MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA V LEDNICI

KVĚTINOVÝ DETAIL V OBJEKTECH S KULTURNĚ HISTORICKÝMI HODNOTAMI DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: doc. Ing. Tatiana Kuťková, CSc. Lednice 2013

Vypracovala Bc. Oldřiška Frýbortová

Zadání diplomové práce

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Květinový detail v objektech s kulturně historickými hodnotami vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla pouţita v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

V Lednici dne 28. 1. 2013

Podpis diplomanta ….…………….……………. Bc. Oldřiška Frýbortová

Poděkování

Děkuji paní doc. Ing. Tatianě Kuťkové, CSc. za odborné vedení, trpělivost a za společný čas strávený konzultacemi nad tématem diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za morální a finanční podporu při studiu. Velké poděkování patří také zaměstnancům Moravské zemské knihovny v Brně.

Obsah 1

Úvod ............................................................................................................... 7

2

Cíl ................................................................................................................... 8

3

Literární přehled ............................................................................................. 9 3.1

Definice základních pojmů ..................................................................... 9

3.1.1 Květinový záhon, květinová skupina ................................................ 9 3.1.2 Kobercový a arabeskový záhon, rabato ........................................... 10 3.1.3 Ostatní pojmy související s květinovým detailem ........................... 11 3.2

Význam květin v zahradní a krajinářské architektuře ........................... 15

3.2.1 Poslání květin v ţivotě člověka ....................................................... 15 3.2.2 Květiny v kompozici ....................................................................... 16 3.3

Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století ............................................................................................... 17

3.3.1 Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století v zahradnicky vyspělých evropských zemích.................... 17 3.3.2 Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století v českých zemích ............................................................... 30 4 Metodika hodnocení květinového detailu v objektech s kulturně historickou hodnotou.......................................................................................................... 49 4.1

Základní údaje ....................................................................................... 49

4.1.1 Lokalizace ....................................................................................... 49 4.1.2 Termín hodnocení............................................................................ 49 4.1.3 Kategorie (stupeň) ochrany objektu (památky), ve kterém se květinový detail nachází ..................................................................... 50 4.1.4 Lokalizace květinového detailu ve vztahu k funkčnímu typu městské zeleně .................................................................................................. 52 4.1.5 Typ květinového detailu .................................................................. 53 4.1.6 Podmínky stanoviště........................................................................ 54 4.2

Kategorizace květinového záhonu a jeho hodnocení ............................ 54

4.2.1 Číslo záhonu .................................................................................... 55 4.2.2 Plocha záhonu.................................................................................. 55 4.2.3 Záhony podle délky doby působení na stanovišti ........................... 55

4.2.4 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin ........................................ 55 4.2.5 Záhony podle vnějšího tvaru ........................................................... 57 4.2.6 Záhony podle vnitřního členění ....................................................... 57 4.2.7 Záhony podle výšky ........................................................................ 58 4.2.8 Barevné řešení záhonu..................................................................... 59 4.2.9 Záhony podle technologie zaloţení ................................................. 59 4.2.10 Záhony ve vztahu k modelaci terénu – hodnocení výškové různorodosti výsadbové plochy záhonu. ....................................... 60 4.2.11 Vymezení záhonu k vnějšímu prostředí ........................................ 60 4.2.12 Druhové sloţení v záhonu ............................................................. 61 4.2.13 Umístění záhonu v prostoru .......................................................... 61 4.2.14 Velikost a tvar záhonu ve vztahu k řešenému prostoru ................. 61 4.3

Udrţovací péče záhonu ......................................................................... 62

4.3.1 Reţim péče ...................................................................................... 62 4.3.2 Úroveň udrţovací péče .................................................................... 62 4.3.3 Přítomnost doplňkové závlahy ........................................................ 63 4.3.4 Přítomnost mulče............................................................................. 63 4.4 5

Celkové zhodnocení záhonu ................................................................. 64

Výsledky ....................................................................................................... 65 5.1

Základní údaje ....................................................................................... 65

5.2

Kategorizace květinových záhonů a jejich hodnocení .......................... 68

5.3

Udrţovací péče záhonů ......................................................................... 80

5.4

Celkové zhodnocení záhonů ................................................................. 82

6

Diskuze ......................................................................................................... 83

7

Závěr ............................................................................................................. 85

8

Souhrn a Resume, klíčová slova ................................................................... 86

9

Seznam pouţité literatury a pramenů ........................................................... 88

10

Seznam obrázků a grafů ............................................................................ 96

11

Přílohy..................................................................................................... 100

1

ÚVOD Výsadba a údržba květinových záhonů, s dobrým barevným plánem, není nijak

snadná věc, přestože to tak bývá obvykle předpokládáno. Já důrazně soudím, že pěstování množství rostlin, ať už jsou jakkoliv kvalitní samy o sobě a jakkoliv rozsáhlý je jejich počet, netvoří zahradu, jen sbírku. Vlastnění rostlin, je ohromná věc, pokud jsou používány s pečlivým výběrem a určitým úmyslem. Pouhé vlastnictví, nebo výsadba rostlin netříděných v prostorách zahrady, je pouze jako vlastnění krabice barev od nejlepšího barvíře, nebo abych šla o krok dál, je to jako mít části těchto barev připravených na paletě. To však ještě nepředstavuje obraz a zdá se mi, že je naší povinností splatit dluh našim zahradám a zlepšit použití rostlin tak,, aby vytvořily krásné obrazy. Ty, při potěše v našich očích, by měly vždy cvičit oči k zasvěcenější kritice vjemu a uměleckého svědomí, které netoleruje špatnou nebo nedbalou kombinaci nebo nějaký druh nesprávného použití rostlin, ale v kterém je otázkou cti se vždy snažit o to nejlepší. Je jen cestou, způsobem, protože v tomto leží celý rozdíl mezi všedním zahradničením a zahradničením, které může právem tvrdit, že se řadí mezi krásná umění (Jekyll, 1908, s. 6).

7

2

CÍL Diplomová práce si klade za cíl představit a v obecné rovině charakterizovat

problematiku zabývající se květinovým detailem ve středoevropském prostoru s důrazem na Českou republiku. Pozornost byla věnována především 19. století a první polovině 20. století. Cílem práce bylo navázat v literární rešerši na poznatky z bakalářské práce, a rozšířit je a dále provést terénní šetření minimálně v 20 objektech, zaměřené na zdokumentování stávajícího stavu květinového detailu v objektech s významnou kulturně historickou hodnotou (především historické zahrady) v ČR. Při zpracování bylo postupováno metodicky, shromáţděné údaje byly logicky uspořádány a doloţeny průkaznou fotodokumentací.

8

3

LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1 Definice základních pojmů 3.1.1

Květinový záhon, květinová skupina

Květinový záhon je významným detailem zahradního umění. Na rozdíl od výsadeb dřevin je krátkodobým vegetačním prvkem, který vnáší do kompozice především barevnost. Květinové záhony mohou mít různou podobu a to, jak ve vztahu k tvaru, barevnému nebo výškovému řešení, tak ve vztahu k pouţité pěstitelské skupině. Jednu z moţností definice květinového záhonu předkládá Mareček (1997, s. 250) v Zahradnickém slovníku naučném takto: „Je to forma uplatnění květin v zahradně architektonické tvorbě. V soustavě zeleně jsou květinové záhony zpravidla vţdy velmi nápadným prvkem působícím v různé míře svojí barevností, tvarem a texturou.“ Oproti tomu, Kuťková, Šimek (2000, s. 55) definují záhon květin jako „uměle vytvořené společenstvo bylin, na zahradnickými technologiemi připraveném stanovišti tak, aby byla zajištěna jeho taxonomická čistota. Taxonomická čistota je termín, kterým vymezujeme taxonomickou skladbu, odpovídající striktně kompozičnímu záměru. Záhon květin je zpravidla dále vymezen vnějším tvarem od okolí, vnitřním členěním, dobou účinnosti a intenzitou údrţby v souladu s kompozičním záměrem a ekologickopěstitelskými nároky taxonů.“ V souvislosti s pojmem květinový záhon, se také v literatuře objevuje pojem květinová skupina, kterou Kulišan (rok neuveden, s. 5) definuje jako „kaţdý záhon do určitého tvaru upravený a kvetoucími neb listnatými květinami osázený.“ Tvary skupin se pak řídí podle slohu nejbliţších budov, pomníků a jiných význačných objektů a mohou být kruhovité, elipsovité, polokruhovité, vejčité, hvězdicovité nebo čtvercové. Květinové skupiny dále rozděluje na skupiny: 1. květinové (či z kvetoucích rostlin) 2. kobercové (z nízkých barevných rostlin) 3. listnaté

9

3.1.2

Kobercový a arabeskový záhon, rabato

Další termíny, které se hojně vyskytují v literatuře týkající se květinových výsadeb záhonového typu, jsou kobercové záhony, záhony arabeskové a rabato. Jak uvádí Novák (1997, s. 181) kobercové záhony „byly květinové záhony bohatě členěné v ornamentu, vycházejícího z geometrických tvarů nebo rostlinných a folklórních motivů s ornamentem uzavřeným (uvnitř záhonu), otevřeným (jednotlivé součásti ornamentu rozloţeny volně v trávníku) nebo kombinovaným, připomínajícím orientální koberec (odtud název)“. Pro tento typ výsadby se pouţíval velmi bohatý sortiment rostlin – letniček, trvalek, cibulovin, dřevin i okrasných trav, který byl umoţněný rozsáhlou introdukcí a intenzivním šlechtěním. Terén záhonů byl náročně modelován. Vsazovaly se různé varianty podle ročních období. Květinové záhony se vysazovaly hlavně v okolí budov, ale také v krajinářských partiích, kde tříštily travnaté plochy a působily cize jako neorganické přílepky. Postupem času se zvrhly v jakousi manýristickou šablonu, podporovanou vydáváním bohatě ilustrovaných vzorníků. Tyto negativní rysy dodnes často zastiňují to, ţe šlo o zahradnické umění vycházející z hluboké znalosti rostlinného materiálu, náročné na přípravu sadby, půdy a ošetřování během vegetace. Tyto květinové záhony se dodnes uplatňují v některých zámeckých a lázeňských parcích a u významných městských budov. Arabeskový záhon popisuje Majdecki, Majdecka-Strzezek (2008, s. 218) jako jinou variantu kobercového záhonu a to ve vztahu k odlišnému způsobu ztvárnění. Záhony tohoto typu měly tvar palmety, mušle nebo medailonu, které byly kombinovány s různými rostlinnými motivy – stylizované větve, úponky, květiny. Prostorově byly situovány před budovou nebo v ose parteru. Rabato, definuje Martin Fulín (1925, s. 28) jako „libovolně dlouhý, ale nanejvýš 1,5 m široký záhon, který rovnoběţně s cestou nebo nějakým pevným předmětem se táhne a nejčastěji směsí rozmanitých květin osázen bývá.“ Svůj původ, jak uvádí Kavka (1981, s. 11 – 12) a Mareček (2001, s. 7) má v úzkých dlouhých ornamentálních záhonech plates – bandes, které obklopovaly geometrické pozdně renesanční a barokní zámecké partery. Rabata byla tvořená nejčastěji květinovými výsadbami nebo vypískovanými plochami, které byly lemovány trávníkem či nízkými tvarovanými plůtky. Vypískovaná rabata slouţila v letním období k umísťování atraktivních skleníkových rostlin 10

v nádobách (kamélie, vavříny, fuchie, citrusové rostliny). Rabata byla zakládána výškově jako jedno úrovňová, v rovině s okolním terénem nebo ve středu vyvýšená. Vyvýšeného středu se dosahovalo buď výsadbou různě vysokých květin nebo modelací půdy (Mareček, 2001 s. 7; Kavka, 1981, s. 11 –12). „Rabato je téţ název pro záhony volně poloţené v trávnících nebo podél budov a plotů. Půdorys je obyčejně obdélníkovitý, ale můţe být i kruhový elipsovitý, spirálovitý apod.“ (Kavka, 1981, s. 11 – 12) „Termín rabato se přenesl později na běţné typy, většinou plošně méně rozsáhlých květinových záhonů. V současné době se pojem rabato pouţívá téměř výhradně v terminologii historických zahrad, zatímco v běţné sadovnické praxi jsou vţité pojmy květinový záhon, květinová výsadba.“ (Mareček, 2001, s. 7)

3.1.3

Ostatní pojmy související s květinovým detailem

Květiny, květnice Květiny, jakoţto půvabný doplněk zahrad, definuje Naučný slovník zemědělský (Kavka, 1971, s. 832) jako „rostliny pěstované pro výzdobu zahrad a parků, příbytků, balkonů a oken, pro řezy do váz a vazačství. Podle způsobu pěstování rozdělujeme je na květiny venkovní a skleníkové.“ Od pojmu květiny se také odvíjí pojem následující – květnice, který popisuje Macoun (1938, s. 413 – 414) jako „ staročeský název květinového oddělení zahrady, na rozdíl od štěpnice a zelnice. První zmínky o této části zahrady nacházíme v raném středověku, jako součást klášterních zahrad. Sortiment květnic v této době byl zastoupen především domácí květenou. Teprve v 16. století, s rostoucím blahobytem, došlo k rozšíření květnic. Ovlivnili to také styky s cizinou, kdy došlo k rozšíření sortimentu. Pozdější období baroka, rokoka, empíru a romantismu a jejich estetické nazírání postupně potlačilo původní pojetí staročeské květnice. Fulín (1891, s. 8 – 24) shledává květinovou zahradu neboli květnici jako oddělenou část sadu nebo parku, obyčejně však tak nazývá zahradu u domu. Její vzhled nepodléhá určitému tvaru, ale bývá spíše tvaru pravidelného neţ krajinného, přičemţ krajinný umoţňuje mnohem více volnosti v uspořádání. Vliv na její zaloţení má bezpodmínečně její okolí. Pokud je architektura jasně vytknutá, doporučuje se přenést její význačnější formy i do zahrady. 11

Rozdělení květnice a tvary záhonů závisí na tvaru místa. Pravoúhlou plochu je třeba rovněţ pravoúhle rozčlenit, naopak kruhovitý pozemek má nést znak základní čáry. Ornament, květiny kobercové, obruba S květinovými výsadbami, zejména v období 1. republiky, úzce souvisí také pojem ornament, který definuje Kamenický (1942, s. 91) jako „zdobnou, nejčastěji pravidelnou nebo alespoň souměrnou výsadbu z různobarevných rostlin, většinou letniček, uspořádanou podle nákresů; volba vhodných rostlin vyhovujících výškou, vzrůstem, olistěním, barvou listů, otuţilostí, konečně i vzájemným souladem, bývala jistě věcí nemalé zkušenosti zahradníkovy a jeho vkusu. Z ornamentů se vyvinuly časem i výsadby mosaikové a kobercové, často velmi umělé a nákladné; nyní se od nich ve většině parků upouští nebo se často nahrazují ornamenty značně zjednodušenými, a tedy i levnějšími. Na mnohé zámecké ornamenty se přicházeli podívati milovníci zahradních rostlin namnoze z veliké dálky. Nezřídka se zahradní ornamenty přizpůsobovaly rázu národních ornamentů, tak např. v českých zemích se místy napodobovaly slovácké výšivky, ne vţdy s uměleckým zdarem.“ Postupem času, jak uvádí Kamenický (1942, s. 91) výše, se z ornamentálních výsadeb vyvinuly výsadby kobercové, pro které bylo zapotřebí pěstovat speciální druhy květin, tedy květiny kobercové. Ty popisuje Matouš (1971, s. 834) jako skupinu „okrasných rostlin, z nichţ se dříve vysazovaly tzv. kobercové záhony podle ornamentálních vzorů. Jsou to jednak nízké trsnaté druhy, které mohou bez tvarování tvořit přísné geometrické vzory (Ageratum, Achyranthes, Alernathera, Echeveria, Iresine, Pilea), jednak druhy, jimiţ se dosahuje větších barevných kontrastů Coleus, Gnaphalium)“. Jsou to rostliny, které se mnoţí snadno řízky z přezimovaných rostlin v zimě, coţ umoţňuje získat velké mnoţství vzrůstově i barevně zcela vyrovnaných rostlin. V současné době se ještě hojně pouţívají k osazování hrobů. Dalším výrazem, který se velmi často objevuje zejména ve starší literatuře, je pojem obruba. Podle Kavky (Kavka, 1972, s. 365) je obruba „ochranný lem z neţivé hmoty podél parkových cest nebo z rostlin kolem záhonů a květinových skupin. Obruby cest se dělají z cihel nebo z betonových obrubnic, a to tak, ţe jejich hořejší okraj je v rovině záhonu a 5 cm nad úrovní okraje cesty. Rostlinná obruba se vysazuje k ohraničení záhonů jen v pravidelně řešených zahradách a je zároveň součástí skladby. Podle 12

okolností a velikostí záhonů nebo skupiny bývá obruba nízká nebo vysoká“. O obrubách se lze také mnoho dovědět například v publikacích Martina Fulína (Fulín, 1891, 1925) a Josefa Vaňka (Vaněk, 1925), kteří této problematice ve svých publikacích věnovali nemalou pozornost. Květinový koš Výraz květinový koš charakterizuje Majdecki, Majdecka-Strzezek (2008, s. 217) jako nevelký vyvýšený záhon kulatého nebo oválného tvaru, ohraničený proutěným plůtkem nebo keramickými destičkami ve tvaru akantového listu, barvených jasnými barvami. Záhon byl vysazován z méně obvyklých ozdobných rostlin v řídkém sponu, přičemţ ve středu byly umístěny vyšší rostliny nebo solitérní stromek. Tento typ záhonu se objevuje v 2/4 19. století, ale svého vrcholu dosahuje aţ na konci 19. a začátku 20. století. Zmíněný typ květinového detailu pouţil například Pückler (1917) ve své zahradě v Muskau.

Parter Ucelená část zahrady, ve které lze nalézt téměř všechny výše uvedené a popsané prvky, se nazývá parter. Novák (1999, s. 221) jej definuje jako „zpravidla hlavní reprezentační část zahrady v blízkosti budovy, často s ní kompozičně spojená. Je vyzdoben rostlinnými ornamenty a figurami, květinovými záhony v geometrických formách, sochami, fontánami, nádobovými rostlinami“. Nedílnou součástí parteru byla také cestní síť a travnaté plochy. Parter, jako takový, byl často rozlišován na několik typů, např. květinový, vodní nebo anglický. Pouţívaly se hlavně v zahradách barokních a parcích francouzského stylu. V 19. století byly doplňovány o tzv. kobercové květinové záhony.

13

Shrnutí Výčet výše uvedených pojmů podává ucelený přehled o nejčastěji se objevujících výrazech, týkajících se květinových výsadeb v soudobé literatuře i literatuře z přelomu 19. a 20. století. Téměř se všemi názvy se lze setkat i v současné literatuře. Avšak najdou se i výjimky, např. květnice, coby pojem zastaralý a dnes uţ téměř nepouţívaný. Změnil se také způsob nazírání na principy tvorby květinových rabat. Původní rabata byla přísně výškově odstupňována. Princip osázení těchto záhonů spočíval v umísťování vyšších rostlin dozadu nebo středu, niţších pak do popředí. Vznikla tak kompaktní masa květin, jednotlivé druhy se v té spoustě ztrácely a nemohla tak vyniknout jejich individuální krása. Přísně geometrický tvar tuto jednotvárnost ještě podtrhoval. V současné době, kdy se do značné míry změnilo i nazírání na zahradu jako celek, se podobné pojetí rabat přeţilo. Uplatňuje se rozvolněnost výsadeb, ve kterých jednotlivé trvalky přestávají být jen součástí masy a působí individuálně svými růstovými zajímavostmi a olistěním. Takto rozvolněná rabata se pak hodí i do moderních zahrad a jsou vlastně jakýmsi přechodem k volným trvalkovým skupinám.

