Mendelova univerzita v Brně

Mendelova univerzita v Brně

DISERTAČNÍ PRÁCE Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů na úrovni NUTS II

Zpracovala: Ing. Martina Kopečková Vedoucí práce: prof. Dr. Ing. Libor Grega

Brno 2011

Prohlášení Prohlašuji,

že

jsem

disertační

práci

na

téma

“Model

hodnocení

konkurenceschopnosti evropských regionů na úrovni NUTS II„ vypracovala samostatně a že veškerá použitá literatura a materiály jsou řádně ocitovány a uvedeny v seznamu literatury. V Brně, 1. června 2011

Podpis………………………………...

-2-

Poděkování Poděkování patří prof. Dr. Ing. Liboru Gregovi, vedoucímu disertační práce, za odborné vedení a všestrannou pomoc. Dále bych chtěla poděkovat Ing. Radovanu Foitovi a pracovníkům ústavu Podnikové ekonomiky FRRMS za inspirativní podněty a praktické rady a také své rodině a přátelům, kteří mne vždy v pravý čas dokázali vrátit zpět na zvolenou cestu.

-3-

Summary Kopeckova, M: „A Model to Evaluate the Regional Competitiveness of the EU regions NUTS II“ Mendel University in Brno, 2011. Doctoral thesis. Text in Czech, summary in English. Dissertation thesis on "A Model to Evaluate the regional Competitiveness of the EU regions NUTS II" is focused on the evaluation of socio-economic situation within the European regions with the aim to enhance a regional competitiveness and to develop practical tools in order to enable its measurement. In order to deepen and to develop knowledge in this thematic field the dissertation thesis is divided into theoretical and practical part. The theoretical part is focused on the competitiveness of nations, competitiveness of regions, main economic theories within the context of regional development, the evolution of EU Regional Policy concept and main models to evaluate the socio-economic situation within the regions. The practical part deals with the definition of the key factors of regional competitiveness and the configuration of such a model which is based on the competitiveness index to enable relative comparison of the regional socio-economic situation and the level of regional competitiveness. Key factors of regional competitiveness are defined on the base of situational analysis of current knowledge in this area. A Model to Evaluate the Regional Competitiveness of the EU regions NUTS II is designed on the base of existing evaluation model of competitiveness, which was created by team of Romanian economists. The analysis of the model is based on the use of specific indicators from EUROSTAT regional database. In order to achieve optimum results there is suggested a modification of the model in the thesis so as to ensure its practical use by regional development stakeholders.

-4-

Obsah 1

Úvod ............................................................................................................. 8

2

Teoretická východiska..................................................................................11 2.1 2.1.1

Definice konkurenceschopnosti ..................................................................11

2.1.2

Konkurenceschopnost národů – Porterovo pojetí..........................................13

2.1.3

Konkurenceschopnost národů – další přístupy .............................................18

2.1.4

Konkurenceschopnost regionů ...................................................................19

2.1.5

Nová ekonomická geografie.......................................................................26

2.2

4

Regionální politika EU ..................................................................................29

2.2.1

Vývoj koncepce regionální politiky EU .........................................................29

2.2.2

Nástroje regionální politiky EU ...................................................................37

2.2.3

Institucionální zabezpečení regionální politiky EU.........................................41

2.2.4

Soustava regionů NUTS.............................................................................44

2.2.5

Budoucnost regionální politiky EU ..............................................................45

2.3

3

Konkurenceschopnost v geografických souvislostech .......................................11

Modely hodnocení socioekonomické situace v regionech ..................................52

2.3.1

Typy hodnocení........................................................................................52

2.3.2

Model HERMIN .........................................................................................56

2.3.3

GMR model..............................................................................................59

2.3.4

Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů .........................62

Cíl a metodika práce ....................................................................................68 3.1

Cíl disertační práce ......................................................................................68

3.2

Metodika disertační práce .............................................................................69

Vlastní výsledky práce .................................................................................71 4.1

Analýza faktorů pro hodnocení konkurenční schopnosti regionů ........................71

4.1.1

Studie faktorů regionální konkurenceschopnosti...........................................71

4.1.2

Globální index konkurenceschopnosti..........................................................78

4.1.3

Regionální index konkurenceschopnosti ......................................................83

4.1.4

Shrnutí hlavních faktorů konkurenceschopnosti............................................86

4.1.5

Vymezení klíčových faktorů v kontextu podnikatelského prostředí ..................89

4.2

Analýza modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů ..............90

4.2.1

Základní východiska modelu ......................................................................90

4.2.2

Silné a slabé stránky modelu .....................................................................92

4.2.3

Datová základna modelu ...........................................................................94

-5-

4.3

5

Konfigurace modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti ......................96

4.3.1

Adaptace modelu na klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů ...............96

4.3.2

Výsledky výpočtů na základě modifikovaného modelu................................. 103

4.3.3

Výsledky výpočtů na základě původního modelu ........................................ 117

4.3.4

Srovnání výsledků a výběr varianty .......................................................... 119

4.3.5

Charakteristika kategorií regionů.............................................................. 122

Přínosy disertační práce a doporučení pro další postup ..............................125 5.1

Přínosy disertační práce.............................................................................. 125

5.2

Doporučení pro další postup z hlediska využití modelu ................................... 126

6

Závěr práce ................................................................................................128

7

Použitá literatura .......................................................................................133

8

Přílohy .......................................................................................................137

Seznam tabulek: Tabulka 1: Vývoj názorů na roli státu v ekonomice v rámci teorií regionálního rozvoje ......22 Tabulka 2: Cíle regionální politiky ES/EU 1988 - 1999....................................................33 Tabulka 3: Cíle regionální politiky EU od roku 2000 .......................................................34 Tabulka 4: Iniciativy Společenství 2000 - 2006 .............................................................34 Tabulka 5: Cíle regionální politiky EU pro 2007 – 2013 ..................................................36 Tabulka 6: Počet obyvatel pro určení úrovně NUTS .......................................................44 Tabulka 7: Český ekvivalent NUTS ..............................................................................45 Tabulka 8: Kategorizace regionů dle stupně konkurenceschopnosti.................................66 Tabulka 9: Faktory konkurenceschopnosti na národní úrovni..........................................76 Tabulka 10: Faktory konkurenceschopnosti na regionální úrovni.....................................77 Tabulka 11: Srovnání faktorů konkurenceschopnosti v GCI a RCI ...................................87 Tabulka 12: Indikátory dle databáze EUROSTAT pro NUTS II .........................................94 Tabulka 13: Výběr indikátorů......................................................................................97 Tabulka 14: Modifikovaný model – souhrnné výsledky pro regiony NUTS II ................... 103 Tabulka 15: Regiony kategorie A+ - velmi vysoká konkurenceschopnost ....................... 105 Tabulka 16: Regiony kategorie A – vysoká konkurenceschopnost ................................. 106 Tabulka 17: Regiony kategorie B – střední konkurenceschopnost ................................. 107 Tabulka 18: Regiony kategorie C – nízká konkurenceschopnost .................................... 108 Tabulka 19: Regiony kategorie C- - velmi nízká konkurenceschopnost........................... 109 Tabulka 20: Původní model – souhrnné výsledky pro regiony NUTS II........................... 117 Tabulka 21: Srovnání výsledků obou modelů .............................................................. 120

-6-

Seznam schémat: Schéma 1: Triáda konkurenceschopnosti......................................................................12 Schéma 2: Porterův diamant konkurenceschopnosti národů ...........................................16 Schéma 3: Stádia vývoje národní konkurenceschopnosti ................................................17 Schéma 4: Chronologický přehled pramenů primárního práva EU....................................31 Schéma 5: Struktura indikátorového systému ...............................................................54 Schéma 6: Schéma modelu HERMIN............................................................................58 Schéma 7: Schéma GMR modelu.................................................................................61 Schéma 8: „Klobouk“ regionální konkurenceschopnosti..................................................75 Schéma 9: Pilíře konkurenceschopnosti dle GCI ............................................................82 Schéma 10: Pilíře konkurenceschopnosti dle RCI ..........................................................85

-7-

1 Úvod Evropská unie se v roce 2011 nachází na rozcestí dvou možných scénářů vývoje a zdá se, že přešlapování na místě a rozhodování se, jakým směrem se vydat v dnešním globalizovaném a dynamicky měnícím se světě jen prohlubuje krizi nejistoty, nedůvěry a stagnace. Mezitím se mění geopolitické uspořádání světa a z dřívějších rozvíjejících se ekonomik (např. země BRICS1) se stávají draví tygři globální ekonomiky. Každým dnem tak Evropa ztrácí na aktivní ekonomické hráče, přičemž nevzpamatuje-li se zavčasu, může být tato ztráta pro evropskou ekonomiku a její obyvatele fatální. Jak v tomto prostředí zajistit prosperitu a odpovídající životní úroveň všem evropským občanům, když ještě navíc Evropa čelí vnitřním problémům, jako je stagnace hospodářského růstu, demografická krize, rostoucí extremismus, dopady finanční krize či krize eura a států eurozóny? Stávající situace je nadále neudržitelná a Evropa se bude muset chtě nechtě rozhodnout, jakou cestou se dát. Cestou integrace či desintegrace? Cestou vzájemné spolupráce, provázané koordinace a sdílených hodnot nebo cestou individuální a vlastní, ale osamocené bitvy jednotlivých členských států se silnými světovými protihráči? Z globálního hlediska je pro Evropu jediná možná cesta, cesta integrační, neboť jak ukázal historický vývoj po druhé světové válce, roztříštěnost Evropy nemá dlouhodobě udržitelné pozitivní dopady na evropskou ekonomiku. Návrat do doby minulé je jistě možný, avšak nejen v zájmu Evropy, ale zejména v zájmu České republiky jako malé proexportně orientované země, je nežádoucí. Měli bychom usilovat o silnou, jednorychlostní Evropu, která zaručuje rovnost práv a příležitostí na úrovni států i občanů. O Evropu, která díky svému potenciálu vnitřního trhu může evropské ekonomiky dostat do role globálních hráčů, jejichž konkurenceschopnost bude vůči těm světovým srovnatelná. Problematice konkurenceschopnosti se věnuje řada vědeckých i populárně naučných materiálů, avšak zdá se, že zatím nikdo z relevantních „policymakerů“ nebyl schopen transformovat idealistické myšlenky celkového blahobytu skrze ekonomickou konkurenceschopnost země do formy požadovaných a udržitelných výsledků. Zdá se, že zde vždy budou existovat vlivy, které nebudeme přes veškeré naše úsilí schopni předvídat, uchopit a vhodně na ně reagovat, abychom zabránili jejich negativním dopadům. Pokud už takovými schopnostmi jedinec disponuje, 1

Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika -8-

zpravidla nemá dostatečnou moc a sílu tyto dopady odvrátit. Do hry totiž vstupují rozdílné zájmy jednotlivých aktérů a v dnešním světě je zřetelná tendence k utváření koalic a zájmových unií, které umožňují multiplikovat výhody vzájemné spolupráce, spíše než individualistická snaha o světovou soutěž (vedle EU a USA např. ASEAN, Africká unie, Mercosur atd.). V případech jednotlivých států, které si tuto samostatnou bitvu mohou dovolit, vidíme, že zpravidla disponují významnou komparativní výhodou oproti ostatním zemím, neboť se různým příležitostem na jejich rozsáhlém území dostává většího prostoru. Jejich výhoda rovněž spočívá v jednotném postoji k jejich zájmům, kdy v praxi nemusejí složitě a komplikovaně hledat přijatelný kompromis. Existuje ale v tomto případě cesta pro ty, kteří takovými možnostmi nedisponují? Je možné i přes zdánlivou bezvýchodnost složité situace vytváření společných zájmů nehomogenního unijního celku dospět k rychlému společnému řešení, které jeho ekonomiku dovede do stabilní situace společenského blahobytu? Posilování konkurenceschopnosti Evropy ve světovém měřítku se odvíjí od ekonomického rozvoje členských států, který je dán na vnitřní úrovni EU jednak využitím potenciálu vnitřního trhu a jednak politikou soudržnosti EU, která si klade za cíl vytvořit rovné podmínky pro všechny členy EU. V ideálně fungujícím modelu by Evropa za využití těchto dispozic měla být tou nejkonkurenceschopnější ekonomikou na světě, avšak na vlastní oči vidíme, že tomu tak není. Nejenže jí zmítají vnitřní rozpory, jak bylo naznačeno výše, ale doposud stále přetrvávají bariéry na vnitřním trhu, např. v oblasti udělování patentů, vzájemné uznávání elektronické identifikace, e-commerce atd. Kritické otázky se logicky nabízejí i v oblasti politiky soudržnosti, resp. kohezní politiky. Jaký má v dnešní době kohezní politika smysl? Je účelné přerozdělovat finanční prostředky členských států na „rozvojové“ projekty? Jaký dopad má kohezní politika na konkurenceschopnost členských států, resp. přispějí evropské dotace ke zvýšení konkurenceschopnosti evropských regionů? Záměr rozdělení území Evropy do regionů soudržnosti je evidentní, neboť problémy se vždy lépe řeší v rámci uceleného, homogenního celku a je jedno, jestli je tento celek založen na lokální, funkční nebo přeshraniční bázi. Zde

se

však

nabízí

daleko

záludnější

otázka,

a to

jak

pozvednout

konkurenceschopnost evropských regionů soudržnosti, resp. jaké jsou faktory, které na regionální úrovni konkurenceschopnost ovlivňují? V době, kdy končí jeden víceletý rámec evropského rozpočtu a rozbíhají se -9-

debaty o nastolení rozpočtového rámce příštího, je kohezní politika politikou nejvyššího významu. Z prvotních nástinů veřejných debat můžeme vidět, že většina členských států bude usilovat o potlačení, doposud nejvýraznější zemědělské politiky, a o zdůraznění role politiky regionální. Debata o tom, kam tuto politiku směřovat je stále otevřená, avšak o její důležitosti a potřebnosti nikdo z relevantních subjektů nepochybuje. Minimálně do roku 2020 tak bude tato politika hrát pro svoji důležitost hlavní roli. Pomineme-li debatu o smyslu existence regionální politiky, dostáváme se k otázce jejího budoucího směřování. Rozhodování o alokaci a zacílení finančních prostředků je v situaci rozdílných zájmů nelehkým úkolem, proto je důležité mít nezávislé nástroje, které toto rozhodování umožní. Jednomu z takových nástrojů se věnuje tato disertační práce na téma „Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů NUTS II“, která je zaměřena na

identifikaci

faktorů

regionální

konkurenceschopnosti

a možnosti

resp.

proveditelnost jejího měření, tak aby bylo dosaženo požadované socioekonomické úrovně regionů, která na unijní úrovni zajistí společenský blahobyt všem jejím občanům. Model hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II byl z řady existujících modelů hodnotících dopady nástrojů regionální politiky vybrán z toho důvodu, že svojí relativní jednoduchostí a srozumitelností umožňuje identifikovat a inkorporovat do něj zabudovatelné faktory konkurenceschopnosti dle potřeby, čímž představuje rovněž i flexibilní nástroj použitelný pro případnou polemiku nad relevantními faktory konkurenceschopnosti evropských regionů. Znalost klíčových faktorů konkurenceschopnosti na úrovni regionů je zásadním předpokladem pro mezinárodní konkurenceschopnost Evropy.

- 10 -

2 Teoretická východiska 2.1 Konkurenceschopnost v geografických souvislostech 2.1.1 Definice konkurenceschopnosti Konkurenceschopnost představuje komplexní ekonomický pojem, který má mnoho definic založených na celé řadě různých metod, nad kterými však vědci a odborníci doposud nedosáhli společného konsensu. Vyplývá to především z významové mnohoznačnosti tohoto termínu. Vyjdeme-li ze sémantického výkladu tohoto pojmu, narazíme na skutečnost, že neexistuje lingvistický výklad termínu konkurenceschopnost. Ukázkovým příkladem je angličtina, kde původně existuje přídavné

jméno

competitive

(soutěživý),

sloveso

to

compete

(soutěžit)

a substantivum competition (soutěž). Slovo competitiveness je definováno pouze jako odvozené slovo 2 , což nám však umožňuje flexibilní tvorbu rámce jeho vymezování. Ve své studii o vymezení konkurenceschopnosti toto potvrzuje např. BENEŠ2,

který

uvažuje

o konkurenceschopnosti

nejen

z pohledu

makroekonomického či podnikového, ale i z pohledu jedince, člověka, rodiny nebo systému. Navíc dále rozlišuje konkurenceschopnost z dimenzionálního pohledu tedy konkurenceschopnost vnější, národní nebo lokální. Široký rozsah pojmu ukazuje i mezinárodní organizace OECD, která definuje konkurenceschopnost jako „schopnost korporací, odvětví, regionů, národů a nadnárodních celků generovat vysokou úroveň příjmů z výrobních faktorů i relativně vysokou úroveň jejich využití na udržitelné úrovni za současného vystavení mezinárodní konkurenci“. V kontextu

evropských

politik

av

souladu

s posledními

analýzami

a strategickými doporučeními lze konkurenceschopnost chápat jako synergickou triádu (viz následující schéma) projevující se:  v oblasti podnikové – schopnost podniku odolávat konkurenci třetích stran nebo dokonce si svoji pozici na trhu zlepšovat,  na úrovni územních a státních útvarů – jako schopnost území či státu na základě udržitelného růstu a rozvoje národního hospodářství zlepšovat životní podmínky obyvatelstva, 2

BENEŠ, Michal: Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda [online]. Brno : Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, 2006 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-4496. - 11 -

 na úrovni nadnárodní integrace a společenství EU – vytváření takových opatření a podmínek, které umožní EU jako celku i jejím jednotlivým členským státům, aby optimalizovaná podniková struktura EU obstála v mezinárodní konkurenci.

Schéma 1: Triáda konkurenceschopnosti

EU

Podnik Jak

triáda

Státní území

konkurenceschopnosti

naznačuje,

jsou

všechny

oblasti

konkurenceschopnosti navzájem propojené a jedna ovlivňuje druhou, přičemž jsou si ve svém postavení důležitosti rovny. Rovněž lze také říci, že pro dosažení konkurenceschopnosti celku, je třeba dosáhnout konkurenceschopnosti dílčí části, a proto je nutné rozlišovat mezi konkurenceschopností chápanou jako cíl a jako prostředek. V našem pojetí budeme chápat konkurenceschopnost jako prostředek. Pokud se na konkurenceschopnost podíváme očima podniku, bude pro něj konkurenceschopnost znamenat prostředek, kterým dosáhne určitého postavení na trhu nebo určité výše zisku. Pro regionální autoritu bude konkurenceschopnost regionu

prostředkem

k dosažení

požadované

úrovně

životního

standardu

obyvatelstva resp. adekvátní socioekonomické situace regionu, stejně tak jako pro EU bude konkurenceschopnost regionu prostředkem pro dosažení celkového evropského blahobytu resp. adekvátní socioekonomické situace EU. Potom se kritériem úspěšnosti politiky konkurenceschopnosti na úrovni EU stane zlepšování nebo alespoň stabilizace životní úrovně obyvatelstva EU na základě dlouhodobě udržitelného

rozvoje

hospodářství

z hlediska

životního

prostředí

a zdraví

obyvatelstva. Při vědomí vzájemné propojenosti všech těchto oblastí nyní pro potřeby

- 12 -

disertační práce zaměřené na regionální konkurenceschopnost opustíme oblast podnikovou

a oblast

nadnárodní

integrace

a budeme

se

dále

věnovat

konkurenceschopnosti na úrovni území či státních útvarů, tzn. z pohledu regionální autority, pro kterou je posilování konkurenceschopnosti daného regionu prostředkem k dosažení požadované (blíže nespecifikované) životní úrovně, resp. jeho socioekonomické situace. Za snad nejkomplexnější dílo územního pojetí konkurenceschopnosti lze považovat práci profesora Michaela Portera – Competitivness of nations, ve které rozebírá stěžejní aspekty konkurenční schopnosti národů, čemuž je věnována následující kapitola. Co se týče regionální konkurenceschopnosti, jedná se o poměrně nový termín, který je v současné době na různých úrovních dále zkoumán, a to zejména z pohledu nadnárodních celků. Tomuto úsilí se věnuje subkapitola 2.1.4. - Konkurenceschopnost regionů. 2.1.2 Konkurenceschopnost národů – Porterovo pojetí I přes snahu řady soudobých ekonomů, kteří se zabývají analýzou konkurenceschopnosti národů lze za výchozí a souhrnné zpracování tohoto fenoménu považovat dílo Michaela Portera. Při tvorbě nového paradigmatu vychází PORTER3 ze základní otázky – Proč se jeden národ stane domácí základnou pro úspěšné mezinárodní průmyslové konkurenty? Resp. Proč jsou firmy, které se usídlí v jednom konkrétním státě, schopné vytvořit udržitelnou konkurenční výhodu oproti největším světovým konkurentům v určitém podnikatelském sektoru? Pro pochopení faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost je nutné nejdříve prozkoumat hlavní prvek, který vytváří hodnoty, tedy firmy. Firmy jsou těmi subjekty, které soutěží na mezinárodních trzích a vytváří požadovanou míru přidané hodnoty a jejich nejbližší okolí tvoří jejich konkurenti v daném sektoru. Proto můžeme mluvit o odvětví, které je tvořeno skupinou soutěžících subjektů, které vyrábějí výrobky či služby, které si přímo konkurují. Aby mohly být firmy úspěšné v mezinárodním prostředí, musí zaujmout takovou strategii, která bude zohledňovat specifika daného průmyslu, musí tedy rozumět struktuře celého odvětví a tomu, jak se v čase mění. Podle PORTERA3 je konkurenceschopnost odvětví/průmyslu determinována

3

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. - 13 -

pěti faktory, a sice:  hrozbou nově vstupujících firem na trh,  hrozbou substitutů daného výrobku či služby,  vyjednávací sílou dodavatelů,  vyjednávací sílou kupujících a  rivalitou mezi stávajícími konkurenty. Uvědomění si těchto pěti faktorů a toho jak ovlivňují rozhodování, však firmě nezaručí, aby byla konkurenceschopná na globálním trhu. Na trhu totiž mezi sebou nesoutěží jen firmy v daném oboru, ale i obory mezi sebou navzájem. Zpravidla se navíc jedná o obory, které se v čase dost podstatně mění. Pokud se firma dokáže přizpůsobit v daném oboru za využití výhod, které dokáže vytěžit z těchto faktorů, může být sice úspěšná na domácím trhu, ale ne nutně na mezinárodním. Do své strategie proto musí zahrnout i takové aspekty jakými jsou rozhodování v rámci globálního uspořádání a mezinárodní koordinace. V rámci globálního uspořádání svých aktivit si firma musí uvědomit a rozhodnout se, zda bude svoje aktivity koncentrovat do jednoho či dvou států nebo zda je rozprostře do vícero z nich. Z toho plyne i nutnost rozhodování o tom, do jakého státu/států svoje aktivity zaměří. Zde je třeba si uvědomit, že závisí na povaze odvětví, ve které z těchto variant bude firma těžit z konkurenční výhody. Pokud se firma rozhodne, do jakých zemí bude směřovat své aktivity, musí potom učinit rozhodnutí i o tom, jak všechny své aktivity v různých státech a kulturách zkoordinovat, což v sobě zahrnuje i sdílení informací, rozdělení zodpovědnosti nebo vynakládání společného úsilí4. A to není pro majitele firem jednoduché rozhodování. Ať už se tedy individuální firma rozhodne směrovat aktivity v rámci své mezinárodní strategie jakkoliv, je jasné, že toto rozhodování je pouhou dílčí součástí komplexního systému posilování konkurenceschopnosti, kde svoji důležitou roli hraje také konkurenční schopnost daného odvětví na globálním trhu.

4

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. (str. 58 - 69) - 14 -

Determinanty konkurenční výhody národů Pro plné porozumění konkurenceschopnosti jednotlivých zemí definuje PORTER

5

základní předpoklady. Za prvé je třeba si uvědomit, že původ

konkurenční schopnosti a zdroje konkurenčních výhod se liší jak mezi odvětvími samotnými tak i mezi jejich jednotlivými segmenty. Je proto zapotřebí izolovat vliv státu na schopnost firmy konkurovat svým potenciálním obchodním rivalům. Za druhé je třeba mít na paměti, že řada mezinárodních firem provozuje svoje aktivity na jiných než domácích trzích. Pro zjištění konkurenční výhody je proto důležité zjistit, proč jsou jednotlivé země vhodné jako „domácí základna“, tedy proč právě do té které země je raději usazována firemní strategie, kde se uskutečňuje rozvoj klíčových výrobků a procesů a kde se nacházejí stěžejní lidské zdroje a potřebné dovednosti. Za třetí, firmy získávají a udržují si svoji schopnost konkurovat prostřednictvím pokroku, inovací nebo modernizace. Proto je důležité zjistit, co přesně se objevuje v národním prostředí, co nutí firmy inovovat a modernizovat. A za čtvrté, firmy, které dosáhnou nějaké konkurenční výhody v daném oboru, jsou často těmi, kdo si nejen rychle uvědomují nové potřeby trhu či jeho potenciál, ale i těmi kdo umí velice rychle zareagovat a potenciálu využít. Je proto třeba vysvětlit, proč firmy podnikající v určitých zemích jsou právě těmi, kdo dokáží rychle a včas reagovat. Praktické vyústění těchto předpokladů leží v tzv. Porterově diamantu, tj. ve čtyřech hlavních determinantech konkurenčních výhod národů (graficky viz následující schéma). Každý z těchto determinant má vliv na konkurenceschopnost daného státu, a to následujícím způsobem5: 

podmínky výrobních faktorů – udávají pozici země v produkčních faktorech jako je např. kvalifikovaná pracovní síla nebo infrastruktura nezbytná pro konkurenceschopnost daného odvětví,



podmínky poptávky – udávají povahu domácí poptávky po výrobcích či službách daného odvětví,



související a podporující odvětví – přítomnost či absence dodavatelských odvětví na daném území a související odvětví, která jsou mezinárodně konkurenceschopná,

5

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. (str. 58 - 69) - 15 -



firemní strategie, struktura a soutěživost – podmínky daného státu, které určují vznik, organizaci a management firem, a také povahu domácí soutěživosti.

Schéma 2: Porterův diamant konkurenceschopnosti národů

Strategie firmy, struktura a soutěživost

Podmínky výrobních faktorů

Podmínky poptávky

Související a podporující odvětví

Zdroj: PORTER6

Tyto determinanty ať už individuálně nebo společně jako celý systém, vytvářejí rámec konkurenceschopného územního celku, konkrétně skrze dostupnost zdrojů a dovedností nezbytných pro získání konkurenční výhody v daném odvětví, informace, které vytvářejí příležitosti, cíle vlastníků, manažerů a zaměstnanců firem a v neposlední řadě i tlak na firmy k inovacím a investicím. Národy tedy budou více úspěšné v těch průmyslových oborech, ve kterých budou jednotlivé prvky diamantu nejvíce příznivé pro vytvoření konkurenčních výhod. Prvky v systému Porterova diamantu lze označit za navzájem posilující se, tzn., že úspěch jednoho z determinantů je závislý na stavu těch ostatních. Prezentovaný systém by však nebyl úplný, kdyby nebyly zmíněny i dvě další proměnné, které mají signifikantní vliv na dosažení konkurenční výhody. Jedná se 6

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. (str. 72) - 16 -

o vládní systém a existenci příležitostí. Vládní systém na všech svých úrovních ovlivňuje rozhodování firem a tedy i vývoj daných odvětví, a to prostřednictvím svých politik, které jsou v různých oblastech implementovány. Množství politik je široké a všechny významně ovlivňují možnosti konkurence, ať už se jedná o veřejnou soutěž, vzdělávání, regulaci apod. Jelikož tvorba vládních politik závisí na lidském faktoru, je tedy ať už pozitivně či negativně ovlivnitelná. Naopak neovlivnitelný faktor představuje existence příležitostí, resp. šancí, které se jednotlivým subjektům nabízejí a je jen na schopnostech a dovednostech lidí jak budou využity. Z tohoto teoretického rámce PORTER 7 vychází při analýzách jednotlivých ekonomik a snaží se tak zodpovědět svoji původní otázku – které faktory vytvářejí konkurenční výhodu jednoho státu oproti ostatním. V průběhu svého zkoumání objevil, že vývoj konkurenceschopnosti prochází určitými fázemi a že celý proces se opakuje v cyklech (viz schéma č. 3) a je tedy na rozhodnutí národní autority, jaká fáze bude jejím prioritním cílem. Nelze totiž stanovit, která fáze je nejlepším možným řešením a vždy bude záležet zejména na možnostech a limitech, kterými ekonomika země v dané chvíli disponuje. Schéma 3: Stádia vývoje národní konkurenceschopnosti ADVANCE

FACTOR DRIVEN

INVESTMENT DRIVEN

DECLINE

INNOVATION DRIVEN

WEALTH DRIVEN

Zdroj: PORTER7

V rané fázi vývoje je ekonomika tažená výrobními faktory (factor driven), které představují hlavní devizu soutěže mezi jednotlivými státy. S postupným rozvojem je konkurenceschopnost ekonomiky v další fázi ovlivňována investicemi 7

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. (str. 563) - 17 -

(investment driven) a v ještě vyvinutější fázi je tažena inovacemi (innovation driven), které firmy dokáží v rámci vzájemné mezinárodní soutěže vyprodukovat. Pokud se země dostane do fáze, kdy je zajištěn celospolečenský blahobyt a ekonomika je tažena celkovým bohatstvím a vysokou životní úrovní obyvatelstva (wealth driven), povede další vývoj ekonomického růstu, který doposud stoupal (advance), nakonec k pomalému poklesu (decline). Ekonomický blahobyt a růst životní úrovně obyvatelstva nebudou dosahovány donekonečna, i když v případě, že budou včas přijata konkrétní opatření, jako např. změny v jednotlivých politikách nebo ve změnách sociálních hodnot, lze tento vývoj přinejmenším stabilizovat na požadované úrovni. Pro každou zemi je tedy důležité, aby si definovala své vize s tím vědomím, že snaha o dosahování neustálého a „nekonečného“ růstu ve svém důsledku vede do „pasti blahobytu“, která v lepším případě dostane zemi do stagnace hospodářského růstu, v horším případě do fáze poklesu, kdy se ekonomika může opět ocitnout v prvotní rané fázi. 2.1.3 Konkurenceschopnost národů – další přístupy Na základě Porterova pojetí konkurenceschopnosti národů lze konstatovat, že konkurenceschopnost národů je odvislá od produktivity využívání zdrojů na daném území a vychází z komparace jednoho státu oproti druhému. Konkurenceschopný je tedy takový stát, který dosahuje vyšší produktivity při využívání svých zdrojů, než jaké dosahuje stát druhý. V tomto smyslu definuje konkurenceschopnost Evropská komise8,9 jako „způsobilost průmyslového sektoru bránit a/nebo získat tržní podíl na otevřených mezinárodních trzích, spoléhajíc se na cenu a/nebo kvalitu své produkce“ popř. „Konkurenceschopnost je schopnost země poskytovat svým občanům vysokou a stále rostoucí životní úroveň a zaměstnanost všem, kdo chtějí pracovat.“ Pro zajištění vysoké životní úrovně obyvatelstva dané země a tedy pro zvýšení konkurenceschopnosti je nutné znát ty faktory, které ji ovlivňují. V této

8

European competitiveness report [online]. Luxembourg : European Commission, 2004 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . 9 Working togheter for growth and jobs : A new start for Lisbon Strategy [online]. Brussels : European Commission, 2005 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z WWW: . - 18 -

souvislosti je důležité zmínit autora multikriteriálního hodnocení národní konkurenceschopnosti, kterým je ekonom Stephen GARELLI 10 , podle kterého neexistuje jednotný recept vedoucí ke konkurenceschopnosti a jedná se v podstatě o benchmarking, kdy rozdílné politiky musí jednotlivé země adaptovat na své vlastní podmínky. Pokud bychom se i nadále pokoušeli zamýšlet se nad přesnou definicí pojmu, jistě bychom našli celou řadu dalších přístupů, ať už od konkrétních ekonomů např. KLVAČOVÁ, MALÝ, MRÁČEK

11

nebo od respektovaných mezinárodních

organizací jako je Světová banka, Světové ekonomické fórum, Mezinárodní institut pro studium managementu v Laussane – IMD apod. Pro potřeby disertační práce však postačí, když na základě uvedeného budeme konkurenceschopnost národů chápat jako schopnost země poskytovat svým občanům vysokou životní úroveň, a to relativně lépe než je tomu ve srovnání s ostatními zeměmi. Na základě tohoto vymezení můžeme přejít k definici konkurenceschopnosti regionů. 2.1.4 Konkurenceschopnost regionů Poté co bylo vymezeno chápání konkurenceschopnosti národů, se nyní zaměříme na její regionální dimenzi a tak jako u národní dimenze lze začít u vědeckých

prací

M.

Portera.

Podle

PORTERA

12

je

regionální

konkurenceschopnost determinována především produktivitou, se kterou regiony využívají své lidské, kapitálové a přírodní zdroje. Tato produktivita závisí jak na hodnotě výrobků a služeb (např. jedinečnost, kvalita) tak i na efektivitě s jakou jsou vyráběny. Představuje reflexi toho, co se domácí i „zahraniční“ firmy rozhodnou produkovat v dané lokaci. Proto je produktivita lokálních odvětví klíčovým prvkem konkurenceschopnosti regionů. Regiony si tedy konkurují především v nabídce co nejvíce produktivního prostředí pro podnikání, kde soukromý a veřejný sektor 10

GARELLI, Stephen. IMD World Competitiveness Yearbook 2004 [online]. Switzerland : IMD World Competitivenes Centre, 2004 [cit. 2011-02-08]. Competitiveness of nations: The fundamentals, s. . Dostupné z WWW: . (str. 732) 11 KLVAČOVÁ, Eva; MALÝ, Jiří; MRÁČEK, Karel. Různé cesty ke konkurenceschopnosti: EU versus USA. Příbram : Professional Publishing, 2008. 236 s. ISBN 978-80-86946-84-9. 12 PORTER, Michael. The economic performance of regions. Regional studies [online]. 2003, August/October, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . - 19 -

společně vystupují jako spolutvůrci takového prostředí. Na základě analýzy amerických regionů rozlišuje PORTER 13 tři hlavní odvětví, které se objevují v regionech. Jsou to: 

lokální odvětví – tato odvětví produkují výrobky a služby primárně pro místní spotřebu a regiony mezi s sebou nesoutěží nebo jen ve velmi omezené míře,



odvětví závislá na zdrojích – zaměstnavatelé se usazují tam, kde jsou naleziště potřebných zdrojů a tak spolu soutěží ty regiony, které mají podobné lokality,



obchodní odvětví – resp. odvětví, která nejsou závislá na zdrojích. Zboží a služby jsou prodávány napříč regiony a někdy i do zahraničních států. Zaměstnavatelé se v těchto regionech usazují na základě celé řady kritérií specifických pro daný obor podnikání. Pro rozvoj regionů je velice důležitý meziregionální obchod, který se dle

britského ekonoma Harveyho ARMSTRONGA

14

v jednom zásadně liší od

mezinárodního obchodu. Regiony obchodují jak mezi s sebou v rámci jednoho národa, tak i se zbytkem světa. Meziregionální obchod je také daleko svobodnější než mezinárodní obchod a bariéry obchodu jsou zde mnohem nižší. To je pro regiony příležitostí k ekonomickému rozvoji neboť jak uvádí např. BADINGER A TONDL

15

obchod

hraje

v regionech

důležitou

roli

zejména

v případě

technologického rozvoje, což má pozitivní efekty na ekonomický růst v regionech. Z jiného úhlu pohledu přistupuje ke konkurenceschopnosti regionů český ekonom

René

WOKOUN

16

,

který

rozlišuje

dvě

linie

regionální

konkurenceschopnosti, a sice:  jako agregovanou podnikovou konkurenceschopnost, 

jako odvozenou makroekonomickou konkurenceschopnost.

