MÍRA ODHALENÍ INFORMACÍ O NEVĚŘE A JEJÍ VLIV NA ODPUŠTĚNÍ MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA PSYCHOLOGIE

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA PSYCHOLOGIE

Bakalářská práce obor psychologie

MÍRA ODHALENÍ INFORMACÍ O NEVĚŘE A JEJÍ VLIV NA ODPUŠTĚNÍ

Vypracovala: Veronika Gazdíková Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Řiháček, Ph.D.

Brno 2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, a ţe jsem všechny pouţité informační zdroje uvedla v seznamu literatury. V Brně dne 2.5.2013

..................................................... Veronika Gazdíková

Na tomto místě bych ráda poděkovala předně vedoucímu mé práce Mgr. Tomáši Řiháčkovi, Ph.D. za pomoc a spolupráci. Jeho podnětné návrhy, připomínky i kritické poznámky pro mě byly při mé práci opravdu uţitečné. Velmi mi ale pomohl také jeho přátelský přístup a to, ţe kromě kritiky měl vţdy i slova chvály, které mě povzbudily k další práci. Velké díky patří také Mgr. Stanislavu Jeţkovi, Ph.D. za statistické konzultace. V neposlední řadě pak musím poděkovat svým přátelům, kteří mi ukázali správný směr, kdyţ jsem se při psaní dostala do slepé uličky. Jmenovitě chci poděkovat Anně Raszkové za pomoc při překladu dotazníku a Vítu Gabrhelovi a Janu Kubovi za pomoc v nelehkých otázkách statistických. Speciální poděkování patří mému příteli, který měl se mnou po celou dobu psaní práce svatou trpělivost a i ve stavech nejvyššího zoufalství mě vţdy dokázal povzbudit.

OBSAH 1

Úvod....................................................................................................................................1

2

Přehledová část ...................................................................................................................3 2.1

2.1.1

Nevěra ...................................................................................................................3

2.1.2

Dělení nevěry ........................................................................................................4

2.2

Odhalení nevěry ...........................................................................................................6

2.2.1

Odhalení nevěry a role terapeuta ..........................................................................7

2.2.2

Odhalení nevěry podvedeným partnerem .............................................................8

2.2.3

Odhalení nevěry nevěrným partnerem ................................................................10

2.2.4

Emoce provázející odhalení nevěry ....................................................................11

2.3

Sdělování detailů o nevěře – ano nebo ne? ................................................................12

2.4

Proces odpuštění.........................................................................................................13

2.4.1

Definice odpuštění ..............................................................................................14

2.4.2

Odpuštění po nevěře v párové terapii .................................................................14

2.5 3

Nevěra a její dělení.......................................................................................................3

Shrnutí přehledové části .............................................................................................17

Empirická část...................................................................................................................19 3.1

Cíle výzkumu, formulace výzkumné otázky a hypotézy ...........................................19

3.2

Metoda........................................................................................................................20

3.2.1

Výzkumný soubor a metoda výběru vzorku .......................................................20

3.2.2

Výzkumný design a intervenující proměnné ......................................................21

3.2.3

Metody pouţité při sběru dat ..............................................................................22

3.2.4

Výzkumný postup ...............................................................................................25

3.2.5

Způsob zpracování dat ........................................................................................26

3.3

Výsledky ....................................................................................................................27

3.3.1

Deskriptivní statistiky proměnných ....................................................................27

3.3.2

Korelace jednotlivých částí dotazníku ...............................................................28

3.3.3

Vztah mezi odpuštěním a mnoţstvím informací ................................................29

3.3.4

Regresní model – vysvětlení rozptylu míry odpuštění .......................................30

3.3.5

Korelace odpuštění a intervenujících proměnných .............................................31

3.3.6

Korelace odpuštění s charakteristikami respondentů..........................................32

3.4

Diskuze .......................................................................................................................32

3.4.1

Interpretace výsledků ..........................................................................................33

3.4.2

Moţné aplikace výsledků....................................................................................34

3.4.3

Limity výzkumu ..................................................................................................35

3.4.4

Doporučení pro další výzkumy ...........................................................................36

4

Závěr .................................................................................................................................38

5

Literatura ...........................................................................................................................39

6

Přílohy Příloha č. 1

Dotazník včetně instrukcí k vyplnění

Příloha č. 2

Původní znění dotazníku měřícího odpuštění

Příloha č. 3

Regresní model

1

ÚVOD

„Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“

Tento notoricky známý výrok je jiţ po celá léta chybně přisuzován českému psychiatrovi Miroslavu Plzákovi. Ten jej měl údajně pronést na počátku devadesátých let v souvislosti s partnerskou nevěrou, a ačkoliv sám Plzák popřel, ţe by někdy něco takového řekl, tento citát se mezi českou veřejností uchytil a pouţívá se dodnes. V některých variacích se výrok dočkal i pokračování „A kdyţ se to provalí, zatloukat ještě víc!“ Příleţitostně se tento citát objevuje mimo jiné i v tuzemské kinematografii, například ve filmu Vratné láhve, kde v souvislosti s tímto výrokem padlo i Plzákovo jméno. „Nikdy jsem nic takového nevyslovil a ani v ţádném textu nenapsal. Domnívám se však, ţe vím, jak to všechno vzniklo. Kdysi dávno jsem účinkoval se skupinou Fešáci. A mezi písničkami se mluvilo také o přiznávání – tu manţelce, tu příslušníkům VB, tedy policistům. Tehdy zaznělo slovo zatloukat, ale od některého člena kapely, ne ode mne, já však byl na pódiu. Tím mi byl výrok připsán… Ano, říkal jsem, ţe kdyţ se někdo dopustí nevěry, tak ze ţádného zákona, mravního či jiného, není povinen to svému partnerovi říct. Kdosi z Fešáků tehdy při onom vystoupení tato má slova hrubě zjednodušil do onoho „zatloukat, zatloukat a zatloukat“. Já to však nikdy neřekl,“ vypráví ve své biografii Miroslav Plzák (Kovář, 2011, str. 223). Další, nechvalně známý, výrok Miroslava Plzáka je také z devadesátých let, kdy prohlásil, ţe v devadesáti procentech manţelství byl alespoň jeden z partnerů nevěrný (Plaňava, 1994). Současné výzkumy ani zdaleka neuvádějí tak vysoká čísla, otázkou však zůstává, čím to je. Buď se Plzák spletl, nebo jsou si lidé výrazně méně nevěrní nebo nejsou v průzkumech upřímní. Odpověď si můţe zvolit kaţdý podle toho, co je mu milejší. Ačkoliv je dnes nevěrníků údajně méně, stále je jich dostatek na to, aby zaměstnávali partnerské poradce a terapeuty a stále tedy stojí za to se tímto tématem zabývat. Právě manţelská či 1

partnerská terapie je obor, kterému bych se chtěla v budoucnu věnovat, proto tedy takovýto výběr tématu bakalářské práce. Konkrétně se ve své práci budu zabývat tím, jak je proces odpuštění ovlivněn mnoţstvím detailů, které podvedený partner o nevěře ví. V přehledové části budou zastoupena čtyři hlavní témata – první z nich je nevěra, její dělení a definice. Druhé a třetí téma spolu úzce souvisí, jedná se o odhalení nevěry samotné a odhalování detailů. Posledním tématem, kterým se v přehledové části budu zabývat, je proces odpuštění mimo jiné v kontextu nevěry a párové terapie. V empirické části se pak snaţím najít odpověď na otázku, zda a jak ovlivňují detaily proces odpuštění. Informace jsem získávala pomocí dotazníků určených respondentům, kteří zaţili nevěru z pohledu podvedeného partnera. V první části dotazníku odpovídali na otázky týkající se odpuštění nevěrnému partnerovi, ve druhé pak na otázky ohledně informací, které k nevěře měli či mají. To, čeho bych chtěla dosáhnout svou bakalářskou prací je zjistit, zda by měl zlidovělý výrok „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ patřit do lidové moudrosti, nebo zda radí špatně a měl by být raději zapomenut.

2

2

PŘEHLEDOVÁ ČÁST

2.1

NEVĚRA A JEJÍ DĚLENÍ

V následující kapitole přehledové části se budu zabývat partnerskou nevěrou. Uvedu několik jejích definic a vymezím tento pojem pro účely této práce. Také určím a pojmenuji účastníky nevěry a na závěr se budu zabývat tím, do jakých kategorií lze nevěru roztřídit a klasifikovat.

2.1.1 NEVĚRA

Jak uvádějí Dupree, White, Olsen a Lafleur (2007), nevěra je problém, který se v rámci párové terapie řeší často. Pravděpodobně se jedná o problematiku natolik běţnou, ţe velké mnoţství autorů se ve svých pracích vymezením tohoto pojmu vůbec nezabývá. V devadesátých letech odhadoval Miroslav Plzák, ţe v devadesáti procentech manţelství byl alespoň

jeden

z manţelů

nevěrný

(Plaňava,

1994).

Novější

studie

ale

pracují

s optimističtějšími čísly, například Allen et al. (2005) uvádí výskyt nevěry u muţů do 25 % a u ţen do 15 %. Přičemţ však uznávají, ţe skutečné procento nevěrných muţů i ţen bude pravděpodobně vyšší, jelikoţ někteří lidé takto citlivé informace nechtějí sdělovat. Přestoţe je tedy pojem nevěra obecně známý, pokusím se jej pro účely této práce přesněji vymezit. Glass definuje nevěru jako tajnou sexuální, romantickou nebo emocionální angaţovanost, čímţ nevěrný partner porušuje závazek vůči svému oficiálnímu vztahu (cit. podle Hall a Fincham, 2006). Podobně definují nevěru Fife, Weeks a Gambescia (2008). Jejich pojetí říká, ţe většina váţných vztahů je charakterizována závazkem intimity zahrnující sexuální a emocionální věrnost jednomu partnerovi. Nevěra je tedy porušení této intimní

3

exkluzivity. Emocionální nebo sexuální intimita je pak sdílena s někým mimo primární vztah a to bez souhlasu druhého partnera. Ani čeští autoři se v definici nevěry příliš neliší. Uzel (2010) definuje nevěru skrz věrnost, kterou popisuje jako fyzický i citový vztah k jednomu partnerovi či partnerce. V případě, ţe člověk naváţe takový vztah k někomu dalšímu, jedná se o nevěru. Pojetí nevěry pro tuto práci bude vycházet z výše uvedených velmi podobných definic. Za nevěru tedy povaţujme situaci, kdy člověk navázal fyzický a/nebo citový vztah (bez ohledu na délku trvání) s někým jiným, neţ je jeho stálý partner. Abych předešla případným nejasnostem, tak zjednoduším problematiku nevěry a pojmenuji účastníky nevěry. Partnera, který se nevěry dopustil, pojmenujme jako nevěrného partnera. Jeho oficiálního či stálého partnera (nemusí se nutně jednat o manţele) označme za podvedeného partnera a třetí stranu nevěry jako milence či milenku. Uvědomuji si přitom, ţe tato pojmenování nejsou neutrální a mohou působit jako hodnotící, pro účely této práce je to však, myslím, dostačující. Především pojmenování „milenec“ či „milenka“ se můţe zdát poněkud zavádějící, proto povaţuji za důleţité vyjasnit, ţe se v našem případě jedná o třetí osobu, se kterou byl nebo je (jednou či vícekrát) jeden z partnerů nevěrný svému stálému partnerovi a to bez ohledu na typ či délku trvání nevěry.

2.1.2 DĚLENÍ NEVĚRY

Existuje řada různých dělení nevěr podle mnoha klíčů. Většinou záleţí na kontextu daného výzkumu a toho, co přesně chce jeho autor zkoumat. Mezi nejběţnější dělení patří rozlišení krátkodobé a dlouhodobé nevěry či rozdělení na sexuální a emocionální. Dělení nevěry na krátkodobou a dlouhodobou Jedno ze základních dělení nevěry je podle délky jejího trvání. Toto rozdělení na krátkodobé či jednorázové a naopak dlouhodobé nevěry je důleţité zejména z hlediska jejich moţných dopadů na vztah. „Rozlišme jednorázovou nebo zcela krátkodobou akci, to jest příleţitostný a víceméně náhodný odskok, na který lze mít matnou vzpomínku poté, co se 4

hříšník vzpamatoval z kocoviny. Taková selhání, říkávají mnozí, ani nestála za to,“ píše Plaňava (1994, s. 25). Naopak mimomanţelské vztahy trvající delší dobu jsou podle Plaňavy (1994) závaţnější. A to především proto, ţe odráţejí nějaký problém ve vztahu. Mezi motivy nevěrných partnerů můţe být například touha po změně, nespokojenost se sebou samým či s partnerem nebo také touha po oplacení partnerovy nevěry. Dělení nevěry na emocionální a sexuální Rozdělení nevěry na emocionální a sexuální je důleţité zejména z hlediska genderových rozdílů mezi muţem a ţenou. Výzkumníci stylizovali účastníky do rolí podvedených partnerů, aby určili, který typ nevěry by pro ně bylo těţší odpustit a, kdy by zvaţovali rozchod (Cramer, Abraham, Johnson, Manning-Ryan, 2001, Shackelford, Buss, Bennett, 2002). Oba výzkumy vedly ke stejným výsledkům – muţi hůře odpouštění sexuální nevěru a právě v takovém případě by zvaţovali ukončení vztahu, zatímco u ţen je to obráceně – hůře odpouštějí emocionální nevěru a k rozchodu by se zde přikláněly více, neţ by tomu bylo v případě sexuální nevěry. Další typologie nevěry Jako další příklad rozdělení nevěry lze uvést typologii Brownové (2001), která si pro potřeby párové terapie rozdělila nevěru na conflict avoidance affair, intimacy aviodance affair, sexual addiction affair, split self affair a exit affair1. Toto rozdělení zvolila pro účely párové terapie, kterou provozuje. Brownová píše, ţe páry si díky určení typu nevěry dokáţí udělat lepší představu o jejich vztahu. Jednotlivé typy definovala a zároveň shrnula podle takzvaných „skrytých zpráv“, kterou kaţdý typ nevěry obsahuje. U conflict avoidance affair je to například „chci, aby sis mě všiml/všimla“, intimacy avoidance affair charakterizuje „nechci být na tobě tolik závislý/závislá“, sexual addiction affair podle Brownové vysílá zprávu „naplň mě“, a exit affair naznačuje otázku „můţu tě přimět opustit mě?“ Jde tedy vlastně o rozdělení podle motivů, které k nevěře vedly. Jen u split self affair Brownová neurčila ţádnou skrytou zprávu, jelikoţ jde o sloţitější druh nevěry, který nelze shrnout do

1

Jednotlivé druhy nevěry ponechávám v původním anglickém jazyce, jelikoţ dosud nebyly přeloţeny do češtiny. Dále v textu stručně vysvětluji, co dané kategorie nevěry znamenají, ale jejich pojmenování nepřekládám kvůli moţnému zkreslení významu.