14

3.2 Význam květin v zahradní a krajinářské architektuře 3.2.1

Poslání květin v ţivotě člověka

Květiny jsou nepostradatelným a půvabným doplňkem našeho ţivota, přičemţ vztah jednotlivých jedinců i celých národů ke květinám poukazuje na jejich vyspělost. Tendencí člověka bylo jiţ od pradávna se touto nádherou obklopovat, proto se prakticky u všech kulturních národů setkáváme se zmínkami o květinách a jejich pouţití pro krásné prostředí. Jejich účelem bylo poskytnout člověku radost, osvěţení, vrátit ho se shonu ţivota blíţe k přírodě. Z čehoţ také vyplývá fakt, ţe člověk je neustále hnán touhou po objevování, pěstování a šlechtění nových a nových druhů a odrůd, jeţ by obohacovaly prostor kolem něj svojí krásou. Ve starověkých kulturách byly květiny většinou pouţívány při kultovních obřadech, přičemţ kult a symbolika květin zašla v některých případech tak daleko, ţe jednotliví bohové byli vtělováni do různých rostlin. Dalším způsobem, jak vyjadřovaly starověké kultury oblibu ke květinám, bylo budování rozsáhlých a okázalých zahrad. „Jiţ od počátku historie se květiny staly jedním z nejčastěji uplatňovaných motivů ve všech druzích umění, ať uţ se jednalo o motivy při uměleckém ztvárnění architektonických prvků, o malířství, sochařství i při inspiraci umění slovesného a dramatického.“ (Machovec, 1983, s. 7) V různých historických obdobích byly v jednotlivých kulturních oblastech v oblibě různé druhy květin. Téměř ve všech dobách si mimořádnou oblibu získala růţe, třebaţe je to ve své podstatě dřevina. Dokladem její oblíbenosti a pouţívání je například Herodotův spis z roku 450 př. n. l., který popisuje plnokvěté růţe v zahradě krále Midase. Oproti tomu, o několik tisíciletí později, poukazují na její oblíbenost a časté uţití návrhy zahrad Josefa Vaňka (1886 – 1968), jeţ byly charakteristické pouţitím stromkových růţí, které navíc spojoval růţovými girlandami. K útlumu rozvoje zahrad a květin dochází v období asketického a puritánského středověku, v němţ se celá řada květin dochovala díky klášterním a hradním zahradám. Následující renesanční období, později baroko a rokoko, se pak ostře postavilo proti přeţitkům předešlé doby a znovu nastolilo oblibu květin v běţném ţivotě člověka, která vrcholí v období romantismu (Machovec, 1983, s. 7 – 9).

15

Je potřeba si také uvědomit a vidět tyto vztahy i v širších souvislostech a společensko-ekonomických vazbách.

3.2.2

Květiny v kompozici

Květinové výsadby v zahradních a krajinářských úpravách nezastávají tak významné postavení jako dřeviny. I přesto jsou však jejich nedílnou a nenahraditelnou součástí. Toto uplatnění je přímo odvislé od stupně urbanizace a architektonizace prostředí. V současné době má nezastupitelný význam, zvláště v městském prostředí, pouţití květin v různých nádobách, které se stávají jediným moţným způsobem, jak ozelenit daný prostor. V sadovnických úpravách jsou květiny tím prvkem, který působí zejména svou barevností a nápadností. Mnohdy však jen relativně krátkou dobu, proto nemohou být nikdy základním kompozičním prvkem. Nelze jimi tedy nahradit výsadby dřevin, avšak jako ţádný jiný prvek v kompozici, dosahují právě květiny v plošném uspořádání nejvyššího stupně působivosti. Pouţití květin je diktováno zejména potřebami estetickými, protoţe jsou plošně, barevně, tvarově i texturně tak výrazné a rozmanité, ţe je z nich moţné vytvářet například přesné obrazce či naopak volné detailní kompozice. Mohou být jakýmsi jednotícím prvkem v koncepčně neujasněné výsadbě dřevin, kdy se vhodně zvolenými květinovými výsadbami dá vnést do kompozice určitý řád a systém. Stejně tak mohou napomoci usměrnit pozornost návštěvníka na určité místo (Machovec, 1983, s. 17 – 18).

16

3.3 Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století Výsadby květin 19. století jsou poznamenány všeobecným eklekticismem, zahrnujícím velké mnoţství pokusů a omylů. To vše díky přehnaným zahradnickým tendencím v dodrţování dogmatických myšlenek, jako je pouţívání velkého mnoţství rozmanitých odrůd a kultivarů květin, zejména letniček, které byly k dispozici díky jejich introdukci a šlechtění, podpořeného technologickým pokrokem zahradnických technologií (Hobhouse, 2004, s. 222). Oproti tomu, v této době existují také skupiny mladých zahradních tvůrců, které hledají nové cesty a inspirační zdroje, zejména ve smíšených záhonech bylin anglické venkovské zahrady (cottage garden), v jejichţ návrzích byl kladen důraz na práci s texturami, strukturami a v neposlední řadě na barvu. V souvislosti s těmito fenomény si získávají velkou oblibu výsadby z vytrvalých bylin, i kdyţ v zahradách této doby, jak jiţ bylo zmíněno, dominovaly sloţité výsadby z letniček (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 17). Přelom 19. a 20. století se vyznačuje prudkým rozvojem průmyslu, architektury, a řemesel, jeţ byly ovlivněny hned několika uměleckými směry, jako byl kubismus, futurismus a secese. Ty ve 20. a 30. letech 20. století vykrystalizovaly v univerzální dekorativní styl Art – déco, který nese jejich rysy. „V zahradě se projevuje výsadbami letniček ale i cibulovin a na jaře kvetoucích trvalek ve větších monochromatických skupinách, obvykle jednoduchých geometrických forem (obdélníky, čtverce, kruhy).“ (Bernad, 2011, s. 22). Po druhé světové válce dochází ke změně pohledu na ţivotní prostředí a jeho sloţky. Objevují se tendence k pouţívání domácích květin, zejména domácích trvalek.

3.3.1

Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století v zahradnicky vyspělých evropských zemích

Důleţitou roli při rozvoji evropských okrasných zahrad a parků a s nimi souvisejícími květinovými výsadbami na území Anglie, Německa, Francie a Holandska byla tvorba významných zahradních architektů, kteří se touto problematikou zabývali na 17

profesionální úrovni. Zmapováním a pochopením tvorby některých z nich, tak můţe přinést informace o květinových výsadbách této doby, jimiţ se práce zabývá.

Anglie William Robinson (1838 – 1935) a přírodní zahrada „wild garden“ Na rozdíl od předešlých období (renesance, baroko), se začínají pouţívat květiny ve výsadbách zcela odlišným způsobem. Hlavním představitelem tohoto nového, neformálního, způsobu pouţití se stal původem

irský zahradník

a

spisovatel

William

Robinson. Obhajoval revoluční přístup k zahradničení, jenţ byl méně formální a omezený neţ vysoce Obr. 1 William Robinson (Buchan, 2008)

geometrizované zahrady viktoriánské éry, které podstatnou měrou spoléhaly na ve skleníku vypěstované tropické rostliny, které byly ve výsadbách dvakrát ročně obměňovány (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 18). Velkým inspiračním zdrojem se pro Robinsona stala, mimo volnou přírodu, klasická anglická venkovská zahrada (cottage garden), utvářená především z kvetoucích rostlin. Ve své knize The English Flower Garden and Home Grounds (1900) se také zmiňuje o umělcích – lidech, kteří do těchto zahrad vnáší dekorativistické prvky ve formě „bedding out“, „carpet bedding", nebo „mosaic culture“, jeţ mají napodobit výsadby z dob minulých, ale které v ţádném případě nedosahují jejich kvalit – díky neznalosti pravidel seskupování rostlinného materiálu a jeho nároků. Tyto okrasné formy květinových výsadeb jsou tak degradovány na úroveň surové barvy, která tvoří design a která se neváţe na krásno samotných květin. Květiny jsou v těchto výsadbách většinou ledabyle seřazovány – jde jen o vyuţití barvy, bez ohledu na rostlinu jako takovou. Pro velmi častý nezdar v dosaţní poţadovaného vzhledu kompozice dochází k náhradě organického materiálu za anorganický. Poţadované barvy se do výsadby dostávají pomocí rozbitých cihel, bílého písku nebo malovaného kamene. Kromě toho, 18

ţe tyto snahy degradují zahradnické umění, jsou ve svém extrémním výrazu také směšné. Důleţitým hlediskem při navrhování přírodní zahrady v pojetí Robinsona bylo pozorování přírodních společenstev a chování jednotlivých rostlin ve volné přírodě (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 18). Do krajinářského parku umisťoval široké pásy peren, jeţ lemovaly volné skupiny keřů a stromů. Nepravidelné záhony trvalek sestavoval tak, aby kvetly po co nejdelší moţnou dobu. Jeho snahou bylo sladit velikosti, tvary, barvy a vůně květů i listů. Dalším Robinsonovým přínosem do krajinářského parku byly tzv. mračna – vzory tvořené velkými plochami zdomácnělých rostlin (Hyacinthoides, Tulipa, Narcissus, Ranunculus, Campanula, Crocus, aj.). V některých částech parku tak rozkvétaly postupně celé „mraky“ těchto rostlin (Bašeová, 1991, s. 81).

Obr. 2 Hyacinthoides hyspanica v castle Howard (Lattenberg, 2011)

Jak jiţ bylo výše zmíněno, Robinson vypracovával své návrhy podle přírodních vzorů. Zasazoval se především o pouţívání odolných domácích vytrvalých rostlin, jeţ kombinoval s naturalizovanými rostlinami cizokrajnými, které ale byly dostatečně adaptovány na dané stanovištní podmínky a mohly růst bez další péče a zvýšených nákladů na péči. Tyto své principy aplikoval především při tvorbě nebo úpravě podrostů dřevinných vegetačních prvků a jejich okrajů, pobřeţí vodních toků a baţin a na dalších místech, která formální zahrada nechala nevyuţitá. Zabýval se také tvorbou tematických 19

zahrad, v nichţ se odráţely jeho znalosti ekofyziologie rostlin. Základní principy tohoto nového zahradního stylu shrnul ve své knize The Wild Garden (1883) (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 18 – 19). Gertruda Jekyll (1843 – 1932) Na

počátku

20.

století

ovlivnil

tvorbu

zahradních architektů umělecký styl – impresionismus, který kladl důraz na barvu, narušil formu předmětů, kterou utopil v barevném mihotání. Tato hra barev a tvarů vyvrcholila v tvorbě trvalkových záhonů Gertrude Jekyll. Našla způsob jak skloubit mnohotvárnost, plnost, divokost „Robinsonových záhonů“ blízkých přírodě s architektonickými prvky (Dokoupilová, 1996, s. 10). Kdyţ se koncem 70. let 19. století začala zabývat navrhováním zahrad, objevil se v jejich Obr. 3 Gertrude Jekyll (The Manor House, Upton Grey, 2012)

projektech tehdy ještě málo známý prvek – trvalky sesazené do kombinovaných skupin v dlouhých a širokých pásech, ještě širších neţ dosavadní pruhy s květinami kolem trávníků, v nichţ byly květiny vysázeny s velkými rozestupy a půda mezi nimi byla pracně obdělávána. Tzv. herbaceous border. Kromě toho měly tyto novodobé výsadby nepravidelný tvar a často tvořily i samostatnou skupinu mimo okraj trávníkové plochy. Své květinové záhony uplatnila také v úpravách, zahrnující lesní a vodní zahradu. Téměř revoluce v zahradní tvorbě, která dosud uznávala jen pravoúhlé tvary a řady. Postupně tak začala zvykat zahradníky na květinové skupiny volně leţící vedle sebe či za sebou s odlišeným tvarem a velikostí a zaslouţila se o to, aby se trvalkový záhon stal nedílnou součástí kaţdé zahradní úpravy. Záhony Jekyll byly důmyslně promyšlenými kompozicemi zaloţenými na pozorování rostlinných společenstev ve volné přírodě. Do popředí zdí, stromů či keřů umísťovala skupiny kvetoucích rostlin, které byly pečlivě vymezeny v dlouhých obdélnících, přičemţ jejich minimální šířka činila 2,5 m, aby byly schopny dosáhnout rozmanitosti rostlin a kvetení a také z důvodu údrţby. Tvarování každé skupiny rostlin, 20

aby měly co nejlepší efekt, by mělo být nejen přesně a konečně určeno, ale mělo by být provedeno s naprostou znalostí a zkušeností, vnímáno jako kresba. Kompozice musí být ve vztahu k tomu, co je v okolí, nebo k celé formě skupiny nebo záhonu, jakkoliv přirozené vlastnosti místa, mohou být. (Jekyll, 1908, s. 138)

Obr. 4 Šedá zahrada (Jekyll, 1908)

Dávala přednost záhonům, které nepředváděly posloupnost květů v průběhu celého roku, ale soustředila se na záhony, které byly osázeny tak, aby kvetly v krátkém časovém období, v jakýchsi „mikrosezónách“. Mimo tvarových a texturních kontrastů pracovala s oblibou s barevnými harmoniemi a kontrasty. Jekyll ve své knize Colour in the Flower Garden (1908, s. 138) píše, ţe otázka barev, pokud jde o jejich pečlivější pouţití, byla často z pohledu zahradních tvůrců zanedbávána a nebyla jí věnována oprávněná pozornost.

Obr. 5 Lilie a funkie ve výsadbě keřů

Obr. 6 "Near rock" z bodu F na plánu: tařiičky,

(Jekyll, 1908)

plaménky, bílé a růţové tulipány (Jekyll, 1908)

21

Aby naplnila co nejlépe svoji představu o barevnosti záhonu, pouţívala nejen trvalky, ale i dřeviny, cibuloviny, dvouletky, hlíznaté rostliny, letničky či dokonce zahlubovala celé květináče s hortenziemi a liliemi do půdy. Jekyll navíc byla zastáncem toho, ţe aby záhony působily malebně a harmonicky, barvy musí mezi sebou pozvolna přecházet. Snad ji k tomu přimělo její zvláštní vidění světa, protoţe svou původní profesí byla výtvarnicí (Vymazalová, 2003). Svoje teoretické a praktické vědomosti vyuţila hlavně při tvorbě své vlastní zahrady v Mustead Wood v Surrey, ale i v mnoha dalších zahradách. Zde se také setkala se s architektem sirem Edwinem Lutyensem, se kterým později mnohokrát spolupracovala. Gertruda Jekyll ovlivnila svojí tvorbou mnoho tvůrců, zejména z Anglie a USA.

Obr. 7 BarringtoCourt Gardens (Lattenberg, 2011)

22

Německo Hermann Pückler – Muskau (1785 – 1871) Byl německý šlechtic, světoběţník, voják, spisovatel a amatérský zahradní architekt tvořící zejména pod vlivem historismu. Proslavil se především navrhováním rozsáhlých parků ve stylu anglických krajinářských zahrad. Inspirací se mu staly mnohé zahrady a parky, které navštívil během svých četných cest po světě. Zahradní architektura tohoto období se vyznačuje pouţitím geometrických prvků italských renesančních a francouzských barokních zahrad, coţ má za následek vznik smíšených forem zahrad přírodních a okrasných. Historizující zahrada obnovuje ozdobný formální parter před budovou, pojednaný převáţně v květinovém dekoru (Majdecki, Majdecka-Strzezek, 2008, s. 217). Své květinové výsadby umísťoval především v blízkosti staveb, uplatnění však nacházely také jako záhony volně "plovoucí" v pečlivě upraveném trávníku, nebo jako součást podrostu stromových či keřových skupin. Ve světě proslul zejména svými kobercovými záhony, čímţ vyvolal vlnu jejich masového pouţívání. Pückler ve své knize Hints of Landscape Gardening (1917, s. 73) popisuje principy tvorby záhonů následovně: Samotným záhonům dávám zřetelně definovaný tvar, který obklopuji výrobky z proutí, někdy využívám kovářské výrobky, nebo dřevěné obruby svázané provazem, výrobky z keramiky, dlažby ve tvaru listu nebo nějakém jiném, kromě toho k výrobě ohraničení využívám splétané proutí do převislého oblouku, na kterém tvaruji kvetoucí révy. Květinové záhony, hvězdicovitého a růžicovitého tvaru obklopuji obrubou ze zimostrázu, francouzskými partery se štěrkovými chodníčky a elegantními květinovými stojany – všechny tyto prvky jsou zde v souladu s okolím. Své principy aplikoval mimo jiné ve své vlastní zahradě v Muskau. Květinové výsadby byly rozmanitých tvarů.  „vějíř“ - brzy z jara zde kvetly ţluté krokusy, poté následovala výsadba z hvozdíků, z nichţ byly utvářeny soustředné kruhy různých barev s tmavým bodem uprostřed s postupným zesvětlováním směrem k obvodu. Stejným způsobem byla utvářena i následná výsadba z Aster chinensis, která kvetla aţ do podzimu. Po stranách vějíře se nacházely dva záhony ve tvaru košíku.

23

 „košíky“ - byly nejprve osázeny tmavými, dvouletými zlatými chejry vonnými, později pak Lobelia Cardinalis. Naproti vějíře se nacházel záhon ve tvaru hvězdy.  „hvězda“ – na jaře zde kvetly plnokvěté tulipány, po nich následovala výsadba ze sytě červených pelargonií, které byly s i květináči zasazeny do záhonu. Ty zde zůstaly aţ do podzimu. Všechny výše zmíněné záhony byly ohraničeny plůtkem ze zimostrázu, protoţe samotné květiny by nedokázaly udrţet přesný a pevný tvar. Ve vztahu k prvkům vytvářejícím ohraničení, Pückler (1917, s. 147 – 8) dále píše, ţe u jednoduchých záhonů, pravidelného tvaru, zejména kruhu, elipsy nebo čtverce, lze vyuţít k vytvoření obruby některou z nízkých květin k tomuto účelu určených. Takováto hranice by nicméně nikdy neměla být pouţita po celém obvodu keřové skupiny s nepravidelným obrysem, protoţe by nabyla strnulého vzhledu.

Obr. 8 Květinové záhony u zámku v Muskau (pictokonDOTnet, 2013)

Mimo pečlivě upravených kobercových záhonů, se lze setkat v pracích Pücklera i s keřovými skupinami, tvořenými kvetoucími keři, trvalkami a letničkami. K tvorbě těchto vegetačních prvků stanovil následující pravidla:

24

 celkově je lepší, ale ne vţdy, seskupovat jeden druh ve větším mnoţství, místo výsadby velkého mnoţství samostatných a ojedinělých exemplářů.  prostřednictvím tohoto mnoţství je zvláště vhodné zakrýt nápadné body křovin s niţším růstem a tím propojit s vyššími keři tak, aby se neoddělovaly a zdálo se, ţe jsou zde záměrně umístěny.  pouze rostliny, které mají na začátku stejnou relativní výšku a aţ zcela vyrostou a dosáhnout tak vzájemného poměru, by měly být společně seskupovány: Například: nezasazujte mladý bílý šeřík, jednu stopu vysoký, společně (vedle) vzrostlého, čtyři stopy vysokého perského šeříku, protoţe relativní proporce těch dvou by se zanedlouho obrátily (Pückler, 1917, s. 75 – 6).