13

PORTER, Michael. The economic performance of regions. Regional studies [online]. 2003, August/October, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . 14 ARMSTRONG, Harvey; TAYLOR, Jim. Regional Economics and Policy. United Kingdom : Blackwell Publishers Ltd, 2001. 429 s. ISBN 0-631-21657-X. (str. 119) 15 BADINGER, Harald, TONDL, Gabriele. Trade, Human Capital and Innovation: The Engines of European Regional Growth in the 1990s. In FINGELTON, Bernard. European Regional Growth. Berlin : Springer-Verlag, 2003. s. 422. SPIN: 10908938. 16 XIII. kolokvium o regionálních vědách, 16. – 18. 6. 2010 - 20 -

Zůstaneme-li u makroekonomické linie, lze použít Wokounovu definici 17 regionální konkurenceschopnosti odvozenou z makroekonomických ukazatelů, a sice konkurenceschopnost představuje „schopnost regionální ekonomiky optimalizovat svá domácí aktiva a tak soutěžit a prosperovat na národních a světových trzích a přizpůsobovat se změnám na těchto trzích“. Jinými slovy řečeno, pro rozvoj regionu je důležité, jak místní aktéři naloží s disponibilními zdroji, které mohou buď čerpat přímo v regionu, nebo je do něho dovážet, co z nich vyrobí a jak tyto produkty dokáží prodat na „zahraničních“ trzích. Prostřednictvím soutěžení mezi aktéry v jednotlivých regionech si tak konkurují i dané regiony, přičemž k dosažení úspěchu záleží z pohledu podniku na jeho inovativnosti vyrobit „nejlepší“ výrobek a z pohledu regionu jsou důležité faktory, které tuto schopnost vytvářet inovativní řešení ovlivňují a jakou kvalitu těchto faktorů region nabízí. Jak uvádí KLVAČOVÁ18, region může „budovat svou konkurenceschopnost na nerostném bohatství, nebo na nových technologiích. Může se snažit konkurovat vývozem ropy, nebo vývozem automobilů. Může využívat svých zvláště příznivých přírodních podmínek pro pěstování určitých plodin nebo cílevědomě budovat technicky vyspělé zemědělství. Může soutěžit ve vývozu dřeva na stojato, nebo ve vývozu nábytku špičkové kvality. Faktem je, že podstatná část zemí, které mají obrovské nerostné bohatství, není v mezinárodní dělbě práce příliš úspěšná. Úspěšné jsou země, které budují svou konkurenceschopnost na kvalitním vzdělání svého obyvatelstva a na vysoké technické úrovni svých produktů. Země může stavět svou

konkurenceschopnost

na

schopnosti

exportovat

a uskutečňovat

přímé

zahraniční investice a/nebo na své atraktivitě pro přímé zahraniční investice. Je skutečností, že čím menší země, tím důležitější pro ni je, aby byla vnímána jako přitažlivá. Ekonomický růst Irska či Singapuru je založen právě na přitažlivosti pro přímé zahraniční investory.“ Co

se

týče

ekonomických

teorií

a jejich

přístupu

k regionální

konkurenceschopnosti je nutné vzhledem k relativní novosti termínu konstatovat, že

17

WOKOUN, René. Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2003. 328 s. ISBN 80-245-0517-7. European competitiveness report [online]. Luxembourg : European Commission, 2004 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . 18 KLVAČOVÁ, Eva. Možnosti zvyšování konkurenceschopnosti ČR v evropské a světové ekonomice : Analýza kvality podnikatelského prostředí v ČR. Praha, 2005. 185 s. Odborná studie. VŠE. - 21 -

tyto se zaměřují spíše na dílčí oblasti jako je produktivita, zisk, ekonomický růst apod. a integrovaný teoretický přístup doposud v ekonomické teorii chybí. Fakt, že nebyl integrovaný přístup dosud plně vyvinut, ovlivňuje zřejmě především skutečnost, jak naznačují předešlé kapitoly, že daná problematika má velmi široký záběr. Pro zachování objektivity je samozřejmě nutné zdůraznit, že snahy ekonomů o teoretické vymezení jsou značné, což můžeme vidět např. v teoretických přístupech k regionálnímu rozvoji, ať už skrze teorie konvergenční, teorie regionální nerovnováhy nebo další. Zmapování teoretických přístupů k regionálnímu rozvoji a jejich vývoje provedli např. BLAŽEK a UHLÍŘ 19 , kteří ve své práci shrnují soudobé poznatky o vývoji přístupů k teoriím regionálního rozvoje (viz tabulka č. 1). Avšak právě po jejich prostudování vidíme, že se tyto zaměřují mnohem více na příčiny regionálních nerovnováh, spíše než na samotné posilování konkurenceschopnosti regionů, a to i přesto, že jsou navzájem silně provázanými problematikami. Tabulka 1: Vývoj názorů na roli státu v ekonomice v rámci teorií regionálního rozvoje Obecný přístup

Neoklasický (1920-1940) Keynesiánský (1950-1975) Neomarxistický (1970-1985) Neokonzervativní (1975- ) Neoinstitucionální (1980- )

Převažující teorie regionálního vývoje Teorie regionální rovnováhy Teorie regionální nerovnováhy Teorie regionální nerovnováhy Teorie regionální nerovnováhy Teorie regionální nerovnováhy

Zdroj: Blažek, Uhlíř19

Regionální politika

Základní idea -„dělníci za prací“, hlavní nástroje nástroje zvyšující mobilitu pracovních sil „práce za dělníky“, nástroje podporující příliv investic ze soukromého i veřejného sektoru do problémových regionů (investiční dotace, relokace institucí) návrhy na opatření neomarxisté neformulovali (v soc. zemích byla reg. politika velmi účinná, ale za cenu ztráty vnější konkurenceschopnosti) „podpora lokální iniciativy“, podpora malých a stř. firem, decentralizace kompetencí, deregulační opatření „spolupráce a inovace“, podpora malých a stř. firem, šíření inovací, networking, gradualistická proměna místních institucí založená na učení

19

BLAŽEK, Jiří; UHLÍŘ, David. Teorie regionálního rozvoje. Praha : Karolinum, 2002. 212 s. ISBN 80-246-0384-5. (str. 13 – 14)

- 22 -

Neoklasická

ekonomická

teorie

vychází

z řady

zjednodušených

předpokladů, přičemž záměrně opomíjí některé skutečnosti. Jedná se např. o předpoklady racionality lidského rozhodovaní ve smyslu maximalizace užitku, dokonalé konkurence, dokonalé informovanosti, dokonalé mobility pracovních sil apod. Z těchto předpokladů vychází i předpoklad nejefektivnější alokace zdrojů prostřednictvím neomezovaných tržních mechanismů. Možnosti neoklasického přístupu jsou proto z těchto důvodů v rozvojové praxi značně omezené a zaměřují se především na nástroje zvyšující mobilitu pracovních sil. Pro úplnost je však třeba dodat, že neoklasický přístup sloužil jako základní východisko pro řadu dalších teorií (např. nová teorie obchodu, nová institucionální ekonomie, teorie her apod.) a platí to i pro budoucí teorie rozvoje. Mezi autory teorií regionálního rozvoje založených na neoklasickém přístupu můžeme zařadit ekonomy jako A. Weber, A. Marshall, W. Christaller (teorie centrálních míst) nebo A. Lősch. Regionální ekonomický růst se později v šedesátých letech pokusili vysvětlit i ekonomové G. H. Borts a L. Stein, a to prostřednictvím jedno sektorového modelu růstu, který vycházel z Cobb-Douglesovi produkční funkce. Jejich pozdější dvou sektorový model byl potom založen na možnosti meziregionálního obchodu s cílem realizovat komparativní výhody. Keynesiánská ekonomie přinesla do fungování ekonomiky angažovanost státu. Zastánci této teorie se již nesnaží jen vysvětlovat a popisovat ekonomické jevy, ale na základě získaných poznatků navrhují i řešení problémů konkrétními intervenčními zásahy. Nutno podotknout, že tyto se vyplácejí zejména v krátkém období, neboť jak je patrné z historického vývoje, přerozdělování prostředků státních rozpočtů a podpora neperspektivních oborů zapříčinila řadu hospodářských krizí. V tomto kontextu lze považovat za stěžejní práci G. MYRDALA20, který je autorem teorie kumulativních příčin. Předpokladem této teorie je fakt, že pokud v jednom regionu dochází k rychlejšímu růstu než v ostatních regionech, a to z jakýchkoliv důvodů, pak se tento rozdíl bude dále kumulovat (zvětšovat). K hlavním faktorům tohoto procesu patří např. aglomerační efekty, rychlejší růst produktivity práce nebo blízkost trhů. Neomarxismus

je

charakteristický

20

svojí

snahou

o celkovou

změnu

MYRDAL, Gunnar. Economic theory and Under-developed Regions. London : Methuen , 1965. 169 s. ISBN 978-0416681604. - 23 -

soudobých ekonomických struktur a institucí z důvodu krize, do které se vývoj kapitalismu, podle marxistů, časem dostane. Nezabývá se pouze ekonomií, ale i fungováním společnosti jako celku, avšak v rámci rozvojových teorií nenavrhuje žádné konkrétní nástroje. Příčiny regionálních disparit jsou spatřovány ve strukturálních a sociálních nerovnostech, které vyplývají ze samotné podstaty kapitalismu. V tomto ohledu lze jmenovat např. práce geografů D. Harveyho a N. Smithe, kteří se zabývali krizí kapitalismu a teorií nerovnoměrného vývoje. Za hlavní příčinu označovali nerovnoměrnou dělbu práce a koncentraci a centralizaci kapitálu. Ačkoliv byla regionální politika v socialistických zemích účinná, opomíjení externích faktorů konkurenceschopnosti a role jedince ve společnosti znemožnila adekvátní vysvětlování jevů dle předpokládaných struktur, což zapříčinilo i pozdější odklon od tohoto přístupu. Neokonzervativní (neoliberální) teorie se začaly v ekonomické praxi rozvíjet jako reakce na nefunkční státní zásahy do ekonomiky, které bývají neoliberály označovány za zdroj ekonomické nejistoty, a to zejména z důvodu lobbyistických tlaků, které jsou přirozeným projevem lidské snahy prosadit své zájmy. Pozornost státu by se proto měla odklonit od strany poptávky na stranu nabídky a jeho hlavním cílem by mělo být vytváření stabilního ekonomického prostředí. Aplikace neoliberálního postoje je v rámci rozvojových politik patrná zejména u rozvojových programů Světové banky, kde půjčky postiženým oblastem byly vázány na splnění neoliberálních principů. V rámci regionálního rozvoje je nutné zmínit zejména teorii endogenního růstu, za jehož autora bývá považován Paul ROMER 21 . Podle této teorie jsou meziregionální disparity zdůvodňovány rozdílnou úrovní vybavenosti regionů lidským kapitálem a technologií, čímž vývoj v regionech tenduje ke konvergenci. Endogenní teorie růstu jsou vyvíjeny v mnoha různých formách, avšak většina z nich vychází z původního Romeova přístupu a připojuje technologii k pracovní síle v rámci neoklasické produkční funkce. Podle ARMSTRONGA

21

22

existuje

ROMER, Paul. Endogenous Technological Change. In The Journal of Political Economy : Vol. 98, No. 5, Part 2: The Problem of Development: A [online]. Chicago : The University of Chicago Press, October 1990 [cit. 2011-05-06]. Dostupné z WWW: . 22 ARMSTRONG, Harvey. European Union Regional Policy: Reconcilling the Konvergence and Evaluation Evidence. In CUARDO-ROURA, Juan R; MARTI, Parellada. Regional Konvergence in the European Union: Facts, Prospects and Policies. Berlin : Springer-Verlag, 2005. s. 356376. ISBN 3-540-43242-6. - 24 -

v současné době jen málo endogenních teorií růstu, které se zabývají evropskými regiony zejména proto, že nejsou k dispozici požadovaná data. Důvodem však také je značná rychlost změn v samotných endogenních teoriích. Vedle těchto teorií je v tomto období významným počinem i nová teorie růstu ekonomů R. BARRA a X. SALA-I-MARTINA 23 , jejímž ústředním motivem je konvergence regionů. Regiony dosahují jiného stavu rovnováhy proto, že ekonomiky (regiony) mají odlišné technologické a behaviorální parametry. Z důvodu větší míry podobnosti regionů v rámci dané země v sociálních, institucionálních strukturálních a technologických parametrech, se budou konvergenční tendence v rámci regionů jedné ekonomiky prosazovat výrazněji než na mezinárodní úrovni. Neoinstitucionální teorie chápou ekonomiku jako dynamický systém vycházející ze vzájemných interakcí mezi jedinci a institucemi. Jedinec však není institucemi jen ovlivňován, ale také se podílí na jejich formování. Uvažováním měkké struktury institucí tak někteří autoři kladou důraz na souvislosti mezi charakterem společenských procesů a struktury moci a kontroly. Z hlediska regionální politiky je kladen důraz na spolupráci mezi jednotlivci (tvůrci hodnot) a institucemi (tvůrci prostředí). Regionální politika by se měla soustředit zejména na zvyšování investic do vzdělání, podporu vzniku institucí na podporu učení, vědy a výzkumu, vznik podpůrné infrastruktury apod. V této souvislosti je možné zmínit např. teorii učících se regionů, k jejímž představitelům patří zejména B. A. Lundvall, A. Saxenian, M. P. Feldman nebo R. Florida a která spatřuje hlavní příčiny meziregionálních rozdílů zejména v sociokulturních a institucionálních rozdílech regionů. Jak uvádí BLAŽEK

24

, žádná z těchto uvedených teorií nedokáže

předpovědět budoucí vývoj socioekonomické situace v regionech. To by však ani nemělo být jejich cílem. Regionální vývoj (podobně jako vývoj společenský) není a priori plně determinován a vždy bude závislý na aktivitě subjektů schopných způsobit rozdíl. Výsledkem je diverzifikovaná realita, která však není ani zcela náhodná ani nestrukturovaná. Smyslem teorií regionálního rozvoje by mělo být 23

BARRO, Robert J.; SALA-I-MARTIN, Xavier. Convergence across states and regions. In Brookings papers on economic activity [online]. Washington D.C. : The Brookings institution, 22 (1991) s. 107-182. [cit. 2011-04-14]. Dostupné z WWW: . 24 BLAŽEK, Jiří. Teorie regionálního vývoje: je na obzoru nové paradigma či jde o pohyb v kruhu?. In Geografie-Sborník ČGS. č.3/1999. s. 141-159. - 25 -

stanovení rámců, procesů a subjektů, včetně jejich vazeb a míry jejich autonomie. Z důvodu naznačené roztříštěnosti by proto bylo účelné vyvinout integrovaný teoretický rámec

pro

problematiku

zvyšování

resp.

posilování

regionální

konkurenceschopnosti, který by vycházel ze zmíněných přístupů k teoriím regionálního rozvoje. Za stěžejní lze přitom označit interakci mezi tvůrci hodnot a tvůrci prostředí, které představují výchozí předpoklad pro úspěšnost regionální politiky. Aby toto bylo možné, je nejdříve nutné upřesnit a celkově dokončit komplexní přístup ke konkurenceschopnosti regionů. Evoluce integrovaného teoretického přístupu je/bude předmětem řady jiných odborných prací a není ambicí této disertační práce. Pro její potřeby prozatím postačí, pokud budeme na základě výše uvedených poznatků chápat konkurenční schopnost regionů jako produktivitu regionu

v odvětvích

závislých

na

zdrojích

a v obchodních

odvětvích

v relativním srovnání s ostatními regiony na základě makroekonomických ukazatelů a životní úrovně obyvatelstva regionu. Nicméně ve snaze nerezignovat na ukotvení problematiky v teoretickém rámci uveďme zde podrobněji alespoň jednu ekonomickou teorii, která, zdá se, je ve svých snahách o integrovaný přístup nejdále. Z výše uvedeného je patrné, že konkurenceschopnost regionů je komplexním pojetím, ve kterém hraje úlohu jak ekonomická tak i územní linie. Tuto skutečnost si již v 70. letech 20. století začala uvědomovat skupina ekonomů, kterým k vysvětlení ekonomického rozvoje přestaly stačit tehdejší neoklasické přístupy. Po dobu svého vývoje se tak formovala celá vědní disciplína zahrnující široké spektrum oblastí, které se zabývají např. lokalizací průmyslových sektorů, úsporami z aglomerace, vztahy mezi ekonomikou a životním prostředím, teoriemi mezinárodního obchodu či globalizace, problematiky dopravy a mnoho dalších. Tato vědní disciplína je dnes známa pod pojmem ekonomická geografie, která zahrnuje řadu odvětví zabývajících se jak její teorií, tak jejím historickým vývojem či behaviorálními aspekty. Pro potřeby disertační práce se zaměříme na tu oblast, která je označována jako nová ekonomická geografie a bývá připisována americkému ekonomovi Paulu Krugmanovi. 2.1.5 Nová ekonomická geografie Nová ekonomická geografie (NEG) se zabývá problematikou územního uspořádání a geografických aspektů v rámci ekonomického rozvoje. autora

můžeme

považovat

amerického - 26 -

ekonoma

Za jejího

z Massachusettského

technologického institutu Paula Krugmana, který ve svém článku Increasing returns and Economic Geography25 rozvíjí komplexní model, který by ukázal, jak může být země endogenně rozdělena na industrializovaný střed a zemědělské periferie. Podle jeho závěrů se výrobní firmy usilující o úspory z rozsahu za minimalizace transakčních nákladů lokalizují v regionech s vyšší poptávkou, přičemž však lokalizace samotné poptávky závisí na distribuci výroby. Následně pak KRUGMAN a ELIZONDO26 vyvinuli model, který ukazuje, jak postupně snižující se transakční náklady spustí nejdříve kumulativní růst a potom průmyslovou dispersi do periferních regionů. Oproti ostatním teoriím usilujícím o vysvětlení působení aglomeračních sil v regionech se NEG podle OTTAVIANA A PUGY27 zaměřuje na vysvětlení těch faktorů, které dosavadní teorie neumějí dostatečně postihnout. NEG usiluje o zodpovězení otázek jako např. proč když mají dva regiony podobné podmínky rozvoje, nakonec mají rozdílnou produkční strukturu nebo proč firmy v určitých sektorech tendují ke vzájemné, co nejbližší lokalizaci, což posléze vede k regionální specializaci. Podle KRUGMANA 28

je většina ekonomických aktivit koncentrována

geograficky. Většina lidí v rozvinutých a zvyšující se počet obyvatel v rozvíjejících se zemích žije ve velkých, hustě obydlených metropolitních oblastech. Mnoho průmyslových

odvětví

(včetně

služeb

a bankovního

sektoru)

je

rovněž

koncentrováno podle geografického klíče. Jelikož však všichni obyvatelé nežijí v jednom velkém městě a ani světová produkce se nelokalizuje do jednoho určitého místa, existuje zde rozpor mezi faktory, které koncentraci umožňují a těmi, které ji znesnadňují.

Krugman

je

nazývá

silami

centripetálními

(dostředivými,

aglomeračními) a centrifugálními (odstředivými, dispersními). Mezi centripetální faktory můžeme zařadit velikost trhu, hustotu pracovního trhu nebo externí úspory. Mezi faktory centrifugální řadíme imobilitu výrobních faktorů, pozemkovou rentu 25

KRUGMAN, Paul. Increasing returns and Economic Geography. The journal of political economy [online]. 1991, June, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . 26 KRUGMAN, Paul, ELIZONDO, P.L. Trade policy and the Third World metropolis. Journal of Development Economics., VOL 49. 1996. p. 137-150. 27 OTTAVIANO, Gianmarco I. P., PUGA, Diego. Agglomeration in the global economy : A survey of the "new economic geography" [online]. Bologna : Centre for economic performance, 1997. 33 s. Discussion paper. London school of economics. Dostupné z WWW: . 28 KRUGMAN, Paul. The role of geography in Development. Annual World Bank Conference on Development Economics [online]. 1998, April, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . - 27 -

nebo externí ne-úspory. Jedná se spíše o indikativní výčet, avšak pro představu hlavního problému většiny regionů stačí. Tím problémem, se kterým se potýká většina regionů, je velká urbanistická koncentrace, většinou kolem hlavního města, které je nadřazeno lokálním ekonomickým pólům. Podle empirických zjištění to má dvojí důvod: a) městská populace a b) politická struktura. Bylo zjištěno, že centralizace politické moci vede k vytvoření „nadřazeného“ ekonomického centra daného území, na kterém se potom koncentruje nejvyšší míra poptávky a pracovních míst (ty jsou zpravidla spojeny se zaměstnáním v politickém administrativním aparátu). Kromě toho zde hrají roli i další faktory jako je historie, kultura, tradice či pozice země vůči mezinárodnímu obchodu. V tomto okamžiku přicházejí na řadu možnosti politických intervencí a volba vhodného politického mixu, ať už většího či menšího rozsahu, které by regionální problémy pomohly řešit. Z toho důvodu je však nutné sledovat tendence regionů ke konvergenci či k divergenci, neboť jedna či druhá varianta je používána jako evaluační měřítko regionálních teorií a regionálních politik. Ti kdo mají zodpovědnost za provádění regionální politiky na národní či evropské úrovni, chápou tendenci ke konvergenci jako signál efektivnosti současné volby politického mixu. V praxi je však dost obtížné hodnotit do jaké míry je dynamika trhů či aplikovaných politik zodpovědná za sledované trendy konvergence či divergence. Je velice pravděpodobné, že jak trhy, tak politiky jsou zodpovědné za určitou úroveň nerovností mezi regiony, ačkoliv není jasné, zda oba faktory ovlivňují dané nerovnosti

stejným

směrem

(PETRAKOS,

RODRIGUES-POSE,

ANAGNOSTON29). Je zřejmé, že nástroje regionální politiky musí přispívat k rozvoji regionů a neměly by nerovnosti mezi regiony zvyšovat. Efektivní regionální politika je tak klíčovým předpokladem pro rozvoj nižších územně správních celků na území daného státu, proto je na její podstatu a vývoj zaměřena následující kapitola.

29

PETRAKOS, George, RODRIGUES-POSE, Andrés, ANAGNOSTON, Angeliki. Regional inequalities in the European Union. In BRADLEY, John; PETRAKOS, George; TRAISTARU, Iulia. Integration, Growth and Cohesion in an enlarged European union. New York : Springer Science + Business Media, Inc., 2005. s. 29-40. ISBN 0-387-22853-5. - 28 -

2.2 Regionální politika EU 2.2.1 Vývoj koncepce regionální politiky EU Ať už byl prvotním impulsem pro vytvoření regionální politiky EU záměr vybudování společného trhu či snaha o zmírnění hospodářských rozdílů mezi členskými zeměmi nejde z globálního hlediska o neznámý fenomén. Pojem regionální politika se formuje zhruba od 30. let 20. století, přičemž z celé řady definic lze nejlépe citovat obecnou formulaci výkladového slovníku Dictionary of human geography 30 : Regionální politika je součást státní politiky, ovlivňující rozmístění hlavních ekonomických zdrojů a aktivit na celém území státu nebo v jeho části. Regionální politika zahrnuje opatření napomáhající jednak růstu stupně ekonomické aktivity v území, kde je vysoká nezaměstnanost a malé naděje na přirozený ekonomický růst, a na druhé straně opatření sloužící kontrole ekonomických aktivit v územích s nadměrným růstem. WOKOUN31 používá definici ekonomů Vanhovena a Klaassena, kteří definují regionální politiku jako „všechny veřejné intervence, vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokouší napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky ve smyslu dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů“. Regionální politiku lze tedy chápat jako intervenční politiku státu (regionu) za účelem dosažení ekonomického a sociálního růstu. Generalizování pojmu regionální politiky není z praktického hlediska zcela smysluplné, protože konkrétní obsahové vymezení je podmíněno aktuální socioekonomickou situací, která je závislá na hospodářském vývoji jednotlivých států. Formulace cílů regionální politiky se tedy v jednotlivých státech liší podle dané sociální, ekonomické nebo politické situace. Např. v ČR je cílem regionální politiky „přispívat k vyváženému a harmonickému rozvoji jednotlivých regionů, ke snižování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a ke zlepšení regionální ekonomické struktury“32.

30

JOHNSTON, R. J. , et al. Dictionary of human geography. Massachusetts, USA : Blackwell Publisher, Inc, 2000. 976 s. ISBN 0-631-20561-6. 31 WOKOUN, René. Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2003. 328 s. ISBN 80-245-0517-7. 32 Usnesení vlády ČR č. 235 z 8. dubna 1998 - 29 -

Podle ARTOBOLEVSKYIHO33 by měla být celá regionální politika chápána jako

sociopolitická

aktivita

státu.

Nejenže

poskytuje

pomoc

vyhrazeným

(postiženým) regionům, ale je relevantní i v rozvinutých zemích. Pouze stát může řešit strategické ekonomické problémy jako je rozvoj přírodních zdrojů a skrze regionální

politiku

pak

eliminovat

ztráty

zdrojů

(lidských,

územních,

ekonomických) pro regiony nebo dosahovat prosperity prostřednictvím dosažení rovnováhy v regionech. Evropská unie je založena na myšlence jednotného, společného trhu bez vnitřních bariér a kohezní politika na této myšlence společného trhu spojeného s principem volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu staví. Například volný pohyb kapitálu umožňuje přesun investic a tím i firem z oblastí s vysokými náklady na pracovní sílu do oblastí s nižšími náklady. Nebo volný pohyb pracovních sil předpokládá pohyb zaměstnanců do oblastí s dostatečnou nabídkou pracovních příležitostí. Protože však tento pohyb není bez limitů, ať už se jedná o demografické či jiné důvody, není společný trh sám o sobě schopen zajistit vyrovnaný hospodářský růst na celém svém území. Zmírňování hospodářských a sociálních rozdílů je tak nutné realizovat pomocí dalších aktivit, které jsou uskutečňovány v rámci regionální politiky. Při pohledu na vývoj regionální politiky EU z chronologického hlediska můžeme počátek jejího formování v Evropě sledovat již od podpisu Smluv o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO) a o Evropském hospodářském společenství (EHS). Kvalitní chronologický přehled vývojových milníků regionální politiky uvádí ve své publikaci FIALA a PITROVÁ34, ze které vychází i následující shrnutí vývoje koncepce regionální politiky v Evropě. Pro přehlednost je na následujícím schématu uveden chronologický přehled pramenů primárního práva od počátku vzniku Evropského společenství až po Smlouvu o fungování EU, tzv. Lisabonskou smlouvu, které jsou detailněji rozpracovány dále.

33

ARTOBOLEVSKYI, S.S. Regional Policy in Europe. United Kingdom : Jessica Kingsley Publishers Ltd., 1997. 182 s. ISBN 1-85302-308-6. 34 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 743 s. ISBN 80-7325-015-2. - 30 -

Schéma 4: Chronologický přehled pramenů primárního práva EU Podpis 1948 Platnost 1948 Smlouvy Brusel

1951 1952

Paříž

1954 1955

1957 1958

Paříž. doh. Římské

1965 1967

1986 1987

Slučovací JEA Evropská společenství

1992 1993

1997 1999

Maastrichtská Amsterodamská Tři pilíře EU

2001 2003

2007 2009

Niceská

Lisabonská

Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM) Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropské hospodářské společenství (EHS)

Smlouva vypršela v roce 2002

Evropské společenství Spolupráce v oblasti Policejní a soudní spolupráce v spravedlnosti a trestních věcech vnitřních věcí (SVV)

Evropská politická spolupráce (EPS) Bruselský pakt

Evropská unie (EU)

Společná zahraniční a bezpečností politika (SZBP)

Západoevropská unie (ZU)

Zdroj: Evropská komise

Římské smlouvy (1957) – ač jde pouze o okrajové zmínky, které dokládají souvislost mezi tehdejšími aktivitami Společenství a budoucím rozvojem regionální politiky, byly Smlouvou o EHS založeny fondy, které se později staly základními nástroji regionální politiky, a sice Evropský sociální fond (ESF) a z části i Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF). Thomsonova zpráva 35 (1973) –

je prvním konkrétním podnětem k vytvoření

regionální politiky, kterému předcházelo memorandum Komise o regionální politice (1969) a rezoluce o poskytování pomoci potřebným oblastem (1971). Například memorandum svými závěry navrhuje, aby byla zajištěna pomoc Společenství těm regionům, ve kterých je ohrožen celkový ekonomický růst36. V Thomsonově zprávě bylo zdůrazněno, že regionální nerovnosti ohrožují dokončení společného trhu, protože některé regiony jsou slabší než jiné, což znamená snížení odbytu výrobků produkovaných v silnějších regionech a navíc po zavedení společné měny budou mít členské státy mnohem méně vlastních nástrojů na pomoc zaostalým regionům.

35

Report on the regional problems in the enlarged community [online]. Brussels: Commision of the European communities, 1973 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . 36 EVANS, Dr. Andrew. EU Regional Policy. United Kingdom : Richmond Law and Tax Ltd., 2005. 257 s. ISBN 1-904501-44-3. - 31 -

Zpráva proto navrhla koordinaci regionálních politik jednotlivých členských zemí a hlavně podpořila vytvoření společného regionálního fondu. Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF, 1972 resp. 1975) – kvůli rozpadu kohezní koalice došlo k dohodě o financování ERDF až v roce 1974, od roku 1975 zahájil fond svoji plnoprávnou činnost. V této době byly stanoveny základní principy čerpání prostředků z ERDF, jejichž cílem bylo zajistit, aby finance představovaly dodatečné zdroje a nenahrazovaly pomoc udělovanou členskými státy. Avšak

prostředky

určené

pro

regionální

politiku

nedosahovaly

původně

předpokládané výše a význam ERDF byl hodnocen jako velmi omezený. První reformy ERDF (1979 - 1989) – v této dekádě dochází postupně k více či méně významným reformám, např. v roce 1979 se navyšuje objem prostředků alokovaných v rámci regionální politiky, v roce 1984 byly upraveny kvóty na jednotlivé členské země a byly navýšeny prostředky stojící mimo tyto kvóty. Jednotný evropský akt (1987) a reforma z roku 1989 – prostřednictvím Jednotného evropského aktu (JEA) se regionální politika poprvé objevuje v zakládajících smlouvách v podobě samostatného oddílu, jenž byl věnován výhradně ekonomické a sociální soudržnosti. Poprvé jsou také ve smlouvách zmíněny fondy EAGGF, ESF a ERDF. Po vstupu Portugalska a Španělska byla v roce 1989 zahájena další reforma, která proběhla na základě Delorsova balíku (1988), který navrhoval snížení prostředků plynoucích na zemědělství výměnou za navýšení strukturálních fondů, tak aby v roce 1993 tvořily 25 % rozpočtu. Komise také poprvé stanovila konkrétní cíle regionální politiky a navrhla rozložení finančních prostředků. Tyto cíle jsou uvedeny v tabulce č. 2. Koordinátorem regionální politiky se od roku 1989 stalo nové generální ředitelství Komise – DG XXII.

- 32 -

Tabulka 2: Cíle regionální politiky ES/EU 1988 - 1999 Cíl

Fondy pro čerpání finančních prostředků

Zaměření

Podpora hospodářsky zaostalých regionů (HDP na obyvatele nepřesahuje 75 % průměru Společenství). Přeorientování regionů silně postižených úpadkem 2 průmyslu na nové druhy hospodářské činnosti. Boj proti dlouhodobé nezaměstnanosti 3 (nezaměstnaní déle než 1 rok, starší 25 let). Zapojení mladých lidí do pracovního procesu 4 (nezaměstnaní mladší 25 let). 5a Modernizace a diverzifikace zemědělské výroby Podpora programů na vytváření nových pracovních 5b míst v zemědělském sektoru. Udržení osídlení arktických regionů (hustota osídlení 6 8 obyvatel/km2 a méně). Zdroj: FIALA a PITROVA37 1

ESF, ERDF, EAGGF ESF, ERDF ESF ESF EAGGF, FIFG ESF, ERDF, EAGGF ESF, ERDF, EAGGF

Významným výsledkem reformy z roku 1989 byl také vznik zvláštních forem programů, tzv. iniciativ, které se zaměřovaly na řešení závažných problémů společného trhu resp. obtíží regionů, o nichž se předpokládalo, že vznikly vlivem společných politik (např. INTERREG, LEADER, URBAN, SME, ADAPT apod.) Maastrichtská smlouva a Fond soudržnosti (1993) – vytvoření hospodářské a měnové unie (HMU) představovalo zátěž pro chudší státy, plynoucí z nutnosti plnit konvergenční kritéria a ze snížení schopnosti států intervenovat ve prospěch zaostalejších regionů. Proto byla ve Smlouvě o EU nově zdůrazněna nutnost posilování hospodářské a sociální soudržnosti a zakotvena výzva k novému definování úkolů, cílů a organizačních principů strukturálních fondů, včetně posílení jejich efektivity a spolupráce. Na nátlak Irska, Španělska, Portugalska a Řecka je Maastrichtskou smlouvou založen Fond soudržnosti, který byl určen pro regiony s nižším HDP na hlavu než je 90 % průměru EU a současně těm, kteří splňují konvergenční kritéria. Členské státy také získaly možnost určovat konkrétní priority v rámci cíle 2 a 5b (viz tabulka č. 2), čímž došlo k posílení jejich vlivu na regionální politiku Společenství.

37

FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 743 s. ISBN 80-7325-015-2. str. 451 - 33 -

Agenda 2000 – obsahem tohoto dokumentu byl návrh nového finančního rámce pro léta 2000 – 2006 a také celá řada reformních kroků jako redukce cílů regionální politiky oproti předcházejícímu období (viz tabulka č. 3), či zvýšení podílu Komise na volných finančních prostředcích, což mělo mj. vliv na financování iniciativ, které reformou doznaly podstatné redukce. Tabulka 3: Cíle regionální politiky EU od roku 2000 Cíl 1 – Podpora rozvoje zaostávajících regionů 2 – Podpora oblastí potýkajících se s restrukturalizací

Fondy pro čerpání finančních prostředků

Zaměření Regiony s HDP pod hranicí 75% průměru EU se mohou těšit podpoře udržitelného rozvoje zejména prostřednictvím investic do výroby. Všechny oblasti, které nespadají pod Cíl 1 a které dlouhodobě vykazují vysokou míru nezaměstnanosti, kriminality, špatnou úroveň školství nebo životního prostředí.

ERDF, ESF, EAGGF, FIFG

ERDF, ESF, FIFG

3 – Podpora politiky Snížení nezaměstnanosti prostřednictvím zaměstnanosti rekvalifikace, vzdělávání a školení. a vzdělání Zdroj: strukturální-fondy.cz38

ESF

Dochází také k revizi iniciativ Společenství k řešení regionálních problémů, viz následující tabulka. Tabulka 4: Iniciativy Společenství 2000 - 2006 Název

Fondy pro čerpání finančních prostředků

Zaměření

Podporuje přeshraniční spolupráci, nadnárodní a regionální spolupráci. Podporuje sociálně-ekonomické aktéry na LEADER venkově s cílem najít novou strategii pro další rozvoj oblastí. Podporuje rozvoj nových metod k odstranění EQUAL příčin nerovností a diskriminace na trhu práce. Podporuje města a městské aglomerace, URBAN které se nacházejí v krizi. Zdroj: FIALA a PITROVA39 INTERREG

38

ERDF EAGGF

ESF ERDF

Strukturalni fondy EU [online]. 2010 [cit. 2011-04-03]. Fondy Evropské unie. Dostupné z WWW: . 39 FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 743 s. ISBN 80-7325-015-2, str. 455 - 34 -

Lisabonská strategie (2000) – cílem bylo proměnit EU v nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa do r. 2010, a to v ekonomiku založenou na znalostech, schopnou udržitelného růstu a vytváření kvalitních pracovních míst. Po skončení prvního 5letého cyklu v roce 2005 došlo v souladu s tzv. Kokovou zprávou 40 k zásadní obsahové i procedurální úpravě strategie. Důvodem pro změnu bylo dosavadní obtížné prosazování velkého množství cílů, procedurální neflexibilita, nedostatečná zpětná vazba a nejasné či nedostatečné pravomoci při prosazování cílů a politik Lisabonské strategie, jež se tak stala tzv. Obnovenou lisabonskou strategií (OLS) pro růst a zaměstnanost. Po skončení druhého pětiletého cyklu, byl začátkem roku 2010 publikován pracovní dokument Komise „Hodnocení Lisabonské strategie“ 41 , který za jeden z hlavních nedostatků Lisabonské strategie označuje nedostatečnou vazbu mezi Lisabonskou strategií a dalšími strategiemi EU, jako je například Pakt stability a růstu, Strategie pro udržitelný rozvoj nebo Sociální agenda. Některé strategie totiž fungovaly izolovaně, místo aby se navzájem posilovaly. Další nedostatky lze spatřovat např. také v mobilizaci rozpočtových prostředků EU na podporu růstu a zaměstnanosti, které v sobě doposud skrývají nevyužitý potenciál. Nejen tyto nedostatky by měla odstranit následná Strategie EU 2020, která byla Radou přijata v červnu 2010. Strategické obecné zásady pro Soudržnost (2006) – jsou základem nové politiky a stanovují zásady a priority na období 2007 - 2013. Schválením finanční perspektivy pro toto období dochází k dosud nejvyššímu nárůstu finanční alokace pro regionální politiku, a to především z důvodu masivního rozšíření EU o deset nových členských států v roce 2004.

40

„Reakce na výzvu Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost“, předložená Evropské radě v listopadu 2004, konstatovala zejména dvě skutečnosti: za prvé je nutné uskutečňovat Lisabonskou strategii rychlejším tempem; za druhé Evropa čelí ještě větším problémům spojeným s nízkým populačním růstem a stárnutím svého obyvatelstva než v roce 2000. 41 Lisbon strategy evaluation document [online]. Brussels : European Commission, 2010 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . - 35 -

Tabulka 5: Cíle regionální politiky EU pro 2007 – 2013 Cíl

Zaměření

Podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS II s HDP na obyvatele nižším než 75 % průměru EU. Mohou čerpat i státy, jejichž hrubý národní důchod je nižší než Konvergence 90 % průměru EU. Modernizace a diverzifikace ekonomických struktur: výzkum a rozvoj technologií, inovace, podnikání, informační společnost, životní prostředí, turismus, kultura, doprava, energie, vzdělání, zdraví. NUTS II nebo NUTS I, které přesahují limitní Regionální ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. konkurenceschopnost Posílení regionálních kapacit výzkumu a zaměstnanost a technologického rozvoje, podpora inovace a podnikání, životní prostředí. Podpora přeshraniční spolupráce regionů na úrovni NUTS III. Podél všech vnitřních Evropská územní a některých vnějších pozemních hranic a podél spolupráce námořních hranic (max. 150 km). Meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. Zdroj: www.strukturální-fondy.cz42

Fondy pro čerpání finančních prostředků

ERDF, ESF, Fond soudržnosti

ERDF, ESF

ERDF

Regionální politika v období 2007 - 2013 je založena na následujících principech: 

Princip koncentrace – prostředky všech strukturálních fondů jsou zaměřeny na základní cíle.



Princip programového plánování – princip víceletého plánování, sledování cílů v dlouhodobém horizontu.



Princip partnerství – založený na principu subsidiarity, což znamená, že na implementaci programů se kromě Komise a členských států mají podílet i regionální autority spolu s Výborem regionů, který se podílí na formulování regionální politiky.



Princip přídatnosti – regionální politika pouze doplňuje regionální politiku členské země, projekty jsou spolufinancovány členskou zemí.

Smlouva o fungování EU 43 (SFEU) (2009) – Článek 174 SFEU definuje cíle hospodářské, sociální a územní soudržnosti: „Unie za účelem podpory harmonického

42

Strukturalni fondy EU [online]. 2010 [cit. 2011-04-03]. Fondy Evropské unie. Dostupné z WWW: . 43 Lisabonská smlouva. Praha : Úřad vlády ČR, 2009. 539 s. ISBN 978-80-7440-017-9. - 36 -

vývoje rozvíjí a prosazuje svou činnost vedoucí k posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Zaměří se především na snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a na snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů“. Z toho je patrné, že Lisabonskou smlouvou se mění především rozsah pojmu soudržnost, která je tímto rozšířena o územní dimenzi. Nově rozšířena je i pasáž týkající se dotčených regionů. „V rámci dotčených regionů je zvláštní pozornost věnována venkovským oblastem, oblastem postiženým průmyslovými změnami a regionům, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami, jako jsou např. nejsevernější regiony s velmi nízkou hustotou obyvatelstva a ostrovní, přeshraniční a horské regiony“. Dle čl. 175 SFEU Unie podporuje „dosahování těchto cílů prostřednictvím strukturálních fondů (orientační sekce Evropského zemědělského orientačního záručního fondu, Evropský sociální fond a Evropský fond pro regionální rozvoj), Evropské investiční banky a jiných dostupných finančních nástrojů“. Z uvedeného vývoje je patrný nárůst významu regionální politiky na úrovni EU, která se tak stala nezbytnou součástí komplexu evropských politik. Avšak dříve než se zaměříme na perspektivy a budoucnost kohezní politiky, je nutné analyzovat hlavní nástroje, které jsou v této politice využívány a také její institucionální zabezpečení na evropské úrovni. Pro úplnost je v následujících kapitolách stručně uvedena i kategorizace členění evropských regionů. 2.2.2 Nástroje regionální politiky EU V rámci regionální politiky EU jsou v současnosti využívány tři hlavní nástroje, prostřednictvím kterých jsou jednotlivé priority a cíle financovány. Současně byl mezi ně v minulosti zařazován i nástroj, který ač primárně určen pro financování priorit Společné zemědělské politiky EU, sloužil také k financování některých projektů hospodářské a sociální soudržnosti. Jedná se o: 

Evropský fond regionálního rozvoje (European regional development fund – ERDF),



Evropský sociální fond (European social fund – ESF),



Fond soudržnosti (Cohesion fund – CF),



Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (European agriculture fund for rural development - EAFRD).

