MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ _______________________________________________________________

LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV NÁBYTKU, DESIGNU A BYDLENÍ

Nábytková řezba v historii a v současnosti Bakalářská práce

Vedoucí práce: Doc.Dr.Ing. Petr Brunecký 2009/2010

Vypracoval: Michal Motyčka

Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci na téma Řezba včera a dnes zpracoval samostatně a uvedl všechny použité literární prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně.

Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Brně, dne:........................................ podpis studenta

Touto cestou bych rád poděkoval mému vedoucímu práce Doc.Dr.Ing. Petrovi Bruneckému za jeho odborné rady a připomínky. Také bych chtěl velmi poděkovat mým nejbližším, kteří na mě po celou dobu mysleli a podporovali mě.

Nábytková řezba v historii a v současnosti Michal Motyčka Abstrakt: Tato práce se zabývá vývojem řezbářského řemesla od nejstarších dob až do současnosti, především pak na evropském kontinentu. Každé historické období je krátce charakterizováno jeho působností a uvedením řezbářské produkce při jeho trvání. Další kapitoly se věnují řezbářskému materiálu, nástrojům na jeho opracování a řezbářské technologii, což je příprava materiálu, držení dlát a techniky řezby. Na příkladu figurální řezby pak uvádím postupy při práci řezbáře gotického a současného. Tyto postupy nejsou však předmětem žádného důkladného zkoumání, ale jsou sepsány dle mých vlastních zkušeností a nastudováním dostupné literatury. V závěrečných kapitolách se věnuji současnému řezbářství, jeho produkci, jeho kvalitě a jeho možnému využití. Klíčová slova: řezbářství, starověké Řecko, gotika, baroko, dřevo, dláta, nábytek, sochařství

Furniture carving in history and presently Michal Motyčka Abstract: This thesis deal with progress of woodcarving since the first time until today, mainly in Europe. All historical periods are characterized in brief by their time and woodcarver production. Next chapters attend to carver materials, tools using for wood working and carver technologies. I means preparation of material, holding of chisels and techniques of carving. Working process of gothic and modern woodcarver is described by figure carving. These working processes aren´t in focus of science, but are described by my idea with using of literature. The last chapters are targeted the modern woodcarving, its production, quality and utilization.

Key words: woodcarving, ancient Greece, gothic, baroque, wood, chisel, furniture, sculpture

Obsah 1

ÚVOD........................................................................................................... 8

2

CÍL PRÁCE................................................................................................. 9

3

HISTORIE................................................................................................. 10

3.1

Afrika ................................................................................................................................ 10

3.1.1

Starověký Egypt ....................................................................................................... 10

3.1.2

Černošské umění ...................................................................................................... 11

3.1.3

Současnost................................................................................................................ 11

3.2

Amerika ............................................................................................................................ 12

3.3

Austrálie, Oceánie ............................................................................................................ 13

3.4

Asie .................................................................................................................................... 14

3.4.1 3.5

Východní Asie.......................................................................................................... 14

Evropa............................................................................................................................... 15

3.5.1

Pravěk....................................................................................................................... 15

3.5.2

Starověk.................................................................................................................... 15

3.5.2.1

Starověké Řecko ................................................................................................. 15

3.5.2.2

Starověký Řím .................................................................................................... 16

3.5.3

Románské období ..................................................................................................... 17

3.5.4

Gotika ....................................................................................................................... 18

3.5.5

Renesance................................................................................................................. 21

3.5.5.1

Italská renesance ................................................................................................. 22

3.5.5.2

Francouzská renesance ....................................................................................... 23

3.5.5.3

Německá renesance............................................................................................. 24

3.5.5.4

Anglická renesance ............................................................................................. 24

3.5.5.5

Španělská renesance ........................................................................................... 25

3.5.5.6

Renesance v Čechách.......................................................................................... 25

3.5.6

Baroko ...................................................................................................................... 26

3.5.7

Sloh Ludvíka IV. ...................................................................................................... 30

3.5.8

Rokoko ..................................................................................................................... 31

3.5.8.1

Francouzské rokoko............................................................................................ 31

3.5.8.2

Německé rokoko................................................................................................. 32

3.5.8.3

Italské rokoko ..................................................................................................... 32

3.5.8.4

Anglické rokoko ................................................................................................. 32

3.5.9

Klasicismus .............................................................................................................. 33

3.5.10

Empír........................................................................................................................ 33

3.5.11

Biedermeier .............................................................................................................. 34

3.5.12

Romantismus, historismus........................................................................................ 34

3.5.13

Secese ....................................................................................................................... 36

3.5.14

Art Deco ................................................................................................................... 36

3.5.15

Avantgarda ............................................................................................................... 36

3.5.16

Lidové umění............................................................................................................ 37

3.5.17

Současné řezbářství .................................................................................................. 39

4

MATERIÁL ŘEZBÁŘE .......................................................................... 40

4.1

Popis jednotlivých druhů dřev využívaných v řezbářství: ........................................... 41

4.1.1

Jehličnaté dřeviny..................................................................................................... 41

4.1.2

Měkké listnaté dřeviny ............................................................................................. 41

4.1.3

Tvrdé listnaté dřeviny............................................................................................... 42

5

NÁSTROJE, STROJE A DALŠÍ PŘÍPRAVKY ŘEZBÁŘE ............... 43

6

ŘEZBÁŘSKÁ TECHNOLOGIE, TECHNIKY ŘEZBY...................... 46

6.1

Pracoviště.......................................................................................................................... 46

6.2

Modelování ....................................................................................................................... 46

6.3

Příprava materiálu........................................................................................................... 46

6.4

Držení dlát ........................................................................................................................ 47

6.5

Základní řezy.................................................................................................................... 47

6.6

Techniky řezby ................................................................................................................. 48

7

PŘÍKLADY POSTUPU PRÁCE............................................................. 50

7.1

Postup gotického řezbáře při tvorbě figurální řezby .................................................... 50

7.2

Postup dnešního řezbáře při tvorbě figurální řezby ..................................................... 51

7.3

Srovnání těchto období.................................................................................................... 54

8

SOUČASNÁ ŘEZBÁŘSKÁ PRODUKCE............................................. 55

8.1

Restaurování a repliky..................................................................................................... 55

8.2

Loutky a betlémy.............................................................................................................. 56

8.3

Moderní technologie ........................................................................................................ 56

8.4

Řezbáři a samoukové ....................................................................................................... 57

9

VLASTNÍ REALIZACE.......................................................................... 58

10

DISKUSE............................................................................................... 60

11

ZÁVĚR .................................................................................................. 62

12

SUMMARY ........................................................................................... 63

13

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................. 64

14

SOUPIS OBRÁZKŮ............................................................................. 66

1

ÚVOD Bude tomu již osm let, kdy se mi poprvé do podvědomí dostalo slovo řezbářství,

přesněji pak obor umělecký řezbář, který byl v nabídce ke studiu, tehdy ještě na SOŠ a SOU hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové, dnes již Střední uměleckoprůmyslová škola hudebních nástrojů a nábytku. V té době jsem ještě nevěděl, co řezbářství vůbec je, co obnáší, co k tomu potřebuji, jen jsem věděl, že to má něco společného se dřevem. A tak jsem asi o rok později začal poznávat krásu tohoto řemesla. Nyní jsem se rozhodl tento můj koníček, který jsem se na střední škole učil povětšinou z praktické části, poznat i z části teoretické a pomocí dostupné literatury prozkoumat vývoj řezbářství až do dnešní doby, nahlédnout z části i do dílen řezbářských mistrů, zamyslet se nad současným řezbářstvím a jeho možném využití.

Co je řezbářství a co musí správný řezbář umět? Tímto výrazem se označuje odebírání, přesněji odřezávání materiálu pomocí ostrých nástrojů - nejčastěji dlát - za účelem zhotovit z tohoto materiálu sochu, reliéf, plastiku nebo ornament. Někdy se nazývá ,,řezbářem” i tvůrce, který dláty obrábí i některé další měkčí materiály, jako jsou slonovinu, různé kosti, jantar, perleť a želvovinu, avšak toto pojmenování je nesprávné, neboť řezbářem by se měl označovat pouze tvůrce, který obrábí dřevo. Řezbář vytváří podle svých nápadů, pocitů a myšlenek z tohoto jedinečného a krásného materiálu díla, která již od nejstarších období světa dotvářely interiéry, někdy i exteriéry paláců, chrámů, kostelů, zámků, měšťanských domů a v posledních stoletích i vesnických domků, vznikem tzv. lidového umění. Řezbářem se člověk nestane jen tak, že vezme někde kus dřeva, dláto a začne něco tvořit, ale v prvé řadě je důležitá znalost materiálu. Vybrat si vhodné dřevo, nechat ho dostatečně vysušit a v neposlední řadě opracovat ho do tvarů potřebných před začátkem řezání, to vše patří k základním dovednostem řezbáře. Řezbář musí mít také umělecké cítění, ať je to z pohledu dalších činností spojených s řezbářstvím, jako tvorba modelů z hlíny nebo vytváření papírových nákresů a šablon, ale především při samotné řezbě.

8

2

CÍL PRÁCE Cílem této práce bylo prozkoumání vývoje a uplatnění řezbářského uměleckého

řemesla od nejstarších období až do současnosti. U většiny uvedených období, pokud je to z literárních zdrojů možné, uvést produkci, používané materiály a nástroje. Dále seznámit s užívanými řezbářskými materiály, nástroji a technologií řezbáře. Nakonec na daných příkladech postupu práce ukázat, co se změnilo od gotického období při práci řezbáře oproti tomu současnému, a zamyslet se, co stojí za snižující se kvalitou řezby a jejím uplatněním, které trvá již od přelomu 18. a 19. století. Tato práce je zpracována kompilační metodou, která byla doplněna o znalosti získané praxí. V práci je také ukázka vlastní řezbářské tvorby.

9

3

HISTORIE Následující kapitoly popisují řezbářskou tvorbu na jednotlivých kontinentech.

Každý kontinent má svá specifika, ať už v podnebí, materiálových možnostech, ale i společenskou kulturou, která udávají i ráz umělecké tvorbě.

3.1 Afrika Africký kontinent můžeme z dlouhodobého hlediska rozdělit na dvě období z pohledu umělecké tvorby. Prvním obdobím je umění starověkého Egypta, tím druhým obdobím tzv. Černošské umění.

3.1.1 Starověký Egypt Jedna z nejstarších civilizací na světě, která se rozkládala na březích největší africké řeky Nil, po sobě zanechala významné pozůstatky, které dokládají nejen její uměleckou vyspělost. Dochované věci jsou většinou nalézány v hrobech význačných egyptských vládců, neboť jim ve víře v posmrtný život byly do hrobů ukládány nejrůznější předměty, ať už jejich vlastní podobizny, figury služebnictva, nábytek a další dřevěné předměty. Nejčastěji se vyráběly sochy, reliéfy a předměty užitého umění, které byly určeny především pro vyšší vrstvy společnosti. Sochy a plastiky měly obvykle náboženský nebo mytologický charakter, což souviselo s uctíváním božstev a s vírou v posmrtný život. Dále se využívalo řezby na nábytku ve formě drobných reliéfů. Bylo to vyřezávání noh lůžek ve tvaru zvířecích tlap nebo kopyt, a také vyřezávání zvířecích hlav na opěradlech lůžek. Jako výrobní materiál se používala dovážená dřeva akácie, sykomory, cedru, cypřiše, ebenu i dalších dřev, neboť Egypt měl vlastního dřeva nedostatek. Navíc bylo dřevo doplňováno dalšími materiály – vykládání kameny, kovem, ale i plátkovým zlatem. K opracování dřeva jim sloužily pily, sekery, dláta, různé škrabky, které byly vyrobeny z kamene.

10

3.1.2 Černošské umění Horké a vlhké africké podnebí bylo

nepříznivé

pro

dlouhodobé

uchovávání dřevěných výrobků, proto se starší

výrobky

afrických

černochů

zachovaly hlavně v muzejních sbírkách, kam byly dovezeny misionáři, cestovateli a později i obchodníky s uměním.1 Dřevořezba

byla

výhradně

činností mužů. Velká část vyráběných

Obrázek 1 – Africký řezbář

předmětů sloužila k rituálním účelům, byly to různé sochy náčelníků, předků, masky duchů, atd. Dřevo bylo dále doplňováno jinými materiály – kovem, sklem, kůží, a využívalo se i přibarvování šťávami z bobulí, listů a popelem. Nástroje na opracování byly stále stejné.

3.1.3 Současnost Afrika je v současnosti nejchudší kontinent naší planety. Jedním ze způsobů obživy je zde i výroba různých dřevěných skulptur, soch, drobných dřevěných věcí, které se pak prodávají na trzích turistům z ostatních kontinentů. Celý africký kontinent je posetý nespočtem kmenů a etnických skupin, které si po staletí předávají rodové tradice, rituální předměty, atd. Mezi nejdůležitější rituální předmět patří maska, která je vyřezávaná ze dřeva a dekorovaná vlasy zvířete, vlákny rostlin, drahokamy a barvivy (kaolínem). Mezi nejlepší výtvory uchvacující svou nevázanou nápaditostí a smyslem pro detail bezesporu patří díla ,,tajemného“ kmene Makonde z jihovýchodní Tanzánie, původně však pocházejícího ze severního Mozambiku. Dnes makondové tvoří jedno z největších tanzánských etnik. Podivuhodností je i pradávný mýtus, který říká, že první

1 DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění : vybrané kapitoly z historie. 1. vyd. Praha : Grada, 2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

11

muž vyřezal z kmene stromu figuru ženy, tu pak postavil do vzpřímené polohy a ona další den obživla. Pro podporu kulturního dědictví tohoto kmene, jehož řezbářské umění je známo po celém kontinentě, vznikl projekt ,,Školy pro Afriku“. Tento projekt vznikl za účelem získávání finančních a podpůrných technických prostředků pro výstavbu a provoz školy, pracovních dílen a kulturního centra pro dřevořezbáře ve vesnici Chikundi v jihovýchodní Tanzánii. Má za úkol motivovat zejména mladou generaci, aby z tohoto regionu neodcházela za prací do jiných měst, dále pak zlepšit nedobré pracovní podmínky zdejších dřevořezbářů.2

Předsedou

sdružení

Obrázek 2 – Řezbář při práci

Školy

pro Afriku je Čech ing. Miroslav Širš, který věří, že toto jedinečné kulturní dědictví zasluhuje zápis do knihy Unesco.

3.2 Amerika O řezbářském umění předkolumbovské Ameriky toho příliš nevíme, ať už to bylo nepříznivým podnebím, ve kterém se zpracované dřevo neuchovalo, nebo i přílivem dobyvatelů, kteří měli odpor k vyobrazení místních božstev, a tak památky likvidovali. Vzácně dochovaná díla předkolumbovské doby však ukazují na vysokou úroveň tehdejšího řezbářského umění. Původní obyvatelé severní Ameriky, indiáni, vytvářeli především dřevořezby duchovního charakteru spolu s výrobky k rituálním obřadům - totemy, sochy, figurky lovců, zvířat, bájných postav, duchů, masky apod. K výrobě používali jednoduché kamenné nástroje – pily, sekery, dláta. Odlišné bylo řezbářství příchozích bělochů, kteří již využívali nástroje kovové a vytvářeli především

2

DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění : vybrané kapitoly z historie. 1. vyd. Praha : Grada,

2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

12

drobné sošky sloužící misionářům k šíření křesťanství. V jižní a střední Americe nebylo řezbářství příliš rozšířeno.

3.3 Austrálie, Oceánie V této rozsáhlé oblasti, skládající se z množství různě velkých ostrovů, hrálo řezbářství významnou úlohu, a to i v místech, kde se stromy nevyskytovaly a dřevo bylo pouze naplavováno. Podobně jako u mnoha národů byla i zde řezbářská tvorba spojena s různými kulty a v těchto oblastech i s kanibalismem. Sochy bohů, předků, ornamenty na domech, masky a jiné předměty byly vyráběny

pomocí

kostěných

a

kamenných lasturových

seker, nožů.

