MEZI BŘEHY 3 březen 2013 komunitní časopis české analytické psychologie vychází pod záštitou České společnosti pro analytickou psychologii (jungovskou psychoterapii)
foto: Roland Lipták
OBSAH
editorial ......................................................................................................................................3 astrologie a hermeneutika Rudolf Starý: VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ ČLOVĚK ......................................................................4 astrologie a hermeneutika Petr Lisý: RUDOLF STARÝ – MISTR JUNGOVSKÝCH REFLEXÍ ..............................14 I-ťing Ervin Široký: CESTA K PRAMENŮM ................................................................................18 kazuistika Zuzana Horňáková: BIELY, ČIERNY A SOVA ...................................................................28 psychologie a světové dění Anton Polák: DOPAD TERORIZMU NA POLE A INDIVIDUÁLNU FENOMENOLÓGIU ....................................................................................................................42 evoluční psychologie Roland Lipták: EVOLÚCIA KOLEKTÍVNEHO NEVEDOMIA ......................................47 je normální to, co je obvyklé? Ervin Široký: PŘÍBĚH STEPHENA GOUGHA ANEB NEMÍT SI CO SVLÉCT ..........59
BULLETIN ČSAP - Informace o dění ve Společnosti PAVEL ZACH: SANDPLAY víkendový seminář 26. – 28. října 2012 v Praze (Monika Biolková) ..........................70 JOLANA BUCKOVÁ: PSYCHOTERAPIE DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH víkendový seminář 30. listopadu - 2. prosince.2012 v Českých Budějovicích s veřejnou přednáškou Vývojové potřeby v průběhu lidského života z pohledu analytické psychologie a jejich naplňování v rodině (Iva Brzobohatá, Veronika Kavenská; fotoreportáž - Roland Lipták) .....................................................................71 PUTOVANIE JUNGOVHO DIELA Z MORAVY NA SLOVENSKO - projev u příležitosti VERNISÁŽE POSLEDNÍHO IX. SVAZKU VÝBORU Z DÍLA C. G. JUNGA 7. prosince 2012 v Brně (Zuzana Horňáková) .............................................................75
1
LUDVÍK BĚŤÁK:SYMBOL A SYMBOLICKÝ ŽIVOT víkendový seminář 8. – 9. prosince 2012 v Brně navazující na vernisáž IX. svazku Výboru z díla C. G. Junga (Kateřina Matalová) ..........................................................78 LUDVÍK BĚŤÁK: LIDOVÁ BALADA A SYMBOLICKÝ ŽIVOT veřejná přednáška 11. ledna 2013 v Brně v rámci druhého běhu víkendového semináře Symbol a symbolický život (Ervin Široký) ....................................................................78 BARRY MILLER:PŘENOS A PROTIPŘENOS víkendový seminář 1. - 3. února .2013 v Praze s veřejnou přednáškou The cheating heart – nevěrné srdce (Jakub Nemček) ........................................................................80 ASOCIACE KLINICKÝCH PSYCHOLOGŮ: II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE AKP ČR 23. – 24. února 2013 v Brně (Ervin Široký) .................................................................84 ROUTERS PROGRAM – ZKOUŠKY IAAP 1. – 3. března 2013 v Praze (Ervin Široký) ..................................................................89
INZERCE SEMINÁŘ OSOBNOSTNÍHO ROZVOJE V TAKIWASI....................................................91
2
MEZI BŘEHY 3
MEZI BŘEHY komunitní časopis české analytické psychologie vychází pod záštitou ČSAP – České společnosti pro analytickou psychologii (jungovskou psychoterapii) číslo 3 Uzávěrka: 8. března 2013 Adresa pro veškerý kontakt: mezibrehy @seznam.cz Vedoucí redaktor tohoto čísla: Ervin Široký Redakční radu dále tvoří: Ludvík Běťák Z. Horňáková Petr Patočka Jazyková redakce: Iva Jaklová T.Malatincová Fotografie: Ervin Široký (pokud není uvedeno jinak) Technická podpora: Jan Krása
editorial Milí čtenáři, na Vašich monitorech září třetí číslo časopisu, který usiluje o to, aby se stal informačním pojítkem lidí zajímajících se o analytickou psychologii. Pokud pátráme po oblastech, v nichž se zájemci o dílo Carla Gustava Junga nacházejí, snadno se ocitneme i mimo sféru psychologie a psychoterapie. Jungův zájem o astrologii, alchymii, I-ťing a další oblasti, kde nalézal specifické výrazy a obrazy psýché, získal i zde pokračovatele, kteří na jeho koncepty navazující a dále je rozvíjejí. A tak v tomto čísle vykračujeme z břehu psychologie a psychoterapie k břehům astrologie a hermeneutismu (Vnější a vnitřní člověk; Rudolf Starý – mistr jungovských reflexí) a I-ťingu (Cesta k pramenům). Od břehu českého jazyka se vydáme k protějšímu bezpečnému břehu jazyka slovenského - hned tři příspěvky pocházejí z klávesnic slovenských autorů: naše redaktorka Zuzana Horňáková připravila kazuistiku demonstrující práci s imaginacemi; z pozic Gestalt terapie přináší svou zprávu o stavu světa Anton Polák; Roland Lipták nás seznamuje s evoluční psychologií - svým ústředním odborným zájmem. Oba jazyky našly korektorky, kterým patří poděkování za pečlivou a obětavou práci. Stephen Gough je po napsání článku už zase několik měsíců zavřený (Příběh Stephena Gougha aneb Nemít si co svléct). Bulletin přináší informace o všech větších událostech, které život ČSAP od minulého čísla přinesl, a o několika dalších, které s aktivitami ČSAP souvisejí. Bulletin nepodléhá redakčním úpravám, přináší příspěvky v té podobě, v jaké je autoři poslali. Nadále je otevřený všem účastníkům seminářů, přednášek, konferencí... Přispějte i Vy svými reflexemi k informovanosti a vzájemné komunikaci. Děkujeme všem, kteří tak již učinili a jejichž texty zveřejňujeme. Vize webzinu se nám bohužel zase vzdálila. Do její realizace se pustil webmaster, který ztratil dech na samém začátku, což ale přiznal až s několikaměsíčním zpožděním, kdy od veškeré spolupráce odstoupil. A tak jsme znovu na začátku technické realizace teoreticky již dosti pokročilé vize - webzine bude nabízet online diskuse k novým i starším příspěvkům, úvodní stránka bude obsahovat odkazy na všechny aktuální publikační i diskusní vstupy, nástěnku pro vzkazy, poznámky, nápady a také zde bude možnost bezplatné inzerce. Tu ostatně zařazujeme již do tohoto čísla. Také v dalších číslech můžeme uveřejnit avíza akcí, knižních publikací, stejně jako třeba inzeráty na prodej či koupi knih apod. I nyní požádám: kdybyste byli ochotni přidat svou pomocnou ruku k přípravě dalších čísel, neváhejte prosím a ozvěte se nám. Velmi uvítáme pomoc s grafikou, aktuálně s překladem angličtiny, také s přepisováním textů a rozhovorů apod. Uvítáme jednorázové nápady k redakční práci i náměty na články. Vždy tu bude prostor na publikování Vašich textů – články mohou být se souhlasem redakce zařazeny do hlavní části časopisu, každopádně do bulletinu. A diskutujte prosím – také ohlas na kterýkoliv článek bude vždy uveřejněn. Příjemné chvíle v textových vodách Mezi břehy s poděkováním za velký zájem, který předchozí číslo dle počtu Vašich žádostí o link vzbudilo, přeje za redakci Ervin Široký
3
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
Rudolf Starý – vlastním jménem Rudolf Fojtík (1939) Vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Na konci šedesátých a na začátku let devadesátých působil jako vysokoškolský učitel, v mezičase pracoval jako obsluha výměníkové stanice a jako topič. Studium Marxe a Freuda ho podnítilo k hledání duchovnějších směrů soudobého myšlení – rozhodující vliv pak mělo setkání s dílem C. G. Junga, v němž postupně objevoval obnovitele hermeneutické linie evropského myšlení. Od poloviny sedmdesátých let píše eseje, v nichž se pokouší uplatnit svůj obrazný způsob vidění a výkladu světa. Působil jako šéfredaktor revue Prostor, vydává knihy ve svém nakladatelství Sagittarius.
VNĚJŠÍ A VNITŘNÍ ČLOVĚK1 Rudolf Starý
„Křesťanská kultura se ukázala povážlivou měrou jako prázdná: je jen vnějším nátěrem; vnitřní člověk však zůstal nedotčen, a proto nezměněn.“ C. G. Jung Z polemiky mezi Jungem a Buberem vyplývá, že jde o spor o „vnitřního člověka“ apoštola Pavla, který jako první zdůraznil jeden ze zcela nových prvků křesťanského náboženství v porovnání se starozákonní tradicí. Buber vychází důsledně ze starozákonního pojetí, jak je vylíčeno v Genezi: Hospodin vdechl Adamovi v chřípí svého ducha a Adam se stal „živou duší“. Naproti tomu Jung předpokládá existenci vnitřní psychické monády, v níž je člověk schopen prožívat vnější posvátné obrazy a obřady, a to jako své „vnitřní vlastnictví“ a jako to, co je „příbuzné jeho vlastní psychické struktuře“. Chceme-li pochopit skutečné poslání Jungovy psychologie, musíme mít na zřeteli, že to, co Jungovi nejvíce leželo na srdci, byl osud křesťanství v sekularizovaném 20. století. Jung výslovně prohlásil, že hlavní cíl jeho práce nespočívá v léčbě neuróz, nýbrž „v obnovení schopnosti numinózních prožitků“. „Navázání vztahu k numinózu,“ pokračuje dále, „je již vlastní terapií, a v té míře, v jaké je člověk schopen prožívat numinózum, je zbavován prokletí nemoci.“ Dlouholetá zkušenost s psychickými problémy „moderního člověka“ přivedla Junga k poznání, že jsou to v jádru problémy světonázorové a náboženské. „Duše lidská je svou přirozeností duší náboženskou“ (naturaliter religiosa), parafrázuje Jung známý Tertulliánův výrok. To znamená, pokračuje Jung, že duše má „náboženskou funkci“. Náboženský život člověka nemůže nebýt psychologický, neboť se odehrává v nitru člověka, a je tedy psychickým prožitkem po výtce; není-li tomu tak, jde pouze o rozumové a volní uctívání vnějších symbolických obrazů a obřadů, jíž se lidské nitro nemusí vždy plně účastnit, a to proto, že v něm přestaly rezonovat a ničím ho neoslovují. Náboženské obřady i dogmata však 1
jedná se o esej z poslední knihy Rudolfa Starého Podobnosti III, jejíž publikaci považuje autor za vhodnější formu sebeprezentace, než by skýtal rozhovor s ním
4
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
mají „empiricky dokazatelnou obdobu“ v archetypech nevědomí, a tedy v lidské psychice. „Proč tedy ten strach z psychologie?“ táže se Jung. Teologie by se měla mnohem více obávat toho, že věřící křesťan sice navenek proklamuje víru ve svaté postavy a obřady, ale jelikož má Boha pouze „vně“, zůstává v hloubi duše nevyvinutým a neproměněným, takže jeho duše je stále ještě pohanská. To je také důvod, tvrdí Jung, proč v jeho zanedbaném a potemnělém nitru stále ještě vládnou pradávní archaičtí bohové a démoni, jak o tom svědčí dějiny 20. století. Na rozdíl od všech racionalistických systémů, říká Jung, se náboženství vztahuje „stejnou měrou na vnějšího i vnitřního člověka“. Požadavek „následování Krista“ (imitatio Christi), a tedy požadavek žít podle jeho vzoru a připodobňovat se mu, měl podle Junga podnítit vývoj vlastního vnitřního člověka. Místo toho se z „následování“ jako určitého vzorového, resp. modelového způsobu života stal pouhý „vnější objekt kultu“. V důsledku toho „stojí božský Prostředník jako obraz vně“, zatímco člověk sám je jen fragmentem a ve svém nejhlubším nitru zůstává nedotčen. Jeho duše je „vyprázdněná“. Tragedie současné křesťanské teologie, katolické stejně jako protestantské, spočívá podle Junga v tom, že obě konfese tvrdošíjně odmítají uznat, že náboženský život se odehrává nejen ve vnějších gestech, obřadech a obrazech, ale že jeho jádro se nachází v lidském nitru, ať už je nazveme „duše“, „vnitřní člověk“, „psýcha“, srdce nebo psychická monáda. Přitom jim uniká, že právě v tomto jádru spočívá zásadní rozdíl mezi starozákonním a novozákonním náboženstvím. Souvisí to zřejmě s tím, že pod vlivem vědeckého racionalismu byl opuštěn komplementární model analogického (hermetického) myšlení, v němž platí, že vnější svět je obrazem světa vnitřního a naopak. Jung o tom říká: „‚Vše vnější je zároveň vnitřní‘, mohli bychom říci s Goethem. Toto ‚vnitřní‘, které moderní racionalismus tak rád odvozuje z ‚vnějšího‘, má svou vlastní strukturu, která jako apriori předchází každé vědomé zkušenosti.“ Toto pojetí je ovšem odmítáno laciným poukazem na takzvané „psychologizování“. Jestliže se Jung v zájmu oživení křesťanského prožívání Posvátna pokouší ukázat, že existují psychické faktory a procesy, jež odpovídají božským postavám, obřadům a dějům, je to pokládáno za jejich znehodnocení. A myslet si, že náboženský prožitek je něčím, co se odehrává v lidském nitru, říká Jung, to už zavání blasfémií. „Jestliže je však naše duše nezúčastněná, náboženský život ustrne ve vnějškovosti a bezduché formálnosti. Ať už si představujeme vztah mezi Bohem a lidskou duší jakkoli, jedno je jisté: duše nemůže být žádné ‚pouze‘, nýbrž má důstojnost bytosti, která je s to si uvědomovat svůj vztah k Bohu.“ Archetypy nevědomí jsou podle Junga „empiricky dokazatelnými obdobami (korespondencemi) náboženských dogmat“. Jestliže archetypy přestanou korespondovat s vnějšími náboženskými symboly (odpovídat jim, zrcadlit je, rezonovat v nich), přestanou se vyvíjet a kultivovat a zdegenerují na dějinně nižší úroveň obrazů božství. To je skutečná příčina toho, proč se ve 20. století vynořily z kolektivního nevědomí archaické postavy a obrazy, jimž „vnitřní pohané, jimiž se Evropa jen hemží“, bez odporu, ba s úlevou a nadšením propadli. Na základě těchto zkušeností (kniha Psychologie und Alchemie/ Psychologie a alchymie vznikala v rozmezí let 1935/1937/1943) označil Jung za nejdůležitější úkol výchovy dospělých probouzení a rozvíjení archetypu obrazu Božího v lidském nitru a vnášení tohoto obrazu do vědomí. Součástí tohoto úkolu je podle jeho názoru „naučit člověka umění vidět“, což předpokládá, že se má naučit vidět zrcadlovou souvislost, resp.
5
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
souběžnost (synchronicitu) existující mezi náboženskými symboly a korespondujícími obrazy dřímajícími v jeho nevědomí. Aby křesťanství dostálo tomuto velkému výchovnému úkolu, který se v 21. století stal ještě naléhavějším, musí podle Jungova přesvědčení „začít úplně od začátku“ – takříkajíc od Adama. Pro bližší nahlédnutí do této nesmírně složité problematiky se nyní pokusíme o jistý druh „religionistické samoobsluhy“, ovšemže zjednodušeným způsobem a s předesláním omluvy všem odborným znalcům a strážcům ortodoxie. ——— Sledujeme-li linii Jungovy psychologie ve vzahu k náboženství, nemůžeme nenarazit na nejobtížnější teologické problémy, o nichž chtěl Jung pojednávat ve spolupráci s teology; k této spolupráci však, jak víme, nedošlo. Odborníci v této oblasti se obvykle věnují své úzce vymezené specializaci a jejich hlavní starostí je vědecká nebo církevní kariéra, kterou by ohrozili, kdyby se věnovali ožehavým „jungovským“ tématům. Takzvaný laik, který se do této oblasti dostane pod nátlakem své duše prahnoucí po objasnění, se tak ocitá v nezáviděníhodné situaci. Když tuto výzvu neoslyší, ocitne se rázem v břiše velryby, tak jako kdysi biblický Jonáš. A poté, co ho velryba vyplivne a on se přece jen odhodlá zformulovat své zkušenosti, stihne ho, snad jako spravedlivý trest, jonášovský „pouštní pocit marnosti“ pod uvadající krušinkou. Každé náboženství je kosmogonií – stvořením a rozvržením světa podle určitých zvolených předpokladů. První Adam byl zhotoven z hlíny (asi tak jako Golem pražského rabbiho Löwa), a teprve když do něj Hospodin vdechl svého ducha, Adam obživl a stal se „živou duší“ (ve feudálních společnostech se říkalo, že každá vesnice má tolik a tolik „duší“, u Gogola dokonce mrtvých duší). „Druhý Adam“ – Ježíš Kristus – se zrodil skrze Ducha svatého z těla Marie Panny. První Adam se zrodil z Otce bez účasti Matky. Ženská stránka Hospodina – Moudrost – byla sice rovněž přítomna při aktu Stvoření, ale jen jako jeden z Hospodinových atributů. Byl to Hospodin, kdo Moudrost „stvořil, viděl a spočítal“ – a teprve dodatečně ji „rozlil na veškerá svá díla“ (Sir 1,8). Podobně i Zeus vlastnil Moudrost-Métidu, ovšem teprve poté, co ji spolkl; moudrá Athéna jako bohyně důmyslného vedení války se zrodila z Diovy hlavy, a to úderem Héfaistovy sekery – z toho je patrné, že oddělení Moudrosti od svého původce není nijak snadnou záležitostí.) Při zrodu „druhého Adama“ se ženský aspekt Stvořitele od něj nejprve oddělil a vtělil se do Panny Marie. Teologie hovoří v této souvislosti o Neposkvrněném početí (dogma z roku 1854). Je však namístě předpokládat u Panny Marie stejné bohočlověčství jako u jejího syna, Ježíše Krista (žádná lidská žena by nesnesla „navštívení“ božské síly). Rozdvojení původně jednotného božství je prvním dějstvím křesťanského dramatu. Někteří křesťanští mystikové skutečně chápali Bohorodičku jako ženskou stránku božství, například Jakob Böhm vycházel z představy „božské čtveřiny“, přičemž čtvrtou osobou je u něj „nebeská královna“, „Bohyně“, s níž Bůh zplodil Syna; ten se tak zrodil „z Boha a Bohyně“. (M. Žemla, Jindřich Suso, Knížka pravdy). Do svého božského a zároveň lidského lůna přijala Panna Marie otcovského Ducha a porodila Syna božího, který tak měl podle mystiků androgynní charakter: byl sjednocením ženskosti a mužskosti. Chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli je dokladem toho, že Panna Marie byla východní Církví vnímána jako ženská podoba Stvořitele, a tedy jako původní starozákonní Moudrost, která se od něj nejprve oddělila, aby se mohla stát Bohorodičkou. Východní Církev má zřejmě i hlubší pochopení pro událost Nanebevzetí Panny Marie, a to ve smyslu návratu Matky Boží-Moudrosti do Jednosti s Otcem (a tedy nikoli smrtí, jakou umírají lidé, nýbrž zvláštním druhem zesnutí: dogma z roku 1950).
6
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
Druhý Adam nebyl tedy zrozen vnějším zásahem Hospodinovým, nýbrž nejniternějším, lze říci bohočlověčským způsobem, a tedy tak, že vztah mezi Bohem a člověkem byl obnoven a znovustvrzen tím nejužším možným způsobem. Již tím je zřetelně předznačeno, že starozákonní náboženský život doznal zásadní proměny, a to především v tom, že přesunul těžiště z vnějšího dění na dění vnitřní – z vnějšího člověka na člověka vnitřního a tělesného, počínaje ženským lůnem. Není to otázka introvertnosti nebo extrovertnosti. Jde jednak o to, zda se vůbec uznává existence vnitřní lidské dimenze, která „není z tohoto světa“, jednak o to, kam se klade těžiště života člověka, aniž to má za následek popření významu opačné dimenze. Buddhismus se cele a bezvýhradně usílil v lidském nitru a odvrací se od světa vnějšího, který se mu jeví jako veskrze iluzorní. Židovství nezná niternost jako svébytnou entitu, a proto se plně oddává životu ve vnějším světě. Křesťanství má těžiště ve vnitřním světě, přičemž „připravuje cestu Páně“ ve světě vnějším. Přesun těžiště z vnějšího způsobu náboženského života byl ohlášen mnoha proroky Starého Zákona, jak je možné se o tom přesvědčit na stránkách Bible, zejména u proroka Jeremiáše. Jeremiáš hovoří o „nové smlouvě“, která má být uzavřena mezi Hospodinem a jeho vyvoleným lidem. Sám Hospodin ji charakterizuje takto: „Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jím Bohem a oni budou mým lidem! Nebude již učit druh druha, bratr bratra: ‚Poznej Hospodina.‘ Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího...“ (Jer 31) U apoštola Pavla se tento přesun těžiště odehrál v podobě otřesného zážitku na cestě do Damašku při pronásledování prvních křesťanů (Pavel hovoří dokonce o vytržení až do třetího nebe). Této události lze porozumět jako probuzení „vnitřního člověka“, a to v protikladu k „vnějšímu člověku“ Starého Zákona. Ve svém listu nabádá Pavel Korinťany, aby neklesali na mysli: náš vnější člověk sice ztrácí na významu, píše jim, zato „náš vnitřní člověk se den ze dne obnovuje“ (Kor 4,16). V listu Efeským jim přeje, aby se jejich vnitřní člověk „posiloval a upevňoval“ (Efes 3,16). Tato linie pokračuje zvlášť výrazně v učení sv. Augustina, zejména v jeho pojetí pedagogiky. O ní se výslovně říká, že je „pedagogikou vnitřního člověka“. Člověk není prázdnou nádobou (tabula rasa), nýbrž má v sobě semínka, o něž má pečovat, aby vyrostla, rozvinula se a přinášela plody podobně jako ovocný strom. Proto je podle Augustina nejdůležitější, aby si žák „uvědomil vnitřního člověka“ a aby „rostl zevnitř“. Má se učit především „ze svého osobního vnitřního světa“. Vrcholným dílem křesťanské mystiky je v této souvislosti Hrad v nitru sv. Terezie od Ježíše. Sv. Terezie přirovnává lidské nitro k hradu, do něhož se duše uchyluje, aby se chránila před nepřátelskými projevy vnějšího světa a aby se sjednotila s Králem, který přebývá v poslední, sedmé komnatě hradu. Podle sv. Terezie se lidské nitro (psychická monáda) člení na sedm „komnat“, z nichž každá vždy odpovídá dosaženému stupni zralosti. Osou, na níž se odehrává náboženský život, je vztah Já ke Králi, který sídlí v samém středu hradu. Cílem je dostat se do co největší blízkosti tohoto středu, v němž rezonance Nejvyššího zaznívá nejsilněji a nejblaženěji. Do téže linie patří nepochybně také Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Cesta Syna Božího se v Evangeliu vyznačuje ustavičným zdůrazňováním niternosti víry. Zvlášť výmluvné je v této souvislosti líčení Ježíšova setkání se samařskou ženou u Jákobovy studny. Žena říká Ježíšovi, že Samařané uctívají Hospodina právě na onom místě,
7
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
zatímco Židé ho uctívají v jeruzalémském chrámu. Nato jí Ježíš říká: „Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, ho budou uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch, a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ (J4,19) Ježíš vyzývá ke zniternění modlitby: „A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se modlí s oblibou v synagogách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává ve skrytosti; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mat 6, 5–6) Křesťanská teologie odmítající spolu s psychologií i „vnitřního člověka“ apoštola Pavla tíhne regresivně pouze k vnějším formám starozákonního způsobu náboženského života, zatímco Ježíš ho radikálním způsobem posunul na úroveň niternosti, aniž zrušil jeho vnější svátostné formy („Nepřišel jsem zrušit...“). To, co lze označit za křesťanskou duši, vzniká mimo jiné z konfrontace mezi vnějším božským nárokem a vnitřní odpovědí na tento nárok. Jungova snaha směřující k obnovení korespondence mezi vnějším posvátným symbolem a jeho vnitřní psychickou obdobou se svého času prolnula s Freudovým zájmem o křesťansky utvářenou duši, která je ovšem starozákonnímu způsobu náboženského života zcela cizí, neboť zde chybí niterná dimenze psýchy. Zájem o tuto entitu projevilo od té doby velké množství židovských psychologů, psychiatrů a psychoterapeutů. Apoštol Pavel nemohl jistě tušit, že právě duše se stane předmětem oné „žárlivosti“, kterou chtěl vzbudit „u svých soukmenovců a zachránit alespoň některé z nich“ (Řím 11, 14). Je ovšem rozdíl mezi zrozením křesťanské duše v lidském nitru a parazitováním na ní prostřednictvím psychických potíží pacientů v rámci psychoterapie. Křesťanskou duši, kterou chtěl Jung obnovit a posílit, protože se postupně vytrácela z náboženského života, zamýšlel James Hillman, označovaný za nejvýznamnějšího jungovského psychologa současnosti, ačkoli patří spíše do linie freudovské psychologie, teprve vytvořit, a to právě proto, že starozákonní náboženský život tuto psychickou entitu nezná. Odtud časté Hillmanovo opakování úryvku z dopisu Keatse bratrovi: „Chceš-li, nazývej svět údolím, v němž se utváří duše. Pak objevíš, k čemu je svět.“ Ve skutečnosti se křesťanská duše rodí stále znovu z napětí mezi věčným a časným, duchovním a tělesným, vnitřním a vnějším, mezi Já a Svébytím, a to v průběhu „následování Krista“, nelze ji jednoduše „utvořit“ (ve smyslu „soul-making“) ani pomocí sebetvořivější imaginace při průchodu „údolím světa“. Celým Hillmanovým dílem se táhne jako červená nit neustálé zdůrazňování imaginace oproti všem druhům redukcionismu, racionalismu a pozitivismu – a v tom je s Jungem jistě zajedno –, aniž se mu ovšem podaří učinit z imaginace přirozenou součást prožívání a myšlení, jak je tomu právě u Junga. Duše je svým původem „genita, non facta“ („zrozená, nestvořená“). „Co je ti platné, jestliže Kristus kdysi přišel na svět, když nepřišel do tvé duše?“ ptá se Órigenés. Kristus se rodí v lidském nitru v podobě Eckhartovy „jiskry Boží“, resp. jako Jungův „archetyp numinóza“ (das Selbst), a tedy jako ústřední psychický orgán „vnitřního člověka“. Vnější formou, která liturgicky opakuje a prohlubuje tuto událost, je Narození Páně slavené o Vánocích: jungovsky by bylo možné říci, že je to svátek „zrození“ archetypu Dítěte jakožto Jezulátka. Člověk není otcem tohoto božského Dítěte, nýbrž tak jako svatý Josef je jeho „pěstounem“. Vrcholným symbolem Svébytí v jeho prvotní, dětské podobě, je Pražské Jezulátko. Dítě je sice slabé, závislé a ohrožované držiteli moci, ale má již všechny atributy královského majestátu. Fascinuje spojením bezbrannosti a vznešenosti. U Annick de 8
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
Souzenelle má Jungovo Svébytí podobu „Jména“, které má člověk teprve vydobýt, je to „zárodek“ či „sémě“ toho, co je uloženo v té části lidské bytosti, kterou de Souzenelle nazývá ve starozákonní tradici Adamou, případně Išou a kterou ztotožňuje s tím, co je dosud temné, neprobuzené a nekultivované a co čeká na to, až se člověk (na základě svých mužských, resp. animovských schopností) ujme jako pěstoun tohoto zárodku sebe sama, své autentické osoby. Psychický orgán, jenž je „capax Dei“ (Augustinův výraz pro schopnost lidské duše vnímat Posvátno), má sice každý člověk už od narození jako vrozenou dispozici, avšak teprve v průběhu života se má tato schopnost rozvinout a zkultivovat, a to pěstováním vnitřního náboženského života, ale i prostřednictvím kultu. Aby se tak stalo, musí člověk nejprve připodobnit svou vlastní niternou ženskost (ať muž či žena) tomu, co představuje obraz Nejsvětější Panny, a tím je bezúhonnost, opravdovost, odevzdanost a vstřícnost vůči působení Ducha („Ať se mi stane podle Tvého slova...“). Jen takové psychické „lůno“ je připraveno přijmout Ducha Stvořitele a zrodit niternou obdobu Syna Božího, jenž posléze zaujme střed psychické monády a určuje jak vnitřní život člověka, tak i jeho vnější vztah k transcendentnu. Jak bychom jinak dokázali vnímat Posvátno, táže se Goethe ve známém verši, kdybychom ve své psychické výbavě neměli psychické čivy, které toto vnímání umožňují? „Läg’ nicht in uns des Gottes eigne Kraft, Wie könnt’uns das Göttliche entzücken?“ /Volně/ „Kdyby v nás samých nespočívala božská síla, jak by nás mohlo to, co je božské, rozněcovat?“ Týž Goethe (označovaný někdy za neznaboha) vyjádřil vztah mezi vnitřním a vnějším náboženským životem výstižným a shrnujícím způsobem, když řekl, že jde o to, „aby naše konání bylo v souladu s božstvím v nás a s Bohem nad námi“. Vnitřní, psychická reciprocita mezi Já a zvoleným obrazem Posvátna (Svébytím) má korespondovat s vnějším vztahem člověka k Bohu „na výsostech“. ——— Evangelium přineslo zásadní proměnu starozákonního „obrazu Božího“. Hospodin vyhnal Adama a Evu z ráje proto, že se vůči němu dopustili neposlušnosti. Vina za to byla starozákonními vykladači přisouzena Evě a ďáblovi v podobě hada (dnešní psycholog by nejspíš řekl, že autoři Geneze trpěli pozitivním otcovským komplexem, takže veškerou vinu museli přirozeně přisoudit neposlušné dvojici). Tehdejší vykladače (a nejen je) nijak nerušil rozpor, který lze formulovat asi takto: jestliže je Hospodin skutečným Stvořitelem všeho viditelného i neviditelného, pak to byl on, kdo stvořil také ďábla, a jestliže je skutečně vševědoucím, nemohl nevědět, že ďábel svede Evu k neposlušnosti. A je-li skutečně všemohoucí, mohl zabránit jak působení ďábla, tak i vyhnání prvních lidí z ráje. Pak by byl opravdu „hodným taťkou“, jak si ho dnes většina věřících představuje, a pokud tito věřící zjistí, že takovým není, briskně prohlásí, že žádný Bůh neexistuje. Jelikož je Hospodin skutečným Stvořitelem a je vševědoucím, vyplývá z toho, že Evino a Adamovo selhání on sám zinscenoval. Vše svědčí o tom, že Adam s Evou neměli podle jeho božího úradku setrvat v ráji, nýbrž měli se vydat do světa, na cestu, která je měla po mnoha životních zkouškách a v rámci Velkého dobrodružství, které pro ně Hospodin připravil, přivést zpátky do ráje. V takovém případě však nebylo nutné, aby je na tuto cestu vyslal za trest, a to jenom proto, že se dopustili neposlušnosti vůči otcovskému příkazu. Pojedli jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, a tak se zdá, že to byli oni sami, kdo způsobil, že se jim svět náhle začal jevit jako rozporný a protikladný – jako by takový nebyl od počátku Stvoření. Jahve sdělil Adamovi, že
9
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
