Mendelova univerzita v Brně

Mendelova univerzita v Brně

Provozně ekonomická fakulta ÚSTAV FINANCÍ

__________________________________

Systém environmentálního pojištění v ČR a ve vybraných zemích EU DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí práce:

Autor práce:

Ing. Eva Vávrová, Ph.D.

Bc. Dana Volfová

Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Systém environmentálního pojištění v ČR a ve vybraných zemích EU vypracovala samostatně pod vedením vedoucí diplomové práce a s použitím odborné literatury, kterou uvádím v seznamu. V Brně dne

……………………. Dana Volfová

2

Poděkování Ráda bych poděkovala paní ing. Evě Vávrové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a trpělivost při vedení mé práce.

3

Abstrakt Volfová, D. Systém environmentálního pojištění v ČR a ve vybraných zemích EU. Diplomová práce. Brno, 2011. Cílem diplomové práce je analýza systému environmentálního pojištění v České republice a ve vybraných zemích Evropské unie (Itálie, Německo, Švédsko a Velká Británie), jejich komparace a na základě výsledků doporučení případných změn nebo zlepšení systému v České republice. Literární rešerše se věnuje tématům vztahu podniku

a

životního

prostředí,

selhání

trhu

a

jeho

řešení

pomocí

makroekonomických nástrojů, škodám na životním prostředí a problému rizika. V praktické části se zaměřuji na systémy environmentálního pojištění v daných zemích, související legislativu a analýzu trhu. V diskuzi výsledků uvádím vyvozené závěry a doporučení pro zlepšení systému v České republice.

Klíčová slova životní prostředí, environmentální pojištění, odpovědnost za škody

Abstract Volfová, D. The System of the Environmental Insurance in the Czech Republic and in Some Chosen Countries of the European Union. Diploma thesis. Brno, 2011. The aim of the diploma thesis is the analysis of the environmental insurance scheme in the Czech Republic and in chosen countries of the European Union (Italy, Germany, Sweden and the Great Britain), the comparison of the schemes, and on the basis of the results obtained, the recommendation of possible changes or the system improvement in the Czech Republic. The literature search is aimed at the tasks as the relation between a company and environment, market failure and its solution via macroeconomics tools, environmental damages and the problem of risk. The practical part is devoted to the systems of environmental insurance in the said states, related legislation and market analysis. The discussion of results contains the conclusion and the recommendation for the improvement of the system in the Czech Republic.

Key words environment, environmental insurance, liability

4

Obsah 1.

Úvod.................................................................................................................................. 7

2.

Cíl diplomové práce........................................................................................................ 8

3.

Metodika diplomové práce ............................................................................................ 9

4.

Literární rešerše ............................................................................................................. 10 4.1.

Životní prostředí a ekonomika............................................................................ 10

4.1.1.

Vazby mezi ekonomikou a životním prostředím..................................... 10

4.1.2.

Ekonomické optimum znečištění................................................................ 12

4.2.

Externality .............................................................................................................. 13

4.2.1.

Negativní externality .................................................................................... 14

4.2.2.

Pozitivní externality ...................................................................................... 16

4.3.

Veřejné statky......................................................................................................... 16

4.4.

Environmentální riziko......................................................................................... 17

4.5.

Škody na životním prostředí ............................................................................... 19

4.5.1. 4.6.

5.

6.

Kvantifikace škod na životním prostředí .................................................. 20

Nástroje makroekonomické politiky využívané pro řešení tržních selhání. 24

4.6.1.

Administrativní (normativní, přímé) nástroje .......................................... 24

4.6.2.

Ekonomické (nepřímé) nástroje .................................................................. 25

4.6.3.

Optimální volba nástrojového mixu........................................................... 30

4.7.

Odpovědnost za škody na životním prostředí ................................................. 31

4.8.

Pojištění................................................................................................................... 32

4.9.

Environmentální pojištění.................................................................................... 34

4.9.1.

Základní charakteristika............................................................................... 34

4.9.2.

Typy environmentálního pojištění ............................................................. 35

4.9.3.

Výhody a nevýhody environmentálního pojištění................................... 36

4.9.4.

Vhodnost zavedení povinného environmentálního pojištění ................ 37

Poškození životního prostředí v EU........................................................................... 38 5.1.

Průmyslové havárie .............................................................................................. 38

5.2.

Příklady průmyslových havárií a související náklady..................................... 42

5.2.1.

Sweizerhalle ................................................................................................... 42

5.2.2.

Doñana/Boliden (Španělsko) ....................................................................... 42

5.2.3.

Buncefield (Velká Británie) .......................................................................... 43

Současná legislativní úprava v EU ............................................................................. 44

5

6.1.

Directive 2004/35/EC of the European Parliment and of the Council of 21

April 2004 on environmental liability with regard to the prevention and remedying of environmental damage (ELD)..................................................................................... 44 7.

Analýza stavu environmentálního pojištění v České republice a vybraných

zemích Evropské unie........................................................................................................... 46 7.1.

Environmentální pojištění v České republice ................................................... 46

7.1.1.

Charakteristika systému............................................................................... 46

7.1.2.

Legislativní úprava ....................................................................................... 47

7.1.3.

Dílčí závěr....................................................................................................... 49

7.1.4.

Itálie ................................................................................................................. 50

7.1.5.

Německo ......................................................................................................... 53

7.1.6.

Švédsko ........................................................................................................... 57

7.1.7.

Velká Británie................................................................................................. 61

8.

Diskuze výsledků .......................................................................................................... 65

9.

Závěr ............................................................................................................................... 70

10.

Seznam použité literatury ........................................................................................ 71

10.1.

Právní předpisy ................................................................................................. 71

10.2.

Literatura ............................................................................................................ 72

10.3.

Internetové zdroje ............................................................................................. 75

11.

Seznam tabulek a grafů ............................................................................................ 77

6

1. Úvod Životní prostředí je podle zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí „vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména: ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie“1. Z této definice je patrné, že bez životního prostředí by člověk nemohl existovat. Přesto byla péče o něj a přírodu vůbec dlouho spíše na okraji zájmu veřejnosti a převažovalo nadšení z technického pokroku. Teprve v posledních desetiletích se vlivem rostoucího znečištění a tím snížení kvality života lidí začal zájem o životní prostředí zvyšovat a začalo se zkoumat, jaký vliv má průmysl na přírodu a jaké znečištění je ještě v mezích tolerance. V současné době už může být environmentální politika firmy součástí toho, jak na ni pohlížejí zákazníci a zodpovědný přístup k ochraně životního prostředí se může stát konkurenční výhodou. Pomalu, ale jistě se zpřísňují normy a limity vyžadované zákonem a to, co před několika lety bylo ještě dobrovolnou iniciativou je už dnes zákonnou povinností. Se zvyšujícím se zájmem o problematiku životního prostředí souvisí i otázka odpovědnosti za případné škody, které může podnik svou činností nebo havárií způsobit. V posledních letech je tento problém obvykle již zakotven přímo v právních řádech jednotlivých států nebo se alespoň podobná úprava chystá. S tímto vývojem pak přirozeně nastane povinnost uhradit případnou škodu a s tím související nutnost finančního zajištění. Pravděpodobně nejschůdnější možností je právě environmentální pojištění. Trh tohoto pojištění je ve většině zemí ještě nepříliš rozvinutý a jeho nabídka není rozšířená, ale na základě zpřísňujících se zákonů a předpisů lze předpokládat, že vývoj bude rychle směřovat ke zvýšení jak nabídky, tak poptávky produktu.

1

Česká republika, Zákon č. 17/1992 Sb., dostupné z WWW:

7

2. Cíl diplomové práce Cílem práce je analyzovat systém environmentálního pojištění ve vybraných zemích Evropské unie (Itálie, Německo, Švédsko a Velká Británie), analyzovat systém v České republice, provést komparaci a na jejím základě doporučit případné změny nebo zlepšení systému v České republice. V první části práce je obsažena literární rešerše, tedy teoretický základ práce. Rešerše se zabývá některými tématy souvisejícími se zkoumanou problematikou, jako jsou externality, ekonomické nástroje makroekonomické politiky, kam patří samotné environmentální pojištění, otázka odpovědnosti za škody na životním prostředí, environmentálního rizika a základní pojmy z pojišťovnictví obecně. Druhá část práce se již věnuje vlastní analýze systémů vybraných zemí. Nejdříve je u každého ze států popsána nejdůležitější legislativa týkající se životního prostředí, povinností podnikatelů při jeho ochraně a případné povinnosti finančního zajištění pro případ vzniku škody. Následuje analýza systému environmentálního pojištění v dané zemi s jeho typickými znaky. Pro názornější představu o situaci v zemi jsou uvedeny výsledky provedené analýzy trhu. Z této části je pak vyvozen dílčí závěr pro každou zemi, ve kterém jsou specifikovány výhody a nevýhody zkoumaného systému. Dílčí závěry budou sloužit jako podklad pro závěr konečný, kde na jejich základě vzniknou doporučení pro systém environmentálního pojištění v České republice. Pro dosažení cíle diplomové práce slouží následující hypotézy: 1) H0: Zkušenosti s environmentálním pojištěním z jiných zemí Evropské unie nelze uplatnit v České republice 2) H0: Současná situace na trhu environmentálního pojištění v České republice nevyžaduje žádná zlepšení 3) H0: Environmentální pojištění není do budoucna perspektivní Hypotézy budou v diskuzi potvrzeny nebo vyvráceny.

8

3. Metodika diplomové práce Práce byla napsána za pomoci shromážděných zdrojů uvedených v části Seznam použité literatury. V literární rešerši jde především o použití zdrojů v knižní podobě, v praktické části se pak kvůli požadavku na aktuálnost a nutnost studovat přímo nabídky pojistných subjektů jedná především o internetové zdroje. Využívala jsem stránky jednotlivých pojišťoven, znění relevantních zákonů a případně další dostupné informace. Jak již bylo uvedeno, práce se skládá ze dvou částí. První je literární rešerše rozebírající teoretický základ problematiky zkoumané v samotné analýze systémů. Prostudování materiálů a její sepsání tvořilo nezbytný podklad pro postoupení k vlastní výzkumné práci. V literární rešerši je použit mikroekonomický přístup k oceňování životního prostředí a teorii externalit. Zabývám se také metodami ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí. Druhá část práce, analýza systémů zkoumaných zemí, navazuje na literární rešerši a její teoretické poznatky. Pro praktickou část byla po shromáždění a prostudování potřebných zdrojů provedena jejich analýza, popis systémů, jejich komparace a dedukcí vyvozeny jejich výhody a nevýhody. Syntézou předchozích závěrů a poznatků byl pak vytvořen konečný závěr. Analýza trhu probíhala zkoumáním nabídky pojišťoven na jejich webových stránkách, utříděním získaných informací do přehledu a jeho statistickým zpracováním. Do zkoumaných pojišťoven nebyly zahrnuty instituce zabývající se životním pojištěním nebo specializované pouze na určitou oblast, například pojištění právní ochrany. Pojišťovny nabízející environmentální pojištění jsou uvedeny v tabulce zařazené do přílohy práce. U každé pojišťovny je rozlišeno, zda je environmentální pojištění v nabídce formou samostatného produktu nebo se jedná o součást jiného, například pojištění odpovědnosti podnikatelů. Bylo-li možné dohledat na webových stránkách bližší informace k danému produktu, jsou uvedeny v poznámkách. Na konci přílohy je seznam zdrojů tvořený webovými stránkami zkoumaných pojišťoven. Pro napsání diplomové práce jsem využívala programů Microsoft Office Word a Microsoft Office Excel. Překlady cizojazyčných zdrojů byly provedeny za pomoci Google Překladače, slovníků a vlastní práce autorky.

9

4. Literární rešerše 4.1.

Životní prostředí a ekonomika

4.1.1. Vazby mezi ekonomikou a životním prostředím Ekonomická činnost bývá nevyhnutelně spjata s životním prostředím. Životní prostředí je pro ekonomickou činnost základní podmínkou. Člověk při výrobě využívá přírodu především jako zdroj surovin (mohou to být obnovitelné i neobnovitelné přírodní zdroje, například rostliny, zvířata, paliva, nerostné suroviny) a také jako úložiště pro odpady, vznikající při ekonomické činnosti

(například

emise,

odpady).

Diagram

znázorňující

tyto

vazby

na obrázku č. 1.

Suroviny ZDROJE

Odpady EKONOMIKA

Obr. č. 1: Vztahy ekonomiky a přírodního prostředí2

2

Goodstein, E., Economics and the Environment, str. 33

10

ÚLOŽIŠTĚ

je

Podobný diagram nalezneme i u Moldana:

D autoregenerace životní prostředí

A

B

C

přírodní zdroje

recyklace emise odpady výroba

výrobních

prostředků

X

ekonomika

Y

výroba spotřebního zboží

Obr. č. 2: Schéma vztahů mezi systémem ekonomiky a životního prostředí3

Vztahy mezi ekonomikou a životním prostředím lze ovlivňovat prostřednictvím různých nástrojů – normativních, ekonomických, etických i institucionálních

3

Moldan, B., Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, Štěpánek, Z., Ekonomické souvislosti

ochrany životního prostředí, kap. 1, str. 12-28, cit. str. 13

11

(o některých z nich bude dále pojednáno v dalších kapitolách mé práce). Těmito nástroji lze působit na následující oblasti: •

spotřeba přírodních zdrojů (A) z hlediska objemu i struktury

•

nežádoucí emise a odpady pronikající v důsledku ekonomické činnosti do prostředí (B)

•

podpora opakovaného využívání výstupů ekonomické činnosti a recyklace (C)

•

usilování o přirozenou regenerační schopnost prostředí (D)4

I přes výše zmíněné snahy ekonomická činnost stále významnou měrou přispívá ke znehodnocování životního prostředí. Nejčastější problémy které tak vznikají jsou znečištění (což je vlastně nadužívání úložišť odpadů) a vyčerpání přírodních zdrojů (nadužívání surovin). 5 Znečištění a jiná poškození životního prostředí zaznamenala vzestupnou tendenci především po průmyslové revoluci. Zvýšení počtu výrobních podniků, jakož i neustálé rozšiřování výroby často vyčerpávají životní prostředí až ke stupni, kdy jsou vážně narušeny jeho funkce, což pak zpětně ohrožuje ekonomickou reprodukci. Dochází tak ke vzniku určitého „začarovaného kruhu“.

4.1.2. Ekonomické optimum znečištění Z důvodů výše uvedených se pozornost ekonomů obrací ke správné definici tzv. ekonomického optima znečištění. Ekonomické optimum znečištění leží v minimu ekologických nákladů. Tato jejich výše představuje „minimální ekologickou zátěž ekonomické reprodukce, kterou lze na základě dostupných technologických poznatků v souladu s ostatními cíli sociálně ekonomického rozvoje pokládat za hospodárnou.“6 Ekonomické optimum znečištění je graficky znázorněno na grafu č. 1.

4

tamtéž, str. 12-13

5


6

Hadrabová, A., Ekonomika a řízení péče o životní prostředí, str. 75

12

Graf č. 1: Ekonomické optimum znečištění7

Graf č. 1 „konfrontuje nákladové křivky s křivkami škod, z nichž je odvozena součtová křivka ekologických nákladů (E = S + N). Minimum ekologických nákladů se nachází v bodě, kterému odpovídají hodnoty škod a nákladů v bodě S0 a N0. V těchto bodech se mezní absolutní hodnoty škod a nákladů (tj. přírůstek a úbytek) vyrovnávají.“ Zde se nachází ekonomické optimum znečištění. „Bodům S0 a N0 odpovídají určité hodnoty škod a nákladů na svislé ose y a určitý stav znečištění přírodního prostředí Z0 na vodorovné ose x.“8

4.2.

Externality

Jedním z důsledků selhání trhu je vznik tzv. externalit. Základem slova externalita je „external“, tedy vnější (odtud málo užívaný český překlad „vnější efekt“, „vnější náklady“). Z toho je patrné, že pojem má co do činění s osobami stojícími „mimo“ proces, které se na něm neúčastní.9 Počátky teorie externalit se objevují už u Pigoua, který problém formuloval následujícími slovy: „Podstatou problému je, že jedna osoba (A) při poskytování služeb, za které dostává placeno od druhé osoby (B), současně poskytuje služby nebo působí poškození jiným osobám (ne producentům takovýchto služeb) a to takovým, od kterých nelze požadovat platby za získaný prospěch nebo naopak nelze přinutit ke kompenzaci osobu, která působí

7

Černá, A. a kol., Co stojí péče o přírodní prostředí, str. 74

8


9


13

újmu.“10 Šauer parafrázuje citaci tak, že „externality se objevují tehdy, jestliže jedna strana působí užitky nebo náklady někomu jinému a nezahrnuje tyto vícenáklady do svého rozhodování.“11 V případě externalit platí, že soukromé náklady nebo přínosy se nerovnají společenským nákladům, respektive přínosům.12 Problémem je, že tržní vztahy nejsou adekvátně odráženy v cenách. Externality mohou existovat jak pouze mezi výrobci a spotřebiteli samotnými, tak i mezi výrobci a spotřebiteli navzájem.13 Jak již bylo výše naznačeno, externality jsou dvojího typu: •

negativní externality

•

pozitivní externality

4.2.1. Negativní externality Negativní externality se často zmiňují v souvislosti se životním prostředím, protože se pod ně řadí většina případů znečištění. Jsou to situace, kdy „činnost jednoho subjektu přináší náklady jinému subjektu, které mu nejsou hrazeny, a on z nich současně nezískává žádnou výhodu.“14 Jako příklad si lze představit jakoukoliv továrnu, která znečistí vodu v řece, což může snížit počet tamních ryb. Škody, které tak vznikají rybářům, ovšem firma při své výrobě a v cenách výrobků nezohledňuje ani je rybářům zpětně neplatí.15 Grafické znázornění negativní externality je v grafu č. 2.