Obr. 9 Schéma zobrazující uspořádání keřů a bylin (Pückler, 1917)

25

Willy Lange (1864 – 1941) Autor německého původu Willy Lange rozvíjí na přelomu 19. a 20. století teorii přírodní zahrady - Naturgarten. Důrazně se postavil proti původním pravidlům estetiky a podobně jako William Robinson odsuzuje formální zahradu, kterou povaţuje za příliš antropocentrickou. Propaguje estetiku na ekologickém základu. Zahrada by měla především zohledňovat přírodní procesy a nároky rostlin a ţivočichů, měla být chápána jako umění – umělecky umocněná příroda – a ne jen jako pouhá napodobenina volné přírody. Prosazoval pouţívání domácích rostlin. Zahrady v jeho pojetí se podřizovaly okolní krajině a stávaly se její součástí. Ve vztahu ke květinovým výsadbám tyto zahrady nejsou prostředím pro exoty, zastoupeny jsou zde výhradně domácí květiny. Ideální zahrady zahrnují čtyři kategorie „biotopů“- vlhký, suchý, luční a podrost, kaţdý přirozeně začleněný do okolní krajiny. Dalšími osobnostmi, které se zaslouţily o popularizaci pouţívání vytrvalých bylin v přírodě podobných zahradních úpravnách, byly Prof. Dr. Josef Sieber a Prof. Richard Hansen, kteří klasifikovali trvalky do ţivotních okruhů (Lebensbereiche) podle stanovištních typů (Hansen, 1987; Sieber 1990; Hansen et. Stahl 1963, 1993). Jejich třídění částečně vycházelo z myšlenek Williama Robinsona a Willyho Langa a praktických zkušeností Karla Augusta Foerstera (1874 – 1970). Do přírodních zahrad začleňovali mimo původních druhů rostlin, také rostliny exotické, avšak v mnohem menší míře a dostatečně konkurence schopné (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 21 – 22).

Francie Pohled na květinové výsadby ve francouzských sadech ke konci 19. století nám umoţňuje Julius Krýsa (Krýsa, 1889, s. 19 – 20). „Před nedávnem ještě liboval si mnohý v pěkně upravené mosaikové skupině – kaţdý pokochal se rád těmi ladnými tvary a pěknými, oku lahodícími odstíny barevnými. Lidstvu však, touţícímu po změnách, brzy přeţijou a znechutí se ty tvary pravidelné a tu jest na nás, abychom mu poskytli pochoutky nové. Dnes, kdy zbavujeme se, kde jen můţeme zahrad pravidelných (geometrických), kdy začínáme si všímati více přírody a tu napodobujeme, vysazujeme jiţ skupiny podle „staré módy“. 26

Charakteristickými pro tuto dobu se tedy staly skupiny z bylin kvetoucích a listnatých, které postupně vytlačili do pozadí skupiny mozaikové. Důvodem tohoto počinu byly nejspíš myšlenkové pochody té doby, kdy se svobodným Paříţanům přestaly líbit přísné tvary mozaikové, neboť tak jako oni sami, přáli si mít tvary volnější, svobodnější, které právě poskytly tyto výsadby nové. „Rostliny s bohatým elegantním listem hrdě vypínají se a vévodí nad svým okolím, vévodí i nad svými druţkami, které tulí se k nim a jakoby vděčny za ochranu, odměňují se krásným květem, kterým tichý větérek si pohrává. Rozkošný, uchvacující to pohled na skupinu podobnou. Ty milé kvítky skví se na prozírající zeleni jako rubíny. Celá skupina tone v moři květů, a člověk nemůţe se nabaţiti pohledu. Skupina taková přirozená lahodí oku, neunavuje poskytujíc nám zároveň den co den změny nové.“ Pro úplnou představu Krýsa (1889, s. 19 – 20) uvádí několik skupin elipsovitého tvaru, které byly vysazeny v paříţských sadech v roce 1888.  „Jardin Luxemburg“ – půda byla vysázena z Achyranthes acuminata. Do ní pak byly rozesety pěkně urostlé keříky olověnce. Celá skupina měla dvojitou obrubu z Achyranthes Versch. a Pelargonium Mad. Salleray.  Sady „Champs Elysejské“ – směs skupiny, byla vysázena ze Zea gracil. a Gaura lindheimeri, mezi ně bylo vysázeno zvláště ke krajům Linum grandiflorum. Tato směs byla ohraničena Achyranthes acuminata.  „Parc Mouseaux“ – skupina byla vysázena z ohnivých pelargonií a otočníku, z nichţ hrdě vyhlíţely pěkně urostlé Acacia indica. Obruba byla vysazena z Pelargonium Mad. Salleray. V sadech paříţských se autorovi tohoto článku také velmi zamlouvaly úpravy kolem keřů, např. v Elysejských polích. Kolem nich byly vysázeny v první řadě Anthemis, v druhé řadě Ageratum s ohnivými pelargoniemi (ob jednu), v třetí řadě bylo Pelargonium Mad. Salleray a Achyranthes Verschaft., čtvrtá řada z ohnivě kvetoucích pelargonií byla vysázena jako obruba (Krýsa, 1889, s. 19 – 20). Zajímavý pohled je i do zahrady významného francouzského impresionistického malíře 19. století Clade Moneta v Giverny. Původně zelinářskou zahradu s ovocnými stromy zrušil a navrhl barevnou zahradu, plnou květin, které sám osobně vybíral a sázel.

27

Před domem tak vznikla tří akrová symetrická normandská zahrada (Clos Normand), tvořená sto tisíci jednoletých rostlin a stejným počtem trvalek, protkaná úzkými pěšinami. Kaţdý záhon hýřil směsicí barev, která v kaţdou roční dobu mění odstín a vytváří tak nová a nová zátiší. Nechal zde postavit také pergoly, po nichţ se pnuly růţe a plaménky. Rostliny vysazoval tak, aby mistrovského umění hry barvy a světla vyniklo co nejvíce. Láska k čistým barvám, květinám vytvářejícím své vzory, k neustále se měnící zahradě, to vše bylo pro něj po čtyřicet let trvající inspirací. Na pravoúhlých záhonech komponoval barevně promyšlené bloky z různých druhů květin. Vytvářel záhony v odstínech jedné barvy nebo naopak sdruţoval komplementární barvy, čímţ docílil uklidňujících, nebo agresivně působících efektů. Barvy v jeho zahradě vibrují a vytvářejí světelné mozaiky, coţ opět není náhoda, protoţe Monetovy barevné kombinace jsou přesně promyšleny tak, aby byly co nejpůsobivější ve slunečním svitu či v ranní mlze. Jeho styl se zcela vymykal tradičnímu dobovému řešení zahrad.

Obr. 10 Kosatcová zahrada v Giverny,

Obr. 11 Zahrada v Giverny, Monet, 1902

Monet, 1900 (WikiPaintings, 2013)

(Mancoff, 1989 - 2013)

Rovné linie v zahradě mizely pod hustou výsadbou. Porušil veškeré zásady, pěstoval i takové květiny, které byly povaţovány za plevel. Cenné květiny z Japonska vysazoval poblíţ naprosto všedních druhů. A to vše v dokonalém souladu. Květinám rozuměl s mírou citlivosti rovnající se genialitě. Monetovi jako zahradníkovi se však dostalo uznání aţ po jeho smrti. Ne kaţdý viděl v jeho zahradním stylu to, co on. Láska k zahradničení je semínko, které kdyţ se jednou zasadí, stále roste a roste, 28

a tak se můţe stát nekonečným zdrojem radosti a štěstí i pro nás, stejně tak, jako se stala před mnoha lety pro impresionistického malíře Claude Moneta. (Bohdalová, 2012) Tvůrcem, pracujícím současně s Gertrude Jekyll, byl Francouz Jean Forestier (1861–1930). Vytvářel zajímavý kontrast k její práci a přinesl nové teoretické hnutí, Modernismus, který označoval některé nereálné umělecké směry z konce 19. a 20. století. Květiny se dostaly do protikladu k myšlenkám modernismu a jejich pouţívání významně upadalo (Martinek, 2004, s. 22).

Holandsko Holandská zahradní tvorba 19. století byla charakteristická zakládáním zahrad v přírodně krajinářském stylu. Některé z těchto zahrad vznikly přeměnou dříve zaloţených barokních zahrad (Majdecki, Majdecka-Strzezek, 2008, s. 277 – 278). Holandská zahrada jako svébytný typ zahrady vzniká v druhé polovině 16. století ve specifických přírodních podmínkách holandské krajiny. Formují ji roviny a způsob a zemědělského hospodaření na nich. Zahrady jsou geometrického tvaru, plocha je dělena do pravoúhlých parcel, zejména čtverců. Záhony byly vymezovány obrubou z kamene nebo stříhaného zimostrázem. Od místního podnebí (časté mlhy, déšť) se také odvíjí charakter květinových výsadeb. V Holandských zahradách se k projasnění zahradního prostoru pouţíval široký sortiment cibulnatých rostlin doplněných drobnými květinami, které byly vysazovány do barevně světlejšího pole z písku (Jiříčková, 1996, s. 8 – 9; Wagner, 1989, s. 68). Od pravidelných jednoduchých půdorysů, s vyuţitím stříhaných plůtků, cibulnatých květin a kbelíkových rostlin přechází holandská zahrada 18. století v přílišnou rozmanitost půdorysných tvarů a zdrobnělost (Jiříčková, 1996, s. 9). Zahradní architekt, který ke konci 19. století zaloţil v Holandsku mnoho zahrad s typickým geometrickým květinovým partem, byl E. André (Majdecki, MajdeckaStrzezek 2008, s. 278 – 9). V poválečném období se začal zvyšovat zájem o ţivotní prostředí. Úbytek přirozených biotopů a silná urbanizace vedla k zakládání tzv. heem – garden, nejbliţší volná příroda, domov, dvůr, popř. obora, v nichţ mohly volně růst plané rostliny. Nedostatek finančních prostředků vedl mnohé holandské zahradní architekty 29

k vytváření více ekologicky zaměřených návrhů, v nichţ byly vyuţívány především původní druhy. Jedním ze způsobů zavádění domácích druhů bylo jejich pouţití do výsadeb v obytných blocích, přičemţ takto vzniklé plochy byly ponechány přirozené sukcesi (Martinek, 2004, s. 25 – 26).

3.3.2

Zahradně architektonická tvorba v období 2. pol. 19. století a začátku 20. století v českých zemích

3.3.2.1 Celospolečenská situace

Poznání historického vývoje v zahradní a krajinářské tvorbě je nezbytné, neboť je předpokladem pro správnou orientaci v tvorbě současné a zároveň také pro uchování kulturního dědictví starých zahrad a parků. „ Historické odkazy jsou pro kaţdého umělce důleţité k tomu, aby své záměry konfrontoval s tím, co jiţ bylo v minulosti vytvořeno a převzal jen to, co můţe uplatnit v analogických situacích dneška nebo v budoucnosti, pro kterou vlastně sadovník a krajinář svá díla vytváří. Vyzbrojen dokonalou znalostí vývoje sadovnické a krajinářské tvorby, můţe čelit lépe nesprávným názorům, které z neznalosti nebo i jiných příčin jsou umělcům vnucovány, ale které neodpovídají společenským potřebám, ani současným ekonomickým moţnostem.“ (Wagner, 1989, s. 13) Ze vzhledu zahrady lze vyčíst mnoho. Nejenţe je jakýmsi obrazem vztahu člověka a přírody, ale ukazuje nám i samotné postavení člověka ve společnosti. Výše finančních prostředků, kterými daný majetník disponoval, určovala nejen jeho společenské postavení, ale také výši nákladů, které mohl věnovat na zbudování zahrady, která ho jistým způsobem reprezentovala. Rozsáhlost a velkolepost zahrad tedy souvisela přímo úměrně se společensko-hospodářským postavením jejího majitele a kulturně společenskými poměry toho kterého období.

30

Společensko-ekonomická situace 2 pol. 19. století a začátku 20. století Období 2. pol. 19. století a začátku 20. století V polovině 19. století se české země, jako součást habsburského soustátí, vydaly na cestu pronikavých společenských přeměn, jejichţ výsledkem byla transformace feudální společnosti ve společnost kapitalistickou. Obsahem revolučního procesu byly kvalitativní změny základních podmínek společenského bytí a vědomí. Druhá polovina 19. století byla dobou průmyslové revoluce a vědeckých objevů. Realizace a vyuţití technických a technologických vymoţeností měla za následek industrializaci celé řady výrobních odvětví. Začaly se pouţívat na tehdejší dobu moderní zemědělské stroje, nastal rozvoj automobilového průmyslu, s čím souviselo pouţívání nových tekutých a plynných paliv. Avšak nejvýznamnějším technickým pokrokem této doby bylo zavedení elektřiny a elektrifikace veřejných prostranství. Ve vývoji české společnosti se mimořádně důleţitým mezníkem stala 90. léta 19. st., kdy nastoupila nová politická i umělecká generace, která hledala nové základy české politiky a realizovala smělé umělecké záměry, usilovala o moderní ţivotní styl a podmínky. Tato nová čilost a aktivita se projevila i ve změnách vnějšího ţivotního prostředí (asanace a přestavby měst, scelování městských aglomerací, honosná architektura veřejných budov). Prostřednictvím Zemské jubilejní výstavy konané v roce 1891 prokázaly české země svoji rozvinutost, modernost a schopnost vyrovnat se ostatním vyspělým zemím. Kritickým, ale reálným zrcadlem rozvoje této nově utvořené burţoazní společnosti se staly hospodářské krize, které byly zapříčiněny střídáním příznivých a nepříznivých podmínek pro rozkvět obchodu a průmyslu. V 70. letech 19. století nastala první hospodářská krize, která byla zapříčiněna nadvýrobou a jeţ měla za následek pokles cen, mezd a velkou nezaměstnanost. Jednotlivé hospodářské deprese skončily aţ krátce před rokem 1900. Začátkem 20. století měla česká společnost všechny základní ekonomické, sociální, kulturní i politické předpoklady pro to, aby se plně realizovala jako zcela svébytná moderní společnost (Buchvaldek et al., 1986, s. 292 – 294).

31

Česká kultura v období 1848 – 1918 Revoluční události roku 1848 vnesly do českého kulturního ţivota nebývalý ruch. Demokratické ideje revoluce mocně zapůsobily převáţně na mladou generaci inteligence a staly se základem bojového proudu v literatuře, hudbě i ve výtvarném umění. Na počátku šedesátých let nastal rozmach českého kulturního dění. Vznikla řada nových osvětových časopisů, konaly se koncerty a výstavy, byly vydávány nové publikace, zakládány významné kulturní spolky – Umělecká beseda, Hlahol, Sokol, Svatobor. V čele českého výtvarného umění stál malíř Josef Mánes. Významnou úlohu v národní kultuře šedesátých let sehrálo také divadlo a hudba. (Husa, 1961, s. 226-230) „Boj o osvětovost českého umění i vědy se stal charakteristickým znakem našeho kulturního ţivota let sedmdesátých a osmdesátých.“ (Husa, 1961, s. 253) Ve výtvarném umění byla sedmdesátá léta 19. století aţ počátek 20. století dobou hledání nových názorových směrů a výrazových cest. V čele českého výtvarného umění stál v této době malíř Mikoláš Aleš, který byl nástupcem a pokračovatelem Josefa Mánesa, zakladatele stejnojmenného spolku, který se stal, spolu s časopisem Volné směry, střediskem mladých výtvarných proudů (Husa, 1961, s 255). Velké výboje francouzského malířství působily podmanivým vlivem na českou výtvarnou modernu, která probojovávala novou citovost a nové zrakové pojetí přírody. Osobitým zakladatelem impresionistického pohledu na českou krajinu se stal Antonín Slavíček. Významné místo ve výtvarném umění zaujímala také dekorativní malba a grafika secese, jejímţ představitelem evropského významu byl Alfons Mucha. Předválečná doba je ovlivněna kubistickými a expresionistickými podněty, v jejichţ duchu působili například Emil Filla, Bohumil Kubišta, Václav Špála, Rudolf Kremlička a Jana Zrzavý (Husa, 1961, s 302 – 304).

32

Obr. 12 Kosatce (studie), Slavíček, 1893

Obr. 13 Pivoňky, Slavíček, 1907

(FreCha, 2012)

(Galerie hlavního města Prahy, 2013)

Typickým slohem našich měst v druhé polovině 19. byla historizující novorenesance, která se však přeţila. Místo ní se ke konci toho období začaly zdůrazňovat konstrukční vlastnosti staveb, u nichţ se uplatňovaly nové konstrukční hmoty, jako byl beton a ţelezobeton. Výzdoba zaloţená na přejímání historických prvků byla nahrazena rostlinnými a ornamentální motivy a dala tak vzniknout novému stylu, secesi. Největšího uplatnění dosáhla secese především ve Vídni. Na jejím formování se však podílely i české země. Představitelé tohoto stylu u nás byli architekti Dušan Jurkovič, Jan Kotěra, Antonín Balšánek, Oswald Polívka, Josef Fanta. Po secesi následoval další styl – kubismus, který potlačoval zdobné prvky a dával vyniknout kráse strohých linií, řezaných do ostrých geometrických forem. Architektura tvořená v tomto stylu hledala výtvarnou působivost v proporcích, měřítku a své účelnosti. Architekti tvořící pod vlivem kubismu vytvářeli velmi zvláštní díla, která působila velice silným dojmem. Byli jimi například Josef Gočár, Josef Chochol, Pavel Janák, Otakar Novotný a Jan Kotěra, který secesi překonal (Marek, 1991, s. 4344). Vznik Československého státu Československý stát vznikl v době největšího společenského přelomu světových dějin. V listopadu 1918 Národní shromáţdění jmenovalo první československou vládu v čele s Karlem Kramářem, prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk.

33

Československá republika byla po rozpadu habsburské monarchie hospodářsky a průmyslově nejbohatší a nejvyspělejší, a zařadila se tak mezi deset nejrozvinutějších států na světě. Ke zhoršení hospodářské situace došlo v roce 1919, kdy na mladý Československý stát začaly doléhat útrapy válečných let, jako byla anarchie ve výrobě, rozvrácené zemědělství, nezaměstnanost a hlad (Husa, 1961, s. 308 – 313). V letech 1921 – 1923 bylo světové hospodářství znovu zasaţeno cyklickou krizí, která postihla i Československo. Došlo k opětovnému poklesu průmyslové výroby, jeţ v té době ještě nebyla zotavena z otřesů

válečných let. V roce 1924 nastalo

znovuoţivení hospodářského ţivota a druhá polovina dvacátých let, aţ do roku 1929 byla dobou příznivých podmínek pro rozvoj obchodu a průmyslu a dočasné stabilizace kapitalismu. Poprvé tak překročila předválečnou úroveň. Hospodářská krize v roce 1929, předčila svou hloubkou a rozsahem všechny krize předchozí. Výrazně zasáhla do všech oblastí hospodářského ţivota a způsobila to, ţe výroba opět poklesala na předválečnou úroveň. Důsledkem byly poruchy a otřesy v oblasti finanční a bankovní a obrovských rozměrů nabyla také nezaměstnanost. V lednu 1933 se v Německu zmocnila vlády Hitlerova nacistická strana a vyvstala tak hrozba nové světové imperialistické války a ohroţení samotných základů existence československého lidu (Husa, 1961, s. 323 – 338). Kultura První republiky Dvacet let trvání Československé republiky pronikavě ovlivnilo rozvoj hmotné i duchovní kultury. Kulturní ţivot v Česku se rychle zbavoval

pozůstatků

provincionalismu z rakousko – uherské monarchie. Teprve po první světové válce se u nás začaly uplatňovat vymoţenosti hmotné kultury, jeţ přinesla předchozí desetiletí, mezi něţ patřilo například proniknutí elektrifikace do venkovských oblastí, rozvoj automobilismu, letecké dopravy, filmu a rádia. Charakteristickým znakem této doby byla také pokročilost ve výstavbě sídlišť a celková kultura bydlení. Byly budovány nové čtvrti mnohopatrových činţovních domů a rodinných vil podle moderních urbanistických zásad, které skýtaly komfort dostupný ovšem jen zámoţnějším třídám.

