Jak si nahrabat v české džungli 4

45

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 7.— 13. 11. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Jak si nahrabat v české džungli 4

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Akcie ČEZ: nekupovat 3 V Langerovi už grosstapo nevadí 5 Ve stopách Mašínů na Berlín 6 V Květiny od Jarmusche 21

2

KOMENTÁŘE

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

VE HVĚZDÁCH Tisíce Íránců vyrazily minulý týden do ulic a s pýchou vzpomínaly, jak před čtvrt stoletím jejich revoluční úderka více než rok okupovala velvyslanectví USA v Teheránu a jeho zaměstnance držela jako rukojmí. V době současných ostrých sporů o íránský jaderný program tak vláda v Teheránu vyslala do světa – a především americkému „Satanovi“

Bude vládnout Rychetský Stoupá vliv Ústavního soudu. Co to znamená?

444 – jasný signál: Jsme stále ve střehu a vzpomeňte si na svůj zdejší debakl. Události íránského podzimu 1979 představovaly výhrůžnou tečku za celým předchozím desetiletím. Po ropné krizi, prohraném Vietnamu, Rudých Khmerech, aféře Watergate přišla další Jobova zvěst: prozápadně orientovaný režim šáha Rezy Pahlavího v Íránu svrhla islámská revoluce a do čela země se postavil vášnivý fundamentalista ájatolláh Chomejní. Šáh uprchl a po několikaměsíčním exilu v Egyptě odletěl na léčení do Spojených států. Ty se totiž na rozdíl od evropských zemích nerozpakovaly jej přijmout a riskovat tím konflikt s novou agresivní íránskou mocí. A střet opravdu přišel: 4. listopadu 1979, krátce po Rezově příletu do USA, obsadila úderka studentských revolučních gard na Chomejního pokyn americkou ambasádu. Všech devadesát přítomných zaměstnanců a návštěvníků se změnilo v rukojmí. Ájatolláhův režim vyhlásil, že je propustí jedině na oplátku za vydání šáha. Uvěznění lidé na ambasádě dostali pouta, zavázali jim oči, nesměli hovořit s nikým kolem sebe. Teprve po čtyřiceti dnech dostali povolení ke krátké procházce po dvoře. Nejhorší ale byl psychický tlak, výhrůžky, že se zajatci už z Íránu nikdy nedostanou domů. Tehdejší americký prezident Jimmy Carter nedokázal najít diplomatickou cestu, jak unesené Američany vysvobodit. Veřejnost byla v šoku: nejmocnější země na světě je zahnána do kouta bandou mládenců s kalašnikovy. Na konci dubna 1980 se proto Carter rozhodl k záchranné vojenské misi, ale pokus skončil katastrofou. Díky špatnému vybavení bylo osm vojáků zabito a nikdo nebyl zachráněn. Pro prezidenta Cartera to byla poslední rána: o pár měsíců později prohrál prezidentský souboj s Ronaldem Reaganem. A jako by to byl náznak lepších časů, krátce nato se podařilo přes Alžírsko konečně navázat vyjednávací kontakt. Dvacátého ledna 1981, jen pár minut poté, co Reagan složil prezidentskou přísahu, se do nebe vznáší letadlo se zajatci, kteří po 444 dnech konečně míří domů. I tato událost vedla k naprosto nové vojenské strategii Spojených států – precizní příprava před plánovaným zásahem, špičkové vybavení. Když se nedávno do čela Íránu postavil Mahmúd Ahmadínežád, ozvala se z různých koutů světa prohlášení, že určitě patřil mezi teroristy na ambasádě. „Je to ten bastard, o tom nemůže být pochyb,“ řekl tiskové agentuře AP například jeden z rukojmích Chuck Scott. Prezident svou přítomnost na velvyslanectví popírá a důkazy samozřejmě nejsou. Jak ale ukazuje komentář na vedlejší straně, ani nejsou potřeba. Erik Tabery

Je to ten bastard? (Radikálové s jedním vězněm na dvoře ambasády. Údajný Ahmadínežád s kufříkem v popředí.) FOTO PROFIMEDIA CZ

Q

Evropě ho nevydáme: německý Syřan Mamoun Darkazanli, obviněný ve Španělsku z účasti na krvavých madridských atentátech, opouští hamburskou vazbu, neboť německý ústavní soud rozhodl, že evropský zákon dovolující vydávat členům EU své občany do jiných zemí Unie je v Německu protiústavní. FOTO ČTK

K

aždým dnem se zdá pravděpodobnější, že po parlamentních volbách vznikne velká koalice ODS a ČSSD, nebo menšinový kabinet sociálních demokratů s podporou KSČM. Ať už to dopadne tak nebo tak, vzroste ještě více vliv Ústavního soudu, podobně jako tomu bylo v éře tzv. opoziční smlouvy. Je tedy dobré se podívat, jak si vlastně tato instituce pod vedením Pavla Rychetského vede.

Obavy z vlivu ODS a ČSSD Srovnáváme-li činnost nově obsazeného soudu s činností Ústavního soudu v období let 1993– 2003, musíme se nejprve zbavit některých obecných mýtů, které o bývalém Ústavním soudu panují. Například představa, že historicky první český Ústavní soud rozhodoval podle principu přirozeného práva a tím se odvážně postavil proti politickým elitám a jejich snahám uzurpovat si moc ve státě, neodpovídá skutečnosti. V Evropě dnes neexistuje soud, který by se běžně odvolával na princip přirozených práv nebo spravedlnosti absolutně nadřazené pozitivnímu právu a český soud není v tomto ohledu výjimkou. Bývalý Ústavní soud však udělal cosi mnohem podstatnějšího: podařilo se mu v některých klíčových nálezech (např. v kauzách týkajících se restitučních zákonů, prodloužení platnosti lustračního zákona atp.) zformulovat teorii demokratického právního státu, která je založena na představě pluralitní demokracie, jejíž hodnoty, jako je například svoboda politické soutěže, musí pozitivní právo a politická moc chránit a důsledně dodržovat. Jestliže důležitým úkolem prvního Ústavního soudu bylo „vysvětlit“, na jakých principech stojí česká ústavní demokracie, úkol nově složeného soudu spočívá především v jejich naplnění a aplikaci. A právě zde nedůvěřiví kritici nového soudu například nevěřícně kroutili hlavou nad lednovým rozhodnutím v restitučním sporu mezi českým státem a hraběnkou Colloredo-Mansfeldovou o vlastnictví zámku Opočno. Ústavní soud tehdy zvrátil rozhodnutí soudů nižších instancí a poukázal na spornou skutečnost, že nebyly vyčerpány veškeré důkazy osvětlující, zda se otec dnešní majitelky přihlásil k německému občanství. Většina kritiků vnímala toto rozhodnutí Ústavního soudu jako potvrzení obav, že nový soud bude konformní vůči názorům prezidenta a špiček ODS i ČSSD na tzv. Benešovy dekrety a restituce vůbec. O tom, že činnost dnešního Ústavního soudu však nelze posuzovat takto černobíle a ve zjednodušené politické či ideologické logice, se všichni mohli přesvědčit například v restitučních rozhodnutích v případu Jana Grohmana a Mileny Ondriašové i případu hradu Kokořín. V obou kauzách se soud postavil na stranu restituentů a proti orgánům soudní i vý-

konné moci. V odůvodnění verdiktu se Ústavní soud jednoznačně přihlásil ke kritice právního formalismu a jeho možnému zneužití, jak ji známe z více než deset let starých nálezů bývalého soudu.

Svoboda slova nadevše Od druhé poloviny 90. let se stále více objevují znepokojivé snahy mocensky omezovat svobodu projevu. V celkové atmosféře rostoucích útoků na tuto ústavní svobodu lze potom považovat za velice důležitý letošní nález ústavního soudu v kauze Rejžek vs. Vondráčková. Publicista Rejžek se před pěti lety vyjádřil o zpěvačce Vondráčkové, že za svůj polistopadový návrat na výsluní slávy vděčí mafiánům, kteří řídili českou populární hudbu již v 70. a 80. letech minulého století. V letitém soudním sporu dal i Nejvyšší soud za pravdu zpěvačce s tím, že bylo porušeno její právo na ochranu osobnosti. Ústavní soud se nicméně ve svém nálezu bezprostředně inspiroval rozlišením tzv. hodnotového úsudku a faktického tvrzení, které je známé ze všech zahraničních učebnic právní teorie i judikatury evropských nejvyšších soudních institucí nebo Nejvyššího soudu USA, a rozsudky obecné justice zrušil. Soud navíc jasně vyslovil názor, podle něhož veřejně známé osoby musí strpět vyšší míru veřejné kritiky než obyčejní občané. Každý, kdo si vzpomene například na soudní spory Miloše Zemana proti týdeníku Respekt nebo ministra Březiny proti listu Reflex, které chtěli soudně zničit kvůli kritice, respektive karikatuře, musí tento nález přivítat. Poskytuje totiž jasné pravidlo pro obecné soudy, jak by měly napříště spory týkající se svobody projevu ve vztahu k veřejně činným osobám posuzovat. Svoboda projevu má mít přednost před ochranou osobnosti. Tento názor je ostatně v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který obecně poskytuje svobodě projevu širší ochranu než jiným právům. Tyto i další případy týkající se ochrany ústavních práv jasně ukazují, že činnost soudu zdaleka nenaplnila pesimistické představy. Za zmínku stojí například i červencové rozhodnutí ve věci zákona o vnitrozemské lodní dopravě, v němž soud učinil závěr, podle kterého nelze veřejný zájem předem deklarovat zákonem. Pokud by veřejný zájem byl definován přímo parlamentem, občané by se nemohli obracet například na soud, aby existenci veřejného zájmu buď potvrdil, nebo vyvrátil. Snahu zákonodárců vyřadit z posuzování veřejného zájmu ostatní instituce ústavní moci posoudil soud jako protiústavní. Tím se ovšem dostáváme k oblasti, ve které nový Ústavní soud bude teprve muset osvědčit svou pověst brzdy a rovnováhy ve vztahu k ostatním složkám ústavní moci. Doposud totiž soud nemusel posuzovat zcela zásadní ústavní spor, jakým byly například

v minulosti změny ve volebním systému dohodnuté v rámci tzv. opoziční smlouvy mezi Zemanovou menšinovou vládou a ODS. Tehdejší soud velmi jasně stanovil ústavní meze, v jakých lze vykládat např. pojmy poměrného a většinového volebního systému. Současné ústavní soudce podobný „test politické odolnosti“ teprve čeká a lze se jen dohadovat, jak se mnozí z nich i vzhledem ke své vlastní politické minulosti budou nyní chovat vůči bývalým stranickým kolegům či politickým oponentům.

Evropa před branami Současný soud ale také bude muset definovat vztah českého ústavního pořádku k systému evropského práva. Srovnáme-li naši situaci s členskými zeměmi, jako jsou Německo nebo Polsko, zjistíme, že tamní Ústavní soudy již v této oblasti pilně rozhodují. Nejžhavějším problémem spojeným s ústavním principem dělené suverenity evropských a národních institucí jsou dnes pochopitelně tzv. eurozatykač a euroústava. Vzpomínám si v této souvislosti na rozhovor se soudcem polského Ústavního soudu, který mi popisoval, jak se během posuzování protiústavnosti eurozatykače v noci budil zbrocen studeným potem a strachoval se o to, aby jejich tribunál nalezl nikoli politicky nejpřijatelnější, ale ústavně nejsprávnější řešení. Polský Ústavní soud to tehdy nakonec vyřešil velmi podobně jako později německý Ústavní soud, který v červenci letošního roku rozhodl, že eurozatykač může v Německu nabýt účinnosti, ale až poté, co budou zákonodárnou mocí odstraněny mezery v zákonech, aby bylo německé občany možné vydávat k trestnímu stíhání do ciziny. Také únorový dopis prezidenta Klause dotazující se na možnou protiústavnost tzv. euroústavy ukázal, že v této oblasti musí naši ústavní soudci a soudkyně čelit nejen politickým tlakům, ale také budou muset prokázat mimořádné schopnosti ústavní a právně filozofické argumentace. Prezidentova iniciativa byla z ústavního hlediska fiaskem, protože návrh na přezkoumání souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem lze pochopitelně podat až tehdy, kdy je předložena parlamentu k vyslovení souhlasu s ratifikací, případně po ratifikačním procesu v referendu. Z politického hlediska však prezident přesně vytušil možné pole, na němž může bojovat proti evropskému ústavodárnému procesu. Vzhledem ke složitosti ústavní smlouvy i faktickému zastavení ratifikačního procesu v některých členských státech Unie lze dnes jen spekulovat, jaký výklad by u Ústavního soudu mohl převážit. V každém případě však již dnes víme, že vazby našeho státu k Evropské unii se budou stále více odvíjet i od způsobu, jakým bude tento soud rozhodovat. Jiří Přibáň Autor přednáší na Law School v Cardiffu.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

Akcie ČEZ: nekupovat

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Proč nelze mít radost z úspěchu ČEZkého kapitalismu

J

sme v kapitalismu a komu se to nelíbí, ať si koupí jejich akcie. Tak znělo minulý týden doporučení deníku Hospodářské noviny na okraj zprávy o tom, že ČEZ ohlásil pro letošní rok rekordní výši svého zisku. Pokud ale liberální komentátor liberálního deníku připouští u svých čtenářů nad úspěchem přední české firmy nějakou nelibost, už to samo o sobě věští nějaký problém. ČEZ skutečně není běžný podnik, nad jehož vydělanými penězi by panovalo všeobecné nadšení, a celá věc stojí za podrobnější pohled.

Budoucnost patří silným Zvláštní vztah k firmě ČEZ je pochopitelný. Všichni jsme jejími zákazníky, navíc z principu poněkud nevděčnými: elektřina přichází automaticky a není vidět, na rozdíl od složenek. Tím ale antipatie jen začínají. U řady lidí také hraje roli fakt, že ČEZ provozuje problematické jaderné elektrárny. Tvrdí, že to je z nutnosti, a přitom elektřinu vyváží za hranice. Za to shrábne peníze, zatímco všechny nepříjemné stránky atomového byznysu jdou na konto státu: ten ručí za ochranu reaktorů před teroristy, za péči o radioaktivní odpad po zániku firmy a také za případné škody způsobené každou rozsáhlejší havárií. Zdaleka nejdůležitější výhrady proti společnosti ČEZ ale plynou z jeho silné pozice vůči vládě a politikům vůbec. Připomeňme si krátce, jak to celé vzniklo. Na začátku devadesátých let chtěli politici tehdejší komunistický elektrárenský podnik rozdělit na jednotlivé elektrárny a ty pak prodat. Mělo to logiku: elektřina se pomalu, ale jistě stávala běžným zbožím, jehož výroba a prodej nepotřebují žádná státní privilegia. Rozdělením na více podniků by vznikl základ pro jisté konkurenční prostředí, přišli by investoři ze Západu, s nimi peníze na modernizace starých, neekologických provozů. Také by se oslabily různé kamarádšofty bývalých spolužáků z ČVÚT a jaderné fyziky, kteří na všech úřednických a výrobních místech seděli. Vliv státu by se oslabil. S energetikou se zkrátka mělo zacházet jako s kterýmkoli jiným oborem a bylo by to dobře. Politici i ohrožení manažeři ale brzy poznali, že nově vzniklý ČEZ je zlatý důl, kterého by byla hloupost se zbavovat. K udržení pozic napřed použili záminku Temelína podle hesla „je nutné dostavět Temelín, abychom netrpěli nedostat-

kem proudu, a nikdo jiný než silný ČEZ Temelín nedostaví“. Už po několika letech se ukázalo, že to byla lež. Stavba Temelína se protahovala a proudu bylo víc než dost. Pak v Zemanově vládě vznikla myšlenka vystavět superČEZ, která zcela popřela rozumné úvahy ze začátku devadesátých let. V Česku sice nikdy neexistovalo konkurenční prostředí, po Klausově vládě zde ale bylo na trhu s elektřinou několik hráčů, kteří se navzájem omezovali. ČEZ elektřinu pouze vyráběl; prodávali ji nezávislí prodejci, kteří mohli nakoupit i v cizině, pokud by si ČEZ nadmíru diktoval ceny. Navíc do několika regionů začaly vstupovat silné firmy z ciziny. SuperČEZ tohle vrátil zpět.

Poslouchejte Kalouska Už za Klause nebylo o skutečném vlivu ČEZ na politiky pochyb. Česko je malá země, kde se všichni se znají. Energetici v byznysu i na úřadech, především na ministerstvu průmyslu, spolu seděli v lavicích, jak už bylo řečeno. Ministr průmyslu Vladimír Dlouhý teprve po svém odchodu z vlády prohlásil, jak obrovský a ohlupující vliv ČEZ na jeho politiku měl a jak těžké mu bylo odolat. Dlouhému se to nepovedlo a ještě méně jeho nástupcům. Miroslav Grégr se o to navíc vůbec nesnažil a šel firmě ČEZ na ruku zcela nepokrytě. Stát českým energetikům napřed prodal pod cenou distribuční podniky, zbavil tak ČEZ posledních zbytků konkurence a nás naděje, že si nebude moc dělat, co si umane. V éře mocných antimonopolních úřadů a starostlivého poměřování síly jednotlivých podniků na trhu vznikl v Česku podnik, který má opravdu královský život. Když si umanul koupit zásoby a těžbu severočeského uhlí, vláda mu je bez soutěže a pod cenou prodala. Provoz Temelína běží bez hlesnutí úřadů protiprávně bez kolaudace a bez ohledu na vztahy se sousední zemí se chystá jeho rozšíření o další bloky. Také ceny si firma diktuje podle svého: navzdory bezcenným slibům se rychle zvyšují, poslední ohlášené zdražení (o desetinu) je z minulé soboty. Důvod? Prý je to nevyhnutelné kvůli drahým surovinách a situaci ve světě. Je tedy zdražování oprávněné? To je opravdu otázka, když energetikům ve stejném čase rekordně rostou i zisky. Šéf lidovců Miroslav Kalousek nedávno zcela v duchu Vladimíra Dlouhého prohlásil, že ČEZ

mu připadá jako paralelní vládní agentura, dokonce mocnější než ministerstvo průmyslu. Právě v tom je tedy třeba hledat tajemství firemního úspěchu a také riziko trendu, ohlášeném rekordní výší zisku.

Nekupovat Další indicii nebezpečné moci energetiků jsme si mohli přečíst minulý pátek, kdy noviny referovaly o úmyslu premiéra zrušit územní limity na těžbu uhlí. Kolem nich je přitom spousta mýtů: za prvé když se říká, že v čase zdražování surovin nemůžeme své uhlí nechat ležet ladem. To je ale jen trik. Jednak těžba ropy, a už vůbec ne plynu ještě zdaleka nekončí. Bude pokračovat desítky let, během nichž je možné přemýšlet o alternativách a pomalu své uhlí zhodnotit. Nesmyslná je také představa, že díky našemu uhlí získáme levnou energii. Skutečnou cenu ukazuje pohled na krajinu Mostecka, nikoli kalkulace v kanceláři ministra průmyslu. Navíc všichni už dnes vidí, že ceny ČEZ se budou vždy odvíjet od cen ve světě a severočeské uhlí na tom nic nezmění. Zrušení těžebních limitů tedy není ekonomickou či energetickou nutností, je to výhodný byznys pro jeden státem protežovaný podnik, který není žádnou veřejně prospěšnou firmou na dodávky levné energie. Chová se jako každá jiná komerční firma. Třetinu elektřiny dnes vyváží a vyvážet bude i elektřinu ze severočeského uhlí, kvůli kterému chce připravit o domov lidi z Horního Jiřetína. Rozumný hospodář by naopak nechal uhlí v zemi opravdu na zlé časy a chránil by přírodu a půdu, která ještě v zuboženém kraji pod Krušnými horami zbyla. Jenže stát jde stále zřetelněji proti této logice. ČEZ tyje, domácnosti a firmy platí stále vyšší účty a Česko zůstává odstrašujícím příkladem v neoficiální soutěži o rozumné využívání energií. Jedna možnost tedy opravdu je: koupit si podle rady Hospodářských novin akcie ČEZ. A druhá? Právě navzdory téhle ČEZké podobě kapitalismu si je nekupovat. Marek Švehla

Q

A co si o tom myslíte vy? Debatujme na www.respekt.cz.

Myslím to upřímně: Ahmadínežád Írán vyzval k likvidaci Izraele. Nabádá-li beztrestně jeden členský stát OSN ke zničení druhého, k čemu pak tuto organizaci udržovat? A jak se nyní k Íránu chovat? Ten stát musí zmizet z mapy! Jako bychom slyšeli Adolfa Hitlera řečnit na adresu Československa. Jenže čas se posunul o sedmdesát let. Nyní nejde o Hitlera a Beneše, nýbrž o Írán a Izrael. „Jak řekl Chomejní, Izrael musí být vymazán z mapy,“ prohlásil prezident Mahmúd Ahmadínežád na konferenci Svět bez sionismu. Od dotyčného výroku uplynulo už deset dnů, aniž by se něco hmatatelně pohnulo. Pravda, odsoudil ho celý svět, v nebývalé shodě se Izraele zastala i celá patnáctičlenná Rada bezpečnosti OSN, ale jediným konkrétním výstupem bylo doporučení Kofimu Annanovi, aby odvolal svou návštěvu Teheránu. Zkusme si to představit obráceně. Dejme tomu, že na konferenci Svět bez islamismu pohovoří izraelský premiér Ariel Šaron a řekne, že Írán musí být vymazán z mapy. To už by nestačily rezoluce diplomatů, ale města Blízkého východu by se zaplnila miliony demonstrantů a v západním světě by hořely synagogy. Přitom zejména Evropa íránskou hrozbu donedávna spíše bagatelizovala. Na místě je přitom závažný problém: jak se chovat vůči státu, který vyvíjí atomovou bombu a přitom jiné zemi vyhrožuje likvidací? Úvodní příměr s Hitlerem a Benešem má jednu vadu. Německo totiž už v roce 1933 vystoupilo ze Společnosti národů, zatímco nyní vyhrožuje jeden člen univerzální organizace členu druhému – tím je to horší. Samozřejmě, OSN má jiná kritéria členství než například přísná eurozóna, Evropská

unie nebo i NATO, ale nějaký nejmenší společný jmenovatel tu fungovat musí. Svým způsobem ale zaplať pánbůh za upřímnost, alespoň je jasno. George W. Bush se evidentně nemýlil, když Írán zařadil do „osy zla“.

Vyloučit z dobré společnosti Izrael navrhl vyloučit Írán z OSN, ale to by neprošlo. Jednak kvůli Rusku a Číně, které by se za Teherán postavily, ale spíše kvůli sporu o íránský jaderný program. Právě v listopadu má Mezinárodní agentura pro atomovou energii vydat svou zprávu ohledně Íránu, která posoudí, zda celou kauzu předat OSN. Aby ovšem Rada bezpečnosti vyhlásila případné embargo na Írán, musely by pro hlasovat Rusko a Čína, takže kruh je dokonalý. Režim, který suverénně hlásá smrt jinému suverénnímu státu, za to není na praktické rovině v OSN postižitelný. Zůstává to tedy hlavně na Evropě, neboť Izrael a USA diplomatické vztahy s Teheránem nemají. Za EU se k věci vyjádřil předsedající Tony Blair s tím, že je „zhnusen“, nicméně jeho mluvčí připustil, že je třeba „vážně přemýšlet“ o užití vojenské síly. Takže Evropa jako by se pochlapila. Nicméně mezi rezignací a užitím vojenské síly je dost široká škála otázek a prostředků. Pokud Ahmadínežád skutečně jen citoval již 16 let zesnulého Chomejního, proč nebyly důrazné kroky podniknuty

Klid prosím, budu citovat. FOTO PROFIMEDIA CZ

už dávno? Proč může být před dokončením atomová elektrárna v Búšehru, kterou chtěli budovat i Češi? Anebo to íránský ústavní činitel řekl takhle na rovinu skutečně poprvé, a pak se musí změnit skutečně mnohé. Jana Hybášková, šéfka delegace Evropského parlamentu pro vztahy s Izraelem, má zajímavé a konkrétní návrhy – projednat íránský jaderný program v Radě bezpečnosti, zvážit vyloučení Íránu ze sportovních, kulturních i společenských událostí a pozastavit rozhovory o obchodu mezi Teheránem a EU. Uvidíme, co z toho se podaří prosadit. Zbyněk Petráček

3

Q

v rámci naší redakční koncepce se snažíme popisovat celostátní události a trendy. Místní problémy obvykle rozebíráme jen proto, abychom upozornili na nějaké obecné problémy, které mohou zajímat i lidi z jiných částí země. Někdy je ale případ z jednoho konkrétního města tak zajímavý a důležitý, že snese dlouhý článek. Tak je tomu podle našeho názoru i v případě úředníka pražského magistrátu Jiřího Musálka. Z popisu své práce má chránit pražskou památkovou zónu, přitom se ale sám stal jejím největším ničitelem – a jeho nadřízeným je to jedno. Čtěte náš článek na straně 4. V rubrice Téma vám nabízíme analýzu politické situace v USA. Ani nynější problémy prezidenta Bushe by neměly zastavit tamní, pro Evropany znervózňující trend, kterým je dlouhodobý vzestup konzervativců. Pokud budete mít chuť, zúčastněte se debat na našich webových stranách. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

GLOSA Sociální demokraté napsali uprchlému podnikateli Radovanu Krejčířovi do jeho seychelského exilu, že je lhář a zbabělec. Podle premiéra Jiřího Paroubka jej tak chtějí vyprovokovat k žalobě za „nactiutrhání“. A následný proces dá prý straně možnost prověřit pravost milionových směnek, kterými Krejčíř zpoza oceánu dokumentuje zkorumpovanost sociálnědemokratické administrativy. Řekněme rovnou, že tahle výzva je

Tragikomický duel Paroubka s Krejčířem divadlem, má za cíl jen zmást veřejnost. V Krejčírově kauze je to tak od počátku: místo opravdové snahy něco odhalit a vyřešit vyluzují politici a policie pouze rámus, který kdekoho vyplaší, ale ničemu nepomůže. Stejně i teď: místo planého nadávání v osobních dopisech mají Paroubkovi lidé k dispozici skutečné nástroje, jak od Krejčíře směnky dostat, ověřit jejich pravost a tím i pravdivost podnikatelova výbušného tvrzení. Je například možné se obrátit na seychelská oficiální místa s žádostí, aby si směnky od Krejčíře vyžádala, a tutéž prosbu neoficiálně adresovat i místním politikům. Je možné poslat na ostrovy policii, aby se pokusila s Krejčířem nebo tamními úřady vyjednávat: teď by totiž taková cesta měla skutečný smysl a možnou naději na úspěch, ne jako před třemi měsíci, kdy bylo i laikům jasné, že policisté nic nevyjednají, protože žádný stát nevydá svého občana k trestnímu stíhání do ciziny. Kolem případu Krejčíř jsou i jiné signály nebezpečné manipulace. Máme věřit, že protřelý miliardář plánoval tak amatérský únos a vraždu, že by ho musel hned odhalit dokonce i průměrný český kriminalista. A nejen to: po desetiletém neúspěšném vyšetřování je najednou policie schopna zatýkat v přímém přenosu Krejčířovy společníky, nazývat je gangstery a najít jakousi pokladní knihu, kde se sice prý mluví o úplatcích pro policisty, ale žádný – tvrdí nenápadně úřední zpráva – se netýká vysokých funkcionářů sboru a politiků. Krejčíř a jeho muži jistě nejsou svatoušci, ale to, co nyní předvádí moc, vzbuzuje dojem, že jde o politické zneužívání zákonů, aby se odvedla pozornost od podstaty věci. Tedy od objasnění, nakolik jel Krejčíř ve svých čachrech společně s politiky a vysokými úředníky. Jaroslav Spurný

Q

4

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Zhruba před měsícem se naší cizinecké policii podařilo ze země vypudit čtyři běloruské studenty, kteří si v Česku zaplatili studium na rusko-českém gymnáziu, zajistili si ubytování a splnili všechny náležitosti nutné pro vydání studentského víza. Vízum ale – bez udání důvodu – žádný z nich nedostal. (Respekt č. 40/2005). O jejich patálie při cestě na svobodný Západ se začal zajímat ombudsman, ani to však na české strážce hranic neplatí. Naopak. Poté co se studenti rozhodli

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Jak se hrabe v české džungli Příběh úředníka, který si umí vydělat

Nikita musí pryč svůj příběh zveřejnit, čelí dalším a dalším nesmyslným překážkám. Než byli mladí Bělorusové nuceni opustit Česko, stačili si vyřídit nové dokumenty pro českou ambasádu. Měli potvrzení o přijetí na gymnázium, dva z nich mohli doložit, že mají v Praze pronajatý byt, jeden má dokument potvrzující, že byl přijat do přípravných kurzů na Karlově univerzitě, za které zaplatil pět tisíc korun, a navíc osobní pozvání. Cestou do Minsku se vyhnanci stavili na nejbližší české ambasádě v polských Katovicích a zažádali o turistické vízum do ČR. Úředníci však po nich chtěli potvrzení, že jejich předešlá žádost o vízum byla zamítnuta. To neměli – česká ambasáda s nimi jednala jen po telefonu. (Ani v Minsku jim ho pak nedali – prý takové věci nepotvrzují.) Po Katovicích zkusili naše velvyslanectví ve Varšavě a vypadalo to, že se na ně konečně usmálo štěstí: úředníci jim poradili, aby si zažádali o krátkodobé vízum za účelem studia pro více vstupů do země a okopírovali si jejich potvrzení. Po týdnu jim však sdělili, že jimi doporučené vízum nedostanou. A zase bez udání důvodu. „Připadá mi to jako pomsta úředníků za to, že jsme ten případ zveřejnili,“ říká Vladislav Böhm – prostřednictvím jeho firmy studenti do Česka přijeli. „Vemte si Nikitu Astraverchana. Je mu sedmnáct, zaplatil si gymnázium a kurz na Karlově univerzitě, teď musí trčet doma. A pořád mu nikdo neřekl proč!“ Podle Viktora Kučery z úřadu ombudsmana se česká policie obávala zneužití víza. „Podle smluv, které studenti podepsali, se zdá, že policii zaskočilo ujednání o přivýdělku,“ říká. To si ale pan Böhm předem projednal s právníky, aby měl jistotu, že je vše v souladu se zákonem. Podle Kučery se jedná jen o nedorozumění a zbytečně tvrdý výklad zákona. „Stačilo by, aby policie upozornila na sporné body – žadatelé se podle toho mohli zařídit.“ Tento týden se lidé z úřadu ombudsmana mají sejít se zástupci ředitelství cizinecké policie. Mezi jiným prý budou jednat o povinnosti policie informovat o tom, z jakých důvodů odmítá vydat vízum. „Pokud dotyčný představuje pro Česko bezpečnostní riziko, je to samozřejmě něco jiného,“ soudí Viktor Kučera. „Ale v případech, kdy jde o evidentní formality, musí být policie vstřícná a pomoci žadateli zjednat nápravu.“ Na zlomek takové naší vstřícnosti čtyři mladí lidé, kteří se ničím neprovinili, čekají v Minsku. Zatím marně. – JK –

Neměli si stěžovat. (Nikita Astraverchan s kolegou před odjezdem z Prahy.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Musálek: pražská památka.

Tři sta metrů čtverečních u svatého Mikuláše: papíry jsou pryč, břemeno zůstalo.

