Mendelova univerzita v Brně

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Bakalářská práce Návrh místního systému ekologické stability v okolí obce Mikulovice

Vypracovala: Martina Janová Vedoucí bakalářské práce: Ing. Michal Friedl

2010

5

Ráda bych touto cestou vyjádřila svůj dík Ing. Michalu Friedlovi za jeho cenné připomínky, trpělivost a ochotu při vedení mé bakalářské práce. Rovněž bych chtěla poděkovat pracovníkům Odboru životního prostředí na Městském úřadu v Jeseníku a zaměstnancům Městského muzea a Městského archívu v Jeseníku, kteří mi vyšli maximálně vstříc a umožnili mi přístup ke všem potřebným informacím a dokumentům. Poděkování patří také Českému zeměměřičskému a katastrálnímu úřadu za poskytnutí všech digitálních mapových podkladů použitých při tvorbě map. V neposlední řadě musím poděkovat také všem, kteří mě doprovázeli při terénních průzkumech a podporovali mě po celou dobu studia.

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci Návrh místního systému ekologické stability v okolí obce Mikulovice zpracovala samostatně a použila jen prameny, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.

V Lednici, dne 19. 6.2010

6

OBSAH 1.

ÚVOD ................................................................................................................................. 9

2.

ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY............................................................................................. 10

2.1

Lokalizace území ......................................................................................................... 10

2.2 Charakteristika přírodních podmínek ...................................................................... 11 2.2.1 Výškové poměry .................................................................................................... 11 2.2.2 Geomorfologické poměry ...................................................................................... 12 2.2.3 Geologické poměry ................................................................................................ 13 2.2.4 Pedologické poměry............................................................................................... 15 2.2.5 Nerostné suroviny .................................................................................................. 17 2.2.6 Klimatické poměry................................................................................................. 18 2.2.7 Hydrologické a hydrogeologické poměry .............................................................. 19 2.2.8 Biogeografické poměry .......................................................................................... 20 2.2.9 Vegetační poměry .................................................................................................. 21 2.2.10 Zoologické poměry ................................................................................................ 22 2.2.11 Současný stav krajiny a ochrana přírody ............................................................... 23 3. 3.1

ČLOVĚK A KRAJINA .................................................................................................. 25 Vývoj osídlení............................................................................................................... 25

4.

MATERIÁL A METODIKA PRÁCE .......................................................................... 27

5.

VÝSLEDKY KRAJINNÉ ANALÝZY .......................................................................... 29

5.1 Potenciální vegetace .................................................................................................... 29 5.1.1 QUERCI – FAGETA TYPICA 3 B 3 ................................................................... 29 5.1.2 TILIA ACERETA 3 C 3 ....................................................................................... 31 5.1.3 FRAXINI – ALNETA ACERIS (2)3 BC 4(5a) ..................................................... 32 5.1.4 FRAXINI – ALNETA INFERIORA 2-3 BC-C (4)5a .......................................... 33 5.2 Aktuální typy vegetace ................................................................................................ 35 5.2.1 Lesy ........................................................................................................................ 35 5.2.2 Doprovodná vegetace vodních toků....................................................................... 36 5.2.3 Kulturní louky a pastviny....................................................................................... 37 5.2.4 Orná půda ............................................................................................................... 37 5.2.5 Extenzivní staré opuštěné sady .............................................................................. 39 5.2.6 Degradující společenstva luk, pastvin a lad; postagrární lada ............................... 39 5.2.7 Vodní plochy .......................................................................................................... 40 5.2.8 Ostatní plochy ........................................................................................................ 41 7

5.3 Kostra ekologické stability ......................................................................................... 42 5.3.1 Vymezení kostry ekologické stability .................................................................... 42 6.

DISKUZE - NÁVRH ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY ....... 44

6.1 Projekt kořenové čističky odpadních vod ................................................................. 44 6.1.1 Lokalita objektu ..................................................................................................... 44 6.1.2 Popis kořenové čističky odpadních vod ................................................................. 45 6.1.3 Propojení s okolím ................................................................................................. 46 7.

ZÁVĚR............................................................................................................................. 48

8.

ABSTRAKT..................................................................................................................... 49

9.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................... 50

10.

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK........................................................................ 52

10.1 Ostatní zkratky ............................................................................................................ 52 11. PŘÍLOHY 11.1 Obrázek č. 1

Lokalizace Mikulovic

11.2 Obrázek č. 2

Geologická mapa

11.3 Obrázek č. 3

Půdní typy

11.4 Obrázek č. 4

Chráněná území

11.5 Obrázek č. 5

Plochy orné půdy

11.6 Tabulka č. 1

Charakteristika klimatické oblasti MT9

11.7 Tabulka č. 2

Rozloha jednotlivých skupin typů geobiocénů

11.8 Tabulka č. 3

Rozloha jednotlivých typů aktuální vegetace

11.9 Tabulka č. 4

Klasifikace aktuálních typů vegetace

11.10 Tabulky č. 1- 36

Pro krajinné prvky

11.11 Mapa č. 1

Skupiny typů geobiocénů

11.12 Mapa č. 2

Aktuální typy vegetace

11.13 Mapa č. 3

Aktuální typy vegetace ve vztahu k ekologické stabilitě

11.14 Mapa č. 4

Kostra ekologické stability

11.15 Mapa č. 5

Návrh mokřadního biotopu v blízkosti obytného domu

8

1. ÚVOD Územní systém ekologické stability (dále jen ÚSES) je podle Míchalovi teorie vybraná soustava ekologicky stabilnějších částí krajiny, které jsou účelně rozmístěny podle funkčních a prostorových kritérií. Těmito kritérii jsou například rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů, prostorové vazby a parametry – velikost a rozmístění jednotlivých ploch, aktuální stav krajiny, společenské limity a perspektivní moţnosti kompletování uceleného systému. Pro územní zajištění ekologické stability je rozhodující hodnocení relativní ekologické stability jednotlivých typů ekosystémů tvořících současnou kulturní krajinu. Protoţe vznik nových přirozených společenstev a jejich stabilizace přirozeným vývojem nelze lidskými zásahy dostatečně urychlit, musí být ÚSES jako „biologická infrastruktura“ v území dlouhodobě fixována a respektována, stejně tak jako síť osídlení a technické infrastruktury. Podle významu skladebných prvků lze ÚSES rozdělit na systémy nadregionálního, regionálního a lokálního významu. Skladebnými prvky lokálního ÚSES, který má největší význam při tvorbě krajiny, jsou obvykle výnosové lesy s přirozenou dřevinnou skladbou, polokulturní louky, břehová společenstva, polointenzivní rybníky, aleje a stromořadí - tedy prvky s vyloţeně polyfunkčním posláním. Prvním krokem k tvorbě ÚSES je vymezení tzv. kostry ekologické stability, tj. souboru všech ekologicky stabilnějších částí krajiny bez ohledu na jejich funkční vztahy. Rutinní vymezení této kostry lze provést na základě terénního průzkumu a zakreslením typů aktuální vegetace v mapovém měřítku 1: 10 000 a jejich zatříděním do stupňů ekologické stability podle jednotného hodnotícího klíče. (Míchal, 1992) Člověk by si měl uvědomit, ţe nic na světě neexistuje samo o sobě, ale všechny entity jsou různě propojeny a navzájem na sebe působí. Z toho vyplývá, ţe tvorba ÚSES není jednoduchá, ale zahrnuje v sobě mnoţství vědních oborů, od ekologie aţ po pedologii nebo klimatologii. Uspokojivých výsledků se můţe na tomto poli dosáhnout pouze za předpokladu, ţe jsou zohledněna všechna hlediska a faktory, které utváří celkový obraz kulturní krajiny. „Mysli globálně, jednej lokálně“, to je dobrá rada, kterou by se měl řídit kaţdý projektant. Znalost širších územních vztahů je nezbytná. Kdo chce tvořit krajinu, měl by se nad ní umět povznést, shlédnout ji z „ptačí perspektivy“, aby mu neunikli ţádné, zdánlivě skryté souvislosti. Člověk - tvůrce musí předvídat, odhadovat a hlavně očekávat změny, které přinese jeho činnost.

9

2. ŠIRŠÍ ÚZEMNÍ VZTAHY

2.1 Lokalizace území

Přijíţdíte-li na Jesenicko z jihu, východu či západu, vítají vás horské lesy a louky, divoké potoky a říčky. Pokud přicházíte ze severu, rozhlíţíte se po rozsáhlých rovinách, jen v dálce se tyčí vrcholky Rychlebských hor a Hrubého Jeseníku. Můţe se stát, ţe vás Jesenicko přivítá mlhou, deštěm a sněhem, vašeho oděvu si všimne silný vítr. Ano, i takový je náš kraj. (Knopp, 2001) Mikulovice se nacházejí v Olomouckém kraji, v severo-východní části pohoří Jeseníků, přímo na státní hranici se sousedním státem – Polskem. Obrázek č. 1 Lokalizace Mikulovic

10

Obec leţí v širokém údolí řeky Bělé a kopíruje její tok aţ ke státní hranici. Podél řeky vede ţeleznice a hlavní silnice, která pokračuje do Polska směrem na Opole. Ţeleznice se v Mikulovicích rozděluje a jedna její část vede do Zlatých Hor, kde končí, zatímco druhá její část pokračuje obloukem přes polské území do Jindřichova a Krnova. Silniční obchvat na silnici I/44 z Jeseníku do Polska byl vybudován roku 2000 a nahrazuje starou cestu, která vedla hlavní ulicí a centrem Mikulovic aţ na státní hranici. Od 21. prosince 2007 kdy přešla v platnost Schengenská dohoda jsou hranice volně průjezdné a to se podepsalo na frekvenci dopravy. Tato nová komunikace je proto hojně vyuţívaná nejen českými motoristy, ale také funguje jako rychlá spojka mezi Glucholazemi a Slawniowicemi a proto velkou část uţivatelů tvoří právě občané sousedního státu. Konkrétní mapované území kopíruje státní hranici, která jej ohraničuje ze severní a východní strany. Jiţní hranici prostoru tvoří řeka Bělá, sledovaná lokalita se nachází na jejím levém břehu. Západní hranice byla zvolená podél okraje obce Mikulovice mezi pastvinami a Františkovským lesem směrem k Hradci – Nové Vsi. Hranice území pokračuje přes obec Hradec Nová Ves aţ na místní část Františkov, kudy prochází mezi poli a pastvinami ke státní hranici na severu. Hranice je totoţná s vedením cestní sítě. Sledované území má rozlohu zhruba 1 137 ha a kromě obce Mikulovice zastřešuje také osady Terezín, Františkov, Kolnovice a Visutá.

2.2 Charakteristika přírodních podmínek

2.2.1

Výškové poměry

Dle výškové členitosti má reliéf charakter ploché aţ členité pahorkatiny s výškovou členitostí 60 – 150 m, v oblasti výběţků vyššího reliéfu z okolních pohoří má ráz ploché aţ členité vrchoviny s členitostí 150 – 240 m. Nejniţším bodem této části Jeseníků je koryto Vidnávky u státní hranice – asi 225 m, nejvyšším bodem je Boţí hora u Ţulové – 525 m. Typická výška bioregionu v ČR je 240 – 420 m. (Culek, 1995)

11

Nejniţší nadmořská výška na území obce Mikulovice se nachází v údolí řeky Bělé, kde se pohybuje kolem 316 m. n. m.. Směrem proti jejímu proudu – západně ke vsi Široký Brod se reliéf mírně zvedá směrem k horám, ve východní části mapovaného území se zvedá pozvolně a plynule přechází do polských rovin. Nejvyšší nadmořská výška sledovaného území je na Plochém vrchu, pohybuje se kolem 418 m. n. m.. V blízkosti se nachází sportovní letiště, které těţí ze své návětrné polohy.

2.2.2

Geomorfologické poměry

Horopisně náleţí Jesenicko k oblasti Východních Sudet, jehoţ dvě hlavní pásma Hrubý Jeseník a Rychlebské hory jsou současně jeho přirozenými hranicemi na jihu a západě, kdeţto na severu a na východě je kraj otevřen do Oderské níţiny. (Zuber, 1972) Podle Čítanky z Jesenicka vznikly Jeseníky srazem dvou menších ostrovů – teránů a to konkrétně moldanubika a brunovistulika. Ke sráţce došlo u kontinentu nazývaného Laurussie. Sráţka byla doprovázena vulkanickou činností, s níţ je spojován vznik jesenických loţisek zlata, mědi, zinku, olova a ţeleza. Linii styku obou teránů dnes říkáme ramzovské nasunutí. Západně od něj leţí část českého masívu označována jako lugikum a východně část brunovistulika označována jako silezikum. Stalo se tak asi před 300 miliony lety v epoše prvohor zvané karbon. Při zpětném nárazu se uvolnil prostor, do něhoţ pronikly roztavené horniny, které daly vzniknout ţulovskému masívu. Společně se závěrečnými etapami horotvorných pohybů nově vzniklá pohoří začala být intenzivně modelována a obrušována exogenními silami, které působí dodnes. (Večeřa, 2001) Reliéf sledovaného území je značně rozmanitý. Podél toku řeky Bělé je spíše rovinatý, východním ani západním směrem se nevyskytují výraznější terénní tvary, sníţeniny ani vyvýšeniny. Oproti tomu se jeho tvar mění jiţním směrem, kde reliéf pozvolna stoupá aţ k městu Zlaté Hory. Směrem na západ reliéf vykazuje charakter pahorkatin, významně se zvyšuje směrem k Polsku. Nad obcí Mikulovice je rozsáhlá náhorní plošina, ze které se těší především sportovní letiště Aeroklubu Jeseník. Zde se také nacházejí nejvyšší nadmořské výšky sledované lokality, při dalším postupu severním směrem se reliéf opět pomalu sniţuje a plynule přechází do polských rovin. Kopce kolem Mikulovic mají zaoblené tvary bez ostrých hřbetů, coţ je způsobeno silnou větrnou a vodní erozí a také působením času.

