Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství
Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) na dřevinách brněnských parků a intenzita napadení Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D.
Vanda Šedová
Brno 2008
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) na dřevinách brněnských parků a intenzita napadení vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické university v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně dne………………… Podpis ……………………..
PODĚKOVÁNÍ Děkuji doc. Ing. Haně Šefrové, Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce. Velmi si cením rad a informací, které mi o daném tématu poskytla. Dále děkuji rodině, která mi byla vždy oporou a přátelům, kteří mi dodávali odvahu a optimismus. Závěrečná
práce
byla
zpracována
s podporou
Výzkumného
záměru
č.
MSM6215648905 „Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu“ uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
Abstrakt Druhové spektrum vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) na dřevinách brněnských parků a intenzita napadení Bakalářská práce je zaměřena na výskyt druhového spektra vlnovníků na dřevinách brněnských parků. V roce 2007 bylo celkem zjištěno osm druhů vlnovníků, vlnovník Aceria cephalonea na javoru babyce, vlnovník ořešákový Aceria erinea a vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata na ořešáku královském, vlnovník Eriophyes inangulis a vlnovník olšový Eriophyes laevis na olši lepkavé, vlnovník hrušňový Eriophyes pyri na hrušni obecné, vlnovník trnkový Eriophyes similis na trnce obecné, vlnovník lípový Eriophyes tiliae na lípě srdčité a lípě Tilia nova. Vlnovník lipový byl nejčastějším druhem, byl zaregistrován na deseti stanovištích. Nejvyšší hustoty dosahoval vlnovník lipový a vlnovník Aceria cephalonea. Vlnovníci nemají vliv na růst a zdravotní stav okrasných dřevin, jejich působením vznikají pouze estetická poškození. Klíčová slova: vlnovníci, Eriophyidae, hálka, okrasné dřeviny, Brno
Abstract Species spectrum of eriophyid mites (Acarina: Eriophyidae) on trees and shrubs in parks the city of Brno and infestation intensity The bachelor work is focused on an occurrence of eriophyid mite species on trees and shrubs in the city Brno. In the territory of the city Brno there were founded eight eriophyid mite species Aceria cephalonea on Acer campestre, Aceria erinea and Aceria tristriata on Juglans regia, Eriophyes inangulis and Eriophyes laevis on Alnus glutinosa, Eriophyes pyri on Pyrus comunis, Eriophyes similis on Prunus spinosa, Eriophyes tiliae on Tilia cordata and T. nova in 2007. Eriophyes tiliae was the most common species, it was registered on 10 stands. Eriophyes tiliae and Aceria cephalonea were the most abundant species. Galls making mites don´t have an influence for growing and health condition on ornamental wood species, they make just an aesthetic pollution. Key words: eriophyid mites, Eriophyidae, gall, ornamental trees and shrubs, Brno
OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 6 2 LITERÁRNÍ ČÁST ....................................................................................................... 7 2.1 Charakteristika vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) ................................................. 7 2.2 Historie studia vlnovníků ........................................................................................ 9 2.3 Vztah vlnovníků a hostitelských rostlin................................................................ 12 2.4 Nejhojnější druhy vlnovníků na našem území ...................................................... 13 3 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 18 4 MATERIÁL A METODIKA....................................................................................... 19 4.1 Charakteristika studijní plochy ............................................................................. 19 4.1.1 Geografické údaje .......................................................................................... 19 4.1.2 Sledované parky a uliční stromořadí ............................................................. 19 4.2 Monitoring vlnovníků ........................................................................................... 21 5 VÝSLEDKY A DISKUSE .......................................................................................... 22 5.1 Druhové spektrum a hustota zjištěných vlnovníků ............................................... 22 5.2 Vztah vlnovníků k hostitelským dřevinám ........................................................... 25 6 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 29 7 POUŽITÁ LITERATURA .......................................................................................... 30 8 SEZNAM PŘÍLOH...................................................................................................... 32
1 ÚVOD V dnešní uspěchané a přetechnizované době lidé čím dál častěji vyhledávají klidná místa k odpočinku. Ne vždy mají možnost vyjet do přírody ven z města, a proto alespoň na chvíli zavítají do prostředí, kde mohou vydechnout, posedět na lavičce, projít se se svými blízkými či čtyřnohými mazlíčky, do míst, kde člověk může čerpat energii a kochat se pouhým pohledem. Tuto úlohu přebírají naše městské parky, ostrůvky oázy a klidu. V městě Brně, stejně jako ve většině velkých měst, musela počátkem minulého století zeleň ustoupit výstavbě domů, městských komunikací a stavbě dálničních přivaděčů. Rozvoj se zastavit nedá, přesto si myslím, že městská zeleň by zasluhovala větší pozornost a důslednější péči. Stromy ve městech nemohou růst jako „dříví v lese“, vždyť právě ty pomáhají našemu životnímu prostředí a plní v něm hned několik funkcí: pohlcují prach, produkují kyslík, tlumí hluk, brání erozi půdy a jsou přirozeným domovem pro nepřeberné množství různých živočichů. Také vlnovníci (Acarina: Eriophyidae), fytofágní roztoči, kterými se zabývám v mé bakalářské práci, našli své útočiště na kulturních i okrasných dřevinách. V průběhu vývoje se naprosto přizpůsobili svému životnímu prostředí. Na hostitelských rostlinách vytvářejí hálky nebo erinea, které jim poskytují úkryt před přirozenými nepřáteli a negativními vlivy vnějšího prostředí. Svými velmi nápadnými novotvary a deformacemi listů zaujmou i člověka, který mnohdy ani netuší, jak drobný živočich mikroskopických rozměrů je za takovéto útvary zodpovědný! Ačkoli na okrasných dřevinách brněnských parků a uličních stromořadí způsobují zejména estetické vady, bylo pro mě velmi zajímavé zjišťovat, jaké druhy vlnovníků se u nás vyskytují. Tito roztoči jsou jen málo prozkoumanou skupinou, které se nevěnuje velká pozornost.
6
2 LITERÁRNÍ ČÁST 2.1 Charakteristika vlnovníků (Acarina: Eriophyidae) Říše: Živočichové – Animalia Podříše: Mnohobuněční – Metazoa Kmen: Členovci – Arthropoda Podkmen: Klepítkatci – Chelicerata Třída: Pavoukovci – Arachnida Řád: Roztoči – Acarina Podřád: Sametkovci – Trombidiformes Skupina: Vlnovníci – Tetrapodili Čeleď: Vlnovníkovití – Eriophyidae Vlnovníci patří do řádu roztočů, což je rozmanitá a druhově velmi bohatá skupina drobných živočichů patřících do kmene členovců. Jejich rozměry jsou od 0,15 do 1 mm. Povrch těla je měkký, často pokrytý brvami a chloupky, někdy i sklerotizovanými destičkami (Šefrová, 2006). Tvar těla je různý podle druhu a podle způsobu života. Tělo je jednolité, vzniklé splynutím hlavových, hrudních a zadečkových článků. Podle jednotlivých druhů je vnějšími zářezy děleno na jednotlivé oddíly. Hlavová část (gnathosoma) může být odškrcena od zbytku těla (idiosoma), nebo je přední část s hlavovými a kráčivými končetinami (prosoma) oddělena rýhou od zadní části (opisthosoma), anebo je tělo rozděleno mezi druhým a třetím párem noh na přední oddíl (proterosoma) a zadní oddíl (hysterosoma) (Šefrová, 2006). Na přední části se vyskytují dva páry příústních končetin. Tříčlenné chelicery mohou být u některých druhů modifikované v bodcovitý útvar přizpůsobený k bodání a sání, nebo jsou zakončené klepítky. Pedipalpy slouží jako hmatové přívěsky, při jejich modifikaci jimi roztoči uchvacují potravu. K oplození dochází pomocí spermatoforů, známé, ale méně časté, jsou i partenogenetické samičky. Vývojová stadia začínají vajíčkem, přecházejí přes larvu, nymfu až po dospělce – nepřímý vývoj. Samička naklade vajíčka, ze kterých se líhne larva se 3 páry končetin a zpravidla jí chybí vzdušnice, proto dýchá celým povrchem těla. Po svléknutí larvy se objevuje čtvrtý pár končetin a stadium se označuje jako nymfa, u které se již vyvinuly vzdušnice (u druhů, kde se vyskytují i v dospělosti) a 7
