A u t o r: D a v i d M y n á ř Místo naprosto zbytečného obrázku bych si na titulní stránce dovolil přidat pár poznámek 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
Jde o příběh, který se žákům kvarty berounského gymnázia stane za nějakých 70 let Už ho píšu téměř dva roky, takže omluvte možné drobné nelogičnosti a chybky Věškeré podobnosti se skutečnými osobami jsou krutě pravdivé Jména nebyla pozměněna Pokud něco nepochopíte, asi nechodíte do kvarty, nic si z toho nedělejte Co jeden díl to stránka, bez nadpisu se může zdát trochu krátký Užijte si tento příběh
Píp….Píp…Píp…Ztrácíme ho! Kolem mě stáli ze všech stran doktoři a vypadali dost zděšeně. Chtěl jsem jim říct, že mi nic není a chci domů, ale z úst se mi vydralo jen zasténání. Až tedˇ, jako bezvýznamný penzista na pokraji smrti jsem si vlastně uvědomil, jak je pěkné žít. Než jsem o tom stačil dostatečně popřemýšlet, začal mě obcházet chlad a dál už nevím nic. Tak jsem před týdnem, na tom operační sále přežil svou vlastní smrt. Doktoři, říkali, že je to zázrak. Oni neví, jak tuhý mám kořínek. Vždyť mě země nosí bezmála šestaosmdesát let! Už jsem se z toho celkem dostal, moderní medicína toho zvládne o moc víc, než ta na začátku století. Jenže, co budu dělat celé dny? Žít ve starobinci, promiňte, v penzionu pro seniory, není žádný med. Spíš hrozná nuda Ale, člověk by měl být na stará kolena rád, že má kde bydlet. Stejně bych něco ještě chtěl podniknout, nějaké dobrodružství. A pořádné. Není to tak jednoduché, ve věku, kdy je za dobrodružství pokládáno dojít si o půlnoci na záchod bez asistence sestřičky, jenže já něco vymyslím. Cítím se jako mladík. Lehl jsem si pomalu (aby mi nepraskly klouby) na rozvrzanou postel a začal přemýšlet. V dětství jsem v jedné morbidní povídce od Švandrlíka četl, jak znuděný důchodce ubodal ve starobinci svého kamaráda, aby se dostal do vězení, kde jsou lepší podmínky. Dostal se akorát do blázince. Tuhle možnost jsem hned zavrhl. Jednak bych Vlastu sotva ubodal, a navíc na takovou šílenost nemám nervy. Bych jenom z rozrušení dostal infarkt. Ne, to je blbost, a žádné dobrodružství. Mysli, hlavo stará prohnilá. Na šílenosti byl jeden můj spolužák, myslim že se menoval Sadař, nebo ňák tak. Kdybych ho tak moh ještě jednou vidět, ten by mi poradil. Jestli von ale ještě žije. To by bylo bezva dobrodružství, najít ho a pokecat si. A proč vlastně jenom s nim? Pamatuju si, že mi asi před padesáti léty přišlo líto, že jsem kromě Vlasty už od maturity nikoho z naší třídy neviděl. To bylo na maturiťáku slibů, jak budeme každý rok pořádat setkání, ale skutek nějak utek. Jak asi dneska vypadají? Sotva stejně, jako před těmi lety. Neuvěřitelné, že je to jenom 67 let, co jsme byli naposledy pohromadě, připadá mi to jako tisíc let. Tehdy jsme byli mladí, plní ideálů a lásek. A dnes…Staříci a stařenky nad hrobem, kteří myslí jen na to, jestli chtějí kremaci, nebo uložit do země. Jsou ale všichni moji bývalí spolužáci takoví? Jediná možnost jak to zjistit, je osobně se s nimi setkat. Nevadí, že neznám jejich adresy, kdybych je měl, nebylo by to pravé dobrodružství. Zeptám se, co si o tom nápadu myslí Vlasta! Vyskočil jsem z postele, až zakřupaly kosti a reklamy na křupavé sušenky mi v tu chvíli přišly docela dost morbidní. Jak jen rychle může běžet důchodce, který měl v dětství dvojky z tělocviku, rozběhl jsem se po schodech dolů do jídelny, kde by pravděpodobně Vlasta měl být. Vlasta překvapivě v jídelně nebyl. Celý udýchaný jsem se belhal do severního křídla, k Vlastovu pokoji. Když jsem otevřel dveře, málem jsem Vlastu nepoznal. Byl celý bledý a vypadal dost nemocně. Bohužel spal a až hlasité ,,SNÍDANĚ“ ho probudilo. Skoro vyskočil z postele, ale když zjistil, že jsem to já a bez snídaně, zatvářil se rozmrzele. ,,Vlasto, potřebuju se s tebou poradit“, řekl jsem potichu, ,,a je to moc tajný“. Na tohle slyšel ještě víc než na příslib snídaně, protože slovní spojení ,,moc tajný“ neslyšel už pěkných pár let, a zavánělo vytržením z dlouhodobé nudy. Proto překvapeně odpověděl. ,,Vážně!?“ Začal jsem vyprávět: ,,Víš, napadlo mě, že by si možná chtěl zažít dobrodružství. Pořádný dobrodružství.“Dost naštvaně vyhrkl: ,,Tady, v domově důchodců? Ty si děláš srandu, a navíc si mě vzbudil. Vypadni!“ Klidným tónem (protože jsem nechtěl být škrcen) jsem pokračoval. ,,Uklidni se, myslím to úplně vážně. Nebo nechceš vidět Elišku, Šimona, Cajdu, Truny a ostatní z naší třídy?“