5

jedné věty. Tento druh nevěry se vyskytuje zpravidla u lidí, kteří se uţ od mládí snaţí dělat jen „správné věci“ bez ohledu na své city. Snaţili se tedy vybudovat perfektní rodinu, aniţ by svého partnera skutečně milovali. Kdyţ později vznikne bliţší přátelství s osobou opačného pohlaví, takovýto člověk poté často sklouzne k tomu dát průchod svým pocitům a citům a z přátelství snadno vznikne nevěra. Jako druhý a poslední příklad rozdělení nevěry poslouţí rozdělení nevěry podle Petra Šmolky (2003), takzvaná abeceda nevěr. Autor v tomto případě přiřadil ke kaţdému písmenu abecedy jeden typ nevěry. Jak ale sám uvádí, jde spíše o demonstraci skutečnosti, ţe existuje mnoho různých druhů nevěry, neţ o exaktní přehled jejích typů. Roztřídil tedy nevěry do šestadvaceti kategorií od adrenalinových, přes charitativní nebo rekreační, aţ po zpustošující.

2.2

ODHALENÍ NEVĚRY

V této kapitole přehledové části se budu věnovat především okamţiku, kdy dojde k odhalení nevěry. Také se ale zmíním o souvisejících tématech, jako je příprava odhalení, způsoby, jakými k tomu můţe dojít nebo emoce a reakce, které tato událost můţe vyvolat. Překáţkou v této oblasti je fakt, ţe většina případů, kdy dojde k odhalení nevěry, se děje mimo terapii a páry často přicházejí za terapeutem aţ po této zlomové události. Odborná literatura se ale spíše zaměřuje na odhalení nevěry přímo na terapii, alternativou mimo terapii se ale téměř nezabývá. V následující podkapitole uvedu dva ilustrační příklady, jak odborníci doporučují, aby k odhalení došlo. Dále pak rozepíšu způsoby, jak k odhalení můţe dojít a jaké na to mají názory odborníci.

6

2.2.1 ODHALENÍ NEVĚRY A ROLE TERAPEUTA

Brownová (2001) píše, ţe otázky zda a jak odhalit nevěru jsou pro manţelského terapeuta ty nejcitlivější a nejkomplikovanější záleţitosti, kterým musí čelit. Terapeuti jsou v této věci rozděleni na dvě skupiny. První z nich povaţuje odhalení nevěry za kruté a zbytečné. V samotné terapii se poté snaţí eliminovat nevěru a posunout pár kupředu, vše bez toho, aby podvedený partner o nevěře věděl. Druhá skupina terapeutů věří, ţe „je nemoţné provozovat manţelskou terapii s tajemstvím sloní velikosti uprostřed místnosti,“ píše Brownová (2001, str. 56). Tato skupina věří, ţe efektivní manţelská terapie je zaloţená na upřímnosti obou partnerů a právě k této skupině se autorka sama řadí. Poté dodává, ţe většina nevěr dříve nebo později stejně vyjde najevo a podvedený partner by zatajování nevěry mohl brát jako další zradu. Na druhou stranu však uznává, ţe existuji výjimečné případy, kdy je lepší se partnerovi s nevěrou nesvěřovat – například kdyţ hrozí fyzické či psychické násilí, nebo kdyţ je protějšek nevěrného partnera handicapovaný. Někdy do terapie přicházejí sami nevěrní partneři, aby jim terapeut pomohl jejich mimomanţelský i manţelský vztah řešit. V momentě, kdy se dotyčný rozhodne svěřit se s nevěrou svému stálému partnerovi, začne terapeut svého klienta na tu chvíli připravovat (Brownová, 2001). V rámci této přípravy má terapeut pomoct klientovi, aby zjistil, které informace by měly být odhaleny, mimo obsahu je ale také důleţitá formulace. Přiznání by mělo být krátké, stručné a jednoduché. Nemělo by být zahlceno frázemi o tom, jak nevěrný partner svůj protějšek miluje a ţe ho nechtěl zranit. Dále by měl nevěrný partner naplánovat načasování doznání a také určení, kde se to uskuteční. Někteří klienti se rozhodnou říct partnerovi o své nevěře doma, Brownová ale doporučuje spíše udělat to přímo na terapii. Nedílnou součástí přípravy je ale také představa toho, jak bude podvedený partner na tento fakt reagovat. Ten většinou nejdříve reaguje směsí šoku a uvědomění si situace. Poté následuje úleva, ţe zná pravdu, doprovázená vztekem, kvůli zradě, kterou pociťuje. Nevěrný partner se sice můţe omluvit, ale dle Brownové (2001) v tuto chvíli nelze vůbec uvaţovat o odpuštění. Snyder, Gordon a Baucom (2004) například doporučují odhalení i léčení partnerské nevěry prostřednictvím psaných dopisů. Autoři doporučují jejich pouţití v několika úrovních terapie. Dopisy slouţí především ke sdělení pocitů obou partnerů, ale také k tomu, aby si 7

partneři u psaní „uspořádali“ myšlenky. Nevěrný partner by měl zpočátku terapie prostřednictvím dopisů svému protějšku odhalit svou nevěru a vysvětlit, co se stalo, ale také sdělit své vnitřní pocity. Podvedený partner je následně vyzván, aby napsal dopis, kde by měl shrnout dopad nevěry na jeho vnímání manţelství, partnera i sebe. Dopisy jsou pravidelně předkládány terapeutovi, který oběma partnerům poskytuje zpětnou vazbu. Snyder a kol. (2004) vidí hlavní výhody tohoto způsobu terapie v jejích účincích. Na případové studii ukázali, ţe podvedený partner vykazoval významný pokles deprese, hněvu, úzkosti a také pokles negativních vizí. Naopak se poté zvýšila míra odpuštění. U nevěrného partnera rovněţ zaznamenán pokles deprese a hněvu. Většina účastníků po dokončení studie uvedla, ţe výměna dopisů jim pomohla k lepšímu porozumění a přispěla k významnému posunu v postoji k jejich partnerovi.

2.2.2 ODHALENÍ NEVĚRY PODVEDENÝM PARTNEREM

Způsobů, jak odhalit nevěru partnera je spousta, rozhodla jsem se je tedy rozdělit podle toho, jestli se podvedený partner dozví o nevěře od svého partnera, dojde tedy k přiznání, nebo odhalí nevěru bez přičinění partnera. Můţe se samozřejmě stát, ţe nic netušící podváděný partner přistihne partnera přímo při nevěře, nebo dostane „anonymní“ email od milence či milenky svého partnera, coţ není v moc podváděného ovlivnit. Můţe ale také mít jisté podezření a sám aktivně vyhledávat důkazy partnerovy nevěry, a právě hledání důkazů o nevěře bude hlavní náplní následující podkapitoly. Andrews a kol. (2008) zkoumali pomocí dotazníků 203 mladých párů. Cílem výzkumu bylo zmapovat mimo partnerské sexuální chování muţů a ţen a to, zdali je jejich protějšky podezřívají z nevěry. Účastníkům výzkumu byla zaručena anonymita a také to, ţe se jejich partner nedozví jejich odpovědi. Jelikoţ ale kaţdý účastník vyplňoval dotazník v oddělené místnosti, mohli poté výzkumníci dotazníky obou partnerů spárovat, aby bylo moţné porovnat jejich odpovědi. Podle výsledků jsou muţi častěji nevěrní, ale také jsou více nedůvěřiví ke svým partnerkám a častěji neţ u ţen je jejich nedůvěra neoprávněná. Přesněji tedy nedůvěru ve svou partnerku vyjádřilo 19 % muţů, u třiceti procent z nich však byla 8

nedůvěra neoprávněná, jejich partnerka jim tedy byla věrná. U ţen podezřívalo partnera z nevěry 15 % účastnic, přičemţ 21 % z nich nedůvěřovalo neoprávněně. Podle těchto čísel by tedy aţ pětina lidí mohla cítit potřebu pátrat po důkazech partnerovy nevěry. Šmolka (2003) nazval takovéto pátrání cestou do pekel, protoţe podle něj se můţe pátrající dozvědět s jistotou pouze to, ţe mu partner je nevěrný, vše ostatní můţe zůstat více či méně pravděpodobné, ale přesvědčivý důkaz věrnosti neexistuje. Jeden z druhů indicií jsou podle Šmolky (2003) takzvané indicie přímé. Patří mezi ně špatně adresovaná SMS či e-mail, nebo ukládání milostné korespondence v e-mailové schránce či v mobilu. Bezesporu tady ale také patří přistiţení partnera s milencem nebo milenkou. Dalším typem jsou indicie nepřímé, mezi které patří změny partnerova chování, a posledním druhem jsou indicie pochybné. Tam se řadí například anonymní telefonáty, e-maily a další sdělení třetích stran, které podle Šmolky mají prakticky nulovou váhu. Samotný proces odhalování nevěry autor rozdělil do šesti fází: 1. fáze – Podváděný partner si uvědomuje, ţe se vztah nachází v krizi, ale nepodezřívá svůj protějšek z nevěry. 2. fáze – Podváděný partner si uvědomuje, ţe v pozadí jejich partnerské krize můţe být nevěra. 3. fáze – Podváděný partner si začíná všímat nebo sám aktivně vyhledávat indicie, které ukazují na nevěru. 4. fáze – Indicie jsou natolik jednoznačné, ţe podváděný partner uţ nepřipouští ţádné alternativní vysvětlení. 5. fáze – Podváděný partner si je nevěrou jistý a nevěrný partner o tom ví, téma nevěry však zůstává dále tabuizováno. 6. fáze – Nevěra není tabu, padají zábrany a dostavuje se nutkavé puzení o nevěře hovořit. Co se důkazů nevěry týče, je podobného názoru jako Šmolka i Plzák (1999). „Nevina je nedokazatelná, byť nařčení z viny je moţné, ale nelze ho řešit tím, ţe tušení zaměním za vědění. Kaţdá manţelka či manţel podezíraní z nevěry mají právo ţádat důkaz své nevěry a nejen její tušení,“ píše Plzák (1999, str. 85). Zachází však ještě dále neţ Šmolka a tvrdí, ţe pokud se nevěrný partner sám nepřizná nebo není přímo přistiţen, nelze mu nevěru dokázat. 9

„Mnoho let pátrám po lidech, kteří dopadli manţela či manţelku při činu, a ptám se, jaký to mělo průběh. Je přímo děsné, ţe vţdy velmi chladný, zdvořilý, ohleduplný, ţádný velký kravál, ţádný randál po chodbě, jen stručné a mrazivé: Oblečte si, za pět minut se vrátím, ať jste pryč (vy, pane, vy, paní),“ dodává k přistiţení nevěrného partnera Plzák (1997, str. 137). Kdyţ uţ se podezřívavý partner dopátrá důkazů nevěry, Uzel (2010, str. 125) radí následující: „kdyţ uţ vím, tak je lepší dělat, ţe nevím.“

2.2.3 ODHALENÍ NEVĚRY NEVĚRNÝM PARTNEREM

Jak jsem jiţ uvedla výše, terapeuti se velmi různí v otázce, zdali se k nevěře přiznat, či nikoliv (Brown, 2001). Terapeutka Brownová je toho názoru, ţe pokud by se podvedený partner dozvěděl o nevěře jiným způsobem, mohl by zatajování brát jako další zradu. Mezi českými psychology však převládá spíše opačný názor, ať uţ Plzák (2010) nebo Plaňava (1994) výrazně doporučují nepřiznávat se k nevěře. Plzák (2010, str. 46) o přiznání píše: „Dokud to jde, doporučuji nepřipustit, aby se partner k nevěře přiznal. Dojde-li přece jen k přiznání, utnout debaty o nevěře, a dojde-li k debatám o nevěře, léčit konflikt, nikoli nevěru.“ V jiné publikaci Plzák (1999) dokonce předkládá několik návodů, jak nevěru zakrývat a jak ji případně vysvětlit po odhalení. Plaňava (1994) je v otázce přiznání se smířlivější. Pokud se jedná o krátkodobou či jednorázovou nevěru, není podle něj rozumné svěřovat se svému partnerovi. Váţnější situace nastává, pokud jde o dlouhodobou nevěru, kterou se nevěrný partner snaţí usilovně tajit. Podle Plaňavy (1994) je pravidlem, ţe konspirace dříve či později selţe a nevěra vyjde najevo. Ať uţ se však nevěrný partner rozhodl svěřit se svému protějšku sám, nebo se o tom podvedený partner dozvěděl jinak, nedoporučuje ţádné dlouhé proslovy, jen stručně „sdělit manţelce, ţe jakékoli kontakty s tou druhou ţenou končí – a vskutku rychle skončit,“ píše Plaňava (1994, str. 26).