- 37 -

Evropský fond regionálního rozvoje Jak již bylo zmíněno v rámci vývoje regionální politiky, byl Evropský fond regionálního rozvoje vytvořen v roce 1975 a má své zakotvení v primárním právu Evropského společenství (ES). Ačkoliv se jeho právní úprava měnila podle jednotlivých reforem, jeho podstata zůstala po celých padesát let nezměněna, přičemž jeho důležitost a finanční rozsah postupně rostly. Podle právních aktů legislativně ukotvujících ERDF (viz příloha č. 1) je jeho hlavním

cílem podpora

ekonomické

a sociální

soudržnosti

prostřednictvím

postupného snižování zásadních rozdílů mezi jednotlivými regiony EU. Tímto přispívá ke snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a zaostalostí nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí. Za účelem snížení rozdílů mezi úrovní rozvoje jednotlivých regionů a míry, o kterou znevýhodněné regiony zaostávají, jsou finanční prostředky z ERDF alokovány na projekty, které přinášejí harmonizovaný a vyrovnaný udržitelný rozvoj ekonomické aktivity, vysoký stupeň konkurenceschopnosti, vysokou míru zaměstnanosti, ochranu životního prostředí a rovnost mezi muži a ženami. Evropský fond pro regionální rozvoj je určen k financování produktivních investic, které přispívají k tvorbě a ochraně udržitelných pracovních míst, zejména prostřednictvím přímé podpory investic zvláště do malých a středních podniků; investic do infrastruktury; rozvoje vnitřního potenciálu opatřeními, která podporují regionální a místní rozvoj. Tato opatření zahrnují poskytování podpory a služeb podnikům, zejména malým a středním, vytváření a rozvoj nástrojů financování, jako jsou fondy rizikového kapitálu, úvěrové a záruční fondy a fondy pro místní rozvoj, úrokové dotace, vytváření sítí, spolupráci a výměnu zkušeností mezi regiony, městy a důležitými sociálními a hospodářskými činiteli a činiteli působícími v oblasti životního prostředí; a technické pomoci44. Evropský sociální fond Právní úprava ESF vycházející z evropské legislativy (viz příloha č. 2) uvádí, že

v cílech

Konvergence

a Regionální

konkurenceschopnost

a zaměstnanost

podporuje ESF opatření v členských státech v rámci těchto priorit:

44

EVANS, Dr. Andrew. EU Regional Policy. United Kingdom : Richmond Law and Tax Ltd., 2005. 257 s. ISBN 1-904501-44-3. (str. 30 – 34) - 38 -

 Zvyšování přizpůsobivosti pracovníků, podniků a podnikatelů s cílem zlepšit předjímání hospodářských změn a jejich dobré zvládnutí.  Zlepšení

přístupu

k zaměstnání

a trvalé

začlenění

osob

hledajících

zaměstnání a neaktivních osob do trhu práce, předcházení nezaměstnanosti, zejména dlouhodobé nezaměstnanosti a nezaměstnanosti mládeže, podpora aktivního stáří a delšího pracovního života a zvyšování účasti na trhu práce.  Posílení sociálního začlenění znevýhodněných osob za účelem jejich trvalého začlenění do pracovního procesu a boj se všemi formami diskriminace na trhu práce.  Podpora

partnerství,

důležitých

činitelů,

paktů jako

a iniciativ například

prostřednictvím

sociálních

partnerů

vytváření

sítí

a nevládních

organizací, na nadnárodní, celostátní, regionální a místní úrovni s cílem podnítit reformy v oblasti zaměstnanosti a začleňování do trhu práce. Fond soudržnosti Ačkoliv není Fond soudržnosti strukturálním fondem, bývá mezi ně často zařazován. Ve většině literatury bývá identifikován jako „jiný finanční nástroj“ např. EVANS 45 . Je určen na podporu členským státům, jejichž hrubý národní důchod (HND) na obyvatele je nižší než 90 % průměru Společenství, s cílem zvýšit jejich hospodářskou a sociální vyspělost a stabilizovat jejich hospodářství. Jeho právní úprava se řídí právními předpisy uvedenými v příloze č. 3. Účelem fondu je podle těchto nařízení přispívat k posilování hospodářské a sociální soudržnosti Společenství v zájmu podpory udržitelného rozvoje. Finanční prostředky jsou poskytovány na tyto prioritní oblasti: 

transevropské dopravní sítě, zejména prioritní projekty společného zájmu, které jsou stanoveny rozhodnutím č. 1692/96/ES,



životní prostředí v rámci priorit stanovených pro politiku Společenství na ochranu životního prostředí podle politiky a akčního programu v oblasti životního prostředí. V této souvislosti může fond rovněž zasahovat do oblastí souvisejících s udržitelným rozvojem, které představují nesporné přínosy

45

EVANS, Dr. Andrew. EU Regional Policy. United Kingdom : Richmond Law and Tax Ltd., 2005. 257 s. ISBN 1-904501-44-3. (str. 149)

- 39 -

z hlediska životního prostředí, totiž do energetické účinnosti a využívání obnovitelných zdrojů energie a v odvětví dopravy, mimo transevropské sítě, do železniční, říční a námořní dopravy, systémů intermodální dopravy a jejich vzájemné interoperability, řízení silniční, námořní a letecké dopravy, ekologické městské dopravy a veřejné hromadné dopravy. Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova V současné době spadá Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova pod Společnou zemědělskou politiku, avšak v minulosti představoval jeden z hlavních nástrojů kohezní politiky. Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (European agriculture guidance and guarantee fund – EAGGF) fungoval od roku 1962. Do roku 2006 byla jeho podpůrná sekce řazena mezi strukturální fondy EU, neboť poskytovala podporu modernizaci a zlepšování struktury ekonomických aktivit v zemědělství a na venkově. Rozsah podpory podpůrné sekce EAGGF konkrétně upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, které stanovovalo činnosti, kterých se může podpora pro rozvoj venkova zaměřená na zemědělské činnosti týkat (kompletní přehled právních předpisů EAFRD je uveden v příloze č. 4). Jedná se o činnosti jako: 

zlepšení struktur zemědělských hospodářství a struktur pro zpracování a prodej zemědělských výrobků,



přestavby a změny zaměření zemědělského výrobního potenciálu, zavádění nových technologií a zlepšování jakosti výrobků,



podněcování nepotravinářské výroby,



trvale udržitelný rozvoj lesního hospodářství,



diverzifikace činností s cílem zavádět doplňkové nebo alternativní činnosti,



zachování a posílení životaschopných sociálních struktur ve venkovských oblastech,



rozvoje ekonomických činností a zachování a rozvoje zaměstnanosti s cílem zajistit lepší využití stávajícího vrozeného potenciálu,



zlepšení pracovních a životních podmínek,



zachování a posílení systémů hospodaření charakterizovaných nízkými vstupy,



ochrany a posílení vysoké hodnoty přírody a trvale udržitelného zemědělství,

- 40 -

které respektuje požadavky ochrany životního prostředí, 

odstraňování nerovností a posílení stejných příležitostí pro muže i ženy, zejména podporováním projektů iniciovaných a realizovaných ženami. Od roku 2007 se již nejedná o strukturální fond, financuje pouze aktivity

Společné zemědělské politiky EU. V současné době jsou finanční prostředky na zemědělství poskytovány prostřednictvím dvou fondů, jež jsou součástí souhrnného rozpočtu EU v rámci Společné zemědělské politiky: 

Evropský zemědělský záruční fond (EZZF) financuje přímé platby zemědělcům a opatření k regulaci zemědělských trhů, jako např. intervence a vývozní náhrady,



Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD) financuje programy rozvoje venkova členských států. Evropský fond regionálního rozvoje, Evropský sociální fond a Fond

soudržnosti v dnešní době představují klíčové nástroje pro implementaci regionální politiky na úrovni členských států. Jejich cílové zaměření a komplexní nastavení představuje nezbytnou podmínku pro efektivní fungování kohezní politiky, neboť jsou výchozím bodem pro alokaci finančních prostředků prostřednictvím operačních programů v jednotlivých členských státech EU. 2.2.3 Institucionální zabezpečení regionální politiky EU Pro efektivní fungování politiky je nezbytné její institucionální zabezpečení. Na evropské úrovni je regionální politika implementována prostřednictvím Evropské komise, konkrétně generálním ředitelstvím pro regionální politiku (Directorate general for regional policy – DG REGIO). DG REGIO46 se věnuje zvyšování ekonomické, sociální a územní soudržnosti prostřednictvím zmenšování rozdílů mezi úrovní rozvoje v jednotlivých regionech a státech Evropské unie. Tím tato politika posiluje celkový výkon hospodářství EU. Regionům, které jsou na tom ekonomicky hůře než ostatní nebo se potýkají se strukturálními problémy, financuje projekty budování infrastruktury, rozvoje 46

Regional policy - Inforegio [online]. 2010 [cit. 2011-04-03]. Directorate general for Regional policy. Dostupné z WWW: . - 41 -

informační společnosti, urychlování transferu know-how, podpory investic do lidí a stimulování přeshraniční spolupráce, čímž přispívá k dosahování lepších výsledků v oblasti udržitelného ekonomického rozvoje. Hlavním cílem DG je účinné a efektivní provádění strukturální politiky, ze kterého budou mít občané EU prospěch a které jsou jim prezentovány srozumitelným způsobem. Tyto politiky také přispívají k vytváření příznivých podmínek pro další úspěšné rozšíření EU a jsou v souladu se zásadami řádného finančního řízení. DG REGIO spravuje tři finanční fondy a tři další nástroje finanční pomoci: 

Evropský fond pro regionální rozvoj,



Fond soudržnosti,



Nástroj předvstupních strukturálních politik (ISPA), který je určen kandidátským zemím k podpoře budování dopravní sítě a zlepšování kvality environmentální infrastruktury,



Fond solidarity Evropské unie (EUSF), který slouží k zajišťování okamžitých zásahů a poskytování urychlené pomoci v případě katastrof většího rozsahu,



Koordinace skupiny pro odlehlé regiony, která pomáhá prosazovat v politikách

Společenství

zájmy

těchto

velmi

vzdálených

regionů

a kompenzovat tak jejich znevýhodnění, jak stanoví čl. 299 odst. 2 Smlouvy. 

Řízení příspěvků ES do Mezinárodního fondu pro Irsko, který má společně s programem PEACE, jenž je součástí strukturálních fondů, za cíl dosažení míru a usmíření v Severním Irsku. Současným komisařem pro regionální politiku ve druhé Barrosově komisi je

rakouský politik Johanes Hahn. DG REGIO provádí svoji politiku ve spolupráci s členskými státy prostřednictvím pracovní skupiny EK na vysoké úrovni k budoucnosti kohezní politiky (High-Level Group on Future Cohesion Policy), která svoji činnost zahájila v říjnu 2009. Jejím cílem je na expertní úrovni přispívat k debatě o budoucím směřování kohezní politiky. Prostřednictvím jednání na úrovni vrchních ředitelů či ředitelů odborů vládních institucí zodpovědných za regionální politiku získává EK stanoviska a názory jednotlivých členských států o možných směrech budoucího směřování kohezní politiky. Kohezní politika nemá na úrovni Rady EU, tedy ministrů členských států, vlastní formaci a signály členských států na ministerské úrovni jsou vysílány pouze - 42 -

prostřednictvím neformálních jednání ministrů dle harmonogramu jednotlivých předsednictví. Na úrovni expertů členských států se potom na nepravidelných jednáních schází pracovní skupina Rady pro strukturální opatření. V Evropském parlamentu je kohezní politika sledována prostřednictvím parlamentního Výboru pro regionální rozvoj (REGI), jehož předsedkyní je Danuta Hübner, bývalá komisařka pro regionální politiku EU. Vzhledem k posilování role regionální politiky získal Výbor za dobu svého působení (původně jako Výbor pro regionální politiku, dopravu a cestovní ruch) na důležitosti (v současnosti má celkem 57 členů a je čtvrtým největším výborem EP). Kompetence výboru REGI spadají do dvou hlavních kategorií, a sice vertikální spojená s finančními a strukturálními instrumenty regionální politiky obsahující i urbanistickou dimenzi a horizontální. Vertikální kompetence zahrnují kompetence v oblasti vztahů s ostatními orgány a institucemi aktivními na poli kohezní politiky, zejména s Výborem regionů. Horizontální kompetence se potom vztahují k oblastem jako hodnocení dopadu unijních politik na ekonomickou a sociální kohezi a koordinaci strukturálních instrumentů evropské politiky. V rámci Výboru pro regionální rozvoj byla počátkem roku 2010 ustavena pracovní skupina k budoucí kohezní politice. První zasedání této skupiny se konalo v únoru 2010 a jejím hlavním úkolem je připravovat podkladové materiály k danému tématu, přičemž veškeré rozhodovací pravomoci jsou ponechány na výboru REGI. Další pracovní skupinou, která má vazbu na regionální politiku je pracovní skupina ke specifickým územím (horské, ostrovní a řídce osídlené oblasti), která rovněž připravuje materiály pro výbor REGI. V souladu se standardními rozhodovacími procedurami evropských orgánů je v otázkách regionální politiky konzultován rovněž Výbor regionů. Výbor regionů byl založen v roce 1994 jako poradní orgán složený ze zástupců evropských regionálních a místních úřadů. Jeho úkolem je prosazovat názory místních a regionálních orgánů na právní předpisy EU, což činí prostřednictvím stanovisek k návrhům Komise. Pro účely regionální politiky jsou na Výboru regionů zřízeny Komise pro územní soudržnost (COTER), Komise pro hospodářskou a sociální politiku (ECOS) a Komise pro udržitelný rozvoj (DEVE). Kohezní politika je politikou sdílenou, kde Unie sdílí pravomoci se členskými státy. Zapojení unijních orgánů i orgánů národních je důležité pro formování politiky tak, aby byly zohledněny zájmy všech zainteresovaných - 43 -

subjektů. Představa o institucionálním zabezpečení regionální politiky je důležitá pro identifikaci fází, ve kterých může do tvorby politiky vstoupit členský stát a tak i zájmy jeho občanů. 2.2.4 Soustava regionů NUTS Soustava územních celků neboli nomenklatura územních statistických jednotek (Nomenclature des Unites Territoriales Statistique - NUTS) je vytvořená pro statistické potřeby evropské databáze EUROSTAT, která funguje od roku 1988. Účelem jejich vytvoření je možnost porovnávání a provádění analýz ekonomických ukazatelů a následné statistické monitorování a hodnocení regionální politiky členských států EU. Cílem NUTS je dosažení srovnatelnosti jednotlivých statistických celků pro celou EU a jako kritérium byly zvoleny meze počtu obyvatel. Je-li počet obyvatel celého členského státu menší než minimální hranice pro danou úroveň NUTS, tvoří celý stát jedinou územní jednotku NUTS pro tuto úroveň. Nejvyšší a nejnižší hranice obyvatel pro jednotlivé úrovně NUTS je uvedena v následující tabulce. Tabulka 6: Počet obyvatel pro určení úrovně NUTS Statistická jednotka

Nejvyšší počet obyvatel

Nejnižší počet obyvatel

NUTS 1

7 000 000

3 000 000

NUTS 2

3 000 000

800 000

NUTS 3

800 000

150 000

Zdroj: EUROSTAT

47

Vedle soustavy NUTS od roku 1990 existuje i soustava LAU – Local Administrative Units („Místní samosprávné jednotky“) – zahrnující obce a okresy. Rozdělení celé kategorizace NUTS a LAU ukazuje následující tabulka, kde je uveden český ekvivalent rozdělení územního celku.

47

EUROSTAT [online]. 2010 [cit. 2011-04-30]. The NUTS classification. Dostupné z WWW: .

- 44 -

Tabulka 7: Český ekvivalent NUTS Statistická jednotka Zkratka

Český ekvivalent

Počet v ČR (CZ-NUTS)

NUTS 0

stát

1

NUTS 1

území

1

NUTS 2

region

8

NUTS 3

kraj

14

NUTS 4 (LAU 1)

okres

77

NUTS 5 (LAU 2)

obec

6 250

Zdroj: EUROSTAT48

Pro zajímavost je v tabulce uveden i počet těchto statistických jednotek v České republice, ze kterého je patrné, že se Česká republika skládá z 8 regionů soudržnosti, 14 krajů a 77 okresů. 2.2.5 Budoucnost regionální politiky EU V listopadu 2010 vydala EK Pátou zprávu o ekonomické, sociální a územní soudržnosti49, tzv. pátou kohezní zprávu (Zpráva), jejímž cílem je nastínit představy EK o směřování kohezní politiky v příštím programovacím období 2014 – 2020. Ze závěrů Zprávy plyne, že kohezní politika EU významně přispěla k růstu, prosperitě a vyváženému rozvoji v celé EU. Díky kohezní politice byla vytvořena nová pracovní místa, byl navýšen lidský kapitál, byla vybudována potřebná infrastruktura a zlepšila se i ochrana životního prostředí, zejména v méně rozvinutých regionech. Zpráva shrnuje konkrétní návrhy EK ke zvýšení přidané hodnoty kohezní politiky pro evropské regiony, posílenému řízení, účinnějšímu a jednoduššímu modelu implementace a budoucím cílům kohezní politiky. V souvislosti s revizí rozpočtu EU Zpráva zdůrazňuje, že budoucí investice do regionů musí být těsně spjaty s naplňováním cílů Strategie Evropa 2020 a navrhuje také zavést mnohem přísnější podmínky, tzv. kondicionalitu, spolu 48

EUROSTAT [online]. 2010 [cit. 2011-04-30]. The NUTS classification. Dostupné z WWW: . 49

Fifth report on economic, social and territorial cohesion [online]. Luxembourg : European Commission, 2010 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . ISBN 978-92-79-17800-9. - 45 -

s výraznějšími pobídkami tak, aby bylo zajištěno účinné využívání finančních prostředků věnovaných na kohezní politiku a dosáhlo se silnějšího zaměření na výsledky. I přes zjevné pozitivní výsledky, kterých regionální politika k dnešnímu dni dosahuje, musí kohezní politika čelit novým a zásadním výzvám, a to ve světle posledních změn ekonomického a hospodářského vývoje. I když Zpráva konstatuje, že bez kohezní politiky by socioekonomické rozdíly mezi regiony byly nepochybně větší, přetrvávající účinky krize, poptávka po inovacích plynoucí z nárůstu problémů celosvětového významu a nutnost maximálně využít „každé euro“ z veřejných výdajů však vyžadují ambiciózní reformu kohezní politiky. Výsledky analýzy současného stavu jsou ve Zprávě následující: 

rozdíly mezi evropskými regiony se snižují (podle HDP na obyvatele);



vyspělejší regiony jsou konkurenceschopnější, protože jsou inovativnější, lidé lépe školení, existuje zde vyšší míra zaměstnanosti a lepší infrastruktura;



některé regiony čelí rizikům spojeným s klimatickou změnou, jiné mají vysoký potenciál produkovat více obnovitelné energie, mnohá centra měst trpí zhoršenou kvalitou ovzduší, některé východoevropské země mají stále nedobudovanou infrastrukturu pro čištění odpadních vod;



je třeba posílit koordinaci mezi regionálním rozvojem a dalšími evropskými a národními politikami;



politika regionálního rozvoje může významně přispět cílům Strategie Evropa 2020, je však nutný vyvážený přístup k investicím (rovnováha mezi různými typy investic), je třeba respektovat různorodost mezi regiony (charakteristiky-příležitosti-potřeby) a posílení role regionů a měst. Na základě výsledků analýzy jsou ve Zprávě zformulovány hlavní reformní

oblasti regionální politiky, které jsou uvedeny dále. Hlavní reformní oblasti regionální politiky v programovacím období 2014 - 2020 Posílení strategického plánování – přezkum rozpočtu EU vytyčil nový strategický programový přístup pro kohezní politiku směřující k těsnějšímu provázání jednotlivých politik EU tak, aby mohly být naplněny cíle Strategie Evropa 2020 a integrované hlavní směry. Tento přístup by měl obsahovat prvky jako: Společný

- 46 -

strategický rámec (SSR), Smlouvu o partnerství pro rozvoj a investice, která by na základě SSR měla určovat investiční priority, přidělování vnitrostátních prostředků a prostředků z rozpočtu EU na prioritní oblasti a programy a obsahovat dohodnuté podmínky a cíle, jakých má být dosaženo, Operační programy (OP), které by měly být, stejně jako v současném období, hlavním nástrojem řízení a měly by převádět strategické dokumenty na konkrétní investiční priority se stanovením jasných a měřitelných cílů, načasování předkládání výročních zpráv sledujících pokrok v plnění cílů by mělo být sladěno s řídícím cyklem Strategie Evropa 2020. Na tomto základě by se měla odehrávat pravidelná politická debata v příslušných útvarech Rady a výborech EP, která by měla zlepšit transparentnost, zodpovědnost a hodnocení účinků kohezní politiky. Zvláštní dopad na kohezní politiku budou mít tři návrhy obsažené v revizi rozpočtu EU: soustřeďování finančních zdrojů, systém podmínek a pobídek a zaměření se na výsledky. Zvýšení tematické koncentrace – v budoucnu bude nezbytné zajistit, aby členské státy a regiony dokázaly soustředit unijní a vnitrostátní prostředky na malý počet priorit, které odpovídají jejich specifickým problémům, s nimiž se potýkají. Toho by mohlo být dosaženo tím, že by předpisy upravující kohezní politiku obsahovaly seznam tematických priorit odkazujících na priority, integrované hlavní směry a stěžejní iniciativy Strategie Evropa 2020. Posílení výkonnosti pomocí podmíněnosti (kondicionality) a pobídek – zdravé makroekonomické

politiky,

příznivé

mikroekonomické

prostředí

a silné

institucionální rámce jsou nutnými předpoklady pro vytváření pracovních míst, povzbuzení růstu, snižování sociálního vyloučení a dosažení strukturálních změn. O kohezní politice to platí ještě ve větší míře, neboť její účinnost z velké části závisí na hospodářském prostředí, v němž je uplatňována. Lze tudíž posílit vazby mezi kohezní politikou a rámcem hospodářské politiky EU. Nová ustanovení o podmíněnosti (kondicionalita) – na podporu nového systému správy ekonomických záležitostí by měla být zavedena nová ustanovení o podmíněnosti (kondicionalita), čímž by se vytvořily pobídky k provádění reforem. Po členských státech bude požadováno provedení reforem potřebných k zajištění účinného využívání finančních prostředků v oblastech přímo souvisejících s kohezní - 47 -

politikou, např. v oblasti ochrany životního prostředí, systémů flexikurity, vzdělání nebo výzkumu a inovací. Institucionální reforma – pro upevnění strukturálních změn, podporu růstu, vytváření pracovních míst a snížení sociálního vyloučení bude klíčové dokončit institucionální reformu, především pak snížit regulační a administrativní zátěž pro podniky nebo zlepšit státem poskytované služby. Tak jako dosud budou tato opatření doplňována podporou v rámci kohezní politiky s cílem dosáhnout rozvoje správní a institucionální kapacity a účinného systému řízení. Toto by mělo být dostupné všem členským státům a regionům. Finanční sankce a pobídky související s Paktem o stabilitě a růstu (Pakt) byly dosud omezeny pouze na Fond soudržnosti. Komise navrhuje rozšířit jejich použití také na zbývající části rozpočtu EU tak, aby fungovaly jako doplňkový prostředek k zajištění respektování klíčových makroekonomických podmínek v rámci nápravné složky Paktu. Pro případy nedodržení pravidel Paktu by měly být vytvořeny pobídky v podobě pozastavení nebo zrušení vyplácení části současných nebo budoucích prostředků z rozpočtu EU, aniž by přitom byli dotčeni koneční příjemci financovaní z fondů EU. Prostředky, jejichž vyplácení by bylo zrušeno, by zůstaly v rozpočtu EU. Zásada adicionality – v souvislosti se správou ekonomických záležitostí EU by mělo být reformováno ověřování dodržování zásady adicionality formou jeho navázání na systém ekonomického dohledu EU. K tomuto účelu by měly být použity ukazatele již obsažené v programech stability a v Konvergenčních programech, které členské státy Komisi každoročně předkládají. Spolufinancování je jednou ze základních zásad kohezní politiky zajišťující odpovědnost za její provádění přímo v daném místě. Jeho výše by měla být přehodnocena a případně odstupňována tak, aby lépe odrážela úroveň rozvoje, přidanou hodnotu EU, druhy opatření a příjemce. Další nástroje, které by mohly dále zvýšit účinnost kohezní politiky. K povzbuzení pokroku při plnění cílů Strategie Evropa 2020 a souvisejících vnitrostátních cílů - 48 -

a úkolů by na úrovni EU například mohly být vytvořeny prostředky na výkonnostní prémie 50 . Zkušenosti získané během současného období rovněž prokazují, že EK potřebuje určité prostředky na přímou podporu experimentování a vytváření sítí, obdobně jako v případě inovačních opatření v předchozích programových obdobích. Zlepšení hodnocení, výkonu a výsledků – východiskem pro přístup zaměřený na výsledky je stanovení ex ante jasných a měřitelných cílů a ukazatelů výsledků. Ukazatele musí být jasně interpretovatelné, statisticky podložené, poskytovat odpovídající údaje a být přímo spojené s uplatňováním politiky, musí být možné je rychle sesbírat a uveřejnit. Hodnocení ex ante by se měla zaměřit na vylepšování návrhu programu, aby při jeho provádění mohly být monitorovány a hodnoceny nástroje a pobídky pro plnění úkolů a cílů. Hodnocení by mělo v mnohem větší míře využívat přesných metod odpovídajících mezinárodním standardům, včetně hodnocení dopadu. Na hodnocení dopadu by bylo pamatováno pokud možno v rané fázi, aby byl zajištěn sběr a šíření náležitých údajů. Povinností by se stalo připravovat plány průběžného hodnocení každého programu, neboť tyto zlepšují transparentnost na úrovni EU, posilují hodnotící strategie a zlepšují celkovou kvalitu hodnocení. V úvahu by mohla přicházet také hodnocení, která by byla prováděna poté, co bylo EK formálně doloženo vyčerpání určité části finančních prostředků. Podpora využívání nových finančních nástrojů – revize rozpočtu EU důrazně obhajuje myšlenku zvýšení pákového účinku rozpočtu EU. V programovém období 2007 - 2013 byly vyvinuty nové formy financování investic, které se odklánějí od tradičního financování založeného na grantech ve prospěch inovačních způsobů kombinování grantů a půjček. Komise by chtěla, aby členské státy a regiony v budoucnu takovéto nástroje více využívaly. Tyto finanční nástroje pomáhají vytvářet revolvingové formy financování, které jsou v dlouhodobější perspektivě snadněji udržitelné. Toto je rovněž jeden ze způsobů, jak EU zejména v době recese pomoci navýšit prostředky na investice. Otevírají se tím nové trhy pro různé formy 50

Vymezená část rozpočtu na kohezní politiku by byla vyhrazena a přidělována během přezkoumání v polovině období těm členským státům a regionům, jejichž programy nejvíce přispěly – ve srovnání s počátečním stavem – k plnění cílů a úkolů Strategie Evropa 2020 - 49 -

partnerství veřejného a soukromého sektoru, což s sebou zároveň přináší odborné znalosti mezinárodních finančních institucí. Posílení řízení - Třetí dimenze: územní soudržnost – k cílům hospodářské a sociální soudržnosti přidala Lisabonská smlouva územní soudržnost. V důsledku toho je nutné věnovat se tomuto cíli v nových programech, se zvláštním důrazem na roli měst, funkčních zeměpisných celků, oblastí potýkajících se se specifickými zeměpisnými nebo demografickými problémy a makroregionálních strategií. Větší flexibilita – otázkou, která by měla být do budoucna řešena, je, zda by měl regulatorní rámec kohezní politiky umožňovat větší flexibilitu v sestavování operačních programů, aby mohly lépe zohledňovat přírodní a zeměpisné aspekty rozvojových procesů. Programy by pak mohly být sestavovány a řízeny nejen na národní a regionální úrovni, ale například i na úrovni skupin několika měst nebo povodí a přímořských oblastí. Posilování partnerství – efektivní provádění Strategie Evropa 2020 vyžaduje řídící systém zahrnující činitele v členských státech, kteří dokáží působit ve prospěch změn a který propojí úroveň EU s národní, regionální a místní úrovní veřejné správy. V zájmu úplného zmobilizování všech zúčastněných stran by mělo být posíleno

zastoupení

místních

a regionálních

účastníků,

sociálních

partnerů

a občanské společnosti jak v politickém dialogu, tak v provádění kohezní politiky. S přihlédnutím k výše uvedenému by měla být zachována podpora dialogu mezi veřejnými a soukromými subjekty, včetně sociálních a hospodářských partnerů a nevládních organizací. Finanční řízení – podle nedávného návrhu na revizi finančního nařízení51 by orgán zodpovědný za řízení programů kohezní politiky měl každoročně předkládat tzv. prohlášení řídícího subjektu o věrohodnosti, k němuž by byla přiložena roční účetní závěrka a výrok nezávislého auditora. To by posílilo zodpovědnost za výdaje spolufinancované z rozpočtu EU v jakémkoliv finančním roce.

51

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropské unie (KOM(2010) 260).

- 50 -

Snížení administrativní zátěže – obecný přístup pro období 2007 - 2013, podle nějž se stanoví pravidla způsobilosti na vnitrostátní úrovni, by měl být zachován. Měla by být nicméně přijata společná pravidla pro zásadní body, jako jsou režijní náklady pokrývající různé fondy EU. Sjednocení pravidel způsobilosti výdajů pro všechny oblasti politiky, finanční nástroje a fondy by mělo zjednodušit využívání finančních prostředků uživateli a usnadnit správu fondů vnitrostátním orgánům. Snížilo by se riziko omylů při současném zachování možnosti odlišného postupu tam, kde by to bylo potřeba zohlednit zvláštnosti dané politiky, nástroje nebo příjemců. Finanční kázeň – smyslem pravidla o zrušení závazku je zajistit, aby projekty byly prováděny v rozumném časovém rámci a podpořilo se dodržování finanční kázně. Avšak tím, že se soustředí přílišná pozornost na rychlé – a tedy méně na efektivní – využívání prostředků, může dojít k narušení přístupu členských států a regionů. Uplatňování pravidla o zrušení závazku je kromě toho komplikováno řadou výjimek. Je třeba pečlivě nastolit rovnováhu mezi zabezpečením kvality investic a hladkým a rychlým prováděním. Jednou z možností by bylo používat u všech programů systém „N+2“ kromě prvního roku a jinak odstranit všechny výjimky a odchylky. Finanční kontrola – co se týče řídících a kontrolních systémů, je třeba zajistit nejen silnější audit, ale také dosáhnout většího nasazení členských států v oblasti kontroly kvality. To by EP, EK a členským státům umožnilo soustředit se více na výsledky a dopad kohezní politiky. Celková struktura kohezní politiky – kohezní politika podporuje vyvážený rozvoj všech

regionů

prostřednictvím

jasné

investiční

strategie,

která

zvyšuje

konkurenceschopnost, zaměstnanost, zlepšuje sociální začlenění a chrání a rozvíjí životní prostředí. Všechny regiony a členské státy by měly mít nárok využívat kohezní politiku a přizpůsobit si svou strategii svým osobitým způsobem zohledňujícím jejich přednosti a slabiny. Tak jako nyní by se podpora poskytovaná regionům měla lišit v závislosti na stupni jejich hospodářského rozvoje (vyjádřeného v HDP na obyvatele), čímž jsou jasně odlišeny „méně“ a „více“ rozvinuté regiony. V zájmu snadnějšího přechodu mezi těmito dvěma kategoriemi a zajištění spravedlivého zacházení všem regionům na obdobném stupni hospodářského rozvoje - 51 -

by mohla být vznesena otázka, zda by současný systém odstupňovaného přechodu mohl být nahrazen jednodušším systémem, který by obsahoval novou přechodnou kategorii regionů. Tato kategorie by rovněž měla zahrnovat regiony mající v současnosti nárok na podporu v rámci cíle „Konvergence“, ale jejichž HDP by byl podle nejnovějších statistik vyšší než 75 % průměru Unie. V souladu s revizí rozpočtu EU je zároveň třeba pro budoucí celkové uspořádání kohezní politiky uvažovat o tom, jak by mohlo být upraveno zaměření Evropského sociálního fondu (ESF) v zájmu zajištění splnění cílů a úkolů Strategie Evropa 2020 a také jak dosáhnout většího zviditelnění a kvalitního odhadu objemů finančních prostředků. Stejně tak je důležité prozkoumat, jak by ESF mohl lépe sloužit účelům evropské strategie zaměstnanosti a přispívat k ucelené evropské iniciativě pro zaměstnanost, již požaduje revize rozpočtu EU. Kohezní politika se bude i nadále zaměřovat na plnění integrovaných hlavních směrů hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. V neposlední řadě bude kohezní politika i nadále podporovat územní dimenzi spolupráce (přeshraniční, nadnárodní a meziregionální). To bude zahrnovat přehodnocení a zjednodušení současné úpravy přeshraniční spolupráce, včetně nástrojů IPA, ENPI a EDF pro přeshraniční spolupráci na vnějších hranicích EU a také stávající praxe u akcí nadnárodní povahy podporovaných z ERDF i z ESF. Kapitola Regionální politika EU zaměřená na vývoj koncepce regionální politiky EU potvrdila význam a roli regionální politiky v EU. Minimálně do roku 2020 tak bude hrát jednu z hlavních rolí v rámci evropských politik a je proto třeba věnovat jejím cílům a dopadům neustálou pozornost. Nyní se proto zaměřme na zkoumání hlavních nástrojů hodnocení socioekonomické situace v regionech.

2.3 Modely hodnocení socioekonomické situace v regionech 2.3.1 Typy hodnocení Pro stanovení vhodného mixu rozličných nástrojů regionální politiky, jejichž cílem je zlepšení socioekonomické situace v regionech je nutné disponovat prostředky, které výběr mixu umožní. V současné době existuje řada modelů zabývajících se hodnocením socioekonomické situace v regionech, které se nacházejí v různých fázích propracovanosti. Dříve než budeme zkoumat konkrétní modely hodnocení, vymezme těmto modelům společný rámec.

- 52 -

Za společný rámec můžeme považovat Nařízení Rady 1083/200652, ve kterém článek 47 definuje, s jakými typy evaluací se můžeme v rámci regionální politiky (byť jde spíše o konkrétní operační programy) setkat. Jedná se o typy hodnocení: 

strategické povahy – s cílem prošetřit vývoj programu nebo skupiny programů ve vztahu k prioritám národním i prioritám společenství,



operační povahy – s cílem podpořit monitoring operačního programu. Evaluace mohou být prováděny před, během nebo po skončení programového

období, proto rozlišujeme mezi ex-ante, mid-term a ex-post hodnocením, přičemž každé z nich má svá specifika. Ex-ante hodnocení má za úkol optimalizovat alokaci rozpočtových zdrojů operačních programů a zlepšit kvalitu programování. Musí identifikovat a informovat o nerovnostech, rozdílech, rozvojových potenciálech, o dosažení cílů, očekávaných výsledků, kvantifikovatelných cílech atd. tak, aby byly umožněny implementace, monitoring, evaluace a finanční management programových dokumentů. Mid-term hodnocení musí prošetřit prvotní výsledky podpor, jejich relevanci a rozsah v jakém mají být cíle dosaženy. Musí rovněž zhodnotit využití finančních zdrojů, provádění monitorování a implementaci. V této souvislosti lze uvažovat o nahrazení výrazu mid-term hodnocení termínem on-going hodnocení, protože můžeme sledovat posun v základním přístupu - od mid-term hodnocení vycházejícího z regulačních pravidel k mnohem více flexibilnímu, poptávkově orientovanému přístupu, tzv. on-going evaluacím. Pracovní dokument Evropské komise53 definuje ongoing hodnocení jako proces evaluačních cvičení, jejichž hlavním úkolem je sledovat implementaci operačních programů, jejich doručení a změny ve vnějším prostředí za účelem lepšího porozumění a analýzy výstupů a výsledků, které byly dosaženy a rovněž jejich vývoj k dlouhodobým dopadům. Ex-post hodnocení musí identifikovat faktory, které přispívají k úspěšné nebo neúspěšné implementaci regionální politiky a uvádět příklady dobré praxe. Tyto typy evaluací mají svůj základ v indikátorovém systému, který rozlišuje různé druhy

52

Council regulation 1083/2006. Official journal of European Union [online]. 2006 [cit. 2008-0207]. Dostupný z WWW: . 53

Indicative guidelines on evaluation methods : Evaluation during the programing period. Working document No. 5 [online]. 2007 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: . - 53 -

ukazatelů. Základní struktura indikátorového systému je uvedena na následujícím schématu. Schéma 5: Struktura indikátorového systému

Vstupy

Dopad (Dlouhodobé efekty)

Globální cíle

Výsledky (přímé a okamžité efekty)

Specifické cíle

Výstupy (zboží nebo služby)

Operační cíle

Programové cíle

Programové operace

Zdroj: Evropská komise54

Světová banka 55 definuje indikátory jako měřítka vstupů, procesů, výstupů, výsledků a dopadů rozvojových projektů, programů nebo strategií. Jejich nesporné výhody lze nalézt především ve funkcích jako: 

efektivní prostředek pro měření vývoje směrem ke stanoveným cílům,



nebo ulehčení benchmarkingu mezi různými organizačními jednotkami. Vedle těchto kladných stránek indikátorů, jsou definovány rovněž i nevýhody,

resp. záporné stránky, těmi jsou: 

špatně definované indikátory nejsou dobrým měřítkem úspěchu,

54

Indicative guidelines on evaluation methods : Monitoring and evaluation indicators. Working document No. 2 [online]. 2006 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: 55 Monitoring and evaluation : Some tools, methods and approaches. The World Bank [online]. 2004 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: . - 54 -



tendence definovat příliš mnoho indikátorů nebo takových indikátorů, ke kterým neexistují dostupná data, což činní celý systém cenově náročný, nepraktický a nevyužitelný,



častá kolize mezi sledováním optimálních a požadovaných indikátorů a mezi nutností přijmout takové indikátory, ke kterým existují relevantní data. Skrze monitorování indikátorů, které jsou součástí každého operačního

programu, můžeme určit pouze to, co bylo za peníze ze strukturálních fondů realizováno, ale už ne to, k čemu peníze rozdělené z těchto fondů přispěly. Tím může nastat situace, kdy sice budeme svědky efektivně vynaložených finančních prostředků, ale na něco co nemůžeme monitorovat ani zhodnotit. To ve svém důsledku může vést až k neadekvátní kritice strukturální politiky a snaze o její eliminaci. Abychom se tomuto problému vyhnuli, jsou doporučovány, vedle již výše zmíněných, i další typy evaluací, a sice hodnocení dopadu. Hodnocení dopadu je Světovou bankou

56

definováno jako systematická

identifikace efektů – pozitivních nebo negativních, zamýšlených nebo nezamýšlených – dopadajících na individuální domácnosti, instituce a prostředí, které jsou vyvolány danými rozvojovými aktivitami, jako jsou programy nebo projekty. Hodnocení dopadu umožňuje lépe porozumět rozsahu efektu, jaký mají rozvojové aktivity na chudou část populace a tím i na prospěch celé společnosti. Hodnocení dopadu má své pozitivní i negativní stránky. Mezi výhody hodnocení dopadu můžeme zařadit skutečnosti, že toto hodnocení poskytuje odhadovaný rozsah výsledků a dopadů na různé demografické skupiny či regiony, jakož i odpovědi na otázky typu: V jakém rozsahu jsme dosáhli rozdílu? Jaké jsou výsledky na daném území? Jak můžeme dosáhnout ještě lepších výsledků? Tento typ hodnocení umožňuje i systematickou analýzu, jejíž přísnost a důslednost může přispět tvůrcům rozvojových politik zvýšenou důvěrou v procesu rozhodování. Naopak mezi nevýhody tohoto typu hodnocení patří skutečnost, že některé přístupy jsou velmi drahé a časově náročné (lze však použít i rychlejší a ekonomicky zaměřené přístupy), dále potom snížená užitečnost v případě, že

56

Monitoring and evaluation : Some tools, methods and approaches. The World Bank [online]. 2004 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: .