jednou, dvakrát či třikrát se svléká (protonymfa, deutonymfa, tritonymfa). Dospělci nejčastěji mívají 4 páry končetin, jejich počet však může být druhotně redukován. Roztoči se uplatňují jako saprofágové při koloběhu látek v přírodě. Pozitivně působí jako bioregulátoři, např. dravý roztoč Typhlodromus pyri Scheuten 1857 se využívá v biologické ochraně rostlin proti fytofágním roztočům (sviluškám a vlnovníkům). Některé druhy patří mezi obtížné parazity člověka, živočichů i rostlin a fungují jako přenašeči původců jejich chorob. Velké ztráty způsobují skladokazi a někteří škůdci rostlin (svilušky, vlnovníci). Věda zabývající se roztoči se nazývá akarologie. Vlnovníci jsou mikroskopičtí živočichové o rozměrech od 0,15 do 0,30 mm pouze se 2 páry končetin. Počet nohou byl redukován díky jejich způsobu života. Nemají vytvořené oči, cévní soustavu, vzdušnice, ani vylučovací ústrojí (Laštůvka a kol., 2004). Mají bodavě sací ústní ústrojí a jsou pouze fytofágní. Tito exoparazité, sající hlavně na listech a pupenech, dráždí svými slinami rostlinná pletiva, která reagují tvorbou různých novotvarů, deformací, nebo změnou barvy. Na listech rostlin se tvoří hálky (cecidie), které roztočům slouží jako ochrana před vlivy vnějšího prostředí. Jsou různého tvaru od rohlíčkovitých po kulovité. Dále se na listech mohou vytvářet plstnaté povlaky vzniklé zmnožením trichomů (erineum). V některých případech se vlnovníci vyskytují přímo v pupenech, čímž dochází k jejich bobtnání a pupen nevyraší. Výjimečně vznikají na stromech tzv. čarověníky, např. působením vlnovníka šeříkového Aceria loewi (Nalepa 1890). Někteří vlnovníci žijí volně na rostlinách, nebo obydlují hálky vytvořené jiným roztočem, tzv. inkvilíni. Životní cyklus vlnovníků je rozdělený do dvou hlavních typů. U prvního, někdy nazývaného jednoduchý životní cyklus, se vyskytuje pouze jeden typ samiček. Druhý, kompletní životní cyklus, zahrnuje dva typy samiček: primární – protogyne, žijící ve stejném období jako samečci a zajišťující velký počet generací během vegetace. Nejsou schopny přezimování, naproti sekundárním – deutogynním samičkám, které přežívají zimu v pupenech rostlin nebo skulinách kůry dřevin, na jaře kladou vajíčka, z kterých se líhnou primární samičky a samci. Protogyne a deutogyne se můžou od sebe morfologicky natolik lišit, že můžou být přiřazeny nejen k jinému druhu, ale i rodu (Manson, 1984). Vlnovníci se vyskytují na kulturních plodinách, ovocných i okrasných dřevinách, na některých mohou škodit. Vlnovník rybízový Cecidophyopsis ribis (Westwood, 1869) obývá pupeny rybízu (především černého), které zduří, ale nevyraší. Tyto pupeny jsou přeměněny v hálky, kde se roztoč množí a přežívá. Může přenášet původce zvratu 8
černého rybízu. Hálčivec révový Calepitrimerus vitis (Nalepa, 1905) způsobuje kadeřavost listů révy. Místa vpichu jsou prosvětlená, později korkovatí. Při přemnožení má svůj podíl na nižší úrodnosti. Méně významný je vlnovník révový Colomerus vitis (Pagenstecher, 1857), který na listech způsobuje plstnatost – erinózu, popřípadě žlutavé či červené puchýřky. Vlnovník hrušňový Epitrimerus pyri (Nalepa, 1891) nevytváří žádné hálky, ale žije volně. V důsledku silného napadení spodní strana listů hnědne (Hluchý a kol., 1997). Vlnovník kmínový Aceria carvi (Nalepa, 1895) způsobuje kadeření listů a poškozuje okolíky. Tento druh své velké škody napáchal v roce 1970 v okolí Brna, kdy bylo poškozeno 50 % květů rostlin kmínu. Vlnovníci na okrasných dřevinách nejsou výjimkou.
Obr. 1: Vlnovník rodu Eriophyes, samice, pohled ze strany (Boczek, 1971)
2.2 Historie studia vlnovníků Vaněčková-Skuhravá (1996) uvádí, že počátky studií o vlnovnících v Evropě jsou spojeny se jménem francouzského přírodopisce R. A. F. Réaumura. V roce 1737 jako první věnoval pozornost hálkám, v té době nazývaných jako „erineum“, ve své knize „Histoire naturelle“. První druhy a rody vlnovníků byly popsány v polovině 19. století, rod Eriophyes popsal Siebold (1850) a rod Phytoptus Dujardin (1851). Pagenstecher, Frauenfeld a Donnadieu popsali několik nových druhů z různých částí Evropy. Canestrini a Massalongo podali popis několika skupin z oblasti Itálie. 9
Rakouský entomolog A. Nalepa může být označován za průkopníka studií vlnovníků v Evropě. Zkoumal vlnovníky z mnoha hledisek, studoval jejich morfologii, anatomii, systematiku a také biologii. Vypracoval metody pro sbírání hálek, metody uchování hálek ve sbírkách a také jejich upevnění na stálé mikroskopické preparáty. V období 1886 – 1930 Nalepa vydal více než 30 publikací s popisem vlnovníků. Popis 101 druhů těchto roztočů shrnuje ve své stěžejní práci. Nalepa vyjádřil čtyři předpoklady, které popisují nové druhy a poddruhy ve vztahu k jejich hostitelským rostlinám, jako: 1. Hálky, které si jsou podobné svou strukturou a vyskytují se na nepříbuzných hostitelských rostlinách, jsou způsobeny různými druhy vlnovníků. 2. Hálky, které si jsou si podobné svou strukturou a vyskytují se na příbuzných rostlinných druzích, mohou být způsobeny stejnými druhy, nebo poddruhy vlnovníků. 3. Hálky, které jsou rozdílné svou strukturou a vyskytují se na stejných hostitelských rostlinách, jsou výsledkem různých druhů či poddruhů vlnovníků. 4. Hálky, které jsou různé strukturou, vyskytují se na nepříbuzných hostitelích, jsou způsobeny různými druhy roztočů. Velmi důležité pro pozdější rozvoj a pokrok v mnohostranných studiích o vlnovnících bylo založení časopisu „Marcellia“ na začátku 20. století. Italský entomolog A. Trotter založil tento časopis v roce 1902 jako poctu italskému vědci Marcello Malpighi (1628 – 1694) a věnoval ho problémům hálek. Byl publikován v Itálii, 1958 – 1972 ve Štrasburku (Francie) a 1974 – 1977 v Oxfordu (Anglie). Druhým, velmi důležitým momentem, stimulujícím studie hálek ve všech evropských státech a také v severní Africe, bylo vydání dvousvazkové Houardovy knihy (1908 – 1909) s klíčem pro určení hálek způsobených hálkotvornými živočichy, známými z tehdejší doby z Evropy a Mediteránu. V Německu H. Ross, který pracoval v botanickém muzeu v Mnichově, publikoval v roce 1911 knihu pojednávající o hálkotvorných živočiších ve střední a severní Evropě. Shrnul dosavadní znalosti o hálkách a jejich původcích a vydal klíč k určování hálek podle hostitelských rostlin. Několik entomologů přispělo k rozvoji poznatků o vlnovnících v Evropě. Například Vitzhum (1929, 1940) shrnul rozptýlené informace o těchto živočiších a vypracoval klíče k určení roztočů a jejich klasifikaci. Liro (1940) popsal několik nových druhů vlnovníků z oblasti Finska. Od roku 1970 Westphal studoval ultrastrukturu, cytologii a histologii několika vlnovníků, kteří tvoří hálky na jilmu (Ulmus), lípě (Tilia) a střemše 10
obecné (Prunus padus). V Itálii akarolog Nuzzaci zkoumal vnitřní strukturu (svalstvo, zažívací a pohlavní orgány) několika vlnovníků za použití elektronové mikroskopické techniky. Studoval také problém zemědělské akarologie, hlavně vlnovníků, kteří vážně poškozují olivovníky v Itálii. V Polsku studovalo více autorů roztoče vázané na zemědělské plodiny (Boczek 1970, Boczek a Chyczewski 1975, Lipa et al. 1977). Boczek (1966) vydal klíč pro určování vlnovníků a do současnosti popsal mnoho nových druhů v Polsku a v ostatních evropských zemích (Boczek et Petanovic 1994). Boczek (1970) také zhodnotil význam druhů vyskytující se v sadech v Polsku, studoval biologický a životní cyklus vlnovníka hrušňového Eriophyes pyri (Pagenstecher 1857) vyvíjejícího se na hrušních. V Dánsku se Thomsen (1975, 1976) zabýval vývojem a histologií hálek na listech lípy velkokvěté (Tilia platyphyllos) způsobených vlnovníkem lipovým Eriophyes tiliae (Pagenstecher 1857) a také morfologií a životním cyklem tohoto druhu. V Indii M. S. Mani, profesor zoologie a entomologie na St. John´s College, Agra, může být označen za zakladatele studií o hálkách v Asii. Ve své práci (Mani 1959) podal zprávu o rostlinných hálkách tvořených hmyzem, roztoči, hlísticemi, houbami a bakteriemi, doposud známých v Indii. Dále Mani (1973) vydal příručku o hálkách v Indii a předložil klíče pro určování hálek na indických rostlinách. V Severní Americe přispěla skupina akarologů k prozkoumání vlnovníků a to hlavně systematikou a biologií škůdců na zemědělských plodinách. Davis et al. (1982) uveřejnil přehled vlnovníků světa, a to jak fytofágních druhů způsobujících hálky na hostitelských rostlinách, tak i volně žijících druhů. Tento přehled zahrnuje 1859 druhů vlnovníků patřících do 156 čeledí. V České republice tři entomologové a fytopatologové podstatně přispěli ke znalostem o hálkách způsobených vlnovníky na různých hostitelských rostlinách. Bayer vydal během období 1910 – 1946 sedm prací o výskytu hálek způsobených různými druhy živočichů, zahrnující také vlnovníky z Čech a Moravy. Baudyš (1912 – 1969) publikoval čtyřicet pět příspěvků týkajících se výskytu hálek způsobených různými živočichy na území Čech, Moravy a Slezska. V jeho nejvýznamnějším spise o výskytu hálek v nejsevernější části Moravy a Slezska zmiňuje 93 hálek způsobených vlnovníky na 71 hostitelských rostlinách. Černík (1925 – 1942) uvádí ve svých 16 článcích hálky způsobené vlnovníky v okolí Olomouce. Český cytolog B. Němec vydal průkopnickou studii o mikroskopické struktuře několika hálek. Český botanik Klika (1923) shrnul vývoj cecidií ve své histologické studii o hálkách několika vlnovníků. Lesní zoolog 11
Pfeffer (1954) předložil ve své knize „Lesní zoologie“ článek o druzích vlnovníků, kteří způsobují hálky na jehličnatých a listnatých stromech. Blattný et al. (1956) podal popis symptomů a poranění vyvolaných devíti druhy vlnovníků na různých ovocných stromech a keřích. Dále Vaněčková-Skuhravá (1996) uvádí ve 20. století v České republice výskyt 90 druhů vlnovníků patřících do nadčeledi Eriophyoidea – vlnovníkovci, způsobující hálky na stromech a keřích. Uvádí, že populační hustota vlnovníků se mění v dlouhých intervalech. Některé druhy, které se dříve vyskytovaly, jsou nyní vyhynulé a některé druhy, dříve málo početné jsou nyní hojně zastoupeny. Roztoči jsou dle výskytu rozděleni do tří skupin, druhy vyskytující se velmi zřídka, druhy středního zastoupení a skupina roztočů hojně se vyskytujících. Mezi nejhojnější vlnovníky patří Aceria pseudoplatani (Corti 1905), Eriophyes leiosoma (Nalepa 1892), Phyllocoptes populi (Nalepa 1894), Eriophyes laevis (Nalepa 1889) a Aceria macrorhyncha (Nalepa 1889).
