1
Spousta z Vás má po dovolená, kterou jsme my, ani nestihli, protože jsme prakticky celé léto jezdili po akcích a dělali Vám radost. Nejspíše nejvíce používanou otázkou okolo našeho vydání bylo to „Jak bude zítra“, protože počasí se ještě nerozhodlo, zda bude ještě léto, anebo už podzim. A před námi je ještě několik akcí s miniškoličkou práskání bičem a na nich bychom rádi, aby bylo ještě léto. K MINIŠKOLIČCE PRÁSKÁNÍ BIČEM se ještě vrátím. Je to totiž naše nová aktivita, kde přibližujeme právě práskání bičem dětem. A má velký úspěch. Je to přeci jenom něco nového, než stále lukostřelba nebo házení kroužky. Najděte si nás s dětmi na nějaké akci, určitě se nudit nebudete.
Obsah 19. čísla časopisu: POHÁDKY ZPOD VIDOULE Knížka pohádek KOMIKS Little Big Horn CESTOVÁNÍ PO MALAJSII Cameron Highlands STRÁNKY MÉHO DENÍKU Z BÁSNÍKOVA ŠUPLÍKU Chtěl bych vlastnit PŘEDSTAVUJEME Footgolf ALTÄIROVO KOMIKSOVÉ DOUPĚ 3 příběhy PÍSNIČKY PRO POTĚCHU DUŠE Prý chlapy nebrečí CYKLOINFO Terénní cyklistika… ŽIVOT S KOŇMI 2. díl OBYVATELÉ OLYMPU Poseidon DOSTAVNÍK Country versus Square 2. Díl VEČERNÍČKOVY TOULKY Večerníčku je již 50 let VEVERUŠÁK Co povídá mlýn Po stopách erbů Blesk z čistého nebe KULTURNÍ POZVÁNKY
Martin Štulla Vydává: KELTOVINY, z.s. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Anita Maroušková, Jan Rada, Monte Alamo, Lada Reisnerová, Radka Kantorová, komiksák Altaïr, Lenka Jenderková, Veronika Janurová, Adam Bártek, Martin Mařík, Petr Březina … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: titulní strana: Miroslava Vazačová; Poslední strana: Pavla Štullová, ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
uzávěrka dalšího čísla k 10. prosince 2015 další číslo vyjde 21. prosince 2015
2 5 6 8 8 10 11 12 13 15 18 19 20 23
26
Knížka pohádek
autor: Martin Štulla, Petr Březina zdroj: www.pohadky-zpod-vidoule.cz a informace od autora Pohádky zpod Vidoule jsou souborem deseti originálních českých pohádek, ve kterých hlavní hrdinové bojují proti nepřízni osudu chytrostí, laskavostí a humorem. Napravují své omyly a staví se čelem ke zlu a nespravedlnosti. Pohádky jsou určeny pro celou rodinu, od čtyřletého kloučka či holčičku po devadesátiletou babičku s dědečkem. Takže se do nich začte opravdu každý
První díl vyšel v květnu 2015 a je k zakoupení na e-shopu Pohádek zpod Vidoule. Vydání druhého dílu se připravuje na podzim 2015. 2
Jak to začalo? Vlastně jako v pohádce. V létě před dvěma roky jsem na procházce se svým pejskem grifonkem potkal jednu překrásnou princeznu, která venčila o nic méně krásnou fenku labradoodla. Za dva měsíce byla svatba a za dalších devět měsíců kluk jako buk. A právě ten klučík, tedy můj syn Adam, mi dodal inspiraci, energii a invenci k napsání knihy Pohádky zpod Vidoule. Sedl jsem si do parku, houpal Adámka v kočárku a vymýšlel postavy, zápletky a konce. A protože to bylo povětšinou v parku nebo na louce pod jinonickým kopcem zvaným Vidoule, bylo jasné, jak se budou pohádky jmenovat. Požádal jsem svého kamaráda Petra Herolda, vynikajícího ilustrátora, aby k mým textům dodal svoje originální obrázky a tak byl položen základ k Pohádkám zpod Vidoule. Petr Březina Zde Vám přinášíme jednu z pohádek, které najdete v prvním dílu. Neváhejte si objednat první díl, za chvíli nebude… My už doma jednu knížku máme a stojí opravdu za to.
O Kozijášovi aneb jak se z čerta stal anděl V Pekle je konec týdne nejlépe placený, protože tou dobou tam bývá velký frmol. V neděli chodí lidé do kostela na zpověď a ne všichni dostanou hned rozhřešení. Proto se v Pekle každou chvíli rozsvítí červený nápis „Duše už kluše“ a vzápětí někdo frčí do pekelné čekárny pěkně vyhřátým tunelem. Přesto si nedělní službu nechce nikdo brát. Co se Peklo zmodernizovalo a čerti o víkendu jezdí na výlety do Austrálie, je těžké někoho na ten den sehnat. Na tuhle neděli se přihlásil čert Kozijáš, který si chtěl přivydělat na naslouchátko. Měla to být jeho první služba. Nebyl ani chytrý, ani hloupý, ani hezký ani ošklivý, vlastně to byl úplně obyčejný čert. Jediné, co ho odlišovalo od ostatních chlupatých kolegů, bylo jedno ucho. Když byl malý, tak se příliš nakláněl nad pekelný kotel, kde se vařily duše a ono obr: Petr Herold mu uhořelo. Díky tomu občas špatně slyšel a ostatní čerti se mu za to posmívali. „Tak další!“ zvolal Kozijáš a do jeho čertovské přijímací kanceláře vešel loupežník. „Tak jak tady pročítám ty vaše hříchy, máte to náramně polepené. Budu vás muset šupito presto poslat na dvojku.“ „Co je dvojka?“ zeptal se nejistě loupežník. „Ve dvojce vás budou natahovat celý den za ruce i nohy,“ odvětil Kozijáš. „Nicméně, máme tu teď nový předpis, co sem poslal před týdnem Lucifer. Nařizuje se v něm splnit hříšníkovi poslední přání. To vaše vám můžu bez okolků vyplnit. Samozřejmě, že se nemůže týkat propuštění z Pekla.“ Loupežník se zamyslel, položil na úřední stůl dva plné měšce dukátů a vyslovil poslední přání. „Můžete mi tam nahoře mým kamarádům loupežníkům předat tohle zlato?“ „Není problém, za chviličku jsem zpátky.“ Kozijáš vyletěl nahoru na svět a odfičel do nejbližšího města. Tam si stoupnul na náměstí a začal kolemjdoucím rozdávat mince z měšců. Když měšce vyprázdnil, vrátil se zpátky do Pekla k loupežníkovi. „Tak, hotovo! Všechno zlato jsem rozdal podle vašeho přání.“ „Cože? Řekl jsem předat, ne rozdat! Jsi snad nahluchlý, čerte?“ „S tím už se nedá nic dělat,“ pokrčil rameny Kozijáš a poslal loupežníka na dvojku. Sotva se za loupežníkem zabouchly dveře, už tu byla další zásilka. Na židli se posadila stará čarodějnice. „Tak, milá paní, s vámi to vezmu zkrátka. Vy toho tady máte na dva romány a mě dneska tlačí čas. Posílám vás jednoznačně na jedničku… Páchala jste pěkně jedovaté věci a je jen dobře, že už jste tady a nemůžete dál škodit.“ 3
„Počkej, čerte, právě to ještě naposledy chci. Můžu mít přece poslední přání, které musíš splnit? Vezmi jed a dej ho do čaje princezně Karolínce, ať se otráví a prince Mojmíra si vezme moje favoritka Matylda.“ Přání je přání a tak Kozijáš zase vyletěl z Pekla a rovnou do zámecké kuchyně. Tam už kuchařka připravovala princezninu snídani. Na podnose byl talíř plný koláčů a krásný puntíkatý hrneček s voňavým lipovým čajem. Kozijáš vytáhl sklenici medu, dal do čaje dvě lžičky a frrr zpět do kanceláře. „Hotovo, čaj je sladký jako cukrová vata. Dal jsem tam princezně ten luční, sám ho mám nejraději.“ „Cože?“ vyjekla čarodějnice. „Řekla jsem do čaje jed, ne med! Jsi snad nahluchlý, čerte?“ „No, stalo se a já s tím už nic neudělám, čarodějná paní. A vás čeká jednička. Tam se vytahují uši, nosy a každý čtvrtý den i krky.“ Čarodějnice byla vyřízená položka. Sotva si Kozijáš dovařil kafe, vstupuje další zákazník. Tlustý kupec z vesnice za kopcem. „Teda, člověče! Vy jste ale vydřiduch, vyžírka, lakomec, sobec, krutigroš, filuta, číman, podvodník, lichvář a zlořád!“ Kozijáš se nad otevřenými deskami rozčílil, protože ze své čertovské duše neměl tyhle typy šizuňků rád. „Tak vysypte své poslední přání, ať už vás mám z očí a to kafe není úplně jako led!“ Kupec mu přání pošeptal a Kozijáš vyrazil za třetím úkolem. Přistál kousek za vesnicí, převlékl se do civilu a šel do hospody. U výčepu objednal pro každého hosta v sále pivo a začal:
obr: Petr Herold
„Tohle pivo máte od mladého kupce Štěpána, co má ten malý krámek hned vedle školy. Srdečně vás, vážení sousedé, tímto zdraví a zve na nákupy za ceny více jak sousedské. Protože není moc výřečný, poprosil mě, abych za vámi zašel a tuhle novinu vám vypověděl.“ Hospodský roznesl všem pivo, sousedé připili na zdraví kupce Štěpána a slíbili, že brzo zajdou na nákupy. Kozijáš se spokojeně vrátil do kanceláře a hned spustil: „Tak tam bylo veselo! Mladý Štěpán prodává jako o život. Sám jsem si u něj před návratem koupil tenhle modrý kytičkovaný šátek. Zachránil jste ho před úplnou chudobou.“ „Cože?“ vysoukal ze sebe naštvaný kupec. „Šeptal jsem ti, že máš pomluvit kupce Štěpána a ne ho vychvalovat! Jsi snad hluchý, čerte?“ Kozijáš se rozzlobil a zavelel: „Do trojky s tebou, ty pacholku! Tam kroutí celý den jazyky!“ Když už si chtěl konečně v klidu dopít vystydlé kafe, uslyšel zaklepání na dveře. Překvapilo ho to, protože si byl jistý, že už v čekárně nikdo není. Červené světlo se nerozsvítilo, ale dveře se otevřely. K jeho velkému překvapení vstoupil Anděl. „Milý Kozijáši, dnes je neděle a ty jsi v tento svěcený den učinil tři dobré skutky za sebou. Proto mě Pán Bůh poslal, abych ti poděkoval a přivedl k nám do Nebe jako Anděla. Za tvoje ušlechtilé skutky ti vrací i tvoje spálené ucho.“ Zkoprnělý Kozijáš nejprve třikrát polknul, pak nadlouho oněměl a nakonec ze sebe vysoukal: “A… A svoje jméno si můžu nechat? Nebo se Kozijáš do Nebe nehodí?“ „Tyhle drobnosti probereme později,“ usmál se Anděl. „Jdi si zabalit a já si zatím zaskočím za Luciferem vyřídit tvůj zápočtový list.“ 4
5
Cameron Highlands autor: Martin Mařík zdroj: vlastní autorská tvorba "Tanah Tinggi Cameron" je jedním z nejrozsláhlejších horských míst, jenž dosahuje velikosti Singapuru (rozloha 712km2) a hraničí s Perakem a Kelantanem. První zastávkou v Cameronu pro nás je Tea House, který stojí přímo nad čajovými plantážemi. Nebyla by to správná návštěva, abychom neochutnali pravý čaj se salkem, o kterém jsme slyšeli, že je skvělý. Je tomu opravdu tak! Dostáváme každý hrnek za 4-6rm (cca 30Kč), k tomu si dáváme výborný cheesecake a užíváme si pohled na plantáže.
Nedaleko mezi čajovníky právě probíhá svatební focení, tak mi to nedá a nevěstu si musím vyfotit. Běžím na nějaké bližší místo a mamka se Zuzkou se z výhledu čajovny samozřejmě smějí a říkají, že jsem blázen postižený prací :). Fotím pár fotek a pak se pomalu chystáme k přejezdu na první "jungle walk". Jungle walk No. 1 Ještě než vyrážíme na trail s cílem Gunung Brinchang (2032m), tak přenocujeme ve vesnici nedaleko nástupu (Perak). Hledáme levné ubytování a máme 2 možnosti. Pěkný hotel (85rm/500kč/noc) a hrozná ubytovna s pokojem cca 9m2, palandami, bez klimatizace, ale s nočním barem u indiána (!) (90rm/550kč/noc). Volíme tedy druhou možnost s indiánem. :) To ještě nevíme, že je to první a poslední místo, kde je bar s alkoholem (whiska s kolou za 10rm/60Kč). Večer tedy sedíme u plápolajícího ohně a povídáme si se skupinkou holek z USA, které již traily v Cameronu navštívily a radíme se, jakou cestu zítra zvolit. Holky popisují náročnější, kde se spíše leze než chodí, ale přijde jim jako nejlepší. Máme tedy jasno, jde se trail No. 1. Druhý den ráno si uvědomujeme chybu s ubytováním, mamku bolí záda z hrozné matrace, krysy dělaly celou noc kravál a koupelnu jsme raději navštívili jen v nejnutnějším případě. Ovšem měli jsme bar! Otázkou je, jak bychom se rozhodli teď. Myslím, že stejně :) Nasedáme do auta, přesouváme se do 10km vzdálené vesnice Brinchang, kde by měl být nástup na trail. Chvíli se nám ho nedaří najít, zkoušíme se ptát, ale nikdo z místních překvapivě neumí anglicky. Rukama a nohama se nakonec dorozumíme a jsme za chvíli na místě. Cesta je velmi špatně značená (na tuto skutečnost upozorňují i v cestovatelském průvodci, kde doporučují najmout si osobního průvodce džunglí. To samozřejmě neděláme, protože nejsme žádní 6
"suchaři"). Jakmile jsme v džungli, tak už to velký problém není, jelikož je mimo cestičku všechno zarostlé a neprostupné. Celý trail je opravdu spíše lezecký, velké stoupání, relativně obtížný terén, ale všichni zvládáme na jedničku, dokonce s úsměvem ve tváři.
Zvířat bohužel moc nevidíme, jsou to samé housenky, malý hmyz nebo otravné pijavice. Opodál slyšíme opice, které si drží odstup a ještě nějakého ptáka s velmi netradičním zvukovým doprovodem (připomínající sirénu). Snažíme se ho identifikovat, ale také bohužel bez úspěchu. Po 2 hodinách konečně dorážíme k vrcholu a vidíme nádherný pohled na džungli. Téměř nepředstavitelný počet obrovských stromů a melodické zvukové doprovody všemožných i nemožných zvířat. Sedáme si na okraj a nasáváme tamní atmosféru. Jsme trochu zklamaní na vrcholu z vysílače, který je oplocený, a my se musíme kolem něj prodírat křovím. Nikde žádný bod, který by určoval výšku vrcholu, a my si mohli udělat památeční fotku. Napravíme to tedy na druhém krátkém trailu po cestě dolů, kde již cedule je.
Cesta dolů byla celkově velikým překvapením svou délkou. Po zhruba 5ti kilometrech strmého klesání nás míjí auto, nabízejí odvoz a my ho s nadšením přijímáme. Jedeme odhadem dalších 10km a jsme rádi, že nás řidič vzal. Unaveni, avšak nadšeni ze zážitků první "jungle trail" jdeme odpočívat a čeká nás butterfly farm s nejrůznějšími druhy motýlů, ale také štírů, hadů a kdovíčehoještě. To ovšem až v dalším čísle časopisu :)
7
autor: Radka Kantorová zdroj: autorská zamyšlení
Pravda nebo faleš Milý deníčku, den co den potkáváme lidi, kteří nás zdraví, mluví na nás, usmívají se. Ale je to upřímné? Proč lidé říkají "Dobrý den" když ani neznají, jehož význam. Dříve se říkávalo: "Přeji Vám dobrý den" a lidé to chápali. Děkovali za tuto větu, byli vděční. Dnes mi ale lidé připadají jako papoušci, kteří se učí jednoduché fráze: Dobrý den a nashledanou. Říkají to, ale neuvědomí si jejich význam. Možná jsem jen škarohlíd, ale už jen tomuhle říkám faleš. Říct něco člověku co nemyslím vážně je bezohledné. Když si představím, že tyto slova říkám třicetkrát za den… na nákupu, rodině, přátelům, na ulici. Lidé to berou jako poctu, ale jedině vy si uvědomíte, že tyto slova jsou prázdná. Nefér je to, že když tyto slova nepoužijete, jste hned nevychovaní a neuctiví. Starší lidé většinou nadávají, proč nezdravíme, ale jen vy víte co je správné. Neradím Vám nezdravit a neděkovat, radím Vám zamyslet se nad svýmy slovy dřív, než je pustíte do světa.