za trest bude jen s námahou dobývat ze země svůj chléb; země mu bude plodit trní a bodláčí a on bude jíst polní trávu; Jahve kvůli Adamovi dokonce „zlořečil zemi“ (Gen 3,17). A Evě řekl: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, v bolestech budeš rodit syny.“ (Gen 3,16) (Ti, kteří začali před tisíci lety vyprávět tuto „story“, si nedokázali představit, do jaké míry tím ovlivní budoucí dějiny („history“), neboť tím vyryli do psýchy židovského národa formy, podle nichž se od té doby odehrává život této pospolitosti.) Na základě toho, co o stvoření světa říká biblická Geneze, nelze nedospět k závěru, že Bůh stvořil svět jako dobrý i zlý, a také člověka stvořil jako schopného dobra i zla. Hérakleitos vyjádřil moment zrození lapidárně: „Polemos pater panton“ – „Polemika je zdrojem veškerého jsoucího.“ Vše se rodí v „polemice“, tj. v procesu dělení na dvě protikladné stránky, které spolu zápasí, a díky tomu vůbec vznikají a mohou se dále rozvíjet. Naproti tomu Jahve, říká Jung, „je pojetí Boha, které dosud obsahuje neoddělené protiklady“. Autoři Geneze tak stáli před problémem, jak ze Stvořitele světla i tmy učinit Boha jednolitého, tj. milosrdného, spravedlivého a odpouštějícího, který není původcem zla na světě. Proto přiřkli zlo hadovi, Evě, Lilitě a posléze ďáblu. Otázka, odkud se vzal ďábel, tím však zodpovězena nebyla, pouze se oddálila tvrzením, že někteří andělé se z pýchy vzepřeli Božímu úradku a propadli zlu. Zde se však vyprávění dostává do rozporu s nárokem na Boží prozíravost a všemohoucnost, nemluvě o milosrdenství: kdyby Hospodin býval chtěl, mohl zabránit tomu, aby se andělé vzbouřili a aby se jeden z nich stal ďáblem, který posléze svedl Evu ke hříchu neposlušnosti. Někteří autoři biblických příběhů pod tíhou tohoto rozporu rezignovali (Kniha Kazatel), jiní, jako například Izaiáš, vyhlíželi příchod spravedlivějšího Boha, zatímco autor příběhu o Jóbovi se už neobrací ke čtenářům, ale k samému Nejvyššímu, a to formou výčitky, kterou lze ostatně vztáhnout již k obětování Izáka Abrahamem. Jak může Jahve žádat po Abrahámovi, aby obětoval svého jediného syna, a jak se měl posléze cítit sám Izák, téměř již obětovaný, ve vztahu k otci, když ten nakonec na pokyn anděla od svého úmyslu upustil. A podobně je tomu i s příběhem o Jóbovi. Jak mohl Hospodin přenechat bohabojného a spravedlivého Jóba ďáblu, když přece musel vědět, jaké je jeho skutečné smýšlení. A když se Jób oprávněně brání, ohromuje ho děsivou podívanou na řádění živlů při stvoření světa, která ho má přimět, aby se konečně ukáznil a zmlkl. V příběhu o Jóbovi vrcholí problém, který se táhne celými biblickými dějinami. Autoři tohoto příběhů jakoby se jím odvážili naznačit Nejvyššímu, že pokud by bylo možné napravit rozporuplný svět, v němž kromě dobrotivého Boha vládne ďábel, pak to lze uskutečnit jen formou oběti. Ale ne obětí Izáka nebo Jóba, ale obětí samého Původce takto stvořeného světa. Jahve mohl místo toho jako milosrdný a odpouštějící Otec Adamovi a Evě říci: Vím, že byste nejraději zůstali se mnou v ráji, neboť to je nejlepší místo pro život. Ale mým záměrem je vyslat vás do světa, který jsem pro vás stvořil. Tento svět je však na rozdíl od toho v ráji dvojaký a rozporný: existuje v něm dobro i zlo, krása i ošklivost, spravedlnost i nespravedlnost, život i smrt. A já chci, abyste v tomto světě prožili své lidské drama radosti a smutku a přitom se mohli rozhodovat, čemu dáte přednost, zda konání dobra, nebo páchání zla, zda vytváření věcí krásných nebo ošklivých, jakož i volbě spravedlivosti nebo nespravedlivosti – a já vás za to štědře odměním, až se jako ztracení synové a dcery ke mně vrátíte do ráje. Vykladači, kteří sepsali tento příběh, však vyznávali obraz Boží, který je jednolitý a nerozporný, a tak přešli mlčením stvoření ďábla a přenesli veškerou vinu za selhání na Evu a Adama. Lidská existence tak v tomto starozákonním kosmogonickém modelu získala od samého počátku ráz „trestu za neposlušnost“, za nějž si může člověk sám. A tak mu nezbývá, než vzývat Jahveho jako dobrého, spravedlivého a milosrdného otce, a přitom stále znovu 10
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
prožívat „jóbovské“ zklamání z toho, že Jahve takovým dobrotivým Bohem není a ani nemůže být, neboť kdo jiný než on sám způsobuje potopu, hubí egyptské prvorozence, zničí celou faraonovu armádu, a skrze proroka Samuela udílí příkaz králi Saulovi, který zní zvlášť otřesně: „Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla.“ (1 S, 15) A když si Saul ponechá pár kusů dobytka pro své hladovějící muže, Jahve ho jako neposlušného krále zavrhne. Když prorok Elijáš zvítězí na hoře Karmel nad Baalovými proroky, na Jahveho příkaz je u potoka Kišon všechny pobije. A nakonec dovolí, aby pět milionů Židů z jeho „posvátného národa“ bylo vyhubeno „jako klaté“. „Ježíš Nazaretský, ten ukřižovaný“ (apoštol Pavel) představuje nový, vskutku převratný „obraz Boží“: A to především v tom, že Ježíš jako Syn Boží na sebe sám vzal veškerou negativitu světa včetně smrti a všech prohřešků a vin, které napáchali potomci Adama a Evy, přičemž své stoupence nevyhání do světa za trest jako Jahve, nýbrž vysílá je na cestu, která vede skrze víru v něj k dovršení a ke spáse. Nijak před nimi neskrývá, že to není nijak snadná cesta, nýbrž cesta nesmírně obtížná, plná nástrah, pokušení a nebezpečenství. Neslibuje jim, že uchrání jejich pozemský život. Říká jim rovnou: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ (Mt 10.16) A jindy zas: „Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“ (Lk 21) Ježíš dává jasně najevo, že nepřišel, aby soudil a trestal (tím méně do „sedmého kolena“ jako Jahve). Cizoložné ženě, kterou se židé chystali ukamenovat podle Mojžíšova Zákona, říká: Nikdo tě kamenovat nehodlá, jdi, a už to nedělej. Ježíš pobouřil farizeje zejména tím, že odmítl jejich přísná pravidla o tom, co člověk smí a co nesmí jíst (co není „košer“). Ježíš jim říká: člověka neznečišťuje to, co do něj vchází (to jím jen prochází „a jde do hnoje“), ale to, co z něj vychází, a to jsou zlé myšlenky, bezuzdnost, nadutost, chamtivost... (Mk 7, 18) Ježíš staví drastickým způsobem do protikladu okázalé způsoby náboženského života tehdejších židů a naproti tomu jejich nitro: navenek připomínají pečlivě upravené („obílené“) hroby, ale uvnitř se skrývá plno „nečistoty“. (Mt 23, 27) Lidské nitro však není pouhým septikem, kam se odkládá skrývaná a zapíraná nečistota, nýbrž místem vzniku „království Božího“. Když se tehdejší zbožní židé (farizejové) Ježíše ptají, kdy přijde království Boží, které jim on nabízí místo cesty do „Země zaslíbené“, říká jim, že se příchod Království božího nedá vypozorovat a nelze je ani lokalizovat ve vnějším světě. A dodává: „Království Boží je ve vás.“ (Lk 17, 20) (Jeruzalémská Bible uvádí v poznámce pod čarou další dvě varianty, jak se toto místo obvykle překládá. První zní: „mezi vámi“, druhá: „uprostřed vás“. O variantě, kterou zde uvádím, se říká: „Také se překládá ‚ve vás‘, což však zřejmě z daného kontextu přímo nevyplývá.“ Z kontextu výkladu, o nějž se zde pokouším, to naopak „zřejmě“ vyplývá zcela přirozeně.) Nejprve je ovšem třeba pročistit vlastní nitro od zlých duchů, které v něm vládnou. V rozhovoru s farizeji o tom Ježíš říká: „Jestliže... vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království.“ (Mt 12, 28) Království Boží lze v sobě posléze pěstovat a rozvíjet tak, jak to uvádí podobenství o hořčičném zrnu. Lidské nitro osvobozené od veškeré nečistoty, se podobá zahradě, do jejíž úrodné půdy se zasadí semeno Slova, aby tam rostlo a plně se rozvinulo: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země; ať už spí nebo bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, a on ani neví jak.“ (Mk 4, 26) Ježíš je také přirovnává ke kvásku, 11
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
který se dává do těsta: celá lidská existence má podobným způsobem „prokvasit“ – stát se oduševnělou. Toto podobenství je zároveň podobenstvím o vzniku křesťanské duše. Ježíš se neomezuje jen na hlásání Slova, nýbrž nabízí celý svůj život, smrt a vzkříšení jako paradigma k následování. Člověk je ospravedlněn nikoli dodržováním starozákonních příkazů a zákazů, nýbrž vírou, tj. angažováním se v intencích tohoto paradigmatu. Nejnázornějším dokladem toho je eucharistie. Ježíše jakožto pravzor individuace je třeba přijímat celou svou bytostí, podobně jako přijímáme chléb a víno. Křesťanství přináší rovněž radikální proměnu starozákonní eschatologie. Spása ve znamení „života věčného“, a tedy ve smyslu autentického, plně rozvinutého a smysluplného života přijde sice až na konci věků, ale děje se již v průběhu připodobňování individuální životní cesty kristovskému paradigmatu. „Sekera je ke stromu již přiložena,“ ohlásil Jan Křtitel. Archetypický model očekávání „lepšího příští“ neopisuje pouze oblouk od Stvoření k příchodu Spasitele, od vyjití Abrama až do vejití do Země zaslíbené, nýbrž uskutečňuje se tady a teď, nepatrnými malými krůčky, velmi nedokonale a téměř nepozorovaně (modelově odpovídá toto pojetí infinitezimálnímu počtu v matematice). Odkud by jinak čerpali svou svatost všichni ti „svatí a světice na každý den“? Dlužno podotknout, že vytváření „obrazu Božího“ nelze chápat jako záležitost čistě náboženskou, psychologickou nebo gnoseologickou. Je to záležitost prvořadé důležitosti z hlediska celkového způsobu života jak každého jedince, tak celé pospolitosti. Na jeho základě totiž vznikají navyklé vzorce chování, resp. „chreody“ ve smyslu pojetí morfogenetických polí Ruperta Sheldrakea. Chreody jsou „vyjeté dráhy“, navyklé „archetypické vzorce chování“ (patterns of behaviour), v nichž se odehrává život dané pospolitosti. Jung hovořil v této souvislosti o „vyschlých řečištích“, do nichž může kdykoli znovu vtrhnout vodní příval. Navyklé vzorce chování se týkají především toho, co se pokládá za řádný způsob života, co je dovoleno a co zakázáno, jaké jsou formy občanského soužití, jakým způsobem mají probíhat obětní a jiné obřady atd. Takto kodifikované normy a zvyklosti se mohou stát na dlouhou dobu, někdy i natrvalo, hluboce zakořeněným vzorcem života dané pospolitosti (jejím „zákonem“), a to i tehdy, kdy vzpomínka na výchozí podmínky, za nichž vznikly, dávno vybledla nebo byla potlačena, dokonce i tehdy, když se symbolem Posvátna stanou věci zcela profánní. Vytvořit si představu, resp. obraz toho, na čem závisí život každého člověka a k čemu má směřovat, není pouhým dodatkem nebo zbytným výtvorem společenské kulturní „nadstavby“, nýbrž je to zakládající akt každého kulturního společenství. V takovém modelovém vzorci je již obsažen osud celé pospolitosti – v dobrém i zlém. Naprosto elementárním požadavkem jakékoli světonázorové úvahy je požadavek mít neustále na zřeteli rozdíl mezi „obrazem Posvátna“ a Posvátnem samým. „Obraz Boží“ je fenomenologickou záležitostí po výtce. Je proto nanejvýš přirozené, že různé rasy, národy a kmeny – Číňané, Indové, Peršané, Řekové, Římani, Židé, Arabové, Germáni, Slované a novodobí Evropané – vnímají Posvátno (numinózum, tj. to, co je tremendum et fascinandum) skrze svou rozdílnou psychickou predispozici a v konfrontaci se svými odlišnými dějinnými zkušenostmi a odlišnými životními podmínkami. K takto vzniklému obrazu si vytvářejí vztah, který se vyznačuje nejvyšší obřadnou úctou, a podle tohoto obrazu pak daná pospolitost utváří svůj způsob života (tento obraz se stává jejím „atraktorem“, řekl by Mandelbrot). Prvořadý cíl každé pospolitosti je velmi pragmatický: přežít ve střetnutí s temnými silami nevědomí a s vnějším nepřátelským okolím. Nedostatek zřetelů na fenomenologii obrazu Božího má za následek ignorování propastného rozdílu mezi obrazem starozákonního děsivého a despotického vládce nebes, který vyžaduje absolutní poslušnost a krutě trestá její nedodržení: „... uslyším-li jejich stížnost 12
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
/sirotků a vdov/, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.“ (Ex 22), a naproti tomu obrazem „beránka Božího, který na sebe vzal hříchy světa“ a vyzývá své stoupence k následování. Když Nietzsche svého času prohlásil, že Bůh je mrtev, opomněl na vysvětlenou dodat, že ve skutečnosti „zemřel“ jen obraz, jaký si on sám o Bohu vytvořil, a to na základě své psychické predispozice a v konfrontaci se svými životními zkušenostmi. „Ten, který přebývá v nepřístupném světle...“ (1Tim 6,16) tím nebyl nijak dotčen. Podle Dionýsia Areopagity je Bůh „hyperusios“ (theos agnostos), což znamená, že člověk ho nedokáže svou představivostí nikdy postihnout. Jeden ze středověkých církevních koncilů konstatoval hermetickou prostopravdu, podle níž vše, co člověk může o Nejvyšším říci, je mu spíše nepodobno než podobno. Přesto se o tuto podobnost při vykreslování jeho obrazu nepřestávají lidé všech věků a všech vyznání stále znovu pokoušet (dokonce i ten, kdo Boha popírá, tak činí na základě podobnosti svého vnitřního poznávacího apriori). Víra se rozvíjí skrze nevíru, tak jako vědění se rozvíjí skrze nevědění. Opět můžeme uzavřít s Goethem, který i toto téma vystihl pregnantním způsobem: „Vlastním, jediným a nejhlubším tématem dějin světa a lidstva, jemuž vše ostatní je podřízeno, je spor víry a nevíry.“
13
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
Mgr. Petr Lisý (1979) Vystudoval andragogiku na FFUK v Praze. Je absolventem základního psychoterapeutického výcviku v biosyntéze, dokončuje supervizní část. Překládá knihy od seberozvojově, spirituálně a kulturně-kreativně orientovaných autorů (Rob Preece, Gabrielle Roth, Chris Bache). Od mládí se po vlastní ose věnuje studiu jungovské psychologie, na což plynule navázal dvouletým kurzem psychologické astrologie u Rudolfa Starého a otevřením vlastní poradenské praxe.
foto: internet
RUDOLF STARÝ – MISTR JUNGOVSKÝCH REFLEXÍ Petr Lisý Rád bych tímto článkem místní obec analytických psychologů upozornil na práci Rudolfa Starého, bezpochyby nejoriginálnějšího a nejplodnějšího českého jungovského myslitele. Rudolf Starý (*1939) byl už v dobách samizdatu jedním z hlavních zastánců a překladatelů C. G. Junga (v edici Jungiana) a patří k největším znalcům jeho díla a prací starší generace světových analytických psychologů v zemi. Starého dílo je velice komplexní a mnohovrstevnaté a jeho myšlenkové bohatství lze v této krátké upoutávce jen neuměle naznačit. Abychom pochopili, v čem spočívá hodnota jeho prací, musíme si uvědomit, že dílo C. G. Junga má, velmi zjednodušeně řečeno, dvě vrstvy: vrstvu psychologickou a vrstvu filosofickou či antropologickou. Tyto dvě vrstvy jsou pochopitelně vzájemně provázány. V rámci psychologické teorie i praxe však dochází z různých utilitárních důvodů zhusta k redukci, simplifikaci a opomíjení oné širší a hlubší světonázorové vrstvy, jež je pro jungovskou psychologii v užším slova smyslu živnou půdou. Rudolf Starý není vyškoleným psychologem ani psychoterapeutem, což mu umožňuje více se věnovat koncepčním a filosofickým aspektům Jungova díla, a to bez autocenzury, kterou jsou profesně zakotvení autoři z různých důvodů nuceni uplatňovat. Jeho texty zasazují Jungovu nauku do širšího filosofického, kulturního i teologického kontextu a mapují její starší ideové zdroje, na což psychologům až na výjimky chybí čas, chuť i znalosti. Jedná se tedy o práci nesmírně záslužnou, odvážnou a podnětnou, zpracovanou živým a čtivým způsobem, 14
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
vzdáleným suchopárnosti katedrové filosofie. Svět, který Starý ve svých textech oživuje, je svět hermetického či analogického myšlení (a cítění), svět protikladný k vyprahlosti vědecko technického kauzalismu, jenž zavedl západní civilizaci do slepé uličky. Sám své texty charakterizuje například takto: „Ve starém Řecku by se texty obsažené v této knize považovaly nejspíše za komentáře ke Goethovi a Jungovi, snad jen s tou zvláštností, že se v nich používá také astrologická symbolika.“ Nebo: „Pojednávaná témata se týkají především vztahu Jungovy psychologie a náboženství. Právě těm se dnešní „jungisté“ vyhýbají, ačkoli v nich spočívá samo jádro jeho myšlenkového úsilí.“ Do obecného povědomí se Starý zapsal především svou prvotinou nazvanou „Potíže s hlubinnou psychologií“, věnovanou fundované a svébytné reflexi některých elementů Jungovy psychologie (Prostor, 1990). Byla následována celou řadou dalších pozoruhodných titulů, které však nevyvolaly téměř žádný ohlas. Dlužno říci, že naprosto nezaslouženě, neboť se jedná o práce natolik hluboké, erudované a originální, že bychom pro ně i ve světovém měřítku jen těžko hledali srovnání. Když se zamyslím nad důvody malého veřejného ohlasu Starého prací, napadají mě v zásadě tři. Rozvedu je zde, protože se dle mého soudu paradoxně zároveň jedná o seznam dalších důvodů, proč by jim jungovsky orientovaný psycholog či terapeut měl věnovat pozornost. Za prvé, Starý se zcela v duchu jungovské individuace nedrží literárních forem, které se v oblasti analyticko-psychologické literatury staly zavedeno normou. Například kniha „Sedm jungovských rozhovorů“ (Sagittarius, 2004) je psána formou interview s vlastním alter ego Karlem Krejzou, ředitelem fiktivního Ústavu pro astrosofii a společenský výzkum. Tyto v mnohém nadčasové texty vznikly v letech 1988-1991 a počátkem devadesátých let vycházely v Revue PROSTOR, jíž byl autor šéfredaktorem. Jedná se o duchaplné úvahy nad rozličnými jungovskými tématy, včetně u nás nepříliš diskutované archetypové polarity Puer - Senex. Kniha také obsahuje velmi cenné postřehy ohledně toho, jak se některé jungovské principy specificky projevují v českém národním nevědomí. Výsostnou literární formou, kterou Starý k vyjádření svých myšlenek využívá, je ovšem esej. Příkladem využití tohoto výrazového prostředku je kniha „Cheirón, asklépiovská medicína a jungovská psychologie“ (Sagittarius, 2000), brilantní soubor volně navazujících esejů věnovaných danému tématu. Další velmi originální prvek představuje „Filmová hermeneutika“ (Sagittarius, 1999), kolekce psychologicky zaměřených filmových recenzí uvedená zásadní statí „O hermeneutice“. Film dle Starého představuje novodobou analogii antického divadla, které bylo v řeckých asklépieích zásadním léčebným prostředkem. Tři ze čtyř zmíněných starších titulů nabízí autor volně ke stažení na internetových stránkách svého nakladatelství www.sagittarius-rs.cz. Druhý důvod opomíjení Starého práce může spočívat v tom, že se od devadesátých let intenzivně věnuje „nekanonizované“ větvi jungovského myšlení, totiž psychologické astrologii. Zde si dovolím krátkou vsuvku. Z důvodů, které v tomto článku nelze rozvádět, se astrologie v novověku stala synonymem pro pavědu a šarlatánství. Ve vzdělanějších společenských kruzích takové stanovisko stále patří k bontonu (a je pravda, že bezuzdné zneužívání astrologické symboliky bulvárními masmédii takové stanovisko posiluje). Výstižně tuto situaci popisuje americký fyzik William Keepin, který o sobě říká, že konvertoval k astrologii, v úvodu svého článku „Astrologie a nová fyzika - Propojování posvátných a sekulárních pravd“ (in: The Mountain Astrologer, Aug./Sept.1994): „Obdržel jsem vědecké vzdělání v oboru matematické fyziky. Byl jsem otevřený 15
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
vůči takovým věcem jako je rozšiřování vědomí nebo buddhistické pojetí prázdnoty a nirvány, avšak astrologie se ukázala pro ortodoxního vědce jako cosi opravdu nepřijatelného. Což je velice zvláštní, protože nyní to vidím tak, že právě na poli astrologie může věda v nejbližších desetiletích či stoletích (v závislosti na síle vlastního odporu) dosáhnout jednoho z největších posunů.“ Zmíněný autor dále také shrnuje poselství svého rozsáhlého článku, v němž argumentuje, že ve světle moderní fyziky není žádný důvod odmítat astrologii: „Astrologie žádným způsobem neodporuje ničemu, co považujeme za vědecky ověřená fakta. Je však v rozporu s neoprávněnými předpoklady, které se z nich vyvozují a utvářejí světonázor, o němž panuje představa, že je založen na důkazech předložených ortodoxními vědci hlavního proudu. Ve skutečnosti se však jedná jen o soubor domněnek o povaze skutečnosti. S těmito domněnkami je astrologie v rozporu, není však v rozporu s žádnými vědeckými fakty.“ Pokud je výše zmíněný předsudek vůči astrologii u středního proudu přírodovědců či akademických psychologů do jisté míry pochopitelný, byť neoprávněný, u jungovsky orientovaného psychologa je takové stanovisko prostě neobhajitelné. Jak vyplývá ze zveřejněné korespondence a zmínek v sebraných spisech, Jung se astrologií aktivně zabýval a považoval ji za jeden příkladů dokládajících fungování teorie synchronicity. Nejednalo se přitom o nějakou osobní podivnost či libůstku, nýbrž o zcela přirozenou součást jeho světonázoru. Starý (s odvoláním na Hillmana) ve svém článku „Jungova psychologie jako srovnávací fenomenologie“ (1987) představuje Junga jako myslitele, který zásadním způsobem navazuje na hermetickou tradici západního myšlení, představovanou mj. osobnostmi jako Plótínos, Kléméns Alexandrijský, Paracelsus nebo Goethe. A přirozenou součástí této tradice analogického myšlení, jež byla v novověku tak bezprecedentním způsobem znevážena, je i astrologie. Příhodnost prolnutí astrologie s jungovskou psychologií a vzájemné obohacení, jež z takového propojení plyne, dokládá také velezajímavý článek „Interview s Alice O. Howellovou“, americkou astroložkou a jungovskou psycholožkou v jedné osobě (in: The Mountain Astrologer, č. 148, 2010). Známý analytik Edward Edinger ji vyzval, aby jungovské psychology začala vyučovat astrologii přímo v institutech C. G. Junga v New Yorku, Chicagu a Los Angeles. Psychologové a psychiatři k ní také posílali na astrologické konzultace své klienty. (Oba zmíněné články lze nalézt volně ke stažení v rubrice „Články“ na mých internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.) Předchozí odstavec neznamená, že by se každý jungovsky orientovaný psycholog musel zabývat astrologií; měl by ji ovšem přijímat jako organickou součást jungovského světonázoru. „Psychologická astrologie“ je výrazný proud v současné astrologii, založený na integraci tradičního astrologického instrumentária s koncepty (především) jungovské psychologie. Tento druh astrologie je orientován na klienta, jeho povahu a příběh, nikoli na předpovídání událostí. Lze na něj také pohlížet jako na směr jungovského myšlení, v němž se v posledních desetiletích dělo a děje mnoho zajímavého. Rudolf Starý se nesmírně zasloužil o rozvoj tohoto oboru v naší zemi jako vedoucí kurzů a překladatel a vydavatel knih. V edici Astropsychologie svého nakladatelství Sagittarius publikoval kromě svých autorských prací zhruba dvacet titulů přeložených vlastnoručně z angličtiny a němčiny. Vrcholem jeho autorské práce z poslední doby jsou soubory esejů publikované pod názvem „Podobnosti IIII“ (2005, 2009, 2012). Navzdory podtitulu „Astropsychologická hermeneutika“ neobsahují tyto knihy ani zdaleka jen texty srozumitelné pouze astrologům. (Recenze Podobností II, původně publikovaných v Revue PROSTOR č. 85, nalezne čtenář rovněž na mých internetových stránkách www.osobni-horoskop.cz.) Třetí důvod, proč se o práci Rudolfa Starého příliš neví, spočívá v tom, že je 16
MEZI BŘEHY 3
astrologie a hermeneutika
klasickým solitérem a selfmademanem. Jeho knihám schází marketing velkých distributorů či lobbing zájmových skupin, jelikož mu jde více o obsah knih než o množství prodaných výtisků. Čtenáři se laciným způsobem nepodbízí, jedním dechem je však třeba dodat, že je zcela vzdálen jakékoli intelektuální či verbální exhibici. Jeho texty se vyznačují výrazovou uměřeností, jasností a názorovou svébytností. Svébytnost je vůbec při snaze o charakteristiku Starého díla klíčovým slovem, a „Svébytí“ je také elegantní výraz, který si vyvolil pro překlad německého „Selbst“, jež se do češtiny obvykle překládá jako „bytostné Já“. Podobnosti obsahují skutečné perly, avšak čtenář musí být ochoten je hledat. Všechny tři díly zahrnují texty, které by byly ozdobou filosofických či akademických publikací. Tyto eseje se nacházejí převážně v sekcích nazvaných skromně „Črty“, a v případě třetího dílu v sekci nazvané „Komentáře k Jungově psychologii“. Kromě těchto filozofických pojednání autor, vždy věrný svému důsledně vnímanému pojetí individuace, zařadil i texty osobitějšího, osobnějšího a polemičtějšího rázu. Ty se obvykle nacházejí v rubrice „Prostořekosti“. Ve třetím dílu na závěr najdeme i „poezii“ pod všeříkajícím titulem „Divnovousovy říkanky“. Ačkoli je tento text jednoznačně míněn jako motivační doporučení ke čtení a studiu Starého textů a knih, je na místě upozornit, že pravděpodobně narazíte i na pasáže, s nimiž budete polemizovat či nesouhlasit. Přesto si troufám tvrdit, že knihy Rudolfa Starého představují skrytý poklad, dostupný navíc v rodném jazyce. Skutečnému zájemci o studium jungovského světonázoru přinesou přinejmenším stejné intelektuální a estetické vzrušení a uspokojení, jako studium textů Junga samého.
17
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
Ervin Široký, Ph.D. (1970) Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Pochází ze severomoravských Sudet, studoval psychologii v Brně a Olomouci. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Jihlavě, v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Elysium, v denním stacionáři pro psychoticky nemocné při SZZ II Brno. Nyní devátým rokem provozuje soukromou psychologickou a psychoterapeutickou ordinaci v Brně.
CESTA K PRAMENŮM O cestě do Helvetie, věštění a panu Offermannovi Odpověděl jako obvykle dosti rozvláčně, a jak to s ním občas bývá, nejdříve značně nesrozumitelně: Když lidé žijí v protikladu a odcizení, nedá se vykonat velké společné dílo. Smýšlením se příliš rozcházejí. Především nesmíme postupovat příkře, tím by se protiklad jen zostřil. Zde lze ještě očekávat zdar, protože situace ještě zcela nevylučuje porozumění. Kultivovaný člověk se stykem s lidmi odlišného založení nikdy nenechá přimět k tomu, aby se snižoval. Při začínajícím protikladu nesmíme chtít jednotu vynucovat, tím bychom dosáhli jen opaku. Na druhé straně je ale zapotřebí být opatrný, jestliže na nás dotírají špatní lidé, kteří k nám nepatří - rovněž v důsledku nedorozumění. Zde je nutné vystříhat se chyb: nechtít je násilně odehnat, čímž by teprve vzniklo opravdové nepřátelství, ale prostě je trpět. Sami ustoupíme. Vnitřní protiklad způsobuje odcizení. Ale když v takové situaci narazíme na člověka, který k nám celou svou bytostí patří, kterému můžeme dát plnou důvěru, překonáme všechna nebezpečí osamění. Chvíli se odmlčel, a pak dodal: V mládí neznamená pošetilost nic zlého. Odpověď, kterou dá učitel na otázku žáka, musí být jasná a určitá. Pak musí být přijata jako řešení pochyb a jako rozhodnutí. Nedůvěřivé nebo bezmyšlenkovité další vyptávání slouží jen k obtěžování. To jsou rady jak pro toho, kdo se učí, tak pro vyučujícího. Jako by toho bylo málo, pokračoval dále:
18
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
Na začátku zmar, na konci zmatky. Po dokončení všechno na svém místě. To je velmi příznivé, ale vybízí to k přemýšlení. V životě existují okolnosti, kdy jsou všechny síly vyrovnány a působí v součinnosti, a proto je zdánlivě vše v nejlepším pořádku. Mudrc v takových dobách rozliší nebezpečí a umí je včasnými opatřeními zažehnat. Víc jsme toho určitě slyšet nechtěli. Cestovali jsme do zahraničí, z jihozápadního směru nás na chvilku odklonila právě jen přestávka v hotelu U Branky ve Stříbře. Upřímně řečeno, stáli jsme hlavně o pořádné jídlo a na jeho názor jsme se zeptali trochu mimoděk. I když, pravda, cestoval s námi. Mohli jsme ho jednoduše nechat doma. Vysílali jsme teď po sobě nedůvěřivé pohledy a v duchu přemítali: „Tak milý kamaráde, bylo mi s tebou dobře, tvářil ses přátelsky. A teď? Protiklad, odcizení, a dokonce se nedá vykonat společné dílo! Kdo z nás dvou je asi ten pošetilý a kdo ten ušlechtilý?“ Ticho po chvíli přerušil můj cestovatelský společník: Naše otázka byla zatížena začátečnickou chybou. Byly před námi sice jen tři dny, ty však nabyté bohatým programem s nejistými položkami. Místo toho, abychom dotaz zaostřili jasným směrem, jsme se jen velmi vágně zeptali na naše putování. Ale on se s námi přesto bavil! Věřte, že s tím nemá problém, své rady upřít. Jeho ochota hovořit byla dokonce stvrzena dvojnásobným odhodláním. Většinou tak reaguje na silné emoce, ale my zatím byli po celou dobu klidní. Zbývala možnost – silné emoce jsou před námi. Kdy jsem se s ním seznámil? Respektive – kdy jsem zjistil, že vůbec je? Hovořil o něm starší pán, velmi nenápadně, jakoby poněkud omšele oblečený. Měl ale zářící oči a neuvěřitelnou schopnost všímavé pozornosti, soustředěné přítomnosti. Začal německy, na což byl za ním v rohu místnosti připravený překladatel. Přecházel však do angličtiny, takže po chvíli z pléna vystoupil druhý překladatel, postavil se do druhého rohu za řečníkem a v překládání se střídali. Ovšem skoky z jednoho jazyka do druhého nabíraly na obrátkách - když se daná věc dala lépe vyjádřit anglicky, bez skrupulí, dokonce bez jakéhokoliv upozornění větu dokončil v jiném jazyce, než ji začal. Překladatele v jedné chvíli natolik zmátl, že němčinář přeložit anglickou část souvětí a angličtinář německou. To jsme ovšem o více roků nazpět. Mám za to, že to byl rok 1993, kdy Collegium Jungianum Brunense hostilo v Brně vzácného hosta – pana Petera Offermanna ze Švýcarska, předního znalce starého vykladačského umění. Pozvánka ve mně vyvolávala nedůvěru. Věštecké umění, orákulum, to zavání tím bahnem okultismu, před kterým, jak známo, našeho Junga varoval Freud! Znal jsem tehdy jednu věštkyni, která používala sice i karty, ale jejím majstrštykem bylo věštění ze sedliny kávy zvané v Česku turecká. Točila hrnkem v ruce a pojmenovávala různé barvité symbolické obrazy. Netušil jsem, kde se tato jinak prostá venkovská žena tomuto jazyku mohla naučit. „To tam přece musíte vidět!“ Přísahám, v hrnku byl toliko lógr. Od symbolů přecházela do velmi konkrétních sdělení a rad. A strefovala se neuvěřitelně! „Vláďo, něco je špatně s tvou motorkou, já tomu nerozumím, je to někde jakoby vepředu v kole.“ „Aha, Růženko, s tím si nedělej starosti, to byl prasklý střed, ale to jsem si už tento týden nechal opravit.“ Do věštění přiběhla sousedka s naprosto urgentní žádostí o radu. Má před sebou soudní stání, nestihla přijít dřív a zítra ráno tam jede. Vědma vytáhla karty a zcela cíleně řekla dotyčné co má a co nemá u soudu říkat. Dlužno říct, že toho tenkrát Vláďovi i mně napovídala opravdu hodně. Hledali jsme, co z toho je určitě zcela mimo, co se z jejích věšteb nikdy nemůže naplnit. Vláďa vybral sdělení, že jeho rodina zdědí pozemek – to opravdu v nejmenším nehrozilo. Když dojel domů, přivítala ho jeho žena mimo jiné tím, že se právě dověděla, že zdědila pozemek.
