Šmílův DAF. Šemot Kratce Bekicr. 23. tevet leden 2013

‫בס''ד‬

Šmílův DAF Šemot 5773

23. tevet 5773 5. leden 2013

Časy pro tento týden: čas tfilin od 6:46 | šma jisrael do 8:59 | mincha od 12:28 | západ slunce 16:15 | tři hvězdy 16:53 začátek šabatu: 15:56 | konec šabatu: 17:10

Kratce | Bekicr Šabat šalom, v dnešní paraše se poprvé setkáváme s Mošem. Je zajímavé, že z mnohých jistě velmi čestných a vážených titulů – vůdce, prorok, zákonodárce, zachránce, soudce, osvoboditel atp. se Moše stal v běžné řeči lidí „naším učitelem“ - MOŠE RABEJNU. A je ku cti judaismu, že na pomyslnou pyramidu svých hrdinů-zakladatelů nepostavil žádného válečníka, politika, dobyvatele ani stavitele. Co se od Mošeho mohou naučit dnešní učitelé pro svou praxi? V čem spočíval Mošeho pedagogický talent? Zdá se, že v několika zdánlivých drobnostech. Věřil svým žákům a měl je rád. Zajímal se o to, co dovedou, místo toho, aby je peskoval za to, co jim nejde. Zajímal se, co dělají, ne o to, co nedělají. Věřil, že se každý může zlepšit. Ale nejen to. Nepropadl iluzi o své výlučnosti, nezaštiťoval se patentem na pravdu. Uměl uznat vlastní omyl. Dokonce o sobě i pochyboval. Při svém prvním setkání s Bohem u hořícího keře se ptal: „Kdo vlastně jsem? Proč sis vybral právě mě?“ (A je zajímavé, že mu na to Bůh nikdy neodpověděl - a jen ho ujistil, že vše dobře dopadne.) Kompletní archív všech čísel Dafu je k volnému užití na www.doopravdy.cz/daf.

Alijot | Rychloparaša Kohen: Sidra začíná písmenem VAV (A toto jsou jména), aby bylo jasné, že zrod židovského národa souvisí s výběrem praotců popsaným v knize Berešit. Baal haTurim v úvodních slovech druhé knihy vidí akronym pro známou povinnost číst každý týden „Dvakrát text, jednou překlad.“ (A kdo tak činí s láskou, dožije se vysokého věku.) Výčet Jákovových potomků v Egyptě. (Obecně se dá říct, že Bůh židovský národ rád a často počítá; jméno Reuven se v Tóře opakuje 39krát, Jehuda 49krát. A Josef dokonce 177krát.) Josef a jeho bratři zemřeli, v Egyptě nastoupil nový faraón, který „neznal“ Josefa. Mimochodem, když někomu prodáte starší věc, o které tvrdíte, že je zcela nová, má kupec nárok na zrušení obchodu? To (halachicky) záleží na výsledku sporu mezi Ravem a Šmuel, jestli v Egyptě nastoupil skutečně nový faraón nebo se jen ten starý změnil. Obrovská populační exploze – ze sedmdesáti potomků Jákova se rodí velký a početný národ, kterého se bojí i faraón. Faraón nařizuje zabíjet novorozené chlapce. Porodní báby odmítají faraónův rozkaz plnit a Tóra doslova píše, že „oživili chlapce“, protože se jejich zásluhou udrželi na živu i ti novorozenci, kteří by jinak zemřeli. Levi: Faraón nařizuje topit všechny (i nežidovské) chlapce v Nilu. Amramovi a Jocheved se rodí chlapec, kterého po čase z Nilu vylovila faraónova dcera Batja (Bitja). Batja dala chlapci jméno Moše a ač měl Moše deset jmen (Jered, Chever, Jekutiel, Avigdor, Avi-Socho, Avi-Zanuach, Tovja, Hejman, Šemaja), z vděčnosti k Batje užívá Tóra stále jen to jedno – Moše. Šliší: V patnácti větách se Moše se vydává mezi své bratry, zabíjí Egypťana, prchá z Egypta, zachraňuje Jitrovy dcery a žení se s Ciporou. Revií: Moše pase tchánovy ovce. Bůh se zjevuje Mošemu v hořícím keři a sdělujeme mu plán na záchranu židovského národa a Mošeho roli v něm. Moše se ptá klasickou otázku: „Proč zrovna já?“ Bůh (EHJE AŠER EHJE) ho přesvědčuje. Chamiší: Moše dostává konkrétní úkoly a Aharona jako pomocníka. Šiší: Moše se vrací do Egypta. Obřízka Mošeho syna Eliezera. Setkání s Aharonem. Švií: Moše žádá propuštění židovských otroků. Faraón odmítá a ještě otrokům ztěžuje jejich práci. Haftara (Ješajahu 27:6-28:13 a 29:22-23): Proroctví o vyhnanství a vykoupení za zvuků velkého šofaru.