Puberťačka jak má být Milý deníčku, jelikož neustále píšu o vážných věcech a je mi teprve jenom sedmnáct, rozhodla jsem se psát o něčem, co baví moji generaci. Dnes jsem byla na vyjížďce na kole a zastavila mě parta moc hezkých kluků. Jen tak se mi připletli do cesty a já naštěstí stihla zabrzdit. Všichni jsme se moc smáli. Nikdo neřekl ani slovo a jen se smáli. Nakonec jsme se dali do řeči tak, že jsem se jich zeptala, jestli jim nic není. Byli moc příjemní a mě zrovna napadali myšlenky o flirtování v dřívější době a o flirtování dnes. Přece jen nejsem moc s takovýma věcma zkušená, ale když se podívám kolem sebe, příjde mi to zábavnější než ve filmech pro pamětníky. Dříve se pánové dámám dvořili, dávali jim rámě, slušně debatovali, nosili květiny, pochvalovali vzhled. Dnes si mladí "pánové" hrajou na velké drsňáky, mrkají, culí se, koukají na svou "kořist", někteří kluci nedělají dokonce nic a jen čekají, až se ozve dáma. Mě osobně moc květiny a čokoláda nelákají. Možná je to dobou, možná geny, ale opravdu se mi líbí víc, když se na mě kluk usměje, než aby mi kluk přinesl květiny a dával mi rámě. Vždyť v dnešní době je to ostuda jak pro holku, tak i pro kluka. Někomu se to líbí, někdo na to nemůže ani koukat. Co máte radši Vy? Jste vášnivý romantici nebo máte radši zábavné koketování?
autor: Jan Rada zdroj: autorská tvorba
Chtěl bych vlastnit Chtěl bych vlastnit Štěstí a rozdávat ho všem a všude, štěstí to je vzácné ale zaslouží si ho každý, protože my tu nebudeme, ale ono tu bude, nejen na chvíli ale v našich srdcích se může dochovat navždy. 8
Chtěl bych vlastnit Úsměv a darovat ho smutným lidem, ačkoliv někdy ani smích nedokáže pomoci, pak by byl ovšem slib jen slibem, a nikdo by se úsměvu nedočkal, i kdyby čekal do noci. Chtěl bych vlastnit Radost a rozdávat jí nešťastnému publiku, však jen jejich nadšení by mi způsobovalo tu radost taky, v poklidu bych si jí šířil dál a vůbec žádnou paniku, vnímat jen tu radost a nic víc, ani kdy odjíždí vlaky. Chtěl bych vlastnit Lásku a rozdávat ji těm, kteří nemají s kým počítat čas, byl bych šťastný, kdybych viděl kolem sebe tolik vášně, Láska za to opravdu stojí, to musí uznat kdokoliv z vás, vše by bylo tak něžné a vypadalo by to možná i trochu zvláštně. Chtěl bych vlastnit Přátelství a rozdávat ho těm, kteří se nemají s kým o vše podělit, těm, kteří nemají nikoho, komu by se mohli svěřit a smát se s ním, protože sám jsem poznal, že pravé přátelství nejde na věky rozdělit, a bez přátel nejde takřka žít, to moc dobře vím. Chtěl bych vlastnit Slušnost a rozdávat ji těm, které neslušně obešla, občas se ptám, proč je tolik špatného chování na tomto světě, asi se do některých ta slečna Slušnost nevešla, a jestli se chovat neumíš, není divu, že tento odstavec štve tě. Chtěl bych vlastnit Zdraví a rozdávat ho všem nemocným, které minulo, aby opět byli všichni zdraví a ze života něco měli, aby všechno škodlivé v jeden celek splynulo, a abychom se z toho že žijeme radovat směli. Chtěl bych vlastnit spoustu pozitivních vlastností, a rozdávat je lidem, kteří by je potřebovali a neodmítli, chtěl bych mít ze života spoustu znalostí, a přál bych si, aby mi při poučování všichni lidé jako ptáci neodlítli. To všechno bych pak rozdával všem a zdarma, třeba bych se pak cítil mnohem líp, třeba by se i zlepšila má karma, a nehrozí, že bych se z tohoto snu probral tím, že bych se štíp. Na ostatních kolem mě mi neskutečně záleží a spoustu lidí mám vážně rád, někdy mi někteří pomohou, jindy já jim a vděčím za to, že jsem jejich kamarád, už od mala jsem byl kluk, co chce více dávat než jen brát, byl jsem ten, kterej si dárky za miliony na Vánoce nepotřeboval přát.
9
Footgolf autor: Martin Štulla zdroj: stránky asociace
Česká footgolfová asociace FGAC je sportovní organizace zastřešující a věnující se rozvoji footgolfu v České republice. V zájmu organizace je rozvinout footgolf v České republice na soutěžní úroveň dle platných norem tohoto sportu. Footgolf je sport, kterému se může věnovat téměř každý, a proto by asociace ráda tento sport zpřístupnila na základě spolupráce s golfovými hřišti v ČR.
Co je footgolf? Na základě spojení fotbalu a golfu vznikl v Holandsku roku 2008 sport nazvaný Footgolf. Výchozím faktorem pro vznik footgolfu byl Willem Korsten, který jako první připomněl, jak po trénincích v Tottenhamu Hotspur se někteří hráči snažili dostat míč z hřiště do šatny na co nejmenší počet kopů. Hraje se na golfových hřištích fotbalovým míčem na praporek do jamky, která se liší od té golfové pouze svou velikostí (50 - 53 cm)… Mistrovské hřiště má 18 jamek, ale je možnost se setkat i s hřišti, kde je 9 jamek a v případě potřeby, či oficiálních soutěží se tyto jamky jdou dvakrát. Cílem této hry je dostat fotbalový míč velikosti 4 nebo 5 do footgolfové jamky na co nejméně kopů. Po dohrání každé jamky zapisují hráči své výsledky do scorekarty a po ukončení kola se výsledky sčítají. Jelikož se tento sport hraje na golfových hřištích, je nutné z důvodu bezpečnosti se před zahájením hry seznámit se základy chování na golfových hřištích a samozřejmě také s footgolfovými pravidly.
10 foto: footgolf.cz
11
Prý chlapy nebrečí – Jakub Smolík autor: Věra Melicharová zdroj: velkyzpevnik.cz
H F#7sus4 H E Smích dívčích očí, koňských hřív - to byl náš svět H Hsus4 F#7sus4 F#7 Pak jsem se vrátil a na chvíli ohlédnul se zpět F#7sus4 F# Snídaně v trávě, kaviár i prach H E Z dlouhejch nekonečnejch cest, co jsem polykal H V noci čet´ jsem si náš osud z hvězd, E F#7sus4 F#7 když z hor vítr vál H F#7sus4 H E Společně na cestách jen já a můj kůň šli jsme dál H Hsus4 F#7sus4 F#7 Já nestlal postel a on nikdy nepoznal svou stáj F#7sus4 F# Jim sláma v botách vůbec nevadí H E Říkali: "divná dvojka - kůň a chlap" H A někteří se sázeli, E F#7sus4 F#7 kdo z nás dřív si zláme vaz H F# H E H F#7sus4 R: /: Prý chlapi nebrečí, jen v pohádkách se, lásko, má říká H F# H E H Prý chlapi nebrečí jen na řasách jim roztává sníh E Když chlap má na zdi jen sedlo a bič F# H E Klid ztrácí a pak sám neví, kam jít H F#6 F#7 H E H E Prý chlapi nebrečí jen na řasách jim roztává sníh :/ H F#7sus4 H E Jak strávím příští čas, když toulat mám se sám H Hsus4 F#7sus4 F#7 Chvíli si počkám, možná v nebi až tě osedlám F#7sus4 F# To jenom svítání jsou teď chladnější, H E snad že mě nehřeje tvůj dech, nic mě netěší H C#7mi7 A když pak usínám, sebe proklínám F#7sus4 F#7 Nač byl můj spěch R:
foto: jakubsmolik.cz
12
Terénní cyklistika není jen jízda v horách, aneb všechny tváře MTB autor: Martin Štulla zdroj: informace použity z nakole.cz
Terénní cyklistika, horská cyklistika, bajkování, bikování, MTB... Všechny tyto názvy popisují jedno - jízdu na kole mimo asfaltové cesty. Pokud tápete, když slyšíte názvy jako XC, enduro nebo freeride, je tady malá procházka světem horské cyklistiky. Označení „horská cyklistika“, která vznikla doslovným překladem z anglického termínu mountainbike (MTB), může vyvolávat spojení na jízdu v horách. Dnes to zdaleka už neplatí, dobré podmínky pro MTB jsou prakticky po celé České republice. I když terénní cyklistika není jen jízda na kole po horách, možnost překonávat převýšení je vítána. Tato větev cyklistiky má dnes mnoho podob. Hlavním znakem společným pro všechna odvětví terénní cyklistiky je zážitek z pohybu, ovládání kola a pobytu venku. V současnosti je dle průzkumů cyklistika nejprovozovanějším sportem v ČR, přes polovinu lidí jezdí na kole alespoň příležitostně, z nich se považuje za terénní cyklisty více než 16% (zdroj: Národní cyklo a in-line průzkum, STEM/MARK, reprezentativní výběr populace – září 2011). Není divu, že je u nás pohyb na kole v přírodě tak populární. Česká krajina má zvlněný profil, množství lesů a je protkána sítí cest a stezek. Terénní cyklisté mohou jezdit po lesních cestách a stezkách, sdílí s ostatními uživateli značené turistické trasy, nabízejí se jim vlastní MTB trasy, bike parky a specielní dráhy. To poskytuje všem odvětvím terénní cyklistiky téměř ideální podmínky. Podle stylu jízdy se bikování časem rozvětvilo do několika kategorií. Není to jen suchá teorie, pro jednotlivé styly jízdy se prodávají různá kola. XC (zkratka z angl. cross country) neboli volně přeloženo volná jízda terénem, je obecně nejrozšířenějším druhem terénní cyklistiky. Pod XC lze zahrnout turistické projížďky krajinou po lesních a polních cestách i fyzicky a technicky náročné trasy v horském terénu.V závodním pojetí se jedná o závody na několik kilometrů dlouhých okruzích zpestřených kratšími výjezdy a sjezdy a technickými pasážemi. Mistem světa v XC pro rok 2011 je Jaroslav Kulhavý. Kola pro toto pojetí jsou subtilnější konstrukce, mohou být zcela bez odpružení i celoodpružená se zdvihy 80–120mm.
