1
Rok 2017 (MMXVII) gregoriánského kalendáře začal v neděli 1. ledna a skončí v neděli 31. prosince. V České republice má 250 pracovních dnů a 13 státních svátků. Letní čas nastane v neděli 26. března ve 2:00 hodiny, zimní čas v neděli 29. října ve 3:00 hodiny. OSN vyhlásila rok 2017 jako Rok udržitelného rozvoje cestovního ruchu. To o roku 2017 říká Wikipedie. A co my? Náš čeká minimálně pět vydání našeho internetového časopisu, nespočet dětí si vyzkouší naši miniškoličku práskání bičem a pro českobudějovické děti chystáme obnovit náš tvořivý klub, nyní ovšem pod názvem Keltík. Ale teď už honem do 26. čísla časopisu Šéfredaktor Martin Štulla
A co v 26. čísle časopisu najdete? Od toho je tu obsah: 2 3 4 6 8 9 10 11 12
CESTA NAPŘÍČ MUZIKÁLY Právě začínáme ZE ŽIVOTA… Justýnka JAK JSME HRÁLI NA CESTOVATELE Díl třetí KOMIKSY A KRESLENÉ PŘÍBĚHY Časopis ABC ŽIVOT S KOŇMI 9. díl POVÍDKOBRANÍ Podzim života SPEKTRUM Jižní Čechy pohodové KRAJOVÁ JÍDLA Dnes ze Středočeského kraje WESTERNOVÝ KALENDÁŘ Leden až březen
14 15 16 18 20 21 22 24
OBYVATELÉ OLYMPU Artemis EXTRA 6 děsivých míst v Česku POVÍDKOBRANÍ Čaj s myšlenkou M. M. CABICAR Párečky BÁSNIČKY PRO VŠECHNY LIDIČKY Vodopády SPORTOVNÍ RUBRIKA Fotbalpool TERRA INCOGNITA Jezerní království KAM ZA KULTUROU?
Právě začínáme
autor: Pavla Štullová zdroj: informace čerpány z internetových stránky wikipedia.org Muzikál je syntetický dramatický žánr, jenž spojuje literaturu, hudbu a tanec. Slovo muzikál má vícero významů a může označovat též muzikálový film (tj. filmovou adaptaci muzikálu coby dramatického díla) anebo divadelní inscenaci muzikálu, případně též muzikálové divadlo jako druh divadla (vedle činohry, opery a baletu). Všechny tyto významy slova muzikál je nutno rozlišovat. O muzikálových hercích platí, že musí být dobří činoherci, zpěváci i tanečníci zároveň. Muzikál může být celozpívaný, nebo se v něm střídají zpěv a mluvené slovo. Stejně tak může být muzikál celotančený (vznikla i představení, jež se více blíží baletu) nebo v něm nemusí být balet obsažen vůbec. Slovo muzikál pochází zkrácením anglického slovního spojení musical comedy, které označovalo v 1. pol. 20. století revue s humoristickými a pěveckými čísly, jež mnohdy neměla souvislý děj.
2
Historie muzikálů Muzikál vznikl v USA z různorodých kořenů, z nichž významnou složkou byly opereta, ale také singspiel, revue… Jako první muzikál vůbec je označována Show boat (česky Loď komediantů) z roku 1927 v New Yorku, jež kromě písní obsahuje i jednotící příběh herců putujících po Mississippi a vyjadřuje se i k rasovým otázkám v americké společnosti. Úspěch Show boat podnítil řadu dalších autorů k práci, takže od 30. let do současnosti vznikly stovky nejrůznějších hudebních produkcí. Hudební výraz muzikálu byl postupně ovlivňován jazzem, klasickou hudbou, rockem a moderní pop music. Nejdůležitějším místem vývoje muzikálu byla newyorská Broadway a její divadla. Řada muzikálů byla později úspěšně zfilmována.
Foto: marketing.mediaguru.cz
Muzikály u nás Hudební a divadelní vědci obvykle označují za jediný muzikál srovnatelný kvalitou se zahraniční muzikálovou produkcí filmový muzikál Starci na chmelu. Do roku 1989 však vznikla celá řada tzv. hudebních komedií (srovnej anglické musical comedy), ve kterých se nejen zpívá, ale i tančí. Některé z nich se staly doslova kultem a jejich písně jsou dodnes velmi populární. Od 90. let byly v Česku více produkovány zahraniční i původní muzikály, jednalo se často o divácky úspěšná díla. Ta se však velmi liší svojí kvalitou. Především jsou jasně patrné velké rozdíly mezi původními muzikály, které vznikají na stálých divadelních scénách po celém Česku. V městských a oblastních divadlech bývají muzikálové produkce kvalitnější, většinou se obejdou bez mediální podpory a jsou do nich obvykle obsazováni stálí herci jednotlivých divadelních souborů. Na rozdíl od toho vznikla v Česku i řada čistě komerčních muzikálů, které sází na bohatou výpravu a obsazování známých tváří a rozsáhlou mediální kampaň, avšak jejich kvalita bývá často problematická. Mezi komerčně nejúspěšnější české muzikály patří Dracula, Monte Cristo, Krysař, Johanka z Arku, Hamlet, Tři mušketýři, Kleopatra a ostatní.
Justýnka- láska na první i druhý pohled autor: Gabča Monte zdroj: vlastní autorská tvorba Tak jako jsem zatoužila po pejskovi, začala jsem toužit i po vlastním koni. V tomto případě mě Monte podpořil, takže slzičkám jsem se vyhla. Problém nastal spíš v tom, jakého koně si koupím. Vždy se mi líbila spíš mohutná plemena jako je třeba slezský norik, ten je z nich co se mě týče úplně nej. Jenže zrovna toto plemeno a jemu podobná mi bylo znalci vymluveno. Protože pokud prý nechci koně vyloženě na práci (tahání atd.), je pro mě toto plemeno nevhodné. Co teď? Přiznávám, že jsem byla trochu zklamaná a inzeráty procházela spíš z nudy, než že bych hledala. Až jednou na mě vykouklo z fotky to nejkrásnější hříbátko na světě. Ukázala jsem fotku Montemu a on mi povídá: „Jo je hezká, ale uvědomuješ si, že je to poník?“ A pak ještě dodal: „No co jezdit stejně nechceš a na práci ze země jsou poníci dobří.“ 3
Odpověděla jsem na inzerát a po dohodě s majitelkou jsme se jeli na Justýnku podívat. Ve skutečnosti byla ještě mnohem hezčí než na fotce. Stála schovaná za stromkem a šibalsky vykukovala na mého muže. Majitelka paní Eva, velice milá a hodná paní, odvedla Justýnku i s rodiči z pastviny domů, abychom se mohli více seznámit. Sedla jsem si na bobek a mluvila na ní. Přišla až ke mě a zkoumala co jsem zač. Pohladila jsem jí a v okamžiku kdy mi něžně položila hlavu do dlaně, jsem byla ztracená. Zamilovala jsem se podruhé a pořádně. Pomalu jsem vstala a otočila se k manželovi. Můj pohled asi říkal vše, protože řekl: „Jo je mi to jasné. Ale už se na mě takhle radši nedívej, já ti pak neumím říct ne.“ Potom promluvil k paní Evě: „Tak to nějak sepíšeme a už nikoho nehledejte.“ Odjížděla jsem jako budoucí majitelka Justýnky a štěstí, které jsem cítila, se slovy popsat nedá.
Foto archiv: Gabča Monte
Dnes už mám tu svoji kobylku doma a v žádném případě nelituji, že jsem si místo „begana“ pořídila poničku. Justýnka je skvělá ve všem. Manžel říká, že ještě nezažil hříbě, které by nehledalo po odchodu do nového domova rodiče. Byli jsme připravení hlídat jí tu první noc až do rána, ale nebylo to potřeba. S těmi pro ní velkými koňmi se spřátelila hned ten první den a pořád jim něco vysvětlovala. Natahovala k nim hlavu a tlamičkou žvatlala na prázdno, byla docela sranda na to koukat. Vlastně to dělá do dnes, kdykoli spolu něco děláme a já jí pak odvádím, nejprve jde k Savaně a vše jí povypráví a teprve pak vleze do svého boxu. Čeká nás spolu ještě hodně dlouhá cesta a já už se dnes těším na každý „kilometr“ který společně ujdeme.
