Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně PARAZITÓZY VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE VE SMÍŠENÝCH LESÍCH BEZ ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽE V PARDUBICKÉM KRAJI

1

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

PARAZITÓZY VYBRANÝCH DRUHŮ ZVĚŘE VE SMÍŠENÝCH LESÍCH BEZ ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽE V PARDUBICKÉM KRAJI Diplomová práce

Brno 2006

Vedoucí diplomové práce:

Vypracovala:

Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.

Lucie Vrbová

2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Parazitózy vybraných druhů zvěře ve smíšených lesích bez antropogenní zátěže v Pardubickém kraji vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně, dne……............................................... Podpis diplomanta.........................................

3

Děkuji Ing. Marii Borkovcové Ph.D. za všestrannou pomoc a odborné konzultace, které mi poskytla při vypracovávání této diplomové práce.

4

ABSTRACT The research concentrating on the occurrence of endoparasitic diseases of the selected game species – roe deer (Capreolus capreolus), wild boar (Sus scrofa) and brown hare (Lepus europaeus) in the mixed forests of Pardubice region without anthropogenic load out between the years 2004 and 2006. There were monitored spectrum of species, prevalence and endoparasites appearance season dynamics. The results have been compared to the regions with the different level of anthropogenic burden (the region with mild load and extremely anthropogenic load) in order to find the link of endoparasitic diseases to the rate of recreation load. The total of 920 samples were examined. There was found the following spectrum of parasites by the roe deer

Eimeria

capreoli (38 %), Eimeria ponderosa (16,8 %), Eimeria panda (1,8 %), Eimeria superba (16,2 %), Trichuris spp. (33 %), Oesophagostomum spp. (9 %), Haemonchus contortus (33,7 %), Ostertagia ostertagi (38,7 %), Trichostrongylus spp. (42 %), by the wild boar Eimeria debliecki (25,8 %), Eimeria perminuta (11,5 %), Eimeria scabra (8,5 %), Isospora suis (40 %), Trichuris suis (50,9 %), Globocephalus spp. (41,3 %), Oesophagostomum dentatum (8,2 %), Metastrongylus spp. (4,4 %) and by the brown hare Eimeria leporis (42,5 %), Eimeria robertsoni (19,9 %), Eimeria spp. (43,3 %), Trichuris sylvilagi (23,8 %), Graphidium strigosum (43 %), Trichostrongylus retortaeformis (6,9 %) a Protostrongylus commutatus (3,2 %). By comparison with the results from differently anthropogenic burdened regions was proved the presumption that most endoparasites are found by the animals in the forests in Prague surroundings which are extremely tourist burdened. The prevalance rate in the region without anthropogenic burden (Pardubice region) was lower. The animals in the region with low tourist burden (forest near Olomouc town) had the least parasites.

5

OBSAH 1 ÚVOD……………………………………………………………………………..….…10 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED……………………………………………………………...…11 2.1 Definice parazitologie………………….………………………..

11

2.2 Základní parazitologické pojmy………………………………………….…11

2.3 Parazitózy vyvolané prvoky (protozoózy)……………………………………..12 2.4 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)…………………………………...13 2.4.1

Charakteristika helmintů (cizopasných červů)………………………...13

2.4.2

Charakteristika trematod (ploštenců)……………………………....…..13

2.4.3

Charakteristika trematod (ploštenců)…………………………………..13

2.4.4

Charakteristika cestod (tasemnic)…………………………………...…14

2.4.5

Charakteristika nematod (hlístic)………………………………………14

2.5 Srnec obecný (Capreolus capreolus) – druhy parazitóz a jejich vývoj……….14 2.5.1

Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy)………………………...…..14

2.5.1.1 Kokcidióza – Eimerióza……………...……………………………14 2.5.1.2 Kryptosporidióza………………………...………………………...16 2.5.1.3 Toxoplazmóza……………………………...……………………...16 2.5.1.4 Sasrkocystóza…………………...…………………………………17 2.5.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)…………………………...18 2.5.2.1 Cizopasníci jater a dutiny břišní……………………...…………18 2.5.2.2 Cizopasníci žaludku…………………...………………………...21 2.5.2.3 Cizopasníci tenkého střeva……………………...………………22 2.5.2.4 Cizopasníci tlustého střeva…………………...…………………23 2.5.2.5 Cizopasníci plic……………………………...………………….24 2.6 Prase divoké (Sus scrofa) – druhy parazitóz a jejich vývoj………………...…25 2.6.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy)………...…………………..26 2.6.1.1 Kokcidióza – Eimerióza……………...………………………….26 2.6.1.2 Balantidióza……………………………………………………...26 2.6.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy)…………………...……...26 2.6.2.1 Fasciolóza (Motoličnatost jaterní)……………………………….26 2.6.2.2 Dikrocelióza…………...………………………………………...27

6

2.6.2.3 Cysticerkóza…………………………………………………….27 2.6.2.4 Echinokokóza……………………………………...…...……….27 2.6.2.5 Nematodózy dýchacího aparátu ……………...…………..…….28 2.6.2.6 Nematodózy trávícího aparátu…………………………………..29 2.6.2.7 Hlístice cizopasící v tenkém střevě……………………………..30 2.6.2.8 Hlístice cizopasící v tlustém a tenkém střevě…………………...32 2.7 Zajíc polní (Lepus capensis)– druhy parazitóz a jejich vývoj……...………..33 2.7.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy)……...…………………….33 2.7.1.1 Kokcidióza – Eimerióza…………...……………………………33 2.7.1.2 Toxoplazmóza……………………...…………………………...34 2.7.1.3 Sarkosporidióza…………………...…………………………….34 2.7.2 Helmintózy……………………………………………...…………….35 2.7.2.1 Cizopasnící jater a dutiny břišní………………………..………35 2.7.2.2 Cizopasníci žaludku……………………...……………………..35 2.7.2.3 Cizopasníci tenkého střeva…………………………..…….……36 2.7.2.4 Cizopasníci tlustého a slepého střeva…………………..….……37 2.7.2.5 Cizopasníci plic…………………..……………………….…….38 3 CÍL PRÁCE……………………………………………………………………………...39 4. MATERIÁL A METODIKA……………………………………………………...……39 4.1 Vymezení segmentu krajiny a analýza širších územních vztahů………..…….39 4.2 Antropogenní zatížení v lesích Pardubického kraje…....……………………..41 4.3 Antropogenní zatížení v řešeném území………...……………………………42 4.4 Materiál…...…………………………………………………………………...43 4.5 Metodika……………………………………………………………………….43 4.6 Statistické vyhodnocení………………………………………………………..45 5. VÝSLEDKY…………………………...……………………………………………….46 1.1 Druhové spektrum……………………………...……………………………...46 1.2 Prevalence…………………...………………………………………………...49 1.3 Sezónní dynamika výskytu…………………………………………………….55 6. DISKUZE …………………………………………………...………………………….64 6.1 Srovnání oblastí s odlišnou antropogenní zátěží………………………...……69 6.2 Statistické vyhodnocení výsledků…………………...………………………..73 7. PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ…………………………………………………………...74

7

8. ZÁVĚR………………………………………………………………………………….75 9. SEZNAM LITERATURY………………...……………………………………………76

Seznam tabulek v textu Tab. 1

Morfologie oocyst kokcidií srnce obecného (CHROUST, 2001)

Tab. 2

Morfologie oocyst kokcidií prasete divokého (CHROUST, 2001)

Tab. 3

Zatížení lesa antropogenní činností

Tab. 4

Koncentrační metody vyšetření fekálií (Jurášek a Dubinký, 1993)

Tab. 5

Stručná charakteristika Brezova flotačního roztoku

Tab. 6

Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 – srnec obecný (Capreolus capreolus)

Tab. 7

Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 – srnec obecný (Capreolus capreolus)

Tab. 8

Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 - prase divoké (Sus scrofa)

Tab. 9

Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 - prase divoké (Sus scrofa)

Tab. 10

Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 – zajíc polní (Lepus capensis)

Tab. 11

Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 – zajíc polní (Lepus capensis)

Tab. 12

Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus)v období březen 2004 až únor 2005

Tab. 13

Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v období březen 2005 až únor 2006

Tab. 14 Prevalence jednotlivých parazitů u srnce obecného ve dvou letech sledování Tab. 15

Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005

Tab. 16

Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006

Tab. 17 Prevalence jednotlivých parazitů u prasete divokého ve dvou letech sledování Tab. 18

Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005

8

Tab. 19

Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006

Tab. 20

Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích.

Tab. 21

Porovnání výskytu endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže

Tab. 22

Porovnání výskytu endoparazitů prasete divokého v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže

Tab. 23

Porovnání výskytu endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže

Seznam obrázků v textu Obr. 1

Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % (Capreolus capreolus)

Obr. 2

Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % (Sus scrofa)

Obr. 3

Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích.

Obr. 4

Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2004 až únor 2005

Obr. 5

Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006

Obr. 6

Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006

Obr. 7

Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006

Obr. 8

Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005

Obr. 9

Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005

Obr. 10

Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006

9

Obr. 11

Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006

Obr. 12

Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005

Obr. 13

Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005.

Obr. 14

Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006

Obr. 15

Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006.

Obr. 16

Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech

Obr. 17 Statistické zpracování dat v programu Canoco

10

1 Úvod Zvěř v přírodě tvoří nedílnou součást životního společenství – biocenózy. Ta vytváří vyvážené podmínky pro celý životní cyklus všech organismů v ní žijících a vzájemně se doplňujících ve svých projevech a nárocích (existence, rozmnožování, výživa a ochrana). Každý zásah do této rovnováhy znamená porušení vzájemné souvislosti (PÁV a kol.., 1981). Neúprosné podmínky vědeckotechnického rozvoje a negativní vlivy průmyslu a zemědělské výroby způsobily hluboké zásahy do života celé společnosti a přírody. Kulturní ráz krajiny se neustále mění, její přirozené oblasti se stále zmenšují. Intenzivní rozvoj mnoha průmyslových oborů způsobil takové změny, že některé druhy zvěře už zcela vymizely a zvěř je nucena žít ve změněném prostředí, kterému se mnohdy zatím nedokázala přizpůsobit (KOTRLÁ a kol.,1984). Díky zhoršujícím se podmínkám životního prostředí, vyvolávajícím stresové stavy u zvěře dochází ke snižování přirozené odolnosti a vzniku dispozic pro rozvoj řady chorob, včetně parazitárních (ŠEVČÍK a STRAKOVÁ, 2002; PÁV a kol., 1981). Problematice parazitóz byla věnována v minulosti pozornost, problematika byla popsána v odborné literatuře a bylo provedeno několik výzkumů. V literatuře je ovšem jen velmi málo informací o přímém vlivu antropogenní zátěže na výskyt parazitóz zvěře. HAUPT (1984) a REHBEIN (2000) píší ve svých publikacích o tom, že v místech blízko velkých měst a místech využívaných jako rekreační lesy, je zvýšený výskyt endoparazitů u lovné zvěře ve srovnání s turisticky nevyužívanými honitbami. Antropogenní faktory působí na trofickou základnu zužováním potravní niky (zužování základny potravní pyramidy), narůstání toxicity potravního řetězce, ovlivňování metabolismu, snižování reprodukční kapacity. Snižuje se hmotnost těla, rozměry těla, snižuje se věk u volně žijících populací, narůstá mortalita (PIKULA, 2002). Zvěř je citlivým indikátorem zdravosti prostředí, jehož je nedílnou složkou (PÁV a kol., 1981). Pouze zdravá zvěř se může optimálně rozvíjet, plodit zdravá, životaschopná mláďata a být také dobrá v trofeji, která je výrazem i jejího zdravotního stavu, proto je nutné znát příčiny vzniku chorob a způsoby, jak vzniku předcházet.

11

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Definice parazitologie Parazitologie je věda zabývající se studiem parazitů (cizopasníků), nimi vyvolávaných onemocněních (parazitózách) a metodách boje s nimi (JURÁŠEK, 1987; KOTRLÁ a kol,. 1989)

2.2 Základní parazitologické pojmy Parazitismus (cizopasnictví) je stav, kdy jedna bytost žije přímo na útraty těla druhé bytosti. Živí se jeho tělními tekutinami, tkáněmi nebo i ústrojím. V živočišné říši má tento jev důležitou úlohu jako faktor, který pomáhá za normálních podmínek udržovat ekologickou rovnováhu v ekosystémech (KRATOCHVÍL, 1966; RYŠAVÝ a kol., 1989). Parazit (cizopasník, příživník) je organismus rostlinného (fytoparazit) anebo živočišného původu (zooparazit), který využívá druhý organismus (hostitele) jako zdroj výživy a prostředí pro svůj život. Od svého hostitele vyžaduje (částečně nebo úplně) regulaci vztahů s venkovním prostředím (JURÁŠEK, 1987). Parazitismus patří mezi nejsložitější úrovně vzájemných vztahů dvou organismů. Cizopasníci nikdy nezabíjí svého hostitele najednou, ale poškozují jej postupně. Někdy jen narušují jeho životní pochody, jindy vyvolávají jen podřadné obtíže a mnohdy hostiteli ani neškodí: metabolismus parazita i hostitele je vzájemně sladěn natolik, že se vytvořil vnitřní vzájemný rovnovážný vztah. Tento vývoj může dospět tak daleko, že oba jedinci si svou činností mohou být i prospěšní, hovoříme o obecně velice rozšířeném jevu - symbióze. Zúčastněné organismy nazýváme symbionty. Vztah mezi symbionty může mít různé stupně, od nejjednodušších až po velmi složité (RYŠAVÝ a kol, 1989). V běžné praxi nejčastěji rozlišujeme parazity podle lokalizace na hostiteli nebo uvnitř hostitele.

Vnější

cizopasníci

(ektoparaziti)

cizopasí

na

vnějším

povrchu

těla

hostite1e.Vnitřní cizopasníci (endoparaziti) cizopasí uvnitř těla svých hostitelů

.

(RYŠAVÝ a kol., 1989). Obligátní (trvalí) paraziti jsou odkázáni pouze na cizopasný způsob života bud' po celý svůj individuální vývoj, nebo jen během části svého života. Podle toho bývají rozlišováni temporární (dočasní), tj. ti, kteří se pouze kratší nebo delší dobu živí na svém hostiteli, paraziti stálí (permanentní), kteří cizopasí po celý svůj život a paraziti střídaví (periodičtí), kteří cizopasí jen v jistém období svého individuálního života, a to bud' jako

12

larvy nebo jako dospělci (KRATOCHVÍL, 1966). Fakultativní (příležitostní) paraziti normálně cizopasným způsobem života nežijí, ale za určitých podmínek, např. jsou-li pozřeni jiným živočichem nebo do něho vniknou jiným způsobem, mohou se v jeho organismu chovat jako praví paraziti. Náhodný parazit je parazit, který napadne živočicha, jenž není jeho hostitelem, avšak může se postupně na tohoto nového hostitele adaptovat. Hyperparazit je parazit, který cizopasí u jiného druhu parazita. Pseudoparaziti jsou organismy nebo jejich části, které při diagnostice parazitů mohou být pro svou vnější podobnost zaměňovány s vývojovými stádii parazitů nebo i s parazity dospělými (RYŠAVÝ a kol., 1989).

2.3 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) Giardióza - je typickým onemocněním mláďat charakterizovaná průjmy a průběh onemocnění závisí vesměs na působení dalších infekčních agens jako virové, bakteriální nebo i parazitární infekce. I když giardie jsou zjišťovány především u psů a koček, mohou být nalezeny i u některých druhů spárkaté zvěře. Jsou přenosné na člověka. Kokcidióza spárkaté zvěře - jedná se o protozoární onemocnění charakterizované katarální až hemoragickou enteritídou, anemií, vyčerpáním a mortalitou mláďat. Kokcidie jsou častým nálezem u mladých, ale i u dospělých jedinců. Jejich výskyt je nejvyšší u mufloní a srnčí zvěře, kde dosahuje až 100 % prevalence, u kamzičí zvěře až 69 %, nižší je u jelení zvěře kde dosahuje až 26 % . Poměrně vysoká prevalence se zjišťuje i u černé zvěře, zejména v oborách, nejvyšší je u selat a lončáků. Kokcidie jsou pro jednotlivé druhy spárkaté zvěře přísně specifické, ke vzájemnému přenosu dochází pouze mezi zvěří mufloní a ovcemi. Kryptosporidióza - onemocnění je charakterizováno enteritídou v prvých týdnech života mláďat s rozsáhlým poškozením epitelu střeva. Patří mezi tzv. oportunní infekce, onemocnění jsou zjišťována i u lidi. Podrobné údaje o výskytu a patogenitě kryptosporidií u srstnaté zvěře v přírodních podmínkách chybí. U nás byl popsán nález u srnčí zvěře. Toxoplazmóza - jedná se o celkové onemocněni charakterizované především poškozením nervové soustavy, zraku, parenchymatózních orgánů a lymfatického systému. Spárkatá zvěř se pravděpodobně infikuje při pastvě oocystami vyloučenými kočkami, černá zvěř hlavně z uhynulé nebo ulovené zvěře, příp. hlodavců.

13

Sarkocystóza

- je charakterizovaná tvorbou cyst (sarkocyst) uvnitř a na povrchu

svaloviny. Patří mezi obligátní heteroxenní kokcidie. Nálezy sarkocyst jsou udávány prakticky od všech druhů spárkaté zvěře Hlavním zdrojem infekce pro zvěř jsou psi a dále i volně žijící masožravci. Babezióza - jedná se o krevní protozoózu charakterizovanou teplotami, anemií, iktrerem a hemoglobinurií. Babezie se vyskytují u spárkaté zvěře i ve středoevropských podmínkách, nejsou ale známá klinická onemocnění. Zvěř však může sloužit jako významný rezervoár pro skot (Babesia divergens). Balantidióza - hostitelem jsou především domácí, ale i divoká prasata, infikovat se může i člověk a pes. Onemocnění se projevuje většinou hlenovitými až krvavými průjmy (CHROUST, 2001).

2.4 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.4.1 Charakteristika helmintů (cizopasných červů) Helminti (cizopasní červi) je celá skupina parazitů, jejichž společným znakem je souměrnost a různě utvářen kožně svalový vak (DOGEL, 1961). Vývoj helmintů je bud' přímý, nebo s proměnou. U některých skupin těchto parazitů jsou složité životní cykly, v nichž vývojová stádia střídají hostitele. Podle průběhu vývojového cyklu se dělí cizopasní červi na biohelminty a geohelminty. Vývoj geohelmintů probíhá bez mezihostitele. Definitivní hostitel se nakazí pozřením vajíček či larev, nebo aktivním pronikáním larev z vnějšího prostředí do těla hostitele. Životní cykly biohelmintů probíhají vždy se střídáním hostitelů. Část vývoje biohelminta probíhá v mezihostitelích, ve kterých se vyvíjejí larvální stádia nebo pokolení předcházející dospělcům. V definitivním hostiteli poté cizopasí dospělí červi (RYŠAVÝ a kol., 1989). Helminti mohou vyvolávat velmi vážná onemocnění u definitivního hostitele i u mezihostitelů. Helminti produkují řadu zplodin svého metabolismu, které působí toxicky na organismus hostitele, zejména pak na jeho nervovou soustavu, krevní oběh a na některé orgány. Průběh onemocnění vyvolaných helminty má zpravidla chronický charakter, jsou to onemocnění vleklá, dlouhotrvající (RYŠAVÝ a kol., 1989).

14

2.4.2 Charakteristika trematod (ploštenců) Jedná se o velmi početnou skupinu zahrnující na 4 000 druhů. Tělo je bilaterárně symetrické,

dorzoventrálně

zploštělé,

protáhle

oválné,

listovité

nebo

kopinaté.

Charakteristické jsou příchytné orgány – ústní a břišní. Orgány motolic jsou adaptovány pro život v tělních tkáních, a proto nemají dýchací ani cirkulační aparát. Řadíme je mezi biohelminty. Svým rozšířením jsou vázáni na mezihostitele, ve většině případů vodní nebo suchozemské plže (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989).

