Milena Tenczová Ilustrations Inka Delevová Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) ISBN (epub) ISBN (mobi)

© Milena Tenczová © Ilustrations Inka Delevová © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80-7229-174-8 ISBN (epub) 978-80-7229-425-1 ISBN (mobi) 978-80-7229-426-80

Předmluva Tuto knihu bych ráda věnovala všem lidem, kteří mají pocit, že nepatří do starého železa, a chtějí ještě v životě něco dokázat, prostě, nechtějí být sami! Není to návod na seznámení, není to vůbec žádný návod. Napsala jsem své zážitky se seznamováním. Jsem úplně obyčejná žena, která si jednoho krásného dne řekla, že najde normálního mužského! Jak se mi to povedlo, to ať posoudí laskavě čtenář.

Jak na to? Jsem rozvedená již několik let. Můj syn se odstěhoval a já zůstala sama. Není to zrovna lehké, ale to bych nesměla být Beran, abych něco vzdávala. Přesto mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomila, co vlastně chci. To je asi v životě nejdůležitější. Něco chceme, ale současně nechceme. Každý chce prý vyhrát ve sportce, já třeba ne. Když to někomu řeknu, kouká na mě s údivem. Opravdu nechci. Z jednoho prostého důvodu. Byla bych pak asi lakomá, nikomu bych už nikdy nepomohla, a co je nejhorší, strašně bych se bála o své peníze! Dejte mi s tím pokoj! Já prostě nechci vyhrát! To vím jistě. Koukám, že odbíhám od tématu. Myšlenky mi utekly bůhví kam. Já chci mluvit o tom, co chci. Potřebuji milujícího životního partnera i šikovného mužského, třeba i na utažení kapajícího kohoutku. Nechci chodit prosit sousedy a dívat se na jejich protáhlé obličeje, když říkají: „RÁD TO PRO TEBE UDĚLÁM." Chci svého vlastního chlapa, kterého budu půjčovat já! Už se těším, jak s nadhledem řeknu: „Manžel přijde za chvíli, paní Vonásková." No, to je sice hezký, ale na to si můžu zavolat instalatéra. Jenže co udělám, když si večer lehnu do postele a hrozně mě zebou nohy? To asi instalatér nevyřeší. Jakmile si tohle člověk uvědomí, chybí mu chrápání vedle i špatně vymáčknutá zubní pasta… Samota je hrozná. Když můj manžel ještě žil se mnou, kolikrát jsem si říkala, jak by to bylo fajn, kdybych byla sama… a ejhle! Ono to zas tak fajn není. Vždyť se nemám ani s kým hádat. Mám sice dva kocoury, ale ti se se mnou nehádají, prostě si odejdou. Jako všechny kočky přijdou jen tehdy, když sami chtějí. Nechci dopadnout jako ty staré dámy, kterým jsme se jako děti smáli, které žily pouze pro své čtyřnohé kamarády. A jak to u nich páchlo… no prostě hrůza. Vylučovací metodou jsem se dopracovala k tomu, co bych určitě chtěla. Nastává další problém. Jak na to? Vždycky si říkáme, uděláme to jako ti druzí. Inzerát!!!! V mládí jsem neměla problém se s někým seznámit. Prostě se šlo tancovat a bylo to! Měla bych být k sobě trošku upřímná, nesmím zapomenout, že jsem byla o třicet let mladší, o dvacet kilo lehčí, o vráskách nemluvě, ale hlavně, milé dámy – byl výběr! Co si budeme namlouvat, čím je člověk starší, tím je to těžší. Inzerát je tak ponižující, připadám si jako někde na výstavě chovných zvířat. Jen ukázat zuby. Ale jiná možnost mi asi nezbývá. Jdu na to!!! Vždyť to nebude tak těžké. Ráno vstanu, bez brýlí se podívám do neumytého zrcadla a řeknu si: já vlastně nejsem ještě tak hrozná. Když však otřu zrcadlo, nasadím brýle… Nejraději bych si šla zase lehnout, tak se nemám ráda. Snad jsou na tom některé hůře! Musím se utěšit, abych neztratila poslední kapku sebedůvěry. Je sobota ráno a já bych měla doma tolik práce, ale mám plán a ten začnu hned realizovat. Žádné výmluvy. Plná elánu zapnu počítač, nastavím seznamku, a co teď? Co mám proboha napsat? Stará, tlustá, navíc kuřačka. Když si budu vymýšlet, asi to brzy praskne. Napíši raději pravdu. Ne, nejdříve si něco přečtu, na psaní mám času dost. Najdu si tu správnou kategorii, vyhledám si vhodný region a začnu se zájmem číst: 52/185/85 mladě vyhlížející, sportovní postavy, štíhlý nekuřák se

zájmem o sport hledá ženu podobných vlastností do 45 let. No, tak to je bezvadný! To já jsem pravý opak. Něco mě sice nutká odepsat, ale nechám si zajít chuť. Čtu další: 56/178 štíhlé, sportovní postavy hledá soběstačnou ženu, nekuřačku drobné postavy do 45 let. Taky dobrý. To je skoro pro mě, jenže nejsem drobná, kouřím a je mi skoro o deset let víc. Nevadí, jdu dál. Tady by snad mohlo být něco pro mě. No jo, ten je zase z Moravy a to je pouhých 400 km. Asi si půjdu udělat kafe a dám si k tomu jednu zdravotní (myslím cigaretku), aby všichni ti nekuřáci měli vztek. Musím na to jít jinak, vyberu si jinou skupinu. Kategorie dopisování. Co třeba tenhle inzerát 53/185/80 VŠ hledá ženu štíhlé nebo plnoštíhlé postavy. No, a máme vyhráno, to je určitě ten pravý! Než odepíši, ještě zavolám sestře, že jsem našla toho pravého. Začínám si malovat, jak budu mít pěkného, chytrého a hodného mužského, romantické procházky po parku, zamilované oči, držení se za ruce… Zavolat sestře se mi nepovedlo, určitě ji zase bolí hlava, asi bude spát. Nevadí, však já ji překvapím, to bude koukat, až jí představím toho bezvadného mužského. Tehdy mě totiž ani ve snu nenapadlo, že by mě třeba nechtěl. Prostě jsem se začala houpat na obláčcích, snít a při tom jsem si malovala budoucnost v těch nejrůžovějších barvách. Hned jsem si sedla, zhluboka se nadýchla a začala psát odpověď. Jak jsem od přírody upřímná, vše jsem napsala popravdě, nic jsem si nevymýšlela. Věk, výšku (váhu jsem si netroufla konkrétně definovat), vzdělání, povolání, že žiji sama a všechno, co by protějšek mohlo zajímat. Ve své velké naivitě, celá nadšená, jsem to odeslala a doufala, že odpověď přijde okamžitě, což se samozřejmě nestalo. Nevím jak vy, ale já, když jsem nervózní, tak se cpu. Otevřu ledničku, kouknu a zjistím, že jsem zapomněla nakoupit. Mám sednout do auta, nebo budu jíst, co dům dá? Rozhodla moje lenost. Pomyšlení, že se budu muset obléct, že půjdu do ledové noci a hlavně: koukat se do nevlídných tváří znuděných prodavaček. Živě jsem si vše promítla v hlavě a okamžitě došla k závěru, že i zbytky jsou vynikající. Spořádajíc vše v ledničce, mažu rychle k počítači a celá netrpělivá prohlížím poštu. Ono nic! Jelikož jsem technický antitalent, raději jsem šla zkontrolovat, zda pošta odešla. Neodešla. Asi po půl hodině usilovné práce, jsem se konečně dostala na vytouženou stránku seznamky a s vypětím posledních sil jsem odpověď odeslala. Usadila jsem se do křesla a vyčerpána tím nadlidským výkonem, opět jsem začala snít. Každý večer jsem plná očekávání otvírala poštu. Nic a zase nic. Po týdnu mi konečně došlo, že odpověď nepřijde. Mé zklamání bylo nepopsatelné. Chvíli jsem se zlobila na toho nevděčníka, který vůbec nevěděl, o co přichází, chvíli mi bylo do breku. Nakonec přece jen zvítězil vztek! Stejný vztek, který mi v životě již tolikrát pomohl. Vzdát se, ani náhodou! Odpovím na další inzerát. Koho si vyberu tentokrát? Budu skromnější, vyberu si nějakého „horšího", ten bude stačit. Sednu k počítači a začínám hledat. Tolik hvězd snad ani nebe nemá. Jak se mám těm mužům vyrovnat? Jeden lepší než druhý. „Sympatický, mladšího vzhledu, sportovně založený podnikatel hledá ženu do…" Tak to taky ne, jdu na další. Proč vlastně všichni hledají někoho alespoň o deset let mladšího? Za normálních okolností by člověk měl komplexy, ale občas je přiložené foto a mě uklidní, když vidím vzdálený, jemně rozmazaný profil, kterému chybí vlasy. Jakási postava, téměř zakrytá podnikatelským psacím stolem, a pokud člověk nemá lupu, má stejný pocit, jako když se

