Miroslav Adamec, ARAS: Dovolil bych si pozvat do dalšího bloku pana Fištejna a jeho hosty – pana Fridricha a pana Motla.
Jefim Fištejn, publicista: Dobrý večer. Protože úloha moderátora je ryze technická, nebudu plýtvat časem. Máme zhruba půlhodinku na projevy dvou pánů přednášejících. Dovolím si jenom stručně, tak, abych nahodil motor, zneužít svého postavení a položit obecnější otázku na oba pány nebo možná na pana programového ředitele. Viděli jsme vlastně, že jsou velmi dobře rozpracovaná programová schémata. Předpokládám, že jsou podložená reálnou sledovaností či zájmem diváků. Mne by zajímalo při programovém plánování nebo při vypracování strategie programové ať již na jeden rok, či na delší období, co vlastně dominuje v uvažování programového ředitele a jeho týmu. Je to potřeba naplnit ty šuplíky, zaplnit, a tím pádem i umísťovat konkrétní zakázky, přidělovat je osvědčeným autorům, tvůrcům, anebo je to proud zajímavých nápadů zvenčí, podle kterých se potom naplňují jednotlivé paragrafy? Čili co předchází čemu. Ptám se na to proto, že i televizní rada se vlastně o to zajímá. Co je slepice a co je vejce v tomto případě? (M. Fridrich prosí o zopakování dotazu.) Dotaz byl, co předchází čemu? Když vypracováváte programovou strategii, tak vycházíte z existujících políček, která je třeba zaplnit, a tím pádem zadáváte, úkolujete osvědčené tvůrce, anebo naopak se snažíte přijmout od nich to nejlepší, z toho vycházíte a podle toho sestavujete program – ať již v horizontu jednoho roku, nebo třeba delším?
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Díky za ten dotaz, rozumím. Program obecně ve své strategii vychází z toho, že má nějaká prázdná programová okna, nikoli že by si definoval, že by tam chtěl přesně to a to od A až do Z. Snaží se pracovat s tím, co ve vývoji vznikne nejlepšího, schválí se programovou radou. A pak samozřejmě se modlíme, aby od toho, co bylo prezentováno, aby se to ve stejné kvalitě, ve které tvůrci říkali, že to bude, aby to skutečně bylo a odvysílali jsme to. Řekl bych, že zdroje toho jak vůbec programujeme a jak přistupujeme k vytváření programové strategie, jsou v zásadě dvojí. Ono to může znít jako úplná formalita, ale ona to formalita není. Tím pánem, v dobrém slova smyslu, veřejné služby je divák. Divák v rámci kodexu České televize je první kapitolou toho kodexu. První kapitola kodexu definuje, že Česká televize má dělat všechno pro to, aby uspokojila potřeby různých diváckých skupin. Má si k tomu dělat analýzy. Má k tomu pracovat s tvrdými daty, pracovat s výzkumem a zjišťovat jaká jsou ta divácká očekávání a co ten divák by chtěl od televize obecně a od jednotlivých kanálů České televize, a co by chtěl i od jednotlivých žánrů, jak se
staví k tomu, co už televize připravila a odvysílala. A na tom základě vlastně neustále pracovat s živou strategií, která potom nebude nikdy rigidní. Nebude taková, že by byla jednou provždy hotová, neustále se s ní pracuje a upravuje se. A toto je vlastně základ, filozofie, se kterou se přistupuje k tomu, jak tvořit hrubou programovou strategii, ze které se potom vychází, že na základě diváckých očekávání a toho, jak ten, kdo ustavil Českou televizi, co si od ní slibuje, tak se musí definovat jednotlivý program, jednotlivý kanál. To znamená, že se udělá jeho definice, jeho profil. Na základě profilu kanálu se potom samozřejmě vytvářejí jednotlivá programová okna. Jednotlivá programová okna vycházejí z kontextu dané země, z toho, co se v tu chvíli očekává, co diváci vnímají jako nedostatek, anebo co je tradice, nebo v čem Česká televize by mohla být inovativní. Na základě všech těchto dat, která máme, potom vytváříme konkrétní program.
Jefim Fištejn, publicista: Mám tomu rozumět tak, že když říkáš, na prvním místě je divák, tak že tím míníš sledovanost? Ono to zní trochu jako slogan jedné strany, která říká, že je tu vždy pro lidi, ale ve skutečnosti míní pro své lidi. Tak je to sledovanost? Nebo co to je divák?
