Jsou věci, které si člověk z mládí neodnese, ale stejně si naprosto jasně pamatuju, jak sedím vzadu v maringotce, celá v červeném, a hledím na

Jsou věci, které si člověk z mládí neodnese, ale stejně si naprosto jasně pamatuju, jak sedím vzadu v maringotce, celá v červeném, a hledím na ubíhající cestu. Bylo mi šest. Vlasy jsem měla ostříhané nakrátko. Oškubala jsem si je nožem. Říkám vám to natvrdo, jinak to ani nejde – přišla jsem o matku, o otce, o bratra, o sestry a taky o všechny bratrance i sestřenice. Hlinkova garda je zahnala na led. Na břehu do kruhu zapálili ohně a namířili na ně zbraně, aby nemohli utéct. Maringotky zatlačili do středu jezera a s tím, jak se oteplovalo, led popraskal, kola se probořila a po nich šlo pod vodu i všechno ostatní: harfy, vozy, koně. Nic z toho jsem sice neviděla, dcero, ale v duchu jsem to slyšela, a i když pak došlo na překrásnou hudbu, sladké chvilky, kdy byli naši lidé pozvednuti, silní a vážení, nikdy nezapomenu na dobu, když jsem se ohlížela, poslouchala a čekala, že nás dožene moje mrtvá rodina. Unikli jsme jen já a dědeček – byli jsme tou dobou kus od jezera, celé tři dny na cestách. Vrátili jsme se do ticha. Zakryl mi rukou ústa. Kůň se vzepjal a maringotka se otřásla. Jezero lemoval prstenec popela z uhašených ohňů. Dědeček seskočil na zem. Počkej tady, přikázal mi. Patřil k těm, s nimiž se nediskutuje. Byl přesvědčený, že není zase tak zle a většina lidí je v jádru dobrá, ale že pravidla, která lidé zavádějí, jsou k ničemu, a to se podepisuje i na jejich chování. Na nic nečekal, nepoplakal si ani neposbíral klobouky, šátky a krabice, které plavaly mezi krami ledu. Místo toho ke mně 19

zamířil, po ramenou se mu plazila houština neučesaných vlasů, a vyhrkl: Teď rychle pryč, Zoli, ani muk. Zatáhli jsme záclonky na oknech a zabalili ostré nože do ručníků, aby necinkaly. Dědeček přehodil přes zrcadlo košili. Všechno nádobí jsme zabalili do hadrů. Pustili jsme se úzkou pěšinou se zeleným pásem uprostřed a dvěma zablácenými kolejemi vyjetými z každé strany. Bylo jaro, proto ten led popraskal. Na stromech začínaly rašit pupeny. Ptáci si pohvizdovali a slunce se lesklo jako kus cínu. Musela jsem před ním přimhouřit oči. Pořád jsem čekala, že se objeví moje matka a taky můj otec, můj bratr a moje dvě sestry, a s nimi všichni bratranci a sestřenice, ale dědeček si mě k sobě přitáhl, ohlédl se přes rameno a hlesl: Poslyš, dítě, hlinkovci nejsou daleko, nesmíš ani ceknout. Příslušníky Hlinkovy gardy jsem dobře znala, jejich vysoké kožené boty, které se jim krabatily pod koleny, obušky, které jim otloukaly stehna, pušky pověšené přes prsa i tučné býčí šíje. Dědeček vedl Jiskru do setmění, pak s námi zajel do lesíka. Hvězdy nad naší hlavou vypadaly jako stopy po drápech. Sedla jsem si do kouta a kývala se dopředu a dozadu, pak jsem si nabroušeným nožem oškubala vlasy. Copy jsem schovala do polštáře. Když mě dědeček uviděl, vrazil mi z každé strany jednu a zhrozil se: Cos to provedla? Vzal jeden z copů, strčil si ho do kapsy a pošeptal mi, že moje matka jako malá udělala to samé, ale že to není správné, že je to proti našim zákonům. Když jsme se probudili, dědeček měl na tvářích dvě tmavé šmouhy. Vyšel ven, smočil obličej v potoce, napojil Jiskru roztátým sněhem a jelo se dál. Byli jsme na cestách celé dny, od svítání do setmění. Projížděli jsme vesnicí, v níž hodiny se čtyřmi ciferníky ukazovaly tři různé časy. Krámy byly otevřené a na tržnici bylo rušno. Když jsme vjeli na náměstí, dědeček ztuhl v ramenou. Na schodech do kostela postávalo pár hlinkovců, smáli se a pokuřovali. Když zaslechli dupot kopyt našeho koně, ztichli. Zpoza kostelní věže vyjel obrněný vůz. Teď ani muk, sykl dědeček, švihl bičem Jiskru po zadku a trapem jsme projeli kolem kostela a dál do kraje, co nejdál od nebezpečí. 20