- 55 -

tvůrci politiky potřebují okamžité informace a potíže s definováním vhodného alternativního scénáře. Stanovování alternativního scénáře a časová náročnost jsou faktory, které nabývají podstatného významu při volbě vhodných modelů hodnocení dopadu. Abychom byli schopni dosáhnout relevantních informací o dopadech strukturálních intervencí, potřebujeme pro hodnocení dopadů středně až dlouhodobá data, což je vzhledem k vývoji regionální politiky na území členských států EU a evropskému procesu rozšiřování zásadní problém. Příčinu těchto problémů lze spatřovat ve snaze o jednotný přístup k problematice regionů v rámci EU. Je zřejmé, že tzv. nové členské státy EU nemohou disponovat dlouhodobými daty za regiony, které vznikly v období jejich vstupu do EU. Vedle nedostatku dat je problémem i aplikace modelů hodnocení dopadu na území menším než je NUTS I,

zvláště v regionech

soudržnosti. Pro hodnocení socioekonomické situace v regionech, které je v praxi využitelné pro volbu vhodného mixu nástrojů regionální politiky, je v současné době používáno několik ekonomických modelů. Mezi nejznámější modely, které jsou na evropské úrovni aplikovány, patří, Evropskou komisí v současné době používaný, model HERMIN, jeho alternativa GMR model a doposud ne příliš využívaný Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů. Pro celkové pochopení problematiky nyní zanalyzujme jednotlivé modely a uveďme jejich základní charakteristiku. 2.3.2 Model HERMIN Model HERMIN je model makroekonomického typu, jehož cílem je hodnocení makroekonomického dopadu veřejných výdajů. Model vychází z komplexního multisektorálního modelu HERMES, který byl vyvinut Evropskou komisí v 80. letech 20. století. HERMIN byl původně navrhnut jako užší verze modelu HERMES, protože v té době bylo nutné vypořádat se s limitovaným množstvím dostupných údajů v chudších, méně vyspělých regionech EU. Vůbec poprvé byl HERMIN použit na irskou ekonomiku, následovaly pak ostatní regiony jako Řecko, Portugalsko, Španělsko, ale i Česká republika, Slovinsko, Rumunsko apod. Dnes je HERMIN hlavním modelem hodnocení dopadů Národních rozvojových plánů a Rámce podpory Společenství v EU.

- 56 -

Podle BRADLEYHO57 musí takový model splňovat následující požadavky: 

Musí být rozložitelný do malého počtu hlavních sektorů, které umožní identifikovat a upravovat klíčové sektorové pohyby v ekonomice během několika let jejího vývoje.



Musí umožnit specifikaci mechanismů, skrze které jsou kohezní typy ekonomik propojeny s ostatními (externími) zeměmi. Externí či světové ekonomiky jsou důležitým přímým či nepřímým faktorem ovlivňujícím ekonomický růst a konvergenci kohezních ekonomik, a to prostřednictvím obchodování se zbožím a službami, přenášení inflace, migraci populace a přímé zahraniční investice.



Musí umožnit rozlišení možného konfliktu mezi aktuální situací v ekonomice odvozené od výsledků modelu získaných na základě historických dat a požadované situaci, ke které kohezní či tranzitní ekonomika směřuje v rámci Evropské měnové unie a Jednotného trhu EU. HERMIN model se tedy zaměřuje na tyto klíčové strukturální prvky

kohezních ekonomik: 

stupeň otevřenosti ekonomiky, vystavení se světovému obchodu a reakce na interní a externí šoky,



relativní velikost a znaky obchodovatelných a neobchodovatelných sektorů a jejich rozvoj, technologie produkce a strukturální změny,



mzdový mechanismus a cenová determinace,



fungování a flexibilita pracovního trhu s možným působením mezinárodní a meziregionální migrace práce,



role veřejného sektoru a možné dopady akumulace veřejného dluhu, interakce mezi veřejným a soukromým sektorem ve veřejných politikách. Z těchto důvodů je proto model rozdělen na čtyři sektory: výroba (obchodní

sektor), služby (neobchodní sektor), zemědělství a veřejný sektor. Struktura modelu je složena ze tří základních bloků: nabídka, poptávka (absorpce) a rozdělení příjmů. Celý model je založen na keynesiánském poptávkově orientovaném mechanismu, avšak 57

BRADLEY, John, et al. HERMIN : A macro model framework for the study of cohesion and transition. In BRADLEY, John; PETRAKOS, George; TRAISTARU, Iulia. Integration, Growth and Cohesion in an enlarged European union. New York : Springer Science + Business Media, Inc., 2005. s. 345. ISBN 0-387-22853-5. - 57 -

obsahuje i prvky neoklasické, a to zejména tam kde výrobní produkt není odvozován jen od poptávky, ale je potenciálně ovlivněn i cenou a náklady, v okamžiku kdy firmy hledají minimální náklady na lokalizaci produkce. Model je sestaven jako integrovaný systém rovnic se vzájemnými relacemi mezi jeho třemi hlavními komponenty – nabídkou, poptávkou a rozdělením příjmů, tak jak je naznačeno na následujícím schématu. Schéma 6: Schéma modelu HERMIN Behavioural equations influenced by theory

Consumption function Wage bargaining Factor demands GDP Productivity PSBR

Identities: adding up definitional & closure

Output=Expenditure used to determine net trade balance (NTS=GDP-GDA)

[6] Behavioural and identity equations

[1]National accounting framework

Output (GDP) Expenditure (GDE) Income (GDI)

Manufacturing Market services

[5] Model as integrated system

Other mar. serv.

[2] Output

HERMIN

Building & construction Utilities

Agriculture

Output=Income used to determine corporate profits (YC=GDP-YW)

Non-market services

Agriculture Forestry Fishing General govern. Health Education

Expenditure Revenue Borrowing require.

Public sector

Debt accumulation

Corporate sector Household sector

Private consumption

[4] Income

[3] Expenditure

Public consumption Investment Stock changes Exports

Private sector

Imports

Zdroj: BRADLEY58

Ze schématu je patrný celkový postup při sestavování modelu. V prvním kroku model využívá tři typy měření HDP – výstup, výdaje a příjmy. Co se týče oblasti výstupu, rozděluje model HDP do čtyř sektorů – výroba, služby, zemědělství a netržní (veřejné) služby. Výdajovou stránku rozlišuje model HDP z hlediska pěti komponentů – 58

BRADLEY, John, et al. HERMIN : A macro model framework for the study of cohesion and transition. In BRADLEY, John; PETRAKOS, George; TRAISTARU, Iulia. Integration, Growth and Cohesion in an enlarged European union. New York : Springer Science + Business Media, Inc., 2005. s. 345. ISBN 0-387-22853-5. - 58 -

soukromá spotřeba, veřejná spotřeba, investice, změny finančního trhu, vývoz a dovoz. Národní příjem je potom rozdělen do veřejného a soukromého sektoru. Pokud jsou v modelu inkorporovány všechny elementy HDP, je v dalším kroku determinována obchodní bilance a korporátní zisky. V posledním kroku jsou rovnice klasifikovány z hlediska

behaviorálního,

kde

jsou

využity

ekonomické

teorie

a kalibrace

a také z hlediska definice identit, které plynou z logiky národních účtů, avšak mají významné dopady na chování celého modelu. Pro své požadavky na dostupnost relevantních dat je model HERMIN využíván zejména pro hodnocení dopadů v regionech na úrovni NUTS I. 2.3.3 GMR model GMR (Geographic macro-regional) model byl vyvinut s cílem vytvořit komplexní makro-regionální ekonomický model, který by byl schopný kvantifikovat efekty nástrojů regionální politiky na daném území (regiony NUTS III – Maďarsko) v daném období. Byl vytvořen konsorciem univerzity v Pécsi a univerzity v Münsteru. Model reaguje na dosavadní ekonometrické modely, které jsou používány pro analýzu rozvojových projektů, jakými jsou v Evropě HERMIN nebo v USA REMI, které však dle autorů GMR modelu nedostatečně reflektují požadavky na geografickou dimenzi těchto modelů. Dle VARGY 59 vychází GMR model z následujících kritérií, které by měl makro-regionální model splňovat: 

explicitní modelování geografických aspektů technologických změn,



modelování aglomeračních úspor a výsledných kumulativních územních procesů při tvorbě znalostí,



modelování makroekonomických efektů technologických změn daných geograficky. Reakcí

na

makroekonomických,

řešení

uvedených

regionálních

kritérií

a geografických

jakožto hledisek

i zpracování je

vytvoření

komplexního modelového systému, GMR modelu.

59

VARGA, Attila. GMR Hungary: A complex macro-regional model for the analysis of development policy impacts on the Hungarian economy. Pécs, 2007. 89 s. University of Pécs. Final report project no. NFH 370/2005. Dostupný z WWW: . - 59 -

VARGA 60 ve svém článku o východiscích GMR modelu vysvětluje jeho základní charakteristiky a fungování. GMR model je zkonstruován pro analýzu pravděpodobných ekonomických dopadů tzv. CSF (Community Support Funds) podpory vynaložené v rámci Druhého maďarského Národního rozvojového plánu (2007-2013). CSF zahrnuje jak podporu ze zdrojů EU tak kofinancování z národního rozpočtu. Cílem vyvíjeného modelu je sestrojit takový systém, který je schopný prozkoumat regionální efekty jednotlivých politik, jejich dopad na relativní pozice regionů (tzn. problematika konvergence - divergence) a makroekonomické výsledky různých variant rozvojových politik. Pečlivé modelování statických regionálních efektů jednotlivých nástrojů rozvojových politik je důležité nejen pro simulaci krátkodobých efektů, ale rovněž i ke studiu dynamických geografických efektů, což je možné vzhledem k faktu, že relativní rozdíly v pozitivních regionálních efektech determinují migraci a lokalizaci firem. Pro model jsou charakteristické následující vlastnosti: 

Model je převážně nabídkově orientován spolu s rozvinutou poptávkovou stranou.



Modelování technologických změn je základem nabídkového bloku. Důvodem je, že většina rozvojových nástrojů (podpora VaV, investice do infrastruktury, podpora vzdělávání apod.) usiluje o zlepšení produktivity firem.



Efekty statických a dynamických externalit v technologické změně jsou přímo modelovány v komplexním systému. Proto je model schopen odhadovat pravděpodobné efekty politik s různou územní distribucí rozvojových podpor v krátkém i dlouhém období.



Komplexní model poskytuje informace pro analýzu efektů různých intervencí nejen na makro, ale i na regionální úrovni. Tyto informace jsou poskytovány prostřednictvím tabulek, grafů a map. GMR model se skládá ze tří sub-modelů, sub-model TFP (Total Factor

Productivity)l, sub-model SCGE (Spatial computable general equilibrium models) a sub-model MACRO, které jsou pomocí jednoduchého mechanismu mezi s sebou 60

VARGA, Attila. From the Geography of Innovation to Development Policy Analysis: The GMR-approach. Annals of Economics and Statistics. 2007, no. 2007/1, s. 20. Dostupný z WWW: . - 60 -

propojeny (viz následující schéma). Schéma 7: Schéma GMR modelu

Efekty na územní strukturu ekonomiky

Makroekonomické efekty

7

6 MACRO sub-model (nabídka, poptávka, rozdělení příjmů)

SCGE sub-model (regionální model) 5

TFP sub-model (regionální model) 4 1

3 2 Nástroje regionální politiky (infrastruktura, R&D, vzdělávání) Zdroj: VARGA61

Výsledkem modelu jsou odhady dopadu CSF intervencí z makroekonomického hlediska na regionální úrovni. GMR model je sestavován celkem v sedmi krocích: Krok 1: Peněžní hodnota CSF nástrojů vztahujících se k TFP (podpora lidského kapitálu, investice do infrastruktury) prostřednictvím rovnice TFP udává statické změny v míře růstu TFP pro každý region v daném roce. Krok 2 a 3: Statické změny v míře růstu TFP vstupují do SCGE sub-modelu, prostřednictvím kterého jsou vypočítány změny v míře růstu národní TFP. Způsob, kterým je míra růstu národního TFP počítána, zahrnuje nejdříve kalkulaci úrovně národní TFP jako váženého aritmetického průměru regionální TFP. Celá tato procedura spěje k závěrečnému odhadu národní TFP, potom jsou změny v růstu národního TFP kalkulovány z této úrovně TFP a tyto hodnoty jsou převedeny do MACRO modelu. Krok 4: Nová hodnota národního TFP propojuje změnu v produktivitě vyvolanou 61

VARGA, Attila. GMR Hungary: A complex macro-regional model for the analysis of development policy impacts on the Hungarian economy. Pécs, 2007. 89 s. University of Pécs. Final report project no. NFH 370/2005. Dostupný z WWW: . - 61 -

CSF intervencemi s makroekonomickým sub-modelem, přičemž proměnné TFP jsou přímo či nepřímo vloženy do několika rovnic celého systému. Krok 5: Jako výsledek CSF intervencí spojený s dynamickými změnami TFP, jsou efekty na poptávkové straně, investiční podpora zaměstnanosti a investiční změny odhadnuty v makro sub-modelu. SCGE model bere v úvahu změny technologie, práce a exogenního kapitálu. Kvůli konzistenci celého systému vstupují změny zaměstnanosti a investic generované v MACRO sub-modelu do SCGE sub-modelu tak, aby bylo možno odhadnout konečné územní rozdělení práce, investic, mezd a výstupu. To je nutné především proto, že v SCGE modelu nejsou zaměstnanost a růst investic stanoveny endogenně. Kroky 6 a 7: Celý systém informuje o efektech intervencí ve formě procentních rozdílů k výchozí hodnotě (tzn. stavu bez dopadu regionálních politik) jak na regionální úrovni (výstup, investice, zaměstnanost, mzdy) tak i na makro úrovni (výstup, zaměstnanost, investice, mzdy, nezaměstnanost, míra inflace, produktivita atd.). GMR model je v současné době vyvíjen jako alternativa k modelu HERMIN, a je využíván zejména pro hodnocení socioekonomické situace v regionech NUTS I. Budoucnost tohoto modelu zatím není jistá, neboť i přes značné úsilí jeho autorů a jeho silné stránky nedosáhl širšího respektu na evropské úrovni. 2.3.4 Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů je výsledkem práce rumunského kolektivu autorů, který je postaven na Porterově modelu konkurenceschopnosti národů. Cílem autorů bylo vyvinout takový model, který by hodnotil konkurenceschopnost jednotlivých územních celků. Tento model měl být založen na integrujících kritériích, která jasným způsobem poodhalí, jak může společné úsilí vlád, podnikatelů a občanské společnosti zvýšit konkurenceschopnost konkrétního regionu. Na základě analýzy faktorů, které zásadně ovlivňují konkurenční potenciál jednotlivých zemí/regionů, bylo pro fungování modelu vybráno celkem deset kritérií, rozdělených do pěti skupin62:

62

MEREUTA, Cezar, et al. A model to evaluate the regional competitiveness of the EU regions. The Romanian Economic Journal [online]. 2007, November, [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: . - 62 -

Ekonomická výkonnost – hodnocená na základě čtyř indikátorů: 

roční míra HDP v %,



roční průměrná míra nezaměstnanosti v %,



roční průměrná míra inflace v %,



podíl rozpočtového schodku/přebytku na HDP v %. Tyto čtyři indikátory korespondují s hlavními cíli evropských vlád, známých

jako Maastrichtská kritéria. Roční hodnoty těchto kritérií odráží výsledky vládní politiky v řadě oblastí, které mají vliv na sociální a ekonomický život obyvatel a reprezentují důležitý benchmark makroekonomické stability v daných zemích. Z těchto

čtyř

kritérii

konkurenceschopnost,

byla

zvolena

dvě,

která

a sice

roční

míra

HDP

mají

vliv

a roční

na

regionální

průměrná

míra

nezaměstnanosti. K těmto ukazatelům bylo přidáno třetí kritérium – vývoj disponibilního příjmu domácností, který byl agregován ze dvou sub-kritérií: disponibilní příjem domácností ve standardu PPP na obyvatele (absolutní hodnoty) a roční změna v disponibilním příjmu domácností ve standardu PPP v %. Využití energie – hodnocené na základě jednoho indikátoru: 

energetická intenzita v Kg oil equivalent/1 USD HDP

Toto kritérium bylo zvoleno jako základ pro hodnocení energetické intenzity země, resp. její schopnosti generovat HDP za podmínek maximální energetické efektivnosti. Energetická intenzita je přímo ovlivněna ekonomickou strukturou, rozsahem, kterým se rozvíjí sektory s vysokou přidanou hodnotou a nízkou energetickou spotřebou, produkcí energií a dopravními a distribučními měřítky. I přes důležitost tohoto kritéria však na regionální úrovni neexistuje dostupnost statistických dat, která by energetickou intenzitu měřila, a to ani v podobě např. ukazatele energetické spotřeby nebo energetické produkce. Informační technologie a komunikace – hodnocené na základě pěti indikátorů: 

počítače/1000 obyvatel,



uživatelé internetu/1000 obyvatel,



mobilní telefony/1000 obyvatel,



pevné telefonní linky/1000 obyvatel,



televizní přijímače/1000 obyvatel.

- 63 -

Informační technologie a komunikace jsou jednoznačně hodnoceny jako hlavní faktor zvyšování konkurenceschopnosti, stejně jako hlavní rámec pro znalostní ekonomiku. I přes rozvoj databáze EUROSTAT týkající se pouze ukazatelů informační společnosti, neexistuje v současné době povšechná dostupnost statistických dat v oblasti IT a komunikací na regionální úrovni. Dostupnost těchto dat lze vysledovat od roku 2007, avšak ta se značně liší na úrovni jednotlivých regionů. V této souvislosti se autoři modelu snažili o substituci tohoto ukazatele, přičemž byly zvažovány ukazatele jako podíl výdajů VaV na regionálním HDP nebo počet patentových žádostí na regionální úrovni, avšak i tato snaha ztroskotala na nedostatku dostupných statistických dat na regionální úrovni. Struktura hrubé přidané hodnoty – hodnocená prostřednictvím dvou indikátorů: 

podíl hrubé přidané hodnoty na hi-tech sektorech, způsobech dopravy a na strojích a zařízeních ve výrobním průmyslu (%),



podíl služeb s přidanou hodnotou na HDP v %. Výběr tohoto kritéria byl učiněn tak, aby byly zohledněny oblasti, které

signifikantně pozitivně ovlivňují udržitelný růst HDP. Jelikož však ani v tomto případě neexistuje širší dostupnost dat na regionální úrovni, dali autoři modelu přednost jinému ukazateli, a sice podílu průmyslu a služeb s vysokou přidanou hodnotou na HDP v %. Účast na mezinárodních trzích – hodnocená prostřednictvím dvou indikátorů: 

podíl exportu hi-tech sektorů, způsobů dopravy a strojů a zařízení na celkovém exportu výrobního průmyslu v %,



pokrytí importu exportem v %. Tato kritéria udávají pozici regionu ovlivněnou obchodním deficitem či

přebytkem na HDP. Na regionální úrovni nejsou data dostupná, proto ani tento indikátor nemohl být zařazen do původní struktury modelu. Protože však autoři nechtěli rezignovat na potřebu zohlednit úroveň technologie v modelu hodnotícím konkurenční schopnost regionů, jsou navržena jiná kritéria, a to:  podíl osob zaměstnaných v sektorech podporujících konkurenceschopnost na celkové zaměstnanosti agregovaný ze tří sub-indikátorů: o podíl osob zaměstnaných ve vysoce a středně vysoce technologické

- 64 -

výrobě a ve službách založených na znalostech a vysoké technologii na celkové zaměstnanosti, o podíl osob zaměstnaných v nízko a středně nízko technologické výrobě na celkové zaměstnanosti, o podíl osob zaměstnaných ve službách založených na znalostech na celkové zaměstnanosti. Ačkoliv sami autoři připouštějí, že mohou existovat argumenty proti použití některých těchto ukazatelů, např. že tyto ukazatele jsou spíše zdroji než výsledky konkurenceschopnosti, nedostatek ostatních ukazatelů na regionální úrovni tento argument přebíjí a klade důraz na jejich užití. Autoři modelu uvádějí, že navrhovaný model vysoce koresponduje s požadavky na operativní stránku modelu hodnotícího konkurenceschopnost regionů, a to proto, že využívá základní integrující kritéria a srovnatelná data získaná z regionální databáze EUROSTAT. Nyní, když víme, z jakých ukazatelů původní návrh modelu vychází, můžeme přejít k matematické metodě, na které je model postaven. Model hodnocení konkurenceschopnosti

regionů

funguje

na

základě

indexu

regionální

konkurenceschopnosti, který vychází z aritmetického průměru jednotlivých ukazatelů. Výsledný index regionální konkurenceschopnosti je založen na základní rovnici: ICi =

Vi - Vimin Vimax - Vimin

kde, ICi = index ukazatele, Vi = hodnota daného indikátoru, Vimin = minimální hodnota daného indikátoru, Vimax = maximální hodnota daného indikátoru.

Čím větší hodnota, tím větší vliv na index. Pro ukazatel nezaměstnanosti je použita rovnice:

ICi = 1

Vi - Vimin Vimax - Vimin

- 65 -

V tomto případě má maximální hodnota daného kritéria negativní vliv na hodnotu indexu, minimální hodnota má pozitivní vliv na hodnotu indexu. Celková hodnota indexu regionální konkurenceschopnosti (ICFin) pro jeden region je určena dle rovnice: ICFin = IC1  IC 2  IC3  IC 4  IC5 / 5 Podle této metody spadají hodnoty všech výsledných kritérii do intervalu 0 – 1, přičemž region, který má referenční hodnotu 1, je na svém maximu a region, který má referenční hodnotu 0, je na svém minimu. Hodnotící metoda je založena na metodě využívané UNDP (United Nations Development Programme), který vyvinul tzv. human development index (HDI), kde maximální a minimální hodnota každého kritéria závisí na počtu hodnocených regionů. V případě, že je některému z daných kritérii připisována jiná váha než ostatním, využívá model váženého průměru indikátorů, a to dle vzorce: ICPond = ( IC1  IC 2  IC 3) / 3 * 0,4  IC 4 * 0,3  IC 5 * 0,3 Za účelem hodnocení konkurenceschopnosti jednotlivých regionů a jejich zařazení do určité kategorie konkurenceschopnosti jsou stanoveny limity dané průměrnou hodnotou indikátoru a směrodatnou odchylkou. V následující tabulce je uvedeno rozdělení kategorií regionů dle jejich úrovně konkurenceschopnosti, kde m je průměr a s znamená standardní odchylku. Tabulka 8: Kategorizace regionů dle stupně konkurenceschopnosti Kategorie regionů A+

m + s  Ci

Relativní úroveň konkurenceschopnosti Velmi vysoká

A

m + 1/3s  Ci  m + s

Vysoká

B

m – 1/3s  Ci  m + 1/3s

Střední

C

m – s  Ci  m – 1/3 s

Nízká

Ci  m - s

Velmi nízká

Hodnota indikátoru Ci

CZdroj: MEREUTA

63

63

MEREUTA, Cezar, et al. A model to evaluate the regional competitiveness of the EU regions. The Romanian Economic Journal [online]. 2007, November, [cit. 2011-04-25]. - 66 -

Pro výpočty v původním modelu byla využita pouze data extrahovaná z regionální databáze EUROSTAT, a to jen ta data, která jsou dostupná všem hodnoceným regionům. Model je využitelný pro všechny úrovně regionů, avšak primárně je zaměřen na regiony soudržnosti, úroveň NUTS II. Prezentované modely jsou v praxi využívány v různé míře. Nejrozšířenějším modelem je model HERMIN, který představuje oficiální nástroj EK. GMR model je nástrojem, který je vytvářen jako alternativa modelu HERMIN avšak doposud si nezískal takový respekt, aby model HERMIN nahradil. Oba tyto modely jsou založeny na hodnocení makroekonomické úrovně regionu a jsou využívány především pro hodnocení socioekonomické situace regionů na úrovni NUTS I. Doposud nevyužitý potenciál v sobě skrývá model třetí. Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů je flexibilním nástrojem, který je díky svým vlastnostem využitelný pro všechny úrovně regionů, zejména však pro nižší územně správní celky. Z těchto důvodů byl vybrán jako předmět zkoumání této disertační práce.

Dostupný z WWW: . - 67 -

3 Cíl a metodika práce 3.1 Cíl disertační práce Předmětem doktorské disertační práce je problematika socioekonomické situace v regionech, zlepšování konkurenceschopnosti regionů a metody jejich měření a hodnocení. Vzhledem ke skutečnosti, že za hlavního tvůrce hodnot bývají označovány

firmy,

je

celková

problematika

zpracovávána

v kontextu

podnikatelského prostředí. Disertační práce vznikla v rámci řešení výzkumného záměru MSM 6215648904 „Česká ekonomika v procesech integrace a globalizace a vývoj agrárního sektoru a sektoru služeb v nových podmínkách evropského integrovaného trhu – 05 Sociálně ekonomické souvislosti trvale udržitelného multifunkčního zemědělství a opatření agrární a regionální politiky“ Mendelovy univerzity v Brně. Cílem disertační práce je přispět k prohloubení metod hodnocení socioekonomické situace a konkurenceschopnosti regionů na úrovni NUTS II, a to prostřednictvím vyhodnocení Modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů, který reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti. Dosažení cíle disertační práce je dekomponováno do několika vzájemně se podmiňujících fází kvantitativního výzkumu, které lze stručně charakterizovat následujícím způsobem: 

Zpracování teoretických východisek pro řešený problém vycházející z ekonomické teorie a její aplikace na obecné i specifické problémy konkurenceschopnosti regionů a jejich rozvoje.



Charakteristika vývoje a koncepce regionální politiky EU a rozbor hlavních rysů regionální politiky a jejích principů a soudobých tendencí v členských státech EU.



Vymezení souboru klíčových faktorů regionální konkurenceschopnosti a jeho odraz v nástrojích hodnocení socioekonomické situace v regionech NUTS II.



Konfigurace nástroje hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů na úrovni NUTS II se zřetelem na reflexi klíčových faktorů regionální konkurenceschopnosti.

- 68 -

3.2 Metodika disertační práce Metodicky je řešení disertační práce strukturováno následovně: 

Nezbytným předpokladem a východiskem celkového řešení je formulace teoreticko-metodologických

východisek

problému

obecně,

což

je

prezentováno v následujících tematických okruzích: o Konkurenceschopnost v geografických souvislostech, o Regionální politika EU, o Modely hodnocení socioekonomické situace v evropských regionech. Na základě tohoto šetření byl jako předmět dalšího zkoumání zvolen Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů, ve kterém byl shledán nevyužitý potenciál pro hodnocení socioekonomické úrovně regionů zejména na úrovni nižších územně správních celků. Na

základě

celkového

zhodnocení

teoreticko-metodologických

východisek byly deduktivně vyvozeny hypotézy disertační práce: Teoretická hypotéza: Model hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II je nástrojem, který umožňuje měřit úroveň konkurenceschopnosti (socioekonomické situace) v těchto regionech. Pracovní hypotéza: Model hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti. 

Na teoreticko-metodologické vymezení problému a stanovené hypotézy navazuje vlastní práce zahrnující i výsledky praktického ověření výsledků vybraného modelu v konkrétních evropských regionech na úrovni NUTS II. Vlastní práce je metodologicky strukturována takto: o Vymezení

souboru

klíčových

faktorů

regionální

konkurenceschopnosti – za účelem vytvoření požadovaného souboru klíčových

faktorů

podnikatelského

regionální

prostředí

byla

konkurenceschopnosti použita

metoda

v kontextu

analýzy

výstupů

v současnosti v praxi využívaných přístupů k této problematice a následně byla využita metoda zobecnění, jejímž výsledkem je požadovaný soubor. V rámci tohoto kroku byla ověřována pracovní hypotéza.

- 69 -

o Adaptace modelu na klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti – na základě komparace původního modelu a výsledků analýzy regionální konkurenceschopnosti je navrženo zpřesnění původního modelu a jeho modifikace. Získané poznatky jsou ověřovány za využití konkretizace výsledků do úrovně jednotlivých regionů NUTS II. o Konfigurace upraveného modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů – za účelem výběru vhodného nástroje pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti je na základě komparativní analýzy výsledků původního a modifikovaného modelu sestaven takový model, který reflektuje klíčové faktory konkurenceschopnosti. o Formulace

předpokladů

využití

modelu

a kategorizace

regionů

umožňující aplikaci v konkrétních socioekonomických souvislostech na daném

území –

za

tímto

účelem je provedena

charakteristika

navrhovaných kategorií regionů NUTS II, a to na základě metody indukce. o Celkové vyhodnocení a zobecnění výsledků výzkumu, v rámci kterého jsou ověřovány stanovené hypotézy.

V rámci celkového řešení disertační práce je použit systémový přístup, přičemž je využíváno adekvátních analytických metod a technik odpovídajících povaze konkrétního problému a cíli jeho zkoumání. Proto jsou konkrétnější metodické postupy uváděny přímo v příslušných subkapitolách disertační práce. Vlastní práce vychází z podrobné analýzy socioekonomických ukazatelů evropské regionální databáze EUROSTAT pro regiony na úrovni NUTS II a respektuje možnosti datové základny sledovaného vzorku 42 regionů NUTS II nacházejících se v 10 členských státech, o které byla EU rozšířena v roce 2004. Jedná se o následující státy: Česká Republika, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Malta. Výsledky jsou zpracovány v tříleté časové řadě let 2005 – 2007, které jsou dostupné pro co největší počet sledovaných regionů. Výsledky jsou v průběhu řešení práce zobecňovány v dílčích závěrech, umožňujících ověřovat stanovené hypotézy a vyvozovat celkové závěry.

- 70 -

4 Vlastní výsledky práce 4.1 Analýza faktorů pro hodnocení konkurenční schopnosti regionů V ekonomické praxi existují různé pokusy o vytvoření takových nástrojů, které umožní relativní srovnávání socioekonomické situace rozličně definovaných územních celků. Tyto nástroje vznikají na základě studií a analýz, jejichž cílem je co nejkomplexnější pojetí faktorů přispívajících ke zvyšování konkurenceschopnosti. Aktuální soudobé studie můžeme pro potřeby disertační práce rozdělit do dvou skupin: 

studie na úrovni států, které lze dále rozdělit na: o globální

–

mezi

ně

patří

např.

Zpráva

a globální

konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra nebo Světová ročenka konkurenceschopnosti (World Competitiveness yearbook) atd., o lokální – např. na úrovni EU – European competitiveness report, nebo na úrovni jednotlivých států např. Best Practice Regulation Handbook Australia, Doing business apod. 

studie na úrovni regionů – jedná se např. o analýzu EU Regional Competitiveness Index – RCI, nebo Atlas of regional competitiveness vydávané asociací EUROCHAMBERS. Dříve než prozkoumáme jednotlivé studie a jejich výstupy na globální

a regionální

úrovni,

uveďme

zde

výsledky

studie

faktorů

regionální

konkurenceschopnosti zpracovanou Cambridgeskou univerzitou. 4.1.1 Studie faktorů regionální konkurenceschopnosti „Studie faktorů regionální konkurenceschopnosti“ (A Study on the Factors of Regional Competitiveness) je zpracována Cambridgeskou univerzitou, za účelem vytvoření analýzy hlavních faktorů, které ovlivňují rozdílnost v socioekonomické situaci evropských regionů. Na základě analýz řady studií, jako např. Druhá zpráva o ekonomické a sociální kohezi, Konkurenceschopnost ve světě zpracovaná Barclay Bank, East and West Middlands Benchmark nebo Joint Venture (Silicon Valley Network) – Silicon Valley Comparative Analysis atd. rozděluje indikátory

- 71 -

regionální konkurenceschopnosti do tří hlavních skupin64: 

základní infrastruktura a její přístupnost,



lidský kapitál,



ostatní faktory, jako výdaje na výzkum, vývoj a inovace nebo demografie. Kromě toho tato studie usiluje také o vytvoření databáze indikátorů, které by

mohly být použity při hodnocení rozvoje regionů na evropské úrovni, konkrétně na úrovni NUTS II. Výsledkem analýzy je set klíčových faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost na národní a na regionální úrovni. Ve snaze porozumět faktorům, které ovlivňují konkurenční schopnost jednotlivých regionů, je v této studii specifikováno několik poznatků, na které je třeba při hodnocení situace v regionech brát ohled65: 

Neexistuje jedno teoretické paradigma, které by vystihovalo plný význam termínu „regionální konkurenceschopnost“, studie vychází ze tří různých pojetí.



Regionální konkurenceschopnost představuje schopnost regionu generovat dostatečnou úroveň exportu (ať už do ostatních regionů v rámci daného státu či do zahraničí), schopnost udržet rostoucí míru příjmu a plné zaměstnanosti pro své obyvatele. Důležitá je však také produktivita místně orientovaných ekonomických aktivit.



Pojem regionální konkurenceschopnost má více co do činění s kvalitativními faktory (jako např. neobchodovatelné sítě neformálních znalostí, důvěra apod.) spíše než s kvantitativními faktory a procesy (jako např. obchodování mezi firmami, míra patentování, nabídka práce apod.). Toto představuje zásadní

implikaci

pro

empirické

měření

a analýzy

regionální

v konkurenční

schopnosti

konkurenceschopnosti. 

Konkurenceschopnost

regionů

spočívá

jak

individuálních firem a jejich interakcí tak i v širším pojetí z hlediska sociálního, ekonomického, institucionálního a veřejného rámce konkrétního regionu.

64

ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge. 65 ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge. (str. 35) - 72 -



Zdroje

konkurenceschopnosti

regionů

mohou

pocházet

z širokého

geografického rozčlenění, od lokálního, přes regionální až po národní a dokonce i nadnárodní členění. 

Příčiny

konkurenceschopnosti

spočívají

spíše

v agregovaných

než

v individuálních faktorech, proto je možnost použití isolovaných korelačních koeficientů limitována. Za účelem sjednocení těchto klíčových elementů konkurenceschopnosti regionů vyvinuli autoři studie koncepční model tzv. „klobouk regionální konkurenceschopnosti“ 66 , (Regional competitiveness hat), který bere v úvahu jak teoretické tak i empirické aspekty hodnocení socioekonomické situace v regionech. Model je rozdělen do několika úrovní (viz schéma č. 8), a to: 

regionální výsledky (outcomes),



regionální výstupy (outputs),



regionální propustnost (výkony) (throughputs),



regionální determinanty (determinants). Nejčastěji

užívaným

indikátorem

pro

hodnocení

regionální

konkurenceschopnosti je HDP na obyvatele, který v navrženém modelu představuje výsledek resp. ukazatel životní úrovně obyvatel. Pro analytické účely je tento ukazatel dekomponován:

HDP Počet obyvatel

=

HDP Počet zaměstnaných obyvatel

Z uvedené

rovnice

je

*

Počet zaměstnaných obyvatel Počet pracujících obyvatel

patrné,

že

při

Počet pracujících obyvatel *

Počet obyvatel

hodnocení

regionální

konkurenceschopnosti je nutné zaměřit se na dva hlavní komponenty, a sice ukazatel HDP na zaměstnaného obyvatele a ukazatel celkový počet zaměstnaných osob, tedy na produktivitu a míru zaměstnanosti. Je však třeba si uvědomit, že na regionální úrovni je HDP ovlivňován nejen aktivitou firem, ale také regionálními transfery (např. příjmy dojíždějících do regionu, prodej majetku zahraničním rezidentům, 66

ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge.(str. 36-37) - 73 -

veřejné transfery jako důchody, dávky v nezaměstnanosti apod.) a netržní hrubou přidanou hodnotou (např. aktivity veřejného sektoru apod.). Tyto tři ukazatele tvoří regionální výsledky. Regionální výstupy jsou označeny jako tržní hrubá přidaná hodnota (market GVA), která je dokomponována na mzdy a zisky, a to jak na lokálních tak i exportních trzích. Obojí vychází z úspěšnosti firem prodat výrobky a služby na konkrétních trzích, proto jsou důležitým ukazatelem i podíly těchto regionálních trhů. Souhrnná aktivita firem v regionu může být označena jako regionální propustnost (výkony) a zahrnuje v sobě aspekty jako kvalita managementu a inovativnost firem. Na vyšší úrovni agregace potom hrají roli faktory jako struktura sektorů, úroveň specializace, distribuce firem a struktura vlastnictví (včetně přímých zahraničních investic FDI). Determinanty regionální konkurenceschopnosti tvoří základnu modelu. Tyto determinanty mohou být národního, regionálního nebo lokálního charakteru a v jednotlivých okruzích ovlivňují tři předešlé úrovně konkurenceschopnosti. První okruh tvoří výrobní faktory – práce, půda a kapitál. Práce a půda jsou méně mobilní než ostatní faktory, proto jsou více ovlivňovány regionálními faktory. Tyto determinanty

mohou

být

spojeny

se

základním

konceptem

regionální

konkurenceschopnosti, hovoříme tedy o tzv. „regionech jako produkční místo“. V druhém okruhu se nacházejí primární faktory regionálního investičního klimatu jako je infrastruktura a její dostupnost, lidské zdroje a produktivní prostředí. Tyto determinanty mohou být spojeny se základním konceptem regionů jako „míst se zvyšující se návratností“. Třetí okruh potom představují determinanty, které jsou převážně sekundárního charakteru a zabírají širokou škálu, od institucí přes internacionalizaci, technologii a demografii až po kvalitu místa a prostředí. Tyto „měkké“ determinanty mohou být spojeny se základním konceptem regionů jako „centrem znalostí“. Jsou velice rozličné a početné a jejich vlivy na regionální výsledky a výstupy jsou nepřímé a těžko měřitelné, nicméně jejich zahrnutí je důležité zejména z hlediska řádného pochopení celkového konceptu regionální konkurenceschopnosti. Grafické znázornění modelu a jeho výše popsaná koncepce je pro přehlednost a lepší srozumitelnost uvedeno na následujícím schématu.

