Šmílův DAF. Vajišlach Kratce Bekicr. 17. kislev prosinec 2012

‫בס''ד‬

Šmílův DAF Vajišlach 5773

17. kislev 5773 1. prosinec 2012

Časy pro tento týden: čas tfilin od 6:26 | šma jisrael do 8:41 | mincha od 12:12 | západ slunce 16:03 tři hvězdy 16:40 začátek šabatu: 15:45 | konec šabatu: 16:57

Kratce | Bekicr Šabat šalom, Šmílův DAF v nové podobě slaví rok své existence. Po mnoha letech, kdy jsem vydával různá šabatová čtení – Šavua tov pro rabinát, Šofar pro školu a Daf opět pro rabinát, si nyní píšu již jen za sebe a jen pro vás. V naší paraše se dočítáme, že nadcházející setkání s bratrem Esavem Jákova, slovy nového překladu rabi Sidona, "velice vyděsilo a tísnilo". Určitě si ještě pamatoval, proč vlastně strávil dvacet let u strýce Lavana - utekl tam před bratrovou mstou a zlobou, když v převlečení z otce lstí vymámil požehnání. Ale proč užívá Tóra dvě slovesa? (Vyděsilo a tísnilo?) Nestačilo by jedno? Midraš uvádí, že se bál dvou různých věcí - že bude zabit a že sám zabije. Převedeno do dnešních slov - jedno sloveso vystihuje fyzickou obavu o sebe a vlastní život, druhé morální, etickou dimenzi - strach, že někomu ublížím. A to přesto, že halacha schvaluje aktivní sebeobranu. Etická dilemata nejsou klasickým sporem. Můžeme mít různé názory například na potraty či milosrdnou lež. Může být, že jeden názor je správný, druhý ne. Může být, že oba názory jsou z hlediska halachy ospravedlnitelné a my (nebo spíš učenci) musíme volit, který má dostat přednost.

Dilema ale nemá správné a jednoznačné řešení. Rozhodnutím celá záležitost většinou nekončí. Morální bytost zažívá nepříjemné pocity ze samotné podstaty faktu, že se musí rozhodnout. Judaismus se nepokouší přehlížet existenci dilemat. Nenabízí jasné algoritmy, které by nás v každé chvíli bez ztráty květinky provedly od startu až k cíli. Uznává, že dilemata existují. Ví, že můžeme zažívat emoční bolest. Právě "spravedlivý člověk" je často tím, kdo trpí, i když ví, že konal správně. Jákovova velikost spočívá v tom, že zažíval morální obavu i v okamžiku, kdy se chystal bránit holý život.

Alijot | Rychloparaša Kohen: Jákov posílá posly k Esavovi a prosí o milost. Esav se blíží se 400 muži. Jákov rozděluje svou rodinu a majetek do dvou táborů. Levi: Jákov posílá dary pro Esava. Celkem jde o 550 zvířat, což je počet odpovídající ročním musafovým obětem v Chrámu. Pak Jákov v noci osaměl a začal slavný noční boj s neznámým mužem. (Mimochodem, z tohoto místa se učíme, že není dobré být v noci venku sám.) Proč Jákov osaměl? Podle komentářů se vrátil pro malý džbánek oleje, kterým pomazal oltář a GAL-ED na konci minulé sidry. A protože platí, že MAASE AVOT SIMAN LEVANIM (Dílo otců je znamením pro děti), vrátí se nám džbánek oleje za pár dní při svátku Chanuka. Ač zraněn, zápasí Jákov celou noc a nad ránem získává jméno JISRAEL. Je zajímavé, že na rozdíl od Avrahama zůstal Jákov i po přejmenování Jákovem a i Tóra dále užívá obě jména. Raši to vysvětluje takto: „Lidé už tě nebudou s posměchem nazývat tím, „Kdo tahá svého bratra za patu.““ Šliší: Setkání bratří. Sedmkrát padl Jákov před Esavem na tvář. Pak se bratři objali a p*o*l*í*b*i*l*i. Neobvyklý způsob zápisu slova (v originále s tečkami) volá po komentáři. A protože mají dva Židi tři názory, tvrdí jedni, že tečky potvrzují upřímnost polibku, zatímco podle jiných chtěl Esav bratra zakousnout. Revií: Jákov představuje svou rodinu Esavovi, ale bez dcery Diny. Pak kupuje pole u Šchemu a staví tam oltář. Chamiší: Šchem, syn místního krále, se zamiluje do Diny a unese ji. Vyjednávání o svatbě, obřízka Šchemských. Šimon a Levi pobíjejí všechny Šchemské. Umírá Devora (a podle tradice také Rivka). Šiší: Bůh ubezpečuje Jákova o jeho nárocích na zemi Izrael. Ráchel rodí Binjamina a umírá. Reuvenova aféra s Bilhou, o níž se v Talmudu uvádí: „Kdokoliv si myslí, že Reuven spal s Bilhou, se šeredně mýlí .“ Esavova genealogie. Švií: Genealogie kráů Seiru. Haftara (Ovadja): Věčný boj Esava s Jákovem.

