1
Dnes, 27. listopadu, nám začíná období Adventu. Přichází čas dlouhých večerů, punčů (pro děti a mládež nealkoholických), předvánočních koncertů, ale také naplněných parkovišť u obchodů, nekonečných front v potravinách, nocí strávených u plotny nad pečením cukroví a také pohádek. Nebojte se zastavit, rozjímat a vstřebávat tu atmosféru klidu. To jsou ty pravé Vánoce. A když zrovna nebudete vědět nějaký ten recept, tak Vám poradí třetí alchymista z filmu Císařův pekař a Pekařův císař. Recept zní takto: „Jamalalicha? Jamalalicha. Jamalalicha, i paprťála, chánua, chánua, e chánua, e chánu, džalala, džalala-a, a paprťála. Tasparta maznalika zamáz piskurty, jarda, piskurty, patláma, patláma, patláma a žbrluch.“ A tak nějak ;) Vždyť život se musí brát s humorem. Krásné Vánoce Vám přeje celý spolek Keltoviny i se všemi spolupracovníky. Šéfredaktor Martin Štulla
OBSAH 25. ČÍSLA ČASOPISU: 2 4 5 6 7 9 10 11 12 13
SPORTOVNÍ RUBRIKA Hokej a ženy STRÁNKY MÉHO DENÍKU Vědomí o nevědomí ZE ŽIVOTA… To byl zas den ROZHOVOR Fakty CZ&SK POVÍDKOBRANÍ Klíč SPEKTRUM Dvě „věže“ stojí již 40 let… M. M. CABICAR Prázdninový tábor OBYVATELÉ OLYMPU Arés PÍSNIČKY Večerníček VEČERNÍČKOVY TOULKY Rok 2000 a dál
15 16 18 18 19 20 22 23 27
JAK JSME HRÁLI NA CESTOVATELE Díl třetí SPEKTRUM Jak se obléci na ples Z básníkova šuplíku Podzim (s) ní DOMÁCÍ TVOŘENÍ Ozdoby ze žárovek RECENZE Fantastické zvířata… CYKLOINFO Historie bajkování po stezkách ASTRONOMIE Planety – díl 2. ŽIVOT S KOŇMI 8. díl KAM ZA KULTUROU?
Hokej a ženy
autor: Martin Štulla zdroj: informace čerpány z časopisu Reflex a internetových stránek cslh.cz Komu by se to nestalo. Sedíte u televize. Zapnutá TV s vaší oblíbenou hokejovou ligou (NHL, KHL, Extraliga) a najednou si k Vám přisedne manželka či přítelkyně a začne se ptát, co znamená tohle a co tohle. Bohužel, když jí to vysvětlíte odbornou hokejovou terminologií, to nechápe. A co teď? Minuty běží. První třetina utekla a Vy byste tu milou ženu viděl, jak si vedle pije kávičku s kamarádkami, které nesnášíte. Začíná další část. Tempo zápasu se stupňuje a vy stále máte svého miláčka vedle sebe… A vezměte si to. Ženský hokej se v Čechách organizovaně hraje od 80. let, kdy začaly vznikat první týmy. Ty se nejdříve utkávaly na turnajích. První mistrovství republiky se uskutečnilo v roce 1985 v Klatovech a zvítězily hráčky týmu TJ Kovo Praha. Od sezóny 1986/87 se liga žen hraje pod různými názvy jako dlouhodobá soutěž se zápasy o víkendech. Mezi lety 1992 a 1996 se byly týmy rozděleny podle výkonnosti do dvou soutěží, poté se přešlo na ekonomičtější variantu jedné 2
soutěže rozdělené do několika regionálních skupin. V sezóně 2010/11 jsou skupiny tři - dvě české a jedna moravská. Rozhodující část sezóny se hraje systémem play-off, do kterého se kvalifikují nejlepší tři týmy z Čech a vítěz moravské části soutěže. Ještě doplním, že první mistrovství světa se hrálo v roce 1990 a na zimních olympijských hrách se ženský hokej objevil až v roce 1998. To jsme lehce odbočili. Stále vedle sebe máte hokejovou fanynku, která o hokeji nic neví. Máme řešení Návod jak vysvětlit ženám hokejové pojmy. Možná je chyba na straně nás mužů, že se vymyšlená pravidla nesnažíme dostatečně přiblížit ženskému světu. Takže, co je tedy ono postavení mimo hru? Postavení mimo hru (ofsajd) Verze pro muže: Útočící hráč přejede útočnou modrou čáru dřív než puk. Verze pro ženy: Nakupující žena vběhne do butiku dřív než prodavačka. Zakázané uvolnění Verze pro muže: Hráč vystřelí puk z vlastní poloviny hrací plochy tak, že ten se dostane až za branku soupeře, aniž by puk někdo tečoval. Verze pro ženy: Žena vystřelí s nákupem ze zkušební kabinky tak, že se dostane až ven, aniž by došlo k zaplacení Hra v oslabení Verze pro muže: Hráčů týmu soupeře je více než hráčů vlastního týmu. Verze pro ženy: Prodavaček v butiku je více než nakupujících žen. Třetina Verze pro muže: Část hrací doby, která trvá dvacet minut. Verze pro ženy: Část nákupní doby, která trvá dvě až tři hodiny. Prodloužení Verze pro muže: Dodatečná doba určená k rozhodnutí zápasu, který v regulérním čase 60 minut i přes veškerou snahu skončil nerozhodně. Verze pro ženy: Dodatečná doba určená k nákupu zboží, které se v plánovaném čase osmi hodin nepodařilo přes veškerou snahu nakoupit. Úvodní vhazování Verze pro muže: Hlavní rozhodčí vhodí puk do středového kruhu. S vhozeným pukem se začne hrát. Verze pro ženy: Žena vsune platební kartu do bankomatu. S vybranými penězi se začne nakupovat. Hattrick Verze pro muže: Hráč dá během jediného utkání tři góly. Verze pro ženy: Žena během jediného dne nakoupí tři páry bot.
3
Vědomí o nevědomí autor: Samuel Tongel zdroj: vlastní autorská tvorba Mnohdy jsou pro mě pátky jiné, protože je trávím v krásném prostředí Českého Švýcarska jako na dovolené. Ty dny jsou pro mě osvobozením alespoň od jednoho dne školy, a to mi stačí k tomu, aby si mé oči, má mysl a mé tělo odpočinuly dostatečně, ne jako při běžném krátkém víkendu. Vše to začíná už ve středu, kdy večer po náročném tréninku ulehnu do postele ke knížce nebo k notebooku, a už se nemohu dočkat nadcházejícího dne, ve kterém mě a mou rodinu čeká krásná dlouhá cesta plná míst, na kterých můžu oči nechat. Zrovna takový čtvrtek jsem prožil včera, a věřte, že jsem si to doopravdy užil. Stihl jsem si dočíst poslední stránky Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvinga, a tak jsem se rozhodl, že si po cestě koupím jiný šálek kávy nesoucí název Marťan. Není to zrovna levná kniha, protože je úplně nová, ale i přesto jsem si nemyslel, že doopravdy dám skoro čtyři sta korun za román od někoho, koho ani neznám. K tomu všemu je to jen pouhých tři sta stránek, což mi přijde hrozně málo, vzhledem k tomu, že většina z knih, co čtu, mají přes sedm set stran plných kvalitního příběhu, postav a nevím čeho ještě. Vím ale, že Marťan je velice hodnocená kniha, a protože miluji sci-fi příběhy, kort vesmírné cesty stavěné na realistických faktech, musel jsem si ji koupit ještě před tím, než se podívám na stejně tak dobře hodnocený film v podání Matta Damona, jednoho z mých nejoblíbenějších herců. A tak jsem tedy ten čtvrtek strávil v naprostém klidu u výborného aromatického čaje a knihy, která mi stále více kouzlí úsměv na tváři. Četl jsem hluboko do noci a jedinou přestávkou pro moje oči byly občasné pohledy na čistou noc plnou zářivých hvězd, které jsou v těchto místech a v tomto ročním období tak typické. Zároveň jsem byl i vděčný, že je tu tolik sněhu, protože jsem ani nemohl litovat jediné chvíle, co nejsem venku. Sníh mě fyzicky neláká a mráz už vůbec ne. Rád se ale na to všechno dívám z tepla našeho domova s horkým čajem a s vědomím, že druhý den nemusím vstávat do školy ani nikam jinam. Věděl jsem, že ta noc je jen moje a mohu si jí užívat tak dlouho, dokud bude slunce na opačné straně zeměkoule. Takovéto chvíle jsou pro mě osvobozující, a nejlepší je, když je můžete prožívat každý den. Někdy je i skvělé pustit si do uší perfektní příhodnou hudbu při tom kochání se pohledem na noční oblohu a přemýšlení nad krásami života, které my lidé občas ani nedokážeme vnímat, kvůli zaslepení z rutinních dnů nepřinášejících nic, než jen práci a nepohodlné okamžiky s lidmi, které bychom z našich životů klidně vypustily, ale víme, že to nejde jinak než tak, že zmizíme my z života jim. Klasická lidská neústupnost, jejímž jediným rozřešením je ústup toho rozumnějšího. Teď je pátek a uvědomil jsem si, že mé myšlenky na pokračování v psaní mého příběhu byly naprosto zbytečné vzhledem k tomu, že je předčily myšlenky tázající se sebe samého: „Proč bych měl při každé možnosti odpočinku pracovat na knize, když nemám chuť psát?“. Tak jsem si řekl, že nebudu psát a budu jen číst knihu, nad kterou slintám při každém pohledu, při usrkávání nekonečně horkého čaje vedle okna s nádhernými lesy a křišťálově bílým sněhem. Nejraději mám ale večery, protože si při nich rozsvítím lampičku – mnohem příjemnější světlo než to denní pro mé oči – a opět si čtení zpestřuji pohledy na perfektní tajemnou oblohu odkazující kamsi do neznáma, do vesmírných chladných prázdnot, ve kterých se někde nachází ta rudá planeta, o které s chutí čtu. Vždy mě takové tajemnosti zajímali a vždy mě zajímat budou. Je to pro mě únik od reality do lepšího světa. Vím, že toho svět moc neví, a to mě uklidňuje, protože právě proto, že toho tolik neví, se chová tak, jak se chová. Každý den mám pocit, že je se mnou něco víc než jen mé Já. Uklidňuji se tím, že je se mnou něco, co před nevěřícími a vlastně běžnými lidmi dnešního světa mohu nazvat „Vědomím o nevědomí“.
4
Teď už se opět schyluje k večeru a moc se na něj těším, protože si zase udělám pořádně silné kafe bez mléka, což mě donutí nechodit spát, a užiju si každou volnou minutu, která se mi tady, pryč od civilizace, nabízí. Člověk by si měl užívat každý den alespoň na pět minut. Sám moc dobře vím, že ne vždycky to jde, ale po většinu času toho dosáhnout jde minimálně tím, že budeme rozdávat úsměv jen tak na potkání a sledovat – ve většině případů – opětovné úsměvy lidí, které ani neznáme, ale víme, že mají zrovna takový život, ne-li třeba složitější nebo lepší než mi. Ať si každý říká, co chce, ale bez jedné věci člověk nikdy nebude spokojený a naplněný. Nikdy nebudeme spokojení bez lásky, pokory a vyrovnaného milého chování, které je, ačkoli to tak nevypadá, nejpřirozenějším chováním člověka. Doufám, že jsem Vás úvahou moc neuspal a že jste si alespoň na konci posledního pracovního dne odpočinuli, odreagovali a dostali chuť na kávu a na stejný okamžik, který mám v plánu prožít já. Buďte sami sebou, buďte lidmi.