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Sledovanost je jedním z kritérií, kterým se hodnotí úspěšnost kterékoliv televize na světě. Ale ne každá televize na světě má sledovanost jako svoji mantru, že by to byl ten základ. Jde o to, že jsou vlastně dva pohledy. Jeden z nich jsem slyšel dnes dopoledne během zasedání volebního výboru a shrnul bych to asi následovně. Ten pohled je, že divák je v zásadě hlupák, je to masa, a televize je tady od toho, aby ho zušlechtila, aby ho trošku kopala, aby si zlepšil svoje estetické cítění. Aby ho trošku nakopávala, aby se díval na něco jiného než na něco pokleslého. Člověk by se mohl smát té vulgární neomarxistické filozofii, která je v tom skrytá, protože přesně takhle se definovala média za minulého režimu, tedy za komunismu. Existovala skupina lidí, kteří se nazývali odborníci nebo kritici, kteří vlastně rozhodovali o tom, co je a co není pro diváka dobré. Ten divák sám rozhodně nebyl kompetentní, aby mohl o něčem takovém rozhodovat. Na druhou stranu ona v zásadě zase každá televize se snaží vlastně vytvářet kvalitní pořady a dělat je tak, aby přinášela divákovi něco nového a něco zajímavého. Každá definice má svoje pro a proti. My ale vycházíme ze dvou paradigmat, která jsou naprosto jasná. Jedno je, že od veřejné služby a veřejnoprávní televize se očekává, že připravuje programovou nabídku, což znamená, že ona má obsáhnout za prvé očekávání diverzity diváckých skupin – neexistuje žádný jeden divák, kterého když budeme sčítat do nekonečna, tak děláme svoji
práci. Ne. Existují divácké skupiny a existují různé role televize. Skrývají se v tom paradoxy, a proto to není nikdy úplně definitivní. Veřejná služba, a to je psáno i v kodexu, má na jedné straně integrovat rodinu, integrovat diváky, což v sobě skrývá touhu po tom, abychom samozřejmě drželi u toho jednoho programu těch lidí úplně co nejvíc. Ta její integrační role je ale doplněna o to, že má uspokojovat i individuální potřeby různých diváckých skupin. Takže ona na jedné straně integruje a na druhé straně přináší něco individuálního, něco výlučnějšího. Ale na to je přece úplně nádherné řešení, které Česká televize má – má víc kanálů. Integrující je v tomto ohledu ČT 1. Je to kanál, který se věnuje nejširší divácké obci, věnuje se žánrům, které jsou akceptovatelné nejširší diváckou obcí. Ale nevěnuje se jim tak, aby zasahoval, řekněme, nejnižší pudy diváků, ale nachází pro tu nejširší diváckou skupinu žánry a kvalitu ve scénářích, ve zpracování děl, aby se dosáhlo co nejvyššího zásahu na divácích. V zásadě BBC má jako svůj hlavní parametr reach – zásah, což znamená, že měří nikoliv sledovanost, ne share, ale na reach, kolik obyvatel Velké Británie se dívalo na nového Sherlocka, kolik obyvatel Velké Británie jsme zasáhli tím, že jsme vysílali předvolební debaty. Hraje to svoji roli, ale na druhé straně ta veřejná služba má přinášet podobné žánry nebo spoustu dalších věcí pro ty rozdělené divácké skupiny, které samozřejmě už se budou různit. Někdo bude mít radši zahraniční dokument o válce, někdo bude mít radši operní představení a někdo další se bude chtít dívat na nějakou talk show o postmoderním umění v Evropě a tak podobně. Obě dvě tyhle role ale ta veřejná služba a Česká televize v sobě mají. Nejsou spolu v rozporu. Existují vedle sebe. Není to honba za sledovaností, ale jak v kodexu České televize, tak vůbec v principu televize jako integrátora domácnosti a integrátora společnosti je, že má přinášet i pořady, které jsou pro nejširší publikum, tak má přinášet i pořady, kterými uspokojuje individuálnější potřeby diváků.
Jefim Fištejn, publicista: Předpokládám, že jste přichystali nějakou prezentaci. Ale položím možná takovou záludnou otázku. Kdyby náhodou – chraň bůh – došlo k prudkému poklesu sledovanosti ve srovnání s ostatními televizemi, jak byste argumentovali před Radou, že dosahujete nějakých jiných parametrů, že ten pokles sledovanosti neznamená žádnou tragédii pro veřejnoprávní službu?