19
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
I-ťing (tehdy v Česku převažovala výslovnost /i čing/, nyní vítězí /i ťing/) je staré umění výkladu, jehož historie sahá v čínské duchovně-kulturní historii až do staletí před naším letopočtem. Do Evropy jej přinesl Richard Wilhelm, který se metodu učil přímo v Orientu. Blízkost konceptu synchronicity zaujala Junga, a tak má I-ťing svou tradici i v analytické psychologii. Na rozdíl od vědmy Růženy však I-ťing neříká, co člověk má a co nemá dělat. To je přesně to, co I-ťing nenabízí. Nezbaví tazatele zodpovědnosti za jeho konání. S tím nás na tom dnes již historickém setkání pan Offermann začal seznamovat. Když nás poučil o základních věcech, nabídnul, aby se někdo z posluchačů I-ťingu na něco zeptal. Stoupnul si jeden z přítomných a začal: Vlastnil dříve Knihu proměn1, tu si ale lidé se zlými úmysly od něj půjčili a již mu ji nikdy nevrátili. Knihu teď využívají k špatným činům. On se tak nestihnul zeptat na to základní a jediné důležité, kvůli čemu si knihu pořídil. A tak je šťastný, že má příležitost otázku konečně položit: „Jsme hříčkou v silách osudových předurčení, anebo jsme obdařeni svobodnou vůlí?“ Pan Offermann se usmál a ujistil tazatele, že to je přesně taková otázka, na kterou Iťing nikdy nemůže dát odpověď. Autor dotazu se zvednul a odešel pryč. Pak přišla další nabídka vznést svůj dotaz. Dnes by zajisté následoval les rukou, tehdy jsme ale ještě byli po temných časech vlády neporazitelného míru poněkud zakřiknutí. A tak jsme po chvíli ticha dostali mírnější pobídku, aby si několik přítomných vytáhlo tyčinku z jeho orákula2, tázat se tak budeme na konstelaci tady a teď. Odvážné starší dámy (které byly tehdy početnou ozdobou Collegia) sedící v předních řadách začaly vždy poslepu a levou rukou táhnout. Hexagram se takto poskládal. Jedna z nich začala freneticky vykřikovat: „Ale ta hra nemůže platit, když ji nevytahoval jeden člověk!“ Přednášející poskládal hexagram, základní výklad sděloval: Snaha byla vynaložena, ale pochopení nenastalo. Kdo I-ťing používá, tak to zná: Každý člověk má své hexagramy, které se mu opakují. Ač je text velmi obrazný a abstraktní, přichází často vyložené strefy. K I-ťingu lze ale přistoupit i s „nevěřícím“ postojem: Původní řebříčková metoda vyžaduje přesný a časově náročnější algoritmus, během kterého má tazatel úkol zůstávat v mysli s problémem, na který se ptá. Už to samotné přináší západnímu, na síle založenému dobývání se k řešení meditativnější východní postoj. Ten oslovuje také nevědomí, z něhož se pak může zrodit inspirace, která je jinak přehlušená. A pak nikoliv jednoduchou cestou získáváme odpověď, která sestává z textů vztahující se k sestavenému hexagramu, výroků k jednotlivým silným čarám, ale také ze sdělení k dvěma způsoby převrácenému hexagramu. Odpověď je tak pokaždé odlišná. Pokud svá trápení či nejistoty přiložíme k těmto z dávných časů zachovaným větám, je skoro zaručené, že nás napadnou věci, které nás před tím nenapadly. I-ťing učí přibírat k rozhodování i jiné funkce vědomí, než je ta dominantní. Učí citlivosti ke konstelacím, nebo, chcete-li, k vhodnosti zamýšlené akce v reálném prostředí.
1
Základní zdroj metody, systém výkladu hexagramů jinových a jangových čar (u nás – Richard Wilhelm: I-ťing, kniha proměn: text a rozšiřující materiály. Nakladatelství Portál, Praha 2003, překlad Petr Patočka 2 Původně k získání hexagramu sloužilo padesát jedna řebříčkových stébel a dosud se často používají. To však vyžaduje čas a my pořád někam spěcháme. Vznikali proto urychlovadla, např. mincové orákulum založené na hodu mincemi. Peter Offermann vytvořil svou metodu, která na rozdíl od dalších prostředků úspory času zachovává přesnou statistickou pravděpodobnost výběru silného nebo slabého jangu, resp. jinu.
20
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
Tedy jsme v onom říjnovém pátečním dnu před hotelem U branky zase sedli do auta a s Petrem Patočkou pokračovali dál v putování do Švýcarska. Naší Společnosti odkázal celou svou knihovnu jungovský analytik pan Bernard Sartorius, který končil s praxí i výukou a stěhoval se ze svého domu jižně od Curyšského jezera. Jedinou podmínkou, kterou si kladl, bylo, abychom si knihy do následující neděle vyzvedli. Cesty do Curychu byly pro některé účastníky prvních běhů psychoterapeutického výcvikového programu ČSAP nezbytnou součástí vzdělávání se. Mé výpravy byly někdy náročné, jako když mi jednou zkolabovalo auto po výjezdu z Brna již u Jihlavy. Nebo když jsem v mnohahodinové dálniční zácpě přejel odbočku na jih, kde auta lítala bez zácpy německou neomezenou rychlostí. Anebo když si mě po příjezdu do Männedorfu spletli zástupci firmy na budování sjezdovkových turniketů s očekávaným obchodním zástupcem z Prahy a začali mě, ti přece tak chladní Švýcaři, hostit společenskými frázemi, úsměvy a horkou kávou. Tehdy jsme ještě nebyli součástí Evropské unie, ale ta je nám při vstupu do Švýcarska i dnes málo platná, oni jak známo členem nejsou. A tak hranice nadále připravují četná překvapení, na jaká jsme dříve naráželi ve všech „západních“ státech. Jednou mi zde v kufru našli pohraničníci basu piv, kterou jsem vezl svým přátelům jako pozornost z Česka. Obhajoval jsem tedy nejdříve svůj náklad jako dárek. Když se ale nadále tvářili, že to nejspíš bude na vězení - pokud mě tedy rovnou nezastřelí - zkusil jsem to ještě s argumentem, že to není alkohol, je to jen pivo. Dostrkali mě do proclívací kanceláře, dlouze se spolu o něčem bavili, vzrušeně něco hledali v počítači. Nakonec se mě jediný trochu anglicky hovořící celník zeptal, kolik takové pivo stojí. S vážnou tváří jsem prohlásil opravdu ostudně nízkou sumu, a tak i clo bylo jen symbolické. Jako by si po těch letech na švýcarské hranici naše účty pamatovali, čekalo nás zde na naší cestě k panu Sartoriovi dobrodružství. Na rozdíl od ostatních aut si nás mladý pohraničník, který uměl anglicky jen pár slov, postavil pěkně stranou. Pořád dokola se ptal, kam jedeme ve Švýcarsku pracovat. Nedbal naší záporné odpovědi a hledal v našich věcech důkazy pro svou verzi našeho příjezdu. „Tedy jedete pro knihy, na návštěvu starého pána a k rodině kamarádky v Curychu. A máte tedy na ně kontakty?“ No, to mám, v tom problém není, vytáhnul jsem svůj diář, kde v aktuálních dnech bylo vše vypsáno. Mladý muž mi vytrhnul diář z ruky, jako že si ho odebírá k prohlídce. No tak to je trochu moc – mám v něm jména klientů, založené různé obrázky, poznámky a vůbec – sem mi nikdo nos cpát nebude! Pustil jsem se do boje o svůj diář. Mladík se ale nedal, zachoval se rázně. Okázale poukázal na zbraň a naznačil, že pokud to bude nutné, použije ji – na rozdíl ode mne byl ozbrojen. Moment, moment, já přece nebyl bezbranný! Měl jsem Knihu proměn! - kterou již stačil s kouzelným nepochopením, jenž chvílemi na jeho tváři vyhrávalo nad odhodlanou přísností, také perlustrovat. Nevím, jestli jsem dokázal zachytit, jak nepříjemná daná situace byla. Co si vlastně takový pohraničník může dovolit? Jakým způsobem se mohu hájit? Přes četné přechody hranic jsem tyto položky nikdy nestudoval. No ale – on to přece říkal! Protiklad a odcizení znemožňující dílo. Smýšlením se příliš rozcházejí. Ten dobrý muž prostě chrání svou zemi před cizími gastarbeitery. Soudě podle odhodlání je o věci přesvědčen a pro ni zapálen. On je prostě úplně jinde než já. Co ale teď? Nesmíme jednotu vynucovat, chtít dotírajícího člověka odehnat, ustoupíme. Vždyť ten mladý
21
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
muž je pošetilý. Až bude zkušenější, lépe své oko zaostří a své nepřátele k jejich škodě lépe diferencuje. V mládí neznamená pošetilost nic zlého. Už to ani nešlo spočítat, po kolikáté pohraničník vykřikoval otázku, kam jedeme pracovat. Odpověď, kterou dá učitel na otázku žáka, musí být jasná a určitá. Pak musí být přijata jako řešení pochyb a jako rozhodnutí. Nedůvěřivé nebo bezmyšlenkovité další vyptávání slouží jen k obtěžování. To jsou rady jak pro toho, kdo se učí, tak pro vyučujícího. Vždyť je to tam obsažené všechno. Za nedůstojnou situaci, do které jsem se dostal, jsem si mohl sám. Nezůstal jsem u první odpovědi. V takovéto situaci je vhodné odlišné vystupování: Chcete procházet mé věci? Dobrá, ale beze mne. Budu jen stát stranou, konejte svou povinnost. Ale já svému učiteli ve vlastní pošetilosti pořád dokola odpovídal. A tak jsem byl emocemi celý zaplavený a ve světě ztracený. No ale nebyl jsem tam sám. Můj spolucestující pro mě měl uklidňující slova: „Ono ani tak nejde o neochotu vyjít jim vstříc, jako spíše o potřebu zachovat si při tom důstojnost.“ Díky, Petře. Ale když v takové situaci narazíme na člověka, který k nám celou svou bytostí patří, kterému můžeme dát plnou důvěru, překonáme všechna nebezpečí osamění. Horlivý mladík pak zmizel v útrobách svého úřadu se švýcarskými telefonními čísly, která nalovil v mém diáři. Telefonicky hodlal konečně prokázat naši vinu. Vrátil se asi za pět minut, podle všeho nikam nevolal. Pustili nás dál. Zde lze ještě očekávat zdar, protože situace ještě zcela nevylučuje porozumění. Určitě není zapotřebí, aby formulace I-ťingu doslovně odpovídala konkrétní situaci. Daleko víc jde, stejně jako třeba při práci se sny, o vnitřní přitakání – to je ono. A pak jsme jeli a jeli a jeli, až jsme pozdě v noci přijeli za vesnici, kde žil pan Sartorius a kde tma byla taková, že se dala krájet. Přespali jsme tam. Ráno jsme dostali dar za dosavadní náročné putování bez přestávek v podobě neuvěřitelně krásné švýcarské přírody. Nebudu to ani líčit slovy, podívejte se sami:
vesnička Studen, opuštěné sídlo pana Sartoria je jedním z domů na okraji vesnice
22
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
P n na cestě k pramenům
23
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
Pan Sartorius již v domě nebydlel. Odstěhoval se, zůstaly tu jen bedny s knihami pro nás. Bez dalších zdržení jsme tak klesali z hor zase do Curychu, kterým jsme za včerejší noci jen projeli. Ono nás totiž ten den čekalo jedno velké setkání: schůzka s panem Peterem Offermannem! Do kontaktu s panem Offermannem vstoupil Ludvík Běťák při svých prvních cestách do Švýcarska (jak to také zmínil v rozhovoru v minulém čísle) a stali se z nich přátelé. Pan Offermann byl profesionálním I-ťingovým poradcem. Navštěvovali ho nejen lidé s obvyklým životním trápením a strastmi, ale také třeba vysocí manažeři velkých průmyslových firem, kteří se přicházeli radit ohledně byznysu. Východní dědictví, které Evropě přinesl Wilhelm, tvůrčím způsobem sám rozvinul. Se svým osobitým pojetím seznámil zájemce v knize, která vyšla bohužel pouze v němčině. Právě ta k němu doktora Běťáka dovedla. Pan Offermann žije v penzionu pro staré lidi. Odebral se tam na dožití již před patnácti lety. Dožívání se mu ale nečekaně prodloužilo. Velice vlídně nás přijal - budu se opakovat, jen první slovo „starší“ zaměním – starý pán, velmi nenápadně, jakoby poněkud omšele oblečený. Má ale zářící oči a neuvěřitelnou schopnost všímavé pozornosti, soustředěné přítomnosti. Akorát mu při mém druhém setkání s ním bylo už dvaadevadesát let. Žije blízko centra, ale v prostředí, které nenabízí intelektuální rozhovory. Lidé tam přicházejí dožít a často brzy odcházejí. Kromě toho jsou tam většinou ženy, a tak si s výraznou dikcí a ironickými blesky v očích stěžuje: „Máme tu MATRIARCHÁT!“ Musí žít ze svých zdrojů. Wilhelmův I-ťing potkal v roce 1947 a byl jím tak nadšený, že si ho hned celý opsal. Chtěl vždy s někým spolupracovat, domnívá se, že pro samotného člověka je to příliš velké sousto. Navštívil proto Louise von Franzovou, ale ta už byla tehdy stará a z aktivit se vyvazovala. Byl u Léopolda Szondiho, snažil se ho přivést k tomu, že jeho systém je I-ťingu v některých ohledech podobný. Ten o tom ale nechtěl slyšet. Přitom v jeho knihovně Knihu proměn zahlédnul, ale byla zjevně nečtená. Byl také za Karcherem a Ritsemou3, ale pro ně byl málo jungiánem. Zůstal na to sám. O I-ťingu říká: „Jeho systém si člověk musí oživit u sebe samého, a pak má tu knihu živou v sobě.“4 Měl teď u sebe svou knihu, kterou by v současnosti již rád poskytnul překladatelům – dosavadní jednání o anglickém překladu nebyla završena publikačním počinem. Kdyby se podařilo sehnat finance, souhlasil by i s překladem do češtiny. Za výhodnou považuje internetovou verzi a používání. Měl u sebe také další knihy o I-ťingu, například japonskou knihu, kterou ukazoval jako převládající trend současnosti – redukovat I-ťing na věštění osudu. I-ťing však nikdy nevyčerpá žádná konkrétní kniha. Je to systém, kterému se nelze naučit, lze se jej jen učit. A pan Offermann to dělá skoro celý svůj dlouhý život. Celou dobu jsme povídali o I-ťingu ve společenské místnosti penzionu. Vedle nás se posadila starší návštěvnice své ještě starší kamarádky rezidentky. Po nějaké chvíli se nám vmísila do rozhovoru: „Vy tady pořád mluvíte o I-ťingu, já ho léta studuji, kdo jste?“ A tak jsme se seznámili s jungiánskou analytičkou, která od loni zesnulého Maria Jacobyho věděla 3
Rudolf Ritsema (1918-2006) – jungovský analytik, přes třicet let ředitel nadace Eranos a šéfredaktor Eranos-Jahrbuch, věnoval se vedle I-ťingu také tibetskému buddhismu Stephen Karcher (1946) – americký spisovatel, grafik a učenec, který se dlouhodobě I-ťingu věnuje a je považován za jeho předního znalce, působil v pozici ředitele výzkumu nadace Eranos 4 I-ťing nejsou primárně sdělení, výroky a obrazy k hexagramům a jednotlivým čarám, ale síly, energie, která vystupuje z konstelace jednotlivých trigramů i čar. Ono „oživení I-ťingu v sobě samém“ pak umožňuje vykládat orákulum i mimo ony obvykle doprovodné texty.
24
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
pan Offermann s kartou našeho cestovního hexagramu
„Vy tady pořád mluvíte o I-ťingu...“
25
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
o jeho českých přátelích, která se dobře znala s Ursulou Wirtzovou, ale i s Jitkou RothovouSlavíkovou. (To jsou ty synchronicity.) Byla trochu udivená, že krátké chvíle svého času stráveného v Curychu netrávíme mezi jungiány. Ale to se nemůže zlobit. Pan Offermann svým přátelským vztahem s Ludvíkem Běťákem k naší analyticko-psychologické komunitě také patří.Další den nás ještě čekala návštěva ISAP, jednoho z curyšských institutů, respektive jeho knihovny, jejíž knihovnice, paní Helga Kopecky, je léta naší podporovatelkou. Spojení mezi námi a panem Sartoriem zprostředkovala právě ona. V její knihovně náš čekaly další svazky knih vyřazených ze zdrojů ISAP.
Helga Kopecky s Petrem Patočkou v knihovně ISAP; jungiánský pes, co strávil celý život na institutu
Dílo se tak zdařilo. Před námi byla už jen cesta zpět. Ledaskde v alpských státech právě napadl první sníh, a tak bylo nutné trasu trochu přizpůsobit. Namířili jsme si to k Bodamskému jezeru. Je tam jen takový malý kousíček Rakouska, jen takový výčněleček. Kupovat kvůli němu dálniční známku? Čeští škudlílci se rozhodli, že známku koupí, až když bude zřejmé, že se rakouské dálnici opravdu nepůjde nijak vyhnout. Vypadalo to bezpečně. Ale pak nás najednou pozřel obří tunel, kde se tedy otočit ani zastavit rozhodně nedalo. Když nás na druhé straně vyplivnul do toho rakouského pidivýčnělečku, kynul na nás kromě naší rakousko-uherské domoviny také policista. Sumy v euro působí celkem přijatelně, než se ovšem přepočtou kurzem koruny. Onen dobrý muž, který tam kasíroval jedny takové nešťastníky jako my za druhými, byl neoblomný. Peníze zjevně vybíral s velkým osobním potěšením, celé ho to bavilo. Na naši poznámku, že je to pro nás docela dost peněz, se usmál ještě více než dosud a shovívavě řekl: „Může to být klidně ještě víc.“ A tak jsme pokračovali k domovu poněkud zaraženi. Naše celkově dosti úsporné cestování se trochu prodražilo. Ale to I-ťing přece říkal! Na začátku zmar, na konci zmatky. Po dokončení všechno na svém místě. To je velmi příznivé, ale vybízí to k přemýšlení. V životě existují okolnosti, kdy jsou všechny síly vyrovnány a působí v součinnosti, a proto je zdánlivě vše v nejlepším pořádku. Mudrc v takových dobách rozliší nebezpečí a umí je včasnými opatřeními zažehnat. Je důležité I-ťing nejen nechat promluvit, ale také se jím řídit... ... jeho odpovědi lze brát v lecčems jako sen. Je klidně možné, že mě všechna ta uvedená sdělení oslovují také na jiných úrovních. Anebo že tato úroveň je ještě stále řečí symbolů, které se mi odívají významem až někde dále. A je jisté, že tento společný „sen“ má zcela jiný význam pro druhého „snícího“ – Petra Patočku. Na Dykovu jsme dojeli již bez dalších potíží.
26
MEZI BŘEHY 3
I-ťing
Laskavým čtenářům připomenu, že kdyby měli kontakt na mecenášské zdroje, tedy by vydání knihy pana Offermanna mohlo být příznivě konstelované! A to už je úplně všechno, co jsem chtěl vyprávět o cestě pro knihy, panu Offermanovi a I-ťingu.
celý kontraband již bezpečně uložený na Dykově
27
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
Mgr. Zuzana Horňáková (1968) Absolvovala štúdium psychológie na FF UK v Bratislave (1994). Pracuje ako klinický psychológ na Psychosomatickej klinike PNPP v Pezinku, externe prednáša analytickú psychológiu na FF UK v Bratislave. V súčasnosti dokončuje psychoterapeutický výcvik v analytickej psychoterapii.
BIELY, ČIERNY A SOVA kazuistika - terapeutická práca s aktívnou imagináciou Zuzana Horňáková
Kto nevie zahodiť svoje včerajšie zlo, nedostane sa nikdy k možnému zajtrajšiemu dobru. Pavol Strauss
ÚVOD Imaginácia ako priestor stretnutia s nevedomím je názov u nás dobre známej knihy Vereny Kastovej a myslím, že je tiež stručnou, no zároveň aj veľmi výstižnou charakteristikou toho, čo imaginácia vlastne je. Je to miesto, v ktorom nachádza vyjadrenie náš vnútorný svet, priestor, kde emócie dostávajú podobu obrazov, v ktorom duša vyjadruje svoje priania, túžby i obavy. Môžeme sa tu stretnúť s tými stránkami nášho bytia, ktoré sme nechali trpieť, nestarali sme sa o ne alebo sme im nedali iný priestor pre život. Tu je možné sa s nimi nielen konfrontovať, spoznať ich, ale tiež sa o ne postarať. Rečou diplomatov by sme imagináciu mohli označiť za „šedú zónu“, ktorá v sebe nesie potenciál farebnosti. Šedá zóna je územie nikoho, a preto je predurčená na tvorivé spájanie protikladov. Fascinuje a desí zároveň, oživuje predstavivosť, aktivuje tvorivosť. Tu
28
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
sa môže naša vedomá a nevedomá časť psýché dostať do kontaktu, ktorý za iných okolností a v inom priestore nie je možný. Je to bezpečná zóna pre kontakt s vlastnou deštruktivitou, nakoľko tu jej môžeme nájsť inú, „mierovú“ podobu či vyjadrenie. Aktívna imaginácia je Jungom vyvinutá metóda, o ktorej sa po prvý raz zmienil už v roku 1916. Jung považoval aktívnu imagináciu za podstatnú súčasť analytickej terapie, najmä v jej pokročilom štádiu. Vďaka nej sa mohol pacient učiť, ako sa samostatne vysporiadať s hlbšími vrstvami svojej duše a otvárať sa kreatívnemu potenciálu duše.1 Napriek významu, ktorý aktívnej imaginácii pripisoval, i napriek tomu, ako dôkladne sa jej sám venoval – dôkazom čoho je Červená kniha – Jung aktívnu imagináciu systematicky nepopísal. Dokonca aj v súčasnosti o aktívnej imaginácii nachádzame len málo publikovaného – napokon, o tom hovorí aj V. Kastová v úvode spomínanej knihy: „...práve o nej však nenájdeme vo väčšine publikácii takmer žiadnu zmienku. Napriek tomu, že je to jedna zo základných imaginatívnych metód, pozná ju len niekoľko špecialistov a ani oni si ju vždy necenia, pretože im pripadá náročná.“2 V čom teda aktívna imaginácia spočíva? Východiskom aktívnej imaginácie môže byť reálny konflikt, komplexová reakcia, ťažko riešiteľná otázka, fantázia, silná emócia alebo hlas. Často prináša otázku sen. Zmysel aktívneho rozkrývania témy spočíva v jeho dialogickom fantazijnom rozvíjaní. Rozhodujúcim pre úspech je pritom postoj jáskeho vedomia k vyvstávajúcim/vynárajúcim sa obrazom. Jáske vedomie necháva tieto obrazy prichádzať, dáva im voľný priestor k rozvoju, nehodnotí ich. Tento postoj je tiež základným cvičením k „nechať sa diať“, ku „konaniu v nekonaní“.3 Podľa Junga je na jednej strane potrebné nechať autonómne procesy spontánne prebiehať a na druhej strane je potrebné odpovedať adekvátnou stvárňujúcou aktivitou. Na mnohých miestach upozorňuje, že v procese aktívnej imaginácie ide do istej miery o to, prenechať nevedomiu vedenie – to znamená určitým spôsobom sa poddať tomu, čo sme považovali za svoju slabosť. Hovorí, že prijať tieto veci, t.j. „prenechať im slovo“, nie je slabosť, ale náročný výkon, v ktorom nejde len o trpné zakúšanie, ale tiež o aktívnu participáciu. Pri konfrontácii s „druhou stranou“, t.j. pri rozlišovaní medzi ja a postavami nevedomia, je potrebné nevedomé pochody jednak vyvolať, ono „nechať sa diať“, zároveň však tiež na to, čo je vyvolané, aktívne odpovedať. V procese aktívnej imaginácie postupne nastáva integrácia toho, čo bolo pôvodne odštiepené na „druhej strane“. Potom môže dochádzať k hlbšej premene osobnosti a jej postojov.4 V literatúre nachádzame odporúčania začať s aktívnou imagináciou v pokročilejšom štádiu psychoterapie alebo v jej záverečnej fáze. Cieľom je, aby v aktívnej imaginácii prevzal kontrolu sám klient a aby tento vnútorný dialóg dokázal viesť sám, bez vonkajšej pomoci.5 S pacientom, príbeh ktorého uvádzam v nasledujúcej kazuistike, sme s aktívnou imagináciou začali skôr, a to z dôvodov, ktoré neskôr objasním. Pacient s obrazmi pracoval sám, obsah vždy výtvarne spracoval a obrázky prinášal na sedenie, kde sme sa im spoločne venovali.
1
L. Muller, A. Muller : Slovník analytické psychologie, Portál 2006 V. Kastová : Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, Portál 1999 3 L. Muller, A. Muller : Slovník analytické psychologie, Portál 2006 4 V. Chrz : Nechť je slyšena druhá strana : Červená kniha v kontextu Jungova pojetí aktivní imaginace, epsychologie 1/2011 5 V. Kastová : Imaginace jako prostor setkání s nevědomím, Portál 1999 2
29
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
KAZUISTIKA Pacient prichádza na hospitalizáciu, ako sám uvádza, po „zrútení sa“. Asi pred týždňom sa v ostrej hádke so straším bratom nedokázal ovládnuť, rozhneval sa a reagoval agresívne. Zľakol sa vlastnej agresivity a prejavov hnevu, obával sa, že by mohol byť rovnaký ako brat. Po tejto hádke vyhľadal terapeutku, ktorá sa špecializuje na domáce násilie, ale po rozhovore s ňou sa rozhodol, že situáciu s bratom nebude riešiť oficiálnou cestou. Mal pocit, že potrebuje pomoc on sám. Pacient je tridsaťštyri ročný muž s učňovským vzdelaním, doteraz bez psychiatrickej liečby. Aktuálne dva mesiace nezamestnaný. Vrátil sa zo zahraničia, kde pracoval ako robotník. Má jednu sestru a troch bratov. Najstarší brat je na invalidnom dôchodku (dg. paranoidná schizofrénia) a žije s matkou v jednej domácnosti. Atmosféra v rodine je dlhodobo napätá. Veľkou mierou sa na tom podieľa prostredný brat, s ktorým mal pacient konflikt. Považuje ho za agresora, neustále vyvoláva konflikty, ak mu nie je vyhovené, alebo mu niekto z členov rodiny protirečí, tak fyzicky útočí. V žiadnom zamestnaní nevydrží dlho, často sa zdržiava doma a necháva sa živiť matkou, ktorá je v starobnom dôchodku. Tá zo skromnej penzie vyživuje aj najstaršieho brata. Ani jeden z nich matke s vedením domácnosti či prácami okolo domu nepomáha. Pacient udáva, že matka pred touto situáciou zatvára oči, žiada ho, aby sa k bratom správal podľa kresťanskej morálky, a vlastne ho nabáda, aby starostlivosť o bratov prevzal po nej on. S tým sa nedokáže zmieriť. K svojej vlastnej charakteristike uvádza: „...akoby som bol za nejakou hranicou. Nezažil som nič príjemné, čo by ma obohatilo, akoby som hľadal prvotný pocit lásky, ktorý som nedostal od matky. Hľadal som ho inde, že mi ho niekto dá, ale nie. Každá dôležitá cesta do života s ľuďmi bola zahataná, cesta k ženám bola tiež zahataná, nepovolená, tak už sa bojím zažívať neprimerané situácie, som radšej pomimo.“ Pacient sa nevie zaradiť do spoločnosti, nemá priateľov, zlyháva vo vzťahoch, je nedôverčivý, viac sa uzatvára do seba. Najbolestnejšie vníma neschopnosť vytvárať vzťahy v oblasti partnerských väzieb. Od žien toho veľa očakáva, ale zažíva samé odmietanie a zranenia. Naposledy zažil veľké sklamanie počas pracovného pobytu v zahraničí. Zamiloval sa do ženy, ktorá, ako sa napokon ukázalo, sa s ním iba zahrávala a paralelne mala niekoľko ďalších, prevažne sexuálnych vzťahov s inými mužmi. To, čo by chcel prostredníctvom terapie zmeniť, je sociálna izolovanosť a získanie kontroly nad agresívnymi prejavmi hnevu. Prácu s imagináciami sme začali v rámci arteterapie. Pacientom bola zadaná skupinová imaginácia, ktorej ťažisko spočívalo v stretnutí s vnútornou postavou, svojím vnútorným radcom, od ktorého na záver dostanú darček.6 Pacient sa v imaginácii stretol so starcom v bielom rúchu, ktorý mu daroval biele srdce. Toto srdce vnímal ako „náhradný diel“, čisté, nové, nepoškvrnené. Najviac ho však v imaginácii prekvapilo, že videl seba samého vo veku asi šesť rokov. Nerozumel tomu a požiadal ma, aby sme sa imaginácii a obrázku podrobnejšie venovali v rámci individuálnej psychoterapie. V úvode práca so symbolmi nebola ľahká, všetko bolo pre neho nové, doposiaľ nemal možnosť takto premýšľať. Pobádala som pacienta, aby sa pokúsil hľadať individuálny 6
M.Liebmann : Skupinová arteterapie, Portál 2005
30
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
význam toho, čo sa v imaginácii udialo. Pacient však nemal pocit, že by sa mu darilo nájsť uspokojivé vysvetlenie pre biele náhradné srdce, a najviac ho znepokojovalo vnímanie seba samého ako malého chlapca. Ponúkla som mu možnosť stretnúť sa s tým malým chlapcom opäť v imaginácii, s čím súhlasil.
obr. č. 1.