34

Ve výtvarném umění i nadále převládalo hledání nových výrazových forem (Husa, 1961, s. 354 – 361). V malířství doznívala secese v dílech Alfonse Muchy a Maxe Švabinského. Nastupovaly i jiné směry, konkretizované v dílech Emila Filly, Bohumila Kubišty, Josefa Čapka a Jana Zrzavého (Marek, 1991, s. 73). Sochařství pokračovalo v tradicích tvůrčí kázně a uměřenosti, jeţ byly typické pro díla Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy (Husa, 1961, s. 361). V architektuře se následovatelé Jana Kotěry – Josef Gočár a Pavel Janák nejprve – pokoušeli vytvořit moderní národní sloh pomocí kubizujících dekorativních prvků, avšak později převládlo úsilí o ryze funkční a konstruktivistické pojetí architektury (Husa, 1961, s. 361). Od konce 20. let do konce 70. let 20. století se stal vedoucím architektonickým slohem funkcionalismus, pro který platilo heslo: „Forma následuje funkci.“ Pro funkcionalistickou architekturu byly typické účelové budovy jednoduchých tvarů, tvořené z převáţně nových materiály (např. šarlatové cihly, ţelezo nebo beton). Adolf Loos, jeden z předních představitelů funkcionalismu v českých zemích tvrdil, ţe architektura nepatří mezi umění, coţ ale neznamená, ţe nemá splňovat estetické ideály. Obdobně představil funkcionalismus Le Corbusier, který jej povaţoval za novou formu, oproštěnou od mnohé okázalosti a kultu strojené estetiky. Stejně jako Adolf Loos, označil Le Corbusier ornament za zločin, o němţ prohlásil: „Dekorace je smyslné a primitivní povahy, stejně jako barva, a hodí se toliko pro niţší třídy, sedláky a divochy.“ V duchu funkcionalismu stavěli svá díla u nás například Bohuslav Fuchs, Jaroslav Fragner, Josef Kranz, Karel Řepa, Václav Pilc, Pavel Janák (Anon., 2013). Vlivy působící na vývoj pouţití květin v 2. pol. 19. století a 1 pol. 20. století Od poloviny, respektive poslední třetiny 18. století, dochází ke znehodnocování renesančních a barokních zahrad pod vlivem romantických úprav anglického přírodně krajinářského parku. Tato přeměna nastala jednak důsledkem módy, ale i díky nedostatku finančních prostředků. „Proti přehledným reprezentačním květinovým parterům, společenským terasám a podivuhodným bohatým stavbám, jako místům společenských slavností, nastupuje přírodní prostor vábící z dálky svými průhledy.“ (Dokoupil et al., 1957, s. 33) 35

Z pohledu pouţití květinových výsadeb došlo na začátku tohoto období k částečnému úpadku. Avšak i přes tuto skutečnost zůstávala zejména v historických zámeckých zahradách a lázeňských parcích místa, kde se květinové výzdoby pouţívaly a jejich uplatnění se šířilo souběţně s botanickými poznatky. K rozvoji uplatnění květinových výsadeb dochází v době sbírkaření a introdukce cizokrajných rostlin (Machovec, Jakábová et al., 2006, s. 24 – 25). V této době se začínají pouţívat tzv. kobercové záhony tvořené jedním druhem výrazné letničky, doplněné lemem z jiné nízké letničky (Křesadlová, Vilím, 2004, s. 6). U nás se sbírkařením začal zabývat v polovině 19. století Benedikt Roesel (Machovec, Jakábová, et. al, 2006, s. 24 – 25). Po vítězných burţoazních revolucích v 50. letech 19. století hledala široká veřejnost svou výtvarnou formu. Hledání vyústilo v napodobování všech předešlých slohů, zejména renesance a baroka. Toto období společenského chaosu se i v zahradním umění nazývá historismus, který měl za následek všeobecný úpadek. I nadále sice přetrvával přírodní krajinářský park, avšak byla narušována jeho slohová jednotnost snahou obohatit plochu dekorem (Hurych, et al., 1984, s 30). Tyto přírodní parky byly povaţovány za příliš jednoduché, prázdné, fádní a bezslohové (Hurych, et al., 1994, s. 33). Novorenesanční parter zahrady se odvíjí od šachovnicového rozvrhu vegetačních polí bez zřetelné osovosti. Broderiová liniová kresba jednotlivých polí napodobuje často motiv kazetového stropu nebo motiv novorenesančního okna s plastickou šambránou se zahloubeným „okenním otvorem“ a segmentovým frontonem. „Novobarokní květinový parter obecně pouţívá motivu prolamovaného barokního pole obdélného nebo lichoběţníkovitého charakteru s členitým okrajem nebo motivu koulového okna, někdy i portálu nebo štítu s volutou.“ (Stejskalová, 2001, s. 35-36). Znovuoţivení těchto historických slohů, zejména barokního, se velmi výrazně podepsalo na květinových úpravách. „Pravidelné záhony se plasticky modelovaly, z květin se vysazovaly sloţité ornamenty. Toto „kobercové umění“ vyústilo v manýrismus.“ (Hurych, et al., 1984, s. 31). Existovaly i různé vzorníky a předlohy pro tyto výsadby, jejichţ nedílnou součástí byly v mnoha případech ozdobné obrubníky a plůtky. Přínos tohoto období spočíval zejména v rozvoji městských parků, které se staly protiváhou zhoršujících se ţivotních podmínek. Zeleň se tak stala důleţitým městotvorným prvkem. Mimo veřejných sadových úprav se vyvinul nový fenomén, 36

tzv. vilové zahrady, jeţ měly převáţně okrasný charakter a které byly zakládány u domů majetných měšťanů. Vrcholného vývoje však tyto zahrady dosáhly aţ v době mezi dvěma světovými válkami (Hurych, et al., 1994, s. 34 – 35). Ve větších městech se stalo módou vyzdobovat jinak dost pusté ulice a náměstí v letních měsících květinami. Značná péče je také věnována výzdobě oken, arkýřů, balkonů, říms, sadů i zahrad. Tesař (1910, s. 212) ve svém příspěvku do České flory dále píše, ţe zájem o okrašlování mají spíše méně majetné kruhy obyvatel neţ ty bohaté. Nemajetní lidé si tímto způsobem vynahrazovali nedostatky v poţitcích. Teprve v posledních desetiletích 19. století se zformoval vlastní umělecký sloh – secese, která popřela historismus i eklektismus uměleckých slohů 19. století a poloţila základy moderního umění 20. století. „Charakteristickým znakem secesní zahradně architektonické tvorby byly formální zahrady s výraznou stylizací přírody, jejíţ tvary byly rozmanitě geometrizovány.“ (Mareček, 1992, s. 21) Pomocí cest, tvarovaných záhonů a travnatých ploch byla uplatňována lineárnost. Naopak plošné působivosti bylo dosahováno rozsáhlými trávníkovými plochami, kobercovými květinovými záhony a potlačováním všech vertikálních prvků. Rozmístěním základních prvků – stromy, stavby, barevná dynamika, se dosáhlo v prostoru zahrady asymetrie (Mareček, 1992, s. 21). Více se uplatňuje barevnost keřového a stromového patra. Začínají se pouţívat trvalky v rozvolněných náladových sceneriích. Ve větších sadech byly vysazovány skupiny keřů či stromů, většinou z jednoho druhu (Ligustrum vulgare, Ribes sangiunea, Cydonia japonica). Oproti tomu v sadech menších rozměrů byly vysazovány skupiny smíšené, pokud moţno tvořené stálezelenými dřevinami (Euonymu, Laurus census, Ilex, Buxus), mezi nimiţ byly vysazeny pěkně kvetoucí křoviny – Forsythia, Berberis, Sambucus (V. V., 1905, s. 65; Stejskalová, 2001, s. 35-36). Povrch se začal znovu vertikálně modelovat, modelovaly se květinové záhony, ale i celé partery. Při těchto úpravách se však velmi často zapomínalo na celkovou kompozici. Období secese je tedy bezesporu zajímavou etapou ve vývoji květinových výsadeb. Vzniká řada nových lázeňských objektů, jako jsou Luhačovice, Piešťany, Poděbrady, v nichţ jsou pouţívány typické výsadby, kobercové záhony, pro toto období. Pro secesní zahradní projev byly charakteristické některé rostliny. Záhony byly zpočátku vytvářeny z nenápadně kvetoucích trsnatých, polštářovitých a plazivých nízkých letniček, dvouletek popřípadě trvalek jako například druhy z rodů Coleus, Iresine, Alternathera, Senecio aj. Z trvalek např. Saxifraga, Paronychia, Sagina. Teprve 37

po dosaţení vyrovnanosti a kompaktnosti prošlechtěním se začaly uplatňovat letničky kvetoucí. (Lobelia, Tagetes, Begonia aj.) Doplňkem takovýchto výsadeb byly subtropické rostliny, uţívané jako středové motivy, sukulenty omezeně i nízké konifery. Tyto květinové výsadby nachází své uplatnění zejména při vytváření různých předmětů, jako jsou například květinové vázy, nápisy, zvířata či květinové hodiny. Ve svém návrhu, secesně stylizovaných Luhačovic, je pouţil například architekt Dušan Jurkovič (Machovec, Jakábová et al., 2006, s. 25; Stejskalová, 2001, s. 35 – 36). Ke konci tohoto období dochází částečně k zvratu v květinových výsadbách. Mosaikové skupiny, které byly tak oblíbené, ustupují výsadbám rostlin efektivního vzrůstu a květu. Velkou oblibu si získaly například pelargonie, dosny, různé druhy tabáků, jiřin a fuchsií. V zahradních úpravách tohoto období byly velmi oblíbené i růţe, které byly v eliptických, či kapkovitých záhonech rozmístěny v travnatých partiích (V. V., 1905, s. 65 – 66; Stejskalová, 2001, s. 35 – 36). Názory na toto období se velmi liší. Někteří autoři a historikové povaţují toto období za úpadek zahradního umění. Jiní naopak tuto dobu nazývají „zlatým věkem zahradnickým.“(Wagner, 1989, s. 190). Secesních zahrad v jejich původním charakteru a původním provedení se do dnešní doby zachovalo jen velmi málo. Důvodem bylo výrazné a dlouhé období jejich následné negace. Ať je to tak či onak, secese se stala důleţitým obdobím z pohledu vývoje zahradní a krajinářské tvorby. Nástup realismu, jenţ osvobozoval společnost od zaujetí přebujelého romantismu na začátku 20. století, ovlivnil také sadovnickou a krajinářskou tvorbu. Začaly se projevovat náznaky účelového řešení ploch a prostoru. Parkům byla vrácena přirozená pravdivost jejich přírodních scenérií, stávaly se vzdušnějšími, slunnějšími a ustupovaly z nich dekorativistické projevy. Mimo kobercových záhonů se staly oblíbenými a pouţívanými záhony paletové, které byly modernější a jejich vývoj souvisel s vývojem výtvarného umění a jeho abstraktních směrů. Z hlediska výtvarné stránky navazovala tvorba na výsledky historického vývoje a projevovala se jak v principu přírodně krajinářském tak architektonickém. V důsledku poţadavků na účelnost, ekonomii a rekreace, převaţovaly úpravy přírodně krajinářské. Architektonické úpravy byly zakládány pouze tam, kde byl poţadován vysoký estetický účinek (Hurych, et al., 1994, s. 34).

38

Ve výběru a sestavě rostlinných druhů se začaly uplatňovat vzory přirozených společenstev, které byly doplňovány cizokrajnými druhy. K stylizaci těchto výsadeb velmi dobře poslouţily mimo jiné vytrvalé byliny neboli pereny. „V pouţití peren ku okrase sadů nutno připsat primát Anglii, která vyhlíţejíc k podnebí a místním poměrům hleděla se přizpůsobiti v jejich sadech obrazům krajinským, a tak vyvolala v ţivot svůj vlastní sloh.“ (Fulín, 1925, s. 3). Odtud se tato záliba šířila do ostatní Evropy. V českých zemích můţeme pozorovat výraznější příklon k pouţívání peren ve výsadbách od druhé poloviny 19. století. Svoji zásluhu na to měly mimo jiné publikace Williama Robinsona a Willyho Langa. Do té doby byly pereny spíše na okraji zájmu a zahradám dominovaly mosaikové a kobercové záhony. O největší rozšíření trvalek u nás se zaslouţil František Thomayer, který začal pereny více začleňovat do svých návrhů veřejných sadů a soukromých zahrad a které nesly stopy smíšeného stylu inspirovaného krajinářskými scenériemi, s bohatou výsadbou peren (Fulín, 1925, s. 4). Mezi nejoblíbenější formy pouţítí peren v zahradě patřily trvalková rabata, plnosadby, obruby stromových či keřových skupin, dále solitéry nebo malé skupinky trvalek umístěné volně v trávníku, popřípadě velké perenové partie. Navrhováním parků a zahrad, ve kterých byly ve větší míře pouţívány vytrvalé rostliny, se zabývali také Josef Vaněk a Markéta Müllerová. „K prudkému zvratu v pouţívání trvalkových výsadeb dochází po 2. světové válce, v souvislosti s poválečným ekonomickým útlumem a nedostatkem finančních prostředků na zřizování květinových výsadeb. Na rozdíl od ostatních evropských zemí se u nás příliš neprojevily ekologické tendence začleňování domácích druhů vytrvalých bylin a vytváření přírodě bliţších výsadeb.“ (Martinek, 2004, s. 28).

3.3.2.2 Květinový detail

Jedním z mnoha způsobů uplatnění květinových výsadeb v moderně řešených sadových úpravách této doby byly květinové skupiny. Pro svoji oblíbenost jim byla v mnoha ohledech věnována nemalá pozornost. Hlavním pramenem, z něhoţ se lze něco dovědět o těchto úpravách, je soudobá literatura s četnými vyobrazeními a návody. S květinovými skupinami se bylo moţné setkat skoro v kaţdé zahradě. Staly se nepostradatelnými doplňky nejen domácích, ale i veřejných zahrad. Jejich uspořádání a rozměry se řídily podle majetkových poměrů nebo vkusu drţitele zahrad. V malých 39

domácích zahrádkách byly prováděny méně nákladné skupiny, které bývaly osazovány výhradně kvetoucími nebo listnatými rostlinami. Majitelé větších zahrad, mající ve svém vlastnictví skleníky a pařeniště, si naopak mohli dovolit nákladnější a více propracované skupiny z kvetoucích, ale i kobercových rostlin (Kulišan, rok neuveden, s. 3). Květinové skupiny byly zakládány zpravidla v trávníku v blízkosti cest, přičemţ umísťování těchto skupin do středu trávníku bylo povaţováno za nevhodné. Někdy také bývaly umísťovány v křiţovatkách, na pískové ploše, ohraničeny úzkým pruhem trávníku. Pro lepší vyniknutí dané skupiny, zejména na význačných místech, se při jejich okraji zvyšoval valounovitě trávník (Obr. 14) a celé skupiny se přiměřeně plasticky modelovaly (Kulišan, rok neuveden, s. 8).

Obr. 14 Průřez skupiny, umístěné na zvýšeném okraji trávníku (Fulín, 1908)

Rozmanitost tvarů skupin byla velká, výběr se řídil většinou podle slohu nejbliţších budov, pomníků a jiných významných objektů (Kulišan, rok neuveden, s. 5). Pravidlem také bývalo, ţe ozdobné prvky na stavbě mají téměř splývat s výzdobou květinových vzorů. Proto bývaly před vstupy, portály a arkýře umísťována kombinovaná seskupení, tzv. květinové partery (Obr. 15), které odpovídaly slohu stavby, přičemţ k renesanci se nejlépe hodí čtyřhranný květinový parter, plochý nebo trochu prohloubený. Baroku odpovídá lépe kruh, polokruh nebo vějíř.

40

Obr. 15 Vzor květinového parteru ve větším slohu před kostelem sv. Barbory v Kutné Hoře (Fulín, 1908)

Kromě vchodových a průčelních ploch, bylo moţné květinové skupiny umístit i v jiných částech zahrady. Tyto skupiny se vyznačují větší volností v jejich ztvárnění a většinou nejsou tak nádherné jako ony vstupní (Fulín, 1908, s. 3 – 4). Samotné tvary skupin jsou různé. Některé se těší větší oblibě některé méně. Mezi nejčastěji pouţívané patřily skupiny kruhovité, elipsovité a polokruhovité. Ty se vyskytovaly v různých kombinacích nejčastěji před budovami. Oproti tomu skupiny vejčitých tvarů se pouţívaly jen zřídka (Obr. 16). Důvodem byl nedostatek vhodných míst pro jejich uplatnění. Za nejvhodnější se jevil ostrý cíp trávníku.

Obr. 16 Květinová skupina k ozdobení rohů trávníků (ANON, 1890)

41

Osazovací plán:

1.

Ricunus

2.

Solanum cabilense s podrostem z Achyranthus accuminata

3.

V úkolí kolem Solanum Coleus Verschafeltii a poblíţe č. 4 Ageratum Weltlandii

4.

Obruba z Pelargonium Mme. Saleray

5.

Hvězda z Mesembrianthemum cordifol. varieg. a krouţek kolem hvězdy ze Sedum carneum

6.

Pole bordury z Gnaphalium lanatum

7.

Trojhrany u hvězdy z Alternanthera amoena

Skupiny hvězdicovité se naopak těšily velké oblibě a to pro svoji jednoduchost a snadné provedení. Čtvercové skupiny byly také dosti časté, neboť za moderní zahrady byly povaţovány ty, jeţ jsou bohaté na hranaté tvary (Kulišan, rok neuveden, s. 9 – 10). Jen výjimečně se pouţívaly „fantastické“ tvary, jako je tvar hrušky, trojlistu, tulipánu, břečťanu, dubu atd. Tyto skupiny byly na svém místě jedině tam, kde se nám ţádná z výše uvedených skupin nehodí, všeobecně se však jejich pouţívání zavrhuje (Fulín, 1891, s. 30). Zvláštní postavení v mosaikovém květinářství zaujímaly tvary tzv. moravských výšivek, které jako první pouţil v praţských sadech František Thomayer.

Obr. 17 Hvězda z květin (T., 1892)

42

Osazovací plán: Uprostřed Jubaea spectabilis, kolem Fuchsie, po té dvě řady Begonia hybrida rosea a lemování z Pelargonium Mme. Selerai. Velká šestirohá hvězda je z Alternanthera amoena a lemování hvězdy je ze Sedum carneum a řady Alternanthera amoena, zevní okraj hvězdy je opět ze Sedum carneum. Šest hvězdiček je z Mesembrianthemum cordifolium a uprostřed těchto je koule Evonymus pulchellus. Trojhrany mezi hvězdičkami jsou ze zelené Santoliny, lemované bílou. Celá hvězda leţí v poli z Antennaria dioica a trojhranné náplně jsou lemovány Sempervivum Funckii a uvnitř Alternanthera picta. Celá skupina je lemována širokým pasem z Alternanthera ensifolia, vnitřní obruba tohoto pásu je ze Sempervivum arrachnoidem (2 rody) a zevní obruba z Echeveria. Uvnitř pasu jsou kolečka z Mesembrianthemum cordifolium aureum. Skupina měří 6 m v průměru a střed je vyvýšen o 60 cm. Hlavní hvězda jest o 10 cm vyšší neţ půda z Antennarie. (T. 1892, s. 75-6)

Květinové skupiny jsou v zásadě dvojího druhu. Buď tvoří určitý obrazec na ploše čarami rýsovaný a bývá pro ně pouţito niţších, většinou barevných rostlin, které se stříháním v přesných hranicích vytýčeného obrazce udrţují, nebo bylo k osázení pouţito vedle nízkých také velkých rostlin (kvetoucích, listnatých) a obrazec je vytknut jen z části nebo se omezuje jen na olemování. První skupiny nazýváme mosaiky nebo koberce rostlinné, přičemţ koberec předvádí buď opravdovou mosaiku, nebo je nákres vloţen do jednobarevného pole (Fulín, 1908, s. 4). Z hlediska pouţitého sortimentu lze také květinové skupiny rozdělit na skupiny z kvetoucích rostlin, skupiny listnaté a skupiny kobercové. Mezi těmito pak existují různé přechody a kombinace, jako tomu je například u skupiny s pletenci, kde jsou pouţity rostliny kobercové, rostliny ozdobné listem a rostliny popínavé.

Obr. 18 Květinová skupina s pletenci (ANON, 1890)

43

Osazovací plán:

1.

Kostra sloupu porostlá Cobaea scandens

2. Canna 3. Santoline chamoecyparoides 4.

Alternanthera amoena

5.

Mesenbrianthemum cordifol. varie., kolečko (Festuca glauca)

6.