Díl čtvrtý autor: Lucie Vychodilová zdroj: vlastní autorská tvorba Dominik se dokonce začal nějak zadrhávat.„T…t…tady t..t..to ne…nevypadá mm..moc d…do…dobře.“ „Poslouchejte, včilká jsme asi v polovině cesty.“ promluvil k potočákům Ajlot a nenápadně na nás mrknul. „Toťto není nejhorší, to teprve přinde. Za pár stovek metrů nám to bude po krk a malý budeme muset nýst za krkem.“ „Jo.“ přisvědčila jsem vážně. „To se ale můžem utopit!“ zvolal Dominik. „My jsme vám říkali, že expedice na Nilu je nebezpečná a vy ste nám nevěřili!“ pokrčila jsem rameny. „Vy jste šílenci!“ ťukal si na čelo Olin. Oba Potočáci všem povídačkám zřejmě uvěřili, byli celí bledí a Dominik se zakoktal. „É…no…mě teďkom došlo…sakra! Že musím po…pomáhat tatovi s autem…“ 4
„Ty vogo, kolik je asi hodin!“ vzpomněl si Olin, „My za chvilu asi pojedeme dom!“ Vyprskli jsme smíchy. „To byla jenom sranda, vy srabi! Vždyť Skalka už toť bude každou chvilu!“ Ale ti dva si to nenechali rozmluvit. „My už ale fakt musíme dom.“ řekl Olin a milí Potočáci se obrátili nazpátek. Obrázek: Lucie Vychodilová „Olinééé! Počky! Hošííí!“ volali jsme za nima. „Vraťte séé!“ „Nebyťte srabi!“ „´Se budete zbytečně zas vracet!“ Ale kdepak už těm byl konec! Čvachtali si to nazpátky domů. „To sou strašpytli!“ rozesmál se Ludin. „Strašpytli, strašpytli!“ začala povykovat Ája. „Luďo…Ájo…ehm…“ podívala jsem se na ně pohledem, který říkal: vzpomínáte si na poslední stezku odvahy? Jeden došel jenom ke Konečnymu a druhý to sám nedal ani k lavečce. „Stejnak jsou to ale hňupi,“ zavrtěl hlavou Tolja, „Dyť tam, vidíte? Bažina Smrti!“ „Smrti?!“ vyděsila se Ája. „Jo, je plná utopenéch Áj a ty budeš devadesátá osmá.“ řekl Tolja. „Tojlošu nech teho! Nestraš mě! Lucí, on mě straší!“ „Ale Áji, neboj se…“ ozval se najednou Jožík „Ona už tam žádná…žádná Smrť není! Já…já já… sem ju zavřel totiž, Ájo, do skříně.“ Bažina Smrti, to byla poslední překážka. Za ní už je Skalka. A ti blbouni to šli celé zase nazpátek! „Dobře jim tak.“ pokrčila rameny Milča. „My budem už dávno na Dvorku a oni se teprve budou prodírat nejakéma kopřivama.“ Bažina Smrti byla hlubší než dřív, protože v ní byly naplaveny spousty listí a utopených haluzí. Tolja, protože už byl stejně mokrý od hlavy až k patě, se nabídl, že na klacek kašle a že vyzkouší hloubku sám na sobě – sedl si na hráz, spustil se dolů – a zajel tam až po krk. Milča se přebrodila na druhý břeh, já a Ludin jsme vlezli do vody a Tolja podal Luďovi Márku, Ludin ju podal mě a já Milče, která ju vytáhla mělčinu. To stejně i s Jožíčkem. Váňa a Fanek hloubku statečně přeplavali i když ještě ani nechodili se školou na plavák. „Za to by si zasloužili speciální vyznamenání Biléch tygrů.“ tleskal jim Tolja. „My neco takovyho máme?“ podivila se Milča. „No…odteďka už jo, že jo, Lucko?“ „No jasně že jo.“ potvrdila jsem a právě od té doby začalo existovat Speciální vyznamenání Bílých Tygrů. Platí to obzvlášť na malý, většinou to vždycky zabere. Od doby kdy proběhla expedice na Nilu už jich má každý aspoň pět. Třeba speciální vyznamenání za extra umývání nádobí. Nebo za superspolehlivé nošení vody. Myslím, že jim to pořád ještě nedošlo. Jediná Ája bažinu nechtěla přeplavat. A my jsme ju zase nechtěli přenášet, protože už je velká, za chvilu jí bude sedm. „Vem si příklad z Váňu, ten eště ani nechodí do školy!“ dával Tolja za příklad svého bráchu. „Jenomže Váňa je větší, on se může víc odrazit od dna, on došáhne!“ bránila se Ája. „Ale Fanek je menší než ty, tak nekecej!“ „Ale já se bojím!“ „Tak běž po břehu.“ „Ale tam sou kopřivy!“ „No tak Ájo, dostaneš za to vyznamenání Biléch tygrů!“ přemlouval ji Tolja. „Ale co když se utopím!“ naříkala Ája. „Tak aji tak ho dostaneš!“ Nakonec jsme Áju přenášeli taky. „Hurá! Vidím našu památnou lavku!“ zaradoval se Váňa, když jsme se všichni vyškrábali z bažiny. 5
Byli jsme všeci strašně od blata, tak jsme se v tom tekoucím Nilu ještě umyli. Nohy, ruce, kolena, vlasy, úplně všecko. Taky jsme si tam vydrhli oblečení. Naše památná lavka není nic jiného, než starý vyvrácený strom ležící přes potok. Když jsme toťka jednou šli ze Skalky, já, Ludin a Tolja jsme po něm přecházeli a Váňa hned za náma. Váňovi bylo první den šest a tak chtěl trochu zamachrovat a řekl: „Divéte se, jak je ten strom pevné!“ No, jenže nebyl a jak po něm skákal, tak to zlověstně zapraskalo a všeci čtyři jsme se hezky vykoupali v potoku. Ono by nám to vlastně ani moc neškodilo, jenže – on byl zrovna únor! Teď byl naštěstí červenec, i když i tak už jsme docela drkotali zubama, protože tam byl stín. Vylezli jsme na břeh a tam nás čekalo nemilé překvapení.
Časopis ABC
autor: Martin Štulla zdroj: informace čerpány z internetových stránek abicko.cz, comicsdb.cz a wikipedia.org Dnešní díl bych věnoval jednomu z časopisů, který nebyl přímo cílený na kreslené příběhy, ale mnohé velké československé komiksové hity tam měly premiéru. Kupříkladu Kulišáci, Výprava do ztraceného světa, Příhody Malého boha, Strážci, Kruanova dobrodružství,… ABC - čtenáři si časopis nazývají „ábíčko“. Je čtrnáctideník technického a přírodovědného zaměření pro mládež. Jeho součástí jsou kreslené seriály, vystřihovánky papírových modelů a další samostatně použitelné předměty, obvykle papírové. Internetovou verzí časopisu ABC je web abicko.cz. Vychází od roku 1957, od roku 1994 ho vydává společnost Czech News Center. Současným šéfredaktorem časopisu je Zdeněk Ležák. Ze spolutvůrců časopisu jsou významní autoři - například Vlastislav Toman (spisovatel a dlouholetý šéfredaktor) nebo Richard Vyškovský (tvůrce vystřihovánek). Unie vydavatelů udělila časopisu titul Časopis roku 2005 a 2006 v kategorii Časopis pro mládež.
HISTORIE
Foto: abicko.cz
Přípravy k vydání nového vědeckotechnicky zaměřeného časopisu pro věkovou skupinu 10 až 15 let začaly v roce 1956. Původně uvažovaný název „ABC vědy a techniky“ byl během příprav změněn na „ABC mladých techniků a přírodovědců“, aby nedocházelo k záměně s již existujícím VTM (Věda a technika mládeži). První číslo vyšlo v lednu 1957 v rozsahu 32 stran a s nákladem 50 000 výtisků. Prvním šéfredaktorem se stal pozdější světoznámý botanik a jeden ze zakladatelů environmentální výchovy Jan Čeřovský, technickým redaktorem Vlastislav Toman, grafikem Sláva Jílek a výtvarníkem Mirek Liďák. Časopis vycházel jako měsíčník, vydavatelem byl Ústřední výbor ČSM. V následujících dvou letech náklad vzrostl nejprve na 75 000 a poté na 90 000 výtisků. V roce 1963 přešly dětské časopisy (včetně ABC) na vydávání podle školního roku místo dosavadního roku kalendářního. Od ledna do srpna tedy vyšel zkrácený sedmý ročník o osmi číslech a v září následoval osmý ročník 1963/64. V desátém ročníku byl časopis rozšířen na 40 stran. Od dvanáctého ročníku se ABC mění na čtrnáctideník, nepodařilo se však získat dvojnásobný příděl 6
papíru, a proto dochází ke snížení počtu stran na 24. V následujícím ročníku se podařilo časopis rozšířit o všívanou nebarevnou přílohu "ABC do kapsy" o rozsahu 16 stran formátu A5. V té době náklad dosáhl 135 000 výtisků a stále nestačil uspokojit poptávku. V roce 1968 došlo ke změně vydavatele. Namísto rozkládajícího se ČSM získal vydavatelská práva na dětské a mládežnické časopisy podnik Mladá fronta, později se vydavatelem ABC stává nově vzniklá Česká rada Pionýra. V sedmnáctém ročníku dochází k jedné z nejvýraznějších změn podoby časopisu. Přestává vycházet příloha do kapsy a ABC se znovu rozšiřuje na plných 40 stran. Z toho 8 stran včetně obálky bylo na tvrdším papíře a přibyly přílohy - déčka - které se v následujících letech staly charakteristickým znakem časopisu. V roce 1994 časopis přešel pod nakladatelství Ringier ČR. Od září do prosince 1998 vycházel zkrácený 43. ročník a od ledna 1999 se časopis vrátil k vydávání dle kalendářního roku. Po roce 2000 pozměnil název na „ABC - časopis generace XXI. století“.