sám dívá po ránu bez brýlí do zrcadla. Uklidnila jsem se a s vervou se vrhla do nového dobrodružství. To je všechno na nic, půjdu na to z opačné strany. Já si budu diktovat a vybírat. Když čtu ty nároky, proč si nemůžu jednou klást podmínky já? Dám si sama inzerát. Napsala jsem (přiznávám, že poprvé mi pomáhal syn, který o mně má z neznámých důvodů dost vysoké mínění – až na tu nadváhu), jako starý poctivec popravdě, velice strohý a dle mého názoru výstižný inzerát v následujícím znění: HLEDÁM NORMÁLNÍHO MUŽE DO NEPOHODY. Teď budu čekat. Přibližně po týdnu mi přišly celé dvě velice krátké odpovědi. Hurááá (zajásala jsem) a okamžitě jsem odpověděla. Tím to vše začalo! Omluvám se všem slušným pánům, po čase jsem zjistila, že ještě opravdu existují, ale nebudu předbíhat. Jen podotýkám, že nejsem žádná bojovnice za ženská práva, i když to snad tak vypadá.

Moje první rande Opět šťastná sednu k počítači a píši odpověď. Jmenuji se Jana 55/160/ /75 SŠ povoláním učitelka, již několik let rozvedená, bez závazků, kuřačka, mám ráda přírodu, pohodu, mám dvě kočky a jsem osamělá. Myslím, že to bylo výstižné, ale hlavně pravdivé. Ještě si zkontroluji pravopis, chyby tam zrovna mít nemusím. Kamarádka mi nedávno vyprávěla, jak dostala odpověď na inzerát a dotyčný napsal „miláček" s tvrdým Y. Asi si ze mě utahovala nebo to byl překlep, ale je to i tak silná káva. Vypadá to, že můj text je v pořádku. Snad se mi ho podaří i odeslat. Co se to děje? Ono to opravdu odešlo (já se nějak lepším). Kdybych tak ještě uměla přičarovat pozitivní odpověď. Odpověď přišla celkem brzy. PROSÍM POŠLETE MI VAŠE FOTO. A jeje, to je špatné, jak jsem už byla na sebe pyšná, ale co teď? Jedno je jisté, sama to nezvládnu. U cizích si ostudu dělat nechci, syn je opět mimo republiku, tak kdo mi zbývá? Budu si trochu lámat hlavu. Snad by to šlo nějak přes mobil. Dostala jsem k Vánocům za trest nový mobil, s kterým jsem se naučila SMS-kovat zprávy, které občas smažu dřív, než je stačím odeslat, a mnoho dalšího. Tento moderní výrobek kdosi vymyslel s fotopřístrojem i kamerou a já nebohá ho mám používat. Marně jsem doufala, že to nikdy nebudu potřebovat. Co se dá dělat. Hurá do koupelny, učesat, namalovat se, obléci si svetr zakoupený ve slevě u trhovců, který vypadá docela draze. Nesmí se však prát, protože pak změní tvary a člověk se nestačí tak rychle zmenšit v pase nebo přibrat na objemu. Ještě poslední úpravy a jde se na to. Představuji si samu sebe před zrcadlem bez brýlí – nic nevidím… no, budu to muset nějak udělat. Po chvilce marných pokusů, jak mám vlastně foťák držet, jsem konečně udělala první snímek. I když jsem se hodně snažila, nebylo nic vidět. Byla tam nádherná, přímo milosrdná tma, která nedovolila vystoupit mému obličeji, natož vráskám. Nasadím opět brýle a pokouším se znovu. Výsledek byl tentýž. Usoudila jsem odborně, že bych asi měla použít blesk. Návod nevlastním, jelikož můj synek předpokládal, že matinka je normální člověk, který si s tím poradí. To se hošík hrozně mýlil, ale nikdo není dokonalý a já mu odpustila. Po hodině marné snahy jsem konečně zjistila, že tam blesk není. Vzpomněla jsem si na příhodu, která se stala asi rok poté, co jsem si zakoupila zánovní auto s klimatizací. Jelikož auto nebylo nové a klimatizace nefungovala, brala jsem to jako smutný fakt až do doby, kdy můj švagr, sedící vedle mne, zmáčkl jeden velmi dobře viditelný knoflíček na palubní desce a prohlásil, že klimatizace je zcela funkční. Výhodou bylo, že jsem si ušetřila rok bolesti v krku. Ale musím se vrátit k té fotce. Když mi konečně někdo odpověděl a požádal o fotku, musím to zvládnout. Napadlo mě vyjít před dům, kde by mohlo být víc světla. Zatím se sluníčko schovalo za černé mraky (určitě mi to udělalo naschvál) a já byla opět v koncích. Nikdy se nevzdávej! Dobré přísloví, které se lehce říká, ale hůř vyplní. V koupelně mám dvě světla, která by se dala spojit, to by mohlo vyjít. Nejdříve se musím převléknout, protože mám na sobě „chodicí" kalhoty, tzn. kalhoty, ve kterých se svou současnou váhou nemohu sedět, pouze chodit a i to jen velmi opatrně. Převlékla jsem se do „sedacích" kalhot, ve kterých jsem byla částečně schopna se pohybovat. Měla jsem to dokonale promyšlené. Sundám brýle, opatrně vylezu na okraj vany, strčím hlavu mezi obě světla, zmáčknu a budu