- 74 -

Schéma 8: „Klobouk“ regionální konkurenceschopnosti

REGIONAL OUTCOMES GDP/person worked Number of employed

GDP/head

Regional transfers Non-market GVA REGIONAL OUTPUTS Regional productivity Unit labour costs Profitability Market shares

Market GVA Sum of wages

Sum of profits

Local markets

Export markets

Sector Z

Sector Y Firm A Firm B

Capital

Sector X

Land Labour Basic infrastructure & accessibility

Productive environment

Human resources

Institutions Technology Innovativeness

REGIONAL THROUGHPUTS Sectoral composition Specification Firm distribution Ownership (FDI)

Social capital

Enterpreneurship Internationalisation

Knowledge infrastrucure

Environment Demography & Quality of place migration Culture DETERMINANTS OF REGIONAL COMPETITIVENESS

Zdroj: Analýza faktorů regionální konkurenceschopnosti67

Z výše uvedeného je patrné, že koncept regionální konkurenceschopnosti je spíše dynamický než statický a navržený model v sobě obsahuje právě i tu dynamickou stránku, která je dána zpětnou vazbou, např. vlivem jaký mají firmy společně na dostupnost, ceny a kvalitu jednotlivých determinantů. V průběhu času se tak mohou stát tyto determinanty motorem výkonnosti firem, čímž ovlivňují i růst HDP v regionu. 67

ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge. (str. 36) - 75 -

Na základě uvedeného paradigmatu jsou definovány faktory, které přímo či nepřímo ovlivňují konkurenceschopnost na národní a na regionální úrovni. Dle této studie jsou faktory jak na národní tak i na regionální úrovni rozděleny do tří již zmíněných pilířů – infrastruktura a její dostupnost, lidské zdroje a produktivní prostředí. Klíčové faktory ovlivňující konkurenceschopnost na národní úrovni jsou uvedeny v tabulce č. 9. Tabulka 9: Faktory konkurenceschopnosti na národní úrovni Faktory konkurenceschopnosti na národní úrovni Infrastruktura Lidské zdroje Produktivní prostředí a dostupnost Základní infrastruktura Pracovní síla Podnikatelská kultura  silnice  produktivita  nízké bariéry vstupu  železnice a flexibilita  ochota podstoupit  letadla riziko Manažerské dovednosti  mezinárodní Internacionalizace Technologická infrastruktura zkušenosti  export/globální  úroveň profese  ICT prodeje  úroveň efektivnosti  investice  telekomunikace  business kultura  internet Vysoce kvalifikovaná pracovní síla Technologie  vědci a inženýři  aplikace  analytici  management Vysoká míra participace na dalším vzdělávání  terciární vzdělávání  další vzdělávání Vzdělanostní infrastruktura

Zdroj: Analýza faktorů regionální konkurenceschopnosti68

Inovace  patenty  VaV  výzkumné instituce a univerzity  propojení firem a výzkumu Dostupnost kapitálu Povaha konkurence Odvětvová rovnováha

Z uvedeného přehledu jsou patrné ty faktory, jejichž míra a dostupnost je ovlivnitelná na úrovni vyšších územních celků, zpravidla NUTS I. Optimální rovnováha

mezi

jednotlivými

faktory,

zvolených

na

základě

sociálních,

ekonomických, kulturních a historických zkušeností území daného státu by tak měla

68

ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge.(str. 23) - 76 -

zajistit relativně vysokou úroveň konkurenceschopnosti státu oproti jiným státům. Naproti tomu faktory ovlivnitelné na regionální úrovni (viz tabulka č. 10), představují jistou podmnožinu faktorů na národní úrovni. Tabulka 10: Faktory konkurenceschopnosti na regionální úrovni Faktory konkurenceschopnosti na regionální úrovni Infrastruktura Lidské zdroje Produktivní prostředí a dostupnost Základní infrastruktura Demografické trendy Podnikatelská kultura  silnice  migrace  nízké bariéry vstupu  železnice kvalifikované  ochota podstoupit  letadla pracovní síly riziko  majetek  diverzita Odvětvová koncentrace Vysoce kvalifikovaná  rovnováha/závislost Technologická pracovní síla  koncentrace infrastruktura  dovednosti  ICT zaměstnanců založené na  telekomunikace  aktivity s vysokou znalostech  internet přidanou hodnotou Internacionalizace  export/globální prodeje  investice  business kultura  povaha FDI

Vzdělanostní infrastruktura  vzdělávací zařízení Kvalita místa  bydlení  přírodní prostředí  kulturní vybavenost  bezpečnost

Technologie  aplikace  management Inovace  patenty  VaV  výzkumné instituce a univerzity  propojení firem a výzkumu

Zdroj: Analýza faktorů regionální konkurenceschopnosti69

Místní vládnutí a kapacita institucí Dostupnost kapitálu Specializace Povaha konkurence

Tyto faktory odlišují jedinečný charakter každého regionu a volbou vhodného mixu lze ovlivnit úroveň konkurenceschopnosti regionu vůči ostatním. Oproti

69

ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge.(str. 32) - 77 -

faktorům na národní úrovni zde vstupují do hry i aspekty ovlivňující kvalitu místa pro žití a odvětvová koncentrace na území daného regionu. Decentralizace rozhodování o těchto faktorech na regionální úroveň může příznivě ovlivnit i míru konkurenční schopnosti na národní úrovni. Studii faktorů regionální konkurenceschopnosti můžeme považovat za zastřešující materiál, který je detailněji rozpracováván v dílčích analýzách. Vyhodnoťme proto nyní výsledky těch analýz, které lze považovat za zásadní z hlediska národní a regionální perspektivy, a to zejména v kontextu využívaných nástrojů hodnocení socioekonomické situace na daném území. 4.1.2 Globální index konkurenceschopnosti Zpráva o globální konkurenceschopnosti (Global competitiveness report) je každoročně vydávána Světovým ekonomickým fórem (World Economic Forum – WEF) a hodnotí schopnost zemí zabezpečit vysokou úroveň prosperity pro své občany. Sleduje fungování veřejných institucí, analyzuje hospodářskou politiku a zabývá se dalšími faktory, které podmiňují udržitelný hospodářský růst ve střednědobém horizontu. Výpočet konečného indexu je založen na analýze tvrdých a měkkých dat. Úroveň konkurenční schopnosti jednotlivých zemí je v tomto materiálu hodnocena prostřednictvím Globálního indexu konkurenceschopnosti (Global Competitiveness index – GCI), který je založen na dvanácti pilířích70. Těmi jsou: Instituce (Institutions) – institucionální prostředí je determinováno právním a administrativním rámcem, ve kterém individuální subjekty, firmy a vláda jednají ve vzájemné interakci tak, aby byl generován ekonomický zisk a blahobyt. Kvalita institucí má zásadní dopad na konkurenceschopnost a růst, protože ovlivňuje jak investiční rozhodování, tak i tvorbu národních politik a jejich strategie. Je zde sledována mj. úroveň administrativní zátěže, úroveň regulace a korupce, veřejné zakázky, nedostatek transparentnosti či důvěry ve veřejné instituce atd.

70

SCHWAB, Klaus. Global competitiveness report 2009 - 2010. Geneva, 2010. 492 s. Odborná studie. World economic forum.

- 78 -

Infrastruktura (Infrastructure) – pro zajištění efektivního fungování ekonomiky je nezbytná extensivní a efektivní infrastruktura. Je důležitým faktorem umísťování ekonomické aktivity či sektorů, které se v dané ekonomice mohou rozvíjet. Dobře rozvinutá infrastruktura snižuje negativní dopady velkých vzdáleností mezi jednotlivými regiony a integruje a spojuje trhy za co nejnižších nákladů. Kvalita a rozvinutost infrastrukturních sítí signifikantně ovlivňuje jak ekonomický růst, tak i nerovnosti v příjmech a chudobu. Rozvinutá dopravní a telekomunikační síť je zásadním předpokladem pro přístup méně dostupných oblastí k ekonomickým aktivitám a službám. Zde se sledují např. kvalita silnic, železnic a letecké dopravy, možnosti podnikatelů dostat jejich zboží a služby na trh bezpečně a rychle, mobilita pracovních sil apod. Makroekonomické

prostředí

(Macroeconomic

environment)

–

stabilita

makroekonomického prostředí je důležitá pro rozvoj podnikání a proto je důležitá i pro

zvyšování

úrovně

konkurenceschopnosti.

Ačkoli

je

nesporné,

že

makroekonomická stabilita nemůže sama o sobě zvýšit produktivitu státu nelze popřít, že nestabilní makroekonomické prostředí negativně ovlivňuje ekonomiku země. V takovém případě nemohou vlády vykonávat efektivně svoji funkci neboť v případě fiskálních schodků je limitována jejich schopnost reagovat na ekonomické cykly, což v konečném důsledku ovlivní i podnikání firem. V tomto pilíři je sledována úroveň vládního dluhu, fiskální stability nebo vládní exit strategie. Zdraví

a základní

vzdělání

(Health

and

primary

education)

–

pro

konkurenceschopnost a produktivitu státu je důležitá zdravá pracovní síla. Pracovníci, kteří jsou nemocní, nemohou při práci plně využít svůj potenciál a jsou tak méně produktivní. Proto jsou důležité investice do zdravotních služeb a služeb zdravotní prevence. Tento pilíř se také zabývá úrovní základního vzdělání. Základní vzdělání totiž zvyšuje efektivitu individuálního pracovníka, neboť omezené základní vzdělání ho předurčuje k vykonávání pouze manuální práce a do budoucna ho limituje pro využití v pokročilejších oborech a technologiích. Nedostatek kvalitního základního vzdělání se tak může stát bariérou konkurenceschopnosti. Odborná kvalifikace (Higher education and training) – kvalita vyššího vzdělání a učení je zásadní pro ekonomiky, které se chtějí posunout na hodnotovém řetězci za - 79 -

ty nejjednodušší produkční procesy. Zejména v dnešním globalizovaném světě je nutné, aby země disponovaly pracovníky, kteří jsou schopni se rychle adaptovat na měnící se prostředí a rozvíjet tak potřeby produkčního systému. V tomto pilíři se měří úroveň středního a vysokého školství nebo rozsah pracovníků, kteří se dále vzdělávají (celoživotní učení) za účelem zvýšení své kvalifikace. Efektivita trhu se zbožím (Goods market efficiency) – země s efektivním trhem mají dobrou pozici pro výrobu správného mixu výrobků a služeb a následně i dobré nabídkové a poptávkové podmínky pro zajištění obchodování s nimi. Pro efektivitu trhů je důležitá zdravá tržní domácí i zahraniční soutěž, která zajistí, že firmy budou vyrábět a prodávat ty zboží a služby, které si žádá trh. Takové prostředí vyžaduje minimum překážek pro podnikání a aktivity skrze státní intervence, proto se v tomto pilíři měří např. míra restriktivních opatření pro přímé zahraniční investice, úroveň mezinárodního obchodu apod. Efektivita pracovního trhu (Labor market efficiency) – efektivita a flexibilita pracovního trhu je zásadní pro zajištění takového prostředí, kde je pracovní síla rozmístěna do svých nejvhodnějších pozic, které přinesou nevyšší produktivitu. Pracovní trh proto musí disponovat takovou mírou flexibility, která umožní přesunout pracovníka z jednoho místa na druhé rychle a za co nejnižší náklady a s takovou mzdovou fluktuací, která nenaruší jeho sociální status. Efektivita finančních trhů (Financial market development) – efektivní finanční sektor alokuje zdroje uložené občany daného státu stejně tak jako ty zdroje, které jsou vložené občany ze zahraničí, a to za účelem jejich produktivního využití. Finanční trhy propojují zdroje s podnikatelskými či investičními projekty, od kterých je očekávána co největší míra návratnosti. Řádná analýza možného rizika na finančních trzích je proto hlavním elementem zvyšování konkurenceschopnosti. Proto ekonomiky vyžadují sofistikované finanční trhy, aby mohly zprostředkovat soukromému sektoru dostatek investic ať už z úvěrů bankovního sektoru nebo venture kapitálu či jiných finančních nástrojů. Technologická

připravenost

(Technological

readiness)

–

technologie

se

v dnešním globalizovaném světě stala jedním z klíčových elementů pro podniky, - 80 -

pomocí níž mohou úspěšně soutěžit na světových trzích. Tento pilíř měří připravenost, s jakou jsou ekonomiky schopny se adaptovat na existující technologie a povzbudit tak svoji průmyslovou produktivitu se specifickým důrazem na plné využití možností informačních a telekomunikačních technologií (ICT) v denních procesech. Přístup a užití ICT je tak jedním z nejdůležitějších faktorů, které určují technologickou připravenost daného státu. Velikost trhu (Market size) – velikost trhu ovlivňuje produktivitu, jelikož umožňuje firmám využít úspor z rozsahu. Z historického hlediska byla velikost trhu vždy dána národními hranicemi, avšak v dnešní globalizované době mezinárodní trhy nahradily trhy domácí, a to zejména pro malé firmy. Existuje široká škála studií, které dokazují, že otevřenost trhů pozitivně ovlivňuje růst ekonomiky a i když je jiné studie zpochybňují. Je však nesporné, že vzájemný obchod má pozitivní vliv na ekonomický růst, zejména pak na ty trhy, které se označují jako malé. Z toho důvodu je tedy export chápán jako substitut domácí poptávky. Sofistikovanost podnikání (Business sophistication) – sofistikovanost podnikání, jinak také regulace podnikatelského prostředí je klíčová pro vyšší efektivnost produkce zboží či služeb. Tento pilíř se zaměřuje na kvalitu národních podnikatelských sítí, kvalitu individuálních firem nebo na strategie a operativní procesy. Tyto jsou důležité zejména pro ekonomiky, které jsou na vyšším stupni vývoje. Jsou tedy měřeny ukazatele jako kvalita a kvantita místních dodavatelů, rozsah jejich vzájemných interakcí, geografické skupiny klastrů apod. Inovace (Innovation) – posledním pilířem konkurenceschopnosti v rámci GCI jsou technologické

inovace,

které

jsou

v dlouhodobé

perspektivě

jedním

z nejdůležitějších faktorů pro zvyšování kvality života obyvatel. Inovace jsou důležité zejména pro znalostní ekonomiky, i když i méně rozvinuté státy mohou zlepšovat svoji produktivitu právě prostřednictvím existujících a vylepšených technologií. Firmy v těchto zemích musejí rozvíjet takové produkty, které jsou na špici v daném oboru, což však vyžaduje prostředí, ve kterém bude bez vnějších či vnitřních bariér umožněno rozvíjet inovace a budou podporovány jak veřejným tak i soukromým sektorem. To ve svém důsledku vyžaduje odpovídající investice do výzkumu a vývoje a následnou efektivní komercionalizaci výsledků výzkumu - 81 -

a vývoje v praxi. Uvedené pilíře jsou z hlediska dopadů na danou ekonomiku rozděleny do třech základních skupin (viz také Porterovo pojetí konkurenceschopnosti národů), a to dle stupně rozvinutosti dané ekonomiky, tedy: 1) ekonomika tažená výrobními faktory (factor-driven economies), 2) ekonomika tažená efektivitou (efficiency-driven economies), 3) ekonomika tažená inovacemi (innovation-driven economies). Graficky toto rozdělení jednotlivých pilířů a jejich vliv na ekonomiku shrnuje schéma č. 9. Schéma 9: Pilíře konkurenceschopnosti dle GCI

Zdroj: Zpráva o globální konkurenceschopnosti71

GCI představuje analýzu hodnocení socioekonomické situace na území konkrétního státu v globálním celosvětovém měřítku. Je založen na tzv. tvrdých a měkkých datech. Tvrdá data představují indikátory udávající množství či počet,

71

SCHWAB, Klaus. Global competitiveness report 2009 - 2010. Geneva, 2010. 492 s. Odborná studie. World economic forum. (str. 9) - 82 -

např. HDP nebo počet osobních počítačů. Tyto indikátory pocházejí z rozdílných databází, jako jsou databáze mezinárodních organizací např. Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. Využívány jsou rovněž národní statistické databáze. Měkká data naproti tomu představují data získaná z dotazování, tzv. Executive Opinion Survey vytvořená speciálně pro WEF. Za dobu svého působení má tato databáze pro dotazování k dispozici cca 11 000 zdrojů z managementů podniků po celém světě. 4.1.3 Regionální index konkurenceschopnosti Regionální index konkurenceschopnosti (EU Regional Competitiveness Index – RCI) byl vyvinut ve spolupráci Joint research centre of EU a Generálního ředitelství pro regionální politiku EK za účelem identifikace silných a slabých stránek evropských regionů. Tento index v sobě zahrnuje široké spektrum faktorů, které ovlivňují konkurenceschopnost na regionální úrovni. Studie reaguje na potřebu změřit úroveň konkurenční schopnosti regionů na úrovni evropských regionů. Index regionální konkurenceschopnosti (dále jen RCI) vychází z rámce daného Světovým ekonomickým fórem při tvorbě Globálního indexu konkurenceschopnosti (GCI), tak jak je popsán výše. RCI je založen na třech skupinách celkem jedenácti pilířů 72 , a sice: Základní pilíře 

Instituce (Institutions) – měří kvalitu a efektivnost institucí, úroveň korupce a rozsah regulatorního rámce, čímž podává informace o tom, jak vhodné je dané prostřední pro podnikání, jak je snadné či naopak obtížné začít s podnikáním nebo jak moc lidé věří své národní legislativě a regulatornímu rámci a jejich efektivitě.



Makroekonomická stabilita (Macroeconomic stability) – měří kvalitu všeobecného ekonomického prostředí. Ekonomická stabilita je zásadní pro zajištění důvěry jak spotřebitelů, tak i výrobců v trhy zboží a služeb. Stabilní makroekonomické podmínky vedou k vyšší míře dlouhodobých investic a jsou důležitým faktorem pro udržení konkurenceschopnosti.

72

ANNONI, Paola. EU regional competitiveness index. Luxembourg, 2010. 289 s. Odborná studie. Joint research centre. - 83 -



Infrastruktura (Infrastructure) – vysoká kvalita infrastruktury umožňuje přístup do jiných regionů a zemí, přispívá k lepší integraci periferních a zaostalých regionů a umožňuje transport zboží, služeb i osob. Tento pilíř pokrývá rozdílné dimenze kvalitní infrastruktury jako je např. dopravní hustota, propojení a přístupnost infrastruktury.



Zdraví (Health) – tento pilíř je věnován zdravotním podmínkám nejen pro pracovní sílu. Dle Community Strategic Guidelines on Cohesion z roku 2006 je zdravá pracovní síla klíčovým faktorem pro zvýšení účasti na trhu práce a zvyšování jeho produktivity, což podporuje konkurenceschopnost na národní i regionální úrovni.



Kvalita základního a středního školství (Quality of primary and secondary education) – vysoká úroveň základních schopností a dovedností zvyšuje schopnosti jednotlivce v jeho práci a umožňuje mu pokračovat i na vyšších úrovních studia.

Pilíře efektivnosti 

Vysoké školství a celoživotní učení (Higher education and training and lifelong learning) – především znalostní ekonomiky založené na inovacích vyžadují dobře vzdělaný lidský kapitál, který bude schopný se adaptovat na měnící se tržní podmínky. Tento pilíř měří především kvalitu vzdělávání např. prostřednictvím úrovně dosaženého vzdělání obyvatelstva, počtu let pro vyškolení pracovní síly nebo míry gramotnosti.



Efektivita trhu práce (Labor market efficiency) – je důležitým indikátorem ekonomického rozvoje regionu. Tento pilíř měří takové oblasti jako je zaměstnanost/nezaměstnanost, mobilita pracovníků, regionální produktivita práce apod.



Velikost trhu (Market size) – pilíř popisuje velikost trhu, která přímo ovlivňuje jejich konkurenceschopnost. Větší trh umožňuje firmám rozvoj a využití úspor z rozsahu a může tak být podnětem pro podnikání a inovace. V rámci tohoto pilíře je brán v potaz nejen regionální trh, ale také trh potenciální.

- 84 -

Inovační pilíře 

Technologická připravenost (Technological readiness) – měří úroveň v jaké míře domácnosti a firmy využívají současné technologie, jako je např. využití ICT v domácnostech nebo přístup k technologiím.



Sofistikovanost podnikání (Business sophistication) – tento pilíř dává přehled o tom, jaká je úroveň produktivity a o možnostech reagovat na tlaky konkurence. Specializace v sektorech s vysokou přidanou hodnotou pozitivně přispívá ke zvyšování konkurenceschopnosti, proto je zde měřena nejen míra přidané hodnoty, ale také přímých zahraničních investic.



Inovace (Innovation) – jsou důležité zejména pro rozvinuté země. Tento pilíř měří zejména zaměstnanost ve vědě a technologických oborech, výdaje na výzkum a vývoj, počet patentových přihlášek apod.

Grafické shrnutí pilířů RCI je uvedeno na schématu č. 10. Schéma 10: Pilíře konkurenceschopnosti dle RCI

Zdroj: Regionální index konkurenceschopnosti73

73

ANNONI, Paola. EU regional competitiveness index. Luxembourg, 2010. 289 s. Odborná studie. Joint research centre. (str. IV) - 85 -

RCI představuje analýzu socioekonomické situace na regionální úrovni. Pro výpočet RCI je využívána široká škála databází jako např. OECD, EUROSTAT, Regional Information Society Statistics, Doing Business, World Bank Worldwide Governance Indicators atd. Pro výpočet konečného indexu tak jsou použita jak data tvrdá tak i měkká. Při srovnání výsledků GCI a RCI indexů lze říci, že se od sebe indexy na národní a regionální úrovni neliší, RCI zcela vychází z GCI. Kromě drobných změn v názvech pilířů jsou všechny pilíře co do obsahu totožné. Z toho lze usoudit, že podle

autorů

těchto

konkurenceschopnost

studií shodné

jsou

faktory,

s těmi

které

faktory,

ovlivňují které

národní ovlivňují

konkurenceschopnost regionální. V konečném důsledku tuto skutečnost popřít nelze, protože vyšší (národní) úroveň bude mít vždy vliv na úroveň nižší (regionální), avšak nelze se smířit s tím, že jsou tyto faktory totožné, a to zejména v kontextu podnikatelského prostředí. Problém nastane v okamžiku, kdy bude chtít regionální autorita rozhodnout o pobídkách k posílení konkurenceschopnosti na regionální úrovni. Logicky bude postavena před otázku, do jakých oblastí je třeba pro rozvoj regionu investovat a která z daných oblastí má přímý dopad na zvýšení regionální konkurenční schopnosti. Toto mu znalost faktorů na národní úrovni neusnadní a může dojít i k chybným rozhodnutím o budoucím směřování regionu. 4.1.4 Shrnutí hlavních faktorů konkurenceschopnosti Faktory konkurenceschopnosti regionů, ze kterých vychází výše zmíněné analýzy, jsou shrnuty v následující tabulce a jak je z ní patrné, všechny se shodují na téměř stejných faktorech, jak na národní tak i regionální úrovni. S tímto výsledkem by bylo možné polemizovat v tom smyslu, zda všechny faktory, které jsou sledovány na národní úrovni, musí být sledovány i na té regionální. Je jasné, že kvalitní nabídka služeb ze strany státu bude mít i vliv na jednotlivé regiony, ale identifikovat ty klíčové faktory, které jsou na regionální úrovni opravdu rozhodující je složité. Resp. pro daný region bude pravděpodobně rozhodující, zda má dostatečně vybavenou dopravní infrastrukturu, která zajistí jeho obyvatelům dostupnost nabízených služeb spíše než nabídka vysokého školství, která může být kvalitně nabízena v jiném např. sousedním regionu.

- 86 -

Pro účely disertační práce se proto zaměřme na konkrétní indikátory výstupů či výsledků, pomocí kterých lze tyto faktory kvantifikovat. V následující tabulce jsou uvedeny jednotlivé indikátory výstupu či výsledku, které lze považovat za měřitelné a které jsou využívány u jednotlivých indexů. GCI tyto indikátory označuje jako tvrdá (hard) data a ty budou pro potřebu sestavení modelu neboli indexu regionální konkurenceschopnosti v kontextu podnikatelského prostředí rozhodující. Další skupinou jsou měkká (soft) data, která jsou zjišťována na základě zjišťování subjektivního hodnocení. Aniž bychom zpochybňovali relevantnost měkkých dat, nebude jim v modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti připisován žádný význam a nejsou tudíž ani součástí následující tabulky. V rámci hodnocení regionu mají své důležité opodstatnění avšak jejich zjišťování je časově náročné a drahé a vyjadřují subjektivní názor dotazovaného. Jelikož je cílem modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti jeho jednoduchost a dostupnost širokému spektru potenciálních uživatelů, musí být tento model založen na měřitelných a veřejně a časově dostupných ukazatelích. Jak již bylo zmíněno, hodnoty indikátorů GCI a RCI jsou převážně statistického charakteru, z různého druhu databází. Tabulka 11: Srovnání faktorů konkurenceschopnosti v GCI a RCI Faktory konkurenceschopnosti Základní indikátory

GCI indikátory  HDP na obyvatele  Populace

Instituce

RCI indikátory  HDP na obyvatele

x

x

Infrastruktura

 KM dostupnost  Telefonní linky

Makroekonomická stabilita

   

Vládní přebytek/deficit Národní úspory Inflace Vládní dluh

Zdraví a základní vzdělání

     

Výskyt malárie Výskyt tuberkulózy Výskyt HIV Dětská úmrtnost Zápisy do ZŠ Výdaje na vzdělání

- 87 -

             

Index dálnic Index železnic Vládní přebytek/deficit Příjem, úspory a půjčky Inflace Vládní dluh Výnosnost dlouhodobých dluhopisů Počet lůžek v nemocnicích Počet smrtelných nehod Naděje dožití v přijatelném subjektivním zdraví Dětská úmrtnost Míra úmrtí na rakovinu Míra úmrtí na infarkt Míra sebevražd

Střední a vyšší vzdělání

Trh práce

 Zápis do SŠ  Zápisy na univerzitu

   

Nemzdové náklady práce Rigidita zaměstnanosti Náklady výpovědí Participace žen na pracovní síle

Technologická připravenost

 Uživatelé mobilních telefonů  Uživatelé internetu  Osobní počítače  Uživatelé broadbandu

Velikost trhu

 Index velikosti domácího trhu  Index velikosti zahraničního trhu  Vývozy a dovozy jako procento z HDP

Inovace

x

Využití energie

x

   

HDP Kompenzace zaměstnanců Disponibilní příjem Potenciální velikost trhu v HDP a v počtu obyvatel

 Počet inovativních patentových přihlášek  Celkový počet patentových přihlášek  Výdaje na VaV  HRST  Zaměstnanost v technologiích a znalostních sektorech  Počet inovátorů  Počet zaměstnaných v sofistikovaných sektorech (SS) (NACE J-K)  Hrubá přidaná hodnota v SS  Intenzita FDI  Venture capital

 Užití patentů

Business sophistication

 Míra počtu učitelů a žáků  Veřejné výdaje  Žáci předčasně ukončující vzdělání  Veřejné výdaje na univerzitní stupeň  Míra zaměstnanosti  Míra nezaměstnanosti  Dlouhodobá nezaměstnanost  Mobilita práce  Produktivita práce  Nezaměstnanost žen  Domácnosti s přístupem k broadbandu  Osoby objednávající zboží přes internet pro soukromou potřebu  Domácnosti s přístupem k internetu  Firmy užívající internet  Firmy s přístupem k internetu  Firmy s vlastní webovou stránkou  Firmy užívající interní sítě  Počet zaměstnanců firem používajících extranet  Počet zaměstnanců firem majících internet

x

Zdroj: vlastní zpracování na základě výsledků GCI a RCI analýz

- 88 -

Jelikož nám výsledky analýz neumožnily adekvátní výběr stěžejních faktorů na regionální úrovni (faktory jsou v obou případech totožné), definujme si nyní požadavky na potřebné faktory v kontextu chápání regionální konkurenceschopnosti, jak bylo naznačeno v předešlých kapitolách. Za hlavního tvůrce hodnot jsou považovány firmy a na základě stanovených požadavků a dosavadních poznatků můžeme uskutečnit výběr klíčových faktorů konkurenceschopnosti regionů z pohledu podnikatelského prostředí. 4.1.5 Vymezení klíčových faktorů v kontextu podnikatelského prostředí V případě snahy o přesné hodnocení socioekonomické situace v regionu se nelze smířit s tím, že faktory konkurenceschopnosti na regionální úrovni jsou totožné s faktory na národní úrovni, i když jsou přes rozdílnou míru centralizace a decentralizace velice podobné. Z hlediska uchopení a přesnější specifikace potřeb regionů stanovme nyní kritéria, která umožní výběr klíčových faktorů regionální konkurenceschopnosti. Jedná se zejména o: 

Regionální působnost – tzn., že daný faktor na úrovni regionu nejen přímo působí, ale je i regionálními autoritami přímo ovlivnitelný. Na základě tohoto kritéria budou proto vyloučeny všechny faktory, které jsou primárně ovlivnitelné na národní úrovni a nevyžadují zásah regionální autority.



Dopad na podnikatelské prostředí – tzn. existence faktoru v daném regionu má pozitivní či negativní dopad na podnikatelské prostředí, čímž ovlivňuje konkurenceschopnost daného regionu. Vycházíme zde z předpokladu, že firmy jsou hlavním tvůrcem hodnot. Z výše identifikovaných faktorů, které mají vliv na globální a regionální

konkurenceschopnost a které zároveň splňují dvě stanovaná kritéria, můžeme konstatovat, že klíčovými faktory konkurenceschopnosti v kontextu podnikatelského prostředí jsou: 

instituce,



infrastruktura,



trh práce,



technologická připravenost,



velikost trhu,



inovace a

- 89 -



sofistikovanost podnikání. Poté

co

jsme

si

stanovili

základní

faktory

ovlivňující

regionální

konkurenceschopnost z pohledu podnikatelského prostředí, můžeme přistoupit ke zkoumání modelu hodnocení konkurenceschopnosti regionů.

4.2 Analýza modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů 4.2.1 Základní východiska modelu Pro sestavení modelu, který umožní změřit socioekonomickou úroveň regionu a na jejím základě provést i jejich relevantní srovnání, je nezbytné, aby byla definována základní východiska modelu a jeho účel. Hlavním účelem konfigurace modelu je zhodnocení konkurenceschopnosti (resp. socioekonomické situace) evropských regionů na úrovni NUTS II, a sice na základě relativního srovnání indikátorů výstupu a výsledku. Definice konkurenceschopnosti a způsob, jakým je pro účely tohoto modelu chápán pojem region, jsou uvedeny v předchozích kapitolách, avšak pro lepší orientaci uveďme původní záměr autorů modelu, ze kterého tvorba modelu vychází. Původní návrh modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti

74

je

výsledkem práce rumunského kolektivu autorů, kteří se po vstupu Rumunska do EU v roce 2007 začali zabývat otázkou, který z evropských regionů je v Evropě konkurenceschopnější a proč. Při konstrukci modelu vycházejí z obecné definice konkurenceschopnosti, kdy „konkurenceschopnost představuje schopnost daného státu vytvořit a zajistit ekonomické, sociální a environmentální prostředí, které bude vytvářet rychlou a trvalou přidanou hodnotu, a to ve srovnání s ostatními zeměmi.“ Jak je patrné z teoretických východisek disertační práce, existuje v dnešní době

široká

škála

různých

pojetí

a snah

o uchopení

regionální

konkurenceschopnosti. Do problémů se dostáváme v okamžiku, kdy se snažíme uchopit konkurenceschopnost zejména evropských regionů, protože ty jsou na úrovni NUTS II vytvořeny uměle, za účelem statistického zjišťování a uchopitelného administrativního členění. O evropských regionech můžeme na základě dosavadních

74

MEREUTA, Cezar, et al. A model to evaluate the regional competitiveness of the EU regions. The Romanian Economic Journal [online]. 2007, November, [cit. 2011-04-25]. Dostupný z WWW: . - 90 -

poznatků říci následující: 

Dle klasifikace NUTS jsou regiony relativně homogenními celky co do velikosti území a počtu obyvatel.



Evropské regiony se nacházejí na všech úrovních rozvoje, od těch nejvíce rozvinutých (hlavní města jako Londýn, Paříž, Praha atd.) až po ty nejméně vyspělé (Rumunsko, Bulharsko, Řecko atd.).



Evropské regiony se vyznačují velkou kulturní a sociální diferenciací, kde má mentalita obyvatelstva a tradiční kultura vliv na ekonomickou výkonnost regionu (např. severské regiony versus jižní regiony EU). Při detailnějším zkoumání bychom jistě našli řadu dalších charakteristik pro

evropské regiony, avšak tento výčet prozatím postačí pro stanovení požadavků na model, který by umožnil hodnocení socioekonomické situace v regionech při jejich značné specifičnosti a vnitřní diferenciaci. Pro potřeby evropských regionů je tedy důležité, aby navržený model splňoval tyto minimální požadavky: 

Komplexnost – model musí být schopen srovnání různého druhu vstupních indikátorů a různého typu regionů.



Sektorová diferenciace – z důvodu rozdílných priorit jednotlivých regionů je nutné, aby model disponoval takovými vlastnostmi, které umožní diferencovat a prioritizovat klíčové sektory.



Jednotná vstupní základna – pro hodnocení regionů je nezbytné, aby jeho vstupní analyzovaná data byla definována nejen na jednotném či co nejvíce podobném základě, ale také, aby tato data byla zjistitelná rychle a efektivně, tzn., je třeba, aby existovala jednotná vstupní databáze hodnocených kritérií resp. indikátorů.



Jasná vypovídací hodnota – výsledky modelu musí být jasně a přesně interpretovatelné.



Účinná,

efektivní

a ověřená

metoda

hodnocení

–

z široké

škály

matematických a statistických metod, je třeba vybrat takovou, která splní svoji funkci kvalitně a přesně. 

Jednoduchost – co nejširší využití modelu vyžaduje i jeho relativní jednoduchost, snadnou srozumitelnost a přátelské (user-friendly) uživatelské prostředí.

- 91 -



Nízká nákladnost – aby mohl být model využíván co největším počtem uživatelů, je nezbytné, aby byl dostupný, a to jak z pohledu cenových nákladů, tak i z hlediska dostupnosti hardwarového a softwarového vybavení. Poté co jsou známy základní požadavky na model, můžeme přejít

k identifikaci silných a slabých stránek modelu, což nám dále umožní případnou modifikaci modelu za účelem jeho zpřesnění a adaptaci na klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů v kontextu podnikatelského prostředí. 4.2.2 Silné a slabé stránky modelu Silné a slabé stránky původního modelu byly identifikovány na základě jeho analýzy a praktického přezkumu s ohledem na výše definované požadavky. Výsledky

praktického

přezkumu

původního

modelu

jsou

uvedeny

dále,

v subkapitole 4.3.2. Mezi silné stránky modelu můžeme zařadit: 

Srovnatelnost výkonnosti regionů – model tím, že převádí výsledky a výstupy ekonomické aktivity regionů na index, který se pohybuje v rozmezí hodnot 0 – 1 umožňuje na základě srovnání jednotlivých indexů i srovnání výsledků a výstupů socioekonomické situace regionů.



Jednoduchost – model je založen na jednoduché metodě aritmetického či váženého průměru, který prostřednictvím průměrných hodnot a směrodatné odchylky umožňuje zařadit regiony do relativně homogenní skupiny.



Dynamičnost v rámci sledovaného vzorku – tím, že je v modelu zohledňována

minimální

a maximální

hodnota

indikátoru

z daného

sledovaného vzorku, je vypovídací hodnota jeho výsledků adaptována vždy na diferencovanou skupinu sledovaného vzorku. 

Winners x loosers – model umožňuje v rámci sledovaného vzorku za hodnocené období určit, který z regionů v daném období z hlediska konkurenceschopnosti dosahuje nejlepších a nejhorších výsledků.



Identifikace silných a slabých oblastí – na základě srovnání s ostatními regiony

je

prostřednictvím

modelu

možné

určit,

které

faktory

konkurenceschopnosti ovlivnily výkonnost regionu v daném období nejvíce a které naopak nejméně.

- 92 -



Stanovení prioritních sektorových oblastí – pokud by byl model modifikován

do

různorodých

skupin

faktorů

konkurenceschopnosti,

prostřednictvím váženého průměru je možné jednotlivým skupinám přiřadit různou prioritu (váhu) v rámci sledování konkurenceschopnosti. 

User-friendly prostředí – pro výpočet konečného indexu stačí standardní vybavení počítače a není třeba pořizovat drahý, speciální software.

Jako slabé stránky modelu byly identifikovány:  Statičnost v čase – výpočet indexu je možný jen za jedno již uplynulé období (jeden rok), za které jsou známy ukazatele výstupu a výsledku ekonomické aktivity regionu, což může způsobit zkreslení výsledku daného náhodností.  Nedostatečné množství regionálních ukazatelů – ačkoliv model vychází z jednotné databáze EUROSTAT, nejsou dostupná veškerá data potřebná pro sestavení indexu. Databáze neobsahuje všechna data, a to jak z důvodu nedostupnosti dat pro daný ukazatel v rámci regionu tak i z důvodu neexistence potřebného ukazatele v databázi.  Závislost na měřitelných ukazatelích – výpočet indexu je prováděný pouze na základě měřitelných hodnot, tzv. tvrdých dat. Měkká data, resp. subjektivní hodnocení ekonomické situace v regionech nejsou do indexu započítána a lze je brát pouze jako doplňkové informace v rámci celkového obrazu ekonomické konkurenceschopnosti regionu.  Neexistence

jednotné

datové

základny

pro

všechny

faktory

konkurenceschopnosti – použití jednotlivých faktorů konkurenceschopnosti v modelu je odvislé od dostupnosti měřitelného indikátoru a v praxi neexistuje jednotná databáze, která by se zaměřila pouze na ty ukazatele, které mají vliv na regionální konkurenceschopnost. Data se pracně a dlouho zjišťují.  Nedostatečné prověření v čase – model vznikl v roce 2007 a jeho výsledky nebyly časem dostatečně prověřeny na to, aby bylo možné určit, zda model opravdu reflektuje socioekonomickou situaci regionu za dané období.  Výběr konkrétních ukazatelů není podložen relevantní analýzou – tento nedostatek

je

přímo

ovlivněn

i dostupností

jednotlivých

ukazatelů

v regionálních databázích, nicméně výběr konkrétních ukazatelů není

- 93 -

v původním modelu ničím podložen (např. výběr ukazatelů pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti vycházející z maastrichtských kritérií lze považovat za neopodstatněný). Identifikace silných a slabých stránek potvrdila možnosti využití modelu v praxi, avšak také problémy, na které při snaze o jeho aplikaci narazíme. Nyní se zaměřme na možnosti databáze EUROSTAT a zanalyzujme, jaké konkrétní ukazatele by se daly při jeho sestavení použít z jednotné evropské databáze. 4.2.3 Datová základna modelu Jak již bylo zmíněno dříve, je pro potřeby stanovení konečného indexu konkurenceschopnosti zapotřebí vybrat ty relevantní ukazatele výstupu/výsledku, které jsou dostupné pro dané území v konkrétním čase. Tuto podmínku splňuje evropská databáze EUROSTAT, která disponuje nejširším množstvím indikátorů pro regiony NUTS II na evropské úrovni. Pro přehlednost jsou disponibilní indikátory uvedeny v tabulce (viz tabulka č. 12), kde jsou uvedeny indikátory pro všechny faktory konkurenceschopnosti, a to jak národní tak i na regionální úrovni. Tabulka 12: Indikátory dle databáze EUROSTAT pro NUTS II Faktory konkurenceschopnosti Základní indikátory

Regionální databáze EUROSTAT - indikátory    

HDP v běžných cenách Rozptyl regionálního HDP HDP v PPS na obyvatele Míra růstu HDP

Instituce

Infrastruktura

x         

Silniční a železniční sítě a sítě vnitřní vodní dopravy Automobilové zařízení Silniční doprava zboží Oběti silničních nehod Námořní doprava zboží a osob Letecká doprava zboží a osob Roční doprava zboží – náklady, výklady Roční národní a mezinárodní železniční doprava zboží Roční národní a mezinárodní železniční doprava osob

Makroekonomická stabilita

Zdraví a základní vzdělání

x      

Míra participace 4letých žáků ve vzdělávání Příčiny úmrtí Zdravotnický personál Počet nemocničních lůžek Počet nemocničních propuštění dle diagnózy Průměrná doba pobytu pacientů v nemocnici - 94 -

            Střední a vyšší vzdělání

   

Trh práce

Technologická připravenost

Velikost trhu

Inovace

Sofistikovanost podnikání

                          

Další Zdroj: EUROSTAT

  

Počet nemocničních dnů pobytu pacientů v nemocnici Počet úmrtí na rakovinu Počet úmrtí na ischemickou chorobu srdeční Počet úmrtí z důvodu nehody Počet úmrtí z důvodu dopravní nehody Počet lékařů a doktorů Počet zubařů Disponibilní lůžka v nemocnicích Počet studentů dle úrovně vzdělání, orientace, náboženství, pohlaví a regionu Studenti v ISCED úroveň 3 Studenti (všechny úrovně ISCED) ve věku 17 let Žáci a studenti ve všech úrovních vzdělání (ISCED 0 – 6) Žáci a studenti ve vyšším středním a pomaturitním neterciárním vzdělání Žáci v základním a nižším středním vzdělání Studenti v terciárním školství (ISCED 5-6) Poměr podílu studentů (ISCED 5 – 6) a podílu populace regionu Celoživotní vzdělávání – účast dospělých ve vzdělávání Míra nezaměstnanosti Míra zaměstnanosti Podíl dlouhodobé nezaměstnanosti (12 měsíců a více) Regionální ekonomicky aktivní obyvatelstvo Rozptyl regionální míry zaměstnanosti Náklady práce, mzdy a platy, přímé odměny Domácnosti s přístupem k internetu z domova Domácnosti s přístupem k broadbandu Individuální osoby pravidelně používající internet Individuální osoby, které nikdy nepoužili internet Individuální osoby, které si objednávají zboží a služby přes internet pro soukromé užití Disponibilní příjem domácností Alokace primárního příjmového účtu domácností Sekundární rozdělení příjmového účtu domácností Celkové intramurální výdaje na VaV Celkový počet zaměstnanců ve VaV Celkový počet zaměstnanců – výzkumníků HRST Počet patentových přihlášek u EPO Počet přihlášek o hi-tech patenty u EPO Počet přihlášek o ICT patenty u EPO Počet přihlášek o biotechnologické patenty u EPO Míra růstu GVA v běžných cenách GVA v běžných cenách Roční zaměstnanost v technologických sektorech a znalostních oborech Zaměstnanost v hi-tech sektorech (hi-tech výroba a hitech znalostní služby) Regionální migrační statistika Regionální zemědělská statistika Regionální demografická statistika

- 95 -

Regionální

databáze

EURORSTAT

obsahuje

celkem

61

ukazatelů

využitelných pro hodnocení socioekonomické situace v kontextu podnikatelského prostředí v evropských regionech. Dále obsahuje tři dílčí databáze obsahující indikátory z oblasti migrace, zemědělství a demografie. Uvedené indikátory jsou v databázi uvedeny v různé míře dostupnosti pro regiony NUTS II a řada z nich není k dispozici ani pro staré členské státy, natož pro státy z pozdějších etap rozšiřování EU. Na základě znalosti fungování původního modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti

a získaných

poznatků

z analýzy

faktorů

regionální

konkurenceschopnosti a použitelných indikátorů můžeme konstatovat, že původní model reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti avšak v nedostatečné míře. Proto nyní když známe klíčové faktory konkurenceschopnosti, indikátory, prostřednictvím, kterých lze tyto faktory kvantifikovat, požadavky na model a fungování a principy původního modelu, můžeme přistoupit ke konfiguraci takového modelu, který bude všechny zmíněné poznatky reflektovat.

