Vždyť přece voda žije v nás. Například když se nám v životě stane nějaká událost, ať dobrá či špatná, jak člověk projeví svou bolest nebo radost? Pláčem. Každá kapička, každá neposlušná slza, která nám spadne z očí pro něco stojí. Každá malá slzička zná naší historii, každou událost i pocit. Ať se podívám kamkoliv vidím vodu. Rybníky, řeky, déšť, rosa, koupelna, moře, pára, slzy… Je všude kolem nás. Bez vody by neexistovalo nic. Žádný život, žádné věci… Nic. Lidé by bez vody umřeli. Nebyly by žádné domy, protože jsou ze dřeva a dřevo ze stromů, které potřebují vodu. Každé jídlo je vyrobené z rostlin a rostliny také potřebují vodu. A co teprve život? Co by bylo bez života? Podle mého úsudku má voda pocity stejné, jako my lidé. Vysuší se, když si jí člověk neváží, pláče, když cítí bolest, pomáhá potřebným a těm, co vodu potřebují, naopak se straní těch, co si vody neváží. Říkáte si „Ale takhle to není“ a máte pravdu. Jeden vzácný člověk v mém život mi sdělil: „Voda je rozdělena stejně nespravedlivě jako láska. Někteří mají hodně, jiní zase málo“. Když se nad tím člověk zamyslí, řekne si „Ale vždyť je vody hodně?“ Jenže pravdou je opak. Né každý si zaslouží vodu, když se ani nerozdělí, a taktéž si ani nezaslouží život.
foto: Zuzana Rottová
Proto bychom se nad tím měli zamyslet. Čím více ztrácíme životů na světě, tím více mizí i voda.
Jack London
12. ledna 1876 – 22. listopadu 1916 autor: Věra Melicharová zdroj: wikipedia.org, spisovatele.cz Jack London, vlastním jménem John Griffith Chaney byl americký spisovatel, který se proslavil svojí nejčtenější knihou Volání divočiny. Od mládí žil dobrodružným životem. Byl námořníkem, zlatokopem, členem pobřežní rybářské hlídky i pirátským lovcem ústřic. Procestoval celé Spojené státy americké jako tulák - hobo. V době Zlaté horečky se vydal na Aljašku a nabyté zkušeností využil ve svých dílech. Již v 15 letech pomáhal London živit rodinu. Roznášel noviny, rozvážel led, zametal hostince a nakonec začal pracovat v konzervárně 10 až 18 hodin denně. V 16 letech si půjčil peníze na plachetnici a přidal se k partě ústřicových pirátů. Obnos, který vydělal, však za několik dní utratil v oaklandských výčepech. Začal studovat na univerzitě, studium však nedokončil. Od dětství četl dobrodružnou literaturu, kterou později začal i sám psát. Zpočátku neměl úspěch - jeho styl psaní byl drsný a nezvyklý a pro vydavatele nepřijatelný. Postupně se však prosadil, nejprve svými povídkami z Aljašky a později vydával i romány. Byl socialistou, členem socialistické strany a odborů. 9
foto: wikypedie.com
Psal námořní povídky, povídky a romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Stal se i válečným zpravodajem v Rusko-japonské válce. Další oblastí byla díla se sociální tematikou. Volání divočiny je román vydaný roku 1903. Jedná se o Londonovu nejčtenější knihu. Děj se odehrává koncem 19. století v kanadské provincii Yukon během zlaté horečky na Klondiku a hlavním hrdinou je domestikovaný pes jménem Buck. Román se dočkal několika filmových a divadelních adaptací, například v letech 1935 a 1997. Rovněž na něj navazuje další Londonův román, Bílý tesák, vydaný v roce 1906.
Justýnka a Kája autor: Gabriela Monte zdroj: autorská tvorba
Můj velký sen je, že jednou Kája s Justýnkou spolu poběží agility. Proto jsem je začala brát spolu na procházky. Vždy když mám volno, vyrážíme my tři do okolí. Před pár dny se snažila Justýna Káju postrkovat, asi se jí zdálo, že jde pomalu. A když to nezabralo, začala mu žužlat ocásek. To se ovšem zase nelíbilo Kájovi a zavrčel na ní. V ten moment ho pustila a ustoupila. Kája zřejmě uznal, že to přehnal a šel jí olíznout čumáček. Chvilku se k sobě tulili a pak jsme šli dál.
Pokaždé když se Justýna po našich procházkách připojí k ostatním koním, povídá jim, co dělala. Ne jinak tomu bylo i dnes. A já se vsadím, že jim žalovala na Káju, že se nenechal od ní krmit a že ve finále dostala vynadáno, přesto že na něj byla tak hodná. Přesto že ta situace byla velmi komická a já se tlemím ještě teď, vede mě k zamyšlení nad tak často používanou větou: „Chovají se k sobě jako zvířata“. Všichni víme, v jakých situacích se tato věta používá, a proto já musím říct: „Kdybychom se k sobě chovali jako zvířata, bylo by na světě fajn“.
To je ovšem slaboučký odvar toho co předvedla dnes. Vyrazili jsme po cestě za domem směrem k lesu, a když jsme došli k místu, kde byla krásná tráva, nechala jsem tam Justýnku pást. Chvilku se cpala trávou a pak si všimla, že Kája jen stojí a kouká na ní. Urvala trs trávy a vykročila s ní k němu. Sklonila hlavu a snažila se tou trávou Káju krmit, který to pochopitelně odmítal a couval od ní pryč. Jak couval, postupovala zase ona k němu, až začala být vzteklá, že to nechce. Vztekle kopala nožkou a pořád mu cpala tu trávu k tlamě. Musela jsem zakročit a Justýnu usměrnit, protože pes už z toho byl trošku nešťastnej. Je mazec se na oko zlobit, když se vám chce strašně smát. Naštěstí je Justýnka chápavá kobylka a nechá si vše vysvětlit. Ještě chvilku se pásla a šli jsme dál. Zbytek cesty už byl v klidu. Doma se k sobě ještě přitulili a šli si každý na své.