2.3 Vztah vlnovníků a hostitelských rostlin Vlnovníci jsou fytofágní roztoči s bodavě sacím ústním ústrojí. Na dřevinách sají hlavně na listech a pupenech. Poškození se projevuje změnou tvaru (deformace) nebo změnou barvy rostlinných pletiv. Při sání jsou vypouštěny do rostlinných pletiv výměšky, které působí toxicky na okolní buňky. Barevné změny vznikají vysátím obsahu epidermálních a parenchymálních buněk a jejich následným zaplněním vzduchem. Ke změně tvaru dochází při porušení činnosti nebo odumření zasažených buněk rostlinných pletiv. Deformace se projevují kadeřením a zkrucováním listových čepelí, trháním pletiv, zánikem vzrostlého vrcholu a následným druhotným větvením (Kazda, 2001). V důsledku posátí vznikají také zvláštní útvary – hálky (cecidie) nebo plstnaté povlaky vzniklé zmnožením trichomů – erineum. Takovéto deformace vznikají při déletrvající přítomnosti škůdce na rostlině. Hálky vznikají hyperplasií (zmnožení buněk) a hypertrofií (zvětšení buněk) pletiv rostlinných orgánů po vniknutí slinných výměšků při sání. Tvar (rohlíčkovitý, korálkovitý, puchýřkovitý) a velikost hálek je velice rozmanitá. Vzniklé hálky jsou pro každý druh vlnovníka specifické a slouží jako spolehlivý indikátor jeho přítomnosti. Cecidie jsou dokonalým úkrytem vlnovníků před přirozenými nepřáteli a negativními vlivy vnějšího prostředí. Hálky se tvoří z epidermálních buněk. Všechny hálky roztočů čeledi Eriophyidae mají na spodní straně
12
listu únikové otvory. Hlavní vývin se ale odehrává na svrchní straně listu. Uvnitř hálky se vytváří sukulentní buňky s vysokým obsahem vody, na kterých se živí nová generace. S výjimkou kořenů vznikají hálky na nejrůznějších rostlinných orgánech, především na listech. Mohou se také vytvořit na pupenech, květech, řapících apod. Hálkotvorné druhy jsou daleko lépe chráněny než volně žijící jedinci (Kazda, 2001). Vaněčková-Skuhravá (1998) zjistila, že v rostlinných tkáních, které jsou poškozeny sáním vlnovníků, se mění obsah některých chemických prvků jako je vápník, hořčík, draslík a olovo.
2.4 Nejhojnější druhy vlnovníků na našem území Vaněčková-Skuhravá (1996) uvádí, že v průběhu 20. století bylo na území České republiky zaregistrováno 90 druhů vlnovníků vázaných na dřeviny. Tabulka 1: Nejhojněji se vyskytující druhy vlnovníků na v letech 1978–1986 podle Vaněčkové-Skuhravé (1996)
Vlnovník
Hostitelská dřevina
Aculops tetanothrix (Nalepa, 1889)
Salix caprea L.
Artacris macrorhynchus (Nalepa, 1889)
Acer pseudoplatanus L.
Epitrimerus trilobus (Nalepa, 1891)
Sambucus nigra L.
Eriophyes inangulis Nalepa, 1919
Alnus glutinosa Gaern.
Eriophyes liosoma
Tilia cordata Mill.
Eriophyes pseudoplatani (Corti, 1905)
Acer pseudoplatanus L.
Phyllocoptes populi (Nalepa, 1894)
Populus tremula L.
Phytoptus laevis (Nalepa, 1889)
Alnus glutinosa Gaern. Tilia platyphyllos Scop. Tilia cordata Mill. Prunus spinosa L. Prunus domestica L.
Phytoptus tiliae (Pagenstecher, 1857) Phytoptus similis (Nalepa, 1890)
13
Vaněčkoová-Skuhravvá (1996) se zabývala zjišťováním m vlnovníkků na našem m území v letech 19788–1986 a uvádí výskytt 50 druhů vlnovníků na 26 hostiitelských ro ostlinách naa 75 lokalitách. Tyto fytofágní fy roztoče rozděělila dle zasstoupení do 3 skupin, na n druhy vyyskytující se velmi zřídka, na druuhy středníh ho zastoupeení a na skuupinu roztoččů hojně see vyskytujíccích. V tabuulce 1 uvádíím nejhojněěji se vyskyytující druhyy vlnovníků ů a jejich hoostitelskou dřevinu d na území ú Českké republiky y. V následdujícím přehhledu uvádím m nejběžnějjší druhy dřřevin na úzeemí Brna a stručnou chharakteristikku vlnovníkků, kteří jsouu na ně vázááni. Bez (Sambuccus) Eppitrimerus trilobus t (Naalepa, 1891) způsobujee značné deeformace, svvinování, zk kadeření a diskoloracee napadenýých listů. Častěji se naachází v přeehuštěných křovinách (Alford, 19995). Brslen (Euon nymus) S Stenacis euuonymi (Frrauenfeld, 1865) při vysoké početnosti p vyvolává rozsáhlé pooškození. Okraje O listů se stáčejí. Ačkoli jsou u příznaky velmi v nevzhhledné, neo ovlivňuje růůst keřů. Vlnnovník je běělavý a pom měrně drobn ný (asi 0, 11 mm) (Alfoord, 1995). Bříza (Betula la) Accalitus rudiis (Canestrinni, 1890) see na břízách h projevuje různými r zppůsoby. V něěkterých přřípadech jssou napadáány pupenyy, které se zvětší, ale nevyraší. Růst výh honů na naapadených větvích v je přerušen. p Protože větší napadení bývá na již vvyzrálých sttromech, škkody jsou zanedbateln z né. Jedná see o inkvilín na, který obývá o hálkyy vytvořenéé jinými žiivočichy (A Alford, 1995). Buk (Fagus)) působuje Accalitus stennaspis (Nalepa, 1891) je lokálněě se vyskyttující škůdcce, který zp znnačné deforrmace a zakkrnění mladdých listů a také zabraaňuje rašeníí pupenů. Vyvíjí V se ukkrytý uvnitřř hálky běhhem jara a léta, je běělavý asi 0,14 0 mm velký. Poško ození se vyyskytuje spíše ve školkkách, ale jee často přeh hlíženo. Rood Acaricaluus je také spojován s s deformacem d mi bukovýcch listů, ale často býváá jen inkvillínem v puppenech nap padených Accalitus stenaaspis (Alforrd, 1995). Acceria nervissequa (Caneestrini, 18911) podél hlaavní žilky listu l vytvářří na svrchn ní straně vlláknité, bělaavé až hněddavé hrbolkky, měří oko olo 0,13 mm m. Hálky jsoou nejlépe viditelné v v červnu na počátku výývoje, dřívee než začno ou tmavnouut (Alford, 1995). Na buku se vyyskytují dvvě formy vlnovníků Aceria neervisequa faginea f a Aceria nerrvisequa 14
nervisequa způsobující na spodní straně listů bělavý plsťovitý povlak (Nienhaus, Butin & Böhmer, 1998). Erineum brzy červená až nakonec zhnědne. Při větším napadení mladých listů způsobují kadeření okrajů listové čepele. Habr (Carpinus) Aculops macrotrichus (Nalepa, 1889) způsobuje na habru různé listové deformace. Způsobuje mezižilní svraštěniny, okraje čepelí se zkrucují a mění své zbarvení. Růst stromu není omezen (Alford, 1995). Hloh (Crataegus) Epitrimerus pyri (Nalepa, 1891) hálčivec hrušňový na listech hlohu vyvolává bronzovitost (Alford, 1995). Většího významu však nabývá v hrušňových sadech, kde dochází ke kadeřavění a svinování mladých listů. Phyllocoptes goniothorax (Nalepa, 1889) způsobuje stáčení okrajů listu a je často přítomen na kulturních rostlinách. Pokroucené listy mění barvu ze světle zelené na žlutavě zelenou, často s načervenalým nádechem. Příznaky se projevují od jara do podzimu, ale pro dřeviny nemají většího významu. Vlnovníci jsou bělaví a měří okolo 0,18 mm. Tvoří také bělavé erineum na spodní straně listů. Tyto útvary se mohou objevit i na planě rostoucích jabloních (Malus) a na jeřábech (Sorbus aucuparia), způsobené poddruhy Phyllocoptes goniothorax malinus (Nalepa) a Phyllocoptes goniothorax sorbeus (Nalepa) (Alford, 1995). Jasan (Fraxinus) Aculus epiphyllus (Nalepa, 1892) je obecně se vyskytující škůdce, zapříčiňuje bronzovitost listů jasanu a obvykle se vyskytuje ve školkách. V těžkých případech listy křehnou a deformují se, vrcholy nových výhonů černají a hynou. Ztráta terminálního vrcholu často způsobuje příliš rozvětvený růst, což u mladých stromků může být vážným problémem. Bledý, žlutavý roztoč je hruškovitého tvaru (Alford, 1995). Aceria fraxinivora (Nalepa, 1909) vlnovník jasanový způsobuje zřetelné poškození květenství jasanu. Přezimuje v prasklinách kůry. Na jaře napadá květy, klade do nich vajíčka a postupně vzniká řada překrývajících se generací během celého léta. Způsobuje značné deformace, květy se stopkami srůstají ve shluky. Uschlá zdeformovaná květenství připomínají napadení stromu během celého roku, značně viditelné jsou po opadu listí. Tito 0,18 mm dlouzí roztoči se vyskytují hlavně u vyzrálých stromů, ale vegetativní růst není zřetelně narušen (Alford, 1995).