10

2.2.4 EMOCE PROVÁZEJÍCÍ ODHALENÍ NEVĚRY

Odhalení nevěry je velmi podstatný bod v ţivotě partnerů a je tedy provázen i velkými emocemi (Brown, 2001). Jak uţ jsem uvedla dříve, ze strany podvedeného partnera jsou to bezprostředně po odhalení šok, úleva a vztek. Podle Brownové (2001) je onen šok nezřídka doprovázen slzami, křikem, hysterií, strachem z ukončení vztahu, ale také naopak vyhroţováním rozvodem. Podvedený partner se často nemůţe posunout dál, dokud jeho bolest nebude vyslyšena, proto se terapeut v této fázi snaţí emocionálně podpořit podvedeného partnera, přestoţe i nevěrný partner pociťuje pocity jako bezmoc, lítost a smutek. Je také důleţité, aby nevěrný partner především naslouchal a nesnaţil se situaci za kaţdou cenu napravit. Emocionální procesy, které následují po odhalení nevěry, zkoumali Olson, Russell, Higgins-Kessler a Miller (2002). Autoři vedli rozhovory se třinácti lidmi, kteří v manţelství zaţili nevěru. Podle zkušeností s nevěrou, které účastníci v rozhovorech sdělovali, rozdělili autoři studie emocionální procesy následující po odhalení nevěry do tří fází. První fázi pojemnovali Olson a kol. (2002) jako horskou dráhu. Je to emočně nabité období plné hádek, hněvu i sebeobviňování, ale na druhé straně je zde snaha ovládat své negativní pocity a chtění pracovat na zlepšení partnerského vztahu. U některých účastníků nastoupil hněv o něco později, protoţe potřebovali delší čas, neţ byli schopni konfrontace s partnerem a s nevěrou samotnou. Mnozí účastníci v souvislosti s touto fází zmiňovali introspekci, uvědomění a prohloubení pochopení pro manţela a rodinu. Druhá fáze, takzvané moratorium, je charakterizována menší emocionální reaktivitou, posedlostí dozvědět se detaily o nevěře, hledáním podpory u jiných lidí, ale také uvědomováním si významu nevěry. Některé páry během této fáze ţijí oddělně, podvedení partneři si tak berou čas na rozmyšlenou a není neobvyklé, ţe se obklopují svými přáteli, u kterých hledají podporu a rady. Přestoţe většina párů spolu během této fáze komunikuje, jejich rozhovory se často omezují pouze na rodinné záleţitosti jako je navštěvování dětí či placení účtů. Moratorium je u konce ve chvíli, kdy se pár rozhodne, ţe chce zůstat pohromadě a bude na svém vztahu dále pracovat.

11

Třetí a závěrečná fáze pojmenovaná jako budování důvěry je náročná a zdlouhavá. Znovubudování důvěry zahrnuje angaţovanost, přijetí odpovědnosti, ujištění o závazku vůči partnerovi, větší komunikativnost a na závěr odpuštění. Podle vyjádření účastníků se omluvy zdají být více uvěřitelné, neţ tomu bylo v předchozích fázích. Také se vrací dříve běţné chování, kterým si partneři dávají najevo, ţe se milují (Olson a kol, 2002).

2.3

SDĚLOVÁNÍ DETAILŮ O NEVĚŘE – ANO NEBO NE?

Pro tuto práci je téma, zdali detaily nevěry sdělovat či nikoliv, velmi důleţité. Odborníci jsou v této záleţitosti rozděleni na dva názorové proudy a jejich rozdělení je téměř totoţné jako v případě odhalení nevěry obecně. Jedna část radí o nevěře partnerovi vůbec neříct a v případě, ţe se o ní dozví jinak, v ţádném případě nezacházet do detailů a druhá část radí nevěru odhalit (téměř) se vším všudy. Brownová (2001) uvádí, ţe jakmile opadne prvotní šok po odhalení nevěry, podvedený partner chce vědět všechny detaily. Jak autorka uvádí, je třeba rozlišovat, jaké detaily je vhodné ţádat a sdělovat – podvedený partner například má právo vědět, kdo byla třetí strana, jak dlouho nevěra trvala nebo zdali byla pouţita ochrana při sexuálním styku. Ale diskuze na téma sexuálních poloh uţ příliš vhodná není. Podle Brownové začne podvedený partner po nějakém čase sám rozlišovat, jaké detaily skutečně potřebuje vědět a jaké ne. Do té doby je na terapeutovi, aby ho v dotazech usměrňoval. Ve studii Olsona a kol. (2002) jedna z respondentek uvedla, ţe v daném okamţiku chtěla vědět všechny detaily, ale kdyţ se na to podívá zpětně, byla to chyba. Jiná respondentka naopak řekla, ţe dokud neznala kaţdý detail partnerovy nevěry, nebyla schopná se se situací začít vypořádávat. Právě sdílení všech detailů doporučuje DiBlasio (cit. podle Mamalakis, 2001), který to odůvodňuje tím, ţe pokud si nevěrný partner nechá nějaké detaily pro sebe, naruší to rovnováhu a partneři pak nebudou moci spolupracovat na odpuštění. Naopak Butler, Seedall a Harper (2008) doporučují terapeutům podvedeného partnera odrazovat od zjišťování a poţadování podrobných informací, které by vedly k bolestnému a 12

ţivému přemítání. Stejného názoru, co se sdělování detailů týče, jsou i naši psychologové (Plaňava, 1994, Plzák, 2010, Šmolka, 2003). Šmolka (2003) dokonce argumentuje velmi podobně jako Butler a kol. (2008), Šmolka (tamtéţ, str. 80) uvádí, ţe „čím méně informací, tím snáze lze časem třeba alespoň částečně zapomenout. K čemu nám bude, víme-li, ţe manţelova milenka bydlí v Italské ulici č. 235, ţe jejich společná oblíbená hospůdka je ta U Šišatého půlměsíce a ţe spolu minulý víkend byli kdesi na Šumavě…? Jen k tomu, abychom si vše ještě po mnoha a mnoha letech, v době, kdy uţ by to trápení mohlo být téměř zapomenuto, opakovaně připomínali. Italské těstoviny jsme mívali tak rádi, a teď se jich nemůţeme ani dotknout, abychom si nevzpomněli… Půlměsíc je na nebi co čtrnáct dní, často trochu šišatý. Hádejte, co vám bude připomínat!? A na lyţovačku na Šumavě raději rovnou zapomeňte!“ Plzák (2010) jde ještě dále a doporučuje fakt nevěry úplně popřít a v ţádném případě o ní nemluvit. Doporučuje zamezit tendencím k vyšetřování podrobností okolo nevěry a diskuzi na toto téma uzavřít v přítomnosti terapeuta a pak se k ní jiţ nevracet (Plzák, cit. podle Kratochvíl, 2000).

2.4

PROCES ODPUŠTĚNÍ

V následující kapitole se budu zabývat procesem odpuštění – jaký má průběh, jaké jsou jeho fáze, případně podmínky a jaké má specifika v manţelské terapii. Je však potřeba dodat, ţe ne vţdy musí k odpuštění dojít. Některé páry se po odhalení nevěry rozejdou a na svém vztahu dále nepracují, u těchto párů pak proces odpuštění přestává být relevantním tématem.

13

2.4.1 DEFINICE ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je poslední fáze při řešení nevěry, spolu s ním přichází uzavření tohoto problému (Brown, 2001). Je to důleţitý mezník pro terapii obecně, ale zejména pro terapii párovou. (Olson a kol., 2002). Jacinto a Edwards (2011) definují ve své studii odpuštění jako vyloučení představy sebe jako oběti a prosazení osobní síly, která vede k uzdravení toho, kdo se rozhodl odpustit. Podle autorů pak rozhodnutí vzít na sebe odpovědnost a odpustit druhému vede ke zvýšení pocitu sebeúčinnosti. Hong a Jacinto (2012) pak definují odpuštění druhému člověku jako upuštění od destruktivních pocitů vůči odpovědné osobě, kdy špatné úmysly nahrazují pozitivní myšlenky a chování. Meneses a Greenberg (2011) o odpuštění napsali, ţe se jedná o proces zahrnující redukci negativních pocitů a rozdávání nezaslouţeného soucitu. Autoři výzkumu Orr, Sprangue, Goertzen, Cornock a Taylor (2005) se snaţili zjistit, jak lidé vnímají slovo „odpustit“. Poţádali tak účastníky své studie, aby napsali antonymum k tomuto slovu. Autoři dostali 122 pouţitelných odpovědí, z toho téměř padesát procent odpovědí bylo sloveso „vyčítat“ a jeho ekvivalenty. Necelých dvacet procent účastníků uvedlo pomstu a šestnáct procent účastníků napsalo přídavná jména jako naštvaný či nepřátelský (a jejich ekvivalenty). Mezi dalšími antonymy se pak objevila slova jako zapomenout, pamatovat, zlost, vina, sobectví, přijetí, tvrdohlavý nebo také odpovědný (Orr a kol., 2005).

2.4.2 ODPUŠTĚNÍ PO NEVĚŘE V PÁROVÉ TERAPII

Povaţuji za důleţité uvést, ţe problematika odpuštění se zdaleka netýká jen párové terapie, ale zabývá se jí velká část terapeutů. Moţná proto Hong a Jacinto (2012) sepsali teoretický článek, který má poskytnout terapeutům moţné vodítko při práci s klienty v oblasti odpuštění a sebeodpuštění. Autoři rozdělili tento proces do šesti kroků: budování vztahu, odraz vnitřního zrcadla, inventář zkušeností, neodeslaný dopis, prázdná ţidle a poslední krok autoři nazvali nechat jít a posunout se vpřed. 14

V prvním kroku - budování vztahu - jde především o navázání terapeutického vztahu mezi terapeutem a klientem. Terapeut naslouchá klientovi, stanovuje cíle terapie a po dvou aţ třech sezeních, kdy dokončí posuzování situace, se zeptá klienta, zdali chce pracovat na odpuštění nebo sebeodpuštění. Pokud se chce klient zaměřit na odpuštění druhým, terapeut jej vyzve, aby sestavil seznam lidí, se kterými má „nevyřízené účty“ v podobě přetrvávajícího hněvu. Ze seznamu pak vybere jednoho člověka, kterému má být odpuštěno (Hong a Jacinto, 2012). V dalším kroku má klient namalovat tři obrázky, které se vztahují k osobě, které chce odpustit. Klient tak vytvoří metafory, které lze pouţít v diskuzi o jeho hněvu. Terapeutovi tento krok umoţňuje nahlédnout do klientova symbolického jazyka. Po vytvoření obrázků následuje diskuze, kdy se terapeut spolu s klientem snaţí najít význam oněch metafor. Na to navazuje další krok, kdy je klient vyzván, aby sestavil seznam deseti zkušeností s osobou, které chce odpustit. Seznam má obsahovat jak negativní, tak pozitivní zkušenosti od doby, kdy se s danou osobou zná. Nakonec klient vybere ze seznamu jednu zkušenost, která vyčnívá. Tyto dva kroky mohou slouţit jako výchozí bod pro neodeslaný dopis, který má klient napsat osobě, které chce odpustit a má v něm probrat moţné důvody svého hněvu (Hong a Jacinto, 2012). V pátém kroku nazvaném autory (Hong a Jacinto, 2012) prázdná ţidle přináší klient na sezení dopis, který čte prázdné ţidli. Poté si na tuto ţidli přesedne a reaguje na dopis z pohledu osoby, které byl adresovaný. Takto dialog pokračuje, dokud klient nedokončí cvičení, na jehoţ konci by se měl rozhodnout dané osobě odpustit, coţ je posledním krokem této terapie. V posledním kroku se terapeut zeptá klienta, zda si myslí, ţe je moţné usmíření. Je však důleţité brát v potaz okolnosti a události, ke kterým se odpuštění vztahuje. Například u domácího násilí či zneuţívání není usmíření vhodné. Hlavní výhodu této metody vidí její autoři v systematičnosti, která pomáhá klientovi dostat se přes pocity hněvu a to umoţňuje smíření se se sebou samým nebo s jinými lidmi. Existují ale modely odpuštění přímo pro párovou terapii, například Mamalakis (2001) pouţil model manţelské terapie DiBlasia na mladý pár, kde byl muţ své partnerce před svatbou nevěrný. Zde se zaměřím pouze na závěrečnou fázi terapie, coţ je sezení, kdy má dojít k odpuštění. Ve skutečnosti se toto sezení většinou natáhne na více neţ jedno setkání a pár by měl za tuto dobu zvládnout osm kroků. Sezení načíná vyjasněním toho, co se stalo a 15

proč tam daný pár je – tedy přijetí nevěry jako faktu, na to přímo navazuje druhý krok, kdy nevěrný partner má moţnost vysvětlil své činy a případně okolnosti kolem nevěry včetně detailů. Třetím krokem jsou pak otázky a odpovědi, kdy se terapeut i podvedený partner mohou ptát na cokoliv, co je ještě k nevěře zajímá a co nevěrný partner v předchozím kroku nezmínil. Vyvrcholením této bolestné části je čtvrtý krok, kdy by podvedený partner měl se svým protějškem sdílet své emoce, předpokládá se, ţe ty budou primárně negativní. Jako pátý krok pár vypracuje plán, jak obnoví vzájemnou důvěru. Terapeut pak pár podporuje ve tvorbě mechanismů, které zabrání další nevěře a povedou k získání důvěry. Podle DiBlasia můţe být jeden z těchto mechanismů dohoda, ţe podvedený partner můţe svůj protějšek kdykoliv a kdekoliv kontrolovat přes telefon (DiBlasio, cit. podle Mamalakis, 2001). V dalším kroku pak terapeut upozorní podvedeného partnera, ţe odpuštěním nezmizí bolest a ţe nemusí svému partnerovi odpustit jenom proto, ţe je o to ţádán. Dále je nevěrný partner terapeutem poţádán, aby se identifikoval s partnerovou bolestí a moţnými důvody nevěry. V případě, ţe terapeut uzná, ţe je pár připraven na odpuštění následují poslední dva kroky. Je to formální ţádost o odpuštění a slavnostní akt jakým můţe být například nákup nových snubních prstenů. Aplikace tohoto modelu Mamalakisem (2001) v praxi však bohuţel nebyla kompletní, jelikoţ pár v jeho případové studii po dvou sezeních ukončil terapii s tím, ţe jsou si blíţe neţ kdykoliv před tím a terapii dále nepotřebují. V rámci odpuštění nevěry pak Meneses a Greenberg (2011) zkoumali, jaký je rozdíl mezi těmi páry, u kterých došlo k odpuštění a těmi, kde podvedený partner odpustit nedokázal. Autoři zkoumali osm párů, čtyři, kde k odpuštění došlo a čtyři, kde ne. Ve všech případech byl z páru nevěrný muţ. Na základě čtyř různých technik měření a analýzy videí s páry, sestavili Meneses a Greenberg model procesu odpuštění a určili tak, ve kterých částech procesu se jejich dvě skupiny párů liší. Nevěrní partneři, kterým nebylo odpuštěno, se od modelu procesu odpuštění lišili v následujících poloţkách: nedefenzivní přijetí odpovědnosti za nevěru, stud/soucit a srdečná omluva. Podvedení partneři se pak od modelu lišili v tom, ţe se nedokázali na věc podívat z pohledu nevěrného partnera (Meneses a Greenberg, 2011). V procesu odpouštění hrají také genderové rozdíly svou roli. Mnohé ţeny dokáţí po nějakém čase nevěru odpustit, muţům dělá odpuštění podle Plaňavy (1994) větší potíţe.