4.3 Konfigurace modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti 4.3.1 Adaptace modelu na klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů Jelikož

původní

model

nereflektuje

aktuální

klíčové

faktory

konkurenceschopnosti v kontextu podnikatelského prostředí v dostatečné míře a je statický v čase, je třeba k jeho změně, za účelem dosažení optimálních výsledků, přistoupit ve dvou krocích. Za prvé z hlediska použití jednotlivých ukazatelů a jejich vypovídací hodnoty, a za druhé z hlediska použití matematické metody. Nejprve se zaměřme na první případ. Ačkoliv původní model reflektuje hlavní oblasti, na které je třeba se v rámci hodnocení konkurenční schopnosti regionů soustředit, je užitečné podrobit tyto informace i výsledkům analýz novějších (viz kapitola 4.1.). Proto je oproti původnímu užití indikátorů navržena jejich modifikace tak, aby více odpovídala současným trendům v rozvoji regionů, tzn., aby byly reflektovány všechny faktory, které

ovlivňují

regionální

konkurenceschopnost

v kontextu

podnikatelského

prostředí. Záměrem není sestavení indexu od úplného počátku, nýbrž využít původní model jako výchozí platformu, která je dle aktuálních poznatků zpřesněna. - 96 -

Proces

adaptace

modelu

na klíčové

faktory

konkurenceschopnosti

v kontextu podnikatelského prostředí a indikátory jejich měření je naznačen v následující tabulce. V levém sloupci jsou uvedeny indikátory, které byly použity v rámci původního modelu a v pravém sloupci jsou uvedeny indikátory, které by měl nový model při sestavení konečného indexu zohlednit, s ohledem na dříve vytipované klíčové faktory. Tučně jsou vyznačeny ty indikátory, které byly v rámci výpočtu nakonec skutečně použity, a to proto, že jejich data byla dostupná za téměř všechny sledované regiony. Je třeba uvést, že model musí v každém případě zohledňovat všechny vytipované indikátory, avšak protože nejsou k dnešnímu dni v regionální databázi dostupné, je nutno z této podmínky pro dosažení cíle práce slevit a je třeba se zaměřit na jejich sběr v jednotné databázi do budoucna. Tyto indikátory proto nejsou v rámci praktického přezkumu do indexu započítány, což by však nemělo být překážkou pro dosažení cíle disertační práce. Při interpretaci výsledků bude ale třeba tuto skutečnost zohlednit. Mezi jednotlivými sloupci je naznačena operace, která byla s jednotlivými indikátory provedena, šipka značí přesun, křížek značí vyškrtnutí indikátoru. Tabulka 13: Výběr indikátorů

    

Původní model

Modifikovaný model

Ekonomická výkonnost

Ekonomická výkonnost – IC1

roční míra HDP v % roční průměrná míra nezaměstnanosti v % roční průměrná míra inflace v% podíl rozpočtového schodku/přebytku na HDP v % disponibilní příjem domácností ve standardu PPP na obyvatele

  

x

Využití energie 

energetická intenzita v Kg oil equivalent/1 USD HDP

HDP v PPS na obyvatele Míra nezaměstnanosti Disponibilní příjem domácností

Sofistikovanost podnikání – IC2 

x

 

- 97 -

Zaměstnanost v technologických sektorech a znalostních oborech Zaměstnanost v hi-tech sektorech (hi-tech výroba a hi-tech znalostní služby) Intenzita FDI

      

Informační technologie a komunikace počítače/1000 obyvatel uživatelé internetu/1000 obyvatel mobilní telefony/1000 obyvatel pevné telefonní linky/1000 obyvatel televizní přijímače/1000 obyvatel podíl výdajů na VaV na regionálním HDP počet patentových žádostí na regionální úrovni

Technologie a infrastruktura – IC3  Domácnosti s přístupem k internetu  Domácnosti s přístupem k broadbandu  Individuální osoby, které si objednávají zboží a služby přes internet pro soukromé užití  Silniční a železniční sítě a sítě vnitřní vodní dopravy

x

Struktura hrubé přidané hodnoty  podíl hrubé přidané hodnoty na vysoko technologických sektorech, způsobech dopravy a na strojích a zařízeních ve výrobním průmyslu (%)  podíl služeb s přidanou hodnotou na HDP v %  podíl průmyslu a služeb s vysokou přidanou hodnotou na HDP v %. Účast na mezinárodních trzích  podíl exportu vysoce technologických sektorů, způsobů dopravy a strojů a zařízení na celkovém exportu výrobního průmyslu v %  pokrytí importu exportem v %  podíl osob zaměstnaných v sektorech podporujících konkurenceschopnost na celkové zaměstnanosti agregovaný ze tří sub kriterií:  podíl osob zaměstnaných ve vysoce a středně vysoce technologické výrobě a ve službách založených na znalostech a vysoké technologii na celkové zaměstnanosti  podíl osob zaměstnaných v nízko a středně nízko technologické výrobě na celkové zaměstnanosti  podíl osob zaměstnaných ve službách založených na znalostech na celkové zaměstnanosti Zdroj: vlastní zpracování

   

 

- 98 -

Inovace a přidaná hodnota – IC4 HRST na aktivním obyvatelstvu Počet patentových přihlášek u EPO Celkové intramurální výdaje na VaV Míra růstu GVA

Internacionalizace – IC5 Podíl vývozů na HDP Podíl dovozů na HDP

Jednotlivé indikátory jsou tedy pro potřeby modelu rozděleny do celkem pěti skupin – ekonomická výkonnost (IC1), sofistikovanost podnikání (IC2), technologie a infrastruktura (IC3), inovace a přidaná hodnota (IC4) a internacionalizace (IC5). Z důvodu nedostupnosti všech sledovaných indikátorů budou v rámci praktického přezkumu hodnoceny pouze oblasti ekonomické výkonnosti, sofistikovanosti podnikání a inovací a přidané hodnoty. Skupiny technologie a infrastruktura a internacionalizace jsou klíčovými faktory konkurenceschopnosti, avšak z důvodu nedostatku relevantních ukazatelů nejsou v rámci praktického přezkumu modelu kalkulovány, z dříve uvedených důvodů, což by však cíli našeho zkoumání nemělo uškodit. Poté co jsme provedli výběr relevantních indikátorů a seřadili jsme je do jednotlivých skupin, podívejme se na charakteristiku a vypovídací hodnotu těch ukazatelů, kterou jsou dále v rámci praktického přezkumu skutečně použity. Regionální HDP na obyvatele (v PPS per capita) – HDP (Hrubý domácí produkt) je indikátor výstupu daného státu nebo regionu. Představuje celkovou hodnotu vyprodukovaného zboží a služeb sníženou o hodnotu zboží a služeb, které byly použity v mezispotřebě během jejich výroby. Vyjádření HDP v PPS (Purchasing power parity) eliminuje rozdíly v cenové hladině mezi jednotlivými státy/regiony. Vyjádření tohoto ukazatele v poměru k počtu obyvatel umožňuje srovnání ekonomik či regionů vzhledem k jejich absolutní velikosti. Míra nezaměstnanosti (v %) – vyjadřuje poměr nezaměstnaných osob na ekonomicky aktivním obyvatelstvu. Nezaměstnané osoby zahrnují osoby ve věku 15 – 74 let, kteří jsou a) bez práce po dobu referenčního týdne, b) v současné době jsou schopni práce a c) aktivně hledají práci nebo již našli práci a začnou pracovat v průběhu alespoň 3 měsíců (všechny tři podmínky musí být splněny). Zaměstnané osoby představují osoby ve věku 15 – 64 let, kteří během referenčního týdne vykonávají práci za úplatu nebo pracují či se nacházejí v zaměstnání, ve kterých jsou dočasně nepřítomni. Disponibilní příjem domácností na obyvatele (v PPS založený na konečné spotřebě na obyvatele) – představuje bilanci primárního příjmu (přebytek/příjem plus zaměstnanecké kompenzace plus přijatý majetkový příjem minus zaplacené - 99 -

majetkové příjmy) a redistribuci příjmu v hotovosti. Tyto transakce obsahují zaplacené sociální příspěvky, přijaté sociální dávky v hotovosti, zaplacené daně z příjmu a další transfery. Disponibilní příjem neobsahuje sociální transfery pocházející z veřejného sektoru nebo od neziskových organizací. Zaměstnanost v hi-tech sektorech - hi-tech výroba a hi-tech znalostní služby (v % z celkové zaměstnanosti) – představuje zaměstnanost v hi-tech sektorech (hi-tech výroba a hi-tech znalostní služby) jako % z celkové zaměstnanosti. Lidské zdroje ve vědě a technologiích (Human resources in science and technology – HRST) (v % z ekonomicky aktivního obyvatelstva) – ukazatel představuje podíl lidských zdrojů ve vědě a technologiích na skupině ekonomicky aktivního obyvatelstva ve věku 15 – 74 let. Skupina HRST je klasifikována jako lidské zdroje, které mají úspěšně dokončené vzdělání terciálního stupně nebo jsou zaměstnáni tam, kde je takové vzdělání normálně vyžadováno. Počet patentových přihlášek u EPO (European patent office) za rok (počet přihlášek na milion obyvatel) – ukazatel udává počet žádostí předložených dle požadavků Evropské patentové konvence nebo dle Smlouvy o patentové spolupráci vymezenou Evropským patentovým úřadem (EPO). Patentové přihlášky jsou počítány v tom roce, ve kterém byly předloženy EPO nebo ve kterém jsou rozebrány dle Mezinárodní patentové klasifikace (IPC). Přihlášky jsou také analyzovány skrze místa bydliště inovátora. Celkové intramurální výdaje na výzkum a vývoj (VaV) (GERD) (v % z HDP) – výzkum a experimentální vývoj (VaV) zahrnují kreativní práci vytvářenou na systematickém základě za účelem zvýšení znalostí, a to jak znalostí lidských, tak i kulturních a společenských a využití těchto znalostí k návrhu nových aplikací. Míra růstu hrubé přidané hodnoty (Gross value added – GVA) – GVA je definována

jako

hodnota

výstupu

v základních

cenách

snížená

o hodnotu

mezispotřeby v cenách kupujících. GVA je zjišťována před spotřebou fixního kapitálu a je koncepčně podobná ukazateli HDP.

- 100 -

Abychom ještě potvrdili výběr jednotlivých faktorů a jejich ukazatelů, uveďme zde výsledky výzkumu prof. VITURKY75, který se zabýval definicí faktorů konkurenceschopnosti podnikatelského prostředí na úrovni krajů v ČR, tzn. o stupeň nižší úroveň regionů, než na který se zaměřuje tato disertační práce. Jednotlivé faktory ovlivňující podnikatelské prostředí v regionu byly stanoveny na základě rozsáhlých analýz mezinárodních průzkumů adaptovaných na podmínky České republiky. Vybrané faktory jsou členěny do šesti hlavních typů: 

obchodní faktory – udávající tržní prostředí v regionech,



pracovní faktory – udávající úroveň a kvalitu nabídky pracovních sil,



regionální a lokální faktory – udávající úroveň podnikatelského prostředí vč. znalostní báze,



infrastrukturní faktory – udávající kvalitu a rozvinutost dopravních a komunikačních sítí,



cenové faktory – udávající úroveň nabídky a poptávky výrobních faktorů,



environmentální faktory – udávající úroveň kvality života s vazbami na podnikatelské prostředí. Za použití výše zmíněných ukazatelů, která splňují dvě základní kritéria,

a sice dostupnost údajů za všechny regiony v databázi EUROSTAT a zároveň jsou ukazateli výstupu/výsledku, byl na základě představeného modelu vypočítán index konkurenceschopnosti evropských regionů v kontextu podnikatelského prostředí, jehož výsledky jsou prezentovány v subkapitole 4.3.2. Nyní prozkoumejme model z pohledu použití matematické metody. Jak již bylo řečeno dříve, jedná se o metodu široce využívanou a léty prověřenou (pravidelně využívaná v rámci UNDP 76 ), která splňuje požadavky jak z pohledu účinné metody hodnocení tak i jasné interpretace výsledků. Z analýzy silných a slabých stránek modelu vyplynulo, že problémem zůstává otázka, zda výsledek indexu za jeden hodnocený rok má jasnou vypovídací hodnotu o socioekonomické situaci v regionu, která se v čase mění. Abychom se vyhnuli možnému zkreslení

75

VITURKA, Milan. Regionální disparity a jejich hodnocení v kontextu regionální politiky. Geografie [online]. 2010, 2, [cit. 2011-02-08]. Dostupný z WWW: . (str. 135) 76 United Nations Development Programme - 101 -

konečných výsledků daného náhodností hodnoty ukazatele v jednom roce, zabudujme do modelu faktor času, který převede model do dynamické roviny. Matematická metoda výpočtu indexu bude tedy vypadat následovně: Rovnice pro výpočet indexu jednotlivých ukazatelů zůstává stejná jako u původního modelu: ICi =

Vi - Vimin Vimax - Vimin

kde, ICi = index ukazatele, Vi = hodnota daného indikátoru, Vimin = minimální hodnota daného indikátoru, Vimax = maximální hodnota daného indikátoru.

Stejná zůstává i rovnice pro ukazatel nezaměstnanosti:

Ici = 1

Vi - Vimin Vimax - Vimin

Rovnice pro výpočet indexu konkurenceschopnosti v daném roce zůstává rovněž nezměněna (zde se mění konkrétní ukazatele): ICr = IC1  IC 2  IC 3  IC 4  IC 5 5

kde, ICr – index konkurenceschopnosti v daném roce.

Nově je model rozšířen o faktor času, takže rovnice pro výsledný index konkurenceschopnosti bude následující: ICfin = kde,

ICr t

ICfin – výsledný index konkurenceschopnosti. t – počet let.

Metodu rozdělení regionů do jednotlivých kategorií lze rovněž považovat za vyhovující a zůstává proto nezměněna (viz tabulka č. 8). Původní model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů je tedy upraven o nové indikátory a metoda výpočtu je rozšířena o faktor času. - 102 -

Prostřednictvím interpretace dosažených výsledků lze posoudit užitnou funkci modelu. S ohledem na aktuální ukazatele nejprve podrobněji zanalyzujme výsledky a interpretaci modifikovaného modelu a až poté výsledky modelu původního. 4.3.2 Výsledky výpočtů na základě modifikovaného modelu Na základě výše uvedeného modifikovaného modelu adaptovaného na klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů bylo analyzováno celkem 42 evropských regionů na úrovni NUTS II, pro které byl sestaven index konkurenceschopnosti. Tyto evropské regiony náleží do skupiny deseti členských států, o které byla EU rozšířena v roce 2004 a které tvoří relativně homogenní celek z hlediska jejich socioekonomického a historického vývoje. Výsledky modifikovaného modelu jsou prezentovány v následující tabulce, kde

jsou

kromě

výsledného

indexu

konkurenceschopnosti

a kategorie

konkurenceschopnosti uvedeny rovněž výsledky jednotlivých regionů v oblastech ekonomické výkonnosti (IC1), sofistikovanosti podnikání (IC2) a inovací a přidané hodnoty (IC4). Tabulka 14: Modifikovaný model – souhrnné výsledky pro regiony NUTS II PČ

Kód

1

CZ

2

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Kat

Praha

0,98221

0,91606

0,85116

0,90842

A+

CZ

Střední Čechy

0,67488

0,45779

0,68204

0,65132

A+

3

CZ

Jihozápad

0,63224

0,47775

0,40666

0,50014

A

4

CZ

Severozápad

0,40328

0,29202

0,24617

0,31082

C

5

CZ

Severovýchod

0,57812

0,47522

0,47449

0,51344

A

6

CZ

Jihovýchod

0,57555

0,56802

0,52058

0,54712

A

7

CZ

Střední Morava

0,51105

0,35695

0,36361

0,41806

B

8

CZ

Moravskoslezsko

0,43814

0,34496

0,39737

0,40611

B

9

EE

Eesti

0,48334

0,33719

0,61450

0,53065

A

10

CY

Kýpros

0,50493

0,13756

0,46157

0,43733

B

11

LV

Latvija

0,39805

0,20923

0,51334

0,43209

B

12

LT

Lietuva

0,48350

0,19723

0,49378

0,45286

A

13

MT

Malta

0,41711

0,71015

0,31530

0,40284

B

- 103 -

14

HU

KözépMagyarország

0,78785

0,97567

0,59654

0,71567

A+

15

HU

Közép-Dunántúl

0,50379

0,72390

0,24682

0,40282

B

16

HU

NyugatDunántúl

0,51464

0,74992

0,20568

0,38957

B

17

HU

Dél-Dunántúl

0,30302

0,59572

0,20557

0,29088

C

18

HU

ÉszakMagyarország

0,21587

0,48484

0,20537

0,24424

C

19

HU

Észak-Alföld

0,21810

0,35685

0,28460

0,26869

C

20

HU

Dél-Alföld

0,30744

0,26287

0,27277

0,28453

C

21

PL

Lódzkie

0,30635

0,19226

0,30902

0,29343

C

22

PL

Mazowieckie

0,54036

0,56914

0,52059

0,53407

A

23

PL

Malopolskie

0,26233

0,23392

0,31799

0,28661

C

24

PL

Slaskie

0,37545

0,25521

0,31498

0,33018

B

25

PL

Lubelskie

0,16633

0,08233

0,23437

0,18985

C-

26

PL

Podkarpackie

0,12399

0,06356

0,28449

0,19668

C

27

PL

Swietokrzyskie

0,15249

0,00000

0,14393

0,12915

C-

28

PL

Podlaskie

0,21782

0,08910

0,17612

0,18088

C-

29

PL

Wielkopolskie

0,35978

0,16923

0,26275

0,28745

C

30

PL

Zachodniopomor skie

0,22705

0,25248

0,26067

0,24704

C

31

PL

Lubuskie

0,24112

0,09573

0,27478

0,23978

C

32

PL

Dolnoslaskie

0,25368

0,29834

0,33548

0,30016

C

33

PL

Opolskie

0,20819

0,08861

0,20049

0,18939

C-

34

PL

0,21211

0,13253

0,20992

0,20107

C

35

PL

0,14392

0,11507

0,11289

0,12480

C-

36

PL

Pomorskie

0,28275

0,49452

0,30559

0,32064

B

37

SK

Bratislavský kraj

0,93852

0,72568

0,59099

0,73815

A+

0,44129

0,47346

0,30597

0,37765

B

0,22818

0,00000

0,15088

0,16101

C-

0,12451

0,37861

0,28481

0,23642

C

0,68376

0,22119

0,49177

0,52994

A

0,86253

0,60009

0,70736

0,75214

A+

KujawskoPomorskie WarminskoMazurskie

Západné Slovensko Stredné 39 SK Slovensko Východné 40 SK Slovensko Vzhodna 41 SI Slovenija Zahodna 42 SI Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty 38

SK

- 104 -

Na základě vzájemného relativního srovnání jednotlivých regionů, je možné odvodit, které z regionů mají socioekonomickou situaci na nejvyšší a které naopak na nejnižší úrovni. Jak je patrné z uvedené tabulky, nejlepšího relativního výsledku mezi hodnocenými regiony dosáhla Praha s celkovým skóre 0,908, nejhůře naopak dopadl region Warminsko-Mazurský s indexem konkurenceschopnosti 0,124. Nyní vyhodnoťme

dosažené

výsledky

indexu

konkurenceschopnosti

jak

v rámci

jednotlivých kategorií, tak v rámci jednotlivých států. Jak již bylo zmíněno dříve, konkurenceschopnost regionů je v modelu rozdělena do celkem pěti kategorií (viz. tabulka č. 8), jejichž společnou charakteristiku si uvedeme na základě zobecnění získaných výsledků na konci této kapitoly. Výsledky v jednotlivých kategoriích jsou uvedeny v následujících tabulkách. Regiony v kategorii velmi vysoká konkurenceschopnost V kategorii A+, tzn. velmi vysoká konkurenceschopnost, se nachází celkem 5 ze 42 hodnocených regionů NUTS II. Tabulka 15: Regiony kategorie A+ - velmi vysoká konkurenceschopnost PČ

Kód

1

CZ

2

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Praha

0,98221

0,91606

0,85116

0,90842

CZ

Střední Čechy

0,67488

0,45779

0,68204

0,65132

14

HU

Közép-Magyarország

0,78785

0,97567

0,59654

0,71567

37

SK

Bratislavský kraj

0,93852

0,72568

0,59099

0,73815

0,86253

0,60009

0,70736

0,75214

42 SI Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

Všechny tyto regiony jsou regiony kolem hlavních měst jednotlivých států. Nejvyššího celkového skóre dosáhla Praha, následována Bratislavským krajem (Bratislava), Středním Maďarskem (Budapešť) a Západním Slovinskem (Lublaň). Na posledním místě v této kategorii se umístil region Střední Čechy. Praha dosáhla nejlepšího celkového hodnocení a drží si vedoucí pozici i v oblasti ekonomické výkonnosti a v oblasti inovace a přidaná hodnota. Ve skupině sofistikovanost podnikání měřenou mírou zaměstnanosti v hi-tech sektorech však nejlepšího výsledku dosáhla Budapešť, která má za uplynulé období nejvyšší míru zaměstnanosti v oborech náročných na technologie. Dle dosažených výsledků lze - 105 -

konstatovat, že pro vysokou socioekonomickou úroveň a tím i konkurenceschopnost regionu je důležitá přítomnost velké aglomerace, zpravidla hlavního města, ve kterém se kumulují nejen pracovní příležitosti na denní dojezdovou vzdálenost obyvatelstva, ale i nabídka zboží a služeb, které jsou důležité pro kvalitní životní úroveň obyvatelstva. Regiony v kategorii vysoká konkurenceschopnost V kategorii vysoká konkurenceschopnost se nachází celkem 7 z celkového počtu hodnocených regionů. Tabulka 16: Regiony kategorie A – vysoká konkurenceschopnost PČ

Kód

3

CZ

5

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Jihozápad

0,63224

0,47775

0,40666

0,50014

CZ

Severovýchod

0,57812

0,47522

0,47449

0,51344

6

CZ

Jihovýchod

0,57555

0,56802

0,52058

0,54712

9

EE

Eesti

0,48334

0,33719

0,61450

0,53065

12

LT

Lietuva

0,48350

0,19723

0,49378

0,45286

22

PL

Mazowieckie

0,54036

0,56914

0,52059

0,53407

0,68376

0,22119

0,49177

0,52994

Vzhodna Slovenija 41 SI Zdroj: Vlastní výpočty

Na prvních místech se nachází regiony Jihovýchod následovaný regionem Mazowiecké vojvodství (Varšava). V těchto regionech se soustřeďuje vysoká ekonomická aktivita – Jihovýchod kolem města Brna a Mazowiecké vojvodství kolem hlavního města Varšavy. Zajímavé je srovnání čtyř hlavních měst v rámci visegrádského uskupení (V4), kdy je na tom Varšava ve svém postavení oproti ostatním státům tohoto regionu nejhůře. Praha, Bratislava i Budapešť dosáhly v rámci V4 lepších relativních výsledků, rozdíl mezi první Prahou a poslední Varšavou je cca o čtyři desetiny. Na třetím místě se v této skupině objevuje Estonsko, které dosáhlo nejlepšího výsledku na území pobaltského regionu. I přesto, že se v rámci hodnoceného vzorku umístilo až za výkonnými regiony V4, které ekonomicky posilují i regiony okolní, zůstává leaderem v Pobaltí a svými výsledky zejména v oblasti inovací a přidané hodnoty potvrzuje svoji pozici „severské šelmy“. K tomuto výsledku dopomáhají, oproti zbylým dvěma pobaltským státům, také nadstandardní vztahy s Finskem,

- 106 -

které Estonsko posunují ekonomicky dopředu. Na čtvrtém místě se umístil region Východní Slovinsko následovaný regiony Severovýchod a Jihozápad. K dobrému umístění těchto regionů, oproti ostatním regionům v rámci sledovaného vzorku, přispěl i fakt, že tyto regiony přímo sousedí se západními regiony Německa a Rakouska. Posledním regionem v rámci kategorie vysoké konkurenceschopnosti je Litva, s celkovým indexem konkurenceschopnosti 0,452. Regiony v kategorii střední konkurenceschopnost V této kategorii se nachází celkem 10 ze 42 hodnocených regionů, které můžeme hodnotit jako regiony na středním stupni konkurenceschopnosti Tabulka 17: Regiony kategorie B – střední konkurenceschopnost PČ

Kód

7

CZ

8

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Střední Morava

0,51105

0,35695

0,36361

0,41806

CZ

Moravskoslezsko

0,43814

0,34496

0,39737

0,40611

10

CY

Kýpros

0,50493

0,13756

0,46157

0,43733

11

LV

Latvija

0,39805

0,20923

0,51334

0,43209

13

MT

Malta

0,41711

0,71015

0,31530

0,40284

15

HU

Közép-Dunántúl

0,50379

0,72390

0,24682

0,40282

16

HU

Nyugat-Dunántúl

0,51464

0,74992

0,20568

0,38957

24

PL

Slaskie

0,37545

0,25521

0,31498

0,33018

36

PL

Pomorskie

0,28275

0,49452

0,30559

0,32064

0,44129

0,47346

0,30597

0,37765

38 SK Západné Slovensko Zdroj: Vlastní výpočty

Tyto regiony představují pomyslný střed ze sledovaného vzorku a tím udávají průměrnost hodnocených regionů. Na špici se v této skupině drží Kypr, následují regiony v pořadí Lotyšsko, Střední Morava, Moravskoslezsko, Malta a Střední Zadunají. Ačkoliv se tyto regiony pohybují v horní polovině středního stupně konkurenceschopnosti, oproti vyšším kategoriím už můžeme konstatovat nižší ekonomickou aktivitu. Oproti vedoucí Praze ztrácejí tyto regiony až pět desetin. V druhé polovině této kategorie se dále nachází Západní Zadunají, Západní Slovensko, Slezsko a Pomořansko. Oba maďarské regiony nacházející se v této kategorii jsou umístěny v západní části země, kde můžeme v okolí Budapešti a rakouských hranic sledovat zvýšenou ekonomickou aktivitu oproti její východní části na hranici s méně rozvinutými regiony Rumunska. Podobnou skutečnost lze - 107 -

konstatovat i u polského regionu Slezska, který se nachází na ekonomicky vyspělejším jihu – jihozápadě. Zajímavým výsledkem je region Pomořanska, který se nachází na „zaostalejším“ severu Polska, avšak ve srovnání se svými sousedy dosahuje mnohem lepších výsledků. Tato skutečnost je pravděpodobně dána přítomností velké aglomerace, a sice města Gdaňsk, kde můžeme sledovat díky přístavu a lodnímu průmyslu zvýšenou ekonomickou aktivitu, která místní ekonomiku posiluje. . Regiony v kategorii nízká konkurenceschopnost V této kategorii – nízká konkurenceschopnost – se nachází celkem 14 ze sledovaných 42 regionů NUTS II. Tabulka 18: Regiony kategorie C – nízká konkurenceschopnost PČ

Kód

4

CZ

17

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Severozápad

0,40328

0,29202

0,24617

0,31082

HU

Dél-Dunántúl

0,30302

0,59572

0,20557

0,29088

18

HU

Észak-Magyarország

0,21587

0,48484

0,20537

0,24424

19

HU

Észak-Alföld

0,21810

0,35685

0,28460

0,26869

20

HU

Dél-Alföld

0,30744

0,26287

0,27277

0,28453

21

PL

Lódzkie

0,30635

0,19226

0,30902

0,29343

23

PL

Malopolskie

0,26233

0,23392

0,31799

0,28661

26

PL

Podkarpackie

0,12399

0,06356

0,28449

0,19668

29

PL

Wielkopolskie

0,35978

0,16923

0,26275

0,28745

30

PL

Zachodniopomorskie

0,22705

0,25248

0,26067

0,24704

31

PL

Lubuskie

0,24112

0,09573

0,27478

0,23978

32

PL

Dolnoslaskie

0,25368

0,29834

0,33548

0,30016

34

PL

Kujawsko-Pomorskie

0,21211

0,13253

0,20992

0,20107

40 SK Východné Slovensko Zdroj: Vlastní výpočty

0,12451

0,37861

0,28481

0,23642

Tyto regiony dosahují o stupeň lepších výsledků než regiony s velmi nízkou konkurenceschopností. Nejvíce zastoupeny jsou zde regiony Polska a Maďarska. Nejhoršího výsledku v rámci této kategorie dosáhl polský region Podkarpatsko, nejlepšího naopak český region Severozápad. Společným jmenovatelem všech těchto regionů je jejich relativní hospodářská zaostalost oproti regionům s vyšším indexem konkurenceschopnosti. V těchto regionech vesměs chybí větší aglomerace – pól

- 108 -

rozvoje, která by byla zdrojem vyšší ekonomické aktivity a chybí i taková aglomerace v sousedních regionech. U těch regionů, které se tomuto tvrzení vymykají např. Lodžské vojvodství nebo český region Severozápad, je patrný především historický úpadek stěžejního průmyslového odvětví (Lodž – textil, Severozápad – těžební průmysl), což ani sousedství s vyspělejšími regiony, kam by místní obyvatelstvo mohlo dojíždět za prací, socioekonomické situaci nepomáhá. Regiony v kategorii velmi nízká konkurenceschopnost V této kategorii se nachází celkem 6 ze sledovaných 42 regionů soudržnosti. Tabulka 19: Regiony kategorie C- - velmi nízká konkurenceschopnost PČ

Kód

25

PL

27

NUTS II

IC1

IC2

IC4

ICfin

Lubelskie

0,16633

0,08233

0,23437

0,18985

PL

Swietokrzyskie

0,15249

0,00000

0,14393

0,12915

28

PL

Podlaskie

0,21782

0,08910

0,17612

0,18088

33

PL

Opolskie

0,20819

0,08861

0,20049

0,18939

35

PL

Warminsko-Mazurskie

0,14392

0,11507

0,11289

0,12480

0,22818

0,36769

0,15088

0,16101

39 SK Stredné Slovensko Zdroj: Vlastní výpočty

Tyto regiony jsou na tom z hlediska relativní konkurenceschopnosti nejhůře. Jedná se o regiony (od nejlepšího po nejhůře hodnocený region v dané kategorii): Lubelský region, Opole, Podlaský region, Střední Slovensko, Svatokřížské vojvodství a Warminsko-Mazurské vojvodství. Warminsko-Mazurské vojvodství dosáhlo vůbec nejhoršího skóre a na vedoucí Prahu ztrácí téměř osm desetin. Je však třeba zohlednit skutečnost, že pro tento region nejsou dostupné údaje pro ukazatel počtu patentových přihlášek. Ve srovnání s ostatními regiony se jedná o ty nejméně rozvinuté regiony, s nízkou úrovní ekonomické aktivity a schopností produkovat inovativní produkty s přidanou hodnotou. To může být způsobeno skutečností, že se jedná buď o zemědělské nebo horské regiony a ekonomická aktivita firem v těchto oblastech není příliš vysoká. Z uvedené interpretace výsledků modelu je patrné, jaká je jeho základní funkčnost. Zde je třeba zdůraznit, že u relativního hodnocení socioekonomické situace evropských regionů NUTS II však není důležité pořadí v jednotlivých - 109 -

kategoriích, které se zpravidla liší v rozmezí od 0,1 do 0,5 indexu, ale zařazení do konkrétní kategorie, které by v následujících krocích umožnilo navrhnout scénář regionální politiky pro skupinu regionů v podobné fázi rozvoje 77 . Pro přesnější interpretaci výsledků je účelné posoudit dosažené výsledky nejen z pohledu jednotlivých kategorií, ale i z pohledu jejich územního členění. Zanalyzujme proto nyní výsledky z pohledu jednotlivých členských států (úroveň regionů

NUTS

I), kde může být při interpretaci zohledněn i jejich historický a kulturní kontext. Česká republika Česká republika je zemí, ve které se nachází nejlépe hodnocený region v rámci

sledovaného

vzorku,

a sice

Praha

spadající

kategorie

velmi

region do vysoké

konkurenceschopnosti. S rozdílem cca tří desetin se v této kategorii nachází i region Střední Čechy. V kategorii vysoká konkurenceschopnost se nacházejí regiony

Jihovýchod,

Severovýchod

a Jihozápad.

V kategorii

střední

konkurenceschopnost se nachází regiony Střední Morava a v těsném závěsu region Moravskoslezsko. Nejhůře hodnoceným českým regionem v kategorii nízká konkurenceschopnost

je

region

Severozápad,

s celkovým

indexem

konkurenceschopnosti 0,310. Praha dosahuje nejvyšších hodnot v ČR ve všech sledovaných oblastech, přičemž nejlépe je na tom z hlediska ekonomické výkonnosti. Představuje tak hlavní pól rozvoje s vysokou ekonomickou aktivitou, což dokazuje i úroveň HDP na obyvatele. Střední Čechy jsou regionem, který se nachází v těsné blízkosti Prahy, která díky rozvinutosti infrastruktury poskytuje pracovní příležitosti obyvatelům tohoto okolního regionu. Zajímavým ukazatelem je v tomto kontextu např. ukazatel sofistikovanost podnikání, která je ve Středních

77

Návrhy scénáře pro regionální politiku nejsou předmětem této disertační práce, avšak představují následný krok v celkovém výzkumu komplexní problematiky regionální rozvoje. - 110 -

Čechách ve srovnání s ostatními regiony spíše pod průměrem, na úrovni 0,457. Naproti tomu v Praze je tento ukazatel na úrovni 0,916. Příčinu můžeme hledat v umístění velkých, zpravidla nadnárodních, technologických firem na území regionu Praha, kam obyvatelstvo Středních Čech dojíždí za prací. V kategorii vysoká konkurenceschopnost se nacházejí regiony Jihovýchod, Severovýchod a Jihozápad. Region Jihovýchod, jehož hlavní pól rozvoje představuje město Brno, dosahuje zhruba stejných hodnot ve všech sledovaných oblastech. Zde stojí za povšimnutí dosažené hodnoty v oblasti sofistikovanosti podnikání a inovací a přidané hodnoty, kteréžto spolu představují druhý nejlepší výsledek hned za Prahou. Je to dáno právě lokací velkých technologických firem v tomto regionu, které zajišťováním pracovních možností obyvatelům regionu posilují celkovou konkurenceschopnost i přesto, že NUTS II Jihovýchod je uskupením dvou okresů se značně rozdílnými úrovněmi rozvoje. Regiony Severovýchod a Jihozápad dosahují téměř shodného výsledku, 0,513 a 0,500. Oba tyto regiony dosahují vyšších hodnot v oblasti ekonomické výkonnosti než region Jihovýchod, což je zapříčiněno zejména ukazatelem míry nezaměstnanosti. Region Jihovýchod má oproti ostatním dvěma regionům ve sledovaném období vyšší nezaměstnanost, v průměru zhruba o 2 %. To může být dáno jednak už zmíněným složením regionu Jihovýchod, který se skládá z „průmyslové“ jižní Moravy a „rurální“ Vysočiny, ale také blízkostí regionů Severovýchod a Jihozápad s vyspělejšími západními regiony na pomezí německých hranic, kde značná část obyvatelstva dojíždí do zaměstnání do Německa. V kategorii střední konkurenceschopnosti se zhruba na stejné úrovni nacházejí regiony Střední Morava a Moravskoslezsko. Střední Morava je na tom lépe z hlediska ekonomické výkonnosti z důvodu nižší míry nezaměstnanosti, Moravskoslezsko dosahuje lepších výsledků v oblasti inovací a přidané hodnoty, zejména díky většímu počtu udělených patentů na svém území. Nejhůře hodnoceným regionem je NUTS II Severozápad, ve kterém je patrný úpadek průmyslové činnosti, což se projevuje i v hodnocených ukazatelích regionální konkurenceschopnosti. Pobaltské státy Rozdělení regionů dle klasifikace NUTS má u pobaltských států tu vlastnost, že regiony NUTS II jsou tvořeny na úrovni celého území státu. Nedochází tak k vnitřnímu dělení na nižší územně správní celky, které v relativním srovnání - 111 -

evropských regionů nesou charakteristiky jak regionální tak národní. Estonsko a Litva patří dle relativního hodnocení indexu konkurenceschopnosti mezi regiony s vysokou konkurenceschopností. Lotyšsko spadá mezi regiony se střední konkurenceschopností. Estonsko dosahuje v rámci pobaltských států nejlepšího hodnocení, s celkovým indexem konkurenceschopnosti 0,530. Nejvyššího hodnocení dosahuje v oblasti inovací a přidané hodnoty, se skóre 0,614. V celkovém žebříčku se nachází na čtvrtém místě, za Prahou, Západním Slovinskem a Středními Čechy. Na základě dosaženého výsledku můžeme říci, že estonské firmy umí ze všech pobaltských států nejlépe využít své výrobní kapacity, neboť vytvářejí nejvyšší úroveň nových, inovativních výrobků, které mají potenciál k uplatnění se na trhu. Indikátor počtu udělených patentů ukazuje, že tyto výrobky na trhu uplatnění skutečně nacházejí. Na spodní hranici kategorie vysoké konkurenceschopnosti se nachází Litva, s celkovým skóre 0,452. Litva dosahuje poměrně shodných výsledků, jak v oblasti inovací, tak i ekonomické výkonnosti. U Litvy je zajímavá skutečnost, že má ze všech sledovaných regionů nejvyšší index hrubé přidané hodnoty a nechává tak za sebou i Prahu a Západní Slovinsko. Představuje tedy region, kde firmy umí nejlépe tvořit přidanou hodnotu výrobků, ze svých stávajících kapacit, což ukazuje na vysoký inovační potenciál, avšak dle výsledků ostatních indikátorů nedostatečně využitý. Pokud se podíváme na pobaltské státy jako celek, dojdeme k zajímavému zjištění. I přesto, že mají relativně nevýhodnou geografickou polohu v rámci Evropy, a sice z pohledu silných ekonomik v sousedních státech, které by tyto země ekonomicky posilovaly (napravuje to pouze sousedství Estonska s Finskem), dokázaly firmy pobaltského regionu identifikovat a využít svůj inovativní potenciál a posílit místní ekonomiky oproti ostatním regionům. Roli hraje také skutečnost, že regiony jsou vzhledem ke své velikosti umístěny v dojezdové vzdálenosti do hlavního města, coby pólu rozvoje. U Litvy a Lotyšska je zajímavé srovnání v rámci Pobaltí. Spolu s Estonskem mají velice podobný historický vývoj a rovněž geografie regionů je velice podobná. I přesto však na Estonsko tyto státy ztrácejí, Litva 0,07 a Lotyšsko 0,09 z celkového indexu. Tento rozdíl lze opět vysvětlit jejich geografickou polohou. U Estonska jsme se již o nadstandardních vztazích s Finskem zmínili avšak Litva a Lotyšsko jsou v relativní izolovanosti, resp. v sousedství málo rozvinutých regionů Polska - 112 -

a Běloruska. Litva je na tom z hlediska konkurenceschopnosti o něco lépe, což může být dáno i společnými hranicemi s Estonskem. Svoji roli samozřejmě hraje také úroveň politické reprezentace v těchto státech a schopnost stanovovat si klíčové priority země a mnoho dalších faktorů. Maďarsko Nejvíce maďarských regionů

se

v kategorii

nachází nízké

konkurenceschopnosti. Regionem

s velmi

vysokou konkurenceschopností

je

region Střední Maďarsko kolem

hlavního

města

Budapešti. Tento region dosahuje vůbec nejvyššího výsledku v oblasti sofistikovanost podnikání a má tak nejvyšší zaměstnanost v hi-tech oborech. V kategorii střední konkurenceschopnosti se nachází regiony Střední Zadunají s indexem konkurenceschopnosti 0,402 a region Západní Zadunají se scóre 0,389. Oba tyto regiony dosahují nejlepšího výsledku v oblasti sofistikovanosti podnikání. Nižší úroveň hodnot v oblasti ekonomické výkonnosti je dána zejména nižší úrovní HDP na obyvatele a tak pravděpodobně nižší úrovní produktivity. V kategorii nízká konkurenceschopnost se nachází regiony Jižní Zadunají, Jižní Alföld, Severní Alföld a Severní Maďarsko. V těchto regionech jsou všechny sledované oblasti na zhruba stejně nízké úrovni, což může být dáno jejich geografickou polohou a nepřítomností pólu rozvoje. Ze sledovaných hodnot se vymyká pouze úroveň sofistikovanosti podnikání u regionu Jižní Zadunají, který je oproti ostatním regionům ve stejné kategorii na poměrně vysoké úrovni, a sice 0,595, čímž se v této oblasti dostává na úroveň např. Západního Slovinska. Nicméně všechny tyto regiony se potýkají s nízkou úrovní HDP na obyvatele i poměrně vysokou nezaměstnaností stejně tak i s nízkými hodnotami v oblasti inovací a přidané hodnoty.