Fašističtí hadi, procedil. Klepali jsme na každé dveře, sháněli jídlo a pozdě večer jsme se ocitli na úzké pěšině lemované přerostlým ostružiním. Opodál stálo kamenné stavení obklopené vysokými stromy. Z parapetu nás pozorovala kočka. Dědeček se dohodl s jedním venkovanem, že mu opraví štítovou zeď výměnou za trochu polévky a něco peněz. Běžte nejdřív opravit tu zeď, trval na svém venkovan. Nemůžu, když je malá tak vyhládlá, jen se na ni podívejte, namítl dědeček, potřebujeme peníze na jídlo. Když vám dám peníze, vezmete do zaječích, řekl nato venkovan. Dědeček držel jazyk za zuby a po chvíli dodal: Když dáte malé najíst, opravím tu zeď. Muž vyšel z domu s malou miskou boršče, o niž jsme se měli podělit. Vypili jsme tu ubohou břečku na straně, kde chybělo ouško. Dědeček prohlásil, že i v životě studánky se najdou chvíle, kdy se musí naučit spolknout chcanky. Tu noc jsme strávili na zapleveleném poli za tím venkovským stavením. V domě slabě hrálo rádio, ale o vraždění nepadlo ani slovo. Přitulila jsem se k dědečkovi a zeptala se ho, proč naši nepláchli přes led, a on mi odpověděl, že můj otec byl sice silný, ale na to, aby utekl fašistům, to nestačilo, a že moje matka byla statečná, ale jinak, a že můj bratr se určitě pokusil utéct, a nejspíš ho zbili a zahnali zpátky na led. Hospodin nebo kdo vlastně nechť je milosrdný k duši tvojí nejmladší sestry, prohlásil a odvrátil se. Po setmění dědeček zhluboka potáhl z cigarety a řekl: Když pukají ledy, dají o sobě vědět, dítě. Hlinkova garda obehnala jezero ohni a počkala si, až se oteplí. Měli jsme štěstí, že nás nenašli. Přejížděl si při tom čepelí nože po palci. Zajímalo mě, jak hluboká je tam voda a co se stalo, když se led ztenčil, ale dědeček mě odbyl se slovy, Konec vyptávání, brzy z nich budou mule, duchové zemřelých, a ty nesmíme vyrušovat. Třeba se jim podařilo uplavat pod ledem, namítla jsem. Podíval se na mě a vzdychl si. Zeptala jsem se, jestli i z koní budou duchové, a on jen opáčil: Žádné další otázky, děvče, ale o něco později, uprostřed noci, si lehl vedle mě a řekl, že nechce ani pomyslet na to, jaké to bylo, když se v ledu objevila první prasklina, ani pomyslet na zoufalé 21

ržání koní, na skřípot kol či dech vojáků. Štípl mě do tváře a místo toho mi povyprávěl příběh o hřebících, perlíku a obloze, kterou na místo vsadily silné ruce, a celé to uzavřel tím, že bude ještě dlouho trvat, než se něco kloudného podaří. Ráno vyšel ten venkovan z domu a přikázal: Kliďte se odtud. Dědeček švihl Jiskru přes zadek a poprosil, aby před domem vyklopila jeden velký kouřící koblížek, ale neposlechla. Jeli jsme dál, ale stalo se z toho naše oblíbené rčení a nakonec i vtip, jenž se dědečkovi nikdy neomrzel. Do toho, koníčku, hezky se tu vyser, říkal pokaždé, když jsme dojeli někam, kde se mu nelíbilo. Neuniklo mi jediné pootočení dědečkovy hlavy, Měsíčku. Měl komplikovanou povahu. Vlastnil tři košile a neuměl si představit, že