Vlastovi moje poslední věta úplně vyrazila dech.Vyhrkl: „Máš snad fotky?“, a začal z nočního stolku vyndávat kapesní počítač. Odvětil jsem: Ne, žádné fotky, jenom moc dobrej nápad.“ „Kvůli dobrejm nápadům mě přece nemusíš budit“, odvětil a s ladností probuzeného nosorožce prásknul s počítačem zpátky do stolku až praskla obrazovka. Už mě to přestávalo bavit, pořád ho uklidňovat, a tak jsem s předstíraným klidem odpověděl: „Jestli nechceš nic vědět, řekni mi to hned, já sem kvůli tomu šel skoro sto metrů, a co za to mám? Vlastu zřejmě má obětavost nedojala, ale přesto řekl: ,,Jak myslíš Myny, řekni mi to, už tě nebudu přerušovat. „Myslel jsem si asi toto“, začal jsem. „Od maturiťáku jsme se jako třída už nikdy neviděli. A to je velká škoda“ Vlasta pravidelně a klidně oddychoval, ale na můj vkus až moc….Ten ignorant USNUL! Já mu tu říkám o největším a možná posledním dobrodružství našeho života a on si klidně usne. Další moje pocity a nadávky se ani nedají v pamětech napsat. Zatřásl jsem s ním, on chvíli něco nesrozumitelně drmolil, a pak zase usnul. Začínalo mi to být jasné. Budu muset hledat bez něj. Ale to mi zase bylo líto, měl to přece být náš společný podnik Jenže jeho víc evidentně zajímaly seriály jako Nemocnice po sto letech a digitální Přemek Podlaha radí, jak na zahrádku, přestože samozřejmě zahrádku neměl. Takže je to jasné. Sólová akce. Vrátil jsem se na svůj pokoj a začal si balit věci na delší výpravu. Kartáček na zuby, toaletní papír, baterky do kardiostimulátoru a pár set Euro, které jsem měl ušetřené na horší časy. Možná se vám může zdát, že utéct z domova důchodců s batohem na zádech je velice obtížné, ale to nebyla pravda. Za těch mnoho let, co jsem tam byl, uteklo jen pár lidí, většinou proto, že chtěli umřít doma nebo se oběsit v parku, a tak nebyla bezpečnostní opatření moc těžká. Vydal jsem se dolů po schodech a temnou chodbou k východu. Přestože už bylo dlouho po večerce, z boční chodby se ke mně začal někdo přibližovat. Rychle jsem se přikrčil ke stěně, ale on už mě spatřil a zdálo se, že za mnou jde najisto. Pak jsem spatřil mohutnou postavu v županu, velkou vrásčitou hlavu a malá mrkající očka. Byl to Vlasta. „Co tu děláš?“, řekl jsem ohromeně. Odpověděl mi: „Když jsem se vzbudil, a viděl že už jsi ode mě odešel, a po všech těch kecech o spolužácích, mi došlo, co chceš udělat. Přišlo mi líto, že bych u toho nebyl. A tak jsem tady. Neboj se, ten župan je jenom maskování, pod ním mám svetr a batoh.“ Potom ze sebe strhl župan, a já uviděl, že je vybaven lépe než já, hlavně v zásobách jídla. Šli jsme tedy spolu, a byl jsem docela rád, protože jsem měl s kým probrat podrobnosti celého plánu. Jelikož ale zatím skoro žádné detaily neměl, nebyla to zas taková legrace. Kolem vrátnice jsme prošli naprosto bez problémů, protože vrátný byl můj kamarád, a když ještě navíc podplatíte kamaráda flaškou, rád si na pár hodin v noci schrupne. Dostali jsme se na ulici, kde bylo jen pár opilců a šlapek A teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nemáme kam jít, nevíme kde všichni jsou. Proto naše první cesta vedla k telefonní budce, kde většinou bývá i roztrhaný telefonní seznam. Ono však není moc lehké najít telefonní boudu v Praze roku 2077. Většina lidí už u sebe nosí K.O.Z.I.K. (kapesní osobní zábavní a informační krabička). Ta je o trochu praktičtější než budka, protože spojuje výhody všech elektrospotřebičů, snad s vyjímkou myčky nádobí a ledničky. Prochodili jsme snad celou Prahu, až jsme ji konečně našli. Telefonní seznam byl však tak roztrhaný, že se nedal vůbec číst. A tak té noci zažila Praha zajímavý obraz. Potemnělá ulice, uprostřed ní polorozpadlá budka, a v ní dva staří dědci, kteří spí na vlastních batozích. A abych nezapomněl, chrápou jako o život.