S jednoduchými nástroji byly vytvořeny často

i

velmi

doplňované

komplikované

lasturami,

řezby,

vulkanickým

sklem, lýkem, zvířecími chlupy, hlínou a jinými přírodními materiály. Předměty Obrázek 3 – Motivem řezby asmatští kanibalové byly povrchově upravovány opalováním nebo barvením.3 Vytvořené dřevořezby byly většinou náboženského a rituálního charakteru – sošky bůžků, démonů, zvířat, taneční masky, přilby, bubny, atd. V současné době jsou z této oblasti nejvíce známi příslušníci kmene Asmat z Papuy – Nové Guiney, kteří jsou pokládáni za nejlepší řezbáře doby kamenné. Lovci tohoto kmene byli kdysi považováni za jedny z nejobávanějších kanibalů. Dnes již civilizování příslušníci tohoto kmene vytvářejí, již pomocí kovových nástrojů, obdivuhodné sošky, bubínky a vyřezávané lodě, které putují do Evropy nebo Ameriky a jsou zde výborným obchodním i aukčním artiklem.

3

Jahoda,

Petr.

Papua

(New

Guinea)

Expeditions

&

Tours

to

primitive

tribes

(Korowai,Kombai,Asmat,Yali). Photos and facts on traveling to Papua [online]. [cit. 2.dubna 2010]. Dostupné na World Wide Web:

13

3.4 Asie Na asijském kontinentě byly nalezeny jedny z nejstarších dřevořezeb ve světové historii. Etnická a kulturní rozmanitost tohoto kontinentu se projevuje i v řezbářství. Velmi složité a kvalitní řezbářské práce většinou pocházejí z východu Asie, konkrétně z Japonska a Číny, kdežto řezby kanibalů z jihovýchodní Asie bývaly velmi jednoduché. Podobně jako na ostatních kontinentech bylo i zde umění motivováno vírou, ale tvorba byla výrazně odlišná například od té evropské. Řezbáři zobrazovali duchy předků, démony, proroky, božstva a ti, kterým jejich náboženství zakazuje plasticky zobrazovat veškeré bytosti, vytvářeli různé ornamenty.4 Spousty kusů nábytku byly vyrobeny pro evropské zákazníky, kde se potom staly inspirací pro další umělce.

3.4.1 Východní Asie Čína

a

Japonsko,

jedny

z

nejstarších

a nejrozvinutějších civilizací vůbec, byly důležité i z hlediska řezbářského umění. Čínské vynálezy jako knihtisk, kompas, střelný prach a hedvábí ukazují na vysokou úroveň tehdejší společnosti, nejinak tomu bylo v uměleckém odvětví, nevyjímaje řezbářství. Motivem tvorby bylo, jako tomu je na ostatních kontinentech, náboženství - buddhismus, zenbuddhismus,

Obrázek 4 – Divadelní

taoismus, šintoismus. Byly vyráběny dřevěné sochy, kdy maska nejstarší je zachována i z dob kolem roku 600 n. l., které se dále dekorovaly polychromií, zlacením, sklem i drahými kameny. Typickým dílem japonského řezbářství jsou masky tradičního divadla Nó, jehož počátky sahají až do 14. století, a v nezměněné formě přetrvává dodnes. Řezbáři dokázali pro tyto divadla vytvořit masky rozličných tvarů, ve kterých dokázali zobrazit postavy s přesnými charaktery i vyjádřením pocitů. Další možností využívání řezeb bylo na nábytku. I když kultura bydlení v této oblasti příliš rozvinutá nebyla. 4

MINÁŘ, Marek. Řezbářství. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 261 s., [12] s. ISBN 80-247-0743-8.

14

3.5 Evropa Z historického hlediska toho víme o evropském řezbářství nejvíce, proto je také tato část nejobsáhlejší. Je rozdělena do jednotlivých slohových období, která se na tomto kontinentě rozvíjela od dávných dob až dodnes. V každém období se také řezbářství rozvíjelo jinak, podle rostoucí úrovně bydlení, materiálových možností, atd. Nejrozsáhlejšími a tedy nejvýznamnějšími kapitolami v tomto přehledu jsou období gotiky a baroka, kdy se řezbářství nejvíce uplatnilo v kultuře bydlení a vybavování interiérů.

3.5.1 Pravěk Toto nejstarší a také nejdéle trvající období, nám ukázalo i počátky opracování dřeva. Dochované výtvory byly většinou nalezeny v rašelině, která uchovala tento materiál po dlouhá staletí. Nalezeno bylo také mnoho primitivních nástrojů – sekery, nože, pily, dřevěné paličky a škrabadla. Tyto nástroje byly většinou vyrobeny z kamene nebo kosti, a podle předpokladů sloužily na opracování dřeva.

3.5.2 Starověk Do tohoto období jsou zařazeny dvě významné civilizace, které položily pevné základy evropské kultury – jsou to starověké Řecko a Řím. Tyto civilizace zůstávají po dlouhá staletí inspirací pro tvůrce, kteří ze zkoumání těchto kultur vytvářeli nové slohy - renesanci, klasicismus, empír a pseudohistorismus.

3.5.2.1 Starověké Řecko Na dnešním Peloponéském ostrově se před mnoha staletími rozvinula kultura, která čerpala z poznatků egejské kultury, kultury Mezopotámie, starého Egypta, ale vytvořila svébytnou kulturu, ze které čerpáme inspiraci dodnes. Řekové navrhli vzorový typ domu, kde každá místnost měla pevně dané místo podle účelu, ke kterému měla sloužit. Domy nehýřily pestrou výzdobou, jen místnosti sloužící k hostinám byly reprezentací majitele domu. V místnostech se nacházely lůžka, 15

které byly ozdobeny řezbami, a někdy opatřeny i zlatými nebo bronzovými ozdobami. Dalším význačným kusem nábytku byly křesla a trůny, které se však nenacházely v obyčejných domácnostech, ale používaly je nejvyšší vrstvy. Trůny byly vyrobeny z nejlepšího dřeva a zdobeny řezbami, vykládány slonovinou a zlatými plátky. Dřevo bylo pro Řeky vzácným materiálem, protože

ho

neměli

nazbyt.

Znali

však

vlastnosti

jednotlivých dřev, a proto vždy vybírali ten nejlepší a nejvhodnější druh dřeviny pro jednotlivé kusy nábytku. K opracování dřeva používali nářadí, které se od toho dnešního příliš nelišilo – sekyry, pily, dláta, pilníky, vrtáky a škrabky. Konečnou úpravu povrchu dřeva dávali broušením pomocí pemzy a napouštěním přírodních olejů, které pak kůžemi leštili. Řezbářství se nevyužívalo pouze na zdobení Obrázek 5 - Feidiova socha nábytku, ale i k tvorbě soch. Nejvýznačnější sochař bohyně Athéna Parthenos tehdejší doby byl Feidias, který vytvořil sochy sedícího Dia v Olympii a bohyně Athény. Socha Dia sedícího na trůnu z cedrového dřeva, který byl zdoben zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy, má dřevěné jádro, jež je polepeno tenkými plátky slonoviny a zlata, které bylo použito na vlasy a šat. Stejně tak byla vytvořena socha Athény.

3.5.2.2 Starověký Řím Z malých městských států vzniklo na severu Apeninského poloostrova město Řím. Pomocí důmyslného státního zřízení vyrostl v mocnou říši, která na sklonku třetího století před Kristem ovládla celý Apeninský poloostrov. O několik stovek let později už sahala až do Británie a na jihu pronikla i do severní Afriky. Kultura Římanů se rozvinula z převzetí technologie a poznatků z kultury Etrusků a také antických Řeků. Mezi typický starořímský nábytek patřil stolek o třech nohách, které byly řezbářsky tvarovány jako nohy laní nebo kozí, navíc ještě ozdobené bájeslovnými figurami a hermami. Mezi další nábytek zdobený řezbami patřily truhly, lůžka, křesla a kazety, které sloužily k ukládání toaletních potřeb. 16

3.5.3 Románské období ,,V letech, která následovala po roce 1000, stavěly se kostely takřka na celém světě. Přestavovaly se i tehdy, když to nebylo zapotřebí. Každá křesťanská obec se snažila ze všech sil, aby postavila nádhernější svatyně než sousední obec. Jakoby svět chtěl setřást své hadry, aby se ozdobil bílých rouchem kostelů.”5 Charakteristiku tohoto období zapsal roku 1045 do klášterní kroniky příslušník řeholnického řádu mnich Raoul Glaber. Proto je také tento sloh nazýván ,,slohem klášterním,” neboť se stavbám sakrálním věnovala větší pozornost než obyčejným lidským příbytkům. Nábytku se z tohoto období příliš nedochovalo, a když se nějaké Obrázek 6 – Relikviář sv. Maura kusy nalezly, tak byly na velmi nízké úrovni zpracování. Většina nábytku byla velmi primitivní a vytvořena tesařskou technikou, tedy z pokácených stromů, vysekaných fošen a trámků. Základními typy nábytku byla postel, lavice, stůl, truhla, v pozdější době skříně a zvláštním typem nábytku byly psací a čtecí pulty. Zdobení nábytku bylo tedy zřejmě velmi výjimečné, ale jsou známi drobné řezby na čelech postelí, dále byly zdobeny řezbou čtecí a psací pulty a truhly, které využívaly motivy románské architektury. Řezbářského umění se více využívalo v tvorbě soch, které dotvářely charakter sakrálních staveb. K tvorbě nábytku, ale i soch, se používalo dřevo ořechu, modřínu, břízy, dubu, lípy a jedle. U soch bývalo časté dokončování polychromií, zlatým nebo stříbrným plechem. Nástroje na opracování byly stále stejné - sekery, pily, dláta a novinkou bylo opracování soustružením.

5


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

17

3.5.4 Gotika Vznik

tohoto

období

datujeme

od 12. století ve Francii. Na rozvoj měla výrazný vliv bohatá církev, na jejíž popud vznikaly mohutné a velkolepé katedrály, kostely a chrámy. Z toho plynula práce pro architekty, kteří tyto stavby navrhovali, ale i truhláře a řezbáře na vybavování interiéru těchto staveb. Řezbářství dosáhlo v tomto Obrázek 7 – Hlavní oltář chrámu sv. období svého vrcholu, neboť požadavky církve

Jakuba v Levoči na Slovensku

na vybavení interiérů byly vysoké, což můžeme posoudit i my v dnešní době při návštěvě kostelů např. v Adamově, Levoči, Banské Bystrici, atd., kde nás velkolepé výtvory uchvacují dodnes. V období gotiky můžeme sledovat i vznik cechů, což byla sdružení řemeslníků, kde ti nejzkušenější dbali na kvalitu vytvářených výrobků a zároveň si zde vychovávali učně, kteří pokračovali v řemeslné tradici. Umělci období gotiky většinou pracovali v anonymitě, takže je v dnešní době známo velmi málo výtvorů, u kterých můžeme jmenovat jejich tvůrce. Ty, které však známe, určitě byli a jsou dnes považováni za nejlepší řezbáře své doby. Jejich tvorba se výhradně zaměřovala na vybavování církevních staveb, kdy vytváření oltářů, retabulí, kazatelen, lavic a dalších soch, které dotvářely interiéry těchto staveb, jim mohlo zabrat i několik let. Mezi nejdůležitější vybavení kostela patřil hlavní oltář, který stál vždy přímo naproti vchodu do kostela. Existovalo spoustu typů těchto oltářů, které se odvíjely z dané dispozice místa, tj. výšky a šířky, podle tématiky předepsané objednavatelem a také hlavně podle dovedností řezbáře. K nejstarším typům patří tzv. celový oltář. Tento typ oltáře se uplatňoval především u menších objektů nebo u přenosných oltáříků. Ve stavu otevřeném představuje oltářík baldachýn se soškou a po stranách s otevřenými křídly, které po uzavření vytvořily úhledný kufřík. Křídla bývaly většinou zdobeny malbou nebo plošnými reliéfy. Od tohoto základního typu se pak dále odvozovaly další typy oltářů. Vždy to Obrázek 8 - Detail světelského oltáře tedy byla hlavní skříň (tabule), která obsahovala 18

v Adamově

u menších oltáříků jednu sochu, u větších několik soch, po stranách opatřených křídly, jež mohly případně skříň uzavřít. Obyčejně se užíval jeden pár křídel, ale u větších oltářů byla křídla zdvojená, takže byla možná trojí projekce. To znamená, že oltář mohl být uzavřen, nebo se otevřel jeden pár křídel a nakonec se mohl otevřít i druhý pár křídel. Horní část oltáře bývala ve starších dobách často ukončena

Obrázek 9 - Detail postav z oltáře v chrámu sv. Jakuba v Levoči

trojúhelníkovými štíty, jejichž odpovídající počet se vytvořil i na křídlech, takže při uzavření oltáře štíty křídel překrývaly štíty na skříni. Dále se vyskytují oltáře, kde archa (hlavní skříň) je dělená na dvě patra, v jednom patře mohla být skupina soch, v druhém jednotlivě stojící sochy. Toto dělení se pak využívalo i na křídlech, kdy např. v hlavní skříni byla velká socha madony, a v křídelních nikách sošky světic. Existovala ještě spousta dalších typů oltářů, záleželo vždy na invenci autora. Podle velikosti prostoru kostela vždy archa stála na různě vysokém nástavci, který byl také zdoben řezbou a ještě měl nadstavce. Celý oltář tak dosahoval obrovských výšek, nejvyšší gotický oltář stojí v chrámu sv. Jakuba v Levoči na Slovensku a má výšku 18,62 m. Gotické sochy byly většinou součástí výzdoby oltáře. Vytvářeny byly z celého kusu kmene, proto i postoj a gestikulace nebyly tak výrazné, jako tomu bylo v období baroka o několik tisíc let později. Uzavření sochy do určité velikosti kmene však bylo dobrovolné, neboť při potřebě většího kusu dřeva, dokázali řezbáři vytvořit kvalitně slepený blok. Řezbáři si tehdy také nevybírali bezvadný kus kmene, jako to děláme většinou dnes, ale vady dřeva dokázali vyspravit, nebo také věděli, že socha bude dotvořena polychromií, která vady zakryje. V pozdějších dobách, kdy se už sochy polychromovaly méně, byl však řezbář nucen si vybírat kvalitní kmeny bez vad. Sochy, které byly téměř ve většině případů součástí Obrázek 10 - Chórová lavice oltáře, stály opřeny o pozadí oltáře, a nebyly tudíž vyřezány z chrámu sv. Barbory zezadu, nýbrž zploštěny a poté vydlabány. Vydlabání sochy 19