Měli bychom si z nich brát všichni příklad, protože oni neznají faleš. Znají jen lásku a věrnost ať už k nám nebo mezi sebou. A já jsem neskonale šťastná, že svůj život žiju po jejich boku.
10
Foto: Gabriela Monte
Marťan
autor: Samuel Tongel zdroj: autorská tvorba Hodně dlouho jsem přemýšlel, zdali si mám za čtyři sta korun pořídit tři sta stránkovou knihu od neznámého autora. Protože mám rád sci-fi a už dlouho jsem žádné nečetl, rozhodl jsem se to udělat. Od té doby děkuji sám sobě, protože kniha je napsaná naprosto perfektně a přesně. Není tam nic, co by se dalo nějak zpochybnit a děj mě neskutečně baví. Vždy jsem miloval filmy typu Gravitace, Avatar, Apollo 13 nebo Prometheus, a tak jsem se celý nadšený těšil i na film Marťan. Pak jsem si ale řekl, že kniha je také velice lákavá a mohl bych si jí přečíst dřív, než se podívám na film. Je pravda, že už co jsem ji dostal do ruky, musel jsem se sám pro sebe usmívat, protože její obal a pevnost byly naprosto příhodné a pohledu lahodící.
foto: bux.cz
Pak už šlo všechno hodně rychle, ačkoli jsem se na čtení hodně připravoval. Dělal jsem si vhodné podmínky, mezi které patřilo čtení v noci u lampičky a čaje s výhledem na hvězdy a na měsíc. Já to prostě tak mám. Chtěl jsem se s knihou do vesmíru a na Mars doopravdy dostat, a to se mi také povedlo. Hned po otevření mě zaujala mapa Marsu, na které se příběh odehrává, a pečlivě jsem si ji prohlédl. Trvalo mi asi deset minut, než jsem se konečně dostal ke stránce, kde začíná děj, a stálo to za to. Hned od první věty jsem věděl, že tahle kniha je přesně můj šálek kávy a že je to přesně to, co mi chybělo a dlouho se mi toho nedostalo. Okamžitě jsem se vžil do situace a v hlavě se mi promítal celý film včetně soundtracku. Některé knihy Vás zkrátka dokážou perfektně navnadit a utvoří Vám dokonalé představy, od kterých nechcete chodit pryč ani spát. To byl přesně důvod, proč mám knihu přečtenou tak rychle, i když jsem ji chtěl přečíst pomalu a vychutnat si ji. Prostě jsem si vyhradil dny, kdy si ji budu číst, ale stejně jsem je nedodržoval a četl každou noc tak dlouho, že jsem měl obrovské problémy se vstáváním do školy. Celou knihu musím zhodnotit velice kladně od začátku až dokonce. Byla napínavá, chytlavá a prostě nádherná. Přesto je tu ale jedna věc, kterou bych jí vytknul. Rozhodně si nemyslím, že je nutné, aby nás autor musel zasvěcovat do tak složité techniky, jakou tam předvedl. Opravdu se některé pasáže nečetly pěkně a musel jsem se několikrát vracet jako při čtení bible. Zkrátka hodně složité vysvětlování, které by šlo vysvětlit i snadněji. Nicméně já, jakožto milovník takových knih, to oceňuji a dokonce mě to i bavilo. Připadal jsem si jako někdo, kdo ví úplně o všem, co se tam děje, a kdo musí být informován o celé situaci detailně jako ředitel vesmírných cest v NASA. Příběh: Celý příběh se odehrává na rudé planetě, kde je hlavní postava Mark Watney zanechána vlastnímu osudu. Markovi se přihodila při nouzovém odletu z Marsu nehoda a zbytek týmu si myslel, že je mrtvý, což mělo za následek odlet bez něj. Mark se snaží do příletu příští mise přežít, a příběh tak silně připomíná známého Robinsona Crusoa. 11
Orty autor: Jiří Vítovec zdroj: www.rozhlas.cz, www.hrady.cz Víčka několikrát zamrkala, aby si oči v nastalé tmě zvykly. Lucerna v její ruce ztratila celou svou cenu s poslední kapkou petroleje. Přesto ji dál křečovitě svírala. Ze tmy k ní doléhaly hlasy, jež sílily a slábly podle chodeb, kterými se šířily. Lucerna nyní představovala jedinou možnost obrany, i když tušila, že zbytečnou. Trhla sebou. Hlasy se začaly blížit i z levé chodby. Zpoza rohu se vynořila první pochodeň následována rozzlobenými tvářemi. Připravila se srážet útočníky lucernou, dokud z ní alespoň něco zbude. Už se k ní přiblížili natolik, že by jim stačilo natáhnout ruku. Chodbou se náhle rozlilo oslepující světlo a bez jakéhokoliv varování zmizela v propadlišti do další úrovně systému chodeb. Zhruba takhle by mohl začínat román plný nečekaných zvratů, jehož prostředí se ukrývá hluboko pod povrchem. O městech, mnoha-kilometrových chodbách, či celých světech vytesaných do skal už vzniklo několik knih ať už dokumentárních nebo těch s napínavým příběhem. Většinou je člověk u podobných příběhů odkázán pouze na svou představivost, ale u tohoto konkrétního případu můžete svou fantazii poněkud povzbudit. V lesích poblíž Borku u Českých Budějovic se nachází poslední vstup do systému chodeb nazývaného Orty. Dnes již bývalý kaolínový důl svým uspořádáním připomíná labyrint s ukrytým mýtickým Minotaurem. Jeho chodby totiž jsou totiž na sebe kolmé a vytváří tak síť, v níž by se člověk mohl i snadno ztratit.
obr: hrady.cz
Přestože v systému chodeb nemáte možnost zahubit bestii, své dávky adrenalinu se zde dočkáte. Díky šesti kilometrům chodeb vytesaných do pískovce máte možnost si představit, jak se cítí hrdinové knižních románů. Návštěva tohoto místa totiž neznamená jen procházku chodbami. Právě kvůli tomu, že se chodby rozprostírají v pískovci, prosakuje sem dešťová voda. Musíte tedy počítat s tím, že některé části plně zatopila nebo zavinila jejich zavalení.