To byl zas den autor: Gabča Monte zdroj: vlastní autorská tvorba Vzhledem k tomu, že mám volno a protože dcera Jeanny Marková a manžel Monte Alamo jsou ve stavu nemocných, vzala jsem si dnes službu u zvířat. Ráno na sedmou jsem vstala, nakrmila psy a kocoura a šla pustit koně. Dasty se Savanou poslušně opustili stáj, ale Justýna se rozhodla, že bez řádné revize nepůjde. Ze svého boxu si to namířila k Savaně a poté k Dastymu. Zkontrolovala ještě prostory seníku a teprve potom vyrazila na pastvinu. Vyvenčila jsem psy a šla kuchtit. Okolo desáté vykydám a nastelu, k večeru ještě dám seno a doplním vodu, když v tom se koníci rozhodli, že půjdou domu. Pustím je tedy do stáje, aby se napili, a jdu vyměnit kolo na autě. Po zdárné výměně kola jdu opět do stáje, že znovu vypustím koně. To co jsem viděla, mi skoro vyrazilo dech. Justýna si klidně celá stojí v krmelci na seno a v očích má výraz stylu, tys mi sem nic nedala. Po mé úspěšné domluvě z krmelce vylézá a jde s ostatníma na pastvinu a já jdu taky, musím projít ohradník. Hned zkraje pastviny je spodní část ohradníku přetržená, tak bez přemýšlení beru jednu jeho část do ruky a kráčím s ní k té druhé. Druhá část je ovšem natažená kus do pastviny tak si první část přichytím k tyči a kráčím k té druhé. Když ji zvedám, uvědomím si, že by v ní měla být elektrika, ale ono nic. Tak co spojím to a pak zjistím, kde je chyba. foto: puzzle-puzzle.cz V ruce mám jednu část ohradníku a sahám po té druhé a v tom se to stalo, dostala jsem pecku, až jsem oba konce odhodila. Jdu tedy dolů, vypnu proud, vrátím se, opravím to a jdu podél ohradníku co kdyby. Justýnka jde krásně se mnou, občas se přitulí, prostě paráda. Než stačím dojít dolů, začne pršet a koníci se dožadují vpuštění do stáje. Nahážu rychle seno a pustím je opět domů. Justýnka ale odmítá jít do svého boxu, a namíří si to k Dastymu. Tam zkontroluje množství a kvalitu sena a totéž předvede u Savany. Když milostivě vyleze i od ní, postaví se uprostřed stáje a stále odmítá jít k sobě. Sednu si na bobek s tím, že si promluvíme z očí do očí a začnu vysvětlovat, na to ke mně přistoupí, položí mi hlavu na rameno a něžně se přitulí. V ten moment je po vysvětlování, jen jí držím kolem krku a hladím. Ach jo pěkně to se mnou válí, potvůrka moje malá. Potom vzorně vejde do svého boxu, vždyť se chtěla jenom pomazlit. Doma hlásím Montemu co kde a jak. V okamžiku kdy slyšel, jak jsem ji koupila od ohradníku, byl kupodivu na chvilku úplně zdravý a moooc vychechtaný. Vzhledem k tomu, že den ještě nekončí, čekám, co se mi ještě zadaří. 5
Fakty CZ&SK autor: Tomáš Kout zdroj: vlastní autorská tvorba
V dnešním rozhovoru bych Vám rád představil admina jedné z nejpopulárnějších českých stránek: Bajkalla z Faktů CZ/SK. Ahoj, můžeš nějak představit sebe a tvoji stránku čtenářům? Ahoj, mé pravé jméno je Ondřej, na stránce se však vyskytuji pod přezdívkou Bajkall. Jsem 19letý kluk, který čerstvě opustil střední školu a věnuje se stránkám trošku jinak, než většina ostatních. Společně s několika lidmi tvoříme i několik stránek na sociálních sítích, mezi které patří právě Fakty CZ&SK. Jak vlastně stránka vznikla? Psal se, myslím, rok 2014 a s mojí bývalou přítelkyní jsme ještě dělali stránku pod názvem Le Zábava. To je takový postarší projekt, který jsem založil někdy v roce 2011 a následně ho předal dál. Bývalá přítelkyně, kterou každý znal (a nejspíš i stále zná) jako Shikoi měla pak nějaké nápady ohledně zajímavostí na Le Zábavu a tím tak trochu okrášlit samotnou stránku. Při popularitě těchto příspěvků jsem se rozhodl pro samotné založení samostatné stránky, která dnes čítá desetitisíce lidí. Znáš osobně všechny adminy stránky? Kteří jsou zakládající a jak k vám přibyl zbytek? Ne, ani zatím nebylo třeba. Vždy jsme se bavili o nějakém srazu, ale nějak z toho vždy sešlo. S některými jsem se viděl, ale většinu jsme vybrali podle toho, co nám mohli nabídnout. Dnes je z nás taková menší rodinka a snad nejskvělejší parta lidí, na které je opravdu velký spoleh a jejich loajalita je nezlomná. Jsem za ně moc rád. Očekával jsi takový úspěch? Sdružujete momentálně více než dvě stě tisíc „fakťáků“. Upřímně ne, ani jsem do toho s nějakou takovou vidinou nešel. Můj původní záměr bylo shromáždit pár desítek lidí, které by to zajímalo. Budovat si menší komunitu, psát blog/web a to bylo asi vše. Časem se to však rozrostlo do (minimálně pro mě) enormních rozměrů. V poslední době přidáváte spoustu faktových galerií na web Stay Positive. V čem vás zaujal a proč fakty nepřidáváte rovnou na vaši stránku? Web Stay Positive je náš, stejně tak tě tam přesměruje i doména www.fakty.cz Postupně do něj investuji většinu svých financí a snažíme se samotný web co nejvíce vylepšovat. Chtěli jsme zachovat princip jednoduchých obrázků doplněných o text a to se taky zatím daří. Právě odkazy na Stay Positive mezi částí fanoušků způsobily nelibost, chtěl bys jim něco vzkázat nebo se ospravedlnit? Víš, nelibost dnes způsobí kde co, stejně tak by nelibost přišla v moment, kdyby byl web absolutně bez galerií a obsah by byl kompletně vypsaný pod sebou. Náš původní záměr nad tím taky zamýšlel, ale vedení Seznamu nám nakonec sdělilo, že pro poskytnutí reklamy nesmí být mnoho obrázků pod sebou, proto jsme učinili tento krok. Není co ospravedlňovat a ani vzkázat. Možná jenom to, že chystáme více interaktivních prvků stránky a snažím se ji stále zlepšovat tak, aby pobyt na ní byl co nejvíce příjemný. 6
Jak často se stane, že si fanoušek najde tvůj osobní profil na Facebooku? A jak na žádosti o přátelství odpovídáš? Ze začátku se mi líbilo, že mě někdo na ulici poznával. Proto jsme tvořili i na Youtube, na který jsme se časem však "vykašlali". Z mé strany to bylo z prostého důvodu. Líbí se mi intimita, kdy člověka nikdo nepoznává a mám svůj klid. Nikdo mě neřeší, nepíší o mě bulváry a ani nic podobného. Někdo se nejspíš právě plácá na hlavu, ale většina dnešních magazínů a bulvárů je opravdu plná youtuberů. Chci mít zatím svůj klid, čas na kamarády a přítelkyni a pracovat si na svých snech, nic víc, nic míň. Líbí se mi, když lidé obdivují naši práci, ne mě samotného. Rodina a přátelé vědí o tvém úspěchu? Co říkají na tvoji popularitu? Samozřejmě. Většina z nich to taktéž sleduje a případně někdy přiloží ruku k dílu. Jejich názor na popularitu je takový, že bych měl pořádně využít toho, že mohu být "internetově známý". Ale převážně si spíš vážím toho, že mě berou jako normálního člověka a neukazují si na mě prstem, tedy většina ne. Vedle Faktů existuje i stránka Nefakty CZ/SK. Jaký byl impuls k vytvoření tohoto projektu? Většina stránek si časem získává nějaké odpůrce, kteří se vždy připojují k takové té "dark side" (temné straně, pozn. aut.), které se snaží "jakoby" způsobit odpor k původnímu záměru. Chtěl jsem, abychom měli i takovou tu temnější stránku, která zároveň zpochybňuje Fakty. Lidi to baví, je to vtipné a vidím v tom dost velký potenciál i nadále. A co si budeme vyprávět, je lepší dělat sám sobě vědomě konkurenci.