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Sledovanost není jediné kritérium. Jsem moc rád, že už máme za sebou více než rok měření veřejné hodnoty, které Česká televize převzala
od BBC a od nizozemské veřejnoprávní televize. Chtěl bych to znovu zdůraznit. Ono totiž se vůči měření veřejné hodnoty a vůbec vůči tvrdým datům, která se získávají a na jejichž základě se vyhodnocuje program a jeho úspěch, tak v Česku i možná je to z důvodu toho, jak se spousta komentátorů i politiků staví k předvolebním výzkumům a ke všem různým statistikám, tak mají pocit, že nějakou podobnou zvláštní záludnou formou se vytváří něco, co je měření veřejné hodnoty. BBC používá tohle jako garanta, dělá věci správně, že skutečně oslovuje veřejnost v těch žánrech a tím způsobem, že ona to kvituje. V celé Evropě existuje diskuze nad smyslem, podobou a šíří veřejné služby. Budeme se setkávat stále víc s tím, že nejenom se o tom bude diskutovat, ale že se budou hledat metody, jak změřit veřejnou službu. A Česká televize vloni zavedla – jmenuje se to – měření veřejné hodnoty nebo měření veřejné služby. Vychází to z metodologie BBC RQI, kde vedle sledovanosti takové té klasické, kolik diváků se dívalo průměrně na ten pořad, se zjišťuje také kvalita vysílání. A kvalita vysílání se vyhodnocuje na osmi dalších kritériích. Jedno z nich je, jak daný divák byl spokojen s pořadem, jak se mu líbil, což je kvalitativní ukazatel; zda mu přinášel něco nového v daném žánru; zda má pocit, že vzniklo něco, co není pouze opakováním něčeho, co už viděl na dvaceti různých televizích; zda vnímá, že je to originální; zda ho daný pořad zaujal, což znamená, že mu přinesl hodnotu, pro kterou rád u něj strávil čas. Všechny tyhle ukazatele, které se vyhodnocují, vyhodnocují se z toho důvodu, aby existoval komplexní obrázek. Takže pokud bude existovat komplexní obrázek nad jednotlivým kanálem, nad celou televizí, nad jednotlivými pořady, který bude dokazovat, že v daném segmentu je daný pořad nadprůměrně hodnocen diváky jak z toho důvodu, že se na něj dívali, tak z toho, že ho pokládají za kvalitní ve spoustě ukazatelů, tak zcela určitě se dá argumentovat, zda je, nebo není daný pořad úspěšný. Je logické, že když vznikne dramatické dílo, které se připravuje na osmou hodinu večerní ve všední den do seriálového slotu typu detektivní seriál s přidanou hodnotou, tak k němu existují určitá očekávání na základě parametrů. A to nejdůležitější, co tam je, není to, kolik průměrně se na to dívalo diváků, ale zda všechna vyjmenovaná kritéria, která jsou v rámci měření veřejné hodnoty tvrdých dat, dávají dohromady solidní výsledek.
Jefim Fištejn, publicista: Děkuji. Těším se na dobu, až v nějakém dalším programu „Volejte řediteli“ budou ukazovat místo sharu hodnoty veřejné služby nebo veřejné hodnoty. Ale než dáme prostor pro dotazy, pan Tomáš Motl nám odprezentuje programovou strategii. Nebo, Milane, ty? (Ano.)
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Já to projedu v rychlosti, protože některé věci díky Jefimu Fištejnovi jsme rozbalili na základě úvodních otázek. Zmiňoval jsem, že když se připravovala a připravuje programová strategie, tak klíčovým prvkem je divák na jedné straně a druhým klíčovým prvkem je, že se snažíme popsat daný jednotlivý kanál, komu je určen a k čemu je určen, kterým žánrům, kterým typům pořadů. Česká televize – máme ji interně popsánu v rámci určité definice, která si myslím, že nepřináší nic překvapivého, ale vždycky je dobré podívat se na komplexní obrázek, co je dneska Česká televize. Když jsem mluvil o tom, že se snaží jak integrovat rodinu a integrovat společnost tím, že má pořady pro nejširší publikum, kde je společenský integrátor a má to určeno v rámci kodexu, tak na druhou stranu že má uspokojovat individuálnější potřeby, které má jednotlivý člověk z televizního hlediska, tak vidíte, že ČT má optimální rozvržení jednotlivých kanálů, má ten většinový pro nejširší publikum, kterým je ČT 1, ale pak má poznávací kanál ČT 2, který je mnohem individuálnější, který přináší výlučnější pořady a umožňuje divákovi, aby se díval na věci s mnohem náročnějším pohledem na svět. Vedle toho existuje zpravodajská ČT 24, ČT Sport, pro nejmenší diváky Déčko a v jistém smyslu také výlučný kanál pro individuálnější potřeby Art. Takhle jsme si definovali program ČT 1. Je to jeho popis, protože ten sebepopis kanálu potom pomáhá ve všech dalších věcech. Pokud není vysvětlena podstata, proč některý kanál je, pak bychom se vlastně jakoby neustále vraceli na začátek v diskuzích, proč něco někde má být a nemá být. Je logické, že nikdy stoprocentně nepopíšete jeden kanál na jeden slajd, ale je to velký