v Kutné Hoře

zezadu, které bylo velmi dokonale provedené, že zůstala velmi úzká část materiálu, mohlo posloužit i k odlehčení sochy, ale hlavním důvodem bylo zabránění vzniku výsušných trhlin. Tyto vydlabané otvory se u oltářních soch mohly nechat odkryté, neboť zadní část byla schována ve skříni. U volně stojících soch, které byly napohled ze všech stran, se však tyto otvory zakrývaly deskou a ještě před polychromií pružným plátnem. Deska se pak upevňovala klihem a dřevěnými kolíky. Jak již bylo řečeno, řezbář se snažil vkomponovat sochu většinou do jednoho celého kmene. Vyskytly se však i náměty soch, které přesahovaly tvary kmene, proto si musel řezbář sklížit blok potřebné velikosti. Už tehdejší řezbář věděl, že musí k sobě klížit vždy pravou stranu dřeva k levé, aby se blok nerozklížil. Spoje dále vyztužoval dřevěnými kolíky, kovovými svorkami nebo rybinami. Technickou důmyslnost tehdejšího řezbáře lze ukázat na reliéfu sv. Jiří sedícího na koni a rozpřahujícího se mečem proti drakovi. Reliéf byl slepen ze tří silných kusů dřeva. Tvůrce se při vytváření reliéfu obával, že by se tenké pozadí reliéfu vedle kompaktního plastického koně s jezdcem zdeformovalo a znehodnotilo by tak dílo. Proto tvůrce tělo koně a část jezdce vydlabal. Na zadní straně reliéfu však byly pouze dva malé otvory, které nemohly dostatečně posloužit k vsunutí dláta a vydlabání prostoru. Z toho vyplývá, že řezbář nejdřív tři části bloku spojil na sucho pouze kovovými svorkami k sobě, poté vyřezal reliéf a zase blok rozpojil. Vydlabal otvory přebytečného materiálu a blok definitivně slepill klihem, pak dokončil opracování povrchu. Řezbář v gotice při tvorbě sochy neužíval model, neboť hranice mu dával blok kmene. Jeho představivost hned od začátku viděla v hmotě dřeva všechny partie těla, které se dotýkaly stěny kmene. Naproti tomu dnešní řezbář - pokud nepracuje podle modelu - hledá často definitivní formu až během práce. Musí proto postupovat obezřetněji a vždy se znovu orientovat v stále se měnícím rozpracovaném bloku. Výzdobu oltářů netvořily jen sochy a figurální reliéfy, ale i ornamentální řezby, jež byly často odvozeny z architektonických prvků gotiky. Na ornamentech, které se ve velkém počtu opakovaly, nebyla třeba důkladná stejnoměrnost, naopak každý kus fiály, krabu čí křížového květu byl řezaný individuálně, bez mechanického opakování. Při opakování ornamentů řezbářům posloužily šablony, podle kterých si narýsovali jejich tvar na připravený kus dřeva. Gotickou sochu lze rozeznat od soch z dalších období typickým řezáním vlasů. Princip vytváření prohlubní v kompaktní mase dřeva a kombinování zářezů 20

v mnohotvárných variacích vytvořily charakteristické kadeře a vousy gotických soch. Efekt zvlněných vlasů byl navíc zvýrazněn spolupůsobením polychromie, respektive zlacením. I v nábytkové tvorbě byla řezba velice výrazně zakotvena. Na zdobení se využívaly především architektonické prvky, rostlinné a figurální ornamenty. Jedním z nejdůležitějších kusů nábytku byla stále truhla, která se používala k ukládání šatů, ale i k sezení. Bývala bohatě zdobena na všech bočních stranách i víku. Do nábytkové skladby gotiky dále patřily skříně, postele s řezbovanými baldachýny, psací stoly, lavice, křesla a židle. Nástroje používané tehdejšími řezbáři byly pravděpodobně stejné jako dnes. I když se žádné nedochovaly, můžeme z povrchu soch, které nebyly po vyřezání dláty vybroušené, rozpoznat profily využívaných dlát. Na hrubé opracování soch využívali dláta, která měla šířku 50 – 70 mm. Vzhledem k převažující sakrální tvorbě soch a nábytku se k tvorbě využíval hlavně dub, který patřil a patří k nejtrvanlivějším dřevinám. Dalšími užívanými dřevinami byly často lípa, ořech, limba, někdy jedle. Gotické období nám zanechalo mnoho dochovaných řezbářských důkazů o tom, že tehdejší řezbář se své práci věnoval s potěšením a s radostí, která je dokázána vytvořením mnoha krásných oltářů, soch a ornamentů, které nás fascinují i dnes.

3.5.5 Renesance Tento sloh vznikající na počátku 15. století v Itálii se pokoušel navázat na kulturu antického světa. Bylo to zřejmě teprve myšlení člověka patnáctého století, které se přiblížilo k myšlení starých tvůrců oněch antických soch, staveb a nalezených literárních děl. Nadšená snaha vzkřísit styl starověkého Říma spojená s géniem italských umělců vedla až k vrcholům renesance.6 Člověk se v tomto období nezříkal boha, ale začal nacházet smysl v radostech života, s kterým souvisela i kultura bydlení a touha po nádheře. Lidé se začali

6


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

21

obklopovat přepychovými předměty a vybavovat si svá obydlí přepychovým nábytkem, který jim dával čím dál větší komfort a pohodlí.

3.5.5.1 Italská renesance V Itálii renesance vznikla a také se odtud rozšiřovala do dalších částí Evropy. Důležitým prvkem nábytkové tvorby zde bylo to, že každý nábytkový předmět byl vytvářen jako solitér. Hlavními znaky se stala jednoduchost, symetrie a harmonie. Architektura nábytku a její tektonický řád vycházel z principů architektury stavebních děl Obrázek 11 – Kopie renesanční truhly staré antiky. V rané renesanci bylo členění spolu s plastickou dekorací nábytku vytvářeno v přísné rovnováze. Můžeme konstatovat, že renesance přenesla v plném rozsahu tvarosloví antické kamenné architektury do dřeva.7 Základním úložným nábytkem stále zůstávala truhla, která i v honosných palácích stále sloužila jako jediný prostor na uložení oblečení a zároveň sloužila jako sedací nábytek. V palácích, na rozdíl od obyčejných měšťanských domů, byla často bohatě zdobena řezbami, někdy i malbami. Z truhly se pak přidáním zádového a bočních opěradel stala lavice, nazývaná cassapanca, která byla řezbářsky zkrášlována řezbářsky provedenými ornamenty, plošnými reliéfy nebo figurálními kompozicemi, jejichž motivem bylo antické bájesloví. Dalším základním typem nábytku byl stůl, který v počátcích renesance stále býval sestaven ze stolní desky a ,,koz”. V pozdějším období se však stal honosným nábytkem, kde podstavce

byly

řezbářsky

zpracovány do tvarů zvířat, andělů, postav

z bájesloví,

nebo

jen

vykrouženými volutami. Řezbářsky

7

Obrázek 12 – Přední stěna italské truhly cassapanca


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

22

se upravovaly i části na profilovaných a zesílených hranách stolních desek. Řezby se začaly uplatňovat i na sedacím nábytku. Byly to především židle ,,sgabello”, tzv. toskánská židle, kde zádové opěradlo, u sgabella i sedák, vytvářely plochu pro vytvoření řezby. Typickým sedacím renesančním nábytkem bylo křeslo ,,danteska”, které spočívalo na dvou zkřížených masivních žebrech – nohách, spojených sedadlem a zádovým opěradlem. Vyřezávané zádové opěradlo bylo pevně propojeno s postranicemi, které byly taktéž řezbářsky upraveny. Novými typy nábytku v renesanci byly kredence a kabinety, které se postupně stávaly běžným vybavením sídel. Stolové kredence byly často bohatě zdobeny vyřezávanými balustrovanými sloupky, podpěrami, římsami a karyatidami. Typickým nábytkovým předmětem se stal kabinet, což byly nízké skříně umístěné na stolovém podnoží, které bylo bohatě řezbováno. Sloužily k stolování, ale i jako psací stoly, kdy měl kabinet množství zásuvek, přihrádek a poliček pro úschovu psacích potřeb. Řezbáři italské renesance používali javorové, hruškové, cypřišové, modřínové a především ořechové dřevo.

3.5.5.2 Francouzská renesance Italská renesance se velmi brzy rozšířila do Francie, nejdříve však do jejího centra, a to do Paříže. Ovlivnila zde záhy celou francouzskou kulturu. Francouzští architekti vlastním studiem antiky přidali své vlastní prvky, kterými francouzskou renesanci zdomácněli. Do tvorby vnesli ryzost, prostotu a úměrnost. Renesance ve Francii vyvrcholila v období vlády Ludvíka XIII., to již vývoj nábytku od prostých původních forem dospěl k vysoce náročnému tvarování. Řezané a soustruhované části nábytkových předmětů ustoupily bohaté řezbářské výzdobě, kterou svými návrhy i vlastní účastí zdokonalovali přední umělci. A tak francouzské nábytkářství, které bylo především ve službách královského dvora, dosáhlo po osvojení základů renesanční tvorby i ve Francii vysokých kvalit.8 Stejně jako v Itálii se zde podstavce stolů vyřezávaly do tvarů herm, chimér, mořských koníků, figur zvířat nebo sloupků. Židle a křesla měly bohatě vyřezávaná

8


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

23

zadní opěradla. Velkého rozšíření dosáhla čtyřdveřová skříň, jež byla členěna pomocí pilastrů, sloupů, jemně profilovaných říms a vyřezávaných girland.

3.5.5.3 Německá renesance Stejně tak jako ve Francii se tento sloh do Německa rozšířil pomocí italských umělců, kteří byli do této oblasti zváni. Renesanční tvarosloví zde pak bylo umělci převáděno do potřeb místních podmínek, které se lišily například klimatem, jež bylo na rozdíl od toho italského chladnější a mělo tak vliv na vybavení interiéru. Nejvýznamnějším představitelem německé renesance, konkrétně jihoněmecké, byl norimberský řezbář a zdatný kreslíř Peter Flotner, který jako jeden z prvních použil italské motivy na svých truhlách a skříních. Truhly a skříně zdobil akantovými, někdy i figurálními motivy, římsy zdůrazňoval zubořezy a vejcovci. Materiálem pro výrobu skříní a truhel bylo jehličnaté dřevo dýhované jasanem, na řezby používal lipové nebo dubové dřevo.

3.5.5.4 Anglická renesance K rozvoji renesance přispěl na počátku 16. století král Jindřich VIII. (1520 – 1550), který pozval do Anglie architekty a řemeslníky z Itálie. Teprve za vlády Alžběty (1558 – 1603) se renesance rozvinula naplno. Angličtí tvůrci převzali jen to, co vyhovovalo tehdy konzervativnímu přístupu ve vybavování interiérů. A stejně jako v Německu zde hrálo významnou roli klima, které předurčovalo vytvářet interiéry útulnější a pohodlnější. Materiálem na výrobu nábytku zde byl vlašský ořech, který byl za Alžběty vysázen po celém království a nahradil běžné dubové dřevo. Využívaným nábytkem byly židle a křesla s řezbovanými zádovými opěradly a trnožemi, kredence s vyřezávanými figurami zvířat, stoly a postele s baldachýnem. Většina nábytku však vznikala z návrhů tvůrců z Itálie, Francie, Německa, angličtí nábytkáři ve svém uměleckém řemesle žádnou zvláštní a osobitou tvořivost neprojevili.

24

3.5.5.5 Španělská renesance Španělská renesance byla i přes vítězství ,,katolických králů” Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského nad maurskými sultány stále pod vlivem orientálního umění, neboť precizní práce maurských řemeslníků místní řemeslníci jen těžce překonávali. Díla maurů se dostávala i do ostatních částí Evropy a vnesla do výroby nábytku orientální motivy a také nové technologie. Z nábytkové skladby je znám typický sekretář ,,vargueňo“, který vznikl postavením truhly na podstavce ze soustruhovaných sloupků opatřených ještě řezbou se zvířecími motivy. Řezbou se zdobila také čela zásuvek u stolů, u lůžek bohatě řezbované bočnice a u židlí područky zakončené volutami.

3.5.5.6 Renesance v Čechách Renesance se u nás začala uplatňovat, na rozdíl od ostatních částí Evropy, až o tisíc let později. Tvorba nábytkových předmětů je nejvíce spojována s obdobím vlády císaře Rudolfa II., který ve své posedlosti po krásných předmětech zval na svůj dvůr mistry řemesel, kteří přinášeli nejen svoji zručnost, ale i um a nové technologie. Renesance se tak rozšířila po celé zemi, a nejen šlechta, ale i bohatí měšťané začali své interiéry vybavovat v jejím duchu. Dovážený nábytek, nebo nábytek podle vzorů italských řemeslníků, nesměl chybět na žádné, byť i menší tvrzi nebo zámku. K výrobě se používalo dřevo z měkkých domácích dřevin doplňované dováženým ebenem nebo mahagonem. Dále se na zdobení používala kost, slonovina nebo i perleť. Klasické domácí typy nábytku – stoly, židle, postele zhotovené domácími mistry, které byly místy zdobeny řezbou, doplňovaly kabinety, kredence, bufety, sekretáře, které však byly dováženy z Norimberka nebo Itálie.

25

3.5.6 Baroko Rozkvět umění je z velké části ovlivněn podmínkami hospodářskými, kulturními a ideologickými. Všude, kde se tyto podmínky rozvíjely, vznikl umělecký sloh, který ovlivňoval kulturu života a bydlení své doby. Stejně tomu bylo i na počátku 17. století, kdy se po období renesance, z které převzal některé prvky, začal v Itálii rozvíjet nový sloh, který byl nazván baroko. Z Itálie se postupně rozvinul do všech části Evropy. Těžké začátky tohoto období byly ovlivněny především třicetiletou válkou (1618 – 1648), jejíž průběh ovlivnil rozkvět mnoha evropských území. Hospodářský úpadek zasáhl tvorbu nábytku, tedy i řezbářství. Nedostatečné finanční prostředky objednavatelů vedly k úpadku řezbářské tvorby, neboť zadávané zakázky, mezi něž patřila nejvíce výroba ozdobného

nábytku,

nedávaly

možnost

rozvíjet

dovednosti řezbáře, jako je dávala tvorba figurálních řezeb. I církev, která bývala výhradním zadavatelem prací pro řezbáře, v tomto období neměla financí nazbyt, a tak raději nechávala opravovat starší práce. Po tomto období úpadku, tedy i úpadku řezbářské tvorby, však vlivem velkých zeměpisných objevů a rozmachu zámořského obchodu, nastal příliv bohatství do rukou absolutistických panovníků a šlechty po celé Evropě, a tudíž i pro závratně rychlý rozvoj umění. Stavěly se nové zámky, šlechtická a panská sídla a také honosné církevní stavby, kde nacházeli bohaté pole působnosti architekti, malíři i řezbáři. Nastala tak nebývalá poptávka po řezbářských pracích, kvůli které

Obrázek 13 - Polychromovaná socha sv. Kateřiny

byl řezbář nucen pracovat velmi rychlým a úsporným způsobem. V tomto ohledu byl však podporován celkovou tendencí slohu, kde směrodatný byl celkový dojem díla a ne stupeň propracovanosti. Roli v tom hrála i skutečnost, že vznikl jednotný koncept, který slučoval architekturu s ostatními výtvarnými disciplínami. Rozhodujícím činitelem tedy byl koncept architekta, od kterého se poté odvíjel výběr materiálů, a tedy i práce pro jednotlivé umělce. Společným znakem barokní architektury byla křivka, která byla uplatňována na všech nábytkových předmětech. Kruh byl nahrazován oválem, půlkruh obloukem. 26

Ovál a oblouk se staly nejoblíbenějšími formami baroka. Klidné tvary se dostaly do pohybu, hladkost byla zvlněna a linie zakřiveny. Jednotlivé architektonické články byly sestavovány tak, aby pomocí zvlnění vzbuzovaly dojem pohybu.9 Monumentální

pojetí

nových

chrámových prostorů donutilo často řezbáře, aby vytvářel sochy větších rozměrů,

než

dovolila

dosažitelná

surovina, kmen stromu. Proto musel skládat potřebné dimenze spojováním několika kusů dřeva do velkého bloku.10 Způsob

skládání

bloku

a

úpravu

povrchu sochy vždy dělali s ohledem Obrázek 15 – Barokní stolek

k budoucímu dokázalo

polychromování,

případné

spáry

které v

bloku

zakrýt.

Ty

vznikaly

většinou

při skládání bloku, neboť tehdejší řezbář neměl tak kvalitní nástroje k tomu, aby zhotovil rovné plochy, které by k sobě přesně pasovaly. Další překážkou řezbářů tohoto období bylo, že jejich často až teatrálně rozevláté sochy s extrémně odstávajícíma rukama

a

nohama

nenacházely

pochopení materiálu. Směr vláken u svisle

postavených

soch

probíhal

přirozeně podélně. Ruce a nohy, které odstávaly od svislého trupu ponejvíce v tupém úhlu, byly často poškozeny, neboť vlákna v nich probíhaly napříč. Z toho důvodu si řezbář našel jiný způsob skládání postavy, a to podle anatomické stavby těla, kdy odstávající Obrázek 14 – Detail podnoží stolu

9


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2. 10

KOTRBA, Heřman ; SAMEK, Bohumil . Třísky z dílny řezbáře : co vím o tom, jak vznikalo a

vzniká řezbářské dílo. 1. vyd. Brno : Blok, 1982. 364 s. : 40 fot. na příl., 52 fot. na příl. + Medailón o autorovi, [10] s.