15
Javor (Acer) Aceria macrorhyncha (Nalepa, 1889) Tento vlnovník se vyskytuje převážně na javoru babyce (Acer campestre L.). Samice, které přezimují ukryty v pupenech, se stávají aktivní brzy na jaře, kdy napadají mladé listy a jsou zodpovědné za vznik vřídků ve tvaru drobných kuliček. Tyto hálky se na stromech vyskytují od dubna a v průběhu dozrávání se mění jejich barva ze zelené na červenou. Obyčejně se hálky vyskytují ve velkém množství, především na mladých stromech, ale nejsou nebezpečné. Vývoj vlnovníka pokračuje během léta v hálkách, ačkoli mnohé z nich už jsou prázdné. Tělo roztoče je asi 0,16 mm dlouhé a velmi tenké (Alford, 1995). Jeřáb (Sorbus) Eriophyes pyri Pagenstecher, 1857 vlnovník hrušňový je vážnějším škůdcem na hrušních (Pyrus), ale jeho hostiteli mohou být také jiné druhy z čeledi růžovitých (Rosaceae) nevyjímaje okrasných dřevin. Asi 0,22 mm dlouzí roztoči přezimují pod šupinkami pupenů, brzy na jaře se stávají aktivními a narušují rašící pupeny. Na mladých listech vznikají světle zelené až žlutavé hálky, každá s malým otvůrkem na spodní straně. Vlnovníci se vyvíjí v těchto komůrkách během léta až do podzimu, kdy následuje generace přezimujících samiček. Na okrasných dřevinách obvykle nemá většího významu, pouze při napadení mladých stromků může být na obtíž. Jednotlivé druhy dřevin jsou napadány poddruhy vlnovníků: Eriophyes pyri sorbi (Nalepa), Eriophyes pyri arianus (Pagenstecher), Eriophyes pyri torminalis (Nalepa). Vlnovníci na jeřábu mohou být též uváděni jako Eriophyes sorbi (Canestrini) (Alford, 1995). Líska (Corylus) Phytoptus avellanae (Nalepa, 1889) vlnovník lískový obývá pupeny lísky, ty se silně zvětšují, deformují a následně nevyraší (Nienhaus, Butin & Böhmer, 1998). Olše (Alnus) Acalitus brevitarsus (Fockeu, 1890), tento škůdce napadající listy olše způsobuje rozsáhlé, nepravidelné puchýřky a různé listové deformace. Pletivo tvořící hálky je hustě pokryté bělavými až bledě hnědými chloupky. Hálky, objevující se od června do října, mění svoji světle zelenou barvu přes žlutou až na červenohnědou. Obyvatelé těchto hálek jsou velcí okolo 0,16 mm (Alford, 1995).
16
Slivoně (Prunus) Aculus fockeui ((Nalepa & Trouessart, 1891) hálčivec višňový se vyskytuje hlavně v sadech, ale může napadat různé druhy z rodu Prunus včetně okrasných dřevin. Poškozené listy jsou bronzovité s charakteristickými žlutavými skvrnami, které se při velkém napadení mohou vyskytovat i na mladém dřevě nových výhonů. Největší poškození je vyvoláno brzy na jaře přezimujícími samičkami, které se živí mladými pletivy. Tyto druhy jsou deuterogenní s odlišnými zimními a letními formami (Alford, 1995). Šeřík (Syringa) Aceria loewi (Nalepa 1890) vlnovník šeříkový na keřích šeříku způsobuje různé změny. Napadá buď přímo pupeny, které zasychají a nevyraší. Nebo později na listech vznikají diskolorace a deformace čepelí (Alford, 1995). Působením tohoto vlnovníka mohou vznikat neobvyklé útvary, tzv. čarověníky, což jsou shluky zmnožených větví metlovitého charakteru (Kostelníček, 2007). Topol (Populus) Aceria dispar (Nalepa, 1891) vlnovník osikový napadá listy mladých větví a stáčí okraje čepelí. Při větším napadení jsou výhony zkrácené a metlovité s deformovanými listy (Alford, 1995). Phyllocoptes populi (Nalepa, 1894) vlnovník topolový tvoří plstě na spodní straně listů topolu, svrchní strana je znetvořena bledými puchýřky. Tyto hálky by neměly být zapleteny s podobnými příznaky způsobenými houbou Taphrina populina (Fr.) ex Fr. 1832, která vytváří jasně žluté puchýřky na spodní straně listu (Alford, 1995). Vrba (Salix) Aculus truncatus (Nalepa, 1892) ve vhodných podmínkách deformuje okraje listů vrby. Ty červenají po celé své délce při vysoké početnosti těchto bělavých škůdců (Alford, 1995). Stenacis triradiata (Nalepa, 1892) vlnovník vrbový na stromech vytváří znetvořeniny „zmotané copy“ (Nienhaus, Butin & Böhmer, 1998). Škůdce přezimuje pod šupinami pupenů a ihned po vyrašení poškozuje nejen mladé listy, ale i stonky a květenství (Matlák, 2005).