FOTO ARCHIV PRAŽSKÉHO MAGISTRÁTU

FOTO ARCHIV KLUBU ZA STAROU PRAHU

Č

eskem letí zvěst o zlatém dole ukrytém kdesi pod Hradčany, jehož obrovské bohatství si už léta cpou do kapes vlivní úředníci. Muži na radnici hlavního města ale všechna nařčení odmítají s jednoduchou výzvou – ukažte důkazy. A ty nikdo nemá. Existují jen náznaky, které po sobě nechávají někteří z údajných zlatokopů. Asi nejvýraznější stopou na tomto poli je příběh pražského památkáře Jiřího Musálka a jeho malostranské rezidence.

Důkazy a žádné řeči Nejprve trocha suché teorie. Každý, kdo chce v historickém srdci Prahy udělat jakýkoli stavební zásah ve svém domě či bytě, musí dostat svolení magistrátu. Neexistují přitom žádná obecně daná pravidla (viz box), takže narazit na úřední nevůli je možné s kdejakou maličkostí. A stejně tak je možné cokoli zdárně vyřešit – pokud člověk ví, jak namazat drhnoucí soukolí. Vládnout souhlasným razítkům na oddělení památkové péče v bohaté a bouřlivě se rozvíjející Praze představuje za těchto okolností samozřejmě velké úplatkářské lákadlo – a taky se o tamních poměrech a „taxách“ vyprávějí celé romány. Zatím se ale nenašel nikdo schopný či ochotný takovou situaci dosvědčit veřejně, takže náměstek primátora Jan Bürgermeister reaguje na dotaz, jak jeho instituce bojuje s korupcí, popuzeně zvýšeným hlasem: „Za tři a půl roku, co jsem ve funkci, jsme nedostali jediný podnět kvůli podezření na úplatky. To je pro mne zpráva, ne nějaké řeči!“ Problém je, že rozpoznávat v českém hlavním městě hrozbu korupce jen podle veřejných podání může být falešně uklidňující metoda. Protože – kdo by takový podnět dával? Ten, kdo úplatkem dosáhne svého, si přece stěžovat nebude. A například v našem probíraném památkářském zlatodolu jiní než úspěšní úplatkáři nejsou, to už si mocný majitel úředního kulatého razítka dokáže zajistit. Takže při opravdové snaze skřípnout korupčníky je nutné ohlížet se po jiných varovných náznacích. Třistametrová luxusní rezidence vládce pražských magistrátních památkářů Jiřího Musálka je jedním z nich. Odér velkých peněz, který z ní čiší, a drzost nevkusu, s jakým likviduje ducha unikátní Malé Strany, bere dech i laikovi. „Mám dvě vysvětlení – buď to bylo postaveno jako černá stavba, nebo to někdo schválil. Ale jestli to schválil, tak to bylo schvalování řekněme značně nestandardní,“ odpovídá bývalý primátor a velký kritik pražského „korupčního prostředí“ Jan Kasl na otázku, jak taková věc mohla v srdci pražské rezervace vůbec vzniknout. A co si počít s tím, že stavebníkem je sám kontrolní orgán? „Co na to říct? Je to paskvil,“ odpovídá Kasl. Pojďme se tedy podívat, jak vlastně byt nejmocnějšího ochránce starobylé Prahy vznikal a kdo jej schválil. Odhalit to rozhodně není jednoduché.

Primátor v moři času Naše kroky vedou do Národního památkového ústavu (NPÚ). „Tohle žádný odborník nikdy schválit nemohl,“ říká při pohledu na fotografii

vestavby referent Martin Jedlička, do jehož agendy „Musálkův“ dům patří. „V té době jsem tu nebyl. Teď to vidím poprvé.“ Zástupkyně ředitele Olga Ambrožová přináší šanon, který by měl obsahovat veškeré stavební změny v bytě pana Musálka. Po prohlídce papírů to ale vypadá, že Musálkova půdní vestavba vůbec neexistuje – dokumentace chybí. „Tak to je opravdu divné,“ říká paní Ambrožová. „Magistrát nám sice podle zákona nemusí všechny dokumenty posílat, ale je to zaběhlá rutina po desetiletí. A navíc si pamatuju, že jsem dokumentaci k vestavbě v tomhle spisu viděla.“ I zástupkyně ředitele NPÚ kroutí nad architektonickým zpracováním Musálkova bytu zaraženě hlavou – podobně jako primátor Pavel Bém, který fotku dlouho a mlčky studuje. „Dejte mi nějaký čas a já tuto věc prošetřím,“ říká potom. Když darovaný čas dosáhne tří týdnů, ptáme se na výsledky. Bém už ale není k zastižení a nikdo v jeho kanceláři o nějaké prověrce nic netuší. „Nevím o tom, že by to pan primátor někomu zadával,“ říká Lucie Čadilová z Bémova sekretariátu. Podobně to vypadá i na schůzce s primátorským náměstkem Janem Bürgermeisterem: ani jemu se nabobská rezidence v památkové zóně nelíbí, i on slibuje prověřit, jak a kdo ji vlastně schválil. Na rozdíl od svého šéfa sice Bürgermeister po čtrnácti dnech tento pátek bez komentáře posílá pár úředních listin, mezi stavebním povolením a kolaudací ovšem znovu chybí klíčový dokument: rozhodnutí odboru památkové péče, kterým byla stavba Musálkovy rezidence podmíněna. „Takto mi pan náměstek složku předal. Zeptám se ho, ale bude to zase nějaký čas trvat,“ sděluje do telefonu asistentka Kateřina Pokorná. Snaha dobrat se jasného vysvětlení u Musálkova nadřízeného Jana Kněžínka je rovněž beznadějná. Pár hodin před pevně sjednanou a potvrzenou schůzkou žádá jeho asistentka předem otázky. Když se dozví, že diskuse bude o bytu pana Musálka, volá po chvíli znovu: „Pan ředitel se omlouvá, ale schůzku musí zrušit,“ říká. A získat jiný termín je beznadějné: Kněžínek je prý pro další týdny „zcela vytížen“. Úmorná cesta snažící se osvětlit pozadí jednoho jediného úřednického bytu se ovšem klikatí dál. A blíží se k nečekané pointě.

Kdepak, ten je nedobytný Ještě než se propadl do nesehnatelna, poslal ředitel Kněžínek přes svůj sekretariát vysvětlení, proč nemá chuť bavit se o Musálkově rezidenci: stavba prý byla provedena dávno předtím, než se stal jeho památkářský kolega a podřízený majitelem bytu. Je to ale jen nepochopitelný pokus mlžit. Pan Musálek totiž není majitelem bytu dodnes a vůbec nic to neznamená: byt vlastní pražská radnice, se kterou Musálek v roce 1994 uzavřel smlouvu o věcném břemeni. V této smlouvě, kterou nalézáme v archivu katastrálního úřadu, se píše, že Musálek půdní nástavbu vytvořil na vlastní náklady a bude ji moci užívat po dobu existence domu – toto právo navíc přechází na jeho dědice. Nájem přitom vychází z cen z roku 1993 za byt čtvrté kategorie. A v případě deregulace pak může byt od města koupit za cenu z 90. let, od

které mu bude odečtena vložená investice. Podle šéfky majetkoprávního oddělení městské části Praha 1 tak zaplatí zhruba osm set tisíc korun a byt, jehož tržní hodnotu oslovení realitní makléři odhadují řádově v desítkách milionů korun, bude navždy jeho. Přestavbu půdy i závěrečnou kolaudaci stavby musel svého času schválit Musálkův odbor, a protože tyto dokumenty v archivu NPÚ chybí a stavební úřad je odmítá vydat, je dnes Musálek jediný, kdo tato lejstra vlastní. Dostat se k hlavnímu aktérovi je ovšem vyloučeno. Do kanceláře za ním nelze bez předchozího ohlášení proniknout a dům s bytem střeží těžká zamčená vrata. I ten, kdo se dovnitř dostane přes sousední obchod se suvenýry, narazí nahoře u půdy na masivní železnou mříž. Žádný zvonek ani vizitka. „Kdepak Musálek, ten je nedobytný,“ říká sousedka o patro níž. „Pokud na něj nemáte mobil, tak se za ním nedostanete.“ Jan Kovalík

Vidět a být viděn Ochrana pražských památek je rozdělena mezi tzv. malé a velké památkáře. Tedy mezi Národní památkový ústav a oddělení památkové péče na radnici. „Již dvanáct let žádáme odborníky z NPÚ, aby vytvořili pravidla, ale nic se neděje,“ říká primátorův náměstek Bürgermeister. „To se pan náměstek zřejmě spletl,“ říká na to členka Klubu Za starou Prahu a pracovnice NPÚ Kateřina Bečková a ukazuje několik svazků směrnic, které její úřad vydává. „Ty materiály jsou k dispozici, ale nejsou závazné. Radnice stejně rozhoduje, jak chce,“ říká Bečková. Pokračovat v této debatní výměně s náměstkem nebo dokonce s primátorem je nemožné. Oba byli například minulý týden natolik vytíženi, že jim jejich sekretariát nebyl schopen ani předat e-mail s dotazem. Nicméně výsledkem daného stavu věcí je, že každou žádost o stavební úpravu dnes úředníci projednávají individuálně a veřejnost nemá šanci nahlédnout do schvalovacího procesu. Tedy je to zhruba tak, jako kdyby si každý řidič po nákupu nového auta přišel na dopravní inspektorát samostatně dohodnout, jakou rychlostí a kde bude moci po silnicích on sám jezdit. „Pokud nebude mít občan možnost vidět na internetu, kdo o čem rozhodl a v jakém stadiu se to nachází, bude se v tomto systému dařit korupci,“ říká bývalý primátor Jan Kasl, za jehož působení radnice přijala Koncepci účinnější péče o památky. Podle něj je třeba sjednotit závazně pravidla pro obecné věci, jako jsou materiály na chodníky, střechy nebo fasády. Na zásahy do jednotlivých historických památek bude vždy třeba vytvořit individuální odborný posudek. Pomoci vyvarovat se uplaceným či prominentním excesům, jako je půda památkáře Musálka, je podle Kasla nutná transparentní kontrola úředníků. „Situaci by určitě prospěla povinná přiznání jejich majetku,“ říká Kasl.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

5

ODS vzala na milost grosstapo Nový šéf lakuje policii narůžovo, opozici to nevadí ový policejní prezident Vladislav Husák prohlásil, že se česká policie svými výsledky řadí mezi nejlepší sbory v Evropě. Ten výrok překvapil. Zdejším strážcům zákona nedůvěřuje podle průzkumů šedesát procent veřejnosti a sbor se v posledních letech zviditelňuje hlavně skandály: spoluprací se zločinci, posluhováním politikům, korupcí. „Jeden z nejskvělejších sborů kontinentu“ opouští kvůli nespokojenosti s jeho stavem ročně tisíce mladých policistů. Právě pro tyto výsledky se pád předchozího prezidenta Jiřího Koláře všeobecně považoval za šanci ke změnám a čekalo se, s jakými recepty jeho nástupce přijde. Teď to začíná být jasnější.

N

řečeno jiný Pálka. Muž (žádná žena se do výběrového řízení nepřihlásila), od něhož lze jen stěží čekat, že by rozjel nekompromisní pátrání, jak je to s prodejem Unipetrolu nebo s údajnou šedesátimilionovou půjčkou Radovana Krejčíře pro sociální demokraty. Co si o tom myslí prezident Husák, není možné zjistit. V „mediálních vyjádřeních“, na která odkazuje mluvčí Kubalák, se tématu nevěnuje, a o přímý rozhovor s ním žádá Respekt marně už celé dva měsíce. „Já si myslím, že policie není tak špatná, jak ji prezentujete,“ říká ministr vnitra Bublan. „Určitě nepracuje na politickou zakázku. A navíc já nemám právo do toho všeho zasahovat. Ani do nějakých výběrových řízení.“

Přijdou noví Pálkové

Sedm statečných dopraváků

„Ne, reforma sboru zatím napsaná není. Pan policejní prezident ji ještě nosí v hlavě a nechce o ní veřejně mluvit,“ říká tiskový mluvčí policie David Kubalák. Kdo se prý chce o připravovaných Husákových krocích něco dozvědět, má podle mluvčího „hledat náznaky“ v rozhovorech a vyjádřeních, které prezident Husák poskytl tisku. Ta pomalost a výzva k luštění rébusů je varovná. Základní obrysy požadavků na policejní reformu jsou totiž známy přinejmenším od chvíle, kdy útěk obviněného podnikatele Radovana Krejčíře z vily obklíčené elitní policií smetl nejvyššího šéfa sboru. Stručně řečeno jde o to vyvést policii z krize, do které zabředla pod vedením bývalého ministra Stanislava Grosse. Ten ji před čtyřmi lety reorganizoval a za přihlížení slabého Koláře od základu změnil její šéfy. Pod nimi si instituce postupně získala pověst neschopného a služebného sboru. Sboru, který zametá pod koberec případy, v nichž jsou nějak zapleteni příslušníci vládnoucí elity, a který současně nevyřeší pět z každých šesti případů obecné kriminality, s nimiž se na něj během roku obrátí občané. Proto je nutné změnit vedení, dosadit tam nové lidi, změnit systém, strukturu policie. Problém je, že od počátku panují pochybnosti, zda právě tohle dokáže provést muž bytostně spjatý s podhoubím, které se má měnit: Vladislav Husák dělal svému předchůdci tři roky náměstka a do křesla jej vynesly Grossovy změny. A nutno říct, že odpověď na pochyby je zatím srozumitelná. Husák dosud nechal všechny vysoké policejní šéfy ve funkci. Dokonce i Jaroslava Macháněho – muže, kterému podléhají elitní jednotky, nejvíce kritizované za úpadek a neschopnost. Takže kromě Koláře zatím Krejčířův útěk srazil z funkce jen šéfa protikorupční jednotky Jiřího Pálku, jehož muži měli prý miliardářovo zmizení na triku. A kdo nahradí Pálku? Přijde aspoň na to jedno uprázdněné místo perspektivní mladý „ranař“ ženoucí se tvrdě po zločincích? To je otázka. Výběrové řízení organizuje Jaroslav Macháně, takže Pálkův nástupce bude odpovídat jeho vkusu. Navíc v podmínkách soutěže je stanovena povinnost minimálně desetileté policejní praxe, z toho aspoň pět let ve vedoucí funkci. Přijde tedy člověk ukovaný Grossovou reorganizací, zjednodušeně

I když Husák zatím nepřišel s reformou ani s personálními změnami, určité nápady v médiích nabízí. Policejní prezident chce, aby policejní služebny „vypadaly vlídněji“, aby se policisté k občanům „chovali slušně“. Chce mít více policistů v ulicích, méně zkorumpované dopraváky. Nic proti tomu. Každý, komu se někdy poštěstilo dostat se tu na policejní služebnu, ví, že to tam vypadá strašně. Je fajn, že se to nevlídné prostředí změní, ale vedle výzev, před kterými sbor stojí, je to jen maličkost. Úplatky dopraváků jsou závažnější problém a Husák jako bývalý dopravní policista význam té věci dozajista dobře zná. Tři čtvrtiny občanů v rok starém průzkumu přiznávají, že se s korupcí u dopraváků „setkaly“. Tedy jinak řečeno, dali jednou nebo vícekrát policistovi méně peněz, než by představovala pokuta, na oplátku nechtěli bločky. Tak to funguje už roky a ty roky je šéfem policie Zdeněk Bambas. Každá školní příručka pro manažery říká, že když se něco nedaří napravit, je zapotřebí nového šéfa, který změní systém. Bambas ale zůstává v křesle, zatímco Husák místo něj vymýšlí cestu z korupční pasti. Navrhuje toto: vybavit policisty kamerami a diktafony a přikázat jim, aby si nahrávali každé jednání s řidičem, který se dopustí přestupku. To je určitě dobrý nápad a funguje to tak v řadě zemí EU. Ale bude to bez doprovodných změn v atmosféře a motivace fungovat i v Česku? Jednu zkušenost máme: policie tu po evropském vzoru zavedla v některých větších městech systém GPS, který monitoruje pohyb vozidla a kontroluje, zda posádky dodržují předepsanou hlídkovou trasu a nezašívají se někde v restauraci. Jenže na rozdíl od vzorových zemí tady po krátké době přestalo více než padesát procent přístrojů fungovat. Proč? Na tuto otázku nelze najít u tiskového odboru odpověď. Podle zákulisních informací je policisté ničí sami, aby byli mimo dosah kontroly. Kdo tedy zabrání tomu, aby podobně nepřestaly běžet diktafony, nebo aby jejich držitelé záznam prozrazující korupci jednoduše nevymazali? A navíc: policejní prezident nemůže policisty v nejbližším roce vybavit ani kamerami, ani diktafony, protože v rozpočtu na to nejsou peníze. S trochou nadsázky se dá říct, že by neměl vlastně koho vybavit. Dopravních policistů je nedostatek. Například

Zaorálkův návrh a vrtulník Na obzoru je další z pokusů zavést v české politice pravidla slušného chování. Po Straně zelených, která před dvěma týdny představila svůj etický kodex, jenž bude muset dodržovat každý na volební kandidátce této strany (včetně nezávislých), přichází s podobnou novinkou překvapivě sociální demokracie. Užší vedení strany totiž minulý pátek rozhodlo, že podpisem etického kodexu poslanců podmíní zařazení svých politiků na kandidátky. Kodex, který vypracoval a minulé úterý zveřejnil šéf Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, ukládá poslancům, kteří se jej zavážou dodržovat, významné závazky: musí přiznat všechny dary, které obdrží nejen oni, ale i jejich blízcí, a zveřejnit veškeré příjmy plynoucí z veřejných peněz a všechny smlouvy, které během výkonu mandátu uzavřou, pokud by na jejich základě měly být

čerpány veřejné peníze. Zakazuje jim, aby během volebního období přestoupili do jiného poslaneckého klubu. Tato pravidla jsou ve většině parlamentů nepsaná. Psaným pravidlům podléhá v Evropě i ve Spojených státech stýkání s lobbisty. Například v Evropském parlamentu musí lobbisté vždycky sdělit, čí zájem zastupují, musí být registrováni ve veřejně přístupném rejstříku, při vstupu do parlamentu musí být viditelně označeni, nesmějí své styky s politiky využívat při jednání se třetí stranou ani jinak z informací získaných od politiků těžit. Český návrh kodexu upravuje zásady, jimiž se mají členové českého parlamentu při jednání s lobbisty řídit – podle prvního a zatím jediného pravidla se mohou stýkat pou-

Je vymalováno? (Ředitel Husák kontroluje nové bezpečnostní rámy.) FOTO ČTK

v okrese Jihlava jich slouží sedm, to je tak jedna hlídka v provozu na celý okres. To samozřejmě souvisí s Husákovým požadavkem dostat více policistů do ulic. Taky dobrý nápad. Ale po tom se zde volá už léta ze všech stran – a pořád to nějak nefunguje. Přitom v přepočtu na jednoho obyvatele je tu dvakrát víc policistů než v Německu nebo Velké Británii, jedenapůlkrát víc než v Belgii nebo Rakousku. Proč je pořád tak málo lidí v terénu? V policii pracuje na šedesát tisíc lidí, pouhá třetina z nich „na ulici“. Co dělá ten zbytek? Když pomineme běžné týlové zabezpečení, lidi z kanceláří hlavně „vyšetřují“. Mají v šuplících spisy, na kterých pracují měsíce i roky, a nikdo z nich neumí (a ani nemusí) vysvětlit, proč tak dlouho. Například v Praze bylo loni spácháno přes sedm tisíc kapesních krádeží a práci v terénu má na starosti osm policistů, které už kapsáři důvěrně znají. Spisy o zlodějnách kapsářů ale zpracovává přes třicet vyšetřovatelů. Za kapesní krádeže bylo loni v Praze obviněno

necelých dvě stě lidí. Zdokumentovat a „odhalit“ jedno ukradení peněženky konkrétním pachatelem za dva měsíce je výmluvná ukázka. Podle ministra Bublana Husák změny připravuje. Chce zeštíhlit policejní prezídium, reorganizovat některé jednotky a bojovat proti korupci uvnitř policie. Naopak stínový ministr vnitra z ODS Ivan Langer je přesvědčen, že koncepci nemá ani Bublan, ani Husák. Jenže když se Bublan obrátil na opozici, aby navrhla jména na policejního prezidenta, tak Langer na výzvu nezareagoval. A když koaliční lidovci hodnotili Husákův nástup jako likvidaci nadějí na opravdovou změnu, stínový ministr se k nim nepřidal, přestože ODS předtím označovala policejní špičky včetně Husáka za podlé a hrozivé „grosstapo“. „Možná jsem mohl být tvrdý, ale i pan Husák musí dostat šanci, když už byl jmenován,“ vysvětluje svůj obrat Langer.

ze s těmi, kteří budou v dolní komoře oficiálně zaregistrováni. Zaorálkův soubor etických pravidel ukládá poslancům zdržet se „jakéhokoli jednání, které by vedlo k upřednostnění osobního prospěchu jeho nebo osob jemu blízkých“. Výslovně budou mít členové dolní komory zakázáno zaměstnávat z veřejných peněz rodinné příslušníky. V jiných parlamentech ale nejsou takové zákazy potřeba, protože je to otázka slušného chování. U nás to jako přestupek proti dobrým mravům zřejmě necítíme. Natvrdo to dokládá poslanec sociální demokracie František Strnad, který (podobně jako jeho stranický kolega Josef Mikuta) zaměstnává na místě asistentky manželku. „Považuji za neetické, abych řekl, děvčico, teď běž,” řekl České televizi. Jinak prý ale bez řečí kodex podepíše. ČSSD ještě neví, co přesně se poslanci Strnadovi stane, když pravidla kodexu přijme, dostane se díky tomu do sněmovny, ale pak je bude porušovat. Podle Lubomíra Zaorálka ČSSD „zatím otázku vnitrostranických sankcí neřešila“. Na parlamentní úrovni se bude případným proviněním proti kodexu zabývat mandátový a imunitní výbor, který nejspíš poslance vyzve k veřejné omluvě. Zaorálkův kodex si vysloužil příkré odmítnutí od ODS, překvapivě nikoli pro jeho obsah, ale kvůli autorovi. Občanští demokraté se podle místopředsedy Petra Nečase začnou kodexem zabývat, až Lubomír Zaorálek splní tři podmínky: omluví se za „nadlimitní“ služební používání vrtulní-

ku, vysvětlí spekulace kolem zaměstnávání svých asistentek a zveřejní seznam zájmových skupin, s nimiž jednal o privazitaci Ostravsko-karvinských dolů a společností Vítkovice Steel a Nová huť Ostrava. Kodex podporují komunisté, lidovci a unionisté se nevyjádřili. Experti z nevládních organizací zůstávají skeptičtí. Vadí jim především nevymahatelnost pravidel a fakt, že neplatí pro všechny bez rozdílu. Přiznávají však Zaorálkovi za kodex a ČSSD za to, že jej nechá podepsat svým kandidátům do sněmovny, body za dobrou vůli. „Je to pozitivní signál, mají alespoň snahu něco změnit,” říká Adriana Krnáčová z Transparency International. A Tomáš Kramár ze sdružení Oživení podotýká: „Tento krok sice oceňujeme, například nastavení pravidel pro lobbování, ale čekáme spíše na kvalitní zákon o střetu zájmů.” Jak to vlastně vypadá s dlouho slibovaným vládním návrhem o střetu zájmů? Zatím přežil první čtení a projednává se ve výborech. Norma rozšiřuje povinnost přiznávat majetek na širší skupinu veřejných činitelů, obcházení zákona trestá vysokými peněžními tresty (pokud politik nepředloží majetkové přiznání do uvedené lhůty 30 000 korun, pokud uvede nepravdivé či neúplné údaje, může být pokuta až půl milionu) a funkcionář nesmí jeden rok po skončení ve funkci pracovat pro firmu, o níž ve výkonu své funkce spolurozhodoval.

Jaroslav Spurný

Silvie Blechová

Q

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Na Berlín ve stopách Mašínů Reportáž z cesty, po které kdysi prchali slavní čeští samurajové

Jde se dobře: máme stany, spacáky a nikdo po nás nestřílí. (Účastníci pochodu v saském lese.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Když tady byl naposledy, měl vlasy jako uhel a kulku v břiše. (Milan Paumer v místě, kde po zranění o fous unikl pronásledovatelům na nápravě vlaku.) FOTO GÜNTER BARTOŠ

P

nům a Paumerovi výrazně pomohla: nechala je pár dní ve stodole ve své usedlosti, dala jim najíst a pak je vyvedla z vesnice mezi hlídkami VoPo. Všichni víme, že ona paní si nepřeje, aby její někdejší pomoc (tehdy jí bylo 26 let) vešla ve známost zejména mezi jejími sousedy. Někteří z nás si myslí, že bychom měli její přání respektovat a nepátrat po ní. Druhá část razí reportážní pojetí a chce se s význačným svědkem za každou cenu potkat. Tento pohled nakonec vítězí, a tak – protože z tajných zdrojů známe jméno naší dámy – zvoníme u domku na okraji vsi. Vychází vitální žena a hledí na nás s překvapením. Když vysvětlíme, co jsme zač, podívá se na Milana Paumera s vlasy jako sníh a řekne: „Ty jsi tu tenkrát byl, viď? Jenom jsi měl úplně černé vlasy.“ Jeho druhy si pamatuje také. „Joe,“ říká a myslí Josefa Mašína. „Ten už mě tu navštívil, i se svojí dcerou. A já jsem byla za ním v Kalifornii,“ vypráví. Když si všimne kamery – další z našich automobilových průvodců, Martin Vadas, natáčí o cestě dokument –, znovu nás žádá, abychom ji nefotografovali a nikde neprozrazovali její jméno. Od pádu komunismu uplynulo patnáct let, od událostí ve třiapadesátém je to už víc než půl století, člověk by řekl mrtvá historie, ale zde není. Ve vesnici Waldow dodnes nikdo neví, v čí stodole se oni „banditi“, jak je titulovala Volskpolizei a na jejichž hlavy byla vypsaná odměna, tehdy ukrývali. Na naši přímou otázku po důvodech obav paní neodpovídá, a tak se můžeme jen domýšlet – je mezi vesničany dodnes příliš mnoho spolupracovníků komunistického režimu? Obává se rostoucího vlivu postkomunistů v Braniborsku? Přesná odpověď zůstává tajemstvím. (Po návratu do Prahy se však dozvídáme, že hned po našem odchodu volala paní „Joeovi“

oprvé jsme se viděli za chladné noci letošního podzimu v jedné z pražských restaurací. Student, lesník, novinář, lokální politik, stavař, úředník. Spojovalo nás jediné: chuť projít si znovu cestu, kterou kdysi z českých hranic do Berlína prchali před šibenicí členové odbojové skupiny bratří Mašínů. Když jsme tam v koutě nad mapou plánovali trasu a dohadovali se, kdo vezme jaký stan či vařič, vypadalo to jen na trochu neobvyklý výlet. Pak ale do lokálu vešel náš příští průvodce – Milan Paumer (74), jeden ze tří šťastlivců původní pětice, který nakonec tenkrát ve třiapadesátém dorazil až do cíle. Stiskli jsme si s tím energickým, mladě vyhlížejícím mužem ruku a já pocítil, jak na mne padá směs obdivu k jeho osobnosti i příběhu zároveň.

Co bych dělal já? „Kluci, já už si vážně nepamatuju, kde přesně jsme tu hranici přešli. Byla tma a vypadalo to tady úplně jinak,“ říká tentýž Paumer o pár týdnů později 21. října večer. To už jsme všichni v Hoře sv. Kateřiny, malé vísce přímo na hranici, kolem níž se mašínovská skupina s aktovkami v rukou a pistolemi v kapsách prosmýkla před půlstoletím na cestu ke svobodě. Nevadí, my stejně chceme jít přes nedaleký oficiální přechod, žádost o cestu přes „zelenou hranici“ by byla i dnes příliš nejistá a zdlouhavá. Hraniční mostek je za námi a po prvních osmi kilometrech nočními Krušnými horami stavíme stany a zaléháme. Teprve teď nám to došlo – my fakt chceme a musíme dojít do Berlína. Ale i když z toho 80 kilometrů pojedeme vlakem jako kdysi uprchlíci před námi, vážně zvládneme ujít zbývajících 180 km v jejich stopách pěšky? Budou nás pořád bez důvodu kontrolovat nějací policisté tak jako hlídka Grenzschutz před chvilkou? Bude pořád taková zima a tak vlezle vytrvalý déšť? Tyhle otázky nás provázejí několik úvodních dní – a přispívá k nim i fyzické utrpení některých z nás, kteří mají dílem nevhodnou obuv, dílem nejsou na intenzivní pochod zvyklí. Když jeden večer uléháme promoklí do opuštěné sýpky, otazník nad dalším pokračováním cesty se opravdu zvětšuje. Pak ale trudnomyslnost mizí: přivykáme novému rytmu a konečně vykukuje i sluníčko. Velkou zásluhu na rozhodnutí vytrvat má i Milan Paumer, který nás pěšáky doprovází po celé trase autem, a já si při každém setkání uvědomím: Nad čím fňukáš, vole, vždyť máme na rozdíl od nich stany, spací pytle, vařič a jiný luxus, odsouhlasili jsme si možnost kupovat jídlo v obchodě, nemusíme se schovávat, nikdo po nás nestřílí... Takže zatím dost dobrý, ne? Pocit nudy z pouhé únavné chůze po nekonečných asfaltkách naprosto mizí 27. října v braniborském Uckru. Zdejší nádraží tehdy znamenalo totální zvrat v putování mašínovské skupiny. Sem všech pět rebelů dojelo nočním vlakem, tady je Volkspolizei odhalila, neúspěšně se pokusila zatknout a od té doby jim byla v patách až do Berlína. U nádražní budovy, dnes uzavřené a nabízené k prodeji, nás čeká Milan Paumer. „Tady jsem vystoupil... Najednou nás obklíčili policajti, mířili na nás zbra-

němi. Zavedli nás támhle do té slepé chodby – bezvýchodná situace. Pak jsem uslyšel výstřely, dva VoPo padli na zem a někdo z kluků na mě zařval: Utíkej! Tudy jsem běžel. Támhle stálo policejní nákladní auto s plachtou, ještě teď si pamatuji tu tvář za sklem kabiny...“ vypráví Paumer. Tu historii, o které jsem zatím jen četl, mám najednou před očima. A začíná mi běhat mráz po zádech. Sakra, dokázal já bych tu situaci vůbec vyřešit? Nezpanikařil bych? Nezůstal bych tady nakonec na zemi s želízky na rukou a příslibem popravy v Čechách? Jistotu mi nepřidává ani osud pátého člena tehdejší skupiny Zbyňka Janaty, který utíkal po schodech nádraží doprava, zatímco ostatní doleva. Janata byl pak zatčen ve vedlejší vesnici a později v Praze popraven. Zbylí členové skupiny mezitím pokračovali dál na sever – bez vybavení, vody a jídla, čtyři proti stovkám a zakrátko i tisícům ozbrojených policistů a vojáků.