mít super fotku. Tak úplně to nevyšlo. Vylezla jsem sice na hranu vany, strčila hlavu mezi obě světla, ale v okamžiku, když jsem chtěla zmáčknout spoušť – bez brýlí, přehlédla jsem lahvičku šamponu, o kterou jsem zavadila, ztratila rovnováhu a ladně, s přímo uměleckým provedením, jsem letěla dle zákona přitažlivosti. Přistála jsem na své nejobjemnější části těla. Jak jsem přistála, nebylo nic proti tomu, kde jsem přistála. Byla jsem uvězněna mezi popadanými flakony, lahvičkami, kartáčky a žínkami v neuvěřitelně zkroucené poloze ve vaně. Nějakým záhadným způsobem jsem se zapasovala mezi všechno to harampádí a zůstala bezmocně ležet. Rozhlédla jsem se a udělala první pokus o vyproštění z této velmi ponižující situace. Podotýkám, že první, protože jak jsem padala, otevřela se lahvička s tekutým mýdlem a celá se na mě vylila. Stěny vany byly najednou tak kluzké, že se mé nebohé prsty marně snažily někde zachytit. Nejprve jsem zavřela zbyteček tekutého mýdla, který ještě v lahvičce zbyl, pak jsem vyházela přebytečné nicotnosti, které patří za normálních okolností na okraj vany a v takto vytvořeném prostoru jsem nastartovala další pokus o vyproštění. S vypětím všech sil jsem se centimetr po centimetru sunula směrem k vytouženému cíli – ven z kluzké, studené vany. Asi po čtvrt hodině jsem byla celá zpocená a zadýchaná konečně venku. Tak nějak jsem po sobě uklidila a bez slitování jsem odstartovala další fotopokus. Tentokrát to bylo lepší, jen jsem držela ten zatracený fotoaparát obráceně. Jsem zvědavá, kolikrát budu ještě fotit tu postříkanou zeď. Třetí pokus. Vyšlo to! Opatrně jsem slezla z vany, nasadila brýle a co vidím? To vám byla báseň! Fotka byla sice opět černá, ale uprostřed skromně svítil miniaturní, docela mladý a skoro neidentifikovatelný obličej bez brýlí, obklopený poetickou tmou, kde si každý musel domyslet vlasy. Upřímně musím dodat, že fotka byla tak malá, že bylo zapotřebí mnoho fantazie na identifikaci ženské hlavy, natož aby mě na té fotce někdo poznal. Tak to je ono, tady není skoro nic vidět. Žádné vrásky, ani tři brady, to se to rande snad uskuteční. Fotku udělat je jedna věc, dostat ji do počítače je věc druhá. Další dilema. Musím požádat někoho z kamarádů. Přátel mám sice dost, ale nechci si u žádného udělat ostudu. Došla jsem k závěru, že nejmenší zlo bude sestra. Moje sestra je narozena ve znamení Ryb. Neodpustím si podotknout, že znám rychlejší stvoření. Za tři dny bylo moje slavné foto v počítači a já se mohla pokusit o jeho odeslání. Doufala jsem, že dotyčný pán bude mít dost trpělivosti a vydrží! Foto posláno, nezbývá než čekat. Neměla jsem žádné pochybnosti, to černé nic, kterému jsem říkala fotka, muselo zabrat. Opravdu jsem na ní vypadala mladě a přímo úchvatně. Hned druhý den večer jsem letěla k počítači a … byla tam odpověď. Chce se sejít! Já jsem génius, ono to opravdu zabralo! Potřebuji něco nového na sebe. Mám asi špatnou skříň, jaksi se mi všechno srazilo, třeba bych v kalhotách chtěla i sedět. Možná bych to i vydržela, ale co když to dopadne jako na třídním srazu, když jsem s omluvou, že mi ujede autobus, rychle opustila společnost v nejlepším, protože můj zip nevydržel tu bezva večeři. Bylo to loni, když jsme se sešli po několika letech s naší slavnou – 4.B. Po dlouhé době jsem se tehdy velmi dobře bavila, o to byl pro mě odchod bolestnější. Když se stal takový malér mému tatínkovi, stěžoval si na špatné nitě. Zapomínal však tehdy dodat, že mezitím přibral tak třicet kilo a kalhoty zůstaly stále stejné. Kdyby se kalhoty vyráběly třeba ze železa, nemohlo by se něco takového stát. Je sice pravda, že bychom se nemohli hýbat, ale kalhoty by jistě vydržely. V tom případě by výrobce mohl výrazně prodloužit záruční lhůtu a všichni by byli spokojeni. Proč to vlastně ještě nikoho nenapadlo? Nezbývá mi nic jiného, než zakoupit novou garderobu. Letmý pohled do peněženky mě ujistil, že to nepůjde. Přišel totiž doplatek za plyn. Dlouho jsem neváhala a