10

Šauer, P., Ekonomie životního prostředí a ekologická politika, Šauer, P., Stručný průvodce základní

literaturou z oblasti ekonomie životního prostředí, kap. 1, str. 3-14, cit. str. 3 11

tamtéž, str. 3

12

Štěpánek, Z., Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, str. 14

13

Soukupová, J. a kol., Mikroekonomie, Macáková, L. – Tržní selhání, kap. 19, str. 507-533, cit. str. 509

14

tamtéž, str. 509

15

tamtéž, str. 509

14

Graf č. 2: Negativní externalita16

Tento graf znázorňuje situaci papírny, která vyrábí papír, ale současně také vypouští odpadní vody do místní řeky a tím způsobuje úhyn ryb. Pokud papírna nemusí za tyto škody platit, tudíž použití vody nezahrnuje do svých nákladů, je její nabídková křivka S, z čehož v důsledku střetu s poptávkou D vyplývá roční produkce q tun papíru za cenu P $. Kdyby papírna musela za vodu platit (tedy externalitu internalizovat), její náklady by vzrostly a křivka nabídky by se posunula do S´. Tím by se snížilo produkované množství na q´ a cena naopak zvýšila na P´. Z výše uvedeného je zřejmé, že negativní externalita způsobuje „příliš vysokou produkci za příliš nízkou cenu“17. Negativní vlivy těchto externalit se projevují především v případě, kdy: •

se jedná o velké objemy produkce

•

dochází ke značnému zatížení životního prostředí

•

ceny produktů z podobně náročné výroby jsou příliš nízké

•

chybí tržní podněty ke stimulaci zavádění šetrnějších technologicí a postupů18

Způsob, jak se s externalitami vypořádat, je tzv. internalizace externalit, tedy snaha začlenit znečištění a podobné jevy do kalkulace podnikatelů, kteří jsou jeho původci.19 Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je použití různých typů nástrojů makroekonomické politiky, o kterých pojednává jedna z dalších kapitol.

16


17

tamtéž, str. 33

18


19

Bičovský, K., Český a evropský environmentální trh – trendy a srovnání, Tošovská, E., Ekonomické

nástroje ekologické politiky efektivně stimulující trh v oblasti životního prostředí, str. 73-78, cit. str. 73

15

4.2.2. Pozitivní externality Tento typ externalit se vyskytuje poměrně výjimečně. „Činnost jednoho subjektu zde přináší prospěch jinému subjektu a ten náklady s ním spojené nemusí hradit.“20 Příkladem z praxe může být situace, kdy si obyvatel jedné chaty v kolonii pořídí psa, který pak hlídá i ostatní chaty, což ovšem jeho majitel při chovu nijak finančně nezohledňuje (sousedé mu neplatí žádnou finanční náhradu).21 Situace by byla opačná než v případě negativní externality, tedy případné produkované množství statku by bylo příliš nízké za příliš nízkou cenu.

4.3.

Veřejné statky

Spousta problémů souvisejících se životním prostředím vyplývá z toho, že většina environmentálních statků nepatří mezi statky soukromé, ale tzv. statky veřejné. „Veřejný statek je takový, jehož přínos je nedělitelně rozptýlen po celé společnosti bez ohledu na to, zda jednotlivci chtějí tento veřejný statek koupit (např. vzduch, voda, krása krajiny, národní obrana).“22 Veřejné statky se vyznačují dvěma typickými vlastnostmi: •

nerivalitní spotřeba (nezmenšitelnost) – spotřeba jednoho uživatele nemá vliv na to, kolik statku mohou spotřebovat ostatní23

•

nevyloučitelnost – jedinec nemůže být ze spotřeby statku efektivně vyloučen24

Výše uvedené vysvětluje, proč veřejné statky, jakým jsou zpravidla i složky životního prostředí, jsou často nadměrně a nešetrně využívány.25 U veřejných statků (podobně jako u externalit) není umožněno volné působení cenového mechanismu, proto tyto statky bývají bezplatné.26

20

Soukupová, J. a kol., Mikroekonomie, Macáková, L., Tržní selhání, kap. 19, str. 507-533, cit. str. 509

21

tamtéž, str. 509

22

Obršálová, I. a kol., Ekonomika a řízení tvorby a ochrany životního prostředí, Obršálová, I.,

Základní souvislosti životního prostředí a hospodářské činnosti, kap. 1, str. 5-18, cit. str. 14 23

Soukupová, J. a kol., Mikroekonomie, Macáková, L., Tržní selhání, kap. 19, str. 507-533, cit. str. 513

24

Šauer, P., Ekonomie životního prostředí a ekologická politika, Šauer, P., Stručný průvodce základní

literaturou z oblasti ekonomie životního prostředí, kap. 1, str. 3-14, cit. str. 6 25 26

tamtéž, str. 5-6 Štěpánek, Z., Ekonomika a životní prostředí, str. 17

16

Existence veřejných statků je jedním z důvodů (společně s externalitami), proč v těchto případech musí kvůli selhání trhu do neefektivní situace zasahovat stát svými nástroji.

4.4.

Environmentální riziko

Pojem „riziko“ je jedním ze základních v pojišťovnictví. Riziko v životním prostředí má však navíc svá specifika. Riziko obecně bývá často definováno jako„nejistota, kterou lze měřit především stanovením ´objektivní´ pravděpodobnosti“27 nebo také „možnost, že se vyskytnou události, jež způsobí odchylky od původně předpokládaného vývoje či od stanovených záměrů.“28 Důsledkem v tomto případě může být ztráta. Charakteristickým znakem rizika je nahodilost. Riziko je vlastně přítomné vždy, když nevíme s jistotou, že určitá situace nastane, z čehož logicky vyplývá, že se s ním setkáváme denně. Má dvě složky: •

věcná – vyjadřuje důsledky odchylek od žádoucího stavu

•

pravděpodobnostní – řeší, s jakou pravděpodobností daná odchylka nastane

Je nutné uvést, že ne každé riziko je pojistitelné. Existuje několik kritérií, která mohou rozhodnout o tom, jestli je dané riziko možno pojistit nebo ne. Už nesplnění jednoho z nich může učinit posuzované riziko nepojistitelným. Kritéria uváděná v literatuře jsou následující: •

nahodilost

–

vznik

události

musí

být

nepředvídatelný,

nahodilý

a nezamýšlený •

jednoznačnost – rizika nesmí být zaměnitelná s jiným druhem

•

odhadnutelnost – musí být možné provést kalkulaci rizika, pravděpodobnost jeho realizace a vzniku škody

•

nezávislost – rizika musí být vzájemně nezávislá

•

velikost – pojistitel musí být schopen dané riziko zvládnout

•

nákladovost – zkoumání ceny z hlediska dosažitelné ceny pojistné ochrany

•

zájem – o pojištění musí být zájem dostatečného počtu subjektů29

27

Macháček, J., Environmentální riziko v ekonomických souvislostech a EIA, str. 19

28

tamtéž

29

Ostřížek, J. a kol., Public Private Partnership [cit. 10. dubna 2011], str. 108. Dostupné z WWW:

17

Environmentální riziko nebo riziko znečištění životního prostředí „je riziko spojené s průmyslovými nebo obchodními aktivitami, které mohou nepříznivě ovlivnit životní prostředí, způsobit zdravotní problémy, škody na majetku, znečistit přírodní zdroje a ovlivnit biodiverzitu.“30 Environmentální riziko má tím, že životní prostředí se dotýká všech, oproti jiným druhům rizika svá specifika. Patří mezi ně zejména: •

odhady škod a ztrát jsou pouze orientační, připouští se i další důsledky

•

téměř vždy se usiluje o úplné vyloučení všech možností poškození, netolerují se ani dílčí škody

•

případné poškození může být důsledkem zájmů, které jsou mimo environmentální oblast

•

environmentální riziko obsahuje prvky faktické i právní nejistoty

Přes snahu zcela riziko vyloučit i zde často dochází ke snaze dosáhnout optimálního zvládání rizika, protože jeho úplná eliminace není možná. Realizované riziko v environmentální oblasti může mít kromě dopadů do oblasti životního prostředí i dopady ekonomické. Může jimi být například: •

vznik

nadbytečných

nákladů

–

vyšší

náklady

pak

snižují

konkurenceschopnost daného produktu. Tato situace může nastat jak v případě přeceňování environmentálních rizik (zbytečná bezpečnostní rezerva), tak naopak jeho podceňování (platby náhrad po nehodách) •

disproporce v nabídce a poptávce – podceňování nebo přeceňování rizika může přinést problémy s produktivitou nebo nevyhovujícími technickými řešeními. Důsledkem je pohyb poptávky nebo nabídky, z toho vyplývající cenové změny a nakonec i úvěrové podmínky

30

OECD, Environmental Risks and Insurance [cit. 8. ledna 2011], str. 8. Dostupné z WWW:

18

•

změny ve výsledcích dovozu a vývozu – pokud výrobce nemá dobrý image nebo výrobky nedosahují požadované environmentální kvality, klesne jeho komparativní výhoda a musí se zaměřit spíše na domácí trh31

4.5.

Škody na životním prostředí

Jak již bylo výše zmíněno, ekonomická činnost často způsobuje větší či menší škody na životním prostředí. Pro účely kvantifikace se škodou na životním prostředí obvykle rozumí ztráta ekologického užitku.32 Klasifikace těchto škod v literatuře není jednotná, používají se různé přístupy. V souladu s přístupy Evropské unie lze škody zjednodušeně rozdělit na dvě skupiny – škody typu I a II. Škody

typu

I

souvisí

s narušením

kvality

„environmentálních

služeb“

poskytovaných environmentálními statky. Škody jsou způsobené zprostředkovaně v důsledku poškození těchto statků. Škody typu II jsou škody bezprostředně vzniklé na environmentálních statcích.33 Podrobnější rozdělení škod je uvedeno v tabulce č. 1. Tab. č. 1: Rozdělení škod na životním prostředí Škody typu I

Škody typu II

škody na zdraví lidí

snížení mimoprodukčních funkcí

•

riziko ohrožení života

•

lesa

•

zvýšená nemocnost

•

zemědělské krajiny

•

riziko úrazu škody na materiálních hodnotách

• • •

narušení složek životního prostředí

škody na materiálech (budovách,

•

ovzduší

konstrukcích)

•

vod

škody na uměleckých dílech a historických

•

půdy

objektech

•

horninového prostředí

škody na produkci dřeva v lesích

•

fauny a flóry

31

Macháček, J., Environmentální riziko v ekonomických souvislostech a EIA, str. 60-61

32

Tošovská, E., Přístup členských zemí k pojetí a rozsahu škod na životním prostředí a jejich

kvantifikaci, str. 35 33

Štěpánek, Z., Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí, str. 33-34

19

•

škody na zemědělské produkci

•

•

škody v komerčním rybném hospodářství

•

škody ve vztahu k zásobování pitnou vodou

škody z omezení podnikatelské příležitosti

krajinného reliéfu

ohrožení, respektive narušení ekosystémů

•

škody z omezení cestovního ruchu

•

lokálních

•

škody z růstu nákladů v průmyslu

•

regionálních

•

národních

•

globálních

škody na nemateriálních hodnotách •

škody z omezení estetického vnímání přírody a krajiny

•

snížení opční a neužitné hodnoty životního prostředí

Zdroj: Štěpánek, Z., Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí34

4.5.1. Kvantifikace škod na životním prostředí Kvantifikace těchto škod je často diskutovaným a dosud plně nevyřešeným problémem. Postup kvantifikace určité škody má několik kroků: Stanovení účelu kvantifikace Konkrétní účel je rozhodující pro volbu metody kvantifikace. Účelem může být: •

podklad pro environmentálně-politické rozhodování – například stanovení priorit vládní politiky životního prostředí

•

podklad pro administrativně-technické řešení – například konstrukce a zdůvodnění nového regulačního opatření

34


20

•

podklad pro rozhodování o jednotlivých projektech – například posuzování výhodnosti daných projektů

•

podklad pro rozhodování správních a soudních orgánů – například při posuzování odpovědnosti za škody subjektů

Definování typu škod Je třeba určit, do jaké skupiny škod posuzovaný případ spadá. Typy škod a jejich další členění bylo uvedeno v předešlé kapitole. Pořízení seznamu poškozených subjektů Seznam by měl sloužit k tomu, aby poškozené soukromé subjekty mohly žádat o kompenzaci a veřejné subjekty mohly žádat nápravu škody, pokud se děje na veřejných statcích. Identifikace původce škody a stanovení jeho odpovědnosti „Původce škody může být: a) z hlediska identifikace: •

identifikovatelný a jmenovitý

•

identifikovatelný hromadný

•

neidentifikovatelný

b) z hlediska alokace: •

zahraniční

•

tuzemský

c) z hlediska právní formy: •

soukromý

•

veřejnoprávní

•

státní“35

U škod na životním prostředí bývá nicméně často problém původce škody přesně určit.36 Volba metody kvantifikace škody a provedení výpočtů Podrobnější rozbor různých používaných metod není předmětem této práce, proto se omezím na kratší přehled a popis nejčastěji uváděných přístupů. Metody oceňování škod se dělí do následujících skupin: 35

tamtéž, str. 35

36


21

•

„metody založené na potenciálních výdajích o metoda založená na obnovovacích (reprodukčních) nákladech

•

metody založené na ochotě platit o kontingentní oceňovací metoda

•

metody založené na náhradním tržním ocenění o metoda hedonických cen o ocenění na základě mzdové diferenciace o metoda cestovním nákladů o ocenění ztráty netržního environmentálního statku na základě ztráty tržního statku“37

Kontingentní oceňovací technika Tato metoda je v posledních letech v zemích Evropské unie a OECD nejčastěji využívaná. „Kontingentní oceňovací technika reaguje na absenci tržních informací o spotřebitelských preferencích ve sféře ochrany životního prostředí tím, že na základě analýzy ‚ochoty platit‘ a ‚ochoty přijímat kompenzace‘ konstruuje preference hypotetické.“ 38 Oceňování je realizováno pomocí dotazníku, kde se spotřebitelé vyjadřují ke své ochotě platit za zvýšení ekologického užitku a naopak k velikosti vyžadované kompenzace za případnou újmu. Tím je vytvářen simulovaný trh. Na základě odpovědí respondentů lze pak odhadnout oceňovací funkci. Předpokladem k použití metody je dostatečně velký reprezentativní vzorek populace, dostatečné množství informací v předkládaném hypotetickém scénáři a jasné vymezení předmětu hodnocení. Pomocí této metody jsou nejčastěji kvantifikovány například škody na ekosystému, zhoršení kvality vod a ovzduší nebo kritické snížení zásoby vzácných živočišných druhů. Metoda cestovních nákladů Touto metodou jsou kvantifikovány především škody ze zničení rekreačních oblastí, například národní parky nebo jezera. „Kvantifikace škod spjatých se ztrátou tohoto typu veřejných statků vychází z předpokladu, že jejich výše je minimálně tak vysoká jako souhrn nákladů, vypovídající o funkční a časové náročnosti návštěvy analyzovaných míst.“ 39 37

Tošovská, E., Přístup členských zemí EU k pojetí a rozsahu škod na životní prostředí a jejich

kvantifikaci, str. 35 38

tamtéž, str. 35

39

tamtéž, str. 39

22

Tzv. cestovní náklady zahrnují vstupné do dané oblasti, finanční náklady na její dosažení a časové náklady na návštěvu oblasti. Kvantifikace se, podobně jako předešlá metoda, provádí obvykle pomocí přímého dotazování spotřebitelů. Na základě získaných údajů lze sestrojit funkci poptávky po zkoumané lokalitě a tu pak považovat za odvozenou funkci po ztrátě ekologických užitků, které by zrušením lokality vznikly. Metoda hedonických cen „Tato metoda předpokládá, že dekompozice ceny statku umožňuje ocenit každou z jeho charakteristických vlastností zvlášť.“40 K aplikaci metody je nutné nalézt trh s náhradním zbožím či statkem, který je ovlivněn netržním ekologickým statkem. V praxi se nejčastěji používá v souvislosti s trhem nemovitostí (kvalita životního prostředí v okolí nemovitosti ovlivňuje její cenu) a s trhem práce (zdravotní riziko spojené s nízkou kvalitou životního prostředí má vliv na tento trh). Použití metody spočívá ve vyjádření ceny statku, například nemovitosti, jako součet co nejvyššího počtu jeho charakteristik, následně zjištění ochoty respondenta platit za zlepšení

některé

z charakteristik

a

nakonec

vyčíslení

cenového

rozdílu

vyvolaného změnou kvality životního prostředí. Správné výsledky jsou však založeny na ne vždy reálných předpokladech, například dostatečných informacích subjektů o dané lokalitě, dokonale vyvinutých trhů nebo vysoké ekologické uvědomělosti spotřebitelů. Proto tato metoda není využívána příliš často. Kvantifikace škod na životním prostředí na základě obnovovacích (reprodukčních) nákladů Metoda využívá ke kvantifikaci škod náklady na obnovení poškozené složky životního prostředí do původního stavu. Používá se především u faktorů životního prostředí, jejichž zachování je z hlediska dlouhodobě udržitelného rozvoje velmi důležité.41

40

tamtéž, str. 40

41

tamtéž, str. 40

23

4.6.