16

„Ţeny, ale samozřejmě i muţi někdy nevěru vytěsní z vědomí. Jako by na ni zapomněli. Časem by mohli téměř přísahat, ţe se nikdy nic takového nestalo,“ píše Uzel (2010, str. 80). Podle Brownové (2001) je odpuštění v párové terapii o tom odstranit nevěru z centra dění a odloţit jí na jiné místo, kdyţ přijde ten správný čas. Načasování je dle autorky velmi důleţité a to především načasování omluvy. Příliš brzká odmluva totiţ k ničemu nevede a často zůstává nevyslyšena. Pár je podle ní připravený k odpuštění tehdy, kdyţ spolu začal komunikovat otevřeně a upřímně a tím obnovil vzájemnou důvěru. V podstatě by důvěra mezi partnery měla být větší neţ před nevěrou. Posedlost nevěrou uţ je pryč a ani jeden z partnerů nemá potřebu o tom více hovořit, sdělili si všechna dosud nevyřčená tajemství, mají realističtější očekávání od svého manţelství a obnovili mezi sebou intimní vztah. Tehdy je pár podle Brownové (2001) připraven na odpuštění. Důleţitou součástí odpuštění jsou také rituály a oslavy, protoţe symbolizují ukončení bolestné etapy manţelství a nový začátek.

2.5

SHRNUTÍ PŘEHLEDOVÉ ČÁSTI

V přehledové části jsem se zabývala vymezením základních pojmů mé práce, kterými jsou nevěra a její odhalení, detaily týkající se nevěry a odpuštění po partnerské nevěře. Pouţívala jsem převáţně dva druhy zdrojů, jedním byly studie a vědecké články, druhým pak popularizační knihy primárně českých autorů. Důvodem k pouţití popularizačních zdrojů je fakt, ţe mnoho lidí hledá rady právě v těchto publikacích a řídí se jimi. Tento typ publikací je také zdrojem mé výzkumné otázky a hypotézy a právě v těchto zdrojích se nachází argumenty, které chci ve své práci ověřit. Proto tedy tak hojné uţití popularizačních zdrojů. Kombinací několika různých definic jsem nakonec pojem nevěra pojala jako situaci, kdy člověk navázal fyzický a/nebo citový vztah s někým jiným, neţ je jeho stálý partner. Studie v současnosti pracují s procenty nevěrných u muţů kolem 25 % a u ţen přibliţně 15 %. Podle Andrews a kol. (2008) jsou skutečně častěji nevěrní muţi, ale zároveň jsou také více nedůvěřiví ke svým partnerkám a častěji neţ u ţen je jejich nedůvěra neoprávněná.

17

Odhalení nevěry můţe přijít ze strany jak nevěrného, tak podvedeného partnera. Pokud se k odhalení rozhodne nevěrný partner, přiznání by podle Brownové (2001) mělo být krátké, stručné a jednoduché. Je to velmi důleţitý moment v partnerském ţivotě a je provázen velkými, negativními emocemi. Terapeuti jsou v záleţitosti přiznávání rozděleni na dvě skupiny – jedna je pro odhalení včetně detailů, druhá je proti přiznávání se, a kdyţ uţ je nevěra nějakým způsobem odhalena, výrazně nedoporučují zacházet do detailů. Ti, kteří jsou pro přiznání včetně sdělení detailů argumentují tím, ţe upřímnost je základ úspěšné manţelské terapie (Brownová, 2001), nebo tím, ţe pokud si nevěrný partner nechá něco pro sebe, naruší tak rovnováhu v terapii a partneři nemohou spolupracovat na odpuštění (DiBlasio, cit. podle Mamalakis, 2001). Oproti tomu skupina, která brojí proti přiznávání, argumentuje zbytečností či krutostí přiznání, případně zbytečným přemítáním a připomínáním detailů v době, kdy uţ nevěra můţe být dávno zapomenuta (Šmolka, 2003). V mé práci se budu zabývat mírou odpuštění v závislosti na mnoţství detailů, které podvedený partner o nevěře má. Existuje mnoho definic odpuštění, jednou z nich je například definice Honga a Jacinta (2012), kteří definují odpuštění druhému člověku jako upuštění od destruktivních pocitů vůči odpovědné osobě, kdy špatné úmysly nahrazují pozitivní myšlenky a chování. Co se týče konkrétněji odpouštění nevěry, jsou zde jisté genderové rozdíly. Výzkumy (Cramer a kol., 2001, Shackelford a kol., 2002) ukazují, ţe muţi hůře odpouštějí sexuální nevěru, ţeny se pak hůře vypořádávají s emocionální nevěrou. Podle Plaňavy (1994) muţům dělá celkově odpuštění větší potíţe neţ ţenám. Meneses a Greenberg (2011) zkoumali rozdíly mezi páry, kde došlo k odpuštění a kde ne. Nevěrní partneři, kterým nebylo odpuštěno, nedokázali nedefenzivně přijmout odpovědnost za nevěru, neprojevili stud či soucit a jejich partnerky se nedočkaly srdečné omluvy. Podvedení partneři, kteří svým protějškům neodpustili, se pak nedokázali na věc podívat z pohledu toho druhého (Meneses a Greenberg, 2011). Brownová (2001) uvádí, ţe odpuštění je poslední fáze při řešení nevěry a spolu s odpuštěním přichází uzavření tohoto problému. Pár je podle ní připravený na odpuštění tehdy, kdyţ spolu začal komunikovat otevřeně a upřímně a tím obnovil vzájemnou důvěru.

18

3

EMPIRICKÁ ČÁST

3.1

CÍLE VÝZKUMU, FORMULACE VÝZKUMNÉ OTÁZKY A HYPOTÉZY

Cílem mé práce je zjistit, zda a jak detaily, které podvedený partner zná, ovlivňují proces odpuštění. Tedy zdali je odpouštění s konkrétními informacemi a partnerově nevěře snazší nebo těţší. Má výzkumná otázka tedy zní: Jak znalost detailů týkajících se nevěry ovlivňuje podvedeného partnera při odpouštění nevěrnému partnerovi? Odpověď na tuto otázku však ani po studiu literatury na toto téma není zcela jednoznačná. Jak jsem jiţ uvedla v přehledové části, odborníci se v této věci dělí do dvou skupin – jedni v krajních případech nedoporučují sdělovat jakékoliv podrobnosti, druzí naopak upřednostňují naprostou upřímnost. Z přehledové části práce vyplývá, ţe tuzemští odborníci na tuto problematiku se řadí ve velké většině do první skupiny, kdeţto zahraniční zdroje, zastávají spíše názory druhé skupiny propagující upřímnost. Čeští autoři publikací jako Plzák, Plaňava nebo Uzel jsou v našich podmínkách uznávanými odborníky na problematiku partnerských vztahů s mnohaletými zkušenostmi. Já se tedy pro účely této práce přikloním k tuzemským autorům a budu předpokládat následující: Znalost detailů týkajících se nevěry znesnadňuje podvedenému odpuštění nevěrnému partnerovi. Můj předpoklad pro tuto práci tedy je, ţe lidé, kteří měli málo informací o nevěře svého partnera, dosáhnou průměrně vyššího skóru odpuštění neţ ti, kteří detaily ohledně nevěry znali.

19

3.2

METODA

3.2.1 VÝZKUMNÝ SOUBOR A METODA VÝBĚRU VZORKU

Výzkumu se mohli zúčastnit pouze lidé, kteří zaţili nevěru v roli podvedeného partnera, coţ je poměrně úzká specifikace. Nejen, ţe respondent v mém výzkumu musel být dříve podveden svým partnerem, ale navíc ještě muselo dojít k odhalení nevěry. Kromě toho ne kaţdý se chce k nevěře vracet, coţ také stěţovalo získávání respondentů. Dala jsem však přednost lidem, kteří nevěru skutečně zaţili před zkoumáním odpuštění po partnerské nevěře jako hypotetické situace, protoţe věřím, ţe takto získaná data jsou hodnotnější. Respondenty jsem získávala dvěma způsoby, jeden z nich bylo přes sociální síť Facebook, kde jsem k vyplnění vyzvala své známé a ti poté šířili dotazník dále mezi své známé. Stejný postup mělo i shánění respondentů pomocí emailu. Jednalo se tedy vlastně o kombinaci příleţitostného a lavinového výběru vzorku. Tato kombinace výběru vzorku můţe sniţovat reprezentativnost vzorku. Zvolila jsem ji však ze dvou důvodů, jedním z nich je předpoklad, ţe lidé budou ochotnější zabývat se nevěrou, kdyţ je o to poţádá někdo známý, neţ kdyby je oslovil zcela neznámý člověk. Druhou výhodou pak shledávám časovou úspornost. Vyplnění dotazníku bylo pro účastníky zcela dobrovolné a také jim byla zaručena anonymita. Byla zde však moţnost vyplnit e-mailovou adresu, v případě, ţe respondenty zajímaly výsledky výzkumu. Celkově dotazník vyplnilo 366 respondentů, šest dotazníků však bylo vyřazeno kvůli očividně nesprávným údajům u otázek týkajících se věku a délky vztahu, případě doby uplynulé od odhalení nevěry. Mohlo se jednat o překlepy či početní omyly, nemohla jsem si však být jistá, zdali nešlo o záměr zkreslit výsledky a proto jsem dotazníky těchto respondentů vyřadila. Pro výzkum tedy bylo pouţito 360 dotazníku. Mezi účastníky bylo 261 (72,5 %) ţen a 99 (27,5 %) muţů. Průměrný věk respondentů byl 24,9 let, směrodatná odchylka sd = 7,1. Více neţ dvě třetiny účastníků se povaţovali za nevěřící, přesněji 68,1 %. Další demografické údaje vzorku uvádím v tabulce 1.

20

Tabulka 1: Doplňující demografické údaje Sexuální

%

orientace

respondentů

Heterosexuální

Statut

95,6

Homosexuální

1,4

%

Dosaţené

%

respondentů

vzdělání

respondentů

62,8

1

2,5

Student Pracující

29,7

ZŠ

SŠ -

2 3

3,1

Bisexuální

2,5

Nezaměstnaný

3,6

SŠ +

Jiná

0,6

Jiný

3,9

VOŠ 4

3,1

VŠ 5

25,0

-

Poznámka:

1

základní;

2

-

-

středoškolské bez maturity;

3

66,4

středoškolské s maturitou;

4

vyšší

odborné; 5 vysokoškolské

3.2.2 VÝZKUMNÝ DESIGN A INTERVENUJÍCÍ PROMĚNNÉ

Pro měření vlivu znalosti informací na odpuštění nevěrnému partnerovi jsem pouţila ex post facto výzkumný design, jelikoţ jsem nemohla ovlivnit rozdělení respondentů do porovnávaných skupin. Předpokladem výzkumu je, ţe účastníkům uţ byla v minulosti nevěra odhalena a dostali k tomuto incidentu určité informace, míra těchto informací je v mé práci nezávislou proměnnou. U zkoumaných skupin budu poté sledovat, jak se mění míra odpuštění (měřená dotazníkem). Jednou z hlavních nevýhod tohoto výzkumného designu je obtíţná kontrola intervenujících proměnných. Za hlavní intervenující proměnné povaţuji následující: Doba, která uplynula od chvíle, kdy došlo k odhalení nevěry - předpokládám, ţe čím delší tato doba bude, tím vyšší bude i míra odpuštění. Spokojenost či nespokojenost se vztahem v období před odhalením nevěry - je pravděpodobné, ţe lidé, jejichţ vztah se nacházel v krizi, budou vnímat nevěru jinak, neţ ti, kteří měli pocit, ţe jejich vztah je naprosto v pořádku. A od toho se pak dále mohou odvíjet i rozdíly v míře odpuštění.