12

2.2.3

Geologické poměry

Území okresu Jeseník je po stránce geologické velmi pestré, protoţe se zde setkávají dvě geologické jednotky regionálního významu, a to: západosudetská jednotka (zvaná téţ Lugikum) a jednotka východosudetská (zvaná Silezikum). Po stránce geografické můţeme říct, ţe Lugikum představuje v hrubých rysech páteř Rychlebských hor, zatímco Silezikum skládá Hrubý Jeseník, Ţulovskou a Vidnavskou pahorkatinu a Zlatohorskou pahorkatinu. Reliéf má charakter okraje Slezské níţiny, do které ještě zasahují výběţky vrchovin. (Jedlička, 1997) Podle Charakteristiky bioregionů ČR od Martina Culka spadá katastr obce Mikulovice pod Vidnavský bioregion na rozhraní Východních Sudet a v pleistocénu zaledněných rovin a níţin Slezska. Vyvýšeniny tvoří především granodiority a ţuly, z části amfibolické a v malé míře i ruly a kvarcity. Sníţeniny mezi návršími tvořenými skalním podkladem vyplňují glacifluviální štěrky a štěrkopísky, v menší míře taky smíšený materiál morén nebo štěrkové terasy. U blízkého města Vidnava jsou hluboké tropické zvětraliny – kaoliny, které se zde v minulosti hojně těţily. Reliéf je značně ovlivněn rozsáhlými náplavovými kuţely vodních toků stékajících z Rychlebských hor. Místy je vyvinut plášť charakteru sprašových hlín a malé ostrovy humolitů. (Culek, 1995) Podle broţury Geologie Jesenicka se toto území skládá ze tří oblastí: -

oblast metamorfovaných hornin

-

oblast ţulovského plutonu

-

oblast s ledovcovými uloţeninami na povrchu

Metamorfované horniny budují téměř celé Rychlebské hory a Hrubý Jeseník i s jeho severním podhůřím tzv. Zlatohorskou vrchovinou. Jedná se o horniny starohorního a prvohorního stáří, byly zde dokázány dva horotvorné cykly spojené s metamorfózou – kadomský, který probíhal v mladších starohorách a hercynský, probíhající na konci prvohor. Ţulovský pluton je největším tělesem vyvřelých hornin ve Slezsku, zaujímá plochu asi 150 km2 a z části zasahuje i do Polska. Vyvřelé horniny utuhly hluboko pod zemským povrchem a na povrch se dostaly díky silnému výzdvihu a intenzívní denudaci. Podle současné klasifikace vyvřelých hornin tvoří největší část plutonu biotitická ţula (granit), je to prakticky veškerá tzv. světlá slezská ţula. Na mnoha místech ještě můţeme objevit neroztavené a neasimilované kry starších 13

metamorfovaných hornin – ruly a mramoru. Z usazených hornin a ledovcových uloţenin známe na Jesenicku jezerní sedimenty mladších třetihor (miocénu). Jsou zde zastoupeny hlavně písky, jíly a sloje lignitu, avšak na povrch však skoro nikde nevycházejí, neboť jsou překryty mladšími čtvrtohorními uloţeninami. Ze čtvrtohor jsou na Jesenicku nejvýznamnější uloţeniny pevninského ledovce, pokrývající severní předpolí Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor do nadmořských výšek 400 – 540 m. Dosud nebyl nikde na Jesenicku zjištěn dvojí sled ledovcových sedimentů, nejsou tedy důkazy pro dvojí zalednění Jesenicka. Většina autorů dnes zastává názor, ţe sem zasáhl sálský (risský) ledovec zhruba před 250 – 300 000 lety. V době, kdy sem vnikl, měl ještě značnou energii a schopnost postupu, avšak brzy ji ztratil, změnil se v nepohyblivý tzv. mrtvý led a roztál. Zanechal zde písky a štěrky vyplavené tavnými vodami s mocností aţ 50 m a nad nimi souvkové hlíny s mocností aţ 8 m. V obou těchto typech sedimentů najdeme mnoţství souvků, tj. kamenů opracovaných ledovcem. Některé pocházejí z daleka – například ze severního a středního Švédska, jiné mají původ v dnešním Polsku a Rychlebských horách. Podle mapy Geologické stavby Jesenicka, která je součástí broţury se nachází okolí Mikulovic v oblasti metamorfitů silezika. Jedná se o nejvýchodnější část Rychlebských hor, která jiţ patří k moravskoslezské oblasti, konkrétně k její slezské jednotce – sileziku. (Jedlička, 1997)

Zuber uvádí hranici, která rozděluje jesenickou oblast na dvě geologická pásma. Předně je to pásmo krystalických břidlic paleozoika, které zaujímá jihozápadní a jiţní část, a za druhé pásmo diluviálních a aluviálních sedimentů. Hranice mezi oběma pásmy probíhá od Bílé Vody přes Javorník, Vlčice, Skorošice a Vápennou, obcházejí u Ţulové území ţulových hornin, a pokračuje dále od Širokého Brodu přes Mikulovice východním směrem k městu Zlaté Hory. (Zuber, 1972) Na webových stránkách geoportal.cenia.cz je zveřejněná geologická mapa České republiky. Podle ní se na sledovaném území setkávají horniny pocházející z Kvartéru – hlíny, spraše, písky a štěrky s horninami pocházejícími z Proterozoika. Tyto starší horniny vznikly assyntským vrásněním a později byly přeměněny vrásněním variským. Proto jsou zde také hojné přeměněné horniny – břidlice, svory, fylity a pararuly.

14

Obrázek č. 2 Geologická mapa

2.2.4

Pedologické poměry

Ţuly, ruly, svory, různé typy sedimentárních břidlic se půdně projevují jako mírně kyselé a někdy aţ mírně bazické, středně úţivné. Častým jevem bývá, ţe různé části reliéfu, který je těmito horninami vytvářen, jsou různě kyselé. V horních konvexních částech svahů se ţiviny deštěm vyplavují hlouběji do půdy a dolů po svahu. Proto jsou tyto partie zpravidla kyselejší neţ dolní partie svahů, kde se naopak ţiviny vyplavují do půdy. (Sádlo, Storch, 2000) Nejvýraznější jsou na území katastrálního území obce Mikulovice glacifluviální a glacigenní písčito-štěrkovité sedimenty. Vznik těchto sedimentů přičítáme severskému ledovci, který sem došel v poslední době ledové. Tyto sedimenty jsou důleţitým těţebním artiklem a v pohraničním pásmu je mnoho pískoven. (Ţáček, 1995) Na vyvýšeninách převládají kyselé typické kambizemě a to jak na výchozech krystalinika, tak na morénách. Při okrajích okolních pohoří jsou na svahovinách i menší plochy typických kambizemí. V 15

plošším reliéfu, tvořeném pouze glaciálními a fluviglaciálními sedimenty, místy s pokryvy sprašových hlín jsou vyvinuty souvislé rozsáhlé plochy primárních pseudoglejů. Na náplavových kuţelech jsou na hrubším materiálu podél toků zastoupeny typické fluvizemě a v niţších částech glejové fluvizemě. (Culek, 1995) Dle pedogenetické asociace lesních půd ČR se ve Slezské níţině vyskytují převáţně pseudogleje – půdy značně ovlivněné stagnováním sráţkové vody. Jedná se o asociace hnědozemí přírodních a zemědělsky zkulturněných níţin a pahorkatin. (Macků, 2007) Podle pedologické mapy z webových stránek geoportal.cenia.cz pochází tato oblast z Kvartéru a je tvořena fluviálními hlinitopísčitými sedimenty údolních niv. Tyto fluvizemě jsou charakteristicky ovlivněné tekoucí vodou – písčité a hlinitopísčité sedimenty vznikly činností řeky, která unášela jemné částice z vyšších poloh do niţších, kde se ukládaly. Tak vznikly v údolí řeky naplaveniny – půdy dobře propustné, vysychavé, s vysokým obsahem organických látek a úrodné. Kromě toho se na východní části sledovaného území vyskytují kambizemě – hnědé půdy. Z mapy je zřejmý vysoký podíl antropozemě, který vyjadřuje značné ovlivnění půdy lidskou činností. Obrázek č. 3 Půdní typy

16

2.2.5

Nerostné suroviny

Horník pracuje se silami země, s podzemním světem, téměř s podsvětím, a je závislý na tom, co mu tento svět dá. (Cílek, 2002) Pohraničí silně ovlivněné horami a svou polohou opravdu nemůţeme povaţovat za prioritně zemědělskou krajinu, zemědělství zde vţdy plnilo jen doplňkovou produkci. Hlavní vyuţití bohatství kraje představuje tradiční hornictví. Dříve to byly především drahé kovy a rudy, jak o tom vypovídá mnoho místních názvů – Zlaté Hory, Zlatý Chlum, Stříbrný potok. Nyní těţaři ze země vyzvedávají hlavně stavební materiál – ţuly, vápence, kaolinity, písek a známý Supíkovický mramor. V současné době se zde zlato těţí pouze sportovně na zlatokopeckých kláních. Poslední rudné doly byly zavřeny roku 1993 ve Zlatých Horách. V tomto městě s bohatou hornickou tradicí je zbudováno také Hornické muzeum se stálou expozicí přibliţující historický vývoj oblasti a čarodějnické procesy na Jesenicku. Na říčce Olešnici u Ondřejovic, které jsou v těsné blízkosti Zlatých Hor, byly podle dobových nákresů postaveny repliky středověkých Zlatorudných mlýnů. Dřevěné stroje jsou poháněny energií z vodních kol, které jsou umístěné na původním vodním kanálu vyuţívaném jiţ ve 13. století. Jesenicko se můţe pochlubit velice pestrou skladbou vyuţívaných nerostných surovin. První ceněnou surovinou byl jiţ v době kamenné pazourek. Tato odrůda vodnatého oxidu křemičitého, nejčastěji šedé, hnědé, červené a černé barvy s bílou kůrkou křídy vznikla vysráţením z křemičitých roztoků ve vrstvách křídy na pobřeţí baltského moře během třetihor. Ve čtvrtohorách pak byl přivlečen pevninským ledovcem aţ k nám. Z dalších surovin se těţilo uţ v době laténské (asi 300 – 150 př. n. l.) v okolí Zlatých Hor zlato a pravděpodobně i ţelezné rudy. Poté těţba utichla téměř na tisíc let, neţ zde začali s dobýváním nerostných pokladů Slované. Kromě stavebních a hrnčířských surovin (kámen, hlíny, kaolíny) je zajímalo zlato a ţelezná ruda, později i křemen k výrobě skla a mramor k výrobě vápna. V 16. století se rozšířilo spektrum těţených rud a do popředí zájmu se dostal vitriol, arzen, měď a okry. Nesmazatelně se do historie zdejšího kraje zapsal od poloviny 19. století kamenoprůmysl, doplněný těţbou kaolínu a lignitu. Zdejší ţula a mramor se staly známými po celé Evropě. Poslední rozvoj těţby rud nastal v 60. letech 20. století ve Zlatých Horách, kdy se zde těţily měděné rudy a posléze zinkové a zlaté rudy. V současné době ke kromě kamenoprůmyslu nejvýznamnější těţba mramorů k výrobě mikromletých vápenců. (Večeřová, 2001)

17

Pokud jde o rudy, na území Jesenicka se nachází nejrozsáhlejší a nejperspektivnější základna rud barevných kovů v ČSSR – tzv. zlatohorský rudní revír. Ten se rozkládá v okolí Zlatých Hor na ploše asi 30 km2, kde byla zjištěna poměrně chudá, avšak rozsáhlá loţiska měděných, zinko-olovnatých rud a zlata. Také v zásobách a těţbě nerudních surovin zaujímá jesenická oblast v rámci republiky důleţité místo. Ţulovský pluton poskytuje ţulu nejvyšší kvality a u Supíkovic a Lipové Lázní se těţí tzv. slezské mramory, které se řadí k nejkrásnějším dekoračním kamenům u nás. Kaolínickým zvětráváním ţuly se u Vidnavy vytvořilo velké loţisku kaolínu, který je základní surovinou zvláště pro výrobu šamotu. (Jedlička, 1997) Na území sledované lokality se nachází aktivní pískovna Kolnovice, která je zaměřená na těţbu stavebních surovin – písku a drobného kameniva různých frakcí.