Nástroje makroekonomické politiky využívané pro řešení tržních selhání

Jak již bylo zmíněno, trh je v praxi nedokonale vyvinutý a vznikají zde selhání například v podobě externalit. Přirozeně pak následuje snaha danou situaci řešit. Ideálním řešením by nepochybně bylo samotné tržní řešení, tedy dokonalé rozdělení vlastnických práv a pak případné přímé placení náhrad za vzniklé škody. Protože takové řešení je v praxi často nerealizovatelné (nelze například rozdělit mezi spotřebitele všechny veřejné statky), je nutné, aby do nedokonalého stavu zasáhl stát. Ten má několik (různě nákladných a efektivních) možností, jakými se se selháním trhu alespoň částečně vypořádat pomocí nástrojů: •

administrativních

•

ekonomických

•

kombinací výše uvedeného42

4.6.1. Administrativní (normativní, přímé) nástroje Tyto nástroje jsou tvořeny a kontrolovány orgány státní správy. Za nedodržení stanovených pravidel hrozí sankce, případně i trestní stíhání. Řadíme mezi ně především: •

„nařízení (zákazy a příkazy)

•

limity (věcné, časové)

•

standardy a technické normy“43

Použití těchto nástrojů je v praxi časté, ale v současnosti se projevuje tendence od nich ustupovat a přiklánět se více k ekonomickým nástrojům. Děje se tak z důvodu relativní neefektivnosti administrativních nástrojů oproti ekonomickým. Mezi další nevýhody patří především odmítavé postoje znečišťovatelů vůči regulaci a z toho vyplývající defenzivní chování, někdy příliš tvrdé ekonomické dopady na subjekty a potřeba rozsáhlého administrativního aparátu ke kontrole nastolených pravidel.44

42

Hadrabová, A., Ekologické aspekty podnikání, str. 16

43


44

tamtéž, str. 26

24

4.6.2. Ekonomické (nepřímé) nástroje Za efektivnější než administrativní nástroje bývají považovány ekonomické nástroje, které využívají k dosažení optimálního stavu životního prostředí tržních sil. Oproti administrativním nástrojům jsou celkově méně nákladné, stimulují subjekty k dosažení

optimálního

snižování

znečištění

(nejenom

ke

splnění

limitu)

a minimalizují nároky na státní administrativu.45 Aby tyto nástroje správně fungovaly, je zapotřebí splnění několika podmínek: •

„co nejméně deformované tržní prostředí

•

jasně vymezená vlastnická práva

•

existence finanční motivace znečišťovatelů

•

možnost subjektů nezávisle se rozhodovat podle tržních podnětů a vlastní (individuální) úvahy

•

nepřímé působení státní autority

•

zaměření na ochranu životního prostředí“46

Protože je jich celá řada, pro větší přehlednost je uveden nejdříve jejich přehled v tabulce č. 2, dříve než přistoupím k jejich charakterizování v dalších textu. Tab. č. 2: Ekonomické nástroje environmentální politiky Poplatky za znečišťování životního prostředí 1

poplatky za znečišťování ovzduší

2

poplatky (úplaty) za vypouštění odpadních vod

3

poplatky za ukládání odpadů na skládky

4

poplatky za spalování odpadů

5

poplatky za hluk

6

administrativní, respektivě místní poplatky

Poplatky za využívání přírodních zdrojů 7

poplatky (úplaty) za odběry podzemní vody

8

poplatky (úplaty) za odběry vody z vodních toků

9

odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu

10 poplatky za odnětí pozemků plnění funkci lesa 11 úhrady z dobývacího prostoru z vydobytých vyhrazených nerostů 12 poplatky (odvody) za kácení dřevin Uživatelské poplatky 13 poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu 14 poplatky za spotřebu ostatních environmentálně nepříznivých výrobků (vybraná umělá

45

tamtéž, str. 27

46

tamtéž, str. 27

25

hnojiva, pesticidy, apod.) Daně 15 daně k ochraně životního prostředí 16 místní (komunální) daně Sankční platby 17 pokuty 18 přirážky Daňová zvýhodnění 19 v rámci DPH 20 v rámci spotřebních daní 21 daňová diferenciace olovnatého a bezolovnatého benzínu 22 v rámci daní z příjmů 23 v rámci silniční daně 24 v rámci daně z nemovitostí 25 v rámci daně dědické a darovací Granty, dotace, dary 26 ze státního rozpočtu 27 ze Státního fondu životního prostředí 28 sdílení nákladů (burden sharing) Výhodné půjčky (soft loans), garance 29 ze státního rozpočtu 30 ze Státního fondu životního prostředí 31 od investičních společností Úlevy 32 v placení poplatků 33 daňové úlevy jako podpora investování Depozitně refundační systémy 34 zálohování lahví 35 zálohování dalších výrobků/obalů (baterie, plechovky na nápoje, apod.) 36 recyklační příplatky Tržně orientované nástroje 37 environmentální pojištění 38 obchodovatelná emisní povolení Zdroj: Moldan, B., a kol., Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí47

47

Moldan, B., a kol., Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, Štěpánek, Z., Ekonomické

nástroje v politice žp v ČR, kap. 3, str. 47-68, cit. str 47-48; Přehled vychází z klasifikace ekonomických nástrojů, která je používána v materiálech OECD

26

Poplatky „Poplatky jsou zpravidla součástí výrobních nákladů, vyjádřením určité internalizace externalit. Měly by se postupně blížit (případně rovnat) způsobeným škodám, ale z mnoha důvodů zatím tuto funkci neplní a pokud by měly být chápány jako náhrada škod, pak s vědomím, že nejde o úplnou, ale jen zcela dílčí náhradu škod, které podnik svým užíváním životnímu prostředí působí.“48 Poplatky bývají účelové vázány, měly by tedy být zpětně vynaloženy na ochranu životního prostředí v oblasti, za jakou byly vybrány, nebo alespoň životního prostředí obecně. Poplatky mají dvě základní funkce: •

„stimulační funkci – motivovat uživatele životního prostředí k ekologicky žádoucímu chování

•

fiskální funkci – nashromáždit prostředky potřebné k řešení ekologických problémů“49

Teoreticky by poplatky měly zvyšovat výrobní náklady určitého výrobku a tím pak i jeho cenu, což by je mělo konkurenčně znevýhodnit oproti výrobkům ekologicky šetrnějším. Předpokládaný menší zájem spotřebitelů pak bude výrobce motivovat k příklonu k ekologičtějším technologiím nebo výrobkům. V praxi ovšem není jisté, zda výrobky zatížené poplatky budou skutečně mít vyšší cenu (do nákladů se promítají i jiné faktory), spory se vedou i o efektivnost vynaložení finančních prostředků vybraných na poplatcích.50 Navíc sazba poplatku by měla mít takovou výši, aby znečišťovat (a tím platit poplatek) bylo ekonomicky méně výhodné než investovat prostředky do prevence tohoto stavu. Sazba by musela být stanovena na úrovni tzv. měrných nákladů na snížení znečištění (náklady, které je třeba vynaložit na snížení znečišťování o jednu jednotku daného polutantu), což je ovšem v reálné ekonomice ne vždy splněno.51 V praxi lze nalézt například následující poplatky: •

za uložení odpadu

•

za znečišťování ovzduší

•

za odnětí lesní půdy

•

odvody za trvalé nebo dočasně odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě

•

úhrady za vydobyté nerosty52

48


49

tamtéž, str. 34

50

tamtéž, str. 35

51


nástroje v politice životního prostředí v ČR, kap. 3, str. 47-68, cit. str. 50 52


27

Daně Jak vyplývá mimo jiné i z tabulky č. 2, daně lze použít dvěma způsoby: •

„jako určitou formu postihu nad rámec běžného zdanění, pro ty subjekty v ekonomice, které chceme potlačit kvůli ekologicky nešetrnému chování

•

naopak jako určitá forma podpory tam, kde chceme daňovou úlevou (snížením běžného zatížení) podpořit nějaké ekologicky prospěšné chování“53

Ekologické využití mají v České republice v současnosti například relativně nově zavedené ekologické daně, které se dotýkají zemního plynu, pevných paliv a elektřiny. Cílem by mělo být obrátit pozornost podnikatelů k využití šetrnějších zdrojů energie, které nejsou zdaněny.54 Teoreticky se využití nabízí i u DPH, kde by ekologicky šetrnější zboží mohlo být zatíženo sníženou sazbou, což ovšem v praxi ne vždy funguje. U daně z příjmů mohou být osvobozeny některé ekologicky šetrné činnosti.55 Výhodné půjčky, dotace z environmentálních fondů Environmentální fondy existují v mnoha evropských zemích, v České republice jde například o Státní fond životního prostředí. Z těchto fondů bývají poskytovány výhodné půjčky nebo dotace na různé projekty týkající se životního prostředí. Možné příjmy a výdaje těchto fondů se mohou v jednotlivých zemích lišit, zpravidla se však jedná o poplatky za znečišťování životního prostředí a dotace ze státního rozpočtu na příjmové straně a výdaje na ochranu životního prostředí v různých formách na straně výdajů.56 Dotace bývají zpravidla určeny neziskovým podnikům nebo obcím, výhodné půjčky i podnikatelským subjektům.57 Problémem zde může být riziko korupce a netransparentnost, protože o půjčkách rozhoduje úzká skupina úředníků.58

53

tamtéž, str. 36

54

Šauer, P., Ekonomie životního prostředí a ekologická politika, Pearce, D., Ekonomie a výzva ke

globální ochraně životního prostředí, kap. 7, str. 177-203, cit. str. 191 55


56

Štěpánek, Z., Ekonomika a životní prostředí, str. 52

57


nástroje v politice životního prostředí v ČR, kap. 3, str. 47-68, cit. str. 56-57 58

Štěpánek, Z., Ekonomika a životní prostředí, str. 52

28

Depozitně refundační systémy Jsou „založeny na principu odpovědnosti výrobců a dovozců za zneškodňování vybraných druhů zboží po jeho upotřebení.“59 Systém se snaží především o rozšíření recyklace. Má motivovat zákazníky, aby obaly, případně opotřebené výrobky vraceli, a podnikatele, aby na tomto systému spolupracovali. Systém lze založit na poplatcích za výrobek, zálohách a recyklačních poplatcích. Poplatky za výrobek spočívají v tom, že výrobce dostane poplatek zpět pokud prokáže, že výrobek byl recyklován a nebyl uložen na skládce. Zálohu platí zákazník a dostane ji zpět při vrácení například prázdné lahve. Recyklační poplatky platí výrobce v případě, že není schopen zajistit ekologickou likvidaci svého výrobku. Vybírá je obvykle stát. Nejčastější případy, kdy je tento systém využíván, jsou následující: •

skleněné lahve

•

plastové nebo kovové obaly na nápoje

•

zářivky

•

autobaterie

•

autovraky60

Obchodovatelná emisní povolení „Jde o distribuci vlastnických nebo dispozičních práv na využívání prostředí pro emisi znečišťujících látek, nejčastěji za úplatu, s nimiž je možné obchodovat na trhu.“61 Nejdříve je stanoven limit znečištění v určité konkrétní oblasti, například obsahu CO2 v ovzduší, a pak se prodávají povolení až do dosažení tohoto limitu.62 Firmy mohou povolenky, které nevyužijí, prodat jiným firmám, kterým naopak jejich původní množství nestačí. V tom se ovšem skrývá nebezpečí spekulace (nákup povolení a jejich následný prodej v místech, kde se předpokládá zvýšení průmyslové výroby); jako nevýhoda se dále uvádí, že emise se pomocí tohoto nástroje sice udržují na určité dané mezi, ale nesnižují se (všechny povolenky jsou využity).63

59


60

tamtéž, str. 44

61

tamtéž, str. 41

62

Šauer, P., Ekonomie životního prostředí a ekologická politika, Pearce, D., Ekonomie a výzva ke

globální ochraně životního prostředí, kap. 7, str. 177-203, cit. str. 192 63


29

Problém se uvádí i v případě, že působí více znečišťovacích faktorů a není pro ně vypracován ekvivalenční index. Na druhou stranu je ale systém velmi flexibilní, lehce se přizpůsobí vstupu dalšího znečišťovatele.64 Environmentálnímu pojištění, které patří mezi ekonomické nástroje, bude vzhledem k zaměření mé práce věnována samostatná kapitola.

4.6.3. Optimální volba nástrojového mixu Kombinace a druhy použití nástrojů je nutné sladit takovým způsobem, aby výsledná politika byla co nejefektivnější. Kritéria, která lze k určení optimálního mixu použít, jsou například: •

environmentální účinnost

•

ekonomická efektivnost

•

směr působení – znečišťovatelé by měli být vedeni spíše k preventivním, nikoliv k následným opatřením

•

stimulativnost

•

flexibilita – znečišťovatelé by měli mít možnost zvolit si mezi různými způsoby dosažení požadavku ekologické politiky

•

jednoduchý způsob aplikace

•

náklady na zavedení a správu – náklady by měly být přiměřené efektům

•

integrace s odvětvovými politikami – sladěnost nástrojů s cíli dotčených odvětví

•

minimalizace nepříznivých distribučních efektů – minimalizovat nežádoucí dopady nástrojů

•

politická přijatelnost

•

ekonomické dopady – analyzovat dopady nástrojů například na hospodářský růst a zaměstnanost

64

•

nenarušování mezinárodního obchodu

•

soulad s mezinárodními dohodami

•

konvergence k nařízením a doporučením Evropské unie65

Bičovský, K., Český a evropský environmentální trh – trendy a srovnání, Tošovská, E., Ekonomické

nástroje ekologické politiky efektivně stimulující trh v oblasti životního prostředí, str. 73-78, cit. str. 77 65


nástroje v politice životního prostředí v ČR, kap. 3, str. 47-68, cit. str. 59-60

30

4.7.

Odpovědnost za škody na životním prostředí

„Odpovědnost za životní prostředí (environmental liability) je pojem používaný pro proces, kterým se odpovědnost za náklady za škody na životním prostředí přenáší zpět na znečišťovatele. Princip, na jakém odpovědnost za životní prostředí funguje, se někdy nazývá ‚znečišťovatel platí‘66 a konečným cílem je snížit škody na životním prostředí.“67 Odpovědnost obecně lze rozdělit na dvě skupiny: •

odpovědnost subjektivní

•

odpovědnost objektivní

„Subjektivní odpovědnost vzniká za předpokladu, že ten, kdo škodu způsobil, její vznik rovněž zavinil (úmyslně či z nedbalosti). Tento předpoklad zavinění výrazně zvýhodňuje postavení poškozeného. Ke vzniku nároku na náhradu škody postačí, prokáže-li se porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Zavinění škůdce se prokazovat nemusí, protože se předpokládá ze zákona. Pak je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil.“ U objektivní odpovědnosti „se ještě dále posiluje postavení poškozeného. Ke vzniku této odpovědnosti stačí, nastala-li skutečnost, se kterou právní předpis existenci odpovědnosti spojuje. Na škůdci leží povinnost vyvrátit existenci rozhodné skutečnosti, chce-li prokázat, že za škodu neodpovídá.“68 V minulosti byla většinou škoda na životním prostředí posuzována podle univerzální odpovědnosti za škodu zakotvenou obvykle v občanském zákoníku. Jednalo se pak o odpovědnost subjektivní – musel se tedy identifikovat pachatel a jeho zavinění. V současnosti se však v těchto případech stále více prosazuje princip objektivní odpovědnosti.69 Přesto se konkrétní úpravy v jednotlivých státech Evropské unie liší (jak je u některých podrobněji rozebráno v další části mé práce) jak u její aplikace, tak u způsobu finančního zajištění kompenzace škod. Konkrétní právní podoba odpovědnosti za škody na životním prostředí má v současnosti tři nejčastěji se vyskytující součásti: •

odpovědnost za škody způsobené třetím stranám na zdraví, majetku a za ekonomické škody

66

PPP – polluter pays principle

67

The Scottish Parliament, The Information Centre, Environmental Liability [cit. 8. ledna 2011], str. 1.

Dostupné z WWW: 68

PMS – finanční poradenství. Občanskoprávní odpovědnost za škodu a náhrada škody [cit. 8. ledna

2011]. Dostupné z WWW: 69

Bičovský, K. a kol., Ekologické škody: sborník referátů ze semináře. Díl II., Tošovská, E.,

Odpovědnost za škody na životním prostředí, str. 79-85, cit. str. 80

31

•

odpovědnost za náklady na dekontaminaci daného znečištěného místa, náklady na sanaci

•

odpovědnost za ekologické škody, za zhoršení životního prostředí samotného (například nepříznivé ovlivnění biodiverzity)

Poslední součást, tedy odpovědnost za samotné životní prostředí, bez poškození třetích stran, se donedávna v právních řádech vyskytovala pouze zřídka. V současnosti se však v zákonech různých zemí objevuje stále častěji.70 S problematikou odpovědnosti za škodu na životním prostředí úzce souvisí otázka jejího finančního zajištění. Malé a střední podniky totiž nemusí mít vždy k dispozici dostatečné finanční prostředky na případné placení kompenzace za způsobenou škodu. Finanční zajištění je možné provést různými způsoby – jedná se například o fond, který si podnik buduje, nebo o spolupráci více provozovatelů v dané potenciálně rizikové oblasti. Nejčastějším uvažovaným způsobem je však právě environmentální pojištění.71 ¨

4.8.