21

Spokojenost s mnoţstvím informací – pokud podvedený partner má pocit, ţe mu jeho protějšek například něco tají nebo se naopak dozvěděl detaily, které mu nevěru neustále připomínají, lze očekávat vliv na odpuštění. Mnoţství sdílených informací nevěrným partnerem – předpokládám, ţe to, zdali se podvedený partner dozvěděl informace o nevěře od svého partnera, nebo je zjistil jinými způsoby, můţe mít také vliv na odpuštění. Délka vztahu, ve kterém k nevěře došlo a následné ukončení nebo setrvání ve vztahu. Tyto intervenující proměnné jsem se rozhodla zahrnout do svého dotazníku, abych mohla sledovat, jak působí na závislou proměnnou, tedy na míru odpuštění.

3.2.3 METODY POUŢITÉ PŘI SBĚRU DAT

Pro sběr dat jsem pouţila dotazníkovou metodu, kde účastníci odpovídali na základě svých osobních zkušeností s partnerskou nevěrou. Dotazník se skládal ze šesti částí, první část zkoumala míru odpuštění, druhá, třetí a čtvrtá část byla zaměřena na detaily nevěry, pátá část kontrolovala intervenující proměnné jakoţto další charakteristiky vztahu, které mohly ovlivnit míru odpuštění, a poslední část se dotazovala na demografické údaje. Pro měření míry odpuštění jsem převzala Forgiveness Scale od Rye a kol. (2001). Tento dotazník se zaměřuje na odpuštění určité osobě v rámci konkrétní reálné situace, kde respondent odpovídá na základě svých vlastních zkušeností. Tento dotazník je tvořen patnácti výroky a respondent má označit na pětibodové škále, jak s daným výrokem souhlasí. Dotazník jsem přeloţila metodou zpětného překladu a vynechala jsem z něj dvě poloţky. Více dotazník popíšu v následující podkapitole. Dále jsem vytvořila vlastní část dotazníku, která zkoumá detaily týkající se nevěry. Také jsem do něj zahrnula okolnosti, které by mohly zásadním způsobem ovlivnit míru odpuštění, jako je například doba, která uplynula od okamţiku odhalení nevěry. V rámci pilotáţe jsem kompletní dotazník vytvořený pro tuto práci předloţila šesti lidem, kteří se setkali s partnerskou nevěrou. Na základě pilotáţe jsem pak převzatou část od 22

Rye a kol. (2001) poupravila z obecných výroků přímo pro partnerskou nevěru, aby byl dotazník zcela jednoznačný. U druhé části jsem poté upravila otázky dotazující se na detaily nevěry. Třetí a čtvrtou část, kde je konkrétní seznam informací týkajících se jak milence/milenky tak samotné nevěry, jsem diskutovala s účastníky pilotáţe a posléze doplnila o některé poloţky. Část s demografickými údaji zůstala beze změn. Konkrétní změny a úpravy více rozepíšu v následujících podkapitolách.

3.2.3.1

Forgiveness Scale

Touto převzatou částí dotazníku od Rye a kol. (2001) budu měřit míru odpuštění nevěrnému partnerovi. V mém dotazníku se tato část skládá ze třinácti výroků a respondent má označit, nakolik s danými výroky souhlasí na pětibodové škále. Pozitivní výroky pak budou v rámci zpracování dat obodovány kladnými hodnotami 5-1 („Úplně souhlasím“ bude mít hodnotu 5, „Vůbec nesouhlasím“ bude mít hodnotu 1), u negativních výroků pak škálu otočím („Vůbec nesouhlasím“ bude mít hodnotu 5, „Úplně souhlasím“ hodnotu 1). Těchto třináct hodnot sečtu a tato suma bude určovat míru odpuštění. Dle hypotézy poté očekávám, ţe skupina s menší znalostí detailů bude mít v průměru vyšší hodnoty neţ skupina, která znala více detailů ohledně partnerovy nevěry. Z původního dotazníku jsem vynechala dvě poloţky, první z nich byl výrok „Modlím se za osobu, která mi ublíţila.“ Odpovědi respondentů by byly zcela nerelevantní kvůli poměru věřících a nevěřících lidí v České republice. Pokud by totiţ respondenti s daným výrokem nesouhlasili, mohlo by to znamenat, ţe chovají k nevěrnému partnerovi negativní emoce, ale také to, ţe zkrátka nejsou věřící. Druhý vynechaný výrok byl „Kdybych potkal osobu, která mi ublíţila, cítil bych se klidně.“ Tuto poloţku jsem se rozhodla vynechat kvůli předpokladu, ţe mnoho respondentů můţe být s nevěrným partnerem stále ve vztahu a tyto odpovědi by mohly skór odpuštění zbytečně zkreslovat. Původní dotazník byl vytvořen Rye a kol (2001) v rámci výzkumu, kdy se autoři dotazovali katolických studentů na odpuštění reálně osobě, která respondentovi nějak ublíţila – takzvaná Forgiveness Scale. Respondentům zde bylo předloţeno patnáct výroků, kde měli 23

moţnost volit mezi pěti moţnostmi od úplného souhlasu aţ po naprostý nesouhlas. Dotazník byl v rámci výzkumu Rye a kol. (tamtéţ) vyplněn více neţ třemi stovkami respondentů. Mimo tento dotazník dále respondenti vyplňovali několik dalších dotazníků, aby autoři dokázali reliabilitu svého dotazníku. Forgiveness Scale Rye a kol. (2001) byla inspirována rozšířenějším a hojně pouţívaným dotazníkem Enright Forgiveness Inventory, který je tvořen šedesáti poloţkami a stejně jako Forgiveness Scale má šest škál. Tři škály jsou tvořeny pozitivními výroky a tři negativními a ke kaţdé z následujících reakcí se tedy váţou dvě škály (jedna pozitivní a jedna negativní) - emocionální, kognitivní a behaviorální. Oba dotazníky měří odpuštění reálné osobě jako reakci na křivdu či ublíţení, které se opravdu staly. Ve Forgiveness Scale Rye a kol. (2001) je poměr pozitivních a negativních výroků je 7:8. Faktorovou analýzou pak autoři rozdělili dotazník na dva faktory – Absence negativ (AN) a Přítomnost pozitiv (PP). Oba tyto faktory signifikantně korelovaly s Enright Forgiveness Inventory (EFI), pro AN a EFI r = 0,52 (p<0,01), pro PP a EFI r = 0,75 (p<0,01). Dotazník Enright Forgiveness Inventory je však velmi špatně dostupný, proto jsem se rozhodla pouţít dotazník Forgiveness Scale od Rye a kol. (2001), který je dostupnější a stručnější. I přes svůj menší rozsah mi umoţní porovnat dosaţené skóry u jednotlivých účastníků a zjistit tak, jak detaily týkající se partnerské nevěry odpuštění ovlivňují. Cronbachova α je ve Forgiveness Scale pro Absenci negativ 0,86 a pro Přítomnost pozitiv 0,85. Pro celý dotazník Forgiveness Scale je to pak 0,87. Test-retestová reliabilita měřená na vzorku 287 respondentů s průměrným odstupem 15,2 dní byla 0,76 pro oba faktory a 0,8 pro celou první část dotazníku (Rye a kol., 2001).

3.2.3.2

Vlastní část dotazníku

V druhé, třetí a čtvrté části dotazníku, se snaţím rozlišit respondenty podle toho, kolik informací o partnerově nevěře mají. V druhé části dotazníku, která zkoumá míru informací, tedy jakési celkové zhodnocení mnoţství informací jsou 2 následující otázky:

24

-

Kolik toho víte o milence/milenci Vašeho partnera?

-

Kolik toho víte o nevěře Vašeho partnera? Respondenti mohli volit mezi čtyřmi moţnostmi – téměř nic, základní informace,

bliţší informace a detailní informace. U kaţdé moţnosti pak byly názorné příklady toho, co lze do daných kategorií zařadit. Příklady byly také upraveny po diskuzích nad touto problematikou během pilotáţe. Třetí a čtvrtá část dotazníku pak obsahují seznam dohromady čtyřiadvaceti poloţek, z nichţ kaţdá představuje konkrétní informaci. Ve třetí části jsou to informace o milenci či milence, ve čtvrté části pak informace o nevěře jako takové. Kompletní seznam těchto poloţek uvádím v příloze č. 1. Respondenti zde mohli volit u kaţdé poloţky mezi dvěma moţnostmi – zdali danou informací mají, či nikoliv. Tento seznam byl v rámci pilotáţe diskutován s jejími účastníky a posléze doplněn o některé poloţky. Do páté části dotazníku jsem následně zařadila otázky dotazující se na intervenující proměnné, jejichţ seznam a moţný vliv na závislou proměnnou jsem jiţ uvedla v části Výzkumný design a intervenující proměnné.

3.2.4 VÝZKUMNÝ POSTUP

Samotnému výzkumu předcházela pilotáţ, o níţ jsem se jiţ zmiňovala v metodické části. Následně pak došlo k jistým úpravám dotazníku, neţ byl vystaven na internetu pro respondenty. Za hlavní úpravy povaţuji doplnění seznamu informací o milenci/milence a nevěře a dále pak upravení formulace některých výroků v části, která měřila míru odpuštění. Většinou se jednalo o doplnění, ţe se výroky vztahují k nevěrnému partnerovi. Poté byl dotazník uloţen na serveru http://www.vyplnto.cz a odkazy na něj byly, jak uţ jsem dříve zmínila, šířeny pomocí sociální sítě Facebook a e-mailu. Po spuštění dotazníku se respondentovi zobrazil úvod k dotazníku. Celý jeho text je v příloze č. 1, píšu zde důvod sběru dat a jejich vyuţití, ujišťuji respondenty o anonymitě, ale

25

také zároveň nabízím moţnost vyplnění e-mailové adresy pro zaslání výsledků výzkumu. Je zde rovněţ definováno, pro koho je dotazník určen. Celý dotazník je tvořen šesti částmi, které respondenti postupně vyplňovali, přičemţ po vyplnění kaţdé z částí se nebylo moţné vrátit k části předešlé. Kaţdá část dotazníku měla určitá specifika a poţadavky na vyplnění, které vţdy byly uvedeny v záhlaví dané části, aby se k nim mohl respondent v případě pochyb vrátit. V úplném závěru dotazníku pak měli respondenti moţnost vyplnit svou e-mailovou adresu (o dobrovolnosti byli u této poloţky dotazníku informováni), odesláním dotazníku a závěrečným písemným poděkováním z mé strany byl pro ně výzkum u konce. Respondenti měli také moţnost vyjádřit se k čemukoliv kolem dotazníku v diskuzi, ale nikdo této moţnosti nevyuţil.

3.2.5 ZPŮSOB ZPRACOVÁNÍ DAT

Data, která jsem dotazníkovým šetřením získala, jsem zpracovávala v Microsoft Excelu a SPSS Statistics 21. Nezávislou proměnnou v mém výzkumu byla míra odpuštění, kterou jsem měřila první částí dotazníku. Tuto část tvořilo 13 výroků, se kterými mohli respondenti souhlasit či nesouhlasit na pětibodové škále. Pokud byl výrok negativní, bylo kódování následující: úplný souhlas = 1, naprostý nesouhlas = 5. V případě, ţe byl výrok pozitivní, kódování bylo opačné, tedy: úplný souhlas = 5, naprostý nesouhlas = 1. Jednotlivé poloţky jsem poté sečetla a výsledná suma představovala míru odpuštění. Čím vyššího skóru tedy respondent dosáhl, tím vyšší byla míra odpuštění. Závislými proměnnými pak byly míra informací, mnoţství informací o nevěře a mnoţství informací o milence či milenci. U míry informací šlo pouze o dvě otázky, kde respondenti sami hodnotili informace, které měli k dispozici. Tuto proměnnou jsem se pak v samotném zpracování výsledků snaţila příliš nepouţívat, protoţe je na niţší úrovni, neţ proměnné vypovídající o mnoţství informací a tudíţ není vhodná pro některé analýzy. Dala jsem tedy raději přednost právě těm závislým proměnným, které měřily mnoţství informací. 26

Kromě toho, ţe byly na vyšší (intervalové) úrovni, také měly větší rozsah a tudíţ i větší vypovídající hodnotu. V těchto částech dotazníku respondent vybíral ze seznamu informací, tedy zdali informaci měl k dispozici, či ne. Kódování pak bylo: ano = 1, ne = 0. Vznikla zde pak jedna suma pro informace o nevěře a jedna suma pro informace o milenci či milence. V rámci deskriptivní statistiky jsem pak zjistila základní charakteristiky vzorku, které byly respondenty vyplňovány v šesté – poslední – části dotazníku. U získaných dat jsem nejdříve zkoumala normalitu rozloţení. V případě závislých proměnných jsem pouţila Pearsonův nebo Spearmanův korelační koeficient (dle úrovně proměnných), abych zjistila, nakolik spolu jednotlivé proměnné korelují. Pro testování vztahu, který mě nejvíce zajímá – tedy mezi odpuštěním a informacemi, jsem pak rovněţ pouţila Pearsonův korelační koeficient. Při zkoumání případného vztahu mezi mírou odpuštění a intervenujícími proměnnými či charakteristikami respondentů jsem pouţívala převáţně Spearmanův korelační koeficient, jelikoţ řada mnou měřených proměnných byla pouze na ordinální škále. Abych zjistila, z jaké části je odpuštění definováno proměnnými, které jsem měřila, pouţila jsem regresní model, přičemţ bylo nutné řadu proměnných překódovat na dummy proměnné, coţ pak ve výsledném modelu bohuţel značně komplikovalo interpretaci.