2.2.6

Klimatické poměry

Celkově chrání tuto oblast pásmo Hrubého Jeseníku před Jiţními a západními vzduchovými proudy, a proto se zdejší klima více blíţí poměrům v sousedních krajích Polska, kam je oblast otevřena. (Zuber, 1972) Dle Quitta leţí bioregion v mírně teplé oblasti MT 9, vyšší vrchovinné okraje MT 7. Podnebí je silně ovlivněné Slezskou níţinou, je mírně teplé aţ teplé, vzhledem k nadmořské výšce bohaté na sráţky. Projevuje se zde vliv polohy bioregionu na návětrném úpatí hor a celková zvýšená oceanita. Podnebí je mírně teplé, poněkud chladnější neţ v obdobných výškách hercynské podprovincie, mírně vlhké a s výrazným prolínáním oceanských a kontinentálních vlivů. (Culek, 1995) Od pramene řeky Bělé aţ po město Jeseník zasahuje chladná klimatická oblast CH7, která níţe (tj. na sever) přechází v mírně teplé oblasti MT7 a u státní hranice MT9. Klimatologická stanice Jeseník uvádí 7,1 0C průměrnou roční teplotu vzduchu a 846 mm průměrného sráţkového úhrnu. (Buček, 2001) Z výše uvedeného vyplývá, ţe sledované území spadá především do mírně teplé oblasti MT9, protoţe se jiţ velmi přibliţuje teplejšímu podnebí blízkého Polska. Jsou zde významné horizontální sráţky zastoupené častou mlhou, především v chladnějších částech roku na podzim a v zimě. Oproti tomu letní období bývá suché, s nedostatkem rovnoměrně rozloţených vertikálních sráţek. Velkým problémem se v poslední době stávají prudké 18

přívalové deště. Sledované území se skládá ve velké míře z polí a pastvin a chybí tak stálý vegetační pokryv, který by prudký déšť zpomalil a umoţnil mu tak průsak do spodních vod. Proto bývá kaţdý silnější déšť doprovázen vodní erozí a odnosem půdních částic z polí, coţ má za následek zaplavení dopravních komunikací a přilehlých obytných domů proudy kalné vody. Tabulka klimatických poměrů je uveřejněna jako příloha č. 1.

2.2.7

Hydrologické a hydrogeologické poměry

Říční síť Jesenicka tvoří dvě řeky Bělá a Staříč. Bělá se svými přítoky rozděluje hlubokým údolím oblast Hrubého Jeseníku od Rychlebských hor. Je velmi prudká, s průměrným 5% spádem. (Zuber, 1972) Bělá pramení ve Videlském sedle v nadmořské výšce 880 m, celková délka toku na území ČR činí 32,8 km, povodí má plochu 271 km2. Povodí leţí v dosti vodné oblasti s vysokým koeficientem odtoku a malou retenční schopností, průtok je středně rozkolísaný. Bělá ústí v Polsku do Kladské Nysy. Průměrný průtok u státní hranice činí 4,32 m3.s-1. Bělá protéká horskou (pramenná část) a podhorskou krajinou a je v téměř celé délce v intravilánu s řidší či hustší (aţ městskou) zástavbou a tvoří přirozenou osu údolí. Horní úsek lze povaţovat za ekologicky významný segment krajiny a taktéţ část pod městem Jeseník s břehovými porosty by se mohl stát i s okolní krajinou luk a pastvin stejně ekologicky a esteticky účinný. (Buček, 2001) Jak jiţ bylo zmíněno výše, obec Mikulovice se nachází na širokém toku řeky Bělé, která zde končí svou pouť po krajích českých a jako Biala Glucholaska pokračuje směrem k městu Nysa, kde se vlévá do Kladské Nysy. Kromě řeky Bělé se na sledovaném území nachází dva potoky s jejich přítoky. Na západě to je Františkovský potok, který vzniká spojením mnoha menších struh ve Farském lese. Na východě je to Kolnovický potok, který pramení ve Vlčím dole. Oba tyto toky odvádí vodu přes hranice do Polska. Podle Hydrogeologické mapy ČR z roku 1996 náleţí obec Mikulovice převáţně do puklinového kolektoru hydrogeologického masivu s proměnlivým podílem průlinové porozity v pásmu připovrchového rozpukání a rozpojení hornin. Horniny jsou tvořeny převáţně granity ţulovského masívu, biotitickými grafitickými fylity s polohami svorů a kalcitů, fylity, rulami, amfibolity. Dále můţeme uvést také průlinový kolektor, především štěrky a písky niţších teras Bělé. Z tabulky klasifikace hornin podle transmisivity můţeme dle barvy v mapě říci, ţe 19

kolem řeky je transmisivita horninového prostředí střední a předpoklady pro vyuţití podzemní vody jsou vhodné pro odběry vody pro místní zásobování. To znamená, ţe je zde dostatek vody pro celou obec. Vyšší polohy kolem katastrálního území obce Mikulovice mají nízkou transmisivitu horninového prostředí, ale podzemní voda je ještě dostačující pro menší odběry – jednotlivé domy. (Čurda, 1996) Citovaná mapa není pro svou papírovou podobu v práci uveřejněna.

2.2.8

Biogeografické poměry

Biogeograficky území přináleţí bioregionu jesenickému hercynské biogeografické podprovincie a přechodného pásma k Vidnavskému bioregionu polonské biogeografické podprovincie. Fytogeograficky se rozkládá v okrese Hrubý Jeseník fytogeografického obvodu České oreofytikum. (Buček, 2001) Bioregion leţí v mezofytiku v západní části fytogeografického podokresu Vidnavsko – Osoblaţská pahorkatina. Podle biogeografického členění České republiky se Mikulovice

nacházejí ve Vidnavském bioregionu náleţící polonské podprivincii. Bioregion se nachází v západní části Slezska (na území ČR), převáţná jeho část leţí pravděpodobně v Polsku. Bioregion zabírá geomorfologický celek Vidnavská níţina, Ţulovská pahorkatina a západní část Zlatohorské vrchoviny. Obec Mikulovice náleţí k Polonské podprovincii zasahující na naše území od severu jen okrajovými, víceméně přechodnými částmi. Charakteristickou část tvoří níţiny a nevysoké pahorkatiny, tvořené málo zpevněnými a měkkými druhohorními a třetihorními sedimenty, přemodelované pleistocenním ledovcem a zpravidla pokryté glaciálními sedimenty. Biotu podprovincie ovlivňují poměrně jednotvárné horniny i reliéf a malé nadmořské výšky. V podprovincii jsou nejvíce zastoupeny druhy níţin, ovšem bez výrazně teplomilných druhů. Je zde patrné prolínáni fauny a flóry z hraničních podprovincií – hercynské i západokarpatské. (Culek, 1995) Polonská oblast je přesah mírně kontinentální a chladné oblasti Polska na několik míst v severním pohraničí, mimo jiné také na území Mikulovic. Biologicky není tak výrazná, najdeme zde glaciální sedimenty - štěrk vynesený řekami zpod ledovce. Buk/ Fagus sylvatica tu sestupuje aţ do níţin. (Sádlo, Storch, 2000)

20

Převáţná většina území má potenciální vegetaci lesní, zcela dominují 3. dubovo-bukový, (resp. suprakolinní) a 4. bukový (resp. submontánní) vegetační stupeň. Při jiţním okraji podprovincie na jiţních svazích jsou ostrůvky 2. bukovo-dubového (kolinního) vegetačního stupně a v Polsku i malé ostrovy 5. jedlovo-bukového (montánního) stupně. (Culek, 1995) Konkrétní přírodní poměry na sledovaném území jsou blíţe uvedeny v následujících kapitolách.

2.2.9

Vegetační poměry

Podle mapy potencionální přirozené vegetace ČR jsou zde původní acidofilní bikové, jedlové, březové a borové doubravy. (Moravec, 1997) V mapě biochor ČR se uvádí, ţe převaţující lesní vegetační stupeň je 3. dubo-bukový. (Culek, 1995) Fytocenózy 3. vegetačního stupně náleţí zejména dubohabřinám typické asociace TilioCarpinetum, kterou ve vyšších pahorkatinách a v severněji poloţených oblastech (4. vegetační stupeň) střídají charakteristické květnaté bučiny, nejčastěji zřejmě Melico uniflorae-Fagetum. Na kyselejších substrátech jsou vyvinuty acidofilní doubravy svazu Genisto germanicaeQuercion. Dále jsou zde zastoupeny luţní lesy svazu Alno-Ulmion i baţinné olšiny svazu Alnion glutinosae. Primární bezlesí je tvořeno pouze ostrůvky vodní vegetace, jiné typy přirozeného primárního bezlesí na našem území chybějí. Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní louky svazu Arrhenatherion, na něţ navazují na vlhkých místech porosty svazů Calthion a Molinion. Flóra podprovincie je dosti chudá. Vzhledem k geohistorickému vývoji zde paleoendemiti chybějí, neoendemitů je velmi málo, jsou jimi např. modřín opadavý polský/ Larix decidua subsp. polonica, a lţičník/ Cochlearia polonica. Ve flóře se mísí vlivy jiţněji poloţených sousedních horských podprovincií s vlivy atlantských níţin severního Německa, Polska i kontinentálních území Ukrajiny a Běloruska. Hercynská podprovincie zdejší flóru obohacuje o četné splavené montánní prvky jako kýchavici zelenokvětou/ Veratrum lobelianum a hořepník tolitovitý/ Pneumonanthe asclepiadea. Na naše území podprovincie zasahují pouze okrajové bioregiony, v nichţ se silněji projevuje zmíněný vliv sousední hercynské, resp. západokarpatské podprovincie. Také se většina význačných rostlinných druhů vyskytuje aţ v Polsku, některé typické cenózy i druhy podprovincie jsou však zastoupeny i u nás, především dubohabřiny asociace Tilio-Carpinetum a březové doubravy Molinio arundinaceae-Quercetum. (Culek, 1995) 21

2.2.10 Zoologické poměry

Fauna polonské podprovincie má některé typické taxony. Vlivem malé výškové členitosti, malé pestrosti hornin, a tím menší variability vegetace, je i fauna druhově méně bohatá. V podprovincii jsou zastoupeny především prvky niţších poloh, ovšem mimo výrazně teplomilných. Chybí zde horští zástupci fauny, naopak jsou zde více rozšířeny prvky kulturních stepí. Na území ČR je pro polonskou podprovincii charakteristické pronikání některých významných druhů z podprovincie hercynské i západokarpatské. Na rozdíl od Hercynie zde převaţuje jeţek východní/ Erinaceus concolor nad jeţkem západním /Erinaceus europaeus. Z ptáků je typický havran polní/ Corvus frugilegus, na přechodnou polohu podprovincie ukazuje společný výskyt slavíka tmavého/ Luscinia luscinia a slavíka obecného/ Luscinia megarhynchos a slavíka modráčka/ Luscina svecica. Řeky polonské podprovincie náleţejí na našem území vesměs do povodí Odry, stejně tak řeka Bělá. Ve východní části ČR se pouze v této podprovincii (a v jejím těsném sousedství) vyskytují ryba parma středomořská/ Barbus meridionalis ssp. petényi. Z měkkýšů jsou charakteristické vřetenovka vosková/ Cochlodina cerata opaviensis a kruţník/ Cyraulus rossmaessleri. Specifika se projevují i u hmyzu (bejlomorky) a výrazně v půdní fauně, např. u dešťovek. (Culek, 1995)

Vykytuje se zde běţná fauna výrazně zkulturněné krajiny a zbytků lesních porostů v předhůří Jeseníků s podstatnými severními a východními vlivy. Vzhledem ke kontaktní poloze sledovaného území se zde často vyskytuje zvěř, která sem přichází z Polska. Naprosto běţná jsou stáda srnců/ Caprolus capreolus, která po polích překračují hranici a pasou se na české straně. Hlavně v období, kdy se provádí agrotechnické zásahy, jsou zde početná hejna vodních ptáků pocházející z Nyského a Otmuchovského jezera, která hledají potravu na obnaţeném půdním povrchu. Na sledovaném území byl nalezen uhynulý jedinec jezevce lesního/ Meles meles, coţ vypovídá o jeho přítomnosti v okolí. V lese jsou jasné stopy výskytu divokého prasete/ Sus scrofa, jsou to hlavně bahniště vzniklá činností tohoto zvířete. Dolní tok řeky Bělé spadá do lipového pásma, potoky mají ráz horských bystřin.