Pro děti – Effi a Ejal Effi měl velmi dobrého kamaráda Ejala. Často k němu chodil na návštěvy a Ejal chodil k Effimu. Maminka si ale všimla, že Ejala v poslední době moc neviděla. „Nechceš pozvat Ejala k nám, Effi?“, zeptala se. „Ne, on má dnes trénink..“ „A na zítra?“ „Taky nemůže.“ „A na šabat?“ „Asi bude u babičky.“ Mamika se podívala na Effiho. „Je s Ejalem vše v pořádku?“ Effi neodpověděl. „Někdy se člověku uleví, když se svěří se svým trápením.“ Effi chvíli přemýšlel, a pak řekl: „Poprali jsme se.“ „A proč?“ „Už ani nevím. Něco jsem mu řekl, on mě

také něco řekl, já jsem se naštval, on taky a už to bylo.“ „Třeba na to už zapomněl?“ „Těžko.“ „To mi připomíná něco z naší paraši.“ „Co?“ „Jákov a Esav se rozkmotřili a ještě po letech, když se měli setkat, se Jákov bál, že se na něj Esav zlobí a nebude s ním chtít mluvit.“ „A jak to dopadlo?“ zeptal se Effi. „No, na konec se ukázalo, že se Esav nezlobil. Dokonce měl se setkání s bratrem radost.“ „Vážně?“ „Ano, tak je to psáno.“ Maminka odešla do pokoje a Effi se zadíval na telefon na stole...

Pro dospělé | Dvartora Každý šabat večer vítáme u svého stolu anděly. Zpíváme jim Šalom alejchem, ale na konci písně je se vší vážností posíláme pryč se slovy CETCHEM LEŠALOM – odejděte v míru. Proč? Netivot Šalom nabízí ve svém komentáři fascinující odpověď. Vrchol svatosti je prý v osamění. A dokazuje to na Jákovově příkladu. Ve slavné snu hovořil Bůh s Jákovem právě v tom okamžiku, kdy pozemští andělé již žebřík opustili a nebeští ještě nezačali sestupovat. V okamžiku, kdy byl Bůh s Jákovem sám. A stejně tak byl Jákov sám, když zápasil s andělem a získal své nové jméno – Jisrael. Ne náhodou musel velekněz na Jom kipur vcházet do Nejsvětější svatyně sám a završením svatby je JICHUD, při němž novomanželé osamí. A tak i na šabat si přejeme být s Bohem sami a s omluvou vyprovázíme anděli od svého stolu. Proto obsahuje většina sidurů po Šalom alejchem ještě dvě věty z Žalmů. „On svým andělům o tobě přikázal, aby tě chránili na všech tvých cestách,“ a „Bůh tě bude chránit při vycházení i vcházení od teď až navěky.“ Ano, Bůh nám posílá své anděly jako posly, ale skutečným ochráncem je jen On sám. Proto s ním chceme zůstat sami.