3.3

VÝSLEDKY

3.3.1 DESKRIPTIVNÍ STATISTIKY PROMĚNNÝCH

Nejdříve jsem se zabývala normalitou rozloţení jednotlivých proměnných a jejich deskriptivními statistikami. Na základě provedené analýzy lze říct, ţe data jsou ve výzkumném vzorku přibliţně normálně rozloţena. Hodnoty šikmosti se pohybují u všech proměnných v intervalu od -0,2 po 0, hodnoty špičatosti pak od -0,8 po -0,4. Více popisných statistik uvádím níţe v tabulce 2.

27

Tabulka 2: Deskriptivní statistiky zkoumaných proměnných µ1

SD2

Min3

Max4

Med5

Mod6

γ1 7

γ2 8

Míra odpuštění

44,0

9,0

17

65

45

46

-0,2

-0,4

Míra informací

4,8

1,5

2

8

5

6

-0,2

-0,7

Mnoţství informací o

6,8

3,0

0

12

7

5

-0,1

-0,8

6,2

3,0

0

12

6

6

0

-0,6

13,0

5,0

0

24

13

12

-0,1

-0,4

milence/ milenci Mnoţství informací o nevěře Celkové mnoţství informací

Poznámka: 1 Průměr; 2 Směrodatná odchylka; 3 Minimum; 4 Maximum; 5 Medián; 6 Modus; 7 Šikmost; 8 Špičatost

3.3.2 KORELACE JEDNOTLIVÝCH ČÁSTÍ DOTAZNÍKU

Dále jsem se zaměřila na ty části dotazníku, které jsem vytvářela sama. Jsou to tedy ty, které měří mnoţství či míru informací o nevěře. Mezi všemi třemi částmi dotazníku byly nalezeny střední aţ velmi silné korelace (de Vaus, 2002). Tedy přesněji čím více informací měli respondenti o milenci či milence, tím více jich měli i o nevěře. A tato mnoţství informací pak dle níţe uvedených korelací korespondovala s tím, jak sami respondenti hodnotili míru informací, které znají (na škále od „téměř nic“ po „detailní informace“). Na základě toho jsem se rozhodla pro účely některých testů sečíst skóry získané v části, která měří mnoţství informací o milenci/milence a nevěře a pouţívat je jako celkové mnoţství informací. Konkrétní hodnoty korelací jednotlivých částí dotazníku uvádím dále v tabulce 3. Proměnná míra informací sice nemůţe být pouţita pro výpočet Pearsonova korelačního koeficientu, avšak oba (Pearsonův i Spearmanův) korelační koeficienty zaokrouhlené na jedno desetinné místo byly totoţné. Všechny korelace jsou signifikantní na p < 0,01.

28

Tabulka 3: Korelace mezi jednotlivými částmi dotazníku Míra informací Míra informací Mnoţství informací o

Mnoţství informací o

Mnoţství informací o

milenci/milence

nevěře

1

0,7*

0,5*

0,7*

1

0,4*

0,5*

0,4*

1

milenci/milence Mnoţství informací o nevěře

Poznámka: * korelace signifikantní na p < 0,01

3.3.3 VZTAH MEZI ODPUŠTĚNÍM A MNOŢSTVÍM INFORMACÍ

V následující části bych se ráda věnovala své hypotéze, která předpokládala, čím více informací budou podvedení lidé mít, tím hůře budou odpouštět. Tedy, ţe mnoţství informací a míra odpuštění spolu budou negativně korelovat. Podle tabulky č. 4 můţeme zjistit, ţe míra odpuštění signifikantně nekoreluje s ţádným měřením mnoţství informací. Lze si však všimnout, ţe všechny korelační koeficienty mají záporné znaménko, takţe můţeme uvaţovat o tendenci účastníků odpouštět méně při znalosti většího mnoţství informací. Uvedené korelace jsou ale dle de Vause (2002) triviální a tudíţ z nich rozhodně nelze vyvozovat ţádné jednoznačné závěry. Nulovou hypotézu, která říká, ţe mezi mírou odpuštění a mnoţstvím informací není ţádný vztah, se tedy nepodařilo vyvrátit. Tabulka 4: Korelace mezi množstvím informací a mírou odpuštění Korelace s mírou odpuštění Q3: Mnoţství informací o milenci/milence

-0,067

Q4: Mnoţství informací o nevěře

-0,013

Q3 + Q4: Celkové mnoţství informací

-0,047

29

3.3.4 REGRESNÍ MODEL – VYSVĚTLENÍ ROZPTYLU MÍRY ODPUŠTĚNÍ

Regresním modelem jsem poté chtěla zjistit, jaké procento rozptylu míry odpuštění lze vysvětlit pomocí proměnných, které jsem měřila. Nejprve jsem se zaměřila na různá měření mnoţství informací. Jelikoţ míra informací není intervalová proměnná, bylo ji potřeba pro účely regrese převést na dummy proměnnou. Všechny proměnné, které měřily informace o nevěře, v jednom modelu vysvětlovaly 4,9 % odpuštění. Jako nejlepší kombinace se ukázal model, který nezahrnuje mnoţství informací o nevěře. Je tedy tvořen mírou informací a mnoţstvím informací o milenci či milence. Společně pak vysvětlují 4,7 % rozptylu míry odpuštění (F = 2,505; p < 0,01). Do dalšího modelu jsem nejdříve zahrnula všech šest intervenujících proměnných, které byly součástí dotazníku. Z těchto šesti proměnných pak bylo čtyři potřeba překódovat na dummy proměnné. Tento model vysvětloval 13 % rozptylu odpuštění (F = 4,317; p < 0,01). Nejvýznamnějšími prediktory míry odpuštění se však ukázaly pouze dvě intervenující proměnné – způsob, jakým podvedený partner získal informace a spokojenost s mnoţstvím informací, které měl k dispozici. Tyto dvě proměnné vysvětlují 10,7 % rozptylu odpuštění (F = 7,064; p < 0,01). Ve třetím modelu jsem chtěla zjistit, jak je odpuštění vysvětleno charakteristikami vzorku. Všech šest charakteristik, které byly v dotazníku zjišťovány, vysvětlovalo 5,2 % rozptylu (F = 1,597; p < 0,01). Významnými prediktory se pak ukázaly pouze věk a nejvyšší dosaţené vzdělání. Tyto dvě charakteristiky vysvětlují odpuštění ze 4,7 % (F = 3,459; p < 0,01). Jednotlivé prediktory, které se v předchozích modelech ukázaly býti významnými, jsem tedy vloţila do jednoho regresního modelu. Závislou proměnnou zde byla míra odpuštění a nezávislými proměnnými byly míra informací, mnoţství informací o milence/milenci, způsob získání informací, spokojenost s mnoţstvím informací, věk a nejvyšší dosaţené vzdělání respondentů. Vzhledem k tomu, ţe v modelu bylo mnoho překódovaných proměnných, které jsem kvůli nedostačující úrovni musela převést na dummy proměnné, je podrobná analýza regresního modelu pro tento účel příliš sloţitá. Důleţité je, ţe tento model vysvětluje 17,4 % rozptylu odpuštění, hodnota vícenásobného korelačního 30

koeficientu R = 0,42 a hodnota F = 4 (p< 0,01). Přesné údaje a hodnoty koeficientů uvádím v příloze č. 3.

3.3.5 KORELACE ODPUŠTĚNÍ A INTERVENUJÍCÍCH PROMĚNNÝCH

V této části mě bude zajímat, jaký vliv mají na odpuštění zkoumané intervenující proměnné, ale také to, jaké mají intervenující proměnné vztahy mezi sebou. Pro tyto výpočty jsem musela pouţít Spearmanův korelační koeficient, jelikoţ některé proměnné neměly dostatečnou úroveň pro pouţití Pearsonova korelačního koeficientu. Odpuštění pak signifikantně koreluje se způsobem, jakým podvedený informace získal. Konkrétně čím více informací dostal podvedený partner přímo od nevěrného partnera, tím vyššího skóru odpuštění dosáhl. Naopak, čím více informací musel podvedený partner zjišťovat z jiných zdrojů neţ je nevěrný partner, tím niţší skór odpuštění. Dále pak odpuštění slabě koreluje se setrváním ve vztahu a to tak, ţe lidé, kteří byli v době vyplňování dotazníku s nevěrným partnerem stále ve vztahu, měli vyšší skór odpuštění. Poslední signifikantní korelace je mezi odpuštěním a dobou uplynulou od odhalení. Tato korelace je však slabá a v případě, ţe zde pouţijeme Pearsonův korelační koeficient (který je u těchto dvou proměnných moţné pouţít), nebude korelace signifikantní, její přesná hodnota bude 0,033. Přesnější údaje a další vzájemné korelace mezi jednotlivými proměnnými uvádím v tabulce 5.

31

Tabulka 5: Korelace odpuštění a intervenujících proměnných

Q1: Odpuštění Q5a: Způsob získání

Q1

Q5a

Q5b

Q5c

Q5d

Q5e

Q5f

1

0,2**

0,01

-0,02

-0,12*

0,11*

-0,02

0,2**

1

0,05

0,01

-0,09

-0,01

-0,04

0,01

0,05

1

0,01

-0,02

0,04

0,09

-0,02

0,01

0,01

1

-0,13*

-0,06

-0,02

-0,12*

-0,09

-0,02

-0,13*

1

0,11*

-0,3**

0,11*

-0,01

0,04

-0,06

0,11*

1

0,25**

-0,02

-0,04

0,09

-0,02

-0,3**

0,25**

1

informací Q5b: Spokojenost s informacemi Q5c: Spokojenost se vztahem Q5d: Setrvání ve vztahu Q5e: Doba od odhalení Q5f: Délka trvání vztahu

Poznámka: ** korelace signifikantní na p < 0,01; * korelace signifikantní na p < 0,05

3.3.6 KORELACE ODPUŠTĚNÍ S CHARAKTERISTIKAMI RESPONDENTŮ

Po korelaci odpuštění se zkoumanými charakteristikami respondentů v závěru dotazníku byla prokázána jen jedna signifikantní korelace. Spearmanův korelační koeficient mezi odpuštěním a výší dosaţeného vzdělání bylo 0,158 (p < 0,01). Tedy čím vyšší bylo dosaţené vzdělání, tím vyšší byl skór odpuštění. Ţádné jiné korelace nebyly signifikantní.

3.4

DISKUZE 32

3.4.1 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ

Mou hypotézu, ve které jsem předpokládala, ţe znalost detailů týkajících se nevěry znesnadňuje odpouštění nevěrnému partnerovi, se ve výzkumu nepodařilo potvrdit. Nenašla jsem tedy podporu pro zlidovělé „zatloukat, zatloukat, zatloukat.“ Mezi mnoţstvím informací a mírou odpuštění totiţ podle výsledků výzkumu není lineární vztah. Moţným vysvětlením, proč hypotéza nebyla potvrzena, mohou být charakteristiky vzorku – přesněji mám na mysli věk a statut většiny respondentů. Jejich průměrný věk 25 let a 63 % výzkumného souboru tvořili studenti. Řada mladých lidí (studentů) se ve svém věku nechce vázat a tak místo odpuštění nevěry si můţe raději zvolit alternativu rozchodu s nevěrným partnerem. Významným prediktorem míry odpuštění se ale v rámci regresního modelu ukázala spokojenost s mnoţstvím informací. Ukázalo se také, ţe míra odpuštění souvisí se způsobem, jakým podvedený partner informace o nevěře, milenci nebo milence získal. Podle výsledků je míra odpuštění tím vyšší, čím více informací podvedenému řekl jeho nevěrný partner. Skór odpuštění pak u respondentů klesal spolu s mnoţstvím informací, které si podvedený partner musel zjistit sám. Toto zjištění podporuje například teorii Brownové (2001), která píše, ţe upřímnost je základem úspěšné manţelské terapie nebo DiBlasia (cit. podle Mamalakis, 2001), který uvádí, ţe pokud si nevěrný partner nechá nějaké detaily pro sebe, naruší to rovnováhu a partneři pak nebudou moci spolupracovat na odpuštění. Je však potřeba uvést, ţe to neznamená, ţe přiznání všech detailů je vţdy nejlepší varianta. Například Butler, Harper a Seedall (2009) rozebírají odhalování detailů či uchovávání tajemství o nevěře jako etický problém, který musí kaţdý terapeut zvaţovat individuálně. Stejný problém řeší i Dupree a kol. (2007), tito autoři se však více přiklánějí k tomu, aby nevěrní partneři neměli tajemství. Způsob získání byl v tomto výzkumu kontrolován pouze jako intervenující proměnná, proto bych doporučila toto téma pro další, podrobnější, výzkumy. Pokud by se potvrdilo, ţe čím více informací prozradí sám nevěrný partner, tím snadnější je odpouštění, vyvrátilo by to mimo jiné radu Plzáka (2010) nepřiznávat se k nevěře a v případě, ţe nevěra vyjde najevo, nemluvit o tom. 33

V poslední části dotazníku a otázkami zaměřenými na demografické údaje, jsem se mimo jiné ptala na víru respondentů. Předpokládala jsem totiţ, ţe věřící lidé budou mít vyšší skór odpuštění neţ nevěřící. Majoritní náboţenství v České republice je totiţ křesťanství a to explicitně pracuje s odpuštěním. Překvapivě však srovnání skórů odpuštění neukázalo téměř ţádný rozdíl mezi těmito dvěma skupinami. Moţným vysvětlení tohoto jevu je specifikum problematiky nevěry. Křesťané totiţ striktně dodrţují monogamii a nepřipouští nevěru. Laicky řečeno, křesťané by měli mít jednoho partnera na celý ţivot a právě to můţe být vysvětlením, proč navzdory očekávání nebyli schopni odpustit nevěru lépe neţ nevěřící. Dalším překvapivým zjištěním je, ţe mezi odpuštěním a dobou uplynulou od odhalení nevěry nebyl prokázán ţádný vztah. Doba uplynulá od odhalení byla kontrolována jako intervenující proměnná, přičemţ jsem očekávala, ţe čím delší tato doba bude, tím vyšší bude skór odpuštění, to se však nepotvrdilo. Pro tento jev se mi nepodařilo najít oporu v předchozích výzkumech, proto se domnívám, ţe by bylo vhodné absenci souvislosti mezi těmito proměnnými ověřit v budoucnu v dalších studiích. Odborníci se totiţ většinou shodují na vztahu proměnných, který jsem očekávala, tedy ţe doba uplynulá od odhalení a míra odpuštění pozitivně koreluje (Brownová, 2001; Plaňava, 1994; Uzel, 2010). Další vztah, který výsledky ukázaly, byla korelace mezi výší vzdělání a mírou odpuštění. Souvislost odpuštění a věku se však uţ neprokázala. Vzhledem k tomu, ţe téměř 63 % respondentů byli studenti, kteří ještě nedokončili vzdělávání, povaţuji vztah těchto proměnných spíše za náhodný a předpokládám, ţe na jiném vzorku respondentů by se jiţ neprokázal.