foto: jaroslavkulhavy.cz
All-mountain aneb přes hory, přes doly. Disciplína pro jezdce, kteří si chtějí užít pocit z jízdy v terénu a podívat se na odlehlá místa. Technická náročnost je větší než u XC, délka výletů se zpravidla zkracuje. All-mountain kola jsou obvykle celoodpružená se širšími plášti s hrubým vzorkem. Jízdní schopnosti zůstávají na vysoké úrovni, skladba převodů je obdobná jako u XC. Zdvihy se pohybují okolo 120–140mm. Enduro (odvozeno z anglického endurance – výdrž) je hlavně o boji s terénem, jde o pokoření těch nejnáročnějších přírodních cest. Jezdci enduro se krajinou pohybují stále ještě vlastními silami, ale výrazně preferují zábavu ve sjezdu před výjezdem. Jezdí se na menším území s velkou koncentrací technických náročných pasáží. 13
Kola pro enduro musí být schopna zvládnout velká zatížení od rázů terénu. Pevná enduro kola jsou vyjímkou, zdvihy odpružení dosahují cca 140–160mm. Celkově robustní komponenty přidávají na váze. Už nejde o to daleko dojet, místo velkých převodníků se objevují rockringy a napínáky řetězu. FR (zkratka z angl. Freeride) Disciplína, kde se již vše odehrává cestou dolů z kopce. Jezdci freeridu už nevyužívají jen terény, které připravila příroda, ale sami si své trasy upravují a staví na nich umělé překážky ve formě lávek, překlopek, skoků a dropů. Umění jízdy je zde na prvním místě. Freeridová kola jsou již stroje těžkého kalibru. Vše je nadimenzováno na dopady vysokých skoků a jízdní vlastnosti vyladěny pro sjezd a ovladatelnost v náročném terénu. Zdvihy se pohybují cca mezi 140 a 250mm. DH (zkratka z angl. Down Hill) neboli sjezd. Jak už název vypovídá, při sjezdu jde jen o to, dostat se co nejrychleji dolů z kopce. Dominujícími vlastnostmi jsou zde technika jízdy a rychlost. Trať bývá značně náročná s velkým převýšením a sklonem, plná terénních nástrah, skoků a prudkých zatáček. Většinou je uměle vytvořená, často v rámci bike parku, kde je pro cestu nahoru možno využít lanovku. V DH se také pořádají závody i na nejvyšší světové úrovni. Sjezdová kola mají téměř vzhled terénních motocyklů. Dominantním prvkem jsou na něm koponenty odpružení, zdvihy dosahují cca 190–250mm. Nutná je specielní výbava s chrániči a integrální helmou. V rámci MTB ještě existuje množství dalších, především soutěžních disciplín, které většinou vyžadují specifické dráhy a vybavení. Mezi ně patří např.: BMX (zkratka z angl. Bicycle Motorcross) Jezdí se na umělých dráhách s hliněnými skoky a nerovnostmi speciálních menších kolech. Fourcross se podobá BMX, dráha je však vedena z kopce. V jednu chvíli se na ní utkávají čtyři jezdci (odtud označení fourcross) a soutěží o prvenství. Čeští fourcrossaři pravidelně vítězí na světové úrovni. Mistrem světa pro rok 2011 je Michal Prokop. CX, neboli cyklokros – cyklokros se jezdí na kolech podobných silničním, ale s hrubými plášti. Také cyklokros se jezdí na uměle vytvořených tratích, které jsou bez výraznějších kopců a terénních nerovností. O obnovení popularity cyklokrosu u nás se postaral v posledních letech zejména Zdeněk Štybar, několikanásobný mistr světa.
14
2. díl autor: Monte Alamo zdroj: autorská tvorba
Spolupráce s koněm Jen tak okrajově se zmíním o tom, co a jak kdo říká a podle toho dělá. Většina lidí hovoří o výcviku koně. Co je to za definici: výcvik koně – koně toho vědí víc než my a tudíž jak je můžeme cvičit. Já říkám: společný „výcvik“ s koněm. Taková krásná spolupráce. Já od tebe ty něco málo ode mě. Důležité je, aby to co děláme anebo to co po koni chceme, aby to udělal jsme správně pojmenovali, neboť pokud mu nepoložíme tu správnou otázku, tak nedostaneme správnou odpověď a pak koník jen kouká co toho tím vodítkem, lasem, bičem a co já vím čím vším se koník má učit -nakecáme. Tak kdo koho učí? Kůň nás učí správně s ním komunikovat, učí nás trpělivosti a něžnosti. Mockrát jsem si všiml, že někdo cvičí koně a za celou někdy až nesmyslně dlouhou dobu koníka ani nepohladí. Když kůň pochopí, co po něm někdo chce a udělá, co se po něm žádá tak „trenér“, je tak šťastný že místo pochvaly to musí koník opakovat ještě několikrát po sobě a pak se najednou diví, že už to koník dělat nechce a začne to kazit anebo nastoupí dokonce cestu apatie, nebo jde do opozice. No je to jednoduché. Proč má dělat neustále to co již udělal? Tak to chápe zase kůň. Tak nedojde k pěknému a klidnému ukončení „výcviku“ ale buď k ukončení s nadávkami a vycukáváním koně, anebo s tím, že je konec ale koník si vyhodnotí, že to co dělal předtím bylo špatně a to co udělal naposledy je správné a příští „výcvik se bude snažit to dělat stejně a „trenér“ zas bude zuřit protože: koník to posledně udělal a teď nechce a chce to dělat jinak. Jenže zapomněl, že koník si vyhodnotil cvik, který dělal jako poslední a ten si uložil do paměti jako že to tak má být když už jde domů a že se to tak má dělat. Kdykoliv se budete chtít pustit s koněm do boje, tak on bude chtít bojovat s vámi. Jenže vtip je v tom, že i při tom boji se kůň bude pořád snažit zjistit, co že to po něm vlastně chcete. Smutný na tom je, že vy budete tak zabrány do boje, že tu jeho snahu nikdy nepostřehnete, neucítíte. Jeden z největších problémů, s nimiž se při práci s lidmi a s jejich koňmi setkávám je v tom, že většina lidí má sklon u koní vyhledávat jen to špatné. Protože pořád hledají chyby, snadno přehlédnou ony malé pokusy, jimiž se jim kůň snaží vyhovět, snaží se něco říct. Koně jsou natolik jemná zvířata, že dokonce i střihnutí uchem, uvolněním v hubě nebo záchvěv svalu u nich něco znamená. Často jsou právě tyhle maličkosti podstatou velkých věcí, které po nich chceme, ale protože je přehlížíme, nikdy je ani nezaregistrujeme. Tím jsou z nás naši koně často frustrovaní, my jsme zase frustrovaní z nich a vzájemná důvěra je narušena. Nalézáním a uvědoměním si oněch malých snaživých pokusů otevíráme naprosto nové dveře komunikace, které našim koním konečně umožní pohlížet na nás jako na zodpovědné, spravedlivé a spolehlivé vůdce. Občas je dobré sami se podřídit tomu, co po koních požadujeme a nechat to na jejich úsudku. Ušetří se tím spousty času při vzájemné práci. Dát jim čas od času poloviční šanci a dát jim najevo že v jistých situacích spoléháme na jejich úsudek a to i v situacích, kdy se nám jejich úsudek zrovna moc nehodí.