popis toho, jak vnímáme program ČT 1. Je to program pro nejširší divácké publikum a měl by nabízet vysoké standardy v mainstreamových žánrech. To neznamená, že by ČT nevysílala menšinové žánry, ale nemá jenom jeden kanál. Kdyby ho měla, tak strategie a programový profil Jedničky bude muset být úplně odlišný, ale když má víc kanálů, což v digitálním multikanálovém prostředí je standardem po celé Evropě, v tomto ohledu rozhodně ČT nepatří mezi veřejné vysílatele, kteří by měli nejvíc kanálů v celé Evropě, řadili bychom ji z hlediska velikosti země do průměru, tak program ČT 1 má tuto charakteristiku. Tohle jsou novinky, které jsme zařadili letos do vysílání. Když jsme se předtím bavili o tom, že loni se slavilo 60 let, tak já bych řekl, že z hlediska původní tvorby a důrazu na premiérovost, inovace a novinky se ČT rozhodně nachází teď v roce jedna a věřím, že rok jedna bude následován rokem dva a rokem tři, a za tři roky, až se tady sejdeme, pokud já tady
budu ještě, tak si myslím, že z hlediska chápání, kam ČT směřuje a co udělala a kam se posunula díky měření veřejné hodnoty a díky všem kritériím, které jí umožnily navázat aktivní diskuzi s divákem, a brát si z toho zpětnou vazbu pro kvalitní rozvoj programu, tak že se dostaneme mnohem dále. Pro programovou strategii je velice důležité mít rámcové schéma pro každý kanál, který máte. Tady je prime time ČT 1, který se v této podobě optimalizoval v posledním roce a půl. Optimalizace byla důležitá z důvodu ujasnění, za prvé, kolik peněz má smysl dávat do premiérové tvorby a jak stavět prime time z hlediska novinek a překvapení, protože divák na jedné straně očekává inovaci a překvapení, ale na druhé straně nechce být překvapován a rád se dívá na věci, které běží dlouho. Dám příklad: Karel Šíp a Všechnopárty. Kdybychom vymýšleli a dávali neustále nové talk show, které by přinášelo inovace a změnu moderátora a změnu talk show, tak možná naplňujeme určité požadavky toho, aby se neustále televize měnila, ale divák by rozhodně nebyl spokojen, když něco pokládá za kvalitní a tradiční pořad České televize, který tam chce najít. Ale jsou různá jiná okna a jiné typy pořadů, které samozřejmě nejsou na mnoho let, ale mění se a obohacují se. Program ČT 2 je definován jako exkluzivní, poznávací, samozřejmě rozšiřující obzory a ukotvující ve složitém světě ty diváky, co touží po informacích, zážitcích a životě nad rámec průměru; nad rámec průměru svých potřeb, nikoliv nad rámec průměru nějakých intelektuálních nebo řekněme společenských. Jsou průměrné potřeby, že si chceme s někým sednout, držet se za ruku a koukat na romantický film, a pak jsou potřeby, že se chceme podívat na dokument z dosud nezveřejněných záběrů z poslední cesty Fitzgeralda Kennedyho před jeho zavražděním, což je asi 112 minutový dokument, který rozhodně není pro každého, ale to je právě věc ČT 2, že ona dokáže přinášet tyhle zážitky a uspokojovat tenhle typ potřeb. Tady je rámcové schéma ČT 2, které odráží právě to specifikum Dvojky, která je postavena na dokumentu, kvalitním českém nebo zahraničním filmu, kultovním a kvalitním seriálu a samozřejmě publicistice, a to jak poznávací, tak i v jistém smyslu investigativní. Toto jsou formáty, které na ČT 2 běží dlouhodobě a jsou to formáty, které naplňují i její poslání, a toto jsou formáty, které z hlediska domácí výroby jsme do vysílání dali už, anebo budeme dávat během následujících měsíců a podzimu. Vidíte, že velmi silně se na dvojce rozvíjí z hlediska původní domácí české tvorby dokument, různé nové formy dokumentů, jako je docureality, docusoapy, dokumentární cykly inovativní jako Český žurnál, ale třeba také dokumentární cykly Naše tradice, které se snaží mapovat možná neznámé, možná polozapomenuté informace k tomu, co jsou české tradice. Déčko. Asi nikoho nepřekvapí, že tam budou pohádky, zábavné vzdělávání a spousta
dalších věcí pro děti od 4 do 12 let. Prime time Déčka je od pěti do osmi. Je samozřejmě posunut, protože nejenom že tento kanál vysílá do osmi hodin večer, ale i pro děti prime time, takový ten jejich večer, je trošku jinak posazen. Vidíte, že dominují vzdělávací pořady, zábavné vzdělávání, Večerníček a samozřejmě věci, které k tomu patří. Pořadů původní tvorby – občas se objevuje, že Déčko je ze 60 % tvořeno akvizicí, ze 40 % původní tvorbou, z toho část archivu. Je to nadstandardní výbava dětského kanálu. Existuje většina dětských kanálů, která je tvořena pouze akvizicí. ČT v poměru k tomu jak je velká, jaký má rozpočet, se snaží, aby Déčko mělo maximum původních věcí, a to jak v premiéře, tak i v repríze z české provenience. Děkuji za pozornost a Tomáš má také připravenu informaci o ČT Art.