by jich měl mít víc. Rozepnuté límečky nosil přehnuté přes klopy černého saka. Měl zakroucené kníry a dlouhý plnovous. Kostnatý nos měl několikrát zlomený. Na klobouku nosil odznáček s Marxem, ale než jsme přijeli do vesnice, vždycky si ho sňal z hlavy a nacpal za pas, až mu odstávalo sako. Jen by nás dostal do maléru, říkával, a těch už máme beztak dost. Rád kouřil tenoučké ubalené cigarety, které držel mezi prsteníčkem a malíčkem pravé ruky. Měl zelené prsty od vinné révy a vzduchem se za ním vznášela tabáková vůně. Pokud mu bylo známo, bylo mu devětatřicet let. Moje babička odešla z tohoto světa dávno před tím, než jsem do něj vstoupila já. Nosil její fotografii v saku, celou ochmatanou z toho, jak ji v jednom kuse vyndaval a zase zastrkoval. Přivedli na svět řadu potomků, ale všichni s výjimkou jednoho už byli v pánu. Ten poslední, co byl ještě naživu, byl gádžikano, převzal gádžovské móresy, což znamenalo, že byl stejně mrtvý. Nikdo o něm nemluvil ani nevyslovoval jeho jméno. Dědeček mi odmalička říkal Zoli, chlapeckým jménem, po svém nejstarším synovi. Když na mě zavolali Marienko, vůbec jsem na to neslyšela. Děda tvrdil, že na jméně je stejně nejdůležitější jeho nositel, ať si kdo chce, co chce říká. Na jména jsme bohatí, tvrdil, a vždycky budeme, tak to u nás chodí. 22

Jeli jsme dál, dědeček a já, a všechno jsme opustili: továrnu na čokoládu, závod na výrobu pneumatik, řeky a hory. Těm jsme říkali Mrazivé pohoří, i když to samozřejmě byly Karpaty. Dědeček nosil nablýskané boty ke kolenům, kolem kotníků zvarhánkovatělé, pravou botu měl zezadu rozpáranou. Ráda jsem se vykláněla zezadu z maringotky a pozorovala ten šev; vypadal, jako by mluvil, otevíral se a zavíral, otevíral a zavíral, i když občas se na cestách objevovaly dlouhé úseky, kdy toho moc nenamluvil. Na to, abych pochopila, proč mou rodinu zahnali na led, jsem ještě neměla rozum, dcero. Pamatuju si, jak jsme se na jaře předešlého roku probudili já, můj bratr a nejstarší sestra jednou časně ráno. Moje matka a otec stále spali, stejně jako nejmladší Angela. Nakoukla jsem do zelfye, pověšené ze stropu: zvedal se jí a klesal hrudníček. Po špičkách jsme se vykradli ven a dolů po třech schodech. Slunce ještě nevyšlo. Pole zářila zelenou a bílou barvou. Většina ostatních dětí už si hrála. Bylo nás asi dvacet, možná víc, a hrozně jsme hlučeli. Otec se postavil do dveří a hodil po nás trepku, ať jsme zticha. Sklapněte! křičel. Zmlkli jsme a vyběhli do polí směrem k továrně, kde jsme přeskočili nízkou zídku postavenou z pneumatik. Nepatrně pode mnou zapružila. I moje boty byly vyrobeny z plátů gumy a při doskoku zavrzaly. Zadívali jsme se přes pole pokryté ojíněnou trávou. Soutěžili jsme v tom, kdo najde nejdelší ledový rukáv. Nejlepší byla dlouhá a rovná zelená stébla, protože se tou váhou neprohýbala. Pomalu jsme procházeli polem, přes ztvrdlé hrboly bláta, a hledali. Slyšela jsem, jak můj bratr jeden našel, nejspíš ten největší ze všech, mohli jste do něj strčit prst, paži, možná i celou nohu. Byli jsme samé pošťuchování, strkání, výskot a smích, přikládali jsme si led na prsty, abychom ho přeměřili, ještě než roztaje. Zbožňovala jsem dotek jíní, stála jsem ve vysoké trávě a rozhlížela se. Trik byl v tom, stéblo pevně sevřít zespodu a nechat z něj led po celé délce sklouznout – když jste to udělali příliš 23