Samotná imaginácia však v settingu individuálnej terapie nebola možná. Pacient sa nedokázal uvoľniť a pracovať s vnútornými obrazmi. Napriek tomu, že v rámci skupiny imaginoval ľahko, tu vyjadril obavu, že má pocit, akoby sa odovzdával do mojej moci. Nemal istotu v tom, čo všetko by sa mohlo diať. Spätne som si uvedomovala, že náš vzťah ešte nebol pre pacienta dostatočne bezpečný a že som do terapie vnášala príliš skoro niečo, na čo nebol pripravený, čo ho mohlo oprávnene znepokojovať, až ohrozovať. Navrhla som, že sa môže pokúsiť imaginovať sám, a poskytla som mu inštrukcie k aktívnej imaginácii. Na nasledujúce sedenie priniesol obrázok (obr. č. 2). K imaginácii a obrázku pacient hovorí : „...stretol som sa s tým malým chlapcom, vnútro má také pekné... Bol som tak blízko toho chlapca, presviedčal som ho, že to nie je jeho chyba, nemá dôvod skrývať sa! Trošku som ho presviedčal, aby nebol ustráchaný... Je opatrný, je aj otočený smerom k životu, ale neviem...“ Z uvedených obrázkov, ako aj z vyjadrení, ktoré k nim pacient udáva, je možné vyrozumieť, že sa približujeme k nejakému traumatickému zážitku, ktorý od detského veku zostáva nespracovaný. Podľa Rupperta pri traumatickom zážitku dochádza k rozštiepeniu osobnosti, a to na časť traumatizovanú, časť zabezpečujúcu prežitie a zdravú časť. Traumatizované časti sú za normálnych okolností vymazané z vedomia a prejavujú sa len v záťažových a stresujúcich životných situáciách. Hlavným znakom traumatizovaných častí je, že nestarnú. To znamená, 31
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
že zostávajú na tom vývojovom stupni, na ktorom boli, keď sa prihodila traumatizujúca udalosť. Pokiaľ existujú v odštiepení, vo „väzení“ duše, nemôžu sa ďalej vyvíjať – nedostáva sa im na to životných skúseností. Traumatizované časti sú po väčšinu času vytlačené z bdelého vedomia, ale nevedome sú stále aktívne. Naďalej sa snažia dostať z traumatickej situácie, i napriek tomu, že táto je už možno aj desiatky rokov stará.7
obr. č. 2
Obrazy, ktoré sa v imaginácii vynárali, vytvárali akési pomyslené premostenie nad vodami nevedomia, po ktorom sme sa s pacientom mohli opatrne približovať k jeho zraneniam. Prostredníctvom nich sme porozumeli, prečo sa v imagináciách ku slovu opakovane hlási malý chlapec, prečo sa pacient bojí vlastnej agresivity, kde sa berie vnútorný nepokoj, životná nespokojnosť a celkovo pocit, že každá cesta do života bola zahataná. Pacient bol vo veku šiestich rokov sexuálne zneužívaný najstarším bratom. Povedal o tom matke, ale nič sa nestalo, nespomína si, že by na to bola nejako reagovala. Odvtedy sa uzavrel, hrával sa najradšej pod posteľou, tam mal svoj svet, veľa si kreslil. „...tým činom, ktorý brat na mne spáchal, akoby som zostal zastavený. Vnútorný radca mi dal náhradný diel – on bol smutný, ja som bol smutný, cítim pocit viny, že som sa nedostal ďalej.“ Po sedení, v ktorom pacient hovoril o sexuálnom zneužívaní, sa v imaginácii objavili nasledujúce dva obrazy. Prvý nazval „Rieka života“:
7
F. Ruppert : Symbióza a autonomie, Portál 2011
32
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
obr.č.3
„Takto sa deti dostávajú do prúdu života. Niektorým rodičia pomôžu dostať sa na druhú stranu, niektorí to neprežijú, niektorí sa len oklepú a idú ďalej, niektorí sú poznačení na celý život.“ Na otázku, ako to má on, odpovedá, že on je ten, ktorého nakladajú do sanitky – „takže mám ešte šancu“. Pri podrobnejšom preskúmaní tohto obrázka vidíme, že „rieku života“ znázornil ako veľmi nepriaznivé, až kruté prostredie. Je tam plno násilia, sexu, alkoholu, drog – všetko toto pôsobí nebezpečne, hrozivo, akoby ani nebolo možné nájsť ostrov bezpečia. Pacient tým ale na druhú stranu veľmi pregnantne vyjadril, ako on sám svet vníma – ako veľmi nebezpečné, kruté a nevľúdne miesto. Na druhom obrázku je zachytený nasledujúci priebeh imaginácie: opäť malý chlapec, sedí v temnote a snaží sa poskladať niečo rozbité, nejakú pokazenú hračku. Prichádzam ja (terapeut) a otváram dvere, ponúkam mu možnosť, aby vyšiel z temnoty na svetlo, ale on nechce. Bojí sa, čo bude za dverami. V terapii k imaginácii dodáva : „...akoby pred tými dverami bol nejaký posed, kde čakajú na nové mäsko. Každé otvorenie dverí, každá cesta bola tak narušená, už neverím, že je možné, aby to bolo inak. Nemám za sebou nikoho a nič, o čo by som sa mohol oprieť“. Základný poznatok teórie traumy spočíva v tom, že ľudia, ktorí majú traumatickú skúsenosť, takmer nie sú schopní nadväzovať s druhými ľuďmi zdravé a nezaťažené vzťahy. V dôsledku traumatizácie stratili vnútorný, bezprostredný vzťah k sebe samým, a preto nemôžu správne rozumieť ani svetu okolo seba. Pretrhnutie emocionálnych väzieb smerom dovnútra i navonok spôsobuje, že nerozumejú sebe a nemôžu dostatočne porozumieť ani druhým. Svet okolo seba vnímajú cez krivé zrkadlo vlastného vnútra. Pokrivenie tohto
33
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
obr. č. 4
zrkadla zavinila trauma. Vytváraniu zdravých vzťahov bráni najmä extrémny strach, ktorý trauma zanecháva v človeku ako spomienkovú stopu. Namiesto vnemov nastupujú projekcie.8 Traumatizované duševné časti osobnosti nedokážu rozlišovať medzi minulosťou a prítomnosťou, a tak i zanedbateľný podnet môže alarmovať do takej miery, až sa domnievajú, že znova nastala nebezpečná traumatická situácia. Prítomný vnem rozpútava pôvodnú traumatickú reakciu paniky, bezuzdného hnevu alebo priepastnej hanby. Traumatizované duševné časti sú trvalým zdrojom nepokoja v psychike človeka.9 Konfrontácia s traumatickým zážitkom, a tým aj s pocitmi bezmocnosti, beznádeje a izolovanosti v dôsledku neschopnosti vytvárať kvalitné sociálne väzby, vyvolávala intenzívne pocity hnevu. Hnev a vlastná agresivita však pacienta ohrozovali. Prostredníctvom nich sa identifikoval s bratom (agresorom) a to nechcel za žiadnu cenu pripustiť. Rovnako ohrozujúce boli aj fantázie, čo by bolo, keby si hnev pripustil: „...keby som to pustil, tie moje nervy, tak neviem, kam by to zašlo. Potom by bolo strašne zle. Neviem čo s tým robiť, keď som s bratom, tak radšej odchádzam preč z bytu, ale potom mám strašné tlaky. Ani šport nie je dosť dobrý na to, valcovalo ma to aj tak. Všetko vo mne vrelo, triaslo sa, srdce mi pumpovalo, len som si predstavoval, čo by som urobil!“ Nespokojnosť, hnev a agresivita sa opakovane hlásili o slovo v podobe náhodne sa vynárajúcej temnej, čiernej postavy. Pacient sa napokon pokúsil s touto temnou postavou, a teda aj s vlastnou agresivitou, stretnúť prostredníctvom imaginácie. Chcel nájsť odpoveď na otázku, „čo s tým robiť“.
8 9
F. Ruppert : Symbióza a autonomie, Portál 2011 F. Ruppert : Symbióza a autonomie, Portál 2011
34
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
obr. č. 5
„Začala sa tá postava častejšie objavovať, musel som ho preskúmať, lebo ma stále otravoval. Kúpil som si ostreľovačku, lebo ja nemám žiadne duševné zbrane, aby som sa obránil. Cez ďalekohľad som si ho chcel priblížiť, aby som zistil, kto to je, čo to je, čo chce. Mal som z neho strach, bol ešte bližšie, ako som chcel. Zažíval som „infarktový stav“, očakával som niekoho znetvoreného. Keď prišiel bližšie, tak som zistil, že sa na mňa podobá, že je ako ja! Napadlo ma, že jeden zo spôsobov, ako sa chrániť pred jeho útokmi, je zmierenie. Pocítil som, že to chcem.“ Ku stratégiám fungovania, ktoré používajú „časti prežitia“, patrí okrem iných aj hnev, latentná agresivita a presúvanie vlastných negatívnych emócií na iných ľudí. Časti prežitia sú v trvalom strese. Mechanizmy prežitia po traume navyše spôsobujú tuhnutie tela i myslenia. Preto sa s časťami prežitia veľmi zle diskutuje. Principiálne zastávajú svoje stanovisko, sú úzkoprsé, dogmatické, chcú mať vždy pravdu, vždy si nájdu nejaké to „ale“. Veľmi rýchlo sa nahnevajú a stačí málo, aby im pripadalo, že to či ono bol osobný útok na ne. Diskusia s nimi v podstate nemá zmysel.10 Pacient si v imaginácii vytvoril priestor na vysporiadanie sa s negatívnymi emóciami, spontánne našiel spôsob, ako sa s nevedomými (a ohrozujúcimi) časťami psychiky nielen konfrontovať, ale ich tiež integrovať do vedomia. Upokojenie, ktoré sa dostavilo, umožnilo vrátiť sa k práci s traumatizovanou častou psychiky – k malému chlapcovi.
10
F. Ruppert : Symbióza a autonomie, Portál 2011
35
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
obr. č. 6
V tejto imaginácii prichádza pacient k malému chlapcovi a hovorí mu, že pozná niekoho, kto by mu mohol pomôcť s tou rozbitou vecou, ktorú sa snaží poskladať. Chlapec súhlasí a ja si k nim môžem prisadnúť. Po nejakej dobe sa nám podarí chlapca presvedčiť, že by bolo lepšie, keby z tejto temnej miestnosti odišiel. Odchádzame, chlapca obaja vedieme za ruku a pacient drží v ruke kľúč od tmavej miestnosti. V sedení k imaginácii dodáva : „...ten chlapec potrebuje utešiť, asi tak, ako keď dieťa spadne z bicykla. Keď odchádzame, chlapec sa stále obzerá za tým miestom, no vy máte oči otvorené, vy viete, kde je „sever“. Ja som smutný, mám zatvorené oči, necítim klasický smútok, ale skôr súcit, poznanie, ako to v skutočnosti je.“ Napriek tomu, že mne ako terapeutke prisudzuje moc vedenia, nie je celkom jasné, kam chlapca vedieme. Ponúkla som pacientovi, aby si premyslel, kam by chcel s tým malým chlapcom ísť. Premietali sme o mieste, kde by sa obaja cítili dobre a bezpečne, a zároveň sme sa chceli nechať prekvapiť tým, čo prinesie imaginácia. Pacientovi sa v tejto imaginácii spontánne objavil strom z obr. č. 2, ktorý lieta svetom a hľadá miesto, kde by mohol zakoreniť. Hovorí, že sa v imaginácii cítil dobre, sedel pod stromom, spoločnosť mu robila sova a cestu spríjemňovalo dobré vínko. Ako prieskumníka na hľadanie vhodného miesta na „pristátie“ vysielal draka. Drak lietal nad krajinou, ale všade videl len zlých, „duchom slepých ľudí“, ktorí chcú na neho poľovať. K tejto imaginácii pacient napísal nasledujúcu báseň:
36
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
obr. č. 7
Letí si drak letí, ponad šíre polia, ponad hory, i ponad duchom slepých ľudí. Ako sa tak vznáša, silná túžba zlapať ho, človeka povznáša. Ak ho už majú, víťazstvom sa opájajú, nad trofejou ruky si podávajú. Márna snaha úbohého lovca uvidiac, pri svojich nohách miesto dravca – má človeka!
37
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
Pacient sa vrátil späť na miesto, kde ma zanechal s malým chlapcom a zistil, že sa udialo niečo nečakané. Jasne cítil, že on a chlapec sú jedna bytosť. Nasledovala posledná imaginácia v rámci našej spoločnej práce. Túto imagináciu pacient nazval „Zjednotenie“ :
obr. č. 8
Priebeh imaginácie opisuje nasledovne: „vyšli sme von z budovy... prišiel za nami Biely a priniesol chlieb. Pridal sa Čierny, ten priniesol nôž, aby sme mali čím ten chlieb krájať. Sova ulovila v lese zajaca. Ja a chlapec sme už jeden, nejako sme sa zjednotili. Sedeli sme pri ohni, opekali zajaca a jedli... ja som stále iba jedol a jedol...“ Krátko po tejto imaginácii pacient ukončil hospitalizáciu. Liečivá sila imaginácie spočíva v tom, že dáva možnosť vnímať, prežívať, preciťovať. Imaginácie i prezentované obrázky sú plné symbolov, ktoré zvádzajú k interpretáciám a „intelektuálnemu“ spracovaniu. Preto bola v práci so symbolmi dôležitá obozretnosť, aby sa do úzadia nevytlačil dôležitý význam toho, čo bolo v imagináciách prežité. V súlade s potrebami pacienta, ale aj v súlade s napredovaním terapie, sme niektorým symbolom venovali interpretačnú pozornosť, iným nie. Jedným z tých „neinterpretovaných“ bola moja postava terapeutky, ktorá sa objavovala takmer v celej imaginatívnej práci. Pacient sa tým, prečo som v jeho imaginácii, nemal potrebu zvlášť podrobne zaoberať. O to naliehavejšia však bola moja potreba porozumieť tomu, čo sa na prvý pohľad zdalo ako prílišná idealizácia. Vynárali sa rôzne obavy, ktoré som mala možnosť konzultovať v rámci supervízie. Zhodli sme sa na tom, že pre pacienta to môže byť z určitého dôvodu významné. Všetky ženy v jeho živote ho sklamali. Nikdy od nich nedostal to, čo potreboval, čo očakával alebo u nich hľadal. Prichádza do terapie, očakáva pomoc a opäť sa stretáva so ženou. Vnútorná ostražitosť v tejto situácii 38
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
vysielala poplašné signály v plnej sile. Riziko ďalšieho sklamania a zranenia muselo byť pre pacienta veľmi vysoké. Napokon svoju obavu jasne formuloval aj pri pokuse o riadenú imagináciu. Naproti tomu v aktívnej imaginácii sa mohol stretnúť presne s takým terapeutom, akého v tejto životnej situácii potreboval – ja som mohla byť len jeho symbolickým vyjadrením. Ako terapeutická práca pokračovala a ako sa postupne vyvíjali imaginácie, bolo zrejmé a zároveň aj upokojujúce, že k idealizácii nedochádza. Neočakával žiadne zázraky, neprisudzoval mi schopnosti, ktoré nemám ani nemôžem mať. Potreboval pomoc s malým chlapcom, nielen odbornú terapeutickú, ale aj materskú, ktorú mu sám nevedel dať. Keď sa vydal hľadať bezpečné miesto, nechal chlapca v mojej starostlivosti. To bol v terapii moment, kedy som si uvedomila, že mi pacient dôveruje. A nielen mne, ale aj našej práci. V čiernej postave, ktorá pacienta stále „otravovala“, môžeme identifikovať symbolické vyjadrenie tieňa. Tieň je niečo neznáme, čo nám naháňa strach. I keď je často zobrazovaný ako tmavý, temný, je v ňom ukrytý prístup ku všetkému svetlému, čo je v nás, čo si potrebujeme uvedomiť a najmä presvetliť. V zásade sú všetky symptómy – telesné, psychické i tie zo sociálnej oblasti – prejavom tieňa. Jung považoval tieň za bytosť, ktorá nám naháňa strach, bytosť, ktorou by sme radšej neboli, ale ktorou sa nakoniec musíme stať, pokiaľ chceme dosiahnuť celostnosť.11 Pacientovi skutočne jeho tieň naháňa strach, prenasleduje ho a napokon jeho intenzívne hlásenie sa o slovo v podobe agresivity či hnevu priviedli pacienta aj do terapie. Ako sa s tieňovou stránkou vytesnenej agresivity v imaginácii konfrontoval, som už popísala. V tejto imaginácii sa však objavuje ešte jeden významný symbol – ostreľovačka. Je to veľmi špeciálna zbraň. Vždy určená k útoku, nikdy nie k obrane. Slúži k presnej, premyslenej, chladnokrvnej a vysoko spoľahlivej likvidácii cieľa. Aj takúto podobu má pacientova agresivita, preto ju bolo nutné vykázať do oblasti tieňa. V imaginácii sa však udialo niečo, čo by mohlo zostať takmer nepovšimnuté, ale na obrázku je to veľmi jasne znázornené. Ostreľovačku nepoužil, neútočil, práve naopak, dokázal ju v pravom okamihu zbaliť späť do kufríka. Bol konfrontovaný so silou tieňa, spoznal jeho aspekty a mohol si zažiť, že je len na ňom samotnom, ako s hnevom a agresivitou naloží. Mal možnosť zažiť, že je dobré mať zbrane, ale je dobré vedieť, kedy ich zložiť. Nie každá situácia, ktorá nám je nepríjemná alebo sa zdá zlou či ohrozujúcou, musí byť riešená silou. Až keď nechal postavu v čiernom prísť tak blízko, že mu to nebolo príjemné, mohol sa rozhodnúť, čo treba urobiť. A to je podstata práce s tieňom. Kto v sebe objaví násilníka, bude isto šokovaný a tento šok na neho môže dlho pôsobiť. V tomto čine je však možné objaviť svoju vlastnú silu, svoju odvahu a schopnosť rozhodovania.12 Mohutný, košatý strom sa v imagináciách objavuje dvakrát. Raz dobre zakorenený, poskytujúci oporu a ochranu malému chlapcovi, ktorý sa oň opiera. Druhýkrát s ním pacient lieta krajinou a hľadá miesto, kde by jeho rozvetvené korene mohli zakoreniť. Strom je jeden z najvýznamnejších a najrozšírenejších symbolov. Symbolizuje syntézu neba, zeme a vody. Spája tri svety a umožňuje medzi nimi komunikáciu. Strom tiež symbolizuje ženský princíp, aspekt Veľkej Matky, ktorý poskytuje výživu, úkryt, ochranu a podporu.13 V oboch prípadoch mu je strom oporou, zdrojom bezpečia a sily, nachádza pri ňom útočisko ako dieťa pri matke. V bezpečí stromu mu spoločnosť robí sova a draka vysiela hľadať miesto, kde by sa dalo pristáť, zakoreniť. Sú to dva výrazné symboly, ktoré sa spájajú s temnotou a temnými silami nevedomia. Sova symbolizuje múdrosť, ale i temnotu a smrť. Je to nočný vták, ktorý neznesie slnečné svetlo. Pretože vidí v tme a bola považovaná za vážnu a hĺbavú, je tiež symbolom 11
R. Dahlke : Princip stínu, Avanis 2012 tamtiež 13 J.C. Cooperová : Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolú; Mladá fronta 1999 12
39
MEZI BŘEHY 3
kazuistika
múdrosti prenikajúcej temnotou nevedomia.14 V predchádzajúcej imaginácii som bola ja tou, ktorá videla, mala otvorené oči. Sova v tejto imaginácii vyjadruje kontakt s temnotou vlastnej duše, ale tiež schopnosť vidieť, orientovať sa v temnotách nevedomia. Odpútava sa od môjho „vedenia“ a nachádza aj v sebe schopnosť vidieť, rozumieť. Drak je mýtická bytosť. Symbolizuje človeka prekonávajúceho vlastnú temnú prirodzenosť a nadobúdajúceho vládu nad sebou.15 Pre pacienta bolo dôležité, že drak vie meniť svoju podobu, je silný, pôsobí neohrozene. Prostredníctvom symbolu draka sme sa v terapii opäť priblížili k téme izolácie a socializácie, ktorá sa manifestovala aj v predchádzajúcich imagináciách (viď obr. č. 3 a 4.). Vonkajším svetom sa cíti byť ohrozovaný, ľudí vníma ako zlých, neprajných, bažiacich po jeho krvi. Keď sa k nim priblíži, má pocit, akoby ho chceli uloviť. Tak to vyjadruje v básni aj v terapii. Akoby testoval, či bude prijatý vo svojej inakosti. Drak je však tvor, ktorý v ľuďoch – ako sa traduje v mýtoch a rozprávkach – vzbudzuje strach. A je ich osudom, že sú lovení či zabíjaní. Pacient berie na seba dračiu podobu, aby sa uchránil pred ľuďmi, nasadzuje si masku, aby si dodal silu a odvahu. V skutočnosti nevidí, že prílišná identifikácia s touto maskou, ktorá mu na jednej strane dodáva odvahu, ho na druhej strane permanentne stavia do role obete. Pokým nedokáže nájsť vnútornú odvahu k tomu, aby odložil masku, ak sa k ľuďom nepriblíži vo svojej ľudskej podobe, nezbaví sa ani role obete. Byť sám sebou, dokáže človek vnútorne pevný, integrovaný, zmierený sám so sebou, so všetkými časťami psyché. A tento proces integrácie sa začína odohrávať aj v poslednej imaginácii. Pre pacienta bola táto imaginácia najsilnejším zážitkom. Opakovane sa k nej vracal. Prial si v imaginácii preskúmať, čo ho čaká, keď toto miesto opustí, aký je svet za tým lesom, ktorý namaľoval. I napriek vedomému úsiliu ísť z tohto miesta ďalej (napokon sa aj reálne blížil koniec hospitalizácie) sa v imaginácii presadila potreba ešte jesť, dostatočne sa nasýtiť.
NAMIESTO ZÁVERU V deň, keď pacient odchádzal domov, napísal v denníku báseň na rozlúčku: Letí si drak letí, ponad šíre polia, ponad lesy. Letí si drak letí, ponad mestá, ponad domy, i ponad ľudí duchom prostých. Ako sa tak vzduchom vznáša, túžba ľudí zlapať ho povznáša! Pokúšajú sa, bojujú, i rôzne pikle kujú. Tu odrazu zajali ho a až na zem zrazili ho. Už ho máme, už je náš, radujú sa povýšene. Úspech hrdo oslavujú a ruky si podávajú. Čo na zemi, čo to leží, žiadna trofej, lež človek bledý! 14 15
U. Becker : Slovník symbolú; Portál 2002 J.C. Cooperová : Ilustrovaná encyklopedie tradičních symbolú; Mladá fronta 1999
40
MEZI BŘEHY 3
kazuistika Zrazu zmrzli, zmeraveli, čo sa stalo, čo spravili. Nevstane už márna snaha, nevzlietne už – na nič je teda! Tu odrazu postavil sa a u dobrých ľudí zotavil sa. Chodí už a hoc kríva, posilnil sa stravou, čo je živá!
41
MEZI BŘEHY 3
psychologie a světové dění PhDr. Anton Polák (1954) Psycholog, vystudoval v Bratislavě, po létech působení na Slovensku žije nyní v Brně, kde provozuje vlastní praxi. Svoje psychoterapeutické vzdělávání začal výcvikem v dynamické skupinové terapii a později i působil jako trenér ve výcviku v skupinové terapii. Od konce 90. let, kdy certifikační zkouškou ukončil výcvik s GATLA a GPTI, se věnuje Gestalt terapii. Kromě trenérské práce v DIALOGu externě přednáší na Psychologickém ústavu FFMU v Brně (mimo jiné fenomenologickou psychologii a dynamickou neurozologii) a věnuje se překladům psychoterapeutické literatury. Je držitelem ECP. (oficiální medailonek autora z internetové prezentace psychoterapeutické společnosti Dialog)
DOPAD TERORIZMU NA POLE A INDIVIDUÁLNU FENOMENOLÓGIU1 Anton Polák „Gándhí byl agresivní chlap.“ (Anton Polák na I. celostátní konferenci AKP ČR) Udalosti, ktoré presahujú rámec bežnej ľudskej skúsenosti a ktoré by boli stiesňujúce takmer pre každého, spôsobujú extrémne narušenie života. Katastrofické situácie, nech už sa dejú prirodzene (napr. záplavy, zemetrasenia) alebo sú zapríčinené človekom (vojna, násilie, teroristické útoky), sú udalosťami tohto druhu. Ich obete zažívajú obrovské materiálne, fyzické či psychologické ujmy. Táto skúsenosť môže otriasť základnými mentálnymi schémami, bez ktorých je život neznesiteľný, pretože konštituujú pocit osobnej, funkčnej a interpersonálnej kontinuity. Týmito základnými schémami sú presvedčenia o vlastnej nezraniteľnosti, dôveryhodnosti určitých ľudí, predvídateľnosti, zvládnuteľnosti a zmysle sveta. Čím intenzívnejší je tento zážitok a psychologické narušenie a čím väčší je počet postihnutých, tým hlbšie je narušenie normálnych vzorcov individuálneho, sociálneho a 1
Autor přednesl tento příspěvek na Česko-slovenské psychoterapeutické konferenci v Luhačovicích v listopadu 2011, na I. celostátní konferenci AKP ČR v únoru 2012 (viz Mezi břehy 2) a publikován byl v e-časopise Psychiatria-Psychoterapie-Psychosomatika č. 1/2012 - v našem časopise uveřejňujeme s laskavým souhlasem šéfredaktora pana Černáka.
42
MEZI BŘEHY 3
psychologie a světové dění
politického a ekonomického života. Paralyzujúca hrôza a bezmocnosť v konfrontácii s násilím, najmä keď sa javí ako tupé, nezmyselné a iracionálne, vedú k hlbokým zmenám v obvyklých ľudských vzorcoch vonkajšieho správania – ľudia sa nielen vzdávajú svojich slobodných aktivít, záujmov a vzorcov fungovania, ale sú ochotní prijať aj obmedzenia občianskych práv a slobôd. Na druhej strane strach, neistota a zúženie životných aktivít sú len prvou časťou emocionálnej a behaviorálnej reakcie na zážitok násilia. Ak je materiálna, fyzická a psychická ujma obrovská a krutá, je pre ľudí príliš ťažké ju integrovať a zabudnúť. Keď niekto stratí celý svoj majetok, partnera či rodinu, po úvodnom šoku môže nasledovať animozita, nenávisť, zášť a pomstychtivosť, ktoré môžu pretrvávať po celé generácie a zvečňovať násilie v zmysle bludného kruhu. Môžeme pozorovať, ako po pokusoch o dosiahnutie mieru paradoxne nasledujú násilné akty proti mieru. Jedna sila prináša energiu pre druhú polaritu. Výrazným príkladom je násobiaca sa nedokončená záležitosť na blízkom Východe, v Iraku a ďalších podobných miestach. Bezpríkladná ľudská krutosť, masové násilie, etnopolitické konflikty a genocídy, vojna a teror sprevádzajú svet v celej jeho histórii, ale kým sa tieto akty neodohrávali v našej bezprostrednej blízkosti, zvykli sme si nepočítať s nimi ako s niečím, čo by mohlo byť súčasťou aj nášho života. Avšak udalosti, ku ktorým za posledných desať rokov došlo v New Yorku, Londýne, Moskve, Madride a naposledy v Oslo, spôsobili, že sa naše pole zrazu zmenšilo a hrozba teroristického násilia sa stala každodennou prítomnosťou. Napriek množstvu opatrení sa toto nebezpečenstvo nielenže nezmenšuje, ale v spoločnosti, ktorá si za cieľ postavila ideu multikulturalizmu, môžeme pozorovať vzrastajúce signály polarizujúceho sa napätia hroziaceho výbuchmi násilia s ešte desivejšími následkami. Čo v ľudskej spoločnosti umožňuje a pomáha udržovať takýto vývoj a bráni integrácii odlišných kultúr? Keď sa pozrieme na svet a ľudí z holistického hľadiska, môžeme vidieť, že tento vývoj má čo do činenia s dvomi dôležitými aspektmi nášho psychologického aj sociálneho života, ktoré spolu úzko súvisia. Prvým je zvláštny postoj k agresii, druhým je prístup k odlišnosti. Keď si u seba uvedomíme nejaký pud alebo zámer, s ktorým sme sa doteraz nestotožňovali alebo sme ho zvykli projikovať do druhých, máme strach, že ide o nejaký antisociálny pud či zámer. Zároveň je zrejmé, že určité obsahy nepotlačujeme preto, že by boli skutočne antisociálne, ale len preto, že obsahujú určité reziduum, ktoré by potenciálne mohlo byť deštruktívne pre sociálne normy. Ako „antisociálny“ obvykle chápeme súbor rozličných pudov a perverzií, ktoré sú označované za agresívne, napr. ničenie, deštrukciu, zabíjanie, bojovnosť, iniciatívnosť, dravosť, sadomasochismus alebo dominovanie (PHG 1994). Postoje a činy nazývané agresívnymi zahŕňajú určitý súbor v podstate kontaktných funkcií, ktoré sa obvykle vzájomne prepájajú v akcii, a to je práve dôvod, prečo dostávajú spoločný názov, tj. agresívne. Niektoré z nich - zlosť, iniciatíva a ničenie - sú však nevyhnutné pre rast v organizmicko-environmentálnom poli. Organizmus v poli rastie tým, že inkorporuje, trávi a asimiluje nové látky, a to nie je možné bez deštrukcie existujúcej formy na asimilovatelné elementy bez ohľadu na to, či je to potrava, informácie, vplyv rodičov, rozdiely alebo predsudky, ktoré bránia spájaniu ľudí. Tieto kontaktné funkcie sú teda zdravými funkciami dobrého kontaktu nutného pre život, zažívanie slasti a ochranu organizmu v poli. Je nemožné ich redukovať bez straty takých hodnotných a dôležitých častí osobnosti, ako je sebadôvera, cítenie a tvorivosť. Iné agresie – napr. sadomasochismus, dominovanie apod. - sú „neurotickými derivátmi“ alebo „fixáciami“ (PHG 1994). Táto celková zmes agresívnych postojov a činov sa však zriedka analyzuje presne a často je redukovaná ako celok. Keď organizmus (jednotlivec či skupina) chce uspokojiť alebo uskutočniť nejaké chcenie alebo žiadosť, musí prekonať (deštruovať) nezlučiteľné existujúce formy, ktoré tomu 43
MEZI BŘEHY 3
psychologie a světové dění
stoja v ceste. Na dosiahnutie toho potrebuje kontaktové funkcie obsiahnuté v hneve: iniciatívnosť, deštruovanie a ničenie. (V tomto zmysle je hnev pozitívnou vášňou; zjednocuje ľudí, pretože je zmiešaný s túžbou. Proces deštrukcie vzájomne nezlučiteľných foriem, s ktorými osoby prichádzajú, je vlastne podmienkou hlbokej zlučiteľnosti, to znamená vytvorenia novej figúry, v ktorej sa self oboch organizmov bude aktualizovať.) „Ak predchádzajúca forma nie je celkom deštruovaná a strávená, miesto asimilácie dochádza buď k introjekcii alebo sa tvoria oblasti bez kontaktu“ (PHG 1994). A s introjektom sa dajú urobiť iba dve veci: 1) Môžeme ho odmietnuť alebo „vyvrhnúť von“, pretože je to cudzia látka v tele (a to je určitý druh zničenia), alebo 2) sa s ním môžeme čiastočne identifikovať (hlavne keď sa terčom agresie stane niečo, čo deštruovať „nesmieme“, napr. rodičia, kultúra alebo obraz o nás samotných, ktorý je výsledkom imitácie rodičov či kultúry alebo identifikácie sa s nimi). Pretože agresia je pociťovaná ako hrubá, antisociálna, self jej použitie odmieta. Pocity viny, ktoré sú dôsledkom zmiešania ničenia a hnevu, vedú self k tomu, aby sa svojej žiadosti vzdalo, aby ju potlačilo alebo utlmilo. Znamená to, že self sa pokúša zničiť časť seba samého, stáva sa seba-deštruktívnym. Keď je žiadosť takto potlačená, hnev nemá možnosť ako sa vybiť, nie je dokončený a mení sa na trvalo prítomné nenávistné vyladenie, ktoré hľadá nejaký akceptovateľný a ospravedlniteľný spôsob vybitia. Naša technologicky rozvinutá spoločnosť žije život charakterizovaný neustále rastúcim bohatstvom. Vysoká životná úroveň so sebou prináša množstvo stimulov, ale – ako sa ukazuje - bez možnosti adekvátneho kreatívneho vybitia, bez reálnych možností pre iniciatívnosť a robenie dôležitých rozhodnutí. Životný vzorec je často naplánovaný takmer na minútu, a spontaneita a nespútaná vitalita sú penalizované. O čase a spôsobe uspokojenia určitej potreby nerozhoduje organizmická sebaregulácia, ale zvonku presadzovaná štruktúra. Verejné prejavy deštruktivity sú vytesňované v záujme občianskeho poriadku, ktorý je nevyhnutnou podmienkou produktivity a bohatstva. Obyčajným ľuďom sa bráni v prejavoch hnevu a fyzickej agresie a oni sa tak stávajú mimoriadne bezmocnými. Nemajú žiadnu skutočnú moc rozhodovať, majú iba obmedzenú možnosť vyvíjať tlak, ktorý tí, čo sú pri moci, dokážu ľahko obísť. Ich deti rastú vedené k tomu, aby boli citlivé, tolerantné, slušné a aby spolupracovali. Napriek tomu príležitostí alebo dôvodov k hnevu vôbec neubúda. Stále je plodený malý hnev, ktorý nikdy nie je vybitý, a veľký hnev, ktorý by mohol viesť k iniciatíve, je potlačený. „A keď človek nemôže mať zlosť, nemôže ani milovať“ (Goodman, 2003). Táto situácia však má riešenie, ktoré skvelo dokážu využívať demagógovia všade na svete. Týmto riešením je premietnuť hnev von, do vonkajšieho poľa. Je treba iba nájsť nejakú vzdialenú príčinu, ktorá je dostatočne veľká na to, aby adekvátne vysvetlila hnev, ktorý sa nedá vysvetliť banálnymi frustráciami. Je potrebné nájsť niečo alebo niekoho, koho stojí za to nenávidieť, je potrebné nájsť Nepriateľa. Nenávisť sa tak stáva dobrou, spoločensky prijateľnou a oprávnenou, zvlášť keď sa o nájdenie Nepriateľa postará niekto iný, nejaká autorita: vláda, vodca, mocenská elita. Príklad je zrejmý z histórie: riešenie obecnej frustrácie začína vyprovokovaním nacionalistických pocitov v ľuďoch a narastajúci nacionalizmus je nakoniec nasledovaný násilnými činmi proti spoločnému nepriateľovi. Najvhodnejším kandidátom pre rolu Nepriateľa je niekto, kto sa od nás odlišuje: čierni, bieli, Židia, neárijci, triedni nepriatelia, katolíci, protestanti, moslimovia, Američania, vláda, veľmoci, menšiny vo všeobecnosti, národy s odlišnou kultúrou... Tí, čo nejdú našou (to znamená jedinou „správnou“) cestou, sú menej než My, pretože sú iní, odlišní, oni sú Oni. Keď ľudia začnú rozlišovať na „My“ a „Oni“, keď začnú odcudzovať časti poľa, ktorého sú sami súčasťou, začínajú vytvárať základ pre tie hrozné veci, ktoré opakovane pozorujeme alebo priamo zažívame v posledných sto rokoch. Vo vzťahoch aj spoločenstvách, či ide o príslušníkov rôznych národov, kultúr či vyznaní, sa neustále udržuje presvedčenie, že to, čo spája, je podobnosť. Rozdiel, odlišnosť sú
44
MEZI BŘEHY 3
psychologie a světové dění
vnímané negatívne. My však nežijeme mimo kontext, môžeme existovať iba v širšom poli ako jeho súčasť. Jean-Paul Sartre (Spinelli, 1989) hovorí, že podmienkou toho, aby sme si mohli uvedomovať seba samých ako self s vlastnou identitou, je uvedomovanie si druhých, pretože jediný prostriedok, ako môžeme byť sami pre seba, spočíva v našom kontraste s odlišnosťou od ostatných... Druhí teda tvoria integrálnu a esenciálnu zložku self. Self a druhí sú nerozlučne vzájomne spojení.“ Preto vo všetkom, čo robíme, musíme brať do úvahy účinok, ktorý to môže mať na ostatných, nech sú od nás akokoľvek vzdialení. „My“ a „Oni“ nie je dichotómia, ale skôr kontinuum progresívnych sústredných kruhov, ktoré začínajú s „ja, po ktorom nasleduje ja a ty, rodina, priatelia a známi a pokračujú ešte širšími sústrednými kruhmi s ľuďmi, ktorých nepoznám a ktorí sú mi podobní, k tým, ktorí sa odo mňa líšia, a potom k ľudom, o ktorých ani neviem, že vôbec existujú na nejakej úplne inej časti planéty“ (Resnick, 2001). Avšak čím ďalej zostupujeme po tomto kontinuu, tým viac je ten druhý od nás oddelený. A keď je odsunutý do toho najvzdialenejšieho pozadia, stráca svoju ľudskosť, stáva sa dehumanizovaným, a s ako takým sa s ním môže zachádzať bezohľadne, je dokonca dovolené zničiť ho. Ale tak ako každý z nás je pre niekoho iného tým „iným“, z jeho pohľadu sú to oni, kto je plne človekom a my nie. A musíme si uvedomiť, že v totalitne organizovaných spoločenstvách, kde sa dôraz na podobnosť a rovnakosť spája so základným živočíšnym strachom, pocitom životnej mizérie a neistoty, sa podhubie pre patologickú nenávisť voči iným, odlišným, zakladá najľahšie. Ako psychoterapeuti vieme, že životaschopnosť akéhokoľvek vzťahu nezávisí od podobnosti strán, ktoré do neho vstupujú, rozhodne nie od takej miery podobnosti, o akej nás presviedča spoločne zdieľaný kultúrny introjekt o dôležitosti podobnosti. Vieme, že vzťah - či už ide o vzťah jednotlivcov, skupín, spoločenstiev alebo kultúr - závisí od vyriešenia úplne inej úlohy, než je zabezpečenie podobnosti. Táto úloha znie: Ako sa spojiť a pritom zostať sám sebou? Vo svetle predchádzajúcich úvah je jasné, že jej úspešné riešenie nie je možné bez použitia agresie, bez kontaktných funkcií, ktoré sú v nej obsiahnuté. Agresia je potrebná tak pre deštrukciu vzájomne nezlučiteľných foriem brániacich spojeniu, ako aj pre ochranu a udržanie si vlastnej identity. Ak sa nejaká kultúra a jej príslušníci budú vzdávať agresie, tj. tej vášne, ktorá je potrebná k uchovaniu vlastnej identity, hrozí jej zánik. Integrácia nie je možná bez spojenia, bez ochoty k nemu, ale spojenie bez uchovania identity strán, ktoré o spojenie usilujú, nevytvára vzťah, ale splynutie, konfluenciu. Hoci niektorí politici otvorene hovoria o zlyhaní projektu multikulturalizmu, stále počtom prevažujú tí, ktorí východisko zo súčasnej situácie, kedy je svet ohrozovaný najmä expanzívnym radikalizujúcim sa islamom, vidia v ešte väčšej tolerancii a demokracii, a to aj pre tých, ktorí hodnoty a pravidlá demokratickej spoločnosti - slobodu slova, náboženskú toleranciu či rovnosť pohlaví - od začiatku otvorene odmietajú a dávajú jasne najavo, že sa nimi nehodlajú riadiť. Voči spojeniu s kultúrou, do ktorej prichádzajú, sa stavajú otvorene nepriateľsky a zároveň sa stále viac pokúšajú utužiť kohéziu vlastných spoločenstiev tlakom na vnútornú podobnosť. Pritom nám, ako príslušníkom väčšiny, je neustále zdôrazňovaná nutnosť chápania a tolerancie a miesto ochrany vlastnej identity sú nám podsúvané historické pocity viny. Miesto jasného postoja, ktorý hovorí, že ak sa niekto dožaduje práv (ktoré mu demokratická spoločnosť zaručuje), musí k nim prijať aj zodpovednosti a záväzky, je nám vnucovaný pokrytecký postoj, ktorému sa hovorí „politická korektnosť“. Kto zodpovednosť a záväzky odmieta, nezasluhuje si ani práva. Pokiaľ nebudeme integráciu podmieňovať rešpektom k základným hodnotám demokratickej spoločnosti a miesto toho budeme neochote pokrytecky ustupovať, či dokonca „v záujme tolerancie“ okliešťovať hodnoty a kultúrne zvyky, ktoré sú súčasťou našej vlastnej identity, hrozba vlastného zániku bude stále reálnejšia. Je absurdné, ak popredná európska operná scéna stiahne z programu Mozartovu operu Idomeneo len preto, že v jednom
45
MEZI BŘEHY 3
psychologie a světové dění
z obrazov vystupuje hlava proroka Mohameda a to by mohlo uraziť moslimov, ktorí v krajine žijú. Alebo keď sa z podobného dôvodu BBC rozhodne pri uvádzaní letopočtov vynechať určenie „pred Kristom“ a „po Kristovi“, zatiaľ čo v rovnakom čase sa skupina radikálnych britských moslimov nahlas dožaduje práva priamo v Británii vytvoriť nezávislý moslimský štát, ktorý by sa riadil šarijou a nie britskými zákonmi. Spoločenstvo, ktoré agresiu vylučuje ako antisociálnu, sa začína stavať do opozície voči zmene a životu vôbec. Potom bude životom zničené alebo bude žiť život v spoločných troskách. Ani ničivý terorizmus, ani pacifistická antipropaganda na vyriešenie súčasnej situácie vo svete nestačia. Pacifisti môžu iba zvyšovať osobné pocity viny. My, ako psychoterapeuti, nie sme iba profesionálmi s určitým špecifickým zameraním v terapeutickej praxi, sme tiež občanmi sveta, ktorí si musia byť viac vedomí toho, ako naše individuálne fungovanie ovplyvňuje globálnu, sociálnu aj občiansku politiku. Nie je úlohou Gestalt terapie poskytnúť riešenia komplexných fenoménov, s ktorými je konfrontovaný súčasný svet. Je to úlohou nás všetkých. Avšak naša teória a prax, jej „veľmi osobný (fenomenologický), veľmi interpersonálny (dialogický) a veľmi sociálny a politický pohľad na svet (teória poľa)“ (Resnick, 1997) môžu byť nádejnou inšpiráciou tak pre všetkých členov spoločnosti, ako aj pre jednotlivcov a spoločenské vedy, od ktorých sa očakáva riešenie týchto procesov v ich kontextoch. Inak budú s návrhmi na riešenie prichádzať rôzni Kotlebovia, Bátorovia, Vandasovia, Breivikovia a iní podobní gauneri.