Bylo to skvělé, Joe Další den vcházíme do oblasti, kde se skupina bratří Mašínů probíjela z obklíčení, ukrývala se ve stodolách obydlených usedlostí, po nocích podnikala riskantní výpravy alespoň na zmrzlé zelí na říjnových polích… V hájovně u vesnice Waldow dostane kontakt s dávnými událostmi zcela osobní formu: štíhlý muž s brýlemi, který nám tiskne ruce, tu žil jako hajný i v roce 1953. „Tam odsud přiběhli, po té cestě, co jste přišli,“ vypráví u plaňkového plotu. „Chtěli vědět, kudy na Berlín. Ukázal jsem jim to a oni běželi dál. Fandil jsem jim... Sám bych taky utekl, ale měl jsem tu rodiče.“ Pár desítek metrů za hájovnou už v rovinaté krajině není obvyklý borovicový les, jen louka, pár stromů a struha zarostlá křovím. „Tady někde jsme leželi,“ říká Milan Paumer. „Pak po tamté silnici přijela auta plná policajtů. Vyskákali na pole, byli všude kolem, stříleli do křovin, ale nevšimli si nás.“ Skupina se ocitla v obklíčení. A při divoké policejní střelbě byl těžce zraněn Václav Švéda. Pro mne osobně je to nejsmutnější hrdina této kapitoly třetího odboje. Prchající kamarádi ho museli nechat na místě osudu – nevyhnutelnému zatčení a popravě. Na rozdíl od ostatních po něm doma zůstaly dvě malé děti. Vzpomínám na svou dvouletou dcerku a chce se mi brečet. Zbývajícím třem členům skupiny se nakonec v noci podařilo prokličkovat mezi samopaly a uniknout ze stahující se smyčky. Kus dál odtud se pak několik dní ukrývali v narychlo vyhloubené uzounké díře pod jednou z hromad větví na vykácené pasece, zatímco kolem procházely pátrací rojnice VoPo. Uprchlíci leželi na sobě – hlavou vždy v nohách toho pod sebou – aby se vůbec do díry vešli. „Byla strašná zima, drkotaly nám zuby a slyšeli jsme, jak jeden policajt z té rojnice navrhuje, aby ty hromady větví prostříleli ze samopalu. A Ctirad nám tehdy naléhavě pošeptal: Kluci, ne abyste zařvali, až někoho z vás trefí.“ Hezky řečeno – ale jak to zařídit, když už koupím kulku a dívám se přitom do hlavně samopalu, která je mezi větvemi jen pár decimetrů ode mne? Naštěstí pro Mašíny si to VoPo tehdy rozmysleli. Prožitky tohoto dne ještě umocňuje rozpor v naší skupině nazítří. Ve vesnici Waldow má žít paní, jejíž rodina ve třiapadesátém Maší-

a byla z naší návštěvy nadšená – snad jsme tedy jednali správně.)

Haló, chceme slovo! 31. 10. dorážíme do Berlína. Čeká nás tisková konference a focení na Check Point Charlie, někdejším přechodu mezi západní a východní částí, symbolu rozděleného města. Takže dobrý, Mašínové a Paumer (s prostřeleným břichem) to tehdy dokázali a my teď trochu taky. Mně ale běží hlavou i nedávný telefonický rozhovor s bratrem popraveného Václava Švédy, který přestál následnou komunistickou perzekuci a dnes žije v jednom severomoravském městě. „Ani si neumíte představit, jak jste mne potěšil,“ řekl mi ten životem těžce zkoušený muž, když překonal počáteční nedůvěru a nechal si ode mne vysvětlit, kdo jsme a co podnikáme. To je první silný moment, kdy si říkám, jak bylo dobře naši cestu uskutečnit. Druhý takový okamžik přichází po návratu do ČR, když si otevřu komunistické Haló noviny a čtu: „Připomenout osudy bestiálních vrahů a vyvolat ‚diskusi‘ o vyrovnání se s údajnou komunistickou minulostí měl pochod pěti Čechů, kteří se rozhodli zrekonstruovat útěk vražedné skupiny bratří Mašínů na Západ v říjnu 1953.“ Jako bych se nevrátil z desetidenního pochodu, ale strojem času o dvacet let zpátky. Komunistická strana se přitom opět hlásí o slovo ve velké politice. V tu chvíli vím naprosto jistě, že nás nemělo jít šest, ale deset, sto, tisíc. Pavel Novák Autor je spolupracovníkem redakce.

Do třetí války

Ve Waldowě dodnes nevědí, kdo jim tenkrát pomohl. REPRO RESPEKT

Bratři Ctirad a Josef Mašínové, synové hrdiny Josefa Mašína st. (popraveného za odbojovou činnost v roce 1942), se i přes své mládí po otcově vzoru aktivně zapojili už do boje proti nacistům, za což byli po válce vyznamenáni prezidentem republiky Edvardem Benešem. Po komunistickém puči v roce 1948 vytvořili odbojovou skupinu, která šířila letáky, shromažďovala zbraně a prováděla hospodářské sabotáže. Při této činnosti bratři zabili tři představitele nového režimu: dva příslušníky SNB a ozbrojeného pokladníka snažícího se je zadržet po přepadu auta převážejícího peníze. Pět členů skupiny se nakonec rozhodlo přejít na Západ a přidat se k silám, které se podle jejich představ chystaly „hájit evropskou demokracii“ ve třetí světové válce. V říjnu 1953 se probili přes území východního Německa až do amerického sektoru Berlína navzdory obrovské přesile německých policejních jednotek. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli při tom zatčeni a posléze v ČSR popraveni. Souhrnně byly v procesu „Mašínové a spol.“ vyneseny tři rozsudky smrti, jeden trest doživotí a dalších třináct osob bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody v trvání 241 let.

Q

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Zní to jako špatný vtip: skupina kolem Tomáše Pitra nakonec získá prakticky zadarmo skoro celou Setuzu – a nikdo jí v tom není schopen zabránit. Už dosavadní padesátiprocentní podíl Setuzy Pitrova skupina bývalých veksláků získala v roce 2000 bez koruny v kapse. Mohl za to krach IPB – ta Setuzu

Setuza zadarmo, žaloba za IPB a drahá sleva totiž tehdy skrytě vlastnila a Pitra si najala, aby přes něj jako vlastník nebyla vidět. Jenže když banka zkrachovala, tak než se nový majitel ČSOB ve složitém propletenci firem vyznal, najatý Pitr si Setuzu přisvojil a bance místo ní podstrčil bezcenné pohledávky. Podobně se pitrovci chovali, když nechtěli platit dvoumiliardový dluh Setuzy, který přešel na Konsolidační agenturu – koupi-

Jak je důležité míti Palase.

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Velká hongkongská šance O čem rozhodnou ekonomičtí ministři na jednání WTO

Z

adržovat dech by měli vlastně všichni. Ve hře je obrat v osudu stovek milionů nejchudších lidí planety, pověst nejvýznamnějších světových politiků a stovky miliard dolarů ročně navíc, z nichž část by měla protéct i do peněženky průměrné evropské rodiny. Všechno se to rozhodne na blížícím se předvánočním jednání Světové obchodní organizace v Hongkongu, kde 148 ekonomických ministrů zpečetí osud čtyřletých jednání o liberalizaci světového obchodu. Je to poslední šance: nedojde-li k průlomu právě teď, nemusí se podobná příležitost opakovat kdovíjak dlouho.

Slibovat slíbené Vzpomínáte na letošní červenec? Hlavy nejbohatších zemí světa na schůzce G8 ve Skotsku vyhlašovaly pod dohledem aktivistů a hvězd popkultury boj proti chudobě. Nad miliardami přímé pomoci a odpouštěním dluhů poletoval slib číslo jedna: zásadní uvolnění toku zboží přes hranice národních států a obchodních bloků, jakým je třeba Evropská unie. Takové otevření stavidel by mělo do světového obchodování napumpovat podle odhadů Světové banky 300 miliard dolarů ročně a na ty nejchudší by připadlo nejvíce – až 190 miliard. Z tolik kritizované přímé pomoci v řádu desítek miliard by se stala chudá příbuzná. Jenže když Tony Blair, George Bush či Jacques Chirac slibovali uvolnění světového obchodování, netahali z rukávu nic nového. Opakovali předsevzetí z listopadu 2001, kdy se vyjednávači v katarském Dauhá dohodli, že se na liberalizaci obchodu v dohledné době dohodnou. A Dauhá zase předcházelo založení Světové obchodní organizace a jemu šestileté uruguayské kolo a tomu zase tříleté Kennedyho kolo, před nímž stála pro změnu dohoda GATT z Havany z roku 1948. Dohadování o tom, jak zbourat obchodní barikády na hranicích, se tedy vleče od druhé světové války a slibovat průlom právě teď je docela odvážný kousek. Přesto se pod něj světová politická esa podepsala.

Jasné a nemožné

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Avantgardní to od nich nebylo – liberalizace obchodu představuje dnes v politice i ekonomice jakýsi li si pofidérní pohledávky právníka Věslava Nemetha, který tvrdí, že mu IPB dluží miliardy za zneužité know-how, a se slovy ty dlužíš mně a já tobě, a tak jsme si kvit odmítla platit (za vymyšlení uvedených pohledávek právníku Nemethovi právě toto pondělí začíná soud). Pokud je tedy pravda informace MF Dnes, že dřívější ministr zemědělství Jaroslav Palas podepsal smlouvu, kterou umožní Pitrovi získat třetinový státní podíl Setuzy za 140 milionů, tak je to vážně na to, aby se na to podívala policie. Pražská soudkyně Jaroslava Lišková minulý týden dostala na stůl první obžalobu zabývající se hlavní příčinou krachu IPB – zjednodušeně jde o podvodné navýšení základního jmění banky z jejích peněz. Na soudní lavici usedne sedm lidí včetně hlavního stratéga banky Libora Procházky a českého zástupce Nomury Eduarda Onderky. Za pět let od pádu banky to není ale příliš mnoho – sice už víme, kolik krach banky stál, tedy více než sto miliard korun – ale žádný rozsudek dosud nepadl. Všechny dosavadní případy skončily zproštěním či – jako v nejznámějším případě vyvedení Plzeňského Prazdroje – nebylo skončeno vyšetřování. I nyní si na výsledek počkáme: soudkyně vzkazuje, že si spis, čítající přes tři desítky tlustých svazků, musí nejdřív detailně nastudovat – proces proto nezačne dřív než po příštích prázdninách. Jedním z předvolebních taháků sociální demokracie má být snížení daní: průměrná rodina má podle minulý týden schváleného zákona ušetřit dva až tři tisíce korun, pokud je například žena na mateřské a manželé podají společné daňové přiznání, tak může jít o více než deset tisíc korun. Jenže se vloudila chybička: zákony jsou tak složité, že aby jeden manžel mohl na daních ušetřit, musí je ten druhý nejdříve zaplatit a pak požádat o vrácení. Nikdo neříká, že by se daně neměly snižovat, ale nešlo by to trošku jednodušeji? A jedna rada pro ministra financí Sobotku, až zruší tento nesmysl: český daňový systém má zhruba 130 výjimek, co začít s nimi? – MP –

střední proud. Protože je svět díky technologiím stále provázanější a podíl obchodování se zahraničím na tvorbě hrubého domácího produktu jednotlivých zemí nepřetržitě roste, za její příští vítěze jsou považováni téměř všichni. Volnému toku zboží přes hranice přitom stojí v cestě překážky jako dotace, cla, dovozní kvóty a čertvíjaké další obstrukce, které ho nejen zpomalují, ale navíc bizarně křiví. Na zpomalení výměny proděláváme všichni a pořád. Nespravedlivé obchodování, kdy ti nejchudší například platí díky své slabé vyjednávací pozici několikanásobně vyšší cla než bohatí, je zase hanebné. Vyspělé země sice pomáhají chudým 50 miliardami ročně, v dotacích, které posílí pozici domácích exportérů, přitom ale utratí kulaťoučkých 300 miliard, díky nimž tito prodejci své chudé partnery zase vesele zruinují. Prohlubující se propast mezi chudými a bohatými se zároveň podepisuje na celosvětové stabilitě: stačí zmínit problémy kolem přívalu ekonomických migrantů. I tady bychom tedy vydělali všichni. Takže proč to už dávno nefunguje? Úplná liberalizace obchodu je samozřejmě jenom teorie. Představa, že by najednou zmizely všechny obchodní překážky, je z jiné planety – znamenalo by to šokovou proměnu hospodářství a vlastně jeden obrovský a bezprecedentní experiment. Ve finiši před prosincovou schůzkou se tedy mluví pouze o částečné liberalizaci, a to je ovšem něco docela jiného. Každý ustupuje jenom o kousek a hledí, aby ten jeho byl co nejmenší. Vyjednávajících stran – členů WTO – je přitom sto čtyřicet osm a čas běží.

Za bukem Největší pozornost se soustřeďuje na zemědělství, protože to je pokřiveno nejvíce. Hádka o zemědělské dotace ostatně potopila snahu zakončit jednání už před dvěma lety v Cancúnu. I teď mají máslo na hlavě největší zemědělští protekcionisté, země Evropské unie a jejího tvrdého farmářského jádra v čele s Francií. Spojovat možný krach jednání pouze s jejich neústupností by však nebylo docela fér. Zamrzlá jednání o obchodu se zemědělskými produkty jsou totiž vítanou záminkou, proč se nespěchá ani v jiných oblastech. Ve službách – telekomunikacích nebo třeba bankovnictví – měly jednotlivé země už před dvěma lety předložit konkrétní

General Motors s nožem u krku

návrhy, v čem a do jaké míry hodlají své trhy otevřít, ale ouha! Dobrá čtyřicítka „pozapomněla“, a rázem se nejedná o tradiční rozvinuté „sobce“ ze Západu, ale o dravé tygry rozvojového světa, kterým by právě evropská nebo americká konkurence mohla pěkně zatopit. Stejně tak váznou jednání o uvolnění trhu s nezemědělskými výrobky, kde by největší zájem měly jevit východoasijské země – v první světové desítce exportérů jich najdete šest. Deník Financial Times však minulý týden přinesl překvapující zprávu o tom, že právě tyto země se do rozhovorů téměř nezapojují! Třeba Japonsko a Jižní Korea hrají prý mrtvé brouky proto, že více než snazší export průmyslových výrobků jim leží na srdci – světe, div se – ochrana domácích zemědělců! A protože dohodnout se musí buď všechno, nebo nic, tedy raději nic.

Ježíšek z Hongkongu Přesto není rozseknutí zauzlovaných rozhovorů nemožné: politici vsadili na úspěch jednání velkou část své důvěryhodnosti. A víc času zkrátka nemají: prezident Bush si na uzavření případné dohody vyjednal zvýšené pravomoci u amerického Kongresu, který do její podoby v tomto okamžiku nemůže zasahovat. Na úpravách by si přitom spousta kongresmanů smlsla ráda. Výjimka vyprší v roce 2007 a do té doby musí být tedy všechno hotovo. Vzhledem ke komplikovanosti technických detailů je poslední šance na politický průlom právě nyní. Chce to odvážný řez a americký vyjednávač Rob Portman s něčím podobným před dvěma týdny přišel, když navrhl mimo jiné snížení zemědělských cel o desítky procent. Evropané zastupovaní Peterem Mandelsonem kontrovali podobným, ale méně radikálním návrhem, což nevyvolalo nadšení, jenže Mandelson více prostoru nemá: Francouzi už i tak pohrozili zablokováním rozhovorů. Na tahu jsou teď pro změnu rozvojové země – Portman i Mandelson musí doma za seškrtané zemědělství nabídnout rozšířené trhy v oblasti služeb a průmyslu. Jednání jsou tedy znovu v pohybu: buď ustoupí všichni, nebo svět zůstane takový, jaký je, což je pro jeho chudou část vlastně tragédie. Předvánoční dohoda v Hongkongu by byl naopak štědrý Ježíšek. Jiří Sobota

Q

hodobé závazky ve výši 283 miliardy dolarů. Problémy GM tak do značné míry připomínají strukturální problémy amerického průmyslu: vysoké dividendy placené akcionářům do poslední chvíle, enormní zadlužení a spoléhání na úvěrové financování, vysoké výrobní náklady a lpění na „benzinožroutech“ místo hledání nových technologií.

Čtyři na jednoho

Největší automobilka světa, americká General Motors s tržbami takřka 200 miliard dolarů a vyrábějící ročně na celém světě devět milionů vozů, se potácí na hranici přežití. Slavná firma, do jejíž stáje patří značky jako Chevrolet, Pontiac, Buick, Cadillac v USA, Saab a Opel v Evropě či Holden v Austrálii, v říjnu meziročně prodala na americkém trhu takřka o čtvrtinu aut méně než loni. Tomu odpovídají i poslední výsledky: General Motors od ledna prodělala celkem 3,8 miliardy a přestaly jí věřit i ratingové agentury a klíčové hodnocení úvěrové spolehlivosti posunuly do nejnižší kategorie „junk“, čímž se dále zdražil přístup firmy k úvěrům. V současnosti tak podnik prodělává průměrně 1227 dolarů na prodaném vozidle. Slavně na tom ovšem nejsou ani ostatní americké automobilky. Ford tratí na jednom voze 139 dolarů a Chrysler Group vykázal na jeden automobil zisk pouhých 189 dolarů. Extrémně dobře se v Americe naopak daří japonské konkurenci: Nissan vydělal podle společnosti Harbour Consulting na každém prodaném voze 1826 dolarů, Toyota 1488 a Honda 1203 dolarů. Příčin je celá řada. Jednou z hlavních je nepochybně zaměření General Motors na sportovně užitkové vozy a pick-upy, které tvořily dvě třetiny amerických prodejů firmy. Američané – i kvůli rostoucím cenám benzinu – začínají šetřit a zdá se, že velká americká monstra se jim už nelíbí jako dřív.

Spokojení důchodci General Motors – a v menší míře i další americké výrobce automobilů – ale sráží na kolena ještě jedno specifikum: vysoké sociální příspěvky

na zdravotní a důchodové pojištění pro současné i bývalé zaměstnance. Tyto sociální výhody nyní zatěžují jeden vůz částkou zhruba 2200 dolarů. Důvod „štědrosti“ velkých průmyslových firem – nejen GM – je ten, že v USA není státní sociální pojištění a zdravotnictví. A řada firem se v dřívějších „zlatých časech“ zavázala k velkým sociálním ústupkům, na které v současnosti už nemá. I ostatní výrobci, kteří produkují ve Spojených státech, jako BMW, Nissan, Toyota nebo Mercedes, mohou mít v budoucnu podobné problémy. Ale všechny tyto automobilky jsou relativně nové a do důchodu zatím odešlo minimum zaměstnanců. Problémy, kterým čelí GM, do značné míry odrážejí problémy celé americké ekonomiky v oblasti sociálního zabezpečení. V době, kdy firma uzavírala smlouvy o příspěvku na penzijní a zdravotní pojištění s odbory, byla průměrná délka života pod 70 let. Dnes GM platí i za penzisty, kterým je přes 100 let – a pokud zemřou a zanechají po sobě manželku, část renty přejde i na ni. Výsledek je, že GM platí za zdravotní pojištění svých zaměstnanců více než za nákup oceli pro své vozy. Tak štědré sociální programy firem jsou ale nyní kvůli tvrdé konkurenci minulostí. Zatímco v zahraničí většinu základní zdravotní péče a penzí garantuje stát, v Americe se podobného krytí v dohledné budoucnosti nedočkají. Prezident Bush i nadále přesvědčuje Američany, aby investovali do vlastní budoucnosti proto, aby to nemusela dělat právě vláda. Další společnou charakteristikou GM a americké ekonomiky je velké zadlužení: automobilka má dlou-

Neudržitelnosti situace v General Motors jsou si vědomy i tamní odbory, které minulý měsíc souhlasily se snížením sociálních výhod o zhruba šestinu, což ročně ušetří firmě přes miliardu dolarů. Ani to ovšem nebude stačit. Analytici tvrdí, že GM uzdraví pouze masivní restrukturalizace, která bude znamenat uzavření ztrátových závodů a propouštění. Největším problémem GM však zůstává neatraktivní produkt. I přes to všechno GM výrazně zvýšila produktivitu. Například v roce 1965 zaměstnávala ve Spojených státech 409 000 dělníků, což je takřka čtyřnásobek současných 106 000. Zatímco však v roce 1965 měla společnost pouze 58 000 bývalých zaměstnanců, kteří využívali penzijních výhod, dnes jich je už 460 tisíc. Jako by problémů nebylo málo, minulý měsíc požádala o ochranu před věřiteli společnost Delphi, největší americký dodavatel automobilových součástek a dříve součást GM. Jak se nyní ukazuje, GM bude možná nucena převzít odpovědnost za „sociální“ závazky Delphi až ve výši 12 miliard dolarů. Tyto garance jí poskytla v době jejího osamostatnění v roce 1999. I přes enormní tlak na společnost odmítá současný šéf Rick Wagoner následovat aerolinky či podniky v jiných problémových sektorech, které se uchylují do bankrotového režimu. Existuje tak pouze jedna cesta vpřed. Vyrábět lepší výrobky a snížit fixní náklady. Druhému cíli může napomoci přirozený vývoj související s postupným vymíráním zaměstnanců ze šedesátých a sedmdesátých let. Pokud se Wagonerovi společnost nepodaří uzdravit, nejen že bude bez práce on, ale taky samotná GM by mohla zaniknout podobně jako již dříve americký ocelářský průmysl. Ondřej Koumal Autor je amerikanista.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

9

Boj o ruzyňský poklad Jak si stát nechal vyfouknout pozemky pod pražským letištěm

S

tává se to tu běžnou praxí: stát halasně roztroubí, že chystá velký kšeft. Ale místo toho, aby si ho včas pojistil, například skoupil pozemky, které k tomu kšeftu jsou potřeba, tak si je nechá proklouznout mezi prsty. A když s údivem zjistí, že mu je někdo vyfoukl, následuje pomsta – nikoli ovšem na vinících, kteří pozemky neohlídali, ale na těch, kdo tu půdu vlastní. Jedna taková msta proběhla právě teď: tuzemští zákonodárci zákonem rozhodli, že vyvlastní majitele pozemků v okolí letiště Praha Ruzyně, kde má vyrůst nová přistávací dráha.

Jenom přesně zaškrtnout Pražské letiště je poklad. Zatímco před revolucí v dobách zavřených hranic se cestující počítali na stovky tisíc ročně a v roce 1995 na tři miliony, letos jich bude přes 11 milionů. Praha se čím dál častěji stává nejen cílovou stanicí, ale především tranzitním místem, a pokud expanze jejího letiště bude pokračovat stejným tempem, do pěti let může předstihnout svého vídeňského rivala se současnými 14 miliony cestujících. Část téhle vize už letiště naplnilo – z půjčky Evropské investiční banky staví novou příletovou halu a chystá i výstavbu nové přistávací dráhy, protože stará – stejně jako současná hala – již kapacitně nestačí. Ohledně naposled zmíněné stavby měl pro letiště loni v létě nastat den D. Dokončilo totiž projektovou dokumentaci nové dráhy, zjistilo si vlastníky pozemků a začalo je vykupovat. Přišel ale šok: Pozemkový úřad – který byl vlastníkem největší části z nich – totiž letišti sdělil, že půdu, kterou měl, mezitím prodal. V době prodeje již přitom na Městském úřadu v Hostivici, na jehož katastru zmíněné pozemky jsou, ležela žádost o změnu územního plánu a bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy bude změněn. Pátrání po tom, kdo za nastalou situaci může, připomíná pohádku o kohoutkovi a slepičce. Anebo také chytání kočky za ocas. Prostě klasické výmluvy jednoho na druhého. První otázka napadne okamžitě: Proč o pozemky nezažádalo letiště dřív, když o tom, že dráhu bude stavět, vědělo desítky let? „My jsme nevěděli, kudy povede, bylo víc variant. A kdybychom koupili pozemky do zásoby, riskovali bychom od médií výtku z megalomanství a zbytečného vyhazování peněz,“ brání se náměstek ředitele letiště pro výstavbu Dalibor Šťáhlavský. Pohled do územního plánu hlavního města ale dokládá, že to není úplně pravda: zatímco v Hostivici sice opravdu změnu územního plánu schválili až letos v létě, plánovaná dráha zasahuje téměř polovinou do území metropole – a v jejím plánu je nová dráha zakreslena již od roku 1999. „Jenže se projekt ještě posléze trochu měnil,“ vysvětluje Šťáhlavský. Změny však nebyly příliš podstatné – dráha se pouze o pár desítek metrů prodloužila –, a skoupení pozemků tedy podle selského rozumu nic nebránilo. Náměstek ministra dopravy Jiří Kubínek ale své „podřízené“ chápe a souhlasí s nimi: státní podnik totiž podle něj musí kupovat pouze „na jistotu“, jinak riskuje, že na něj „oprávněně vlítne Nejvyšší kontrolní úřad“.

INZERCE

Další úřad, který v případu figuruje, je Pozemkový fond. Ten totiž pozemky v listopadu 2003 nabídl k převodu restituentům, kteří mají nevypořádané nároky. „Ptali jsme se, zda prodeji nic nebrání. A nikdo nám nic neřekl,“ říká mluvčí fondu Michal Bureš. Hlavní, kdo se měl tehdy vyjádřit, byl Městský úřad Hostivice, kde už měsíce ležela zmíněná žádost letiště o změnu územního plánu. „Fond nám poslal formulář, kde po nás jen chtěl zaškrtnout, zda tyto pozemky jsou určeny k veřejně prospěšné stavbě – a to tehdy nebyly,“ říká vedoucí správního odboru městského úřadu Ivana Staňková. Náměstek Kubínek sice její slova označuje za „čistý alibismus a dogmatismus“, ale něco na nich asi bude. „Kdyby nám tehdy napsali, že ta půda asi veřejně prospěšná bude, protože se chystá změna územního plánu, tak by to pro nás nemohl být důvod k blokaci,“ říká mluvčí fondu Bureš. „Zákon je jednoznačný – překážkou ve výdeji půdy může být jen to, co už je v plánu zaneseno, ne co tam teprve možná za čas bude.“ Pokud ale zákon odporuje logice či zdravému rozumu, mohl se fond pokusit o nápravu – například upozornit nadřízené ministerstvo či iniciovat změnu zákona. „Proč?“ diví se Bureš, „zákonodárná iniciativa může vzejít jen od zákonodárce.“ Podle představitelů letiště i poslance Ludvíka Hovorky (KDU-ČSL) to, že se vše stalo, není náhoda. „Je to evidentní spekulace,“ říká rozhořčený Hovorka, podle něhož těch náhod je příliš mnoho – především na pozemkovém fondu a hostivickém městském úřadě. „Byl jsem řadu let starosta a vím, jak takové případy běží, já bych si třeba nikdy nedovolil neupozornit na projednávané změny plánu,“ říká Hovorka, který se proto s několika dalšími poslanci rozhodl „spekulantům“ ztížit život vyvlastněním pozemků.

S Pentou se nemluví Takže kdo jsou ti spekulanti? Pozemky od fondu koupili dva pražští podnikatelé Jan Hrnčíř a Vladimír Beck. První získal 55 hektarů, druhý 37. Kšeft to pro ně byl opravdu královský: za metr čtvereční dali deset korun (zhruba polovinu platili skoupenými restitučními nároky, zbytek mají rozložen do splátek na dvacet let). Pokud by je přeprodali, vydělají nejméně čtyřicetinásobek – letiště pozemky od „normálních“ vlastníků vykupuje metr za 400 korun. Další pohled do katastru i obchodního rejstříku ale dává tvrzení o „spekulantech“ pod výrazný otazník: již přes deset let má prakticky všechny pozemky kolem Ruzyně od fondu pronajaté firma Agrosa, která na nich hospodaří a pěstuje například obilí. Jejím jednatelem je přitom již zmíněný Hrnčíř. Takže se nabízí jednoduché vysvětlení: pozemky koupil prostě proto, aby je mohl dál obdělávat (sám to i tvrdí). Většina pozemků druhého kupce Becka (taky je má zatím v pronájmu Hrnčířova Agrosa) zase leží mimo plánovanou trasu přistávací dráhy. „Beru to jako dlouhodobou investici na pět, deset let. Má tam vést obchvat Prahy a je to ideální místo pro vytvoření průmyslové zóny či překladiště,“ říká Beck, který proto zatím o prodeji neuvažuje. Naopak Hrnčíř část pozemků – právě pod budoucí dráhou – již prodal: slovenské skupině

Hledejte evidentní spekulaci.

MAPA RESPEKT

Penta. Ta do případu vstoupila až poté, co letiště začalo samo vykupovat pozemky a zjistilo, že je fond prodal. Počátkem letošního roku začala pozemky skupovat i Penta – a nabídku letiště přebila o stokorunu na metr. Penta, která do skupování pozemků dala 200 milionů korun a drží zhruba pětinu země pod plánovanou přistávací dráhou, se přitom netají tím, že se v budoucnu chce zapojit do privatizace letiště – a to, že bude ovládat část pozemků, jí dá nespornou výhodu. „Hledáme investiční příležitosti. A vydělá ten, kdo je napřed, to je přece normální podnikání, nic, za co bychom se měli stydět,“ vysvětluje investiční ředitel Penty Zdeněk Kubát. Penta přitom už letišti nabídla, že dráhu postaví v konsorciu se státem či formou veřejně soukromého partnerství (PPP). Stát i letiště zatím ale dělají mrtvého brouka a k případné spolupráci se nechtějí vyjádřit. „To musí rozhodnout vlastník, tedy stát,“ říká náměstek letiště Šťáhlavský. „Spolupráce s Pentou zatím nebyla tématem jednání,“ odpovídá pro změnu náměstek ministra dopravy Kubínek.

Vyvlastníme! Místo pokusu o domluvu se stát rozhodl řešit problém pomocí síly a „spekulanty“ vyvlastnit. Skupina poslanců vedená Hovorkou a někdejším ministrem dopravy Jaromírem Schlingem na jaře předložila zákon „O výstavbě vzletové a přistávací dráhy letiště Praha Ruzyně“ a ten v minulých dnech prošel sněmovnou hlasy komunistů, sociálních demokratů a lidovců jako nůž máslem. Zda k vyvlastnění dojde a kdy, je ovšem otázkou. Zákon musí projít Senátem, který ovládá pravice, a tak

jej téměř jistě vrátí. Pokud sněmovna zákon přesto prosadí, může jej ještě zarazit Ústavní soud. Ten už něco podobného letos jednou udělal: když se levice snažila zákonem prosadit stavbu jezů na Labi, Ústavní soud zákon zrušil s argumentem, že o tom, co je ve veřejném zájmu, nemohou rozhodovat poslanci zákonem, ale pouze samosprávné orgány – tedy například obce či kraje – a takovéto rozhodnutí musí být soudně přezkoumatelné. Proč tedy vlastně poslanci do takto sporné bitvy jdou? „Myslím si, že to je trochu jiný případ než ty jezy. Především mnohem jasnější veřejný zájem,“ říká Hovorka. Je tu ale otázka: Bylo nutné hasit pochybení státních orgánů a jejich neschopnost domluvy tím, že se vyvlastní soukromý majetek? Navíc Letiště Praha je sice státní, ale vysoce zisková firma, pravidelně dosahující miliardového zisku, která se v příštím volebním období bude nejspíš privatizovat – a vyvlastnění bude tedy především v zájmu budoucího vlastníka. „Rozvoj dopravy je ve veřejném zájmu. Vyroste zde velké mezinárodní letiště, které přitáhne více lidí a turistů, kteří zde budou utrácet,“ říká náměstek Kubínek a takřka stejně argumentuje i poslanec Hovorka. Za vyvlastnění se v tomto případě staví i bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl, jinak velký zastánce soukromého vlastnictví. „Jenže to vyvlastnění musí být – jak je v ostatních zemích běžné – přezkoumatelné soudem, který by kontroloval adekvátnost náhrady a opodstatněnost veřejného zájmu. A samozřejmě by měla vždy předtím být snaha domluvit se,“ říká Cepl. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

C

elá desetiletí se dala německá politika přirovnat k jízdě na řetízkovém kolotoči. Každý, kdo na něj usedl, věděl, že se bude točit pořád dokola, jak dlouho jízda potrvá i kolik to celé bude stát. Během několika posledních týdnů ovšem nastaly v Německu nečekané zvraty, které z původně poklidné jízdy na kolotoči učinily horskou dráhu plnou poklidných stoupání a strmých sešupů.