pomalu, led se rozlomil, když jste to zas vzali moc hopem, spadl. Vyhrál ten, komu se podařilo sundat ten kus třpytivého ledu vcelku. Přiložila jsem si ho ke rtům a foukla do něj. Než se mi led rozpustil na jazyku, cítila jsem na konci svůj vlastní dech. Zůstala jsem na poli, dokud se slunce nevyhouplo nad koruny stromů a ostatní neodešli. Stíny se protahovaly a pak se znenadání smrskly do původní velikosti. Sluneční paprsky se přehouply přes nejvyšší větve a brzy začalo všechno tát. Onuce jsem měla úplně promáčené. Rozběhla jsem se zpátky přes pole a přes pružnou stěnu z pneumatik k maringotkám, stojícím ve stínu cypřišů. Oheň už byl zapálený, můj otec svíral v prstech první ranní cigaretu. Všichni ostatní už byli po jídle a odběhli k továrně na čokoládu. Matka vyškrábala z hrnce zbytky kaše a řekla: Zoli, už jsme si mysleli, že tě chytili gádžové, kde se proboha touláš? Pojď sem, ty štěně, vybídl mě otec, popadl mě za ucho, zatahal, vytáhl z kapsy kus chleba a podal mi ho. Jaký byl led? zeptal se. Vynikající, odpověděla jsem. Copak nestudil? dodal se smíchem a já na to: Ano, studil a byl vynikající zároveň. Můj dědeček kdysi prohlásil: Ukažte mi jedno nešťastné cikánské dítě a já vám ukážu trpasličího gádže. Pokračovali jsme s dědečkem v cestě. Celé dny jsem tupě zírala ven z vozu, čekala, že nás dohoní moje mrtvá rodina, i když jsem dobře věděla, že se to nikdy nestane. Živili jsme se tím, co jsme posbírali v lese: vařeným listím, pečenými borovicovými šiškami, medvědím česnekem nebo něčím drobným, co se dědečkovi v noci podařilo chytit do pasti. Pojídat lesní ptactvo se nesmí, to je prastarý zákon, ale jedli jsme králíky, zajíce a ježky. Polní láhve jsme si plnili z kohoutků v domech, kde jsme byli vítáni, nebo z bystřin s roztátým sněhem tekoucích z hor, nebo z opuštěných studní v polích. Někdy jsme načas zůstali s Romy, kteří bydleli v plechových boudách a zemnicích. Vítali nás s otevřenou náručí, ale nezůstávali jsme u nich dlouho, byli jsme neustále na cestách, na to nebyl čas, dědeček tvrdil, že jsme stvoření pro to, abychom měli nad hlavou nebe, a ne strop. 24

Po večerech mi dědeček předčítal – nikoho jiného, kdo uměl číst, psát a počítat, jsem neznala. Měl jednu vzácnou knihu, nevěděla jsem, jak se jmenuje, a vpravdě mi to bylo jedno, zněla zvláštně a legračně a byla plná dlouhatánských slov, úplně jiných, než jaká se objevovala v jeho vyprávění. Říkal, že dobrá kniha vždycky potřebuje posluchače, a mě tahle vždycky rychle uspala – vždycky předčítal ze stejných stránek, byly silně ohmatané a v levém spodním rohu dokonce propálené od cigarety. Byla to jeho jediná kniha a on ji obšil další obálkou z hnědé kůže se zlatým písmem z katechismu, aby zmátl každého zvědavce. Až po letech jsem zjistila, že to byl Kapitál – při tom pomyšlení mi stále běhá mráz po zádech, přestože vlastně nevím, Měsíčku, jestli z té četby vůbec něco měl, ta slova ho musela mást stejně jako nakonec zmátla ostatní. Proč neuměla mama číst? zeptala jsem se ho. Protože. Proč protože? Protože se měla na pozoru před mojí pádnou rukou, odvětil. Teď utíkej a přestaň se mě hloupě ptát. Pak mě vzal do náruče, zavrtala jsem se mu do dlouhých vlasů a on mi vyprávěl, že je to tradice, že to tak vždycky bylo, jen vajdové umějí číst a jednoho dne to pochopím. Tradice znamená dodržování zažitých způsobů, dodal, ale někdy to znamená, že je třeba přijít s