No, to se vám řekne, vyprávěj paměti. Jenže kde jsem, vlastně jsme, s Vlastou skončili? Už si vzpomínám. Utekli jsme ze starobince a po celé Praze jsme hledali telefonní budku. Potom jme jí našli, ale byly jsme tak unavení, že se nám chtělo jen spát. Takže můžu pokračovat dál. Bylo brzo ráno, když mě probudil pořádný kopanec do žeber. Říkal jsem si, proč mě Vlasta budí tak drasticky. Nebyl to Vlasta, ale policista. Ne zrovna přátelským tónem nám řekl: „Budíček! No tak padejte, tady nemaj bezďáci co dělat. Nádraží, to bych ještě pochopil, ale spát v telefonní budce? “ Chvíli jsem brblal něco o tom, že takové jednání si nedám líbit, ale vysloužil jsem si akorát další kopanec. Navíc jsem nestál o převezení do útulku pro bezdomovce. Sbalili jsme si proto s Vlastou věci a opustili telefonní budku i rozzlobeného policajta. Jak jsme se jen tak bezcílně toulali městem Vlastu najednou napadlo, že už nás ve starobinci určitě hledají. V tom nás utvrdil i nadpis deníku Hrom DVA DůCHODCI ZMIZELI Z PENZIONU. JE ZA TÍM MAFIE? Mimochodem mi ten nadpis přišel dost ubohý. Nicméně se musím pochlubit, že řešení napadlo jako prvního mě. Jednoduše jsme došli k Vltavě a tam pohodili župany tak, aby to bylo vidět. Zbytek dne jsme strávili běžným způsobem starých dědků. Seděli jsme v hospodě. Večer jsme dali na doporučení policisty a přespali na nádraží. Když jsem usínal, v duchu jsem si představoval zítřejší nadpis Hromu. Hned ráno jsme pelášili do trafiky. Trafikantka se na nás dívala trochu divně, asi proto, že jsme se už pěkných pár dní nemyli a vousy taky rostou dost rychle. Na vylíčení článku by sotva stačil nadpis STAŘÍCI SE UTOPILI! A tak vám ho nabízím celý: Dva důchodci se utopili ve vodách Vltavy! Oblečení pánů D.M a V.N. bylo nalezeno poblíž břehu. Ihned jsme se rozjeli do domova, kde bydleli, abychom zjistili bližší okolnosti případu. Co nám k tomu řekla tamní sestra: ,,Byli to veselí a milí pánové. Musím ale přiznat, že poslední dobou měli dost divné nápady. Pokud si vzpomínám, jeden z nich dokonce chtěl založit krokodýlí farmu.“ Je tedy možné, že se tito důchodci chtěli jen vykoupat, ale došly jim síly. Zítra se dozvíte další podrobnosti. Tázavě jsem pohlédl na Vlastu, protože já tedy krokodýlí farmu nikdy nechtěl! Navíc se považuju pořád za dobrého plavce. Nejdůležitější však je, že už po nás nebudou pátrat, řekl jsem si. Jen by bylo zajímavé, vidět vlastní pohřeb. Bohužel jsme furt neměli kam jít, a tak jsme se stali „čistokrevnými“ bezdomovci. A ti v moderní a obrovské Praze nejsou vítáni. Proto jsou pro ně budovány útulky, takzvané „Ubytovny pro lidi bez domova.“ Podmínky jsou tam hrozné, na Hlavním nádraží nebo pod mostem se žije líp. Špína smrad, a každý druhý bezdomovec má blechy, vši, nebo tuberu. Dost krutá daň za čisté ulice hlavního města. Proto jsme se pár dní vyhýbali policajtům, jenže když se dva špinaví a fousatí chlapíci potulují Prahou není to zrovna nenápadné. Lidé potom neváhají na tyto muže přivolat policii sami. Ani my jsme se setkání s policistou nemohli vyhýbat věčně. Nás zadržel na nádraží. Sice jsme se chvíli tvářili jako skupinka hipísáků čekající na vlak, ale když se nás zeptal „Do you speak english?“ A Vlasta mu odpověděl „Cože? Proč mluvíte německy?“, nebylo to moc účinné. „Hned jsem si to myslel“, pokračoval česky, „že jste bezdomovci. Půjdete se mnou.“ Pokusil jsem se utéct, ale zakřupalo mi v noze, a svalil jsem se na zem. Přišly na mě mdloby a probudil jsem se až v antonu. Ze začátku mi přišla tahle situace dost špatná, ale aspoň dostaneme najíst.
Právě jsem se probudil. Na rukou mám pouta. Ležím v policejní hydrododávce (na vodík), která uhání po prašné cestě. Vedle mě sedí Vlasta a něco si brblá pod asi půlmetrové fousy, ze kterých tu a tam vyskočí nějaká blecha Jak jsme se sem ale dostali? Tohle nepříjemné okno mě potkává skoro každé ráno hned po probuzení. Někdy sice i během dne, ale to není podstatné. Běžně mi to nevadí, jenže když si člověk nemůže vzpomenout, proč ho zatkli, je to na pováženou. Však já si vzpomenu. Zatím se můžu podívat ze zamřížovaného okénka. Už nejsme v Praze, myslím že budeme někde na Vysočině, podle toho nekončícího lesa, a toho, že slunce vychází před vozem. Vysočina je významné středisko Táborů pro lidi bez domova. Jméno je to vzletné, ale podmínky jsou tam otřesné. Nezadají si s tábory, které budovali diktátoři před stopadesáti lety pro své odpůrce. Jako kdysi dávno byli utlačováni židi, černoši, muslimové, v současné době jsou až brutálně ničeni bezdomovci. Je smutné vzpomenout si, jak všichni na začátku 21. století mysleli, že bude lepší než to předcházející. A to je prosím u nás, v Českopolsku demokracie. Jiné státy, vedené „vůdci“ jako Spojené království Velké Británie a severního Španělska jsou na tom ještě daleko hůř. Bum! Okno je pryč. Vzhledem k tomu, že v hydrododávce je jen zamřížovaná díra, je vám určitě jasné, které myslím. Ale rozhodně to není lepší, protože jsem si vzpomněl, jak jsme s Vlastou kočovali ulicí až nás zatkl policajt. Takže my taky….Přijíždíme do obce příznačně pojmenované Stoka, kde stojí největší z „Táborů“. Auto už prodrnčelo přes strážnici, jediný vchod do komplexu, hlídanou několika vojáky s painopaly. Ty, narozdíl od svých předchůdců vystřelují mikrovlny, které neporaní, ale působí nepředstavitelnou bolest. Jinudy, než strážnicí se projít nedá, protože průchod přes elektrický ostnatý plot není zrovna elegantní. Vlasta se mě zeptal:,,nevíš, kde sme?