Alternanthera ensifolia

7.

Echeveria agavoides

8.

Antennaria dioica

9.

Alternanthera paranychoides

10. Echeveria rosacea 11. Herniaria glabra (půda kolem hvězdy) 12., 13. Kolem košíčků lem Semeprvivim caleareum, uvnitř Kleinia repens 14. Sedum glaucum (stonek okruţního orrnamentu) 15. Herniaria glabra (lístky téhoţ) Košíčky jsou opleteny Maurandii a pletenec, který je spojuje se středem, utvořen z Miny lobaty.

3.3.2.3 Skupiny z kvetoucích rostlin

Pro tento typ skupin uvádí Kulišan (rok neuveden, s. 14 – 15) následující doporučení: Tvary volí se jednoduché s většími plochami, přičemţ čím větší plocha jedné barvy, tím více vynikne a čím menší, tím méně je patrna. Proto je vţdy lepší vysadit větší plochu jednoho druhu jedné barvy, neţ sázet mnoho druhů do jedné skupiny. Skupiny osazujeme většinou dvakrát ročně. A to rostlinami jarními (Arabis alpina, Bellis perennis, Crocus, Galanthus nivalis, Chionodoxa sardensis, Narcisus, Tulipa Gesneriana aj.) a letními - stále kvetoucími (Antirrhinum majus, Begonia hybrida, Calla, Campanula dichotoma, Cuphea silenoidesm, Dahlia, Centaurea americana, Impatiens balsamina aj.). „Při sestavování vzorků pro jarní skupiny (Obr. 19) nutno počítati s okolností, ţe ku docílení odstínů barvových jedině různost květů, jen výjimečně téţ listí, k sluţbě nám stojí, proto nutno v kaţdém případě úplně vyvinutou bylinu na mysli míti.“ Rostliny kvetoucí vţdy zaujímají více místa neţ rostliny kobercové, proto musíme pro jarní skupiny vţdy volit jednodušší vzory (Thomayer, 1886, s. 185).

44

Obr. 19 Jarní květinová skupina (Thomayer, 1886)

Osazovací plán:

a)

Yuca, Aucuba, Laurus nebo jiná silná bylina

b) Chejr ţlutý vysoký, obě postranní pole trochu niţší. c)

Myosotis umbelata grandiflora

d) Myosotis bílý e)

Myosotis modrý nízký

3.3.2.4 Skupiny listnaté

Své uplatnění nacházely zejména v zastíněných částech zahrady. Skupiny z listnatých rostlin jsou nápadné zejména svým tvarem a vzrůstem nebo barvou listů. Své krásy nabývají zejména ve větších rozměrech. K osázení se pouţívaly rostliny jednoleté i víceleté. Z jednoletých to mohou být například Perilla nankinensis, Ricinus, Solanum robustum, Nicotiana, Amarathus. Z víceletých pak Agave americna, Caladium, Canna, Coleus, Musa, Funkia, Cineraria maritima, Gunnera scabra různé palmy a skleníkové rostliny. Ladnost skupiny zaleţela na umístění a volbě rostlin (Kulišan, rok neuveden, s. 15 – 16). Podle Thomayera (Thomayer, 1887, s. 89) se tyto skupiny těší malé oblibě. Důvodem je to, ţe skupina po vysázení nevypadá příliš hezky, protoţe se rostliny sázejí s velkými rozestupy mezi sebou a tím zůstává velká plocha skupiny nepokryta. Moţným řešením tohoto problému, jak uvádí Blaţek (1897, s. 251), je vysazení do těchto skupin tzv. mezisadby, která dočasně vyplní volné prostory. 45

K tomuto účelu navrhuje tyto květiny. Jednou z nich je hybrid péřitého karafiátu – Dianthus plumarius 'Cyclope', který byl zaveden z Francie firmou Haage et Schmid. Druhou uvedenému účelu odpovídající je Lobelia fulgens 'Queen Victoria'. Těchto mezisadeb je moţné vyuţít také u letních květinových skupin.

Obr. 20 Dekorativní skupina: Praha – Ţofín, 1899 (R., 1900)

Osazovací plán: Ve středu je Musa Ensete, kolem jsou Caladium nymphaefoliu, obrubu pak tvoří široký pás drobných bylin jako Alternanthera, Phalangium lineare a Iresine.

3.3.2.5 Skupiny kobercové

Kobercové skupiny byly, co se týče provedení nejpracnější a nejnákladnější. Jako předlohy pro kobercové skupiny mohly poslouţit národní výšivky, ale také architektonická výzdoba domů, kdy tak docházelo ke sjednocení slohu. Při tvorbě těchto skupin platilo pravidlo, čím velkolepější budova, tím sloţitější a krásnější bývaly skupiny nebo celé partery. Bývávalo zvykem, umisťovat do středu těchto skupin vyšší kvetoucí rostliny, do okrajů pak rostliny kobercové. Mimo rostlin kvetoucích lze do středu pouţít palmy nebo jiné dekorativní rostliny – draceny, yuccy, agave, phoenix. Pro zvýšení efektu těchto rostlin se daná část skupiny vyvyšovala. Obruba mohla být 46

úzká nebo široká, vyzdobená ornamentem. Mezi kobercové rostliny byly zařazovány jednotlivé druhy z rodu Alternanthera, Ageratum, Achyranthes, Echeveria, druhy Antennaria tomentosa, Herniaria glabra, Lobelia erinus aj (Kulišan, rok neuveden, s. 17).

Obr. 21 Mosaika z květin, provedená v praţském sadě roku 1890 (Thomayer, 1891)

Osazovací plán:

a)

Střed Foucroya Roezlií

b) Coleus „Merveille“ c)

Santolina zelená

d) Půda Gnaphalium lanatum minimum e)

Obruba ze Sempervivum calcareum

f)

Achyranthes Wallisii

g) Alternanthera compacta nana aurea h) Acorus japonicus fol. var. (též Festuca glauca) i)

Alternanthera amoena

j)

Pelargonium Distinction (drobné rostliny)

47

k)

Alternanthera paronychioides

Mezi j) a k) Alernanthera copmacta nana aurea l)

Alternanthera paronychioides s jednotlivými Echeveria rosacea

m) Echeveria secunda n) Echeveria agavoides o) Santolina zelená (koule)

48

4

METODIKA

HODNOCENÍ

KVĚTINOVÉHO

DETAILU

V OBJEKTECH S KULTURNĚ HISTORICKOU HODNOTOU Jedním z cílů diplomové práce bylo zdokumentovat a vyhodnotit stávající stav květinového detailu v objektech s kulturně historickou hodnotou. Hlavním předmětem hodnocení se stal květinový záhon, jako jeden z typů květinového detailu. Získané informace z šetření budou vyhodnoceny a vyvozeny z nich závěry a doporučení pro praxi. Většinu hodnocených atributů je moţno objektivně a přesně vyjádřit. Subjektivnímu hodnocení podléhá jen nepatrná část hodnocených parametrů. Výsledky hodnocení jsou zaznamenány do tabulky formou zkratky (většinou se jedná o počáteční písmeno), slovně nebo číslicí. Moţnost doplňujícího slovního vyjádření k danému atributu existuje ve formě poznámky. Symbol „x“ znamená, ţe atribut nebyl hodnocen. Součástí výsledků je i fotografická dokumentace.

4.1 Základní údaje 4.1.1 Lokalizace

Specifikuje město či obec, její nadmořskou výšku, popřípadě ulici, kde se květinový detail nachází.

4.1.2 Termín hodnocení

Období v roce, kdy byl květinový detail hodnocen. Forma zápisu: den, měsíc, rok.

49

4.1.3 Kategorie (stupeň) ochrany objektu (památky), ve kterém se květinový detail nachází

U – UNESCO UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) – Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu je mezinárodní vládní organizace při Organizaci spojených národů, zaloţená v roce 1945 v Londýně, se sídlem Paříţi. V rámci členství v UNESCO přijala Česká republika v roce 1972 Úmluvu o světovém dědictví, která doplňuje úpravu péče o přírodní a kulturní památky jednotlivých zemí a která směřuje k identifikaci, ochraně, obnově a prezentaci nejvýznamnějších světových památek. Jedná se o unikátní mezinárodní právně závazný dokument, který spojuje princip ochrany kulturního dědictví s ochranou přírody. Na základě této Úmluvy se vytváří Seznam světového dědictví (World Heritage List), do něhoţ jsou zapisovány památky s mimořádnými univerzálními hodnotami (Národní památkový ústav, 2003 – 13). KP – kulturní památka Za kulturní památky podle zákona 20/ 1987 Sb., § 2 „prohlašuje ministerstvo kultury České republiky nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, ţivotního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické“, a dále movité a nemovité věci, „které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.“ Za kulturní památky se prohlašují i soubory věcí podle předešlého odstavce, i kdyţ některé věci v nich nejsou kulturními památkami (Česká republika, 1987).

50

NKP – národní kulturní památka Podle zákona 20/ 1987 Sb., § 4 jsou národními kulturními památkami kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa. Prohlašuje je vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a stanovuje jejich podmínky ochrany.“ (Česká republika, 1987) PR – památková rezervace Za památkovou rezervaci je podle zákona 20/ 1987 Sb., § 5 povaţováno „území, jehoţ charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů, můţe vláda České republiky nařízením prohlásit jako celek za památkovou rezervaci a stanovit podmínky pro zabezpečení její ochrany. Tyto podmínky se mohou v potřebném rozsahu vztahovat i na nemovitosti na území památkové rezervace, které nejsou kulturními památkami.“ Nad rámec zákona se rozlišuje památková rezervace městská, vesnická a archeologická (Česká republika, 1987). PZ – památková zóna Je podle zákona 20/ 1987 Sb., § 6, „území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, můţe Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany.“ Nad rámec zákona se rozlišuje památková zóna městská, vesnická a krajinná (Česká republika, 1987). OCH – ochranné pásmo Podle zákona 20/ 1987 Sb., § 17 je ochranné pásmo vymezeno, vyţaduje-li to ochrana nemovité národní kulturní památky, nemovité kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny nebo jejich prostředí. Obecní úřad obce s rozšířenou působností vydá po vyjádření odborné organizace státní památkové péče územní 51

rozhodnutí o ochranném pásmu. Ochranné pásmo pro národní kulturní památky, památkové rezervace a zóny je navrţeno krajským úřadem. Obecní úřad obce s rozšířenou působností můţe v ochranném pásmu omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření na základě závazného stanoviska dotčeného orgánu (Česká republika, 1987). BO – bez ochrany

4.1.4 Lokalizace květinového detailu ve vztahu k funkčnímu typu městské zeleně

„Funkční typ zeleně (FT) dle Šimka (2006a, s. 10) je výraz pouţívaný pro upřesnění hlavní funkce základní plochy zeleně. Hlavní funkce je označení převládajících procesů a jevů, které souvisejí s vyuţíváním hlavní plochy zeleně.“ P – park Je souvislá, sadovnicky a architektonicky upravená plocha slouţící k odpočinku. Jedná se převáţně o objekty zahradní a krajinářské architektury (parky, historické zahrady, veřejné sady), jejichţ hlavní funkcí je harmonizace biologických a urbanistických prvků městského prostoru. Skladba vegetačních prvků, dosahovaná intenzita péče, moţnost rozvinutí programového řešení a kompozice činí z tohoto funkčního typu nejvýznamnější kompoziční celek krajinářské architektury (Šimek, 2013, s. 8). VZ – vilová zahrada Sadovnicky a architektonicky upravená plocha obklopující objekt s kulturně historickou hodnotou s omezenou nebo ţádnou veřejnou přístupností.

52

ZL – zeleň lázeňských a hotelových domů Zeleň centrálního prostoru lázní (kolonády) i okolní navazující krajinářské celky, která programově a kompozičně navazuje na konkrétní objekty (Šimek, 2001, s. 190). U – parkově upravené plochy Jsou menší parkově upravené plochy s převaţující dekorativní funkcí, které neposkytují moţnost plnohodnotného odpočinku a moţnost všestranně rozvíjet kompozici a program plochy. Tyto plochy mají vliv na celkový charakter města i jeho jednotlivých čtvrtí. Svým mosaikovitým charakterem zastávají významnou funkci v systému zeleně města – ovlivňují jeho vzhled a upravenost (Šimek, 2013, s. 9). D – významný kompoziční detail Je zeleň ve veřejně přístupných částech městského prostoru s převaţující dekorativní funkcí, ovlivňující jeho vzhled a upravenost (doprovod komunikací, pěších zón, náměstí, architektonických a uměleckých objektů).

4.1.5 Typ květinového detailu

Cílem je vedle záhonu zaznamenat i další moţné formy pouţití květin. Pro účely této práce bylo vycházeno z klasifikace Hansena a Stahla (Hansen, Stahl, 1993); dle moţností byla konkrétní forma v příslušném stanovištním prostoru blíţe vymezena (např. KS – kamenitá stanoviště – štěrkový záhon, suchá zídka, spáry v dlaţbě atd.) P – porost dřevin OPD – okraj porostu dřevin VP – volné plochy – otevřené, slunné plochy bez přítomnosti dřevin KS – kamenitá stanoviště A – alpinum Z – záhon 53

OV – okraj vody V – voda

4.1.6 Podmínky stanoviště

Charakteristika podmínek stanoviště. Zaznamenány jsou následující atributy: a) světelné podmínky: PS – plné slunce P – polostín ST – stín b) expozice ke světovým stranám: S – sever SV – severovýchod V – východ JV – jihovýchod JZ – jihozápad Z – západ SZ – severozápad

4.2 Kategorizace květinového záhonu a jeho hodnocení Na základě získaných dat v terénu, byly záhony rozděleny do různých kategorií. K jejich rozdělení podle – jejich délky doby působení na stanovišti, pěstitelské skupiny rostlin pouţité k realizaci, vnějšího tvaru, způsobu vnitřního řešení, výškového uspořádání, barevného řešení a technologie zaloţení – byla převzata metodika dělení záhonů dle Kuťkové (Kuťková, 2013, s. 13 – 19). K zařazení záhonů do kategorií dle modelace terénu a způsobu vymezení záhonu k vnějšímu okolí byly vytvořeny vlastní kategorie zařazení, stejně tak jako kritéria hodnocení záhonů podle některých atributů. 54

Posledním sledovaným atributem bylo zachycení sortimentální skladby rostlinného materiálu na záhonu.

4.2.1 Číslo záhonu

Pořadové číslo záhonu, vyjádřeno arabskou číslicí.

4.2.2 Plocha záhonu

Uvedena v m2.

4.2.3 Záhony podle délky doby působení na stanovišti

O – kaţdoročně obnovované, krátkodobé záhony – záhony z pěstitelské skupiny letniček, dvouletek, cibulnatých a hlíznatých rostlin, které vyţadují kaţdoroční vybírání z půdy, N – kaţdoročně neobnovované, dlouhodobé záhony – záhony z pěstitelské skupiny trvalek, cibulnatých a hlíznatých rostlin, které se nemusí kaţdoročně vybírat z půdy.

4.2.4 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin

Krátkodobé – kaţdoročně obnovované L – záhony letniček D – záhony dvouletek CR – záhony cibulnatých rostlin HR – záhony hlíznatých rostlin S – smíšené záhony

55

Dlouhodobé, víceleté – kaţdoročně neobnovované T – trvalkové záhony S – smíšené záhony Kuťková (2011, s. 14 – 15) povaţuje za smíšený záhon takový záhon, který je realizovaný ze dvou a více pěstitelských skupin rostlin na jednom stanovišti a jako nejčastější uvádí kombinace: a) v kaţdoročně obnovovaných záhonech:

L + HR L+Z L+T L + KK L + IR CR + D L + LAKR VPS b) v kaţdoročně neobnovovaných záhonech:

T + HR T + CR T + HR + CR T +L T+D T + KK VPS Vysvětlivky: PS – pěstitelská skupina; L – letničky; D – dvouletky; HR – hlíznaté rostliny; Z – zeleniny, CR v cibulnaté rostliny, T – trvalky; LAKR – léčivé a

56

kořeninové rostliny, KK – kvetoucí keře, IR – interiérové rostliny, VPS – více pěstitelských skupin.

4.2.5 Záhony podle vnějšího tvaru

P – pravidelný – záhony mají nejčastěji tvar základních geometrických tvarů a tvarů od nich odvozených (čtverec, obdélník, kruh, trojúhelník, elipsa apod.) N – nepravidelný

4.2.6 Záhony podle vnitřního členění

M – monokulturní záhony P – záhony s pravidelným vnitřním členěním N – záhony s nepravidelným vnitřním členěním Záhony s vnitřním členěním, pravidelným a nepravidelným a) na úrovni plochy 1) záhony se zřetelně vymezeným ohraničením vnitřních ploch – plochy jsou zřetelné na první pohled, jsou vůči sobě vymezeny jasně definovanými liniemi; nejčastěji pouţívaná forma vnitřního řešení ve veřejné zeleni v ČR 2) záhony s ne zcela jasně vymezeným ohraničením ploch, vnitřně uspořádány do podoby jakýchsi nepravidelných skvrn různých barev jako na malířské paletě nebo jako skladební prvky skládačky puzzle, někdy označovány jako „paletové záhony“ 3) záhony s vnitřními tvary v podobě pásů, proudů, jakoby unášených větrem či vodou 4) záhony s vnitřním řešením v podobě plošných vzorů, ornamentů – v praxi označované jako ornamentální záhony, kobercové záhony b) na úrovni bodu – pestré směsi 57

c) kombinací bodů a plochy Stupnice hodnocení: Posouzení vhodnosti volby vnitřního členění. 1 – odpovídá – zvolené vnitřní tvary ploch, jejich rozvrţení a velikost jsou úměrné k celkové velkosti záhonu a charakteru pouţitých rostlin 2 – odpovídá ne zcela – volba vnitřních tvarů ploch nebo jejich rozvrţení a velikost není zcela vhodná ve vztahu k celkové velikosti záhonu a charakteru pouţitých rostlin 3 – neodpovídá – volba vnitřních tvarů ploch, jejich rozvrţení a velikost je zcela nevhodná ve vztahu k celkové velikosti záhonu a charakteru pouţitých rostlin

4.2.7 Záhony podle výšky

Za jednoúrovňové uspořádání květin povaţuje Machovec (1983, s. 20 – 21), takové uspořádání, kde všechny pouţité rostliny dosahují stejné výšky. V praxi se jedná především o porosty z jednoho druhu (odrůdy), protoţe sesazením několika, třebaţe výškově podobných druhů, můţe dojít v různých stanovištních podmínkách k narušení poţadované jednotnosti. J – jednoúrovňový záhon – všechny květiny dosahují stejné výšky V – víceúrovňový záhon – jednotlivé plochy květin mají různou výšku, ale kaţdá tato skupina je výškově jednotná Víceúrovňové záhony lze dále rozdělit na: R – rozvolněné – základem jsou plochy, které jsou ve svých výškách vyrovnané. Do těchto ploch jsou vkládány menší skupinky či solitéry vyšších druhů. Záhony nemají uzavřený obrys. G – gradační – záhony mají v podstatě uzavřený vnější obrys. Výšky jednotlivých druhů vedle sebe vysázených květin se postupně zvyšují a vytváří tak plynulý nebo i nepravidelný přechod od nejniţších k nejvyšším. Záhony tohoto typu 58

mohou být zakládány pro pohled z jedné strany (J – jednostranný) nebo obou stran (O – oboustranný)

4.2.8 Barevné řešení záhonu

J – jednobarevný záhon V – vícebarevný záhon V tabulce hodnocení květinového záhonu budou dále vypsány hlavní a nejčastěji se objevující barvy. B – bílá, O – oranţová, M – modrá, R – růţová, F – fialová, Č – červená, Ţ – ţlutá, Z – zelená, S – stříbrná. Stupnice hodnocení: Posouzení působení barevného řešení. 1 – vyhovuje - záhon ve svém barevném provedení působí příznivě. Barevná kombinace vychází z obecných zásad o teorii barev. 2 – vyhovuje ne zcela - záhon ve svém barevném provedení působí ne zcela příznivě. Barevná kombinace nedodrţuje některé obecné zásady o teorii barev. 3 – nevyhovuje - barevné ztvárnění záhonů je provedeno zcela nevhodně