27

části dolepoval zvlášť s potřebným směrem vláken. Někdy takto dolepoval celou ruku zvlášť a nasazoval ji už od lokte, nebo jen ruku s částí paže, která se potom vsadila do zadlabaného otvoru v rukávě, kde nebyl spoj vůbec vidět. Jediným nedostatkem tohoto způsobu bylo, že dřeva různého směru se velmi nedokonale spojují, proto také u některých soch vidíme rozpojení spár. K pevnějšímu spojení se někdy využívaly vsazené dřevěné kolíky. Příprava materiálu probíhala tak, že skácený kmen dřeviny se rozštípnul, rozpůlil a dal se vysoušet do skladu. Vytvořeným kusům se říkalo štípy, které, jak už dnes víme, se lépe vysouší a nedochází tak k nežádoucím prasklinám, než je tomu u vysoušení celého kmene. Někdy se však řezaly sochy z celého kmene, ale u nich docházelo k vzniku trhlin, které řezbář v baroku vyplňoval špalíčky nebo kónickými třískami,

ty

ale

většinou

vypadaly.

Nebo

se

snažil

umísťovat

sochu

do kmene tak, aby trhliny co nejméně rušily při pohledu zepředu. Metody opracování dřeva, které užíval řezbář 18. století, se jistě velmi nelišily od postupu řezbáře 15. nebo 20. století, neboť jsou podmíněné vlastnostmi dřeva a z toho vyplývajícími možnostmi tvarování tohoto materiálu. Podstatně se liší praxe barokního řezbáře od zvyklostí doby gotické snad jedině tím, že si už zhotovoval ke svým sochám modely. Takové modely, bozzetta, a jednoduché měřící pomůcky (jako kružidla a závaží), vidíme na soudobých malbách a rytinách znázorňujících ateliér barokního umělce.11 Z děl barokních řezbářů, přesněji řečeno podle řezu dlát na sochách, můžeme usoudit, že už tehdejší řezbář měl téměř optimálně vyrobená dláta vhodná pro co nejlepší opracování, která se velikostí i tvary podobala těm dnešním. Zajímavostí bylo, že barokní řezbář využíval k zaoblení ploch větších plastik a soch rašpli, která je typickým truhlářským nástrojem. A nevadilo ani to, že tento nástroj po sobě zanechává rýhy, neboť sochy se obvykle dokončovaly polychromií a základní křídový podklad tak lépe držel na hrubším povrchu. Změnu přinesla i úprava účesu, neboť v románském slohu a gotice se jednotlivé kadeře vyřezávaly do nejmenších detailů, kdežto baroko přineslo zjednodušení. Materiál

11



28

na hlavě se jednoduchými hloubkovými zářezy upravil tak, že hmota vlasů pak působila nadýchaně a mnohem lehčeji než u pečlivě nakadeřených účesů tehdejších soch. Řezbář však musel mít patřičnou zkušenost a cit ke zhotovení této iluze. Základní prvek barokního umění, globálnost pohledu, samozřejmě snižoval požadavek na jednotlivou součást výzdoby. Socha, ornament nebo detail proto hrál při tomto velkém počtu spolučinitelů celkem podřadnou roli. Záleželo mnohem méně na jednotlivostech a vzhledem k tomu, že většina soch se nachází svým umístěním v oltářní architektuře v poměrně velké vzdálenosti od diváka, nebylo třeba vypracovávat detaily tak podrobně, jak je zvyklý řezbář dneška, který pracuje více pro pohled zblízka. Barokní expresivní nadsázka v gestikulaci a hlavně vědomí, že musí počítat s podhledem, donutily řezbáře k předimenzování určitých partií, protažení postavy a podobných prvků, aby konečný efekt odpovídal koncepci návrhu kresleného zpravidla z ideálního pohledu.12 Barokní řezbář byl i geniální iluzionista, který pomocí dokončovacích technik, jako barevná polychromie nebo zlacení, a hrou se světlem, zdůrazňoval hlavně hrany tvarů. Dokázal i při skromném osvětlení, kterým tehdy byly svíčky, rozzářit zlacenou sochu do největší nádhery. Výrazně se v baroku projevovala i tvorba ornamentální, která si v tomto období vytvořila vlastní zákonitosti a tektoniku a výrazně se uplatňovala především na nábytku. Typickým motivem řezeb byl maskaron, kde z rostlinných motivů vyrůstá buď žena s fantasními účesy, nebo tzv. ,,diví muži” s groteskně pokroucenými vousy. Dalšími typickými ornamenty baroka byly boltcový ornament, z akantového listu se vyvíjející stuha, dále voluty, spirály, kartuše, věnce, festony a girlandy. Nábytek tohoto období neměl sloužit jen k obývání, ale měl mít i funkci prezentační, měl ohromovat návštěvníka svou majestátností, vznešeností a bohatou zdobností. Na dvorských nábytkových předmětech snad nebyl ani kousek plochy, na které by nebyl vyřezaný ornament. Detailní řezbářské práce byly prováděny především na nohách sedaček, židlí, křesel, pohovek, ale i kabinetů. Uplatňovaly se především ornamentální motivy řezeb, ale daly se najít figurální motivy, které někdy

12



29

nahrazovaly nohy kabinetů nebo područky. Hojně se využívalo soustružení, především na vřetenové soustružené sloupy, nohy, případně trnože.

3.5.7 Sloh Ludvíka IV. Období vlády tohoto panovníka trvalo neuvěřitelných dvaasedmdesát let. A sloh, jak už název napovídá, vznikl na oslavu jeho vlády. Ludvík se nechal dokonce uctívat jako bůh a obklopoval se tím nejlepším, co byl schopen lidský um pro jeho slávu vytvořit. Okázalost, honosnost a přepych měly vyjadřovat královu moc. V tomto období se vyráběl výhradně dvorský nábytek. Nejlepší mistři nábytkového umění, intarzisté, řezbáři a kovolitci se soustředili v královské manufaktuře, kde byli podporováni na tehdejší dobu nebývalými finančními prostředky. Vedoucím královských dílen byl Charles Le Brun, který se stal hlavním návrhářem a dekoratérem interiérů zámků a paláců. Později na jeho místo nastoupil ještě známější umělec, a to André Charles Boulle, který se již ve svých třiceti letech vypracoval na nejlepšího uměleckého truhláře ve Francii. Návrhy jeho nábytku byly tvarově jednoduché až strohé, zato však povrch hýřil bohatostí, barevností a nezvyklostí ornamentů. Nábytek byl zdoben zámky, zděřemi, úchytkami, římsami, bronzovými plastikami a ornamenty ze slonoviny, mramoru, drahých kovů nebo cizokrajných dřevin. Boulle proslul i technikou intarzie, kterou však neskládal z různobarevných dřev, ale cínu, mosazi a želvoviny. Podle něho se také jmenuje ,,Boulle”. Řezbářské práce nebyly na nábytku tohoto období tak využívané jako např. v renesanci, ale přesto existuje spousta kusů nábytku zdobených řezbou. Zobrazovaly se jak ornamentální, tak figurální motivy, především na nárožích komod, nohách, lubech stolů a opěradlech židlí.

30

3.5.8 Rokoko 3.5.8.1 Francouzské rokoko Rokoko je umělecký sloh, jehož rozkvět nastal mezi lety 1720 – 1780 ve Francii za vlády Ludvíka XV. (1715 – 1774). Ten byl však při nástupu na trůn ještě mladý, takže ho zastupoval vévoda Filip Orleánský. Společnost Obrázek 16 – Konzolový stolek byla po období vlády Ludvíka XIV. unavena všemi řízenými ceremoniemi, přepych a okázalost baroka byla vystřídána střízlivou noblesou. Mohutný barokní nábytek nahradil drobně a ladně tvarovaný nábytek rokokový. Základním prvkem návrhů ornamentů se stala křivka, která nahradila přímku. Křivky tvarovány do podoby C a S, ale i jako volně plynoucí linie, navozovaly atmosféru uvolněnosti, lehkosti a pohodlí. Motivem nábytkových tvarů a prvků nebyla jako v předchozích obdobích architektura, ale příroda, avšak ,,vyumělkovaná”. Základním ornamentem tohoto období byla mušle – Rocaie, podle níž byl sloh i nazván. Motivem řezeb byly nejčastěji ornamenty, někdy se objevovaly i figurální motivy. Rokoková křesla byla tvořena bez trnoží, s opěradlem ve tvaru oslího hřbetu, zatímco postranice byly tvarovány rovně. Na nejvyšší části zádového opěradla býval často vyobrazen drobný ornament. Nohy měly elastický tvar, který se nazýval ,,kozí nožka”. V horní části noh bývaly také drobné řezby, které někdy přecházely až do lubu. Konce nohou bývaly zakončeny volutami. Područky v tomto období nebyly pokračováním noh, ale vůči sedáku byly ustoupeny dozadu, jejich části byly také řezbovány. Podobně tvarované a zdobené byly i židle, u kterých však chyběly područky. Asi nejlepší a nejhodnotnější řezby se vytvářely na konzolových stolcích, konkrétně pak na podnoží a lubech, uplatňovaly se na nich hlavně ornamenty z akantových listů, mušlí a střed lubu zdobila kartuš. Tyto složitě a bohatě vyřezávané stolky byly pravými řezbářskými skvosty tohoto období. Zdobení řezbou se uplatňovalo i na pohovkách, čelech postelí, a i na dalších typech stolů, jako byly psací a toaletní.

31

3.5.8.2 Německé rokoko Rokoko se ve střední Evropě výrazně uplatňovalo s úspěchem ještě na počátku 19. století, na rozdíl od Francie, kde už dávno skončilo. Nábytková tvorba rokoka byla užívána nejčastěji v rezidencích knížat, dále pak v měšťanských domácnostech. Nejlepší rokové interiéry vznikaly na území tehdejšího Pruska, kde vládl Bedřich II. V této oblasti vytvářeli rokokový nábytek řezbáři bratři Hopenhauptové. Typickou ornamentiku rokoka obohatili prvky z přírody – vedle zobrazování květin, ovoce a ptáků, to byly i hudební nástroje. Díky této zálibě v ornamentálním dekorativismu se zde ještě víc prohloubila spolupráce řezbářů a truhlářů. Bývala to ale spolupráce často velmi složitá. Tím, jak se mnohé nábytkové kusy proměňovaly v řezbářsko-sochařské dílo, dovršoval se i spor mezi těmito dvěma specializacemi. Byl to spor, který trval po celé století. Truhláři si velmi často stěžovali na řezbáře jako konkurenci svého řemesla, kterou tehdy platná cechovní řemesla nepřipouštěla. A tak řezbářům nezbývalo nic jiného, než skládat před představenými cechu truhlářského mistrovské zkoušky a vypracovávat návrhy i samotná ,,mistrovská” díla. Pro přijetí do cechu bylo od adeptů na mistra požadováno navržení i vyrobení například sekretáře, který byl typickým nábytkovým kusem pro celou středoevropskou oblast.

3.5.8.3 Italské rokoko Rokoko v Itálii se z předchozího baroka měnilo pozvolna, měla na to i vliv konzervativnost

tehdejší

církve.

Vývoj

byl

spojen

především

s inspirací

z francouzského, ale i anglického rokoka. Itálie si však vytvořila vlastní tvarosloví, které i když bylo inspirováno ladností a jednoduchostí francouzského rokoka, stále připomínalo barokní nábytkové kusy těžkých a předimenzovaných tvarů. Řezbářské prvky téměř přestaly být součástí kompozice, ale byly na nábytkové plochy jednoduše nalepovány.

3.5.8.4 Anglické rokoko Rokoko se v Anglii příliš neuplatnilo. Za zmínku snad stojí jedině truhlář Thomas Chipppendale, který na návrzích sedacího nábytku využíval rokokové motivy. 32

3.5.9 Klasicismus Klasicismus, je umělecký sloh, který vznikl v 17. století ve Francii za vlády Ludvíka VI. a odtud se šířil do celé Evropy. Byl opět slohem, který přebíral prvky z antiky a tudíž i z renesance a zdůrazňoval rozum člověka. Na rozdíl od renesance však umělci klasicismu měli ucelenější poznatky antiky, a to díky vykopávkám v Pompejích a Herculaneu. Na řezbářství mělo toto období neblahý vliv, neboť s počínajícími změnami ve společnosti ztrácela svůj vliv katolická církev i šlechta – nejvýznamnější zadavatelé řezbářských děl. Také dřevo již nebylo žádaným materiálem pro sochařská díla, tím se opět stával kámen a kov. Dřevo bylo využíváno pro modely k větším sochám, dále se řezby uplatňovaly většinou na zdobení nábytku – řezbářsky upravené komodové hodiny, rámy zrcadel, čtecí pulty, opěradla a luby židlí, apod. Novými zadavateli řezbářských prací se stávali méně nároční zákazníci z řad měšťanstva a buržoazie.13

3.5.10 Empír Další období klasicismu, jež bylo však v době vlády Napoleona Bonaparte (1769 – 1821) pojmenováno empír. Celý tento sloh vznikl na oslavu jeho vlády a nastolení císařství ve Francii. Inspirací pro tvůrce v tomto období byla antika, ale i Napoleonova vojenská výprava do Egypta, při které se Napoleon nechal inspirovat Alexandrem Makedonským, jehož při výpravách doprovázeli tehdejší učenci, a vzal s sebou nejlepší vědce a kreslíře. Známý francouzský historik André Maurois k tomuto slohu poznamenal: ,,Výtvarné umění empíru bylo císařské, pompézní a alegorické, ale nechyběla mu velikost. Dekorativní motivy připomínaly Napoleonova válečná tažení, představovaly císařskou včelu, orly, karyatidy, vavřínové věnce. Velké ,,N”, císařova iniciála, byla všude, jako podpis epochy stvořené k jeho obrazu.”14

13

MINÁŘ, Marek. Řezbářství. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 261 s., [12] s. ISBN 80-247-0743-8.

14


2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2.

33

Pompézní empír ovládal především tvorbu interiérů a nábytkových předmětů. Vavřínové věnce, symboly vítězství a boje, i další ornamenty z řecké, římské nebo egyptské mytologie, vyrobené z mosazi nebo odlité z bronzu, byly užity na všech nábytkových kusech v tomto období. Honosnější nábytek byl navíc opatřován řezbářsky vytvořenými plastikami ve tvarech labutí, herem, karyatid, okřídlených sfing a lvů, které sloužily jako podpěry stolových desek, nohy sekretářů, zhlaví lůžek, podpěry područek nebo čistě jako područky. Řezby bývaly často pozlaceny.

3.5.11 Biedermeier Poslední variantou klasicismu byl měšťanský biedermeier. V tomto období se vyráběl nábytek, který byl jednoduchý, prostý, levný a mohl uspokojit i nejširší okruh domácností. Nábytek nebyl většinou pořizován jednorázově, ale postupně. Tím, že zákazníci požadovali nepříliš drahé, ale kvalitní bytové zařízení, které by tvořilo útulné prostředí, nebyl nábytek téměř zdoben řezbou. Jen nábytek určený pro bohatší šlechtu byl někdy opatřen jednoduchými ornamentálními nebo figurálními reliéfy. Biedermeier tak byl prvním slohem, který se obešel bez náročných řezbářských prací, ale i bohatě vykládaných ploch a zlatých dekorací.