“ Nechtěl jsem ho znervóznit a tak jsem odpověděl:,,v našem novém domově!“, i když jsem měl chuť říct mu něco jiného. Vtom se otevřely zadní dveře hydrododávky a mi poprvé za spoustu hodin uviděli pořádné světlo. Skoro jako zvířata nás vyháněli z auta. Když jsem spatřil nízké baráky a spoustu bufeťáků všude kolem, měl jsem chuť říct, že jsem jen důchodce a chci zpátky. Stejně by mi nikdo nevěřil. Zezadu se ozval hlas: ,,Vy jste tu noví?“ Běžte na ubikaci 156-B. Bylo mi celkem jedno, ve které ubikaci skončíme, protože všechny jsou určitě stejně smradlavé a hnusné. Za chvíli už jsem si to nemyslel, ale nepředbíhejme. Po příchodu na ubikaci jsme se začali s ostatními „spolubydlícími“ seznamovat. Několik jich bylo vyhozených s domova manželkou, pár jich přišlo o práci a skončilo na ulici, i nějací ti alkoholici tu byli. Všichni se s námi po chvíli dali do řeči, jen jeden ne. Podle toho, že byl v rámci možností upravený (například měl jen trochu špinavé nehty), se dalo usoudit, že je něco jako „boss“ ubikace a s nováčky se nehodlá bavit. Pomyslel jsem si „to by mohlo být výhodné spřátelit se s ,,bossem“ a vykročil jsem k němu. Vlasta se zatím dál nerušeně bavil s ostatními. Oslovil jsem Bosse: ,,Dobré setkáni přeju (i etiketa se trochu změnila), já se menuju David, ale můžete mi říkat Myny. To co řekl on mi vyrazilo dech: ,,Já se menuju Vít , ale můžeš mi říkat Starej. Všichni mi tak říkaj.“ I když od chvíle, kdy jsem ho naposledy viděl uplynulo pětašedesát let, nedal se nepoznat. Vyhrkl jsem: „Ty jsi Vítek!“ No, studovali jsme spolu!“ Vzhledem k tomu, že Vítek vypadal ještě ohromeněji než já, POZNAL MĚ! Povyprávěl jsem mu celý náš příběh od onoho infarktu až po zatčení, ale to jsem ještě nevěděl, že překvapením není konec. Pozdě večer, když už všichni spali, a smrad z těch nemytých „lidí“ se snad ani nedal popsat, mi Vítek sdělil něco, co ovlivnilo celé další události. ,,Jestli chceš svolat sraz naší třídy, tuším kdo ti pomůže. Jitka! Jako o jediné vím kde bydlí. Pár let jsem u ní dokonce sloužil jako řidič. Po pár nabouraných autech mě ale vyhodila.“ S úžasem v hlase jsem mu odpověděl: „To vypadá, že taky víš jak se dostat odtud ven!“
“Nástup na večeři!,” zařval zjevně sadistický strážný, který během takto krátké věty stačil udělit s hlasitým výkřikem “Tohle máš od Ježíška!” asi pěti vězňům kopanec do žeber. Já jsem byl naštěstí daleko od dveří, takže jsem nic “od Ježíška” nedostal. Vítek na mě a na Vlastu zařval: “Rychle, pod postel, ať si nás nevšimne!” Poslech jsem ho a za chvíli se řev vězňů ozýval z větší dálky, pravděpodobně z jídelny. “Máme knedlíky, místo uzeným plněné chlebem”, konstatoval zkušeně Vítek, kápo pokoje. “Pěknej hnus. Myslím že je na čase abych vám zdělil plán. Touhle lžící”, ukázal na hliníkovou lžičku ve své ruce, “jsem kopal tři roky a teď je chodba hotová. To znamená, že jdete právě včas.” ,,A jak si mohl nenápadně schovávat takové množství hlíny?,”zeptal jsem se. ,,Jednoduše jsem ho házel kamarádům do jídla. Vždycky tak dvě lžičky zeminy na talíř, a jak si pochvalovali zvýšenou kvalitu jídla. Budeme ale už asi muset jít, protože na večeři hoši moc dlouho nevydrží.” Zvedl se, podrbal lžičkou v uchu a začal si balit věci. Následovali jsme jeho příkladu (teda kromě toho vrtání v uchu) a já byl moc rád, že nás nezatkli třeba už před rokem, protože to bychom se s Vítkem střídali v hrabání lžičkou. A nebo taky o dva týdny později. Podzemní chodba byla velice úzká (však ji taky Vítek dělal jenom pro sebe), takže jsme měli místy s Vlastou problémy se protáhnout. Plazili jsme se několik desítek metrů a bylo moc hezké znova spatřit sluneční svit.. Naštěstí se poblíž rozkládal vlký kus lesa, takže jsme ani nemuseli mít obavu ze stráží. Celí udýchaní jsme se zastavili kousek od okraje lesa. Vítek prohlásil: “Když si pospíšíme, můžeme být u Jitčiny vily ještě dneska.” Když ale zaslechl hukot auta od silnice, změnil názor. “Půjčíme si auto.” Majitel toho postaršího Roadbusu zrovna neskákal nadšením, když ho zastavili tři pobudové a vůz si “vypůjčili”. Přesto jsme se při odjezdu domluvili, že mu ho necháme za týden na stejném místě. Řízení se ujal Vítek, který se však neukázal jako nejlepší volba. Častěji jsme jeli v protisměru, a z nadávek, jimiž nás častovali ostatní řidiči, by se dal napsat slovník sprostých slov pro