15
Vždy se nemusíme chovat jak dominantní jedinci, ale že umíme i naslouchat. Samozřejmě neobhajuji to, aby si koně diktovali podmínky to v žádném případě, ale v jistých chvílích je pro naše dobro i pro dobro našeho koně dát mu možnost říci si své, už jen pro tu možnost, aby to ze sebe dostal. Aby nebyl zmatený v tom, co se po něm chce. Je dobré si občas poslechnout, co se nám snaží říct. Vždyť třeba zrovna on ví, proč se nám něco nedaří a řekne nám taky čím to je. Když nebudete naslouchat, v okamžiku kdy vás koně nejvíce potřebují, tak to s vámi téměř úplně vzdají. Někdy se zapleteme do vlastních snah něco koně naučit nebo najít na řešení problému nějakou tréninkovou techniku, že úplně zapomeneme brát do úvahy nejdůležitější faktor – koně.
CO DĚLÁM ŠPATNĚ A CO DĚLÁM DOBŘE. TOŤ OTÁZKA. Při mém pozorování koní co a jak dělají, jsem se naučil sledovat i lidi co a jak dělají s koňmi. Došel jsem k názoru tedy svému, že někteří lidi, no řekl bych, že většina lidí „něco“ se svým koněm dělají. „NĚCO“ a to hlavně „něco“ špatně. Když se jich zeptám proč to udělali, tak jak to udělali a že to udělali špatně. Odpověď: já si to neuvědomil. Nebo proč jsi udělal cos udělal, když předem je jasný, že je to špatně. Odpověď: Já to jen zkoušel. Můj, tedy jen můj názor je ten že neznají co je dobře, ale zároveň neznají co je špatně. Je to dáno tím, že si myslí, že vše dělají jen a jen dobře. Berou nebo nahlížejí jen na jednu stranu mince. Tu svou, prostě to co znám a dělám je dobře a ostatní mě nezajímá. Jenže každý kdo pracuje s koněm by měl umět odhadnout a znát co není dobrý a tudíž se tomu vyhnout. Proč koně a hlavně mladého vystavit zkoušce špatně a pak po něm chtít, když to nejde, aby se předělal. Kůň není pokusná laboratoř a je dost důležité se vyvarovat pokusů a omylů. I když znám jednoho majitele koně, kterému nějak pochopit správný postup při výcviku koně dělá problém. Přesto má se svou kobylkou dost zajímavý vztah. Přiběhne k němu na zavolání, i když se pase a je ve volnosti a to na dost velkou vzdálenost. Hodí ji na zem chleba, a když odchází a nedojí tak na ni zavolá jako, že nedojedla a ona se vrátí a dojí, co tam nechala. Jenže nesmí být kobylka ve stádě, ale musejí být spolu např. na trailu nebo v koralu. Prostě ho má ta kobylka tak ráda, že pro něj přetrpí i ty nesmysly co kolem ní vytváří v domnění, že spolu pracují na nějakém výcviku. No dá se to dost těžko popsat. To se musí jen vidět.
ZNÁT TO DOBRÝ, ABYCH NEDĚLAL TO ŠPATNÝ ZNÁT TO ŠPATNÝ, ABYCH DĚLAL JEN TO DOBRÝ Kde se bere v lidech namyšlenost, proč chtějí svému okolí ukázat, že (v tom co neumějí) jsou nejlepší. Setkal jsem se s tím na jednom „rodeu“. Skončilo rodeo a chtěli naložit jednoho koně. Kůň ale do přepravníku nechtěl. Mělo to několik důvodů, ale o hlavním problému jsem se dozvěděl až tak zhruba za dvě hodiny. První problém asi byl v tom, že při nakládání koně, který zrovna přepravník nemusel, stálo dalších deset lidí u přepravníku a bavili se na úkor těch tří dívek, co se snažily koně 16
naložit. To trvalo zhruba půl hodiny. Koník značně vystresovaný se bránil naložení. Když se dav rozešel, tak ty tři stále pokračovaly v nakládání. Jenže způsob jak to dělaly, byl otřesný. Braly koni nohy a pokládaly je pomalu na rampu, ale přitom si nevšimly, že koník je nejen vystresovaný ale již apatický ke všemu co se kolem něj děje. Nikdo ho nehodlal zklidnit a upozornit na to co se po něm žádá. Stále ho jen popotlačovaly jednou vpřed a koník zase couvnul a zase vpřed a zase koník couvnul a jeho oči už nevyzařovali vůbec nic. Koník se propadl sám do sebe, ale ty dívčiny se stále snažily s ním zacházet, jak kdyby měl ochrnutý nohy. Nevzaly koně a neprošly se s ním, aby zase reagoval a soustředil své myšlenky na to co se děje a co se po něm chce. Zhruba za dvě hodiny jsem se dozvěděl, že koník nechce do přepravníku protože, když ho den předtím nakládali, tak ho tam nahnali lopatami. Proto se nikdo a to ani ze zkušených koňáků do nakládání nehrnul. Když to trvalo asi již další zhruba dvě hodiny tak jsem sice né zrovna vybíravě ty dívčiny upozornil na to, že by toho už měly nechat a přestaly toho koně týrat. No vyfasoval jsem za to nepřátelství a dlouhodobé pomluvy. No hlavně, že koníka přestaly týrat. Prostě namyšlenost je vážně matka blbosti. Setkal jsem se i s tím že lidi neuměj používat „laso“ při výcviku koně. Někde viděli, že koník nedává nohu např. při vyčištění kopyta. Cuká s ní, kope a různě poskakuje. Majitel měl koně na lase (dlouhé lonžce) a pokoušel se naučit zvedat nohu přes laso. Je to dobré učení, ale majitel si nevěděl rady s „lasem“. Zvedal koni nohu, ale měl volný laso k hlavě, koník odcházel a točil se do kola. No a tak majitel různě přehmatával sem a tam, laso se mu zamotávalo mezi nohy, což bylo dost nebezpečné, kdyby se koník splašil… Chytal koně pak zase rukou za nohu a koník nevěděl, co po něm chce. Hlavně tak pracoval s mladým koněm. Tato metoda je dost dobrá jak naučit problémového koně stát v klidu při ošetřování kopyt. Jenže se musí umět a vědět jak na to a né se o tom jen někde dozvědět. No jsou ale bohu žel lidi, kterým to i ukážete a přesto ve své namyšlenosti to sprasej a ještě se tím prsej jak to zvládli. Jenže už nevidí, že koně dostali do stresu a nadělali si problém ještě větší, co se týče klidného zvedání a ošetřování nohou. Setkal jsem se s tím na jednom ranči. Dva majitelé koní s nimi dělali vždy to samé, když si je odvedli z pastvin. Šli rovnou k uvazišti a hned začali strouhat kopyta. Jeden z nich to uměl a druhý se to neustále učil. Nesledovali své koně, že jim neustálá cesta z pastvin k uvazišti je už nepříjemná. Nechápali, proč musí neustále dávat nohu na nějakou stoličku. Přijít, přistrouhnout kopyta a vrátit se na pastvinu. Chtěli kontakt a trošku změny. Trvalo mi dost dlouho, než si majitelé aspoň z části uvědomili, že se mají ke koním chovat trošku jinak, než se chovali. Že nemůžou obden koni přistrouhávat kopyta, že je to koni nepříjemné. Pokud svou přehnanou péči chtějí nadále dělat tak ať to udělají po vyjížďce a ne před ní anebo po nějaké společné práci, i když to není taky to správné. Kůň má ukončit svou práci s člověkem v klidu a ne být zase stresován rašplí. Pokud chtějí tak ať tu svou přehnanou péči dělají jeden den v týdnu a ne pokaždé když si vezmou koně z pastvy. Vždyť se dopracovali i k tomu, že mají problém si svého koně na pastvině „ odlovit“. No snad se mi je časem podaří přesvědčit, že to není nutné tak tu péči o koně přehánět. Takhle si tvořil kamarád svou kobylku. Když jim něco šlo tak to tak dlouho opakovali, až to zase nešlo. Jenže častým až přehnaným opakováním kobylka ztrácela zájem cokoliv dělat a snažila se spíše od svého pána se vzdalovat, byla roztěkaná a začínala se i vztekat. Majitel přišel, že má zase problém a jestli se na to nepodívám. Upozornil jsem, že je to tím, že ji chce učit neustále to, co už dávno umí. Nehledě tomu že dlouhou dobu chtěl po kobylce, aby něco dělala špatně a pak přišel za mnou, abych mu ukázal jak na to. Místo toho aby přišel s tím, co chce a nechal si to ukázat, vysvětlit a pak to začal dělat. Né jí vtloukat do hlavy, že takhle to po ní chce a že to tak musí udělat, jenže 17
kobylka nechápala, co po ní chce. Vzal jsem si od něj laso, na kterém kobylku vodil „cvičil“ a ukázal jsem mu v klidu, že kobylka je ochotna spolupracovat, pokud on bude ochoten spolupracovat s ní. Stejně jako když si na ni sedl a hrozně se divil, že kobylka pod ním skáče a snaží se ho dostat dolů. Nechápal, když jsem mu říkal, ať se naučí sedět v sedle a né aby ji neustále při naklusání anebo ve cvalu mlátil do zad proto, že tam neseděl, ale nadskakoval. Neustále jí drncal do zad a tím i cukal za otěže. V terénu s ní neustále lítal a nechodil v klidu a divil se, že jakmile vyjede už prchají. Nechápal, že ji to tak sám naučil. Nechápal, že ta kobylka ho prostě na sobě nechtěla, že nechtěla neustále trpět a lítat. Neustále kobylce dělal zlo, ať tedy přehnanou péčí o kopyta tak svou jízdou. Jenže některým lidem to můžete říkat každý den a je to k ničemu. Nenaslouchal jí a tím kobylka byla neustále s ním v rozporu. Dokonce ze začátku nejezdili rovně motali se kde se dalo a hlavně překáželi jiným koním. Kamarád totiž nedokázal svému koni ukázat směr a tak kůň vlastně nevěděl kam jedou, kterým směrem to je správně. Když zabočil doleva tak jeli a najednou mu byl změněn směr. Zatočil a vydal se dál. Jenže zase špatně. Tak byl tahán hned tam a pak zase jinam. Nebyl chvíli podržen v jednom směru a kamarád taky neustále koukal jinam. Jde o to správně koně nasměrovat vlastním pohledem. Vždy jsem mu říkal. Vytyč si v dálce nějaký bod (třeba strom), zadívej se tím směrem a jeď přímo na něj. No trošku to trvalo, ale pak to pochopil a koník najednou vykračoval tam, kam jezdec chtěl.