něčím novým. Poslal mě do postele a zachumlal do deky. Během našeho pomalého putování na východ ve stínu hor mi slíbil, že když si to nechám pro sebe, naučí mě číst a psát, ale nesmím to nikomu říct, nikdo se to nesmí dozvědět, bude to tak lepší, ti, co knihám nevěří, by zbytečně remcali. Rozepnul si náprsní kapsičku u košile, v níž nosil brýle. Byly rozbité, držely pohromadě jen díky kouskům drátku a lepicí pásky. Očnice k sobě byly přidělané kouskem pružné větvičky. Když si je nasadil, smála jsem se mu. Nezačal s písmeny A, B, C, ale rovnou se Z, přestože pravým jménem jsem byla Marienka. Spali jsme pod širákem, počasí nám přálo, noci byly vlahé a klidné, avšak samozřejmě prodchnuté zármutkem po těch, kte25

ré jsme nechali za sebou. Zůstalo nám toho po nich pramálo, ale moje matka zpívala jednu starou písničku: Nebratříčkuj se s pekařem, má tmavou pec, je široká, je široká. Občas jsem ji dědečkovi zpívala, zatímco seděl dole na schůdcích a poslouchal. Měl zavřené oči, pokuřoval a pobrukoval si spolu se mnou, a jednoho dne mě chladně zarazil a zeptal se: Cos to říkala, Zoli? Ustoupila jsem. Cos to říkala, dítě? Nebratříčkuj se s hlinkovci, mají tmavou pec, je široká, je široká, zazpívala jsem mu znovu. Tys změnila slova té písničky, řekl. Stála jsem a třásla se. No tak, zazpívej ji ještě jednou, uvidíš. Zazpívala jsem mu ji znovu, on přitom tleskal a převaloval slovo hlinkovci v ústech. Zazpíval si ji sám a pak mě vybídl: Zkus to ještě s řezníkem, zlatíčko. A tak jsem tu písničku zazpívala s řezníkem. Nepaktuj se s hlinkovci, mají ostrý nůž, tne tě hluboko, tne tě hluboko. Zkus to ještě s kovářem. Nekovej koně s hlinkovci, mají dlouhé hřeby, ty tě zchromí, ty tě zchromí. Byla jsem příliš malá na to, abych věděla, co jsem udělala, ale když jsme o pár let později zjistili, k čemu hlinkovci a nacisté používali pece, hřebíky a nože, ta písnička pro mě získala úplně nový význam. Ve skutečnosti, když se na sebe s odstupem času dívám, když na to všechno zpětně pohlédnu, byla jsem jen další děvčátko v puntíkovaných šatech, co se trmácí po venkovských cestách země, ze které mu zůstává v každé zatáčce rozum stát. Jednou nás předjel automobil a řidič v přepychovém hnědém plášti si nás chtěl vyfotit. Dědeček však zavrtěl hlavou. Nejsme v cirkuse, pane. Muž mu podával pár halířů. To radši půjdu házet žabky, opáčil dědeček. Nato vyndal z peněženky šustivou bankovku a pevně za ni zatáhl, až zazvučela jako kůže na buben. No, proč to neřeknete hned? opáčil dědeček a pobídl mě, abych se bez hnutí postavila na schůdky a podržela si lem sukně. Muž strčil hlavu pod černou plachtu. Vypadal jako pták s kapucí. Žárovka bleskla a já jsem nadskočila. Opakovalo se to šestkrát po sobě. Dobrá, pane, to by stačilo, usoudil dědeček. Zatímco jsme dusali alejí pryč, ani nemukl, ale hned v příští vesnici mi koupil červenobílou mentolovou žvýkačku. Švihl bičem Jiskru po zadku a prohlásil: Nikdy jim nesmíš dát nic zadarmo, Zoli, slyšíš? 26