22

2.2.11 Současný stav krajiny a ochrana přírody

Charakteristickým rysem středověké krajiny byl kontrast mezi sídlem, zemědělskou půdou a lesem. Sídla byla sevřená, obklopena zónou zahrad, pak nastupovaly polnosti a pastviny. Les byl krásný, protoţe v něm stála hájenka a nic víc. Počátkem 30. let tohoto století počíná hromadný útok na krajinu. Ten začal jiţ někdy kolem let 1880 rozvojem drobných továren, ţeleznic, i odvodněním říčních niv. Dům se tehdy zcela vymkl tehdejší organizaci krajiny, pronikl hluboko do polí či lesa a vytvořil druhotné ohnisko chaotické urbanizace krajiny. Jednotný ráz krajiny se změnil na mikromozaiku navzájem soupeřících ploch. (Cílek, 2002) V současné době byla původní mozaika malých soukromých políček stmelena a přilehlé okolí obce dostalo podobu obrovských, intenzivně vyuţívaných polí. Tyto plochy postrádají jakékoliv dělící a hraničící prvky – remízky, pásy vegetace, cesty a pěšiny. Zachovaly se pouze nezbytné komunikace pro přístup hospodářských strojů. V současné době vesnice zabírá mnohem větší prostor neţ tomu bylo v minulosti. Původní záhumenky se přeměnily na stavební parcely a celá obec byla zahuštěná zástavbou. Domy jsou postavené i v nebezpečných záplavových oblastech, coţ mělo fatální dopad při povodních v roce 1997. Tato Stoletá voda silně poškodila nejen severní Moravu ale i Polsko. V Mikulovicích se Bělá předvedla s neskutečnou silou a mnoho domů její nápor nepřestálo. Parcely, na kterých zničené domy stály, byly většinou po odklizení trosek ponechány ladem a za více neţ dvanáct let získali takřka přírodní vzhled. Budovy, které se dochovaly z minulých dob pocházejí z meziválečného období 20. století. Jedná se o obytné hospodářské budovy původních německých obyvatelů bez zbytečných zdobností a přepychu. Bohuţel, valná většina stavení se v sudetské oblasti vůbec nedochovala nebo prošla razantními úpravami. Konkrétně, místní část obce Mikulovice osada Terezín, byla kdysi samostatnou obcí stejně jako Kolnovice a Visutá. V původní německé obci Theresiensfeld byla škola, obecní dům, hasičská věţ a dvě hospody, nacházelo se zde několik desítek domů. Nyní je zde pouze 10 dochovaných objektů. Kdyţ byli po válce odsunuti Němci, zůstalo zde mnoho prázdných obydlí. Nejprve byla náleţitě vyrabována a poté srovnána se zemí, aby tak mohla vzniknout obrovská, jednolitá pole. Těch pár dochovaných domů se nejčastěji vyuţívá jako rekreační objekty, stálé obyvatele mají jen 4 domy.

23

Ochrana přírody Na území obce Mikulovice se nacházejí celkem tři památné stromy. Nejvýznamnější je tis červený/ Taxus baccata. Tuto památnou dřevinu bychom nalezli v soukromé zahradě pod kostelem sv. Mikuláše. Stáří tisu se odhaduje na 700 – 800 let. Obvod kmene je 298 cm a výška je 13 m. Další dva památné stromy rostou vedle sebe naproti obecnímu úřadu, kde hlídají pomník sv. Jana Nepomuckého. Jedná se o lípu srdčitou/ Tilia cordata, která má obvod kmene 300 cm, výška 26 m a lípu velkolistou/ Tilia platyphyllos, která má obvod kmene 328 cm, výška 25 m. (Mikulovice, 2008)

Z uveřejněné mapy na webových stránkách geoportál.cenia.cz je zřejmé, ţe sledované území úzce sousedí s CHKO Jeseníky, avšak uţ do chráněné oblasti nespadá. Na polské straně území se nachází Góry Opawskie a Park Krajobrazowy, který je také významnou krajinnou lokalitou.

Obrázek č. 4 Chráněná území

24

3. ČLOVĚK A KRAJINA

3.1 Vývoj osídlení

V knize Osídlení Jesenicka do XV. století se uvádí, ţe na Jesenicku lze stopy člověka sledovat uţ po skončení doby ledové, kdy severský ledovec, místy mohutný aţ 480 m, zcela ustoupil. Člověk sem mohl proniknout aţ po pozvolném oteplení, avšak tak dávné osídlení není moţné s jistotou potvrdit, protoţe poslední archeologické průzkumy zde byly ukončeny jiţ po roce 1945 a od té doby neproběhl ţádný systematický průzkum Jesenicka. Podle nálezů hrubě opracovaných kamenů nalezených u Skorošic se J. Uwira domnívá, ţe zde ţil člověk – lovec jiţ ve starší době kamenné. Bezpečné známky osídlení lze však klást do mezolitu podle objevů na téţe lokalitě a u Vidnavy. Zejména Vidnava byla menším centrem osídlení, zasahující ke Staré Červené Vodě, Horním Heřmanicím a Kraši. Početnější osadníci se v kraji objevili teprve v mladší době kamenné, kdy lidská společnost přešla z fáze sběratelství k první cílené zemědělské produkci. To potvrzují nálezy nádob slouţících k úschově obilí, keramických střepů nebo kamenného sekeromlatu nalezeného u Vidnavy. Další nálezy dokládají, ţe zde proběhla vlna keltské kultury a ţe se tu objevily některé germánské kmeny, zejména Burgundi a Vandalové. Nálezy z okolí Vidnavy potvrzují, ţe tu měla část Vandalů trvalejší sídliště. (Zuber, 1972) Protoţe leţí Jesenicko odnepaměti na rozhraní různých správních jednotek a vţdy se zde mísily různé národy, na otázku kolonizace kraje existují dvě koncepce zastávané německou a polskou historiografií. Německý směr bádání má za to, ţe se početné germánské kmeny pohnuly kolem r. 100 př. n. l. od Baltického moře a poměrně hustě osadily Slezsko. Jejich kultovním střediskem se stala hora Sobotka chráněná kmenem Silingů, od nichţ je odvozeno i jméno Slezska. Avšak první písemné zmínky dokládající německou kolonizaci se objevují aţ v Nyse, kde je r. 1223 uváděn jako fojt muţ s německým jménem Walter. Oproti tomu, v očích polských archeologů tvoří základ praslovanské etnické skupiny tzv. luţický lid, který sídlil ve Slezsku a předcházel době keltské. (Zuber, 1972) První písemné zmínky o Mikulovicích pocházejí z roku 1263, avšak historické osídlení údolí řeky je určitě starší, neţ jak dokládají listinné záznamy. Obec se nachází v nejširším toku řeky Bělé, kde se do ní z pravé strany vlévá říčka Olešnice tekoucí od Zlatých hor a 25

společně odtékají východním směrem do Polska. Z náplavů těchto řek se po staletí rýţovalo zlato, proto předpokládáme, ţe byl prostor současných Mikulovic předmětem zájmů prospektorů drahých kovů nejméně od 10. století. Obec Mikulovice byla roku 1907 povýšená na městys a její součástí je také osada Bukovec a dříve samostatné vsi Kolnovice, Terezín a Široký Brod, které byly k Mikulovicím připojeny roku 1960. (Growka, 2008)

Symbol majetnické a právní jistoty vratislavských biskupů byl soupis všech obcí, které platily desátek. Jednotlivé rejstříky byly rozděleny na distrikty, patrně jakési finanční oblasti, jeţ měly svá sídla ve větších městech. Vsi na Jesenicku byly rozděleny do 3 distriktů, a to do vidnavského, frývaldovského a glucholazského, kam náleţí i Mikulovice. (Zuber, 1972) Podle knihy Města a městečka spadala obec Mikulovice od roku 1284 do otmuchovského distriktu, coţ zjevně poukazuje na to, ţe byly Mikulovice vţdy více Polské neţli České. Pohybujeme se v oblasti Sudet, o které se vţdy vedly spory a vlastnické rozbroje. Důvodem nebyly bohaté lány úrodné zemědělské půdy ale zlato a nerostné suroviny. Kaţdý tady chtěl zbohatnou na loţiscích drahých kovů, které byly v této oblasti relativně bohaté a štědré. Zdejší kraj ţil neustálými boji mezi biskupem a šlechtou o panství, moc a právo nárokovat si vytěţené kovy. Lidé, kteří přicházeli ţít do zdejších krajů, nebyli rolníci, ale svou obţivu nacházeli v lesích, horách a pod zemí. Jedlička uvádí ve své broţuře: „Stará legenda praví o tom, ţe kdyţ bohové tvořili tento svět, zapomněli na Jeseníky a tak zde zůstaly pouze hory, lesy a hluboká údolí. Aby ulehčili ţivot lidem, kteří zde jednou budou ţít, dali za úkol ďáblovi, aby pod zem vhodil zlato, rudy a drahé kameny.“ (Jedlička, 1997) Proto jsou naše pohraniční lesy plné zřícenin a památníků na tuto divokou dobu. Na kaţdém strategickém místě stála tvrz nebo věţ, která doprovázela starý důl nebo třeba zlatorudné mlýny. Okolí Zlatých Hor, Ondřejovic, Mikulovic, Zlatého chlumu je poseto relikty z dob, kdy lidé hledali poklady pod zemí.

26

4. MATERIÁL A METODIKA PRÁCE

Vlastnímu mapování předcházelo důkladné seznámení se s krajinou Mikulovic z dostupné literatury. Z hlediska obecné charakteristiky Jesenicka a historie území byly údaje nastudovány převáţně z regionálních publikací. Jako velmi uţitečné se ukázaly broţury zabývající se naším krajem, které jsou k dispozici v informačních centrech a turistických uzlech. Teoretické informace byly nastudovány z odborné literatury MÍCHAL (1995), VONDRUŠKOVÁ (1994), ZIMOVÁ (2010), BUČEK A LACINA (1993, 2007), Löw (1995). Pro práci byly pouţity mapy: Základní mapa 1:10 000 číslo: 14-22-15, 14-22-10, 15-11-11, 15-11-06 Tématické mapy byly zpracovány jako vrstvy informační databáze geografického informačního systému v programu ArcGIS. Pro vymezení výškové členitosti sledovaného území byla pouţita katastrální mapa v měřítku 1:10 000 a hypsometrická mapa 1:10 000 zpracovaná autorkou bakalářské práce v seminární práci Krajinná analýza obce Mikulovice z předmětu Nauka o krajině.

Samotnému mapování aktuální a potenciální vegetace předcházela rekognoskace terénu formou pochůzek. Terénní práce probíhaly od roku 2005 do srpna 2009. Pro mapování aktuálních typů vegetace (dále jen ATP) byla pouţita metodika podle Vondruškové a Míchala, která byla upravena pro potřeby sledovaného území. Srovnání jednotlivých stupňů ekologické stability v závislosti na antropickém ovlivnění bylo převzato z Míchalova pojetí, které vyuţívá pětibodovou stupnici ekologické stability (1-nejhorší, 5nejlepší). Mapování probíhalo segmentovou metodou. U dílčích stejnorodých segmentů byl sledován typ biotopu, dřevinná a bylinná skladba, stáří porostu, stanovištní poměry, antropické ovlivnění a výskyt významných nebo chráněných druhů. Názvy všech druhů rostlin jsou uvedeny dle Deyla (2001), názvy stromů a keřů jsou dle Kubáta. Pro určení potenciální vegetace (dále jen PTV) byl proveden terénní geobiocenologický průzkum. Teoretickým východiskem pro vymezování potenciálních typů vegetace byla Zlatníkova 27

teorie typů geobiocénu a metoda biogeografické diferenciace území v geobiocenologickém pojetí shrnutá v typologické klasifikaci krajiny do vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad. PTV vychází z primární krajinné struktury – z typu reliéfu, geologického sloţení matečné horniny, nadmořské výšky, z klimatických podmínek, atd. PTV byla zpracována dle skupin typu geobiocénů (dále jen STG) z geobiocenologického pojetí diferenciace krajiny. Vzhledem k tomu, ţe je Zlatníkova teorie vztaţená na terestrické ekosystémy, nejsou mapovány vodní plochy a ani intravilán, kde je tak velký antropogenní vliv, ţe je těţko určitelné, jaká vegetace by se zde vyvíjela po skončení vlivu člověka. STG je vymezena třemi základními faktory: 1.