Rabbi Sacks – Jákov a Jisrael V tu chvíli získal židovský národ své jméno. Nic nemohlo být nečekanějšího a tajemnějšího. Jákov se chystal na setkání s bratrem, kterého dvacet dva let neviděl a který mu přísahal smrt. Jákov stál sám ve strachu noci, když byl napaden nejmenovaným neznámým. Zápasili, čas plynul a začalo svítat. Ten muž řekl: „Pusť mě, začíná svítat.“ Ale Jákov odpověděl: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Muž se ho optal: „Jaké je tvé jméno?“ „Jákov,“ odpověděl. A ten muž řekl: „Tvé jméno nebude již více Jákov, ale Jisrael, protože jsi zápasil s Bohem i s lidmi a obstál jsi.“ V tu chvíli získal lid Izraele své jméno. Určitě to byl jeden z nejpodivnějších a nejděsivějších náboženských zážitků lidských dějin. Náboženství, víra, duchovno – to jsou slova, která se nám často pojí s asociacemi jako mír, klid, meditace, ticho či blaženost. Víra bývá často vnímána jako náhražka reality, jako „nebe na kruté zemi“, útěk před sváry a těžkostmi každodenního života. Je to zajímavé téma, ale není to téma judaismu. Judaismus neznamená útěk z tohoto světa, ale o zapojení se do něj. Není to Marxovo „opium lidstva“. Neznecitlivuje naše bolesti, neotupuje naše vnímání nespravedlivostí života. Nesmiřuje nás s utrpením. Chce, abychom hráli svou roli v nejtěžším z projektů lidské historie. Chce, abychom vybudovali společnost, která by mohla být domovem pro Boží přítomnost. A to vyžaduje zápas s Bohem i s lidmi bez možnosti se vzdát. Od Avrahamových dob byli Židé bořiteli model. Každá generace má své modly. Někdy se jim říká modloslužba, jindy pověra, pohanství, magie, astrologie a náboženství přírodních národů. Nebo sekularismus, materialismus či konzum. V hlubokém středověku, když byla Evropa prakticky negramotná, dbali Židé na vzdělávání dětí. Ve 20. století byl judaismus terčem fašismu a komunismu – systémů násilí, které nenávidí individualismus a neznají cenu jednotlivců. Judaismus je náboženstvím protestu, oponentem v historickém dialogu lidstva. Jákov není Avrahamem ani Jicchakem. Jákovovou vírou je zápas. Po celý život jako by utíkal z jednoho nebezpečí do druhého. Před pomstychtivým bratrem k Lavanovi a od Lavana k

Esavovi. Přežil, jen aby se dočkal dramatického střetu mezi Josefem a bratry. Jako jediný z praotců zemřel Jákov v exilu. Jákov zápasil a jeho potomci – děti Izraele – v boji se světem, který nepřeje klidu, pokračují. Jákov se ale nikdy nevzdal a nikdy nebyl poražen. Největší duchovní zážitek si prožil sám v hloubi noci, daleko od domova. Bojoval s andělem svého osudu, bojoval vlastní vnitřní zápas a řekl: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Jákov objevil způsob, jak přežít katastrofy, a jeho děti se to naučily s ním. Nejtemnější noci jsou jim předehrou nadějných rán. „Zis schwer zu sein a Jid“, říká se jidiš. Stále. Není snadné dívat se do tváře svému strachu a bojovat s ním, dokud se neobrátí v novou sílu a požehnání. Raději bych to ale řekl jinak – judaismus není vírou v iluze, pozorováním světa skrz růžové brýle. Je vírou neúprosné upřímnosti, vírou vnímající zlo jako zlo a bojující s ním ve jménu života, dobra a Boha. To je naše výzva. Nést dál Jákovův osud, jméno Jisrael. (Jonathan Sacks, kráceno z knihy O svobodě a náboženství)