3.4.2 MOŢNÉ APLIKACE VÝSLEDKŮ

34

Na prvním místě bych moţné vyuţití výsledků své práce viděla v dalších výzkumech a studiích, protoţe řada vztahů mezi jevy byla objevena jen v rámci kontroly intervenujících proměnných, tudíţ by bylo vhodné tyto vztahy ověřit a zaměřit se na ně více do hloubky. Po ověření výsledků by pak bylo moţné vyuţití například v popularizačních publikacích, ze kterých jsem vycházela při tvorbě hypotézy, nebo přímo v manţelské terapii. Pokud by se mé výsledky potvrdily, pak bych především v našich podmínkách povaţovala za důleţité zdůraznit, ţe mnoţství informací samo o sobě není důleţité, ale je důleţitý způsob, jak podvedený partner informace získá. Respektive, ţe čím více informací získá přímo od svého nevěrného partnera, tím snáze je schopen odpustit.

3.4.3 LIMITY VÝZKUMU

Jako první nedostatek výzkumu bych zmínila nedostatečnou reprezentativnost vzorku. Necelých 63 % respondentů tvořili studenti, coţ mimo jiné znehodnocuje zjištěnou korelaci mezi výší dosaţeného vzdělání a mírou odpuštění, který jsem jiţ zmiňovala výše. Také se domnívám, ţe kdyby ve vzorku byla více zastoupena generace ve věku mezi třiceti a padesáti lety, mohlo by to mít jistý vliv na výsledky, jelikoţ u této skupiny by se pravděpodobně objevila nevěra v rámci váţného vztahu či manţelství, coţ by se taktéţ mohlo odrazit na skóru odpuštění. V této generaci je rovněţ pravděpodobnější, ţe by podvedený měl s nevěrným partnerem děti a tento fakt by také mohl ovlivňovat skór odpuštění. Jako další limit výzkumu vnímám nevyrovnané zastoupení muţů a ţen ve vzorku. Je sice pravda, ţe výzkumy (Andrews a kol., 2008; Meneses, Greenberg, 2011) poukazují na to, ţe muţi jsou nevěrní častěji neţ ţeny, přesto by bylo pro reprezentativnost lepší, kdyby poměr muţů a ţen mezi respondenty byl vyrovnanější. Ţeny totiţ tvořily téměř tři čtvrtiny vzorku v mé práci. Jako další problém výzkumu vnímám dotazník, kterým jsem měřila odpuštění. Jelikoţ se mi nepodařilo prokázat vztah, který jsem očekávala v hypotéze, byl by vhodnější podrobnější dotazník, například Enright Forgiveness Inventory, který je rozdělený na více 35

faktorů odpuštění a dal by se tak moţná vysledovat nějaký vztah mezi informacemi a některým z faktorů odpuštění. Jak dále ukázaly výsledky, přesněji lineární regrese, míra odpuštění závisí na dalších prediktorech, neţ jaké byly měřeny mým dotazníkem. Na základě posbíraných dat totiţ bylo moţné predikovat odpuštění ze 17 % a to z následujících proměnných: míra informací, mnoţství informací o milenci či milence, způsob odhalení informací, spokojenost s mnoţstvím informací, věk a výše dosaţeného vzdělání. Chybí ale stále řada proměnných, které by procento vysvětlení rozptylu opuštění zvýšily. Do příštích výzkumů by bylo vhodné zahrnout další potenciální prediktory, jakými mohou být například attachment, zkušenosti s nevěrou z předchozích vztahů či druh nevěry, kterého se nevěrný partner dopustil.

3.4.4 DOPORUČENÍ PRO DALŠÍ VÝZKUMY

Jak vyplývá s předchozí části o limitech výzkumu, mé první doporučení pro další výzkumy bude směřovat právě tam. Jednak by v dalších výzkumech bylo vhodné zvolit rozsáhlejší a členitější nástroj pro měření míry odpuštění (například dotazník Enright Forgiveness Inventory), ale také by bylo zajímavé prozkoumat další prediktory odpuštění po partnerské nevěře. Nabízí se například jiţ výše zmíněný attachment nebo to, jak podvedený partner daný vztah vnímal, tedy zda podle něj šlo například jen o „studentskou lásku“ nebo jestli plánoval s nevěrným partnerem další budoucnost. Vliv by také mohl mít druh nevěry, jaké se nevěrný partner dopustil – zda šlo o nevěru sexuální/emocionální nebo jednorázovou/dlouhodobou. Odpuštění by také mohlo být ovlivněno tím, jestli sám podvedený partner byl někdy v roli nevěrného, nebo zda má další zkušenosti s nevěrou například z jiných vztahů. Dále by také bylo v budoucnu moţné ověření, zdali skutečně neexistuje vztah mezi mnoţstvím informací a odpuštěním. Nabízí se zde moţnost experimentu v rámci partnersko poradenské praxe, kdy by klientům byly nabídnuty různá doporučení ohledně mnoţství informací, které je vhodné podvedenému partnerovi sdělit. Myslím si, ţe takovýto způsob 36

ověření by byl nejhodnotnější co do praktického přínosu. Zároveň si však uvědomuji, ţe takovéto počínání by nebylo příliš etické. Zajímavý by byl také výzkum, který by opakovaně (s rozestupem měsíců či let) měřil míru odpuštění po partnerské nevěře. Byla by to jedna z moţností, jak ověřit fakt, ţe se mi nepodařilo prokázat souvislost mezi dobou uplynulou od odhalení nevěry a odpuštěním. Jelikoţ jsem však pro tento jev nenašla výzkumnou podporu v dřívějších studiích a publikacích, domnívám se, ţe by výsledky, které jsem ze svého výzkumu získala, nebyly potvrzeny. Moţným důvodem je právě vysoké zastoupení mladých lidí ve výzkumném souboru, kdy od odhalení neuplynula dostatečně dlouhá doba, aby byl pozorovatelný rozdíl. V rámci poradenské praxe by se také dalo zkoumat, jak se v procesu odpouštění liší lidé, kteří se na doporučení terapeutů rozhodli nevěru a její detaily odhalit na sezení v přítomnosti terapeuta oproti párům, u kterých došlo k odhalení v soukromí. K tomuto nápadu mě přivedla Brownová (2001), která uvádí, ţe ačkoliv terapeuti doporučují provést odhalení v rámci terapie, řada lidí se rozhodne raději pro soukromí. Tento průzkum by se však dal nejlépe provést právě z pozice terapeutů, jelikoţ by se výzkumníci za jiných okolností pravděpodobně potýkali s velkým nedostatkem respondentů.

37

4

ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se snaţila najít odpověď na otázku, zdali mnoţství

informací o nevěře, které podvedený partner má, pomáhá při procesu odpuštění nebo jej naopak znesnadňuje. Jinými slovy, jsem chtěla ověřit, jestli známá zlidovělá rada „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!“ radí dobře nebo špatně. Ani odborníci v této otázce nemají jasno a jsou rozděleni na dva názorové proudy. Je tedy zřejmé, ţe v této oblasti bude zapotřebí ještě řady výzkumů, které by onen problém odhalování či neodhalování nevěry a sdělování či „zatloukání“ informací objasnily. Mého výzkumu se účastnilo celkem tři sta šedesát respondentů, které někdy v minulosti jejich partner podvedl. Dotazník byl šířený přes internet a respondenti v něm odpovídali na otázky týkající se odpuštění, mnoţství informací, které měli k dispozici i dalších charakteristik vztahu, ve kterém došlo k nevěře. Výsledky však neprokázaly, ţe by mezi mnoţstvím informací a odpuštěním byl lineární vztah. Mou hypotézu, ţe čím více informací podvedený partner bude znát, tím hůře bude odpouštět, se tedy nepodařilo potvrdit. Zdá se, ţe očekávaný vztah mezi odpuštěním a mnoţstvím informací můţe být jednou ze slepých uliček vědeckého bádání. Stejně jako jsem citátem začala, citátem práci i zakončím – jak totiţ říká známá česká postava Jára Cimrman: „Prozkoumat se má všechno včetně slepých uliček, abychom mohli světu oznámit: Tudy ne, přátelé.“

38

5

LITERATURA

Allen, E. S., Atkins, D. C., Baucom, D. H., Snyder, D. K., Gordon, K. C., Glass, S. (2005). Intrapersonal, interpersonal, and contextual factors in engaging in and responding to extramarital involvement. Clinical Psychology: Science and Practice, 12, 101-130. Andrews, P. W., Gangestad, S. W., Miller, G. F., Haselton, M. G., Thornhill, R., Neale, M. C. (2008). Sex Differences in Detecting Sexual Infidelity. Results of a Maximum Likelihood Method for Analyzing the Sensitivity of Sex Differences to Underreporting. Hum Nat, 19, 347-373. Brown, E. M. (2001). Patterns of Infidelity and Their Treatment. Philadelphia: BrunnerRoutledge. Butler, M. H., Harper, J. M., Seedall, R. B. (2009). Facilitated Disclosure Versus Clinical Accommodation Of Infidelity Secrets: An Early Pivot Point In Couple Therapy. Part 1: Couple Relationship Ethics, Pragmatics, And Attachment. Journal of Marital and Family Therapy, Vol. 35, No. 1, 125-143. Butler, M. H., Seedall, R. B., Harper, J. M. (2008). Facilitated Disclosure Versus Clinical Accommodation of Infidelity Secrets: An Early Pivot Point in Couple Therapy. Part 2: Therapy Ethics, Pragmatics, and Protocol. The American Journal of Family Therapy, 36, 265283. Cramer, R. E., Abraham, W. T., Johnson, L. M., Manning-Ryan, B. (2001). Gender Differences in Subjective Distress to Emotional and Sexual Infidelity: Evolutionary or Logical Inference Explanation? Current Psychology, Vol. 20, No. 4, 327-336. de Vaus, D. (2002). Analyzing Social Science Data. 50 Key Problems in Data Analysis. London: Sage. Dupree, W. J., White, M. B., Olsen, Ch. S., Lafleur, C. T. (2007). Infidelity Treatment Patterns: A Practise-based Evidence Approach. The American Journal of Family Therapy, 35, 327-341.

39

Fife, S. T., Weeks, G. R., Gambescia, N. (2008). Treating Infidelity: An Integrative Approach. The Family Journal: Counseling and Therapy for Couples and Families, Vol. 16, No. 4, 316-323. Hall, J. H., Fincham, F. D. (2006). Relationship Dissolution Following Infidelity: The Roles of Attributions and Forgiveness. Journal of Social and Clinical Psychology, Vol. 25, No. 5, 508-522. Hong, Y. J., Jacinto, G. A. (2012). Six Step Therapeutic Process to Facilitate Forgiveness of Self and Others. Clinical Social Work Journal, 40, 366-375. Jacinto, G. A., Edwards, B. L. (2011). Therapeutic Stages of Forgiveness and SelfForgiveness. Journal of Human Behabioral in the Social Environment, 21, 423-437. Kovář, P. (2011). Miroslav Plzák osobně. Praha: Nakladatelství XYZ. Kratochvíl, S. (2000). Manţelská terapie. Praha: Portál. Mamalakis, P. M. (2001). Painting a Bigger Picture: Forgiveness Therapy with Pre-Marital Infidelity: A Case Study. Journal of Family Psychotherapy, Vol. 12 (1), 39-54. Meneses, C. W., Greenberg, L. S. (2011). The Construction of a Model of the Process of Couples‘ Forgiveness In Emotion-Focused Therapy For Couples. Journal of Marital and Family Tehrapy, Vol. 37, No. 4, 491-502. Olson, M. M., Russell, C. S., Higgins-Kessler, M., Miller, R. B. (2002). Emotional Processes Following Disclosure of An Extramarital Affair. Journal of Marital and Family Therapy, Vol. 28, No. 4, 423-434. Orr, R. R., Sprague, A. M., Goertzen, L. R., Cornock, B. L., Taylor, D. P. (2005). Forgiveness in a Counselling Context: Definition and Process. Guidance and Counseling, Vol. 20, No. 2, 71-77. Plaňava, I. (1994). Jak se (ne)rozvádět. Praha: Grada Publishing. Plzák, M. (1997). Manţelské judo. Praha: Motto. Plzák, M. (1999). Jak dál…? U vás doma, ve vašem manţelství. Praha: Troja. Plzák, M. (2010). Manţelská tonutí. Praha: Motto. 40

Rye, M. S., Loiacono, D. M., Folck, Ch. D., Olszewski, B. T., Heim, T. A., Madia, B. P. (2001). Evaluation Of The Psychometric Properties Of Two Forgiveness Scales. Current Psychology, Vol. 20, No. 3, 260-277. Shackelford, T. K., Buss, D. M., Bennett, K. (2002). Forgiveness or breakup: Sex differences in responses to a partner’s infidelity. Congnition and Emotion, 16 (2), 299-307. Snyder, D. K., Gordon, K. C., Baucom, D. H. (2004). Treating Affair Couples: Extending the Written Disclosure Paradigm to Relationship Trauma. Clinical Psychology: Science and Practice, Vol. 11, No. 2, 155-159. Šmolka, P. (2003). Nevěra. Pro podváděné i podvádějící. Praha: Grada Publishing. Uzel, R. (2010). Nevěra a co s ní. Havlíčkův Brod: Petrklíč.