Literatúra: Goodman P.: Some Remarks on War Spirit (News and Notes, GJP 2003) Perls F., Hefferline R., Goodman P.: Gestalt Therapy – Excitement and Growth in the Human Personality (The GJP 1994) Resnick R.: When other is less than… (GT Conference at Hofstra University, 1997) Spinelli E.: The Interpreted World (Sage 1989)
46
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie Roland Lipták, Mgr. Ing. (1967) Vyštudoval technickú kybernetiku, psychológiu a fotografiu. tretí rok vo výcviku ČSAP. Jeho hlavným záujmom v psychológii je evolučná psychológia, počiatky a vývoj ľudskej mysle. Žije v Poprade (SR), kde pracuje ako psychológ v súkromnej psychologickej poradni a fotograf na voľnej nohe, vydáva pohľadnice a kalendáre Vysokých Tatier, podniká dobrodružné cesty do neznámych krajín.
EVOLÚCIA KOLEKTÍVNEHO NEVEDOMIA Roland Lipták Prečo sú ľudia takí, akí sú, prečo sa správajú tak, ako sa správajú, a nie ináč? Prečo funguje naša myseľ tak, ako funguje? Tieto otázky asi trápili ľudí už dávno, ale ako prvý ich verejne vyslovil filozof David Hume. Zamýšľal sa nad jednoduchou otázkou ľudskej podstaty, čo je človeku prirodzené, čo máme všetci spoločné. Aj keď sme všetci iní a jedineční, máme aj veľa spoločného, rovnakého. Tento spoločný základ, existenciu rovnakých psychických oblastí spoločných všetkým ľuďom predpokladal aj C.G. Jung a označil ho ako kolektívne nevedomie. „Zvolil som výraz kolektívny, pretože toto nevedomie nemá individuálny, ale všeobecný charakter, to znamená, že má na rozdiel od osobnej psýché obsahy a spôsoby správania, ktoré sú všade a vo všetkých indivíduách cum grano salis (s istým obmedzením) rovnaké. Inými slovami, je vo všetkých ľuďoch identické a tým tvorí v každom existujúci všeobecný duševný základ nadosobnej povahy“ (Jung, Výbor z díla II, 1997). Správne predpokladal, že kolektívne nevedomie, spoločná „skúsenosť“ ľudstva sa prenáša génmi a už vo svojej dobe sa nič netušiac zaradil aj k evolučným psychológom. To, čo Jung nazval kolektívnym nevedomím, moderná evolučná psychológia označuje ako špecializované mentálne moduly – vrodené psychické štruktúry. Jung označil jednotlivé komponenty kolektívneho nevedomia ako archetypy. Dôkazy o ich existencii nachádzal v mýtoch, legendách, snoch a prejavoch duševných chorôb u príslušníkov najrôznejších kultúr. Nikde ale neuvádza, ako a prečo sa toto nevedomie utváralo, šírilo a ako nadobudlo dnešnú podobu. Ani nemohol - v jeho dobe neboli ešte známe princípy genetických prenosov a pôsobenia, a aj keď už bola známa Darwinova a Wallaceova evolučná teória života, vedci skúmali jej opodstatnenosť skôr na telesných formách živočíchov. Na ľudskú psychiku sa pozeralo ako na fenomén taký, aký je, v snahe vysvetliť jej fungovanie z pohľadu moderného človeka, jeho sveta, v ktorom žije tu a teraz. Až v 70. rokoch 20. storočia v rámci tzv. druhej darwinovskej revolúcie, neodarwinizmu, sa začalo otvorene hovoriť aj ľudskej psychike ako o výsledku milióny
47
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
rokov trvajúceho evolučného procesu. Vznikla nová veda, ktorej názov sa po označeniach behaviorálna ekológia, darwinovská antropológia, evolučná psychiatria, ustálil ako evolučná psychológia. „Jadrom evolučnej psychológie je téza, že všetci ľudia na Zemi majú vo svojich mozgoch vnútorné oblasti (moduly, mentálne orgány, archetypy) vybavené špecifickým poznaním, ktoré im pomáha adaptovať sa na miestne podmienky. Sú to vysoko špecializované oblasti, ktoré sú aktivované v prípade potreby určitej informácie. Pri aktivácii sa vysielajú špecifické inštrukcie, ktoré sú výsledkom evolúcie našich predkov. Evolučná psychológia sa snaží priniesť nový pohľad na problémy vzťahu medzi pohlaviami, násilníctva a zločinu, vznik predsudkov, medzigeneračné konflikty, rasovú a náboženskú neznášanlivosť, problémy vzťahov medzi národmi a štátmi“ (Gálik, 2000, s. 55). Psychológovia aj biológovia začali postupne odmietať myšlienku, že človeka možno rozdeliť na psychickú myseľ (dušu) a biologické telo. Od tohto názoru už nebolo ďaleko k poznaniu, že ak evolúcii podliehajú telá, budú jej podliehať aj duševné schopnosti. Psychické funkcie sa u človeka nevyvinuli len tak pre nič za nič. „Zavedenie evolučnej perspektívy spôsobilo zásadnú zmenu v predmete psychológie. Tradičná doména - popis a analýza štruktúry duše - prestala byť pri tomto prístupe dôležitou. Vynorili sa otázky súvisiace s nesmierne zaujímavými predstavami funkčnej (adaptívnej) evolúcie. Psychológovia sa už naďalej neuspokojili s jednoduchou analýzou štruktúry mysle a začali sa pýtať na funkcie rôznych duševných procesov. Ako súvisia rôzne schopnosti mysle s prežitím jednotlivca?“ (Michel - Mooreová, 1995, s. 20). Funkční psychológovia sa začali intenzívne zaujímať o pozorovateľné správanie jednotlivcov. Postupne zisťovali, že správanie je dôležitým prostriedkom k nastoleniu vzťahov živočícha k prostrediu a štúdium správania umožňuje uchopiť problémy psychológie aj biologickými metódami. Zvieratá sa stali dôležitými modelmi pre pochopenie psychiky človeka. „Myšlienka príbuznosti človeka s inými živými bytosťami bola zároveň pohoršujúca aj vzrušujúca a bola na prelome storočí pretriasaná nielen vo vedeckých kruhoch, ale aj v kazateľniach a súdnych sieňach. Dávala nádej, že štúdium súčasných živočíchov poskytne predstavu o správaní našich zvieracích predkov a tým aj vhľad do základov ľudskej prirodzenosti. Historická povaha evolučnej teórie psychológom naznačovala, že základné charakteristiky ľudskej mysle mali svoje rané štádiá, ktoré musia byť dodnes pozorovateľné u súčasných zvierat. K tomuto záveru dospel aj samotný Darwin a začal sa usilovať o odhalenie predchodcov ľudského duševna“ (Michel - Mooreová, 1999, s. 21). Darwinova teória sa pevne usadila v prírodných vedách a úspešne odolávala všetkým pokusom o vyvrátenie, najmä z radov tzv. kreacionistov, hlásiacich sa k myšlienke stvorenia sveta a všetkého živého. Až po vyše stodesiatich rokoch sa Darwinova teória dočkala zásadnej zmeny - doplnenia, ktoré vedci označujú ako tzv. druhú darwinovskú revolúciu alebo neodarwinizmus. Priamy vplyv na vznik evolučnej psychológie mali práce vedcov Williama Hamiltona, Georgea Williamsa, Roberta Triversa a Johna Maynarda Smitha, ktorí svojimi prácami v rokoch 1963 až 1974 odkryli dovtedy netušené možnosti pohľadu na teóriu prírodného výberu Charlesa Darwina. Do čias Charlesa Darwina a Alfreda Russela Wallacea (A. R. Wallace prišiel na myšlienku evolúcie v rovnakom čase a nezávisle od Darwina, Darwin sa ale preslávil vydaním knihy O pôvode druhov) sa všetko živé v prírode vysvetľovalo ako nemenné, stvorené vyššou nadprirodzenou silou. Rastliny a zvieratá sa nevyvíjali ani nevymierali, všetky mali svoje stabilné miesto a navzájom tvorili obdivuhodnú rovnováhu. Darwin si na svojej prelomovej ceste okolo sveta na lodi Beagle všimol nápadné rozdiely aj podobnosti rôznych druhov zvierat v rôznych prostrediach, v ktorých žili. Začal podrobnejšie študovať 48
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
niektoré druhy, najmä vtáky, u ktorých nachádzal veľmi bohatú variabilitu rôznych znakov. V revolučnom diele O pôvode druhov (1859) vyslovil myšlienku, že život sa vyvíja z jednoduchších foriem k zložitejším, že druhy a jedince sa adaptujú na meniace sa prostredie a tzv. prírodný (prirodzený) výber umožní prežiť len najzdatnejším jedincom, najlepšie prispôsobeným daným podmienkam. Darwin vedel, že rodičia a potomkovia sa od seba líšia a žiadne dva jedince nie sú úplne rovnaké. Donedávna uznávaný názor, tzv. lamarckizmus (podľa prírodovedca Jeana Baptistua de Lamarcka, 1744 - 1829), vysvetľoval tento jav neustálej zmeny ako nevyhnutnosť pokroku a snahu organizmov o sebazdokonaľovanie. Jedným z dôsledkov týchto myšlienok bol aj názor o priamom vplyve života zvieraťa na vlastnosti potomkov. Žirafe narástol dlhý krk preto, lebo sa jej predkovia naťahovali za vysoko rastúcou potravou. Tie žirafy, ktoré sa natiahli najviac, získali viac potravy, úspešnejšie prežili a zanechali potomkov s dlhšími krkmi. Krky sa žirafám takýmto mechanizmom postupne predlžovali. Tento názor je logický a rozšírený u laickej verejnosti dodnes. Lenže po objave génov a DNA sa zistilo, že správanie jedinca nemôže mať vplyv na genetickú informáciu potomkov. Teória sebeckého génu (podľa R. Dawkinsa mal na ňu najväčší vplyv William D. Hamilton - zomrel 7. 3. 2000 vo veku 63 rokov) prekonala doterajšiu myšlienku klasického prírodného výberu, podľa ktorého živočíšne druhy medzi sebou neustále súperia (o teritórium, o potravu, o evolučné výhody atď.) a prežívajú len tie najzdatnejšie, ktoré prežili na úkor druhov slabších. Podľa tejto teórie líška súperí so zajacmi, kto prežije na spoločnom území, lenže ak klesne počet zajacov, mnoho líšok zahynie hladom. Selekčný tlak pôsobí len medzidruhovo, v prospech celého druhu alebo skupiny, a prežitie druhu je dôležitejšie ako prežitie jednotlivca. Tak sa aj vysvetľovali mnohé prípady sebaobetovania jednotlivca v živočíšnej ríši, napr. smrť včely, keď vypustí žihadlo do nepriateľa (Lorenz, 1992). Táto teória nedokázala vysvetliť jeden zvláštny jav v prírode - úlohu sterilných jedincov u sociálne žijúceho hmyzu (včely, mravce, termity). Prečo by selekčný tlak dovolil prežiť jedincom, ktorí nemôžu mať potomkov? Myšlienka teórie sebeckého génu je trochu šokujúca, ale jednoduchá: silou, ktorá hýbe všetkým živým v prírode, je gén - je to entita, určitý úsek na molekule DNA, ktorý má jeden jediný cieľ - replikovať sa, dostať sa do ďalšej generácie. Keďže v génoch je ukrytá informácia o výstavbe a funkcii každej bunky, gén ovplyvňuje správanie buniek, v konečnom dôsledku celý organizmus, v ktorom sa nachádza tak, aby sa úspešne kopíroval a množil, t. j. mal čo najviac reprodukujúcich sa potomkov. Každý organizmus, každé telo, každý živočích, aj človek, je len dopravným prostriedkom, vehiklom, pomocou ktorého sa gény chcú a môžu replikovať, t. j. dostať sa do ďalšieho tela. Organizmus je svojím spôsobom úspešnou koalíciou spolupracujúcich génov, ktoré súperia s inými organizmami, lebo tie sú nositeľmi génov konkurenčných. Ciele sú rovnaké, ale priestor a energetické zdroje obmedzené. Každý jedinec súperí v prvom rade s jedincami vlastného druhu, lebo s nimi je kvôli druhovej príbuznosti najviac v kontakte a práve tí predstavujú pre neho najväčšie ohrozenie a najväčšiu konkurenciu. Obrazne povedané, antilopa neuteká pred gepardom, aby si zachránila život, ale snaží sa utekať rýchlejšie ako ostatné antilopy, lebo gepard zožerie len tú najpomalšiu. Najpomalšia antilopa sa nedožije potomkov, jej gény sa nebudú ďalej množiť, iba gény rýchlych antilop, ktoré unikli predátorom. Rovnako gepard sa snaží byť rýchlejší a silnejší ako iné gepardy. Ak bol úspešný, lepší ako ostatní, t.j. aj geneticky kvalitnejší, zabezpečil si teritórium, ktoré poskytne dostatok potravy jeho partnerkám a nakoniec aj čo najväčšiemu počtu jeho potomkov.
49
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
Situáciu génového súperenia môžeme prirovnať k neustálym pretekom v zbrojení alebo k boju medzi softvérovými firmami a šíriteľmi počítačových vírusov, výrobcami autoalarmov a zlodejmi áut, kde niet nikdy víťaza ani porazeného. Pohlavne rozmnožujúci sa živočích odovzdáva svojmu potomkovi polovicu svojich génov, polovicu samec a polovicu samička. Súrodenci majú tiež polovicu rovnakých génov, bratranci jednu osminu atď., preto napr. pri ohrození si rodinní príbuzní pomáhajú navzájom oveľa intenzívnejšie ako cudzí s cudzími, ktorí navzájom nezdieľajú žiadne spoločné gény. Teória sebeckých génov vysvetľuje aj problém vyššie zmienených sterilných kást niektorých spoločenstiev hmyzu: sterilní potomkovia síce neplodia ďalších potomkov, ale pomáhajú svojím plodným súrodencom pri výchove a obžive ich potomkov, s ktorými zdieľajú tiež určitú časť spoločných génov. Počítačové simulácie z teórie hier potvrdili, že táto evolučná stratégia je výhodná len pri spoločenstvách s veľmi veľkým počtom jedincov, čo hmyzie spoločenstvá spĺňajú (Dawkins, 1999). Zmena vlastností živočícha, ktorá môže byť pre neho výhodnou, sa môže udiať len pri meióze (vzniku pohlavných buniek) a pri oplodnení - počas splynutia genetických obsahov spermie a vajíčka, kedy dochádza k náhodným zmenám genetickej informácie. Nová vlastnosť, ktorá sa takto objaví, môže zvýhodniť svojho nositeľa voči ostatným, ale aj znevýhodniť a zapríčiniť napr. určitý handicap alebo predčasnú smrť. Zmeny sú spôsobené nedokonalosťou kopírovania, chybami v prenose, tzv. informačným šumom. Jedinec, ktorého nová vlastnosť zvýhodní pred ostatnými, sa bude v konečnom dôsledku úspešnejšie množiť a jeho potomkovia prenesú novú vlastnosť ďalším a ďalším generáciám. Diferenčnú výhodu medzi jednotlivcami označujeme ako genetickú spôsobilosť fitness (angl. zdatnosť). Tri základné charakteristiky fitness sú zvýšená možnosť prežitia jednotlivca, zvýšená schopnosť reprodukcie a zvýšená možnosť prežitia a reprodukcie blízkych príbuzných. Jedinec s najvyšším fitness je nositeľom vlastností, ktoré sa budú najúspešnejšie šíriť v rámci druhu (Wilson, 1993). Nemôže teda platiť lamarckovský názor, podľa ktorého činnosť a život jednotlivca majú vplyv na jeho gény. Žirafe v našom príklade nenarástol dlhý krk preto, že sa naťahovala za potravou vysoko na stromoch, ale náhodne jednej žirafe narástol dlhší krk a zvýhodnil ju pred ostatnými. Získala viac potravy, zlepšil sa jej fitness a zanechala aj viac zdatných potomkov. Podobne, ak budem celý život študovať japončinu, neznamená to, že môj potomok po mne zdedí gény pre tento jazyk. O génoch, ktoré odovzdáme svojim potomkom, sa rozhodlo už v okamihu nášho oplodnenia. Richard Dawkins (1999) označil toto správanie génov pre lepšie pochopenie ako „sebecké“. Samozrejme, je to len antropomorfizmus, samotný gén je len pár molekúl DNA, nemá žiadny rozum, žiadnu vôľu, má len určité atribúty. Manipuluje svojím nositeľom tak, aby ho „donútil“ (napr. človeka zaľúbenosťou) k rozmnožovaniu. Na známu otázku: „Čo bolo skôr: vajce alebo sliepka?“, táto teória odpovedá, že vajce, z ktorého sa vyliahne sliepka, aby splodila ďalšie vajce (Dawkins, 1999). Život na Zemi sa začal kedysi pred 3-4 miliardami rokov v praoceáne zhlukovaním molekúl do zložitejších zlúčenín. Molekuly postupom času získali základnú vlastnosť živej hmoty - začali sa postupne deliť. Tento proces menil formy živej hmoty na stále zložitejšie. Evolúcia je veľmi, veľmi, veľmi pomalý, náhodný a „slepý“ proces, za jeden ľudský život prakticky nepozorovateľný i ťažko predstaviteľný. Nemá žiaden cieľ, predurčenosť, ako
50
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
vytvorenie „vyšších“ foriem života, inteligencie, na konci ktorého stojíme my, ľudia. Evolúcia, prírodný výber, sa živým organizmom iba deje. Niektoré formy sa dokázali úspešne adaptovať na meniace sa prostredie, niektoré formy sa vyvinuli do stálej podoby a prežívajú milióny rokov aj bez zmien, ako tzv. živé fosílie (žraloky, šváby, lalokoplutvé ryby), a niektoré formy, ktorých bola drvivá väčšina, nedokázali zmeny prežiť a vyhynuli. Ako uvádza Raup (1995), 99,9 % druhov, ktoré kedy obývali našu planétu, už vyhynulo. Všetky doteraz žijúce organizmy sú svojím spôsobom šťastné výnimky a sú iba pokračovaním úspešných línií replikujúcich sa génov - organizmov, ktoré sa dokázali za každých okolností reprodukovať. Podľa najnovších rozsiahlych výskumov sekvencií ľudskej mitochondriálnej DNA sme všetci potomkami malej skupiny predkov žijúcej pred 150-200 tisíc rokmi, potomkami siedmich matiek resp. jeden matky, tzv. pravekej Evy (S yk es , 2004). Keby každý z nás chytil za ruku svoju matku a tá zase svoju, ľudské reťaze sa po čase začnú spájať a nakoniec ako jedna línia dorazia k jedinej žene, k jedinému ľudskému páru (rovnako by reťaz dorazila na to isté miesto aj po otcovskej línii). Život týchto dvoch ľudí, ich vlastnosti, psychika, genetická výbava majú vplyv na celú súčasnú populáciu ľudstva. Ak chceme poznať podstatu našej psychiky, mali by sme skúmať život našich predkov v ich pôvodnom prostredí, odlišnom od toho, v akom dnes žijeme – v tzv. prostredí evolučných adaptácií EEA (angl. „Environment of Evolutionary Adaptedness“). To ale reálne nie je možné, pôvodné prostredie môžeme skúmať len nepriamymi metódami. Človek je adaptovaný na minulosť, nie na prítomnosť, ani nie na budúcnosť. Aj tu môžeme nachádzať príčinu mnohých psychických aj tzv. civilizačných ochorení. Ako asi vyzeralo pôvodné prostredie, na ktoré sa človek adaptoval? Je isté, že bolo úplne odlišné od nášho súčasného prostredia. Náš predok podľa dostupných zdrojov žil v prostredí afrických saván, bol zberačom plodov a lovcom menších zvierat. Žil v malých, 2030 členných skupinách. V dôsledku klimatických zmien, ku ktorým došlo pred 5-7 miliónmi rokov, tropické lesy začali ustupovať a na ich mieste sa objavovali trávnaté stepi, savany. Stromy predkom už neposkytovali dostatočnú ochranu, museli sa pohybovať po otvorenej stepi. „Socioekológovia dokázali, že čím je životné prostredie druhu otvorenejšie, tým väčšiu skupinu druh vytvorí“ (Ridley, 1999, s. 162). Na otvorených pláňach sa hominidi stávali ľahkou korisťou šeliem. Prítomnosť predátorov, veľkých šeliem, mala zrejme nezanedbateľný vplyv na našu evolúciu - aj dnešný človek cíti určitú bázeň pri kontakte s nimi. Jedinú ochranu poskytovala skupina: indivíduá žijúce osamelo, ani menšie rodiny nemali veľa šancí na prežitie. Skupina poskytovala ochranu a možnosť ľahšieho získania obživy. Skupina mala vodcu, uznávanú a rešpektovanú autoritu. Iné skupiny boli vnímané ako nepriateľské, predstavovali hrozbu a konkurenciu v získavaní potravy i žien (archetyp xenofóbie). V záujme prežitia jednotlivca bolo identifikovať sa so svojou skupinou, prijať jej spôsob života, byť konformný k názorom iných členov, považovať svoju skupinu za dôležitejšiu a lepšiu ako iné, nechať sa strhnúť k súťaži a boju s inými skupinami. Dochádzalo k určitej deľbe práce. Ženy sa viac venovali deťom, získavaniu nepohyblivej a predvídateľnej potravy (plodov), častejšie zostávali na jednom mieste. Muži sa venovali skupinovému lovu pohyblivej a nepredvídateľnej zveri a získavaniu žien, na dlhšie obdobie opúšťali tábor. Dnešní muži dosahujú lepšie výsledky v riešení orientačných a priestorových úloh, ženy sú lepšie vo verbálnych testoch - boli častejšie spolu a zrejme mali viac možností spolu komunikovať.