17
3 CÍL PRÁCE Cílem mé bakalářské práce bylo •
shromáždit literaturu, která se zabývá studiem vlnovníků a zmiňuje možné druhy vyskytující se na okrasných dřevinách
•
vytřídit informace o roztočích způsobujících hálky, erinea, deformace a diskolorace listů
•
zjistit druhové spektrum vlnovníků vyskytujících se na dřevinách na území města Brna
•
seznámit se s jejich morfologií, životním cyklem a potravními nároky
•
najít dřeviny, které jsou nejčastěji napadány a do jaké míry
18
4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika studijní plochy 4.1.1 Geografické údaje Výzkum probíhal v roce 2007 na dřevinách rostoucích na území města Brna. Brno se nachází v centrální části Evropy, na 49° 12' severní šířky a 16° 34' východní délky v nadmořské výšce 190 – 425 m n. m. na ploše 230 km2. Město je ze tří stran obklopeno zalesněnými kopci, na jih přechází v rozsáhlou jihomoravskou nížinu. Ze severu je Brno chráněno výběžky Českomoravské a Drahanské vrchoviny. Leží na soutoku řek Svratky a Svitavy. Klimatické podmínky města Brna jsou dány klimatickými regiony (Kolejka, 1997). Většina městských částí se nachází v teplé klimatické oblasti, pro kterou je typické dlouhé léto, teplé a suché, s mírně teplým až teplým jarem i podzimem a krátkou, mírně teplou, suchou zimou, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (Kolejka, 1997). Podle stránek Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) byla v Brně v letech 1961 – 1990 průměrná teplota vzduchu 8,7 °C a úhrn srážek 490,1 mm. V roce 2007 byla v Brně průměrná roční teplota vzduchu 10,6 °C a úhrn srážek 482,6 mm. 4.1.2 Sledované parky a uliční stromořadí Parky a uliční stromořadí města Brna patří pod správu Veřejné zeleně města Brna (dále VzMB). Ta se stará o údržbu a zakládání městské zeleně, rekonstrukci parků a uličních stromořadí, likvidaci napadených stromů a mnohé další. K 1. 1. 2007 organizace eviduje 16 848 stromů ve své správě. Přehled druhů dřevin brněnských parků je uveden v přílohách. Denisovy sady a park Studánka, dříve park Františkov, jsou prvním veřejným parkem v Čechách a na Moravě založeným veřejnou správou (moravskými zemskými stavy) v letech 1814 až 1818 (VzMB, 2006). Park Koliště I. je součástí parkového areálu založeného na okruhu rušeného městského opevnění v místech dnešního Moravského nám. a ul. Koliště. Na kolišti před hradbami byly vysazovány procházkové lipové aleje už od roku 1793. V roce 1835 bylo celé koliště od Moravského náměstí až k parku Denisovy sady osazeno alejemi, které
19
byly později likvidovány výstavbou nádraží. V polovině 19. století byl mezi dnešními ulicemi Koliště a Rooseveltova založen reprezentační okružní park, první v českých zemích. Hlavní osou parku byla středová alej s hudebním pavilonem. Na konci 19. století a ve 20. století byly v parku postupně postaveny reprezentační budovy (VzMB, 2006). Lužánky jsou nejstarším, pro veřejnost otevřeným, městským parkem v českých zemích, patrně nejznámějším brněnským parkem a jsou prohlášeny kulturní památkou. Rozkládají se na ploše 20 ha. Dříve byl v tomto prostoru lužní lesík, kterým protékala říčka Ponávka. V 16. století se dostal do majetku řádu jezuitů a část byla označována za „Jezuitskou zahradu“. V 18. století, po zrušení jezuitského řádu a na přání Josefa II., se toto místo stalo městským veřejným sadem pro procházky a potěšení občanů. Vybudování nového parku bylo svěřeno vrchnímu zahradníkovi Antonínu Bisingerovi, který vytvořil charakter takzvaného „francouzského parku“, převládajícího alejemi tvarovaných dřevin (Přibyl, 1998). V první polovině 19. století byl park značně zanedbán, až po roce 1846 hlavně díky uměleckému zahradníkovi Antonínu Šebánkovi byly Lužánky renovovány a doplněny domácími i cizími druhy dřevin. Od roku 1991 probíhá rekonstrukce podle projektu profesora Ivara Otruby a je téměř dokončena. Významnými dřevinami v parku jsou například buk lesní (Fagus sylvatica ‚Atropunicea), jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba L.), javor dlanitolistý (Acer palmatum Thunb.) a svitel latnatý (Koelreuteria paniculata Laxm.). Nyní je park Lužánky bohatě využíván nejen občany města Brna k relaxaci a odpočinku (VzMB, 2006). Městský park Špilberk o rozloze 17 ha spolu s hradem Špilberk je prohlášen za Národní kulturní památku. Ve středověku byly horní svahy kopce Špilberk holé, krajinářský park v romantickém slohu byl založen v letech 1861 až 1862 (VzMB, 2006). Park Tyršův sad vznikl roku 1883 na místě bývalého hřbitova, který je připomínán železným křížem. Od roku 1902 na tomto místě stála městská botanická zahrada, která byla v roce 1922 zrušena a plocha byla parkově upravena. Později byla provedena celková úprava parku opět podle projektu profesora Ivara Otruby. Na této ploše je vytvořeno například rozárium a záhon květin pro nevidomé. Je jediným brněnským parkem se zachovaným oplocením (VzMB, 2006). Tyršův sad má nezaměnitelnou atmosféru, která dýchá svým klidem a pohodou. Lesopark Wilsonův les byl založen roku 1882 na skalnatém kopci nad řekou Svratkou. Po dlouholetém vývoji byl park roku 2001 svěřen do správy Veřejné zeleně 20
města Brna (VzMB, 2006). Od tohoto roku prochází Wilsonův les různými rekonstrukcemi, opravami a výsadbou nových dřevin. Městská stromořadí se první začala vysazovat koncem 18. století jako promenádní aleje centra Brna. Významným krokem bylo v r. 1830 nařízení gubernálního presidia o městských okrašlovacích komisích a fondech (VzMB, 2006). Na přelomu 19. a 20. století byly stromy vysazovány i v okrajových částech (VzMB, 2006). A právě uliční stromořadí jsou jedny z nejdůležitějších a nejvíce zdevastovaných zelení městských částí. Ulice nevytvářejí nejvhodnější podmínky pro růst dřevin, které jsou vystavovány každodennímu znečišťování z provozu městské a osobní dopravy. Kromě
uvedených
parků
sledování
probíhalo
na
dřevinách
v silničních
stromořadích, rozptýlené zeleni a na dřevinách v Mariánském údolí, okrajové oblasti Moravského krasu bezprostředně navazující na městskou část Brno – Stará Líšeň.
4.2 Monitoring vlnovníků V době od června do října 2007 jsem prováděla v pravidelných 15denních intervalech vizuální kontrolu dřevin a průzkum výskytu hálek a jiných novotvarů na dřevinách na území města Brna. V terénu jsem prohlížela domácí i cizokrajné dřeviny. Listy s hálkami a erinei jsem fotograficky zdokumentovala, vysušila při pokojové teplotě a uložila do herbáře. Determinace původců poškození probíhala podle fotografií symptomů v odborné literatuře. Nejasné druhy jsem konzultovala se specialisty. Zjištěné druhy vlnovníků jsem zapisovala do tabulky. Dále jsem hodnotila hustotu (abundanci) hálek nebo erineí na list pomocí pětičlenné stupnice: 1 – zcela ojedinělý, 2 – méně než 10 hálek, 3 – 10–20 hálek, 4 – 20–100 hálek, 5 – značně početný (stovky až tisíce hálek). Vědecké názvosloví vlnovníků jsem ověřila podle Magowského (2008), české názvosloví je podle Kůdely a Kocourka (2002).
21
5 VÝSLEDKY A DISKUSE 5.1 Druhové spektrum a hustota zjištěných vlnovníků V průběhu roku 2007 jsem na dřevinách brněnských parků zjišťovala druhové spektrum vlnovníků. Jako studijní plochy byly vytipovány veřejné parky a malé parčíky městských částí. Zjištěné druhy jsou uvedeny v tabulce 2. Tato tabulka ukazuje, že při orientačním průzkumu okrasných dřevin brněnských parků jsem zjistila 8 druhů vlnovníků: vlnovník Aceria cephalonea (Nalepa, 1922), vlnovník ořešákový Aceria erinea (Nalepa, 1891), vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata (Nalepa, 1890), vlnovník Eriophyes inangulis Nalepa, 1919, vlnovník olšový Eriophyes laevis (Nalepa, 1889), vlnovník hrušňový Eriophyes pyri Pagenstecher, 1857, vlnovník trnkový Eriophyes similis (Nalepa, 1890), vlnovník lípový Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857). Nejčastěji se na studované ploše vyskytoval vlnovník lipový Eriophyes tiliae a jeho formy. Eriophyes tiliae var. tiliae byl zjištěn na devíti různých stanovištích, Eriophyes tiliae var. leiosoma na jednom stanovišti. Vlnovník lipový navíc dosahoval na hostitelských dřevinách nejvyšší hustoty. Vlnovník Aceria cephalonea byl zjištěn na čtyřech lokalitách. Také tento druh dosahoval maximální hustoty. Na ořešáku královském byly zjištěny dva druhy vlnovníků, vlnovník ořešákový Aceria erinea a vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata, první druh na dvou stanovištích, druhý na třech. Také na olši lepkavé byly zjištěny dva druhy vlnovníků, Eriophyes inangulis a Eriophyes laevis. Oba druhy byly nalezeny na jediném stanovišti stejně jako vlnovník Eriophyes pyri a Eriophyes similis. Vaněčková-Skuhravá (1996) uvádí, že na stromech a keřích města Prahy zjistila 37 druhů vlnovníků na 26 druzích hostitelských dřevin. Mezi nejčastěji se vyskytující vlnovníky patřil Eriophyes liosoma způsobující hálky na lípě, Epitrimerus trilobus na listech bezu (Sambucus nigra) a Artacris macrorhynchus na javoru (Acer pseudoplatanus). Výzkumem vlnovníků na Slovensku se zabýval Hrubík (1988) a uvádí 25 druhů vlnovníků z Bratislavy, Nitry a Žiliny.