41

6

PŘÍLOHY

Seznam příloh:

Příloha č. 1………………………………………………Dotazník včetně instrukcí k vyplnění Příloha č. 2………………………………………Původní znění dotazníku měřícího odpuštění Příloha č. 3………………………………………………………………...........Regresní model

PŘÍLOHA Č. 1: DOTAZNÍK VČETNĚ INSTRUKCÍ K VYPLNĚNÍ

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o vyplnění následujícího dotazníku, který bude slouţit jako výzkum pro vypracování mé bakalářské práce na Katedře psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Dotazník je krátký, nezabere Vám více neţ deset minut a mně jeho vyplnění velmi pomůţe. Účast na průzkumu je zcela anonymní, v případě, ţe byste chtěli znát výsledky, mohu Vám je po zpracování poslat emailem. Dotazník je určen těm, jimţ byl jejich partner někdy nevěrný. Pokud jste nevěru v roli podvedeného zaţili vícekrát, odpovídejte s ohledem na aktuálnější (časově bliţší) z nich. Všechny otázky se týkají partnera, který vám byl nevěrný, ať uţ jde o partnera bývalého nebo současného. Děkuji za Váš čas a přeji pěkný den, Veronika Gazdíková

Část 1. V této části označte, do jaké míry s daným výrokem souhlasíte. Mějte na paměti, ţe výroky se

Nesouhlasím

Vůbec

4

3

2

1

Přeji svému partnerovi/svojí partnerce, aby se 5

4

3

2

1

4

3

2

1

Nemůţu přestat myslet na to, jak mi můj partner/moje partnerka ublíţil/a.

2.

mu/jí dařilo dobře. 3.

Trávím čas přemýšlením nad tím, jak to 5 partnerovi/partnerce vrátit.

4.

Zlobím se na svého partnera/svou partnerku.

5

4

3

2

1

5.

Vyhýbám se určitým lidem nebo místům, 5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

Dostávám se do deprese, kdyţ přemýšlím o 5

4

3

2

1

4

3

2

1

4

3

2

1

5

4

3

2

1

kvůli 5

4

3

2

1

Doufám, ţe s mým partnerem/mou partnerkou 5

4

3

2

1

protoţe mi partnera/partnerku připomínají. 6.

To, ţe mi byl/a partner/ka nevěrný/á, mi brání v tom, abych si uţíval/a ţivota.

7.

Podařilo se mi zbavit se hněvu vůči svému partnerovi/své partnerce.

8.

tom, jak se mnou partner/ka zacházel/a. 9.

Myslím si, ţe mnohé emocionální rány, které 5 se týkají partnerovy/partnerčiny nevěry, uţ byly zahojeny.

10.

Cítím nenávist kdykoli o svém partnerovi/své 5 partnerce přemýšlím.

11.

Soucítím s partnerem/partnerkou.

12.

Myslím

si,

ţe

můj

ţivot

je

partnerovy/partnerčiny nevěry v troskách. 13.

budou

v budoucnu

spravedlivě.

ostatní

lidé

zacházet

nesouhlasím

Neutrální

1.

souhlasím

5

Úplně

Souhlasím

týkají toho partnera/partnerky, jeţ vám byl/a nevěrný/á.

Část 2. V následující části vţdy vyberte nejvhodnější odpověď. Stále mějte na paměti partnera a vztah, ve kterém došlo k nevěře. 14. Kolik toho víte o milence/milenci Vašeho partnera? (Uvedené příklady, prosím, berte jen jako ukázku míry odhalení informací a pokuste se podle nich zařadit informace, které jste měli k dispozici vy.) a) Téměř nic – jen vím, ţe někdo takový byl/je. b) Základní informace – pohlaví, věk, vzhled. c) Bliţší informace – bydliště, zaměstnání, rodinný stav. d) Detailní informace – minulost, rodina, detaily jako např. oblíbený film/parfém atd. 15. Kolik toho víte o nevěře Vašeho partnera? (Uvedené příklady, prosím, berte jen jako ukázku míry odhalení informací a pokuste se podle nich zařadit informace, které jste měli k dispozici vy.) a) Téměř nic – jen vím, ţe se to stalo. b) Základní informace – délka trvání, stav (ukončeno/neukončeno). c) Bliţší informace – odkud se znali, jak často a kde se scházeli. d) Detailní informace – sexuální polohy, společný oblíbený hotel.

Část 3. Tato část dotazníku se týká informací a detailů, které o partnerově/partnerčině milence/milenci víte. U následujících výroků, zvolte mezi moţnostmi ano-ne, podle toho, zda se výrokem ztotoţňujete nebo ne. 16.

Znám pohlaví milenky/milence mého partnera/mojí partnerky.

ANO

NE

17.

Vím, kolik bylo jeho milence/jejímu milenci let.

ANO

NE

18.

Vím, jak jeho/její milenka/milenec vypadal/a.

ANO

NE

19.

Vím, ve kterém městě jeho/její milenka/milenec bydlí.

ANO

NE

20.

Vím, ve které ulici jeho/její milenka/milenec bydlí.

ANO

NE

21.

Znám telefonní číslo jeho/jejího milenky/milence.

ANO

NE

22.

Vím, kde jeho/její milenka/milenec pracuje.

ANO

NE

23.

Vím, jakou pozici v zaměstnání jeho/její milenka/milenec zastává.

ANO

NE

24.

Jsem obeznámen/a s rodinným stavem jeho/jejího milenky/milence.

ANO

NE

25.

Znám informace jako počet dětí/sourozenců, kdo je její/jeho choť nebo kdo

ANO

NE

jsou její/jeho rodiče. 26.

Vím kam jeho/její milenka/milenec chodil/a na školu a co vystudoval/a.

ANO

NE

27.

Vím, co má jeho/její milenka/milenec ráda, jako například jeho/její

ANO

NE

koníčky, oblíbený film nebo parfém.

Část 4. Tato část dotazníku se týká informací a detailů, které víte o vztahu vašeho partnera/vaší partnerky a jeho milenky/jejího milence. U následujících výroků, zvolte mezi moţnostmi anone, podle toho, zda se výrokem ztotoţňujete nebo ne. 28.

Vím, jak dlouho spolu byli/jsou.

ANO

NE

29.

Vím, zda se uţ rozešli nebo jsou stále spolu.

ANO

NE

30.

Vím, kde se scházeli.

ANO

NE

31.

Vím, jak často se scházeli.

ANO

NE

32.

Vím, jak se poznali.

ANO

NE

33.

Vím, kde se poznali.

ANO

NE

34.

Vím, ţe spolu jezdili pryč na víkendy/dovolené.

ANO

NE

35.

Vím, kam spolu jezdili na víkendy/dovolené.

ANO

NE

36.

Vím, jaké povahy byl jejich vztah – zdali šlo primárně o sex, nebo o city.

ANO

NE

37.

Přibliţně vím, kolikrát/jak často spolu měli sexuální styk.

ANO

NE

38.

Znám detaily z jejich společného vztahu jako například oblíbená restaurace,

ANO

NE

ANO

NE

hotel, sexuální polohy apod. 39.

Vím, jaký byl důvod partnerovy/partnerčiny nevěry.

Část 5. V následující části vţdy vyberte nejvhodnější odpověď. Stále mějte na paměti partnera a vztah, ve kterém došlo k nevěře. Mějte prosím stále na paměti partnera/partnerku a vztah, ve kterém došlo k nevěře. 40. Jak došlo k odhalení informací o nevěře? a) Všechny informace mi partner/ka řekl/a sám/sama od sebe. b) Většinu informací mi partner/ka řekl/a sám/sama a na některé jsem se ho/jí doptal/a. c) Polovinu informací jsem měl/a od partnera/partnerky a polovinu jsem zjistil/a sám/sama. d) Partner/ka mi řekl/a málo informací, většinu jsem si zjistil/a sám/sama. e) Všechny informace jsem si musel/a zjistit sám/sama. 41. Jak mnoţství informací, které jste tehdy získal/a, hodnotíte dnes? a) Měl/a jsem málo informací – pomohlo by mi, kdybych věděl/a více. b) Měl/a jsem tolik informací, kolik jsem potřeboval/a. c) Měl/a jsem příliš mnoho informací – pomohlo by mi, kdybych věděl/a méně. 42. Jak jste byl/a spokojený/á ve Vašem vztahu před odhalením nevěry? a) Naprosto spokojený/á. b) Spíše spokojený/á c) Spíše nespokojený/á. d) Naprosto nespokojený/á. 43. Jste s touto osobou stále v partnerském vztahu? a) Ano. b) Ne. 44. Jak je to dlouho, co o této nevěře víte? Uveďte prosím číslovku odpovídající počtu měsíců, pokud si nepamatujete přesnou dobu, uveďte přibliţný počet měsíců. ……………………………………………. 45. Jak dlouho trval/trvá váš partnerský vztah s touto osobou? Uveďte prosím číslovku odpovídající počtu měsíců, pokud si nepamatujete přesnou dobu, uveďte přibliţný počet měsíců. …………………………………………….

Část 6. V následující části prosím uveďte informace o sobě samém. Informace budou vyuţity jen ke statistickému zpracování průzkumu a nebudou poskytnuty ţádné třetí osobě. Ujišťuji Vás, ţe dotazník zůstává zcela anonymním. Pohlaví: a) Ţena. b) Muţ. Věk: ………………. Sexuální orientace: a) Heterosexuální. b) Homosexuální. c) Bisexuální. d) Jiná. Povaţujete se za věřícího? a) Ano. b) Ne. Statut: a) Student. b) Pracující. c) Nezaměstnaný. d) Jiný. Nejvyšší dosaţené vzdělání: a) Základní. b) Středoškolské – bez maturity. c) Středoškolské – s maturitou. d) Vyšší odborné. e) Vysokoškolské.

PŘÍLOHA Č. 2: PŮVODNÍ ZNĚNÍ DOTAZNÍKU MĚŘÍCÍHO ODPUŠTĚNÍ

APPENDIX THE FORGIVENESS SCALE Think of how you have responded to the person who has wronged or mistreated

Disagree

Strongly

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

Disagree

Neutral

I can’t stop thinking about how I was wronged

Agree

1.

Strongly Agree

you. Indicate the degree to which you agree or disagree with the following statements.

by this person. 2.

I wish for good things to happen to the person who wronged me.

3.

I spend time thinking about ways to get back at the person who wronged me.

4.

I feel resentful toward the person who wronged me.

5.

I avoid certain people and/or places because they remind me of the person who wronged me.

6.

I pray for the person who wronged me.

5

4

3

2

1

7.

If I encountered the person who wronged me I

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

would feel at peace. 8.

This person’s wrongful actions have kept me from enjoying life.

9.

I have been able to let go of my anger toward the person who wronged me.

10.

I become depressed when I think of how I was

Strongly

4

3

2

1

Disagree

Disagree

5

Neutral

I think that many of the emotional wounds

Agree

11.

Agree

Strongly

mistreated by this person.

related to this person’s wrongful actions have healed. 12.

I feel hatred whenever I think about the person

5

4

3

2

1

I have compassion for the person who wronged 5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

5

4

3

2

1

who wronged me. 13.

me. 14.

I think my life is ruined because of this person’s wrongful actions.

15.

I hope the person who wronged me is treated fairly by others in the future.

PŘÍLOHA Č. 3: REGRESNÍ MODEL

Závislá proměnná: -

míra odpuštění

Nezávislé proměnné: -

míra informací (dummy proměnné: míra 2x3, míra 2x4, míra 2x5, míra 2x6, míra 2x7, míra 2x8)

-

mnoţství informací o milence/milenci

-

způsob odhalení informací (dummy proměnné: odhalení nic x málo, odhalení nic x polovina, odhalení nic x většina, odhalení nic x vše)

-

spokojenost s mnoţstvím informací: (spok ano x moc, spok ano x málo)

-

věk

-

nejvyšší dosaţené vzdělání (dummy proměnné: vzděl ZŠxSŠ-, vzděl ZŠxSŠ+, vzděl ZŠxVŠO, vzděl ZŠxVŠ)

Shrnutí modelu R

R Square

F

0,417

0,174

3,993

Koeficienty B

Beta

t

Konstanta

42,140

-

11,782

Míra 2x3

3,348

0,120

1,706

Míra 2x4

4,539

0,194

2,393

Míra 2x5

5,883

0,273

3,106

Míra 2x6

5,286

0,262

2,548

Míra 2x7

8,540

0,258

3,258

Míra 2x8

6,798

0,111

1,784

Mnoţství informací1

-0,474

-0,156

-2,218

Odhalení nic x málo

-0,99

-0,004

-0,069

Odhalení nic x

2,693

0,122

1,931

Odhalení nic x většina

4,067

0,187

2,974

Odhalení nic x vše

2,793

0,115

1,888

Spok ano x moc

-3,211

-0,144

-2,731

Spok ano x málo

-4,670

-0,168

-3,247

Věk

-0,041

-0,032

-0,614

Vzděl ZŠxSŠ-

-3,377

-0,065

-0,869

Vzděl ZŠxSŠ+

-0,101

-0,005

-0,034

Vzděl ZŠxVŠO

-2,337

-0,045

-0,594

Vzděl ZŠxVŠ

3,338

0,161

1,095

polovina

Poznámka: 1 Mnoţství informací o milence/milenci