2.4.3 Charakteristika cestod (tasemnic) Tasemnice patří systematicky mezi ploché červy. Tělo je dorzoventrálně zploštělé a můžeme ne něm rozlišit hlavičku (skolex) a tělo. Články těla nazýváme proglotidy. Tasemnice jsou až na nepatrné výjimky hermafroditi. Cizopasí v trávícím traktu, výživa probíhá osmoticky, celým povrchem těla. Dospělci i vývojová stádia mohou vyvolávat vážná onemocnění nejen u člověka, ale i u hospodářských zvířat. Prase divoké je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců. Výskyt onemocnění je u něj vesměs sporadický (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989).

2.4.5 Charakteristika nematod (hlístic) Hlístice jsou velmi početnou, morfologicky i biologicky různorodou skupinou helmintů. Jejich tělo je protáhlé, vřetenovité nebo niťovité, válcovité, vzácně jiného tvaru. Cizopasné hlístice se dělí podle způsobu vývoje na geohelminty – prodělávají část vývoje ve vnějším prostředí a dospělci parazitují a na biohelminty, u kterých probíhá larvální vývoj v mezihostiteli. Do vývojových cyklů vstupují příležitostně i parateničtí hostitelé, v jejichž těle se kumulují infekční larvy a vývoj pokračuje až po jejich pozření definitivním hostitelem (LAŠTŮVKA et al., 2001; BALLWEBER, 2001; GIBBONS, 1986; RYŠAVÝ a kol., 1989; DOGEĽ, 1961).Onemocnění vyvolané hlísticemi obecně nazýváme nematodózy (CHROUST, 2001).

2.5 Srnec obecný (Capreolus capreolus) – druhy parazitóz a jejich vývoj 2.5.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) 2.5.1.1 KOKCIDIÓZA - EIMERIÓZA Pod pojmem kokcidióza rozumíme infekci a destrukci střevní sliznice

15

jednobuněčnými parazity - kokcidiemi (KOUDELA, 2004). Kokcidie jsou velmi malí, typicky vnitrobuněční cizopasníci, kteří se vyvíjejí v buňkách žláz střevní sliznice (RYŠAVÝ a kol., 1989; GEISEL, 2002). Kokcidie patří systematicky do kmene Apicomplexa (výtrusovci) řádu Eucoccidida a podřádu Eimeriina. Složitý vývojový cyklus u těchto prvoků, provázený typickým střídáním generací nepohlavního a pohlavního množení se může uskutečňovat v jednom hostiteli (kokcidie jednohostitelské - monoxenní nebo ve dvou, příp. i více hostitelích (kokcidie vícehostitelské - heteroxenní). Vývoj je ukončen tvorbou oocyst, které jsou vylučovány do vnějšího prostředí, v nich se v procesu sporulace (sporogonie) vytváří sporocysty a infekce schopné sporozoity (CHROUST, 2001). Zvěř se nakazí vylučovanými oocystami, které ve vlhké zemi za příznivých podmínek (vhodné teploty a přístupu kyslíku) sporulují v průběhu 1 - 2 týdnů. Přenašečem oocyst mohou být i některé druhy koprofágních brouků, kteří se živí trusem divokých a současně jsou jejich oblíbenou potravou (PÁV a kol., 1981; CHROUST, 2001). Po přijetí vysporulovaných oocyst se prvoci uvolňují a napadají především sliznici tenkého střeva. K vylučování prvních oocyst dochází již za 5 - 8 dnů po infekci, takže promořování prostředí oocystami je velmi rychlé (www.IsosporasuisTaxonomyandLifeCycle.htm. 2005). Invazí jsou postiženi mladší a kondičně slabší jedinci, ale výjimkou není i nález u dospělců (PÁV a kol., 1981; CHROUST, 2001). Podrobný přehled druhů kokcidií udává Tab. 1.

Tab. 1: Morfologie oocyst kokcidií srnce obecného (CHROUST, 2001) Druh

Průměrná velikost (µm) Eimeria capreoli 30 x 24 E. ponderosa

40 x 26

E. superba

46 x 32

E. panda

32 x 15

E. rotundata

15 x 13

Tvar

Barva

Mikropyle

vejčitý, bezbarvá, zřetelné eliptický nažloutlá hruškovitý tmavohnědá, výrazné bradavčitá výrazné protáhle tmavohnědá, eliptický bradavčitá úzce bezbarvá málo zřetelné eliptický sférický bezbarvá chybí

Doba sporulace (dny) 4–5 18 12 4 3

Biologie a způsob přenosu: Infekce nastává pozřením vysporulovaných oocyst, které mohou být ve vodě nebo v potravě.

16

Symptomy: Onemocnění probíhá většinou bez klinických projevů. Za patogenní jsou považovány E. ponderosa a E. capreoli. ). U starších a odolnějších jedinců může onemocnění přejít v chronickou formu (KUČERA a KUČEROVÁ, 2002). Hlavně mláďata jsou vnímavá vůči tomuto onemocnění. Masivní infekce může způsobit, zvláště u mladých jedinců, i smrt (SECK-LANZENDORF VON, 1997). Diagnóza: Stanoví se na základě parazitologického vyšetření trusu a nálezu oocyst, které se dají dokázat běžnými flotačními metodami po delší centrifugaci. Lepších výsledků je dosahováno sedimentační metodou. Léčení a boj: Je zaměřen především na prevenci, ošetřování a hygienu krmelců. Nutný odstřel kusů,u nichž je podezření z eimeriózy. Podávání Clopidolu v granulovaném krmivu (CHROUST, 2001).

2.5.1.2 KRYPTOSPORIDIÓZA Původcem jsou jednohostitelské kokcidie rodu Cryptosporidium, především druhu Cryptosporidium parvum, příp. i C. muris. Velikost oocyst se pohybuje v průměru kolem 5 µm (CHROUST, 2001). Vývojový cyklus probíhá převážně v tenkém střevě. Sporozoity uvolněné z oocyst vytváří na povrchu epitelových buněk tzv. parazitoforní vakuolu, v níž se vyvíjí jednotlivá stadia schizogonie a gamogonie. Při schizogonii se tvoří dva typy schizontů, první typ obsahuje 6 - 8 merozoitů, druhý typ 4 merozoity. Sporulace oocyst probíhá v parazitoforní vakuole. Asi 20 % oocyst (tenkostěnných) se rozpadá již ve střevě a vyvolává autoinfekci, zbylé oocysty (tlustostěnné) odchází do vnějšího prostředí, kde mohou zůstávat infekční až 1 rok (CHROUST, 2001; LAŠTŮVKA a kol., 2001; SAMUEL, PYBUS, KOCAN, 2001 ). Onemocnění kryptosporidiózou se vyskytuje především u mláďat v prvých týdnech života a je charakterizováno poruchami trávení, růstu a vývoje a je doprovázeno průjmy. Dosud není zcela vyjasněna otázka kryptosporidií jako primárního patogena vzhledem k tomu, že častou komplikací jsou souběžně probíhající infekce virové a bakteriální (E. coli, Salmonella sp.) (CHROUST, 2001).

2.5.1.3 TOXOPLAZMÓZA Toxoplazmóza patří do skupiny orgánových invazních onemocnění (PÁV a kol., 1981).

17

Původce: Původcem je Toxoplasma gondii, systematicky řazená do čeledi Sarcocystidae, podčeledi Toxoplasmatinae (CHROUST, 2001). Biologie a způsob přenosu: Ve vnějším prostředí rychle sporulují (2 - 4 dny), vytváří se 2 sporocysty, každá po 4 sporozoitech. Ve vnějším prostředí vydrží infekceschopné déle než rok. Konečným hostitelem, v němž probíhá pohlavní fáze vývojového cyklu, je pouze kočka a ostatní kočkovité šelmy. Mezihostitelem toxoplasmózy mohou být všichni teplokrevní živočichové, v nich probíhá množení parazita, který může napadat všechny tělesné buňky kromě erytrocytů. Výraznou afinitu má T. gondii především k nervové tkání a dále očím. Pro akutní stadium infekce je charakteristická tvorba tzv. pseudocyst opatřených velmi tenkou stěnou (CHROUST, 2001). Symptomy: Onemocnění se projevuje jen zřídka klinicky, většinou probíhá bez výrazných příznaků. Mohou se objevit příznaky nervových poruch doprovázené kulháním nebo onemocněním očí (KOTRLÁ, 1984). Diagnóza: se potvrdí histologickým vyšetřením a nálezem tkáňových cyst, příp. pseudocyst v mozku, játrech, slezině a jiných orgánech a dále hlavně biologickým pokusem na laboratorních myších s následným laboratorním vyšetřením (barvením otiskových preparátů a histologickým vyšetřením orgánů) (CHROUST, 2001). Léčení a boj: Léčba se u zvěře neprovádí. Prevence spočívá v důsledném hubení toulavých koček a ve zneškodňování uhynulé zvěře, a to nejlépe spálením (KOTRLÁ, 1984).

2.5.1.4 SARKOCYSTÓZA Sarkocysty patří systematicky do čeledi Sarcocystidae, podčeledi Sarcocystinae (CHROUST, 2001). Původce:

Sarcocystis gracilis - vyskytuje se především u srnčí zvěře, ale i u

ostatních druhů spárkaté zvěře. Definitivním hostitelem je liška a pes. Sarcocystis capreolicanis - nachází se rovněž u srnčí zvěře, definitivním hostitelem je liška a pes. Biologie a způsob přenosu: Zvěř se infikuje při pastvě sporocystami, které jsou ve vnějším prostředí velmi odolné. Ve střevě definitivního hostitele – masožravce, včetně člověka, probíhá jedna část vývoje. Oocysty vylučované s výkaly se dostávají ven a s potravou jsou přijmuty mezihostitelem – srnčí zvěří, kde se lokalizují ve svalstvu

18

(KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Akutní onemocnění u zvěře jako mezihostitele není popsáno. Při silných infekcích může docházet k celkovým poruchám v důsledku masivního rozmnožování v endotelu cév. U mladé zvěře se projevuje horečkami, průjmy, hubnutím a anemií. Sarkocysty se mohou tvořit i v životně důležitých orgánech (centrální nervový systém, svalovina srdce) a způsobit vážné poruchy jejich funkce, zvláště v případech oslabení nebo snížené imunity. Při silných infekcích i poruchy činnosti kosterní svaloviny (CHROUST, 2001). Diagnóza: Lze stanovit pouze u mrtvých zvířat (KOTRLÁ a kol., 1984). Léčení a boj: Léčba se neprovádí. Při prevenci je nutné systematicky provádět odstřel toulavých psů a koček. I přístup psů do honitby, kde jsou větší stavy srnčí zvěře, musí být co možná omezen (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.5.2.1 CIZOPASNÍCI JATER A DUTINY BŘIŠNÍ V játrech srnčí zvěře mohou cizopasit tři druhy motolic: motolice jaterní, motolice kopinatá a motolice obrovská a larvální stadia tasemnice vroubené. Boubel této tasemnice se především vyskytuje v tělní dutině na okruží. Při vývrhu můžeme v dutině tělní často vidět dlouhé strunovité červy – hlístici Setaria tundra (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce: Fasciola hepatica - motolice jaterní Morfologie: Dospělá motolice měří 20 – 40 x 8 – 13 mm, tělo má listovitý tvar, je šedohnědé až šedozelené barvy. Pod tělním pokryvem lze zřetelně rozeznat rozvětvené střevní větve. Přední konec těla je rozšířen a vybíhá v malý zaokrouhlený výběžek, na němž je uložena ústní přísavka, pod ní leží přísavka břišní (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Motolice žije ve žlučovodech a žlučovém měchýři, klade vajíčka, která zde zůstávají několik dní a nakonec jsou vyplavována do střev. Odkud s trusem odcházejí z těla zvěře na louky a pastviny. Denně může motolice naklást až 20 000 vajíček. Na loukách a pastvinách se vajíčka při 10°C vyvíjejí 12 - 20 dní. Obrvené miracidium opouští vaječný obal, vniká do plže, bahnatky malé – Lymnaea truncatula, a prodělává další vývoj přes sporocysty, mateřské a dceřinné redie do stádia cerkárií. Cerkárie opouští plže a zachycují se na trávě, obalí se tuhnoucím sekretem a vznikají

19

adoleskárie. Z jednoho vajíčka vzniká několik set adoleskárií. V letních měsících trvá celý vývoj 10 – 12 týdnů. Adoleskárie je odolná vůči vysychání. V senu si zachovává životaschopnost 4 – 6 měsíců, v siláži při 20°C 12 dní, při 40°C 7 dní. Přezimují však pouze výjimečně. Vajíčka naproti tomu jsou vůči vysychání citlivá a také zimu nepřežívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Onemocnění se projevuje především hubnutím, průjmem a slabostí. Časté jsou otoky v hrudní a břišní krajině. Při silných hromadných invazích se u zvěře projevují

příznaky

akutního

zánětu

jater,doprovázené

celkovým

oslabením

organismu,chudokrevností,malátností, nechutenstvím, špatným přebarvováním, zhoršeným parožením mladé zvěře a někdy i hromadným úhynem (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Stanoví se nálezem specificky žlutohnědých vajíček v trusu při koprologickém vyšetření (KOTRLÁ a kol., 1984). Léčení a boj: Ve volné honitbě nelze aplikovat léčiva, musí se provádět likvidace mezihostitele. Je nutné provést odstřel nemocné zvěře, aby neroznášela po revíru vajíčka (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce: Fascioloides magna – motolice obrovská Morfologie: Délka motolice je 40 – 100 mm, šířka 18 – 37 mm. Její tělo je oválné, listovité, má šedohnědou barvu. Na břišní straně má zřetelnou ústní a břišní přísavku (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Motolice žije přímo v jaterním parenchymu, kde během života migruje. Vajíčka odcházejí trusem zvěře ven a prodělávají stejný vývoj u stejného mezihostitele jako Fasciola hepatica (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Zvíře chřadne, i když neztrácí chuť k jídlu, objevují se otoky v hrudní a břišní části těla. Při pitvě nalézáme zvětšena játra (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Se stanoví až při pitvě,protože nález vajíček při koprologickém vyšetření trusu nebývá potvrzen. Zvíře uhyne dříve, než motolice počnou produkovat vajíčka. Léčení a boj: je stejný jako u motolice jaterní (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce:

Dicrocelium dendriticum – motolice kopinatá

Morfologie: Dospělé motolice jsou průhledné, měří 8 – 10 x 1,5 – 3 mm. Mají kopinatý tvar a jejich tělním pokryvem prosvítají zřetelně všechny orgány, hlavně

20

pohlavní. Zadní polovina těla je vyplněna rozvětvenou dělohou, vyplněnou velkým množstvím tmavočervenohnědých vajíček (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie

a

způsob

přenosu:

Motolice

cizopasí

v jemných

žlučovodech

nejrůznějších přežvýkavců. Vajíčka odcházejí trusem ven, kde se vyvíjejí. Larvička však vaječnou blánu neopouští. Teprve, když je vajíčko pozřeno plžem (jsou to suchozemští vápnomilní plži), miracidium se osvobozuje a roste. Vznikají sporocysty 1. a 2. řádu a v každé z nich vzniká 10 – 40 cerkárií. Zralé cerkárie vnikají do dýchacího prostoru plžů, kde jsou obalovány sekretem, vytvářejí slizové koule, které mohou být v průměru až 2 mm velké a někdy obsahují až 400 cerkárií. Dýchacími pohyby plže jsou koule vytlačovány ven a zůstávají přilepeny na trávě, kde jsou pozřeny mravenci. U nich pokračuje další vývoj, vytvářejí metacerkárie, a po polknutí mravenců s metacerkáriemi dochází k onemocnění zvěře. Z jednoho vajíčka může teoreticky vzniknout až 400 000 dospělých motolic (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Zvířata hubnou a slábnou, hrudi a pod hrudí se objevují otoky. Játra jsou zvětšená, objevuje se vleklý zánětlivý proces. Diagnóza: Stanoví se podle nálezu červenohnědých vajíček v trusu. Léčení a boj: Možno použít preparát Fenbion – premix. Při masívním promoření je nutné také hubit plže (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce: Setaria trancaucasica ( S. tundra) Morfologie: Jsou to dlouzí nitkovití vlasovci bílé barvy.Hlavový konec je zaoblen, zadní zašpičatěn a spirálně stočen. Ústa jsou kulatá, s dvěma výraznými výčnělky ve tvaru zubů, bez rozštěpení (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Hlístice žijí hlavně v břišní dutině, někdy v dutině lebeční, výjimečně i ve střevu. Larvy se vyvíjejí již v samičkách, po uvolnění vnikají do lymfatických uzlin a krevního oběhu. Komáři při sání krve nasávají larvy. V nich se larvy vyvíjejí do infekčních stádií a při sání komárů na dalších zvířatech pronikají do krve nových hostitelů a nákaza se opakuje (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Nebyly pozorovány žádné klinické příznaky, také na orgánech nevyvolávají žádné patologické změny. Diagnóza: Se stanoví pouze podle nálezu larválních stádií v krvi. Léčení a boj: není nutný (KOTRLÁ a kol., 1984).