Studnice syna Davidova: Majetek Když se Jákov vracel domů do Izraele ze svého pobytu v zahraničí, přivážel s sebou, přirozeně, hromadu dárků pro méně zcestovalé příbuzné - kozy, ovce, krávy, velbloudy, osly... Každý z nás zná ten pocit, já také. Jen bych nechtěl být na Jákovově místě, když se blížil k celnici... Když ale chtěl Jákov podělit své příbuzné, stalo se něco nečekaného. Jeho bratr Esav mu řekl: "Mám všeho dostatek. Nech si, bratře, co je tvé." Díky za dárky, ale mám hojnost majetku a nepotřebuji je. Následuje velmi podivný rozhovor. Často si ho musíme přečíst opakovaně, abychom se ujistili, kdo vlastně říká co. "Vem si mé požehnání, které ti nabízím, protože Bůh byl ke mně milostivý a mám vše." Jákov se snaží Esavovi vnutit dary a Esav je úporně odmítá. Zdánlivě oba říkají totéž, ale není to tak úplně pravda. Esav tvrdí, že má dost, Jákov, že má vše. A po chvíli naléhání Esav dary přijme. Podle Talmudu to nebyl Jákov, kdo měl vše. Stejně na tom byli všichni tři praotci. Tak také říkáme v požehnání po jídle: "Milostivý, který nás požehnal, tak jako požehnal našim otcům, Avrahamovi, Jicchakovi a Jákovovi, ve všem, ze všeho, vším." Tímto obratem máme na mysli to, co se píše v Tóře. "A Avrahama zestárl a Bůh mu ve všem požehnal." "A (Jicchak řekl) pojím ze všeho, než ti požehnám." A Jákov tvrdil Esavovi: "Vem si mé požehnání, které ti nabízím, protože Bůh byl ke mně milostivý a mám vše." Mimochodem - rabi Avraham Ibn Ezra říká, že Jicchak byl ve skutečnosti chudý, z čehož vyplývá, že pocit, že máme vše, nezávisí na tom, kolik ve skutečnosti máme. Podle Rabi Aharona Kotlera je jednou z nejdůležitějších vlastností umění spokojit se s málem. Existuje ovšem jedna ještě vznešenější vlastnost - radost z toho, co máme. Protože ten, kdo se umí spokojit s málem, stále ví, že má málo, jen se naučil nežádat o víc. Ne jako ten, kdo se raduje z toho, co má (= je spokojen s tím, co má), který se nemusí ke skromnosti nutit. A přesto je, podle rabi Kotlera, ještě jedna úroveň ležící dokonce i nad schopností radovat se z toho, co máme. A tu měli praotcové. Nazývá se "KOL" - vše. Jde o upřímný pocit, že máme úplně vše, že jsme zcela

saturovaní. Jen pozor! Nehovoříme tu o nedostatku úcty k majetku. Naopak, víme, že Jákov, když přecházel v noci hraniční potok, na chvíli osaměl. Proč? Protože hledal malé džbánky, kterých se nemohl na druhém břehu dopočítat. V Talmudu se dokonce píše, že pro CADIKIM je majetek důležitější než jejich vlastní život! Může to tak vážně být? Mohou být peníze víc než život? Může někdo, kdo má pocit, že má vše, ohrozit vlastní život pro několik drobných džbánků? Možná nám pomůže příklad, příběh. Jednomu Židovi v Americe, který byl vášnivým fanouškem baseballu, se podařilo získat míček s podpisy hráčů mužstva, kterému fandil. Míček okamžitě zamířil do skleněné vitríny v obýváku, kde byl pod neustálý dohledem. Ten fanoušek měl syna a když bylo synovi šest, koupil mu táta baseballovou pálku. Chlapec si chtěl zahrát a navrhl tatínkovi, že by mohli vytáhnout ten míček, co pořád leží ve vitríně v obýváku. Na to mu tatínek řekl: "Můžeme si hrát s jakýmkoliv míčkem, ale s tímhle ne, protože je na něm mnoho podpisů." Po několika dnech přistoupil chlapec k otci se slovy: "Mám pro tebe překvapení. Podařilo se mi smýt všechny ty podpisy, takže si s tím míčkem můžeme zahrát..." Cena toho míčku, přirozeně, nebyla finanční. Jeho hodnota tkvěla v míře, řekněme, emocí. A i v případě praotce Jákova nešlo o v případě drobných džbánků o jejich cenu. Jákov věděl, že má "vše". Uvědomoval si, že od Boha dostal vše, co měl dostat. Pokud by o něco přišel, přišel by o něco, co mu Bůh daroval. I zde jde o "emoce". Všimněte si, že Jákov nikdy neřekl, že má "všeho hojnost". Protože vůbec nehovoří o škále hodně-středně-málo. Jákov říká, že "má vše", protože ví, že vše, co má, má od Boha. Tento pocit nijak nesouvisí s množstvím peněz, které kdo má v bance na účtu. Souvisí se vztahem k Bohu. Praotcové stále cítili, že mají "vše". A my se to od nich učíme.