Pojištění

Podle Daňhela72 lze pojištění definovat jako „vztahy tvorby, rozdělování a užití pojistného fondu k úhradě peněžních potřeb vznikajících ekonomickým subjektům v souvislosti s měřitelnými negativními důsledky nahodilosti.“. Jiná, patrně častěji používaná definice uvádí pojištění jako „finanční transakci, která umožňuje podnikateli zvládnout riziko jeho přenesením na jiný subjekt – pojistitele – náhradou za finanční odměnu, obvykle označovanou jako pojistné.73 Co se týče pojišťovny, předmětem její činnosti je „přebírat na sebe smluvně (či jinak) definovaná rizika svých klientů. Plnění jejího závazku nastává v budoucím období, kdy dojde k smluvně definované události, nepříznivě dopadající na klienta. Za tuto službu inkasuje ‚fair‘

70


71

Bičovský, K. a kol., Ekologické škody: sborník referátů ze semináře. Díl II., Tošovská, E.,

Odpovědnost za škody na životním prostředí, str. 79-85, cit. str. 82 72

Daňhel, J. a kol., Pojistná teorie, str. 41

73

CEA, White Paper on Insurability of Environmental Liability, str. 6

32

pojistné.“74 Pojišťovny obvykle fungují jako komerční subjekty, na českém trhu tedy jako akciové společnosti. Je ovšem možné provozovat pojišťovnu i jako státní podnik (například pokud by daná oblast pojištění nebyla pro komerční pojišťovnu dostatečně atraktivní) nebo vzájemná pojišťovna (cílem je zde „vzájemná pomoc při finančním eliminování negativních důsledků nahodilosti na členy“75). Tyto formy mohou fungovat i na neziskovém principu.76 Nabídka veškerých pojistných produktů se dá rozdělit do dvou základních odvětví: •

odvětví životního pojištění

•

odvětví neživotního pojištění

Přehled druhů pojištění patřících do těchto dvou skupin je uveden v tabulce č. 3: Tab. č. 3: Druhy pojištění Životní pojištění

Neživotní pojištění

pojištění pro případ smrti

pojištění domácností a budov

pojištění pro případ dožití

pojištění motorových vozidel

pojištění pro případ smrti nebo dožití

pojištění pro případ přerušení provozu

věnové pojištění

úvěrové pojištění

vkladové pojištění

dopravní pojištění

důchodové pojištění

pojištění zemědělských rizik

pojištění více životů a skupinové pojištění úrazové pojištění pojištění vážných chorob pojištění léčebných výloh cestovní pojištění pojištění odpovědnosti za škody environmentální pojištění Zdroj: Daňhel, J. a kol., Pojistná teorie

77

Blíže rozebírat jednotlivé druhy pojištění přesahuje rozsah mé práce. Jak již bylo výše zmíněno, cenou za poskytování služeb pojišťoven je pojistné. Bývá definováno jako „dopředu zaplacená úhrada za přenesení negativních finančních důsledků

74

Daňhel, J. a kol., Pojistná teorie, str. 45

75

tamtéž, str. 46

76

tamtéž, str. 47

77


33

nahodilosti z podnikatelských a ostatních ekonomických subjektů na pojišťovnu“.78 Pro výpočet brutto pojistného se používá následující vzorec : BP = NP + ZŠ + VN + Z kde: BP – brutto pojistné NP – netto pojistné ZŠ – příspěvek na zábranu škody VN – vlastní náklady Z – zisková přirážka79

4.9.

Environmentální pojištění

4.9.1. Základní charakteristika Environmentální

pojištění

se

řadí

mezi

pojištění

neživotní.

Je

to

jeden

z ekonomických tržních nástrojů makroekonomické politiky. Zatím nelze říct, že by bylo plošně rozšířeno a bylo samozřejmou nabídkou pojišťoven, ale trh se stále více rozvíjí a stoupá zájem podnikatelských subjektů pojištění sjednávat a tím i zájem pojišťoven ho nabízet. Nezbytnou podmínkou, aby bylo možné škody na životním prostředí pojišťovat, je odpovídající legislativní rámec. Konkrétně je nutné, aby byla jasně definována odpovědnost za životní prostředí.80 V nabídce pojišťoven je pojištění znečištění životního prostředí obvykle vyjmuto z obecné odpovědnosti a produkt se vyskytuje samostatně. V některých případech bývá možné ho sjednat formou připojištění například k obecné odpovědnosti podnikatele. Jak již bylo zmíněno, rizika související s tímto druhem pojištění mají svá specifika, navíc následky větších havárií mohou dosahovat katastrofických rozměrů. Z těchto důvodů je v některých zemích pojišťovnami a zajišťovnami vytvořen tzv. pool, díky kterému lze lépe diverzifikovat riziko a poskytuje lepší podmínky pro vývoj nových produktů. Pooly existují například ve Francii (Assurpol), Nizozemí (Nederlandse 78

tamtéž, str. 55

79

Vávrová a kol., Základy pojistné matematiky, Doložílková, M., Pojistná matematika pro odvětví

neživotního pojištění, str. 16-36, cit. str. 22 80


34

Milieupool), Itálii (Pool Inquinamento) nebo Španělsku (Pool Español de Riesgos Medioambientales).81

4.9.2. Typy environmentálního pojištění Environmentální pojištění lze teoreticky rozdělit na různé typy, i když obvykle všechny nejsou v jedné zemi nabízeny současně. Lze však předpokládat, že je pouze otázkou času, kdy se trh s tímto druhem pojištění rozšíří a nabídka většiny níže uvedených typů bude samozřejmostí. Environmentální pojištění lze dále rozčlenit na: •

pojištění odpovědnosti za životní prostředí (Environmental liability policy – EIL) – jedná se o pojištění za škody způsobené znečištěním třetím stranám. Obvykle se nevztahuje na škody na životním prostředí samotném, biodiverzitě a nezahrnuje náklady na sanace

•

pojištění sanačních nákladů (coverage for on-site cleanup liability) – sjednává se, pokud je tato část vyloučena z EIL

•

cleanup cost cap policy – brownfield site – obvykle zahrnuje neočekávané náklady na sanace, vyplývající například z větší kontaminace, než se předpokládalo

•

pojištění odpovědnosti dodavatelů (contractors pollution legal liability) – pojišťuje znečištění, které způsobí pojištěný při své činnosti vyplývající ze smlouvy

•

pojištění při dopravě (transportation coverage) – pojišťuje nehody, ke kterým došlo při dopravě nebezpečných látek

•

pojištění skládek (environmental coverage for landfills) – pojištění pro provozovatele skládek82

81


82


35

4.9.3. Výhody a nevýhody environmentálního pojištění Základní výhody a nevýhody tohoto pojištění jako ekonomického nástroje makroekonomické politiky shrnuji v tabulce č. 4: Tabulka č. 4: Výhody a nevýhody environmentálního pojištění Výhody

Nevýhody

zvyšující se konkurence na pojistném pojistné je stále relativně vysoké ve srovnání trhu a stoupající počet produktů snižuje s jinými pojistnými produkty pojistné přizpůsobuje se měnící se legislativě smlouvy jsou stále časově omezené, obvykle a snižuje

riziko

v budoucnu

podniku,

dostane

že

se deseti lety (ale často je lze na konci platnosti

do

problémů obnovit)

na

pojistitele obvykle je časově náročné zjistit všechny

s novými předpisy převedením umožňuje

rizika

podnikatelskému

subjektu informace a pojištění uzavřít včas, aby se daná

provést transakce, které by se jinak transakce mohla uskutečnit neuskutečnily sjednání

pojištění

může

být

levější pojistitel

může

ve

složitějších

případech

a jednodušší než jednání o náhradě požadovat provedení průzkumu daného místa, a poskytuje ochranu oběma stranám

což zabere hodně času a může být finančně náročné

může se přizpůsobit konkrétní specifické sjednání pojistné smlouvy může být časově situaci a subjektu

náročné

Zdroj: Practical Law Company

83

Podle italského Pool Inquinamento je speciální politika pro životní prostředí v podnicích dosud málo rozšířená. Je to především z následujících důvodů: •

jedná se o odbornou problematiku, která není pochopitelná a přístupná každému

•

mnoho firem nesprávně posoudí (podcení) rizika vzniku škody na životním prostředí. Domnívají se, že k této škodě nedojde, a když se tak přesto stane, musí se vypořádat se značnými náklady na zajištění dekontaminace a sanace; na toto často nebývají připraveny ekonomicky, právně ani technicky

•

83

firmy neznají své povinnosti vyplývající z legislativy

Practical Law Company. Environmental Insurance [cit. 21. listopadu 2011]. Dostupné z WWW:

36

•

firmy podceňují náklady na sanaci

•

firmy nadhodnocují účinnost svých preventivních opatření

•

neznalost pojistných produktů84

4.9.4. Vhodnost zavedení povinného environmentálního pojištění Často se vedou diskuze, zda je vhodné, aby tento druh pojištění byl alespoň pro některé obory činnosti povinný. Směrnice 2004/35/ES (Environmental Liability Directive, ELD) takovou povinnost přímo nestanovila, nicméně některé státy se rozhodly ji do svých právních řádů zahrnout. Jak se výše zmíněné řešení osvědčí ještě nelze hodnotit, protože dosud chybí zkušenosti z praxe. Mimo jiné i kvůli tomu se povinné pojištění nesetkává zrovna s nadšenou reakcí pojistitelů. Podle Swiss Re by takové řešení bylo vhodné pouze pokud by již několik let existoval vyspělý trh s tímto pojištěním a existoval by dostatečný počet subjektů, které by ho poskytovaly, což by zajistilo dostatečné konkurenční prostředí. Dále by bylo třeba zajistit možnost zajištění, protože náhrady při environmentálním pojištění dosahují značné výše. Jako vhodné řešení v případě stanovení povinného finančního zajištění se proto jeví neomezit povinnost pouze na environmentální pojištění, ale dát firmám vybrat i z jiných, alternativních produktů, jako například bankovních záruk apod., což je možnost, kterou zvolila i Česká republika, kde bude povinnost finančního zajištění stanovena od roku 2013.85

84

Pool Inquinamento, Pool Inquinamento [cit. 5. listopadu 2011]. Dostupné z WWW:

85

European Commission, Financial Security in Environmental Liability Directive, str. 27-28

37

5. Poškození životního prostředí v EU 5.1.

Průmyslové havárie

Je nesporné, že znečištění životního prostředí vzniká z velké části při haváriích v průmyslových podnicích. Pojištění škod vzniklých z havarijního znečištění je nejčastěji

nabízenou

formou

environmentálního

pojištění

vůbec.

Statistika

průmyslových nehod, jako je jejich počet v jednotlivých letech, jejich forma a rozložení podle odvětví proto stojí za pozornost a může případně sloužit podnikům i jako podklad k rozhodování o uzavření pojištění. V grafu č. 3 uvádím statistiku průmyslových nehod ve státech EU v letech 1985-1997 podle databáze MARS (Major Accident Reporting System).

Graf č. 3: Počet vážných průmyslových nehod oznámených do databáze MARS, zdroj86

Z grafu je patrné, že počet nehod vykazuje od 80. let 20. století rostoucí trend s vrcholem v polovině 90. let. Poté dochází k mírnému poklesu.

86

EEA, Mapping the impacts of recent natural disasters and technological accidents in Europe

[cit. 25. dubna 2011], str. 42. Dostupné z WWW:

38

V grafu č. 4 je uvedeno rozdělení nehod podle typu.

Rozdělení nehod podle typu (1980-2002)

6%

1%

Únik látek do ovzduší

24%

43%

Požár Výbuch Znečištění vody Ostatní

26%

Graf č. 4: Rozdělení nehod v EU podle typu v letech 1980-200287

Nejčastějším problémem je při havárii únik nebezpečných látek do ovzduší, následováno požárem.

87

tamtéž, str. 42

39

Příčiny kontaminace půdy Průmyslová výroba a služby 1,00%

Nakládání s komunálním odpadem a jeho likvidace

2,00%

Ropný průmysl

9,00%

3,00%

Průmyslové odpadní vody 4,00% 36,00%

Úložiště

4,00%

Elektrárny 9,00%

Úniky škodlivých látek při přepravě 17,00%

Hornictví

15,00%

Armáda Ostatní

Graf č. 5: Příčiny kontaminace půdy88

V Grafu č. 5 je jasně viditelné, že na znečištění půdy se více než jednou třetinou podílí průmyslová výroba a služby, tedy cíloví zákazníci pojišťoven nabízejících environmentální pojištění a také ti, kterých se obvykle týká případná povinnost finančního zajištění jako podmínka vykonávání jejich činnosti.

88

EEA, Overview of economic activities causing soil contamination in some WCE and SEE contries

[cit.

25.

dubna

2011].

Dostupné

z WWW:

maps/figures/overview-of-economic-activities-causing-soil-contamination-in-some-wce-and-seecountries-pct-of-investigated-sites>; jedná se o poslední publikovanou verzi, údaje jsou z následujících zemí: Belgie, Chorvatsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Malta, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko

40

Pro zajímavost uvádím v grafu č. 6 konkrétnější vymezení znečišťovatelů podle oboru činnosti v jednotlivých zemích.

Graf č. 6: Příčiny kontaminace půdy v jednotlivých zemích podle oborů činnosti89

89

EEA, Detailed analysis of industrial and commercial activities causing soil contamination by

country

[cit.

25.

dubna

2011].

Dostupné

z WWW:

<

http://www.eea.europa.eu/data-and-

maps/figures/detailed-analysis-of-industrial-and-commercial-activities-causing-soil-contaminationby-country/>; jedná se o poslední publikovanou verzi, údaje jsou z následujících zemí: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Slovensko, Srbsko, Švédsko, Rakousko, Řecko

41

5.2.

Příklady průmyslových havárií a související náklady

5.2.1. Sweizerhalle 1. listopadu 1986 vypukl ve skladišti švýcarské společnosti Sandoz ve Sweizerhalle požár. Voda, použitá k hašení, byla kontaminována nebezpečnými chemikáliemi ze skladu, což způsobilo škody v řece Rýn a úhyn velkého množství ryb. Následná sanační opatření zahrnovala například odklízení a dekontaminaci 2 695 t trosek,

pokrytí poškozené

plochy

asfaltem

k zabránění další kontaminace

podzemních vod a dekontaminaci znečištěné půdy. Kromě toho bylo třeba vypořádat nároky na náhradu škod, které utrpěly třetí osoby. Přehled nákladů a jejich pokrytí uvádím v tabulce č. 5: Tab. č. 5: Přehled nákladů na odstranění následků nehody ve Sweizerhalle a jejich pokrytí: Druh nákladu

Náklad v mil. CHF

Uhrazeno

Škody třetích osob

42

Pojištění

TPL goodwill funds

1

Firma

Škody na budovách, zásobách a zařízení

17,8

Pojištění

Odklízení trosek

20

Pojištění

Sanace

60

Firma a pojištění

Celkem

140,8

Převážně pojištění

Zdroj: Busenhart, J., Pollution losses in Europe90

Jak lze z tabulky vyčíst, naprostá většina nákladů byla uhrazena z pojištění; v opačném případě by náklady musela nést daná firma nebo stát, tedy daňoví poplatníci.

5.2.2. Doñana/Boliden (Španělsko) V roce 1998 zde došlo k protržení odkalovací nádrže. Bylo znečištěno kolem 40 km řek a 44 km2

půdy. Kontaminace se projevila i v národním parku Doñana.

Následkem znečištění životního prostředí uhynulo značné množství zvířat. Ekonomické škody tvořily 377 mil. EUR, z čehož 145 mil. tvořily sanace půdy a 136,7 mil. sanace vod. Přehled nákladů, které by musely být podle ELD uhrazeny, je uveden v tabulce č. 6. 90

Busenhart, Jürg. Pollution losses in Europe [cit. 25. dubna 2011]. Dostupné z WWW:

42

Tab. č. 6: Přehled nákladů podle ELD na odstranění následků nehody v Doñana/Boliden: Druh nákladu

Náklad v mil. EUR

Opatření minimalizující škody

3,4

Primární sanace

97,4

Doplňkové sanace

67,9

Vyšetřování, právní náklady

7,5

Náhrada škod třetích osob

10,2

Celkem

186,8

Zdroj: Busenhart, J., Pollution losses in Europe91

5.2.3. Buncefield (Velká Británie) V roce 2005 došlo v Buncefieldu k explozi ve skladu paliv. Požár trval tři dny. Následkem této nehody došlo ke zranění 43 osob, škodám na majetku třetích stran a znečištění ovzduší a vod. V důsledku události muselo mnoho firem přerušit podnikání, asi 2000 osob bylo evakuováno. Škody na majetku třetích osob dosáhly 500 mil. £.92 Z výše uvedených příkladů je patrné, že pokud dojde k průmyslové nehodě (především v oblasti, která zpracovává nebezpečné látky), následkem jsou nejen rozsáhlé škody na životním prostředí samotném, ale také potřeba vynaložit nemalé ekonomické prostředky na nápravu situace a případné odškodnění třetím osobám, které byly nehodou postiženy. Po implementování ELD budou podniky odpovědné za tyto škody nuceny související náklady uhradit. Vzhledem k jejich výši je patrné, že využití environmentálního pojištění, popřípadě jiného nástroje, je více než rozumnou volbou.