Jefim Fištejn, publicista: Určitě. My jsme ve velkém, až tragickém časovém skluzu, který jsme nezavinili, takže poprosím jenom o stručnost.
Tomáš Motl, ČT: Já to vezmu velmi rychle. Než si to nastartuji, tak si dovolím toto ryze intelektuální prostředí jenom narušit informací pro všechny, kdo nemají tablety a koho možná zajímá hokej, že jsme vyhráli 4:3 nad Amerikou, postupujeme do semifinále. Ale konec přízemnosti a zpátky k velkému umění. Já jsem si jenom na začátek tady připravil takovou malou otázku ve své prezentaci, kdy jsem si vybral některé pořady a ptám se vás a ptám se někoho, jestli ví, co tyto pořady spojuje: thriller, detektivní seriál, turecká detektivka, orgasmus a kulinářský magazín. Víte to? Nevíte. Já vám napovím. Jsou to pořady, které jsem vybral z tohoto týdne, které vysílá ve svém prime timu, resp. po 19. hodině německé ARTE, čili je vidět, že nabídka různých kulturních televizí je různorodá, a myslím si, že poté, co jsme oznámili kulturní kanál, kdybychom hned v prvním týdnu nasadili tyto pořady, tak bychom asi možná nemohli vycházet z domu, ale je to skutečně záležitost zaměření toho kanálu. Teď vám chci ukázat velmi zajímavou tabulku, která vypovídá cosi jednak o tom, jak si stojí ČT Art, a jednak jaký je vůbec potenciál kulturních televizí v Evropě. To jsou vlastně jednotlivé shary, jejich sledovanost od roku 2009 po rok 2012, první čtyři roky, pět let vysílání s tím, že tam vidíte, že třeba polská TVP Kultura, která nás také inspirovala, v podstatě v prvních čtyřech letech měla výkon 0,28 a my jsme vlastně dneska, myslím tím letošní rok od ledna do dubna, s číslem 0,59 hned právě za německo-francouzským ARTEM, protože to málokdo ví, ale i ten velký známý kanál ARTE v Německu dosahuje ani ne jednoho procenta. Jsme za BBC 4, čili podle mého se řadíme k velmi standardním a úspěšným
kulturním televizím, a to navzdory tomu, že my na rozdíl od nich vysíláme jenom v prime timu, to znamená v době největší konkurence a máme nesrovnatelně menší rozpočet. Například ARTE ho má asi stonásobně větší než my. Vím, že naším jediným kritériem není sledovanost, nicméně každý kanál, každá nová televize, to není věc, že bychom ji zavedli a za týden proto, že je nový, se na něj začali dívat. Je to věc skutečně dlouhodobá, každý kanál se musí budovat a tady vidíte v podstatě vývoj toho jak jsme schopni oslovit naši konkrétní cílovou skupinu a že ten trend je stoupající. Samozřejmě není to jediné kritérium, resp. není rozhodující kritérium, protože kdyby bylo, tak bychom ani tento kanál nemohli otevírat, ale je vidět, že i spokojenost je na vysoké úrovni, v dubnu dokonce rekordní. Říkám to i z toho důvodu, že v podstatě divák, na kterého míříme, je divák poměrně hodně kritický a jeho hodnocení pořadu se často odvíjí od osobního vkusu. Čili tento trend, toto číslo nám dělá také radost. V podstatě handicapem každé kulturní televize je to, že míří na nestandardního televizního diváka. My míříme na diváka, pro kterého televize není prioritou a v podstatě není sledování televize tím hlavním, co by ve svém volném čase dělal, nicméně to, že jsme se zaměřili a zaměřujeme na vysokoškoláky, což je předposlední sloupec, a poslední – obyvatelé velkých měst – tak je vidět, že to naše zaměření funguje, protože tady vidíte tu naprostou diváckou převahu. Naše základní programové principy uměleckého kanálu byly vlastně tři, že jsme nechtěli vytvářet tematické bloky a pravidelná okna, to znamená dát kultuře důstojnější čas, ne jako dřív, že byly kulturní pořady vysílány sporadicky, nepravidelně, často v okrajových a večerních časech. Podařilo se nám vlastně dávat dohromady zajímavé projekty – nebudu to tady vyjmenovávat – dnes například běžící cyklus shakespearovský, kdy si připomínáme 450. výročí Shakespeara. Oslavili jsme v sobotním okně Věru Chytilovou, vzpomněli nedožitých devadesátin Františka Vláčila, připomněli sedmdesátiny Petra Hapky apod. Máme ve svém programu umělecké filmy. Tak jak jsme slibovali na začátku, 85 % našeho vysílání je v původním znění atd. Přinášíme zajímavé portréty, kulturní premiéry dokumentů – třeba Viktor Kolář, fotograf, Oskar Nedbal. Jsou tam i muzikanti Ray Charles atd. Samozřejmě nemalý prostor dáváme i konkrétním uměleckým zážitkům a nejrůznějším eventům, jako bylo Pražské jaro, Magnesia Litera. Přenášeli jsme v přímém přenosu koncert k výročí vstupu do Evropské unie atd. Dalším principem bylo, abychom zastoupili skutečně všechny kulturní oblasti. Nejsme jako Mezzo třeba zaměřeni na klasickou hudbu. Nejsme ani filmový kanál. Tento graf tady ukazuji záměrně, ačkoliv ho zas tolik rád nemám, protože tohle striktní rozdělování na