22
17%
Aceria cephalonea Aceria erinea Aceria tristriata
9%
45%
Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Eriophyes pyri
13%
Eriophyes similis
4% 4% 4%
Eriophyes tiliae
4%
Obr. 2: Druhové spektrum zjištěných vlnovníků (Acarina: Eriophyedae) na území města Brna a četnost jejich nálezů
9
10 8 6 4 1 2 0 Eriophyes tiliae var. liosoma
Eriophyes tiliae var. tiliae
Obr. 3: Četnost nálezů forem vlnovníka lipového Eriophyes tiliae
23
Tabulka 2: Druhové spektrum vlnovníků zjištěných na území Brna, jejich hostitelská dřevina a datum zjištění Vlnovník Aceria cephalonea Aceria cephalonea Aceria cephalonea Aceria cephalonea Aceria erinea Aceria erinea Aceria tristriata Aceria tristriata Aceria tristriata Eriophyes inangulis Eriophyes laevis Eriophyes pyri Eriophyes similis Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. liosoma Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae Eriophyes tiliae var. tiliae
Hostitelská dřevina Acer campestre L. Acer campestre L. Acer campestre L. Acer campestre L. Juglans regia L. Juglans regia L. Juglans regia L. Juglans regia L. Juglans regia L. Alnus glutinosa Gaertn. Alnus glutinosa Gaertn. Pyrus comunis L. Prunus spinosa L. Tilia nova
Lokalita Pálavský vrch Mariánské údolí Podstránecká Lesnická Erbenova Raisova Erbenova Raisova Jílkova Lužánky
Hustota 5 5 3 3 4 2 3 3 2 3
Datum 2.6.2007 23.6.2007 14.9.2007 17.9.2007 15.6.2007 16.6.2007 15.6.2007 16.6.2007 1.7.2007 1.7.2007
Mariánské údolí
4
23.6.2007
Veslařská Stará osada Arboretum MZLU
4 3 5
16.7.2007 31.7.2007 7.6.2007
Tilia cordata Mill.
Mariánské údolí
4
23.6.2007
Tilia cordata Mill.
Lužánky
5
1.7.2007
Tilia cordata Mill.
Moravské náměstí
2
15.7.2007
Tilia cordata Mill.
Antropos
2
2.8.2007
Tilia cordata Mill.
Šelepka
2
30.8.2007
Tilia cordata Mill.
Šelepka
2
30.8.2007
Tilia cordata Mill.
Podstránecká
2
31.8.2007
Tilia cordata Mill.
Česká
2
17.9.2007
Tilia cordata Mill.
Drobného
1
21.9.2007
Hustota: 1 – zcela ojedinělý, 2 – méně než 10 hálek, 3 – 10–20 hálek, 4 – 20–100 hálek, 5 – značně početný (stovky až tisíce hálek)
24
5.2 Vztah vlnovníků k hostitelským dřevinám Vlnovníky jsem zjistila na šesti hostitelských dřevinách, javoru (Acer), lípě (Tilia), olši (Alnus), ořešáku (Juglans), trnce (Prunus) a hrušni (Pyrus). Vlnovník lipový Eriophyes tiliae byl zjištěn na lípě srdčité Tilia cordata a na lípě Tilia nova. Vlnovník Aceria cephalonea byl zjištěn na javoru babyce Acer campestre. Na ořešáku královském Juglans regia byly zjištěny dva druhy vlnovníků, vlnovník ořešákový Aceria erinea a vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata. Také olše lepkavá Alnus glutinosa byla hostitelem dvou druhů vlnovníků, Eriophyes inangulis a Eriophyes laevis. Výskyt vlnovníka Eriophyes pyri byl potvrzen na hrušni obecné Pyrus comunis a výskyt vlnovníka trnkového Eriophyes similis na trnce Prunus spinosa. Javor (Acer) vlnovník Aceria cephalonea (Nalepa, 1922) Tento vlnovník se vyskytuje převážně na javoru babyce (Acer campestre L.). Samice, které přezimují ukryty v pupenech, se stávají aktivní brzy na jaře, kdy napadají mladé listy a jsou zodpovědné za vznik vřídků ve tvaru drobných kuliček. Tyto hálky se na stromech vyskytují od dubna a v průběhu dozrávání se mění jejich barva ze zelené na červenou. Obyčejně se hálky vyskytují ve velkém množství, především na mladých stromech, ale nejsou nebezpečné. Vývoj vlnovníka pokračuje během léta v hálkách, ačkoli mnohé z nich už jsou prázdné. Tělo roztoče je asi 0,16 mm dlouhé a velmi tenké (Alford, 1995). Lípa (Tilia) vlnovník lípový Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) Velmi nápadné různorodé novotvary, hálky, plstě či jiné deformace listů jsou způsobovány vlnovníkem lipovým (Eriophyes tilia), respektive jeho formami: Eriophyes tiliae var. tiliae, E. tiliae var. liosoma, E. tiliae var. exilis, E. tiliae var. nervalis. Tito vlnovníci jsou drobní, červíkovití, bělaví až načervenalí roztoči (Tomiczek a kol., 2005). Oplozené samičky přezimují v hálkách, pupenech či prasklinách kůry hostitelských dřevin (Ivanová, 2006). Na jaře se stávají aktivními, svým sáním dráždí rostlinná pletiva, která reagují vznikem listových hálek, ty se pro vlnovníky stávají výborným úkrytem před nepříznivými vlivy po celou dobu vegetace.
25
Eriophyes tiliae var. tiliae (Nalepa) – způsobuje jedny z nejnápadnějších
novotvarů
tvořených
vlnovníky.
Hálky
jsou
protáhlého,
rohlíčkovitého tvaru a dosahují délky až 15 mm. Na stromech lípy se objevují od května, v průběhu léta mění svoji barvu ze světle zelené na červenou až hnědavou (Alford, 1995). Eriophyes tiliae var. liosoma (Nalepa) – je zodpovědný za červené, žlutě lemované skvrny různé velikosti, ve stejném místě ze spodní strany listů vznikají plstě (erineum) hnědé barvy (Ivanová, 2006). Eriophyes tiliae var. exilis (Nalepa) – tvoří na svrchní straně listů drobné okrouhlé hálky v blískosti listové nervatury (Ivanová, 2006). Eriophyes tiliae var. nervalis (Nalepa) – podél žilek listů vytváří protáhlé bělavé erineum (Ivanová, 2006). Ačkoli formy Eriophyes tiliae na stromech lip způsobují pouze estetické vady, jsou někteří z nich označováni za přenašeče virových chorob rostlin (Ivanová, 2006). Z forem vlnovníka lipového Eriophyes tiliae (Pagenstecher, 1857) jsem zjistila vysoký výskyt formy Eriophyes tiliae var. tiliae (Nalepa), konkrétně na 9 lípách z 10. Výskyt formy Eriophyes tiliae var. liosoma (Nalepa) byl zjištěn na jediném stromu Tilia cordata. Studiem vlnovníka lipového (Eriophyes tiliae) na dřevinách Brna se podrobně zabývala Kresťanpolová (2006). Šetření uskutečnila v letech 2004 a 2005. Uvádí, že hálky fytofágního roztoče Eriophyes tiliae zaznamenala na 436 stromech (téměř 14 %) z celkového počtu 3245 lip. Zaznamenala 3 formy vlnovníka lipového – tiliae, liosoma a nervalis. Nejčastěji se vyskytovala forma Eriophyes tiliae var. liosoma, méně hojný byl Eriophyes tiliae var.tiliae. Eriophyes tiliae var. nervalis byl pouze ojedinělý Olše (Alnus) vlnovník Eriophyes inangulis Nalepa, 1919 Vlnovník způsobuje na svrchní straně listu nápadné zduřeniny podél hlavní žilky, na spodní straně jsou vytvořeny bělavé až červenohnědé chloupky. Tyto útvary se na stromech mohou objevovat od května (Alford, 1995). vlnovník olšový Eriophyes laevis (Nalepa, 1889) Deuterogenní druhy způsobují malé, kulovité či bradavičnaté hálky na svrchní straně listů. Tyto novotvary se často vyskytují v ohromném množství, občas i několik 26
stovek na list. Vytvářejí se od června do října a mění barvu od zelené, přes žlutou až po fialově hnědou. Vlnovníci můžou způsobovat závažné deformace a ohrozit vitalitu mladých stromků. Na vzrostlých stromech napadení není významné. Tento druh může dosáhnout 0,28 mm (Alford, 1995). Podobné hálky na listech olše vytváří bejlomorky, zde ale dochází ke zduření části hlavní žilky spolu s listovou čepelí (Uhlířová & Kapitola, 2004). Ořešák (Juglans) Na ořešácích škodí dva druhy vlnovníků vlnovník ořešákový a vlnovník puchýřovitý. Roztoči se vyskytují buď zvlášť, nebo můžeme na jednom stromě spatřit příznaky způsobené oběma druhy. vlnovník ořešákový Aceria erinea (Nalepa, 1891) Tento druh roztoče způsobuje na svrchní straně listů nápadné vypouklé puchýře o velikosti až 7 mm. Barva těchto hálek má zpočátku barvu zelenou, postupem času červená až hnědne. V místech vydutého pletiva ze spodní strany listů se tvoří plstě – erineum. Hálka je vyplněna zmnoženými trichomy, které tvoří hustou síť a vytvářejí podmínky pro život a další rozmnožování vlnovníka ořešákového. Puchýřky se na listech vyskytují jednotlivě, při větším napadením splývají a vznikají různé deformace čepelí (Kabíček, 2002). Přezimující samičky pod šupinkami pupenů z jara napadají rašící listy, během vegetace pak tvoří podle počasí několik překrývajících se generací. I při větším výskytu vlnovníka strom nebývá poškozen. Pouze v případě silného napadení mladých stromků ve školkách může dojít k deformacím koruny (Hluchý a kol., 1997). vlnovník puchýřovitý Aceria tristriata (Nalepa, 1890) Příznaky napadení tímto druhem jsou zcela odlišné od předchozího. V místech okolo vedlejších žilek čepele se tvoří velmi malé, ale výrazné žluté skvrny, ze spodní strany listu mírně vypouklé, během léta tmavnou. Na jednom listu se běžně vyskytuje velké množství těchto hálek. Roztoč může způsobovat i různé deformace a zkadeření. Kabíček (2002) ve svém článku uvádí, že ač jsou novotvary a deformace způsobené oběma těmito druhy vlnovníků nápadné, jde ve většině případů pouze o vizuální poškození listů a nepředstavují pro vzrostlé stromy žádné riziko. V nezbytných případech, a to ve školkách, kdy extrémní napadení může způsobit menší vitalitu stromků v důsledku snížené schopnosti asimilace, je možné na jaře v době rašení pupenů provést ochranný zásah akaricidy, přípravky proti roztočům. Pozdější aplikace 27
je bezvýznamná, neboť vlnovníci jsou ukryti ve svých hálkách. Populace těchto roztočů bývají přirozeně tlumeny běžnými predátory. Slivoň (Prunus) vlnovník trnkový Eriophyes similis (Nalepa,1890) Na listech roztoč způsobuje značné deformace. Světle zelené nebo načervenalé hálky se vyskytují převážně podél okraje listů. Může se vyskytnout na různých dřevinách rodu Prunus (Alford, 1995). Hrušeň (Pyrus) vlnovník hrušňový Eriophes pyri Pagenstecher, 1857 Vlnovník hrušňový přezimuje pod šupinkami pupenů či v prasklinách kůry, brzy na jaře se stává aktivní, napadá rašící pupeny, později listy i květy (Hluchý a kol., 1997). Nevytváří hálky, ale v důsledku posátí při silném napadení vznikají na obou stranách listu hnědé skvrny, které později nekrotizují. Ačkoli je Eriophyes pyri vážnějším škůdcem na hrušních (Pyrus), jeho hostiteli mohou být další druhy dřevin z čeledi růžovitých (Rosaseae) nevyjímaje okrasných odrůd (Alford, 1995).