21

Původce: Taenia hydatigenae – boubel tasemnice vroubené Morfologie: Boubele mají tvar bělavých měchýřků přirostlých na okruží, na výstelkách dutiny hrudní a břišní, pohrudnici a pobřišnici, na játrech atd. Jsou hruškovitého tvaru, velikostí oříšku nebo slepičího vejce, někdy i většího jablka. Obyčejně jsou měchýřky zcela průhledné, takže můžeme vidět na jednom pólu malý zárodek s hlavičkou, někdy je obal tuhý, neprůhledný. Váček je vyplněn čirou tekutinou (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Dospělá tasemnice cizopasí především u psa a lišky, vyskytuje se však ojediněle i u lasicovitých a kočkovitých. Vajíčka odcházejí s jejich trusem ven, ulpívají na trávě, kde jsou při pastvě pozřena spárkatou zvěří, která slouží této tasemnici za mezihostitele. Z vajíček se vyvinou v zažívacím ústrojí larvy, které se dostávají krevním oběhem do jater. Již zde se může vyvinout v boubel. Nebo cestují dále, do okruží, a boubel vzniká v těchto místech. Jestliže při vyvrhování střelené zvěře jsou napadené orgány dány za potravu psům, vyvíjí se u nich dospělá tasemnice a koloběh se opakuje. Jindy se nakazí liška nebo lasice při požírání padle zvěře (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: hlavně u srnčat nastává vykrvácení do dutiny břišní a úhyn. Při pitvě se naleznou krevní výrony v podobě tmavočervených nebo zelenohnědých skvrn na játrech. Často dochází k chronickému zánětu jater a jejich ztvrdnutí (cirhóze). Diagnóza: Lze stanovit pouze pitvou Léčení a boj: Především je nutné,aby se nenechávaly vývrhy zvěře pohozené na pospas liškám nebo škodné, které je dále roznášejí. Vývrhy je nutno zakopat nebo ještě lépe spálit, také musí být pravidelně prováděno odčervování loveckých, ovčáckých a ostatních psů, kteří roznášejí vajíčka do velkých vzdáleností (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.2 CIZOPASNÍCI ŽALUDKU Mohou se vyskytovat přímo v bachoru, jako motolice Paramphistomum cervi, nebo ve slezu, kde žije několik druhů hlístic z rodu Ostertagia, Spiculopteragia, Skrjabinagia a Trichostrongylus. Způsobují často akutní onemocnění – gastrointestinální helmintózy – končící uhynutím (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce:

Paramphistomum cervi - jelenovka

22

Morfologie: Motolice má kuželovité tělo, často rohlíčkovitě ohnuté. Délka kolísá od 5 – 12 mm, šířka mezi 2 – 3 mm. Je růžové až načervenalé barvy, má velkou břišní přísavku. Biologie a způsob přenosu: Motolice potřebuje k vývoji mezihostitele – vodního plže, vývoj je podobný jako u motolice jaterní. Symptomy: Při slabých nákazách nejsou na živém zvířeti příznaky patrny, při onemocnění několika desítkami motolic mají zvířata otoky v mezihrudí a na končetinách. Objevují se průjmy s příměsí krve. Diagnóza: Lze ji stanovit mikroskopickým vyšetřením trusu. Léčení a boj: je zatím velmi obtížný (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce:

Haemonchus contortus – vlasovka slézová

Morfologie: Silnější tělo červené barvy, u samičky prosvítají stužkovité bílé vaječníky, pohlavní otvor samičky je kryt nápadným záhybem vybíhající pokožky. Biologie a způsob přenosu: Dospělé vlasovky žijí ve 4. žaludku – slezu. Jsou přisáty na žaludeční sliznici. Samičky kladou vajíčka, která odcházejí s trusem do vnějšího prostředí, kde se po několika dnech vyvine ve vaječném obalu larva. Larva vaječný obal opouští a cestuje po vlhké trávě do různé vzdálenosti od trusu. Tato larva není schopná vyvolat nákazu, kdyby ji zvěř pozřela, byly by v žaludku strávena. Teprve za 6 – 8 dní po vylíhnutí, kdy již prodělala 2 svlékání, se stává larvou invazní (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy:

nemocná zvěř ztrácí odolnost, ubývá na váze, špatně přebarvuje,

sliznice jsou nápadně chudokrevné. Zvířata trpí průjmy, mají značně znečištěnou řitní krajinu, srst je bez lesku. Zvěř se straní od ostatních, vždy stojí s vyklenutým hřbetem stranou. Diagnóza: Stanoví se vyšetřením trusu nemocné zvěře Léčení a boj: Léčení jednotlivých kusu je obtížné, v postižených revírech je třeba podat léčiva do krmiva, odstřel slabé a nemocné zvěře (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.3 CIZOPASNÍCI TENKÉHO STŘEVA V tenkém střevu cizopasí několik druhů hlístic a dva druhy tasemnic. Původce:

Moniezia benedeni – tasemnice srnčí

23

Morfologie: 1 – 5 m dlouhá, stužkovitá,její tělo je složeno z několika set článků.barva těla je bílá nebo slabě nažloutlá. Na předním konci těla je nepatrná hlavička, opatřená přísavkami, jimiž se tasemnice přichycuje na střevní sliznici (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Vajíčka se vyvíjejí v drobných roztočích, kteří žijí ve velkém množstvím v tlejících zbytcích a rovněž pod hromádkami trusu. Larva prodělává během asi 4 měsíců složitý vývoj, až nakonec vzniká zárodek – cysticerkoid. Jestliže je v tomto stadiu roztoč pozřen pasoucí se zvěří, larva vylézá, zachycuje se na střevní sliznici a vyrůstá v dlouhého červa (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Při masívním napadení jsou poruchy zažívání, průjem, opoždění růstu, vyhublost. Při výskytu více tasemnic může dojít k ucpání střeva a úhynu. Diagnóza: Nález utržených článků tasemnic ve výkalech zvěře, nález vajíček při koprologickém vyšetření. Léčení a boj: Nutný odstřel zvěře podezřelé z nákazy, asanovat trus zvěře kolem krmelců (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce:

Moniezia expansa – tasemnice ovčí

Vyskytuje se u zvěře pouze ojediněle. Makroskopicky je podobná předchozímu druhu a také vývoj probíhá stejně (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.4 CIZOPASNÍCI TLUSTÉHO STŘEVA Původce: Chabertia ovina – zubovka ovčí Morfologie: Tělo zubovky je silnější žlutobílé, s předním koncem rozšířeným v ústní nálevku, opatřenou dvěma řadami vřetenovitých zubů. Biologie a způsob přenosu: Dospělí cizopasníci jsou přisátu ústní nálevkou na sliznici střeva, samičky kladou vajíčka, která se vyvíjejí ve vnějším prostředí bez mezihostitelů. Invazní larvy jsou velmi odolné, přežívají celou zimu pod sněhem a na jaře jsou schopny nakazit další kusy, především srnčata (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy:

průjem, často s krví, zpožděné přebarvování, ztráta lesku srsti a

chudokrevnost. Diagnóza: Stanoví se při koprologickém vyšetření podle nálezu vajíček Léčení a boj: stejný jako u všech žaludečních a střevních hlístic (KOTRLÁ a kol., 1984).

24

Původce: Trichuris ovis – tenkohlavec ovčí Morfologie: Hlístice mají typický bičovitý tvar těla, nedají se zaměnit s jinými druhy cizopasníků. Přední část je vlasovitě zúžená, je velmi tenká, dlouhá, tvoří přes dvě třetiny z celkové délky těla. Celou touto částí probíhá jícen, za jeho ukončením se tělo rozšiřuje v širší část, v níž jsou uloženy pohlavní orgány (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci jsou svou vlasovitou částí zavrtáni do střevní sliznice, samičky kladou vajíčka. Vajíčka odcházejí s výkaly ven z těla, larvička, která se vyvine ve vaječné bláně, vaječnou blánu neopouští. Zůstává v ní až do té doby, dokud není vajíčko polknuto zvěří. Teprve tehdy vylézá a obvykle ve slepém střevě dospívá (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Onemocnění probíhá bez příznaků, jen při masivním výskytu jsou projevy stejné jako u všech hlístic zažívacího ústrojí. Diagnóza: podle vajíček při koprologickém vyšetření Léčení a boj: Stejný jako u ostatních hlístic (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.5 CIZOPASNÍCI PLIC Původce: Dictyocaulus viviparus – plicnivka jelení Morfologie: Velká hlístice, bílé barvy Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci žijí v průdušnici a v průduškách. Dospělá samička klade v plicích velký počet vajíček, z nichž se ještě v průduškách líhnout drobné larvičky. Kašlem se larvy dostávají do dutiny ústní, jsou polykány, procházejí zažívacím ústrojím a trusem jsou vylučovány z těla ven. Především za deště a rosy cestují po travním porostu a během 5 – 10dnů, podle teploty, se vyvíjejí. Larvy vyvinuté do konečného stadia po pozření zvěří a po pasáži zažívacím ústrojím pronikají krevními drahami do srdce a plic, kde dospívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: při masivním napadení zvěře se objevuje suchý kašel, který přechází až v křečovité záchvaty. Zvěř má matnou srst, není přebarvena a dochází k úbytku na váze. Z nosu vytéká hlen, dýchání je ztíženo,protože dochází k zánětu plic. Diagnóza: Stanoví se mikroskopickým zjištěním larev v trusu zvěře. Léčení a boj: stejný jako u hlístic žaludečních a střevních, je třeba se zaměřit i na prevenci, znamená to odstřel nemocných kusů, snížení stavu zvěře, zajištění dostatečného krmiva (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Capreocaulus capreoli – plicnivka srnčí

25

Morfologie: tencí světle hnědí cizopasníci, samci dosahují délky až 10 mm. Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci žijí v plicní tkáni a v průdušinkách. Larvy se dostávají do dýchacích cest, odtud do hrtanu a jícnu a polknutím do žaludku a střeva. S obsahem střevním jsou vylučovány do vnějšího prostředí. Vývoj musí prodělat v mezihostiteli – suchozemský plž (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: zvěř trpí suchým kašlem Diagnóza: Stanoví se koprologickým vyšetřením trusu a podle nálezu typických larev s trnovitým výrůstkem na konci těla. Léčení a boj: Jedinou prevencí je dostatečné přikrmování zvěře v zimních měsících, která pomáhá zvěři onemocnění překonávat (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.6 Prase divoké (Sus scrofa) – druhy parazitóz a jejich vývoj 2.6.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) 2.6.1.1 KOKCIDIÓZA – EIMERIÓZA U černé zvěře se kokcidióza vyskytuje převážně v oborách. Projevuje se úpornými průjmy u selat v prvních týdnech života a může vyvolávat hromadné úhyny. Zdrojem nákazy jsou kojící prasnice. Charakteristickým nálezem při pitvě je katarální až hemoragická enteritída, krváceniny a později zesílení stěny střeva, u selat mohou mít změny sliznice až nekrotický charakter s atrofií slizničních klků. K léčbě se u prasat v oborách podává medikované krmivo s obsahem monenzinu, dále je možné použít Baycox (toltrazuril). Prevence spočívá v důsledné hygieně chovu a kvalitním přikrmování, asanaci prostředí krmelců a jejich budování na suchých lokalitách (CHROUST, 2001). Podrobný přehled druhů kokcidií udává Tab. 2. Tab. 2: Morfologie oocyst kokcidií prasete divokého (CHROUST, 2001) PRŮMĚRNÁ VELIKOST (µm)

TVAR

BARVA

Eimeria suis

18 * 14

oválný, vejčitý

E. debliecki

20 * 15

eliptický, vejčitý

E. polita E. perminuta

28 * 20 14 * 13

nažloutlá, bezbarvá bezbarvá, slabě žlutohnědá žlutohnědá

DRUH

tupě eliptický

DOBA MIKROPYLE SPORULACE (DNY) chybí

5-6

chybí

6-7

chybí

6-7

26

E. porci

26 * 16

E.scabra

32 * 23

E.spinosa

20 * 16

E. neodeliecki

22 * 16

Isospora suis

20 * 17

eliptický, vejčitý eliptický vejčitý, eliptický široce eliptický, vejčitý sférický, subsférický

bezbarvá, nažloutlá hnědá hnědá, 1µm dlouhé ostny

nevýrazné

6-8

nevýrazné

8-9

chybí

9 - 10

bezbarvá, nažloutlá

chybí

13

bezbarvá, nažloutlá

chybí

1- 2

Symptomy: Onemocnění se projeví úpornými průjmy, zježením srsti, postupným hubnutím a zaostáváním ve vývinu. V případě úhynu selata obvykle nenacházíme, neboť je sebere černá zvěř. Diagnóza: Přítomnost cyst se zjišťuje koprologickým vyšetřením

běžnými

flotačními metodami. Lepších výsledků lze dosáhnout sedimentační metodou. Léčení a boj: K léčení se používá medikované krmivo s obsahem 0,1% monenzinu podávané 5 dnů v dávce 2 kg krmiva na kus a den. V oborních chovech lze použít 200 mg Clopidolu na 1 kg krmiva a aplikovat ho po dobu 2 týdnů (CHROUST, 2001).

2.6.1.2 BALANTIDIÓZA Původcem onemocnění je Balantidium coli – vakovka střevní, patřící mezi nálevníky. Povrch těla je pokryt řasinkami (cilie), které zajišťují pohyb. Pohyblivé stádium představují trofozoity a nachází se ve slepém a tlustém střevě. Trvalým a odolným stádiem jsou cysty, které odchází s trusem do vnějšího prostředí. Hostitelem B. coli jsou především domácí, ale i divoká prasata, infikován však může i člověk a pes (CHROUST, 2001; KOUDELA, 2004). Symptomy: Onemocnění se obvykle projevuje hlenovitými až krvavými průjmy. Při silných infekcích a oslabení mohou vyvolávat těžké celkové onemocnění. Diagnóza: S nálezem balantidií se setkáváme u divokých prasat pouze zřídka a jen v oborách. Diagnostika se provádí vyšetřením trusu a nálezem cyst balantidií. S trofozoity se lze setkat pouze při pitvě a mikroskopickém vyšetření obsahu střeva. Léčení a boj: Provádí se na bázi širokospektrálních antibiotik, které ale u divokých prasat nepřichází v úvahu (CHROUST, 2001).

27

2.6.2 Parazitózy vyvolané helminty (Helmintózy) 2.6.2.1 FASCIOLÓZA (MOTOLIČNATOST JATERNÍ) Toto onemocnění způsobuje motolice jaterní Fasciola hepatica. U prasete divokého se vyskytuje pouze výjimečně, a to pouze v oborách, kde se chová i jiná zvěř, která je touto motolicí napadena např. Stará obora u Hluboké nad Vltavou, kde je motolice přenášena ze zvěře daňčí a mufloní (KOTRLÁ a kol., 1984). Mezihostitelem této motolice je sladkovodní plž druhu Lymnaea (Galba) truncatula – bahnatka malá (CHROUST, 2001). Symptomy: Onemocnění může mít jak akutní tak i chronický průběh. Projevuje se především poruchami trávení, malátností, vyčerpáním, které může končit i úhynem. V dalším průběhu pak mohou následovat žloutenka, chronické poruchy zažívání zejména vleklé průjmy, hubnutí a zaostávání ve vývoji u mláďat. Diagnóza: Zakládá se na nálezu vajíček sedimentační metodou. Při pitvě se zjišťují zvětšená játra, která jsou černohnědě až černě pigmentována (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989). Léčení boj: Momentálně lze použít Rafendazol premix (účinná složka rafoxanid) – aplikovat alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu v poměru 1:9 (1 díl premixu, 9 dílů krmiva). Albendazol (Vermitan 20% gran.) v dávce 10 mg/kg ž. hm., aplikován buď jednorázově nebo v případě silné infekce po dobu 2 – 3 dnů. Oba uvedené přípravky však působí pouze na dospělé motolice. Proti vývojovým stádiím i dospělcům má vysokou účinnost triclabendazol (Fasinex) v dávce 10 – 15 mg/kg ž. hm. jednorázově, který však není u nás registrován. Léčení se provádí se jak v oborách, tak i ve volnosti V oborách lze léčit dvakrát v průběhu roku, ve volnosti většinou jedenkrát a to během zimního období (CHROUST, 2001).

2.6.2.2 DIKROCELIÓZA Původcem je motolice kopinatá – Dicrocoelium dentriticum. U prasete divokého byla zjištěna náhodně. Motolice se vyskytuje zejména na suchých vápencových podkladech, kde žijí pro ni vhodní mezihostitelé – plži a mravenci. K nákaze dochází pozřením mezihostitele (PÁV a kol., 1981).

28

2.6.2.3 CYSTICERKÓZA Původce onemocnění je Cysticercus tenuicollis – boubel od tasemnice vroubené Tainea hydatigena. Velmi rozšířená je u psovitých šelem. K nákaze dochází vajíčky nebo články tasemnic z trusu těchto šelem. Invaze nejsou u prasete divokého tak časté a byly zjištěny ve volnosti v 8% (PÁV a kol., 1981; RYŠAVÝ a kol., 1989).

2.6.2.4 ECHINOKOKÓZA Onemocnění způsobuje boubel tasemnice Echinococcus granulosus ( syn. E. hydatidosus, E. cysticus). Jsou velmi malé 3 – 6 mm dlouhé, ale patří mezi nejnebezpečnější tasemnice (KRATOCHVÍL, 1966). Prase divoké se nakazí pozřením vajíček v krmivu, které je znečištěné trusem masožravců. Symptomy: Onemocnění může mít i letální průběh, závisí na počtu a lokalizaci boubelí. Projevuje se poruchami dýchání, trávení, žloutenku a výrazným hubnutí Diagnóza: Diagnostika u obou onemocnění je možná pouze nálezem boubelí v orgánech a tkáních při pitvě – nejčastěji v játrech a plicích, méně v srdci, jako bělavé cysty velikosti oříšku. Léčení a boj: Léčba se u výše uvedených onemocněních způsobených tasemnicemi neprovádí (CHROUST, 2001; RYŠAVÝ a kol., 1989).

2.6.2.5 NEMATODÓZY DÝCHACÍHO APARÁTU Původce: Plicnivky prasečí. V podmínkách ČR se nejčastěji jedná o 3 druhy hlístic: Metastrongylus elongatus (syn. M. apri), M. pudendotectus a M. salmi (CHROUST, 2001; PÁV a kol., 1981). Výskyt těchto třech druhů není stejnoměrný. Nejrozšířenější je druh M. pudendotectus (KOTRLÁ a kol., 1984). Morfologie: Jsou to bílí, nitkovití parazité, délka samečků se pohybuje v rozmezí 11 – 20 mm, šířka mezi 0,2 – 0,32 mm. Samičky jsou dlouhé 25 – 45 mm.Řadíme je mezi biohelminty. Biologie a způsob přenosu: Mezihostitelem jsou žížaly: Eisenia foetida (žížala hnojní), dále i druhy z rodů Lumbricus, Octolasium aj. Samičky kladou vajíčka již s larvou do hlenu průdušnice, a ním jsou pak zvěří vykašlávány a polykány a po průchodu střevem se objevují v trusu. Žížaly seberou vajíčka přímo z trusu , nebo po jejich vyplavení v půdě. V trávicím traktu žížaly se pak z vajíčka uvolní larva, která proniká přes trávicí orgány do

29

tělní dutiny a tam dokončuje svůj vývoj do invazního stádia. V trávícím traktu žížaly se larvy 2x svlékají a asi v průběhu 2 – 3 týdnů jsou infekční. Zvěř se nakazí pozřením invadovaných žížal. Ve střevě se pak larvy uvolní a pronikají střevní stěnou do mízních cest a jimi pak přes játra do plicní tkáně, kde dokončují vývoj do dospělosti. V prvním stádiu pronikání larev a jejich usídlování v plicní tkáni při silných invazích vzniká zápal plic. Při druhém stádiu se plicnivky přesouvají do průdušinek a průdušnic, které s nahromaděným hlenem ucpávají, a omezují tak příjem kyslíku. (BUKOVJAN, 1997; CHROUST, 2001; GEISEL, 2003;PÁV a kol., 1981). Symptomy: Náchylné jsou především mladé kusy. Mezi typické příznaky patří zrychlené dýchání, záchvaty kašle, rychlá unavitelnost, progresivní hubnutí, které často vedou ke kachexii a úhynu. Průvodním jevem je opožděná výměna srsti a matná srst. Zdrojem infekce je dospělá zvěř (BUKOVJAN, 1997; CHROUST, 2001). Diagnóza: Stanoví se na základě vyšetření trusu helmintoovoskopickými metodami. Je důležité soustředit se i na hlen, ve kterém se vajíčka zdržují (CORWIN a STEWART, 2003; CHROUST, 2001). Léčení a boj: Podává se medikované krmivo, léčí se pouze zvěř v oborách (CHROUST, 2001).

2.6.2.6 NEMATODÓZY TRÁVÍCÍHO APARÁTU Původce: Ascarops strongylina Morfologie: sameček měří 10 – 15 x 0,300 mm. Zadní konec je zahnutý a je obklopen dvěma nestejnými křidélky. V přední, ústní části těla mají hlístice dutinu,která je vyztužena spirálovitým útvarem (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Hlístice cizopasí v žaludku, proniká hluboko do žaludeční sliznice, na níž se vytvářejí uzlíkovité tvary. Někdy může přejít až do tenkého střeva. Vajíčka odcházejí s obsahem střevním ven z těla a po pozření koprofágními brouky (z rodu Geotrupes a hnojníky z rodu Aphodius) se v jejich tělní dutině vyvíjí larva do invazního stádia. Po pozření nakažených brouků larvy v žaludku vylézají, pronikají do žaludeční sliznice a dospívají. Larvy mohou přežívat i u obojživelníků, ptáků a plazů. (KOTRLÁ a kol., 1984; PÁV a kol., 1981). Symptomy: Příznaky se projevují pouze u masivních nákaz. Zvířata jsou vyhublá, apatická, trpí průjmy. Dochází k žaludečním katarům a prudký zánět sliznice může vést až k úhynu.