91

tamtéž

92

tamtéž

43

6. Současná legislativní úprava v EU Země, uvedené v této práci, jsou členy Evropské unie, a jako takové se musí řídit jejími nařízeními, směrnicemi a dalšími předpisy. Některé zákony jsou tudíž pro všechny země společné. Konkrétně u problematiky ochrany životního prostředí je to žádoucí, protože zhoršení jeho kvality nebo havárie v jednom státě mají zpravidla přesah i do států okolních, v některých případech mohou mít i celosvětový dopad. Směrnice 2004/35/ES je v souvislosti s odpovědností ze škody na životním prostředí nejdůležitějším

dokumentem,

který

byl

významným

impulsem

k rozvíjení

souvisejících pojistných produktů.

6.1.

Directive 2004/35/EC of the European Parliment and of the Council of 21 April 2004 on environmental liability with regard to the prevention and remedying of environmental damage (ELD)

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí) Datum, do kdy měly členské země směrnici transponovat do svých právních řádů, bylo 30. 4. 2007. Tento termín však byly schopny dodržet pouze čtyři státy – Itálie, Litva, Lotyšsko a Maďarsko. Proti 23 členským státům Komise zahájila řízení pro porušení povinností. Kvůli některým se musela obrátit na Evropský soudní dvůr, ten v letech 2008 a 2009 vynesl rozsudky proti sedmi státům – Francii, Finsku, Slovinsku, Lucembursku, Řecku, Rakousku a Velké Británii.93 Ve směrnici je stanovena již několikrát zmíněná zásada „polluter pays“, tedy „znečišťovatel platí“. Znamená to, že „provozovatel, jehož činnost způsobila škodu na životním prostředí nebo bezprostřední hrozbu takové škody, je finančně odpovědný; tím mají být provozovatelé nuceni přijímat opatření a rozvíjet postupy ke snižování rizik škod na životním prostředí, aby riziko jejich finanční odpovědnosti bylo sníženo.“94 Ve článku 13 je uvedeno, že směrnice se týká škod, na které se nevztahuje klasická odpovědnost

93

European Commission. Study on The Implementation Effectiveness of The Environmental Liability

Directive (ELD) and Related Financial Security Issues, str. 24 94

Evropská unie, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004

o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. Dostupné z WWW:

44

zakotvená obvykle v občanských zákonících, tedy škody postihující třetí strany. Směrnice se naopak zaměřuje na škody, kdy tyto právní úpravy použít nelze. Co se případného environmentálního pojištění týče, souvisí s ním článek 27 ve znění: „Členské státy by měly přijmout opatření na podporu využívání vhodného pojištění nebo jiné formy finančního zajištění ze strany provozovatelů a na podporu rozvoje finančně zabezpečovacích nástrojů a trhů, aby tak bylo zajištěno účinné pokrytí finančních závazků vyplývajících z této směrnice.“95 Jak z formulace vyplývá, je na volbě každého ze států, zda povinnost finančního zajištění zavede, nebo nechá rozhodnutí o sjednání příslušného produktu na samotných podnikatelích. Osm členských států (Bulharsko, Portugalsko, Španělsko, Řecko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika a Rumunsko) se rozhodlo pro první možnost a zavedlo systémy povinného finančního zajištění s účinností od různých dat až po rok 2014 (Česká republika konkrétně povinné finanční zajištění pro určité činnosti vyžaduje od ledna 2013).96 Pro účely této směrnice se škodami na životním prostředí rozumí škody na chráněných druzích a přírodních stanovištích, škody na vodách a půdě. Směrnice se vztahuje na škody nebo hrozbu škod způsobenou činnostmi uvedenými v příloze III; výjimku tvoří škody na chráněných druzích a stanovištích, kdy je odpovědný provozovatel jakékoliv činnosti. Škody, které směrnice nepokrývá, jsou škody způsobené ozbrojenými konflikty, nepřátelskými akcemi, občanskou válkou, znečištěním, kde nelze činit odpovědným jeden subjekt (např. ozónová díra) nebo povstáním a živelními událostmi výjimečné a neodvratné povahy. Směrnice se vztahuje na škody, ke kterým došlo po 30. 4. 2007.97

95

tamtéž

96

tamtéž

97

tamtéž

45

7. Analýza stavu environmentálního pojištění v České republice a vybraných zemích Evropské unie 7.1.

Environmentální pojištění v České republice

7.1.1. Charakteristika systému Česká republika donedávna nepatřila k zemím s rozvinutou environmentální politikou a přílišným zájmem o ochranu životního prostředí. Přispěla k tomu léta komunistického režimu, kdy byl kladen důraz na těžký průmysl a extenzivní zvyšování výroby, přičemž na přírodu se tolik ohledu nebralo. V devadesátých letech 20. století bylo proto životní prostředí v poměrně špatném stavu. Dnes je už situace optimističtější, mimo jiné se vlivem celosvětového trendu a samozřejmě i členství České republiky v Evropské unii a tím nutnosti dodržovat evropské právní normy zpřísnila pravidla na ochranu přírody a také zvýšil zájem podnikatelů i občanů o ni. Zlepšování

environmentální

politiky,

příklon

k ekonomickým

nástrojům

makroekonomické politiky a s tím související vývoj trhu environmentálního pojištění je dalším logickým krokem. Česká republika, spolu s dalšími 22 členskými státy nedodržela termín stanovený pro implementování ELD (30. 4. 2007), směrnice byla implementována až v roce 2008 zákonem č. 167/2008 Sb. O předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů. Česká republika je nicméně jeden ze států, který plánuje zavést povinné finanční zajištění jako podmínku činnosti pro podnikatele, kteří by mohli životní prostředí ohrozit. Nemusí se nutně jednat o pojištění, další možnosti jsou bankovní záruky nebo vklad majetku. Subjekty musí finančního zajištění dosáhnout do roku 2013. Pouze v případě, že podnik vstoupí do programu EMAS (EcoManagement and Audit Scheme) nebo zavede EMS (Environmental Management System) podle ČSN EN ISO 14000, nemusí finanční zajištění provést.98 Další rozhodnutí související s ELD se týká rozšíření chráněných druhů a stanovišť uvedených ve směrnici na všechny druhy chráněné českým právním řádem. Na základě analýzy trhu nabízí produkty související se škodou na životním prostředí pouze čtyři větší pojišťovny. Obvykle se jedná o pojištění škod způsobných třetím stranám v důsledku znečištění životního prostředí. Zpravidla se také jedná 98

Kotek, L., Nový pohled na odpovědnost za újmu na životním prostředí [cit. 2. února 2011].

Dostupné z WWW:

46

o znečištění způsobené havárií, nikoliv postupným znečištěním. Výjimku tvoří pojišťovna Chartis, která tak jako v jiných státech, ve kterých působí, i v České republice nabízí pojištění škod na životním prostředí nejen pokud se týká třetích osob, ale i škod na životním prostředí samotném. Zájem zákazníků o environmentální pojištění se zvyšuje, i když dosud není příliš velký. Na rostoucím zájmu se podílí vědomí, že s implementací ELD je odpovědnost a tím i nutnost platit za škody na podnikateli, nikoliv na státu.99

7.1.2. Legislativní úprava Nabídka environmentálního pojištění a souvisejících produktů je úzce svázána s následujícími zákony: Zákon č. 59/2006 Sb. o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky Podle §1 odst. 1 zákon „stanoví systém prevence závažných havárií pro objekty a zařízení, v nichž je umístěna vybraná nebezpečná chemická látka nebo chemický přípravek s cílem snížit pravděpodobnost vzniku a omezit následky závažných havárií na zdraví a životy lidí, hospodářská zvířata, životní prostředí a majetek v objektech a zařízeních a v jejich okolí.“100 Nebezpečnou látkou se podle tohoto zákona rozumí chemická látka nebo přípravek uvedený v příloze č. 1. Jedná se například o dusičnan amonný a draselný, brom, chlor, methanol nebo některé ropné produkty, vše v určitých koncentracích. Právnická nebo fyzická osoba užívající objekt tak musí učinit seznam všech nebezpečných látek, které se tam vyskytují a přijmout opatření k prevenci závažných havárií a pokud už havárie nastane, pak k omezení jejích důsledku na okolí. Provozovatel objektu musí dále zpracovávat bezpečnostní program, který se zakládá na výsledcích analýzy a hodnocení rizik závažné havárie. Uvádí se v něm zásady prevence a struktura a systém řízení bezpečnosti zajišťující ochranu zdraví a životů

99

Šístková, D, (Nepojištěné) škody na životním prostředí mohou stát firmy existenci [cit. 30. listopadu

2011]. Dostupné z WWW: 100


47

lidí, hospodářských zvířat, životního prostředí a majetku. Tento program schvaluje krajský úřad. Provozovatel musí vypracovat i bezpečnostní zprávu. §12 se pak zabývá přímo pojištěním odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku závažné havárie. Podle něho je provozovatel povinen sjednat pojištění odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku závažné havárie do 100 dnů od nabytí právní moci schválení bezpečnostního programu nebo zprávy. Výše limitu pojištění musí odpovídat rozsahu možných dopadů havárie, které jsou uvedené v programu nebo zprávě. Provozovatel musí být pojištěn po celou dobu provozu zařízení. Za nesplnění této povinnosti lze podle §37 uložit pokutu do 700 000 Kč. Další

části

zákona

pojednávají

o

pravomoci

státních

orgánů,

povinnosti

provozovatele při havárii, informačních povinnostech a dalším.101 Zákon č. 167/2008 Sb. o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů Tímto zákonem byla do českého právního řádu implementována směrnice ELD. Podle §1 zákon „upravuje práva a povinnosti osob při předcházení ekologické újmě a při její nápravě, došlo-li k ní nebo hrozí-li bezprostředně na chráněných druzích volně žijících živočichů či planě rostoucích rostlin, na přírodních stanovištích vymezených tímto zákonem, na vodě nebo půdě, a dále výkon státní správy v této oblasti.“102 Podle §3 musí provozovatel „předcházet vzniku ekologické újmy a v rozsahu stanoveném tímto zákonem přijímat preventivní opatření. Provozovatel, který svou provozní činností způsobí ekologickou újmu, musí v rozsahu stanoveném tímto zákonem přijímat nápravná opatření.“103 Co se týče náhrady nákladů na nápravu stavu po havárii, je provozovatel povinen je nést, i když preventivní nebo nápravná opatření zajistí příslušný orgán. O náhradě nákladů rozhoduje orgán, který uložil preventivní nebo nápravná opatření podle tohoto zákona. Finančním zajištěním se zabývá §14. Podle něho je provozovatel, vykonávající vymezené činnosti, povinen zabezpečit finanční zajištění k náhradě nákladů podle tohoto zákona. Jeho rozsah musí odpovídat rozsahu možných nákladů a intenzitě

101


102

tamtéž

103

tamtéž

48

nebo závažnosti vytvářeného rizika ekologické újmy. Bez tohoto zajištění nelze vymezené činnosti provozovat. Jednou z forem finančního zajištění je právě environmentální pojištění. Za porušení výše uvedeného lze uložit pokutu do 1 000 000 Kč.104

7.1.3. Dílčí závěr Z 22 zkoumaných pojišťoven environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí pouze 4, což je 18,18 %, daleko za ostatními zkoumanými zeměmi. Z těchto 4 se environmentální pojištění vyskytuje ve 3 případech jako samostatný produkt nebo skupina

produktů

(ACE

European

Group

Ltd,

CHARTIS

EUROPE

S.A.

a Kooperativa pojišťovna, a. s.), ve zbývajícím případě pak jako připojištění k odpovědnosti podnikatelů (Generali Pojišťovna a. s.). Lze nicméně konstatovat, že v těchto třech případech je produkt dobře propracován a pojistná ochrana je široká. Ve srovnání s ostatními zkoumanými zeměmi se jedná o velmi nízkou nabídku, procentuální zastoupení pojišťoven tento produkt poskytujících v České republice jako jediné nepřekročilo 25 %. Škody způsobené znečištěním životního prostředí bývají standardně z pojistné ochrany vyloučeny v pojistných podmínkách. Na nízké nabídce se patrně podepisuje velmi krátká historie, kterou tento produkt v České republice, například oproti Velké Británii nebo dokonce USA, má. Pozitivně naopak hodnotím plánované povinné finanční zajištění určitých činností, které je nutné sjednat do roku 2013. Je možné předpokládat, že tento zákon zvýší poptávku po produktech environmentálního pojištění. Silné a slabé stránky systému tohoto pojištění jsou shrnuty v tabulce č. 7: Tabulka č. 7: Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v České republice Silné stránky plánované povinné finanční zajištění od

Slabé stránky pozdní implementování ELD

roku 2013 dobře propracované existující produkty

environmentální pojištění nabízí pouze 4 pojišťovny z 22 krátká historie trhu s environmentálním pojištěním

Zdroj: vlastní práce autorky

104

Česká republika, Zákon č. 167/2008 Sb, dostupné z WWW:

49

7.1.4. Itálie Charakteristika systému Itálie, jako jeden z mála členských států, byla schopna dodržet stanovený termín implementování ELD (30. 4. 2007) – stalo se tak už v dubnu 2006, tedy rok před požadovaným datem. Spolu s Belgií, Kyprem a Rumunskem také zahrnula do svého právního řádu čl. 14 ELD („Členské státy přijmou opatření k podpoře rozvoje nástrojů finančního zajištění, včetně finančních mechanismů v případě platební neschopnosti, a trhů prostřednictvím

vhodných

hospodářských

a

finančních

subjektů,

a

umožní

tak

provozovatelům využití finančních záruk na pokrytí jejich závazků podle této směrnice.“105, čímž vyjádřila zájem o vývoj příslušných finančních nástrojů, mezi nimi i environmentálního pojištění. Celkově nicméně povinnost pojištění nebo jiného finančního zajištění není stanovena, s výjimkou určitých průmyslových odvětví (například činnosti související s jadernou energií, doprava, skladování nebezpečných látek nebo zásobování plynem).106 V Itálii bylo dlouhá léta možné pouze pojištění havarijního znečištění (inquinamento accidentale), které tvořilo součást obecné odpovědnosti. Byly tak pojištěny pouze škody způsobené vlivem znečištění třetím stranám. V praxi pak často při vznesení požadavku na náhradu škody nastávaly problémy a spory s konkrétním výkladem tohoto termínu. Lze vyvodit, že počet vyplaceného pojistného plnění v důsledku toho nebyl velký, což patrně zájem o tento druh pojištění právě nezvyšovalo. V posledních cca deseti letech umožnil Pool Inquinamento vznik produktu schopného pojistit i postupné znečištění, které je následkem běžného provozu daného podniku. Environmentální pojištění se tak rozdělilo na dvě větve – součást obecného odpovědnostního pojištění firem (RC Imprese), pojišťující havarijní znečištění, a pojištění odpovědnosti za znečištění (RC Inquinamento), zahrnující jak havarijní, tak i postupnou kontaminaci.107

105

Evropská unie, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004

o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, dostupné z WWW: 106

European Commission. Financial Security in Environmental Liability Directive, str. 27

107

Clarich, M., Environmental Law 2010, A practical cross-border insight into environmental law, Italy

[cit. 4. listopadu 2011], str. 10. Dostupné z WWW:

50

Jak z předchozího odstavce vyplývá, v Itálii je environmentální pojištění spolu se souvisejícími produkty organizováno poolovou formou. Pool Inquinamento vznikl v roce 1979, v současnosti sestává ze 40 pojišťoven a 4 zajišťoven. Pool umožňuje pojišťovnám vstoupit na trh s výše zmíněným produktem (RC Inquinamento) – rozložením rizika, které by jinak bylo těžko pojistitelné. Jeho úkolem je mimo jiné provádět analýzy životního prostředí, analýzy a oceňování rizik, soustředit odborníky v dané oblasti, poskytovat informace, likvidovat pojistné události apod. Pool Inquinamento funguje pod vedením Munich Re.108 Přesto je zájem firem o environmentální pojištění stále nepříliš velký. Příčinami může být neochota nebo neschopnost správně analyzovat dané riziko (zpravidla v důsledku nedostatku odborníků) nebo jeho podceňování a také neznalost zákonů a předpisů týkajících se této oblasti – ne všichni podnikatelé jsou dostatečně seznámení s ELD a povinnostmi z ní vyplývajícími.109 Co se týče odpovědnosti za škodu rozdělenou mezi více znečišťovatelů, není na to určeno jasné pravidlo, ale z občanského zákoníku (články 1292 a 2055) vyplývá, že odpovědnost za škodu bývá rozdělena podle podílů zavinění, přičemž lze po jednom viníkovi požadovat nahrazení celé škody (ten se pak hojí na ostatních). Nelze-li podíly určit, odpovídají všichni stejným dílem.110