3.5.12 Romantismus, historismus V tomto období se vytvářely nábytkové předměty jako napodobeniny předcházejících historických slohů. Tento stav mohl nastat i tím, že architektům a návrhářům nábytku se zdálo, že už nelze vymyslet nové originální tvarosloví, a tak se vrátili do minulosti. Napodobování začalo gotikou, pak se začal nábytek oživovat bohatými ornamenty baroka a v polovině 19. století se dospělo i k napodobení rokoka, tzv. druhé rokoko. Nábytek se v tomto období stal výrazem pýchy, ukázkou toho, co si může majetník dovolit, byla snaha mít nádhernější a okázalejší nábytek než soused. Především měšťanstvo vybavovalo své byty levnými kopiemi nábytku, bytů šlechtických. K tomu dopomáhal i rozvoj průmyslu. Vynalezla se pásová pila, která umožňovala vyřezávat i zakřivené části nábytku strojně, dále se začaly používat vrtačky a frézky. Došlo tak k výrobě nábytku stroji. Skončila také výroba nábytku řemeslníky 34

na objednávku, protože byly objeveny ekonomické výhody sériové výroby. Nábytek se tedy vyráběl tak, že na základní korpus, vyrobený na strojích, byly lepeny vyřezávané ornamenty ve slohu, který měl kus představovat. Velmi trefně toto období v časopise ,,Kultura bydlení” popsal Karel Čapek (1925): ,,Vzpomínám-li dnes na tehdejší bytové zařízení a vidím-li ještě jeho zbytky, žasnu, jak málo upřímného pohodlí a domácího pohovu si dopřávala generace našich předků. Byla to doba největšího bytového úpadku, nebo správněji Obrázek 17 - Zrcadlo řečeno první a jediná doba hlubokého bytového úpadku, z níž jsme se nevyhojili dodnes. Snad to byl především náhlý úpadek řemesel, byl to první náraz tovární práce v bytové technice, ale náraz byl patrně strašlivý, způsobil naprostý rozvrat. Tovární výroba vrhla do světa spoustu běžného zboží. Prosté a běžné věci denní potřeby byly odňaty dílnám prostých a starých řemesel. Zdá se, že řemesla se chtěla této nové konkurenci ubránit výrobou pretenzivního, honosného a zkrátka ,,salónního” zboží, i začalo se nejednou o překot drakslovat, vyřezávat a politýrovat, začaly se dělat římsy, nástavby, konsoly, sloupky, balustrády, hlavice, akroteria a já nevím co všechno, na každé hloupé skříni a každém nočním stolku. Chtělo to být hodně parádní a nesmělo to být příliš drahé, a tak se čundračila práce bez péče a radosti, bez účelu a bez technické kázně.”15 Figurální řezbářství bylo také ovlivněno cenou, neboť počet církevních zakázek byl nízký. Proto řezbáři museli přijímat zakázky od měšťanů, kterým za přijatelnou cenu vytvářeli jednoduše řezané sochy vycházející z gotických skulptur.

15

Čapek, Karel. Časopis Kultura bydlení, ročník 1925

35

3.5.13 Secese Na přelomu 19. a 20. století vznikl nový dekorativní sloh secese, který na rozdíl od předcházejícího romantismu vytvořil vlastní tvarosloví, jehož inspirací byla příroda a částečně i japonské umění. Nábytek byl vytvářen strojově a byl citlivě doplňován jemnými řezbami, které dotvářely vzhled jednotlivých nábytkových kusů.

Řezba

se

objevovala

většinou

na nohách židlí a stolků, dále zdobila skříně,

Obrázek 18 – Secesní skříň

kabinety, etažéry, atd. Typický a všestranný představitel secese Alfons Mucha, který je znám především jako malíř, vytvářel i návrhy nábytku, na kterém do nejmenších detailů vykresloval i vlastnoručně navržené řezby.

3.5.14 Art Deco Umělecký styl, který se v Evropě rozvíjel v první polovině 20. století, představoval další pokus o skloubení výtvarného umění s průmyslovou výrobou. Vyráběly se většinou dekorační sošky a řezbované ornamenty, které byly nalepovány na strojně vyrobený nábytek.

3.5.15 Avantgarda Toto období nelze přesně časově označit, ale přibližně to byla první polovina 20. století. Umělci různých stylů se snažili vytvořit nový sloh, který by se lišil od předchozích velkých slohů. Řezbou se zabývali jen malíři nebo sochaři, ale spíše jen okrajově. Vytvářeli především abstraktní skulptury, které se daly využít spíše jen na výstavu.

36

3.5.16 Lidové umění Už podle názvu můžeme usoudit, že lidové řezbářství byla tvorba prostého a většinou chudého lidu. Společným znakem lidových tvůrců byla skutečnost, že nebyli profesionálové, ale amatéři, přesněji řečeno samoukové, kteří vytvářeli ze dřeva jednoduché výrobky figurálního charakteru nebo prakticky využitelné věci.

Obrázek 19 – Řezaná holubička

Výtvory byly zřejmě určeny především pro vlastní rodinu nebo úzký okruh dědiny. Byly to hlavně zdobené předměty v domácnosti, jako čerpáky, tluče na prádlo, formy na sýr a máslo a hole. Z těch složitějších věcí to byly hračky, jednoduché panenky, zvířátka a i něco z kulturní sféry výrobce, tedy ovečky, koníčci, krávy. Vytvářeli se i sošky s náboženskými motivy. Tyto řezbářské výtvory, kromě několika málo výjimek, neměly výšku větší než padesát centimetrů. Velký vliv na lidovou tvorbu měl hlavně nedostatek vhodných nástrojů a zpracovávání neřezbářských druhů dřev, z toho důvodu tvorba vykazuje na rozdíl od prací řezbářů profesionálů značně zjednodušené tvary a schematické pojetí u figur. Výběr materiálu se tedy často řídil dosažitelností dřeva. Mezi charakteristické lidové výrobky patřily pastýřské hole a čerpáky, což bylo vydlabané nádobí s ozdobným držákem. Hole byly nejčastěji vyráběny z dvou až tříletých lískových výhonků. Tyto typické výhonky vyrůstají z hlavního pařezu často tzv. lopatkovým náběhem. To znamená, že zpočátku roste obloukem ven z pařezu a teprve potom směřuje rovně vzhůru. Když se prut opatrně nahýbá, odlomí se a strhne s sebou větší kruhovitou plochu dřeva náběhu o průměru cca 8 – 9 cm. Tato plocha tedy vytvoří prostor pro úpravu do tvaru hlavy zvířete nebo lidské postavy.16 K výrobě čerpáku byl používán kmínek jedle, jasanu nebo javoru, poškozený vývratem, sněhem nebo okusem zvěře. Takové dřevo bylo hustě srostlé, někdy prosycené pryskyřicí, což bylo k výrobě ideální. Řezbou upravená pak byla úchytka na prsty. Jak už bylo řečeno, jednoduchost tvarů lidových děl byla dána i použitým nástrojem, kterým byl kapesní nůž. Tímto nástrojem se daly provést pouze rovné řezy nebo vrypy, a to nejlépe ve směru podélném, napříč se dalo řezat velmi těžko. Z toho

16



37

důvodu se také u vyráběných figurek některé části těla dolepovaly v potřebném směru, aby řezbář co nejméně řezal do čelního dřeva. Typické pro lidovou tvorbu bylo i to, že tvůrce neměl dílnu s potřebným zařízením na upevňování kusu dřeva. Špalík nejčastěji držel v ruce a vyřezával, např. pastýř někde pod stromem při hlídání oveček. U lidových sošek tedy nemůžeme hledat anatomickou nebo technickou správnost. Soška nemohla být plastický zpracována, neboť rovná čepel nože to téměř neumožňovala. Veškeré tvary byly redukovány na zploštělé kužele. Nástroj také nedával možnost vytvořit jemné detaily, například u obličeje nebo prstů nohou a rukou. Tyto detaily byly většinou naznačeny vrypy špičkou nože. Důležitou součástí většiny sošek bývala drapérie – šat, podle které se často rozpoznával charakter postavy. V lidovém umění to byly obvykle dva typy, a to civilní oblek nebo šat svatého. Lidový řezbář tak musel vystihnout typické prvky oděvů, aby byly sošky rozlišitelné. Velmi často bývaly sošky také polychromované, nejen z důvodu odlišitelnosti postav, ale i zakrytí někdy nedokonalého opracování nožem. V obdobích minulých se řezbáři výrazně zabývali tvorbou ornamentální, která se využívala především ke zdobení nábytku. Tato tvorba, ať už z důvodů používaných dřevin, tak i nástrojů, nebyla proveditelná, neboť při tvoření rostlinných nebo jiných lineárních motivů se nelze vyhnout řezání napříč směru vláken, které i se spojením různé tvrdosti letokruhů způsobuje křivý a hrbolatý řez, což je u ornamentální tvorby nepřípustné. Nedostatek technických pomůcek a širší výběr nástrojů na opracování dřeva dávalo tvůrci na zřetel hledat si co nejvhodněji tvarovaný materiál na svůj výtvor, aby se vyhnul velkému odřezávání materiálu. Tvorba lidových umělců je i přes svou jednoduchost a nedokonalost, která může být zapříčiněna nevhodnými nástroji a materiálem, jedinečným dokumentem tvorby venkovského lidu.

38

3.5.17 Současné řezbářství Toto období můžeme datovat od druhé světové války

dodnes.

Klasické

řezbářství

stále

spočívá

na stejných zásadách, a to mít vhodný materiál, vhodné nástroje a mít podnět něco vytvořit. Vznikající stroje sice ulehčují, zrychlují a zlepšují přípravu materiálu před započetím řezby, i nové poznatky o stavbě dřeva a jeho vlastnostech nám dávají lepší podmínky k řezbě, Obrázek 20 – Šablona na řezbu než měl například gotický řezbář, ale nejdůležitější fází je stále samotná řezba dláty. Při tvorbě figurálních řezeb se výhradně vytváří z bloku, což je materiál slepený z menších kusů dřeva. Blok neklade tak velké nároky na bezvadnost kmene dřeva. Naopak, kmen se rozdělí na menší kusy, které lépe vyschnou při přirozeném sušení, lépe se s nimi manipuluje, případné místní vady se odřežou a už se nemusíme bát přesností spár jako řezbáři v gotice či baroku, neboť strojní zařízení nám vytvoří přesné a rovné plochy dílců. Z celých kmenů se tvoří většinou jen při skulpturách do exteriéru, kde se však s pracováním dřeva počítá, pozdější popraskání a zbarvení nám stále ukazuje živost tohoto materiálu. Řezba z bloku dřeva, jak už bylo řečeno, se vztahuje také k vysoušení dřeva, v současnosti existují přístroje, které dřevo vysuší na potřebnou vlhkost za několik dnů, takže nemusíme materiál na dlouhou dobu ukládat někde v hráni. Pásové pily, vrtačky a další stroje při další úpravě bloku nám ušetří práci několika dnů s ohledem na řezbářství gotiky. Před započetím řezby si současný řezbář zhotovuje šablony nebo vyrobí model z hlíny, který by mu dal přesný vzhled sochy ze všech stran, takže může pak rychleji a bezpečněji postupovat při řezání. K tomu také využívá různá kružidla, měřidla, bodovací přístroje, atd. Nástroje k tvorbě se nemění, dláta se vyrábějí strojově a z nových materiálů, ale ne vždy jsou kvalitnější než dláta ze starších období. Nejpoužívanější dřevinou je lípa, další dřeva jako ořech, dub, švestka, mahagon, javor, se vybírají podle účelu řezby a barvy dřeva. Existují také kvalitnější brusné prostředky a nové materiály na povrchovou úpravu. Technika řezby je stále stejná. Současné řezbářství však nemá svou ornamentiku, nemá typické prvky jako řezbářství v minulých obdobích.

39

4

MATERIÁL ŘEZBÁŘE Každý materiál, který člověk používá buď k zajišťování svých životních potřeb,

nebo k umělecké tvorbě, vyžaduje jiný způsob opracování, který je podmíněn vlastnostmi suroviny, její zpracovatelností a trvanlivostí. Zřetel musí tvůrce brát i na prostředí a podmínky, ve kterých bude dílo umístěno. Pokud však tvůrce nedbá zásad při výběru správného materiálu, může snížit hodnotu díla a také jeho životnost v daném prostředí. Jak už bylo řečeno v úvodu, ,,řezbář” používá k řezbě i nejrůznější materiály jako kost, slonovina, želvovina, slovem řezbář však má být správně pojmenován jen ten umělec, který k řezbě používá dřevo. Tento biologický materiál, který se dá neustále obnovovat, slouží člověku už od prvopočátku světa, ať k tvorbě nábytku, uměleckých výtvorů, obydlí, plavidel a v neposlední řadě i jako topivo. Problematika stavby dřeva z makroskopického i mikroskopického hlediska, její znalost, je z pohledu každého tvůrce pracujícího se dřevem velice důležitá a také velice rozsáhlá. Z důvodu zadaného rozsahu bakalářské práce se věnuji dřevu záměrně jen z pohledu využití v řezbářské praxi. Řezbářské výtvory ze dřeva většinou nalézáme umístěny v interiéru, neboť umístění v exteriéru je nevhodné, dřevo podléhá, ať už vlivem změn vlhkosti, povětrnostních podmínek, střídáním tepla a zimy, degradaci, která se projevuje trhlinami, zbarvením, až může dojít k úplnému rozložení díla. V interiéru sice některé tyto škodlivé vlivy také jsou, ale nejsou tak intenzivní. Dalším ničivým činitelem pro dřevo jsou houby, nejčastěji dřevomorka, a také hmyz, který vytváří ve dřevě sítě chodbiček. Nejčastějším škůdcem je drobný brouk červotoč, který někdy rozhlodává dřevo zevnitř, a na povrchu zůstává jen několika milimetrová vrstva dřeva, navíc při tvorbě chodbiček klade vajíčka. Červotoč však nenapadá každé dřevo, nejčastěji poškozenými dřevy jsou olše, ořech, buk, javor a lípa, zato dřeva dubu, limby a modřínu jsou proti němu téměř imunní. Staří mistři se snažili dřevo napouštět nejrůznějšími druhy impregnací, které by tyto brouky odpuzovaly, ale podle málo dochovaných nebo poškozených exemplářů těmito škůdci, můžeme usoudit, že buď byly dřevořezby napouštěny málo, nebo impregnace nefungovala. V dnešní době již existuje spousta přírodních nebo ve větší míře chemických látek, které se používají na zrestaurování těchto starých poškozených děl nebo k ochraně děl vyráběných v současnosti. 40

V minulosti byl výběr materiálu závislý i na dostupnosti, protože neexistovaly silnice, muselo se vyrábět z materiálu, který byl dostupný v lokalitě řezbáře. Jednou z mála možností dopravy dřeva bylo plavení po vodě. Proto třeba víme, že např. pro oblast Alp, přesněji Tyrolsko, je typickým stromem limba, která roste pouze v horských oblastech, porosty této dřeviny jsou zde dodnes. Dále např. dub je typickou dřevinou dolního Rýna, Nizozemska a oblastí kolem Baltu. Používané druhy dřev k řezbě jsou od dávných dob stejné, pouze se v různých obdobích měnila jejich diferenciace využití. Nejvíce používanými dřevinami byla lípa, dub, ořech a limba, první tři jsou rozšířené téměř všude, limba roste jen ve vyšších polohách a také je prakticky jediným druhem jehličnanu využívaným v řezbářství, někdy lze nalézt řezby z modřínu nebo jedle.

4.1 Popis jednotlivých druhů dřev využívaných v řezbářství: 4.1.1 Jehličnaté dřeviny Ve většině případů pro řezbářské práce nevhodné z důvodu násilného přechodu mezi přírůstky jarního a letního dřeva. Výjimku ve výraznějším používání k řezbování tvoří borovice vejmutovka, dříve to pak byla hojně využívaná borovice limba. Modřín opadavý (larix decidua) – dřevo tvrdé, pružné a velmi trvanlivé, použití na plastiky velkých rozměrů v exteriéru, nevhodný pro vypracování jemných detailů. Tis červený (Taxus baccata) – vzácná chráněná dřevina, pomalu rostoucí (max. 15 m), nejtvrdší ze všech jehličnanů u nás rostoucích, řezba do tisového dřeva fyzicky náročná, výsledky jsou však esteticky dokonalé. Borovice vejmutovka (Pinus strobus) – dřevo vejmutovky je podobné stavbou a vlastnostmi lípě, je měkké, lehké, trvanlivé, lehce se obrábí. Borovice limba (Pinus cembra) – v minulosti velmi ceněné pro kvalitu dřeva, u nás se téměř nevyskytuje, dřevo pomalu rostoucí, takže tvrdé, trvanlivé.