Ramadán končí v Clichy Francií zmítá násilí. Mohou za to výrostci, nebo stát?

D

ramatické události, které proměnily předměstí Paříže v dějiště téměř guerillové války mezi radikálními skupinkami mládeže a policií, názorově rozdělily francouzskou vládu i společnost. Jedni mají za to, že zásah státu je reakcí na kulminující agresivitu výrostků a nezvladatelnost situace na předměstích, druzí se domnívají, že situace je naopak důsledkem politiky státu, který s těmito lidmi jedná jen pomocí obušku, pout a slzného plynu.

Platzeck na čelo SPD

Jak se chovat k jiným

Ludwik Dorn: vyhodit bývalé komunisty ze zpravodajství. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Nejprve se sociální demokraté (SPD) a konzervativci (CDU/CSU) přetahovali týdny o to, zda příští kancléřkou skutečně bude šéfka vítězných křesťanských demokratů Angela Merkelová. Když levice souhlasila, nechala si za to draze zaplatit tím, že získala faktickou většinu v příští vládě. Přestože Merkelová sklidila za tyto ústupky ve vlastních řadách značnou kritiku, pokračovaly koaliční rozhovory zdárně a dokonce se začala rýsovat i shoda na nutných rozpočtových škrtech a ve věci zvýšení daně z přidané hodnoty, což sociální demokracie až dosud tvrdošíjně odmítala. Pak ovšem proti šéfovi SPD Franzi Münteferingovi minulý týden povstala stranická levice. Její představitelé chtěli obejít tradiční právo předsedy nominovat na post generálního tajemníka člověka, který požívá jeho důvěry, a prosadili svoji kandidátku Andreu Nahlesovou. Müntefering v reakci na to zcela překvapivě rezignoval na nejvyšší stranickou funkci, a aby toho nebylo málo, odmítl svou účast v budoucí vládě i bavorský premiér a předseda CSU Edmund Stoiber. Vznik velké koalice se zdál být náhle opět na vážkách. Sociální demokraté ale zřejmě pochopili svízelnost situace, a tak našli za odstupujícího Münteferinga, nejoblíbenějšího předsedu SPD od začátku 90. let, rychle náhradu v osobě současného braniborského premiéra Matthiase Platzecka. Bude-li na stranickém sjezdu v polovině listopadu zvolen, byl by po Angele Merkelové druhým východním Němcem, který by stanul v čele velké, původně západoněmecké strany. Dnes 51letý Platzeck proslul především během legendárních povodní v srpnu 2002, jež později daly vyniknout kancléři Schröderovi a zajistily mu volební vítězství. I Matthias Platzeck si v té době jako braniborský premiér udělal jméno schopného krizového manažera. Voliči mu to nezapomněli, a tak ho podobně jako předtím Schrödera potvrdili v premiérském křesle. Platzeckova nominace se zdá být logická hlavně ze dvou důvodů. Jednak jde o neopotřebovaného a stále ještě relativně mladého politika, který – pokud se osvědčí – by mohl stranu vést do příštích celostátních voleb. Především by ale Platzeck mohl být sociálnědemokratickou odpovědí na novou Levicovou stranu a její snahu lákat voliče SPD odmítající jakékoli reformy sociálního státu. K tradičním baštám této nové populistické síly, jejíž jádro tvoří bývalá postkomunistická PDS, patří právě Braniborsko, kde postkomunisty neporazil v roce 2004 nikdo jiný než právě Platzeck. Robert Schuster Autor je šéfredaktor Mezinárodní politiky.

Q

Ve čtvrtek 27. října vpodvečer spatřila policejní hlídka v Clichy-sous-Bois skupinku mladíků, jak přelézají téměř třímetrový plot do trafostanice. Zyed Benna a Bouna Traore, které o několik minut později zabilo vysoké napětí, a Muttin Altun, dodnes ležící s těžkými zraněními v nemocnici, nebyli „na útěku před policií“, jak psala některá česká média. Naopak – prokurátor v Bobigny již zahájil na základě záznamů z policejních vysílaček vyšetřování proti přítomným policistům za to, že se ani nepokusili mladíky od nebezpečného počínání odradit. Co se přesně stalo během těch pár minut od chvíle, kdy policisté mladíky spatřili, do jejich smrti, je předmětem vyšetřování. Avšak zpráva o smrti Zyeda a Bouny se na předměstí obývaném z naprosté většiny potomky severoafrických přistěhovalců roznesla rychlostí blesku a již večer začaly první násilnosti a srážky s policií, které v dalších dnech gradovaly. Poslední týden postního měsíce ramadánu zažila předměstí Paříže, zvláště silně přistěhovalecké departementy Seine-et-Marne, Yvelines, Val-d’Oise a Seine-Saint Denis noci plné zapálených aut, obchodů, bank. V plamenech se ocitla i továrna na látky, autobusové depo, základní škola a policejní stanice. Razantní policejní zásahy pak oživily debatu o tom, jak se stát chová k potomkům přistěhovalců.

93 Průměrně vzdělaný Čech ví o Saint Denis díky tamní gotické katedrále, v jejíž kryptě jsou pohřbeni francouzští králové. Pro většinu Francouzů však asociuje jen bídu, kriminalitu a zanedbanost přistěhovaleckých sídlišť – natolik, že číslo departementu Seine-Saint Denis (93) se stalo hovorovým synonymem imigrantské čtvrti. Clichy-sous-Bois je jeho součástí.

Hodně a dlouho se mluvilo o problémech spojených s identitou druhé a třetí generace severoafrických přistěhovalců – francouzská společnost je nepřijala a svoji původní, arabskou či muslimskou identitu díky malé znalosti jazyka rodičů také ztrácejí. Před loňským přijetím zákona zakazujícího nošení náboženských symbolů ve státních školách a těsně po něm proběhly četné demonstrace, ale jeho samotné uvedení do praxe žádný viditelný konflikt nepřineslo. Na jeho základě sice bylo vyloučeno několik studentek, které nosily šátek, ale celková nervozita mezi muslimy ustoupila. Povaha nynějších nepokojů je však spíše sociální než kulturní. Vysoká nezaměstnanost, nízké vzdělání, pocit vyloučení ze společnosti a vysoká kriminalita jdou ruku v ruce. Socialistická vláda Lionela Jospina zřídila v roce 1997 zvláštní druh policejních sil, které měly pomáhat překlenout vzájemnou nedůvěru mezi státní mocí a občany v kriminalitou výrazně postižených čtvrtích. Tato police de proximité (volně: policie v sousedství) měla blíže k terénní sociální práci a k poradenství než k represím. V roce 2003 ji Nicolas Sarkozy při svém prvním pobytu v křesle ministra vnitra zrušil s tím, že policie tu není od toho, aby převáděla děti přes ulici a organizovala sportovní utkání, ale od toho, aby zavírala delikventy.

Mezi státníkem a populistou Ministr vnitra a předseda vládní strany UMP Sarkozy je nyní hlavní postavou celého dění. Levice i mnohé nevládní organizace poukazují na fakt, že po zrušení této policie chybí patřičný nástroj sociální prevence, a státní orgány, které s přistěhovalci komunikují jen obušky a slzným plynem, jsou explozí, silou a vytrvalostí bouří překvapeny. Reakce Sarkozyho policie je razantní spíše proto, aby zakryla bezradnost vlády z dlouhodobého hlediska. Jistě, je třeba především hasit požáry a předcházet jejich podněcování. Nicméně od muže, který se – jako Sarkozy – netají svými ambicemi ucházet se o úřad prezidenta, by se očekával jasný plán, jak zamezit tomu, aby se příště podobné výbuchy násilí neopakovaly, případně jak by je stát mohl lépe předvídat. Ministr je obviňován z toho, že přilévá oleje do ohně, hovoří-li o „lůze“, která patří do vězení, a o čtvrtích, které je třeba „vyčistit“. Mediálně se prezentuje jako „silný muž“, který se snaží zaujmout i potenciální voliče krajní pravice.

Podobnou strategii zvolil letos v září, kdy zareagoval na bortící se pařížské domy razantním vystěhováním jejich imigrantských obyvatel na ulici. Obě události spojuje tíživý problém sociálního bydlení, který populista může pominout, ale státníkovi by uniknout neměl.

Když prezident mlčí Činnost policie zasahující proti žhářům z předměstí je pod dohledem veřejnosti a médií. Kritika práce pořádkových sil v tzv. citlivých čtvrtích zesílila poté, co v červnu zbloudilá kulka z policejní pistole zabila jedenáctiletého chlapce na předměstí La Courneuve. Deník Le Monde ve svém komentáři připomíná, že dle statistik již šestým rokem za sebou roste počet případů neoprávněného policejního násilí. Jen loni stouplo meziročně o 18,5 %. Rodiče dětí zabitých v clichyské trafostanici se odmítli se Sarkozym setkat. Přijal je a celé dvě hodiny s nimi hovořil premiér Dominique de Villepin, který kvůli tomu zrušil plánovanou návštěvu Kanady. Ministerský předseda se zavázal, že udělá maximum pro to, aby byly objasněny všechny okolnosti případu. De Villepin sice zatím svého ministra a pravděpodobného soka ve volebním klání veřejně nekritizuje, ale jeho vyjádření jsou mnohem umírněnější a politicky citlivější než ta Sarkozyho. Uvnitř vlády se vůči Sarkozymu postavil ministr pro rovné příležitosti Azouz Begag. Označil jeho vyjadřování za „válečnickou rétoriku“, kritizuje Sarkozyho slovník a silácká gesta. Na jeho stranu se přidali také opoziční socialisté, kteří poukazují jak na Sarkozyho neschopnost řešit problém předměstí jinak než silou, tak na Chiracovo „ohlušující mlčení“ k narůstajícím násilnostem. Naopak odsuzování Sarkozyho postupu označili někteří vlivní poslanci UMP za „zpochybňování práce policie“ a „ohrožování vládní solidarity“. Jinak málo výrazný Begag byl obviňován ze snahy o zviditelnění a někteří žádají jeho demisi. Až týdny, které nastanou po uklidnění v Clichy-sous-Bois, ukáží, zda voliči ocení spíše Sarkozyho pevnou ruku, Villepinův rozvážný diplomatický přístup, či chabou reakci lídra opozičních socialistů Hollanda. Všichni zmínění si připravují půdu pro nástup do cílové rovinky prezidentské kampaně. Václav Nekvapil Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

Budoucnost? Spíše nejistá než otevřená Jednoznačné vítězství pravice v Polsku může skončit předčasnými volbami, zvláště nezíská-li vláda důvěru sněmovny. Liberálové z Občanské platformy (PO) odmítli vstoupit do koalice s konzervativním Právem a spravedlností (PiS) a prezidentem jmenovaný menšinový kabinet Kazimierze Marcinkiewicze možná nezíská 9. listopadu důvěru Sejmu. To po parlamentních volbách nikdo nečekal. Ale volby prezidentské, dovršivší triumf bratrů Kaczyńských, vše zkomplikovaly.

S „krvavým Ludvíkem“ Dvě nejsilnější strany jednaly do poslední chvíle. Ale byť se nakonec úlohy zprostředkovatele ujala církev, ani setkání „poslední šance“ v sídle gdaňského arcibiskupa nepřineslo úspěch. Nepomohly kompromisní nabídky PiS: polovina ministerstev (včetně většiny ekonomických) pro PO a program ekonomických reforem coby „střední cesta“ mezi vizemi obou stran. Konzervativci se totiž odmítli vzdát některého z rezortů spojených s realizací jejich programu „budování nového státu“ – tedy především vnitra, spravedlnosti a tajných služeb. Marcinkiewiczova vláda je vůči liberálům vstřícná. Byť koalice nevznikne, členy kabinetu se stalo několik nestraníků včetně kandidátů dříve navrhovaných PO. Největším překvapením je jmenování Tuskova spolupracovníka z dob kampaně chirurga Zbigniewa Religy ministrem zdravotnictví. Odpovědí na obavy z nezkušenosti PiS

v zahraniční politice je nominace velvyslance v Moskvě Stefana Mellera. Posty ministrů školství a část ekonomických rezortů dostaly osoby dosud působící spíše v akademické sféře. Pro PiS jsou klíčové jiné oblasti – pilířem reformy bude, slovy předsedy strany Jarosława Kaczyńského, „boj s mocenským čtyřúhelníkem, jenž je vytvářen určitými kruhy postkomunistických politických elit, lidmi z tajných služeb, z byznysu a částí organizovaného zločinu“. Součástí tohoto boje má být reforma justice – o efektivnější a přísnější soudy a boj s „oligarchií“ se má postarat Zbigniew Ziobro, slavný člen komise pro kauzu Rywin. Nový šéf administrace a vnitra, Ludwik Dorn, přezdívaný „krvavý Ludvík“, už ohlásil likvidaci většiny dosavadních výzvědných institucí i propuštění všech bývalých příslušníků komunistické bezpečnosti.

Rukojmím radikálů PO se nejen odmítla zúčastnit koalice, ale bude hlasovat proti. Přitom lídři Práva a spravedlnosti připomínali, že možnost spolupráce je stále otevřená. Také místopředseda PO Jan Rokita napsal pro deník Gazeta Wyborcza, že „pro obě uskupení je jediným řešením společná vláda“. Avšak mezi liberály převážil nekompromisní postoj šéfa PO Tuska: PiS zahájilo proti nám válku a my ukážeme, že také umíme bojovat.

Právě on porazil postkomunisty v Braniborsku. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Kompromisní Marcinkiewiczův kabinet se tak stává rukojmím radikálů. Ti se už nechali slyšet, že podporu si bude muset PiS „zasloužit“. Ekonomický program vlády – připravovaný pro koalici s PO – je „příliš liberální“, a proto například Sebeobrana požaduje zásadně „prosociálnější“ přístup, zrušení nezávislosti centrální banky a také renegociaci přístupové smlouvy s EU. Také hlasy Ligy polských rodin nemá Marcinkiewicz jisté. Tvrdohlavost liberálů tak může znamenat předčasné volby nebo vládu, která se hodně vzdálí původnímu programu. Maciej Ruczaj Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

11

Diválí jako obvykle Indie zažila velký teroristický útok, ale místo aby se utěsnila, otevírá hranice v Kašmíru

N

a rušné tržiště Sarodžini chodím nakupovat ovoce a zeleninu už více než dva roky. Nyní se rozhlížím blízko místa, kde ještě nedávno stál můj oblíbený stánek nabízející čerstvý džus. Slehla se po něm zem. To, že právě tady před pár dny vybuchla bomba a zabila několik desítek lidí, připomínají jen zapálené svíčky na chodníku a pár zvědavců, kteří si místo neštěstí přišli prohlédnout. „Kdo jen mohl takovou věc provést? Umřeli tu nevinní lidé a spousta obchodníků přišla o veškerý majetek,“ říká smutně Vinodž Kumár, majitel blízkého krámku s oděvy. Já jen bezmocně krčím rameny.

Zasáhneme kdekoli Doposud největší bombové útoky v Dillí zabily 62 osob a zranily více než 200 lidí. Indickou metropoli zasáhly v rušné době, těsně před začátkem největšího hinduistického svátku světel Diválí a muslimského Íd al-Fitr, slavnosti uzavírající postní měsíc ramadán. Diválí má pro Indy srovnatelný význam jako pro nás Vánoce. Týdny dopředu se na něj připravují, nakupují svíčky a dárky pro své nejbližší. Cílem teroristů, kteří nechali bomby explodovat v autobuse a na dvou frekventovaných tržištích, však evidentně nebylo pouze překazit obyvatelům Dillí přípravy na svátky a tradiční nakupování dárků. „Výbuchy měly způsobit paniku mezi lidmi a demonstrovat schopnost teroristů libovolně zasáhnout kdykoli a kdekoli,“ prohlásil odborník na bezpečnostní záležitosti Bahukutumbi Raman. Média propírají jména dvou organizací, které za útoky údajně stojí. K odpovědnosti se telefonicky přihlásila v Indii dosud nepříliš známá kašmírská militantní skupina Islamí Inkilab Muház, která je podle zástupce šéfa protiteroristického policejního oddělení v Dillí Karnaila Singha napojena na mnohem známější pákistánskou organizaci Laškar-e-Tajba. Její členové, bojující proti indické vládě v Kašmíru, byli minulý týden odsouzeni za útok na Červenou pevnost v Dillí v roce 2000, při kterém zahynuly tři osoby. Zprávy o činnosti Laškar-e-Tajba plnily přední stránky novin i v dalších letech. V roce 2001 policie označila organizaci za původce útoku na parlament, který téměř vedl ke čtvrté indicko-pákistánské válce a zasadil vztahům obou zemí hlubokou ránu. O dva roky později skupina čelila obvinění z podílu na pumových útocích v Bombaji. Indie však nemá v ruce přímé důkazy o zapojení pákistánských teroristů a je jasné, že bez nich se zdráhá vydávat rezolutní prohlášení a ukazovat prstem na svého souseda. Podle ministerstva zahraničí premiér Manmóhan Singh během telefonického rozhovoru s pákistánským prezidentem Parvízem Mušarafem vyjádřil pouze znepokojení „nad náznaky napojení pachatelů na zahraniční skupiny“. Připomněl mu rovněž slib pákistánské

Byl to největší pumový útok, ale svátek si narušit nedáme. (Dillí, 29. říjen) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

vlády, že bude potlačovat aktivní přeshraniční terorismus kašmírských separatistů. Islámábád ujistil Indii o ochotě spolupracovat při vyšetřování masakru, ale zároveň se ohradil proti neprůkazným výrokům některých indických politiků. „Pokud Indie přesvědčí Pákistán o spojení pákistánských skupin s útoky, zahájíme proti viníkům nutná opatření,“ prohlásila mluvčí pákistánského ministerstva zahraničí Tasnim Aslamová. Samotná Laškar-e-Tajba podíl na atentátech popřela.

Linie se zprůchodňuje Kdyby k podobnému útoku došlo v předešlých letech, Indie by asi uzavřela hranice a vyhlásila bojovou pohotovost. Pákistán by asi nepřispěchal s odsudkem útoků a nabídkou pomoci při hledání původců. Představitelé obou zemí teď místo toho překvapivě ukázali snahu pokračovat v oteplování vztahů a udržet vzájemný dialog při řešení konfliktu v Kašmíru. Společná jednání usilující zmírnit následky ničivého zemětřesení v severním Pákistánu se nezastavila. Naopak, dlouholetí nepřátelé na život a na smrt se dohodli, že 7. listo-

Sněm zasloužilých mudžáhidů Afghánistán má po pětadvaceti letech války opět svůj parlament. O jeho složení rozhodovali v praxi mulláhové a z poloviny ho tvoří stará válečnická garda. „Války mají lidé po krk a mudžáhidů taky, ale naše společnost funguje podle vlastních zákonů,“ snaží se Ismaíl zformulovat odpověď na otázku, proč ve volbách vyhráli bývalí polní velitelé a lidé s nimi spojení. „Přišel za mnou jeden z místních učitelů, tak jsem mu domluvil shromáždění a on po nocích s rodinou vylepoval plakáty,“ říká Ismaíl, který se jako „inženýr“ (diplom nemá, ale umí slušně počítat a stavařské umění porůznu odkoukal) doma ve vesnici Mormulu těší značné autoritě. „Samozřejmě, že učitel neměl šanci, rozhodovalo se v pátek před volbami v mešitě.“ Na venkově, kde žije na 80 % obyvatel Afghánistánu, měli rozhodující slovo mulláhové, a ti se vyslovili pro toho, koho znali a kdo měl moc i peníze. Stará válečnická garda získala podle odhadů polovinu z 249 křesel v dolní komoře parlamentu. Kolem padesáti mandátů připadlo nezávislým, tedy širokému spektru osobností typu od vesnických lékařů přes úředníky až po byznysmeny.

Jedenáct mandátů získali bývalí komunisté, dnes vnímaní v celkem pozitivním světle, a 68 připadlo na základě volebního systému ženám.

Bojovníci i aktivistky Volby však měly daleko do kritérií vyžadovaných mezinárodními organizacemi. „Ve městě na hlasování dohlížejí pozorovatelé a lidé jsou vzdělanější, na venkově to je divadlo,“ říká Ismaíl. Časté prý bylo podplácení vesnických stařešinů a zastrašování voličů. Nebylo to ale o nic horší než v prezidentských volbách loni v říjnu. Letos ovšem kábulská mezinárodní volební komise nebyla pod tlakem USA, které si přály na prezidentském postu Hamída Karzáího, a tak si počínala odvážněji. Z celkem 2300 stížností uznala 500 jako opodstatněné a na 4 % volebních uren uvalila „karanténu“, tedy byly zapečetěny a podrobně prozkoumány.

padu zprůchodní ostře sledovanou Linii kontroly oddělující pákistánskou část Kašmíru od indické. (Indie však ve čtvrtek oznámila, že pro začátek otevře pouze tři přechody, oproti původně plánovaným pěti.) Historické uvolnění linie by mělo usnadnit dodávky humanitární pomoci směřující do Pákistánu a zároveň umožní setkání po desítky let rozdělených kašmírských rodin. Otázkou je, jak se mírový proces bude vyvíjet, pokud se opravdu ukáže, že Pákistán je s útoky v Dillí nějak spojen. Mušaraf sice volá po demilitarizaci Kašmíru a říká, že terorismu vyhlásil džihád, ale v boji zatím příliš úspěšný není – Kašmír pod správou Indie je stále sužován útoky militantních skupin a ročně tu umírají stovky lidí. Indická opozice i některá média tak mají dobrý důvod kritizovat svou vládu za příliš opatrný a „měkký“ přístup k problematickému sousedovi. Opoziční BJP se po neštěstí v Dillí nechala slyšet, že Indie je teroristy považována za „snadný terč a slabý stát“, a prohlásila, že je potřeba „tvrdší akce“. Další vodou na mlýn odpůrcům uvolňování indicko-pákistánských vztahů se stal sebevražedný atentát namířený proti novému premiérovi indického státu Džammú a Kašmír, Ghulamu

Jací lidé zasednou v parlamentu a co se od nich dá očekávat? Známá jména tu mají pouze dvě kategorie: válečníci a ženy. V pamírském Badachšánu vyhrál profesor Burhanuddín Rabbání, matador afghánské politiky, který v 70. letech v Pákistánu zakládal jednu ze dvou hlavních frakcí protikomunistického odboje Džamiáte Islámí (základ pozdější protitálibánské Severní aliance). O patnáct let později se stal prezidentem a za jeho vlády upadla země do chaosu, funkci si však formálně udržel až do pádu Tálibánu v roce 2001. Zajímavou postavou je jeho kolega z protisovětského a později protitálibánského odboje Abdul Rasul Sajáf, který ještě před Tálibánem vytvořil v zemi síť výcvikových táborů zahraničních islamistů a pomohl ke slávě bin Ládinovi. Oproti tomu šiítský lídr Muhamed Muhakek, další eso Severní aliance, má za sebou pestrou válečnickou minulost včetně podezření z mimořádných krutostí jeho hazárských milicí – přitom poslední dobou v Afghánistánu sílí volání po potrestání válečných zločinů. Uzbeckého prokomunistického generála Abdulrašída Dostúma zastupují jeho pomocník Fajzulláh Zaki, nevýrazný, avšak poměrně civilizovaný byrokrat, který působil na generálově „ministerstvu zahraničí“ v Mazáru, nebo naopak rázný polní velitel ze Samanghanu Ahmad Chán. A skutečně silnou postavou je Junus Kanúní, loni jediný vážný Karzáího protikandidát v prezidentských volbách, v současnosti vážný aspirant na lídra parlamentní opozice. Jména na druhé straně na svou budoucnost teprve čekají. Safia Sidiki, ženská aktivistka z konzervativního východoafghánského Džalálábádu, nebo Malalai Džoja, která se jako šestadvacetiletá kandidátka Velké džirgy pustila do důstojně

Nábímu Azadovi. Útok, který má údajně na svědomí pákistánská militantní skupina Džaiš-e-Mohammad, zabil pouhé čtyři dny po výbuších v Dillí čtyři osoby a dalších několik zranil.

Život jde dál V úterý, kdy svátky Diválí vrcholily, se trhy pomalu, ale jistě zaplnily nakupujícími. V ulicích je zase rušno, jen všude hlídkují policisté a před vchody do některých chrámů lidé musí projít kontrolou detekce kovů. Mladá kolemjdoucí říká: „Diválí jsme doma oslavili jako obvykle. Kdybychom kvůli útokům neslavili, teroristé by určitě měli radost. Život jde dál.“ Odpálení náloží v Dillí zatím nezastavilo náboženské oslavy Indů ani pokračující mírový proces mezi Indií a Pákistánem. Útoky jen znovu upozornily na to, že je možná předčasné vidět indicko-pákistánskou budoucnost v příliš růžových barvách. Michaela Kreuterová, Dillí Autorka vystudovala politologii na FSV UK, nyní působí jako lektorka českého jazyka na Univerzitě v Dillí.

Q

sedících mudžáhidů s obviněním, že zdevastovali celou zemi.

Lidé si polepšili Jednou z prvních agend parlamentu bude zřejmě produkce drog. Okolní svět na Afghánistán tlačí: pochází odtud 90 % heroinu užívaného narkomany v Evropě a drogová produkce vytváří 60 % HDP. Zastavit se ji nedaří, jakmile v některém regionu rolníci s pěstováním opiového máku přestanou, hned je zastane konkurence jinde – v letošním roce činil pokles 2 %. I přes nynější nestabilitu na jihu působí Afghánistán dojmem rozvíjející se země: staví se nové silnice, v centrech měst rostou obchodní domy, vznikají dopravní zácpy a navrátilci z exilu dostali od státu půdu na stavbu domů. Boje a ztráty na životech mezi Afghánci, současně s aférami týkajícími se špatného zacházení se zajatci, se ale odrážejí v nepřátelství vůči zahraničním vojákům i na dosud loajálním severu. „Už to stačilo – nebude to trvat dlouho a vyřídíme si to s nimi,“ rázně gestikuluje Abdul Šukur, taxikář z údolí Panšír. Inženýr Ismaíl je méně radikální: „Jednotky mírové mise ISAF zatím potřebujeme, díky nim je tady klid. Ale národ je naštvaný, stačí si poslechnout, jaké nadávky létají vzduchem, když vojáci procházejí po bazaru. Ale že by to bylo tady na severu na povstání, to myslím zatím ne. Lidi si polepšili, a dobře si to uvědomují, po zkušenostech z minulosti už nechtějí nic riskovat.“ Tomáš Vlach, Mazáre Šaríf Autor působí v agentuře Daroga.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

V

Etiopii se šíří protesty. To, co začalo jako demonstrace proti sporným parlamentním volbám z letošního května, přeskočilo v posledním týdnu i do diplomatických čtvrtí Addis Abeby a v pátek i do odlehlých oblastí země. Ve městě Bahar Dar demonstranti dokonce zaútočili na autobus s dvacítkou evropských turistů. Policie útočníky rozehnala až varovnými výstřely. Po ulicích metropole patrolují těžce ozbrojení policisté i tanky a blízko kanadské ambasády házeli protestující kameny na městský autobus. Podle údajů z nemocnic přišlo o život 42 lidí, podle vládních cifer bylo zabito 11 demonstrantů a 2 policisté. Co se to v nejstarší samostatné zemi černého kontinentu a sídle Organi-

Etiopie se chvěje

Bushův stratég v úzkých Mocný Karl Rove se ocitl za zenitem

J

en málo politických konzultantů se může pochlubit takovým zájmem médií jako Karl Rove, hlavní poradce amerického prezidenta. Právě jemu je totiž přisuzováno autorství volebních strategií, bez nichž by se George W. Bush nikdy nemohl pyšnit dvěma triumfy. Rove stojí za termínem „soucitný konzervatismus“, na němž Bush založil svoji kampaň v roce 2000, i za strategií „prezidenta-ochránce amerických hodnot“, která mu vyhrála loňské volby. Jenže teď se stal Rove cílem kritiky i v samotném republikánském táboře. Proč vlastně?

Před velkou porotou

My pro válku nejsme. (Addis Abeba, 1. listopad) FOTO PROFIMEDIA CZ zace africké jednoty děje? Protesty propukly v červnu (36 mrtvých) kvůli údajnému volebnímu podvodu vlády Melese Zenawiho. K jejich nynější obnově po konci postního měsíce ramadánu vyzvala opoziční Koalice pro jednotu a demokracii. Protesty se rozjely shodou okolností v době, kdy mezi Etiopií a Eritreou propuklo napětí hrozící přerůst ve válku. Jedna mezi těmito dvěma státy už proběhla, a sice koncem 90. let, kdy si za dva roky bojů vyžádala na 80 tisíc mrtvých. Nyní roste napětí kolem sporného areálu Badme natolik, že do oblasti odjel zvláštní velvyslanec OSN, aby vypracoval zprávu pro Kofiho Annana. Pokud by válka opravdu vypukla, podle pozorovatelů by to byla záminka pro výjimečný stav a vypořádání se s opozicí.

P

odle lidskoprávní organizace Human Rights Watch existují důkazy toho, že CIA prý drží některé zajaté teroristy v tajných věznicích ve středovýchodní Evropě. Britský list The Financial Times cituje představitele Human Rights Watch Toma Malinowského, jenž tvrdí, že takové instituce existují „přinejmenším v Polsku a v Rumunsku“. Varšava i Bukurešť to

Vězni CIA v Evropě ale popřely. Ve středu zase americký The Washington Post uvedl, že věznice tohoto typu, které CIA zřídila po roce 2002, se nacházejí v osmi zemích včetně několika východoevropských. Podobné zprávy se objevily už dříve. Figuroval v nich poněkud mysteriózní Boeing 737 s imatrikulačním číslem N313P, kterým prý CIA rozvážela zajatce z války proti teroru (přesněji „ilegální bojovníky“) do zemí, jež více či méně tolerují mučení. V létě 2003 se tento letoun objevil při mezipřistání i v Praze – údajně na cestě do Uzbekistánu. Podruhé měl v Praze přistát letos 6. května. Ať tak, nebo tak, Evropská komise oznámila, že zprávy o existenci těchto věznic na území členských, respektive kandidátských států nechá prošetřit. Členové i kandidáti EU totiž musí dodržovat mezinárodní konvence o lidských právech, které by mohla existence tajných věznic porušovat. Zbyněk Petráček

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Rove doprovází George Bushe už od jeho éry guvernéra Texasu. Ne náhodou se mu přezdívá „Bushův mozek“. Dnes v Bílém domě zastává funkci zástupce personálního šéfa a koncentruje se na politické otázky. Bude-li s vaším názorem souhlasit Rove, je velmi pravděpodobné, že s ním bude souhlasit i sám prezident a že vaši iniciativu podpoří. Bezmezná důvěra Bushe v Roveův úsudek bývá ve Washingtonu předmětem řady sarkastických vtipů. Každý americký prezident zaměstnával poradce, jejichž názorům plně důvěřoval a vždy se za ně postavil. Bill Clinton měl Dicka Morrise, který opakovaně přispěl k znovuoživení jeho popularity. Clinton se s ním však nakonec musel rozejít, vyšlo najevo, že Morris nechával prostitutky naslouchat svým telefonickým rozhovorům s prezidentem. Téměř nikdo z prezidentských poradců však nedosáhl takového mediálního zájmu jako právě Rove, jehož jméno je dnes známo po celém světě. Americká média však v posledních dvou letech soustředí svoji pozornost na Rovea i z jiného důvodu. Již dva roky se zabývá zvláštní vyšetřovatel Patrick Fitzgerald aférou, kdo z Bushovy administrativy prozradil několika americkým novinářům identitu tajné agentky CIA Valerie Plameové-Wilsonové. Celá věc se táhne od července 2003 a souvisí s kritickým komentářem bývalého diplomata Josepha Wilsona, manžela Valerie Plameové, v deníku New York Times, v němž kritizoval Bushovu administrativu za vojenský zásah proti Iráku. Wilson zpochybňoval některé důvody, kterými prezident vysvětloval rozhodnutí použít proti Saddámovi armádu, zejména Bushova tvrzení, že se v Iráku nacházejí zbraně hromadného ničení a že se diktátor snažil v africkém Nigeru získat některé komponenty pro svůj domnělý jaderný program. Vyzrazení agenta CIA lze v USA hodnotit jako trestný čin a Lewis Libby, personální šéf vice-

prezidenta Cheneyho, byl dokonce v souvislosti s aférou na konci října vyšetřovatelem obviněn z křivého svědectví. Pozornost se soustředí i na Rovea, který již čtyřikrát musel svědčit před velkou vyšetřující porotou, ale jeho výpovědi – na rozdíl od Libbyho – byly zřejmě pravdivé, a tak obviněn nebyl.