Legislativní úprava Co se týče předpisů na ochranu životního prostředí, je třeba zmínit především Decreto Legislativo 3 aprile 2006, n. 152

"Norme in materia ambientale"

(Environmentální řád) Cílem zákona je „podpora kvality lidského života prostřednictvím zachování a zlepšování stavu životního prostředí a uvážlivého a racionálního využívání přírodních zdrojů.“111

108

Pool Inquinamento, Presentazione [cit. 28. ledna 2011]. Dostupné z WWW:

109

Pool Inquinamento, Intervista a Massimo Bertaglia, Casualty Practice Leader, Marsh Spa – Italia

[cit. 6. listopadu 2011]. Dostupné z WWW: 110

Clarich, M., Environmental Law 2010, A practical cross-border insight into environmental law,

Italy, str. 7 111

Itálie, Dlgs 152/2006 Norme in materia ambientale , dostupné z WWW:

51

Ochrana životního prostředí, ekosystémů a kulturního dědictví musí být garantována všemi veřejnými a soukromými subjekty, a to používáním vhodných opatření, jako je předběžná opatrnost, prevence a zásada „znečišťovatel platí“. Vyhláška v článku 4 upravuje oblast posuzování vlivu různých činností na životní prostředí a příslušná povolovací řízení. Lidská činnost má být v souladu s podmínkami

pro

udržitelný

rozvoj,

zohledňovat

regenerační

schopnost

ekosystémů a přírodních zdrojů a pečovat o zachování biologické rozmanitosti. Každý region má navíc své vlastní environmentální vyhlášky, které musí korespondovat s právním řádem celého státu.112

Dílčí závěr I když dle informací na webových stránkách Poolu Inquinamento by se mělo environmentální pojištění vyskytovat i jako samostatný produkt, po prostudování nabídek pojišťoven tomu tak bývá výjimečně. Mnohem častěji se lze setkat s pojištěním škod z havarijního znečištění jako se složkou pojištění odpovědnosti pro firmy, a i to bývá zmíněno spíše jako jedna položka v pojistných podmínkách. Ze 46 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí 23, což je 50 %. Z těchto 23 se environmentální pojištění vyskytuje v 21 případech jako součást jiného produktu a pouze ve 2 případech se jedná o samostatný produkt. Typická forma environmentálního pojištění zahrnuje krytí škod z havarijního znečištění a vyskytuje se jako výjimka v pojistných podmínkách (škody na životním prostředí jsou totiž z klasického pojištění odpovědnosti vyloučeny). Kromě mezinárodní XL Insurance Company Ltd se z italských firem chystá environmentální pojištění samostatně nabízet Fata Assicurazioni Danni S.p.A, bližší informace však dosud nejsou dostupné. Webové stránky nabízí ohledně tohoto typu pojištění minimum informací, bývá nutné hledat v pojistných podmínkách nebo pojišťovnu přímo kontaktovat, což dle mého názoru může odradit potenciální zákazníky. I když konkrétní nabídku lze vzhledem k povaze produktu vytvořit až po shromáždění požadovaných informací (například bezpečnostních opatřeních v podniku, povaze výroby, studii daného pojišťovaného místa) od klienta, pojišťovna může uvést alespoň co všechno produkt

112

tamtéž

52

kryje, co je naopak z ochrany vyloučeno, částku krytí a podobné základní údaje, jako se s tím lze setkat například na stránkách pojišťoven v Německu. Přehled silných a slabých stránek systému environmentálního pojištění v Itálii je uveden v tabulce č. 8. Tabulka č. 8: Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v Itálii Silné stránky

Slabé stránky

včasná implementace ELD existence Pool Inquinamento možnost pojištění škod z

environmentální pojištění jako samostatný produkt je nabízeno jen zřídka o environmentální pojištění je stále malý zájem na webových stránkách je minimum informací

havarijního znečištění možnost pojištění i postupného

v případě pojistné události nízká vymahatelnost

znečištění

náhrady

Zdroj: vlastní práce autorky

7.1.5. Německo Charakteristika systému Ochrana životního prostředí a environmentální politika vůbec je v Německu považována za velmi důležitou. Povinnost chránit životní prostředí je zakotvena v článku 20a Ústavy (Grundgesetz) a stejně tak i v ústavách většiny spolkových zemí. Veřejnost je obecně k těmto otázkám velmi vnímavá. Německo proto bývá někdy nazýváno „environmentálním státem“.113 V listopadu 2007 vstoupil v platnost Umweltschadengesetz (Zákon o předcházení a nápravě škod na životním prostředí), který vymezuje odpovědnost za znečištění nejen pokud jsou dotčeny nároky třetích stran, ale i za škody na vodě, půdě a biodiverzitě,

což

nepochybně

podpořilo

a

urychlilo

vývoj

dalších

propracovanějších produktů environmentálního pojištění. Zákon je nicméně relativně nový, proto ještě nejsou přesně stanoveny podmínky, za jakých lze environmentální pojištění, které by zákonu vyhovovalo, poskytovat. Podle dalšího významného zákona, Umwelthaftungsgesetz (Zákon o odpovědnosti za životní prostředí, je podnikatel odpovědný nejen za havarijní znečištění, ale

113

Spieth, R. F., Ramb, M., Environmental Law 2010, A practical cross-border insight into

environmental law, Germany, str. 2

53

i za škody způsobené normálním provozem (Normalbetrieb), pokud neprokáže, že za daných okolností a stavu techniky a prostředí nemohl předpokládat jejich vznik. I přesto se v praxi donedávna pojišťovaly převážně škody z havarijního znečištění, nikoliv způsobené normálním provozem. Ke změnám začíná docházet teprve v poslední době.114 V Německu se ovšem objevuje i jiný typ pojištění související s životním prostředím – totiž pojištění odpovědnosti za znečištění vody (Gewässerschadenversicherung). Jeho výskyt je velmi častý, poskytuje ho většina pojišťoven v rámci osobní odpovědnosti. Rozšířenost tohoto pojištění vychází z níže rozebraného zákona WHG - Wasserhaushaltsgesetz Gesetz zur Ordnung des Wasserhaushalts (Zákon na ochranu vod). Podle něho je každý občan, který vlastní nádrž na palivo zodpovědný za znečištění vody v důsledku jejího poškození a vylití škodlivých látek, bez ohledu na osobní zavinění; odpovědnost je zde objektivní.

Legislativní úprava Co se týče přímo environmentálního pojištění (Umweltschadenversicherung), pojištění

odpovědnosti za

a souvisejících

produktů

životní prostředí (Umwelthaftpflichtversicherung) (pojištění odpovědnosti

za

znečištění

vody

(Gewässerschadenversicherung)), jejich nabídka úzce souvisí s následujícími zákony: WHG – Wasserhaushaltsgesetz: Gesetz zur Ordnung des Wasserhaushalts (Zákon na ochranu vod) Zákon byl vydán 31. 7. 2010. Jeho účelem je dosáhnout dlouhodobě udržitelného vodního hospodaření a chránit vodu jako základní složku ekosystému, podmínku pro život lidí, zvířat i rostlin. Zákon se vztahuje na vody povrchové, podpovrchové i pobřežní, jakož i na jejich součásti. Podle §5 odst. 1 je každý povinen vyvarovat se činností, které by měly za následek negativní změny ve vlastnostech vody, zacházet s vodou šetrně a zabránit zvýšenému odtoku vody. Určité činnosti, například vypouštění některých látek do vody, podléhají povolení příslušného orgánu. Podle §89 je každá osoba která způsobí změnu kvality vody povinna tuto škodu nahradit. Pokud tak učinilo více osob, jsou odpovědni za škody společně

114

tamtéž, str. 11

54

a nerozdílně. Pokud škodu způsobí zařízení, je odpovědný jeho provozovatel. Výjimkou z předešlého je škoda způsobená vyšší mocí. Podle §90 je po poškození přijato opatření na nápravu podle Přílohy II odst. 1 ELD.115

Gesetz

über

die

Vermeidung

und

Sanierung

von

Umweltschäden

(Umweltschadengesetz – UschadG) (Zákon o předcházení a nápravě škod na životním prostředí) Zákon byl vydán 10. 5. 2007. Jeho účelem je prevence a náprava škod na životním prostředí. Pro účely tohoto zákona se poškozením životního prostředí myslí škody na biodiverzitě a přírodních stanovištích podle §19 Bundesnaturschutzgesetz (Federálního zákona na ochranu přírody), škody ve vodě podle §90 Wasserhaushaltsgesetz (Zákona na ochranu vody), škody na půdě podle §2 odst. 2 Bundes-Bodenschutzgesetz (Zákona na ochranu půdy). Podle §6 je osoba odpovědná za škody na životním prostředí povinna učinit nezbytná opatření ke zmírnění těchto škod nebo jejich nápravě. Zákon v dodatku 1 dále určuje činnosti, které podléhají zvláštnímu povolení.116

Dílčí závěr Ze zkoumaných zemí má Německo nejlépe propracovaný systém. U větších pojišťoven je environmentální pojištění standardně nabízeno v rámci pojištění odpovědnosti pro firmy. Na rozdíl od jiných zemí lze občas dohledat i orientační sazby nebo alespoň způsob výpočtu. Informací na webových stránkách je dostatek, zákazník si může udělat představu, co pojištění zahrnuje, co ne a jak je zmíněno výše, dokonce i o cenách. Není tedy odkázán na hledání přímo v pojistných podmínkách nebo na kontaktování agenta. I zde však konkrétní sazba závisí na daném podniku, je tedy na základě analýzy stanovována případ od případu. Environmentální pojištění často funguje jako samostatný produkt. Pokud ne, mívá obecné pojištění odpovědnosti pro firmy odpovědnost za životní prostředí jako jeho složku.

115

Německo,

Wasserhaushaltsgesetz,

dostupné

internet.de/bundesrecht/whg_2009/gesamt.pdf> 116

tamtéž

55

z WWW:

Ze 73 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění nabízí 39, což je 53,42 %, tedy více než polovina. Z těchto 39 se environmentální pojištění vyskytuje ve 23 případech jako součást jiného produktu, nejčastěji v souvislosti s pojištěním odpovědnosti podnikatelů nebo u pojištění zemědělců. Ve zbývajících 16 případech se jedná o samostatný produkt. Pojištění se objevuje ve dvou formách – Umwelthaftpflichtversicherung, tedy pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí,

které

se

dotýkají

třetích

stran,

a

Umweltschadenversicherung,

environmentální pojištění odpovídající požadavkům ELD, kryjící škody na životním prostředí samotném. Pojistné částky (pokud jsou uvedeny) se u environmentálního pojištění pohybují od 1 mil. EUR do 6 mil. EUR. Standardním pojištěním, které nabízí téměř každá pojišťovna zabývajcí se soukromým pojištěním odpovědnosti, je pojištění odpovědnosti za znečištění vody palivem. Je to pojištění určené pro jednotlivce, vlastníky nad- nebo podzemních nádrží s palivy. Bývají zde uvedeny i sazby, někde je možné i sjednání tohoto pojištění online. Ekologická složka se někdy objevuje i u pojištění motorových vozidel – pojištění obsahuje složku odpovědnosti za životní prostředí. Často také bývají zvýhodňování majitelé aut s alternativním pohonem. V tabulce č. 9 jsou shrnuty silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v Německu. Tabulka č. 9: Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v Německu Silné stránky

Slabé stránky

zakotvení odpovědnosti za škody

pozdní implementování ELD

na životním prostředí v několika zákonech

v praxi se nabízí převážně pojištění

zodpovědný přístup vlády i veřejnosti

havarijního znečištění, nikoliv běžného

k životnímu prostředí

provozu

častý výskyt environmentálního pojištění jako samostatného produktu dostatek informací na webových stránkách, přehlednost, uvádění sazeb existence pojištění odpovědnosti za znečištění vody ekologická složka u pojištění motorových vozidel možnost pojištění i běžného provozu Zdroj: vlastní práce autorky

56

7.1.6. Švédsko Charakteristika systému Švédsko vždy patřilo mezi země s rozvinutou ochranou životního prostředí, čemuž odpovídá i legislativa. Důkazem je 4. místo v EPI117 (Environmental Performance Index) za rok 2010, kde získalo 84 body ze 100 právě díky vysoké úrovni environmentální legislativy.118 Zodpovědný postoj se projevil i při implementování ELD, kdy se Švédsko spolu s dalšími členskými státy rozhodlo rozšířit ochranu druhů a chráněných území vyjmenovaných ve směrnici na všechny druhy chráněné národním právním řádem.119 Co se týče činnosti podnikatelů, je podle švédské environmentální legislativy (Environmentální kodex, bližší informace v další části kapitoly) každý, kdo provádí činnost ohrožující životní prostředí, povinen přijmout nezbytná opatření k prevenci havárií nebo znečištění životního prostředí. Každý, kdo způsobí škodu, je zodpovědný za její nápravu. Environmentální kodex obsahuje sankční systém s pravidly za postih za způsobenou škodu. Činnosti, které by mohly být pro životní prostředí nebezpečné, podléhají povolení daných krajských organizací nebo soudu.120 Jak je stanoveno v kapitole 33, podniky, které pro svou činnost potřebují povolení, musí uzavřít pojištění. Jedná se vlastně určitý pojistný fond, odkud jsou potom placeny náhrady poškozeným v případě škody na jejich zdraví nebo majetku, pokud viník sám není schopen danou náhradu zaplatit nebo pokud není známo, kdo

117

EPI hodnotí ekonomiky dle 25 ukazatelů týkajících se životního prostředí, veřejného zdraví

a ekosystému vitality. Sestavují ho výzkumníci z univerzit v Yale a Columbii. Sleduje se například, jak vláda pečuje o životní prostředí své země, kvalita ovzduší a vody, vliv životního prostředí na zdraví obyvatel a další. V hodnocení lze získat 0-100 bodů. Za rok 2010 byl na prvním místě Island. 118

Gola, P., Vyspělé ekonomiky jsou ekologické [cit. 27. ledna 2011]. Dostupné z WWW:

119

Evropská Komise, Zpráva Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému hospodářskému

a sociálnímu výboru a Výboru regionů podle čl. 14 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí [cit. 26. ledna 2011]. dostupné z WWW: 120

Miljödepartementet, Miljölagstiftning [cit. 23. října 2011]. Dostupné z WWW:

57

poškození způsobil. Z pojištění sanací (clean-up insurance) se platí náhrada, pokud je sanace nařízena příslušným orgánem a znečišťovatel není schopen platit.121 Jak vyplývá z analýzy trhu, environmentální pojištění nabízí z 20 zkoumaných pojišťoven 12, což je 60 %, tedy ještě lepší výsledek než v Německu. I zde jsou někdy škody způsobené třetím osobám kryty pojištěním obecné odpovědnosti podobně jako v ostatních zkoumaných zemích. Někdy je možné pojistit se i pro případ nutnosti platit sanace po úniku oleje nebo jiných nebezpečných látek. Environmentální pojištění je však stále ještě pociťováno jako drahé.122 Pro Švédsko je dále specifické pojištění recyklace, které nabízí Länsförsäkringar AB. Tento produkt pomáhá výrobcům, jejichž výrobky je nutné recyklovat, vyhnout se riziku nestálosti ceny recyklace a jejího načasování. Pojistné je zahrnuto v ceně výrobku při jeho koupi. Odvádí se do fondu pojišťovny, ze kterého je pak recyklace placena.

Legislativní úprava Hlavním zákonem souvisejícím s životním prostředím je Environmental code (Environmentální kodex) s účinností od 1. 1. 1999. Kodex sestává z 33 kapitol rozdělených na téměř 500 částí. Cílem zákona je pomocí trvale udržitelného rozvoje zachovat kvalitní životní prostředí pro budoucí generace. Podle kapitoly 2 části 3 je každý, jehož činnost by mohla ohrožovat zdraví lidí nebo životní prostředí, povinen přijmout potřebná opatření, aby tomu zabránil. V části 8 je zakotvena povinnost znečišťovatele napravit případné poškození. Kapitola 3 stanoví pravidla šetrného zacházení s půdou a vodami, především nutnost zabránit jejich znečišťování nebo zbytečnému nadužívání. Podle kapitoly 5 je vláda oprávněna v případě potřeby stanovit environmentální standard, který bude specifikovat přípustnou hladinu znečištění, která ještě nepoškozuje životní prostředí ani zdraví obyvatel. 121

Švédsko,

The

Swedish

Environmental

Code,

dostupné

z WWW:

122

Sjöberg, T., Malmborg, I, Environmental Law 2010, A practical cross-border insight into

environmental law, Sweden, str. 6

58

Kapitola 9 se zabývá činnostmi rizikovými pro životní prostředí a lidské zdraví. Část 6 stanoví, které rizikové činnosti podléhají povolení vlády nebo oznamovací povinnosti. Jedná se například o stavění nebo provozování určitých továren nebo vypouštění odpadních vod.