Pro děti | Effi miberešit „Mami, kde jsou moje fialové sandály do vody?“ volal Effi z pokoje. „Nejsou omylem v Noině šuplíku?“ A co myslíte? Byly tam. Maminka mi vždycky pravdu. Tatínek naložil děti do auta a vyjeli směrem k moři. Na pláži tatínek rozprostřel deku a lehl si, aby si četl. Jonatan stavěl z písku hrad a Noi s Effim hrad zdobili písečnými ozdobami. Effi se vydal s kyblíkem pro vodu. „Moje bota!“ zvolal náhle. Tatínek k Effimu doběhl: „Co se děje?“ „Měl jsem kamínek v botě. Sundal jsem si ji a ona se mi ztratila.“ Tatínek, Jonatan, Effi, Reut i Noi se dívali z břehu, ale botu neviděli. Effi si smutně sedl do písku. „Máš štěstí, Effi,“ přisedl k němu tatínek, „že jsi u moře, a ne u Nilu.“ „Co je to Nil.“ „Nil je obrovská řeka v Egyptě. Píše se o ní v naší paraše. V Nilu žijí krokodýli a dokonce i hroši. Kdyby ti do něj spadla bota, nejspíš by skončila v jejich žaludku.“ A zatímco se Jonatan vrátil ke stavbě hradu, Reut na hladině zahlédla něco fialového. Co to asi bylo?

Pro dospělé | Dvartora Rabbi Sacks – Budu, kým budu... Známá situace. Bůh posílá Mošeho zpět do Egypta a ten se ptá: "Co mám říct Židům v Egyptě, až se mě budou ptát, kdo mě posílá?" "Řekni jim, EHJE AŠER EHJE." Jak porozumět Boží odpovědi? Překladatelé si s ní lámou hlavu. "Jsem, kým jsem." "Jsem, jímž jsem." "Jsem tím, kým jsem." "Jsem to, co jsem." Jsem - to je to, co jsem," abych uvedl vybrané pokusy. Co pokus, to omyl. Prastarý omyl pramenící z prvotních překladů do řečtiny - EGO EIMI HO ON a latiny EGO SUM QUI SUM. Augustin o staletí později napsal, že Bůh je bytostí IPSUM ESSE - v dokonalém smyslu. Pro Tomáš Akvinského je Bůh "pravou bytostí, věčnou, neměnnou - počátkem a podstatou všech stvoření". Chyba překladu je přitom patrná každému, kdo s hebrejštinou byť jen začíná. Slovesný tvar oné odpovědi je přeci v budoucím čase. Ne v přítomném. BUDU, KÝM BUDU. Na úvod Desatera Bůh říká, že JE tím, kdo vyvedl Židy z otroctví. U hořícího keře se Ho ale Moše ptá na jméno. Bůh mu mohl odpovědět stejně jako Jákovovi, když zápasil s andělem: "Proč se mě ptáš na jméno?" Jsou přece věci, které mají zůstat skryté, tajemství, která přesahují možnosti lidského rozumu. To ale Bůh Mošemu neříká. Odpovídá mu. Odpověď je to možná kódovaná, ale je to odpověď. "Řekni Židům v Egyptě: BUDU mě posílá." "Mé jméno je budoucnost, budoucí čas." "Chceš-li mi porozumět, musíš porozumět a podstatě a významu budoucího času." JSEM, KÝM JSEM je čistě starořecký koncept. Bůh jako prosté bytí, prvopříčina, prvohybatel, podmínka jiných existencí. Bůh filozofů, ne Bůh proroků. Co tedy znamená BUDU, KÝM BUDU? Toto jméno se v Tóře na žádném dalším místě neobjevuje, ale rezonuje ve známé scéně po hříchu zlatého telete: "BUDU mít slitování s těmi, nad kterými se slituji, a BUDU milostivý k těm..." Jinými slovy - Bůh není předvídatelný. Nemůžeme Ho kontrolovat. Nelze zaškatulkovat. Nemůžeme o Něm dopředu nic vědět. Proto říká Mošemu: "Nemůže vědět, jak se zjevím, dokud se nezjevím, nemůžeš vědět, co udělám, dokud to neudělám. Má milost, moje slitování, mé zásahy do historie - nic z toho nemůže být ovládnuto ani předpovězeno. BUDU tím, kdy a jak se JÁ rozhodnu být. Jsem Bůh zcela nepoznatelné budoucnosti. Bůh, který překvapuje. Poznáš mě, až mě uvidíš - ne dříve." Aby bylo jasno, v jednom aspektu je budoucnost spojena s minulostí. Bůh dodržuje své sliby. To je jedním z klíčových znaků židovské víry. Ale i tento fakt jen podtrhuje rozdíl mezi předvídatelností a důvěryhodností. Předměty padají k zemi, plyny se rozpínají, částice se slučují tyto věci jsou předvidatelné. Ale lidé svobodně a dobrovolně ctí své závazky, chtějí-li být důvěryhodní. To je rozdíl, který Bůh opakovaně učí Mošeho a proroky. Boží jméno nás učí, že Bůh není poznatelný filozoficky či vědecky, vypočítatelný z minulosti. Bůh na nás čeká v neznámé a nepoznatelné budoucnosti. (Jonathan Sacks, kráceno z knihy Future Tense)