nepříjemný růžový papírek uložila k ostatním na bezpečné místo do sekretáře a vyrazila. Výprodej samozřejmě skončil minulý týden, takže se budou dál hromadit růžová „zlatíčka" v sekretáři. Zapadla jsem do prvního obchodu a úslužná prodavačka špatně skrývala svůj údiv, když jsem prohlásila, že chci kalhoty velikosti 40. Odcházela jsem z obchodu s kalhotami velikosti 46 a hrozně jsem se těšila, jak se v nich bude pohodlně sedět. Ještě nějaký svetřík a boty… ty se snad nesrazily. Ono se řekne nějaký svetřík, ale dlouhé nejsou moderní a ty krátké zase nemají zakrývací efekt. Tak co? Vyřešila jsem to dlouhou halenou. Slušela mi, ale její cena opět posunula moje ubohé složenky o měsíc dál. Pro krásu se musí trpět, tak proč by neměli trpět plynaři, ne? Ještě zbývá kadeřník. Musím se rychle objednat, abych to zítra všechno stačila. Bude to fofr. Přijdu z práce ve tři a v šest mám rande. Mrzne, jako když má přijít doba ledová, já však nedbám a pádím ke kadeřnictví. Přitom jsem si nevšimla přimrzlé psí hromádky a můj rázný krok okamžitě přešel do rychlosti 0. Naštěstí i v pozici, ve které normálně spím, jsem pevně svírala zakoupené poklady. Horší bylo, že jsem se nemohla zvednout, aniž bych pustila tašky. Když tam tak ležím a přemýšlím, jak z této situace nejlépe vybruslit, několik kolemjdoucích těžko udrželo cukání koutků a já nevěděla, jestli jsem červená od mrazu nebo hanbou. Tak jsem se styděla, že jsem byla najednou na nohou, ani nevím jak. I když jsem se tvářila, jako by se nic nestalo, moje krvácející koleno stačilo obarvit celou ponožku. Pokračovala jsem již pomalejším krokem ke kadeřníkovi. Co čert nechtěl „Z důvodu nemoci zavřeno". Co teď? Nasednout na autobus, jet domů a hlavu si udělat sama. Byla jsem tak nervózní, že jsem prochodila celou noc mezi postelí a ledničkou. V práci jsem to odbyla a konečně domů, do sprchy, namalovat se, ustříhat visačky, nasoukat se do nového oblečení a může se jít! Všechno jsem zvládla za pouhou hodinu a vyrazila k tramvajové zastávce. Velmi záhy jsem však svůj krok zpomalila. Příčinou byly moje takzvané pohodlné boty. Když jsem si myslela, že se boty nesrazily, hodně jsem si asi fandila. Tlačily tak hrozně, že jsem se chtěla vrátit domů, natáhnout nohy a pustit si nějaký přitroublý seriál o lidech, které boty netlačí. Okamžitě jsem však zrádnou myšlenku zavrhla a s pocitem sebelítosti pokračovala v cestě. Kdybych byla bývala měla normální boty, tak bych tu tramvaj bez problému doběhla, ale i přesto, že ochotný řidič nějakou dobu čekal, neměla jsem šanci. Když jsem konečně došla celá umordovaná na zastávku, dveře tramvaje se zavřely a já zůstala venku. Pojede jiná, vždyť mám ještě přes hodinu čas. Ještě nikdy jsem nikam nepřišla včas. Normálně chodím tak o tři čtvrtě hodiny dříve. Pokud neprší, tak to jde, to mohu bez problému obcházet nejbližší blok. Horší je to za deště. To totiž určitě mají všechny hospody v okolí zavřeno a stát v průjezdu můžu tak maximálně deset minut. Nevěřili byste, jak jsou lidé vnímaví a podezřívaví, když stojíte v cizím průjezdu. Mám na to však vymyšlené triky. Nejjednodušší je, prohlížet si vizitky a eventuálně se ptát zvědavých nájemníků na pana Nováka. Ještě lepší je paní Schmitzová. Nováků je hodně a mohlo by se stát, že ochotný dotázaný by se tak mohl jmenovat. Mám však pohotovou výmluvu ve smyslu: Já jsem se spletla, on se jmenuje Nový. Raději mám však restaurace, s tím je však spojen problém finanční. Když dám za jednu kávu 50 Kč, ještě to jde, ale já musím zvládnout tak v průměru tři až čtyři a to nemluvím o žbluňkajícím žaludku, pálení žáhy a neustálém hledání veřejných toalet, protože na to většinou při odchodu z restaurace zapomenu. Nejlepší je to za pěkného počasí v okolí parku, což však někdy zapříčiní, že se zapomenu a přijdu pozdě. Konečně jede další tramvaj. To je zajímavé, ta co mi ujela, byla skoro prázdná, a tahle je přecpaná, i když zrovna zahlédnu jedno volné místo. Fajn, sednu si, moje utrápené nohy si odpočinou a mohu se v klidu podívat, kdo mi volat, když jsem nemohla v kabelce najít telefon.

Dveře se otvírají, chci zrovna nastoupit, když se přiřítí pán v mém věku, sotva popadá dech, odstrčí mě od dveří a mě před pádem zachrání jen mačkající se dav. Pak pán s vítězným pohledem usedne na vytoužené místo. Naděje pro mé ubohé nohy se okamžitě rozplynula. V tu ránu mě boty začaly tlačit ještě víc, jako by se mi chtěly pomstít za to, že jsem nebyla rychlejší. Nesnáším zákon schválnosti. Je to, jako když vám namazaný krajíc chleba spadne na čistě umytou podlahu, popřípadě na klín, když máte zrovna nové šaty a chystáte se jít do divadla. Může mi někdo říct, proč tři stanice jsou delší, když v tramvaji stojíte? Tramvaj konečně zastavila a dav mě pohodlně vytlačil ven. To snad není pravda! Začalo sněžit a já marně hledám zapomenutý deštník v kabelce. Obcházení bloku je hned zavrženo a já jdu, co mě tlačící boty dovolí, schovat se do kryté autobusové zastávky. Je tam sice plno, ale já se nedám odradit a statečně se vtlačím dovnitř. Kdosi mi nehorázně šlápl na nohu, ale já držím své těžce vydobyté místo a nehodlám je opustit. Hodiny utíkají pomalu a mě začínají mrznout nohy. Mezitím se lidé na zastávce již dvakrát vyměnili. Vůbec mi nevadí zlostné pohledy, na rozdíl od nich nejsem toho názoru, že překážím a bráním v nástupu do autobusu. Mám strašnou chuť na cigaretu, ale musím si ji nechat zajít, nebo opustit chráněné místo pod střechou. Konečně hodinové ručičky ukazují pět minut před půl a já mohu vyrazit. Malými krůčky cupitám na sjednané místo (boty při tomto stylu chůze méně tlačí) a snažím se ještě cestou upravit můj zruinovaný účes. V poslední minutě zrychlím, to aby si myslel, že jsem právě vystoupila z tramvaje. Zvědavě se rozhlížím a vtom spatřím krásného, urostlého muže s velkou kyticí růží. Nahodím svůj nejlepší úsměv a pomalu se přibližuji. Bylo to asi vnuknutí, že jsem šla pomalu. Nádherný mužský se najednou otočí o devadesát stupňů a přistoupí … k nějaké „jiné". Nezbývá, než se rozhlížet dál. Je půl a pět, nikde nikdo! Opět mi cosi říká, abych zkontrolovala na mobilu zprávy. Téměř umrzlou rukou otvírám zprávu: PROMIN MAM MOC PRÁCE NESTIHAM OZVU SE KAREL. Co se mi teď honí hlavou? Tolik utrpení jsem na sebe vzala, otlučený bok od vany, rozbité koleno před kadeřnictvím, omrzliny na nohou. To prostě není fér. Co si vlastně ten chlap myslí? Je mi jedno, že sněží čím dál víc, že mi pomalu stéká černá barva z očí na kabát a že mám mokrou pravou ponožku. Jedno mi však není, když vidím ten šťastný pár, jak se nedbaje mrazu objímá s nehoráznou vášní asi pět metrů ode mě. Ani ty růže bych nemusela mít! Co bych tak za to dala, být na jejím místě. Pomalu se otočím a se svěšenou hlavou se loudám zpět na zastávku tramvaje. Pojedu domů, sundám si boty… ta myšlenka mě naplnila obrovským pocitem blaha, dokonce jsem přidala do kroku. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Počáteční radost ze zutých bot brzy pominula. Netěšilo mě, že sedím v pohodlných, vytahaných teplákách u kávy s cigaretou. Opět deprese. Jedinou útěchou je moje lednička. Stojíme u ní vždy tři a vlastně nevím, kdo z nás tří je nejhladovější. Moji kocouři si vybírají, já ne. Slupnu, co se dá. Po zdárném vyprázdnění všeho jedlého, co bylo v ledničce, se váhavým krokem ubírám ke svému počítači. Asi jsem to opět s jídlem přehnala, neboť mě rozbolelo břicho. Překonám touhu jít si lehnout a zapínám počítač. Automaticky naskočí seznamka. Otevřu správnou kolonku a čtu. Brno, Plzeň, Karlovy Vary, to je moc daleko. Tady je něco zajímavého. Je sice o rok mladší než já, ale zkusím to. O sobě téměř nepíše. Hledá pouze hodnou ženu přiměřeného věku. Holka uklidni se a piš jednou něco normálního! Co tam tak napsat něco, co vzbudí pozornost. To je ono! Píši: NEVÍM, CO JE U TEBE NORMÁLNÍ, JÁ HLEDÁM NĚCO VÝJIMEČNÉHO. KATEŘINA. Budu si říkat Kateřina, zní to líp, snad to zabere. Ještě chvíli váhám s odesláním, pak kliknu. Měla bych asi zkusit další. Zkušenost mě naučila, že nesmím