30

Diagnóza: Nález vajíček při vyšetření trusu. Při pitvě nacházíme na žaludeční sliznici uzlíkovité útvary, v nichž leží červi. Sliznice je zanícená a vředovitá. Léčení a boj: Je velmi obtížná, je možné použít léčiva (jako parbendazol, thiabendazol nebo jiné deriváty benzimidazolu) podávána ve šrotu (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Physocephalus sexalatus Morfologie: Cizopasníci podobní předcházejícímu druhu. Biologie a způsob přenosu: Hlístice cizopasí v žaludku, kde se zavrtává do sliznice. Tvoří velké uzlíky, značně vystupující nad její povrch. Vajíčka odcházejí s trusem a ke svému vývoji potřebují koprofágní brouky, v nichž larvy dosahují invazního stádia. Symptomy: Při silných nákazách jsou zvířata vyhublá, apatická, trpí průjmy, výkaly obsahují nestrávené zbytky. Diagnóza: Se stanoví podle nálezu vajíček při vyšetření trusu. Léčení a boj: je stejný jako u předcházejícího druhu

Původce: Simondsia paradoxa Morfologie: Hlístice s výrazným pohlavním dimorfismem (PÁV a kol., 1981). Sameček je vláknitý 12 – 15 mm dlouhý, se spirálně stočeným zadním koncem těla. Samička je dlouhá 15 mm, zadní část těla je široce vakovitě rozšířena a v ní je svinuta děloha s vajíčky. Samičky jsou zadním koncem těla zavrtány do sliznice žaludku, samečci jsou volně v žaludku. Přesný vývoj cizopasníka není dosud znám. (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.6.2.7 HLÍSTICE CIZOPASÍCÍ V TENKÉM STŘEVĚ Původce: Trichinella spiralis - svalovec stočený Morfologie: Drobný cizopasník, sameček měří 1,2 – 1,8 mm, samička 3 – 4 mm. Biologie a způsob přenosu: V dospělém stádiu cizopasí v tenkém střevě hostitelů, jimiž jsou všežravci, masožravci, hlodavci a člověk. Zvláštností vývojového cyklu trichinel je skutečnost, že jeden živočich je v začátku vývoje konečným hostitelem a v pozdější fázi i mezihostitelem (CHROUST, 2001; KOTRLÁ a kol., 1984). Hlavním rezervoárem v přírodě jsou volně žijící masožravci (rys, vlk, divoká kočka, liška), hlodavci. Prase se nakazí pozřením svaloviny s larvami trichinel; obvykle kadavery šelem nebo drobných savců. Prostřednictvím divokých prasat se infekce může přenést na člověka, především nedostatečně tepelně opracovaným masem (uzené maso, klobásy, salámy, šunky, paštiky) (CHROUST, 2001; KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Onemocnění trichinelózou probíhá u jednoho hostitele ve dvou formách – střevní a svalové (KOTRLÁ a kol., 2001).

31

První klinické příznaky se objevují v podobě průjmového onemocnění, horečky, později se objevují otoky v obličeji, dostavují se intenzivní svalové bolesti, ztížené dýchání, močení ztíženo. K úmrtí dochází v období čtyř až osmi týdnů po infekci a nejčastější příčinou smrti jsou poruchy srdeční činnosti (KOUDELA, 2001; KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Provádí se jen laboratorně trichinoskopickým vyšetřením svaloviny kompresní nebo trávící metodou, která dává spolehlivější výsledky (CHROUST, 2001). Léčení a boj: U černé zvěře se léčba neprovádí (CHROUST, 2001).

Původce: Ascaris suum – škrkavka prasečí Morfologie: Tělo parazita je velké a silné, žlutobílé barvy, na obou koncích zašpičatělé. Ústa jsou opatřena širokými pysky a zuby. Vajíčka jsou 0,05 – 0,075 mm velká s výraznými trojvrstevnými obaly tmavohnědé barvy a zvrásněným povrchem. Jsou velmi odolná a ve vnějším prostředí přežívají déle než 1 rok. Biologie a způsob přenosu: Dospělí červi cizopasí v tenkém střevě, kde se živí natrávenou potravou. Vajíčka odcházejí s trusem hostitele v obrovském množství (jedna samička vyprodukuje denně více než 200 000 vajíček) ven. V čerstvém trusu jsou vajíčka ještě nerozrýhovaná, teprve za přístupu vzdušného kyslíku se v nich vyvíjí larva což při optimální teplotě 28 – 30 oC trvá asi 15 dní. Při teplotách pod 10oC a přes 38 – 40oC se vývoj vajíček zastavuje. Nákaza vzniká po pozření vyvinutého vajíčka. Larva totiž vaječný obal nikdy neopouští (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Při polknutí velkého počtu vajíček se nákaza projevuje záhy, protože cestováním larev vznikají krevní výrony na játrech a v plicích. Onemocnění se projevuje především u selat záněty plic a silným kašlem. Selata napadená škrkavkami se straní ostatní zvěře a záhy hynou. Jestliže nedojde k úhynu, zvěř zaostává ve vývoji, má kašel, průjem, koliku a zvrací. Dospělé škrkavky vylučují jedovaté látky, které zeslabují organismus a působí na centrální nervstvo, objevují se křeče, ochrnutí končetin spojené s otoky. Škrkavky spotřebují pro svůj růst velké množství výživných látek. Větší počet škrkavek vytváří klubka a ucpává střevo. Dospělé kusy jsou stálým zdrojem nákazy selat (CHROUST, 2001; KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Stanoví se na základě nálezu typických vajíček při vyšetření trusu nebo nálezu dospělců při pitvě. Léčení a boj: Léčbu lze provádět pouze v oborách (CHROUST, 2001).

32

Původce: Globocephalus urosubulatus, G. Longemucronatus. Morfologie: Poměrně malé hlístice s příčně pruhovanou kutikulou. Na přední části mají velkou ústní nálevku se 3 zuby, kterou se přisávají na střevní sliznici. Sameček měří 4,8 – 5,7 mm, samička 6,5 – 8,3 mm (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Vývoj je přímý. Parazit dospívá v tenkém střevu, vajíčka jsou vylučována z těla ven, kde se vyvíjejí. Larvy opouštějí vaječnou blánu a stávají se během několika dní schopné invaze. Zvěř se nakazí přijetím invazních larev s krmivem nebo vodou. Invazní larvy se také mohou přímo provrtat kůží ležícího zvěře. V krevních drahách cestují do plic, odtud do hrtanu a hltanu a polknutím až do tenkého střeva, kde dospívají, a cyklus se opakuje (KOTRLÁ a kol., 1984; PÁV a kol., 1981). Symptomy: Klinické projevy nejsou specifické. Při pronikání většího počtu larev se mohou objevit nejprve plicní obtíže a kašel a při rozrušování sliznice střeva parazity se objevuje krvavý průjem. Chudokrevnost vede ke značné vyhublosti. Diagnóza: Podle nálezu vajíček při koprologickém vyšetření trusu. Léčení: Při masivním výskytu je nutné podávat léčiva a zlepšit hygienická opatření (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.6.2.8 HLÍSTICE CIZOPASÍCÍ V TLUSTÉM A TENKÉM STŘEVĚ Původce: Trichuris (syn. Trichocephalus) suis. Morfologie: Tělo se skládá ze dvou částí. Přední část (cca. 2/3 těla) je delší a vlasovitá a zadní je kratší a silnější. Sameček dosahuje délky 30 – 45 mm, samička 35 – 50 mm, jsou bílé barvy, přední ⅔ těla jsou vláskovité, zadní konec těla je silný. Parazit je vlasovitou částí zavrtán do sliznice střeva. Vajíčka jsou malá červenohnědá, charakteristická svým citrónovitým tvarem, a na obou pólech ztluštěnou vaječnou blánu ve tvaru zátek (CHROUST, 2001). Biologie a způsob přenosu: Vajíčka odcházejí z těla ven spolu s výkaly; larvička se vyvine ve vaječné bláně a neopouští ji. Zůstává v ní až do doby, než je vajíčko pozřeno zvěří. Pak blánu opouští a dospívá ve slepém střevě. Jsou vysoce odolná proti nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí, kde přežívají déle než rok (CHROUST, 2001; KOTRLÁ a kol., 1984).

33

Symptomy: Silné infekce se projevují silnou anémií, hubnutím, průjmy, které mohou být i krvavé. Nemocné kusy zaostávají za ostatními kusy jak kondičně, tak i pohybově a opožděně přebarvují (CHROUST, 2001; PÁV a kol., 1981). Diagnóza: Provádí se ovoskopickým vyšetřením a nálezem typických vajíček nebo červů při pitvě. Léčení: Léčení je do značné míry náročné. Účinná jsou hlavně antihelmintika jako jsou febendazol, albendazol a ivermektin. Dávku je však nutno opakovat. (CHROUST, 2001; PÁV a kol., 1981).

Původce: Oesophagotomum dentatum – zubovka prasečí Morfologie: Dospělé zubovky jsou bělavé barvy s mírně zakřiveným tělem o velikosti 15 – 20 mm (CORWIN a STEWART, 2003). Biologie a způsob přenosu: Vývoj je přímý. Z vajíček se v zemi líhnou larvy, které při 20 – 25°C dosáhne invazního stádia za 11-12 dnů. Krátkodobé vyschnutí a nízké teploty vydrží několik měsíců. V tlustém střevě se larva nejdříve zavrtá do sliznice střeva a vytváří typický bělavý uzlík, který krátce před úplným vývojem v dospělce opouští a cizopasí ve střevě, v němž larva postupně dospívá (PÁV a kol., 1981). Symptomy: Onemocnění se projevuje průjmy, hubnutím, zaostáváním ve vývoji, u mladých kusů projevy zakrslosti a opožděnou výměnou srsti. U starších zvířat ani silnější invaze nepůsobí zřejmé příznaky. Diagnóza: Stanoví se podle nálezu vajíček při koprologickém vyšetření. Při pitvě nalézáme ve svrchních vrstvách sliznice tlustého střeva drobné bělavé uzlíky a uvnitř střeva pak dospělé parazity (PÁV a kol., 1981). Léčení a boj: Je možné použít léčiva Nilverm nebo zahraniční preparát Mebenvet (PÁV a kol., 1981).

2.7 Zajíc polní (Lepus capensis)– druhy parazitóz a jejich vývoj 2.7.1 Parazitózy vyvolané prvoky (Protozoózy) 2.7.1.1 KOKCIDIÓZA - EIMERIÓZA U zajíce velmi často cizopasí četní zástupci kokcidií z rodu Eimeria. U nás se vyskytuje nejčastěji 7 druhů Původce: Eimeria europaea, E. hungarica, E. lepori , E. robertsoni,

34

E. semisculpta, E. stefanskii, E. townsendi Biologie a způsob přenosu: prvoci jsou usídleni ve střevních buňkách, kde se množí a napadají nové buňky, až do doby kdy vzniknou pohlavní stádia, která dávají vznik nové oocystě. Ta vychází trusem z hostitele ven a po uzrání na vzduchu je schopná, jestliže je pozřena, vyvolat novou infekci u dalších jedinců (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Nejpatogennější je druh E. leporis a E. robertsoni, které způsobují těžké změny na střevní sliznici, nejnebezpečnější jsou hlavně pro mláďata ve věku do jednoho měsíce. Dospělá zvěř, i když je silně napadena, onemocnění odolává a pouze při oslabení (nedostatek potravy, špatné klimatické podmínky, oslabení jinou chorobou) se může onemocnění i u ní klinicky projevit, a to silnými průjmy, silným hubnutím a sníženým příjmem potravy (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Stanoví se vyšetřením trusu a pitvou uhynulých kusů. Léčení a boj: léčení ve volné přírodě není účinné, nejlepší ochranou je prevence. Odstřel vyhublých kusů, rychlé odstranění uhynulých a změna míst kde se zvěř krmí.

2.7.1.2 TOXOPLAZMÓZA Původce: Toxoplasma gondii Symptomy: zvířata jsou unavená, jen neochotně a s obtížemi se pohybují, nejeví plachost před člověkem či psem a lze ji snadno chytit. Pokud nákaza probíhá rychle, nemusí být zvíře vyhublé. Diagnóza: je možná jen na základě laboratorního vyšetření. Léčení a boj: Léčení nákazy ve volné přírodě není možné, spočívá v důsledném hubením toulavých koček a ve zneškodňování uhynulé zvěře, a to nejlépe spálením (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.7.1.3 SARKOSPORIDIÓZA Onemocnění způsobené prvoky zvanými česky svalovky. Zajíc je pro ně mezihostitelským zvířetem (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Sarcocystic leporum Morfologie: Svalovky vytvářejí bělavé, tenké, dlouhé cysty od mikroskopických rozměrů až do více milimetrů. Jsou uloženy ve svalech mezihostitelů souběžně se

35

svalovými vlákny.cysty jsou vyplněny spoustou mikroskopických banánovitých či rohlíčkovitých cystozoitů Biologie a způsob přenosu: Svalovky prožívají část svého vývoje (nepohlavního) v přechodných hostitelích, pohlavní cyklus ve střevě masožravého definitivního hostitele. Definitivní hostitel (pes, kočka, liška) se nakazí pozřením masa napadeného cystami svalovek příslušného druhu a v jeho střevě proběhne sexuální část vývoje parazita. Po určitou dobu pak vylučuje s výkaly oocysty, jimiž se nakazí vnímavý mezihostitel – zajíc, u něhož se ve svalech vyvinou cysty svalovek. Oocysty si za příznivých podmínek podrží v zevním prostředí schopnost vyvolat infekci (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy:

Poměrně

silné

infekce

svalovkami

proběhnou

obvykle

bez

nápadnějších klinických projevů. Diagnóza: Lze stanovit pouze u uhynulých nebo střelených kusů. Léčení a boj:

Léčení není možné, nutno klást důraz na preventivní opatření

(KOTRLÁ a kol., 1984).

2.7.2 Helmintózy 2.7.2.1 CIZOPASNÍCÍ JATER A DUTINY BŘIŠNÍ V játrech cizopasí u naší zaječí zvěře 2 druhy motolic (Fasciola hepatica, Dicrocoelium dendriticum) a larvální stádium tasemnice hráškové – Taenia pisiformis. Tento poslední druh se může vyskytovat i na okruží, žaludky, slezině atd. (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Taenia pisiformis – boubel tasemnice hráškové Morfologie: Boubel se podobá hráškovitému nepatrně vejčitému bílému měchýřku, který je vyplněn čirou tekutinou. Uvnitř prosvítá vchlípená bílá hlavička se 4 přísavkami a s dvojím věncem háčků. Na orgánech bývá většinou seskupen větší počet hroznovitě uspořádaných boubelů (KOTRLÁ a kol., 1984). Biologie a způsob přenosu: Dospělá tasemnice žije v tenkém střevu psovitých šelem. Zajíc, který je mezihostitelem, se nakazí vajíčky tasemnic, která vycházejí společně s výkaly nemocných psů nebo lišek, ulpí na trávě, kde se vyvíjejí. Uvnitř vaječných obalů se vyvine malý zárodek, který se po pozření zajícem z těchto obalů v tenkém střevě osvobodí, proniká do stěna střeva, odtud do krevního oběhu a je zanesen do jater, kde

36

cestuje a mění se v boubel nebo se dostává na pobřišnici, slezinu, nebo žaludek a zde dorůstá (KOTRLÁ a kol., 1984). Diagnóza: Lze ji stanovit pouze pitevním vyšetřením. Léčení a boj: Jedině preventivními opatřeními, jako je odstřel toulavých psů, koček a lišek, kteří mohou roznášet vajíčka tasemnic do velkých vzdáleností. Další ochranou je vyšetření a léčené psa (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.2 CIZOPASNÍCI ŽALUDKU Původce: Graphidium strigosum Morfologie: Hlístice jsou niťovitého tvaru, jasně červené barvy. Biologie a způsob přenosu: Hlístice cizopasí v žaludku, kde se přichycují na sliznici nebo jsou do ní přímo zavrtány. Samičky kladou vajíčka, která se s trusem nemocného zajíce dostávají ven. Prodělávají během několika dní vývoj, k němuž není nutný mezihostitel. Ve vajíčku se vyvíjí larva, která opouští vaječnou blánu a za dostatečné teploty a vlhkosti se dále vyvíjí. Dvakrát se svléká a teprve larva obklopené třemi pokožkami jsou schopny vyvolat nákazu. Larva migrují hlavně ze deště a rosy po trávě, kde jsou spaseny zajícem nebo králíkem, v jejichž žaludku dospívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Napadení zajíci hubnou, jsou chudokrevní, slabí, mají schoulený hřbet, pomalu se pohybují, často se potácejí a nechají se od psů snadno chytit. Diagnóza: Pouze mikroskopickým vyšetřením trusu a nálezem vajíček hlístic. Léčení a boj: Ve volných honitbách není možný. Doporučuje se vyhublé kusy odstřelit (KOTRLÁ a kol., 1984).

2.5.2.3 CIZOPASNÍCI TENKÉHO STŘEVA V tenkém střevu můžeme nalézt velmi často mimo tasemnice, které upoutají v prvé řadě pozornost, i tenké vlasovité hlístice. Obě skupiny cizopasníků mohou být původci těžkých střevních helmintóz (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Mosgovoyia pectinata – tasemnice zaječí Biologie a způsob přenosu: tasemnice žije v tenkém střevu, vajíčka nebo celé články odcházejí s trusem ven. Ke svému vývoji potřebují mezihostitele – půdní roztoče. Onkosféra se osvobozuje z vaječných obalů, vniká do tělní dutiny roztoče a roste. Na

37

předním konci se vytváří hlavička, kterou obklopí střední část těla, a tak se vytvoří uzavřená cysta. Toto vývojové stádium – cysticerkoid – zůstává v roztoči až do té doby, kdy je roztoč polknut zajícem. V žaludku se z roztoče uvolní, vnikne do tenkého střeva a tam po vysunutí hlavičky z obalu se přichytí na sliznici střeva. Počnou se tvořit jednotlivé články a tasemnice dospívá (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Těžké klinické příznaky se projevují především u mláďat, možno pozorovat špatné zažívání, pomalý vývoj, vyhublost. Diagnóza: Stanoví se podle nálezu vajíček nebo utržených článku v trusu. Léčení a boj: není možný

Původce: Andrya rhopalocephala Morfologie: Délka tasemnice může být až 800 mm, šířka 5 – 6 mm. Kulovitá hlavička, široká kolem 1 mm, má 4 přísavky a je bez háčků. Krček ji odděluje zřetelně od tělních článků. Biologie a způsob přenosu: cizopasí v tenkém střevu, vajíčka nebo články vycházejí ven a vyvíjejí se stejně jako u předchozího druhu v těle půdních roztočů a také způsob nákazy je stejný (KOTRLÁ a kol., 1984).

Původce: Trichostrongylus retortaeformis – vlasovka králičí Morfologie: Vlasovky jsou malí vlasovití červi bílé barvy (KOTRLÁ a kol., 1984; ŠPENÍK, 1977). Biologie a způsob přenosu: Hlístice cizopasí v tenkém střevu a z vajíček odcházejících s trusem se vyvíjejí larvy, které se během několika dní (počet závisí na teplotě) stávají invazními. Tyto migrují po trávě a jsou s ní spaseny zvěří. Procházejí žaludkem do tenkého střeva, kde dospívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Slabé nákazy nevyvolávají klinické příznaky, objevují se poruchy střevní, provázené vodnatým průjmem a hubnutím. Silné nákazy jsou doprovázeny chudokrevností, slabostí, která vede až ke kachexií a k úhynu, především mláďat. Diagnóza: Stanoví se vyšetřením trusu. Léčení a boj: Léčení se neprovádí, jako prevence je nejdůležitější odstřel vyhublých kusů (KOTRLÁ a kol., 1984).