Rav Jaron Ben David: Láska a strach Jsme natolik zvyklí brát vážně slova Gemary (‫שכר מצוה בהאי‬ ‫ )עלמא ליכא‬o tom, že na tomto světě není spravedlivé odměny za dobré skutky, že ani nepátráme po tom, jak se Bůh na tomto světě odměňuje spravedlivým. Ani v Tóře ostatně není mnoho míst, ve kterých bychom se mohli dočíst o konkrétní odměně, kterou by člověk od Boha dostal za vykonání dobrého skutku. Přesto nám Tóra v naší sidře sděluje, že: „Porodní báby se bály Boha, nečinily, jak jim řekl král egyptský, a nechávaly chlapce žít... Bůh proto bábám činil zadobře... A protože se báby bály Boha, učinil z nich významné rody.“ Čím jsou výjimečné činy porodních bab, že si zasloužily okamžitou odměnu? Je třeba si povšimnou přesného znění faraónova příkazu: „Při rození Hebrejek dozírejte na porodní kameny a jeli to syn, zabijte ho, a je-li to dcera, ať žije!,“ neboli aktivně zabíjejte chlapce a buďte pasivní v případě dívek. Báby však porušily obě části královského rozkazu. Nejen že nezabíjely chlapce, ale ony i aktivně pomáhali právě narozeným děvčatům, jak dokládá Talmud v traktátu Sota. Midraš Šemot Raba jde ještě dál a popisuje, jak porodní báby sháněly jídlo pro chudé rodičky u bohatých a když viděly, že se má narodit mrzáček nebo slepé dítě, modlily se za jeho zdraví, Bůh jejich prosby vyslyšel a narodily se zdravé děti. A pokud se zdálo, že porod ohrozí život matky či že dítě po porodu nemá sílu k životu, opět se modlily a Bůh opět vyslyšel jejich slova. Co přimělo porodní báby k jejich činům? Byla to lítost nad nemluvňaty? Soucit s rodičkami? Nenávist k faraónovi? Ne. Tóra nám přeci říká, že: „Porodní báby se bály Boha, nečinily, jak jim řekl král egyptský, a nechávaly chlapce žít.“ Příčinou tedy byla bohabojnost. Rambam ve svém komentáři k Desateru vysvětluje rozdíl mezi pozitivním příkazem „Pamatuj na den šabatu“ (ZACHOR) a zákazem „Dodržuj den šabatu“ (ŠAMOR). Podle něj je základem pozitivních příkazů láska, zatímco zákazy vyvěrají z bázně. Strach brání v konání, láska vede k činům. Z této logiky by měla bohabojnost porodním bábám bránit ve vraždění dětí, ale neměla by je přimět k péči o novorozence. Tak co je tedy přimělo? Ještě u jednoho hrdiny Tóry se dozvídáme o odměně související s činem motivovaným bohabojností. Avrahamovi Bůh říká: „Teď jsem se přesvědčil, že se bojíš Boha a neodepřel jsi mi svého jediného syna...“ Je jistě chvályhodné podvolení se Boží vůli, které vede k tomu, že se člověk z úcty chová jinak, než by se choval „normálně“, ale ještě cennější je, pokud člověk ze stejného důvodu (z bohabojnosti) osvobodí svou lásku a sílu a napne je k naplnění Boží vůle. Pak člověk jedná nejen z bázně, ale zároveň i z lásky. A to je přesně případ porodních bab, které ve své bohabojnosti nalezly, tak jako jejich praděd Avraham, důležitou příměs lásky. Proto nejenže nechaly děti při životě, ale navíc se o ně postaraly. Odměnou porodních bab byly „vznešené domy (BATIM)“, což rabíni vykládají tak, že z nich vzešly významné rody – rod kněžský a rod levitský, jak je psáno: „A dům kněžský nechť žehná Bohu, dům Levitů nechť žehná Bohu!“ (Ne náhodou pokračuje právě citovaný žalm takto: „Bohabojní nechť žehnají Bohu!“) Bohabojnost, která pramení v lásce, nejenže jen nebrání a neomezuje, ale může vést přímo k požehnání. Zřejmě i proto mají kněží své požehnání lidu konat s láskou (BEAHAVA) a kohen, který nemá přítomné rád, jim, podle Mišny Brury, nesmí žehnat. A naopak ten, jehož bohabojnost pramení z lásky, může konat dobré skutky a být pro ostatní požehnáním.