Osobním útokem k vítězství Karl Rove se narodil v roce 1950 v Denveru. Když Rove navštěvoval střední školu, jeho rodiče i se svými pěti dětmi se přestěhovali do Salt Lake City. A právě na místní Olympus High School poprvé veřejně projevil svůj zájem o politiku – podílel se na kampani za znovuzvolení utažského senátora Wallace Bennetta. V roce 1970 pomáhal při senátní kampani v Illinois, kde se poprvé setkal s některými negativními prvky této branže. Pod falešnou identitou se dokonce iniciativně přidal do volebního týmu demokratů, kde ukradl několik hlavičkových papírů a následně na nich rozšiřoval nepravdivé sliby i údaje oponentů. Když bylo Roveovi 19 let, jeho rodiče se rozvedli. Při této příležitosti se také dozvěděl, že jeho biologickým otcem je někdo jiný. Mladý Rove se s touto rodinnou krizí vyrovnal statečně a svého otčíma nepřestal nikdy obdivovat. Nejvíce ho však lákala politika a kvůli ní ani nedokončil vysokoškolské vzdělání. Předčasně odešel z University of Utah, aby se stal výkonným ředitelem Národního univerzitního výboru Republikánské strany. Rovea vždy přitahovaly konzervativní názory, které právě v Utahu jednoznačně převládají. V první polovině 70. let se republikáni museli vyrovnat s následky skandálu Watergate, ale Rove je neopustil. V následujících několika letech pracoval na kampaních několika republikánských kandidátů, kde poznával činnost volebních týmů ze všech úhlů a studoval různé strategie volebního boje. V roce 1980 se podílel na viceprezidentské kampani Bushe seniora, což založilo jeho vztah s Bushovou rodinou včetně nejstaršího syna George W. Bushe. Dokonce Bushe staršího seznámil se svým přítelem Lee Atwaterem, jemuž je přičítáno autorství všech negativních útoků dvojice Reagan-Bush na prezidenta Cartera či na pozdějšího kandidáta demokratů Waltera Mondalea. V roce 1976 se Rove oženil s Valerií Wainwrightovou z Houstonu, ale jejich manželství vydrželo jen tři roky. Navíc v roce 1981 jeho matka spáchala sebevraždu, nicméně i tuto ztrátu Rove překonal. V roce 1986 si za manželku vzal grafičku Darby Hicksonovu, s níž žije dodnes, a ma-

jí spolu syna Andrewa. Důležitější pro něj však bylo, že v roce 1981 založil v texaském Austinu konzultantskou firmu pro přímý poštovní marketing Rove & Co. Rove se podílel i na kampani prezidenta Bushe staršího proti Billu Clintonovi v roce 1992. I zde patřil mezi stoupence negativní reklamy a osobních útoků na protivníky. Podle některých komentátorů musel nakonec volební tým Bushe seniora opustit, když vyšlo najevo, že spolu s konzervativním novinářem Robertem Novakem (ten předloni ve svém pravidelném sloupku jako první publikoval jméno Valerie Plameové-Wilsonové) plánoval vnitrostranický puč proti Robertu Mosbacherovi, jednomu z blízkých spolupracovníků Bushe seniora. Roveův konzultační byznys nadále vzkvétal, pomáhal v senátní kampani Johnu Ashcroftovi i dalším republikánským kandidátům. V roce 1994 se mezi Roveovy klienty zařadil i George W. Bush, jemuž pomohl porazit v souboji o křeslo texaského guvernéra demokratku Ann Richardsovou. Rove se pak logicky stal i hlavním volebním stratégem Bushovy prezidentské kampaně v roce 2000. V té době prodal svoji konzultační firmu a plně se zapojil do služeb Bushe juniora.

Držet se svého Karl Rove se stal skutečným mistrem ve vedení volebních kampaní a jeho teorie a zásady pronikly do manuálu většiny politických konzultantů. Úspěšná kampaň předpokládá jasnou vizi, co chce kandidát voličům nabídnout, ale tato představa musí jasně vycházet z reality dotyčné společnosti i z historických souvislostí. Rove vždy radil Bushovi, aby se nestylizoval podle okamžitých trendů veřejného mínění, jak rád činil Bill Clinton, ale aby konzistentně projevoval své osobní hodnoty a přesvědčení, klidně i konzervativní, či hlubokou víru v Boha. Když se na jaře 2004 do popředí zájmu amerických médií dostala problematika manželství homosexuálů, Rove záhy pochopil, že právě tato otázka dokáže nejlépe motivovat konzervativní náboženské skupiny k volební účasti. Právě proto Bush často v kampani vystupoval jako tradiční ochránce amerických hodnot a nakonec svůj úřad obhájil. Jedna ze zásad politického marketingu tvrdí, že v samotné kampani je nutné používat všech nástrojů včetně negativní reklamy a osobních útoků na soupeře, neboť tato taktika působí na voliče nejvíce. Právě Rove stál tedy i za loňskými útoky určité skupiny veteránů z Vietnamu, kteří veřejně zpochybňovali hrdinské činy Johna Kerryho během vietnamské války. Karl Rove však ve svém strategickém uvažování šel ještě dále. Během svého washingtonského působení si vytkl za cíl přeměnit republikány v moderní politickou stranu s jasnou strukturou, členstvem i s konkrétně definovanými cíli. Taková strana by se opírala i o řadu politicky angažovaných nevládních organizací a tato široká koalice měla republikánům zajistit pohodlná volební vítězství na řadu následujících let. Statistiky ukazují, že Roveovi tento plán vycházel, v posledních čtyřech letech počet osob, které se k republikánům hlásí či je volí, výrazně vzrostl. Jenže nyní ve spojitosti s aférou okolo Valerie Plameové sám Rove zasadil svým velkolepým plánům tvrdou ránu a navíc konzervativní náboženské skupiny zásadně nesouhlasily s Bushovou nominací Harriet Miersové k Nejvyššímu soudu. Dnes tedy není jisté, zda se republikánská koalice vůbec dohromady udrží a zda Roveova snaha vytvořit z republikánů stranu evropského typu nepřišla vniveč. Michal Sedláček Autor je novinář.

Q

Karl Rove Narozen 25. prosince 1950 v coloradském Denveru, středoškolské vzdělání získal v Utahu, ale tamní univerzitu nedokončil kvůli svému odchodu do politiky; 1973–74 – předsedou Národního univerzitního výboru Republikánské strany; 1980 – účast na viceprezidentské kampani Bushe seniora; 1981 – v texaském Austinu zakládá konzultantskou firmu Rove & Co.; 1994 – jeho klientem se stává George W. Bush; 2000 – strůjcem Bushova vítězství; 2004 – repríza téhož; 2005 – vypovídá před velkou porotou v kauze Valerie Plameová, ale na rozdíl od Lewise Libbyho není obviněn.

TÉMA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

13

Jsme tu a morální úpadek ať se třese! (Stoupenci George Bushe vykazují ze scény přívržence demokratů snažící se narušit Bushův projev v Miami, Florida 2004.) FOTO MEDIABANKA.CZ

Zhulení hipíci, končíme Evropa si musí zvyknout na život s americkými konzervativci

Kdy už konečně dostane Amerika rozum, pošle arogantní konzervativce do háje a zvolí si někoho normálního? Podobnou otázku si klade nejeden Evropan, ale naivně. Z pohledu z Ameriky jsou normální ti, kteří dnes ve Washingtonu vládnou. S tím je nutné se smířit. Podle řady prognóz žádné „lepší“ v příštích letech nebude. Úspěch konzervativní Ameriky má totiž pevný základ, který by mohl zajímat i obyvatele starého kontinentu.

N

ejmocnější muž planety je v krizi. Dělá chyby, nedaří se mu reformy ani porazit teroristy, jeho blízké spolupracovníky stíhají skandály. Po pěti letech vlády akcie George Bushe klesají a klesají – momentálně je kdesi těsně nad příčkou třicetiprocentní podpory. I Bill Clinton byl sice po uši ve skandálu se stážistkou Monikou Lewinskou, přesto se jeho důvěryhodnost stabilně pohybovala ve dvojnásobných sférách. Důvěra v americké prezidenty je přitom tradičně velmi sledovanou veličinou a musí zajímat i nás: od ní se totiž odvíjí ochota Američanů angažovat se v zahraničí a hasit problémy, na které Evropa nestačí. Je tedy možné připravit se na výraznější politickou změnu v USA? Jsou konzervativci u konce s dechem? Dvojice předních britských novinářů John Micklethwait a Adrian Wooldridge, dlouholetých dopisovatelů týdeníku The Economist, se domnívá, že nikoli. Tvrdí to v knize The Right Nation (Pravicový národ), která je studií amerického konzervativního hnutí od padesátých let, kdy šlo o okrajový politický směr, až po současnost, kdy je konzervatismus dominantní složkou amerického politického proudu. Britští novináři detailně zkoumají jednotlivé elementy konzervativního hnutí, pokoušejí se předpovědět budoucí vývoj a docházejí k závěru, že současná tvář amerického konzervatismu se podstatně liší od podoby, kterou měl před padesáti lety. A s tím, jak konzervativní hnutí vyhrává zápas o veřejné mínění, mění se i postoje Američanů. Zatímco v roce 1964 se za republikány (tedy konzervativce) považovala čtvrtina Američanů a 53 % za demokraty (liberály), dnes z průzkumů vychází 30 % konzervativců a 30 % liberálů. Úměrně s posunem politické příslušnosti se posouvá i názor na dělící problémy. Američané obecně chtějí nižší daně, obecně jsou méně nadšení z pozitivní diskriminace, méně podporují feminismus či práva gayů, více trest smrti. Podobně roste vliv církví a účast lidí v nich. Americké politické směřování se prý navíc bude

posouvat stále doprava, navzdory potížím v Iráku, vysokému domácímu rozpočtovému deficitu, klesající popularitě prezidenta Bushe a nevalné hospodářské situaci. Moc republikánů je totiž podle autorů The Right Nation výsledkem postupného příklonu celé Ameriky k tomu, čemu se obecně říká konzervativní hodnoty. Mohou za to nejen události posledních třiceti let, také ale cílevědomé budování konzervativního hnutí složeného z armády aktivistů, think tanků, stranických médií a finančních zdrojů, které se kolem republikánské strany semkly. Příběh úspěchu republikánů je popis cesty, na níž se původně excentrické menšinové hnutí přeměnilo v dominantní politickou sílu, která ovládá exekutivní, legislativní i soudní federální moc v USA a míchá kartami i v celosvětovém měřítku. Konzervativní recepty na boj s globálním oteplováním, rozvoj světového obchodu, zahraniční politiku či postoj k homosexuálům a potratům budou tedy stále více ovlivňovat dění na celém světě bez ohledu na potíže dnešního prezidenta.

1952–1964: Triumf liberalismu Vše začalo na počátku padesátých let, kdy se stal Dwight „Ike“ Eisenhower prvním republikánským prezidentem od roku 1928. Hrdina druhé světové války byl v domácích politických otázkách centristou. Věřil v sílu volného trhu, ale nevadily mu státní zásahy. Prosazoval například to, aby se nesnižovaly daně do té doby, než se vyrovná rozpočet (jako Clinton a na rozdíl od Reagana nebo Bushe mladšího). Neměl rád pravicového extremistu McCarthyho, ale veřejně mu neoponoval, spíš se ho snažil ignorovat. Prosazoval veřejnou stavbu dálnic, největší ekonomický státní projekt v historii USA. Na rozdíl od dnešních republikánů byl proponentem vzdělání financovaného státem. V zahraniční politice ukončil tradiční izolacionismus republikánů. Dotáhl do úspěšného konce

korejskou válku, hrozbou ekonomických sankcí přinutil v roce 1956 Francii a Británii stáhnout se z ozbrojené anexe Suezu a snažil se neprovokovat Rusy. Byl příznivcem politické linie demokratů zvané „New Deal“, která hájila větší zapojení federální vlády do regulování americké ekonomiky. Proud skalních konzervativců byl tenkrát ve druhé polovině 50. let víceméně okrajem. Republikánskou stranu ovládali „eisenhowerovští“ republikáni propagující volný trh v mantinelech sociálně-tržní ekonomiky. Mezi Eisenhowerovy nejbližší spolupracovníky a ideologické souvěrce patřil i dědeček dnešního amerického prezidenta Prescott Bush. Mimo jiné podporoval úsilí o udělení občanských práv černochům, vyšší minimální mzdu, vyšší přistěhovalecké kvóty a byl přesvědčeným odpůrcem radikální pravice reprezentované Josephem McCarthym. „Na žádném shromáždění, které jsem kdy navštívil, jsem nikdy neviděl tak divokou tlupu opic,“ okomentoval například mítink macarthistů ve svém domovském Connecticutu. Víceméně celá šedesátá léta se zdálo, že má liberální Amerika definitivně vyhráno. Republikáni tehdy do boje o prezidentský úřad nasadili arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl jedním z pouhých osmi senátorů, kteří hlasovali proti přijetí zákona zajišťujícího občanská práva černochům. Negativní emoce, které Goldwater vzbudil v podstatě u všech skupin americké společnosti vyjma bílých obyvatel jižanských států, jasně přebily jiné, atraktivnější body jeho politického programu. Konzervativní hnutí se Goldwaterovou kandidaturou dostalo na okraj.

1964–2004: Cesta na vrchol V šedesátých letech byl liberalismus v americké společnosti na vrcholu a konzervatismus na dně. Jenže reformismus se změnil v radikalismus, tedy alespoň viděno zprava. Stále větší vliv v Demo-

14

TÉMA

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Bože, prosím, smeť Hollywood a sniž boháčům daně. FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Občanská práva černochům? No to snad ne! (Barry Goldwater v Senátu, 1958.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

Chudí za nízké daně Volební obvod Johnson County leží na jihozápadním předměstí Kansas City. Satelitní městečka Olathe a Shawnee patří mezi ty oblasti Johnson County, kde se nejméně vydělává, jsou tu levné byty a nejvyšší podíl obyvatel v dělnických profesích. V posledních deseti letech tu ale mají republikáni nejvyšší podporu v celém okrese. Protiváhou je čtvrť Mission Hills, pravděpodobně nejluxusnější rezidenční čtvrt Kansas City. Přebývají zde právníci, lékaři a téměř celá manažerská elita mamutí telekomunikační společnosti Sprint, která má v Kansas City své sídlo. Tato čtvrť podporuje republikány o něco méně, přesto však přesvědčivě. Na rozdíl od Olathe či Shawnee ovšem obyvatelé Mission Hills podporují práva homosexuálů, právo na potrat a důsledné oddělení státu a církve. Pro politické analytiky zvyklé na ostré dělítko mezi republikánskou a demokratickou Amerikou je Kansas zajímavým, i když nikoli výjimečným jevem. V Kansasu nebojují o politickou moc republikáni s demokraty. Celý stát je jednoznačně republikánský. Přesto i tady je vidět boj o moc: odehrává se mezi centristickými republikány a radikálnějšími složkami konzervativního hnutí. Politickou situaci analyzuje podrobně kniha What’s the Matter with Kansas (Co se stalo s Kansasem) místního rodáka Thomase Franka. Kniha je zajímavou sondou do společenských trendů patrných v celé Americe. Republikánští centristé v Kansasu pocházejí z vyšších příjmových vrstev a do řad republikánů je obvykle táhne touha po nižších daních a větší podpoře podnikání. Pravice se tu projevuje v ekonomických otázkách. Chudší část Kansasu plní řady konzervativních radikálů, kteří volí republikány proto, že je považují za stranu křesťanskou a morálně odolnější vůči nástrahám moderního světa. O ekonomické otázky se u volebních uren zajímají méně a ani jim příliš nerozumějí. Ústřední myšlenkou Frankovy knihy je tvrzení, že chudí republikánští voliči z řad konzervativních radikálů zcela

nechápou politický kontext svých zásadních ekonomických zájmů. Jejich životní úroveň je ve venkovském Kansasu silně dotována federálním rozpočtem, dělnické a zemědělské profese v důsledku globalizace a volného obchodu odplývají jinam, oni však stát považují za zlo, které je obírá o plody jejich práce i osobní svobodu. Mezi politické problémy, které je nejvíce energizují, patří tzv. „morální otázky“, tedy potraty, svatby homosexuálů či pokračující morální a estetická dekadence v popkultuře, kterou podle nich ovládá „liberální elita“ Hollywoodu. Řada „pěšáků“ konzervativního hnutí jsou lidé, kteří různým morálním problémům zasvětili dlouhá léta, osobní příjmy i volný čas. Jako Tim Golba, který pracoval celý život na lince v lahvárně firmy Pepsi v Olathe a ve svém volném čase a často za své peníze budoval organizaci „Kansasans for Life“ (Kansasané za život), která se zabývá bojem proti potratům a patří k nejvlivnějším občanským organizacím ve státě. „Dneska nemůžete veřejnost přimět pracovat ve volném čase pro nějakého politického kandidáta, který chce snížit daně. Lidi nemají čas,“ odpověděl Frankovi Golba v rozhovoru. „Můžete ale sehnat lidi, kterým se nelíbí morální úpadek naší společnosti. Kteří jsou rozčilení do té míry, že je můžete motivovat třeba otázkou potratů.“ Podle Franka žijí lidé typu Golby v umělém světě. Konzervativní hnutí a jeho informační kanály vytvářejí pestrou virtuální realitu naplněnou homosexuály usilujícími o rozbití rodiny, proradnými liberály, kteří chtěli zabít Terri Schiavovou, či doktorů zabíjejících pro peníze dosud nenarozené děti. O skutečných důsledcích závažných ekonomických rozhodnutí typu daňových škrtů na životní úroveň chudých Kansasanů však mlčí. V Kansasu jsou bohatí pravicoví a chudí ještě pravicovější. Podle Franka se organizují zejména okolo abstraktních náboženských problémů, zatímco jim uniká, že ekonomicky si tím vlastně škodí. „Chudina i dnes stojí před branami Mission Hills, hrozí pěstmi privilegovaným a mává černými vlajkami,“ píše liberálně laděný Frank. „A zatímco se milionáři třesou ve svých přepychových vilách, dav burácí: Jsme tady, abychom vám snížili daně!“

kratické straně i společnosti získávali pacifisté, feministky a ekologičtí aktivisté. Pro konzervativce, kteří byli v té době v menšině, se stal symbolem upadající Ameriky zhulený hipík sabotující boj proti komunismu a demonstrující proti válce ve Vietnamu, agresivní feministka pálící podprsenku, hloupější černoch, který zabírá místo na univerzitě chytřejšímu bělochovi. Státní programy k potírání chudoby či jiných společenských neduhů měly často nezamýšlené účinky, které celý problém ještě prohlubovaly. Například sociální podpora, kterou chtěl prezident Lyndon Johnson budovat společnost bez chudoby, vyústila ve zvýšení počtu nezaměstnaných závislých na státu a zejména v řadách menšin rostl počet svobodných matek žijících z podpory. To vše podporovalo přesvědčení konzervativců, že liberalismus je součástí problémů, nikoli jejich řešením. Při pohledu na drogy, promiskuitu, rockery, ženské aktivistky a vůbec celý „morální úpadek“ staré Ameriky šedesátých let naskakovala konzervativcům husí kůže. Pochopili, že se nesmí vzdát. Goldwater, to byl nepodařený začátek toho procesu, položení základu. Trochu si to pokazil svým rasismem, a tak se konzervativní revoluce musela odložit. Richard Nixon sice vedl politickou kampaň jako konzervativec, vládl ale jako liberál. Mimo jiné podporoval pozitivní diskriminaci rasových menšin a navrhoval rozšířit ji i na ženy. Zahraniční politika Nixonova ministra zahraničí Henryho Kissingera postrádala podle konzervativních kritiků jakýkoli morální obsah. Navíc aféra Watergate zanechala Republikánskou stranu v troskách a mnoho konzervativců si myslelo, že Nixon zabil jejich politickou filozofii nejméně na jednu generaci. V roce 1974 se za republikány považovalo pouze 20 % amerických voličů, o celých 5 % méně než před deseti lety po Goldwaterově volební porážce. Pesimisté se však netrefili. Morální „úpadek“ a špatný stav ekonomiky svázané regulacemi daly vznik nové vlně konzervativního hnutí, které triumfovalo vítězstvím Ronalda Reagana ve volbách v roce 1979. Reagan byl osudovým zlomem: odstartoval období zatím 25leté nadvlády konzervatismu v americké politice. Jeho nástupce George Bush, kariérní úředník, intelektuál, technokrat a „slušňák, který radši vyleze ze sprchy, než by se v ní vychcal“, jak se o něm vyjádřil jeden z jeho ultrakonzervativních odpůrců, si s konzervativním jádrem libertariánských republikánů do oka nepadl. Jako nepříliš horlivý křesťan měl spíše vlažné vztahy i s náboženskou pravicí. V roce 1988 ho strana podporovala jen proto, že jej za svého nástupce označil „konzervativní svatý“ Ronald Reagan. Postup konzervatismu ale pokračoval, a to i za vlády Billa Clintona, kdy v šesti z osmi let jeho vlády ovládaly obě komory Kongresu republikáni. Téměř dokonalým archetypem současného amerického konzervativce je však nynější americký prezident. Narozen na východním pobřeží, ale vychován v Texasu, kde jsou nepochybně jeho kořeny a kde se cítí doma. Byznysmen nesnášející daně a státní regulace. Hluboce věřící křesťan, oproštěný od rasových předsudků goldwaterovské éry, který by nejraději státní sociální programy nahradil církevní charitou. Politik věřící ve vůdčí roli Spojených států v mezinárodním dění. Individualista, přesvědčeně prodávající filozofii vyléčeného alkoholika, že za případné úspěchy i trable je v životě v první řadě zodpovědný každý člověk sám. Taková programová vize se dost liší od vize jeho dědečka Prescotta Bushe a symbolizuje tak do značně míry přeměnu celého konzervativního myšlení za posledních 50 let.

Bitva idejí Konzervativní vzestup v sedmdesátých letech nebyl náhlým přerodem. Šlo o výsledek dlouhodobějšího procesu. Konzervativní intelektuálové měli horší přístup na tradičně liberální univerzity, a tak začali zakládat think tanky – nevládní expertní instituty. Pod vlivem uvolněné morálky začali lidé ve zvýšené míře vstupovat do evangelických církví. Dalším důležitým faktorem se stala dobře organizovaná infrastruktura politických dobrovolníků a aktivistů. Počátky tohoto hnutí se datují právě do roku 1964 a neúspěšné kandidatury Barryho Goldwatera. Když čtyři roky před ním kandidoval neúspěšně Richard Nixon, přispělo mu finančně na kampaň 50 tisíc individuálních dárců. Goldwater jich přilákal desetkrát víc. Přestože nakonec volební klání prohrál, podporovala ho armáda 3,9 milionů dobrovolníků a politických aktivistů z řad běžných občanů, především bělochů z Jihu a Západu (dvakrát více, než pracovalo pro jeho soka a pozdějšího prezidenta Lyndona Johnsona). Goldwater tak prokázal republikánům jednu velice cennou službu: ačkoli byli v národním měřítku menšinou, měli ve svém centru skupinu, která byla natolik nespokojena se stávajícími poměry a natolik přesvědčena o své pravdě, že byla ochotna obětovat svůj volný čas a své vlastní finanční prostředky, aby dosáhla změny poměrů. A to do značně míry platí i dnes. Rodící se blok konzervativních intelektuálů, mozkových trustů a řadových aktivistů pak doplnila ideově spřízněná média, která si konzervativci začali budovat. Přitom je zajímavé, že ačkoli více peněz a hlavně mozků je na straně liberální levice, jsou to kon-

zervativci, kdo v Americe v očích veřejného mínění v bitvě idejí vítězí. Nemusí tomu tak být proto, že by jejich program byl nutně lepší, k jejich marketingu jsou ale používány efektivnější metody. Nejvyšší státní představitelé pronášejí zásadní projevy na půdě svých oblíbených think tanků a ty zase na oplátku vydávají výzkumné zprávy velice ideologicky zabarvené. Stranická média jako Fox News pak předávají náměty svému publiku. „Konzervativní“ novináři jsou obecně straničtěji zaměření než liberálové, nekriticky chválí jednu stranu a tvrdě kritizují druhou. Jde o takovou permanentní mediální „kampaň“, směs informací, emocí a demagogie. Když Fox News (85 milionů diváků) informují o válce v Iráku, říkají tomu „válka proti teroru“, nikoli válka v Iráku. U toho vlaje vlajka nebo visí logo s hořícími mrakodrapy. Když chce mít přední moderátor Fox News Bill O’Reilly ve své show někoho s jiným názorem, který chce zesměšnit (dejme tomu odpůrce globalizace), pozve si vlasatého anarchistu v batikovaném tričku. Ten pak na obrazovce pokřikuje nějaká hesla a O’Reilly z něj udělá hlupáka. Pokud se mu náhodou nějaký názor nebo člověk do jeho obrazu světa nehodí, vystřihne jej z vysílání. To se stalo například muži, jemuž 11. září ve Světovém obchodním centru zahynul otec. Muž o sobě mluvil jako o „vlastenci, který je proti válce v Iráku“, což je kombinace, která podle Fox News neexistuje. Konzervativní novináři se stejně jako jejich spříznění politici bojí „morálního úpadku“ a snaží se mu čelit. Víc než novináři se spíš cítí být lidmi s politickým názorem, který mají potřebu sdělit, protože se jim zdá, že je v médiích málo zastoupen. Řada těch nejúspěšnějších ani nedělá skutečnou novinařinu, spíš jde o šoubyznys. „Konzervativní tisk je vědomě konzervativní a vědomě částí politického týmu,“ říká přední konzervativec Grover Norquist. Demokratická strana tento druh médií postrádá, byť by s tímto tvrzením nesouhlasil žádný přesvědčený republikán, který obvykle míní, že Fox News a další pouze dohánějí náskok demokratů v propagandě. Styl a nasazení se u konzervativců liší i jinak: přestože teď jejich hnutí tvoří hlavní proud americké politiky, nachází se v jakési permanentní revoluci proti liberálnímu establishmentu, který v představách konzervativců ovládá Ameriku. Konzervativci tak mají před sebou neměnný cíl, k jehož dosažení používají i techniky hojně známé z obchodního světa. Například nadace Heritage Foundation vydává dvojstránková stručná shrnutí zásadních politických problémů s přehledným vysvětlením konzervativních pozic a argumentů, kterými zásobuje členy Kongresu obou politických stran. „Heritage Foundation prodává konzervativní myšlenky se stejnou vášní a energií, s jakou prodává Coca-Cola své limonády,“ říkají Micklethwait a Wooldridge. Liberální think tanky nenabízejí podobnou alternativu. Chovají se více centristicky, snaží se zkoumat problémy z více stran, ne jen najít odůvodnění pro stranickou linii.

Tanec mezi vejci Pro většinu světa George W. Bush představuje primitivního kovboje pálícího kolem sebe hlava nehlava. Na domácím kolbišti je situace složitější. Pro mnoho jeho voličů z Texasu či Wyomingu je to slaboch, který příliš ustupuje zženštilým Evropanům. Pro obyvatele San Francisca nebo Filadelfie zase netolerantní, omezený náboženský fanatik. Pro křesťana z Kansasu chameleón, který v honbě za hlasy nechá zabíjet dosud nenarozené děti. Bushe jeho kritici často obviňují z primitivismu a mdlé inteligence. Jedno však prezidentovi ani jeho politickému týmu nelze upřít: podceňovaný „vesnický balík“ i přes nynější klesající popularitu tančí v kovbojských botách mezi vejci s elegancí a politickou virtuozitou a drží tak pohromadě nesourodý balík politických zájmů známý pod názvem Republikánská strana. Tu podle Micklethwaita a Wooldridge tvoří dva hlavní proudy: individualisté reaganovského typu, koncentrovaní zejména na americkém Západě, kterým jde o co nejmenší zasahování vlády do života občanů. Organizují se na základě shody ohledně nízkých daní, svobody podnikání a svobody vlastnit zbraně. Druhým vůdčím proudem jsou sociální konzervativci amerického Jihu, spojují je církve a negativní postoj k potratům a právům homosexuálů. Velký stát jim příliš nevadí, pokud pomáhá prosazovat jejich agendu, a ekonomické otázky nejsou středobodem politického programu. Mezi těmito základními proudy existuje řada dalších skupin. Liší se v důrazu na nejrůznější aspekty americké politiky. Například tzv. paleokonzervativci, které reprezentuje známý Pat Buchanan, se vyznačují podporou amerického izolacionismu v zahraniční politice. V příkrém rozporu k nim stojí neokonzervativci, reprezentovaní dnes zejména Paulem Wolfowitzem, kteří naopak rádi zasahují do mezinárodního dění aktivně a preventivně za použití síly a doktríny vývozu demokracie. I z pouhého nástinu segmentace amerického konzervativního hnutí je tedy patrné, že mezi jednotlivými skupinami existuje velký prostor pro potenciální spory, které ale obvykle pro potřeby

TÉMA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

15

Dokonalý konzervativec současnosti. Ale co by tomu řekl dědeček Prescott? (Prezident Bush v Ohiu, léto 2004.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

voleb utichají. Konzervativní byznysmeni s nedůvěrou pohlížejí na náboženské radikály a to je jednou z hlavních příčin, proč se moderní, reaganovská a individualistická Kalifornie odklonila od Republikánské strany s rostoucím vlivem amerického Jihu, akcentující náboženské otázky. Jsou to však právě sociální konzervativci, respektive jejich podskupina náboženské pravice reprezentovaná křesťanskými evangelíky, mezi něž se řadí i prezident Bush, která má pro současný úspěch amerického konzervativního hnutí klíčový význam. „Nejlepším faktorem, který předpovídá volební preference amerického voliče, už není jeho příjem, nýbrž jak často chodí do kostela,“ říkají Micklethwait a Wooldridge. „V roce 2000 např. George Bush získal 79 % hlasů těch, kteří chodí do kostela více než jednou týdně. Na druhou stranu získal jen 54 % Američanů, kteří vydělávají více než 100 tisíc dolarů ročně.“ Podobná situace byla i ve volbách v roce 2004, kdy navíc u voličů s majetkem nad 10 milionů dolarů zvítězil John Kerry. Právě stále početnější křesťansky zapálená část Ameriky je dnes značným hybatelem republikánského úspěchu. Od roku 1970 do roku 1980 vzrostla sledovanost evangelické televize z 10 na

INZERCE

60 milionů diváků a téměř všechny z největších 24 církví v USA byly evangelické. V roce 1980 pak náboženská koalice „Morální většina“ utvořená Jerrym Falwellem a Paulem Weyrichem pomohly ke zvolení Ronaldu Reaganovi. Od té doby je pevnou součástí konzervativního hnutí. Patricijský původ a výchova dává znát, že Bush dobře zná a ovládá podrobnosti agendy reaganovských konzervativců, kterým je vlastní úsilí o deregulaci byznysu a maximální snížení daní. Jeho úspěšná a důvěryhodná životní přeměna z extravagantního opilce na hluboce věřícího evangelíka přináší hlasy sociálních konzervativců. Právě to je jedním z nejdůležitějších faktorů vedoucích k úspěchu Republikánské strany za dob vlády Bushe mladšího. Při téměř rovnoměrném rozdělení voličských preferencí mezi republikány a demokraty napříč Spojenými státy je velice důležité udržet koalici sjednocenou a naplněnou energií. Bush před svým prvním zvolením sliboval, že bude prezident-sjednotitel, který dá zapomenout na půtky z dob Clintonových afér. Každý republikán ví, že svůj slib splnil. Zatímco celou zemi rozdělil ještě hlubší brázdou, vlastní stranu se mu podařilo sjednotit a postavit do volebního šiku mnohem lépe než jeho otci nebo demokratickým rivalům Goreovi a Kerrymu.