V dalších kapitolách k tomu přibývají další případy

týkající se konkrétních složek životního prostředí (vody, půdy). Kapitola 15 stanoví povinnosti výrobce související s odpady. Vláda určuje pravidla, podle kterých daný výrobek musí být správně shromažďován, zlikvidován nebo recyklován tak, aby nebylo ohroženo životní prostředí. Kapitola 16 se zabývá vydáváním povolení. Právě část 3 určuje, že vydání povolení k určité činnosti je závislé na existenci finančního zajištění subjektu pro případ, že by bylo třeba provést sanace v daném místě nebo by nastaly jiné související výdaje. Povolení vlády je třeba k činnostem vyjmenovaným v kapitole 17. Jedná se například o papírny, chemické továrny, cementárny, jaderné elektrárny, zařízení na skladování odpadu apod. Kapitola 29 pak řeší pokuty a tresty za poškození životního prostředí, neopatrné zacházení s nebezpečnými látkami, neposkytování dostatečných informací apod. Je možno udělit pokutu nebo uložit trest odnětí svobody. V kapitole 32 jsou uvedena pravidla týkající se kompenzací (náhrad) za škodu na životním prostředí. Kompenzaci lze žádat za poškození zdraví, škody na majetku nebo ekonomickou ztrátu způsobenou nějakou činností na vlastnictví poškozeného. Náhradu lze uplatnit při: •

znečištění vod

•

znečištění ovzduší

•

znečištění půd

•

hluku

•

vibracích, apod.

Náhradu je povinen platit znečišťovatel. Kapitola 33 přímo zmiňuje pojištění škod na životním prostředí (environmental damage insurance) a pojištění sanací (environmental clean-up insurance). Osoby, vykonávající činnosti podléhající povolení musí platit příspěvky do fondu, ze kterých se pak platí náhrady oprávněným osobám, pokud viník sám není schopen platit nebo není známý.

59

Dílčí závěr Z 20 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí 12, což je 60 %, tedy ještě lepší výsledek než v Německu. Z těchto 12 se environmentální pojištění vyskytuje v 8 případech jako součást jiného produktu, jedná se buď o pojištění podnikatelů nebo pojištění pro stavební průmysl. Ve zbývajících 4 případech se jedná o samostatný produkt. Je-li environmentální pojištění součástí jiného produktu, jsou kryty škody na životním prostředí dotýkající se třetích stran, pokud se jedná o samostatný produkt, zahrnuje i škody na biodiverzitě a sanační náklady. Jak již bylo zmíněno, zvláštností je pojištění recyklace, které nabízí Länsförsäkringar AB. Kladně lze hodnotit vysokou úroveň legislativy a zde zahrnutou nutnost platit příspěvky do pojistného fondu. Lze předpokládat, že důsledkem bude i rostoucí trend nabídky environmentálního pojištění. Dalším pozitivem je výskyt pojištění recyklace, což stimuluje podnikatele k zodpovědnějšímu chování vůči životnímu prostředí a k výběru šetrnějších materiálů při výrobě. V tabulce č. 10 jsou shrnuty silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Švédsku. Tabulka č. 10: Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Švédsku Silné stránky vysoká úroveň environmentální

Slabé stránky pozdní implementování ELD

legislativy zakotvení povinnosti platit příspěvky do pojistného fondu v legislativě existence pojištění recyklace

vysoká cena environmentálního pojištění pojištění je častěji součástí pojištění odpovědnosti podnikatelů než samostatným produktem

vysoké procento pojišťoven nabízejících environmentální pojištění Zdroj: vlastní práce autorky

60

7.1.7. Velká Británie Charakteristika systému Environmentální pojištění má na trhu dlouhou tradici sahající až do 70. let 20. století. Během této doby byl zájem o produkty kolísavý a zpočátku ne moc vysoký, především proto, že vymahatelnost náhrad při výskytu škody byla nízká. Během posledních pár let, zvláště s implementováním ELD, se ale poptávka podstatně zvyšuje a do budoucna se očekává další růst. Pro konkrétní představu lze uvést, že v roce 1997 bylo uzavřeno méně než 50 pojistných smluv s celkovým pojistným cca £2 mil., zatímco v roce 2004 to bylo už £50 mil.123 Rostoucí konkurence také stlačuje ceny pojistného a pojišťovny už nepožadují tolik informací týkajících se činnosti podnikatele a daného místa pojištění, jako tomu bylo v minulosti.124 Vývoji trhu environmentálního pojištění výrazně napomohlo nařízení Asociace britských pojistitelů z roku 1991, ve kterém omezila v obecné odpovědnosti pojištění proti škodám ze znečištění na „náhlé, neúmyslné a nečekané“ znečištění, což donutilo podnikatele hledat pokrytí pro jiné případy znečištění v nových, specializovaných produktech.125 Další podnět pro vývoj v této oblasti přišel v roce 1997 s představením pojištění převodu nemovitostí (property transfer police). Tento produkt kryje ztráty, které vyplývají ze znečištění, k němuž došlo před platností pojistné smlouvy a zahrnuje náklady na sanaci i náhrady škod třetích osob. Ve Velké Británii je vyžadováno povinné pojištění nebo jiné finanční zajištění pro obory činností spojených s odpadem a dopravou paliv po moři. Pro žádnou jinou oblast nyní povinné pojištění není, což se ovšem do budoucna může změnit. Za zmínku stojí také, že Velká Británie, podobně jako například Švédsko, rozšířila ochranu druhů a stanovišť vyžadovaných v ELD na všechny druhy chráněné domácím právním řádem.

123

Vogelman, V., London takes the lead on environmental liability [cit. 14. listopadu 2011]. Dostupné

z WWW: 124

Practical Law Company, Environmental Insurance [cit. 21. listopadu 2011]. Dostupné z WWW:

125

tamtéž

61

Produkty na trhu se dají rozdělit do několika základních skupin. Environmental impairment liability (pollution legal liability) – odpovědnost za znečištění životního prostředí Produkty, které kryjí ztráty z minulých znečištění s následky v přítomnosti na daném pojištěném místě. Pojistná smlouva se zpravidla uzavírá na 10 až 12 let. Před uzavřením bývají vyžadovány informace o historii daného místa a místních přírodních podmínkách, nebo ve složitějších případech příslušné studie o dané situaci. Tento typ pojištění bývá často používán v situacích, kdy se prodávající chce „zbavit“ odpovědnosti za znečištění v místě, které prodává, ale kupující by bez pojištění objekt nekoupil. Operation risks – provozní rizika Produkty kryjí škody ze znečištění, které nastalo po uzavření smlouvy, i když je lze kombinovat s předešlým typem, pak se vztahují i na škody vzniklé před uzavřením smlouvy. Často jsou využívány provozovateli průmyslových podniků, kteří mají strach z vlivu svého podnikání na životní prostředí. Na rozdíl od krytí obecných odpovědností může zahrnovat i postupné znečištění. Pojištění kryje nároky třetích osob, náklady na uvedení situace do původního stavu a související právní náklady. Zpravidla bývá vyžadováno méně informací než v předešlém případě, výzkum se obvykle neprovádí. Smlouva se většinou uzavírá na jeden rok, i když někdy může být doba trvání delší. Remediation cost cap/step loss Produkt kryje neočekávané náklady během sanací, například když znečištění je vážnější, než se původně předpokládalo, změny v plánech sanací, situaci, kdy se plánovaná technika ukáže jako nevhodná nebo nutnost dalších nepředpokládaných prací. Pojistné u těchto typů produktů bývá obvykle vyšší než u výše zmíněných. Smlouva bývá uzavřena na dobu trvání projektu. Contractor´s pollution liability – odpovědnost dodavatele za životní prostředí Kryje ztráty vzniklé při činnosti dodavatelů na místech třetích osob. Regionální úřady často tohle pojištění požadují, když uzavírají smlouvy s dodavateli.126

126

tamtéž

62

Legislativní úprava Základní právní normy, kterými byla implementována ELD, jsou The Environmental Damage

(Prevention

and

Remediation)

Regulations

2009

(SI

2009/153)

a The Environmental Damage (Prevention and Remediation) (Wales) Regulations 2009 (SI 2009/995). The Environmental Damage (Prevention and Remediation) Regulations 2009 (SI 2009/153) (Nařízení o prevenci a nápravě škod na životním prostředí z roku 2009) Nařízení vstoupilo v platnost 1. března 2009, tedy téměř dva roky po původně stanoveném termínu implementace ELD. Environmentální škodou se podle tohoto předpisu rozumí škoda na chráněných druzích a stanovištích, povrchových nebo podpovrchových vodách a půdách. Nařízení se vztahuje na škody, které jsou způsobeny činnostmi uvedenými v seznamu č. 2 (jedná se například o činnosti související s odpadem, geneticky modifikovanými organismy, dopravu nebo činnosti spojené s nebezpečnými chemickými látkami), kromě škod na chráněných druzích a stanovištích, kde se vztahuje na škodu způsobenou každou činností, pokud se jedná o záměrnou škodu nebo nedbalostní jednání. Každý, kdo by svou činností mohl životní prostředí ohrozit, musí učinit veškerá opatření, aby ke škodě nedošlo. Nařízení dále stanoví postup v případě, že škoda nastala, od rozhodnutí, zda se skutečně jedná o environmentální škodu až po organizování nápravy. Podle části 4 je provozovatel povinen uhradit všechny náklady, které souvisí s nápravnými opatřeními. Za porušení pravidel stanovených v nařízení lze uložit pokutu nebo trest odnětí svobody v délce tři měsíce až dva roky.127

127

Velká Británie, The Environmental Damage (Prevention and Remediation) Regulations 2009

[cit. 10. února 2011]. Dostupné z WWW:

63

Dílčí závěr Navzdory dlouhé tradici se systém environmentálního pojištění ve Velké Británii po analýze trhu jeví daleko méně propracovaný než například systém v Německu. Z 19 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění nabízí pouze 6, což je 31,58 %. Z těchto 6 se environmentální pojištění vyskytuje ve 2 případech jako součást jiného produktu, přičemž se vždy jedná o pojištění podnikatelů. Ve zbývajících 4 případech se jedná o samostatný produkt nebo několik samostatných produktů. U dvou pojišťoven lze pojistit pouze havarijní znečištění, u zbývajících se jedná o postupné i historické. Pozitivem je povinné pojištění u přepravy odpadu a paliv. Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Velké Británii jsou uvedeny v tabulce č. 11: Tabulka č. 11: Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Velké Británii Silné stránky

Slabé stránky

dlouhá tradice environmentálního pojištění na trhu

pozdní

implementování

ELD

vyloučení škod na životním prostředí z obecné odpovědnosti

relativně nízký výskyt

podnikatelů => stimulace vývoje nového produktu

produktu v praxi

povinné pojištění u oborů souvisejících s odpadem a přepravou paliv pojištění i postupného, nejen havarijního znečištění Zdroj: vlastní práce autorky

64

8. Diskuze výsledků Cílem mojí diplomové práce bylo analyzovat systém environmentálního pojištění v České republice a ve vybraných zemích Evropské unie (Itálie, Německo, Švédsko a Velká Británie), provést jejich komparaci a následně vyvodit doporučení pro případné zlepšení systému environmentálního pojištění v České republice. Pro dosažení cíle sloužily následující hypotézy: H0: Zkušenosti s environmentálním pojištěním z jiných zemí Evropské unie nelze uplatnit v České republice Žádná legislativní ani jiná překážka nebrání zkušenosti z ostatních členských zemí uplatnit i v České republice. Protože všechny země zmíněné v této práci jsou členy EU a řídí se tedy společnou legislativou, je tento vývoj i žádoucí. Česká republika by se mohla inspirovat především německým sytémem, který byl v této práci vyhodnocen jako nejpropracovanější. Konkrétní doporučení jsou uvedena dále v diskuzi. Nulovou hypotézu tedy zamítám. H0: Současná situace na trhu environmentálního pojištění

v České republice

nevyžaduje žádná zlepšení Na základě analýzy systémů zkoumaných zemí a analýzy trhu lze konstatovat, že ČR nedopadla ve srovnání nejlépe. Environmentální pojištění nabízí pouze 4 z 22 pojišťoven (18,18 %), což je nejnižší počet ze všech analyzovaných států. Environmentální pojištění je v začátcích, žádný ucelený systém v jeho poskytování a podobě dosud neexistuje. Pojišťovny, které ho mají v nabídce, jsou zahraniční a podoba produktu je analogická k nabídce v jiných zemí, kde firma působí. Na základě výše uvedeného nulovou hypotézu zamítám. H0: Environmentální pojištění není do budoucna perspektivní Vzhledem k celosvětovému trendu zvyšujícího se zájmu o životní prostředí a související otázky je ochrana přírody základním požadavkem, který se dotýká každého podnikatele. Tento vývoj kopíruje i evropská legislativa, jmenovitě Direktiva 35/2004 ES, která doporučuje zavést systém povinného finančního zajištění pro případ škody na životním prostředí. Česká republika zavede povinnost zajištění od ledna 2013. Lze právem očekávat, že zájem podnikatelů o environmentální pojištění jako jednu z možností jak novému zákonu dostát v důsledku toho výrazně vzroste. Nulovou hypotézu tedy zamítám.

65

Ze zkoumaných zemí nejlépe dopadlo Německo, jehož systém je nejvyspělejší. Péče o životní prostředí zde má dlouhou tradici a jeho ochrana je zakotvena v několika zákonech (Umweltchadengesetz, Umwelthaftungsgesetz). Environmentální pojištění bývá nabízeno téměř každou pojišťovnou, která se zabývá pojistnými produkty pro firmy. Environmentální pojištění se vyskytuje buď v rámci pojištění odpovědnosti pro podnikatele nebo jako samostatný produkt. V Německu je na základě zákona Wasserhaushaltsgesetz: Gesetz zur Ordnung des Wasserhaushalts stanovena objektivní odpovědnost vlastníků nádrží s palivy za případné znečištění vod. V odpověď na tento předpis pojišťovny nabízí pojištění odpovědnosti za znečištění vody. Produkt se vyskytuje téměř v každé pojišťovně v rámci pojištění domácností. Obvykle lze přímo na webových stránkách dohledat i sazby odstupňované podle objemu nádrží a jejich polohy. S mými závěry koresponduje i zpráva Evropské komise o efektivnosti implementace ELD a souvisejících finančních záležitostech (Study on The Implementation Effectiveness of The Environmental Liability Directive (ELD) and Related Financial Security Issues) z listopadu 2009. Dle ní lze Německo jako jediné ze zkoumaných států zařadit mezi země s vyspělým trhem environmentálního pojištění. Jediným praktickým problémem je málo časté pojišťování tzv. normálního provozu (Normalbetrieb), kde je nabídka pojišťoven stále nedostačující, ačkoliv zodpovědnost za takto vzniklé znečištění také vyplývá ze zákona. Ze 73 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí 39, což je 53,42 %, tedy více než polovina. Z těchto 39 se environmentální pojištění vyskytuje ve 23 případech jako součást jiného produktu, nejčastěji v souvislosti s pojištěním odpovědnosti podnikatelů nebo u pojištění zemědělců. Ve zbývajících 16 případech se jedná o samostatný produkt. Pojištění se objevuje ve dvou formách – Umwelthaftpflichtversicherung, tedy pojištění odpovědnosti za škody

na

životním

prostředí,

které

se

dotýkají

třetích

stran,

a Umweltschadenversicherung, environmentální pojištění odpovídající požadavkům ELD, kryjící škody na životním prostředí samotném. Pojistné částky (pokud jsou uvedeny) se u environmentálního pojištění pohybují od 1 mil. EUR do 6 mil. EUR. Systém environmentálního pojištění ve Velké Británii má také dlouhou tradici, navíc se vyvíjel podle vzoru systému v USA. Přesto lze po provedení analýzy trhu konstatovat, že ve srovnání s Německem je nabídka pojišťoven mnohem chudší. Relevantní produkty se vyskytují pouze u několika velkých pojišťoven (ACE, AIG, Chubb, XL, Allianz, Liberty a AXA). Oproti ostatním zkoumaným státům ovšem 66

nabídka obsahuje více druhů environmentálního pojištění – pojistit se lze i proti postupnému znečištění, nejen havarijnímu. Ve Velké Británii je povinné finanční zajištění stanoveno u oborů souvisejících s nakládáním s odpady a u přepravy paliv. Z 19 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí 6, což je 31,58 %; podstatně méně než v Německu. Z těchto 6 se environmentální pojištění vyskytuje ve 2 případech jako součást jiného produktu, přičemž se vždy jedná o pojištění podnikatelů. Ve zbývajících 4 případech se jedná o samostatný produkt nebo několik samostatných produktů. U dvou pojišťoven lze pojistit pouze havarijní znečištění, u zbývajících se jedná o postupné i historické. V případě Švédska lze kladně hodnotit především zájem společnosti o otázky ochrany životního prostředí. Povinnost ochrany životního prostředí a nápravy případných škod je zakotvena už v základním dokumentu týkající se této problematiky, Environmentálním kodexu. Určité činnosti, zde vyjmenované, podléhají povolení daných krajských organizací nebo soudu, a tyto musí mít zajištěné finanční zdroje pro náhradu případné způsobené škody. Přímo environmentální pojištění se ovšem v praxi příliš nevyskytuje, náhrada škod způsobených znečištěním životního prostředí třetím osobám bývá zahrnuta v obecném pojištění odpovědnosti nebo jako samostatný produkt v rámci pojištění odpovědnosti podnikatelů. Pojištění proti škodám z postupného nebo historického znečištění se na trhu nevyskytuje. Pro Švédsko je charakteristické pojištění recyklace. Tento produkt pomáhá výrobcům, jejichž výrobky je nutné recyklovat, vyhnout se riziku nestálosti ceny recyklace a jejího načasování. Pojistné je zahrnuto v ceně výrobku při jeho koupi. Odvádí se do fondu pojišťovny, ze kterého je pak recyklace placena. Z 20 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění nabízí 12, což je 60 %, tedy ještě lepší výsledek než v Německu. Z těchto 12 se environmentální pojištění vyskytuje v 8 případech jako součást jiného produktu, jedná se buď o pojištění podnikatelů nebo pojištění pro stavební průmysl. Ve zbývajících 4 případech se jedná o samostatný produkt. Je-li environmentální pojištění součástí jiného produktu, jsou kryty škody na životním prostředí dotýkající se třetích stran, pokud se jedná o samostatný produkt, zahrnuje i škody na biodiverzitě a sanační náklady. Jak již bylo zmíněno, zvláštností je pojištění recyklace, které nabízí Länsförsäkringar AB. Pro