Klíč autor: Barbora Chalupová zdroj: vlastní autorská tvorba Téměř neslyšně se procházela parkem. Posvátné ticho toho pochmurného rána tu a tam přerušilo jemné zašustění listů, které nyní pokrývaly zem, kam jen oko dohlédlo. Pestrobarevný koberec, který tvořily, se rozprostíral všude kolem ní a neustále se na něj snášely další a další střípky letošního podzimu. Zhluboka se nadechla, vzduchem se vznášela omamná vůně, které se nemohla nabažit. V zasnění bloumala světem. Nepřemýšlela, snila. Tedy až do chvíle, kdy se jí pod nohama ozvalo zacinkání, které ji rázem probudilo z transu. Příčinou onoho náhlého ruchu byl klíč. Obyčejný starobylý klíč. Ležel nehybně, vlastně ani nebyl celý vidět, jeho část byla schovaná pod jedním z těch barevných střípků. Uchopila jej do ruky. Klíč nebyl veliký, ba naopak. Když jí tak spočíval v dlani a ona si jej bedlivě prohlížela, zarazil ji jeho rozměr. Byl drobný. Ale jeho velikost mu neubírala
na kráse. Byl zdoben nádhernými rytinami, které tvořily záhadné ornamenty, v jejichž uskupení nebyl žádny smysl. Klikatily se sem a tam hle-dajíce cíle, které nikdy nenaleznou. Podivila se nad tím zvláštním předmětem, nad nálezem ale nepřemýšlela dlouho. Lehce se za chvěla, to na ni mírně dorážel okolní mráz. Schovala ruku i s klíčem do kapsy svého kabátu a zachumlaná pokračovala v cestě přes park halící se do duhového pláště. A brzy na klíč ve své kapse zapomněla. Dny ubíhaly jeden za druhým. Za okny jejího pokoje barevné koberce vystřídala čistě bílá krajina, ve které byl mráz pánem. A vládl krutě, teplota mnohdy klesla hluboko pod bod mrazu. Ale ani mrazivý král nebyl bezcitný, i on si rád hrál. Na okna vykreslil ty nejrozmanitější obrazce, které by smrtelník nevymyslel. Nastal ledový čas, kdy se děti venku prohání v čepicích a šálách a mezi kopci zní jejich zvonivý smích. 7
Ráda by byla mezi nimi, tížily jí však neodkladné povinnosti. Avšak čím více hleděla na přírodu za okny, tím více a více toužila jít ven. Očarovala ji ta čistota, ta nevinnost, která ji vyzývala a tiše lákala svým medovým hláskem. Její vůle se zlomila, všechno, co jí dosud trápilo, zmizelo za zamčenými dveřmi někde na konci světa. Byla volná, hlavou už jí neproudily tisíce myšlenek. Měla před sebou den bez zbytečných úkolů, neštěstí a bez nejistoty. Oblékla si svůj nejoblíbenější kabát a vydala se na cestu těmi nezchybnými končinami. Tvář se jí rozjasnila a na rtech se jí objevil okouzlující úsměv. Vždy si myslela, že nic není dokonalé, ale teď si uvědomila, jak moc se mýlila. Vždyť příroda jí každým dnem připravuje nová a nová překvapení, je nepředvídatelná. Je jako zamilovaná dívka, ve své lásce však nedělá chybné kroky. Ona ne, je královnou. Překrásnou královnou. A tehdy si vzpomněla na klíč, který našla v parku. Od té doby uběhly více než tři měsíce. Sáhla si do kapsy a byla šťastná, když rukou nahmatala to, v co doufala. Klíč jí ležel v ruce jako tenkrát. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že ornamenty na něm vyryté jsou méně zamotané než na podzim. „Určitě se mi to jen zdá,“ pomyslela si a lekla se vlastního hlasu proneseného nahlas. A klíč tak opět zmizel v zapomnění, v teplé kapse kabátu. A ležel v ní dlouho, předlouho. Dívka vyrostla v mladou ženu. A propadla kouzlu lásky. Vznášela se vysoko v oblacích. Byla v Ráji. Nemyslela na nic jiného, jen na něj. Byl pro ni vším. Každý okamžik prožitý v jeho objetí znamenal pobyt v blankytném nebi. A každá chvíle bez něj utrpením. Splynuli v jedno, jeden pro druhého byli vším. V srdci měla neuhasitelný žár a v žilách jí proudila nezkrotná vášeň. A v hlavě chovala jediné myšlenku na něj. Svět se kolem ní změnil, bylo jaro. Stromy se probouzely ze zimního spánku. A chtěly oslnit, navzájem se předbíhaly, který z nich více překvapí a uchvátí lidskou mysl. Květy pučely a jejich omamná vůně se vznášela krajem. Jejich dům na kraji hustého borového lesa měl o jednoho člena víc. Po dřevěné podlaze cupital pár mladých nožiček. A sýkorky, které se sná-
šely na lísku zasazenou v krásné zahradě, zpívaly na počest toho malého nevinného stvoření. Dítěte. Lidé, kteří sem tak rádi chodili na návštěvy, obdivovali tu bezchybnou krajinu, dům a rodinu, ve které byl každý člen oddán těm ostatním. Jednou sem zavítal její otec. Na první pohled bručoun, ale v srdci svoji dceru nadevše miloval. Když chtěl zaklepat, objevil hned vedle dveří klíč. Byl lehce opotřebovaný a zaprášený, na jeho rukojeti byly vyryté tři navzájem propletené rysky. Bylo však snadné určit, kde začínají a končí. Položil ho zpět a více se o něj nezajímal. Čas letěl jako splašený a roky ubíhaly jedno za druhým. Celkem již uplynulo od nalezení klíče šedesát pět let. Na zahradě odlehlého domu stál dospělý muž. Kolena se mu třásla a po tvářích kanuly slzy. V třesoucích se rukách držel překrásnou kytici, kterou položil na hrob před sebou. Obloha toho dne byla uplakaná. Žena, pro niž byl hrob posledním místem odpočinku, po sobě zanechala statného syna, překrásný dům s nádhernou a hýčkanou zahradou, kterou by jí záviděly všechny zahradnice na světě, a mnoho dobrých skutků a lásku v srdcích těch, kteří dál kráčeli světem. Už nikdy více nezaslechne tlukot srdce svého muže, už nikdy nepohlédne na svět jako obdivovatelka jeho krásy. Její tělo splyne se Zemí a její duše bude plout po divokých řekách a nezkrotných mracích. Bude volná, už navždy. Na prahu domu se objevila stařena. Byla drobná, její tělo se halilo do dlouhého černého pláště, který by svou barvou předčil i tu nejtemnější noc. Přišla si pro to, co jí patřilo. Její jméno - děsivější než pád do nekonečných hlubin, její hlas, který svou silou bojoval s hurikány, její ruce, které nikdy nedaly nic zadarmo, její mysl, která již připravila tolik smrtelníků o to nejcennější – to vše děsilo ty, kteří před ní v hrůze utíkali a schovávali se do koutů ve strachu, aby o ně jen okem nezavadila. Jenže ona měla jasný cíl. Přesně před šedesáti pěti lety položila na cestu v parku klíč. Teď, když splnil svůj úkol, chtěla jej nazpět. Věděla, kde má hledat. Stačil jediný rychlý pohyb a klíč se ocitl v její dlani. Byl obyčejný, zaprášený a lehce poškrábaný. Žádné rytiny jej už nezdo8
bily. Nebyly totiž potřeba, představovaly zapletený osud mladého děvčete, které mělo ještě celý život před sebou. Na její nevyšlapané cestě životem ji čekalo mnoho překážek. A každý podobný zádrhel či komplikaci na klíči před-
stavoval jeden uzlík. Klíč byl obrazem jejího života, jejím průvodcem, který pouze odpočítával čas. A ten vypršel… Nastala nová doba. Doba, ve které se majitelem záhadného klíče stane někdo jiný…
Dvě „věže“ stojí již 40 let u Českého Brodu autor: Martin Štulla zdroj: informace čerpány z internetových stránek - cestyapamatky.cz a prostor-ad.cz foto: prostor-ad.cz
Okolí Liblic bylo vytipováno pro armádní radiotelegrafní vysílač bezprostředně po vzniku Československého státu, k realizaci však nedošlo. Až v roce 1929 zde byl instalován první malý vysílač k pokusným měřením v režii Ministerstvo pošt a telegrafů, která potvrdila toto místo jako ideální a v roce 1930 bylo přistoupeno k výstavbě. Autory projektu vysílací stanice byli Ing. Stránský a Ing. Knight, projekt výstavby dvou stožárů zpracoval Ing. Hass a vlastní konstrukci zhotovily Vítkovické železárny. Obě věže byly samonosné (bez kotvení) z křemíkové oceli, vysoké 150 metrů, každá o váze 150 tun. Byly od sebe vzdáleny 250 metrů a postaveny na porcelánových izolátorech na betonovém základě. První (jižní) věž se začala stavět 16. 7. 1930, druhá (severní) 7. 1. 1931. Oba stožáry byly dokončeny 16. 4. 1931 a vysílač začal pracovat dne 31. 12. 1931 na frekvenci 617 kHz. V té době to byl nejsilnější vysílač v Evropě. Věže stály na svém místě (na západním okraji od obce) až do 11. 8. 2004, kdy byly odstřeleny, přestože byly prohlášeny technickou památkou.
Druhý vysílač byl na katastru obce u kolínské silnice postaven v letech 1936 – 37 podle vlastního projektu Báňskou a hutní společností Třinec a mostárnou v Karlově Huti (Lískovci). Tento vysílač již stál na místě současných vysílačů. Jednalo se o anténový stožár typu Blaw Knox o výšce 280,4 metru, který stál na jediném porcelánovém izolátoru a kotven byl 8 lany. Na vrcholu byla 33 metrů dlouhá výsuvná tyč, která sloužila k přesnému dolaďování antény. Tento vysílač byl kromě středovlného vysílání stanice Praha pověřen rušením dlouhovlného signálu ze zahraničí (Deutsche Welle). Navázal tak na svoji činnost za války, kdy odsud Němci rušili v dlouhovlném pásmu 191 kHz zahraniční poslech. Dne 17. 10. 1972 v 14:02 hod byl za velké pozornosti veřejnosti tento vysílač odstřelen, aby uvolnil místo současnému. Současný vysílač byl postaven na místě odstraněného vysílače Blaw Knox v roce 1976 a v prosinci téhož roku byl uveden do provozu. Jedná se o středovlný vysílač, pracující na frekvenci 639 kHz, jehož elektrický návrh vypracoval Výzkumný ústav spojů podle vynálezu Ing. Milana Haušky, CSc, projekt konstrukce dvojice nových věží vypracoval Hutní projekt Praha, hlavní projektant Ing. Jan Šťovíček, CSc. a stavbu provedly Hutní montáže Ostrava. Trojhranné věže jsou vysoké 355 metrů a jsou od sebe vzdáleny 120 metrů – stožáry jsou nejvyššími stavbami v České republice, oba jsou vybaveny šplhajícími výtahy švédské výroby ALIMAK na spalovací motor, které jezdí až do výšky 350 metrů. Tyto výtahy jsou tak nejvyšší výtahy Česku. 9
foto: prostor-ad.cz
VAROVÁNÍ! Při čtení nepijte, nejezte a nečtěte vedle spících osob.