Vegetační stupeň -

určený nadmořskou výškou a expozicí

-

sledované území se nachází převáţně ve 3. dubovo-bukovém vegetačním stupni

2. Trofická řada -

vychází z půdních podmínek, vyjadřuje ţivnost stanoviště (poměr C:N v půdním systému)

-

vzhledem k horninovému sloţení zdejšího kraje se na území nenachází bazická trofická řada, ale převáţně oligotrofní, mezotrofní aţ nitrofilní řady

3. Hydrická řada -

vyjadřuje zásobení stanoviště vodou a je závislá především na půdním druhu a typu

-

na sledovaném území se vyskytují především normální půdy 3. řady, v blízkosti vodních toků zamokřené půdy 4. řady

28

5. VÝSLEDKY KRAJINNÉ ANALÝZY

5.1 Potenciální vegetace

Potenciální přirozená vegetace je klimaxová (sukcesně stabilizovaná) nejčastěji lesní vegetace, která by se na stanovišti definovaném konkrétními ekologickými a klimatickými faktory za určitou dobu vyvinula, za předpokladu, ţe do procesu vývoje takovéto vegetace nebude zasahovat člověk. Při konstrukci mapy potenciální přirozené vegetace území vycházíme ze stávajících podmínek, na nichţ se podílejí i nevratné změny člověkem způsobené. (Buček, Lacina, 2007) Pro potřeby Povodí Odry byl geobiocenologicky zmapovaný celý tok řeky Bělé s blízkým okolím. Ponejvíce se rozkládá ve 3. dubo-bukovém vegetačním stupni. Z trofických řad převaţuje meziřada A/B (oligo-mezotrofní). Výrazná je skupina typů geobiocénů javorojasanové olšiny (Fraxini-alneta aceris) 3. vegetačního stupně. Jen roztroušeně se uplatňují segmenty jasanových olšin (Fraxini-alneta). (Buček, 2001) V dalším textu jsou blíţe specifikovány typy potenciální vegetace, které se přímo vyskytují na sledovaném území. Protoţe je tato problematika velmi detailně rozebraná ve skriptech Geobiocenologie II., tak zde uvádím pouze základní diagnostiky. Tabulky s rozlohami a procentuální zastoupení jednotlivých ploch jsou uvedeny v přílohách jako tabulka č. 2.

5.1.1

QUERCI – FAGETA TYPICA 3 B 3 Typické dubové bučiny

Tato STG zabírá na sledované ploše největší rozlohu, vyskytuje se takřka na 94% území. Nevyskytuje se pouze na místech, které jsou ovlivněné vodními toky a proto mají jinou hydrickou řadu. Nitrofilnější úseky nahrazují lipové javořiny.

29

Charakteristika ekotopu: -

plošiny

a

mírné

svahy

pahorkatin

a

vrchovin

s těţištěm

výskytu

v nadmořských výškách 300 – 500 m. n. m. -

vyskytují se na mírně kyselých aţ neutrálních horninách, převládajícím půdním typem jsou kambizemě, často se vyskytují luvizemě

-

jedná se o půdy písčitohlinité aţ hlinité, minerálně středně zásobené, mírně kyselé

-

půdy s vyrovnaným vlhkostním reţimem

Přírodní stav biocenóz: -

v synusii dřevin převaţuje vzrůstný Fagus sylvatica s příměsí Quercus petraea v hlavní úrovni, v podúrovni někdy hojnější Carpinus betulus, Tilia platyphylla, Tilia cordata, Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Abies alba

-

keřové patro nebývá tolik rozvinuto, objevuje se především Lonicera xylosteum a Daphne mezereum, Prunus spinosa, Rosa canina, Crataegus laevigata, Corylus avellana

-

synusie podrostu je tvořena především mezotrofními druhy, běţné jsou Melica nutans, Poa nemoralis, Luzula luzuloides, Brachypodium sylvaticum, Carex digitata

-

typickými bylinami jsou Galium odoratum, Dentaria bulbifera, Stellaria holostea, Viola reichenbachiana, Lathyrus vernus, Actaea spicata, Veronica chamaedrys, Convallaria majalis, Polygonatum multiflorum, Anemone nemorosa, Mercurialis perrenis, Asarum europaeum, Galeobdolon luteum, Salvia verticillata

Aktuální stav geobiocenóz: -

díky příznivým podmínkám pro zemědělské vyuţití je převáţná část typických dubových bučin na plošinách a mírných svazích přeměněna na pole

-

dřevinná skladba typických dubových bučin je většinou zcela změněna ve prospěch jehličnanů

30

5.1.2

TILIA ACERETA

3C3

Lipové javořiny Tato STG se nachází podél státní hranice a plynule přechází do Polska, na sledovaném území zabírá pouze 1,1 %. Bohatší, ţivnější půdu má na svědomí pravděpodobně pohyb pevninského ledovce v poslední době ledové. Na našem území se tato skupina vyskytuje v blízkosti státní hranice, v místech kde je strmý svah s výrazně nitrofilními druhy. Nitrifikace by neměla být způsobena druhotně splachem z pole, protoţe se nad touto lokalitou nachází pastvina s únosným počtem kusů dobytka. Lesní společenstvo má dobře vyvinuté stromové patro s bohatým druhovým i věkovým sloţením.

Charakteristika ekotopu: -

Zahliněné kamenité aţ balvanité sutě na strmých svazích často se skalnatými hřbety v nadmořských výškách 300-600 m. n. m.

-

Skalní podloţí tvoří nejčastěji ţivnější silikátové horniny

-

Půdy jsou středně hluboké aţ hluboké, silně skeletovité, dobře provzdušněné, silně humózní, obohacené dusíkem

Přírodní stav biocenóz: -

V dřevinném patře se v různém vzájemném poměru vyskytují Acer platanoides, Acer pseudoplatanus, Tilia cordata, Tilia platyphyllos, Fraxinus excelsior, Carpinus betulus, Quercus petraea, Fagus sylvatica, Ulmus minor, Abies alba

-

Z keřů jsou nejčastější srstka Grossularia uva-crispa, Lonicera xylosteum, Sambucus nigra

-

V synusii podrostu převládají druhy nitrofilní a heminitrofilní nad mezotrofními

-

Typický je jarní aspekt, tvořený Corydalis intermedia, C. cava, C. solida, Dentaria enneaphyllos, Adoxa moschatelina, Gagea lutea , Anemone ranunculoides, místy se aţ dominantně uplatňují Galanthus nivalis nebo Allium ursinum. K charakteristickým aţ dominantním druhům patří Mercurialisperennis, Alliaria petiolata, Chelidonium majus, Geranium 31

robertianum, Lamium maculatum, Galeobdolon luteum, Stellaria holostea, Asarum europaeum, z kapraďorostů je nejhojnějšíDryopteris filix-mas, z trav jsou nejčastější Melica uniflora, Bromus benekenii, Hordelymus europaeus Aktuální stav geobiocenóz:

-

extrémní přírodní podmínky neumoţňují zemědělské vyuţití, proto se zde zachovaly lesy

-

velmi časté jsou zbytky smíšených suťových lesů s přirozenou dřevinnou skladbou

-

v místech, kde se dlouhodobě hospodařilo výmladkovým způsobem, došlo k výraznému zvýšení podílu lip, místy i habru

5.1.3

FRAXINI – ALNETA ACERIS

(2)3 BC 4(5a)

Javorové jasanové olšiny Tato STG doprovází vodní tok řeky Bělé. Na sledovaném území zabírá zhruba 2, 8 %.

Charakteristika ekotopu: -

mírně vyvýšené části uţších říčních a potočních niv v pahorkatinách, vrchovinách a niţších částech hornatin, obvykle v rozpětí nadmořských výšek 250-350 m

-

z geomorfologického hlediska se jedná o části nivy nejrůznější geneze - nízké terasy, rozplavené náplavové kuţele a podsvahová deluvia, patří sem i části niv, kde antropogenní vlivy způsobují vysušení

-

půdy jsou vţdy dobře prohumózněné, minerálně dobře zásobené, provzdušněné

-

půdním typem jsou obvykle zrnitostně lehčí fluvizemě, ve spodinách štěrkovité

32

Přírodní stav biocenóz: -

stromové patro je druhově velmi pestré, základní druhovou kombinaci tvoří Alnus glutinosa, Fraxinus excelsior a Acer pseudoplatanus, místy i Tilia cordata

-

z keřů se nejčastěji vyskytují Sambucus nigra, Lonicera xylosteum, Viburnum opulus, Grossularia uva-crispa a Salix caprea

-

v druhově rozmanitém bylinném patře převládají mezofilní druhy s nitrofilní tendencí, nejčastěji se vyskytují Brachypodium sylvaticum, Carex brizoides, Carex sylvatica, Festuca gigantea, Deschampsia caespitosa, Milium effusum

-

z bylin bývá dominantní Aegopodium podagraria, Anemone nemorosa, dále se vyskytují např. Asarum europaeum, Symphytum tuberosum, Stellaria holostea, Stellaria nemorum, Galeobdolon montanum, Mercurialis perennis, Impatiens noli-tangere, Oxalis acetosella

-

z mokřadních druhů jsou nejčastější Caltha palustris, Chrysosplenium alternifolium, Chaerophyllum hirsutum

Aktuální stav geobiocenóz: -

zachované přírodě blízké lesní porosty se vyznačují pestrou dřevinnou skladbou, při umělém zalesňování zpravidla vznikají nesmíšené jasanové, klenové a smrkové porosty

-

přeměnou na louky vznikla mezofilní společenstva zejména psárkových luk svazu Alopecurion

-

tam, kde po regulaci vodních toků došlo k trvalému sníţení vlhkosti půd, jsou nyní většinou kulturní louky a dokonce i pole

5.1.4

FRAXINI – ALNETA INFERIORA

2-3 BC-C (4)5a

Jasanové olšiny niţšího stupně

Tato STG doprovází menší vodní toky Františkovského a Kolnovického potoka. Na sledovaném území zabírá 2,5 %. 33

Charakteristika ekotopu: -

uţší údolní nivy středních toků řek, potoční nivy a prameniště v pahorkatinách a vrchovinách obvykle do nadmořských výšek 300 aţ 350 m. n. m.

-

podloţí obvykle tvoří pleistocenní a holocenní štěrkopísky, které bývají překryty různě mocnou vrstvou písčitohlinitých aţ hlinitých nivních sedimentů

-

často dochází ke střídání vrstev s různou zrnitostí, které se ukládají při povodních

-

z půdních typů převládá fluvizem typická a fluvizem glejová.

-

v přirozených podmínkách dochází v jarním období ke krátkodobému zaplavování, v průběhu roku hladina podzemní vody kolísá

Přírodní stav biocenóz: -

stromové patro tvoří Alnus glutinosa, Fraxinus excelsior, přimíseny jsou Salix fragilis, Salix alba a jejich kříţenci, vzácněji i Populus nigra, Populus tremula.

-

v podúrovni často roste Padus avium, keřovém patře zde rostou Salix caprea, Salix purpurea, , hojně se vyskytuje Sambucus nigra, Euonymus europaea, Frangula alnus, Viburnum opulus

-

typický je hojný výskyt liány Humulus lupus

-

v obvykle druhově bohaté synusii podrostu se mísí druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí.

-

nápadný je časný jarní aspekt s Ficaria bulbifera, Anemone nemorosa, A. ranunculoides, Chrysosplenium alternifolium, Caltha palustris, Gagea lutea, Pulmonaria officinalis, Primula elatior

-

v letním aspektu patří k dominantám Aegopodium podagraria, Filipendula ulmaria, Scirpus sylvaticus, Deschampsia caespitos, Urtica dioica, dále se často vyskytují Stellaria nemorum, Stellaria holostea, Myosoton aquaticum, Berula erecta, Petasites hybridus, Carex sylvatica, Festuca gigantea, Brachypodium sylvaticum, Geum urbanum, Impatiensnoli-tangere, Lamium maculatum, Cirsium oleraceum

-

pro jasanové olšiny je charakteristická velká pestrost typů fytocenóz, odráţející jednak rozmanitost hydrických a trofických vlastností půdy, jednak specifické vegetační poměry jednotlivých povodí 34

Aktuální stav geobiocenóz: -

říční a potoční nivy této skupiny byly většinou v průběhu středověké kolonizace případně jiţ i dříve odlesněny a vyuţívány jako louky

-

vznikla zde škála travinno bylinných společenstev, náleţejících do svazů Alopecurion pratensis a Calthion

-

fragmenty lesních společenstev zůstaly většinou zachovány jen jako úzké lemy břehových porostů, v nichţ v různém vzájemném poměru rostla většina dřevin přirozené skladby

-

ke změnám vodního reţimu začalo docházet jiţ ve středověku při budování mlýnských náhonů

-

břehové porosty upravených toků mají často přírodě vzdálený charakter

5.2 Aktuální typy vegetace

V případě okolí obce Mikulovice byly klasifikovány tyto aktuální typy vegetace (upraveno podle Vondruškové, 1994 a Míchala, 1994) : pole, louky a pastviny, zahrady, mokřady, vodní plochy a nádrţe, vodní toky a pobřeţní vegetace, liniová společenstva dřevinná, lesy, lada, jednotlivá sídla a intravilán. Podrobněji je tato klasifikace uvedena jako tabulka č. 4 v přílohách.