systém

environmentálního

pojištění

v Itálii

je

charakteristický

Pool

Inquinamento, který umožnil vznik nových produktů a jejich rozšíření. Kromě pojištění škod z havarijního znečištění se tak poměrně nově pojišťují i škody 67

z postupného znečištění. Environmentální pojištění tak lze rozdělit na dva typy – součást obecného odpovědnostního pojištění firem (RC Imprese), pojišťující havarijní znečištění, a pojištění odpovědnosti za znečištění (RC Inquinamento), zahrnující jak havarijní, tak i postupnou kontaminaci. Ze situace na trhu je patrné, že stále převažuje nabídka havarijního znečištění. Oproti ostatním zkoumaným zemím bývá pojištění škod na životním prostředí často složkou pojištění pro zemědělce. Z 46 zkoumaných pojišťoven jich environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí 23, což je 50 %. Z těchto 23 se environmentální pojištění vyskytuje v 21 případech jako součást jiného produktu a pouze ve 2 případech se jedná o samostatný produkt. Typická forma environmentálního pojištění zahrnuje krytí škod z havarijního znečištění a vyskytuje se jako výjimka v pojistných podmínkách (škody na životním prostředí jsou totiž z klasického pojištění odpovědnosti vyloučeny). Kromě mezinárodní XL Insurance Company Ltd se z italských firem chystá environmentální pojištění samostatně nabízet Fata Assicurazioni Danni S.p.A, bližší informace však dosud nejsou dostupné. Ve srovnání s výše zmíněnými státy není environmentální systém v České republice příliš propracovaný. Z 22 zkoumaných pojišťoven environmentální pojištění v některé z jeho forem nabízí pouze 4, což je 18,18 %, daleko za ostatními zkoumanými zeměmi. Z těchto 4 se environmentální pojištění vyskytuje ve 3 případech jako samostatný produkt nebo skupina produktů, ve zbývajícím případě pak jako připojištění k odpovědnosti podnikatelů. Lze nicméně konstatovat, že samostatné environmentální pojištění, pokud se vyskytuje jako samostatný produkt, nabízí poměrně širokou ochranu. Na základě analýzy a komparace systémů zkoumaných zemí a následných dílčích závěrů schvaluji zavedení povinného finančního zajištění od roku 2013. Doporučila bych, aby příprava a formulace zákona nebyly podceněny, aby připravovaný zákon nepřipouštěl více výkladů a nebyl v praxi obcházen. Zařadila bych také příslušné sankce formou finančního postihu pro případ jeho nedodržení. Povinnost finančního zajištění podle mého názoru výrazně podnítí poptávku po environmentálním pojištění, čehož by pojišťovny měly včas využít. Při nabídce těchto produktů je třeba je příliš nepředražovat a nevyžadovat neúměrně mnoho informací nebo analýz situace na místě, protože to může případné zájemce odradit. Doporučovala bych také na webových stránkách uvádět dostatek relevantních informací, například proč je environmentální pojištění důležité, pro koho je potřebné, jaké škody jsou jím pokryty, pojistné částky a případně i orientační sazby pojistného. Pojišťovny by se zde mohly inspirovat nabídkou na stránkách firem působících v Německu. 68

Za úvahu by rovněž stálo založení poolu, který umožňuje na základě analýz, oceňování rizik a vedení statistik diferencovat riziko, které by jednotlivé pojišťovny samostatně nemohly pojistit, nebo mohly pouze obtížně. Následně by pak mohlo dojít k širšímu spektru nabízených produktů (pojišťovat nejen havarijní, ale i postupné znečištění) a případný vývoj nových. Aby zájem o environmentální pojištění byl a udržel se, je také nutné, aby vzniklé škody na životním prostředí byly skutečně postihovány a po vinících žádány náhrady. Pokud bude možnost tohoto postihu pouze teoretická, budou mít firmy snahu pojištění se vyhýbat. V této souvislosti je třeba upozornit na nutnost precizního formulování termínů jako „havarijní znečištění“, „škoda na životním prostředí“ apod. V případě nepřesného vymezení pojmů pak může docházet k soudním sporům nebo problémům při likvidaci pojistných událostí.

69

9. Závěr Environmentální pojištění je relativně mladým produktem, jeho kořeny sahají přibližně do 70. let 20. století. Běžnou nabídkou pojišťoven se i ve vyspělých státech stává teprve v několika posledních letech, v České republice je stále ještě novinkou a jeho vývoj je v počátcích. Výrazným podnětem k jeho rozšíření bylo přijetí směrnice 2004/35/ES, která vymezila zásadu „znečišťovatel platí“ a tím stanovila, že kdo způsobí škodu na životním prostředí, bude nucen ji nahradit. Směrnice současně doporučila členským státům zavedení povinného finančního zajištění (jedním ze způsobů je právě environmentální pojištění) pro podnikatele, kterých by se podobné situace mohly týkat. Česká republika plánuje povinnost zajištění zavést od ledna 2013.

Lze

předpokládat,

že

v důsledku

těchto

změn

se

poptávka

po environmentálním pojištění výrazně zvýší, pojišťovny budou produkt standardně nabízet a trh se bude rozvíjet. S růstem konkurence se dá očekávat zjednodušení podmínek pro sjednání pojištění a pokles cen. Z analýzy trhu je patrné, že ačkoliv všechny zkoumané země jsou členy Evropské unie a podléhají stejné směrnici, nabídka relevantních pojistných produktů se poměrně výrazně liší, nejen v tom, kolik pojišťoven ho vůbec nabízí, ale i v jaké formě se produkty vyskytují. Lze očekávat, že místní odlišnosti budou i při postupujícím sjednocování trhu přetrvávat. Předpokládám, že význam environmentálního pojištění v budoucnosti poroste a jeho nabídka se stane u pojišťoven zabývajících se i firemními zákazníky samozřejmostí. Koresponduje to s celkovým příklonem vyspělých zemí na celém světě ke snaze o dlouhodobě udržitelný rozvoj a ochranu životního prostředí. Lidstvo si začíná uvědomovat, že cílem není jen technický pokrok, ale že je třeba zachovat životní prostředí v co nejlepším stavu pro příští generace.

70

10. Seznam použité literatury 10.1. Právní předpisy Česká republika. Zákon č. 59/2006 ze dne 2. února 2006 o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými přípravky a o změně zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o prevenci závažných havárií). In Sbírka zákonů, Česká republika. 2006, částka 025. Dostupné také z WWW:

ISSN

1211-1244. Česká republika. Zákon č. 167/2008 ze dne 22. dubna 2008 o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů. In Sbírka zákonů, Česká republika. 2008, částka 053. Dostupné také z WWW: ISSN 1211-1244. Československo. Zákon č. 17/1992 ze dne 5. prosince 1991 o životním prostředí ve znění zákona č. 123/1998 Sb. a zákona č. 100/2001 Sb. In Sbírka zákonů, Česká republika. 1992, částka 004. Dostupné také z WWW: ISSN 1211-1244. Evropská unie. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí. In Úřední věstník, Evropská unie. 2004, L 143, s. 56—75. Dostupné také z WWW: ISSN 1725-5074.

71

Itálie. Dlgs 152/2006 Norme in materia ambientale pubblicato del 14 aprile 2006. In Gazzetta Ufficiale n. 88, Repubblica Italina. 2006, Supplemento Ordinario n. 96. Dostupné také z WWW: Německo. Wasserhaushaltsgesetz vom 31. Juli 2009 (BGBl. I S. 2585), das durch Artikel 12 des Gesetzes vom 11. August 2010 (BGBl. I S. 1163) geändert worden ist. In Bundesgesetzblatt, Deutschland. Dostupné také z WWW: ISSN 0341-1095. Německo. Umweltschadensgesetz vom 10. Mai 2007 (BGBl. I S. 666), das zuletzt durch Artikel 14 des Gesetzes vom 31. Juli 2009 (BGBl. I S. 2585) geändert worden ist. In Bundesgesetzblatt, Deutschland. Dostupné také z WWW: ISSN 0341-1095. Švédsko. The Swedish Environmental Code, 1 August 2000. Ministry of Environment. Ds 2000:61. Dostupné také z WWW: Velká Británie. The Environmental Damage (Prevention and Remediation) Regulations 2009 come into force on 1st March 2009. In Statutory Instruments, UK. Dostupné také z:

10.2. Literatura BIČOVSKÝ, Karel a kol. Český a evropský environmentální trh – trendy a srovnání. Praha: BIJO, květen 1997. 175 s. BIČOVSKÝ, Karel a kol. Ekologické škody: sborník referátů ze semináře. Díl II. Praha: BIJO, 1994. 100 s. CEA. White Paper on Insurability of Environmental Liability. Brussels: CEA, January 2007. 52 str. CLARICH, Marcello. Environmental Law 2010, A practical cross-border insight into environmental law, Italy. London: Global Legal Group, 2010. 11 s.

72

ČERNÁ, Alena a kol. Co stojí péče o přírodní prostředí. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1987. 221 s. DAŇHEL, Jaroslav. Pojistná teorie. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 2006. 338 s. ISBN 80-86946-00-2. EUROPEAN COMMISSION. Financial Security in Environmental Liability Directive. Ivry-sur-Seine: Bio Intelligence Service, August 2008. 136 s. EUROPEAN

COMMISSION.

Study

on

The

Implementation

Effectiveness

of The Environmental Liability Directive (ELD) and Related Financial Security Issues. Paris: Bio Intelligence Service, November 2009. 115 s. GOODSTEIN, Eban S. Economics and The Environment. 5th Edition. John Wiley & Sons, INC., 2007. 512 s. ISBN 13: 978-0-471-76309-3 (pbk.) HADRABOVÁ, Alena. Ekologické aspekty podnikání. 1. vyd. Praha: VŠE, 1996. 118 s. ISBN ISBN 80-7079-415-1 HADRABOVÁ, Alena a kol. Ekonomika a řízení péče o životní prostředí. 1. vyd. Praha: VŠE, 1991. 126 s. ISBN 80-7079-985-4 MACHÁČEK, Jaroslav. Environmentální riziko v ekonomických souvislostech a EIA. 1. vyd. Brno: MUNI, 1997. ISBN 80-210-1520-9. MOLDAN, Bedřich. Aktuálně v oblasti environmentální ekonomiky. 1. vyd. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze ve spolupráci s vydavatelstvím Karolinum UK, 1995. 113 s. ISBN 80-7184-105-6. MOLDAN, Bedřich a kol. Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. 307 s. ISBN 80-7184-434-9. OBRŠÁLOVÁ, Ilona a kol. Ekonomika a řízení tvorby a ochrany životního prostředí (Vybrané kapitoly). 2. přeprac. vyd. Pardubice: VŠCHT, 1993, 112 s.

73

SJŐBERG, Thomas, MALMBORG, Ingela. Environmental Law 2010, A practical crossborder insight into environmental law, Sweden. London: Global Legal Group, 2010. 7 s. SOUKUPOVÁ, Jana a kol. Mikroekonomie. 4. rozšířené vyd. Praha: Management Press, 2008. 574 s. ISBN 978-80-7261-150-8. SPIETH, Wolf Friedrich, RAMB, Michael. Environmental Law 2010, A practical crossborder insight into environmental law, Germany. London: Global Legal Group, 2010. 12 s. ŠAUER, Petr, a kol. Ekonomie životního prostředí a ekologická politika, vybrané klasické stati. Praha: Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, 1996. 203 s. ISBN 80-902168-0-3. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí. 1. vyd. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1997. 74 s. ISBN 80-7067-737-6. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk. Ekonomika a životní prostředí. 1. vyd. Ústí nad Labem: UJEP, 1999. 142 s. ISBN 80-7044-268-9. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk a kol. Nástin metodiky ekonomické kvantifikace poškození životního prostředí. 1. vyd. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí, 1999. 41 s. ISBN 80238-3936-5 TOŠOVSKÁ, Eva. Přístup členských zemí EU k pojetí a rozsahu škod na životním prostředí a k jejich kvantifikaci. 1. vyd. Praha: Centrum pro otázky životního prostředí UK, 1998. 64 str. ISBN 80-7184-799-2. VÁVROVÁ, Eva. Základy pojistné matematiky. 1. vyd. Brno: MZLU v Brně, 2002. 87 s. ISBN 80-7157-567-4.

74

10.3. Internetové zdroje BUSENHART, Jürg. Pollution losses in Europe [online]. CEA, 2008. Dostupné z WWW: EEA. Detailed analysis of industrial and commercial activities causing soil contamination by country [online]. EEA, 2002. Dostupné z WWW: EEA. Environment in the European Union at the turn of the century [online]. EEA, 1999. Dostupné z WWW: ISBN 92-9157-202-0>. EEA. Mapping the impacts of recent natural disasters and technological accidents in Europe [online]. EEA, 2004. Dostupné z WWW: ISBN 92-9167-630-6>. EEA. Overview of economic activities causing soil contamination in some WCE and SEE countries [online]. EEA, 2002. Dostupné z WWW: EVROPSKÁ KOMISE. Zpráva Komise Radě, Evropskému Parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů podle čl. 14 odst. 2 směrnice 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí [online]. Evropská Komise, 12. 10. 2010. 12 s. Dostupné z WWW: GOLA, Petr. Vyspělé ekonomiky jsou ekologické. Finance.cz: Poznejte hodnotu informace [online]. 2010. Dostupné z WWW:

75

KOTEK, Luboš. Nový pohled na odpovědnost za újmu na životním prostředí. AUTOMA: časopis pro automatizační techniku [online]. 2009, č. 4. Dostupné z WWW: ISSN 1210-9592 MILJŐDEPARTEMENTET. Miljölagstiftning [online]. Miljödepartementet, 2004. Dostupné z WWW: < http://www.regeringen.se/sb/d/10301> OECD. Environmental Risks and Insurance. Paris: OECD Publications Service, 2003. 90 str. Dostupné z WWW: ISBN 92-64-10-550-5. OSTŘÍŽEK, Jan a kol. Public Private Partnership. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007. 284 s. Dostupné z WWW: ISBN 978-80-7179-744-9. PMS – finanční poradenství. Občanskoprávní odpovědnost za škodu a náhrada škody [online]. PRVNÍ MORAVSKÁ SPOLEČNOST, spol. s r.o., c2009. Dostupné z WWW: POOL INQUINAMENTO. Pool Inquinamento [online]. Dostupné z WWW: PRACTICAL LAW COMPANY. Environmental Insurance [online]. Practical Law Publishing

Limited,

c1990-2011.

Dostupné

z WWW:

THE SCOTTISH PARLIAMENT, The Information Centre. Environmental Liability [online]. The Scottish Parliament, 2000. Dostupné z WWW: 76

ŠÍSTKOVÁ, Dagmar. (Nepojištěné) škody na životním prostředí mohou stát firmy existenci. OPojištění.cz: informace ze světa pojištění [online]. 2008. Dostupné z WWW: ISSN 1803-5000 VOGLEMAN, Valerie. London takes the lead on environmental liability. ENDSdirectory

[online].

2006,

13th

edition.

Dostupné

z

WWW:

WILLIS LIMITED, The Willis Index [online]. Willis, 2007. Dostupné z WWW:

11. Seznam tabulek a grafů Tabulky Rozdělení škod na životním prostředí................................................................................19 Ekonomické nástroje environmentální politiky................................................................25 Druhy pojištění.......................................................................................................................33 Výhody a nevýhody environmentálního pojištění...........................................................36 Přehled nákladů na odstranění následků nehody ve Sweizerhalle a jejich pokrytí.....42 Přehled nákladů podle ELD na odstranění následků nehody v Doñana/Boliden.......43 Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v České republice...........49 Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v Itálii...............................53 Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění v Německu......................56 Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Švédsku.......................60 Silné a slabé stránky systému environmentálního pojištění ve Velké Británii.............64 Grafy Ekonomické optimum znečištění.........................................................................................13 Negativní externalita.............................................................................................................15 Počet vážných průmyslových nehod oznámených do databáze MARS.......................38 Rozdělení nehod v EU podle typu v letech 1980-2002.....................................................39 Příčiny kontaminace půdy....................................................................................................40 Příčiny kontaminace půdy v jednotlivých zemích podle oborů činnosti......................41 77

78

Mendelova univerzita v Brně

Recommend Documents