4.1.2 Měkké listnaté dřeviny Lípa srdčitá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia phatyphyllos) – již od dávných dob jedno z nejvíce používaných dřev v řezbářství, v dnešní době dá se říct výhradní 41

dřevo pro práci řezbáře. Jsou sice známy její dva druhy, ale většinou se nerozlišuje, která je používána, neboť mezi nimi není téměř žádný rozdíl. Dřevo lípy je měkké, lehké, snadno opracovatelné, nevýhodou je jeho poměrně malá trvanlivost. Topol (Populus) – v gotice toto dřevo k řezbářství využívané, dnes však víme, že topol je na řezbu nevhodný kvůli své měkkosti a také se v něm rychle tupí dláta. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) - má sytě žlutočervenou až narůžovělou barvu s nevýraznou texturou. Téměř neznatelný rozdíl mezi jarními a letními přírůstky dřeva určuje olši pro řezbářské zpracování. Použití na drobnější ornamentální prvky, mělké a hluboké reliéfy, drobné plastiky a skulptury. Nevýhodou je její přitažlivost pro červotoče. Bříza bělokorá (Betula pendula) – má podobné vlastnosti jako olše, ale oproti ní není tak lákavá pro dřevokazný hmyz. Řezbářsky se zpracovává jako olše.

4.1.3 Tvrdé listnaté dřeviny Dub letní (Quercus robur), dub zimní (Quercus petraea) – dřevo tvrdé, velmi trvanlivé, barva světle až tmavě hnědá, obsahuje třísloviny (fungicidní a insekticidní vlastnosti), jejichž vlivem odolává lépe vlhkosti a dokonce i ve vodě získává lepší vlastnosti. Dub zimní dorůstá menší výšky než dub letní, zde nastává paradox dubu, neboť obvykle dřevo pomalu rostoucích stromů je tvrdé (např. habr) a rychle rostoucích měkčí (topol), u dubu je to naopak, dub zimní dorůstá menší výšky, roste tedy pomaleji, ale jeho dřevo je měkčí, lépe opracovatelné a k řezbě více využívané. Ořešák královský (Juglans regia) – dřevo tvrdé, husté, trvanlivé, barva šedá až šedohnědá, obsahuje třísloviny a taniny (lepší odolnost vůči okolním podmínkám). Pro řezbáře vysoce ceněný, používá se jádrové dřevo. Hrušeň obecná (Pyrus communis) – dřevo tvrdé, husté, trvanlivé, barva narůžovělá až červenohnědá. Navzdory tvrdosti se dobře opracovává, použití k dřevorytu. Zimostráz (Buxus) – keř dorůstající výšky maximálně 10 m, dřevo tvrdé a husté. V řezbářství se používá na velmi malé detailně řezané reliéfy.

42

5

NÁSTROJE, STROJE A DALŠÍ PŘÍPRAVKY ŘEZBÁŘE Tak jako malířovým nástrojem je štětec, hudebníkovým např. kytara, tak

řezbářovým nejdůležitějším nástrojem je dláto. Dláta také používají truhláři a sochaři, ale dláta řezbářská jsou odlišná svým tvarováním, výrobou i náročností na údržbu a broušení. Každý dobrý řezbář se o svá dláta pečlivě stará, používá speciální pouzdra na ukládání dlát, ve kterých jsou po obou stranách všité přihrádky položené tak, aby se dláta navzájem nedotýkala a neotupila. Dbá i na správné pokládání dlát při práci tak, aby ostří zůstalo co nejdéle ostré a nemuselo se provádět náročné broušení. V dnešní době si řezbář může jednoduše dláto koupit nebo objednat po internetu, ale v dřívějších dobách se kvalitní dláta sháněla těžko, takže mladí učňové většinou vykupovali dláta z pozůstalosti po starých řezbářích, takže někdy tato dláta při pečlivé údržbě posloužili i třem generacím. Dláta se dají koupit buď vyrobené strojově, nebo ručně kované. Při výrobě záleží především na druhu materiálu, z které je dláto

Obrázek 21 – Ploché řezbářské dláto

vykováno, např. švýcarská firma Pfeil používá speciální slitinu chromvanadové oceli, kvalitě výroby a nejvíce na přesnosti zakalení oceli, což je zahřátí oceli na tzv. kalící teplotu, po které se prudce ochlazuje, tím se získává maximální tvrdost oceli. Po vykování se ostří dláta zbrousí na úhel 15 – 25° na kotoučové brusce s vodou chlazeným kotoučem, aby nedocházelo k přehřívání dláta a tudíž k jeho ,,spálení.” Broušení na kotoučové brusce s hrubým kotoučem se pak provádí jen při vytvoření zubu na ostří dláta, např. po zajetí dláta do kovové části upínacích prostředků, proto je důležité s dláty zacházet opatrně, neboť odbroušení zubů nás stojí čas, ale i ztrátu

Obrázek 22 – Brusný kámen na profilová dláta

několika milimetrů dláta, které zkracují jeho životnost. Na dobroušení (někdy se říká obtažení) dlát se používají speciálně tvarované jemné kameny, odrůdy serpentinu, které se dovážejí pod názvem Mississippi nebo Arkansas z Ameriky, nebo kameny z Indie. Dříve řezbáři používali na broušení dlát břidlici, vápenec nebo mramor. Dnes ještě navíc využíváme na doleštění dlát filcové kotouče, které připevníme na elektrickou 43

kotoučovou brusku, a po natření speciální brusnou pastou na ní můžeme vyleštit dláto, které tzv. ,,píše” – nevytváří hladký řez, ale zanechává jemné rýhy po řezu dláta. Důležitou součástí dláta je i rukojeť, jež musí řezbáři dobře padnout do ruky, což závisí na jejím tvaru a optimální velikosti. Výhodou může tedy být i to, že si řezbář může koupit dláto bez rukojeti a sám si ji vyrobí padnoucí přesně do ruky. Na výrobu se používají houževnatá dřeva jasanu nebo habru, dokonce se někdy využije sukovitý nebo vláknitý kus materiálu, který má větší soudržnost a odolává tak lépe úderům dřevěné paličky při hrubém osekávání díla. Obrázek 23 – Řezbářské paličky Rukojeť bývá většinou zhoblovaná do tvaru osmihranu, který zabraňuje prokluzování dláta v ruce při práci. To, co však odlišuje dláta řezbářská od všech ostatních, je tvar dláta a tvar ostří dláta neboli profil. Dláto může být rovné, kosé, prohnuté (houpačka) nebo lžícovité, dále se pak rozlišuje, pokud je ostří v ose dláta nebo není. Dláta s rozdělením podle profilu dělíme: rovné, kosé, mělké profilové, profilové (duté, půlkulaté, účko), hluboké profilové, kozí noha (klínožka, véčko), dutá kozí noha a hranolové. Každé dláto má pak označení písmenem – podle tvaru dláta a dvěma čísly – podle profilu, z nichž první udává označení profilu, druhé šířku dláta. Nikde se neudává, kolik by měl každý řezbář mít dlát, většinou si koupí ty základní a postupně si dokupuje ty dláta, která by užil při své práci. Záleží tedy i na tom, co nejčastěji vyřezává,

pokud

vytváří

velké

sochy

a plastiky, nebo menší reliéfy a sošky. Mezi další nástroje řezbáře patřily nejrůznější druhy pil (oblouková, rámová), které sloužily k prvotní úpravě materiálu. K další úpravě pak sloužily různé druhy Obrázek 24 – Profilová sekyrka na hrubé hoblíků,

kterými

se

rovnali

plochy osekání 44

před lepením dřeva do bloku, a to když základní blok neměl dostatečný rozměr pro výrobu. Používány byly také nebozezy, špulíře, kolovrátky, atd. V dnešní moderní době však tyto ruční nástroje povětšinou nahradily elektrické stroje – kotoučové, pásové, motorové pily, srovnávací frézky, vrtačky a dlabačky. Pro tvorbu větších soch nebo plastik se poté slepený blok opracovával nejrůznějšími typy seker (dlátovka, hlavatka, křížovka), teslic, motyček, kterými se vytvořil hrubý tvar sochy, dnes se k tomuto účelu někdy užívá motorová pila. Dále se pak socha opracovávala většími profily dlát s pomocí dřevěné paličky. V lidovém řezbářství se k opracování dřeva používaly nože, které byly dosažitelnější než dláta. Nůž však neumožňoval tak dokonalé opracování jako dláta, neboť měl rovné ostří. V dnešní době se už vyrábějí různě tvarované čepele nožů, které umožňují lepší opracování než dříve. Jejich použití je především v tvorbě vrubořezů, výrobě figurek betlémů a také stále v lidovém řezbářství k tvorbě tradičních lidových ozdob, např. holubiček. Mezi řezbářské pomůcky v neposlední řadě patří měřidla, kružidla a přístroje na přenášení rozměrů z modelu. Dobrý řezbář se však pozná tím, že dokáže s jednoduchými nástroji, několika dláty a z kusu vhodného dřeva vytvořit umělecké dílo, tak se ukáže jeho pochopení pro materiál, zručnost a umělecký cit.

45

6

ŘEZBÁŘSKÁ TECHNOLOGIE, TECHNIKY ŘEZBY

6.1 Pracoviště Dalším

důležitým

předpokladem

pro vytvoření řezbářského díla, kromě kvalitního materiálu a nástrojů, je mít vhodný pracovní prostor. Pracoviště musí být dostatečně osvětleno, nejlépe přirozeným světlem přicházejícím zepředu. Vhodné je mít i umělé osvětlení umístěné přímo nad pracovní plochou. Jako pracovní plocha nejčastěji slouží hoblice, která má stahovací vozík

Obrázek 25 – Řezbářská lavice

a otvory na poděráky k upínání většinou drobnějších řezbářských výtvorů nebo kusů nábytku. Větší sochy se obvykle upínají do speciálních lavic nebo se spojí přímo na styčné ploše. Na menší sošky sloužily upínací šrouby a klouby. Šroub se nejdřív našrouboval zespodu do středu materiálu a poté utáhl do hranolu, který se pak upnul do hoblice.

6.2 Modelování U náročnějších skulptur a soch je důležité vytvoření modelu, nejčastěji z hlíny. Modely se obvykle vyrábějí v menším měřítku než skutečné dílo, ale jsou do detailu vypracované. Slouží pak k přenášení rozměrů na skutečné dílo, k čemuž slouží nejrůznější nástroje jako kružidla, bodovací pantografy a další techniky. K výrobě menších reliéfů, rámů na zrcadla a menších sošek se vytvářejí tužkou rýsované šablony, které se pak přenášejí na materiál.

6.3 Příprava materiálu Řezbář dneška musí mít stejně jako v minulosti dobrou znalost truhlářského řemesla a jeho technologie pro přípravu materiálu pro řezbu. V přípravě musí brát v úvahu nejen konstrukční hledisko a opracovatelnost, ale i vliv konstrukce na vzhled díla. Při přípravě materiálu na reliéfy se vytváří z řeziva spárovka, zde je důležité mít 46

na jedné ploše vždy jen pravou nebo levou stranu řeziva. U tvorby soch se dříve řezalo do čerstvého kmene stromu, po dokončení se vysekala v zadní části dutina, díky které pak dřevo vyschlo a nevznikly tak trhliny. V dnešní době se více využívá slepení bloku z předem vysušeného řeziva. U těchto bloků je důležité dodržovat provázání jednotlivých vrstev a u krajních desek dodržet lepení levých stran k sobě. Ne vždy i tento správný postup zabrání rozlepení spár.

6.4 Držení dlát Hlavní zásadou je vždy držet dláto oběma rukama, neboť při držení dláta jen v jedné ruce, kdy druhá ruka obvykle jistí materiál, může lehce dojít k uklouznutí

dláta

a

nepříjemnému

Obrázek 26 – Správné držení dláta

říznutí. Výjimku tvoří lidový řezbáři, kteří své drobné sošky obvykle drží v levé ruce a v druhé mají nůž. U profesionálního řezbáře, který je například pravák, levá ruka drží čepel a slouží k vedení směru dláta, pravá ruka drží rukojeť a vytváří tlak na dláto. U leváka je to samozřejmě naopak. Při hrubším osekávání s použitím většího dláta používáme paličku, v tomto případě levá ruka drží rukojeť dláta a pravá paličkou tluče do konce dláta.

6.5 Základní řezy V první řadě je důležité mít ostrá nabroušená dláta. Základním řezem je řez po létech, při kterém vzniká čistá a hladká plocha. Zásadou je nikdy nejet proti vláknům,

Obrázek 27 – Nesprávný řez proti vláknům

tehdy se materiál vytrhává a odštěpuje, například u ornamentální tvorby může způsobit nevratitelné odštěpení dřeva, které už nelze vrátit. Dalšími řezy jsou řez přes vlákna a řez příčný, při těchto řezech je velmi důležité mít ostrá dláta, pak vznikne kvalitní čistý řez. Při řezání profilovými dláty je nutné, aby oba rohy dláta byly nad řezanou rovinou, jinak by došlo k nekvalitnímu řezu a vyštípání dřevních vláken. 47

6.6 Techniky řezby Rozdělení základních typů řezby: a) Vrubořez – řezba do hloubky, ornament je vyřezán pod úroveň plochy materiálu do jeho hmoty, vrypy se vytvářejí buď šikmým nebo půlkulatým dlátem nebo štěpařským nožem. Obrázek 28 – Ukázka vrubořezu

b) Mělký

reliéf

(plochý)

–

řezba

mírně

vystupující nad plochu (max. 10 mm), určený pro pohled z jednoho směru – zepředu.

Obrázek 29 – Ukázka mělkého reliéfu

c) Hluboký reliéf (bass reliéf) – řezba vystupující značně z plochy, reliéf je určen k pohledům minimálně ze tří stran.

Obrázek 30 – Ukázka hlubokého reliéfu

48

d) Prostorová řezba – sochařské dílo pojednané ve dřevě – socha, sloup, skulptura, určena k pohledu ze všech čtyřech stran.

e) Prolamovaná řezba (florentinská) – mřížka ze dřeva, materiál je prořezán průhledově, ornament vyřezán ze dvou stran, obvykle zrcadlové nebo obrazové rámy, výplně skříní, přepážky.

Obrázek 31 – Ukázka prostorové řezby

Obrázek

32

–

Ukázka

prolamované řezby

f) Dřevoryt – výtvarná grafická technika pro tisk z výšky, provádí se do čelního dřeva, řezba se provádí maximálně do hloubky 1 mm.

Obrázek 33 – Ukázka dřevorytu

49

7

PŘÍKLADY POSTUPU PRÁCE

7.1 Postup gotického řezbáře při tvorbě figurální řezby Jako příklad jsem si vybral sochu Panny Marie s Ježíškem vytvořenou mezi lety 1490 – 1495 německým pozdně gotickým řezbářem Tilmanem Riemenschneiderem. Socha je vyrobena z lipového dřeva a má rozměry 120 x 38 x 20 cm. Postup, který zde uvádím, je sepsán podle mým předpokladů, které jsou odvozeny od nastudování literatury o gotickém období, o tvorbě soch v gotickém období a také od velikosti sochy. U sochy nemohlo být provedeno žádné bližší kvalifikované zkoumání, vycházel jsem pouze z uvedené fotografie.