spoléhat pouze na jeden inzerát. Musím hledat a zase hledat. Jsem dnes z toho všeho nějak unavená. Kouknu na hodiny, ejhle to to uteklo, ona bude brzy půlnoc. Zítra musím brzy vstávat do práce, zase budu unavená a přitroublé kolegyně opět přijdou s tím svým: MĚLA JSI NÁROČNOU NOC? Přece nebudu nikde vykládat, že si hledám mužského přes seznamku. Vždyť by se mi všichni smáli. Řekla jsem jim, že mám známost a vypadá to velmi vážně. Určitě se těší na svatební koláčky, a proto mě stále hecují. Půjdu se umýt a do hajan. Pokouším se rozčesat si vlasy. Nikdy bych nevěřila, že lak na vlasy spojený se sněhem bude tak dokonale držet. Musím pomalu, aby mi na hlavě ještě něco zbylo. Mám velmi jemné vlasy a ráno potřebuji mnoho zručnosti, abych vytvořila cosi, co se podobá normálnímu účesu. Vždycky jsem záviděla kamarádkám jejich krásné husté vlasy. Moje rostou pomalu, což má na druhé straně výhodu – nemusím chodit tak často ke kadeřníkovi. Nezdá se mi fér, že platím za služby u kadeřníka stejnou cenu jako ty vlasaté. Vlezu do postele, kde již leží rozvaleni moji dva kocouři. Alespoň nejsem tak sama. Popřeji si dobrou noc a za zvuku kočičího dueta pomalu usínám s nadějí úspěšnějších dnů. Příštích pár dní jsem se nedostala vůbec na internet. Byla chřipková epidemie a museli jsme zastupovat nemocné kolegy. V tom zmatku jsem neměla pomyšlení na nějaké rande. Večer jsem většinou padla do postele a vedle mohli střílet z děla, ani to by mě nevzbudilo. Občas jsem si vzpomněla na Karla. Čekala jsem, zda se ozve. Nejraději bych mu zavolala sama, ale moje hrdost to nepřipustila. Když se situace v práci ustálila, začala jsem opět přemýšlet, co podniknu. Uplynul celý týden od mého „neslavného" rande. Přestože alkohol nesnáším, dala jsem si večer velkého panáka na kuráž, vzala do ruky telefon a vytočila Karlovo číslo. Telefon již několikrát zazvonil a já v hloubi duše doufala, že to nezvedne. Na třetí zazvonění se ozvalo: „HALO". Chvíli jsem nebyla schopna ze sebe dostat ani tón. Měla jsem pocit, že mám knedlík v krku. Po chvilce trapného mlčení jsem ze sebe konečně dostala jakýsi skřek, který se značně lišil od toho, čemu se říká lidská řeč. „JAK PROSÍM?" ozvalo se na druhé straně. V duchu jsem se proklínala, že jsem to číslo vytočila. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a vyhrklo ze mně: „TADY JANA, AHOJ." Nastalo opět trapné ticho, až po chvíli jsem slyšela: „JANA, KTERÁ JANA?" No, to mě dorazilo! Nejen, že mě nechá čekat ve sněhové vánici na ulici, ale teď ani neví, kdo jsem! Vlastně měl veliké štěstí, že nebyl vedle mě! Asi bych ho v tu chvíli zabila. Uškrtit, zapíchnout, otrávit jedem??? Místo toho jsem sladkým hlasem řekla: „MINULÝ TÝDEN JSME MĚLI RANDE, ALE TYS BYL ZANEPRÁZDNĚNÝ A NEPŘIŠEL, VÍŠ, JANA ZE SEZNAMKY." Nebyla jsem si jistá, zda si opravdu vzpomněl, ale řekl: „JO, UŽ VÍM, PROMIŇ, VÁŽNĚ MI TO NEVYŠLO." Zase ticho. Tak pozve mě konečně na to rande nebo to mám udělat sama? „VÍŠ TENTO TÝDEN MÁM JEŠTĚ HODNĚ NABITÝ, ODEVZDÁVÁM DŮLEŽITÝ PROJEKT, ALE JESTLI CHCEŠ, MŮŽEME SE SEJÍT PŘÍŠTÍ TÝDEN, CO TY NA TO?" Projelo mi hlavou: tak nějaký zatracený projekt mě nechal stát v té vánici, to je tedy bezvadný. Vztek se mnou cloumal, ale naštěstí to v telefonu není vidět. Když mám vztek, pomalu červenám až do podoby dobře vyzrálého rajčete. Ve škole mě občas vytočí děti, že jsem těsně před infarktem. Tohle bylo snad ještě horší. Dvakrát se zhluboka nadýchnout, to pomáhá. Asi jsem dýchala moc nahlas, protože se z telefonu ozvalo: „NEŘÍKEJ, ŽE KOUŘÍŠ? JÁ KUŘÁKY NESNÁŠÍM. NEMOHL BYCH MÍT ŽENU KUŘAČKU." No, tak ještě tohle, to mi zrovna scházelo. Nesnáší kuřáky. To hluboké dýchání opravdu pomohlo, neboť jsem s ledovým klidem odpověděla: „JÁ A KOUŘIT, CO TĚ TO NAPADÁ, TO SE TI ASI NĚCO