38

2.5.2.4 CIZOPASNÍCI TLUSTÉHO A SLEPÉHO STŘEVA Tito cizopasníci, kteří patří mezi hlístice, nemají velký patologický význam (KOTRLÁ a kol., 1984). Původce: Trichuris unguiculatus – tenkohlavec zaječí Morfologie: tvar těla připomíná bič, neboť má 2 části, úzkou vlasovitou část jícnovou, která je delší než druhá, ztluštělá, obsahující ostatní orgány. Konec zadní části u je samců spirálovitě stočen. Biologie a způsob přenosu: Cizopasník je zavrtán úzkou částí těla ve sliznici tlustého nebo slepého střeva. Vajíčka nakladená samicemi do obsahu střevního odcházejí s trusem ven. V zevním prostředí se vyvíjejí bez mezihostitele, larvy však neopouštějí vaječné obaly. Zůstávají uvnitř až do té doby, dokud nejsou pozřeny novým hostitelem. Teprve tehdy se z vaječného obalu osvobozují, dostávají se do tlustého nebo slepého střeva, kde dospívají (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Pouze při masivních nákazách lze u mláďat pozorovat zpomalení růstu, jinak se klinicky neprojevuje. Diagnóza: Stanoví se podle vyšetření trusu a nálezu charakteristických citrónovitých hnědých vajíček. Léčení a boj: není nutný

Původce: Passalurus ambiguus – roup králičí Morfologie: Jsou to drobné bílé hlístice, konec těla je protažen v dlouhý rovný ocásek jak u samců, tak i u samic. Biologie a způsob přenosu: Cizopasníci jsou lokalizováni většinou ve slepém, a někdy v tlustém střevě. Samičky kladou vajíčka v okolí řitního otvoru hostitelského zvířete, kde ulpí na srsti zvěře a na rozdíl od vajíček ostatních druhů hlístic se velmi rychle vyvíjejí. Během 6 – 12 hodin se zformuje larva, která neopouští vaječnou blánu. Zvěř se nakazí polknutím vajíček při čištění srsti nebo při požírání vlastních výkalů, jak je zvykem u tohoto druhu zvěře (KOTRLÁ a kol., 1984). Symptomy: Ani při masivních nákazách nebyly pozorovány u zaječí zvěře klinické projevy. Diagnóza: Je velmi ztížená, protože vajíčka v truse se zachytí pouze výjimečně. Léčení a boj: U zaječí zvěře není nutný.

39

2.5.2.5.CIZOPASNÍCI PLIC Původce: Protostrongylus commutatus – plicnivka zaječí Morfologie: Vlasovitý červ tmavohnědé barvy, v plicní tkáni dobře viditelný. Biologie a způsob přenosu: Samičky kladou v plicích vajíčka, z nichž se v plicní tkáni líhnou droboučké larvičky, které putují do průdušek, zavrtávají se do plicních sklípků. Z plic jsou larvy vykašlávány do úst, jsou polykány, procházejí bez poškozením celým zažívacím ústrojím zajíce a odcházejí s výkaly ven z těla. K vývoji je nutný mezihostitel – plž. Symptomy: Cizopasníci způsobují zánět plic, provázený dusivým kašlem, hlenovitým výtokem z nosu a hubnutím. Diagnóza: Koprologické vyšetření trusu, v němž se naleznou typické larvy. Léčení a boj: Ve volných honitbách je prakticky nemožný (KOTRLÁ a kol., 1984).

3 CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo: 1. Sledovat výskyt endoparazitů u vybraných druhů zvěře a zjistit a) jejich druhové spektrum b) prevalenci c) sezónní dynamiku výskytu. 2. Výsledky statisticky vyhodnotit. 3. Porovnat výsledky s oblastmi s odlišnou antropogenní zátěží.

4 MATRIÁL A METODIKA 4.1 VYMEZENÍ SEGMENTU KRAJINY A ANALÝZA ŠIRŠÍCH ÚZEMNÍCH VZTAHŮ

Vybrané území leží v katastrálním území obce Trusnov, v nadmořské výšce 260 m.n.m. Na východní okraj obce navazuje les Boršov. Louka o rozloze 0,32 hektaru sousedící s lesem byla v roce 1952 vyhlášena Státní přírodní rezervací. Je zde největší lokalita

40

hořce hořepníku na území celé České republiky. Dále zde roste srpice barvířská, hvozdík svazčitý a hvozdík pyšný. Na jižním okraji lesa je rybník Lodrant - krajinářsky i přírodovědně hodnotná lokalita. Tvoří ji rybník s porosty starých dubů na hrázi a přirozené, převážně listnaté porosty v okolí. Pro výskyt vzácných druhů rostlin, hmyzu a zejména vodního ptactva je území navrženo k ochraně na ploše 238,6 hektaru s ochranným pásmem 118,8 hektaru. Je zde možno vidět volavku popelavou, severské druhy kachen, bukače velkého, pochopa rákosního, cvrčilku říční, chřástala, sýkořici vousatou a mnoho dalších druhů, které se zde zastavují na kratší či delší dobu při svém tahu. Žijí zde všechny druhy roháčů. Z rostlin jsou nejvzácnější nepukavka plovoucí (pravděpodobně jediná lokalita v ČR), violka slatinná, ptačinec dlouholistý a ochmel evropský. Stavy vybraných druhů zvěře v honitbě jsou přibližně 50 kusů zvěře srnčí (srnec obecný – Capreolus capreolus), 10 kusů zvěře černé (prase divoké – Suis scrofa), přičemž počty jsou velmi nestálé, zvěř migruje mezi sousedními honitbami, 20 kusů zajíců (zajíc polní – Lepus europaeus). Dále se zde vyskytuje 6 kusů dančí zvěře, bažant obecný, koroptev polní, liška obecná, jezevec lesní, kuna skalní, kuna lesní, káně lesní a jestřáb lesní.

a) Administrativní, správní a organizační zařazení: Vybrané území se nachází v Pardubickém kraji, katastrální území obec: Trusnov, Lesní úřad: Holice, Lesní správa: LD Uhersko

b) Geomorfologické charakteristiky Provincie: Česká vysočina Soustava: Česká tabule Podsoustava: Východočeská tabule Geomorfologický celek: Východolabská tabule Podcelek: Pardubická kotlina Okrsek: Kunětická kotlina

41

Jedná se o erozní kotlinu s rovinným až mírně zvlněným reliéfem v povodí Loučné, na slínovcích, jílovcích a spongilitech spodního a středního turonu a svrchního turonu až koniaku, s místy s pokryvy a přesypy navátých písků, v nadmořské výšce 230 – 260 m.n.m.

c) Klimatické charakteristiky Oblasti s nadmořskou výškou cca 300 m, zařazujeme (dle Quitta, 1971) do teplé klimatické oblasti s průměrnou červencovou teplotou vzduchu nad 18°C, průměrným počtem letních dnů nad 50 a průměrným počtem mrazových dnů pod 110. Průměrná roční teplota je 8,5°C a průměrné roční srážky jsou 650 mm.

d) Hydrologie Území náleží do povodí Loučné (č.p. 1- 03-02), která protéká řešením územím ve směru V-Z v široké nivě (inundační území). Hlavním recipientem je Lodrantka, vytékající z rybníka Lodrant. Rybník Lodrant je umístěný v chráněném území. Zatopená plocha je 24 ha což při průměrné hloubce 1 m představuje obsah 240 000 m3. Do Lodrantky je oboustranně zaústěna řada drobných vodotečí (Struha, Točivý potok) a svodnic, většinou upravených, řada zatrubněných.

e) Geobotanické vlastnosti Biogeografické členění (CULEK ,1996): Provincie: Středoevropské listnaté lesy Podprovincie: Hercynská

Bioregion: Cidlinsko-chrudimský

Potenciální přirozenou vegetací většiny území jsou dubohabřiny, představované zejména asociací Melampyro nemorosi – Carpinetum, které ve vlhčích polohách přecházejí i v asociaci Tilio – Betuletum. V okolí rybníků je možné nalézt porosty vysokých ostřic svazů Caricion gracilis a Magnocaricion elatae, na něž navazují rákosiny svazu Phragmition communis.

42

V současné době lesy pokrývají pouze ostrůvkovitě menší část plochy bioregionu, zčásti mají zachovanou přirozenou skladbu s velkým zastoupením dubu a zčásti jsou přeměněny v monokultury borovice nebo smrku, výjimečně i topolu. Význačnou součástí druhotného bezlesí jsou rybníky, (CULEK, 1996).

4.2 ANTROPOGENNÍ ZATÍŽENÍ V LESÍCH PARDUBICKÉHO KRAJE

Významnější zatížení porostu či celé lokality lidskými zásahy (mimo lesní těžby). Patří sem stopy po zvýšeném rekreačním využití lesa a přímé lidské vlivy či narušování lesa na inventarizační ploše. Způsob zjištění: Postupuje se podle následujících indikací, přičemž se do hodnocení uvede jen převládající druh narušení lesa na podploše, kde jsou škody na více něž 10 % rozlohy podplochy. Rekreace - velmi silná rekreační zátěž, kvůli které jsou patrné škody na nárostech, kulturách, mlazinách i půdní vegetaci. Ostatní rušivá činnost - škody spojené s výstavbou silnic a různých dálkových vedení, s vojenskou činností, s myslivostí, atd. Dále to jsou poddolovaná území, skládky stavebního materiálu a odpadků a místa s povrchovou těžbou nerostných surovin (http://www.uhul.cz, 2006). Podle hodnocení zatížení lesa antropogenní činností, zpracovaného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů je 93,4 % plochy lesních porostů Pardubického kraje bez antropogenní zátěže. Zatížení lesa rekreací bylo zjištěno na 4,3 % plochy. Druhý sloupec tabulky obsahuje údaje o ploše lesních porostů v ha v závislosti na jednotlivých druzích antropogenní zátěže (http://www.uhul.cz, 2006). Tab.3: Zatížení lesa antropogenní činností

Popis

Hodnota (%)

Hodnota (ha)

Žádná zátěž

93,4

124 682

Rekreace

4,3

5 692

Ostatní činnost

1,8

2 416

Skládky stavebního mat. a odpadků

0,3

398

Povrchová těžba nerostných surovin

0,2

304

Celkem

100

133 492

43

4.3 ANTROPOGENNÍ ZATÍŽENÍ V ŘEŠENÉM ÚZEMÍ

Celé území má charakter venkovského osídlení bez průmyslové výroby. Rozhodují je zde zemědělská výroba, která má středisko v Trusnově (Monas a.s. Moravany). V současnosti má obec 121 domů s 221 obyvateli. Kromě trvalých obyvatel se o sobotách a nedělích rozrůstá o chalupáře. Turisticky je tato oblast přístupná po značené cestě od železniční stanice Uhersko, po hrázi Lodrantu s pěkným výhledem na rybník, dále přes Horní Jelení až do Vysokého Chvojna. Ostatní cesty jsou upravené a vhodné hlavně pro pěší turistiku. Les, rozkládající se na okraji obce je rekreačním zázemím vlastní obce i širšího okolí. Průměrná návštěvnost v oblasti se pohybuje mezi 15 – 20 osobami za den. V letních měsících je návštěvnost maximální až 50 osob za den, naopak v zimních měsících jsem zaznamenala minimální pohyb osob v lese. Objekty rekreace, cestovního ruchu či lázeňství se v řešeném území nenacházejí, a není s nimi počítáno ani do budoucnosti. Vybraným územím prochází pouze silnice III. třídy, která má malý dopravní význam pouze místního charakteru, převažuje dopravní obsluha přilehlé zástavby a propojení obcí. Významná je doprava zemědělská. Poddolovaná území, skládky stavebního materiálu a odpadků a místa s povrchovou těžbou nerostných surovin se zde nenacházejí.

4.4 MATERIÁL Materiál použitý pro tuto práci byl získán v letech 2004 až 2006, a to konkrétně od března 2004 do února 2006. Odběry vzorků ke koprologickému vyšetření byly prováděny pravidelně každý měsíc ve vybraném území. Vzorky byly umístěny do igelitových sáčků, označeny a konzervovány chladem. Každý měsíc bylo od každého sledovaného druhu zvěře shromážděno a následně vyšetřeno 10-15 vzorků trusu, celkem od srnce obecného (Capreolus capreolus) 321 vzorků, od prasete divokého (Sus scrofa) 310 vzorků a od zajíce polního (Lepus capensis) 289 vzorků trusu. Celkem tedy bylo vyšetřeno 920 vzorků.

44

4.5 METODIKA

Nativní preparát – připravujeme tak, že na podložní sklíčko kápneme trus dobře promíchaný s vodou, případně fyziologický roztok nebo glycerin (50%). Promícháme, odstraníme hrubší částice, přiložíme krycí sklíčko a vyšetřujeme. Na lepší rozlišení protozoí můžeme do nátěru přidat kapku Lugolova roztoku. Koncentrační metody vyšetření trusu – tyto metody jsou založeny na principu izolace a koncentrace vývojových stádií (zárodků) parazitů (oocyst, vajíček, larev aj.) z většího množství trusu. Koncentrační metody se dělí podle charakteru vyšetření ne kvalitativní nebo kvantitativní a podle vlastností a měrné hmotnosti zárodků parazitů na flotační, sedimentační, kombinované a larvoskopické metody (viz.Tab.4). Při zpracování tohoto výzkumu byla použita metoda flotační.

Tab.4: Koncentrační metody vyšetření fekálií (JURÁŠEK a DUBINKÝ, 1993) Metoda vyšetření

Specifická hmotnost zárodků

Flotační

do 1,20

Flotační

do 1,30

Sedimentační

nad 1,3

Larvoskopické

Zárodky parazitů PROTOZOA (Eimeria, Isospora), Cestoda (Taenia, Hymenolepis), Nematoda (Strongyloides) PROTOZOA (Eimeria, Isospora), Cestoda (Anoplocephala, Moniezia), Nematoda (Trichostrongylus, Ascaris, Toxocara, Capillaria, Trichuris, Oxyuris) Trematoda (Fasciola, Paramphistomum, Dicrocoelium), Cestoda (Diphyllobothrium), Acanthocephala (Macracnthorhynchus) larvy nematod

Flotační metoda Flotace trusu je nejčastěji využívaná koprologická metoda, s jejíž pomocí provádíme celkové parazitologické vyšetření trusu na

parazitózy protozoárního a helmintózního

původu. Metoda je založena na principu odlišné (vyšší) měrné hmotnosti flotačního roztoku a vajíček helmintů, oocyst, cyst a sporocyst protozoí. Při zpracování vzorku trusu se tedy různá stadia parazitů vyplaví na povrch obsahu zkumavky a zkoncentrují se v povrchové blance.

45

Literatura uvádí celou řadu flotačních roztoků. V tomto případě byl však použit Brezův flotační roztok, jehož stručnou charakteristiku obsahuje Tab.5.

Tab.5: Stručná charakteristika Brezova flotačního roztoku (JURÁŠEK a DUBINKÝ, 1993)

Název roztoku

Specifická hmotnost

Brezův

1,3

látka

MgSO4 NaS2O3

Příprava množství látky v g jiné složky do 1 000 ml H2O 1 000 2 000

H2O

Poznámka k přípravě MgSO4 3 díly + NaS2O3 3díly + H2O 1díl

Postup při přípravě preparátu:

1) Trus (3 – 5 g) namočíme na 30 minut do vody a pak rozmícháme v třecí misce do polořídké suspenze. 2) Vzniklou suspenzi scedíme přes čajový filtr popř. přes sítko s otvory 0,5 – 0,8 mm; Je nutné použít jen takového množství vody, aby bylo možno naplnit 15 ml zkumavku. 3) Filtrát nalijeme do zkumavky určené pro použití v odstředivce a odstřeďujeme při 1500 otáčkách/min. po dobu 2 minut. Pak supernatant slijeme. Vhodnější jsou odstředivky s pohyblivými držáky zkumavek. 4) K sedimentu přidáme do 1/3 až 1/2 výšky zkumavky flotační roztok a obsah zkumavky dokonale promícháme. 5) Zkumavku opětovně umístníme do odstředivky a odstřeďujeme při

1 500

otáčkách/min po dobu 2 minut. 6) Zkumavku přeneseme na stojan, tak abychom neporušili povrch tekutiny ve zkumavce, a dotykem skleněné tyčinky nebo mikrobiologickým okem postupně sebereme 3 kapky z povrchu. 7) Kapky přeneseme na odmaštěné podložní sklíčko, přiklopíme krycím sklíčkem a mikroskopujeme (zvětšení okulár 10x, objektiv 40x) (JURÁŠEK a DUBINSKÝ, 1993; KASSAI, 1999).

46

4.6 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ

Výskyt parazitóz není podmíněn pouze jedním faktorem, a proto byly vzhledem k této skutečnosti zjištěné údaje zpracovány pomocí mnohorozměrné analýzy dat v počítačovém programu CANOCO 4.0 (TER BRAAK, 1988). Použito bylo redundanční analýzy, která je založena na modelu lineární odpovědi. Vstupní data byla upravena logaritmickou transformací.

5 VÝSLEDKY 5.1 DRUHOVÉ SPEKTRUM V období březen 2004 až únor 2005 bylo získáno od srnce obecného (Capreolus capreolus) celkem 161 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů rodů: Eimeria capreoli, Eimeria ponderosa, Eimeria panda, Eimeria superba, Trichuris spp., Oesophagostomum spp.,Haemonchus contortus, Ostertagia spp., Trychostrongylus spp. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.6.

Tab.6: Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 – srnec obecný (Capreolus capreolus) X. 12

XI. 15

XII. I. 15 15

II. 15

Σ 161

8 2

IV. V. VI. VII. VIII. IX. 15 13 14 10 10 12 počet vzorků s pozitivním nálezem 10 5 6 3 2 3 2 3 2 0 2 4

4 3

7 2

9 3

9 2

8 5

74 30

1

0

0

3

0

0

0

1

0

0

0

0

5

3

4

2

3

0

0

2

3

2

2

4

4

29

2

6

0

7

6

1

2

10

8

4

6

4

56

3 3 5

5 5 6

2 8 9

0 9 6

0 4 3

0 4 2

0 3 5

0 3 6

3 2 8

1 0 0

1 0 3

2 3 3

17 44 56

7 1

5 0

8 1

7 2

9 3

5 3

5 2

4 3

8 3

4 1

6 0

3 0

71 19

měsíc počet vyšetřených vzorků

III. 15

Eimeria capreoli Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia spp. Trichostrongylus spp. bez nálezu

47

V období březen 2005 až únor 2006 bylo získáno od srnce obecného (Capreolus capreolus) celkem 160 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů rodů: Eimeria capreoli, Eimeria ponderosa, Eimeria panda, Eimeria superba, Trichuris spp., Oesophagostomum spp.,Haemonchus contortus, Ostertagia spp., Trychostrongylus spp. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.7.

Tab.7: Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 – srnec obecný (Capreolus capreolus)

II. 15

Σ 160

4 5

VI. VII. VIII IX. X. XI. XII. I. 10 11 10 10 15 15 15 15 počet vzorků s pozitivním nálezem 2 0 0 4 4 3 5 3 1 0 0 3 4 1 3 1

2 2

49 24

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

1

1

4

2

3

1

1

0

1

2

1

3

2

3

23

6

5

7

6

3

4

4

3

5

3

1

3

50

2 5 4

0 8 10

2 7 9

0 7 5

0 3 6

0 4 5

2 3 5

1 9 9

1 8 6

2 4 5

0 3 2

2 3 4

12 64 68

5 0

5 1

7 2

7 3

8 4

4 3

4 1

7 1

4 2

5 2

4 4

4 0

64 23

měsíc počet vyšetřených vzorků

III. IV. V. 15 15 14

Eimeria capreoli

7 2

5 2

0

Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp. bez nálezu

V období březen 2004 až únor 2005 bylo získáno od prasete divokého (Sus scrofa) celkem 150 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů debliecki,

Eimeria

perminuta,

Eimeria

scabra,

Isospora

suis,

rodů: Eimeria Trichuris

suis,

Globocephalus spp., Oesophagostomum dentatum, Metastrongylus spp. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.8.

48

Tab.8: Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 - prase divoké (Sus scrofa) měsíc III. IV. V. VI. VII. VIII IX. X. počet vyšetřených vzorků 13 11 12 10 10 10 12 12 počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria debliecki 3 3 2 4 4 2 3 2 3 3 1 0 0 0 2 1 Eimeria perminuta

XI. XII. I. 15 15 15

II. 15

Σ 150

4 1

4 2

4 4

3 4

38 21

2

0

3

0

0

0

3

2

3

0

0

2

15

5

5

6

5

3

4

6

4

5

4

3

4

54

8 4 3 2 0

6 5 2 1 1

4 4 1 1 3

7 5 0 0 3

3 3 0 0 4

2 4 0 0 2

7 7 2 0 2

6 5 1 1 2

8 5 2 0 3

9 5 0 1 1

6 6 2 0 0

9 4 1 0 0

75 57 14 6 21

Eimeria scabra Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp Oesophagostomum spp. Metastrongylus spp. bez nálezu

V období březen 2005 až únor 2006 bylo získáno od prasete divokého celkem 160 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů rodů: Eimeria debliecki, Eimeria perminuta, Eimeria scabra, Isospora suis, Trichuris suis, Globocephalus spp., Oesophagostomum dentatum, Metastrongylus spp. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.9.