umělecké obory o ničem nevypovídá, zvlášť dnes, kdy v podstatě žijeme v době různých prolínání žánrů atd. Nicméně je vidět, když vezmeme ty základní obory, je tam ta proporcionalita dodržována i včetně Událostí v kultuře, což je zase pořad, který podle mého názoru, co se týče zpravodajského informování o kultuře, nemá v českém televizním prostředí obdoby. Žánry, stopáže – je to investice do žánrů. Chceme přinášet jednak dokumentární filmy, chceme o kultuře informovat, chceme o kultuře diskutovat a chceme přinášet konkrétní umělecké zážitky. Tady vidíte zajímavou věc, že právě do publicistiky a dokumentů investujeme v podstatě polovinu našich prostředků. Toto je naše schéma. Tady chci v podstatě říct, proč vám ho chci ukázat. Kdo se občas na Art díváte, tak ho znáte. Červeně tady vyznačuji premiérová okna, kde skutečně hrajeme každý týden premiéry. Modré pořady jsou ty, kde se snažíme kombinovat původní tvorbu, akvizici a archiv. A v podstatě jen malou část tvoří reprízovaná okna, z nichž většinu odehráváme v pozdních večerních a nočních časech. Vidíte sami: původní tvorba – v podstatě dvě třetiny, nakoupené pořady – třetina. Poslední dvě tabulky, které by vás také mohly zajímat. Co nejvíc naše diváky, to naše specifické publikum, zaujalo? Tady jsem vám připravil TOP 50 sledovanost s tím, že dvacet se vešlo na jeden slajd. Tato tabulka ukazuje vlastně dva zajímavé údaje. První je, že skutečně asi až na tři výjimky jsou to pořady z letošního roku. Čili je vidět, že trend toho zásahu, že v podstatě to publikum se zvětšuje, je tímto dokázáno. Druhá zajímavá věc je, že v podstatě české pořady jsou schopny konkurovat akvizici. České pořady jsou ty červené, takže není pravda, že by třeba špičkové věci, které nakupujeme ať už z BBC nebo z ARTE, dokážou zaujmout českého diváka víc. Je to v podstatě 1:1. Ukazuje to zároveň i to, že náš divák je poměrně konzervativní. Vidíte to i ve jménech, v portrétech, že většinou vyhledává věci a umělce, které prověřil čas. Tady je ta druhá pětadvacítka, kde se třeba na 41. místě objevil i přenos hudebního festivalu Pražské jaro. Tohle to jsou jenom letošní novinky. Některé znáte, některé se objeví na podzim. Z těch podzimních bych možná vyzdvihl, že přineseme všech devět symfonií Antonína Dvořáka, které jsme natočili s panem Bělohlávkem a které bude uvádět Marek Eben. Šumné stopy znáte, přímé přenosy kabaretů, underground atd. Děkuji.
Jefim Fištejn, publicista: Děkuji moc. Nemohu si dovolit ošidit posluchače tohoto semináře o čas pro dotazy, ale poprosil bych o stručnost, protože jsou zde už další účastníci.
Paní Vlachová.
Kristina Vlachová: Dobrý den. Pane programový umělecký řediteli, mám jednu potřebu, kterou jste mi slíbil splnit vy osobně, dokonce písemně, ale ještě jste to neudělal. V roce 2000 jsem natočila dokument, který se jmenuje „Zpráva o králi Šumavy“ a tenkrát v ročence České televize byl uveden jako nejlepší solitérní dokument toho roku. Nebyly peníze na anglické titulky, ale přesto získal Cenu Excelence v Chicagu. Dvanáct let ležel v archivu České televize, poněvadž jednomu levičákovi se nezamlouval. Budu stručná, Jefime, neboj se. (Díky.) Před dvěma lety, když vám diváci psali, jestli byste mohl ten dokument zopakovat, tak jste ho zopakovali přesně o půlnoci a zároveň jste poslal těm lidem dopis, kde ten film vysoce oceňujete. Já jsem vás v loňském roce poprosila, jestli byste ten film mohl zopakovat někdy v nějakém přijatelnějším čase. Vy jste mi napsal, že ano, samozřejmě že si filmu velice vážíte atd. Ještě se tak nestalo. Moje otázka zní, jestli v nějakém přijatelném čase dokument „Zpráva o králi Šumavy“ někdy zopakujete. Děkuji vám.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Já bych chtěl mít vaši paměť, ale nedivím se tomu, protože vy jste autorka, takže sledujete pohyb svého díla. Já těch děl mám tisíce, takže se omlouvám, že se nemůžu každému věnovat podrobně. Ale jak vidíte, komunikovali jsme velmi odpovědně. Musím si zjistit, v jaké fázi je práce právě nad tímhle dílem z hlediska archivu. Postupně se snažíme vybírat to nejlepší, co v archivu je, nasazovat to, ale konkrétní odpověď pro vás teď nemám. Ale v pohodě. Věnujeme se tomu. Zase mi napište, já vám určitě odpovím.