28
6 ZÁVĚR 1. V průběhu 20. století bylo na území České republiky zaregistrováno 90 druhů vlnovníků vázaných na dřeviny (Vaněčková-Skuhravá, 1996). Při zjišťování druhového spektra vlnovníků na dřevinách brněnských parků v roce 2007 jsem zjistila 8 druhů vlnovníků na 7 druzích dřevin. 2. Na javoru babyce Acer campestre byl zjištěn vlnovník Aceria cephalonea. Na ořešáku královském (Juglans regia) se vyskytovaly dva druhy vlnovníků: Aceria erinea – vlnovník ořešákový a Aceria tristriata – vlnovník puchýřovitý. Na olši lepkavé (Alnus glutinosa) byly zaregistrovány dva druhy vlnovníků: Eriophyes inangulis a Eriophyes laevis – vlnovník olšový. Na hrušni obecné (Pyrus comunis) byl nalezen Eriophyes pyri – vlnovník hrušňový. Vlnovník trnkový Eriophyes similis se vyvíjel na trnce obecné (Prunus spinosa). Eriophyes tiliae – vlnovník lípový byl zjištěn na dvou druzích lip: na lípě srdčité (Tilia cordata) a lípě (Tilia nova). U druhu Eriophyes tiliae se vyskytovaly dvě formy projevující se různými symptomy: Eriophyes tiliae var. tiliae a Eriophyes tiliae var. liosoma. 3. Nejčastěji se vyskytujícím druhem byl vlnovník lipový Eriophyes tiliae. Byl zjištěn na 10 stanovištích. 4. Nejvyšší hustoty dosahoval vlnovník lipový Eriophyes tiliae na lípě srdčité a vlnovník Aceria cephalonea na javoru babyce. 5. Ačkoli vlnovníci způsobují velmi nápadné novotvary, hálky, deformace a diskolorace listů, jejich výskyt na okrasných dřevinách nemá vliv na růst a zdravotní stav dřevin. Jedná se pouze estetické poškození.
29
7 POUŽITÁ LITERATURA ALFORD, D., 1995: A Colour Atlas of Pest of Ornamental Trees, Shrubs and Flowers. Manson Publishing, London, 448 s. BOCZEK, J., 1966: Generic key to Eriophyoidea. Zesz. Pr. Post. Nauk Roln., 65: 177– 188 HLUCHÝ,
M.,
ACKERMANN,
P.,
ZACHARDA,
M.,
BAGAR,
M.,
JETMAROVÁ, E., VANEK, G., 1997: Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné. Biocont Laboratory, Brno, 432 s. IVANOVÁ, H., 2006: Poškodenie líp vlnovníkom lipovým. [navštíveno 26.1.2008] Dostupné: http://www.zahradaweb.cz/projekt/clanek.asp?pid=2&cid=4144 IVANOVÁ, H., 2006: Roztoče na lipách. Rostlinolékař, 17(6): 22 KABÍČEK, J., 2007: Vlnovníkovci škodící na ořešáku. [navštíveno 26.1.2008] Dostupné: http://www.zahradaweb.cz/projekt/clanek.asp?pid=2&cid=5006 KAZDA, J. a kolektiv, 2001: Choroby a škůdci polních polních plodin, ovoce a zeleniny. Farmář – zemědělec, Praha, 148 s. KOLEJKA, J., 1997: Životní prostředí – Brno 1996. Odbor životního prostředí Magistrátu města Brna, Brno, 142 s. KOLEŠKA, Z., 2004: Historie výzkumu fytopatologicky významných roztočů v českých zemích 4. a 5. část. Rostlinolékař, (15)5: 28–32 KOSTELNÍČEK, M., 2007: Čarověníky v naší zahradě. [navštíveno: 5.2.2008] Dostupné: http://www.caroveniky.cz/caroveniky/797/ KRESŤANPOLOVÁ, M., 2006: Fauna fytofágních roztočů (Acari) městské vegetace a podmínky jejich výskytu v Brně. Diplomová práce, MZLU v Brně, 60 s. KŮDELA, V. & KOCOUREK, F. (eds.), 2002: Seznam škodlivých organismů rostlin. Agrospoj, Praha, 342 s. LAŠTŮVKA, Z. a kolektiv, 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj, Brno, 264 s. MAGOWSKI, W., 2008: Eriophyoidea. Fauna Europaea, vers. 1.3. Databáze online [navštíveno: 5.2.2008]. Dostupné na: http//www.faunaeur.org/ MANSON, D., 1984: FNZ 4 - Eriophyoidea except Eriophyinae (Arachnida: Acari) Life Cycle. [navštíveno: 22. 1. 2008] Dostupné: http://www.landcareresearch.co.nz /research/biosystematics/invertebrates/faunaofnz/Extracts/FNZ04/fnz04cyc.asp
30
MATLÁK, J., 2005: Z poradny ochrany rostlin. [navštíveno: 26.1.2008] Dostupné: http://www.floranazahrade.cz/poradna/poradna2005_2.htm NIENHAUS, F., BUTIN, H., BÖHMER, B., 1998: Atlas chorob a škůdců okrasných dřevin. Brázda, Praha, 288 s. PŘIBYL, J., 1998: Galerie brněnských stromů. Odbor životního prostředí Magistrátu města Brna, Brno, 132 s. ŠEFROVÁ, H., 2006: Rostlinolékařská entomologie. Konvoj, Brno, 258 s. TOMICZEK, CH., CECH, T., KRAHAN, H., PERNY, B. HLUCHÝ, M., ŠEFROVÁ, H., 2005: Atlas chorob a škůdců okrasných dřevin. Biocont Laboratory, Brno, 224 s. UHLÍŘOVÁ, H., KAPITOLA, P. a kolektiv, 2004: Poškození lesních dřevin. Lesnická práce, Praha, 288 s. VANĚČKOVÁ-SKUHRAVÁ, I., 1996: Eriophyid mites (Acari: Eriophyoidea) on trees and shrubs in the Czech Republic. Acta Soc. Zool. Bohem., 60: 223–246 VANĚČKOVÁ-SKUHRAVÁ, I., 1998: Content of several chemical elements in plant tissues attacked by Eriophyid mites. Ekológia, Bratislava, 17 (1):3–10 VEŘEJNÁ ZELEŇ MĚSTA BRNA, 2006: Lokality. [navštíveno: 5.2.2008] Dostupné: http://www.brno.cz/toCP1250/index.php?nav01=1530&nav02=3879 VESER, J., 2005: Choroby a škůdci rostlin. Brázda, Praha, 184 s. WIKIPEDIE,
2007:
Roztoči.
[navštíveno:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rozto%C4%8Di
31
24.
1.