- 113 -

Polsko Polsko

je

rozděleno do celkem 16 regionů

NUTS

Regionem

na

II.

nejlepší

socioekonomické úrovni a jediným

polským

regionem v kategorii A je Mazowiecké kolem Varšavy

vojvodství

hlavního

města

s konečným

indexem konkurenceschopnosti 0,534. S touto hodnotou se nachází na zhruba stejné úrovni jako Estonsko a dosahuje vyrovnaných hodnot ve všech sledovaných oblastech. V kategorii střední konkurenceschopnost se nacházejí dva regiony, a to Slezsko (Katovice) a Pomořansko (Gdaňsk a Štětín). Sledované hodnoty se v dané kategorii

pohybují

spíše

na

podprůměrné

úrovni.

V kategorii

nízká

konkurenceschopnost se nachází regiony jako Dolní Slezsko, Lodžské vojvodství, Velkopolské vojvodství, Malopolské vojvodství, Západní Pomořansko, Lubuský region, Kujavsko-Pomořanský region a Podkarpatsko. Tato skupina regionů se v žádné ze sledovaných oblastí nevymyká hodnotám charakteristickým pro tuto kategorii, všechny hodnoty jsou spíše na podprůměrné úrovni. Podkarpatsko dosahuje

nejnižšího

indexu

konkurenceschopnosti

v kategorii

C ze

všech

sledovaných regionů, jeho hodnota je 0,196, což je dáno i tím, že má vůbec nejnižší hodnotu indexu disponibilního příjmu domácností ze všech dostupných údajů. V kategorii s velmi nízkou konkurenceschopností se nacházejí regiony Lubelský, Opolský, Podleský, Svatokřížský a Warminsko-Mazurský. Tyto regiony se v rámci sledovaného vzorku vyznačují velmi nízkými hodnotami ve všech sledovaných oblastech. Nízká ekonomická výkonnost je dána jak nízkou hodnotou HDP na obyvatele, Lubelský region má vůbec nejnižší hodnotu HDP na obyvatele, tak i ve srovnání s ostatními vyšší mírou nezaměstnanosti a malým disponibilním příjmem domácností. V regionu Svatokřížském dosáhla nejnižší hodnoty zaměstnanost v hitech oborech, což ale může být dáno relativní blízkostí hlavního města Varšavy v sousedním regionu, kde je tato hodnota z celého Polska nejvyšší. Tento region se vyznačuje i nejnižšími výdaji na výzkum a vývoj. Je nutné podotknout, že nejhůře - 114 -

hodnocený region v této oblasti, Warminsko-Mazurský region, nemá všechna dostupná data a dosažená hodnota je zkreslená nezapočítáním dat v ukazateli počet udělených patentů. Slovensko Slovensko

je

členěno do čtyř regionů na

úrovni

které

NUTS

podle

II,

indexu

konkurenceschopnosti dělí republiku na dvě rozdílně

rozvinuté

oblasti. Západní regiony tvoří Bratislavský region s výsledným hodnocením v kategorii A+. Region kolem hlavního města Slovenska je i třetím nejlépe hodnoceným regionem v rámci všech sledovaných regionů, kdy celkový index konkurenceschopnosti dosáhl hodnoty 0,738. Nachází se za Prahou a Západním Slovinskem. Vyššího hodnocení dosahuje zejména díky své ekonomické výkonnosti, která je druhou nejlépe hodnocenou oblastí ze všech regionů. O necelé čtyři desetiny za Bratislavským regionem se umístil region Západní Slovensko, který svými výslednými hodnotami spadá do kategorie střední konkurenceschopnosti, čemuž odpovídají i průměrné hodnoty ve všech sledovaných oblastech. Naproti tomu

východní

regiony

Slovenska

se

nacházejí

v nižších

kategoriích

konkurenceschopnosti. Východní Slovensko bylo dle indexu konkurenceschopnosti zařazeno do kategorie nízká konkurenceschopnost s indexem 0,236 a Střední Slovensko do kategorie velmi nízká konkurenceschopnost s indexem 0,161. Výsledné hodnoty těchto regionů odráží skutečnost, že se jedná zejména o horské a zemědělské oblasti, kde není ekonomická aktivita firem tolik výrazná. Důvodem je patrně také to, že tyto regiony sousedí s ne příliš rozvinutými regiony Ukrajiny.

- 115 -

Slovinsko Slovinsko je rozděleno do dvou regionů na úrovni NUTS II, a sice na Západní a Východní region. Oba tyto regiony se v rámci hodnoceného celku umístily ve vyšších

kategoriích,

konkurenceschopnost

Západní

Slovinsko

a Východní

v kategorii

Slovinsko

velmi

v kategorii

vysoká vysoká

konkurenceschopnost. Region Západní Slovinsko je druhým nejlépe hodnoceným regionem s celkovým indexem konkurenceschopnosti 0,752 a jeho index je o 1,15 nižší než index regionu Praha. Tak jako všechny regiony v nejvyšší kategorii je i tento region lokalizován kolem hlavním města, Lublaně. Region dosahuje vysokých hodnot zejména v oblasti ekonomická výkonnost, což je dáno jak vysokým HDP tak obyvatele, tak i nízkou nezaměstnaností. Zajímavé je, že ačkoliv se umístil na celkovém druhém místě, v dílčích oblastech jsou na tom lépe

spíše ostatní

regiony. u ukazatele

Např. HDP

na

obyvatele ztrácí tento region až dvě desetiny na region Bratislavský. U Východního Slovinska stojí za povšimnutí nízká hodnota ukazatele sofistikovanosti podnikání, která je oproti ostatním regionům podprůměrná. I zde tedy lze konstatovat, že pro dané území je charakteristická lokalizace vysoce technologických firem spíše do blízkosti hlavního města, kam obyvatelstvo daného státu dojíždí za prací. Ostrovní státy (Kypr a Malta) Ostrovní

státy

Kypr

a Malta

se

umístily

v kategorii

střední

konkurenceschopnosti. Tak jako pro Pobaltí, tak i zde platí, že charakteristika pro dané území je shodná jak na regionální tak i národní úrovni. Kypr i Malta se hodnotami svých indexů pohybují spíše v lepším průměru v dané kategorii, Kypr dosáhl celkového indexu konkurenceschopnosti v hodnotě 0,437 a Malta 0,402. Oblasti ekonomické výkonnosti a inovací se svými dosaženými hodnotami nevymykají hodnotám v kategorii B. V oblasti sofistikovanosti podnikání lze - 116 -

v případě Kypru sledovat velmi nízkou úroveň indexu, ze které je patrné, že jen malý počet technologických firem umísťuje svoje sídla právě na tento ostrov. Zde patrně hraje svoji roli geopolitická situace a rozdělení na řeckou a tureckou část, která způsobuje politickou nestálost, čímž tvoří brzdu v hospodářském rozvoji ostrova. Naproti tomu mnohem menší Malta má v oblasti sofistikovanosti podnikání poměrně vysokou hodnotu v hodnotě 0,710. U tohoto regionu je třeba vzít v potaz i nedostatek relevantních dat, a to v případě ukazatelů hrubé přidané hodnoty a disponibilního příjmu domácností. Reálný konečný výsledek u tohoto regionu lze proto očekávat na jiné úrovni. Interpretace výsledků jak z perspektivy kategorií konkurenceschopnosti, tak i z perspektivy jednotlivých států naznačila aplikaci modelu v praxi. U dosažených výsledků je třeba zohlednit skutečnost, že tyto neodráží stav všech faktorů konkurenceschopnosti, ale jen těch, pro které jsou k dispozici vybrané ukazatele v regionální databázi EUROSTAT. Při výsledném hodnocení je rovněž nutné brát zřetel na to, že jde o srovnání regionů v rámci daného vzorku 10 členských států. V celkovém evropském měřítku by se výsledky lišily dle hodnocení všech regionů EU. Nyní když jsou známé výsledky modifikovaného modelu, uveďme výsledky dle metody původního modelu. 4.3.3 Výsledky výpočtů na základě původního modelu V původním modelu byly použity dostupné ukazatele z regionální databáze EUROSTAT uvedené v subkapitole 4.2.3., a to za rok 2007. Dosažené výsledky prostřednictvím původního modelu jsou uvedeny v následující tabulce. Tabulka 20: Původní model – souhrnné výsledky pro regiony NUTS II PČ

Kód

1

CZ

2

NUTS II

ICfin

Kategorie

Praha

0,91592

A+

CZ

Střední Čechy

0,62356

A+

3

CZ

Jihozápad

0,53534

A

4

CZ

Severozápad

0,33932

C

5

CZ

Severovýchod

0,55576

A

6

CZ

Jihovýchod

0,58894

A

7

CZ

Střední Morava

0,40011

B

- 117 -

8

CZ

Moravskoslezsko

0,43256

B

9

EE

Eesti

0,50400

A

10

CY

Kýpros

0,46557

B

11

LV

Latvija

0,44295

B

12

LT

Lietuva

0,45858

B

13

MT

Malta

0,40522

B

14

HU

Közép-Magyarország

0,67408

A+

15

HU

Közép-Dunántúl

0,49678

A

16

HU

Nyugat-Dunántúl

0,44966

B

17

HU

Dél-Dunántúl

0,31878

C

18

HU

Észak-Magyarország

0,23556

C-

19

HU

Észak-Alföld

0,19969

C-

20

HU

Dél-Alföld

0,24916

C

21

PL

Lódzkie

0,34753

C

22

PL

Mazowieckie

0,58239

A

23

PL

Malopolskie

0,29533

C

24

PL

Slaskie

0,44013

B

25

PL

Lubelskie

0,24927

C

26

PL

Podkarpackie

0,23676

C-

27

PL

Swietokrzyskie

0,22053

C-

28

PL

Podlaskie

0,24993

C

29

PL

Wielkopolskie

0,38042

B

30

PL

Zachodniopomorskie

0,30041

C

31

PL

Lubuskie

0,29566

C

32

PL

Dolnoslaskie

0,42849

B

33

PL

Opolskie

0,31021

C

34

PL

Kujawsko-Pomorskie

0,28555

C

35

PL

Warminsko-Mazurskie

0,15901

C-

36

PL

Pomorskie

0,43060

B

37

SK

Bratislavský kraj

0,88950

A+

38

SK

Západné Slovensko

0,51654

A

39

SK

Stredné Slovensko

0,21423

C-

40

SK

Východné Slovensko

0,30991

C

41

SI

Vzhodna Slovenija

0,61481

A+

42 SI Zahodna Slovenija Zdroj: vlastní výpočty

0,78164

A+

- 118 -

Dle

původního

modelu

se

v kategorii

A+

–

velmi

vysoká

konkurenceschopnost nachází celkem šest regionů NUTS II, přičemž regionem s nejvyšším indexem konkurenceschopnosti celého sledovaného vzorku se stal region Praha. V této kategorii se dále nacházejí regiony Bratislavský kraj, Západní Slovinsko, Střední Maďarsko, Střední Čechy a Východní Slovinsko. V kategorii A – vysoká konkurenceschopnost se nachází sedm regionů, a to regiony Jihovýchod, Mazowiecké vojvodství, Severovýchod, Jihozápad, Západní Slovensko, Estonsko a Střední Zadunají. V kategorii B – střední konkurenceschopnost je celkem jedenáct regionů, a sice Kypr, Litva, Západní Zadunají, Lotyško, Slezsko, Moravskoslezsko, Pomořansko, Dolní Slezsko, Malta, Střední Morava a Velkopolské vojvodství. V kategorii C – nízká konkurenceschopnost se nachází celkem dvanáct regionů, a to Lodžské vojvodství, Severozápad, Jižní Zadunají, Opole, Východní Slovensko, Západní Pomořansko, Lubulské vojvodství, Malopolské vojvodství, KujawskoPomořanské vojvodství, Podlaské vojvodství, Lubelské vojvodství a Jižní Alföld. V kategorii C- – velmi nízká konkurenceschopnost se nachází celkem šest regionů, a sice

Podkarpatsko,

Severní

Maďarsko,

Svatokřížské

vojvodství,

Střední

Slovensko, Severní Alföld a Warminsko-Mazurské vojvodství, které dosáhlo nejnižší hodnoty indexu konkurenceschopnosti v rámci sledovaného vzorku. Proces

interpretace

s procesem interpretace

výsledků

uvedeným

by

byl

v tomto

u modifikovaného

případě

modelu,

podobný

přičemž

však

výsledky původního modelu jsou založeny na nižším počtu použitých ukazatelů a dosažené výsledky jsou vypočteny pouze pro jeden rok. Model je v tomto případě statického charakteru a skrývá v sobě potenciální nebezpečí náhodnosti dosažených výsledků. Pro potřeby disertační práce tedy není nutné dosažené výsledky detailněji interpretovat. Rovněž uvedení výsledků za jednotlivé sledované oblasti dle původního modelu není pro účely disertační práce potřebné, neboť tyto vycházejí z jiných předpokladů a požadavků na model, než jaké jsou nastaveny v rámci této disertační práce. Porovnejme však nyní dosažené výsledky dle metod obou modelů. 4.3.4 Srovnání výsledků a výběr varianty Abychom mohli formulovat relevantní závěr o aplikační schopnosti modelu pro hodnocení regionální konkurenceschopnosti, uveďme nyní srovnání dosažených výsledků jak v rámci původního, tak i v rámci modifikovaného modelu, tak jak je naznačeno v tabulce č. 21. - 119 -

Tabulka 21: Srovnání výsledků obou modelů ICfin PČ

Kód

1

CZ

2

NUTS II

Původní model

Modifikovaný model

Praha

A+

A+

CZ

Střední Čechy

A+

A+

3

CZ

Jihozápad

A

A

4

CZ

Severozápad

C

C

5

CZ

Severovýchod

A

A

6

CZ

Jihovýchod

A

A

7

CZ

Střední Morava

B

B

8

CZ

Moravskoslezsko

B

B

9

EE

Eesti

A

A

10

CY

Kýpros

B

B

11

LV

Latvija

B

B

12

LT

Lietuva

B

A

13

MT

Malta

B

B

14

HU

Közép-Magyarország

A+

A+

15

HU

Közép-Dunántúl

A

B

16

HU

Nyugat-Dunántúl

B

B

17

HU

Dél-Dunántúl

C

C

18

HU

Észak-Magyarország

C-

C

19

HU

Észak-Alföld

C-

C

20

HU

Dél-Alföld

C

C

21

PL

Lódzkie

C

C

22

PL

Mazowieckie

A

A

23

PL

Malopolskie

C

C

24

PL

Slaskie

B

B

25

PL

Lubelskie

C

C-

26

PL

Podkarpackie

C-

C

27

PL

Swietokrzyskie

C-

C-

28

PL

Podlaskie

C

C-

29

PL

Wielkopolskie

B

C

30

PL

Zachodniopomorskie

C

C

31

PL

Lubuskie

C

C

32

PL

Dolnoslaskie

B

C

33

PL

Opolskie

C

C-

34

PL

Kujawsko-Pomorskie

C

C

35

PL

Warminsko-Mazurskie

C-

C-

36

PL

Pomorskie

B

B

- 120 -

37

SK

Bratislavský kraj

A+

A+

38

SK

Západné Slovensko

A

B

39

SK

Stredné Slovensko

C-

C-

40

SK

Východné Slovensko

C

C

41

SI

Vzhodna Slovenija

A+

A

42 SI Zahodna Slovenija Zdroj: vlastní výpočty

A+

A+

Na základě srovnání výsledků původního a modifikovaného modelu lze konstatovat, že výsledky se liší zhruba z 30 %. V ostatních případech je zařazení regionu NUTS II do kategorie konkurenceschopnosti shodné, jak v původním tak i modifikovaném modelu. Zjištěná odlišnost v zařazení regionů do dané kategorie je zhruba z 30 % případů dána zlepšením pozice regionu a v 70 % zhoršením pozice regionu. Při relativním srovnání bylo tedy shledáno, že existuje poměrně malé procento odchylek výsledků původního a modifikovaného modelu, přičemž ve většině případů se v rámci modifikovaného modelu nachází region v horší pozici, resp. v nižší kategorii konkurenceschopnosti, přičemž vždy jde o posun mezi navzájem na sebe navazujícími kategoriemi. Odchylky mezi jednotlivými kategoriemi se ve všech případech pohybují v rozmezí 0,1 – 0,6 hodnoty indexu oproti horní či dolní hranici dané kategorie. Ze srovnání samotných výsledků je patrné, že užití jedné nebo druhé varianty modelu nemá na dosažené postavení regionu v rámci kategorie konkurenceschopnosti signifikantní vliv. Pro zformulování konečného závěru je však na základě tohoto zjištění důležité zohlednit interpretaci výsledků. Výsledky původního a modifikovaného modelu jsou založeny na použití shodné metody výpočtu, kdy však modifikovaný model je inovován o zabudovaný faktor času a jeho výsledky jsou tudíž stabilnější v delším časovém období (původní model je počítán pouze za jeden rok, modifikovaný model reflektuje tříletý vývoj jednotlivých ukazatelů). Modifikovaný model je rovněž založen na větším počtu ukazatelů zohledňujících faktory regionální konkurenceschopnosti. Lze tedy konstatovat, že ačkoliv se výsledné zařazení do kategorie konkurenceschopnosti mezi původním a modifikovaným modelem příliš neliší a protože modifikovaný model odráží větší míru aktuálních faktorů konkurenceschopnosti a také obsahuje faktor času, jsou dosažené výsledky prostřednictvím modifikovaného modelu přesnější a udržitelnější. Na základě dosažených výsledků můžeme proto zformulovat závěr, a sice - 121 -

model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů NUTS II založený na výpočtu indexu regionální konkurenceschopnosti umožňuje změřit úroveň konkurenceschopnosti (socioekonomické situace) regionů NUTS II. Dále je možno konstatovat, že na základě provedeného zkoumání fungování modelu, původní model reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti, avšak nedostatečně a jeho výstupy jsou v čase statické. Pro efektivní aplikaci modelu v praxi a přesnost jeho výsledků se proto doporučuje využít modifikované varianty modelu rozšířené o faktor času a o ty ukazatele, které mají podstatný vliv na úroveň konkurenceschopnosti daného regionu. Formulací závěru byly ověřeny stanovené hypotézy, avšak dříve než provedeme celkové zhodnocení výzkumu, uveďme zde ještě charakteristiku jednotlivých kategorií regionů definovanou na základě dosažených výsledků modifikovaného modelu. 4.3.5 Charakteristika kategorií regionů Charakteristiku jednotlivých kategorií regionů je třeba uvést nejen z důvodu úplnosti výzkumu, ale především z důvodu potenciálního využití modelu jak v rámci ekonomické praxe, tak i v rámci dalšího výzkumu problematiky regionálního rozvoje. V návazných krocích umožní tato charakteristika volbu vhodného mixu regionální politiky tak, aby bylo dosaženo optimální socioekonomické úrovně regionu

a jeho

udržitelného

rozvoje.

Charakteristika

jednotlivých

kategorií

konkurenceschopnosti evropských regionů na úrovni NUTS II vychází z dosažených výsledků získaných z modifikovaného modelu. Na základě těchto výsledků (nutno podotknout, že ne zcela vyčerpávajících, a to

z důvodu

nedostatku

konkurenceschopnosti

relevantních

evropských

ukazatelů) regionů

se

jednotlivé

vyznačují

kategorie

následujícími

charakteristikami: Kategorie A+ – velmi vysoká konkurenceschopnost 

přítomnost pólu rozvoje s vysokou ekonomickou hnací silou, hlavní město,



index ekonomické výkonnosti na nejvyšších hodnotách, spodní hranice nespadá pod průměr v dané kategorii,



index sofistikovanosti podnikání se pohybuje od nejvyšší hodnoty až k hodnotě průměru v dané kategorii, - 122 -



index inovace a přidaná hodnota na nejvyšších hodnotách, spodní hranice nespadá pod průměr v dané kategorii,



vysoká hodnota HDP na obyvatele,



nízká míra nezaměstnanosti.

Kategorie A – vysoká konkurenceschopnost 

přítomnost pólu rozvoje přímo v regionu nebo v denní dojezdové vzdálenosti,



index ekonomické výkonnosti nižší než u kategorii A+, avšak stále nad průměrem sledovaného vzorku,



index sofistikovanosti podnikání v průměrných hodnotách,



index inovace a přidaná hodnota nižší než u kategorie A+, avšak stále nad průměrem sledovaného vzorku,



nadprůměrná hodnota HDP na obyvatele,



podprůměrná míra nezaměstnanosti.

Kategorie B – střední konkurenceschopnost 

objevují se jak regiony s póly rozvoje tak i bez nich,



průměrný index ekonomické výkonnosti,



průměrný index sofistikovanosti podnikání,



průměrný index inovace a přidaná hodnota,



průměrná hodnota HDP na obyvatele,



průměrná míra nezaměstnanosti.

Kategorie C – nízká konkurenceschopnost 

regiony jsou v rámci svého území spíše na periferii,



index ekonomické výkonnosti těsně pod průměrem sledovaného vzorku,



index sofistikovanosti podnikání v průměrných hodnotách,



index inovace a přidaná hodnota těsně pod průměrem sledovaného vzorku,



podprůměrná avšak stále vyšší hodnota HDP na obyvatele než u kategorie C-



nadprůměrná avšak stále nižší míra nezaměstnanosti než u kategorie C-.

- 123 -

Kategorie C- – velmi nízká konkurenceschopnost 

regiony se nacházejí na periferii daného území popř. se jedná o horské či zemědělské regiony,



nízký index ekonomické výkonnosti,



nízký index sofistikovanosti podnikání,



nízký index inovace a přidaná hodnota,



podprůměrná hodnota HDP na obyvatele,



nadprůměrná míra nezaměstnanosti. Uvedené charakteristiky jednotlivých kategorií je vhodné definovat, neboť

podle nich mohou regionální autority přistoupit k volbě vhodného mixu regionální politiky. Definice těchto kategorií umožní regionální autoritě rozhodnout nejen o tom,

zda

v daném

regionu

prostřednictvím

nástrojů

regionální

politiky

intervenovat či ne, ale umožní jim i rozhodování o tom, do kterých oblastí je vhodné tyto nástroje zacílit. Tvorba scénářů a využití vhodných nástrojů je však předmětem dalšího zkoumání a není předmětem této disertační práce.

- 124 -

5 Přínosy disertační práce a doporučení pro další postup 5.1 Přínosy disertační práce Disertační práce se věnuje problematice regionální konkurenceschopnosti s ambicí zachytit podstatu a šířku problematiky. Její přínos lze spatřovat jak z hlediska vědního oboru, tak z pohledu ekonomické praxe. Zmapování přístupů k problematice konkurenceschopnosti národů a regionů vyústilo v závěr, že doposud neexistuje integrovaný teoretický přístup zabývající se posilováním regionální konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu se jeví, že pro rozvoj vědního oboru je nezbytné, aby bylo vytvořeno jednotné komplexní paradigma, které by zachytilo rozhodující oblasti konkurenceschopnosti, a to z pohledu triády – podnik, stát, EU. Tento přístup by významným způsobem vytvořil základnu pro formování regionální politiky i aplikaci efektivních nástrojů. Analýzy potvrzují, že se tato oblast týká jak podnikatelského prostředí, tak i životního prostředí, sociální politiky či míry regulace a v tomto prostředí je velmi obtížné formulovat strategie, koncepce a opatření pro dosažení cílů regionální politiky. Jedná se o značně složitou problematiku a disertační práce, která se věnuje konkurenceschopnosti regionů v kontextu podnikatelského prostředí je pouze jedním z jejích segmentů. Kapitola věnovaná samotné problematice regionální politiky EU opět potvrdila složitost systému a ukázala výraznou diferenciaci a rostoucí roli regionů, což se promítá i v navrhovaných reformních krocích budoucí regionální politiky. To je důkazem, jak nezbytné je uchopení regionální politiky na národní úrovni, kde se profiluje role členského státu, neboť pro efektivní stanovování cílů regionální politiky a jejího dalšího směřování nelze vycházet jen z obecného rámce. V aplikační rovině se disertační práce věnuje prověření modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů. V současné době existují modely zabývající se hodnocením makroregionálních dopadů, např. zmiňované modely HERMIN nebo GMR, které však usilují o kvantifikaci dopadů strukturální pomoci na postižený region. Naproti tomu model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů představený v disertační práci umožňuje flexibilní formou reflektovat klíčové faktory konkurenceschopnosti a je svojí relativní jednoduchostí a srozumitelností vhodný k využití právě v nižších územně správních celcích. Model umožňuje rychlou a snadnou interpretaci socioekonomické situace v regionu, takže za předpokladu dostupnosti potřebných dat poskytuje kvalitní informace

- 125 -

o socioekonomické situaci v regionu. Prostřednictvím použité metody umožňuje svým uživatelům i rychlou a efektivní modifikaci pro případ, že se tito uživatelé rozhodnou

zkoumat

socioekonomická

i jiné

situace

oblasti

v regionu.

než

je

podnikatelského

Fungování

modelu

tak

prostředí otvírá

či

cestu

k praktickému využití všemi zainteresovanými subjekty v problematice regionálního rozvoje. Vzhledem k tomu, že se disertační práce zabývá pouze dílčí oblastí komplexní problematiky regionálního rozvoje, lze z provedeného výzkumu odvodit možná doporučení pro další postup v této oblasti.

5.2 Doporučení pro další postup z hlediska využití modelu Samotná disertační práce se zabývá pouze dílčím problémem komplexní problematiky regionálního rozvoje a regionální politiky v EU, a to konfigurací modelu

hodnocení

regionální

konkurenceschopnosti.

Při

zpracovávání

a vyhodnocování výsledků práce však bylo shledáno, že existuje celá řada kroků, kterým je potřeba i nadále věnovat značnou pozornost proto, aby bylo dosaženo optimálních a komplexních výsledků. Lze tedy konstatovat, že použití modelu hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů je dle navržené metody použitelné, avšak pro další zpřesnění jeho výsledků se do budoucna doporučuje zaměřit se na implementaci následujících opatření: 

V rámci rozvíjení teorií regionálního rozvoje a zvyšování regionální konkurenceschopnosti je vhodné vytvořit integrovaný ucelený přístup, který by zahrnoval většinu dotčených oblastí (podnikatelské prostředí, životní prostředí, míra korupce, sociální politika atd.).



Za účelem dostupnosti veškerých potřebných dat vytvořit jednotnou databázi tvrdých dat pro všechny regiony na úrovni NUTS II.



Definovat oblasti založené na zjišťování měkkých dat, které mají přímý vliv na konkurenceschopnost regionů (např. spokojenost podnikatelů s nabídkou veřejných služeb v regionu apod.).



Zjišťování měkkých dat prostřednictvím relevantních metod jejich získávání (dotazníky, rozhovory) a na jejich základě vytvořit jednotnou databázi měkkých dat pro všechny regiony.



Zajistit prolnutí tvrdých a měkkých dat v modelu, buď:

- 126 -

o započítáním měkkých dat přímo do modelu, o vytvořením nového indexu na základě měkkých dat a oba indexy používat

jako

komplementární

nástroje

pro

hodnocení

konkurenceschopnosti regionů. 

Zpracovat návrhy scénáře pro regionální politiku v rámci jednotlivých kategorií např. pro kategorie A nebudou intervence regionální politiky potřebné, naproti tomu pro regiony kategorie C budou intervence nezbytné. Na základě modelu lze také odhadnout, do kterých oblastí by intervence měly směřovat, což by mělo umožnit i rozhodování o volbě hodného mixu.



Použití a výsledky indexu konkurenceschopnosti by měly být pro komplexní přehled

o socioekonomické

situaci

v regionu

doplněny

o informace

poskytované jinými dostupnými metodami, např. index korupce. Závěry disertační práce potvrdily aplikovatelnost modelu v praxi a provedený výzkum prohloubil poznatky v oblasti regionální konkurenceschopnosti. Daná problematika však nesporně vyžaduje další zkoumání, které by teoretické i praktické aspekty regionálního rozvoje dále rozšířilo a zpřesnilo. Proces decentralizace rozhodování o socioekonomickém vývoji daného území je základním předpokladem zlepšování životní úrovně jeho obyvatelstva, a to zejména s ohledem na globální geopolitický vývoj světových ekonomik.

- 127 -

6 Závěr práce Předmětem doktorské disertační práce byla problematika socioekonomické situace v regionech, zlepšování konkurenceschopnosti regionů a metody jejich měření a hodnocení. Vzhledem ke skutečnosti, že za hlavního tvůrce hodnot bývají označovány

firmy,

byla

celková

problematika

zpracovávána

v kontextu

podnikatelského prostředí. Cílem disertační práce bylo přispět k prohloubení metod hodnocení socioekonomické situace a konkurenceschopnosti regionů na úrovni NUTS

II,

a to

konkurenceschopnosti

prostřednictvím evropských

regionální konkurenceschopnosti.

vyhodnocení

regionů,

který

Modelu

reflektuje

hodnocení

klíčové

faktory

Cíl práce byl dekomponován do několika

vzájemně se podmiňujících fází výzkumu, ve kterých byly formulovány dílčí závěry. Prostřednictvím zpracování teoretických východisek pro řešený problém vycházející z ekonomické teorie a její aplikace na obecné i specifické problémy konkurenceschopnosti

regionů

bylo

nejdříve

nutné

vymezit

pojem

konkurenceschopnosti regionu. Na základě literární rešerše a analýzy teoretických přístupů a poznatků byla konkurenceschopnost regionu pro potřeby disertační práce definována jako produktivita regionu v odvětvích závislých na zdrojích a v obchodních odvětvích v relativním srovnání s ostatními regiony na základě makroekonomických ukazatelů a životní úrovně obyvatelstva regionu. Tato definice vychází zejména z Porterovi teorie konkurenceschopnosti národů, avšak zároveň zohledňuje ekonomické teorie zabývající se problematikou regionálního rozvoje. Bylo zjištěno, že rozdíly v ekonomickém vývoji mezi regiony navzájem jsou dány jak trhem samotným, tak i rozdílnou úrovní implementace nástrojů regionální politiky na sledovaném území. Specifickými vlastnostmi se vyznačuje zejména regionální politika EU, která je na daném území implementována jak na národní tak i na nadnárodní úrovni. Jejím

charakteristickým

vlastnostem

a koncepčnímu

pojetí

byla

věnována

samostatná kapitola, která nastínila především budoucí tendence směřování této politiky. S ohledem na výraznou diferenciaci a rostoucí roli regionů, což je patrné zejména z navrhovaných reformních kroků budoucí regionální politiky, byla zdůrazněna potřeba uchopení regionální politiky zejména na národní úrovni, kde se profiluje role členského státu, neboť pro efektivní stanovování cílů regionální politiky a jejího dalšího směřování nelze vycházet jen z obecného evropského

- 128 -

rámce. Aby byla zajištěno efektivní provádění regionální politiky na daném území, je nutné, aby tvůrci těchto politik disponovali účinnými nástroji, které tvorbu a volbu vhodného mixu na základě relevantních informací umožní. Z toho důvodu bylo zkoumáno několik modelů, které umožňují hodnocení socioekonomické situace v regionech. S ohledem na potřebu využití takových modelů zejména pro nižší územně správní celky, což vychází z nutnosti decentralizovaného rozhodování o budoucím směřování regionu, byl pro svůj doposud nevyužitý potenciál vybrán ke zkoumání Model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů. Za účelem dosažení cíle disertační práce byly na základě těchto poznatků formulovány dvě hypotézy. Teoretická hypotéza byla formulována následovně: Model hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II je nástrojem, který umožňuje měřit úroveň konkurenceschopnosti (socioekonomické situace) v těchto regionech. Pracovní hypotéza byla formulována jako: Model hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti. Za účelem ověření stanovených hypotéz bylo nejdříve nutné vymezit soubor klíčových faktorů regionální konkurenceschopnosti. Na základě analýzy stěžejních materiálů zabývajících se touto problematikou byly definovány klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů. Za tyto faktory, které splňují dvě základní kritéria, a sice regionální působnost a dopad na podnikatelské prostředí byly stanoveny faktory jako instituce, infrastruktura, trh práce, technologická připravenost, velikost trhu, inovace a sofistikovanost podnikání. Tyto klíčové faktory resp. jejich kvalita a disponibilita na daném území určují, jak bude region schopný obstát v soutěži s ostatními regiony. Maximálním využitím jejich potenciálu se vytvářejí podmínky pro rozvoj regionu. Pro praktické využití těchto faktorů v rámci modelu, bylo nutné stanovit jejich měřitelné indikátory. Indikátory byly vybrány z regionální databáze EUROSTAT, čímž splňují podmínku jednotné datové základy pro funkčnost samotného modelu. Na základě znalosti fungování původního modelu hodnocení regionální konkurenceschopnosti

a získaných

poznatků

z analýzy

faktorů

regionální

konkurenceschopnosti a použitelných indikátorů bylo shledáno, že původní model reflektuje

klíčové

faktory

regionální

konkurenceschopnosti

avšak

v nedostatečné míře. Tím byla potvrzena a zpřesněna pracovní hypotéza. V okamžiku, kdy byly tyto klíčové faktory a jejich indikátory známy, mohl být analyzován a zkoumán samotný model hodnocení konkurenceschopnosti - 129 -

evropských regionů, a to za účelem konfigurace vhodného nástroje pro hodnocení konkurenceschopnosti v regionech se zřetelem na reflexi klíčových faktorů regionální konkurenceschopnosti. Na základě analýzy původní modelu byly identifikovány jeho silné a slabé stránky. Mezi silné stránky můžeme zařadit zejména schopnost modelu srovnat určitý počet regionů, přičemž při změně počtu sledovaných regionů se model dynamicky přizpůsobuje a také jeho relativní jednoduchost a srozumitelnost. Za nejzávažnější slabé stránky lze považovat především jeho statičnost v čase a závislost na omezeném počtu dostupných ukazatelů. S ohledem na využití a zdůraznění silných stránek modelu a snahu o potlačení jeho slabých stránek byla navržena modifikace původního modelu, a to ve dvou krocích. Jako nejúčinnější se jevilo ponechat jednoduchou a srozumitelnou metodu výpočtu

původního

modelu,

která

by

však

reflektovala

klíčové

faktory

konkurenceschopnosti v regionech, které byly před tím identifikovány. Pro účely sestavení indexu konkurenceschopnosti v rámci zkoumaného modelu, proto bylo v prvním kroku stanoveno pět oblastí, které mají signifikantní dopad na konkurenční schopnost

regionu.

Jedná

se

o oblasti

ekonomické

výkonnosti

(IC1),

sofistikovanosti podnikání (IC2), technologie a infrastruktury (IC3), inovací a přidané

hodnoty

(IC4)

a internacionalizace

(IC5).