Pokud vám nestačí ani toto, v nitru systému je i betonový bunkr, který měl údajně sloužit jako protiatomový kryt. V minulosti se zde také našlo několik německých zbraní a podle některých zdrojů také nevybuchlých leteckých pum. Takové věci už dokáží navodit atmosféru. Pokud vás zajímají fakta o dolu, využíval ho hlavně Josef Hardtmuth pro získávání surovin pro svou firmu v druhé polovině 19. století. Systém chodeb je dlouhý konkrétně 5 759 metrů a z jeho tří vchodů se díky sesuvům zachoval už pouze jediný. Poté, co bylo ložisko vyčerpáno, objevil se návrh, jak důl využít. Kromě již zmíněného protiatomového krytu, zde měla vzniknout také restaurace s proskleným dnem, coby výhledem na monumentální systém chodeb. Spolu s tím se zkoumala i možnost obnovení těžby, ale ani jeden z těchto projektů se nedočkal finálního uskutečnění.
foto: wikipedie.com
Bohužel, do těchto tunelů je vstup zakázán kvůli bezpečnosti. Můžeme tedy jen doufat, že bude zpřístupněna alespoň část komplexu dřív, než tato země neznámá zmizí úplně. 12
Na kole bezpečně autor: Martin Štulla zdroj: rozhlas.cz, vpohybu.cz
Bez přilby ani ránu Před časem vznikl projekt nazvaný Na kolo jen s přilbou… a bez alkoholu. Původně se týkal pouze Jizerských hor. Teď se s ním můžete setkat po celé republice. Cyklistů v České republice je stále více. A tím i narůstá počet kolizí. Přilba dvacetkrát snižuje riziko smrtelného zranění v případě pádu. Pokud dojde k těžkému nebo dokonce smrtelnému zranění cyklisty, je ve třech čtvrtinách případů zasažena právě hlava či krk. S přilbou jezdí hlavně mladá a střední generace. Lidé nad padesát let mají k této ochranné pomůcce odpor.
S přilbou, bez alkoholu, vidět a být viděn.
Vyhněte se alkoholu Alkohol je opravdu nebezpečný. Snižuje rychlost našich reakcí. Způsobuje problémy se stabilitou. Po jednom malém pivu hrozí cyklistovi dvojnásobné riziko, že z kola spadne. Pokud v loňském roce zavinil nehodu cyklista, bylo to téměř ve třetině případů s asistencí alkoholu v krvi. To je nejvíce ze všech skupin účastníků silničního provozu. Vidět a být viděn Neviditelný cyklista - to je odjakživa nešvar Čechů. Doporučuje se používat oblečení a přilby ve výrazných barvách. Nebo alespoň pestře zbarvené doplňky. Člověk na kole v temném oblečení je vidět na pouhých osmnáct metrů. Dobře viditelný cyklista září už na 200 metrů. Ale pozor. Během dne jsou skvěle vidět fluorescenční barvy jako kanárkově žlutá, jasně zelená apod. Po soumraku tyto barvy vidět nejsou. Za tmy je potřeba sáhnout po reflexních materiálech.
13
Co je vlastně Vesmír? autor: Simona Kašparová zdroj: hvezdarna.cz, astronuklfyziky.cz
Co je vlastně vesmír? Je to temný a chladný prostor plný hvězdokup, galaxií, hvězd, planet a spousty dalších těles. Ale vezmeme to celé od úplného začátku. Podle vědců jsou dvě verze vzniku vesmíru. První verze je o Velkém třesku. Podle teorie Velkého třesku vznikl vesmír z nekonečně malého bodu o velké hustotě. Tato singularita byla jak počátkem hmoty a prostoru tak i počátkem času. Vznikl první okamžik a od něho se začal odvíjet vývoj vesmíru. Ten probíhal zpočátku velmi rychle a měl (nebo mohl mít) podobu nesmírné exploze (v podstatě se rozepnul ve velmi malém čase na ohromný objem a to ještě daleko rychleji než probíhá rozpínání vesmíru v dnešní době - to je nazýváno inflace). I když slovo třesk navozuje představu zvuku, jakési rány, je v tomto případě ekvivalentem slova výbuch. Čerstvě zrozený vesmír byl velmi hustý, horký, plný energie a neustále se rozšiřoval. Během zlomku vteřiny se vesmír roztáhl na velikost několik miliard kilometrů a rostl dále. Se zvěčující se velikostí také klesala teplota, ale stále byl horký. Teplota se pohybovala kolem trilionu stupňů a došlo ke vzniku protonů, neutronů a elektronů. Trvalo téměř 500 000 let, než se vesmír ochladil na 2700 stupňů a došlo ke vzniku atomu vodíku a helia. Přibližně 400 milionů let po Velkém třesku se z plynu zformovaly první hvězdy. Jsou i vědci, kteří preferují jinou verzi vzniku vesmíru. A to takovou, že Velký třesk nikdy nebyl. Že na začátku bylo temné vakuum a v něm oblak hmoty, ze které se formovaly první hvězdy a galaxie. I v dnešní době plné vyspělé technologie se vedou debaty, jestli je vesmír nafukující se prostor, který má své hranice, nebo jestli je vesmír jen temný prostor bez hranic a galaxie se od sebe vzdalují vzájemným působením sil jako magnety. Jedna strana magnet přitáhne a ta druhá strana ho odpuzuje. I vědci se mohou zmýlit. Vždyť před několika stoletími se tvrdilo, že Slunce obíhá Zemi a Země je střed vesmíru.