PRÁZDNINOVÝ TÁBOR autor: Martin Macek Cabicar zdroj: vlastní autorská tvorba
Prázdninový tábor si Viki užívá, jak mi bylo sděleno vědeckým pracovníkem, který za mnou přišel. "Vaše dcerunka mne pěkně potrápila svými dotazy, pane kolego." usmíval se. Řekl jsem, že netuším, jakou otázku by mohlo pětileté dítě položit, aby na ně uznávaný historik neznal odpověď. "To bylo při obědě." mávl rukou "Ona vyžadovala jídelní lístek." V hlavě mi okamžitě probleskl škádlivý rozhovor den předtím, kdy jsme si s manželkou pročítali program a všimli si, že budou jíst v restauraci. "To aby ses naučila číst." povídám "Jinak si neobjednáš z jídelního lístku a budeš hlady." "Ale to já do zítřka nestihnu." zafňukla Viki. Řekl jsem jí, že je čas naučit se blufovat, jako dospělí. "Když se člověk v menu nevyzná, je dobré si dát něco, co mají všude, jako řízek nebo smažený sýr. Nebo prostě vylosuj a zapíchni někam prst." Také jsem ji poučil, jak působit za znalce, když se číšníka zeptá, jestli je maso čerstvé, jestli to není ryba z mrazáku nebo jak je steak propečený… Manželka zase poznamenala, že jí jen blbnu hlavu, ale podle mne to jsou užitečné vědomosti. Viki řekla, že poprosí kamaráda, aby jí to přečetl. Pan docent si začal čistit brýle kapesníkem a vyprávěl: "Seděla tam u stolu a volala: Jídelní lístek! Já nemám jídelní lístek! Já nechci být hlady!" dýchl na skla a pokračoval: "Vysvětlovali jsme jí, že nám určitě něco přinesou, jenže ona trvala na svém, že v restauraci musí být jídelní lístek. Tak jsme jí jeden sehnali, já spíš kvůli tomu, že jsem byl zvědavý, jak ho bude číst." na chvíli se odmlčel a zkusil čočky proti slunci. "No, zalistovala v něm a pak zapíchla prst do stránky lihovin a objednávala si opravdu dobrou, starou whisky. Sice to několikrát změnila, když řekla 'Ne todle chci… Ne todle radši.' Ale támhle paní kunsthistoričce se z toho málem uvolnil drdůlek, jakkoliv to bylo samé dobré pití, já to kvitoval, dokonce jsem se nabídl, že když to přinesou, tak to za ní vypiji, ale ani mně to má žena nedovolí." odkašlal si a nasadil si brýle. "Tak jsem jí obrátil pár stran, kde bylo jídlo netekutého stavu, a čekal jsem, jak si bude číst. Jenže ona mi strčila menu pod nos a povídá: 'Na! Přečti mi to prosím.' Je to děvenka vykutálená, já se jí pak snažil nachytat a dělal jsem, že čtu a i když tam nic takového nemají, nabídl jsem jí pravý středověký pokrm, když jsme se v těch stoletích během programu pohybovali a to sice dobrou varmužu. Jenže ona řekla, že to nechce, tak jsem se ptal proč. A ona 'Protože jsou špinaví a pořád se perou, kdo by muže jedl?'" začal se při té vzpomínce zase smát a otřel si oči. "No, měla pravdu, já bych žádného chlapa do huby taky nevzal. Tak jsem jí jako přečetl, že by si mohla dát triceratopse na ohni a čekal jsem, že bude hned souhlasit, mezi dětmi jsou tyhle pravěké potvory populární, jenže ona se záludně zeptala, jestli je čerstvý. Musel jsem s hanbou přiznat, že nejmladšímu je šestašedesát miliónů let, anžto to byl obyvatel druhohor, 10
že, takže moc ne. Musím říct, že paní kunzhistorička tloukla hlavou do stolu a přišel i šéfkuchař se podívat na toho náročného hosta. Vlastně dost lidí čekalo, než si objedná." zasmál se. "Naposledy jsem ještě zkusil syrová Prométheova játra. Zde mne zcela zaskočila otázkou, zda jsou dost propečená. My jsme se támhle s panem asistentem bavili, jestli vůbec mohou být syrová játra nějak propečená a přišlo nám to až kontradiktorní, ale ona byla host a těm nesmíte odporovat, že ano?" složil si kapesník a strčil ho pečlivě do kapsy. "No, naštěstí v tu chvíli přinesli oběd, nějaké ty těstoviny s kečupem, či co a ona vyskočila, že chce todle. To nás všechny zachránilo." oddechl si pan docent. "Řeknu vám, pan šéfkuchař ve dveřích byl spocený a takhle se nám klepal, co všechno bude muset dělat, protože kde by sehnal triceratopse, to opravdu nevím a grilovat játra, aby zůstala syrová a přitom byla dost propečená, to by nám mohlo zavařit celou univerzitu filosofickou..." Nakonec mi podal ruku a prohlásil, že už se moc těší na vnoučata, co k němu přijedou, protože už zapomněl, jaká to je s dětmi legrace. Jenže hádejte, co si to škvrně poručilo k večeři? Pečeného triceratopse, tak já musím jít žebrat do muzea, oddělení paleontologie, jestli by mi uřízli kus kýty...
Arés
autor: Pavla Štullová zdroj: informace čerpány z internetových stránek - antika-mytologie.apu.cz a wikipedia.cz pád Area, lat. Mars Syn nejvyššího boha Dia a jeho manželky Héry Bůh války Arés byl, přesně řečeno, bohem zuřivé války, krvavého boje na bitevním poli a válečného vraždění. Bohyní války "rozumně" vedené byla jeho sestra Athéna. Arés miloval válku pro válku, nezáleželo mu na tom, proč vznikla, a povětšině ani jak dopadne. Miloval válečný ryk, řinčení zbraní a pach krve. Ze záhuby válečníků měl stejnou radost jako z jejich odvahy. Rubem této lásky k válce byla nenávist k řádu, který bránil jejímu rozpoutání, podporoval každého, kdo byl ochoten porušit mír. Neměli ho rádi lidé ani bohové. Sám nejvyšší bůh Zeus mu několikrát řekl do očí, že je mu protivný a nebýt to jeho syn, dal ho už dávno svrhnout do hlubin Tartaru.
foto: liveyourfantasy.blog.cz
Nebylo boje, do kterého by Arés nezasáhl. Doprovázeli ho jeho synové Deimos a Fobos, zosobnění hrůzy a děsu, před jeho vozem pobíhala bohyně sváru Eris a bohyně válečného vraždění Enyó. Své řemeslo ovládal dokonale, byl však nespolehlivý a především přelétavý, chvíli podporoval tu, pak zase onu stranu. Přes svou sílu a obratnost nebyl neporazitelný. Svou bezbřehou zuřivostí pravidelně prohrával s bohyní Athénou, která se nikdy nenechala unést. Jinak byl Arés docela hezký, urostlý mladý muž, i když poněkud obhroublých vojáckých způsobů. Zamilovala se do něj sama bohyně lásky Afrodíta, manželka hodného, ale nevzhledného boha Héfaista, a měla s ním pět dětí: Deima a Foba, kteří zdědily všechny nepříjemné vlastnosti Areovi, dále Érota a Antérota, kteří byli svou povahou jasně dětmi Afrodíty a kromě toho krásnou dceru Harmonii. Arés byl zároveň pokládán za praotce bojovných žen Amazonek.
11
Večerníček autor: Věra Melicharová zdroj: velkyzpevnik.cz
C 1. Dříve, než nám klesnou víčka těsně před spaním, uvidíme Večerníčka, jak se uklání, F C F C pokud vám není moc, dobrý večer, dobrou noc, G C zamává čepičkou, F C F C z kouzelných hromádek hází lístky pohádek G C maličkou ručičkou. 2. Nežli Brouček složí krovky, než by řekl "smím?", z televizní obrazovky krokem Rumcajzím loupežník vykročí, s každým pánem zatočí, Manku má copatou, zahvízdá, zapíská, vždycky najde Cipíska bradu má vousatou. 3. Červená se muchomůrka, letí motýlek, v trávě sedí Vochomůrka, vedle Křemílek, zkoumají pravidla, jak se vaří povidla, vařečkou míchají, kdopak dřív uteče, než jim hrnec přeteče, to se nás neptají. 4. Méďa Béďa honí v lese vlka-zloděje, Míček Flíček rozbil okno, nic se neděje, opičák Hup a Hop řídí loď a barví strop, najedou na útes, všechno zná, všechno ví, všechno zdárně vyřeší chytrý pes maxipes-Fík. 5. Stěžoval si kapříkovi vodník Česílko, že mu v noci někdo odnes vodní křesílko. Strašlivý kocour Fous, Pištu Fištu rád by kous, pořád prý smůlu má. Všechno zná Všeználek, všechno zkazí Neználek, chytřejší vyhrává.
foto:ceskatelevize.cz
Ref: Mámo, pojď se taky dívat s námi, táto, pojď se taky smát, dokud nám ta paní neoznámí, tak a teď už honem spát.
12
Večerníček v linii času – rok 2000 a dál autor: Pavla Štullová zdroj: informace čerpány z bakalářské práce Vývoj večerníčku Zdeňka Hochmanová
V posledním desetiletí večerníčkovská tvorba nezažívá takový rozmach, jak tomu bylo v letech minulých. Klesl i zahraniční prodej. Vznikly sice další zlomové seriály, ale v menším množství. O to více jsou brány na přetřas. Zmíním Václava Chaloupka a jeho „boom“ Méďové. Seriál o živých medvíďatech, na které navazovali Méďové II., Vydrýsek, Bráškové, Madla a Ťap (doprovázeno mediální aférou spojenou s nevůlí lesníků) či nejnovější Podivuhodná cesta ježka Aladina. Natočili se nové série Bob a Bobek, Pat a Mat, Broučci. Byla zpracována kniha Já, Baryk nebo Pučálkovic Amina.
foto: ceskatelevize.cz
Za závěrečnou zmínku stojí zdařilý pokus o návrat do „zlatých let“ výtvarným i režisérským počinem Šárky Vachové a její loutkové Chaloupky na vršku vyprávějící příhody dětí, spojené s folklórem, tradicí, svátky a přírodou. Další z novodobých, Krysáci, taktéž loutkový čin Cyrila Podolského, příběhy ze života na skládce jsou však určeny spíše starším dětem. Gogo a Figi, Malý král, Princezna z klouboukových hor, Doktor Animo, Berta a ufo nebo Žížaláci (plastelínová animace) jsou jména nejmladších zástupců v obrovské večerníčkové škále.
Reakce na ně jsou zatím různé. Jsou oproti předchůdcům jiné, jejich hodnocení mi však nenáleží. Stejně jako celých téměř padesát let vznikaly večerníčky dobré a oblíbené, vznikaly i méně dobré, případně méně oblíbené. Ovšem s (letitou) slávou zvučných večerníčkovských jmen Amálky, Boba a Bobka, Maxipsa Fíka, Krakonoše nebo Rumcajse se dnes jen těžko soupeří. Večerníček, tím že se pro mnohé stal odmala součástí života a kultury, mnohé celý život provází. V anketě Největší Čech, pořádané Českou televizí v roce 2005, s nadsázkou a humorem Čechům vlastí, získaly postavy Rumcajs, Maxipes Fík, Krtek, Večerníček, Rákosníček a další, velké množství hlasů (dle pravidel však museli být diskvalifikováni). V únoru roku 1999 objevil pan Pravec planetku, která dostala jméno 33377 Večerníček. Večerníčky jsou dnes vydávány na CD, DVD a v knižní podobě, jsou též hojně prodávány jako hračky (Plyšoví Bob a Bobek získali roku 1996 ocenění Hračka roku) a rozhodně jsou jednou z charakteristických českých značek. V roce 2015 vyšla knížka Večerníčkův pohádkový špalíček, kde bylo uveřejněno 50 večerníčkových příběhů formou komiksu. 13
foto:ceskatelevize.cz
Večerníčky poslední doby: Méďové - je český hraný televizní seriál natočený v roce 2000 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v lednu roku 2001. Po několika letech, v roce 2003, byla natočena druhá série, volně navazující, uváděna také jako Méďové II – Povídání pro Aničku, vysílaná na přelomu let 2004 a 2005. Příběhem provázel Tomáš Töpfer. Bylo natočeno celkem 29 epizod, v délce mezi cca 8 až 9 minut. Doktor Animo - je český animovaný televizní seriál z roku 2006 vysílaný poprvé v roce 2007 v rámci Večerníčku, kdy byla vysílána 1. série. Druhá série byla natočena ve stejném roce, v roce 2008 byla natočena 3. série uvedená na obrazovky v roce 2010. První dvě série byly bez textu, 3. sérii namluvil Jiří Lábus. Celkem bylo natočeno 26 epizod, každá v délce 9 minut. Chaloupka na vršku - je český loutkový animovaný televizní seriál z roku 2006 vysílaný v rámci večerníčku. Seriál namluvil jako hlavní vypravěč Ladislav Mrkvička, dále se podíleli na seriálu Magdalena Reifová, Dana Syslová, Otakar Brousek, Jakub Hubert, Petr Skoumal, Ondřej Volejník, Hana Dotřelová, Claudia Eftimiadu a Lenka Krupanská. Bylo natočeno 13 epizod, délka se pohybovala v rozmezí od 7 do 8 minut.
foto: ceskatelevize.cz
Krysáci - jsou animovaný seriál Cyrila Podolského natočený v produkci České televize v roce 2005 ve Filmových ateliérech Zlín. CySeriál popisuje život dvou krys: Hodana a Huberta a jednoho laboratorního potkana Edy, kteří žijí na smetišti poblíž Vizovic spolu s trpaslíkem Ludvíkem. V seriálu se setkávají s dalšími obyvateli smetiště. Postavy seriálu namluvili Bolek Polívka a Jiří Pecha. Podle hotového seriálu byly napsány dvě knihy Jiřího Žáčka Krysáci I a Krysáci II.