OBSAH Kostru časopisu tvořily již od prvního čísla kratší i delší články, týkající se vědy, techniky, přírody a geografie. Kromě původních textů byly zveřejňovány i překlady ze zahraničních časopisů pro mládež, před rokem 1989 především (nikoliv však výhradně) ze zemí východního bloku. Od počátku nechyběly ani plánky či návody na stavbu nejrůznějších modelů nebo technických pomůcek, rady pro pěstitele, chovatele nebo fotografy, reportáže ze setkání čtenářů a různých zájmových skupin, úryvky z knih či zahraničních časopisů nebo výběr krátkých aktualit a zajímavostí z celého světa. Doplňovaly je pravidelné soutěže a povídky na pokračování. Od poloviny druhého ročníku se také v každém čísle začala objevovat strana či dvoustrana, věnovaná výhradně děvčatům. Zadní strana obálky byla téměř vždy vyhrazena komiksům na pokračování. Jak už jsme psali na začátku článku, objevily se zde v premiéře komiksy té největší kvality a v dnešní době patřící do zlatého fondu komiksů. Řada z nich vyšla i v knižní podobě ve Velkých knihách komiksů z časopisu ABC anebo Zlatá kniha komiksů V. Tomana či V. Šorela. Prvním maskotem ABC se v závěru prvního ročníku stal redakční pidimužík Píďa. Toho v roce 1962 částečně nahradil robot Emil. V roce 2002 začal v ABC vycházet komiks Lukáše Fibricha Mourrison. Jeho hlavní hrdina se stal novým maskotem časopisu. Časopis ABC proslul především svými přílohami, pro něž se vžil název „déčka“. Ta ale v prvních ročnících chyběla a začala se postupně objevovat až později. V 8. čísle druhého ročníku vyšla první skutečná příloha - všívaný list „ABC do kapsy“ k odstřižení. Kartičky k vystřižení s jednotným pojetím se objevily, až od prvního čísla ročníku V. Předznamenaly tak vznik rozsáhlé obrazové encyklopedie s názvem „Atlas ABC“, která vycházela až do roku 1997. Ve třetím ročníku též začala vycházet oblíbená „Obrazová škola ABC“, podávající nejrůznější témata grafickou formou, doplněnou jen nejnutnějším množstvím textu. Také papírové vystřihovánky, nejznámější déčko časopisu ABC, v prvních číslech chyběly. Jako první byl (ještě na běžném měkkém papíře) uveřejněn jednostránkový model kosmické lodi Vostok, a to v 7. čísle ročníku VI. Pravidelně se vystřihovánky začínají objevovat s jubilejním 10. ročníkem.
Foto archiv: abicko.cz
7
9. díl – jedovaté rostliny pro koně
autor: Monte Alamo zdroj: vlastní autorská tvorba, Obrazový průvodce – Kůň a jeho chov a Přírodní léčba koní Živé ploty a zanedbané pastviny mohou hostit různé rostliny pro koně jedovaté, a pokud se jich spase velké množství, může dojít k těžkému onemocnění nebo dokonce k smrti. Proto je třeba pastviny pečlivě prohlížet a koním nebezpečné rostliny odstraňovat. Žaludy Žaludy jsou ve velkém množství smrtelně jedovaté. Kapradí samec Kapradí je jedovatá v zeleném stavu. Jedovaté jsou zvlášť mladé báze listu. Dub (Quercus) Listy a plody (žaludy) dubu jsou pro koně jedovaté pro vysoký obsah taninu. Po konzumaci se nezřídka objevuje zácpa a dokonce poškození ledvin. Štědřenec (Laburnum vossii) Všechny části rostliny jsou pro koně jedovaté. Nejvíce však semena, která jsou smrtelně jedovatá. U postiženého koně se projevují nervové poruchy a posléze dochází nezřídka i k úhynu. Starček přímětník (Senecio jacobaea) Jedovatá rostlina, a to dokonce i v suchém stavu, kdy ji koně ochotně konzumují. Otrava se projevuje teprve po určité době (vykazuje komulativní efekt). Dochází při ní k vážné poruše funkce jater, jež může přejít až k jejich akutnímu selhání. Čirok obyčejný (Sorghum vulgare) Vzhledem k obsahu nitrátů a kyanidů je tato rostlina silně toxická. Může vyvolat poruchy dýchacího aparátu a někdy způsobit i smrt. Mladé rostliny však nejsou jedovaté. Rulík zlomocný (Atropa belladonna) Obsahuje alkaloid atropin rozšiřující zornice oka, což je neklamný příznak této otravy. Postižení koně nejsou schopni stát. Foto: kvetina.cz
Hasivka (Pterisium) Tato kapradina se vyznačuje komulativním toxickým účinkem, a to i v suchém stavu. Postižení koně mají sraženou záď, končetiny drží od sebe, více přibývají na hmotnosti a často spí. Pryskyřník (Ranunculus) Pro koně je řazen ke středně jedovatým rostlinám. V suchém stavu je neškodný. Vlnice (Oxytropis splendens) Pro koně velmi jedovatá bylina. Postižení jedinci vykazují nevyzpytatelné reakce a posléze mohou ochrnout. 8
Javor červený (Acer rubrum) Nádherně červeně zbarvené listy jsou pro koně jedovaté v létě a na podzim. Příznakem otravy je nápadně nažloutlá barva sliznic - důsledek anémie. Skočec obecný (Ricinus communis) Také tato rostlina způsobuje u koní smrtelnou otravu již po pozření nepatrného množství. Plody - bobule však mají natolik odpornou chuť, že je zvířata pozřou pouze náhodou.
Foto: kvetina.cz
Třezalka (Hypericum) Po konzumaci třezalky se stává bílá kůže koní velmi citlivá na sluneční paprsky. U postižených zvířat se mohou objevit bolestivé spáleniny. Tis červený (Taxum baccata) Pro koně velmi jedovatá rostlina. Po jejím pozření nastává náhlá smrt. Kůň může uhynout ještě s listy v tlamě. Přeslička (Equisetum) Koně otrávení touto rostlinou začínají vrávorat, později se neudrží na nohou a nakonec padají na všechny končetiny.
Podzim života autor: Barbora Chalupová zdroj: vlastní autorská tvorba Slyším to děsivé ticho. Jak na mě stále útočí, drásá mi nervy, nechává je poházené jako cáry papíru po pokoji. Stejně jako vichr trhá z větví stromů listy suché jako troud, to ticho, ach, to ticho mi krade i poslední kusy duše, co mi ještě zbyly. Za okny se vše opět mění. Třpyt slunce na nebi se již dávno zahalil flórem. Ani paprsek neunikne té všudypřítomné zhoubě. Znám tu krajinu dobře. I já jsem se stal její obětí. Všichni jsme jí propadli, všichni jsme se nechali zlákat pyšnou krásou budoucnosti, kterou slibovala. Ale dnes je všechno jiné. Ona pustina venku je na nic, jak věc, jež patří mezi smetí. Je plná špíny, je šeredná, je jen pro smích houfu dětí. Už ani ty děti si venku nehrají. Kdo by si také hrál v takové žumpě?! Plaňky plotu před domem se chlubí zašlou barvou. Jsou mým odkazem lhostejnosti. A před ním se na zemi svíjí jako nestoudnice prašná čára nakreslená roky chůze odnikud nikam. Pamatuji si každý svůj krok, který jsem na ní ztratil, jak jsem udusal kousky vegetace, která se z posledních sil drápala po blahodárném svitu. A tam, na konci té klikatice, stojí můj dům. Zabloudíš-li sem, v úžasu budeš stát pod rouškou mraku a čekat. Spatříš prázdnou nádobu uplácanou z hlíny a v ní krčícího se muže čekajícího na smrt - bytost z masa a kostí, jež se dávno stala pouhou schránkou pro umírající duši. A kvílení dveří Tě pozve dál, do útrob ponuré kobky, kde Tě přivítá bezhlesný zpěv utržené zvonkohry. Jen se rozhlédni po mém paláci: vlhké stěny prorostlé plísní, ztrouchnivělá podlaha a ze stropu na Tebe číhá potemnělý lustr, který se jen zázrakem ještě neroztříštil při pádu. Při hlubokém nádechu Tě ochromí pach stoky a mráz, který se Ti zavrtá hluboko pod bledou kůži. 9
Chci spát, spíš spát nežli žít. A v klamném spánku vzpomínat na chyby, kterými je můj život protkán. Tušil jsem, že stáří nebude lehké, že na některé věci nebudu stačit, že vstávání z postele bude s každým ránem těžší, ale vždy jsem snil o zaslouženém odpočinku po desetiletích tvrdé práce. Doufal jsem, že na to nebudu sám. Zatím tu však mé prsty plné nepokoje bloudí po stole a ten monotónní zvuk mě týrá jako tisíce drobných jehel, které se jedna za druhou zabodávají pod nehty. Ale i já se jednoho dne dočkám. Smrt si pro mne přijde a já budu své roky spát pod kryptou z mramoru ve své věčné věznici. Snad se pak najde alespoň pár vřelých slz, které na chvíli zacloní Tvé lesklé zornice a zpečetí tím můj osud.