4.2.9 Záhony podle technologie zaloţení

PS – záhony zakládané z předpěstované sadby PV – záhony zakládané z přímého výsevu K – záhony zakládané kombinací přímého výsevu a předpěstované sadby

59

4.2.10 Záhony ve vztahu k modelaci terénu – hodnocení výškové různorodosti výsadbové plochy záhonu.

Hodnocena výšková modelace terénu záhonu. M – modelován – plocha záhonu je záměrně tvarována pro celkové zvýraznění N – nemodelován – plocha záhonu respektuje původní terén

4.2.11 Vymezení záhonu k vnějšímu prostředí

Poukazuje na způsob jakým, je záhon oddělen od okolních ploch. R – rýha (odpíchnutý okraj) ON – obruba z neţivé hmoty (ohrazovací předěl z plastu, betonu, kovu, kamene, proutí apod.; uveden konkrétní způsob) OR – obruba z rostlin (vysazuje se k ohraničení záhonů a je součástí rostlinné skladby) N – neoddělen Stupnice hodnocení: Hodnocena kvalita provedení, funkčnost a vhodnost zvoleného způsobu oddělení záhonu od okolí. 1 – odpovídá – ohraničení je kvalitně provedeno, plně funkční 2 – odpovídá ne zcela – ohraničení je provedeno méně kvalitně, neplní zcela svou funkci 3 – neodpovídá – ohraničení je nekvalitně provedeno, neplní svou funkci, nebo není vůbec přítomno, i kdyţ by bylo vhodné

60

4.2.12 Druhové sloţení v záhonu

Obsahuje soupis jednotlivých druhů, popřípadě kultivarů pouţitých ve výsadbě. Cílem je vytvořit přehled nejčastěji pouţívaných taxonů ve výsadbách a vyhodnotit správnost výběru taxonů ve vztahu k pěstebním podmínkám stanoviště. Stupnice hodnocení: 1 – vyhovuje – více neţ 80 % pouţitého sortimentu je v souladu s podmínkami stanoviště 2 – částečně vyhovuje – 50 – 80 % pouţitého sortimentu je v souladu s podmínkami stanoviště 3 – nevyhovuje – méně neţ 50 % pouţitého sortimentu je v souladu s podmínkami stanoviště

4.2.13 Umístění záhonu v prostoru

Cílem je posoudit vhodnost pouţití záhonu v daném prostoru v souladu s obecnými kompozičními a provozními principy, bez ohledu na výraz záhonu. Stupnice hodnocení: 1 – vyhovuje – přítomnost záhonu je z kompozičního hlediska vhodná, lokalizace v prostoru je logická; oba hodnocené atributy jsou kladné 2 – vyhovuje ne zcela – jeden z hodnocených atributů je záporný 3 – nevyhovuje – oba hodnocené atributy jsou záporné – přítomnost záhonu v prostoru není vhodná a je umístěn nevhodně

4.2.14 Velikost a tvar záhonu ve vztahu k řešenému prostoru

Cílem hodnocení je posoudit, zda je vhodně zvolena velikost a tvar záhonu ve vztahu k velikosti daného prostoru a jeho kompozici. 61

Stupnice hodnocení: 1 – vyhovuje - záhon svou velikostí i tvarem odpovídá danému prostoru a kompozici 2 – vyhovuje částečně - velikost nebo tvar neodpovídá danému prostoru a kompozici 3 – nevyhovuje - velikost a tvar záhonu je neúměrný danému prostoru a kompozici

4.3 Udrţovací péče záhonu 4.3.1 Reţim péče

Reţim péče je charakterizován intenzitou údrţby. IN – intenzivní EX – extenzivní Intenzitní třída údrţby konkrétního vegetačního nebo technického prvku je dle Šimka (Šimek, 2006b, s. 1) definovaná souborem pracovních operací a četností jejich opakování. Intenzitní třída údrţby má tři stupně. V hodnotící tabulce bude u tohoto atributu uvedeno číslo intenzitní třídy (1 – 3), do které daná úprava spadá.

4.3.2 Úroveň udrţovací péče

Vymezuje kvalitu dosahované udrţovací péče. Hodnocení vychází z Šimek (2006b, s.1).

62

Stupnice hodnocení: 1 – optimální úroveň – představuje setrvalý, všestranný rozvoj květinového záhonu 2 – standardní úroveň – odpovídá představě o udrţení současného stavu květinového záhonu a jeho postupném zlepšování 3 – úroveň technologického minima – není vytvořen předpoklad ani k udrţení současného stavu květinového záhonu

4.3.3 Přítomnost doplňkové závlahy

ANO NE 4.3.4 Přítomnost mulče

OH – organické zbytky rostlin (seno, sláma, pokosená tráva, listí, kompost, odpadní drť ze lnu, či konopí, kakaové slupky) AH – technologicky vzniklé materiály (papír, textil, mulčovací fólie, kokosové disky) DH – dřevěná hmota (borka, štěpka, piliny, dřevěný popel) KŠ – kameny, štěrk ZH – zelené hnojení J – jiné (bude uvedena konkrétní forma) BZ – bez mulče

63

4.4 Celkové zhodnocení záhonu Celkové hodnocení, vychází z dílčích hodnocení 7 následujících atributů, přičemţ kaţdý atribut byl hodnocen stupnicí 1 – 3: 

rozdělení záhonů podle vnitřního členění



barevné řešení záhonu



vymezení záhonu k vnějšímu prostředí



druhové sloţení záhonu



umístění záhonu v prostoru



velikost a tvar záhonu ve vztahu k řešenému prostředí



úroveň udrţovací péče

Pro celkové zhodnocení záhonu byla stanovena následující stupnice: 1 – záhon je celkově zdařilý, úroveň zpracování a udrţovací péče odpovídá, do daného prostoru se hodí (z 6 – 7 hodnocených atributů byl záhon hodnocen hodnotou 1, v hodnocení se nesmí vyskytovat hodnota 3) 2 – záhon je celkově méně zdařilý, v určitém ohledu (úroveň zpracování, dosahovaná udrţovací péče, přítomnost v kompozici) neodpovídá (ze 4 – 5 hodnocených atributů byl záhon hodnocen hodnotou 1, jeden atribut smí být ohodnocen hodnotou 3) 3 – záhon je celkově nezdařilý (pouze z 1 – 3 hodnocených atributů byl záhon hodnocen hodnotou 1).

64

5

VÝSLEDKY Cílem bylo zdokumentovat a vyhodnotit stávající stav květinového detailu

v objektech s kulturně historickými hodnotami. Hlavním předmětem hodnocení se stal květinový záhon, jako jeden z typů květinového detailu. Pro podrobné hodnocení bylo vybráno 25 objektů, které se nacházely převáţně v Jihomoravském kraji. V těchto objektech bylo posouzeno a vyhodnoceno celkem 127 záhonů. Ve dvou navštívených objektech se ţádné záhony nenacházely. Do hodnocení však byly zahrnuty hodnoty z kapitoly "Základní údaje". Tabulky hodnocení jsou uvedeny v příloze A a příloze B – CD. Vybrané objekty s květinovým detailem se nacházely v Boskovicích, Brně, Bučovicích, Buchlovicích Bzenci, Hodoníně, Kyjově, Lednici, Lysicích, Miloticích, Rájci, Slavkově u Brna, Stráţnici, Valticích a Ţdánicích. Květinový detail byl posuzován v období od června do září 2012. Ve výsledcích je pouţívána zkratka KD – květinový detail.

5.1 Základní údaje Kategorie (stupeň) ochrany objektu (památky), ve kterém se květinový detail nachází Graf 1 zobrazuje počty objektů, které spadají do jednotlivých kategorií ochrany. Vyplývá z něj, ţe nejvíce objektů spadá do kategorie kulturní památka. Jeden objekt můţe spadat do více kategorií ochrany.

65

Graf 1 Kategorie (stupeň) ochrany objektu (památky), ve kterém se květinový detail nachází (AUTOR, 2013)

Lokalizace květinového detailu ve vztahu k funkčnímu typu městské zeleně Graf 2 vypovídá o lokalizaci a zastoupení jednotlivých prvků květinového detailu k příslušnému funkčnímu typu. Většina hodnocených prvků KD (80%) se nachází na plochách zeleně typu park, kam také spadají historické zahrady a veřejné sady. Menší podíl prvků KD (11%) se nachází ve veřejně přístupných částech městského prostoru s převaţující dekorativní funkcí, které jsou nazývány kompozičním detailem. Pouze 3% prvků se nachází v parkově upravených plochách. Graf 2 Lokalizace květinového detailu ve vztahu k funkčnímu typu městské zeleně (AUTOR, 2013)

66

Typ květinového detailu Graf 3: Nejčastěji vyskytující se formou květinového detailu v hodnocených objektech byl záhon. Ten se objevil ve 23 z nich. V četnosti výskytu (16 objektů) ho následuje květinový detail volných ploch, který byl zastoupen především mobilními nádobami. Nejmenší četnost výskytu KD byla v podrostu dřevin a na okraji vody. Graf 3 Typ květinového detailu (AUTOR, 2013)

Podmínky stanoviště a) Světelné podmínky Z grafu 4 vyplývá, ţe většina hodnocených prvků květinového detailu, se nachází na přímém slunci. Jednalo se především o letničkové výsadby. Při hodnocení nastala také moţnost, ţe hodnocený KD (záhon) se nacházel z části na přímém slunci a z části v polostínu nebo stínu. V tabulce byly proto zaznamenány oba tyto údaje. Trvalkové výsadby byly viděny v různých světelných podmínkách. Graf 4 Podmínky stanoviště - světelné podmínky (AUTOR, 2013)

67

b) Expozice ke světovým stranám Graf 5 poukazuje na expozici daného květinového detailu ke světovým stranám. Z grafu vyplývá, ţe 89 prvků KD bylo bez expozice ke světové straně. 18 prvků bylo exponováno k západu a pouze 1 prvek byl exponován na západ a jihozápad. Graf 5 Podmínky stanoviště - expozice ke světovým stranám (AUTOR, 2013)

5.2 Kategorizace květinových záhonů a jejich hodnocení Plochy záhonů Pro získání přehledu o velikosti ploch jednotlivých záhonů bylo stanoveno 5 velikostí v daném rozmezí (graf 6). Z grafu vyplývá, ţe 39% (50 záhonů) spadá do kategorie 21 – 50 m2. Naopak pouze 6% (8 záhonů) spadá do kategorie nad 101 m2. Mezi největší se řadí trvalkové záhony č. 14 a 15 v parku Luţánky v Brně (příloha B – CD, tabulka hodnocení č. 14 a 15).

68

Graf 6 Plochy záhonů (AUTOR, 2013)

Záhony podle délky doby působení na stanovišti Graf 7 poukazuje na skutečnost, ţe zastoupení kaţdoročně obnovovaných a neobnovovaných záhonů v hodnocených objektech je téměř rovnocenné. Graf 7 Záhony podle délky doby působení na stanovišti (AUTOR, 2013)

Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin Graf č. 8 poukazuje na zastoupení pěstitelských skupin v záhonech. V hodnocených objektech převaţují záhony letničkové (55 záhonů), nejmenší zastoupení mají záhony z hlíznatých rostlin.

69

Graf 8 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin (AUTOR, 2013)

Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin – smíšené Z grafu 9 a 10 jsou zřejmé nastalé kombinace pěstitelských skupin rostlin ve smíšených záhonech kaţdoročně obnovovaný i neobnovovaných. Legenda ke Grafu 9 a 10: PS – pěstitelská skupina; L – letničky; D – dvouletky; HR – hlíznaté rostliny; Z – zeleniny, CR v cibulnaté rostliny, T – trvalky; LAKR – léčivé a kořeninové rostliny, KK – kvetoucí keře, IR – interiérové rostliny, VPS – více pěstitelských skupin (přesná kombinace pěstitelských skupin uvedena v poznámce tabulky hodnocení).

Graf 9 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin - kaţdoročně obnovované (AUTOR, 2013)

70

Graf 10 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin - kaţdoročně neobnovované (AUTOR, 2013)

Záhony podle vnějšího tvaru Z hlediska vnějšího tvaru záhon je převáţná část (101 záhonů) pravidelného tvaru. Pouze 26 záhonů má tvar nepravidelný. Graf 11 Záhony podle vnějšího tvaru (AUTOR, 2013)

71

Záhony podle vnitřního členění Z grafu 12 je zřejmé, ţe největší zastoupení v hodnocených objektech mají záhony s pravidelným vnitřním členěním. Významný podíl v zastoupení však mají také záhony monokulturní, které byly komponovány jak z kaţdoročně neobnovovaných tak i obnovovaných výsadeb. Graf 12 Záhony podle vnitřního členění (AUTOR, 2013)

Posouzení vhodnosti volby vnitřního členění Graf 13 poukazuje na to, ţe u více jak tří čtvrtin záhonů bylo vnitřní členění zvoleno správně, ve dvanácti případech ne zcela odpovídalo a ve dvanácti případech bylo zvoleno zcela špatně.

72

Graf 13 Posouzení vhodnosti volby vnitřního členění (AUTOR, 2013)

Záhony podle výšky Z grafu 14 vyplývá, ţe převáţná část záhonů byla komponována jako jednoúrovňové. Jednalo se především o záhony z pěstitelské skupiny letničky. U některých z nich se mohl vyskytnout vyšší bod – akcent, ve formě interiérové rostliny (Alocasia, Cordyline, Chamaerops, Agave). Naopak většina trvalkových záhonů byla komponována jako víceúrovňové, z toho 26 záhonů mělo rozvolněný charakter a 12 gradovalo ve své výšce. Graf 14 Záhony podle výšky (AUTOR, 2013)

73

Barevné řešení záhonů Graf 15 zobrazuje zjištěné údaje o barevném řešení záhonů. Z grafu vyplývá, ţe záhony byly nejčastěji komponovány jako vícebarevné. Graf 15 Barevné řešení záhonů (AUTOR, 2013)

Posouzení působení barevného řešení Z hlediska působení barevného řešení bylo zjištěno (graf 16), ţe barevná skladba u většiny záhonů vyhovuje a vychází z obecných zásad o teorii barev. Jen u 4 záhonů byla barevná skladba vyhodnocena jako zcela nevhodná. Graf 16 Hodnocení barevného řešení záhonů (AUTOR, 2013)

74

Záhony podle technologie zaloţení Většina hodnocených záhonů podle grafu 17 byla zaloţena z předpěstované sadby. Jen 3 záhony byly zaloţeny kombinací předpěstované sadby a přímého výsevu. Graf 17 Záhony podle technologie zaloţení (AUTOR, 2013)

Záhony ve vztahu k modelaci terénu – hodnocení výškové různorodosti výsadbové plochy záhonu Z grafu 18 lze vyčíst, ţe u drtivé většiny záhonů plocha záhonů respektovala původní terén. Záměrné výškové modelování výsadbové plochy záhonu bylo pozorováno zejména u letničkových záhonů, popřípadě u kombinací letniček s hlíznatými rostlinami. Půdorys těchto záhonů byl ve většině případů kruhový.

75

Graf 18 Záhony ve vztahu k modelaci terénu (AUTOR, 2013)

Vymezení záhonů k vnějšímu prostředí V návaznosti na komunikace a jiné stavební prvky, bylo vymezení záhonů ve většině případů provedeno za pomoci obrubníku (betonového). Záhony, které navazovaly na jiný vegetační prvek (trávník), byly odděleny za pomoci rýhy nebo obrubou z rostlin, která byla součástí skladby záhonu. Jen 7 záhonů nebylo od okolních ploch odděleno vůbec. Graf 19 Vymezení záhonů k vnějšímu prostředí (AUTOR, 2013)

76

Kvalita provedení, funkčnost a vhodnost zvoleného způsobu oddělení záhonů od okolí O kvalitě provedení a funkčnosti zvoleného způsobu oddělení vypovídá graf 20. U převáţné části záhonů se nacházelo ohraničení plně funkční. Za ne zcela funkční ohraničení byly označeny například: obruba z rostlin, v níţ byla část jedinců vypadlá, nebo neudrţovaná rýha (odpíchnutý okraj). U 7 záhonů bylo oddělení od okolní plochy zcela nefunkční nebo chybělo úplně. Graf 20 Kvalita provedení, funkčnost a vhodnost zvoleného způsobu oddělení záhonu od okolí (AUTOR, 2013)

Druhové sloţení v záhonech a) Nejčastěji se vyskytující taxony v záhonech Nejčastěji pouţívanými taxony v záhonech (řazeno od nejvíce pouţívaných) byly letničky Tagetes patula L., Begonia semperflorens GRP., Senecio cineraria DC., Salvia splendens Roem. et Schult., Echeveria elegans Rose. Z trvalek to byly Lavandula angustifolia Mill., Hylotelephium spectabile (Boreau) H. Ohba, Echinacea purpurea ´Magnus´, Helenium hybridum ´Moerheim Beauty´, Coreopsis verticillata L. Z dvouletek byl velmi oblíbený Digitalis purpurea L. Přehled nejvíce pouţívaných taxonů, včetně počtu záhonů, ve kterých byly spatřeny, podává tab. 1, viz příloha A. 77

b) Druhové složení v záhonech ve vztahu k pěstebním podmínkám stanoviště Z grafu 21 vyplývá, ţe u většiny záhonů zvolený sortiment rostlin vyhovoval stanovištním podmínkám. Jen v ojedinělých případech byla druhová skladba zvolena zcela špatně. Graf 21 Druhové sloţení v záhonech ve vztahu k pěstebním podmínkám stanoviště (AUTOR, 2013)

Umístění záhonů v prostoru 121 záhonů se nachází v souladu s kompozičními a provozními principy. Pouze u 6 záhonů bylo umístění v prostoru ne zcela vyhovující. Důvodem byla například zbytečná přítomnost záhonu v prostoru vzhledem ke kompozici.

78

Graf 22 Umístění záhonů v prostoru (AUTOR, 2013)

Velikost a tvar záhonů ve vztahu k řešenému prostředí Úměrnost velikosti a zvolený tvar záhonu ve vztahu k velikosti prostoru a jeho kompozici je u 115 záhonů hodnocena jako vyhovující. Zbylé záhony vyhovují částečně nebo vůbec. Graf 23 Velikost a tvar záhonů ve vztahu k řešenému prostoru (AUTOR, 2013)

79

5.3 Udrţovací péče záhonů Reţim péče Z grafu 24 vyplývá, ţe všechny hodnocené záhony se nacházely v intenzitním reţimu péče. Z toho 22 záhonů se nacházelo v 1. intenzitní třídě, 66 záhonů v 2. intenzitní třídě a 39 záhonů ve 3. intenzitní třídě. Graf 24 Reţim péče (AUTOR, 2013)

Úroveň udrţovací péče Informace o kvalitě dosahované udrţovací péče ukazuje graf 25. Z hodnot vyplývá, ţe u více jak poloviny hodnocených záhonů je úroveň udrţovací péče optimální. Jen 5 záhonů, co se týče údrţby, je zcela zanedbaných.

80

Graf 25 Úroveň udrţovací péče (AUTOR, 2013)

Přítomnost doplňkové závlahy Graf 26 Přítomnost doplňkové závlahy (AUTOR, 2013)

Přítomnost mulče Přehled o pouţitých materiálech pro mulčování ukazuje graf 27, ze kterého vyplývá, ţe většina hodnocených záhonů nebyla mulčována. Jen u 25 záhonů byl mulč přítomen a to ve formě borky.