51
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
Feministické hnutia za zrovnoprávnenie mužov a žien sú chvályhodné, nemôžu však odstrániť určité rozdiely medzi pohlaviami. Rozdielnosť nemusí znamenať nerovnoprávnosť. Ženy v dospelosti skôr opúšťali skupinu, muži zostávali v blízkosti príbuzných. Postupne sa formoval párový spôsob spolužitia s príležitostnou neverou, častejšou u mužov. Kováč (1999, s. 460) opisuje nášho predka podrobnejšie: Anatomicky, správaním a inteligenciou nebol asi príliš odlišný od dnešných šimpanzov. Pomerne dobre rozvinutý nervový systém slúžil nášmu predkovi k vizuálnej orientácii a koordinácii pohybov. Rýchlo a podstatne zdokonaľovaný prirodzeným výberom získal v savane ďalšie funkcie: umožnil zhotovovanie nástrojov pre lov, zber a obranu, koordináciu činností v sociálnych skupinách, stimuláciu motorickej činnosti, predvídanie, plánovanie, myslenie. Prirodzený výber nás selektoval na život v skupinách - človek je sociálny, skupinový živočích. Prostredie savany bolo premenlivé, užitočné bolo získavať o ňom čo najviac údajov, neustále sa pýtať: „Čo ak? Čo keby?“ Z človeka urobila evolúcia zvedavého, exploratívneho živočícha. Zároveň však bolo potrebné orientovať sa, vyznať sa v prostredí. Každý výklad, akokoľvek zjednodušený, bol z hľadiska prežitia výhodnejší než dezorientácia. Nemožnosť vyznať sa v prostredí, kognitívny chaos bol zdrojom silných negatívnych emócií. Človek má inštinktívnu, biologickou evolúciou vnútenú potrebu rozumieť svetu okolo seba. Pri obmedzených schopnostiach úplný výklad sveta nebol možný - zrodil sa mýtus, človek je mýtofil. Jeho pohľad na svet je súborom vier o pravde, o ktorých je natoľko presvedčený, že ich veľmi ťažko v priebehu individuálneho života modifikuje. Na nášho predka číhalo stále nebezpečenstvo. Zosilňovalo jeho plachosť do podoby vystrašenosti. Skupinovosť nebola len dôsledkom spolupráce pri love, zbere a obrane. V skupine sa zmenšoval individuálny strach, získaval sa pocit bezpečia, ktorý sa znásoboval dôverou v silného a sebavedomého vodcu skupiny. Kult osobnosti (archetyp hrdinu) má svoje korene v našej biologickej výbave. Kováč (1999) napokon označuje človeka štyrmi typickými vlastnosťami: bojazlivý tvor, skupinový živočích, vyhľadávač slasti a mýtofil. Aby človek prežil v savane v konkurencii s inými skupinami ľudí a veľkými cicavcami, musel „vynájsť“ špeciálne mentálne štruktúry na uľahčenie riešenia každodenných úloh: ako nájsť potravu, uloviť zviera, vybrať vhodného sexuálneho partnera, dohodnúť sa s členmi skupiny, rozlišovať, s kým spolupracovať a koho zabiť, ako vychovať potomkov, brániť sa pred agresiou a úskokmi iných, nájsť vhodné miesto na usadenie, čeliť útoku dravých zvierat či prírodným živlom a pod. Ako sme ukázali vyššie, reálne poznaná a zažitá skúsenosť neprechádza do DNA a do potomkov. Menili sa len mentálne štruktúry, rovnako ako ľudské telo, postupne, vo veľmi dávnych a pomalých evolučných krokoch, v prostredí odlišnom od súčasného. Smerovanie týchto krokov sa mohlo náhodne meniť pri oplodnení vajíčka spermiou a praktický život takéhoto jedinca potom „rozhodol“, či daná vlastnosť alebo zmena bude pre neho reprodukčne výhodná, zvýši jeho fitness a či sa táto zmena prenesie do ďalších generácii, na celú populáciu. S veľkou pravdepodobnosťou v dávnej histórii vznikli aj iné ľudské mentálne moduly, archetypy. Je ťažko si ich predstaviť - mohli istý čas byť súčasťou istej skupiny ľudí, ale títo ľudia nezanechali dodnes žiadnych potomkov, vyhynuli. Tak funguje prírodný výber. Za iných možno nepatrne iných, historických súvislostí by bola naša psychika značne odlišná od terajšej ako ju poznáme dnes sami na sebe. 52
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
Kolektívna skúsenosť ľudstva nie je nejaká univerzálna éterická banka, vznášajúce sa pole, vekmi napĺňané príbehmi predkov, na ktoré sme my teraz určitým spôsobom napojení (resp. vplyvom moderných technológií strácame spojenie, ktoré bolo pre dávne kultúry prirodzené ako predstava tzv. „vyššej múdrosti“ predkov) a z ktorého my teraz čerpáme „poznanie“, vnuknutia a riešenie našich situácií. Táto romantická predstava je dodnes inštinktívne často prijímaná, populárna v mnohých názorových smerov new age, filmoch a pod. Evolučná perspektíva môže obohatiť prácu psychológov novým pohľadom na človeka – aj keď ich pracovne navštevujú moderní ľudia so špecifickými problémami, v ich hlavách stále sídlia mozgy z doby kamennej, adaptované na dávne prostredie. Môžeme namietať, že praveký človek nedokázal písať romány, riešiť diferenciálne rovnice, stavať mrakodrapy, skonštruovať nadzvukové lietadlá. Mení sa ľudské poznanie, kultúra, technológie, ale štruktúra ľudskej psychiky, kolektívne nevedomie, sú stále rovnaké. Keby sme nejakým strojom času preniesli novorodenca spred povedzme takých 50 tisíc rokov k nám, ničím by sa neodlišoval od moderných rovesníkov - s veľkou pravdepodobnosťou by dokázal vyštudovať aj priemernú univerzitu. To isté platí aj naopak – ak by sa malé dieťa z európskeho veľkomesta ocitlo v skupine pravekých lovcov, počas svojho života by nebolo o nič bystrejšie než ostatní členovia.
Literatúra: BLACKMOREOVÁ, Susan: Teórie memů.1.vyd. Praha: Portál, 2001. 302 DAWKINS, Richard: Sobecký gen. 1.vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 261 JUNG, Carl Gustav: Výbor z díla II, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997. GOODALLOVÁ, Jane: Desať rokov medzi šimpanzmi. 1.vyd. Bratislava: Obzor, 1976. 192 GÁLIK, Dušan: Univerzálny darwinizmus. In: Kognitívne vedy III. 1.vyd. Bratislava: Katedra matematiky CHTF STU, Filozofický ústav SAV. 2000. s. 45-78 GOULD, Stephen Jay: Pandin palec. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1988. 352 GRANT, Valerie: Maternal personality and sex of infant. In: British Journal of Medical Psychology, 63, 7, 1990, s. 261-266 GRANT, Valerie: Maternal dominance and the conception of sons. In: British Journal of Medical Psychology, 67, 2, 1994, s. 343-351 KOVÁČ, Ladislav: Potreba syntézy prírodnych a kultúrnych vied. In: Vesmír, 61, 11, 1999, s. 458-469 KOZOŇ, Anton: Evolučná psychológia a fenomén vedomia. Ročníková práca. Bratislava: 2000. 29 LEAKY, Richard E: Darwinův původ druhů v ilustracích. 1.vyd. Praha: Panorama, 1989. 224 LEAKY, Richard E: Pôvod ľudstva. 1.vyd. Bratislava: Archa, 1996. 156 MICHEL, George F., MOOREOVÁ, Celia L: Psychobiologie. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. 478 LIPTÁK, Roland: Evolučná psychológia a hľadanie ľudskej prirodzenosti. Diplomová práca. Bratislava: 2002. 60 s. LORENZ, Konrad: Takzvané zlo. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1992. 209 POSTLETHWAIT, John H: Biology! 3. vyd. Worchester: McGraw-Hill, 1991. 614 RAUP, David M: O zániku druhů. 1. vyd. Praha: NLN, 1995. 187 RIDLEY, Matt: Červená královna. 1vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 318 RIDLEY, Matt: Původ cnosti. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 358 SYKES, Bryan: Sedm dcer Eviných. Praha: Paseka, 2004. 248
53
MEZI BŘEHY 3
evoluční psychologie
SÝKORA, Peter: Bojí sa sociológia biológie? In: Sociológia, 28, 9, 1998, s. 29-41 TOOBY, John; COSMIDES, Leda: Evolutionary psychology: A http://www.psych.ucsb.edu/research/cep/ , 1999 WILSON, Edward O: O lidské přirozenosti. 1. vyd. Praha: NLN, 1993. 247 WRIGHT, Robert P: Morální zvíře. 1. vyd. Praha: NLN, 1995. 342 http:/www.hbes.com http:/www.human-nature.com
54
Primer.
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
Ervin Široký, Ph.D. (1970) Jungovský analytik, člen předsednictva ČSAP. Pochází ze severomoravských Sudet, studoval psychologii v Brně a Olomouci. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Jihlavě, v Denním psychoterapeutickém sanatoriu Elysium, v denním stacionáři pro psychoticky nemocné při SZZ II Brno. Nyní devátým rokem provozuje soukromou psychologickou a psychoterapeutickou ordinaci v Brně.
PŘÍBĚH STEPHENA GOUGHA ANEB
NEMÍT SI CO SVLÉCT Je normální to, co je obvyklé? I. část Pokud má psychoterapeut ctít individuační potenciál svého klienta, potom je žádoucí jeho nezaujatý postoj vůči němu. Prožívání psychoterapeuta je však podmíněné kulturou, jíž je součástí i jeho osobní zkušenost. Jestliže psychoterapeut například věří v materialismus, může se naučit akceptaci religiózně založeného člověka na úrovni persóny, těžko se ale k náboženskému životu svého klienta vztáhne vnitřní autenticitou. Psychoterapeut praktikující určitou formu náboženství, jehož dogma přijímá, může být znevýhodněný při potýkání se s člověkem, jehož transcendentní funkce se obrací jiným směrem. Téma víry zdaleka není jedinou oblastí, v níž kulturní a výchovná podmíněnost osobnosti psychoterapeuta může narážet na odlišnost a aktivovat jeho stínové kvality, které mohou psychoterapii narušovat. V současnosti může třeba samotná generační odlišnost přinášet zcela odlišné postoje například ke konzumaci lehkých drog, k tetování nebo piercingu. Vzpomínám si na erudovaného odborníka patologie osobnostních struktur, který na svém semináři trval na tom, že ten, kdo kouřil marihuanu, trpí bezpochyby hraniční poruchou osobnosti (v místnosti pak byl v té chvíli velmi pravděpodobně jediným nehraničním, ovšem ani tím si nejsem zcela jistý). Tolerantní nezaujaté přijímání může být u terapeuta katolíka ohroženo homosexuální orientací klienta – z dob mých studií si pamatuji na katolicky profilovaného psychologa (byl opakovaně v komisi přijímacích pohovorů na katedru), jenž byl toho názoru, že homosexuál
55
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
by neměl být přijatý. Nebo jinak tolerantní terapeut může ztratit distanci při střetu s romskou národností, která u mnoha Čechů spolehlivě aktivuje stínové kvality. Znamená však obvyklé také normální? Každá kultura má svá formální, ale i pevně ukotvená neformální pravidla, která jsou většinovou společností dodržovány. Konkrétní společnosti procházejí různými epochami i kratšími fázemi svého vývoje, v rámci nichž jsou pravidla odlišná, resp. stále měněna, a to nejčastěji tím, že jsou překračována. V dynamice odehrávající se kolem pravidel, v překračování nastavených hranic spočívá nezbytný vývoj společnosti. Je tedy vůbec možné, aby analytický psychoterapeut nebyl rigidně svázán s dobovými zvyklostmi a neformálními pravidly? Teoreticky předpokládáme, že ctí individuační jedinečnost klienta. Prakticky je však jeho nezávislost na kulturně-společenské determinaci pouze nedostižným ideálem. Náhled na vlastní umanutosti někdy vyplyne ze sebezkušenostní analýzy, kde se určité obeznamování se s vlastními stínovými kvalitami přepokládá. Naše tzv. západní společnost má často tendenci reflektovat samu sebe jako svobodnou a otevřenou. Takto často nahlíží i své sexuálního chování. Během relativně krátké doby byla překonána viktoriánská dvojí sexuální morálka, zrovnoprávňuje se homosexualita, běžně dostupná je pornografie. Současný postoj k masturbaci se výrazně liší od časů, kdy ji Samuel Tissot v 18. století prohlásil za příčinu většiny psychických nemocí. Ještě na začátku 20. století vznikl Toddův elektrický přístroj proti chlapecké masturbaci s ostny, udílející elektrické šoky a spouštějící při erekci výstražný zvonek. Od té doby se protočilo jen několik generací a bez většího zájmu veřejnosti probíhají soutěže v maratonské masturbaci, kde mladíci veřejně poměřují svou sexuální potenci. Jako hrdý národ zde máme svého českého rekordmana Františka Klimeše s časem osm hodin a pět minut, kterým vybojoval druhé místo na světovém masturbačním maratónu v Kodani v roce 2008. Nicméně i sexuální chování je samozřejmě kulturně a dobově hluboce podmíněné. Zásadně odlišný by dnes byl postoj odborníka k intimním vztahům klienta s eféby než tomu muselo být u pomáhajících profesí starého Řecka. Prostituce je tolerována, ale představuje disociovanou formu sexuality, čímž se stává odlišným fenoménem, než tomu bylo v jiných časech a kulturách. Uspokojování sexuálních potřeb je přísně vyhrazeno do zóny intimního soukromí, což je také záležitostí internalizované společenské restrikce. Pokud zkusíme za měřítko svobodomyslnosti a liberálnosti vzít vztah společnosti k nahotě, můžeme snadno diferencovat prostory politické nesvobody: tam, kde není náboženství oddělené od státní moci a kde jsou zákony provázány s ideologií (což je v současnosti prokletí muslimských zemí) je nahota zcela nepřípustná Vyžadována je naopak zahalenost a porušování znamená exkomunikaci nebo toleranci drakonických trestů. Porušení bývá impulzem k tolerovanému znásilňování žen, nebo dokonce k vraždě (kamenování). Hidžáb, muslimský šátek, kterým si ženy skrývají vlasy, krk a poprsí, je obecně vyžadován v mešitách. Pokud se však žena objeví na veřejnosti bez něj v Iránu, hrozí jí trest od náboženské policie. O krok dál vede nikáb – muslimský závoj zakrývající celou hlavu kromě očí. Jeho nošení je v muslimském světě vnímáno jako chvályhodné, v Iránu je však povinné. Muslimské módní trendy dotváří různý střih, jehož cílem je zahalit kromě hlavy i celé tělo. Jednotlivé modely se liší podle lokality a podle toho, zda se jedná o šíitskou či sunitskou fashion (šiíté jsou ohledně zahalování méně nároční), někdy jde pouze o odlišnost lokálního pojmenování: abája, čádor, burka. Posledně jmenovaný úbor vyžadovaný afghánským Tálibánem představuje zakrytí celé postavy ženy jedním kusem oděvu, jehož kompaktnost narušuje pouze perforace v místě očí. Muslimská konfekce není určena Koránem, je jen jeho volným výkladem. Představuje sice tradici, ta ale nebyla v historii islámu vždy vyžadována. V současnosti představuje velmi výrazný střet se západní kulturou. 56
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
hidžáb a nikáb – muslimská konfekce
Ve Spojených státech amerických (které mají tradičně tendenci k většímu puritánství, než jsme zvyklí v Evropě) opakovaně získali v soudní při ženy právo chodit na veřejnosti „nahoře bez“ s odvoláním se na genderovou rovnost. Poslední mediálně sledovaná soudní pře tohoto typu se týkala devětadvacetileté Moiry Johnstonové, která vystupuje jako aktivistka ženského práva pohybovat se veřejně s odhaleným poprsím. Má za sebou pobyt ve vazbě a soud. Stěžuje si na neustálou obtěžující pozornost kolemjdoucích.
Moira Johnstonová
Do půli těla svlečený muž sice požívá „genderové zvýhodnění“, nicméně jeho celková nahota probouzí hypersenzitivu, jaká se při inflačním znázorňování ženské tělesnosti dávno
57
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
ztratila. Ve Vídeňském Leopoldově muzeu právě probíhá výstava Nazí muži, která se věnuje mužským aktům v historii i současnosti. Na plakáty výstavy kurátoři použili šest let starou francouzskou fotografii s názvem Vive la France, na níž jsou tři francouzští fotbalisté: etnicky africký, arabský a evropský, oblečení pouze v štulpnách a kopačkách. Ethosem fotografie bylo provokující znázornění etnicky rozmanité Francie ve své fotbalové úspěšnosti. Hysterická reakce Vídeňanů vedla k tomu, že na všech dvě stě propagačních plakátech byly genitálie sportovců přelepeny červenou páskou. Vztah k tělesnému odhalení je patrný také na vývoji koupacích úborů. Zatímco ty ženské se během posledních generací stále zmenšují, z USA pronikají poslední desetiletí do Evropy namísto dosavadních plavek „slipovitých“ plavky „bermudy“, jakési zkrácené kalhotovité útvary. Vstupování do vody a opalování se v jakémkoliv oblečení je ve své podstatě velmi nepraktické – vždyť i před vstupem do koupele většinou veškeré svršky odkládáme.
výstava Nazí muži ve Vídni
Vive la France
Zahalování těla přinesla až židovsko-křesťansko-muslimská epocha. Plavky se poprvé objevily roku 1830 ve Francii, v USA se běžně začaly používat až v 90. letech 19. století. Do té doby společná koupel v kuchyni, kde se ohřívala voda, byla postupně nahrazena uzavřenými koupelnami. Jako protireakce začal na samém začátku 20. století vznikat organizovaný naturismus, v Lubecku a Hamburku vznikl nudistický park, vyšla první kniha naturismus propagující. Na začátku, a v určité míře dosud, je naturismus založen na propojování nudismu se zdravým životním stylem, tělesným cvičením, popř. vegetariánstvím. Nikdy se nespojoval s tématy erotickými či sexuálními. Po první světové válce naturistická místa (kluby, pláže, parky, bazény), kterých v Německu hojně přibývalo, navštěvovali tisíce lidí. V roce 1931 vznikla v Německu mezinárodní nudistická organizace, tyto snahy záhy podléhaly střídavě restrikcí a kontrolovaným svolením nacistů. Německo zůstalo až do současnosti mekkou evropského naturismu.
58
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
obrázek dámských plavek z roku 1858
plavkyně Annette Kellermanová kolem roku 1900
Kořeny naturismu v USA sahají do 30. let minulého století. V roce 2006 zde bylo 270 registrovaných klubů, kempů a hotelů s dohromady 50 tisíci registrovanými členy. Obdobná situace je v mnoha státech Evropy. Registrované instituce a členství, které dříve sloužily právní ochraně, jsou nyní nahrazovány spíše všeobecně tolerovanou spontánní aktivitou naturistů. Dostávám se nyní k mimořádnému osudu pana Stephena Gougha, kterému chci věnovat první díl zamýšleného cyklu o lidech, jejich životy se nacházejí mimo meze obvyklého a snadno tak svádějí k psychopatologizování. Tímto cyklem bych chtěl přispět k uvažování o duševním zdraví a nemoci, genialitě a šílenství, pošetilosti a osvícenosti, věrnosti idejím a fanatismu, předběhnutí času či zpoždění se v něm.
Stephen Gough jako Nahý Tulák ...
... a jako nahý vězeň
59
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
Životní zkušenost Nahého Tuláka (Naked Rambler), jak bývá Stephen v tisku přezdíván, představuje extrémní zkušenost mužské nahoty v současné západní kultuře. Jeho život je zahalenější než jeho tělo, není snadné posbírat okolnosti jeho osobního života. Narodil se v roce 1959 a vyrůstal na jihu Anglie v městečku Eastleigh. Jeho otec byl tesařem a matka v domácnosti, společně vychovávali dalších šest dětí. V mládí sloužil u námořní pěchoty. Později se oženil a měl dvě děti. Na krátký čas se s manželkou a dětmi přestěhovali do Kanady, kde se živil jako řidič kamionu. Rodina se později vrátila zpět do Anglie, manželství se brzy poté rozpadlo. V letech 2003-2004 přešel nahý celou Velkou Británii úhlopříčně ze severozápadu na jihovýchod (zvolil tradiční trasu z Land's End do John o' Groats, která měří 1900 km). Na sobě neměl nic jiného než boty, ponožky, ruksak a občas klobouk. Svou pouť zopakoval znovu v letech 2005-2006, kdy s ním šla nahá i jeho tehdejší přítelkyně Melanie Robertsová. Už během první cesty byl několikrát uvězněný a záhy propuštěný. Během druhé cesty byl dvakrát uvězněný již v Anglii, dvacetkrát následně ve Skotsku a i zde opět záhy propuštěný. Když se ale ve Skotsku objevil nahý před soudem, dostal tříměsíční trest za pohrdání soudem, který si odseděl v Edinburghu, poté dokončil i svou druhou cestu. Když se ale vracel zpět ze Southhamptonu do Edinburghu, pohyboval se během letu nahý po letadle a odmítal se obléci. Z letiště byl policií dopraven zpět do edinburghské věznice k sedmiměsíčnímu trestu. Trest mu vypršel 9. dubna 2007, po jedné minutě svobody znovu zadržen nahý na parkovišti věznice, když se odmítnul obléknout. Po dvaceti měsících strávených povětšinou v kriminále dostal v lednu 2008 nabídku na propuštění a prominutí zbývajícího trestu, pokud se v následujících třech měsících neobjeví na veřejnosti nahý. Dvě hodiny poté opustil nahý soudní budovu a byl okamžitě znovu uvězněn. Do minulého roku byl několikrát propuštěn, nedostal se však dále než 50 kilometrů od věznice. V minulém roce opustil nahý věznici 17. července, tentokrát ho ale policie nechala odejít. O tři dny později, 20. července, byl znovu uvězněn v Townhillu a 13. srpna 2012 odsouzen na pět měsíců vězení. Odmítnul sdílet návrh na zpochybnění svého duševního zdraví. Propuštěný byl na začátku října 2012, kdy putoval ze Saughtonu do Edale a dále přes anglickou hranici dolů do Pennine Way. Ještě ve stejném měsíci byl dvakrát zavřený, v Hebben Bridge a Halifaxu a nakonec propuštěný na kauci. Nyní je na svobodě, další soudní líčení je stanovené na 5. února 2013. Přerod Stephena Gougha v Nahého tuláka má začátek v roce 2000, kdy ještě žil rodinným životem. Tehdy čtyřicetiletý Stephen se s rodinou přestěhoval na rok do Vancouveru. Jednoho dne přišlo prozření: „Uvědomil jsem si, že jsem dobrý. Jako Britové jsme vychováni k tomu, že dobří nejsme a takto jsme nuceni na sebe nahlížet. Možná to vychází z náboženství nebo ze školství. Uvědomil jsem si, že na základní úrovni jsem dobrý, že všichni jsme dobří a tomu můžeme věřit jako pevné součásti sebe sama.“ Nořil se dále do svého poněkud naivně působícího nového sebeuvědomění, což ho přivedlo k rozhodnutí pohybovat se na veřejnosti nahý. „Když jsi dobrý, je také tělo dobré. Na lidském těle není nic pohoršujícího.“ Kdyby byl Stephen Čech, snadno by se mu mohl vybavit text písně levicových prvorepublikových agitátorů Voskovce a Wericha: Je to pravda odvěká šaty dělaj člověka kdo je nemá ať od lidí pranic nečeká
60
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
Stephen místo toho začal experimentovat s odkládáním oděvů nejdříve u sebe doma, čímž uváděl do rozpaků návštěvy příbuzných a přátel. Manželka odmítala snášet tyto nové zvyky, manželství se rozpadlo a jeho nyní náctileté děti nereagují na veškerou snahu o kontakt. „Kdyby tohle dělal můj otec, také bych z toho byl pravděpodobně zmatený. Domnívám se, že až vyrostou a budou o životě vědět víc, otevřou se jim oči a pochopí můj způsob uvažování. Vidím to celé jako dlouhodobou záležitost.“ Stephen se po rozpadu rodiny vrátil do Eastliegu ke své matce. Zašel se zeptat na policejní stanici, jestli je nahota na veřejnosti trestná – nedostal jednoznačnou odpověď. A tak v červenci 2003 vyrazil z domu své matky nahý a došel do centra města. Nejdřív se vcelku nic nedělo, až když se blížil do tamního supermarketu, s velkých humbukem pro něj přijela policie. Následovali přechody Británie bez oblečení. Druhý den prvního putování byl krátce zadržen, potom ho brutálně napadli dva muži, kopali do hlavy a přerazili mu nos. Strephen k tomu později poznamenal: „Říkal jsem si to už je ono, takto to má být? Na druhé straně – nic horšího se cestou před vstupem do Skotska nestalo.” V zapadlých městečkách byl pravidelně zastavován policií, vždy se oblékl a vysvětlil, o co mu jde. Zažíval i pozitivní přijetí, měl i své příznivce, kteří jej během jeho poutě vyhledali. Ale cloumala jím pochybnost, zda nedělá chybu, když se při policejních kontrolách obléká. Rozhodl se pokračovat bez tohoto kompromisu. Na druhé cestě se k němu přidala přítelkyně Melanie Robertsová. Putování nejdříve nabralo poněkud karnevalovou atmosféru, z této doby pocházejí fotografie, kde jsou oba naháči uprostřed smějících se popíjejících lidí.
Nahý Tulák a Melanie Robertsová
61
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
Záhy je sebrala policie. Pouť přes mnoho přerušení dokončili, čekaly je však další soudy. Vztah s Melanií tím skončil, oběti, které musela přinášet, pro ni byly příliš velké. Stephen se rozhodl bojovat dále. Svým chováním se snažil vyburcovat společnost, aby si i ona kladla obdobné otázky jako on. Narůstající důslednost ho vedla k tomu, že se při cestě z druhé pouti svléknul do naha v letadle. Také ve vězení byl Stephen zásadně vždy nahý, proto trávil čas na samotkách izolovaný od ostatních vězňů, bez možnosti ve vězení pracovat, procházet se a zapojovat do jakýchkoli společných aktivit. Stephen si ve vězení nikdy na nic nestěžoval. Dostal nabídku k převezení do vězení v přece jen svobodnější Anglii, musel by se ale obléci, což odmítnul. Novinář, který Stephena v kriminále navštívil, slyšel nejdříve našlapování jeho bosých nohou. Jeho nahota mu přišla zvláštní během začátku, později ji přestal vnímat. Když ho novinový fotograf požádal, aby si přikryl rukou přirození, odmítnul to, protože by tím porušil svou zásadu veřejné nahoty. Na noc se oblékal, ležet pod přikrývkou nahý mu nebylo příjemné - tím své zásady neporušoval, býval na samotce a nikdo ho tedy oblečeného neviděl. Takto o své nahotě mluvil s novináři v době, kdy byl nahý kontinuálně šest let. V dopise jednomu z novinářů, který ho ve vězení navštívil, napsal: „Můžeme buď dožít tak, jak to od nás druzí očekávají, nebo žít na základě své vlastní pravdy. Rozdíl je v tom, zda svůj život žijeme vědomě nebo nevědomě. A v tom je rozdíl mezi skutečným žitím a nežitím.“ Stephen zde uvažuje způsobem blízkým analytické psychologii. Uskutečňuje svou individuaci a platí za to obrovskou cenu. Stephen se obhajuje tím, že nikde není explicitně zakázáno být na veřejnosti nahý. Odsuzován byl vždy na základě obecnějších formulací o pobuřování, narušování veřejného pořádku apod. Je přesvědčený, že když je mu zabraňováno být u soudu nahý, je tím porušován článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech – právo na spravedlivý proces. Tvrdí, že článek 3 a 5 až 11 byly skotským soudem opakovaně porušeny. Soudní úředníci bývají již na recidivistu Gougha připravení a jeho prostor v jednací síni poté, co do něj vstoupí, omotávají rolí neprůhledného papíru. „Všichni jsme lidskými bytostmi, máme děti a naše děti jsou krásné. A my jsme také krásní, protože jsme všichni stejným způsobem lidskými bytostmi. Nemám se za co stydět. Jsem jenom chlápek, který si stojí za pravdou, kým je.“ Stephen není psychopat odtržený od svých emocí. Anglické novinové články svorně zmiňují, že se při posledním soudním verdiktu, který ho odsuzoval k dalším pěti měsícům nepodmíněně, „zhroutil“ (broke down). Zajímalo mne, co tímto výrazem novináři sdělují. Je zapotřebí mít na paměti, že tyto zprávy přicházejí ze studené Británie. Stephen se po pronesení rozsudku prostě rozplakal. Se Stephenem navázali během jeho věznění kontakt francouzští aktivisté propagující naturismus. Stephen sám se od naturismu distancuje, ale navázal s nimi korespondenční výměnu. Na jejich stránkách jsou uveřejněné Stephenovy rukopisy, v nichž vysvětluje své názory, svá přesvědčení, za něž platí ztrátou svobody, kontaktu s druhými lidmi, svými dětmi. Dopisy vždy začínají osobním oslovením Jacquesa a Sylvie. Zde jsou úryvky - přímá svědectví postojů Nahého Tuláka: ...Čemu se věnuji a o čem se snažím pozvednou povědomí společnosti: Jde o naše právo svobodné volby, jakým způsobem prožijeme své životy. Když neubližujeme druhým, v čem je problém? „Když někdo něco dělá jenom proto, že je to tak obvyklé, nemá jinou možnost, než se přizpůsobit zvyklosti, která ho nevzdělává ani nerozvíjí a nemá 62
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
jinou dovednost než opice – jedná se o nápodobu.“ John Stuart Mill „O svobodě“ – dobrá knížka. Můj soudní proces šel dobře. Byl jsem sice uznán vinným a odsouzen na 12 měsíců za porušování veřejného pořádku a 4 měsíce za pohrdání soudem (což dá zkráceného trestu jen 5 měsíců), ale hodně jsem se naučil z toho, jak mi bylo umožněno být u soudu nahý a jak jsem se tam prezentoval. Říkám - jak mi bylo umožněno být u soudu nahý. Šlo o to, že soudce omotal místo, kde jsem stál, hnědým papírem, aby zabránil komukoli viděl můj penis. Absurdní, znovu se tomu musím smát, když to teď píši. Podle presumpce neviny jsem nevinný, dokud se neprokáže má vina. Skutečnost, že mne zakryli hnědým papírem, dokazuje, že již byli rozhodnuti o mé (tělesné) vině – že jsem se nějakým způsobe provinil. Postupoval jsem správně. Zeptal jsem se dvou svědků, jestli si myslí, že lidské tělo samo o sobě něčemu škodí, je neslušné, špatné, nebo nahání strach. Oba odpověděli, že ne. Potom jsem se jich zeptal, jestli dělám něco škodlivého a oni znovu odpověděli „ne“. Ale uvědomil jsem si, že soudci (a mnoho dalších lidí) se domnívají, že být nahý na veřejnost je zločin (nebo nemravnost), i když neexistuje zákon, který by to říkal, a na základě tohoto nesprávné přesvědčení mám být izolován a pranýřován, protože jsem se provinil, když jsem to veřejně dělal. Zákon o porušování veřejného pořádku může být použitý proti osobě, která způsobila, nebo pravděpodobně způsobila, strach a obavy pokojných občanů. A já svým jednáním zpochybňuji, že měli svědci jakýkoliv podnět mě z těchto důvodů obviňovat. Protože to bylo jejich předsudečné přesvědčení ohledně nahoty na veřejnosti a nikoli skutečnost, co se stala, nebo něco, co se mohlo stát, co je vedlo k tomu, že mě zavřeli a odsoudili. Jinak řečeno: musím prolomit ta dlouhá léta mnoha generací duševního formování (vymývání mozků), musím být srozumitelný a posilovat své argumenty ... a stále to pravděpodobně bude chtít velké úsilí a vytrvalost proti zbývající hromadě ignorance. Ale já vytrvám a dostojím svému úkolu. Nyní se odvolávám proti rozsudku. Rád jsem se s Vámi oběma setkal. Je důležité vědět, že jsou další lidé, kteří prožívají svobodu stejně horlivě jako já. Jedině naším společným úsilím a propojením se všemi dalšími můžeme dosáhnout skutečné změny. S přáním všeho dobrého Váš Steve (24.7.2009) ...Byl jsem znovu uvězněn poté, co jsem 17. prosince opustil věznici – byl jsem nahý, dva policisté čekali za bránou. Od té doby jsem byl perthským soudem uznán vinným za porušování veřejného pořádku, bylo to 11. ledna 2010. Vystupoval jsem u soudu nahý a pokládal jsem svědkům otázky. Ptal jsem se jich (jednalo se o dva policisty), jestli si myslí, že lidské tělo je neslušné, škodlivé, děsivé, šokující nebo urážející. Oba na tyto otázky odpověděli, že není. Nicméně když jsem se jich zeptal, jestli pohyb po veřejném prostoru mění tyto skutečnosti, oba odpověděli – ano. Když jsem je požádal o vysvětlení, jak veřejný prostor může změnit něco neškodného na něco škodlivého, odpověděli – protože je to nevhodné. To je samozřejmě pouze názor, nikoli příčina, nicméně i takto to soudce přesvědčilo, že jsem vinen.