JIŽNÍ ČECHY POHODOVÉ 2017 autor: Martin Štulla zdroj: informace čerpány z internetových stránek jiznicechy.cz „Jižní Čechy pohodové“. To je název krajského projektu, který v návaznosti na „Jižní Čechy aktivní 2014“, „Jižní Čechy husitské 2015“ a „Jižní Čechy olympijské 2016“, připravuje na rok 2017 v rámci podpory turismu v regionu Jihočeská centrála cestovního ruchu (JCCR). „Po mimořádně dynamické, aktivně a sportovně laděné nabídce letošního roku, chceme návštěvníkům z domova i ze zahraničí znovu připomenout, že jižní Čechy jsou přes široké spektrum možností aktivního odpočinku především skutečným synonymem pro klid, pohodu a relaxaci,“ uvedl ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu Jaromír Polášek. „Na nikoho nezapomínáme. Projekt sportovní a aktivní dovolené plynule navazuje na nabídku širokého spektra možností, které region skýtá pro všechny, kteří chtějí třeba jen lenošit a všemi silami odpočívat,“ dodal Polášek. Manažer marketingu JCCR Ondřej Flemr v této souvislosti poznamenal, celý projekt je výrazně zaměřen také na propagaci jihočeského venkova. „Venkovu je přímo věnováno jedno z hlavních témat projektu, venkovská tématika však nechybí v žádném z hlavních okruhů připravované marketingové strategie,“ konstatoval Flemr.
Foto archiv: Keltoviny, z.s.
Pět hlavních témat projektu Jižní Čechy pohodové: „Jižní Čechy - perla nepravidelného tvaru“, to je především objevování památek a kulturní vyžití, oživení tématu baroka mimo jiné v návaznosti na selské baroko. „Jezte a pijte v jižních Čechách“. Dobře se najíst je jeden z hlavních předpokladů pro pohodovou dovolenou a jihočeská kuchyně, poctivá, tradiční, založená na místních potravinách, má svůj základ právě na venkově. S tímto tématem pak úzce souvisí pivo, pivovary nově vznikající minipivovary či různé akce jako například slavnosti vína, borůvkobraní, … „Aktivní pohoda“. Tu nabízejí jižní Čechy v létě i v zimě včetně široké nabídky outdoorových aktivit. „Jihočeský oddech“. Lenošit, nechat se opečovávat a hýčkat, jednoznačně patří k opravdové pohodě. A region nabízí širokou škálu pobytů, kde je o klienty postaráno se vším všudy - wellness a lázeňské pobyty, regenerační pobyty apod. „Pohodový venkov“. To je odpočinek od života ve městě, agroturistika, vesnické slavnosti, řemesla a tradice. 10
Dnes ze Středočeského kraje
autor: Věra Melicharová zdroj: informace čerpány z internetových stránek eagri.cz, receptyonline.cz a labuznik.cz
Středočeská uhlířina 300 g hladké mouky 3 vejce sůl 100 g špeku 800 g ve slupce vařených brambor 2 cibule kmín
Z mouky, vajec a soli udělejte těsto a nechte ho chvíli odpočinout. Vytvořte z něj noky a uvařte je v osolené vodě. Vařte tak dlouho, dokud nevyplavou na povrch. Vyjměte děrovanou naběračkou a rozdělte na talíře. Špek nakrájejte na kostičky a vypečte ho na pánvi, přidejte nakrájenou cibuli a kmín. Když je cibulka zlatavá, přidejte noky a uvařené brambory (oloupané a nakrájené na kolečka). Dobře promíchejte a osolte.
Řepánky Smíchejte mouku, cukr a sůl. Do směsi udělejte důlek, 800 g polohrubé mouky do kterého rozdrobte droždí a zalijte ho vlažným mlékem. Když 200 g másla + máslo na potření začne droždí pracovat, přilijte rozpuštěné máslo, přidejte vejce po upečení a zapracujte těsto. Těsto nechte asi hodinu kynout na teplém 180 g cukr krupice místě. 3 vejce ½ l mléka Mezitím si připravte náplň z řepy a máku. Na rozehřátém másle 1 kostka droždí opékejte přibližně tři minuty nakrájené řepy, pak přilijte asi 3 lžíce vody a přiklopené duste zhruba 30 minut téměř doměkka. Přidejte mléko, přiveďte k varu a vsypte mák. Náplň: Míchejte tak dlouho, až se tekutina vsákne. Oslaďte cukrem dle 300 g mletého máku chuti. 300 ml mléka 50 g másla Z vykynutého těsta tvořte placičky (asi jako na větší buchty), 2 středně velké řepy (asi 500 g) které naplňte směsí z řepy a máku. Těsto okolo náplně uzavřete špetka soli (stejně jako u buchet) a dejte na vymaštěný plech nebo pekáč cukr dle chuti spojem dolů tak, aby se vzájemně nedotýkaly. Pečte v předehřáté troubě při 180°C cca 30 minut do zlatova. Po upečení potřete ze všech stran rozpuštěným máslem.
Škvarkové placky 500 g hladké mouky 250 g mletých škvarků 1 vejce 250 ml mléka kvásek špetka soli
Ze všech surovin vypracujte těsto a dejte ho vykynout. Potom tvořte menší bochánky, na kterých nahoře nožem udělejte mřížku. Potřete je vejcem a posypte solí nebo mákem. Na plechu je nechte ještě chvíli vykynout a poté je dozlatova upečte ve středně vyhřáté troubě. Podávejte samotné ke kávě nebo jako přílohu k polévce. Chutnají teplé i studené. 11
leden - březen
autor: Ladislav Frank Nykl (do časopisu připravila redakce) zdroj: informace čerpány z trampského časopisu Stopař (stopar.cs-info.cz) Westernový kalendář sestavil z amerických archivních zdrojů dlouholetý vydavatel trampského časopisu Stopař, Ladislav Frank Nykl. Ladislav Frank Nykl (3. července 1944 - 21. února 2016) byl politický vězeň, český publicista, zaměřený na regionální západočeskou historii komunistické a nacistické totality. Zároveň se zabýval historií trampingu ve Slavkovském lese a Krušných horách. Westernový kalendář, který budeme nyní po čtyři čísla vydávat, vezměte jako holt tomuto velkému muži. Myslíme si, že by jeho práce neměla být zapomenuta.
Leden 7. leden 1865 Bojovníci kmene Cheyenne a Sioux zaútočili na město Julesburg, v odvetu za masakr na Sand Creek. 10. leden 1917 "Buffalo Bill" Cody, slavný hraničářský armádní scout a světově známý showman, zemřel v Denver, Colorado, ve věku 71 let. 10. leden 1842 Frank James, pozdější psanec se narodil v Clay County, Missoury. 13. leden 1928 Slavný Wyatt Earp zemřel v Los Angeles. 19. leden 1847 Guvernér státu New Mexico, Charles Bent byl zavražděn u indiánského Puebla v Taos. 26. leden 1875 Pinkertonovi agenti při honičce na Jesse James zabili jeho 18-ti letého bratra a vážně poranili jeho matku ruční bombou. 31. leden 1874 Gang Jesse Jamese přepadl vlak Little Rock Express za Gads Hillem v Missouri a ukradli $ 22,000 v hotovosti a zlato.