5.2.1

Lesy

Lesy se vyskytují skoro na 17 % území. Základním stavebním prvkem lesa jsou stromy. Ţivotní strategie stromů spočívá v tom, ţe rostou pomalu ale jistě. Na rozdíl od bylin, jejichţ osud je rozhodnut během prvního roku, jsou dospívající stromky ohroţeny na ţivotě během prvních několika desítek let. Právě podmínky, v nichţ se ocitá semenáček a potom strom vyrůstá, představuje základní omezení, určující, jaký typ porostu kde bude. Na čerstvě vzniklých pasekách se uchytí semenáčky a kromě toho řada druhů bylin a křovin. Řadu let tam probíhá sukcese, kdy nejdříve převládají byliny, pak přijdou na řadu keře a teprve nakonec se prosadí stromy. Listový opad se v lesích mírného pásu rozkládá poměrně pomalu, 35

takţe často tvoří velkou vrstvu na povrchu půdy. Na rychlosti rozkladu opadanky záleţí také chemismus půdy, a ten ovlivňuje, jaký typ lesa na daném místě poroste. Smrk má kyselý, na ţiviny chudý opad, oproti tomu buk dokáţe svými rozkládajícími listy velmi obohatit prostor, kde roste. (Sádlo, Storch, 2000) Proto je tak důleţité, jaký typ lesa se na daném místě pěstuje. Smrk/ Picea abies není vzhledem k nadmořské výšce a vodnímu reţimu na sledovaném území přirozený a moc se mu zde nedaří, vyvrácené stromy nejsou v lesním porostu vzácností. Proto je tato dřevina vyuţívaná spíše doplňkově a v lesních porostech se nachází jen omezené plochy, kde je pěstován. Problémem se stávají smrkové monokultury, které vysázeli majitelé domů ve svém okolí. Tyto porosty jsou průměrně 20- 30 let staré a jiţ je patrné, ţe neprospívají tak, jak by měli, jsou přehuštěné a bez diferenciace etáţí. Oproti tomu je na sledovaném území hojná borovice/ Pinus sylvestris, které se daří v místní suché, písčité půdě. Z listnatých dřevin je hojně zastoupená pionýrská bříza/ Betula pendula, dub/ Quercus petraea, habr/ Carpinus betulus a samozřejmě také buk/ Fagus sylvatica. Poslední jmenovaná dřevina je ve velké míře především ve Vlčím dole, kde vytváří souvislý, zapojený porost s rozvinutými etáţemi a všemi znaky přirozené obnovy.

5.2.2

Doprovodná vegetace vodních toků

Charakter toku řeky Bělé i doprovodného porostu je přirozený, avšak přítomnost frekventované komunikace na levém břehu sniţuje ekologickou významnost. (Buček, 2001) Koryto řeky prošlo po silných povodních z roku 1997 razantními úpravami. Břehy byly téměř po celé délce řeky zpevněny kamennými bloky a drátokamennými gabiony. Při těchto úpravách byl tok řeky narovnán, vytratily se přirozené meandry a břehové porosty. Vegetace se v tomto prostředí obnovuje jen velmi pozvolna, výrazněji je zapojeno především bylinné a keřové patro. Ve sledovaném území se jako nejpřirozenější jeví poslední úsek řeky v místech, kde vytéká do Polska. V těchto místech, za čističkou odpadních vod slouţící obci Mikulovice, je zpevnění břehů jiţ spíše sporadické, kamenný materiál pouţit na zpevnění není pravidelně poskládán, ale pouze vysypán podél toku řeky, čímţ vznikl členitý povrch vhodný k uchycení mnoha druhů pobřeţních rostlin.

36

5.2.3

Kulturní louky a pastviny

Na sledovaném území zabírá tento typ aktuální vegetace 30,6 % plochy. Velkou mírou se na tomto vysokém procentuálním zastoupení podílí rozsáhlé pastviny. Kulturní krajina u nás vzniká a přetváří se uţ od neolitu. Od té doby je krajina obhospodařována tradičním způsobem zaloţeným na stálém bezprostředním působení zemědělce. Kulturní krajina s poli a loukami je často označována jako kulturní step. Je to technický termín zdůrazňující unikátní rys kulturní krajiny – existenci velkoplošného a dlouhodobého bezlesí v podmínkách vlhkého a teplého klimatu. Tato kombinace by totiţ bez přičinění člověka nemohla nastat. Louky byly v minulosti zakládány v nivě, tedy na nejniţších vlhkých a zaplavovaných místech, která byla nevhodná nebo riskantní k vyuţití orbou. Ploché a sušší oblasti se nejlépe hodily pro pole. Louky jsou vázány na mezické prostředí, a tak bez neustálého obhospodařování rychle zarůstají. Proto je většinou pokládáme za antropogenní společenstvo, vzniklé čistě lidským přičiněním.(Sádlo, Storch, 2000) Na sledovaném území je zřejmý vysoký podíl pastvin pro skot. Konkrétně se zde vyskytují 4 velká stáda na čtyřech oddělených pastvinách, zvířata pochází z kravína na Františkově, kde jsou také ustájená přes zimu. V nejmenším stádu je okolo 40 kusů dobytka, na největší pastvině na Františkově je stádo mnohem větší. Místa, kde roste vegetace, kterou krávy nespásají, jsou dodatečně koseny traktorovými stroji. Občasná dřevinná společenstva, která se na loukách nacházela před tím, neţ byly tyto plochy přeměněny na pastviny, pastvou dobytka velmi utrpěla. Zachovaly se pouze vzrostlé stromy, podrost byl beze zbytku zničen a nevyskytuje se zde ani bylinné patro, které zvířata spásly anebo ušlapaly. 5.2.4

Orná půda

Pole jsou ještě závislejší na lidské činnosti neţ louky: skladba pole ponechaného ladem se radikálně a nevratně změní uţ druhým rokem. Je to proto, ţe většina obilí a plevelů, které jsou základem flóry polí, pocházejí z jiného biomu – stepí. Na rozdíl od našich podmínek jsou tyto rostliny ve své domovině krátkověké – jejich vegetační doba končí uţ během května. Není tedy divu, ţe je u nás obilí konkurenčně slabé a roste jen za zvláštních uměle udrţovaných podmínek. Pole jsou biotopem druhově blízkým stepi, ale podmínky jsou zcela jiné. (Sádlo, Storch, 2000) Pole a pastviny na katastrálním území obce zabírají velkou rozlohu, celých 38%. Obhospodařuje je firma K-Agro z Mikulovic. Na polích se pěstuje převáţně řepka olejka,

37

obilniny, pícniny a v malé míře také mák. Část polí bývá kaţdoročně oseta travní směsí, která se zpracovává na siláţ. Na orných půdách se kaţdoročně objevují klasické jednoleté plevele.

11.5 Obrázek č. 5 Plochy orné půdy

Z mapy je zřejmé, ţe je opravdu velká část sledovaného území vyuţívaná jako orná půda. Míchal uvádí v souvislosti s ornou půdou zásadní ekologické dilema: buď zaměření na produkci biomasy prostřednictvím strukturně jednoduchých, sukcesně nezralých a ekologicky nestabilních ekosystémů, nebo zaměření na stabilitu prostřednictvím strukturně sloţitějších, sukcesně zralých a ekologicky stabilních, ale méně výnosných ekosystémů. Pro dlouhodobé výhledy je evidentní, ţe je v dílčích územích zcela nezbytné prosazovat v rámci ekologické optimalizace (namísto jednostranné maximalizace) takový rozvoj zemědělské a lesní výroby, který nevede k ničení biotické diverzity přírodního prostředí. Aby mohli vůbec záměrně pěstované rostliny a ţivočichové v kulturní krajině existovat, musí se jim vytvářet vhodné abiotické podmínky přísunem dodatkové energie. Takový uměle dotovaný ekosystém je vţdy vybaven niţší ekologickou stabilitou. (Míchal, 1995)

38

5.2.5

Extenzivní staré opuštěné sady

O vývoji této oblasti jasně vypovídají statistické údaje. Osada Vysutá měla v roce 1930 38 domů, do roku 2001 se jich však dochovalo pouze 16. Na Terezíně stálo v tu dobu 51 domů, současný stav je 10. Kdysi samostatná obec Kolnovice vykazovala k roku 1836 přesně 930 obyvatel, tento počet klesl při sčítání lidu v roce 2001 na 85. (Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005, 2006) Tato čísla dávají tušit, ţe se původně hustě osídlená krajina v poválečných letech velmi vylidnila. Důvodem je odsun obyvatel německé národnosti, kteří obývali zdejší pohraniční kraj. Reliktů a pozůstatků po těchto starousedlících je zde stále mnoho. Ať uţ jsou to drobné sakrální památky, polorozpadlá sídla, zpustlé zahrady a sady nebo cestičky vedoucí do ničeho. Valná většina budov jiţ zanikla, buďto byla cíleně srovnána se zemí, nebo neodolala zubu času. Některé trosky se však dochovaly i do dnešních dní a ţijí svým vlastním ţivotem. Z domů většinou zůstaly jen obvodové zdi, a jejich útroby jsou hustě zarostlé rumištními rostlinami a náletovými dřevinami. Nejčastěji se vyskytuje Urtica dioica, Impatiens parviflora, Sonchus oleraceus, Elytrigia repens, Taraxacum officinale, z dřevin je to ve valné většině Sambucus nigra.

Kolem objektů se

zachovaly v malé míře staré ovocné dřeviny, nejčastěji rodu Prunus, Pyrus, Malus a Juglans. Tyto staré zahrady a sady jsou na české straně přísně ohraničené ornou půdou. Avšak na kontaktním území mezi Polskou a Českou republikou pohltila tyto pozůstatky lidských příbytků příroda. V plně zapojeném porostu podél státní hranice můţe pozorovatel narazit na trouchnivějící Prunus avium, nebo na několik starých jedinců Tilia platyphyllos, které kdysi pravděpodobně tvořily příjezdovou alej dnes vedoucí k troskám domů. V příhraničním pásu byla zaznamenána celkem 4 taková místa. V jejich okolí je v hojné míře zplaněn Allium schoenoprasum, Ribes uva-crispa a Prunus domestica. Hranice těchto starých sídel však jiţ nejsou zřetelné a proto tato území nejsou mapována jako staré extenzivní sady, ale jsou posuzována jako les, který je v plné míře zarostl.

5.2.6

Degradující společenstva luk, pastvin a lad; postagrární lada

Přestoţe je sledované území intenzivně vyuţíváno k zemědělské produkci, nacházejí se na 2,1 % lokality místa, které jiţ pozbyly svůj prvotní hospodářský význam. Jsou to především menší plochy na okrajích polí a opuštěná, dříve vyuţívaná místa. Na většině ploch, které přímo navazují na ornou půdu se nová společenstva vyvíjejí bez dřevinného patra, které je likvidováno občasným sečením.

Potom se na těchto lokalitách rozvíjejí ruderální 39

společenstva zastoupena běţnými plevely. Některé z těchto ploch vykazují zvýšenou vlhkost půdy způsobenou dřívějšími melioračními zásahy. Například na postagrární ladě v blízskosti pískovny Kolnovice. je v období plné vegetace jasně zřetelná trasa odvodňovacího kanálu, který je oproti okolnímu okolí zarostlý výrazněji nitrofilními a vlhkomilnými rostlinami – Urtica dioica, Cirsium vulgare, Cirsium oleraceum, Symphytum officinale. Na bývalých zemědělských půdách, které nejsou pravidelně koseny, se začíná rozvíjet rozvinutější vegetace i s pionýrskými druhy dřevin, které tyto lokality pomalu zarůstají a dávají tak šanci vzniknout druhotným lesním plochám.

5.2.7

Vodní plochy

Na sledované lokalitě se nachází na 0,1% území celkem dvě vodní plochy, kaţdá má naprosto jiný charakter. Plocha, která je v kostře ekologické stability pod číslem 13 je přírodní vodní plocha, která vznikla v intravilánu obce Mikulovice, poblíţ hlavní cesty. Je zásobena vodou z odvodňovacího kanálu, který protéká zahradami soukromých domů. Je zde vyvinuté litorální pásmo, na břehu se vyskytují vlhkomilné dřeviny – Alnus glutinosa, Salix alba, Populus alba, Fraxinus exelsior a nechybí zde ani rozvinuté bylinné patro. Ekotop je důleţitým útočištěm ţivočichů vázaných na vodní plochy – hmyzu, obojţivelníků i vodních ptáků. Oproti tomu vodní plocha uvedená pod číslem 6 je umělý rybník Helenka zaloţený zhruba kolem roku 2006. Zabírá rozlohu 1 ha a nachází se blízko hranice s Polskem. Byl vybudován především pro chov ryb, majitelé rybník přizpůsobili pro rekreační rybaření, koupání je zde zakázáno. Hráze jsou tvořeny kameny z blízké pískovny Kolnovice, chybí zde pobřeţní vegetace. Okolí rybníku tvoří intenzivně udrţovaný trávník, velmi citelná je absence dřevin a keřů. O tom, ţe byl tento ekotop vybudován ne zrovna podle přírodních pravidel, vypovídá i přemnoţení populace obojţivelníků. Jedná se hlavě o ropuchu obecnou/ Bufo Bufo a skokana hnědého/ Rana temporaria, kteří sice ţijí na souši, ale kaţdé jaro se přichází do rybníku Helenka rozmnoţovat. V dubnu roku 2010 se dospělí jedinci ţab vyskytovali téměř všude kolem rybníku, v jehoţ vodách bylo velké mnoţství rosolovitých vajíček skokana i černých korálků ropuch. Ačkoliv je výskyt obojţivelníků v ekosystému ţádaný, můţe být přemnoţení populace ţab negativní. Problém je právě v nevyvinutém litorálním pásmu, kde chybí dřeviny a pobřeţní vegetace, které by se staly hnízdištěm ptáků. Vzhledem k produkční podstatě rybníka by ale mohli být vodní ptáci ţivící se ţábami a rybami povaţováni za 40

škůdce. Proto bude důleţité, aby se při dalším rozvoji okolí rybníka postupovalo tak, aby vznikl přirozený ekosystém, který by navrátil do rovnováhy současnou ţabí populaci. Pravděpodobně je mnoţství jedinců částečně regulováno také blízkou silnicí a ţeleznicí, které ţáby překračují při kaţdoroční migraci.