Bráškové - je český hraný televizní seriál natočený v roce 2002 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v prosinci roku 2003. Příběh namluvil Ondřej Vetchý. Bylo natočeno 7 epizod, v délce až 10 minut. Kluci ze zámku - je český hraný televizní seriál natočený v roce 1999 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v dubnu roku 2000. Příběhem provázel Petr Haničinec. Bylo natočeno 7 epizod, každá v délce cca 9 minut. Vydrýsek - je český hraný televizní seriál natočený v roce 2002 poprvé vysílaný v rámci večerníčku v lednu roku 2003. Seriál spadá do volné série přírodovědných příběhů, které pro Českou televizi vymyslel a zrealizoval Václav Chaloupek. Seriál namluvil Viktor Preiss. Bylo natočeno 13 epizod, v rozpětí od cca 7 do 10 minut. O Kanafáskovi - je český animovaný televizní seriál z roku 2002, jehož první série byla poprvé vysílaná v rámci večerníčku v listopadu roku 2004. Následně byly natočeny další dvě série, druhá v roce 2006 a třetí v roce 2008. Seriál namluvil Jaroslav Dušek. Bylo natočeno celkem 26 epizod, v délce mezi cca 9 až 10 minut.
foto: ceskatelevize.cz
Z dalších jmenuji například: Tarbíci, Vynálezce Alva, Berta a Ufo, Bob a Bobek na cestách, Žížaláci, Nejmenší slon na světě, Gogo a Figi, Delfín Filík, Pohádky pro štěňátka, Čtyři uši na mezi, Oštrozok a další... 14
Díl třetí autor: Lucie Vychodilová zdroj: vlastní autorská tvorba Došli jsme až k místu, kde začínají první hloubky. „Toťta prohlubeň je hluboká dva kilometry, říká se jí Kaprovnice, protože v ní žijou tři metry dlouhý kapři.“ vykládal vrchní přírodovědec Ludinius Štinglas. „Alexandrixi, běžte prosím vyzkoušet hloubku!“ Odvážný průzkumník Fanix Alexandrix se vrhl do hlubin. „Je to v suchu, voda mírně nad kolena!“ Hlubinu jsme přebrodili a šlo se dál. V čele výpravy slídil špeh Fanix Alexandrix, pak přírodovědec Ludinius, malíř a kronikář expedice Lucius Hodinus a strážce Ajlot s puškou na rameni. Mírně za náma šla dr.Kostelníčková, protože se jí začala vyzouvat žabka. „Zatraceny, proklety žabky!“ zanadávala, vyzula si je a srovnala s námi krok. „Kdo se s něma má furt tentovat!“ Pár metrů za náma šel Markýz Don Angelo, který na naši výpravu poskytl dostatek zlata a který vedl za ruku Lovce Krokodýlů a ještě za nimi hledač pokladů Pivan Ivlyuk, který měl na starost malou Kleopatru. A velký kus za náma se packali Potočáci. Vepředu bylo slyšet jen ťap, ťap, to, jak průzkumník Alexandrix bosou nohou opatrně našlapoval z kamínku na kámen, zato vzadu Šplouch! Cák! Plesk! To, jak Potočáci s gumákama neohrabaně brázdili potokem. Urazili jsme sotva dvacet metrů a už jsme před sebou viděli další hlubinu. Alexandrix rozdělal mapu. „Jsme na území kmene Bonga-Bonga, musíme se mět na pozoru, říká se o nich, že sou lidožrouti.“ „Lidožrouti?!“ vypískl Kamil. „Neboj se ty srabe, my tě ochráníme.“ uklidnil ho Ajlot a sevřel do ruky svou pušku. Ukázala jsem na hlubinu. „Do této propasti hází domorodci kosti svých obětí.“ „Ááá! Dominiku!“ ječel zase Kamil. „To jste teho ječouna museli brát s sebou?“ ptala se Milča. „Bohužel…“ vzdychli Dominik s Olinem. Tuhle hloubku jsme přebrodili raz dva, akorát Kleopatru a Lovce Krokodýlů jsme radši přenesli na zádech. Samozřejmě, Potočáci neposlechli naše rady a vrhli se za náma. Jéje! Voda byla vysoko nad kolena! Co jim byly platné gumáky! Veronika, Kamil a Dominik vyvázli jen s mokrýma ponožkama, říkali si: „No, aspoň nás pořád nepíchají šutry.“ ale Olin…! „K sakru, nemůžu vytáhnout nohu!“ Nohu nakonec vytáhnul, ale bota zůstala vězet na dně. Pomáhali jsme mu gumáku vyprostit. Když se pak ocitl v mělčině, ten vypadal! Gumáky mu čvachtaly, ponožky po kolena od blata. „Já…já chci domů…“ kňoural Kamil, který měl nejmenší gumáky a tak mu v nich čvachtala voda. „Já pudu s ním! Někdo ho musí odvýst dom.“ nabídla se rychle Veronika a oba se obrátili a vydali se na cesobrázek: Lucie Vychodilová tu nazpátek. 15
No jo, kdyby znali náš potok, věděli by, že čím jdeš dál, tím jsou větší hloubky. Pobili jsme pár lidožroutů a krokodýlů a další hlubina před náma. Tady už to Potočáci neznali. Tady začínala pravá džungle. Za těch pár měsíců, co jsme toť nebyli, tam povyrostla nejen hladina vody ale i bujný porost kopřiv se neuvěřitelně zvětšil. Projít po břehu bylo pro naši expedici absolutně vyloučeno. „Jak to asi bude hluboký?“ přemýšlel Alexandrix. „Tož to vyzkoušíme.“ řekl Tolja neboli Ajlot. Nad hlubinou se skláněly suché haluze vrby. Tolja na ně hbitě vylezl a já jsem mu podala prut. Prut se čím dál víc nořil do vody a my jsme jen valili oči, že tam to nám velkým bude aspoň po pás. „Klacek nestači, je krátké!“ řekl Tolja. „Tak se víc nahni!“ radil Ludin. A rup! Ajlot Kuylvap padal do vody i se svou puškou. Suchá větev ho neudržela. Zmizel nám před očima. „Co když se topí?!“ „Toljo!“ Ale kdepak náš Tojjoš, vynořil se cobydup a jenom plival vodu. „Teda, řeknu vám… tfuj! Že je tam…tfuj!...hloubka jak prase!“ Když vylezl, byla na něj krásná podívaná. Voda z něho crčela ale Tolja, tedy Ajlot, se jen otřepal a šlo se dál. „Ty, Miluno, jak je to ještě daleko?“ ptal se Dominik, jakmile jsme se zanořili do džungle. „Počítám že tak sto dvacet kilometrů.“ děsil ho Ludinius. Dominik se urazil. „To ti nezbaštím:“ Po dalších padesáti metrech, teda vlastně kilometrech, už hloubky končily a potok mírně zatáčel doleva. To bylo dobré znamení, protože brzo budeme na Skalce, tedy… chci říct v savaně. Horší bylo, že jsme se museli prodírat porostem čím dál víc. Přerostlé kopřivy se pořád víc a víc skláněly nad potokem stejně jako spletence větviček a přes vysoké houští a stromy probleskovaly ze slunce už jen tenoučké paprsky. Kleopatra, Lovec Krokodýlů a Potočáci se začínali bát. Ani nám ale moc do smíchu nebylo. Před týdnem se totiž přehnala velká bouřka a vichr vyvracel stromy. A ty stromy teď ležely přes potok a na nich plno naplaveného listí a utopeného lesního bordela, zkrátka samá bažina. Chvílemi voda dosahovala až ke stehnům. Nám velkým. To znamená, že Lovci Krokodýlů občas koukaly jenom ramena. A vůbec nebrečel! Cestu nám tarasily zpřelámané kmeny, my jsme přes ně přehazovali Jožíka s Márinkou a sami jsme je přelézali. Teda až na Tolju, který se s Ludinem vsadil o svůj podíl Hermelína, že každou kládu podplave. Já, Ludinius, Ajlot, dr.Kostelníčková, Alexandrix, don Angelo i Pivan jsme samozřejmě rozpoznali, že savana už je blízko. Potočáci už ale měli v kalhotách. Pokračování příště…
Jak se obléci na ples
autor: Věra Melicharová zdroj: informace čerpány z internetových stránek - jarodic.cz
Ples je považován za významnou společenskou událost, která má svá pravidla. Samozřejmě vždy záleží na tom, na jaký ples se chystáte, kde se bude konat a v jaké zde budete pozici. Rozdíl je mezi standardním plesem a tím v Opeře, stejně tak jste-li na maturitním plese v roli hlavního aktéra, anebo jako doprovod – rodič, sourozenec, kamarád. V dnešním příspěvku jsem pro Vás připravila několik tipů a rad, jak se na ples obléci a na co určitě nezapomenout. Příjemné čtení. 16
Co si obléci Pokud se chystáte na ples, je nejdříve důležité zvážit, jaký druh oblečení se hodí. Podstatné je nejen to, o jaký ples se jedná, ale také kde koná, popřípadě v jaké roli zde budete vystupovat (příklad maturitní ples – maturant? Rodič? Doprovod?). Pokud máte pozvánku, pak se nezapomeňte podívat, zda je na ní uveden typ oblečení, který se očekává (malá večerní, velká večerní). Důležité je zvolit střih, který Vám bude nejen slušet, ale budete se v něm zároveň cítit dobře. Dále je třeba vybrat vhodný materiál a samozřejmě barvu. Je jisté, že i společenské šaty podléhají módním vlivům, přesto některá pravidla zůstávají stejná. Všeobecně lze říci, že na plesy se doporučují spíše delší šaty/sukně, i když na méně formální plesy je možné zvolit i šaty kratší (nad kolena). Velkou roli také hraje spodní prádlo – podprsenka by měla sedět a neměla by nikde vykukovat či prosvítat, stejně tak kalhotky (nezapomeňte na vhodnou barvu spodního prádla). Nezbytné jsou punčochové kalhoty – bez nich se na ples nechodí. Šaty můžete buď koupit, anebo nechat ušít či se je půjčit v půjčovně. Obuv Boty by měly nejen dobře vypadat, ale měly by být také pohodlné. Je třeba si uvědomit, že v nich na plese strávíte dost hodin. Jsou doporučovány uzavřené lodičky, anebo páskové boty. Měly by mít podpatek. Musí samozřejmě ladit s šaty a s doplňky. Jak se učesat a nalíčit Účes záleží hlavně na Vás. Měl by být slavnostní, ovšem je zároveň důležité, abyste se v něm cítila příjemně a slušel Vám. Pokud se rozhodnete pro nějaký nový, pak se určitě vyplatí vyzkoušet ho dopředu. A alespoň využít kadeřnici co znáte a víte co od ní čekat Nalíčení by mě být slavnostnější, ovšem v žádném případě přehnané. Počítejte s tím, že by mělo vydržet po celou dobu plesu (nikde se roztékat atd.). Dobrým nápadem není zkoušet novou kosmetiku, a to nejen proto, že nalíčení nemusí vyjít dle Vašich představ, ale třeba i proto, že by vám mohla způsobit alergickou reakci. Jaké zvolit doplňky Asi není třeba připomínat, že doplňky jsou velmi důležité. Správnou volbou můžete celkový dojem umocnit; špatnou sice také, ale v negativním slova smyslu. Vždy je třeba tedy vybírat tak, aby doplňky ladily s oblečením, a to jak barvou, tak stylem. Určitě se spíše vyplatí řídit se heslem, že méně je někdy více, než naopak. Žena by vždy měla mít na ples kabelku. Doporučuje se menší, nejlépe psaníčko. Kabelka musí ladit k šatům i botám. Tipy pro vás Na ples se nehodí kalhoty (byť společenské) a kostýmy Půjčujete-li si šaty, tak ale v žádném případě nevolte svatební Nohy nesmí být holé (nezbytné jsou punčochy) Kabelka a boty musí ladit s šaty Pozor na šperky Vhodné jsou i rukavice, ovšem jen k určitým druhům šatů Závěr A hlavně. Užijte si plesovou sezónu, tak jak sami chcete. A pro ty co nemají rádi „svázané“ oblečení může být variantou třeba masopustní zábava, která se v dnešní době začíná vracet do většiny obcí a městeček. Takže se za zábavou nemusí jen do měst. Tancem a zábavou zase bude žít celá země . 17
Určitě znáš ty RÁNA, černý jako VRÁNA, kdy vylejzáš z POSTELE a už vůbec ne VESELE.