Únor únor 1914 William Seward Burroughs, americký prozaik a představitel hnutí beatniků, se narodil v St. Louis ve státě Missouri. únor 1889 Harry Longabaugh byl propuštěn z vězení ve městě Sundance ve Wyomingu a tak získal slavnou přezdívku „Sundance Kid“ (podle města, kde byl ve vězení). 1. února 1901 William Clark Gable, americký filmový herec, se narodil v Cadizu, Ohio. 3. únor 1889 Belle Starr, americký ženský gangster, byla zavražděna ve svých 40 letech, zřejmě svým novým opilým indiánským druhem Jimem July. 12
5. únor 1848 Narodila se Belle Starr, později ženský psanec. 8. únor 1887 Kongres schválil Dawesův zákon, který přinesl americké občanství všem indiánům nehledě na to, z kterého jsou kmene. 9. únor 1864 Budoucí generál George A. Custer a Elizabeth C. Bacon uzavřeli sňatek v presbyteriánském kostele v Monroe. 11. února 1847 Thomas Alva Edison, americký technik, vynálezce a podnikatel, se narodil v Milanu, stát Ohio. 12. února 1809 Abraham Lincoln, americký politik a státník, 16. prezident USA se narodil v Hardin Couty ve státě Kentucky. 13. únor 1866 Frank a Jesse James, Cole Younger a další banditi přepadli banku v Clay County a odcizili $ 60,000 při první organizované bankovní loupeži. 15. únor -1915 Napravený psanec Frank James (bratr Jesse Jamese), zemřel v Kearney, Minesota. 15. únor 1803 Narodil se John Sutter, napřed kalifornský osadník a majitel Sutterova mlýna poblíž Sacramenta, kde byl nalezen první zlatý valoun v U.S. 17. únor 1909 Apačský náčelník Geronimo zemřel na pneumonii ve věku 80 let, stále ještě v zajetí ve Fort Sill. 20. únor 1725 První známé indiánské skalpování bílého muže, bylo oznámeno v kolonii New Hampshire. 21. únor 1828 The Cherokee Phoenix jsou první indiánské noviny vydávané v New Echota. 22. únor 1732 George Washington, americký státník a politik se narodil ve Westmoreland County ve Virginii. 25. únor 1875 Indiáni kmene Kiowa pod vedením Lone Wolfa (Guipago), se vzdali ve Fort Sill. 26. únor 1846 Narodil se "Buffalo Bill" Cody, napřed hraniční armádní scout a pak světově proslulý showman. 27. únor 1973 Hnutí Amerických Indiánů obsadilo samotu Wounded Knee v Jižní Dakotě, místo kde roku 1890 došlo ke krveprolití Siouxských mužů, žen a dětí. (Okupace trvala až do května 1973.) 27. únor 1902 Narodil se v Salinasu (Kalifornie) John Ernst Steinbeck, novinář, scénárista a spisovatel, představitel kritického realismu.
Březen 9. březen 1916 Pancho Villa přepadl U. S. území. 15. březen 1895 Bone Mizell, slavný kovboj z Floridy, předstoupil před soudce za provádění změn při cejchování dobytka. 13
18. březen 1882 Umírá Morgan Earp. 19. březen 1848 V Monmouthu se narodil pozdější slavný sheriff Wyatt Earp. 20. březen 1868 Jesse James a jeho banda přepadli banku v Russelville Kentucky a ukradli $ 14,000 při první organizované bankovní loupeži. 21. březen 1886 Poprvé byl zatčen náčelník Apačů Geronimo. 26. březen 1804 Kongres nařídil přepravu Indiánů na východ od Mississippi River do Louisiany. 26. březen 1832 Slavný západní umělec - malíř, George Catlin začíná svoji plavbu na Missouri River na palubě parníku Americké kožešinové společnosti Yellowstone. 26. březen 1862 Odehrála se bitva na La Glorieta Pass v New Mexico Territory u Apache Canyon, Pigeon's Ranch. 30. březen 1889 Butch Cassidy a McCartyho bratři přepadli První Národní Banku v Denveru, kde ukradli 20,000 dollarů. Další pokračování příště, čekají nás měsíce duben až červen.
Artemis
autor: Pavla Štullová zdroj: informace čerpány z internetových stránek antika-mytologie.apu.cz a wikipedia.cz 2. pád Artemidy, lat. Diana Dcera nejvyššího boha Dia a Titánky Léty Bohyně lovu a zvěře, vládkyně přírody, též bohyně měsíce. Původně byla ctěna jako bohyně vládnoucí přírodě, jelikož její bratr byl bohem slunce, stala se bohyní měsíce. Do její působnosti spadaly i léčivé prameny a na lidi mohla seslat šílenství, ochrnutí i náhlou smrt. Nikdy se neprovdala a až do konce svého kultu zůstala panenskou bohyní. Její vášní byl lov. Byla proto často zobrazována s lukem a šípy. Byla samozřejmě neskonale krásná. Volby krásy mezi bohyněmi se nezúčastnila, její krása nespočívala ve vznešenosti jako u Héry, ani důstojnosti Athény a ani smyslnosti Afrodíty. Byla, dnes bychom řekli, "sportovní typ". Proto byla velice oblíbená ve Spartě a mladící při přípravě na vojenské trápení byli bičováni právě před její sochou.
Foto: liveyourfantasy.blog.cz
Artemis byla velice tvrdá ve vyžadování dostatečné úcty. Když jí kalydonský král zapomněl přinést oběť, poslala do jeho země obrovského kance, který všechno zničí. Dodnes je příslovečnou její pomsta na thébské královně Niobě za urážku své matky; zabila všech jejích sedm dcer. Někdy se však dala obměkčit omluvou a obětí, jak tomu bylo v případě Herákla, když ulovil její oblíbenou laň. 14
6 děsivých míst v Česku
autor: Věra Melicharová zdroj: informace čerpány z internetových stránek extra.cz Máte rádi tajemná a strašidelná místa? Pak pro vás máme pár tipů na nevšední výlet… 1. Hrad Houska O hradu ležícím 20 kilometrů severozápadně od Mladé Boleslavi jste nejspíš už něco slyšeli. Říká se, že se v něm ukrývá brána do samotného pekla. V noci zde prý jdou slyšet zvuky podobné krokům a fotografie z hradních prostor jsou často rozmazané. Zajímavé je, že stěny místní kaple jsou vždy vlhké i za léta, zatímco stěny sousedních místností jsou suché. Podle pověsti se traduje, že pod kaplí jsou podzemní prostory, v nichž jsou kostry „nelidských“ bytostí. Dokázáno je, že i naprostí bezvěrci se tu necítí úplně nejlépe. Přespání se rozhodně nedoporučuje ani v okolí hradu! Foto: extra.cz
2. Hrad Křivoklát Ačkoliv je obklopený malebnou krajinou křivoklátských lesů, jeho minulost je protkána temnotou. V 16. a 17. století sloužil hrad jako vězení a traduje se, že jej nyní obchází duše mrtvých a utýraných vězňů. 3. Les Pánova březina u Mukařova Jen 5 kilometrů jihozápadně od Prahy je místo, ze kterého vám vůbec nebude dobře. Říká se, že za třicetileté války v místech mezi Mukařovem a Žernovkou, poblíž Zelené cesty v Pánově březině utíkala kněžna Nežárka před žoldáky. Než byla dopadena, stačila v lese ve studánce ukrýt velký zlatý kalich. Dopadli ji na místě dnešního Mukařova a poté krutě mučili až k smrti. Zlatý kalich nebyl nikdy nalezen a podle pověsti jej dodnes hlídá v lese černý pes, jehož občasné vytí oznamuje blížící se neštěstí. Mladá kněžna se tu prý zjevuje jako světlovlasá dívka s černými skvrnami místo očí. Koncem devatenáctého století se v lese také rozhodli nešťastní milenci ukončit své životy, když jim rodiče odmítli požehnat sňatek. Místu, kde se ve velkých mrazech milenci vysvlékli a později byli nalezeni umrzlí, se dodnes říká „U zmrzlých“.
Foto: extra.cz
15
4. Hřbitov bláznů v Bohnicích Dnes už polorozpadlý hřbitov v Praze Bohnicích byl založen na počátku 20. Století a fungoval necelých šedesát let. Dost na to, aby zde bylo pohřbeno více než 4000 mrtvých, hlavně pacientů místní léčebny. Leží tu ale také vrazi, sebevrazi, vojáci z první světové války a děti. Místo posledního odpočinku tu bohužel našli i lidé zcela příčetní: nepohodlní dědicové nebo příliš dlouho žijící bohaté tetičky, nemanželské děti a další osoby, které se v blázinci ocitly řízením osudu a už pro ně nebylo cesty zpět. Říká se, že jde o místo s vůbec nejhorší energií na našem území.