Poseidon
autor: Pavla Štullová zdroj: www.antika-mytologie.apu.cz lat. Neptun Syn Titána Krona a jeho manželky Rhei, bůh moře Byl jedním ze tří nejmocnějších řeckých bohů. Vládl nad obrovskou mořskou říší a byl v ní stejně svrchovaným vládcem jako jeho mladší bratr Zeus na nebi a zemi. Všichni mořští bohové mu byli podřízeni, byl pánem všech mořských zvířat, rozhodoval nad vším, co se dělo na moři a v moři. Povahu měl stejně prudkou a nestálou jako živel, kterému vládl. Není proto divu, že byl nejobávanějším, a tedy nejuctívanějším bohem námořníků a obyvatelů pobřežních zemí v celém Řecku.
bratr Zeus, když povstal proti Kronovi. Ihned se k němu připojil a spolu se svým bratrem Hádem a jinými spojenci mu pomohl Krona svrhnout z Trůnu ( více viz. Zeus ). Po vítězství si bratři rozdělili vládua Poseidon losem získal právě moc nad mořem. Byl tedy (jak později ve sporech zdůrazňoval) rovný v právu s nejvyšším bohem Diem a necítil se proto vázán poslušností. Jestliže Dia poslouchal, činil tak dobrovolně a hlavně proto, že respektoval jeho sílu.
Poseidon získal moc z titulu svého původu a losem. Když se narodil, jeho otec ho pozřel, aby tak vyloučil možnost, že by ho někdy zbavil vlády. Postihl ho tak stejný osud jako jeho všechny jeho sourozence s výjimkou nejmladšího bratra Dia, jehož zachránila matka Rheia. Poseidon ovšem jako božská bytost přežíval se svými sourozenci v otcových útrobách dál. Vysvobodil ho jeho
Sídlil v paláci Aigách (na západním pobřeží Euboie nebo na severním pobřeží Achaie ). Odtud také vyjížděl na mořském voze taženým koňmi se zlatými hřívami na Olymp nebo kamkoliv do své říše a jejího okolí. Většinou ho provázeli mořští bohové a živočichové. Při jeho cestách také vylézaly z úkrytů mořské obludy, protože věděly, že je může potřebovat. 18
Zatímco ve své říši byl Poseidon neomezeným vládcem, vůči jiným bohům musel své požadavky prosazovat a často při tom neuspěl. Jednou se dokonce vzbouřil proti svému bratru Diovi a získal na svou stranu několik bohů. Podařilo se mu dokonce Dia s pomocí Héry a Athény svázat, z trůnu ho však nesvrhl. Zeus si na pomoc přivolal hrozného storukého Briarea . Jakmile ho Poseidon spatřil, vrhl se na něj, pustil provazy a Zeus se osvobodil.
s nymfou Náidou mořského Prótea , s bohyní země Gaiou obra Antaia aj. Jeho synem byl i hrdina Théseus, kterého měl s Aithrou , manželkou athénského krále Aigea .
Jindy byl Poseidon docela příjemným společníkem bohů a prokazoval cenné služby i lidem. Stvořil například koně a lidi naučil je krotit a používat. Zvláštním díkem jsou mu zavázáni Římané. Ačkoli v Trojské válce stranil Achajcům, zachránil trojského vůdce Aineia, který se po pádu Tróje usadil v Itálii a založil město, z něhož vzešel Řím. Poseidonovou manželkou byla Amfitríta, jeho nejoblíbenějším synem byl Tritón. Měl však i mnoho dalších potomků, a jak to bývalo v mýtech zvykem, ne se svou ženou. Tak například s nymfou Thoósou měl jednookého syna Polyféma ( Odyseus ho oslepil na své cestě na Ithaku po trojské válce), s Ókeanovnou Libyí sídonského krále Agénora,
foto: liveyourfantasy.blog.cz
foto: liveyourfantasy.blog.cz
Country versus Square dance – 2.díl autor: Martin Štulla zdroj: převzato ze stránek SD Lariat
V minulém díle jsme Vám představili klasické country tance. Dnes je na řadě Square dance. moderní square dance - výhody: Trvá to sice déle, než se naučíte základy, ale jak již něco umíte, můžete si zatančit kdekoliv po světě, má to celosvětově platná pravidla. Přijdete-li do jiného klubu, nejste nevítaný špión, který chce ukrást předtančení, jak je tomu v tanečních skupinách dělajících předtančení - jste vítaní hosté. Žádný Square dancingový klub nemá předtančení, které by se dalo ukrást, naopak, je v jistém smyslu prestižní záležitostí být klubem vyhledávaným tanečníky z jiných klubů od nás, či ze zahraničí. Je to ukázka toho, že jako klub máte dobrou pověst. Vyjedete si někam zatancovat třeba do zahraničí? Zpravidla Vám někdo nabídne i možnost přespání. Ještě Vám není dost let na to, abyste se dostali do nějakého tanečního souboru, který dělá předtančení, nebo je Vám již na to moc let, nebo máte sice správný věk, ale k tomu máte pupek, pleš, křivé nohy, takže by Vás tam do té elity ani nevzali? A nebo se prostě chcete jenom bavit a nechcete si zažívat ten dril při nácviku předtančení? Netrapte se tím, u moderního Square dance tohle neexistuje. Ve chvíli, kdy se naučíte nutné minimum, což 19
obnáší cca tanečních 70 figur (u akcí dělaných pro začátečníky i méně), máte vyhráno. Svět Square dance se Vám otevřel v celé své rozlehlosti - Evropa, Austrálie a Severní Amerika je pořádný flák světa, tam všude jsou taneční kluby, ve kterých si můžete zatancovat a je jich tam hodně. Začnete navštěvovat různé taneční akce (ne jako divák, ale jako aktivní účastník), nejdříve u nás, najednou získáte přátele po celé republice, pokud umíte nějaké další jazyky, najednou i za hranicemi naší vlasti. A že si čas od času zatancovat do zahraničí jezdí hodně lidí z českých klubů, to není možné zpochybnit. Cestování sice dělá průvan v peněžence, ale nutí Vás někdo? Kdepak, když nechcete, nejedete, nikdo Vás nenutí. Je to rozdíl oproti tanečním skupinám zaměřených na country předtančení, zde děláte jen to, co chcete. Nikdo Vás nenutí strkat peníze do hromad tanečních kostýmů, nikdo Vás nenutí nacvičovat předtančení a chodit na různá vystoupení, aby se to aspoň trochu vrátilo, nikdo Vás z klubu nevyhodí, že Váš věk jejiž ehmmm, takový ..... pokročilý. To zde neexistuje, u Square dance platí jiná pravidla, která jsou vúči lidem mnohem vstřícnější. nevýhody: Chcete s tím vystupovat? Jděte se bodnout kašpárci a radši na to zapomeňte, s tím si tak leda uříznete ostudu. Na to se prostě nedá koukat. Jen skutečné pako s tím může chtít vystupovat, takového šílence zavřete rovnou někam do klece. Zkuste si to srovnat s nějakým pořádným country nebo cloggingovým předtančením, vy nesoudní šílenci a zalezte někam, kde na Vás není vidět, neohrabaní pařezové. Prostě je to tak, dívat se na to moc nedá. Přesněji řečeno, dívat se na to nedá ani trochu. Je to jen mumraj, chaos, a dokud sami nevlezete do čtverylky a nevyzkoušíte si to, nemá šanci Vás to zaujmout. Tady opravdu nikoho sláva a zář reflektorů nečeká. Další nevýhody? Než se něco naučíte, trvá to delší dobu. Pokud jste náhodou patřili mezi hvězdy tanečního nebe v oblasti jiných country stylů, tady na to zapomeňte - neumíte nic, jste znovu začátečníci. Tohle překousnout dělá mnohým potíže. Velkou nevýhodou je i to, že caller ve Square dance musí opravdu něco umět a takových zase není moc. To není jen napsat si na papír taneček, vysvětlit ho a pak pustit hudbu a tancovat, caller musí mít v hlavě hromadu figur, bleskově vymýšlet zajímavé a pohybově dobře navazující kombinace, hlídat si, zda mu čtverylky nestojí, umět složit čtverylky tak, aby každý končil s tím, s kým začal, musí rozlišovat, který program se tancuje a podle toho používat figury, je dobré pokud umí i zpívat. To není žádná legrace se něco podobného naučit, to chce talent nebo pevnou vůli, hodně dřiny a ochoty na sobě pracovat. Není možné se divit, že lidí, kteří jsou ochotni to zkusit, je málo a těch, kterým to jde, je ještě méně. Takže velkou nevýhodou a skutečnou pohromou pro Square dance je to, že dobrý foto: Martin Štulla caller vznikne jednou za čas.