Jefim Fištejn, publicista: Myslím si, že slib daný na veřejnosti platí víc než slib daný mezi čtyřma očima. Prosím.
Jana Tomsová: Chtěla jsem se zeptat, jestli vaše prezentace i prezentace pana Maxy a pana Myslíka je exkluzivně jenom pro tenhle večer, anebo jestli je budeme moci ještě někdy vidět, podívat se na to nějak podrobněji, protože to je hrozně veliký počet informací. Jestli třeba na stránkách ARASu nebo tak. Děkuji.
Jan Maxa, ředitel vývoje ČT: Jenom rychle. Moje část prezentace, kterou jsme měli
s Václavem, je v podstatě výtažek z prezentace „Zprávy o stavu vývoje“, kterou jsem měl pro Radu. A protože byla projednána na Radě, tak je samozřejmě součástí dokumentů Rady, které jsou veřejně dostupné. Takže je v podrobnější podobě dostupná na stránkách České televize.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Vzhledem k tomu, že tam nejsou žádná exkluzivní interní data, která by nikdo nemohl vidět, to bychom tady asi nemohli prezentovat, moje je velkým extraktem tříletých plánů, takovým tím ideovým filozofickým. Takže tady je to v počítači a nemám problém to tady nechat, aby k tomu byl přístup od lidí z ARASu nebo kohokoliv jiného.
Jefim Fištejn, publicista: Nějakou případně poslední otázku? Prosím.
Ljuba Václavová: Promiňte, ještě jednou jsem se chtěla zeptat na Art, k němuž nemá každý divák přístup. Zahajovací koncert Pražského jara, vysílaný na ART, tedy poprvé nebyl vysílán pro širokou veřejnost.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: My jsme v každém případě udělali jednu věc, že jsme to vysílali, nebo původně jsme spoustu hlavních kulturních přenosů, eventů, díky Událostem v kultuře posouvali a měli jsme tak přímý přenos lehce zpožděný. Tady jsme to neudělali. Na druhou stranu je to jednoduché, protože v podstatě stejně jako hokej se vysílá na ČT sport, tak Pražské jaro je vysloveně a výsostně umělecká záležitost. A jak jinak budeme budovat v podstatě image a kvalitu toho kanálu než tím, že tam budeme zařazovat takové věci ? A myslím si, že ten divák, který takový přenos chce vidět, tak si ho prostě na tom našem kanálu najde. To se ukazuje vlastně i v těch číslech. Art je dostupný naprosto stejně jako každý kterýkoliv jiný kanál. Je to jenom o vůli každého člověka, jestli si to tam najde nebo nenajde.
Pavel Chalupa: Chci se zeptat, jestli v rámci Artu funguje nějaká výměna děl artových televizí v Evropě. Nevím, jestli jste už o tom mluvili, přišel jsem trošku později. Jestli existují třeba s Artem, s vysílací stanicí ARTE nebo s polskou kulturní televizí nebo s ruskou nějaké kanály, kde by se ta díla prohazovala a vysílala i na těchto televizích. Taky samozřejmě německá televize vysílá artový program.
Tomáš Motl, ČT: Je to standardní proces. Už tady lehce padlo, že máme s televizí
ARTE podepsáno takové memorandum o spolupráci, z níž jedna část kromě společné výroby je i výměna jednotlivých pořadů. Shodou okolností jsem dneska dostal takový velmi tlustý krásně vytištěný seznam všech pořadů, které ARTE nabízí. Uvažujeme třeba i o pravidelném oknu, imageovém oknu, které by se jmenovalo vlastně ARTE – ještě jsme ho nepojmenovávali, ale že by se od roku 2015 v podstatě pravidelně bez ohledu na žánr tyto pořady objevovaly u ostatních televizí. Pochopitelně náš zájem je podobný a naše akviziční oddělení tyto pořady intenzivně sleduje, a to nejlepší jsme připraveni vysílat a ukazovat.
Jefim Fištejn, publicista: Děkuji. Ivan Biel. Já jenom připomínám, mějte respekt k dalším panelistům, protože hodně přetahujeme.