5. Hrad Kašperk Šumavský hrad Kašperk je nejvýše položeným královským sídlem v Čechách. Leží ve výšce 886 m n. m a hrdě nese jméno císaře Karla IV. Název vznikl zkomolením původního Karlsberg, Karlova hora. Lesy, jež ho obklopují, působí ponuře i v pravé poledne, a tak není divu, že Kašperk patří k nejstrašidelnějším památkám v Čechách. K nejstarším místním raritám prý patří Swiza, prastará noční můra pocházející ještě z dob, než Čechy zaplavili misionáři s Kristovým křížem. Tato pohanská bohyně se zjevuje oděna do vlčí kůže s jeleními parohy na hlavě a potrpí si na obdiv. Ten, kdo jí neprokáže patřičnou úctu, zkamení. 6. Hřbitov ve Velharticích Četli jste Erbenovu Svatební košili? Asi si pamatujete na umrlce… Staré i současné hroby se tlačí na sebe, a když se zatouláte do jihovýchodní části, pocítíte možná plíživé zlo, jež přetrvalo staletí. Podle původní dávné pověsti z úsvitu křesťanství se místní dívka zamilovala do mládence, který padl v bojích. Nedokázala se s jeho smrtí vyrovnat a další nápadníky vytrvale odmítala. Jeden ze zhrzených mužů pak ze žárlivosti a pro pomstu na hřbitově oživil mrtvolu jejího milého, aby si „neživý“ vzal s sebou do hrobu „tu živou“, která odmítala milovat. Stopy černé magie, jež se při obřadu uvolnila, jsou zde prý patrné dodnes a citliví lidé v místě vnímají negativní energii.
Čaj s myšlenkou autor: Samuel Tongel zdroj: vlastní autorská tvorba
Všichni opustili třídu a zanechali za sebou nevídané ticho, které dodalo celé místnosti atmosféru opuštěnosti a smutku. Chlapec v modrém svetru s výraznými znaky obnošení byl jediný, kdo tam zůstal. Jeho židle byla jako jediná stále připravena k posezení, a vedle ní ležela otevřená taška, ze které čouhalo mnoho papírů popsaných různými útržky z jeho hlavy. Chlapec věděl, že má ještě dost času na své myšlenky. Dříve by normálně školu opustil s ostatními a vydal se na nádraží čekat v prázdné frontě a v zimě, která je pro únor tak typická. Nyní už ale ví, že je to naprostá hloupost, když má k dispozici prázdnou tichou budovu zející teplem. Jediné co šel ven ze třídy udělat, byl čaj. Hned vedle dveří stál automat, který chlapec zbožňoval právě kvůli tomu, že to byla jediná věc, která mu dokázala ve všedních dnech dodat energii téměř zadarmo. Vytáhl si ze zadní kapsy ošoupanou peněženku a uchopil mezi prsty poslední desetikorunu, která mu zbyla z peněz utržených o vánocích pod stromečkem. Vhodil jí dovnitř, zvolil si o dva stupně víc cukru a stiskl požadovanou objednávku na citronový čaj. V tichu, které po ukončení vyučování protkalo školu, zněl celý proces tak neobvykle hezky, že chlapec na chvíli zavřel oči a zaposlouchal se do všech mechanismů, které automat vydal. Do vyšoupnutí kelímku, do zabzučení automatu, do nalévání čaje a následného pípnutí, které oznamovalo dokončení. Vzal si kelímek s horkým čajem a odebral se zpět do třídy ke svému místu, aby se mohl posadit na topení a zadívat se tam, kde mu zrovna zůstane zrak. Byl to pro něho nejlepší způsob jak se odreagovat a odloučit od okolního světa za účelem uvolnění myšlenek k přemýšlení. Pak mohl myslet na věci týkající se něčeho, co lidé nevidí pouhým okem, ale srdce a duší. A to „něco“ byl svět, 16
který ho naplňoval optimismem a našeptával mu, že vše v jeho životě nad čím si dělá takové starosti, je ve skutečnosti pomíjivé. Když se chlapec chystal uskutečnit tento denní rituál, jeho zrak ulpěl na úplně jiném místě, než bylo zvykem. Jeho oči se při sedání na topení zastavili u okna, ze kterého měl výhled na křižovatku u pravého křídla školy. V tom okamžiku se u něj začala vyvíjet spousta myšlenek, které si chtěl ihned zaznamenat. Vytáhl ze své tašky blok s pevnou elegantní vazbou a těžkou kovovou propisku, kterou dostal v den jeho narozenin… Foto: pixabay.com Křižovatka Je to k zamyšlení, proč mi tak obyčejný pohled z okna na rušnou ulici přišel zvláštní. Snad se to ale dá vysvětlit tím, že já byl ten, kdo v klidu stál, pomalu dýchal a hleděl s horkým čajem v ruce z okna na lidi, kteří se pohybovali pro mě nepřirozenou rychlostí. Jejich rychlé pohyby byly sami o sobě důkazem toho, že i rychle dýchají a jsou ve stresu.
Vlastně mi ani na mysl nepřišlo, že by to byl jejich problém a mohli si za to sami. Spíš jsem to dával za vinu době, ve které všichni žijeme. Jsme obklopeni dopravními prostředky, které nám diktují pravidlo být všude včas. Ať už kvůli tomu, abychom stihly autobus, vlak či letadlo, nebo tomu, abychom včas dorazili na místo určení. Přemýšlel jsem nad tím, jaké byly dřívější doby, kdy auta, nebo jiné technické dopravní prostředky, nebyly zvykem. Lidé si zřejmě nemohli časy určovat na minuty, a myslím, že byli i mnohem více svobodní, protože bylo jen na nich, jak rychle kam dorazí. Bylo to o jejich těle, o jejich nohou, ne o tom, jaké měli auto. Dnes je pro nás fakt, že někdo má auto, důvodem k tomu, abychom po něm požadovali být všude přesně načas. Možná, že jsou auta velkou výhodou díky vzdálenostem, které můžeme denně ujíždět za prací, školou a rodinou, ale také nevýhodou. Tvrdím to, protože, když se teď dívám z okna na tu křižovatku, vidím rychle chodící lidi a ještě rychleji jedoucí auta, která se zastavují jen na přechodech, protože musí. Když se ale zadívám hlouběji na všechny pohyby, které se tam vyskytují, je to doopravdy tak nepřirozeně rychlé, až je to k pláči. Proč všichni tak spěchají? Proč se nezastaví, nepopovídají si spolu? Proč má každý svoji cestu bez sebemenšího zájmu o druhé? Téměř každý má v uších zastrčená sluchátka a všímá si jen svého světa. Uniká od reality, která je kolem něj. Nemyslím si, že je to úplně špatně, ale je to smutné, protože vzhledem k tomu, že každý je v tom svém, ten reálný svět je nakonec prázdný. V dnešní době nám mnoho věcí umožňuje utíkat od reálného žití, a právě proto vše vypadá tak, jak vypadá. Každý žije v originálním a odlišném světě od druhých. Málokdo dnes žije ve stejné realitě jako jeho přátelé, kolegové, nadřízení a podřízení. Ve skutečnosti je země jen nutným prostředkem k tomu, abychom mohli žít tam, kde chceme my. Už pro nás ale neznamená nic víc. Není pro nás světem, kde bychom se cítili doma psychicky. Foto: pixabay.com
17
Jen pro ty, kteří ještě chtějí číst, chodí se procházet a přemýšlí nad krásou, která nás obklopuje v přírodě, je země tím, co bývala. Pro ty, kteří dokážou milovat i bez umělých prostředků dodávajících člověku dobrou náladu. Jsem ještě příliš mladý, abych pochopil, proč je dnes vše tak odlišné a rychlé, než tomu bylo dřív. Jakoby nám snad něco naznačovalo, že bychom měli zpomalit. Možná, že se tak i rychleji řítíme do záhuby. Chlapec dopil poslední zbytky svého čaje, uklidil blok s propiskou do tašky, zapnul jí a vydal se do šaten. Pomalu si nazul boty, promnul si oči a došel s rozvážnými kroky ke vstupním dveřím. Uchopil kliku, ale pak, po chvilce zamyšlení, sáhl jednou rukou do kapsy, vytáhl sluchátka a zastrčil si je do uší. Pustil si svou oblíbenou hudbu a vydal se do rušné ulice.
Při čtení nejezte ani nepijte (hrozí udušení)! Nečtěte na veřejných místech (budete budit pozornost)! Před čtením je dobré dojít si na záchod, a jestli vaše děti spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Párečky
autor: Martin Macek Cabicar Zdroj: vlastní autorská tvorba „Jůůů, pájecky!“ Viki zbožňuje párečky. Dělali jsme hot dogy. Manželka mi vyndala z mrazáku mé chilli párky a dala je rozmrazit pod vodu. Jenže v kuchyni nebylo místo, tak je strčila do koupelny. Je neuvěřitelné, co to všechno rozpoutalo, a musím poznamenat, že technicky vzato za všechno vlastně může ona. „Pjoc sou pájecky v koupejně?“ zeptala se Viki s údivem. „No jo, koupou se,“ odtušil jsem automaticky „To víš, párečkovi smrděla noha, tak se musel osprchovat.“ „Pájeckovi smlděla nozicka?“ opakovala i Viki a pokyvovala hlavičkou. Bylo mi jasné, co bude v hlavních zprávách ve školce. „Když totiž párkům smrdí nohy, tak smrdí úplně celí, protože párky mají jen nohy.“ Viki s rozšířenýma očima poslouchala, jako bych přednášel úplně novou teorii strun elementární fyziky. „Ale tenhle páreček si vzal koupací čepici, pěkně se vydrbal, celou nohu si oholil, podívej, jak ji má teď hladkou jako dětská prd… jako tvoje prdelka.“ Viki si pohladila páreček. Pak si sáhla na prdelku. Skutečně, oboje bylo tak hladké! „Některé párečky mají na noze dokonce kuří oka. Ale to jenom ty kuřecí.“ „Kuzí oka?“ Viki jel záznamový hardware na plný výkon. „Proč jí to děláš?“ přišla k nám maminka. „Víš, že nechápe, že si děláš legraci.“ „Ty si dejás legjaci!“ obvinila mě Viki a pohrozila mi prstem, ale hygiena párečků ji rozhodně zaujala. Má párečky ráda, je dobré o nich vědět víc.