ZDÁLO. VÍŠ, KARLE, JÁ MÁM TAKY V PRÁCI FOFR TEN PŘÍŠTÍ TÝDEN BY MI VYHOVOVAL. KDY JSI MYSLEL? CO BYS ŘÍKAL ÚTERÝ?" Ten ledový klid mě stál opravdu hodně přemáhání. Čekala jsem netrpělivě na odpověď. Přehodila jsem si sluchátko na druhé ucho, protože mě začínala brát křeč do prstů. To byl důvod, proč jsem přeslechla začátek. „…SILOVNY, JEŠTĚ SI ZAVOLÁME. AHOJ A MĚJ SE." Bylo mi hloupé ptát se na ten začátek, tak jsem jen řekla: „JASNĚ AHOJ!" a zavěsila. Co si o tom mám myslet? Nějak se mi do toho nechtělo. Vím, že velký výběr nemám. Tenhle byl jako jediný ochoten se se mnou sejít. Vlastně ani nevím, jaký je. Musím se s ním sejít a zjistit to. Kouření? To bude asi velký problém. V podstatě bych ráda přestala, ale… Stále do mně někdo hučí, tak jsem už několikrát zkusila přestat. První pokusy trvaly přibližně 5 –10 hodin. To se nepočítá, ale i tak to bylo utrpení. Můj nejdelší pokus trval celých pět měsíců. Je pravda, že všude vyprávím, že to bylo přes půl roku, ale to není podstatné. Člověk by řekl, že když přestane kouřit, ušetří. Opak je pravdou. Své utrpení jsem musela něčím zmírnit. Je jasné čím! Jídlo, jídlo a zase jídlo. Bylo mi jedno, co jím, hlavně mít něco mezi zuby. Ideální náhražkou kouření je samozřejmě sladké. Jedla jsem pouze jednou denně. Od rána do večera. Snad jen v práci jsem měla někdy malou pauzičku. Různé tyčinky a bonbóny jsem nosila ve všech kapsách. Většinou mi ani nevadilo, že se nějaký ten bonbónek přilepil. Přes den to ještě šlo, ale večer to byla katastrofa. Vyzkoušela jsem i žvýkačky, ale moc to nefunguje. Za normálních okolností si dávám dvě večeře a malý dezert. V době odvykání jsem měla jen jednu večeři. Trvala tak dlouho, než se mi udělalo špatně a šla jsem si lehnout. Tím to nekončilo. Několikrát jsem se v noci probudila a přišlo na řadu sladké. Někdy jsem zapomněla nakoupit dostatek zásob, pak mi přišlo vhod i něco staršího, třeba zbytky vánočního cukroví z mrazáku. Asi každý z vás držel někdy dietu. Než člověk shodí dvě tři kila, trvá to celou věčnost. Nahoru to jde mnohem rychleji. Není vůbec žádný problém přibrat za jediný večer tolik, kolik zhubnete za týden. Proto není těžké vypočítat, kolik jsem přibrala za pět měsíců. Jelikož se mám ráda a nerada se trápím, přestala jsem se po jisté době vážit. V této situaci je dobré mít ve svém šatníku kalhoty na gumu. Ani mi nepřišlo divné, že nenosím džíny. Zakrátko jsem přestala nosit i sukně, o vypasovaných šatech nemluvě. Co vám budu povídat, přibrala jsem 15 kg a řekla jsem dost! Logickou ženskou úvahou jsem došla k závěru, že bude asi lepší začít opět kouřit. Po první cigaretě se mi udělalo špatně od žaludku, zatočila se mi hlava, ale já jsem vytrvala, vždyť jsem Beran! Další dvě, tři cigarety byly ještě trochu problematické, ale pak jsem si opět zvykla a vše bylo při starém. Jen ta kila mi zůstala. Většina lidí má jednu skříň na šaty. Já mám tři. Nedělím své oblečení na letní a zimní, to umí všichni. Mám v každé skříni dvě velikosti šatů. Jistě, už jsem přemýšlela, že je dám na charitu, ale co když zase zhubnu? Loni jsem dostala po dlouhé době ošklivou chřipku. Celý týden jsem se na jídlo nemohla ani podívat. Když se mi ulevilo, mylně jsem se domnívala, že budu nosit šaty ze skříně číslo dvě. Nebylo tomu tak. Jestli jsem vůbec něco shodila, tak jsem to během jednoho dne opět nabrala. Pozitivní je, že ve dvou skříních nemusím vůbec uklízet. Je tam stále super pořádek. Kouření, co s tím? Myslím na Karla a živě si představuji, jak nabírám dalších 15 kg. Nějak jsem mu zapomněla říct, že mám lehkou nadváhu, ale to mu určitě nebude vadit. O tom jsem přesvědčená. Co může být na hubené ženské? Celou dobu přemýšlím o dietě, až jsem z toho dostala hlad. Jdu zkontrolovat ledničku. Ne, není to můj oblíbený koníček, ale dělám to ráda. Jen otevřu dveře, už slyším za sebou zoufalé mňoukání. Ta moje dvě nebožátka dělají, jako by týden nežrala. Asi jsou po

mně. Olejovky, salám, sýr, to by šlo. Pořádně se nadlábnu a hned bude svět vypadat líp. (Karel mi nejde prostě z hlavy. Jak já to vydržím celý týden?) Spokojeně si pomlaskáváme. Musím však jíst rychle, aby na mě taky něco zbylo. Kocouři se ládují a při tom pečlivě vytírají podlahu. Kdybych jim dala něco, co nemají rádi, musela bych pak vytírat já. Jdu si umýt ruce a hurá k počítači. Nesmím zahálet, musím využít veškerý volný čas na hledání případné náhrady. Nebudu se spoléhat na Karla. Musím si opatřit něco do rezervy. Mohla bych zase zkusit odepsat na inzerát. Otvírám stránky seznamky a znaleckým okem přejíždím nabídky. Tohle by mohlo být zajímavé. ÚSPĚŠNÝ PODNIKATEL 55/180 HLEDÁ ŽENU PŘIMĚŘENÉHO VĚKU. Asi má peníze a často nebude doma, to by se mi docela líbilo. Musím se podívat, jestli kouří a kolik váží. Nemám ráda moc tlusté. Kouří občas, pár kilo navíc. Moc toho o sobě nepíše, je nějak strohý, nevadí, i přesto vypadá docela zajímavě. Ne, abys to zkazila! Musím si to stále opakovat. Nejsem žádná modelka, už dávno jsem plnoletá, zvítězím chytrostí. Vezmu papír, začínám si dělat poznámky jako ve škole. Na zemi vedle mě se povalují zmačkané návrhy, které se nevešly do koše. Myslím, že to mám. AHOJ, JMENUJI SE JANA. Mám napsat raději Kateřina? Ne, zůstanu u svého pravého jména, co když to klapne? JSEM 55/160 POVOLÁNÍM UČITELKA, JSEM ROZVEDENÁ. Nebudu psát nic, co by ohrozilo eventuální schůzku. Naposledy přelétnu text znaleckým okem a odešlu. Pokračuji dále v prohlídce nabídky. Proč jsou všechny lepší inzeráty z Moravy? Nejsem líná, ale jet 400 km, abych se potkala s plešatým, pupkatým dědkem, to se mi vůbec nechce. Tenhle inzerát se mi líbí. Je sice opět na Moravě, ale je tak krásně nenáročný. VŠ 58/180 HLEDÁ ŽENU. Prostě nemůžu nenapsat. Jen skočím rychle vysypat plný popelník a už zase sedím u svého „miláčka". Tento moderní vynález se stal v poslední době opravdu mým nejlepším přítelem. Představuji si, jak se to brzy změní a já najdu něco z masa a krve. Chci začít psát, když v tom skočí jeden z mých čtyřnohých zlatíček na stůl, ladně se projde po klávesnici a okamžitě odstraní seznamku z monitoru. Zatraceně! Ani se na něj nemůžu zlobit, když se na mě podívá nevinným pohledem, jako by chtěl říct: JÁ JSEM TU A TY MĚ BUDEŠ HLADIT. Chvíli hladím kocoura, ale jsem nervózní, musím psát odpověď, tak se nadýchnu a z plných plic fouknu do barevného kožíšku… a mám prostor. Kocour se naštve, rychle seskočí a uklidí se neznámo kam. Můžu pokračovat na se znamce, pokud se na ni dostanu. Nějak se to zaseklo. Pokouším se opět připojit na internet, ale nejde to. Musím se uklidnit, když jsem nervózní, nic nejde. Jdu se najíst! Namažu si krajíc chleba máslem a na to si dám asi pět plátků šunky, abych se mohla rozdělit. Kde se vzali oba tak rychle, nevím, ale již se dělíme. Jeden kocour sedí u levé nohy a druhý u pravé. Nemám sice nic proti chlebu s máslem, ale občas bych chtěla i já trochu té šunky. Je až neuvěřitelné, jak rychle dokáže takový malý tvoreček slupnout plátek šunky. Oni to ti moji mazlíčci se mnou myslí vlastně dobře. Všude se píše, že jíst příliš masa není zdravé. Otevřela jsem si limonádu a tu smím konzumovat sama. Takto posilněna opět usedám k počítači a pokouším se o přístup na internet. Počítač, zasypaný nevybranými slovy, si konečně dal říct. Naskočí oblíbená stránka seznamky. Samozřejmě jsem zapomněla, kde byl ten zajímavý inzerát z Moravy. Kdo hledá, najde. Vtom jsem si vzpomněla, že jsem již odepsala. Pokusím se najít něco jiného a opět zkusit štěstí, ale není tu nic zajímavého. Nějaký Pavel píše, že hledá přítelkyni na dopisování, později snad více. Je mu 56 let a je z Prahy. Možná bych to mohla zkusit. Začínám trochu ztrácet naději, že najdu někoho přes seznamku. Zajímalo by mě, co dělám špatně, že mi nikdo neodepíše. Tak strašně si to přeji. Jestli existuje můj andělíček strážný, tak ať mi sakra pomůže! Napíši tomu Pavlovi. Jaký asi je, co dělá, jaké má vlasy, jestli vůbec nějaké má?