Podzim(s)ní autor: Jan Rada zdroj: vlastní autorská tvorba
To má pak jeden nepěknej DEN, sotva z postele vstává, natož jít VEN, ale proč se nadějí VZDÁVAT, když smutku můžeš na dálku MÁVAT?
A přiznej si BARVU, že když jsi negativní vůči svýmu okolí tak poznáš KARMU, přijde k Tobě bez POZVÁNÍ a oplatí na POČKÁNÍ. Ono ale trošilinku toho PŘEMEJŠLENÍ vůbec nic špatnýho NENÍ, takže na chvilinku zastav a začni PŘEMÝŠLET, jak udělat veselejší ten svůj SVĚT. Někde tam na zemi je RÁJ, kde skromní lidé úsměv na rtech z maličkostí MAJ, a neřeší zbytečný věci jako JESTLI, si potřebuješ sednout na trůn nebo si vystačíš se starou vyřezávanou SESLÍ. Radost z obyčejných věcí kolem nás jejich úsměvy KRESLÍ, jim stačí, že odpovíš na pozdrav k tomu, aby nebyli SKLESLÍ, vesmír je velkej a hledat v něm štěstí přitom tak JEDNODUCHÝ, jen nesmíme být slepý egoičtí, zákeřní a HLUCHÝ…
Vánoční ozdoby ze žárovky autor: Jana Kašparová
zdroj: informace čerpány z internetových stránek - dooffy.com
Vánoční ozdoba z obyčejné žárovky Vánoce se kvapem blíží, příští týden nás čeká první adventní neděle, proto rozhodně není brzo vyrobit si nějakou originální ozdobu na vánoční stromeček. Pokud chceš svůj vánoční stromek něčím ozvláštnit, přináším ti originální nápad, jak si vyrobit super ozdobu, a to ze staré obyčejné žárovky, která ti doma už k ničemu není. Proto ani chvilku neváhej a čti dál. Co budeš všechno potřebovat? Připrav si staré žárovky, obyčejný (nejlépe lněný) provázek, pár větviček, akrylové barvičky (ideálně černou na uhlíky a oranžovou na nosík), bílý sprej (pokud nemáte přímo žárovky v mléčné barvě), bíle nebo stříbrné třpytky, lepidlo, já použila Herkules, na něm třpytky 100% drží , štětec a malou misku na třpytky. 18
Začínáme tvořit Nejdříve si vezmi žárovku. Pokud máš klasickou z průhledného skla, nastříkej jí bílým sprejem a nech dostatečně dlouho zaschnout. V případě žárovky z mléčného skla sprej použít nemusíš a můžeš tuto fázi rovnou přeskočit. Po důkladném zaschnutí barvy si připrav lepidlo a třpytky. Celou žárovku natři vrstvou lepidla, pracuj pečlivě, ale rychle, aby lepidlo nezasychalo. Mně se osvědčilo dát si třpytky do mističky, celou žárovku v nich pak můžeš bez problému obalit a zbytek můžeš posypat třpytkami nabranými na obyčejnou lžičku. Když máš hotovo, opět nech žárovku pořádně zaschnout, aby všechny třpytky co nejlépe přilnuly.
foto: dooffy.com
Použij svou fantazii V další fázi budeš potřebovat akrylové barvičky, černými namaluj uhlíky – oči, pusu a knoflíky a oranžovou mrkvový nos. Opět nech barvy zaschnout, aby si je nerozmazal při ostatních činnostech. V předposledním kroku si připrav malé větvičky, které pomocí lepidla přilepíš na bok žárovky jako ručičky. Jako poslední přichází na řadu poutko, které si vyrobíš z provázku. Nejlépe uděláš, když ho ovážeš okolo „hrda“ žárovky, provázek by ti neměl klouzat, pro jistotu ho však můžeš i přichytit lepidlem. Nový kamarád je na světě No a sněhuláka máme na světě. Teď už nezbývá nic jiného než dojít vybrat pěkný stromeček, který s těmito krásnými a originálními ozdobami ozdobíš. A pokud k výrobě přizveš i nějaké kamarády, určitě si užijete spoustu srandy. Tak už nečekej a vrhni se na výrobu!
Fantastická zvířata a kde je najít autor: Matěj Person zdroj: vlastní autorská tvorba Dne 17.11 se v českých kinech objevila premiéra velice očekávaného filmu Fantastická zvířata a kde je najít, který napsala a režírovala J. K. Rowling. Jedná se o příběh z dob před Harrym Potterem, tudíž zde o něm není ani zmíňka. Mladý kouzelník Mlok Scamander (Eddie Redmayne), se vydává do Ameriky se svým magickým kufříkem a tajným záměrem vypustit jedno ze zvířat, které se mu podařilo zachránit. Jeho plány se mu zkomplikují ihned po příjezdu, když mu pár jeho zvířat uteče. To si vezme na starosti Porpertina Goldstein (Katherine Waterston), jakožto bystrozorka. Mlok je totiž obviněn za nevymazání paměti nečaroději Jacobu Kowalskimu (Dan Fogler), nebo jak ti, co viděli Harryho Pottera, mudlovi, když jej viděl kouzlit. Porpetina je však vezme k sobě domů, kde je seznámí s její sestrou Queenie (Alison Sudol). Podaří se jim pochytat všechna zvířata? Jaká zde bude zápletka? 19
Filmový děj se poněkud vleče. Je to však jeden z filmů, který svým pomalým dějovým spádem rozhodně nenudí. Spousta dobře udělaných filmových efektů a vtipných momentů to divákovi nedovolí. O Harrym Potterovi zde nepadne ani slovo. Jediná narážka na předchozí filmy a knihy je debata Mloka s jedním z ministrů čar a kouzel. Baví se zde o Albusi Brumbálovi. V této době byl v Bradavicích, o kterých se zde mluví o něco častěji, pouhým profesorem, nikoliv ředitelem. Fantastická zvířata vhodná pro všechny věkové kategorie. Od těch nejmenších, až pro dospělé. Jen těžko lze tomuto filmu něco vytknout. Snad jedinou chybou byla přehnaná scéna, ve které loví brouka do konvice. Více už prozrazovat nebudu. Snad jenom to, že film není jen o chytání uniklých tvorů, ale má bohatou zápletku a poněkud překvapivý konec. Vezměte tedy své děti, kamarády nebo rodiče a vyrazte do kin na tento povedený film. Pokud máte rádi Harryho Pottera, tento film si rozhodně zamilujete. foto: fandimefilmu.cz
Historie bajkování po stezkách
autor: Martin Štulla zdroj: : informace čerpány z internetových stránek - singltrekpodsmrkem.cz Oficiální historie terénní (horské) cyklistiky uvádějí, že tato aktivita byla „vynalezena“ skupinou hippies v kalifornské Marin County na svazích hory Mt. Tam, propletené sítí širokých lesnických, protipožárních a těžebních cest. Protože terénní cyklistika byla nová, poměrně dlouhou dobu nikoho nenapadlo, že by bylo možné na horském kole (nebo z dnešního pohledu lépe řečeno jeho předchůdcích) jezdit jinak. Až se skupina lidí, kteří stáli u zrodu kalifornského ježdění, přestěhovala do Crested Butte, komunity uprostřed coloradských Skalistých hor a nalezla zde téměř zapomenutou síť turistických stezek, které byly vybudovány během velké hospodářské krize z federálních podpůrných programů. Tyto stezky nebyly proti kalifornským cestám tak prudké, zato byly postaveny s mnohem větším důrazem na detail a lépe zapadaly do krajiny. Zážitky, které jízda po těchto úzkých stezkách poskytovala, navždy proměnily terénní cyklistiku. Terénní cyklisté už věděli, že chtějí tento typ stezek, ale nadlouho se spokojili s tím, že vyhledávali oblasti, kde již úzké stezky v minulosti vznikly pro jiné účely. V 90. letech 20. století se terénní cyklistika rozšířila po celém světě včetně pralesů Britské Kolumbie. Lesní prorosty a terén je zde tak náročný, že mnoho stezek tvoří vyzdvihnuté povalové chodníky. Technicky náročná jízda po úzkých lávkách se pro celou generaci stala návyková. A protože mnoho jezdců vyznávajících odvětví terénní cyklistiky zvané freeride zde začalo mířit výše, rychleji a doprovázet jízdu skoky, začali si stavět vlastní stezky (tzv. North Shore). Jak popularita terénní cyklistiky stoupala, stezek přibývalo a začali za nimi cestovat lidé z celého světa. V oblasti díky tomu začalo 20
vzkvétat specifické odvětví cestovního ruchu. Na vrcholu popularity náročných stezek si však úřady uvědomily, že na státní půdě jsou za stav těchto stezek a provoz na nich zodpovědné a zhrozily se. Většina z nich byla vybudována bez povolení, bez projektu a bez dodržování jakékoli metodiky či standardů. Úřady musely většinu tamních stezek zavřít a technické dřevěné překážky na nich odstranit bez ohledu na ekonomické přínosy cestovního ruchu, které přinášely místním komunitám. Dnes díky standardům, plánům a strategiím vznikají v Britské Kolumbii stezky nové, které již pro zodpovědné instituce nepředstavují rizika vyplývající ze zanedbané povinnosti péče. Po té, co terénní cyklisté v Crested Butte objevili úzké stezky, začali v USA dlouhý a náročný boj o právo je užívat s mnohem vlivnější, silnější (a konzervativnější) skupinou – pěšími turisty. Na mnoha místech se úřady přikláněly na stranu pěších a přístup pro MTB zakázaly. Tehdy někoho napadlo – nabídneme úřadům, že stezky budeme udržovat a tím si je nakloníme. Tato strategie skutečně na instituce zafungovala, v terénu však často překvapivě fungovala hůře. Ukázalo se, že mnohé starší stezky unesou intenzivní provoz jen za cenu náročných a neustálých oprav. IMBA, organizace sdružující terénní cyklisty v USA, za cenu mnoha tisíc hodin dobrovolnických brigád začala chápat, jak mají stezky vypadat, aby obstály při intenzivním rekreačním využívání. IMBA postupně došla nejdříve k poznání, že některé stezky nemá cenu udržovat a je lepší postavit nové, a potom k poznání, že oblíbeným stezkám lze dát takovou formu a tvar, aby byly pro terénní cyklisty ještě zábavnější než úzké stezky původně určené pro pěší. IMBA také zjistila, že cyklisté často nevyžadují stezky vedoucí odněkud někam. Pokud je ježdění zábava, může se odehrávat i na poměrně malém území v sítích vycházejících z jednoho místa a konfigurovaných do na sebe navazujících okruhů. S využitím svých zkušeností začala organizace prostřednictvím programu Trail Solutions nabízet úřadům, správcům území, a obcím služby v plánování a stavbě takových sítí stezek. Na mnoha místech Spojených států tak vznikly stezky, které tamní lokální úřady začaly propagovat jako produkty cestovního ruchu. Avšak teprve ve Walesu v průkopnické práci Dafydd Davise došly zmíněné trendy – objev úzkých stezek, objev potřeby standardu pro stezky a systematické budování sítí stezek – naplnění na evropské půdě a plné integrace do produktu cestovního ruchu. Dafydd Davis dokázal adaptovat zkušenosti z amerického kontinentu na oblast s aktivním hospodářským lesnictvím a na podmínky realizace stezek v investičních projektech financovaných z veřejných zdrojů a tedy podléhajících zákonu o veřejných zakázkách. Dafydd Davis začal budovat první destinaci pro terénní cyklistiku v Británii v roce 1995 v Coed-y-Brenin. Destinace se postupně rozvíjela a získávala popularitu. Do Coed-y-Brenin začali přijíždět terénní cyklisté, kteří vůbec neodpovídali mýtům, jež o nich panovaly – nejednalo se totiž o žádné adrenalinové jezdce, kteří na kole tráví většinu volného času. Většina návštěvníků si užívala přírodě blízkých stezek, ale přitom na horském kole jezdila jen několikrát měsíčně a shodně říkali: Do Coed-y-Brenin se vracíme, protože tu jsou přírodní úzké vinoucí se stezky, po kterých je zábava jezdit. Nedílnou součástí se stala také infrastruktura nástupního místa – především parkoviště, občerstvení a půjčovna kol, servis, sprchy a myčky kol.