kadou příležitost. Víťa všechny smyky i nárazy komentoval větou:”V pohodě!” S “lehce” ťuknutým vozem se nám přibližně podařilo zastavit před obrovskou, výstavní vilou za Pardubicemi. Vítek vystoupil z trosek auta a zazvonil na zvonek u plotu s nápisem Manželé Barnabáš a Jitka Sedlačikovi. Během chvilky vylezl ze dveří sluha, ale jakmile nás uviděl, tak se rychle stáhl zpět do domu. Vrátil se brzy, jenže tentokrát s sebou nesl painbrokovnici. V druhé ruce měl kameru a mezi jednotlivými výstřely do ní křičel:”Tak co paní, mám na ně taky pustit psy?!” Z kamery se ozval chraplavý hlas: “Proboha ne, vždyť je to Vítek, můj spolužák.” Sluha zahodil painbrokovnici a opatrně se přibližoval k nám. Omluvil se a uvedl nás do vily. Nikdy jsem tolik krásy neviděl. Na zemi ležel nejdražší koberec, zeď pokrývaly obrazy od Van Gogha, Piccasa a Muchy. Pak zavrzaly starobylé schody a objevila se.... Jitka byla na svůj věk velice zachovalá, holt peníze jsou peníze. Na sobě měla pravděpodobně staré domácí oblečení, sestávající se z liščí kožešiny kolem krku, šatů asi tak za můj celoživotní plat a střevíců, které by i slovenská královna záviděla. Pronesla trochu neupřímným hlasem,”ahoj Vítku, to jsem ráda že tě vidím”, a pak si konečně všimla nás. “A vy dva jste kdo?” Docela naštvaně jsem odpověděl: ,,Říkají ti něco jména David Mynář a Vlasta Nový?”,,Popeláři, nebo žebráci?,”zeptala se. ,,Proboha, Jitko, to si na nás úplně zapomněla? Spolužáci z gymplu! ,,Aha tak to sorry, už jsem si vás za ta léta skoro vymazala z paměti.” To neznělo moc dobře. ,,Vítek prý u tebe dřív pracoval jako řidič, že?”, řekl jsem, ve snaze přenést se přes tenhle trapný moment. ,,To jo, zněla její odpověď, ale tak hrozného řidiče jste nezažili” ,,Ale zažili, můžeš se jít podívat na to auto stojící v ulici.”, oponoval jsem. Odpovědí mi byl smích všech, včetně sluhy. ,,A co kdybychom si popovídali až u čaje a sušenek”, navrhl Vlasta.
Mmm, to je dobrota! Takové sušenky v táboře neměli A to se nám ještě Jitka omlouvala, že kdyby tušila náš příchod, sluha už by pelášil pro lepší. „Tak povídejte jste se dostali až sem,“ ozvala se ještě s plnou pusou Jitka. Vyprávění zůstalo na mě protože talíř se sušenkami nebyl zrovna v mém dosahu, a tak zatímco se ostatní ládovali, já musel znova vyprávět všechno od začátku. Jakmile jsem skončil, začala povídat zase paní domu:“Asi se divíte, hoši, co dělám v milionářské vile. Je to jednoduché. Pracovala jsem v hotelu Atol, a tam si mě všiml jeden z nejvýznamnějších lidí, tehdy ještě miliardář Barnabáš Bubáš, který zbohatl na podomním prodeji kolíčků na prádlo No a díky mému stylu života jsme milionáři.“,,A proč máte na zvonku Sedlačikovi?“, řekl Vlasta, který právě dochroupal poslední sušenku.,,Snad si nemyslíš že bych se chtěla jmenovat Jitka Bubášová? Proboha, to bych nepřežila! Když říkáte, že potřebujete sehnat kontakty na pár stařečků ze třídy, jste na správné adrese. Počkejte asi tak hodinku tady, a já obvolám aspoň ty, o kterých vím. Následující hodinu se snad ani nesluší popisovat v pamětech Aspoň v krátkosti: Vítek se skoro celou hodinu vrtal v uchu, Vlasta hledal na prázdném talíři drobky od sušenek a já chodil z jednoho rohu do druhého. A abych ze sebe nedělal moc velkého slušňáka, občas jsem nakopl nějaký ten kus nábytku. Sprostých slov padlo přesně 159 a jedno „to už mě ser*, jak pořád mluvíme sprostě. Uplynula hodinka a za dveřmi jsme zaslechli Jitčiny hlasy. Moment! Nemá Jitka jen jeden hlas? Pochopitelně. Ten druhý patřil panu Bubášovi, jak nám bylo okamžitě jasné. Všichni jsme se beze slov shodli na úkrytu ve velké skříni. „Teda ve skříni před jakýmkoli manželem už jsem se neschovával asi padesát let“, poznamenal Vítek a mi se neubránili hlasitému, chraplavému smíchu. Smějící skříň není zrovna nenápadná, a tak ji Bubáš otevřel, načež jsme s z ní vyvalili na zem. To bylo řevu, nadávek typu „Tak ty tu máš rovnou tři!! A ran pěstí. Nakonec se mě a Vlastovi podařilo dostat Bubáše do rohu a dát tak Jitce s Vítkem dost času na útěk. Když začal směrem ke dveřím křičet „STRÁŽE!!“, nastal teprve ten pravý čas pro ústup i pro nás. Zastavili jsme se až několik bloků od vily, když už nebylo slyšet štěkání psů. Stáli jsme a mlčeli. Neměli jsme peníze, zato hlad byl veliký. Ticho přerušila až Jitka slovy:“Nejblíž od nás bydlí Táňa, takže půjdeme tam jako první. Snad nás nevyhodí. Tak pro přesnost. Táňa nebydlela nejblíž, ale na druhé straně města, dorazili jsme až za tmy. „Nejblíž“ byla z toho důvodu, že s ní Jitka už dlouho nemluvila. Paráda, vláčet se v našem věku několik kilometrů městem. Asi desetkrát se o mě pokoušel infarkt a bolest kloubů nezmizela ani na chvíli. Ostatní na tom podle zvuků které vydávali nebyli líp. Teda kromě Jitky, na které se podepsaly stovky omlazovacích kůr. Konečně jsme uviděli menší domek na předměstí u kterého se Jitka zastavila. Za deset minut jsme tam došli i my…..