Pohodlně se usadím, narovnám záda a začnu přemýšlet, jak mám zaujmout. AHOJ PAVLE, JMENUJI SE JANA, JE MI 55 LET, ROZVEDENÁ – to je přece hloupost, to píši stále. Nic zajímavějšího mě ale nenapadá. Napsáno, posláno a zase se bude čekat. Přestalo mě to nějak bavit. Ledabyle odložím brýle vedle počítače a jdu si udělat kafe. Mrknu na nástěnné hodiny, je teprve půl desáté. Na kuchyňské lince se na mě lišácky usmívá bábovka a já jí prostě neodolám. Nejdříve si ukrojím malý kousek, ale je to tak dobré, mohlo by se to zkazit, a již krájím další, o něco větší kousek. Bříško i já jsme spokojeni a jde se opět k počítači. Chci si nasadit brýle, koukám, ale na stole nejsou. Vrátím se do kuchyně, asi jsem je nechala ležet někde vedle bábovky. Ani tam však nejsou. K čertu, kde jsem je mohla nechat? Vracím se do obýváku, rozhlížím se a v tom uslyším podivný praskot pod pravou bačkorou. Zvednu nohu, kouknu – moje brýle! Lépe řečeno něco, co se jim podobá. Jedno nerozbitné sklíčko se rozdělilo na tři kousky, druhé zůstalo sice celé, ale jeho tvar již neodpovídal tvaru původnímu. Speciální obroučky zůstaly nedotčené. 4500 Kč. To bylo první, co mě napadlo. Při mé učitelské výplatě je to dost značná suma. Mám sice jedny náhradní předpotopní brýle, ale ty leží v mém psacím stole ve škole. Tak a můžu zapomenout na počítač i na seznamku. Bez brýlí jsem slepá jak patrona. Jak já se zítra dostanu do práce? Jak se to vlastně mohlo stát? Otáčím se, mžourajíc po okolí, až se můj zamžený pohled zastaví u malého kočičího puberťáka. Jeho oči na mně, pokud vůbec něco vidím, šibalsky civí a zdá se, že se mi směje. V tu chvíli mi bylo vše jasné. To on shodil brýle na zem. Pěkně mě to vytočilo a na milého kocoura jsem se rozkřikla. Nechalo ho to však zcela klidným. Tupě na mě zíral a určitě si myslel: CO TAK VYVÁDÍ, VŽDYŤ JÁ JSEM VŮBEC NIC NEUDĚLAL! Pravděpodobně si mě chtěl usmířit, přinesl v tlamičce svůj oblíbený balónek a pustil jej přede mě na zem s prosebným pohledem. Nezbývalo nic jiného, než mu okamžitě odpustit a začít si s ním hrát. Na počítač stejně nevidím, ale hodit míček snad bez brýlí zvládnu. Víte, můj kocour si totiž myslí, že je pes. Naučil se aportovat, což se většina psů nikdy nenaučí. Kocour je jen podle očkovacího průkazu. Zvěrolékař je jiného názoru. Je to vůbec zajímavé zvířátko. Každá návštěva, co k nám přijde, odchází chtě-nechtě obalená kočičími chlupy. Jen si totiž někdo sedne, už má kocoura na klíně, a jelikož to je můj miláček, nedovolí si nikdo protestovat. Občas svůj skok na cizí klín vylepší oslintaným balónkem, který drží pevně v tlamičce a po doskoku jej osuší o čistou sukni či kalhoty nic netušící návštěvy. Je pak zajímavé pozorovat obličeje slušně vychovaných lidí, kteří si nedovolí dát najevo své opravdové pocity. Většinou mají prostě vztek na nevychovaného kocoura. Kdo má kočky rád, musí podlehnout kouzlu jejich osobnosti zrovna jako já. Říká se, že zvířata nepřemýšlí, já jsem opačného názoru. O víkendu jsem si dříve občas přispala. Vše se změnilo příchodem toho malého tyrana. Naučil se denně ve stejnou hodinu snídat čerstvé žrádlo. Jsem sice vytrvalá, ale on měl té trpělivosti víc. Vyvinul tři metody, jak mě dostat v ten správný čas z postele, a věřím tomu, že by byl schopen vymýšlet další, kdyby ta třetí nezabrala. Metoda číslo 1: Očuchávat můj obličej a zároveň mě šimrat vousy pod nosem – to nezabralo, protože v polospánku jsem ho odstrčila. Když spadl z postele, děsně se naštval, ale já pokračovala v nádherném spánku. Metoda číslo 2: poklepávání packou (bez drápků) na má oční víčka – výsledek byl tentýž. Metoda číslo 3: nejoblíbenější hračka, malý míček obalený nápletem, obsahoval tu nejhlučnější rolničku, jakou jsem kdy slyšela. Míček si přinese na kraj postele, kam moje ruka nedosáhne, strká balónek packou sem a tam a má vyhráno! Nezbývá mi než vstát a jít nachystat kočičí snídani. Osudný míček mi nyní přinesl, musela jsem házet a on by jej nosil snad až do rána. Při této sportovní