63
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
rukopis Stephena Gougha
Nevadí. Hodně jsem se naučil ohledně dotazování svědků a o tom, jak se zkouší vyhnout přímým odpovědím. To se mi bude hodit. Opět se odvolám proti rozsudku. Dosud mi ještě nebyl doručen rozsudek ohledně mého odsouzení od soudce, který mi sice řekl, že mám silnou víru, ale divil se, že jsem odmítnul propuštění na kauci s podmínkou, že se obléknu. Co tak mohl čekat od člověka silné víry? Odložil pak rozsudek na 8. únor, aby mohlo být provedeno psychiatrické znalecké vyšetření. Bez obav. Již jsem mnohokrát s psychiatry hovořil a dosud mě nemocným neshledali (a nestane se to ani tentokrát). Mám se dobře a mám dobrou náladu. Dobře zvládám chladné počasí (ve Skotsku teď sněží), když je příliš zima, naplním si umyvadlo horkou vodou a namáčím si nohy, dokud mi tvář nezčervená. Je to jako horká lázeň (skoro!) Prohrál jsem soudní při, ale jak jsem slyšel ty slabé protiargumenty, jsem tím více přesvědčen o své pravdě. Jak se tak chabými protiargumenty může řídit rozumný člověk? Taková je síla zvyku. O to větší silou to musím zkoušet prolomit. (15. ledna 2010) ...Asi víte, že jsem byl v pondělí 9. února odsouzen k 21 měsícům nepodmíněně. Trest zahrnuje 12 měsíců za narušování veřejného pořádku, 3 měsíce za pohrdání soudem a 6 zbývajících měsíců z předchozích trestů. To
64
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
znamená, že s prominutím zbývajícího trestu bych mohl být propuštěný na konci ledna 2011. Takže mám před sebou rok výkonu trestu. Soudce odmítnul mé odvolání k vyššímu soudu ohledně mé nahoty u soudu a argumentoval přibližně takto: „Podle mého názoru, pokud se kdokoli objeví u soudu nahý, ať jde o jakýkoliv čin, jde bez diskuse o pohrdání. Soud je oprávněn vynucovat pravidla slušnosti a dobrých mravů ohledně oblečení a vystupování těch, kdo se před ním vyskytnou, ať již jde o svědky, obhájce, soudce, nebo obžalované. Chování takovýchto kverulantů (moje) je nejen nevhodné, ale může urážet, zneklidňovat nebo vylekat přítomné. Může rušit ty, kdož jsou zaangažování v podstatných položkách soudního řízení. Zatěžuje to předsedající porotu a soudce a vším tímto to zatěžuje organizaci soudu“ (úředníka boží spravedlnosti). Všimněte si, že používá slova jako slušnost, nemravnost a dobré způsoby. To je ale pouze věc názoru. Soud by měl být nad subjektivními názory. Když se podíváte nad rétoriku, není v tom žádné pravdivé obvinění. Jak může soudní instituce sloužit, když dává přednost subjektivní zaujatosti před objektivní pravdou? Čím víc se dívám na rozsudek a zkoumám ho, tím víc si uvědomuji, jak zarážejícím způsobem je nelogický. Když má cokoliv tolik konstrukčních chyb, musí se to nakonec zřítit. To mi dodává sebedůvěru. Potvrzuje to, že smysl pro pravdu, který cítím a který mě pohání a vyživuje, je výzvou tomu, co je chybné. ........ Cítím se silný a odhodlaný. Nevzdám se, ať to bude trvat jakkoliv dlouho. Bez svobody nejsou naše životy plně žity a já chci žít svůj život naplno. Nic menšího mě neuspokojí; cokoliv menšího nedostačuje tomu, čím ve skutečnosti jsme. (12. února 2010) Slyšel jsem nedávno v rádiu reportáž ze Severní Koreje. Tato diktatura a autoritativní režim mě zajímá, jejich ztráta svobody mě může hodně poučit ohledně ztráty svobody v mé vlastní zemi. Míra kontroly může být odlišná, ale iracionální potlačování spontaneity je stejné, ať již jde o jakékoliv „důvody“. Je povinností každého rozumného muže i ženy žít v souladu se svou pravdou, i když je třeba jít přes překážky. (3. června 2010) Jsem stále ve stejném vězení, ale v jiné části. Dostávám se mezi další vězně, když jdu večer do sprchy. Je to takto lepší, ačkoli jsem jinak v mé cele během dne držený stranou od ostatních. Přinejmenším si trochu popovídám. Celkově se mám lépe, než když jsem psal posledně – byl jsem totiž několikrát propuštěn a zase znovu uvězněn. Naposledy to bylo 20. července tohoto roku. Příští víkend – 24. srpna - mám soud, znovu se budu sám obhajovat. Jsem ještě více než dříve přesvědčený, že se budu hájit opravdu silnými argumenty a prokážu, jak jsou obvinění proti mě z pohledu rozumného člověka absurdní. To neznamená, že opět nebudu shledán vinným, ale je to určitě jen otázka času, kdy se to zlomí.
65
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
Také jsem se odvolal k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku a přemýšlím nad tím, jak pojmu svou při - budu to muset celé převést do písemné podoby. Mám na to čas do 4. října 2011. Věnuji se tomu sám bez jakékoliv profesionální pomoci právníků – ti dělají věci, které by dělat neměli – možná také proto, že ti, které jsem dříve požádal o pomoc, nechápali význam, který to celé má. Nahota, obzvláště ve Skotsku, je vnímána infantilním způsobem. Nevadí. Zákonnost mě, nakolik tomu rozumím, v jejím nejvyšším významu neděsí. Jinak řečeno věřím, že je na mé straně, protože je vpravdě nestranná, což je ústřední princip práva: vidět lidskou bytost bez předsudků – a že lidské tělo má být zahalené, to je předsudek, iracionální obrněná víra. Doufám, že se vám oběma daří dobře. Na závěr s Vámi budu sdílet, co jsem se před nějakým časem dočetl někde v novinách. Často si to připomínám, abych se držel toho, co je důležité: Ošetřovatelka pečující o umírající vytvořila seznam výčitek, které si její klienti dělají. Na vrcholu seznamu bylo toto politování: „Škoda, že jsem neměl odvahu žít svůj život podle sebe a místo toho žil, jak to ode mne očekávali druzí.“ Srdečně Stephen (19. srpna 2011) Věnujme ale pozornost i nesouhlasu se Stephenem. Michele Hansonová, sloupkařka Guardian, ve svém příspěvku „Proč nemohu souhlasit s Nahým Tulákem“, mimo jiné říká: Stephen Gough neví, jak mnohé z nás žen byly vychovávány. Kniha o Michelangelovi v naší školní knihovně podléhala viktoriánskému stylu – byla doplněna fíkovými listy. Dokonce lidské modely v umělecké škole měly nasazeny suspenzory, ačkoli to bylo v době sexu, drog a rock'n'rollu. Takže vidět neznámého muže nahého pro některé z nás pořád znamená skutečný šok. Obzvláště v letadle nebo na hlavní silnici. Můžeme pištět, plakat, utíkat nebo se smát, neměly bychom o tom ale přestat diskutovat.
Michele Hansonová
Vysvětlil tohle všechno někdo Tulákovi? Jeho svobodu vystavovat se versus naší svobodu vyděsit se a být zahanbená? Nebo možná ve skutečnosti ví, ale zůstává zaražený opodál, protože už nemůže zpět. Ale co s ním máme dělat my? Rok věznění jednoho odsouzeného stojí společnost průměrně 38 tisíc liber.
66
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
„Tady se děje něco zcela pomýleného“, říká šokovaný Fielding. „Je zranitelným dospělým člověkem“, říká Rosemary. „Chudák chlapík. Potřebuje starostlivost společnosti.“ Jakže? Bez kalhot nechť zůstane mimo společnost! Anebo ať se někde toulá o samotě. Co by se mu takto mohlo stát? Veřejnost přece nemůže být vždy ve svých soudech vlídná. Tentokrát nemám jednoznačný názor ani řešení. Ale všimla jsem si, že poněkud delší přední popruh jeho batohu by vyřešil celou problémovou oblast. Kdyby byl jen trochu širší a trochu delší... (23. července 2012)
Být nahý na veřejnosti, to je častý snový motiv. Interpretačně se snadno potkává s odhaleností psychickou, se ztrátou persónové ochrany a se studem obecně. Z toho je patrné, jak hluboko v psychice je tento motiv uložen. Oblékání v celé rafinovanosti vytváří jemné nuance společenského chování, v pozitivním i negativním smyslu rozlišuje společenské vrstvy, snadno se stává výrazem subkultur. Teprve oblékání vytváří možnost svlékání, už takto je součástí erotiky. Extrémní výkřik Stephena Gougha je ojedinělý ve své radikálnosti, nekompromisnosti, jednoznačnosti. Nepatřičnost bych snadno prožíval už kdyby centrem Brna procházel muž neoděný od pasu nahoru. A co kdyby do ordinace psychoterapeuta přišel po telefonickém objednání naháč? Je bláznivější Stephen Gough, anebo společnost, která ho zavírá do vězení?
LITERATURA: Celý článek se opírá o internetové zdroje. Zde jsou některé z nich: http://www.guardian.co.uk/lifeandstyle/2012/jul/23/cant-agree-with-nakedramblerhttp://www.guardian.co.uk/lifeandstyle/2012/mar/23/naked-rambler-prison http://en.wikipedia.org/wiki/Stephen_Gough http://xman.idnes.cz/moira-johnston-nahore-bez-v-new-yorku-d8d-/xmanstyl.aspx?c=A120724_173834_xman-styl_fro http://cs.wikipedia.org/wiki/Masturbace http://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A9%C4%8Den%C3%AD_masturbace http://www.socalnaturist.org/forum/historyofUSnudism.pdf http://en.wikipedia.org/wiki/Naturism#History_of_social_nudity http://www.apnel.fr/forum/viewtopic.php?id=49&p=2 http://www.apnel.fr/forum/viewtopic.php?id=49 http://silver-fish.hubpages.com/hub/The-naked-Rambler-Stephen-Gough# putování Stephena Gougha s Melanií Robertsovou je v sedmi přibližně sedmiminutových částech zachycena na youtube, odkaz na první část: http://www.youtube.com/watch?v=suDwCyBmVoI
67
MEZI BŘEHY 3
je normální to, co je obvyklé?
veškeré fotografie k tomuto článku pocházejí z internetu
68
BULLETIN ČSAP informace o dění ve Společnosti
69
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Pavel Zach SANDPLAY víkendový seminář 26. – 28. října 2012 v Praze V posledním říjnovém víkendu jsem se zúčastnila víkendového semináře, který se týkal Sandspielu. Mé očekávání byly velké, neboť jsem od své kolegyně, která tento seminář před nějakou dobou navštívila, slyšela samou chválu. A opravdu jsem zklamaná nebyla. Sandspiel, do češtiny překládaný jako hra na pískovišti, je velmi zajímavou metodou vytvořenou Dorou Kalff. Sandspiel pracuje na základě nevědomých procesů, které se přenášejí na pískoviště. Na rozdíl od snů je zahrnuta neracionální, obrazová část nevědomí. U Sandspielu se většinou příliš nemluví, prostor se dává klientovi, terapeut má být pouze k dispozici, doprovázet. Zadání se u Sandspielu standardně nedává a po skončení samotné hry se většinou scéna nafotí. Hra sama o sobě zprostředkovává sebeúzdravný proces. Toto byla teorie, nyní k samotnému průběhu semináře. Po příjezdu a vzájemném seznámení jsme začali teoretickým úvodem do metody Sandspielu. První den jsme dostali k dispozici jedno pískoviště, na kterém jsme měli možnost všichni se vystřídat a písek si „ošahat“. První kontakt s pískem byl pro mne dost překvapivý, protože jsem si uvědomila, jak rychle si na příjemnost kontaktu s pískem, na jeho jemnost a hladkost, zvykám a jak rychle si vzpomínám na svá dětská léta strávená hraním na pískovišti a stavěním nejrůznějších děl z písku. Poté jsme si každý ze skupiny vybrali nějaký objekt, který jsme umístili na společné pískoviště. Vytvořila se tak velmi působivá scéna, která rozproudila proces a dynamiku skupiny, ve které jsme se sešli. Druhý den jsme dopoledne pokračovali teoreticky, dozvěděli jsme se informace o tom, jak vytvořit své vlastní pískoviště pro praxi. Také jsme se dozvěděli možnosti využití této metody, dostali návody na samotnou praxi Sandspielu, věnovali jsme se Sandspielu a imaginaci a také možnostem interpretace oblastí obrazu. Po obědě jsme se rozdělili do skupin, ve kterých bylo vždy jedno pískoviště a postupně jsme se všichni vystřídali ve hře na pískovišti a také v rolích terapeutů a koterapeutů. Měli jsme možnost vybrat si, zda chceme využít mokrého, nebo suchého písku a figurek, se kterými jsme si mohli hrát a umísťovat je do písku, bylo nepřeberné množství. Já sama jsem až do neděle objevovala stále nové a nové objekty, které před tím unikaly mé pozornosti. V neděli jsme Sandspiel dokončili, prostor dostali ti, kteří se z časových důvodů v sobotu na pískoviště nedostali a na samotný závěr jsme měli možnost celý víkendový seminář zhodnotit. Prostor byl i pro dotazy, kterých bylo opravdu hodně. Já osobně si ze semináře odnáším nový pohled na tuto metodu, kdy jsem si sama na vlastní kůži mohla vyzkoušet, jaké to je hrát si s pískem a objekty na písku a sama pro sebe musím přiznat, že písek má skutečně sebeúzdravný potenciál. Měla jsem možnost vyzkoušet si i roli terapeuta a nahlédnout pod pokličku praxe v Sandspielu, která je pro mne osobně hodně zajímavá a lákavá. Monika Biolková
70
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Jolana Bucková PSYCHOTERAPIE DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH víkendový seminář s veřejnou přednáškou Vývojové potřeby v průběhu lidského života z pohledu analytické psychologie a jejich naplňování v rodině 30. listopadu - 2. prosince.2012 v Českých Budějovicích V termínu 30. 11. - 2. 12. 2012 proběhl speciální seminář na téma Psychoterapie dětí a dospívajích s Mgr. Jolanou Buckovou. Úvod do problematiky byl zahájen přednáškou pro veřejnost na téma Vývojové potřeby v průběhu lidského života z pohledu analytické psychologie a jejich naplňování v rodině. Počáteční naladění na dané téma bylo podchyceno vyslechnutím příběhu Bohumila Krejzy Dítě tmy, což s patřičným prožitkem poukázalo na možné komplikace naplňování potřeb dítěte a souvislosti s případnými psychosomatickými problémy při fungování rodiny v zátěži každodenních životních nároků. Poté se přednášející zmínila o možnostech využití OPD (operacionalizované psychodynamické diagnostiky) pro počáteční orientaci v problematice klienta, se kterou přichází do péče terapeuta. Následoval blok názorných ukázek fotografií příkladů práce s diagnostickoterapeutickou metodou Sandspiel. Několik případů z praxe bylo doprovázeno vysvětlujícími komentáři zacházení se symbolickým materiálem a jeho výpovědní hodnotou. Navazoval strukturovaný přehled psycho-dynamických a analyticko-psychologických vývojových teorií s podrobnějším výkladem pojetí Sigmunda Freuda a komparativní zpracování pohledu na vývoj jedince E. H. Eriksona a E. Neumanna. Posluchače zaujal názor na pojetí konfliktu a krize jako vývojové možnosti s poukazem na dřívější větší společenskou akceptaci tohoto hlediska než v současné době, kdy převažuje orientace na fungování a výkon. Problém je tak vnímán jako selhání s pocity studu a viny. V souvislosti s obsahem přednášky byla doporučena odborná literatura: Mario Jacoby, Touha po ráji, Emitos, 2011; K. H. Brisch, Poruchy vztahové vazby, Portál, 2011; F. Ruppert, Symbióza a autonomie, Portál, 2011. Přednáška působila velmi komplexně a živě. Na závěr se rozpoutala bohatá diskuze. Víkendový seminář pokračoval v duchu didakticky propracovaného propojování teorie a praxe terapeutické práce s dětmi, dospívajícími a rodinami. Účastníci semináře si mohli prakticky vyzkoušet dotvoření úvodu předložené kazuistiky různorodými technikami – např. přehráním vstupního pohovoru, využitím karet s obrázkovou symbolikou nebo zpracováním scény přímo v pískovišti s instrukcí: „Postavit tajuplnou zemi, kde by rodina žila“ a to v rolích terapeuta, pozorovatele, rodiče, či dítěte. Mgr. Bucková nabídla rozšířený přehled aplikovaných metod, které sama rozvíjí a obohacuje vlastním tvůrčím přístupem při práci s dětmi a rodinami. Většina účastníků vyjádřila uznání vysoké odborné i didaktické úrovně semináře a současně projevila zájem o zařazení pokračujícího semináře na dané téma do dalšího harmonogramu výcvikového programu. Můžeme si jen přát zpracování přehledných teoretických základů a bohatých praktických zkušeností v odborném textu, o kterém autorka semináře uvažuje, neboť podobně zaměřená literatura v odborných kruzích i na českém knižním trhu stále schází. Iva Brzobohatá
71
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Seminář předčil moje očekávání. S dětmi a dospívajícími pracuji, takže pro mě byl přímou inspirací, jak obohatit a posunout někam dál moji práci. Seminář byl hodně pestrý zazněla zde jak teorie, tak i sdílení zkušeností s prací s klienty, velký prostor byl věnován i modelové práci s konkrétní kazuistikou. Jolana propojovala vývojové teorie s příklady z praxe, díky čemuž jsem je konečně po tolika letech studia a práce v oboru pořádně do důsledku pochopila:-) Mohla jsem si vyzkoušet práci s pískem, tentokrát v roli psychologa, za čež jsem moc ráda. Takže ho hodnotím jednoznačně pozitivně. Snad jen jediná výtka zasloužil by větší časovou dotaci, některá témata by vystačila na samostaný seminář. Veronika Kavenská Fotoreportáž – Roland Lipták:
72
MEZI BŘEHY 3
bulletin
73
MEZI BŘEHY 3
bulletin
74
MEZI BŘEHY 3
bulletin
vernisáž posledního IX. svazku Výboru z díla C. G. Junga CARL GUSTAV JUNG: ČLOVĚK A KULTURA 7. prosince 2012 v Brně
Na významné události české analytické psychologie – uzavření vydávání výboru z díla C. G. Junga posledním IX. svazkem – zazněl i příspěvek naší redaktorky: PUTOVANIE JUNGOVHO DIELA Z MORAVY NA SLOVENSKO Jungova psychológia nás učí vnímať dianie okolo nás vo väčšej celostnosti, komplexnosti a tiež, okrem iného, kladie dôraz na symboliku. Keďže sa aj ja považujem za jungiánskeho psychológa nedá mi, aby som sa nepozastavila pri tom, v akom príhodnom čase – v čase adventnom – sa tu dnes stretávame. Čas adventu je obdobím stíšenia sa, „usebrání“, kedy by naša pozornosť mala smerovať viac do vnútra, ticha a rozjímania. Na Slovensku starší ľudia spomínajú, že už zapálením prvej sviečky na adventnom venci celé dediny podivne stíchli, domácnosti sa akosi upokojili, ustali hádky, dokonca že-vraj aj psy tichšie brechali a kohúty ohlasovali príchod rána milosrdnejšie.... Ticho poskytuje intuícii príležitosť preniknúť tam, kam bežné zmysly nemajú prístup, „vidieť“ obrazy a idey, ktoré sa rodia v podvedomí. V okamžikoch kľudu máme príležitosť otvoriť i hlbšie vrstvy svojej duše. A do tohto tichého rozpoloženia sa nám dnes dostáva záverečný, deviaty diel Jungovho výberu z diela – Človek a kultúra. V skutku príhodné načasovanie, ak si povšimneme, že v tichu adventného pokoja sa nám týmto dielom skýta príležitosť otvoriť svoju dušu témam ako vznik osobnosti, životný obrat, manželstvo, svedomie, dobro a zlo, ale i smrť. A to je len časť z obsahovej ponuky tohto záverečného dielu. Siahnuť však po ktoromkoľvek z predchádzajúcich zväzkov znamená vydať sa na cestu dobrodružstva poznávania ľudskej duše i sebapoznania, rozšíriť si obzory, poučiť sa z mytológie, nechať sa inšpirovať symbolmi, či fascinovať alchýmiou, lepšie porozumieť synchronicite. Predovšetkým sa tým otvárame myšlienkam výnimočného mysliteľa,
75
MEZI BŘEHY 3
bulletin
psychológa a lekára C. G. Junga, o ktorom sa vo viacerých zdrojoch môžeme dočítať, že mu ani 21.storočie nebude stačiť duchom. Nuž, máme tu 21.storočie a na rozdiel od iných krajín, ktorým politický režim, ekonomické pomery, či jazyková bariéra nebránili v rozvíjaní Jungovho diela, sa i my môžeme – vďaka prekladu vybraných spisov a ostatných diel - hlbšie oboznamovať s jeho myšlienkami. Hovorím „my“ i keď už takmer 20 rokov to česko-slovenské „my“ neplatí. Dovolím si tvrdiť, že neplatí len de jure, de facto je tomu na viacerých úrovniach inak. Bez ohľadu na to, aké je, či v minulosti bolo územné usporiadanie našich národov, vždy tu zostáva isté prepojenie, ktoré žiadna samostatnosť, ani národná zvrchovanosť nedokázala pretrhnúť. Jedným z mnohých článkov tohto prepojenia, je aj takmer nulová jazyková bariéra, ktorá vytvára akýsi imaginárny most, po ktorom i Jungove dielo mohlo zväzok po zväzku pokračovať vo svojej púti z Moravy na Slovensko. Vo svojom príspevku pán dr. Plocek konštatujete, že recepcia Jungovej analytickej psychológie v Čechách začala v porovnaní s inými hlbinnými smermi pomerne neskoro. Skúsme si však predstaviť, že by nebolo vášho odhodlania preložiť Jungove diela do češtiny, že by nebolo vašej vytrvalosti a svedomitej práce na preklade Jungových diel, aká by bola situácia dnes? Možno veľmi podobná ako na Slovensku. Okrem útleho diela Márie Puškárovej – Múdry starec, ktorá vyšla v roku 1997 a heslovite čitateľom ozrejmuje základné pojmy jungovskej psychológie, sa Jungovi na Slovenku nedostávalo väčšej pozornosti. Optimisticky hovorím nedostávalo v minulom čase, pretože práve vďaka prekladu Jungových diel sa otvárajú možnosti hlbšieho prenikania jeho myšlienok a terapeutického prístupu aj do Slovenskej akademickej, či psychoterapeutickej obce. Deviatym dielom vybraných spisov C.G.Junga sa uzatvára jedna etapa sprístupňovania jeho diela záujemcom v našich krajinách. Vždy je to tak, že keď sa niečo končí, vytvára sa tým zároveň priestor aj pre niečo nové. Verím, že prekladom Jungovho diela do češtiny sa vytvorili dostatočné zdroje pre štúdium jeho myšlienok aj na Slovensku a vytvorila sa tak pôda pre ich šírenie. Dôkazom toho je skutočnosť, že Univerzita Komenského – historicky po prvý krát od svojho vzniku – v minulom školskom roku, zaviedla povinne voliteľný predmet „Analytická psychológia C.G.Junga. Pôvodne plánovaný jednosemestrový exkurz do jungiánskej psychológie sa stretol s takým ohlasom, že si študenti na katedre vydobyli jeho pokračovanie. Som potešená a zároveň vďačná, že Jung mladých ľudí u nás oslovuje a že si jeho myšlienky získavajú záujemcov nielen z radov budúcich psychológov, ale sú príťažlivé aj pre študentov z katedier religionistiky, pedagogiky, ale i matematiky a fyziky. Keď som si pripravovala tento príspevok, požiadala som svojich študentov, aby sa zamysleli nad tým, čo pre nich znamená preklad Jungových spisov, voľný a nekomplikovaný prístup k jeho dielu. Z množstva príspevkov, ktoré napísali vyberám aspoň tieto : „ .....preklad Jungovho diela v mojich očiach znamená úžasný čin, bez neho by totiž väčšina z jeho diela ostala študentmi nepovšimnutá. Ja sama by som po origináli v cudzom jazyku siahla zrejme až o mnoho rokov neskôr, ak vôbec. Preklad jeho diela mi otvoril možnosť nahliadnuť a spoznať Jungove myšlienky už počas štúdia. A za to ďakujem.“ „.... ja som veľmi vďačný za to, že sa niekto odhodlá na takúto cestu, ktorej výsledkom je sprostredkovanie a zachovanie tak hlbokých a odvážnych myšlienok, ktorými tie Jungove pre mňa sú. Na Jungove dielo som narazil v 16 rokoch a už vtedy ma očaril. Počas života som sa k nemu náhodne vracal vždy vtedy, keď mi niekto pri nejakej príležitosti podsunul ďalší preklad jeho práce. Musím povedať, že môj vzťah k Jungovým myšlienkam sa od počiatku vyvíja a mení. Od zbožňovania, cez pochybnosti a zavrhnutia až k opätovnému návratu k jeho dielu a myšlienkam, jeho dielo je podnetné a obohacujúce, inšpiruje nielen myšlienkami, ale aj osobným postojom ku skúmaniu ľudskej existencie. Preto som na začiatku povedal, že som
76
MEZI BŘEHY 3
bulletin
vďačný a vďaka patrí nielen autorovi, ale aj tým, ktorí napomáhajú šíreniu jeho diela . Pre mňa osobne malo aj má veľký význam.“ „...... Jung mal možno pocit že ľuďom nedokázal otvoriť oči, ale vďaka týmto knihám sa môže o otvorenie našich očí pokúšať dodnes.“ Formuje sa mladá obec „jungiánov“ a tak si snáď, po dlhej dobe putovania, nájde i vďaka vašej náročnej a dôslednej prekladateľskej práci, Jungove dielo pevné a trvalé miesto aj na Slovensku. Pomaly sa blíži záver roka, podľa mayskeho kalendára sa končí ďalšia éra ľudskej civilizácie a my sme sa tu dnes stretli, aby sme boli nielen účastní slávnostného zavŕšenia prekladu Jungovho diela do češtiny, ale tiež aby sme vzdali hold všetkým, ktorí svojou neúnavnou prácou a napriek mnohým prekážkam úspešne dokončili preklad a vydanie vybraných spisov C.G.Junga. Že sa to v dnešnej dobe, pri nestabilnej ekonomickej situácii rovná takmer zázraku, asi netreba pripomínať. A nielen ekonomika, ale aj samotné Jungove dielo – tak ako o tom hovoril dr. Plocek – kladie vysoké nároky na prekladateľa. V závere 8. zväzku sa v edičnej poznámke okrem iného uvádza: „Preklad zväzku bol opätovne revidovaný a zdokonaľovaný v rovine jazykovej i odbornej. Vyžadovala si to ako náročnosť pojednávaných problémov, tak i Jungov obrovský faktografický záber zasahujúci do rady vedných oborov a značnej historickej hĺbky.“ Som presvedčená, že táto edičná poznámka plne vystihuje náročnosť a dôslednosť, s akou boli všetky Jungove spisy prekladané. Záverečný diel a najmä kapitola O vzniku osobnosti ponúka (aspoň mne osobne) dostatočne jasné vysvetlenie, ako bolo možné tento projekt priviesť k úspešnému dokončeniu, citujem : „.... vynikajúca osobnosť je pre obyčajného človeka takmer nadprirodzeným zjavom, ktorý možno vysvetliť len prítomnosťou démonického faktoru. Čím je koniec – koncov spôsobené, že niekto volí vlastnú cestu, a tým akoby z vrstvy hmly vystupuje z nevedomej identity s masou? Je to skutočnosť, ktorá sa označuje ako povolanie: iracionálny faktor, ktorý osudovo pudí k emancipácii zo stáda a z ciest, ktoré stádo vyšliapalo. Skutočná osobnosť má vždy vnútorné povolanie a verí v neho, má k nemu pistis, tj. dôveru ako k bohu, i keď je to len individuálny pocit povolanosti, akoby povedal obyčajný človek. Toto povolanie však pôsobí ako boží zákon, od ktorého neexistuje žiadna odchýlka. Skutočnosť, že mnohí na svojej vlastnej ceste zahynú, pre človeka s povolaním neznamená nič. Musí nasledovať vlastný zákon, ako keby to bol démon, ktorý mu našepkal nové, podivné cesty. Kto má povolanie načúva hlasu vnútra, je povolaný. Preto tiež verí povesti, že má svojho súkromného démona, ktorý mu radí a ktorého príkazy má vykonávať“. Neviem akému hlasu ste po tie roky, keď ste pracovali na preklade, dopriavali sluchu, ale dovolím si povedať, že nielen ja, ale aj všetci prítomní sme vám i vašim kolegom vďační, za vašich „vnútorných démonov“, ktorí vám dali silu v začatom diele pokračovať, vytrvať, zdolávať prekážky a nepriazne, aby ste nám uľahčili cestu k poznaniu. Zuzana Horňáková
77
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Ludvík Běťák SYMBOL A SYMBOLICKÝ ŽIVOT víkendový seminář navazující na vernisáž IX. svazku Výboru z díla C. G. Junga 8. – 9. prosince 2012 v Brně Seminář pana doktora Běťáka o Symbolech a symbolickém životě byl pro mne velmi inspirující. Celým víkendem se z něj linul doktorův profesionální přístup protkaný mnohaletými zkušenostmi. Páteční úvod v podobě vernisáže k představení nového IX. Jungova Výboru z díla nás příjemně naladil na ono symbolické nastavení, které se nás pak drželo po celý seminář. Symboly a práci s nimi považuji za jeden z nejzajímavějších prvků analytické psychoterapie a jsem ráda, že se mi dostalo možnosti na částečně sebezkušenostním semináři rozvinout svůj pohled na onu tématiku a ještě více poodhalit roušku této magické terapeutické práce. Pan doktor Běťák nás svým harmonickým projevem nejprve seznámil s teoretickými možnostmi terapeutické praxe a zároveň dal také prostor pro nás samotné a naše vlastní zkušenosti, postoje a názory. Jelikož nás na semináři byl příznivý komorní počet, měli jsme možnost vyzkoušet si imaginace, práci s některými předmětnými symboly, vykládat si své sny a nechat se vzájemně unést různými příběhy, jež oslovovaly jak naše vědomí tak především naše temná nevědomí. Pan doktor nás seznámil s mnohými vlastními kazuistikami, na nichž nám demonstroval možné způsoby práce se symboly, a když byla vytvořena ta správná atmosféra, měli jsme také možnost ukázku této úchvatné práce vidět i přímo na jedné z frekventantek. Díky této a vlastně i celovíkendové zkušenosti jsme měli možnost lépe pochopit symbolický přístup a důležitost potřeby celkového správného naladění terapeuta a klienta k samotnému vnímání symbolů. Za tento seminář jsem moc ráda, neboť obohatil můj symbolický život a otevřel mi další komnaty na cestě za sebepoznáním. Děkuji! Kateřina Matalová
Ludvík Běťák LIDOVÁ BALADA A SYMBOLICKÝ ŽIVOT veřejná přednáška v rámci druhého běhu víkendového semináře Symbol a symbolický život 11. ledna 2013 v Brně
V rozhovoru v minulém čísle našeho časopisu se pan doktor Běťák přihlásil vedle psychologické i k muzikantské identitě, a tak už nepřekvapí, že téma přednášky zahajující víkendový seminář Symbol a symbolický život umístil mezi tyto břehy. Na přenášku Lidová balada a symbolický život si k prezentaci písňových balad přizval své blízké hudební hosty – zpěvačku Lenku Říčnou, jejíž hlas znají ti, kdo si oblíbili Běťákovo muzikantství, z „vánočního“ CD; a psychiatra Roberta Kulíska, který se ujal hry na violu. V listopadu se v Kostelci na Kyjovsku uskutečnilo podzimní rozjímán nad baladami Staří o lásce, mladí o smrti - proměny života II. Pořadem provázel s Ludvíkem Běťákem Vladimír Merta. Záměrem pořadu bylo i zachování audiovizuálního záznamu. To se povedlo jen z poloviny – naplněna byla vizuální stránka, avšak film zůstal vlivem kyjovského šotka bez zvukového doprovodu. Přípravu a bádání v teorii využil přednášející při prezentaci pro ČSAP a Collegium. Nejsilnější Běťákovou stránkou bylo ale i nyní spontánní vyprávění, 78
MEZI BŘEHY 3
bulletin
kterým teorii amplifikoval. Situace z terapie, která proběhla v posledním týdnu, vzpomínky na hudební setkání ve sklepě v kyjovském rodišti – to jsou trefy, které tématu dodaly další rozměr. Útvar balady navazuje na kramářskou píseň a pohádku. Košatá symbolika nabízí těhotnost smyslem. Častý je motiv smrti, i ten je možné vztáhnout k procesu transformace. Může to být právě písňová balada, která přinese klientovu truchlení oprávnění, význam a smysl. Z jiné strany se právě písně snadno stávají spontánním výrazem komplexového nastavení interpreta. Není ale nezbytné líčit další detaily přednášky a zpívaných balad. Kyjovský šotek podcenil naše setkání, sice se mu podařilo očarovat Aleše Záboje, aby nepřipravil nahrávací zařízení, nicméně prosbě o záznam v poslední chvíli před začátkem vyšel náš hostitel jako obvykle ochotně vstříc. Záznam nejen pořídil, ale i vystavil na internet, takže si můžete jak celou přednášku, tak jednotlivé písně stáhnout a přehrát jak v úsporném mp3 formátu, tak plnotučnějším wav: http://difanet.jamu.cz/CJB/L.Betak_Lidova_balada_20130111 Ervin Śiroký
79
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Barry Miller PŘENOS A PROTIPŘENOS víkendový seminář s veřejnou přednáškou The cheating heart – nevěrné srdce 1. - 3. února .2013 v Praze Páteční přednáška Barryho Millera se držela tématu podvádění a nevěry. V průběhu dvou hodin se Barry Miller snažil přiblížit nám svojí analytickou práci, hlavně přes kazuistiku muže, se kterým mnoho let pracuje. Teoretická část, kterou byl celý večer zahájen, kladla otázku nakolik je v lidském chování komplex podvádění zakořeněn a jak o něm přemýšlíme. Zajímavý byl příklad přenesení pozornosti dítěte v raném věku od jednoho rodiče k druhému. Tento příklad nás navedl k myšlence, že fantazie podvádění je nějakým způsobem vývojově zakořeněná v každém z nás. Pak už směrovala veškerá naše pozornost případu muže z kazuistiky. Výstup, který pro mě páteční večer měl, byl hlavně o práci se vztahem v analytické psychologii. Bylo také zjevné, že těžiště práce spočívá v hledání individuálního významu situace, nebo problému, ne v jeho odstranění. Pokud postupujeme směrem k hledání významu projevů, otázka hodnocení nebo moralizování nad příběhem klienta nemá v terapeutické práci své místo. Analýza tedy nevede k prevenci ale přenáší do popředí oblast porozumění. Cílem je dotknout se rovin, které nesou psychologii nevěry a podvádění. V terapeutickém vztahu pak má klient i analytik možnost zakusit emoce spojené se zradou na psychologické úrovni. Další podnětná myšlenka, která mě ten večer oslovila, se týká nebezpečné oblasti psychoterapie, kde klienti identifikují terapeuta s rodičovskou morálkou a představami o tom, jak by měl jejich vztah fungovat. Poté do analytika projikují tyto své představy, které můžeme zachytit v přenosu. Miller pak vnímá jako základní krok analytické práce rozbití klientových představ o své vlastní osobnosti, o tom jak je dobrý nebo špatný. Pokud se povede rozbít klientovi tento sebeobraz, naskytne se ve vztahu prostor pro vnímání stínu a také prostor pro práci s napětím a konfliktem. Sobotní dopoledne nám Barry Miller položil nelehkou otázku, kolik lidí je v terapeutickém vztahu. Tato otázka podnítila zásadní téma analytické psychologie, kterým je právě analytický vztah a pár. Naše odpovědi se samozřejmě lišily, což mělo za následek velice plodné výstupy, které, pro mě osobně, byly z celého semináře nejzásadnější. Jedna odpověď nabídla možnost, že v terapeutickém vztahu vystupuje jen 1 člověk. Miller nám pak vysvětlil, že pokud se jedná jenom o jednu osobu, můžeme mluvit o uroboros vztahu (obr. 1.), tedy o vlastním, autistickém kruhu, kde nedochází k napětí a tím pádem ani ke konfliktům. Kruh uroboros je autistická, temná stránka vztahu, která nepotřebuje okolí, nepotřebuje konflikt a nepodněcuje tak jedince k narození a dalšímu seberozvoji. Pokud se budeme bavit o podobě terapeutického vztahu uroboros, budeme mluvit hlavně o zrcadlícím a sytícím vztahu. V takovém vztahu se potkávají dva psychologicky nenarození lidé, protože až konflikt požaduje narození. Aby dal Miller své odpovědi také konkrétní formu, mluvil o příkladu práci s klientem kde setkání probíhá jednou týdně. Za takovýchto podmínek se totiž dle vztah udržuje spíše na úrovni uroboros, jednoduše proto, že nedává prostor konfliktům. Analýza vyžaduje setkání alespoň 2x týdně.