Jak vypadá budoucnost Základním stavebním kamenem prvního období dnešního prezidenta byl kromě tažení proti al-Káidě boj o výrazné snížení daní a tam Bush uspěl. Největším ekonomickým cílem druhého období je reforma (odpůrci ji nazývají destrukce) systému amerického sociálního zabezpečení. Ta spočívá ve vytvoření soukromých účtů a částečné privatizaci (účty by spravovali kapitáloví investoři, nikoli stát). Podpora tohoto radikálního, nevyzkoušeného plánu klesá stejně rychle jako podpora samotného prezidenta. I přes nynější problémy je ale Bush pro konzervativní Ameriku mužem úspěchu, který sklízí plody práce posledních třiceti let. Liberální Amerika je v defenzivě, trendy ze šedesátých let jsou dávno pryč. Konzervativci potřebují dalšího Bushe, který spojí značně rozdílné proudy, a zařídí, aby jejich voliči zůstali jednotní. Nutno dodat, že mají důvod k optimismu. Příznivci demokratů často argumentují, že budoucnost patří jim a multikulturním Spojeným státům. Vycházejí především z demografických faktorů. Etnické a národnostní menšiny jsou s výjimkou Kubánců pevnými stoupenci Demokratické strany a nejrychleji ros-

toucím etnikem jsou Hispánci. Růst jejich podílu na celkové populaci tak podle této myšlenkové školy během jedné generace obrátí poměr politických sil v Americe. Wooldridge a Micklethwait jsou ale k této teorii ze dvou důvodů skeptičtí. Za prvé Hispánci patří většinou mezi nábožensky založené, a tak se v nich perou dvě tendence: odpor k „nadvládě bílého muže“ reprezentované Republikánskou stranou a sociální konzervatismus, který je v křesťanské pravici pevně zakotven. Druhým důležitým faktorem je fakt, že i Hispánci s jejich rostoucí životní úrovní mají sklon k více konzervativním názorům. Právě republikáni pod vedením G. W. Bushe odstartovali cílenou a úspěšnou kampaň za zvětšení podílu republikánsky laděných Hispánců a větší „barevnost“ vlastní strany. Ať už tak či onak, Evropané by si na život s americkými konzervativci měli zvyknout a přestat jej vnímat jako noční můru. Je dost dobře možné, že nic „lepšího“ američtí voliči Evropě v dalších letech nenabídnou. Marek Fak Autor je ekonom, patří ke stálým spolupracovníkům Respektu. Q

16

ROZHOVOR

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Krása je adrenalinový sport S Vladimírem Kokoliou o ztraceném slovu čest a o tom, co je ve vzduchu prostě jenom rozšíření záběru. S každou věcí vnímáte i její opak, nejen tu „pravou“ stranu! Krása je tedy jen takové intelektuální cvičení? Právě naopak. Je to nejpraktičtější věc pro život. Jak poznáte, že žijete? Potkáte krásu. To za vás nikdo jiný neudělá. Jak má člověk rozumět současnému umění? Proč rozumět? Nechte se jím odmáznout. Co to znamená? Zkuste mít v galerii štěstí a narazit na něco, co vás zaujme, třeba i irituje, a vystavte se tomu. Jděte po kráse se stejnou směsí bezohlednosti a citu, se kterou lidi normálně směřují ke vzájemnému uspokojení. Pokud se člověk dokáže před obrazem zastavit aspoň na dvě tři minuty a vydrží se dívat, obraz se mu „otevře“ a on ho skutečně uvidí. Co když jde o dílo nějakého mazala? Platí to pro každý pohled! A nemusíte mít před sebou zrovna obraz. Když chvilku setrváte a podíváte se „jak je to udělané, jak je svět namalovaný“, začne se vám taky otevírat. Berte si z obrazů to, co vám umožní uvidět je i ve světě. Umění nám v tom jde historicky naproti: pod krásu se postupem času nabalují další a další kdysi ošklivé věci.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Vladimír Kokolia (1956), český malíř z Moravy. Bydlí zčásti ve Veverských Knínicích, zčásti v Praze, kde je od roku 1992 vedoucím pedagogem Ateliéru experimentální grafiky na Akademii výtvarných umění. Uspořádal přes 80 samostatných výstav a podílel se na 300 výstavách společných. V roce 1990 se stal prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, o dva roky později byl jediným československým umělcem zastoupeným na světové přehlídce současného umění Documenta v Kasselu. Píše eseje a recenze, publikuje na internetu (www.kokolia.cz), pořádá přednášky, veřejné diskuse, dílny a performance. Intenzivně se zabývá čínským cvičením tchaj-ťi; patří ke 20. generaci stylu rodiny Čchen. V příštích volbách kandiduje na rektora AVU. Vladimír Kokolia je ženatý, má tři syny.

ně – a to je na tom ta zrada: opona se pak odsune a civíme na prázdné místo. Teprve pak pocítíme silnou poptávku po myšlence, ale už je pozdě, měli jsme ji mít připravenou. Myslím, že takhle to bylo před začátkem modernismu a ve slabší podobě i na jeho konci, někdy v 80. letech. Starost mi dělá, jestli jsem připravenej, a hlavně, jestli jsou připraveni moji studenti. Jak vy sám po té „vizi“ pátráte? Ptám se lidí, třeba studentů. Sleduji vedlejší příznaky. Ráno při cvičení zjišťuju, jaký bude den, a někdy taky trochu jaký bude celý týden, nebo rok, nebo rovnou celá dekáda... Je jedno, jakým způsobem to dělám; nemám odpovědnost vědce, nejsem sociolog, jenom lovím životní pocit. Baví mě na to myslet, protože až se tahle idea objeví, bude naprosto samozřejmá – ale momentálně je zhola nemyslitelná. Co vám říkají vaši studenti? Když jsme se o tom bavili v ateliéru, jeden ze studentů řekl: Krása. To mi zaznělo dostatečně nepravděpodobně, abychom se mohli vydat po stopě.

Kde obstojí kráva Co to je ta „krása“? Na jednom semináři na tohle téma jsem navrhl, abychom místo „krása“ pracovně říkali „kráva“. Krása obstojí všude tam, kde obstojí kráva. Ostatně kráva má vhodné předpoklady – i Homér říká, že nejkrásnější jsou oči buličí, volské oči. Přišla k vám někdy kráva a dívala se na vás zblízka a dlouho? Mluvím o jedné tradici krásy, která v sobě nese i svůj protiklad. Na dvojici Krásky a Zvířete je krásnější to Zvíře! Proč? Protože se musíte překonat. Proč? Protože odvrácená tvář krásy je silnější než vy. Nevolám po zřízení náboženství krásy nebo úřadu krásy. Úplně by mi stačilo, kdyby to byla nová móda. Krása je v podstatě adrenalinový sport. A móda má obrovskou sílu. Přichází a odchází. I sebevražední teroristi vyjdou za pár let z módy. Čeká nás tedy móda děsivé krásy? Tahle vlna se dá očekávat. Co máte dělat, když už „máte všecko“? Nezbývá než zkvalitnit způsob, jak se z toho všeho těšíte.

C

o vám dělá ve vašem oboru největší starost? Hlavní starost mám jednu a stálou: jestli jsem napojený na to, co je ve vzduchu. A teď zrovna mám pocit, že ve vzduchu je vakuum. Už jste někdy podobný pocit zažil? Ve výtvarném umění běžně převládá zdání, že se kromě některé zvýrazněné tendence nic neděje. Ale já myslím na ten druh prázdna, které vzniká pokaždé, než se objeví nějaká větší myšlenka. Přichází ve chvíli, kdy všechno vypadá vyřešeně a jas-

A když nemáte nic? Kupodivu platí totéž. To má být ta vaše „myšlenka ve vzduchu“? Tvar myšlenky to zatím nemá; vidíte, jak s tím zápolím. Pouze pěstuju neurčitý pocit, že by se zmíněné vnímání krásy mohlo připojit k jedné odbočce západního myšlení. Myslím způsob uvažování, které standardně zapracuje do úvahy o věci i její „jungovský stín“. Například, že současně s dobrým skutkem se snažíte zohlednit všechnu tu paseku, kterou napáchá každá jednostrannost. Nemyslím tím naivní snahu o objektivitu, ani relativismus, ale

Kde tohle přijímání věcí ošklivých skončí? Tenhle samopohyb může skončit jedině tak, že nakonec bude krásný celý svět... Pavel Smetana, profesor výtvarné akademie v Aix-en-Provence, říká, že vize, která je podle vás na spadnutí, je už na světě: jsou to projekty, které vznikají díky propojení umělecké, technologické a akademické komunity (různé interaktivní instalace, multimediální performance atd.). Vím, co tím myslí; na to se už deset let dobře píšou granty. Já mluvím o něčem mnohem obyčejnějším, o našem vlastním nastavení. Koho dnes zajímá výtvarné umění? Běžně se potkávám s lidmi, kteří jsou mu upsaní, nebo se snaží dostat do jeho přitažlivé síly; další intenzivní skupinu tvoří sběratelé. Proto je mi zatěžko pochopit, že pro „normální lidi“ prakticky neexistujeme; malování se v nejlepším případě považuje za romantické hobby. Odhaduju, že nejčastější citací výstřižkové služby o výtvarném umění je případ neproclených obrazů Vladimíra Železného – ale aspoň si z toho lidi odnesou, že obrazy musí být něco cenného, nejmíň jako dobré víno. Přitom nepochybuji, že výtvarné umění by mohlo mít pro normální všední život takový význam jako třeba televize. Kdy naposledy takový význam mělo? Nechci heroizovat 80. léta, kdy neoficiální výtvarná scéna zaplnila všemožné chodby, půdy a dvorky; chodily na to mraky lidí, kteří tam ovšem hledali mezi řádky nějaké politické sdělení. Tento dekódovací způsob čtení bych nechtěl opakovat, i když měl svou intenzitu; lidi se na věci skutečně dívali a autorům důvěřovali. Od té doby se ten způsob nepoužívá; čím dál víc jsme spokojeni s pouhou vizualitou. Což je prosté „užívání si“ silných, zneklidňujících, nebo třeba i milých vizuálních podnětů. Na tomtéž stojí i reklama – a té umění nemůže konkurovat. Nezbývá nám než dělat, co se dělalo vždycky: budovat prostředí pro silné osobní mýty. Víc než samotné tvary a barvy na obrazech vzrušují příběhy, jak k nim došlo. Zdá se ale, že se nutnost nové vize objevuje v nejrůznějších oborech. Výrazně to uspíšil rozvoj fundamentalismu. Západ možná dojíždí, žádnou vizi už nepřinese, a po čase se možná stane zapomenutým a chudým nostalgickým koutem planety. Já ale věřím, že to není ztracené. Pokrok sice jako idea skončil, v určitém smyslu jsme však přece jen napřed, a zbytek světa nás žádostivě následuje. V čem jsme napřed? V masovém splňování snu o tom, že pokud budeme vlastnit dost průmyslových produktů, zaručí nám to dobrý život. Takže se teď z toho snu třeba i dřív probudíme.

Dnešek už je celkem normální Jak vidíte běh věcí obecných šestnáct roků po převratu? Na převrat jsem už dávno zapomněl. Jen zřídka se vyskytne okamžik, který si vynutí zpětné porovnání. Je to přepych, že můžu v klidu pustit z hlavy ten historický přelom, kterého jsme byli svědky. Z toho soudím, že dnešek je už celkem normální,

že už nás víc definuje dosažený stav než neustálé reminiscence na předchozí režim. A tak s povděkem přijímám i ty ošklivé zprávy o propojení moci a zločinu a podobně, protože jsou dokladem, že existují odvážní novináři a relativně nezávislá média. Ale zrovna dnes mě napadlo, že jsem už nejmíň deset let nezaslechl slovo čest. Sám jsem také neměl důvod je použít. Možná jeho obsah převzalo jiné slovo, ale čest se ze slovníku vytratila – včetně všech svých protichůdných významů. Chodí vaši studenti k volbám, nebo se o tom na Akademii nemluví? Do akademického prostředí nepatří stranická agitace. Ale odhaduji, že někteří kolegové ponoukají jako já studenty, aby šli volit, pokud to jen trochu jde. Jaká profesní budoucnost je čeká? Neprodukujeme ani „hvězdy“, ani řadové „malíře Vysočiny“; pracujeme individuálně s každým talentem. Je to oboustranně dost práce, přesto absolventi nemají budoucnost zaručenou, to v našem oboru dost dobře nelze. I když se někteří stanou výraznou součástí výtvarné scény, živí se často všelijak. Potřební jsou ale všichni, jak připomíná známá pasáž z Exupéryho Citadely: král vyhnal průměrné sochaře, aby si ponechal jen ty výjimečné. A z těch výjimečných se stal záhy průměr. Uplatnění absolventů vysoké umělecké školy, zaměřené na volnou tvorbu, je samý paradox. Nemůžeme totiž vědět, zda například náš momentálně nezaměstnaný absolvent zrovna v tuto chvíli nepřichází na něco veledůležitého pro vlastní vývoj, nebo dokonce pro vývoj celého oboru. Stejně tak se můžeme důvodně strachovat o zjevně úspěšného mladého tvůrce, který má spoustu výstav a dobře prodává, že svůj talent rozmělňuje. Profesor jedné zahraniční vysoké výtvarné školy odbyl řeč o pražské AVU, kde učíte i vy, jedním slovem: biedermeier. Co byste mu řekl? Myslel to pejorativně, ale mě to neuráží, naopak mi to zní jako dobrý postřeh. Je skutečností a potenciálně silnou stránkou AVU, že na rozdíl od četných uměleckých škol, vzniklých v nedávné době, představujeme dvě stě let nepřerušené paměti oboru. To nevylučuje možnost, aby na škole vznikly také intermediální ateliéry, ateliéry nových médií a podobně – díky tomu se naopak rodí vzrušující pnutí. Akademie tak učinila hned ze začátku 90. let, toho si ten zapšklý kolega nevšiml. Na jedné straně si stěžujete, že vaše Akademie je ospalá a zapomenutá, na druhé straně se zdá, že si dovedete představit i klady takového stavu. Nastavení školy se musí do určité míry řídit i podle typů talentů, které v populaci máme. Existují jedinci, kteří jsou permanentně zavrtaní do své práce a vedle reakcí pedagoga a spolužáků na nich prostě pracuje čas. Studium na Akademii trvá šest let; přesto někdy máme pocit, že jsme na ně moc pospíchali. Dovedu si představit, že právě těmto talentům může svědčit školní prostředí, které jim nechává takový ten normalizační „klid na práci“. Ale pak máme opačný pól, agilní studenty, kteří vystavují od prvního ročníku, spojují se s kolegy na speciálních projektech, umění považují za způsob komunikace. Ti by v takové škole byli nešťastní. V některých obdobích byli na AVU jakoby preferováni studenti prvního typu, jindy zas ti druzí. Tvrdím, že AVU musí umět vyvážit potřeby celé škály talentů, které má k dispozici.

Chci AVU změnit Brzy se bude na AVU volit nový rektor. Proč jste se rozhodl kandidovat? Připadá mi, jako bychom se houpali na loďce a pochvalovali si, že nemusíme veslovat. Vědomě se snažím nepoužívat revoluční rétoriku, i když znám její přitažlivost, zvláště pro studenty. Udělat z Akademie znovu aktivní školu a významnou kulturní instituci bude znamenat mimořádnou spoustu práce; i prosté nahození řemenu jinak funkčního stroje může některým lidem připadat jako revoluční proměna. Mrzí mě, že potenciál školy je využitý jen zčásti. Mám dost jasnou představu, jak Akademii oživit, otevřít veřejnosti, zprůchodnit komunikaci uvnitř školy, vyladit vztahy mezi jejími částmi. Pro dnešní podmínky se mi jako vzor jeví FAMU, kde se podařilo dát fakultě impuls, který překonal obvyklé setrvačné síly. Je za tím i velká dávka idealismu, ale ten se v jejich případě nevylučuje s manažerským přístupem. Jana Klusáková Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.

Q

INZERCE INZERCE

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

179

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ D Ě K A N F A K U LT Y S O C I Á L N Í C H S T U D I Í vyhlašuje výběrové řízení na místo

asistent / asistentka na Katedru politologie Podmínky: – Mgr. vzdělání v oboru politologie – Ph.D., nebo zahájené doktorské studium v oboru politologie – zaměření na srovnávací politologii – publikační činnost – znalost angličtiny, němčiny, španělštiny Úvazek:

40 hod/týden

Nástup:

1. února 2006

Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 7. 12. 2005 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Mgr. Eva Urbanová, Joštova 10, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Český ráj se na začátku října stal členem evropské sítě geoparků UNESCO. I k nám tak zasáhl světový trend posledních let, který zdůrazňuje hodnotu neživé přírody. Vzácné a esteticky působivé geologické lokality jsou zatím vyhlašovány hlavně v Evropě, s mimořádným elánem se do

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

De Gaulle stále vládne Francie kráčí ve šlépějích svého reka

Geopark, „svobodní“ norci a tis roku budování sítě geoparků pustili i Číňané. České území ovšem není totožné s chráněnou oblastí Český ráj, jež zahrnuje všeobecně známé lokality, jako jsou Prachovské skály nebo Hrubá Skála. Východní hranice geoparku sahá až k Jilemnici a Nové Pace. V tom je to zajímavé – nejde jen o atraktivní pískovcová města nebo Trosky, ale rovněž o subtilnější krásu nerostů ukrytých hluboko v zemi. Například zkamenělé stromy můžeme vidět v Arizoně, na řeckém ostrově Lesbos – a taky v Nové Pace. Neokázalý půvab podkrkonošské krajiny však nemusí vydržet věčně. Označení geologický park totiž vyvolává nejrůznější představy a podnikavci, kteří začnou roubenky přestavovat na penziony ve tvaru dinosauřího vejce, už možná sepisují ohlášení pro stavební úřad. Svéráznou činností tráví poslední týdny obyvatelé Vítějevsi na Svitavsku. Ve vesnici a jejím okolí loví lišky a norky, které 20. října z místní kožešinové farmy vypustili radikální ochránci zvířat. Ne že by to v klecích na farmě byla idylka, výsledek jejich akce je ale žalostný: podle majitelky Marie Ducháčkové z klecí uteklo asi 1500 zvířat. V několika dnech po vypuštění zemřely minimálně desítky „osvobozených“ šelem, co kde zardousily, ani nejde spočítat. Ještě smutnější pointu celému příběhu dodává zpráva o životním prostředí ČR za loňský rok, kterou jen dva týdny před incidentem schválila vláda. Norek americký se v naší volné přírodě uchytil zřejmě na začátku 60. let minulého století (byli to právě jedinci uprchlí z farem) a postupem času se rozšířil na víc než polovinu republiky. Dnes hubí ryby, obojživelníky a zejména raky tak zdatně, že se podle zprávy stal pro českou přírodu vůbec nejnebezpečnějším nepůvodním zvířetem.

Nepůvodní zvíře v původní kleci. FOTO PROFIMEDIA.CZ

Doma zůstaneme tentokrát i do třetice. V anketě Strom roku 2005 vyhrál tis červený, který roste nedaleko hradu Pernštejn. Je to dobrá volba, která by mohla k tisu přitáhnout zájem veřejnosti. Díky jeho různým kultivarům a křížencům ho známe spíš jako okrasnou dřevinu v parku, takže ho vnímáme trochu exoticky. Tis je ale náš původní strom – i když narazit na něj někde v lese už je veliká vzácnost. Naštěstí je tady země zaslíbená, Slovensko. Zatímco v celé ČR lesníci a biologové napočítali něco přes 11 000 tisů, jen v Harmanecké dolině na jihu Velké Fatry je jejich počet odhadován na 150 000. Nejhezčí porosty se sice zachovaly na strmých, skalnatých stráních, umazat si trochu kalhoty však stojí za to – jde o místo jejich vůbec největšího rozšíření v Evropě. Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem Ekolistu.

Hlavně pozor na Ameriku, moji milí. (Generál v Quebecu, 1967.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

V

e středu uplyne už pětatřicet let od chvíle, kdy zemřel generál Charles de Gaulle. Otisk jeho osobnosti však zůstává dosud velmi čitelný a v mnoha ohledech zásadní pro pochopení dnešní podoby Francie.

Porazil i Napoleona De Gaulle je vlastně architektem současného politického systému Francie, kde hraje nejdůležitější úlohu prezident s rozsáhlými pravomocemi. Podařilo se mu ho prosadit v roce 1958, kdy zemi hrozila občanská válka. De Gaullův stín se vznáší i nad oblastí zahraniční politiky. Francouzská diplomacie má nadále vytčeno jako (nedostižný) ideál generálovo pojetí francouzské velikosti neboli nepřehlédnutelnosti na poli mezinárodních vztahů, založené na vlastnictví nukleárních zbraní a na permanentním podkopávání pozice silnějších aktérů v globální aréně. Generálovu odmítání přizpůsobit se politice dvou nepřátelských bloků v době studené války odpovídá soudobé francouzské brojení proti americké nadvládě. Opakované projevy totální rigidity francouzských politických špiček ohledně evropské společné zemědělské politiky také přímo navazují na de Gaullovu ochotu paralyzovat činnost evropských institucí v 60. letech v případě zpochybnění privilegií francouzských zemědělců. Generál ale zůstává přítomen v kolektivní paměti Francouzů především jako poslední velký hrdina jejich národních dějin. V průzkumech typu „Největší Francouz“, opakovaně prováděných od počátku osmdesátých let renomovanými agenturami pro výzkum veřejného mínění, si de Gaulle s přehledem drží první pozici. V čem spočívá generálova přitažlivost? Jeho osud sám o sobě splňuje potřebné parametry dobrodružného románu se slavnými vítězstvími i beznadějně vyhlížejícími propady. První vrchol jeho slibné armádní kariéry přišel po zdrcujícím německém útoku na Francii na jaře 1940, kdy výjimečné úspěchy čtvrté obrněné divize plukovníka de Gaulla potvrzovaly pravidlo totálního rozkladu francouzských ozbrojených sil. Čtyři dny po jeho jmenování generálem ho ministerský předseda Reynaud pozval 5. června do vlády jako státního tajemníka na ministerstvu obrany. Své první exekutivní funkce si ovšem de Gaulle dlouho neužil, tato vláda nevydržela ani dva týdny. A tady nastává zásadní zlom v de Gaullově osudu. V okamžiku, kdy se moci ujímá maršál Pétain nabízející Hitlerovi příměří, se rozhoduje de Gaulle vzepřít této všeobecně respektované autoritě a odejít do Londýna. Zde začíná doslova od nuly budovat svou France libre, odmítající smířlivý režim ve Vichy. Ten ho v nepřítomnosti odsuzuje k smrti.

Věčná Francie Neuvěřitelná de Gaullova síla vůle přináší ovoce, generál si podřizuje zahraniční i domácí odboj a všem obtížím navzdory dosahuje zahrnutí Francie (jejíž teritorium je od podzimu 1942 celé oku-

pováno Německem) mezi vítězné velmoci. V srpnu 1944 pak může na pařížské radnici dojatě pronést své proslulé: „Paříž! Potupená Paříž! Zničená Paříž! Zmučená Paříž! Ale osvobozená Paříž! Osvobozená sama sebou, osvobozená svým lidem s přispěním francouzských armád a s podporou a pomocí celé Francie. Francie, která bojuje – jediné Francie, opravdové Francie, věčné Francie.“ Tuto apotéozu brzy střídá rozčarování nad poválečným politickým vývojem. Zklamaný de Gaulle v lednu 1946 opouští vládu a dlouhých 12 let zůstává mimo mocenské struktury – to je doba jeho „putování pouští“. V květnu 1958 se ovšem opět vrací slavně zpátky. Prezident René Coty ho povolává jako „nejvěhlasnějšího z Francouzů“ v okamžiku zoufalého rozkladu státních institucí neschopných řešit krizový vývoj v Alžírsku, kde se představitelé armády bouří proti metropolitní Francii. Přichází další generálova hvězdná hodina. Daří se mu stabilizovat rozvrácený politický systém a dokončit dekolonizaci. Tím si však zároveň získává i řadu nebezpečných nepřátel mezi odpůrci alžírské nezávislosti. V období od března do září 1962 pak policie odhaluje každý týden nejméně jeden plánovaný útok na hlavu státu. Nejtěsněji de Gaulle uniká 22. srpna 1962, kdy u Petit-Clamart několik kulek jen těsně míjí jeho hlavu. Zatímco jako prezident de Gaulle neúnavně pracuje na posílení velmocenského statutu Francie, zejména vytrvalostí ve vývoji vlastních jaderných zbraní (první úspěšný test v roce 1960) a rétorickou i praktickou snahou o oslabování americké dominance v západní Evropě (1966: vyvádí Francii z vojenských struktur NATO), v Asii (1966: známý projev v Phnompenhu odmítající americkou politiku ve Vietnamu) i na samotném americkém kontinentu (jeho slavné zvolání Vive le Québec libre! roku 1967), kumulují se ve Francii vnitropolitické problémy a sociální pnutí. K explozi dochází v květnu 1968, kdy se po ostrém zásahu policie proti protestům na pařížské Sorbonně ke studentským nepokojům připojují odbory a Francii na tři týdny totálně ochromují rozsáhlé stávky. Generál de Gaulle dává ve chvíli vyostřující se krize příznačně přednost mezinárodním vztahům a 14. května, den po masové manifestaci levice v Paříži, vyráží na plánovanou návštěvu Rumunska.

Generálův mýtus Dodnes živá de Gaullova legenda se ovšem nezakládá jen na líčení generálových hrdinských činů devótními životopisci. De Gaulle se na svém mýtu sám vědomě podílel a využíval k tomu velice zručně nejrůznějších prostředků. V literární produkci si vybudoval nejslavnější památník svými válečnými memoáry, kde o sobě psal po vzoru Césara ve třetí osobě. V ústních projevech si vytvořil také naprosto charakteristický styl, plný patosu, dramatických zvolání a odmlk, budící dojem dokonalé improvizace, ve skutečnosti však nacvičený do nejmenších detailů.

V dubnu 1962 se pokusili odpůrci jeho koloniální politiky o vojenský převrat, jejich plán se ale definitivně zhroutil ve chvíli, kdy se de Gaullovi podařilo promluvit v rozhlase. Mistrně zesměšnil toto „pronunciamento čtyřlístku penzionovaných generálů“ a svůj rétorický ohňostroj završil dalším ze svých proslulých výkřiků: „Francouzky, Francouzi, pomozte mi!“ Spiknutí pak skončilo totálním fiaskem. V 60. letech začal bohatě využívat televizi, skrze kterou se obracel k národu prostřednictvím svých slavných tiskových konferencí. Generálovy pravidelné výjezdy mimo Paříž měly také specifický ritualizovaný řád, vrcholící v de Gaullově přímé komunikaci s „lidem“. Generál tyto chvíle považoval za zcela nezbytné pro udržení své legitimity: jásající dav, zastupující celý národ, dostával pravidelně příležitost přesvědčit se o reálné přítomnosti svého vůdce. I množství atentátů, kterým de Gaulle „zázračně“ unikl, přispělo k fixaci mytického rozměru jeho obrazu v lidové představivosti. Jak je možné, že tato taktika, pro dnešního pozorovatele oscilující na hraně směšnosti, de Gaullovi vycházela? Zásadním faktorem se zdá být generálova věrohodnost a upřímnost. Svou výjimečností si byl skálopevně jist a tento názor podpíral silným charismatem. Ve své koncepci vlastní spasitelské role v dějinách vycházel z romantizující a nacionalistické interpretace francouzské historie: poukazoval na to, že pokud v dějinách někdy zklamaly tradiční elity, povstali vždy noví bojovníci, aby „věčnou Francii“ přivedli zpět na výsluní, kam patří. Po Kapetovcích, Janě z Arku, revolučních hrdinech, Napoleonovi a Clemenceauovi „jsem to tentokrát snad já, kdo je vržen okolnostmi a selháním ostatních vůdců do čela Francie“, tvrdil de Gaulle. Jako ověřovací mechanismus pouta k „národu“ užíval de Gaulle instituce referenda. Nejlépe to vyjádřil sám v lednu 1961 při vyhlášení lidového hlasování o alžírské nezávislosti: „Francouzky, Francouzi, vy víte, že budete odpovídat jen a pouze mně... Obracím se na vás bez jakýchkoli prostředníků. Ve skutečnosti je to věc mezi každým z vás a mnou.“

Poslední gesto De Gaullova velikost spočívá konečně především v jeho důslednosti. Když po dramatických událostech roku 1968 vypsal na jaře 1969 referendum o regionální a senátní reformě, chtěl si ve skutečnosti ověřit, zda má stále ještě důvěru „svého lidu“. Na většinové NE zareagoval 28. dubna 1969 promptně a jednoznačně: „Přestávám vykonávat své funkce prezidenta republiky.“ Poslední gesto, kterým generál mistrně dotáhl svůj vlastní státnický portrét, tak aby mohl být bez retuší přemístěn z aktivního politického života do pantheonu národních symbolů novodobé Francie. Ondřej Matějka Autor je historik.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

19

Hitparádu géniů vyhrál Chomsky Britský magazín Prospect našel nejvlivnějšího myslitele planety

M

á to být člověk, jehož myšlenky nejvíce hýbou světem. Ve své branži patří ke špičce a krom toho ještě zásadně ovlivňuje celospolečenskou debatu. Prostě vůdčí intelektuál planety. Právě takového se letos na podzim rozhodl najít prestižní britský měsíčník Prospect ve spolupráci s podobným periodikem Foreign Policy. Přes dvacet tisíc čtenářů, kteří vybírali z nabídnutého seznamu jmen, rozhodlo kupodivu jednoznačně – oním myslitelem dneška je lingvista a neúnavný kritik Spojených států Noam Chomsky. Nejen on, ale i stovka mužů a žen, kteří skončili za ním, nám dává dobrou představu, jak současný svět přemýšlí.