činnosti se mi stále honilo hlavou: Pavel – Karel – Pavel – Karel. Když konečně hra zmohla mého maličkého natolik, že sebou plácl na koberec a téměř okamžitě usnul, odebrala jsem se do koupelny. Po paměti jsem vykonala večerní toaletu a odešla do postele, kde byl již připravený druhý kocour a mazlivě se ke mně přitulil. Mohla jsem alespoň snít, že to není kocour, ale třeba Pavel nebo Karel. Příští dny se neskutečně loudaly. Občas jsem zkontrolovala svou internetovou schránku, ale vždy se stejným výsledkem – prázdná! Několikrát jsem četla nové nabídky, ale nenašla jsem nic zajímavého. Konečně! Jednoho večera zazvonil telefon a na druhém konci se ozval tak dlouho očekávaný hlas Karla. Následovaly obvyklé řeči, jako: nestíhám, mám mnoho práce… ale na konec… mě pozval na zítřek na rande a přislíbil, že tentokrát opravdu přijde. Termín naší schůzky stanovil na 17 hod na stejném místě jako minule. Byla jsem tak neskutečně šťastná, že jsem si dokonce začala zpívat. Mé skřehotání provázely dva velmi udivené pohledy, jako by ti kluci kočičí říkali, že se jejich panička dočista zbláznila. Zítra… jak se na to připravím – co si vezmu na sebe? Jedno vím docela jistě, ty boty, co jsem měla minule, určitě ne. Skříň číslo tři nenabízí velký výběr. Vezmu si to, co minule. Vždyť mě vlastně neviděl. Pečlivě jsem vše vyžehlila, úhledně pověsila na ramínko a jdu si prohlížet svůj botník. Škoda, že není léto. V letním obutí mám daleko větší výběr. Vyzkoušela jsem asi sedm párů bot, až jsem se konečně rozhodla pro pohodlné zánovní černé kozačky. Pečlivě jsem si je vyčistila a vracím se do ložnice ke svým svrškům. Jaké bylo mé zděšení, když jsem uviděla tu spoušť. Na zemi uprostřed pokoje ležela hromada skládající se z mé nové halenky, kalhot a punčoch a na ní trůnil vítězoslavně můj kocour. Spokojeně se na mě díval, kousaje červenou nitku vytaženou z halenky. Zůstala jsem jako opařená, nedokázala jsem se ani rozčílit. Za chvíli jsem se vzpamatovala, odehnala protestujícího kocoura a po řádné prohlídce jsem dospěla k názoru, že to není tak hrozné. Kalhoty jsem vykartáčovala, nitku nějak zamaskovala a punčochy jednoduše vyměnila za jiné. Pro jistotu jsem oblečení uklidila do skříně. Co na sebe, to mám vyřešené. Co mám ještě připravit? Umýt vlasy, nalakovat nehty a co ještě? To bude asi pro dnešek vše, zbytek udělám zítra. Nemohla jsem se dočkat. Nasedla jsem opět do své lodičky a plula v obláčcích. V posteli před usnutím jsem si plánovala dovolenou. Palmy, moře a já s Karlem, jak se ruku v ruce, procházíme po bílé pláži… Usnula jsem jako nemluvně! Druhý den se vlekl. Konečně poslední zvonění a jde se domů. Přiletěla jsem celá uřícená a hned jsem se vrhla do koupelny. Sprchu jsem absolvovala v rekordním čase. Malování trvalo déle. Ještě jsem si přelakovala nehty, pak jen vklouznout do připraveného oblečení a může se vyrazit. Cestou na tramvaj mi došlo, že mám opět asi hodinu času. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a zima se dala vydržet. Vidím to na dva až tři bloky. Jsou tam velké bloky, jeden obejít trvá tak 5–10 minut, plus jedna restaurace, to by mělo dát asi půl hodinku, trochu se ještě podívat po výkladních skříních a přijdu akorát. Tramvaj přijela a byla kupodivu poloprázdná. Pohodlně jsem se usadila a s úsměvem pozorovala lidi kolem sebe. Byla jsem tak v pohodě, že mě nerozházel ani revizor. Poté, co jsem v jednom týdnu zaplatila 3x pokutu, kupuji si jízdenku pravidelně. Tramvaj se dokodrcala do stanice a já jsem stále ještě v pohodě vystoupila. Sluníčko nepřestalo svítit, a tak klidně obcházím své bloky. Je mi dobře. Tentokrát jsem nešla ani do restaurace, raději jsem přidala další dva bloky. Nastal čas jít na místo schůzky. Jak to, že nejsem nervózní? Zvednu hlavu, narovnám se a jako dáma kráčím svižným krokem ke svému cíli. Myslím na ten pár z minulého týdne a na růže… dostanu je také? Na rohu někdo stojí. Dojdu posledních pár metrů a moje nervozita je zase tady. Je to on, není to on?

Asi jsem se dost udiveně rozhlížela, protože ke mně přistoupil a docela normálně se zeptal „JANA?" Nevím, jestli jsem zčervenala, ale připadala jsem si dost podivně vedle toho vysokého, usměvavého muže. Byl velmi vkusně oblečený do sportovní šedé bundy a tmavých kalhot. Jeho vlasy byly hnědé, lehce prošedivělé, ale ty oči… měl krásně hnědé, usměvavé oči. Vypadal jako bůh. Prostě nádherný mužský. Musela jsem zvednout hlavu, abych na něj pořádně viděla. Připadala jsem si vedle něj jako trpaslík. Růže sice v ruce neměl, ale stejně jsem byla jak v sedmém nebi. Před sebou jsem viděla ten zamilovaný pár z minulého týdne a hned jsem si představila, jak mě bere do náručí a líbá. Z mého snění mě vytrhl jeho hlas: „KAM SI PŮJDEME SEDNOUT?" Šla bych s ním bývala až na konec světa, tak se mi líbil. Navrhl nejbližší restauraci a já souhlasila. Kdyby mi řekl, pojď ke mně, určitě bych šla. Nezmohla jsem se na žádnou konverzaci a on také mlčel. Restaurace byla jen pár metrů. Vešli jsme dovnitř. Byla to spíš kavárna a byla útulná. Našel místo u okna, pomohl mi z kabátu a usedli jsme. Oba jsme si objednali kávu a začali si povídat. No – on začal povídat. Já jsem jen mlčela a hltala každé jeho slovo. Mluvil stále jen o sobě. Teprve později mi došlo, že se ani jednou nezeptal na mě. Byl velmi sebejistý. Měl v životě již spoustu žen a rád by se konečně usadil. Vlastní středně velkou firmu, která dobře prosperuje, vydělává spoustu peněz a jeho žena by proto nemusela pracovat. Je sportovně založený, rád lyžuje, hraje tenis a golf. Hledá atraktivní, kultivovanou ženu. O kouření již nemluvil. Asi po půlhodině se omluvil, že má další pracovní termín a musí se pro dnešek rozloučit. Zavolal vrchního a obě kávy zaplatil. Pomohl mi do kabátu a vyšli jsme ven před restauraci. Podal mi ruku a na odchodu prohlásil, že zavolá. V mžiku se ztratil v davu! Zůstala jsem stát celá zmatená a první, co mě napadlo, bylo: „Já bych kouřila, až bych brečela". Normálně na ulici nekouřím, ale musela jsem se nějak dostat z toho šoku. S cigaretou v ruce jsem šla pomalu na zastávku tramvaje.