foto: hvězdárna.cz
Budoucnost vesmíru Je-li vesmír uzavřený a hustota kosmické hmoty bude nadkritická, bude se vesmír rozpínat do určité meze a pak převládne gravitace a vesmír se začne smršťovat. Galaxie se budou přibližovat, až se vesmír stane opět horkým a hustým a to vše zanikne ve Velkém krachu, což má být opak Třesku. Je-li však vesmír otevřený a hustota kosmické hmoty je menší než kritická hodnota, bude se vesmír neustále rozšiřovat. Vzniknou ještě nějaké hvězdy, ale vesmír bude stále chladnější a chladnější. Zásoba vodíku v galaxiích pomalu dojde a nové hvězdy nebudou již vznikat. Ty existující pomalu dohoří, až ve vesmíru zůstanou jen černé díry a pozůstatky vesmírných těles. Černé díry vše pohltí a nakonec i ty se rozloží. 14
Večerníček v linii času – 60. léta
autor: Pavla Štullová Zdroj: Vývoj večerníčku Zdeňka Hochmanová (bakalářská práce), cs.wikipedia.org,
Na začátku našeho seriálu se budeme věnovat troše historie Večerníčků a prvním z nich, které se vysílaly v 60.tých letech 20. století. Inspirací pro Večerníčka byl rozhlasový pořad Dobrý večer, děti, známější pod názvem Hajaja (podle autorské pohádky: Pohádkový skřítek Hajaja). Večerníček, v téměř stejné formě v jaké ho známe dnes, přišel v roce 1965. Idea večerní pohádky v televizi se ale začala formovat už roku 1963. Za prvního předchůdce večerníčků je považován pořad Stříbrné zrcátko. Jednalo se o nedělní podvečerní vysílání pohádek s nepravidelnou stopáží. Večerníčkem se nedělní pohádka stala oficiálně 2. ledna roku 1965. Pod taktovkou režiséra Ludvíka Váni, za účasti Černého divadla a herečky Štěpánky Haničincové byla vysílána pohádka Kluk a kometa autorky Olgy Hejné. Příběh o setkání malého chlapce Petra s rozvernou a rozpustilou kometou, která se rozhodne pořídít si nový účes svého kadeřavého ohonu. Všechny protagonisty v tomto večerníčku ztvárnila právě zmíněná Štěpánka Haničincová.
foto: csfd.cz
Vysílání z prvu nebylo každodenní, jak jsme na něj zvyklí dnes. Mezi léty 1965 až 1967 se vysílala večerní pohádka jen v neděli. Změna nastala v roce 1967, kdy k vysílacím dnům přibylo úterý a též čtvrtek. V šedesátém devátém roce se Večerníček prvně vysílá i během prázdnin. V roce 1970 je možné sledovat večerníčky čtyřikrát týdně: v úterý, čtvrtek, pátek a neděli. V roce 1971 se přidala k výčtu vysílacích dní středa a v roce 1972 pondělí. Zlomovým rokem každodenního, ale i barevného vysílání je rok 1973. V osmdesátých letech minulého století byl večerníček vysílán dokonce dvakrát denně. Poprvé na druhém programu české televize, poté v několik let standardním čase 19.00 na ČT1. Mnozí autoři uvádějí, že kvalita vysílaného večerníčku měla vliv na sledovanost zpráv (vysílány po večerníčku). Dnes je večerníček uváděn v 18.45 na programu ČT2. První večerníček, jež byl uveden s dnes známou úvodní znělkou byla pohádka O televizním strašidýlku v režii Václava Bedřicha. Stalo se tak v září roku 1965. Pohádka vyprávěla o strašidýlku, které zlobí na televizních anténách, čímž ruší obraz v televizorech. Statut nejstaršího kresleného seriálu (premiéra 19. 10. 1967) je přidělován Pohádkám ovčí babičky v režii Václava Bedřicha pod záštitou studia Bratři v triku. Třináct černobílých filmů výtvarně zpracovaných Bohumilem Šiškou se scénářem Dagmar Spanlangové namluvila Jiřina Bohdalová. Následoval kreslený seriál O loupežníku Rumcajsovi, na motivy Václava Čtvrtka a výtvarné práce Radka Pilaře jej natočil Ladislav Čapek. Premiéra tehdy černobílého seriálu se konala 5. listopadu 1967. Bývalý jičínský švec si rázem našel u diváků velkou oblibu, seriál má (po postupných dotáčeních) 39 dílů plus jednu sérii O loupežnickém synku Cipískovi. foto: Česká televize
15
Další večerníčky, které se vysílaly v 60.tých letech: Krtkova dobrodružství - postavičku krtka vytvořil Zdeněk Miler. Animovaný film je dnes obvykle uváděn jako ucelený seriál, přestože první filmy vznikaly samostatně od roku 1952 (první díl se jmenuje Jak krtek ke kalhotkám přišel) do roku 2002. Pojďte, pane, budeme si hrát - je krátkometrážní animovaný seriál Břetislava Pojara, Miroslava Štěpánka a Ivana Urbana o dvou medvědech. Natáčen byl v letech 1965 až 1973. Díly 1–6 namluvil Rudolf Deyl ml., díly 7–11 František Filipovský. Hup a Hop - je československý loutkový animovaný televizní seriál z roku 1968 vysílaný v rámci Večerníčku, kromě jiných vysílání třeba v květnu 1972. Bylo natočeno 13 epizod, délka se pohybovala v rozmezí od 11 do 15 minut.
foto: csfd.cz
O vodníku Česílkovi - je československý poloplastický animovaný televizní seriál z roku 1968, Bylo natočeno 13 dílů, každý díl měl 8 minut. Pohádky z mechu a kapradí - je československý animovaný televizní seriál z roku 1968. Námětem byla stejnojmenná kniha spisovatele Václava Čtvrtka, ve které jsou příběhy hlavních hrdinů Křemílka a Vochomůrky sepsány. Bylo natočeno celkem 39 dílů po 8 minutách. Dobrodružství veverky Zrzečky – československý televizní seriál z roku 1969. O klukovi z plakátu - první série (7 epizod) byla černobílá a vznikla v roce 1969. Následovalo pokračování (6 epizod) v roce 1974. Poslední série o 13 epizodách byla natočena v roce 1982. Celkem bylo natočeno 26 dílů po 8 minutách.