Ivan Biel: Vážení pánové ředitelé, slyšel jsem tady vaši prezentaci. To byla taková jako sebeblahopřející prezentace, jak je to všechno výborné – ČT 1, ČT 2 atd. Pan ředitel mluvil o integrované televizi ČT 1 atd. Jsem z toho zmatený. Naopak pro mne ta televize ztratila jakoukoliv tvář. Já nevím, o čem to je. A myslím si, že pořád se obracíte na BBC. V BBC každý ten kanál má jasnou tvář. Tady nevím. ČT 2, říkáte, je to prostě pro vyšší umělecké pořady. Co tam vidíme? Vidíme tam Jamese Bonda. Díval jsem se na vaši prezentaci tady.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Umění tam vůbec nebylo zmíněno.
Ivan Biel: Tak promiňte, ale tak jsem si myslel, že to má mít trošku vyšší kvalitu.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Máme ČT Art.
Ivan Biel: Tak o čem ta ČT 2 je v tom případě? Já nevím. Já opravdu z vaší prezentace nemám ponětí, o čem to je! Další věc – a to už jsem se ptal několikrát na různých shromážděních – každá zahraniční televize, pokud vím, včetně BBC, mají investigativní pořady, publicistiku. Můžete mi říct, jaký investigativní pořad Česká televize dělá na ČT 1?
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Reportéři ČT.
Ivan Biel: Tomu říkáte investigativní program? Opravdu? Takhle já si nepředstavuji
investigativní, zejména dokumentární, programy. Já tu samozřejmě nejsem od toho, abych jen kritizoval. Je spousta dobrých programů na České televizi, ale nemám ponětí, o čem Česká televize je – jaký obraz o České televizi po vaší prezentaci je, tak jak já jsem to slyšel. Děkuji.
Jefim Fištejn, publicista: Jen řeknu, že Ivan Biel pracoval na Channel 4 v Británii. Ale on každý seminář nebo seminářek končí tím, že padne dotaz, od kterého bychom mohli začít úplně znova od začátku. Tak já nevím, jestli tento dotaz nepatří spíše do bloku kvality, který bude následovat teď. Pan ředitel tady zůstane, účastní se dalšího bloku také.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Mohl bych na to jenom krátce reagovat? (Ano.) Myslím si, že každý divák v České republice ví, že v pondělí vysílá Česká televize velmi kvalitní původní kriminální seriál. Z hlediska toho, kolik se na to dívá lidí a z hlediska toho, že si to dokážou najít, píší se na to pozitivní kritiky, tak si nemyslím, že pondělí je z hlediska diváků nečitelné. Ví, že tam vysíláme sitcom. Byla tam Čtvrtá hvězda, teď je tam Marta a Věra. Ví, že v úterý a ve čtvrtek vysíláme Vyprávěj. Ví, že v pátek vysíláme První republiku. Ví, že v neděli dlouhá léta máme dramatické okno, televizní filmy a koprodukční filmy. Ví, že v sobotu vysíláme původní zábavu. Ví, že na ČT 2 vysíláme kultovní filmy a seriály, proto tam byl James Bond. Umění na ČT 2 po vzniku ČT Art je pouze v rámci žánru. To znamená, že tam bývají umělecké filmy od Felliniho, ale ne diskuze o umění. K tomu máme ČT Art. Já nevím, proč by vedle sebe nemohl být Fellini a James Bond. V mnoha ohledech to patří do stejné kultury, do naší západní civilizace. Další věcí je, že když zmiňujete BBC, tak bych řekl, že pro mne BBC 1 je z pohledu české konzervativní veřejnoprávní televize velmi zvláštní a nečitelná. Co vysílala včera třeba? Čtyřikrát za den Nejslabší máte padáka. Tuhle soutěž v České republice vysílala televize NOVA. Potom vysílala denní seriál Eastenders, vztahový seriál o společenských sociálních jevech. Kdybychom my dali do vysílání Nejslabší máte padáka a Eastenders, tak na té židli nevydržím ani měsíc, protože v České republice je nálada vůči veřejnoprávním médiím naprosto odlišná. Co dává večer BBC? Comedy shows – dvě za sebou klidně. Nebo dvakrát seriál. On tady totiž vzniká takový falešný dojem – my ze zahraničí si přivážíme jenom to úplně nejlepší, co existuje. Přivezeme si Luthera nebo Sherlocka z BBC a máme pocit, že to je celá BBC. Nebo si přivezeme z Dánska Zločin nebo The Bridge a máme pocit, že takhle vypadá západní veřejnoprávní televize. Víte, jak vypadá ARD, co vysílá večer? Romantické seriály a filmy nebo Místo činu. Čím je Místo činu lepší než naše První oddělení? Řekl bych, že První
oddělení v tomto ohledu je mnohem kvalitnější seriál než Místo činu. To je moje odpověď na tu otázku.