Večerníčku je již 50 let
autor: Věra Melicharová, Pavla Štullová zdroj: informace použity stránek České televize, wikipedie a večerniček.com Večerníček patří mezi nejstarší, nejznámější a nejpopulárnější pořady České televize (dříve Československé televize). Od roku 1965 vypráví pravidelně všem dětem u obrazovek krátké pohádky na dobrou noc. Den co den, večer co večer. Z mnoha z nich se staly legendy, mnohé byly zapomenuty. 20
V roce 1965 se poprvé na TV obrazovkách objevil kluk, jemuž stačilo říci jenom Dobrý večer a Dobrou noc a přikurtoval k obrazovkám statisíce malých i velkých diváků. S dopravními značkami si nedělal nic, ale dětem přinesl pohádku na dobrou noc. A od té doby patří k nejstarším, stále běžícím seriálům. Během těch let, co nás dělí od počátku vzniku znělky, kdy kluk promlouvá k dětem den co den, za ty roky proběhlo obrazovkou stovky seriálů a mnohé se stále vrací. Jako třeba Spejbl a Hurvínek, Rumcajs, O krtečkovi, O pejskovi a kočičce, Krkonošské pohádky. Skvělí režiséři, kteří se podíleli na vzniku krátkých pohádek - seriálů, proslavili naši dětskou tvorbu až za hranicemi republiky, i v dalekém světě…
obrázek: České televize
Jak to s Večerníčkem bylo a je, se můžete dozvědět z následujícího přehledu: Televize v Čechách začala pravidelně vysílat 25. února 1954. Večerníček se začal „klubat“ na svět již v roce 1963 pod jménem Stříbrné zrcátko, což byly nedělní podvečerní pohádky s nepravidelnou stopáží. Velmi populární se stal např. Robot Emílek. Večerníčkem se nedělní pohádka stala až 2. ledna 1965 a první pohádkou byl Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži za účasti Černého divadla a Štěpánky Haničincové. Duchovním „otcem“ myšlenky Večerníčku a jeho prvním dramaturgem byl Milan Nápravník, známý surrealista, výtvarník, básník a prozaik, dnes žijící v Kolíně nad Rýnem. S Večerníčkem jsou však pevně spjata i jména Irena Povejšilová, Marie Kšajtová, Kateřina Krejčí či Jan Kutálek, kteří měli na starost jeho dramaturgii. Proslulá večerníčkovská znělka (která je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě) vznikala v červenci a srpnu roku 1965. Výtvarníkem byl Radek Pilař a režisérem Václav Bedřich, který svěřil animaci Antonínu Burešovi (dědečkovi známého herce Marka Vašuta). Hudbu zkomponoval Ladislav Simon a hlas propůjčil Večerníčkovi tehdy pětiletý Michal Citavý, který trávil prázdniny v blízkosti Prahy. Nad realizací znělky (tehdy ještě černobílé) bdělo pozorné oko produkční KF – studia Bratři v triku, paní Zdenky Deitchové. Prvním Večerníčkem, jemuž předcházela znělka s dnes známou postavičkou Večerníčka, byla pohádka režiséra Václava Bedřicha O televizním strašidýlku. Příběh je vyprávěn kombinací kreslené animace a fotek. Večerníček ale tehdy zdaleka nemohl sledovat každý, protože televizi neměla každá domácnost. S rozvojem televize ale diváků přibývalo. V březnu 1965 jich byly již 2 miliony (na zhruba tolika obrazovkách se tedy poprvé objevil Večerníček), v prosinci 1969 byla překročena hranice 3 milionů a v roce 1978 překročil počet hlášených televizních přijímačů 4 miliony. První barevný Večerníček mohli diváci sledovat v roce 1973. Jediným čistě hraným Večerníčkem je seriál Krkonošské pohádky (1974) režisérky Věry Jordánové. Nejdelším seriálem Večerníčku je s počtem 52 dílů Bob a Bobek na cestách (2005), režie Ivo Hejcman. foto: pohadkar.cz
21
Jak šel čas? Šedesátá léta 20. století: Pohádky ovčí babičky, O loupežníku Rumcajsovi, O vodníku Česílkovi Sedmdesátá léta 20. století: Říkání o víle Amálce, Maxipes Fík, Rákosníček, O makové panence a motýlu Emanuelovi, Pat a Mat, Bob a Bobek, Pohádky z mechu a kapradí Osmdesátá léta 20. století: Mach a Šebestová, Káťa a Škubánek, Příběhy včelích medvídků, Kosí bratři, O chytré kmotře lišce, O zvířátkách pana Krbce Devadesátá léta 20. století: obrázek: České televize Bubáci a hastrmani, Broučci, Z deníku žáka 3. B aneb Edudant a Francimor První deseti letí 21. století: Krysáci, O Kanafáskovi, Gogo a Figi, Jak to chodí u hrochů, Berta a UFO, Méďové, Chaloupka na vršku,Žížaláci, Vydrýsek Druhé deseti letí 21. století: Králík Fiala, Tarbíci, Nejmenší slon na světě, Vynálezce Alva, Gorilí povídání Večerníček je nejžádanějším programem ČT při prodeji, kromě všech evropských zemí se dostal i do vzdálených zemí jako je Austrálie, Malajsie, Spojené arabské emiráty, Turecko, Japonsko, Čína, Korea, Indonésie, Keňa, Zimbabwe, Island a další. Za dobu padesáti let Večerníčku bylo vytvořeno cca 250 seriálů, od roku 1991 do března 2005 bylo odvysíláno 120 premiér. Nejpoužívanější technologií realizace Večerníčku je kreslená animace, následuje plošková a loutková. K dětem promlouvali Karel Höger, Josef Dvořák, Jitka Molavcová, Vladimír Ráž, Josef Somr, Jiřina Bohdalová, Petr Nárožný, Waldemar Matuška, František Filipovský, Martin Dejdar, Marek Eben, Jiří Lábus nebo Naďa Konvalinková.
Jak se večerníček vysílal: 1965 - 1967: jednou týdně v neděli 1967 - 1969: třikrát týdně, v úterý, čtvrtek a neděli 1970: čtyřikrát týdně, přibyl pátek
1971: pětkrát týdně, přibyla středa 1972: šestkrát týdně, denně kromě soboty od roku 1973: denně
22
Na následujících stranách najdete zajímavé články, které redaktoři píší pro web www.veverusak.cz. Web je určen pro všechny, kteří se chtějí dozvědět mnoho zajímavostí ze všech koutů světa a ze všech možných odvětví a činností, přečíst si tipy na zajímavé knihy a výlety anebo si třeba zasoutěžit o moc hezké ceny. Veverušák je tu i pro TEBE.
Na Veverušákovi pak najdete další zajímavé článečky, třeba: - Pokud rádi vaříte, najdete na našem webu zajímavé článečky s recepty, například na zpracování cuket, nepečené dorty či oblíbené makronky. - V článcích najdete zajímavé informace z tuzemských zoologických zahrad, přečíst si můžete pozvánky na zajímavé akce, ale také novinky o narozených mláďatech. - Nudíte se a nevíte co s volným časem? Pak zavítejte do sekce „Knižní tipy“, kde najdete velké množství tipů na zajímavé knihy pro všechny věkové kategorie.
V aktuálním čísle Keltovin si budete moci přečíst zajímavosti o erbech, blescích a mlýnech.