V příštím čísle se budeme věnovat večerníčkům ze 70.tých let 20. století.
4. díl
autor: Monte Alamo zdroj: autorská tvorba
kůň jménem Hany Dostal jsem od kamarádky na starost a tudíž i do výcviku jejího koně. Kamarádka byla dlouhodobě na studiích v Americe přímo v Texasu. Koník jménem Hany, byl již pětiletý Šágio Arab. Což pro mě byla výzva. Koník inteligentní a hlavně co tam zkazíte, dlouhodobě se napravuje. Žil si v poklidu a majitelka k němu měla dobrý přístup. Před odjezdem do Texasu, si koně dala na náš ranč k ustájení a základnímu výcviku a obsednutí, a že je jedno kdy ho obsednu, že na to nespěchá ale, že ho pak můžu jezdit. Koníka jsem nechal rok se v klidu popásat, aby trošku taky přibral. Jediná vada byla v tom, že si nenechal sáhnout na hubu. Pravděpodobně prý mu dávali vakcíny s fajfkou. Když jsem s ním začal pracovat tak jsem zjistil, že se tak trošku leká a bojí. Jinak na ošetření a strouhání kopyt byl v pohodě. Koně jsem vzal do kruhové ohrady a v jejím středu jsem si s ním chvilku hrál a hladil. Pak jsem koně pustil volně po kruhovce, vzal igelitovou tašku na klacku, a aniž bych s ní hnul, koník se polekal a začal pobíhat kolem. Tak jsem jen tak s ní mával a chodil sem a tam jako bych byl v kruhovce sám. Jen jsem dával pozor, 16
abych na koně netlačil. Dával jsem mu prostor, aby se sám rozhodoval, jestli má smysl se ještě bát, anebo nemá. Když jsem postřehl, že zpomaluje, už jsem si jen hlídal, kdy zastaví a řekne mi, že bych toho už mohl nechat, že se nebojí. Občas jsem mu jen nenápadně vlezl do cesty, aby změnil směr. Jakmile se zastavil, pustil jsem okamžitě igelitku na zem a začal jsem od ní pomalu ustupovat. Koník se pomalu vydal k igelitce na zemi a začal ji očichávat. V klidu a uvolněný jsem šel ke koníkovi, pomalu a v klidu jsem ho hladil na kohoutku a krku. Pak jsem se pomalu sehnul, vzal klacek s igelitkou a pomalu v klídku jsem koně s tím začal hladit po krku, hřbetě a postupně po celém těle. Koník stál a jen koukal co že se to děje. Po chvíli jsem pustil igelitku opět na zem a stále koníka hladil. Celou tu dobu byl ve volnosti. Měl možnost odejít, ale tím že jsem mu dal na vybranou a on zjistil, že nemá důvodu utíkat, zůstal spokojeně stát. Vzal jsem koníka a pustil na pastvinu. Klidně si nechal sundat ohlávku, chvilečku postál, tak jsem ho pohladil a koník spokojeně odešel za svým stádem. Pokud se děje vše v klidu, tak se dá vše v klidu vyřešit. Co se týče kontaktu s hubou, bude proces díky lidem trvat o něco déle, ale i tak jsme již na dobré cestě. Nechávám to na něm, aby zjistil, že dotyky které má ode mě mu neubližují a že jsou spíše příjemné. Jsou klidné, pomalé. Sám si rozhoduje kam, až dnes si nechá sáhnout na hubu a jsou i dny kdy si o to řekne sám, anebo si položí hlavu na mé rameno a nechá se pomalu hladit, konečky prstů.
setkání s pasivním vůdcem Jmenoval se Tango a přišel na ranč v roce 2010 už postarší asi tak šestnáct let, trošku dušný asi 170cm vysoký ČT. Pastviny ranče byli převážně dost kopcovité, někdy si museli koně trošku máknout, aby se na pastvinu dostali. No opracovávali se každý den. Ráno na pastviny a během dne sejít se napít a zase zpět. No a tak se Tanoušek jak se mu říkalo, začal pohybovat víc, než byl zvyklý a čistit plíce a uzdravovat se k radosti majitelky. Čím mě ten kůň ale nejvíce zaujal, že byl neustále v klidu, i když ho některý koně rasovali a vyháněli od vody a sena. Občas dal najevo, že všeho moc škodí a vykopl si. Nikam nespěchal a to se začalo projevovat na ostatních koních. Byl protikladem koně, který vodil stádo. Jmenoval se Dasty a ten velel stádu. No alfa s dost drsným chováním k ostatním. Jenže jinak dost velký zbabělec, který za každým keříkem viděl bubáka. Byl to zároveň nechytatelný kůň. Dost se bál lidí nebo spíše chlapů. Ženy mohly k němu v klidu. Teda pokud od něj nic nechtěli. V případě, že by s ním chtěli pracovat, odsunul je mezi chlapy. Od vody počínaje až po krmení vždy nejdříve on a cesta na pastvinu. Kdo ho předběhl, byl řádně potrestán. Tango se nikam necpal. V klídku si pochutnával na senu, který dostali na noc, a pár stébel ráno ještě zůstalo. Pak zjistil že stádo už je dávno pryč zařehtal a podle nálady vyrazil za nimi. No když klusal, byl to asi nejrychlejší přesun. Zhruba za měsíc jsem zjistil, že Tango jde z pastviny pít a že za ním jdou další dva koně. Napili se společně a vydali se zpět, pak se teprve přiřítil Dasty s ostatními. Dokonce se začali dost často objevovat dny kdy Dasty vyrazil na pastvinu a stádo se ne zrovna nadšeně vydalo za ním. Očekával je vždy nějaký trest. Dasty se zase zastavil u plachty, která kryla seno anebo u stromu či chroští a čekal, který bubák na něj vybafne a stádo poslušně stálo za ním a čekalo kdy se Dasty vydá dál. Někdy jsem musel jít a ukázat že se nic neděje. Dasty stejně prolítl, jak nejrychleji mohl. Jednou ale Tango v klídku pokračoval v cestě a stádo se v klidu vydalo za ním. Bylo na nich vidět, že jdou radostněji, než když šli s Dastym. Prostě šel v klidu, a pokud ho nějaký kůň předběhl tak to neřešil. Tango při odhánění jiným koněm, anebo