18
Tak to byl jeden z tisíců rozhovorů, které s dítětem vedete, ale nepamatujete si ho. Ovšem dítě ano. Dítě si pamatuje úplně všechno a vybavuje si to, jak jsme již zjistili, v těch nejnevhodnějších chvílích. O pár týdnů později jsme se náhodou byli podívat na prezentaci jedné elitní školy a jejího vzdělávacího systému. Ne že bychom na ni měli, ale člověka vždy zajímá, jak si žije horních 10 000. Součástí prohlídky byl dokonce „pohovor studijních předpokladů“, který naprosto vážně vedli i s předškolními dětmi. Byl tam starší, velmi milý pán, vypadal jako profesor. Nevím, jestli byl pedagog, či psycholog, každopádně jsme nějak stanuli právě před ním, i když jsme se jinak na celé akci snažili být neviditelní, jak jen to šlo. „Dobrý den, tak jakpak se ta vaše malá jmenuje?“ přivítal nás bodře a sklonil se k Viki, která mi objala nohu, držela se jí jako sloupu a culila se. „Viki,“ odpověděla manželka. „Tak co, Viki, popovídáme si? Co máš ráda?“ „Jídlo,“ zamumlal jsem pro sebe a Káťa mě kopla. Ale ten pán to zaslechl a usmál se. „Ano, to je v tomto období obvyklé. Od narození děti poznávají svět především ústy, ale Viki vůbec nevypadá jako velký jedlík. Tak pojď, sedneme si tamhle ke stolečku? Můžeme?“ obrátil se na nás. Jen jsme přikývli, ačkoli jsme netušili, která bije. Pokynul nám k lavici opodál a my se na ni posadili. Viki se mě pustila, děda se jí líbil a nechala se odvést ke krásné dětské židličce u stolku. „Tak Viki, copak jsi měla k obědu?“ „Pájecky!“ odpověděla Viki hbitě. Neměla, ale jak jsem řekl, je to její oblíbené jídlo. Kromě toho má ještě velký zmatek v tom, kdy je oběd. Většinou chce oběd k večeři. Než stačil specialista položit další otázku, Viki vypálila: „Pájecek se koupal.“ Pán přestal procházet papíry a překvapeně zdvihl hlavu. Káťa na mě vrhla velmi zlý pohled. „Páreček se koupal? A proč?“ To nebyl dobrý vývoj konverzace, trochu mě polilo horko. A manželka mi zaryla prsty do stehna. „Pjotoze mu smldela noha,“ sdělila Viki promptně s takovým nadšením, jako by celé týdny čekala, až se jí konečně někdo zeptá. Káťa zabořila hlavu do dlaní a zahučela: „Proboha oni nám ji odvezou chlápci hihi-hoho-haha a zavřou do polstrovaný cely metr krát metr!“ „Párečkovi smrděla noha?“ odborník až poposedl a usmíval se na Viki. Ta byla potěšena konečně adekvátním zájmem k dané problematice a důležitě přikývla: „Pájecek má jenom nohu, tak kdyz mu smldí, tak smldí úplně celej,“ informovala ho. Káťa si zakryla ústa a zašeptala: „My ji snad neuvidíme ani na Vánoce,“ a znovu se na mě zle podívala, jako bych za to mohl. „Má jen jednu nohu,“ zopakovala Viki významně, a kdyby to pán nepochopil, tak k tomu zvedla tři prsty. Pochopitelně se počítá jen jeden, ale ony jdou tak blbě ohnout, že chvíli trvá, než se s nimi mozek synchronizuje, ale nakonec se většinou dostane ke správnému počtu. „Měl koupací sepici a vydlbal se a oholil, takze měl hladkou nozicku, jako je muj ZADEK!“ vykřikla a začala se strašně řehtat. Káťa vedle začala plakat, i když si myslím, že to jenom předstírala, ale kdo to u žen pozná? „Proboha, já když budu chtít dítě, budu si muset udělat nový.“ Snažil jsem se na ni povzbudivě usmát, vždyť o nic nešlo, ale Káťa na mě sykla: „No spisovatele už ne, nechám si něco najít ve spermobance a speciálně požádám o negramotného!“ „Takže se páreček umyl?“ Pán se smál, až se otřásal, i když se snažil nedávat to moc najevo, protože Viki to zjevně brala strašně vážně. „Jo. Pájecky maj i kuzí oka, ale jenom ty kuzecí.“ To už vybuchl a mlátil dlaní do stolu. Viki se po nás ohlédla, jestli nedělám nějaké ksichty, protože jinak neměla tušení, čemu by se mohl smát. Na párečkové problematice není nic legračního. Ještě chvíli si tak povídali, Káťa mě průběžně pražila pohledy, pak profesor poslal Viki hrát si a přešel k nám. Vypadal nadšeně. „Musím říct, že takové dítě jsem ještě nepotkal,“ začal důvěrně. „Já nevím, jestli znáte Gardnerovu teorii rozmanitých inteligencí, ale je mnoho druhů genialit. Známe děti nadané na jazyky, na matematiku, jsou děti neuvěřitelně pohybově nadané, s fenomenální pamětí nebo vysokým IQ, jak 19
je obvykle chápáno, ale jeden druh geniality se u dětí prakticky nevyskytuje.“ Podíval se na nás a na chvíli se odmlčel. „To je literární nadání, zvláštní druh kreativity, který vyžaduje zkušenosti, proto u dětí není.“ Znovu významný pohled a chvíle ticha. „Já jsem si jistý, že vaše dítě ho má. To, co povídala, bylo neuvěřitelné, to bylo vypointované, mělo to finesu, neuvěřitelné postřehy… Víte, jak těžké je vymyslet vtip? To je jedna z nejnáročnějších duševních činností. A ona si ani neuvědomuje, jak je v tom dobrá. Jde to z ní naprosto přirozeně… Ještě nikdy jsem nic takového neviděl,“ a obdivně se zahleděl na hrající si Viki. Naklonil jsem se k manželce a zašeptal: „Vidíš, jak jsem dobrý?“ „Jo!“ zašeptala zpátky „Na tříleté dítě!“ Znovu se otočil k nám. „Každopádně naše škola by si pokládala za čest vaše dítě přijmout.“ „My to zvážíme,“ odpověděl jsem a uvnitř se tak dusil smíchy, že mi to málem vyrazilo oči. Bohužel jsem to řekl úplně stejně, jako se odpovídá otravným prodejcům, takže profesor se zatvářil, jako když mu právě uniká Nobelova cena za pedagogiku. „Myslím to vážně, vaše dítě je opravdu nadané, myslím, že byste měli…“ Nakonec jsme ho uchlácholili, že to opravdu zvážíme. Dokonce by mohla dostat grant. „Nadané, nadané…,“ mrmlala manželka, když jsme odcházeli. „Naše dítě je úplně normální, ale tatínek je magor.“ Vždycky to odnesu já. A přitom, jak jsem napsal na začátku, technicky vzato za to může manželka!
VODOPÁDY autor: Kristýna Strnadová zdroj: vlastní autorská tvorba Vodopády slov, v opojném okamžiku. Vodopády smíchu, za řekou vzlyku.
Vodopády přání, jež chtěla bych ti povědět. Vodopády hříchů, jež lepší nevědět.
Vodopády myšlenek, čistých i černých. Vodopády milenek, přelétavých i věrných.
Vodopády cest, kudy se mám dát? Vodopády rozhodnutí, jít anebo stát?
Vodopády nemocí, na nichž nejsou léky. Vodopády světel, jež zaplavují diskotéky.
Vodopády snů, jež se mi v noci zdají. Vodopády pravidel, co dodržovat se mají.
Vodopády citů, jež se mi líbí i nelíbí. Vodopády slibů, jež někdo slíbí.
Všude samé vodopády, to je život básníka. Z nevinné duše, nedělají viníka. Pero v ruce, píše na papír. Vodopády válek, nikde žádný mír.