Prvním

krokem

bývá

vždy

vytvoření

návrhu

na řezbářské dílo. Návrh, což byla většinou kresba na papír, se přikládal v gotice ke smlouvě pro zákazníka a sloužil jako předběžná předloha a doklad, co má řezbář vytvořit. Tuto předlohu si pak řezbář většinou podrobněji vykreslil a podle ní postupoval při řezbě. Někdy se předpokládá, že řezbář si vytvářel voskové nebo hliněné Obrázek 34 – Socha modely, ale nikdy se žádné nedochovaly, takže to nelze Panny Marie s Ježíškem, potvrdit. U této menší sochy lze vyloučit použití modelu. Řezbář si pak vybral vhodný materiál bez vad,

T. Riemenschneider (1490 – 1495)

do kterého vsadil sochu tak, že vyčnívající partie sochy a drapérie sahaly ke stěnám kmene, tzn. aby využil co nejvíce daný kmen a nemusel odsekávat přebytečný materiál. V tomto případě to byla štípa z rozpůleného kmene lípy o průměru asi 40 cm. Dřevo muselo být vyschlé, většinou se ukládalo do temných sklepů, kde schlo i několik let. Štípu si řezbář upnul do stolice, která měla na obou koncích hroty, mezi ně se materiál upnul a tím bylo umožněno se sochou v průběhu řezby podle potřeby otáčet kolem osy. Dále se postupovalo technikou ztracené kresby, kdy se předkresluje tvar sochy a přebytečný materiál se odsekává. 50

Většinou se postupovalo tak, že se nejprve tvaruje přední a boční části celé sochy, a až pak se dořezávala zadní plocha, která bývala téměř vždy směrem ke zdi, takže nebyla vidět. Řezbář si nejprve vytyčil nejdůležitější body, od kterých pak odvozoval další tvarování sochy. Na začátku se špalek do hrubých tvarů vyřezal pilou a osekal sekerami. Teprve potom se zhruba odstraňoval materiál širokým dutým dlátem. V dalším stádiu se plochy opracovaly širokým plochým dlátem. S dalším postupováním do hloubky již řezbář volil stále jemnější a jemnější dláta. Poté nastávalo detailnější vypracování, proto prvním krokem bylo vypracování nejvyšší části, což u této sochy byla pravá upažená ruka, přesněji řečeno spíše rukáv, neboť usuzuji, že ruka byla vyřezána zvlášť a po vyřezání sochy pomocí čepu a klihu připevněna do vydlabaného rukávu z důvodu nebezpečí odlomení prstů. Po vyřezání rukávu se pak detailněji vypracovala spodní část sochy – drapérie. V další fázi se dořezala hrudní část sochy a tělíčko Ježíška, které drží Panna Marie k sobě přitisknuté levou rukou. Poté se vyřezaly nejdůležitější části sochy, což byla hlava Ježíška a Panny Marie s korunou. V poslední fázi řezby se dotvarovala zadní část sochy a vsadila ruka do rukávu. Pozdně gotické řezbářství je pak známo tím, že sochy se dále nedobrušovaly, ale nechávaly se viditelné řezy dlát. Navíc T. Riemenschneider byl prvním řezbářem, který sochy nedokončoval barevnou politurou, své sochy natíral teplou politurou, která měla konzervační a ochranný význam. Tak byla dokončena i tato socha.

7.2 Postup dnešního řezbáře při tvorbě figurální řezby Jako

příklad

uvádím

svůj

vlastní

postup

při vyřezávání krucifixu (Ježíše na kříži) z lipového dřeva, jehož rozměry jsou 36 x 22 x 5 cm. Prvním krokem před začátkem řezby by mělo být vytvoření šablony podle fotografie, obrázku nebo vlastního návrhu. Podle rozměrů se pak najde vhodně velký kus dřeva, v tomto případě lípy, z kterého je dle šablony vytvořen 51

Obrázek 35 – Předloha pro řezbu

potřebný blok. Překreslením šablony s asi centimetrovou nadmírou se získá hrubý tvar řezby, který je vyřezán pásovou nebo přímočarou pilou. Další postup probíhá technikou ztracené kresby, kdy se pokaždé předkreslí obrysy řezby, a je ubírán materiál, kde je potřeba. Nejprve se vykreslí přibližný obrys figury a vyseká se základní tvar těla a drapérie. Poté se určí nejvyšší bod řezby, od kterých se pak určí i další nižší body tak, aby Obrázek 36 - Šablona

bylo docíleno plasticity řezby. Na této řezbě je zvoleno nejvyšším bodem pokrčené pravé koleno, nižšími body pak

hrudník a pás omotaný látkou. Po snížení ploch k těmto hlavním bodům se pak začne nahrubo tvarovat tělo a zhruba se naznačí detaily. V tuto chvíli se již rýsuje tělo, takže je důležité zkontrolovat všechny proporce končetin. Potom se přistoupí k ještě detailnějšímu vyřezání postavy. Na této řezbě se pokračuje vytvarováním

nohou

a

látkou

obepínající pás. Poté je to vyřezání hrudi a paží. Zde musí řezbář brát ohled i na podkladovou část, což je

Obrázek 37 – Hrubé

kříž, jehož plocha se musí postupně tvarování zarovnávat. Když je hotov přesný tvar těla, řezba se otočí, podloží se měkkými špalíčky, které Obrázek 38 – Detailní

jsou opatřeny filcem, a dořeže se tělo i ze spodní strany,

vyřezání částí

zároveň se vydlabá otvor pro zavěšení. Zbývá již vyřezat

nejdůležitější části, u figurální řezby to je obličej s vlasy. Další fáze zahrnuje dořezání kontur těla v místech styku s plochou kříže a zarovnání ploch a hran kříže. Nyní se už odloží všechna dláta a můžou se některé plochy přebrousit brusným papírem, zde záleží většinou na autorovi, jestli nechá řezbu jen čistě vyřezanou dláty, nebo některé části vybrousí do hladka. U této řezby je většina ploch vybroušena do hladka, na detailech jsou ponechány viditelně řezy dláta.

52

V poslední fázi se řezba povrchově upravuje. Zde bylo použito světlehnědé vodové mořidlo s třemi vrstvami včelího vosku.

Obrázek 39 – Konečné vyřezání a přebroušení ploch

Obrázek 40 – S povrchovou úpravou

Obrázek 41 - Detaily

53

7.3 Srovnání těchto období Z uvedených příkladů lze posoudit, nakolik byla výjimečná zručnost řezbáře gotiky a řezbáře současného. Dalo by se říci, že postup při práci je přibližně stejný. Řezbář gotiky měl však rozdílné podmínky oproti současnému řezbáři, ale nemůžeme soudit, jestli to byly podmínky horší. Neměl stroje, vědecké poznatky o materiálu a další možné vymoženosti současné doby. Strom si musel ručně pokácet, upravit ho na štípy, u kterých musel po vysušení zhoblovat ručně plochy, které by co nejlépe pasovaly k sobě, při případném slepení do bloku. V další fázi musel blok nebo štípu osekávat sekerami a teslicemi. Toto zpracování sice bylo náročné a namáhavé, ale gotický řezbář již při této činnosti mohl rozvíjet svoje dovednosti a cit pro dřevo. To dnešní řezbář použije motorovou pilu, kmen jí uřízne, rozřeže, a může ho nechat usušit přirozeně, nebo ho může vysušit uměle, což mu umožní skácený kmen po krátké době zpracovat. Při klížení do většího bloku si kusy dřeva ohobluje na frézce, kde se nemusí bát, že by plocha nebyla přesně rovná a po slepení by se vytvořily spáry. K hrubování mu pak u větších soch poslouží motorová pila, u menších soch pak pásová nebo přímočará pila. Z toho lze lehce vyvodit, že dnešní řezbář má značně ulehčenou i zkrácenou práci při počátečním zpracování. Řezbář gotiky měl i rozsáhlé poznatky o vlastnostech materiálu, věděl, které druhy dřeva využít v jakém prostředí, proto nejčastěji využíval dub, který nejlépe odolává působení vlhkosti a klimatickým podmínkám. Věděl, že nerozštěpený kmen mu po čase popraská vlivem vysoušení, proto když vyřezával z celého kmene, většinu jádra vydlabal ze zadní části sochy a otvor pak zadělal prknem a překryl plátnem. Uměl si poradit i s lámajícími prsty u rukou, což se stávalo, když měla socha ruku upaženou a vlákna v prstech probíhaly kolmo k délce prstu. Proto tyto končetiny vytvářel samostatně a po dokončení sochy vydlabal v rukávech otvor, do kterého paži vlepil, většinou zpevnil i čepem. Vedle strojů jsou to i nástroje, které se dnes vyrábějí strojově a většinou ze slitin, které by měly být kvalitnější. To v gotice musel řezbář přijít za kovářem, který mu z dostupné kovu vykoval dláto podle jeho představ. Kvalitní řezbář se pak pozná tím, jak dokáže dláty vytvořit plochy, které jsou i bez použití smirkového papíru jsou dokonale rovné a hladké.

54

8

SOUČASNÁ ŘEZBÁŘSKÁ PRODUKCE Dnes tomu není jako v gotice či baroku, kdy mistr řezbář dostal zakázku vybavit

interiér kostela nebo chrámu a vytvořit honosný oltář se sochami světců, vyzdobit kazatelny, lavice, které by měly vydržet několik století nebo vytvořit vznešené nábytkové kusy na zámky, tvrze či hrady. Na takovýchto zakázkách mohl pracovat i několik let. Dnešní řezbářská produkce je sice rozšířenější, ale někdy není tak kvalitní.

8.1 Restaurování a repliky Tradiční řezbářské řemeslo se nejvíce uplatňuje při restaurování starožitného nábytku a historických výtvorů. Umělecká díla vyrobená ze dřeva podléhají působení času, přírodním vlivům a také hlavně dřevokazným škůdcům. Proto pokud chceme výtvory z let dávno minulých co nejdéle dochovat, je nezbytné se o Obrázek 42 – Náhrada horní části tyto práce starat a případně je svěřit do rukou opěradla židle zručného restaurátora. Restaurátor, kromě technické zručnosti, musí mít dobrou znalost dějin umění a hlavně znát umělecké techniky starých dob, kterými se v tom daném období tvořilo dílo, jenž má opravit. První fází při restaurování je tedy důkladné prozkoumání provenience a historie výtvoru. V další fázi musí zhodnotit poškození díla a posoudit, které části se dají ještě opravit a které se musí třeba kompletně vyrobit znovu. Po opravení poškozených částí se musí výtvor dokončit povrchovou úpravou, jež byla na díle vytvořena při jeho výrobě. Zrestaurování musí být pečlivě dokumentováno po celém průběhu opravy. Řezbářské řemeslo se také uplatňuje při výrobě kopií a replik starožitného nábytku. Replika je věrná napodobenina originálního kusu nábytku. Kopie je přesná napodobenina originálu (postup, materiál). Užívá se například tam, kde již nebylo možné originální kus zrestaurovat nebo čistě k napodobení historického nábytku, jehož cena je mnohdy dost vysoká.

55

8.2 Loutky a betlémy Tradiční řezbářskou tvorbou jsou stále betlémy a loutky, někdy se také říká marionety. Historie loutkového divadla je známa od starověku, typické jsou zejména pro Evropu a Asii, ale s určitou formou loutkového divadla se můžeme setkat po celém světě, tedy i u nás. Mezi význačné loutkoherce

minulých

období

patřil

Matěj

Kopecký

(1775 – 1847) a také Josef Skupa (1892 – 1957), podle jehož návrhů vyřezal v roce 1919 řezbář Karel Nosek postavu Spejbla a v roce 1926 pak řezbář Gustav Nosek postavu

Obrázek 43 – Josef Skupa

Hurvínka. Tyto asi nejznámější loutkové postavičky prošly s loutkami Spejbla a za téměř jedno století značnou proměnou, většinou to bylo Hurvínka nezaměnitelným rukopisem řezbáře, který postavičky vyráběl. Dnes existuje asi 300 profesionálních nebo poloprofesionálních loutkových souborů po celé České republice a 12 stálých scén, kde účinkují vyřezávané postavičky, takže práce pro řezbáře – loutkaře je dostatek, ať už výrobou nových postav nebo jejich opravou. První betlém byl údajně vyroben ve 13. století a vystaven v Římě. Výraznější tvorba betlémů však nastala až v 16. století, kdy se začaly vystavovat pravidelně v kostelech a chrámech. Dnes existuje, nejen u nás, několik spolků betlemářů, kteří vytvářejí a vystavují různě ztvárněné a různě velké betlémy, které zobrazují vítání Ježíše Krista na svět.

8.3 Moderní technologie Řezbářské nástroje se od dávných dob téměř nemění. Zdokonalují se jen materiály a nové technologie, které zjednodušují jejich výrobu. Vznikly stroje, které nám usnadňují zpracovat skácený kmen do potřebného polotovaru a také stroje, které téměř nahrazují práci řezbáře. Nejprve to byly tzv. kopírovací frézky, které kopírováním jednoho originálního kusu dokázaly vytvořit najednou až 8 kopií. Kopie nebyly úplně dokonalé, musely se ještě částečně dořezat dláty, ale stejně to znamenalo posun a urychlení výroby. Zatímco řezbář například gotiky i opakující prvky musel řezat 56

jednotlivě, takže všechny nebyly přesně stejné, tímto strojem se docílí, že každý je téměř stejný. V současnosti už však existují CNC frézovací stroje,

které

dokážou

vytvořit

plastické

reliéfy

vypadající jako ručně řezané, ale zblízka je patrné, že řezy

chybí

dlátem.

K vytvoření

stačí

například

i fotografie či obrázek, který se naskenuje a v programu se vytvoří 3D obraz, jež je pak pomocí frézy vyřezán do masivního dřeva, MDF desky či překližky. Jejich Obrázek 44 – Reliéf umělecká hodnota je však z mého pohledu téměř nulová.

vyfrézovaný do MDF

8.4 Řezbáři a samoukové Tato skupina je z pohledu řezbářského řemesla nejširší, ale dá se polemizovat nad kvalitou těchto řezbářů, někdy samouků, anebo umělců, kteří se věnují řezbě do dřeva jen okrajově. Část těchto řezbářů čerpá poznatky o řezbě od starších a zkušenějších řezbářů, nebo se i dnes najdou školy, kde se toto řemeslo vyučuje. Potom to jsou tvůrci, kteří se například věnují dřevu, ale v jiném oboru, a začnou se sami učit tomuto řemeslu. Produkce těchto řezbářů je poměrně rozsáhlá,

Obrázek 45 – Vysmívání Jiří Netík

jsou to sochy, sošky, objemné skulptury, různé reliéfy, hračky, drobné ozdoby, myslivecké podložky, atd. Umělecko-řezbářská kvalita je však u některých tvůrců pochybná. Typickým příkladem jsou objemné skulptury, které vznikají většinou do exteriéru, jsou z celého kmene a vyřezávají se nejprve motorovou pilou, pak se dořežou dláty, ale nikdy do úplných detailů, což podle mě ukazuje především uměleckou zručnost řezbáře. Stejně tak různé sochy a reliéfy, které jsou stylizované a nejsou dořezány do detailů. Mezi nejznámější řezbáře současné doby patří Jiří Netík a již zesnulý Heřman Kotrba. 57

9

VLASTNÍ REALIZACE Tyto práce jsem vytvořil v rámci školní výuky, nebo ve svém volném čase, kdy

se tomuto řemeslu věnuji. Většinu výrobků prozatím vyrábím jako dárky pro nejbližší, ale do budoucna mám cíl zkusit vymyslet uplatnění řezby na současném nábytku v širší míře, i když vím, že to je s ohledem na dnešní dobu velmi složité.