Avšak

z důvodu

nedostupnosti všech potřebných indikátorů byly v rámci výpočtů hodnoceny pouze oblasti ekonomické výkonnosti, sofistikovanosti podnikání a inovací a přidané hodnoty. Pro tyto oblasti bylo následně vybráno celkem osm disponibilních indikátorů z regionální databáze EUROSTAT, které odráží jejich úroveň ve sledovaném období. Tato databáze v dnešní době představuje, i přes veškeré své nedostatky, ucelený a homogenní zdroj potřebných ukazatelů. Sledované oblasti byly tedy pozměněny oproti původnímu modelu tak, aby reflektovaly klíčové faktory konkurenceschopnosti regionů. V rámci druhého kroku bylo usilováno o zamezení statičnosti modelu v čase. Do modelu byl proto zabudován faktor času, pomocí kterého je zohledňována situace v regionu v po sobě jdoucích třech letech v jednotlivých sledovaných oblastech. Na základě těchto dvou operací byl konfigurován upravený model, který byl dále ověřován na základě výpočtů a interpretace jeho výsledků. Za tímto účelem bylo hodnoceno celkem 42 regionů soudržnosti NUTS II, které se nacházejí na - 130 -

území deseti členských států, o které byla EU rozšířena v roce 2004, a to proto, že z hlediska jejich ekonomického a kulturního vývoje tvoří relativně homogenní celek. Za použití metody modifikovaného modelu bylo shledáno, že v kategorii A+ - velmi vysoká konkurenceschopnost se nachází pět regionů NUTS II, v kategorii A – vysoká konkurenceschopnost se nachází celkem sedm regionů, v kategorii B – střední konkurenceschopnost celkem deset regionů, v kategorii C –

nízká

konkurenceschopnost celkem čtrnáct regionů a v kategorii C- - velmi nízká konkurenceschopnost se nachází celkem šest regionů. Dle metody původního modelu bylo shledáno, že v kategorii A+ - velmi vysoká konkurenceschopnost se nachází celkem šest regionů NUTS II, přičemž lídrem celého sledovaného vzorku se stal region Praha. V kategorii A – vysoká konkurenceschopnost

se

nachází

konkurenceschopnost

celkem

sedm

jedenáct

regionů,

v kategorii

regionů,

v kategorii

konkurenceschopnost celkem dvanáct regionů a v kategorii C-

B–

střední

C–

nízká

- velmi nízká

konkurenceschopnost se nachází celkem šest regionů. Na základě komparativní analýzy výsledků obou modelů bylo možné konstatovat, že existuje poměrně malé procento odchylek výsledků původního a modifikovaného modelu, přičemž ve většině případů se v rámci modifikovaného modelu nachází region v horší pozici, resp. v nižší kategorii konkurenceschopnosti, a vždy jde o posun mezi navzájem navazujícími kategoriemi. Ze srovnání samotných výsledků bylo patrné, že užití jednoho nebo druhého modelu nemá na dosažené postavení regionu v rámci dané kategorie konkurenceschopnosti signifikantní vliv. Jiná situace nastala v okamžiku interpretace výsledků. Výsledky původního a modifikovaného modelu byly založeny na použití shodné metody výpočtu, kdy však modifikovaný model byl inovován o zabudovaný faktor času a jeho výsledky byly shledány jako stabilnější za delší časové období. Modifikovaný model byl rovněž založen na větším počtu ukazatelů zohledňujících faktory regionální konkurenceschopnosti. Z toho byl vyvozen dílčí závěr, že matematická metoda použitá pro výpočet indexu regionální konkurenceschopnosti je vhodně zvolená a umožňuje relevantní hodnocení konkurenceschopnosti regionů NUTS II. Na základě dosažených výsledků a ověřených poznatků bylo proto možné zformulovat závěr disertační práce, a sice model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů NUTS II založený na výpočtu indexu regionální konkurenceschopnosti

umožňuje

změřit - 131 -

úroveň

konkurenceschopnosti

(socioekonomické situace) regionů NUTS II, čímž byla ověřena a potvrzena i teoretická hypotéza. V rámci ověřování teoretické i pracovní hypotézy bylo tedy shledáno, že na základě provedeného zkoumání fungování modelu, původní model reflektuje klíčové faktory regionální konkurenceschopnosti, avšak nedostatečně a jeho výstupy jsou v čase statické. Vzhledem k tomu, že model hodnocení konkurenceschopnosti evropských regionů NUTS II umožňuje měřit socioekonomickou situaci v regionu, bylo pro efektivní aplikaci modelu v praxi a přesnost jeho výsledků doporučeno využít modifikované varianty modelu rozšířené o faktor času a o ty ukazatele, které mají podstatný vliv na úroveň konkurenceschopnosti daného regionu. Na základě uvedeného lze konstatovat, že cíle práce bylo dosaženo. Závěrem je potřeba ještě uvést, že zlepšování životní úrovně obyvatelstva na daném území nebude nikdy účinné, pokud rozhodování, které má vliv na kvalitu života obyvatel regionu, nebude prováděno zkušenými lidmi a jejich zasvěceným a zodpovědným rozhodováním. Lidmi, jejichž motivace vychází z osobních hodnot a spočívá v dosahování společenského blahobytu, nikoliv v sobeckém naplňování individuálních ambicí. Jak řekl Jack Welch, „život je možné prožívat jen směrem vpřed a chápat jen směrem vzad“. Lidstvo již dostalo nespočet příležitostí poučit se z vlastních chyb, teď je na čase začít tyto znalosti využívat. Jak naložíme s budoucností je jen naší zodpovědností, přičemž potenciál pro zlepšování kvality našich životů spočívá z hlediska rozvoje společnosti právě v regionech.

- 132 -

7 Použitá literatura ANNONI, Paola. EU regional competitiveness index. Luxembourg, 2010. 289 s. Odborná studie. Joint research centre. ARMSTRONG, Harvey. European Union Regional Policy: Reconcilling the Konvergence and Evaluation Evidence. In CUARDO-ROURA, Juan R; MARTI, Parellada. Regional Konvergence in the European Union: Facts, Prospects and Policies. Berlin : Springer-Verlag, 2005. s. 356-376. ISBN 3-540-43242-6. ARMSTRONG, Harvey; TAYLOR, Jim. Regional Economics and Policy. United Kingdom : Blackwell Publishers Ltd, 2001. 429 s. ISBN 0-631-21657-X. ARTOBOLEVSKYI, S.S. Regional Policy in Europe. United Kingdom : Jessica Kingsley Publishers Ltd., 1997. 182 s. ISBN 1-85302-308-6. BENEŠ, Michal: Konkurenceschopnost a konkurenční výhoda [online]. Brno : Centrum výzkumu konkurenční schopnosti české ekonomiky, 2006 [cit. 2011-0402]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-4496. BLAŽEK, Jiří. Teorie regionálního vývoje: je na obzoru nové paradigma či jde o pohyb v kruhu?. In Geografie-Sborník ČGS. č.3/1999. s. 141-159. BLAŽEK, Jiří; UHLÍŘ, David. Teorie regionálního rozvoje. Praha : Karolinum, 2002. 212 s. ISBN 80-246-0384-5. BADINGER, Harald, TONDL, Gabriele. Trade, Human Capital and Innovation: The Engines of European Regional Growth in the 1990s. In FINGELTON, Bernard. European Regional Growth. Berlin : Springer-Verlag, 2003. s. 422. SPIN: 10908938. BARRO, Robert J.; SALA-I-MARTIN, Xavier. Convergence across states and regions. In Brookings papers on economic activity [online]. Washington D.C. : The Brookings institution, 22 (1991) s. 107-182. [cit. 2011-04-14]. Dostupné z WWW: . BRADLEY, John, et al. HERMIN : A macro model framework for the study of cohesion and transition. In BRADLEY, John; PETRAKOS, George; TRAISTARU, Iulia. Integration, Growth and Cohesion in an enlarged European union. New York : Springer Science + Business Media, Inc., 2005. s. 345. ISBN 0-387-22853-5. ECORYS-NEI. A study on the factors of regional competitiveness. Rotterdam, 2003. 184 s. Odborná studie. University of Cambridge. EVANS, Dr. Andrew. EU Regional Policy. United Kingdom : Richmond Law and Tax Ltd., 2005. 257 s. ISBN 1-904501-44-3. - 133 -

FIALA, Petr; PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 743 s. ISBN 80-7325-015-2. GARELLI, Stephen. IMD World Competitiveness Yearbook 2004 [online]. Switzerland : IMD World Competitivenes Centre, 2004 [cit. 2011-02-08]. Competitiveness of nations: The fundamentals, s. . Dostupné z WWW: . JOHNSTON, R. J. , et al. Dictionary of human geography. Massachusetts, USA : Blackwell Publisher, Inc, 2000. 976 s. ISBN 0-631-20561-6. KLVAČOVÁ, Eva; MALÝ, Jiří; MRÁČEK, Karel. Různé cesty ke konkurenceschopnosti: EU versus USA. Příbram : Professional Publishing, 2008. 236 s. ISBN 978-80-86946-84-9. KLVAČOVÁ, Eva. Možnosti zvyšování konkurenceschopnosti ČR v evropské a světové ekonomice : Analýza kvality podnikatelského prostředí v ČR. Praha, 2005. 185 s. Odborná studie. VŠE. KRUGMAN, Paul. Increasing returns and Economic Geography. The journal of political economy [online]. 1991, June, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . KRUGMAN, Paul. The role of geography in Development. Annual World Bank Conference on Development Economics [online]. 1998, April, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . KRUGMAN, Paul, ELIZONDO, P.L. Trade policy and the Third World metropolis. Journal of Development Economics., VOL 49. 1996. p. 137-150. MEREUTA, Cezar, et al. A model to evaluate the regional competitiveness of the EU regions. The Romanian Economic Journal [online]. 2007, November, [cit. 201104-25]. Dostupný z WWW: . MYRDAL, Gunnar. Economic theory and Under-developed Regions. London : Methuen , 1965. 169 s. ISBN 978-0416681604. OTTAVIANO, Gianmarco I. P., PUGA, Diego. Agglomeration in the global economy : A survey of the "new economic geography" [online]. Bologna : Centre for economic performance, 1997. 33 s. Discussion paper. London school of economics. Dostupné z WWW: . PETRAKOS, George, RODRIGUES-POSE, Andrés, ANAGNOSTON, Angeliki. Regional inequalities in the European Union. In BRADLEY, John; PETRAKOS, George; TRAISTARU, Iulia. Integration, Growth and Cohesion in an enlarged European union. New York : Springer Science + Business Media, Inc., 2005. s. 2940. ISBN 0-387-22853-5.

- 134 -

PORTER, Michael. The competitive advantage of nations. New York : Free Press, 1990. 857 s. ISBN 0-684-84147-9. PORTER, Michael. The economic performance of regions. Regional studies [online]. 2003, August/October, [cit. 2011-04-03]. Dostupný z WWW: . ROCKE, Chris. Impact Assesment for Development Agencies. United Kingdom : Oxfam GB, Oxford, 1999. 301 s. ISBN 0855984244. ROMER, Paul. Endogenous Technological Change. In The Journal of Political Economy : Vol. 98, No. 5, Part 2: The Problem of Development: A [online]. Chicago : The University of Chicago Press, October 1990 [cit. 2011-05-06]. Dostupné z WWW: . SCHWAB, Klaus. Global competitiveness report 2009 - 2010. Geneva, 2010. 492 s. Odborná studie. World economic forum. VARGA, Attila. GMR Hungary: A complex macro-regional model for the analysis of development policy impacts on the Hungarian economy. Pécs, 2007. 89 s. University of Pécs. Final report project no. NFH 370/2005. Dostupný z WWW: . VARGA, Attila. From the Geography of Innovation to Development Policy Analysis: The GMR-approach. Annals of Economics and Statistics. 2007, no. 2007/1, s. 20. Dostupný z WWW: . VITURKA, Milan. Regionální disparity a jejich hodnocení v kontextu regionální politiky. Geografie [online]. 2010, 2, [cit. 2011-02-08]. Dostupný z WWW: . (str. 135) VITURKA, Milan, et al. Regional Analysis of New EU Member States in the context of Cohesion Policy. Národohospodářský obzor [online]. 2009, 2/2009, [cit. 2011-02-08]. Dostupný z WWW: . WOKOUN, René. Česká regionální politika v období vstupu do Evropské unie. Praha : Oeconomica, 2003. 328 s. ISBN 80-245-0517-7. European competitiveness report [online]. Luxembourg : European Commission, 2004 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: .

- 135 -

Working togheter for growth and jobs : A new start for Lisbon Strategy [online]. Brussels : European Commission, 2005 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z WWW: . Report on the regional problems in the enlarged community [online]. Brussels: Commision of the European communities, 1973 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . Lisbon strategy evaluation document [online]. Brussels : European Commission, 2010 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . Lisabonská smlouva. Praha : Úřad vlády ČR, 2009. 539 s. ISBN 978-80-7440-017-9. Fifth report on economic, social and territorial cohesion [online]. Luxembourg : European Commission, 2010 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . ISBN 978-92-79-17800-9. Council regulation 1083/2006. Official journal of European Union [online]. 2006 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: . Indicative guidelines on evaluation methods : Evaluation during the programing period. Working document No. 5 [online]. 2007 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: . Indicative guidelines on evaluation methods : Monitoring and evaluation indicators. Working document No. 2 [online]. 2006 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: Monitoring and evaluation : Some tools, methods and approaches. The World Bank [online]. 2004 [cit. 2008-02-07]. Dostupný z WWW: . EU. Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999. In Úřední věstník Evropské unie. 2006, s. L 210/1 - 11. Internetové zdroje: http://ec.europa.eu/regional_policy/index_en.cfm www.strukturalni-fondy.cz http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/ - 136 -

8 Přílohy Příloha 1: Přehled právních aktů ERDF....................................................................... 138 Příloha 2: Přehled právních aktů ESF ......................................................................... 139 Příloha 3: Přehled právních aktů Fondu soudržnosti .................................................... 140 Příloha 4: Přehled právních aktů EAFRD ..................................................................... 141 Příloha 5: Index HDP na obyvatele ............................................................................ 142 Příloha 6: Index míra nezaměstnanosti ...................................................................... 143 Příloha 7: Index disponibilní příjem domácností na obyvatele ....................................... 144 Příloha 8: Index zaměstnanost v hi-tech sektorech (výroba a znalostní služby) .............. 145 Příloha 9: Index lidské zdroje ve vědě a technologiích ................................................. 146 Příloha 10: Index celkové intramurální výdaje na VaV ................................................. 147 Příloha 11: Index míra růstu hrubé přidané hodnoty ................................................... 148 Příloha 12: Index počet patentových přihlášek u EPO .................................................. 149

- 137 -

Příloha 1: Přehled právních aktů ERDF Evropský fond regionálního rozvoje – Přehled právních aktů Smlouva o Evropském hospodářském společenství - čl. 158 stanovuje cíl Společenství podporovat harmonizovaný rozvoj - čl. 160 stanovuje založení Evropského fondu pro regionální rozvoj za účelem podpory odstranění regionálních rozdílů Nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 ze dne 21. června 1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech Nařízení (ES) č. 1783/1999 Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. července 1999 o Evropském fondu pro regionální rozvoj Nařízení Rady (ES) č. 1447/2001 ze dne 28. června 2001, kterým se mění nařízení (ES) č. 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech Nařízení rady (ES) č. 1105/2003 ze dne 26. května 2003, kterým se mění nařízení (ES) č. 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech Nařízení Rady (ES) č. 173/2005 ze dne 24. ledna 2005, kterým se mění nařízení (ES) č. 1260/1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech s ohledem na prodloužení trvání programu PEACE a poskytnutí nových položek závazků Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1080/2006 ze dne 5. července 2006 o Evropském fondu pro regionální rozvoj o zrušení nařízení (ES) č. 1783/1999 Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) – čl. 176, který stanoví úkol ERDF, a sice „svou účastní na rozvoji a strukturálních změnách zaostávajících regionů a přeměně upadajících průmyslových oblastí pomáhat odstraňovat zásadní regionální rozdíly v Unii“ Zdroj: vlastní zpracování

- 138 -

Příloha 2: Přehled právních aktů ESF Evropský sociální fond – Přehled právních aktů Smlouva o Evropském hospodářském společenství - čl. 117 je uvedena shoda ČS o podpoře zlepšování životních a pracovních podmínek a zaměstnanosti pracujících s cílem jejich postupného sladění a zlepšení - čl. 123 – 127 zřizují Evropský sociální fond, jehož úkolem bude rozšiřovat příležitosti k zaměstnávání a zvyšovat mobilitu pracovníků v rámci Společenství, jak pokud jde o zeměpisné přemísťování, tak o změnu profese Nařízení Rady (ES) č. 1260/1999 ze dne 21. června 1999 o obecných ustanoveních o strukturálních fondech Nařízení EP a Rady (ES) č. 1784/1999 ze dne 12. července 1999 o ESF Nařízení EP a Rady (ES) č. 1081/2006 ze dne 5. července 2006 o Evropském sociálním fondu a o zrušení nařízení (ES) č. 1784/1999 Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 EP a Rady (ES) č. 1080/2006 o Evropském fondu pro regionální rozvoj Nařízení Komise (ES) č. 1828/2006 ze dne 8. prosince 2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních týkajících se Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Fondu soudržnosti a k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1080/2006 o Evropském fondu pro regionální rozvoj Nařízení Rady (ES) č. 1989/2006 ze dne 21. prosince 2006, kterým se mění příloha III nařízení (ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 Nařízení EP a Rady (ES) č. 396/2009 ze dne 6. května 2009, kterým se mění nařízení (ES) č. 1081/2006 o Evropském sociálním fondu s cílem rozšířit druhy nákladů způsobilých pro příspěvek z ESF Nařízení Komise (ES) č. 846/2009 ze dne 1. září 2009, kterým se mění nařízení (ES) č. 1828/2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních týkajících se Evropského fondu pro regionální rozvoj, Evropského sociálního fondu a Fondu soudržnosti Smlouva o fungování EU – čl. 162 – 164, který nově v samostatné hlavě XI stanoví hlavní cíl ESF. Hlavním cílem ESF je dle Lisabonské smlouvy rozšiřovat možnosti zaměstnávání pracovníků a zvyšovat jejich profesní a geografickou mobilitu uvnitř Unie a usnadňovat jejich přizpůsobování se změnám v průmyslu a ve výrobních systémech, zejména odborným vzděláváním a rekvalifikací Zdroj: vlastní zpracování

- 139 -

Příloha 3: Přehled právních aktů Fondu soudržnosti Fond soudržnosti – přehled právních aktů Smlouva o Evropském hospodářském společenství - čl. 161 Smlouvy (původně čl. 130d) – zakládá Fond soudržnosti, který poskytne finanční příspěvky na projekty ve sféře životního prostředí a transevropských sítí v oblasti dopravní infrastruktury Nařízení Rady (ES) č. 1164/94 ze dne 16. května 1994 o zřízení Fondu soudržnosti Nařízení Rady (ES) č. 1084/2006 ze dne 11. července 2006 o Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1164/94 Zdroj: vlastní zpracování

- 140 -

Příloha 4: Přehled právních aktů EAFRD Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova – přehled právních aktů Smlouva o založení Evropského společenství - čl. 33 až 38, které stanoví základní cíle Společné zemědělské politiky Nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení Nařízení Komise (ES) č. 447/2004 ze dne 10. března 2004, kterým se stanoví pravidla pro usnadnění přechodu z podpory podle nařízení (ES) č. 1268/1999 na podporu stanovenou nařízeními (ES) č. 1257/1999 a č. 1260/1999 pro Českou republiku, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko Nařízení Komise (ES) č. 817/2004 ze dne 29. dubna 2004, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) Nařízení Rady (ES) č. 1290/2005 ze dne 21. června 2005 o financování společné zemědělské politiky Nařízení Rady (ES) č 1698/2005 ze dne 20. září 2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) Nařízení Rady (ES) č. 320/2006 ze dne 20. února 2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky Nařízení Rady (ES) č. 378/2007 ze dne 27. března 2007 o pravidlech pro dobrovolné odlišení přímých plateb podle nařízení (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, a o změně nařízení (ES) č. 1290/2005 Nařízení Rady (ES) č. 1437/2007 ze dne 26. listopadu 2007 , kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky Nařízení Rady (ES) č. 479/2008 ze dne 29. dubna 2008 o společné organizaci trhu s vínem, o změně nařízení (ES) č. 1493/1999, (ES) č. 1782/2003, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 3/2008 a o zrušení nařízení (EHS) č. 2392/86 a (ES) č. 1493/1999 Nařízení Rady (ES) č. 13/2009 ze dne 18. prosince 2008, kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky a nařízení (ES) č. 1234/2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty (jednotné nařízení o společné organizaci trhů), s cílem vytvořit projekt Ovoce do škol Nařízení Rady (ES) č. 73/2009 ze dne 19. ledna 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005, (ES) č. 247/2006, (ES) č. 378/2007 a zrušuje nařízení (ES) č. 1782/2003 Nařízení Rady (ES) č. 473/2009 ze dne 25. května 2009, kterým se mění nařízení (ES) č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky Smlouva o fungování EU – čl. 38 – 44, kdy cíle SZP včetně nástrojů k jejich dosažení ponechává LS beze změny, přičemž část společné rybářské politiky – zachování biologických mořských zdrojů – zařazuje LS čl. 3 odst. 1d výlučně do pravomocí Unie Zdroj: vlastní zpracování

- 141 -

Příloha 5: Index HDP na obyvatele HDP na obyvatele v PPS Praha

2005 1,00000

2006 1,00000

2007 1,00000

Střední Čechy Jihozápad

0,45620 0,45620

0,47650 0,45720

0,46520 0,42970

Severozápad Severovýchod

0,36082 0,40338

0,35575 0,39566

0,33980 0,38043

Jihovýchod

0,43470

0,44135

0,43696

Střední Morava Moravskoslezsko

0,34600 0,39879

0,34653 0,39566

0,34398 0,39599

Eesti Kýpros

0,37052 0,63014

0,41265 0,61937

0,40743 0,60725

Latvija

0,21382

0,25188

0,27361

Lietuva Közép-Magyarország

0,27212 0,52829

0,29843 0,51345

0,31413 0,47548

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,71558 0,34600

0,71843 0,31810

0,66805 0,30090

Dél-Dunántúl Észak-Magyarország

0,38480 0,14316

0,38700 0,12836

0,33559 0,09855

Észak-Alföld

0,10837

0,08831

0,06091

Dél-Alföld Malta

0,08659 0,12946

0,08139 0,11528

0,04787 0,08625

Lódzkie Mazowieckie

0,19528 0,55799

0,20177 0,56191

0,20504 0,56130

Malopolskie

0,14990

0,15995

0,15678

Slaskie Lubelskie

0,30480 0,00000

0,29342 0,00000

0,29643 0,00706

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,00836 0,05639

0,00783 0,07439

0,00000 0,08625

Podlaskie Wielkopolskie

0,04862 0,29408

0,05295 0,28837

0,06734 0,28740

Zachodniopomorskie

0,20152

0,19596

0,18935

Lubuskie Dolnoslaskie

0,18263 0,27212

0,17820 0,29843

0,17867 0,30975

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,12946 0,16319

0,11528 0,16609

0,13411 0,16782

Warminsko-Mazurskie

0,07166

0,07439

0,06734

Pomorskie Bratislavský kraj

0,23776 0,94761

0,24650 0,93921

0,24511 0,95468

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,32055 0,18263

0,37822 0,21891

0,38436 0,24511

Východné Slovensko Vzhodna Slovenija

0,13634 0,48111

0,14750 0,47268

0,15118 0,44769

Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

0,72693

0,72105

0,69280

- 142 -

Příloha 6: Index míra nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti Praha

2005 1,00000

2006 1,00000

2007 1,00000

Střední Čechy

0,91327

0,88957

0,92248

Jihozápad Severozápad

0,91837 0,48980

0,87117 0,38650

0,91473 0,44961

Severovýchod Jihovýchod

0,89286 0,78571

0,79755 0,73620

0,81395 0,78295

Střední Morava Moravskoslezsko

0,68367 0,46939

0,70552 0,43558

0,72868 0,52713

Eesti

0,77551

0,80982

0,82171

Kýpros Latvija

0,90816 0,72449

0,89571 0,75460

0,88372 0,72093

Lietuva Közép-Magyarország

0,75510 0,80612

0,82822 0,74847

0,85271 0,68217

Közép-Dunántúl

0,91837

0,85890

0,82171

Nyugat-Dunántúl Dél-Dunántúl

0,85714 0,87755

0,80368 0,82209

0,79845 0,79845

Észak-Magyarország Észak-Alföld

0,72959 0,63776

0,61963 0,49693

0,41085 0,23256

Dél-Alföld Malta

0,71939 0,76531

0,49693 0,69325

0,34884 0,57364

Lódzkie

0,29082

0,34969

0,46512

Mazowieckie Malopolskie

0,42347 0,39796

0,41718 0,39877

0,48062 0,52713

Slaskie Lubelskie

0,20918 0,44898

0,30061 0,38650

0,55814 0,44961

Podkarpackie

0,32653

0,33129

0,44186

Swietokrzyskie Podlaskie

0,20918 0,44388

0,22086 0,47853

0,24806 0,49612

Wielkopolskie Zachodniopomorskie

0,30102 0,02041

0,39264 0,11656

0,54264 0,29457

Lubuskie Dolnoslaskie

0,20408 0,01531

0,31288 0,11043

0,42636 0,20155

Opolskie

0,31633

0,34356

0,45736

Kujawsko-Pomorskie Warminsko-Mazurskie

0,16837 0,13776

0,17791 0,19018

0,31008 0,37209

Pomorskie Bratislavský kraj

0,21429 0,90816

0,32515 0,88957

0,44961 0,85271

Západné Slovensko

0,54082

0,57055

0,58140

Stredné Slovensko Východné Slovensko

0,17857 0,00000

0,16564 0,00000

0,00000 0,03101

Vzhodna Slovenija Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

0,79082 0,91327

0,73620 0,88957

0,75194 0,88372

- 143 -

Příloha 7: Index disponibilní příjem domácností na obyvatele Disponibilní příjem domácností na obyvatele Praha

2005

2006

2007

0,91842

0,97487

0,94661

Střední Čechy Jihozápad

0,63012 0,53877

0,66634 0,56256

0,65424 0,54147

Severozápad Severovýchod

0,41331 0,50376

0,43912 0,51881

0,39483 0,49668

Jihovýchod Střední Morava

0,51462 0,45783

0,51954 0,50158

0,52791 0,48566

Moravskoslezsko

0,44500

0,44166

0,43408

Eesti Kýpros

0,18832 0,00000

0,27119 0,00000

0,29293 0,00000

Latvija Lietuva

0,12794 0,32503

0,24182 0,37566

0,27332 0,33010

Közép-Magyarország

0,00000

0,00000

0,00000

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,90273 0,38310

0,82692 0,42725

0,66002 0,29945

Dél-Dunántúl Észak-Magyarország

0,39274 0,22272

0,38169 0,24485

0,25185 0,12947

Észak-Alföld Dél-Alföld

0,13674 0,06300

0,14665 0,11129

0,03458 0,00764

Malta

0,15752

0,17955

0,06667

Lódzkie Mazowieckie

0,33903 0,61621

0,35453 0,61601

0,35590 0,62855

Malopolskie Slaskie

0,19431 0,46873

0,19186 0,46732

0,18430 0,48043

Lubelskie

0,06887

0,06148

0,07444

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,00000 0,14944

0,00000 0,16063

0,00000 0,16724

Podlaskie Wielkopolskie

0,12422 0,38409

0,12852 0,37811

0,12017 0,36966

Zachodniopomorskie Lubuskie

0,34474 0,22786

0,34209 0,22387

0,33821 0,23548

Dolnoslaskie

0,35759

0,35544

0,36248

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,11805 0,25484

0,11263 0,25058

0,14690 0,25012

Warminsko-Mazurskie Pomorskie

0,13701 0,26232

0,12940 0,27039

0,11542 0,29365

Bratislavský kraj

0,98506

0,96965

1,00000

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,35298 0,31640

0,40696 0,33387

0,43573 0,41250

Východné Slovensko Vzhodna Slovenija

0,20791 0,84192

0,23127 0,84398

0,21539 0,78750

Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

1,00000

1,00000

0,93546

- 144 -

Příloha 8: Index zaměstnanost v hi-tech sektorech (výroba a znalostní služby) Zaměstnanost v hi-tech sektorech Praha

2005

2006

2007

1,00000

0,81039

0,93778

Střední Čechy

0,55590

0,43820

0,37926

Jihozápad

0,39752

0,48315

0,55259

Severozápad

0,34627

0,28090

0,24889

Severovýchod

0,47826

0,47331

0,47407

Jihovýchod

0,62267

0,51545

0,56593

Střední Morava

0,34161

0,37219

0,35704

Moravskoslezsko

0,22981

0,33989

0,46519

Eesti

0,35714

0,33146

0,32296

Kýpros

0,13354

0,12360

0,15556

Latvija

0,22981

0,20084

0,19704

Lietuva

0,22205

0,20225

0,16741

Közép-Magyarország

0,76553

0,69382

0,67111

Közép-Dunántúl

0,92702

1,00000

1,00000

Nyugat-Dunántúl

0,78261

0,68539

0,70370

Dél-Dunántúl

0,72205

0,77809

0,74963

Észak-Magyarország

0,53571

0,52107

0,73037

Észak-Alföld

0,53727

0,42837

0,48889

Dél-Alföld

0,44410

0,35534

0,27111

Malta

0,35093

0,25843

0,17926

Lódzkie

0,22516

0,17978

0,17185

Mazowieckie

0,53261

0,56742

0,60741

Malopolskie

0,18012

0,24017

0,28148

Slaskie

0,25155

0,24298

0,27111

Lubelskie

0,10714

0,07022

0,06963

Podkarpackie

0,02174

0,05337

0,11556

Swietokrzyskie

0,00000

0,00000

0,00000

Podlaskie

0,03571

0,09972

0,13185

Wielkopolskie

0,17547

0,18258

0,14963

Zachodniopomorskie

0,17081

0,27107

0,31556

Lubuskie

0,11957

0,10393

0,06370

Dolnoslaskie

0,19876

0,27107

0,42519

Opolskie

0,03261

0,09691

0,13630

Kujawsko-Pomorskie

0,12888

0,12500

0,14370

Warminsko-Mazurskie

0,15373

0,10112

0,09037

Pomorskie

0,56522

0,40871

0,50963

Bratislavský kraj

0,82143

0,53933

0,81630

Západné Slovensko

0,43168

0,47612

0,51259

Stredné Slovensko

0,40683

0,35253

0,34370

Východné Slovensko

0,40062

0,34410

0,39111

Vzhodna Slovenija

0,26708

0,19944

0,19704

Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

0,66149

0,54916

0,58963

- 145 -

Příloha 9: Index lidské zdroje ve vědě a technologiích Lidské zdroje ve vědě a technologiích Praha

2005

2006

2007

1,00000

1,00000

1,00000

Střední Čechy Jihozápad

0,25321 0,25000

0,25526 0,28529

0,25797 0,27246

Severozápad

0,09295

0,10210

0,14493

Severovýchod Jihovýchod

0,25321 0,37821

0,25826 0,35736

0,25507 0,35362

Střední Morava Moravskoslezsko

0,22756 0,22115

0,20120 0,24324

0,22319 0,25217

Eesti

0,64423

0,60360

0,56522

Kýpros Latvija

0,47115 0,28846

0,51652 0,35135

0,52464 0,39420

Lietuva Közép-Magyarország

0,45192 0,15705

0,45946 0,20120

0,48406 0,20870

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,62179 0,05449

0,60060 0,08408

0,54783 0,07246

Dél-Dunántúl

0,02885

0,07207

0,05507

Észak-Magyarország Észak-Alföld

0,13462 0,12821

0,14114 0,12913

0,10435 0,05507

Dél-Alföld Malta

0,10577 0,10256

0,14114 0,12012

0,10725 0,12174

Lódzkie Mazowieckie

0,12179 0,45192

0,18919 0,48949

0,17681 0,51594

Malopolskie

0,07372

0,17718

0,21159

Slaskie Lubelskie

0,17949 0,12500

0,27327 0,08709

0,27826 0,10435

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,06090 0,06731

0,09610 0,05105

0,11304 0,01739

Podlaskie

0,09936

0,18919

0,18261

Wielkopolskie Zachodniopomorskie

0,06731 0,13141

0,12913 0,25826

0,10435 0,33623

Lubuskie Dolnoslaskie

0,07051 0,21474

0,11712 0,27628

0,14493 0,26957

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,10577 0,00000

0,07808 0,00000

0,11884 0,00000

Warminsko-Mazurskie

0,07692

0,13814

0,10725

Pomorskie Bratislavský kraj

0,15705 0,81090

0,25826 0,78679

0,27826 0,80870

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,10897 0,20833

0,18619 0,15315

0,16522 0,08696

Východné Slovensko

0,05769

0,12012

0,11884

Vzhodna Slovenija Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočet

0,19872 0,57692

0,23123 0,61862

0,21449 0,54493

- 146 -

Příloha 10: Index celkové intramurální výdaje na VaV Celkové intramurální výdaje na VaV Praha

2005

2006

2007

0,79182

1,00000

0,93657

Střední Čechy Jihozápad

1,00000 0,29368

1,00000 0,34034

1,00000 0,29478

Severozápad

0,06320

0,06723

0,06343

Severovýchod Jihovýchod

0,36803 0,43866

0,44118 0,47479

0,37687 0,42910

Střední Morava Moravskoslezsko

0,36059 0,23420

0,38235 0,67647

0,33582 0,25373

Eesti

0,93000

0,44538

0,38060

Kýpros Latvija

0,40000 0,56000

0,14706 0,26050

0,13060 0,18657

Lietuva Közép-Magyarország

0,75000 0,57000

0,29832 0,22269

0,26866 0,18284

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,47955 0,13011

0,57563 0,16807

0,46269 0,15299

Dél-Dunántúl

0,08550

0,13445

0,19030

Észak-Magyarország Észak-Alföld

0,13383 0,09294

0,15546 0,13025

0,10448 0,12313

Dél-Alföld Malta

0,28253 0,24164

0,30252 0,30672

0,28358 0,27985

Lódzkie Mazowieckie

0,16357 0,37918

0,19328 0,41597

0,15672 0,36567

Malopolskie

0,34944

0,35294

0,30970

Slaskie Lubelskie

0,09665 0,14870

0,11765 0,15126

0,10821 0,16791

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,08178 0,00000

0,13025 0,00000

0,10075 0,01119

Podlaskie

0,07063

0,07143

0,04104

Wielkopolskie Zachodniopomorskie

0,14498 0,03346

0,15966 0,04622

0,16045 0,05597

Lubuskie Dolnoslaskie

0,02602 0,13755

0,00840 0,11345

0,00000 0,11940

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,01859 0,06320

0,03361 0,11345

0,01866 0,04104

Warminsko-Mazurskie

0,05948

0,04202

0,07836

Pomorskie Bratislavský kraj

0,16357 0,29740

0,18067 0,34874

0,15672 0,27612

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,13755 0,08550

0,13445 0,07143

0,10821 0,05224

Východné Slovensko

0,07435

0,10084

0,08209

Vzhodna Slovenija Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

0,26394 0,69888

0,35714 0,83193

0,31343 0,66045

- 147 -

Příloha 11: Index míra růstu hrubé přidané hodnoty Míra růstu hrubé přidané hodnoty Praha

2005

2006

2007

0,67969

0,50000

0,77941

Střední Čechy Jihozápad

0,61719 0,62500

1,00000 0,50794

0,65441 0,19853

Severozápad Severovýchod

0,50000 0,71875

0,34127 0,38095

0,25735 0,43382

Jihovýchod Střední Morava

0,63281 0,60156

0,57937 0,48413

0,51471 0,48529

Moravskoslezsko

0,75000

0,25397

0,42647

Eesti Kýpros

0,89844 0,46094

0,73016 0,29365

0,55882 0,44118

Latvija Lietuva

1,00000 0,76563

0,90476 0,58730

0,73529 0,78676

Közép-Magyarország

0,00000

0,00000

0,00000

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,66406 0,35938

0,50794 0,00000

0,11765 0,44118

Dél-Dunántúl Észak-Magyarország

0,06250 0,20313

0,39683 0,02381

0,04412 0,08824

Észak-Alföld Dél-Alföld

0,34375 0,20313

0,02381 0,18254

0,13971 0,00000

Malta

0,24219

0,04762

0,02941

Lódzkie Mazowieckie

0,37500 0,74219

0,48413 0,62698

0,51471 0,71324

Malopolskie Slaskie

0,48438 0,17188

0,32540 0,74603

0,13971 0,75000

Lubelskie

0,30469

0,36508

0,44853

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,60156 0,21094

0,38889 0,54762

0,43382 0,54412

Podlaskie Wielkopolskie

0,32031 0,34375

0,28571 0,30159

0,42647 0,46324

Zachodniopomorskie Lubuskie

0,39844 0,62500

0,34127 0,34127

0,29412 0,47794

Dolnoslaskie

0,56250

0,16667

0,76471

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,00000 0,34375

0,24603 0,53175

0,65441 0,54412

Warminsko-Mazurskie Pomorskie

0,25000 0,47656

0,29365 0,42063

0,30882 0,62500

Bratislavský kraj

0,00000

0,44444

1,00000

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,59375 0,00000

0,00000 0,00000

0,77206 0,00000

Východné Slovensko Vzhodna Slovenija

0,35156 0,51563

0,51587 0,40476

0,70588 0,56618

Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

0,49219

0,47619

0,58824

- 148 -

Příloha 12: Index počet patentových přihlášek u EPO Počet patentových přihlášek Praha

2005

2006

2007

0,81433

0,88043

0,83171

Střední Čechy Jihozápad

0,70364 0,60061

0,77705 0,63632

0,66577 0,57500

Severozápad Severovýchod

0,49344 0,73525

0,48271 0,73688

0,34545 0,73559

Jihovýchod Střední Morava

0,64134 0,36260

0,74184 0,69895

0,70517 0,00000

Moravskoslezsko

0,52362

0,58693

0,34649

Eesti Kýpros

0,40001 0,80423

0,59741 0,64318

0,62017 0,70572

Latvija Lietuva

0,50452 0,37348

0,51685 0,39937

0,45751 0,30038

Közép-Magyarország

0,85868

0,77988

0,60259

Közép-Dunántúl Nyugat-Dunántúl

0,89765 0,49243

0,90606 0,56968

0,77703 0,43697

Dél-Dunántúl Észak-Magyarország

0,37675 0,35164

0,50341 0,57098

0,51835 0,45520

Észak-Alföld Dél-Alföld

0,34052 0,61139

0,50121 0,67264

0,45668 0,52267

Malta

0,59924

0,62242

0,55976

Lódzkie Mazowieckie

0,44883 0,51559

0,51170 0,52762

0,37255 0,50323

Malopolskie Slaskie

0,37497 0,31418

0,53434 0,45942

0,48255 0,28468

Lubelskie

0,24629

0,21719

0,44633

Podkarpackie Swietokrzyskie

0,54386 0,00000

0,43361 0,00000

0,42931 0,27750

Podlaskie Wielkopolskie

0,13984 0,41180

0,02926 0,39681

0,25763 0,46998

Zachodniopomorskie Lubuskie

0,46197 0,60900

0,40008 0,48540

0,37068 0,39180

Dolnoslaskie

0,42514

0,46854

0,50727

Opolskie Kujawsko-Pomorskie

0,41329 0,23192

0,38645 0,35235

0,33218 0,29747

Warminsko-Mazurskie Pomorskie

0,00000 0,27590

0,00000 0,21384

0,00000 0,46062

Bratislavský kraj

0,76142

0,84410

0,71328

Západné Slovensko Stredné Slovensko

0,55114 0,37198

0,50104 0,49686

0,41310 0,28406

Východné Slovensko Vzhodna Slovenija

0,40084 0,97994

0,52477 0,91721

0,36486 0,93851

Zahodna Slovenija Zdroj: Vlastní výpočty

1,00000

1,00000

1,00000

- 149 -