Tab.9: Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 - prase divoké (Sus scrofa) měsíc počet vyšetřených vzorků Eimeria debliecki

III. 15 6 2

IV. V. VI. VII. VIII IX. 15 14 10 11 10 10 počet vzorků s pozitivním nálezem 3 2 5 3 4 3 0 0 0 0 0 2

X. 15

XI. 15

XII. 15

I. 15

II. 15

Σ 160

2 2

2 1

4 2

3 2

2 2

39 13

Eimeria perminuta 2

2

1

0

0

0

0

0

0

1

2

2

10

7

8

7

5

4

5

4

7

2

7

5

5

66

10 5 1 1 0

9 7 2 2 1

8 5 0 1 1

8 6 0 1 3

7 5 0 0 2

7 5 1 0 2

5 6 0 0 3

9 5 1 0 1

5 3 2 0 3

6 6 0 0 0

5 6 1 1 2

8 7 2 1 0

77 67 10 7 18

Eimeria scabra Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp Oesophagostomum spp. Metastrongylus spp. bez nálezu

V období březen 2004 až únor 2005 bylo získáno od zajíce polního (Lepus capensis) celkem 149 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů rodů: Eimeria leporis, Eimeria robertsoni, Eimeria spp.,Trichuris sylvilagi, Graphidium

49

strigosum, Trichstrongylus retortaeformis, Protostrongylus commutatus. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.10.

Tab.10: Nálezy endoparazitů v období III. 2004 až II. 2005 – zajíc polní (Lepus capensis) měsíc počet vyšetřených vzorků

III. 13

Eimeria leporis

6 3

IV. V. VI. VII. VIII IX. 11 12 10 10 10 12 počet vzorků s pozitivním nálezem 6 5 5 5 4 4 1 4 1 0 1 2

X. 12

XI. 15

XII. 15

I. 15

II. 14

Σ 149

7 3

6 2

5 3

4 2

7 2

64 24

Eimeria robertsoni 4

4

6

6

7

1

5

5

3

4

2

3

50

6

3

4

2

0

0

0

1

2

2

2

4

26

6

6

5

5

3

2

1

6

6

5

5

6

56

2 0 0

1 0 0

3 1 0

1 0 0

0 1 1

0 1 1

0 0 2

1 0 2

1 0 0

0 0 0

0 0 0

1 0 0

10 3 6

Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retort. Protostrongylus commut. bez nálezu

V období březen 2005 až únor 2006 bylo získáno od zajíce polního (Lepus capensis) celkem 140 vzorků. Spektrum nalezených parazitů se skládá z druhů

rodů: Eimeria

leporis, Eimeria robertsoni, Eimeria spp., Trichuris sylvilagi, Graphidium strigosum, Trichstrongylus retortaeformis, Protostrongylus commutatus. Podrobné údaje o počtu vzorků a pozitivních nálezů jednotlivých parazitů získaných uvádí Tab.11. Tab. 11: Nálezy endoparazitů v období III. 2005 až II. 2006 – zajíc polní (Lepus capensis) měsíc III. IV. V. VI. VII. VIII IX. X. počet vyšetřených vzorků 13 10 10 10 11 10 12 10 počet vzorků s pozitivním nálezem Eimeria leporis 3 5 6 5 5 4 4 4 2 3 3 4 4 2 3 3 Eimeria robertsoni

XI. XII. I. 11 13 15

II. 15

Σ 140

6 2

5 2

5 3

7 2

59 33

6

5

7

4

7

7

5

9

6

8

5

6

75

4

4

6

4

2

1

3

2

5

2

3

6

42

5

6

8

4

4

5

5

7

7

5

6

6

68

2 0 0

2 0 0

1 0 0

0 1 1

1 1 0

0 0 1

0 0 1

0 1 1

1 1 0

0 1 2

2 1 1

1 0 1

10 6 8

Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retort. Protostrongylus commut. bez nálezu

50

5.2 PREVALENCE V trusu srnce obecného (Capreolus capreolus) byly v období březen 2004 až únor 2005 nejčastěji nacházeny kokcidie rodu Eimeria capreoli (45,9 %), zárodky vlasovek z rodu Trichostrongylus (44,1 %). Dále zde byl ve větší míře nalezen parazit vlasovky Ostertagia ostertagi (34,8 %), parazitující rovněž v trávicím traktu spárkaté zvěře a tenkohlavec Trichuris spp. (34,8 %), prevalenci všech druhů uvádí Tab.12.

Tab. 12:Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v období březen 2004 až únor 2005 měsíc počet vyšetřených vzorků Eimeria capreoli

III. 15

XII. I. 15 15

II. 15

Σ 161

IV. V. VI. VII. VIII. IX. X. 15 13 14 10 10 12 12 počet vzorků s pozitivním nálezem v % 53,3 66,7 38,5 42,9 30 20 25 33,3 13,3 13,3 23 14,3 0 20 33,3 25

XI. 15

46,7 60 13,3 20

60 53,3 45,9 13,3 33,3 18,6

6,7

0

21,4 0

0

0

0

0

20

26,7 15,4 21,4 0

0

16,7 25

53,8 60

10

16,7 83,3 53,3 26,7 40

26,7 34,8

20 33,3 15,4 0 0 20 33,3 61,5 64,3 40 33,3 40 69,2 42,9 30

0 40 20

0 0 25 25 41,7 50

13,3 10,6 20 27,3 20 34,8

46,7 33,3 61,5 50

50

41,7 33,3 53,3 26,7 40

Eimeria ponderosa 0

8,3

0

0

3,1

Eimeria panda 13,3 13,3 26,7 26,7 18

Eimeria superba 13,3 40

0

Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus

20 6,7 13,3 0 53,3 0

6,7 0 20

Ostertagia spp. Trichostrongylus spp.

90

20

44,1

V trusu srnce obecného (Capreolus capreolus) byly v období březen 2005 až únor 2006 nejčastěji nacházeny vlasovky Ostertagia ostertagi (42,5 %), parazitující v trávicím traktu spárkaté zvěře a tenkohlavec Trichuris spp. (31,3 %). Zárodky vlasovek z rodu Trichostrongylus (40 %), Ostertagia ostertagi (42,5 %), parazitující rovněž v trávicím traktu spárkaté zvěře a kokcidie rodu Eimeria capreoli (30,6 %). Podrobný přehled je uveden v Tab.13.

51

Tab. 13:Prevalence endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v období březen 2005 až únor 2006 měsíc III. počet vyšetřených vzorků 15 Eimeria capreoli

IV. V. 15 14

II. 15

Σ 160

VI. VII. VIII IX. X. XI. XII. I. 10 11 10 10 15 15 15 15 počet vzorků s pozitivním nálezem v % 46,7 33,3 28,6 20 0 0 40 26,7 20 33,3 20 13,3 13,3 35,7 10 0 0 30 26,7 6,7 20 6,7

13,3 30,6 13,3 15

0

Eimeria ponderosa 0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

6,7

0,63

26,7 13,3 21,4 10

9

0

10

13,3 6,7

20

13,3 20

14,4

40

60

27,3 40

40

20

33,3 20

6,7

31,3

13,3 0 14,3 0 33,3 53,3 50 70 26,7 66,7 64,3 50

0 0 27,3 40 54,5 50

20 30 50

6,7 60 60

6,7 13,3 0 13,3 7,5 53,3 26,7 20 20 40 40 33,3 13,3 26,7 42,5

33,3 33,3 50

72,7 40

40

46,7 26,7 33,3 26,7 26,7 40

Eimeria panda Eimeria superba 33,3 50

20

Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia ostertagi Trichostrongylus spp.

70

Ve dvou letech sledování výskytu endoparazitóz byla v prvním období (březen 2004 až únor 2005) zaznamenána vyšší prevalence u většiny druhů. V druhém období (březen 2005 až únor 2006) byl zjištěn nárůst výskytu u druhu Haemonchus confortus a u druhu Ostertagia spp. Prevalenci jednotlivých parazitů obou období srovnává Tab.14.

Tab. 14: Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledování - Capreolus capreolus Prevalence v (%)

Eimeria capreoli Eimeria ponderosa Eimeria panda Eimeria superba Trichuris spp. Oesophagostomum spp. Haemonchus contortus Ostertagia spp. Trichostrongylus spp.

1.období III.2004 – II.2005 45,9 18,6 3,1 18,0 34,8 10,6 27,3 34,8 44,1

2.období III.2005 – II.2006 30,6 15,0 0,6 14,4 31,3 7,5 40,0 42,5 40,00

52

1.období

2.období

O s st e rta gi Tr a ic sp ho p. str on gy lu ss pp .

H

ae m

on ch us

m um

co nt or tu

sp p.

p. sp ph ag os to

ic hu ris

O es o

Tr

su pe rb a

Ei m

er ia

er ia

pa nd a

sa Ei m

po nd er o

er ia Ei m

Ei

m er ia

ca pr eo li

procenta

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

druhové spektrum

Obr. 1: Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % - Capreolus capreolus

Jak je patrné z Obr.1 byl zaznamenán v druhém roce nižší výskyt téměř u všech endoparazitů u rodu Eimeria capreoli až o 15 %. Pouze u dvou druhů byl ve druhém roce pozorován nárůst cizopasníků, u druhu Haemonchus confortus zhruba o 13 % a druhu Ostertagia spp. o 7,7 %.

U prasete divokého (Sus scrofa) byl v prvním období sledování v největším počtu zastoupen parazit Trichuris suis (53,6 %), druhým nejvíce se vyskytujícím parazitem byl měchovec z rodu Globocephalus (40,7 %) a

kokcidie rodu Isospora suis (38,6 %).

Prevalenci jednotlivých endoparazitů uvádí Tab.15.

Tab. 15: Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005 měsíc III. IV. V. VI. VII. VIII IX. X. XI. počet vyšetřených vzorků 13 11 12 10 10 10 12 12 15 počet vzorků s pozitivním nálezem v % Eimeria debliecki 23 27,3 16,7 40 40 20 25 16,7 26,7 23 27,3 8,3 0 0 0 13,3 8,3 6,7 Eimeria perminuta 15,4 0

25

XII. I. 15 15

II. 15

Σ 140

26,7 26,7 20 27 13,3 26,7 26,7 15

0

0

0

25

16,7 20

0

0

13,3 10,7

50

30

40

50

33,3 33,3 26,7 20

26,7 38,6

61,5 54,5 33,3 70 30,7 45,5 33,3 50

30 30

20 40

58,3 50 53,3 60 40 58,3 41,7 33,3 33,3 40

60 53,6 26,7 40,7

Eimeria scabra 38,5 45,5 50 Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp

53

Oesophagostomum spp. Metastrongylus spp.

23,1 18,2 8,3 15,4 9,1 8,3

0 0

0 0

0 0

16,7 8,3 0 8,3

13,3 0 0 6,7

13,3 6,7 0 0

10 4,3

V druhém období byl nejvíce zastoupen parazit tenkohlavec prasečí Trichuris suis (48,1 %), mezi další v hojné míře zastoupené endoparazity patřili Globocephalus (41,9 %) a dále Isospora suis (41,3 %). Přehled procentického zastoupení veškerých endoparazitů uvádí Tab.16.

Tab. 16: Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006 měsíc počet vyšetřených vzorků Eimeria debliecki

IV. V. VI. VII. VIII IX. X. XI. XII. I. II. Σ 15 14 10 11 10 10 15 15 15 15 15 160 počet vzorků s pozitivním nálezem v % 40 20 14,3 50 27,3 40 30 13,3 13,3 26,7 20 13,3 24,4 13,3 0 0 0 0 0 20 13,3 6,7 13,3 13,3 13,3 8,1 III. 15

Eimeria perminuta 13,3 13,3

7,1

0

0

0

0

0

0

6,7

13,3 13,3

6,3

46,7 53,3

50

50

36,4

50

40

46,7 13,3 46,7 33,3 33,3 41,3

80 60 0 10

63,6 45,5 0 0

70 50 10 0

50 60 0 0

60 33,3 33,3 20 6,7 13,3 0 0

Eimeria scabra Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp Oesophagostomum spp. Metastrongylus spp.

66,7 60 57,1 33,3 46,7 35,7 6,7 13,3 0 6,7 13,3 7,1

40 40 0 0

33,3 53,3 48,1 40 46,7 41,9 6,7 13,3 6,3 6,7 6,7 4,4

Prevalenci jednotlivých parazitů obou období u prasete divokého (Sus scrofa) srovnává Tab.17, hodnoty jsou uvedeny v procentech.

Tab. 17: Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledování – Sus scrofa Prevalence (%)

Eimeria debliecki Eimeria perminuta Eimeria scabra Isospora suis Trichuris suis Globocephalus spp Oesophagostomum dentatum Metastrongylus spp.

1.období III.2004 – II.2005 27,1 15,0 10,7 38,6 53,6 40,7 10,0 4,3

2.období III.2005 – II.2006 24,4 8,1 6,3 41,5 48,1 41,9 6,3 4,4

54

2.období

Metastrongylus spp.

Oesophagostomum dentatum

Globocephalus spp

Trichuris suis

Eimeria perminuta

Eimeria scabra

Isospora suis

60 50 40 30 20 10 0 Eimeria debliecki

procenta

1.období

druhové spektrum

Obr. 2: Prevalence jednotlivých parazitů ve dvou letech sledovaní v % - Sus scrofa

Z Obr.2 je patrné, že druhové spektrum parazitů je v obou období stejné. Počty pozitivních vzorků se od sebe v jednotlivých létech pozorování zvláště neliší.

U zajíce polního (Lepus capensis) byli v prvním období sledování nejvíce nacházeny kokcidie rodu Eimeria leporis (42,9 %) a Eimeria ssp. (33,6 %), dále se ve velké míře v vykytovala vlasovka Graphidium strigosum (37,6 %). Prevalenci všech druhů uvádí Tab.18. Tab. 18: Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005 měsíc počet vyšetřených vzorků Eimeria leporis

IV. V. VI. VII. VIII IX. X. XI. XII. I. II. Σ 11 12 10 10 10 12 12 15 15 15 14 149 počet vzorků s pozitivním nálezem v % 46,2 54,5 41,7 50 50 40 33,3 58,3 40 33,3 26,7 50 42,9 23,1 9,1 33,3 10 0 10 16,7 25 13,3 20 13,3 14,3 16,1 III. 13

Eimeria robertsoni 30,7 36,4

50

60

70

10

41,7 41,7

20

46,2 27,3 33,3

20

0

0

0

8,3

46,2 54,5 41,7

50

30

20

8,3

50

40

15,4 0

10 0

0 10

0 10

0 0

8,3 0

6,7 0

26,7 13,3

20

33,6

Eimeria spp. 13,3 13,3 13,3 28,6 17,4

Trichuris sylvilagi 33,3 33,3 42,9 37,6

Graphidium strigosum Trichostrongylus retort. Protostrongylus commut.

9,1 0

25 8,3

0 0

0 0

7,1 0

6,7 2,0

55

V období březen 2005 až únor 2006 byli nejvíce nacházeny kokcidie rodu Eimeria leporis (42,1 %) a Eimeria ssp. (53,6 %), dalším nejvíce se vyskytujícím parazitem byla vlasovka Graphidium strigosum (48,6 %). Podrobné údaje o všech parazitech jsou v Tab.19. Tab. 19: Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006 měsíc III. IV. V. VI. VII. VIII IX. X. počet vyšetřených vzorků 13 10 10 10 11 10 12 10 počet vzorků s pozitivním nálezem v % Eimeria leporis 23,1 50 60 50 45,5 40 33,3 40 15,4 30 30 40 36,4 20 25 30 Eimeria robertsoni

XI. XII. I. 11 13 15

II. 15

Σ 140

54,5 38,5 33,3 46,7 42,1 18,2 15,4 20 13,3 23,6

46,2 50

70

40

63,6 70

41,7 90

54,5 61,5 33,3 40

53,6

30,8 40

60

40

18,2 10

25

20

45,5 15,4 20

40

30

38,5 60

80

40

36,4 50

41,7 70

63,6 38,5 40

40

48,6

15,4 20 0 0

10 0

0 10

9,1 9,1

0 0

9,1 9,1

Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retort. Protostrongylus commut.

0 0

0 10

0 7,7

13,3 6,7 6,7 0

7,1 4,3

Prevalenci jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) obou období srovnává Tab.20.

Tab. 20. Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích. Prevalence (%)

Eimeria leporis Eimeria robertsoni Eimeria spp. Trichuris sylvilagi Graphidium strigosum Trichostrongylus retortaeformis Protostrongylus commutatus

1.období III.2004 – II.2005 42,9 16,1 33,6 17,5 37,6 6,7 2,0

2.období III.2005 – II.2006 42,1 23,6 52,9 30,0 48,6 7,1 4,3

56

2.období

Protostrongylus commutatus

Trichostrongylus retortaeformis

Graphidium strigosum

Trichuris sylvilagi

Eimeria spp.

Eimeria robertsoni

60 50 40 30 20 10 0

Eimeria leporis

procenta

1.období

druhové spektrum

Obr. 3: Prevalence jednotlivých parazitů u zajíce polního (Lepus capensis) ve dvou sledovaných obdobích. Druhové spektrum je v obou období stejné. Ve druhém roce sledování byl zjištěn nárůst u kokcidie Eimeria ssp. o 19,3 % a u Eimeria robertsoni o 7,5 %. Další výrazný nárůst byl zpozorován u druhů Trichuris sylvilagi o 12,5 % a u Graphidium strigosum o 11 % viz. Obr.3.

5.3 SEZÓNNÍ DYNAMIKA VÝSKYTU Pro hodnocení sezónní dynamiky výskytu endoparazitů v jednotlivých obdobích bylo využito tabulek prevalence a jejich grafické znázornění.

Pro vyhodnocení sezónní dynamiky za prvé období sledování výskytu endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreouls) bylo využito Tab.12: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005. Pro větší přehlednost jsem z Tab. 12 udělala dva grafy. Obr.4: Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005 a Obr.5: Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného v období březen 2004 až únor 2005.

57

Eimeria capreoli

Eimeria ponderosa

Eimeria panda

Eimeria superba

80 70

procenta

60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 4: Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného(Capreolus capreouls) v období březen 2004 až únor 2005

Nejvyšší výskyt kokcidií u srnce obecného (Capreolus capreolus) byl zaznamenán v jarních měsících (březen, duben). V letních měsících došlo k útlumu, k opětovnému

procenta

nárůstu endoparazitů došlo v podzimních měsících.

Trichuris spp.

Oesophagostomum spp.

Ostertagia spp.

Trichostrongylus spp.

Haemonchus contortus

100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII.

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 5: Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2004 až únor 2005

58

Výskyt helmintů u srnce obecného (Capreolus capreolus) je největší v měsících květen až červenec, k opětovnému nárůstu dochází v měsíci říjen, od listopadu dochází k útlumu výskytu endoparazitů.

Pro vyhodnocení sezónní dynamiky za druhé období sledování výskytu endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreouls) bylo využito Tab.13: Prevalence endoparazitů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006. Pro větší přehlednost jsem z Tab. 13 udělala dva grafy. Obr.6: Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006 a Obr.7: Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného v období březen 2005 až únor 2006.

Eimeria capreoli

Eimeria ponderosa

Eimeria panda

Eimeria superba

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

Obr. 6: Sezónní dynamika výskytu kokcidií srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006

Nejvyšší výskyt kokcidií u srnce obecného (Capreolus capreolus) byl zaznamenán v jarních měsících (březen, duben, květen). V letních měsících došlo k útlumu, k dalšímu nárůstu endoparazitů došlo v podzimních měsících.