Bude asi chvilku trvat, než ten pochod přes celé město rozdýchám. Měl bych to stihnout do tří minut, protože po této době už je šance na opětovné nahození dechu mizivá. UF, v pořádku. V duchu jsem spílal Jitce za takový skvělý nápad. Stojíme kousek od domu, kde podle Jitky bydlí Táňa. Zvenku vypadá vkusně. Ten domek, Táňu ještě vidět není! Jenže na dveřích plotu chybí zvonek a dům je od nás asi tak vzdálený, jako naše mládí… „Zkusme přelézt plot!“, navrhuje Vítek po chvíli. Jen jeho odvážný nápad, že plot přeleze sám byl zamítnut. A tak, stejně jako za starých časů vybereme toho pravého pro přelezení plotu metodou „kámen, nůžky papír“. No a prohrávám já. Vlasta mi udělá „indiánský žebřík“ a už velmi nemotorně šplhám po rezavém plotě. V tom se ozve křupnutí, které nikdy nevěstí nic dobrého. Já, Vlasta i plot padáme na Vítka. Nechtějte po mě, abych určil, jestli křuplo Vlastovi v ruce, mě v noze, nebo plotu v plotu, ale každopádně jedno je jasné: Cesta je volná! I když trochu jiným způsobem, než jsme původně mysleli. Jdeme ke dveřím a ještě než stihneme zaklepat objeví se ve dveřích stařenka. Koho jiného byste taky čekali. „Pojďte dál, už vás čekám.“ Ne, že by mě nenapadlo proč nás čeká, ale pořád to bylo lepší přivítání, než strážný s painbrokovnicí u Jitčiny vily. Vcházíme do domu a Táňa nás vede po schodech nahoru. Pak se to stane. Kolem nás projíždí automatický vysavač a při vyhledávání špíny najednou zapne plný chod a začne najíždět střídavě na mě, Vlastu a Vítka. Toho evidentně chce vyčistit jako prvního. Jitky si překvapivě ani trochu nevšímá. Táňa zařve: „Proboha, on vás snad chce vysát!. OFF!“ V tu chvíli vysavač vypíná motor a zůstává ležet na zemi. Z toho máme dvě nová ponaučení. Zaprvé, že technika je zrádná a zadruhé bychom se asi už konečně měli umýt. „Omlouvám se, je nastavený na velkou citlivost senzorů“, říká hostitelka. V dcuhu si říkám, že na jakoukoli nižší citlivost senzorů by to asi nebylo lepší. Konečně přicházíme nahoru a rozdělujeme se na dvě skupiny. Jitka půjde s Táňou doleva do hlavního pokoje vysvětlit jí, o co nám vlastně jde, a my tři půjdeme doprava, směrem ke koupelně. Z pochopitelných důvodů. Ještěže nebudeme muset zase jít kolem zákeřného aktivního vysavače. Před koupelnou si „zastřiháme“ o pořadí a tentokrát mám větší štěstí, můžu jít první. Představte si to, teplá voda, mýdlo, šampon…. Sice na naše umytí padl asi metrák mýdla a litry šamponu, ale stálo to za naší čistotu. Vymydlení stojíme před koupelnou a z hlavního pokoje zrovna přicházejí Táňa s Jitkou. Nikomu z nás neunikne, že jsou už oblečeny na ven. S jídlem pro nás se nepočítalo?! Kdybych to věděl, snědl bych z hladu aspoň trochu mýdla. PH 5,5 přece nemůže žaludku uškodit ani malou trošku. Jak tak koukám, Vlasta i Vítek myslí přesně na to samé. „Jdeme, nemůžeme ztrácet čas vaším jídlem, tady máte každý rohlík se sýrem, sníte ho cestou“, velí Jitka, a podává nám nevábně vyhlížející kus pečiva. Všichni tři se na sebe podíváme a jedno je jasné: Chuť na mýdlo se tím jenom zvýšila. Rohlík naštěstí chutná o trochu líp, než vypadá, a tak nám hezky uteče cesta zpátky přes celé noční město k Jitčině vile. Tam se rozdělíme. Vítek, Vlasta, Jitka a Táňa půjdou hledat ostatní a já mezitím zajedu na smluvené místo a vrátím „lehce ťuknutého“ Roadbuse, kterým jsme přijeli z táboru pro sociálně slabé bezďáky. A kde se sejdeme? Po krátkém dohadování a pár návrzích zvítězí ten, abychom se setkali za týden u našeho bývalého gymnázia. Co se s ním po roce 2010, kdy jsme tak slavně odmaturovali, stalo? Upřímně zas tak moc toho o osudu budovy nevím. Snad kromě informace, že bylo roku 2036 uzavřeno kvůli nedostatku žáků, a od té doby celkem zchátralo. Párkrát se v novinách objevil rozhovor s jakýmsi opilcem, který tvrdil, že v budově bývalého gymnázia straší. Ale kdo by takovým hloupým povídačkám věřil. Vlasta i všichni ostatní už zmizeli ve smogové mlze velkoměsta a já pro dnešek usínám na sedadle prastarého Roadbusu….