přímo Dastym se nijak nenervoval. V klídku odešel k jiné hromádce, anebo dál na pastvinu. Většinou se pásl sám, ale byli koně, kteří se začali chovat jako on a Dasty najednou neměl koho kopnout nebo kousnout a začal se pomalu chovat jinak a přítulněji. Dokonce i ke mně a občas se nechal i pohladit aniž by byl napjatý či začal prchat. Občas se mi stávalo, že jsem byl zvolen za pasivního vůdce. Tím že jsem koně nikam nehonil a vždy v klidu se mezi nimi pohyboval, získal jsem si jejich důvěru. Hlavně když Dasty očekával bubáka, tak se koně ke mně otáčeli, jako jdi první nebo tu budeme stát až do večera a my se chceme už pást. Dastyho předejít se báli a věděli, že já se ho nebojím tak mě požádali o pomoc. Tak jsem zkusil jít první. Prošel jsem stádem a vykročil směrem na pastvinu. Ušel jsem asi deset metrů, pomalu se otočil, podíval jsem se na stádo a zase se v klidu vydal dál. Stádo se v klidu, pomalu vydalo za mnou. Byl to krásný pocit, když jsem si to vše uvědomil a hlavně i Dasty se zařadil a šel v klidu. Tango vnesl do stáda klid a pohodu, i když občas ještě Dasty dával najevo kdo je vůdce, ale už to nebylo tak agresivní. 17
Nikdy koně nevyháním na pastvu stylem řvaním a práskáním biče. Otevřel jsem pastvinu a jen jim řekl ven a oni šli. Když jsem je sháněl z pastviny tak stačilo zapískat, anebo jít za nimi a jen tak v klidu jim stačilo říct: domů, domů a oni šli nebo běželi, jak se jim zachtělo. Pojem pasivní vůdce, který používám v protikladu k tzv. alfa dominanci. Pokud chce člověk pracovat s koňmi, neměl by se chovat jako tzv. alfa kůň. Měl by být s koněm na stejné vlnové frekvenci. Což se nepraktikuje převážně ve všech střediscích a stájích. Naopak chovat se jako pasivní vůdce, což je kůň, který ve stádu nedává najevo žádnou dominanci, ale přesto si ho ostatní členové vybrali za hodného následování. Identifikace alfa koně je jednoduchá. Jedná se o zvíře, které svou dominancí vyvolává strach v ostatních a celé stádo tvrdými a občas i drastickými metodami kontroluje. Pokud ovšem chce člověk s koněm spolupracovat, měl by se chovat spíš jako jedinec, jehož by si koně sami za vůdce vybrali, tedy jako pasivní vůdce.
foto: Monte Alamo
Při své „studii“ chování koní jsem k odbourání strachu použil „pasivního“ vůdce. Pověsil jsem staré plachty na kruhovku a ke vchodu jsem ještě pověsil dvě „vlajky“ a do kruhovky jsem dal plastové barely a plachtu. Před vchod do kruhovky jsem položil plachtu na zem. Na barely a plachtu v kruhovce jsem dal trošku sena a to tak aby koně na mě viděli, co že to tam dělám. Pustil jsem celé stádečko šesti koní do prostoru před kruhovku. Alfa kůň se rozeběhl jako první ke kruhovce. Když zjistil kolik je všude „bubáků“ kruhovce se vyhnul, odehnal stádo pryč od kruhovky, kde se zklidnil, a začal se pást a ostatní koně odeběhli za ním. Beta kůň se běhu nezúčastnil, ale když zjistil, že se uvolnil vchod do kruhovky a že mu nehrozí útok od jiného koně, v klidu vešel přes plachtu do kruhovky a pustil se do sena nedbaje, že plachty a vlajky ve větru jsou v pohybu. Zhruba za pět, možná deset minut někteří koně zjistili, že v kruhovce v klidu je kůň a že se mu nic neděje. Pomaloučku se vydali směrem ke kruhovce a zjišťovali situaci. Pak se vydali do kruhovky a někteří trošku vystrašený, ale někteří v klidu a dokonce i „alfa“ kůň přišel za nimi. Po chvíli se všichni v klidu pásli a požírali seno. Někteří koně začali vycházet z kruhovky a popásat se opodál na mladé trávě. Jenže když zjistili, že „beta“ kůň je ještě uvnitř a dožírá zbytky sena, vydali se v klidu za ním, bez obav že když je sena už málo budou vyhnáni, tak jak jim to dělal „alfa“ kůň. Když zjistili, že nemusí nikam a před nikým prchat pendlovali tam a zpět. Podle nálady. Vše proběhlo jen a jen na jejich rozhodnutí. Jen jsem je pozoroval. Nijak jsem do toho nezasahoval, i když jsem se v klidu pohyboval mezi nimi. Taky jsem chodil sem a zase tam jako to dělali oni. Chodil jsem bez toho, že bych jim dával najevo nějaký ruchy, či chodil k nim. Jako by tam nebyli. Bylo to pěkný a takový jako by magický. Jiný svět, jiný náhled na vše kolem. Na tento zážitek napojím další proto, že se udál ve stejný den. Kdy jsem použil metodu starce v knize Marka Rashida. Pokračování příště…
Sen o Dakaru
autor: Martin Štulla zdroj: 2016.senodakaru.cz, www.facebook.com/senodakaru 1. ledna 1986 se na startu osmého ročníku Rallye Paříž – Alžír – Dakar sešlo 131 motocyklů, 283 automobilů a 73 kamionů. Za volantem jednoho z nich se poprvé objevil tehdy ještě neznámý testovací jezdec kopřivnické Tatry Karel Loprais. A premiéra to byla opravdu velkolepá. Kdyby v závěru nejnáročnějšího závodu světa nezapadla Lopraisova Tatra startovní číslo 634 spolu s dalšími 18