59

80

Trichuris spp.

Oesophagostomum spp.

Ostertagia ostertagi

Trichostrongylus spp.

Haemonchus contortus

70 procenta

60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 7: Sezónní dynamika výskytu helmintů srnce obecného (Capreolus capreouls) v období březen 2005 až únor 2006

Pro vyhodnocení sezónní dynamiky za první rok sledování výskytu endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) bylo využito Tab.15: Prevalence endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005. Pro větší přehlednost jsem udělala dva grafy. Obr.8: Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005 a Obr.9: Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého v období březen 2004 až únor 2005.

Výskyt kokcidií ve sledovaném období byl největší od března do června 2004, kdy byl na vrcholu. K druhému výraznému nárůstu došlo v měsíci září 2004. v zimních měsících nedocházelo k výraznému nárůstu kokcídií, jak je patrné z Obr.8. Obr.9. nám ukazuje, že v měsíci červnu byl max. výskyt endoparazita Trichuris suis. Naopak od června do září 2004 nebyli zjištěné některé druhy vůbec.

60

Eimeria debliecki

Eimeria perminuta

Eimeria scabra

Isospora suis

60

procenta

50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 8: Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005

Trichuris suis

Globocephalus spp

Oesophagostomum spp.

Metastrongylus spp.

80 70

procenta

60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 9: Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2004 až únor 2005

Pro vyhodnocení sezónní dynamiky za druhé období sledování výskytu endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) bylo využito Tab.16: Prevalence endoparazitů

61

prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006.Opět jsem pro větší přehlednost udělala dva grafy. Obr.10: Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006 a Obr.11: Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého v období březen 2005 až únor 2006. Výskyt kokcidií ve sledovaném období byl největší v dubnu. V měsících květen až říjen nedocházelo k žádným výrazným výkyvům. Od dubny do srpna 2005 nebyl prokázán výskyt kokcidie rodu Eimeria perminuta, viz. Obr.10. Výskyt helmintů Obr. 11 byl v největší míře zpozorován od března do října 2005, kdy max. vrcholu dosáhl v měsící červen 2005.

Eimeria debliecki

Eimeria perminuta

Eimeria scabra

Isospora suis

60

procenta

50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 10: Sezónní dynamika výskytu kokcidií prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006

62

Trichuris suis

Globocephalus spp

Oesophagostomum spp.

Metastrongylus spp.

90 80

procenta

70 60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr. 11: Sezónní dynamika výskytu helmintů prasete divokého (Sus scrofa) v období březen 2005 až únor 2006

Při hodnocení sezónní dynamiky za první rok sledování výskytu endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) bylo využito Tab.18: Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005. Pro větší přehlednost jsem udělala dva grafy. Obr.12: Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005 a Obr.13: Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního v období březen 2004 až únor 2005.

U výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) byl zaznamenán od března postupný nárůst až do července 2004, poté došlo k úbytku pozitivních nálezů.Druhý výrazný vrchol byl zjištěn v měsíci říjnu 2004.V lednu 2005 byl výskyt kocidií minimální. Oproti tomu byl minimální výskyt helmintů zaznamenán v měsících červenec až září 2004. Největší výskyt endoparazitů byl zpozorován v měsících březen až červen 2004 a v říjnu až v listopadu 2004. Viz. Obr. 12 – 13.

63

Eimeria leporis

Eimeria robertsoni

Eimeria spp.

80 70

procenta

60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr.12: Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005

Trichuris sylvilagi

Graphidium strigosum

Trichostrongylus retort.

Protostrongylus commut.

60

procenta

50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr.13: Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2004 až únor 2005.

64

Pro vyhodnocení sezónní dynamiky zajíce polního (Lepus capensis)

za druhé

období sledování výskytu endoparazitů) bylo využito Tab.19: Prevalence endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006.Opět jsem pro větší přehlednost udělala dva grafy. Obr.14: Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006 a Obr.15: Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního v období březen 2005 až únor 2006. Jak je patrné z grafu Obr.14 max. vrchol výskytu kokcidií byl zjištěn v měsíci říjen 2005, další patrný nárůst je v měsících květen,červenec a srpen 2005. K pozvolnému nárůstu helmintů dochází od měsíce březná, v květnu 2005 je dosaženo max. hodnot, druhy výrazný vrchol je patrný v měsích říjen listopad 2005, viz. Obr.16.

Eimeria leporis

Eimeria robertsoni

Eimeria spp.

100 90 80

procenta

70 60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr.14: Sezónní dynamika výskytu kokcidií zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006

65

Trichuris sylvilagi

Graphidium strigosum

Trichostrongylus retort.

Protostrongylus commut.

90 80

procenta

70 60 50 40 30 20 10 0 III.

IV.

V.

VI.

VII.

VIII

IX.

X.

XI.

XII.

I.

II.

měsíc

Obr.15: Sezónní dynamika výskytu helmintů zajíce polního (Lepus capensis) v období březen 2005 až únor 2006.

6 DISKUZE Ve starší literatuře (ERHARDOVÁ a kol., 1954; ŠPENÍK, 1977) se uvádí, že až 50 % naší zvěře je napadeno parazity, přičemž prevalence výskytu jednotlivých parazitů zde není uvedena. Srnec obecný (Capreolus capreolus) Z kokcidií byla nejvíce zastoupena Eimeria capreoli, byla zjištěna v 39 %. Jak zjistil ZAJÍČEK ( 1979 ) E.capreoli se vyskytuje u 27 % populace. Podle CHROUSTA (2001) se kokcidiózy vyskytují převážně v oborách a jedná se většinou o smíšené infekce druhy E. superba, E. ponderosa a E. capreoli s celkovou prevalencí 0100 %. PÁV a kol. (1981) uvádí 27 % výskyt E. capreoli. Dále byla zjištěna Eimeria ponderosa a to v 17 %. ZAJÍČEK ( 1979 ) uvádí výskyt E. ponderosy u 14,9 % populace. PÁV a kol. ( 1981 ) zjistil výskyt této kokcídie v 9 %. Mezi další vyskytující se kokcidie patří Eimeria superba s 16 % a Eimeria panda s prevalencí 2 %.

66

PÁV a kol. ( 1981 ) uvádí, že výskyt kokcidií u naší srnčí zvěře v honitbách se pohybuje od 30 do 45 %. Naše

zjištěné výsledky nijak zvláště nevybočují od výsledků výše

uvedených autorů. Z uvedených výsledků vyplývá, že nejčastěji nacházeným druhem parazita při prováděné flotaci byl druh Trichostrongylus spp,.jehož celková prevalence dosahovala 42 %. Konkrétní druhy vyskytující se u srnčí zvěře dle CHROUSTA (2001) jsou Trichostrongylus axei, T. vitrinus, T. colubriformis, T. capriola, T. minor, T. calcaratus (bez uvedení prevalence), dle KOTRLÉ a kol.. (1984) Trichostrongylus axei a T. capricola s prevalencí 26 % a dle PÁVA a kol. (1981) Trichostrongylus axei s 3,5 %, T. columbriformis s 3,4 % a T. vitrinus s 2,1 %, ostatní druhy se dle jeho zjištění vyskytují jen vzácně. Údaje se o druhovém spektru a zvláště prevalenci v literatuře značně rozcházejí. Ostertagia ostertagi s průměrnou prevalencí 39 %. Podle PÁVA (1981) je četnost výskytu 9,6 % a intenzita invazí až několika set parazitů.Také dodává, že výskyt je v některých oblastech podstatně vyšší ve srovnání s uváděnými průměrnými výsledky. KOTRLÁ a kol.. (1984) uvádí v případě této hlístice na četnost smíšených infekcí více druhů vlasovek dohromady a prevalenci uvádí v rozmezí 14–36 %. CHROUST (2001) uvádí prevalenci Ostertagia ostertagi 14,8 % a označuje trichostrongylidózy za nejrozšířenější helmintózy naší spárkaté zvěře a největším nebezpečím jsou tyto hlísticepro srnčata, muflončata a kamzíčata. Vlasovka slézová Haemonchus contortus, patřící do čeledi Trichostrongilydae, byla zjištěna v 33 % vyšetřených vzorků. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí, že květnu nebo v červnu, dle počasí, bývá její výskyt maximální, napadá až 35 % populace. Což se potvrdilo i v našem případě, byl zaznamenám největší výskyt této vlasovky právě v těchto měsících. Podle PÁVA a kol. (1981) je tento cizopasník rozšířen ve všech honitbách a napadá všechny druhy volně žijících a domácích přežvýkavců. U srnčí zvěře uvádí prevalenci 30 %. Tenkohlavec Trichuris spp. se vyskytoval ve 33 % vyšetřených vzorků. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí výskyt tohoto parazita pouze v 5 %. Podle CHROUSTA (2001) se vyskytují u všech druhů sparkaté zvěře, především u černé zvěře v oborách, méně ve volnosti. Dle PÁVA a kol. (1981) se tenkohlavci vyskytují ve všech honitbách, většinou ve smíšených infekcích, konkrétně Trichuris globulosa a T. ovis s prevalencí u srnčí zvěře 3-5 %, ojediněle i T. skrjabini. Páv opět potvrzuje častější výskyt v oborách.

67

Zubovka Oesophagostomum spp. se podle KOTRLÉ a kol. ( 1984 ) vyskytuje u 20 % zvěře ve všech vegetačních pásmech. V mém případě byla zjištěna v 9 %.

Prasete divoké (Sus scrofa) Mezi kokcidie s největší zjištěnou prevalenci patří Isospora suis, byla prokázána ve 40 % , Eimeria debliecki s 25 % prevalencí, Eimeria perminuta s 12 % prevalencí a Eimeria scabra s 9 % prevalencí. Podle PÁVA a kol. (1981) se v oborách vyskytuje Eimeria debliecki 53 %, E. perminuta 25 % a výskyt Isospora suis bez uvedené prevalence. Rovněž bez udání prevalence uvádí výskyt kokcidií KOTRLÁ a kol. (1984), a to Eimeria debliecki, E. polita, E. scabra a Isospora suis, přičemž za nejpatogeničtější označuje E. debliecki. Dle CHROUSTA (2001) se u černé zvěře, hlavně v oborách, vyskytuje Isospora suis.

Trichuris suis, tento druh byl v našem případě zjištěn v 51 %. PÁV a kol. (1981) uvádí prevalenci 25 % ve volnosti a 26 % v oborách. Podle KOTRLÉ a kol. (1984) se vyskytují v 27 % populace jak ve volnosti, tak i v oborách.. PĚKNÝ, BORKOVCOVÁ (2003) zjistili tento druh pouze ve volnosti a to v 30,77 %.

Z uvedených výsledků vyplývá, že nejčastěji nacházeným druhem parazita při prováděné flotaci byl druh Globocephalus spp., jehož celková prevalence dosahovala 41 %. K podobným hodnotám prevalence dospěli i PĚKNÝ a BORKOVCOVÁ (2003), u nichž ve volnosti dosahovala prevalence tohoto druhu parazita hodnoty 48 %. Nález je v rozporu s názorem PÁVA a kol. (1981), který uvádí, že tento parazit je rozšířen především v oborách, kde napadá 84,4 % populace, v honitbách se vyskytuje zcela výjimečně. Ke stejnému názoru se přiklání i KOTRLÁ a kol. (1984). Parazit druhu Oesophagostomum dentatum dosahoval celkové prevalence při prováděné flotaci 8 %. CHROUST (2001) uvádí, že tento druh parazita je nalézán v oborách i ve volnosti. PĚKNÝ a BORKOVCOVÁ (2003) zjistili u prasete divokého ve volnosti prevalenci tohoto parazita 13%. Ve studii BORKOVCOVÉ (2002) činila prevalence zubovky u prasete divokého 17,8%. Naproti tomu ZAJÍČEK a PÁV (1980); PÁV a kol. (1981) uvádí, že parazit Oesophagostomum dentatum nebyl u prasete divokého ve volnosti zjištěn a v oborních chovech dosáhla jeho prevalence 26%. Posledním druhem parazita, který byl zjištěn je Metastrongylus spp. V našich podmínkách se vyskytuje metastrongylóza – plicní červivost ve volných honitbách i v oborních chovech

68

BUKOVJAN (1997). CHROUST (2001) za původce metastrongylózy v našich podmínkách označuje 3 plicnivky - Metastrongylus elongatus (syn. apri), M. pudendotectus a M. salmi. Tento druh parazita je značně rozšířen a v mnoha lokalitách postihuje až 100 % populace prasete divokého, jak uvádí ZAJÍČEK a PÁV (1980, 1982); ŠEVČÍK a STRAKOVÁ (2002). Ve studii PĚKNÉHO a BORKOVCOVÉ (2003) byla dosažena ve volnosti prevalence Metastrongylus spp. 90%. Dle CHROUSTA (2001) se parazit vyskytuje u všech věkových kategorií, avšak nejčastější a nejsilnější nálezy tohoto parazita jsou zjišťovány u mladých jedinců - lončáků. ERHARDOVÁ a kol. (1953) uvádí, že k nákaze jsou náchylní především mladší jedinci, kteří poté zaostávají v růstu a zakrňují. Při námi prováděné flotaci byl Metastrongylus spp. zaznamenán pouze ve 4 %, nízký výskyt tohoto parazita byl pravděpodobně způsoben tím, že nález vajíček tohoto parazita je při vyšetření trusu velmi obtížný, jak uvádí STRAW a kol. (2003). Zajíc polní (Lepus capensis) U zajíce velmi často cizopasí četní zástupci kokcidií z rodu Eimeria. Největší prevalence byla zjištěna u rodu Eimeria leporis 42% a Eimeria spp. 43 %, mezi další zjištěné kokcidie patří Eimeria robertsoni, kde byla prevalence 15%. Podle CHROUSTA (1979) se E. europaea 26,5 %, E. leporis 74,5 % a E. robertsoni 45,6 %. Rozšíření kokcidií závisí na celé řadě vnějších faktorů (KOTRLÁ a kol., 1984). PÁV a kol. (1981) označuje kokcidiózu za nejčastějších onemocnění, způsobující až 100 % úhyny mláďat. V honitbách se dle tohoto autora kokcidióza vyskytuje u 97 % populace, z toho Eimeria leporis u 74 %, E. robertsoni u 45 %, E. europaea u 26 %, E. hungarica u 14 %, E. septentrionalis u 13 %, E. semisculpta u 11 %, E. townsendi u 2% a E. stefanskii u 0,2 % populace. Z uvedených výsledků vyplývá, že nejčastěji nacházeným druhem parazita při prováděné flotaci byl druh Graphidium strigosum s prevalencí 43,5%. Podle PÁVA a kol. (1981) je žaludeční červivostí zamořeno 80 – 90% zaječí populace, vlasovka zaječí se vyskytuje téměř na všech lokalitách v 25 – 42%. K největším invazím dochází na podzim. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí, že tento cizopasník je známý pouze z Evropy, zvláště ze střední. U nás se podle ní vyskytuje v některých honitbách až v 50% populace. Oproti tomu SECK-LANZENDORF VON (1997) při svém výzkumu na území Polska výskyt tohoto parazita neprokázala vůbec.

69

Jak uvádí PÁV a kol. (1981) Trichostrongylus retortaeformis,patří mezi nejčastější a nejzhoubnější parazit zajíců ve všech ročních období a v honitbách všech geografických pásem, na vlhkých i suchých lokalitách. Četnost napadení v honitbách se pohybuje od 62 – 86%. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí prevalenci této vlasovky 30% u zaječí zvěře. SECKLANZENDORF VON (1997) na území Polska udává prevalenci 28,4 %. V našem výzkumu byl parazit nalezen pouze v 7 % Tenkohlavec zaječí - Trichuris sylvilagi byl flotací zjištěn ve 24%. Podle PÁVA a kol. (1981) se tenkohlavec zaječí se vyskytuje u 28-63 % populace. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí prevalenci 36% a SECK-LANZENDORF VON (1997) uvádí 40,4%. PÁV a kol. (1981) poukazuje na smíšené infekce vlasovkou zaječí a vlasovkou králičí v 15 % a vlasovkou zaječí a tenkohlavecem zaječím až v 51 %, tyto jsou příčinnou zvýšené patogenity a hynutí mladých zajíců. Rovněž v našem případě byly smíšené infekce zaznamenány. Plicnivka zaječí - Protostrongylus commutatus, KOTRLÁ a kol.. (1984) uvádí prevalenci 30 % a PÁV a kol. (1981) většinou 30-35 %, s rozdíly v jednotlivých letech. V našm případě byla plicnivka nalezena jen ve 3%, Naše výsledky se liší, prevalence je o moc nižší než uvádí literatura. Naopak vůbec tuto plicnivku u zajíců v Polsku nenalezla SECKLANZENDORF VON (1997). Celkově je hlísticemi

anebo

endoparazitickými

prvoky napadeno

dle SECK-

LANZENDORF VON (1997) 85,3 % zajíců. KWAPIL (1993) ve své studii z území Německa uvádí, že celková prevalence endoparazitů u zajíce dosahuje 77,5 %, přičemž v 10 % jsou parazitózy příčinnou úhynu. Z druhů jmenuje Eimeria spp., Graphidium strigosum, Trichostrongylus spp., Trichuris spp. a z těch, které v našem případě nebyly nalezeny Fasciola hepatica, Dicrocoelium dendriticum a Strongyloides spp.

Největší výskyt endoparazitů byl v mém případě zjištěn v jarních měsících, k dalšímu výraznému nárůstu docházelo většinou v měsíci říjen. KOTRLÁ a kol. (1984) uvádí, že výskyt kokcidií závisí na celé řadě vnějších faktorů, zda je studené a vlhké léto, nebo zda se vyskytly záplavy. Vývoj a infekční schopnost oocyst je podporován vlhkosti. Tato skutečnost mohla ovlivnit výsledky mé práce, protože v řešeném území se nachází rybník a řada vodotečí. V jarních měsících a v období vytrvalých dešťů se zde nachází řada tůní a sezónně zamokřených míst.

70

Dosažené výsledky se částečně shodují s výsledky v dostupné literatuře. Rozdíly ve výsledcích mohly být způsobeny jednak použitou metodou parazitologického vyšetření, péčí o zvěř,(včetně odčervování) a podmínkami životního prostředí ve kterých posuzovaná zvěř žije.

6.1 SROVNÁNÍ OBLASTÍ S ODLIŠNOU ANTROPOGENNÍ ZÁTĚŽÍ

Ve stejném období, tj. od roku 2004 do roku 2006, probíhal obdobný výzkum endoparazitóz lesní zvěře ve dvou dalších, odlišně antropogenně zatížených oblastech. Pospíšilová (2006) se zabývala parazitózami vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy a Plášková (2006) zkoumala vliv agroturistiky na parazitocenózu vybraných druhů lovné zvěře v lesích s mírnou rekreační zátěží na Olomoucku. POSPÍŠILOVÁ (2006) sledovala výskyt endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa), srnce obecného (Capreolus capreolus) a zajíce polního (Lepus europaeus). Sledování bylo provedeno v honitbě Cholupice, ta se nachází při jižním okraji hlavního města Prahy. Rozkládá se z převážné většiny na území městské části Praha 12 (katastrální území Modřany, Komořany, Cholupice a Točná), nepatrně přesahuje do městských částí Praha – Libuš (k. ú. Libuš a Písnice) a Praha – Zbraslav, z části i za hranice Prahy do okresu Praha západ (k. ú. Dolní Břežany). Oblast je hojně využívána obyvateli jižního okraje Prahy ke krátkodobé rekreaci. Za den projde územím průměrně 1000 osob o sobotách a 410 osob ve všední dny. Celkem oblast navštíví ročně cca 200 tisíc lidí. Maximální návštěvnost je na jaře a na podzim, o víkendech. Dle hodnocení zatížení lesa antropogenní činností, zpracovaného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů, je na území hlavního města Prahy zatíženo rekreací 28,4 % plochy lesa. PLÁŠKOVÁ (2006) prováděla sledování endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus), zajíce polního (Lepus europaeus) a jelena evropského (Cervus elaphus) v revíru Řídeč, který se rozkládá v blízkosti měst Šternberk, Olomouc a Uničov. Lesy zde mají všechny předpoklady k plnění mimoprodukčních funkcí lesa a byl zde proto realizován program 2000, jenž je měl zpřístupnit lidem. Územím vedou turistické trasy, v jižní části cyklotrasa na hrad Slovinec, před budovou revíru bylo obnoveno posezení, umístěna informační tabule a nad obcí Řídeč vybudován vyhlídkový altán. Návštěvnost

71

lesa v letních měsících je ve všední den kolem 30 osob, o víkendech kolem 100 osob za den. V zimních měsících o víkendech kolem 50 osob za den, většinu návštěvníků tvoří běžkaři.