Obrázek 46 - Znamení (hluboký reliéf), 2005, 60 x 60 cm, lípa Obrázek 47 - Rozvělina (mělký reliéf), 2005, 28 x 18 cm; lípa Obrázek 48 - Hodiny 2006, 125 x 65 cm lípa, buk, smrk

Obrázek 49 – Rám, 2006, 35 x 35 cm, lípa

Obrázek 50 – Zrcadlový rám, 2006, Obrázek 51 – Secesní váza

85 x 65 cm, lípa

2007, 60 x 30 cm, lípa

58

Obrázek 52 – Busta ženy, 2008, 16 x 20 cm, lípa

Obrázek 53 – Sova, 2008 25 x 15 cm, lípa

Obrázek 54 – Pouzdro na kalich, 2009 30 x 18 cm, lípa

Obrázek 55 – Krucifix, 2010 36 x 22 cm, lípa

Nejtěžší z těchto prací pro mě byla secesní váza, což byla má maturitní práce. Pracoval jsem na ní přibližně 40 dnů, byla vytvořena ze slepeného bloku lipového dřeva, z kterého jsem musel větším dlátem s pomocí paličky odsekávat postupně materiál. Předlohou mi byla pouze fotografie, takže to bylo velmi náročné na představivost. Musel jsem postupovat velmi pomalu, abych v některých částech neubral příliš moc materiálu, který by pak chyběl. Nejcennější prací je pro mě však ta poslední, což byl krucifix zhotovený pro mé známé jako dar. U této řezby jsem opravdu cítil radost z vyřezávání při každé fázi, jak postupně postava vystupovala z formy dřeva a čím dál jasněji se rýsovaly její obrysy. 59

10

DISKUSE Řezba zaznamenala během svého vývoje velké změny v uplatnění. Téměř jedno

tisíciletí se řezba týkala výhradně nábytkové tvorby, bylo to vybavování zámků, hradů, kostelů, měšťanských domů, atd. V současnosti, snad kromě restaurování a výroby replik, nemá řezba v nábytkové tvorbě jiná uplatnění. Důvodů, proč tomu tak je, nalezneme více. Jednou z příčin je, že společnost prošla velkými změnami z toho důvodu uplatnění řezby stále upadá. V historii mezi nejbohatší vrstvu patřila církev a šlechta, která prezentovala své bohatství prostřednictvím řezbářského umění - bohatě vyzdobených kostelů, hradů a zámků. V současnosti náročnost výroby řezbovaného nábytku značně zvyšuje jeho cenu, kterou lidé nejsou ochotni investovat do tohoto druhu zboží. Dalším zásadním faktorem je vývoj nových materiálu, ze kterých se ve velké míře vyrábí současný nábytek. Jsou to aglomerované materiály na bázi dřeva, které ho nahrazují. Ty si navíc zachovávají výhodné a překonávají nevýhodné vlastnosti dřeva. Mezi jejich výhody patří velkoplošnost, výtečné mechanické vlastnosti, eliminace přirozených vad dřeva, snadné se obrábění a zpracovávání. Dále je to také vývoj nových materiálů na povrchovou úpravu nábytku. V minulých obdobích to byly časově náročné úpravy zlacením a polychromováním. Dnes využíváme různé druhy nátěrových hmot na přírodní nebo syntetické bázi, a to souvisí i s jejich nanášením na nábytkové dílce. S tím je poté spojený vývoj strojních mechanizmů, které by co nejefektivněji a nejrychleji zvládaly tuto operaci. Dále můžeme zhodnotit dnešní produkci nábytku z pohledu výrobců a zákazníků. Velké i menší firmy si dávají za cíl vyrobit co nejrychleji a nejlevněji nábytek pro zákazníka, což lze dosáhnout snad jedině strojovou výrobou a snadno zpracovatelným materiálem. Je možno rozlišit dvě skupiny zákazníků. Mladí lidé zařizující si své startovní bydlení dávají přednost levnějšímu nábytku, který nedosahuje takových kvalit. Další skupinou jsou lidé preferující kvalitu a moderní vzhled nábytku. Tato skupina neklade velký důraz na cenu.

60

Z toho plyne, že na současném nábytku se využívají zejména jednoduché rovné tvary, moderní materiály a výrazné barvy, což znemožňuje větší uplatnění pracné a cenově nevýhodné řezby. I přesto můžeme v produkci některých firem narazit na nábytek, který je zdoben řezbou. Většinou se jedná o drobné rostlinné motivy nebo geometrické ornamenty. Rustikální nábytek napodobuje nábytkovou tvorbu let minulých, a tyto firmy mají snahu navrhovat i jejich nové varianty. Tento nábytek je vyráběn strojově a drobné řezby jsou na něho následně dolepovány, což už na první pohled působí dojmem ,,lacinosti“. K tomuto nepatřičnému působení navíc přispívá i strojově vyrobené a perfektně rovné hladké plochy, jež kazí nedokonalá řezba. Proto by tyto firmy měly dbát na vyšší kvalitu řezeb, a vkomponovat je přímo do korpusu nábytku. Zvýšená poptávka po tomto typu nábytku snad povede ke zlepšení kvality jeho výroby. Možné využití řezeb by bylo možné i při vybavování veřejného interiéru, ať už nábytkovými předměty nebo i figurálními řezbami. Přesněji pak například ve vybavení interiéru ,,showroomů“ firem zpracovávajících dřevo, kde můžou ukázat, co všechno lze z tohoto krásného materiálu vytvořit.

61

11

ZÁVĚR Ze starých záznamů plyne, že v období starověku, které je zřejmě prvopočátkem

řezbářského umění, dokázal řecký sochař Feidias vytvořit do detailu vyřezanou sochu, kterou navíc ještě pokryl plátky zlata a slonoviny. Naopak o tisíc let později bylo toto antické umění téměř zapomenuto a v počátcích románského období se především vytvářely sochy kamenné nebo ze slonoviny. Občasné skulptury ze dřeva již neměly takovou uměleckou hodnotu, jako dřevěné sochy antické. O půl století později nastal vrchol řezbářského umění, který se projevil i v tvorbě soch ze dřeva. Znalosti gotických řezbářů o materiálu, jeho vlastnostech a zpracování napomohlo ke zdokonalení jejich schopností vytvořit i s omezeným množstvím nástrojů překrásná díla, která obdivujeme dodnes. S tímto obdobím je možné srovnat barokní řezby, které vznikaly o 200 – 300 let později a dosahovaly také velmi vysoké úrovně. Po přechodu ke klasicismu však nastává pozvolný úpadek uměleckého řezbářství. Uplatňovalo se již minimálně, bylo sice po technické stránce kvalitní, ale nevyzařovalo už nikdy takovou velkolepost a individualitu tvůrce, jako tomu bylo v období gotiky a baroka, a dalo by se říct, že to platí stále. Není možno říci, že řezbářství v Čechách i zahraničí, neprodukuje umělecky zajímavé práce, které obdivujeme, ale nedosahují kvalit gotického období. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že řezbář, respektive jeho dílo, bude mít ještě někdy takový věhlas jako řezbáři gotického období, jmenovitě Jakub z Levoče, Tilman Riemenschneider, Veit Stoss a další. Velký vliv církve a jejího bohatství v období gotiky dávalo impuls ke vzniku mnoha kostelů, chrámů a katedrál, kde tito řezbáři mohli naplno uplatňovat svůj um. Kdežto dnešní kultura života, moderní a uspěchaný životní styl, tomuto řemeslu příliš nepřejí. Navíc i vznik a vývoj nových strojů a technologií ovlivňuje řezbářskou tvorbu. Tyto stroje usnadňují a urychlují postup při tvorbě sochy, reliéfu nebo nábytku opatřeného řezbou, a některé se snaží i ruční řezbu nahradit. Kvalitní řezbářská práce bude však vždy vytvořená dlátem v rukou řezbáře, který do díla vkládá svůj um, ctižádost a svůj originální rukopis, který nikdy nedokáže žádný stroj nahradit.

62

12 SUMMARY The utilization of woodcarving is spread through all continents. But the largest number of information is noted in Europe, where the first notes are finding in one thousand years before Christ. In this period ancient Greeks made precise carved wood sculptures. These works and knowledge of their authors were forgotten, because there was no woodcarving production in one thousand years after Christ. Next progress can be observed since twelve century in gothic, when the woodcarving culminated. Mainly clerical buildings were the places for woodcarving work. The baroque was also positive period for woodcarvers, but then the decline started and this state continues to date. This decline is due to rising machines a modern technologies, which facilitate and accelerate wood work. In this days people want by these machines to replace work of carvers, but I think it is impossible, because human feel and craft is irreplaceable. The carving, which decorated mobiliary of castles, cathedrals and churches for long centuries, can by utilizated for production of furniture in public interior or for adjustment of this space by another types of sculptures in present.

63

13 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie: Čapek, Karel. Časopis Kultura bydlení, ročník 1925 DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění : vybrané kapitoly z historie. 1. vyd. Praha : Grada, 2000. 309 s. ISBN 80-7169-655-2. HILLYER, John . Řezbářství. Vyd. 1. Brno : Computer Press, 2006. 94 s. : il. (převážně barev.) s. ISBN 80-251-0938-0. KOTRBA, Heřman ; SAMEK, Bohumil . Třísky z dílny řezbáře : co vím o tom, jak vznikalo a vzniká řezbářské dílo. 1. vyd. Brno : Blok, 1982. 364 s. : 40 fot. na příl., 52 fot. na příl. + Medailón o autorovi, [10] s. MINÁŘ, Marek. Lidové řezbářství. 1. vyd. Praha : Grada, 2008. 156 s. ISBN 978-80247-1722-7. MINÁŘ, Marek. Řezbářství. 1. vyd. Praha : Grada, 2005. 261 s., [12] s. ISBN 80-2470743-8. MUDRA, Aleš. Kapitoly k počátkům řezbářské tradice ve střední Evropě : řezbářství 13. století v Čechách a na Moravě . Vyd. 1. Praha : Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze v nakl. Tomáš Halama, 2006. 255 s. : il.;25 cm s.ISBN 80-903600-7-6. PAJER, Jiří. Řezbář František Gajda. Vyd. 1. Strážnice : František a Marie Gajdovi] ve spolupráci s Občanským sdružením Kunovjan, 2006. 259 s. : il. (převážně barev.) s. ISBN 80-903743-0-1. ŠPLÍCHAL, Václav ; OTAVOVÁ, Marie. Člověk a dřevo v orlickém a podorlickém kraji. 1. vyd. Deštné v Orl. h. : Regia, 2004. 285 s. : il. (převážně barev.) s. ISBN 80903463-0-8. ŠPLÍCHAL, Václav; OTAVOVÁ, Marie; JEŽEK, Jaromír. Poselství dřeva : most mezi minulostí, přítomností a budoucností : historická paměť, svědectví, vize. 1. vyd. Letohrad : Golempress, 2007. 702 s. : il. (převážně barev.) s. ISBN 978-80-903883-0-7. 64

UDRŽAL, Pavel; CÍSAŘ, Miroslav ; DAVID, Stanislav. Řezbářství. 3. přeprac. vyd. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1989. 183 s. VOLAVKA, Vojtěch ; VOLAVKOVÁ-SKOŘEPOVÁ, Zdenka. O soše : úvod do historické technologie a teorie sochařství. 1. vyd. Praha : SNKLH, 1959. 453 s., 44 obr. příl. s. WINTER, Zikmund. Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v 14. a 15. století. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. 8+976 s. WINTER, Zikmund. Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách : (1526-1620). Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909. 749 s.

Internetové zdroje: Makondovké řezbářské centrum a galerie [online]. 2005 [cit. 2010-03-20]. Školy pro Afriku. Dostupné z WWW: .

Řezbářství In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia

Foundation,

2008, 2010

[cit. 2010-04-26].

Dostupné

z

WWW:

.

CNC frézování dřeva a plastů [online]. 2008 [cit. 2010-04-16]. CNC frézování - řezby a reliéfy. Dostupné z WWW: .

Divadlo Spejbla a Hurvínka [online]. 2009 [cit. 2010-04-13]. Loutkový soubor Divadla S & H. Dostupné z WWW: .

65

14 SOUPIS OBRÁZKŮ Obrázek 1 – Africký řezbář - http://www.chikundi.com/(online). Obrázek 2 – Řezbář při práci - http://www.africkeumeni.cz (online). Obrázek 3 – Motivem řezby asmatští kanibalové - http://www.papuatrekking.com (online). Obrázek 4 – Divadelní maska - http://nohmask.exblog.jp/i12/ (online). Obrázek 5 - Feidiova socha bohyně Athéna Parthenos - www.mlahanas.de (online). Obrázek 6 – Relikviář sv. Maura - http://czechtourism.com (online). Obrázek 7 – Hlavní oltář chrámu sv. Jakuba v Levoči - http://www.chramsvjakuba.sk (online). Obrázek 8 - Detail světelského oltáře v Adamově - http://www.adamov.name/ (online) . Obrázek 9 - Detail postav z oltáře v chrámu sv. Jakuba v Levoči - http://www.chramsvjakuba.sk (online). Obrázek 10 - Chórová lavice z chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře - www.hrady.cz (online). Obrázek 11 – Kopie renesanční truhly - http://www.restaurovani-dreva.cz (online). Obrázek 12 – Přední stěna italské truhly Cassapanca - http://commons.wikimedia.org (online). Obrázek 13 - Polychromována socha sv. Kateřiny - http://www.velvary.cz/ (online). Obrázek 14 – Barokní stolek - http://bydleni.centrum.cz/ (online). Obrázek 15 – Detail podnoží stolu Obrázek 16 – Konzolový stolek - http://rokoko.navajo.cz/ (online). Obrázek 17 - Zrcadlo - http://www.zeller.de (online). Obrázek 18 – Secesní skříň - http://www.rejent.cz/ (online). Obrázek 19 – Řezaná holubička - http://www.domaci-vyrobky.cz (online). Obrázek 20 – Šablona na řezbu - http://www.rejent.cz/ (online). Obrázek 21 – Ploché řezbářské dláto - http://www.pfeiltools.ch/ (online). Obrázek 22 – Brusný kámen na profilová dláta - http://www.pfeiltools.ch/ (online). Obrázek 23 – Řezbářské paličky - http://www.pfeiltools.ch/ (online). Obrázek 24 – Profilová sekyrka na hrubé osekání - http://www.pfeiltools.ch/ (online). Obrázek 25 – Řezbářská lavice - DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění (2000). Obrázek 26 – Správné držení dláta - DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění (2000). Obrázek 27 – Nesprávný řez proti vláknům - DLABAL, Stanislav . Nábytkové umění (2000). Obrázek 28 – Ukázka vrubořezu - http://www.kellymehler.com (online). Obrázek 29 – Ukázka mělkého reliéfu - www.blackox.eu (online). Obrázek 30 – Ukázka hlubokého reliéfu Obrázek 31 – Ukázka prostorové řezby - www.artnet.com (online). Obrázek 32 – Ukázka prolamované řezby - www.aaaantik.cz (online). Obrázek 33 – Ukázka dřevorytu - www.galerieart.cz (online). Obrázek 34 – Socha Panny Marie s Ježíškem,T. Riemenschneider (1490 – 1495) - www.mfa.org (online). Obrázek 35 – Předloha pro řezbu Obrázek 36 - Šablona Obrázek 37 – Hrubé tvarování Obrázek 38 – Detailní vyřezání částí

66

Obrázek 39 – Konečné vyřezání a přebroušení ploch Obrázek 40 – S povrchovou úpravou Obrázek 41 - Detaily Obrázek 42 – Náhrada horní části opěradla židle - http://www.restaurovani-rezbarstvi.cz (online). Obrázek 43 – Josef Skupa s loutkami Spejbla a Hurvínka - http://www.spejbl-hurvinek.cz/ (online). Obrázek 44 – Reliéf vyfrézovaný do MDF - http://www.hanakreliefy.cz/ (online). Obrázek 45 – Vysmívání Jiří Netík - http://netik-art.sweb.cz/ (online). Obrázek 46 - Znamení Obrázek 47 - Rozvělina Obrázek 48 - Hodiny Obrázek 49 – Rám Obrázek 50 – Zrcadlový rám Obrázek 51 – Secesní váza Obrázek 52 – Sova Obrázek 53 – Busta ženy Obrázek 55 – Pouzdro na kalich Obrázek 54 – Krucifix

67

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Recommend Documents