Sidra v číslech | Šijury • •

13. sidra v Tóře (z 54), 1. sidra v knize Šmot (z 11), 7 paršiot, 6 otevřených, 1 zavřená, 124 vět, 1763 slov a 6762 písmen, neobsahuje žádnou z MICVOT Mišna: Gitin 6:2 | Halacha jomit Orach Chaim 170:21 | Daf Jomi: Šabat 94

•

Svět Doopravdy | Neklama Právě před dvěma roky vyšla knha Králové Izraele. Závěrečný díl volné trilogie završující biblické osudy židovského národa, které jsme sledovali od skromných počátků v časech praotců (v knize Příběhy Tóry), po dobytí Jeruzaléma králem Davidem (v knize Izrael soudců a králů). Jádro vyprávění pojednává o době, kdy v Jeruzalémě stával první (Šalomounův) Chrám a v jeho stínu vládli králové Davidovy dynastie.

Kniha Královská a ženy (ukázka z předmluvy): Co do rozsahu textu se kniha podrobněji věnuje zejména dvěma prorokům – Elijahovi (Eliášovi) a Elišovi (Elíša), jejichž příběhy leží v samém srdci knihy. V počtu vět může oběma prorokům konkurovat jen Davidův syn Šlomo. Přesto bychom neměli zapomenout ani na méně nápadné hrdiny, kterými jsou v knize Královské ženy. Text si všímá žen ze všech vrstev společnosti a jen těžko bychom hledali tanachickou knihu s početnějším zastoupením slabšího pohlaví. Na prvním místě je třeba přirozeně zmínit královny (MLACHOT) – například Batševu (Bat-šeba), faraonovu dceru, moudrou královnu ze Sáby, nešťastnou Jerovamovu manželku, prokletou Izevel (Jezábel) nebo krutou Atalju. Zapomenout bychom neměli na prorokyni Chuldu z doby krále Jošijaha a chceme-li se podívat na odvrácenou stranu společenského žebříčku, vytanou nám na mysli dvě hádající se prostitutky, mezi které chtěl král Šlomo rozdělit jedno živé a jedno mrtvé dítě. A jako se o proroka Elijaha starala vdova z Corfatu, tak si lze těžko představit Elišovy příběhy bez zbožné a moudré „velké šunamské ženy“. Knihu lze zakoupit zde: http://www.doopravdy.cz/judaica/eshop/?219,cs_kralove-izraele