Sidra v číslech | Šijury •

•

8. sidra v Tóře (z 54), 8. sidra v knize Berešit (z 12), 9 paršiot, 6 otevřených, 3 zavřené, skládá se z 153 vět, 1976 slov a 7458 písmen, obsahuje jeden z 613 příkazů (GID HANAŠE) Mišna: Sota 7:1 | Halacha jomit Orach Chaim 159:12 | Daf Jomi: Šabat 59

•

Svět Doopravdy | Neklama Každý přece ví, co se na Chanuku sluší a patří! Zapalujeme chanukové svícny, točíme dreidly, baštíme mastný jídlo a zahrnujeme děti dárky. Každý ví, proč zapalujeme chanukiju. Proč se točí dreidlem nikoho netrápí. Kvůli tomu džbánku s pečetí trápíme svá střeva, ale ví někdo proč se dávají dárky? A je to vůbec židovská tradice? Není to jen reakce na vánoční šílenství všude kolem? Na http://www.myjewishlearning.com tématu věnovali celý článek. Podle Jonathana Sarna z Brandeisovy univerzity si Židé dávali tradičně dárky jen na purim. Až do konce devatenáctého století, kdy došlo k postupnému přesunu priorit ve prospěch chanuky. Důvod je podle Sarna jediný – vánoční dárky, které v tu dobu dobyly Ameriku. Je třeba zdůraznit, že jakkoliv jsou dárky novým zvykem, máme jeden podobný, starobylý – chanukagelt. Důvod, proč se na chanuku dávali drobné peníze není zcela jasný, snad souvisí s tím, že razit vlastní měnu bylo vždy symbolem svobody a suverenity, kterou na chanuku slavíme. Zajímavé je, že původně dávali penízky děti svým učitelům. Snad proto, že chanuka a chinuch (výchova) mají společný sémantický základ. A tak zřejmě dávali rodiče penízky dětem, aby měly co

dát učitelům. (A něco si mohly nechat.) Jsou rodiče, kteří i dnes dávají dětem peníz za každou chanukovou svíčku (mínus šamaš). To celkem vychází na 36 penízků. Jestli to budou koruny, desetikoruny, stokoruny nebo dolary je na rodičích. Že je prakticky nemožné udržet děti stranou dárkového běsnění a reklam, není třeba zdůrazňovat. Nejkatastrofálnější zkušeností je, když děti znají někoho, kdo slaví vánoce i chanuku, protože je to obírá o poslední záchytný bod - „my máme chanuku, oni vánoce“. Obecně by se dalo říct, že nemá cenu s vánocemi soupeřit. Dávat dětem dary po osm dní a tvrdit jim, že je to o moc lepší než jeden den vánoc, není chytrá strategie. Chcete-li si dát na chanuku dárek (nebo dárky nebo hromadu dárků), nic vám v tom nebrání, ale nedělejte z chanuky židovský čas dárků. A kdo dočetl až sem, může se rozhodnout nakoupit letos místo blbostí knihy. Na doopravdy.cz nabízíme do 17. prosince chanukovou slevu. Při objednávce stačí vepsat slevový kód:chanuka5773. Sleva je na veškeré knihy skladem v jednotné výši 10%. Nabízíme různá judaika a CD s židovskou hudbou. A také hru Chanukové pyramideto.