81

Graf 27 Přítomnost mulče (AUTOR, 2013)

5.4 Celkové zhodnocení záhonů Z grafu 28 vyplývá, ţe na základě dílčích hodnocení výše uvedených atributů byla více jak polovina hodnocených záhonů označena za zdařilé, mezi které lze například zařadit záhony v objektech č. 2 Boskovice, zámecká zahrada, č. 8 Brno, vila Tugendhat, č. 15 Lednice, zámecká zahrada a č. 16 Lysice, zámecká zahrada. Naopak za nejméně zdařilé záhony lze povaţovat záhony v objektech č. 9 Brno, Vrchlického sad, č. 20 Slavkov u Brna, zámecká zahrada a objektu č. 25 Ţdánice, zámecká zahrada. Graf 28 Celkové zhodnocení záhonů (AUTOR, 2013)

82

6

DISKUZE Během příprav ke zpracování diplomové práce, jsem se tak jako u bakalářské

práce potýkala s problémem dostupnosti a vůbec existence literatury, zabývající se problematikou květinových výsadeb v období, kterým se práce měla zabývat. Kromě omezeného mnoţství tištěných knih, se zdrojem informací staly do elektronické podoby převedená historická i soudobá literatura. Zdrojem pro tuto práci se staly stránky portálu „openlibrary.org“, internetové sítě s různými encyklopedickými servery typu „Wikipedia“. Značný objem informací byl také získán ze soudobých i současných odborných i populárně naučných časopisů. Protoţe jedním z cílů práce bylo vytvoření literární rešerše, která se nezabývala květinovým detailem ve středoevropském prostoru v 19. století a v období první poloviny 20. století, musela jsem značnou část přípravy věnovat studiu výše zmíněných zdrojů. Velmi přínosnými a hodnotnými zdroji informací se ukázaly být FULÍN (1891, 1908) a řada soudobých časopisů: Česká flora: časopis pro zahradníky, milovníky a přátele rostlin, Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví, Flora: časopis vědecko-zahradnický. V literárním přehledu jsem se pokusila shrnout principy tvorby květinových výsadeb v zahradnicky vyspělých evropských zemích, prostřednictvím tvorby významných zahradních architektů a jejich provázanost se společensko-hospodářskou situací dané doby. Výsadby květin 19. století jsou poznamenány všeobecným eklekticismem, zahrnujícím v obecné rovině stylizaci květinových výsadeb do podob z dob minulých. Teprve aţ přelom 19. a. 20. století, který se nesl v duchu prudkého rozvoje průmyslu, architektury, řemesel a umění, přináší do tvorby květinových výsadeb nové poznatky a principy způsobů jejich utváření. Důvodem těchto změn byla také změna pohledu člověka na ţivotní prostředí a jeho sloţky, odlišné estetické vnímání a v neposlední řadě také otázka finanční. Z provedeného terénního šetření květinových záhonů v objektech s kulturně historickou hodnotou v České republice vyplynulo několik zajímavých skutečností. Rozdílnost, co se týče úrovně zpracování a následné udrţovací péče, byla v hodnocených objektech, ale i mezi jednotlivými záhony patrná. Obecně lze říci, ţe 83

záhony spadající do správy města či obce byly oproti záhonům ve správě jiných institucí (Národní památkový ústav) celkově ohodnoceny mnohem hůře. Odlišnosti lze také pozorovat v rozmanitosti ztvárnění záhonů a pouţitého sortimentu rostlin. Výrazný rozdíl je zejména mezi letničkovými záhony, které v hodnocených objektech převaţovaly. Značná část záhonů z této pěstitelské skupiny, a to zejména ve veřejné zeleni města, je komponována jednotvárně s opakující se druhovou skladbou (Tagetes patula L, Begonia semperflorens Link & Otto, Senecio cinerária DC.). Hlavní problém současného stavu těchto záhonů – a to v menší míře i u záhonů trvalkových – tkví v ne zcela dostatečné úrovni udrţovací péče, a pak také ve vandalismu místních občanů. Dalším aspektem, který s tím to problémem souvisí a významně ho ovlivňuje, je ekonomická stránka. Je tedy na zváţení, zda jiţ nenastal čas ke změně přístupu tvorby květinových výsadeb. Přestat dogmaticky lpět na tom, ţe pěkný záhon je pouze záhon letničkový, odpoutat se tak od přeţité konzervativnosti. Vţdyť v současné době se naskýtá tolik způsobů a moţností, jak vytvořit pěkné a jinak neţ barevně zajímavé záhony, které by se staly i po finanční stránce únosnějšími. Efektivně například působí záhony komponované z více pěstitelských skupin, kde mohou kromě barvy vyniknout i textury a struktury pouţitých taxonů. Oproti tomu byla zcela jiná situace zjištěna v objektech jiných vlastníků (Národní památkový ústav, soukromé osoby). Jednalo se především o zámecké zahrady a zahrady při historických vilách. Záhony jsou zde nedílnou součástí. Úroveň zpracování a udrţovací péče záhonů se zde nacházela na velmi vysoké úrovni. Za zmínku bezesporu stojí květinové záhony v Lednici a Lysicich (viz příloha B – CD), ale také poměrně pěkně zpracované záhony v Boskovicích (viz příloha A). V těchto objektech se dochoval um zahradnického řemesla ve své původní podobě. Záměrem práce nebylo kritizovat stav a tvorbu květinových záhonů, ale upozornit na jejich nedostatky a navrhnout moţná řešení k nápravě. Jedno z moţných východisek z této situace spatřuji v provádění osvěty ve způsobech zakládání novodobých záhonů. Při tvorbě nových výsadeb se nechat inspirovat (ovlivňovat) odborníky, popřípadě se inspirovat výsadbami okolních států, jejichţ veřejná zeleň se nachází na celkově vyšší úrovni neţ ta u nás. Provádět více experimentů s výsadbami, jako se tomu děje například v Tyršově sadě v Brně.

84

7

ZÁVĚR Snahou diplomové práce bylo podat ucelený přehled o vývoji květinového

detailu – především však květinových záhonů a květinových skupin – v 19. století a počátku století 20. Ve srovnání se současnými výsadbami byly dobové záhony na zpracování mnohem náročnější a to ve všech ohledech. Bývávalo zvykem zakládat finančně velmi náročné kobercové záhony na veřejných prostranstvích, pro jejichţ zvládnutí byla nezbytná zručnost a invence jejich tvůrců. Jedním z mála míst, kde se toto zahradnické řemeslo dochovalo i v současnosti, jsou historické zahrady a parky. Prostřednictvím této práce jsme se pokusila informovat o současné úrovni květinových záhonů v objektech s kulturně historickou hodnotou. Na základě metodiky hodnocení, která byla pro tento úkol vytvořena a následného terénního šetření, které proběhlo v období června aţ září 2012, byly vyvozeny závěry. Z konečného hodnocení záhonů, jako samostatného vegetačního prvku, vyplynulo zjištění, ţe převáţná část z nich byla ohodnocena jako zdařilá, úroveň jejich zpracování a udrţovací péče byla optimální. Tento výsledek je však poněkud zkreslený ve vztahu k hodnoceným objektům jako jednotlivým celkům. Zkreslenost v tomto ohledu byla zapříčiněna velkým mnoţstvím kladně hodnocených záhonů Státního zámku Lednice (objekt č. 15 příloha B – CD), které svým mnoţstvím přesáhly téměř čtyřicetiprocentní podíl všech hodnocených záhonů. Lze tedy říci, ţe jen menší část navštívených objektů by byla po stránce zpracování a úrovně dosahované udrţovací péče hodnocena pozitivně.

85

8

SOUHRN A RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA Diplomová práce se zabývá problematikou pouţití květinového detailu

v objektech zahradní a krajinářské architektury. Soustřeďuje se zejména na principy tvorby květinových výsadeb v zahradnicky vyspělých evropských zemích v 2. pol. 19. století a 1. pol. 20. století, s důrazem na tvorbu v českých zemích. Kapitola "Literární přehled" obsahuje nejen vysvětlení základních pojmů, které s řešenou problematikou souvisí, ale také pojednává o konkrétních zahradních architektech, kteří významným způsobem ovlivnili podobu květinových výsadeb ve sledovaném období. Charakterizuje jejich principy tvorby a u vádí konkrétní příklady jejich návrhů. V rámci praktické části došlo k vyhodnocení získaných poznatků z terénního šetření, zaměřeného na zdokumentování stávajícího stavu květinového detailu v objektech s významnou kulturně historickou hodnotou.

RESUME

Thesis deals with the issue of the floral detail in objects of garden and lansdcape architecture. It’s focused especially on the principes of the creating flower horticultural plantings in the developed European countries in the second half of 19th century and in the first half of 20th century, with emphasis on the flower horticultural planting in Czech countries. The chapter called "Literary Review“ contains not only an explanation of basic concepts, which is related with the similar issue, but also deals with the specific landscape architects, who significantly influenced the shape of the flower plantings in the period, which is previously mentioned here. It describes principles of creating flower horticultural plantings and presents specific examples of their plans. Practical work contains evaluation of the field research, which is focused on the description of current conditions in flower detail, which appears in objects with significant cultural and historical value.

86

KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS Květinový záhon – flower bed Pouţití květin – flower using Metodika hodnocení – assessment methodology Historické zahrady – historic garedens Zahradní a krajinářská architektura – garden and landscape architecture

87

9

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ Tištěné dokumenty

BAŠEOVÁ, Olga. Pražské zahrady. Foto. Ladislav Neubert. Praha: Panorama, 1991, 248 s. ISBN 80-7038-109-4. BLAŢEK, A. Dvé polotvrdých květin pro výplně skupin. Česká flora: časopis pro zahradníky, milovníky a přátele rostlin. Martin Fulín. Praha: Martin Fulín, 1897, roč. 5, č. 12, s. 251. BUCHVALDEK, Miroslav et al. Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, © 1986, 714 s. ISBN 25-090-86 DOKOUPIL, Zdeněk, Pavel NEUMANN, Dušan RIEDL a Ivan VESELÝ. Historické zahrady v Čechách a na Moravě. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1957. 70 s. DOKOUPILOVÁ, Pavla. Podněty moderního výtvarného umění pro řešení zahradně architektonického prostoru. Lednice, 1996. 100 s. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Vedoucí práce Doc. PhDr. Zdeněk Tupý. FULÍN, Martin. Domácí zahrada: ilustrované domácí zahradnictví: podrobný návod k zařizování, okrašlování a udržování zahrad všeho druhu: ozdobných, užitkových, ovocných, zelinářských i květinářských zejména pak zahrad domovních ve městech i na venkově. Praha: A. Reiwart, 1891, 247 s. FULÍN, Martin. Kobercové skupiny květinové: soubor nejvhodnějších květinových skupin s podrobným návodem k jich provádění v zahradách domovních, okrasných, vilových, parcích aj. Praha: A. Reinwart, 1908, 22 s.

88

FULÍN, Martin. Květiny zahradní venku v zimě vytrvalé (pereny či ostálky): návod ku pěstění a použití jich v zahrádkách, zahradách i sadech: rukověď pro každého milovníka zahradnictví a přátele květin. Praha: A. Neubert, 1925, 292 s.

HANSEN, R.; STAHL, F. Unser Garten: Band III - Seine Bunte Staudenwelt. München: Obst-und Gartenbauverlag, 1963. 280 s. b. ISBN. HANSEN, R. Blütengarten der Zukunft: Pflanzen und Pflanzengefährten: Bilder, Berichte und Erfahrungen aus dem Schau- Und Sichtungsgarten Weihenstephan. 1. vyd. Köln: DuMont, 1987. 147 s. ISBN 3-7701-2081-7.

HANSEN, R.; STAHL, F. Perennials and their Garden Habitats. 4. vyd. London: Cambridge University Press, 1993. s. 450. ISBN 0-521-35194-4.

HOBHOUSE, Penelope. Plants in garden history: An Illustrated History of Plants and Their Influences on Garden Styles-from Ancient Egypt to the Present Day. [New edition]. London: Pavilion, ©2004, 336 s. ISBN 18-620-5660-9. HURYCH, Václav et al. Sadovnictví 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, © 1984, 392 s. HURYCH, Václav et al. Tvorba zahrad a parků 1. Mělník: Střední zahradnická škola Mělník, 1994, 168 s. HUSA, Václav. Dějiny Československa. Praha: Orbis, © 1961, 500 s. JIŘÍČKOVÁ, Jitka. Problematika obnovy některých částí Květné zahrady v Kroměříži. Lednice, 1996. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Vedoucí práce Doc. Ing. Jiří Damec, CSc. KAMENICKÝ, Karel. Ornament. In KAVINA, Karel, et al. Zahradnický a ovocniko vinařský slovník naučný: Díl III. N-Ž. Praha: Československá akademie zemědělská, 1942, s. 91. 89

KAVKA, Bohumil. Květiny. In STEHLÍK, Václav, et al. Naučný slovník zemědělský: 3 k-l. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1971, s. 832. KAVKA, Bohumil. Obruba. In STEHLÍK, Václav, et al. Naučný slovník zemědělský: 5 n-o. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1972, s. 365. KAVKA, Bohumil. Rabato. In STEHLÍK, Václav. et al. Naučný slovník zemědělský: 8 q-ž. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1981, s. 11-12. KRÝSA, Julius. Letní dekorace veřejných sadů paříţských v roce 1988. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1889, roč. 3, č. 1, s. 19-20. KŘESADLOVÁ, Lenka a Stanislav VILÍM. Dvouletky a letničky. Brno: Computer Press, 2004. 95 s. ISBN 80-251-0242-4. KULIŠAN, Alois J. Květinové skupiny: návod k zakládání, osazování a ošetřování květinových skupin jak kobercových a kvetoucích, tak i listnatých. S četnými návrhy a snímky provedených prací, jakož i popisem všech rostlin, hodících se k jejich osazování. Praha: A. Neubert, rok neuveden, 58 s. KUŤKOVÁ, T, ŠIMEK, P. Kritické zhodnocení nabídky trvalek na našem trhu: Záhon květin. In Luhačovice 2000. Luhačovice: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2000, s. 55. KUŤKOVÁ, Tatiana. Soudobé trendy v použití květin v zahradní a krajinářské architektuře:Contemporary trends in flower use in landscape architecture. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 90 s. ISBN 978-80-7375-708-3.

90

MACOUN, Stanislav. Květnice. In KAVINA, Karel, et al. Zahradnický a ovocniko vinařský slovník naučný: Díl II. E-M. Praha: Československá akademie zemědělská, 1938, s. 413-414. MAJDECKI, Longin a Anna MAJDECKA-STRZEŻEK. Historia ogrodów: Tom 2 od XVIII wieku do współczesnośc. Wyd. 3 zm. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 2008, 492 s. ISBN 978-830-1154-158. MACHOVEC, Jaroslav. Sadovnické květinářství: Byliny v sadovnické tvorbě. Brno: Vysoká škola zemědělská v Brně, © 1983, 243 s. MACHOVEC, J a Anna JAKÁBOVÁ et al. Sadovnícke kvetinárstvo. 1. vyd. Nitra: Slovenská pol'nohospodárska univerzita, 2006, 209 s. ISBN 80-8069-740-x. MAREČEK, Jiří. Zahrada. Praha: Noris, 1992, 303 s. ISBN 80-900908-1-8. MAREČEK, Jiří. Květinový záhon. In MAREČEK, František. Zahradnický slovník naučný: 3 CH-M. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 1997, s. 250. ISBN: 80-85120-62-3. MAREČEK, Jiří. Rabato. In MAREČEK, František. Zahradnický slovník naučný: 5 RŽ. 1.vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2001, 674 s. ISBN 80-7271-075-3. MAREK, Jaroslav et al. České a československé dějiny II.: od roku 1790 do současnosti. Praha: FORTUNA, © 1991, 128 s. ISBN 80-85298-29-5. MARTINEK, Jiří. Bylinné lemy dřevinných vegetačních prvku: problematika jejich navrhování, zakládání a následné údržby. Lednice, 2004. 171 s. Dizertační práce. Mendelova zemědělské a lesnické univerzity v Lednici. MATOUŠ, Ján. Květiny kobercové. In STEHLÍK, Václav, et al. Naučný slovník zemědělský: 3 k-l. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1971. s. 834. 91

NOVÁK, Zdeněk. Kobercové záhony. In MAREČEK, František, Zahradnický slovník naučný: 3 CH-M. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 1997, s. 181. ISBN 80-85120-62-3. NOVÁK, Zdeněk. Parter. In MAREČEK, František. Zahradnický slovník naučný: 4 NQ. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 1999, s. 221. ISBN: 8086153-60-6. SIEBER, J. Die Sichtung der Stauden: Lebensbereich Gehölz-rand (GR). 1. Aufl. Freising; Grünberg; Bonn: FGG Förderungsgesellschaft Gartenbau, 1990. [nesouvisle číslovaný strojopisný text] STEJSKALOVÁ, Jana. Zahrada v období historismu, eklekticismu a seese. In: Praha 2001 - historické zahrady, parky a sady. Hrdějovice: Agentura Bonus, 2001, s. 34-7. ISBN 80-902690-4-4. ŠIMEK, Pavel. Městská zeleň: Systém zeleně: funkční typy zeleně: příklady funkčních typů zeleně. ŠRYTR, Petr et al. Městské inženýrství 2. Praha: Academia, 2001, s. 190. ISBN 80-200-0440-82. ŠIMEK, P., 2002: Vegetační prvky, udržovací péče a systém zeleně sídla. Habilitační práce. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Zahradnická fakulta Lednice. 163 s. ŠIMEK, Pavel. Obytné soubory a funkční typy městské zeleně. In: Město-zeleň a bydlení. Praha: SZKT, 2006a, s. 10. ISBN 80-86950-00-X. T. Hvězda z květin. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1892, roč. 6, č. 4, s. 75-6.

92

TESAŘ, J. Květinová výzdoba měst. Česká flora: měsíčník pro zahradníky, majitele zahrad, vill, parků a přátele rostlin. Martin Fulín. Praha: A. Reinwart, 1910, roč. 18, č. 9, s. 212. THOMAYER, František. Jarní květinové skupiny. Flora: časopis vědecko-zahradnický. Martin Fulín. Praha: Orgán zahradnického spolku Flora, 1886, roč. 3, s. 185. THOMAYER, František. Květinové skupiny z rostlin s listem ornamentálním. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1887, roč. 1, č. 4, s. 89. V., V. Nový směr v sadovnictví. Česká flora: časopis pro zahradníky, milovníky a přátele rostlin. Martin Fulín. Praha: Martin Fulín, 1905, roč. 13, č. 5, s. 65-66. VANĚK, Josef. Nejkrásnější ozdobou jsou pereny: Květiny zahradní vytrvalé, jejich pěstění a upotřebení. Chrudim: Zahradnická bursa, 1925, 362 s. WAGNER, Bohdan a Obr. Miroslav PINC. Sadovnická tvorba: celost. vysokošk. učebnice pro vys. školy zeměd. 1. vyd. Praha: SZN, 1990, 336 s. ISBN 80-209-0031-4. Elektronické dokumenty

ANON. Funkcionalismus. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 12. 1. 2013 [cit. 2013-01-31]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Funkcionalismus BERNAD, Oto. Ornamentální letničkové záhony v historických parcích a zahradách. Lednice, 2011. Dostupné z: https://is.mendelu.cz/auth/lide/clovek.pl?id=21434;zalozka=7;studium=45799. Diplomová práce. Mendelova univerzita. Vedoucí práce Ing. Jiří Martínek, Ph.D.