kamiony do bahna, ze kterého ji nedostala ani vyprošťovací šlapadla, skončila by téměř jistě na stupních vítězů. Dakarské stříbro získal Karel Loprais již při druhé účasti v roce 1987 a následující rok svůj první Dakar vyhrál! Po třiceti letech se Karlovi začalo po dakarském dobrodružství stýskat. V rámci projektu SEN O DAKARU se na 15 000 kilometrů dlouhou cestu chystá Tatrou 815, startovní číslo 502. Ta v Senegalu spolu s ostatními účastníky vzpomene na všechny, kteří se za start českých posádek v dakarských závodech zasloužili. Neméně důležitým posláním expedice bude poklona Thierry Sabinemu, zakladateli slavného dakarského závodu, který právě v roce Karlova premiérového startu zahynul při tragické havárii pořadatelského vrtulníku. Slavnostní odjezd se uskutečnil v sobotu 30. ledna 2016 z náměstí Jana Palacha v Praze. V pravé poledne vyrazila Tatra 815 Dakar spolu s doprovodnými vozy na cestu. Následoval přejezd přes Evropu až do jihošpanělského přístavu Algeciras, přeplutí z Gibraltaru do Maroka, do přístavu Tanger. Dál trasa pokračovala přes Maroko a Mauritánii do Senegalu k Růžovému jezeru, kam Karel Loprais a ostatní dorazili 10. února. foto: senodakaru.cz
Více informací a fotografií na WWW.SENODAKARU.CZ
autoři: Vít Malota, Tomáš Pacovský, Markéta Scheinostová a tým Grafoman zdroj: články vydány ve spolupráci s magazínem Grafoman
DOX: lidstvo včera a dnes, lidstvo předtím a potom DOX, pražská galerie moderního umění, je velmi kvalitní záležitostí, jestliže holdujete dobrému současnému umění. O tom není pochyb. Dnes bych Vás chtěl pozvat na výjimečně povedenou výstavu Brave New World (Skvělý nový svět), která potrvá až do konce ledna příštího roku. Brave New World, tedy hlavní expozice celé galerie, se nachází ve velmi rozsáhlém prostoru celé budovy. Dívá se na minulost totalitních režimů, dřívější i dnešní vymývání mozků či fenomény nynější doby. Jedná se o vskutku multimediální zážitek sestávající z moderních technologií, soch v životní i nadživotní velikosti, fotografií, kreseb a maleb. Působí na vaše smysly přímými a ověřenými fakty, abstrakcí a také vizuální cítěním a vnímáním. Velká část stojí na pilířích, které jim poskytly tři významné romány 20. století: Orwellovo 1984, 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho a Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. Za zmínku hned z počátku stojí sochy v nadživotní velikosti, vyobrazující velké politické a totalitní lídry 20. století, například Stalina či Hitlera. 19
Část, která mne obzvláště zaujala, se věnuje 3D portrétům vyrobeným z pryskyřice, jež byly sestaveny z DNA vzorků, které lidé nic netušíce nechávají ležet den co den po zemi, tj. žvýkačky, nedopalky a další. Výstava dále zpracovává témata jako účinek reklamy, která se od minulého století stává tím nejefektivnějším prostředkem propagandy, či ideologii spotřebního průmyslu a konzumního zboží. Ideologii, kdy upouštíme od produktu jako takového a kupujeme si jeho myšlenku – přání či obavy. Část, která na mne zapůsobila ze všeho nejvíce, seznamuje návštěvníka s japonským fenoménem hikimori; člověkem naprosto uzavřeným a izolovaným od společnosti. Trend poslední doby, přemnožený hlavně v Japonsku, pojímají západní civilizace jako psychickou nemoc, kterou známe například pod jmény Aspergerův syndrom a další, zatímco mnozí japonští experti se shodují na tom, že se jedná spíš o fenomén než poruchu, v němž se podle autorů nachází drtivá většina dnešní společnosti. „Člověk nebyl stvořen jako automat, a pokud se jím stane, je zničen základ jeho duševního zdraví.“ Aldous Huxley Následně se dostáváme k dalšímu fenoménu dneška a tím je bezpochyby internet. Prostředek, díky kterému ztrácíme soukromí a možnost chápat problémy jako celek kvůli nepřebernému množství informací. Postupně sledujeme, jak dochází k degradaci člověka na materiál, na předmět, před čímž expozice také varuje. Pakliže máte pár minut navíc, zaplujte i do části věnované Jiřímu Pelclovi – Velké malé objekty. Můžete zde během několika minut projít a obhlédnout zmenšené prototypy designérských návrhů právě již zmíněného autora, který pracuje s čistými materiály, jednoduchým designem a nebojí se porušit vnější celistvost objektů. Neprohloupíte, ani když si projdete Propagandu Marka Schovánka. Autor zpracovává témata, mezi něž patří globalizace, průmysl a komerční značky, které spojuje využitím nejrůznějších technik (např. smalt, včelí vosk). Tato výstava sice místy působí lehce monotónně, ale i tak nepochybně stojí za zhlédnutí! Cestou z Holešovic směrem na jih vystupte u Galerie Mánes a projděte si její poměrně nedávno otevřené prostory. A není-li vám myšlenka pop artu a konzumních značek cizí, Pasta Oner: Last Day inParadise je přesně pro Vás.
Sherlock: Brainy is the new sexy! V kapse místo zápisníku iPhone, rozsáhlou knihovnu nahradil Google a místo pokuřování dýmky lepení nikotinových náplastí; legendární detektiv je asexuálním sociopatem a jeho pomocník je veterán s psycho-somatickým onemocněním. Zní to jako parodie? Naopak, jedno z nejúspěšnějších děl britské produkce! Když v roce 2010 vyšel na světlo americký film s protagonistou Robertem Downeym Jr., plný vtipu a podtržený neokázalostí hudby Hanse Zimmera, všichni předpokládali, že toto je onou nejúspěšnější inscenací slavné knihy A. C. Doyla. A nejspíš by tomu tak bylo, kdyby Británie nevrátila úder v podobě detektivního seriálu, který svou kvalitou předčil vše předešlé i následující.