Porovnání druhového spektra endoparazitů nalezených u srnce obecného (Capreolus capreolus) a jejich prevalence je uvádí Tab.21.

Tab.21:

Výskyt endoparazitů srnce obecného (Capreolus capreolus) v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (POSPÍŠILOVÁ, 2006; PLÁŠKOVÁ, 2006; vlastní výsledky)

Druh

Prevalence (%) oblast

extrémně

antropogenně

oblast

s mírnou

rekreační zátěží

zatížená

oblast bez antropogenní zátěže

Eimeria capreoli

31

17,5

39

Eimeria ponderosa

21,5

14,2

17

Eimeria panda

2,5

0

1,9

Eimeria superba

19,5

22,2

16,2

Trichuris spp.

45

0

33

Oesophagostomum spp.

15,5

0

9

Haemonchus contortus

42,5

0

33,7

Ostertagia spp. resp.O. ostertagi

46

0

38,6

Trichostrongylus spp.

42,5

0

42,1

Varestrongylus capreoli

2,5

0

0

Porovnání

druhového spektra endoparazitů prasete divokého (Sus scrofa) a

jejich prevalenci uvádí Tab.22. V oblasti s mírnou rekreační zátěží nebyl výskyt endoparazitů prasete divokého sledován.

72

Tab.22 :Výskyt endoparazitů prasete divokého (Sus strofa) v extrémně antropogenně zatížené oblasti a oblasti bez antropogenní zátěže (POSPÍŠILOVÁ, 2006; vlastní výsledky) Druh

Prevalence (%) oblast extrémně

oblast bez

antropogenně zatížená

antropogenní zátěže

Eimeria debliecki

26,5

25,8

Eimeria perminuta

14

11,6

Eimeria scabra

10,5

8,5

Isospora suis

45

39,9

Trichuris suis

65,5

50,9

Globocephalus spp.

49

41,3

Oesophagostomum dentatum

11,5

8,1

Metastrongylus spp.

4

4,3

Ascarops strongylina

32

0

Porovnání druhového spektra endoparazitů zajíce polního (Lepus capensis) a jejich prevalence je uvedena v Tab.23 .

Tab.23 : Výskyt endoparazitů zajíce polního v extrémně antropogenně zatížené oblasti, oblasti s mírnou rekreační zátěží a oblasti bez antropogenní zátěže (POSPÍŠILOVÁ, 2006; PLÁŠKOVÁ, 2006; vlastní výsledky) Druh Prevalence (%) oblast extrémně oblast s mírnou oblast bez antropogenně

rekreační zátěží

zatížená

antropogenní zátěže

Eimeria leporis

47,5

13,33

42,6

Eimeria robertsoni

23,5

5

19,8

Eimeria spp.

50,5

-

43,2

Eimeria hungarica

-

12,5

-

Eimeria eurpaea

-

13,89

-

Eimeria semisculpta

-

6,95

-

Trichuris sylvilagi resp.T. spp.

38,5

12,78

23,7

Graphidium strigosum

53,5

0

43,1

Trichostrongylus retortaeformis

7,5

0

6,9

Protostrongylus commutatus

3,5

0

3,2

73

Porovnání

prevalence

endoparazitů

jednotlivých

druhů

zvěře

v rozdílně

prevalence

antropogenně zatížených oblastech znázorňuje Obr.16.

Prase divoké

Srnec obecný

Zajíc polní

Oblast extrémně antropogenně zatížená Oblast s mírnou rekreační zátěží Oblast bez antropogenní zátěže

Obr.16: Prevalence endoparazitů prasete divokého, srnce obecného a zajíce polního v rozdílně antropogenně zatížených oblastech

Z výše uvedených výsledků je patrné, že nejširší druhové spektrum parazitů bylo zaznamenáno v oblasti extrémně antropogenně zatížené (lesy v okolí Prahy) a rovněž prevalence zde byla nejvyšší. Nejméně byla endoparazity postižena zvěř v oblasti s mírnou rekreační zátěží (Olomoucko), kde u srnce obecného byli nalezeni pouze jednobuněční parazité – kokcidie a u zajíce polního bylo druhové spektrum parazitů také poměrně omezené. V oblasti bez antropogenní zátěže (lesy na Pardubicku) dosahovala prevalence jen o málo nižších hodnot, než v oblasti extrémně rekreačně zatížené (okolí Prahy) a i druhové spektrum zde bylo téměř totožné.

74

6. 2 STATISTICKÉ VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ

Obr.17: Statistické zpracování dat v programu Canoco Závislost jednotlivých zkoumaných faktorů na antropogenní zátěži byla zhodnocena pomocí analýzy RDA a vysvětluje 11,3 % celkové variability v datech. Výsledky analýzy RDA jsou vysoce signifikantní (průkazné) na hladině významnosti α = 0,002, pro všechny kanonické osy. Na základě analýzy RDA byl vytvořen ordinační diagram (Obr. č. 5), který je grafickým vyjádřením vlivu antropogenní zátěže na výskyt parazitů u jednotlivých sledovaných druhů zvířat. Červenými kosočtverci jsou vyznačeny jednotlivé druhy,

75

modrými šipkami roční období. Z ordinačního diagramu je patrné, že antropogenní zátěž nejvíce ovlivňovala výskyt endoparazitů u zajíce polního a mírně u prasete divokého. Na výskyt parazitů u srnce obecného a jelena evropského neměla výrazný vliv. Výskyt kokcidií byl zátěží více ovlivňován než výskyt hlístic.

7 PREVENTIVNÍ OPATŘENÍ Léčení a boj proti všem parazitálním chorobám u zvěře je především zaměřen na prevenci. Zvěř ve volnosti migruje na velké vzdálenosti, tak tu existuje reálná šance neustálého rozšiřování parazitů (ZAJÍČEK a PÁV, 1982). PÁV a kol. (1981) doporučuje parazitologický stav neustále sledovat, přičemž zvýšenou pozornost je mu třeba věnovat zvláště v abnormálních klimatických letech s hojností srážek a teplot, kdy dochází ke zvýšenému promořování invazními stádii parazitů. Preventivně je nutné odstraňovat a zneškodňovat trus v okolí krmelců, provádět asanaci a pravidelně přemisťovat krmelce. Krmeliště je třeba zakládat na osluněných a suchých místech. Problematika odčervování ve volnosti je značně komplikovaná. Doporučuje se provádět léčení v odůvodněných případech při vysokých koncentracích zvěře.

Je nezbytné provádět odstřel zjevně

nemocných jedinců a provádět koprologická vyšetření trusu. Všechna preventivní opatření je třeba zaměřit především na zvýšení přirozené odolnosti zvěře, neboť v dobré kondici odolává zvěř lépe všem negativně působícím vlivům, včetně onemocnění (HROMAS, 2000). Odolnost zvěře lze zvýšit kvalitním přikrmováním, předkládáním minerálních lizů a hlavně dodržováním početního stavů zvěře.

8 ZÁVĚR Cílem diplomové práce bylo sledovat druhové spektrum, zjištění prevalence, intenzity infekce těchto parazitů a sezónní dynamiky nalezených endoparazitů u vybraných druhů zvěře ve smíšených lesích Pardubického kraje. Souběžně s touto studií proběhl obdobný výzkum na výskyt endoparazitů v oblastech s různou mírou antropogenní zátěže. Proto jsme se rozhodli porovnat výsledky a určit zda má míra antropogenní zátěže vliv na výskyt endoparazitóz.

76

Materiál použitý pro tuto práci byl získán v letech 2004 až 2006. Každý měsíc bylo od každého sledovaného druhu zvěře shromážděno a následně vyšetřeno 10-15 vzorků trusu, celkem od srnce obecného (Capreolus capreolus) 321 vzorků, od prasete divokého (Sus scrofa) 310 vzorků a od zajíce polního (Lepus capensis) 289 vzorků trusu. Celkem tedy bylo vyšetřeno 920 vzorků. Vzorky byly vyšetřeny nativní a flotační metodou dle Brezy. U srnce obecného bylo nalezeno následující spektrum endoparazitů: Eimeria capreoli (38 %), Eimeria ponderosa (16,8 %), Eimeria panda (1,8 %), Eimeria superba (16,2 %), Trichuris spp. (33 %), Oesophagostomum spp. (9 %), Haemonchus contortus (33,7 %), Ostertagia ostertagi (38,7 %), Trichostrongylus spp. (42 %), u prasete divokého Eimeria debliecki (25,8 %), Eimeria perminuta (11,5 %), Eimeria scabra (8,5 %), Isospora suis (40 %), Trichuris suis (50,9 %), Globocephalus spp. (41,3 %), Oesophagostomum dentatum (8,2 %), Metastrongylus spp. (4,4 %) a u zajíce polního Eimeria leporis (42,5 %), Eimeria robertsoni (19,9 %), Eimeria spp. (43,3 %), Trichuris sylvilagi (23,8 %), Graphidium strigosum (43 %), Trichostrongylus retortaeformis (6,9 %) a Protostrongylus commutatus (3,2 %). Největší výskyt endoparazitů byl zjištěn v jarních měsících, k dalšímu výraznému nárůstu docházelo většinou v měsíci říjen. Druhové spektrum bylo v obou letech sledování stejné, v druhém roce došlo k nepatrnému snížení výskytu endoparazitóz u srnce obecného a prasete divokého. U zajíce polního došlo naopak v druhém roce k nárůstu endoparazitóz. Antropogenní zátěž nejvíce ovlivňovala výskyt endoparazitů u zajíce polního a mírně u prasete divokého. Na výskyt parazitů u srnce obecného neměla výrazný vliv. Výskyt kokcidií byl zátěží více ovlivňován než výskyt hlístic. Ve volnosti se zvěř parazitů nikdy zcela nezbaví, proto je potřebné provádět

77

9 SEZNAM LITERATURY ANDERSON, D. T. Invertebrate zoology. 2nd edition. Oxford-NY : Oxford Univ. Press, 2001. 476 s. BOUCHNER, M. Stopy. 3. vyd. Praha : Aventinum, 1999. 263 s. ISBN 80-7151-090-4. BUKOVJAN, K. Metody přikrmování zaječí zvěře. Myslivost : Stráž myslivosti. 2003, roč. 51 (81), č. 1, s. 6-7. ISSN 0323-214X4688. BUKOVJAN, K. Plicní červivost černé zvěře. Myslivost, 1997, roč. XLV (LXXV), č. 9, s.16. ČERVENÝ,

J.

a

kol.

Encyklopedie

myslivosti.

1.

vyd.

Praha:

OTTOVO

NAKLADATELSTVÍ, s.r.o., 2004. 591 s. ISBN 80-7181-901-8 DOGEL, V. A. Zoologie bezobratlých. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1961. 598 s. DYK, V, ZAVADIL, R. Veterinární helmintologie. Praha: SPN, 1981. 163 s. DYK, V. Sledování zdravotního stavu spárkaté zvěře. Myslivost. 1987, č. 1, s. 14 - 15. ERHARDOVÁ, B.; KOTRLÝ, A.; PÁV, J.; RYŠAVÝ, B. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha: Brázda, tiskařské závody n. p., 1953. 106 s.

GEISEL, O. Choroby zvěře - rozeznávání a posuzování. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy : Lesnická práce, s.r.o., 2002. 239 s. ISBN 80-86386-30-9. HAPP, N. Myslivecká péče a lov černé zvěře : Pomůcka pro myslivce, zoology a milovníky přírody. 1. vyd. [s.l.] : Víkend, 2005. 173 s. ISBN 80-7222-362-3. HAUPT, W., HARTUNG, J. Untersuchungen zum Endoparasitenbefall im Magen-und Darmkanal von Wildkaninchen aus dem Raum Leipzig. Angew. Parasitol. 1984, Jahrg. 25, s. 64-71. HAUSMANN, K.; HULSMANN, N. Protozoologie. 1. vyd. Praha. 2003.347 s. ISBN 80200-0978-7 HOCHMANOVÁ, J. Endoparazité prasete divokého (Sus scrofa L.). Brno, 2005. 51 s. , fotografická příloha. MZLU Brno. Vedoucí diplomové práce Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. HOVORKA, J. Helmontologická diagnostika : I. Laboratórna diagnostika helmintóz. 1. vyd. Bratislava : Slovenská akadémia vied, 1954. 377 s. HROMAS, J. a kol. Myslivost. 1. vyd. Písek: Matice lesnická spol. s r. o., 2000. 491 s.

78

HROMAS, J. Životní prostředí pro život. Myslivost : Stráž myslivosti. 2005, roč. 53 (83), č. 6, s. 5-6. Dostupný z WWW: . ISSN 0323-214X4688. CHLUPSA, M. Jak dál v léčbě parazitóz srnčí zvěře. Myslivost. 1990, č. 1, s. 3. CHROUST, K. Rozšíření kokcidióz a helmintóz u přežvýkavé spárkaté zvěře v ČSSR. Myslivecký sborník. 1987, č. 17, s. 7 - 8. CHROUST, K. Parazitální choroby spárkaté zvěře. 1. vyd. Újezd u Brna: RNDr. Ivan Straka, vydavatel odborných publikací, 2001. 52 s. CHROUST, K. A KOL. Veterinární protozoologie. Brno: VFU. 1998. 113 s. ISBN 8085114-27-5 CHROUST, K., CHROUSTOVÁ, E. Motolice obrovská (Fascioloides magna) u spárkaté zvěře v jihočeských lokalitách. Veterinářství [online]. 2004, roč. 54 [cit. 2005-0603], s. 296-304. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7648. JURÁŠEK, V. Párazitológia a invázne choroby. 3. vyd. Košice: Příroda, 1987. 133 s. JURÁŠEK, V.; DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava: Příroda, 1993.382 s. KASSAI, T. Veterinary Helmintology. 1. vyd. Butlerworth Heinemann, 1999.260 s. KOTRLÁ, B. a kol. Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1984. 191 s. KOUDELA, B.. Agroweb [online]. 4/10/2000 [cit. 2006-02-16]. Střevní parazitózy prasat jejich význam a možnosti tlumení. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7621. KOUDELA, B., MODRÝ, D. Motolice velká u spárkaté zvěře. Myslivost : Stráž myslivosti [online]. 2004, roč. 52 (82), č. 1 [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: . KOUDELA, B.; PAVLÍČKOV Á, Z. Trichinelóza volně žijících masožravců v ČR. Myslivost, 2005, roč. 53 (83), č. 1, s. 45. KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie 1: Bezobratlí. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1966.267 s. LAŠTŮVKA, Z. a kol. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. vyd. Brno: KONVOJ, spol. s. r. o., 2001. 267 s. LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. 1. vyd. Brno : Konvoj, 2000. 185 s. ISBN 8085615-93-2.

79

LUKEŠOVÁ, D. Praktická cvičení z veterinární helmintologie.Praha: Vysoká škola veterinární v Brně,1990. 102 s. ISBN 1506-6599 NEČAS, J. Srnčí zvěř. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1963. 283 s. NOVOBILSKÝ, A., KOUDELA, B. Terapie a prevence fascioloidózy spárkaté zvěře review. Veterinářství [online]. 2005, roč. 55 [cit. 2006-02-16], s. 98-102. Dostupný z WWW: . ISSN 1214-7648. PÁV, J. a kol. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1981. 272 s. PĚKNÝ J., BORKOVCOVÁ M., Endoparasites of wild boar in free nature and in game preserve in some regions of South Bohemia and South Moravia, Czech Republic. Proceeding of the 12th Helminthological Days held at Dolní Věstonice (Czech Republic) May 5-8, 2003. PIKULA, J.,BEKLOVÁ, M.,PIKULA, J. Biologie a ekologie lovné zvěře České republiky. Praha: Agrospoj, 2002. 552 s. PLÁŠKOVÁ, M. Vliv agroturistiky na parazitocenózu vybraných druhů lovné zvěře Brno, 2006. MZLU v Brně. Diplomová práce – v tisku. POSPÍŠILOVÁ, I. Parazitózy vybraných druhů zvěře v extrémně rekreačně zatížených lesích jihozápadního okraje Prahy Brno, 2006. MZLU v Brně – v tisku REHBEIN, S., et al. Investigation of the parasite fauna of wildlife in Northrine-Westfalia : 1. Endoparasites of roe deer. Zeitschrift für Jagdwissenschaft. 2000, Jahrg. 46, DEC, s. 248-269. REICHHOLF, J. Savci. 1. vyd. Praha : Knižní klub a Ikar s.r.o., 1996. 287 s. ISBN 8085944-37-5. RYŠAVÝ, B. a kol. Základy parazitologie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989. 216 s. SAMUEL, W., PYBUS, M., KOCAN, A. Parasitic Diseases of Wild Mammals . 2nd edition. [s.l.] : Manson Publishing Ltd, 2001. 559 s. ISBN 1-8407-6009-5. SECK-LANZENDORF VON, S. Der Einfluss des Ökofaktors Erkrankungen auf die Populationsentwicklung des Feldhasen (Lepus europaeus) im Forschungsrevier Czempin in Polen. Berlin, 1997. 157 s. Freie Universität Berlin. Dizertační práce.

80

STRAKOVÁ, J., KYRAL, A. Biopharm, výzkumný ústav biofarmacie a veterinárních léčiv, a.s. a myslivost. Myslivost : Stráž myslivosti [online]. 2006, roč. 54 (84), č. 1 [cit. 2006-02-16], s. 41. Dostupný z WWW: . STRAW, B. E. a kol. Choroby ošípaných. 2. díl. 1. vyd. Bratislava: H & H, 2003.880 s. SVOBODOVÁ, V., SVOBODA, M. Klinická parazitologie psa a kočky, ČAVLMZ, Brno 1995, 238 s.

ŠEVČÍK, B., STRAKOVÁ, J. Použití přípravku CERMIX premix ad usum vet. u divokých prasat. Myslivost : Stráž myslivosti [online]. 2002, roč. 50 (80), č. 3 [cit. 2005-06-03]. Dostupný z WWW: . ŠPENÍK, M. Choroby poľovnej zveri. 1. vyd. Bratislava : Príroda n.p., 1977. 228 s. TER BRAAK, C.J.F. Canoco : A Fortran program for canonical community ordination by partial detrended canonical corespondence analysis. Version 4.0, 1988. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem [online]. 2003 [cit. 2006-02-16]. Dostupný z WWW: . VACH, M. Srnčí zvěř. 1. vyd. [s.l.] : Silvestris, 1993 tisk. 408 s. ISBN 80-901775-0-6. VACH, M. a kol., Myslivost. 2. vyd. Uhlířské Janovice: SILVESTRIS. 1999. 368 s. ISBN 80-901775-2-2 VETÝŠKA, V. Kritická období pro srnčí zvěř. Myslivost. 1992, č. 10, s. 11-12. WOLF, R. Rukověť chovu a lovu černé zvěře. 2. vyd. Písek: Matice lesnická, spol. s r. o., ZAJÍČEK, D.; PÁV, J. Cizopasníci a zdravotní stav černé zvěře v ČSR. Myslivost, 1982, č. 9, s. 202 - 203.