93

BOHDALOVÁ, Zuzana. Monetova Zahrada. In: MEDIA MARKETING SERVICES A.S. Magazín Zahrada: místo pro Váš odpočinek [online]. 25. 7. 2012 [cit. 2013-0223]. Dostupné z: http://www.magazinzahrada.cz/zahradni-inspirace/monetovazahrada.html Česká republika. Zákon o státní památkové péči. In: 1987 Sb. 1987, č. 20, 6. Dostupné z:

http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-mezinarodni-

dokumenty/zakon-o-statni-pamatkove-peci/

JEKYLL, Gertrude. Colour in the Flower Garden [online]. London: Country life Ltd., 1908, 148 s. [cit. 2013-02-05]. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/colourinflowerga00jeky#page/n0/mode/2up KUŤKOVÁ, Tatiana. Květinové záhony: studijní materiál pro předmět Použití rostlin I. [online]. 2011, 30 s. [cit. 13. 4. 2013]. Dostupné z: https://is.mendelu.cz/auth/dok_server/slozka.pl?id=58402;download=90099

ROBINSON, William. The English Flower Garden and Home Grounds: Design and Arrangement shown by existing examples of Gardens in Great Britain and Ireland, followed by a Description of the Plants, Shrubs and Trees for the Open-air Garden and their Culture [online]. 8. vyd. London: John Murray, 1900, 892 s. [cit. 2013-02-06]. Dostupné

z:

http://www.archive.org/stream/englishflowergar00robirich#page/n5/mode/2up ŠIMEK, Pavel. Koncept osnovy přednášek: X. Projekt údržby zeleně: X1. Východiska, definice [online]. Lednice, 2006b, 10 s. [cit. 2013-03-02]. Dostupné z: https://is.mendelu.cz/auth/dok_server/slozka.pl?ds=1;id=46681 ŠIMEK, Pavel. Praktika (Mgr.) – PK IV – LS 2012-2013: systém zeleně sídla – osnova doporučené metodiky hodnocení základních ploch [online]. Lednice, 2013 [cit. 2.3.2013]. Dostupné z: https://is.mendelu.cz/auth/dok_server/slozka.pl?id=69350;download=111531

94

UNESCO: Úmluva o světovém dědictví UNESCO. NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV. Národní památkový ústav[online]. © 2003-13, 20. 2. 2011 [cit. 2013-03-02]. Dostupné

z:

http://www.npu.cz/pro-odborniky/pamatky-a-pamatkova-pece/zakony-

mezinarodni-dokumenty/mezinarodni-dokumenty/unesco/ VON PÜCKLER - MUSAKAU, Hermann Ludwig Heinrich. Hints of Landscape Gardening [online]. Samuel Parsons. Bernhard Sickert. Boston, New York: Houghton Mifflin

company,

1917,

196

s.

[cit.

Dostupné

2013-02-08].

z:

http://www.archive.org/stream/hintsonlandscape00pc#page/n7/mode/2up VYMAZALOVÁ,

Hana.

Na

co

přišla

Gertrude

Jekyll.

In:

VYMAZAL,

Miloš. Garten.cz [online]. © 2. 8. 2003 [cit. 2013-02-04]. ISSN. 1803-0033. Dostupné z: http://www.garten.cz/a/cz/312-na-co-prisla-gertrude-jekyll/ Ostatní KREJČIŘÍK, Přemysl a Kamila KREJČIŘÍKOVÁ. Rehabilitace a restaurování vily Tugendhat v Brně: Osazovací plán teras pod vilou a kuchyňské zahrady. 1:100. 2011. KUŤKOVÁ, Tatiana. Obnova trvalkového rabata v zámeckém parku v Lednici: dokumntace pro realizaci stavby. 1:50. Lednice, 2009.

95

10 SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ Obrázky Obr. 1 - William Robinson, převzato: BUCHAN, Ursula. William Robinson: How the wild child of Victorian Britain came of age. The Telegraph [online]. 12:01AM BST 23 Oct 2008 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/gardening/3350681/William-Robinson-How-the-wild-childof-Victorian-Britain-came-of-age.html Obr. 2 - Hyacinthoides hyspanica v castle Howard, autor: Lukáš Lattenberg, 2011 Obr. 3 - Gertrude Jekyll, převzato: Gertrude Jekyll. The Manor House, Upton Grey.: Hampshire

RG25

2RD [online].

©

2012

[cit.

2013-04-19].

Dostupné

z:

http://www.gertrudejekyllgarden.co.uk/inner.html Obr. 4 - Šedá zahrada, Jekyll, autor: Gertrude Jekyll, převzato z knihy: Colour in the Flower Garden [online]. London, 1908 Obr. 5 - Lilie a funkie ve výsadbě keřů, autor: Gertrude Jekyll, převzato z knihy: Colour in the Flower Garden [online]. London, 1908 Obr. 6 - "Near rock" z bodu F na plánu: tařičky, plaménky, bílé a růţové tulipány, autor: Gertrude Jekyll, převzato z knihy: Colour in the Flower Garden [online]. London, 1908 Obr. 7 - Barrington Court Gardens (2011), autor: Lukáš Lattenberg, 2011 Obr. 8 - Květinové záhony u zámku v Muskau, převzato z: PICTOKONDOTNET. Teppichgärten in Deutschlad - Fürst Pückler Park in Muskau bei Görlitz. Private Bilderund Recherchedatenbank pictokonDOTnet [online]. 11.02.2013 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.pictokon.net/bilder/default018/fuerst_pueckler_muskau_blumengaerten_08. html Obr. 9 - Schéma zobrazující uspořádání keřů a bylin, autor: Pückler, převzato z knihy: VON PÜCKLER - MUSAKAU, Hermann Ludwig Heinrich. Hints of Landscape Gardening [online]. Samuel Parsons. Bernhard Sickert. Boston, New York: Houghton Mifflin company, 1917, 196 s. [cit. 2013-02-08]. Dostupné z: http://www.archive.org/stream/hintsonlandscape00pc#page/n7/mode/2up 96

Obr. 10 - Kosatcová zahrada v Giverny, 1900, autor obrazu Claude Monet, převzato z: The Iris Garden at Giverny. WikiPaintings: visual art encyclopenia [online]. [cit. 2013-04-19].

Dostupné

z:

http://www.wikipaintings.org/en/claude-monet/the-iris-

garden-at-giverny-1900 Obr. 11 - Zahrada v Giverny, autor obrazu: Claude Monet, převzato z: Mancoff, Debra N. Claude Monet Giverny Paintings. HOWSTUFFWORKS: A Discovery Company [online].

©

1998-2013

[cit.

2013-04-19].

Dostupné

z:

http://entertainment.howstuffworks.com/arts/artwork/claude-monet-givernypaintings12.htm Obr. 12 - Kosatce (studie), Slavíček (1893), převzato: FRECHA. File:Slavicek Iris.png. Wikimedia Commons [online]. 27. 2. 2012 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Slavicek_Iris.png?uselang=cs Obr. 13 - Pivoňky, Slavíček (1907), převzato: Slavíček Antonín: Pivoňky, 1907. Galerie hlavního města Prahy [online]. © 2013 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.citygalleryprague.cz/cs/web/guest/katalog/-/dila/detail/CZK:GHMP:US.M2624;jsessionid=39E042002E394717AEC561DE9B3FD3CE Obr. 14 - Průřez skupiny, umístěné na zvýšeném okraji trávníku, převzato z knihy: FULÍN, Martin. Kobercové skupiny květinové: soubor nejvhodnějších květinových skupin s podrobným návodem k jich provádění v zahradách domovních, okrasných, vilových, parcích aj. Praha: A. Reinwart, 1908, 22 s. Obr. 15 - Vzor květinového parteru ve větším slohu před kostelem sv. Barbory v Kutné Hoře, převzato z knihy: FULÍN, Martin. Kobercové skupiny květinové: soubor nejvhodnějších květinových skupin s podrobným návodem k jich provádění v zahradách domovních, okrasných, vilových, parcích aj. Praha: A. Reinwart, 1908, 22 s. Obr. 16 - Květinová skupina k ozdobení rohů trávníku, autor neznámý, převzato z časopisu: ANON. Květinové skupiny: květinová skupina obraz 15. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1890, roč. 4, č. 2, s. 37-8. Obr. 17 - Hvězda z květin, autor T., převzato z časopisu: T. Hvězda z květin. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních 97

Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1892, roč. 6, č. 4, s. 75-6. Obr. 18 - Květinová skupina s pletenci, autor neznámý, převzato z časopisu: ANON. Květinové skupiny: květinová skupina s pletenci, obr. 16. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Martin Fulín a František Thomayer. Praha: František Thomayer, 1890, roč. 4, č. 2, s. 37-8. Obr. 19 - Jarní květinová skupina, autor František Thomayer, převzato z časopisu: THOMAYER, František. Jarní květinové skupiny. Flora: časopis vědecko-zahradnický. Martin Fulín. Praha: Orgán zahradnického spolku Flora, 1886, roč. 3, s. 185. Obr. 20 - Dekorativní skupina: Praha – Ţofín, 1899, autor R., převzato z časopisu: R. Skupiny květin a bylin. Česká flora: časopis pro zahradníky, milovníky a přátele rostlin. Martin Fulín. Praha: Martin Fulín, 1900, roč. 8, č. 7, s. 116-7. Obr. 21 - Mosaika z květin provedená v praţském sadě roku 1890, autor František Thomayer, převzato z časopisu: THOMAYER, František. Mosaika z květin. Časopis českých zahradníků: rozhledy ve všech odvětvích zahradnictví: orgán spolku ovocnického pro Království České, pro zvelebování zahradnictví v severovýchodních Čechách, sídlem v Jíčíně a vzdělávacího spolku zahradnických příručí "Roezl". Praha: František Thomayer, 1891, roč. 5, č. 1, s. 18-9.

Grafy Veškeré grafy jsou dostupné na: FRÝBORTOVÁ, Oldřiška. Metodika hodnocení květinového detailu. (výsledky průzkumu), 2013. Dostupné online na http://metodika-hodnoceni-kvetinove.vyplnto.cz. Graf 1 Kategorie (stupeň) ochrany objektu (památky), ve kterém se květinový detail nachází (AUTOR, 2013) Graf 2 Lokalizace květinového detailu ve vztahu k funkčnímu typu městské zeleně (AUTOR, 2013) Graf 3 Typ květinového detailu (AUTOR, 2013) Graf 4 Podmínky stanoviště - světelné podmínky (AUTOR, 2013) 98

Graf 5 Podmínky stanoviště - expozice ke světovým stranám (AUTOR, 2013) Graf 6 Plochy záhonů (AUTOR, 2013) Graf 7 Záhony podle délky doby působení na stanovišti (AUTOR, 2013) Graf 8 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin (AUTOR, 2013) Graf 9 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin - kaţdoročně obnovované (AUTOR, 2013) Graf 10 Záhony podle pěstitelské skupiny rostlin - kaţdoročně neobnovované Graf 11 Záhony podle vnějšího tvaru (AUTOR, 2013) Graf 12 Záhony podle vnitřního členění (AUTOR, 2013) Graf 13 Posouzení vhodnosti volby vnitřního členění (AUTOR, 2013) Graf 14 Záhony podle výšky (AUTOR, 2013) Graf 15 Barevné řešení záhonů (AUTOR, 2013) Graf 16 Hodnocení barevného řešení záhonů (AUTOR, 2013) Graf 17 Záhony podle technologie zaloţení (AUTOR, 2013) Graf 18 Záhony ve vztahu k modelaci terénu (AUTOR, 2013) Graf 9 Vymezení záhonů k vnějšímu prostředí (AUTOR, 2013) Graf 20 Kvalita provedení, funkčnost a vhodnost zvoleného způsobu oddělení záhonu od okolí (AUTOR, 2013) Graf 21 Druhové sloţení v záhonech ve vztahu k pěstebním podmínkám stanoviště (AUTOR, 2013) Graf 22 Umístění záhonů v prostoru (AUTOR, 2013) Graf 23 Velikost a tvar záhonů ve vztahu k řešenému prostoru (AUTOR, 2013) Graf 24 Reţim péče (AUTOR, 2013) Graf 25 Úroveň udrţovací péče (AUTOR, 2013) Graf 26 Přítomnost doplňkové závlahy (AUTOR, 2013) Graf 27 Přítomnost mulče (AUTOR, 2013) Graf 28 Celkové zhodnocení záhonů (AUTOR, 2013)

99

11 PŘÍLOHY  1. Příloha A Obsahem přílohy jsou: 

tabulky hodnocení (č. 1 aţ 10) stávajícího stavu květinového detailu v objektu č 1 aţ 4



fotografická dokumentace k těmto objektům a



přehled nejčastěji se vyskytujících taxonů v záhonech

 Objekt č. 1 Boskovice, Masarykovo náměstí Obr. 1 Záhon č. 1 (AUTOR, 2012) Obr. 2 Záhon č. 2 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 2 Boskovice, zámecká zahrada Obr. 3 Záhon č. 3, v pozadí záhon č. 5 a 6 (Janíková, 2011) Obr. 4 Záhon č. 4 (Janíková, 2011) Obr. 5 Detail ze záhonu č. 5 (Janíková, 2011) Obr. 6 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012)  Objekt č. 3 Brno, Janáčkovo náměstí Obr. 7 Záhon č. 7 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 4 Brno, Jurkovičova vila Obr. 8 Záhon č. 8 (AUTOR, 2012) Obr. 9 Záhon č. 9 (AUTOR, 2012) Obr. 10 Záhon č. 10 (AUTOR, 2012) Obr. 11 Mobilní nádoba (AUTOR, 2012) Tab. 1 Přehled nejčastěji se vyskytujících taxonů v záhonech (AUTOR, 2013)

100



2. Příloha B – CD

Obsahem přílohy jsou: 

tabulky hodnocení (č. 11 aţ 129) stávajícího stavu květinového detailu v objektu č 5 aţ 25 a



fotografická dokumentace k těmto objektům

 Objekt č. 5 Brno, městský park Luţánky Obr. 12 Záhon č. 11 (AUTOR, 2012) Obr. 13 Záhon č. 12 (AUTOR, 2012) Obr. 14 Záhon č. 13 (AUTOR, 2012) Obr. 15 Záhon č. 14 (AUTOR, 2012) Obr. 16 Záhon č. 15 (AUTOR, 2012) Obr. 17 Záhon č. 16 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 6 Brno, Malinovského náměstí Obr. 18 Záhon č. 17 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 7 Brno, Mendlovo náměstí Obr. 19 Záhon č. 18 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 8 Brno, vila Tugendhat Obr. 20 Záhon č. 19 (AUTOR, 2012) Obr. 21 Záhon č. 20 (AUTOR, 2012) Obr. 22 Záhon č. 21 (AUTOR, 2012) Obr. 23 Od shora záhon č. 22 a 23 (AUTOR, 2012) Obr. 24 Kamenné schody (AUTOR, 2012)  Objekt č. 9 Brno, Vrchlického sad Obr. 25 Záhon č. 24 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 10 Bučovice, zámecká zahrada Obr. 26 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012) Obr. 27 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012)  Objekt č. 11 Buchlovice, zámecká zahrada Obr. 28 Záhon č. 26 (AUTOR, 2012) Obr. 29 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012) 101

 Objekt č. 12 Bzenec, zámecká zahrada Obr. 30 Záhon č. 27 (AUTOR, 2012) Obr. 31 Záhon č. 29 (AUTOR, 2012) Obr. 32 Záhon č. 31 (AUTOR, 2012) Obr. 33 Záhon č. 32 (AUTOR, 2012) Obr. 34 Záhon č. 35 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 13 Hodonín, Masarykovo náměstí Obr. 35 Záhon č. 36 (AUTOR, 2012) Obr. 36 Záhon č. 37 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 14. Kyjov, Masarykovo náměstí Obr. 37 Záhon č. 38 (AUTOR, 2012) Obr. 38 Záhon č. 39 (AUTOR, 2012) Obr. 39 Záhon č. 40 (AUTOR, 2012) Obr. 40 Záhon č. 41 (AUTOR, 2012) Obr. 41 Záhon č. 42 (AUTOR, 2012) Obr. 42 Záhon č. 43 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 15 Lednice, zámecká zahrada Obr. 43 Záhon č. 44 (AUTOR, 2012) Obr. 44 Záhon č. 45 (AUTOR, 2012) Obr. 45 Záhon č. 47 (AUTOR, 2012) Obr. 45 Záhon č. 47 (AUTOR, 2012) Obr. 46 Záhon č. 48 a 49 (AUTOR, 2012) Obr. 47 Záhon č. 49 (AUTOR, 2012) Obr. 48 Záhon č. 50 (AUTOR, 2012) Obr. 49 Záhon č. 51 (AUTOR, 2012) Obr. 50 Záhon č. 55 (AUTOR, 2012) Obr. 51 Záhon č. 58 (AUTOR, 2012) Obr. 52 Záhon č. 62 (AUTOR, 2012) Obr. 53 Záhon č. 65 (AUTOR, 2012) Obr. 54 Záhon č. 66 (AUTOR, 2012) Obr. 55 Záhon č. 67 (AUTOR, 2012) Obr. 56 Záhon č. 71 (AUTOR, 2012) Obr. 57 Záhon č. 74 (AUTOR, 2012) 102

Obr. 58 Záhon č. 76 (AUTOR, 2012) Obr. 59 Záhon č. 77 (AUTOR, 2012) Obr. 60 Záhon č. 78 (AUTOR, 2012) Obr. 61 Záhon č. 79 a 80 (AUTOR, 2012) Obr. 62 Záhon č. 81 (AUTOR, 2012) Obr. 63 Záhon č. 82 (AUTOR, 2012) Obr. 64 Záhon č. 83 (AUTOR, 2012) Obr. 65 Záhon č. 84 (AUTOR, 2012) Obr. 66 Záhon č. 85 (AUTOR, 2012) Obr. 67 Záhon č. 86 (AUTOR, 2012) Obr. 68 Záhon č. 87 (AUTOR, 2012) Obr. 69 záhon č. 88 (AUTOR, 2012) Obr. 70 Záhon č. 89 (AUTOR, 2012) Obr. 71 Záhon č. 90 (AUTOR, 2012) Obr. 72 Záhon č. 91 (AUTOR, 2012) Obr. 73 Záhon č. 92 (AUTOR, 2012) Obr. 74 Záhon č. 93 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 16 Lysice, zámecká zahrada Obr. 75 Záhon č. 94 (AUTOR, 2012) Obr. 76 Záhon č. 95 (AUTOR, 2012) Obr. 77 Záhon č. 96 (AUTOR, 2012) Obr. 78 Záhon č. 97 (AUTOR, 2012) Obr. 79 Záhon č. 98 a 100 (AUTOR, 2012) Obr. 80 Záhon č. 99 (AUTOR, 2012) Obr. 81 Záhon č. 101 (AUTOR, 2012) Obr. 82 Mobilní nádoby (AUTOR 2012)  Objekt č. 17 Milotice, zámecká zahrada Obr. 83 Záhon č 102 aţ 105 (AUTOR, 2012) Obr. 84 Záhon č 106 aţ 109 (AUTOR, 2012) Obr. 85 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012) Obr. 86 Mobilní nádoby (AUTOR, 2013)  Objekt č. 18 Rájec, zámecká zahrada Obr. 87 Záhon č. 110, 112, 114 a 116 (AUTOR, 2012) 103

Obr. 88 Záhon č. 111, 113, 115 a 117 (AUTOR, 2012) Obr. 89 Záhon č. 110 aţ 117 (AUTOR, 2012) Obr. 90 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012)  Objekt č. 19 Slavkov u Brna, Palackého náměstí Obr. 91 Mobilní nádoby (AUTOR, 2012)  Objekt č. 20 Slavkov u Brna, zámecká zahrada Obr. 92 Záhon č. 119 aţ 122 (AUTOR, 2012) Obr. 93 Záhon č. 119 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 21 Stráţnice, náměstí Svobody Obr. 94 Záhon č. 123 (AUTOR, 2012) Obr. 95 Záhon č. 124 (AUTOR 2012)  Objekt č. 22 Stráţnice, zámecká zahrada Obr. 96 Záhon č. 126 (AUTOR, 2012)  Objekt č. 23 Valtice, náměstí Svobody Obr. 97 Záhon č. 127 (AUTOR, 2012) Obr. 98 Mobilní nádoba (AUTOR, 2012)  Objekt č. 24 Valtice, zámecká zahrada Obr. 99 Záhon č. 128 (AUTOR, 2012) Obr. 100 Mobilní nádoba (AUTOR, 2012)  Objekt č. 25 Ţdánice, zámecká zahrada Obr. 101 Záhon č. 129 (AUTOR, 2012) Obr. 102 Skalka (AUTOR, 2012)

104