20
Pokud vám při samotné myšlence modernizace klasiky vstávají vlasy hrůzou, zachovejte klid. Britové se s tím vypořádali s elegancí jim vlastní, nehledě na to, že skutečné ulice Londýna se svou retroatmosférou fungují jako nejefektivnější kulisy vůbec. Pera se chopilo trio scénáristů v čele s legendárním Stevenem Moffatem, díky kterému po obrazovkách BBC One již osmým rokem poletuje modrá policejní budka Pána času. A třebaže je Moffat mnohými (nejspíš právem) považován za člověka s přinejmenším lehkou mentální poruchou, je scénář skutečnou předností celého seriálu Sherlock. I když se všechny díly alespoň částečně řídí původní Doylovou předlohou, překvapí a i skalním fanouškům nabídnou nejedno překvapení. Dva pilíře seriálu Jestli byla původní dvojice detektiva Holmese a doktora Watsona v 19. století nestandardní, jen těžko hledat výraz, který by vyjádřil bizarnost obou moderních protagonistů. Sherlock je asociální génius, který se sám jmenoval do funkce jediného konzultujícího detektiva na světě. Kromě provádění experimentů, při kterých se lidské končetiny válí v ledničce nebo přímo na stole, patří mezi jeho záliby hlavně upozorňování na intelektuální indispozice všech v jeho okolí. Benedict Cumberbatch, představitel Sherlocka, se svým aristokratickým barytonem přebral po uvedení první i druhé série televizní cenu za nejlepší herecký výkon. Na roli Sherlocka ani nebyl vypisován konkurz. Byla mu ušita na míru, stejně jako dlouhý kabát, který šel po odvysílání druhé řady na dračku ve všech e-shopech po celém světě. “Anderson, don’t talk out loud. You lower the IQ of the whole street.” – Sherlock Jeho protipólem je John Watson, který je i přes svá občasná sezení u terapeutky sociálně obratný a oproti Sherlockovi normální. John se v průběhu seriálu i šťastně ožení a jeho základní vlastností je stejně jako v knihách absolutní důvěra ve schopnosti Sherlocka Holmese. Martin Freeman sice musel projít výběrovým řízením, to však skončilo velmi rychle po tom, co tvůrcům předvedl svého Dr. Watsona. A jak by Holmes pravil – hra mohla začít. „Every fairy tale needs a good old-fashioned villain.“ – Jim Moriarty A pochopitelně by žádný seriál neuspěl bez pořádně zvrhlého záporáka, jenž v našem případě nese jméno Jim Moriarty a jako jediný dokáže konkurovat Sherlockově inteligenci. Jaká doba, takové obecenstvo – hrdinové s dobrými mravy jsou již zkrátka pasé. Hned v počátku se dozvídáme, že mysl a vlastně i celý život detektiva funguje na principu neuvěřitelně rychlého umu dedukovat. Díky Johnovi s ní divák vůbec dokáže udržet krok. A když doktor na chvíli zmizí ze scény, chopí se situace režisér Paul McCuigan a vytváří vizuální smršť detailů a pohledů z úhlu hlavního hrdiny. Tyto scény bývají doplněné o kvantum digitálních frajeřinek, jako například zobrazování přijatých SMS zpráv přímo na obrazovce. Díky postavě Dr. Watsona se nám, divákům, naskytuje možnost podívat se na Holmese jako na člověka. Někteří tento podivný „pavztah“ považují za přehnaný. Já ho označuji za esenciální prvek, bez nějž by seriál postrádal svůj šarm. Méně je někdy více BBC vsadilo v případě Sherlocka spíše na kvalitu než na kvantitu, a je to tak dobře! Zatím existují tři série po třech dílech. Už jen tato čísla diváka v dnešní době nekonečných seriálů zaujmou. Navíc, každý hodinu a půl dlouhý díl má (alespoň v prvních dvou sériích) samostatný děj, a proto lze seriál považovat za vyvedený sborník poutavých detektivních filmů. 21
Pokud to z mé ódy ještě nevyplynulo, Sherlock je neuvěřitelně vtipná, ale především inteligentní, napínavá detektivní záležitost. I když se ozývají mnohé názory, že v poslední řadě se scénáristé soustředí pouze na emoce postav a již ne na samotné vyšetřování, podle mého názoru to sice může být pravdou, ale rozhodně to není na škodu. Psychologie postav je stejně důležitá jako ostatní aspekty dobrého seriálu, a proto trocha slz (jak smutku, tak radosti) nikomu neublíží. “I’m not a psychopath, Anderson. I’m a high-functioning sociopath. Do your research.” – Sherlock Seriál umí vtáhnout diváka do šachových partií odehrávajících se na obrazovce, a tak máme i my možnost řešit záhady v útrobách Londýna spolu s trhlým kámošem Johna Watsona a možná tak trochu oprášit své mozkové závity. Můžu vám osobně garantovat, že když už vás seriál z nějakého záhadného důvodu neuchvátí, tak vás alespoň donutí přemýšlet a dívat se na svět kolem sebe na okamžik trochu jinak. Začnete si všímat detailů, hledat spojitosti a říkat si, že nosit dlouhý kabát je vážně super! Nakonec však, stejně jako já, zjistíte, že patříte mezi nudnou skupinu obyčejných lidí, kteří slovy jediného konzultujícího detektiva na světě „vidí, ale nepozorují“.
Kdo tvrdí, že Britové jsou suchaři, je na omylu!
22
Plakát Jarmark v Slaném
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Věra Melicharová, komiksák Altaïr, Anita Maroušková, Jan Rada, Monte Alamo, Radka Kantorová, Lenka Jenderková, Martin Mařík, Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Vít Malota a tým časopisu Grafoman, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: Martina Gebarovská; Poslední strana: Kateřina Kate Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
uzávěrka dalšího čísla 15. dubna 2016
23
další číslo vyjde 28. dubna 2016
24