foto: singltrekpodsmrkem.cz
Na úspěch Coed-y-Brenin navázaly další destinace, které v Británii postupně začaly vznikat a stále vznikají. Díky nim se z bajkování z původně poměrně náročného sportu pro fyzicky zdatné lidi, převážně muže, stala velice populární aktivita přístupná takřka všem věkovým skupinám, ženám i rodinám s dětmi. Vznikla zde velmi atraktivní příležitost pro pohybové aktivity a pobyt v přírodě, o které obecně v západní společnosti zájem lidí klesá a v souvislosti s tím narůstá výskyt civilizačních chorob. Původní podmínky pro ježdění v přírodě a po lesních cestách a stezkách přitom rozvojem destinací nebyly nijak omezeny. 21
Planety - díl 2.
autor: Simona Kašparová zdroj: slunecnisoustava.wz.cz, Atlas pro mládež - Slunce a planety V dnešní Astronomii si představíme planety vnější Sluneční soustavy, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Jupiter největší planeta sluneční soustavy Jupiter je plynný obr. Je tak veliký, že by bez problémů pohltil všechny planety Sluneční soustavy, váží dvakrát tolik co všechny planety. Obrovská gravitační síla Jupitera je jako štít naší soustavy. V jádru planety je nejspíš vroucí kamenité jádro o velikosti Země. Jupiter má několik tisíc kilometrů hluboký oceán, ale ten tvoří hlavně tekutý vodík a na povrchu planety je teplota kolem -120 stupňů. Na Jupiteru se nestřídají roční období a teplota je téměř stejná. Planeta se rychle otáčí kolem své osy, takže den trvá pouze 10 pozemských hodin a na planetě jsou silné větry a bouře. Nejnápadnější útvar Jupitera je velká červená skvrna, která byla poprvé pozorována ze Země před více než 300 lety. Jupiter má dost velikou sílu na zachycení těles naší soustavy, nebo odkloní dráhu letu těchto těles. Jupiterovi měsíce dělíme do tří skupin. Čtyři vnitřní, čtyři Galileovi měsíce a zbytek malých měsíců, ze kterých většina obíhá Jupiter v opačném směru. Galileovi měsíce jsou Io, Europa, Ganymedes a Callisto. foto: slunecnisoustava.wz.cz Saturn, nejlehčí planeta Saturn je tvořen lehkými plyny, takže kdyby byl nějaký způsob jak planety ponořit do bazénu, jediný Saturn by plaval i přesto že váží 95krát víc než Země. Tvoří ho především vodík a hélium. Kamenné jádro obklopuje vodík v tekutém, pevném nebo plynném stavu. Planeta má nádherné, barevné prstence. Nejde o nic jiného než o kusy a kousky zledovatělé horniny která odráží světlo, a ani dnes se neví, proč vznikly. Saturn má přes 30 měsíců a je možné, že to není konečné číslo. Největší je Titan. Má svoji vlastní atmosféru, která je jako na Zemi tvořena dusíkem. Kryjí ho oranžové mraky, takže se o povrchu moc neví, jen že teplota v zimě klesne pod 200 stupňů a na Saturnu je přibližně 170 stupňů mrazu.
Nakloněný Uran Uran je čtyřikrát větší než Země. K oběhnutí kolem Slunce potřebuje 84 let a teplota na jeho povrchu se pohybuje kolem -220 stupňů. Atmosféru Uranu tvoří především vodík, helium a metan a proto má namodralou barvu. Jeho vzdálenost od Země zabraňuje i nejsilnějším teleskopům, abychom se o planetě dověděli víc. Nejvíc informací se získalo díky sondě Voyager 2. Tehdy se přišlo na deset nových měsíců a průzkum přinesl zjištění, že i Uran má slabý prstenec. Uran má cekem 27 známých měsíců a je něčím zvláštní. Při jeho vzniku do planety vrazilo nějaké kosmické těleso, které vychýlilo jeho osu rotace, takže krouží kolem Slunce položený na bok. Na pólech je tak den nebo noc trvající 42 let Druhá modrá planeta Neptun Neptun díky vodíku, heliu a metanu v atmosféře je teleskopem k nerozeznání od Uranu. Z plynných planet je nejmenší a nejvzdálenější. Od roku 2006 je Neptun poslední planetou Sluneční soustavy a jeho teploty v atmosféře jsou kolem -200 stupňů. I Neptun má své prstence. Jsou tenké a možná se jedná o zbytky nějakého tělesa. Neptun má nejméně 13 měsíců, ale nejdůležitější a největší je Triton. Triton je jeden z mála měsíců, který se otáčí v opačném směru než jeho planeta. 22
8. díl
autor: Monte Alamo zdroj: vlastní autorská tvorba
Snížení citlivosti Jakmile kůň přijme doteky rukou po celém těle, je na čase seznámit ho i s jinými vjemy, např. jaké to je, když jej třete igelitem. Kůň v tu chvíli zažívá neznámý pocit umocněný cizím zvukem, který igelit při pohybu vydává. Toto cvičení je dobrou přípravou na nošení pokrývky nebo jezdce, který bude oblečený do šustivého pláště. Seznámíte-li koně s podobnými materiály, ušetříte si v budoucnu nejednu těžkost, až na ně kůň náhodně narazí. Na šustivý materiál zvykáme koně postupně a systematicky. Vždyť dnes není problém už ani v lese že na vás a vašeho koně někde vybafne igeliťák a ne jen jeden. Kůň se v každodenním životě musí vyrovnat s mnoha věcmi, cizími jevy. Jmenujme namátkou jen několik: musí na sobě strpět pokrývku, být uvězněný v malém prostoru, který se ještě ke všemu pohybuje (cestování), chodit nahoru po rampě, nechat se stříhat a setkává se s podivnými zvířaty (třeba psy nebo prasaty) a ještě podivnějšími předměty, jako jsou auta a hlavně motokrosaři. Jestliže kůň narazí na nebezpečí, instinkt mu velí dát se na útěk. Je tedy velmi důležité seznámit ho se situacemi, které by mohl pokládat za nebezpečné. Jestliže to uděláme dobře, kůň tyto situace a předměty přijme na celý zbytek života. Jestliže to uděláme špatně, vzniknou problémy, které pravděpodobně ovlivní jeho budoucí chování. Při tomto výcviku musí trenér sledovat reakce koně sekundu po sekundě a nikdy jej nesmí vystavit nadměrnému stresu. Pokud je kůň příliš dlouho v situaci, kterou pokládá za nepříjemnou, může se jeho přecitlivělost naopak ještě zvýšit. Aby si kůň zvykl, je nutné věnovat mu několik lekcí týdně. Na první pohled se to může zdát hodně, ale uvědomte si, jak krátká doba to je v porovnání s délkou koňského života. Jestliže si kůň jednou zvykne na to, že ho sedláte, strouháte nebo vozíte v přívěsu, nebude to ani vám, ani jemu činit sebemenší potíže. Důležitý je dotek Koně mezi sebou komunikují různými způsoby a jedním z nich je dotek. Koně jsou citlivá stvoření a fyzický kontakt jim většinou přináší potěšení. 23
První nasedlání koně Taky jsem se setkal s názorem, že nejlepší je poprvé sedlat koně v jeho boxu, tedy jemu známém prostředí. Nedoporučuji, neboť jde o zdraví jak vaše tak koně a sám jsem se jednou zúčastnil takového obsedání a dnes po x letech hlavně v sychravém počasí mě nějak zlobí kolena. To bylo v jedné dostihové stáji, kde měli chovné klisny a tak když dorostli do věku obsedání tak se obsedaly. Kůň se lekl venkovního ruchu a narazil mě na stěnu boxu takovou silou, že jsem padl jemu pod nohy a jak byl vyplašený, i z toho sedla, tak se po mě prošel. Před položením sedla položíme na koně několikrát podsedlovku, s kterou jsme ho řádně seznámili. Je lehká, lépe se s ní manipuluje a koně netíží, měli bychom ji několikrát položit a sejmout poněkud rázněji z obou stran. Nechá-li si to kůň líbit bez lekání, můžeme opatrně položit sedlo, se kterým jsme ho taky řádně seznámili. Sedlo držíme pevně a především dbáme na to, aby podbřišník nespadl a neklepal do předních nohou, mohlo by to koně polekat. Třmeny, pokud máme westernové sedlo, je dobré přivázat za konča za zadní rozsochou kam vážeme bandalír při vandru. Při odsedlávání musíme být velice opatrní při manipulaci s podbřišníkem. Necháme-li ho volně spadnout, dotkne se nohy koně, ten uskočí a sedlo nejspíš spadne. Proto přizvedneme levou nohu a padající podbřišník zachytíme. Sedlo opět opatrně sundáme. Výcvik přirozenými metodami směřuje k výcviku bezpečně ovladatelného koně, ochotného vykonávat dobrovolně jakoukoliv práci, kterou mu určím. Je tedy použitelný pro všechny kategorie koní a pro různé způsoby jejich využití. Výhody přináší zejména u mladých koní do tří let stáří, kde zůstává práce ze země jediným způsobem, jak koně připravovat. Tak může být kůň ve věku klasického obsedání již velmi dobře připraven na následný fyzický trénink. U dalších koní může použití metod přirozeného výcviku zlepšit vztah koně k člověku (a obráceně), což vede ke zlepšení sportovních výsledků, ale zejména k plnějšímu vztahu člověka a koně. V případě problémů s koněm jsou přirozené metody výcviku bezpečnou cestou. Setkal jsem se na jednom ranči s myšlenkou, že