2008]
Dostupné:
8 SEZNAM PŘÍLOH Fotografie – hálky způsobené vlnovníky Vlnovníci pod mikroskopem Seznam dřevin brněnských parků
32
Druhy vlnovníků na lípě
Eriophyes tiliae var. tiliae
33
Eriophyes tiliae var. liosoma
Vlnovník na javoru
Aceria cephalonea
34
Druhy vlnovníků na ořešáku
Aceria tristriata
Aceria erinea a Aceria tristriata 35
Druhy vlnovníků na olši
Eriophyes laevis
Eriophyes inangulis 36
Vlnovník na trnce
Eriophyes similis
Vlnovník na hrušni
Eriophyes pyri
37
Další druhy vlnovníků
Aculus epiphyllus (Alford, 1995)
Aculus truncatus (Alford, 1995)
38
Eriophyes pyri (Alford, 1995)
Aceria nervisequa (Alford, 1995)
39
Vlnovníci pod mikroskopem
rod Aceria (http://www.pestalert.org/viewArchPestAlert.cfm?rid=64&keyword=Aceria%20zeala)
Eriophyoidea (http://www.arc.agric.za/home.asp?PID=1&ToolID=63&ItemID=1740)
40
Seznam dřevin brněnských parků (Přibyl, 1998) 1. Bez černý – Sambucus nigra L. 2. Bobkovišeň lékařská – Laurocerasus officinalis M. J. Roemer 3. Borovice černá - Pinus nigra Arn. 4. Borovice hedvábná – Pinus strobus L. 5. Borovice lesní – Pinus sylvestris L. 6. Borovice pokroucená – Pinus contorta Dougl. 7. Brslen evropský – Euonymus europaea L. 8. Břečťan popínavý – Hedera helix L. 9. Břestovec západní – Celtis occidentalis L. 10. Bříza bílá – Betula pendula Roth. 11. Bříza bílá pyramidální – Betula pendula Pyramidalis DIPP. 12. Buk lesní – Fagus sylvatica L. 13. Buk lesní červenolistý – Fagus sylvatica Atropunicea West. 14. Cedr – Cedrus sp. 15. Cesmína – Ilex sp. 16. Cesmína ostrolistá – Ilex aquifolium L. 17. Cypříšek Lawsonův – Chamaecyparis lawsoniana Parl. 18. Čimišník obecný – Caragana arborescens Lam. 19. Douglaska tisolistá – Pseudotsuga taxifolia Britt. 20. Dřezovec trojtrnný – Gleditsia triacanthos L. 21. Dřín obecný – Cornus mas L. 22. Dřišťál Juliin – Berberis julianeae C.K.Schneider 23. Dřišťál obecný – Berberis vulgaris L. 24. Dub letní – Quercus robur L. 25. Dub šípák – Quercus pubescens Wild. 26. Dub uherský – Quercus conferta Kit. 27. Dub zimní – Quercus petraea Lindl. 28. Habr obecný – Carpisnus betulus L. 29. Habrovec habrolistý – Ostrya carpinifolia Scop. 30. Hloh jednosemenný – Crataegus monogyna Jacq. 31. Hloh šarlachový = Hloh popletený - Crataegus coccinea L. = Crataegus intricata Lange 32. Hlohyně ohnivá – Pyracantha coccinea Roem. 33. Hlošina úzkolistá – Elaeagnus angustifolia L. 34. Hroznovec – Exochorda racemosa 35. Hroznovec Korolkovův – Exochorda korolkowii Lav. 36. Jalovec čínský – Juniperus chinensis L. 37. Jalovec obecný – Juniperus communis L. 38. Jasan americký – Fraxinus americana L. 39. Jasan úzkolistý – Fraxinus angustifolia Willd. 40. Jasan ztepilý – Fraxinus excelsior L. 41. Jasan ztepilý jednolistý – Fraxinus excelsior Monophylla Desf. 42. Jasan ztepilý převislý – Fraxinus excelsior Pendula Ait. 43. Javor dlanitolistý – Acer palmatum Thunb. 44. Javor ginnala – Acer ginnala Maxim. 45. Javor horský Leopoldův – Acer pseudoplatanus Leopoldi Lem. 46. Javor klen – Acer pseudoplatanus L.
41
47. Javor jasanolistý – Acer negundo L. 48. Javor mléč – Acer platanoides L. 49. Javor mléč panašovaný – Acer platanoides Variegatum 50. Javor mléč Schwedlerův – Acer platanoides Schwedlerii Nich. 51. Javor babyka – Acer campestre L. 52. Javor stříbrný – Acer saccharinum L. 53. Javor tatarský – Acer tataricum L. 54. Jedle bělokorá – Abies alba Mill. 55. Jedle ojíněná – Abies concolor Hoopes. 56. Jedlovec kanadský – Tsuga canadensis Carr. 57. Jerlín japosnký – Sophora japonica L. 58. Jerlín japosnký převislý – Sophora japonica Pendula Loud. 59. Jeřáb prostřední – Sorbus intermedia PERS. 60. Jeřábovec jeřábolistý – Sorbaria sorbifolia A.BR. 61. Jilm habrolistý – Ulmus carpinifolia Gled. 62. Jilm vaz – Ulmus laevis Pall. 63. Jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba L. 64. Jírovec maďal – Aesculus hippocastanum L. 65. Jírovec žlutý – Aesculus octandra Marsh. 66. Juka – Yucca filamentosa 67. Kalina obecná – Viburnum opulus L. 68. Kalina tušalaj – Viburnum lantana L. 69. Kalina vrásčitolistá – Viburnum rhytidophyllum Hemsl. 70. Katalpa nádherná – Catalpa speciosa Ward. 71. Katalpa trubačovitá – Catalpa bignonioides Walt. 72. Katalpa vejčitá – Catalpa ovata Don. 73. Kdouloň obecná - Cydonia oblonga Mill. 74. Komule Davidova – Buddleya davidi Franch. 75. Korkovník amurský – Phelodendron amurense Ruph. 76. Korkovník čínský – Phelodendron chinense 77. Kustovnice cizí – Lycium halimifolium Mill. 78. Liliovník tulipánokvětý – Liriodendron tulipifera L. 79. Lípa krymská – Tilia euchlora K.Koch. 80. Lípa plstnatá – Tilia tomentosa Moench. 81. Lípa řapíkatá – Tilia petiolaris DC. 82. Lípa sp. – Tilia sp. 83. Lípa srdčitá – Tilia cordata Mill. 84. Lípa velkolistá – Tilia platyphylla Scop. 85. Lípa velkolistá stříhanolistá – Tilia platyphyllos Laciniata Loud. 86. Líska obecná – Corylus avellana L. 87. Líska turecká – Corylus colurna L. 88. Meruňka – Armeniaca vulgaris Lam. 89. Meruzalka alpská – Ribes alpinum L. 90. Modřín evropský – Larix decidua Mill. 91. Myrobalán třešňový Pissardův – Prunus cerasifera pissardi Dostál 92. Myrobalán třešňový – Prunus cerasifera Ehrh. 93. Nahovětvec kanadský – Gymnocladus canadensis Lam. 94. Netvařec křovitý – Amorpha fruticosa L. 95. Olše lepkavá – Alnus glutinosa Gaertn. 96. Ořechovec – Carya sp.
42
97. Ořešák černý – Juglans nigra L. 98. Ořešák královský – Juglans regia L. 99. Pajasan žláznatý – Ailanthus glandulosa Desf. 100. Pámelník bílý – Symphoricarpus albus Blacke 101. Parrotie perská – Parrotia persica C.A.Mey 102. Pavlovnie plstnatá – Paulownia tomentosa Stend. 103. Plamének – Clematis sp. 104. Plamének plotní – Clematis vitalba L. 105. Plamének javorolistý – Platanus acerifolia Willd. 106. Přísavník psí víno – Parthenocissus quinquefolia 107. Ptačí zob obecný – Ligustrum vulgare L. 108. Pustoryl – Philadelphus sp. 109. Pustoryl věncový – Philadelphus coronarius L. 110. Rakytník úzkolistý – Hippophae rhamnoides L. 111. Rdesno baldšuanské – Polygonum baldschuanicum Reg. 112. Ruj vlasatá – Cotinus coggygria Scop. 113. Růže – Rosa sp. 114. Růže svraskalá – Rosa rugosa L. 115. Růže šípková – Rosa canina L. 116. Řešetlák počistivý – Rhamnus catharticus L. 117. Sakura ozdobná – Padus serrulata Sokolov 118. Skalník – Cotoneaster sp. 119. Skalník vodorovný – Cotoneaster horizontalis 120. Smrk omorika – Picea omorica (Pančič) Purkyně 121. Smrk pichlavý – Picea pungens Englm. 122. Smrk ztepilý – Picea abies Karst. 123. Střemcha hroznovitá – Padus avium Mill. 124. Střemchovka mahalebka – Padellus mahaleb Vassilcz. 125. Svída bílá – Cornus alba L. 126. Svída krvavá – Cornus sanguinea L. 127. Svitel latnatý - Koelreuteria paniculata Laxm. 128. Šácholan přišpičatělý – Magnolia acuminata L. 129. Šácholan Soulangeův – Magnolia soulangiana Soul. 130. Šerík amurský – Syringa amurensis Rupr. 131. Šerík čínský – Syringa chinensis Willd. 132. Šerík obecný – Syringa vulgaris L. 133. Štědřenec převislý – Laburnum anagyroides Med. 134. Tamaryšek – Tamarix sp. 135. Tavola kalinolistá – Physocarpus opulifolius Maxim. 136. Tavolník nízký – Spiraea bumalda Burv. 137. Tavolník van Houtteův – Spiraea vanhouttei Zap. 138. Tis červený – Taxus baccata L. 139. Topol bílý – Populus alba L. 140. Topol černý pyramidální – Populus nigra Pyramidalis 141. Trnovník akát – Robinia pseudoaccacia L. 142. Zelkova ostrolistá – Zelkova serrata Mak. 143. Zeravec východní – Platycladus orientalis Franco 144. Zlatice prostřední – Forsythia intermedia Zab.
43