5.2.8

Ostatní plochy - zástavba

Do tohoto typu byly zahrnuty všechny ostatní plochy antropogenního původu. Rozkládají se na 1,5% území. Jedná se především o hospodářské budovy – např. stále fungující ustájení pro ovce nebo opuštěný kravín, čistička odpadních vod v Mikulovicích, pískovna v Kolnovicích, letiště v Hradci-Nové vsi.

5.2.8.1 Pískovna Kolnovice Pískovna v Kolnovicích zatím funguje velmi intenzivně a těţební stroje systematicky rozrývají jiţní stěnu lomu. Bohuţel, dle vyjádření důlního inţenýra se na území těţebního prostoru nenachází podzemní voda, která by po ukončení těţby jámu zatopila. Ani při vytrvalejších deštích se voda v lomu nedrţí a rychle odtéká přes propustné podloţí. To je opravdu škoda, protoţe z hlediska ekologie i rekreace by byl tak velký vodní ekosystém nepopíratelným přínosem pro široké okolí. Ale i bez vody můţe být tato lokalita po skončení těţby významným ekologickým prvkem, záleţí jen na tom, jak se přistoupí k její rekultivaci. Těţený lom je ţivou ránou v krajině, ale čas a sukcese rány hojí; lomy se zarůstáním samy vracejí do krajiny. Po několika desetiletích jsou takovéto lomy pestrými atraktivními lokalitami s mozaikou trávníků, křovin a skupinami stromů. Mnohé dokonce výskytem vzácných druhů předčí své okolí, ba i původní terén, v němţ byla těţba započata. Optimální je nechat proběhnout přirozenou sukcesi a vnějšími zásahy ji pouze regulovat. Rekultivace bude spočívat hlavně v hrubé úpravě reliéfu při dokončení těţby tak, aby vznikla krajinářsky přijatelná kulisa napodobující přirozené skalní útvary s pestrou mozaikou dílčích stanovišť. (Sádlo, Storch, 2000)

41

5.2.8.2 Sportovní letiště Hradec – Nová Ves Veřejné vnitrostátní letiště Mikulovice LKMI (N50o 18´, E017o 17´) se rozkládá na náhorní plošině, obklopené údolím s obcemi Supíkovice a Velké Kunětice na západní straně a údolím Mikulovickým na východě. Jiţním směrem navazuje na dlouhé údolí Písečná, Česká Ves, město Jeseník směřující k hlavnímu hřebeni Hrubého Jeseníku. Asi 3 km severně od letiště probíhá státní hranice s Polskem, takţe při startu z dráhy 05 a při přistání na dráhu 23 je třeba dávat pozor na její případné narušení. Letiště Aeroklubu Jeseník začalo vznikat na počátku sedmdesátých let minulého století. Avšak nejstarší záznamy o létání v jesenickém regionu pocházejí z 2. poloviny 40. let. Jiţ při létání na starém letišti objevili plachtaři úţasné moţnosti, které jim nabízela dlouhá vlna za hřebenem Jeseníků. Lokalita pro současné letiště byla vybrána právě s ohledem na moţnost vyuţití tohoto proudění, a tak směr dráhy 05 – 23 je přesně totoţný se směrem JZ větru, který je pro fungující vlnu za Jeseníky typický. Díky jedinečným podmínkám je v Jeseníkách moţné plachtit prakticky během celého roku. (Aeroklub Jeseník, 2008). Z hlediska ekologie však není letiště ideální lokalitou, protoţe velkou jeho část zabírá betonová plocha, účelové budovy a travnatá dráha, která je jistě velmi náročná na údrţbu. Nevyskytují se zde ţádné stromy a keře jsou omezeny na Pinus mugo a Juniperus sabina. Letiště není ţádným přínosem pro ekologickou stabilitu území, ale z hlediska rekreace je to významná lokalita.

5.3 Kostra ekologické stability

5.3.1

Vymezení kostry ekologické stability

Při konstruktivní tvorbě kostry ekologické stability se musí vţdy výsledný reálný návrh opírat o znalost poţadavků všech lidských činností v území - osídlení, výroby, dopravy, těţby nerostných surovin, vodního hospodářství, rekreace atd. – a o konfrontaci vlastních oborových nároků s ostatními společenskými poţadavky. Proto se musí ÚSES projektovat postupným slaďováním původně rozporuplných poţadavků. V zásadě se dodrţuje tento sled pracovních operací: průzkumy a rozbory (vymezení kostry ekologické stability), koncept návrhu, připomínkové řízení s dotčenými subjekty a výsledný návrh připravený k realizaci. (Míchal, 1992)

42

Kostra ekologické stability je soubor všech ekologicky stabilnějších částí krajiny. Pro její vymezení se vycházelo z aktuálních typů vegetace, ke kterým byla přiřazena ekologická stabilita podle Míchala a Vondruškové. Tato klasifikace je v přílohách jako tabulka č. 4. Pro samotné vymezení kostry byly zvoleny všechny segmenty, které měly 3., 4. a 5. stupeň ekologické stability. Jejich zobrazením v mapě vznikla samotná kostra ekologické stability, rozlišená intenzitou barvy na tři stupně podle stability. Na sledovaném území se nachází celkem 36 krajinných prvků, které příznivě ovlivňují své okolí. Některé segmenty, například jednotlivá sídla, se nacházejí na sledovaném území několikrát, proto jsou sdruţeny pod jedno pořadové číslo. Pod tímto číslem, které je uvedeno jak v mapě, tak také v tabulce je moţné dohledat potřebné informace o konkrétním krajinném prvku v přílohách. Mohlo by se zdát, ţe je mnoţství prvků nadhodnoceno, ale v tak intenzivně vyuţívané krajině je velmi významný kaţdý remízek nebo dřevinný porost s rozvinutou etáţí a bohatým druhovým sloţením. Les ve střední části Vlčího dolu byl dokonce ohodnocen ekologickou stabilitou 5. stupně. Toto velmi dobré hodnocení má své opodstatnění, protoţe tato nejstarší část lesa (okraje lesa mají mladší charakter, coţ je jistě způsobeno lepší moţností těţby) vykazuje vlastnosti klimaxového porostu – stromy jsou vzrůstné, etáţe jsou vyvinuté, druhové sloţení odpovídá STG a dochází zde samovolně ke zmlazování porostu semenáčky a kořenovými výmladky.

43

6. DISKUZE - NÁVRH ÚZEMNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY Realizace ÚSES je individuální a sloţitý úkol, který je nutno chápat jako dlouhodobý proces, nikoliv jako jednorázovou akci. Rychlost a rozsah realizací se jednoznačně odvíjí od vůle dotčených subjektů a jejich ekonomických moţností. Vlastní realizace ÚSES v praxi má mnoho různých podob a není moţno je projekčně typizovat. Jednotlivé realizační projekty, asanační a regulační management a jejich vzájemná provázanost se liší tak, jak se liší cílové typy společenstev, jejich funkce, vnější vlivy, charakter místních genofondových zdrojů i specifické potřeby vlastníka a provozovatele. Jednotlivé skladebné části ÚSES (biocentra a biokoridory), jako specifické funkční zájmy v určitých plochách, nevyţadují vţdy jejich monofunkčnost. Je moţné a často i ţádoucí slučování ekostabilizační funkce s celou řadou dalších funkcí, které v krajině existují. (Zimová, 2005)

6.1 Projekt kořenové čističky odpadních vod 6.1.1

Lokalita objektu

Místo navrhovaných úprav se nachází v místní části obce Mikulovice, v současném středu Terezína. Jedná se o prostor, kde se střetává cyklostezka vedoucí do Kolnovic a malá místní komunikace vedoucí k posledním domům před polskou hranicí. Objekt je obklopen poli a pastvinou. Majitelem domu č.10 je pan Jiří Šindler z Jeseníku, který objekt vyuţívá jako rekreační objekt. K tomuto domu patří také zemědělská půda, která je nyní vyuţívaná firmou K-Agro Mikulovice pro pěstování polních plodin, avšak majitel by jednou rád svůj pozemek zalesnil. Jedná se o parcelu č. 178/1 o celkové rozloze 3820 m2. Kromě toho majitel přikoupil roku 2008 jedinou parcelu ve vlastnictví obce Mikulovice a to st.37, coţ je parcela na které stával sousední dům. Má rozlohu pouze 200m2. Snahou majitele je připojení pozemku č.181 o celkové rozloze 8520 m2, který sousedí ze severní strany se zahradou. Tím by se dosáhlo celkové rozlohy 12540 m2 a majitel by mohl ţádat o dotace, které by mu pomohli celý projekt financovat. Významná je tato parcela tím, ţe v jejím jiţním cípu po většinu roku stagnuje povrchová voda. V současnosti se zde nachází podmáčená půda s diagnostickými druhy jako Salix elaeagnos, Primula elatior, Caltha palustris, Leucojum vernum nebo Petasites hybridus. Tento „mokřadní ekosystém“ se nachází přímo za plotem oddělujícím ho od zahrady. Díky tomu je moţno na něj navázat a vytvořit z něj poslední článek, do kterého by tekla voda z kořenové čističky odpadních vod. Mokřad by musel projít terénními úpravami, které by zvětšily jeho rozlohu a hloubku, aby mohl pojat zvýšené 44

mnoţství vody. Nezbytností je vysázení pobřeţní vegetace, která by zajistila zpevnění břehů a probuzení ţivota v ekosystému.

6.1.2

Popis kořenové čističky odpadních vod

Jedná se o obytný dům vybudovaný ve 40. letech ve staré německé osadě Theresiensfield. Tato „vesnička“ na česko-polské hranici čítající deset obytných objektů nemá kvůli své odříznuté poloze vybudovanou kanalizaci ani vodovod. Dům, ke kterému se navrhuje kořenová čistička odpadních vod, má k dispozici vodu ze studny hluboké jen 3,6 m, coţ činí v období hlavní vegetace problémy s nedostatkem vody. Zatím zde není jiná moţnost přivést vodu, neţ ji sloţitě přiváţet, proto se musí ekologicky hospodařit s mnoţstvím, které poskytne nehluboká studna a klimatické sráţky. Kořenová čistička odpadních vod (dále jen KČOV) se jeví jako nejlepší alternativa pro chytré vyuţití omezených vodních zdrojů. V tomto koloběhu se voda nestává v ţádné fázi odpadem, ale je vyuţívaná od okamţiku odčerpání ze studny aţ po pouţití a odtok do KČOV, kde je pomocí chemických, biologických a fyzických procesů přečištěna a můţe dále slouţit jako uţitková voda. Prvním předpokladem pro fungování čističky, je důleţité odpadní vodu rozdělit na šedou vodu z domácnosti – tedy tu, která pochází z koupelny, kuchyně, umyvadel a na černou vodu pocházející z toalety. Zvláště pro tento účel slouţí separační toalety, které rovnou oddělují tuhou část, která se dá lehce zkompostovat a tekutou část, která je odvedena s ostatní šedou vodou do KČOV. Rekreační objekt zatím neprošel rekonstrukcí, uţivatelé mají k dispozici „suchý“ záchod s vybetonovanou jímkou, která se musí po naplnění vyčerpat. Toto sociální zařízení se nachází v bezprostřední blízkosti chléva, který majitel zamýšlí přebudovat na koupelnu a sociální zařízení. Proto, jestli to technický stav betonové jímky dovolí, bylo by vhodné tuto nádrţ pouţít jako první článek kořenové čističky. Zde by se shromaţďovala šedá voda z koupelny i kuchyně a podléhala by prvnímu mechanickému předčištění. Odtud jiţ voda poteče do samotného filtračního loţe KČOV. coţ je vlastně plytká nádrţ nejčastěji čtvercového tvaru vysypána štěrkem. Poloha filtračního loţe je naplánována do severo-západní části zahrady. V současné době je tato plocha osázena ovocnými stromy. Jedná se o čtvrtkmeny jabloní, které byly vysázeny v letech 1980-1982. Některé stromy jiţ nejsou v dobrém zdravotním stavu, proto budou pokáceny a jejich místo zaujme KČOV. Tato část zahrady má dobré světelné podmínky 45