Jak na to Jako každá podobná hitparáda velikánů má i žebříček Prospectu svá „ale“ a ani sám šéfredaktor magazínu David Goodhart výsledky nepřeceňuje: „Neberte to moc vážně. Je to jen salónní hra, ale dokáže lidi rozmluvit.“ Rozmluvit a podnítit diskusi – tahle strategie stála už u zrodu Prospectu, jenž zaslouží malou odbočku. Respektovaný esejistický měsíčník totiž za sebou nemá dlouhou historii jako tradiční britská periodika, Goodhart jej založil teprve před deseti lety. Bývalý korespondent Financial Times se přitom netajil odvážnými ambicemi: být čtivější než The Economist, důležitější než Spectator a romantičtější než New Statesman. Zprvu to vypadalo na fiasko. Počáteční náklad 11 000 výtisků spadl na pět a Goodharta jste mohli vidět, jak na londýnských večírcích rozdává výtisky Prospectu v naději, že někoho zaujmou. Zaujaly. K letošním desátým narozeninám už Prospect přijímal gratulace k nákladu 23 000 prodaných kusů a pevné pozici mezi nejkvalitnějšími ostrovními listy. A na oslavu uspořádal zmiňovanou volbu nejvlivnějších intelektuálů světa. Abychom věděli, jakou takovému žebříčku přikládat váhu, je dobré vědět, jak vznikal. Prospect INZERCE

Když Prospect před dvěma lety publikoval obdoboslovil desítky předních specialistů z Evropy i Amený žebříček sta nejvýznamnějších intelektuálů Bririky a požádal je o nominace. Odpovídali přírodní a společenští vědci, odborníci na mezinárodní vzta- tánie, sesypaly se na něj výhrady, že ignoruje ženy. Tentokrát nebudou bojovníci za genderovou rovnohy, historici, znalci Afriky, Asie nebo Ruska – jejich jména nechce redakce zveřejnit, protože doporu- právnost o nic spokojenější – mezi myšlenkovou elitu světa se vešlo pouhých deset žen, čení prý byla důvěrná. Nad nominapříklad zmíněná Naomi Kleinonacemi se pak bouřlivě debatovalo vá nebo francouzská filozofka Julia nejen o konkrétních osobnostech, Neřídí vlády ani Kristevová. „Samozřejmě jsme ženy ale i proporcích. Je tu dost vědců? Nechybí Rusové nebo Číňané? ministerstva, přesto nevylučovali, ale mnohé se nám jevily spíš jako úzce zaměřené speciaV případě pochybností pak redaktolistky, neznámé mimo svůj obor, než ři znovu žádali specialisty o konzulmají velký vliv. velké myslitelky,“ hájí seznam šéftace. Finální stovku jmen Prospect Proto je dobré redaktor Goodhart. „Nemohli jsme zveřejnil a nechal na internetu lidi zkrátka s klidným srdcem říct, že hlasovat o pořadí. Noam Chomo nich vědět. existují ženy-intelektuálky srovnasky s přehledem zvítězil s téměř telné s Chomským nebo Havlem.“ pěti tisíci hlasy, po něm následoval Spolu se ženami a komunisty Umberto Eco (2464), britský biov TOP 100 chybí také mladá generalog Richard Dawkins (2188), jediný český reprezentant Václav Havel (1990) a americ- ce, zřetelný je nedostatek kapacit z oblasti přírodních věd s širším rozhledem, naopak v mnohém typické ký publicista Christopher Hitchens (1844). Čtenáři pro dnešek je umístění hvězdy listu New York Times sice měli možnost k původním nominacím přidat Thomase Friedmana na šestnácté příčce – reprezensvůj návrh, ale využívali jí minimálně. „Buď byli spokojení s naším návrhem, nebo se nechtěli trá- tuje typ intelektuála, který nemá pevné zázemí a zásluhy v nějaké vědní disciplíně, ale dokáže atraktivně pit s vymýšlením alternativ,“ myslí si šéf Prospectu uvádět světové dění do souvislostí. David Goodhart. Sto intelektuálů dneška tvoří opravdu rozmanitou skupinu, v níž najdeme stejně tak zasloužilé Proč Chomsky vede spisovatele (J. M. Coetzee), ekonomy (Jeffrey Sachs), autory nejcitovanějších knih současnosti (Samuel Suverénní vítězství Noama Chomského asi mnoHuntington, Naomi Kleinová), jako islámské kleriky hým nahnalo husí kůži. V lingvistice se díky svým nebo papeže Benedikta XVI. Vypovídá tahle sestava přelomovým pracím o gramatice tento sedmasedmo něčem? Podle Prospectu ano. Světu podle očeká- desátiletý muž sice počítá mezi klasiky, jeho názory vání dominuje Severní Amerika, v níž žije více než na „americký imperialismus“ jsou ale v mnohém polovina lidí z první třicítky. Zarážející je naopak opravdu extrémní. Jak shrnul britský Guardian, snad absence Francie, které ještě nedávno dodávala lesk každý prezident USA posledních padesáti let byl pro jména jako Derrida, Barthes nebo Foucault – dnes Chomského válečný zločinec, jakýkoli politický krok je sociolog Jean Baudrillard jediným zástupcem Ameriky vehementně odsuzuje, což jej často přivádí v první čtyřicítce. Našinec uvítá, že pozice ve světové do prapodivné společnosti – venezuelský prezident myšlenkové elitě vyklidili komunisté, a ačkoli jmé- Hugo Chávez se například nedávno vyznal, že by no Chomského by mohlo svědčit o opaku, dokonce chtěl svému idolu „alespoň stisknout ruku“. Chomani levicových myslitelů tu nenajdeme mnoho. sky coby tvrdý kritik zásahů NATO v bývalé Jugoslá-

vii například relativizoval oběti masakrů ve Srebrenici (a nejen tam), a svého času dokonce v rámci „boje za svobodu slova“ dělal společnost popíračům holocaustu s vazbou na neonacistické kruhy. Jeho výhra ale rozhodně není náhodná – když podobný výběr nejvlivnějších mozků před dvěma lety dělal konkurenční časopis New Statesman, bylo Chomského jméno také mezi nimi, a to dokonce jako jediné, jež najdeme na obou seznamech v prvním tuctu. A do třetice: rádio BBC 4 nedávno nechalo své posluchače hlasovat, jak by měla vypadat ideální vláda zeměkoule. Vedle Dalajlamy, Nelsona Mandely nebo George Sörose v ní obhájil křeslo i Chomsky. Magazín Prospect má pro dominanci naježeného lingvisty vysvětlení. Chomsky reprezentuje typ intelektuála, jako byl Zola, Sartre nebo Freud, typ, který v západní společnosti po staletí dominoval, ale v posledních dvou dekádách se vytratil. „Náš seznam ukazuje, že velká tradice opozičních intelektuálů zemřela,“ píše Prospect. „Ale drtivé vítězství Chomského dává tušit, že po takových postavách stále toužíme.“ Halasná oslava desátých narozenin sice upoutala pozornost, ale časopisu Prospect vynesla ve finále spíše kritiku. Mnohým se podobná hitparáda intelektuálů nezamlouvá už z podstaty – nekonečné vyhlašování různých „nej“ žebříčků na přelomu století všechny unavilo a od seriózního periodika ho dnes nečekají. „Nejde o to tleskat nebo kritizovat výběr jmen. Pozoruhodná je pošetilost takové soutěže. Co udělá Prospect příště? Aplikuje na intelektuální život přístup Velkého bratra?“ ošklíbá se profesor historie z Univerzity v Exeteru Jeremy Black. Petr Třešňák

A jak se na žebříček vlivných myslitelů díváte vy? Máte návrh jména, které by seznam mohlo obohatit? Nebo jsou podobné „salónní hry“ jen marněním času? Řekněte to na www.respekt.cz.

Q

20

DISKUSE

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45 INZERCE

Václavák jako magnet Možná, ale chce to víc než nové lavičky a rachotící tramvaje

H

istorická Praha roku 2005 je nejen krásná, ale i bohatá. Václavské náměstí, hlavní arterie metropole v srdci Evropy, ale churaví. Místo spojené s kulturní, hospodářskou a politickou energií Česka má viditelně neuspokojivý rozvojový poločas. V počtu kasin Václavák vede snad i před proslulou hamburskou Reperbahn. V gastronomickém ambiente nelze přehlédnout stánky servírující do ubrousku buřty s hořčicí.

Samé překážky Návštěvník Václavského náměstí vidí nevyužité a nerenovované prostory, zatímco značkové obchodní domy se snaží nějak vejít do těsných prostor starých domů. Předválečný Baťa je snad poslední a jediný velkoryse a řekněme současně pojatý obchodní projekt. To není to, co by mohlo a mělo být pražskou zlatou promenádní mílí. Tady nejde jen o vnější vzhled. Můstek je pro návštěvníky Prahy hlavně nástupní a výstupní prostor z těsných prostor Starého Města. Mnoho tisíc jich tu denně postává, rádi by si sedli, jen nemají kam. Nejvíce stolků k venkovnímu posezení nabízí na Václaváku fastfood McDonald – dohromady deset. Protismyslně vděčí Praha za svou dnešní jedinečnost právě bolševickému konzervujícímu úpadku a válce, která se jí jako jednomu z mála měst na sever od Alp vyhnula. Mezi válkami byla Praha celkem elegantní metropolí. Po válce a za totality leccos vypadalo už jinak a bylo si těžko představit, že ušmudlaný bufet v průchodu Astra dodával v předchozích dekádách letecky delikatesy do jiných metropolí. Ale po listopadu z náměstí zmizela kina Alfa, Praha, Ambasador a Astra i divadla jako Semafor. Tržní nájmy udělaly krátký proces s přirozenou provinční lidovostí obchodní vybavenosti. Václavák neudržel krok s rozvojem města, ale nebylo to tak docela kvůli volné ekonomické soutěži. Menší podnikatelé okrajových činností, třeba kasin, dokázali překonat řadu překážek majetkových, obešli se bez velkých stavebních změn, a tak zvládli snáze nejistou povolovací kalvárii čekající na cestě velkých projektů. Kdo chce na Václaváku podnikat, musí především vědět, zda jsou domy v této „oblasti památkového zájmu“ určeny k pietní stavební restauraci, nebo zda a kde je možno uvažovat o přestav-

bě. Podmínky, pokud nejsou předvídatelné, zájem o investice brzdí. Má být například přestavba domů vždy spojena s výstavbou dvou pater podzemních garáží – s autovýtahem z ulice, tak jako v případě Darexu, aby pak v nich nikdy auta neparkovala? Drahý špás. Ve světě se stává, že se majitelé a městská administrativa sdružují, aby podpořili aktivity, které dají místu nový impuls. V Singapuru vznikla elegantní nákupní zóna zastřešením historické ulice. Legendární a poučný je příběh o tom, jak dnes už bývalý starosta New Yorku Giullani vyčistil Times Square, když z kriminálního podsvětí udělal atraktivní náměstí. Malý zázrak zařídilo nové multikino a důsledný policejní dohled.

Problémy neleží na povrchu Nedávno vypsaná soutěž na architektonické řešení ploch náměstí zřejmě skončí vypsáním výběrových řízení na městský mobiliář, stánky a nově zavedenou tramvaj. Jednostranně technicky pochopená dopravní řešení jako tzv. automobilová magistrála, utilitárně navržené metro a těžká pražská tramvaj, které milionové město dělají celkem fungujícím, jsou právě na Václavském náměstí jádrem problémů. Magistrála Václavák izoluje od Královských Vinohrad a vytváří kolem sebe periferii. Přeložení za muzeum na tom nic nemění, jen skutečné řešení – podzemní vedení magistrály – se zase na léta odkládá. Problém je i v tom, že se lidem nechce do těsného a hlubokého metra. Dopravní plány tedy nabízejí možnost problém obejít plošně náročným a pohodu náměstí devastujícím vedením těžké, pro historické centrum již dávno nevhodné tramvaje. V podmínkách soutěže se to předpokládá hned v několika alternativách. Přitom žádné druhé náměstí této malé zeměkoule není obsluhováno třemi linkami metra a ještě příčnou tramvajovou trasou a navíc tangováno městskou magistrálou. A k tomu se teď ještě přidá paralelní tramvaj k trase metra? Miliardě se blížící investice má údajně oživit Václavské náměstí a některé vzdálené ulice jako Hybernskou. Jestli má tramvaj ulehčit návalu na chodníku, proč ho nerozšířit? Než troleje zadrátují a zasloupují a koleje rozdělí náměstí novými přechody a semafory, než těžkotonážní tramvaj

přidá k pohodě náměstí svých 75 decibelů, mělo by se uvažovat o tom, jak foyeru metra dodat lesku, rozšířit ho a lépe zpřístupnit. V roce 2006 je tedy v plánu reinstalací tramvají rozčtvrtit Václavák a postarat se o návrat chaotického, tuctového a nevábného nadzemí. Ale problém Václaváku není architektonický a primárně technický, nýbrž strukturální. Jde o životaschopnou, kvalitní směs funkcí a činností.

Kulturní metropole Praha Jinde ve světě na dopravní městské uzly navazují velkorysé a atraktivní podzemní pasáže. Například rozšíření foyeru metra a spojení do suterénů některých pasáží. V podzemí mohou byt velmi výhodná i kina, v Mnichově je v suterénu U-Bahnu galerie plná návštěvníků. To je námět pro nosné unikátní a velkorysé architektonické a výtvarné řešení povrchu i podzemí, které Václavskému náměstí nabízí postup do „extraligy“ světových kulturních magnetů. V zahrádkách a restauracích se v takovém prostředí z pasantů stávají návštěvníci. Dobře cílené investiční injekce do nápaditých projektů jsou vždy i magnetem další revitalizace. Takové nápady ale již jdou zcela mimo soutěžní podmínky. Moderní centrum jako historicky různorodá část města nemůže bez stavebních změn přijmout nová využití, která zajistí jeho atraktivitu a prosperitu. Hotely nebo obchodní objekty fungují dnes jinak než před sto lety. Jiné jsou stavební nároky na kvalitu prostředí, bezpečnost, přístupnost a velikost prostor. Pokud památkový zájem znamená globálně zachovat stávající stavební podstatu všech domů bez rozlišení (na každém se něco historicky zajímavého najde), pak není důvod si s Václavákem dělat hlavu a věnovat mu nějakou zvláštní pozornost architektonickými soutěžemi. Urbanistické projekty by měly k budoucnosti cestu otevírat, a to s nějakou velmi dlouhodobou perspektivou, a ne jen doslova stavět koleje do minulosti. Vaclavák čeká na zásadní impulsy, ale jisté je jen to, že dostane nové lavičky a asi i rachotící tramvaj. George Gebert Autor je architekt a publicista, působí v ČR a Německu.

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

970 Kč Ondřej Sekora - Práce všeho druhu

299 Kč DOPISY Byl Jaksch opravdu úspěšný? Viktor Šlajchrt popisuje Wenzla Jaksche (Neznámý otec Evropy, Respekt č. 44/2005) jako politika, jehož vize došly přes mnohá protivenství svého naplnění. Možná. Jenže vzniku sjednocené (střední) Evropy předcházelo brutální srovnání národnostních a politických hranic. Dnes odděluje Němce a Čechy (a Poláky…) jasná a oboustranně nezpochybňovaná hranice. Takovou hranici není s trochou vůle zas tak obtížné oslabit až k neviditelnosti. Kdyby byla zapotřebí, víme, kde leží. Podobně jako před třinácti lety na moravsko-slovenském pomezí. Tam kde k podobnému srovnání hranic nedošlo (bývalá Jugoslávie, ale i Severní Irsko a zčásti i Španělsko), poměry zas až tak idylické nejsou. Nebo jsou (Finsko, Belgie – s přivřením obou očí), ale nezdá se, že by na tom EU měla nějakou zvláštní zásluhu. V jejím případě bychom měli hovořit spíš o státech než o národech. Co se případné satisfakce týče, kdo byl úspěšnější? Jaksch, který snil o sjednocení se spravedlivým přístupem k národům? Nebo Beneš, který by patrně nebyl proti za předpokladu, že Němci jako souvislé etnikum z území Československa jednou provždy zmizí? Pavel Urban, Velim

Co Čechům chybí? Reaguji na článek Čekání na lepší (Respekt č. 44/2005). Každý rok někdo udělá průzkum, že Češi chtějí něco nového. Určitě by přivítali čtvrtého mobilního operátora či čtvrtého provozovatele celoplošné televize. Celá nespokojenost je virtuální a nelze ji konstruktivně uchopit. Co přesně od politických stran veřejnost požaduje? A která veřejnost? Občané, lidé, zákazníci, diváci? Na to, jak málo mají strany členů, fungují úžasně. Kdyby stát skutečně spravovaly strany, a ne administrativa, tak tu v řádu hodin máme občanskou válku. Neschází politické strany,

schází koncentrovaná poptávka veřejnosti po kvalitní politice, trestající aroganci a nekompetenci konkrétních politiků ve všech stranách jejich vyřazováním, např. prostřednictvím preferečních hlasů. Česká politika je málo soutěživá. Bohužel selhávají „lídři“. Zvláště u nás „liberálů“ je to k pláči, co předvádíme. Milan J. Hamerský , předseda LiRA

Proti kriminalizaci Jsem rád, že se dlouhodobě věnujete problematice lehkých drog (naposledy v textu Vězení za dům, který se dá kouřit, Respekt č. 43/2005). Myslím si, že stav, kdy tisíce lidí v naší zemi jsou kriminálníky jen proto, že si pěstují pár rostlin konopí pro svou vlastní potřebu, je strach nahánějící. A když se ještě zavírají lidé, kteří pěstují konopí technické, tak to je opravdu už vrchol. Doufám, že se sněmovna rozhodne pro větší dekriminalizaci, a myslím si, že by se pan Komorous měl věnovat drogám těžkým a ne znepříjemňovat život drobným pěstitelům.

a „vizionářů“) a v kontrastu k nim její líčení zdejší venkovské populace jako tradiční, usedlé. Výbušné napětí konfliktu, do něhož celá tato broumovská „story“ vyvrcholila, zjevně vyrůstá právě z neautenticity většiny zdejšího českého obyvatelstva, které se sem přistěhovalo po poválečném odsunu původní německé populace, z komplikované historie tohoto místa s těžkou a nevyhojenou minulostí, týkající se problematického česko-německého soužití; a na druhé straně z odvahy Jana Piňose a jeho přátel pustit se do odkrývání zdejší historické paměti a léčení těchto dávných i nedávných ran. A za to je třeba jim poděkovat; takových odvážných lidí je u nás potřeba mnohem víc. Střet Jana Piňose nevypovídá tolik o jeho pochybení a malém smyslu pro realitu, ale spíše o odvaze pustit se do řešení vážných témat a problémů, v případě Broumovska se nebál doslova vyáhnout kostlivce ze skříně naší vlastní paměti, který nás straší a kterého bychom tam nejradši nechali co nejdéle. V této kauze podle mě neztroskotal Jan Piňos a jeho přátelé, ale především státní ochrana přírody na ministerstvu životního prostředí, na což Eliška Bártová ostatně v závěru poukazuje.

Jiří Jeřábek, Cheb Jiří Zemánek

„Náplavy“ na Broumovsku Rád bych krátce poukázal na jeden aspekt, který se týká článku Konec vizionářů na Broumovsku (Respekt č. 42/2005). Eliška Bártová dochází ve svém článku k závěru, že moderní vizionáři, „náplavy“ z města, byli ve své obrozenecké kulturní činnosti na Broumovsku příliš nároční, necitliví vůči místní tradiční populaci, a proto narazili. Ano, narazili, ale tak čítankově jednoduchý ten jejich příběh nebyl. Klíč k porozumění celému příběhu Jana Piňose a jeho přátel spočívá podle mě v oné „exkomunikaci vizionářů“. Je třeba mít přitom více na zřeteli charakter zdejší populace i samotného místa (genia loci). V této souvislosti chci poukázat na jistý paradox autorčiny poněkud zavádějící ironické charakteristiky Jana Piňose a jeho druhů jako „náplav“ z města (typicky moderních lidí

Klaus že bránil Železného? Ale jděte Týdeník Respekt zveřejnil ve svém 44. vydání sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (§ 10 zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon). Tohoto jednání se Respekt dopustil tím, že na str. č. 24 v třetím odstavci tohoto vydání uvedl: „…řekl při oslavách vzniku republiky Václav Klaus, který se proslavil bráněním Vladimíra Železného a Viktora Koženého před stíháním policií.“ Toto tvrzení není pravdivé. Neexistují a nikdy neexistovaly žádné takové kroky či jakýkoli projev vůle dnešního prezidenta republiky Václava Klause, které by představovaly „bránění Vladimíra Železného a Viktora Koženého před stíháním policií“. Petr Hájek, tiskový mluvčí prezidenta republiky

KULTURA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

21

Květina od Jarmusche Americký režisér nahlédl do duše samotářů

Z

lomené květiny jsou největším komerčním úspěchem režiséra Jima Jarmusche od snímku Mimo zákon (1984). Získaly Velkou cenu v Cannes, už dlouhé týdny se drží na programech světových kin a teď konečně dorazily i k nám. K popularitě filmu určitě přispěli herci. Billa Murraye, Sharon Stoneovou a další hvězdy Jarmusch využívá po svém a nelichotivě zdůrazňuje jejich chátrající zevnějšek. Ale jeho film je zvláštní především proto, že má dvojí tvář: ta první se s úsměvem obrací k širokému publiku jako lehká komedie. Ta druhá je hořká a jako křivé zrcadlo odráží chlad a bezradnost světa, který je tak pohodlný, že se v něm lidé přestali navzájem potřebovat. Zlomené květiny nejsou efektní a působí jako slabší autorův film. Ale mají velkou vnitřní energii a tematicky jsou stejně významné jako nejsilnější Jarmuschův snímek Mrtvý muž (1994).

Najít něco růžového Don Johnston je v pokročilém středním věku a nemá žádný problém. Vydělal si v počítačové branži, nemusí pracovat a teď si leží v drahém domku na koženém kanapi a kouká na televizi. Nic necítí, nic ho nezajímá, na nic se netěší. Když mu jednou přijde růžové psaní bez podpisu, že kdesi zplodil syna a ten ho teď hledá, ani to s ním nehne. Jenže Don má černého kamaráda Winstona, který má šťastnou rodinu, spoustu práce, zajímá ho úplně všechno a je detektiv amatér. Bez řečí vypátrá Donovy bývalé milenky a vypraví přítele na okružní cestu minulostí. Poznávací znaky matky Donova syna jsou dva: psací stroj a záliba v růžové barvě. Dona právě opustila Cherry, a tak Winstona poslechne a vydá se roztržitě, melancholicky do světa. Mohla by to být lehká hollywoodská komedie nebo těžká „nezávislá“ nuda, ale je to ironická balada. O tom, co znamená s někým být, co v nás zanechali naši „bývalí“, jestli nám naše minulost patří a zda vůči ní neseme nějakou odpovědnost a proč. A samozřejmě, jestli vůbec existuje láska. Tohle všechno je snad jasné ve světle tradičních hodnot, jenže v „postcivilizovaném“ moderním světě to neplatí a ze slov, jako je věrnost, vzpomínka či závazek, se staly prázdné normy, pokud je nejsme schopni vnitřně prožít. A to Don nedokáže. Navštíví čtyři bývalé lásky. Všechny stárnou, všechny jsou vyhaslé a všechny mají něco růžového. Cestou potkává Don i jiné ženy, mladé a krásné. Ale z každé z nich mu uvízne v paměti jen mžik: úsměv, ruka ve vlasech, postava, vztek. Všechny jsou navzájem zaměnitelné a kterákoli z nich může a nemusí být matkou Donova syna. Každá je jiná, ale všechny připomínají vrak uvízlý na mělčině a obklopuje je prázdnota. Jejich byty jsou zařízené neosobně, na ulicích a na cestách kolem jejich domů není ani noha, a pokud některá z nich našla smysl života, dá se to brát leda jako vtip: například Carmen vede psychoterapeutickou

Nemáme spolu syna, slečno? Don Johnston na cestě do minulosti.

poradnu pro zvířata, protože po smrti svého psa porozuměla zvířecí řeči. Don nakonec bloudí od jedné ženy ke druhé pustinou, tak jako William Blake ve filmu Mrtvý muž putuje za svou smrtí. Nakonec je úplně jedno, s kým se v životě setkal a jaký vztah to byl. Nikdo v něm nezanechal hlubokou stopu a stejně tak on sám hraje malou roli v životech žen a je zaměnitelný za kohokoli. Každá z bývalých milenek je v rozpacích, že ho znovu vidí. Kdyby k těm trapným setkáním nedošlo, vůbec by to nevadilo. Možná je Don nakonec nejspokojenější u hrobu té z nich, která dávno zemřela.

Velká naděje Někdy se zdá, že literární či filmová fikce je mrtvá a že dokument a literatura faktu mají větší sílu. Moderní život nabízí dramata, jaká si nikdo nevymyslí, jenže jejich ošidnou vlastností je, že nám jejich smysl často uniká, protože nám chybí široké souvislosti. Pod hmatatelným světem protéka-

Český jazz vstává z popela Nadějná mládež, tři podařená alba, cena z festivalu v Montreux – z toho už se raduje nejen prezident Klaus. Letošní podzim u nás provází doslova jazzová exploze. Není snad město, kde by nebyl festival, v Praze jich běží hned několik za sebou. V programech sice nechybí velká jména, ale přesto jazz vyvolává jen malou odezvu, jako by ani neměl šanci stát se velkou kulturní událostí. Už příliš dlouho se v běžném povědomí nachází v pozici umění sice úctyhodného, jež ale sotva něčím překvapí. Bližší pohled na domácí scénu však naznačuje, že věci se dávají pomalu do pohybu. O slovo se hlásí nové kapely, kterým se daří z bludného kruhu vystoupit a zaujmout i ty posluchače, kteří jazz dávno odepsali.

Evergreeny bez titulu Minulé desetiletí okupovala taneční hudba a jazz se sebezáchovně obrátil k tradici a ohrávání prověřených evergreenů. To platí jak pro světovou, tak českou scénu. U nás ovšem konzervativní dekáda totálně zabetonovala už tak ne právě progresivní pro-

středí. Muzikanti našli hlavní diváky v zahraničních návštěvnících jazzových klubů, což je jednak vzdálilo domácímu publiku a také odradilo od hledání nových cest, protože turisté většinou žádné velké experimenty nevyhledávají. Nejjednodušší bylo hrát zavedený střední proud a moc neprovokovat. Tuzemským jazzmanům ostatně k ambicióznějšímu přístupu chybělo také sebevědomí. Na rozdíl od Polska nebo Rakouska se totiž na českých vysokých školách jazz dosud neučí a muzikanti tu téměř neznají tradici kritického myšlení, která by jim umožňovala reflektovat vlastní situaci a vývoj ve světě. Dnes je v Evropě a Americe běžné být doktorem hudby se zaměřením na jazz, u nás neumíme vyškolit ani bakaláře. A v neposlední řadě se s nástupem konzervativního prezidenta jazz stal téměř hradní hudbou, což mu ve svobodomyslnějším podhradí samozřejmě na popularitě dvakrát nepřidalo. Zdá se však, že nyní navzdory poměrům přichází oživení, až jakýsi záchvat tvořivosti. Počet

FOTO OUT NOW

jí skryté proudy, a ty se jinak než uměleckou fikcí zachytit nedají. Jim Jarmusch je odhaluje bez patosu, prostřednictvím obyčejných hrdinů bez ambicí. Jeho postavy zpravidla učiní nějaké všední rozhodnutí: přestěhovat se, změnit zaměstnání. A to jim postupně přeroste přes hlavu a promění se v metaforu. Platí to pro Mimo zákon, Mrtvého muže i pro Zlomené květiny. Poetická metafora Zlomených květin nedává odpověď, ale odhaluje otázky, které vypadají tak nevinně, že si je málokdo položí: Jaký vnitřní proces dnes prodělávají singles, lidé, kteří si nevytvářejí zásadní osobní vazby? Jsou sobečtí? Jsou za svůj odstup od ostatních symbolicky „trestáni“ vnitřním vyhořením a ztrátou emocí? Nebo se prostě sladili s rytmem pohodlného světa a šetří sebe i druhé před zbytečnou bolestí ze vzájemných styků? Jarmusch zdánlivě ironicky mapuje citový život současných singles. Film se dá pochopit jako směšný příběh zatvrzelého sobce, od kterého všichni nakonec utekli. Jenže pro Jarmusche je úděl singles zároveň podobenstvím o lidské osamělosti

mladých jazzmanů a jazzmanek, kteří se pouštějí do vlastních kompozic, narostl doslova skokem. Nejlépe je čerstvý vítr patrný v akustickém kvintetu Vertigo, na jehož nedávno vydané desce se skladatelsky podílejí všichni členové. Nahrávka nazvaná prostě Vertigo Quintet působí velmi kompaktně a rukopis pětice nese stopy dobře zvládnuté tradice nejvýraznějších malých jazzových kapel Milese Davise, Ornetta Colemana nebo Wayna Shortera, stejně jako vědomí o impresionistické klasice. Nadějně působí také nahrávka kvintetu S’aight (základ této kapely se stane za tři roky pilířem nové jazzové katedry na JAMU), není ovšem tak výrazná jako deska Vertiga. Za zmínku stojí, že společná tvorba S’aight a Vertiga získala letos jednu z hlavních cen jazzového festivalu ve švýcarském Montreux. Tvorba výše uvedených kapel má zatím co dělat, aby se dotáhla alespoň k evropskému průměru. Jejich desky jsou skvěle zahrané, skladby však neobjevují nic moc nového. Opravdový skladatel, jenž riskuje, je vedoucí devítičlenného orchestru NUO, klávesista a kytarista Jakub Zitko. Posloucháte-li jeho kompozice na loňské desce kapely, propadnete se do úplně jiného světa, kde vládne hybridnost, míchání žánrů, experiment, zvláštní smysl po humor a parodii. Sladké jazzové plochy jsou „mrveny“ poťouchlými samply, nenadálým aranžmá pro smyčce nebo podivným zabarvením bicích a kytary.

Jak zaujmout Pár zajímavých kapel, o kterých se mluví i píše, bychom tedy měli. To ovšem neznamená, že jazz

vůbec, je obrazem existenciálního stavu, v němž jsme sami vždycky, jelikož se nám věci náhle jeví nahé a zbavené dodatečně přijatých významů. Proto je osamělost Dona Johnstona pozitivní a přivede ho nakonec k závěru, který určitě není převratný, ale jako návod k životu je zásadní. „Minulost je pryč. Budoucnost neznáme. Jediné, co nám skutečně patří, je okamžik přítomnosti.“ Říká to na závěr filmu chlapci, který je anebo možná také není jeho syn. A právě tahle dvojznačnost a nejistota je jedinou pravdou a moudrostí, ke které lze dojít: Když k nám nepatří nikdo, znamená to zároveň, že k nám patří všichni. Vyloučit se z lidského společenství není možné, dokonce ani smrtí. Ačkoli si to Don nepřeje a znepokojuje ho to, už napořád bude v každém mladém muži vidět svého syna, právě proto, že pravdu se nikdy nedozví. A v tomhle posunutém vědomí pospolitosti je vlastně velká naděje a žádné pokrytectví. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

u nás přes noc získá popularitu. Pověsti podivně zatuchlého žánru se nepůjde zbavit jen tak. Proměna nečeká jen muzikanty, ale také dramaturgy. Ztělesněním zdejšího přístupu k věci je festival Václava Klause Jazz na Hradě, který zatím až na výjimky objevuje objevené. Umění dramaturga spočívá nanejvýš v tom, že schrastí kapely, které jsou zrovna na evropském turné. Co dům dá, více méně náhodně. „Potřebujeme velké peníze na americké hvězdy, jen tak můžeme upoutat pozornost velkého publika,“ říká Ivo Letov, který už neuvěřitelných 40 let stojí za dramaturgií Mezinárodního jazzového festivalu v Praze. Stará známá písnička, ale peníze nejsou to nejdůležitější, co dramaturgům chybí. Jako každý umělecký žánr, který se ocitne mimo aktuální módní trendy a navíc je handicapován svou relativní náročností, se musí i jazz snažit zaujmout formulováním nových témat, hledáním překvapivých souvislostí. Inspirací v tomto případě může být v neděli zakončený berlínský jazzový festival. Zájem publika přitahoval skutečně objevným programem. Přestavil několik kapel z Istanbulu na pomezí world music a jazzu. Vědecká sekce festivalu se věnovala zkoumání spojení orientálních břišních tanců a ragtimu. Kromě aktuálních odkazů na situaci v kolébce jazzu New Orleans festival využil také protibushovských nálad německé veřejnosti a pozval radikálně jazzově-levicovou kapelu Liberation Music Orchestra. V českých podmínkách je tahle cesta zatím asi obtížně prostupná, ale je nejvyšší čas se po ní vydat. Jaroslav Pašmik

Q

22

KULTURA

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

Turisté ovládli svět A umělci jim to nedarují

V

že ukazuje nouzový východ z budovy. Carter jej ovšem vyvede z omylu příbalovým letákem, který je téměř tak dlouhý jako objekt sám. Vysvětluje v něm, že šipka ukazuje směrem k Mekce a že stejný ukazatel je k vidění v hotelových pokojích arabského světa, aby host vždy věděl, kam směrovat své modlitby.