80
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Obr. 1. – Uroboros
Pro analytika je zásadní výzvou ve vztahu s klientem žít napětí a také konflikty. Proto je důležité aby v analytickém vztahu existovaly alespoň 2 osoby. Jung v této souvislosti používá pro vysvětlení procesu, který se odehrává ve vztazích čtverec Quaternio (obr. 2.). Quaternio znázorňuje působení vědomí a nevědomí ve vztahu. Vztah, kde jsou reflektovány tyto roviny, vyváří napětí, které je možné opět spatřit v přenosu a protipřenosu. Analytik je tedy schopen žít napětí Quaternia a zároveň je schopen ve vztahu s klientem držet si odstup, jít ke své vlastní cirkularitě a hledat obrazy, které napovídají, co se ve vztahu vlastně odehrává. B. Miller nám své názory také podpořil myšlenkou Junga, pro kterého bylo klíčové, že psychologický vývoj potřebuje vztah. K individuaci, dle něj, nelze dospět bez společnosti a okolí. K individuaci máme dospět v kontextu ostatních, ne autismem. Jedinec se rozvíjí přes vztahy, proto je pro analytickou psychologii zásadní práce se vztahem a přenosem. Obr. 2. Quaternio
Základní orientací analýzy je tedy držet jasný vztah mezi dvěma lidi. Pokud do vztahu zasahuje ještě třetí osoba nebo instituce, vzniká z Quaternia trojúhelník, ve kterém pak terapeut i klient ztrácí nad vztahem kontrolu, vztah je pak méně jasný. Ku příkladu pokud spolupracuje klinický psycholog s klientem, který je u něj přes pojišťovnu, pojišťovna určuje frekvenci setkání, cíle setkání a délku spolupráce a staví tak terapeuta i klienta do pozice dětí. Instituce – pojišťovna pak působí jako matka a udává základní rámec vztahu. Miller si proto při práci s klienty hned na začátku sezení vezme do ruky peníze, nebo šek a položí je na stůl mezi sebe a klienta. Vztah je ohraničen a je jasné, že analytik dělá svou práci.
81
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Pak jsme se na přenos podívali zas z jiného úhlu a mluvili o tom, kde vlastně začíná terapeutický vztah. Přenos totiž působí ještě před prvním setkáním a to ve fantaziích a představách obou stran. Kdybychom měli být více konkrétní, jde například o způsob, jakým nás klient najde, pak o otázku, proč si vybere právě nás, o průběh domlouvání první schůzky, o to, kdo rozhovor vede a podobně. Klient si tak vytváří obraz analytika na základě svých projekcí. Tyto projekce pak můžeme v terapeutické práci reflektovat ale je dobré jim nepodlehnout. Terapeut si také vytváří své představy o klientech. Při otázce k projekcím terapeuta na klienty, přesněji o specifikách práce s klienty s odlišnými diagnostickými kategoriemi se Barry Miller vyjádřil následovně:
Barry Miller, Ph.D. Je psychoterapeutem v Los Angeles, kde vystudoval na Institutu C. G. Junga v roce 1977 ve kterém i nadále působí. Na této škole stále přednáší o snech, sexualitě a přenosu. Publikuje v řadě odborných časopisů. Vystupuje také na mnoha mezinárodních konferencích.
foto a info z pozvánky ČSAP
„Když začneme o klientech přemýšlet v kategoriích, jde o protipřenos, který je vystavěn ještě před tím, než začne psychologická práce. Klienta bychom měli poslouchat tak, jako bychom se s ničím podobným zatím nesetkali. Prostor pro reflexi symptomů vzniká, až když s klientem v terapeutickém vztahu tyto symptomy skutečně zažíváme. Jinak řečeno, ve vztahu spíše vytváříme prostor pro zkušenost toho, co se v jiných klientových vztazích odehrává, ne pro očekávání, které určují přenos.“ Z otázky specifik práce zřejmě vycítil Barry Miller také potřebu ujasnění si toho, s čím se vlastně terapeut ve své práci identifikuje a proto odpověděl na dotaz v ještě více obecnější rovině: „Analýza totiž není o pomáhání klientovi. Pokud se identifikujeme s pomocí, sami předurčujeme přenos, a tím pádem další vývoj vztahu. Úlohou analytika je ale spíš objevovat psychologii a rozvinout vědomí. To nutně nepřináší klientovi pocit štěstí nebo zlepšení života. Klient se ve vztahu snaží najít svůj vlastní nástroj, kterým pak může objevovat svoji vlastní psýché.“ V souhrnu lze říct, že práce se vztahem a přenosem jsou pro analytickou psychologii klíčové. Také konflikt zřejmě není něco, čeho by jsme se měli v terapeutické práci bát. Zároveň pohled analytické psychologie dostává do popředí práci s pochopením symptomu, spíše než orientaci na jeho odstranění. K materiálu, který klient přináší si tedy musíme vytvořit postoj, který není v opozici ale postoj, který nás povede ke snaze přiblížit se klientovi a porozumět jeho psychologii. 82
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Mé dojmy ze semináře jsou proto velice kladné. Vskutku zajímavé bylo vidět mezikulturní rozdíly v práci analytiků ve spojených státech. Co mě však oslovilo nejvíce, byla osobnost Barryho Millera. Před seminářem jsem měl veliké očekávání k danému tématu. Celkově jsem však přenos nikdy nedokázal uchopit tak věcně a přitom tak přirozeně jako se to v průběhu semináře povedlo Millerovi. Také se mě po celou dobu semináře držel příjemný pocit, že analytická psychologie je něco, čím Miller žije. Možná i proto byl celý seminář tak přirozený a zároveň podněcující k další práci. Jakub Nemček
83
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Asociace klinických psychologů II. CELOSTÁTNÍ KONFERENCE AKP ČR 23. – 24. února 2013, hotel Continental v Brně Na loňské iniciální konferenční setkání klinických psychologů v brněnské hotelu Continental (viz recenze MB č. 2) navázal letos druhý ročník zakládající pravděpodobně tradici těchto setkávání. Dovolte mi podrobnější zastavení se zejména u projednávaných oborových organizačních záležitostí: pro klinické psychology se jedná o věci zásadního významu a z ČSAP se tu kromě mě mihnul jen jeden další člen. Kliničtí psychologové čtěte prosím a popřípadě zkuste příště zvážit svou účast. Byla jednou jedna osada, kde se nejdříve osadníci usídlovali docela snadno. Přijetí do tohoto místa ale přestalo být po nějakém čase tak snadné. Zájemců o sdílení tohoto prostoru však neubývalo, oni naopak průběžně neustále přibývají. A tak je již tento prostor obehnán zdí a vně vstupní brány staví překážky samotný pan Král, jenž praví: „Ke vstupní zkoušce se dostane jen ten, pokud se k ní tedy vůbec dostane, kdo tyto překážky překoná.“ Ta osada se jmenuje klinická psychologie. Jak jejich obyvatel přibývá, podmínky vstupu se stávají stále náročnější a náročnější. U brány se dnes setrvává minimálně pět let, je nutné absolvovat dvacet kazuistických seminářů, stáže na akreditovaných pracovištích, vypracovat velké množství přesně definovaných nálezů, to vše pod dohledem akreditovaného obyvatele osady. Vstupní brána se začala budovat již na konci šedesátých let. Jmenovala se nejdříve Kabinet psychologie při Ústavu doškolování lékařů a zakládal ji Jiří Diamant. Ten záhy emigroval a na místo vedení instituce nastoupil Josef Langmeier. Většina z nás zná již ústav pod názvem Subkatedra klinické psychologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ), jak se nazývá od roku 1991, s kapitánem Janem Ženatým. Od roku 1996 se vstupní procedura nazývá „speciální průprava v klinické psychologii“. Doktor Ženatý odstoupil ze zdravotních důvodů z funkce v roce 2011. Od ledna 2012 ho nahradil málo známý Pavel Král. Pan magistr se představil klinicko-psychologické obci právě na této konferenci. Popsal současné požadavky Subkatedry na – jak jim sám říká – školence. Každý, kdo tyto informace potřebuje, je nalezne v tzv. logbooku, a tak jen shrnu, požadavky jsou skutečně vyšněrované k vysoké náročnosti. Pavel Král vysvětlil svou návaznost na výrazné osobnosti českých klinickopsychologických vod změnou v samotné instituci, nikoli svou aspirací na slovutnost. Z instituce se totiž stává hlavně administrativní centrum, které další dění formálně organizuje. Úvazky zaměstnanců byly v rámci celkových úspor IPVZ redukovány na 0,5 u Mgr. Krále, na 0,1 u PhDr. Krejčířové a 0,5 u sekretářky paní Vlčkové (na kterou mnoho z nás vzpomíná jako na podpůrnou duši v tom poněkud nehostinném přešlapování u brány osady), ta ovšem nyní slouží i ostatním nelékařských profesím. Aktuálně je zde přihlášeno něco přes tři sta školenců, těch aktivních, o nichž pak Král ví, je dvě stě čtyřicet jedna. Součástí je i samostatné vzdělávání v dětské klinické psychologii (viz recenze předchozí konference), v němž aktuálně přešlapuje jedenáct aktivních školenců. Důležitou informací pro ty, kdo se u vstupní brány zadrhli: Pro každého platí podmínky, které byly stanoveny v době jejich přihlášení se do systému. Prezidentka AKP ČR Hana Jahnová a předsedkyně pobočky pro Jižní Moravu Zuzana Spurná byly i letos matkami celé akce. Hana Jahnová svou přívětivou vlídností celým programem provázela a ve svém vstupu informovala o rostoucí náročnosti práce prezidia. Ta se týká zejména obtížného lobování kolem připravovaného nového zákona, který má nahradit platný zákon č. 96/2004 Sb. Ten nás, jak známo, vyňal ze společného právního ošetření
84
MEZI BŘEHY 3
bulletin
s lékaři a v mnoha ohledech nešťastně přiřadil k dalším nelékařským profesím. Současní obyvatelé Ministerstva zdravotnictví bohužel naší profesi příliš naklonění nejsou, resp. o ní nic neví. Snahou je shromažďování argumentů, navazování komunikace se zákonodárci. Podle současného harmonogramu by zákon měl být připomínkován 1. 8. 2013 a platit by mohl od 1. 4. 2014. Aktuálním tématem je i reforma psychiatrické péče, ke které vede ČR Evropská unie. AKP byla vyzvána k vypracování dokumentu o našem oboru. Pokud jsem cenil přívětivost a vlídnost naší prezidentky, potom nelze neocenit ryzí schopnost jasného vymezení hranic jihomoravské předsedkyně. Zuzana Spurná upozornila, že přítomna je pouhá desetina členů AKP a my, chudáci přítomní, jsme si to od ní pěkně schytali. Kompetence klinických psychologů jsou těžce získány, náročně chráněny a je nezbytné průběžné přizpůsobování se vyvíjejícím se podmínkám, a to bez aktivního přístupu členské základny a společného úsilí fungovat nebude. Otevřela opomíjenou otázku: Stojíme o uzákonění vlastní komory? Komora musí být schválená zákonodárci, smysluplná by byla výlučně klinicko-psychologická s povinným členstvím. Oproti lesu souhlasících rukou v auditoriu se tradičně okamžitě vymezil Karel Koblic a pochybnosti o komoře vyjádřila i Blanka Čepická. Myšlenka založení komory je stejně stará jako AKP sama – již u jejího zrodu ji prosazoval náš bývalý předseda Ludvík Běťák. Vytvoření komory by vyžadovalo další velké organizační úsilí. Současné vedení je oprávněně unavené již nyní. K tomu měla na jiném místě poznámku doktorka Čepická: Nejlepším receptem, jak získat následníky, je odejít. Takto situaci sama vyřešila po desetiletém vedení pražské pobočky. Další možností může být i limitace funkčního období. To zní dobře, ale v Brně musíme zároveň zpozornět. Nezájem jiných o organizační věci asociace vedl v druhé polovině devadesátých let k tomu, že jihomoravskou pobočku vedl, a tedy čelním představitelem naší odbornosti se stal Jiří Kulka. Nejvýraznějším VIP zástupcem instituce byl stejně jako loni Karel Koblic, který se v mezičase stal předsedou České psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti. Také jako vrchní představitel této organizace zde mnohokrát zdůraznil: „Psychoterapie mimo zdravotnictví není v pořádku.“ Psychoterapie mimo zdravotnictví znamená její „rozmlžování“. Celou konferenci byl přítomen aktivně diskutující profesor Stanislav Kratochvíl. Na Koblicův jednoznačně formulovaný postoj reagoval: Nejedná se o jednohlasný názor ČPS ČLS JEP, naopak, do Koblicova předsednictví převažovala snaha udržet veškeré psychoterapeutické působení (v naší osadě i mimo ni) pohromadě. Výbor teď nezdravotníky přestal reprezentovat. Žádný zákon psychoterapii mimo zdravotnictví nezakazuje. Koblicův postoj bohužel způsobí, že psychoterapie nezůstane pohromadě. Zklamaní nezdravotníci už nyní v této situaci vyjadřují záměr založit svou vlastní organizaci – mezi třemi představiteli těchto snah, které pan profesor jmenoval, je i Pavel Zach. Minulý rok se přitom pan Koblic vydával jiným směrem – připomínám z reportáže I. konference: „Psychoterapie mimo zdravotnictví je nelegální.“ Nechce ji však rušit, ale kolegové, kteří ji takto provádějí, by si sami měli stanovit pravidla vzdělávání, podmínky fungování. Měli by si vyvinout závazný způsob vedení dokumentace, vyřizování stížností apod. To by potom mohla oborová organizace zastřešit.“ Dalším leitmotivem doktora Koblice bylo vyjádření nutnosti, aby branou do osady klinické psychologie mohl vstoupit pouze psycholog, který vystudoval jednooborovou pětiletou psychologii. Pro nezasvěcené se jedná o odkaz na spor, který se rozhořel mezi vedením AKP a katedrou psychologie Fakulty sociálních studií zastupovanou jejím vedoucím profesorem Zbyňkem Vybíralem.
85
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Podle Koblice douška o „jednooborovém pětiletém studiu“ ze zákona nedopatřením vypadla. (FSS přijímala do magisterského studia koncipovaného také jako pregraduální vzdělávání pro zdravotníky, z dvouoborových bakalářských oborů). Spor mezi oběma stranami ústil přece jen v ponechání dosavadních školenců takto koncipovaného vysokoškolského studia ve zdravotnické průpravě a k ukončení této praxe na FSS. Osobně mě velmi mrzí konfrontativní tón, který Asociace ve sporu vůči Zbyňkovi Vybíralo zvolila. Kromě toho - pregraduální klinická psychologie se v Brně vyučuje na dvou školách, začátek profesního formování probíhá na obou místech. A tak by brněnské konferenci slušela účast představitelů obou institucí. Profesor Vybíral se přece jen nechtěně součástí konference stal; když předsednictvo oceňovalo profesory, kteří vyslyšeli prosbu o odborné argumenty využitelné v jednání ohledně chystaného zdravotnického zákon, zazněl nevědomý úkon: „Poděkování patří profesorům Svobodovi, Kratochvílovi a Vybíralovi.“ Sálem zazněly nesouhlasná citoslovce ústící do opravy: Ne Vybíralovi, Vymětalovi!“ Následný pokus o opravu se ale znovu nepovedl, opět se do té trojice vmísil Vybíral. Koblicův příspěvek přinesl řadu zajímavých informací. Ve srovnání s „vyspělým světem“ odhaduje počet našich klinických psychologů na třetinu. Zoufale se nedostává dětských klinických psychologů. Chybíme v koncepcích mnoha somatických oborů. Dostávají se mu zvěsti o hrůzách, které ho vedou k přesvědčení, že úroveň KP je horší než její velmi dobrá pověst. Pro budoucnost považuje za podstatné: Pokud se zvýší podhodnocená indexace výkonů, pojišťovny nejspíše sníží hodnotu bodu. Je zcela nejisté, co naší profesi přinese nová zákonná úprava nelékařských oborů. Za velké riziko považuje možné rozdělení psychoterapie psychologické a lékařské. Osobně odmítá participovat na „reformě psychiatrie“, výzvou nám může být „reforma péče o duševní zdraví“, nebo „reforma péče o psychiatrické pacienty“. Obzvláště provozovatelé nestátních zdravotnických zařízení sledovali s velkým zájmem vystoupení MUDr. Jana Macha, právního zástupce lékařské komory i AKP. Lékaři jsou podle jeho bohatých zkušeností z hlediska trestních oznámení daleko ohroženější než psychologové. Zdravotnických zařízení se týká řada předpisů, jejichž nedodržení může být postihováno desetitisícovými, ale i statisícovými pokutami. Svá sdělení ilustroval překvapujícími příklady právní ochrany a zastupování psychologů ze své praxe. Powerpointovou prezentaci kotvící celý jeho příspěvek poskytnul k šíření, zájemcům z řad klinických psychologů ji redakce smí poskytnout. Alena Paloušová, předsedkyně etické komise AKP měla i letos své okénko. Komise dostává průměrně tři stížnosti měsíčně. K úvaze Karla Koblice o pověsti přesahující úroveň a Machovým komentářům ohledně větší lékařské ohroženosti žalobami přidala postřeh, že řada případů, které komise projednává, by si soudní líčení zasloužily. Lze zvažovat nejen poškození osobnosti (nejčastější důvod trestních oznámení na psychology, kterých směrem na západ od našich hranic přibývá), ale i poškození zdraví. Víc stížností se týká kolegů starších ročníků. Osmdesát procent práce komise se nadále týká soudně znalecké činnosti. Paní doktorka si všímala skutečnosti, že v AKP oddělujeme etické a profesní, což v jiných oborech není zvykem. V profesní stránce funguje implicitní očekávání, že Asociace chrání svého člena. To je velmi vratká pozice, která si zasluhuje otevření diskuse. K odbornému programu: Konferenci zahájil svým příspěvkem čestný host, senátor profesor MUDr. Jan Žaloudík, CSc. Všímal si rizik úpadku vyspělého zdravotnictví. Pan profesor je pozoruhodnou osobností, renomovaným chirurgem, který ale během řeči ocení i urinoterapii a vliv tchai-ťi na zdraví člověka.
86
MEZI BŘEHY 3
bulletin
Na jeho odlehčený tón založený na bonmotech a nečekaných glosách navázal profesor Svoboda v obdobném duchu svým dosti nesourodým příspěvkem, v němž se pokoušel zachytit téma distanční psychologické intervence, zejména působení psychologa přes internet a v médiích. Každý klinický psycholog ví, jakou potíž představuje objednat dítě k dětskému klinickému psychologovi, nebo dokonce najít pro dítě psychoterapeuta. V Brně nastala odchodem Blanky Balaštíkové do důchodu naprostá díra v možnostech péče o děti školního věku. Specializovaná průprava pro dětskou klinickou psychologii trpí absencí relevance tohoto vzdělání pro zdravotní pojišťovny. Jakoby se krize tohoto podoboru vtělila i do skutečnosti, že jeho nejvyšší autorita, PhDr. Dana Krejčířová, musela kvůli zlomenině odříct svůj plánovaný příspěvek. Jejího prostoru se se ctí ujala PhDr. Karolína Malá se sdělením týkajícím se odlišností v chování a prožívání dětí s autismem. PhDr. Blanka Čepická, Ph.D. zasvěceně sledovala téma Sdělování nepříznivých zpráv. Čerpala ze své sedmnáctileté praxe učitelky na medicíně, kde proměnila Lékařskou psychologii do předmětů Krizová intervence, Nepříznivé zprávy, Péče o sebe a Práci s tělem. Později pracovala v transplantačním centru, kde se sdělování tragické zprávy potkávalo s žádostí o orgány. MUDr. Petra Sejbalová je primářka Sexuologického oddělení FN Brno. Její příspěvek obsáhnul celé spektrum jejich specializované péče. Byla znát její erudice a plný respekt k práci psychologů. Kazuistiky, kterými svůj příspěvek prokládala, ale ukazovaly, že kromě péče o transsexuály při změně pohlaví a případně ještě pomoci pacientům s deviacemi nabízejí psychoterapii v oblastech, který běžně pokrývají i takto nespecializovaná psychoterapeutická pracoviště. MUDr. Marta Holanová se pustila do historie a základů psychiatrie s předpokladem, že jsou psychologové těmito informacemi nepolíbení. Přesto bylo příjemné paní doktorku, jejíž jméno znají všichni, kdo pracují s psychiatrickými pacienty v Brně, vidět a slyšet. Je své práci oddaná. Ve svém příspěvku odhalovala zákulisí své léta fungující ambulance. Dozvěděli jsme se například, že v roce 2012 prošlo její ordinací 1892 pacientů. MUDr. Petr Klimpl se s přehledem pustil do tématu života a díla Heinze Kohuta a to u příležitosti stého výročí jeho narození. Poutavé líčení se nevyhýbalo Kohutově problematické povaze, nebo třeba komplikovanému závěru jeho života, kdy v kontextu své smrtelné nemoci regredoval, choval se k nemocničnímu personálu nepřístojně, přitom ještě stíhal napsat a odpřednášet některé klíčové příspěvky. Závěr konference patřil bohnickým psychologům. PhDr. Tereza Soukupová, Ph.D. prezentovala apercepční testy, zejména tedy TAT, kterým se loni zabývali profesoři Ćermák a Urbánek ze svých výzkumných pozic. Letošní návrat k tématu byl živý právě sepětím s klinickou praxí, bohatou zkušeností s používáním metody. Zájemci se v Bohnicích mohou v této metodě vzdělávat ve dvou dvoudenních kurzech, jejich nabídku objeví na stránkách léčebny. PhDr. Petr Goldmann zapřáhnul svou košatou zkušenost praktika do tématu diferenciální diagnostiky. Nejdříve na obecné rovině a posléze probíral všechny možné (a trochu i ty nemožné) záměny diagnózy schizofrenie s jinými. Sdílel s přítomnými své užitečné diagnostické postřehy. Odborných příspěvků se zhostili početně takřka vyváženě psychologové a lékaři. Jakoby se i v tom zrcadlila potřeba klinických psychologů vyjít z plánovaných zákonných úprav pospolu s lékařských stavem. Dovolím si říct, že konference překonala porodní obtíže loňského prvního ročníku a kvalita odborného setkání šla v celkovém vyznění jednoznačně nahoru. I letos byly perfektně
87
MEZI BŘEHY 3
bulletin
zvládnuty všechny formální náležitosti. Organizátorky opět zajistily vedle vlastního programu příjemné prostředí pro neformální jednání a kolegiální popovídání. Cateringové služby hotelu našly svůj delikatesní výraz zejména ve večerním rautu. Osobně bych volil jinou hudební produkci, která by nevedla k přikování k židlím v uzavřených skupinách. Jsem ale v této oblasti rozmazlený z akcí ČSAP hudební produkcí Ludvíka Běťáka a jeho cimbálovky, anebo žánrově odlišným projevem Tomáše Urbánka a jeho Kusé radosti, ale to je zajisté i věcí osobní hudební preference, v čemž se naštěstí lidé neshodují. Organizátorky již chystají pro další ročník nová zlepšení. A tak – příští rok třeba na shledanou kliničtí psychologové. Ervin Široký
88
MEZI BŘEHY 3
bulletin
ROUTERS PROGRAM – ZKOUŠKY IAAP 1. – 3. března 2013 v Praze Zástupci IAAP, President-Elect Tom Kelly a Vice-President Marianne Müllerová navštívili Prahu u příležitosti přijímacích, středně pokročilých a závěrečných zkoušek routers programu. Z organizačních důvodů bohužel nemohli vyjít vstříc značnému počtu zájemců o přijímací zkoušky, dosavadní počet účastníků programu uzavřeli jako dostatečný pro další vývoj české developing group. Ze zkoušek vyšly dva nový provizorní individuální členové IAAP (řádnými individuálmími členy mohou být uznáni až na následujícím kongresu IAAP): Petr Patočka a Miloš Knob – gratulujeme. Proběhlo také jednání zástupců IAAP s předsednictvem ČSAP.
Tom Kelly
Marianne Müllerová
89
inzerce
90
MEZI BŘEHY 3
inzerce
Takiwasi je „centrum pro léčbu drogově závislých a výzkum tradiční amazonské medicíny“ a nachází se na okraji Amazonie v peruánském městě Tarapoto. Vzniklo v roce 1992 za podpory francouzské a peruánské vlády a EU a od doby vzniku prošlo jeho branami více než 800 pacientů. Má legální statut a řadu ocenění, včetně ceny peruánského ministerstva zdravotnictví. Jeho primárním zaměřením je léčba drogově závislých formou terapeutické komunity, sekundárně se věnuje dalším činnostem jako ambulantní léčbě, osvětě a prevenci, výzkumu tradiční amazonské medicíny, výrobě přírodních léčiv a organizaci pravidelných sebezkušenostních seminářů. Ve svém konceptu léčby propojuje dvě základní paradigmata – současnou psychoterapii a tradiční amazonskou medicínu (známou též jako šamanismus, respektive curanderismus). Tradiční amazonská medicína je založena na využívání lokálních rostlin, které člověka „učí“ a „léčí“. Některé rostliny mají účinky purgativní a očistné, jiné „vizionářské“ atd. Součástí je i užívání halucinogenní liány ayahuasky. Léčba i semináře se odehrávají v kontextu rituálu, za dodržení přísných pravidel a úzkého provázení curanderos1. Centrum Takiwasi má s užíváním ayahuasky a tradiční amazonské medicíny bohaté zkušenosti, sezení vedou iniciovaní curanderos, kteří prošli mnoha lety učení v této oblasti. Jejich přístup a koncept poskytuje bezpečný prostor pro sebepoznávání a hlubokou práci na sobě.
Seminář zahrnuje: Seminář umožňuje účastníkům zažít práci na sobě postavenou na konceptu tradiční medicíny a kopírující model léčby v Takiwasi, který vychází z přechodových rituálu místních domorodých kmenů. Konkrétně zahrnuje: 2 purgativní sezení2, 3 sezení s ayahuaskou3, 3 dny „diety“4, sdílení a rozbor zkušeností ve skupině, individuální konzultace s psychologem5, přednášky o tradiční amazonské medicíně. 1
Iniciovaný praktik přírodní amazonské medicíny, laicky nazývaný „šaman“. Očista na úrovni fyzické, psychické, duševní. Užívání rostlin vyvolávajících zvracení v kontextu rituálu pod vedením curandera. 3 Noční sezení trvající cca 5 hodin. 2
91
MEZI BŘEHY 3
inzerce
Termín konání: 10. – 19. 6. 2013 Cena semináře: 560 EUR (doprava, ubytování a strava jsou v režimu každého účastníka – na požádání mohu ale poradit s nákupem letenek nebo doporučit ubytování – možno též domluvit skupinové ubytování na příjemném místě poblíž Takiwasi) - max. počet účastníků: 15 - pro závaznou rezervaci nutno uhradit zálohu ve výši 30%
Podmínkou pro účast na semináři je: - vyplnění anamnestického dotazníku pro Takiwasi (v AJ, ŠP nebo FR) - krátký motivační dopis (v AJ, ŠP nebo FR) - minimálně základní znalost AJ, ŠP nebo FR - účastník je psycholog nebo psychiatr
Kontraindikací užívání ayahuasky jsou závažné zdravotní potíže (zejména epilepsie a srdeční obtíže, silný diabetes; další nutno konzultovat se zaměstnanci Takiwasi), akutní psychiatrické onemocnění a těhotenství.
Personální zajištění semináře: PhDr. Veronika Kavenská, Ph.D. (organizační zajištění, psycholožka, 1 rok praxe v Takiwasi), Psi. Diego Graňa León (psycholog, 5 let praxe v Takiwasi), Dr. Jacques Mabit, M.D. (lékař, curandero, výkonný prezident a zakladatel centra Takiwasi), Psi. Jaime Torres Romero (vedoucí psycholog a ředitel Takiwasi, curandero), Dr. Rosa A. Giove, M. D. (lékařka, curandera)
Více informací: www.takiwasi.com http://www.uloz.to/x8uULg2/takiwasi-disertace-kavenska-pdf - disertační práce pojednávající o centru Takiwasi (v ČJ) http://www.adiktologie.cz/cz/articles/detail/291/1359/Moznosti-vyuziti-halucinogenuayahuasky-pri-lecbe-zavislosti - článek o Takiwasi v časopise Adiktologie http://www.vesmir.cz/clanek/lecba-zavislosti-domorodou-medicinou - článek o Takiwasi v časopise Vesmír Semináři bude předcházet informační schůzka v Olomouci, termín bude upřesněn na základě dohody s účastníky. Případné dotazy a přihlášení:
[email protected] 4
Pobyt v izolaci v džungli spojený s užíváním rostlin, dle konceptu amazonské medicíny nejvýznamnější a nejsilnější forma práce na sobě. 5 Zajištěno dvěmi psychology – v češtině Veronika Kavenská, v angličtině Diego Grańa León.
92