Co povídá mlýn Vrtule větrného mlýna byla vidět do širokého okolí a tak přišel nápad, že by se s jejich pomocí mohly šířit důležité zprávy. Mlýn je stavba, ve které se nachází technologické zařízení určené k mletí obilí. Větrný mlýn využívá k pohánění lopatek sílu větru. Na vítr se ale většinou spoléhat nedalo, a tak nověji vystavěné větrné mlýny k pohonu používají větrem hnaná vodní čerpadla. Mlýn je zařízení, které pomocí mlýnských kamenů nebo mlýnské stolice namelou mouku na požadovanou hrubost. Tento proces je poměrně náročný, umění namlít kvalitní mouku se předávalo z generace na generaci. Mlynář se musel umět dobře postarat o všechny mlýnské stroje. Kvalitu jeho zboží ovlivňovalo, jak bylo o zrno postaráno v době sklizně, jestli bylo kvalitně vysušeno a skladováno.
foto: atlasceska.cz
23
Dál už záleželo na samotném mlynářském mistrovi, aby výsledný produkt odpovídal všem potřebám. Zrno se nejdřív muselo očistit a oloupat, potom podle požadované hrubosti i několikrát semlít. Následovalo jeho dočištění a třídění. Pokud bylo o mlýn dobře postaráno, mlynář a mlynářka měli většinou práce nad hlavu a když se našla chvíle, kdy se lopatky mlýnice přece jen zastavily, bylo možné s nimi předávat do širokého okolí zprávy. Díky tomu, že byly vidět do dálky, mohly se mezi lidi šířit i nejrůznější novinky. Dnes jsme práci ukončili - to znamená klidové postavení lopatek. Dnes je neděle a my světíme svátek, nebo máme přestávku v práci. Nemeleme, mlýn má poruchu nebo je poškozen - postavení lopatek ve tvaru písmene X. Svatba, narození dítěte, radost - to je postavení „nůžky radosti“. Smutek, smrt, vážná nemoc - postavení mlýnských lopatek „nůžky smutku“.
Po stopách dávných erbů Rytíř si ho nejdříve musel zasloužit, popřípadě draze koupit, a potom se snažit žít v souladu s rytířskými zvyky. To znamená, že nesměl hřešit proti rytířské cti, musel se chovat podle pravidel, být statečným a svému pánovi v těžkých chvílích po boku. Pokud by tuto podmínku nesplnil, ke králi by se choval nedůstojně, pomoc mu odmítl a v boji by nebyl dostatečně statečným, nepodporoval jeho myšlenky a vize, mohl by o své privilegium - erb, dokonce přijít. Král si jakoukoli zradu pamatuje a dobře ví, jak moc utrpí čest člověka, kterému jeho znamení potupně veřejně odejme. V přelomu jedenáctého a dvanáctého století se to půtkami jen hemžilo. Muži byli prý stateční, těšilo je položit život za svého panovníka, být silným a odhodlaným až do svého skonu. Možná, že i proto se středověku v některých pramenech říká „temný“. Padnout za krále bylo potěšením a ctí každého poddaného, ale postupem času začalo být bojiště značně nepřehledné. Při větším počtu bojujících se ztrácel přehled, kdo komu velí, do kterého tábora patří a na čí straně vlastně stojí. Nebylo výjimkou, když se skupinky spřízněných vojáků pustily do boje ve svých vlastních řadách a zjistily to až ve chvíli, kdy byli na obou stranách první padlí. Od počátku dvanáctého století se proto ujmul nápad s erbem, jako poznávacím znamením. Z počátku byl jen výraznými barvami vymalován na dřevěném štítu. Tento nápad se příliš neosvědčil, protože dřevo se snadno poškodilo, navíc ztracený a zneužitý štít mohl znamenat další nebezpečí ve vlastních řadách. A tak se erby začaly objevovat i na ostatní výbavě rytíře. Toto poznávací znamení už z dálky prozrazovalo, s kým mají ostatní tu čest, vzory se stávaly přehlednější a symboly jasnější. Od třináctého století jsou k vidění i na přilbách, zbraních, látkových pláštích, postrojích na koně a dokonce předmětech běžné denní potřeby. S erby se doslova roztrhl pytel. Vyznat se v tolika barvách tvarech a motivech dovedl jen odborník. A tak vznikla heraldika - nauka o erbech. Lidé, kteří se zabývali studiem těchto znaků a jejich kombinací, se nazývali - heroldi. Herold byl znalý a ve svém oboru pro svého pána neskutečně důležitý. V době míru vedl záznamy o historii rodu, organizoval oslavy, zval návštěvy, připravoval smuteční obřady. Ve svém vlastním volnu vymýšlel a rozkresloval další vzory erbů. V době válečné byli heroldi jedněmi z nejdůležitějších, kteří stáli po boku svého pána. Byli pečlivě chráněni. Jejich úkolem bylo po boji identifikovat raněné a zemřelé. Herold byl zárukou toho, že se poznají protistrany a nedojde k omylům. Každá větší šlechtická rodina usilovala o svůj vlastní erb. Patřilo to k dobrému jménu celého rodu a působilo velmi prestižně. Muselo se dokonce vyhlásit opatření ustanovující přesná pravidla, jak se mají kombinovat barvy, vzory i znaky tak, aby to bylo pro ostatní jasné a přehledné a nevznikal chaos. Erb se stále více začíná objevovat na běžných předmětech denní potřeby. Do módy přichází motivem si zdobit nábytek, postele, rámy velkých obrazů, dveře. Objevuje se na parketách v reprezentačních 24
sálech. Erby se zdobí budovy i jednotlivé pokoje, najdeme je na nádobí, ubrusech i příborech. Šlechtické rodiny si je dávají na pečetě, aby s nimi mohli označit oficiální dokumenty. Erb znamenal privilegium, které si dotyčný musel zasloužit. Pokud tomu tak nebylo, provinil se či zradil, na znamení zostuzení mu jej král odebral a potom veřejně vyvěsil patou vzhůru na znamení opovržení.
Blesk z čistého nebe Ještě ve druhé polovině 18. století nebyl původ blesků jasný. K bleskům i hromobití se vázalo mnoho pověr a mýtů, lidé se jich báli a vysvětlovali si je po svém. Většinou si je spojovali s potrestáním z nebes. Dodnes se u nás při velké bouřce říkává, že se venku čerti žení. Ledové krůpěje se prudce víří a naráží do sebe v bouřkovém mraku. Tím, jak do sebe narážejí získávají elektrický náboj. V horních částech mraků mají náboj kladný a ve spodních záporný. Když se spodní, záporně nabitá část dostane příliš blízko k zemi, nebo ještě k nižšímu, kladně nabitému mraku, přitahují se a dojde k uvolnění energie. Ta má formu blesku. Teplota okolního vzduchu se může v tuto chvíli prudce zvýšit na 30 000°C. Rozžhavený vzduch se rozpíná a následně znova zchlazuje a smrskne. Tento úkaz provází rázová vlna, kterou vnímáme jako hrom. Blesk hledá nejsnadnější cestu k zemi, nejčastěji zasáhne vysoké objekty. Kostelní věže, výškové budovy, zdatné vzrostlé stromy, vysílače, majáky nebo telegrafní sloupy. Pokud chcete být před bleskem v bezpečí, mějte na paměti pár základních rad. Nikdy si nestoupejte pod vysoké stromy nebo k vysokým stavbám, protože je tady velká pravděpodobnost, že zde uhodí. Voda je velmi dobrý vodič, proto není vhodný úkryt u rozlehlých vodních ploch. Při bouřce je nebezpečné plout v lodičce a v případě, že Vás bouřka někde na jezeře překvapí, zůstaňte v klidu a nedotýkej se žádných kovových částí. Je velmi zajímavé, jak nebezpečné může být použití obyčejného deštníku. Ten znamená jednoduchou a snadnou cestu elektřiny k zemi. Kovový deštník je vlastně malou časovanou bombou v našich rukách a málokdo si toto nebezpečí uvědomuje. Poměrně dobrá ochrana před bleskem je automobil. V autě budeš v bezpečí hlavně tehdy, když se nebudeš dotýkat žádných kovových předmětů. Blesky mohou mít mnohem více tvarů a forem, zde je pro ukázku výčet těch nejčastějších a nejzajímavějších. Blesk rozvětvený - tento typ má mnoho postranních menších blesků, říká se, že se větví. Blesk čárový - většinou připomíná jednoduchou čáru, setkat se můžeme i s mírně klikatým bleskem. Blesk plazivý - vystupuje pod spodní stranou mraku a vypadá, jako by se opravdu plazil. Blesk žárový - druh blesku, u něhož neuslyšíte zahřmění. Blesk kulový - má podobu koule, která velmi pozvolna proplouvá vzduchem. Spatřit ho je poměrně vzácné. Blesk stuhový - samotný blesk lemují ještě dva tenčí. Příčinou bývá většinou působení větru. Blesk plošný - úchvatná podívaná, mrak vypadá, jako by svítil. Blesk růžencový - čára blesku se zdá přetrhaná a rozdrobená na různě velké části. 25
ilustrační foto: inpocasi.cz
26
27
28