ýpravy profesionálních cestovatelů formátu Davida Livingstona nebo Emila Holuba ve své době vyvolávaly obdiv i nevěřícné kroucení hlavou. Že je někdo ochoten tolik riskovat v cizích zemích, když doma je tak hezky, bylo pro krajany jen stěží pochopitelné. Dnes ve stopách průkopníků kráčejí armády novodobých cestovatelů vybavených letenkou a ohmatanými průvodci. Má to ještě nějaký smysl? A jaké následky může masový turismus mít? Tyhle otázky zkoumá svěží a inspirativní výstava Univerzální zkušenost: Umění, život a oko turistovo. K vidění je v londýnské galerii Hayward, ale její globální téma je zajímavé i pro nás.

Vraťte se do Saigonu

Do Mekky tudy Na celém světě se každý rok vydá na cestu do zahraničí 700 milionů lidí, šest milionů z nich zamíří do České republiky. Počet obyvatel středomořských států se v letních měsících zdvojnásobuje. Podobná čísla mluví jasně, nenavozují však žádné pocity. To expozice zapůjčená z Muzea moderního umění v Chicagu ano. Má atraktivní a v současném umění populární formu zacílení na určitý společenský fenomén a optikou jednotlivých výtvarníků ukazuje jeho jednotlivé střípky i možná zobecnění. Kontrast detailu a celku diváka zasáhne hned v úvodním sále: na plátně se za zvuků helikoptéry odvíjejí záběry města Řím snímaného z ptačí perspektivy. Rozostřené kontury domů působí jako kašírovaný sádrový model pro film s King Kongem, popiska na zdi ovšem odhaluje, že Olivo Barbieri záběry natočil v reálu speciální kamerou, která vytvořila iluzi velkoměsta coby dětské hračky. O pár kroků dál je k vidění na první pohled nezajímavá maketa mostu Tower Bridge od Chrise Burdena, postavená z dílů americké stavebnice Erector set. Na počátku 20. století obrovsky populární Erector, v mnohém podobný českému Merkuru, lidem umožňoval sestavit si doma v obývacím pokoji kopie slavných zahraničních budov. Srovnání trpasličí metropole a pompézní dětské stavebnice návštěvníka vybízí relativizovat. Je skutečně nutné obsáhnout celý svět, když k poznání může stačit jednotlivost? Jak moc obohatí turistu

Ich bin Vinetou aneb exponát z galerie Hayward. FOTO A. ROBBINSOVÁ A M. BECHER

vyhlídková jízda Prahou, když jedinkrát nevyšel do ulic? Podobným interpretacím se meze nekladou, každý si z výstavy odnese tolik, kolik času je ochoten přemýšlet o souvislostech. A současné konceptuální umění je na čas opravdu náročné, přičemž někdy ho strávíme nejvíc četbou vysvětlujícího komentáře. Rozhodně to platí o dílku Američana Jeffa Cartera. Umělec v galerii připevnil ke stropu nenápadnou neonovou šipku, o níž si návštěvník zprvu může myslet,

Cestování se stalo součástí moderního životního stylu do té míry, že většina lidí v produktivním věku ani nepřemýšlí o tom, kolik času tráví v anonymním prostředí ubytoven, v labyrintech podzemních parkovišť a v letištních halách. Doug Aitken z Kalifornie se pokusil vyjádřit dezorientaci a vykořeněnost, kterou zakoušejí lidé na služebních cestách. V temné místnosti rozmístil jedenáct obrazovek, z nichž každá přenáší dokumentární sestřih z pracovního dne jedné osoby. Patnáctiminutová stroboskopická sekvence vrcholí ránem v hotelu: všichni se vesměs budí vylekaní a zmatení, mnozí z nich v civilních šatech, přikrytí televizní dekou. Globalizace planety ovšem kromě prázdnoty a odcizení přináší i humorné okamžiky, spojené s vytržením některých kulturních jevů z jejich přirozeného prostředí. Americko-německá dvojice Robbinsová – Becher se ve fotografickém dokumentárním cyklu Karl May Festival zaměřila na fenomén mayovek ve východním bloku. Autoři nafotili účastníky každoročního festivalu na spisovatelovu počest, kteří se organizují do kmenových společenství v duchu jeho románů, bez ohledu na známý fakt, že May Ameriku navštívil až v závěru života a o jejích domorodých obyvatelích měl notně zkreslené představy. Bílí, pihovatí, zrzaví a často obézní „indiáni“ pyšně pózují před kamerou vystrojení ve svátečních krojích, které si sami vyrábějí, a v nichž zcela nahodile kombinují symboliku nejrůznějších kmenů s nášivkami amerických vlajek. Nadpoloviční většina vystavovaných děl má samozřejmě i politický rozměr. Umělci se vyjadřují k zneužívání moci, ke globální hrozbě terorismu i k nadvládě médií. Ne vždy se jim daří být srozumitelní a často sklouzávají k hysterii a ma-

Básník v zemi malých tyranů

Žádná Tramtárie Osud vylíčený v knize je v mnohém výjimečný, ale v obecném smyslu také typický. Spřízněnost s ním pocítí leckdo z generace, jež by se dala označit za „vynechanou“, ti, kteří se v šedesátých letech nestačili projevit a dalších dvacet let na to neměli žaludek. Mimořádná je Mlejnkova rodinná anamnéza. Otec byl volyňský Čech, jenž do staré vlasti přitáhl roku 1945 s Ludvíkem Svobodou a stihl se tu oženit ještě dřív, než se na Žatecko z Ukrajiny přistěhovala jeho rodina (Stalin tehdy na Benešovu žádost povolil potomkům českých kolonistů návrat, aby dosídlili pohraničí). Matčin původ byl zase částečně sudetoněmecký, takže autorovo „ryze české dětství bylo jako by rozpjaté mezi těmito dvěma zdánlivě fiktivními, avšak reálně fungu-

jícími póly – německým a ruským“. Pokřtěn byl katolicky, druzí prarodiče jej však pravidelně brali do pravoslavného kostela. Když si otec pořídil menší statek po Němcích, věštil ruský dědeček zasmušile, že i v Čechách jistě za pár let zavedou kolchozy, zatímco český dědeček namítal: „Tady přece nejsme v žádné Tramtárii!“ Při kolektivizaci Mlejnkovi o prosperující hospodářství opravdu přišli, do JZD však odmítli vstoupit a raději se usadili na samotě ve vojenském prostoru Doupovských hor. Otec při práci v lese dálkově vystudoval lesnickou školu a stal se hajným, doma měli dvě krávy, prase a dvůr plný drůbeže, místa pro pastvu bylo kolem dost a potok se hemžil pstruhy. Léta šedesátá, která prožil na studiích, Mlejnek nijak neidealizuje. Na školách stále přežívaly relikty stalinismu, ale ani importovaná ideologie psychedelických dětí květin mu nijak neučarovala. „Umělé ráje stejně jako ráje sociální jsme považovali za pitomost,“ píše. V Brně se přátelil především se spolužákem Karlem Křepelkou, jehož prakticky neznámé básnické dílo před několika lety vydal brněnský Host. Oba se pod vlivem četby Léona Bloye, Jacquese Maritaina, Teilharda de Chardin a dalších nekonvenčních křesťanských myslitelů obrátili ke katolictví. Roku 1967 podnikli iniciační pouť za Bohuslavem Reynkem do Petrkova, chystali se nakladatelsky navázat na staroříšské Dobré dílo Josefa Floriana a Křepelka dokonce přešel na teologickou fakultu. Vzápětí ale ruské tanky přehodily výhybky celé společnosti.

Výlet bez kufrů Cestovní ruch coby největší průmysl dneška láká obyvatelstvo planety stále vynalézavěji. Podléhá trendům, a proto kdo byl v devadesátých letech na koni, protože navštívil Spojené státy, je dnes bez zkušenosti s jihovýchodní Asií, nejlépe Vánocemi strávenými v Thajsku, outsiderem. Dopady na životní prostředí jsou mnohdy drtivé a poznání – původní smysl cest – se blíží nule, takže není divu, že se z hlavního proudu cestovatelů odštěpila skupinka, která vyznává pojem trvale udržitelný turismus. Řídí se pravidly jako cestování veřejnou dopravou nebo nevyžadování nadstandardních služeb v exotických krajích. Komerčně zaměřené turistické kanceláře však změnu okázale ignorují. Bratislavský rodák Roman Ondák v Londýně na cestovky vyzrál instalací Společný výlet, když svým přátelům zahraniční cesty zprostředkoval formou vyprávění. Na základě jeho popisů pamětihodností a přírodních krás pak kamarádi nakreslili obrázky a vytvořili modely, které tvoří jádro Ondákova příspěvku. Soustředění, nutné k přenesení vnitřní představy na papír, bylo možná daleko větší, než kolik pozornosti by jí dokázali věnovat v reálném čase přímo na místě. Poselství slovenského umělce je jasné a důležité – jestli si má svět uchovat svou rozmanitost, bude nutné uložit kufry zpátky na půdu a vyrazit třeba do Slovenského ráje. Ta hlavní cesta, která lidstvo čeká, nepovede vzduchem ani po kolejích, ale v mysli. Karolína Ryvolová, Londýn Autorka je romistka.

Q

také s katolickou pozorností k metafyzickému pozadí. Groteskní spojení ubohosti s pýchou je v lidových pohádkách odedávna atributem pekelnických poskoků. Posměšně se zmiňuje také o „paxteriérech“, jak nazývá církevní kolaboranty ze sdružení Pacem in terris. Svět by ovšem nebyl úplný, kdyby temní běsíci neměli jasný protipól. Mlejnek jej nalézal u Reynků v Petrkově nebo při vzácných setkáních s želivským opatem Vítem Tajovským, jenž byl celá padesátá léta vězněn v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem. Po deseti letech trapného přežívání v kulturních institucích dospěl Mlejnek k niternému i existenciálnímu osvobození. Stal se krmičem skotu v JZD, sblížil se s disentem, a když v roce 1983 odešel do Prahy, nalezl po vzoru mnoha jiných obživu v kotelně, přičemž se věnoval nepovoleným literárním aktivitám. Stál u založení revue Střední Evropa, překládal z polštiny a francouzštiny zakázané filozofy a v samizdatu vydal i vlastní pozoruhodné verše.

Josef Mlejnek vzpomíná na svou cestu z lesů do kotelny. Kdo se chtěl v devadesátých letech dozvědět pravdu o minulosti, sáhl zpravidla po nějakých čerstvě vydaných pamětech. Dnes už jsou k dispozici objektivnější historické práce, normalizace však nadále zůstává terénem osídleným z větší části příslovečnými lvy. Tíživé dusno, jaké vládlo mezi bezejmennými občany v tzv. šedé zóně, a to zvlášť na venkovských okresech, kde se svou mocí ukájely stovky malých tyranů, je skoro zapomenuto. Básník Josef Mlejnek (nar. 1946), známý též jako filmový, divadelní i literární kritik, přichází s memoáry vzhledem k svému věku nezvykle brzy, jeho Nelegendy o malých inkvizitorech však tuto sféru připomínají v pravý čas.

nickému kupení předmětů doličných. Jindy jejich elegantní nadhled vystihne leccos podstatného. Třeba to, jak zisky z cestovního ruchu snadno léčí dávné rány. Vietnamský umělec Dinh Q. Lê vystavuje triptych plakátů, které imitují barvotiskové upoutávky cestovních kanceláří. Cílovou skupinou jsou Američané a prospekty je lákají třeba k návštěvě dnešního Ho Či Minova města sloganem Vraťte se do Saigonu! Slibujeme, že na vás nebudeme plivat.

Protipohled

Josef Mlejnek: V šedé zóně bylo dusno. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Nejvíc místa věnuje autor době nejnicotnější. Po promoci v roce 1970, už s rodinou na krku, vůbec netušil, čím se bude živit. „Prověrky, zákazy, bolševická idiocie v plné parádě, oživlé zkameněliny z padesátých let,“ píše. Když mu nevyšlo místo účetního v JZD ani psychologa v léčebně pro alkoholiky, nalezl uplatnění jako metodik slovesných oborů v kulturním středisku v Havlíčkově Brodě. Zní to noblesně, pamětníci však vědí, jaká sebranka tehdy ovládla kulturní instituce. Bestiář okresních kádrů líčí s básnickým smyslem pro pádná slova, ale

Malí inkvizitoři jsou sice titulními, nikoli však hlavními postavami knihy. Tou je vypravěč. Sám sebe líčí jako poněkud komického nemotoru, jenž se zpočátku jen tápavě orientuje ve světě, který mu byl přisouzen k životu, ale postupně se učí rozumět boží nápovědě. Krom toho však kniha evokuje i ryze světské zkušenosti. Když Mlejnek v sedmdesátých letech zasedal v porotách armádních soutěží, děsil se při produkcích recitátorů úpadku lidského ducha, čtenář si však dovede představit také opačný pohled: zdeptaný záklaďák drmolí nechutně angažované básně, aby udělal dojem na porotu a získal opušťák, tedy aspoň ždibec svobody. Obě strany sebou vzájemně pohrdaly, ze strachu to však nedávaly najevo. Takové scény ostatně v sedmdesátých letech patřily k nejtypičtějším. Viktor Šlajchrt

Josef Mlejnek: Nelegendy o malých inkvizitorech, Hejkal, Havlíčkův Brod, 2005.

Q

SCÉNA

RESPEKT 45 V 7.–13. LISTOPAD 2005

KNIHY

TELEVIZE

DIVADLO

23

KULTURNÍ TIP Přestože Bob Dylan na rozdíl od mnoha svých vrstevníků nedělá zhola nic pro to, aby dokázal, že zůstává věčně mlád, mluví se o něm neustále. Respekt nedávno referoval o novém dokumentárním filmu Martina Scorseseho z Dylanova mládí, příští týden nás však čeká tolik příležitostí, že je nutné amerického písničkáře připomenout ještě jednou.

Třikrát a dost o Bobu Dylanovi

Svůj autorský výbor z dosavadních sedmi sbírek doplněný oddílem dosud nepublikovaných veršů opatřil básník Jiří Rulf (nar. 1947) názvem Srdce metronomu. Texty vskutku evokují pohyb. Ostré záběry detailů se v nich střídají jako ve filmu, každý působí výtvarně (nikoli stylizovaně, spíš dokumentárně) a hlavním principem kompozice je střih. Přesné vidění jevů, jejichž podstata se ztrácí z dohledu, dodává básním zvláštní napětí. Ocitáme se ve světě, kde má realita působivost symbolů, jejichž význam můžeme jen tušit. První oficiální sbírku publikoval Rulf až po čtyřicítce, předchozí dvě vydal v osmdesátých letech vlastním nákladem, tedy svým způsobem jako samizdat. Ani v devadesátých letech však nesplynul s hlavním proudem. Nynější bilance naznačuje proč. Přes veškerý smysl pro grotesknost vyznívají jeho básně mužně a závažně, což je tón, kterému jsme dost odvykli.

Kromě pondělní televizní stálice Woodyho Allena (tentokrát Zelig, ČT 2, 21.30) nebo reprízy nedávno uváděného příběhu homosexuálního spisovatele Reinalda Arenase v pasti Castrovy Kuby Než se setmí (10.11., ČT 2, 22.00) se tenhle týden vyplatí nevynechat na obrazovce dva dokumenty. Ten první z britské produkce ohledává tajemnou událost, která málem stála život současného ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka. Před rokem ještě prezidentský kandidát v rozpolcené zemi zaměstnává 55 bodyguardů, 5. září jim ale dává volno. Je pozván na večeři se svými úhlavními nepřáteli – šéfem tajné služby a jeho zástupcem Volodymyrem Statsyukem, jehož celoživotním koníčkem jsou jedy. A nedlouho po jídle se dostavují první příznaky. Film Juščenko – nedokonaná vražda vysílá ČT 2 v úterý od 20.00.

Ke své třetí básnické sbírce Podvojná znamení připojil Gustav Erhart (nar. 1951) slovníček užitých archaismů, kulturně historických narážek i církevních pojmů, bez nějž by většina čtenářů rozuměla textům jen zpola. Starosvětská kultivovanost, evokující vzdělance předminulých století, může zprvu působit jako podivínská schválnost, při bližším seznámení však zjistíme, že před námi otevírá svébytný, bohatý, vzácně vytříbený prostor poezie. „Je nabíledni že ještě není / sud světa hříchem zcela naplněný / tu měrku malou která zbývá / ďábel člověku / přepečlivě skrývá.“ Nezní to moderně ani postmoderně, zato pádně a výstižně.

Málokterý hrdina zasáhl na sklonku století Ameriku tak jako Christopher Reeve. V 70. a 80. letech svalnatý hezoun a představitel Supermana se v roce 1995 vážně zranil při pádu z koně a takřka úplně ochrnul. Intenzivním úsilím a cvičením se mu podařilo nejen vrátit k filmu, ale také založit nadaci na pomoc handicapovaným lidem a lobbovat za výzkum kmenových buněk. Původně uvažoval o sebevraždě, pak ale devět let svého druhého života dával podobně postiženým lidem naději, že s ochrnutím vše neskončí. Zemřel loni na selhání srdce. První díl dokumentárního portrétu Christopher Reeve – naděje zůstává vysílá ČT 2 ve středu od 20.00.

– VŠ –

– PT –

Divadelní festival německého jazyka vypukl v naší metropoli sice již minulý týden, představení skýtající největší zážitky však teprve přijdou. Z obsáhlého programu vyberme tři kusy. Legendární berlínská Volksbühne přiveze v úterý 8. 11. do Státní opery mládeži nepřístupnou adaptaci Andersenovy Sněhové královny. Nečekejte žádnou romantiku, spíše drsnějšího Harryho Pottera. Divadlo Archa bude 15. 11. hostit scénu Bayerisches Staatsschauspiel s představením Žena z dřívějška současného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Jak napovídá název, půjde o tragédii rodiny, do níž náhle vstoupila manželova minulost. Konec festivalu bude ve znamení „špásu“, čili fraškovitého kusu Mozart, s. r. o. (na snímku), který odehraje 16. 11. v Národním divadle vídeňský Burgtheater. Představení ohlašuje blížící se 250. výročí Mozartova narození. Divadlo pojednává jubileum vskutku odlehčeně – vypráví příběh továrny na populární cukrovinku Mozartovy koule. Zpěváci se válejí v čokoládě a zpívají při tom brilantně sladké árie. Mistr by byl nadšený. Tanečnice a choreografka Petra Hauerová umí upoutat pozornost. Dokázala to nedávno svým dílem Noční můra, nyní připravila zbrusu novou choreografii s tajuplným názvem Turingův stroj (8. a 9. 11., pražské divadlo Ponec). Předešlé dílo svědčilo o fascinaci choreografky technologií, především lasery. Turingův stroj, což je název objevu abstraktního modelu nekonečně velkého počítače z roku 1936, v tomto trendu pokračuje.

Tou první je nečekaně rychlé uvedení zmíněného filmu No Direction Home Českou televizí. V sobotu a neděli od 20.00 na ČT 2 uvidí diváci proměnu, o níž každý slyšel, ale málokdo ji doopravdy pochopil. Proč celá Amerika pískala, když si její folkový miláček nasadil černé brýle a kytaru zapojil do elektřiny? Scorseseho film to ukazuje názorně – vidíme tradiční upravené folkové pěvce, lehce patetický étos hnutí protestních písničkářů, jehož se stal sotva dvacetiletý mladík hvězdou. A pak najednou střih – nadraná, klátící se postava před těmi uvědomělými bílými intelektuály spustí rokenrolový bengál a chrlí psychedelické obrazy. Hořké sousto, alespoň napoprvé. Tou druhou příležitostí je Dylanův koncert v pražské Sazka Areně, který proběhne v pondělí 7. listopadu od 20.00. Věčně se toulající hudebník je tu pošesté, takže jeho příjezd žádná velká očekávání nevyvolává, ale nouzi o diváky zatím neměl. Stejně jako před dvěma lety jej uvidíme nikoli s kytarou, ale za piánem. A do třetice: nakladatelství Kalich vydává sebrané Dylanovy texty z let 1962–2001. Téměř tisícistránkový svazek obsahuje anglické originály i české překlady (Gity Zbavitelové a Michala Bystrova) a pomůže pochopit, proč se o Dylanovi občas mluví jako o kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. – PT –

MIMOCHODEM

– JP –

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Francie: Magnum mezi divochy Kolik toho vědí Francouzi o nových státech Evropské unie? Dost málo, potvrdí každý, kdo měl co do činění s francouzskými úřady. Velkým překvapením pro zdejší úředníky často bývá už existence samostatného Česka a Slovenska, nevěřícný pohled na tváři za přepážkou vykouzlíte sdělením, že Česko je už přes rok členem EU. A máte-li mít špatný den, budete se zpovídat z toho, že váš český pas není v azbuce. Nejde ale jen o úřady. Podle výzkumu deníku Libération před dvěma lety netušily dvě třetiny Francouzů, že se v květnu 2004 rozroste EU o deset nových členů, a většina dotázaných si nebyla schopna vybavit jméno ani jediného z nich. Právě v té době vznikl v hlavě tehdejší ředitelky proslulé fotografické agentury Magnum Photos Diany Dufourové nápad na projekt Euro Visions. Deset předních dokumentaristů agentury se rozjelo fotografovat deset východoevropských zemí a výstava měla premiéru letos na podzim v pařížském Centre Georges Pompidou. Výsledek ale Francouzům Tak v tomhle ti z východu bydlí. Polsko 2004. FOTO MARK POWER / MAGNUM PHOTOS v orientaci moc nepomůže. Ačkoli se Euro Visions zúčastnila světová špička oboru, snímky nevypovídají ani tak o současném životě v neznámém koutu Evropy, jako o limitech dokumentární fotografie. Tak třeba Česko. Zemi představuje dvacetiminuJeště hůř z návštěvy západních dokumentaristů grafie zaručeně upoutají, ale v tomto případě jdou tové video belgické fotografky Martine Franckové, vyšlo Maďarsko. K fotografiím Francouze Patricka proti celkovému záměru výstavy. Jsou si opravdu kterým diváka provází její přítelkyně, kunsthistorička Zachmanna vyhrává folklórní hudba a Maďarsko Slovinsko a Velká Británie tak podobné? Anna Fárová s dcerami a vnučkami. Vyprávění rodin- se na nich jeví jako skanzen – země vyvražděOtázka, kterou vyvolává Parr a Sarfatiová, je né historie signatářky Charty 77 je poutavé, má však ných Židů, kde na ulicích potkáte koňské povozy vlastně klíčová pro celou výstavu: Kde je hranice jeden háček – rozhodně není typickým příkladem a v parcích socialistické sochy. Upřímně řečeno, mezi zdařilou a pravdivou fotografií? Dokumensoučasné české rodiny a snímek nakonec spíš kon- najít zeď se zavěšeným obrazem Lenina muselo taristická elita přijela představit Západu Východozervuje, než boří stereotyp o východě. Česko vyznívá dát fušku. Trochu jiný problém se skrývá za prací evropany, ale prezentuje v první řadě svůj umělecjako malebná černobílá země, kde žijí hlavně nada- Angličana Martina Parra. V pohledu na Slovinsko ký rukopis. ní umělci a bývalí aktivní odpůrci totalitního režimu. zůstává věrný svému rukopisu, který známe z jeho A vedle nich ještě hrabalovské postavičky, které se předchozího díla – ironické glosy konzumu a anti- Matěj Stránský, Paříž usmívají do kamery z oken renesančních domů. -reklamní zátiší s předměty denní spotřeby. Foto- Autor studuje fotografii na Université Paris 8. Q

Obnovená nádhera chrámu Panny Marie v Drážďanech, z nějž po válce zbyly jen trosky, mi připomenula nedávný zážitek z kostela sv. Anny v Praze. Jeho stěny pokrývá surově krásná koláž z vrstev starých omítek, odřených místy až ke zdivu, z pozůstatků skvostných fresek i z ran zajizvených

Chrámová loď hrubě nakydaným betonem. Architektka Eva Jiřičná pouze obnažila a zakonzervovala spoušť, kterou tu zanechal čas – méně renomovaného tvůrce by asi památkáři donutili k líbivějším opravám. První kostelík prý v těchto místech založil sám svatý Václav, což ovšem tvrdí nejméně důvěryhodný český kronikář Hájek z Libočan. Dochovaly se pozůstatky rotundy z doby kolem roku 1100, v dalším století si tu své sídlo vybudovali templáři a po nich se tu usadily dominikánské jeptišky. Za husitů unikl klášter vypálení jen díky protekci. Přebývala v něm Žižkova teta, které prý strašlivý synovec v čele rabujících houfů pravil: „Nic ty se, teto, neboj! Pro tebe já ušetřím kláštera i sester, pokud ovšem budete přijímat svátost pod obojí.“ Tak se zřejmě také stalo, neboť klášter tu vydržel dalších tři sta padesát let, než jej zrušil osvícený Josef II. Další historická role areálu připadla, když v něm obrozenci začali tisknout první české noviny a knihy. Později se z chrámu stalo skladiště s šesti vestavěnými patry, aby se tam toho víc vešlo. Prostor, který před sedmi lety získala nadace Vize 97, dnes slouží světským obřadům kulturního rázu. Eva Jiřičná v něm nedávno při křtu své monografie vzpomínala na začátky v britském exilu, kdy celých deset let projektovala stavby pro přístav v Brightonu. Propadla tam prý kouzlu nautické architektury: dobrá loď musí počítat s veškerou nevypočítatelností živlů, nikoli jen s výpočty statiků. V chrámové lodi, jež prozrazovala, jak si s ní pohrávaly dějiny, zněla ta slova obzvlášť podnětně. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Na českých hřbitovech slavili živí svátek Dušiček. Ministerstvo hospodářství zvýšilo svůj odhad růstu tuzemské ekonomiky ze čtyř na 4,8 procenta. Půl Primy ovládla švédská Modern Times Group. Po letech odmítání a žalob začaly nemocnice zveřejňovat své dosud tajné informace, s jakým úspěchem a jak kvalitně léčí. V Lednici natáčela Mia Farrowová. Za naprostého nezájmu kolegů předložil šéf sněmovny Lubomír Zaorálek k diskusi svůj etický kodex poslance, který by měl členy dolní komory odradit například od zaměstnávání příbuzných nebo od zaplétání se s lobbisty a podobně. Jsme připraveni vést debatu o etických aspektech chování poslanců, ale musí je předkládat věrohodný představitel, komentoval Zaorálkovu iniciativu místopředseda ODS Petr Nečas, který šéfovi sněmovny zároveň vyčetl, že načerno zaměstnává svou asistentku, je zapleten do podivných privatizací a rád po práci létá domů do Ostravy speciálně vypravovaným armádním vrtulníkem. Česko navštívil Vinetou, rudý gentleman. V rubrice krátkých zpráv noviny ozná-

7.–13. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 45

mily, že hrozba ptačí chřipky dorazila do Severní Ameriky. Ministerstvo zahraničí předalo kubánské velvyslankyni v Praze ostrou protestní nótu proti rozhodnutí diktátora Fidela Castra zakázat na Kubě českým diplomatům oslavit veřejně český státní svátek 28. října proto, že se oslav měly zúčastnit členky sdružení Dámy v bílém – tedy manželky a přítelkyně politických vězňů Castrova režimu; svátek se v nakonec slavil v havanském sídle českého chargé d’affaires Petra Sieglera. Vedení armády oznámilo, že v nejbližších letech postaví po celém Česku deset nových pečovatelských domů pro válečné hrdiny a veterány. V zatáčce před cílovou rovinkou blbě šlápl a ulomil si nohu. Museli jsme ho utratit, popsal novinářům trenér Čestmír Olehla, jak na chuchelském závodišti skončil svou životní cestu velký favorit letošního dostihu o Cenu prezidenta republiky hřebec Tankred zvaný Tanýsek. Škoda Auto vyrobila pětimiliontý vůz. Sněmovní koalice socialistů s komunisty prosadila konec restitucí v Česku. Z posledního průzkumu agentury STEM vyply-

nulo, že 40 procent českých občanů má dojem, že se jim Evropská unie plete do života víc, než je potřeba; stejně nepřiměřený vliv mají pak podle většiny Čechů i tuzemská vláda a parlament. Dvěma ranami do hrudníku těžce zranil opilý slovenský myslivec svého moravského kamaráda na honu poblíž Strání. Začala lovecká sezóna. Tří a čtyřleté tresty vězení dostali u soudu tři mládenci, kteří před dvěma lety v noci opilí vtrhli do bytu romské rodiny v Jeseníku, přítomnou romskou těhotnou ženu vážně zranili dlažební kostkou a jejího muže pořezali střepem lahve po celém těle; jesenický soud loni označil jejich čin za „klukovinu“ a pustil je na svobodu, proti novému rozsudku se teď pachatelé ihned odvolali. David Koller opustil Lucii. Zatím k tomu nemám co říct, vyjádřím se, až se situace uklidní, odpověděla šéfka oddělení cizinecké policie v Tachově Marta Fuchsová na otázku novinářů, odkud pochází více než čtvrt milionu korun, které měla na pracovišti různě poschovávané v obálkách a které jí pak podle jejího trestního oznámení ukradl jeden z ta-

chovských policejních kolegů. Po třech týdnech se vrátil do Liberce tým záchranářů, kteří v pákistánském Rávalkotu pomáhali obětem tamního zemětřesení. Premiér Jiří Paroubek oznámil, že jeho vláda příští rok vykoupí a zbourá vepřín v Letech u Písku, který stojí v místech, kde Češi před válkou postavili koncentrační tábor pro své romské spoluobčany a za nacistů je tu pak hlídali před odvozem do plynových komor v Osvětimi; Paroubkova vláda chce nyní v místech vepřína vybudovat památník obětem romského holocaustu. Nezastírám, že se snažíme vytvořit určitou protiváhu lidským reality show, a věřím, že se tak dozvíme něco i o sobě samých, komentoval ředitel pražské zoologické zahrady Petr Fejk rozhodnutí své instituce spolupracovat s veřejnoprávní televizí a dovolit jí, aby příští tři měsíce nasadila pro pobavení diváků své kamery do klece pražských goril a natáčela jejich „přirozené chování“ pro nový zábavní pořad nazvaný Odhalení. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 6. 11. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.