během celého roku a splňuje podmínku postupného sniţování terénu. Štěrk, písek i kameny potřebné na realizaci KČOV by bylo vhodné pouţít z pískovny Kolnovice – místa vzdáleného 0,5 Km. To ještě umocní ekologickou podstatu čističky, protoţe budou vyuţity lokální zdroje. Drenáţní loţe má funkci mechanického předčištění, odkaliště a nosné vrstvy pro vegetaci. Běţná hloubka, do které je kořenová čistička budována se pohybuje kolem 70 – 100 cm Toto kamenné loţe, které by mělo splňovat minimální rozlohu cca 5m2 na připojeného uţivatele je souvisle osázeno bahenními rostlinami. Přečištění vody funguje na jednoduchém principu, kdy odpadní voda horizontálně proteče celou délkou čističky a na konci vyústí do sběrné nádrţe, sudu, nebo třeba soustavy rybníčků, v našem případě do mokřadního biotopu za hranicí zahrady. Součástí KČOV je kruhová šachta, která slouţí k regulaci výšky hladiny. Ta je regulována pohyblivou trubku, jejímţ nastavením určujeme přepad a hladinu vody. O nezávadnost vody se postarají zmiňované bahenní rostliny společně s rozkladačskými bakteriemi, které se vzájemně podílí na rozloţení nečistot. Mikrobi rozloţí nečistoty na ţiviny, které spotřebují rostliny a ty při svém dýchání dodávají do vody kyslík potřebný k odbourání organického uhlíku a dusíku. Abychom nenarušily křehkou rovnováhu, je nutné pouţívat výrobky ekologicky nezávadné a k přírodě šetrné. To nám zaručí, ţe si s nimi rostliny bez problému poradí a obsaţené látky spotřebují na produkci biomasy. K provozu není třeba ţádná další dodatková energie, pouze se musí ctít podmínka, ţe je čistička v niţším bodě zahrady – aby do ní voda tekla samospádem díky gravitaci. Rostliny vhodné pro osázení kořenové čističky jsou všechny běţně dostupné bahení rostliny – orobinec, rákos, skřípina, kosatec, kyprej. Vhodně zvolené rostlinné společenstvo vytvoří z čističky okouzlující vodní prvek, který lze s citem skvěle zakomponovat do zahrady. Díky tomu, ţe je hladina vody udrţována vţdy několik centimetrů pod úrovní substrátu, je omezeno rozmnoţení populace komárů, kteří upřednostňují volnou hladinu. Kořenová čistička funguje i v zimě, ale proces čištění se zpomalí. Díky nadzemním částem rostlin není třeba ji nějak zvláště chránit před mrazem, vegetační kryt tvoří dostatečnou izolaci. ( Čistička.info, 2007)

6.1.3

Propojení s okolím

Na první pohled by se mohlo zdát, ţe nemá soukromá domácí čistička odpadních vod nic společného s tvorbou místního ÚSES. Avšak pokud je na KČOV pohlíţeno jako na článek, který má za úkol zadrţet v krajině vodu a působit tak kladně na své okolí, mohla by se stát významným krajinným prvkem. V odvodněné a suché krajině, jakou Terezín beze sporu je, je 46

cenné kaţdé vodní prostředí, které poskytuje útočiště pro mnoho rostlin i ţivočichů. Pokud by se zrealizoval také plán na zalesnění orné půdy, která obklopuje zahradu, tak by krajina získala hned nový výraz. V mapě č. 5 je znázorněno liniové dřevinné společenstvo v blízkosti této lokality, na které by mohlo nově zakládané lesní společenstvo navazovat. Uspíšila by se tím přirozená sukcese, protoţe by se odtud mohli samovolně šířit druhy, které se zde jiţ vyskytují. Z dřevin je to hlavně Quercus petraea, Prunus avium, Tilia cordata, Acer platanoides, Acer pseudoplatanus a Rosa canina. Nepopíratelným přínosem by byla změna orné půdy na plochu lesního charakteru také pro cyklisty, kteří vyuţívají místní cyklostezku. Stezka vede mezi poli a pastvinami s malou moţností odpočinout si ve stínu stromů, turisté proto vyuţívají k odpočinku autobusovou zastávku. Z navrhovaného mokřadu by se mohla stát naučná lokalita, která by návštěvníky poučila o koloběhu vody v přírodě a jak s ní šetrně hospodařit.

47

7. ZÁVĚR

Smyslem bakalářské práce bylo zhodnotit území obce Mikulovice, určit kostru ekologické stability a navrhnout územní systém ekologické stability. Já jsem si pro vypracování této práce zvolila území v okolí obce Mikulovice, protoţe se jím zabývám jiţ od prvního ročníku. Díky tomu mám moţnost krajinu posuzovat z mnoha hledisek, které na sebe vzájemně navazují a prolínají se. Proto, kdyţ jsem v minulých ročnících dělala práci Land use, fytocenologické snímkování nebo krajinnou analýzu obce, snaţila jsem se jednotlivé výsledky nějak propojit a dostat do kontextu celého obrazu. Z map i tabulek je zřejmé, z čeho se skládá zdejší kraj. V první řadě to jsou obrovské hospodářské plochy zastoupené ornou půdou na 38 % rozlohy a louky a pastviny, které zabírají skoro 31%. Pro ekologickou stabilitu důleţité přírodní plochy jako lesní společenstva, vodní plochy a liniová dřevinná společenstva zabírají minimální plochu, dohromady jen kolem 19%. Z toho jasně vyplývá, ţe je sledovaná lokalita dosti hospodářsky vytíţená a důleţitou ekologickou funkci má kaţdé společenstvo s vyšší ekologickou stabilitou. Dnes vím, co bych měla v krajině vidět, na co bych měla zaostřit svou pozornost, cítím, kdyţ je v ní něco nepatřičného a mohu pojmenovat to, co v ní chybí. Takový je smysl celého studia – otevřít oči a vnímat okolní svět, který nás obklopuje. A nejen to, co se tu v dané chvíli vyskytuje, ale také co tu bylo v minulosti a co tu můţe být v budoucnosti. A v tom také tví význam této práce, která dává do konfrontace aktuální a potenciální typy vegetace, jejichţ srovnání nám poskytne údaje o ekologické stabilitě řešeného území a o moţném budoucím stavu. Potenciální typy vegetace určují na většině území ČR konečným sukcesním stádiem les. Také na řešeném území by měl převládat, avšak současné vyuţití ploch je poněkud jiné. Velká část prostoru je vyuţita jako zemědělská půda – pole a pastviny, coţ dobře vyjadřuje mapa Aktuálních typů vegetace. Uměle vysázené stejnověké lesní porosty mají často nevhodnou druhovou skladbu, avšak letitým vývojem se na některých lokalitách vytvořila vyvinutá lesní společenstva. Zjistila jsem, ţe v tak málo přirozené krajině můţe být i liniový porost podél cesty významným prvkem, který napomáhá ekologické stabilitě celého území.

Sledované území dle mého mínění velmi trpí kvůli

zemědělské politice minulého reţimu. Z kraje se vytratily vodní prvky – rybník, který býval na místě krajinného prvku č. 21 byl vysušen a místo něj je zde louka, vodní struţky podél cest byly odvodněny a také byl upraven vodní reţim na orné půdě. Zvláště v letních měsících je vyprahlost tohoto území velmi citelná. Proto jsem se pokusila najít cestu, jak do krajiny vrátit vodu… 48

8. ABSTRAKT

Cílem této bakalářské práce je aplikace metodiky biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí jako základ pro tvorbu krajinně plánovacích podkladů. Mapované území se nachází severním směrem od obce Mikulovice na Jesenicku. Lokalita byla podrobena důkladnému terénnímu průzkumu, na jehoţ základě byla vymezena a zhodnocena aktuální a potenciální vegetace. Potenciální vegetace byla určena na základě skupin typů geobiocénů dle Bučka a Laciny. Aktuální typy vegetace byly zmapovány podle jednotlivých biotopů. Ke kaţdému takovému biotopu byla přiřazena hodnota ekologické stability určená podle upravené metodiky Míchala a Vondruškové.

Výsledkem je vymezení kostry

ekologické stability na základě charakteristiky ekologické stability jednotlivých biotopů. Na to navazuje návrh změny zemědělské půdy na mokřadní biotop, který by se stal posledním článkem domovní čističky odpadních vod.

The aim of this bachelor work is the application of metodology of biogeographical differentiation of landscape in geobiocenological conception as a background for the production of scenic planning framework. Mapped area is to be found north of Mikulovice village, near Jeseník. The locality was submitted to a thorough in-situ exploration, which resulted in the determination and review of the actual and potential vegetation. Potential vegetation was identified by types of geobiocen according to Buček and Lacina. Actual types of vegetation were to be charted after each biotope. Value of ecological resilience were then assigned to each biotop according to modified metodology of Míchal and Vondrušková. Result is the delimitation of framework of ecological resilience on the basic parameter of ecological stability of separate biotopes. This proposal is followed by an application of transforming agricultural land into wetland biotope that would eventually become the last link of domestic water -treatment systém.

49

9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

AMBROS, Z. Praktikum geobiocenologie. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2003. 97 s. ISBN 80-7157-668-9. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Geobiocenologie II. : geobiocenologická typologie krajiny České republiky. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007. 251 s. BUČEK, Antonín; LACINA, Jan. Územní systémy ekologické stability. Veronika - Časopis ochránců přírody., VII. roč., 1.zvláštní vyd. Brno: Veronika, 1993. 48 s. CÍLEK, Václav. Krajiny vnitřní a vnější, Praha: DOKOŘÁN, 2002. 231 s. ISBN 80-8656929-2. CULEK, Martin, et al. Biogeografické členění České republiky. Praha: ENIGMA, 1995. 347 s. ISBN 80-85368-80-3. DEYL, Miloš. Naše květiny. 3. upravené vydání. Český Těšín: Academia, 2001. 690 s. ISBN 80-200-0940-X. GROWKA, Květoslav. Zmizelá Morava a Slezsko - Jeseník. Praha: Paseka, 2008. 53 s. ISBN 978-80-7185-884-3 CHLUPÁČ, Ivo, et al. Geologická minulost České republiky. 1. vydání. Praha: Academia, 2002. 436 s. ISBN 80-200-0914-0. JEDLIČKA, Jaromír. Mineralogické lokality okresu Jeseník, účelová publikace, Jeseník: Reptisk, 1997. KLOMÍNSKÝ, Josef; PACOVSKÝ, Jaroslav. Historie psaná zlatem: Kterak zlato dobývati a kterak je užívati. Praha: Svoboda, 1988. 167 s. KUBÁT, Karel, et al. Klíč ke květeně České republiky. Praha: Academia, 2002. 927 s. ISBN 80-200-0836-5. KUČA, Karel. Města a městečka: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 1998. 628 s. ISBN 80-85983-12-5. LÖW, Jiří, et al. Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Brno: Doplněk, 1995. 122 s. ISBN 80-85765-55-1. 50

MADĚRA, Petr. – ZIMOVÁ Eliška. Metodické postupy projektování lokálního ÚSES – multimediální učebnice. In ÚSES – zelená páteř krajiny. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005. 66 s. ISBN 80-86064-85-9. RŮŢKOVÁ, Jiřina; ŠKRABAL, Josef. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005, 1. díl. Praha: ČSÚ, 2006. 1380s. ISBN 80-250-1310-3. TINZOVÁ, Bohumila; KNOPP, Tomáš; PIGULA, Tomáš Topí. Čítanka z Jesenicka. 2. dopl. vyd. Jeseník: Dům dětí a mládeţe, 2001. 121 s. VONDRUŠKOVÁ, Helena. Metodika mapování krajiny. Praha: Český ústav ochrany přírody, 1994. 55 s. ZUBER, Rudolf. Osídlení Jesenicka do počátku 15. století, 1. vydání. Opava: Matice Slezská v Opavě, 1972. 162 s. Webové stránky Aeroklubjesenik.cz : Letiště [online]. 2008 [cit. 2010-03-30]. Aeroklub Jeseník. Dostupné z WWW: . BUČEK, Antonín, et al. Flóra a fauna v tocích povodí Odry. In Povodí Odry. VH Jeseník: Bělá.

2001

[cit.

2010-03-24].

z

Dostupné

WWW:

. Čistička.info : nejen čističky odpadních vod [online]. 2007 [cit. 2010-06-09]. Kořenová ČOV. Dostupné z WWW: . Mikulovice.cz [online]. 2008 [cit. 2010-03-31]. Mikulovice.

Dostupné z WWW:

. Mapové podklady ČURDA, J. Hydrogeologická mapa ČR : list 14- 22 Jeseník. 1. vyd. Kutná Hora : Label, 1996. 1mapa. ŢÁČEK, V. Geologická mapa ČR : list 14- 22 Jeseník. 1. vyd. Kutná Hora : Label, 1998. 1mapa.

51

10. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK 10.1

STG ATP ÚSES KČOV m. n. m.

Ostatní zkratky

Skupina typů geobiocénů Aktuální typy vegetace Územní systém ekologické stability Kořenová čistička odpadních vod Metry nad mořem – nadmořská výška

52