s mladým koněm se má začít pracovat až tak na třetím, nebo lépe čtvrtém roce. Nějak se mi nezdála tato myšlenka dost pravdivá. Přirovnal jsem to, jako když bysme chtěli po tříletém dítěti, aby začalo chodit na nočník. Nevím, kde majitel hříběte zjistil tuto informaci, ale snažil jsem se mu vysvětlit, že by měl s koníkem začít aspoň základy. Tak si ho vzal na lonž a nechal ho kolem sebe lítat a bláznit. Když jsem mu řekl, že to není dobrý, že si učí koníka zlozvyku, který bude těžko odbourávat. Koník si vždy bude chtít na lonži zařádit a výcvik bude tím problémoví. Majitel mi řekl, že se moc rád kouká na tu jeho energii a divokost. Jenže již druhý den si sypal popel na hlavu, když si vzal koníka na lonž za účelem nějaké práce a koník nejen že začal kolem něj kroužit, ale zároveň chtěl lítat, kam se mu zachtělo a majitel s ním měl dost práce ho udržet. Když jsem mu řekl, že jsem ho varoval, že koně jsou dost učenliví a vše co mohou dělat jeden den si myslí, že mohou i druhý den ale majitel si to už nepřeje a je problém. Koník nechápe, že včera mohl a dnes už né. Proto není dobré nechávat a zároveň učit koně to co nám v budoucnu může škodit. Tak majitel přešel k základní práci s koníkem, kterému jsou již tři roky a má stále problém s uvazištěm, s nohama. Dnes již majitel nezastává názor, že s koněm se má začít pracovat tak pozdě, ale čím dřív tím lépe. Koník se dostal do věku, kdy začíná prosazovat svou dominanci je v „pubertě“ a majiteli to dává dost znatelně najevo. Radši dřív a pomalu, než později a snažit se dohnat to, co se zameškalo. Kór když sami máme problémy provádět výcvik. 24
ŠKOLA HROU Práce s mladým koněm. Můj názor je ten, že je to jak s dětmi. Čím dřív začnete tím lépe. Hravost mladých koní je ideální stav pro práci s nimi. Výcvik pokud je tvořen hrou mladý kůň dobře přijímá. Hraje si a zároveň se učí vše, co bude potřebovat pro život. Takový základ je práce s nohama a celkové osahání koně a ustupování. Prostě vše co ze začátku koník má znát aby nebyl problém při strouhání, ošetřování… Říkám tomu příprava pro veterinu. Kamarádka si dala k nám na ranč svého koně s tím, že ji naučím s ním pracovat. Nechal jsem si od ní předvést, co již umí. Sdělila mi, že nic moc, tak jsem jí řekl, proč se neučí od svého koně. Byl to starší koník a určitě něco zná. Stačí mu dát správný pokyn. Dohodli jsme se, že to zkusíme s nějakým obratem ze země. Kamarádka začala tahat za vodítko a koník, i když nerad obrat provedl. Šel jsem k ní, s dovolením jsem si vzal od ní vodítko, a jen tak lehce jsem pohnul rukou a koník se začal točit na prověšeném vodítku. Koník krásně spolupracoval. Kamarádce jsem potom vysvětlil, že čím míň toho udělá a čím jemněji, tím víc toho ten koník pro ni udělá. Taky jsem si všiml, že se kamarádka dívala koni na zadní nohy. Zeptal jsem se ji, proč to udělala. No prý kůň vidí, kam se kouká a uhne zádí před pohledem. S tímto názorem jsem se setkal u jednoho horsmana který to tak vyučuje. No podle mě jde spíš o pohyb těla, než o oči. Jde o řeč těla, které koník dokáže pochopit. Možná se mýlím, ale že by kůň viděl na mé oči, když jsem k němu otočený zády? Proto jsem zastánce. Kurzy ano, ale né takové kde mi řeknou: Vezměte koně z bodu Bé, uděláte obrat v bodu Gé a koník sám půjde do bodu Cé. No a všichni pak, když přijdou domů, okamžitě vezmou své koně, a začnou dělat to, co jim nalili na kurzu do hlavy. Jenže ke svému zděšení zjistí, že jim to nějak nejde, a ke zděšení koně, který zase neví, o co jde. No jde jen a jen o názor můj a mohu se mýlit. Každopádně kamarádka je učenlivá, a pokud jí to vydrží, bude si rozumět s většinou koní, které kdy bude mít. Dříve kopavej kůň, dnes závislák Zhruba tak v roce 2006 jsem si koupil za pomoci kamarádů kobylku jménem Savana a to dost problematickou. Neuměla stát u uvaziště a kopala. Nebo spíše naučil ji původní majitel kopat, když se jí šáhlo na nohy. Začalo to prý při strouhání. Jednou kopla a majitel z toho měl srandu. Tak to zkoušel stále dokola a jednoho dne zjistil, že už to dávno sranda není, že kobylka kope, už když se jí přiblížil k zadním nohám. Po čtrnácti dnech od koupě se z ní stala závislačka na mě a nikdo jiný na ní jezdit nemohl a to hlavně v mé přítomnosti. Když ji mám u chaloupky puštěnou ve volnosti, tak mi vleze dovnitř osondovat zda mám naklizeno a hlavně zda nenajde něco dobrého k jídlu. Když nenajde nic, tak zase odkráčí zkusit to někam jinam. Ještěže mám jednu velkou místnost, jinak by snad sedávala u televize, anebo na balkóně a kochala se krajinou a pohlížela by na koně zhůry. Dodnes když mě vidí, tak přiběhne z pastviny se aspoň poňuchňat a pak zase odkráčí zpět na pastvinu. Samozřejmě, že má dny, kdy ji absolutně nezajímám. Těch je ale dost málo. Náš společný život byl jen o pohlazení, učení se od ní. Vše v klidu a pomalu. Taky se mi to v krásnu vrací. Dnes už občas na sobě snese, ale jen dobrého a hodného jezdce. Jiní nemají u mě šanci. Elektrický ohradník
Koně mě taky učili, že ohradník se nemůže udělat, tak jak si sami myslíte. Nebo ho zapomínat zapnout.
Problém byl kopcovitý terén. Natahoval jsem ohradník tak, aby byl i vzhledově v nějaké té rovince. Dnes už to nedělám. Občas se mi totiž stalo, že se mi kůň pásl mimo ohradu. Prošel jsem po obvodu celou ohradu a nikde ohradník nebyl přetržen. Převedl jsem koně zpět a sedl si mimo pastvu a sledoval stádo. Najednou jsem si všiml jak ten, kůň co byl mimo pastvu, se vydal k ohradníku a tam ho překročil. Sice mu to dalo menší práci zvednout nohy, ale dokázal to. Vzhledem tomu že to bylo mimo ohradníkovou tyč nevšiml jsem si terénu, který tam tvořil vyvýšeninu, a tudíž tam v tom bodě byl ohradník nižší. Od té doby, když stavím ohradu z ohradníku, dávám tyče podle terénu, popřípadě v některých místech dám o ohradník víc. 25
Další případ kdy jsem našel koně mimo ohradu, byl ještě zajímavější. Na ranči jsme měli kobylku jménem Varna. Taky jsem ji jednou našel mimo vytyčenou pastvinu. Koně ranče respektovali ohradník. Tak jsem, některé vzdálené pastviny, jen obehnal ohradníkem, ale nedával jsem izolátory, neboť jsem tam nepouštěl proud. Varnu jsem našel několikrát mimo ohradník a taky jsem nenašel, kudy se dostala ven. Teda někdy jo a někdy né. Spíše mě zajímalo, jak se dostala ven, když doma se ohradníku bála. Jednoho dne jsem na to přišel. Načapal jsem ji takzvaně při činu. Varna se pomaloučku přibližovala k ohradníku a zvedala při tom přední nohy a opatrně směrem k ohradníku dělala dlouhé kroky. To vše dělala pomaloučku a opatrně. Tak že když se přiblížila k ohradníku tak se ho jen zlehounka dotkla. Pokud se nic nestalo, pokračovala v té podivné chůzi, až překročila předníma nohama ohradník a rychle ho zadníma přeskočila. Nebo do ohradníku pomalu nacouvávala, ale tak pomalu aby se ho jen tak tak dotkla. No, a pokud se nic nestalo, otočila se a hup a byla venku. Podivné je že doma to nezkoušela, tam ohradníky byly vždy zapnutý. Jak přišla na pastvině na to ohradník vyzkoušet, zda je, anebo není zapnutý. To je mi záhadou. Od té doby jsem si vždy dal tu práci, aby na pastvině i když vzdálené byli ohradníky pod proudem.
Šeptejme jim tedy do duší, naše tajná přání a tužby, svou lásku a oni se nám odvděčí svou náklonností. Občas slýchávám, jak některý koně jsou hubený. Můj názor: lepší hubenější kůň (né vychrtlý a hladový), než několik desítek kil nadváhy. Je to stejný jak s nadváhou lidí. Mají problém se zatížením kloubů, šlach a kostí. Problém s dechem při práci, pohyb není ladný a takový člověk se pohybuje silou vůle a nadměrně se potí. Takového koně nutit k rychlejší jízdě je určitý druh týrání.
DĚKUJEME ZA PODPORU…
26
27
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Věra Melicharová, Jan Rada, Monte Alamo, Jana Kašparová, Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Lucie Vychodilová, Jaromír Krtek, Matěj Person, Natálie Janoušková, Lenka Jenderková, Anita Maroušková, M. M. Cabicar, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: Patrik Cvak; Poslední strana: David Navrátil – westernová pevnost Ford Hary Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora v textu
uzávěrka dalšího čísla 1. února
28
další číslo vyjde 10. února