Na moly prožraném sedadle automobilu značky Roadbus, kde jsem večer usnul, můj neméňe (moly?) prožraný mozek sní o tom, co se stalo v několika posledních bouřlivých dnech. Vidím náš podařený útěk z tábora pro bezdomovce a jiné „případy“. Ve snu se mi znova a znova vybavuje Víťův náraz autem do ohrady, hodina v Jitčině vile i krkolomné (a zádolomné) přelézání plotu kolem Tánina domku. Dokonce mě ve snu napadá: Co bude dál? S kým se ještě setkáme? Za jakých okolností? Probudila mě strašlivá rána. Něco jako…vysypané sklo! Okamžitě jsem se posadil, zamžoural očima a i bez brýlí jsem poznal Vítka, jak si prohlíží díru v autě, před malou chvílí ještě zadní okno. Zablekotal: „Víš, Myny, večer jsme nakupovali oblečení za spoustu peněz, místo těhle hadrů,“ a ukázal na mé děravé a špinavé vězeňské šaty. „Řekli jsme si, že tebe by taky mohli chytit podle nich a tak jsme ti přinesli tyhle!“ S úsměvem mi podal bílou košili, bělejší než z té nejsladší reklamy na prací prášek, kalhoty, na které bych si asi z důchodu 27,48 nového € sotva našetřil a sako, jež by mi záviděl i náš prezident Dežo Čabár. Proto mi chvíli trvalo, než jsem vyslovil otázku, která měla padnout už dávno: „Proč jsi rozbil okno toho auta?! Ten vůz musíme dneska vrátit!“ Vítek se zatvářil rozpačitě a pak odpověděl: „Když jsme, já a ostatní přišli sem, tak jsi ještě spal. Chtěl jsem jenom jemně zaťukat, ale znáš mě.“ Znal jsem ho až moc dobře. Byl tu však daleko větší problém. Bezděky jsem si připomněl, že auto máme jen půjčené. Ne sice úplně legálně, ale slíbili jsme jeho majiteli, že mu ho vrátíme za tři dny, tedy dnes, na tom samém místě, na kterém jsme si ho vypůjčili. Sliby se mají plnit, aspoň některé.Tak jsem se tedy oblékl, rozloučil s Vlastou, Táňou, Víťou i Jitkou, kteří mi přislíbili, že najdou co nejvíce dalších spolužáků a zase se tady sejdeme. S pocitem úzkosti jsem nastartoval raritní naftový motor a rozjel se po silničce z města k lesu. Oknem trochu foukalo a plech na kapotě taky nebyl po Víťově bouračce úplně v pořádku, ale co je dokonalé? Třeba bude mít majitel takovou radost, že přimhouří oko. Když jsem se přiblížil k onomu místu, majitel vozu tam už stál. Jenže tentokrát měl kolem sebe tři drsně vypadající chlapíky v kožených bundách, jejichž drsnost ještě podtrhoval fakt, že každý z nich držel brokovnici. Už jsem nemohl couvnout, zvlášť když po bouračce nefungovala zpátečka. Pomalu jsem vystupoval z auta, když v tu chvíli se zlý výraz majitele změnil v úsměv. Čtete správně, úsměv! Přistoupil ke mně, podal mi ruku a řekl: Já jsem nějakej ED z nedaleký krokodýlí farmy a tohle auto je moje a moc vám děkuju, že jste ho zachránil ze spárů těch opic! Podívejte, jak ho poškodili,“ ukazujíc na kapotu a rozbité okénko. Normálně mě nepoznal. Jak by taky mohl, když jsem byl umytý, oholený a v nejdražším oblečení? Cestou na jeho farmu jsem musel vyprávět, jak jsem náhodou ze svého auta viděl to přepadení, jak jsem sledoval ty vyvrhele a jak se mi nakonec po dvou dnech podařilo jim auto vzít. Po boji, samozřejmě. Ed mi byl hrozně vděčný a ani ho nenapadlo, proč bych to všechno vlastně dělal? Na krokodýlí farmě uspořádal na mou počest velkou krokodýlí večeři. Smažená, stehýnka, pikantní závitky, zákusky, snad i v nápojích byl nejmíň malý kousek nějakého toho krokodýla. Když jsem uléhal na postel a přikrýval se dekou z krokodýlí kůže, v zpoměl jsem si na Vlastu. Ne, nic ve zlém, ale ještě v Praze vyplul díky článku v Hromu a rozhovoru s personálem našeho domova důchodců na povrch jeho tajný sen. Krokodýlí farma, přesně taková, jako je tahle. Jestli si za svým snem, půjde, musí někdy navštívit Eda, který mu určitě rád předá pár zkušeností. I já mám sny, třeba….víte co, nechme to být, stejně už se mi chce spát.