Vodopády slz, jež stékají mně z tváře. Vodopády lží, co dělají z nás lháře.
Vodopády pohledů, kterými se na mě díváš. Vodopády tajemství, jež přede mnou skrýváš. 20
Fotbalpool
autor: Martin Štulla zdroj: informace čerpány z internetových stránek fotbalpool.cz a fpacr.cz ZÁKLADNÍ INFORMACE O FOTBALPOOLU Jak již vyplývá z názvu, jedná se o spojení fotbalu a poolu, které patří mezi nejstarší a nejrozšířenější volnočasové aktivity ve světě. Myšlenka fotbalpoolu se zakládá na spojení sportu a zábavy. Naší vizí je zpřístupnit tento nově vzniklý sport všem lidem po celé ČR a pravidelně pořádanými turnaji vytvořit soutěž pro fotbalpoolové nadšence, kteří chtějí spojit večerní zábavu se sportovní aktivitou. Pro ty, kteří by si chtěli uspořádat vlastní VIP turnaj k příležitosti oslavy narozenin nebo firemní teambuildingové akci apod., jsme připraveni dovézt zábavu až za Vámi! Věříme, že Vás bude fotbalpool bavit a že u něho zažijete spoustu zábavy a radosti z výher. Neváhejte a co nejdříve si ho přijďte vyzkoušet. PRAVIDLA FOTBALPOOLU Na stole je 16 míčů (bílý, černý, 7 plných a 7 půlených). Míče se s pomocí trojúhelníku seřadí na stole (černý míč je na 2/3 stolu a je uprostřed ve třetí řadě, v poslední řadě nesmí zůstat na krajích míče stejné barvy, tj. na jedné straně musí být míč plný, na té druhé míč půlený, ostatní míče již můžou být rozděleny libovolně). Rozehrává se kopem do bílého míče, který je v 1/3 stolu. Jakmile někdo potopí první míč do díry, zvolí si tím barvu jeho míčů (pokud se potopí bílý míč, aniž by měl zatím hráč zvolenou barvu míčů, rozehrává se bílým míčem z místa jako na začátku hry). Poté, co potopí zbytek svých míčů a zůstane mu na stole již jen černý míč, může si před každým kopem zvolit kdykoliv jakoukoli díru (hráč vždy musí předem nahlásit záměr - do jaké díry plánuje zahrát černý míč, pokud míč zahraje do jiné, než plánované díry nebo pokud při potopení černého míče dojde zároveň k faulu, hráč tuto hru prohrává). Hra končí, jakmile se potopí černý míč. Foto archiv: fotbalpool.cz
Fotbalpoolová asociace České republiky Uzbecká 1463/1 Praha 10 - Vršovice 101 00 IČ: 03909875 Tel.: +420 739 086 767 E-mail:
[email protected] 21
Jezerní království autor: Jiří Vítovec zdroj: informace čerpány z internetových stránky selskebaroko.cz, lipensko.cz a cestovani.idnes.cz Ocelová koule klesala stále níž. Palubní přístroje hlásily stále větší a větší údaje a trubice, která sem vháněla vzduch, rachotila vzdáleným hlukem motorů. Klap-Klap-Klap převody všude kolem pracovaly a on mohl jen doufat, že tam venku za ocelovou stěnou jeho báně bezchybně pracuje hnací mechanismus. Podíval se postranním okénkem ven. Právě se přes něj převalilo několik bublin unikajících přetlakovým ventilem. Ale on hledal něco jiného. Jenže v téhle hloubce neviděl víc, než na dva metry před sebe. Musel zažehnout další světlomety. Trubice začala řvát ještě hlasitěji, jak se motory přizpůsobily dalším dvěma plamenům spotřebovávajícím kyslík. Tady někde by to přeci… Z mlhy zvířeného prachu před Obrázek: pixabay.com ním vystoupil objekt. Nejdřív ho nedokázal rozpoznat. Jak se ale přiblížil, měl jistotu, že hledí na věž. Změnil kurz, aby se jí vyhnul a rázem z okolního mraku začaly vystupovat další a další věže a věžičky, domy, vily, paláce a náměstí, sochy a kašny. Vplul do jakéhosi údolí. Proud se tu hnal přes jeho okraje a všechen prach odnášel s sebou. Vytvářel tak nad městem prašnou clonu, přesto, že město samotné stálo v průzračné vodě. Jako když kdysi stálo nad hladinou a přelévaly se přes něj mraky… Města a civilizace ztracená pod hladinou vody. Ať už je to bájná Atlantida, města, která se do moře zřítila díky sesuvu půdy, nebo jednotlivé budovy, zmizelé pod zvyšující se hladinou moří. Ať je to cokoliv, téměř vždy to vyvolává představy, emoce a otázky. O Atlantidě sice psát nebudeme – její objevení je příliš zásadní, než abych se o něj s vámi podělil – ale pokud se chcete připravit na její hledání, rozhodně máte bohatý arzenál míst, kde se můžete, nechci říct přímo vyznamenat, ale řekněme, kde máte možnost se procvičit. Příroda je vcelku nekompromisní, pokud se jedná o sesuvy půdy a následné zmizení domů, či stoupání hladiny moří, nikdy se neptá, kdy a jak to provede. Musíme ale uznat, že člověk jí v tomhle poměrně statečně konkuruje. Jen posuďte: největší vodní dominantou jižních Čech je řeka Vltava, největšími vodními stavbami na ní v našem regionu jsou přehrady Lipno, Orlík a Hněvkovice. Jak jistě mnozí z vás vědí, řeka byla a stále je něčím, u čeho je lukrativní bydlet. V historii se přes řeky museli nějak dostat kupci a na místech, kde byly brody, tak vznikaly malé osady poskytující potřebné služby. Ty se zvětšovaly, až z nich byla města. Řeka znamenala zdroj vody a možnost, jak odvádět odpad z města. Ať už chceme tvrdit cokoli, podobně to funguje i dnes, i když musíme uznat, že ne v takovém měřítku co se týká odpadů. I dnes, ať cestujete kolem Vltavy (a nejen kolem ní), byť jen prstem po mapě, narazíte na velké množství stavení, osad, vesnic a měst. A samozřejmě jiné to nebylo ani v době, kdy na řece žádné přehrady nebyly. Konečně se tak dostáváme k nějakým důležitým faktům. Tak třeba pravděpodobně nejznámější vltavská přehrada Lipno pod svou hladinou skrývá dvacet zatopených lidských děl, ať už jde o samostatné budovy, vesnice, či kostely a hřbitovy. K tomu vzpomeňme 1 670 vykácených hektarů lesů nebo 1 146 hektarů rašelinišť a tuhové doly. Lipno ovšem byla první poválečnou přehradou (dokončena 1958), jen tři roky po ní byla do provozu uvedena druhá zmiňovaná, a sice přehrada Orlík. 22
Foto: cestovani.idnes.cz
Vzhledem k tomu, že Orlík je největší přehradou na Vltavě (největší hloubka Orlíku je 74metrů, zatímco Lipna pouze 21metrů), je v podstatě zbytečné tvrdit, že pod jeho hladinou spočívá více člověkem vytvořených staveb. Jaký je jejich stav dnes, to musí zjistit každý badatel sám, ale původně zatopil 650 budov, mezi nimiž bylo i 14 mlýnů, 6 pil a 4 elektrárny. A pokud k tomu přičteme i přehradu Hněvkovice, která zatopila kompletně tři vesnice a jednu pouze z poloviny, dostáváme se na pěkná čísla. Za taková čísla by se jistě nestyděla ani sama příroda. Ale myslím, že je dobré dodat také to, že tyto domy, vesnice a další objekty nejsou ojedinělou věcí a rozhodně ne nejkurióznější. Tak kupříkladu u západního pobřeží USA se pod hladinou moře rozkládá hřbitov, kam se ukládají pouze potápěči a nalézt zde můžete třeba i bránu, sloupy, cesty nebo dokonce i lavičky. Ať už začnete kdekoliv, možností, kde najít opuštěná zatopená místa, najdete mnoho, pak už nějaká Atlantida bude proti tomu „brnkačka“.
23
Vydává spolek KELTOVINY, České Budějovice. Redakční rada a dopisovatelé: Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura textu), Věra Melicharová, Monte Alamo, Jana Kašparová, Samuel Tongel, Barbora Chalupová, Jiří Vítovec, Simona Kašparová, Gabriela Monte, Lucie Vychodilová, Matěj Person, Natálie Janoušková, Lenka Jenderková, M. M. Cabicar, … Použité fotografie a ostatní obrazový materiál: Titulní strana: Jana Veselá; Poslední strana: Michal Fábera Ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora v textu
uzávěrka dalšího čísla 15. dubna
24
další číslo vyjde 28. dubna