Když jsme dorazili do Popradu, vystavili mi dokumenty, protože všechny cikánské děti musely v pěti letech projít lékařskou prohlídkou, a mně už bylo sedm. Před velikou bílou budovou stály sochy a k širokým dřeveným dveřím se stoupalo po šedivých schodech. Uvnitř bylo točité schodiště, ale nás poslali do malých přístavků vzadu ve dvoře. Úřednice dlouhou dobu zkoumala dědečkovy doklady, měřila si ho od hlavy k patě, od vlasů až k botám, a pak se zeptala: To je vaše dcera? Dcera mojí dcery, odpověděl. Je překvapivě vysoká, víte. Zaslechla jsem vrznutí kůže a všimla jsem si, že se dědeček vytáhl na špičky. Zavedla mě do kanceláře, zavřela dědečkovi před nosem, otáčela mou tvář v prstech. Jsi tupozraká na pravé oko, řekla. Sklonila mi hlavu, prohlédla mi vlasy kvůli vším a pak se mě zeptala, odkud mám tu modřinu. Jakou modřinu? nechápala jsem. Začaly mi dorůstat vlasy a dědeček mi k ofině přišil minci, která mě bouchala do čela. Oddělala minci a zatlačila mi prstem do čela. Co na tom vidíte, nosit peníze ve vlasech, vždyť je to směšné, podotkla. Pozorovala jsem stříbrnou placku, která jí visela kolem krku. Přiložila mi to chladivé kovové kolečko k hrudníku a poslouchala skrz hadičky. Pak mi posvítila baterkou do krku, postavila mě ke zdi a něco si mumlala. Upřeně si mě prohlížela a řekla, že jsem na svůj věk velice vysoká. Byla jsem vysoká i na svých sedm, ale teď jsem musela dělat, že je mi znovu pět. To mě podržte, pět let, utrousila. Změřila mi nos a vzdálenost mezi očima, dokonce i délku rukou a všechno si to pečlivě zapsala. Vzala můj palec, zatlačila ho do měkké podušky s černým inkoustem a pak ho i s ostatními prsty otiskla na list papíru. Ty otisky se mi líbily, jako stopy podél řeky. Vyptávala se mě na spoustu věcí, kde jsem se narodila, jaké je moje pravé jméno, jestli chodím do školy, kde mám rodiče a proč nejsou se mnou. Řekla jsem jí, že zůstali pod ledem, ale o hlinkovcích jsem pomlčela. A co tvoji bratři a sestry? chtěla vědět. Ti taky, odvětila jsem. Povytáhla obočí, přísně si mě změřila, a tak 27

jsem vyhrkla: Můj bratr Anton se pokusil utéct. Utéct odkud? nechápala. Podívala jsem se na svoje prsty. Odkud chtěl utéct, mladá dámo? Z jezera u lesa. Kdo byl v tom lese? vyzvídala. Vlci, opáčila jsem. Pane na nebi, zahořekovala, a jak ti vlci vypadali? Už jsem ani nepípla, ale ona jen špitla: Ach, chudinko malá, a pak mi něžně přejela prsty po tváři. Zavedla mě zpátky za dědečkem. Rychle se kolem sebe rozhlédla, pak se k němu nakonila a špitla, že si může stěžovat. Dědeček ustoupil a ztěžka polkl. Úřednice se znovu podívala přes rameno. Nechcete podat žalobu? zeptala se znovu. Kvůli čemu? Postarám se, aby se to dostalo do rukou správným lidem. Nevím, o čem mluvíte, opáčil dědeček. Vaše malá mi všechno řekla, špitla. Co vám řekla? Nemáte se čeho bát, ujistila ho. Dědeček po mně střelil pohledem a začal ze sebe sypat dlouhou řadu nesmyslů o smečce vlků a hladových mužích a kolech, po nichž v lese zůstaly vyjeté koleje, a ptácích poletujících nad stromy. Vůbec to nedávalo smysl, dokonce ani jemu samotnému. Úřednice na něho zůstala civět. Zeptám se naposledy. Chcete podat žalobu, nebo ne? Dědeček začal znovu plácat páté přes deváté. Úřednice si vzdychla a najednou měla zase přísný a zvučný hlas. Už vás mám dost, řekla. Jeden den žádáte o pomoc, další ze sebe jen sypete nesmysly. Uhodila dlaní do zvonku na stole a ze zadní kanceláře se vynořila další úřední osoba. Na rukávech měl ten muž černé gumičky. Když nás uviděl, obrátil oči v sloup. Kristepane, procedil. Hodil papíry přes dřevěný pult, aniž by se na ně podíval. Dobrá, každé tři měsíce se musí hlásit. Co ostatní děti? zeptal se dědeček. Všechny cikánské děti se musí hlásit. A ty ostatní? Ostatní? podivil se úředník. Ty ne, proč? 28