Zabalený do krokodýlí kůže místo deky spím na farmě typicky českého chovatele krokodýlů Eda, kterému jsem přivezl včera jeho lehce nabourané auto. Oprava: lehce Vítkem nabourané auto. Prostě docela na šrot. Ed ale byl tak šťastný ze shledání se s autem, že mu vůbec nevadila promáčklá karoserie ani nefunkční zpátečka. Nazval mě odvážným zachráncem aut a „neznámého“lupiče (vlastně taky mě) odpornou páchnoucí kreaturou. To všechno jen díky tomu, že se ostatním podařilo sehnat pro mě oblečení. Šaty a koupel dělají člověka. Co mě asi čeká ráno. „Stávejte pane….“, jemně mně budila manželka majitele farmy.„Mynny“, rychle jsem se rozpomněl na svou oblíbenou maskovací přezdívku z mládí. „Pane Mynny“, pokračovala, „je nejvyšší čas na snídani, půl desáté. Máme vajíčka. A ne jen tak ledajaká,“ dodala s šibalským úsměvem. „Krokodýlí.“ Ach jo, rád bych věděl co na téhle farmě není z krokodýla. Po snídani jsem si očistil falešné zuby kartáčkem z pravé krokodýlí kosti (po původu pasty a štětinek jsem se vážně nepídil) a zbytek dne jsem strávil procházkou po velmi rozlehlé farmě, což se neukázalo jako úplně ten nejlepší nápad, protože plazi různých druhů, velikostí a vzhledů se mně pokusili sežrat za ten jediný den nejmíň desetkrát. Asi viděli snadnou kořist, protože člověk na tom s během v osmdesáti šesti (nebo kolik mi vlastně je, omluvte starého sklerotika) letech není tak úplně nejlíp. Jenže oni měli zase nevýhodu v kratších nohách, takže všechno dobře dopadlo. Teda jak pro koho, chudáci krokodýli přišli o svačinu. Byl jsem pro ně příliš fast food. Po týdnu na farmě jsem toho všeho měl už dost. Hlavně jídla. Sbalil jsem se (ono to nedalo zas takovou práci, když jsem nic neměl), rozloučil se se všemi na farmě a pomalu jsem šel k hlavní bráně. Věřil jsem, že dokážu dojít do města a tam zavolat z nějaké telebudky ostatním členům „expedice Nostalgie“ (to je jen soukromý název). Kolik asi sehnali spolužáků po těch letech? Dvacet pět? Patnáct? Pro tuhle chvíli jsem se spokojil s konstatováním, že uvidím později. Vžum! Málem mě porazilo auto. Sporťák s obrovským motorem projel těsně kolem a zabrzdilv efektním smyku. Nejsem odborník, ale stejně bych si dovolil tvrdit, že vytuněným autům s podvozkem dva centimetry nad zemí nesedí polní cesta plná kamení. Modré a zelené neony svítily dolů na cestu a vsadil bych se, že někde uvnitř nechybělo nitro. Z auta se vysoukali postupně Vítek (ne, on neřídil, to by mě určitě zabil), Táňa,Vlasta i Jitka a úplně nakonec vystoupil řidič. Totiž řidička. Stařenka, co řídí pekelný stroj. Jen si vzpomenout, kdo by to tak mohl být. Honza Zlámal asi ne, v autě nehraje tvrdý heavy metal. Pardon, Honza by nemohl být stařenka. Paměť mi osvěžil Vlasta slovy: „To bys ani nevěřil, kolik jsme našli za ten týden spolužáků. Sem jsme se svezli s Šárkou, protože má asi nejlepší auto. Teda kromě toho, že vzadu není kvůli reprobednám moc místa na nohy, na ruce ani na hlavu Věřil bys, že i na týhle strašný cestě jela přes 3000sefelů za minutu?“ To je dost dobrá rychlost. „A jak jste mě našli?“, zeptal jsem se udiveně. „Trochu jsme pokecali s jedním chlapíkem ve městě a on nám řekl o tom, jak jeho šéfovi, majiteli krokodýlí farmy, vrátil nějaký čestný člověk auto, a že ho teď šéf hostí jako krále,“ odpověděl hlubokým hlasem (to fakt netuším, proč píšu hlubokým hlasem) Vlasta. „My makáme, pátráme, strádáme a ty se takhle flákáš. Mimochodem, nemohl bych si promluvit s majitelem týhle farmy? Docela mě ten jeho chov plazů zajímá. Jedem Truny směr krokodýlí farma,“ zavelel. Tohle jsem čekal. Je zajímavé, jak dokázal nikoho nepustit ke slovu. Následující půlkilometrová jízda mi připomněla dávné soutěže typu „Kolik lidí se vejde do auta“, protože šest důchodců ve stísněném vytuněném voze je vážně moc. Každou chvíli jsem někomu seděl minimálně na ruce nebo noze. Cestou mi ještě Jitka stačila vysvětlit, že dokonce sepsali seznam nalezených spolužáků včetně jejich stručného životopisu a na farmě mi ho ukážou. Už se nemůžu dočkat, a vy doufám taky.
Vrátili jsme se, namačkáni v Šárčině vyt®uněném autě, zpátky na Edovu krokodýlí farmu, kde se Vlasta od nás „trhl“ za Edem a jeho ženou, kteří mu vysvětlili všechny podrobnosti o chovu těchto plazů. Nutno dodat, že dost ochotně, protože už nedoufali, že narazí na někoho, kdo by chtěl v této jejich jistě krásné tradici pokračovat. A ostatní „spoludůchodci“ měli zase klid mi vysvětlit, co se stalo v uplynulých dnech. Usadili jsme se v malém pokojíku na koberci z…krokodýlí kůže a chvíli si po té krátké jízdě hrůzy protahovali své staré kosti. První se slova chopila samozřejmě Jitka: „Myn(n)y, tady máš ten seznam lidí, které se nám podařilo najít, a taky jejich sturčnej životopis. Nezlob se, že na pár místech nejde přečíst, dávali jsme si cestou sem v MC Wei-Li psí hamburgery a občas nám na seznam ukápla trocha hořčice nebo tak. Hlavně Víťovi.“ S těmito slovy mi podala kus něčeho, co snad kdysi bylo bělostným listem papíru. Rychle jsem ho přelétl očima a musel jsem k Vítkovu prospěchu uznat, že „papír“ asi nemohl hořčicí pokapat jen on sám, protože tolik hořčice není ani na pěti dogburgrech. Pokud jich ovšem neměl šest. I přesto se některá jména dala přečíst celá i s životopisy. Tady jsou ta nejzajímavější místa z onoho „seznamu nalezených“ (v pořadí podle data nalezení):
Po přečtení tohoto listu jsem se zmohl už jen na: „A kde se jako máme setkat?“ „Zítra v noci v budově naší bývalé školy!“, odpověděli mi sborově Vítek, Táňa, Jitka a Šárka. A to je prozatím všechno, pokračování naleznete v dalších číslech
